Recenze a zprávy o literatuře

JemeLKa, martin a Jakub ŠtoFanÍK. Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918–1938).

Praha: Academia – Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2020, 496 s. ISBN 978-80-200-3153-2 (Academia), 978-80-88304-27-2 (MÚA)

Religiozita dělníka v meziválečných českých zemích je tématem publikace Martina Jemelky a Jakuba Štofaníka. Obsáhlá publikace je zároveň zajímavým pohledem do meziválečného života čtyř měst – Jablonce nad Nisou, Kladna, Ostravy aZlína.

Kniha se velmi podrobně zabývá tématem víry i bezvěrectví v dělnickém prostředí čtyř záměrně vybraných městských průmyslových aglomerací. Publikace primárně zahrnuje období tzv. první republiky, nicméně zcela vhodně autoři přesahují do období před rokem 1918 a po roce 1945. Výběr měst zohledňuje pestrost výchozích situací vnašem prostředí – kosmopolitní a konfesně tolerantní Jablonec nad Nisou s německou většinou, národnostně a etnicky smíšená Ostrava, primárně český, baťovským koncernem ovládaný Zlín a české bouřlivé dělnické Kladno se zátěží silně negativní válečné zkušenosti. Vybraná města lze komparovat v různých osách jako protiklady lehkého a těžkého průmyslu, kosmopolitní anárodnostně vymezené prostředí, více nebo méně prostoru pro pracovní uplatnění žen či míra existenční závislosti na exportu. Na druhou stranu bylo nutné čelit disproporci v rozsahu dostupných pramenů k jednotlivým městům, především menšímu objemu pramenů pro Jablonec i Kladno. Nutno podotknout, že i přes tuto okolnost je vykreslení rozdílů mezi jednotlivými oblastmi přesvědčivé.

Publikace je v kontextu současné historiografie ojedinělým počinem, a to propojením tématu náboženství, dělnictva, geografickým záběrem icelkovým rozsahem publikace. Dílo je dostatečně metodologicky i pramenně podloženo, což shrnuje první, sama o sobě inspirativní a cenná kapitola. Autoři vycházejí z archivních materiálů, dobové publikační činnosti, dobových statistik asociologických výzkumů, pracují svýpověďmi pamětníků isobrazovou dokumentací. Část věnovaná sociologickým průzkumům po roce 1948 je v podstatě sondou do obtížné práce sociologů.

Autoři úspěšně zpochybňují až dogmatické spojení dělníka a nevíry, prezentaci dělníka a dělnické třídy jako nositele sekularizace. Publikace jednoznačně dokazuje, že víra v Boha bez ohledu na konfesi nebo bezvěrectví byla důležitou součástí každodennosti dělníka, a to v souvislosti s osobní potřebou, přechodovými rituály, působením různých společností v oblasti společenské, kulturní, vzdělávací a charitativní. Kniha představuje tři veliké tematické oblasti, a to náboženské instituce, religiozitu a její podoby a roli církví a náboženských společností v oblasti sociální problematiky. Ve vztahu k samotným dělníkům se promítají tři roviny – veřejná, spolková i soukromá. Důraz je kladen na co nejširší vykreslení fenoménu růstu náboženské plurality. Díky zvoleným městům je zachycen nikoliv univerzálně, ale s jistou lokální specifičností. Zaznamenává problematiku přechodového a výstupového hnutí i mobilitu v rámci náboženských společností včetně institucionalizace bezvěrectví. Stejně tak postihuje temporálně podmíněnou sílu nových náboženských aktérů i pozdější spojení některých z nich s fašismem a antisemitismem. Nesmírně zajímavé je zpracování role žen acelkové pojetí genderové problematikyizohlednění generační výměny.

Z regionálního „jabloneckého“ pohledu publikace otevírá téma náboženského života i v obecnější rovině. Zachycuje zdejší pestrost náboženských obcí a jejich význam v celostátním měřítku. Komparací Jablonecka s dalšími průmyslovými centry – Kladnem, Ostravou a Zlínem – dává i regionálně nezaujatému čtenáři signál o významu zdejšího průmyslu. U „jabloneckých pasáží“ lze snad vytknout jen místy vágní definice bižuterního průmyslu. Menší zastoupení v komparativních pasážích lze naopak vnímat pozitivně a inspirativně jako výzvu kdalšímu zkoumání.

Kateřina Hrušková

Kessler, Vojtěch. paměť v kameni: druhý život válečných pomníků.

Praha: Historický ústav, 2017, 336 s. ISBN 978-80-7286-308-2

„Kdybychom na ty padlé zapomněli, je to, jako by zemřeli podruhé“.1

Historik Vojtěch Kessler v roli průvodce po slávě válečných pomníků v krajích českých dokazuje, že 18.–19. století není nudnou kapitolou českých dějin. Upozorňuje přitom naproblematiku, jež se snadno může vytratit ze světa a skončit v zapomnění archivů a lapidárií.

Téměř každý občan dnešní České republiky se s nimi setkal při cestě do práce, na nákup, při procházkách po okolí rodné obce, při turistickém výšlapu. Přesto jim až na výjimky nevěnoval pozornost, neposlouchal, co říkají a co znamená ona přednesená zpráva. Řeč je o válečných pomnících, které se na území dnešního státu rozšířily zejména v 19. věku. Významnou roli při tom sehrál zrod občanské společnosti a s tím spojená spolková činnost. A právě tomuto tématu se věnuje Vojtěch Kessler v knize Paměť v kameni.

Autor se úvodem věnuje hlavně českým isvětovým autoritám spjatým skonceptemmíst paměti, s dějinami střední Evropy, historickou sociologií a dalšími obory i badatelskými přístupy, které mají co do činění s tématem knihy (Milan Hlavačka, Radka Šustrová, Jiří Šubrt, Miroslav Hroch, Tobias Weger, Pierre Nora, Tzvetan Todorov aj.).

Nutno podotknout, že ač se jedná o poměrně náročnou část práce, je psána scitem avelmi živě. Ani laický čtenář by proto neměl vynechat prvních zhruba pětačtyřicet stran, protože by byl ochuzen o entrée do světa paměťového průmyslu. Pro porozumění obsahu knihy je důležité ujasnit si nazačátku, co znamenají výrazy pomník, pomníková kultura, jak rozumět pojmům památka, paměť či tradice. Jaké vztahy mezi sebou tyto termíny mají? Slova, jejichž význam se často různě deformuje a zaměňuje, hrají v textu zásadní roli. Forma sdělení prozrazuje, jakým směrem se ubírá současná historiografie – autor se nesnaží o předkládání nějaké historické pravdy, dokonce si ani neklade za cíl ji hledat. Konec konců není úkolem historika pátrat po něčem takovém. Logicky se objevuje otázka, co tedy dělá, když nepátrá po pravdě. Při pečlivé četbě Paměti v kameni na to jistě čtenář přijde sám.

Vojtěch Kessler pojal publikaci, jejímž základem byla jeho disertační práce, zajímavým způsobem. Jak uvádí itext napřebalu knihy, nesnažil se o rekonstrukce bitev, nehledal někdy až mýtickou „historickou skutečnost“, nýbrž nahlížel na celé téma z jiné perspektivy. Tou je zkoumání měnícího se povědomí o pomnících, paměti, kterou si s sebou nesou a která v různých obdobích utvářela představy o „historické skutečnosti“. Zkoumání se nezaměřuje na všechny pomníky na území České republiky, to by bylo i pro bezchybného ostrostřelce příliš mnoho cílů. To ale nedevalvuje autorský přínos. Kessler vybral jen zlomek z těchto pomníků (v některých případech „zapomníků“), kterým se věnuje podrobně. Jedná se o pomníky bitev u Kolína (1757), Slavkova (1805), Chlumce (1813) a Chlumu (1866).

Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny citátem většinou nějak spojeným s daným pomníkem či bitvou. Následuje kontextualizační úvod svýčtem dostupných pramenů a jejich rozborem, který je doplněn odbornou literaturou vázanou k dané lokalitě. Ve stručnosti je popsáno střetnutí. Nejobsáhlejší část tvoří popis událostí spjatých s návrhy, výrobou a instalací pomníku, jeho slavnostního odhalení a festivit, jež se k němu poté pojily. Následuje vylíčení osudu pomníků a proměn nahlížení na ně i na obsah poselství, které nesly od výstavby po současnost. Autor zručně a s citem vystupuje z textu. Představuje čtenáři téma za pomoci bohatého slovníku a nyní již méně obvyklého užívání přechodníků. Rovněž je patrná znalost vojenského prostředí – v závorkách jsou kupříkladu uvedeny zkrácené názvy pěchotních pluků ve tvaru IR. Je zjevné jeho povědomí o terénu, a tedy i možnostech vojsk a útvarů, v důsledku i kritičtější postoj k některým pramenům, které nezřídka přenášely výrazně zkreslené informace. Nutno podotknout, že se Vojtěch Kessler podíval na problematiku opravdu podrobně, neboť téměř v každé části textu lze najít nějakou dobovou narážku – ať už nabitvu, velení, hamižné občany hledící si hlavně svého prospěchu nebo nalajdáctví osob, kterým byl svěřen nějaký úkol (králík z Gumu-Guty).

Zvláštní pozornost by podle mého soudu měl věnovat severočeský čtenář zejména kapitolám, jež se věnují bitvám u Chlumce a Chlumu. Nejen pro velmi zajímavé příběhy bitev, ale zejména pro pohnutý osud obou pomníků v průběhu 19. a 20. století. V případě bitvy u Chlumce je velmi zdařile a čtivě zachycen obraz jednotlivých armád (potažmo národů) a odlišnost jejich přístupů k uctění památky padlých. Ruský pomník připomíná jen gardové, elitní jednotky armády, rakouský je věnovaný pouze velícímu důstojníkovi apruský má připomínat všechny padlé bez ohledu naspolečenské postavení či vojenskou hodnost. Vojtěch Kessler dále upozorňuje na skutečnost, že vzpomínání na onu bitvu bylo v českém prostředí vázáno dominantně na německy hovořící obyvatelstvo. Z toho vyplynula i délka připomínání střetnutí po roce 1918, která zejména po roce 1945 upadala v zapomnění a s ním i spjatá kolektivní paměť. Etnicky a jazykově české obyvatelstvo, přicházející velmi často z vnitrozemí, neproje-

vovalo příliš mnoho zájmu o udržování vzpomínek a památníků v pohraniční oblasti, která se po vzniku Republiky československé navíc potýkala s národnostními problémy. K tomu je třeba také připočíst skutečnost, že označení „bitva u Chlumce“ již bylo používáno pro zcela jiné, byť podstatně méně významné střetnutí ve východních Čechách. Následovala nejprve nacistická okupace českých zemí, pak doba socialismu. Ani jeden z tehdy panujících režimů nebyl zaujat pro „zapomníky“. V posledních letech jen pozvolna dochází k připomínání významu událostí, které zde proběhly na počátku 19. století.

Poslední kapitola se věnuje vzpomínání na bitvu u Chlumu. Střetnutí prusko-rakouské války zroku 1866 je známější jako bitva uHradce Králové. Pro množství čtenářů by část knihy věnující se tomuto střetu mohla být zajímavá díky názvu jedné z podkapitol – Baterie mrtvých. Příběh s ní spjatý ovšem není výmyslem spisovatele krásné literatury, byť by k tomu ono pojmenování mohlo svádět. Krvavý boj z větší části česky či polsky hovořící dělostřelecké baterie, kryjící palbou ustupující spolubojovníky, byl stejně jako bitva u Chlumce 1813 připomínán až do rozpadu habsburské říše. Poté událost pozbyla pozornosti, neboť místo hrdinů od Chlumce a Chlumu zaujali padlí u Zborova a jinde. Po nacistické okupaci a zrodu říšské župy Sudety došlo k obnově vzpomínání, které ukončily až dramatické události závěru druhé světové války. Dalšího výraznějšího života se dočkaly pomníky vztahující se ke střetnutí u Chlumce a Hradce Králové až po sametové revoluci. Trochu jiný vývoj prodělalo vzpomínání na bitvy u Kolína (1757) a Slavkova (1805). Kolínská bitva posobě zanechala včeském prostředí zajímavý otisk. Titulární císařovna Svaté říše římské národa německého nechala založit vojenský řád nesoucí její jméno (Řád Marie Terezie), který byl i v dalších dobách, až do konce vlády habsburského trůnu, v hierarchii vyznamenání vysoce postaveným. Současně se dopaměti vryla do určité míry legenda o rozhodujícím útoku dragounského pluku de Ligne, tzv. holobrádků, kteří nedbali nebezpečí a v rozhodující moment zvrátili vývoj bitvy ve prospěch panovnice habsbursko-lotrinské. Český lid vradosti z porážky Prusů přilnul k panovnickému domu velmi těsně, Marie Terezie byla nazývána „českou královnou, naší panovnicí“ apod. Pomník jako takový byl ovšem navštěvován spíše oficiálními delegacemi, ať už z řad rakouských politiků, nebo důstojníků. České prostředí k němu mělo s jeho přijetím značné obtíže. V bouřlivém roce 1918 byl pomník výrazně ohrožen, ale při vynaložení značného úsilí oficiálních míst se jej podařilo zachránit. Dokonce od roku 1920 byl navštěvován turistickými výpravami, byť byl vnímán spíše umělecky. Zčásti se z něj proto stal „zapomník“. Během vlády komunistické strany značně chátral, několikrát ovlásek unikl rozpadu aporoce 1989 postupně znovu ožil. V devadesátých letech se začala připomínat i sama bitva, a tak je možné v časech tomu nakloněných vidět nadšence oblečené v replikách dobových uniforem.

Pro úplnost bych měl zmínit i bitvu u Slavkova. Vzpomínání na tento střet prošlo dynamickou genezí. Rakousko i místní obyvatelé ponechávali místo „v tichu“ – hromadné hroby se nechávaly zarůstat trávou, vzpomínalo se jen soukromě a pomálu. Habsburské mocnářství si raději připomínalo jiné bitvy. Slavkov zůstal v paměti jen několika generací, která o něm nechtěla mluvit, nebo národů spojených s napoleonskou Francií nebo jí podrobených. V českém prostředí se vzpomínání probudilo až po roce 1918, kdy se změnila zahraniční politika. Mladá Republika československá byla orientována na Francii, Slavkov byl použit jako jeden z pojících prvků mezi zeměmi, zejména voblasti vojenství. Tento diskurz měl isvé „proti“ – v první řadě vojáky, kteří sloužili ještě v rakouské armádě a pamatovali na tradici vzpomínání ve starších dobách, dále politické špičky blízké prezidentovi. Napoleon byl vnímán jako diktátor, což nebyl ideální vzor pro demokratickou republiku. Během nacistické okupace byl Slavkov režimem tolerován, výraznější nevole se dočkal až po roce 1948. Francouzský panovník a vítěz od Slavkova byl označen za zrádce revolučních ideálů, pokořitele ruského lidu a kult byl utlumen. Od sedmdesátých let došlo k mírnému uvolnění a postupně se začalo znovu vzpomínat. Velkým zlomem byla devadesátá léta, kdy došlo i k dnes již tradiční rekonstrukci oné bitvy.

Autor předložil čtenářům velmi zajímavou, kvalitní a jazykově vytříbenou práci, jejímž velkým přínosem je reflexe změn nahlížení na historické události a proměnlivost lidské paměti. Vzpomínky, zvyky, rituály a tradice spjaté s pomníky mizely v průběhu času. Někdy jen proto, že byly vázány na určitou skupinu obyvatelstva, která byla jednou vytlačena na okraj zájmu. A právě udržování a oživování této mizející paměti a vzpomínek může být pro mnoho čtenářů velkým přínosem. Ti se pak snad vyvarují epizodního pohledu na svět, který je sice příjemný, přesto ale ve skrytu devastující, neboť pomíjí paměť lidí i krajiny.

Paměť v kameni není určena jen obyvatelům regionů, ke kterým se vážou ony bitvy a pomníky. Má pro ně jistě o něco větší hloubku. Svým pojetím může text znovu probudit dřímající vzpomínání, možná i hrdost na předchozí generace a úctu k nim. Některé přímo bojovaly, jiné se zase snažily otisknout do krajiny vzpomínku a vytvořit místo, na kterém bude možné důstojně připomenout padlé. My nemusíme bojovat se zbraní v ruce. Můžeme se však bránit zapomínání. V případě severních Čech je to obzvláště důležité – neboť bez Chlumce by nebylo Lipska!

Některé čtenáře možná kniha dovede přímo na vybraná zmíněná místa a prohlédnou si je osobně. Konec konců, k něčemu podobnému vyzvala nedávno jiná autorita českého historiografického světa, která začala svou monumentální monografii větou: „Udělejte si sem někdy výlet nebo procházku“. Proč by tomu mělo být v případě válečných pomníků jinak?

Jiří Tarant

1_Vyjádření Josefa Komárka.

Kateřina Hrušková, Kateřina nora nováková, petr nový. Kaleidoskop vkusu. Československá bižuterie na výstavách 1948–1989.

Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie, 2020, 212 s. ISBN 978-80-86397-36-8

Předkládaná publikace se věnuje prezentaci československé bižuterie na domácích i zahraničních výstavách aveletrzích vobdobí komunistického režimu v Československu. Kniha zaujme již vzhledem obálky, která byla k tématu vhodně zvolena. Na začátek je nutno říct, že publikace doplňuje stejnojmennou výstavu Kaleidoskop vkusu, která byla otevřena v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou dne 3. prosince 2020 a má zde být prezentována až do 6. září 2021. Za současné epidemiologické situace ji však mnoho návštěvníků nejspíše nebude moci spatřit. Díky knize mohou zájemci o téma týkající se československé bižuterie nahlédnout na tento fenomén z jiné perspektivy, než jsou výstavní prostory muzea. Oba projekty, kniha i výstava, jsou výstupem dlouhodobého vědeckovýzkumného projektu NAKI II, jehož řešiteli jsou zaměstnanci jabloneckého muzea. Ti jsou také členy autorského kolektivu. Jedná se o Kateřinu Hruškovou (zároveň kurátorku zmíněné výstavy), Kateřinu Noru Novákovou a Petra Nového. Poslední jmenovaný už má na svém kontě dvě publikace o jablonecké bižuterii – Jablonecká bižuterie a Ve službách módy a stylu. 1 Předkládaná práce je však první, jež se systematicky zabývá československou bižuterií po roce 1948. Přináší proto většinou nové poznatky.

Kniha je rozčleněna do pěti tematických celků. Jejím velkým přínosem je bilingvní pojetí – v češtině a angličtině. Publikace je přístupná i zahraničním zájemcům a předchází případnému zdlouhavému procesu nového cizojazyčného vydání. Počáteční kapitola (Petr Nový) čtenáře seznamuje s prezentací československé bižuterie a jejích úspěchů na světových a českých výstavách v 18. a 19. století. Pokračuje světovými výstavami první poloviny 20. století a prezentacemi v Jablonci nad Nisou. Kapitola je vhodným uvedením do dané tematiky. Určitým nedostatkem, který však lze nalézt pouze v této úvodní části, jsou citace či přímé řeči, u kterých chybí informace, kdo daný výrok či názor pronesl. Uvedený odstavec pak někdy působí jako uměle vložený akazí jinak dobrý dojem zodborného textu. Při bližším prozkoumání poznámkového aparátu na konci kapitoly zjistíme, že v některých případech autor odkazuje na své starší publikace. Zde by možná bylo lepší, kdyby text spíše parafrázoval aneuváděl vuvozovkách, neboť to může budit dojem, že se jedná opřímou řeč, ukteré není uveden její mluvčí. Mimo to, některé, odborníkům zcela jasné výrazy, jako např. jury nebo pandán, by nejspíše bylo vhodné nezasvěcenému čtenáři vysvětlit, např. vzávorce. Další část publikace se věnuje účasti československých uměleckoprůmyslových škol na výstavách po roce 1945 (Kateřina Nora Nováková). Kapitola je velmi zdařilým přehledem účasti zejména tří škol (Jablonec nad Nisou, Turnov a Železný Brod) na světových, ale především československých výstavách v Jablonci nad Nisou. Dozvídáme se o úspěších uvedených institucí na zmíněných prezentacích, kterým je vždy věnováno dostatečné množství prostoru. Zmíněni jsou zde také jednotliví autoři a jejich ocenění. Následující kapitola (Kateřina Nora Nováková, Kateřina Hrušková) se zaměřuje na jabloneckou bižuterii na různých výstavách a veletrzích. Nejprve čtenáře seznamuje s vývojem jablonecké bižuterie po r. 1945 a se vznikem Sdružení Průmyslu jablonecké bižuterie. Posléze ukazuje její prezentaci na jednotlivých mezinárodních výstavách pořádaných v Československu. Velmi detailně přibližuje konání všech ročníků mezinárodních výstav v Jablonci nad Nisou v letech 1965–1987 a nevynechává informace o plánované výstavě v roce 1990. Zde ovšem chybí uvedení důvodů, proč k její realizaci nedošlo. Mimo precizního představení průběhu všech jabloneckých výstav, autorů jejich koncepcí a scénářů, tematického zaměření jednotlivých expozic a úspěchů autorů bižuterie se kapitola věnuje také účasti jablonecké bižuterie na veletrzích spotřebního zboží v Brně, na prodejních výstavách Liberecké výstavní trhy nebo na konkrétních výstavách bižuterie v obchodních domech, prodejnách či kontrakčních prezentacích v Československu. U této kapitoly, potažmo vezbytku publikace chybí alespoň částečné zasazení do politického kontextu daného období. Při uvádění informací o výstavě Jablonec 68 by stálo za zmínku, jestli se i v tomto odvětví nějak odrazil celorepublikový vývoj spjatý s pražským jarem, či nikoliv. Jediná strohá informace týkající se politického vývoje je uvedena u výstavy Jablonec 71: „Další pokračování mezinárodní výstavy bižuterie Jablonec 71 se konalo již po mnoha politických i ekonomických změnách v období normalizace. Kdyby se vúvodu objevil odstavec, který by vysvětloval, zda na odvětví bižuterie měl vliv politický vývoj, či nikoliv, popř. v jaké míře, pomohlo by to čtenáři zařadit si téma lépe do kontextu československých dějin.

Čtvrtá část (Kateřina Hrušková) zaměřená na výstavy jablonecké bižuterie v zahraničí přináší velké množství informací o různých typech prezentací jablonecké bižuterie mimo území Československa. Konkrétně se zabývá reprezentativními výstavami, jabloneckou účastí na Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace, jejich podobou a bižuterními úspěchy jablonecké bižuterie. Nezapomíná ani na ostatní

účasti Jablonexu na zahraničních výstavách, veletrzích, módních přehlídkách v rozličných zemích světa či kontrakčních výstavách a jiných prezentačních akcích, na kterých mohla být bižuterie představena. Velmi atraktivní je poslední kapitola představující vybrané vzorkaře jabloneckých bižuterních podniků. Ta na základě informací získaných mimo jiné metodou oral history přináší přehled nejen odosaženém vzdělání a působení vzorkařů v daných podnicích, ale také vhled do jejich osobitého vzorkařského stylu, který byl vepsán dojejich tvorby.

Z celkového hlediska je kniha povedeným počinem, doplněným o velké množství jedinečných původních dobových fotografií (téměř na každé straně), bez kterých by publikace věnující se bižuterii působila neúplně. Jejich shromáždění muselo být pro autory velmi pracné a nutno říct, že obrazový materiál dodává textu vyšší hodnotu. Publikace je proto důležitým odborným příspěvkem nejen pro liberecký region, ale také pro českou, potažmo československou historii.

Monika Kabešová

1_NOVÝ, Petr. Jablonecká bižuterie, Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2250-4, 168 s.; TÝŽ, Ve službách módy a stylu. Česká bižuterie v období první republiky (1918–1938), Praha: Academia, 2017, ISBN 978-80-200-2708-5, 222 s.

petra Šternová. Jakob schmeißner. z mého života a tvorby [aus meinem Leben und Werk].

Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2020. 343 s. ISBN 978-80-87810-44-6

Mit dem vorliegenden Band liegt die erste Monografie zum Architekten Jakob Schmeißner (1874–1955) vor, der von Nürnberg aus einen wesentlichen Teil seines Werks im Auftrag der Reichenberger Industriellenfamilie Liebieg geplant und realisiert hat. Kennern der nordböhmischen Architekturgeschichte der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts ist er seit längerem bekannt, vor allem als Entwerfer der Kolonie Liebiegstadt in Reichenberg/Liberec; erst in den letzten Jahren hat das Wissen um sein umfangreiches und qualitativ herausragendes Schaffen jedoch durch die Forschungen Jaroslav Zemans und hauptsächlich Petra Šternovás festere Konturen erhalten, während er von deutscher Seite unbearbeitet und unbeachtet blieb. Das wird sich nun zweifellos ändern: Petra Šternovás gewichtige Publikation präsentiert nicht nur die bislang unpublizierten autobiografischen Schriften Schmeißners (Aus meinem Leben und Schaffen; Besonnte Vergangenheit) in der sorgsamen zweisprachigen Edition und Bearbeitung von Tomáš Rataj, sondern legt davon ausgehend auch einen Katalog der 75 nachweisbaren Projekte und Realisierungen des Architekten vor, die in prägnanten Charakterisierungen mit zeitgenössischen Plänen und Zeichnungen sowie ausgezeichneten Fotografien der aktuellen Bauzustände im Anhang dokumentiert sind. In ihrer kurzen Einleitung (auf welcher auch das deutsche Resumé basiert) bettet die Autorin Leben und Werk Schmeißners skizzenhaft in einen größeren Kontext ein und würdigt sein Schaffen ausgesprochen differenziert.

Zurecht betont Petra Šternová gleich zu Beginn, dass Jakob Schmeißner kein Neuerer auf dem Feld der modernen Architektur war und kein ikonisches Werk hinterlassen hat, das in die größere Architekturgeschichte einging. Dass er vielmehr zur großen Gruppe zeitgenössischer Architekten gehörte, die mit großem Fleiß, solidem Handwerk und bewusstem Bezug zur Tradition ihren Beitrag zum zeitgenössischen Bauwesen – einer „anderen“ Moderne – leisteten. Ihre Würdigung fällt meines Erachtens dennoch fast etwas zu verhalten aus, denn Schmeißner verdient auf jeden Fall durch die unbestrittene Qualität seines Schaffens und seinen Sinn für Raum und Kontext, aber auch gerade in seinem Traditionalismus eine größere Aufmerksamkeit – und sei es insbesondere in Hinblick auf die Architektursprache und das Architekturverständnis des Nationalsozialismus sowie das zeitgeschichtlich ebenso bedeutende wie kontroverse Schaffens seines Sohnes Heinz, der 1937–1945 und 1949–1970 im Hochbauamt der Stadt Nürnberg leitende Funktionen bekleidete.

Jakob Schmeißner, der als Sohn eines Baumeisters in Marktleuthen im Fichtelgebirge aufwuchs, hatte zwar seit jungen Jahren den Wunsch Künstler zu werden, musste jedoch zunächst das Bauhandwerk erlernen und die Nürnberger Bauschule besuchen, bevor er ein Studium der Architektur an der Technischen Hochschule München bei Friedrich von Thiersch absolvieren durfte. Die Herkunft aus dem Handwerk, der Praxisbezug, war sodann zweifellos eine Wurzel seines Erfolges, der sich bald einstellte, als er zunächst im Architekturbüro von Josef Schmitz in Nürnberg tätig war, der vor allem für seine historistischen Kirchenbauten bekannt war. Als Vertreter des so genannten „Nürnberger Stils“ wurde Schmitz von

Heinrich (von) Liebieg 1900 mit dem Bau der Liebieg- oder Heinrichswarte über Reichenberg (rozhledna Heinricha Liebiega) sowie der unterhalb davon liegenden Waldvilla (Lesní vila) beauftragt. In beiden Fällen übertrug Schmitz die Bauleitung Jakob Schmeißner, der daraufhin 1901 von der Stadt Reichenberg mit der Planung des Ausflugsrestaurants Volksgarten (Lidové sady) beauftragt wurde – des ersten, vollständig von ihm entworfenen Baus, wonach er sich selbstständig machte. 1903 lernte er den Neffen Heinrichs von Liebieg kennen, Theodor von Liebieg, sowie dessen Tante Helene von Schmitt in Böhmisch Aicha/Český Dub (Firma Franz Schmitt), die fortan seine wichtigsten langjährigen Auftraggeber und Freunde wurden, mit denen er auch etliche Reisen unternahm. Zahlreiche Um- und Neubauten für die Firmen Liebieg und Schmitt folgten, wobei als bedeutendstes Werk – auch in einem weit überregionalen Zusammenhang – das erwähnte, ab 1910 in Etappen realisierte Liebiegstadt hervorzuheben ist, 1916 erweitert durch die Kriegerheimstätten am Monstranzberg (Domovina).

Neben seinem vielseitigen Engagement in Nordböhmen – zu den Bauten für die Familien Liebieg und Schmitt gesellte sich u. a. auch die erhaltene, jedoch nie benutzte neobarocke Gruftkapelle der Familie von Waldstein-Wartenberg in Hirschberg/Doksy –, war Jakob Schmeißner (seit 1927 Landesbaurat) aber auch in Franken tätig, wo er seit seinem in Jugendstilformen gehaltenen Offizierskasino in Fürth (1903) vor allem in Erlangen, Marktleuthen und Nürnberg ein umfangreiches Werk schuf. Mit Bezug auf sein nordböhmisches Wirken verdienen hier vor allem seine Siedlungen in Nürnberg (Buchenbühl und Loher Moos, 1919–1925) und Schirnding (1935–1938) eine Erwähnung, konnte er doch dafür seine Reichenberger Erfahrungen nutzen.

Dass Jakob Schmeißner trotzdem bislang kaum beachtet wurde, hat mehrere Gründe. Einmal ist sein eigenes Archiv mit der Dokumentation seines Schaffens 1945 bei der Bombardierung Nürnbergs verbrannt. Dort war es dann vor allem sein Sohn Heinz Schmeißner, der das Interesse zunächst als Architekt für das nationalsozialistische Nürnberg, dann für den Wiederaufbau der kriegszerstörten Stadt auf sich gezogen hat. Zum anderen war das böhmische Werk Schmeißners nach 1945 der deutschsprachigen Forschung lange nicht zugänglich bzw. von tschechischer Seite aus politischen Gründen ignoriert worden. Erst durch die Forschungen Petra Šternovás trat der Teilnachlass Jakob Schmeißners mit seinen nach 1945 geschriebenen Aufzeichnungen zutage, die sich im Nachlass von Heinz Schmeißner im Stadtarchiv Nürnberg befinden. Die jetzt vorgelegte Monografie belegt nicht nur die herausragende wissenschaftliche Arbeit, die an der regionalen Außenstelle des Nationalen Denkmalinstituts in Liberec geleistet wird, sondern bietet für die tschechische und deutsche Forschung eine ausgezeichnete Basis für alle weiteren Studien zum Architekten, die sich etwa Fragen des Städtebaus und Schmeißners individueller Leistung im Siedlungsbau zwischen 1910 und 1940, des so genannten Heimatstiles und seiner Bedeutung für die Moderne, dem Verhältnis des Architekten zur zeitgenössischen Denkmalpflege und besonders auch Aspekten seines zeitgeschichtlichen Umfeldes und der politischen Bedeutung seiner Architektur widmen könnten.

Zuletzt sei angemerkt, dass Petra Šternovás sorgfältig zusammengestellte Publikation durch die klug durchdachte und sehr ansprechende Gestaltung von Michael Čtveráček eine adäquate Form erhalten hat und mit dem reichen Schatz an zum großen Teil erstmals reproduzierten Originalplänen und Zeichnungen sowie historischen und zeitgenössischen Fotografien auch optisch das Werk Jakob Schmeißners ins Licht rückt.

Marius Winzeler

richard němec. die Ökonomisierung des raums. planen und Bauen in mittel- und osteuropa unter den nationalsozialisten 1938 bis 1945.

Berlin: DOM publishers, 2020, 498 S., 480 Abb. ISBN 978-3-86922-168-7

2020 wurde das als Habilitationsschrift an der Universität Bern eingereichte, in Umfang und Inhalt monumentale Buch von Richard Němec mit dem DAM Book Award des Deutschen Architekturmuseums ausgezeichnet. Es handelt sich zweifellos um eine der herausragenden Publikationen der letzten Jahre, die mit einer erweiterten Sichtweise die Architektur und Baupolitik der Nationalsozialisten ins Visier nehmen, und gleichzeitig um ein richtiges Pionierwerk, denn zum ersten Mal stehen hier mit diesbezüglicher Fokussierung exemplarisch ausgewählte Hauptorte in den von den Nationalsozialisten okkupierten oder annektierten Territorien zwischen 1938 und 1945 im Mittelpunkt der Betrachtung: Reichenberg, Karlsbad, Prag, Pressburg sowie Krakau und Warschau. Wie der Titel bereits andeutet, geht es dem Autor nicht nur um die unmittelbaren baugeschichtlichen Zusammenhänge, sondern er bezieht in seine Analyse vor allem die ökonomische Dimension und die personellen Netzwerke ein und verfolgt in seiner Studie damit einen strukturanalytischen Ansatz. Wie er detailliert

und von reichem Quellenmaterial untermauert aufzeigt, war der „Lebensraum“ ein zentrales ideologisches Schlagwort der Nationalsozialisten. Es ist keine neue Erkenntnis, dass die angestrebte Germanisierung Mittel- und Osteuropas mit der Ansiedlung von „Volksdeutschen“ und vielfach mit der Vertreibung der angestammten Bevölkerung rechnete. Wie stark die entsprechenden Tendenzen und Vorhaben aber konkret mit dem Instrumentarium von Raumplanung, Städtebau sowie Architektur als Gestaltung dieses „Lebensraumes“ verknüpft waren, dies wird hier erstmals anschaulich greifbar.

Während für die Stadt Prag in ihrer Rolle als „neue Hauptstadt des Protektorates Böhmen und Mähren“ vor allem die umfangreichen infrastrukturellen Projekte vorgestellt werden, bei Karlsbad als „Reichspräsidentenstadt und Weltkulturort“ der Hauptaugenmerk auf der Sanierung der Innenstadt liegt, so ist im regionalen Zusammenhang der Zeitschrift Fontes Nissae vor allem die umfangreiche Darstellung von Reichenberg als „Gauhauptstadt und Prototyp der Neugestaltungsstadt“ interessant. Richard Němec beleuchtet diese Thematik auf der Grundlage von umfassendem Quellenstudium, wobei jedoch der auch von ihm festgestellte eklatante Mangel an Einzelplänen, Modellen und anderen Visualisierungen der nur grob in Übersichtspläne skizzierten Vorhaben eine Erklärung dafür ist, dass dieses Thema bislang weitgehend unbearbeitet blieb und auch in den verdienstvollen Forschungen von Jaroslav Zeman kaum angerissen wurde.

Die Darstellung beginnt mit Adolf Hitlers Kurzbesuch in Reichenberg am 2. Dezember 1938 und fragt davon ausgehend nach der Planung und Umsetzung des neuen Erscheinungsbildes der künftigen Hauptstadt des Sudetengaues, wobei als Hauptuntersuchungsfelder die schon seit dem ausgehenden 19. Jahrhundert geplante, jedoch erst unter nationalsozialistischer Herrschaft durchgesetzte Bildung GroßReichenbergs sowie die Bestrebungen, auch als Gauhauptstadt Sitz des Reichsstatthalters zu bleiben und die Einführung des Reichsrechtes und damit des Gesetzes über die Neugestaltung deutscher Städte von 1937 den Rahmen der Ausführungen bilden. Wie auch andernorts in den okkupierten und annektierten Gebieten wurden auch hier bei der nationalsozialistischen Stadtplanung verdiente und den neuen Machthabern zudienende lokale Kräfte wie der Reichenberger Stadtbaurat Karl Kerl von Planern aus dem Deutschen Reich abgelöst oder zumindest in ihrem Einfluss stark ein geschränkt, in diesem Fall durch Walther Bangert, der Albert Speer nahestand und somit dessen Einfluss auf die Neugestaltung der Gauhauptstadt repräsentierte. Nähere Beleuchtung finden sodann vor allem die Planung der Reichsautobahn im Neißetal, die Stadtregulierung mit der Anlage verbreiteter, dem zunehmenden Kraftverkehr dienenden Straßensystem und schließlich als Beispiel für einen staatstragenden Bau das ambitionierte Projekt eines neuen Gautheaters. Dieses sollte das von Hitler als der neuen Gauhauptstadt unangemessen erscheinende neobarocke Theater von Fellner und Hellmer (das weiterhin als Musik- und Kleinkunstbühne hätte genutzt werden sollen) übertrumpfen. Vorgesehen war eine Kapazität von 2 000 Plätzen und nach Hitlers eigenen Worten ein Baucharakter, der den Staat, die Partei und die Stadt zugleich verkörpern sollte. Als Ort war der damalige Leipziger Platz vorgesehen, der heutige Tržní náměstí und zwar ziemlich genau die Stelle der heutigen Schwimmhalle. Karl Kerl hatte bereits 1939 Pläne für dieses neue Theater vorgelegt, die jedoch in Berlin nicht auf Wohlwollen stießen, weshalb ein beschränkter Wettbewerb ausgerufen wurde, das Reich die Übernahme der Baukosten in Aussicht stellte und verkündet wurde, dass nach Vollendung der Bau als „Geschenk des Führers“ ins Eigentum der Stadt Reichenberg überführt werden sollte. Über Speer schaltete sich Hitler selbst in die Planung ein und wünschte explizit, dass der Bau einen barocken Charakter erhalten möge. Pläne dazu konnten jedoch nicht aufgefunden werden und das Projekt wurde schließlich schon 1940 nicht mehr weiterverfolgt. Im regionalen Zusammenhang sei hier angemerkt, dass der bereits 1936 vollendete Neubau des damaligen Grenzlandtheaters Zittau in diesem Zusammenhang durchaus ein interessantes Vergleichsbeispiel darstellt, das Richard Němec jedoch mit keinem Wort erwähnt.1

Angesichts der letztlich nicht befriedigenden (visuellen) Quellenlage und der sich weitgehend auf die Jahre 1938/39 beschränkenden und danach offensichtlich eingestellten Planungen für Reichenberg stellt sich tatsächlich die von Dankwart Guratzsch in der ersten Rezension des Bandes in Die Welt vom 5. Juni 2020 geäußerten Frage, ob sich wirklich – wie von Richard Němec mit viel Aufwand postuliert – ausreichend belegt werden kann, dass Architektur und Städtebau den Nationalsozialisten in Tschechien, der Slowakei und Polen als Instrument ihres Herrschaftsanspruchs dienten oder ob man nicht doch eher nur von ideologischen Ansätzen oder Versuchen dazu sprechen kann. Diese Intention wird freilich auf jeden Fall durch das hoch spannende Material, mit dem der Autor Beziehungen offenlegt, Einflüsse und Abhängigkeiten in der Städteplanung und Architektur der Jahre 1938–1945 aufzeigt, deutlich und fordert zu weiteren Auseinandersetzungen auf. Dazu wird sicherlich in Tschechien auch die aktuell in Vorbereitung befindliche tschechische Ausgabe beitragen.

Marius Winzeler

1_Vgl. dazu Das neue Grenzlandtheater in Zittau, in: Deutsche Bauhütte 42, 1938, S. 2–5; Jos tomlow/Sabine Spitzer-Schmieder: Das Grenzlandtheater Zittau 1934–1936, Zittau/Görlitz 2015, ISBN 978-3-92974-496-5.