Michal Čuřín

Image of Zdislava from Lemberk in fiction

AbSTRAcT

MicHAL ČUříN | Fiction dedicated to St. Zdislava of Lemberk created in the 20th and 21st centuries in connection with the increased interest in this medieval noblewoman in the periods close to its beatification and canonization became the starting point for this analysis. The text contemplates the essential motives, which defined her image in the so-called second life. While the findings of the historical science about Zdislava of Lemberk is limited to the few sources that depict the character of this person only in fleeting outlines, fiction offers a large number of alternative depictions of the saint, which correspond to the contemporary social situation and beliefs and expectations of individual authors. Through the analysis of the complete production dedicated to Zdislava of Lemberk, three motivic areas were established, which proved to be the most frequently represented in fiction and which also correspond to the attributes and areas of interest usually attributed to her. This is an area of family constellations, nationality and origins and expressions of exceptionality.

Zdislava from Lemberk modern Czech fiction nationalism family constellations spiritual fiction historical prose Zdislava zLemberka moderní česká beletrie nacionalismus rodinné konstelace duchovní beletrie historická próza

KEy wORDS KLíČOVá SLOVA

Beletristické reprezentace Zdislavy z Lemberka

MicHAL ČUříN

Zdroje poznání o historické postavě Zdislavy z lemberka

Zdislava z Lemberka, od jejíhož předpokládaného data narození uplynulo již 800 let (žila v letech 1220?–1252), byla osobou převratné doby, která je charakterizována výraznou proměnou v duchovním i společenském životě, mohutnými posuny doprovázenými či zapříčiněnými rozvojem měst a jejich pozvolným osvobozováním od vlivu šlechty, prohloubením obchodu (i dálkového) a s ním spojeným rozkvětem bankovnictví, pokračujícími vlnami křížových výprav a ustanovováním a rozšiřováním působnosti špitálních bratrstev, na našem území akcelerující kolonizací dosud neobývaných prostor či změnou v postavení a sebepojetí nobility, zrodu nových řádů františkánského a dominikánského ad. Na prahu gotiky se rovněž proměňuje postavení žen (ovšemže nikoli masově, apředevším vyšších společenských vrstev), které se na jedné straně stávají sice předmětem obdivu a uctívání v analogii s rostoucím mariánským kultem, na straně druhé však v souladu s proměnou dobového paradigmatu věnují zvýšenou pozornost vnějšímu světu. Vycházejí z uzavřených prostor velmožských paláců a prostřednictvím soustředěné a soustavné péče o potřebné naplňují pojetí víry, které nezastupitelný čin pomoci bližnímu považuje za nezbytný při budování Božího království. Zdislava z Lemberka je dozajista významnou a typickou představitelkou této nastupující generace žen asvým působením napoli charitativním a léčitelském se právem řadí po bok Alžběty Durynské či Anežky Přemyslovny. Je ovšem nutno položit si otázku, co o samotné osobě Zdislavy z Lemberka skutečně víme, o jaké prameny můžeme opřít naše poznání, a co je produktem lidovou slovesností předávané tradice či pouhou nahodilou nebo určitým záměrem vedenou invencí jednotlivých narátorů.

Zdislava se narodila jako nejstarší dcera Přibyslava z Křižanova, brněnského kastelána, a Sibyly, někdejší dvorní dámy královny Kunhuty, jejíž původ je spojen se Sicílií. Je patrné, že výchova rodičů, kteří věnovali velkou pozornost a množství finančních prostředků podpoře a zakládání klášterů, měla výrazný vliv i na pozdější život Zdislavy. Nejspíše někdy v letech 1239 či 1240 se provdala za Havla z rodu Markvarticů (úmrtí asi 1255), blízkého spojence krále Václava I., obětavě stojícího na pozicích tzv. staršího krále, obzvláště v jeho sporu a ozbrojeném konfliktu s kralevicem Přemyslem Otakarem a významnou částí české šlechty. Zdislava spolu se svým mužem iniciovala založení dominikánského kláštera v Jablonném a johanitského kláštera v Českém Dubu. Obě lokace disponovaly i špitály, v nichž se pak měla jmenovaná léčitelskou a ošetřovatelskou prací realizovat. Z manželství vzešly čtyři děti: Havel, Jaroslav, Zdislav a Markéta. Tolik ve stručnosti k faktům, která jsou doložena v pramenech (z nichž dva považujeme za nejdůležitější a věnujeme jim větší prostor níže), či která můžeme dovodit z dalších listin (ne)přímo vypovídajících o jmenovaných osobách, popř. lze na některé skutečnosti usuzovat z analogických případů dané

Plastika sv. Zdislavy obdarovávající žebráka, neznámý autor 18. století. Foto M. Čuřín

doby atp. Když pomineme následná antropologická zkoumání Zdislaviných pozůstatků, jejichž závěry pro náš předmět zájmu nemají výraznější podstatnost, musíme konstatovat, že disponujeme velmi malým množstvím přesných informací o bližším životě Zdislavy. Neznámé jsou pro nás její charakterové vlastnosti, chování aprožívání, nejasný je vztah obou manželů, nedochovaly se hodnověrné životní epizody, jež by se mohly pro předešlé stát východiskem kpodložené interpretaci.

Zastavme se na okamžik u dvou pramenů, které pocházejí z doby krátce po smrti Zdislavy z Lemberka, od autorů, kteří se s ní s největší pravděpodobní osobně nesetkali, ale kteří měli informace ojejí osobě apůsobení odpříbuzných či očitých svědků. Mladším zdrojem ztéto dvojice je Kronika takřečeného Dalimila (1314) a jejích několik veršů věnovaných Zdislavě: „Léta ot narozenie Jezu Krista milostivého / po tisiúciu po dvú stú po pěti dcát druhého / svatého života paní Sdislava s světa snide, / pro niuž pracným veliká útěcha přídě. / Pěť mrtvých vzkřiesila, / mnoho slepých prosvietila, / chromých a malomocných mnoho uzdravila, / nad jinými pracnými veliké pomoci činila.“1 V případě Dalimilovy kroniky se jedná mimochodem o jediný zdroj, který se vyjadřuje kpřesnému datu úmrtí Zdislavy, avšak pro poznání její osoby jsou podstatné především poslední čtyři verše, které hovoří o důvodech oslavy této paní čistého života. Ovšem jak případně poznamenává Tomáš Edel2, zvláště tato pasáž vykazuje v obsahové rovině neopominutelné shody s Lukášovým evangeliem3, jež se vyjadřuje k zázrakům konaným samotným Ježíšem. Jedná se tímto připodobněním – pochopitelně z pozic autora středověké kroniky – o vyjádření obdivu a úcty ke Zdislavě, méně pak můžeme tyto verše považovat za taxativní výčet ověřených léčitelských úspěchů či zázraků. Dalimilova kronika tak vypovídá především o tom, že v relativně krátkém období po smrti Zdislavy byla již známost její osoby, jejích skutků a úcta k ní rozšířena (alespoň tedy v určitých kruzích) i mimo původní severočeský region.

První pramen, který vznikl půlstoletí po Zdislavině smrti a pochází od osoby, která informace čerpala z vlastní zkušenosti či z vyprávění osob, jež se jmenovanou přišly do styku, je latinsky psaná veršovaná kronika Cronica domus Sarensis – Kronika žďárského kláštera sepsaná tamějším mnichem Jindřichem Řezbářem kolem roku 1300. Kronika byla pro moderní historiografii objevena teprve v polovině 19. století, kdy se dostala do sbírek vratislavské univerzitní knihovny.4 Fakt, že tento pramen nebyl znám celé řadě autorů, kteří se v odborné i umělecké rovině věnovali životu Zdislavy, vedl k upevnění lidové představy o soužití lemberské manželské dvojice jako značně disharmonickém a konfliktním, a motiv obzvláště uchopila a rozvinula barokní legendistika. Nežli se zaměříme na tuto pasáž, dodejme několik zmínek kezpodobnění osob Zdislaviných rodičů a sourozenců v daném textu, neboť jim mnich Jindřich věnuje dosti prostoru pro jejich nezastupitelnou úlohu při založení audržování Žďárského kláštera. Autor počíná vyprávění o Sibyle, Zdislavině matce, jejím příchodu doČech sprůvodem nastávající královny Kunhuty, která „přivedla s sebou přemnoho paní a dívek, i přišla v průvodu velkém / a též rozličné věci si přivezla s sebou. V tom počtu / paní a dívek byla i šťastná Sibyla tenkrát.“5 Zmínka se objevuje i o předchozím manželství Sibyly a také o jejích osudech po smrti manžela, kdy se uchýlila se svou dcerou Eufemií do blízkosti kláštera, ve kterém obě často pobývaly. Text oceňuje jejich hlubokou zbožnost ištědrost vůči klášteru ichudým atrpícím. Nepoměrně větší prostor ale věnuje Jindřich Zdislavinu otci Přibyslavovi, jeho trvalé a konečně úspěchem završené snaze zajistit odJana zPolné pozemek pro výstavbu nového cisterciáckého kláštera, shromáždění majetku potřebného ke stavbě a také poslednímu přání, které vznesl ke svému zeti Bočkovi – totiž aby se ujal po jeho smrti samotného založení kláštera. Ze Žďárské kroniky rovněž pochází výstižná charakteristika Přibyslava, jež se později reflektuje i v krásné literatuře: „Pro svět rytířem byl pan Přibyslav, v nitru však mnichem“.6 Jedná se vskutku o vyjádření nejvyššího obdivu k tehdejšímu šlechtici, jenž výsad svého postavení využívá vždy kpodpoře církevní věci aveprospěch svých bližních.

Pasáž o Zdislavě, jejím manželovi a dětech je velmi stručná, avšak obsahuje jeden důležitý moment, jak už jsme výše naznačili. Z časových údajů vyplývá, že Jindřich se nemohl se Zdislavou osobně setkat, později zřejmě neměl ani s dalšími osobami z Lemberských osobní kontakt, resp. ani s nikým, kdo by mu o nich mohl podat aktuální informace. Tak ve výčtu Zdislaviných dětí chybí

1_Dalimilova kronika. Praha: ElK, 1948, s. 130. 2_EDEl, tomáš. Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy. Praha: Česká expedice, 1993, s. 58n. ISBN 978-80-85281-33-0. 3_„I zvěstovali Janovi učedlníci jeho o všech těchto věcech. A zavolav kterýchs dvou z učedlníků svých Jan, poslal k Ježíšovi, řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? Přišedše pak k němu muži ti, řekli: Jan Křtitel poslal nás k tobě řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? A v touž hodinu mnohé uzdravil od neduhů, od nemocí a duchů zlých, a slepým mnohým zrak dal. Odpověděv pak Ježíš, řekl jim: Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní očištění přijímají, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (lk 7, 18-22). 4_V tomto případě se nejedná o originál, ale o opis pocházející nejspíše z první poloviny 15. století. Jak spekuluje ludvíkovský (1964, s. 6), mohla tato kronika patřit do vlastnictví Jiříka z Poděbrad. 5_ŘEZBÁŘ, Jindřich. Cronica domus Sarensis. Brno: Krajské nakladatelství, 1964, v. 63–65, s. 161. 6_Tamtéž, v. 144, s. 167.

7_Tamtéž, v. 70–83, s. 163. 8_Nemůžeme však vyloučit, že toto hodnocení se vztahuje převážně ke Zdislavině roli manželky a matky a zhola nic nevypovídá o vkladu Havla do tohoto vztahu a jeho poměru k němu. jméno syna Zdislava a dále se autor v kronice k rodině již nevrací. Veškeré sdělení o Zdislavě se koncentruje do následujících veršů: „Z toho manželství pak tři dcery překrásné vzešly, / kterým v pozdějších letech se dostalo veliké chvály; / mimo to manželé tito pak zplodili ještě dvě děti, / chlapce, jejž nazvali Petrem, a děvče, jež Libuškou zvali. / První z oněch tří dcer se Zdislava zvala, ta druhá / Eufemie a třetí, té nejmladší ze všech, pak jméno / Eliška dali. A pak když dospělé byly ty dívky, / Havel, Boček a Smil si za manželky je vzali. / Havel, z Jablonné zvaný, si vyvolil Zdislavu za choť, / bez úhony s ním žila rovněž mu zplodila dítky: / Havla a Jaroslava – však Havel žil jenom krátce – / a pak Markétu dceru, jež krásná a vznešená byla.“7

Za pozornost stojí obzvláště označení soužití Zdislavy s Havlem jako bezúhonné, odkazující k jejich souznění vmanželském svazku. Aačkoli pochopitelně nelze této zmínce přikládat nepřiměřený význam, přece ji nelze zcela pominout jako marginálii, ustálené spojení, či dokonce bezobsažnou floskuli.8 Zpodobňování vztahu lemberských manželů jako problematického je vedeno mnohými motivacemi, jak otom budeme hovořit dále při rozboru textů nejen beletristických. To, že není vkronice nijak tematizována léčitelská a charitativní činnost Zdislavy a jejího manžela, opět dokládá onu ztrátu komunikačního kanálu, který přinášel informace o severočeské části rodiny zakladatelů kláštera. Ačkoli je pochopitelné, že osudy severočeské přízně se s klášterem žďárským již dále neprotínaly, máme zato, že případná povědomost o bohulibém Zdislavinu působení by Jindřichem nezůstala vtextu zamlčena.

Vidíme tedy jasně, že množství historických informací o Zdislavě z Lemberka, obzvláště těch, které jsou blízké době jejího života, je velmi skrovné, což ovšem ostře kontrastuje snespočtem představ, obrazů azpodobnění, dochovaných v umělecké, náboženské i populárně naučné literatuře. Je proto naším záměrem prozkoumat, jakými způsoby se osoba Zdislavy z Lemberka projevuje právě v beletrii a zda se v těchto reprezentacích objevují některé shodné rysy, konstrukce a strategie. V našem pojednání ponecháme stranou starší literárně umělecká zpracování a taková, jejichž funkce směřuje více k saturování duchovních potřeb či jsou příslušná spíše kliteratuře věcné. Je pochopitelné, že toto rozdělení nemůže být nikdy příliš přesné a volba zdrojů v některých případech záleží vesměs na uvážení autora než na jasně vymezitelných kategoriích. Z hlediska časového se zaměříme na beletrii zpracovávající zdislavskou látku od počátku 20. století, kdy s úsilím o beatifikaci Zdislavy z Lemberka a po jejím úspěšném završení začíná vzrůstat zájem veřejnosti o tuto historickou postavu a v souvislosti s tím také původní autorská tvorba. Podobná situace je pak zaznamenána v první polovině 90. let 20. století, kdy po sametové revoluci s oživeným zájmem o duchovní věci a rovněž s připravovanou a posléze dokonanou kanonizací Zdislavy roku 1995 se zvyšuje publikační činnost v oblasti umělecké, odborné i publicistické, jež si tuto světici klade zapředmět svého zájmu. Nutno také podotknout, že zájem o Zdislavu pokračuje i do současnosti, a vznikají stále nová beletristická zpracování operující stouto postavou.

Z analýzy víceméně kompletní produkce beletrie se zdislavskou tematikou posledního více než stoletého období vykrystalizovaly některé okruhy, jež se vurčitých variacích opakují a které se soustředí kolem Zdislaviných typických atributů či oblastí a zájmů, jichž patronkou je. Pojednáme proto především o problematice rodiny, kdy nás budou zajímat různé rodinné konstelace v literatuře zobrazené, jež se dotýkají podstaty vztahu mezi oběma lemberskými manželi a v důsledku vypovídající o povaze a utváření literárního obrazu Zdislavy. Nezanedbatelnou pozornost věnuje krásná literatura rovněž národní či jazykové příslušnosti této výjimečné ženy. A konečně naším zájmem bude otázka zdrojů, projevů a reflexe svatosti, obzvláště té výjimečné síly, jež umožnila konat činy, které dodnes probouzejí zájem širokého publika. Důležitost poznání beletristických obrazů Zdislavy z Lemberka nespatřujeme v tom, že by bylo možno odhalit některé skutečnosti o historické osobě, která je a zůstane nejspíš zahalena tajemstvím. Mnohem důležitější je onen druhý život Zdislavy, který je rozehrán na poli volné narace, primárně tedy nejprve v podobě lidové slovesnosti a druhotně v psaných textech. Představy, které jsou vtěleny dopostavy předmětu našeho zájmu, referují významně o jejich tvůrcích a recipientech, odhalují posuny, tahy a nálady společnosti. Mytogeneze i bourání mýtu, přivlastňování postavy, její urputné od-

mítání i blasfemie máme příležitost pozorovat po staletí vpřípadě jiných českých svatých (Václava, Ludmily ad.). Ve srovnání s nimi je sv. Zdislava posud na počátku svého druhého života9, ale zdá se skrze mohutnost opusů, jež ji činí svým tématem, že života zajímavého, plodného, dlouhého, ale iplného rozporů asvárů.

Rodinné konstelace a co z nich vyplývá Obvyklým toposem obzvláště ve starší beletrii (ale nikoli výlučně pouze v ní) je reprezentace vztahu Zdislavy a Havla jako zásadně konfliktního. Zatímco Zdislava je vykreslena jako oběť, čistá a mírná žena, která je nucena snášet příkoří od manžela pro svou činnost léčitelskou, pak Havlovi je přisuzována role ukrutníka, v lepším případě necitelného muže, jenž nedokáže ocenit výjimečnost své manželky apreferuje pouze osobní pohodlí.

Každá z těchto poloh (jež se samozřejmě v jistých nuancích odlišují, jak ukážeme dále) ovšem implikuje odlišné důsledky pro vyjádření o podstatě výjimečnosti. Zatímco zobrazení trpící ženy, jež se obětuje pro svou rodinu i bližní, akcentuje pozici svého druhu mučednickou, vylučuje tak zároveň existenci ideální rodiny, vzoru, jejž by bylo možno následovat, neboť jím pochopitelně nemůže být svazek zmítaný sváry. Konflikt, existence protivníka jako jeden z konstitutivních prvků vyprávění v některých výjimečných případech je sveden mimo ústřední dvojici ajsou hledáni náhradníci tak, aby nebyla porušena idylická představa manželství a zároveň bylo zachováno napětí. Můžeme proto uzavřít, že zdislavská literatura ve svých opusech pracuje s motivem protivníka vystupujícího proti Zdislavě, konkrétní povaha tohoto střetu a jeho rozuzlení jsou značně rozmanité, jak dokládáme na konkrétním materiálu.

Zmiňovaný hluboký nesoulad mezi Havlem aZdislavou nachází odraz v epizodě románu pro mládež od německého spisovatele Otfrieda Preußlera (1923–2013) snázvem Útěk do Egypta přes Království české (1978, č. 1996). Podobně jako černé latinskoamerické Madony, údajný Ježíšův kašmírský hrob, tak i český betlém s dobovými charaktery i zeměpisnými reáliemi je prostředkem přiblížit publiku co možná nejsnadněji podstatu biblického poselství. Preußlerův příběh o útěku svaté rodiny z Betléma do Egypta před hrozivým Herodem oživuje právě figurky českého betlému a zasazuje je doprostředí severních Čech vdobě byrokratického mocnářství Františka Josefa I. Jak příznačně poznamenává jeden z úředníků pražského místodržitelství „je to ale kříž, že se musí zrovna přes Království české, když se chce z Betléma do Egypta!“10 V románu se o osud cestující trojice sváří Lucifer a Boží pomocníci v humorně laděných příhodách, které vrcholí šťastným opuštěním Království českého. Ovšem hned na počátku se na jeho hranicích ve fiktivním svíkořickém kostele přijdou poklonit Ježíškovi zemští světci ablahoslavení sdárky. Zdislava přináší květy růží, které upomínají na střet s jejím mužem. Ukrutný Havel hrozil své zbožné ženě, že ji zabije, pokud ještě jednou bude krmit žebráky jeho chlebem. Když jednou zase Zdislava měla namířeno za svými potřebnými, namířil na ni meč a zařval, aby ukázala obsah zástěry. Atu zázrakem se chléb proměnil vrůže a„…Havel tu stál najednou s tak strašně hloupým výrazem, že se to nedá ani popsat…“11

Preußlerovo zpracování dokládá životnost způsobu vyprávění o Zdislavě jako oběti krutosti jejího manžela. Ačkoli se jedná nejspíše o fikci, dokazuje její rozšíření sílu této struktury, která odpovídá očekávání příjemce, tj. zasazení nových postav do dobře známého syžetu, v němž se střetává hrdina se svým odpůrcem, podstupuje zkoušky, trýzeň, aby slavně zvítězil, byť jeho převaha je zřejmá třeba pouze v morální rovině. Pro vylíčení ctností, odhodlání i utrpení Zdislavy je zapotřebí, aby existoval škůdce, pokušitel atp., který nedokáže pochopit historickou výjimečnost její osobnosti, a který je veden pouze svou egoistickou hamižností a pudovou vášní. Je tedy popřením principů, které Zdislava ztělesňuje, a tím jim dává vyniknout.

A zase naprosto odlišná povaha vztahu Havla a Zdislavy pochází zpera básnířky, prozaičky apředevším autorky dětské literatury Zuzany Novákové (1943) a jejího muže, literárního vědce, Jaroslava Nováka (1935) vbásnické sbírce Zdislava, plamen Boží (1992). Uspořádání jednotlivých oddílů souboru se přidržuje chronologie asleduje tak osudy Zdislavy zLemberka odmládí (Píseň o dívce), přes role rodinné (Manželka a matka), až po její činnost charitativní a reflexi její výjimečnosti (Píseň o ženě, Útočiště nemocných, Píseň o božím lidu, Prosby).

9_Byť jak jsme již uvedli, určitá období zvýšeného zájmu v dějinách nacházíme. Jednalo se však vždy o nepříliš rozsáhlé texty, zcela jistě nikoli obecně rozšířené a reflektované. Povahu národních světců, o nichž je třeba psát, k nimž je třeba se vztahovat, plnily jiné osoby. Kult Zdislavy byl živý až do závěru 19. století především v severních Čechách a v Horní Lužici a v určitých oblastech moravských. K tomuto tématu blíže viz např. PIŤHA, Petr. Blahoslavená Zdislava. Praha: Zvon, 1991. ISBN 978-80-7113036-9. 10_PREUSSLER, Otfried. Útěk do Egypta přes Království české. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 27. ISBN 978-80-7021-180-9. 11_Tamtéž, s. 43.

12_NOVÁKOVÁ, Zuzana a Jaroslav NOVÁK. Zdislava, plamen Boží. Brno: Kolo a drak, 1992. s. 24. 13_MAZÁLKOVÁ, Vojtěška. Paní z Lemberka: o blahoslavené Zdislavě. Brno: Petrov, 1991, s. 32. ISBN 978-80-85247-04-6.

Velký prostor je věnován vyjádření obdivu a lásky Zdislavy ke svému manželovi, jejich postavení ve vztahu je sice asymetrické, ale komplementární – zásadní protiklady se slučují v ideální celek. Mužnost, tvrdost, ale isličnost Havlova nachází samozřejmý doplněk vbělostné křehkosti, mírnosti, laskavosti adobrosrdečnosti Zdislavině: „Prorůstá mnou, tak jako stromy / prorůstají půdou vonící po dešti / a já jím pronikám jak slunce čistou vodou / jeho dech je mým dechem, / moje radost jeho radostí.“12 Téměř idylický vztah manželů je narušován pouze častými Havlovými pobyty u královského dvora, kdy jeho žena trpí samotou anepřítomností milovaného druha.

Vojtěška Mazálková (1921–1994) v novele Paní z Lemberka (1991) přináší neobvyklý pohled najiž dobře známý střet Zdislavy s nepřejícníky její chvályhodné činnosti. Autorka vesvém textu obsáhne celý život hrdinky od dívčího zalíbení v klášterním životě, přes šťastné manželství apamátné skutky až pozávěr života. Výrazná úloha je věnována Zdislavině matce. Je tematizován její život plný strádání, ale přesto naplněný štěstím. Žena, která musela odejít ze své slunné domoviny, jejíž první manžel zemřel, stejně jako dvě děti zdalšího manželství, a která navzdory tomu dokázala uchovat svůj libý vnější vzhled i krásu duševní péčí o nemohoucí a podporou klášterů, se jen těžko smiřuje s myšlenkou odchodu své dcery doklášterního ústraní. Naopak pobízí dceru radou i napomínáním, aby se stala řádnou ženou svého chotě, aby pečovala důkladně o rodinu i čeleď v duchu výňatku z Přísloví (31,10-31), jež jí před sňatkem s Havlem daruje. Po svém příkladu vidí budoucnost Zdislavy v oddané službě manželovi ivevlastní aktivní roli napoli charitativním, když praví: „A myslím si, že právě v životním údělu zdatných žen je základ zdárného vývoje lidstva a jeho dějin.“13

Jak jsme již viděli dříve, obvyklou roli odpůrce Zdislavy a škůdce jejího díla zastává tradičně Havel, který se strachuje o svou pozici manžela, popřípadě má obavy před újmou dětí a posměchem okolí. Šlo-li tedy podle naznačeného úvodu o vybudování, pokud možno harmonického obrazu manželství, v němž jeden každý zpartnerů zastává výhodně komplementární pozici, bylo by jen stěží možné přimknout se k osvědčenému motivu ukrutného Havla. V interpretaci Mazálkové se objevuje dosud nepoznaný protivník v podobě Zdislaviny tchyně Hostilky. Ačkoli napětí mezi oběma ženami lze do jisté míry přičítat obvyklému toposu souboje o moc za změněné rodinné konstelace, nesoulad spočívá v poněkud hlubších příčinách. Hostilka je vylíčena jako žena, která si uvykla roli manželky velmože. Schraňuje majetek, rozkazuje, trestá, k poddaným se chová jako k předmětům, zatímco Zdislava vidí vesvých bližních bratry asestry a pozemské statky považuje za užitečné jen potud, slouží-li obecnému prospěchu. Přestože Zdislava jinak svou tchyni ctí, vevěcech charity vstupuje dootevřeného střetu a nesleví ze svých požadavků. Konečně jde o spor generační azároveň světonázorový.

Jakási Havlova rezervovanost vůči zázrakům, které Zdislava koná, se přeci jen nakonec vyskytne, ale i on je ovlivněn a přesvědčen zbožným životem své ženy. Z textu vkonečném důsledku vyplývá, že Havlovo rozhodnutí vstříc se zbraní mnohým nebezpečenstvím zastávat se pozice starého krále Václava (a tedy přeneseně i pozi-

Obálka básnické sbírky Z. Novákové a J. Nováka Zdislava, plamen Boží

ce papežské strany ve sporu se Štaufy) a nepřipojit se ke zdánlivě vítězné straně Přemyslově, je rovněž zásluhou Zdislavinou a její příchylnosti k pravdě, jež se nachází ostatně vždy na straně církve. Reduktivní pohled na motivaci Havla v uvedeném sporu zapadá do konceptu novely, jež akcentuje hodnoty poslušnosti, pokory atradice.

Novela Pavla Sýkory (1954–2005) aZdeňka Ferbara Zdislava: paní čistého života. Příběh jedné z českých světic (1995) přináší neotřelé kombinace historických dějů a postav a z nich vycházející vývody ve zdislavské beletrii výjimečné. Příběh je rámován misí papežského legáta Alberta Beheima, který na papežův popud vyprovokuje rozkol v Českém království s cílem oslabit královskou moc a přimět tak dosud nerozhodného Václava I. přimknout se k církvi v dobovém politickém sporu mezi papežem a císařem. Postava Zdislavy vstupuje na scénu v okamžiku jejího plánovaného přijetí do kláštera klarisek vedeného Anežkou Přemyslovnou. Ačkoli Zdislava projevuje pro tento plán nadšení, jsou posléze veškeré naděje na klášterní život zmařeny králem Václavem, jenž Zdislavu pro podporu své mocenské politiky zaslíbí Havlu Markvartovi. Hlavní hrdinka tohoto sice udatného, ale hrubého a alkoholu holdujícího rytíře nevidí vnejlepším světle apro ochranu se utíká kAnežce. Jejich dialog o povinnostech a realitě vyznívá pro někdejší českou princeznu spíše nelichotivě ve srovnání s niterným zaujetím Zdislavy sloužit Bohu, když Anežka vidí svůj pobyt v klášteře vcelku realisticky jako souhru událostí apolitické hry.

Novela vykresluje podle ustálených konvencí Havla jako hrubiána a násilníka, který svou ženu tyranizuje živočišnou pudovostí a jistou nezkrocenou divokostí, jež ostře kontrastuje s útlocitnou a čistou povahou Zdislavinou: „Takto se nemodlívají ženy, jež po celý svůj dosavadní život toužebně čekaly toliko na to, až budou povaleny na záda a zčerstva obtěžkány prvním kolemjdoucím mužem. Takto se modlívají pouze hluboce produchovnělé a vypjatě zbožné osoby ženského pohlaví, jež si nejsou tak docela jisté, zda se v očích svého přísného Boha nedopustily smrtelného hříchu už jen samotným tělesným obcováním při plnění běžných manželských povinností v rámci církví posvěceného a požehnaného svazku muže a ženy, jakožto dvou lidských jedinců, předurčených k plození nových generací.“14

Přesto však nakonec dokáže Zdislava přemoci svou nechuť a Havla si zamiluje, avšak o povaze této lásky se nelze nic dalšího v textu dozvědět. Rozkol stojící na poslušnosti Zdislavy Havlovi a jejímu podřízení se vyšší moci (totiž Bohu) je ovšem neodstranitelný. Na rozdíl od jiných titulů nespočívá Zdislavina aktivní role pouze na pozicích charity, ale hrdinka se pouští i do světa velké politiky, kdy dvakrát podnikne namáhavou cestu doPrahy. Poprvé, aby přesvědčila Přemysla Otakara, že má upustil odsvé rebelie proti otci, apodruhé, aby se Václav zdržel krutého trestu vůči vzbouřencům. V obou případech byla však její mise neúspěšná. Zdislava tedy přičinlivě vstupuje do vnějšího světa, aby jej podle záměru Božího proměnila v lepší místo pro život, ale opakovaně selhává pod náporem krutosti, omezenosti či mocichtivosti. Přesto svou misi nevzdává astále znova se pokouší o nápravu věcí. Jak jsme již naznačili, i závěr novely je věnován dialogu legáta Beheima a papeže, který dotvrzuje poselství novely spočívající v poznání, že instituce světské i církevní moci neřídící se Boží vůlí si počínají protiprávně a je zapotřebí proti nim vystoupit v rámci svých možností, což činí iZdislava zLemberka.

S podobně necitelným ztvárněním Havla se setkáme v románu Aleny Vrbové V erbu lvice s podtitulem Kronika o paní Zdislavě (1977), jenž je při svém jednání motivován obavou o prospěch rodiny. Drsnost či obhroublost se vyjeví v jeho opakovaných a konečně i silou prosazovaných pokusech přimět Zdislavu, aby setrvala v rodinném sídle a vzdala se svých útěků za pomocí bližním do bližšího i vzdálenějšího okolí. Jsou postaveny proti sobě naprosto odlišné povahy: zatímco Havlovi je přisouzeno vystupovat podle zásad rozumu (často chladného, neúprosného), Zdislava se naopak projevuje jako osoba zmítaná emocemi a nestálá, z čehož vyplývá jednoznačné poselství – náprava světa je možná pouze prostřednictvím vcítění se do potřeb těch nejchudších atrpících apopřením mocichtivého kalkulujícího pohledu mužů. Věc je zde tedy dovedena do pozic soupeření mužského aženského principu.

Ivana Renče (1937) Kytice z královské zahrady vedle dalších světců přináší i vyprávění pro děti o Zdislavě

14_SÝKORA, Pavel a Zdeněk FERBAR. Zdislava: paní čistého života. Příběh jedné z českých světic. Praha: Infoc, 1995, s. 48.

15_RENČ, Ivan. Kytice z královské zahrady: příběhy svatých ochránců Čech a Moravy pro děti. Praha: Zvon, 1993, s. 78. ISBN 978-80-7113-073-4. 16_TŮMOVÁ, Magdaléna. Povídky o svaté Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2007, s. 42. ISBN 978-80-86953-15-1. zLemberka, přičemž kapitolu jí věnovanou nazývá autor příznačně Maminka, a právě tato rodinná role se stává ústředním motivem textu. Zdislava je představena vesvé tradiční poloze ochránkyně slabých a nemocných, jako přímluvkyně stíhaných a ponížených. Protagonistka věnuje stejnou pozornost svým dětem a manželovi jako i rodině širší: „K Lemberku se stahovali další a další ubozí. Všichni chtěli patřit do velké rodiny paní Zdislavy.“15 AZdislava se jim stává vlastně matkou. Idylické vyprávění pro nedospělého čtenáře se varuje rozporných momentů či nesouladů vosobách protagonistů av jejich vzájemných vztazích, proto i Renčův příběh je zakončen pozitivně vnejšťastnějších letech Zdislavy, vdobě útlého dětství jejích potomků.

Úlohu matky zvýznamňuje a klamnou pozici shody a idyly posléze narušuje ve svých Povídkách o svaté Zdislavě (2007) i Magdaléna Tůmová (1950). Přestože vtéměř celém souboru Havel nevystupuje, neboť plní své povinnosti u králova dvora, a tudíž by se mohlo zdát, že manželství až na toto odloučení je víceméně nekonfliktní, závěr Zdislavina života přináší zásadní obrat. V posledních okamžicích života od ní Havel odvede jejich děti, aby ji nerušily. Tímto necitlivým aktem poruší jednu znejdůležitějších rolí jejího života, totiž úlohu matky, a– třebaže nikoli snad úmyslně – postaví se po bok oněch beletristických Havlů, kteří zdůvodu nešťastné povahy či přímo záměrně páchají zlo na své ženě: „Na jejím hrobě se pak dlouho, předlouho červenaly růže. Jako by chtěly říci: - Zde leží ta, kterou všichni milovali, ta, která každému pomáhala a nakonec zemřela v úplné samotě.“16

Obligátní nesoulad Havla a Zdislavy zapříčiněný hrdinčinou přílišnou péčí o chudé a nemocné, která je v mužových očích prováděna na jeho úkor a v neprospěch rodiny, v textu Přemysla Ruta (1954) O dobré paní Zdislavě (2002) překvapivě neeskaluje, ale je vždy včas utlumen vychytralou logikou Zdislavy. Vládne totiž dovedností přimět různými vytáčkami, umnými sofismaty, aby Havel přistoupil její navlastní pozici. Představa ženy jako krku otáčejícího mužskou hlavou zde našla dokonalého ztvárnění.

Na uvedených příkladech jsme dokládali variabilitu poloh ve zobrazení Zdislavy z Lemberka v rámci rodinných vztahů. Počínaje obrazem ženy, která je svým manželem soustavně utlačována a zneužívána, leckdy fyzicky napadána, přes vychytralou manželku, jež dokáže nepovšimnutě svým mužem manipulovat pro dosažení vlastních cílů, až po emancipovanou ženu, která teprve spojením sHavlem utváří kompletní aharmonický celek anebo zcela osamocena dokáže vzpurně a hrdě vzdoro-

Přemysl Rut O dobré paní Zdislavě

vat všem protivenstvím. Je to tedy vcelku barevný soubor různých konstelací, z nichž žádná vysloveně nedominuje. Jejich konkrétní volba užití je nejčastěji motivována především dvěma záměry: jednak akcentovat trpitelskou amučednickou pozici Zdislavy, jednak oslavit ji jako příkladnou ženu amanželku.

Inter/nacionální světice Rozměr národní (a v některých konkretizacích i příslušnost zemská) je dalším trvalým tématem prostupujícím (nejen) beletristickými texty koncentrujícími svou pozornost na Zdislavu z Lemberka. Podobně jako u dalších českých světců (vzpomeňme jen interpretace a boje václavské, prokopské či vintířovské) je rozrušujícím momentem pro celá pokolení vztah oněch osobností k domovině i k národu, z nějž vzešly, jejich poměr k cizímu a projevovaná náklonnost k vlastním, ať už je tím míněn kdokoli. Otázka, zda je ten či onen světec hoden (větší, menší, či vůbec jaké) úcty podle jeho projevů k národu ajeho projektům, je kruciální pro velkou část tvůrců irecipientů. Nakolik je takové tázání po nacionalitě (navíc s tímto poněkud ahistorickým pojmem) v případě skutečné osoby Zdislavy smysluplné, ponecháváme bez komentáře.17 Avšak vjejím druhém životě, je tato záležitost podstatná vmnoha ohledech.18 Autoři využívají Zdislavu jako převodník splnění svých tužeb a cílů, kdy horují za zvýšení síly a prestiže českého a moravského národa, orodují zaochranu před cizími (nikdy není toto označení blíže specifikováno) nebo jí ukládají různé úkoly, jejichž vyplněním se zvýší prestiž azdraví českého národa.

Z roku 1952 pochází Píseň na blahoslavenou Zdislavu od Jakuba Demla. Text o čtrnácti čtyřveršových strofách je založen na kontrastní kompozici stavějící do protikladu Zdislavu, která je vypodobněna jako veskrze dobrem prodchnutá osoba opakovaně spojovaná se světlem dokládajícím její přináležitost k Bohu (variují se popisy záře, plamene, postava je přirovnávána kohni, hvězdě či pochodni), avopozici kní se projevující zlobný „svět, jenž miluje temno a světlu se brání“. Záslužná činnost charitativní a léčitelská pramení ze Zdislavina niterného přesvědčení o sounáležitosti s bližními, kdy konečně v každém z nešťastných vidí „Krista Pána / jdoucího pod těžkým břemenem na Golgotu“. 19 Velmi podstatný je apelativní rys textu připomínající v některých pasážích modlitbu či litanii. Lyrický subjekt se obrací s prosbou nikoli pouze na samotnou Zdislavu či Marii, ale také (nejspíše nejen Zdislaviny) děti a fiktivní čeleď, z nichž první mají děkovat za příklad jim poskytnutý svatým životem a druzí dosvědčit dobrotu své paní vkaždodenní rutině.

Demlův text se v zásadě nijak výrazným způsobem neodlišuje od podobných útvarů písňových, modliteb apod., které jsou zpravidla založeny na petrifikovaných vyjádřeních o ctnostech Zdislavy, tedy její čistotě, mírnosti, oddanosti rodičům i manželu, péči o rodinu, chudé anemocné. Avšak vjednom aspektu Píseň na blahoslavenou Zdislavu přináší novou apřekvapivou polohu, totiž vícekrát opakovaný důraz na český původ Zdislavy aapel najejí aktivní působení jednak načeský národ jako celek, jednak obzvláště na sever Čech. V trojverší „osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná / celého národa, ať v něm už nezaniká / svornost a bratrská láska starodávná!“20 je nutno věnovat pozornost onomu Severu, který v první polovině 13. století tvořily neprostupné hvozdy na samých severních hranicích Českého království a jež někdejší působení Zdislavy prosvětlilo jejími skutky napoli léčitelství acharity abudovatelskou a donátorskou činností manželského páru. Avšak je třeba se zastavit iuposesiva (už nebo stále) náš, totiž nikoli jejich, čemuž můžeme rozumět jako Němců. Demlův text z počátku padesátých let reaguje na situaci v českém pohraničí do značné míry vylidněném po odsunu německého obyvatelstva a osidlovaného obyvatelstvem často bez vztahu k místní krajině a zároveň na postavení národa podrobeného v nedávné době komunistické diktatuře. V Demlových verších je Zdislava prezentována jako postava svázaná pevně (a dovozujeme převážně či výlučně) s českým živlem, jemuž má prokazovat dobrodiní, zatímco její poloha rovněž kultovní osoby německojazyčného obyvatelstva zůstává potlačena.

Legenda o paní Zdislavě (1991) vznikla na podkladě žďárských pověstí, které sebral a epickým veršem převyprávěl Richard Neugebauer (1896–1989). Vyprávění je uvozeno již dobře známým motivem nezkažené přírody, která sice v barvitých obrazech předvádí svoji drsnou tvář, ale vyznívá vposled jako idylický prostor nezatížený hříchem. Zdislava přijíždějící se svými rodiči z Brna na křižanovský hrad je uchvácena krásou okol-

17_Není však tato záležitost zcela mimo zájem historiků, ostatně třeba KALISTA, Zdeněk. Blahoslavená Zdislava z Lemberka. Listy z dějin české gotiky. Praha: Zvon, 1991, s. 168n. ISBN 978-807113-042-0. ve svých zdislavských textech se dosti obšírně věnuje povaze češství u Havla, aby po zvážení mnoha argumentů a s přihlédnutím k problematickému pojmu národa pro středověkou realitu dospěl k závěru, že se o odrodilce nejedná, i když pro svůj predikát používá zkomoleného německého názvu. K této otázce je ještě třeba dodat trefnou připomínku L. Smejkala, který upozorňuje na skutečnost, že tázání po národnosti, příslušnosti, národní příchylnosti ad libitum Zdislavy je spíše scestné pro skutečnost, že místo jejího působiště bylo již v polovině 13. století česko-německé, což má svůj odraz i v případě vyznavačů jejího kultu, ba co více, lze v 19. století nalézt více dokladů úcty ke Zdislavě v prostředí německojazyčném nežli českém. (SMEJKAL, Ladislav. Květ tajemné krásy. In SVATOŠ, Ambrož a Jaromír HONSNEJMAN, edd. P. Zdislava z Jablonného. Mimoň: RALSKO, 1990, s. 26–38.) 18_Regionální hrdost a současné vztahování se k odkazu světice nachází konkretizaci v některých symbolických aktech. Nepřekvapí proto, že Zdislava je od počátku třetího tisíciletí patronkou litoměřické diecéze, vedle toho je však pevně svázána i s institucí veskrze světskou a oficiálně prohlášena patronkou libereckého kraje. 19_DEML, Jakub. Píseň na blahoslavenou Zdislavu. In SVATOŠ, Ambrož. Paní Zdislava. Praha: Vyšehrad, 1970, s. 23–25. 20_Tamtéž.

21_NEUGEBAUER, Richard. Legenda o paní Zdislavě. Žďár nad Sázavou: Římskokatolický farní úřad, 1991, s. 28. 22_Tamtéž. 23_HRABĚ-KROUPA, Jan. Naše paní Zdislava. Vranov nad Dyjí – Přímětice-Bítov: Tiskový apoštolát FATYMu, 2003, nepaginováno. 24_Ale např. v textu oratoria Královna severních záseků (1993) z pera Ondřeje Fibicha (blíže viz níže) je moravský původ světice opakovaně zdůrazňován. Svazek obou národů, Zdislavy a Havla symbolizuje motiv žitného klasu přesazeného z Moravy do pralesa severních Čech. 25_Písně k paní Zdislavě. [Česko: s.n., 1990], nepaginováno. 26_Tamtéž. 27_KUBĚNA, Jiří. Jiný vesmír: juvenilia. Brno: Vetus Via, 2003, s. 798. ISBN 978-80-86118-94-9. 28_Tamtéž, s. 799. ního prostoru a brzy nestřežena utíká do lůna přírody, aby uprostřed hvozdů nalezla svou poustevnu, v níž by se mohla přiblížit Bohu (a příroda se posléze stane také nástrojem, skrze nějž – a s pomocí Boží milosti – Zdislava koná své zázraky a pomáhá trpícím). Ačkoli by se mohlo zdát, že Boží přítomnost bude patrna kdekoli mimo oblast rušivého lidského elementu, ve skutečnosti tomu tak není a teprve po namáhavém hledání nachází hrdinka kýžené místo, kde je možno navázat nerušenou komunikaci sBohem. Není ovšem náhodné, že takovým prostorem je lipový háj – lípa, jíž odnepaměti byla přisuzována magická moc, na niž v lidové tradici byly věšeny obrázky Panny Marie, a konečně (a v tomto případě výklad nejpříhodnější) v polovině devatenáctého století zvolený symbol Slovanstva v opozici k onomu germánskému dubu. Závěr skladby totiž patří promlouvajícímu Bohu, který vyvolil Zdislavu za ochránkyni a přímluvkyni národa: „Patronkou budeš národa svého, / rodiny jeho, s péčí svou svatou / ochráníš jistě před zkázou mravů, / jakož i před zla nadvládou krutou.“21 V závěru své řeči Bůh předpoví i nezastupitelnou roli rodáků moravských, kteří do světa rozšíří pravdu a budou vzdělávat národy (zjevně odkaz na Komenského a Moravské bratry). Je tedy Zdislava pevně přimknuta k národu českému (a moravskému, jak zdůrazněno) coby jeho světice: „Tu péči já ti na bedra vkládám / pro slávu velkou vlasti tvé drahé.“22 Legenda patří do onoho typu literatury činícího ze Zdislavy světici vyloženě českou, přestože její působiště i působení s tímto aspektem nejsou příliš vsouladu, resp. nezavdávají důvod pro jeho zdůrazňování.

Nacionální motivy ve svých jinak formálně prostých azhlediska již představených témat repetitivních verších představuje také Jan Hrabě Kroupa (1924–2011). V závěrečné básni svého souboru vyzdvihuje Zdislavu jako spojnici a spojovatelku národa moravského i českého, přičemž tuto jednoticí úlohu staví analogicky vedle její tradiční role, totiž ochránkyně jednoty rodiny. Křesťanská vize lidstva – rodiny je zde přenesena nanárod (resp. národy dva, jak je opakovaně zdůrazněno): „Národu jsi byla drahá. / Viděl v Tobě pečeť blaha / pro celou vlast milenou. / Moravany a též Čechy / spojuješ, dáváš do útěchy. / Zárukou jsi líbeznou. // Zdislavo, brož spojující / věrné, tady bojující / za víru a za věčnost, / moravskou i českou zemi / ochraň před rozpory všemi.“23 Nelze v této souvislosti pominout jistou pravidelnost, kterou spatřujeme u řady autorů (rodem) moravských, kteří málokdy opomenou zdůraznit právě moravský původ Zdislavy, zatímco autoři čeští tuto záležitost zvláště netematizují, a to i v případě, jestliže nacionalita jinak hraje v jejich textech podstatnou úlohu.24 Podobnou polohu nalezneme ivezdislavské mešní písni C. Šímy25 „řada světců smír za národ dává, / když ta věrnost bývá měnivá. / Teď však chceme za Zdislavou v čele / vírou býti oddání ti cele“ a v jiné variaci zase v písňovém textu Šímy a Budíka: „Vděčně Bohu vzdává slávu Moravan i lidé z Čech / za své světce, za Zdislavu, v této mši, jak v dobách všech.“26

Ze sbírky Země Nikoho (1961) pochází báseň Jiřího Kuběny, který se sobě vlastním hravým přístupem keslovům a jejich významům vytváří text, jenž naléhavostí ale i silou exprese vlastního vztahu lyrického subjektu kosobě Zdislavy (ajistě ivysokou uměleckou hodnotou) značně odlišuje odvětšiny tzv. zdislavské literatury. Apelativní pasáže směřující ke Zdislavě rezonují také ve formální podobě vyjádření charakteru hrdinky i reflexe jejího působení na mluvčího: „Blahoslavená Zdislavo / klínote srdce mýho! / Jakou strukturu bolavou / má Tvoje zdivo. / Božské liknavo!“27 Ani Kuběna ovšem vedle roviny osobní či intimní neponechává stranou roli Zdislavy jako ochránkyně a přímluvkyně národa, k čemuž volí mj. nápaditě motivy z českých mýtů: „Ty slíčná / českých dějin postavo. / Ty hrdá, ne pyšná. / … Zdislavo, Ty se za nás přimluvíš. / Tvůj lid Tě zná. // Zdislavo k Neumětelům / uhánějí Šemíci. / Zdislavo, Ty jsi neodolatelná / jak touha po princi. / … Tys zřícený dům, / číše rtům, / útěcha Blanická.“28

Naproti tomu již zmiňovaná Magdaléna Tůmová prezentuje Zdislavu jako postavu veskrze internacionální. Protagonistka je zpodobněna především jako ochránkyně svého kraje anijak není rozlišeno, kdo je oprávněným či preferovaným příjemcem její pomoci nebo jehož prosbám bude spíše nasloucháno z důvodu jeho národnosti. Vypravěč tuto záležitost v závěru otevřeně tematizuje a zastává postoj zásadně nerozlišující mezi národnostmi, naopak označuje všechny osoby zapříslušníky jedné rodiny v duchu křesťanského univerzalismu: „Když se řekne sever Čech, mnozí si představí jen jeho část.

Ale sever Čech je ve skutečnosti velmi rozlehlý, to mi věřte. Kdysi tam společně žili Češi a Němci v tom nejlepším a nejpřátelštějším duchu. Když bylo potřeba pomoci sousedovi, nikdo se neptal, jestli je to Čech, nebo Němec. Všichni věděli, že sousedovi se musí pomoci a hotovo. A tak je to i se svatou Zdislavou. Ani ona si nikdy nevybírala, komu má pomáhat, zda Čechům, nebo Němcům. Pro ni to byl vždy jenom člověk, který potřeboval pomoc.“29

Zdroje a projevy svatosti Zdislavská literatura se často pokouší odhalit a vysvětlit prameny obdivuhodných činů ústřední hrdinky a ozřejmit okolnosti vzniku jejího neobyčejného charakteru. Obrazy oscilují mezi zřejmým zásahem Boha, jenž si Zdislavu vyvolil pro mimořádné činy již před jejím narozením, přes navázání spojení s božskou entitou skrze ctnostný život a usilovnou snahu přiblížit se k sakrálnímu, až po výklady vycházející z určujícího vlivu výchovy a zvláštní vrozené útlocitnosti hrdinky přetavující se posléze v péči o bližního. Setkáme se ale i s rovinou otevřeně blasfemickou, mající za cíl Zdislavu potupit, ponížit její činy, učinit ji nehodnou obdivu, který je k ní běžně chován. Obzvláště v otázce projevů výjimečnosti se tak velmi silně střetávají síly mýtotvorné a mýtoborné či chceme-li souboj sakrálního aprofánního.

Alena Vrbová v románu V erbu lvice zaznamenává postupnou proměnu šlechtičny libující si v úpravných šatech i zdobných špercích v asketickou ženu, která pozbývá své někdejší krásy, zřeknuvší se veškerých okras, záměrně týrající své tělo a vyčerpávající se náročnou fyzickou prací o nemocné a potřebné. Ke strádání fyzickému se přidá i nejistota duševní pramenící z obavy o svou rodinu, jež by mohla trpět její bohulibou činností. Konané činy milosrdenství se podepisují na Zdislavině zdraví a ona postupně chřadne, až vysílena umírá. Vrbová při prozkoumávání podstaty výjimečnosti své hrdinky a jejích projevů neklade dopopředí onu sakrální rovinu, důraz je položen način ajeho dopad nanejchudší. Více než co jiného je Zdislava vylíčena jako obětavá žena voblasti sociální, představitelka v úvodu zmiňované nastupující generace žen oddaných ideálu lidství.

Téměř až podupání a zničení tradovaného obrazu Zdislavy předvádí vesvých historických detektivkách historik aspisovatel Vlastimil Vondruška (1955). Vknihách

Obálka historické detektivky V. Vondrušky Zdislava a ztracená relivie Dýka s hadem s podtitulem Tři zločiny, které rozřešil královský prokurátor Oldřich z Chlumu léta Páně 1269 (2002) a Zdislava a ztracená relikvie (2003) je hlavní postava představena spolu se svým mužem jako obzvláště nudná osoba, která se vespolečnosti projevuje planým moralizováním aotravnou zbožností.30 Její zápal pro víru je předmětem nejen posměchu, ale je považován dokonce zaobecně škodlivý. Havel se Zdislavou svým urputným trváním na údajně tmářských pověrách působí utrpení prostých lidí i jejich smrt. A ačkoli není Zdislavě nijak upíráno její působení špitální, není tato činnost významněji tematizována na úkor jejích nešvarů. Pokus diskreditovat ji v očích publika se provádí na několika rovinách. Je zpochybněna její morální bezúhonnost, kdy se praví, že v mládí nebyla pro svou krásu s to zachovat

29_TŮMOVÁ, Magdaléna. Povídky o svaté Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2007, s. 80. ISBN 978-80-86953-15-1. 30_VONDRUŠKA Vlastimil. Dýka s hadem. Tři zločiny, které rozřešil královský prokurátor Oldřich z Chlumu léta Páně 1269. Brno: MOBA, 2002. 287 s. ISBN 80243-0945-9. TÝŽ. Zdislava a ztracená relikvie. Brno: MOBA, 2003. 286 s. ISBN 80-243-1047-3.

31_RUT, Přemysl. O dobré Paní Zdislavě. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2002, nepaginováno. ISBN 978-80-86953-33-5. 32_NOVÁKOVÁ, Zuzana a Jaroslav NOVÁK. Zdislava, plamen Boží. Brno: Kolo a drak, 1992, s. 9. 33_Tamtéž, s. 11. 34_Tamtéž, s. 40. 35_Tamtéž, s. 42. nevinnost abyla přístupna mužským návrhům (bez konkretizace). Její zaujetí věcmi duchovními se umně překóduje v jakousi duševní poruchu a tradiční mateřská role je negována její proklamovanou bezdětností. Oba tituly spojuje neskrývaná averze vůči organizované formě náboženství, jejíž reprezentanti i vyznavači jsou nahlíženi veskrze negativně.

Uvědomění si výjimečnosti a povolání Bohem k výjimečné cestě až v závěru životní dráhy naplněné neoslavovanými skutky pomoci bližním je charakteristické pro text Přemysla Ruta O dobré paní Zdislavě (2002), který je originálně vystavěn kolem motivu volání, prosby, apelu směrem ke Zdislavě. Chronologicky pojaté vyprávění představuje ve svých počátcích hlavní postavu jako pasivní objekt zvolání, okřikování – směrem k dítěti, které se ztratilo v lese, k dívce, která se obává o život svého chotě, k mladé ženě, jež se svévolně vzdálila z královského dvora atp. Výjimečnost hrdinky se vyjevuje jakoby nepřímo, její schopností rezistence, v tichém, nezdůrazňovaném a na oči nestavěném milosrdenství. Heroičnost jejích skutků se ukazuje vlastně mimochodem na pozadí znějících, opakovaně halasících zvolání vedlejších postav. Zdislava se postupně představí jako aktivní figura, která uvádí do běhu mnohé obecně prospěšné děje. Po boji utichne kraj a doposud tichá žena se promění vevolající atehdy zazní iZdislavina úpěnlivá prosba o pomoc k Bohu. Ono mnohohlasí se v závěru textu ujednotí v Božskou výzvu k imaginárnímu následování do krajiny dětství, a tedy na věčnost: „Zdislava nechala všeho a následuje ten známý hlas. Po celý život slýchala v úpění nemocných a prosbách žebráků jen jeho vzdálenou ozvěnu. Ale teď to byl on.“30

Obvyklým motivem textů o Zdislavě z Lemberka je příroda, která bývá původcem jejích schopností léčitelských, ale může být také pouhým nástrojem Bohem propůjčeným jí k záslužné činnosti, stává se rovněž prostředkem komunikace s Bohem. Zdislava může být také vpletena do bohaté metaforiky přírodních symbolů jako v básních Zuzany a Jaroslava Novákových, kteří v četných odkazech zapracovávají do svých veršů motivy i témata písně Šalamounovy a Velepísně lásky. Je tak mladost Zdislavy přirovnávána kmladým kozám, ovcím, kolouškům, liliím, granátovému jablku atp. coby symbolům vitality, bujnosti, nezkaženosti. Tyto atributy věčného, totiž symbolického mládí jsou kontrastem k současnému světu „…kdy stáda mladých koz / neseskakují volně z našich hor / a vodní prameny už nejsou čisté / a tvé rty pobledly v dusivém vzduchu.“31 Současnost se s obrazivostí básnického jazyka prodchnutého bohatou biblickou symbolikou střetává ivdocela konkrétních momentech akcentujících zkaženost naší epochy, pro niž záchrana spočívá v přijetí příkladu Zdislavy z Lemberka: „Kroutí se v sladkém rytmu lambády, / vinou se k sobě, aby se potupili, / znuděně se povalují v trávě / potřísněné krví Beránka, / losují o oděv, co strhli svému bratru, / do žluči se smíchem namáčejí houbu, / aby ji přitiskli k rozbitým rtům.“32 Využití fragmentů či vněkterých částech vepsání dobiblického textu jednak spojuje příběh Zdislavin s příběhem o Boží milosti, jednak je i razantním přitakáním radostnému životu, oslavou virility, plodnosti.

Podstatný a stále znova variovaný je ve verších motiv tělesnosti. Na jedné straně se předvádí hrůzné chátrání, slabost pramenící z nemoci a bolest mrzáků, na straně druhé roztoužená až extatická oslava těla dosvědčující oddanost a lásku nikoli pouze mezi milenci, ale také k Božímu stvoření. Dobře známý motiv světla spojovaný se Zdislavou a jejím působením se zde rozpolcuje, není již pevně svázán s božstvem a jeho dobrotou, naopak se jeho hodnota odvíjí od uživatele, je volitelným atributem, prostým nástrojem bez imanentní vlastnosti. V tom smyslu je Zdislava oslavována jako „ranní hvězda“, „Je zářivá jak luna, / čistá jako výheň slunce…“33 , aproti tomu je oheň znamením zmaru, bojů počínajícího konfliktu obou českých králů „…je vidět po setmění / chvějivou rudou zář … Není to stopa po slunci, jež v míru zapadlo, / není to svit slavnostních ohňů … Tam v dáli na obzoru / jazyky ohně běsní v krovech … Jazyky ohně, korouhve války, / vyplazené z tlamy hadí.“34

Zdislava, plamen Boží se z obdobných oslavných básní a souborů vyčleňuje jistou neurčitostí jevů, jejichž užíváním (totiž správným či zavrženíhodným) se teprve tvoří jejich hodnota. Vlastně nic není určeno předem, rozhodnutí a konkrétní činy odkazují k Bohu, nebo naopak k zatracení (tělo a vášeň mohou být prostředkem vyjádření Boží lásky, ale také bezbožného smilstva aprostého užívání slastí ad.).

Vtextech básníka Ondřeje Fibicha (1954) sepsaných pro folk-rockovou baladu Královna severních záseků (1993), které zhudebnil Jiří Smrž (1954), není příroda původcem Zdislaviny výjimečnosti, ale je spíše jejím stvrzovatelem. Bohatství přírodních motivů se prezentuje jednak v podobě známé rovněž u jiných světců, totiž obrazů tvorů (i jinak divokých), kteří se sklánějí před dobrotou, silou ducha atd. a potlačí svoji přirozenost lidmi mnohdy pociťovanou coby násilnou a stanou se krotkými: „S medvědem rys přichází blíž / Vlk svoji hlavu sklání / Mihl se dnes pralesem kříž / na prsou naší paní“35, vedle nich i další přírodní součásti promění obvyklý běh svých věcí („…potok zapomněl téci“).36 Jednak je Zdislava, v titulu opusu označená jako královna severních záseků, ve čtyřech intermezzech potvrzena na svém symbolickém trůnu základními živly: vodou, která již v mládí předznamenává její budoucí činnost léčitelskou, ohněm, vzduchem a zemí uzavírající životní pouť a naznačující její druhý, posmrtný život. Zdislaviny osudy vchronologickém sledu vylíčeny napozadí variací přírodních motivů a biblické symboliky se ve Fibichově provedení umně propojují s dobovými událostmi a postavami, např. ve verších připomínajících politického vězně Pavla Wonku: „Naší země se dotýkají / ti, kterým spása přísluší / I hrobem svým zeleným / ve Vrchlabí bratr umučený“.37

Podobný náboj vyjadřuje i epická báseň Marie Dolistové (1951) Paní Zdislava z Lemberka38 (2009), která rozvíjí přírodní motivy korelující s přítomností a působením Zdislavy – její hrdinka vstupuje do nepřátelské adrsné krajiny severních Čech apostupně prostor nehostinného hvozdu humanizuje, prosvěcuje temnotu. A na druhé straně je příroda oním zřídlem její síly, kanálem, skrze nějž se koncentruje a usměrňuje Boží milost: „Z moudrosti studánek / pod mohutnými duby nabíráš, / průzračností rány vymýváš, / ptáků ve větvoví se po síle ptáš.“39

Závěrem Pokusili jsme se vestručné analýze pojmenovat základní problémové okruhy, kterým se věnuje současná beletrie tematizující postavu Zdislavy z Lemberka. Otázky nacionality, rodinných konstelací i projevů a původu výjimečnosti jsou v některých ohledech podobné těm, jež si klademe i v případě dalších českých světců. Výjimečným se příběh Zdislavy jeví zejména proto, že v jejím životě chybí zjevný protivník (ať už se jedná o zlolajného bratra, zlotřilou snachu či snad žárlivého krále). Její kult je charakterizován činem milosrdenství actnostným rodinným životem, nikoli soubojem, střetem či mučednickou smrtí. Zákonitosti vyprávění příběhů ale protikladnou sílu velmi často upotřebí (a někdy přímo vyžadují), má-li vyniknout morální převaha hlavního hrdiny. A tak je specifikum zdislavské literatury z velké části vystavěno na hledání protivníka, s nímž by bylo možno vejít v konflikt. Jak už víme, stala se jím osoba nejbližší anejpříhodnější, Zdislavin choť Havel, ale i tento střet se projektuje v mnoha odlišných valérech. Mýtus Zdislavy je stále živý a živený na jedné straně onou provokující tajemností jejích životních osudů, nastraně druhé znepokojující silou aktivního konání, které, jak připomíná Durych40, není pociťováno coby oběť, ale jako samotný smysl života. Je to pozice, sníž se vypořádat může znamenat (nejen) pro současného recipienta skutečnou výzvu.

36_FIBICH, Ondřej a Jiří SMRŽ. Královna severních záseků: Oratorium ze života světice blahoslavené Zdislavy z Lemberka: folk-rocková balada [zvukový záznam]. Praha: Monitor Records, 1993. 37_Tamtéž. 38_Tamtéž. 39_Dále autorka zdislavské téma zpracovává ve sbírce Zarostlé stezky (2002), ve které vytváří analogii mezi osudy Zdislavy z Lemberka a lékařky Vlasty Kálalové, která rovněž celý svůj život zasvětila léčení potřebných a byla postižena krutou rodinnou tragédií. 40_DOLISTOVÁ, Marie. Paní Zdislava z Lemberka =: Pani Zdzisława z Lemberka = Knjeni Zdźisława z Lemberka = Frau Zdislawa aus Lemberg = Sinjorino Zdislava de Lemberk = Lady Zdislava from Lemberk. Praha: Řád, 2009, s. 46. ISBN 978-8086673-15-8. 41_DURYCH, Jaroslav. Světlo ve tmách. Blahoslavená Zdislava. Praha: Vyšehrad, 1991. ISBN 97880-7021-062-8.

Altán sv. Zdislavy a její studánka, skleněný negativ (Severočeské muzeum v Liberci)