Fontes Nissae XV 2014 1 by NPÚ, ÚOP v Liberci

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

XV 2014 1 PRAMENY NISY FONTES NISSAE

XV 2014 1

historie | památky | umění

str. 2

Kaple sv. Anny na Vyskři.

Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

FONTES NISSAE

str. 22

PRAMENY NISY historie | památky | umění

Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře

str. 30 Hospodářské

str. 50

Obalka_01_2014_final.indd 1

poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622 Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů str. 72 Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie…

23.9.2014 19:27:30

Obsah

XV 2014 1

Studie a Materiálie Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje | Studie Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová ............................................................................................................... Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře | Materiálie Jana Schlesingerová ...................................................................................................................................... Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622 | Studie Jiří Bock ........................................................................................................................................................ Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů | Materiálie Simona Nosková ........................................................................................................................................... Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950 | Materiálie Vojtěch Hájek................................................................................................................................................. Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie | Materiálie Kateřina Nora Nováková ...............................................................................................................................

2 22 30 54 64 72

Zprávy „Bajkový sál“ na zámku Lemberk: Zpráva o projektu studentské grantové soutěže FP TU v Liberci Tomáš Hnilička .............................................................................................................................................. Adel in Sachsen und Böhmen. Aspekte einer Beziehungsgeschichte in Spätmittelalter und Früher Neuzeit Milan Svoboda ............................................................................................................................................... Hermann Hallwich (1838–1913). Historik, politik, byrokrat, sběratel a básník Milan Svoboda ............................................................................................................................................... Prof. ak. soch. Vratislav Karel Novák Kateřina Nora Nováková ...............................................................................................................................

84 86 87

Laudatia

historie | památky | umění

Dozent Dr. Rudolf Anděl und die Geschichtskommission der Euroregion Neiße Volker Dudeck ............................................................................................................................................... Divadelně archivní vzpomínka Lenka Bobková .............................................................................................................................................. Seděli jsme spolu dvacet let Jiří Janáček .................................................................................................................................................... Laudatio docentu Rudolfu Andělovi Miloslava Melanová ....................................................................................................................................... K životnímu jubileu Doc. PhDr. Rudolfa Anděla, CSc., aneb zpověď o otevření dveří do badatelského světa se sušenkou v ruce Ivan Peřina .....................................................................................................................................................

90 93 94 95

Recenze a zprávy o literatuře Petra Šternová (ed.) a kol., Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Město Liberec. Milan Svoboda ..................................................................................... 98 Marek Sekyra – Otokar Simm, Frýdlantské květy. Friedländer Blumen. Milan Svoboda......................... 100 Branislav Nižnanský, Klára Popková (edd.), Využití starých plánů při studiu současného území Liberce. Husova ulice v prostoru a čase. Milan Svoboda .................................................................. 102 Sborník Severočeského muzea. Historia 17 – Společenské vědy. Milan Svoboda ..................................... 105 Andrzej Kozieł (red.). Wokół Karkonoszy i Gór izerskich. Sztuka baroku na śłąsko-czesko-lużyckim pograniczu. Milan Svoboda .......................................................................................................................... 106 Jan Tomíček. Varhanáři Predigerové. Tomáš Horák .................................................................................. 107 Jitka Balcarová. „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Bund der Deutschen a jeho předchůdci v procesu utváření „sudetoněmecké identity.“ Miloslava Melanová ........................................................... 109 Michal Burian. Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918 až 1938. Miloslava Melanová ........................................................................................... 110

Resume ................................................................................................................................................ 114

Obalka_01_2014_final.indd 2

http://fontesnissae.cz

23.9.2014 19:27:32

Vážené čtenářky a čtenáři,

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

první číslo Fontes Nissae v roce 2014 symbolicky věnujeme k 90. narozeninám pana docenta Rudolfa Anděla. Jeho vědecké dílo i dlouholetá vzdělávací práce významně zasáhly do výzkumu převážně starších dějin Libereckého kraje a současně ovlivnily výchovu generací budoucích učitelů dějepisu.

Pan doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., se systematicky věnuje historickému bádání více než šest desetiletí. Během nich publiko-

val monografie a studie o době husitské v severních Čechách, souborné výklady o městech i šlechtických sídlech. Zaměřil se také na tzv. lenní šlechtu, především v příhraničí Frýdlantska. Ačkoliv z politických důvodů v Československu po roce 1968 téměř nemo-

XV 2014 1

hl oficiálně publikovat dvacet let a ve svém oboru nesměl působit ani pedagogicky, i v této složité době pokračoval v historických výzkumech. Soustředil se na dějiny vzdělávání od 18. století a má mj. výrazný podíl na knize o historii současné Obchodní akademie v Liberci, na níž dvě desetiletí vyučoval. Práce doc. Anděla mají společné rysy, jimiž jsou badatelská důkladnost a poctivost, detailní obeznámenost s regionem i s děním na druhé straně zemské hranice. K lidem minulých dob má empatický vztah a pochopení pro jejich slabosti. To pramení jednak z jeho vlastních prožitků „neklidného dvacátého století“, jednak jej vždy „zajímali lidé, kteří neměli na růžích ustláno“, jak řekl v rozhovoru u příležitosti svých 75. narozenin. Rudolf Anděl významně přispěl k ustavení a dobrým počátkům Fakulty pedagogické v Liberci. Spoluzaložil a vedl zdejší katedru historie. Jeho odborné výkony a další působení se výrazně zúročily i v dalších letech. Také díky docentu Andělovi může Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci v roce 2015 oslavit čtvrt století svého trvání. Po roce 1990 byl pan docent Anděl oprávněně poctěn v akademickém prostředí i mimo ně. V dubnu t. r. mu primátorka Liberce předala čestné občanství města, o jehož dobré jméno se zasloužil.

Na následujících stranách jsme soustředili gratulace i osobní vzpomínky lidí čtyř generací, kteří se s panem docentem Andělem setkali jako kolegové či studenti a znají jej jen několik let, nebo naopak mnoho desetiletí. Mezi gratulanty se pochopitelně řadí i ti, kteří žádný blahopřejný text nedodali, neboť se vyjádřili již v předchozích letech, či dali přednost ústnímu sdělení. Například doc. Ivana Čornejová uvedla, že Rudolfa Anděla zná „zhruba od roku 1972, tedy od doby, kdy jsem dělala na diplomce o Vartenbercích a používala mj. i páně Andělovu knihu o husitství v severních Čechách. […] A ani severočeské dějiny za husitství nejsou selankou (už od tehdy si pamatuji, jak Lužičané usmýkali Jana z Ralska).“ Noblesa, kolegialita, laskavost i neobyčejný optimismus jsou naprosto neoddělitelnou součástí jubilantovy osobnosti. Potvrzují to všichni, kdo se s ním v posledních desetiletích pracovně i soukromě setkali. Přejeme panu docentu Rudolfu Andělovi stálé zdraví a radost v oboru, jemuž věnoval celý svůj profesní život! Fontes Nissae přinášejí šest odborných textů a rozsáhlou část věnovanou recenzím odborné, s regionem korespondující literatury. Za pozornost stojí text Jiřího Bocka, jenž zpracoval dosud opomíjenou oblast hospodářského a správního vývoje Liberce v raném novověku. Jeho studii doprovázejí moderně pojaté mapové přílohy, které pro Fontes Nissae vytvořil Jiří Šmída z Katedry geografie FP TU v Liberci. Ukázkovou památkářskou sondu do regionální historie představuje studie Jany Šubrtové a Zuzany Jakubcové věnovaná kapli sv. Anny na Vyskři. Z obvyklého kulturně historického rámce Fontes Nissae tentokrát příjemně vybočuje materiál o významném libereckém fotografu Vilému Boháčovi, jehož pozoruhodnou tvorbou se zabývala Kateřina Nora Nováková, kurátorka Severočeského muzea. Milan Svoboda a Ivo Habán

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 1

23.9.2014 22:05:10

Studie

Chapel of St. Anne on Vyskeř Survey and restoration of the wall paintings in the context of history ABSTRACT

JANA ŠUBRTOVÁ | ZUZANA JAKUBCOVÁ | Chapel of St. Anne and other

small objects - fourteen stations of the Cross including Calvary with Holy Stairs and Holy Sepulchre with the Body of the Lord – create an inseparable part of the place of pilgrimage located just over the Vyskeř village. The present appearance of the object has got its origins in the early 1830s, when the chapel was rebuilt, probably only on the original foundations. The exposed position of the chapel on the originally unwooded hill made it quite hard to keep it in good condition. Vigorous deterioration made it necessary to carry out repairs of various extent almost every decade. The most significant repairs of the interior were done in 1902–1903, 1937 and 1951. The interior was redecorated each of the repairs and the mobiliary of the chapel was also mended. In 2011 the chapel undertook a complete reconstruction of the exterior and a partial restoration of the interior. New coats of plaster and white paint were applied. The restoration brought the interior back to its 1903 appearance.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 2

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Vyskeř

St. Anne

sv. Anna

chapel

kaple

wall paintings

nástěnná malba

restoration

restaurování

renovation

obnova

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:11

Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje JANA ŠUBRTOVÁ | ZUZANA JAKUBCOVÁ

Kaple přitahovala návštěvníky nejen kvůli zbožnostem a polohou jako místo dalekých výhledů do okolí, ale jako krajinná scenérie zaujala i umělce (jako např. Karla Liebschera), proto v období přelomu 19. a 20. století vzniká několik starších kreseb, které jsou obrazovou přílohou ve vlastivědných pracích místních učitelů a vlastivědců, kdy jedna z nejzdařilejších se objevuje v knize od Zdenka Prýla. (Josef Zdenko Prýl. Vyskeř a okolí u Hrubé Skály. Turnov, 1883)

aple sv. Anny tvoří se skupinou dalších drobných objektů, čtrnácti zastaveními křížové cesty včetně Kalvárie se Svatými schody a Božím hrobem s tělem Páně nedílnou součást areálu poutního místa, rozprostřeného nad obcí Vyskeř. Svým umístěním v nejvyšším bodě čedičového vrchu Hůra1 s nadmořskou výškou 465 metrů představuje výraznou dominantu Českého ráje. V obdobích její největší slávy, zejména ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, plnila funkci poutního místa regionálního významu. Poutní cestu ke kapli lemuje lipová alej a jednotlivé sloupky zastavení křížové cesty, která začíná hned za areálem farního kostela Nanebevzetí Panny Marie a vine se vzhůru po jižním svahu vrchu, postupně jej obchází a pokračuje jedním zastavením a stavbou Božího hrobu pod jižním svahem.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 3

K historii a proměnám interiéru kaple2 Dnešní podoba objektu vychází z doby kolem roku 1830, kdy jednolodní orientovaná zděná novostavba nahradila zchátralou předchůdkyni, jejíž vznik a původní zasvěcení nejsou jasně doloženy. Starší nevěrohodný výklad raných počátků kaple vycházející z pověsti o Beneši, synu Heřmana, je podle zmínky ve falzifikátu Rukopisu královédvorského kladen na počátek 13. století.3 Další informace o pravděpodobně dřevěné kapli se objevuje až v 15. století, a to v souvislosti s Annou z Malobratřic či Mladějova, majitelkou vyskeřského poplužního dvora, která je přímo s jejím založením spojována.4 Pravděpodobný vznik kaple lze však datovat až do druhé poloviny 17. století, což potvrzuje také skutečnost, že záduší kapli sv. Anny pronajala v roce 1709 vyskeřská obec na dvacet let pole5 a téměř o deset let později v roce

1_Název Hůra je užíván již v 18. století. V kartografických pramenech z této doby (Müllerova mapa, Schmettauova mapa, I. vojenské mapování) je místo vyznačeno jako St. Anna. V indikační skice stabilního katastru z roku 1843 je vrch uváděn pod názvem Annaberg, dnes je často nazýván jako Vyskeřská hůra. 2_Studie navazuje na archivní průzkum, který probíhal v roce 2011, jehož výsledkem byla kapitola Kaple sv. Anny v knize Kapitoly z dějin obce Vyskeř (Vyskeř 2012, s. 63–72. ISBN 978-80-260-2323-4). 3_Viz PRÝL, Josef Zdenko. Vyskeř a okolí u Hrubé Skály. Turnov, 1883, s. 1, kde je v souvislosti s pověstí uváděn vznik kaple k roku 1204. 4_SEDLÁČEK, August. Hrady zámky a tvrze Království českého, díl 10, Boleslavsko. Praha, 1932, s. 79. Romanticky vnímaná osobnost držitelky inspirovala ke vzniku místní pověsti o sv. Anně, která byla prvně uveřejněna ve druhé polovině 19. století – viz PRÝL, Josef Zdenko, cit. v pozn. 3, s. 52–55; HOLUB, Josef. Dějiny Vyskře. Semily, b.d., s. 18–20 a Vyskeř obrázek místopisný, historický spolu s pověstí lidovou. Turnov, 1888, s. 14–41. Námětem pro pověst byla povídka Františka Bohumila Tomsy „Viz keř, dcero má doufej, aneb Anna Mladějovská a Bohuslav Turovič“ vydaná v roce 1832. 5_Výměra tohoto pole byla podle výpisu z pamětní knihy obce vyskeřské 1 strych a 2 věrtele viz NA Praha, České gubernium, díl IX. - Publicum, část 1., 1748–1805, kart. 2920, inv. č. 1049.

23.9.2014 22:05:12

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

STUDIE

V závěru 18. století (1794) svatoannenskou kapli kartograficky zaznamenal za okrajem své prozkoumané oblasti hrabě Schmettau pod toponymem St. Anna. (SOkA Semily, Topographische Carte einer Gegend in Böhmen an der Iser in 2 Blad, Herausgeben anno 1794 durch F. W. C. Graff von Schmettau kön. Preussischen Obrist ausser Dienst)

6_Podle extraktu ze zádušních účtů všech kostelů a kaplí v obvodu hruboskalského (tehdy velkoskalského) panství NA Praha, Tereziánský katastr, část Spisy, inv. č. 427, kart. 71, fol. 280. 7_Účelově byl vrch zalesňován v letech 1886 a 1889 zásluhou řídícího učitele Josefa Koloce viz KLAPUCH, František. Kronika a dějiny obce, díl III. Vyskeř, 1965, s. 130 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://vysker.e-obec.cz/download.php?sekce=2. 8_SCHALLER, Jaroslaus. Topographie des Königreichs Böhmens. Vierter Teil. Bunzlauer Kreis. Prag und Wien, 1790, s. 59–60. 9_Doklad je uložený na svém původním místě, pod krycí deskou oltářní menzy a v překladu zní: Léta Páně 1736, dne 23. měsíce června, Nejjasnější a Nejctihodnější pan Jan Rudolf z hrabat Sporcků, z vůle Boží a Svatého stolce biskup adranský, Nejsvětějšího Otce svatého čestný prelát, pomocník Svatého stolce Nejsvětějšího metropolitního biskupství pražského „prelát učitel“ a světící biskup vysvětil tento přenosný oltář ke cti Všemohoucího Boha, Blahoslavené Panny Marie, všech svatých, zvláště sv. Amadea mučedníka, sv. Celestýna mučedníka, sv. Klemencie mučednice, jejichž relikvie vložil a uzavřel. Za překlad textu autorky děkují Robertu Radimu Novotnému, archiváři SOkA Kladno. Listina vyšla z kanceláře pomocného pražského biskupa Jana Rudolfa Šporka a shodné znění nalezneme i na několika dalších jím vysvěcených oltářích, například v zámecké kapli sv. Josefa a kostele Povýšení sv. Kříže v Bělé pod Bezdězem, dále v kostele sv. Jana Křtitele v Bosni, kostele Nejsvětější Trojice v Loukově, kostele Povýšení sv. Kříže v Loukovci, kostele Nanebevzetí Panny Marie v Solci nebo v kostele sv. Víta v Srbici. 10_Potřebný kapitál 104 zlatých a 2 krejcary byl vypůjčen ze jmění kostela sv. Jana Křtitele v Horním Újezdě, dnes Újezd pod Troskami - viz NA Praha, České gubernium, díl IX. - Publicum, část 1., 1748–1805, inv. č. 1049, kart. 2920. 11_Tamtéž; KLAPUCH, František. Vyskeř v minulosti. 1. díl. 1943. s. 29, nepublikovaný strojopis; KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, 1956–1958. s. 142 [cit. 201401-20]. Dostupné z: http://www.vysker.e-obec.cz/download.php?sekce=2.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 4

1718 mělo obdržet od pronajímatelů svých pozemků bohatý kapitál 306 kop grošů 23 krejcarů a 2 denáry.6 Kaple byla založena pravděpodobně z iniciativy obce s podporou hruboskalské vrchnosti a již v této době vlastnila cenný mobiliář. Její stav velmi ovlivňovalo exponované umístění, na tehdy ještě nezalesněném vrchu.7 Kaple po celou dobu své existence čelila mnohým problémům, zejména kvůli nepříhodným klimatickým podmínkám. K jednomu z mnoha poškození došlo již v roce 1720, kdy byla zachvácena požárem od blesku a po čase obnovena.8 Možným písemným svědectvím této obnovy by mohly být autentiky, dokládající svěcení oltáře dne 23. června 1736, a to ke cti Všemohoucího Boha, Blahoslavené Panny Marie, všech svatých a uložení ostatků sv. Amadea, sv. Celestýna a sv. Klemencie.9 V roce 1760 postihlo kapli „hromobití“, po němž z ní zůstaly jen obvodové zdi. Záhy však byla dostavěna.10 Za josefínských reforem byla kaple guberniálním nařízením ze dne 11. října 1788 uzavřena,11 následně proběhla inventarizace mobiliáře včetně FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:12

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

nacenění a zrevidování jejího zádušního majetku.12 Náboženské aktivity byly přesunuty do nedalekého kostela Nanebevzetí Panny Marie.13 Postupně docházelo k úpadku významu kaple a ke zhoršování jejího stavu. Z tohoto důvodu o ni projevila zájem vyskeřská obec v čele s rychtářem Johanem Petrnouškem, která ji získala od eráru, zastoupeného c. k. boleslavským krajským úřadem, za 12 zlatých do svého majetku již v roce 1791.14 Po krátké době v roce 1804 změnila kaple vlastníka, jímž se stala valdštejnská, respektive hruboskalská vrchnost, které ji prodal tehdejší vyskeřský rychtář Jiří Procházka.15 Kaple sv. Anny však zůstala nadále bez pravidelné údržby, což v důsledku vedlo k její další devastaci.16 V roce 1825 požádali vyskeřští osadníci v čele s již jmenovaným rychtářem a za podpory duchovního Jana Strachlina tehdejšího majitele, aehrenthalskou vrchnost, o navrácení kaple, aby mohli zpustlou ruinu nahradit novou stavbou.17 Aehrenthalové bezplatně převedli torzo kaple do majetku obce a ta následně přistoupila k její nové výstavbě. Současně byla založena

12_NA Praha, České gubernium, díl IX. - Publicum, část 1., 1748–1805, inv. č. 1049, kart. 2920. Podle inventáře kaple obsahovala oltář, věžní zvonek, sochu sv. Anny a podle zprávy k odhadu stavby z devadesátých let 18. století mělo zdivo kaple velké trhliny, krov a jeho vazba byly v dobrém stavu, střecha vyžadovala novou šindelovou krytinu. 13_V této souvislosti byl z kaple odebrán nevyužitý zvonek o váze 32 liber, nově umístěný do dřevěné kostelní zvonice viz DA Litoměřice, Archivy far I, farnost Vyskeř, Inventarium ecclesiae Wiskersensis B. Virg. Mariae in celos assumptae localis capellanie in Wiskerz conf. 1789. 14_Podle opisu kupní smlouvy ve vyskeřské gruntovní knize proběhl převod 26. listopadu 1791, České gubernium jej stvrdilo až 3. ledna 1792 a účastníky jednání byli na straně jedné J. rytíř Stránský, krajský hejtman, a na straně kupujícího rychtář Johann Petrnoušek, Jiří Mráz, obecní konšel Jiří Mrázek a soused Jan Mlejnek - viz SOA Litoměřice, Vs Hrubá Skála, Gruntovní kniha, inv. č. 302, fol. 6, dále nověji KLAPUCH, František. Vyskeř v minulosti, cit. v pozn. 11, s. 29; KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 142. 15_Rychtář Jiří Procházka prodal kapli Karlu Josefovi z Valdštejna, a to bez vědomí osadníků. Karel Josef z Valdštejna chtěl koupí pravděpodobně scelit své pozemkové vlastnictví. K okolnostem všech převodů stavby viz KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 203. 16_Tamtéž. 17_Jednání proběhlo 24. května 1825 za účasti zástupce turnovského děkana staršího kaplana Petra Krejčího, Jana Strachlina, lokalisty vyskeřského, a zástupců vyskeřských sousedů: Jana Mrázka, Václava Karáska, Jiříka Matouše, Františka Rameše, Josefa Cumfeho, Václava Lhotáka, Václava Vokatého, Václava Šorejse a Václava Masopusta. Bylo dohodnuto, že hruboskalská vrchnost postoupí zdarma obci nejen rozvaliny kaple, ale i celý vyskeřský vrch, a přítomní zástupci obce se „zavázali pro sebe i pro své potomstvo tuto kapli v dobrém stavu zachovati a ji potřebnými věcmi zaopatřovati“. Viz KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce

Půdorysný tvar kaple a rozmístění jednotlivých zastavení křížové cesty dobře zaznamenává výřez z mapy stabilního katastru z roku 1843, kdy je v jeho písemném operátu stavba plošně vyměřena na 14 čtverečních sáhů (tedy cca 45 m2). Jako majetek na parcele č. 115 a s cestou na parcele 1954 připadá tedy obci a parcela s č. 120 a okolní louky rolníku Václavu Mlejnkovi. (Ústřední archiv zeměměřičství a katastru v Praze, fond Stabilní katastr, http://archivnimapy.cuzk.cz; NA Praha, fond Stabilní katastr, kt. 546, Vyskeř)

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 5

23.9.2014 22:05:12

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

křížová cesta včetně Božího hrobu a došlo k vysázení lipové aleje.18 Křížová cesta s Božím hrobem byly později několikrát opravovány. Poslední obnova Křížové cesty proběhla v roce 1997, kdy byly doplněny současné reliéfy jednotlivých zastavení.19 Boží hrob prošel restaurátorským zásahem v roce 2012.20 K samotné výstavbě kaple na původních základech přistoupila obec v roce 1830.21 Kaple tehdy získala svoji současnou podobu zděné, jednolodní orientované stavby, která je založena na protáhlém osmibokém půdorysu a zastřešena sedlovou střechou s oboustranným polygonálním zakončením, vynášející nízkou sanktusovou věž s vrcholovým křížem.22 Obnova kaple probíhala až do roku 1832, kdy byla dne 22. července za účasti mnichovohradišťského děkana a turnovského vikáře Františka Xavera Nigrina i za přítomnosti mnoha Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 204. 18_Mladé stromky byly poskytnuty lesní správou na Humprechtu a přístupovou cestu vyměřovali místní rolníci Antonín Lhoták a Jan Mrázek viz HOLUB, Josef, cit. v pozn. 4, s. 15. 19_Podrobněji ke křížové cestě viz Kapitoly z dějin obce Vyskeř, cit. v pozn. 2, s. 121–125. 20_K restaurování viz POKORNÝ, Martin. Kaplička s Božím hrobem, k. ú. Vyskeř. Restaurátorská zpráva. Čížovky 2013 (uloženo ve Sbírce restaurátorských zpráv na NPÚ, ÚOP v Liberci pod číslem 1127). 21_SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 38v; KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 204. Za odvedenou práci obdrželi zedníci 98 zlatých, tesaři 45 zlatých a malíři 35 zlatých viz HOLUB, Josef, cit. v pozn. 4, s. 21. 22_Výraznou stavební činnost v tomto časovém horizontu, kdy se jednalo o zcela zásadní přestavbu nebo v podstatě o novostavbu na místě starší kaple potvrzují i výsledky dendrochronologické analýzy. Na konstrukci krovu bylo použito smrkové dřevo pokácené v létě roku 1827. Jeden stropní trám kaple byl zhotoven ze smrku pokáceného v létě roku 1828. Dendrochronologické datování tak dokládá shodně s písemnými prameny výraznou stavební etapu na samém konci dvacátých let 19. století. (Vzorky odebral Mgr. Ivan Peřina, datoval Ing. Tomáš Kyncl, uloženo na NPÚ, ÚOP v Liberci). 23_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 38v; KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 204. 24_Zvonek o váze 51 1/2 libry za 97 zlatých 51 krejcarů. byl pořízen v Praze a uhradil jej Václav Lhoták, chalupník z čp. 43, posvětil ho Hynek Štěpánek viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol., 41v. Podrobněji viz JAKUBEC, Pavel. Vývoj zvonového inventáře na Turnovsku od 15. století do současnosti. Turnov, 2006. Diplomová práce. Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, Katedra humanitních studií, s. 196. 25_Rovenští vykonávali procesí v neděli po svátku Anděla Strážného a Železnobrodští po svátku sv. Petra a Pavla viz KLAPUCH, František. Kronika a dějiny obce, díl III. Vyskeř, 1965, s. 39–40 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://vysker.e-obec.cz/download.php?sekce=2, dále také PRÝL, Josef Zdenko, cit. v pozn. 3, s. 1. Vlnu procesí také podnítilo několik zjevení paní Magdalény Jáchymové, v nichž ji údajně sv. Anna vyzývala k pouti na Vyskeř viz HOLUB, Josef, cit. v pozn. 4, s. 23. 26_Pro opravu kaple byla tehdy vyhlášena sbírka, která vynesla 51 zlatých a 59 1/2 krejcaru viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 59v. 27_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 59v.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 6

STUDIE

kněží a věřících z Vyskře a okolí slavnostně vysvěcena. Mši sloužil všeňský farář Josef Oliva.23 V následujícím roce byl do věžičky zavěšen zvonek.24 Krátce poté ožila tradice poutních procesí a místní „tzv. malá pouť“ se slavila v neděli po svátku sv. Anny. Později se přidaly další poutě, například v roce 1850, kdy řádila epidemie cholery v Rovensku pod Troskami a v Železném Brodě, a proto zdejší věřící vykonali pouť k ochranitelce. Na vyskeřskou Hůru směřovali i poutníci z Libuně, Mladějova, Libošovic, Přepeř a Tatobit. O podobě jednoho procesí informují kronikářské záznamy: “Nejdéle se udržela pouť farnosti železnobrodské, která ještě na začátku 20. století znamenala pro Vyskeř mimořádnou událost. Železnobrodské procesí přicházelo do Vyskře obyčejně v předvečer svátku Petra a Pavla (29. června), konaly se pro ně v kapli slavné bohoslužby, po nichž nastalo opět loučení s Vyskří a cesta zpět do Brodu. V procesí byla na nosítkách nesena ozdobená soška sv. Anny a nezřídka nesly družičky i sochu mariánskou.“25 Exponované umístění kaple představovalo i nadále velkou nevýhodu pro trvalé udržení jejího dobrého stavu, a proto ve druhé polovině 19. století vyžadovala téměř každé desetiletí větší či menší obnovu. První z nich proběhla již v roce 1849.26 Nově byl omítnut strop a půda pod střechou opatřena prkenicí. Dále byly opraveny rozbité dveře a okna, která byla osazena okenicemi. Interiér kaple měl získat nový bílý nátěr a pro lepší pohodlí zpěváků byl vystavěn malý dřevěný kůr.27 Nově opravenou kapli navštívili následujícího roku lupiči. Zcizili monstranci, ciborium, baldachýn z oltáře, několik svící a dva obrazy. Ze všech odcizených uměleckořemeslných předmětů byly později nalezeny pouze rámy obrazů, a to na poli pod kapličkou, chyběly jim však mosazné dekorace.28 Poutní místo podporovala i okolní šlechta, a tak došlo v roce 1853 k rozšíření vybavení kaple o ornát, který tehdejší duchovní získal od zámeckého kaplana Jana Šolce na Sychrově se svolením kněžny Adély z Rohanu.29 Za dalších deset let, v roce 1859, bylo potřeba kapli znovu opravit. V osadě, zvláště pak po Vyskři, opět probíhala sbírka, jež vynesla 169 zlatých. Na finanční podpoře obnovy kaple se podílela také aehrenthalská vrchnost, která k této částce darovala dalších 40 zlatých. Pro lepší odolnost stavby byla pořízena nová břidlicoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:12

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

vá střecha, vížka byla pobita plechem a báň pozlacena, zdivo kaple dostalo novou omítku.30 Protože nátěry na kapličce neměly dlouhou trvanlivost, přistoupila obec v roce 1878 k novému nabílení a novým nátěrem byla opatřena okna a okenice.31 V následujícím roce kapli vážně poškodil blesk, jelikož byla v nedávné době ochuzena krádeží o bleskosvod. Poničena byla střecha, roztříštěn krov, vyraženo jižní okno a roztříštěno sklo severního okna. Poškozen byl také interiér kaple, zejména sochařská výzdoba oltáře. Na několika místech kaple byly otlučeny stěny i strop.32 Další z obnov proběhla v roce 1886, kdy byl opraven oltář.33 Vybavení kaple se rozšiřovalo postupně a v roce 1883, kdy proběhla jedna z inventarizací církevního majetku tehdejším farářem, čítal její mobiliář tyto předměty: oltář sv. Anny s obrazem na plátně,34 lavice, přenosnou kazatelnu a dřevěný kůr, malý zvonek na věžičce, bleskosvod, cínové konvičky s podnosem, dřevěné a železné svícny, obrazy na plátně sv. Máří Magdalény a Božího hrobu, barvotiskové obrazy sv. Rodiny a Panny Marie, dřevěný nástěnný kříž, bílý hedvábný mešní ornát.35 V roce 1892 k němu přibyl z osobního daru Marie Lumrové pozlacený lustr.36 Kolem roku 1900 začala kaple postupně působit sešle a opuštěně, proto v roce 1902 požádal zdejší farář okresní hejtmanství v Turnově o svolení k nanejvýš naléhavé, téměř generální obnově. V této věci potom požádal Dominika Buška z Husy u Sychrova, majitele uměleckého závodu řezbářského pro práce kostelní, regionálně známé a osvědčené firmy „Petra Buška synové“, zda by navrhl a nacenil opravu vybavení kaple. „Obnovení oltáře, řádné vyspravení a doplnění chybějících částí, nový trojnásobný olejový nátěr, pozlacení pravým dukátovým zlatem, polychromování všech soch, nové kanonické tabulky mělo stát 310 korun, dále nová kazatelna se čtyřmi obrazy Evangelistů na dřevě na zlaté půdě malovanými 320 korun, obnovení zábradlí na kůru a jeho ozdobení osmi novými řezbičkami a patnácti rosetami 110 korun a nové svícny, šest kusů po deseti korunách. Výdaje na navrhované práce Dominika Buška činily dohromady 800 korun.“ Vzhledem k výši ceny požádal farář o povolení sbírky,37 která poměrně rychle vynesla značnou částku, a proto mohla být navíc pozlacena XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 7

Pravděpodobně kolem roku 1900 podobu části mobiliáře zachytila jediná dochovaná fotografie pohledem na západní stranu prostoru, z níž se dozvídáme přesněji, že oltářní obraz znázorňoval sv. Annu Samotřetí a na oltáři se nacházely dvě sochy hůře rozpoznatelných světců, dva andělé a dřevěné svícny. V nikách jsou umístěny dvě kamenné sochy sv. Josefa a Panny Marie. (Státní okresní archiv Semily, Sbírka fotografií, bez sign.) 28_Viz tamtéž, fol. 60v. 29_Viz tamtéž, fol. 65r–65v. 30_Viz tamtéž, fol. 79r. 31_Viz tamtéž, fol. 104r. 32_Viz tamtéž, fol. 105r. 33_Do obnovy se výrazně zapojil vyskeřský výměnkář Masopust. Pracemi byl pověřen truhlář Kazda z Tatobit, který oltář přebarvil, nalakoval, nabronzoval, některé části pozlatil, sochařskou výzdobu opatřil bílým nátěrem a lakem. Obnova oltáře vyšla na 14 zlatých viz tamtéž, fol. 116v. 34_Na obraze byl pravděpodobně podle historické fotografie z doby kolem roku 1900 obraz sv. Anny Samotřetí viz SOkA Semily, Sbírka fotografií. 35_DA Litoměřice, Archivy far I, farnost Vyskeř, Inventář kapličky sv. Anny na Vyskři na panství hruboskalském, Kraje mladoboleslavského, diecése litoměřické, již opravovati má obec vyskeřská místní. 36_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 8. Marie Lumrová byla vdovou po hospodářském úředníku. Žila v Turnově u tety farářovy. 37_Žádost o povolení sbírky byla podána na Okresní hejtmanství v Turnově, aby „pan farář, slečna Božena Kolocová a slečna Fany Fialová“ vesměs z Vyskře, mohli sbírat milodary na zaplacení výloh spojených s opravou kaple, a to jak ve farní osadě vyskeřské, tak potom také ve městě Turnově, v Lázních Sedmihorky a v pensionátě u pana Karla Štekla. Obdobnou žádost o svolení sbírky zaslal farář také na okresní hejtmanství do Semil a do Železného Brodu. Poté ještě oslovil všechny v cizině žijící rodáky o podporu této akce viz tamtéž, s. 85.

23.9.2014 22:05:12

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

STUDIE

Kolem roku 1900 je krajinná kompozice s kaplí sv. Anny a partií nezalesněného kopce často zachycena v hledáčku fotografů a vzniká i jedna ze známých historických pohlednic. (SOkA Semily, Sbírka fotografií, nesign.)

báň a pro věž zhotoven nový měděný pozlacený kříž, k němuž byl připojen hromosvod.38 V červnu roku 1902 byla opravena břidlicová střecha. Na konci srpna téhož roku odevzdal svou práci Dominik Bušek a současně bylo rozhodnuto o novém vymalování kaple. Výmalbu provedli bratři Josef a Jáchym Žídkové ze Železného 38_Pozlacení báně, výroba měděného pozlaceného kříže a napojení hromosvodu stálo 620 korun, práce prováděl pražský zlatník a pasíř Jan Staněk. 39_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 86. Bratři Žídkové za práce požadovali 320 korun. 40_Krátce poté, v roce 1909, byla kaple J. V. Šimákem ohodnocena jako bezcenná, a to zejména kvůli své slohové prostotě viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu turnovském. Praha, 1909, s. 259. 41_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 87. 42_V lednu 1910 se zřítila část klenutí nad oltářem. Postupně bylo přistoupeno k demolici stavby a nahrazení novorománskou novostavbou, dokončenou roku 1926. Po dobu uzavření kostela se bohoslužby konaly v letním období v kapli sv. Anny, po zbývající část roku byly přesunuty na faru. 43_SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 114. 44_Soukromá sbírka, Stanovy katolického spolku Svornost ve Vyskři. Ke vzniku organizace dále KLAPUCH, František. Kronika a dějiny obce, díl V. s. 13–14 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://www.vysker.e-obec.cz/download.php?sekce=2.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 8

Brodu. Kapličku vyzdobili během čtyř týdnů obrazy Nanebevstoupení Páně, sv. Josefa, sv. Jáchyma, sv. Ludmily a sv. Filomény.39 Rozšířeno bylo také vybavení kaple, a to o nové antependium, které zhotovila a kapli darovala slečna Filoména Hilgrová ze Železného Brodu.40 Nově opravená kaple byla vysvěcena šestou neděli po sv. Duchu 12. července 1903.41 Od poloviny ledna roku 1910, kdy byl uzavřen vyskeřský kostel z důvodu havarijního stavu, se přes léto konaly v kapli sv. Anny pravidelné bohoslužby.42 K dalšímu rozšíření vybavení kaple došlo v roce 1911. Tehdy darovala Františka Mlejnková, manželka Josefa Mlejnka z Vyskře, 20 korun na obraz Panny Marie Růžencové, který byl později zavěšen nad kazatelnou.43 V obci zahájil v roce 1912 svou činnost nový činorodý subjekt, katolický spolek Svornost, který kromě vzdělávací a zábavné činnosti měl podle svých stanov pečovat o důstojnou výzdobu farního chrámu, kaple sv. Anny a také posvátných soch ve vyskeřské farnosti a dále se starat o zvelebení kostelního zpěvu.44 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:13

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

V pohnuté době první světové války a s ní spojených rekvizic potřebných materiálů byl zvon z kaple přemístěn do vyprázdněné dřevěné zvonice.45 V době začínajícího působení československé církve v roce 1924 došlo k dlouhodobému sporu s místními katolíky, kteří nechtěli povolit užívání kaple sv. Anny jako prostoru pro tuto nekatolickou liturgii.46 V roce 1937 dal František Charousek kapli, respektive její interiérovou výmalbu a vybavení, opravit svým nákladem. Na severní stěnu kaple namaloval obraz Klanění pastýřů a zbytek kaple celoplošně natřel nazelenalou barvou. Duchovní správce mu tehdy za provedenou práci veřejně poděkoval při kázání, a to „za vkusné vymalování vnitřku kaple a natření ladnými barvami oltáře a reparaturu obrazů na stropě a stěnách kapličky“.47 Touto prací splnil František Charousek poslední přání své manželky.48 O deset let později poukazoval farář směrem k místnímu národnímu výboru na špatný stav kaple, jenž poté projevil ochotu dát kapli opravit. Po zimě v roce 1948 opadávala omítka stropu i s malbou malíře Žídka a vypadalo to, že pro záchranu kaple bude nutné zhotovit nový strop.49 Místní národní výbor tehdy po farářově apelu přislíbil řešení opravy kaple, která se však o pár let odložila. I přes to však byla ustanovena komise, v jejímž čele byl tesař Raulím, která měla provést šetření o velikosti a rozsahu oprav v kapli. O obnově kaple se znovu jednalo v roce 1950. Péčí místního národního výboru byla opravena okna a pořízeny nové dveře. František Rychtr, rolník z Vyskře č. 30, pokladník místního národního výboru, získal z rozpočtu obce určitý obnos na malbu, který byl zvýšen o milodary věřících. Nová figurální výmalba byla zadána Jáchymu Žídkovi ze Železného Brodu. Kaple byla vymalována do poutě, slavené 29. července 1951. S povolením biskupské konzistoře byl toho dne vysvěcen i oltářní obraz sv. Anny. Výmalba provedená Jáchymem Žídkem byla poslední, která byla v kapli realizována. Od roku 1951 do nedávna neprošel interiér kaple žádnou obnovou. Exteriér byl z důvodu zašlého vzhledu v roce 1966 obílen, dveře opatřeny nátěrem, pro ochranu byla na okna přidána hustá pletiva. V roce 1975 proběhla prostřednictvím vyskeřského místního národního výboru výměna střešní XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 9

Stav exteriéru kaple zachycený kolem roku 1940, autor neznámý. (SOkA Semily, Sbírka fotografií, nesign.) 45_JAKUBEC, Pavel, cit. v pozn. 24, s. 196. 46_V čele katolických odpůrců stál vyskeřský farář Karel Vítek. Okresním úřadem v Turnově bylo rozhodnuto, že bez svolení římskokatolické církve se nesmí kaple užívat československou církví (husitskou) a poté se její zástupci odvolali k Zemskému úřadu v Praze, který jejich žádost též zamítl. Viz SOkA Semily, Okresní úřad Turnov, inv. č. 954, kart. 224. 47_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 203. 48_Viz tamtéž, s. 204. 49_Viz tamtéž, s. 237. 50_Práce zajistili místní Josef Charousek a Josef Kovář viz Soukromá sbírka, zápisky kostelnice a pamětnice Anny Douděrové do roku 1989.

krytiny za eternit, dále nové oplechování věžičky a došlo také k osazení nových dveří.50 V roce 2011 byl v rámci obnovy kaple realizován restaurátorský zásah na výmalbě interiéru a současně proběhlo i restaurování mobiliáře. Vlastním restaurátorským pracím předcházel precizní restaurátorský průzkum. 9

23.9.2014 22:05:13

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

STUDIE

Pohled z jihu na vrchol Hůry s nedávno obnovenými objekty kaple sv. Anny a Božího hrobu, listopad 2013. Foto M. Čtveráček

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 10

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:13

STUDIE

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 11

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

23.9.2014 22:05:14

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

51_Průzkum prováděla Ak. mal. Pavla Vosátková. 52_Viz výše. Ve srovnání s Pamětní knihou nebyl nalezen nátěr bílé, jímž měl být interiér kaple opatřen v roce 1849 viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 59v. Restaurátorský průzkum v roce 2011 provedli Ak. mal. Eva Skarolková a Ak. mal. Zdeněk Novotný. Výsledky průzkumu jsou součástí restaurátorské zprávy SKAROLKOVÁ, E., ČERNÝ, D. a Z. NOVOTNÝ. Odkryv a restaurování nástěnných maleb v kapli svaté Anny nad Vyskří. Praha 2011 (uloženo ve Sbírce restaurátorských zpráv na NPÚ, ÚOP v Liberci pod číslem 1071). 53_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 38v; KLAPUCH, František. Dějiny a paměti obce Vyskeř, cit. v pozn. 11, s. 204. 54_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 86. 55_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 86. 56_Pravděpodobně šlo o nástropní malbu, která byla před polovinou 20. století ve velmi špatném stavu, proto mohlo dojít v roce 1951 při úpravách interiéru k jejímu celkovému odstranění.

Průzkum souvrství maleb v interiéru kaple Před zahájením obnovy interiéru kaple sv. Anny byl v roce 2008 proveden průzkum výmalby.51 Ten byl v roce 2011 rozšířen a prokázal existenci čtyř vrstev výmalby, které tak odpovídaly dochovaným záznamům o obnovách výmalby v pamětní knize.52 Nejstarší vrstva pochází pravděpodobně z třicátých let 19. století, tedy z doby, kdy došlo k nové výstavbě kaple.53 Jednalo se o celoplošnou růžovou výmalbu. Takto byla kaple vymalovaná až do roku 1903. Podle Pamětní knihy tehdy bratři Jáchym a Josef Žídkové ze Železného Brodu vyzdobili svatyni obrazy Nanebevstoupení Páně, sv. Josefa, sv. Jáchyma, sv. Filomény a sv. Ludmily.54 Zbývající plochy pokrývala šablonová výmalba, představující iluzivní dekorativní závěs. Pod stropem kaple, respektive fabionovou římsou, byla namalovaná iluzivní tyč, na níž byla zmiňovaná dekorativní látka

STUDIE

„za pomoci kroužků zavěšena“, a to včetně zachycení jejího prověšení a stínů ve skladech. Opticky před ní byly potom v malovaných rámech umístěny obrazy, ať šlo o celé figury sv. Jáchyma a sv. Josefa, či polopostavy sv. Ludmily a sv. Filomény. Obraz Nanebevstoupení Páně, který měl být podle pamětní knihy namalován v této době,55 nebyl při průzkumu nalezen.56 Na tuto druhou vrstvu výmalby byla v roce 1937 nanesena další. Jejím autorem byl František Charousek, který opatřil stěny kaple světle zeleným nátěrem a na severní stěnu namaloval obraz Klanění pastýřů, kde v levém dolním rohu zanechal signaturu „Charousek 1937“. Ze starší vrstvy z roku 1903 uplatnil lem závěsu s očky a iluzivní malovanou tyč, zachovaná zůstala polopostava sv. Ludmily a postavy sv. Josefa a sv. Jáchyma, rámy a pozadí těchto obrazů přemaloval šedomodrým, případně šedozeleným odstínem olejové barvy. Další a poslední výmalba kaple proběhla podle pamětní knihy v roce

Výmalba interiéru kaple sv. Anny v průběhu průzkumu, duben 2011. Foto J. Šubrtová

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 12

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:14

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jáchym Žídek, Pohled na obec Vyskeř, 1951. Pod vyobrazením je patrný starší obraz Klanění Pastýřů od Františka Charouska z roku 1937, duben 2011. Foto J. Šubrtová

Jáchym Žídek, Klečící žena s dětmi před vchodem do kaple, 1951. Pod vyobrazením je patrná starší vrstva výmalby dekorativní závěs a obraz sv. Ludmily z roku 1903, duben 2011. Foto J. Šubrtová

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 13

23.9.2014 22:05:15

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

Detail průzkumu výmalby, sonda odhalující hlavu pastýře z obrazu Klanění pastýřů, duben 2011. Foto J. Šubrtová 57_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 257. 58_Viz tamtéž, s. 257. 59_K pověsti viz pozn. 4.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 14

STUDIE

Detail průzkumu výmalby, sonda odhalující postavu sv. Josefa, duben 2011. Foto J. Šubrtová

1951.57 Celková výmalba byla tehdy svěřena Jáchymu Žídkovi ze Železného Brodu, který vymaloval o několik let dříve vyskeřský kostel Nanebevzetí Panny Marie.58 Stěny kaple opatřil okrovým monochromním nátěrem, presbytář světle modrým. Výmalbu doplnil v presbytáři iluzivní oltářový retábl, tvořený okrovou sloupovou architekturou a centrálním obrazem sv. Anny učící Pannu Marii, signovaný „Jáchym Žídek“, a po stranách oltáře klečící andělé na oblacích. Na strop presbytáře Jáchym Žídek napsal „SVATÁ ANNO, ORODUJ ZA NÁS.“ Loď kaple nesla dvě nástěnné a jednu nástropní malbu lidového charakteru. Na stropě se nachází výjev zachycující pověst o šlechtičně Anně z Mladějova.59 Nad vchody do kaple namaloval Jáchym Žídek proti sobě dva výjevy. Nad severním vstupem obraz zachycující pohled na obec Vyskeř s procesím stoupajícím ke kapli sv. Anny – malbu opatřil nápisem: „POD OCHRANU TVOU SE UTÍKÁME, PATRONKO VYSKEŘSKÁ! K dějinám pouti na Vyskeř.“ Na protější straně, nad jižním vstupem výjev klečící ženy s dětmi před vchodem do vyskeřské kaple, doplněný o nápis: „ÚTOČIŠTĚ A POMOCNICE NAŠE, ORODUJ ZA NÁS! K dějinám Svatoannenské úcty ve Vyskři.“

Zhodnocení jednotlivých vrstev výmalby Nejmladší vrstva výmalby, provedená Jáchymem Žídkem v roce 1951, byla zhotovena klihovými barvami. Nástěnná malba časem ztratila soudržnost s podkladem, respektive spodním souvrstvím, postupně se začala uvolňovat, práškovatět a odpadávat. Samotná malba jako taková nebyla ve srovnání s malbami ve spodních vrstvách příliš kvalitně provedená. Starší malba od Františka Charouska z roku 1937 částečně využila vrstvu starší z roku 1903. Velkou většinu ploch stěn však pokryl zelený emailový nátěr. Na severní stěně byl namalován velký obraz Klanění pastýřů, který zakryl polopostavu sv. Filomény, situovanou shodně nad vstupem. Nejkvalitnější vrstvou byla na základě provedeného průzkumu malba provedená bratry Jáchymem a Josefem Žídkovými v roce 1903, tedy dekorativní výmalba obohacená obrazy sv. Josefa, sv. Jáchyma, sv. Ludmily a sv. Filomény. V odkrytých větších či menších sondách tato vrstva vykazovala dobrou soudržnost s podkladem, nebyla zpráškovatělá či šupinovitě rozvolněná, a tak na základě provedených sond, převážně pásových, bylo možné očekávat, že tato vrstva bude velmi dobře dochovaná, a to v téměř celé ploše stěn kaple. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:16

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Detail průzkumu výmalby, sonda odhalující postavu sv. Jáchyma, duben 2011. Foto J. Šubrtová

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 15

23.9.2014 22:05:17

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

Jáchym a Josef Žídkové, Obraz sv. Ludmily v průběhu snímání přemaleb, srpen 2011. Foto J. Šubrtová

Jáchym a Josef Žídkové, Obraz sv. Jáchyma po sejmutí přemaleb, srpen 2011. Foto J. Šubrtová

Výsledkem precizně provedeného restaurátorského průzkumu bylo rozhodnutí prezentovat druhou nejstarší vrstvu výmalby z roku 1903 s tím, že zůstanou zachovány obraz Klanění pastýřů od Františka Charouska a iluzivní oltář sv. Anny, pravděpodobně dílo Jáchyma Žídka z roku 1951. Sejmuta tak měla být nejmladší vrstva výmalby, provedená v roce 1951, která se sice svým námětem velmi úzce vázala k obci Vyskeř, ale její stav byl tak špatný, že docházelo k uvolňování nesoudržné vrstvy malby od spodního souvrství a její upevňování ke spodním vrstvám by představovalo opakované a intenzivní fixáže a injektáže a tím přilepování mladších vrstev ke starší malbě, která by tímto krokem mohla být nenávratně poškozena. Současně měl být také sejmut zelený emailový nátěr a tím by došlo k odkrytí velké většiny výmalby z roku 1903.

Postup restaurátorských prací Vlastnímu restaurování předcházel celoplošný odkryv, který probíhal ve dvou fázích, mechanickou i chemickou cestou. Mechanické snímání nejmladší vrstvy výmalby bylo prováděno klasickými restaurátorskými metodami – kladívky, špachtlemi, škrabkami či skalpely s lokálním provlhčováním vrstev vodou. Ve druhé fázi probíhalo snímání emailových nátěrů, které nebylo možné odstranit pouze mechanickou cestou, proto se k němu přistoupilo za pomoci chemického naměkčo16

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 16

STUDIE

vání a následného mechanického snímání. V určitých místech však nešlo tento nátěr zcela odstranit, proto došlo k jeho zeslabení. V průběhu odkryvu byla malba upevňována injektážemi. Následovalo dočištění maleb jednak mechanickou cestou, potom také omýváním vodou a žloutkovou emulzí. Malba iluzivního oltáře byla jakožto klihová malba čištěna speciální houbou na sucho. Veškeré defekty, větší či menší, byly zaizolovány a následně vytmeleny vápenopískovými tmely, vrchní tmely byly provedeny jemným vápenným tmelem. Závěrečnou fází restaurování nástěnných maleb byly retuše a lokální náznakové rekonstrukce. Reverzibilní retuše a rekonstrukce se prováděly pigmenty pojenými disperzemi. Barvy byly na stěny nanášeny v podobě lazur drobnými štětcovými doteky, čárkami nebo tečkami. Velké defekty u postav sv. Josefa a sv. Jáchyma byly retušovány uměřeně, barevně spíše neutrálně. Na několika místech bylo potřeba provést rekonstrukci šablonové výmalby, pro niž bylo použito deset různých šablon.60 Rekonstrukce malby soklové partie byla provedena několika vrstvami podobných barev přes sebe a zakončena tmavě červenou linií. Vzhledem k faktu, že došlo k odhalení starších vrstev výmaleb, byla zakonzervována a zakryta nástropní malba a nápis „SVATÁ ANNO, ORODUJ ZA NÁS“, situovaný na stropě presbytáře. Stejně tak byla zakryFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:18

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

František Charousek, Klanění pastýřů, po sejmutí přemaleb, srpen 2011. Foto J. Šubrtová

ta dekorativní výmalba ve špaletách oken, která sice pocházela z doby bratrů Jáchyma a Josefa Žídkových, ovšem nacházela se ve velmi torzálním stavu. Nástropní malba byla nejprve zbavena mechanických nečistot. Celá plocha stropu a fabionové římsy byly zafixovány, trhliny v ploše stropu byly zatmeleny pružným akrylátovým tmelem. Barevné vrstvy ve špaletách a nikách byly zpevněny fixážemi, uvolněná místa podchycena a zpevněna injektáží. Defekty ve špaletách a v nikách byly vytmeleny vápenopískovými tmely různých hrubostí, a to dle hloubky defektu. Strop, fabionová římsa, okenní špalety a niky byly na závěr opatřeny nátěrem v odstínu lomené bílé. Veškeré malby, které byly sejmuty nebo zakryty, byly precizně zdokumentovány, stejně tak i restaurátorský průzkum, který je nedílnou součástí restaurátorské zprávy, uložené v archivu restaurátorských zpráv Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci.61 Obnovou nástěnných maleb získala kaple sv. Anny zcela jinou podobu. Odhalenou výmalbou se kaple téměř vrátila do podoby, jakou získala při rekonstrukci v roce 1903. Hlavním motivem stěn je iluzivní zřasený závěs, zavěšený za pomoci oček na malované tyči, dekorovaný bohatou rostlinnou ornamentikou. Před ním jsou nalevo a napravo od hlavního oltáře v malovaných rámech situované celofigurové obrazy sv. Josefa s lilií XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 17

a sv. Jáchyma s beránkem,62 nad jižním vstupem potom polopostava sv. Ludmily s palmovou ratolestí v pravé ruce, knížecí čapkou na hlavě a bílým šátkem s uzlem kolem krku.63 Na čelní stěně presbyteria zůstal zachován malovaný oltář sv. Anny s dominantním výjevem sv. Anny vyučující Pannu Marii. Obraz, respektive oltář pocházející z roku 1951 měl dle signatury i pamětní knihy malovat malíř pokojů Jáchym Žídek ze Železného Brodu.64 Dle srovnání kvality provedení ostatních maleb Jáchyma Žídka v kapli sv. Anny – ať již šlo o anděly po stranách hlavního oltáře nebo o výjevy nad jižním a severním vstupem či o nástropní malbu zobrazující pověst o šlechtičně Anně z Mladějova, případně ve srovnání s malbami, jež Jáchym Žídek zhotovil pro kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vyskři – lze předpokládat, že na této malbě s Jáchymem Žídkem spolupracoval jiný, zručnější malíř a Jáchym Žídek obraz opatřil pouze signaturou. Nad vstupem do kaple zůstal na její severní stěně zachován obraz Klanění pastýřů, namalovaný v roce 1937 potulným malířem a padělatelem bankovek Františkem Charouskem.65

60_Podle typu ornamentu byly použity čtyři zelené, dvě hnědé, jedna bílá a tři žluté šablony. 61_Viz SKAROLKOVÁ, E., ČERNÝ, D. a Z. NOVOTNÝ, cit. v pozn. 52. 62_Výběr těchto dvou světců se pravděpodobně vázal k zasvěcení hlavního oltáře sv. Anně Samotřetí. Tento oltář je doložen inventářem k roku 1883 - viz pozn. 34. Sv. Jáchym, jakožto manžel sv. Anny a otec Panny Marie a sv. Josef jakožto manžel Panny Marie a otec Ježíška. 63_Nad severním vstupem byla pravděpodobně symetricky namalovaná mučednice sv. Filoména. 64_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 257. 65_František Charousek (*14. 7. 1885 Veselá, † 22. 2. 1949 Semily) vyučený malíř pokojů, kreslíř, potulný malíř a padělatel bankovek. Více k malíři viz HAVELKA, Miroslav. Peklo v ráji. Ze života v Českém ráji. Semily: M. Havelka, 2011. s. 331–334.

Restaurování interiérového vybavení kaple Nedílnou součástí zásahu bylo také restaurování veškerého interiérového vybavení kaple. Jednalo se tedy o restaurování barokní oltářní menzy, dvoustupňovitých 17

23.9.2014 22:05:19

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

STUDIE

František Charousek, Klanění pastýřů, po restaurování, listopad 2013. Foto M. Čtveráček

Kaple sv. Anny, celkový pohled do interiéru po restaurátorském zásahu, listopad 2013. Foto M. Čtveráček

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 18

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:20

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

předoltářních schodů, barokního svatostánku, kruchty pořízené v roce 1849, na ní zavěšené plastiky ukřižovaného Krista, kazatelny zhotovené firmou „Petra Buška synové“, respektive Dominikem Buškem z Husy u Sychrova v roce 1902, ale také dvou novodobých sádrových soch Panny Marie a Ježíše Krista. Poslední povrchová úprava mobiliáře proběhla ve 20. století, pravděpodobně v souvislosti s jednou z úprav interiéru kaple. Dle záznamů v pamětní knize to mohlo být v době kolem roku 1937, kdy v interiéru pracoval František Charousek, nebo kolem roku 1951 v souvislosti s poslední proměnou výmalby kaple. Kruchta, svatostánek a poprseň kazatelny nesly imitaci světlého okrového mramoru, oltářní menza navozovala iluzi světle zeleného mramoru a její vrchní deska červeného až růžového odstínu. Oltářní stupně byly opatřeny novodobým nátěrem, kombinujícím tři barvy – bílou, hnědočervenou a okrovou. Barvy byly seskládané tak, že představovaly koberec položený na stupních. Obdobná kombinace hnědočervené a okrové byla použita na noze kazatelny. Veškeré dekorativní řezby na kruchtě, kazatelně a menze nesly ztmavlý bronzový nátěr.

Barokní oltářní menza, svatostánek a kruchta Oltářní menza pochází stejně jako svatostánek pravděpodobně z první poloviny 18. století. V roce 1736 byly do menzy vloženy ostatky světců Amadea, Celestýna a Klemencie.66 Kruchta, respektive malý kůr pro zpěváky, byl pro kapli pořízen v roce 1849.67 Později byla v roce 1902 při jedné z mnoha oprav kaple provedena také obnova mobiliáře. Na té pracoval Dominik Bušek z Husy u Sychrova, respektive rodinná firma „Petra Buška synové“.68 Tehdy byl obnoven celý oltář, dřevěné konstrukce byly truhlářsky opraveny, oltář byl opatřen trojnásobným olejovým nátěrem, pozlacen dukátovým zlatem a sochy, které byly v té době součástí oltáře, získaly novou polychromii.69 Z původního oltáře se do dnešní doby zachovala jen menza a svatostánek.70 Dominik Bušek potom také obnovil zábradlí kruchty a osadil na něj osm ornamentálních řezeb a patnáct malých rozet. Nejnovější povrchová úprava menzy, svatostánku a kruchty, „mramorová“ polychromie provedená kliXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 19

Kaple sv. Anny, svatostánek po restaurátorském zásahu

hovou temperou, byla silně kostkovitě rozpraskaná, na mnohých místech uvolněná od podkladu či zcela odpadaná. Dřevěné konstrukce byly lokálně rozvolněné. Povrch svatostánku a vrchní desky menzy nesl silné znečištění voskem ze svíček. Na dvířkách svatostánku byly uvolněné některé dýhy, jejich zámek nebyl funkční a na černém kříži umístěném uprostřed dvířek zcela chyběl mosazný kříž. Dochoval se pouze miniaturní fragment. Polychromie dvířek svatostánku pocházela snad z doby úprav mobiliáře Dominikem Buškem, jelikož nenesla iluzivní mramorování, ale precizní ornamentální malbu bronzem na červenohnědém podkladu. V průběhu restaurování došlo k celkové demontáži všech dekorativních řezeb, u nichž byly z lipového dřeva doplněny a dořezány chybějící části. Uvolněné fragmenty polychromie byly zafixovány řídkým roztokem klihové vody, defekty polychromie retušovány a celý povrch opatřen nátěrem řídkého roztoku bílého šelaku jako konzervačního prostředku. Dekorativní řezby byly retušovány temperovými barvami s přidáním bronzového pigmentu. Všechny uvolněné konstrukční spoje byly zajištěny. Uvolněné dýhy na dvířkách svatostánku podlepeny, mosazný kříž doplněn, nefunkční zámek rozebrán a opraven.71 Při restaurování menzy byla pod kamennou deskou v místě uložení relikvií nalezena autentika datovaná rokem 1736. Kolem této desky byl vsazený rámeček, zhotovený ze čtyř částí dubového dřeva. Pod polychromií svatostánku bylo průzkumem objeveno dýhování, kombinace ořechové a světlé javorové dýhy, dýhován je také obvodový lem vrchní desky menzy, na níž byla pod stávající polychromií menzy nalezena polychromie imitující červený mramor.72

66_Viz pozn. 9. 67_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Liber memorabilium ecclesiae Wiskerzensis ab anno 1785, sign. KR-381, fol. 59v. 68_Zakladatelem rodinného podniku byl Petr Bušek (* 5. 5. 1824 Praha, † 30. 1. 1894), který působil ve vsi Husa u Sychrova, kde založil rodinnou firmu „Petr Bušek a synové, knížecí Rohanští řezbáři v Sychrově“, do níž v roce 1869 vstoupil Buškův nejstarší syn Dominik (* 20. 4. 1855) a později i jeho mladší bratr Konstantin (* 8. 1. 1861). Po smrti Petra Buška v roce 1894 se Dominik Bušek a jeho bratr osamostatnili, firma dostala nový název „Petra Buška synové“ a specializovala se především na kostelní práce, zejména oltáře, často se podílela na obnovách starších oltářních celků. Více k řezbářské rodině Bušků z Husy u Sychrova viz TREGL, Vladimír. Řezbářská rodina Bušků z Husy u Sychrova. Praha, 2006. Bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění. 69_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 85. 70_Původní podoba oltáře je zachycena na fotografii pocházející z doby před rokem 1902 viz SOkA Semily, Sbírka fotografií. 71_K restaurování barokní oltářní menzy, svatostánku a kruchty viz HAVEL, Tomáš a Petr KOŘÍNEK. Restaurování mobiliáře kaple sv. Anny v obci Vyskeř. Restaurátorská zpráva. 2011, nestr. (uloženo ve Sbírce restaurátorských zpráv na NPÚ, ÚOP v Liberci pod číslem 1070). 72_K nálezu viz tamtéž.

23.9.2014 22:05:21

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje

STUDIE

Kaple sv. Anny, kazatelna po po restaurátorském zásahu, listopad 2013. Foto M. Čtveráček

73_Viz SOkA Semily, FÚ Vyskeř, Pamětní kniha od r. 1891, sign. KR-382, s. 85. 74_K restaurování kazatelny viz HAVEL, Tomáš a Petr KOŘÍNEK, cit. v pozn. 71.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 20

Kazatelna Kazatelna byla nově zhotovena v roce 1902 Dominikem Buškem.73 Poprseň kazatelny nesla čtyři obrazy, sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana. Všichni evangelisté byli namalováni na zlatém pozadí s drobným vyřezávaným dekorem. Konstrukce kazatelny byla velmi poškozená a konstrukční spoje značně uvolněné. Jednotlivé části poprsně vykazovaly trhliny silné až několik milimetrů. Z minulosti bylo patrné napadení dřevokazným hmyzem. Spodní roh schodiště přiléhajícího ke zdi byl napaden hnilobou. Polychromie provedená klihovou temperou, napodobující mramorování, byla rozpraskaná, uvolněná od podkladu a ve velkých plochách odpadaná. Některé dekorativní prvky nesly silně ztmavlý bronzový nátěr. Při průzkumu kazatelny se na několika místech objevily zbytky původní polychromie, jež se vyznačovala pestrou barevností v odstínech zelené, žluté a červené v kombinaci s přírodní barevností dřeva. Restaurátorským zásahem došlo ke slepení rozvolněných spojů, místo napadené hnilobou bylo vysazeno no-

vým materiálem. Veškeré defekty, trhliny a výletové otvory po dřevokazném hmyzu byly vytmeleny. Následovalo restaurování polychromie a na závěr konzervace nátěrem šelaku.74 Malby Evangelistů byly silně povrchově znečištěné, lakové vrstvy deskových obrazů skvrnité a zakalené. Lokálně se barevná vrstva puchýřovitě zvedala, zvláště po obvodu figur, kde malba přesahovala na původně zlacené pozadí, které bylo později opatřeno bronzovým nátěrem. Ten v průběhu času ztmavnul a místy až zčernal. Dva obrazy Evangelistů, sv. Lukáše a sv. Jana, zcela chyběly. Uvolněné puchýře barevné vrstvy byly upevněny želatinovou vodou a mírně přitlačeny k podkladu. Z pozadí obrazů byl opakovaným naměkčováním odstraněn bronzový nátěr, dále došlo ke ztenčení lakové vrstvy a k odstranění několika nevhodných starších oprav. Poškozená místa ve zlaceném pozadí byla opravena plátkovým a práškovým zlatem, zlacení bylo lokálně patinováno. Defekty v malbě postav Evangelistů se vyretušovaly. Na závěr byly obrazy opatřeny polomatným konzervačním lakem. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:22

STUDIE

Katolická teologická fakulta UK v Praze | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dva chybějící obrazy Evangelistů Lukáše a Jana nahradily kopie. Podklady obrazů tvoří lipové desky, do nichž byl vyřezán kosočtverečný dekor. Pozadí obrazů se pozlatilo plátkovým zlatem na vrstvu žlutého polimentu. Jako vzory pro postavy Evangelistů byly použity dva dochované obrazy a dále jiné obrazy Evangelistů z kazatelen, jež vznikly v dílně „Petra Buška synové“. Hotové obrazy byly na závěr opatřeny polomatným lakem.75

Závěrem Kaple sv. Anny, jíž nikdy osud nepřál dlouhodobé setrvání v dobrém stavu, prošla od svého založení nejen množstvím větších či menších stavebních úprav, ale i novou výstavbou snad na původních základech. Během krátké doby, v rozmezí let 1902 až 1951, byl třikrát kompletně přemalován její interiér. V roce 2011 prošla kaple celkovou rekonstrukcí a restaurátorským zásahem v interiéru. Tehdy byla opatřena novými omítkovými vrstvami a bílým nátěrem. Rozsáhlé restaurátorské práce vrátily interiéru podobu, již měl v roce 1903. Odstranit nejmladší vrstvu výmalby bylo

vzhledem k jejímu velmi špatnému a nesoudržnému stavu nutné, a to i přes to, že měla těsný vztah k místu, kde stojí kaple, a k nejbližšímu okolí. Sejmutí vrstvy výmalby z roku 1937 se projevilo jako žádoucí, jelikož pod převážně monochromním světle zeleným nátěrem velice dobře zachovaná hodnotnější a kvalitněji provedená šablonová výmalba. Jedinými výjimkami bylo zachování nástěnného obrazu Klanění pastýřů z roku 1937 a iluzivního malovaného oltáře sv. Anny, který byl v kapli vytvořen v roce 1951. Sejmout malovaný oltář nebylo možné, protože původní oltář s obrazem sv. Anny Samotřetí není kromě menzy a svatostánku dochován a obraz Klanění pastýřů zůstal zachován kvůli svému velice dobrému stavu. Kaple, která je dnes jen vzpomínkou dřívějšího bohatého náboženského života obce, je tak díky celkové obnově a restaurování zachována pro další generace. V současné době probíhá postupné vyklesťování vrchu, po jehož dokončení bude na Vyskeřskou hůru pohled, jaký měli poutníci po výstavbě kaple, křížové cesty a Božího hrobu, než došlo v osmdesátých letech 19. století k zalesnění celého kopce. 75_K restaurování a zhotovení kopií deskových obrazů viz SKAROLKOVÁ, Eva a Zdeněk NOVOTNÝ. Restaurování maleb sv. Matouše a svatého Marka z kazatelny a zhotovení replik obrazů svatý Lukáš a svatý Jan pro kazatelnu. Praha 2011. nestr. (uloženo ve Sbírce restaurátorských zpráv na NPÚ, ÚOP v Liberci pod číslem 1089). 76_Studie Kaple sv. Anny na Vyskři. Průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje vznikla v rámci výzkumné činnosti NPÚ a byla financována z rozpočtu NPÚ.

Kaple sv. Anny, celkový pohled do interiéru po restaurátorském zásahu, listopad 2013. Foto M. Čtveráček

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 21

23.9.2014 22:05:24

Materiálie

Jan Filip Leubner (1733–1803). Some pieces of Liberec painters life

ABSTRACT

JANA SCHLESINGEROVÁ | This study analyses work and life of the

most important Liberec baroque painter Jan Filip Leubner (1733–1803). J. F. Leubner is thanks to the local literature a very famous personality, but in the course of years he was gradually almost forgotten. The research of his work and life is complicated by the fact that only a small ammount of documents about his life and work have been found. The painter focused on themes with religious subject matters, which provided him with well and stable living. Leubner mostly worked in Liberec region, but his work can be seen also in Middle Bohemia and he made his name known also in neighbouring Upper Lusatia.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 22

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Jan Filip Leubner

Liberec

Painter

Malíř

Creation

Dílo

Painting

Obraz

Type

Typ

View

Zobrazení

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:29

Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře JANA SCHLESINGEROVÁ

1_Text vychází z diplomové práce: SCHLESINGEROVA Jana. Jan Filip Leubner (1733–1803), Olomouc, 2012. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění. 2_ROHN, Johann Carl. Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrarum districtus et respective diaecesis Reginae-Hradecensis, Prag, 1777, s. 64. 3_DLABACŽ, Johann Gottfried. Allgemeines historisches Künstler - Lexikon für Böhmen, Prag, 1815, s. 191. 4_NAGLER, Georg Kaspar. Neues allgemeines Künstler Lexikon, 7. Band, München, 1839, s. 404; WURZBACH, Constant von. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich 14. Teil, Laicharding – Lenzi, Wien, 1865, s. 322. 5_TSCHISCHKA, Franz. Kunst und Alterthum in dem österreichischen Kaiserstaate, Wien, 1836, s. 373.

Obr. 1_Smržovka, Kostel Archanděla Michaela. Hlavní oltář - Jan Filip Leubner, Archanděl Michael kolem 1789, olej na plátně, rozměry nezjištěny. Foto M. Čtveráček

alíř a štafíř Jan Filip Leubner je jedním z mnoha pozapomenutých umělců doby pozdního baroka. Leubnerova působnost se váže k širšímu regionu severních Čech, kde pracoval nejčastěji, tvořil také ve středních Čechách či na Žitavsku. Malíř se po celou svou uměleckou karieru zabýval takřka výlučně tvorbou obrazů se sakrální tematikou, věnoval se malbě podobizen, jak to dokládá několik zachovaných portrétů, a z literatury víme, že zvládal i nástěnnou malbu krajin. Zachovalý soubor obrazů představuje Leubnera jako malíře se značně kolísavým talentem. Řadu děl můžeme směle srovnávat s tehdejší produkcí, avšak některé práce poukazují na rutinní praxi provincionálního umělce. Jan Filip Leubner nadále zůstává téměř neznámou osobností, o jeho životě se z archivních pramenů dozvídáme jen velmi málo informací, a tak o malíři vypovídají především díla sama, ovšem jejich bližší poznání a zařazení do dobového kontextu komplikuje tristní stav dochování většiny obrazů.1

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 23

V literatuře se s osobností Jana Filipa Leubnera setkáváme již od konce 18. století, informace o jeho životě a díle se však omezují na slovníková hesla, topografické údaje a kratší poznámky v souborných publikacích o barokním umění. První zprávu o Leubnerově umělecké činnosti najdeme v knize libereckého rodáka Johanna Carla Rohna, který zapsal, že v roce 1761 namaloval Jan Filip Leubner Křížovou cestu v Hrádku nad Nisou.2 Jedním ze základních informačních zdrojů o malíři je Dlabacžův lexikon3, ovšem známý lexikograf toho o Leubnerovi mnoho nevěděl a zapsal to, co se dočetl u Rohna. Dále uvádí, že byl „velmi obratným“ malířem z Liberce, maloval dobré portréty a historické kusy určené nejen pro kostely, ale i pro přátele malířského umění, stejně jako Rohn zmiňuje pouze Křížovou cestu z Hrádku nad Nisou. Další uměnovědné lexikony 19. století strohý Dlabacžův údaj přebírají4 a mnohdy i redukují.5 Ucelenější informace o životě a díle Jana Filipa Leubnera se v literatuře objevují od počátku 20. století, kdy 23

23.9.2014 22:05:30

Jana Schlesingerová | Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře

6_RESSEL, Anton Franz. Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes: Stadt und Land, Reichenberg, 1903–1904, s. 543. 7_BERGNER, Paul. Die deutschböhmischen Künstler des XVIII. Jahrhunderts, in: Deutsche Arbeit: Monatschrift für das geistige Leben der Deutschen in Böhmen, Prag 1908–1909, s. 586–587. 8_KÜHN, Karl Friedrich. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg, Prag, 1934, Kunsthistorische Übersicht XXV. 9_PREISS, Pavel. Malířství pozdního baroka a rokoka v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989, s. 772. ISBN 80-2000069-0; PREISS, Pavel. Slovo ke konferenci, in: HRUBÝ, Petr a HRUBÁ, Michaela et. al, Barokní umění v severozápadních Čechách (sborník z kolokvia), Ústí nad Labem 2003, s. 21. ISBN 8086067807. 10_SOA Litoměřice, fond: sbírka matrik, narození 1747–1770, signatura L84/4. 11_RESSEL, Anton Franz. cit. v pozn. 6, s. 543. 12_O životě a díle Antona Kaulfersche máme jen málo informací. Ressel zmiňuje cyklus obrazů s postavami 12 apoštolů, který Kaulfersch roku 1746 namaloval do děkanského kostela sv. Antonína Velikého, a také Křížovou cestu z roku 1761, která byla umístěna u kostela Nalezení sv. Kříže. RESSEL Anton Franz. cit. v pozn. 6., s. 543. 13_LUG, Viktor. Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen [IV,1-5], Reichenberg, 1938, s. 290. 14_SOA Litoměřice, fond: sbírka matrik, narození 1747–1770, signatura L84/4. 15_SOkA Liberec, Reichenfolge der Hausbesitzer in der Stadt Reichenberg 1560–1810, Sammlung 23. 16_SOkA Liberec, fond: Archiv města Liberce, Magistrát města Liberce, F 66. 17_SOA Litoměřice, fond: sbírka matrik, zesnulých Z 1793–1803 Liberec, signatura L84/67.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 24

byla napsána celá řada vlastivědných prací mapujících Liberecko. První z těchto knih napsal Anton Franz Ressel6, který se ve čtvrté části prvního dílu věnuje výtvarnému umění na Liberecku. Ressel se domnívá, že Leubner byl žákem malíře Calverse, charakterizuje ho jako pilného a plodného malíře a následně vyjmenovává některá Leubnerova díla. J. F. Leubner je zmíněn také v krátké stati Die deutschböhmischen Künstler des XVIII. Jahrhunderts od Paula Bergnera, otištěné v VIII. ročníku Deutsche Arbeit, vydaném pro rok 1908 – 09.7 Taktéž P. Bergner se domnívá, že Leubner vyšel z libereckého malíře Antona Calverse (Kaulfersche). Mezi malířovy práce zařadil i díla ze středních Čech a Žitavska. Významný příspěvek nejen k Janu Filipu Leubnerovi, ale i k celému pohledu na umění Liberecka, přináší publikace Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg8 od Karla Friedricha Kühna, díky níž si můžeme udělat ucelenou představu o vybavení kostelů před druhou světovou válkou. Na počátku svého soupisu historických a uměleckých památek se K. F. Kühn v kostce věnuje uměleckohistorickému nástinu. K. F. Kühn zde ve stručnosti líčí vývoj malířství v tomto kraji. Dle badatele se Jan Filip Leubner zvedl nad zdejší průměr a byl znám i za hranicemi, jelikož se jeho obrazy nacházejí v sousedním Sasku. K jednotlivým Leubnerovým dílům se K. F. Kühn vrací v topografické části knihy. V průběhu druhé poloviny 20. století zájem o osobu J. F. Leubnera poněkud uvadl, ve svých studiích jej zmínil Pavel Preiss.9 Jana Filipa Leubnera můžeme zařadit mezi početnou skupinu severočeských umělců tvořících ve druhé polovině 18. století, kteří produkovali desítky obrazů zejména pro vesnické kostely vzdálené od větších uměleckých center. Se zpožděním navazovali na výdobytky velkého baroka nebo zjemnělého rokoka, svým dílem však představovali až zlidovělou linii, přenášející barokní formy do počátku devatenáctého století. Malíř, jenž neprošel žádnou významnou dílnou a taktéž nepoznal tehdejší evropskou uměleckou scénu, setrval na vlivu domácího prostředí. Jak bude rozvedeno dále, Leubnera nejvíce ovlivnila Brandlova umělecká osobnost. Leubner pracoval jako svobodný řemeslník, zabývající se kromě malířství také štafířskými pracemi, byl všestranně činným malířem, který zvládal olejovou techniku a rovněž ná-

MATERIÁLIE

ročnější nástěnnou malbu, i když ne v monumentálním provedení velkoplošných fresek. Jan Filip Leubner přišel na svět kolem poloviny ledna roku 1733, 23. dne10 tohoto měsíce přinesli rodiče Johann Christoph a Anna Maria Leubnerovi syna ke křtu do kostela sv. Antonína Velikého v Liberci. O Leubnerových rodičích i o něm samotném prameny téměř mlčí, a tak prozatím známe jen základní životopisné údaje. Skládání střípků ze života malíře i jeho nejbližších ztěžuje fakt, že příjmení „Leubner/Leibner“ se na Liberecku v této době vyskytuje poměrně často. Anton Franz Ressel11 ve své knize uvádí, že se Leubner malířskému umění vyučil u libereckého malíře Antona Kaulfersche. Tento údaj nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, nicméně se to zdá pravděpodobné, jelikož Anton Kaulfersch12 byl v té době jediným malířem činným ve městě. Do učení se tehdy vstupovalo kolem dvanáctého roku života a školení trvalo zhruba pět let. Pokud se tedy Leubner začal učit podle dobové zvyklosti, mohl svá učňovská léta ukončit již kolem roku 1750. Poté se zřejmě vydal na tovaryšskou cestu, ale můžeme pouze spekulovat, kam směřovaly jeho kroky. Z dochovaných prací usuzujeme, že malíř dozajista navštívil Prahu, vzorem pro některé Leubnerovy kompozice se stalo dílo Petra Brandla. Leubner suše přejímá některé jeho motivy zejména ve skladbě obrazu, naopak pastózní rukopis a niterný život Brandlových světců ho nechává doslova chladným. Díla Jana Filipa Leubnera vypovídají také o tom, že neprošel soustavným malířským školením na vídeňské akademii, kam nejčastěji směřovali malíři z Čech. Přetrvávající proporční nedostatky, které pozorujeme i v závěrečných létech, jeho učení ve Vídni v podstatě vylučují. Viktor Lug13 ve svém krátkém zápisu o malíři v souvislosti s jeho ateliérem informuje také o tom, že se oženil s Annou Dorotou Rosalií Hecke, vdovou Schlesingerovou. Dne 12. února 1764 byla v kostele sv. Antonína Velikého křtěna malířova dcera Anna Maria Rosalia.14 Jeho žena na něj roku 1764 přepsala dům č. p. 280, který stál na Novoměstském, dnešním Sokolském náměstí.15 V listopadu roku 1766 jistý Philipus Leubner podepsal v kostele sv. Antonína Velikého obligaci16, zda se ale jedná o našeho malíře, nemůžeme s jistotou říci. Životní osudy Jana Filipa Leubnera se uzavřely 13. května 1803.17 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:30

MATERIÁLIE

Nejranější zachovalé práce Jana Filipa Leubnera datujeme do doby kolem roku 1755. V tomto období neustále přijímá nové podněty, které roubuje na svůj řemeslný základ a formuje tak svůj osobní projev vzešlý právě ze studia tvorby domácích malířů. Již na těchto prvotinách Leubner představuje typologickou škálu figur, se kterou s menšími obměnami pracuje po celou svou uměleckou kariéru. Prvním dílem J. F. Leubnera je signovaný sv. Prokop18, který se původně nacházel v kostele sv. Kříže v Poděbradech. Dnes je obraz uložen spolu s dalšími tamními malbami v Polabském muzeu. V souvislosti s tímto dílem je v literatuře jmenován obraz se sv. Gotthardem, který by měl být na druhé straně plátna. Leubner představuje světce v tradiční ikonografické poloze odvozené od milostného obrazu chovaného v Sázavském klášteře. Další obraz umístěný v Polabském muzeu představuje Vyučování Panny Marie.Leubnerovi ho lze připsat na základě formálního srovnání se sv. Annou Samotřetí z libereckého kostela sv. Antonína Velikého. Svatá Anna je na obou dílech stejně usazena a obdobně oděna, i když na liberecké kompozici se draperie na Annině klíně skládá značně nelogicky. Rovněž obě práce nesou shodné znaky obličejů nebo detailů rukou. V obou dílech se zračí proporční nedostatky, které se malíř snažil skrýt oděvem. V tomto kostele se nacházela také nevelká malba Ecce Homo (Oblastní galerie Liberec), kterou Leubner tematicky pojednává zcela tradičně. Signované plátno19 není datováno, ale lze jej zařadit do počátků malířovy tvorby. Postava Krista je jasně ohraničena obrysovou linií, malíř zde užívá jasných zemitých tónů. Roku 1756 namaloval drobný obrázek na oltář sv. Severina umístěný v libereckém kostele Nalezení sv. Kříže. Kompozice představuje sv. Teklu se sv. Pavlem (obr. 2). V literatuře často figuruje informace, že se na oltáři nacházela dvě plátna, sv. Tekla a sv. Pavel, ale jedná se o dílo jedno, nikoli o dvě. V podstatě jde o obraz, jímž se Leubner jako jediný domácí malíř podílel na výzdobě tohoto kostela. Ten přestavěl v letech 1753–1756 liberecký stavitel Johann Josef Kunze na objednávku děkana Antona Ignatze Kopsche, který svěřil výzdobu kostela tehdy známým umělcům – podíleli se na ní František Xaver Palko, Jan Václav Spitzer, Felix Antonín Scheffler a Jan Petr Molitor.20 Do závěru padesátých let lze XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 25

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Obr.2_Jan Filip Leubner, Svatá Tekla se svatým Pavlem kolem 1756, olej na plátně, 80×60cm. Liberec, Kostel Nalezení sv. Kříže, Oltář svatého Severina. Foto M. Čtveráček, K. Čtveráček

klást také plátno, dnes umístěné v Oblastní galerii Liberec, označené jako Žehnající biskup. Leubner přejal Molitorovu libereckou kompozici sv. Severina z kostela Nalezení sv. Kříže. V tomto díle malíř již naznačuje své příští směřování: barevná škála se zjemňuje, obrysy nebeského pozadí a v nich umístěné andělské postavy již nemají tak pevné kontury. Téměř na počátku své umělecké kariéry se Jan Filip Leubner účastnil komplexního vybavení servitského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech. Tato zakázka patří k nejdůležitějším realizacím v jeho životě, malíř v letech 1762–1763 dodal celkem devět pláten, která zdobila pět oltářů, včetně hlavního. Klášter s kostelem založili Anna Kateřina hraběnka Šporková a její manžel František Rudolf hrabě Sweerts-Špork jako dík za záchranu jejich jediného syna a dědice Jana Františka Kristiána.21 Viktor Luksch ve své připravované topografii22 zmiňuje dnes ztracený Pamětní spis o svěcení hlavního oltáře ze 7. dubna 1762, podle něhož se stavby chrámu zúčastnili A. Eggner, architekt ze Salcburku, I. F. Platzer, sochař z Prahy, I. Hoffmann, štafíř z Jablonného, F. Leibner, malíř z Liberce, M. Drexler, kamenický polír ze Salcburku, a F. Palma, natěrač, po-

18_V pravém dolním rohu Leubner p. 19_Vpravo dole Philip Leubner pinxit. 20_Ke kostelu sv. Kříže např. HOFFMANN, Anton. Geschichte der Kreuzkirche in Reichenberg, Reichenberg, 1864. 21_Manželé chovali servity ve zvláštní úctě a byli jejich největšími podporovateli v českých zemích. Problematikou kolem řádu se v posledních letech zabývá např. ČAPSKÁ, Veronika. Pod ochranou Panny Marie Bolestné: Servité v českých zemích do josefínských reforem, Nové Hrady 2005, 104 s. ISBN 80–239–5594–2 nebo ČAPSKÁ, Veronika. Představy společenství a strategie sebeprezentace: řád servitů v habsburské monarchii (1613– 1780), Praha: Scriptorium 2011, 300 s. ISBN 978–80-87271-30-8. 22_LUKSCH, Viktor. Topographie der historischen und KunstDenkmale im politischen Bezirke Leitmeritz, rukopis před 1920.

23.9.2014 22:05:30

Jana Schlesingerová | Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře

23_Klášter byl zrušen za josefínských reforem, kostel dlouhá léta sloužil farníkům, po 2. sv. válce byl těžce poškozen výbuchem munice. Obrazy a sochy se na počátku devadesátých let přesunuly do Varnsdorfu. 24_KÜHN, Karl Friedrich. cit. v pozn. 8, s. Kunsthistorische Übersicht XXV. 25_KUBÁTOVÁ, Taťána. Železný Brod, Praha 1946, s. 18. 26_Na rubu Philippus Leubner 1771.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 26

mocník z Horního Prysku. Nákladné vybavení objednal Jan František Kristián Sweerts-Špork.23 Nejvýznamnější postavení měl v chrámu dozajista oltář hlavní, který nesl zobrazení Panny Marie se sedmi zakladateli řádu (obr. 3). Na tomto plátně Leubner poprvé pracuje s nebeskou sférou, pro kterou si během doby ustaluje typově shodné rozvržení. Panna Marie, natočená ze tří čtvrtin, sedí v levé části na oblacích a je obklopena zástupci nebes. Horní polovina je oproti spodní části s mnichy v černých kutnách koloristicky velmi výrazná, charakteristicky se jeví také uvolněnější podání doprovodných andělských figur. Postranní oltáře se skládají vždy ze dvou pláten, velkého obrazu se servitskou tematikou a malého kasulového, který ve většině představuje světce uctívané v širokém spektru obyvatelstva. V servitském prostředí hrála velmi důležitou roli řádová ochránkyně Panna Marie Bolestná. Leubner se přidržuje tradiční představy Piety, kdy Panna Maria klečí pod křížem a přidržuje mrtvého syna. Malíř se omezuje jen na protagonisty doplněné o andělské figury. Obraz z nástavce představuje sv. Josefa. Obecně lze říci, že nástavcová plátna jsou méně vyvedena, určena jednoduchou kompozicí. Protějškový oltář, svěcený roku 1763, představoval sv. Peregrina se sv. Janem Angelem v nástavci. Špatný stav dochování obou pláten nám nedovoluje podat bližší informace. Rozměrově menší je oltář „druhého zakladatele“ sv. Filipa Benitia, v nástavci se sv. Janem Křtitelem. Panna Maria sedící na oblaku je pojednána obdobně jako v kompozici se Sedmi zakladateli, avšak zde přidržuje malého Ježíška a není obklopena andělskými bytostmi. Kvalitativně malba nedosahuje hlavního oltáře, na postavě sv. Filipa i Panny Marie se projevuje nezvládnutá anatomie. Naproti tomu zde Leubner poprvé pracuje s krajinným výsekem a divákovi zřejmě představuje reálnou architekturu kupole a zvonice florentského dómu. Také Jana Křtitele umísťuje do krajinného rámce. Oltář komunikuje s protějším oltářem, zasvěceným sv. Juliáně Falconieri. Tito řádoví světci bývali často zobrazováni společně, oběma totiž přisuzovali zakladatelskou úlohu. Sv. Juliána se tradičně považuje za zakladatelku ženské řádové větve. Leubner si za téma obrazu bere poslední chvíle života světice a její oslavu v kruhu řádových světců. Kompozici proto rozděluje do tří pásů, nahoře opět nebeská

MATERIÁLIE

scéna, Marii obklopují další postavy, mezi nimiž lze zřetelně rozeznat snad jen sv. Annu. Obraz v nástavci znázorňuje sv. Barboru. Na tomto plátně se Leubner vrací k zobrazení ženské figury v přísném profilu, s tímto typem jsme se v jeho tvorbě setkali na malbě sv. Tekly. Obě světice k sobě mají velmi blízko; bělostný inkarnát obličeje, charakteristické velké oči a drobná, plná ústa. Taktéž šat obou žen pojednává velmi podrobně s množstvím ozdob. Do šedesátých let zařazujeme i další díla a s nadsázkou můžeme říci, že se jednalo o jeho umělecky nejplodnější období. Zřejmě již roku 1762 namaloval dnes nezvěstné plátno se sv. Antonínem, původně zdobící kapli v Horkách nad Jizerou. Také o dalším díle z roku 1764 nemůžeme říci nic bližšího. Svatá Rodina z Jeřmanic se též nedochovala a z fotografie, zachycující interiér před 2. světovou válkou, nemůžeme vyčíst konkrétní podobu plátna. Karl Friedrich Kühn se zmiňuje, že Leubner v letech 1768–1769 štafíroval hlavice v děkanském kostele sv. Antonína Velikého.24 Podobu Křížových zastavení ze hřbitovních kapliček u kostela sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou rovněž neznáme. Z literatury víme, že Leubner namaloval obrázky na plechu do roku 1769, kdy proběhlo svěcení. Roku 1769 Leubner dodal rozměrné oltářní plátno Stětí sv. Jakuba do středočeského kostela v Zápech. Do roku 1769 klademe též plátno se zobrazením sv. Jana Nepomuckého z kostela sv. Mikuláše v Mníšku u Liberce. Již Kühn zhodnotil tento obraz jako podprůměrnou práci. Ve stejné době vytvořil dvě plátna do Železného Brodu. O prvním obrazu víme jen z literatury; představoval smrt sv. Josefa a měl být umístěn v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Poušti. Dle Taťány Kubátové25 Leubner nepřímo vycházel z tematicky shodného obrazu Petra Brandla z kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Již v době, kdy T. Kubátová napsala citovanou stať, byl Leubnerův obraz značně poškozen a do dnešních dnů se nedochoval. V kostele sv. Jakuba Většího najdeme druhý železnobrodský obraz, který představuje sv. Josefa Pěstouna. T. Kubátová uvádí, že rovněž toto plátno vychází z obrazů P. Brandla. Železnobrodské dílo se jeví mimořádně a téměř nesrovnatelně s předchozím obrazem sv. Jana Nepomuckého. Figury sv. Josefa i malého Ježíška se rozpouštějí ve světle, postavy neohraničuje pevná obrysová linie, tvary jsou beze zbytku promodelovány FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:31

MATERIÁLIE

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Obr. 3_Jan Filip Leubner, Panna Maria se sedmi zakladateli servitského řádu 1762, olej na plátně, rozměry nezjištěny. Deponován Varnsdorf, Kostel svatého Karla Boromejského. Foto M. Čtveráček, K. Čtveráček

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 27

23.9.2014 22:05:31

Jana Schlesingerová | Jan Filip Leubner (1733–1803). Střípky ze života libereckého malíře

27_KÜHN, Karl Friedrich. cit. v pozn. 8., s 248. 28_SOA Litoměřice - pobočka Děčín, fond: Historická sbírka ClamGallas, inv. č. 1314, karton 291. 29_JÄGER, Anton. Dorfchronik: Geschichte der Ortschaften Maffersdorf, Proschwitz und Neuwald, nebst einer übersichtlichen Geschichte der betreffenden Herrschaften und vielen Nachrichten aus der Umgegend, Reichenberg, 1865, s. 130.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 28

barvou. Leubner do toho nevelkého obrazu, zřejmě pod Brandlovým vlivem, dokázal vnést i citovost, kterou v jeho ostatních obrazech postrádáme. Do počátku sedmdesátých let můžeme zařadit rozměrné oltářní plátno Navštívení Panny Marie z Horního Vítkova, v současnosti situované v chrastavském kostele sv. Vavřince. V depozitáři Oblastní galerie Liberec se nalézá v minulosti rozřezaná malba s námětem Narození Panny Marie z roku 1771.26 Ve stejném roce namaloval Leubner plátno s Ukřižovaným do Brandýsa nad Labem. Roku 1773 objednala představená kláštera v Marienthalu Anastasia Rösler zvaná Röslerin obraz s námětem Nanebevzetí Panny Marie do kostela v Ostritz. Následujícího roku dodal malíř sv. Prokopa do farního kostela v obci Svémyslice. Postavu světce koncipuje podle svého raného obrazu z Poděbrad, scénu doplňuje otevřenými nebesy s andílky. Plátno v devatenáctém století utrpělo přemalbami, které zamezují poznání rukopisu. Téhož roku namaloval Pannu Marii předávající škapulíř Šimonu Stockovi, nevelké plátno najdeme na postranním oltáři v kostele sv. Havla v Rožďálovicích. Leubner přejímá či spíše kopíruje kompozici z karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné v Praze od Petra Brandla. Obě práce se v hlavních postavách téměř neliší, snad jen usazení anděla na levé straně, kterým malíř navazuje na obdobně koncipovanou nebeskou scénu na svém obraze Panna Maria se sedmi zakladateli servitského řádu. Obraz se odlišuje pouze levou částí, kam Leubner umístil andílka se škapulířem a druhého andílka zapisujícího do knihy. Tyto drobné postavičky se značně předimenzovanou hlavou a velkýma očima navazují na Mariiny průvodce z obrazu Navštívení Panny Marie. Roku 1777 namaloval obraz na hlavní oltář do mladoboleslavského kostela sv. Bonaventury. Představuje sv. Bonaventuru, avšak plátno je již řadu let nabaleno na válu a umístěno v obci Růžová, proto si ho nelze prohlédnout a zhodnotit ho. V sedmdesátých letech nechal Kristián Filip Clam-Gallas přebudovat starý redernský zámek v Liberci. V zahradě bylo přistavěno nové křídlo označované za „Nový zámek“, jehož vnitřní vybavení navrhl architekt francouzského původu Luis Greniér, v té době usazený v Praze. Jan Filip Leubner vymaloval podle Greniérových šablon pokoje prvního patra a rovněž přízemí, kde se nacházely krajinné motivy. Podoba nákladné zámecké výzdoby, kte-

MATERIÁLIE

rá kromě maleb obsahovala i bohatou štukovou výzdobu, se nám nedochovala. Můžeme si tedy jen představovat, jak vypadalo Leubnerovo dílo, jisté ale je, že se jednalo pouze o dekorační šablonové práce, které se pak hojně rozšířily v devatenáctém století. K. F. Kühn27 Leubnerovi připisuje rovněž nedochované exotické krajiny v redernském křídle, zřejmě i tyto malby měly dekorační charakter. Adaptace libereckého zámku je velmi dobře pramenně zdokumentována, několikráte se zde vyskytuje jméno Luise Greniéra, J. F. Leubner ovšem zmíněn není.28 Začátkem osmdesátých let byl Leubner pracovně vytížen, ale postupem času zakázek ubývalo. Stavební aktivita v kraji začala ustávat, a tak již nebylo kam plátna dodávat. Roku 1780 znovu pracoval pro abatyši Anastasii Rösler a zhotovil rozměrné oltářní plátno s námětem Umučení sv. Bartoloměje pro kostel v Königshaimu (dnes Działoszyn). Figury v popředí jsou vedeny pevnější obrysovou stavbou než postavy kolem pohanského velekněze v zadním plánu – ty se téměř rozpouštějí. Svatý Bartoloměj, kterého začali právě stahovat z kůže, vypadá téměř nezúčastněně. Toto konstatování se vztahuje téměř na všechna malířova plátna, Leubner nedovedl vystihnout psychický život nebo momentální stav postav. Roku 1782 namaloval čtyři plátna do kostela Nejsvětější Trojice ve Vratislavicích. Anton Jäger uvádí, že Leubner za plátna obdržel 65 florénů.29 Obrazy se na oltáři měnily podle průběhu liturgického roku, nejčastěji se tedy objevovala Nejsvětější Trojice. Celá scéna se odehrává v nebesích, a proto ji Leubner zalil zářícím světlem. Postava Boha Otce se navrací ke stařeckým figurám, jejichž nejumnější poloha se zračí na obraze sv. Josef s Ježíškem. Hlava Krista naproti tomu působí až groteskně. Postava anděla držícího kříž je obdobou Leubnerova typu Panny Marie, charakterizovaného jemným obličejem, polozavřenýma očima a drobnými ústy. Na svátek Zvěstování se na oltář umisťovalo plátno Zvěstování Panně Marii. Nejslabší dílo souboru představuje Narození Krista. Figurální složka nedosahuje kvalit předchozích Leubnerových postav, zato vytváří zajímavé architektonické prostředí kombinací sloupů s prostým chlévem. Pro čas Velikonoc na oltář patřilo Ukřižování Krista s obvyklou stafáží. Oproti Ukřižování z Brandýsa nad Labem se vratislavické dílo jeví poněkud zhruble, postavy jsou vedeny přísnější linií, barva téměř nemodeluje objemy FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:34

MATERIÁLIE

a jen plošně vyplňuje postavy. Leubner se inspiroval slavným litomyšlským obrazem Francesca Trevisaniho z roku 1722.30 Leubner Trevisaniho necituje doslovně, oproti originálu zemdlenou Pannu Marii pod křížem podpírá Jan Evangelista. Máří Magdalena zaujímá obdobnou polohu jako na originálu Jan Evangelista, ale levou rukou nepřidržuje ruku Panny Marie, nýbrž objímá kříž pod Kristovými koleny. Ukřižování z kostela sv. Mikuláše v Horní Branné vzniklo taktéž roku 1782. Do roku 1786 klademe oltářní obraz, v odborné literatuře figurující jako sv. Anna z kostela v Dětřichově. Leubner na obraze ovšem zpodobnil širší Kristovo příbuzenstvo a ikonografický motiv tedy nově určujeme jako Svaté příbuzenstvo, i když se s tímto tématem v baroku nesetkáváme příliš často.31 Výtvarná kvalita zde už značně klesá, postavy určuje pevná skladba, barvu malíř užívá plošně. Osmdesátá léta uzavírá plátno s Archandělem Michaelem ze Smržovky (obr. 1); štíhlá postava archanděla v esovitém pohybu není anatomicky dobře zvládnuta, nohy, hlavně ve stehenní části, jsou nepřirozeně prodlouženy. Naproti tomu koloristická výstavba obrazu je zdařilá, zejména jemně podané mračné pozadí. Jak jsme viděli, v závěru tohoto období značně ubylo zakázek a devadesátá léta pro Leubnera znamenají úplný útlum činnosti. Dochovalo se pouze plátno Sv. Jan Nepomucký ze zámecké kaple v Černousech. Leubner je zmíněn v opise původních materiálů, dokument se týká založení a popisu průběhu stavby kaple, kterou nechal roku 1797 postavit Kristián Filip Clam-Gallas. Materiál zmiňuje Leubnera mezi ostatními účastníky stavby.32 Ze závěru Leubnerova plodného malířského života se dochovalo několik podobizen, je však pravděpodobné, že

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 29

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

se portrétování věnoval po celou kariéru. V. Lug33 v malířově medailonku zmiňuje, že portrétoval císaře Josefa II. při jeho návštěvách Liberce. Kolem roku 1800 pracoval pro Clam-Gallasy na Frýdlantu, kde zřejmě vytvořil několik podobizen příslušníků rodu, které nalezly své místo v Rytířském sále a některé ze starších pláten opravoval. Dochované portrétní práce představují Leubnera jako poměrně dobrého portrétistu. Malíř postihuje vnější vzhled, nitro portrétovaného mu však zůstává cizí. Svými podobiznami se na rozdíl od obrazů s náboženskou tematikou, u nichž zůstával celý život věrný barokním zásadám, přibližuje nově nastupujícímu měšťanskému umění. Reprezentativní vzorek Leubnerových portrétů je umístěn v Oblastní galerii Liberec. Jedná se o Autoportrét, Podobiznu manželky a Podobiznu mladé ženy. Leubner své postavy zasazuje do jednoduchého neidentifikovatelného prostoru, vyplněného nazelenalým až tmavým pozadím, pouze portrét mladé ženy doplňuje o stůl s knihou. Jan Filip Leubner bezpochyby patří mezi nejvýznamnější osobnosti barokního Liberce. Řadu jeho děl dodnes nalezneme na místech původního určení. Svá díla dodával do kostelů v okolí Liberce, do středních Čech a také do Horní Lužice, kde pracoval pro abatyši Anastasii Rösler. Na její objednávku vytvořil oltářní obrazy do kostelů v Ostritz a do obce Działoszyn. S největší pravděpodobností působil v Marienthalu častěji a mezi tamními obrazy bude možné rozpoznat další Leubnerova plátna. J. F. Leubner, činný v závěru barokní epochy, neprošel žádnou významnou dílnou a setrval na vlivu domácích malířů, zejména Petra Brandla. Můžeme ho označit za malíře lokálního významu, jeho dílo však tvoří homogenní celek s pozoruhodnou a bohatou škálou typů.

30_Obraz u italského mistra objednal František Adam hrabě Trautmansdorf. Záhy po jeho usazení v kapli se dílo stalo velmi oblíbeným, a proto bylo často kopírováno. Bohužel plátno zaniklo již roku 1775 při mohutném požáru. 31_K motivu sv. Příbuzenstva naposledy: KLOBUŠICKÝ, Jan. Motiv sv. Příbuzenstva v křesťanské tradici a jeho aplikace ve výtvarném umění se zvláštním zřetelem na Českou republiku, Vlastním nákladem 2010, 28 s. ISBN 8025488144. 32_Jedná se opis původních materiálů z roku 1907, SOA Litoměřice, pobočka Děčín, fond: Historická sbírka Clam-Gallas, inv. č. 972, karton 224. 33_LUG, Viktor. cit. v pozn. 12., s. 290.

23.9.2014 22:05:34

Studie

Economic conditions and administrative development of Liberec since the age of Hussites till 1622 ABSTRACT

JIŘÍ BOCK | The parish village of Liberec was ravaged in the 30s of the 15th century during

the Hussite wars. The Biberštejn family took advantage of the situation in the kingless country in the fourth decade of the 15th century revived Liberec by promoting it to a market town. For a long time Liberec belonged to the category of the so called dwarfish market towns. In 1469 it was burned down and had to wait till the end of the 15th century for better conditions for its reconstruction and further development. At the end of the third decade and the beginning of the fourth decade of the 16th century it became municipal centre of the newly established Liberec domain. Between 1560 and 1612 it obtained a written form of privileges, which confirmed already embraced freedoms and privileges. The promotion to the market village brought a burgrave to the head of the newly established town council, after the discontinuation of the hereditary bailiffs at the end of the 15th century, the burgrave became the leading officer of the local administration. The life of the town followed the law and the ruler of the Melchior from Redern from 1600. Since the end of the third decade of the 16th century a town office was gradually established with a writer who was till 1590 also a schoolmaster or cantor. Next to the town book (instituted in 1542) the records of burgraves and special officers were kept for economical and administrative purposes. At first the town office served as a main suzerainty office and after that as an assistant suzerainty office till 1591, which is a perfect proof of strong connection between patrionium and administration of the subjected town.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 30

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Liberec

municipality

městská správa

market towns

městečka

towns

města

town economy

městské hospodářství

town office

městská kancelář

feudal estate

feudální velkostatek

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:34

Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622 JIŘÍ BOCK

První zmínka o libereckém rychtáři bez uvedeného jména z let 1431–1432. Stadtarchiv Görlitz, Görlitzer Ratsrechnungen (Oktober 1431 – Oktober 1432) fol. 169

tázkám hospodářského rozvoje Liberce a jeho správy nebyla v dosavadním zpracování dějin města věnována pozornost, jakou by právem zasluhovala.1 Předkládaná studie si proto klade za cíl postihnout stěžejní rysy vývoje v těchto dosud opomíjených oblastech liberecké historie. Je prvním pokusem podat jejich ucelený přehled od doby husitské do konce vrchnostenské vlády Redernů. Dochované písemnosti předbělohorské městské registratury v archivním souboru „Archiv města Liberec“ nám dovolují tento proces sledovat souvisleji až od čtyřicátých let 16. století. Pro starší období byl podniknut částečně nový průzkum v dosud zcela nevyčerpané regionální historické produkci s využitím odborné literatury. Torzovité a mezerovité údaje byly vsazeny do širšího kontextu obecně historického a společensko-politického vývoje českého státu, souvztažnosti se sousedními oblastmi a zejména do rámce dějin hamrštejnského statku a z něho vzniklého libereckého panství. Za pomocné hledisko byly vzaty i obecné tendence a analogie při zakládání měst a městeček v Čechách a jejich hospodářsko-správní vývoj v 15. – 16. století. Stať je rozčleněna do dvou kapitol s dílčími časovými podúseky, které odpovídají významným mezníkům jak

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 31

v periodizaci českých dějin, tak samotného Liberce. V první kapitole, věnované obecně historickému a hospodářskému vývoji Liberce, zachycuje její první část předredernské období do roku 1558. V něm je zahrnuto údobí do vymření Biberštejnů (1551) a následná hohenzollernská zástava libereckého panství (1553–1558). Zásadním mezníkem v tomto dějinném úseku bylo dosažení statutu městečka ve čtyřicátých letech 15. století. Určitým předělem ve vývoji Českého království se stala osmdesátá léta 15. století, která vytvořila předpoklady i pro další rozvoj Liberce. Druhá část se věnuje Liberci během vlády Redernů, jejímž významným mezníkem se stalo povýšení Liberce na město v roce 1577. Konfiskace jejich majetku v roce 1622 znamená novou kapitolu dějin Liberce, kdy s příchodem nové katolické vrchnosti došlo postupně k zásahům do jeho hospodářských výsad i městské správy. S hospodářskými dějinami Liberce je neoddělitelně spjat jeho správní vývoj. První kapitola je proto nezbytným předstupněm ke druhému oddílu, v němž jsou podány správní dějiny Liberce. Je rozdělen do dvou hlavních částí, do roku 1558 a v letech 1558–1622. Přídavkem je třetí část, která je prvním pokusem nastínit vznik a další chod městské kanceláře v Liberci do konce redernského období.

1_Základem pro poznání historie města stále zůstává starší německá regionální literatura, k níž musíme ovšem přistupovat kriticky. Pro výchozí výzkum jsou stále nezbytné soupisy pramenů a literatury – LUG, Viktor, Reichenberg, In: Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg i. B. 4 (ed. Erich GIERACH – †Anton RESSEL – Franz SPATZAL), Heft 4/1, Reichenberg 1938, s. 3–5; detailněji viz Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Liberec – VI. (Gd.), LUG, Viktor. Kronika města Liberce – všeobecná část. 1. svazek, strojopis (1939?), s. 6–16 (nezpracovaná část fondu); KÜHN, Karl. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmäle. Brünn – Prag – Leipzig – Wien 1934, s. 195–197. K nejstarším pramenným zmínkám o Liberci srv. GIERACH, Erich. Die Ortsnamen des Bezirkes Reichenberg. Reichenberg 1931, s. 44–45 (heslo Reichenberg). Ze starší německé regionální literatury má pro předbělohorské období stále svoji hodnotu SEELIGER, Ernst Alwin. Geschichte des Reichenberger Bezirkes bis zum Ausbruch des 30 jähriger Krieges. In: Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg i. B. 3, Heft III/1,2 Reichenberg 1936–1937, s. 1–160; z novějších prací – KARPAŠ, Roman (ed.). Kniha o Liberci, Liberec, 1. vydání 1996, 2. doplněné a rozšířené vydání 2004. K dosavadnímu poznání a možnostem dalšího bádání dějin Liberecka srv. SVOBODA, Milan. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Praha 2011, s. 15 n. (s důležitým soupisem pramenů a literatury s. 375n.). Další literaturu a prameny uvádím na příslušných místech v poznámkách.

23.9.2014 22:05:34

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

2_BOCK, Jiří. Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském období, In: Fontes Nissae. Prameny Nisy. 12, 2011, s. 9–53. Rekonstrukční plánek Liberce viz Týž, K počátkům Liberce a záhadné vsi „Habersdorf“. In: Ročenka liberecké architektury. 07/2011, Liberec 2012, s. 2. 3_K drobným zmínkám o obyvatelích Liberce v tomto období z let 1421 a 1431/1432 srv. BOCK, Jiří, cit. v pozn. 2, s. 29, pozn. 52; s. 37, pozn. 66 a 69. 4_Viz JECHT, Richard (ed.). Codex diplomaticus Lusatiae superioris. II/2. Görlitz 1900–1903, s. 346 a 516. 5_Podrobněji o situaci na Liberecku během husitských válek srv. ANDĚL, Rudolf. Husitství v severních Čechách. Liberec 1961, s. 39–85; v rámci dějin Hamrštejna viz ÚLOVEC, Jiří. Hrad Hamrštejn, In: Fontes Nissae. Prameny Nisy. 4, 2003, s. 12n. 6_Srv. BERAN, Zdeněk. Boleslavský landfrýd 1440–1453. Hradec Králové 2011, s. 55–56, 72, 92, 117. 7_K vleklému sporu mezi Biberštejny a Doníny, k jejichž usmíření došlo v 60. letech 15. století srv. ANDĚL, Rudolf a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách a na Moravě. III. Severní Čechy, Praha 1984, s. 125; ÚLOVEC, Jiří, cit v pozn. 5, Hrad Hamrštejn, s. 1–21.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 32

Příspěvek navazuje na studii, která byla věnována počátkům Liberce v rámci sídelního vývoje Liberecka v předhusitském období. Autor v ní dospěl k závěru, že Liberec byl od svého založení na přelomu 13. a 14. století původně jednořadovou lánovou vsí. Byl centrem rozsáhlé liberecké farnosti s výhodnou polohou na zpočátku zakazované komunikaci, spojující vnitrozemí i východní části českého státu s Horní Lužicí.2

I. Dějiny Liberce a jeho hospodářský vývoj od husitské doby do roku 1622 1. Předredernské období do roku 1558 a) Liberecko do osmdesátých let 15. století O Liberci a jeho vnitřních poměrech v období husitství se nám zprávy nedochovaly.3 Severní Čechy byly v rukou katolické šlechty, která se v odporu proti stoupencům podobojí spojila se sousední katolickou Horní Lužicí. Na hradě Hamrštejn byla zpočátku umístěna lužická posádka a z okolních hradů byly podávány zprávy o situaci a pohybu vojsk. Husité již v roce 1425 obsadili a do roku 1434 drželi Český Dub s johanitskou komendou, jejíž majetky sahaly až do bezprostřední blízkosti hamrštejnského statku. Z vojenského hlediska byl Liberec nevýznamnou neopevněnou osadou. Její vojenský význam stoupl tehdy, když husité měli pod kontrolou Grabštejn (1430–1435), Chrastavu (1427, 1429–1432/1433) a blízký Hamrštejn (1432–1435), odkud znepokojovali široké okolí. Během svých válečných operací v severních Čechách prošli husité zřejmě Libercem několikrát, i když je Liberec se svým okolím doložen v pramenech jako jejich shromaždiště až v letech 1432 a 1434.4 V průběhu těchto tažení byl Liberec s velkou pravděpodobností zpustošen a vypálen. Jeho obyvatelé v případě ohrožení utíkali do okolních lesů nebo na opevněný Frýdlant. Bitvou u Lipan nebyly válečné události ještě zcela ukončeny, protože na některých okolních hradech stále zůstávaly husitské posádky. V průběhu válek zemřel Jan III. z Biberštejna († 1424) a jeho syn Václav I. († 1427). Frýdlant a Hamrštejn s Libercem pak drželi společně synové Václava I. z frýdlantsko-forstské větve Biberštejnů – Oldřich IV. († 1463),

STUDIE

Václav III. († 1487), Bedřich III. († asi 1492) a jejich bratranec Václav II. († asi 1472).5 Jaká byla společensko-politická situace v polipanském období, která předcházela povýšení Liberce na městečko? Po narovnání husitů s církví a přijetí Zikmunda Lucemburského českým králem byla nakrátko v letech 1436 – 1439 obnovena královská vláda v zemi. Tzv. mírným listem z 29. 1. 1440 byla země rozdělena na kališnická a katolická území a tím se zeslabily vnitřní vazby českého státu. I když narovnání s církví částečně odstranilo hospodářskou blokádu vůči „kacířským“ Čechům (oficiálně byla zrušena až roku 1497), přesunulo se těžiště zahraničního obchodu do příhraničních katolických oblastí, které více inklinovaly k sousedním zemím než k centru Čech. Liberecko bylo součástí Boleslavského kraje, který byl spravován prostřednictvím tzv. boleslavského landfrýdu (1440–1453). Česko-hornolužické pohraničí se však nacházelo poněkud stranou dění a téměř mimo jeho vliv. Katoličtí Biberštejnové se více zajímali o sousední Lužice, kde rozšiřovali svoji pozemkovou držbu, a zaměstnávaly je především lokální konflikty s Doníny a Šestiměstím.6 Pohusitská obnova hospodářského života vyvolávala četné drobné spory mezi feudály o vlastnictví vesnic i o používání cest. Rovněž lapkovství způsobovalo obchodu v 15. století trvalou nejistotu. Na udržení mocenského postavení a politického vlivu ve společnosti vynakládala šlechta velké finanční prostředky. Jejím hlavním hospodářským zdrojem byla i nadále kumulace feudální renty. Nemalé finanční prostředky plynuly šlechtě z nově zakládaných poddanských měst a městeček a z další vesnické kolonizace. Na pozadí tohoto společenského vývoje se ve čtyřicátých letech 15. století odehrála významná statutární změna Liberce. Od čtyřicátých až do poloviny šedesátých let 15. století trval relativní klid pro poválečnou obnovu země, který byl přerušen až česko-uherskými válkami (1467–1478). Biberštejnové se ve čtyřicátých letech 15. století pouštěli do ozbrojených půtek se sousedními Doníny.7 Kromě neshod o příslušenství některých vesnic k hradu Hamrštejn hrál ústřední roli spor o přednostní právo na používání komunikací procházejících jejich územím směrem na Frýdlant a dále FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:36

STUDIE

do Horní Lužice, které obcházely Žitavu. Venč III. z Donína († 1470/1473) se snažil uhájit starší, ve 14. století zakazovanou odbočku žitavské cesty z Jablonného na Frýdlant procházející Chrastavou, kde bylo vybíráno mýto (clo). Kupcům směřujícím přes Frýdlant do vnitrozemí bránil v cestě přes Liberec, jak nepřímo vyplývá z urovnání jejich sporu v roce 1449.8 Rozepři rozhodl ve prospěch Biberštejnů až český král Ladislav Pohrobek lenní listinou vydanou 3. května 1454. Liberec je v ní poprvé nazýván městečkem, ve kterém vrchnost vybírala clo. Cesta přes Liberec na Frýdlant byla prohlášena za svobodnou a významně ovlivnila jeho další budoucnost. 9 Uvedené nesváry Biberštejnů s Doníny naznačují, že jejich podnětem mohl být právě vznik nového lokálního trhu a úsilí prosadit v jeho prospěch průběh hlavní komunikace na Frýdlant a Zhořelec. Vytvoření nového dominikálního trhu bylo namířeno i proti spádové oblasti místního trhu Chrastavy, která zasahovala do hamrštejnského statku.10 K povýšení Liberce muselo tedy dojít mezi lety 1440 a 1454, nejspíše v první polovině čtyřicátých let 15. století. Do té doby spadá i údajná XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 33

Státní okresní archiv Liberec

Lenní listina krále Ladislava Pohrobka ze 3. května 1454 s přivěšenou majestátní pečetí a první zmínkou o Liberci jako městečku, (Brandenburgisches Landeshauptarchiv Potsdam, Urkunde Nr. 474) 8_K tomu srv. SCHICKETANZ, Adolf. Einsiedel nach dem Urbar von 1381. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 31, 1937, s. 12–13. Autor uvažuje o nové trase cesty z Liberce na Frýdlant. Podle listiny z roku 1454 (viz dále) probíhala přes místo zvané „Molwerg“ (Mühlberg, část Radčic na hranicích s Ruprechticemi) – k nové trase cesty viz dále pozn. č. 20. K cestám, procházejícím Libercem srv. popis a mapu silniční sítě na Frýdlantsku ve 14. a 15. století – ANDĚL, Rudolf. Počátky Frýdlantu. In: Frýdlantsko. Liberec 2002, s. 38. Viz též BOCK, Jiří, cit. v pozn. 2, s. 12–13 a FREIWILLIG, Petr. Technické stavby Frýdlantska. 2011, s. 13n. 9_K listině z roku 1454 srv. SEELIGER, Ernst Alwin. Geschichte des Reichenberger. s. 10–11. Originál listiny je uložen v Braniborském hlavním zemském archivu v Postupimi (Brandenburgisches Landeshauptarchiv in Potsdam, Ernestinisches Gesamtarchiv, Urkunde Nr. 474). 10_Srv. HALLWICH, Hermann. Reichenberg und Umgebung. Reichenberg. 1874, s. 46–47; V. LUG, Geschichte der Stadt Reichenberg. in: Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper. Band I. Reichenberg, Reichenberg 1929, s. 31. Již ve smírčím výroku mezi Biberštejny a Doníny z 29. ledna 1444 je zmínka o clech a cestách, které mají obě strany užívat. Pokud je zde myšleno vybírání cla (mýta) v Liberci, mohl být městečkem již v té době – viz RESSEL, A. Verschiedene Nachrichten aus dem Vereinsgebiete. Zur Geschichte von Machendorf. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 10, 1916, s. 73–74. 11_Údaj je zaznamenán v tzv. Felgenhauerově kronice z roku 1812, považované za nepříliš věrohodný pramen, přesto se z ní tato zpráva přebírá. Podle kroniky byl stavebníkem Václav z Biberštejna. (Pozdější opisy této kroniky z různých let jsou uloženy ve Státním okresním archivu Liberec).

23.9.2014 22:05:36

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

Liberec ve 40. – 50. letech 15. století – rekonstrukční plán.

dostavba nového kostela v Liberci v roce 1449, protože původní kostel byl pravděpodobně husity vypálen.11 Pozastavme se nad tímto zlomovým okamžikem, pro další rozvoj Liberce velmi významným. Změna postavení Liberce spadá do vlny zakládání městeček související s hospodářskou rekonstrukcí a oživením obchodní činnosti po husitských válkách. Šlechta se soustředila po uzavření majetkových přesunů na stmelování svých panství a na každém z nich se snažila mít alespoň jedno vlastní tržní centrum. Povyšovat vesnice na městečka a udělovat jim právo trhu patřilo k panovnickému regálu. V dobách oslabení panovnické

12_Srv. FRANKOVÁ, Lidmila. Poddanství a jeden ze způsobů jeho likvidace (municipální ochranná města). In: Poddanská města v systému patrimoniální správy. Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995. Ústí nad Orlicí 1996, s. 11. Listinou ze 3. května 1454 byl akt povýšení Liberce panovníkem nepřímo potvrzen. 13_Felgenhaurova kronika klade tuto důležitou změnu půdorysu Liberce k roku 1455. Tehdy prý nastaly lepší časy pro výstavbu domů a z příkazu Václava z Biberštejna bylo postaveno čtvercové tržiště s ulicemi. O druhotných přeměnách prostoru při povyšovaní vsí na městečka a města srv. KUČA, Karel. Poznámky ke kompozici ortogonálních městských lokací v Čechách. In: Archaeologia historica. 20, 1995, s. 107–124.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 34

STUDIE

moci si však vrchnosti uzurpovaly tyto výhradně panovnické výsady samy.12 Jednou z nich byli i Biberštejnové, kteří využili bezvládí a povýšili ves Liberec na městečko. Mělo výhodnou polohu na důležité zemské komunikaci, protékající vodní tok a příhodnou vzdálenost od sousedních měst a městeček (nejblíže v mílovém okruhu ležela 9 km vzdálená Chrastava). I vzhledem k členitému terénu poskytovalo otevřené sídliště dostatek prostoru pro další rozšiřování. K tomu přistupovala i důležitá funkce sídla rozsáhlé farnosti pro okolní vesnice. Aby mohl Liberec plnit tržní funkci, byla komunikace procházející do té doby jednořadovou vesnicí druhotně rozšířena do čtvercového tržiště (náměstí). Byl tím položen základ pro budoucí uliční síť a rozšiřování městečka. Šlo o novou lokaci, při níž se poloha stávajících domů posunula na severní a východní část tržiště. K domům na jižní a západní straně tržiště nechala vrchnost přiměřit novou plužinu. K potřebě obyvatel pravděpodobně přidala i novou občinu. Další domy pak postupně přibývaly podél zemské komunikace probíhající tržišFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:44

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

těm a podél ulic, které z tržiště vycházely.13 S povýšením na městečko mohla liberecká obec obdržet kromě týdenního trhu i další hospodářské výsady a také určitou míru samosprávných svobod.14 K nim patřilo obvykle právo vaření a šenku piva, pálení pálenky a obchodu se solí, o kterých se však dozvídáme až v 16. století, a některé z nich proto mohly být uděleny až později. Nabytím práva vaření a šenku piva se staly všechny domy v Liberci právovárečnými.15 Zakládací privilegium ani jiné písemné udělení svobod se nedochovalo. Svou roli zde sehrál zpočátku malý zájem vrchností na písemném potvrzování výsad, které mohly být uděleny pouze ústně. Výsady hospodářského charakteru písemně stvrdili Liberci až ve druhé polovině 16. století Redernové. Liberečané ale nemohli prokázat, odkdy jich začali užívat. Nelze proto vyloučit, že většinu z nich mohlo městečko získat již v období od svého povýšení do šedesátých let 15. století před vypuknutím česko-uherských válek.16 Důležitým zdrojem příjmů pro rozvoj městečka se stal solný trh, který se odehrával zřejmě v den týdenního (obilního) trhu nebo se jednalo o speciální trh. Ještě v polovině 16. století se podílel solný obchod na více než polovině ročního důchodu městečka.17 Sůl byla dovážena z Halle v Míšeňsku přes Rumburk do Žitavy, kde byl sklad soli. Odtud nebo jinou cestou přes Rumburk, obcházející Žitavu, se dostávala sůl do skladních míst (Jablonné, Chrastava), odkud se nakupovala a dovážela vozy na trh do Liberce.18 I zpočátku formální povýšení vytvářelo předpoklady pro budoucí ekonomický růst zemědělského městečka ve skutečné středisko výroby a obchodu. Nezbytnou podmínkou existence a dalšího rozvoje Liberce bylo formování tržního okruhu s dostatečným zemědělským zázemím, který se postupně rozšiřoval. Územní rozsah utvářejícího se místního trhu tvořil areál Liberce a vsi hamrštejnského (později libereckého) panství zřejmě v okruhu půl míle (4,5 – 5,5 km). Západním směrem musel respektovat tržní okruh Chrastavy, na severu Frýdlantu, na jihu Hodkovic a Českého Dubu. S lokací městečka lze v jeho okolí současně předpokládat další zakládání vsí ve čtyřicátých až šedesátých letech 15. století.19 S tím snad souvisela i panovníkem uznaná změna průběhu zemské cesty procházející Libercem na Frýdlant. 20 XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 35

JIŘÍ BOCK, JIŘÍ ŠMÍDA, Technická univerzita v Liberci, Liberec 2014

14_Týdenní trhy se konaly ve čtvrtek, později se připomínají týdenní obilní trhy i v pondělí. K tomu srv. HALLWICH, Hermann, cit. v pozn. 10, s. 339; LUG, Viktor. Mitteilungen aus der Schriftensammlung der Stadt Reichenberg. 6. Die Wiedereinführung des donnerstägigen Wochenmarktes in Reichenberg im Jahre 1701. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 24, 1930, s. 99–100. 15_V nejstarší době nepotřebovali měšťané poddanských měst a městeček souhlas vrchnosti k provozování pivovarnictví, museli však pravidelně odvádět dávky a poplatky – viz GABRIEL, František. Pivovarnictví v bývalém Bechyňském kraji do počátku 18. století. In: Jihočeský sborník historický. 40, 1971, s. 21. 16_Všechna městečka měla sice základy společné, a i když zde platily vývojové trendy a jisté analogie, každé z nich mohlo mít odlišný rozsah výsad, práv a povinností. Ke škále udělovaných privilegií severočeským městečkám a městům do roku 1526 srv. BOBKOVÁ, Lenka a Iveta SVOBODOVÁ. Struktura městské sítě v severních Čechách v druhé polovině 15. a na počátku 16. století. In: Sborník Severočeského muzea. Historica. 10, Liberec, 1991, s. 9n. Ke srovnání lze využít i edici – HAAS, Antonín. Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232–1526. Codex iuris municipalis regni Bohemiae. díl IV., část 1–3, Praha 1954–1961. 17_Nejstarším dochovaným písemným dokladem obchodu se solí v Liberci je výpis ze solného rejstříku purkmistra Simona Posselta z 28. 9. 1538, pořízený až po skončení jeho funkce patrně v roce 1539 (viz Státní okresní archiv Liberec (dále jen SOkA), fond Archiv města Liberec (dále jen AML) – I. díl, inventární číslo (dále jen i. č.) 142, karton č. 18). V urbáři libereckého panství z roku 1552 je zmiňován v Liberci solný trh („Salzmarkt“), z kterého byla vrchnosti odevzdávána homole soli. K prodeji soli viz pozn. 42; k urbáři pozn. č. 40. 18_O solné cestě srv. PAUDLER, A. Die Schluckenauer Salzstrasse. In: Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs. 14. 1891, s. 343–346. 19_SEELIGER, Ernst, Alwin, cit. v pozn. 1, s 47. uvádí soupis vesnic hamrštejnského statku, jejichž počátky klade do 14. a 15. století, písemně však doložené až v 16. století. Určitým kritériem pro dobu jejich vzniku může být nadmořská výška. U některých vesnic s méně vhodnou půdou ve vyšších polohách počítejme s jejich vysazením až na konci 15. nebo počátkem 16. století. Domnívám se, že ve 14. století existoval již Růžodol (Rosenthal) a Pavlovice (Paulsdorf), které bezprostředně sousedily s Libercem a patřily od počátku k liberecké farnosti. 20_V sousedství Liberce byla zřejmě ve 40.–50. letech 15. století vysazena ves Ruprechtice, přes ni se východněji odklonila trasa cesty na Frýdlant, jdoucí původně z Liberce přes Stráž nad Nisou (k tomu srv. pozn. č. 8). Teprve na konci 17. století došlo k jejímu posunutí zpět na západ přes Pavlovice. Cesta od Jičína přes Jablonec nad Nisou do Liberce je doložena teprve na konci 15. století – viz TRILLMICH, Werner. Siedlung und Wirtschaft im Isergebirgsland bis an die Schwelle des Industriezeitalters. Breslau 1939, s. 7, pozn. 26.

23.9.2014 22:05:44

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

Snahou Biberštejnů bylo koncentrovat do Liberce rozhodující část řemeslné výroby a všechen obchod z hamrštejnského statku. Žádné městečko se neobešlo bez pěti základních řemesel – byli tu řezníci, pekaři, ševci, krejčí a kováři. Nejvýznamnější postavení měli ve městech zpočátku řezníci.21 Hlavním zaměstnáním všech usedlých poddaných měšťanů bylo však zpočátku zemědělství. Hospodařili na svých úročních gruntech, které byly základním zdrojem jejich obživy a z nichž odváděli feudální rentu. Svými závazky k vrchnosti (povinnou robotou, odevzdáváním naturální a peněžní renty) se nijak neodlišovali od poddaných na vesnicích. Rozvoji Frýdlantska a Liberecka napomáhala důležitá poloha na česko-lužickém pomezí. Po celý středověk i předbělohorské období bylo toto území ekonomicky a kulturně napojeno na Horní Lužici a ovlivňovaly ho

21_O řemeslné a obchodní funkci městečka nepřímo vypovídají i drobné zprávy ve zhořeleckých pramenech: v roce 1445 se mluví o nákupu chleba v Liberci („Reinczsch vor brod kein Reichinberg“) – viz JECHT, Richard (ed.). Codex diplomaticus Lusatiae superioris. IV/2 (1442–1448), Görllitz 1913–1915, s. 340; v roce 1448 bydlel v Liberci pláteník, syn učitele („item eyn leinewebir…wonet zu Reichenberg“ viz JECHT, Richard (ed.). Codex diplomaticus Lusatiae superioris. IV/3 (1437–1457), Görlitz 1916–1917, s. 517. 22_Zcela zřetelně to vyplývá z mapky, kterou znázornil BOHÁČ, Zdeněk. Národnostní poměry v zemích České koruny v době předhusitské a do třicetileté války. In: Husitství – Renesance – Reformace. Praha 1994, s. 130. Felgenhauerova kronika uvádí, že v roce 1456 se v Liberci začali s podporou vrchnosti usazovat řemeslníci ze Saska a Slezska, jejichž počet prý dosáhl 17 rodin. 23_V průběhu doby do roku 1552 bylo postaveno na jejich parcelách 15 domů s odkoupenou částí půdy. Podle urbáře z roku 1552 bylo majiteli půdy 30 osedlých lánovců: 15 osedlých hospodářů s výměrou nad čtvrt lánu (dohromady cca 10 lánů) a 15 tzv. zahradníků s pozemkovým majetkem pod čtvrt lánu (tj. celkem maximálně 3 lány). Tuto rozměřenou lánovou půdu lze ještě zachytit v urbariálním rejstříku z roku 1592. Podle něho mělo platit úrok z pozemků 16 měšťanů s výměrou půdy nad čtvrt lánu a 12 měšťanů s výměrou menší než čtvrt lánu – viz HAWELKA, Walter. Die Urbare der Herrschaft Reichenberg von 1591 und 1592. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 27, 1932, s. 65-66. (K počtu obyvatel srv. dále pozn. č. 64). Cenné údaje k rozměřené půdě zanechal liberecký badatel Ludwig Hübner (1839–1918) – viz BOCK, Jiří, cit . v pozn. 2, s. 33, pozn. 60. 24_K dělení biberštejnského majetku srv. HALLWICH, Hermann, cit. v pozn. 10, s. 51–53. V roce 1467 vystupuje v záležitostech Hamrštejna vedle Václava III. z Biberštejna i jeho bratr Bedřich III., který sídlil na Forstu v Dolní Lužici – viz ÚLOVEC, Jiří, cit. v pozn. 5, s. 21. 25_KARPAŠ, Roman (ed.), cit. v pozn. 1, s. 17. K celkové situaci roku 1469 srv. PALACKÝ, František. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. IV/2, Praha 1860, s. 528–529. Údaj o vypálení Liberce byl zaznamenán v listu ze 7. září 1469, zaslaném městskou radou slezské Boleslavi (Bunzlau) Oldřichovi Zajíci z Házmburka, svidnicko-javorskému hejtmanovi (1468– 1471). Otisk z edice pramene (Scriptores rerum Silesiarum, Bd. 13, s. 9) viz Verschiedene Nachrichten aus der Vergangenheit. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 26, 1932, s. 135–136. 26_V první polovině 16. století přibyly v půlmílovém okruhu Liberce tyto vesnice: Kunratice (Kunnersdorf, první zmínka 1542, nadmořská výška 435 m n. m.), Hanychov (Hanichen, 1552, 452 m n. m.), Šimonovice (Schimsdorf, 1544, 485 m n. m.) a Rýnovice (Reinowitz, 1552, 512 m n. m.). K tomu srv. pozn. č. 19.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 36

STUDIE

vyspělé oblasti sousedního Saska a Slezska. Významnou roli zde sehrála příbuznost jazykového, náboženského a kulturního prostředí. Odtud se do Liberce postupně přistěhovávali řemeslníci a obchodníci.22 Liberec patřil na dlouhou dobu do velmi početné kategorie tzv. trpasličích městeček, agrárně řemeslnických lokalit, pro něž byla charakteristická zástavba pouze kolem tržiště a absence uliční sítě. Usuzuji, že k původním sedmi až osmi usedlostem přibylo v době povýšení na městečko zhruba šest až sedm dalších s nově vyměřenou půdou. Liberec svou velikostí lánové výměry a počtem osedlých připomínal spíše trhovou ves. Ve 40. – 60. letech 15. století mohl mít 13–15 domů s přibližně 90–105 obyvateli.23 Slibný rozvoj konstituujícího se městečka byl v polovině šedesátých let 15. století narušen válečnými událostmi. Krátce před tím propukly v roce 1463 po smrti Oldřicha IV. nové neshody mezi Biberštejny o dělení majetku. Hamrštejn s Libercem získal Oldřichův bratr Václav III., který sídlil v Seidenbergu (Závidov) v Horní Lužici. Následkem toho hamrštejnský statek neměl až do roku 1497 společného majitele s Frýdlantem, který dostal Oldřich V. († 1518), syn Oldřicha IV.24 I přes vzájemné neshody se Biberštejnové společně s Doníny připojili v roce 1467 k válečným akcím protivníků krále Jiřího. V průběhu bojů byl při vpádu oddílů Jiřího z Poděbrad na biberštejnskou doménu 6. září 1469 Liberec s okolím vypálen.25 b) Liberecko od osmdesátých let 15. století do roku 1558 Celkové uklidnění vnitřních poměrů v Českém království v osmdesátých letech 15. století, k němuž přispělo i uzavření náboženského smíru v roce 1485, je určitým přelomem v českých politických dějinách. Vytvořily se příznivější podmínky k poválečné rekonstrukci a k novému hospodářskému oživení i sociálnímu pohybu. Liberec byl pravděpodobně po požáru v roce 1469 znovu vystavěn a podpořen rozšiřováním svého tržního okruhu (případně i novými hospodářskými i správními výsadami). S obnovou Liberce probíhalo patrně od přelomu 15. a 16. století jednak postupné znovuosídlování okolních vesnic, které byly v roce 1469 vypáleny a zpusFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:46

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

tošeny, jednak zakládání nových lokalit.26 Obnovil se i důležitý obchodní styk se Zhořelcem, který zažíval v letech 1480–1520 svůj obchodní rozkvět.27 Překážku obchodním kontaktům Liberečanů s okolními městy však činilo až do počátku 16. století řádění loupeživých lapků, kteří přepadávali kupce na cestách. I Hamrštejn patřil mezi hrady s velmi špatnou pověstí, které sloužily jako úkryty loupeživé čeládce.28 Následkem toho se v osmdesátých a devadesátých letech 15. století odehrály změny v držbě Hamrštejna, které se dotkly i Liberce.29 Příhodnější období pro hospodářský rozvoj Liberce nastalo po roce 1497, kdy se rozdělením rodového majetku Biberštejnů dostal Hamrštejn s Libercem do držení jejich frýdlantské linii. Hamrštejnské panství mělo opět stejného majitele s frýdlantským panstvím. Potřeba finančních prostředků pro nákup nových statků však přiměla Oldřicha V. z Biberštejna k tomu, že dal hamrštejnské panství patrně počátkem 16. století do zástavy. Z nepřímých zpráv z roku 1506 totiž vyplývá, že se Hamrštejn pravděpodobně nacházel v zástavním držení slezského šlechtice Oldřicha Gotsche (Schaffgotsch), hejtmana svídnicko-javorského knížectví. Oldřich V. z Biberštejna ho však ještě někdy před svou smrtí (1518) vyplatil.30 Pro dobu, kdy vládl nad frýdlantsko-hamrštejnským panstvím, je příznačná začínající proměna středověkého šlechtice-vojáka v šlechtice-hospodářského podnikatele.31 S tím souvisely i počátky strukturálních změn v organizaci hamrštejnského statku, v níž sehrál důležitou roli Liberec. Hamrštejn ztratil vzhledem k rozvoji vojenské techniky i své odlehlé poloze funkci vojensko-správního střediska panství, zanikla funkce hamrštejnského purkrabího a vytvářely se podmínky pro vznik nového libereckého panství se správním centrem v Liberci. Přispělo k tomu v roce 1519 rozdělení majetku mezi pět bratrů frýdlantské linie Biberštejnů. Frýdlant s Hamrštejnem držel nejprve nakrátko nejstarší z nich Jáchym I. z Biberštejna (1485–1521).32 Za jeho nezletilého syna Jáchyma II. († 1544) vedla správu majetku nejprve do roku 1522 jeho matka Jitka z Landštejna. Po ní byla ustanovena poručnická vláda jeho strýce Jana VI. († 1550) jako hlavního poručníka pravděpodobně do roku 1533, kdy se ujal vrchnostenské moci sám Jáchym II.33 XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 37

Doba jeho samostatné vlády (1533–1544) je pro hospodářské dějiny Liberecka velmi důležitá. Mezi lety 1537–1541 se ze společné správy s frýdlantským panstvím oddělilo liberecké panství jako nová hospodářská a správní jednotka s vlastním hejtmanem (do roku 1558 pod vrchním dohledem frýdlantského hejtmana).34

27_SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, Geschichte des Reichenberger, s. 12–13, uvádí ve své studii ze zhořeleckých městských knih různé údaje z let 1457–1542, které potvrzují obchodní význam Zhořelce. Zajížděli tam nejen Liberečané, ale i měšťané z Turnova, Hodkovic a Českého Dubu. Obchodní aktivitu Liberečanů v nich dokládají zmínky z roku 1487 (zboží Simona z Liberce bylo obstaveno ve Zhořelci) a z roku 1492 (rychtář Jencke odebral od zhořeleckého obchodníka 5 beček herinků). Využití novějších studií k hospodářským dějinám Zhořelce (např. Erhard Hartstock, Joachim Bahlcke a Siegfried Hoche) ponechávám pro budoucí výzkum sledované problematiky. 28_Dosud neúplně využitým pramenem širšího významu jsou budyšínské a zhořelecké soudní knihy. V souvislosti s výslechy chycených lapků jsou v roce 1483 zmiňováni i obyvatelé Liberce – Jorg Bilawne a Vecenz Hutter (srv. SEELIGER, Ernst Alwin. Görlitzer Bekentnisse aus den Jahren 1466–1489. In: Neues Lausitzisches Magazin. 85, 1909, s. 101). Dozvídáme se z nich cenné údaje k dějinám obchodu, cest i sociálním otázkám – viz též RESSEL, Anton. Vom Raubritterwesen im Iser- und Jeschkengau. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 4, 1910, s. 109–114. 29_Jan Zajíc z Házmburka († 1495) odejmul někdy v letech 1485–1486 Biberštejnům Hamrštejn a „obsazený kostel“ v Liberci. Hamrštejnský statek s Libercem poté držel Hans z Rechenberga, který je ve zhořelecké knize 10. května 1492 zmiňován jako „Hauptman zu Reichenberg“ – viz SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 75. K situaci Hamrštejna srv. Tamtéž, s. 107–108; ÚLOVEC, Jiří, cit. v pozn. 5, s. 23–32. 30_Zmínka z roku 1506 je v souvislosti se zakročením proti silničním lapkům, kteří byli Oldřichem Gotschem a jeho poddannými chyceni v Liberci srv. ÚLOVEC, Jiří, cit. v pozn. 5, s. 31–32 a tam uvedené prameny. Pro úplnost uveďme, že v roce 1510 byl v Liberci sťat na cestě z Hodkovic do Zhořelce jakýsi Georg Canitz, osoba nepřátelská městu Zhořelci srv. SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 77. 31_K počátkům hospodářského podnikání šlechty viz VÁLKA, Josef. Česká společnost 15.–18. století. I. Doba předbělohorská. 1972, s. 18–19. K Oldřichově osobě srv. HELBIG, Julius. Ulrich V. v. Biberstein. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des JeschkenIsergaues. 6, 1912, s. 9–15. Ještě za jeho života se údajně Liberečané v roce 1517 zúčastnili v Žitavě soutěže ve střelbě z kuše na dřevěného ptáka - viz MÜLLER, Rudolf. Geschichte der k. k. priv. Reichenberger Schützen-Gesellschaft. Reichenberg 1895, s. 15. 32_Již od konce 15. století lze hovořit o hamrštejnsko-libereckém panství (statku). Ve výčtu Jáchymových panství se roku 1519 neuvádí Hamrštejn, ale Liberec. Viz HELBIG, Julius a Paul Rogalla von BIEBERSTEIN (edd.), Urkundliche Beiträge zur Geschichte der edlen Herren von Bieberstein und ihrer Gütter. Reichenberg 1911, s. 225, č. 1675. 33_Usuzuji tak podle toho, že roku 1534 (1533 ?) je uveden Hans Schultze z Doubí jako poddaný Jáchyma II. (viz UB, s. 258, č. 1907). Pro toto údobí uveďme pro úplnost drobné zmínky ze zhořeleckých knih, které se týkají dlužních a právních záležitostí libereckých obyvatel a dokládají blízké vztahy Liberce ke Zhořelci: 25. 6. 1520 se uvádí Jacoff Hofmann a purkmistr Simon Möller (viz UB, s. 228, č. 1693), 26. 4. 1525 Hans Gromann (viz UB, s. 241, č. 1779). 34_K určení rozmezí doby vzniku samostatného libereckého panství jsem použil pramenných zmínek. Jáchym II. z Biberštejna je 9. 7. 1537 titulován jako pán „auf Friedland und Seidenberg“ (viz UB, s. 273–274, č. 2001). V nejstarší dochované městské knize Liberce (viz dále) není v opisu právní záležitosti z 29. 1. 1540 uveden liberecký hejtman - viz KÖNIG-BEYER, Walter (bearb.), Das älteste Reichenberger Stadtbuch. Reichenberg 1943, s. 41, č. 72. V dochované konšelské knize Doubí z let (1541) 1551–1691 je na poškozeném prvním foliu opis staršího právního pořízení z roku 1541 a v něm je zmiňován “...[Hans] von Forst hauptman tzu Reichenberg…“ (viz SOkA Liberec, fond Archiv obce Doubí, i. č. 1, kniha č. 1).

23.9.2014 22:05:46

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

STUDIE

JIŘÍ BOCK, JIŘÍ ŠMÍDA, Technická univerzita v Liberci, Liberec 2014

Liberec v roce 1552 – rekonstrukční plán.

S organizováním režijního velkostatku úzce souviselo založení vrchnostenského poplužního dvora v Liberci. Část k němu patřící půdy byla měšťanům odňata, nebo od nich odkoupena.35 Součástí změn byla i snaha o zlepšování právního postavení obyvatel panství poskytnutím práva odúmrti, užíváním dědických práv a volného 35_Literatura udává, že dvůr je doložen již roku 1538 – viz KARPAŠ, Roman (ed.), cit. v pozn. 1, s. 17. V nejstarší městské knize Liberce se o roce 1538 nepíše. V záznamu z 27. 6. 1552 však stojí, že za Jáchyma II. z Biberštejna byl pozemek osedlému A. Plischkemu nespravedlivě odňat a připojen k libereckému dvoru - viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 23, č. 37. Podle zápisu v knize ze 17. 1. 1544 nechal v létě 1543 Jáchym na svém poplužním dvoře klučit a mýtit - viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 116. Ve vrchnostenské gruntovní knize z let 1585–1590 je na fol. 122 zápis z 11. 10. 1585, podle něhož Kryštof I. z Redernu odkoupil pozemky „so bey dem forwerge alhier gelegen“. Ke dvoru srv. pozn. č. 47; ke gruntovní knize viz pozn. č. 95. 36_V městské knize je zápis z 25. 2. 1550, kde se při prodeji stavebního místa na obecní půdě odkazuje „…vff vnser freiheit und gemeyne yme eyne paustadt anzuweissen und zupawen…“ – viz W. KÖNIG-BEYER, Dasälteste, s. 25, č. 41. 37_K tomu srv. SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 94–95. 38_Literatura uvádí z pramenů lazebníka Michela N. - viz SEELIGER, Ernst Alwin. Von Baderei in Reichenberg. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 11, 1917, s. 36. RESSEL, A. F. Heimatkunde des Reichenberger Bezirkes I. Reichenberg 1903–1904, s. 595 n., klade její založení do období kolem roku 1500. Byla zřízena zřejmě s povolením vrchnosti, která si z ní vyhradila úroční plat.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 38

odkazu majetku (před rokem 1532), které přispěly k populačnímu růstu Liberce. Obec měla právo volné dispozice se svým pozemkovým majetkem, který mohla pronajímat nebo rozprodávat.36 Po smrti Jáchyma II. byli vrchností Liberce jeho strýcové Jan VI. († 1550), Jeroným († 1549), Zikmund († 1546) a Kryštof, jímž 15. 12. 1551 vymřela frýdlantská větev Biberštejnů. Za jejich krátké společné vlády byla v roce 1545 stanovena hranice s grabštejnským panstvím a tím urovnán více než stoletý spor s Doníny (definitivně roku 1549), což mělo také vliv i na tržní okruh Liberce.37 V tomto období je v roce 1546 doložena existence lazebny v Liberci.38 Panství Liberec připadlo v roce 1551 jako odúmrť českému králi Ferdinandovi I. Stalo se komorním zbožím spravovaným Českou komorou. V letech 1553–1558 bylo dáno do zástavy markraběti Jiřímu Fridrichovi (1539–1603) z ansbašsko-bayreuthské větve Hohenzollernů. Ještě před tím byl z příkazu panovFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:46

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

níka sepsán 1. 7. 1552 urbář pro frýdlantské, liberecké a závidovské panství, který obsahuje cenné informace o hospodářském stavu libereckého panství i městečka Liberec. Nacházel se tu pronajatý panský mlýn se třemi koly, jehož mlynář měl kromě výmelného i povinnost vykrmovat čtyři vepře pro vrchnost.39 Ve městečku stál obecní pivovar, měšťané v něm vařili pivo a vrchnosti platili z každého sudu 4 groše. Řezníci ročně platili jeden kámen loje. Ve městečku vrchnost vybírala clo (mýto). Tehdy vynášelo ročně 15 kop grošů míšeňských.40 O hospodářské situaci městečka svědčí nejstarší dochované městské účty z let 1556/1557. Důchody města plynuly z prodeje soli, z vaření piva, pálení kořalky, soudních poplatků a pokut z policejní pravomoci. K nim patřily i poplatky za udělení měšťanského práva (doložené v účtech z let 1560/1561).41 Většina těchto příjmů byla městečku zřejmě postoupena již v 15. století. K jeho vybavení patřily v té době sklad soli (solnice), povoz pro odvoz piva do sklepů, obecní pastouška, chudobinec a k výkonu policejní pravomoci šatlava.42 2. Liberec v době Redernů 1558–1577–1622 Dne 1. dubna 1558 koupil frýdlantské, liberecké a závidovské panství slezský šlechtic Bedřich z Redernu (* kol. 1510, † 1564), prezident slezské komory.43 S příchodem nové vrchnosti jsou spojeny další změny v hospodářském a správním životě panství, které se významně odrazily i v institucionálním a urbanistickém vývoji Liberce. Během redernského období Liberec rozšířil hospodaření ve vlastní režii. Koncem 16. století přibyly příjmy z hospodaření na obecních pozemcích (obecním statku) a z jejich pronájmu, z prodeje sena, ovsa, obecních prasat a ryb z obecních rybníků. Velkého významu nabylo zejména pivovarnictví, které bylo důležitým vedlejším zaměstnáním měšťanů. Až do založení obecního pivovaru se pivo vařilo v každém výsadním právovárečném domě. Z pivovaru se pivo v sudech převáželo vozem do sklepů právovárečných domů nebo do pronajatých sklepů patrně v hospodářských budovách původního libereckého vrchnostenského dvora (tzv. (Hof)keller), zmiňovaných poprvé v účtech z let 1561/1562. Uvařené pivo mohli právovárečníci XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 39

vyčepovat ve vlastních domech.44 Bedřich z Redernu udělil (potvrdil) písemně 24. 6. 1560 libereckým měšťanům právo várečné, které užívali již od dob Biberštejnů. Odbytové území půlmílového práva nebylo omezováno vrchnostenským pivovarnictvím a představovalo značný přínos v městském hospodářství.45 Po smrti Bedřicha a jeho syna Fabiána z Redernu († 1572) drželi od roku 1573 Frýdlant a Liberec společně bratři Kryštof I. († 1591) a Melchior (1555–1600). Léta jejich správy jsou dobou pokračujícího hospodářského vzestupu Liberce. Z jejich podnětu vydal Liberci český král Rudolf II. dne 11. dubna 1577 významné privilegium, kterým mu udělil právo konat dva výroční trhy, zahajované 13. 6. (sv. Antonín Paduánský) a 11. 9. (sv. Protus a Hyacint), v trvání jednoho týdne. Liberec obdržel právo užívat městského znaku a pečetit větším 39_Pokud nebyl mlýn od založení Liberce součástí dědičné rychty, musel být vrchností zřízen po jeho povýšení na městečko. Mlýny patřily k jejich základnímu vybavení. Byli na ně výrobně odkázáni právovárečníci a pekaři. Mlynáři obstarávali i výrobu mouky a krup pro městské domácnosti. 40_Opis urbáře, který byl vyhotoven 20. 10. 1556, je uložen ve Státním archivu v Norimberku (Staatsarchiv Nürnberg, Fürstentum Ansbach, Brandenburger Literarien, Nr. 931). Autor studie pracoval s jeho fotokopií, která je uložena v děčínské pobočce Státního oblastního archivu Litoměřice ve fondu Historická sbírka Clam-Gallas, i. č. 2126, karton č. 576. 41_HÜBNER, Ludwig. Aus den alten Reichenberger Stadtrechnungen. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 20, 1926, s. 62–63. 42_LÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 62; srv. též KÖNIG - BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. XII – XIV. První zmínka o šatlavě je z roku 1556 v purkmistrovském rejstříku z let 1556– 1557 (SOkA Liberec, AML – I., i. č. 1168, karton č. 907). Nákup a prodej soli v 16. století vedl sám purkmistr a obstarávali ho dva zvláštní úředníci, tzv. slanaři (Salzherrn). Neprodaná sůl se po trhu nasypala do solnice k pozdějšímu prodeji v malém. Viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 22, kniha č. 1 (kniha městských počtů 1561–1569, ve skutečnosti jde o purkmistrovské rejstříky svázané později do knihy). K solnému trhu srv. pozn. č. 17. 43_Redernům a jejich době se podrobně věnuje souhrnně v monografii SVOBODA, Milan. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku, Praha 2011. Mapka rozsahu libereckého panství na počátku 17. století – viz PETRÁŇ, Josef. Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války. Praha 1964, s. 112. 44_Obecní pivovar je doložen v urbáři z roku 1552 a v témže roce i obecní sladovna – viz KÖNIG - BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 29, č. 39. Pivovar byl zřejmě první kamennou (zděnou) stavbou v Liberci (SOkA Liberec, AML – I., i. č. 1168, karton č. 907 (purkmistrovský rejstřík z let 1556–1557). K pronajatým sklepům viz LÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 64. K dějinám libereckého pivovarnictví viz VILÍM, Karel. Ústí nad Labem, 1967 a 1975. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Pedagogická fakulta; naposledy BERÁNEK, Vladimír. Sladový urbář města Liberce (Příspěvek k hospodářským dějinám města Liberce v předbělohorském období). In: Fontes Nissae. Prameny Nisy. 5, 2004, s. 35–60 (zde další literatura). Problematika dějin libereckého pivovarnictví bude vyžadovat nové samostatné zpracování. 45_K tomu srv. pozn. č. 15. Edice privilegia z roku 1560 – viz HERMANN, J. G. Geschichte der Stadt Reichenberg. Reichenberg 1863, s. 200–204. 46_Edice privilegia viz Tamtéž, s. 213–216. První výroční trh začínající dnem 13. 6. (sv. Antonín Paduánský) byl spojen s nejdůležitějším svátkem liberecké farnosti na památku posvěcení kostela. (Za rekatolizace bylo patrocinium změněno na sv. Antonín Veliký). Již předtím se konávala v Liberci posvícení, poprvé zmiňovaná roku 1568.

23.9.2014 22:05:46

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

STUDIE

JIŘÍ BOCK, JIŘÍ ŠMÍDA, Technická univerzita v Liberci, Liberec 2014

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 40

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:46

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

i menším pečetidlem do zeleného vosku.46 Redernové tím dosáhli povýšení Liberce na město. Kryštof I. se po sňatku s Alžbětou Šlikovou (6. 10. 1581) rozhodl vybudovat v Liberci nové reprezentativní sídlo. Stavba renesančního zámku, započatá počátkem osmdesátých let, byla ukončena roku 1587. Liberec se stal vedle Frýdlantu druhým rezidenčním městem Redernů, což znamenalo další vyhlídku na rozšíření obchodních a kulturních aktivit.47 Po Kryštofově smrti 1591 se jeho vdova odstěhovala z Liberce a jeho držitelem se stal Melchior z Redernu, který sídlil na Frýdlantu. Dne 23. 2. 1592 vydal listinu, kterou potvrdil Libereckým várečné právo. Zakázal v něm další přidělování várečného práva na domy, postavené na parcelách dosavadních právovárečných domů, a jejich počet stanovil na 63.48 Tuto listinu potvrdil 18. července 1598 císař Rudolf II.49 Po smrti Melchiora vykonávala jeho manželka Kateřina Šliková (*kol. 1565, † 1617) správu za nezletilého syna Kryštofa II. z Redernu (*1591, † po 1641) až do počátku roku 1612.50 V tomto období získalo město další výsady, které zvyšovaly jeho obecní příjmy. Kateřina dala podnět ke stavbě liberecké radnice (1599– 1603) a po jejím dokončení udělila 23. 4. 1604 Liberci právo čepovat pivo, víno a kořalku v radničním sklípku. S tím bylo spojeno vlastní pálení kořalky a jen tou směly být zásobeny vesnické krčmy libereckého panství. V roce 1607 zřídila špitál Všech svatých s kaplí a dala jej do správy městu. Nemalé zisky plynuly Liberci i nadále z výhradního prodeje soli (tzv. Salzschank), který mu Kateřina udělila (potvrdila) 29. 9. 1608 za roční dávku 35 kusů soli in natura nebo v penězích.51 Dne 3. ledna 1612 potvrdila městu právo várečné i stanovení počtu právovárečných domů na 63 na věčné časy a následujícího dne 4. 1. 1612 i právo na výčep piva, vína a kořalky v radničním sklípku.52 Její velkou starostlivost o budoucnost města dokládají poslední písemnosti vydané Liberci. Listem ze dne 4. 1. 1612 zůstavuje Liberecké do laskavé ochrany svým nástupcům a doporučuje jim, aby potvrdili Liberci všechna privilegia udělená předešlou vrchností. Dne 5. 1. 1612 pak napomíná purkmistra, rychtáře a radní města, aby dobře opatrovali obecní privilegia.53 Téhož dne (5. 1. 1612) přenechala vládu svému synovi Kryštofovi II., který současně potvrdil třeXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 41

mi vydanými listinami privilegia své matky z roku 1608 a z 3. a 4. ledna 1612.54 S podporou nové vrchnosti se od poloviny 16. století do roku 1620 podstatněji zformovala řemeslná výrobní struktura Liberce, která se upevňovala od konce 16. a na počátku 17. století zakládáním cechů. Jednotlivá řemesla a živnosti pracovaly především pro potřeby místního trhu jak pro vlastní město (trh městský), tak pro jeho zemědělské zázemí. Nejvýznamnější byla jako v jiných městech řemesla potravinářská a oděvní, vedle nich i kovodělná, dřevozpracující a ostatní, orientovaná převážně na místní trh. Časně se zorganizoval řeznic-

47_SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 81–82. ROHN, Johann Carl. Chronic vormals Böhmischer Cron-Lehen, nunnniehro ins Allodium gezohener zweyer Städten Friedland und Reichenberg. Prag 1763, s. 98, uvádí, že Kryštof I. z Redernu prý začal stavět zámek a dvůr v roce 1582. Podle SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 110, se jednalo v případě dvora o přestavbu nebo náhradní stavbu. Zámek byl pravděpodobně postaven v místech panského domu a v jeho blízkosti stojících hospodářských budov původního dvora, který byl přemístěn jinam. (V urbáři z roku 1552 je zmiňován „ain Wohnhaus darbei ain Maierhof“). 48_Edice privilegia z roku 1592 viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 286–291. Seznam právovárečných domů podává Festschrift zur Jahrhundertfeier der Gründung der Genossenschaft der Gast- und Schankwirte in Reichenberg 1828–1928, Reichenberg 1928, s. 33. K jejich majitelům viz SOkA Liberec, fond Hübner, Ludwig, vlastivědný pracovník, Liberec, i. č. 6, karton č. 2. 49_Edice privilegia viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 288–291. Dnes již nedochovaný originál ještě zmiňuje KÜHN, Karl, cit. v pozn. 1, s. 281. Ověřený opis viz SOkA Liberec, AML – I. díl, i. č. 736, karton 6. (Rudolfovo potvrzení je zmíněno v Matyášově konfirmaci z roku 1612 (viz dále pozn č. 53). Koncept žádosti města o panovnickou konfirmaci z roku 1598 viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 746, karton č. 20. 50_Kateřina sídlila občas na libereckém zámku v době, kdy za nepřítomného manžela vykonávala správu panství. Dne 3. 11. 1599 zde vydala listinu, jíž založila zbožnou nadaci pro kostely a školy měst Frýdlantu, Liberce a Závidova (edice viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 325–328; srv. též pozn. č. 80 a 87). V době sporů s frýdlantskými měšťany o várečné právo přesídlila mezi lety 1604–1605 (nebo již 1602–1603?) trvale na liberecký zámek - viz † HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 74. Od roku 1612 trávila Kateřina více času na svém statku Nová Ves a zemřela 29. 7. 1617 na libereckém zámku - viz SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 233–235. 51_Originál listiny z roku 1604 viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 5, listina č. 5. Nadační listina pro špitál z roku 1607 je známa z jejího potvrzení a regestu v listině Gerharda Taxise, zemského hejtmana frýdlantského vévodství, kterou vydal jménem Albrechta z Valdštejna 26. 10. 1628 – AML – I., i. č. 14, listina č. 14. Prodej soli byl potvrzen listem s přitištěnou pečetí a podpisem Kateřiny z Redernu, který byl později vevázán do knihy (SOkA Liberec, fond AML – I., i. č. 139, kniha č. 119 (fol. 88, č. 84). Potvrzen byl v listině Kryštofa II. z 5. 1. 1612, inzerované v Matyášově konfirmaci z 10. 8. 1612 (viz dále). 52_Edice listin viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 330–337. 53_Edice listů viz Tamtéž, s. 337–339, 339–340. 54_Edice listiny na právo várečné viz ROHN, Johann Carl, cit. v pozn. 47, s. 120–122 (pouze tato listina Kryštofa II. je v originále dochována ve fondu Archiv města Liberec); na právo výčepu piva, vína a kořalky v radničním sklípku viz ROHN, J. C. Chronic, s. 122–126. Císař Matyáš potvrdil Liberci 10. srpna 1612 vidimátem listinu Melchiora z Redernu z roku 1592 a tři listiny Kryštofa II. z 5. ledna 1612, které jsou v něm inzerovány. Edice vidimátu bez inzerovaných listin viz Tamtéž, s. 127–129.

23.9.2014 22:05:48

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

55_SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 73. Jak již bylo uvedeno výše, jsou v urbáři z roku 1552 zmiňováni řezníci s povinností odevzdávat vrchnosti jeden kámen loje. 56_Tamtéž, s. 73. 57_Tamtéž,s. 73. K roku 1580 viz SEELIGER, Ernst Alwin. Bestätigung der Zunftordnung der Schneider von Reichenberg (1580). In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des JeschkenIsergaues. 20, 1926, s. 184–187; KÜHN, Karl, cit. v pozn. 1, s. 282. 58_SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 73. 59_Tamtéž, Geschichte des Reichenberger, s. 73, se domnívá, že v Liberci nebylo více než 20 mistrů. 60_Tamtéž, Geschichte des Reichenberger, s. 73. Starší literatura uvádí na základě tradice, že cech byl již založen v roce 1579. K tomu srv. LUG, Viktor, cit. v pozn. 1, s. 32, kde je vyobrazení pečetidla soukeníků s rokem 1579. Zdejší soukeníci mohli pečetí označovat svá vyrobená sukna zřejmě ještě před ustanovením cechu – viz KARPAŠ, Roman (ed.), cit. v pozn. 1, s. 26. HALLWICH, Hermann, cit. v pozn. 10, s. 99, uvádí, že soukenický cech byl založen kolem roku 1592, kdy dostal nové pečetidlo. K cechovnímu řádu z roku 1599 srv. Tamtéž, Beilagen s. 10–17. 61_Podle úročního rejstříku z roku 1591 bylo ve městě 21 tkalců se 27 tkalcovskými stavy srv. SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, Geschichte des Reichenberger, s. 74. HÜBNER, Ludwig. Die Reichenberger Kantoren zur Reformationszeit. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 9, 1915, s. 14, uvádí, že na koupi varhan roku 1619 přispělo 8 cechů, zřejmě i tkalcovský. Kateřina Šliková byla v obchodním i písemném styku s obchodní firmou Viatis a Peller, která skupovala na panstvích Redernů plátno místních tkalců – viz SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 275. 62_V městské knize z období 1542–1565 (1589) byl mezi lety 1550–1561 zaznamenán prodej 23 stavebních míst (z toho 13 na obecní půdě). K dalším zmínkám o pronájmu a prodeji pozemků na obecní půdě i jiném obecním majetku mezi lety 1556–1619 srv. † HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 63, 65, 71 a 77. Dosud neúplně byly k hospodářským dějinám Liberce využity purkmistrovské rejstříky (knihy městských počtů z let 1561–1621) – viz SOkA Liberec, i. č. 22–30, knihy č. 1–9. 63_Počet domů v Liberci (v závorce právovárečných (p. d.): 1552– cca 35–40 (30 p. d.), 1560– cca 65 (35 p.d.), 1565–78 (43 p. d.), 1578–90 (50 p. d.), 1579–97 (54 p. d.), 1592–129 (63), 1622–203 (63 p. d.) – k tomu srv. HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 64 a 174; SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 78; KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. X.; HAWELKA, W. Schätzung der Herrschaft Reichenberg von 1622. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 26, 1932, s. 71. Podle zprávy z 11. 7. 1624 zde žilo 63 měšťanských a 136 domkářských rodin i 58 podruhů-námezdníků – viz AML – I., i. č. 139, kniha č. 119. (Údaje z použité literatury byly autorem studie částečně upraveny a doplněny). Počet obyvatel můžeme odhadnout (při 7 obyvatelích na 1 dům a připočtením podruhů – námezdníků): k roku 1552 (275–310) a 1622 (1500). K tomu srv. též rekonstrukční plánky Liberce: k roku 1560 viz KÖNIG - BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. XI.; k roku 1603 viz SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 66; jiné plánky viz LUG, Viktor, cit. v pozn. 1, s. 7; s některými chybnými údaji KARPAŠ, Roman (ed.), cit. v pozn. 1, s. 25. 64_K jeho osobě a zanechanému pamětnímu spisu, který podává obraz Liberce ve druhé polovině 16. století srv. SVOBODA, Milan. Jáchym Ulrich z Rosenfeldu: Hejtman v mikrosvětě autobiografie. In: Pax bello potior. Sborník věnovaný doc. PhDr. Rudolfu Andělovi, CSc.. Liberec 2004, s. 126–154.

ký cech, který vznikl patrně před rokem 1573, protože z tohoto roku pocházelo pečetidlo libereckých řezníků. Tehdy cech dostal „Schlachtordnung“ a řezníkům bylo v roce 1609 poskytnuto na náměstí devět řeznických lavic.55 Cechovní mistr truhlářský se v Liberci připomíná roku 1574. Cechovní statuta truhlářů byla vypracována roku 1600 podle vzoru Starého Města pražského. V roce 1578 byl zřízen pekařský cech, jemuž jako vzor posloužil cechovní řád žitavských pekařů. V roce 1592 měl na náměstí osm pekařských lavic.56 V roce 1578 si zřídili svůj cech krejčí, jímž potvrdili cechovní řád 25. 7. 1580 Kryštof a Melchior z Redernu.57 Roku 1583 se spojili do smíšeného cechu kováři, zámečníci, kolá42

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 42

STUDIE

ři.58 Od bratrů Kryštofa a Melchiora z Redernu dostali před rokem 1591 cechovní listinu (v roce 1608 potvrzenou a rozšířenou) také ševci.59 Počátky soukenické výroby v Liberci se kladou do roku 1579, kdy se tu usadili první dva soukeničtí mistři. Melchior z Redernu potvrdil soukeníkům 21. 2. 1599 cechovní artikule, což se považuje po formální stránce za vrchnostenské ustanovení jejich cechu.60 Na přelomu 16. a 17. století zaznamenalo na Liberecku velký rozmach plátenictví, které zaměstnávalo jak četné tkalce ve městě, tak mnoho přadláků v okolních vesnicích. V Liberci se k roku 1593 uvádí jejich tovaryšský řád. Existence cechu není doložena, ale dá se vzhledem k počtu tkalců předpokládat.61 Oživení hospodářského rozvoje se projevilo nárůstem populace a stavebním vzrůstem města. Již od čtyřicátých let 16. století začínaly v Liberci postupně přibývat na obecní půdě chaloupky podruhů-bezzemků, domkářů (Häussler), kteří neměli plné mešťanské právo a nemohli se podílet na vaření piva. Zvyšoval se i počet domů na parcelách, patřících ke staré lánové půdě, jejichž majitelé, právovárečníci – plnoprávní měšťané („Bürgerschaft“) ji po malých částech začali odprodávat.62 Od druhé poloviny 16. století nastal zvýšený příliv zámožnějších lidí i námezdních sil z venkova, ale i řemeslníků a obchodníků ze vzdálenějších oblastí lužicko-slezského prostoru. Na sklonku 16. století vzrostlo zejména přistěhovalectví soukeníků. Odrazilo se to i v majetkové struktuře obyvatelstva.63 V předbělohorské době prodělala celá liberecká oblast prudký rozmach, na němž se liberečtí měšťané za podpory vrchnosti vydatně podíleli. Příchod Redernů znamenal významnou stavební proměnu Liberce, která vyvrcholila po jeho povýšení na město postavením dalších zděných renesančních budov ve městě. Z výnosu várečného práva byla financována zejména přestavba farního kostela Antonína Paduánského (1579 – 1589) a stavba radnice (1599 – 1603). Redernové k tomu přispěli stavbou zámku (1583–1587) a špitálu Všech svatých (1607). Za iniciátora této přeměny je považován Jáchym Ulrich z Rosenfeldu (*1525, † po 12. 3. 1597), významná liberecká osobnost působící ve službách Redernů.64 Pro vývoj území Liberce byl důležitý rok 1612, kdy liberečtí měšťané získali po zániku sousedního poplužního dvora v Růžodole natrvalo část pozemků ležících FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:48

STUDIE

Státní okresní archiv Liberec

jihozápadně na levém břehu Nisy (později zvanou „Kranich“ (Jeřáb). Plocha Liberce včetně jeho vrchnostenského poplužního dvora se tím zvětšila o cca 95 ha a zabírala 616 ha.65 V roce 1618 se Kryštof II. z Redernu zapojil od počátku do stavovského povstání. Nikdo z libereckých měšťanů nemohl tušit, jaké neblahé následky pro ně budou mít události po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře. V říjnu 1621 obsadili císařští Frýdlant s Libercem. Rederny čekal osud náboženských emigrantů a v roce 1621 konfiskace jejich majetku. Liberecké panství bylo prodáno nové vrchnosti, Albrechtovi z Valdštejna, který ho obdržel v léno spolu s frýdlantským panstvím 12. 6. 1622. Jeho příchodem se otevřela nová kapitola dějin Liberce, ve které na město dolehla tíže třicetileté války.66

65_SPATZAL, F. Die Ortslage von Rosenthal und die Entstehung des Rosenthales Vorwerks. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des JeschkenIsergaues. 30, 1936, s. 66–72. 66_K tomu srv. SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 302, 305–309. HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 77. 67_K dějinám správy v Liberci viz HORÁKOVÁ, Libuše. Vývoj městské správy (Liberce) do roku 1851. In: Inventář k fondu Archiv města Liberec – I. díl (1538–1850 (1899), Liberec 1972, s. XII – XV; MALÍNSKÝ, Jiří. Vývoj a organizace správy města Liberce v letech 1850–1945. diplomová práce, Praha 1978, s. 50–54 (uložena v knihovně SOkA Liberec). 68_Dědiční rychtáři jsou typičtí pro oblast tzv. magdeburského práva. Ještě ve druhé polovině 16. století byli na vesnicích libereckého panství všichni rychtáři dědiční a drželi kromě dědičných lánů často i další pozemky a mlýn - viz SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 60–61. Dědičná rychta v Liberci stála nejspíše v místech pozdějšího domu čp. 183/I (dnes v místech nové radnice). První zmínka o libereckém rychtáři je z let 1431/1432. Viz též pozn. č. 3, 39 a 70.

stupněm k pochopení vývoje jeho správních dějin. Pro nedostatek přímých pramenů a torzovitost údajů musíme však pro zpětnou rekonstrukci až do čtyřicátých let 16. století použít dedukcí z pozdějšího stavu i obecných tendencí a analogií ve správním vývoji poddanských měst a městeček v českých zemích.67 Počátky samosprávy Liberce úzce souvisely s kolonizačním procesem Liberecka koncem 13. a na počátku 14. století. Po založení vsi byla na počátku 14. století vymezena limitovaná pravomoc místní samosprávy. V čele stál dědičný rychtář, který jako vrchnostenský úředník zastupoval vrchnost na vesnických soudech a jejím jménem zde vykonával nižší soudnictví. S jeho úřadem byly spojeny různé právní i hmotné výhody (pravděpodobně dva lány půdy, výsadní krčma, možná i mlýn). Vrchnost k němu jmenovala 2–3 přísežné (později zvaní i konšelé), kteří pod jeho předsednictvím II. Správní vývoj Liberce od doby soudili. Spravovali i společný obecní majetek, tzv. obhusitské do roku 1622 činu.68 Během první poloviny 14. století se stal Liberec v rámci severočeského dominia Biberštejnů součástí 1. Správa Liberce do roku 1558 samosprávného obvodu hamrštejnského hradu Předchozí kapitola věnovaná obecně historickým pod vrchním dohledem frýdlantského purkrabího. a ekonomickým otázkám Liberce byla nezbytným před- Hamrštejnští purkrabí se účastnili vesnických soudů

List zhořelecké rady z 10. května 1492 s první zmínkou o libereckém purkmistrovi, radních a rychtáři Jenckem. Stadtarchiv Görlitz, liber missivarum (Briefbuch) 1491 ff, fol. 109 r, 110 v (Nr. 340, 341)

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 43

23.9.2014 22:05:48

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

a obnovovali samosprávu. Tato základní správní struktura zůstala zachována i během husitských válek a krátce po nich. Významným mezníkem se stalo ve čtyřicátých letech 15. století povýšení Liberce na městečko. Organizace trhů si vyžadovala rozšíření kompetence a městečko získalo od své vrchnosti určitou nezávislost a míru samosprávných svobod. Liberec patřil do oblasti severoněmecko-saského právního okruhu měst. Městské právo bylo pravděpodobně v podobě obyčejové, bez písemného potvrzení a Biberštejnové si vyhradili právo vlastního konečného rozhodnutí v případě odvolání v soudních záležitostech. V právních záležitostech mohli využít i svého rezidenčního poddanského města Frýdlant.69 Přijetím městského práva se přetvořil dosavadní sídelní útvar a změnila se i dosavadní podoba správy. V čele sboru přísežných konšelů, jejichž počet se postupně s nárůstem obyvatel zvyšoval, stanul purkmistr. Obdobně jako u jiných městeček magdeburského práva od té doby vystupoval tento orgán ve dvojí roli, jednak jako užší městská rada (přísežní konšelé, geschworne) a jednak jako přísedící soudu (na něm zváni kmeté,

69_Obecně k městským právním oblastem viz HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha 1992, s. 248–249. 70_S bohatými dědičnými rychtáři a jejich různými obchodními aktivitami se často setkáváme v záznamech městských knih, kde bývají uvedeni jako věřitelé nebo dlužníci. V roce 1492 se obrátila městská rada Zhořelce listem na „die erbarn, vorsichtigen Bürgermeister und Ratmanne zu Reichenberg“ ohledně dluhu libereckého rychtáře („Jencke, der Richter zu Reichenberg“). Protože byl list napsán v jeho záležitosti, není rychtář v intitulaci uveden – viz SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 75. Převrat v samosprávě poddanských měst a městeček se většinou odehrál mezi lety 1471–1526 – viz MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471– 1526). 3. Města, Praha 1998, s. 68. Zpravidla bývala dědičná rychta s povolením vrchnosti zrušena a obec ji vykoupila nebo byl dům rychetní prodán jako právovárečný dům novému měšťanovi. Pokud býval mlýn součástí dědičné rychty, ponechávala si jej vrchnost. 71_V nejstarší dochované liberecké městské knize (viz dále) je zápis z 20. 1. 1544, ve kterém po obnově rady Jáchym II. z Biberštejna nařídil, aby stará rada byla nové radě nápomocna na soudě (poukazuje to zřejmě na dřívější poměry) – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 118, č. 200. V listu frýdlantského hejtmana Hanse Oppla zu Lindenrode z 21. 2. 1558 je potvrzena nově zvolená městské rada s odkazem na staré zvyklosti - viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 85, kniha č. 64. Bedřich z Redernu obnovil v roce 1560 radu až 3. června viz HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 63. Dosud nejstarším jménem známým purkmistrem v Liberci je Simon Möller (Müller), zmiňovaný 25. 6. 1520 (viz pozn. č. 33). Soupis libereckých rychtářů od roku 1540 a purkmistrů od roku 1538 podal LUG, Viktor, cit. v pozn. 1, s. 198, 224n. 72_Když Redernové přenesli na městečko patronátní právo (liberecká obec ho držela do roku 1650) a tím i správu zádušního majetku a školy, mohla být využívána od roku 1566 nová škola, případně fara. Po výstavbě nové sladovny v roce 1576 i objekt staré sladovny nebo šatlava, považovaná za „Gerichtshaus“ – viz HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 67. O jiných objektech viz dále pozn. č. 80.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 44

STUDIE

schöffen, schöppen). Rozhodující postavení si však nadále udržel dědičný rychtář. Sbor měšťanů mu vypomáhal jen jako poradní orgán při péči o městský řád, při projednávání městských záležitostí i v soudnictví a společně s rychtářem tvořil širší městskou radu. Až do čtyřicátých let 16. století však nevíme nic bližšího o vývoji samosprávných kompetencí a o rozsahu pravomoci užší městské rady ve vnitřní správě městečka. Postupně do ní patrně přecházely nejrůznější záležitosti hospodářské a finanční správy. K reorganizaci městské správy a rychtářského soudu muselo v Liberci dojít po zániku funkce dědičného rychtáře pravděpodobně počátkem 16. století (po roce 1492).70 Vedoucím orgánem samosprávy se pak stal purkmistr a městská rada získala určitou kompetenci soudní. Purkmistr získal osobní zodpovědnost za obecní hospodářství a po skončení svého úředního období prováděl sumární vyúčtování veškerých příjmů a vydání obce podle předložených rejstříků (skládal „počty“) a odevzdával pokladnu novému purkmistrovi. Odehrávalo se to zpravidla na tzv. výročních soudech, kdy současně skládala nová rada slib věrnosti (viz dále). Obnovy rad vykonávali patrně do konce 15. století v zastoupení Biberštejnů nejprve hamrštejnští purkrabí a v době společné správy s frýdlantským panstvím přímo vrchnost nebo frýdlantští purkrabí (později hejtmané). Po oddělení libereckého panství je doloženo ustanovování nových rad přímo vrchností patrně na návrh dosavadní rady. Pro města a městečka s magdeburským právem bylo typické, že městské rady s purkmistrem byly obnovovány po roce. V Liberci však purkmistři někdy zůstávali ve své funkci i více let.71 Po zániku funkce dědičného rychtáře byl při obnovách městských rad ustanovován z usedlých měšťanů i rychtář. Vedle policejní funkce vykonával i nadále určitou soudní pravomoc a byl přítomen sezení městské rady jako její člen. Zasedání rady se pak konala obvykle v domě purkmistrově nebo v domě jednotlivých konšelů. Také rychtář patrně úřadoval ve svém domě. Před výstavbou radnice mohly k těmto účelům sloužit i jiné prostory.72 Ke kvalitativní změně ve vývoji městské správy v Liberci a k počátkům její diplomatické činnosti dochází

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:48

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

v souvislosti s rozvojem režijního velkostatku ve 30. – 40. letech 16. století. Proměny hospodářské a sociální (poskytnutí dispozičního práva poddaným, tj. práva odúmrti, dědických práv a volného odkazu majetku) si vynucovaly přiměřené změny ve vrchnostenské správní organizaci. Po osamostatnění libereckého panství přenesla vrchnost na své městečko některé soudní pravomoci i s písemným vyřizováním, pro které dosud neměla zařízeny vlastní orgány. Na městském soudě v Liberci byly za přítomnosti členů rady spolu s hejtmanem schvalovány nesporné záležitosti všech obyvatel panství a zapisovány do městské knihy do té doby, než byly zakládány samostatné vesnické konšelské knihy a v roce 1558 zřízena pro celé panství vrchnostenská gruntovní kniha (viz dále).73 Městská kniha byla vedena v letech 1542 –1565 a vypovídá o právních a správních poměrech své doby. Ze sledování jmen purkmistrů a městských rad vyplývá, že purkmistři měli delší funkční období a většina členů rady byla opětovně volena. Vzhledem k malému počtu osedlých měšťanů tomu tak bylo i v minulosti. Postupně došlo ke zvýšení počtu členů rady, mezi něž patřil i rychtář (mezi lety 1551–1558 z 8 na 9 osob, mezi lety 1558– 1579 z 9 na 10 a mezi lety 1587–1598 z 10 na 12 osob).74 Při projednávání právních záležitostí se městská rada řídila magdeburskou oblastí městského práva. Blízkými právními středisky byly zejména Žitava a Zhořelec.75 Pro magdeburskou oblast bylo typické i konání tří zahájených soudů, které se konaly zpočátku každoročně zřejmě i v Liberci. Nejdůležitější býval první hlavní soud na začátku roku (Jahrding, Eheding, Dreiding), kterého se účastnil pán nebo ho zastupoval hejtman. Rozhodoval ve sporných záležitostech a s jeho povolením se vyřizovala nesporná agenda. Na těchto soudech byli členové rady zváni „scheppen“ a podobně tomu bylo i v záležitostech vyhrazených rychtáři (manželská vzdání majetku, poručnické záležitosti a dělení majetku).76 Z některých zápisů v knize je zřejmý právní význam města Frýdlantu pro Liberec, který poukazuje na dřívější poměry. Městský soud Frýdlantu jako hlavní rezidenční sídlo Biberštejnů a později Redernů mohl sloužit i jako nižší odvolací instance své vrchnosti pro Liberec.77

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 45

Od založení vrchnostenského dvora (1538/1543) existovaly na katastru Liberce až do roku 1850 v rámci panství dva oddělené celky, propojené hospodářskými vazbami. Na jedné straně poddanské městečko s vymezenou vlastní územní působností a kompetencí jeho správních orgánů. Na druhé straně režijní podnik vrchnosti – poplužní dvůr s příslušenstvím pod přímou vrchnostenskou správou. Hranice mezi nimi se v 16. století vyvíjely a i později částečně měnily. 2. Městská správa v letech 1558–1577–1622 S příchodem Redernů došlo k důležitým správním změnám a liberecké panství se definitivně oddělilo od vrchní 73_V nejstarší dochované konšelské knize Doubí (viz výše pozn. č. 34) je opis právního pořízení z roku 1541, které bylo sepsáno v Liberci v přítomnosti frýdlantského a libereckého hejtmana dvěma konšely z Frýdlantu a libereckým purkmistrem s pěti konšely. V dalším opisu zápisu z roku 1548 byl v Liberci přítomen již jen liberecký hejtman, purkmistr a rychtář s konšely. Právní záležitosti 1. 5. 1551 se v Doubí zúčastnili pouze doubský rychtář a vesničtí konšelé a bylo zapsáno pouze do nově zavedené konšelské knihy Doubí. (Poslední zápis v liberecké městské knize týkající se právní záležitosti v Doubí je z 10. 2. 1551 – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 16, č. 29). Ke konšelským knihám srv. HORÁKOVÁ, Libuše. Vesnické konšelské knihy libereckého a frýdlantského panství. In: Archivní časopis 19, 1969, s. 210–219. 74_Členové rady jsou v knize nazýváni různě – scheppen, geschworne scheppen, ratsgeschworne, radthern, radtmannen, což vyplývá z jejich zmiňované dvojí role. Jen v některých záznamech je důsledně odlišeno mezi členy rady a obecnými staršími („eltiste und radtsgeschworne“). V roce 1551 je v knize sice uvedeno 10 osob, dva z nich byli obecní starší – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 18–19. Ke zvyšování počtu radních srv. list frýdlantského hejtmana ze 21. 2. 1558, který uvádí složení nově zvolené rady („radtmanne und schepfen“), která měla včetně rychtáře 9 členů (viz pozn. č. 71); v roce 1579 a 1587 již 10 osob – viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 222–223; 3. 9. 1598 – 12 osob – viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 63, kniha č. 42 (folium 185). Koncepty formulace přísah členů rady, obecních starších, obecních úředníků a zaměstnanců z let 1606–1613 viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 860, karton č. 89. 75_K městskému právu v Liberci viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. XLII. V roce 1610 byly zavedeny do soudní a správní praxe měst magdeburské oblasti právní normy kodifikované v Koldínově příručce „Práva městská Království českého“, kterými byl unifikován správní život v jednotlivých městech. K tomu srv. SOkA Liberec, fond AML – I., i. č. 128, kniha č. 108 (kniha městských práv (Stadtrechte), 1615). 76_Srv. KOŠŤÁL, Milan. Město Děčín a jeho správa do 16. století. In: Děčínsko I, 1965, s. 96–97. Později se až do 18. století konal ve frýdlantském a libereckém panství každoročně s větším časovým odstupem pouze jeden zahájený soud - srv. SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 63–64, 76. 77_V roce 1548 byla do knihy přepsána dědická záležitost Caspera von Bindemanna z Ebersdorfu, sepsaná 11. 3. 1532 v přítomnosti frýdlantského purkmistra - viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 11–12, č. 23. (Ke Casperovi v. Bindemannovi srv. UB, s. 194, č. 1471 (1503), s. 228, č. 1697 (1520); SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 113, se domnívá, že mohl v Liberci zastávat správcovský úřad). Jiné příklady účasti frýdlantských úředních osob na libereckém soudu – 2. 4. 1549 – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 6–7, č. 12; 25. 2. 1550 viz Tamtéž, s. 10, č. 20. Smlouvy libereckých měšťanů mohly být sepisovány ve Frýdlantu a na příkaz hejtmana později vloženy do liberecké městské knihy, např. smlouva ze 17. 5. 1554, do knihy zapsaná 7. 1. 1555 – viz Tamtéž, s. 32, č. 55. Případně sekretář vrchnostenské kanceláře ve Frýdlantu vyhotovil list pro libereckého měšťana a zapsal ho do městské knihy, např. 16. 10. 1562 – viz Tamtéž, s. 94–95, č. 165.

23.9.2014 22:05:48

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622 78_Kostelníci jsou poprvé připomínáni roku 1556 – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 50, č. 88; rúrmistr viz HÜBNER, Ludwig. Die ältesten Nachrichten über Trinkwasser-Versorgung in Reichenberg. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 8, 1914, s. 106; správci sladovny viz HÜBNER, Ludwig. Sladový urbář, s. 37, 39. K seřizování hodin srv. zmínku o městském písaři z roku 1567 (viz SOkA Liberec, AML – I., i. č., kniha č. 1 (kniha městských počtů 1561–1569, fol. 146 v), z roku 1580 zámečník (i. č. 25, kniha č. 4 (kniha městských počtů 1581–1585, fol. 27). Ke školním dozorcům viz HOFFMANN, Anton. Geschichte der Haupt- und Mädchenschule in Reichenberg. Reichenberg 1868, s. 5. V textu přísah obecních úředníků a zaměstnanců z let 1606–1616 (viz pozn. č. 74) jsou zmiňováni i kontroloři piva (Bierbeschauer), vína (Weinherrn) i nedovoleného překupnického obchodu na vesnicích (Marckmeister?). 79_K tomu srv. Gerichtswesen. in: Heimatskunde des Kreises Reichenberg in Böhmen, Teil IV., LUG, Viktor (ed.). 1938–1940, s. 198n. Popraviště bylo zřízeno nejprve na kopci nad městem v dnešní ulici Na Pernštýně v místě zvaném „Galgenberg“. V roce 1630 bylo přeneseno na obecní pastviště („Galgenlade“), do míst dnešních dolních kasáren. Charakteristické zařízení městského soudnictví, pranýř, stával zřejmě od roku 1570 na náměstí – viz Kniha o Liberci, s. 25 a 27. Ke smolné knize srv. HUTTER, Theodor. Das Schwarze Buch von Reichenberg. Reichenberg 1897, 183 s.

Zmínka o libereckém školmistrovi Hansi Grossovi z roku 1555 (SOkA Liberec, AML – I., i. č. 667, kniha č. 646, fol. 78 v)

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 46

STUDIE

správy frýdlantského hejtmana. Založením vrchnostenské knihy trhové (gruntovní) a knihy dědických rozdílení a smluv (viz dále) se zúžila územní působnost městské knihy pouze pro městečko a přesněji se oddělila správa Liberce od celkové správy patrimonijní. Ve druhé polovině 16. století docházelo v rozvoji městské správy v Liberci k její postupné decentralizaci. Pro jednotlivé obory správy městského hospodářství byli v průběhu doby voleni většinou z konšelů zvláštní úředníci, podřízení městské radě. Pro prodej soli byli již dříve určeni dva slanaři (Salzherrn), dohledem nad provozem sladovny byli pověřeni dva správci (Malzherrn, Malzverwalter, Malzvorsteher), po roce 1603 byli jmenováni dva správci radničního sklípku (Kellerherrn, Kellervorsteher). V roce 1570 byl ustanoven stálý zaměstnanec k udržování vodovodu – rúrmistr (Röhrmeister). Jinými zaměstnanci byli městští sluhové (Stadtdiener), poslové (Botte), hrobník (Totengräber), biřic (Stockmeister), vážný (Wagmeister). K nim je možno přiřadit pohodného a obecního pastýře. V sedmdesátých letech 16. století se objevuje pro seřizování dřevěné vežičky s hodinami na náměstí zvlášť určený zámečník („Schlosser auf Zeigerstellen“), což v šedesátých letech 16. století vykonával školmistr. Nad městem bděli ponocní (Nachtwechter), připomínaní v šedesátých letech 16. století. Mezi placenými zaměstnanci se v purkmistrovském rejstříku objevuje v roce 1612 i porodní bába (Weehmutter). Z patronátního práva vyplýval dozor nad školou, který vykonávali dva školní dozorci (Schulinspektoren) z městské rady. Ke správě kostelního záduší byli jmenováni dva kostelníci. Špitál a jeho majetek spravovali dva dozorci.78 V roce 1585 přenesla vrchnost na městskou radu s rychtářem výkon hrdelního práva pro celé panství, který zde vykonávala až do roku 1765. V hrdelním soudu seděli konšelé ve čtyřech lavicích a označovali se jako „eines ehrbaren Rats und Schöppenstuhls zu Reichenberg“. K tomu účelu byla založena soudní (smolná) kniha „Gerichtsbuch des Stedlins Reichenbergk“ (4. 3. 1585–1683). Zapisovali do ní městští písaři spolu s výpomocnými silami a knihu uchovával městský rychtář.79 Po povýšení Liberce na město v roce 1577 se organizace městského života rozvinula natolik, že se stala FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:48

STUDIE

potřeba vlastní správní budovy aktuální. Když se v roce 1587 stal Liberec druhým rezidenčním městem Redernů, byla s jejich podporou o něco později postavena v letech 1599–1603 radnice. Přesídlily do ní městská rada, soud a úřad městského písaře (městská kancelář).80 Pán města určoval vnitřní život poddanského města interními právními normami. Správních záležitostí se týkal právní řád Melchiora z Redernu pro Liberec z roku 1598, který vychází z vydání z roku 1592 a v letech 1599–1600 byl ještě doplněn. Obsahuje ustanovení z městského práva (o testamentu, poručnictví) i články vycházející z místních obyčejů. 81 Během 16. století se ustálila městská soudní a správní praxe, která zůstala zachována i v Liberci bez podstatných změn až do poloviny 18. století. Jejím základem se stala kodifikace Koldínových Městských práv, uznaných v roce 1610 za jediný platný zákoník v českých městech. 3. Městská kancelář v Liberci a její písemnosti S městskou správou a činností jejích orgánů je úzce spojena produkce úředních písemností.82 Po povýšení Liberce na městečko nemáme od čtyřicátých let 15. století až do konce třicátých let 16. století dochován žádný doklad o jeho diplomatické aktivitě. Pro nejstarší období lze předpokládat existenci pečetidla dědičného rychtáře a jeho používání např. ke svědečním účelům při zlistinění právních aktů. Poddanská městečka bývala zpočátku jen objektem právních ustanovení své vrchnosti, vystupovala v nich ve svědečné roli a byla pouze příjemcem listin a listů. Z roku 1492 máme zprávu, že bylo městečko Liberec příjemcem listu zhořelecké městské rady.83 Když se patrně ve dvacátých nebo třicátých letech 16. století vzdala vrchnost odúmrti a rozšířila dispoziční právo obyvatel městečka, zvětšila se jeho písemná agenda. V té době se v Liberci postupně konstituovala městská kancelář a místní školmistr (Schulmeister) se stal městským písařem.84 Vznikla potřeba evidence projednávaných majetkoprávních záležitostí a jejich právních zajištění. V roce 1542 byla k těmto účelům založena nejstarší městská kniha (1532) 1542 – 1565 (1589) v Liberci. Podnětem k jejímu zavedení byl zřejmě vznik libereckého panství, protože byla zpočátku určena i pro vrchnostenské vesXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 47

Zmínka o městském písaři H. Beyerovi a kantorovi Ch. Kretschmerovi z Friedenbergu v purkmistrovském rejstříku z 8. 5. 1591, (SOk Liberec, AML – I., i. č. 28, kniha č. 7 (fol. 18 v)

80_Často se uvádí, že před výstavbou radnice plnil její funkci právovárečný dům v místech dnešního čp. 135/II (Pražská ulice), považovaný mylně za bývalou rychtu. K tomu srv. BÍLKOVÁ, L., H. CHOCHOLOUŠKOVÁ, M. MELANOVÁ a J. MOHR. Liberecká radnice. 1603.1893.1993. Liberec 1993, s. 10, (na s. 17 pozn. 1 s odkazem na Rohnovu kroniku (ROHN, Johann Carl, cit. v pozn. 47, s. 107 („…das alte Rathaus ober denen langen Lauben nur von Holz, und schlechten Ansehen war…“). Spíše byl však využíván sousední právovárečný dům (dnes v místech čp. 136/II) v době, kdy jej vlastnil Christoph Hentschel a zastával funkci nejprve rychtáře (1586–1588) a pak purkmistra (1588–1604 ) – viz pozn. 48. V domě byl patrně umístěn i městský „archiv“ (kancelář), o němž je zmínka v souvislosti s opisem nadačního listu Kateřiny z Redernu ze 3. 11. 1599 do městské knihy – viz SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 156. 81_Edice právního řádu z roku 1600 viz HERMANN, J. G., cit. v pozn. 45, s. 275–286; srv. též LUG, Viktor. Reichenberg und seine Grundherrschaft. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 30, 1936, s. 51; SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 136, pozn. 102. 82_Podávám zde jen stručný nástin bez paleograficko-diplomatického rozboru dochovaných písemností. Důkladné studium písemností městské a patrimoniální provenience napoví více o počátcích městské kanceláře, její organizaci a spojitosti s vrchnostenskou správou v Liberci. Vznik a vývoj liberecké vrchnostenské kanceláře budou vyžadovat samostatný výzkum. 83_K roku 1492 viz pozn. č. 70. K odpovědi mohlo městečko využít služeb vrchnostenského písaře, případně místního učitele. Nižší školy bývaly v 15. století běžně i v malých městečkách - viz ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. I, Praha 1995, s. 361. Nepřímo je zmiňován učitel v Liberci již roku 1448 (viz pozn. č. 21). 84_Úřad městského písaře byl v Liberci až do roku 1590 spojen s funkcí školmistra nebo kantora. Od té doby kantor v případě nutnosti písaře pouze dočasně zastupoval nebo mu vypomáhal. Pokud chyběl kantor, zastupoval ho ve škole písař - viz SOkA Liberec, fond Ludwig Hübner, vlastivědný pracovník, Liberec, i. č. 11, karton č. 3. K městským školmistrům, učitelům a kantorům v předbělohorském období srv. HOFFMANN, Anton, cit. v pozn. 78, s. 1–8; HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 61, s. 9–14; SEELIGER, Ernst Alwin. Führende Männer vor 1618 und ihr Volkstum. In: Heimatkunde des Kreises Reichenberg 3, Heft III/3, Reichenberg 1941, s. 237– 239. K povinnosti školmistra patřilo v 60. letech 16. století i seřizovaní hodin na náměstí (viz pozn. č. 77). Městští písaři bydleli od roku 1566 do roku 1640 ve škole.

23.9.2014 22:05:48

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

nice. Vyčleněním vesnické agendy se stala od roku 1558 skutečnou městskou knihou.85 Jedná se o knihu nesporného soudnictví (knihu trhů, kvitancí a smluv), která obsahuje 200 zápisů většinou nesporné agendy v majetkoprávních záležitostech obyvatel města a zpočátku i obyvatel celého panství. Většina vkladů se týká trhů a majetkových změn nemovitostí (domů,

85_V samotné knize je nazývána „stadtbuch“ nebo „scheppenbuch“. Jako vzor mohly posloužit frýdlantské městské knihy zavedené Oldřichem z Biberštejna již v roce 1493 – viz NEDER, E. Aus dem ältesten Gerichtsbuche der Stadt Friedlant ab 1493–1520. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. 2, 1908, s. 109–111; 3, 1909, s. 233–237. K městským knihám poddanských měst srv. POLÁK, Stanislav. Trhové knihy českých poddanských měst v I. polovině 16. století. In: Sborník archivních prací. 18/2, 1968, s. 412–451. 86_K liberecké městské knize srv. KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. XV–XLI (v úvodu právně-diplomatické pojednání, v němž však chybí paleografický rozbor). Některé kupní smlouvy byly do knihy zapsány až dodatečně zpětně. Od stejné písařské ruky (Gregor Rieger), která se v knize vyskytuje až od roku 1562, pochází záznam datovaný 21. 2. 1556 (AML I, i. č. 667, kniha č. 646, fol. 145 v – 146 r), ve skutečnosti vložený současně s následujícím v téže záležitosti 23. 11. 1562 (AML I, i. č. 667, kniha č. 646, fol. 146 v). Zápis o prodeji školy s datem 17. 8. 1564 (AML I, i. č. 667, kniha č. 646, fol. 163) zaznamenal písař, který získal tento městský úřad až v roce 1565 (Johan Walden). 87_V zápisu ze 17. 1. 1544 je zmiňován Hans Grosse, syn stejnojmenného starého písaře a školmistra – viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit. v pozn. 34, s. 117, č. 199; 8. 1. 1555 se uvádí Hans Grosse jako starý bývalý školmistr (Tamtéž, s. 47, č. 84), ale funkci písaře vykonával dále. Písmo z výpisu ze solného rejstříku z roku 1538 (pořízeného zřejmě roku 1539) a písmo v knize odpovídá na základě srovnání stejné ruce. O filigránu viz Tamtéž s. XVI. (CH. M. Briquet uvádí častý výskyt tohoto filigránu v letech 1531–1562 ve Zhořelci. Za sdělení děkuji panu Mgr. Stanislavu Petrovi z AV ČR). 88_V roce 1565 byl sesazen i starý školmistr Gregor Rieger – viz HÜBNER, Ludwig. Geschichteaus Alt-Reichenberg. Alte Stadtrechnungen, in: Deutsche Volkszeitung. 16. 8. 1903, s. 2. Johannes Walden je jmenovitě uveden jako městský písař v zápisech ze dne 29. 1. 1566 a 25. 2. 1567 ve vrchnostenské gruntovní (trhové) knize z let 1558–1568, fol. 262v a 263r (SOkA Liberec, fond Okresní soud Liberec); 29. 2. 1571 v purkmistrovském rejstříku z let 1570– 1571 viz SOkA Liberec, fond AML – I., i. č. 23, kniha č. 2 (kniha městských počtů 1570–1577, fol. 28r) a ve vrchnostenské gruntovní knize z let 1574–1585 je 19. 4. 1574 na fol. 44 uveden jako farář „Johann Walden Pfarrer zu Fridersdorf“ - viz SOkA Liberec, fond Okresní soud Liberec. 89_K písaři Erasmu Culmannusovi srv. HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 69. V kanceláři vypomáhal již dříve. Podle purkmistrovského rejstříku z let 1577–1578 psal 27. 4. 1577 dopis do Žitavy (SOkA Liberec, i. č. 24, kniha č. 3 (kniha městských počtů 1578–1580, fol. 35v) a na dochovaném jím psaném listu z 19. 9. 1582 je uveden jako učitel (kantor) - viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 1173, karton 907. V kanceláři vypomáhal ještě 20. 3. 1591 viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 27, kniha č. 6 (fol. 153v). 90_O jeho přijetí a propuštění z funkce srv. purkmistrovský rejstřík 1589–1590 a 1590–1591, viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 27, kniha č. 6, fol. 99r, 149r). Christoph Demuth je s velkou pravděpodobností liberecký rodák, pozdější hudební skladatel známý pod jménem Christophorus Demantius (1567–1643). K němu srv. SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 1, s. 166–171.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 48

STUDIE

zahrad, pozemků, stavebních míst), kvitancí po jejich splacení a zřeknutí se nároků na ně ze strany prodávajících. Dále jde o dědické záležitosti, vzájemná manželská vzdání majetku aj. Po zavedení knihy se v ní z podnětu Jáchyma II. z Biberštejna objevují některé netypické zápisy z let 1542 a 1544 (např. sliby vyšetřovaných osob nemstít se (Urfehde), vrchnostenské nařízení). Obsahuje i opis staršího právního pořízení z roku 1532. Vklady po roce 1565 představují pozdější zápisy a přípisy, vztahující se na právní záležitosti, uzavřené do roku 1563.86 Písaři psali na samostatné volné složky do předem nesvázané knihy. Svědčí o tom text, který místy zasahuje až k vnitřnímu okraji listů. Psací látkou je papír, zdobený filigránem v podobě říšského jablka, který pochází patrně z hornolužické (?) papírny. Kniha má novodobou vazbu a foliaci. Při převázání došlo k přehození složek a zřejmě již v minulosti i ke ztrátě některých z nich (chybí většina zápisů z roku 1565). Malý formát složek knihy je typický pro nepříliš zámožná městečka. Kromě písaře v úvodu knihy a dvou jiných příležitostných písařských rukou v některých zápisech z let 1543–1555, patřících snad konšelům, převažuje do roku 1561 rukopis Hanse Grosse, který byl městským písařem zřejmě již v roce 1539.87 V letech 1561–1562 se v knize objevuje ruka neznámého písaře. Jeho pokračovatelem v úřadě městského písaře a školmistra (1562–12. 2. 1565) byl Gregor Rieger, jehož zápisy se v knize vyskytují v letech 1562–1564. V zápisech a přípisech z let 1565 až 1572 figuruje Johann Walden († 1581), městský písař 1565–1574.88 V juxtě z roku 1588 pak Erasmus Culmannus z dolnolužické Liebenwerdy (městský písař a kantor 1585–1589).89 Posledním písařem v knize byl v přípisu z roku 1589 Christoph Demuth, který přišel do Liberce z Friedebergu (městský písař a kantor 25. 4. 1589 –3. 5. 1590).90 Kniha však neobsahuje všechna právní pořízení. Nebyla hned vžita a všemi využívána, protože k uzavření trhu stačilo nadále pouze ústní prohlášení před konšely a zápis do knihy následoval jen na zvláštní žádost stran. S nesporným soudnictvím a vedením knihy tak byla spojena další část písemné agendy. Po ústní dohodě byly sepisovány kupní smlouvy (trhové listy) a podle potřeby byly stranám vydávány ověřené opisy právních pořízení a zpečetěné listy. Městská liberecká pečeť (bílá z přírodního vosku) je poprvé zmiňována v městské knize v zápisu FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:48

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

v roce 1551.91 Na nejstarší libereckou městskou knihu navázala dnes nedochovaná městská kniha vedená v letech 1566–1604/1605, která obsahovala i opisy důležitých právních dokumentů.92 Ve druhé polovině 16. století došlo v Liberci k narůstání městské administrativy, související se zvyšováním počtu usedlého obyvatelstva i s růstem jeho hospodářské aktivity. Od té doby se nám částečně rozšiřují znalosti o městské kanceláři a jejím diplomatickém materiálu.93 Od roku 1585 vykonával městský rychtář s konšely hrdelní právo v celém panství. K tomu účelu byla založena 4. 3. 1585 smolná kniha, vedená do roku 1683 (viz výše). Vedle knih pojišťujících práva jednotlivců a práva města jako celku potřeboval Liberec k plnění svých hospodářsko-správních funkcí různou finanční evidenci. Z činnosti purkmistra pocházejí tzv. purkmistrovské rejstříky, kterými po skončení svého úředního období sumárně vyúčtovával veškeré příjmy a vydání obce. Podobným typem písemností jsou dílčí účty, vedené libereckou městskou radou a jejími zvláštními úředníky, např. pivní, sladové, solné, kostelní, sklepní (vedené správci radničního sklípku), tržní a špitální rejstříky. K ustálené agendě písaře patřilo také vyhotovování listin a listů v zájmu jednotlivých měšťanů. Sepisoval listy o řádném zrození (Geburtsbrief) pro měšťany, kteří chtěli opustit město a usadit se jinde. Písařský záznam byl zapotřebí u kšaftů, svědectví aj. Dochované purkmistrovské rejstříky dokládají i písemný styk s okolními městy (Frýdlantem, Českým Dubem, Žitavou, Zhořelcem, Friedebergem, Greiffenbergem), příjem písemností z české kanceláře (mandáty, patenty) i pořizování výpisů z usnesení zemských sněmů. Nárůst administrativy je patrný i ze zvýšené spotřeby kancelářských potřeb a papíru, které jsou pravidelnou položkou purkmistrovských rejstříků. Papír se kupoval ve Frýdlantu, Friedebergu, Praze, Zhořelci a Žitavě. Tak jako v jiných městských kancelářích té doby patřily i v Liberci k jejímu nezbytnému vybavení různé příruční kancelářské knihy a pomůcky – formuláře ke koncipování listů a listin, tituláře, malované kalendáře a zejména právní normy – kodifikované městské právo, zemský zákoník i tištěné sněmy české.94 Jak již bylo výše řečeno, přenesla vrchnost na správu poddanského městečka a jeho kancelář roku 1542 něXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 49

které pravomoci, pro něž neměla zřízeny vlastní orgány. Když v roce 1558 zavedla pro celé panství vrchnostenskou knihu gruntovní (trhovou) a knihu dědických rozdílení a smluv, svěřila zapisování do nich nejprve libereckým městským písařům a jejich pomocníkům. Ti o něco později po založení vrchnostenské kanceláře až do roku 1591 jejím písařům pouze vypomáhali. Městská kancelář v Liberci tak plnila nejdříve zcela, pak pouze zčásti i funkci vrchnostenské kanceláře. V patrimoniálních knihách byly od roku 1558 až do počátku třicátých let 17. století vedeny duplicitně zápisy i pro Liberec, který si vedl současně městskou knihu pro stejné majetkoprávní záležitosti. Dokládá to zpočátku úzkou spojitost správy poddanského městečka a jeho kance-

91_Viz KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 19, č. 33. U poddanských měst a městeček se objevuje právo vlastnit městskou pečeť (pečetidlo) poměrně pozdě. V pečetním poli se projevila patrně úzká závislost na Biberštejnech. Nové (malé) pečetidlo („Stadt und GerichteInsiegel“) si nechala rada vyhotovit v roce 1569 – viz HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 65. S udělením městského znaku 11. 4. 1577 jej panovník zároveň dovolil vložit do malé a velké městské pečeti (pečetidla) a pečetit zeleným voskem. Ke zhotovení zavedeného většího pečetidla a namalování městského znaku srv. Tamtéž, s. 66. K městskému znaku Liberce viz RUDA, Vladimír. Znaky měst okresu Liberec. Liberec 1969, (strojopis) s. 20–23; ČAREK, Jiří. Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 223. 92_Podle purkmistrovského rejstříku z let 1566/1567 bylo 23. 2. 1566 zaplaceno za vazbu nové knihy žitavskému knihvazači (viz HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 64; SOkA Liberec, AML - I, i. č. 22, kniha č. 1 (kniha městských počtů, fol. 86 v). V městské knize jsou odkazy na tuto nedochovanou novou městskou knihu zapsány dvěma písaři (viz dále) v přípiskách z let 1588 a 27. 6. 1589 srv. KÖNIG-BEYER, Walter, cit v pozn. 34, s. 67, č. 117 a s. 101, č. 174. K opisu nadační listiny Kateřiny z Redernu z 3. 11. 1599 do této knihy srv. pozn. č. 80. V nejstarším dochovaném archivním inventáři, sepsaném 26. 10. 1612, jsou v seznamu písemností a cenností uložených v městské kanceláři uvedeny vedle městských privilegií i tři městské knihy – viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 139, kniha č. 119. Ve fondu AML – I. se nachází pokračování tohoto typu městské knihy trhové (pozemkové) až od 8. 2. 1605–1638 a pak v souvislé řadě do 1884. 93_Dalšími městskými písaři v Liberci byli: od 24. 4. 1574 do roku 1585 Balthasar Habergeist (Habergerst ?) z Greiffenberku (dnes Gryfów Ślaşki v Polsku) – viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 23, kniha č. 2 (kniha městských počtů 1570–1577, fol. 149) a † HÜBNER, Ludwig, cit. v pozn. 41, s. 66; v roce 1579 se uvádí jako městský písař a učitel (kantor) – viz SOkA Liberec, fond AML – I, i. č. 1173, karton 907. V letech 1590–1598 byl městským písařem Heinrich Beier (Beyer) ze slezského Friedebergu (dnes Mirsk v Polsku). Uveden je v roce 1591 v purkmistrovském rejstříku 1591–1592 (SOkA Liberec, AML – I., i. č. 28, kniha č. 7 (kniha městských počtů, folio 18 v). Jeho následoval v letech 1598–1604/1605 Mathes Grabis z Liberce (uveden 3. 9. 1598 viz SOkA Liberec, AML – I., i. č. 63, kniha č. 42 (fol. 185). Poslední písař, kterým lze uzavřít řadu městských písařů v této práci, byl v letech 1605–1638 Mgr. Johann Erdtmann († 1643) ze slezského Freystadtu (dnes Kozuchow v Polsku) – viz SEELIGER, Ernst Alwin, cit. v pozn. 1, s. 80. K písařům srv. též pozn. č. 84. 94_K této problematice srv. WASKA, Karel. Knihy předmagistrátního období v registraturách malých měst na příkladu Úterý. In: Inter lurum et olivam. AUC- Philospphica et Historica. 1-2/2002, Z PVH, XVI, Praha 2007, s. 113–121. K purkmistrovským rejstříkům srv. GAJDOŚÍK, Petr. Českolipské purkmistrovské rejstříky 1576–1617. In: Sborník archivních prací. 54/2, 2004, s. 459–565.

23.9.2014 22:05:48

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

95_K patrimoniálním knihám v Liberci srv. G[IERACH]. [Erich], Neuerwerbungen des Reichenberger Stadtarchives, In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des JeschkenIsergaues. 18, 1924, s. 88. Prvních pět knih nám může částečně nahradit dnes ztracenou městskou pozemkovou (trhovou) knihu Liberce z let 1566–1604/1605 (kromě let 1569–1573). Zápisy pro Liberec jsou v dochovaných knihách z let 1558–1568, (1573) 1574–1585 (1597), 1585–1590, 1591–1599, 1599–1609, 1609–1618, 1618–1627, 1629–1642 (v této knize končí duplicitnost zápisů pro Liberec dnem 8. 8. 1633, poté byla majetkoprávní agenda libereckých obyvatel zapisována pouze do městských knih). Kniha dědických rozdílení a smluv (Eintheilungs= und Vertragsbuch) se dochovala pouze z let 1624–1667 (1679), Lit C (do 1. 9. 1632 obsahuje zápisy i pro město). Tyto knihy jsou prozatím součástí fondu Okresní soud Liberec. K úzkému sepětí kanceláře poddanského města s patrimoniem srv. S. POLÁK, Trhové knihy, s. 412, 422, 448–451; HOFFMANN, František. Správa a městské knihy litomyšlské od 14. do 16. století, in: Sborník archivních prací. 57/2, 2007, s. 499, 547–548.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 50

STUDIE

láře se správou patrimonijní a její postupné přesnější privilegium v roce 1577 povýšilo Liberec na město oddělování od celkové správní soustavy patrimonia.95 s právem konat dva výroční trhy, které v něm podpořily další rozvoj řemesel a obchodu. Ve druhé polovině Závěr 16. století přibyly příjmy i z hospodaření na obecních Tato studie si kladla za cíl objasnit obecně historický pozemcích. Rozvoj řemesel dokládá počet cechů, vývoj, hospodářské poměry a správu Liberce od doby kterých v roce 1619 existovalo v Liberci osm – cech husitské do roku 1622. V úhrnu nám poskytuje tento řezníků, pekařů, truhlářů, krejčích, ševců, soukeníků obraz. a smíšený cech kovářů, zámečníků a bednářů (kolářů) Ve třicátých letech 15. století byla farní ves Liberec a cech tkalců. Významnou složku městské ekonomiky během husitských válek zpustošena. Biberštejnové vy- představovalo pivovarnictví. Počet výsadních právováužili ve čtyřicátých letech 15. století přesunutí těžiště rečných domů byl však v roce 1592 definitivně stanoven zahraničního obchodu do příhraničních katolických ob- na 63. O dynamickém rozmachu Liberce v redernském lastí a během „bezkráloví“ obnovili Liberec povýšením období hovoří nejlépe počet jeho domů a obyvatel – na městečko. Liberec získal ústně kromě týdenního trhu v roce 1622 měl již 203 domů s cca 1500 obyvateli, tj. současně nebo o něco později i další hospodářské svo- zhruba pětkrát více než před 70 lety v roce 1552! V roce body (obchod se solí, právo na vaření a šenk piva, pálení 1612 se zvětšilo městské území o cca 95 ha a zaujímalo kořalky), ze kterých městečku plynuly příjmy. V průbě- včetně vrchnostenského dvora plochu 616 ha. hu čtyřicátých až šedesátých let 15. století měl asi 13–15 Povýšením Liberce na městečko se ve čtyřicátých domů s přibližně 100 obyvateli a patřil do kategorie tzv. letech 15. století postavil do čela nově vzniklé městtrpasličích městeček. Budoucnost Liberce významně ské rady purkmistr, který se stal na přelomu 15. a 16. ovlivnil rok 1454, kdy král Ladislav Pohrobek prohlá- století po zániku funkce dědičného rychtáře vedoucím sil nový směr zemské komunikace jdoucí přes Liberec orgánem samosprávy. Obnovy rad vykonávali do konce na Frýdlant za svobodný. Díky své poloze byl Liberec 15. století nejprve hamrštejnští purkrabí, pak frýdlantekonomicky i kulturně napojen na Horní Lužici a proni- ští hejtmané a po osamostatnění libereckého panství kal do něho i vliv vyspělých oblastí sousedního Slezska ustanovovala nové rady přímo vrchnost. Liberec se sice i Saska. Rozvoj městečka byl však od 60. let 15. století řídil magdeburskou oblastí městského práva, kde se nepříznivě ovlivněn v důsledku oddělení hamrštejnské- městské rady obnovovaly po roce, ale v Liberci zůstávali ho statku ze společné správy s frýdlantským panstvím purkmistři i část členů rady ve své funkci i více let. V roce (do roku 1497) a zejména česko-uherskými válkami, 1585 přenesla vrchnost na městskou radu a rychtáře výběhem nichž byl Liberec v roce 1469 vypálen. Příznivěj- kon hrdelního práva v celém panství. Soudy probíhaly ší podmínky se vytvořily až koncem 15. století po zániku až do zrušení funkce dědičného rychtáře v jeho rychtě. správní funkce hamrštejnského hradu. Počátek nového Zasedání městské rady se konaly v domě purkmistrově. vzestupu Liberce nastal za Jáchyma II. z frýdlantské Před výstavbou radnice sloužil těmto účelům dům tehvětve Biberštejnů, který mezi lety 1537 a 1541 nově or- dejšího purkmistra Christopha Hentschela v místech ganizoval liberecké panství s centrem v Liberci a založil dnešního čp. 136/II. Ve druhé polovině 16. století byli zde panský dvůr. Poskytnutí dispozičního práva obyva- pro jednotlivé obory městského hospodářství voleni telům městečka a právo prodeje obecní půdy umožnily zvláštní úředníci, podřízení městské radě. Dohled nad postupně stoupající přistěhovalectví řemeslníků i ná- školou vykonávali dva školní dozorci. Vnitřní život měsmezdných sil. V roce 1552 měl Liberec cca 35 –40 domů ta určoval právní řád Melchiora z Redernu z roku 1600. Počátky městské kanceláře v Liberci jsou ve třicátých a žilo v něm asi 300 obyvatel (za 100 let tak vzrostl počet až čtyřicátých letech 16. století spojeny s rozvojem redomů a obyvatel třikrát). Za vlády Redernů byla v období let 1560–1612 udě- žijního velkostatku a poskytnutím dispozičního práva lena Liberci privilegia, která právně stvrdila svobody obyvatelům. Se vznikem libereckého panství souviselo a výsady v minulosti získané pouze ústně. Panovnické v roce 1542 založení městské knihy – knihy trhů, smluv FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:48

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

a kvitancí, 1542–1565 (1589). Byla vedena libereckou městskou správou nejen pro vlastní městečko, ale vrchnost na ni přenesla působnost v nesporném soudnictví zpočátku pro celé panství do té doby, než byly v jednotlivých vsích zakládány samostatné konšelské knihy. Písaři psali na volné složky, kniha má novodobou vazbu a foliaci. Papír byl vyroben zřejmě v lužické papírně a jeho filigrán se vyskytuje ve Zhořelci v letech 1531–1562. Kniha nebyla hned vžita a nadále stačilo k uzavření trhu pouze ústní prohlášení před konšely a předložení sepsaných kupních smluv. Hlavním písařem knihy byl do roku 1561 Hans Grosse, školmistr domácího původu, který byl městským písařem již v roce 1539. Od roku 1574 do roku 1638 byly za městské písaře a kantory vyhledávány většinou osoby cizího původu ze sasko-lužicko-slezského prostoru. Úřad městského písaře byl v Liberci až do roku 1590 spojen s funkcí školmistra nebo kantora. Výpomocní učitelé nebo kantoři byli často i pomocnými písaři. Pro celé panství byla v roce 1558 nově založena vrchnostenská kniha gruntovní (trhová) a kniha dědických rozdílení a smluv. Městská kancelář plnila zpočátku zcela a později až do roku 1591 pouze výpomocně i funkci vrchnostenské kanceláře. Současně vedla pro

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 51

stejná právní pořízení i městskou knihu jen pro své obyvatele. Projevila se v tom zpočátku úzká spojitost správy poddanského městečka a jeho kanceláře se správou patrimonijní a její postupné přesnější oddělování od celkové správní soustavy patrimonia. Ve druhé polovině 16. století potřebovalo městečko k plnění hospodářsko-správních funkcí různou finanční evidenci, kterou vyhotovoval městský písař. Z činnosti purkmistra pocházejí purkmistrovské rejstříky. Ty byly vedeny i zvláštními úředníky pro jednotlivé obory správy městského hospodářství. Písař sepisoval i listiny a listy v zájmu jednotlivých měšťanů (listy o řádném zrození, testamenty, svědectví aj.) a vedl i písemný styk se sousedními městy. Papír pro kancelářskou potřebu byl nakupován ve Frýdlantě, Zhořelci, Žitavě, Friedebergu a Praze. Nastínění základních obrysů hospodářsko-správních dějin Liberce nemůže být v předkládané práci úplné a vyčerpávající. Otevírá celou řadu jiných témat, pro jejichž zpracování by mohla být snad dobrým základem. Další studium místní a širší pramenné základny spojené zejména s výzkumem v hornolužických a slezských archivech jistě rozšíří poznatky o zajímavé a v mnoha oblastech ještě neznámé historii Liberce.

23.9.2014 22:05:49

Jiří Bock | Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622

SEZNAM LIBERECKÝCH PURKMISTRŮ 25. 6. 1520 (– 1521) Simon Möller

STUDIE

SEZNAM LIBERECKÝCH RYCHTÁŘŮ 1492

Jencke

1538–1539

Simon Posselt

1540, 1542

Jorge Hoffmann

1539–1540

Simon Möller

1546–1551?

Jacob Tutzke (Tutschke)

1540–1545

Peter Schlesier (Schlesinger),

16. 10. 1551

Jacob Zimmermann

liberecký hejtman 1545–1555

20. 11. 1551

Hans Rüdel

1545(–1546) Hans Rüdel

1551–1552

Hans Schors

1546–1550

Jakob Bruckner (Brückner)

1553

Blasius Vogs

1550–1551

Hans Rüdel

1554–1555

Urban Demuth

1551–1552

Jakob Zimmermann

1556

Hans Hartig

1553–1554

Hans Rüdel

1557–1558

Andreas Schlesier

1554–1555

Jakob Zimmermann

1559–1560

Hans Eckart (Eckhart)

3. 2. 1555

Jorge Hoffmann

1561–1563

George Brettschneider

5. 3. 1555–1556

Franz Fiebiger

1564–1565

Hans Bucholt (Buchwaldt)

1556–1557

Paul Posselt

1566–1567

Merten Schmid

1557–1559

Franz Fiebiger

1567

Jorge Bretschneider ?

21. 1. 1559–1560

Caspar Jeschke

1568

Michel Hennig

3. 6. 1560–1561

Franz Fiebiger

1569

Franz Fiebiger

Urban Demuth

1571–1572

Merten Knebell

1561–1563

(1563)–1564 George Brettschneider

1574–1575 (1576) Jorge Flicke

1564–1565

Hans Schlesinger

1576–1584 ( 1585) Aaron Ulrich

1566–1567

Hans Buchelt

1585

George Schmeidel

1567–1568

Bartel Beyer

1586–1588

Christoph Hentschel

(1568)–1569 Mertten Schmidt

1588–1603

Mathes Knobloch

1570–1572

Franz Fiebiger

1604–1607

Hans Sommer

1573–1575

George Schmeidel

1607–1609

Aaron Ulrich

1576–1584

Hans Henisch

1609

Elias Ulrich

1585–1588

Adam Pechinsky

1609–1612

Hans Zimmermannn

1588–1604

Christoph Hentschel

1612–1614

Michael Klösel

1604–1609

Joachim Jakobitz

1614

Jonas Uhlmann

1609–1614

Elias Ulrich

1615–1617

Elias Ulrich

1614–1618

Michael Klösel

1618–1627

Michal Kloss

1618–1620

Elias Ulrich

1621 (duben)

Georg Ginzel

1621–1622

Michael Klösel

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 52

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:49

Státní okresní archiv Liberec

STUDIE

SEZNAM LIBERECKÝCH MĚSTSKÝCH PÍSAŘŮ (před) 1539–1561

Hans Grosse († před 20. 2. 1562)

1561–1562

písař B ?

1562–1565

Gregor Rieger

1565–12. 4. 1574 Johann Walde(n) († 1581) ze Stolpenu v Sasku 17. 4. 1574–1585 1585–1589

Balthasar Habergeist (Habergerst ?) z Greifenbergu Erasmus Culmanus z Liebenwerdy

25. 4. 1589–3. 5. 1590 Christoph Demuth (1567–1643) z Liberce 1590–1598

Heinrich Beier z Friedebergu

1598–1604

Mathes Grabis z Liberce

1605–1638

Mgr. Johann Erdtmann z Freistadtu

SEZNAM HEJTMANŮ LIBERECKÉHO PANSTVÍ

1537/1541–1544?

Hans z Forstu

1545–1555

Petr Schlesier (Schlesinger), liberecký purkmistr 1540–1545

1551?

Christoph Pfretzschner ?

1554–1558

Bedřich z Redernu (*kol. 1510, † 1564)

1555–1558

(úřední správce) Jáchym Ullrich, od 1562 z Rosenfeldu (*1525, † po 12. 3. 1597)

1558–1585/1587?

Jáchym Ullrich z Rosenfeldu

1585/1587?–1591

Nickel ze Schwanitz

1591–1615

Christoph Horn († 1615)

1615–1623

David Hain z Löwenthalu (1575–1653)

96_RESSEL, A. Die Hauptleute, Amtsverwalter und Oberamtmänner der Herrschaft Reichenberg. In: Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues 10, 1916, s. 97 –103.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 53

23.9.2014 22:05:49

Studie

Entrepreneurs in the textile industry in 19th and 20th century – the Zimmermann family

ABSTRACT

SIMONA NOSKOVÁ | The study focuses on the life and undertakings of the Zimmermann

family, wool manufacturers from Stráž nad Nisou. It answers some questions concerning the life of business families. It traces changes in business activities of the successive generations of the business family during 19th and the first half of the 20th century - building-up new factory constructions, implementation of new production technologies, searching for new sales areas etc. It introduces activities of the family members in public life - municipal or state administration, various institutions, guild life, charities etc. It considers also changes in Zimmermann family standard of living: social advancements, ”marriage policy“, habitation etc.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 54

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Chamber of commerce

Obchodní a živnostenská komora

and trading chamber in Liberec

v Liberci

entrepreneur

podnikatel

Stráž nad Nisou

textile factory

textilní továrna

industrial complex

tovární areál

wool manufacturing industry

vlnařský průmysl

Zimmermann

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:49

Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů SIMONA NOSKOVÁ

Tovární areál na konci 19. století. Jos. Zimmermann K. k. priv. Feintuch- & Schafwollwaaren-Fabrik: Alt-Habendorf. In: Gross-Industrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubliläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., Band 4. Wien: Leopold Weiss, 1898, s. 143.

odina Zimmermannů, majitelů textilní továrny v dnešní Stráži nad Nisou1, patřila mezi vlnařské průmyslníky a významné podnikatele v obvodu Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Továrnu, jež během svého největšího rozmachu nesla jméno „Josef Zimmermann K. k. priv. Feintuch- & Schafwollwaaren Fabrik“,2 založil Josef Zimmermann v roce 1857. Jeho potomci vlastnili firmu až do roku 1948, kdy byla znárodněna.3 Během své bezmála stoleté existence se podnik zabýval výrobou jemných suken a nejrůznějších typů vlněného zboží. Firma nepatřila mezi nejvýznamnější vlnařské továrny v obvodu působení Obchodní a živnostenské komory. Naopak závod ve Stráži nad Nisou byl počtem zaměstnanců poměrně malý, nicméně dokázal si udržet svoji pozici na trhu i přes konkurenci mnoha větších firem. Dodnes stojící tovární areál ve Stráži nad Nisou,4 jehož původním majitelem byl Johann Georg Berger –

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 55

1_Název obce Stráž nad Nisou vznikl v roce 1947, předtím byla obec známá jako Starý Habendorf, německy Althabendorf (nebo též Alt-Habendorf). V roce 1914 byla osada Althabendorf sloučena se sousední osadou Nový Habendorf, založenou pod jménem Neuhabendorf (Neu-Habendorf). KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl, Str–U. Praha: Libri, 2008, s. 92–93. ISBN 978-80-7277-041-0. 2_Jos. Zimmermann K. k. priv. Feintuch- & Schafwollwaaren-Fabrik: Alt-Habendorf. In: Gross-Industrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubliläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., Band 4. Wien: Leopold Weiss, 1898, s. 141. 3_Tento článek je výtahem z diplomové práce NOSKOVÁ, Simona. Vznik a vývoj textilní továrny Josef Zimmermann ve Stráži nad Nisou v 19. a 20. století. Liberec, 2013. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie, 107 s. 4_Tovární areál firmy Zimmermann se rozkládal na katastrálním území Starého (č. p. 1 a 2) i Nového Habendorfu (č. p. 1, později č. p. 201 Stráž nad Nisou). Zmíněné objekty byly základem manufaktury a od roku 1798 c. k. privilegované továrny na vlněná sukna, kterou založil v roce 1793 J. G. Berger koupí valchy a bělidla č. p. 1 v Novém Habendorfu od rodu Clam-Gallasů. Později ještě přikoupil pozemky ve Starém Habendorfu, na nichž pak vznikla jeho továrna (k té však původně patřila ještě budova č. p. 30, která se nalézala v centru Starého Habendorfu). Budovu č. p. 1 a 2 ve Starém Habendorfu a č. p. 1 v Novém Habendorfu odkoupil v roce 1839 od Bergerových synů Stefan König. Rozsah jeho majetku můžeme vidět na mapách Stabilního katastru z roku 1843 – stavba č. p. 1 v Novém Habendorfu na stavební parcele č. 144 a č. p. 1 a 2 ve Starém Habendorfu na stavební parcele č. 130. Obě tyto budovy byly zděné, budova ve Starém Habendorfu pak byla doprovázena třemi dalšími dřevěnými doprovodnými objekty. Ústřední archiv zeměměřičství a katastru [online], Stabilní katastr, obec Stráž nad Nisou, CPO evid. č. 7407-3, [vid. 5. 4. 2014], dostupné z: http://archivnimapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_ query_01.html?mapno_cm=c7407-3, otisk: http://archivnimapy.cuzk.cz/coc/7407-3/7407-3001_index.html.

23.9.2014 22:05:50

Simona Nosková | Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů

Pohled na budovu č. p. 1; podobizna Josefa Zimmermanna. Jos. Zimmermann K. k. priv. Feintuch- & SchafwollwaarenFabrik: Alt-Habendorf. In: Gross-Industrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen RegierungsJubliläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I., Band 4. Wien: Leopold Weiss, 1898, s. 141.

jedna z nejvýznamnějších postav počátků industrializace v Čechách – využívala rodina Zimmermannů po tři generace. Každá z těchto generací si v podnikání kladla jiné cíle a musela reagovat na zcela jiné podmínky. Jejich hospodářské působení, ale i měnící se postavení mezi průmyslovou elitou jsou zajímavým příkladem vývoje podnikatelského prostředí v českých zemích.

Založení firmy Josef Zimmermann Josef Zimmermann se narodil dne 7. 5. 1826 v Hodkovicích nad Mohelkou.5 Byl synem tamějšího soukeníka a obchodníka s přízí, což mu jistě pomohlo do vlastních podnikatelských začátků. Podnikatelem se stal v roce

5_BAIER, Benjamin (ed. Benjamin Baier jr.). Lebensbilder aus der Heimat. Friedland: Druck von Franz Riemer, 1907, s. 211. 6_Dle nekrologu Karla Zimmermanna se tak stalo již v roce 1847. Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), Reichenberger Zeitung. 1924, roč. 65, č. 252 (24. 10. 1924, večerní vydání), s. 1. 7_BAIER, Benjamin, cit. v pozn. 5. 8_RESSEL, Anton Franz. Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes: Stadt und Land, Band 1. Reichenberg: Verlag der Lehrervereine des Stadt- und Landbezirkes, 1903–1904, s. 271. 9_RESSEL, Anton Franz. Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes: Stadt und Land, Band 2. Reichenberg: Verlag der Lehrervereine des Stadt- und Landbezirkes, 1903–1905, s. 217. 10_Jos. Zimmermann, cit. v pozn. 2, s. 142. 11_Státní okresní archiv Liberec (SOkA Liberec), fond Archiv obce Stráž nad Nisou (AO S. n. N.), inv. č. II/21, kniha č. 20, Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf 1911–1944, s. 88. 12_Konkrétně v roce 1940 a 1942. SOkA Liberec, fond Spolek dobrovolných hasičů Stráž nad Nisou (SPO), kart. 1, Feuerwehralbum, s. 2–4.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 56

STUDIE

18486, kdy společně s bratrem Franzem Zimmermannem založili v Jablonci nad Nisou soukenickou firmu „Brüder Zimmermann“.7 Z neznámých důvodů se však bratři po krátkém společném působení rozešli. Josef Zimmermann začal podnikat samostatně a v roce 1857 si od Stefana Königa pronajal část Bergerovy bývalé továrny ve Stráži nad Nisou. Zřejmě se zpočátku jednalo jen o objekty č. p. 1 a 2 ve Starém Habendorfu. Po tomto skrovném začátku, kdy měla firma Zimmermann tovární budovy pouze v pronájmu, dovedl Josef Zimmermann díky svým schopnostem a samozřejmě také novým možnostem v podnikání svoji firmu k prosperitě. Dlouholetá práce v pronajaté továrně mu zajistila dostatečný kapitál a umožnila v roce 1873 koupi celého továrního areálu,8 včetně budovy č. p. 1 v Novém Habendorfu.9 Jako vlastník objektů mohl Josef Zimmermann již naplno rozjet své podnikatelské záměry. V průběhu několika let došlo k rekonstrukci a rozšíření některých budov a k celkové modernizaci, jež se týkala též strojního vybavení. Vzniklo několik nových objektů – strojovna, barevna, budova s šedovou střechou, v níž byla zřízena tkalcovna, a kotelna.10 Podobu továrního areálu na konci 19. století je možné vidět na ilustraci v Die Gross-Industrie Österreichs. Je zde vyobrazena budova č. p. 201, která však byla situována o kousek dál. Snaha autora grafiky jistým způsobem idealizovat tovární areál je tedy nasnadě. Dále je zde vyobrazena vrátnice, následuje třípodlažní hlavní tovární budova č. p. 1 s jemně dekorovaným průčelím, kde bychom našli byt rodiny Zimmermannů. Rozsáhlá přízemní hala s šedovou střechou, kde byla zřízena tkalcovna se 110 mechanickými tkalcovskými stavy, byla propojena s objektem strojovny, ze kterého je však zřetelná pouze střecha. Nechyběla ani kotelna, na jejímž průčelí je již patrný nástup secese a v níž bychom nalezli parní stroj o síle 200 koní, a mnoho dalších přidružených objektů. Naznačen je též park, jenž se rozléhal v části továrního areálu. Josef Zimmermann však svůj nemovitý majetek nejen rozšiřoval, ale snažil se jej také chránit – spolu s ostatními továrníky ze Stráže nad Nisou založil v roce 1874 Sbor dobrovolných hasičů.11 Tento spolek posléze zasahoval v továrním areálu minimálně dvakrát.12 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:50

STUDIE

Kromě továrního areálu ve Stráži nad Nisou investoval Josef Zimmermann i do jiných objektů. V roce 1881 zakoupil například budovu továrny v Růžodole (tzv. Grundfabrik13 č. p. 29).14 O kvalitě zboží firmy J. Zimmermann svědčí velmi dobré umístění na světových výstavách.15 V roce 1878 navštívil tovární komplex císařův bratr Karel Ludvík a firma následně získala privilegium c. k.16 Josef Zimmermann byl dvakrát ženatý a měl pět dětí, dva syny a tři dcery. Zemřel v roce 1891 na nemoc označenou tehdy jako „Lungenödem“.17 Dle matriky šlo o „Kehlkopfkrebs“,18 což by odpovídalo jeho dlouhodobým zdravotním obtížím, které jej přiměly odjet načas do severoitalského lázeňského města Merano.19 Byl pohřben na hřbitově ve Starém Habendorfu do právě dokončené rodinné hrobky.20 Po smrti Josefa Zimmermanna převzal firmu jeho syn Karl, který se již delší dobu podílel na jejím vedení a během otcovy nemoci provozoval podnik zcela samostatně.21 Mladší syn Josefa Zimmermanna Josef zemřel již v roce 1881 v 17 letech na tuberkulózu.22

Působení Karla Zimmermanna Karl Zimmermann se narodil 7. 11. 1863 ve Stráži nad Nisou jako nejstarší syn Josefa Zimmermanna a jeho první manželky Marie. Za Karlova vedení došlo k dalšímu rozvoji firmy. Nový majitel úspěšně rozšiřoval možnosti exportu a odbytu výrobků firmy a založil sklady v Brně a Vídni. Jako pozitivní se též ukázala jeho snaha neomezovat se pouze na domácí trh. Nepřetržitě usiloval o získání nových odbytišť pro své výrobky.23 Právě tento přístup mu pomohl v době, kdy vzájemná konkurence mnoha soukenických firem ztížila prodej výrobků. Podařilo se mu totiž získat odbyt pro kvalitní sukna ze své továrny v Itálii, na Balkáně atd.24 Na přelomu 19. a 20. století zaměstnávala firma na 250 dělníků (Arbeiter),25 zatímco na začátku druhého desetiletí 20. století jich bylo dle místního kronikáře již kolem 400.26 K hlavním provozům továrny patřily tkalcovna jemného sukna, přádelna mykané příze, barvírna a apretura.27 V této době definitivně skončil provoz staré tkalcovny a objekt č. p. 1 v Novém Habendorfu byl přestavěn na ubytovnu pro zaměstnance.28 Výstavba XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 57

Katedra historie FP TUL 13_Tuto továrnu začal stavět Josef Ginzel, později zde byla přádelna, která v roce 1880 zkrachovala. Od Zimmermannů koupil roku 1894 továrnu Gustav. W. Hoffmann, který zde zavedl spřádání vigoňové příze. V roce 1945 továrna vyhořela do základů. KARPAŠ, Roman, et al. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004, s. 98. ISBN 80-8676113-4. LUG, Viktor. Reichenberg. Reichenberg: Verlag des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues, 1940, s. 354. 14_BAIER, Benjamin, cit. v pozn. 5. 15_Na Světové výstavě v Paříži v roce 1878 získala firma stříbrnou medaili a na rakousko-uherské výstavě v Terstu v roce 1882 obdržela opět stříbrnou medaili. Jos. Zimmermann, cit. v pozn. 2, s. 142. 16_BLÁHA, Jaroslav. Stráž na Nisou 1469–1969. Stráž nad Nisou: Místní národní výbor, 1969, s. 9. 17_Výrazu „Lungenödem“ odpovídá český výraz plicní edém, otok plic. Josef Zimmermann (nekrolog), Reichenberger Zeitung. 1891, roč. 33, č. 158 (11. 7. 1891, ranní vydání), s. 2. 18_Neboli rakovina hrtanu. Státní oblastní archiv Litoměřice (SOA Litoměřice), fond Sbírka matrik Severočeského kraje (SMSK) [online], Stráž nad Nisou, římskokatolický farní úřad, matrika Stráž nad Nisou Z, I-Z 1857–1917, sign. L152/44, fol. 203 s. 104, [vid. 13. 05. 2013], dostupné z: http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite/ pages/zoomify.jsp?page=0&loadDao=true&entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2C%29%28unidata%29%29%2814350%29%29. 19_Josef Zimmermann (nekrolog), cit. v pozn. 17. 20_Josef Zimmermann (smuteční oznámení), Reichenberger Zeitung. 1891, roč. 33, č. 159 (12. 7. 1891, ranní vydání), s. 15. 21_Josef Zimmermann (nekrolog), cit. v pozn. 17. 22_SOA Litoměřice, SMSK [online], Stráž nad Nisou, římskokat. f. ú., matrika Stráž nad Nisou N, I-N 1863–1873, sign. L152/11, s. 22, [vid. 10. 05. 2013], dostupné z: http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite/pages/zoomify.jsp?page=0&loadDao=true&entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2C%29%28unidata%29%29%2814343%29%29 23_Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), cit. v pozn. 6. 24_Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), cit. v pozn. 6. 25_Jos. Zimmermann, cit. v pozn. 2, s. 142. 26_Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 27. 27_RESSEL, Anton Franz, cit. v pozn. 8. 28_Jos. Zimmermann, cit. v pozn. 2, s. 142.

Tovární areál mezi léty 1911–1918. SOA Litoměřice – pracoviště Most-Dělnická, fond Josef Zimmermann, tkalcovna, Stráž nad Nisou, inv. č. II/11, kart. 1, Situationsplan über den Besitz des Herrn Karl Zimmermann Edler von Neissenau in Alt-Habendorf, nedatováno, detail. Foto Petr Freiwillig

23.9.2014 22:05:50

Simona Nosková | Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů

STUDIE

Dům č. p. 123–V v Liberci, červenec 2009. Foto M. Čtveráček

bytů pro pracovníky nebo dokonce vznik celých dělnic- v souladu s tehdejším sociálním zákonodárstvím. kých kolonií nebyly v té době výjimečnou záležitostí. V době působení Karla Zimmermanna dosáhl podnik Pro zaměstnance měla firma vlastní závodní zdravotní největších úspěchů, bohatství rodiny Zimmermannů pojišťovnu (Betriebskrankencasse),29 což bylo zcela rostlo, a tak se majitel firmy rozhodl postavit reprezentativní sídlo v Liberci. Vybral si k tomu velmi prestižní místo vedle libereckého zámku. Dům č. p. 123–V byl zbudován 29_Jos. Zimmermann, cit. v pozn. 2, s. 142. na návrh vídeňského architekta Hanse Peschla mezi léty 30_ŠTERNOVÁ, Petra, ed. et al. Soupis nemovitých kulturních památek, město Liberec. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2013, s. 84–85. ISBN 978-801900 a 1901 uznávanou stavební firmou Gustav Sachers 87810-00-2. a synové.30 Tato firma se posléze stala hlavním dodavate31_Firma Gustav Sachers a synové realizovala několik projektů v továrním areálu ve Stráži nad lem firmy Zimmermann.31 Do bytu Karla Zimmermanna Nisou, k nejvýznamnějším patřily: přístavba sálu pro nopování k č. p. 2 v roce 1904, stavba nové budovy přádelny v roce 1910, vybudování barevny někdy mezi léty 1911–1918, rozsáhlé rozšíření v novém objektu bylo zřejmě zavedeno telefonní spojekotelny v roce 1925, zvětšení garáže v roce 1929, oprava střech po požáru v roce 1940 atd. ní.32 Rodina Zimmermannů však v tomto domě nebydlela SOkA Liberec, AO S. n. N., inv. č. III/57, kart. 5, stavební záležitosti. SOA Litoměřice – pracoviště Most-Dělnická, fond Josef Zimmermann, tkalcovna, Stráž nad Nisou (JZ), inv. č II/3, kart. 1, Gustav nepřetržitě. Manželé Zimmermannovi se sem nastěhoSachers, Bestehende Kanalisierung der Färberei, 1924. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního vali až po válce, někdy v letech 1918–1921.33 Dům byl úřadu (ASÚ), složka Stráž nad Nisou č. p. 1. (Liberec XXVI 1–2): Dokumentace do r. 1995, desky ovšem významnou investicí, jelikož rodina většinu jeho 1–2/XXVI: Německá dokumentace, různé plány a dokumenty. 32_DRESSLER, Josef F. Wohnungs- und Geschäfts-Anzeiger der Stadt Reichenberg. Reichenberg: Im prostor pronajímala. Selbstverlage des Verfassers, 1901, heslo „Z“, s. 127. Soukromý byt Zimmermannů se nacházel přímo v are33_Manželé Zimmermannovi nejsou mezi léty 1905–1918 v libereckých adresářích uvedeni v abecedním seznamu obyvatel Liberce, ale pouze jako majitelé domu č. p. 123–V. To by mohlo álu továrny, v horních patrech budovy č. p. 1 ve Starém znamenat, že trvalé bydliště měli stále ve Starém Habendorfu. Karl Zimmermann je uveden jako Habendorfu. Zde také vznikla v roce 1905 garáž, zatím obyvatel Liberce v roce 1901 a pak až v roce 1921 (údaje pro rok 1919 a 1920 chybí). Jahrbuch jen pro jedno auto, jejímž stavitelem byl Gustav Herbig.34 und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg: für das Jahr 1905–1938. Reichenberg: Stadt Reichenberg, 1905–1938. To dokládá, že si rodina Zimmermannů pořídila automo34_SOkA Liberec, AO S. n. N., inv. č. III/57, kart. 5, Neubaue im Jahre 1905. Magistrát města Liberbil nebo jeho koupi v této době alespoň plánovala. Uplyce, ASÚ, složka Stráž nad Nisou č. p. 1. (Liberec XXVI 1–2): Dokumentace do r. 1995, desky 1–2/ XXVI: Německá dokumentace, Plan zur Erbauung eines Automobil-Häuschens, 1905. nulo jen něco málo přes 10 let od chvíle, kdy si Theodor Liebieg pořídil jako první v Čechách automobil. Rodina Zimmermannů vlastnila o dvě desetiletí později tři automobily: vůz označený jako „Raf“, tedy zřejmě automobil 58

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 58

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:51

Katedra historie FP TUL

STUDIE

z Reichenberger Automobil Fabrik, a dvě auta značky Praga Grand.35 V červnu roku 1906 navštívil Liberec císař František Josef I., aby zde zhlédl výstavu českých Němců (Deutschböhmiche Ausstellung), která probíhala již měsíc. Při této příležitosti zavítal též do továrny Karla Zimmermanna a v prostorách jejího areálu přijal hold místního obyvatelstva. Návštěva svědčila o významném postavení firmy Josef Zimmermann v rámci obvodu Obchodní a živnostenské komory v Liberci, jelikož císařem navštívených továren nebylo mnoho.36 V roce 1910 byla započata stavba dvoupatrového objektu přádelny.37 Tato třípodlažní víceúčelová etážová budova měla železobetonovou konstrukci. Užití tohoto stavebního materiálu bylo přínosné hlavně z hlediska požární bezpečnosti a k jeho prosazení došlo kolem přelomu 19. a 20. století.38 Jednalo se o klasickou etážovku s nedekorovanou, zřejmě omítnutou fasádou a se schodištěm umístěným na boční straně objektu mimo obdélníkový půdorys. Jako přístavbu k halovému objektu ji dokončila již zmíněná firma Gustav Sachers a synové v roce 1911.39 Ve stejném roce tato firma ještě realizovala přístavbu k soukromému bytu Zimmermannů u domu č. p. 1. ve Starém Habendorfu.40 Tovární areál se v té době skládal z objektů strojovny, barvírny, víceúčelové haly s šedovou střechou, kotelny, z budovy, kde se nalézal byt Zimmermannů, z provozovny, v níž probíhalo nopování41 (Noppsaal), z nové přádelny a také z mnoha menších pomocných a doprovodných objektů. V době první světové války textilní výroba v továrních objektech neustala. V prvních letech firma prosperovala díky zakázkám pro rakouskou armádu. Zaměřila se na produkci vojenských suken, které byly v té době strategickou komoditou a jež se zde vyráběly již před válkou.42 Chod podniku a provoz továrny však poznamenala celková změna hospodářské politiky státu: snaha zvýšit centrální plánování, mobilizovat ekonomické zdroje, zasahovat do sféry distribuce výrobků a zásobování, zapojit civilní průmysl do zajišťování válečných potřeb atd.43 Zimmermannovo podnikání bylo postiženo také zpřetrháním obchodních vztahů, kdy se některé oblasti, kam plynul export, staly územím nepřátelského státu. Tak tomu mohlo být například v případě Egypta, s nímž měla XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 59

firma obchodní styky a který se během války stal britským protektorátem. Postupem času se podnik musel potýkat také s nedostatkem pracovních sil a surovin. V tomto případě se nejednalo jen o suroviny potřebné pro výrobu samotnou, tedy o nejrůznější typy vlny, barviva atp., ale také o suroviny potřebné k zachování chodu továrny a paliva, mezi kterými bylo nejdůležitější uhlí. Přesto i ve válečném období došlo k významné modernizaci – v roce 1916 získala firma Zimmermann povolení ke stavbě trafostanice.44 Další výrazné změny nastaly po válce. Než zanikla monarchie, mohla firma snáze pronikat do oblastí Balkánu a Blízkého východu. Existence obchodních zástupců v řecké Soluni, turecké Konstantinopoli a v té době též osmanském Aleppu to jen potvrzuje. Nyní však byla situace ohledně vývozu produktů do těchto států, ale také dovozu surovin, převážně vlny, zkomplikována celními hranicemi a celkově novou situací v těchto státech a oblastech. Dílčí zachované účetní materiály naznačují, že ještě v první polovině dvacátých let dosáhla firma Zimmermann poválečné stabilizace.45 V roce 1924 však Karl 35_SOkA Liberec, fond Jan Liebieg a spol. Liberec (JLaS), inv. č. III/33, kart. 163, desky Gemeinde Althabendorf, Inventur 1927. 36_Kromě strážského podniku navštívil ještě textilní továrnu Johanna Liebiega v Liberci a továrnu na výrobu koberců Ignatze Ginzkeye ve Vratislavicích nad Nisou. GRÄNZER, Randolf. Reichenberg: Stadt und Land im Neissetal: Ein Heimatbuch. Augsburg: Heimatkreis Reichenberg, 1974, s. 390. Dále císař pokračoval do Jablonce nad Nisou, kde si prohlédl bižuterní firmu bratří Jägerových, firmu bratří Mahlů, exportní dům Klaar, lisovnu Franze Mänerta a pivovar Medinger & Komp. Der Kaiser in Gablonz, Reichenberger Zeitung. 1906, roč. 47, č. 149 (25. 6. 1906, večerní vydání), s. 3–6. 37_Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 25. 38_ŠENBERGER, Tomáš. Architektura industriálních staveb. In: HLUŠIČKOVÁ, Hana ed. et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 1, A-G, Praha: Libri 2002, s. 21. ISBN 80-7277-043-8. 39_SOkA Liberec, AO S. n. N., inv. č. III/57, kart. 5, Neu-, Zu- Aufbaute 1911. 40_Kromě přístavby k zadní části objektu č. p. 1 byla zbudována také veranda. Byt Zimmermannů byl umístěn ve vyšších patrech v č. p. 1, nad sklady sukna. V prvním patře byly jídelna, kuchyň, obývací pokoj, několik předsíní a kanceláří, veranda a dva salony. Ve druhém patře se nalézalo mnoho pokojů, včetně pokojů pro hosty, ložnice, předsíně, kuchyně a koupelny. Několik pokojů a kuchyň bychom našli i v podkroví. SOkA Liberec, AO S. n. N., inv. č. III/57, kart. 5, Ausweis über im J. 1911 ausgeführt Neu-, Am-, Zu- u. Aufbauten z 28. 3. 1912. SOA Litoměřice – pracoviště Most-Dělnická, JZ, inv. č II/5, kart. 1, desky Plány a fotografie továrny ve Stráži. 41_Nopování je technika, při které dochází k opravení chyb na hotových tkaninách, nejčastěji odstraněním drobných uzlíků a nečistot. 42_Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 90. 43_ JAKUBEC, Ivan. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848–1992. Praha: Oeconomica, 2008, s. 110–111. ISBN 978-80-245-1450-5. 44_SOkA Liberec, AO S. n. N., inv. č. III/57, kart. 5, dopis určený firmě J. Zimmermann z 22. 11. 1916, odesílatel: K. k. Bezirkshauptmannschaft in Reichenberg. 45_SOkA Liberec, JLaS, kart. 163, desky Einkommensteuer 1919–1926.

23.9.2014 22:05:52

Simona Nosková | Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů

46_Někde chybně uváděno 62 let. Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), cit. v pozn. 6. 47_Karl Zimmermann Neißenau (Sterbefall), Reichenberger Zeitung. 1924, roč. 65, č. 251 (24. 10. 1924, ranní vydání), s. 4. 48_Karl Zimmermann Neißenau (různá smuteční oznámení), Reichenberger Zeitung. 1924, roč. 65, č. 252 (25. 10. 1924, ranní vydání), s. 13. 49_Helenin otec byl majitelem uměleckého mlýna (Kunstmühlbesitzer) v obci Trautmannsdorf an der Leitha na území dnešního Rakouska. SOA Litoměřice, SMSK [online], Stráž nad Nisou, římskokat. f. ú., matrika Stráž nad Nisou N, I-N 1888–1901, sign. L152/13, s. 109, [vid. 12. 05. 2013], dostupné z: http://matriky.soalitomerice. cz/matriky_lite/pages/zoomify. jsp?page=0&loadDao=true&entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2C%29%28unidata%29%29%2814345%29%29. 50_Helena Zimmermannová ml., které se však zřejmě již od jejího dětství říkalo Nenny (někde psáno také jako Neny). 51_Karl Zimmermann Neißenau (různá smuteční oznámení), cit. v pozn. 48. 52_MELANOVÁ, Miloslava. Spoutaná voda místem městské rekreace a zábavy. Voda v průmyslových oblastech v 19. a na počátku 20. století. In: Město a voda. Documenta Pragensia XXIV. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2005, s. 341–353. ISBN 80-86852-08-3, ISSN 0231-7443. 53_Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), cit. v pozn. 6. 54_Karl Zimmermann Neißenau (různá smuteční oznámení), cit. v pozn. 48, s. 14. 55_Karl Zimmermann Neißenau (různá smuteční oznámení), Reichenberger Zeitung. 1924, roč. 65, 1924, č. 253 (26. 10. 1924, ranní vydání), s. 15. 56_Karl Zimmermann Neißenau (nekrolog), cit. v pozn. 6, s. 2. 57_MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, díl II, N-Ž. Praha: Argo, 2008–2010, s. 497. ISBN 978-80-257-0294-9. 58_RESSEL, Anton Franz, cit. v pozn. 9, s. 218.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 60

Zimmermann náhle a nečekaně zemřel ve věku 61 let.46 Stalo se tak ve čtvrtek 23. října večer v důsledku mrtvice nebo infarktu („Schlaganfalles“,47 „Herzschlag“48). Byl pohřben v pondělí 27. října do rodinné hrobky. Karl Zimmermann pojal za manželku Helenu Seidlovou49 a měli spolu dvě dcery, Nenny50 a Ilse. Příslušník druhé generace rodiny Zimmermannů byl ve srovnání se svým otcem daleko výrazněji činný ve veřejném životě. Svým mecenášstvím se podílel na rozvoji Stráže nad Nisou a okolí, založil několik nadací a působil v mnoha družstvech a sdruženích.51 Od 7. 1. 1900 stál v čele Vodního družstva k regulaci toků a stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Toto družstvo vzniklo po povodni, která postihla Liberec v červenci roku 1897 a překonala všechna technická protipovodňová opatření.52 Továrny ve Stráži nad Nisou byly též zasaženy, což Karla Zimmermanna přimělo k tomu, aby se stal jedním z hlavních iniciátorů vzniku družstva s ambiciózním posláním. Karl Zimmermann byl aktivní také v politickém životě. Stal se členem vedení libereckého okresu (Bezirksvertre-

STUDIE

tung Reichenberg) a velmi aktivně působil i ve vlastní obci přímo v jejím vedení (Gemeindevertretung in Althabendorf). V době, kdy v monarchii Karel I. obnovil parlamentní život, došlo v roce 1917 k jeho jmenování do Panské sněmovny říšské rady.53 Mezi jeho další významné funkce patřilo po řadu let viceprezidentství v Obchodní a živnostenské komoře v Liberci. V této instituci působil od roku 1902 jako „ein treuer Mitarbeiter und zuverlässiger Führer“.54 Členem komory se stal jako podnikatel již mnohem dříve. Dále zastával pozici viceprezidenta v pojišťovně CONCORDIA („CONCORDIA“, Allgemeine Versicherungs-Aktiengesellschaft in Reichenberg),55 byl ve vedení Průmyslového svazu (Industriellen-Verband), působil jako generální rada Rakousko-uherské banky (Österreichisch-ungarische Bank) a jeho jméno bychom nalezli v představenstvech několika dalších bankovních institucí. Za zásluhy v oboru průmyslu, v oblasti rozvoje Liberce a jeho okolí a především za působení v družstvu pro regulaci Nisy a stavbu přehrad56 byl Karl Zimmermann v roce 190257 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „von Neissenau“58 a směl užívat rodový znak.59 Obecné heraldické figury tvořící výplň štítu, stejně jako predikát „von Neissenau“, poukazují na fakt, že právě činnost ve Vodním družstvu byla hlavním důvodem pro jeho zařazení mezi novou šlechtu. Družstvo vedené K. Zimmermannem naplnilo své poslání. Soustava přehrad vybudovaných v letech 1902–1910 dodnes chrání obyvatele severních Čech před povodněmi.

Třetí generace rodiny Zimmermannů

Hrobka rodiny Zimmermannů, Stráž nad Nisou, březen 2011. Foto M. Čtveráček

Majitelkami firmy se po smrti Karla Zimmermanna staly jeho manželka Helena a dcery. Zdá se, že úmrtí dlouholetého majitele nevyvolalo krizi, a podnik si dokonce udržel stabilitu. Přesto však byly nutné změny. Do této chvíle byla firma Josef Zimmermann vedena fyzickou osobou. Po nástupu dědiček Karla Zimmermanna však muselo dojít k úpravě vztahů mezi nimi. Statut společnosti Josef Zimmermann byl změněn smlouvou uzavřenou na konci roku 1925, kdy vznikla komanditní společnost „Josef Zimmermann k. s.“ Helena Zimmermannová se stala komplementářkou, v tehdejších dokumentech označovanou jako „persönlich FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:52

Katedra historie FP TUL

STUDIE

haftende Gesellschafterin“, neboli jako osobně ručící společnice, dcery získaly funkce komanditistek s kapitálovými vklady.60 Firma měla též určené své prokuristy a likvidátory – jako kolektivní prokuristé byli uvedeni ing. Hans Kuntner z Liberce a Robert Brosche ze Starého Habendorfu.61 Prokuristé zastupovali tři společnice v obchodních a právních jednáních. Dalo by se říci, že měli jistou formu plné moci. Na úředních listinách je většinou poznáme podle razítka „ppa Josef Zimmermann“62 spolu s připojeným podpisem. Na místo prokuristů si společnice zřejmě vybíraly zaměstnance podniku.63 Další výrazná změna pro firmu Josef Zimmermann a zřejmě ještě větší pro rodinu jejích majitelů nastala 24. 2. 1930.64 V tento den zemřela Ilse Langer-Schrollová, mladší ze sester Zimmermannových a komanditistka nedávno vzniklé komanditní společnosti. Ilse se narodila jako mladší dcera manželů Zimmermannových neznámo kdy, zřejmě však v roce 1902. Provdala se do rodiny textilních průmyslníků v Broumově, konkrétně za Eduarda Langer-Schrolla, známého sběratele starých tisků a autogramů.65 Poté žila s manželem a dvěma dcerami právě v Broumově. Na vlastním vedení firmy Josef Zimmermann k. s. se Ilse aktivně podílela zřejmě jen málo. Svědčí o tom nejen její bydliště, nýbrž i fakt, že zastávala funkci komanditistky, jež má spíše dohližitelskou povahu. Po její smrti předal Eduard Langer-Schroll komanditní vklad své ženy švýcarské firmě A. G. für Industrie & Handel in Textilien.66 Tato společnost tím získala plnou moc a musela vykonávat veškeré úkoly komanditistky.67 Další výraznou a velmi negativní událostí pro podnik byla náhlá smrt Heleny Zimmermannové v roce 1936. Manželka Karla Zimmermanna stála ve vedení firmy od jeho úmrtí a v nově vzniklé komanditní společnosti získala nejdůležitější funkci – stala se komplementářkou. Měla mnoho právních a obchodních povinností, které plnila sama nebo prostřednictvím jmenovaných prokuristů, zmocněnců firmy disponujících plnou mocí. O jejím konkrétním působení ve firmě však nemáme mnoho informací. Více zpráv nalezneme o jejích aktivitách týkajících se především charitativní činnosti. Helena se účastnila spolu se svým manželem, ale také XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 61

po jeho smrti různých dobročinných sbírek a přispívala dary různým charitativním fondům a spolkům.68 Helena Zimmermannová zemřela 23. října 1936 v domě č. p. 1 ve Starém Habendorfu, kde strávila většinu svého života, ve věku nedožitých 63 let.69 Byla pohřbena do rodinné hrobky vedle svého manžela. Jelikož Helena působila jako osobně ručící společnice firmy, nastaly další změny. Matčino místo komplementářky zastoupila její dcera Nenny, která se tak stala poslední majitelkou firmy z rodu Zimmermannů. Nenny Zimmermannová se narodila dne 3. 7. 1895 ve Starém Habendorfu v domě č. p. 1.70 Starší dcera manželů Zimmermannových vedla poměrně rušný manželský život, soudě dle počtu uzavřených manželství, kterých bylo jen ve sledovaném období celkem pět.71 Přitom všichni její manželé byli přibližně ze stejné

59_Jediné vyobrazení erbu, které jsem nalezla, byl nekolorovaný dřevěný reliéf umístěný nad vchodem do hrobky rodiny Zimmermannů. Popis: štít dělený klínem od spodu nahoru; v pravém a levém horním poli lilie, ve špici třetího pole sedící včela, v dolní části přehradní nádrž se dvěma věžemi, z níž uprostřed vystupuje ruka držící kladivo. Nad erbem se nachází koruna. 60_SOkA Liberec, fond Rodinný archiv Turnwaldů (RAT), inv. č. III/48-49, kart. č. 10, Gesellschaftvertrag z 20. 12. 1925, bod 4. 61_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, Výtah z obchodního rejstříku Rej. A. u Krajského soudu v Liberci, svazek A VIII, folio 185, běžné číslo firmy a řadové číslo zápisu 185/1. 62_SOkA Liberec, JLaS, inv. č. III/33, kart. 163, různé dokumenty. 63_Hans Kuntner byl ředitelem podniku ve Stráži nad Nisou a Robert Brosche byl firemním účetním. Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 86. Prokurista jmenovaný v roce 1932, Rudolf Gebert, byl zřejmě též firemním účetním, soudě dle místa jeho bydliště, kterým byl dům č. p. 201 – budova pro zaměstnance firmy. SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/4849, kart. č. 10, Výtah z obchodního rejstříku Rej. A. u Krajského soudu v Liberci, svazek A VIII, folio 185, běžné číslo firmy a řadové číslo zápisu 185/3. 64_Ilse Langer-Schroll (různá smuteční oznámení), Reichenberger Zeitung. 1930, roč. 71, č. 51 (28. 2. 1930, ranní vydání), s. 15. 65_Jeho sbírky jsou uloženy ve fondu Langer-Schroll Eduard (1649–1938) v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Tento fond je však zatím nepřístupný. 66_Firma působila ve švýcarském městě Chur, pojítko mezi firmou a Eduardem Langer-Schrollem není známé. 67_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, Abtretungsvertrag z 16. 7. 1931. 68_V různých číslech Reichenberger Zeitung nalezneme její jméno v rubrice „Spenden“ minimálně v letech 1924–1936. 69_Jako příčina smrti bylo uvedeno „Anaphylaktische Shock, Kreislaufwäche.“ SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-19, kart. 10, desky Gesellschaftvertrag, úmrtní list Heleny Zimmermannové. 70_SOA Litoměřice, SMSK [online], Stráž nad Nisou, římskokat. f. ú., matrika Stráž nad Nisou N, I-N 1888–1901, sign. L152/13, s. 109, [vid. 12. 05. 2013], dostupné z: http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite/pages/zoomify.jsp?eventPg=%3E&pageTxt=1&entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2C%29%28unidata%29%29%2814345%29%29. 71_Dr. Rudolf Turnwald zastupoval v právních jednáních nejen firmu Josef Zimmermann k. s., ale též jednotlivé členy rodiny Zimmermannů, proto fond Rodinný archiv Turnwaldů obsahuje rodinné záležitosti Nenny Zimmermannové.

23.9.2014 22:05:54

Simona Nosková | Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů 72_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. 10, desky Gesellschaftvertrag, Výtah z obchodního rejstříku Rej. A. u Krajského soudu v Liberci, svazek A VIII, folio 185, běžné číslo firmy a řadové číslo zápisu 185/4. 73_BLÁHA, Jaroslav, cit. v pozn. 16, s. 10. 74_BERAN, Lukáš a Vladislava Valchářová, et al. Industriál Libereckého kraje: Technické stavby a průmyslová architektura: Průvodce. Praha: ČVUT – Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2007, s. 126. ISBN 978-80-0103798-0. 75_Karl Boromäus Guttmann, narozen 6. 8. 1880 ve Vídni, rakouský státní příslušník, syn majitele továrny na oleje, datum úmrtí nezjištěno. SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, desky Jos. Zimmermann, Eintritt Karl Guttmann als Commanditist, Abstammungsbescheid. 76_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, desky Jos. Zimmermann, Eintritt Karl Guttmann als Commanditist, Nachtrag z 31. 5. 1940. 77_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, desky Jos. Zimmermann, Eintritt Karl Guttmann als Commanditist, Gedächtnisprotokoll z 28. 12. 1939. 78_Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 343. 79_SOkA Liberec, SPO, kart. 1, Feuerwehralbum, s. 2–4. 80_Chronik der Gemeinde Alt-Habendorf, cit. v pozn. 11, s. 360. 81_Součástí tohoto odhadu jsou též plány a fotografie jednotlivých továrních objektů, které jsou velmi cenným vizuálním pramenem. SOA Litoměřice – pracoviště Most-Dělnická, JZ, inv. č II/5, kart. 1, desky Plány a fotografie továrny ve Stráži. 82_SOkA Liberec, fond Obchodní a živnostenská komora Liberec, kart. 1468, Složka firma Elektromechanik, Fragebogen z 31. 3. 1941. 83_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, desky Weser Flugwerke, Vertrag z roku 1944, datum neuvedeno.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 62

STUDIE

Tovární budova č. p. 1, červenec 2014. Foto NPÚ, ÚOP v Liberci

vrstvy, ostatně obdobně tomu bylo v případě jejích rodičů. Nalezli bychom mezi nimi nositele šlechtického titulu, továrníky a obchodníka. Nenny se později, zřejmě na konci třicátých let, rozhodla používat své rodné příjmení Zimmermannová. Stalo se tak na základě rozhodnutí zemského úřadu v Praze.72 O jejím přímém působení ve vedení firmy však není mnoho známo. Je zřejmé, že třicátá léta byla pro firmu Josef Zimmermann k. s. velice složitým obdobím. Úmrtí dvou společnic však nepředstavovala ojedinělá negativa. Na začátku třicátých let vystřídala období konjunktury druhé poloviny dvacátých let hospodářská krize. Jako všechny textilní podniky byla i firma Josef Zimmermann k. s. touto krizí zasažena. Do jaké míry byla v době hospodářské krize omezena výroba vlněného zboží a nakolik ovlivnila export produktů firmy, nelze z dochovaných pramenů zjistit. Podnik však krizi přečkal „poměrně dobře“,73 alespoň v porovnání s jeho dlouholetým konkurentem ze Starého Habendorfu, s vlnařskou firmou Brüder Siegmund, jež v roce 1934 zkrachovala.74 V roce 1939 vstoupil do podniku jako komanditista Dr. Rudolf Turnwald, liberecký advokát, který po dlouhá léta právně zastupoval firmu a rodinu Zimmermannů. Již v roce 1940 byl však z obchodního rejstříku jako komanditista vyloučen, stejně jako švýcarská firma A. G. für Handel und Industrie in Textilien. Naproti tomu vstoupil do podniku jako komanditista Karl

Guttmann,75 komerční rada (Kommerzialrat) ve Starém Habendorfu.76 Karl Guttmann působil ve firmě od února roku 1937, zřejmě na vyžádání Nenny Zimmermannové, jež se později stala jeho manželkou. V říjnu roku 1938 získal plnou moc (Generalbevollmächtigter) a působil jako vedoucí prokurista (Prokuraführer).77 Výroba textilu v továrně ve Starém Habendorfu probíhala i během prvních let druhé světové války. Dne 2. 10. 1940 vzplanul v továrních budovách požár, který vypukl v barvírně. Následné škody byly dle kronikáře minimální.78 Několik provozoven však mělo značně poškozené střechy.79 K další havárii došlo 2. 6. 1942 ve čtvrt na dvanáct v noci, kdy vypukl v továrně opět požár. Tentokrát však byly škody velké. Provoz v továrně poškozené požárem pozastavily na začátku července německé úřady.80 Tovární budovy byly poté nějakou dobu nevyužívané. Majitelé firmy Josef Zimmermann k. s. se rozhodli řešit složitou válečnou situaci a přikročili k pronajímání továrních objektů. Při této příležitosti byl pořízen soupis a odhad komerčních ploch objektů továrního areálu.81 V roce 1943 byla část továrních objektů skutečně pronajata sousednímu zbrojnímu provozu, a to berlínské firmě Elektromechanik G. m. b. H., která působila ve Starém Habendorfu v prostorách bývalé továrny bratří Siegmundů od prosince roku 1939.82 Tovární areál využila v roce 1944 také brémská firma Weser Flugzeugbau G. m. b. H.83 Tato německá firma měla své pobočky FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:54

Katedra historie FP TUL

STUDIE

i na českém území. Výroba letadel byla na území Třetí říše, vzhledem k bombardování průmyslových závodů, velice riskantní, proto byla přesunuta do „klidnějších oblastí“. Kromě jednotlivých továrních objektů však firma Zimmermann k. s. pronajala také několik textilních strojů. Nájemci se staly okolní textilní provozy, jako například firma Ferdinand Zedlitz, přádelna vlny, firma Hoffmann & Söhne nebo firma Pfeifer & Sohn.84 Velké komplikace nastaly pro majitele podniku i po skončení války. Nejprve došlo k zabrání některých továrních pozemků na základě dekretu 12/1945 Sb., tedy dekretu o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. 85 Dne 1. července 1945 byla ustanovena do podniku národní správa a národním správcem jmenován Miroslav Žák.86 V jednom objektu továrny vznikl sběrný tábor pro osoby považované za Němce,87 součást libereckého Oblastního sběrného střediska, jenž ukončil svou činnost v roce 1949.88 V prosinci roku 1945 bylo majitelům firmy Nenny Zimmermannové, znovuprovdané Guttmannové, a Karlu Guttmannovi dáno zpětné povolení k provozu. Oba byli rakouskými občany a Karl Guttmann dosáhl potvrzení o antifašistické činnosti. Textilní výroba v továrně na jemné vlněné látky se znovu oficiálně rozběhla.89 Tím došlo ke zrušení nařízení německých úřadů z roku 1942. Firma byla i nadále vedena jako komanditní společnost. Komanditními členy zůstali Nenny Guttmannová jako komplementářka s účastí 76 % a Karl Guttmann, komanditista a obchodní vedoucí s účastí 24 %. Obchodně a právně se společnost nezměnila, přestože nad ní byla ustanovena národní správa. Ačkoliv byli Guttmannovi stále majiteli firmy, pravomoci již neměli prakticky žádné. Manželé Guttmannovi se v březnu roku 1946 odvolali proti národní správě ve své firmě.90 Odvolání těchto rakouských státních příslušníků slibovalo nadějný výsledek. Již v červenci roku 1945 totiž podal místní národní výbor ověření, ve kterém s tamější Antifou potvrdil, že společník firmy pan Karl Guttmann „... jakožto rakouský příslušník nebyl vůbec členem S. D. P. ani N. S. D. A. P., což se mu může tímto potvrditi, a též XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 63

se choval vždy protinacisticky po celou dobu okupace, a pro jeho vzorné antifašistické chování byl persekuován nacistickým režimem“.91 I toto ověření MNV vypadalo pozitivně a mluvilo pro zrušení národní správy. Odvolání manželů Guttmannových však zřejmě nebylo úspěšné, jelikož na listinách tykajících se firmy je i v roce 1948 uvedena národní správa.92 Manželé již v této době žili zřejmě v Rakousku.93 V roce 1948 byla firma znárodněna. Poté se v továrních budovách vystřídalo několik státních podniků. Textilní výroba zde byla po dlouhou dobu zachována, přesto došlo k výraznému zmenšení počtu původních továrních objektů a provozoven. Objekty vzniklé v druhé polovině 20. století pak byly vystavěny bez jakéhokoliv citu k architektonickému vzhledu původních budov. Po znárodnění byl tovární areál nejprve přičleněn k liberecké Textilaně. Od roku 1950 zde sídlila firma TOKO, továrna na koberce se sídlem ve Vratislavicích. Již v roce 1951 se však tovární areál stal jedním z provozů n. p. Trhárny, který se zabýval jedním z textilních odvětví, a to zpracováním textilních odpadů určených jako základ surovin pro další výrobu. V roce 1958 byl podnik přejmenován na RETEX94 a došlo též ke změně jeho výrobního programu – nyní se zabýval zušlechťováním textilních materiálů.95 RETEX, a. s. vlastnil tovární objekty do roku 2013. Provoz zde však byl ukončen již dříve a opuštěné tovární budovy byly nabídnuty k prodeji. Od roku 2013 sídlí v objektech bývalé textilní továrny firma Keramika CZ s.r.o., jež zde má sklady a kanceláře. Nalezení nového majitele a také nového účelu je přirozeně velmi důležité, jelikož nevyužívané budovy postupně chátraly. Za necelý rok působení této firmy zde došlo k drobným terénním úpravám a k vyčištění celého areálu, v budově č. p. 1 byly zřízeny kanceláře a přízemní hala je využívána jako sklad. Objekt nové přádelny byl nabídnut k pronájmu. Budoucnost tohoto areálu, skrývajícího zbytky jednoho z nejstarších textilních průmyslových podniků na Liberecku, je však zřejmě bez nového finančně zajištěného programu mlhavá.

84_SOkA Liberec, RAT, inv. č. III/48-49, kart. č. 10, desky Jos. Zimmermann, Mietvertrage Maschinen. 85_SOA Litoměřice – pracoviště Most-Dělnická, JZ, inv. č I/3, kart. 1, desky Pozemkové záležitosti, Jos. Zimmermann, Stráž n. N., delimitace pozemkového majetku 1948. 86_SOkA Liberec, JLaS, inv. č. III/34, kart. 163, Zpráva Severočeské důvěrnické společnosti, a.s., v národní správě, spol. hosp. poradní, Liberec, Třída maršála Stalina č. 55, o provedené revisi a sestavení účetní uzávěrky k 31. 12. 1945 firmy Josef Zimmermann, s. 2. 87_SOkA Liberec, fond Místní národní výbor Stráž nad Nisou (MNV S. n. N.), inv. č. 96, kart. 6, Výměr, č. j 12648 pro kn. vl. 402 z 8. 8. 1946. 88_LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Lenka ŠTOPPEROVÁ. Oblastní sběrné středisko v Liberci a odsun Němců, Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2009, roč. 10, s. 87–119. ISSN 1213-5097. 89_SOkA Liberec, JLaS, inv. č. III/34, kart. 163, Zpráva Severočeské důvěrnické společnosti, a.s., v národní správě, spol. hosp. poradní, Liberec, Třída maršála Stalina č. 55, o provedené revisi a sestavení účetní uzávěrky k 31. 12. 1945 firmy Josef Zimmermann, s. 2. 90_SOkA Liberec, MNV S. n. N., inv. č. 211–212, kart. 29, desky Vyjmutí z odsunu – Němečtí specialisté, Žádost o vynětí firmy z národní správy z 15. 3. 1946. 91_SOkA Liberec, MNV S. n. N., inv. č. 209, kart. 29, desky ANTIFA, Ověření z MNV ze dne 14. 7. 1945. 92_SOkA Liberec, MNV S. n. N., inv. č. 211–212, kart. 29, kladná odpověď na žádost o ponechání německých pracovních sil z 29. 10. 1948. 93_SOkA Liberec, MNV S. n. N., inv. č. 210, kart. 29, desky Dobrovolné odchody. Seznam bez data, zde uvedeni mezi německými majiteli, ne jmenovitě, ale jako „Fa. Zimmermann“. 94_RETEX a.s. [online], [cit. 2012-08-10]. Dostupné z: http:// www.retex.cz/. 95_BLÁHA, Jaroslav, cit. v pozn. 16., s. 10.

23.9.2014 22:05:54

Studie

Search for the suitable place for a ﬂat surface airﬁeld in Česká Lípa 1945–1950

ABSTRACT

VOJTĚCH HÁJEK | This study analyses the process of a search for the

suitable place for a flat surface airfield in Česká Lípa which was carried out between 1945 and 1950. This study contemplates this problem in the context of the changing world of sport and recreational flying in the post war years. The regional aspect is also taken into question – namely the integration with other sport airfields in Liberec region with consideration of the special position of Česká lípa airfield amongst them. Sources of this study consisted of field survey, digitalized carthografic creations, orthophotograph maps and materials of archival nature (State regional archives Česká Lípa), contemporary periodicals and documents.

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Aeroklub Česká

Aeroklub Česká Lípa

Lípa

Bezmotorové létání

gliding

Česká Lípa - město

city of Česká Lípa

kluzáky

sail-planes

Plachtění na větroních

Písečná

Ramš

Zahrádky

větroně Zahrádky

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 64

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:54

Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950 VOJTĚCH HÁJEK

Obr.1_Pohled na letištní budovy s vytyčovacím čtvercem od východu, současný stav. Foto Oldřich Schulz

Úvodem istorie létání v České Lípě, stejně jako historie sportovního létání, popř. historie letišť, zůstává do dnešní doby spíše odborně nezpracovávaným tématem.1 Hlavním cílem tohoto článku je zmapovat proces hledání vhodné lokality pro vznik tzv. rovinného2 letiště v České Lípě, který je nutné zasadit do kontextu poválečného vývoje a do vývoje sportovního letectví v severočeském regionu.3 Počátky létání v České Lípě jsou spojeny s Masarykovou leteckou ligou4 a okřeštickým svahovým letištěm, na kterém byla zahájena činnost v červnu 1935,5 v průběhu října byl dostavěn hangár na zmiňovaném letišti.6 Létání pod křídly TGM bylo ukončeno v září 1938, a to jako důsledek událostí vyplývajících z Mnichovské dohody. Především činnost Nationalsozialistisches Flie-

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 65

1_Pro zpracování příspěvku byly využity archivní fondy MěNV a ONV v České Lípě, jež jsou uloženy v místním Státním okresním archivu. Dále jsou použity články z odborného tisku, především z časopisů Rozlet a Letectví. Regionální tisk jako pramen je samozřejmě logický a žádoucí, ale vzhledem k malým nákladům a nedostatečné archivaci se jej prozatím nepodařilo dohledat. Nepodařilo se bohužel nalézt ani kroniku, popř. archiv aeroklubu Česká Lípa, s největší pravděpodobností neexistují. Autorovi příspěvku není také známa žádná odborná historická práce, která se věnuje historii sportovního letectví, popř. historii jednotlivých letišť. Pro studium dějin sportovního letectví v ČSR lze využít publikaci: VEJVODA, Ladislav. Na křídlech větru – Historie bezmotorového létání v Československu 1918-1952. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-8680883-3. Poměrně hojné jsou vzpomínky jednotlivých členů místních aeroklubů, např.: ZIEBERT, Jan. Vzpomínky na Ranou. Raná u Loun: Aeroklub Raná u Loun, 2012; MĚRKA, Oldřich. Do větru a mraků. Cheb: Svět křídel, 2012. ISBN 978-80-87567-10-4; ČERMÁK, Ladislav. Paměti pilota Čoudy. Praha: Naše vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-1069-0. 2_Viz příloha rovinné a svahové letiště. 3_V multidisciplinárním kontextu se problematice letišť věnoval autor článku ve své bakalářské práci: HÁJEK, Vojtěch. Vývoj a lokalizace letišť v Libereckém kraji. Liberec 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra geografie. 4_Masarykova letecká liga byla celonárodní leteckou organizací, která vznikla roku 1926 pod patronací prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Viz KŘÍŽ, František. Plachtění. Brno 1947, s. 63. 5_Plachtění, Letec, roč. XI, červen 1935, č. 6, s. 82. 6_Plachtění, Letec roč. XI, prosinec 1935, č. 12, s. 209.

23.9.2014 22:05:54

Vojtěch Hájek | Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950

gerkorps7 v českolipském regionu v letech 1938 až 1945 není zatím probádána.8 V situaci těsně po skončení války chtělo mít vlastní letiště snad každé větší město. V regionálním měřítku bylo liberecké letiště vybudováno již před válkou9 a hodkovické v jejím průběhu.10 Vedle zmíněných letišť nutno uvést vojenské letiště v Hradčanech u Mimoně. Všechna byla využívána ustupujícími německými vojsky.11

Okřeštické letiště

STUDIE

až severozápadně od obce Okřeštice. Pro svahové létání, resp. ‚‚plnění zkoušky A‘‘, zde nad okolní terén vystupuje vrch Bučina, ze kterého byly prováděny vzlety jihovýchodním, jižním, jihozápadním nebo západním směrem. Lokalitu zde vymezuje železniční trať. Obec Okřeštice se nachází přibližně 1 km východně od obce Sosnová a 2 km od železničního nádraží v České Lípě.13 Dle článku v časopisu Rozlet zde byla prováděna pouze zkouška A, po jejímž splnění jsou absolventi posíláni na jiné letiště. Z toho je možné usuzovat celkovou nevhodnost okřeštického letiště k rozvoji bezmotorového létání, jelikož pro splnění této nejnižší zkoušky je potřebný pouze mírně se svažující terén, na kterém není dále možné pokračovat ve svahovém létání. Proto byli letci posíláni do leteckých škol v lepších lokalitách, např. do Zemské plachtařské školy v Hodkovicích,14 kde absolvovali výcvik k získání zkoušek15 B a C. 16

Po skončení druhé světové války, na předválečných základech Masarykovy letecké ligy, vznikaly pobočky Českého národního aeroklubu velmi rychle. I v České Lípě byla místní organizace obnovena již v roce 1945. V roce 1946 sdružovala okolo sto dvaceti členů a začala vyvstávat zásadní otázka – zda je možné zřídit tzv. rovinné letiště, které bylo plánováno již v roce 1938.12 V tomto období bylo využíváno okřešické svahové letiště, jehož přesnou polohu se nepodařilo z dochovaných pramenů dohledat. Avšak po terénním průzkumu a stu- Lokalita Žízníkov diu digitalizovaných ortofotomap je možné s vysokou Plán výstavby rovinného letiště byl realizován po slopravděpodobností určit lokalitu nacházející se severně žitých jednáních, o kterých vypovídají především dokumenty Státního okresního archivu v České Lípě, až v roce 1949. První z možných lokalit, která byla vybrána pravděpodobně již před druhou světovou válkou, byl 7_NSFK byl nacionálně-socialistickou polovojenskou organizací v nacistickém Německu zastřešující letecké sporty a spolupracující s Hitlerjugend, v roce 1937 pohltila DVL (Německý letecký sportovní pozemek nalézající se v katastrální oblasti Žízníkov. svaz (Deutsches Luftsport Verband). Více BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka: Tato obec se nachází přibližně 2 km východně od města lexikon německého nacionálního socialismu 1933-1945. Praha: Prostor 2004. ISBN 80-7260-1091. V rámci organizačního schématu je možné českolipský oddíl zařadit takto: NSFK – NSFK-Gruppe 7 Česká Lípa. Z dochovaných materiálů lze polohu pláno(Elbe-Saale) (Drážďany), NSFK-Standarte 40 (Teplice), NSFK-Sturm 4/40 (Česká Lípa). vaného letiště pouze odhadovat. Avšak po provedení te8_Pro nahlédnutí do činnosti NSFK v českých zemích je vhodné upozornit na publikace: PRIMAVESI, rénního průzkumu a analýze citovaných dokumentů lze Erwin. Im Auf- und Abwind. Geschichte einer Fliegergemeinschaft. Kraiburg am Inn: Horst Maier Verlag, 1985; KLEINHANS, Erich. 1 Jahr Nationalsozialistisches Fliegerkorps im Protektorat Böhmen polohu plánovaného letiště s velkou pravděpodobností und Mähren. Praha: Deutsche agrarische Druckerei, 1940. určit. Vytipovaná plocha byla zasazena přibližně 1 km 9_HAVLÍK, Jan a Oldřich SOUČEK. Letiště v Libereckém kraji. Liberec: Liberecký kraj – odbor jižně od obce Žízníkov a orientována ve SZ-JV směru. dopravy, 2008, s. 10-15. 10_ZIMA, Radek. Z dějin hodkovického letiště, Jablonec nad Nisou 1994, s. 6–7. Soukromý archiv Pro tuto lokalitu hovoří i blízkost svahového letiště Radka Zimy. u obce Okřeštice, což by pravděpodobně zjednodušilo 11_NOVÁK, Vladimír. Armáda v Liberci a Libereckém kraji. Liberec: Knihy 555, 2008, s. 47–48; PLAVEC, Michal. Letecké operace Rudé armády na Liberecku ve světle ruských dokumentů. Fontes případný přesun kluzáků a dalšího leteckého materiálu. Nissae. Prameny Nisy. 14, 2013, č. 2, s. 14–21. ISSN 1213-5097; RYDYGR, Zdeněk. Konec druhé Jednání o zřízení rovinného letiště se postupně konala světové války na letišti v Hradčanech. Bezděz. 1998, č. 7, s. 211–220. ISSN 1211-9172. v průběhu roku 1946, což je možné doložit dopisem 12_Rozlet v našich ČNA, Rozlet, 2, 13. 2. 1946, č. 7, s. 14. 13_Ortofotomapy z padesátých let. In: Prohlížení map [online]. 7. 8. 2013 [cit. 11. 1. 2014] místní pobočky Českého národního aeroklubu na MiDostupné z: http://geoportal.gov.cz/web/guest/map. nisterstvo dopravy, který je datován 31. října 1946 14_Zemská plachtařská škola působila na hodkovickém letišti v letech 1945–1950, poté byla přesunuta do Vrchlabí. Více ZIMA, Radek, cit. v pozn. 5, s. 9–10. a citován ve vyjádření Ministerstva dopravy z 21. květ15_Viz příloha výkonnostní odznaky. na 1947.17 Ze zmiňované odpovědi adresované místní 16_Rozlet v našich ČNA, Rozlet, 2, 13. 2. 1946, č. 7, s. 14. 17_Státní okresní archiv (SOkA) Česká Lípa, fond Městský národní výbor (MěNV) Česká Lípa, inv. č. pobočce Českého národního aeroklubu je zřejmé, že 631, ev. č. 194. ministerstvo provedlo místní šetření, ve kterém po66

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 66

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:55

Katedra historie FP TUL

STUDIE

ukazuje na nutnost vyrovnání a odvodnění terénu a vykácení části okolních lesů. Po těchto úpravách by považovalo vybranou plochu za vhodnou pro zřízení rovinného letiště. Na základě předešlého rozhodnutí doporučilo zahájit jednání s dalšími úřady ohledně výkupu pozemků pod plánovaným letištěm. Komplikace nastaly po odpovědi Středočeských elektráren n. p., které chtěly příslušnou lokalitou vést linku vysokého napětí z Liberce do České Lípy. To je patrné z dopisu Ministerstva dopravy z 21. června 1947, obsahujícího žádost o poskytnutí plánů zamýšlené linky vysokého napětí kvůli jejich posouzení. Proces zřízení letiště v katastrálním území obce Žízníkov ukončil telegram datovaný 29. července 1947. Ministerstvo dopravy po konzultaci se Středočeskými elektrárnami n. p. oznámilo, že není možné přeložit výstavbu zmiňovaného vedení vysokého napětí, a proto je nutné hledat pro rovinné letiště hledat nové místo.18

Lokalita Ramš Ihned po krachu projektu vybudování rovinného letiště v katastrálním území obce Žízníkov začala místní odbočka Českého národního aeroklubu s podporou MNV Česká Lípa hledat další vhodnou lokalitu. Jelikož se v přímém okolí České Lípy nenacházely žádné vhodné plochy, vstoupila do popředí zájmu mírně vzdálenější oblast jižně od města nedaleko obce Ramš. Obec Ramš se nalézá východně od spojnice mezi obcemi Sosnová a Zahrádky, přibližně 4 km jižně od města Česká Lípa. Koncem roku 1947, když byla nová plocha vybrána, začali členové místní pobočky po předchozích zkušenostech úzce spolupracovat s MNV v České Lípě, který měl o vznik rovinného letiště velký zájem. Přesto hledali podporu i u ostatních orgánů. Příkladem je dopis z 3. ledna 1948 od vedení místní pobočky Českého národního aeroklubu adresovaný Koordinačnímu výboru Okresní národní fronty v České Lípě. Z dokumentu zřetelně vyplývá žádost o podporu myšlenky vybudovat letiště na pozemcích hospodářsko-lesnické společnosti Výspa n. p. jižně od města v katastrálním území obcí Zahrádky a Karasy o přibližné rozloze 50 ha.19 Opět je zaslán návrh na příslušná ministerstva, která reagují vysláním technické komise počátkem dubna 1948. Komise, kterou tvořili Ing. Josef Veselý z Ministerstva XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 67

Obr.2_SG-38 v letu. Ilustrační snímek. Osobní archiv Jana Hrbatsche.

dopravy, kpt. Vilém Bufka20 z Hlavního inspektorátu branné výchovy Ministerstva národní obrany a zástupci místního aeroklubu, konstatovala vhodnost tohoto terénu nedaleko obce Ramš pro bezmotorové i motorové létání. Vybraná plocha měla rozměry 1200 x 1200 m, rovný terén vyvýšený nad okolním, takže překážkami pro letovou činnost byly pouze telefonní vedení podél silnice a hospodářská budova při severní straně plánovaného letiště, nehledě na několik jednotlivých stromů na ploše, které by bylo nutné odstranit. Bylo také navrhováno zrušit polní cestu na východní straně letiště, jelikož by terén jinak vyžadoval nepoměrně více povrchových úprav. Doporučení směřovala k vybudování plochy o nejnutnější výměře 700 x 450 m. Tak by vznikly v úhlopříčkách dvě vzletové a přistávací dráhy21 ve směrech ZSZ-VJV a ZJZ-VSV o přibližné délce 750 m, čímž by se docílilo dostatečné vzdálenosti konců drah od zmiňovaného telefonního vedení. Vedle hlavních se počítalo se vznikem pomocného pásu ve směru S-J o délce 450 m. Technická zpráva dokonce navrhovala různé způsoby zasíťování letištních budov. Zastavovaný prostor bylo možné zasíťovat buď od silnice mezi oběma dráhami, nebo podél stávajících hospodářských budov na severní straně lokality.22 O vhodnosti jejího výběru svědčí i dokument datovaný 14. dubna 1948, v němž zástupce Ministerstva dopravy doporučuje, aby místní pobočka Českého národního aeroklubu dbala na schvalování letiště dle leteckého zákona. Navrhuje prostudování odborného časopisu Civilní letectví č. 8, ve kterém byly v roce 1947 publikovány seznamy potřebných dokumentů, jež je nutné přiložit k žádosti o zřízení letiště.23 Přes výše zmiňovanou velmi nadějnou technickou

18_Státní okresní archiv (SOkA) Česká Lípa, fond Městský národní výbor (MěNV) Česká Lípa, inv. č. 631, ev. č. 194. 19_Tamtéž. 20_Vilém Bufka byl pilotem 311. čs. bombardovací perutě RAF. Jako jediný přežil sestřelení bombardéru Vickers Wellingtonu Mk. IC KX-T, T-2990 při náletu na Brémy, 22. června 1941. Zbytek války strávil v zajateckých táborech. Více BUFKA, Vilém. Bombardér T-2990 se odmlčel. Praha: Svoboda, 1968. 21_V textu bude dále používána zjednodušená varianta, pouze „dráha“. 22_SOkA Česká Lípa, fond MěNV Česká Lípa, inv. č. 631, ev. č. 194. 23_Tamtéž.

23.9.2014 22:05:55

Vojtěch Hájek | Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950

24_SOkA Česká Lípa, fond MěNV Česká Lípa, inv. č. 631, ev. č. 194. 25_ŠOREL, Václav. Letadla československých pilotů. Praha: Albatros, 1986, s. 258–266. 26_Sportovní létající zařízení je oficiální označení ultralehkých letadel. O Ramši více: SAINER, Patrik. Databáze letišť 2012. Praha: Avion 2012, s. AD 34. ISBN 978-80-86522-25-8. 27_SAINER, Patrik, cit. v pozn. 26, s. AD 5. 28_Myšleno rovinného letiště. Více v příloze rovinné a svahové letiště. 29_SOkA Česká Lípa, fond Okresní národní výbor (ONV) Česká Lípa, inv. č. 941, ev. č. 585. 30_SOkA Česká Lípa, fond MěNV Česká Lípa, inv. č. 631, ev. č. 194. 31_V České Lípě, Letectví, 25, 12. 12. 1949, č. 25, s. 595. 32_Tamtéž, s. 599. 33_SOkA Česká Lípa, fond MěNV Česká Lípa, inv. č. 713, ev. č. 251.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 68

zprávu českolipské letiště nevzniklo ani zde. V průběhu standardního schvalování plánu výstavby letiště na jednotlivých ministerstvech přišlo zamítnutí z Ministerstva zemědělství. Z nedatovaného dokumentu vyplývá, že Ministerstvo zemědělství nehodlá schválit výstavbu letiště kvůli záboru velmi kvalitní zemědělské půdy.24 S rozmachem agrochemické činnosti v průběhu sedmdesátých let 20. století vznikla na tomto místě plocha určená pro působení práškovacích letadel, především Z-37 Čmelák.25 Od devadesátých let je využívána jako plocha pro sportovní létající zařízení.26

Lokalita pod Špičákem Zamítnutí druhé vybrané lokality pro vybudování rovinného letiště v průběhu roku 1948 nastartovalo další snahy místní pobočky Českého národního aeroklubu o hledání vhodné lokality, kde by se nevyskytovaly předešlé konflikty zájmů ohledně využití daných ploch. Koncem téhož roku byla vytipována oblast na sever od města Česká Lípa v katastru obce Písečná nedaleko vrchu Špičák. Lokalita se nachází přibližně 3,5 km SSV od města Česká Lípa, východně od komunikace spojující Českou Lípu a Nový Bor. 27 Stejně jako v předchozím případě dorazila příslušná komise, která zhodnotila možnosti využití vybraného místa pro stavbu rovinného letiště. Z dopisu Ministerstva dopravy pro místní pobočku Českého národního aeroklubu z 21. dubna 1949 vyplývá, že terén dovoloval vybudování dráhy ve směru SZ-JV bez větších úprav. Avšak celkově konstatuje nevhodnost vybraných pozemků pro vznik motorového28 letiště především ze tří hlavních důvodů. Prvním je nevhodnost okolního terénu, tj. překážek v sestupových rovinách apod., druhým nemožnost dalšího rozšiřování letištního komplexu a třetím je nutnost rozsáhlých úprav přibližně 1,5 km dlouhé komunikace na letiště. Proto Ministerstvo dopravy navrhovalo zřídit letiště v předchozí lokalitě, tj. v katastrálním území obce Zahrádky, jelikož tyto pozemky nevyžadovaly výraznější úpravy a byly blízko k pozemním komunikacím.29 Pravděpodobně na základě doporučení Ministerstva dopravy vznikl soupis pozemků v lokalitě Karasy a Zahrádky, kde byly tázány Státní statky Zákupy, zda by bylo možné pozemky pro stavbu letiště získat a vlastníkům pozemků přidělit

STUDIE

jako náhradu jiné. Dokument, odeslaný na MNV Česká Lípa, je datován k 29. červenci 1949.30 Přes všechny snahy vrátit se k lokalitě Ramš byla stavba letiště nakonec realizována v katastru obce Písečná. Přesné datum rozhodnutí se nepodařilo nalézt, avšak již v průběhu jara 1949 bylo rozhodnuto o zřízení rovinného letiště na příslušných pozemcích a následně se začalo s budováním letištního areálu. Tehdejší atmosféru dobře vystihuje příspěvek z časopisu Letectví: „Nelze nechat bez povšimnutí drobnou, ale obětavou a záslužnou práci některých našich aeroklubů. V České Lípě neměli nic; ani pořádné letiště, ani hangár, jen jeden kluzák bez imatrikulace a rozbitého ‚‚Honzu‘‘. Nečekalo se, že tam poroste činnost. Avšak překvapili.“ MNV Česká Lípa věnoval místnímu aeroklubu starý benzínový sklad o rozměrech 14 x 24 m, který členové aeroklubu rozebrali a do konce zmiňovaného roku znovu sestavili na novém letišti.31 Ocelová konstrukce je posazena na nízké podezdívce vybudované na betonové desce (obr. 3). Realizace projektu probíhala ve velké míře aktivisticky, především o víkendech, což v mnoha ohledech zvyšovalo popularitu místního aeroklubu a pozvolna stoupal počet jeho členů.32 O nákladném budování letiště v nepříliš vhodné lokalitě vypovídá i dotazník, pravděpodobně odeslaný místním aeroklubem na příslušná oddělení Aeroklubu československého koncem roku 1949. Zde se konstatuje, že celková výměra nového letiště je 56 ha a že jeho vybudování a především zřízení dráhy bude vyžadovat velké úpravy terénu. Odhady nákladů pro rok 1949 představovaly 150 000 Kčs a 1 500 000 Kčs pro léta 1950 až 1953. Z nich bylo nutné financovat dostavbu hangáru, úpravy dráhy a vznik společenské budovy.33 Pracovní nasazení demonstruje úvod k článku v časopisu Letectví v roce 1951: „V 25. čísle našeho časopisu ‚‚Letectví‘‘ z r. 1949 se objevil po prvé článek o aeroklubu v České Lípě, z něhož jste viděli, jak se zde začíná budovat hangár. Od té doby nebylo o aeroklubu ani slechu. Ale pozor! Nezemřeli jsme a jsme tady letos znovu, abychom vám oznámili, co se u nás za tu dobu stalo.‘‘ Přes mnohé problémy s nedostatkem materiálu byl hangár dostavěn v květnu 1950, kdy byl slavnostně osaFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:56

Katedra historie FP TUL

STUDIE

Obr. 3_ Stavba hangáru na českolipském letišti. V České Lípě, Letectví, roč. XXV, č. 25, 12. 12. 1949, s. 595. Obr. 4_ Z- 23 Honza a SG-38 Schulgleiter před českolipským hangárem. VLK, Miroslav. Život aeroklubu v České Lípě v roce 1950, Letectví, roč. XXVII, č. 9, 30. 4. 1951, s. 212. Obr. 5_ Grunau Baby GB-IIb před českolipským hangárem. VLK, Miroslav. Život aeroklubu v České Lípě v roce 1950, Letectví, roč. XXVII, č. 9, 30. 4. 1951, s. 212.

zen vraty. Členové aeroklubu pracovali po zaměstnání každý den až do tmy. Postupně pokračovaly úpravy dráhy, především kvůli rozhodnutí uspořádat na podzim téhož roku letecký den. Počátkem léta dorazila komise z Ministerstva dopravy, která poukázala na nedostatky a navrhla jejich řešení. S podporou místního MNV a hospodářské školy se podařilo dokončit přípravu XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 69

dráhy k plánovanému datu leteckého dne 1. října 1950, který proběhl za velkého zájmu místního obyvatelstva, avšak za nepříznivého počasí. Od dopoledních hodin se počasí pozvolna zhoršovalo, tj. snižovala se výška souvislé oblačnosti a přicházely občasné přeháňky.34 Jediným vystoupením, ve ztížených meteorologických podmínkách realizovaným, byl seskok parašutistů z do-

34_VLK, Miroslav. Život aeroklubu v České Lípě v roce 1950, Letectví, 27, 30. 4. 1951, č. 9, s. 212.

23.9.2014 22:05:56

Vojtěch Hájek | Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950 35_Douglas C-47 (DC-3) Dakota je jedním z nejvýznamnějších dopravních letadel druhé světové války. V ČSR byly využívány jak ve vojenské, tak v civilní verzi do poloviny padesátých let. Více viz ŠOREL, Václav cit. v pozn. 25, s. 179, 234. 36_VLK, Miroslav, cit. v pozn. 34, s. 212. 37_Spolu s SG-38 nejrozšířenější školní kluzák do počátku padesátých let. K Z-23 více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ. Větroně na československém a českém nebi. Cheb: Svět křídel, 2009, s. 84-87. ISBN 978-80-86808-64-2. 38_V České Lípě, Letectví, cit. v pozn. 31, s. 595. 39_Byly identifikovány z fotografií přiložených k článku Život aeroklubu v České Lípě v roce 1950, Letectví, cit. v pozn. 34, s. 212; K SG-38 více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ, cit. v pozn. 32, s. 8–11. 40_VLK, Miroslav, cit. v pozn. 34, s. 212. 41_Rozlet v našich ČNA, Rozlet, cit. v pozn. 12, s. 14. 42_VLK, Miroslav, cit. v pozn. 34, s. 212. 43_Jako kluzáky byla označována školní bezmotorová letadla. Pojem větroně se využíval pro sportovně hodnotnější bezmotorová letadla, na kterých již bylo možno plnit pokročilé výkonnostní odznaky (zkoušku C a vyšší). K tématu kluzáků a větroňů více KŘÍŽ, František. Plachtění. Brno, 1947, s. 256–263. 44_Grunau Baby sloužila jako mezistupeň mezi výcvikovými, jednomístnými kluzáky a sportovními větroni. V mnoha aeroklubech se jednalo o nejmodernější techniku do počátku padesátých let, pozvolně byly nahrazovány československými větroni Z-24 Krajánek nebo Z-125 Galánka. K GB-IIb více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ, cit. v pozn. 38, s. 12–17. 45_VLK, Miroslav, cit. v pozn. 34, s. 212. 46_Po konci války se obrátili českoslovenští plachtaři na maršála Koněva s prosbou o darování materiálu z plachtařské školy v Grunau (dnes Jeźów Sudetski). Po obdržení kladné odpovědi vyrazila 23. července 1945 skupina 110 plachtařů pod vedením zástupců MNO. Celkem bylo dovezeno 116 větroňů, 16 kluzáků, 3 motorová letadla a další materiál v hodnotě přibližně 15 mil. Kč. Více KŘÍŽ, František, cit. v pozn. 34, s. 75. 47_Více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ, cit. v pozn. 37. 48_Rozhovor se Zdeňkem Šádkem, pamětníkem, bývalým členem AK Děčín a AK Česká Lípa, v listopadu 2010. 49_Rozhovor s Jaroslavem Šultysem, aktivním členem AK Česká Lípa, v listopadu 2010. 50_HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 3, s. 16–29.

pravního letounu typu Dakota.35 Smůlu měli plachtaři z Liberce, kteří svoji techniku jen přivezli a zase hned odvezli na otevřených transportních vozech. Přesto skončil letecký den u místního obyvatelstva úspěchem, a tak byl přislíben nový, naplánovaný na 5. srpna 1951.36

Počátky leteckého provozu na novém letišti S dostavbou hangáru vzrůstala i letecká činnost aeroklubu, která nebyla možná delší dobu, jelikož jediný kluzák typu Z-23 Honza37 byl poškozen38 a pravděpodobně do května 1950 opraven. V téže době se nacházely na českolipském letišti dva další kluzáky typu SG-38 Schulgleiter39 (obr. 4), které byly dovezeny z Varnsdorfu a Děčína a zástupci Ministerstva dopravy koncem měsíce imatrikulovány.40 Problém s nedostatkem kvalifikovaných instruktorů, přetrvávající pravděpodobně od roku 1946,41 vyřešilo nalezení plachtařského instruktora mezi vojáky místní posádky, a tak bylo možné začít s intenzivním výcvikem.42 Ve stejném období byl přidělen obnovujícímu se aeroklubu první větroň43 70

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 70

STUDIE

Grunau Baby GB-IIb44 OK-8015 (obr. 5), na kterém sice deset českolipských plachtařů splnilo zkoušku C, avšak pak musel být pro své stáří a opotřebení poslán v září 1950 do opravy.45 S největší pravděpodobností patřila ‚‚Bejbina‘‘ ještě do majetku NSFK v českých zemích nebo byla součástí daru maršála Koněva pro Aeroklub československý v roce 1945.46

Závěrem Uspořádání leteckého dne na podzim roku 1950 je možné považovat za konec prvního dějství v historii českolipského aeroklubu. Tím bylo symbolicky ukončeno i hledání rovinného letiště. To vzniklo v katastru obce Písečná, což je lokalita, která v jistých ohledech nebyla pro jeho vybudování příliš vhodná. Z rozboru dokumentů, z terénního průzkumu a znalosti následného vývoje vyplývá, že pro vznik letiště by byla vhodnější lokalita v katastru obcí Zahrádky a Karasy. Od poloviny padesátých let byla kořistní německá technika nahrazována novou československou, jako je např. LF-109 Pionýr pro základní výcvik nebo Z-24 Krajánek pro pokračovací, či VT-25/125/425 Šohaj pro sportovní výcvik plachtařů.47 To umožnilo pozvolný sportovní vývoj tohoto malého aeroklubu, jehož význam nepřekračoval okresní charakter. K rozšíření letového parku a počtu jeho členů došlo v roce 1960, kdy bylo zrušeno letiště v Děčíně.48 Provoz byl organizován pouze plachtařský bez jakéhokoli motorového letadla. Navijákovou stanicí, jak je tento stav nazýván, bylo letiště v České Lípě do poloviny sedmdesátých let 20. století, kdy mu byl trvale přidělen motorový vlečný letoun.49 Českolipské letiště bylo od počátku padesátých let „Davidem mezi Goliáši“, jelikož v Hodkovicích koncem čtyřicátých let sídlila ústřední plachtařská škola a motorový provoz se soustřeďoval v Ústí nad Labem nebo v Liberci.50 Hledání plochy pro vznik českolipského letiště je jednou z dosud nezmapovaných kapitol regionálních dějin sportovního letectví. Přes svůj lokální charakter bylo procesem v mnoha ohledech jedinečným, přinášejícím náhled jak do postupu schvalování nových letišť, tak i do poválečných začátků sportovního letectví v ČSR. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:56

Katedra historie FP TUL

STUDIE

Obr. 6_Grafické znázornění podmínek pro splnění zkoušek A,B,C. ELSNIC, Karel: Výcvik plachtaře – I. díl, výcvik začátečníka. Praha: Grafická unie, 1946, s. 10.

Rovinné a svahové letiště Pojem rovinné letiště se používá pro standardní typ letiště, na kterém je možný jak motorový, tak bezmotorový provoz (tím je myšlena možnost startu kluzáků/větroňů jak pomocí navijáku, tak ve vleku za motorovým letadlem). Lze říci, že je to typ letiště, jaké známe dnes. V počátcích sportovního letectví existuje také druh letiště, které se nazývá svahové a je určeno pouze pro bezmotorové létání, kde se start provádí především pomocí gumového lana, jímž je bezmotorové letadlo ‚‚vystřeleno‘‘ ze svahu dolů.51

Výkonnostní odznaky Zmíněné zkoušky A, B, C byly základními metami ve výcviku plachtaře na jednomístném kluzáku. Podmínky pro jejich splnění: (Obr. 6) A – pět letů v přímém směru, z toho čtyři o délce 20 s a jeden o délce 30 s. B – pět letů trvajících déle než 1 min., při kterých žák provede zatáčky ve tvaru S. C – let o délce 5 min. nad úrovní vzletu, v průběhu nesmí pilot klesnout pod úroveň vzletu. D – (označované také jako stříbrné C) tři lety, prvý v trvání pěti hodin, druhý s převýšením nad místem vzletu nebo nejnižším bodem letu 1 000 m a třetí let, při kterém pilot uletí nejméně 50 km od místa vzletu.52 V současnosti se plní až zkouška D, jelikož předchozí ztratily svůj smysl při přechodu na výcvik pomocí dvojmístných kluzáků na počátku padesátých let.53 Dále se udělují E (zlaté C), diamanty a odznaky za 750, 1000, 1250 km atd.54 XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 71

51_Problematice způsobu vzletu kluzáků a větroňů ve studovaném období se blíže věnují: ELSNIC, Karel. Výcvik plachtaře – I. díl, výcvik začátečníka. Praha: Grafická unie, 1946, s. 14–26; HRBEK, Jan. Plachtění – příručka pro piloty kluzáků. Praha: Grafická unie, 1939, s. 75–110; KŘÍŽ, František. Plachtění. Brno, 1947, s. 240–255. 52_ELSNIC, Karel, cit. v pozn. 51, s. 10. 53_Více viz VEJVODA, Ladislav: cit. v pozn. 1, s. 488. 54_Přesné znění podmínek pro splnění zlatého C nebo diamantů zde nebude prezentováno, jelikož tematicky překračují zaměření příspěvku. Více IVANOVÁ, Jiřina. Více o plachtařském výcviku a zkouškách. [online]. 7. 2. 2012 [cit. 29. 1. 2014] Dostupné z: http://www.letani-jes.wbs.cz/ vycvik-ABC.html.

23.9.2014 22:05:56

Studie

VILÉM BOHÁČ – solitaire of Liberec photography

ABSTRACT

KATEŘINA NORA NOVÁKOVÁ | Liberec architect and photographer Vilém Boháč

(1. 9. 1922 Čisovice – 6. 12. 2001 Liberec) became deeply engaged in photographic art after World War Two. At first he was interested in dramatic and portraial photography. The first international achievements came with nude photography in the middle 60s. Very interesting are also the advertising photographies for the Skloexport international trade. His female nude on black background with distinct lines and contrast light transitions supplemented by various structures are geometrically expressed lyrical stylization of given theme. These were created by the projection of two or more negatives or by double exposition to one negative. In 1870s he made a series of architectural and landscape photography for Liberec company KORT. His name is also connected with the creation of the Art photography studio Liberec (Studio výtvarné fotografie v Liberci) in 1962. His work influenced many younger colleague photographers. Thanks to the qualitty and inventiveness of his creations he became without doubt one of the leading representatives of nude photography in the Czech lands.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 72

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Nude photography

Fotografie aktů

Dramatic photography

Divadelní fotografie

Portrait photography

Portrétní fotografie

Promotional photography

Reklamní fotografie

Art photography studio Liberec

Studio výtvarné fotografie v Liberci

Abstraction

Abstrakce

Double exposition

Dvojexpozice

1860s

60. léta

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:56

Vilém Boháč – solitér liberecké fotograﬁe KATEŘINA NORA NOVÁKOVÁ

Portrét ženy, kolem roku 1950, digitální reprodukce ze skleněného negativu.

as od času se mezi výtvarnými umělci objeví člověk, který svébytným způsobem naváže na tvůrčí styl svých předchůdců a posune jej výrazným a osobitým přístupem dále. Svou prací se pak i on stane v budoucnu vzorem hodným následování. Silná osobnost Ing. arch. Viléma Boháče (1. 9. 1922 Čisovice – 6. 12. 2001 Liberec) takovou zajisté pro mnohé byla a zůstane. I přes nespornou kvalitu fotografické práce není bohužel dodnes velká část jeho tvorby laické i odborné veřejnosti známá. Jeho jméno je spojováno zejména s fotografiemi ženských aktů, kterými se autor intenzivně zabýval v 60. – 80. letech. Málokdo ale zná jeho fotografické prvotiny a také další témata, kterým se věnoval. Boháčova tvorba byla v Severočeském muzeu v Liberci významně připomenuta v roce 1999 velkou monografickou výstavou s názvem Tvary a metamorfózy, věnovanou výhradně

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 73

fotografiím ženských aktů. Jednou z dalších satisfakcí významu jeho osobnosti byla také realizace výstavy liberecké Studio výtvarné fotografie, kterou v roce 2012 připravila v souvislosti se svou diplomovou prací pro Severočeské muzeum naše bývalá kolegyně Jana Hunterová.1 Ta vyzdvihla Boháčovu osobnost zejména v souvislosti se situací amatérské umělecké fotografie a s jeho odborným působením v Liberci v 50. a 60. letech, kde vzniklo zanedlouho poté Studio výtvarné fotografie. Tvorba Viléma Boháče byla paralelně s touto výstavou představena fotografiemi aktů v inovované komorní expozici Kabinet fotografie. V souvislosti s těmito výstavními prezentacemi bylo zřejmé, že je zapotřebí autorovo dílo nejen podchytit a zpřístupnit pro další generace, ale také komplexně zmapovat. V roce 2013 se pracovníkům Severočeského

1_HUNTEROVÁ, Jana. Studio výtvarné fotografie v Liberci. Opava, 2010. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie.

23.9.2014 22:05:57

Kateřina Nora Nováková | Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie

STUDIE

Scénická divadelní fotografie, 1959, pozitiv.

2_Medailon o tvorbě V. Boháče jako iniciátora Studia výtvarné fotografie je publikován: HUNTEROVÁ, Jana. Liberecké studio výtvarné fotografie. Opava, 2013. s. 39–59. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie. 3_Výběr z literatury: BIRGUS, Vladimír a Jan MLČOCH. Akt v české fotografii, Praha, Kant, 2001. ISBN 80-86217-35-3. BIRGUS, Vladimír a Jan MLČOCH. Česká fotografie 20. století – průvodce. Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum, 2005. ISBN 80-7101-041-3. PILAŘ, Zdeněk a Jan Řezáč. Akty a akty. Bratislava, Tatran, 1968. KUPFER, Christian. Internationale Akt Studien. Leipzig, VEB Fotokinoverlag, 1968. ZYKMUND, Václav. Akt – experiment. Katalog k výstavě. Praha, Fotoklub Praha, 1966. 4_KRÁLOVÁ, Milena. Boháč fotografoval první československou Miss. Deníky Bohemia, Liberecko. 12. 1. 1999. str. 9. ISSN 1210– 6291. 5_Viz pozn. č. 4. 6_Viz pozn. č. 4. Zmíněný fotografický časopis s publikovanou fotografií dle tvrzení autora z tohoto rozhovoru se mi dosud bohužel nepodařilo nalézt.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 74

muzea podařilo získat do sbírky Kabinetu fotografie rozsáhlé kompendium téměř tří set pozitivů z autorovy rodinné pozůstalosti. Jeho práce, které byly doposud v této sbírce zastoupeny pouze omezeným výběrem velkoformátových fotografií aktů, jsou nyní díky této akvizici ucelené. Boháčova fotografická tvorba nebyla doposud komplexně zpracována2 a v literatuře lze nalézt pouze kusé zmínky nebo publikované snímky.3 Proto bylo nutné získávat veškeré informace o jeho tvorbě, názorech a postojích pouze z několika drobných článků, na nichž sám také participoval, a z jediného publikovaného rozhovoru.4 Většinu dalších informací o tvůrčím zázemí a přístupu k fotografování jsem získala osobními rozhovory s autorovým synem a bývalými kolegy. Výtvarnou inspiraci a hledání vlastního fotografického výrazu jsem zpracovala na základě komparace velkého množství Boháčových negativů a pozitivů s tvorbou dalších českých fotografů. Vilém Boháč se narodil západně od Prahy, v malé obci Čisovice. Své mládí prožil s rodiči a třemi bratry v Praze, kde navštěvoval stavební školu a po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 zakončil svá inženýrská studia na pražském ČVUT roku 1947. Boháč se fotografii začal věnovat již za svých studií, kdy dokumentoval inženýrskou práci svých kolegů v některých českých měs-

tech, zvláště v Jindřichově Hradci a při zaměřování hradu Karlštejn. Zde pracoval v období 2. světové války pod vedením ateliéru pražského architekta Chalupníčka, který jej uchránil od totálního nasazení na práci v Německu. Fotografií se začal zabývat již v pražském Klubu fotografů amatérů, kteří se scházeli ve vinohradském paláci Valdek. Tehdy se naučil také fotografovat na skleněné desky. Jeho prvními tématy byly zejména portréty herců a hereček, rodinných příslušníků, ale také akty. Jak sám autor tvrdil, k jejich tvorbě ho inspiroval starší kolega z výše jmenovaného klubu. V ženských aktech nalezl Boháč své celoživotní téma.5 V rámci socialistického Československa byl po roce 1948 jedním z mála, kdo se dokázali tomuto tématu nejen souvisle věnovat, ale také se jej nebáli v době socialistického realismu veřejně vystavovat. Se svou první fotografií ženského aktu se dokonce uplatnil v odborném fotografickém časopise. 6 Jako mladý přišel v roce 1949 s manželkou a malou dcerou do Liberce z důvodu získání bytu a zaměstnání. V Liberci tehdy již působil jako národní správce jeho starší bratr. V padesátém prvním roce se mu zde narodil syn. Vilém Boháč získal zaměstnání na libereckém Národním výboru v útvaru výstavby, kde se začal věnovat hlavně městskému a krajinnému urbanismu. V souvisFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:05:57

STUDIE

Severočeské muzeum v Liberci

Scénická divadelní fotografie, 1959, pozitiv. Reklamní fotografie pro Skloexport, 1963, pozitiv.

losti se svým zaměstnáním spolupracoval hned v roce 1949 na knize „Vybudujeme nový Liberec“.7 Spolu s ním na publikaci pracoval i fotograf Severočeského muzea v Liberci Jan Kabíček, s nímž Boháč navázal dlouholetý pracovní kontakt. Janu Kabíčkovi vděčí muzeum za základ dnešní sbírky uměleckých fotografií: Kabinet fotografie. Jeho osoba stála také v roce 1962 v čele těch, kteří zakládali liberecké Studio výtvarné fotografie. Vilém Boháč si v Liberci brzy zařídil fotografický ateliér v přízemním prostoru domu v ulici Na Bídě v městské části Perštýn. Tento ateliér využíval až do osmdesátých let, kdy si své pracovní fotografické zázemí přestěhoval na rodinnou chalupu. V padesátých letech fotografoval herce a scénická provedení libereckého divadla – činohry, opery i baletu. Nalezneme mezi nimi nejen záběry z jednotlivých představení, ale také charakterově výstižné portréty Jiřiny Tomkové (Prokšové), Marie Rosůlkové, Františka Peterky, Karla Rodena st. a mnoha dalších. I přes nespornou výtvarně-výrazovou a historickou dokumentární kvalitu těchto fotografií, vystavovaných většinou na veřejných divadelních vývěskách, zůstalo toto období jeho tvorby zasuto v propadlišti dějin. Tehdy již Boháč fotografoval na svitkový film s pomocí dvouoké zrcadlovky značky Flexatret, kteXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 75

7_BOHÁČ, Vilém. Vybudujeme nový Liberec. České zemské ústředí obcí, měst a okresů. Praha, 1949.

Reklamní fotografie pro Skloexport, 1963, pozitiv.

23.9.2014 22:05:58

Kateřina Nora Nováková | Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie

STUDIE

Portrét Viléma Boháče, kolem poloviny 60. let.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 76

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:00

STUDIE

rá mu přirostla k srdci natolik, že jich za svou profesní dráhu vystřídal několik. V šedesátých letech úzce spolupracoval s libereckým inženýrským podnikem KORT. Z této spolupráce vzešlo několik fotograficky zdokumentovaných zahraničních studijních cest, při kterých se soustředil zejména na architekturu a urbanismus. Kromě toho se mu reportážním stylem fotografie podařilo zachytit jak tepající život měst západní Evropy, tak i osobité prostředí socialistické Kuby. Boháč tehdy místy cíleně, místy bezděčně zachytil běžný život v ulicích a tím dokonale vystihl i ducha doby. V roce 1969 se jako urbanistický architekt aktivně podílel na koncepci výstavního projektu sochařských prací rozmístěných v ulicích Liberce – Socha a město. V rámci tohoto ojedinělého výtvarného projektu zdejších i pražských výtvarníků navázal kontakty s mnohými z nich, i když k jakékoliv konkrétní spolupráci ve smyslu fotografické dokumentace jejich výtvarné tvorby nikdy nedošlo. Se změnou politického prostředí odešel Boháč z Národního výboru a od roku 1970 začal pracovat v libereckém Stavoprojektu, kde se věnoval zejména návrhům interiérů budov. V následujících dvou desetiletích se podílel na architektonickém řešení několika ročníků věhlasných Libereckých výstavních trhů a výstav Zahrada Čech v Litoměřicích. V padesátých letech spolupracoval s výtvarníkem libereckého divadla Ing. arch. Jiřím Procházkou. Společně navrhli interiér zdejšího hotelu Zlatý lev. Jiří Procházka se stal jedním z mála Boháčových celoživotních přátel a rodiny obou architektů trávily mnoho společných volných chvil na cestách za památkami a v přírodě. Na desítkách fotografií z těchto výletů je zachycena zvláště oblíbená krajina Lužických a Jizerských hor, ale také Českého ráje. Tuto fotografickou dokumentární činnost zaměřenou na architektonické památky a také krajinářskou fotografii Boháč ještě zintenzivnil po koupi automobilu v roce 1958. Pozoruhodné jsou také jeho reportážní fotografie ze slovenských cikánských osad, které velmi citlivě vystihují každodennost života zdejších obyvatel. Vraťme se ale k Boháčovu nejsilnějšímu fotografickému tématu – fotografiím ženských aktů. Obrazové zachycení ženského těla se mu stalo celoživotním tématem. Kompozice i aranže jeho prvních fotografií XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 77

Severočeské muzeum v Liberci

Ženský akt, kolem roku 1950, digitální reprodukce ze skleněného negativu.

23.9.2014 22:06:02

Kateřina Nora Nováková | Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie

STUDIE

Ženský akt, počátek 70. let, pozitiv.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 78

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:02

Severočeské muzeum v Liberci

STUDIE

s tímto námětem výrazně zachycují atmosféru přelomu 40. a 50. let. V prvních Boháčových aktech je ještě mírně znatelná inspirace snímky jeho starších kolegů, zejména Františka Drtikola nebo Jaromíra Funkeho. Je na nich zachyceno ženské tělo s jednoduchými rekvizitami, většinou s drapérií, někdy ještě částečně oděné. Modelováno je výhradně bodovým nasvícením. Je zřejmé, že v tomto období Boháč stále ještě hledal svou vlastní výtvarně-fotografickou polohu. „Není divu, že v atmosféře dočasného ideologického uvolnění se do výtvarného umění i do fotografie začal

stále výrazněji vracet akt.“8 S nástupem šedesátých let se Boháč přiklání ke zcela jinému směru. V jeho fotografiích se stále více a výrazněji projevují tendence blízké surrealismu. V jedné autorově výtvarné linii jsou modelky stavěny do konfrontací s výstavními figurínami či jinými dobovými rekvizitami, působícími absurdním dojmem neskutečně umělých, ale přitom reálných prostředí. V druhé linii využívá Boháč spolu s dalšími autory, například s o něco mladším libereckým kolegou Ladislavem Postupou, prolínání několika obrazových vrstev sendvičovými montážemi různých negativů.

8_BIRGUS, Vladimír a Jan MLČOCH. Akt v české fotografii. Praha, Kant, 2001. s.19. ISBN 8086217-35-3.

Ženský akt, kolem 1965, pozitiv.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 79

23.9.2014 22:06:04

Kateřina Nora Nováková | Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie, 1. 9. 1922 Čisovice – 6. 12. 2001 Liberec

Ženské tělo prostupuje v někdy až téměř neznatelných obrysech prostředím otlučených zdí, krajiny, stromů, oblaků nebo různých struktur. V pozadí surreálně laděných Boháčových fotografií je znatelná vzdálená inspirace pracemi Karla Teigeho, Jindřicha Štýrského nebo Alexandra Hackenschmieda. V období šedesátých let se Vilém Boháč hojně věnuje také výtvarné reklamní fotografii pro firmu Skloexport. Velmi citlivým a výstižným způsobem dokázal nafotit stylizovaná zátiší samotných propagovaných skleněných výrobků, doplněných místy aranží drapérie a květin. Některá z nich jsou dotvořena nenápadnými stíny částí ženského těla, které zátiší jemně domodelovávají.

STUDIE

Na propagačních snímcích dokázal v aranžovaných scénách citlivě skloubit skleněné výrobky a bižuterii se střídmě oděnými modelkami v typických dobových účesech a líčeních. Jednou z jeho modelek, fotografovaných s rekvizitami, byla tehdy také první československá Miss´66 Dagmar Silvínová. Ve fotografiích aktů se ke konci šedesátých let u Boháče objevují nové tendence. Nahé ženské tělo začíná fotograf zasazovat nejen do daleko střídmějšího prostředí geometrických útvarů, ale také jej daleko výrazněji modeluje pomocí světla a stínu. Nově nastoupená linie, kterou uplatňoval i moravský fotograf František Janiš, s nímž Boháč vystavoval vedle Drtikolových prací

Ženský akt, počátek 70. let, pozitiv.

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 80

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:04

Severočeské muzeum v Liberci

STUDIE

v roce 1967 v Pardubicích, je z jeho tvorby nejznámější. Tímto fotografickým stylem se Boháč sice mírně navrací ke svým prvním aktům, modelovaným pouze světlem a stínem, ale posouvá je do zcela jiné polohy. Vzdálené inspirace bychom mohli opět hledat v dílech českých fotografů Miroslava Háka nebo Josefa Proška. V Boháčových snímcích se stále více vytrácí naturalismus a křivky ženského těla jsou modelovány jako krásná krajina, na níž je možné stále něco nového objevovat. Modelky jsou v tomto období fotografovány jak celé, tak i v detailu. Výseky několikanásobných expozic na jednom negativu nebo projekce dvou i více negativů vytvářejí z Boháčových fotografií tvarové metamorfózy, které mají s lidskou nahotou jen málo společného. Některé z nich jsou ještě dotvořeny Sabattierovým efektem nebo využitím jednotného geometrického rastru. V souvislosti s fotografováním ženských aktů sám autor v polovině šedesátých let napsal: „Moderní fotografický akt vyžaduje od autora kázeň a takt, umělecké zaměření bez reprodukce, ale s plnou mírou tvořivosti autora. Jak směšný nám dnes připadá piktorialismus a akademismus někdejšího aktu, jak je nám cizí jeho frivolita a nudismus! Autor musí vycházet z toho, že ne nahota je krásná – nýbrž krása je nahá. […] Tvorba hledá motiv. Našel jsem motiv ten nejkrásnější a nejobtížnější. Našel jsem ho v kultuře, tvaru a kráse lidského těla.“9 Tato tvůrčí linie, kterou rozvinul do dokonalosti v průběhu sedmdesátých let, mu také přinesla mnohé úspěchy na mezinárodních výstavách fotografií v Modeně, Hongkongu, Melbourne, Johanesburgu, Rio de Janeiru a Londýně. Stylem své tvorby usiloval o odlišení se od běžné komerční produkce, odstranění naturalismu, nahrávajícího lacinému povrchně erotickému zájmu diváka. Jeho stylizace ženských aktů na černém pozadí a s výraznými linkami i kontrastními světelnými přechody jsou geometrizovanou lyrickou stylizací daného tématu. V roce 1977 se konala významná Boháčova samostatná výstava pod názvem „Tvary a metamorfózy“ v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, ke které vyšel také samostatný katalog s plně lyrickým textem Jiřího Dolejše.10 Své modelky si Boháč vybíral sám, dle vlastní výtvarné představy, většinou mezi ženami na ulici. V rozhovoXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 81

ru uveřejněném v souvislosti s poslední samostatnou výstavou „Tvary a metamorfózy“ v Severočeském muzeu v Liberci na toto téma sám přiznává: „Nikdy jsem o ně neměl nouzi a některé, s nimiž jsem fotografoval vícekrát, se mi po delší pauze samy ozývaly [...] zajímavé však je, že moje modelky byly vždy velmi inteligentní ženy. S těmi se vždy mnohem lépe spolupracovalo pokud šlo o pochopení mých uměleckých záměrů.“11 Jméno Viléma Boháče je také spjato se založením Studia výtvarné fotografie v Liberci v roce 1962. Od počátku padesátých let vedl při libereckém Kulturním středisku zájmový fotografický ateliér ZK Železničář, , který přešel v roce 1969 pod patronaci ZK ROH Plastimat. Tehdy začal fotoklub spolupracovat s národním podnikem FOMA a přejal jméno Fomaklub, který je v Liberci aktivní dodnes. O Boháčově činnosti v amatérském klubu fotografů výstižně napsala Jana Hunterová: „Mezi ně koncem padesátých let také docházel už tehdy uznávaný fotograf aktů Vilém Boháč. Přednášel na téma portrét a akt, a to nejen pro liberecké fotografy, ale také například i pro olomoucké DOFO nebo současný Jizerský fotoklub v Hejnicích. Jelikož schůzky probíhaly na nádraží a bylo nutné mít speciální povolení, tak činnost fotoklubu byla otevřena jen pro určité jedince. To se Boháčovi moc nelíbilo, a tak koncem roku 1959 oslovil Jana Kabíčka a Jiřího Plátka s myšlenkou založení výběrové instituce, která by sdružovala vyspělé fotografy celého libereckého okresu.“12 Proto lze Viléma Boháče považovat za duševního otce Studia, i když se nikdy nestal jeho členem. Z podrobné přehlídky prací Viléma Boháče je zřejmé, že jeho fotografická cesta nebyla tak jednoznačně přímočará a vyhraněná, jak byla doposud představována. Šíře jeho fotografických témat je opravdu obdivuhodná a v každém z nich můžeme rozeznat neobyčejný pozorovací talent s citlivým výtvarným viděním, které umí z šedé reality učinit neobyčejný obrazový vjem. Rozsáhlou akvizicí Boháčových fotografií z celého tvůrčího období budou ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci práce tohoto významného českého fotografa, které zdaleka přesahují rámec libereckého regionu, zachovány v celistvosti i pro další generace.

9_Revue DT‘ 66, Severočeský krajský výbor Svazu čs. novinářů. Ústí nad Labem, 1966. 10_DOLEJŠ, Jiří. Úvodní text do katalogu. Tvary a metamorfózy. Severočeská galerie výtvarného umění, Litoměřice, 1977. 11_Viz pozn. č. 4. 12_HUNTEROVÁ, Jana. Liberecké studio výtvarné fotografie. Opava, 2013. s. 24. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie.

23.9.2014 22:06:06

Zprรกvy

STUDIE

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 82

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:06

Instituce

ZPRÁVY

„Bajkový sál“ na zámku Lemberk: Zpráva o projektu studentské grantové soutěže FP TU v Liberci TOMÁŠ HNILIČKA

Historie Lemberku sahá do první poloviny 13. století. Od té doby prošel tento hrad, kdysi zvaný Löwenberg, mnoha proměnami a vystřídal řadu majitelů. K období kolem roku 1610, tedy za pánů z Donína, nebo možná k ještě starší době, se váže vznik tzv. Bajkového sálu. Jedná se o 17 m dlouhou a 9,5 m širokou místnost, jejíž strop zdobí 77 obrazů malovaných na dřevě.1 Jednotlivé desky vyobrazují skutečná i neskutečná zvířata, lidské postavy či přírodní živly a ve spodní části jsou doplněny německými dvojveršími s mravním ponaučením. Navzdory skutečnosti, že jde v rámci České republiky o unikátní dílo, se v českém historickém bádání doposud dočkalo pouze okrajové pozornosti, a to v desátém svazku díla Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého a ve studii Milady Lejskové-Matyášové Sadelerovo „Theatrum morum“ a jeho ohlas na zámku Lemberku, publikované ve čtvrtém ročníku Sborníku Severočeského muzea. Právě kvůli nedostatečnému no-

XIV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 83

vodobému zpracování deskového renesančního stropu se tohoto úkolu ujali v rámci studentské grantové soutěže pod vedením Milana Svobody studenti navazujícího magisterského oboru Historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Řešitelé projektu digitálně dokumentovali nástropní malby, transliterovali německé nápisy a přeložili je do současné češtiny. Dohledávali ke všem vyobrazením odpovídající grafické předlohy. Ty se v případě 67 obrazů nacházejí v knize Egidia Sadelera Theatrum morum (Praha 1608), díle manýristického malíře rudolfínského dvora. Původ řady obrazových námětů a textových ponaučení lze nalézt rovněž v Ezopových bajkách, což může svědčit nejen o stáří využitých předloh, ale také o jejich aktuálnosti pro další staletí. Předlohy pro deset obrazů nám ovšem zůstávají nadále utajeny. 1_SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, 10, Boleslavsko, Praha: Argo, 1997, 3. vyd., s. 270–278, ISBN 80-7203-060-4.

23.9.2014 22:06:08

ZPRÁVY

Recenze a zprávy o literatuře

Drobné zmínky o V Bredovské dalšímzahrabádání studující srovnali nástropní výzdobu dě nacházíme v Uměleckých

s poetickými i prozaickými texty a s dřevořezy z uvedené knihy Theatrum morum, které vyprávějí krátké příběhy, v nichž jsou kritizovány a nebo naopak vyzdvihovány konkrétní lidské vlastnosti. Autor též uvádí skutečné příklady z antických časů. K jednotlivým ponaučením vzešlým z německých dvojverší na malbách na zámku či z textu E. Sadelera byla dohledána dobová i současná česká přísloví. Pozornost si zasloužilo mj. zkoumání povahových vlastností zvířat na tom kterém obrazu. Pro možnost porovnání malovaných desek na Lemberku s jinými stropy v České republice i v zahraničí vyhledal řešitelský kolektiv další podobné objekty. Avšak najít strop ve stejném či podobném provedení se nepodařilo, a proto je Lemberk z hlediska ikonografického provedení stále zcela jedinečným. Ačkoli je projekt dokončen, v bádání lze stále pokračovat. Vyvstává totiž řada závažných otázek. Kdo byl zadavatelem deskového stropu? Kdo a kdy malby zhotovil? Bylo uspořádání jednotlivých výjevů náhodné nebo mělo svůj symbolický význam? Došlo k zásadním změnám v jejich rozložení během 2_Viz WWW: [http://www.bajkovysal-lemberk.xf.cz/] 3_SVOBODA, Milan. „Bajkový sál“ na Lemberku: Starověká moudrost pro urozené křesťany, Dějiny a současnost, roč. 36, 2014, č. 1, s. 26–27. ISSN 0418-5129.

restaurátorských či jiných zásahů? Proč byl zvolen právě počet 77 obrazů, z nichž sedm v první řadě má menší rozměry? Tyto a jiné dosud neobjasněné náměty vybízejí k dalšímu zkoumání tzv. Bajkového sálu na zámku Lemberk. Projekt splnil své hlavní cíle a byl obhájen na konferenci vědecké, výzkumné a tvůrčí činnosti, pořádané 13. února 2014 děkanátem Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Výsledky badatelské činnosti budou publikovány v monografii, jejíž vydání je naplánováno na rok 2014. Její elektronická verze bude uložena na internetových stránkách projektu.2 V prvním čísle časopisu Dějiny a současnost byl již zveřejněn populárně naučný text o tzv. Bajkovém sále.3 V Krajské vědecké knihovně v Liberci se uskuteční taktéž prezentace výsledků projektu určená pro širokou veřejnost. Na závěr bych rád jménem všech studentů z řešitelského kolektivu vyjádřil upřímné poděkování dr. Milanu Svobodovi, díky jehož vedení se podařilo poodhalit další tajemství z historie Lemberku. Náš vděk patří rovněž vedení Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci za podporu projektu, za vstřícnost a spolupráci pak zaměstnancům Národního památkového ústavu, ÚOP v Liberci.

Adel in Sachsen und Böhmen. Aspekte einer Beziehungsgeschichte in Spätmittelalter und Früher Neuzeit MILAN SVOBODA

Význam a smysl přeshraničního bádání v oblasti raného novověku se dobře projevil v pracovním setkání českých a saských historiček a historiků v Drážďanech. Tamní Institut pro saské dějiny a národopis v zastoupení Martiny Schattkowsky ve spolupráci se Státním saským archivem a Hlavním státním archivem, jejž reprezentoval

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 84

Peter Wiegand, uspořádal 28. až 29. listopadu 2013 konferenci, jejímž cílem se stalo pojmout šlechtu jako významnou součást stavovské společnosti v regionálně vymezeném prostoru, který však teritoriálně (mocensky) a ideově (konfesijně) překračovala. Příčiny a důsledky komunikace, přesahující vědomě či bezděčně FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:08

ZPRÁVY

dobové zemské i mentální hranice, osvětlilo na různých příkladech devět referujících. Právní normy, politické a náboženské rámce jednání, sociální sítě, kulturní transfer a regionální i teritoriální identity tvořily náměty příspěvků i diskusí k nim. Hlavní komponenty jednání představil garant workshopu a doktorand pořadatelské instituce Martin Arnold, jenž se mj. zabýval nižší šlechtou a její „národní“ identitou v 16. a 17. století na příkladu některých německých (saských) šlechtických rodin, sídlících v 16. století také v severozápadních Čechách a v Sasku. Jejich sebepojetí uchopil dle teorie Erica Hobsbawma zabývajícího se protonacionálními identitami a vztahy. U šlechty jako nositelky protonacionální identity vidí paralelní existenci sebeurčení, jak doložil na příkladu pánů z Bünau ve čtyřech generacích. První generace (1530–1540) patřila k příslušníkům albertinské šlechtické „národnosti“, druhá (1550–1560), která se orientovala do Čech, náležela již k české stavovské obci (měla sasko-českou, tj. dvojitou identitu?), ovšem neuměla česky. Třetí a čtvrtá generace (1570–1620, resp. 1620–1650) si prý vytvořila identitu luteránskou a pak exulantskou. Specifickou část sebepojetí uvedeného rodu měli ti, kteří konvertovali ke katolictví a jako členové šlechty věrné Habsburkům reprezentovali paranárodní identitu. V ještě širším časovém horizontu 14. až 16. věku ukázal možnosti výzkumu šlechty mezi Míšní a Čechami Uwe Tresp z Postupimi. Zajímala jej spolupráce i rivalita mezi urozenci z Míšeňska/Saska a Království českého. Na příkladu Šlejniců v severních Čechách dokazoval jejich snahu o vytváření uzavřených panství („Schleinitzer Ländchen“) v lokalitách Šluknov, Rumburk a Tolštejn (včetně Krupky). Opačně demonstroval snahu českých šlechtických rodů (Berků z Dubé spojených se Šlejnici, Vartenberků, Šliků i Lobkoviců) o uplatnění na dvorech Wettinů. Obsáhlé a tematicky bohaté byly příspěvky Petra Mati a Tomáše Knoze. Český specialista na raně novověkou šlechtu Petr Maťa, působící na vídeňské univerzitě, se zabýval široce koncipovaným zhodnocením mocenského působení aristokracie ve střední Evropě, v níž se setkávali šlechtici z pohraničí, kteří současně bývali „dvojitými vazaly“, protože vlastnili statky na obou stranách zemských hranic a taktéž se duplicitně účastnili politického XIV 2014 11 XV 2014

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 85

života. V extrémním případě různě sídlících Donínů lze najít jejich náhrobky ve Švédsku, Dánsku, Slezsku i na Moravě, zatímco Promnitzové měli statky na slezsko-lužickém pomezí a Lobkovicové i Auerspergové byli vazaly Habsburků i Hohenzollernů. Lichnovští sídlili v knížectví opavském, později však i mezi Rakouskem a Pruskem. T. Knoz z brněnské Masarykovy univerzity představil obdobně široce pojaté případy integrace „cizí šlechty“ na Moravě z hlediska „právních norem a symbolických forem“. Včlenění Haugviců do stavovské obce na Moravě v 16. století probíhalo přes původní usazení v Míšeňsku přes Lužice a Slezsko tak, že v 18. století zakotvili na Moravě. Z Království českého se tam posunuli Kolovratové, Lobkovicové, v jednotlivých případech vlastnili moravské statky čeští šlechtici Berka, Roupovec, Thurn či Valdštejn. Ze Slezska se na Moravu zakoupili Grodecki a Pawlowski, z Uher Thurzo, Illésházy, Forgács, Pázmány a Sérényi, z Rakous pak Werdenberg, Breuner, Dietrichstein, Freihofen, Althann, Teufenbach a Liechtenstein. Z pohledu heraldické symboliky referent upozornil na rodinné „mýty“ a příběhy uložené v Paprockého erbovnících, což demonstroval na příkladu Slavatů, v jejichž znaku odkazuje srdeční štítek s iniciálami F a R na věrnost císaři, rožmberská růže na dědictví v Čechách a část erbu na uherský původ. Zajímavým příkladem jsou i Werdenbergové, kteří se z Itálie přes Rakousy dostali na Moravu a zakoupili Náměšť nad Oslavou. Po tomto bloku „dějin vztahů“ se pozornost referujících zaměřila na příklady šlechtických rodin, typických přesahováním hranic a utvářením nových teritoriálních spojení. Lenka Bobková z pražské Karlovy univerzity vysvětlila postavení saských Salhausenů na severu Čech v 16. a 17. století. Obsáhle pojednala o jejich statcích, rodinných vztazích, církevní situaci, sakrálních stavbách a jejich výzdobě. Věnovala se rodinným vazbám a příbuzenským stykům v Sasku i v Čechách. Nezapomněla ani na dubiózní salhausenskou historii, již připravil Abraham Hos(e)mann a která vyšla v Sasku až po jeho smrti v druhé půli 17. století. Milan Svoboda z liberecké Technické univerzity poukázal na saský vliv v Čechách na příkladu Schönaichů a s ním spřízněného slezského, posléze severočeského rodu Redernů včetně budování a udržování vztahů s kurfiřtským dvorem v Drážďanech 85

23.9.2014 22:06:08

ZPRÁVY

Recenze a zprávy o literatuře

Drobné zmínkymezi o Bredovské zahralety 1551 dě nacházíme v Uměleckých

až 1621, resp. 1641. Zdůraznil vazby hospodářské, náboženské i kulturní. Matthias Donath z Drážďan uzavřel blok srovnáním majetkových strategií rodu Schönbergů a Watzdorfů v Sasku a Čechách. Objasnil rovněž jejich sídelní plány v dlouhodobém horizontu. Mimořádně náročný komparativní výzkum majetkové struktury obou rodů v letech 1300–1945 vzbudil zasloužený zájem v diskusi. Schönbergové totiž vlastnili rozsáhlý počet nemovitostí v Sasku a v Horní Lužici a krátce – spíše zkusmo – Teplice (v Čechách). Nejvíce statků drželi na přelomu 16. a 17. století (60) a ještě v roce 1940 měli dvacet sídel. Obdobně na tom byli z Durynska pocházející Watzdorfové, kteří vlastnili v roce 1620 třicet rytířských sídel a roku 1940 ještě čtyři. V Čechách zakoupili v 16. století v Krušnohoří Teplice, Krupku a Měděnec. Je jasné, že kvalita rytířských i lenních statků byla různá a že studium v tak velkém časovém rozpětí vyžaduje zvláštní přístupy k pramenům různé kvality a druhu. „Kulturní transfer“ se stal námětem Petra Hlaváčka z pražské univerzity. Ten připomněl rod Lobkoviců coby zprostředkovatele kulturního působení v česko-německém příhraničí kolem roku 1500. Představil Kadaň jako lobkovickou rezidenci a jmenoval tři významné příslušníky rodu, šiřitele specifické přeshraniční kultury. Zatímco Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (†1510) studoval v Itálii a podnikl cestu do Svaté země, jeho bratr Jan Hasištejnský z Lobkovic (†1517), dvořan Vladislava Jagellonského, se podílel na transferu kulturních vlivů ze Saska, což lze doložit na architektuře

v Kadani. Na freskách zdejšího františkánského kláštera je patrna česko-saská inspirace. Jan znal vzdělance a literáty, významné duchovní a umělce z různých evropských zemí. Jaroslav Hasištejnský z Lobkovic (†1529) měl za ženu Markétu z Plavna (†1531), čímž posílil zahraniční vazby svého rodu. Dle referenta vytvořili Lobkovicové na svých panstvích tolerantní, multikonfesijní prostředí, neboť se jednalo o hornickou oblast. Setkání zakončilo vystoupení Táni Nejezchlebové z ústecké univerzity. Věnovala se saské renesanci v Čechách z hlediska výtvarného umění a roli šlechty jako nositelky kulturního transferu od třicátých let 16. století do třicetileté války. Charakterizovala stavby, zvláště církevní, ovšem i zámecké, zbudované Šliky, Pernštejny, pány z Bünau a Salhauseny. Pojednala o vlivu pozdní gotiky saského typu na českou architekturu v Praze a v severozápadních Čechách. V Krušnohoří vidí organický celek pro kameníky a stavitele (architekty). Vybavení panských sídel se stalo prostředkem aristokratické reprezentace česko-saského prostředí. Dvoudenní jednání v prostorách saského archivu, bohatě navštívené profesními i amatérskými badateli včetně zástupců německých šlechtických rodin (von Bünau, Einsiedel, Schönberg, Watzdorf), potvrdilo zaslouženou pozornost jednotlivým tématům a všem pracovním blokům. Výsledky výzkumů zachytí připravovaná monografie, již vydá pořadatelská instituce v německém jazyce.

Hermann Hallwich (1838–1913). Historik, politik, byrokrat, sběratel a básník MILAN SVOBODA

U příležitosti 175. výročí narození a 100. výročí úmrtí významného německého badatele a politika, dr. Hermanna Hallwicha, uspořádaly Regionální muzeum v Teplicích spolu s katedrami historie z univerzit v Liberci a v Plzni jednodenní kolokvium. Na tři desítky posluchačů jednaly v teplickém hotelu Prince de Ligne,

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 86

v domě, kde malý Hallwich vyrůstal. Badatelé z České republiky a z rakouských univerzit přiblížili soukromý i odborný životaběh mimořádně pracovitého a veřejně angažovaného muže, jehož dílo dosud není zcela doceněno. Jan Kilián představil Hallwichovo dětství v Teplicích a mládí na univerzitě v Praze. Promluvil o jeho FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:09

ZPRÁVY

raném regionálním díle spojeném se severozápadníHlavní text mi Čechami a také o jeho poněkud málo známé zálibě v literatuře, resp. v poezii. Milan Svoboda charakterizoval výsledky Hallwichových regionálních výzkumů, především monografie týkající se středověku a raného novověku v severních Čechách s důrazem na Frýdlantsko a Liberecko. Vídeňský univerzitní profesor Lothar Höbelt promluvil o Hallwichově politické činnosti, zvláště pak o jednáních na zemském sněmu a v říšské radě. Pavlína Boušková s Markétou Kašparovou zkoumaly korespondenci H. Hallwicha a jeho ženy i dětí, uloženou v libereckém Státním okresním archivu. Zde četly na šest set listů, jimž byla dosud věnována minimální pozornost, ačkoli zajímavě seznamují s rodinnými vztahy. Innsbrucký univerzitní docent Robert Rebitsch objasnil Hallwichovo zásadní dílo o třicetileté válce, ať už jde o samotnou monumentální Valdštejnovu korespondenci, vydanou v několika svazcích nebo o další osobnosti kolem frýdlantského vévody. Hana Knetlová zaujala prezentací kolekce předmětů, které Hallwich daroval městskému muzeu v Chebu. V tomto výkladu tematicky pokračovala Bohuslava Chleborádová, jež představila bohatou grafickou sbírku z Hallwichova

odkazu ve fondech Regionálního muzea v Teplicích. Michal Soukup a Jiří Bureš tento přehled dokončili objasněním zůstavitelova vztahu k duchcovskému muzeu. Diskuse otevřela řadu témat, jež dosud česká historiografie opomíjela. Z pohledu soukromého jde o vzorný manželský svazek, pozitivní vztah k dětem vlastním i k adoptovanému synovi Adolfu Demuthovi. Z hlediska odborného se jedná o Hallwichovy vrstevníky a kolegy Julia Lipperta a Ludwiga Schlesingera i o badatele, s nimiž spolupracoval, nebo se od nich distancoval. Důraz je nutno položit rovněž na Hallwichovo pedagogické působení včetně rezignace na akademickou dráhu. Nelze nezmínit přijetí místa sekretáře Obchodní a živnostenské komory v Liberci, jež mu jednak zpřístupnilo různé archivní prameny k dějinám textilní výroby, jednak usnadnilo jeho budoucí propojení politické a podnikatelské činnosti, kterou korunovala funkce předsedy Centrálního spolku průmyslníků Rakouska. Hallwichova záliba v historii se promítla rovněž do jeho soukromých sbírek knižních, obrazových a prehistorických. Výsledky konferenčního jednání budou publikovány ve dvojjazyčných monografiích v Čechách a v Rakousku v roce 2014.

Prof. ak. soch. Vratislav Karel Novák (13. 12. 1942–12. 2. 2014) KATEŘINA NORA NOVÁKOVÁ

S naprostou samozřejmostí si už většina z nás zvykla na plastiku „Metronom“ na místě bývalého Stalinova pomníku na hraně Letné nad Prahou, která odměřuje náš pozemský čas svou červenou rafikou. Při pohledu na „Kyvadlo“, jak je plastika všeobecně nazývána, vytane nejednomu z diváků na mysli také polemika mezi pravolevou orientací české polistopadové politické scény. Jen málokdo ale ví, že autorem „Metronomu“ je jablonecký výtvarník Vratislav Karel Novák, který jej vytvořil pro Všeobecnou československou výstavu v roce 1991. XIV 2014 11 XV 2014

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 87

Letenská plastika ovšem není jediným dílem tohoto významného českého sochaře a šperkaře, jehož práce bývají nejčastěji řazeny do souvislosti s českým konstruktivismem druhé poloviny 20. století. Pražský rodák měl k Jizerským horám velmi blízký vztah, jelikož již od dětství trávil s rodiči mnoho chvil na chalupě nedaleko jizerskohorské rozhledny Bramberk. Rodinné zázemí (matka Vlasta Nováková – textilní výtvarnice – a otec Antonín Novák – filmový kritik, publikující pod pseudonymem Jan Žalman) jej velmi ovlivnilo v orien87

23.9.2014 22:06:09

Autor | Název

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

V. K. Novák při nakládání plastiky Signál pro výstavu v Liberci, 2007.

taci ke studiu na Střední průmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Zde v roce 1961 absolvoval obor rytí kovů. Po přijetí na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze pokračoval na oboru Kov a šperk u vynikajícího pedagoga prof. Jana Nušla, kde se opět setkal s mnoha spolužáky z Jablonce. Sem se po studiích znovu vrátil a koupil starou faru u rýnovického kostela, kterou začal opravovat pro bydlení a ateliér. První dílnu měl společně se svým spolužákem, jabloneckým sochařem Janem Lukášem, ve staré kovárně v nedalekém Mšeně a později v bývalém teletníku nedaleko rýnovické školy. V osmdesátých letech se mu podařilo zakoupit objekt bývalé rýnovické márnice, rekultivovat pozemek s komunální skládkou a postavit si zde dílnu pro realizace velkých kovových plastik. Své první plastiky zhotovoval od druhé poloviny šedesátých let téměř výhradně kovářskou technikou, někdy také v kombinaci s kamenem nebo dřevem. V některých z nich se již objevují jednoduché mechanické a kinetické prvky. Do povědomí veřejnosti a odborníků se V. K. Novák poprvé výrazněji zapsal kovanými kinetickými 88

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 88

ZPRÁVY

objekty, instalovanými v liberecké Botanické zahradě v rámci projektu Socha a město v roce 1969. První polovina sedmdesátých let byla poznamenána nedostatkem kvalitní výtvarné práce kvůli autorově nesouhlasné orientaci s tehdejším politickým režimem. Větší kovové plastiky tedy mohl umělec realizovat až od druhé poloviny sedmdesátých let a to díky spolupráci s architekty libereckého Sialu a jabloneckého Stavoprojektu. Z Novákových významných realizací v oblasti dnešního Libereckého kraje připomeňme například exteriérovou plastiku „Koule – routa“ pro Preciosu v Minkovicích (1976) a některé jablonecké práce: světla a další interiérové doplňky pro Městský úřad, interiérovou plastiku „Ruce“ na vstupním schodišti Městské knihovny (1977), mobilní dřevěné koule pro Restauraci Mladých (1978) a mobilní plastiku „Vrtule“ na sídlišti Mšeno (1979). Jeho zájem o mechaniku sílí koncem sedmdesátých let, kdy začíná vytvářet své první drobné kovové mobilní objekty, které nazývá podle cyklicky se opakujících pohybů „cykloty“. V osmdesátých letech pokračuje v nastoupené linii jabloneckých realizací – plastika „Krychle“ pro ZŠ Nisa (Liberecká) (1984), nerezová plastika „Vlny“ (1986) do plaveckého bazénu (odstraněna) a na břehu přehrady v roce 1989 osazená plastika „Udice“ (Hommage à ing. Arch. Karel Hubáček). V dnešním Libereckém kraji navrhl a realizoval také mnoho exteriérových nápisů na stavby a budovy (skokanské můstky v Harrachově; v Liberci: Česká státní pojišťovna; obchodní dům Ještěd; Malá scéna Divadla F. X. Šaldy). Nepřehlédnutelné jsou autorovy plastiky v liberecké ZŠ logopedické (1988) a plastika před bývalým OD Uran v České Lípě (1984), pro který navrhl a vyrobil také exteriérovou plastiku „Pocta architektuře“ (1983), jež byla i přes svůj nepříliš kontroverzní vzhled „kvůli protestům zdejších obyvatel“ bezprostředně po umístění z úřední moci odstraněna. V této době instaluje V. K. Novák také velké exteriérové plastiky v Prunéřově (1985), Chomutově – Jirkově (1985), v Teplicích (kulturní dům 1986), v Praze na sídlišti Dědina (1986) a navrhuje design portálových jeřábů do Veletržního paláce. Počátkem devadesátých let realizuje dvě velké mobilní plastiky ve vietnamském Hanoi v rámci Československého pavilónu na výstavě Civilizace a řeší také velký světelně kineticFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:10

ZPRÁVY

Plastika Udice, Jablonec nad Nisou, 2007. Foto O. Plína

ký objekt do Československého pavilónu na Expo´92 ve španělské Seville. V roce 1990 dostává příležitost k vytvoření své v Čechách nejznámější exteriérové plastiky „Metronom“, který byl vyroben v pražském ČKD Racionalizace. I když se situace ohledně realizací velkých plastik v souvislosti s architekturou v posledních dvaceti letech dosti změnila, podařilo se V. K. Novákovi i přesto vytvořit v roce 1996 kinetickou plastiku „Tyče“ v interiéru České spořitelny v Jablonci n. N. a plastiku „Kyvadlo“ pro Českou národní banku v Ústí n. L. V roce 2001 zvítězil v soutěži na velkou exteriérovou plastiku „Krystalová věž“ (spolupráce s americkou autorkou S. R. Ewing) do parku v Cincinnatti – USA (realizace 2007). Mezitím vytvořil plastiky „Spojené nádoby“ a „Archimédův šroub“ pro Státní okresní archiv v Liberci (2003) a „Stínící disk“ na světlík zasedací místnosti Technické univerzity (2007). Po přelomu tisíciletí vzniklo zvětšením „cyklotů“ také několik exteriérových plastik, které byly využity pro výstavy a instalace v ulicích českých měst (Liberec, Brno, Olomouc). Kromě sochařské tvorby je Vratislav Karel Novák známý především ve světě autorského šperku. Šperk nepojímal jen jako ozdobu těla či oděvu, ale hlavně jako způsob uvažování o interakci lidského těla s jiným objektem. Za typ šperku proto považoval i cíleně vržený stín nebo paprsek světla. Pro své skutečné šperky využíval většinou netypické materiály, např. igelity, střepy XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 89

skla a zrcadel nebo mnohé další artefakty – části hraček, vaječné skořápky, peří... Tyto spolu s dokonalým řemeslným zpracováním kovu – většinou nerezoceli a stříbra - povýšil na předmět, který situačně modeluje tělo nositele. Své nehmotné i hmotné šperky inscenoval do výrazných gestických situací na živých modelech ve spolupráci s mnoha významnými českými fotografy. Pozoruhodné jsou také Novákovy výtvarně-technické skici a kresby šperků, cyklotů a velkých plastik. Kromě vlastní tvorby, která je v kontextu současného českého výtvarného umění velmi solitérní, se Vratislav Karel Novák svou výraznou osobností zapsal na více než 20 let do výuky mnoha desítek studentů. Od roku 1990 vedl ateliér Kov a šperk na pražské VŠUP, který formoval až do roku 2007, a souběžně hostoval i na některých zahraničních univerzitách. Po neshodách s vedením školy v Praze odešel na nově vzniklý Ústav umění a designu při Západočeské univerzitě v Plzni, kde založil ateliér Design kovu šperku, který vedl až do roku 2014. Mnozí z jeho bývalých studentů jsou dnes výraznými výtvarnými osobnostmi a také učiteli – tudíž i částečnými nositeli odkazu jeho myšlení a práce. I přes těžkou nevyléčitelnou nemoc pracoval Vratislav Karel Novák na svých nových projektech až do posledních chvil. Jeho nezdolnou tvůrčí energii, entuziasmus a neohraničené myšlení budou i nadále připomínat nejen již vytvořené práce, ale také některé budoucí realizace výstavních projektů a plastik, které ještě zvládl do velké míry osobně připravit... 89

23.9.2014 22:06:10

❧❧❧

Laudatia

STUDIE

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:10

Instituce

ZPRÁVY

Dozent Dr. Rudolf Anděl und die Geschichtskommission der Euroregion Neiße VOLKER DUDECK

Herrn Dozent Dr. Rudolf Anděl kenne ich bereits seit den Anfangsjahren meiner Tätigkeit als Direktor der Städtischen Museen Zittau. Unsere Zusammenarbeit entwickelte sich vor allem durch die 1991 gegründete Geschichtskommission der Euroregion Neiße (später EUREX Geschichte). Dr. Anděl vertrat die tschechische, Herr Dr. Marian Iwanek die polnische und ich die deutsche Seite. Die neunziger Jahre waren eine Zeit des Auf- und Umbruchs, die auch um die Geschichtswissenschaften keinen Bogen machte. Schmerzlich wurde uns bewusst, dass die Regionalgeschichte in den vergangenen Jahrzehnten stark vernachlässigt worden war. Um etwas für die Überwindung dieser Defizite zu tun wurde beschlossen, die im Raum der Euroregion Neiße tätigen Historiker zu motivieren, sich wieder stärker mit der Geschichte Nordböhmens, Niederschlesiens und der Oberlausitz zu beschäftigen. Als Teil der Fachsektion „Multikulturelle Zusammenarbeit“ des Akademischen Koordinierungszentrums der Euroregion Neiße stellte sich die Geschichtskommission drei grundlegende Aufgaben: 1/ Motivierung zu regionalgeschichtlicher Forschungsarbeit 2/ Organisation des wissenschaftlichen Austausches durch die Organisation von Konferenzen 3/ Publikation der Konferenzbeiträge in Sammelbänden Mit einhelliger Zustimmung übernahm Dr. Rudolf Anděl 1991 die Leitung unserer kleinen Gruppe. Er erfüllte diese Aufgabe 13 Jahre lang und blieb bis 2013 in der Kommission aktiv. Mit seiner wissenschaftlichen Kompetenz, seinen pädagogischen Erfahrungen, seinem Organisationstalent und nicht zuletzt durch seine freundschaftlich kollegiale Art, hat er den größten Anteil an der kontinuierlichen und erfolgreichen Arbeit. Die Bilanz kann sich sehen lassen. Zwischen 1993 und 2011 führte die Geschichtskommission zehn solide wissenschaftliche Veranstaltungen durch und veröffentlichte ihre Ergebnisse. Die erste Konferenz thematisierte die frühe Besiedlungsgeschichte und fand am 13. und 14. Oktober 1993 nach Zittau statt. Die zweite stellte die Verkehrs- und Kommunikationsgeschichte in den Mittelpunkt und wurde im Oktober 1994 im schlesischen Milków durchgeführt.

XIV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 91

Die dritte wurde für den 14. September 1995 nach Liberec einberufen und behandelte Fragen der Wirtschaftsgeschichte. Die vierte fand vom 19. bis 21. September 1996 wieder in Zittau statt. Vor dem Hintergrund des 650. Gründungsjubiläums des Oberlausitzer Sechsstädtebundes standen grundlegende Fragen der Politikgeschichte im Mittelpunkt. Am 24. und 25. September 1998 wurde das fünfte Symposium zu den Hintergründen und Wirkungen des Westfälischen Friedens auf der Burg Czocha, in der polnischen Oberlausitz, abgehalten. Der Anlass war der 350. Jahrestag der Verträge von Münster und Osnabrück, die den Dreißigjährigen Krieg beendeten. Am 21. und 22. September 2000 standen unter dem Motto „Kunstgewerbe ohne Grenzen“ museale Themen im Mittelpunkt der sechsten Konferenz, die die Geschichtskommission gemeinsam mit dem Nordböhmischen Museum Liberec ausrichtete. Vom 4. Mai bis 3. November 2002 präsentierten die Städtischen Museen Zittau die viel beachtete Ausstellung „Welt-Macht-Geist. Das Haus Habsburg und die Oberlausitz 1526–1635“. Die große Schau, mit Exponaten aus den reichen Zittauer Sammlungen sowie aus bedeutenden Museen ganz Deutschlands, Tschechiens, Polens, Österreichs, Ungarns und Belgiens, zählte mehr als 70 000 Besucher aus vielen Ländern. Die Geschichtskommission war von Anfang an in die inhaltliche Vorbereitung des Projektes einbezogen und gehörte zu den Initiatoren der hochkarätigen Konferenz „Die Oberlausitz im frühneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen –

23.9.2014 22:06:10

LAUDATIA

In Würdigung des 1000-jährigen Jubiläums der alten Hauptstadt der Oberlausitz, das im gleichen Jahr gefeiert wurde, fand diese siebente Konferenz nicht in Zittau, sondern vom 28. bis 31. August in Bautzen statt. Dass die Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig die Konferenzbeiträge als Sammelband in ihre renommierte Schriftenreihe „Quellen und Forschungen zur sächsischen Geschichte“ aufnahm, spricht für die hohe Qualität der Tagung. Vom 4. bis 6. November 2005 richteten die EUREX Geschichte gemeinsam mit der Oberlausitzischen Gesellschaft der Wissenschaften und dem Zittauer Geschichts- und Museumsverein ihr achtes Symposium zum Thema „Böhmen und die Oberlausitz – Forschungen zur gemeinsamen Geschichte“ in Zittau aus. Die Kommission leistete damit einen Beitrag zu den Feierlichkeiten anlässlich des 750. Jubiläums der Stadt. Am 12. Oktober 2007 organisierten wir in Liberec die neunte Konferenz. Sie stand unter dem Thema „Mitteleuropa – Böhmen – Schlesien und die Oberlausitz im Spiel der Großmächte des 18. Jahrhunderts“. Anlass für die Veranstaltung war der 250. Jahrestag der Zerstörung Zittaus sowie der Schlacht bei Reichenberg/Liberec während des Siebenjährigen Krieges. Anlässlich des 375. Jahrestages des Prager Friedens, der 1635 zwischen dem Kaiser und dem Kurfürsten von Sachsen geschlossen wurde und in dessen Ergebnis die Oberlausitz von Böhmen an Kursachsen kam, organisierte die Kommission am 30. Mai 2010 im Bürgersaal des Zittauer Rathauses eine festliche Veranstaltung. Die mit großem Interesse und Beifall aufgenommene Festrede hielt Herr Dozent Dr. Rudolf Anděl. Im Jahr darauf fand am 23. und 24. September in Zittau unsere zehnte Konferenz statt. Sie stand unter dem Thema „375 Jahre Prager Friede und der Traditionsrezess 1635/1636“. Wenn die EUREX Geschichte durch die Organisation internationaler regionalgeschichtlicher Konferenzen einen wichtigen Beitrag zur Vernetzung von Historikern und Geschichtsinteressierten in der Grenzregion geleistet und die fachliche Kommunikation befördert hat, so ist das ganz wesentlich Herrn Dozent Dr. Rudolf Anděl zu verdanken. Fest verankert durch seine umfangreichen Forschungen zur Geschichte der Region Frýdlant/

Drobné zmínkyStrukturen o Bredovské zahra– Prozesse“. dě nacházíme v Uměleckých

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 92

Friedland im späten Mittelalter und der frühen Neuzeit und nicht zuletzt durch seine exzellenten Kenntnisse der deutschen Sprache kann man ihn ohne Übertreibung als Nestor der Historikergilde in unserer Region bezeichnen. Als ich Mitte der neunziger Jahre ein regionalgeschichtliches Kolleg an der Zittauer Hochschule aufbaute, gehörte Rudolf Anděl von Anfang an zu den beliebtesten Dozenten. Damals wurde er Mitglied des Zittauer Geschichts- und Museumsvereins, wo er zahlreiche Vorträge hielt. Viele Jahre wirkte er als Lehrkraft am Internationalen Hochschulinstitut in Zittau. Nach seinen Vorlesungen kam er mich oft im Museum auf eine Tasse Tee besuchen und wir unterhielten uns über fachliche und private Themen. Als ich an dem Buch „Unterwegs auf der Via Sacra“ arbeitete, sah der alle Kapitel durch, die die tschechische Seite betrafen und wirkte bei einem als mein Koautor mit. Dass zwischen uns über die Jahre eine herzliche Freundschaft entstand, ist für mich Glück und Auszeichnung zugleich. Gern erinnere ich mich an eine gemeinsame Dienstreise mit dem Auto nach Jelenia Góra. Als wir auf der Rückfahrt durch Tanvald fuhren bat er mich, an einer Bäckerei anzuhalten. Er stieg aus und kam mit einem unglaublich gut riechenden frischen Brot zurück. Er machte es mir zum Geschenk und verband dies mit dem Angebot des freundschaftlichen „Du“. Ich empfand das wie einen Ritterschlag. Mindestens zwei Mal im Jahr treffen wir uns und unternehmen gemeinsam mit unseren Frauen Ausflüge in Tschechien und Deutschland. Bei den zahlreichen Begegnungen und Gesprächen habe ich viel von Rudolf Anděl gelernt. Dafür danke ich ihm herzlich und wünsche, dass mir seine Freundschaft noch lange erhalten bleibt.

❧ FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:11

LAUDATIA

Divadelně archivní vzpomínka Hlavní text

LENKA BOBKOVÁ

Od počátku šedesátých let 20. století žil Liberec velice intenzívním kulturním životem, k němuž neoddělitelně patřila tehdy velmi činorodá a úspěšná scéna Šaldova divadla. Byla jsem tehdy ještě školou povinná, nicméně kouzlo divadla jsem po boku své maminky objevila velmi záhy a zvláště na opery jsem „lítala“ jako posedlá. Okouzlovala mne nejen vlastní představení, ale i atmosféra panující v hledišti a přilehlém foyer. Zvlášť slavnostní bývaly premiéry. A nebylo možné si nevšimnout elegantního manželského páru, který nikdy při takové příležitosti nechyběl. Brzy jsem se dozvěděla, že interesantní muž z této dvojice je historik dr. Rudolf Anděl působící na libereckém Pedagogickém institutu. Hned jsem k němu vzplanula velkým obdivem, neboť sama jsem toužila po studiu historie. Když jsem se pak stala studentkou SVVŠ, rozpoznal můj zájem náš pan profesor dějepisu Josef Tomíček. Záhy mi naznačil, že nejen učebnicí a knihou je historik živ, ale že je třeba pohlédnout také do papírů, jimž se odborně říká prameny. A poslal mě do archivu. Tam mě přijal pán pro mne tehdy neurčitého věku, oblečený v pracovní plášť podivné barvy a v kostkovaných bačkorách. Nicméně měl pro mne pochopení i dostatečnou dávku trpělivosti a tolerance. A tak jsem začala chodit do archivu sbírat podklady pro popis české menšinové školy v Liberci. Při opakovaných návštěvách poněkud ponurého domu v Moskevské ulici jsem za zasklenými dveřmi pracovny oddělené od badatelny spatřila Rudolfa Anděla. Seděl a posléze s panem archivářem Vladimírem Rudou rozmlouval nad zažloutlými papíry pokrytými mně zcela nečitelnými klikyháky německy psaných dokumentů. Připadalo mi, že to nikdy nemohu dokázat a můj obdiv ještě stoupl, když jsem v knihkupectví spatřila výsledky páně doktorova bádání. Plynula léta. Divadlo i jeho slavnostní premiéry trvaly, jen trochu pobledl lesk jednotlivých představení. Stálí návštěvníci mu však zůstali věrní, byť i jejich osudy se

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 93

všelijak pomíchaly a často byly i převedeny na jinou kolej. Změnila se také dráha doktora Anděla, který po nedlouhém působení na nově zřízené pedagogické fakultě v Ústí nad Labem byl donucen odejít a v roce 1972 nastoupil jako germanista na Střední ekonomické škole v Liberci. Šarmantním, usměvavým mužem s neobyčejně živýma očima však zůstal. Osobně jsem se s ním setkala před svým rozhodnutím odejít pracovat právě na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Hledala jsem radu v archivu a spolu s panem Rudou mě i dr. Anděl přesvědčoval, abych tento krok udělala. Když jsem pak v rámci svých povinností jezdila po školách, kde si odbývali povinnou pedagogickou praxi naši studenti, na četných místech celého severočeského kraje mi mnohé z tzv. „cvičných“ učitelek a učitelů vyprávěli o nezapomenutelných hodinách dr. Anděla na obou pedagogických školách. Opět jsem si připadala jako naprostý nedouk a ve srovnání s ním zcela nekreativní. V Ústí nad Labem jsme se sešli znovu v roce 1990, kdy byli pozváni ti, kteří museli školu opustit v letech normalizace. Doc. Anděl se však do Ústí nevrátil. „Počkal“ si na opětné otevření pedagogické fakulty v Liberci. Stal se zakladatelem katedry historie, v jejímž čele pak stál několik let. Tehdy jsme již byli přáteli a byl to opět Rudolf Anděl, kdo mě podporoval v nelehkém rozhodnutí pokusit se zakotvit na Filozofické fakultě UK v Praze. Ráda bych mu za všechna setkání, rozhovory, rady i povzbuzení poděkovala a s obdivem a úctou mu popřála hodně zdraví a stálý optimismus, který ho až dodnes provází.

❧ 93

23.9.2014 22:06:11

LAUDATIA

Seděli jsme spolu dvacet let

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

JIŘÍ JANÁČEK

v kabinetu jazyků na dnešní Obchodní akademii. Doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., a já, češtinář, který do školy nastoupil o dva roky dříve. Byla léta sedmdesátá a osmdesátá. Znal jsem doktora Anděla již dříve, ale spíše z vyprávění. Renomovaný historik a výborný učitel, informovali o něm jeho spolupracovníci, zvláště pak moji žáci, kteří studovali v Liberci na pedagogické fakultě. Znal jsem také jeho zálibu v hradech a zámcích a pročetl knihu, na tehdejší dobu výpravnou, s krásnými Kabíčkovými fotografiemi. Jako redaktor Severočeského nakladatelství jsem pracoval na Technikově publikaci Severočeská města, na které měl také svůj podíl. Abych řekl pravdu, měl jsem z něho respekt. Ale velice záhy se ukázalo, že nejde o nějakého „sucharského“ badatele, ale člověka velice schopného jednat a hovořit s každým, ať je „pán nebo kmán“. Byl uvážlivý a dovedl se rychle přizpůsobit kolektivu jazykového kabinetu. Byli jsme tam jen dva muži obklíčeni češtinářkami, angličtinářkami, ruštinářkami i němčinářkami. Doktor Anděl se všemi dobře vycházel, byl gentleman, znalý nejen historie, ale i mnoha všeobecných poznatků. V jednání byl diplomat. Oproti mému ironickému postoji se stal jakýmsi katalyzátorem. Snad proto bylo ovzduší v kabinetu příjemné a často veselé. Kolegové si „Rudolfa“, jak se mu postupně odvažovali říkat, vážili nejen díky jeho rozsáhlým znalostem, perfektní školní práci, ale i jeho lidské stránce. Vtipně dokázal komentovat události na základě historických znalostí, jako by v něm a kolem něho neexistovalo nic – jen historie. Dokázal se uplatnit při společných shromážděních. Tam, kde byl po ruce klavír, zasedl a vyhrával oblíbené valčíky. Z toho, co jsem zatím o doktoru Andělovi napsal, by se dalo usoudit, že vyučoval historii. Nikoliv, byla již taková doba, že milovaný předmět učil pouze rok, nebo snad ještě méně? A našel se ve škole někdo, komu se to nezdálo, tak milý pan historik byl nucen vyučovat jazyk německý,

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 94

protože jazyky byly povoleny vyučovat i osobám „stranou“ postiženým. Doktor-nedoktor, Rudolf Anděl nezahořkl. Jak jsme tak sedali o svačinkách a klábosili o všem možném, přišel dr. Anděl s nápadem, že by se mělo něco udělat s blížícím se výročím císaře a krále Karla IV. Podílel jsem se s kolegy z gymnázia na literárních večerech pro studenty a navrhl dr. Andělovi, že by do již zaběhnutých večerů mohl být zařazen i pořad o Karlu IV. Dopadlo to. Anděl byl pověřen vypracovat historický materiál, jehož části potom četl jako přednášku. K vystoupení jsem měl udělat scénář. Doplnil jsem jeho zasvěcené vypravování ukázkami hudby, literatury, ale i diapozitivy a vzniklo tak dramatické pásmo, kterého se ujali herci a technici Divadla F. X. Šaldy. Získali dokonce pro provedení hlavní scénu divadla. Hlediště bylo ten večer obsazeno do posledního místa, balkony a galerie se naplnily. Jen okresní tisk „opomněl“ v recenzi o úspěšném vystoupení uvést autory. S jídlem roste chuť. Po nějakém čase se na jevišti Naivního divadla objevil podobný dramatický večer o králi Jiříkovi z Poděbrad. „Dost již toho středověku“, prý se někde ozvalo. Tak jsme chvíli počkali a hledali nové téma. Doktor Anděl přišel s J. A. Komenským. Jako kantorovi mu to bylo vlastní a na „Učitele národů“ si nikdo netroufal. Komorně laděný večer, jehož historický základ vycházel opět z přednášky Rudolfa Anděla, se v Naivním divadle povedl. Večery pro studenty mne s doktorem Andělem sblížily i mimo školu. Plánovali jsme ještě další, ale k naší radosti se objevil rok, který všechno změnil. Snad jsme ani nedoufali, že se ho dožijeme, ale přišel. Doktor Anděl se dočkal návratu na svou fakultu i jmenování docentem. Jeho vztah ke kolegům se nezměnil. Zůstal stále dobrým kamarádem a mně naprosto nezištně pomohl, když jsem to potřeboval. Potkávali jsme se v prostorách libereckého archivu. Běžela devadesátá léta a bylo o čem psát, aniž by vám do toho někdo mluvil. V tichu badatelny jsme zase seděli každý v jednom rohu. Tak jako kdysi ve škole nadešel čas přestávky. Rudolf povstal, mrkl na mne a již jsme zamířili do šatny a tam se s chutí pustili do svačiny. A zase jako před léty prodebatovali novinky z rodiny, vlasti i světa. Potom jsme opět klidně usedli k práci. Takový je z mého pohledu doc. PhDr. Rudolf Anděl. Má rád svou práci a dokázal k práci nadchnout i druhé.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:13

LAUDATIA 1_ANDĚL, Rudolf. Tři právní případy z dějin frýdlantské lenní šlechty v 17. století. In: Sborník Severočeského studia – Historia 7, Liberec 1984, s. 73–88. 2_Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy. Vedoucí autorského kolektivu Rudolf ANDĚL, Praha 1984, 662 s. 3_Rudolf Anděl – životní jubileum (29. dubna 1924, Šumburk nad Desnou). Zpravodaj Historického klubu, roč. 15, 2004/1, s. 131–132.

Má rád svou rodinu, i když o svých bolestech příliš nemluvíval. Měl rád především práci na fakultě, které dal mnoho jako pedagog i jako organizátor a zástupce univerzity v mnoha institucích. Byl a je mým vzorem. Stále vzpomínám, jak na všechny nemoci těla i ducha doporučoval čaj z „Dobromysle“ a sám se jím léčil. Přeji mu proto k devadesátce zdraví a dobrou mysl.

❧ Laudatio docentu Rudolfu Andělovi MILOSLAVA MELANOVÁ

Docenta Rudolfa Anděla jsem osobně poznala na počátku osmdesátých let 20. století, kdy jsem po svém nástupu do historického oddělení Severočeského muzea začala připravovat obnovu vydávání sborníku Historia, jedné z řad Sborníku Severočeského muzea. V prvním tehdy vydaném svazku Historia 7 byla zveřejněna studie Tři právní případy z dějin frýdlantské lenní šlechty v 17. století, jeden z příspěvků k tématu lenní šlechta na Frýdlantsku, jemuž se Rudolf Anděl dlouhodobě věnoval.1 Jako kmenový autor pak přispíval do všech dalších čísel tohoto sborníku, která jsem až do čísla 11 redigovala. V roce 1984, kdy Historia 7 vyšla, byl však výzkum i publikace jeho výsledků pro Rudolfa Anděla soukromou záležitostí. Od roku 1970 po propuštění z Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem nesměl v oboru působit. Posléze mohl nastoupit jako středoškolský profesor na Střední ekonomickou školu v Liberci, avšak se zákazem vyučovat dějepis učil budoucí ekonomy pouze němčinu. Osmdesátá léta v Československu byla však už dobou pozvolného tání. Historici postižení prověrkami ze začátku sedmdesátých let mohli omezeně publikovat, zejména v regionálních časopisech. Rudolf Anděl se tehdy stal také vedoucím autorského kolektivu III. dílu encyklopedie Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slez-

XV 2014 XIV 2014 11

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 95

sku, vydávané nakladatelstvím Svoboda.2 Dokončení jednoho z nejrozsáhlejších svazků této ediční řady, věnovaného severním Čechám, dokonale prověřilo editorovy schopnosti vést velký a různorodý pracovní tým. Co mne osobně od prvního setkání s Rudolfem Andělem zaujalo, byl nejenom badatelský zápal a vysoká profesionalita, ale naprosto samozřejmý optimismus bez jakýchkoliv známek zatrpklosti, jíž se někteří jeho vrstevníci, režimem podobně postižení, nedokázali vyhnout. Úplný návrat k odborné historické práci, ale také k tvůrčí organizační činnosti ve školství a v historické obci nastal pro letošního jubilanta se zásadními změnami ve vývoji Československa v roce 1989. Už v roce 1990 patřil k iniciátorům založení Pedagogické fakulty na tehdejší Vysoké škole strojní a textilní, dnešní Technické univerzitě. Od počátku ji jako jeden z proděkanů pomáhal budovat a formovat. O rok později stanul také v čele nové katedry dějepisu, která dnes nese název katedra historie. Od roku 1993, kdy jsem na výzvu docenta Anděla absolvovala výběrové řízení a nastoupila na katedru, jsem měla příležitost poznávat zblízka jeho profesionální i lidský přístup. Neúnavné úsilí, doprovázené u R. Anděla laskavým humorem a nadhledem, sklízelo úspěch v materiálním i personálním zajišťování mladé fakulty a zejména katedry, což jsem s vděkem pocítila po roce 1996, kdy jsem po něm převzala vedení katedry. Jako člen vědeckých rad fakulty i univerzity nadále ovlivňoval formování liberecké univerzity, jako pedagog katedry učil a vedl studentské práce, jejichž přehled najdeme v Univerzitní knihovně TU i na stránkách tohoto sborníku. Od počátku svého působení na univerzitě patřil letošní jubilant k iniciátorům euroregionální spolupráce vysokých škol a historiků. Od roku 1991 stál v čele v Liberci působícího Střediska pro koordinaci výzkumu na vysokých školách v Euroregionu Nisa a dlouhá léta byl předsedou Historické komise Euroregionu Nisa. Její zásluhou začala spolupráce historiků v tomto prostoru, jejímž výsledkem se stala řada odborných konferencí, projektů i sborníků a publikací. Pro Rudolfa Anděla se tato svobodná přeshraniční spolupráce stala zároveň příležitostí k navázání pevných osobních přátelství, založených na zájmu o minulost, ale i na jeho velké lásce k hudební tvorbě a muzicírování. Dnešním rozvinutým přátelským

23.9.2014 22:06:14

LAUDATIA

libereckých historiků, institucí i odborníků Drobné zmínkykontaktům o Bredovské zahradě nacházíme sv Uměleckých kolegy v Žitavě, Zhořelci a dalších městech v Euroregionu Nisa otevřel cestu Rudolf Anděl. Odbornými přednáškami, proslulými spontánním a přitom kultivovaným projevem, oslovoval zájemce o historii nejenom v Liberci, ale i v centrech za hranicemi. Před dvěma lety se přes další výzvy rozhodl samostatnou přednáškovou činnost ukončit. Nevyhýbá se však účasti na odborných zasedáních a diskusích, ale i přátelských setkáních. „Pan docent“ se vzácným humorem a skutečnou noblesou je také vynikající společník. V roce 2000 se katedra historie, Krajská vědecká knihovna a archivy v Liberci a Jablonci nad Nisou dohodly na vydávání společného sborníku Fontes Nissae. Rudolf Anděl se ujal funkce vedoucího redakční rady a tuto odpovědnou povinnost nesl až do roku 2009. Od roku následujícího redakční radu sice neřídí, ale i po rozšíření vydavatelského a redakčního kruhu v roce 2012 zůstává jejím členem, a to nikoliv formálním, ale velmi pilným. Stálá výzkumná práce Rudolfa Anděla se projevuje nejenom v tom, že patří k pravidelným badatelům libereckého archivu, ale také v jeho bohaté publikační činnosti. Úplné soupisy jeho prací byly již publikovány a nemohou být předmětem tohoto laudatia. Můžeme však shrnout, že jeden z nejpilnějších historiků severních Čech pokračoval v posledních letech ve výzkumu postavení a života drobné šlechty, ve zpracování dějin Euroregionu Nisa i historie měst a obcí Liberecka. Jako spolehlivý autor již také před časem dokončil kapitoly ze starší historie města Liberce, které jsou součástí připravovaných dějin města pro řadu Dějiny měst nakladatelství Lidové noviny. Věřme, že nové dějiny Liberce brzy jubilanta potěší. Při osmdesátém životním výročí docenta Rudolfa Anděla jsem s uznáním konstatovala, že jubilant nakažlivě šíří do svého okolí pozitivní tvůrčí životní přístup.3 Milý pane docente, považuji za své štěstí, že stále ještě mohu patřit do „Vašeho okolí“ a těším se na další setkávání.

❧ 96

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 96

K životnímu jubileu Doc. PhDr. Rudolfa Anděla, CSc., aneb zpověď o otevření dveří do badatelského světa se sušenkou v ruce IVAN PEŘINA

Jako malý kluk jsem si hrál nejvíce s gumovými zvířátky, indiány a rytíři. To přímo souviselo i s častými výlety do přírody, jejichž cílem byla nejčastěji zřícenina nějakého hradu, k čemuž mne vedli především moji starší bratři. Základní literaturou pro nás byla kniha České hrady od Tomáše Durdíka vydaná v edici Oko nakladatelství Albatros, dále Hrady a zámky v Čechách A-Z na cesty z nakladatelství Olympia a pro pochopení historických souvislostí pak zejména několikadílná kniha Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z nakladatelství Svoboda, jejíž autorský kolektiv pro svazek Severní Čechy vedl právě Rudolf Anděl. Ačkoliv se pak třeba posledně jmenovanému dílu jako celku přezdívalo i hanlivě „Antisedláček“, což jsem se dozvěděl o mnoho let později, pro turistu a zájemce o historii z řad široké veřejnosti byly jmenované tituly bezpochyby základními stavebními kameny jeho poutí do dávného středověku. Se zděšením o to větším jsem nedávno s jedním kolegou zjistil, že některá hesla v knize jsou podrobnější než odevzdaná archivní rešerše a že v podstatě vůbec nevíme, kde na to všechno pisatel hesla přišel a jak moc nám to otevřelo oči při interpretaci sídla. Náhoda tomu chtěla, a když jsem se účastnil středoškolské odborné soutěže s castellologickým tématem pod vedením správného učitele Ondřeje Šípa, spolužák a kamarád Vašek Bednář sedící se mnou v lavici mi sdělil, že Rudolf Anděl je jeho děda a že není problém za ním zajít. Bylo to pro mne tenkrát několik prvních setkání

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:14

Hlavní text

s jakýmsi neznámým světem odborníků, kteří snad ani nejsou z masa a kostí a nelze je potkat na ulici. Rudolf Anděl mne mile přijal a pečlivě naslouchal mým romantickým představám a zkresleným názorům. Kuriózně právě studentská práce o hradu Raimund mi pak pomohla při přijímacím řízení na vysokou školu v Ústí nad Labem, kde jsem potkal spoustu dalších skvělých odborníků, kteří mne mnohé naučili a pomohli mi posunout se dále. Vzpomínám nejvíce především na Františka Gabriela a Kamila Podroužka, kteří se pak oba i na několik let stali mými pracovními kolegy na detašovaném pracovišti památkového ústavu v České Lípě. Až právě v Ústí nad Labem jsem zjistil, že před odevzdáním mé studentské práce vyšel zcela zásadní článek o hradě Raimund již pár let před mým počinem ve sborníku Castellologica bohemica z pera Jiřího Úlovce. Přesto jsem si na své práci osvojil první badatelské postupy včetně řady chyb. Dnes vím, že toto téma zůstalo pro mne otevřené a zrovna na počátku roku 2014 jsem se k dokumentaci oné lokality vrátil s větší pečlivostí. Během školních let jsem se seznámil s řadou dalších starších badatelů a následně kolegů a kamarádů, snad jen příkladem uvádím Tomáše Edela nebo již zmiňovaného Tomáše Durdíka. Ten první Tomáš vždy říkal, že mi svítí oči a to je pro práci historika to nejdůležitější, a ten druhý Tomáš, i když měl na věci třeba jiný názor, se snažil pochopit a citovat i text mladšího kolegy,

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 97

za výsledky badatelské práce byl vděčný a vždy o ně stál, což je často v přemíře kritických přístupů a recenzí velká odměna pro začínající a nezkušené. Řada výše jmenovaných již z mého života zmizela, čas nebo povinnosti je odvály jinam. Oba Tomášové již bohužel odešli navždy. O to více si uvědomuji, jak důležité kroky v životě ovlivňuje někdy malá náhoda a že směr mé profesní práce se určil poprvé téměř před dvaceti lety také při příjemných návštěvách a diskusích v pracovně Rudolfa Anděla. On byl ten první z odborníků, kdo mne pozval do badatelského světa. Dodnes se vracím k jeho článkům ve Sborníku Severočeského muzea, které mne mimo jiné také přivedly na Frýdlantsko, kam tak stále rád jezdím a doufám, že se mi podaří zpracovat některá stavebněhistorická témata s takovou grácií jako jemu ona historická. Jmenuji ještě aspoň oblíbenou knihu Rudolfa Anděla Husitství v severních Čechách, vydanou v roce 1961. Od dob našich prvních setkání uteklo opravdu již hodně vody. Dlouho poté jsem potkával pana docenta Rudolfa Anděla jen občas na ulici, ale vždy to bylo setkání milé a přívětivé, i když jsme se třeba jen pozdravili nebo prohodili několik vět. Svým vitálním optimistickým postojem mi pokaždé připomíná jakéhosi našeho „regionálního dalajlámu historického oboru“ a ze srdce mu tak chci blahopřát k jeho devadesátým narozeninám a říci mu: „Pane docente, moc děkuju za vše, chci Vás ještě dlouho potkávat s Vaší železně dobrou náladou a jste pro mne velkým vzorem, jak si užít krásně i svoje stáří, pokud mi to bude dopřáno. Vy jste si ho určitě zasloužil za to, jaký jste. Snad není moje přání až příliš patetickou zpovědí, ale aby toho nebylo málo, vždy, když kupuji na výlet či svým dětem máslové věnečky, vzpomenu si, jak jsem je s chutí chroupal na návštěvě u Vás s pohledem na Vaši knihovnu a s nadšením, co nového se při diskusi s Vámi dozvím.“

❧ 97

23.9.2014 22:06:14

Recenze a zprรกvy o literatuล e

STUDIE

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 98

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:14

Instituce

RECENZE

Petra Šternová (ed.) a kol. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Město Liberec. Liberec, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště text 2013. 147 s. vHlavní Liberci, Stavební a další historické památky Liberce nejsou veřejnosti představeny prvně. Velkou soupisovou práci vykonal již ve třicátých letech 20. století Karl F. Kühn v monografii, která se stala primárním a obsáhlým pramenem poznání nemovitého i movitého dědictví převážně německy (etnicky, jazykově i kulturně) orientovaného regionu.1 Deskriptivní pojetí s velkou stručností podali autoři hesla Liberec ve druhém svazku Uměleckých památek Čech v osmdesátých letech dvacátého století a vybrané pamětihodnosti zmiňují kolektivní monografie o dějinách Liberce a jeho architektuře z počátku 21. věku.2 Některé stavební památky byly popsány vícekrát, resp. mají také svou monografii (např. radnice, Severočeské muzeum, budova Hospodářské komory, významné vily či hotel a vysílač na Ještědu a další), takže příslušné heslo bylo rozumně redukováno na základní údaje.3 Výraznější pozornosti se dostalo zámku a některým církevním stavbám i dvěma zrušeným hřbitovům na Starém městě a v Rochlicích. Dobrým nápadem je fotodokumentace stavby v krajině, takže se uchová představa o detailu památky i o jejím zasazení v prostorovém kontextu. Klad tohoto rozhodnutí se zhodnotí až v následujících desetiletích tak, jak se bude prostředí proměňovat. Výjimečně se nabízí srovnání barevných fotografií se starší černobílou verzí vyobrazení památky ještě před její destrukcí. V textu se dostalo místo rovněž parkům a botanickému určení některých vzácných dřevin. Nové dílo pracovníků Národního památkového ústavu v Liberci navazuje na první svazek rozsáhlého kolektivního počinu z roku 2010. Z dvaceti libereckých čtvrtí se představuje téměř osmdesát budov a vedle nich také drobné architektonické památky v plenéru. Rozsah hesel se pohybuje od několika řádek po vícero stran; záleží samozřejmě na významu a rozsahu objektu i na jeho dosavadním stavebněhistorickém zhodnocení. Nelze opominout, že jde o dílo autorského kolektivu, což se v jeho zpracování nutně projevilo. Dosvědčují to např. pochopitelné a v podstatě nezbytné duplikace či multiplikace některých údajů, ovšem též někdy mylná a protiřečící si stanoviska.4 Popisy jsou vesměs věcné, až na výjimky objektivní, v symbolické interpretaci logické a téměř XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 99

bezchybné.5 Kniha prošla dobrou redakční prací, ačkoli způsob vyjadřování jednotlivých autorů se bohužel nepodařilo vylepšit zcela.6 Kniha je primárně enumerativním a deskriptivním dílem, nelze od ní tudíž požadovat interpretativní pojetí. Je vhodné nahlížet tento soupis památek coby dílo sui generis. Nepochybně se kvalitativně i kvantitativně odlišuje od předešlých soupisů a přehledů. Do monografie byla bohužel přejata dílčí faktografická pochybení, neboť vychází také z již publikovaných starších českých nebo německých zdrojů. Ne všechny popisy jsou a mohly být důsledně založeny na stavebněhistorických průzkumech. Ale ani ty nemají stejnou kvalitu, resp. neopravují staré údaje mylně tradované po desetiletí, nebo nově neinterpretují starší výklady.7 Další, jistě detailní bádání, tyto omyly opraví. Za částečně problematické považuji dvě roviny pojetí a zpracování díla. První a drobnější je ne vždy rovnovážný výběr excerpované relevantní sekundární literatury, zvláště recepce textů ryze amatérských (např. spisky M. Řeháčka). Druhý a závažnější spočívá v tom,

1_KÜHN, Karl F., Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in der Tschechoslowakischen Republik. Der Bezirk Reichenberg, Brünn – Prag – Leipzig – Wien 1934. 2_POCHE, Emanuel a kol., Umělecké památky Čech 2, Praha 1978, s. 236–241; KARPAŠ, Roman a kol., Kniha o Liberci, Liberec 2004, 2. vyd.; ZEMAN, Jaroslav, Liberec. Urbanismus, architekura, industriál, pomníky, objekty, památky, Liberec 2011. 3_BÍLKOVÁ, Libuše a kol., Liberecká radnice, Liberec 1993; 100 let Severočeského muzea v Liberci, Liberec 1973; BRUNCLÍK, Zdeněk, 150 let Hospodářské komory v Liberci 1851– 2001, Liberec 2000; HALÍK, Pavel (ed.), Slavné vily Libereckého kraje, Praha 2007; JIROUTEK, Jiří, Fenomén Ještěd, Liberec 2005. 4_Např. datace transferu kaple Božího hrobu a mariánského sloupu od kostela sv. Antonína Velikého na bývalý hřbitov kostela Nalezení sv. Kříže se liší ve výkladu na s. 15 a 16 (obojí je mylná). V popisu náhrobku Heinricha T. Stiepela se nejprve uvádí, že zemřel roku 1866, o několik řádků níže už 1886 (s. 44). 5_Odkud autorka ví, že tvář ženy na náhrobku Rosy Tobischové byla vytvořena „podle skutečné podoby zemřelé“ (s. 42)? Jak se pozná ze stylizovaného reliéfu zemřelého jeho „mužná odhodlanost“ (s. 44)? Proč maskaron rytíře „pravděpodobně odkazuje na povýšení stavebníka do rytířského stavu“ (s. 85)? Sv. Václav na Tyršově vrchu ve Vratislavicích n. N. nenese „svitek“ (s. 123), ale hůl, odznak svého vévodského titulu – obdobná socha je např. součástí postranního oltáře kostela Nalezení sv. Kříže v Liberci. Nápis na kříži bývalého rochlického hřbitova je trojjazyčný (s. 92), ciferníky hodin nejsou „kulaté“, ale kruhové (s. 15). Proč se „Reichenberger Arbeiterbäckerei GmbH“ překládá jako „konzumní družstvo libereckého dělnictva“ (s. 61)? Vratislavice nad Nisou mají statut města, nikoli „status“ (s. 120). 6_Mám na mysli banality jako „stavby postavené stavitelem“ (s. 62), „stavitel postavil“ (s. 64), „stavitel přistavěl“ (s. 71), „zahradní domek se nachází v zahradě“ (s. 84), „vestavěná stavba“ (s. 88), „podezdívka je vyzděna“ (s. 88), „přistavěná stavba“ (s. 95), „počet obyvatel postupně stoupal“ (s. 110), „stavby, postavené“ (s. 113), „stavitel vystavěl“ či „Novostavbu postavil stavitel“ (s. 122) a opakující se výrazy „být“ v několika následujících větách. 7_Vydělení panství libereckého z původně celistvého frýdlantského, kam Liberec náležel i po získání městského statutu (1577), provedli až Melchior a Kryštof I. z Redernu, aniž by předem požádali panovníka, Rudolfa II., o povolení, protože statky měli propůjčeny pouze jako zástavní, nikoli alodní (s. 11, 108). O Clam-Gallasech nelze hovořit „od roku 1757“, ale až od roku 1768 po udělení znakového privilegia rodu a odsouhlasení jeho existence Marií Terezií (s. 11). Roku 1953 vznikla v Liberci pouze Vysoká škola strojní, nikoli „strojní a textilní“ (s. 13). Po smrti Kryštofa I. z Redernu nepřešlo panství „jako věnný statek do držení jeho švagrové Kateřiny“ (s. 71), ale zdědil je Kryštofův bratr Melchior. Dle jeho závěti se až po smrti tohoto válečníka roku 1600 stala majitelkou, resp. regentkou panství jeho žena Kateřina. Kristián Filip Clam-Gallas nemohl v roce 1813 cokoli prodávat, protože již roku 1805 zemřel (s. 80). Jan Václav z Gallasu se narodil až roku 1771 (s. 121).

23.9.2014 22:06:16

RECENZE

Recenze a zprávy o literatuře

8_ Např. text desky náhrobku Josefa Dietricha rozepsán je (s. 41), ovšem nápis ve štítu náhrobku rodiny Josefa Demutha v horní části téže strany nikoli. Texty některých desek ze zrušeného rochlického hřbitova jsou opsány, u jiných dochovaných je pouze zmíněn jejich obsah (s. 93). Tato disproporce není objasněna. 9_Omyly v transkripci nápisů např. na s. 16, opakovaně s. 69 (mlynář se jmenoval Finke, nikoli Flake!), s. 109. 10_Pro Frýdlantsko a Liberecko už byly důkladně zpracovány v diplomních dílech Jaroslava Uhlíře a Kateřiny Benešové (2011, 2013). Závěrečná práce J. Uhlíře je zmíněna ve výčtu použité literatury na s. 139, aniž by bylo jasné, k čemu byla vlastně využita, když kampanologické památky v kostelních a dalších věžích uvedeny nejsou.

100

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 100

že některým jevům se práce věnuje až detailně, jak to vidíme u epigrafických památek, přičemž tento zájem bohužel není rovnoměrný, resp. je nepochopitelně výběrový.8 Navíc přepisy textů jsou i při mimořádné snaze o pečlivost občas chybné a matoucí.9 Otázkou proto zůstává, zda a proč uplatňovat Roháčkovu epigrafickou koncepci, když by bylo vhodnější soustředit se na tento fenomén monograficky a vytvořit dílo naprosto jiné, než vidíme v tomto poněkud neústrojném začlenění do soupisu hmotných památek. Rovněž není jasné, zda do hesel bylo vážně nutné včlenit každou zeď obklopující popisovanou stavbu, zvláště nedávno zpola rekonstruovanou či nově postavenou na místě starší. Možná by neškodilo vyhnout se křečovité snaze mít v soupisu objektů vše, a raději věnovat pozornost dalším mimořádným památkám. Kupříkladu kampanologická díla až na výjimky opět zmíněna nejsou, stejně jako zvony a hodinové cymbály ignorovaly už uvedené Umělecké památky Čech (1977–1982).10 Obdobná situace je u vitráží církevních a světských staveb, zmíněných jen občasně a spoře, ovšem bez datace či informací o objed-

navatelích, nehledě na fakt, že i zde se objevují zajímavé epigrafické památky. Není jasné, proč autorky a autoři až na výjimky rezignovali alespoň na základní popis interiérů staveb, což zvláště citelně schází u zámku a kostelů. Důležité je, že vydávání soupisu památek Liberecka pokračuje a tím se pozvolna zaplňuje závažná informační mezera o aktuálním stavu státem chráněných nemovitostí. Tato cézura vznikla po roce 1945 a rozrůstala se výrazně v desetiletích, kdy nejen Frýdlantsko a Liberecko patřily k okrajovému prostoru zájmu památkové péče, neboť politickým rozhodnutím socialistického režimu sídlila instituce pro Severočeský kraj v Ústí nad Labem, a tudíž ani nebylo v silách tamních pracovníků soustředit se na severní výspu současné České republiky. Mladí a v regionu se již orientující odborní zaměstnanci libereckého památkového ústavu jsou zárukou, že budou téma nadále zpracovávat nejen nově, ale i zodpovědně.

Marek Sekyra – Otokar Simm. Frýdlantské květy. Friedländer Blumen. Liberec, Krajská vědecká

liště a životní data. Zatím ani není jisté, zda další výzkumy pomohou chybějící údaje najít či zpřesnit, protože pozornost tehdejším amatérům mnohdy nevěnovali ani sami jejich současníci. Vše komplikuje ještě to, že mnozí autoři publikovali pod pseudonymy, někteří jich používali i více (L. A. Hoffmann jedenáct!). Knihu doplňuje soupis 125 položek pramenů a literatury, seznam autorů dle data narození a jmenný rejstřík – místní bohužel chybí. Úroveň textů je opět velmi různorodá, stejně jako sociální zázemí a dosažené vzdělání původců. Najdeme tu muže prošlé univerzitami (kněze, učitele), ale také úředníky a jiná povolání. Literární produkce zasahuje ještě do josefínské doby a končí po roce 1945, vznikala tedy pod vlivem textů preromantických i moderních, se stopami žurnalistiky. Různé byly rovněž důvody jejího vzniku. Poetické texty mají jak ráz společenský a příležitostný (oslava 100. výročí počátku vlády Josefa II.), tak soukromý a intimní (pocity z přírody, vyznání rodnému městu, domovu, oslava krásy Jizerských hor, veselé a vtipné básně) a současně rovněž výchovný i zábavný. Próza, často s lokální s historickou i dobovou tematikou, se rozprostírá od lokálních příhod a osobností (povídky, příběhy, pověsti, pohádkové motivy) po vyprávě-

knihovna, 2013. 223 s. Němečtí regionální literáti narození převážně ve Frýdlantu a okolí (celkem 24 lokalit) převažují coby autoři beletrie, poezie i dramatu, jež v antologii v originální podobě i českém překladu a přebásnění zpřístupnili zkušení badatelé. Vybrané texty se týkají také Liberecka a Jablonecka. Celkem je zde zastoupeno 44 mužů a jedna žena narození v letech 1760 až 1903. Zvláštní část knihy tvoří pasáž o autorech z Liberecka (Chrastavska a Osečné), které editoři dodatečně objevili po vydání předchozích Jizerských květů. Kritéria zveřejnění ukázek z díla zůstala obdobná jako v minulosti, takže nyní nebylo představeno 21 mužů a žen, neboť se nepodařilo najít či ze zahraničních knihoven získat jejich dílo, anebo není známo datum narození ani jejich tvorba. Ačkoli editoři opět podstoupili náročnou badatelskou práci v regionálních archivech a knihovnách, ne vždy se jim podařilo zjistit a přiřadit ke jménům literárně činných osob povolání, dosažené vzdělání, rozsah díla, ale i byd-

Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:16

RECENZE ní ze vzdálených a cizích krajů (vystěhovalec v Brazílii). Některá dílka, inspirovaná lokálními událostmi, sahají ještě do 17. století (Zemanský kříž).1 Dramata reagují na dobové aktuální podněty, proto nyní působí odcizeně, vyumělkovaně a vypjatě pateticky, ať již jde o Hoffmannovu osvícensky pojatou Wertherovskou horečku (1785) nebo o Sedlacovu Ragnu (1900, postavy v sociálně nerovném prostředí, oblíbené téma střetu fabrikanta s dělnictvem). Některé divadelní hry zůstaly v rukopisech a jejich vydání by mohlo ukázat způsoby ztvárnění místní historie ve srovnání se zveřejněnými beletristickými díly (Benneschův nevydaný Bauernkönig s Blumrichovým dramatem Andreas Stelzig na totéž téma). Kvalitativní rozdíly v tvorbě německých regionálních autorů jsou opět zřetelné, stejně jako přiznané, odhadnutelné a zamlčené literární vzory, náměty i ambice. Pohlédneme-li na zveřejněné ukázky jako na specifický pramen lokální historie, najdeme mikroportréty specifických osobností farářů (Jomrich, Horské kázání), léčitelů (Kittel), osob myšlenkově vyhraněných (sedlák od kříže v básni Duševní strava), výjimečně i světských autorit (v příhodě na s. 159 šlo patrně o hraběte Franze Clam-Gallase, zatímco na s. 52 o jeho matku Clotilde, rozenou Dietrichstein-Proskau-Leslie). Svůj vliv na německou tvorbu první poloviny 19. století mohla mít až překvapivě česká literatura, snad přímo vliv „nalezených“ Rukopisů (dílo Antona Müllera, s. 152). Probleskne i sílící nacionální napětí s protičeským ostnem („pevná bašta proti žádostivým Čechům tam vzadu“, s. 142). Výjimečně se najde také materiál etnologický, např. kolektivní představy, pověry a tabu (Umrlčí hájek). Vtipný žánrový obrázek představuje povídka Na hejnické pouti. Vážné sociální témata se objeví v básni Drahota. A nechybí ani tragicky ukončený milostný příběh (Rudé růže).

Specifikum antologie představuje úryvek z díla mimořádně pracovitého vlastivědce Antona Franze Ressela, který je sem zařazen nikoli coby autor beletrie (netvořil ji, pouze sbíral ústní slovesnost), ale právě s ohledem na monumentální rozsah historických pojednání. Kniha prošla kvalitní redakční prací a korekturou, ač i zde drobné věcné a jazykové nesrovnalosti zůstaly.2 Trvalou otázkou zůstává především způsob překladu některých výrazů, kdy z pouhého názvu díla není jasné, nakolik je lze přeložit doslovně a co je třeba převést podle smyslu.3 Většina překladů názvů děl je jasná, i když ne vždy byly německé názvy přeloženy důsledně (občas vypadlo slovo); jen výjimečně si čtenář musí opatřit vysvětlení sám (feriální svazek, s. 39). Přebásnění má opět vysokou úroveň, mnohde je malebné, vtipné, promyšlené, jen někdy není zcela jasné, zda občasné vybočení z rytmu nebo gramatické správnosti je záměrem nebo omylem.4 Nicméně ani sebelepší převod poetických útvarů do češtiny nemůže zachránit dílo už v originálu průměrné nebo velmi slabé. Překlady prózy a dramat vesměs odpovídají originálu, někdy jej kopírují až otrocky – snad úmyslně, aby vynikla těžkopádnost autorského vyjádření (Wertherovská horečka) – někdy povyšují původní text mezi krásné umění (téměř čapkovské motivy ve Výletu k rozhledně na Černé studnici). Pojítkem této a předchozích antologií německé regionální literatury je žánrová i tematická pestrost, proto mohou oslovit čtenáře nejrozmanitějších zájmů a nároků. Výbor z mohutné zkoumané produkce má uzavřít čtvrtý svazek věnovaný Českolipsku. Nepochybně přinese nové objevy a zajímavá překvapení dobových žní německých amatérských literátů, básníků či dramatiků. Dosavadní výkony Marka Sekyry a Otokara Simma taková očekávání bez pochyb opravňují. Milan Svoboda

1_Šlo o násilnou smrt pertoltického lenního šlechtice Adriena z Alghier, jíž se 26. 10. 1651 dopustil slabomyslný poddaný Georg Wiegener z Háje. Pachatel zůstal nepotrestán. Téma zpracoval jako součást studie ANDĚL, Rudolf. Tři právní případy z dějin frýdlantské lenní šlechty v 17. století, Sborník Severočeského muzea, Historia 7, 1984, s. 73–88. 2_Data narození se neshodují u Julia Helbiga (dle textu zemřel 24. 3. 1912, dle náhrobní desky však už 14. 3.) a Josefa Bennesche (dle textu narozen 3. 3. 1873, dle náhrobní desky již 2. 3.). Popiska u fotografie pomníku na hřbitově ve Fojtce mylně tvrdí, že jde o Resselův „hrob“, ten však označen není a hrob již oficiálně neexistuje. 3_Např. Gau je „župa“, ale někdy editoři používají i termín „kraj“; „Edelmann“ je „šlechtic“, ale lze připustit i vysvětlení nižší šlechtic, tedy česky „zeman“. Jinde je překlad problematičtější: „Zeit“ je doba, nebo i „časy“?; „Verein“ je jednou „spolek“, jindy „sdružení“; jsou „Reisebilder“ skutečně „Cestovní obrazy“ nebo „Obrazy z cest“?; jsou „Bubengeschichten“ příhody „uličnické“, či „klukovské“?; je-li „Sternpflücker“ „česáč hvězd“, proč není „Himmelmann“ přeložen jako „nebešťan“?; „Ewigweiblich“ jsou „Trvalé ženské“ nebo „Věčné ženské“?; je „Der Wille der Jugend“ spíše „Vůle mládeže“ nebo „Vůle mládí“?; proč jsou „Aufsätze“ uvedeny jako „Postřehy“ a nikoli „Články“?; proč jsou „Fliegende Blätter“ doslovně „Létající listy“ a ne „Letáky“?; „Morgenandacht“ je „Ranní modlitba“, ne „Ranní pobožnost“? atp. Spojení „obrazová řada“ zřejmě znamená „obrazový cyklus“, „skupina stromů“ je patrně „stromořadí“. Problematické jsou pozůstatky německého slovosledu, stylizací, syntaxe. 4_Např. v básni Putování na s. 30 je dvakrát mylně vytvořen přechodník „sledujíc“ místo správného „sleduje“.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 101

101

23.9.2014 22:06:16

RECENZE

Branislav Nižnanský, Klára Popková (edd.). Využití starých plánů při studiu současného území Liberce. Husova ulice v prostoru a čase. Liberec, Technická univerzita,

Recenze a zprávy o literatuře

2012. 107 s. Kolektiv tří vědeckopedagogických pracovníků katedry geografie a dvou studujících si dal za výzkumný úkol analyzovat proměny Husovy ulice v časoprostorových souvislostech, a to za použití badatelských postupů z (historické) kartografie a geografie, historie i architektury. Text je jako každá odborná práce formálně členěn na úvod, jenž představuje současný stav a cíle poznání, na pasáže věnované obecně „starým plánům a mapám v interdisciplinárním výzkumu“ včetně vysvětlení použité terminologie a postupů „mapovojazykové analýzy“ a dále na zdroje informací, totiž „staré mapy a plány Liberce“. Následují kapitoly „Oblast Husovy ulice v proměnách času“, „Urbánní vývoj oblasti Husovy ulice“ a „Uliční systém v oblasti Husovy ulice“. Závěr shrnuje výsledky bádání a otevírá nabídky dalšího výzkumu. Publikaci uzavírá anglické resumé, soupis 131 použitých titulů, 20 vybraných map z let 1816–1981, jmenný a věcný rejstřík, seznam 31 vyobrazení a jejich barevná příloha v podobě map, plánů, leteckých snímků a pohlednic. Z textu vyplývá, že prvé dvě kapitoly vytvořili doc. RNDr. Branislav Nižnanský, CSc. („publikaci redakčně sestavil a provedl závěrečné korektury“), Mgr. Klára Popková, Ph.D. (editovala obrazovou přílohu), a Mgr. Jiří Šmída, Ph.D., ve spolupráci se studujícími bc. Vojtěchem Hájkem (učitelství geografie a historie) a Ing. arch. Zuzanou Koňasovou (studentkou architektury). Jazykovou korekturu provedla Karla 1_„Mapové obrazy tvoří systém prvků z podmnožiny všech potenciálních mapových syntaktických (gramatických) prostředků“ (s. 13). Z hlediska jazykovědy toto sdělení nedává smysl, protože syntax a gramatika nejsou totožnými prostředky určitého sdělení. Termín „podmnožina“ odkazuje spíše na matematiku, ovšem čtenář stejně nemá šanci takovouto definici dešifrovat bez dalšího objasnění zde užitých pojmů, např. „analýza kompoziční syntaxe“ (s. 14). 2_V Krajské vědecké knihovně v Liberci se nenachází „konvolut“ starých map a plánů, neboť jde pouze o sbírku volně ložených mapových listů (s. 10). Neodpovídá skutečnosti, že by „na některých z plánů“ bylo „použito německé novogotické písmo neboli novogotická kurzíva“ (s. 10, 28). Pouze ve výjimečných případech se ještě objevuje místo latinky švabach. Nepřípustné je užívání spojení „Rakousko-uherská monarchie z průběhu 18. až 19. století“ či „Rakousko-uherské císařství“, protože takovýto pojem pro celé období prostě neexistoval (s. 15).

102

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 102

Trnková. Výsledek studentského grantového projektu FP TUL z roku 2012 recenzovali doc. RNDr. Dagmar Kusendová, CSc., doc. RNDr. František Petrovič, Ph.D., a Mgr. Jaroslav Zeman, jejichž připomínky „autorský tým zvážil a v téměř stoprocentní míře akceptoval“. Představené téma je jistě zajímavé nejen volbou námětu, ale i slibovaným interdisciplinárním zaměřením. Podívejme se proto na jednotlivé kapitoly blíže. Prostor ke studiu, Husova ulice, byl vybrán proto, že je všem účastníkům projektu dobře znám. Má za sebou také zajímavou proměnu z oblasti agrární v industriální, je zachycen na plánech a mapách od 19. století, stejně jako na pohlednicích a fotografiích. Metodologicky jej lze dobře zkoumat díky propojení kartografie a geoinformatiky s aplikací výsledků studia historického, historicko-geografického a architektonicko-urbanistického. Zázemím a předpokladem srozumitelnosti vědecké práce je terminologie. Tu vysvětluje první kapitola, v níž se propojují pojmy geografické, kartografické, lingvistické a matematické. Pro čtenáře-nespecialistu spíše vzniká informační chaos právě v nemožnosti porozumět, ve kterém z oborů se právě pohybuje, nehledě na další komplikované definice, plné vedlejších vět, které skutečný smysl sdělení spíše zatemňují než objasňují.1 Následují teze, s nimiž se nelze zcela ztotožnit. Podle autorů jsou mapové znaky označující konkrétní objekty v topologických relacích s dalšími znaky „přirozenou vlastností topografické mapy“. Nehledí se tedy na fakt, že mapa je spíše dílem uměle zachycené skutečnosti, na niž se bral zřetel při jejím vytváření, a že existoval pro určitou dobu právě jen ten který omezený soubor znaků, na něž kartografové brali ohled, kdežto jiné je nezajímaly? Autoři jsou si vědomi posunu mezi zachycením prostoru změn v mapování a v realitě (časový posun), které už zaznamená ovšem až další, novější mapování. Mapy vnímají nejen jako kartografické zobrazení trojrozměrné reality na ploše, ale i coby soubor grafických jednotek (mapových znaků), jimž je přiřazena určitá symbolická hodnota. Následuje stručný přehled badatelských výsledků – monografií, studií a webových stránek projektů – „analýz starých map a plánů“. Jde o enumerativní a kvantifikující, nikoli kvalitativní a interpretační (vývojový) přehled toho, co se v oboru během posledního půlstoletí dělo, přičemž některá sdělení se opakují, jiná působí spíše jako zprávy o řešení projektů na jiných pracovištích. Z hlediska pojmoslovného zde opakovaně nelze souhlasit s termíny, které si autoři vypůjčují z jiných vědeckých oblastí, aniž by však dbali na jejich přesný

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:16

RECENZE význam.2 K řešení projektu mj. použili metodu georeferencování, aplikovanou na vybrané mapy Liberce se zaměřením na Husovu ulici.3 K zásadním zdrojům studia využili autoři „archiválií, internetových zdrojů, historických pramenů a dobových pohlednic“ (s. 17), nevysvětlují ovšem, jaký rozdíl vidí mezi „archiváliemi“ a „historickými prameny“, mezi něž patří i zdroje ikonografické, tj. také pohlednice. Které „internetové zdroje“ využili a s jakou relevancí, také neuvádějí. Zásadní předmět zkoumání představují z Rakouské národní knihovny ve Vídni, ze Státního okresního archivu v Liberci4, z knihovny Severočeského muzea tamtéž a z Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce. Ze zmíněné centrální rakouské knihovny byly nakonec využity pouze tři plány Liberce z let 1880–1938, zatímco „vyskladněná díla“ v počtu 14 kusů nikoli – byly hodnoceny jako „pro účely projektu nepoužitelné“. Otázkou zůstává, proč nebyla zohledněna sbírka map a plánů Rakouského státního archivu, oddělení Kriegsarchiv, případně další sbírky vídeňských institucí. Vždyť do roku 1918 soustřeďovaly mj. zásadní materiály o Království českém, jehož byl Liberec druhým největším městem... Namísto kvalitativního zhodnocení map a plánů, studovaných z fondů v uvedených lokalitách, se setkáváme s naprosto redundantními výklady o historii objektů a institucí, v nichž byly prováděny výše zmíněné výzkumy (s. 19–24). Jako kritérium výběru map a plánů pro další analýzu posloužila „dostupnost map v digitální a analogové podobě... a nekomplikovanost při postupech grafického zpracování v GIS“ (s. 24). Jedná se tedy o pozoruhodné přizpůsobení materiálu zkoumané skutečnosti, přičemž výsledky této „metody“ lze v budoucnu libovolně aplikovat na kterýkoli jiný předmět studia, neboť se tím výrazně ulehčí mnoho obtížné badatelské práce. Následují tři ukázky obrazového rozboru jednotlivých mapových prvků (symbolů), rozdělených na „sídelní objekty“ (včetně hřbitova a Božích muk!), „vodstvo“ (včetně lávek a mostů), „vegetačního pokryvu“ (polí, lesů atd.), „komunikací“ (ulic, tratí atp.), „hranic“ (parcel) a „reliéfu“ (kamenolom). Třetí kapitola si všímá Husovy ulice v různých obdobích: „rakousko-uherském“, „prvorepublikovém“, „připojení k Velkoněmecké říši“ a „poválečném“, jež ještě člení drobné podkapitoly. Autor zkoumá z plánu liberecké výstavy českých Němců roku 1906 zapojení Husovy ulice do tehdejšího projektu a také analyzuje plán výstavy starší (1904). Pokud jsme byli zpraveni o tom, že „studenti ve svých případových studiích předkládají tvrzení“ zčásti vycházející z „přirozeně asociativního čtení

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 103

mapy“ (s. 12), pak zcela katastrofální výsledky této metody můžeme v plnosti pochopit z práce s mapou zmíněného výstaviště a s legendou ji doprovázející (s. 33–34).5 Následují kompilace všeobecně známých skutečností o přípravě a realizaci výstavy, další výstavbě v lokalitě až po disparátní digrese, k nimž náleží deníkové záznamy dr. Ewalda Mayera z válečných let a biogram Konrada Henleina. Smysluplný přínos stránek obsahujích historická data, osoby a události (s nutným zjednodušením a zbytečnými chybami) není jasný, kromě toho, že se tak dobře zaplní další strany publikace.6 Kapitola o urbánním vývoji pojednávané lokality pracuje s několika zajímavými tezemi. Idea, že „dřívější vzhled jednotlivých staveb a charakteru veřejných prostor... věrně dokumentují dobové pohlednice“ (s. 42), zaslouží přednostní pozornost právě proto, že je od počátku mylná a naivní. Předjímá představu, že fotografie ukazuje věci takové, jaké jsou, nikoli takové, jaké je vidět chceme. Odráží se zjevná neznalost faktu, že nejen písemné, ale také obrazové prameny byly nebo mohly být různě upravovány a doplňovány (kolorováním, retuší atp.). Následně se objevují různě se opakující výklady o urbanismu barokním a industriálním, simplifikované úvahy o komponované krajině a stavebním vývoji Liberce v 19. století. Některé výroky nejsou srozumitelné7, jiné mají jakousi esoterickou podobu, projektovanou do kolektivního myšlení obyvatel severočeského velkoměsta (s. 45).8 Ani zhodnocení uplatnění Husovy ulice jako důležité liberecké komunikace v rámci velkého města není vždy zcela zřejmé (s. 46),9 nehledě na sdělení o „systému měkkých traverzálek, které byly osázeny solitéry vil, čímž získala měkký až romantický charakter“ (s. 47). Za pozornost stojí, že autorka cituje, avšak vůbec kriticky nekomentuje zcela nesmyslný a nepravdivý výrok architekta Sitteho o Liberci z roku 1901 (s. 47)10 nebo fejeton Jana Nerudy, který nepředstavuje vzdělaný urbanistický komentář, ale jedovatý výlev žurnalisty znechuceného německým městem a jeho stylem (s. 48). Nakonec je představen současný stav Husovy ulice, v níž „nejsou žádné obchody“, proto se tu málo zastavují projíždějící turisté, přičemž místní restaurace je zřejmě nelákají. Autorka se bohužel vrací k již pojednávané výstavě českých Němců, kterou zcela mimo historickou realitu hodnotí jako „megalomanský podnik“ (s. 49) a tehdejší pavilony prohlašuje za „monstrózní“ (s. 52), aniž by vnímala, že šlo mj. o německou reakci na českou Všeobecnou jubilejní výstavu v Praze (1891), že liberecké stavby u přehrady nepřevyšovaly efemérní díla holešovického výstaviště a že tuto akci vůbec nelze porovnávat s „výstavbou areálu Mistrovství světa 2009 ve Vesci“ (s. 49)!11 Další teze (ab-

3_Mapy prý byly „převzaty z oblastního archivu“ (s. 16), neuvádí se však, ze kterého. 4_Pojem „císařská bitva u Liberce“ nemá opodstatnění, šlo o střetnutí vojsk pruských a rakouských (s. 20). 5_Jestliže lze přejít jako překladatelskou neobratnost spojení „příjmová hala“ (tj. přijímací) či „kuželna“ (tj. kuželník), snad ještě „školka se stromky“ (tedy štěpnice), pak dokladem bezradnosti je „Seeterasse“ jednou jako „jezerní terasa“ a podruhé coby „říční terasa“. Vrcholem naprostého nepochopení jsou fantastické geografické výtvory „Saazerova hala“ (tj. Žatecká hala), „hostinec pivovaru Maffersdorfer“ (správně hostinec vratislavického pivovaru), „Wotkowitrerova firma na šamotové cihly“ (továrna na šamotové zboží z Vokovic, nyní součásti Prahy 6), „Octav Winter, Braunau“, prý „Brunov v Horních Rakousích“ (ve skutečnosti sídlo zvonaře ve východočeském Broumově), nehledě na groteskní „břidlicový výtah“ (v reálu šikmý výtah směřující od břehu přehrady vzhůru k výstavišti), „spotřeba novin“ (prodej novin), „chmelová budova“ (chmelařství), „zahradní stavba (stavba zahrady)“, správně zahradnictví, „chovatelé ryb“ (rybářství), „Josef Lange, kamenolom“ (J. Lange, kameník), „Richard Herold, zvonky“ (R. Herold, zvonolijec), „váha (pravděpodobně)“, ve skutečnosti kůlna pro vozy. Záhadný „Kanditen pavilon“ je stánek s kandytem, což byl tvrdý bonbon ze sacharózy a škrobového sirupu. Uvedené příklady vedou čtenáře k otázce, jak vlastně autor pracuje s kombinovaným pramenem obrazovým a textovým, pokud není ani logicky schopen dovodit funkci některých budov. 6_V roce 1953 v Liberci nevznikla VŠST, ale pouze Vysoká škola strojní (s. 41). 7_Co znamená „Po hospodářském boomu 19. století přišlo období pilování a dalšího rozvoje započaté cesty.“? Myslí autorka své vyjádření zčásti metaforicky a zčásti reálně (rozvoj cesty jako budoucí ulice, nebo cesty ve smyslu přeneseném)? 8_„Severské klima snad probouzí v místních lidech větší soutěživost a ambice a tím i individualismus...“ 9_„Oblast Husovy ulice mívala většinou dočasnou funkci, sloužila třeba k reprezentaci.“ Co je to „dočasná funkce“? Kdo a čím se chtěl reprezentovat? Proč? 10_„Liberec... dokonce nemá ani jedinou umělecky nebo historicky

103

23.9.2014 22:06:16

RECENZE

Recenze a zprávy o literatuře

jakkoliv pozoruhodnou chrámovou stavbu“ – tři kostely v centru města a renesanční zámecká kaple mu jako příklad zřejmě nestačily!? 11_Za paralelu – s uvedenou výstavou v Čechách – zcela mimoběžnou nutno považovat autorčino srovnání „fenoménu světových výstav“ a Eiffelovy věže. 12_K úvaze o severském klimatu lze namítnout, že v Liberci prostě není zima celý rok a že jako bulvár dostatečně posloužily Lidové sady (s. 51). Tuto funkci již proto nemusela plnit Husova ulice. 13_Nehledě na fakt, že téma bylo celistvě zpracováno opakovaně v různých diplomních pracích na univerzitách v Ústí nad Labem a v Liberci, se nelze ubránit údivu, že např. heslo o Christophoru Demantiovi nevzniklo na základě studia nejméně deseti hudebních slovníků, které o něm obsáhle pojednávají, a naopak bylo stvořeno z jednoho amatérského textu. Přílišná vynalézavost se neuplatnila ani v určení osobnosti Hoffmann-Strasse, kde je uveden továrník Adolf Hoffmann, přičemž smysluplnější řešení se nabízí v osobnosti novináře a spisovatele Leopolda Aloise Hoffmanna (1760-1806, rodáka z Dolního Vítkova u Liberce), ev. v osobě Karla Hoffmanna (nar. 1851 v Kristiánově), učitele a spisovatele v Chrastavě u Liberce. 14_ Literatury odborné, nikoli amatérských a žurnalistických spisků, opakujících mylné informace a obsahujících zavádějící interpretace. Za všechny nutno jmenovat Ivana Tallera a Marka Řeháčka, nehledě na svérázné výklady Ivana Rouse. 15_Kromě uvedených příkladů zkomolených a zcela nesmyslných překladů z němčiny do češtiny jde o množství chyb v přepisech německých slov a názvů, což mj. přispívá k pochybnostem o paleografických dovednostech autorů. 16_Některé texty byly zjevně překládány ze slovenštiny, o čemž svědčí výrazy jako „mapovojazyková analýza“, česky „mapovějazyková“ (s. 13), „spájení“, česky „spojování“, „nevyhnutné“, česky „nevyhnutelné“ (s. 14), „čitatel“, česky „čtenář“ (s. 68). 17_Např. „...osobnosti, které je možné naleznout v názvech ulic“ (s. 60). Nesrozumitelné souvětí představuje poslední odstavec na s. 13. Nejasné vyjádření na s. 17: „...řešíme problém zkreslení a natočení. Ten vzniká díky unikátnímu systému souřadnic...“ nebo na s. 59: „Názvy ulic byly přizpůsobeny dobové politické rétorice. Především spojený s demokratickými osobnostmi.“

104

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 104

sence sakrálních staveb, urbanistické koncepce v místě aj.) jsou spíše soukromou reflexí prostoru než objektivní analýzou urbanistického vývoje v posledních desetiletích, jíž se nedostává místa.12 Poslední část o „uličním systému v oblasti Husovy ulice“ s jeho vývoji srovnává názvy ulic v letech 1894, 1904, 1910, 1939, 1942, 1946, 1958 a 1981, aniž by tato data měla co do činění s proměnami politické situace. Prostě se vztahují pouze k porovnávaným mapám a nespecifikovaným „archiváliím“. Následují stručné, převážně ze slovníků kompilované životopisy třiceti osobností, po nichž byly ty které ulice ve zkoumané lokalitě nazvány.13 Závěrem se autorský kolektiv domnívá, že jeho mezioborový výzkum představil „reprezentativní přehled o starých mapách a plánech Liberce a jejich dostupnosti“, a hodlá v něm pokračovat, aby vznikl didaktický materiál, jenž by „reflektoval interdisciplinaritu zvoleného tématu v mezipředmětových vztazích“. Řešení budoucího projektu chce více zapojit geoinformační technologie a hlouběji analyzovat „rezidenční oblasti bez dalších obslužných funkcí“. Jestliže autorský kolektiv vážně hodlá uveřejňovat další výsledky svého vědeckého bádání, stojí za úvahu způsoby, jimiž by tak měl v budoucnu učinit. Prvním je jasné definování jednotlivých oborových pojmů, s nímž je nutno potýkat se již v úvodu publikace a které je v představené monografii dle mého náhledu maximálně nejasné až chaotické. Inspiruje se totiž lingvistickými teoriemi, např. sémiotikou, aniž by jakkoliv

reflektovalo alespoň základní výsledky díla Umberta Eca a další badatelů, současně využívá a s předchozí směšuje terminologii geografickou a matematickou. Dosavadní nepřehledná soustava různorodých definicí, jimiž se výzkum zaštiťuje, k porozumění nepřispívá a diskusi neotevírá. Druhým je skutečné propojení jednotlivých specializací. Fakt, že se v publikaci objevují témata z geografie, historické kartografie, historie, architektury či jiných mezních oborů a pomocných věd, je jistě hodný ocenění. Ovšem tyto specializace byly využity tak, že výsledky vzešlé z bádání se aplikují parciálně, staví se za sebou či vedle sebe. Nedochází k potřebnému prolínání, komparaci a diskusi, protože zvolený aditivní přístup je prostě neumožňuje. V horším případě se některé informace nadbytečně opakují. Je pochopitelné, že jako oborové hledisko převažuje geografické, avšak o to zodpovědnější přístup autorského kolektivu a ohleduplnost vůči jiným vědám vyžaduje. Trváme-li na skutečně inter- či transdisciplinaritě nikoli jako na módním zaříkávadle a frázi potřebné k dosažení kýžených grantových podpor a finančních prostředků, není na škodu vzít v potaz, že fakulta organizující projekty sestává z kateder, jejichž členové jsou vybaveni různými odbornostmi, které lze zužitkovat. Také zapojení studujících do projektů je nosné a důležité, je však třeba zajistit rovněž zpětné vazby, náročné konzultace a velmi důkladné revize předkládaných textů včetně kritického zhodnocení využitých pramenů, literatury a ikonografických pramenů.14 Třetím a patrně klíčovým hlediskem je způsob realizace kolektivního díla. Nástrojem vyjádření badatelských výsledků vědecké práce je (odborný) jazyk. Proto nelze připustit, aby se v publikaci, jež údajně (celá?) prošla jazykovou redakcí a trojím recenzním řízením, objevila suma nedůsledností a chyb, tak příznačných pro všechna uspěchaná díla: špatně používaná terminologie jiných oborů, mimořádně nedbale a neuměle do češtiny(?) přeložené německé15 a slovenské16 texty, velké množství překlepů a zkomolenin, gramatické, stylistické a syntaktické omyly, vyjádření, která ani při opakovaném čtení nedávají smysl, protože jsou špatně formulována, chyby v rejstříku jmenném a věcném, přičemž druhý je nepochopitelně smíšen s místním atd.17 Předložená publikace splnila svůj úkol jistě z části geografické či kartografické, ostatní výsledky bohužel zůstávají v půli cesty a lze je přijmout jen s velkými rozpaky nad profesními schopnostmi některých autorů. Zbývá naděje, že aspoň desetinu informací představených v kolektivním díle můžeme prohlásit za novou a objevnou. Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:17

RECENZE

Sborník Severočeského muzea. Historia 17 – Společenské vědy. Liberec, Severočeské muzeum, 2012. 253 s. Výsledky nových badatelských počinů ve formě studií a materiálů, informace o řešených projektech a přehled uspořádaných výstav přináší další svazek sborníku největšího muzea Libereckého kraje. V chronologicky řazených studiích se nejprve objevují výsledky archeologického výzkumu u Svijan. Marcela Stará a Jiří Waldhauser předkládají hypotézu o jedné z možných středověkých hospodářských základen bývalého cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou, ve Svijanech (kdysi Svinařích). Je pravděpodobné, že šlo o osadu tzv. služebných lidí, kde se ve velkém produkoval dehet. Bohunka Krámská se opět úspěšně věnuje kostelním i domácím, dřevěným a papírovým, statickým i mechanickým betlémům na Liberecku od 18. do 20. století. Na základě studia archivních pramenů rozkrývá autorství umělecky nadaných a vzdělaných malířů, sochařů i málo známých amatérských betlémářů. Petra Šťovíčková stručně a věcně referuje o třech návrzích libereckých měšťanských domů z přelomu 18. a 19. století. Využívá přitom stavební plány J. J. Kunzeho, J. Arnolda a Ch. Schulze. Pavla Machalíková studovala kroniku malířské rodiny Führichů s údaji od 17. do 19. věku. Mimořádně pozoruhodný pramen osobní povahy existuje v několika rukopisech. Autorka využívá jeden z německých opisů, uložený v Městském muzeu v Chrastavě pro výklad uměleckého i duchovního vývoje a zrání Josefa Führicha. Kombinuje informace z kroniky s dalšími písemnými prameny a nabízí vhled do soukromí rodiny i jedince. Upozorňuje na význam šlechtického mecenátu Gallasů, resp. Clam-Gallasů jako podporovatelů výtvarného umění v regionu. Dalšímu bádání prospěje bližší orientace v regionálních reáliích.1 Jana Hunterová zmínila padesáté výročí založení Studia výtvarné fotografie v Liberci (1962–1969). Představila více než dvacet jeho lokálních členů a tvůrců, kteří chápali černobílou fotografii jako specifické umělecké médium a relativně svobodný způsob vyjádření vlastního pohledu na svět. Kateřina Nora Nováková připomněla odborný životaběh a dílo sklářského výtvarníka a šperkaře, pedagoga Ivo Buriana. Oldřich Palata pre-

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 105

zentuje umělecky vynikající díla Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, vytvořená pro objekty vyhlášené národní kulturní památkou České republiky. Jde o hradčanský chrám sv. Víta, hradní kaple v Horšovském Týně a na Špilberku, Staroměstskou radnici a Ještěd. Esteticky krásné, profesionálně dokonalé a umělecky nadčasové sklářské dílo dokládá zdařilá obrazová příloha. Mezi materiály byla zahrnuta zpráva Marcely Staré o výsledcích archeologického záchranného výzkumu v Libereckém kraji za rok 2010. Mapuje dvacet lokalit, v nichž se však kromě drobných novověkých předmětů nic zásadního nenašlo. Jan Mohr sondoval dílo dvou zámečníků působících v období rokoka, totiž Němce J. G. Oegga a jeho realizace ve Würzburgu, a Francouze J. B. Lamoura a jeho kované brány v Nancy. Dílo prvního má přímou souvislost se Severočeským muzeem, jež opatruje sbírku grafik zachycujících jeho díla, zatímco práce druhého byly zčásti zničeny během francouzské revoluce v 18. století. Jiří Hofman obšírněji informuje o působení výtvarné rady v libereckém podniku Plastimat (1959–1971). Na základě výstavy v mateřské instituci (2012) předkládá Lubor Lacina soupis 35 pobočných koncentračních táborů v České republice. Každý stručně představuje v době jeho fungování a informuje o současném stavu. Seznam doplňují odkazy na studie či literaturu a někdy také černobílé fotografie. Šárka Msallamová a Eliška Jindrová publikují v souvislosti s praxí muzejní ochrany sbírek výsledky experimentů s cínem a olovem. Sborník uzavírá zpráva Markéty Lhotové o stavu řešení grantového projektu Výzkum likvidace židovských obcí a spolků v pohraničí (1938–1944). Jan Mohr bádá o architektu Otto Bartningovi. Jediná recenze reaguje na šestý svazek Ročenky Libereckého kraje. Sborník uzavírá přehled 31 muzejních výstav za léta 2011– 2012. Redakční rada musela nepochybně překonávat známé obtíže, které se do kolektivního díla promítají stále. První je otázka, které příspěvky ještě patří do studií a které již zařadit do materiálů. Druhým úskalím jsou sdělovací schopnosti autorů a možnost zasáhnout do jejich textů tak, aby při čtení působily co nejméně rušivě. Sedmnáctý ročník sborníku přesto zůstává obsahově i typograficky dobrou vizitkou severočeské muzejní instituce.

1_Do roku 1759, resp. de iure 1768, nelze hovořit o rodu Clam-Gallasů. Na dopis Marie Terezie z r. 1742 proto nemohl odpovídat žádný Clam-Gallas, ale jedině Filip Josef z Gallasu. Panovnici nepochybně neodpovídal „velmi devótně“, neboť je nutno vzít v potaz jeho politické postavení v rámci stavovských úřadů (královský tajný rada a skutečný tajný rada a komoří, hofmistr Království českého) i osobní vztah ke královně. Používáním jednoho osobního jména „Christian“ autorka znejasňuje identifikaci otce Kristiána Filipa a syna Kristiána Kryštofa jako mecenášů regionálních umělců.

Milan Svoboda

105

23.9.2014 22:06:17

RECENZE

Andrzej Kozieł (red.). Wokół Karkonoszy i Gór izerskich. Sztuka baroku na śłąskoczesko-lużyckim pograniczu.

Recenze a zprávy o literatuře

Jelenia Góra, Muzeum Karkonoskie – Instytut Historii Sztuki Uniwersytetu Wrocławskiego, 2012. 233 s.

106

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 106

Konference v polské Jelení Hoře (Jelenia Góra) v roce 2010 se stala základem sborníku s osmnácti příspěvky. Vytvořilo je devatenáct badatelů polských, jeden český a jeden německý. Jde o specialist(k)y na architekturu, sochařství, malířství, sklo a hudbu. Cílem historiků umění, znalců dějin regionu, muzejníků i konzervátorů bylo přiblížit pozůstatky kulturního dědictví barokní epochy a jeho specifika od druhé půle 17. do konce 18. století na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, resp. v převážně německojazyčném příhraničním prostoru Českého království, Horní Lužice a Dolního Slezska. Tématy výzkumu se stala přednostně sakrální i profánní architektura. Devět farních a poutních kostelů na panství Schaffgotschů mezi městy Krzeszow a Lubomierz a Hejnice na statcích Gallasů porovnával Jan Wrabec. Světské rezidence Schaffgotschů v Podkrkonoší, vystavěné v 17. a 18. století, komparoval Artur Kwaśniewski. Do Slezska orientovanou linií Gallasů a jejich tamními stopami v architektonických souvislostech ve srovnání se severočeskými sídly tohoto rodu se zabýval Martin Krummholz. Kapli na Sněžce pojal dosti svérázně jako symbol a akt „christianizace Sudet“ Bogusław Czechowicz. Zámek s parkem Radomierzyce coby příklad pozdně barokní architektury ukázal Michał A. Pieczka. Díla italského štukatéra Giovanni Domenico Rossiho v Čechách, ve Slezsku a na západě „Německa“ porovnal Mariusz Smoliński. Varhanní prospekty v kostelech ve Zhořelci (Görlitz) a Jelení Hoře (Jelenia Góra) i další příklady této hudební kultury na slezsko-lužickém pomezí studoval Maciej Broniewski. Tvorbu městských cechovních mistrů reprezentuje příklad Josepha Antona Becherta v Jelení Hoře a dalších lokalitách. Věnovali

se jí Jakub Jagiełło a Paweł Migasiewicz. Text Malířská rodina Lorenzů a jejich díla v Kowarech (Schmiedeberg) je výsledkem magisterské práce Doroty Burdach. Otázku, zda v baroku existovalo umělecké malířské středisko v Jelení Hoře, si položil a zodpověděl Andrzej Kozieł. Nástropní freskovou výzdobu tzv. milostivého kostela v Jelení Hoře pojednala Danuta-Maria Chałat. Barokním portrétním cyklem Piastovců v klášteře cisterciáků v Křešově (Grüssau) se zabývali Beata Sebzda a Emilia Kłoda. Došlo také na mecenáše umění. Jezuity v uměleckém prostředí Jelení Hory v letech 1629–1776 představil Dariusz Galewski. Cisterciáckého opata Dominica Geyera a malířská díla, jež objednal v letech 1696–1726, prezentoval Arkadiusz Muła. Náboženská katolická bratrstva protireformační doby a umělecké projevy s nimi související na pomezí slezsko-česko-lužickém zpracovala Zuzanna Mikołajek. K barokním artefaktům náleží také sklo a jeho tvůrci. Ve Slezsku na přelomu 17. a 18. století se s důrazem na mecenáše, foukače a zušlechťovače skla objevuje toto téma ve studii Elżbiety Gajewska-Prorok a Aleksandry J. Kasprzak. Malíři skla ve Slezsku 16. až 18. století se stali námětem textu Rainera Sachse. Konkrétní představu o tomto řemesle přináší také Monika Żernik, a to o rodu Preisslerů, kteří kromě skla malovali i na porcelán. Někteří autoři či autorky využili prameny světské i církevní povahy, staré tisky, obecnou i regionální, odbornou i populárněnaučnou literaturu, jiní si vystačili s několika monografiemi či soupisy památek. Proto je informační hodnota statí různorodá. Také fotopřílohy mají nestejnou tiskovou kvalitu a vypovídací hodnotu. Lze ocenit, že polští pořadatelé konference a sborníku přizvali ke spolupráci své zahraniční kolegy, byť z české a německé strany pouze po jednom, avšak jejich příspěvky otiskli v rodném jazyce referujících a polské texty opatřili německými resumé. Editor publikace nezakrývá, že se jedná o první takto pojatou kooperaci v oblasti nadregionálního výzkumu včetně komparace dochovaných hmotných barokních památek na obou stranách Krkonoš a Jizerských hor. Zúčastnění mají zájem pokračovat v započatém díle. Milan Svoboda

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:17

RECENZE

Jan Tomíček. Varhanáři Predigerové. Semily, Tiskárna Glos, 2013. 149 s. V roce 2013 vyšla další publikace, kterou z pozůstalosti Jana Tomíčka vydala Mgr. Jana Tomíčková. Má být, jak plyne z prologu, připomenutím a oslavou varhanářského rodu Predigerů u příležitosti výročí jejich životních dat, a též jakousi žní celoživotního zájmu zesnulého Jana Tomíčka o tyto mistry. Pěkně vypravená kniha je přehledně a logicky uspořádána a přináší mnoho informací o životě a tvorbě (nejen) mistrů Predigerů a jejich spolupracovníků. Již první prolistování však přináší poučenému čtenáři místy rozpaky. Pomiňme některé svérázné názory (mj. vymezení romantismu ve varhanářství lety 1802–1916), formulace či osobité organologické názvosloví („dvojitý stroj“, „paty píšťal“, „varhanní gotika“ ad.), nejednotný způsob záznamu dispozic či návrhy rozšíření predigerovských varhan. Věnujme se té exaktněji uchopitelné části a porovnejme ji se známými a ověřenými fakty a novějšími organologickými studiemi a publikacemi z posledních dvou desetiletí. V prvé kapitole „Vznik varhanářské školy v Albrechticích v Jizerských horách“ nelze plně souhlasit s charakteristikou tauchmannovských varhan. Zadní pozitiv osmistopých strojů nestojí většinou na dvou, nýbrž čtyřstopém principálu (Jezvé, Úštěk, Bílina), kvintadena není charakteristickou pro Tauchmanny a je doložená jen v menšině. Malé varhany „často“ na způsob pozitivu v balustrádě nelze s určitostí prokázat. A. Tauchmann nepracoval ve Starých Křečanech, v Hrádku roku 1803 jen opravil starší nástroj, přenesený roku 1790 z Prahy, v Bosni (nikoli „Bosyni“) jeho bratr Franz předložil toliko návrh, varhany postavil roku 1800 jiný mistr. Přejděme nyní k jádru knihy, k varhanářům Predigerům. Před mnoha lety byl Janu Tomíčkovi podán důkaz o tom, že varhany u P. Marie v Turnově postavil roku 1851 Ignaz Welzel (již od pohledu jde o typický králický nástroj). Autor přesto trvá na tvrzení (dle chybného a nejednoznačného údaje v tzv. Katastru varhan), že jde o dílo Josefa Predigera. Na tom pak staví i důležitou část své práce s dalšími z toho plynoucími konsekvencemi. Franz Wenzel Prediger měl být „názorově nejbližší“ spolupracovník Josefa Predigera a spoluautor některých varhan ještě po roce 1850. Tento profesí brusič skla však zemřel před rokem 1838, jak plyne z albrechtických matrik. Žena Franze Pfeifera nebyla sestrou Josefa Predigera, ale vnučkou Joachima Predigera. (K dalším spolupracovníkům Josefa Predigera patřil i truhlář Johann Pulda ad.). Ignaz Prediger je spojován s „mistrovskou“ přestavbou XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 107

libereckých (nikoli Richterových!) varhan, která údajně přispěla „ke slávě jeho jména“. Práci však provedl roku 1845 Ch. F. Reiss z Neugersdorfu. Přesto je podoba a dispozice díla podkladem k dalším vývodům na více místech. Ba, Predigerovi je přisouzeno „vyznání severoněmeckému dispozičnímu směru“, což odporuje tvrzení o vlastní cestě albrechtických varhanářů na jiném místě. (Uvedený rakouský varhanář Josef Anton Richter navíc žil v letech 1727–1796 a působil v Pasově). Predigerové také nepracovali v Rumburku roku 1829. „Jedinečný soubor prospektových píšťal“ v Lysé s rauškvintou ad. jsou od Josefa Predigera. Část Streisselových principálů zůstala jen jako kulisa ve vnitřních polích velkých skříní. Nástroj v Jičíně vznikl již roku 1858, na Sychrově roku 1862, ve Studenci roku 1872. Albrechtické varhany mají pseudoslohovou skříň soudobou se strojem z roku 1884, nikoli z předchozích varhan z roku 1820. Vzhledem k tomu, že je v knize rozebírána řada aspektů predigerovských varhan včetně rozsahů tastatur, překvapí, že se u Mříčné uvádí jako původní stav po romantizující úpravě s chromatizací krátké oktávy od E. Zavádějící je i německý název Mříčné („Wernerschitz“, též Landek není Ostrčín, nýbrž Otročín). Diskutabilní jsou některé výroky v kapitole „Tajemství stavby varhan albrechtických mistrů“. Jednotlivým principálovým hlasům a alikvotům přisuzované (vzájemně) konstatní menzurační poměry popírají varhanářskou individualitu a variabilitu i sdělení, že Predigerové užívali variabilní menzury. Nepřijatelné je tvrzení, že barokní varhanářství „imitovalo dřevěné flétnové hlasy cínovými…“. Funkcí biffery není zesílení principálu v diskantu, ale tremolo – výchěv ve spojení s principálem. Navíc je opět vycházeno z turnovských varhan, tento rejstřík u Predigerů nenalezneme. „Příznivý“ poměr cínových a dřevěných hlasů (pojem sám o sobě irelevantní) není predigerovským specifikem. V pojednání o prospektech se mj. dozvíme, že jejich „kompozice…je v podstatě symetrická“ a jednotlivé části „suverénně ovládají prostor chrámové kruchty“. I přes sugestivní popisy musíme namítnout, že ne všechny predigerovské prospekty jsou nápadité a originální, že ne všechny navrhovali sami varhanáři, nýbrž architekti (Praha-Karlín, P. Marie v Podskalí, Držkov) a že i u jiných varhanářů najdeme prospekty, o nichž lze tvrdit totéž. Predigerovské prospekty se zásadně neliší od u nás užívaných typů a schémat, u Josefa Predigera krom invenčněji zpracovaných zajímavých kreací nalezneme i opakující se dobově běžné jednoduché typy. Tvrzení, že k nejlépe dochovaným predigerovským varhanám patří Roprachtice a Sychrov, odporuje skutečnosti (autor sám předtím popisuje Kobrlovy romantizující úpravy roprachtického stroje). Zde uveďme spíše Řepín, Lysou, Krabčice ad. 107

23.9.2014 22:06:18

Recenze a zprávy o literatuře

RECENZE

108

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 108

Vcelku dobře je chronologicky zpracována kapitola dispozic a přehledu tvorby Predigerů, s již zmíněnou výjimkou Turnova (též Rumburku 1829 a Varnsdorfu). Zde můžeme jen některé doplnit (Byšice, Krpy, Vlastibořice, Krabčice, Špindlerův Mlýn, Lobkovice…) a opravit místy chybné datace (Jeřmanice, Bukovno, Nebužely). V kapitole “Varhanáři – současníci albrechtické manufaktury“ opravme alespoň některé z mnoha omylů. Varhany v Jablonci nad Jizerou jsou typickou prací semilského Josefa Gottwalda, nikoli kutnohorského P. F. Horáka. Vystavění pozitivu do zábradlí není autorizováno a tento pozitiv se výrazně liší od jiných predigerovských nástrojů. Vydávat tak (přestavěný) gottwaldovský nástroj za dílo Ignáce Predigera je nesprávné. J. A. Barth zemřel již roku 1844, Hauke roku 1843. K. Guth nepostavil varhany ani v Želči, ani v Útvině. Pozitiv v Loukově u Semil není od Tauchmanna. J. Gartner ml. není autorem přeštických varhan, v Kadani roku 1845 pouze rozšířil stávající Gröbelův nástroj. Podsouvat K. Eisenhutovi barokizující tendence hlavního manuálu je velmi svérázné. Karl Schiffner netrval „zásadně...na mechanické zásuvkové soustavě“. Naopak, mechanickou kuželku užil např. u zde zmíněných Lučan. František Kobrle prakticky žádné nové varhany nepostavil, natož roku 1880 v Jilemnici. Varhanáři Gottwaldové nepracovali v Úštěku (a nepocházeli ze Semilska, jak uvádí Jan Tomíček ve své jiné knize). Varhany u sv. Salvátora nebyly prvním Vocelkovým

nástrojem v Praze. W. Lorenz nemohl roku 1883 opravit pasecké varhany, byl tehdy nezletilý a nevyučený. Otázka varhanáře Vedrala není již neznámá, byla objasněna v monografii o varhanářství Jičínska (2008). Varhanář Franz Müller z Janova nezhotovil varhany ve Varnsdorfu, tam pracoval Ch. F. Müller z Neugersdorfu. Text o významných s Predigery srovnatelných Fellerech je dílem zcela nepřijatelný. Tvrzení, že F. Feller „pohrdá dřevem a rozdílnými menzurami“, či že krom Oseka jsou ostatní nástroje této dílny „menší“, jsou, doufejme, jen neznalostí, ne úmyslným zamlčením jejich rozsáhlého díla a významu. Ke konci knihy nalezneme recenzi v němčině, ve skutečnosti spíše resumé. Práce zjevně neprošla rukama, resp. očima znalého organologa. Připomenutí a vyzvednutí varhanářů Predigerů je chvályhodný počin. Význam rozsáhlé tvorby zejména Josefa Predigera je nesporný (ne, zdaleka není zapomenut). V souvislosti se zmíněnou publikací se však musíme ptát: Proč nebyly reflektovány aktuální publikace a nálezy české organologie a proč byly znovu opakovány již vyvrácené omyly a nepravdy? Faktograficky kniha tak poněkud ztrácí na použitelnosti a serióznosti. (Totéž bohužel platí o výpravné monografii „Historické varhany v Čechách“ z roku 2000). Tomáš Horák

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:18

RECENZE

Jitka Balcarová. „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Bund der Deutschen a jeho předchůdci v procesu utváření „sudetoněmecké identity“. Praha, Karolinum, 2013. 471 s. Práce Jitky Balcarové je nejnovějším ze tří českých titulů představujících aktuální výsledky výzkumu života německé společnosti v českých zemích, který je věnován spolkovému životu. Podtitul knihy zaměřené na dnes méně známou část německého spolkového života označuje předmět výzkumu autorky a zároveň naznačuje nejpodstatnější z jeho závěrů. Autorka k nim dospívá na základě promyšleného rozboru a popisu činnosti a působení německých nacionálních spolků, označovaných jako obranné (Schutzvereine), tedy té části, která byla zaměřena na ochranu, podporu a rozvoj „hospodářské nacionální državy“. Od založení Deutscher Böhmerwaldbund v roce 1884 přes konstituování Bund der Deutschen in Böhmen v roce 1894 (velmi aktivně působil na Liberecku) až do vzniku Bund der Deutschen der Iglauer Sprachinsel v roce 1904 bylo vytvořeno 10 regionálních svazů, které tvořily důležitou základnu německého nacionálního hnutí. Po první světové válce vznikl poslední z těchto „obranných“ svazů, Bund der Deutschen Schlesiens. Stejně jako ostatní německé spolky rozvíjel se v nových podmínkách československého státu i tento typ výrazně nacionálních spolků bez omezování ze strany státu. Vzestup nacionálních socialistů a jejich prosazení v sousedním Německu podpořil radikalizaci československých Němců. Důsledkem tohoto procesu byl posun ideového základu nacionálních „obranných“ spolků v českých zemích, jejich silnější vazby na konkrétní politické strany a proměna dosavadní struktury, která vedla k integraci a vzniku vrcholové organizace Bund der Deutschen v roce 1934. Autorka seznamuje i s dalším vývojem, který vyvrcholil na podzim roku 1938 inkorporací Bund der Deutschen do NS-struktur. Práce se opírá o rozsáhlé spektrum pramenů. Kromě spisů úřední povahy, uložených především v pražských centrálních archivech, se opírá o materiály berlínského ministerstva zahraničí, které odkrývají intenzitu vztahů a přímé podpory svazů z Německa. Do „ideového světa Němců v českých zemích“ nahlíží prostřednictvím textů v časopisech, vydávaných zkoumanými spolky, a proXV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 109

střednictvím bohaté publicistiky hlavních nacionálních ideologů a funkcionářů sudetoněmeckých nacionálních svazů. Stranou pozornosti autorky zůstala dokumentace z činnosti místních skupin, ostatně zachovaná na úrovni okresních archivů velmi torzovitě. Kapitola věnovaná rozboru stavu výzkumu a literatury nabízí čtenáři přehled moderní literatury (zejména z posledního čtvrtstoletí, kdy se velmi rozhojnila), zabývající se „obrannými“ spolky, ale i česko-německými vztahy v 19. a 20. století v širším pohledu. Autorka představuje díla česká, ale i práce německy a anglicky píšících autorů. V části informující o vlastních metodologických postupech nalezneme „pojmové instrumentárium“. V něm čtenář nachází výklad soudobých německých nacionálních pojmů, nabízející cenný terminologický základ pro všechny další badatele. Autorka zkoumá změny v jejich obsahu od konce 19. století až do třicátých let 20. století. Charakterizuje „völkisch“ hnutí a pojmy, které se staly součástí agitace ve prospěch německé národní jednoty v českých zemích a které byly ve třicátých letech 20. století využity v duchu nacionálního socialismu. „Obranné“ spolky v podobě svazů, vznikající v době sociálně ekonomických změn a souběžně probíhající nacionální emancipace v habsburské monarchii od osmdesátých let 19. století, rozvinuly svou činnost a agitaci v důsledku stále stoupající obavy ze ztráty nacionální državy a ze ztráty privilegovaného postavení Němců v českých zemích. Pod obecným heslem „ochrana němectví“ se šířily principy nacionální svépomoci a povinnosti. „Obranné“ svazy tuto nacionální agitaci přenesly do období po r. 1918, kdy se Němci ocitli v Československu. Prostřednictvím spolků se umocňovalo silné nacionální vědomí Němců a konstruovala společná nacionální paměť. Kniha J. Balcarové odkrývá i to, jak se rozvinutý německý spolkový život v českých zemích pod vlivem „obranných“ svazů postupně stmeloval. Popisuje vznikající novou strukturu po založení Bund der Deutschen, která přinesla župní zřízení a zavedení vůdcovského principu. Věnuje pozornost představitelům a členské základně a zároveň se pokouší určit počet členů a poboček svazů, který naznačuje, kolik lidí německé nacionální „obranné“ spolky ovlivňovaly. Navzdory neúplně dochovaným pramenům se autorka pokusila alespoň pro určité složky a oblasti provést analýzu profesní a sociální struktury členstva. Všímá si vztahu zkoumaných svazů k německým politickým stranám včetně stran politického aktivismu, jehož reprezentanti také byli členy „obranných“ spolků. Původně převládající vliv nacionálů upadal od třicátých let

109

23.9.2014 22:06:18

Recenze a zprávy o literatuře

RECENZE

110

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 110

ve prospěch nacionálních socialistů. Bohatými nižšími složkami, místními skupinami a institucemi hospodářské povahy se dotvořily sociální sítě pro všechny přívržence a nositele německé nacionální identity. Činnost těchto sítí napomohla utváření „sudetoněmecké identity“, které nemohla konkurovat „demokratická nálepka nechtěného Československa.“ Kapitola Projektování „sudetoněmeckého hospodářství“ popisuje vývoj od teoretického základu v podobě nacionálního směru ekonomie, přes kritiku hospodářského liberalismu a úsilí o obranu „německého hospodářství“, mezi jejíž nástroje patřil bojkot neněmeckého obyvatelstva a hrubý antisemitismus. Součástí hájení hospodářského životního prostoru byla „ochrana půdy“, které svaz věnoval pozornost. V poslední části své práce autorka sleduje proces výchovy k „německé národní jednotě“, což byl cíl proklamovaný „obrannými“ svazy. Její součástí byla kritika liberalismu, který byl považován za zdroj rozpadu lidského společenství. Nová výchova měla odmítat individualismus, jenž měl být nahrazen „vědomím smyslu pro celek“. Rozbor naznačuje, že německé obranné svazy k tomuto směřování po roce 1918 mj. využívaly československým státem podporovanou lidovou výchovu, jejímž prostřednictvím stát usiloval o šíření demokracie a ideje čechoslovakismu. Popisuje hlavní aktéry a institucionální výstavbu nacionální lidovýchovy, kterou zastřešovala Gesellschaft für deutsche Volksbildung,

založená v roce 1925 v Liberci. Rozbor textů hlavních aktivistů a činnosti svazů tvoří základ pro zkoumání vývoje německé lidovýchovy, která podle autorky „stavěla na ideových základech völkisch hnutí, aby nakonec stanula na ideových pilířích Henleinova hnutí, které se ve druhé polovině 30. let blížily k Hitlerovu nacionálnímu socialismu“. V závěrečném exkursu s názvem „Bojovníci za německý národ“ přináší biogramy třiceti aktivistů nacionální „obrany“. Najdeme zde mj. portrét Ericha Gieracha, Emila Breuera, Friedricha Leglera, Carla Tinse a dalších osobností. Soustavný a metodologicky neobyčejně podnětný rozbor hlavních pilířů nacionálního „obranného“ hnutí Němců v českých zemích umožňuje autorce načrtnout v závěrečném shrnutí faktory, které podle ní ovlivnily formování a sudetoněmectví a jeho vývoj. Mezi nejzajímavější jistě patří konstatování, že „hospodářská krize byla pouze jedním z potenciálních iniciačních činitelů“. Za důležitější považuje „mentální stav tehdejšího německého kolektivu jako celku“. Kniha Jitky Balcarové umožňuje porozumět postojům a strategiím Němců v českých zemích a významně rozšiřuje poznání o meziválečném období ve střední Evropě. Může se stát také základem pro výzkum charakteru a působení „obranných“ spolků tohoto typu v jednotlivých regionech.

Michal Burian. Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918 až 1938.

také v rovině politické. V úvodní stati s názvem „Ideové základy“ charakterizuje autor vznik a vývoj německého turnerského hnutí od počátku 19. století, jeho bouřlivý rozvoj v českých zemích a v monarchii na přelomu let 1861-1862, kdy začaly působit jednotlivé místní tělovýchovné spolky. Důraz je kladen na vývoj organizační. V roce 1868 došlo v Německu k organizačnímu seskupení v podobě vzniku Německého turnerstva (Deutsche Turnerschaft), které zastřešovalo tělovýchovné spolky německého obyvatelstva v Evropě. Autor charakterizuje tuto všeněmeckou organizaci jako nacionalistickou, „která se hlásila k velkoněmecké koncepci“. Turneři Rakouska byli její součástí jako XV. turnerský kraj. M. Burian shrnuje stručně další vývoj turnerského hnutí v českých zemích, kde byly turnerské spolky daleko početnější než v zemích rakouských. Přijímání árijského paragrafu do stanov řady spolků od osmdesátých let 19. století vedlo ke štěpení turnerského hnutí v českých i rakouských zemích a přechodně také k oddělení

Praha, Karolinum, 2012. 398 s.

Rozsáhlá práce Michala Buriana analyzuje činnost a vývoj nejvýznamnější skupiny německých tělovýchovných spolků v meziválečném Československu. Dominantní pozornost je věnována vývoji Německého tělovýchovného svazu (Deutscher Turnverband), jehož určujícím faktorem byl podle autora vyhraněný nacionalismus.1 Od svého vzniku na počátku šedesátých let 19. století sehrály německé turnerské spolky velmi aktivní roli při rozvoji tělovýchovy v českých zemích, působily však

Miloslava Melanová

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:18

RECENZE rakouského turnerstva od říšskoněmeckého, jehož vedení tehdy ostře antisemitské postoje rakouského svazu odmítalo. Práce načrtává ideové vazby na všeněmecké hnutí Georga von Schönerera, Německou dělnickou stranu (Deutsche Arbeiterpartei in Österreich) i Německou nacionálně socialistickou stranu dělnickou (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei). Hlavní text že „ideové základy turnerského hnutí, rozKonstatuje, víjejícího se v novém státě, byly položeny dávno před jeho vznikem.“ Rozbor činnosti turnerských spolků od podzimních měsíců roku 1918 ukazuje toto hnutí jako jednoho z nejvýznamnějších odpůrců československého státu, který organizoval polovojenské protičeskoslovenské skupiny. Po zákazu členství spolků z Československa v zahraničních svazech došlo ke konstituování samostatného Německého tělovýchovného svazu v Československu (Deutscher Turnverband – DTV), jehož organizační proměny, činnost a spory s novou státní mocí autor popisuje. Období 1924–1927 práce označuje jako „Léta zmatků“. Dále je sledováno prosazování nové ideové základny v podobě učení Othmara Spanna, které přinášejí zejména členové Kameradschaftsbundu, usilující o ovládnutí Deutscher Turnverband. Autor konstatuje, že hierarchická struktura DTV s dobře propracovaným systémem vůdcovství byla ideální pro prosazení národního společenství v duchu spannismu. Po přijetí nových stanov DTV v roce 1928 nastupuje do turnerského hnutí nová generace a politizace spolku se výrazně zvyšuje. Kapitola „Německá mládež proti republice“ eviduje a popisuje mládežnické organizace mimo DTV. Podle statut těchto spolků (např. Volkssport, Sudetendeutscher Wandervogel) šlo o nepolitické organizace, které stejně jako turnerské hnutí zastávaly negativistický postoj vůči Československu a byly napojeny na ultranacionální politické proudy. V těchto spolcích byly prosazovány vůdcovský princip a polovojenská příprava. Nerušený rozvoj těchto organizací začaly státní úřady systematicky sledovat až po několika letech. Ve své činnosti směřovaly k vojenské přípravě členů, které tvořili především mladí lidé a děti. Také reorganizovaný DTV posiloval výchovu dětí a mladé generace. Obliba tělovýchovných organizací se stoupající členskou základnou umožňovala rozšiřování vojenské přípravy německé mládeže. Branná výchova

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 111

měla výrazně nacionalistické zaměření, směřující proti Československu. Autor popisuje úzké vazby na politické strany a zesílení politizace po roce 1933, který označuje jako „přelomový“ i z hlediska vnitřního vývoje DTV, do jehož čela vstupuje „spannovská vůdcovská kasta“. Sleduje vnitřní boje uvnitř DTV, kariéru, postoje i taktiku a proměny Konrada Henleina a vztah DTV a SdP. Z řad turnerů pocházeli čelní představitelé sudetoněmecké reprezentace – jejich stručné biogramy najde čtenář v textu. Poslední kapitola s názvem „Turneři a rozbití republiky“ sleduje úlohu turnerů při vzniku militantních a ozbrojených oddílů Ordnerdienst, Freiwilliges Schutzdienst a Sudetendeutsches Freikorps. Práce se opírá o neobyčejně rozsáhlý archivní výzkum. Zahrnuje spisy centrálních i nižších státních úřadů a složek, sledujících činnost turnerů především z hlediska jejich postoje k československému státu, což je ostatně také vyjádřeno v titulu knihy. Prameny vzniklé z vlastní činnosti turnerských spolků a jimi vydávané časopisy nesleduje. Můžeme předpokládat, že studium těchto materiálů by celkový obraz prohloubilo či posunulo jiným směrem. V literatuře, která ostatně není bohatá, převažují české tituly, zabývající se česko-německými vztahy ve sledovaném období. Z německých prací reaguje především na dílo A. Luha, věnované přímo německému tělovýchovnému svazu v meziválečném Československu2. Kniha je opatřena závěrečným „Přehledem místních názvů“, který obsahuje česko-německé názvy. Jistě potřebný slovník názvů bohužel nemá podobu rejstříku a také postrádá bližší lokalizaci obcí. Obojí údaje by zpřesnily u vícekrát se vyskytujících německých i českých názvů konkrétní místo (jeden z mnoha Bedřichovů, který se nalézal v dnešním okrese Jablonec n. N., byl Friedrichswald, přehled uvádí pouze Friedrichsdorf) a upozornily by na zjevné chyby (např. německý název Hirschberg nesla dnešní polská Jelenia Góra, ale také Doksy, zatímco přehled chybně uvádí Doks). Přes tyto připomínky je třeba první českou monografii věnovanou německému tělovýchovnému hnutí v českých zemích, založenou na rozsáhlé pramenné základně, velmi přivítat. Věřme, že kniha otevře dveře dalšímu výzkumu badatelů, ať regionálních či oborově zaměřených.

1_Autor věnoval tomuto tématu pozornost již ve sborníku BURIAN, Michal. Deutscher Turnverband a československý stát 1918– 1933. In: WAIC, Marek a kol. Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu. Die Deutschen und Tschechen in der Welt des Turnens und des Sports. Praha, Karolinum 2004, s. 53–66, 327–343. 2_LUH, Andreas. Der Deutsche Turnverband in der Ersten Tschechoslowakischen Republik. München, R. Oldenburg Verlag, 2006

Miloslava Melanová

111

23.9.2014 22:06:18

ZPRÁVY O LITERATUŘE

Martin Pelc. Umění putovat. Dějiny německých turistických spolků v českých zemích.

Recenze a zprávy o literatuře

Brno, Matice moravská, 2010. 390 s.

112

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 112

Již v roce 2010 vydala Matice moravská knížku Martina Pelce Umění putovat, na kterou chci přesto upozornit. Přes svoje odborné zaměření je psána velmi čtivě, místy až vtipně. Autor v ní pracuje s turistikou jako s moderním fenoménem, který se k nám rozšířil z Alpských zemí a z Německa. K oblastem, kde se turistika rychle rozvíjela, patřilo území Jizerských a Lužických hor. Její vyznavači se sdružovali nejprve v alpských a horských spolcích, k nimž přibyly koncem 19. století socialisticky orientované spolky Přátelé přírody. Alpské spolky byly zaměřené hlavně na vysokohorskou turistiku, horské na turistiku domácí. Práce srovnává činnost těchto spolků napříč republikou. Všímá si rozšíření spolků před rokem 1918, zabývá se turistickými stavbami – chatami a rozhlednami, u horských spolků turistickým značením, ediční činností. Objevuje narůstání sportovní výkonnosti hlavně v nově tvořených odděleních pro zimní sporty. Je sledováno sociální složení i zastoupení žen v turistice, odraz nacionálních rozporů a to vše za Rakousko-Uherska i po první světové válce. Německé turistické spolky přispívaly k udržování přeshraniční německé soudržnosti, od třicátých let v nich začal narůstat, s výjimkou spolku Přátelé přírody, německý nacionalismus. Liberecko si ve všech srovnáních udržuje přední místa; soubory písemností vzniklých z činnosti libereckého Alpského spolku a Horského spolku, ze kterých autor také čerpal, jsou zachované v republice téměř nejlépe. Liberecký Horský spolek vynikal nejenom v klasické turistice, s 8 215 členy v roce 1935 byl třetí největší v republice, ale i v podpoře zimních sportů, k jejichž provozování vybudoval sáňkařskou dráhu na Ještědu. Jeho členové se tak stávali špičkovými evropskými závodníky. I v této práci lze objevit drobné chybičky v překladech místních názvů, kdy ty současné neodpovídají překladům z lexikonů První republiky. Hana Chocholoušková

Rudolf Anděl, Zuzana Fabiánová, Jaroslav Počer. Obchodní akademie Liberec 1863–2013. Liberec, Obchodní akademie a jazyková škola, 2013. 112 s., 50 s. příloh Obchodní akademie Liberec oslavila v roce 2013 sto padesát let své činnosti. K tomuto výročí byl vydán půvabný almanach. V jeho první části chronologicky popisuje docent Anděl průběh změn ve vyučování do roku 1945. Rozšířil tak svou práci publikovanou v almanachu Obchodní akademie z roku 1998. Čerpal z každoročně vydávaných výročních zpráv. Rozšířil je zjištěním zastoupení českých studentů ve škole; k tomu využil údaje z třídních katalogů. Protože po válce jsou výroční zprávy školy do roku 1995 nezvěstné, musely být využity k sepsání dalšího textu vzpomínky pamětníků a kronikářské zápisy. Samostatné kapitoly jsou věnovány mezinárodním aktivitám školy – byly navázány styky se školami v Itálii, Německu, Švédsku, Slovensku, Velké Británii, Nizozemí, Španělsku, Belgii a Francii – ale nechybí ani akce na domácí půdě. Ve zprávě o rekonstrukci a zlepšování vybavení školy se odráží nástup techniky do kancelářské práce. Medailonkům úspěšných absolventů je věnována další část knihy. Početně v nich převládají muži, což vede k zamyšlení nad tím, jak málo jsou studentky, kterých je na škole po roce 1945 většina, ve svém úsilí o životní uplatnění průbojné. Publikaci doplňuje seznam ředitelů školy, provozních zaměstnanců činných od roku 1958 a poválečného pedagogického sboru. Seznamy absolventů jsou sepsány po jednotlivých třídách s uvedením třídních učitelů počínaje školním rokem 1946/1947 do roku 2013. Texty vhodně doplňují dobové fotografie. Hana Chocholoušková

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:18

ZPRÁVY O LITERATUŘE

Pavel Vlček. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha, Artefactum, 2014. 56 s. Začátkem letošního roku vydal Ústav dějin umění Akademie věd ČR (ÚDU) v nakladatelství Artefactum úvodní svazek řady Monumenta Bohemiae et Moraviae, který se věnuje kostelu sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Šikovný kapesní formát připomíná průvodce po památkách, které před desítkami let vydával v ohromných nákladech Státní ústav památkové péče a které dodnes v mnoha případech tvoří základní literaturu k daným objektům. Ambice chystané knižní řady však lze jen domýšlet, protože ÚDU zatím k projektu nezveřejnil podrobnější informace. Našince může aspoň těšit, že si takto renomovaný vydavatel vybral na úvod jednu z nejcennějších památek v Libereckém kraji, která právem od roku 2008 nese nejvyšší statut národní kulturní památky. Historie kostela začíná přehledem základních údajů od 13. století, kdy byla v Jablonném poprvé zmíněna stavba dominikánského kláštera. Nejcennější část knihy vychází ze stavebně historického průzkumu, který autor zpracoval v roce 2003 spolu s Pavlem Zahradníkem. Díky objevnému archivnímu výzkumu a formálnímu rozboru stavby vyplynuly souvislosti, které toto dílo Johanna Lucase Hildebrandta srozumitelnou formou zařazují mezi nejvýznamnější barokní stavby v evropském kontextu, bezprostředně inspirované dílem Quarina Quariniho. Samostatnou kapitolou je popis interiérového vybavení a jeho proměny do počátku 20. století. Bohužel se čtenář příliš nedozví o poslední stavební obnově z 90. let 20. století, kdy hypotetická obnova barokní barevnosti fasády nevhodně ovlivnila současný vzhled památky a její vnímání. Vybraná obrazová dokumentace vhodně doplňuje text, u současných fotografií se jen nedozvíme jejich autora. Autor bohužel nezaregistroval některé zásadní údaje z poslední doby, např. změnu oficiálního názvu chrámu po povýšení na baziliku minor a jeho zasvěcení sv. Zdislavě v roce 1996 nebo změnu hranic okresů Česká Lípa a Liberec v roce 2007. Jiří Křížek

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 113

Jörg Augustin – Marius Winzeler (edd). Pioniere des Automobils an der Neiße = Pionýři automobilismu podél Nisy. Städtischen Museen Zittau, Hillersche Villa. Zittau, 2013. 280 s. Publikace k multioborovému projektu „Phänomenal! Fenomenální!“ je jedním z mnoha výstupů projektu, který si kladl na první pohled jednoduchý cíl: Ukázat obyvatelům obou sousedních regionů jejich společnou minulost. Vzhledem k transferům německojazyčného obyvatelstva v letech 1945–47 z českých zemí byla předválečná historie následně mnohdy upozaděna, ne-li zcela vymazána. Publikace nás zve k nahlédnutí do fascinující éry společných dějin. Dějiny automobilismu jsou dějinami lidí, kteří vdechli hromadě oceli život, a bez znalosti příběhů těchto lidí by dochované stroje byly jen příběhem rotačního pístu o určitém zdvihu… Na úvod nás Thomas Kluttig seznamuje s vývojem města Žitava, které se velmi rychle přeměňuje díky textilnímu průmyslu v jedno ze strojírenských center regionu. Činností mnoha spolků a technických nadšenců, cyklistů a posléze motocyklistů a automobilistů se Žitava stává jednou z regionálních kolébek motorismu. Bernd Mälzer přibližuje čtenáři počátky cyklistiky v Žitavě a okolí, kde se postupně začíná prosazovat bicykl firmy Phänomen, jenž byl geniální konstrukcí žitavského vynálezce Gustava Hilera. A právě postava Gustava Hilera a jím založená továrna jsou ústředními motivy následujících několika studií, které popisují fascinující a bohužel krátký život tohoto geniálního podnikatele přelomu 19. a 20. století. Marlis Rokitta a Thomas Kluttig mapují vývoj továrny od bicyklu, přes těžkopádnou tříkolku, po robustní a kvalitní automobil. Zde je dobré si uvědomit, kolik odhodlání, kolik lidské práce, dřiny a potu a kolik lidských životů se váže s tímto vývojem. Hartmut Pfeffer a Walter Steinert ve svých příspěvcích vzpomínají impozantní konstrukci tříkolek Phänomen, které jsou

dnes zvláště zajímavým historickým vozidlem a jejichž majitelé s nimi sklízí nejeden cenný vavřín na pravidelných setkáních příznivců historických strojů na obou stranách hranice. To, že tříkolka byla sice těžkopádné, ale přesto i praktické vozítko, dokládá Walter Steinert, popisující cestu Willy Schuberta, již uskutečnil se svým Phänomobilem. Cestu přes Alpy do Horního Bavorska se mu nepodařilo dokončit v roce 1914 kvůli světové válce, a tak si ji v roce 1921 zopakoval a najel se svým Phänomobilem něco lehce přes 3 000 km. Druhá část publikace směřuje na Liberecko a do Šluknovského výběžku. Liberec, nazývaný Manchesterem severních Čech, se významně rozvíjel zvláště díky investicím rodin Liebieg, Siegmund či Demuth. Petr Kožíšek a Jiří Křížek přibližují historický okamžik, kdy si Theodor von Liebieg zakoupil v roce 1893 automobil Benz Victoria a o necelý rok později s ním vykonal svoji slavnou jízdu do Mannheimu a Gondorfu. Podobně heroickou cestu vykonal i o sedm let později se svojí manželkou Marií Idou roz. Blaschka. V rámci své svatební cesty totiž ujeli mezi 6. květnem a 4. červnem přes 2 000 km! Nedaleko Liberce se nalézá obec Vratislavice, ve které se narodil jeden z nejgeniálnějších konstruktérů své doby, Ferdinand Porsche. Jeho osudy v několikastránkové studii popisuje Milan Bumba. Kromě průmyslové šlechty vlastnila automobily i historická šlechta a mnoho příslušníků vyšších stavů propadlo motoristické vášni. Jeden příklad za všechny přibližuje studie Miloše Hořejše a Jiřího Křížka, která reflektuje vztah Liechtensteinů k automobilům. Počátky motorismu ve Šluknovském výběžku popisuje v několika studiích Jan Němec. Výsostné místo zde mezi studiemi zaujímá Hugo Albin Liebisch, konstruktér fenomenálního motocyklu Böhmerland (Čechie), jenž sídlil v Krásné Lípě. Ve svém výčtu jsem upozornil jen na některé vybrané studie, avšak publikace obsahuje mnoho dalších zajímavých příběhů spojených s benzínovou vášní. Všem zájemcům o historii, a to nejen o tu automobilovou, doporučuji publikaci k přečtení, je prostě fenomenální! Milan Rudik

113

23.9.2014 22:06:19

Resume 114

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 114

Stosunki gospodarcze i rozwój administracyjny Liberca od czasów husyckich do roku 1622_Jan Filip Leubner (1733–1803). Strzępki STUDIE z życia malarza libereckiego_Kaplica św. Anny w Vyskři. Badania i restaurowanie malowideł ściennych w kontekście rozwoju historycznego_Przedsiębiorcy w branży tekstylnej w XIX i XX wieku – rodzina Zimmermann_Poszukiwanie odpowiedniego miejsca na lotnisko nizinne w Českiej Lípie 1945–1950_Vilém Boháč – soliter fotografii libereckiej (1. 9. 1922 Čisovice–6. 12. 2001 w Libercu)_Wirtschaftliche Verhältnisse die Entwicklung der Verwaltung in Liberec (Reichenberg) seit der Hussitenzeit bis zum Jahre 1622_Johann Philipp Leubner (1733–1803) Splitter aus dem Leben eines Reichenberger Malers_Die St. Anna – Kapelle in Vyskeř Untersuchung und Restaurierung der Wandmalereien im Kontext der historischen Entwicklung_Textilunternehmer im 19. und 20. Jahrhundert – Familie Zimmermann_Das Suchen nach einer geeigneten ebenen Flugplatzlokalität in Česká Lípa in den Jahren 1945–1960_Vilém Boháč – Solitär der Liberecer Fotografie (1. 9. 1922 Časovice–6. 12. 2001 Liberec)_Stosunki gospodarcze i rozwój administracyjny Liberca od czasów husyckich do roku 1622_Jan Filip Leubner (1733–1803). Strzępki z życia malarza libereckiego_Kaplica św. Anny w Vyskři. Badania i restaurowanie malowideł ściennych w kontekście rozwoju historycznego_ Przedsiębiorcy w branży tekstylnej w XIX i XX wieku – rodzina Zimmermann_Poszukiwanie odpowiedniego miejsca na lotnisko nizinne w Českiej Lípie 1945–1950_Vilém Boháč – soliter fotografii libereckiej (1. 9. 1922 Čisovice–6. 12. 2001 w Libercu)_ Wirtschaftliche Verhältnisse die Entwicklung der Verwaltung in Liberec (Reichenberg) seit der Hussitenzeit bis zum Jahre 1622_ Johann Philipp Leubner (1733–1803) Splitter aus dem Leben eines Reichenberger Malers_Die St. Anna – Kapelle in Vyskeř Untersuchung und Restaurierung der Wandmalereien im Kontext der historischen Entwicklung_Textilunternehmer im 19. und 20. Jahrhundert – Familie Zimmermann_Das Suchen nach einer geeigneten ebenen Flugplatzlokalität in Česká Lípa in den Jahren 1945– 1960_Vilém Boháč – Solitär der Liberecer Fotografie (1. 9. 1922 Časovice–6. 12. 2001 Liberec)_Stosunki gospodarcze i rozwój administracyjny Liberca od czasów husyckich do roku 1622_Jan Filip Leubner (1733–1803). Strzępki z życia malarza libereckiego_Kaplica św. Anny w Vyskři. Badania i restaurowanie malowideł ściennych w kontekście rozwoju historycznego_Przedsiębiorcy w branży tekstylnej w XIX i XX wieku – rodzina Zimmermann_Poszukiwanie odpowiedniego miejsca na lotnisko nizinne w Českiej Lípie 1945–1950_Vilém Boháč – soliter fotografii libereckiej (1. 9. 1922 Čisovice–6. 12. 2001 w Libercu)_Wirtschaftliche Verhältnisse die Entwicklung der Verwaltung in Liberec (Reichenberg) seit der Hussitenzeit bis zum Jahre 1622_Johann Philipp Leubner (1733–1803) Splitter aus dem Leben eines Reichenberger Malers_ Die St. Anna – Kapelle in Vyskeř Untersuchung und Restaurierung der Wandmalereien im Kontext der historischen Entwicklung_ Textilunternehmer im 19. und 20. Jahrhundert – Familie Zimmermann_Das Suchen nach einer geeigneten ebenen Flugplatzlokalität in Česká Lípa in den Jahren 1945–1960_Vilém Boháč – Solitär der Liberecer Fotografie (1. 9. 1922 Časovice–6. 12. 2001 Liberec)_Stosunki gospodarcze i rozwój administracyjny Liberca od czasów husyckich do roku 1622_Jan Filip Leubner (1733– 1803). Strzępki z życia malarza libereckiego_Kaplica św. Anny w Vyskři. Badania i restaurowanie malowideł ściennych w kontekście rozwoju historycznego_Przedsiębiorcy w branży tekstylnej w XIX i XX wieku – rodzina Zimmermann_Poszukiwanie odpowiedniego miejsca na lotnisko nizinne w Českiej Lípie 1945–1950_Vilém Boháč – soliter fotografii libereckiej (1. 9. 1922 Čisovice–6. 12. 2001 w Libercu)_Wirtschaftliche Verhältnisse die Entwicklung der Verwaltung in Liberec (Reichenberg) seit der Hussitenzeit bis FONTES NISSAE | PRAMENY NISY zum Jahre 1622_Johann Philipp Leubner (1733–1803) Splitter aus dem Leben eines Reichenberger Malers_Die St. Anna – Kapelle in Vyskeř Untersuchung und Restaurierung der Wandmalerei

23.9.2014 22:06:19

Streszczenie Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Hlavní text Kaplica

Drobné zmínky o Bredovské zahraśw. Anny w Vyskři. Badania i restaurowanie malowideł ściennych dě nacházíme v Uměleckých w kontekście rozwoju historycznego

Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Kaplica św. Anny tworzy wraz z grupą dalszych drobnych obiektów, czternastoma stacjami Drogi Krzyżowej wraz z Kalwariu, świętymi schodami i Bożym Grobem z Ciałem Pana nieodzowną część składową miejsca pielgrzymkowego, rozkładającego się nad miejscowością Vyskeř. Dzisiejszy widok obiektu pochodzi z okresu około roku 1830, kiedy Kaplica, której pierwotny charakter nie jest dokładnie znany, została ponownie odbudowana na pierwotnych fundamentach. Eksponowane umieszczenie kaplicy, na wcześniej gołym szczycie, było miejscem niezbyt korzystnym, aby można było otrzymać ją w dobrym stanie. Była więc często uszkadzana przede wszystkim przez błyskawice lub nawałnice, i właśnie dlatego prawie w każdym dziesięcioleciu konieczna była mniejsza naprawa. Największe rekonstrukcje interieru odbywały się w latach 1902–1903, 1937, 1951. Podczas każdej z tych napraw został interier ponownie wymalowany a naprawy dotyczyły również wyposażenia Kaplicy. W roku 2011 był zrekonstruowany cały eksterier i interier Kaplicy. Wówczas została on wyposażona w nowe warstwy elewacyjne i pomalowano ją białą farbę. Duże prace restauratorskie wróciły interierowi wygląd, który otrzymał w roku 1903.

Jan Filip Leubner (1733–1803). Strzępki z życia malarza libereckiego Jana Schlesingerová | Tekst przypomina osobowość najpopularniejszego malarza drugiej połowy XVIII wieku Jana Filipa Leubnera (1733–1803). Malarz jest dzięki większej ilości literatury regionalnej stosunkowo znaną osobowością, a jednak z biegiem czasu został on prawie że zapomniany. Badania znacznie komplikuje absencja źródeł historycznych a więc o jego życiu i dziele nie wiemy więcej niż libereccy badacze w pierwszej połowie dwudziestego wieku. Leubner skupiał się przeważnie na tworzeniu obrazów ołtarzowych, które dostarczał do kościołów na Ziemi Libereckiej, w Czechach Środkowych a znany był również w sąsiednich Łużycach Górnych. Zachowany komplet prezentuje Jana Filipa Leubnera jako osobowość ze stosunkowo zróżnicowanym talentem. W jego dziele znajdują się prace na bardzo wysokim poziomie, porównywalne z ówczesnym malarstwem, ale też dzieła prezentujące rutynową praktykę rzemieślniczą artysty prowincjonalnego.

Stosunki gospodarcze i rozwój administracyjny Liberca od czasów husyckich do roku 1622 Jiří Bock | Przykościelna wieś Liberec została spustoszona podczas wojen husyckich. W okresie rekonstrukcji życia gospodarczego w latach czterdziestych XV wieku wykorzystali Bibersteinowie przeniesienie punktu ciężkości handlu zagranicznego do przygranicznych obszarów katolickich a w okresie bezkrólewia przyczynili się do rozwoju Liberca mianując go miasteczkiem. Liberec otrzymał na razie tylko zezwolenie na targi tygodniowe a równocześnie lub nieco później i dalsze przywileje gospodarcze (prawo na ważenie i szynk piwa, palenie gorzałki i handel solą). W roku 1454 król Ladislav Pogrobek uznał mianowanie swobodnego Liberca miasteczkiem i wytyczył nowy kierunek szlaku handlowego wiodącego przez Liberec do Frýdlantu i Zgorzelca. Liberec należał to tzw. „miasteczek liliputków”, rolniczo-rzemieślnicze lokalizacje z zabudową wyłącznie wokół wymierzonego w drugim planie placu targowego. Po wypaleniu miasta w roku 1469 bardziej korzystny dla jego rozwoju był koniec XV wieku, kiedy zanikła funkcja hamrštejnskiego burkrabiego. Na przełomie lat trzydziestych i czterdziestych XVI wieku stał się on miejscem administracyjnym nowo powstałych włości libereckich wraz z folwarkiem. W latach 1560–1612 uzyskał Liberec przywileje, które stały się podstawą jego praw i swobod i przyniosły mu ożywienie gospodarcze, socjalne i kulturowe. W roku 1577 otrzymał Liberec prawa miejskie. W roku 1619 istniało tu osiem cechów. Znaczną rolę w życiu gospodarczym odgrywało browarnictwo. Do ożywienia rozwoju gospodarczego Liberca w drugiej połowie XVI wieku przyczynił się zwiększony napływ ludności z obszarów łużycko – śląskich. W roku 1552 było w Libercu około 35 do 40 domów i około 300 mieszkańców, w roku 1622 było już to 203 domów i 1750 mieszkańców. W roku 1612 obszar Liberca wraz z dworem zwierzchnictwa wynosił 616 ha. Po mianowaniu Liberca miasteczkiem na czele nowo powstałej rady miasta postawiony został burmistrz, który po zaniku funkcji rychtarza dziedzicznego stał się na przełomie XV i XVI wieku organem wiodącym samorządu. Od końca XV wieku konstytuowało się stopniowo biuro miejskie wraz z pisarzem, którym aż do roku 1590 był nauczyciel lub kantor. Obok księgi miejskiej wprowadzonej w roku 1542, były prowadzone dla celów gospodarczo - samorządowych rejestry burmistrzów i urzędników specjalnych. Biuro miejskie pełniło na początku wyłącznie a później aż do roku 1591 pomocowo i funkcje biura zwierzchniczego, co dokumentuje ścisłe powiązanie samorządu miasta poddańczego z patrymonium.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 115

115

23.9.2014 22:06:19

RESUME

Przedsiębiorcy w branży tekstylnej w XIX i XX wieku – rodzina Zimmermann Simona Nosková | Rodzina Zimmermann posiadała prawie sto lat jedną z najbardziej znanych firm na spracowanie wełny w obwodzie Izby Handlowej i Rzemieślniczej w Libercu. Zarządzaniem firmy zajmowały się jej trzy generacje, przy tym każda z nich działała w innych warunkach i miała inną strategię. Założyciel firmy, Josef Zimmermann, syn mniej znanego sukiennika, stopniowo zgromadził kapitał, który umożliwił mu stać się z najemcy obiektów fabrycznych ich właścicielem. Zmiana ta odgrywała bardzo ważną rolę w dalszym rozwoju firmy, ponieważ umożliwiała nowe inwestycje. Jego następca, Karl Zimmermann, właściciel rozwiniętej już i prosperującej firmy, podejmował następne decyzje strategiczne, do których przede wszystkim należało sukcesywne poszukiwanie nowych rynków zbytu produktów. Do najważniejszych inwestycji należy modernizacja areału fabrycznego w Stráži nad Nisou i budowa domu w Libercu, który wynajmowano i stał się on dalszym źródłem dochodów. W porównaniu z ojcem Karl Zimmermann bardziej uczestniczył w życiu publicznym. Z wszystkich funkcji, czy dotyczyły one administracji komunalnej lub najróżniejszych organizacji, najbardziej znaną była jego działalność w Spółdzielni Wodnej Regulacji Biegów Rzek i Budowy Zapór, dzięki której zbudowano pięć zapór na rzekach Gór Izerskich. Przede wszystkim za działalność w tej spółdzielni był on nobilitowany z predykatem „von Neissenau“. Żona Karela Zimmermanna, Helena, i ich córki Nenny a Ilse przekazały w mniejszym lub większym stopniu zarządzanie fabryką swoim pracownikom i prokurentom. Do faktycznego końca działalności gospodarczej rodziny Zimmermann doszło podczas drugiej wojny światowej dzięki ukończeniu produkcji w areale fabryki. Istniejący do dziś areał fabryczny służył do produkcji tekstylnej aż do roku 2013. Obecnie ma tu swoje magazyny i biura firma Keramika CZ.

Poszukiwanie odpowiedniego miejsca na lotnisko nizinne w Českiej Lípie 1945–1950 Vojtěch Hájek | Artykuł analizuje proces poszukiwania miejsca na powstanie lotniska nizinnego w Českiej Lípie, które miało miejsce w latach 1945–1950. Ze względu na niezbyt odpowiednie miejsce, które znajdowało się w pobliżu miejscowości Okřeštice, rozpoczęto w roku 1946 rozmowy, które nawiązywały do planów przedwojennych dotyczących budowy lotniska, na którym byłyby samoloty bezsilnikowe i silnikowe. Pierwszym wytypowanym miejscem był obszar w rejonie miejscowości Zahrádky, który nie wchodził w rachubę ze względu na projekt budowy przewodów wysokiego napięcia, który dostał pierwszeństwo. Planowano też lokalizację lotniska w pobliżu miejscowości Ramš, w rejonie miejscowości Zahrádky i Karasy. Pełne nadziei rozmowy dotyczące tego miejsca uniemożliwiło Ministerstwo Rolnictwa, które nie miało zamiaru udostępnić wytypowanych obszarów ze względu na wysoką jakość gleby rolnej. Ostatnim i następnie realizowanym projektem było umieszczenie lotniska w rejonie miejscowości Písečná, które nie odpowiadało z różnych względów. Po regulacjach terenu i dostarczeniu techniki lotniczej eksploatację rozpoczęto w roku 1950, kiedy zorganizowano dzień lotnictwa, który symbolizuje koniec pierwszego etapu historii lotnictwa českolipskiego. Artykuł jest zaszeregowany do ogólnej przemiany lotnictwa sportowego, przede wszystkim z możliwością szybownictwa, w latach powojennych, Nie można zapominać też o aspekcie regionalnym, tj. O połączeniu z pozostałymi lotniskami sportowymi w Kraju Libereckim z uwzględnieniem pozycji lotniska českolipskiego wśród nich. Przy opracowaniu artykułu korzystano z materiałów archiwalnych (Archiwum Państwowe Česká Lípa), specjalistycznych publikacji z tego okresu, badań terenowych, kartografii cyfrowych i ortofotomap.

Resume

Vilém Boháč – soliter fotografii libereckiej Kateřina Nora Nováková | Liberecki architekt i fotograf Vilém Boháč (1. 9. 1922 Čisovice–6. 12. 2001 w Libercu) zaczął się bardziej intensywnie skupiać na fotografii po drugiej wojnie światowej. Na początku w centrum jego zainteresowania były fotografie i portrety teatralne, które przekazywał na różne wystawy krajowe i zagraniczne. Pierwszy sukces międzynarodowy (Modena, Hongkong, Melbourne, Johanesburg, Rio de Janeiro, Londyn) osiągnął dopiero fotografiami aktów w połowie lat sześćdziesiątych. Interesująca jest również jego fotografia reklamowa dla firmy handlu zagranicznego Skloexport. Stylem swojej twórczości usiłował odróżnić się od bieżącej produkcji komercyjnej, usunięcie naturalizmu, odpowiadającego taniemu powierzchownemu zainteresowaniu erotycznemu widzów. Jego akty kobiet na czarny tle, z wyraźnymi liniami i kontrastowymi przejściami świetlnymi, często dopełnione też strukturami, są geometryzowaną stylizacją liryczną danego tematu. Jeżeli chodzi o stronę techniczną, powstawały te kształtne metamorfozy na podstawie projekcji dwu lub kilku negatywów lub podwójnej ekspozycji na jednym negatywie. W latach siedemdziesiątych skupiał się częściowo również na fotografii dokumentalnej architektury i krainy dla firmy libereckiej KORT. Jego nazwisko jest również połączone z założeniem Studium Fotografii Artystycznej w Libercu w roku 1962. W okresie tym był on już uznawanym powszechnie fotografem aktów i prowadził interesujący atelier fotograficzny przy Libereckim Centrum Kulturalnym. Pod wpływem ołomuńckiej grupy artystycznej DOFO wyszedł Boháč z pomysłem

116

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 116

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:19

RESUME założenia instytucji ekskluzywnej, która by reprezentowała fotografów regionu libereckiego. Dlatego można uważać Viléma Boháča za założyciela Studium Fotografii Artystycznej, pomimo tego, że nigdy nie stał się jego członkiem. Swoją twórczością wpływał często na cały szereg młodszych kolegów – fotografów a dzięki jakości i inwencyjności pracy niewątpliwie możemy go zaliczyć do czołowych fotografów aktów w Czechach.

Hlavní text

Zusammenfassung Die St. Anna – Kapelle in Vyskeř Untersuchung und Restaurierung der Wandmalereien im Kontext der historischen Entwicklung Jana Šubrtová | Zuzana Jakubcová | Die St. Anna – Kapelle bildet mit der Gruppe weiterer kleinerer Objekte, wie dem Passionsweg, Kalvarienberg mit den Heiligen Stufen und dem Gottesgrab mit dem Heiligen Leib, einen unteilbaren Bestandteil des Wallfahrtsortes oberhalb des Dorfes Vyskeř. Die heutige Gestalt des Objektes entstand um das Jahr 1830, als die Kapelle, deren ursprüngliche Gestalt nicht genau bekannt ist, auf dem ursprünglichen Fundament neu erbaut wurde. Die exponierte Lage der Kapelle auf dem ursprünglich nicht bewaldeten Berggipfel, war für eine ständige gute Erhaltung des Objektes ungünstig. Es wurde oft von Blitzen, Hagel und Windstößen beschädigt, und deshalb war fast jedes Jahrzehnt eine kleinere oder größere Restaurierung nötig. Die bedeutendsten Renovierungen fanden in den Jahren 1902–1903, 1937, 1951 statt. Bei allen diesen Herrichtungen wurde das Interieur ausgemalt und das Mobiliar der Kapelle repariert. Im Jahre 2011 wurde das Exterieur der Kapelle komplett rekonstruiert, und auch das Interieur wurde restauriert. Damals wurde sie neu und weiß verputzt. Durch diese umfangreichen Restaurierungsarbeiten bekam das Interieur der Kapelle wieder die Gestalt, die es im Jahre 1903 hatte.

Johann Philipp Leubner (1733–1803) Splitter aus dem Leben eines Reichenberger Malers Jana Schlesingerová | Der Beitrag betrifft die Persönlichkeit des bedeutsamsten Reichenberger Malers der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts, Johann Philipp Leubner (1733–1803). Dank der zahlreichen regionalen Literatur ist er verhältnismäßig gut bekannt, trotzdem ist er im Laufe der Zeit fast vergessen worden. Wegen des Mangels an historischen Quellen wissen wir über sein Leben und Werk nicht mehr als die Reichenberger Heimatforscher der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Leubner widmete sich vor allem dem Schaffen von Altarbildern, die er in die Kirchen im Reichenberger Gebiet und Westböhmen lieferte. Er setzte sich auch in der benachbarten Oberlausitz durch. Die erhalten gebliebene Kollektion stellt Leubner als eine Persönlichkeit mit ziemlich schwankendem Talent vor. In seinem Werk gibt es Arbeiten von sehr guter Qualität, die mit der damaligen Produktion vergleichbar sind, aber auch Werke, die die handwerkliche Routine eines provinziellen Künstlers beweisen.

Wirtschaftliche Verhältnisse und die Entwicklung der Verwaltung in Liberec (Reichenberg) seit der Hussitenzeit bis zum Jahre 1622 Jiří Bock | Im Laufe der Hussitenkriege wurde der Pfarrort Liberec verwüstet. Während der Rekonstruktion der wirtschaftlichen Verhältnisse in den vierziger Jahren des 15. Jahrhunderts verschob sich der Schwerpunkt des Außenhandels in die katholischen Grenzgebiete. Das nutzten die Herren von Biberstein aus und halfen Liberec zur Erneuerung durch seine Erhebung zum Städtchen. Liberec erhielt nur mündlich außer des Wochenmarktes gleichzeitig oder etwas später weitere Wirtschaftsprivilegien (Bierbrau- und Schankberechtigung, Branntweinbrennerei und Salzmarkt). Im Jahre 1454 hat der König Ladislaus Posthumus indirekt Liberec als Städtchen anerkannt und hat die neue Wegrichtung, die über Liberec nach Friedland und Görlitz führte, für frei erklärt. Liberec gehörte damals zu den sog. Zwergstädten, landwirtschaftlich-gewerbliche Ortschaften, die nur um den sekundär vermessenen Marktplatz bebaut waren. Nachdem das Städtchen 1469 ausgebrannt ist, war das Ende des 15. Jahrhunderts für seine Entwicklung günstiger, als das Amt des Burggrafen auf Hammerstein aufgehoben wurde. Um die Wende der dreißiger und

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 117

117

23.9.2014 22:06:19

RESUME vierziger Jahre des 16. Jahrhunderts wurde Liberec zum Verwaltungszentrum der neu entstandenen Reichenberger Herrschaft mit einem Meierhof. In den Jahren 1560–1612 erhielt Reichenberg schriftlich die Privilegien, die zum Grundstein seiner Rechte und Freiheiten wurden, und ihm den Aufschwung des wirtschaftlichen, gesellschaftlichen und kulturellen Lebens brachten. Im Jahre 1577 wurde Reichenberg zur Stadt erhoben. Im Jahre 1619 existierten hier schon acht Zünfte. Eine wichtige Rolle spielte hier die Bierbrauerei. Die Belebung der wirtschaftlichen Entwicklung von Reichenberg in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts hatte eine erhöhte Einwanderung auch aus dem schlesisch-lausitzischen Gebiet zur Folge. Wenn im Jahre 1522 schätzungsweise 35 bis 40 Häuser in Reichenberg waren, und mit Zurechnung der Mietsleute hier 300 Einwohner lebten, so waren es im Jahre 1622 schon 203 Häuser mit 1750 Einwohnern. Im Jahre 1612 vergrößerte sich die Fläche der Stadt einschließlich des obrigkeitlichen Meierhofes auf 616 ha. Infolge der Erhebung zum Städtchen stand an der Spitze des neu ernannten Stadtrates der Bürgermeister, der nach Abschaffung der Funktion des Erbrichters um die Wende des 15. und 16. Jahrhunderts das leitende Organ der Selbstverwaltung wurde. Seit dem Ende der dreißiger Jahre des 16. Jh. konstituierte sich nach und nach die Stadtkanzlei mit einem Schreiber, der bis 1590 zugleich Schullehrer oder Kantor war. Neben dem Stadtbuche, das 1542 angelegt wurde, wurden für wirtschaftliche Zwecke Register der Bürgermeister und besonderer Beamten geführt. Die Stadtkanzlei hat seit deren Gründung anfänglich ganz und später bis 1591 aushilfsweise auch die Funktion der obrigkeitlichen Kanzlei erfüllt, was von dem engen Zusammenhang der Verwaltung des untertänigen Städtchens mit der Obrigkeit zeugt.

Textilunternehmer im 19. und 20. Jahrhundert – Familie Zimmermann Simona Nosková | Der Familie Zimmermann gehörte fast hundert Jahre eine der bedeutsamen Wollfabriken im Bereich der Reichenberger Handels- und Gewerbekammer. In der Leitung der Firma lösten sich drei Generationen ab, wobei jede von ihnen in anderen Bedingungen lebte und eine andere Strategie hatte. Der Gründer der Firma, Josef Zimmermann, der Sohn eines einfachen Tuchmachers, hat zunächst nach und nach Kapital gesammelt das ihm ermöglichte, die von ihm gemieteten Fabriksobjekte zu kaufen und ihr Inhaber zu werden. Diese Wendung spielte eine sehr wichtige Rolle bei der folgenden Entwicklung der Firma, da sie weitere Investitionen ermöglichte. Sein Nachfolger Karl Zimmermann, der schon Inhaber einer prosperierenden Firma war, traf weitere Entscheidungen, von denen die wichtigste, die sehr erfolgreiche Suche nach neuen Absatzgebieten, war. Zu seinen bedeutsamen Investitionen gehörte die Modernisierung des Fabriksareals in Alt- Habendorf (Stráž nad Nisou) und der Bau eines Hauses in Liberec (Reichenberg), dessen Räume vermietet werden konnten und weitere Geldeinnahmen brachten. Im Vergleich mit seinem Vater, nahm Karl Zimmermann mehr am öffentlichen Leben teil. Unter allen seinen Funktionen, sei es in der kommunalen Selbstverwaltung, oder in verschiedensten Organisationen, ist als überaus wichtig sein Wirken in der Wassergenossenschaft für Regulierung von Flüssen und Bau von Talsperren zu betrachten, die sich um den Bau von fünf Talsperren an den Flüssen des Isergebirges verdient machte. Für seine Tätigkeit in dieser Genossenschaft wurde er nobilitiert und wurde ihm das Prädikat „von Neissenau“ verliehen. Karl Zimmernanns Gattin Helene und ihre Töchter Nenny und Ilse überließen die Sorge um das Gedeihen des Unternehmens ihren Angestellten und Prokuristen. Das Ende der Unternehmertätigkeit der Familie Zimmermann kam im Zweiten Weltkrieg, als die Textilproduktion im hiesigen Areal eingestellt wurde. In dem bis heute stehenden Fabriksgebäude wurde aber die Textilproduktion bis 2013 fortgesetzt. Heute befinden sich hier Lager und Büros der Firma Keramika CZ.

Resume

Das Suchen nach einer geeigneten ebenen Flugplatzlokalität in Česká Lípa in den Jahren 1945–1960 Vojtěch Hájek | Der Beitrag analysiert den Verlauf der Suche nach einer Lokalität für einen ebenen Flugplatz in Česká Lípa (Böhmisch Leipa) in den Jahren 1945–1950. Wegen der Ungeeignetheit der ursprünglichen Lokalität unweit des Dorfes Okřeštice (Aschendorf) wurden im Jahre 1946 Verhandlungen begonnen, die an die Vorkriegsgespräche über einen Flugplatz anknüpften, der für Segel- und Motorflugzeuge geeignet wäre. Die zuerst ausgewählte Lokalität lag im Kataster der Gemeinde Zahrádky (Neugarten), wo die Pläne wegen des Baues der Hochspannungsleitung scheiterten. Die Errichtung des Flugplatzes erwog man auch unweit des Ortes Ramš im Katastergebiet der Orte Zahrádky und Karasy. Die gut verlaufenden Verhandlungen vereitelte hier das Ministerium für Landwirtschaft, das die in Frage kommenden Grundstücke, wegen ihrer hohen Produktionsqualität, nicht zur Verfügung stellen wollte. Das letzte und schließlich auch realisierte Projekt ermöglichte die Situierung des Flugplatzes auf dem Kataster der Gemeinde Písečná (Pießnig), wo es aber mehrere Schwierigkeiten gab. Nach den nötigen Herrichtungen des Terrains und Anlieferungen der weiteren Flugtechnik, begann der Betrieb auf dem neuen Flugplatz im Jahre 1950. Es wurde auch ein Flugtag veranstaltet, der das Ende der ersten Etappe in der Geschichte des Flugwesens in Česká Lípa darstellt. Der Beitrag gehört inhaltlich zum Thema der gesamten Umwandlung des Sportflugwesens, vor allem im Segelflug, in den Nachkriegsjahren. Auch der regionale Aspekt wurde nicht außer Acht gelassen, d. h. die Verbindung mit den anderen Sportflugplätzen im Kreise Liberec, mit Berücksichtigung der Stellung des Flugplatzes in Česká Lípa unter ihnen. Der Beitrag bearbeitet Archivmaterialien (Státní okresní archiv Česká Lípa), zeitgemäße Periodika und Publikationen, Forschungen im Terrain, kartographische Werke und Orthophotokarten.

118

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 118

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:19

RESUME

Vilém Boháč – Solitär der Liberecer Fotografie Kateřina Nora Nováková | Der in Liberec (Reichenberg) wirkende Architekt und Fotograf Vilém Boháč (1. 9. 1922 Časovice–6. 12. 2001 Liberec) begann sich der Fotografie nach dem II. Weltkrieg intensiv zu widmen. Anfangs konzentrierte er sein Interesse auf die Theaterfotografie und Porträts, mit denen er viele in- und ausländische Ausstellungen beschickte. Die ersten internationalen Erfolge (Modena, Hongkong, Melbourne, Johannesburg, Rio de Janeiro, London) erreichte er erst mit der Fotografie von Akten in der Mitte der sechziger Jahre. Interessant ist auch die Reklamefotografie für das Außenhandelsunternehmen SKLOEXPORT. Mit dem Stil seines Schaffens bemühte er sich um Absonderung von der geläufigen kommerziellen Produktion, um Beseitigung des Naturalismus, der den billigen oberflächlichen erotischen Interessen des Zuschauers in die Hände arbeitete. Seine Frauenakte Hlavní text auf schwarzem Hintergrund mit ausdrucksvollen Linien und kontrastierenden optischen Übergängen, die oft auch durch Strukturen ergänzt sind, die die geometrisierte lyrische Stilisierung des gegebenen Themas bilden. Von technischer Hinsicht betrachtet, entstanden diese Metamorphosen der Formen durch die Projektion von zwei oder mehreren Negativen, oder durch eine doppelte Exposition auf einem Negativ. In den siebziger Jahren widmete sich Boháč gelegentlich der Fotografie der Architektur und Landschaft für das Unternehmen KORT. Sein Name ist auch mit der Gründung des Studios der bildenden Fotografie in Liberec im Jahre 1962 verbunden. Damals war er schon ein anerkannter Fotograf von Akten und leitete das Interessenatelier des hiesigen Kulturzentrums. Unter dem Eindruck der Olmützer bildenden Künstlergruppe DOFO hat Boháč die Gründung einer Wahlinstitution vorgeschlagen, die die Fotografen der Reichenberger Gegend beschirmen sollte. Deshalb kann man V. Boháč für den geistigen Vater des Studios der bildenden Fotografie betrachten, obzwar er nie zu dessen Mitgliedern gehörte. Sein Schaffen beeinflusste viele jüngere KollegenFotografen und dank der Qualität und Invention seiner Arbeiten können wir ihn unbestritten zu den besten Fotografen von Akten in Böhmen zählen.

XV 2014 1

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 119

119

23.9.2014 22:06:19

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění Liberec, září 2014 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, Liberec 1 Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci TUL dne 16. 9. 2014, čj. RE 77/14 Číslo publikace: 55-077-14 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae XV, 2014, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Fontes Nissae, Voroněžská 13, 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2014/1 byla ke dni 31. 1. 2014, FN 2014/2 ke dni 30. 6. 2014 Titulní strana: Vilém Boháč, Reklamní fotografie pro Skloexport, 1963, pozitiv, Severočeské muzeum v Liberci Do Fontes Nissae 2014/1 přispěli Jiří Bock, SOkA Liberec, bock@soalitomerice.cz_prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., lenka.bobkova@ff.cuni.cz_Volker Dudeck, v.dudeck@t-online.de_Mgr. Vojtěch Hájek, Katedra historie FP TUL, vojtech.hajek@gmail.com_Tomáš Hnilička, Katedra historie FP TUL_Tomáš Horák, tmhorak@seznam.cz_Mgr. Hana Chocholoušková, SOkA Liberec, chocholouskova@soalitomerice.cz_Mgr. Zuzana Jakubcová, NPÚ, ÚOP v Liberci, jakubcova.zuzana@npu.cz_Jiří Janáček, jiri. janacek@wo.cz _Jakub Jareš_PhDr. Miloslava Melanová, Katedra historie FP TUL, miloslava.melanova@tul.cz_Mgr. Simona Nosková, Katedra historie FP TUL, noskova.simona@seznam.cz_PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D., Severočeské muzeum, katerina.nora.novakova@muzeumlb.cz_Mgr. Ivan Peřina, NPÚ, ÚOP v Liberci, perina.ivan@npu.cz_Mgr. Jana Schlesingerová, schlesingerova.jana@seznam.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. Jana Šubrtová, NPÚ, ÚOP v Liberci, Katolická teologická fakulta UK v Praze, subrtova.jana2@upu.cz

Redakce Fontes Nissae děkuje všem lektorům Prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D._Mgr. Petr Freiwillig_Mgr. Pavel Jakubec_Mgr. Jiří Louda_Bc. Luděk Lukuvka_Jan Mlčoch_Michal Plavec_Prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger_Mgr. Tomáš Valeš Ph.D._doc. Mgr. Martin Veselý, Ph.D._PhDr. Jan Zdichynec, PhD._Mgr. Jaroslav Zelenka Doporučená cena: 100,- Kč

120

FONTES_NISAAE_01_2014.indd 120

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

23.9.2014 22:06:20