Fontes Nissae XVIII 2017 1 by NPÚ, ÚOP v Liberci

Prameny Nisy historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

XVIII 2017 1

Fontes Nissae prameny nisy

XVIII 2017 1 Prameny Nisy Fontes Nissae

fontes Nissae

Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952 str. 18 Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku str. 34 Gustav Edmund Pazaurek str. 46 Nejstarší podnikové plynárny str. 58 Horní Dušnice str. 2

historie | památky | umění

Obsah

XVIII 2017 1

Studie a materiálie

historie | památky | umění

Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952 | Studie Vojtěch Hájek .................................................................................................................................................. Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války | Studie Adam Rejha .................................................................................................................................................... Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích | Materiálie Jan Virt............................................................................................................................................................ Nejstarší podnikové plynárny u textilek v severních Čechách | Materiálie Simona Nosková.............................................................................................................................................. Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi | Studie Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka.........................................................................................................

34 46 58

Zprávy..................................................................................................................................................... 96 Zánik historického mostu ve Stvolínkách, okres Česká Lípa Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša ....................................................................................................... 97 František Tkadlík (1786–1840) v Liberci Jana Schlesingerová........................................................................................................................................ 103 Tři jubilea Ivana Čornejová............................................................................................................................................... 106 Vzpomínka žáka a kolegy k jubileu prof. Lenky Bobkové Jan Zdichynec.................................................................................................................................................. 108 Bibliografie Miloslavy Melanové 2007–2016 Milan Svoboda................................................................................................................................................. 110

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 112 Resume.................................................................................................................................................. 122

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy XVIII, 2017, č. 1 přispěli Mgr. Martin Aschenbrenner, Gymnázium Česká Lípa, aschenbrennerm@gym-cl.cz_Doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., Ústav dějin UK a Archiv UK, ivana.cornejova@ruk.cuni.cz_PhDr. Vojtěch Hájek, MÚVS ČVUT v Praze, vojtech.hajek@cvut.cz_Bc. Jan Hnělička, Katedra historie FP TUL, jan.hnelicka@seznam.cz_Petr Jenč, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, petrjenc@centrum.cz_Mgr. Tereza Konvalinková, NPÚ, ÚOP v Liberci, konvalinkova.tereza@npu.cz_Mgr. Simona Nosková, Katedra historie FP TUL, noskova.simona@seznam.cz_Bc. Jitka Nosková, Městská knihovna Jablonec nad Nisou, pujcovna@knihovna.mestojablonec.cz_BcA. Vojtěch Novák, VMG Česká Lípa, vojtechnovak@centrum.cz_Mgr. Martin Ouhrabka NPÚ, ÚOP v Liberci, ouhrabka.martin@pu.cz_PhDr. Vladimír Peša, Ph.D., Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, pesa@muzeumcl.cz_PhDr. Jiří Rak, Institut mezinárodních studií, FSV UK, jiri-rak@seznam.cz_Mgr. Adam Rejha, NPÚ, ÚPS na Sychrově, rejha.adam@npu.cz_Mgr. Jana Schlessingerová, schlesingerova.jana@seznam.cz_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan. svoboda@tul.cz_Mgr. Jan Virt, Severočeské muzeum v Liberci, jan.virt@muzeumlb.cz_PhDr. Jan Zdichynec, Ph.D., Ústav českých dějin FF UK, jan.zdichynec@ff.cuni.cz_Mgr. Jaroslav Zeman, NPÚ, ÚOP v Liberci, zeman.jaroslav@npu.cz_Dr. phil. Marius Winzeler, Národní galerie v Praze, marius.winzeler@ngprague.cz Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Mgr. Petr Freiwillig, Ph.D._Doc. PhDr. Kristina Kaiserová, CSc._PhDr. Markéta Lhotová, Ph.D._Mgr. Jiří Louda_PhDr. Jan Mohr_ Mgr. Alena Sellnerová_Ing. Jan Sýkora_Mgr. Kristýna Uhlíková, Ph.D._doc. Mgr. Martin Veselý, Ph.D._Ing. Jan Žákovec Doporučená cena: 100,- Kč

Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová (výkonná redakce) Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2, 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady Mgr. Martina Olekšáková (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Uzávěrka FN 2017/1 byla ke dni 31. 1. 2017 Titulní strana: Přistání Grunau Baby GB IIb ze západního směru. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala.

XVIII 2017 1

Editorial

Vážené čtenářky a čtenáři,

XVIII 2017 1

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, říjen 2017 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 26. 10. 2017, čj. RE 47/17 Číslo publikace: 55-047-17 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy XVIII, 2017, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. 18. ročník periodika Fontes Nissae - Prameny Nisy je realizován s podporou Nadace Český literární fond.

první číslo letošních Pramenů Nisy se opět věnuje regionální historii. Znovu je spjato s půdou, vodou i vzduchem severních Čech, s jejich památkami a s lidmi, kteří se o ně odborně starají a bádají tu. Do vzduchu nad hřeben Jizerských hor nás přenese úvodní studie Vojtěcha Hájka o bezmotorovém létání na Královské výšině a Aeroklubu Jablonec nad Nisou. Starou vsí Horní Dušnice jako stavební pamětihodností se zabývají Tereza Konvalinková a Martin Ouhrabka. Vytvořili také katalog významných objektů, jež dokumentovali. Lidskou paměť uchovanou v písemnostech se pokoušely ochránit i německé instituce za poslední světové války. Některé archiválie a knihy z Berlína přesunuli úředníci také na sever Čech, do prostor hradu a zámku Frýdlant. Více se dozvíte ve studii Adama Rejhy. Tehdy doznívalo i odborné působení jednoho z regionálních badatelů a muzejníků, Gustava Edmunda Pazaurka. Jeho práci, zvláště regionální výzkum v Severočeském průmyslovém muzeu v Liberci, přibližuje Jan Virt. Modernizace měst znamenala také intenzivní využívání techniky v průmyslu. Libereckou plynárnou coby jedním z významných zdrojů energie pro textilní výrobu se zabývala Simona Nosková. Další technické dílo spjaté s vodou, totiž most v obci Stvolínky, představují Petr Jenč, Vojtěch Novák a Vladimír Peša. Ani letos nescházejí zprávy a recenze vybrané literatury spjaté s Libereckým krajem. Na místě nikoli posledním zmiňme rovněž tři významná životní výročí profesora Roberta Kvačka, profesorky Lenky Bobkové a doktorky Miloslavy Melanové. Jim jsou věnovány životopisné medailony a vzpomínky kolegů, kolegyň či bývalých studentů, již s nimi po desetiletí spolupracují nejen na specializovaných tématech lokální historie. Přejeme všem dobré zdraví, ještě lepší paměť, přesný úsudek, ostrý zrak a potěšení i při čtení tohoto čísla Fontes Nissae. Toto přání ovšem můžete na sebe sama vztáhnout i Vy, milé čtenářky a milí čtenáři! Milan Svoboda, říjen 2017

Studie

Wings over Královka 1947–1952

A bstra c t

Vojtěch Hájek | This study focuses on the creation, genesis and subsequent demise of the

airfield on the edge of the Jizera Mountains. The airfield was located between Hrabětická louka and Královka chalet. Aeroklub Jablonec inspired by the form of the Pláně pod Ještědem airfield found this location in 1947, when it also begun with soaring. Ground shaping works and hangar construction were finished in summer 1952. Aeroklub Jablonec succesfully conducted sport activities with standard Czechoslovakian postwar types of gliders and sailplanes. Several accidents happened caused mainly by the location of the airfield, terrain obstructions and weather conditions. The airfield was discontinued in autumn 1952 due to sport aviation reorganisation. During this time activities of many aeroclubs were ceased in postwar Czechoslovakia due to centralisation, preference of the engine flying and stiffening of the political oversight.

ke y w ords

K l í čová slova

Jablonec nad Nisou

Jizera Mountains

Jizerské hory

Postwar Czechoslovakia

poválečné Československo

Gliders and sailplanes

kluzáky a větroně

Soaring

bezmotorové létání

Aviation history

letecká historie

Sporting aviation

sportovní letectví

Sailplane

větroň

Glider

kluzák

Glider pilot

plachtař

Gliding/soaring

bezmotorové létání (plachtění)

air accident

letecká nehoda Fontes Nissae | Prameny Nisy

Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952 Vojtěch Hájek

Obr. 1_Současná podoba plochy bývalého letiště Královská výšina s chatou Tesanka. Foceno od východu. Archiv autora příspěvku

1_Pro zpracování textu byly využity jak archivní fondy Národního archivu (dále NA) Praha a Státního okresního archivu (SOkA) Jablonec nad Nisou, příspěvky v tehdejších odborných periodikách (Rozlet, Letectví), současné odborné a popularizační články, tak rozhovory s pamětníky. K otázce primárních a sekundárních pramenů v celorepublikových souvislostech více: HÁJEK, Vojtěch. Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950. Fontes Nissae. Prameny Nisy XV, 2014, č. 1, s. 64–71. ISSN 1213-5097. Tento příspěvek byl podpořen grantem SGS ČVUT v Praze č. SGS17/163/ OHK5/2T/32. 2_HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 1; HÁJEK, Vojtěch. Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVII, 2016, č. 1, s. 50–61. ISSN 1213-5097. 3_Např. HÁJEK, Vojtěch. Zapomenuté rovinné letiště Libereckého kraje. In: I. Ročník studentské vědecké konference k poctě Albína Bráfa. Praha: Masarykův ústav vyšších studií ČVUT v Praze. 2016, s. 39–44. ISBN 978-8001-05951-7; v širších souvislostech více HÁJEK, Vojtěch. Proměna koncepce plachtařského výcviku 1945–1955 aneb Složitá cesta od jednomístného kluzáku k dvoumístnému větroni. Hospodářské dějiny. Economic history XXXI, 2016, č. 1. ISSN 0231-7540 (t. č. v recenzním řízení). 4_Pro pobočku (místní skupinu) MLL nebo odbočku ČNA se používalo i neoficiální označení aeroklub, který je v textu využíván pro jednoznačnost.

XVIII 2017 1

Úvodem Historie sportovního letectví nepatří k výrazně probádaným kapitolám, především v regionálním měřítku.1 Tato studie navazuje na autorovy dílčí výzkumy sportovního letectví v Libereckém kraji, které byly publikovány již na stránkách Fontes Nissae,2 popř. jinde.3 Létání v prostoru mezi chatou Královka a Hrabětickou loukou patří mezi unikátní kapitoly sportovního letectví v Libereckém kraji. Byl pravděpodobně jedinou lokalitou na hřebenech našich hor, kde působil místní aeroklub mezi lety 1947 a 1952. Právě v Jizerských horách nalezla místní odbočka Českého národního aeroklubu (ČNA) místo pro výstavbu svého rovinného letiště. Tento příspěvek se především zaměřuje na vznik, vývoj, výstavbu a letový provoz odbočky ČNA4 Jablonec nad Nisou na letišti zvaném Královská výšina. 3

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

Vznik aeroklubu a letiště v širších souvislostech Tradice sportovního letectví v Libereckém kraji, popř. v českých zemích, spadá do počátku dvacátých let dvacátého století. Po pionýrských pokusech před první světovou válkou se po jejím skončení začaly postupně rozvíjet letecké organizace v regionálním i celostátním měřítku. Roku 1922 vznikl Masarykův letecký fond (MLF), který měl všestranně podporovat veškeré činnosti pro rozvoj čs. letectví. Prezident republiky T. G. Masaryk převzal nad touto organizací nejenom záštitu, ale také jí věnoval peněžitý dar v hodnotě 100 000 Kčs.5 Transformací MLF se zrodila Masarykova letecká liga, která pokračovala v započaté práci ve prospěch čs. letectví. Díky finanční podpoře státu a místním sbírkám začaly vznikat místní skupiny MLL již koncem dvacátých a začátkem třicátých let dvacátého století.6 Nejprve začaly místní pobočky MLL se stavbou modelů a od poloviny třicátých let se postupně propracovaly k bezmotorovému létání. V tomto období rostlo ohrožení ze strany nacistického Německa. Úměrně tomu československé úřady zvyšovaly dotace na rozvoj sportovního letectví jako prostředku pro výcvik budoucích vojenských pilotů. V rámci současného Libereckého kraje působilo celkem devět poboček MLL (Česká Lípa, Jilemnice, Liberec, Lomnice nad Popelkou, Rovensko pod Troskami, Poniklá, Semily, Turnov a Železný Brod).7 Vedle především české MLL působily na území ČSR i německé letecké spolky, např. Deutsche Arbeitsgemeinschaft für Motor- und Segelflug a Nordböhmischer Flugverein sídlící v Liberci a Verein Deutscher Flieger in der ČSR v Praze.8 V průběhu druhé světové války směl působit v českých zemích pouze Nationalsozialistisches Fliegerkorps.9 Po skončení druhé světové války byl obnoven Aeroklub Republiky československé s centrálními zemskými aerokluby. Český národní aeroklub (ČNA) navazoval, stejně jako ostatní zemské aerokluby, na tradici MLL.10 V hranicích současného Libereckého kraje byla situace složitější, jelikož docházelo k významným transferům obyvatelstva.11 Na území, kde dlouhodobě převažovalo česky mluvící obyvatelstvo, došlo k obnovení místních odboček MLL pod hlavičkou ČNA. V původně německy mluvících oblastech docházelo k pouze malému obno4

vování původních organizací (odbočka MLL Liberec). Častějším bylo založení nové odbočky ČNA z nově příchozích obyvatel, což byl i případ odbočky ČNA (aeroklubu) Jablonec nad Nisou. První zmínka o odbočce ČNA Jablonec nad Nisou pochází již ze srpna 1945, kdy byl na stránkách časopisu Rozlet uveden jako jednatel Pavel Lánský.12 K 1. únoru 1946 byl jablonecký aeroklub jedním z 250 (!) nových nebo obnovených aeroklubů, které vznikly v českých zemích od května 1945. V této době stáli v jeho vedení předseda Jaroslav Kulhavý a Miroslav Krejča.13 V mnoha ohledech se vývoj jablonecké odbočky ČNA vyvíjel obdobně jako u většiny v tomto období. Masivní zájem o sportovní letectví poskytl aeroklubům velké množství zájemců o létání. Z pohledu letecké techniky byla situace stejně příhodná, jelikož v českých zemích zůstalo velké množství „kořistných“ německých kluzáků a větroňů,14 které byly dovezeny z Grunau.15 5_Masarykův letecký fond. Letec II, 1922, č. 7–8, s. 1. 6_ŠŤASTNÝ, Rudolf. Masarykova letecká liga. Letectví VI, 1926, č. 3, s. 56. 7_Více HÁJEK, Vojtěch. Historie sportovního letectví v Libereckém kraji do roku 1970. Praha 2016. Rigorózní práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu, s. 16–18, 26–27. 8_RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Vzduch je naše moře. Československé letectví 1918–1939. Praha: Naše vojsko, 1993, s. 41. ISBN 80-206-0221-6. 9_NSFK byl nacionálně-socialistickou polovojenskou organizací v nacistickém Německu, která zahrnovala letecké sporty. Pro nahlédnutí do působení NSFK v českých zemích je důležité zmínit tyto publikace: PRIMAVESI, Erwin. Im Auf- und Abwind. Geschichte einer Fliegergemeinschaft. Kraiburg am Inn: Horst Maier Verlag, 1985; KLEINHANS, Erich. 1 Jahr Nationalsozialistisches Fliegerkorps im Protektorat Böhmen und Mähren. Prag: Deutsche agrarische Druckerei, 1940. 10_Srov. Stanovy Českého aeroklubu. NA Praha, fond Ministerstvo dopravy I (MD I), inv. č. 560, kart. č. 854. 11_Jedná se především o vysídlení tzv. osob považovaných za Němce z českých zemí a osídlení pohraničních oblastí především česky mluvícím obyvatelstvem. Více např. ARBURG, Adrian von a kol. Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2010. ISBN 978-80-86488-70-7; ČAPKA, F., SLEZÁK, L. a J. VACULÍK, Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. ISBN 807204-419-2; STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0328-2. 12_Seznam ustavených odboček. Rozlet I, 1945, č. 4, s. 13. 13_Seznam odboček Českého národního aeroklubu ustavených ke dni 1. února 1946. NA Praha, fond MD I., inv. č. 560, kart. č. 854. 14_K definici kluzáku a větroně více HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 2. 15_Po skočení druhé světové války dostali českoslovenští plachtaři od maršála Koněva dar v podobě materiálu z německé plachtařské školy v Grunau (dnes Jeżów Sudecki severně od města Jelenia Góra). Dne 23. července 1945 bylo dovezeno celkem 116 větroňů, 16 kluzáků, 3 motorová letadla a další materiál v hodnotě přibližně 15 mil. Kčs. Více Výprava do Grunau. Rozlet I, 1945, č. 5, s. 3.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

MÚVS ČVUT v Praze

Obr. 2_Balancování proti větru (snaha udržet křídla ve vodorovné poloze pohybem řízení) v západní části letiště. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala 16_Plachtaři začali. Rozlet I, 1945, č. 1, s. 11. 17_Slavnostní neděle na Rané. Rozlet I, 1945, č. 2, s. 4. 18_Seznamy instruktorů ČNA. NA Praha, fond MD I, inv. č. 560, kart. č. 855. 19_Rozhovor s Vlastimilem Obereignerem, bývalým členem Aeroklubu Jablonec nad Nisou a technickým správcem letiště Královská výšina. Rozhovor byl veden 11. května 2016 v Praze. 20_Do poloviny padesátých let dvacátého století se při výcviku na jednomístných kluzácích využívaly stupně výcviku označované písmeny A, B, C a sportovního D. Od systému „ABC“ se ustoupilo v první polovině padesátých let s příchodem dvoumístných výcvikových větroňů (např. LF-109 Pionýr), dále se využívalo členění na základní a pokračovací (pro zkoušku D) výcvik. Pro splnění jednotlivých stupňů výcviku bylo nutné bezpečně odlétat tyto podmínky: A – pět letů v přímém směru, z toho čtyři o délce 20 s a jeden o délce 30 s. B – pět letů trvajících déle než 1 min., při kterých žák provedl zatáčky ve tvaru S. C – jeden let o délce 5 min. nad úrovní vzletu, v průběhu nesmí pilot klesnout pod úroveň vzletu. D (označované také jako stříbrné C) – tři lety, prvý v trvání pěti hodin bez přerušení, druhý s převýšením nad místem vzletu nebo nejnižším bodem letu 1 000 m a třetí let, při kterém pilot uletěl nejméně 50 km na přímé linii od místa vzletu. Více ELSNIC, Karel: Výcvik plachtaře – I. díl, výcvik začátečníka. Praha: Grafická unie, 1946, s. 10. 21_Z hlediska současného Libereckého kraje byla nejdůležitější ZPS Hodkovice, která působila v letech 1946–1951. Více HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 2.

XVIII 2017 1

Mezi významné problémy nově vznikajících, popř. obnovujících se poboček patřil nedostatek vhodných instruktorů. Přestože od července 194516 začaly probíhat výcvik a obnovení kvalifikací instruktorů pod vedením Vladimíra Šilhana a Antonína Půroka v letecké škole na Rané u Loun a do počátku září bylo vycvičeno cca 150 až 200 instruktorů,17 měla jablonecká odbočka ČNA ještě v říjnu 1946 pouze jediného instruktora, MUDr. Josefa Stupka.18 Jablonečtí se z tohoto důvodu věnovali zpočátku především modelářské činnosti pod vedením Pavla Lánského.19 Velmi důležitým aspektem působení jednotlivých aeroklubů byl letový provoz na vlastním letišti. Mnoho poboček ČNA využívalo ke svým provozům způsob startu pomocí gumového lana na návětrných svazích, kde bylo možné splnit plachtařské zkoušky A a B.20 Pro plnění dalších zkoušek (C, D), popř. dalších výcviků (vzlety v aerovleku, létání dle přístrojů, akrobacie), odcházeli piloti těchto klubů do zemských plachtařských stanic.21 5

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

Obr. 3_Vyznačení polohy letiště na výřezu z Matouschkovy mapy Ještědských a Jizerských hor (1927). Zákres a výřez Jaroslav Prchal. Materiál z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Snaha nalézt prostor pro vlastní letiště se pro mnoho poboček stala záchranou před sloučením nebo zrušením, k čemuž docházelo již od roku 1947,22 a především po tzv. Vítězném únoru23 z politických a organizačních důvodů.24 Za těchto podmínek intenzivně hledala své letiště i odbočka ČNA Jablonec nad Nisou. Po úspěšném zprovoznění letiště v Pláních pod Ještědem25 na jižním úbočí Ještědsko-kozákovského hřbetu26 v květnu 1946 se vedení Aeroklubu Jablonec nad Nisou rozhodlo hledat vhodnou plochu i v Jizerských horách. Činnost aeroklubu byla tlumena právě neexistencí vlastního letiště. Jako varianty pro letecký provoz se nabízelo vojenské letiště v Liberci (zde působila VOŠLM)27 a dále v Hodkovicích nad Mohelkou, kde pracovala Zemská plachtařská stanice. Navíc zde v sobotu a neděli působily také aerokluby Turnov, Semily, Rovensko pod Troskami (krátce) a Železný Brod. Hledání na hřebenu Jizerských hor bylo nakonec úspěšné. Vytipovaná plocha se nacházela na travnaté louce podél silnice z Hrabětic na Královku (Obr. 2).28

Lokalizace letiště

Obr. 4_Transport kluzáku Z-23 Honza na místo vzletu. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala 22_ŠÍMA, Václav. O slučování a sdružování aeroklubů. Rozlet III, 1947, č. 17, s. 2. 23_V roce 1948 vykazovalo činnost stále 143 aeroklubů. Více viz Úprava sportovního létání u aeroklubů, návrh vládního usnesení. NA v Praze, fond MD I, inv. č. 560, kart. č. 854. 24_K obecné problematice rušení spolků a zájmových organizací více JANÁK, Dušan. Likvidace a vytváření masových organizací po únoru 1948 (na příkladu českého Slezska). In: KOCIAN, Jiří a Markéta DEVÁTÁ. 1948: únor 1948 v Československu: nástup komunistické totality a proměny společnosti. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011, s. 245–253. ISBN 978-80-7285-108-9. 25_Více PRCHAL, Jaroslav. Letiště v našich horách. Jizerské a Lužické hory II, 1997, č. 4, s. 4–5. 26_Pláně pod Ještědem se nacházejí 2,5 km od vrcholku Ještědu a přibližné nadmořské výšce 780 m. n. m. 27_Vojenská odborná škola leteckých mechaniků, více např. IRRA, Miroslav. Československé vojenské letectvo 1945–1950. Cheb: Svět křídel, 2006, s. 525–617. ISBN 80-86808-33-5. 28_HERMSDÖFER, Zdeněk. O letišti v Hraběticích. Patron: informace přátel drobných památek Jizerských hor XV, 2004, č. 2, s. 9–12. 29_Rozhovor s Vlastimilem Obereignerem, cit. v pozn. 19.

Prostor působení Aeroklubu Jablonec nad Nisou v Jizerských horách lze rozdělit na dvě lokality. První bylo návrší od chaty Královka směrem na jihovýchod, kde se v prvních letech působení aeroklubu prováděly starty pomocí gumového lana (Obr. 4, 5, 6) pro splnění zkoušky A a B. Zde skončilo létání na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století, kdy došlo k přechodu na způsob vzletu pomocí navijáku, který se již prováděl na ploše hlavního letiště.29 Druhou a hlavní lokalitou, kde se nacházelo samotné rovinné letiště, byl prostor o délce 1 100 × 200 m podél jižní strany silnice z Hrabětic na Královku o přibližné orientaci 285º/105º (Obr. 1). Za východní okraj prostoru letiště lze považovat turistický rozcestník Hrabětice – nad Jabloneckou chatou. Naopak na západní straně letištního prostoru navazoval cca 250 m dlouhý a široký 100 m, který se svažoval k silnici z Hrabětic do Bedřichova. Tento šikmý pás sloužil pro nácvik přistání do protisvahu, což bylo specialitou místního letiště.30 Ze Snímku mapy katastrální 1:2 880, který je uložen v SOkA Jablonec nad Nisou, vyplývá, že se plánovalo přemístění dodnes využívané silnice z Hrabětic na KráFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

MÚVS ČVUT v Praze

Obr. 5_Jaroslav Prchal udílí poslední pokyny pilotnímu žákovi před startem pomocí gumového lana na kluzáku Z-23 Honza. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Obr. 6_Jaroslav Prchal udílí poslední pokyny pilotnímu žákovi před startem pomocí gumového lana na kluzáku SG-38 Schulgleiter. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

XVIII 2017 1

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

Obr. 7_Před vzletem kluzáku Z-23 Honza na Královce. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Obr. 8_Demontáž kluzáků Z-23 Honza (vlevo) a SG-38 Schulgleiter před uložením do některé ze stodol nedaleko letiště, cca 1950. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

MÚVS ČVUT v Praze

30_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 31_Snímek mapy katastrální 1:2880. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22. 32_Zápis sepsaný na MNV v Janově n. Nisou dne 10. dubna 1951, SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č.45, kart. č. 22. 33_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 34_Rozhovor s Vlastimilem Obereignerem, cit. v pozn. 19. 35_KREBS, Tomáš. Tramvají z Jablonce do Janova. In: Jablonecký měsíčník [online]. 9. 5. 2007 [cit. 2017-01-21]. Dostupné z: http://www.mestojablonec.cz/cs/mesto/ jablonecky-mesicnik/05-2007/tramvaji-z-jablonce-do-janova.html. 36_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 27. 37_Zápis sepsaný na MNV v Janově n. Nisou dne 10. dubna 1951, cit v pozn. 31. 38_PRCHAL, Jaroslav, cit. v pozn. 25. 39_Tato organizace dotovala výstavbu civilních letišť ve druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století, více NA v Praze, fond Ministerstvo vnitra I – dodatky, kart. č. 470. 40_Oznámení svazu obcí a okresů pro výstavbu a hospodářské využití civilních letišť o udělení příspěvku na přípravné práce k založení letiště k datu 21. února 1948. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 437, kart. č. 569. 41_Návrh investičního listu stavby. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22. 42_Finanční plán v regionálním letectví. Tamtéž. 43_Zápis sepsaný na MNV v Janově n. Nisou dne 10. dubna 1951, cit v pozn. 31. 44_Letiště v Janově nad Nisou – o stavební povolení. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22. 45_Seznam pozemků potřebných ke zřízení letiště v Janově nad Nisou. Tamtéž. 46_Vzletové a přistávací dráhy.

lovku severním směrem do lesního porostu, aby uvolnila větší plochu letišti.31 S tím je spojený i první návrh umístění hangáru, který měl být původně vystavěn přibližně v polovině délky letiště v travnatém výběžku do lesního porostu na parcelách č. k. 1200 a 1202 (cca 250 m severozápadním směrem od současné chaty Tesanka). Stavba hangáru byla nakonec realizována na jižní straně letiště, přibližně v první třetině od východu na jižní hranici parcely č. k. 1103/1 (cca 180 jižně od současné chaty Tesanka).32 Koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let, kdy ještě nebyl vybudován hangár, sloužily k uložení kluzáků a větroňů Aeroklubu Jablonec nad Nisou stodoly a stavení při jižním okraji letiště (v západní polovině). Leteckou techniku bylo nutné uložit v rozebraném stavu, což velmi komplikovalo letové provozy. Časté montáže a demontáže letecké techniky zkracovaly čas pro létání (Obr. 8) a podepisovaly se na jejím samotném stavu, jelikož pro to nebyla uzpůsobena. Při manipulaci se zvyšovalo opotřebení spojovacích čepů křídel s trupem, což zvyšovalo riziko vibrací s následným poškozením kluzáku nebo větroně při navijákovém vzletu.33 Stavení na jižním okraji také sloužila k ubytování členů aeroklubu při víkendových provozech, protože dostupXVIII 2017 1

nost letiště nebyla vhodná pro každodenní dojíždění.34 Členové na letiště přijížděli často na kolech nebo tramvají do Janova nad Nisou a následně pěšky.35

Výstavba letiště Letiště Královská výšina v nadmořské výšce okolo 800 m vznikalo již v průběhu roku 1947.36 V témže roce se začalo i s provizorním leteckým provozem.37 V rámci náročných terénních úprav, vykácení stromů a zbourání několika opuštěných stavení odpracovali členové místního aeroklubu tisíce brigádnických hodin.38 Prvním finančním příspěvkem pro budování letiště se stal obnos v hodnotě 1 000 Kčs od Svazu obcí a okresů – pro výstavbu a hospodářské využití civilních letišť,39 z čehož byl nakoupen nejnutnější materiál, který posloužil k počátečním úpravám plochy.40 Z dochovaných materiálů vyplynulo, že aktivistická výstavba letiště probíhala svépomocí až do roku 1949, kdy aeroklub získal první větší finanční dotace především na výstavbu hangáru, který měl být dokončen v prvním čtvrtletí roku 1951 v celkové hodnotě 350 000 Kčs včetně víceprací na okolním terénu.41 První větší finanční dotaci dostal Aeroklub Jablonec v srpnu 1950 od ONV Jablonec nad Nisou ve výši 130 000 Kčs, což byla i částka částečně využitá na zmiňovaný hangár.42 V témže roce došlo po nutných úpravách k schválení letiště Ministerstvem dopravy pro bezmotorové létání.43 Dne 5. dubna 1951 žádal ONV Jablonec jako stavebník letiště KNV v Liberci o urychlené vydání stavebního povolení pro letiště v Janově nad Nisou z důvodu akutního veřejného zájmu.44 Ze zápisu schůze zástupců KNV Liberec, ONV Jablonec nad Nisou, MNV Janov nad Nisou a Závodního aeroklubu Elektro-Praga n. p. (Aeroklubu Jablonec nad Nisou), konané 10. dubna 1951, vyplynulo doporučení k využití pozemků45 k leteckému provozu v katastrálním území Janov nad Nisou. Zástupce místního aeroklubu Jaroslav Kulhavý tlumočil názor komise Ministerstva dopravy, která se přiklonila k názoru, že by bylo možné letiště přebudovat pro motorové létání, pokud by byly provedeny patřičné úpravy. V rámci nich mělo dojít přibližně k přemístění 70 000 m3 zeminy při zřízení prvního pásu VPD46 a dalších 30 000 m3 u druhého, na který by první pás navazoval. Navrhované rozměry činily 700 × 150 m u prvního a 950 × 150 m u druhého. 9

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

V dokumentu byly zmíněny dvě mírné terénní vlny směrem k východu, avšak příčný sklon konstatován nebyl.47 Již v květnu došlo k převodům pozemků pod letištěm na ONV Jablonec nad Nisou.48 V rámci určení stavebního obvodu letiště z 14. července 1951 bylo potvrzeno místo výstavby hangáru na dolním okraji letiště a rozhodlo se o nahrazení všech veřejných cest vedoucích v lokalitě okolními. Mezi důležité rozhodnutí patřilo napojení přilehlých objektů k letišti do elektrické sítě.49 Postupně začala stavba hangáru. Při kontrole z 19. září 1951 zjistil ONV Jablonec nad Nisou, že podlaha hangáru byla pouze udusána a pokryta vrstvou škváry. Z tohoto důvodu urgoval vybudování betonové podlahy, která byla součástí zadání a finančních rozvah původního návrhu.50 Celkové dotace na výstavbu letiště dosáhly za rok 1951 celkem 380 000 Kčs. Pro dostavbu letiště v roce 1952 žádal ONV Jablonec nad Nisou KNV Liberec o povolení stavební investiční kvóty51 ve výši 300 000 Kčs, zahrnující další úpravy plochy letiště, realizaci nových ubikací a prostor pro činnost aeroklubu a rovněž zbudování řídicí věže. Celá fáze této výstavby letiště měla být financována z akce 5M.52 Vedle zmiňovaných finančních rozvah existuje materiál s žádostí o dotaci v rámci Akce 5M ze dne 19. července 1952, kde ONV Jablonec nad Nisou žádal o 150 000 Kčs na odstranění blízké stavby, na kácení stromů a přeložení sloupů elektrického vedení v okolí letiště a na dokončení vrat hangáru, která bránila jeho plnému využití.53 Výše skutečně přidělených prostředků na budování letiště není v archivních dokumentech dochována, ale z 28. srpna 1952 existuje rozpočet, který dokládá reálné náklady na výstavbu ve výši 254 000 Kčs.54 Výsledná podoba letiště v roce 1952, především VPD, byla oproti plánovaným úpravám poněkud skromnější. Letiště mělo dva hlavní provozní pásy. První, plánovaný pro motorové létání, měl rozlohu 500 x 60 m a vedl šikmo směrem k Maliníku od zmiňovaného protisvahu s orientací přibližně 240º/60º. Končil v místech, kde pěšina (dnes již asfaltová cesta) z Janova překračovala hřebenovou silnici (cca 50 m západně od chaty Tesanka). Kluzáky a větroně využívaly celý prostor s orientací 285º/105º až k elektrickému vedení na hrabětickém konci. Přibližné rozměry využívané plochy pro VPD větroňů a kluzáků činily 800 x 60 m. Na rozdíl od letiště 10

na Pláních pod Ještědem nemělo letiště jabloneckého aeroklubu příčný sklon a dráhy byly orientovány na převládající proudění větru.55

Létání na horském letišti Umístění letiště na hřebenu Jizerských hor vyžadovalo jasná pravidla, obsažená v dochovaném provozním řádu. Provozní plocha byla ohraničena červeno-bílými stříškami a směr větru udával větrný rukáv umístěný na stožáru jihozápadní strany. Směr přistání určovala bílá přistávací plachta ve tvaru T umístěná na levém okraji přistávací plochy. Pokud nesouhlasil směr protivětru se směrem přistávací plachty ve vytyčovacím čtverci v blízkosti větrného rukávu, došlo k vyvěšení blokovacího signálu, který ukončil létání až do změny situace. Povolení ke vzletu a přistání vydával instruktor, pověřený službou na letišti v případě, že je provozní plocha prázdná a současně nepřistává jiné letadlo.56 Obecně letiště umožňovalo provádět bezmotorové létání v termice57 a ve svahovém proudění58 při směrech větru jih a jihozápad. K provádění letových úkolů, např. nácviku zatáček, sloužil prostor od jihozápadního okraje letiště směrem do údolí. Do tohoto prostoru nalétl pilot ihned po vypnutí nejkratší cestou. Všechny zatáčky nad jihovýchodní hranou, kromě zatáčky na přistání, se prováděly směrem od hrany do údolí, především při silnějším jihozápadním větru. Nejnižší výška provádění zatáček byla 50 m. Mezi další omezení patřil např. zákaz křižování letiště ve výšce nižší než 150 m (především z důvodu provádění navijákových vzletů). Létání nad severní stranou letiště ve výšce nižší než 100 m bylo zakázáno.59 Velmi specifickou situaci při provozu na horském letišti představovalo přistání. Pokud větroň nebo kluzák na jihozápadní straně sestoupil pod 70 m nad úrovní letiště, byl pilot povinen se co nejrychleji zařadit do letového okruhu a nasadit na přistání. V případě standardního přiblížení na přistání prolétl pilot podél jihozápadní hrany letiště, povšiml si vytyčených značek a řídil se pokyny instruktora na přistávací plachtě. Pokud přistávalo více větroňů nebo kluzáků najednou, přednost měl vždy stroj v menší výšce, jemuž byly také určeny signály ze země (pomocí ručního světlometu, vlajek nebo světelných raket). Pilot zalétl v prodloužení jihozápadní hrany

47_Zápis sepsaný na MNV v Janově n. Nisou dne 10. dubna 1951, cit v pozn. 31. 48_Regionální letiště – příprava k převzetí do správy národních výborů. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22. 49_Určení stavebního obvodu – výměr. Tamtéž. 50_Letiště Janov n. Nisou – stavba hangáru. Tamtéž. 51_Stavba letiště v Janově nad Nisou – stavební investice 1952. Tamtéž. 52_V roce 1949 byla v rámci tzv. I. pětiletky vyhlášena Akce 5M (5 miliard na zvelebení měst a obcí). K hospodářskému vývoji ČSR ve studovaném období více PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992, vol. 2. Brno: Doplněk, 2009, s. 249–372. ISBN 978-80-7239228-5. K Akci 5M v regionech více např. KORBEL, František. Budujeme obce a města Karlovarska v akci 5 M. Karlovy Vary: Krajský národní výbor, komise pro výstavbu obcí a měst, 1951. 53_Stavba letiště v Janově nad Nisou. SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22. 54_Evidenční list akce 5M na rok 1952. Tamtéž. 55_PRCHAL, Jaroslav, cit. v pozn. 25. 56_Provozní řád plachtařského letiště „Královská výšina“. NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, kart. č. 855. 57_Více k termickému létání např.: DVOŘÁK, Petr. Termika aneb vyšší škola plachtění. Cheb: Svět křídel, 2002. ISBN 80-85280-83-3. 58_K svahovému proudění více např.: KDÉR, František. V-PL-5, Metodika leteckého výcviku na kluzácích. Díl II. – Pokračovací výcvik. Praha ÚV Svazarmu, 1976, s. 93–101. 59_Provozní řád plachtařského letiště „Královská výšina“, cit. v pozn. 56.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Obr. 9_Přistání Grunau Baby GB IIb ze západního směru. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

60_Tamtéž. 61_Viz cit. v pozn. 20. 62_Provozní řád plachtařského letiště „Královská výšina“, cit. v pozn. 56. 63_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 64_Tamtéž. 65_Stav plachtových letadel ke dni 15. VIII. 1950. NA Praha, fond MD I, inv. č. 550, kart. č. 845. 66_PRCHAL, Jaroslav, cit. v pozn. 25.

XVIII 2017 1

tak daleko, aby se pomocí zatáčky o 180º dostal do směru nasazení na přistání. Přistání se obecně provádělo co nejvíce do levé strany dráhy. V případě, že pilot nemohl přistát na letišti, nacházela se pod svahem v údolí zřetelně vyznačená pomocná přistávací plocha. Výkonní plachtaři mohli použít pro případná nouzová přistání i jiných vyhovujících ploch dle svého uvážení.60 Veškeré pohyby po letišti, vyjma traktoru při natahování navijákových lan, se prováděly pouze na severní straně letiště v pásu širokém asi 30 m od provozní plochy za bílými stříškami. Přelety na jiná letiště povoloval vedoucí instruktor létání. Přelety, které nebyly provedeny bez písemného rozkazu, se neuznávaly pro případné výkonnostní odznaky61 a pokládaly se za projev letecké nekázně. Při vzletech, kdy se předpokládala výška vypnutí z navijáku vyšší než 300 m, byl pilot povinen nosit padák. Jelikož se letiště nacházelo v horském pásmu, docházelo často k situaci, že kluzáky a větroně mohly využívat létání v mracích, které záviselo na povolení vedoucího instruktora. V případě, že se pilot dostal do mraku při vzletu pomocí navijáku, musel okamžitě vypnout vlečné lano. Pokud došlo ke zhoršení viditelnosti, zalétl pilot nad jihozápadní stranu letiště a řídil se signály instruktora, které každý pilot dostal před započetím létání.62

Standardní plachtařské navijákové provozy na letišti měly dvě varianty. Při východním směru větru byl naviják umístěn na hrabětické straně a start/přistání na straně od Královky. Opačný směr nepatřil mezi oblíbené, jelikož se muselo přistávat přes elektrické vedení podél cesty k chatě Královka.63 Přes kratší VPD se občas podařily i navijákové vzlety do výšky přes 500 m nad úroveň letiště a často se stávalo, že byl kluzák nebo větroň vtažen do základny oblačnosti nad Jizerskými horami. Stejně jako každé letiště v poválečném období se i jablonecké potýkalo s určitým množstvím leteckých nehod. Vedle drobných incidentů se dochovala zmínka o nehodě při navijákovém vzletu, kdy se žák ve výcviku zalekl výšky asi v 10 m a nevypnul vlečné lano. Přestože bylo uvedeno do činnosti sekací zařízení, naviják přitáhl školní kluzák k zemi, kde došlo k jeho kompletní destrukci. Pilotní žák zůstal nezraněn.64 S největší pravděpodobností se nehoda stala v roce 1950 na kluzáku Zlín Z-23 Honza OK-5230.65 Problémem zůstávala, stejně jako na Pláních pod Ještědem, přistání,66 při nichž došlo k několika haváriím. Na létání na letišti Královská výšina vzpomínal Josef Havránek: „Na Královce to také nebylo nejlepší. Naši práci chtěl aeroklub Jablonec. My jsme tam jezdili

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

Obr. 10_ Havárie školního větroně Z-24 Krajánek libereckého aeroklubu z června 1949. Pilot vyvázl bez zranění. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

na stavbu hangáru a taky jsme tam byli jednou létat. Vezli jsme si Krajánka a naviják. Odstartoval jsem z navijáku a vletěl jsem ve 300 m do mraku. Mraky byly nízko a zatažená obloha, to bylo jen chviličku a hned jsem z toho vylétl. No a lítali jsme celý den. Tam se na přistání muselo jít esíčkem mezi baráky a velkým stromem, tekl tam potůček. Jistý Famfulík se jednomu, druhému vyhnul a škrtnul křídlem o zem, tam to rozbil a my jeli domu, jako když sedlák prodal krávu na jarmarku. Už jsme tam pak nejeli, protože to letiště bylo problematické.“67 Zmiňovaná nehoda se odehrála v červnu roku 1949. Školní větroň Zlín Z-24 Krajánek (Obr. 10) byl úplně zničen, ale pilot vyvázl bez zranění.68 Další zmiňovanou havárií je nehoda místního dvoumístného výkonného větroně DFS Kranich (česky označován jako Jeřáb)69 OK-9213, který byl na letiště Královská výšina přemístěn z Držkova.70 Josef Havránek vzpomínal: „Měli tam také v držení Kranicha OK9213 (Jeřába) a toho také poškodili. Tam to bylo zajímavý, byla rovina a byl tam bokem veliký kámen, 30–40 cm nad povrch a hlaďounkej, šel na přistání a chytnul koncem křídla a konec urazil. Pak jsem to vezl do opravy do hodkovických dílen.“71 Poslední dochovaná zmínka o letecké havárii je pravděpodobně 12

z roku 1952 a týká se předsedy aeroklubu Jaroslava Kulhavého.72 Při přistání prováděl opravu rozpočtu pomocí skluzu. Vzhledem k problematickému přistání na horském letišti Královská výšina došlo k vypracování specifické metodiky přistání, kterou uveřejnil Jaroslav Prchal v článku v časopise Letectví. Navrhovaný způsob zmínil již ve svých vzpomínkách Josef Havránek. Zjednodušeně spočívá v tom, že pilot prováděl před přistáním zatáčky ve tvaru S, při nichž nikdy nesměl udělat zatáčku směrem od letiště, díky čemuž mohl bezpečně přistát na vybraném místě.76 67_Rozhovor s Josefem HAVRÁNKEM, dlouholetým náčelníkem AK Hodkovice. Rozhovor byl veden 12. prosince 2014. 68_Osobní archiv fotografií Jaroslava Prchala. 69_K německému a českému označovaní tzv. kořistných kluzáků více HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 2. 70_Rozhovor s Jaroslavem PRCHALEM, bývalým instruktorem ZPS Hodkovice, později náčelníkem letiště na Královce (Jablonec nad Nisou) a pozdějším funkcionářem aeroklubu v Liberci. Rozhovor byl veden 21. srpna 2014. 71_Rozhovor s Josefem HAVRÁNKEM, cit. v pozn. 67. 72_Rozhovor s Vlastimilem Obereignerem, cit. v pozn. 19. 73_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 74_Rozhovor s Vlastimilem OBEREIGNEREM, cit. v pozn. 19. 75_K leteckým dílnám v Kralupech nad Vltavou více MĚRKA, Oldřich. Do větru a mraků: doba začátků československého poválečného sportovního létání. Cheb: Svět křídel, 2012, s.16–22. ISBN 978-80-87567-10-4. 76_PRCHAL, Jaroslav. Přistání na cíl. Letectví XXVI, 1950, č. 18, s. 421.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

MÚVS ČVUT v Praze

Obr. 11_Členové Aeroklubu Jablonec nad Nisou při prvomájovém průvodu počátkem padesátých let s kluzákem Z-23 Honza (s gondolou). Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Činnost aeroklubu Jablonec nad Nisou Studované období přineslo i změny názvu samotného jabloneckého aeroklubu. Do roku 1948 se využívalo označení odbočka ČNA Jablonec nad Nisou. V rámci celospolečenských změn, které přinesl únor 1948, došlo k zákazu létání v celém Československu.77 K létání se aeroklub vrátil v červenci,78 ale oficiální povolení bylo datováno k 13. říjnu 1948.79 Od roku 1949 přecházely jednotlivé aerokluby pod patronáty velkých znárodněných podniků. Z dokumentů uložených v SOkA Jablonec nad Nisou80 vyplývá, že Aeroklub Jablonec nad Nisou zpočátku spadal pod generální ředitelství národního podniku Elektro-Praga Jablonec nad Nisou, který byl mamutím koncernem se závody v celé ČSR. Posléze, v roce 1951, došlo k rozdělení koncernu na samostatné podniky. Aeroklub byl tedy krátkou dobu pod patronátem Elektro-Praga Rýnovice, poté Elektro-Praga Jablonecké Paseky, nakonec AZNP Rýnovice, které byly pobočkou AZNP Mladá Boleslav.81 Svoji faktickou leteckou činnost zahájil Aeroklub Jablonec v roce 1947.82 Z přehledu letecké techniky v časopise Rozlet vyplývá, že aeroklub v březnu 1947 vlastnil jeden kluzák ŠK-38 Komár (čs. označení německého školního kluzáku SG-38 Schulgleiter) XVIII 2017 1

77_Podrobněji k zákazu sportovního létání v roce 1948 více HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 2. 78_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 79_Český národní aeroklub v Jablonci n. Nisou – povolení výjimky ze zákazu létání. NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, č. kart. č. 855. 80_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č.45, kart. č. 22. 81_K vývoji více FEJGL, David. Historie podniku Liaz [online]. [cit. 2017-01-22]. Dostupné z: http://www.liaz.cz/historie.php. 82_K jednotlivým typům kluzáků a větroňů více VEJVODA, Ladislav a Jan PLACHÝ. Větroně v Československu a v České republice od roku 1945. Cheb: Svět křídel, 2009. ISBN 987-80-86808-64-2.

Obr. 12_ Školní větroň GB IIb OK-8021, kluzáky Z-23 Honza (v popředí) a HG-38 Schulgleiter aeroklubu Jablonec nad Nisou. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

Obr. 13_Větroně aeroklubu Jablonec nad Nisou v roce 1952. V popředí DFS Kranich, vlevo GB IIb/c a vpravo LG-125 Šohaj II. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

a školní větroň Grunau Baby GB IIb.83 Jelikož se létal zpočátku pouze základní výcvik pomocí gumového lana od chaty Královka, byla „Bejbina“ uložena v ZPS Hodkovice. K jejímu přemístění do Jizerských hor došlo 28. července 1948.84 Z fotografií dalších materiálů je možné doložit školní kluzáky Z-23 Honza OK-567085 (Obr. 2, 7, 11), již zmíněný OK-5230. Dále pak školní větroně GB IIb OK-8002 a OK-8436 (Obr. 9, 14, 17), které byly přiděleny roku 1949 z Aeroklubu Hořice.86 Aeroklub Jablonec nad Nisou také využíval raritní akrobatickou verzi GB IIc OK-8371 (Obr. 15, 16) přidělenou v září roku 1949.87 Po ukončení činnosti letiště Královská výšina byl GBIIc dislokován v Liberci. Další kus na severu Čech provozoval v padesátých letech např. aeroklub Varnsdorf.88 Na počátku padesátých let došlo k přidělení (Obr. 13) LG-125 Šohaj 2 OK-0710 a VT52 Jeřáb, což bylo československé označení německého dvoumístného větroně pro pokračovací a sportovní výcvik DFS Kranich. S poznávací značkou OK-9213 byl přemístěn z letiště v Držkově na Královskou výšinu v roce 1952. S největší pravděpodobností v Držkově unikl nařízení o přidělení všech dvoumístných větroňů 14

83_Plachtařská reportáž z čísel – přehled letuschopné techniky v odbočkách ČNA. Rozlet III, 1947, č. 12, s. 4. 84_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 85_Seznamy letadel zapůjčených odbočkám Českého svazu lidového letectví (aeroklubů) ke dni 19. září 1951, NA Praha, fond MD I, inv. č. 581, kart. č. 934. 86_Přesuny materiálu. NA Praha, fond MD I, inv. č. 560, kart. č. 854. 87_HERMSDÖFER, Zdeněk, cit. v pozn. 28. 88_SEDLÁČEK, Jaroslav. Aeroklub Varnsdorf 1945–1958. Varnsdorf: Kruh přátel muzea Varnsdorf, 2001, s. 25. ISBN 80-238-7139-0. 89_Odebrání větroňů Jeřáb a motorových letadel typu Kadet, Morane, Stieglitz a Kukuruznik – všem aeroklubům a přemístění do plachtařských výcvikových středisek. NA Praha, fond MD I, inv. č. 561, kart. č. 856. 90_Seznamy letadel zapůjčených odbočkám Českého svazu lidového letectví (aeroklubů) ke dni 19. září 1951, cit. v pozn. 85.

do zemských plachtařských stanic (pozdější označení bylo plachtařská výcviková střediska) v roce 1951.89 Z hlediska stavebních i leteckých perspektiv se na letišti Královská výšina počítalo s motorovým provozem. Z tohoto důvodu získal Aeroklub Jablonec letouny Praga E-114 M OK-CFV, Zlín Z-22 Junák OK-DEL, které kvůli nevhodnosti horského letiště létaly z Liberce.90 Aeroklub Jablonec nad Nisou patřil mezi sportovně aktivní odbočky ČNA a dalších nástupnických organizací. Vedle zmiňované modelářské činnosti získávali Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

MÚVS ČVUT v Praze

Obr. 14_Školní větroň GB IIb OK-8002 na severní straně letiště. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

jeho členové i úspěchy v bezmotorovém létání. Dlouholetý předseda aeroklubu Jaroslav Kulhavý je doložen jako držitel výkonnostního odznaku FAI D (známé spíše pod označením stříbrné C) s číslem 09.91 Aeroklub Jablonec postupem času získal další tři držitele, a to Jaroslava Prchala, Aloise Vaníčka a Pavla Lánského,92 který byl také soukromým majitelem jednoho z Piperů L4 Cub, jenž byl po zabavení majiteli využíván v socialistickém vlastnictví na letišti v Liberci.93 Je nutné zmínit, že se na letišti Královská výšina létalo pomocí navijáku. Pokud někteří členové chtěli získat oprávnění pro provádění aerovleků, létání dle přístrojů a další kvalifikace, museli absolvovat kurzy na jiných letištích, která je pořádala. Proto členové odcházeli do kurzů v ZPS Hodkovice nebo např. do Zbraslavic, kde Vlastimil Obereigner získal oprávnění pro létání aerovleků.94 Zmiňovaný Jaroslav Prchal se stal v období 1949–1952 vedoucím instruktorem, v dnešním významu vedoucím letového provozu. Po odchodu z armády roku 1947 nejprve působil jako sezónní instruktor v ZPS Hodkovice. Přes zimu, mimo hlavní leteckou sezónu, byl na neplacené dovolené, jelikož ZPS nelétala. Následně se rozhodl XVIII 2017 1

91_Piloti ČNA se stříbrným „C“. Rozlet III, 1947, č. 32, s. 11. 92_Seznam členů AeČR (ARČs do r. 1992), držitelů „Stříbrného plachtařského odznaku FAI“ [online]. [cit. 2017-01-28]. Dostupné z: http://www.lkuo.cz/soubory/ odznaky/ODZPLST.HTM 93_Rozhovor s Boženou VITÁSKOVOU, dlouholetou pracovnicí Severočeského krajského aeroklubu Liberec. Rozhovor byl veden 30. září 2014. 94_Rozhovor s Vlastimilem OBEREIGNEREM, cit. v pozn. 19.

Obr. 15_Raritní fotografie akrobatického školního větroně GB IIc při zimním letovém provozu. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Studie

Vojtěch Hájek | Aeroklub Jablonec nad Nisou a letiště Královská výšina 1947–1952

přijmout zaměstnání ve vývojové sekci Elektro-Pragy v Jablonci nad Nisou, odkud byl jen krůček k létání na Královské výšině. Jako aktivní plachtař a zaměstnanec Elektro-Pragy se výtečně hodil do vedoucích struktur aeroklubu, jelikož byl kladen důraz na propojení aeroklubu s národními podniky. Po ukončení činnosti Aeroklubu Jablonec nad Nisou nastoupil jako zaměstnanec ve funkci vlekaře, vysazovače a plachtařského inspektora u Krajského aeroklubu v Liberci.95

Zrušení aeroklubu a letiště Rok 1952 vypadal pro Aeroklub Jablonec nad Nisou velmi příznivě. Po zrušení ZPS Hodkovice roku 1951 došlo k nárůstu počtu členů aeroklubu,96 dostavbě hangáru s instalací vrat pro uložení kluzáků a větroňů a pozvolna pokračovaly úpravy letiště pro budoucí motorový provoz. Jaroslav Prchal vzpomínal, že schválení

proběhlo až v létě roku 1952. Na podzim bylo provedeno několik dalších zkušebních letů s Pipery L4 Cub z Liberce. Vedle využití vlastní motorové techniky uložené v Liberci bylo důvodem ověření požadavku podniku Elektro-Praga n. p. v Jablonci nad Nisou. Elektro-Praga plánovala nakoupit motorový letoun M-1 Sokol a provozovat s ním služební lety. V rámci reorganizace sportovního letectví, která probíhala s integrací kolektivního členství branných sportů do Svazarmu, došlo i ke zrušení letiště v Jizerských horách. V závěru listopadu 1952 bylo nahrazeno kolektivní členství individuálním, což mělo za následek ukončení alespoň dílčí autonomie jednotlivých svazů v rámci Svazarmu. Letiště bylo rozkazem z vedení Krajského aeroklubu v Liberci v listopadu 1952 zrušeno v rámci reorganizace s úkolem zefektivnit sportovní výcvik, který se začal zaměřovat na přípra-

95_Rozhovor s Jaroslavem PRCHALEM, pozn. v cit. 70. 96_ČERNÝ, Jiří. Čtyřicet mírových let. Letectví a kosmonautika LXI, 1985, č. 14, s. 6–7. ISSN 0024-1156.

Obr. 16_Jaroslav Prchal vystupuje z akrobatického školního větroně GB IIc ve východní části letiště. Vidět je cesta spojující Hrabětice a Královku (Bedřichov). Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

vu branců pro vojenské letectvo. Příprava branců se orientovala na motorový výcvik,97 k němuž nebylo letiště Královská výšina vhodné. Bezmotorové létání očekávalo nástup dvoumístných výcvikových větroňů LF-109 Pionýr, jež v rámci nových výcvikových osnov ve větší míře využívalo motorová letadla k úvodním výcvikovým letům a aerovlekům.98 Důležitým aspektem provedené reorganizace v závěru roku 1952 bylo upevnění politického dohledu nad jednotlivými aerokluby a zjednodušení dozoru prostřednictvím redukce jejich počtu.99 Po zrušení letiště byl přesunut letecký materiál do Liberce,100 což dokazuje zmiňovaný příklad se školním větroněm GB IIc. Z pohledu členské základny skončila část členů s létáním úplně a zbylá část se rozešla do okolních aeroklubů, např. do Hodkovic nad Mohelkou a především do Liberce.101 Z dochovaných archivních materiálů vysvítá, že letecká činnost sice skončila v závěru roku 1952, ale byrokratická dobíhala až do jara roku 1953. Vztahovala se především na proplacení faktur za provedené práce na dokončovaném letišti a přenesení agendy na Krajský aeroklub v Liberci.102 Aktivita Aeroklubu Jablonec nad Nisou a jeho činnost na letišti v Jizerských horách jsou jednou z malých kapitol sportovního letectví v poválečném Československu. Dokazují, že poměrně malé množství pro věc zapálených jednotlivců dokázalo nalézt lokalitu, vybudovat letiště a létat v místech, které by bylo z pohledu 21. století těžko realizovatelné. Pokud se dnes budeme procházet směrem od Hrabětické louky k chatě Královka, nepostřehneme mnoho znaků svědčících o letecké minulosti. Přestože byla krátká a komplikovaná, zaslouží si naši pozornost. Věnováno Jaroslavu Prchalovi (†) a Vlastimilu Obereignerovi, bez kterých by tento příspěvek nemohl vzniknout.

MÚVS ČVUT v Praze

Obr. 17_Školní větroň GB IIb OK-8021v západní části letiště Královská výšina. Fotografie z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala.

Obr. 18_Větrný rukáv v západní části letiště Královská výšina. Foceno směrem na jih k Jablonci nad Nisou. Materiál z pozůstalosti po Jaroslavu Prchalovi ve vlastnictví Petra Prchala 97_K reorganizaci sportovního letectví v poválečném období více HÁJEK, Vojtěch, cit. v pozn. 7, s. 20–24. 98_K vývoji osnovy výcviku bezmotorového létání více HÁJEK, Vojtěch, Proměna koncepce plachtařského výcviku, cit. v pozn. 2. 99_JANÁK, Dušan, cit. v pozn. 24. 100_Rozhovor s Jaroslavem PRCHALEM, pozn. v cit. 70. 101_Rozhovor s Vlastimilem OBEREIGNEREM, cit. v pozn. 19. 102_SOkA Jablonec nad Nisou, fond ONV Jablonec nad Nisou 1945–1954, inv. č. 45, kart. č. 22.

XVIII 2017 1

Studie

T he Frýdlant castle and chateau as a shelter for cultural heritage items during WWII

A bstra c t

Adam Rejha | Discovering the origin of the cultural heritage items is especially

complicated during the final phase of the WWII (1943–1945) and following years. Great numbers of cultural items were hidden in country-side shelters – castles or chateaus because of the bombing raids. Frýdlant castle and chateau became one of these shelters, in this case especially for items from Berlin (particularly from municipal institutions: town library, archive, Mark Museum and others) and later also Sudet institutions linked to the district government (Gauselbstverwaltung) in Liberec. The Berlin delivery is in the main focus of the author. In 1945 it was secured mainly thanks to Josef Scheybal and thanks to Václav Lukáš and Josef Palkovič 1947–1952 (1957) it was prepared for the return to Germany (DDR). Compared to the almost ideal state of the Berlin (Reich-German) items, the Sudet items went through many Czechoslovak institutions. The beginning and objective of this very complicated process is outlined.

ke y w ords

K l í čová slova

Frýdlant

Cultural heritage items

kulturní majetek

Conscription of 1945

konfiskace 1945

Restitution

restituce

Josef Scheybal

Berlín

Zentral- und Landesbibliothek

Landesarchiv (Land archive)

Landesarchiv

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války Adam Rejha

ruhá světová válka představovala značné nebezpečí i pro kulturní majetek. Mohlo se jednat částečně o vědomou snahu poškodit nepřátelskou stranu a v případě této války často zničit dějiny podle principu národnostního – útoky se nevyhnuly ani Židům, ovšem ani Čechům a českým institucím.1 Nebezpečí také spočívalo v bombardování, nejčastěji spojeneckém, kde zpravidla kulturní majetky nebyly cílem, přesto se obětí stávaly, protože byly uloženy převážně v rozsáhlých aglomeracích. Známým příkladem české kulturní instituce, která si nebezpečí uvědomila, je Archiv hlavního města Prahy, který byl skutečně v úplném závěru války v Praze značně poškozen, alespoň část svých fondů zachránil dřívějším převozem na venkovské zámky Mníšek pod Brdy a Hrubý Rohozec.2 Co se týká nebezpečí spojeneckého náletu, byla řada německých kulturních institucí v ještě větším nebezpečí než Praha. Proto není překvapivé, že i tyto praktikovaly odvoz cenných fondů na venkov. Využitelným venkovem se pro ně začasté stalo i území Sudet, které dlouho zůstávalo stranou přímých bojů, ale i spojeneckých bombardování. V této práci bude popsáno, jak fungoval hrad a zámek Frýdlant coby takovýto „bezpečný přístav“. Značný pohyb „kulturních statků“ nekončil s válkou, spletité jsou často i přesuny poválečné. Ačkoliv se někteří účastníci těchto poválečných pohybů poctivě snažili provenienci zachycovat (v případě Frýdlantu jmenovitě Josef Scheybal3), často nebylo její sledování v druhé polovině 20. století prioritou. Navíc v této době se československý stát snažil spíše o těchto věcech neinformovat a nedráždit tak zejména zahraniční kritiky (případně využívat informace k strategickým účelům). Ruku v ruce se spletitostí přesunů šla neochota oficiálních autorit informovat o nich veřejnost: po válce vyšlo několik víceméně povrchních článků o kulturním majetku (archivním) v Československu v tuzemských a zahraničních časopisech.4 Příznačná byla zpráva o daru Německem restituovaných bohemikálií z žitavXVIII 2017 1

Pohled na hrad a zámek od východu, napravo je částečně zakrytá stromy budova zámku, kam směřovaly z velké části bezpečnostní depozity. Pohlednice z 50. let 20. století, soukromá sbírka

1_POLIŠENSKÝ, J. V. The present State of Czechoslovak Archives. The American Archivist, Volume 11, Issue 3 (July 1948), s. 223–226 [přetisk článku z roku 1946]. Polišenský zmiňuje jak ovládnutí českých institucí Němci, tak popravy kulturních pracovníků (Bedřich Mendl, Bedřich Jenšovský) a konečně podpálení Staroměstské radnice v Praze, jemuž za oběť padla cenná část městského archivu. 2_Archiv hlavního města Prahy. Pamětní kniha k otevření novostavby. [zpracoval kolektiv autorů pod vedením archiváře hl. města Prahy Václava Ledvinky]. Praha 1997, s. 17. 3_Tato osoba má pro německý kulturní majetek v severních Čechách nesmírný význam: Josef Scheybal (1897–1967) byl jakožto znalec umění samouk, přiženil se do Kristiánova ve Frýdlantském výběžku, kde získal pochopení pro německou kulturu, během druhé světové války žil v Turnově, živil se jako obchodník se starožitnostmi, stýkal se s malířem Karlem Vikem, tak se seznámil se Zdeňkem Wirthem. Po konci války vedl Scheybalův zájem o památky ke vzniku tzv. zajišťovací komise (kde byl i Vik, srv. dále), která prošla všechny zámky, hrady, galerie a další za účelem zajištění kulturního majetku pro další užití státem. Po vzniku Národní kulturní komise (NKK) roku 1947 byl jmenován stálým pověřencem a hodnotný materiál převážel do sběrny na Sychrov (později tam z Turnova přesunul svoje sídlo), kde ho třídil, skladoval, případně dále distribuoval dalším institucím. Poté (1951–1954) byl správcem sběrny na Sychrově. Ačkoliv se svojí činností významně zasloužil o zachování kulturního majetku a o jeho evidenci, v roce 1954 se dočkal od Státní památkové správy nevděku a byl mu zakázán vstup na zámek. Mnoho z jeho díla (protokoly k evidenci svozů) se ztratilo, část pozůstalosti je uložena v Muzeu Českého ráje v Turnově (původně spravovaná jeho synem J. V. Scheybalem), část v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky (ÚDU AV ČR), zejména pracovní deníky.

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

Razítko městské knihovny Berlín na jediné známé knize z této knihovny doposud v NK (signatura RF F 004869)

ské knihovny.5 Ovšem nebyla to zvláštnost jen Československa, publicita se nedostávala ani americkým restitucím do Ruska apod. Dnes (tj. od 90. let 20. století) se situace ohledně průzkumu provenience kulturních majetků významně zlepšuje. Lze upozornit na práci Patricie Kennedy Grimstedové, která se věnovala činnosti americké armády při navracení nacisty zabaveného majetku. Ačkoliv se zabývala restitucí majetku mezi Američany a Sověty, tato činnost se dotkla i území Československa. Přes ústředí amerických operací Offenbach Archival Depot prošly velké depozity konfiskátů z Pruského státního archivu (Preußisches Staatsarchiv) a Tajného archivu z Berlína-Dahlemu, které byly za války uloženy na území Československa osvobozeného americkou armádou (tyto instituce přechovávaly z velké části nacistické konfiskáty z území Sovětského svazu, tam také Američané materiál záhy vrátili).6 Dále vyvíjí záslužnou činnost Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války (vzniklo 2001). Jak název instituce napovídá, Centrum

4_Zejm. cit. článek J. V. Polišenského. 5_Zprávu podala Emma Urbánková v Ročenka Universitní knihovny v Praze 1958. Praha 1959, s. 138–139. I zde si ovšem autorka vystačila (pro popis historie 1945–1958) se suchým konstatováním, že za války byla část žitavské knihovny evakuována na území Československé republiky, poté vrácena Německu a nakonec Československu darována. Srv. také katalog těchto bohemikálií URBÁNKOVÁ, Emma – WIŽĎÁLKOVÁ, Bedřiška (edd.). Bohemika z Městské knihovny v Žitavě ve fondu Státní knihovny ČSR – Universitní knihovny: soupis státního daru Německé demokratické republiky. 1. vyd. Praha: SPN, 1971. 122, [2] s. Edice Universitní knihovny. 6_Srv. GRIMSTED, Patricia Kennedy. Spoils of War Returned: U.S. Restitution of NaziLooted Cultural Treasures to the USSR, 1945–1959. Prologue, Fall 2002, Vol. 34, No. 3. Dostupné on-line: https://www.archives.gov/publications/prologue/2002/spring/spoils-ofwar-1.html [cit. 2017-08-18]. 7_K činnosti centra srv. http://www.cdmp.cz/ [cit. 2017-08-18]. Za pozornost zejména stojí sborník z konference BORÁK, Mečislav (ed). Budoucnost ztraceného kulturního dědictví: dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války: příspěvky z mezinárodní vědecké konference v Českém Krumlově (22.–24. 11. 2005). Praha 2007. (vydaný v součinnosti s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR). 8_Sám jsem zavázán za mnohé rady a podněty Mgr. Marcele Strouhalové účastnící se zmíněného projektu (srv. alespoň stránky http://knihyznovunalezene.eu/, byl vydán též sborník STROUHALOVÁ, M. (ed.) Osudy psané knihami. Původní vlastníci knih uložených v rezervních fondech Národní knihovny ČR. Praha 2016. Nutno dodat, že v době vzniku textu byl tímto způsobem publikován jen zlomek informací o provenienci knih rezervních fondů.). 9_I Mgr. Kristině Uhlíkové, Ph.D., jsem vděčný za vždy ochotnou pomoc s tímto textem. 10_Zejména UHLÍKOVÁ, Kristýna. Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce 1. část. Období 1945–1947. Fontes Nissae 2/2014, s. 2–13. a 2. část Období 1947–1954. Fontes Nissae 1/2015, s. 32–47.

Studie

se snaží odpovědět na otázku, co se stalo s majetkem za války konfiskovaným nacisty, ke kterému se po válce nikdo nepřihlásil a dnes je vesměs majetkem státu.7 Dále by tento text mohl velmi těžko vzniknout bez probíhajícího projektu Národní knihovny ČR „Knihy znovu nalezené“ mapujícího provenience knih této knihovny (tj. rezervních fondů, které jsou z nemalé části tvořeny právě konfiskáty německých knih).8 Nemalou důležitost má také práce Kristiny Uhlíkové z Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky (ÚDU AV ČR),9 která se dlouhodobě zabývá činností Národní kulturní komise (NKK), obzvlášť důležitá je její práce o severočeském pověřenci NKK Josefu Scheybalovi.10 Je nutno také upozornit na německé projekty, které se pohybem kulturních statků za války věnovaly. Jedná se o projekt NS-Raubgut (Looted Cultural Assets), v rámci kterého se šest německých knihoven (včetně Zentralund Landesbibliothek Berlin – ZLB) snaží zmapovat provenienci svých knih, a jak naznačuje název identifikovat nacisty zabavený kulturní majetek, případně ho navrátit. Okamžitě po válce se otázkou kulturního majetku začalo zabývat magistrátní oddělení lidové osvěty (Abteilung Volksbildung), dnes se za spolupráce archivu Landesarchiv Berlin zmíněné ZLB podařilo zmapovat činnost zejména části oddělení Bergungsstelle für wissenschaftliche Bibliotheken, kdy jsou v rámci projektu „Bergungsstelle“11 zpřístupňovány digitalizované písemnosti tohoto orgánu zabývajícího se knihovnami. Oba tyto související německé projekty se nezabývají primárně situací v Sudetech, nicméně se dotýkají dílčích otázek frýdlantských svozů svým zaměřením na berlínskou situaci, protože právě z Berlína doputovala velká část říšskoněmeckých svozů na Frýdlant.

Berlínské svozy v Sudetech Na území Berlína jakožto centra bývalého Pruska a poté i spojeného Německa se nacházelo jak velké množství kulturních institucí, tak i celá řada vděčných cílů spojeneckého bombardování. Proto velké množství kulturního majetku bylo odesláno do bezpečnějších míst včetně Sudet. Část původců svozů představovaly instituce buď přímo municipální, nebo ty s městskou samosprávou úzce provázané. Pro provoz města byl důležitý svoz Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

11_Srv. stránky http://www. bergungsstelle.de/ [cit. 201708-22]. 12_Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Praha, fond Reparace a restituce, Restituce, stát Německo, karton 30, růžové desky Evidence restituce cizí NDR, Berlínské matriky (Berlínské matriky, spisový materiál města Berlína). [Pod citací AMZV a č. kartonu se dále rozumí tento fond]. 13_Kteří konkrétní původci se na Frýdlantu objevili, je vysvětleno v samostatné části níže. 14_Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí, f. Václav Lukáš (VL), část Frýdlant: archivy, knihy – restituce do NDR [dále jen Vysoké nad Jizerou, f. VL], 1. příloha k verbální nótě u čísla 282.123/51 B I/3 [= číslo jednací MZV]. 15_AMZV, kt. 66, opis přípisu OÚ FNO v Olomouci (čj. 185.900/48/ VO/5-Do) Ministerstvu školství, věd a umění z 29. 11. 1948. 16_AMZV, kt. 66, opis přípisu OÚ FNO v Olomouci Ministerstvu školství, věd a umění z 29. 11. 1948. 17_AMZV, kt. 60, přípis Ministerstva školství, věd a umění (čj. 150.971/50-IV/2) MZV z 18. července 1950. 18_Rembrandt: des Meisters Gemälde in 565 Abbildungen. Zweite Auflage. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1906. Signatura NK ČR: RF F 004869. 19_K „heraldickému archivu“ AMZV, kt. 88, složka Heraldický archiv v České Lípě. 20_Informačně důležitá je verbální nóta Diplomatické mise NDR s dvěma rozsáhlými přílohami AMZV, kt. 30, složka […]berlínské matriky, verb. nóta Dipl. mise NDR ze 6/8 51, čj. 282.123/51 B/I-3, čj. Diplomatické mise 1922/51 St/K.

XVIII 2017 1

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

berlínského centrálního matričního úřadu (Standesamt) do Velkých Losin, Bludova a Žitenic, zde totiž spočinuly matriky (narození, úmrtí a svateb) z období 1874 až 1943. Navrácení matrik se řešilo se značnou urgencí nezávisle na ostatních municipálních institucích; podařilo se je navrátit již v roce 1951.12 Přímo na Frýdlant směřovaly taktéž svozy z institucí berlínské samosprávy, z knihovny zřizované městem, z archivu a muzea.13 Stejní původci měli materiál uložený dále v Sudetech na zámku Janovice (dnešní okr. Rýmařov) a v Lukavici (dnešní okr. Šumperk).14 Všechny municipální svozy mají jisté propojení, ovšem je možné věnovat se pouze „paměťovým institucím“. Díky žádosti německé strany o městskou knihovnu a archiv víme, jak byla tato tři místa zaplněna v pěti dílčích svozech. Nejprve se odváželo 21. listopadu 1943 a 24. ledna 1944 na Frýdlant, 10. května 1944 do Janovic, 11. června 1944 do Lukavice a pak ještě jednou v roce 1944 znovu na Frýdlant. Velký svoz představoval fond městské knihovny, ten ale není možné časově uchytit (stejně ostatní původce doložené na Frýdlantu – srv. níže). Zvláštností frýdlantského svozu říšskoněmeckého majetku bylo, že se ho po válce podařilo uchovat téměř v intaktním stavu a téměř bez problémů mohl být navrácen již v říjnu roku 1952 (s drobnými dodatky v následujících letech). Že se jednalo ve své době o úctyhodný výkon (zejména Josefa Scheybala, ale i dalších), lze zjistit srovnáním se situací na zbylých dvou místech (Janovicích a Lukavici). U zámku v Janovicích po zjištění cizího materiálu roku 1946 rozhodlo ministerstvo školství, aby byl materiál převezen do správy Vysokého učení technického (Karlovo náměstí).15 Další místo, kam se berlínský svoz měl dostat, identifikovala německá strana jako Lukavice (okres Šumperk). V průběhu vyšetřování věci se po vznesení dotazu zjistilo, že knihy z Berlína nejprve doputovaly roku 1944 do orlovny v Dubicku, záhy po válce byly knihy „roztříděny“ a část místní rolníci odvezli do nedaleké lukavické továrny na papír. Zbytek knih byl převezen do Úsova, odtamtud do Police. Na příkaz ministerstva školství byly odsud knihy odvezeny 21. února 1946 do Troubelic na nádraží a odsud do Prahy,16 do knihovny právnické fakulty. V roce 1949

byla část převezena do Národní a univerzitní knihovny (NUK, dnešní Národní knihovny).17 K restituci potom došlo v roce 1957, kdy byly vydány depozity berlínských knih v té době uložených v Národní a univerzitní knihovně (jak z Janovic, tak části z Dubicka) a na právnické fakultě v Praze (zbytek zachovalé části z Dubicka). Lze však připustit, že věc svým způsobem není dořešena doposud, přinejmenším jedna kniha18 provenienčně se hlásící do Stadtbibliothek Berlin byla nalezena v současnosti v Národní knihovně v rámci vyčerpávajícího projektu Knihy znovu nalezené, který se přímo proveniencí knih zabýval. Jestli se tento „restituční majetek“ neskrývá ještě v jiných knihovnách, s jistotou nikdo říci asi nemůže. Na území Berlína se nenacházely jen instituce s působností městskou, byly zde důležité instituce s působností pro celé Prusko. Zejména ve zprávách po válce docházelo k záměnám, proto je nanejvýš potřebné upozornit i na ně. Na území Sudet se dostala Pruská státní knihovna (Preußische Staatsbibliothek), konkrétně do kláštera Teplá, Tajný státní archiv (Geheimes Staatsarchiv) pak do České Lípy, posléze byl přesunut do Mníšku pod Brdy. Jednalo se pouze o jeho malou část označovanou jako tzv. „heraldický archiv“, vlastně fond Pruského heroldského úřadu zrušeného v roce 1920.19 Konečně byla v Blankarticích uložena berlínská Deutsche Lehrerbücherei (dnes Bibliothek für Bildungsgeschichtliche Forschung), zejména její cenné rukopisy a další sbírky. Nález byl svěřen Výzkumnému ústavu pedagogickému v Praze, který k depozitu přistupoval jako ke svému majetku, část zařadil do svých sbírek a část vyřadil (restituovat se podařilo nepatrný zlomek).

Původci říšskoněmeckých depozitů na Frýdlantu Pro úplnou jednoznačnost je dále uveden seznam původců (šest institucí, samostatně uvedena pozůstalost Roberta Kocha, u městské knihovny doloženi dva soukromí původci), bezpečně doložených na Frýdlantu, v kontextu, v jakém se na Frýdlant jejich materiál dostal a v jakém se vrátil, pokud to bylo zjištěno. Pro poznání slouží zprávy tří autorit: Verbální nóta diplomatické mise NDR (bohužel pokrývá jen knihovní a archivní materiál),20 Protokol zajišťovací komise o prohlídce zámku 21

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

z roku 1945,21 který doplňuje zpráva Josefa Scheybala zaslaná Národní kulturní komisi roku 195122 a konečně zpráva zaslaná Archivu Ministerstva vnitra v Praze a rukopisné seznamy archiváře Václava Lukáše23 vzniklé zřejmě při třídění 19.–24. 3. a 9.–13. 4. 1951.24 Pestrou paletu osob a institucí, které musely Frýdlantu po válce věnovat pozornost, doplňuje zpráva Václava Černého ze Státního zemědělského archivu pro ministerstvo zahraničních věcí (MZV) o nálezech říšskoněmeckého majetku.25 Stadtbibliothek Berlin26 (Městská knihovna Berlín, též Berliner Stadtbibliothek, dnes Zentral- und Landesbibliothek Berlin) vznikla 6. června 1901 na základě knihovního fondu Ratsbibliothek (srv. níže). Otevřena byla roku 1907. Svou knihovní sbírkou berolinensií si vybudovala důležité postavení pro obyvatele Berlína, respektive u všech zájemců o město. Během nástupu nacismu a Třetí říše nehrála příliš významnou roli, naopak ve městě vznikla státem štědře podporovaná nezávislá Pruská státní knihovna (Preußische Staatsbibliothek). Ta nebyla nijak spojena s městskou knihovnou a právě sbírky této knihovny se za války dostaly do kláštera Teplá. V roce 1943 došlo k zasažení válkou a část svých sbírek zachránila převozem do Polska, či Sudet. Již během války se projevila snaha udržet knihovnu v provozu, zejména nákupem v městské zastavárně nabízející často konfiskáty obětí nacismu. Po politickém rozdělení Berlína zůstala berlínská Městská knihovna ve východní části, pro Západní Berlín vznikla nová knihovna, tzv. Amerika-Gedenkbibliothek. V období 1952–1963 se podařilo navrátit část vyvezeného fondu (první velká restituce tedy byla ta z Frýdlantu). V roce 1996 byly knihovny Západního a Východního Berlína spojeny v Zentral- und Landesbibliothek Berlin.27 Dnes se knihovna snaží přesně určit provenience svých knih, především kvůli možnosti vracet konfiskáty obětí nacismu.28 Na Frýdlantu byl materiál knihovny značen St. B., podle odhadu Berlína 74 000 svazků, část v 52 bednách, odděleně 25 map, velká část nebalené, Václav Lukáš nalezl bedny se signaturami (St. B.) L 1–26, M 256–307 (26+52 beden), tj. více, než požadoval Berlín. Spolu s tímto knihovním depozitem se na Frýdlant dostaly bedny značené jako soukromé vlastnictví ředitele 22

Studie

knihovny Wilhelma Schustera29 a Waltera Paprotha.30 Stadtarchiv Berlin (Městský archiv Berlín, dnes Landesarchiv Berlin) se vyvíjel spolu s městem Berlínem, jasně se vymezuje v první polovině 19. století. V roce 1824 byl dosazen první archivář; k 1. lednu 1879 přišel do archivu třetí archivář Paul Clauswitz (archiv vedl až do roku 1912). Měl jako první historické vzdělání a v té době již víceletou archivní praxi. Clauswitz byl také pověřen vedením magistrátní knihovny (srv. Ratsbibliothek). Po vzniku Velkého Berlína (1920) převzal archiv funkci centrálního archivu pro velkoměsto. Během války byla činnost archivu utlumena, ale obnovena 21_ÚDU AV ČR, f. NKK, inv. č. 53, kt. 18. 22_NA, f. SPS – dodatky, čj. 1570-30/51, Sychrov, 20. ledna 1950 [správně 1951], Frýdlant zámek – Seznam tamních deposit z r. 1945 [zpráva pro NKK]. 23_Václav Lukáš (1912–2009) byl absolventem práv v Praze a 9. kursu Státní archivní školy, od roku 1943 pracoval jako archivář a od roku 1948 vedl místní státní archiv v Liberci, který byl v roce 1950 přesunut do Jablonce n. N. (oficiální postavení archivu se měnilo, do roku 1954 to byla expozitura Archivu Ministerstva vnitra, poté státní archiv, poté pobočka Státního archivu v Litoměřicích). Z titulu své funkce byl vysílán na obhlídky archivního materiálu konfiskovaného a ukrývaného za války v severních Čechách. Po roce 1982 se usadil ve Vysokém nad Jizerou a jeho pozůstalost, která dokumentuje i jeho činnost, je chována v tamějším muzeu. 24_Vysoké nad Jizerou, f. VL, rukopisné seznamy tu jsou v originále, zde je také zmíněná zpráva do Prahy v opisu (originál neznám). 25_AMZV, kt. 66, čj. 88.754/I.arch.47, Praha, 23. května 1947, věc: Restituční materiál na zkonfiskovaných zámcích. Zpráva sama však nepodává nic nového. 26_Přehledně o ní Handbuch der historischen Buchbestände in Deutschland. Digitalisiert von Günter Kükenshöner. Hrsg. von Bernhard Fabian. Hildesheim: Olms Neue Medien 2003. Kapitola Berliner Stadtbibliothek. Dostupné on-line: https://fabian.sub.uni-goettingen.de/ fabian?Berliner_Stadtbibliothek [cit. 2017-04-06]. 27_FINSTERWALDER, Sebastian – PRÖLSS, Peter. Tracing the rightful owners: Nazilooted books in the Central and Regional Library of Berlin. In: BORÁK, Mečislav (Ed.). “The West” Versus “The East” or The United Europe? The different conceptions of provenance research, documentation and identification of looted cultural assets and the possibilities of international cooperation in Europe and worldwide. Prague 2014, pp. 92–102. 28_Srv. stránky projektu vícera německých knihoven zpracovávajících provenienční značky majitelů knih: http://lootedculturalassets.de/. Též stránky projektu knihovny a Landesarchiv Berlin zpřístupňující dokumentaci k záchranným pracím za války: http:// www.bergungsstelle.de/. 29_„Dr. Wilhelm Schuster, Berlin-Grünwald, Hohenzollerndamm 62.“ Sedm beden. W. Schuster (1888–1971) byl germanista, knihovník a ředitel knihovny v letech 1934–1945. 30_„Dr. Walter Paproth, Berlin, Schmargendorf, Marienbader Straße 1.“ Dvě bedny samostatně (V. Lukáš našel jeho knihy též v bedně St. B. M 294). Paproth byl zřejmě městský ředitel (Stadtdirektor) hlavního kulturního úřadu Berlína (Hauptkulturamt der Reichshauptstadt).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

31_Na stránkách archivu http:// www.content.landesarchiv-berlin. de/php-bestand/ [cit. 2017-0406] u popisů jednotlivých souborů (fondů) je možno informaci o odvezení na Frýdlant dohledat. A Rep. 003-01: Königliches Armendirektorium/Magistrat der Stadt Berlin, Armendirektion; A Rep. 003-05-02: Magistrat der Stadt Berlin, Deputation zur Verwaltung des Gesindebelohnungsund Unterstützungsfonds; A Rep. 004: Magistrat der Stadt Berlin, Kirchenabteilung (tento byl uložen i v Janovicích); A Rep. 01002: Städtische Baupolizei. 32_Dnes uložen LA Berlin, f. A Rep. 500, Rat zu Berlin (bis 1709), Nr. 1. 33_Srv. AMZV, kt. 66, šedivá složka Berlínská kronika. Dne 30. listopadu 1955 se otevírala nová radnice v Berlíně a slavilo se sedm let „demokratického“ magistrátu; předání bylo značně dokumentováno dobovým tiskem. 34_Srv. AMZV, kt. 66, růžová složka Frýdlant (čj. 251.521/57), zde i soupis nalezených knih. 35_Československo trvalo na poměrně přesném doložení všech požadavků, což by svědčilo ještě o samostatné žádosti, kterou se jenom zatím nepodařilo dohledat, ale možná nebyl požadavek formulován ve formě verbální nóty. 36_Srv. AMZV, kt. 66, růžová složka Frýdlant (čj. 251.521/57), srv. dále. 37_Především o této pozůstalosti MÜNCH, Ranghild. Robert Koch und sein Nachlaß in Berlin. Berlin 2003. 38_K instalaci ještě srv. NA Praha, f. SPS, kt. 18, sign. I/m, inv. č. 27 (Čedok a propagace), průvodcovský text „Výklad historie zámku“ (autor: kastelán Arnošt Šubert), Frýdlant 7. 2. 1951, s. 2. Popis obsahuje i zmínku o původu: „Tato sbírka byla sem dopravena s berlínským archivem“. Za upozornění děkuji Milanu Svobodovi. 39_MÜNCH, s. 98 se o daru Hedwigy v roce 1944 zmiňuje s tím, že několik málo jednotlivostí si ponechala, což zřejmě netvořilo materiál nalezený na Frýdlantu. Jistě se také nejednalo o odbornou pozůstalost z Robert-Kochs-Institut, ta nikdy Berlín neopustila.

XVIII 2017 1

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

již roku 1945. V roce 1948 se rozdělil na Stadtarchiv (Ost-)Berlin a Stadt- und Landesarchiv (West-) Berlin. Ke spojení archivů došlo roku 1991. Na Frýdlantu bedny značeny St. A., s čísly 126–150, 151–250, 251–275 dovezeny 21. 11. 1943, 276–287 dovezeny 4. 1. 1944 (počty podle Berlína: celkem 162 beden). Tematicky se jednalo o čtyři fondy.31 Zvláštního zacházení se dočkal rukopis „Berlinisches Stadtbuch“ ze 14. století.32 Nejprve byl na hradě uložen v zabezpečeném archivu, v roce 1951 odvezen do NUK v Praze a následně uložen v trezoru archivu ministerstva zahraničních věcí. Vrácen byl teprve 30. listopadu 1955.33 Ratsbibliothek (Radní knihovna, dnes součást Zentral- und Landesbibliothek Berlin) vznikla nejprve jako magistrátní knihovna pro potřeby správy města Berlína na začátku 19. století, od roku 1815 nesla oficiálně název Magistrátní knihovna (Magistratsbibliothek, resp. Bibliothek des Magistrats zu Berlin). Fond knihovny posloužil v roce 1901 jako základ pro vznik Stadtbibliothek, ale Magistrátní knihovna ve zmenšené podobě přetrvala. V roce 1934 byla přejmenována na Radní knihovnu (Ratsbibliothek) a v roce 1955 začleněna jako pracovní oddělení do Zentral- und Landesbibliothek. Na Frýdlantu se bedny označené R. Bl. 1–35 (Václav Lukáš) v původní žádosti z Berlína nenacházejí, pouze podle přílohy II pod signaturou Rbl. Berlin 303–307 se měly vézt spisy předměstské části Köpenick (Vorortsakten (Köpenick)) do Lukavice, ne na Frýdlant. V roce 1953 bylo ještě nalezeno 24 knih této knihovny v prostorách využívaných Zemědělsko-lesnickým archivem Frýdlant v Č. Vráceny byly spolu s dalšími zlomky roku 1957.34 Märkisches Museum (Muzeum marky, dnes část a jedna z budov Stadtmuseum Berlin) je úzce provázáno s ostatními městskými paměťovými institucemi. V roce 1874 vzniklo oddělením historických sbírek na radnici Märkisches Provinzialmuseum, které se začalo specializovat na celou braniborskou provincii. Současné muzeum vzniklo po otevření nové budovy v roce 1908. Ačkoliv bylo muzeum zasaženo válkou a odvozy sbírek, podařilo se mu již v červnu 1946 obnovit provoz. V Západním Berlíně vzniklo zvláštní Stadtmuseum, po spojení potom vznikla Nadace Městské muzeum (Stiftung Stadtmuseum), kam bylo začleněno i Muzeum marky.

Na Frýdlantu zůstaly bedny značené MM B 1–17 a V 1–8 (dohromady 25 beden). Jednalo se o popisy archeologických nalezišť, staré tisky, registraturu muzea (M), fotografie a negativy z archeologických stanovišť (V). Jedná se muzejní materiál a není zmíněn ve verbální nótě.35 V rámci tzv. frýdlantských zlomků byl vrácen roku 1957 muzeu také lístkový katalog, který na Frýdlantu nikdy uložen nebyl.36 Na Frýdlantu byla nalezena „pozůstalost Roberta Kocha“, která není v poválečných zprávách spojována s žádným z institucionálních původců (níže vysvětleno, že patří k Märkisches Museum), pracuje se s ní samostatně: Robert Koch (1843–1910) byl německý bakteriolog, slavný díky identifikaci původce tuberkulózy (1882). Později byl pro jeho bádání zřízen zvláštní ústav Preußisches Institut für Infektionskrankheiten. Při své práci často cestoval (do Afriky, Indie). Za svoje zásluhy byl mimo jiné oceněn roku 1905 Nobelovou cenou.37 Odborná část pozůstalosti zůstala v jeho působišti, byla začleněna do experimentální části, která dnes nese jeho jméno: Robert-Kochs-Institut. Druhá, privátní část pozůstalosti zůstala dlouho v držení rodiny a druhá manželka Hedwig ji odkázala v roce 1944 Märkisches Museum v Berlíně (to je zřejmě pozůstalost na Frýdlantu). V roce 1960 pozůstalost z muzea přešla na Humboldt-Universität v Berlíně, kde se stala základem Robert-Koch-Museum. Podle poválečných popisů bylo na zámku Frýdlant nalezeno pět beden a další nebalené předměty z majetku náležejícího rodině bakteriologa Kocha (nejpodrobněji ve zprávě V. Lukáše: byly zde kožešiny a rohy zvířat, zbraně afrických národů, japanika, ale třeba i originální listina k Nobelově ceně). Podle zprávy V. Lukáše byly již některé předměty pojaty NKK do inventáře zámku a přechodně byl součástí expozice „pokoj Roberta Kocha“ instalovaný z předmětů pozůstalosti.38 Ačkoliv materiál nenesl žádné známky instituce, je pravděpodobné, že se jednalo o privátní pozůstalost (její část), kterou Kochova druhá manželka Hedwig darovala Märksiches Museum a která se spolu s ostatními předměty muzea dostala na Frýdlant a následně byla vrácena.39 Gymnasium zum Grauen Kloster je starobylé humanistické gymnázium, založené již roku 1574 (dosud funguje, jeho knihovna tvoří součást Zentral- und 23

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

Landesbibliothek). Díky mecenášům (Sigismundu Streitovi, bývalému žáku a obchodníku z 18. století) vybudovalo gymnázium cennou knihovnu. Během druhé světové války však byla knihovna zasažena bombardováním a zbytek byl ukryt. Po návratu se knihovní a archivní fondy gymnázia dostaly do berlínské Stadtbibliothek; současná Zentral- und Landesbibliothek fond půjčuje v rámci Streit Stiftung.40 Na Frýdlant mělo být roku 1944 dovezeno 120 (pancéřovaných) beden. Jak v žádosti Berlína, tak i při prvních ohledáních se uvádí 120 beden, před vrácením jen 119: Katalog byl vrácen až v rámci zlomků z Frýdlantu, to by snad mohlo chybějící bednu vysvětlit, ale není to jisté. Reichsbahn-Zentralamt Berlin byl úřad vzniklý v rámci snah o centralizování železnice na území Německa, jeho vznik je spojen se vznikem Deutsches Reichsbahn v roce 1920. Úřad měl za úkol řešit otázky celozemského dosahu, k čemuž sloužila i zvláštní část Mechanisches Versuchsanstalt (Mechanický zkušební ústav – nazývaný zpravidla Mechanisches Versuchsanstalt der Reichsbahn Berlin). Z hlediska uložení na Frýdlantu je původce poněkud záhadný: Není úzce spojen s municipální správou Berlína, nejspíše nebyl dovezen v rámci jednoho svozu spolu s knihami a archiváliemi. Depozit se odlišoval i obsahem, vedle spisovny zde bylo i laboratorní náčiní – to je také důvod, proč byl jako jediný odvezen Rudou armádou a nebyl navrácen do Berlína. Ačkoliv se připomíná i později,41 po roce 1945 se již na Frýdlantu nevyskytoval.

Zajištění a vydání říšskoněmeckého majetku na Frýdlantu Po válce byl hrad a zámek Frýdlant konfiskován podle dekretu 12/1945 Sb. Správu zámku začal záhy po válce zajišťovat národní správce Bohuslav Holub (později oblastní inspektor Národní kulturní komise sídlící na Frýdlantu) a zejména v prvních letech hrál ve správě důležitou roli bývalý clam-gallasovský komorník a poté kastelán Anton Kühnel. Konfiskát mobiliáře je nutné rozdělit přinejmenším na tři celky. Jedná se o kmenový, tj. původní majetek majitele Frýdlantu hraběte Franze Clam-Gallase, resp. jeho dcery Clotilde, a dva typy bezpečnostního svozu učiněného až za války – říšsko24

německý majetek (výše popsaný majetek berlínských institucí) a sudetoněmecký majetek (ten se na zámek dostal převážně v rámci záchranné akce pořádané Župní samosprávou v Liberci). Na Frýdlantu byl tento materiál uskladněn především v (renesančním) zámku a částečně i na hradě.42 Již 25. května přijela do Frýdlantu tzv. zajišťovací komise ve složení Josef Scheybal (soudní znalec a pověřenec Sekretariátu pro evidenci a záchranu památek písemných, historických, uměleckých a přírodních), malíř Karel Vik (konzervátor památkového úřadu okresu turnovského a semilského), kapitán dělostřelectva Zdeněk Krejčík a revizní úředník Václav Steklý.43 Komise se nejprve věnovala městskému muzeu. Následujícího dne dorazila také na zámek. V protokolu konstatovala, že ačkoliv zámkem prošli polští vojáci, zachoval se v dobrém stavu včetně inventáře. Popis, který byl podán v protokolu, umožňuje relativně dobrou představu o uloženém materiálu. Josef Scheybal shledal, že materiál z Berlína zabíral dvanáct místností na zámku a dva sály na hradě. To zřejmě dosti věrně odpovídalo situaci po uložení – k větším přesunům mohlo dojít v roce 1945, kdy na Frýdlant z bezpečnostních důvodů přemístila Župní samospráva větší objem kulturního majetku. Důležitým krokem komise bylo také zabezpečení zámku a zabránění volného vnikání osob. Hrad a zámek byly zapečetěny, zůstal pouze vstup pro německého kastelána Kühnela kvůli bezpečnosti.44 Je spíše zajímavostí, že při zajišťování zabraného majetku probleskla nevraživost dvou pražských památkářů a rivalů Zdeňka Wirtha a Václava Wagnera, zatímco Scheybal byl jakožto pověřenec Sekretariátu pro evidenci (později pověřenec Národní kulturní komise) pod ochranou Wirthovou. Jako pověřenec Státního památkového úřadu v Liberci a chráněnec Wagnerův byl jmenován akademický malíř Jaroslav Dědina, který vykonával prakticky totožnou práci na témž území jako Scheybal. Konkrétně na Frýdlantu došlo k několikerému zajišťování majetku dvěma pány doprovázenému vzájemným osočováním z neschopnosti.45 Co se týká říšskoněmeckého majetku na Frýdlantu, zde hrál Jaroslav Dědina důležitou roli. Dne 19. června 1945 ukázal a po dohodě s příslušnými orgány (včetně Wagnera) umožnil zástupcům Rudé armády odvézt ze zámku pří-

Studie

40_Srv. informace na stránkách ZLB: https://www.zlb.de/ fachinformation/spezialbereiche/ historische-sammlungen/ sammlungsuebersicht/l-z/ streitsche-stiftung-sammlungdes-berlinischen-gymnasiumszum-grauen-kloster.html [cit. 2017-04-06]. 41_Např. ve zprávě Státního zemědělského archivu roku 1947: AMZV, f. Reparace a restituce, Restituce, země Německo, kt. 66, čj. 88.754/I.arch.47. 42_Proč nebyl v plné míře využit hrad, ač nabízel snad větší bezpečí – je zde např. (zřejmě až později využitý) suchý klenutý sklep – lze jen spekulovat. Jedním z důvodů mohla být nemožnost projet do areálu zámku těžkými nákladními automobily. Díky badatelským snahám Ericha Stenze a Georga Mederera byla publikována vzpomínka paní Elisabeth Bergmannové, která se jako místní účastnila roku 1944 s dětmi ze školy „živého řetězu“ mezi vojenským nákladním autem a nádvořím. HEINRICH, Sebastian. Der Bernsteinzimmer-Jäger hört nicht auf. Mittelbayerische.de, 4. Mai 2016. Dostupné on-line: http://www.mittelbayerische.de/ region/neumarkt-nachrichten/ der-bernsteinzimmer-jaeger-hoertnicht-auf-21102-art1374744.html [cit. 2017-04-07]. 43_ÚDU AV ČR, NKK, kt. XVIII, inv. č. 53, Opis protokolu o zabezpečení zámku Frýdlant a tam se nalézajících uměleckých a historických památek, 26. 5. 1945. 44_Tamtéž. 45_K tomu srv. UHLÍKOVÁ, Kristýna. Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce 1. část. Období 1945–1947. Fontes Nissae 2/2014, s. 2–13.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

stroje Mechanisches Versuchsanstalt der Reichsbahn Berlin.46 Podle protokolu měli mít příslušníci Rudé armády volný průchod, zde je tedy potencionální slabina v ochraně zbylého říšskoněmeckého majetku, byť větší část byla uložena jinde a samostatně zapečetěna, i když při vlastním odvozu by měl vzniknout samostatný soupis odvážených věcí.47 Zejména díky Scheybalovi se podařilo zabránit větším excesům a příliš živelnému přemísťování německého majetku na Frýdlantu, přesto k jistým přesunům a změnám docházet muselo. Přinejmenším k jedné velké manipulaci s říšskoněmeckým majetkem snad v roce 1945 došlo zatím za blíže nespecifikovaných okolností. Pod vedením správce zámku Bohuslava Holuba byl přesunut materiál do omezeného počtu místností. Schey-

46_ÚDU AV ČR, NKK, kt. XXII, inv. č. 2, Protokol o prohlídce místností na zámku Frýdlant, v níž jsou uloženy věci zkušební laboratoře říšských drah v Berlíně. 47_V ÚDU AV ČR, NKK, kt. XXII, inv. č. 3, se nachází soupis Geräte, Werkzeuge und Maschinen, Welche auswärts gelagert wurden, který není datován a na kterém není ani jiná zmínka o vzniku, nicméně užitá němčina ukazuje, že se jedná o původní dokumentaci Říšských drah. Jestli vznikl i další předávací protokol při odvezení z Frýdlantu, není jasné. 48_V zámku pokoje č. 3, 5, 6, 7, 11, 12,14, 15, herna, 39, 41, 56, na hradě sál Redernův a „Waldštýnův“, v Kamplerově sále (přesná identifikace je nejistá) byla Rudou armádou odvezená zkušební laboratoř Reichsbahn. 49_V klenuté přízemní místnosti hradu, v přízemí zámku: spíž, místnost č. 1, 3, v 1. patře zámku v chodbě za salonem, ve 2. patře v místnosti před koupelnou proti vchodu na terasu, v předsíňce koupelny a v koupelně, před kaplí v místnosti č. 56, 57. 50_ÚDU AV ČR, f. NKK, kt. 18, inv. č. 108, Opis protokolu o zjištění obsahu beden na zámku Frýdlantě z pověření Státního fotoměřického ústavu, 27. 3. 1946. Scheybal v roce 1951 potom o svých nálezech na Frýdlantu informoval Národní kulturní komisi s tím, že tam byl naposledy na začátku roku 1946 (tj. 27. 3.) a mezitím byly místnosti odezděny, takže vůbec neví, co bylo v zazděné místnosti za archivem. 51_Srv. KUČERA, Jaroslav. „Žralok nebude nikdy tak silný.“ Praha 2005, s. 102–142. 52_AMZV, kt. 30, Berlínské matriky, spisový materiál města Berlína. MV (Šamberger), čj. 055.5-26/1-51/Arch, 26. ledna 1951 upozorňuje MZV (Palkoviče) na článek Berliner Standesamtregister noch verlangert, Neue Zeitung, 13. 12. 1950 (kopie přiložena). 53_VOLF, Miloslav. Činnost sekretariátu zemského nár. výboru pro evidenci a ochranu historických památek. Archivní věstník I, 1946, č. 1, s. 2–10, č. 4, s. 6–11. 54_Archivní věstník I, 1946, č. 1, s. 5: „Ve Frýdlantě nalezen nejen veliký clamgallasovský archiv, nýbrž také množství beden s archiváliemi německého archivu v Berlín-Dahlenu.“; Archivní věstník I, 1946, č. 4, s. 8: „Na zámku ve Frýdlantě vedle zmíněného už říšského archivu v Berlíně-Dahlenu [!] zjištěny byly také bedny »Merkisches Museum« v Berlíně a tři plné pokoje a 93 bedny knih pruské státní knihovny z Berlína. Druhým útulkem této knihovny byl klášter v Teplé, kde na chodbách prý bylo složeno na půl milionu svazků knih. Ve Frýdlantě nalézala se kromě toho ještě knihovna pokusného ústavu říšských drah a 120 beden berlínského gymnasia »Zum Grauen Kloster«.“ Volf se zde dopustil několika špatných určení původců: Na Frýdlantu byl městský archiv, v Berlíně-Dahlemu sídlil Pruský tajný archiv, který byl v Sudetech, ale na jiném místě, „říšský archiv“ sídlil v Postupimi a s Dahlemem a Frýdlantem neměl spojitost. Podobně je třeba odlišit „pruskou státní knihovnu“, která byla skutečně v Teplé, a městskou knihovnu, která byla na Frýdlantu.

XVIII 2017 1

bal v roce 1945 našel materiál ve čtrnácti,48 v roce 1951 již byly knihy v devíti zamykatelných místnostech.49 Zřejmě v této době došlo k odstranění zazdění dvou prostor (sklepa a místnosti za archivem), kde byly uloženy bedny Župní samosprávou, značené GSV (Gauselbstverwaltung). V březnu 1946 byl totiž Scheybal přizván, aby identifikoval obsah několika beden GSV, zřejmě teprve po odezdění odhalených.50 Scheybalův opatrný postup při pečetění zámku v roce 1945 lze zpětně hodnotit jako prozíravý. V této době převládajících protiněmeckých nálad nebyla opatrnost při zacházení s německým majetkem samozřejmá, zejména když zřejmě neměl jasnou představu, co se s ním bude dít dál a zvláště, když situace zprvu restitucím pravděpodobně nepřála. Na národní úrovni totiž platil zmíněný konfiskační dekret 12/1945 Sb. (případně 108/1945 Sb.); obdobně i pařížská reparační smlouva z 14. února 1946 šestým článkem přímo zavazovala signatáře konfiskovat veškerý německý majetek kvůli oslabení německé vojenské akceschopnosti. Zprvu Československo zastávalo oficiální postoj oslabit Německo za každou cenu a tedy zadržovat veškerý říšskoněmecký majetek. Teprve od roku 1947 se začala připouštět jistá otevřenost vůči bývalému „nepříteli“.51 Politicky pozitivně restitucím pomohl vznik Německé demokratické republiky a Východního Berlína na konci roku 1948. Nutno dodat, že zadržování kulturního majetku by bylo dlouhodobě neudržitelné i bez vzniku spřízněného Východního Berlína. Němci (západní) v roce 1950 ostře kritizovali Československo za případ berlínských matrik, kde zadržování matrik z let 1874– 1943 dopadalo na téměř všechno civilní berlínské obyvatelstvo včetně židovského, které s válkou nemělo nic společného.52 Československo si uvědomovalo ožehavost informací o nalezených říšskoněmeckých svozech a snažilo se, aby se o nálezech říšskoněmeckého majetku v Československu nepublikovaly žádné zprávy. Jistou výjimku představuje článek Miloslava Volfa o činnosti Sekretariátu pro evidenci a ochranu historických památek z roku 1946.53 Tento Volfův článek je i přes značnou stručnost a nakonec i jistou chybnost závažný, protože se díky němu mohla veřejnost dozvědět o řadě „objevů“ cizího majetku, včetně depozitu na Frýdlantu.54 Obavy Československa nebyly v tomto ohledu liché, české texty 25

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

Studie

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

XVIII 2017 1

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

Pohled na hrad a zámek Frýdlant přes řeku Smědou od východu. Foto M. Čtveráček

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

byly v Německu sledovány. Der Archivar otiskl v roce 1950 text o německých archiváliích v Československu za užití Volfových informací.55 Již 4. ledna 1947 na sebe vzalo MZV výhradu rozhodovat o případné dispozici s tímto původně říšskoněmeckým majetkem.56 (Uvnitř ministerstva ležela jednání o restitucích cizích knihoven – nejen tedy berlínské – na archivu,57 jmenovitě na Juraji Palkovičovi).58 První oficiální žádosti Berlína o jeho kulturní majetek lze datovat 16. dubna 1947, pak jich přicházela celá řada. Do 29. 5. 1951 ve věci berlínských matrik přišlo devět.59 Navenek žádosti příliš úspěchu nenesly. Československo nechtělo nic sdělovat, a to ani neveřejně, dokud nebudou požadavky přesně doloženy, ovšem československý stát započal s vyšetřováním, které nakonec přece jen bylo úspěšné. Velká část předmětného kulturního majetku spadala do správy ministerstva školství a osvěty (na úrovni resortu vystupuje jako zodpovědná osoba nejčastěji Benjamin Jedlička). Ministerstvo školství a osvěty 19. září 1947 sdělilo MZV svůj postoj, že „[p]okud se týče budoucích dispozic s těmito knihami a archiváliemi, hodlá ministerstvo školství a osvěty provést odbornou prohlídku všeho materiálu zde obsaženého a ponechati na vrub reparacím pouze ten materiál, který má přímý vztah k Československu nebo který je použitelný v československých knihovnách a vědeckých institucích. Již vzhledem k charakteru berlínské městské knihovny a k množství německých knih u nás nashromážděných, zejména konfiskacemi podle dekretu 108/45 Sb., je pravděpodobné, že větší část materiálu bude moci být restituována.“60 Toto stanovisko bylo jistě rozumné: knihovní sbírka městské knihovny zaměřená na berolinensie (obdobně u archivu zahrnujícího berlínské původce) měla na jedné straně nesmírnou cenu historicko-dokumentační pro Berlín, naopak v Československu by ji nikdo nevyužil.61 Zároveň to bylo možno pokládat za výhodnější i hospodářsky, protože tento říšskoněmecký majetek sice propadl státu československému, ovšem ve vyúčtování by musel být odečten z československých reparačních nároků vůči Německu, nemluvě o tom, že by byla poškozena mezinárodní pověst země. Na druhé straně jednání nepostupovala příliš rychle kupředu a Juraj Palkovič si od počátku stěžoval na liknavost ministerstva školství, 28

Studie

které skutečně nepovažovalo restituci za urgentní prioritu, jak lze tušit i z poměrně zvláštní formulace (v kontextu situace po druhé světové válce), že „považuje restituci tohoto německého majetku před podepsáním mírových smluv s Německem za předčasnou“. K podepsání mírových smluv totiž nikdy nedošlo, válečný stav trval do 3. února 1955, kdy ho zastavil československý prezident jednostranným prohlášením.62 V roce 1947 bylo vedle MZV, řešícího styk s Německem, a ministerstva školství (a osvěty, MŠO, od října 1948 školství, věd a umění, MŠVU), spravujícího kulturní majetek, přizváno ještě ministerstvo vnitra vzhledem k velkému objemu archivního materiálu. Správce Archivu Ministerstva vnitra, Václav Letošník, podal již 31. července MŠO zprávu o prohlídce, kterou vykonal referent Josef Hráský z Prahy a snad i Václav Lukáš z expozitury Archivu Ministerstva vnitra v Liberci.63 55_SCHIECHE, Emil. Nachrichten über Archivalien in der Tschechoslowakei. Der Archviar, 1950, 3. Jahrgang, Hft. 4, s.191–193. Text E. Schiecheho vzbudil jisté obavy státních činitelů (byť byl psán spíše suše popisně). Jakožto český Němec (v té době již ve Švédsku) měl dobrý přehled o československé situaci, nicméně bez Volfova článku by byl ochuzen o důležité informace. 56_AMZV, kt. 66, MZV č. 261.272/50/B/I-3, Knihovna města Berlína (přehled otázky), s. 1. Jedná se o pro domo přehled prior ve zmíněném čj. Vesměs s odkazy na dokumenty, ovšem pokud odkazuji na tento dokument, tak jsem originály nedohledal. 57_K jeho vývoji po roce 1948 velice stručně: MAUROVÁ, Miroslava. Reparace a restituce: 1945–1957: Inventář archivního fondu. Praha 2003, s. 13. Archiv byl značen B-I-4, od roku 1950 B/I-3, později pod označením mezinárodního odboru (MO-4), kam byl začleněn. 58_Juraj (též Jiří) Palkovič (* 1. července 1900 Szarvas – 19??), v letech 1920–1925 studium Právnická fakulta UK v Praze, poté čtyři semestry filosofie na Filozofické fakultě UK v Praze, v letech 1931–1938 u MZV, tiskový odbor (jistý čas v USA, kde se věnoval americkým Slovákům, v roce 1936 na New York University, žurnalistika), 1945–1949 na Slovenském plánovacím úřadě jako smluvní archivář, jako „vrchní odborový rada“ přijat k 1. 1. znovu na MZV, zde do 15. července 1958, 1959–1960 v Památníku národního písemnictví, poté v důchodu. AMZV, f. Osobní spisy po roce 1945, Palkovič, Juraj. 59_Citované AMZV, kt. 66, Knihovna města Berlína (přehled otázky), shrnuje situaci jen do roku 1947, tamtéž kt. 30, složka Evidence cizí restituce – Německo (NDR), berlínské matriky a jiné archiválie obsahuje pro domo soupis žádostí (první tři totožné pro matriky i knihovnu). Lze si povšimnout postupného postavení odesílatelů: 16. [4.] 1947 se dotazuje Abteilung [magistrátu] für Volksbildung čs. MV, 17. 7. vrchní starosta Schroeder přes Kontrolní radu, 17. 8. 1950 [5. žádost] je již posílána německým MZV. 60_AMZV, kt. 66, MZV č. 261.272/50/B/I-3, Knihovna města Berlína (přehled otázky), s. 2–3. 61_Pouze v roce 1954 se dotazovala vyhořelá Státní studijní knihovna v Liberci, zda by nemohla doplnit svoji knihovní sbírku o konfiskáty z berlínské městské knihovny, ovšem to již byla berlínská knihovna z větší části navrácena. AMZV, kt. 66, MŠVU se 13. 2. 1954 dotazuje MZV (čj. 235.574/54), jestli by nemohla být požádána NDR o dar z restitučního majetku německých knihoven uložených v NUK (k daru nedošlo). 62_Srv. edici prohlášení Německá otázka 1945-1963. Dokumenty a materiály. Praha 1964, s. 397–398, č. 132. 63_NA, f. Státní památková správa – dodatky [dále SPS – dodatky], inv. č. 93, kt. 62 (Státní hrad a zámek Frýdlant), priora 1947, povolení Národní kulturní komise pro Josefa Hráského a zástupce expozitury [Václav Lukáš není jmenovitě uveden] z 22. července 1947 provést prohlídku „asi 500 beden blíže neurčeného materiálu“ na zámku Frýdlant, k tomu připojena i Letošníkova zpráva z 31. července.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

O dílčích problémech se skladováním možná svědčí vývoj v listopadu a prosinci 1950. Dne 9. listopadu 1950 proběhlo další komisionální prohlédnutí materiálu zástupci tří ministerstev. Na základě toho ministerstvo školství psalo 5. prosince NKK, aby urychleně vydalo příkaz správě zámku k veškerému zmrazení dispozice s majetkem, resp. pouze s povolením MŠVU se schválením ostatních ministerstev. Tento příkaz byl vydán 8. prosince. Na zákaz dispozice reagoval oblastní inspektor NKK Bohuslav Holub lakonickým přípisem, že „restituční materiál pro německo [!]“ je řádně zabezpečen, jak konstatovala ministeriální komise 9. listopadu – tatáž komise, která požadovala „urychlený příkaz“ zakazující dispozici.64 Archivní správa v osobě svého vedoucího Zdeňka Šambergera žádala prohlídku před navrácením 10. března 1951 s tím, že klíče k restitučnímu materiálu by mělo mít v úschově místní velitelství SNB a ne správa zámku, tedy Holub.65 Ten odevzdal klíče SNB 19. března a ve dnech 19. –24. března a 9. –13. dubna proběhla důkladná prohlídka materiálu, která měla především zabránit, aby byly vydány písemnosti strate64_NA, SPS – dodatky, inv. č. 93, kt. 62, z těchto zpráv lze usuzovat o jistém despektu k Německu a k materiálu, u kterého již nejpozději v tuto dobu bylo jasné, že bude navrácen (pejorativní pravopis „německo“ pět let po válce zřejmě svědčí o určitém despektu Holuba vůči německému majetku). 65_Vysoké nad Jizerou, f. VL, opis dopisu Zdeňka Šambergera III. referátu KNV Liberec, 10. 3. 1951, věc Restituce s Německem. Prohlídka knižního materiálu patřícího NDR. Z téhož dne dopis Zdeňka Šambergera Krajskému archivu v Jablonci nad Nisou, Václavu Lukášovi, pověření prohlídkou restitučního materiálu. 66_Vysoké nad Jizerou, f. VL, opis dopisu Václava Lukáše v Jablonci nad Nisou ústřednímu archivu MV, Šambergerovi, 20. dubna 1951. 67_Vysoké nad Jizerou, f. VL, rukou psaný seznam signatur beden, začíná „St. B – L 1, 2, 3“, dva listy. Soupis zřejmě vznikl při prohlídce roku 1951. U některých charakterizuje tematicky obsah a u každé uvádí v závorce poznámky, co s nimi učinit: „Berlín“ (restituovat), „univ. kn.“ (může být v zájmu Národní a universitní knihovny), „Jablonec“ (Městské/Okresní lidové knihovny v Jablonci nebo pro archivní knihovny?), „Arch. úst.“ (Státního archeologického ústavu při MŠVU, zejména u fotografií z Muzea marky). Návrhy nebyly nevýznamné: 52 beden se mělo vrátit, 39 si mohla nárokovat NUK, 7 beden Jablonec a 6 archeologický ústav. Archivní materiál měl být navrácen všechen. 68_NA, SPS – dodatky, čj. 1570-30/51, Sychrov, 20. ledna 1950 [správně 1951], Frýdlant zámek – Seznam tamních deposit z r. 1945 [zpráva pro NKK]. 69_ÚDU AV ČR, f. NKK, kt. 20, [bez inv. č.], Část pracovního deníku, Sychrov, návštěva komise z ministerstva školství – Dr. Jedlička z MŠVU a J. Palkovič z ministerstva zahraničí, debata o restitucích majetku a o poměrech v létě 1945. 29. 5. 1951. Bohužel průběh debaty zachycen není. 70_Vysoké nad Jizerou, f. VL, koncept dopisu, kterým vyrozuměl některého kolegu z Prahy. 71_Vysoké nad Jizerou, f. VL, Technické předpoklady transportu z Frýdlantu, nedatovaný soupis, zřejmě hlavní část zprávy, kterou posílal MZV. Totožné informace jako Lukáš píše Ing. Jaroslav Pščolka z MZV Benjaminu Jedličkovi 22. září 1952 – Pščolka již věděl o možnosti užít Habartic (NA, SPS, čj. MŠVU 44.001/52).

XVIII 2017 1

gické pro Československo. Prohlídka byla vedena V. Lukášem, který si vzal za asistenty M. Chládka z archivu a dr. Malého z okresní studijní knihovny v Jablonci.66 Lukáš připomíná, že inspektor Holub stačil začlenit část pozůstalosti R. Kocha do inventáře zámku. Při prohlídce potom Lukáš vytřídil na jedné straně cenné tisky, které by představovaly významné kulturní obohacení pro stát. Protože se nejednalo přímo o bohemika ani o jinak „strategické“ materiály, tyto vzácné tisky a rukopisy byly nejspíše restituovány67 a po nich pak rovněž materiály s nacistickou tematikou, u nichž je další osud neznámý. V lednu 1951 také informoval Josef Scheybal NKK v Praze o svých objevech na Frýdlantu v letech 1945 a 1946.68 Oficiálně proto, že NKK začala svoji práci až roku 1947. Důvodem pro podání zprávy právě čtyři roky po zahájení činnosti může být obnovený zájem o říšskoněmecký majetek na přelomu 1950/1951. Dne 29. května 1951 Jedlička s Palkovičem navštívili Scheybala na Sychrově, prohlédli zdejší depozitáře a debatovali „[…] o zahraničních restitucích v severních a severovýchodních Čechách, hlavně o poměrech v létě 1945.“69 Vyvrcholením této přípravné fáze bylo pověření ministra zahraničí vládním usnesením vydat berlínský kulturní materiál do Německa. Bylo jasné, že říšskoněmecký materiál bude navrácen. Zbývalo dořešit, jak. Nebylo možné vpouštět na československé území německé nákladní automobily,70 což omezilo přepravu výlučně na železniční hraniční přechody. Zároveň bylo nutné vyhnout se při přepravě území, které bylo nově spravováno Polskem. Z následného jednání všech tří ministerstev v průběhu roku 1952 vyplynulo, že při převozu bude s materiálem nakládat ministerstvo školství, za něž byl pověřen jednáním Benjamin Jedlička, a školství také bude proplácet náklady na přepravu v hotových penězích. Přepravu však neměl ve výsledku platit československý stát (ministerstvo školství), ale německá strana, která se zavázala tyto pohledávky plnit v naturáliích, především v přístrojích pro vědce (fotoaparátech, mikroskopech apod.). Zdá se, že právě Lukáš jako přímý zástupce jednoho ze zainteresovaných ministerstev a zároveň osoba působící v regionu obstaral některé konkrétní logistické náležitosti.71 Předběžně se mu podařilo dojednat práci 29

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

25 trestanců z liberecké věznice a od komunálního podniku ve Frýdlantu deset námezdních dělníků. Zatímco trestancům se platilo na hodinu 10,90 Kčs a sociální přirážka 14,9 % a k tomu 25 Kčs za dozor, námezdním dělníkům se platilo celých 50 Kčs na hodinu). Taktéž zajistil zapůjčení dvou třítunových nákladních automobilů od ČSAD Frýdlant. Přepravu vlakem měl zajišťovat Metrans, československá akciová společnost. Lukáš uvažoval o dvou cestách, Chrastava-Hrádek-Žitava nebo Liberec-Česká Lípa-Podmokly. K 1. říjnu 1952 se ovšem otevřela možnost využít i polské území a nakonec byla využita trasa Habartice-Jiříkov.72 Odhad nákladů na odvoz činil 200 000 Kčs. Benjaminu Jedličkovi pokladna ministerstva vyplatila 1. a 6. října po 100 000 Kčs. Odpovědní úředníci Jedlička a Palkovič navštívili Frýdlant 25. a 26. září, odvoz probíhal ve dnech 1. až 10. října. Materiál nakonec zaplnil sedm železničních vagónů. Pro nakládání bylo přijato bezpečnostní opatření, aby každý vagón, u kterého se začne s nákladem, byl stejného dne zcela zaplněn a uzavřen. S nakládáním se začalo 2. října. Poté se nakládalo každý den až do 5. října, kdy došlo k přestávce zapříčiněné německou delegací. Ta byla u hostitelů ve městě a na zámku. Deset osob delegace bylo hosty na náklady MŠVU, které zaplatilo 3 728 Kčs 80 h. Ovšem tato cena možná skončila na účtu, který platila německá strana Československu za přepravu. Po dni volna se nepodařilo 6. vagón naplnit a uzavřen tak byl až 7. října (toho dne byly dokončeny dva vagóny). Hlavní práce byla dokonána 9. října uzavřením a odesláním sedmého vagónu. Přesné zprávy o jeho obsahu nemáme, pouze víme, že šestý obsahoval sbírky Roberta Kocha a spolu se sedmým byl pojištěn na 500 000 Kčs (přepravoval se tedy nejcennější obsah).73 Státní zájmy zastupovali Jiří Rys, ředitel Státní studijní knihovny v Liberci, a dále již zmínění Lukáš, Jedlička a Palkovič, a to ve třech bodech 1) potvrzení, že mezi materiálem není československý majetek, 2) vyloučení, že mezi materiálem nejsou bohemika ani cokoli, co se týká Československa, 3) potvrzení, že materiál je nezávadný z hlediska československých státních zájmů a provenienčně odpovídá požadavkům německé strany.74 Stačilo práce na přepravu vyúčtovat. Benjamin Jedlička podal vyúčtování 25. října s tím, že utratil 139 000 Kčs.75 Největší položku tvořila přeprava mate30

riálu mezi zámkem a nádražím (99 000 Kčs), průměrně stála přeprava každého vozu stála 4 255 Kčs. Poté bylo třeba ještě vyřešit dva případy pozdních návratů. Především se jednalo o nesmírně důležitý rukopis berlínské městské knihy,76 jejíž cenu si uvědomovali již Němci při převozu a na Frýdlantu ji svěřili do zvláštní péče archiváři Josefu Berglovi. Po válce byla roku 1951 převezena do Národní a universitní knihovny (zřejmě kvůli odbornému průzkumu) a poté předána na MZV. Po celou dobu ji měl vedoucí archivu Jan Pešek v trezoru. Protože se o kodexu nezmiňují průzkumy zámku záhy po válce,77 zůstával asi nějakou dobu ve skrytu, nicméně před návratem berlínského majetku v roce 1952 se o něm vědělo, není tedy jasné, proč nebyl vrácen. Snad se již tehdy připravovalo politicky „efektnější“ předání této cenné památky. Podle československých odhadů mohla její cena činit okolo 2–3 mil. Kčs. Oslavy 30. listopadu 1955 při otevření nové radnice v Berlíně se povedly a Československo k dobré atmosféře přispělo návratem této cenné knihy. S Frýdlantem souvisí návrat i tzv. zlomků s Frýdlantu (dobové označení). Jednalo se o 24 knih nalezených v roce 1953 Ferdinandem Synkem při pořádání Zemědělsko-lesnického archivu Frýdlant v Č. v prostorách hradu Frýdlant. Dále katalog Märksisches Museum (čtyři svazky, sedm krabiček s lístkovým katalogem a jeden balík), který byl po válce nalezen v Ústí nad Labem, předán do Státního archeologického ústavu v Praze a v červnu 1952 potom svěřen MZV. Na zprávu Jaroslava Böhma o předání katalogu muzea Palkovič poznamenal, že podle katalogu bude zkontrolováno, co se vydává Berlínu z Frýdlantu a poté vráceno diplomatickou misí. Ze stejného důvodu zřejmě zprvu zůstal v Československu katalog knihovny Gymnasia zum Grauen Kloster. K předání těchto zlomků došlo až v únoru 1957 zástupci diplomatické mise NDR v Praze.

Uschovaný sudetoněmecký majetek na Frýdlantu Nakonec je třeba upozornit, že Clotilde Clam-Gallasová na svém Frýdlantu svolila ještě k jednomu velkému svozu kulturního sudetoněmeckého majetku. Vzhledem k dosti složitému vývoji po válce je nutno chápat následující popis stavu jen jako rámcové nastínění si-

Studie

72_Srv. AMZV, kt. 66, růžové desky „Frýdlant“, MZV čj. 247.086/52/MO/4, Praha, 1. října 1952, Osvědčení pro celní odbavení restituovaného majetku cizího státu, č. 1–7 [MZV potvrzuje, že převážený restituční materiál má být propuštěn k vývozu bez vývozního povolení ministerstva zahraničního obchodu a bez dalších poplatků], jednotlivá osvědčení potvrzena celnicí Frýdlant (opuštění českých hranic) a celnicí Rumburk (vstup do NDR). 73_AMZV, růžové desky „Frýdlant“, opis MŠVU čj. 45682/52-VII/3, Praha 17. října, věc: Restituce – NDR. Materiál ve Frýdlantě, Pošmourný podává MZV zprávu o převozu, s. 1–2. 74_O tom byl sepsán protokol 7. října na zámku Frýdlant ve třech vyhotoveních (8. 10. potvrzen celnicí Frýdlant), AMZV, kt. 66, růžové desky „Frýdlant“, Zápis o prohlídce knih, uskladněných na zámku Frýdlant v/Č. 75_Kvůli nejasnostem se jednání protáhlo do dubna 1953, nicméně nakonec byly uznány náklady 139 000 Kčs a vrácení 61 000 Kčs. NA, SPS, sign. 36 IV, MŠVU čj. 45683/52, Věc: Restituce – Německá demokratická republika. Archivální a knižní materiál ve Frýdlantě – odvoz. Vyúčtování. 76_Dnes uložen Berlin, Landesarchiv, A Rep. 500, Nr. 1. Kodex v dřevěných deskách, fol. 1–123 a 160–163 pergamen, fol. 124–159 papír. O něm alespoň ROUSAVY, Regina. Das Berlinische Stadtbuch: Anmerkungen zur Geschichte einer archivalischen Quelle und ihrer wissenschaftlichen Rezeption. Berlin in Geschichte und Gegenwart. Jahrbuch des Landesarchivs Berlin 1998, Berlin 1998, s. 7–26. 77_První zmínka (snad): Vysoké nad Jizerou, f. VL, ručně psaný dopis z 1. 5. 1951 od frýdlantského archiváře Ferdinanda Synka Lukášovi o výslechu kastelána Kühnela, který se o kodexu zmínil (a o zvláštním opatrování ze strany Josefa Bergla).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

tuace, které si vyžádá ještě další průzkum. Důležité je především poukázat, jak odlišnými cestami – oproti popsanému říšskoněmeckému majetku – tento sudetoněmecký prošel. Frýdlant byl využit jako skrýš pro kulturní „Bergungsgut“ Župní samosprávou (Gauselbstverwaltung, odsud byly bedny značeny GSV) v Liberci. Ta na konci války prováděla zřejmě dosti rozsáhlou záchrannou akci, při které skryla na Frýdlant, Lemberk a Milíčeves 124 položek, zejména beden, které obsahovaly jak majetek GSV, tak lokálních spolků a osob.78 Při této akci bylo na Frýdlant dovezeno 31 beden. Především šlo o majetek (Sudetendeutsche) Anstalt für Landes- und Volksforschung79 libereckého Památkového úřadu (Denkmalamt) a majetek Kurta Oberdorffera.80 Jednalo se jak o úřední, tak o soukromý rodinný majetek. Konečně jedním byl i zahraniční majitel, drážďanská Obersächsische Heimatdienst.81 Citovaný soupis uloženého majetku GSV na hradech není datován, je však

78_ÚDU AV ČR, NKK, kt. 10, inv. č. 501, Seznam skupin uměleckých předmětů, archiválií, knih a dalších tiskovin uložených německými úřady a institucemi během války na zámcích Lemberk, Frýdlant, Milešov. 79_Doslova Sudetoněmecký ústav pro výzkum země a lidu byl založen roku 1940 v Liberci s cílem centralizovat veškerá regionální bádání pro Sudetoněmeckou župu. Osobou vedoucího Kurta Oberdorffera měl ústav blízko k oficiální župní samosprávě. 80_Kurt Oberdorffer (1900–1980) byl historik a archivář, absolvent univerzity ve Vídni a Ústavu pro rakouský dějezpyt; začínal jako archivář v Mostě, od 30. let byl aktivní v sudetoněmeckém hnutí, poté se stal členem SS a NSDAP, od roku 1940 vedoucím oddělení pro kulturu a výzkum Župní samosprávy a vedoucím Anstaltu. Po válce působil v archivu v Ludwigshafenu. 81_Materiál Obersächsische Heimatdienst, sídlící na adrese Dresden A 1, Lüttichauerstrasse 14/I, byl uložen v bednách GSV 22–23. Jednalo se o archiválie oddělení Verein für das Deutschtum im Ausland – Wirtschaftsunternehmen (VDAWU), srv. NA, SPS – dodatky, čj. 1570-30/51, Sychrov, 20. ledna 1950 [správně 1951], Frýdlant zámek – Seznam tamních deposit z r. 1945 [zpráva pro NKK]. 82_ÚDU AV ČR, f. NKK, kt. 10, inv. č. 502. 83_Tomu odpovídá současné uložení SOA v Litoměřicích, pobočka Děčín, fond Velkostatek Malá Skála. Cesta tam však byla složitější. 84_Dnes Masarykův ústav a Archiv AV ČR, fond Sudetendeutsche Anstalt für Landes- und Volksforschung, Liberec. 85_Archiv Akademie věd České republiky, f. Státní historický ústav, sign. 074, i. č. 18, kt. 7. Josef Svátek podává zprávu, že když (11. 11. 1946) přijel převzít bedny se Sudetoněmeckým archivem, již tam nebyly. Správce ZLA Frýdlant Vanous mu předložil potvrzení Hoška, že si je odvezl. 86_Dnes Oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. Část Lukschovy práce byla vydána: LUKSCH, Vinzenz et al. Topographie der historischen und kunstDenkmale im politischen Bezirke Leitmeritz. Teil I., Stadt Leitmeritz. Praha 2015. V úvodní studii Kristýna Uhlíková shrnuje historii následného putování. 87_NA, SPS – dodatky, čj. 1570-30/51, Sychrov, 20. ledna 1950 [správně 1951], Frýdlant zámek – Seznam tamních deposit z r. 1945 [zpráva pro NKK].

XVIII 2017 1

např. zachována přesná zpráva o umístění části majetku (dvě skříně plánového archivu libereckého památkového úřadu) do klenutého sklepa (bývalého sklepa na brambory) na hradě Frýdlant, který byl zazděn 24. února 1945.82 To rámcově naznačuje dataci, pokud lze připustit, že zazdění proběhlo záhy po uložení. Zbytek byl uložen v zazděné místnosti za historickým archivem v průchodu na hrad, ovšem o tom informují až zprávy po válce. V bednách značených 7–21 (jako majetek Anstaltu) byl uložen archiv panství Malá Skála. V soupisu GSV je poznámka „Dr. Černý“. Měl ho převzít ředitel Státního zemědělského archivu Václav Černý.83 Pod čísly 41–46 byl coby majetek Anstaltu uložen tzv. Sudetoněmecký archiv, který byl po válce svěřen k opatrování Státnímu historickému ústavu v Praze.84 Zatím není jasné, proč – snad se jednalo o omyl – nicméně dne 7. června 1946 fyzicky odvezl František Hošek do Památkového úřadu v Praze bedny Obersächsische Heimatdienst, velkostatku Malá Skála a Sudetoněmeckého archivu.85 Dalším celkem byly tři díly tzv. uměleckých topografií (Kunsttopograhien; Litoměřicko Vinzenze Luksche, Žatecko Ericha Tursche a Karlovarsko Antona Gnirse), které pod čísly 79–81 uložil Denkmalamt. I zde je Scheybalova poznámka „Wirth“, zřejmě tedy tyto topografie záhy zaslal do Prahy Zdeňku Wirthovi.86 U zbylých jednotek je osud poněkud nejistý, nicméně například v současnosti je k fondu Rodinný archiv (Historická sbírka) Clam-Gallasů připojena také pozůstalost Josefa Bergla a Kurta Oberdorffera. Protože Oberdorffer neměl jinak s hraběcí rodinou nic společného, je jasné, že jeho pozůstalost musela být připojena k Zemědělsko-lesnickému archivu Frýdlant nejpozději při odvozu z Frýdlantu. Vedle institucionálně uloženého kulturního materiálu byly na Frýdlantu zastoupeny i soukromé osoby, u kterých neznáme ani okolnosti uložení, ani odstranění. Zmíněný depozit Josefa Bergla byl soukromý. Dále v roce 1951 zmiňuje Josef Scheybal, že viděl „bedny a balíky náležející privátním osobám […] hlavně býv. nájemci Niesnerovi, [Franzi] Thielovi, kastelánu Khünlovi [!] a 3 bedničky Wollmanovy“.87 Ani to zřejmě nebylo vše, co si za války na Frýdlant našlo cestu. Je možné, že se sem dostala i pozůstalost 31

Adam Rejha | Hrad a zámek Frýdlant jako bezpečné úložiště kulturního majetku během druhé světové války

Nádvoří Frýdlantu, nalevo zámek, napravo se výší hrad. Pohlednice ilustruje přerod soukromého Frýdlantu na státní: vydána nákladem Gottfrieda Wurbse (snad i fotografoval předlohu) u Rudolfa Schneidera za války, začerněním původního popisu a otisknutím českého popisu upraveno pro potřeby nové doby

malíře Karla Krattnera, která byla v majetku pražské Deutsche Akademie, dříve Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik. Tento majetek byl konfiskován a formálně svěřen již roku 1945 do správy ČAVU, nicméně do roku 1950 nebyly podniknuty kroky k jeho zpracování. Pro úplnost: celá pozůstalost Deutsche Akademie prošla poté složitým vývojem, Krattnerovy písemnosti a část kreseb skončily v Archivu Národní galerie.88 Nedávno byl na Frýdlantu znovuobjeven konvolut 300 kreseb (snad opomenutý zlomek pozůstalosti dnes uložené v archivu Národní galerie?) Karla Krattnera evidovaný jako kmenový mobiliář zámku.89

Zámecký archiv z Frýdlantu V předchozím textu byl zmíněn Zemědělsko-lesnický archiv z Frýdlantu, proto se jeví jako důležité alespoň shrnout osud zdejšího „zámeckého archivu“.90 V květnu 1945 Josef Scheybal shledal archiv rozdělený na dvě části. Na zámku byl uložen „patrimoniální a hospodářský archiv“ (dnešní terminologií archiv velkostatku 32

Frýdlant) a v místnosti přístupné z průjezdu na hrad pak „historický archiv“, tj. hlavní část současného Rodinného archivu (Historické sbírky) Clam-Gallasů. Již bylo zmíněno, že o Frýdlant se zajímala ministerstva školství, zahraničních věcí, vnitra, ale nejednalo se o všechny resorty, jejichž zájmy se střetávaly na jednom objektu. Zámecký archiv spadal do kompetence a zájmu ministerstva zemědělství. Již za první republiky se dohled nad archivy rozdělil mezi ministerstvo vnitra a ministerstvo zemědělství, které převzalo starost právě o velkostatkové a rodinné archivy. Nejprve to bylo v souvislosti s první pozemkovou reformou a konfiskací habsburského majetku a toto zemědělské archivnictví získalo na aktuálnosti znovu po roce 1945, kdy náhle státu připadlo velké množství „zámeckých archivů“ přímo. K plnění těchto úkolů byl v roce 1919 zřízen při ministerstvu Státní zemědělský archiv v Praze a o něco později v rámci ministerstva začaly vznikat také decentralizované oblastní archivy, později nazývané zemědělsko-lesnické (ZLA), které původně zřizovala jednotlivá ředitelství státních lesů a statků.91

Studie

88_K historii MÍŠKOVÁ, Alena – NEUMÜLLER, Michael (edd). Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Německá akademie věd v Praze). Materiály k dějinám a inventář archivního fondu = Die Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag): Materialen zu ihrer Geschichte und Inventar des Archivbestandes: 1891–1945. Praha 1994, s. 7–10. 89_K znovuobjevení HABÁN, Ivo. Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech. K souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant. Fontes Nissae. Prameny Nisy XV, 2014, č. 2, s. 38–55. Na s. 45 autor článku zvažuje možnost, že se konvolut na Frýdlant dostal teprve v roce 1950, to však je nutno brát přinejlepším jako jedno z možných vysvětlení. 90_Užívám zastřešující výraz pro archiv, který na zámku zůstal po smrti jeho majitele. Archivní praxe druhé poloviny 20. století je zpravidla rozdělila na dva celky, fondy nazývané „rodinný archiv“ a „velkostatek“. 91_Alespoň takto obecně k tématu zemědělsko-lesnického archivnictví, srv. dva příspěvky ve sborníku Archivy, člověk a krajina: proměny krajiny a životního prostředí v archivních dokumentech: sborník příspěvků z 16. konference archivářů České republiky konané ve dnech 7. – 9. dubna 2015 v Poděbradech. Praha 2016. JUNĚCOVÁ, Jiřina. Bývalé zemědělsko-lesnické oddělení Národního archivu v Praze a jeho předchůdce, s. 42–45. MÍRKA, Jakub. „Archiv pana Davídka“. Poválečné budování zemědělsko-lesnických archivů na příkladu Státního oblastního archivu zemědělského v Horšovském Týně, s. 46–57.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

Poděkování Československu od MM z roku 1952. AMZV, Restituce a reparace, Německo, kt. 66

92_NA, f. ÚZLA, kt. 88, inv. č. 113, Archivní správa v podniku „Státní lesy a statky“. Protokol uzavřený u státní správy lesů ve Frýdlantě I o odevzdání archivu na zámku frýdlantském za přítomnosti podepsaných, 9. 5. 1947. (Za poskytnutí děkuji Mgr. Rudolfu Kaďorkovi, správci fondu ÚZLA.) 93_Postavení F. Synka v archivu je nejasné: ZLA ještě oficiálně neexistoval a Synek je v letech 1948–1953 zmiňován jako správce frýdlantského muzea. Zároveň se na místech, kde podává zprávy o archivu ve Frýdlantu (1951–1953), podepisuje jako „archivář“. Bohužel složka o fungování ZLA ve fondu ÚZLA, která by mohla podat odpověď, je nezvěstná. 94_NA, ÚZLA, kt. 10, inv. č. 71. Převzetí býv. ÚZLA a ZLA archivní správou MV.

XVIII 2017 1

Poděkování berlínského starosty za navrácení knihovny a dalšího materiálu v roce 1952. AMZV, Restituce a reparace, Německo, kt. 66

Protože byl frýdlantský archiv rozměrný, bylo rozhodnuto nikam ho nestěhovat. Naopak v průběhu času sem byl přestěhován menší archiv z Liberce a Grabštejna. Ovšem standardnímu zřízení samostatného ZLA působilo jistou potíž, že vlastní objekt převzala NKK a zájmem B. Holuba a dalších správců nepochybně nebylo přenechat velkou část zámku pro potřeby archivu (depozitář, badatelnu). V rámci přebírání archivu ministerstvem zemědělství byl nejprve nad archivem v únoru 1947 dosazen dohlížitel, lesmistr Otto Vanous, a 9. května archiv převzala Správa státních lesů Frýdlant I od národního správce B. Holuba s tím, že odborný dohled nad archivem převzal Státní zemědělský archiv, jmenovitě Emanuel Janoušek.92 V první polovině 50. let v archivu pracoval

Ferdinand Synek, který nalezl zapomenuté knihy z Ratsbibliothek.93 Z roku 1952 existuje lokační přehled archivu od E. Janouška. Ovšem teprve v roce 1955 se podařilo oficiálně ustanovit Zemědělsko-lesnický archiv Frýdlant v Čechách s vedoucím Vanousem. Archiv měl v době převzetí na hradě sedm místností, postupně se rozrůstal a v roce 1955 jich měl v jižní části hradu obsazeno již třináct, a k tomu také úřednický domek za ním. Už v této době probíhala reforma archivnictví, která požadovala začlenění ZLA do systému státních archivů. V rámci této reformy zanikl k 1. lednu 1956 i ZLA Frýdlant a byl z hradu odvezen94 s některými sudetoněmeckými archivními celky, které byly v následujících letech snad přímo začleněny do clam-gallasovského archivu. 33

Studie

Gustav Edmund Pazaurek and regional history: A contribution to the evolution of the German historiography in Czech lands A bstra c t

Jan Virt | Art historian Gustav Edmund Pazaurek became a custodian of the The North Bohemian Industrial Museum in Liberec in 1893. Till 1905 he led also the editorship of the museum journal Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums, in which he published also studies with regional history themes. He concerned himself mainly with the architectural changes of the local religious buildings, history of the Frýdlant and Náchod Castels, several studies also reflected cultural and social history of Liberec. This study contemplates the importance of Pazaureks regional studies for the North Bohemian German historiography of the end of the 19th and beginning of the 20th century.

ke y w ords

K l í čová slova

Region

region

Regional history

regionální dějiny

Periodical

periodikum

Mittheilungen des Nordböhmischen

Gewerbemuseums

Historiography

historiografie

North Bohemian Industrial Museum

Severočeské průmyslové muzeum

in Liberec

v Liberci

Gustav Edmund Pazaurek

Friedland

Frýdlant

Náchod

Reichenberg

Liberec

Haindorf

Hejnice

Gabel

Jablonné v Podještědí Fontes Nissae | Prameny Nisy

Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích Jan Virt

1_Studie je zkrácenou verzí autorovy magisterské práce VIRT, Jan. Regionální témata v periodiku Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums (1883– 1913), diplomová práce, Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie 2016. 2_Edice dokumentů k vývoji sporu o smysl českých dějin publikoval HAVELKA, Miloš. Spor o smysl českých dějin 1895–1938, 1. vyd. Praha: Torst 1995. ISBN 80-8563941-6. Spor o smysl českých dějin 2. 1938–1989: posuny a akcenty české otázky, 1. vyd. Praha, Torst 2006. ISBN 807215-292-0. 3_SVOBODA, Milan. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Togga 2011, s. 46. ISBN 978-80-7308-356-4. 4_O osobnosti Hermanna Hallwicha pojednává blíže sborník Hermann Hallwich 1838–1913: historik, politik, byrokrat, sběratel a básník, KILIÁN, J., R. REBITSCH a M. SVOBODA (edd.). Praha – Teplice: Scriptorium 2015, ISBN 978-80-88013-12-9. 5_SVOBODA, Milan., cit. v pozn. 3, s. 47. 6_Zatímco muzejní kuratorium řešilo organizační a finanční záležitosti instituce, kustodovým úkolem byla péče o sbírky a odborná, akviziční i výstavní činnost muzea. Měl však také rozšiřovat spolupráci s uměleckořemeslnými školami, viz Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums I, 1883, s. 1.

XVIII 2017 1

Titulní strana časopisu Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums z roku 1905

egionálními dějinami se v 19. století po dlouhou dobu zabývali badatelé bez odborného historického vzdělání, kteří neznali metody práce s prameny a historické jevy si vysvětlovali tak, jak je nacházeli ve výpovědích minulých generací.1 Dějiny utvářeli sestavením chronologického výčtu událostí vyňatých z „důvěryhodných“ pramenů, v nichž zdánlivě bylo „napsáno všechno“. Místní děje konstruovali jako samostatné jevy odehrávající se prostřednictvím dějin jednoho šlechtického rodu, města či regionu bez významnější souvislosti s dějinami země, neboť vše podstatné, co bylo třeba znát, se odehrávalo zde. Jejich úmyslem nebylo vkládat do výkladu historie „smysl“ – tak jak jej známe z pozdější doby v českém univerzitním prostředí ze sporu o smysl českých dějin2 – historie v jejich uvažování již tento smysl obsahovala sama o sobě, neboť lidé jednali podle svého stavu („Stand“) a řádu („Ordnung“).3 První odborně vzdělaný historik, doktor Hermann Hallwich, působil v severních Čechách až během třetí čtvrtiny 19. století.4

Potřeba místních dějepisců zastřešit své vědecké bádání vedla ke vzniku prvních odborných periodik, ať už byla primárně zaměřena na dějiny regionu (jako v případě českolipských Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions-Clubs či libereckých Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues),5 nebo byla určena pro odborné i prezentační potřeby instituce, která je vydávala, a regionální témata se zde objevovala převážně coby „vedlejší“ badatelský zájem autorů, jak lze pozorovat v případě časopisu Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums. Severočeské průmyslové muzeum zahájilo od 1. března 1883 vydávání svého periodika, jež vycházelo měsíčně formou dvoustránkové přílohy v libereckých novinách Reichenberger Zeitung. Ve funkci odborného redaktora působil muzejní kustod, jenž byl pověřen rovněž vypracováním tiskové zprávy o činnosti muzejního kuratoria za uplynulý rok.6 Časopis zprvu veřejnosti představoval nové akvizice, připravované přednášky a plánované 35

Studie

Jan Virt | Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích

Gustav Edmund Pazaurek

výstavy, zabýval se však také odborným školstvím či uměleckoprůmyslovou výrobou.7 S příchodem nového kustoda Wilhelma Daniela Vivié se rozsah periodika rozšířil na 8 až 12 stran. Jeho obsah doplnily černobílé fotografie sbírkových předmětů a články věnované teorii či historii uměleckých řemesel. Od roku 1890 přestal muzejní časopis vycházet v příloze novin Reichenberger Zeitung a stal se samostatným periodikem čtvrtletně vydávaným Severočeským průmyslovým muzeem.8 V roce 1892 nastoupil do funkce muzejního kustoda historik umění Gustav Edmund Pazaurek.9 Ten se ujal publikování většiny odborných článků, jejichž obsah zpravidla zakládal na studiu sbírkových fondů muzea. Věnoval se především sbírkám skla, keramiky a porcelánu, zabýval se však rovněž odborným školstvím, muzejnictvím a řadou dalších oborů historie či teorie užitého i výtvarného umění. Soubor studií o regionálních dějinách zahájil Pazaurek roku 1896 textem o historii kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí.10 Článek uvozoval těmito slovy: „Naše série statí „Umělecké památky severních Čech“, která má býti představena v postupném sledu, usiluje o to podat výklad o zajímavých severočeských 36

7_MOHR, Jan. Sto let periodických publikací Severočeského muzea, in: Sborník Severočeského muzea. Historia VII, 1984, s. 6. 8_KAŠPAROVÁ, Anna. První časopis Severočeského muzea, in: Jubilejní čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci III, 2013, č. 9, s. 1. ISSN 1805-0964. 9_Gustav Edmund Pazaurek (21. 5. 1865 – 27. 1. 1935) se narodil do rodiny pražského advokáta Gustava Pazaurka, jenž působil mimo jiné coby právní zástupce a hlavní pokladník Eduarda hraběte Clam-Gallase. Gustav Edmund Pazaurek vystudoval dějiny umění na německé části Filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Studium zakončil roku 1888 doktorátem z filozofie. V Severočeském průmyslovém muzeu působil mezi lety 1892 a 1905. V letech 1895 a 1897 absolvoval studijní cesty po uměleckoprůmyslových muzeích v severním a jižním Německu, Švýcarsku a Rakousku, při nichž se seznamoval s nově otevřenými expozicemi těchto institucí. Po dostavbě budovy muzea v roce 1898 vytvořil koncepci stálé expozice, která v přízemí objektu prezentovala sbírky užitého umění z období prehistorie, klasického starověku a starých asijských kultur. Expozice navazovala evropským uměleckým řemeslem od středověku až po empír, dále pokračovala sbírkovými předměty řazenými dle materiálů a způsobu zpracování. Závěr expozice prezentoval soudobé užité umění, viz PALATA, Oldřich. Z pokladů Severočeského muzea v Liberci, 1. vyd. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 1988, s. 6–7. Na podzim roku 1905 Pazaurek opustil pozici kustoda a od roku 1906 se stal ředitelem Zemského průmyslového muzea ve Stuttgartu. Důvodem pro jeho odchod byla pravděpodobně neshoda ve způsobu instalace odkazu Heinricha Liebiega. Kuratorium zamítlo Pazaurkovu verzi a odsouhlasilo návrh, který svým rozsahem zasahoval do prostor stálé expozice soudobého užitého umění, viz MOHR, Jan. Umělečtí kováři a zámečníci při stavbě budovy Severočeského průmyslového muzea v Liberci, in: Sborník Severočeského muzea. Historia XIII, 2004, s. 76, pozn. 43. ISSN 0232-0592. K odchodu do Stuttgartu mohlo Pazaurka přimět rovněž značné omezení finančních prostředků na akviziční činnost muzea, srov. PALATA, Oldřich. Z pokladů Severočeského muzea v Liberci, s. 8. Walter Fuger však uvádí, že Pazaurek roku 1916 věnoval Severočeskému průmyslovému muzeu inventář prezentující podobu jizerskohorské selské jizby, lze se proto pouze domnívat, do jaké míry měla neshoda s muzejním kuratoriem ohledně instalace Liebiegova odkazu vliv na Pazaurkovy vazby k Liberci, viz FUGER, Walter. Ars et Labor. Gustav E. Pazaurek und die Gewerbemuseen in Reichenberg und Stuttgart, in: Jahrbuch für sudetendeutsche Museen und Archiven 1991, München 1992, s. 42, pozn. 33. ISSN 0944-0763. V Zemském průmyslovém muzeu ve Stuttgartu Pazaurek působil do roku 1932. Poté žil až do své smrti na zámku Altmannshofen v Bádensku-Württembersku. Blíže k Pazaurkově osobnosti viz TVRZNÍKOVÁ, Lenka. Gustav Edmund Pazaurek (1865–1935), diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra dějin umění 2011. Archivní prameny k Pazaurkovu působení v Severočeském průmyslovém muzeu jsou badatelům k dispozici formou kopiářů rukopisné úřední korespondence v interním archivu muzea pod názvem CopirBuch Nr. 9, 1893–1905. 10_PAZAUREK, Gustav Edmund. Nordböhmische Kunstdenkmäler. Die St. Laurentiuskirche in Gabel, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XIV, 1896, s. 57–63.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Severočeské muzeum v Liberci

Číše s víkem, tzv. Gallasovská, řezané sklo, Čechy, před rokem 1697, Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. S452 11_Tamtéž, s. 58 (přeložil Jan Virt). 12_PAZAUREK, Gustav Edmund. Nordböhmische Kunstdenkmäler II. Die Wallfahrtkirche von Haindorf, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XV, 1897, s. 1–12. 13_PAZAUREK, Gustav Edmund. Das Schloss in Reichenberg, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XVII, 1899, s. 37–40. 14_Severočeské muzeum v Liberci, Číše s víkem, tzv. Gallasovská, řezané sklo, Čechy, před rokem 1697, inv. č. S452. Původní víko se však rozbilo a bylo nahrazeno kopií z 19. století. 15_PAZAUREK, Gustav Edmund. Alt-Reichenberger Haustüren, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XXI, 1903, s. 89–104. Tématem okenních a světlíkových mříží libereckých domů se zabýval rovněž KUBÁT, Bohumil. Liberecké mříže, 1. vyd. Liberec: Česká beseda 1981. 16_PAZAUREK, Gustav Edmund. Alte Reichenberger Schützenscheiben, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XIX, 1901, s. 29–38. Terče Spolku libereckých ostrostřelců jsou v současnosti uloženy v podsbírce Obrazy. Jejich odborné zpracování publikovala formou výstavního katalogu BÍLKOVÁ, Libuše. Střelecké štíty 1819–1862. Katalog výstavy ze sbírek Severočeského muzea v Liberci, 1. vyd. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci 1993. Téma historie Spolku libereckých ostrostřelců přináší monografie MÜLLER, Rudolf. Geschichte der k. k. priv. Reichenberger Schützen-Gesellschaft, 1. vyd. Reichenberg: Selbstverlag der Schützen-Gesellschaft 1895.

XVIII 2017 1

uměleckých objektech skrze fakta, která budou podepřena spolehlivými prameny“.11 Sérii Nordböhmischen Kunstdenkmäler však Pazaurek zakončil již druhým příspěvkem věnovaným stavební historii klášterního kostela v Hejnicích.12 Pazaurek se architekturou zabýval i nadále. Roku 1899 uveřejnil stať o architektonickém vývoji libereckého zámku.13 Pramenem ikonografickým pro tuto práci se mu mimo jiné stala podoba zámku na řezané skleněné číši, kterou do sbírek Severočeského průmyslového muzea daroval Franz hrabě Clam-Gallas.14 Na jedné straně číše se nachází monogram Franze Ferdinanda hraběte z Gallasu, který drží dva putti sedící na palmové ratolesti. Monogram lemuje nápis „Vive Comes Francisce A Gallas Duxque Lucerau“. Na druhé straně můžeme vidět znak Gallasů obklopený dvěma palmovými ratolestmi, na nichž opět sedí dva putti držící znak, jejž lemuje nápis „Vosq. Hoc Gaudentes Insigni Vivite Cuntti“. Na horních linkách z obou stran jsou mezi květinovými a ovocnými girlandami dvojice andělů držících oválný štít s korunkou, na němž se opakuje znak Franze Ferdinanda hraběte z Gallasu. Řezby na víku zpodobňují frýdlantský a liberecký zámek. Tato řezba dle Pazaurka zachycuje hodnověrnější podobu libereckého zámku lépe než mladší mědirytina pražského rytce Jana Arnolda z Rohnovy kroniky, neboť řezbu zhotovil pravděpodobně umělec, jenž znal pohled na zámek z vlastního pozorování. Pazaurek popsal architektonický vývoj zámku od počátku 17. století až do své současnosti. Dalším příspěvkem k dějinám architektury byla studie o vstupních dveřích libereckých domů.15 Pazaurek v ní pojednal o vývoji domovních dveří a světlíkových mříží včetně přestaveb a rekonstrukcí daných domů, které u nich proběhly v 19. století. Pramenem pro příspěvek o architektonických a urbanistických proměnách Liberce v 19. století byly malované terče Spolku libereckých ostrostřelců z muzejních sbírek, které na počátku 20. století prezentovalo oddělení regionálních dějin stálé expozice muzea.16 Pazaurek nehodnotil uměleckou úroveň maleb na terčích, jimž promíjel i určité nedostatky v perspektivě. Oceňoval na nich především vyobrazení městských čtvrtí, náměstí a významných veřejných prostor, které nám umožňují utvořit si představu o podobě Liberce v první polovině 37

Studie

Jan Virt | Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích

19. století, jež se radikálně proměňovala v důsledku modernizace evropských měst. Rozvoj železnice a vlaková nádraží dávaly vzniknout novým městským čtvrtím, do nichž se začlenila řada velkoobchodů. Středověké hradby a barokní fortifikace, jež mohly být díky změnám ve způsobu vedení války odstraněny, vystřídaly rozlehlé parky a bulváry propojující střed města s předměstími. Staré dřevěné domy ustoupily velkým budovám z nových materiálů. V okolí velkých průmyslových podniků se utvářely obytné čtvrti pro tovární dělníky. Malované ostrostřelecké terče však můžeme chápat i jiným způsobem než jako pramen k dějinám architektury či k historii ostrostřeleckého spolku a jeho snahy o sebeprezentaci před veřejností. Pazaurek terče použil zároveň jako pramen k sociálním a kulturním dějinám Liberce.17 Na základě historických událostí zpodobněných na jednotlivých terčích upozorňoval například na proměny dobové módy, na vztah společnosti k místní honoraci či význam spolku při potlačení sociálních bouří, které roku 1844 propukly mezi textilními dělníky z Kateřinek nespokojenými se zaváděním nových strojů. Dalším sbírkovým předmětem, jehož Pazaurek použil jako pramen pro svou studii,18 byl porcelánový šálek s podšálkem,19 který zdobí modrá glazura, světle růžový lem a zlaté lístky. Na spodní straně podšálku se nachází číslo 87 (rok 1787) a na vrchní straně medailon s hlavou v profilu. Účes, jejž na hlavě přidržuje páska, dle Pazaurka zjevně přísluší ženě. Medailon, který zvláštně kontrastuje s válečnými trofejemi na šálku, lemuje latinský nápis „Fiducia belli pacis concilium Claud“. Pazaurek dle toho usuzuje, že by se mohlo jednat o karikaturu válečníka. Na základě srovnání s jiným dílem, mědirytinou z roku 1770 znázorňující stejnou hlavu (ale s parukou a copem), která nese nápis „Mavritivs comes a Lacy, Avstriae svpremvs belli dvx“, se Pazaurek domnívá, že se jedná o hlavu rakouského vojevůdce Franze Moritze hraběte von Lacyho, který se 21. dubna 1757 zúčastnil bitvy u Liberce.20 Na rakouské straně se do bitvy zapojil rovněž Ernst Gideon svobodný pán von Laudon, který se později stal velkým rivalem polního maršála von Lacyho ve velení rakouské armády. Jejich vzájemné soupeření se projevilo za osmé rakousko-turecké války (1787–1791). Zatímco maršál von Lacy byl v tomto konfliktu pověřen velením nad rakouskou armádou, Laudon zůstával dlou38

Svěcení praporu libereckého ostrostřeleckého spolku v roce 1844, malba na dřevo, Josef Elsner, Čechy, Liberec, 1844, Severočeské muzem v Liberci, inv. č. Ob35

Cvičení libereckých ostrostřelců, malba na dřevo, Josef Elsner, Čechy, Liberec, 1856, Severočeské muzem v Liberci, inv. č. Ob58

17_Významu střeleckých terčů pro kulturní dějiny 19. století se v poslední době věnovala MEZEROVÁ, Jana. Monarchie na mušce aneb modernizační procesy 19. století na střeleckých terčích, in: Sborník Národního muzea v Praze. Acta Musei nationalis Pragae. Řada A – Historie LXVII, 2013, č. 1–2, s. 3–10. ISSN 0036-5335. 18_PAZAUREK, Gustav Edmund. Die Schlacht bei Reichenberg 1757, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XX, 1902, s. 37–47. K tématu blíže ANDĚL, Rudolf. Bitva u Liberce 21. dubna 1757, in: Střední Evropa – Čechy, Slezsko a Horní Lužice – ve hře velmocí v 18. století, SVOBODA, Milan (ed.). Liberec: Technická univerzita v Liberci 2008, s. 79–94. ISBN 978-80-7372-437-5. 19_Severočeské muzeum v Liberci, Šálek s podšálkem, porcelán, glazura, zlacená malba, Rakousko, Vídeň, 1787–1788, inv. č. PK641. 20_Franz Moritz hrabě von Lacy (21. 10. 1725 – 24. 11. 1801) se narodil v Petrohradu. V roce 1743 vstoupil do rakouské armády. Prošel bojišti v Itálii, Čechách, Sasku a Slezsku. Již roku 1750 se stal velitelem pluku. V průběhu sedmileté války postoupil do nejvyšších generálských štábů. Později zastával funkci předsedy dvorské válečné rady. V rakouské armádě působil až do vlády císaře Františka II., v roce 1796 se stáhl do ústraní na zámek Neuwaldegg, kde strávil zbytek života, viz Neue Deutsche Biographie. Band XIII, 1. vyd. Berlin: Duncker und Humblot 1982, s. 382. ISBN 3-428-00194-X.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

21_PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Friedland, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XXIII, 1905, s. 43–60. 22_Poslední člen frýdlantské rodové linie Bibrštejnů Kryštof zemřel roku 1551. Po jeho smrti spravovali panství královští hejtmani Jan z Opole a Jáchym Ulrich z Rosenfeldu. Po krátkou dobu držel Frýdlant v zástavě Kunrat z Hoburka, než jej roku 1558 odkoupil Bedřich z Redernu, viz SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl X. Boleslavsko, 3. vyd. Praha: Argo 1997, s. 187. ISBN 80-7203-060-4.

Severočeské muzeum v Liberci

ho přehlížen. Po bezvýsledném obléhání Semlinu, při němž řada rakouských vojáků podlehla následkům nemocí, se projevovala nevole vůči Lacyho velení. Zprávy z bojiště mu připisovaly vinu na špatném dosavadním výsledku válečného tažení a obviňovaly jej z váhavosti. Objevovaly se hlasy žádající povolání Laudona k vojsku. Ten skutečně nakonec získal vojenský sbor, s nímž dobyl město Dubici. Zde bychom měli zmínit, že dle požadavku císaře Josefa II. vzniklo roku 1787 umělecké dílo deklarující slávu generála Laudona. Jedná se o mramorovou bustu představující Laudona v antické zbroji s přilbou na hlavě, kterou pro hasičskou zbrojnici v pevnosti Josefov zhotovil Giuseppe Ceracchi – toto zpodobnění „mužného“ Laudona lze dle Pazaurka považovat za protiklad karikatury „nerozhodného“ Lacyho. Ve druhé části studie Pazaurek popisuje bitvu u Liberce. Pozornost zaměřil především na výklad událostí předcházejících samotnému střetnutí a plánů vojenských velitelů obou válčících stran na uskutečnění bitvy. Jak Pazaurek ve svých článcích dějiny regionu „konstruoval“, lze vhodným způsobem podrobněji přiblížit na dvojici studií o frýdlantském a náchodském zámku, v nichž se zaobíral historií šlechtických rodů, které je

vlastnily. O jejich působení coby vrchnosti v rámci panství nevypovídá mnoho podstatného, co by nás seznámilo s dějinami regionu. Prostřednictvím stručného náčrtu jednotlivých osobností, jejich způsobu uvažování a estetického cítění charakterizoval především jejich snahy o zvelebení rodového sídla či jiných objektů v českých zemích. O jejich působení coby vrchnosti v rámci panství nevypovídá mnoho podstatného, co by nás s místními dějinami blíže seznámilo. Studie o frýdlantském zámku zahrnuje historii tohoto objektu od středověku až po Pazaurkovu současnost.21 Zatímco výstavba středověkého frýdlantského hradu je spjata s rodem Bibrštejnů,22 frýdlantský zámek vybudovali Redernové, Gallasové a Clam-Gallasové. Příchod renesance na Frýdlant přisuzuje Pazaurek Redernům. Za vlády Melchiora z Redernu proběhla přestavba starého hradu, jehož hradní věž dostala helmici s trojitou galerií. Na jihovýchodní straně rozšířeného prostoru dolního zámeckého dvora vznikl renesanční palác s předsunutou osmibokou schodišťovou věží, nad jejímž vchodem lze vidět znak Redernů, který byl dle Pazaurka v pozdější době přemalován heraldickými barvami. V roce 1582 se Melchior oženil s Kateřinou hra-

Šálek s podšálkem, porcelán, glazura, zlacená malba, Rakousko, Vídeň, 1787–1788, Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. PK641

Medailon na podšálku

XVIII 2017 1

Studie

Jan Virt | Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích

Sál předků na zámku Frýdlant, zdroj: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums 1905, s. 55

běnkou Šlikovou. Tato dle Pazaurka „bohatá, uměnímilovná a pánovitá žena“ dohlížela na většinu stavebních prací na Frýdlantě, neboť její manžel se účastnil vleklého válečného tažení proti Turkům. Z redernského období Pazaurek oceňuje nejvíce zámeckou kapli, jež je vybavena polygonální dřevěnou kazatelnou zdobenou deskovou malbou a oltářem s plasticky pojatým Ukřižováním, Poslední večeří Páně a Zmrtvýchvstáním zhotoveným roku 1609 Ambrosiem Fritschem. Ten již roku 1606 vytvořil vnitřní dekoraci zámecké kaple na libereckém zámku. Pazaurek zde odmítá tvrzení Rudolfa Müllera, jenž při srovnání obou kaplí došel k názoru, že Ambrosius Fritsch se při výzdobě kaple libereckého zámku nepodílel na práci na dřevěných skulpturách.23 Pazaurek poukazuje na skutečnost, že malíři i řezbáři v tehdejší době působili v Praze v jednom cechu, proto i jinde tomu nemohlo být jinak. Připouští sice mnohem větší kvalitu zpracování soch evangelistů a anděla na oltáři liberecké zámecké kaple, dle toho však usuzuje pouze na to, že při práci na obou oltářích měl Fritsch k dispozici jiného řezbáře.24 Z období vlády Kateřiny z Redernu se nedochovalo žádné vnitřní vybavení větší umělecké hodnoty, přesto Pazaurek předpokládá 40

(především dle fragmentu kachlových kamen z konce 16. století), že se zde za posledních Redernů nacházelo, neboť Kateřina z Redernu nechala zhotovit pro sebe, svého manžela a syna náhrobek z mramoru a bronzu, za nějž vratislavskému mistru Gerhardu Heinrichovi zaplatila údajně 37 000 říšských tolarů.25 O konci vlády Redernů na Frýdlantě rozhodla bitva na Bílé hoře. Kryštof II., jediný syn Melchiora a Kateřiny z Redernu, odešel kvůli své účasti na stavovském povstání do exilu. „Do klatby daný uprchlík vzal jistě s sebou mnohé do ciziny [myšleno z vybavení zámku], avšak vše podstatné zůstalo zachováno“ (zde Pazaurek již blíže nevysvětluje, na základě čeho došel k tomuto tvrzení). Tento „lehkomyslný čtverák“ se ve dvacátých letech 17. století opakovaně vracel na frýdlantské panství a opět z něj odcházel (dle úspěchu té které válčící strany) ve snaze o znovunabytí zkonfiskovaného majetku.26 Stopy architektonických či jiných uměleckých prací z období vlády Albrechta z Valdštejna nelze rozeznat, je však známa zpráva z roku 1628, kdy se u frýdlantského purkrabího ohlásil císařský stavitel Pieroni, který měl provést opevňovací práce. Za Matyáše z Gallasu drželi Frýdlant po většinu času do skončení třicetileté války

23_MÜLLER, Rudolf. Die Kapelle des gräfl. Clam-Gallas‘schen Schlosses in Reichenberg, in: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen XX, 1881–1882, s. 313–319. Zde je potřeba mít na paměti, že Rudolf Müller (28. 12. 1816 – 6. 3. 1904) byl akademickým malířem a nikoli historikem, viz Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Band VI, 1. vyd. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 1975, s. 426. ISBN 3-70010128-7. 24_PAZAUREK, Gustav Edmund: Schloss Friedland, s. 48, pozn. 3. 25_Tuto sumu oprávněně zpochybnil ve své knize polský historik Piotr Oszczanowski, který se výzkumem redernské hrobky v posledních letech intenzivně zabýval, viz OSZCZANOWSKI, Piotr. Pomnik chrześcijańskiego rycerza: Nagrobek Melchiora von Redern we Frýdlancie – opus vitae Gerharda Hendrika z Amsterdamu, 1. vyd. Wrocław: Ośrodek Kultury i Sztuki we Wrocławiu 2013, ISBN 978-8364358-24-1. OSZCZANOWSKI, Piotr. Náhrobek Melchiora z Redernu – pomník křesťanského rytíře, in: Renesanční sochařství a malířství v severozápadních Čechách. Sborník příspěvků z kolokvia konaného v Muzeu města Ústí nad Labem ve dnech 25.–26. listopadu 1999, Ústí nad Labem: Albis international 2001, s. 139–189. ISBN 80-86067-52-1. 26_Jedná se o parafrázi dopisu Albrechta z Valdštejna ze 4. června 1625 pro frýdlantského hejtmana Davida Haina, ve kterém Valdštejn označil Kryštofa II. z Redernu slovy „leichtfertige Schelm“. Valdštejn v tomto dopise uvádí, že byl zpraven o přítomnosti Rederna na frýdlantském panství, který zde proti němu podněcoval lidové rebelie, viz SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 3, s. 310. Valdštejnův dopis s pokynem k zatčení Kryštofa II. z Redernu publikoval (s chybami) NÉMETHY, Franz. Das Schloss Friedland in Böhmen, und die Monumente in der Friedländer Stadtkirche; nebst einigen alten Urkunden und eigenhändigen Briefen des Herzogs Waldstein, 1 vyd. Praha: Gottlieb Haase 1818. s. 99–100: „Ich verniemb das der leichtfertige schelm Kristof von Redern und Friedland soll reiten und das Landtvolk zu rebellieren persvadiren nun nimmt mich gros wunder das ihr

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Severočeské muzeum v Liberci

Švédové, kteří zde nechali vystavět barbakán u vstupu do hradu a u brány nad vchodem umístili tabuli s nápisem Pax bello potior, sequar trahentia fata (Mír je mocnější než válka, půjdu tam, kam mě osud povede). Po Matyášově smrti odkoupil frýdlantské panství roku 1674 František Ferdinand hrabě z Gallasu od svého mladšího bratra Antonína Pankráce. František Ferdinand se věnoval především opravám zámku po požárech z let 1676 a 1684. Za vlády jeho syna Jana Václava hraběte z Gallasu vznikl v Praze palác vybudovaný architektem Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu.27 Panství zdědil ještě neplnoletý syn Filip Josef, nad nímž držela die vorsehung nicht als balden getan habt auf das er möchte bei dem Kopf genommen werden Derowegen ist an euch auch mein ernstlicher Befehlich ihr sollet in continenti in dem ganzen Friedlandischen und Reichenbergischen Gebiet publiciren lassen das der it ihm die wenigste gemeinschafft wird haben soll leib gut und ehr verfallen sein der mir ihn aber todter zu Händen wird bringen soll Fünf tausend Thaler in contineuti zur recompens bekommen.“ Roku 2004 publikoval Wolfgang Witigo Marek edici rukopisu Némethyho textu pocházejícího z roku 1803 či krátce po něm, jenž mu sloužil za přípravu k sepsání díla o historii držitelů Frýdlantu. Marek znal pouze autorovy iniciály, text Némethymu přisoudil až Milan Svoboda, jenž upozornil také na Markovy omyly při přepisu rukopisu, viz SVOBODA, Milan. Znovunalezený a vydaný rukopis Franze Némethyho o dějinách držitelů Frýdlantu (1278–1803), in: Fontes Nissae. Prameny Nisy: regionální historický sborník VIII, 2007, s. 183–185. ISBN 978-80-7372-280-7. 27_O Clam-Gallasově paláci blíže sborník Clam-Gallasův palác: Johann Bernhard Fischer von Erlach: architektura, výzdoba, život rezidence, KRUMMHOLZ, Martin (ed.), Praha: Archiv hlavního města Prahy 2007, ISBN 978-80-86852-19-5. 28_HEINZL, Jan a Milan SVOBODA. Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice. Poutní místo a jeho patroni, 1. vyd. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci 2015, s. 72. ISBN 97880-85874-73-0. 29_ROHN, Johann Carl. Chronic vormals Böhmischer Cron-Lehen, nunmehro ins Allodium gezohener zweyer Städten Friedland, und Reichenberg, in welcher deren allda gewesten hohen Herrschaften Succession, als deren Berken de Duba, deren von Biberstein, deren von Rädern, des von Wallenstein, deren von Gallas, und deren von und zu Clam, ihre Helden-Thaten, und Würden, Aufkommen der Städten, Veränderungen der Religion, der catholischen geistlichen Hirten Nachfolge, Kriegs-Bedrängnussen, Stadt- und GerichtsSachen, verschiedene Glücks- und Unglücks- Zufälle, und was sonst etwann merckwürdiges allda vorgangen, theils aus fleissigen Geschicht-Schreibern, theils aus geschriebenen Anmerkungen zusammen getragen seynd, 1. vyd. Praha: Ignaz Pruscha 1763. 30_PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Friedland, s. 60. 31_PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XXIII, 1905, s. 61–75. 32_Octavio I. Piccolomini (1. 11. 1599 – 10. 8. 1656) byl významný rakouský generál, diplomat a šlechtic, jenž se vojensky proslavil zejména za třicetileté války. Vojenskou kariéru zahájil roku 1616 ve španělské armádě. V průběhu třicetileté války se prosadil až do funkce velitele osobní stráže Albrechta z Valdštejna. Hodnosti generalwachtmeistera dosáhl roku 1632 po bitvě u Lützenu. Za účast na spiknutí proti Valdštejnovi získal náchodské panství a byla mu udělena hodnost maršála. Když švédská vojska obsadila severní Čechy, povolal jej císař znovu do služby, aby působil coby pobočník arcivévody Leopolda I. Viléma Habsburského, jehož armáda měla vytlačit Švédy z Čech a ze Slezska. Po vítězství švédského generála Torstenssona nad rakouským vojskem v bitvě u Breitenfeldu roku 1642 odešel Piccolomini nakrátko do vojenských služeb španělského krále. Do rakouské armády se však před koncem třicetileté války znovu vrátil, viz Neue Deutsche Biographie. Band XX, 1. vyd. Berlin: Duncker und Humblot 2001, s. 408–410. ISBN 3-428-00201-6.

XVIII 2017 1

opatrovnictví až do nabytí plnoletosti babička Johana Emerencie z Gaschin-Rosenbergu. Filip Josef však většinu času trávil na zámku v Klecanech nebo v Praze. Zemřel roku 1757 po bitvě u Liberce, když se rozhodl odjet před nepřátelskými vojsky k Linci. Panství do roku 1759 spravovala manželka Anna Marie, rozená z Colonna-Felsu. Po její smrti dle závěti Filipa Josefa zdědil frýdlantské panství synovec Kristián Filip svobodný pán z Clamu, jemuž po dosažení plnoletosti udělila Marie Terezie titul hraběte z Clam-Gallasu. Kristiána Filipa dle Pazaurka charakterizovala tichá a uzavřená povaha s láskou k hudbě a kráse přírody. Tíhl především k pobytu v Praze, kde dal vybudovat zahradu Klamovka. Za jeho života dostaly vnitřní prostory frýdlantského zámku prostou výzdobu, kromě několika výmaleb byl také odstraněn renesanční štít a sgrafita zabílena. Kristián Kryštof žil raději v Lázních Libverda, které lépe odpovídaly požadavkům období biedermeieru na městské pohodlí. Frýdlantský zámek prošel přestavbou také za vlády Eduarda hraběte z Clam-Gallasu.28 Autor zmiňuje dva písemné prameny, z nichž jeho výklad historie zámku Frýdlant vychází. První z nich je kronika Jana Karla Rohna,29 druhým již uvedené dílo Franze Némethyho. Zda Pazaurek využíval také písemnosti ze zámeckého archivu, potvrdit nemůžeme, neboť na žádný dokument v poznámkovém aparátu čtenáře neodkazuje. Nicméně určitou znalost obsahu archivu můžeme předpokládat, neboť v závěru článku tvrdí, že díky přemístění rodového archivu do dvou pokojů v přízemí starého hradu se může pohodlně pracovat na jeho utřídění.30 Zda používal Pazaurek pro svou studii i jiné písemné prameny, nelze říci. Dle parafráze dopisu Albrechta z Valdštejna pro frýdlantského hejtmana, v němž Valdštejn označuje Kryštofa II. z Redernu za „lehkomyslného čtveráka“, aniž by jej Pazaurek uvedl v poznámkovém aparátu, můžeme usuzovat, že Pazaurek mohl mít k dispozici i jiné prameny, které však lze jen s obtížemi jednoznačně určit. Ve studii o zámku Náchod se Pazaurek zaměřil na historii majitelů panství, kteří se významným způsobem podíleli na architektonickém vývoji objektu.31 Za nejvýraznější osobnost považuje Pazaurek císařského generála Octavia I. Piccolominiho.32 Zabývá se jeho snahou o zvelebení zámku a vytvoření velkých reprezentativních prostor, na nichž dokládá jeho estetické cítění. 41

Studie

Jan Virt | Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích

Pazaurek představuje Piccolominiho coby významného rakouského generála a diplomata, jehož úmyslem bylo pomocí architektonických a uměleckých úprav zámku legitimizovat své nedávno získané postavení. Zde se nabízí pojem „sociální strategie“, jejímž smyslem bylo vytvoření určitého ikonografického programu, jenž prostřednictvím obrazové, freskové a jiné dekorace hlavního sálu (a dalších velkých reprezentativních prostor zámku) konstruoval pozici zadavatele v hierarchicky složité společnosti raného novověku.33 Tato dekorace v sobě obsahovala informace, které vyjadřovaly myšlenkové stereotypy o společenském postavení šlechtice a o urozenosti jeho rodu. Můžeme rozlišit kolektivní a individuální akty vytváření reprezentací sloužících ke zviditelnění a uplatnění určitých reálií. Těmi kolektivními jsou projevy, které demonstrují určitou skupinu a její soudržnost, dávají najevo její existenci. V individuální rovině se jedná o strategii sebeprezentace, jejímž účelem je manipulovat s vlastním obrazem a svou pozicí v sociálním prostoru.34 Uvedené reprezentativní prostory sloužily k pořádání významných společenských událostí a oslav. Hosté se zde v kontaktu s ikonografickým programem dostávali do role hodnotícího a zároveň ovlivnitelného diváka, jemuž se předkládala k poznání představa majitele zámku o vlastní výlučnosti. Aby Pazaurek umožnil čtenáři plně pochopit Piccolominiho záměr o sebereprezentaci, vkládá do textu studie stručné biogramy umělců podílejících se na výzdobě náchodského zámku, pro které využíval písemné prameny z pražského městského archivu (Prager Stadtarchiv, dnes Archiv hlavního města Prahy) a zámeckého archivu v Náchodě, jenž obsahoval písemnosti k objednávkám uměleckých děl a uměleckých prací prováděných na zámku. Pro lepší orientaci v zámeckém archivu mu posloužila také edice archiváře Otto Elstera.35 Do začátku vlády Octavia I. Piccolominiho (1634 až 1656) zůstával náchodský zámek dlouho neobydlený. Nový majitel se rozhodl zámek přestavět v barokním slohu, neboť byl pro jeho potřeby příliš malý. Přestavbu svěřil architektu Carlu Luragovi, jenž objekt rozšířil o několik rozsáhlých zámeckých křídel a dvorů. Klasickému italskému baroku odpovídá zámecká kaple, v níž spatřujeme četné sochy andělů a evangelistů, řadu kartuší s rollwerkem a freskové malby se scénami z Bible 42

33_KUBEŠ, Jiří. Hlavní sál – sebereflexe šlechty ve výzdobě společenských místností venkovských rezidencí (na příkladě českých zemí 17. a první poloviny 18. století), in: Česko-slovenská historická ročenka X, 2005, s. 41. ISSN 1214-8334. 34_BOURDIEU, Pierre. Sociální prostor a symbolická moc, in: Cahiers du CEFRES VIII, 1995, s. 226. ISSN 1805-0336. 35_ELSTER, Otto. Die Piccolomini-Regimenter während des 30jährigen Krieges besonders das Kürassier-Regiment Alt-Piccolomini, Stammtruppe des k. u. k. Dragoner-Regiments Nr. 6, Prinz Albrecht von Preußen. Nach den Akten des Archivs zu Schloß Nachod, 1. vyd. Wien: Seidel und Sohn 1903. 36_Giovanni Battista Spinetti pocházel z rodiny kamenických mistrů působících v Praze od roku 1630. Jeho činnost ve staroměstském cechu kameníků a zedníků je doložena až do roku 1661. Od roku 1666 přestal být na cechovní schůze zván, z čehož Pazaurek usuzuje, že Spinetti mezi roky 1661 a 1666 pravděpodobně zemřel, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, s. 64, pozn. 4. 37_Domenico Rossi pocházející z Lombardie byl členem pražského staroměstského cechu kameníků a zedníků. V roce 1653 získal v Praze měšťanské právo. V letech 1660–1665 se stal spolupracovníkem kamenických mistrů Passariniho a Schwartzbauera, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, s. 65, pozn. 1. 38_Fabián Václav Harovník byl malířem ze Starého města pražského, kde bydlel se svou ženou Katharinou a dcerami Annou a Constance. Působil v pražském cechu malířů. Přátelil se s Karlem Škrétou. Jeho život poznáváme především z dochované závěti z roku 1685, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, s. 65, pozn. 2. Dle tvrzení Martina Mádla lze Harovníka považovat za malíře nevelkého nadání, který se specializoval na umělecky méně náročnou nástěnnou malbu, která celkově koresponduje s obdobím kulturní stagnace vzniklé v důsledku třicetileté války. Přesto jeho práce patřily k reprezentativním zakázkám od představitelů významných českých a moravských šlechtických rodů, viz MÁDL, Martin. Giacomo Tencalla and Ceiling Painting in 17th Century Bohemia and Moravia, in: Umění. Časopis Ústavu dějin umění AV ČR LVI, 2008, č. 1, s. 38. ISSN 0049-5123. 39_Oldřich Jakub Blažíček se domníval, že nástropní malby ve Španělském sále náchodského zámku nejsou dílem Fabiána Václava Harovníka a Giovanniho Vanettiho. Jejich vznik datoval až kolem roku 1750, kdy je zhotovil malíř Felix Anton Scheffler, viz BLAŽÍČEK, Oldřich Jakub. Fabián Václav Harovník a rokoková nástropní malba v náchodském zámku, in: Památky. Historie XLIII, 1948, s. 86. Blažíčkovo tvrzení podporuje dochovaný inventář z roku 1732 uvádějící v tomto sále zcela jiné malby, viz KUBEŠ, Jiří. Hlavní sál – sebereflexe šlechty ve výzdobě společenských místností venkovských rezidencí (na příkladě českých zemí 17. a první poloviny 18. století), s. 46, pozn. 58.

a mariánských legend. Stavbu kaple vedli Carlo Lurago a Blaggio Verda, sochy zhotovili Carlo Serena a Giovanni Battista Spinetti.36 Štukovou výzdobu vytvořil italský mistr Domenico Rossi.37 Autory freskových maleb a oltářního obrazu byli Giovanni Vanetti a Fabián Václav Harovník.38 Týmž umělcům připisuje Pazarurek také autorství výzdoby Španělského sálu, neboť mezi freskovými malbami obou prostor lze vypozorovat jisté shody, které tomu nasvědčují, přestože Španělský sál svůj původní charakter částečně ztratil v průběhu 18. století.39 Na stropě Španělského sálu se nachází fresková malba, kterou na objednávku Octavia II. Piccolominiho namaFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Severočeské muzeum v Liberci

Španělský sál náchodského zámku, zdroj: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums 1905, s. 67

40_Felix Anton Scheffler (29. 8. 1701 – 10. 1. 1760) byl německý malíř. Vystudoval u stuttgartského malíře Johanna Christopha Grotha. Jeho prvním dílem byla výzdoba ložnice na zámku Karlsburg, jenž se nyní nachází v městské čtvrti Durlach v Karlsruhe. Společně se svým bratrem Christophem Thomasem Schefflerem vytvořil freskové malby v biskupském paláci ve Wormsu. Roku 1632 se usadil ve Vratislavi, kde vytvořil řadu zakázek pro církev i místní šlechtu. Roku 1647 odešel do Prahy, aby se podílel na výzdobě mnoha sakrálních budov v Čechách a na Moravě, mimo jiné vytvořil dva oltářní obrazy sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského pro liberecký kostel Nalezení sv. Kříže, viz Neue Deutsche Biographie. Band XXII, 1. vyd. Berlin: Duncker und Humblot 2005, s. 614. ISBN 3-428-11203-2. 41_KUBEŠ, Jiří. Hlavní sál – sebereflexe šlechty ve výzdobě společenských místností venkovských rezidencí (na příkladě českých zemí 17. a první poloviny 18. století), s. 46, pozn. 58. 42_Španělský sál Pražského hradu prošel několika přestavbami (1698, 1722, 1756), proto dle Pazaurka nelze provést bližší srovnání, neboť podobný motiv se ve Španělsku objevuje rovněž u řady jiných staveb, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, s. 67, pozn. 1. 43_Joachim von Sandrart (12. 5. 1606 – 14. 10. 1688) byl německý malíř a rytec, zabýval se však také teorií a dějinami umění. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem, studoval v Norimberku u Petera Isselburga, v Praze u Egidia Sadelera a v Utrechtu u Gerarda van Honthorsta, jehož doprovázel na cestě po Itálii a Anglii. Jeho působištěm se stala města Norimberk, Amsterdam a Frankfurt nad Mohanem. Roku 1635 mu byl udělen šlechtický titul, viz Neue Deutsche Biographie. Band XXII, s. 425–427.

XVIII 2017 1

loval malíř Felix Anton Scheffler.40 Freska zpodobňuje triumfální vstup Octavia I. Piccolominiho na Olymp věčné slávy v doprovodu antických bohů Chrona a Marta ukazujících na antický chrám, před nímž stojí alegorické postavy, které reprezentují ctnosti válečného hrdiny.41 Před Octaviovými průvodci můžeme vidět kráčejícího hrdinu Persea a prchající poražené nepřátele. V oblacích se nachází postava letící furie. Nade dveřmi v oválných lunetách jsou andílci podobající se stylizovaným figurám andělů ze zámecké kaple. Volská oka nacházející se v tomto sále se na Náchod dostala zřejmě ze zámku Ambras. Tento motiv, známý ze sálu salon de l‘Oeil de Boeuf ve Versailles, však zřejmě přicházel nepřímo přes Prahu, kde lze rovněž vidět takováto okna ve Španělském sále Pražského hradu.42 V sále se nacházejí také tři vynikající podobizny Octavia I., jež zachycují některé významné okamžiky jeho života. Prvním je portrét od Joachima von Sandrarta.43 Sandrart vyhotovil pro tento sál také obraz hostiny na radnici v Norimberku, kde Piccolomini plnil roku 43

Studie

Jan Virt | Gustav Edmund Pazaurek a dějiny regionu: příspěvek k historii německého dějepisectví v českých zemích

Sál Piccolominiů na zámku Náchod, zdroj: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums 1905, s. 69

1649 své diplomatické poslání. Sandrartovy obrazy doplňuje olejomalba vlámského malíře Pietera Snayerse, která představuje scénu z bitvy u Thionville, v níž Piccolomini roku 1639 porazil armádu francouzského krále Ludvíka XIII.44 Zámecký archiv nás informuje o působení dalších umělců, z nichž lze jmenovat například německého portrétistu Christiana Wolfganga Heimbacha,45 který roku 1651 odcestoval z Náchoda do Prahy a odtud přes Norimberk do Bruselu. O této cestě sepsal pro Piccolominiho podrobnou zprávu. Dochovány jsou také záznamy o četných nákupech uměleckých děl. Co však skutečně bylo vybráno a kam se díla později ztratila, nelze jednoznačně říci. Obrazy z rohového kabinetu pocházejí zpravidla až z pozdější doby. Z původního inventáře doby Octavia I. lze jmenovat pouze květinové zátiší od Marii Nuzzi dai Fiori a čtyři zátiší vlámského malíře Franse Snyderse.46 Mezi reprezentativní prostory můžeme zařadit také jídelny s flanderskými gobelíny, jejichž největší nákupy spadají do let 1648–1650. Roku 1648 bylo za nákupy gobelínů zaplaceno 7 000 zlatých, obdobnou částku Picco44

44_Pieter Snayers, narozený roku 1592 v Antverpách, studoval u Hendricka van Balena. Věnoval se historickým malbám a portrétům. Jeho nejznámějšími díly jsou ovšem obrazy s bitevními scénami, které se však objevují zpravidla jako doplněk krajinomalby, která představuje hlavní námět díla, viz Allgemeine Deutsche Biographie. Band XXXIV, 1. vyd. Leipzig: Duncker und Humblot 1892, s. 500. Zajímavostí je, že Piccolomini vybíral pro znázornění bitvy u Thionville z děl více umělců, jejich obrazy se však na náchodském zámku nedochovaly, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Schloss Nachod, s. 68, pozn. 1. K bitevním scénám v tvorbě Pietera Snayerse a dalších umělců 17. století viz PFFAFENBICHLER, Matthias. Documenting Military Events in Seventeenth-century Battle Scenes, in: GEHRING, Ulrike – WEIBEL, Peter. Mapping Spaces. Networks of Knowledge in 17th Century Landscape Painting, München: Hirmer Verlag 2014, s. 244–253. ISBN 978-3-7774-2230-5. KALINA, Walter. Painting for the General. Pieter Snayers‘ Piccolomini Cycle, in: tamtéž, s. 254–261. KELCHTERMANS, Leen. Honinh In on Pieter Snayers‘ Working Method: Relief of Leuven, 1635, in: tamtéž, s. 262–277. 45_Christian Wolfgang Heimbach (1615–1678) maloval především krajinomalby, portréty a žánrové obrazy z lidového života. Malířství vystudoval u neznámého mistra v Oldenbourgu. Procestoval Nizozemí a Itálii, kde získával podněty pro svou tvorbu. Působil mimo jiné ve službách velkovévody Ferdinanda II. Toskánského, hraběte Günthera z Oldenbourgu, dánského krále Frederika III. a münsterského biskupa Christopha Bernharda von Galen, viz Neue Deutsche Biographie. Band VIII, 1. vyd. Berlin: Duncker und Humblot 1969, s. 273. ISBN 3-428-00189-3. 46_Frans Snyders (11. 11. 1579 – 19. 8. 1659) se ve své tvorbě věnoval loveckým scénám a zátiším. V Antverpách spolupracoval s Rubensem, jenž byl jeho současníkem. Snyders působil také ve službách rakouského arcivévody Albrechta VII. a španělského krále Filipa III., viz Allgemeine Deutsche Biographie. Band XXXIV, s. 527–528.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

47_Již roku 1893 Pazaurek komentoval vydání monografie Julia Helbiga Beiträge zur Geschichte der Stadt und Bezirkes Friedland in Böhmen, kterou považoval za významný příspěvek k rozšíření vlastivědného historického povědomí. Oceňoval na ní rovněž kvalitní práci s prameny a řadu nových poznatků k historii hejnického klášterního kostela, viz PAZAUREK, Gustav Edmund. Beiträge zur Geschichte der Stadt und Bezirkes Friedland in Böhmen I, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums I, 1893, s. 63. Beiträge zur Geschichte der Stadt und Bezirkes Friedland in Böhmen II–III, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums XII, 1894, s. 64.

XVIII 2017 1

Severočeské muzeum v Liberci

lomini vyplatil také Henricu van der Camerovi za velké gobelíny pro bruselský pokoj. Piccolomini však vynakládal rovněž značné finanční prostředky na nákup zbraní, například roku 1651 si objednal od vídeňského zbrojíře Wolfa Khuglera zhotovení rytířské turnajové zbroje. Po smrti Octavia I. Piccolominiho umělecké práce na náchodském zámku nadlouho ustaly. Pouze v první polovině 18. století zde proběhly úpravy štuků. Po vymření rodu Piccolominiů roku 1783 Náchod rychle měnil své majitele a pro jeho zvelebení bylo vykonáno nemnoho. Výraznější změna nastala až s příchodem prince Wilhelma von Schaumburg-Lippe, jenž prořídlý umělecký inventář zámku doplnil předměty ze své rodinné sbírky. Severočeské průmyslové muzeum se po svém vzniku orientovalo především na uchovávání a prezentaci uměleckořemeslných sbírek. Tato koncepce, jejímž zastáncem byl při vzniku instituce malíř a učitel kreslení na liberecké Staatsmittelschule Rudolf Müller, se plně prosadila po roce 1882, kdy se muzeum osamostatnilo

od Živnostenského spolku města Liberce (Gewerbeverein der Stadt Reichenberg). Přesto se součástí sbírkotvorné činnosti stávaly předměty se vztahem k místnímu regionu, které po dostavbě nové budovy muzea prezentovalo oddělení regionálních dějin stálé expozice, jejíž koncepci vytvořil Gustav Edmund Pazaurek. Ten se věnoval historii Liberecka a Frýdlantska již krátce po svém nástupu do funkce muzejního kustoda.47 Můžeme se domnívat, že kromě prostého pokračování v utváření vlastivědné sbírky mohla Pazaurka vést k psaní regionálních článků potřeba porozumět místu, jehož dějiny si chtěl nový muzejní kustod osvojit. Pazaurkův vklad severočeskému dějepisectví lze spatřovat především v tom, že s vysoce odbornou erudicí dokázal dějiny regionu začleňovat do obecné historie a dějin umění Evropy, což mu umožnilo pojednat o tématu v širších kulturních a sociálních souvislostech. Neméně významná je jeho snaha o uchopení nových témat, jimiž se do té doby nikdo nezabýval, jak tomu bylo v případě studie o libereckých domovních vchodech.

Materiálie

Oldest textile factory gas-works in the Northern Bohemia

A bstra c t

Simona Nosková | This study contemplates the beginning, development and

(in two cases) even demise of gas-works built in the textile factories of the Northern Bohemia. Gas-houses and gas-holders were part of the textile factories approximately from the 1850s and predominantly helped to bring light to the factory buildings. It increased productivity, quality and safety. Factory gas-houses in spite of its business nature, were also used for street and public lighting to enhance standard of living for locals. The study focuses on three gas-works of the Johann Liebieg Company. The first one was built in Liberec and it was one of the oldest gas-works in Czech lands. The other two were established in two affiliated branches of the Liebieg Company in Svárov and Železný Brod. The last mentioned object is the gas-works of the Franz Schmitt Company in Český Dub.

ke y w ords

K l í čová slova

Gas-works

plynárna

Lighting

osvětlení

Liberec

Svárov

Železný Brod

Český Dub

Textile factory

textilní továrna

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách Simona Nosková

Obr. 1_Areál Liebiegovy továrny, začátek 70. let 19. století. Nalevo od středu vyobrazení stojí pod kopcem objekt plynárny s vestavěným plynojemem. Liebieg, Johann. Ein Arbeiterleben. Geschildert von einem Zeitgenossen. Leipzig: Otto Spamer, 1871, s. 104–105.

Úvod Členové rodin Liebiegů a Schmittů patřili k nejvýznamnějším textilním podnikatelům v obvodu Obchodní a živnostenské komory v Liberci. Jejich továrny náležely k nejstarším místním reprezentantům textilního průmyslu. Liberecká továrna Johanna Liebiega vznikla již ve dvacátých letech 19. století. Franz Schmitt, vzdálený Liebiegův příbuzný, který navíc získal praxi v Liebiegově liberecké továrně jako barvíř, založil své podnikání na začátku čtyřicátých let v Českém Dubu. Obě firmy započaly svoji činnost již v první vlně průmyslové revoluce v českých zemích1 a snad i díky tomu měli jejich majitelé kolem poloviny století dostatečný kapitál na pořízení takového modernizačního elementu, jakým byla podniková plynárna. Plynárenství se rozvinulo jako průmyslový obor na počátku 19. století a jeho hlavním úkolem bylo XVIII 2017 1

nahradit dosavadní světelné zdroje (olejové lampy, svíčky, louče) svítivým plynem, který by klidně hořel, nečadil a poskytoval světlo jasnější, silnější a stejnoměrnější.2 Do zemí habsburské monarchie se nové odvětví průmyslu dostalo na počátku třicátých let 19. století. První plynárna vznikla ve Vídni v roce 1833 a dodávala plyn pouze soukromým odběratelům. K osvětlování vídeňských ulic plynem sloužila druhá technická stavba, jež vznikla v roce 1838. České země následovaly vídeňského příkladu v průběhu čtyřicátých let. V roce 1847 byla zprovozněna první jednoúčelová stavba tohoto typu v Praze v Karlíně a o rok pozdějiv Brně.3 Nejvíce těchto technických objektů však bylo vybudováno až v průběhu padesátých a šedesátých let 19. století z potřeby zkvalitnění veřejného osvětlení. Pražský Smíchov

1_Různá pojetí fází průmyslové revoluce HÁJEK, Jan. Proměny hospodářství: od tradiční výroby k industriální. In: HLAVAČKA, Milan, et al. České země v 19. století: proměny společnosti v moderní době, 1. Praha: Historický ústav, 2014, s. 306–308. ISBN 978-80-7286219-1. 2_PERNA, F., R. RIEDL a F. ŠPETL. Plynárenství, 1. Praha: Technicko-vědecké vydavatelství, 1952, s. 13. 3_NOVÁK, Rudolf. Kronika plynárenství. Praha: Milpo, 1997, s. 24–27. ISBN 80-901749-9-X.

materiálie

Simona Nosková | Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách

osvětloval ulice plynem od roku 1857, v Liberci vznikla městská plynárna v roce 1858 a v následujícím roce byla uvedena do provozu.4 V severních Čechách pak byly postaveny i další městské plynárny – v Teplicích v roce 1861, v Ústí nad Labem v roce 1865, v Jablonci nad Nisou v roce 1872 a v témže roce došlo k výstavbě děčínské technické stavby.5 Kromě velkého množství městských zařízení tohoto typu vznikaly i objekty soukromého charakteru, mezi něž patřily právě plynárny vystavěné ve výrobních podnicích. A zatímco městské provozovny na výrobu a skladování plynu, jejich založení a vývoj již byly v odborné literatuře popsány a zachyceny, podnikové plynárny zůstávají skryté v samotných pramenech.6 Zavedení plynového osvětlení představovalo kolem poloviny 19. století značně pokrokový čin. Jako u každé nové technologie však museli továrníci nejprve důkladně zvážit, jestli se jim zavedení nového typu osvětlení vyplatí – a zrovna tato technologie s sebou nesla mnoho výhod. Plynové osvětlení umožnilo totiž rozšíření pracovní doby v jednotlivých provozovnách a tím pomohlo zvýšit efektivitu produkce i množství zhotovených výrobků; navíc znamenalo vylepšení oproti předtím používaným olejovým lampám – bylo stabilnější a nezkreslovalo tolik barvy látek. Zřízení plynárny v továrně však mělo i své možné nevýhody. Ty byly spojeny hlavně s nárůstem nákladů spojených s dovozem surového materiálu pro výrobu plynu (např. uhlí, břidlice, pryskyřice, rostlinné oleje). Dále musela být zajištěna bezpečnost provozu, k čemuž se však nedochovaly v pramenech žádné informace. Zmíněné aspekty je tedy nutné v dalších výzkumech hlouběji probádat. U jediného dostupného typu zařízení pro uskladnění plynu v polovině 19. století, vodního plynojemu, bylo velmi zásadní i zajištění jeho funkčnosti v zimním období. Voda ve vodních nádržích a pomocných zařízeních totiž musela být ohřívána, aby nezmrzla, čímž se opět zvyšovaly náklady na provoz. Vysoké výdaje byly spojeny i s výstavbou plynárny samotné. Např. zařízení pro jímání plynu muselo být dostatečně velké na to, aby pokrylo výkyvy ve výrobě plynu a napomohlo plynulému provozu. Plynojemy zajišťovaly mísením postupně vyráběného plynu různé jakosti poměrně konstantní kvalitu svítiplynu.7 Jejich velikost, 48

konstrukce a s tím spojená i technologie výroby plynu v plynárně tak byly, alespoň zpočátku, spíše otázkou pro zahraniční odborníky než pro domácí a regionální stavitele. Saský technik C. F. Backenberg je toho v případě libereckého zařízení příkladem. Finanční náročnost výstavby těchto technických objektů možná zapříčinila jejich poměrně nízkou četnost. Zde se však nabízí mnoho dalších otázek, které by se mohly stát předmětem badatelského výzkumu – např. jak velkou investici představovala výstavba plynárny a jaká byla její návratnost nebo jakou roli mohlo hrát v získávání zahraničních kontaktů cestování a jistá forma průmyslové špionáže. 4_O založení městské plynárny v Liberci LAHN, Ferdinand. Das Gaswerk der Stadt Reichenberg. In: KERL, Karl (vyd.), Reichenberg. Berlin: Deutscher KommunalVerlag Ges., Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper: Eine Sammlung von Darstellungen der sudetendeutschen Städte und Bezirke und ihrer Arbeit in Wirtschaft, Finanzen und Technik, 1929, s. 102–104. 5_NOVÁK, Rudolf, cit. v pozn. 3, s. 30–33. 6_Tato technická zařízení představovala jeden z mnoha provozů u textilních firem a počtem zaměstnanců byla velmi malá. Navíc využívala technologii, která se již na konci 19. století stala díky zavádění elektrického osvětlení neaktuální. Materiály k podnikovým plynárnám jsou tak velice torzovité. Vznik libereckého objektu můžeme zmapovat díky poměrně útlé složce dochované v Archivu stavebního úřadu v Liberci. Magistrát města Liberce (MML), Archiv stavebního úřadu (ASÚ), složka 224/IV. Tamtéž se nacházejí také podklady pro přestavbu plynárny z roku 1928. V podnikovém archivu firmy Liebieg & Co. nalezneme po kusu situační plány Liebiegovy továrny v Liberci a ve Svárově z počátku 20. století, tedy z období, kdy již plynárny zřejmě nebyly v provozu a svárovský plynojem už ani neexistoval. Státní okresní archiv (SOkA) Liberec, J. Liebieg & Co. (JL&Co), inv. č. 41, sign. I/5, kart. 14. V témže fondu, v kartonu č. 15, jsou uloženy materiály týkající se stavby protileteckého krytu za bývalou plynárnou z roku 1944 (inv. č. 51). V kartonu č. 16 se nalézá technický popis továren a situační plán svárovské textilky (inv. č. 57), to už však technická stavba k výrobě a jímání plynu dávno neexistovala. Zmínka o Liebiegových plynárnách v podobě tabulky technických parametrů je v pamětnici firmy z roku 1867 uložené v Rodinném archivu rodu Liebiegů. SOkA Liberec, Rodinný archiv rodu Liebiegů (RAL), album č. 23. Další fond, Johann Liebieg – závod Svárov, obsahuje album s technickým popisem objektů z roku 1940. SOkA Liberec, Johann Liebieg – závod Svárov (JLS), inv. č. 7, sign. 7, kart 1. Vývoj plynáren u Liebiegových závodů byl tedy díky nedostatku písemných pramenů zmapován hlavně díky analýze obrazových pramenů. O dalším sledovaném objektu, Schmittově plynárně, se dozvídáme z několika pramenů, jež jsou roztroušeny v různých evidenčních jednotkách ve fondu F. Schmitt, továrna Český Dub. SOkA Liberec, F. Schmitt, továrna Český Dub (FS), kart. č. 1, 16, 17, 18, 21, 25, 26, 27, 71, fascikl č. 1, 2, 3, 4, kniha č. 1. Dalším zdrojem hlavně obrazových materiálů je Archiv Podještědského muzea (APM), fondy Schmitt, Blaschka a sbírka fotografií. K tomuto podnikovému technickému zařízení se tedy zachovalo nejvíce pramenů, a proto je zpracováno nejdůkladněji. Prošla jsem též archivy obcí (např. SOkA Liberec, Archiv obce Svárov, Místní národní výbor Svárov a Archiv obce Český Dub) a příslušné složky v archivech stavebních úřadů jednotlivých obcí (Velké Hamry – Svárov čp. 560‑2, 626, 627, Železný Brod čp. 335, Český Dub čp. 20/IV), kde jsem však nalezla pouze zmínku o kolaudaci českodubské plynárny. 7_PERNA, F., R. RIEDL a V. ŠOLÍN. Plynárenství, 2. Praha: SNTL, 1957, s. 325.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Zakládání plynáren se promítlo i v nejstarším industriálním albu, jež sestavil sekretář Obchodní a živnostenské komory v Liberci Anton Anschiringer.8 Využití plynového osvětlení se však stalo v podstatě zastaralou a nemoderní technologií na konci 19. století, kdy probíhala elektrifikace některých továrních areálů. Je možné, že i proto nenajdeme zmínky o plynárnách ve statích o firmách v několikasvazkovém průmyslovém albu Die Gross-Industrie Österreichs,9 jež mělo představit to nejlepší z průmyslu habsburské monarchie. Cílem příspěvku je přiblížit proces zakládání plynáren jako pomocných, jednoúčelových staveb v továrních areálech, pokusit se zmapovat jejich vývoj a v některých případech i jejich zánik, popřípadě konverzi k jinému účelu, to vše v kontextu rozvoje jednotlivých firem a továren.

Liebiegovy plynárny Johann Liebieg, jeden z nejslavnějších průmyslníků severních Čech, začal své podnikání v textilním průmyslu, nicméně s rozvojem firemního kapitálu mohl rozšířit svou činnost i do jiných oborů průmyslové (nejen textilní) výroby, což se později ukázalo být velmi účinnou strategií. Mezi nejvýznamnější pobočky firmy patřily 8_V albu je nastíněn vznik plynáren u Liebiegových podniků v Liberci (respektive výstavba nového objektu v roce 1854) a ve Svárově. ANSCHIRINGER, Anton. Album der Industrie des Reichenberger Handelskammer-Bezirks. Reichenberg: Franz Jannasch, 1858, s. 3 a 55. 9_Die Gross-Industrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. Band 4. Textilindustrie. Wien: Leopold Weiss, 1898. 10_Dnes je Svárov součástí města Velké Hamry. 11_JAKUBEC, Ivan, et al. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848–1992. Praha: Oeconomica, 2008, s. 34. ISBN 978-80-245-1450-5. 12_KARPAŠ, Roman, et al. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004, s. 88. 13_ANSCHIRINGER, Anton, cit. v pozn. 8, s. 3. 14_Encyclopädische Zeitschrift des Gewerbewesens: Herausgegeben vom Vereinezur Ermunterung des Gewerbsgeistes in Böhmen. Fünfter Jahrgang. [online]. Prag: Vereine zur Ermunterung des Gewerbsgeistes in Böhmen, 1845, s. 109 [cit. 2017-02-15]. Dostupné z: https://goo.gl/yjCFff. Kniha je na internetu publikována pod názvem: Jahrbuch für Fabrikanten und Gewerbetreibende, Physiker, Chemiker, Techniker (etc.) Fünfter Jahrgang. 15_KARPAŠ, Roman, et al, cit. v pozn. 12, s. 90. 16_Tamtéž. 17_BERGMANOVÁ, Věra. Textilana v obrazech a datech. Liberec: Technická univerzita, 2008, s. 28. 18_KARPAŠ, Roman, et al, cit. v pozn. 12, s. 90. HLUŠIČKOVÁ, Hana, ed. et al. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2, Praha: Libri, 2002, s. 353. ISBN 80-7277-044-6. 19_KARPAŠ, Roman, et al, cit. v pozn.12, s. 150. NOVÁK, Rudolf, cit. v pozn. 3, s. 26. 20_NOVÁK, Rudolf, cit. v pozn. 3, s. 26. 21_Heslo Spodium. Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, 23. Praha: J. Otto, 1905, s. 830. 22_SOkA Liberec, fond RAL, album č. 23, s. 11. 23_SOkA Liberec, f. RAL, album č. 23, tabulka č. XIV.

XVIII 2017 1

například přádelna bavlny v Železném Brodě, břidlicové a vápencové lomy v blízkosti Železného Brodu, přádelna a tkalcovna bavlny ve Svárově,10 pivovar ve Smiřicích, mlýn a pekařství poblíž Svárova atd. Tři plynárny v Liebiegových továrních areálech vznikly ještě v době, kdy textilní výroba hrála významnou roli v rozvoji průmyslové revoluce11 a zavádění plynového osvětlení znamenalo stále ještě žhavou novinku, tedy kolem poloviny 19. století. Technické objekty byly postaveny u tří největších Liebiegových textilních provozoven v Liberci, Svárově a Železném Brodě.

Plynárna v Liberci Johann Liebieg, jenž v Liberci působil od roku 1818,12 založil libereckou textilní továrnu v roce 1828.13 Toho roku koupil první zděný objekt a továrna vlněného zboží se pak postupně rozšiřovala ruku v ruce s úspěchy firmy. Byly zakládány nové a nové provozovny, zaváděny lepší a účinnější technologie a zřizována výroba dalších typů zboží. Na počátku čtyřicátých let 19. století se Johann Liebieg setkal se saským technikem C. F. Backenbergem,14 který mu nabídl zavedení nebývalé technologie, alespoň pro české prostředí té doby, a to výstavbu plynárny a užití svítiplynu jako zdroje pro osvětlení areálu továrny a jednotlivých provozů. A tak byla v roce 1843 založena podniková plynárna v Liberci, která patřila k prvním svého druhu v Čechách.15 Provoz plynárny byl zpočátku zřízen zřejmě v jedné z doprovodných staveb přímo v areálu textilní továrny.16 Jako surový materiál pro výrobu plynu byla podle literatury používána americká a železnobrodská břidlice a později z uhlí,17 americká smolová pryskyřice,18 olej19 a kostní uhlí20 neboli spodium, jež bylo vyráběno pálením kostí bez přístupu vzduchu a užívalo se zřejmě přímo v továrně jako černé barvivo.21 Ne o všech zmíněných palivech jsem však nalezla v pramenech zmínky. Dochované materiály dokládají užití železnobrodské břidlice jako surového materiálu pro výrobu plynu. V roce 186222 získal Johann Liebieg do svého vlastnictví břidlicové lomy poblíž Železného Brodu, takže byla používána břidlice výhradně z jeho vlastní těžařské produkce.23 O dovozu břidlice z Ameriky jsem nenašla žádné zprávy. Uhlí bylo v libereckém technickém zařízení používáno nejpozději od roku 1867; konkrétně se 49

materiálie

Simona Nosková | Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách

jednalo o černé uhlí dovážené z Waldenburgu (Wałbrzychu) z Dolního Slezska.24 Americká smolová pryskyřice byla zpracovávána jako surový materiál nejspíše hned po zřízení plynárny. Konkrétně se jednalo o smrkovou pryskyřici, prameny totiž zmiňují amerikanische Fichtenharz.25 O jejím dovozu z Ameriky jsem však nenalezla žádné zmínky, výroba plynu by se tím navíc velmi prodražila. Je však také možné, že se nejednalo o pryskyřici dovezenou z Ameriky, ale získanou tzv. americkým způsobem, kdy byly do dřeva navrtávány otvory, díky nimž pryskyřice vytékala ven a mohla být jímána do nádoby.26 Od zpracování tohoto paliva se navíc časem upustilo, v pozdějších pramenech již nejsou o pryskyřici žádné zmínky.27 Použití oleje nebo kostního uhlí pro výrobu plynu v libereckém zařízení archivní zdroje nepotvrdily. Osvětlování olejovým plynem by mohlo být považováno za jakýsi přechod od olejových knotových lamp k plynovému osvětlení. I v olejových svítidlech hořel plyn vzniklý rozkladem tuhých neb olejových látek vzlínaných knotem do jádra plamene, kde se teplem rozkládaly na hořlavé plyny. U „plynových“, čí spíše bezknotých lamp, byl plyn vyráběn odděleně a do lamp ke svícení přiváděn potrubím již hotový.28 Původní liberecká plynárna byla schopna dodávat plyn nejvýše 400 hořákům.29 Její přesná podoba, konstrukce plynojemu, velikost vodní nádrže ani počet pecí a retort, neboli komor, kde probíhal proces suché destilace,30 však nejsou z pramenů známé. Ani nelze přesně určit, ve kterém továrním objektu se nacházela. Zavedení plynového osvětlení se však muselo osvědčit, jelikož již po roce byla plynárna rozšířena.31 S instalací lamp v areálu textilky úzce souviselo vybudování rozvodné potrubní sítě, jež sama o sobě musela představovat další nemalou investici. I o tom však prameny mlčí. Provoz plynárny přímo v továrním areálu zřejmě zcela nevyhovoval bezpečnostním hlediskům, a tak došlo v roce 1854 k přemístění technického zařízení do větší vzdálenosti od areálu továrny. Ten byl navíc ve čtyřicátých a na začátku padesátých let 19. století značně rozšířen, čímž vznikla potřeba navýšit počet lamp a zvýšit produkci plynu. Při této příležitosti byla postavena v blízkosti areálu nová zděná budova plynárny obdélníkového půdorysu s rizalitem v centrální části a na ni napojený objekt taktéž 50

obdélníkového půdorysu s vestavěným kruhovým obezděným plynojemem.32 Zřejmě se jednalo o mokrý, popřípadě mokrý teleskopický33 plynojem jediné v té době dostupné technologie. Vodní nádrž byla dle dochovaného nákresu34 zděná a zcela zapuštěná do země. Podoba zvonu není známa. Zařízení nově napájelo 1500 až 180035 lamp v továrním areálu, takže musela být významně rozšířena také rozvodná síť. Kolem poloviny šedesátých let plynárna vyrobila dle pramenů 24 000 kubických stop plynu denně, což je přibližně 690 m3, a 2,5 milionu kubických stop ročně (cca 71 000 m3).36 V provozu plynárny bylo zaměstnáno pouze šest osob a jednotka pracovala 240 dní v roce,37 což bylo u plynáren více méně standardem.38 Pravděpodobně hned po výstavbě nového objektu, ale nejpozději právě kolem poloviny šedesátých let, plynárna přestala zpracovávat americkou pryskyřici a začala využívat břidlici, černé uhlí (Steinkohle) a vápenec jako surový materiál pro výrobu plynu a byla vybavena osmi pecemi a deseti retortami.39 24_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV. 25_Ressel, Gustav Andreas. Nordböhmisches Industrie-Album: die Stätten heimischer Arbeit in Wort und Bild, 1 [online]. Teplitz: Im Selbstverlag, 1874, s. 9 [cit. 2017-03-10]. Dostupné z: https://goo.gl/8HG8Qj. Liebieg, Johann.Ein Arbeiterleben. Geschildert von einem Zeitgenossen. Leipzig: Otto Spamer, 1871, s. 77–78. 26_Neumann, Jiří. Staré, již zapomenuté řemeslo: Smolaření v lesích. Obnovená tradice. Časopis Historického spolku Schwarzenberg [online] XVI, 2005, č. 32. [cit. 2017-03-21]. Dostupné z: http://www.hss.barok.org/text-clanku.php?t=607&a=Neumann%20Ji%F8%ED#top. 27_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV. 28_RIEDL, Rudolf. Sborník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. A 20. Historie plynárenství a jeho vývoj v Československu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 35. 29_Encyclopädische Zeitschrift, cit. v pozn. 14, s. 109. 30_O typech retort dostupných po roce 1859: PERNA, F., R. RIEDL a F. ŠPETL, cit. v pozn. 2, s. 191. 31_Ressel, Gustav Andreas, cit. v pozn. 25, s. 3. 32_MML, ASÚ, složka 224/IV. 33_Teleskopický plynojem je zařízení s vysunovacím zvonem. Obsahuje prstence, které se při plnění plynem postupně zvedají, čímž se zvyšuje objem zařízení. PERNA, F., R. RIEDL a V. ŠOLÍN, cit. v pozn. 7, s. 331–332. 34_MML, ASÚ, složka 224/IV. 35_ANSCHIRINGER, Anton, cit. v pozn. 8, s. 3. 36_Pokud vynásobíme denní množství vyrobeného plynu s počtem pracovních dní, vyjde nám cca 165 600 m3, což je více než dvojnásobek toho, co je uvedeno jako roční produkce plynu. Přibližně stejně je tomu tak i u následujících číselných údajů pro denní a roční produkci plynu u dalších továren. Z toho plyne, že svítiplyn nebyl produkován každý den a výroba plynu nebyla jedinou pracovní náplní zaměstnanců plynáren. Přesný rozsah jejich činnosti však není z pramenů zcela patrný. 37_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV. 38_V létě bývá výroba plynu omezena, plynárny jsou tedy využívány asi ze 75–80% své výrobní kapacity, což činí 275–300 dní v roce. PERNA, F., R. RIEDL a V. ŠOLÍN, cit. v pozn. 7, s. 325. 39_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

40_Ressel, Gustav Andreas, cit. v pozn. 25, s. 10. 41_Liebieg, Johann, cit. v pozn. 25, s. 78. 42_100 Jahre Johann Liebieg & Comp. Ein Gedenkbuch für jene, die nach uns kommen, Reichenberg, 1928, s. 33. 43_Půdorys plynárny před přestavbou můžeme vidět na situačním plánu liberecké textilky z roku 1924. SOkA Liberec, JL&Co, inv. č. 41, sign. I/5, kart. 14. 44_MML, ASÚ, složka 224/IV. 45_MML, ASÚ, složka 224/IV. 46_SOkA Liberec, JLS, inv. č. 51, kart. 1. Stejné materiály najdeme i v MML, ASÚ, složka 224/IV.

Katedra historie FP TUL

Na konci šedesátých nebo na začátku sedmdesátých let 19. století se počet lamp v továrním areálu zvýšil na 2 000, což zřejmě souviselo s dalším rozšířením továrního areálu na konci šedesátých let 19. století.40 Produkce plynu se zvýšila zhruba na 30 000 kubických stop (cca 860 m3) plynu denně a 4 miliony ročně (cca 114 000 m3).41 Došlo také k přestavbě exteriéru plynárny – vestavěný plynojem získal obálku osmiúhelníkového půdorysu. (Obr. 1). Až do počátku 20. století nejsou známy žádné výraznější stavební úpravy, popřípadě změny ve výrobních technologiích plynárny. Mezi lety 1913 a 1914 byl do továrního areálu zaveden elektrický proud a plynové osvětlení bylo vyměněno za elektrické – došlo k instalaci přibližně 3 500 žárovek.42 Ve dvacátých letech 20. století43 našla plynárna nový účel – nacházela se v ní hasičská zbrojnice s bytem,44 která tam zůstala až do čtyřicátých let. Původní plynárna byla zlikvidována a na jejím místě vznikla nová stavba obdélníkového půdorysu se třemi rizality, jak můžeme vidět na dobových plánech.45 V roce 1944 došlo k vybudování protileteckého krytu v nejbližším okolí bývalé plynárny ve skalním masivu (Obr. 2).46 V dnešní době slouží objekt na místě bývalé technické stavby jako bytová jednotka a sídlo firmy A G MOTO, spol. s.r.o. (Obr. 3). Velká část původní Liebiegovy liberecké továrny byla demolována v prvním desetiletí 21. století. Objekt na místě této bývalé technické stavby je tedy významnou připomínkou slávy továrního komplexu a budova zůstává dokladem zřejmě nejstarší podnikové plynárny na českém území.

Obr. 2_Protiletecký kryt a objekt nově vystavěné hasičské zbrojnice na místě bývalé plynárny. Rok 1944. SOkA Liberec, JLS, inv. č. 51, kart. 1.

Obr. 3_Budova čp. 224/IV, říjen 2017. Foto M. Čtveráček

XVIII 2017 1

materiálie

Simona Nosková | Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách

Obr. 4_Plán továrny ve Svárově z roku 1940. SOkA Liberec, JL&Co, inv. č. 57, sign. 1/5, kart. 16.

Plynárny ve Svárově a v Železném Brodě O svárovské a železnobrodské plynárně se dochovalo jen velmi málo pramenů. Známe je hlavně z dochovaného obrazového materiálu, proto jsou popsány v jedné kapitole. Pobočka firmy Liebieg ve Svárově (Obr. 4) vznikla v roce 1844 a její majitel zde zřídil tkalcovnu bavlny. Vlastní plynárny se však svárovský tovární areál dočkal až po více než deseti letech, tedy v roce 1855.47 V padesátých letech 19. století nechala rodina Liebiegů postavit rovnou dva nové technické objekty pro výrobu a jímání plynu, což muselo představovat značnou investici. Svárovská plynárna (Obr. 5) produkovala okolo 18 000 kubických stop (cca 514 m3) plynu denně a v roce 1865 vyrobila dohromady 1 600 000 kubických stop (cca 46 000 m3) svítiplynu. V provozovně byli zaměstnáni čtyři lidé a pracovalo se 300 dní v roce.48 Vybavení technické stavby, jež zásobovala 702 lamp, zahrnovalo jeden zvon, pět retort a tři pece. Plynárna zpracovávala 52

surové uhlí (Förder-Kohle) dovážené ze Slezska a Pruska, hnědé uhlí (tzv. Boghead, v prameni byl použit výraz Beghead) bohaté na parafínové oleje ze Skotska a vápenec z vlastních firemních lomů.49 Mokrý neobezděný, zřejmě teleskopický plynojem tvořil samostatně stojící jednotku. Plynojem se do dnešních dnů nedochoval, byl zlikvidován nejpozději do roku 1912. Na situačním plánu50 z toho roku jej již nenajdeme (Obr. 6). Dle dochovaných pramenů vznikly totiž všechny objekty, stojící na místě původní plynárny, mezi lety 1900 a 1912.51 Pobočka Liebiegovy firmy v Železném Brodě byla založena v roce 1856. Kdy však vznikla zdejší plynárna (Obr. 7), není z pramenů zcela jasné. Technická stavba zásobovala plynem 700 až 800 plynových lamp, produkovala přibližně 30 000 kubických stop (cca 860 m3) plynu denně a zhruba 1 800 000 kubických stop (cca 51 000 m3) plynu ročně. V objektu bylo zaměstnáno čtrnáct osob a pracovalo se 240 dní v roce.52 Železnobrodská plynárna využívala jako surový materiál pro výrobu

47_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, s. 8. 48_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV. 49_Tamtéž. 50_SOkA Liberec, JL&Co, inv. č. 41, sign. I/5, kart. 14. 51_SOkA Liberec, JLS, inv. č. 7, sign. 7, kart 1. 52_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, tabulka č. XIV.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Obr. 5_Areál svárovské textilky s plynárnou a samostatně stojícím plynojemem na pravé straně. Konec 19. století. Die Gross-Industrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. Band 4. Textilindustrie. Wien: Leopold Weiss, 1898, s. 169.

Katedra historie FP TUL

Obr. 7_Areál textilky v Železném Brodu v 60. letech 19. století s plynárnou a samostatně stojícím plynojemem v popředí. Johann Liebieg & Co. Die industriellen Etablissements von Johann Liebieg & Co. Als Manuscript gedruckt 1867, nestr.

53_SOkA Liberec, RAL, album č. 23, s. 10. 54_Například břidlice jsou

Obr. 6_Situační plán svárovské továrny z roku 1912. Samostatně stojící plynojem již mezi objekty nenajdeme. SOkA Liberec, J. Liebieg & Co., inv. č. 41, sign. I/5, kart. 14.

Obr. 8_Liebiegovy lomy na břidlici poblíž Železného Brodu. Johann Liebieg & Co. Die industriellen Etablissements von Johann Liebieg & Co. Als Manuscript gedruckt 1867, nestr.

XVIII 2017 1

plynu výhradně břidlici a vápenec z nedalekého Liebiegova lomu (Obr. 8), což je zdůrazněno i v samotném prameni: In Bezug auf die Erleuchtung dieser Fabrik mit Gas wird hier nur nebenbei angeführt, dass das zu diesem Zwecke erbaute Gaswerk 800 Flammen zuliefern im Stande ist und als Gaserzeugungsmaterial ein in der Nähe bergmännisch gewonnener bituminöser Schiefer dient, der, was von volkswirthschaftlicher Bedeutung ist, bisher als ein werthloses Produkt keine industrielle Verwendung fand.53 Technické zařízení bylo vybaveno jedním zvonem, třemi pecemi a deseti retortami. Stejně jako v případě 53

materiálie

Simona Nosková | Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách

svárovské plynárny i zdejší plynojem byl samostatně stojící, mokrý a ani v tomto případě se nedochoval do dnešních dnů. Tři Liebiegovy plynárny využívaly různých surových materiálů k výrobě svítiplynu, což zákonitě ovlivnilo výrobní postupy54 i výsledné složení a kvalitu svítiplynu. Podrobnější informace o vnitřním vybavení plynáren, o typech pecí a tvarech retort, o užitých žáruvzdorných materiálech atp. se však nedochovaly. Nejsou známy ani objemy plynojemů.

Schmittova plynárna v Českém Dubu Rodina Schmittových působila v Českém Dubu více než sto let a významně se zasloužila o hospodářský i kulturní růst tohoto města. Franz Schmitt, zakladatel zdejších dvou továrních areálů, zde začal působit v roce 184355 a postupem času se vypracoval v jednoho z nejvýznamnějších vlnařských průmyslníků nejen severních Čech, ale i celé habsburské monarchie. Franz Schmitt pocházel z poměrně dobře situované rodiny a navíc se i velmi dobře oženil. Jako jeden z mála

začínajících podnikatelů své doby si proto mohl dovolit koupi dvou původních českodubských výrobních areálů, které již předtím sloužily textilní produkci. Zakoupené objekty modernizoval a zahájil své vlastní podnikání. V dolní továrně to byla barvírna a apretura vlněných a polovlněných látek a v horní továrně tiskárna a apretura. Oba tovární areály postupem času prošly několika modernizacemi: byly využity nové technologie jak ve výrobě samotné, tak v konstrukcích továrních budov. Nutno podotknout, že výraznějšího rozšíření se oproti horní továrně dočkal mnohem lépe situovaný areál dolní továrny.56 A právě zde vznikla podniková plynárna, která zprvu sloužila jen k soukromým účelům, tj. k osvětlení obou továrních areálů a reprezentativní vily rodiny Schmittů, později ji však využilo i město Český Dub. Podniková plynárna v dodnes existujícím objektu čp. 20/IV byla postavena na začátku šedesátých let 19. století, tedy v době, kdy užití plynového osvětlení hojně pronikalo do českých, moravských a slezských měst. O vzniku této technické stavby se dochovaly dvě zmínky. První se nachází v Pamětnici firmy Schmitt,57 podle které byl objekt plynárny postaven v roce 1861.

zpracovávány za nižších teplot než uhlí. PERNA, F., R. RIEDL a F. ŠPETL, cit. v pozn. 2, s. 354. 55_ANSCHIRINGER, Anton, cit. v pozn. 8, s. 7. 56_Nosková, Simona. Proměny objektů textilních továren a jejich provozoven v 19. a 20. století. Liberec, 2010. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie, s. 39–43. 57_SOkA Liberec, FS,inv. č. 10, sign. II/1, kniha č. 1. 58_SOkA Liberec, FS, inv. č. 167,

Obr. 9_Plán pro stavbu plynojemu z roku 1862. SOkA Liberec, FS, inv. č. 167, sign. III/2b, kart. 18.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Obr. 10_Areál tzv. „dolní“ továrny v Českém Dubu v roce 1872. Komplex budov plynárny (hlavní budova s komínem, dva plynojemy a přidružené pomocné stavby) se nachází vpravo nahoře. SOkA Liberec, Fond FS, inv. č. 494, sign. IX-a, kart. 71.

sign. III/2b,kart. 18. 59_SOkA Liberec, FS, inv. č. 10, sign. II/1, kniha č. 1. 60_JODAS, Zdeněk. Český Dub a okolí na dobových obrázcích. Liberec: RK, 2009, s. 94. 61_SOkA Liberec, FS, inv. č. 10,

XVIII 2017 1

Druhým, tentokrát obrazovým pramenem ke vzniku plynárny je plánek pro stavbu nového plynojemu z roku 1862 (Obr. 9).58 Je na něm vidět areál dolní továrny před první etapou rozšíření a dva půdorysy nového objektu, jeden modrý a jeden červený, přičemž technické zařízení vzniklo pravděpodobně na místě modře vyznačeného půdorysu. Plynárna, která vznikla v relativně bezpečné vzdálenosti od areálu dolní továrny, na druhé straně dnešní Husovy ulice, nabyla podoby budovy obdélníkového půdorysu s připojeným objektem plynojemu. Její exteriér však vysledovat nelze; z této doby se totiž nezachovaly žádné další obrazové materiály. Nelze ani říci, jestli tuto technickou stavbu doprovázely přidružené hospodářské objekty. Žádné zprávy se nedochovaly ani o vnitřním vybavení plynárny nebo o zřízení plynovodů. Plyn se zde vyráběl již od počátku z hnědého uhlí. F. Schmitt se na rozdíl od L. Liebiega soustředil hlavně na textilní průmysl, proto nevlastnil žádné lomy. Vybral si tak v té době asi nejběžnější technologii výroby svítiplynu – karbonizaci uhlí. V šedesátých letech zažila firma „F. Schmitt, K. k. priv. Wollwarenfabriken B. Aicha und Iserthal“ velký rozmach a rozrostla se o dvě velké pobočky v Semilech a v Řekách u Semil. Českodubský podnik zvyšoval pro-

dukci a jeho areál byl modernizován. V průběhu šedesátých let došlo k rozšíření dolní továrny o několik objektů a provozoven. Plynárna již nestačila pokrýt spotřebu plynu, a tak byla v roce 1868 rozšířena o další plynojem59 a do roku 1872 i o několik pomocných zděných a pravděpodobně i dřevěných objektů. Kapacita obou plynojemů se zvýšila celkem na přibližně 46 000 m3.60 Nutno podotknout, že ani z tohoto období se nedochovaly žádné záznamy o spotřebě plynu, ani informace o vnitřním vybavení plynárny a o jeho změnách. Na začátku sedmdesátých let modernizovaná plynárna (Obr. 10) sestávala z původního objektu obdélníkového půdorysu s přidruženým komínem, na který byl přímo napojen první obezděný plynojem osmiúhelníkového půdorysu. Druhý obezděný plynojem stejného půdorysu vznikl opodál. Mezi hlavní budovou plynárny a areálem dolní továrny bylo postaveno několik doprovodných staveb, především skladů. Objekty měly podle obrazových pramenů nedekorovanou fasádu a bílou omítku, tedy kromě jedné dřevěné budovy, a tvořily jednotný komplex (Obr. 11). Před modernizací byla plynárna využívána výhradně k soukromým účelům – k osvětlení majetku rodiny Schmittových; po jejím rozšíření však měla firma 55

Studie

Simona Nosková | Nejstarší podnikové plynárny u textilních firem v severních Čechách

Obr. 11_Schmittova plynárna na konci 19. století. Die GrossIndustrie Österreichs: Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. Band 4. Textilindustrie. Wien: Leopold Weiss, 1898, s. 176–177.

Schmitt zřejmě přebytky plynu, proto jej nabídla městu Český Dub. V letech 1872 a 1873 tak došlo k plynofikaci Českého Dubu a firma Schmitt instalovala 30 lamp okolo náměstí a v přilehlých ulicích. Plynárna byla poměrně dlouho využívána pro veřejné účely. Město navíc platilo firmě pouze za čistou spotřebu plynu. Zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, jak velkou část produkce plynu využilo město. Komplex plynárny zůstal dlouhou dobu prakticky nezměněn, došlo jen k několika stavebním úpravám. Do devadesátých let 19. století byla dřevěná budova mezi plynárnou a továrním areálem nahrazena zděným objektem a vedle druhého plynojemu vznikla nová dřevěná stavba. To už se však využití plynárny pro osvětlení továrních areálů chýlilo ke svému konci. Mezi lety 1884 a 1885 bylo totiž nahrazeno elektrickým osvětlením, které navrhla firma Siemens & Halske. Jeho zavedení korespondovalo s významným rozšířením dolní továrny v průběhu osmdesátých let. Zatím nebylo prokázáno, že by byl plyn v českodubských továrnách využit i k pohonu strojů pomocí plynosacích motorů. Ke kompletní elektrifikaci továren došlo v roce 1896, takže tovární areály přestaly plynárnu využívat. I nadále však sloužila k osvětlení některých domů pro zaměstnance firmy a jedné z výše zmíněných vil (Blaschkovy vily)61 a především k napájení lamp městského osvětlení. Je pravděpodobné, že došlo ke snížení produkce plynu, její hodnoty však nejsou známy. 56

Plynárna fungovala do roku 1924 v téměř nezměněné podobě. V roce 1923 však s vydatnou pomocí firmy Schmitt proběhla elektrifikace Českého Dubu a plynárna tak zcela pozbyla svůj účel. Mnohé další objekty dolní továrny pak čekal stejný osud. Během hospodářské krize uzavíraly českodubské továrny postupně jednotlivé provozy, až nakonec v roce 1933 zavřely i poslední. Mezi lety 1939 a 1940 probíhala likvidace zřejmě již zchátralých objektů dolní továrny. Plynárna však zůstala zachována a byla nabídnuta k prodeji. Většina materiálů uložených ve fondu F. Schmitt62 se vztahuje právě k tomuto období. Nakonec však došlo i na částečnou likvidaci plynárny. Přilehlé pomocné stavby byly zbourány mezi lety 1943 a 1945. Kdy přesně došlo ke zbourání plynojemů, není z pramenů zcela jasné, nicméně jeden z nich stál ještě v roce 1997. Do dnešních dnů se z plynárny zachovaly jen dva objekty – hlavní budova obdélníkového půdorysu a objekt ležící mezi plynárnou a areálem dolní továrny. Oba dnes slouží jako garáže a jsou v soukromých rukou.

sign. II/1, kniha č. 1. 62_SOkA Liberec, FS, inv. č. 167, sign. III/2b, kart. 18. 63_Zajistit osvětlení patřilo

Závěr Dokumentovat osud odbornou literaturou zapomenutých podnikových plynáren jako technických celků je obtížný úkol, jelikož dochované archivní materiály jsou velice torzovité. I přesto je však na čtyřech sledovaných objektech možné zmapovat variabilitu tehdy používaných technických řešení plynáren. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

k programu moderní komunální politiky měst, jež chtěla přinést blaho obyvatelům řádně platícím daně.Lenderová, M., T. Jiránek a H. Doušová. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století, 1. Dějiny hmotné kultury. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2001, s. 61.

XVIII 2017 1

Katedra historie FP TUL

Stavební konstrukce plynáren a plynojemů měly různou podobu. V případě libereckého objektu byl provoz plynárny a plynojemu skryt v jedné velké stavbě, zatímco plynárny ve Svárově a v Železném Brodě získaly samostatně stojící plynojemy, postavené v čistě technické formě, bez obezdění a jakéhokoliv dekoru. Naopak dva obezděné plynojemy s bílou fasádou vznikly u Schmittovy plynárny v Českém Dubu, jejíž objekty vytvářely malý samostatný komplex situovaný poblíž jedné z českodubských textilních továren. Dalším sledovatelným aspektem je vzájemná poloha plynáren a textilních továren. Ve dvou případech byly technické stavby zbudovány ve větší vzdálenosti od továrních areálů, nebo tam byly přesunuty. V případě liberecké plynárny se tak stalo po deseti letech provozu, kdy bylo zařízení přestěhováno do nově postavené budovy dál od továrního areálu. Českodubská plynárna vznikla na zelené louce poblíž tzv. dolní továrny. Naproti tomu plynárny ve Svárově a Železném Brodě byly vybudovány na okrajích areálů textilních továren a staly se tak integrální součástí výrobních komplexů. Zajímavou otázkou je též případné rozšíření plynáren. To je známo u liberecké a českodubské technické stavby. Liberecké zařízení bylo v polovině 50. let přesunuto z jednoho postranního továrního objektu do nové, vlastní budovy. Českodubská plynárna byla na konci 60. let, tedy po necelé dekádě výrobního provozu, doplněna o nový plynojem. Stalo se tak, stejně jako v případě libereckého objektu, v rámci výrazného rozšíření areálu továrny, kdy bylo potřeba více plynových lamp pro osvětlení provozu. Rozdíl byl i v technologiích výroby. Schmittova plynárna vyráběla hned od svého založení svítiplyn karbonizací hnědého uhlí, zatímco technické stavby pro výrobu plynu u Liebiegových podniků využívaly do menší či větší míry břidlici, vápenec i uhlí, což zřejmě souviselo s tím, že rodina Liebiegů vlastnila břidlicové a vápencové lomy. Jediné zařízení, kde uhlí zřejmě nebylo vůbec využíváno, představovala plynárna v Železném Brodě, jež zpracovávala jen břidlici a vápenec z nedalekých lomů. Otázku, jak byly využívány vedlejší produkty vznikající při výrobě plynu, je třeba zodpovědět ještě v dalších výzkumech.

Plynárny měly také rozličný osud. Liberecký objekt našel po ztrátě své funkce jiný účel: ve 20. letech 20. století zde byla zřízena hasičská zbrojnice. Původní objekt byl zbořen a na jeho místě vznikla nová budova, která exteriérově prakticky nezměněná stojí dodnes. Nacházejí se v ní garáže, kanceláře a byty. Českodubský komplex plynárny sloužil po ztrátě své funkce taktéž ve druhé dekádě 20. století zřejmě jako sklad a ve 40. letech byl částečně demolován. Dnes se ve dvou zbývajících objektech nalézají garáže. Demolice dvou dalších celků, oddělených plynojemů ve Svárově a v Železném Brodě, může korespondovat se skutečností, že jednoúčelové budovy bylo a je velmi těžké uzpůsobit k novému využití. Díky velmi zdařilé konverzi plynojemů např. ve Vídni víme, že to jde i v případě tohoto typu technických objektů. Vedla k tomu však velmi dlouhá cesta, spojená s celospolečenským uvědoměním si významu industriálního dědictví. Malé samostatně stojící plynojemy na začátku 20. století tedy prakticky neměly žádnou šanci na své uchování. Zůstává velmi zajímavou otázkou, kým byly plynárny využívány. Zatímco Liebiegovy plynárny měly ryze soukromý charakter a sloužily jen k osvětlení továrních areálů, českodubská technická stavba významně přispěla k rozvoji nejen firmy, ale i města Český Dub, jelikož plyn byl nabídnut k napájení veřejného osvětlení, čímž tato technická stavba povznesla estetiku města a pomohla zvýšit bezpečnost ulic v noci.63 Plynárnu město využívalo více než čtyřicet let, tedy déle, než napájela lampy v továrních areálech. Plynové osvětlení umožnilo firmám nárůst a zefektivnění vlastní průmyslové výroby. Produkty mohly dosáhnout vyšší kvality a navíc, přestože byla prodloužena pracovní doba, nové osvětlení zlepšilo pracovní podmínky zaměstnanců firmy. Konkrétní dopady je však nutné ještě hlouběji prozkoumat. Podnikové plynárny se staly významným prvkem pro modernizaci firem a areálů továren a představují pozoruhodnou rozvodnou síť energie ještě před elektrifikací. Do budoucna by bylo jistě zajímavé prozkoumat možnost užití plynu k pohonu strojů v továrních areálech, k výrobě elektrické energie atp.

Studie

Horní Dušnice – area survey of mountain village

A bstra c t

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | This text

brings out results of the area survey of the Horní Dušnice mountain village. Survey targeted historical village buildings and individual examples of popular architecture. Horní Dušnice is a place with authentic and especially preserved building stock with potential of village monument reservation. This study focuses on history, urban and building development of the village and offers catalogue of most valued and important constructions including images and maps.

ke y w ords

K l í čová slova

Horní Dušnice

Krkonoše

Popular architecture

lidová architektura

Area survey

plošný průzkum

Monument preservation

památková péče

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka

Dolní část zástavby, pohled od jihu, říjen 2013 Foto M. Ouhrabka

zemí západních Krkonoš představuje oblast s vysokou mírou dochování vesnických staveb. Zdejší historický stavební fond, vyvíjející se především od první poloviny 18. století do počátku 20. století, je charakterizován dlouhodobým využíváním roubených konstrukcí. V letech 2013–2017 zde proběhl terénní plošný průzkum vesnických sídel a staveb, jehož obecné poznatky a závěry byly již publikovány ve Fontes Nissae.1 Horní Dušnice byla pro svoji kompaktní historickou strukturu bez novodobých historických zásahů vybrána pro podrobnější zpracování. Plošný průzkum se obecně dotýkal veškeré zástavby, tzn. nejen staveb lidové architektury, ale všech objektů vybraného vesnického sídla. Celkem bylo v rámci lokality Horní Dušnice zdokumentováno sedmdesát čísel popisných a desítky dalších samostatně stojících hospodářských a doplňkových staveb. Pozornost byla věnována i extravilánu a změnám sídelní struktury. Dokumentace interiéru staveb nebyla ve většině případů umožněna, dokumentace interiéru však ani není primárním cílem plošných průzkumů. Z tohoto úhlu XVIII 2017 1

je nutné vnímat i hodnocení zástavby, které je zpravidla určováno na základě exteriéru a hodnot, kterými se objekt či areál podílí na venkovské zástavbě. Poznatky z terénní dokumentace byly doplněny o studium archivních pramenů, které poskytly řadu nových informací k historii obce, k vývoji zástavby i k podobě jednotlivých usedlostí. Historicky významné a nejcennější stavby, dochované v autentické podobě do současnosti, byly vybrány k podrobnějšímu zpracování v podobě předloženého katalogu. Relativně izolovaná horská ves Horní Dušnice patří k nejvýše položené hranici souvislejšího pásu osídlení situovaného ve svazích nad levými břehy Jizery. Vesnice byla založena v kotlině Dušnického potoka, který je přítokem Vejpalice (Vejpalického potoka) odtékajícím dále kolmým údolím do Jizery. Zástavba Horní Dušnice oproti sousedním typicky rozptýleným lokalitám tvoří pravidelnější strukturu využívající tvar a celý průběh sevřeného údolí. K jednotlivým domům patřily krátké, k ose údolí kolmo orientované pruhy polností táhnoucí se na prudkých svazích

1_KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury. FontesNissae. Prameny Nisy XV, 2014, č. 2. Liberec 2014, s. 57-73. ISSN 1213509-7 a KOLKA, M., T. KONVALINKOVÁ a M. OUHRABKA. Plošné průzkumy vesnických sídel a lidové architektury. Metodika a aktuální příklady z území Libereckého kraje. FontesNissae XIV, 2013, č. 2. Liberec, s. 51–69. ISSN 1213509-7.

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Pohled z úbočí Mikšova vršku k východu do údolí Vejpalického potoka. V popředí dobře rozeznatelné domy čp. 67, 28 a 65 v podobě charakteristické pro nejmladší roubenou vrstvu z přelomu 19. a 20. století. Za nimi je patrná podezdívka po shořelém mlýnu čp. 28 a zbytky náhonů stále přivádějící přes pozemek vodu. Ve střední části stojí usedlost čp. 16, zachycena zde v původní podobě před modernizací ze sklonku 19. století. V pozadí snímku se nachází rozptýlená zástavba ilustrující pestrou typologii a dlouhý stavební vývoj jednotlivých usedlostí. Za pozornost stojí dům v levé horní části snímku. Chalupa čp. 51 náležící již ke Stromkovicím je zachycena a dochována ve formách naznačujících její výrazně starší původ. Snímek pořízen okolo roku 1895. Sbírka fotografií Vlastivědného Muzea Vysoké nad Jizerou

k hranici lesa.2 Domy jsou víceméně uskupeny podél okružní vrstevnicové cesty procházející asi ve třetině výšky údolí. Některé usedlosti byly především v horní části vsi situovány těsně při hraně lesa, využívajíce relativně mírnější část svahu. Mladší objekty vznikaly zpravidla již bez hospodářského zázemí na méně výhodných místech pozemků náležících již existujícím usedlostem. Pod soutokem potoků vně samotné kotliny byl situován mlýn. Několik chalup bylo postaveno ve vedlejším údolí Vejpalice. Ke katastru Horní Dušnice patří i enkláva Rezek, dříve zvaná též Jeruzalém. Vznikla východně od vesnice v sedle pod Preislerovým kopcem. Koncentrovaná zástavba několika málo chalup vyrostlá v blízkosti panské hájovny využívala výhodné polohy na cestě spojující Rokytnici s Jilemnicí. Shodnou trasu kopírovala pozdější císařská silnice. Lokalita byla historicky rozdělena mezi katastry Horní Dušnice (západně od silnice) a Vítkovic (východně od silnice). 60

Stručný historický vývoj Založení vesnice pochází z mladší novověké fáze kolonizace vyšších horských poloh a patří k nejsevernější výspě českojazyčného osídlení. Oblast náležela jilemnickému panství, respektive panství Branná-Jilemnice, které bylo od počátku 18. století až do konce vrchnostenské správy v držení rodu Harrachů. Počátky výstavby v dané lokalitě nejsou pro torzovitost pramenné základny zatím zcela uspokojivě osvětleny.3 Vesnice byla nejspíše založena na vymýcených dominikálních pozemcích jilemnické vrchnosti na přelomu 17. a 18. století a obyvatelstvo z dominikálních gruntů odvádělo za užívání nájem.4 Za první nepřímou zmínku o sídle je v literatuře považováno pojmenování Dušnický potok, doložené k roku 1664.5 Samotné jméno Dušnice se poprvé objevuje až v zápise matriky farnosti v Rokytnici nad Jizerou6 z 30. září 1724.7 Jméno Dušnice se má odvíjet od názvu potoka, který se přenesl na osídlení dvou vsí při jeho počátku (Horní) a jeho ústí (Dolní)

2_Oproti přesně rozvržené urbanistické struktuře řady nově zakládaných barokních vesnic není v případě Horní Dušnice tato rovnoměrnost patrná a rozmístění domů a šíře polností reaguje spíše na konkrétní terénní situace. 3_V případě Horní Dušnice je v SOA Zámrsk dochovaná samostatná ucelená pozemková kniha pocházející až z roku 1793. Ta však odkazuje k posledním zápisům z druhé poloviny 18. století umístěným ve starší nedohledané knize. 4_V Hornodušnické pozemkové knize jsou k roku 1793 vloženy k jednotlivým domů smlouvy, kdy usedlí zakupují od vrchnostenského hospodářského úřadu příslušné obhospodařované pozemky do dědičné držby. Prodej je podmíněn volným přístupem pro těžbu dřeva a převzetí případného odvodu naturálií pro výživu vojska v době konfliktu. Povinnost platit z gruntu nájem však uživatelům stále zůstala. Například Matěj Brumlich z čp. 1 koupil pozemek za 11 zlatých a každoročně odváděl 37 a půl krejcaru. Smlouvu stvrzuje Josef Erben, vrchní, a Jan Antonín Graupar, správní. SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 1a. 5_PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I. Praha: Česká akademie věd a umění v Praze, 1947, s. 444. 6_Farní příslušnost Horní Dušnice byla historicky rozdělena mezi Rokytnici a Jablonec nad Jizerou. 7_SOA Zámrsk. Sbírka matrik Východočeského kraje, FÚ Rokytnice nad Jizerou, sign 5105, matrika NO 1696–1741, s. 334.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Současný pohled se shodného stanoviště ilustruje proměnu zástavby a zemědělských pozemků v průběhu 20. století, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

do Jizery.8 Jako alternativní vysvětlení se nabízí vztah výstavby z částí původních zádušních pozemků jabloneckého kostela. Pojmenování ve tvaru Horní Dušnice9 je poprvé zapsáno opět v matrice rokytnické farnosti k roku 1739.10 Vztah Dolní Dušnice a Horní Dušnice oddělených katastrem Bratrouchova se rovněž nepodařilo úplně rozklíčovat. Přestože minimálně do 60. let 18. století se stále vyskytuje prosté označení Dušnice využívané pro obě lokality, je patrné, že jejich vývoj

8_V současnosti se název Dušnický potok používá pouze na pravobřežní přítok Vejpalického potoka. 9_Kromě oficiálního názvu se poměrně záhy vžívá lehce posměšné lidové označení Krosnov, které je odvozené od nutnosti nošení věcí ve strmém terénu v tzv. krosnách na zádech. Toto alternativní toponymum je zaznamenáno již na tzv. Grauparově mapě z roku 1765. Mapa stabilního katastru z roku 1842 navíc dokládá pomístní označení částí vsi Mikšů vršek vztahující se na pravobřežní část Dušnického údolí a název Vejpalice označující údolí Vejpalického potoka a levobřežní část Dušnického údolí. 10_SOA Zámrsk. Sbírka matrik Východočeského kraje, FÚ Rokytnice nad Jizerou, sign. 5105, matrika NO 1696–1741 s. 569. 11_Zpětnou návazností zápisů jabloneckých pozemkových knih lze doložit nejstarší dochované zápisy týkající se prodeje domů v Dolní Dušnici již od druhé poloviny 17. století. SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kniha č. 42, fol. 154a. 12_SOkA Semily, Místní národní výbor Horní Dušnice 1945–1976, inv. č. 16. 13_ELSNER, Vincenz. Heimatskunde des Rochlitzer Gerichtsbezirkes. Rochlitz: Selbstverlag, 1893, s. 162.

XVIII 2017 1

není historicky významněji propojený. Dolní Dušnice vznikla přímo ve svazích levého břehu Jizery v podobě rozptýlené zástavby využívající co nejvíce složitý a příkrý terén. Správně náležela obci Jablonec nad Jizerou a zůstalo tak i po vzniku Josefského katastru.11 Naproti tomu Horní Dušnice se během josefinských katastrálních úprav stala samostatnou katastrální obcí, pod kterou patřila i část enklávy Rezek. Po zrušení patrimoniální správy v roce 1850 se obec dostala postupně pod administrativu správních okresů Vrchlabí, Rokytnice nad Jizerou a Jilemnice a soudních okresů Vysoké nad Jizerou a Rokytnice nad Jizerou. Mezi lety 1938 a 1945 byla Horní Dušnice i se souvislejším pásmem českého osídlení připojena k německému záboru. Rok po elektrifikaci obce došlo v roce 1960 ke sloučení se Stromkovicemi pod společným názvem Horská, který však byl vzápětí změněn zpět na Horní Dušnici. Vzhledem ke stálému úbytku obyvatel se nakonec roku 1976 Horní Dušnice stala součástí Jablonce nad Jizerou.12 Škola v Horní Dušnici fungovala od roku 1810. Mezi lety 1844 a 1891 školáci docházeli do školy v Bratrouchově. V roce 1891 byla dokončena novostavba hornodušnické školy pod čp. 66.13 Výuka zde skončila v roce 1960 a děti nadále docházely do stromkovické jednotřídky a posléze do Jablonce nad Jizerou. 61

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Urbanistický vývoj Urbanistický vývoj této relativně mladé obce se dá vyčíst díky dochované souvislé řadě čísel popisných. Porovnáním této řady s archivními prameny a dostupnými podrobnějšími mapovými podklady lze dále poměrně přesně určit i proměny zástavby od poloviny 18. století až do současnosti. Nejstarším pramenem, který dokládá podobu vesnice již k roku 1765, je Grauparova mapa velkostatku Jilemnice.14 Horní Dušnice je zde poměrně podrobně zakreslena včetně jednotlivých domů ve shodné urbanistické struktuře. V jižní části se nachází zvýrazněný objekt mlýna (čp. 15). Přesné umístění a počet tehdy stojících objektů nelze jednoznačně potvrdit s ohledem na věrohodnost zákresu i vzhledem k lokálním poškozením a nečitelnosti mapy. Obdobný, jen méně podrobný stav zachycuje 1. vojenské (josefské) mapování z 60. až 80. let 18. století.15 Shodně je zde vyznačen mlýn čp. 15 i základní struktura sídla. S mírně odlišným průběhem je zakreslena podoba cest. V obou mapových podkladech však rozvržení sídla odpovídá stavu k prvnímu číslování domů v průběhu let 1770–1771. Tehdy patřilo

k Horní Dušnici celkem 41 usedlostí. Číslování kopíruje tvar sídla a začínalo od severozápadu směrem k jihu po západní straně až na křižovatku k bývalému mlýnu čp. 15. Zde se obracelo zpátky k severu (s odbočkou k čp. 17 na východ do údolí Vejpalického potoka) až na severovýchodní konec vesnice k čp. 31. Zde stoupá do východní stráně a pokračuje ve vyšší enklávě domů čp. 32–39. Číslování končí dvěma objekty na Rezku s označením čísly popisnými 40 a 41. Tyto nejstarší „kmenové“ usedlosti byly vysazeny rovnoměrně po celém údolí Dušnického potoka s navazujícími pozemky stoupajícími do strmých svahů nad údolím. Zajímavé je vysazení části usedlostí (čp. 1, 2, 32–39) na obou stranách vyšších poloh nad údolím s výrazně menšími, ale i méně strmými pozemky. Mladší zástavba tuto pravidelně rozprostřenou strukturu zahušťuje. Do roku 1787 přibyl dům s čp. 4216, hned v následujících letech do přelomu 1792/3 vzniklo dalších 5 domů (čp. 43, čp. 44, čp. 45, čp. 46 a čp. 47).17 K následujícímu roku 1793 je poprvé zmíněn dům čp. 48.18 Další postupný nárůst zástavby je patrný díky mapě

14_VALENTA, Aleš. Grauparova mapa velkostatku Jilemnice. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, s. 126. ISBN 978-80-7535-023-7. 15_přístupné na portálu: http:// oldmaps.geolab.cz 16_SOA Zámrsk, VS Jilemnice, inv. č. 1063, kart. č. 360. 17_SOA Zámrsk, VS Jilemnice, inv. č. 1113, kart. č. 407. 18_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy Okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 216a.

Výřez z tzv. Grauparovy mapy velkostatku Jilemnice z roku 1765. Horní Dušnice označena písmenem Q a doplněna názvem Krosnov situovaným nad částí zástavby údolí Vejpalice. Bývalý mlýn čp. 15 s červeně vybarveným kolem je situován při soutoku potoků. Reprodukce z knihy: VALENTA, Aleš. Grauparova mapa velkostatku Jilemnice. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, s. 126. ISBN 97880-7535-023-7. Originál uložen v SOA Zámrsk ve fondu Ústřední správy Harrachů.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

19_K čp. 49 a čp. 50 doloženy první zápisy k roku 1826, k čp. 51 k roku 1835, u čp. 52 k roku 1837, dům čp. 53 legalizován k roku 1840, ale postaven již v roce 1790, čp. 54 legalizováno roku 1840, vzniklo rozdělením domu čp. 37 v roce 1830, čp. 55 legalizováno v roce 1840, vyčleněno z části domu čp. 49 k roku 1810, čp. 56 legalizováno v roce 1840, postaveno „před dlouhým časem“ a dům s čp. 57 legalizován k roku 1840 a postaven v roce 1838. SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 222–257. 20_Konkrétní výměry a využití parcel jsou v rámci protokolu ke stabilnímu katastru k roku 1843 následující: 112 jiter a 415 sáhů polí, 36 jiter a 1250 sáhů luk, 435 sáhů luk s ovocnými stromy, 2 jitra a 121 sáhů luk s dřevinami, 135 sáhů zeleninových zahrad, 7 sáhů 1409 sáhů pastvin, 762 sáhů pastvin s dřevinami, 163 sáhů lesů s tvrdým dřevem, 660 jiter a 1406 sáhů s měkkým dřevem, 6 jiter a 1481 sáhů půdy ladem, 525 sáhů vodních toků, 9 jiter a 1333 sáhů cest a zastavěná plocha 1 jitro a 863 sáhů. Zdroj: SOA Zámrsk, VS Jilemnice, inv. č. 683, kn. 681. 21_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, k čp. 60 fol. 273–274.

Tzv. císařský otisk stabilního katastru z roku 1842. Ústřední archiv zeměměřičství a katastru

stabilního katastru a indikační skice, které zachycují k polovině 19. století již celkem 57 usedlostí.19 Plošná výměra obce tehdy činila celkem 839 jiter a 704 sáhů. Největší podíl plochy zabíraly lesy, pole a louky, minimální rozlohu potom zaujímaly zahrady.20 Pravděpodobně mezi lety 1842 a 1879 vznikaly domy s čp. 58, 59 a 60 (ten postaven roku 1867)21, mezi roky 1879 a 1891 pak čp. 61–67. Nejmladší vrstva domů s čísly popisnýXVIII 2017 1

mi 68–70 pochází až z průběhu 20. století. Kromě kontinuálního růstu zástavby však v průběhu 19. – 20. století několik usedlostí zaniklo. Tyto změny vedou k přesunu některých čísel popisných a rozrušení dosavadní jasně čitelné struktury. Nejstarší změna se týká domu čp. 28. Původní usedlost byla situována v SV části vesnice mezi čp. 27 a 29, čemuž odpovídá i rozvržení parcelace. Tato usedlost velmi brzy zani63

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

ká a pravděpodobně již krátce po roce 1805 se čp. 28 přesunulo na nově postavený druhý mlýn v jižní části při Dušnickém potoku.22 I ten však již ke konci 19. století neexistuje (k roku 1888 zmiňováno ve vodní knize mlýnské shořeliště) a číslo 28 se opět přesouvá, tentokrát na objekt dnešního čp. 28 stojící přibližně v místě původní hospodářské stavby k mlýnu.23 V průběhu první poloviny 20. století, do roku 1953, zcela zanikly další usedlosti čp. 38, 43, 44. Tato čísla přešla na domy původně vítkovické části Rezku, připojené k Dušnici po polovině 20. století. Dále dvojdům s čp. 49/55, přičemž čp. 49 přešlo na Rezek a čp. 55 na novostavbu rekreační chatky. Po polovině 20. století dále zanikaly domy čp. 21 (dnes číslo přesunuto na rekreační chatu) a nejspíš i domy čp. 58 a 59, u kterých se původní umístění nepodařilo dohledat. Poslední, dnes již zaniklou usedlostí je čp. 60, které stálo v blízkosti čp. 19 a čp. 62 a číslo popisné zůstalo neobsazené. Počet obyvatel kolísal v průběhu historie mezi maximem kolem 462 lidí v roce 184324 s výraznými poklesy po první světové válce s 291 obyvateli k roku 1930 a následně i po druhé světové válce se 134 lidmi v roce 1950 a současným minimem s necelými čtyřmi desítkami trvale žijících.25

Stavební podoba sídla a domů Dobu výstavby odráží i podoba jednotlivých domů. V obecnějším měřítku se převažující obraz vesnice nijak nevymyká místně obvyklému typu domu v regionu západních Krkonoš.26 Tradiční podobu domu z období od poloviny 18. století přibližně do poloviny 19. století nejvíce charakterizuje přízemní stavba s roubenou světnicí a většinou zděným hospodářským dílem. U nejstarších domů lze doložit i existenci roubené hospodářské části včetně chlévů, které byly později z praktických důvodů vyzdívány. Vzhledem k svažitému terénu je dům zpravidla orientován podélně s vrstevnicí a rozdíl výšek svahu vyrovnává vysoká podezdívka. Vstupní průčelí odvrácené od svahu předstupují zděné rampy zápraží a krytá zádveří s navazujícími záchody. Tato zádveří bývala také doplňována až později kvůli náročným klimatickým podmínkám a komfortnějšímu vstupu do domu. Sedlové střechy mívají relativně široké rozpětí rozšířené 64

námětky. K zadnímu podélnému průčelí se zpravidla přimyká přístěnek krytý přesahem střechy dotýkající se opěrné zdi protisvahu. Před štítová průčelí často bývají umístěny terasy předzahrádky. Chlév je většinou přístupný pouze ze síně. Výjimkou jsou domy čp. 36 a čp. 11, kde je vstup do chléva umožněn i samostatně přímo z kamenné rampy zápraží. Roubené konstrukce charakterizují nárožní přesahy horních řad trámů. Výrazný prvek představují rozměrné nakládací vikýře, umožňující jednoduchou manipulaci a přístup ze svahu do podstřeší. Tyto vikýře často přerůstají v regulérní bedněné seníky nebo kolmé obytné přístavby využívané později jako letní byty. Štíty bývají bedněné, dnes skládané do podoby jednodušších lomenic, historická fotodokumentace zachycuje i bohatší víceetážové lomenice zakončené kabřinci. Záklopová prkna, v minulosti zde pravděpodobně běžná, se do současnosti žádná nedochovala. Obvyklé je také využití bohatě tvarovaných obložek okenních otvorů. Historickou střešní krytinou bývaly slaměné došky v kombinaci s dřevěným šindelem. Roubení bylo ponecháno bez omítek či krycích nátěrů, chráněno pravděpodobně pouze s konzervačním nátěrem a spárami bílenými vápnem. Historickou podobu zástavby doplňuje relativně velké množství dochovaných hospodářských objektů, a to především stodol, stodůlek či seníků. Tyto převážně roubené stavby bývají na rozdíl od obytných domů zpravidla orientovány kolmo ke svahu, přičemž sklon vyrovnávají zděné pilíře nebo podezdívky. Spíše ojediněle se vyskytují i menší roubené přístodůlky navazující pod jednou střechou na hospodářský díl domu (např. čp. 30, 36, historická podoba čp. 16). V posledních letech 19. a na počátku 20. století se podoba zástavby částečně proměnila, stavební tradice roubeného domu však stále přetrvávala (neznamená to však, že se zděné objekty v menší míře nerealizovaly). Pro toto období se stalo příznačné využití dostupného průmyslově zpracovaného řeziva. Roubené stěny se začaly obkládat svislým i vodorovným obkladem. Vstupy chalup chránila již zmíněná bedněná zádveří. Celkovou podobu chalup doplňovaly ozvuky eklektického a secesního dekoru včetně využití různobarevných krycích nátěrů. V souvislosti s rozšířením obytné kapacity byly domy zvyšovány o bedněná polopatra doprovázená

22_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337. 23_Dle situace na indikační skice. 24_PALACKÝ, František. Popis králowstwí Českého čili Podrobné poznamenání. Praha: J. G. Kalve, 1848, s. 125. 25_Zdroj: Český statistický úřad, https://www.czso.cz/ 26_Viz pozn. 1.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Památkové hodnocení zástavby Horní Dušnice. Podklad mapy: katastrální mapa ČÚZK Grafické zpracovaní a vyhodnocení T. Konvalinková, M. Ouhrabka, V. Vrabec

27_Kameny zde byly vršeny do vysokých kupovitých útvarů, proto i pojmenování hrobky. Ty jsou umístěny volně po obhospodařovávaných pozemcích. Systematičtější shromažďování do valů či výstavba kamenných zídek, známé z jiných regionů, zde nejsou charakteristické.

XVIII 2017 1

častým využitím vaznicových krovů. Vlivem domácí a později průmyslové výroby se během druhé poloviny 19. století utvářela mladší stavební vrstva s domy bez hospodářského zázemí. Jde především o domy s oboustranně obytnou dispozicí, která umožnila navýšení ubytovacích i výrobních prostor. Domy s oboustranně obytnou dispozicí většinou nedisponují většími obhospodařovanými pozemky. Zajímavostí je i druhotné zobytnění původních hospodářských částí, které vedlo k rozdělení domu mezi dva samostatné majitele včetně vytvoření nového čísla popisného jako v případě zaniklých dvojdomů s čp. 49–55 a čp. 37–54. Ve zkoumané oblasti se jako jistá krkonošská zvláštnost vyskytují domovní zvoničky (u domu čp. 9) nebo kříže s korpusy Krista na obytných či doplňkových stavbách (stodola

u čp. 10). Specifickým stavebním i určitým dekorativním detailem oblasti je provedení jedné řady režných cihel mezi podezdívku a spodní trám roubení (např. dům čp. 45, 46). Jde o charakteristický detail krkonošské stavební provenience z počátku 20. století. Vzhledem ke špatným klimatickým podmínkám a svažitému terénu bylo zdejší zemědělství extrémně náročné a nevýnosné. Potenciál pro využití pozemků vhodných pro obhospodaření byl maximálně využit. Zbytek relativně velikého katastru sídla přesto tvořily lesní porost a horské louky. Nepříliš úrodná kamenitá půda navíc vyžadovala velmi složitou přípravu – kamenné snosy, tzv. hrobky, vysbírané z polí, tvoří dodnes velmi výrazné reliéfní prvky.27 Početné a vydatné prameny musely být regulovány a využity např. pro chlazení 65

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Studie

Grafické znázornění vývoje zástavby Podklad mapy: katastrální mapa ČÚZK Grafické zpracovaní a vyhodnocení T. Konvalinková, M. Ouhrabka, V. Vrabec

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohled na spodní část zástavby od jihu. Části dobře a kompaktně dochovaných domů nesou charakteristické modernizační úpravy druhé poloviny 20. století v podobě mladších eternitových obkladů a zvětšených okenních otvorů a výplní, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

Pohled na horní část vesnice od severu. Enklávu autenticky dochovaných objektů doprovází stále udržované zemědělské pozemky, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

Levobřežní svahy údolí od západu. V kontrastu se sněhovou pokrývkou jsou dobře rozeznatelné jednotlivé pruhy zemědělských pozemků zvýrazněné náletovými dřevinami na mezích, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

28_Např. „svobodný byt při teple a světle a jeden soudek brambor“ u čp. 1.

XVIII 2017 1

potravin v tzv. mlíčnicích a jako studánky u jednotlivých usedlostí. Hlavní pěstovanou plodinou byly především brambory, méně potom obilniny. Chov hospodářských zvířat se omezoval pouze na jednotlivé kusy hovězího dobytka či koz. Vzhledem k těžkým životním podmínkám tak není sociální struktura obce a zástavby proti níže usazeným lokalitám výrazně stratifikována. Sociální status obyvatel, který byl shodně klasifikován

v kategorii chalupník, se obecně projevuje maximálně ve velikosti půdorysů domu. Skromné živobytí dokládá i popis domů bez významnějšího náčiní či zvířat nebo velikosti výminků.28 Obživu dále zajišťovala lesní řemesla a zpracování dřeva, což dokládá i plánovaná přístavba vodních pil v rámci obou dušnických mlýnů čp. 15 i čp. 28 po polovině 19. století. Jako náhradní, ale významný zdroj obživy se rozšířila domácí výroba, pře67

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Dolní hrana údolí Dušnického potoka. Dům v popředí čp. 56 reprezentuje zástupce nejmladší roubené zástavby z konce 19. století, vznikl bez hospodářského zázemí na pozemcích vyhořelého mlýna čp. 28, březen 2017 Foto M. Ouhrabka Enkláva v horní části údolí navozuje historicky věrohodnou představu o podobě zástavby narušené pouze neúměrnou hmotou novostavby čp. 69 z druhé poloviny 20. století, prosinec 2015 Foto M. Ouhrabka Pohled na střední část údolí dokládá výrazné zalesnění historicky obhospodařovaných pozemků, říjen 2013 Foto M. Ouhrabka

devším tkalcovství a tkaní složitých žakárových vzorů.29 Na tradici domácí výroby navazuje průmyslová, která koncem 19. století zcela převážila. Vznik větších textilek podél toku Jizery, jdoucí ruku v ruce s výstavbou silnice a železnice v údolí této řeky, umožnil relativně lepší možnost obživy bez přímé závislosti na zemědělské produkci. V nejmladší tradiční stavební vrstvě se tak vyskytují domy s čistě obytnou funkcí bez hospodářského zázemí se stále přetrvávající roubenou konstrukcí. Dramatický průběh 20. století se na stavební podobě vesnice projevil především v zániku některých usedlostí. Již v první polovině 20. století zcela zaniklo pět usedlostí, ve druhé polovině další čtyři (viz předchozí kapitola). Ačkoliv se Horní Dušnice s jednoznačnou převahou českého obyvatelstva nedotkl poválečný odsun, došlo i zde po druhé světové válce k úbytku obyvatel, kteří dali přednost uvolněným nemovitostem v úrodnějších oblastech. Zemědělství již neplní původní funkci obživy obyvatel a přibývá pozemků, které zůstávají ležet ladem, nebo jsou cíleně zalesňovány. Opuštěné objekty začínají 68

být využívány rekreačně. Nově příchozí chalupáři historické objekty přes řadu bizarních úprav prakticky zakonzervovali. Naopak málo početné, zemědělsky stále činné obyvatelstvo své objekty modernizovalo a přizpůsobilo za účelem stálého bydlení. Provozní a hmotové uspořádání objektů se však téměř nezměnilo. Většinou došlo k vyzdění roubených částí nebo k jejich zakrytí pod eternitový obklad. Díky odlehlosti lokality se novodobá výstavba v podobě běžných dvougeneračních objektů ve vsi omezila prakticky na jediného zástupce (čp. 69) a několik rekreačních chatek. V případě Rezku jsou místně charakteristické roubené objekty situované v ploché části sedla. Poloha domů a pozdější výstavba císařské silnice umožňovaly obyvatelům, živícím se skromným zemědělstvím a prací v lese, nabízet i pohostinství. Ve shodě s tím byla většina objektů ve druhé polovině 20. století upravena pro ubytovací účely. Někdejší panská hájovna byla v nedávné době odstraněna a na jejím místě vyrostl architektonicky podprůměrný naddimenzovaný apartmánový objekt.

29_PILAŘOVÁ, Eliška. Kde končí cesty. Horní Dušnice. Krkonoše XV, 1981, č. 10. Vrchlabí 1981, s. 11.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům čp. 1, pohled od jihozápadu, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

30_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 1a–4a.

Katalog vybraných staveb čp. 1 V roce 1780 chalupu koupil Matěj Brumlich od svého otce Johana Brumlicha za 48 kop. Dále k roku 1802 chalupu s příslušenstvím prodává Matěj Brumlich Václavu Hartigovi za 300 zlatých. Ten ji v roce 1845 prodává za 132 zlatých ovdovělé Marii Hájkové. V roce 1863 přechází vlastnické právo na chalupu na Matěje Hníka, který ji koupil za 640 zlatých. Další zápis uvádí k roku 1875 prodej chalupy Josefu Šimůnkovi za 700 zlatých.30 Dům je situován na severovýchodním konci vsi v horní odlesněné části údolí severně nad průjezdní komunikací. Převážně roubený přízemní objekt stojí v prudkém svahu podélně s vrstevnicí. Sklon svahu vyrovnává podélná vysoká podezdívka, která umožnila umístění sklípku v prostoru pod světnicí. Přístup umožňuje zděná jednostranná rampa přecházející přes zádveří na pavlač. K zadnímu podélnému průčelí se přimyká přístěnek krytý převisem střechy. Plochou střechy navíc prochází manipulační vikýř přístupný z protisvahu. Vnitřní dispozice vychází z trojdílného uspořádání s komorochlévním dílem, který byl již v minulosti zobytněn. Roubení světnice ztužují stěnové kleštiny. Trámy roubení jsou v nárožích spojeny jednoduchými oboustrannými a výrazně plochými rybinovými pláty, přičemž horní trojice trámů, vytvářející průběžný roubený věnec, ční v nárožích v podobě charakteristických výrazných přesahů. Okna světnice jsou dvojitá a dvoukřídlá, dělená

XVIII 2017 1

do kříže s profilovaným rámem. Bývalý chlév je částečně zděný a hladce omítnutý. Nad korunou zdiva probíhá odskočený věnec tří horních trámů roubení. Ve zdi se nachází čtvercový čisticí otvor ústící přes rampu zápraží na hnojiště. Ve štítové stěně chléva je zasazeno v horní části zdiva kastlíkové okno s výraznou suprafenestrou. Komora v zadní části hospodářského dílu je roubená. Ve štítové stěně je osazeno sdružené okno doprovázené výrazným vyřezávaným rámem. Přední štít v podobě dvouetážové lomenice zakrývá eternit. Zadní štít je jednoduše bedněný s přelištováním spár. Střechu pokrývají nakoso kladené plechové šablony čtvercového formátu. Místně méně obvyklé využití masivních trámů spojovaných jednoduchými oboustrannými rybinami a výrazná výška stropů světnice naznačují starší původ domu, který patrně pochází z první poloviny 18. století a je součástí nejstarší vrstvy zástavby obce. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné podobě a ve shodné půdorysné stopě. Nejvýraznější úpravy z přelomu 19. a 20. století představují především bedněné zádveří, podélný přístěnek, rozměrný manipulační vikýř a stěnové kleštiny. Zároveň v této době dochází k úpravě hospodářského dílu na obytné prostory. Hodnotný objekt dokládá vývoj nejstarší vrstvy zástavby vsi včetně charakteristických přístaveb a rozšíření obytných prostor souvisejících se změnou obživy, kdy se lidé orientovali na práce v textilní výrobě. Dům je navíc pečlivě udržován v historicky věrohodném stavu, čímž se výrazně uplatňuje v podobě vsi. 69

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

čp. 3 V roce 1778 kupuje chalupu čp. 3 Ignác Škoda od svého otce Jiřího Škody za sumu 77 kop. Ten již předtím přikupuje v roce 1756 grunt čp. 4 po svém zemřelém tchánovi Jiříku Vackovi za 115 kop a později ji prodává druhému synu Janovi. K roku 1824 prodává Ignác Škoda chalupu Matěji Markovi z Bratrouchova za sumu 200 zlatých. Od něj chalupu kupuje v roce 1851 v zastoupení nezletilý Jan Škoda (Ignácův synovec) za 910 zlatých.31 Dům se nachází na severovýchodním konci vsi, a to na severním svahu údolí pod průjezdní komunikací. Přízemní zděný objekt obdélného půdorysu je orientován s vrstevnicí svahu. Vstupní jihovýchodní průčelí se obrací k potoku. Vnitřní uspořádání domu vychází z tradičního trojdílného členění – zděné světnice, síně a chléva s komorou. Půdorys v severovýchodním směru rozšiřuje navíc roubená jednoprostorová stodola. Vstup do domu uvozený krátkou rampou kryje bedněné zádveří s nástavbou podkrovní obytné komory. Na zadní (severozápadní) podélné průčelí přiléhá v rozsahu světnice a síně bedněný přístěnek krytý přesahem střechy. V ose nad síní prochází střechou rozměrný bedněný manipulační vikýř přístupný z protisvahu. Zděnou konstrukci světnice pokrývá hladká omítka. V případě zdiva chléva, složeného ze sbíraného kamene, jde jen o zbytky omí-

tek. Na provedení okenních výplní a dekoru okenních otvorů je patrný vliv eklektických slohů a secese. Oba štíty jsou jednoduše bedněné. Sedlovou střechu kryjí pásy falcovaného plechu a lepenky. Současná podoba domu pochází z modernizace datovatelné podle použitých dekorů do počátku 20. století. Ve své pozici však objekt patří k nejstarší vrstvě zástavby vsi. Mapa stabilního katastru pocházející z roku 1842 zachycuje dům ve spalné podobě ve shodné půdorysné stopě bez navazující stodoly a manipulačního vikýře. Hodnotný objekt, dokládající dlouhý stavební vývoj, je nositelem úprav charakteristických pro nejmladší vrstvu historické vesnické zástavby. Navíc dobře a autenticky udržovaná stavba hraje významnou roli v celkové podobě intravilánu vesnice.

31_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 11a–15a. 32_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 11a–15a.

areál čp. 4 V roce 1756 přikupuje chalupu čp. 4 Jiří Škoda ke své živnosti u domu čp. 3 po zemřelém tchánovi Jiříku Vackovi za 115 kop. V roce 1800 pak chalupu kupuje od svého otce Jan Škoda za sumu 345 zlatých. K roku 1832 přechází chalupa na syna Ignáce Škodu za 320 zlatých. V roce 1877 pak jsou zapsána vlastnická práva na nezletilého Josefa Škodu.32

Dům čp. 3, pohled od západu, duben 2013 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům čp. 4, pohled od jihu, říjen 2003 Foto Martin Ouhrabka

Roubená stodola stojící severozápadně od obytného domu je situována kolmo ke svahu. Rozdíl výšek terénu vyrovnává při jižním štítovém průčelí trojice pilířků ze sbíraného kamení. Roubenou konstrukci s výraznými nárožními přesahy koncových trámů kryje svislé bednění. Shodně jsou pobity i oba štíty. Sedlová střecha nese lepenkovou krytinu. Dům patří k nejstarší vrstvě zástavby vsi, avšak doba vzniku dochovaného objektu je podle formálních znaků konstrukcí těžko přesně určitelná. Je možné, že současný dům pochází z první poloviny 18. století, ale shodně tak lze výstavbu klást do jeho sklonku. Mladší úpravy v podobě přístaveb zádveří a přístěnku jsou dílem z přelomu 19. a 20. století. Stodola pochází z období před rokem 1842. Mapa stabilního katastru z tohoto roku zaznamenává obě stavby ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Hodnotný a výjimečně uceleně dochovaný areál je důležitý pro celkovou podobu historické zástavby vsi. Dobře udržovaný dům doprovází stodola, která vhodně dokresluje historickou věrohodnost dřívějšího zemědělského provozu domu.

Stodola u čp. 4, pohled od jihu, říjen 2013 Foto M. Ouhrabka

areál čp. 6 33_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 21a–25a.

XVIII 2017 1

Dům se stodolou stojí na severovýchodním konci vesnice, v severním svahu nad blízkou komunikací. Částečně roubený přízemní dům s trojdílnou dispozicí je situován ve svažitém terénu a jižním podélným průčelím se obrací k místní komunikaci. Obdélný půdorys severně rozšiřuje zděný druhý trakt a navazující podélný bedněný přístěnek. Roubení světnice ztužují svislé kleštiny a nárožní spoje překrývají prkna. Trámy místy až do úrovně parapetů nahrazuje omítaná vyzdívka. Vstup krytý bedněným zádveřím se záchodem zpřístupňuje dvouramenná rampa ze sbíraného kamení. V tělesu rampy je zřetelná zabedněná šachta vedoucí od záchodu v zádveří na někdejší hnojiště. Hospodářský díl domu je zděný ze sbíraného kamene a omítnutý jen při vstupním průčelí. Nad zdivem hospodářského dílu probíhá roubený věnec. Sklon sedlové střechy je nad jižním zápražím nastaven námětky. Vnitřní dispozice vychází z trojdílné komorochlévní dispozice, přičemž chlév byl v relativně nedávné době upraven pro obytné účely.

V roce 1777 koupil Josef Halama chalupu čp. 6 po zemřelém Josefovi Stránském za hotovou sumu 300 zlatých. K roku 1806 prodává Josef Halama chalupu nevlastnímu synovi Ignáci Stránskému (sirotkovi po Josefovi Stránském) opět za sumu 300 zlatých. Ale již v roce 1810 Ignác Stránský chalupu prodává Kryštofovi Hartigovi za 2000 zlatých. Tak vysoká suma se výrazně vymyká ostatním prodejům a prakticky vzápětí, tedy v roce 1813 Kryštof Hartig dům prodává Janovi Honců již za sumu 450 zlatých. V roce 1822 chalupu kupuje od Jana Honců Josef Hartig (pravděpodobně syn Kryštofa Hartiga) za sumu 450 zlatých. Dále přechází vlastnické na Josefa Zelinku, který za chalupu s polnostmi v roce 1858 zaplatil 1 400 zlatých. Po dvanácti letech, tedy v roce 1870 kupuje grunt zpět Josef Hartig (pravděpodobně syn Josefa Hartiga staršího) za cenu 2 700 zlatých.33 Dům je situován v severovýchodní části obce, při západním svahu údolí, pod průjezdní silnicí. Samostatně stojící stodola je umístěna severovýchodně od domu. Částečně roubený dům obdélného půdorysu stojí v mírném svahu podélně s jeho vrstevnicí. Vstup 71

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Dům čp. 6, pohled od západu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

do domu uvozený oboustrannou rampou je situovaný na jižním podélném průčelí (odvráceném od průjezdní komunikace). Vstup do síně tradičně chrání bedněné zádveří s navazujícím záchodem. K severnímu podélnému průčelí se přimyká zděný přístěnek krytý přesahem sedlové střechy. Vnitřní uspořádání domu vychází z trojdílného systému, tedy roubené světnice, síně a zděného hospodářského dílu. Ten je dvouprostorově členěn na chlév v jižní části a komoru v severní části. Roubení spočívající na omítané podezdívce chrání vodorovný obklad. Okna světnice jsou dvojitá dvoukřídlá, členěná do kříže. Okenní otvor lemují profilované obložky doplněné pod parapetem vyřezávaným prknem. Zdivo hospodářského dílu je opatřeno hladkou vápennou omítkou. Na východním štítovém průčelí je plocha fasád členěna lizénovými rámy s poli hrubě strukturovaných omítek. Západní štít je v novodobé úpravě jednoduše bedněný. Východní štít rovněž v mladší podobě je bedněný po způsobu jednoduché lomenice s naznačeným kabřincem pod přesahem sedlové střechy. Sedlovou střechu kryje falcovaný plech. Roubená dvouprostorová stodola je umístěna kolmo ke svahu. Převis nad svahem vynášejí zřejmě kamenné pilíře a podezdívka. K prostoru pod převisem roubených stěn přilehá menší bedněná přístavba s pultovou střechou. Dvoukřídlá točnicová vrata vjezdu na západ72

ním průčelí doprovází novodobá garážová vrata v průrazu do druhého prostoru stodoly. Do severního štítu v podobě jednoduché dvouetážové lomenice je navíc umístěn manipulační otvor s dvoukřídlými vrátky. Dům ve své pozici patří k nejstarší vrstvě zástavby, ale přesné určení výstavby současného objektu je velmi obtížné. Jistým náznakem může být výrazné navýšení prodejní ceny zaznamenané v roce 1810, které by naznačovalo rozsáhlejší přestavbu z počátku 19. století. Současná podoba domu nese i stopy úprav z přelomu 19. a 20. století. Mezi nejmarkantnější patří především vodorovný obklad a zádveří. Stodola pochází z období

Dům čp. 6 stodola, pohled od západu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům čp. 9, pohled od jihu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

34_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 36a–40a.

po roce 1842, protože na mapě stabilního katastru je zachycen pouze obytný dům ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Ucelený a dobře dochovaný areál je dokladem historického uspořádání zemědělské usedlosti. Dům je důležitým hmotným pramenem pro poznání vývoje lidového stavitelství a nositelem úprav charakteristické pro mladší doposud nedoceněné stavební etapy.

do objektu je situován na východním podélném průčelí a je chráněný bedněným zádveřím uvozeným dvouramennou rampou zápraží. K západnímu průčelí se přimyká zděný přístěnek krytý přesahem sedlové střechy. Na tu od západu kolmo doléhá rozměrný manipulační vikýř přístupný z protisvahu. Vnitřní dispozice vychází z trojdílného členění, přičemž na roubenou světnici na-

čp. 9

Zvonice čp. 9, detail zvonice s datací 1857, březen 2017 Foto M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

V roce 1787 koupil Ignác Hájek chalupu od svého otce Jakuba Hájka za 120 kop. K roku 1808 koupil chalupu Šimon Honzů za 210 zlatých. Ten chalupu dále přenechal v roce 1811 svému synovi Josefu Honzů za 600 zlatých. K dalšímu prodeji došlo v roce 1845, kdy chalupu koupil Ondřej Halama za 810 zlatých, ale ten samý rok dům přechází na Karla Urbance za 880 zlatých. Další prodej následuje po dvou letech v roce 1847, kdy nemovitost získává do vlastnictví Josef Hartig za 995 zlatých.34 Dům stojí ve střední části vsi při západní straně údolí. Částečně roubený dům obdélného půdorysu je situován v mírném svahu podélně s vrstevnicí. Vstup 73

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

vazuje síň a zděná hospodářská část. Roubení světnice s výraznými nárožními přesahy horních řad trámů chrání vodorovně kladený historický obklad. Zdivo je opatřeno hladkou bílenou omítkou. Oba štíty jsou novodobě pobity v podobě jednoduchých lomenic. Sedlovou střechu s výraznými přesahy nad zápražími kryje falcovaný plech. Nad jižním okrajem střechy je umístěna jednoduchá hřebenová zvonička s kuželovou plechovou stříškou a vysekanou datací na rozpěře sloupků: „1857“. Objekt ve své pozici patří k nejstarší vrstvě zástavby, současná podoba je však výsledkem delšího vývoje z přelomu 18. a 19. století, ale také z počátku století dvacátého. Další výraznější stavební etapu by mohla naznačovat datace vztyčení domovní zvonice do roku 1857. Na mapě stabilního katastru je objekt zachycen jako spalný ve shodné půdorysné stopě a se samostatně stojící stodolou situovanou jižně od domu. Relativně autenticky dochovaný objekt je dobrým příkladem vývoje podoby zdejší lidové architektury s charakteristickými znaky mladších etap. Místní specifikum představuje domovní zvonička, jejíž obdobu v blízké oblasti nalezneme již pouze u čp. 26 v Buřanech.

stodola u čp. 10 V roce 1789 přenechal Matěj John chalupu synovi Ignáci Johnovi za 400 zlatých. Po jeho smrti získal usedlost v roce 1840 jeho zeť Adam Janoušek za sumu 600 zlatých. Po deseti letech, tedy v roce 1850, nemovitost přešla nemovitost za shodnou částku 600 zlatých do vlastnictví jeho zetě Augustina Škody.35 Areál se nachází ve střední části vesnice, a to pod západními svahy údolí. Průjezdní komunikace prochází mezi obytným domem a od něj jihozápadně umístěnou stodolou. Dům je přízemní, částečně roubený, situovaný na obdélném půdorysu rozšířeném o přístěnek, zádveří a rozměrný manipulační vikýř na východní straně střechy. Stodola je orientována kolmo ke svahu. Příjezd ke stodole je uvozený sypanou rampou. Dvouprostorová roubená stodola je rozšířena o mladší třetí díl vyrovnávající sklon pozemku. Rozšíření je provedeno jako bedněná rámová konstrukce vynášená nárožními pilíři z režného cihelného zdiva. Shodné pilíře zesilují nároží na východní straně roubené hmoty. Pilíře zároveň vynášejí mladší vaznicový krov se střechou z pálených drážkových tašek. Na severním průčelí je vlevo od toč-

35_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 41a–45a.

Stodola u čp. 10, pohled od severu, říjen 2015 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

36_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 46a–51a.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

nicových vrat umístěný rozměrný dřevěný kříž se zbytky malovaného plechového korpusu Krista. Pozice domu pochází z nejstarší vrstvy zástavby, jeho podoba však byla výsledkem delšího stavebního vývoje. Historické konstrukce a stavební detaily bohužel z velké části smazala novodobá rekonstrukce. Mapa stabilního katastru z roku 1842 zachycuje spalný objekt ve shodné půdorysné stopě včetně stodoly. Ta byla patrně rozšířena na sklonku 19. století o bedněný díl pod novou střechou. Hospodářské objekty představují vzhledem k zániku tradičního zemědělství dlouhodobě nejohroženější prvky vesnického prostředí. Proto tato stodola představuje důležitý doklad vývoje podoby obdobných účelových staveb a umožňuje vytvoření představy o uceleném vzhledu zemědělské usedlosti. Velmi cenné je dochované torzo kříže s Kristem. Stodola se bohužel nachází ve špatném technickém stavu a je ohrožena postupným zánikem.

areál čp. 11 V roce 1779 koupil Karel John chalupu od Jakuba Votočka za 300 kop. K roku 1828 ji prodává svému synovi Ferdinandovi Johnovi za cenu 800 zlatých. Ferdinand

John chalupu v roce 1841 přenechává svému synovi Josefu Johnovi opět za 800 zlatých. Dále k roku 1847 získává chalupu v pozůstalosti syn Ferdinand John, který rok před tím přikoupil jeden lán pole od Václava Johna.36 Areál je situován ve střední části obce na západní straně údolí ve svahu nad průjezdní komunikací. Stodola stojí severně od obytného domu. Částečně roubený přízemní dům čp. 11 je orientován podélně s komunikací, respektive vrstevnicí svahu. Půdorys je rozšířen přístavbou při severozápadním průčelí. Vnitřní členění vychází z trojdílné dispozice, přičemž na roubenou světnici navazuje síň a hospodářská část s chlévem. Vstup do síně umístěný na východním podélném průčelí uvozuje oboustranná rampa zápraží. Vstup chrání bedněné zádveří s pultovou střechou a záchodem. K západnímu podélnému průčelí přiléhá bedněný přístěnek krytý převisem střechy. Mladší, místně neobvyklý samostatný vstup do hospodářské části je umístěn při šikmé rampě zápraží vpravo od zádveří. Roubení světnice ležící na vyšší podezdívce vyrovnávající svah kryje historické vodorovné obložení z prken spojovaných na pero a drážku. Mladší vaznicový krov doprovází přesahy střechy před štít a bedněné polopatro.

Stodola u čp. 11, pohled od severovýchodu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Dvouprostorová stodola je orientována kolmo ke svahu. Sklon svahu je vyrovnán podezdívkou z nasucho skládaného kamení. Při zadním, částečně zapuštěném dílu stodoly je podezdívka vytažena do poloviny výšky obvodové stěny. Točnicová vrata na jižním podélném průčelí uvozuje šikmá rampa s opěrkou ze sbíraného kamene. Na severním průčelí jsou umístěna menší jednokřídlá manipulační vrata. Roubené stěny člení výrazné přesahy koncových řad trámů roubení. Oba štíty jsou jednoduše svisle bedněné. Na východní průčelí přiléhá menší provozní přístavba. Sedlová střecha je krytá pásovou lepenkou. Relativně dobře dochovaný dům patří v umístění k nejstarší vrstvě zástavby vesnice. Současná podoba je výsledkem delšího stavebního vývoje a především výrazné stavební etapy z počátku 20. století. Mapa stabilního katastru z roku 1842 dům zachycuje ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Stodola na mapě zachycena není, ale jistě byla postavena záhy, okolo poloviny 19. století. Obytný dům představuje hodnotnou ukázku typických mladších úprav staršího roubeného objektu,

atypickým prvkem je umístění samostatného vstupu v rámci hospodářské části. Intaktně dochovaná stodola pak umožňuje vytvoření věrohodné představy o tradičním fungování zemědělské usedlosti.

37_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 86a–90a.

čp. 19 V roce 1787 koupil Josef Stříbrný chalupu od svého otce Josefa Stříbrného st. za 150 kop. Po jeho smrti přešlo vlastnictví v roce 1825 na nezletilého Ignáce Stříbrného (v zastoupení poručníka) za 1 000 zlatých. Ignác prodává dům po 10 letech, tedy v roce 1835 Janu Pohořalému za částku 606 zlatých. Po jeho smrti získal chalupu syn Ignác Pohořalý, za celkovou sumu 400 zlatých. V roce 1860 od Ignáce kupuje chalupu Josef Šimůnek za 1 071 zlatých.37 Chalupa stojí v dolní části vesnice při východní straně údolí, těsně pod průjezdní komunikací. Částečné roubený přízemní dům obdélného půdorysu je situován v příkrém svahu podélně s jeho vrstevnicí. Rozdíl výšek svahu vyrovnává vysoká podezdívka umožňující umístění menšího provozního prostoru v pozici suterénu.

Dům čp. 19, pohled od jihu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

38_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 91a–95b.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Vstup umístěný na západním průčelí je přístupný novodobou pavlačí. Ta pokračuje přes zádveří po celé délce průčelí a ústí na suchý záchod umístěný při severním štítovém průčelí. Roubení světnice kryje svisle kladený obklad s přelištováním spár. Okenní otvory lemují profilované obložky a výrazně vyřezávaná podparapetní prkna. Zdivo hospodářského dílu je opatřeno bílenými omítkami. Vnitřní členění domu vychází z trojdílné sestavy roubené světnice síně a zděného hospodářského dílu. Půdorys rozšiřuje rozměrný manipulační vikýř téměř v rozměrech běžného seníku nasazeného na okraji východní strany střechy. Pod jejím přesahem je dále situován podélný přístěnek. Vzhled domu negativně poznamenalo soudobé provedení střechy s využitím nadkrokevní izolace. Dům ve své pozici patří k nejstarší vrstvě zástavby vesnice, současný objekt je však výsledkem delšího stavebního vývoje s výraznými etapami z počátku 19. století a úpravami celkové podoby z počátku 20. století. Mapa stabilního katastru jej zachycuje ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě a hospo-

dářským a severně situovaným hospodářským objektem. I přes dílčí novodobé úpravy představuje objekt hodnotnou ukázku zdejší zástavby, včetně mladšího, velmi charakteristického prkenného bednění v červenohnědém odstínu.

areál čp. 20 V roce 1792 Pavel Halama prodal chalupu synovi Václavu Halamovi za 200 zlatých. K roku 1826 kupuje chalupu syn Václav Halama ml. a opět za částku 200 zlatých. Další zápis pochází až z roku 1879, kdy vlastnické právo přechází na nezletilé Josefa a Václava Halamovy.38 Dům je umístěn v dolní polovině vesnice při východní straně údolí, a to těsně pod průjezdní komunikací. Částečně roubený přízemní objekt s trojdílnou dispozicí stojí v příkrém svahu a podélným východním průčelím se obrací k místní komunikaci. Půdorys je na východním průčelí rozšířen o přístěnek krytý přesahem střechy. Vstup na západním podélném průčelí je přístupný rampou zápraží ze sbíraného kamene. Vchod kryje zádveří navýšené o podkrovní obytnou světničku. Sklon svahu

Dům čp. 20, pohled od jihu, prosinec 2015 Foto M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

vyrovnává vysoká podezdívka, což umožnilo vzniknout menšímu chlívku pod zádveřím. V případě tohoto prostoru je využito režné cihelné zdivo z tvarovek. Roubení světnice je opatřeno svislým přelištovaným obkladem. Okenní otvory lemují profilované rámy. Zdivo chléva a hospodářské části nese hrubé omítky. Oba štíty kryje eternitový obklad. Sedlovou střechu s falcovaným plechem prostupuje na východním průčelí manipulační vikýř. Severní průčelí rozšiřuje drobná kůlna s plochou střechou. Z roubené dvouprostorové stodoly situované jižně od domu se dochovala část roubených stěn vynášených nad svahem pilířky ze sbíraného kamení. Trámy roubení jsou v dochovaných nárožích provázány na jednoduchou rybinu. Chalupa ve své pozici patří k nejstarší vrstvě zástavby vesnice. Současná podoba je dána delším stavebním vývojem se zřetelnými etapami v první polovině 19. století a především na počátku 20. století. Stodola pochází z období před rokem 1842, protože je spolu s obytným domem zachycena ve shodné pozici na mapě stabilního katastru. Chalupa představuje kromě důležitého dokladu vývoje místního stavitelství dobře dochovaného nositele charakteristických úprav z průběhu 20. století, jako je prkenný a eternitový obklad nebo navýšení obytné plochy v podkroví. Torzo stodoly stále představuje

zajímavý ozvuk někdejší kompaktní podoby zemědělské usedlosti a především částečně archeologizovanou stavbu s odhalenou strukturou historických konstrukcí.

Torzo stodoly u čp. 20, pohled od severu, listopad 2014 Foto T. Konvalinková

čp. 23 V roce 1787 prodává Jan Vejnar chalupu Josefovi Hájkovi za 150 zlatých. Ten ji k roku 1806 přenechává synovi Václavovi Hájkovi za 350 zlatých. Václav ji v roce 1836 prodává za 651 zlatých Františkovi Brendlovi. Od něj kupuje chalupu v roce 1847 jeho syn František Brendl ml. K roku 1878 je majetek zatížen řadou zástav vzniklých na pohledávkách mnoha věřitelů.39

39_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 106a–110a.

Dům čp. 23, pohled od jihozápadu, listopad 2014 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

40_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 111a–115a.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům stojí ve střední část vsi na východní straně údolí, a to pod průjezdní komunikací. Přízemní, částečně roubený objekt s trojdílnou dispozicí je orientován východním podélným průčelím k průjezdní komunikaci. Obdélný půdorys je rozšířen bedněným přístěnkem krytým přesahem střechy při východním průčelí. Vstup na západním průčelí chrání bedněné zádveří. Přístup umožňuje rampa zápraží vyrovnávající prudký svah. Roubení světnice je na jižním štítovém průčelí částečně přezděné a kryté novodobým vodorovným obkladem. Zdivo hospodářského dílu je opatřeno hladkými omítkami. Oba štíty jsou novodobě pojednané a jednoduše bedněné. Okenní otvory lemují profilované obložky a výrazně tvarovaná podparapetní prkna. Ve své pozici objekt patří k nejstarší vrstvě zástavby vesnice. Současná stavba je výsledkem dlouhého stavebního vývoje s rozsáhlými stavebními etapami v první polovině 19. a počátku 20. století. Dobře dochovaný dům s řadou lokálně charakteristických stavebních konstrukcí, detailů a řešení je důležitým dokladem místního stavitelství a především je nedílnou součástí historické podoby vsi.

čp. 24 V roce 1764 koupil chalupu Josef Hartik od vdovy po Václavovi Vraštilovi za 150 kop. K roku 1825 přechází vlastnictví na syna Jakuba Hartika za celkovou částku 700 zlatých. Po smrti Jakuba získal v roce 1840 pozůstalost jeho syn Ignác Hartik za 750 zlatých. Po krátké době nevyřešených majetkových vztahů získává dům v roce 1869 Ferdinand Hartig za 2 385 zlatých.40 Objekt je situován ve střední části vsi při východních svazích údolí, těsně pod průjezdní komunikací. Na místní poměry rozměrný částečně roubený přízemní dům je orientován východním průčelím podélně s komunikací. Obdélný půdorys je na východním průčelí rozšířen podélným bedněným přístěnkem, krytým převisem střechy. Vstup na západním průčelí je uvozený rampou zápraží a krytý bedněným zádveřím. Roubené konstrukce kryje vodorovný obklad. Zdivo hospodářského dílu je opatřeno vápennými omítkami. Okenní otvory lemují profilované obložky a výrazně tvarovaná podparapetní prkna. Oba štíty jsou bedněné, ztvárněné do podoby jednoduché tříetážové lomenice, dopl-

Dům čp. 24, pohled od jihu, říjen 2015 Foto P. Freiwillig

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Dům čp. 30, pohled od jihu, březen 2017 Foto T. Konvalinková

něné na severní straně kabřincem. Sedlovou střechou krytou řezaným šindelem prochází na západní straně vikýř prosvětlující historicky zobytněný krov. Vnitřní dispozice v zásadě vychází z trojdílného komoro-chlévního řešení, přičemž rozměrnou světnici doplňuje boční světnička. Na místě někdejší stodoly stojící jihovýchodně přes komunikaci vyrostla současná roubená novostavba maskovaná do podoby notně rozpačitě ztvárněné chaloupky čp. 70. Chalupa ve své pozici navazuje na nejstarší vrstvu zástavby vsi. Současná podoba pochází patrně z rozsáhlejší přestavby z počátku 19. století a nese další znaky úprav přelomu 19. a 20. století. Na mapě stabilního katastru z roku 1842 je dům zachycen ve spalné podobě a ve shodné půdorysné stopě se stodolou stojící jihovýchodně od domu. Stodola zřejmě zanikla v druhé polovině 20. století. Dobře udržovaný a dochovaný dům je v daném prostředí výjimečný svojí velikostí a je tak jediným reprezentantem obdobných velkorysejších staveb determinovaných výnosnějším zemědělským zázemím. Zároveň velikost obytných ploch prosvětlených řadou oken naznačuje již dřívější intenzivnější využití domácí textilní výroby. Historický areál usedlosti bohužel narušila nevhodná novostavba v místě původní stodoly. 80

čp. 30 V roce 1777 koupil chalupu Jan Hájek od Jana Johna za 80 kop. K roku 1807 dům získal Jan Janoušek za 232 zlatých. Dále v roce 1822 chalupu převzal Jan Honců za částku 1 350 zlatých, ale již v roce 1826 je chalupa opět prodána, a to Josefu Škodovi za 600 zlatých. Po jeho smrti přechází vlastnictví na syna Augustina Škodu, který za něj zaplatil 339 zlatých a 30 krejcarů. K roku 1851 chalupu kupuje František Hartich za 762 zlatých a dále v roce 1870 vlastnictví nabývá Václav Palme za 1 599 zlatých.41 Dům stojí při samém horním konci vsi těsně pod průjezdní komunikací. Částečně roubený přízemní objekt je situován východním podélným průčelím s vrstevnicí svahu. Obdélný půdorys je rozšířen ve východním směru o bedněný přístěnek krytý přesahem střechy. V podélném směru přiléhá bedněná stodola krytá společnou sedlovou střechou. Vstup uvozený rampou zápraží na západním průčelí předstupuje bedněné zádveří navýšené o obytnou komoru v podkroví. Roubené stěny světnice zakrývá vodorovný obklad, opatřený stejně jako ostatní bedněné konstrukce šedým olejovým nátěrem. Zděné konstrukce hospodářské části jsou opatřeny hrubě strukturovanými omítkami. Okenní otvory lemují bohatě tvarované obložky. Jižní štít je bedněný do podoby jednoduché dvouetážové lomenice. Sedlová

41_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 136a–140b.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům čp. 31, pohled od jihozápadu, říjen 2013 Foto T. Konvalinková

42_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 141a–145a.

střecha je kryta šedými eternitovými šablonami s dekorem bordury z nakoso kladených červených šablon. Na východní stranu střechy nasedá manipulační vikýř přístupný z protisvahu. Vnitřní dispozice vychází z trojdílné komorochlévní sestavy. Objekt ve své pozici navazuje na nejstarší vrstvu zástavby vsi, přičemž na současné podobě jsou patrné výrazné úpravy a přestavby z počátku 19. století a jeho přelom se stoletím dvacátým. Mapa stabilního katastru z roku 1842 dům zachycuje jako spalný ve shodné půdorysné stopě. Mladší úpravy se charakteristicky projevují mimo jiné v instalaci obkladu roubení a v nástavbách obytných kapacit. V současné podobě se jedná o jeden z nejautentičtěji udržovaných domů ve vesnici. Dochování charakteristických úprav domu včetně nátěrů nebo typické květinové předzahrádky umožňují vytvoření historicky věrného obrazu tradiční venkovské zástavby v mladších etapách vývoje.

areál čp. 31 V roce 1786 získal chalupu Josef Kuna od svého otce Kryštofa Kuny za sumu 100 kop. Po smrti Josefa přechází vlastnictví k roku 1813 na jeho syna Václava Kunu, XVIII 2017 1

který za něj zaplatil 160 zlatých. Další zápis z roku 1847 uvádí prodej Ignáci Pohořalému za sumu 1000 zlatých. V roce 1874 přešlo vlastnické právo na dceru Anežku Pohořalou.42 Dům stojí nad průjezdní komunikací na horním konci vsi. Seník je situován samostatně severně od domu. Částečně roubený přízemní dům je orientován západním podélným průčelím ke komunikaci. Obdélný půdorys rozšiřuje na východním podélném průčelí přilehlý bedněný přístěnek krytý přesahem střechy. Vstup na západním průčelí chrání bedněné zádveří uvozené rampou zápraží. Pod zádveřím je ve hmotě zápraží umístěn drobný chlívek. Záchod, situovaný tradičně v zádveří, ústí na někdejší hnojiště bedněnou šachtou. Roubení světnice, stejně jako lomenici jižního štítu, chrání eternitový obklad. Zdivo hospodářského dílu je hrubě omítnuto. Severní štít je jednoduše bedněný. Okenní otvory lemují jednoduché obložky s profilovanými parapety. Sedlovou střechu kryje falcovaný plech. Na východní stranu dosedá manipulační vikýř. Vnitřní dispozice vychází z trojdílného složení světnice, síně a hospodářské části s chlévem. V roce 2014 došlo k odstranění eternitového obkladu a ke kompletní, avšak 81

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Dům čp. 31, pohled od jihozápadu, říjen 2013 Foto M. Ouhrabka

nezdařilé výměně roubených stěn. Výměna za trámy s neopodstatněným okosením s výběhy a absence barevného nátěru z velké části smazaly historickou konstrukci a autentickou podobu domu. Před jižním štítovým průčelím se nachází drobný bedněný objekt mlíčnice s pultovou střechou. Severně od domu stojí jednoduchá stavba roubeného seníku orientovaného podélně s vrstevnicí svahu. Přesah roubené hmoty nad svahem vynáší pilířky zděné ze sbíraného kamene. Střechu kryje místně neobvyklý formát drážkových pálených tašek. Dům ve své pozici patří k nejstarší vrstvě zástavby vesnice a i velká část jeho konstrukcí patrně pocházela z průběhu 18. století. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné podobě a ve shodné půdorysné stopě včetně samostatně stojící hospodářské budovy. Mladší úpravy z přelomu 19. a 20. století spočívají především v přístavbách zádveří a přístěnku. Zajímavou vrstvu z poloviny 20. století představoval eternitový obklad roubení a štítů. Objekt seníku zřejmě vznikl v první polovině 20. století úpravou stávající roubené stodoly. Dům představuje hodnotný a dobře dochovaný doklad 82

vývoje nejstarší vrstvy zástavby vesnice. Bohužel v roce 2014 došlo ke kompletní výměně roubených konstrukcí a k jejich nahrazení v neadekvátní podobě. Zároveň s tím byl odstraněn eternitový obklad, který se již stal plnohodnotnou a v horském prostředí charakteristickou vrstvou historických úprav. Dům tak ztratil podstatnou část svojí předchozí autenticity. Seník vhodně doplňuje ucelený zemědělský areál a zároveň je dobrým příkladem zajímavé mladší přestavby.

čp. 33 V roce 1775 koupil Michael John chalupu od Matěje Johna za 100 kop. Dále v roce 1801 chalupu získal za 150 zlatých Joseph Hanney z Harrachova. Ten již v roce 1817 přenechal chalupu Wenzelu Schierovi z Rokytnice za 800 zlatých. Ten v roce 1834 převádí vlastnictví na syna Franze Schiera za 360 zlatých.43 Dům stojí v horní části vsi na východním svahu údolí v těsné hranici lesa. Přízemní zděný objekt obdélného půdorysu rozšiřuje na východním průčelí bedněný přístěnek pod přesahem střechy. Vstup na západním podélném průčelí kryje bedněné zádveří uvozené obou-

43_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 151a–155a.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

44_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 156a–160a.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

strannou rampou zápraží. Zděné konstrukce pokrývají hladké vápenné omítky. Okenní otvory jsou osazeny historickými trojdílnými okny lemovanými jednoduchými šambránami. Oba štíty jsou jednoduše bedněné ve shodě s podobou zádveří. Sedlovou střechu kryjí drážkové pálené tašky. Vnitřní dispozice vychází z trojdílného uspořádání ze světnice, síně a komory s chlévem.

Ve své lokaci je dům součástí nejstarší zástavby vesnice. Současná podoba je však výsledkem přestavby z počátku 20. století. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ještě ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Dobře dochovaná charakteristická podoba zděného objektu částečně inspirovaná vlivy eklektické architektury nese stále formální znaky a dispozici místního tradičního domu. Jistou zajímavostí je, že dům je jedním ze dvou v Horní Dušnici patřících v průběhu času německým usedlíkům.

čp. 34

Dům čp. 34, jihozápadní štítové průčelí, květen 2014 Foto M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

V roce 1772 kupuje Mikoláš Hájek chalupu od vdovy po Josefu Vrkoslavovi za 38 kop. K roku 1812 přechází vlastnictví na syna Pavla Hájka. Ten v roce 1846 chalupu prodává svému synovi Hynku Hájkovi za sumu 160 zlatých a následně v roce 1869 získává vlastnictví jeho syn Vít Hájek za 320 zlatých.44 Objekt je situován v horní části vsi ve východním svahu údolí v těsné blízkosti hrany lesa. Částečně roubený přízemní objekt obdélného půdorysu rozšiřuje ve východním směru podélný přístěnek pod přesahem střechy. Vstup na západním podélném průčelí kryje bedněné zádveří protažené v severním směru krytou pavlačí se záchodem. Pavlač se dále přimyká k nízkému dřevníku na severním štítovém průčelí. Pavlač vynáší zděné pilíře ze sbíraného kamení. Vstup se zádveřím uvozuje rampa zápraží. Roubené stěny světnice vyztužené kleštinami kryje vodorovný prkenný obklad sesazený na pero a drážku v šedém nátěru. Okenní otvory jsou osazeny okny s profilovanými rámy. Oba štíty jsou jednoduše bedněné. Sedlovou střechu kryje falcovaný plech. Vnitřní uspořádání vychází z trojdílného členění komorochlévní dispozice. Pozice domu náleží k nejstarší vrstvě zástavby vsi. Současná podoba domu je výsledkem dlouhého stavebního vývoje. Mapa stabilního katastru zachycuje dům ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Poslední nejvýraznější úpravy pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Jde především o vodorovný obklad a vyztužení roubení stěnovými kleštinami. Chalupa představuje hodnotný doklad vývoje místního stavitelství dobře dochovaný v poslední nenarušené úpravě charakteristické pro přelom 19. a 20. století. 83

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

čp. 35 V roce 1777 koupil Josef Kunce chalupu od Pavla Kočárka za 63 kop. Po jeho smrti přechází vlastnictví v roce 1827 na syna Josefa Kunce ml. za 150 zlatých. Již v roce 1835 chalupu získává jeho syn Jan Kunce za sumu 200 zlatých. Jan Kunce v roce 1839 umírá a pozůstalost získává vdova Anežka Kuncová, která za ni složila 179 zlatých. Hned nato, v roce 1840, chalupu přenechává synovi Františkovi Kuncemu za 160 zlatých.45 Dům je situován v horní části vsi na východním svahu údolí v těsné blízkosti hrany lesa. Částečně roubený přízemní objekt obdélného půdorysu ve východním směru rozšiřuje podélný přístěnek pod přesahem střechy a kůlna při severním štítovém průčelí. Vstup na západním podélném průčelí kryje bedněné zádveří se záchodem. Zádveří uvozuje dvouramenná rampa zápraží. Roubené stěny světnice kryje vodorovný prkenný obklad sesazený na pero a drážku. Zdivo hospodářské části je opatřeno vápennými omítkami. Okenní otvory jsou osazeny okny a rámy s profilovanými parapety. Oba štíty jsou jednoduše bedněné. Sedlovou střechu kryje falcovaný plech. Vnitřní uspořádání vychází z trojdílného členění světnice, síně a hospodářské části s chlévem.

Objekt ve své pozici náleží k nejstarší vrstvě zástavby vesnice. Jeho současná podoba pochází z delšího stavebního vývoje s nejvýraznější etapou z počátku 20. století. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné podobě ve shodné půdorysné stopě. Vhodný a dobře dochovaný doklad vývoje místního stavitelství je nositelem mladších úprav charakterizovaných mimo jiné typickým obkladem doprovázeným výraznou červenohnědou barevností.

45_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 161a–165a. 46_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 166a–168a.

čp. 36 V roce 1768 kupuje chalupu Josef Kuna od svého otce Pavla Kuny za 50 kop. Po smrti Josefa přechází dědictví v roce 1805 na jeho syna Josefa Kunu ml. za 164 zlatých a 25 krejcarů. Po jeho úmrtí je v roce 1840 vlastnictví přepsáno na jeho manželku Terezii Kunovou za 136 zlatých. Ta chalupu částečně zatíženou dluhy prodala v roce 1852 za 435 zlatých Václavu Palmemu, který ji v roce 1855 dále přeprodal Václavu Stránskému za 572 zlatých.46 Částečně roubený přízemní objekt je situován v horní časti vesnice na hraně odlesněné plochy údolí. Obdélný půdorys ve východním směru rozšiřuje podélný přístěnek pod přesahem střechy a navíc seník, kolmo prostupující střechou. Na severní štítové průčelí nava-

Dům čp. 35, pohled od JZ, květen 2014 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

47_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 186a–190a.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

zuje krátký přístodůlek pod společnou střechou s domem. Vstup na západním podélném průčelí kryje bedněné zádveří navýšené o podkrovní obytnou komůrku. Zádveří uvozuje dvouramenná rampa zápraží. Roubené stěny světnice kryje vodorovný prkenný obklad sesazený na pero a drážku červenohnědé barvy. Cihelné zdivo hospodářské části je opatřeno vápennými omítkami. Okenní otvory jsou osazeny okny s profilovanými obložkami s výrazně tvarovanými podparapetními prkny. Oba štíty jsou jednoduše bedněné. Sedlovou střechu se zřetelným rozšířením námětky kryjí falcovaný plech a lepenka. Vnitřní uspořádání vychází z trojdílného členění světnice, síně a hospodářské části s chlévem. Chlév je neobvykle zpřístupněn z prostoru zápraží. Dům ve své pozici náleží k nejstarší vrstvě zástavby vesnice. Jeho současná podoba je výsledkem delšího stavebního vývoje s poslední nejvýraznější etapou z přelomu 19. a 20. století. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné poloze a shodné půdorysné stopě. Objekt patří mezi mimořádně autentický doklad historické zástavby. Zůstal prakticky zakonzervovaný ve stavu a podobě z počátku 20. století.

ní. Zděné konstrukce jsou opatřeny hladkou omítkou. Štít při východním průčelím v podobě dvouetážové lomenice zakrývají eternitové šablony. Okenní otvory lemované jednoduchými rámy jsou osazeny historickými dvoukřídlými okny dělenými do šesti tabulek. Sedlovou střechu s polovalbou nad východním štítem kryje falcovaný plech. Jižní stranou střechy prostupuje zděná nástavba podkrovní obytné komory. Objekt s hostincem je součástí původní zástavby enklávy Rezek. Podle hodně hrubého odhadu dům pochází z druhé poloviny 18. století. Současná podoba domu je však výsledkem dlouhého stavebního vývoje.

hostinec čp. 40 Rezek V roce 1789 koupil hospodu Josef Škoda po zemřelém Václavu Bímovi za 540 zlatých a 52 a půl krejcaru. K roku 1829 přenechává hospodu synovi Karlu Škodovi za 800 zlatých. V roce 1847 objekt získává syn Karel Škoda ml. za 400 zlatých.47 Objekt hostince s hospodářským zázemím je situován v jihovýchodní části enklávy Rezek. Částečně roubený přízemní objekt, situovaný na členitém půdorysu, stojí v ohybu průjezdní komunikace. Součástí areálu je provozní a hospodářská budova situovaná západně od domu. Vnitřní dispozice vychází z trojdílného uspořádání světnice, sloužící jako hostinský prostor, síně a hospodářské části s chlévy a stájemi. K prostoru světnice přiléhá boční rozšíření kryté pultovou střechou navazující na hlavní střechu domu. Na střed dispozice navazuje kolmý seník s vestavbou obytné komory v podkroví. Před jižní podélné průčelí předstupuje novodobá přístavba v délce hospodářského dílu a síně. Roubení světnice zakrývá svislé bedně-

XVIII 2017 1

Dům čp. 36, pohled od západu, květen 2014 Foto M. Ouhrabka

Dům čp. 40, pohled od východu, červenec 2014 Foto M. Ouhrabka

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

Na mapě stabilního katastru z roku 1842 je dům zachycen ve spalné podobě a obdélném půdorysu s navazující přístavbou na západním průčelí a samostatně stojící hospodářskou budovou západně od domu. Na přelomu 19. a 20. století došlo k rozšíření o další provozní objekty a charakteristické úpravy v podobě obkladu roubených částí a později také eternitových obkladů štítů. Dům představuje dobře dochovaný doklad stavby s hostinským provozem a především umožňuje vytvoření představy o podobě historické zástavby zajímavé horské enklávy.

čp. 45 V roce 1792 postavil Josef Šmíd chalupu mezi vdovou Lesařovou (čp. 32) a Michalem Johnem (čp. 33). Za uvolnění pozemku zaplatil 30 zlatých. Po smrti Josefa získal v roce 1802 chalupu jeho syn Ignác Šmíd za 142 zlatých. Záhy poté v roce 1806 chalupu prodává Josefu Hájkovi za 270 zlatých. K roku 1820 následuje další prodej a vlastnictví přechází na Josefa Novotného, který zaplatil částku 300 zlatých. Josef Novotný v roce 1840 chalupu přenechává svému synovi Josefovi Novotnému ml. za 200 zlatých.48 Dům stojí v horní části vsi na východním svahu údolí v těsné hranici lesa. Částečně roubený přízemní dům

je situován podélně s vrstevnicí svahu. Vstup chráněný zádveřím je umístěn na západním podélném průčelí. Uvozuje ho oboustranná rampa. Východní podélné průčelí je rozšířené o přístěnek pod přesahem střechy. Východní plochou střechy prochází rozměrný manipulační vikýř v rozměrech seníků přístupného z protisvahu. Roubení světnice spočívá na kamenné podezdívce zakončené řádkou neomítaných cihel. Nárožní spoj trámů roubení chrání svislá prkna. Hospodářský díl domu je zděný a upravený v mladší fázi pro obytné účely. Okna světnice lemují obložky tvarované ve stylu eklektických vzorů. Oba štíty jsou jednoduše bedněné, přičemž jižním štítem prochází pás oken naznačující mladší zobytnění podkroví. Vnitřní dispozice vycházející z trojdílného členění je v současnosti oboustranně obytná. Obytná místnost patrně nahradila dřívější komoro-chlévní díl domu. Dům byl postaven v roce 1792 a mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Současná podoba je výsledkem výrazných úprav z přelomu 19. a 20. století a částečně také rekreačních úprav z druhé poloviny 20. století. Dům je typickým dokladem postupných stavebních úprav staršího objektu při zachování historické hmoty a tradičních stavebních postupů.

48_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 206a–208b.

Dům čp. 45, pohled od jihozápadu, říjen 2014 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

49_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 209a–210b.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

čp. 46 Dne 27. listopadu 1792 postavil Vít Halama chalupu na otcově gruntu za sumu 33 zlatých a 20 krejcarů. V roce 1834 chalupu získává v pozůstalosti po zemřelém otci Ignác Halama za 120 zlatých. V roce 1851 chalupu kupuje Jan Jon za 90 zlatých. Po jeho smrti přechází v roce 1877 vlastnictví na nezletilého syna Jana Jona se zástavními podíly ostatních dědiců.49 Dům se nachází ve střední části vesnice na východním svahu údolí nad průjezdní komunikací. Částečně roubený přízemní objekt obdélného půdorysu je orientován s vrstevnicí. Půdorys rozšiřuje podélný přístěnek při východním podélném průčelí. Vstup

Dům čp. 46, pohled od západu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

chrání bedněné zádveří s nástavbou obytné komory podkroví. Zádveří uvozuje dvouramenná rampa zápraží. Roubení světnice zesilují stěnové kleštiny. Řada horních třech trámů roubení vytváří po obvodu domu průběžný věnec s charakteristickými nárožními přesahy. Nárožní spoje zakrývají svislá prkna. Pod tmavým nátěrem roubení je patrná světlejší červenohnědá vrstva fermežové barvy. Zděné konstrukce pokrývají hladké omítky. Zdivo v přední části spočívá na podezdívce lemované řádkou režných cihel. Okenní otvory lemují jednoduché obložky. Oba štíty jsou pojednány jako jednoduché bedněné lomenice. Sedlovou střechu pokrývají plechové šablony. V rámci trojdílné dispozice navazuje na rou-

Dům čp. 46, pohled od západu po požáru, listopad 2014 Foto T. Konvalinková

Půdorys domu čp. 46 s vyhodnocením stavebního vývoje. Zaměření autoři, kresba M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

benou světnici zděná průchozí síň a na ni pak třetí díl s obytnou místností a zapuštěnou klenutou komorou. Obytná místnost ve třetím dílu dispozice je novodobě vyzděna z dutých cihel a vytápěna kamny napojenými na vložený tahový komín. V interiéru síně se dochovala dymníková kuchyně se zbytky pecní zdi. Nika kuchyně včetně dymníku je vyskládána z lomového a sbíraného kamene. Čitelnou obslužnou sestavu otvorů pece a kamen doprovází postranní přisvětlovací výklenek. Dymník nad otevřenou částí topeniště vynáší trámový překlad. V nadstřešní části je dymník zakončen tělesem z režných cihel. Světnice je zastropena povaly loženými příčně přes dvojici stropních trámů. Objekt v roce 2014 vyhořel a od té doby je nezajištěn a bez střechy. Dům byl vystavěn v roce 1792 na části pozemků náležících k čp. 20. Novostavba neměla žádné zemědělské zázemí a snad byla od počátku koncipována jako oboustranně obytná s roubenou obytnou místností v běžné pozici chléva. Napovídá tomu i novodobé vyzdění z dutých cihel, které spíše nahradily roubené konstrukce než masivnější zdivo chléva. Na mapě stabilního katastru z roku 1842 je dům zachycen ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Výraznější úpravy spadají na přelom 19. a 20. století, kdy byl vystavěn ob-

ligátní přístěnek a zádveří nesoucí podkrovní obytnou komoru.Ve druhé polovině 20. století bylo realizováno vyzdění druhé obytné místnosti a také části roubení navazují na odbouranou část pecní zdi. Přes řadu dílčích úprav se jednalo o dobře udržovaný a dochovaný hmotný pramen vývoje lidového stavitelství. Zároveň se jedná o výjimečný doklad písemně datované mladší stavby bez hospodářského zázemí vzniklé na pozemcích stávající usedlosti. A přestože dům nenáleží k nejstaršímu horizontu výstavby, svou fyzickou podstatou již rozhodně patří k nejstarší dochované vrstvě historických objektů ve vesnici. Současné nezajištěné torzo prochází zajímavou fází archeologizace, která paradoxně umožňuje zdokumentování řady odhalených konstrukcí.

50_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 227a–230a.

čp. 50 Dne 28. září 1829 přenechal Josef Martínek, jak uvádí zápis v pozemkové knize, z bratrské lásky a povinnosti kus gruntu o rozměrech 6 sáhů délky a 3 sáhů šířky bezplatně svému bratru Vítovi Martínkovi na vystavění chalupy. Po jeho smrti domek v roce 1843 připadl jeho manželce Evě Martínkové, od které domek v roce 1847 koupil syn Jarolím za 225 zlatých.50

Dům čp. 50, pohled od západu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům čp. 50, pohled od severu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

Objekt se nachází v dolní části vesnice v méně výhodné pozici na pravém břehu Dušnického potoka. Drobný přízemní a převážně roubený dům se západním podélným průčelím obrací ke komunikaci. Vnitřní uspořádání domu bez hospodářského zázemí sestává z roubené světnice a částečně zděné síně. Obdélný půdorys rozšiřuje přístěnek při východním průčelí. Vstup na západním průčelí chrání bedněné zádveří uvozené rampou zápraží. Roubené stěny světnice vyztužené stěnovými kleštinami chrání vodorovný obklad. Okenní otvory s historickými výplněmi lemují bohatě tvarované XVIII 2017 1

obložky a podparapetní prkna. Vnitřní prostor je zaklopen povalovým stropem. Jižní štít v podobě dvouetážové lomenice nese eternitový obklad. Sedlovou střechu kryly pásy lepenky kladené na šindel. Podkroví zřejmě nebylo zobytněno. Dům byl postaven okolo roku 1829 na pozemcích náležejících k čp. 14. Mapa stabilního katastru z roku 1842 jej zachycuje ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Na přelomu 19. a 20. století byly realizovány charakteristické úpravy v podobě obkladu roubení a přístavby bedněného přístěnku a zádveří. V létě 2013 89

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

51_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 243a–245a. 52_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 252a–253a.

Dům čp. 53, pohled od jihu, únor 2013 Foto M. Ouhrabka

byl vztyčen zcela nový krov a štíty ve svém provedení částečně narušující celkovou podobu objektu. Jedná se o relativně dobře dochovanou ukázku mladší výstavby bez hospodářského zázemí. Sociální status se projevil ve velikosti stavby a charakteristické dvoudílné obytné dispozici. Ve své fyzické podobě dům náleží k nejstarší dochované vrstvě zástavby a významně se podílí na celkové pestré skladbě historické podoby vesnice.

čp. 53 Zápisem z roku 1840 je legalizována údajně 50 let stará nepovolená stavba domu Ferdinanda Johna stojící na gruntu čp. 11 a získává číslo popisné 53. V tom samém roce chalupu kupuje Ferdinand Stříbrný za 94 zlatých. V roce 1862 je do knihy vloženo vlastnictví Anně Novotné za cenu 89 zlatých a 25 krejcarů. Vzápětí je dům přenechán Josefu Doubovi za 85 zlatých. Ten k roku 1872 dům přenechává Františku Jonovi z Bratrouchova čp. 52.51 Chalupa je situována ve střední části vesnice, pod západním průběhem komunikace. Částečně roubený objekt obdélného půdorysu je orientován podél vrstevnice prudkého svahu. Vstup na východním průčelí chrá90

ní bedněné zádveří uvozené rampou zápraží. Západní průčelí je rozšířené o přístěnek pod přesahem střechy. Roubení světnice spočívající na omítané podezdívce chrání vodorovný obklad. Horní řady trámů vytvářejí průběžný věnec s výraznými přesahy v nárožích. Stěny navíc vyztužují stěnové kleštiny ze silnější pásoviny. Třetí díl je zděný, hladce omítaný a upravený pro obytné účely se samostatným vstupem ze štítového průčelí. Plochy štítů jsou jednoduše bedněné. Objekt charakterizuje červenohnědá barevnost. Relativně dobře dochovaný objekt je nositelem řady charakteristických stavebních prvků a detailů a důležitým dokladem vývoje podoby historické zástavby vesnice.

čp. 56 V zápisu pozemkové knihy z roku 1840 kupuje za 100 zlatých Hynek Halama kus gruntu s již dříve postaveným domkem čp. 56 přináležejícím k čp. 20. Téhož roku kupuje domek Ignác Halama za 50 zlatých. Další zápisy zaznamenávají prodeje z roku 1861, kdy vlastnictví přechází na Františka Martinka za cenu 76 zlatých, a vzápětí téhož roku kupuje domek František Zlámal, opět za 76 zlatých.52 Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům se nachází ve střední části vsi ve svahu pod čp. 20. Drobný a atypický objekt je situován v prudkém svahu neobvykle kolmo k jeho vrstevnici. Sklon pozemku vyrovnává navýšená terasa z lomového kamene. Základní obdélný půdorys zabírá roubená světnice a úzká bedněná síň. K ní se od východu kolmo přimyká nízké bedněné zádveří s pultovou střechou a záchodem krytým dlouhou pultovou střechou. Na severní podélné

průčelí přiléhá bedněný přístěnek pod přesahem hlavní sedlové střechy. Roubení světnice ztužují stěnové kleštiny. Okna lemují profilované obložky, štíty jsou jednoduše bedněné. Za povšimnutí stojí místně charakteristické pestré pojednání povrchových nátěrů v kombinaci žluté a červenohnědé barvy. Objekt byl postaven v první třetině 19. století na pozemcích náležejících k čp. 20. Mapa stabilního katastru jej zachycuje ve spalné podobě a shodné půdorysné stopě. Na přelomu 19. a 20. století k domu přibyly přístavby přístěnku a zádveří. Jedná se o dobře dochovaný doklad mladší výstavby bez hospodářského zázemí. Sociální status majitelů se projevuje ve dvoudílné dispozici a organické skladbě bedněných přístaveb. Autenticky dochovaný dům se výrazně podílí na skladbě ucelené historické podoby vesnice.

čp. 65

Dům čp. 56, pohled od jihovýchodu, listopad 2014 Foto T. Konvalinková

Dům se nachází v dolní části vesnice na pravém břehu Dušnického potoka. Přízemní roubený objekt bez hospodářského zázemí je dvoudílný, přičemž na roubenou světnici přilehá průchozí síň rozšířená v ose půdorysu o dřevník pod pultovou střechou. V návaznosti na jed-

Dům čp. 65, pohled od jihu, červenec 2014 Foto T. Konvalinková

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

noduchou dispozici přízemí je další obytný prostor umístěn v podkroví. K východnímu podélnému průčelí přiléhá bedněný přístěnek vynášený nad břehem potoka krátkými zděnými pilířky. Roubení domu spočívající na podezdívce zakrývá vodorovně kladený obklad. Okenní otvory lemují výrazné obložky s bohatě tvarovanými parapety a podparapetními prkny. Štíty jsou jednoduše bedněné. Zajímavý a místně relativně častý detail představují okapní prkénka stylizovaná do podoby štítků kryjících nárožní přesahy roubeného věnce. Za zmínku stojí i dochovaná barevnost v podobě hnědočervených nátěrů obkladů a štítů kombinovaná se světle zelenou barvou dveří přístěnku. Objekt byl postaven na sklonku 19. století na pozemcích náležejících zaniklému mlýnu čp. 28 a ve své podobě zůstal prakticky nezměněný do současnosti. Pouze v druhé polovině 20. století nahradil šindelovou krytinu falcovaný plech. Jde tak o výjimečně dochovaného zástupce nejmladší roubené vrstvy historické zástavby. Absence hospodářského zázemí se projevila ve veli-

kosti objektu a především v jeho dvoudílné dispozici se zobytněným podkrovím.

53_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 66a–70a.

bývalý vodní mlýn čp. 15 V roce 1785 prodal Josef Halama svému synovi Ignáci Halamovi půl mlýna za 300 kop. Shodně Jan Halama prodal v roce 1786 svoji půlku mlýna synovi Vítu Halamovi rovněž za 300 kop. V roce 1805 získává Vít od Ignáce Halamy druhou půlku za 300 zlatých. Vít prodává mlýn v roce 1822 svému synovi Josefu Halamovi. Ten v roce 1830 umírá a mlýn v roce 1831 přechází na jeho manželku Annu a nezletilého syna za částku 1 212 zlatých a 12 krejcarů. K roku 1839 mlýn kupuje Ondřej Halama za 1250 zlatých.53 Na plánu přístavby pily datovaném k roku 1862 se uvádí jako mlynář Josef Řehořek. Protokoly o osazení normálních znamení při jezu na Dušnickém potoce z roku 1878 zaznamenávají mlynáře Jana Řehořka. V roce 1906 sděluje tehdejší vlastník Vilem Hartig úřadu, že se v mlýně již mnoho let nepracuje. Mlýn byl následovně přestavěn na zděnou Bývalý mlýn čp. 15, výřez z plánové dokumentace přístavby vodní pily z roku 1860. SOkA Semily, Okresní Úřad Jilemnice, karton č. 337.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

54_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337. 55_VALENTA, Aleš. Grauparova mapa velkostatku Jilemnice. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, s. 126. ISBN 978-80-7535-023-7. 56_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337. 57_SOkA Semily, Podnikatelství staveb Josef Hájek a spol. Rokytnice n. J., karton č. 8.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

hospodu. Dochovaný plán na nerealizovanou přístavbu tanečního sálu k hospodě čp. 15 Josefa Hnýka pochází z roku 1921.54 Mlýn je již zachycen na tzv. Grauparově mapě Jilemnického panství z roku 1765.55 Původní podoba mlýna je rekonstruovatelná z plánu přístavby pily z roku 1860.56 Převážně roubený přízemní objekt obdélného půdorysu kryje sedlová střecha. Vnitřní uspořádání je dvojdílné. Vstupem na jižním podélném průčelí se vchází přímo do roubené mlýnice. Obytný roubený díl se skládá ze světnice a boční světničky a na ni navazující kuchyně. Podle stavebního plánu je kuchyně přístupná ze severního podélného průčelí a z ní se dále prochází do mlýnice a boční světničky. Z kuchyně je obsluhována chlebová pec a kamna kolmo orientovaná do světnice. V jižní části mlýnice je vložena komora tvořená patrně bedněnými příčkami. Zděná a pultovou stříškou krytá lednice přiléhá k západnímu štítovému průčelí. Mlýnské kolo na horní vodu přiváděnou vantroky pohánělo palečné kolo s jednou mlecí sestavou. K mlýnu přiná-

ležela roubená stodola stojící východně od objektu. V současnosti neexistující náhon přiváděl vodu od jezu situovaného za soutokem Dušnického potoka s Vejpalickým potokem. Oblý průběh náhonu dvakrát procházel pod obecní cestou a ústil na vantroky od severu. Odpadová voda byla dále odváděna strouhou do potoka. Existence navrhované přístavby pily přiléhající k severnímu podélnému průčelí není doložitelná. Pozdější přestavba mlýna na zděnou hospodu v hrubých rysech respektovala původní rozvržení a byla složena z výčepu v místech světnice, z průchozí síně, obytného pokoje a obchodu ve třetím díle dispozice.57 Na výčep navazovala od severu v druhém traktu kuchyně. Hospoda byla v 50. letech 20. století upravena pro obytné účely.

zaniklý vodní mlýn čp. 28 Původní dům čp. 28 situovaný v horní části vesnice mezi objekty čp. 27 a 29 koupil za 50 kop v roce 1789 Jan Janoušek od Jana Johna, ten však kupujícímu za věrné služby platbu odpustil a chalupu mu daroval. Posléze

Zaniklý mlýn čp. 28, výřez z plánové dokumentace přístavby vodní pily z roku 1853. SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337.

XVIII 2017 1

Studie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Horní Dušnice – plošný průzkum horské vsi

dům čp. 28 za nejasných okolností zaniká a číslo popisné 28 přechází na novostavbu mlýna. Ten byl postaven na části pozemků usedlosti čp. 16, které v roce 1805 koupil Ignác Halama od Josefa Brandla (v roce 1805 prodal Ignác Halama svoji půlku mlýna čp. 15 bratranci Vítovi). Zápis z roku 1805 uvádí převod 175 sáhů pozemku (náležícímu k čp. 16) ke stavbě mlýna za každoroční odvod 4 korců vymletého žita a pak dále platbu 300 zlatých k zápisu mlýna do pozemkové knihy. V roce 1825 prodává Ignác Halama mlýn synovi Jarolímu Halamovi za 500 zlatých. Poslední zápis v pozemkové knize uvádí převod nemovitosti na Vincence Halamu k roku 1841.58 Ve složce vodních knih jsou dochovány plány na přístavbu pily k mlýnu datované k roku 1853.59 Jako tehdejší mlynář je udáván Josef Nosek. Pozdější zápisy z vodních knih z konce 70. let 19. století souvisejí se sousedskými spory o využívání vodního díla a uvádějí mlynáře Leopolda Noska.60 Stejně tak i protokoly k osazení normálního znamení při jezu na Dušnickém potoce roku 1877 zaznamenávají shodného majitele.61 Později, v roce 1888, je už zmiňována pouze parcela jako mlýnské shořeliště po Leopoldu Noskovi. Podoba obilného mlýna se dochovala pouze na stavebním plánu přístavby pily z roku 1853. Jde o přízemní obdélný objekt s roubenou světnicí spočívající na vysoké podezdívce vyrovnávající sklon terénu. Vnitřní uspořádání je dvojdílné. Ze zvýšené rampy při západním podélném průčelí se vstupovalo přímo do zděné a dále průchozí mlýnice. Obytný díl tvořila světnice a v druhém traktu umístěná boční světnička a přilehlá kuchyně. Obě místnosti byly přístupné pouze ze světnice. Z kuchyně byla obsluhována chlebová pec a kamna prostupující kolmo do světnice. Zděná a krytá lednice se přimyká k severnímu štítovému průčelí. Mlýnské kolo na horní vodu pohánělo palečné kolo s jedním mlýnským složením. Vodu na mlýnské kolo přiváděly vantroky. K mlýnu náležela dvojice hospodářských staveb zachycených na situačním plánku. Samostatný sklep se nacházel ve svahu východně od mlýna. Téměř čtvercová a jistě roubená stodola stála severozápadně od mlýna ve svahu mezi pravým břehem potoka a místní komunikací. Vodní dílo počínalo jezem situovaným na Dušnickém potoce pod chalupou čp. 42. Jez složený z volně loženého sbíraného kamene doprovázel dřevě94

ný práh později vyskládaný opět z kamenů. Samotný náhon představovala úzká kopaná strouha, místy vyztužená nasucho skládanými zídkami. Průběh náhonu je v terénu do současnosti dobře patrný. Vzhledem ke kolísavému stavu vody vedl k mlýnu i druhý náhon. Ten přiváděl vodu z Vejpalického potoka a procházel mezi stodolou a chalupou čp. 16 a dále ústil společně s prvním náhonem na vantroky. Z lednice mlýna byla odpadní voda odváděna krátkou strouhou zpět do Dušnického potoka. Není doloženo, zda plánovaná přístavba pily poháněné mlýnským kolem byla realizována.

58_SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Vysoké nad Jizerou, kn. 9, fol. 129a–130a. 59_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337. 60_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337. 61_SOkA Semily, Okresní úřad Jilemnice, karton č. 337.

hasičská zbrojnice Obecní hasičská zbrojnice se nachází ve střední části vesnice severně od bývalé školy čp. 66. Přízemní zděný objekt obdélného půdorysu je obrácen východním podélným průčelím k průjezdní komunikaci. Plochy fasád opatřených stříkanými omítkami člení lizénové pásy z režného cihelného zdiva, později

Hasičská zbrojince, pohled od jihu, březen 2013 Foto M. Ouhrabka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

62_Jediný podrobnější průzkum obce zpracoval PEŠTA, Jan. Encyklopedie českých vesnic. Díl V. Liberecký kraj. Praha: Libri 2011. s. 77–80. ISBN 978-80-7277-152-3.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

zakryté vrstvou stříkané omítky. Vaznicový krov sedlové střechy vytváří před štíty krátké obedněné přesahy. Na jižní straně je na hřeben nasazena bedněná sušicí věž s jehlanovou střechou. Vnitřní prostor stání hasičské techniky je přístupný dvoukřídlými vraty na východním průčelí. Na jižním štítu se nachází v omítce provedená datace 1936. Drobná účelová budova postavená podle datace na štítě v roce 1936 představuje nedílnou součást podoby historické struktury vsi a je důležitým dokladem jejího mladšího vývoje.

kříž Litinový kříž s korpusem a pískovcovým podstavcem stojí v mírném svahu nad průjezdní silnicí u domu čp. 9. Na nízký pískovcový stupeň dosedá kvadratický sokl s rámečkem a nečitelným nápisem na líci. Sokl nese dřík s volutovým rozšířením ve spodní části. Uprostřed se nachází reliéf svaté Anny s Marií doprovázený jemně rytým květinovým dekorem. Podstavec zakončuje hlavice

s dvojicí putti pod obloukem korunní římsy. Do nástavce hlavice jsou zasazeny bohatě zdobený litinový kříž a lucerna. Na kříži je umístěna tabulka s malovanou datací: „1849“ a „opraveno L. P. 1993“. Podle obnovené datace byl kříž vztyčen v roce 1849. Drobná památka pojatá ve formách zlidovělého baroka představuje kvalitní kamenické dílo a je nedílnou součástí historické podoby vesnice.

Závěr Do počátku 21. století ves vstupovala s unikátně dochovanou strukturou historické zástavby. Avšak postupné vymírání poslední zemědělsky činné generace starousedlíků a početnější generace tradičních chalupářů přinesly nový nebezpečný trend. Stavebně nenarušené chalupy nevyhovují nárokům a vkusu současné generace rekreantů. Proto zde, stejně jako v širší oblasti, dochází k odstraňování historických objektů či jejich částí a k následné výstavbě irelevantních kopií. V případě „pouhých“ rekonstrukcí domy kvůli nedostatečné erudici stavebních firem nevratně přicházejí o většinu historických konstrukcí a tradičních prvků a detailů. Dlouhodobý útlum zemědělství znamená postupné zarůstání odlesněné části údolí náletovými nebo živelně vysázenými dřevinami. Spolu se zarůstáním luk a dřívějších polností zaniká i struktura historických cest a terén v extravilánu obce i ve spodní části údolí se stává neprostupný. I přes vyjmenované současné problémy a nevratné procesy však patří enkláva Horní Dušnice mezi nejkompaktněji dochovaná historická sídla v oblasti. Vzhledem k určité odlehlosti však zůstala mimo zájem dokumentátorů62 i mimo zorné pole památkové péče. Na katastru Horní Dušnice není evidována žádná kulturní památka, natož aby zde byla uplatněna plošná ochrana, která by jistě vzhledem k nesporným kvalitám historické struktury vsi byla namístě. Tato práce vznikla v rámci plnění výzkumného cíle NPÚ:

Kříž, pohled od východu, květen 2014 Foto M. Ouhrabka

XVIII 2017 1

Výzkum nemovitých památek v ČR. Aplikace nových metodik průzkumu a dokumentace – ohrožené druhy památek a jejich vybrané exempláře, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

Zprรกvy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zánik historického mostu ve Stvolínkách, okres Česká Lípa Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša

Obr. 1_Most u Stvolínek na mapě ZM 10. Podklad www.cuzk.cz.

V roce 2013 proběhla z důvodu havarijního stavu demolice historického mostu přes Bobří potok na západním okraji obce Stvolínky v okrese Česká Lípa (Obr. 1). Nahrazen byl novostavbou. Stavební akce byla archeologickým pracovištěm VMG v České Lípě sledována formou záchranného archeologického výzkumu a přinesla podrobné informace k technologii jeho stavby, které jsou v tomto příspěvku předloženy.

Historické informace Historický dvojobloukový zděný most zachycený na stabilním katastru jako zděná stavba (Obr. 2) se nacházel na místní komunikaci, zpřístupňující objekty historického mlýna na pravém břehu potoka, které jsou doloženy již na 1. vojenském mapování a jsou nepochybně starší. Tato komunikace v minulosti procházela areálem od mlýna směrem k jihu a napojovala se na zaniklou cestu vedoucí ze Stvolínek do Kravař po pravém břehu Bobřího potoka. Na mapách stabilního katastru je v severním předpolí mostu zakreslen objekt ze spalných konstrukcí, jehož pozemek na východě sousedí s křižovatkou silnice č.15 a místní komunikace. Tento objekt zanechal viditelné stopy v podobě terénních nerovností. Objekt je zachycen ještě na leteckých snímcích z 50. let 20. století. Na severovýchodě

XVIII 2017 1

Obr. 2_Most u Stvolínek a objekt mlýna na mapě stabilního katastru (40. léta 19. století). Archiv VMG.

Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Zánik historického mostu ve Stvolínkách, okres Česká Lípa

zprávy

Obr. 3_Most u Stvolínek – celkový pohled od jihovýchodu (proti proudu). Foto V. Novák

navazuje na most historická zeď oplocení zámeckého parku, která je ukončena v prostoru terasní zdi levého břehu potoka na východní straně mostu. Vzhledem k tomu, že zeď parku částečně překrývá terasní zeď mostu, můžeme předpokládat, že most je starší než historické oplocení parku.

Stav mostu před demolicí

Obr. 4_Most u Stvolínek – středový pilíř od severozápadu (po proudu). Foto V. Novák

Most byl založen v ploché nivě Bobřího potoka, kde vodní tok vytváří až 180 cm hluboký zářez do sedimentů. Vlastní most tvořila dvě pole valené klenby z pískovcových kvádrů sklenutých na středový pilíř a na obou březích opřených do tarasních zídek z pískovcových kvádrů (Obr. 3). Klenba na JZ straně se již v dřívější době zcela zbortila a mostovka byla provizorně překryta betonovou deskou. Na SV straně byla klenba zborcena pouze částečně v prostoru u středového pilíře a zachován zůstal střed klenby navazující na středový pilíř. Vozovka byla opět překryta betonovou deskou. Středový pilíř byl na JZ a JV straně zcela zničen, jeho zdivo z pískovcových kvádrů se rozpadlo a vytvořilo z těchto stran suťový kužel. Na SV straně

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě

zprávy

Obr. 5_Most u Stvolínek – celkový půdorys. Měřil a kreslil V. Novák

Obr. 6_Most u Stvolínek – dokumentace záchranného průzkumu. Měřil a kreslil V. Novák

XVIII 2017 1

Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Zánik historického mostu ve Stvolínkách, okres Česká Lípa

zprávy

Obr. 7_Most u Stvolínek – podélné profily a řez v úrovni hladiny. Měřil a kreslil V. Novák

zůstalo zdivo dochováno v podobě pískovcových kvádrů, které byly oplentovány betonovou zpevňující stěnou. Na SZ straně zdivo pilíře zcela nahradila betonová dozdívka s provizorními zpevňujícími prvky v podobě dřevěných železničních pražců (Obr. 4). JZ opěra byla dochována po stranách mostu, v prostoru vlastního navázání na klenbu došlo k destrukci této zídky společně s klenbou. Na SV straně se zídka dochovala v plném rozsahu. Viditelná nejnižší partie zděných konstrukcí jak u tarasních zídek, tak u středového pilíře byla zděna z neovulkanitů nahrubo osekaných do pravidelnějších kvádrů (Obr. 5–7).

Konstrukce a technologie Na JZ a SV břehu se po odstranění zdiva na úroveň hladiny potoka dochovala konstrukce mostu v podobě neovulkanických pravidelných kvádrů (40 × 25 cm o výšce 25 cm) tvořících v jedné řadě na výšku i šířku zpevnění vnější strany opěry i obou křídel, které na opěru navazovaly kolmo. Prostor za opěrou byl tvořen jednou řadou pískovcových kvádrů (štuků) rovnaných delší stranou kolmo k opěře a rovnoběžně s křídly a pokračujících v jedné řadě i podél vnitřní strany křídel. Na SV břehu následuje druhá řada pískovcových kvádrů (štuků) rovnaných delší stranou rovnoběžně s opěrou a kolmo na křídla. Kameny byly spojovány buď nekvalitní maltou, nebo bez použití pojiva (malta nebyla nalezena, ale nelze ji zcela vyloučit). Podobně byla konstruována také spodní část středového

100

pilíře při kontaktu s vodní hladinou. Jeho dochované části tvořila jedna řada neovulkanických pravidelných kvádrů (40 × 25 cm, výška 25 cm) zpevňujících vnější strany pilíře v úrovni hladiny potoka. Vnitřní prostor pilíře byl vyplněn rovnanými pískovcovými kvádry (štuky) bez viditelného použití pojiva (malty). Další informace byly získány při odkrytí základů mostních konstrukcí. Levobřežní i pravobřežní opěry byly založeny stejným způsobem: pod výše zmíněnou řadou neovulkanických kvádrů pokračuje zdivo dvěma řadami pískovcových kvádrů na sobě až do hloubky 3 m (měřeno od okraje vozovky na násypu), kde dosedaly na vrstvu čistého šedého jílu o mocnosti 10 cm, který částečně izoluje i strany kamenů. Pod tímto jílem se pouze v prostoru vymezeném opěrou a částečně křídly nacházel štěrk ze středních valounů tmavého neovulkanitu do průměru 5 cm a mocnosti až 60 cm. Následoval ve stejně vymezeném prostoru výrazně hrubší štěrk z tmavého neovulkanitu o průměru od 15 do 20 cm a mocnosti 50 až 60 cm (dno); na dně se tento štěrk mísí s šedým až nazelenalým jílem s neovulkanickými kameny o rozdílném průměru max. do 25 cm. Obě křídla od pravobřežní podpěry stoupají JZ směrem po vrstvě šedozeleného jílu do výšky 2,5 m od horního okraje v JZ profilu (úroveň spodní hrany kamenů), kde byly tvořeny čtyřmi řadami na sebe, ve dvou sloupcích, skládanými pískovcovými kvádry. JZ

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě

Obr. 8_ Most u Stvolínek – severovýchodní břeh s ukončením zdi zámeckého parku. Foto V. Novák

Obr. 9_Most u Stvolínek – severovýchodní ukončení mostu, pohled od západu. Foto V. Novák

profil byl zde tvořen mezi křídly opěry od 0 až do 25 cm konstrukční recentní vrstvou ostrohranného šedého štěrku s příměsí škváry. Následovala vrstva (do hloubky 2,5 m) zásypu tělesa opěry mostu tvořeného směsí pískovcových nepravidelných kamenů, písku, a hnědookrové zeminy. Od hloubky 2,5 do 3,2 m se nacházel šedozelený jíl a následoval šedý až nazelenalý jíl s neovulkanickými kameny o rozdílném průměru do 25 cm. JV a SZ profily, které se nacházely mimo vlastní historickou konstrukci mostu, měly shodnou stratigrafii ovlivněnou svažitým břehem. Na levém (SV) břehu na východní křídlo podpěry navazuje tarasní (pravděpodobně mladší) zídka zděná na maltu z pískovcových kvádrů, na niž navazuje další, ještě mladší, zídka z nasucho skládaných pískovcových kvádrů. Samotné východní křídlo, tvořené zdí krytou ze všech stran sedimenty, zasahuje až pod současnou zeď zámeckého parku (Obr. 8 a 9). V SV profilu se projevuje pouze jako zeď tvořená dvěma sloupci pískovcových kvádrů nejméně ve čtyřech řadách nad sebou. Prostor mezi stěnami křídel – vlastní těleso podpěry – bylo tvořeno 15 cm mocnou vrstvou neovulkanického štěrku a strusky (škvára), následovala 10 cm mocná vrstva hnědé zeminy s pískem, struskou (škvárou) a fragmenty cihel, která odpovídá novodobé vozovce. Následovala vlastní výplň podpěry tvořená vrstvami písku, jílovité okrové zeminy, pískovcových kamenů a kamenů

XVIII 2017 1

z neovulkanitů. Od hloubky 3 m do 3,2 m se nachází šedozelený jíl totožný s jílem na protějším břehu. U středového pilíře byly postupně odtěženy vlastní základy do hloubky přibližně 1 m od běžné hladiny toku (tj. od neovulkanického zpevňovacího zdiva). SZ konec pilíře s předpokládaným zaoblením (příp. břitem) byl zničen betonovým dozděním až na dno výkopu (Obr. 10). Konstrukce středového pilíře byla tvořena – pod již sledovanou řadou neovulkanických kvádrů – na výšku třemi řadami pískovcových kvádrů navzájem provázaných a zděných na nekvalitní maltu. Pod nimi se nacházel v celém rozsahu pilíře s přesahy 35 cm do stran neovulkanický štěrk z oblých kamenů, totožný se štěrkem na obou březích (štěrk ze středních valounů tmavého neovulkanitu do průměru 5 cm a mocnosti až 0,5 m). Odkrytá část dna na SV straně pilíře byla v době ZAV tvořena oblými neovulkanickými kameny přelitými betonem. Kameny jsou pravděpodobně původním dlážděním dna. V prostoru SV předpolí mostu se podél vnější strany ohradní zdi zámeckého parku nachází částečně dochovaná dlažba tvořící zpevnění povrchu historické komunikace. Dlažba je tvořena neovulkanickými plochými kameny nepravidelných tvarů skládanými vedle sebe na minimální mezery a uloženými do hnědookrové jílovité zeminy.

101

Petr Jenč | Vojtěch Novák | Vladimír Peša | Zánik historického mostu ve Stvolínkách, okres Česká Lípa

zprávy

Obr. 10_ Most u Stvolínek – prostor jihozápadního oblouku. Foto V. Novák

Závěr Archeologický dohled zachytil stavební podobu a použité technologie historického mostu a jeho výrazné poškození neodbornými opravami v průběhu druhé poloviny 20. století, které vedly k postupné degradaci mostních konstrukcí a následné nutnosti úplného odstranění historické stavby. Podobné mosty přes menší vodní toky jsou ve venkovské krajině poměrně časté, ale dosud jim po archeologické stránce nebyla věnována pozornost. Na území okresu Česká Lípa byla archeologicky sledována rekonstrukce historického Zámeckého mostu v Mimoni (Jenč et al. 2011) a v letech 2012–2013 se pozornost archeologů soustředila na několik silničních mostů zpravidla výrazně mladšího stáří. Příklad mostu ve Stvolínkách ukazuje, že zakládání mostních konstrukcí probíhalo více technologickými způsoby. Zatímco podstatně delší Zámecký most v Mimoni přes řeku Ploučnici, podobně jako mladší silniční most v nivě Ploučnice u Žízníkova (nepublikovaný výzkum 2012) byl založen na dřevěných základových roštech, stavba stvolíneckého mostu probíhala jinou metodou. Most byl pravděpodobně založen do tří vykopaných jam umístěných výrazně pod úrovní hladiny toku, které byly vyplněny hrubým a následně jemnějším neovulkanickým štěrkem. Na ně

102

byl na jižním a severním břehu položen šedý izolační jíl a na něm (stále pod úrovní hladiny) byly vyzděny opěry z pískovcových kvádrů do úrovně hladiny. Střední pilíř (možná z důvodů zaplavování již během stavby) postrádá jílovitou separační vrstvu a pískovcové kvádry jsou umístěny přímo na štěrk. V úrovni hladiny jsou všechny strany, které byly v přímém kontaktu s vodou, vyzděny z nasucho skládaných (stejně jako pískovce pod úrovní hladiny) neovulkanických kvádrů. Na nich byly teprve zděny opěry a středový pilíř již na maltu z pískovcových kvádrů různých velikostí, vyrovnávaných plochými kameny z neovulkanitů. Takřka půlkruhové klenby byly zděny z pravidelných pískovcových kvádrů a vzniklé dutiny – zásyp kleneb, opěr a pilíře byly dosypány stavební sutí z vlastní stavby. Povrch komunikace byl nejméně od doby vzniku ohradní zdi parku tvořen neovulkanickými plochými kameny. Literatura Jenč, Petr – Havel, Štěpán. – Peša, Vladimír. Zámecký most v Mimoni – záchranný archeologický výzkum 2009–2010. In Proměna Zámeckého mostu v Mimoni. Město Mimoň 2011, s. 54–74.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

František Tkadlík (1786–1840) v Liberci (Oblastní galerie Liberec 9. 3. – 18. 6. 2017) Jana Schlesingerová

„Mezi všemi malíři, co jich kdy Čechie měla, nejvýše vyniká Kadlík … jeden z nejznamenitějších umělců našeho věku v každém ohledu, a pravá chlouba Čechů; jest přitom horlivý Slovan a muž vysoce vzdělaný.” Takto pochvalně se o Františku Tkadlíkovi roku 1829 vyslovil František Palacký1; jak dokládají Palackého slova, František Tkadlík patřil ve své době k vysoce ceněným malířům. Náležel ke generaci prvních žáků nově založené výtvarné Akademie v Praze, svůj um nadále prohluboval ve Vídni a v Římě. Nakonec se vrátil na pražskou Akademii, kde ovlivnil řadu začínajících umělců. František Xaver Tkadlík se narodil 23. listopadu 1786 v Praze do rodiny hostinského Františka Tkadlíka. První kreslířské zkušenosti získal u učitelů kreslení Antona a Franze Wolfových, kteří bydleli v nájmu u Tkadlíkových.2 Po gymnaziálních studiích roku 1803 nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění pod vedením ředitele Josefa Berglera. V letech 1805–1806 souběžně studoval na filozofické fakultě, kde absolvoval přednášky z filozofie, literatury, matematiky a náboženství. Zde se setkal s řadou osobností předně s profesorem náboženství Bernardem Bolzanem. Tkadlíka ovlivnilo především Bolzanovo pojetí křesťanské zbožnosti. Josef Bergler své žáky školil v duchu univerzálního klasicismu a rovněž v nich probouzel zájem o témata z domácí mytologie a historie. Tkadlík od počátku studia na Akademii patřil k nejnadanějším žákům a obdržel řadu školních ocenění za kresbu podle předlohy a později i za vlastní kompozice, například za kresbu Apollona Belvederského z roku 1807 získal první cenu a finanční prémii.3 Kresba tvoří nedílnou složku Tkadlíkova díla, během života si založil řadu náčrtníků, které kromě kreseb obsahují záznamy reálného života, cest, myšlenek, citací a výpisků z knih.4 Před odchodem do Vídně realizoval řadu portrétních prací. Jedná se převážně o kresby a oleje rodinných příslušníků a členů rodiny Srdínkových, u kterých v Praze bydlel. V Tkadlíkově výtvarném projevu se slučuje bezprostřední pozorovatelský talent zřejmý zejména v dětských a přípravných kresbách, ve výsledných realizacích upřednostňoval nadčasovou idealizaci. V květnu roku 1817 se zapsal na vídeňské Akademii pod vedením Friedricha Heinricha Fügera, výuku však navštěvoval pouze dva semestry. Zároveň dostal možnost uplatnit se ve službách Jana Rudolfa hraběte Černína jako jeho komorní malíř a správce obrazárny – vytvořil např. vynikající Podobiznu Otakara Černína. Ve Vídni se seznámil s moderními proudy evropského klasicismu a s proudem biedermeieru, jehož východiskem se stává přirozený život ve všech jeho podobách. Rovněž se setkal s díly umělců nazarénského okruhu, do jejichž blízkosti se dostal později v Římě. Po roce 1820 začínají převažovat náboženské náměty rozjímavého charakteru, častěji se objevuje téma modlitby (Anděl učící dítě modlit 1821) a křesťanských ctností (Víra, Naděje a Láska 1821). V průběhu dvacátých let opakovaně řešil téma Madony. Zejména kompozice Madona s přeslicí vzbudila ohlas u dalších malířů, především u Josefa Mánesa. Intimním laděním malby adoruje rodinu, inspiruje se odkazem Raffaela. Jiné vyznění má obraz Madona adorující dítě objednaný pro kostel ve Varnsdorfu,

XVIII 2017 1

lyričnost nahradil reprezentativním pojetím. Pro varnsdorfský svatostánek vytvořil kromě toho obraz sv. Jana Nepomuckého. Jedná se o první Tkadlíkovy realizace oltářních obrazů. Malíř nadále zůstával v čilém kontaktu s pražským prostředím a pravidelně obesílal výstavy. Rovněž udržoval kontakty s Františkem Palackým, kterého roku 1821 portrétoval. O rok dříve namaloval i skvělou podobiznu Josefa Dobrovského. V této době začal být srovnáván s mladším Berglerovým žákem Josefem Führichem (1800–1876). František Tkadlík oproti nespoutané fantazii Führichově představoval mírný umělecký naturel a byl chválen za líbivou idealizovanou malbu, která se stala předobrazem ideálního „českého” umění. Vrchol Tkadlíkova vídeňského období představuje obraz Návrat sv. Vojtěcha do vlasti (1824). Roku 1825 se Tkadlíkovi splnil velký umělecký sen o cestě do Říma, kde pobýval až do roku 1832. Kromě poznávání antického a renesančního umění měl možnost seznámit se s dalšími nazarény. K jejich okruhu měl svým založením velmi blízko, ale od nazarénské komunity si zachovával odstup. Na přelomu vídeňského a římského pobytu namaloval alegorickou kompozici Enyo (1825). Další ambiciózní alegorií je následně vzniklá Potopa. Poslední velkou římskou realizaci představuje obraz Sv. Pavel se loučí s Milétskými (1831). Po římském pobytu se vrátil zpět do Vídně, avšak nebyl zde spokojen. Soudobé vídeňské umění tíhlo ke všedním námětům a biedermeier byl na svém vrcholu. Vídeňský příklon k civilnímu pojetí se dostal do přímého rozporu s Tkadlíkovým přesvědčením, že umění je božského původu a že jeho smyslem má být zdokonalování člověka. Tkadlík novou situaci odsuzoval a sám se začal hlásit mezi nazarénské malíře. Podle něho tento směr splňoval nejvyšší poslání umění, a sice pozvedat člověka od pozemských událostí k těm božským.5 V tomto období mu přibývalo zakázek z Čech, kde Tkadlíkova nábožensko-historická malba plně vyhovovala – například objednávky od probošta vyšehradské kapituly Josefa Aloise Jüstla z let 1832–1838, Povolání sv. Petra, Obrácení sv. Pavla a také portrétní práce Podobizna J. A. Jüstla, Portrét Františka I. Jeho vystavované práce v Praze sklízely úspěch a díky tomu nakonec dostal místo ředitele na pražské Akademii. Tkadlík se o místo ředitele neúspěšně ucházel už po smrti Berglerově roku 1829. Do funkce jej 29. října 1836 uvedl prezident společnosti SVUP Kristián Kryštof hrabě Clam-Gallas. Nový ředitel se ihned pustil do změn ve vedení výuky. Z obrazárny SVUP do Klementina zapůjčil obrazy, zasadil se, aby studenti mohli využívat knihovnu i ve dnech volna. Pořádal hojně navštěvované přednášky o umění. Vlastními nákupy obohacoval sbírku grafik určených ke kopírování. Maloval obrazy s kontemplativními náměty Smrt sv. Rosalie, Pieta. Vrcholným dílem české nábožensko-historické malby třicátých let byl obraz Sv. Václav a sv. Ludmila při mši 1837. Zatímco ve Vídni se dílo setkalo s kritikou, v Čechách se stalo vzorem vlasteneckého umění. Tkadlíkovým ateliérem za tři roky prošlo na šedesát žáků, mezi nimiž jednoznačně vynikal Josef Mánes, který reagoval na přínos Tkadlíkova umění. Rudolf Müller z Liberce, další ze studentů, napsal první obsáhlý životopis

103

zprávy svého učitele, rovněž převáděl Tkadlíkovy návrhy diplomů do grafiky. Tkadlíka vyučování studentů těšilo, ovšem podlomené zdraví a vedení SVUP mu nedovolily akademickou výuku zásadně proměnit. Tkadlíkova životní cesta se uzavřela 16. ledna 1840. Skromný a šetrný malíř po sobě zanechal značné jmění, které zdědila jeho matka. V Oblastní galerii Liberec se konala v pořadí druhá monografická výstava věnovaná tvorbě Františka Tkadlíka; první uspořádal v roce 1933 Vincenc Kramář v Praze. Liberecká výstava svou koncepcí a záběrem navázala na retrospektivu chrastavského rodáka a Tkadlíkova mladšího souputníka Josefa Führicha v Liberci se uskutečnila roku 2014. Výstava spolu s reprezentativní publikací6 završila několikaletý badatelský projekt zpracovaný Národní galerií v Praze. Národní galerie v Praze, která jako partner projektu zapůjčila zásadní soubor obrazů a kreseb, dílčí práce poskytly další umělecké instituce a soukromé sbírky. Liberecká galerie poskytla autorům koncepce reprezentativní prostory bývalé bazénové haly a jejího ochozu, čímž mohly být představeny Tkadlíkovy práce ze všech etap jeho tvůrčí činnosti ve vzájemných souvislostech. Výstava představila bezmála stovku Tkadlíkových nejvýznamnějších děl: vedle olejů, kreseb a náčrtníků také archiválie. Výstava rozdělená do pěti bloků se vzdala přísného chronologického členění a na díla nahlížela v kontextu Tkadlíkovy tvorby. Ranou pražskou produkci kromě kreseb zastupovaly vynikající portréty Tkadlíkovy rodiny a rodiny Srdínkových v kresbě i oleji. Z doby působení ve Vídni byly zastoupeny práce náboženského charakteru, především Madona s přeslicí, a protějškové obrazy objednané pro kostel ve Varnsdorfu. Díla římského období Enyoa Potopa ukázala Tkadlíka jako představitele pozdně klasicistní malby. Ze závěrečné etapy především obraz Sv. Václav a Ludmila při mši. Poslední z oddílů připomněl Tkadlíkovo zaujetí krajinou. Přestože z jeho ma-

lířského díla známe pouze dvě samostatné krajinomalby, náčrtníky jsou plné krajinných studií. Pohled do otevřené krajiny pro Tkadlíka představoval podstatnou složku jeho figurálních prací. Výstava představila výběr nejlepších děl, jež dokládají, že Tkadlík byl malířem evropského formátu a držel krok se soudobými uměleckými tendencemi. V rámci výstavy připravila Oblastní galerie doprovodné programy: kromě obvyklých komentovaných prohlídek také koncert velkopáteční polyfonní a klasicistní hudby.7

1_MACHALÍKOVÁ, Pavla. Vlastenecká tematika a „národní malířská škola”, in: LEUBNEROVÁ, Šárka (ed.), František Tkadlík (1786–1840), Praha: Národní galerie v Praze, 2017, s. 107, ISBN 978-80-7035-636-4. 2_MACHALÍKOVÁ, Pavla. Mládí v Praze kolem 1800, in: LEUBNEROVÁ, Šárka, cit. v pozn. 1, s. 17. 3_LEUBNEROVÁ, Šárka. Životopis Františka Tkadlíka, in: LEUBNEROVÁ, Šárka, cit. v pozn. 1, s. 324. 4_K Tkadlíkovým skicářům: Markéta Dlábková, Pozorování a stylizace, in: LEUBNEROVÁ, Šárka, cit. v pozn. 1, s. 41. 5_MACHALÍKOVÁ, Pavla. Úsilí o vážnou malbu a počátek třicátých let: mezi Vídní a Prahou, in: LEUBNEROVÁ, Šárka, cit. v pozn. 1, s. 149 6_LEUBNEROVÁ, Šárka, cit. v pozn. 1. 7_V koncertním programu byly uvedeny skladby Beethovena, Mozarta a Myslivečka, podobně jak tomu bylo na slavnosti Františka Tkadlíka před 180 lety. Tehdy, přesně 15. června 1837, uspořádal František Tkadlík na počest Josefa Führicha slavnost na Žofíně. Antonín Emil Titl zde dirigoval Beethovena, Mozarta a Strausse, zpíval Gordigiani a hosty byli sochaři, malíři i stavitelé, jak se píše v katalogu výstavy.

František Tkadlík (1786–1840), pohled do expozice. Foto OGL, J. Trojan

104

Fontes Nissae | Prameny Nisy

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav,

Křížový vrch u Frýdlantu, 2016

územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec

zprávy

Tři jubilea Ivana Čornejová V roce 2017 oslaví významná životní výročí hned tři osobnosti z redakční rady Fontes Nissae: dvě dámy – profesorka Lenka Bobková a doktorka Miloslava Melanová – a profesor Robert Kvaček. Životní osudy všech tří jsou různou měrou spjaty s Libercem. Lenka Bobková, rozená Vlčková, prožila v Liberci své dětství i mládí, zde navštěvovala základní i střední školu a odtud směřovaly její kroky do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nejdříve se zapsala na dějepis s latinou, později přestoupila na obor dějepis – čeština. Vysokou školu začala studovat v roce 1965 a mohla tak na fakultě prožít jak nejsvobodnější léta před rokem 1989, tak i smutný zlom a počátek normalizace. Normalizační opatření se jí dotkla více než nepříjemně, když musel katedru opustit její milovaný učitel – profesor František Kavka, pod jehož vedením se zaměřila na medievistiku a historii vedlejších zemí Koruny české. K obhajobě diplomové práce ji dovedla Kavkova žačka a spolupracovnice Anna Skýbová. Po absolutoriu začala Lenka Bobková učit na Střední odborné škole zemědělské ve Frýdlantu, kde ji ale působení nenaplňovalo žádným optimismem, a tak zpočátku ráda přijala možnost angažmá v Oblastní galerii v Liberci, kde se tehdy normalizační duch také už neblaze projevoval. Touhu po vysokoškolské pedagogické činnosti mohla realizovat až od konce sedmdesátých let na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kam ji pozvala docentka Jana Englová. V osmdesátých letech už mohla absolvovat i vědeckou přípravu v Ústavu českých a československých dějin ČSAV a v roce 1992 se i habilitovat. V roce 1993 přešla na katedru českých dějin (posléze Ústav českých dějin) Filozofické fakulty UK v Praze. V Praze-Radotíně už také s rodinou od srpna roku 1989 bydlela. Její pedagogické působení bylo a stále je úspěšné, jak dosvědčuje nejen množství žáků, z nichž mnozí se zaměřili i na rozvíjení jejího životního tématu – českých korunních zemí, ale i „vnější“ ocenění její práce. Její učitelská i bohatá publikační (i ediční a popularizační) činnost jí vynesla v roce 2004 profesuru. Důkazem toho, že historie není pro Lenku Bobkovou jen pracovní „povinností“, ale celoživotní láskou, kterou dovede předávat i svému okolí, je jistě i fakt, že se dějinám věnuje i její dcera Kateřina, jež dostudovala i druhý obor, který si matka kdysi původně vyvolila – latinu. Miloslava Melanová, rozená Kubová, byla na pražské filozofické fakultě při studiu oboru dějepis – čeština spolužačkou Lenky Bobkové. Do Prahy přišla z východních Čech, ačkoliv se narodila v Žulové nedaleko Jeseníku; záhy poté se s rodiči přestěhovala do České Třebové, kde se jí dostalo příslušného základního i středního vzdělání, během něhož už projevila živý zájem o historii. Na pražské filozofii sdílela s Lenkou Bobkovou nejen stejný studijní obor, ale postihla ji i stejná ztráta školícího učitele. I ji přivedl František Kavka k medievistice a ovlivnil i téma její diplomní práce, kterou však musela také dokončit u Anny Skýbové. Univerzity založené Karlem IV. umožnily M. Melanové nejen první publikační příležitost, ale přivedly ji i do Archivu Univerzity Karlovy, jehož ředitelem byl před rokem 1970 František Kavka. Jako odborná

106

Lenka Bobková. Foto archiv redakce

asistentka zde měla na starosti především knihovnu, která skýtala množství titulů k dějinám vysokých učení a možnost pokračovat ve vědecké práci. Vše ale mělo být zanedlouho jinak… Po svatbě se musela rozhodnout, zda trvat na pobytu v Praze, nebo následovat svého manžela do Liberce, kde měl velmi pěkné pracovní možnosti. Sama vím, jak těžká to tehdy pro ni byla volba, ale vybrala si Liberec a myslím, že tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala. K medievistice se sice už nevrátila, ale nalezla uplatnění v neméně zajímavé regionální tematice. Od začátku osmdesátých let až do roku 1993 působila v Severočeském muzeu, kde se začala intenzívně zabývat historií Liberce, starala se o obecní kronikáře, připravovala výstavy a novou historickou expozici, organizovala popularizační přednášky v Historickém klubu a stala se vedoucí redakční rady Sborníku Severočeského muzea. Ačkoliv tehdejší ředitelka muzea byla typickým produktem normalizační doby, v muzejním kolektivu pracovali zapálení odborníci, historikové i přírodovědci.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Zcela nové příležitosti se M. Melanové naskytly po změně politických poměrů, kdy se stala vítanou posilou nově koncipované katedry dějepisu, tehdy ještě na liberecké Vysoké škole strojní a textilní. Od roku 1996 byla jmenována vedoucí katedry historie na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity. Připravovala novou koncepci katedry, intenzivně vyučovala, publikovala statě z dějin Liberce (především z období 19. století). Spoluorganizovala vznik Česko-slovenské komise historiků a stála u zrodu vědeckého periodika Fontes Nissae. Angažovala se v rámci Euroregionu Nisa. Zasedání Česko-slovenské komise a s ní spojené konference jsou už zažitou platformou každoročního setkávání odborníků na novější a nejnovější dějiny, kde dostávají pravidelně příležitost i příslušníci nejmladší vědecké generace. A tím rozhodně výčet aktivit Miloslavy Melanové nekončí.

Když se na liberecké dějepisné katedře objevil v roce 1998 profesor Robert Kvaček, získalo toto pracoviště vědce a učitele vynikajícího renomé. Tento odborník působil před tím několik desetiletí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (ostatně učil i výše zmíněné oslavenkyně), kde se specializoval na dějiny 20. století, I. republiku a hlavně osudová léta vedoucí k Mnichovu. Tuto problematiku ovšem nahlížel poněkud jinak, než tomu bylo v padesátých letech zvykem. Proto se také tomuto období po roce 1970 nesměl věnovat; mohl sice na katedře československých dějin působit dál, ale musel se (za trest) přeorientovat na 19. století. Absurdita tohoto opatření je pro normalizační zákroky přímo signifikantní. Kvaček samozřejmě vykládal nově svěřený úsek dějin opět s erudicí a elegancí sobě vlastní. Jeho přednášky se vyznačovaly – a vyznačují dosud – krásným rétorickým stylem, typická je jeho přesná dikce a smysl pro postižení jádra problémů. Zůstal svůj a nepodřizoval se servilně diktátu doby, i když působení na pracovišti vedeném tehdy neblaze proslulým prof. Václavem Králem rozhodně nebylo lehké.

Miloslava Melanová, září 2017. Foto M. Čtveráček

XVIII 2017 1

107

zprávy

Robert Kvaček se habilitoval v roce 1967, ale na profesuru si musel počkat déle než dvacet let. Tato cézura nebyla pochopitelně způsobena jeho nedostatečnou kvalifikací, ale skutečností, že za komunistického režimu se k profesuře nutně vyžadovalo také stranické angažmá. Za léta své pedagogické činnosti vychoval celou řadu žáků, kteří se k němu stále vděčně hlásí. Je autorem řady knih, které vynikají nejen vědeckými kvalitami, ale i čtivým stylem. Psal práce ryze odborné, popularizační a nezapomínal ani na školní učebnice, které jsou koncipovány vždy s ohledem na věk dětí či studentů, k nimž se obracejí. Jeho knihy zaměřené na širší čtenářskou obec byly a jsou hojně čteny, autor byl za tuto svou činnost odměněn opakovaně cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. Robert Kvaček není přítelem schematizace v přístupu k dějinám, odmítá módní „narážení“ příběhu dějin na jakékoliv módní metodologické kopyto. Své názory dokáže vehementně a temperamentně hájit, aniž by kdy porušil zásady slušnosti. V jednom ze starších rozhovorů pro časopis Dějiny a současnost Kvaček vyjádřil přesvědčení, že historik musí dávat přednost životu, žít jej naplno, aby mohl pochopit historii. Myslím, že na všech jeho pracích je tento porozumivý přístup jasně patrný. Robert Kvaček žije nyní ve svém rodném kraji. Jičínsko zůstává zjevně krajinou jeho srdce, ale nezapomíná ani na Liberec, kde stále ještě působí. Zde mu na katedře historie prošly rukama desítky studentů, kteří poslouchali jeho „povinné“ přednášky z dějin 20. století. Věřím, že tato povinnost se alespoň pro některé z nich proměnila v radostnou událost a že dokázali čerpat vědomosti se stejnou náruživostí, s jakou jim byly předkládány. Nezbývá než popřát všem jubilantům všechno dobré, hodně tvůrčích sil a čtenářům popřát potěšení z jejich díla. Robert Kvaček, září 2017. Foto M. Čtveráček

Vzpomínka žáka a kolegy k jubileu prof. Lenky Bobkové Jan Zdichynec

Lenku Bobkovou, tehdy ještě docentku, jsem poprvé potkal někdy v květnu roku 1995, kdy jsem skládal ústní část přijímací zkoušky na tehdy velmi vyhledávaný obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Atmosféra byla trochu jako z jiných časů, nejen z mého pohledu zcela vyplašeného čerstvého maturanta, ale i z pohledu zpět, především co se týče poněkud jiných vztahů mezi studenty a vyučujícími. Vzpomínám si na mraky cigaretového kouře, v nichž se halili oba spoluzkoušející paní docentky, doc. Anna Skýbová a dr. Václav Drška, a na palbu jejich dosti nemilosrdných otázek. Nálada nebyla nijak příjemná,

108

jediný, kdo vnášel trochu laskavosti do celé procedury, byla právě L. Bobková svými přívětivými, snad i uklidňujícími otázkami, které směřovaly mj. i ke kraji, z něhož pocházím a kde ona sama vyrostla – k Liberecku. Nakonec jsme se „domluvili“ na zámku Sychrov a hovořili jsme o působení tamního vynikajícího řezbáře Petra Buška a také jeho syna Karla (Bohdana Kaminského), symbolistického básníka – právě tenhle přehled a schopnost přecházet od témat „čistě“ historických k tématům z oblasti kultury, ať už to je výtvarné umění, literatura nebo opera, jsou pro Lenku Bobkovou snad nejtypičtějšími vlastnostmi, jimiž mě a mnoho

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

XVIII 2017 1

ní bohoslužbu, procházky po budyšínském Hrodźišku (německy Proitzschenberg), či na výlet – pozoruhodnou náhodou 1. května 2004, tj. den po přistoupení České republiky do Evropské unie – do srbské Lužice, do Mariiny Hvězdy a Róžantu, jež jsem tehdy navštívil vůbec poprvé. Díky L. Bobkové jsem se začal také potkávat s různými jejími kolegy v Horní Lužici i Německu: Nemohu nezdůraznit, že navzdory nesnadné výchozí situaci dokázala navázat spoustu živých přátelských i profesních vztahů, které napomáhají zasazování českého historického bádání do středoevropských souvislostí. Následovala těžká léta po úmrtí jejího manžela i otce; zároveň to byla doba dost tvrdých změn na jejím hlavním pracovišti, Ústavu českých dějin FF UK. Mohu jen říci, že i v těžkých chvílích si dokázala udržet vzdor a hrdou mysl, povzbuzovat svou energií, smysluplně vést i své spolupracovníky. Tehdy jsem se stal již i jejím kolegou – díky ní jsem vstoupil do výzkumného záměru vedeného prof. Zdeňkem Benešem a mohl jsem s L. Bobkovou začít spolupracovat na různých tématech k dějinám Horní Lužice. Od té doby jsme společně napsali několik článků, podílel jsem se na několika jejích knihách. Velmi pozitivně hodnotím společnou výuku, kterou jsme zavedli, snad poněkud netradičně, k tématu České koruny někdy v roce 2008. Naše společné semináře, spojující mj. studenty medievistiky a raného novověku a nejrůznější náměty i badatelské přístupy, jsou místem živé, někdy i konfrontační, ale vždy – doufám – podnětné a galantní diskuse, která pozitivně motivuje nejen studenty, ale i mě samotného. Lenka Bobková ovšem i dnes, po oslavení svých sedmdesátých narozenin, dokáže spojovat různé směry svého náročného a zodpovědného působení historičky: učitelského, popularizačního (rok 2016 byl ostatně pro ni dobou i skutečné mediální slávy, spojené s výročím narození Karla IV., na jehož připomínání se aktivně podílela) a badatelského. Tak mohu jen konstatovat, že na začátku tohoto roku vyšla další společná publikace věnovaná nejmladšímu Karlovu synovi Janu Zhořeleckému a že tyto řádky píši ve slezské Vratislavi, městě, kam mi mj. Lenka Bobková také pootevřela dveře a kde právě sbíráme podklady pro další knihu, věnovanou tentokrát královské Horní Lužici mezi středověkem a raným novověkem. Věřím, že jí energie na všechny tři oblasti její práce vydrží ještě mnoho let, která prožije ve zdraví a s co možná největší spokojeností v osobním životě.

❧

dalších hodně ovlivnila. Druhá vzpomínka je prchavější, to když jsem téhož roku začal působit jako sezónní průvodce na státním zámku Sychrov, kde jsem se potkal s několika staršími studijními kolegy z oboru historie: dodnes si vzpomínám na skoro láskyplně utroušenou poznámku: „No ano, Bobková, ta ráda pobývá se studenty – ať už na exkurzích, procházkách po Praze nebo potom nad sklenkou vína právě po těchto procházkách...“ Když jsem ale v říjnu na fakultu skutečně nastoupil, docentka Bobková tam nebyla: právě ono léto se svým manželem prožila těžkou automobilovou havárii, která ji skoro na rok vyřadila z pedagogického působení. Až o rok později jsem u ní mohl složit zkoušku z dějin českého středověku; opět to bylo docela příjemné setkání. O několik let později jsem začal navštěvovat její semináře, věnované tehdy ještě docela rovnoměrně středověku i ranému novověku, kultuře, šlechtě – jako jeden z mála jsem si díky její inspiraci vybral dějiny církevní, dějiny hornolužického kláštera Marienthal. Atmosféra byla opět příjemná, inspirující, vzpomínám na její poučné komentáře bohaté škály pramenů a četné odkazy právě do kulturní oblasti; setkávali jsme se tehdy ve škole, ale i mimo ni. Nezapomenutelná je pro mě např. společná návštěva triforia svatovítské katedrály či jeden předvánoční seminář, který realizovala tehdy ještě s doc. Skýbovou a kdy jsme rozmlouvali nejen o historii, ale také o tom, jak bouřlivě a dost necitelně se mění krajina českých zemí v oněch „gründerských“ devadesátých letech. Práci se mi podařilo po delších peripetiích napsat – přece jen pouštět se do tématu zapomenutého kláštera jedné skoro zapomenuté, k České republice dávno nenáležející korunní země, nebylo vůbec snadné. Ukázalo se, že problematika má značný potenciál snad i pro další studium – Lenka Bobková mě tedy nasměrovala k doktorskému studiu, kde jsem svůj záběr rozšířil na všechny ženské kláštery Horní Lužice ve srovnávací perspektivě. Podpořila mě tehdy i ve velmi nesnadném plánu studovat paralelně v České republice a Francii v tzv. doctorat en co-tutelle, přičemž jsem mohl spolupracovat s neméně inspirativní prof. Marie-Elizabeth Ducreux (EHESS v Paříži); společně s Lenkou Bobkovou jsme ji přesvědčili, že má smysl zasadit církevní dějiny Horní Lužice do širšího kontextu a představit je i francouzskému publiku. Tehdy už jsem se začal přátelit i s rodinou Lenky Bobkové, s jejím mužem Bohuslavem, který roku 2004 tragicky zahynul, a s dcerou Kateřinou, která svou matku následuje i v historické práci. – V manželovi ztratila L. Bobková, podle vlastních slov, největší životní oporu, bez níž si nedokázala představit nejen svůj osobní život, ale bez níž by pravděpodobně nedosáhla ani své úspěšné kariéry. Ještě na jaře roku 2003 se mi podařilo setkat se s Bobkovými v Paříži; mohl jsem s nimi mimo jiné navštívit zámek ve Vincennes a další památky, spjaté se 14. stoletím a Lucemburky, tedy s milovaným obdobím L. Bobkové. Roku 2004 jsem s L. Bobkovou poprvé vyrazil na zahraniční studijní cestu do Budyšína. Dodnes vzpomínám na poklidné, ale intenzivní prací naplněné dny v kapitulním i státním oblastním archivu v tomto krásném hlavním městě Horní Lužice, na večer-

109

zprávy

Bibliografie Miloslavy Melanové 2007–20161 Sestavil Milan Svoboda

2007 Studie - Významné výročí Roberta Kvačka, in: Zpravodaj Historického klubu Praha – Sdružení historiků České republiky (Historického klubu 1872) XVIII, 2007, č. 1–2, s. 124–126 Zprávy Recenze - Koláček, Karel, Vznik a vývoj starokatolického hnutí na území severních Čech do roku 1946. Brno, L. Marek 2006, Fontes Nissae VIII, 2007, s. 264–266 - Slavné vily Libereckého kraje. Halík, Pavel [ed.], Praha, Foibos 2007, Fontes Nissae IX, 2008, s. 249–251 - Marie Mžyková, Karusely. Liberec, Národní památkový ústav, územní pracoviště v Liberci – Správa Státního zámku Sychrov 2006, Fontes Nissae VIII, 2007 s. 258–259

2008 Studie - Vídeň – Liberec. Od obchodu k umění a politice – proměna vztahu k hlavnímu městu monarchie, in: Brno Vídni, Vídeň Brnu. Zemské metropole a centrum říše v 19. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 22.–23. listopadu 2007 v Brně. Brünn – Wien, Wien – Brünn. Landesmetropolen und Zentrum des Reiches im 19. Jahrhundert. Sammelband mit Beiträgen der internationalen Tagung. Brno, Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura 2008, s. 337–346 - Spolkový život, in: Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1914. Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2008, s. 339–374 - Průmyslové město německým národním centrem – přednosti a limity. Příklad severočeského Reichenbergu – Liberce, in: Acta historica Neosoliensia. Ročenka Katedry histórie Fakulty humanitných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici XI, 2008, s. 364–371 - M. Melanová – Marie Maděrová, Spolkový život v Českém Dubu od 19. století do roku 1918,

in: Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1914. Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 2008, s. 397–417 - Václav Šamánek. Patron české menšiny v Liberci, in: V. 2008, 7(2), 42– [43] Recenze - Ročenka liberecké architektury. Liberec, Fotoarchiv města Liberce, 2008, Fontes Nissae IX, 2008, s. 252–253 - Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie. (Sborník příspěvků z IV. pardubického bienále 27.–28. dubna 2006). Kateřina Čadková, Milena Lenderová, Jana Stráníková (edd.), Pardubice, Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická 2006, in: Český časopis historický CVI, 2008, č. 1, s. 143–147 - Industriál Libereckého kraje. Technické stavby a průmyslová architektura. Průvodce, Lukáš Beran, Vladislava Valchářová (edd.), Praha, ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví 2007, Fontes Nissae IX, 2008, s. 247–249

2009 Recenze - Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly 1911–1912, 1. d., Eva Drašarová, Roman Horký, Jiří Šouša, Luboš Velek (edd.), Praha, Národní archiv 2008, Fontes Nissae X, 2009, s. 228–232 - Jiří Bock, Kateřinky 1608–2008. Přehled dějiny a rozvoje, Fontes Nissae X, 2009, s. 234–236

2010 Studie - Ludwig Ehrlich, první starosta statutárního města Liberce, Fontes Nissae XI, 2010, s. 47–76 - Modernizace průmyslového a politického centra v Čechách. Liberec 1885–1914, in: Královéhradecko. Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové, Státní oblastní archiv v Zámrsku et al. VII, 2010, s. 205–220 - Die Geschichte der Textilerzeugung in Nordböhmen. Dzieje włókiennictwa w północnych Czechach. À la Jacquard. [Görlitz], Oettel, c2010, s. 26–27 Recenze - Hana Chocholoušková – Markéta Lhotová, Zmizelé Čechy – Liberec, Fontes Nissae XI, 2010, s. 323–324 - Z Jizerských hor do Brazílie. Vzpomínky Josefa Umanna 1850–1927, Fontes Nissae XI, 2010, s. 342–343

2011 Studie - Hlavní město Německých Čech? Liberec 1848–1918. Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a první polovině 20. století, Kristina Kaiserová, Miroslav Kunštát (edd.). Ústí nad Labem, Albis International 2011, s. 285–307 Zprávy - Dvě desetiletí česko-slovenských diskusí a setkávání v Liberci, Fontes Nissae XII, 2011, s. 311–329 [Přehled témat, referentů a referátů seminářů Česko-slovenské vztahy I–XXI (1991–2011)] - Za Xeňou Šuchovou, in: Česko-slovenská historická ročenka. Brno, Academicus 2011 [vyd. 2012], s. 14–15 Recenze - Smržovka – Pohledy do historie dávné i nedávné, Fontes Nissae XII, 2011, 390–392

2012 Studie - Úředník samosprávy a německý politik za Rakouska a v Československé republice. JUDr. Otto Ringlhaan (1864–1931) – ředitel magistrátu v Liberci, in: Posláním historik. Pocta prof. Robertu Kvačkovi k 80. narozeninám, Praha, NLN 2012, s. 208–226 Zprávy - Jubileum profesora Roberta Kvačka, Fontes Nissae XIII, 2012, č. 2, s. 97–98 Recenze - Jaroslav Zeman, Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky, Fontes Nissae XIII, 2012, č. 2, 111–113

2013 Studie - Heinrich von Liebieg. Mecenáš, který se vrací do historické paměti, in: Dějiny a současnost XXXV, 2013, č. 2, s. 36–39 Recenze - Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka, Fontes Nissae XIV, 2013, č. 2, s. 105

2014 Studie - Die Hauptstadt Deutschböhmens? Reichenberg zwischen 1848 und 1918, in: Die Suche nach dem Zentrum. Wissenschaftliche Institute und Bildungseinrichtungen der Deutschen in Böhmen (1800–1945), Münster – New Yor, Waxmann 2014, s. 337–370 - Knihovna a historik, in: Světlik. Svět libereckých

1_Bibliografie jubilantky obsahuje spolupráci na monografiích, studie, články, recenze, zprávy o literatuře do roku 2016 včetně a vedené bakalářské i magisterské práce na katedře historie FP TUL za léta 2007–2017 a navazuje na bibliografie předchozí, viz Fontes Nissae VIII, 2007, s. 308–317. Za spolupráci na doplnění seznamu bakalářských a magisterských prací děkuji Bc. Janu Hněličkovi.

110

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy knihoven 2014, s. 63–65 Zprávy - Laudatio docentu Rudolfu Andělovi, Fontes Nissae XV, 2014, č. 1, s. 95–96 Recenze - Jitka Balcarová. „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Bund der Deutschen a jeho předchůdci v procesu utváření „sudetoněmecké identity“, Fontes Nissae XV, 2014, č. 1, s. 109–110 - Michal Burian. Sudetoněmecké nacionalistické tělovýchovné organizace a československý stát v letech 1918 až 1938, Fontes Nissae XV, 2014, č. 1, s. 110–111

2015 Studie - Hrdinové vlasti – zbytečné oběti? Příběh pomníku padlým v Liberci 1915–1945, in: První světová válka a role Němců v českých zemích, Ústí nad Labem, Muzeum města Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně, Ústav slovanskogermánských studií FF UJEP 2015, s. 146–164 - Uctění památky padlých v Liberci. Umělecké představy a zápasy, in: Na cestách. Impulzy zahraničních kulturních prostředí v tvorbě německy hovořících umělců a umělkyň z Čech, Moravy a Slezska. Auf Reisen. Internationale Kulturimpulse im Schaffen deutschsprachiger Künstler und Künstlerinnen aus Böhmen, Mähren und Schlesien. Liberec, Oblastní galerie Liberec 2015, s. [104]–111 Recenze - Eva Hahnová, Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích, Fontes Nissae XVI, 2015, č. 2, s. 129–130 - Hermann Hallwich 1838–1913. Historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Jan Kilián, Robert Rebitsch, Milan Svoboda a kol. (edd.), Praha – Teplice, Scriptorium 2015, Fontes Nissae XVII, 2016, č. 2, s. 133–134

2016 Studie - M. Melanová – Tomáš Okurka, Historie výstavy. Historische Einführung, in: Německočeská výstava Liberec 1906 – Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906, (ed. Anna Habánová), Liberec, Oblastní galerie Liberec 2016, s. 12–63 Recenze - Hnělička, Stanislav – Šebelka, Jan, Byl jsem tobruckou krysou. Vzpomínky válečného veterána. [Liberec], Klub vojenské historie Tobruk-Dunkerque, 2014, Fontes Nissae XVII, č. 2, 2016, s. 134–135

XVIII 2017 1

Vedené bakalářské a magisterské práce 2007–2017 BUCHAROVÁ, Lenka: Základní školství v Jilemnici do první světové války. Liberec 2011. 84 s. BUŘVALOVÁ, Pavlína: Dívčí odborné vzdělávání v Chrudimi v letech 1885–1935. Liberec 2013. 80 s. ČERMÁKOVÁ, Zuzana: Reflexe výstavy českých Němců v Liberci 1906 v českém tisku Liberec 2009. 137 s. ČERNÁ, Zuzana: Miloslav Pávek – Osobnost a dílo. Liberec 2012. 74 s. ČERNÝ, Jaroslav: Odborná textilní škola v Liberci a textilní průmysl. Liberec 2011. 85 s. ČEŽÍKOVÁ, Hana: Obecná škola Klášter Hradiště nad Jizerou v 19. a na začátku 20. století. Liberec 2016. 66 s. DRAGANOVÁ, Jana: Měšťanská beseda v Karlíně 1861–1914. Liberec 2011. 102 s. EICHLEROVÁ, Jana: Zemědělské vzdělávání dívek na Mladoboleslavsku 1918–1951. Liberec 2014. 46 s. GROHOVÁ, Radmila: Léčebné ústavy v objektu Lesní vila – Waldvilla a Wolkerovo sanatorium. Liberec 2015. 73 s. HLAVATÁ, Andrea: První obecná škola v Liberci (ÚMŠ) 1882–1919. Liberec 2010. 69 s. HNĚLIČKA, Jan: Jednota Československé obce legionářské pro Liberec a okolí v letech 1921–1938. Liberec 2015. 61 s. HODAČ, Matěj: Základní škola v Modlibohově (1878–1961). Liberec 2012. 80 s. HORVÁTHOVÁ, Zuzana: Slovenská společnost z pohledu českého regionálního tisku na počátku 20. století. Liberec 2012. 101 s. HOZÁKOVÁ, Pavlína: Základní škola v Hlavici 1882–2010. Liberec 2011. 135 s. HRUBÁ, Martina: Vznik a vývoj školy v Bradlecké Lhotě do roku 1918. Liberec 2011. 83 s. JECH, Tomáš: MUDr. Antonín Špidlen – starosta Semil v letech 1889–1910 a 1912–1913. Liberec 2014. 79 s. JECH, Tomáš: Semily v letech 1918–1938. Liberec 2017. 142 s. JEŽKOVÁ, Alena: České ženské spolky v Liberci na přelomu 19. a 20. století. Liberec 2012. 81 s. JEŽKOVÁ, Alena: Organizovaná předškolní péče o české děti v Liberci 1881–1938. Liberec 2017. 158 s. KAŠPAROVÁ, Anna: Proměny života českých menšin v německy osídlených městech – z monarchie do samostatného Československa. Liberec 2012. 99 s. KAŠPAROVÁ, Anna: Všední život českých spolků v německém prostředí do roku 1914. Liberec 2009. 69 s. KOLÍNSKÁ, Iva: Anarchistické spolky v Liberci na konci 19. a počátku 20. století. Liberec 2011. 118 s.

KOŠKOVÁ, Zuzana: Historie libereckých výstavních trhů v první polovině 20. století. Liberec 2013. 89 s. KUBÁLKOVÁ, Ludmila: Josef Turnwald – advokát a německý politik (1845–1929). Liberec 2008. 82 s. KUČEROVÁ, Pavlína: Zajatecký tábor v Podhradě u Chebu (1915–1918). Liberec 2016. 63 s. LOUČOVÁ, Andrea: Vývoj základního školství v Bakově nad Jizerou od poloviny 19. století do roku 1945. Liberec 2016. 101 s. LOUČOVÁ, Andrea: Základní školství v Bakově nad Jizerou v letech 1869–1914. Liberec 2013. 66 s. MASOPUSTOVÁ, Petra: Proměny objektů pivovarů v 19. a 20. století. Liberec 2011. 89 s. NOSKOVÁ, Simona: Proměny objektů textilních továren v 19. a 20. století. Liberec 2010. 111 s. NOSKOVÁ, Simona: Vznik a vývoj textilní továrny Josef Zimmermann ve Stráži nad Nisou v 19. a 20. století, Liberec 2013. 107 s. NOVOTNÁ, Zuzana: Turnovská turistika v letech 1892–1945. Liberec 2010. 69 s. PEEROVÁ, Marie: Německá menšina v Železném Brodě v 19. a v první polovině 20. století. Liberec 2016. 60 s. PLECHÁČEK, Václav: Vývoj středního školství v Kolíně ve 2. polovině 19. století. Liberec 2015. 144 s. POKORNÁ, Blanka: Obecná škola ve Velkých Hamrech 1875–1945. Liberec 2010. 150 s. PROCHÁZKOVÁ, Marie: Spolek divadelních ochotníků v Berouně. Liberec 2015. 88 s. PULŠČÁKOVÁ, Barbora: Založení a vývoj spolku Sokol v Turnově 1863–1918. Liberec 2011. 68 s. ŘEZNÍČKOVÁ, Lucie: Josef Štolba (1846–1930) notář, dramatik, cestovatel a příslušník české kulturní elity. Liberec 2016. 263 s. ŘEZNÍČKOVÁ, Lucie: JUDr. Josef Štolba – cestovatel. Liberec 2013, 233 s. STANĚK, Petr: Jablonec nad Nisou a Železný Brod 1880–1921, proměny průmyslových měst. Liberec 2013. 136 s. ŠKUBALOVÁ, Michaela: Průmyslová škola v Kladně (1882–1937). Liberec 2012. 89 s. VÁŽNÁ, Marta: Český spolkový život v Děčíně a Podmoklech v letech 1850–1914. Liberec 2013. 75 s.

111

Zprávy o literatuře a recenze

Jiří Křížek, ed. Liberecký mrakodrap: historie sídelní budovy Libereckého kraje Liberec: Severočeské muzeum pro Krajský úřad Libereckého kraje, 2016. 160 s. ISBN 978-80-87266-25-0.

„Nyní můžeme vyslovit základní princip: mrakodrap je funkcí své kapacity (úřadu) a volné plochy, která ho obklopuje. Mrakodrap, který tuto funkci harmonicky nenaplňuje, je nemoc“. LeCorbusier Česká, resp. československá architektura 2. poloviny 20. století je stále často považována za nechtěné dítě. Mnohdy neoprávněně jsou s ní spojovány přídomky jako totalitní, nekvalitní či necitlivá. Pozvolna se však tento překonaný pohled začíná měnit. Třebaže v Československu panovala poměrně specifická situace, kdy se architekti museli potýkat nejednou s nepřízní oficiálních míst i omezenými technologickými a materiálovými prostředky, vznikaly zde sebevědomé a kvalitní stavby, které snesou srovnání i se soudobou světovou produkcí. Důkazem jsou realizace proslulého sdružení SIAL, tvorba Karla Pragera, manželů Šrámkových, Machoninových a řady dalších, zhusta publikované i v zahraničních odborných časopisech. Aktuální změnu tohoto paradigmatu dokládá mj. vzrůstající zájem o architekturu „zlatých“ šedesátých a sedmdesátých let 20. století, odrážející dobový optimistický étos, víru v technický pokrok i lepší společnost. Pomyslná „popelka“ tak konečně získává zpět své zasloužené místo v dějinách architektury. Výmluvně tuto změnu ilustruje i rozrůstající se publikační činnost, věnovaná této problematice, přičemž jedním z posledních příspěvků je právě kniha, věnovaná ikonickému libereckému „mrakodrapu“. Myšlenka na vytvoření výpravné publikace se zrodila v hlavách nedávno zesnulého tiskového mluvčího Libereckého kraje Jiřího Langera a Marie Filipové. Za výslednou knihou pak stojí autorský tým, tvořený editorem Jiřím Křížkem, Martinem Ouhrabkou a především Petrem Vorlíkem. Graficky velmi dobře vypravená kniha vyšla v loňském roce péčí Krajského úřadu Libereckého kraje ve spolupráci se Severočeským muzeem u příležitosti padesáti let od zahájení stavby a čtyřiceti let od jejího otevření. Třebaže se v prvé řadě jedná o obrazovou publikaci, textová složka zde rozhodně nehraje pomyslné druhé housle a je dokladem dobré orienXVIII 2017 1

tace autorů v dané problematice. V první kapitole Historie místa – ulice U Jezu se Martin Ouhrabka zaobírá zajímavým a mnohovrstevnatým urbanistickým vývojem lokality i její namnoze zaniklou rázovitou zástavbou. Překotné změny této oblasti přesvědčivě demonstrují vhodně zvolené historické fotografie i plány. Další kapitola z pera Petra Vorlíka, který stojí ostatně za většinou textů, se dotýká jednoho z nejvýraznějších fenoménů dynamického 20. století, motorismu. Autor se zde věnuje největším a nejvýznamnějším hromadným garážím na území Liberce, tvořícím součást polyfunkčního paláce City, pozdějšího Výzkumného ústavu textilních strojů (VÚTS). Jedná se o dlouhou dobu upozaděné téma, s jehož prvním uceleným zpracováním přišel zmíněný autor ve své knize Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury (ČVUT, 2011). Zbylé kapitoly se již týkají někdejší budovy Státního výzkumného ústavu textilního (SVÚT), „vertikální haly pro stroje“, jak ji příhodně označuje Rostislav Švácha. Ta představuje jedno z vrcholných děl zlínského architekta Zdeňka Plesníka (2. 9. 1914, Valašské Meziříčí – 28. 9. 2003, Zlín). Plesník působil ve Státním ústavu pro projektování staveb lehkého průmyslu Centroprojekt, následovníkovi stavebního oddělení firmy Baťa založeného v roce 1925. V nich se čtenář za pomoci unikátního, mnohdy poprvé publikovaného obrazového doprovodu dozví řadu informací, týkajících se pozadí stavby, následné realizace i její funkční skladby. Neméně zajímavá je i konstrukční stránka, kdy se na novostavbě uplatnila mj. progresivní stavební technologie zvedaných stropů lift slab, vyvinutá pro ČSSR pardubickým Průmstavem podle původního amerického patentu z roku 1954. Seznámit se také můžeme s ambiciózním prvotním konceptem, kdy solitérní výšková budova měla

být dominantou a středobodem širšího areálu. Jiří Křížek se pak věnuje osudům domu po dostavbě a zejména jeho citlivé rekonstrukci na sídlo Krajského úřadu Libereckého kraje v letech 2000–2004, která proběhla pod taktovkou SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o. v čele s Ing. Karlem Novotným. Pestrou mozaiku textů na závěr doplňuje kapitola Souvislosti a medailon architekta Zdeňka Plesníka, opět od erudovaného Petra Vorlíka. Ten zde zúročil svou práci na knize Český mrakodrap (Paseka, 2015), která představuje první reprezentativní průřez historickými i současnými výškovými budovami na území České republiky. Stavbu zasazuje do širšího mezinárodního kontextu a nevyhýbá se ani jejímu mnohdy problematickému uměleckohistorickému zhodnocení. Cenné je i komplexní zpracování celoživotní tvorby Zdeňka Plesníka. Pro zájemce o architektovo další dílo navíc nechybějí u nejvýznamnějších staveb GPS souřadnice, poskytující podklad pro virtuální či skutečnou exkurzi po Plesníkově díle. Stěžejní částí knihy je zdařilá a rozsáhlá obrazová příloha, kde kombinace plánů, historických snímků i dokumentace současného stavu výborně doplňuje textovou složku. Z obrazového doprovodu je třeba vyzdvihnout především působivé reprodukce perspektivních skic, uložených ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, pracovišti Most, a vyobrazení dobového modelu areálu, ukazující zamýšlené, leč nerealizované smělé řešení předpolí budovy. Z fotografií za zmínku stojí zejména pozoruhodný soubor snímků, dokumentujících průběh stavby, které svým objektivem zaznamenal Miroslav Tůma, dnes uložený ve sbírkách Severočeského muzea, jemuž je autor věnoval. Autory současné fotodokumentace jsou pak liberečtí fotografové Karel a Michael Čtveráčkovi. Za drobnou slabinu, jinak vyvážené knihy, tak lze označit pouze omezený 113

recenze a Zprávy o literatuře obrazový doprovod kapitoly Souvislosti. Třebaže ani zde nechybějí GPS souřadnice jednotlivých objektů, méně poučený čtenář by bezesporu ocenil vyobrazení zmíněných tuzemských i zahraničních výškových staveb, poskytujících důležitý srovnávací materiál. To by mu umožnilo ucelenější a komfortnější pohled na tuto problematiku. Tento nepatrný nedostatek však nikterak nesnižuje nezpochybnitelné kvality knihy. Čtenářům se tak dostává do rukou plastický obraz vývoje tohoto pozoruhodného objektu, který spolu s vysílačem a horským hotelem Ještěd nesporně náleží k tomu nejlepšímu, co v katastru města ve 2. polovině 20. století vzniklo. Důkazem je souhra kvalitního detailu i celku, tedy jeden z atributů kvalitní architektury. V úvodním citá-

tu této recenze shrnuje LeCorbusier dvě hlavní podmínky, kterými musí správný mrakodrap disponovat. V případě liberecké stavby můžeme s klidným svědomím konstatovat, že splňuje obě, třebaže se nejedná o mrakodrap v pravém slova smyslu. Ke svým kulatým narozeninám tak liberecká stavba dostala skutečně důstojný dárek. O to více zamrzí současný tristní a neutěšený stav okolí budovy, který musí zarazit každého přespolního návštěvníka krajské metropole. Proto nezbývá než litovat skutečnosti, že nedošlo k realizaci původního ambiciózního projektu. „Mrakodrap“měly dotvářet další, doplňkové čtyřpodlažní budovy, jako posluchárna či zaměstnanecká jídelna a velkoryse komponované „mostní“ náměstí s parkovištěm, rozkládající se na obou

březích Nisy. Snad se ale blýská na lepší časy, neboť je letos plánována soutěž na revitalizaci okolí úřadu, včetně nevzhledné parkovací plochy. První vlaštovkou je právě dokončovaná rekonstrukce a adaptace bývalého paláce City na „Evropský dům“, která budově částečně vrátí zpět vzhled z doby jejího vzniku. Součástí zadání je také rekonstrukce parku na pozemcích mezi CHKO Jizerské hory, kulturním domem a zadním traktem obchodního domu Forum a nechybí ani nové přemostění Nisy přímo před vstupem. Je jisté, že se jedná o krok správným směrem, neboť i přes všechny své nedostatky představují architektonické soutěže stále nejjistější cestu k dobré architektuře. A tu si současné sídlo Libereckého kraje bezesporu zaslouží. Jaroslav Zeman

Anna Habánová a kol. Německočeská výstava Liberec. Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906 Liberec: Oblastní galerie Liberec 2016, 271 s., ISBN 978-80-87707-18-0 Tzv. „výstavnímu ruchu“ ohlašujícímu nástup 20. století věnovala česká historiografie pozornost celkem odpovídající jeho významu. Kámen úrazu spočívá v tom, že tato pozornost platila pouze výstavám, které proklamovaly svůj nacionálně český ráz. Především Jubilejní a Národopisná výstava se dočkaly již několika historických zpracování – obdobné výstavy pořádané našimi německými krajany zatím zůstávaly stranou. Zásluhou Oblastní galerie v Liberci nyní máme k dispozici hezky vypravenou a bohatě dokumentovanou knihu o Německočeské výstavě konané v Liberci roku 1906. Nejslavnější výstavou v Čechách byla Jubilejní výstava konaná v Praze roku 1891, jejíž název byl odvozen od stého jubilea průmyslové výstavy konané při příležitosti české korunovace Leopolda II. Čeští průmyslníci v ní spatřovali příležitost manifestovat průmyslový rozvoj uplynulého století, poukázat na fakt, že české země se zařadily po bok nejpokročilejších oblastí Evropy; to vše v období kulminujících státoprávních sporů (před dvaceti lety vydal císař dosud nesplněný 114

slib, že se nechá korunovat českým králem), výstava se navíc konala v době neúspěšných jednání o česko-německé vyrovnání (tzv. punktace). Původně měla mít výstava skutečně zemský charakter, to znamená, že měla reprezentovat průmysl celé země, tedy bez ohledu na národnost, vypjatá atmosféra ale vedla k tomu, že němečtí vystavovatelé demonstrativně ohlásili svou neúčast (průmyslové podniky české šlechty výstavu obeslaly) a „Jubilejní“ se stala českou nacionální záležitostí – pokroky, jichž dosáhla celá země, tak byly interpretovány jako úspěchy takřka výhradně českého etnika; kromě průmyslu zde proto bylo zastoupeno i umění, a dokonce i národopis. Výstava měla velký úspěch a pochopitelně vyvolala na německé straně potřebu podobných akcí, které také byly během devadesátých let pořádány v řadě severočeských měst, většinou ale měly pouze lokální nebo regionální charakter. Jednotlivá města, regiony a korporace (hlavně obchodní a živnostenské komory) se na výstavách pyšnily pokroky průmyslu, předváděly zemědělské výrobky, produkty potravinářského

průmyslu mohlo obecenstvo ochutnat během akce v četných restauracích – návštěva výstavy se tak stávala společenskou záležitostí spojenou s prezentací výtvarných artefaktů a s promenádními koncerty i nejrůznějšími zábavními podniky a atrakcemi. Zásluhy na rozvoji země (i celého mocnářství) byly v tomto případě připisovány pouze německému živlu, což samozřejmě korespondovalo se snahami o vytvoření uzavřeného německého jazykového území. Stranou samozřejmě nemohla zůstat ani města Liberec a Ústí nad Labem, soupeřící o vůdčí postavení mezi německými městy v Čechách; obě na přelomu století uspořádala výstavy aspirující na reprezentaci Němců v Čechách. S určitou nadsázkou můžeme říci, že podobná rivalita se projevila i na poli historického zpracování zájmu o výstavní tematiku. Všeobecnou německou výstavu, která se konala v Ústí roku 1903, monograficky zpracoval Tomáš Okurka (Všeobecná německá výstava v Ústí nad Labem 1903) a dění v Liberci popsala Miloslava Melanová (Liberecká výstava 1906). V současné době Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře oba autoři spojili síly a společně pro recenzovanou knihu napsali mimořádně zdařilou úvodní historickou stať (Historie výstavy, s. 12–83). Jako historický lze také označit příspěvek Milana Svobody Haus der Stadt Reichenberg. Možnosti historikovy interpretace (s. 136–150), který rozebírá vlastivědnou expozici výstavy jako součást vlastní reprezentace českého němectví v minulosti i současnosti. Chvályhodná snaha představit Liberec jako loajální město ctící „tradiční hodnoty pořádku, míru a katolické církve“, což měla manifestovat návštěva a uvítání císaře Františka Josefa I., bohužel autora zavedla k přecenění místní loajality. Nelze přece zapomenout, že od devadesátých let ovládali městskou správu němečtí nacionálové a „český Manchester“ se stával důležitou válečnou baštou v česko-německém zápase. Bojovná atmosféra ve městě poznamenala i císařovu návštěvu roku 1901, tehdy dokonce na trase panovníkovy cesty vybuchla puma: Milan Svoboda (s. 138) jako pachatele označuje „české anarchisty“, dobový český tisk pochopitelně hovoří o anarchistech německých a roku 1892 bylo vládou

sesazeno ovládané městské zastupitelstvo. Protektorem výstavy měl podle původního záměru být arcivévoda František Ferdinand d´Este, který to však kvůli panujícímu národnostnímu napětí odmítl. Předmětem útoku německého nacionálního tisku bylo i jednání městské správy v Jablonci nad Nisou, která po dobu mocnářova pobytu ve městě nechala diskrétně zakrýt ceduli označující Bismarckovo náměstí. Císařova návštěva měla přispět ke zmírnění nacionálních sporů – panovník se jako vždy snažil vystupovat nestranně, svou přízeň projevoval i české menšině a v jeho doprovodu byli oba ministři krajané; vůdce libereckých Čechů přijal mocnář oblečeného ve vlastenecké čamaře a v hovoru s ním prohodil několik českých slov – česká strana panovníkovo zdvořilé jednání promptně interpretovala jako uznání práv českého jazyka v celém království, tedy i v Němci osídlených oblastech. Na závěr své návštěvy František Josef v obligátním vlastnoručním listu opětovně vyzval k národnostnímu smíru, ale jeho slova opět nenalezla sluchu ani u Čechů, ani u Němců.

Vydavatelem publikace je Oblastní galerie, a proto nepřekvapí, že hlavní pozornost autorského kolektivu patří umělecké složce výstavy: architektuře výstavních pavilonů, ale i hotelů a vil ve městě, které také patřily k reprezentaci, dále jednotlivým výstavním oborům, a to včetně expozice soudobého výtvarného umění. Tady zaslouží zmínku samostatná expozice Franze Metznera. Zvláštní kapitola je také věnována libereckému uměleckoprůmyslovému muzeu, které právě roku 1906 dostalo darem soubor kvalitních předmětů ze sbírek barona Liebiega. Stranou samozřejmě nezůstal ani průmysl a pochopitelně i četné zábavní podniky – restaurace byly mnohdy součástí pivovarských expozic, na výstavě ale nechyběly ani (tehdy obvyklé atrakce) jako skluzavka, africká vesnice, přehrada, kde se předváděla „námořní bitva“ apod. Dvojjazyčná česko-německá kniha je vybavena bohatými obrazovými přílohami, které dávají zblízka nahlédnout do výstavního dění, podrobným poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem a představuje cenný příspěvek k dějinám druhého Jiří Rak „národního kmene“ v Čechách.

Alžběta Kulíšková Zápisky sedláka Josefa Dlaska. Měl jsem nestálé štěstí Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově 2015. 284 s. ISBN 978-80-87416-21-1 Povědomost o osobě Josefa Dlaska, českého lidového písmáka, rychtáře a osvíceného hospodáře z Dolánek u Turnova, dalece překračuje hranice našeho regionu především díky zápiskům, které po sobě zanechal, a roubenému statku, jenž dnes patří k nejzachovalejším památkám lidové architektury u nás. Josef Dlask se narodil 12. července 1782. Hospodářství převzal po svém otci o jedenatřicet let později. Navštěvoval doláneckou školu, ve vzdělání později pokračoval v Turnově. Živě se zajímal o všechny události, které se staly nejenom v jeho blízkém okolí, ale i ve světě. Byl horlivým čtenářem, pravidelně odebíral noviny a kupoval XVIII 2017 1

knihy, ty pak půjčoval dalším zájemcům. Svoje zápisky začal psát přibližně v roce 1805 a vedl je po celý život až do své tragické smrti v roce 1853. Česká literatura devatenáctého století nebyla na sepisování pamětí příliš bohatá. Pokud byly psány, pocházeli jejich autoři většinou z vyšších kruhů.1 Nebylo obvyklé, aby se sedláci věnovali písemnictví. I z tohoto důvodu jsou Dlaskovy zápisky výjimečné. Srovnatelné jsou například s kronikou rychtáře Františka Vaváka z Milčič u Nymburka.2 Dlaskovy zápisky obsahují několik částí. Nejznámější z nich je text nazývaný Dlaskova kronika. V něm autor zachycuje život na dolá-

neckém statku, nevyhýbá se ale ani dalším událostem v regionu či v Evropě. Velkou pozornost věnuje svému hospodářství, přírodě a počasí. Je to logické, počasí mělo zásadní vliv na život na venkově. Stejně tak důležitý byl i život duchovní. Sám Dlask pravidelně každý rok vypravoval na den Nanebevzetí Panny Marie procesí do Turnova. Naopak o soukromém životě rodiny se příliš podrobně nerozepisuje. Součástí Dlaskových zápisků je kromě jeho kroniky také řada výpisků z dobové naučné literatury, zprávy o historických událostech, všeobecné informace o světě i podrobný přehled počasí od 18. století. Úvodní část tvoří téměř doslova opsaná knížka Jiřího Václava 115

recenze a Zprávy o literatuře Paroubka z roku 1765 nazvaná Vejtah světa. Ta obsahovala souhrn základních znalostí o světě a ve své době byla určená primárně pro školní mládež. Zápiskům byla věnována zvýšená pozornost už v minulosti, vždy se však jednalo pouze o Dlaskovu kroniku. Jako první ji zpřístupnil v roce 1898 turnovský řídící učitel ve výslužbě Václav Vaněk pod názvem Zápisky Josefa Dlaska, rolníka v Dolánkách u Turnova. Zaměřil se na pasáže, které se týkaly Dolánek a Turnova, téměř úplně vynechal záznamy o hospodářství a počasí. Text přestylizoval do češtiny své současnosti a doplnil ho životopisem autora na základě výpovědí řídícího učitele Karla Javůrka, přítele Dlaskova vnuka Josefa. K této příležitosti vypracoval Josef Pekař studii Paměti sedláka Josefa Dlaska. Článek vyšel německy pod titulem Memoiren des Bauers Dlask ve vánoční příloze periodika Politik dne 25. prosince 1898. Později byl text publikován česky v Pekařově titulu O smyslu českých dějin a ve výboru Postavy a problémy českých dějin. V roce 1941 připravil zápisky k vydání historik František Kutnar. Doplnil je poznámkami, doslovem a Pekařovou studií. Zabýval se těmi částmi, ve kterých se autor zmiňuje

o svém životě, hospodářství, počasí a dalších událostech v regionu. Nyní před sebou máme poprvé vydání kompletní. Editorka Alžběta Kulíšková přijala nelehký úkol – připravit text tak, aby mu dnešní čtenáři snadno porozuměli. Byla doplněna slova, která v předešlém Kutnarově textu chyběla, označena byla nečitelná místa, ponechány nářeční a hovorové výrazy, specifické koncovky slov, zkomoleniny, chybějící písmena byla doplněna v případě, bylo-li to nutné kvůli správnému pochopení textu. Důležitou součástí knihy je poznámkový aparát, v němž jsou blíže vysvětlena slova, jevy či události. Cizí a zastaralá slova jsou uvedena ve slovníčku na konci knihy, přičemž při prvním výskytu jsou vždy vyložena v poznámce na dané straně. V úvodu každé části zápisků jsou přiblíženy historické a společenské souvislosti, za jakých texty vznikly, důvody, které Dlaska pravděpodobně vedly k jejich zapsání. Připojená obrazová příloha obsahuje fotoreprodukce vybraných stran Dlaskova zápisníku, rukopisných zpěvníků rorátů, matričních zápisů, podobizen členů rodiny i samotného statku v Dolánkách. Nechybí ani genealogie rodiny Josefa Dlaska až ke generaci jeho praděda. Výsledná práce tak odborníkům

i laickým čtenářům poskytuje jedinečné informace o životě venkovského lidu, jeho obyčejích a zvycích na počátku 19. století opravdu přístupnou formou. Kompletní Dlaskův zápisník byl zdigitalizován a stal se součástí projektu UNESCO Paměť světa. Zařadil se tak po bok takových historických písemností, jako jsou Kronika tak řečeného Dalimila, Kronika trojánská či Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Zájemci si ho mohou prohlédnout na stránkách evropské digitální knihovny Manuscriptorium.3 Jitka Nosková

1_Příkladem může být kronika Baptista Cejnara z Frýdštejna z roku 1843. Cejnar byl Dlaskův vrstevník, ale vzdělanec, panský úředník. Dochovaly se čtyři kroniky, v nichž se zabýval Frýdštejnskem a historií okolí, navíc vše dával do souvislostí s českými a evropskými dějinami. 2_Vavák svoje vzdělání a kulturní rozhled získal jako samouk, hodně četl a vypisoval si z knih. Sepsal sedmisvazkové paměti, v nichž poměrně důkladně popsal život selského lidu, všímal si ale i mnoha dalších událostí. 3_Manuscriptorium (www.manuscriptorium.cz) je digitální knihovna obsahující bibliografické záznamy, digitální obrázky a plné texty dokumentů z historických fondů – rukopisů, inkunábulí, raně novověkých tisků, map, listin atd.

V kole vojny: Vzpomínky legionáře Josefa Laciny Praha: Epocha – Československá obec legionářská 2017, 378 s. ISBN 978-80-7557-043-7 Československá obec legionářská ve spolupráci se Státním okresním archivem v Liberci pokračuje v pátém díle Edice pamětí Československé obce legionářské ve vydávání memoárové literatury, jež je součástí rozsáhlého projektu LEGIE 100, připomínajícího vznik a činnost všech československých legií za první světové války. V tomto nejnovějším případě se jedná o paměti francouzského legionáře Josefa Laciny, pocházejícího z Košova u Lomnice nad Popelkou, retrospektivně sepsané ve druhé polovině 20. století a nyní uložené v libereckém okresním archivu. 116

Kromě samotné textové části, v níž jsou upraveny pouze gramatika a místopisné názvy, jsou využity i Lacinovy originální ilustrace vizuálně dokreslující jednotlivé události. První část vzpomínek Josefa Laciny začíná v libereckých kasárnách, kde je jako voják prezenční služby u 74. pěšího pluku zastižen válkou se Srbskem v létě roku 1914. Již na počátku svého vyprávění zaznamenává nálady mezi vojáky i civilním obyvatelstvem různých národností rakousko-uherského státu, kdy nadšení německého a maďarského obyvatelstva střídá chladná

reakce slovanských národů, tradičně cítících s „bratrským“ Srbskem. Lacinův pluk se záhy stává součástí IX. armádního sboru a zasahuje do prvních bojů. Jejich průběh a následky postupně přetvářejí myšlení i chování „mírového vojáka“, který na pozadí válečné reality ztrácí etické zábrany a frustrován nastalou situací se snaží přejít na stranu nepřítele. Po úspěšném naplnění svého cíle v prosinci téhož roku dobrovolně přechází u Bospory do srbského zajetí a dostává se do zajateckého tábora v Niši, kde je konfrontován s těžkými životními podmínkami Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zprávy o literatuře válečných zajatců. Odtud se posléze přesunuje do tkalcovny v Leskovači. Až idylické trávení času v textilní továrně je v říjnu 1915 přerušeno další ofenzivou centrálních mocností, ke kterým se nově připojuje i sousední Bulharsko, a pod jejich společným tlakem ustupuje srbská armáda i s civilním obyvatelstvem k jadranskému pobřeží a posléze do Řecka. Rozsáhlý přesun se týká i zajatců, kteří záhy absolvují jeden z nejtragičtějších přesunů této války, pro svůj průběh a následky později označovaný jako Srbská golgota či Albánská kalvárie. Téměř bez jakéhokoli zásobování se postupně chřadnoucí a vysílení zajatci přesouvají přes Prištinu, Skopje a Tetovo do Prizrenu, odkud dále postupují přes albánský Elbasan a Tiranu k Drači, kde mají čekat spojenecké lodě. Oblast dračského přístavu však není přístupná a zbědovaní zajatci, z nichž se při přechodu albánských hor vykrádají poslední zbytky lidství a zdravého rozumu, se musí přesunout dále na jih do přístavu Vlora. I tento úsek si vyžádá velké oběti, zvláště při přechodu oblastí močálů a rozvodněné řeky Vjosa. Ve druhé části svých válečných vzpomínek popisuje vysvobození italským námořnictvem, které přeplaví přeživší na ostrov Asirnara u Sardinie, na němž je posléze vybudován stanový tábor. I zde na následky vysílení a nemocí, mezi nimiž se vyskytují především cholera a úplavice, umírají další tisíce lidí. S vážnou chorobou

bojuje i Josef Lacina, jenž se po svém vyléčení dostává do vytoužené Francie, v níž je v srpnu 1916 přesunut na stavbu rozsáhlé chemičky na výrobu chlóru v Jarrie-Vizzile. Pracovní činnost zajatců na jihu Francie je následujícího roku opět narušena válečným vývojem, když české a slovenské zajatce navštěvuje emisar Československé národní rady a agituje pro vstup do tvořící se zahraniční armády. Autor zde představuje názorový rozkol mezi zajatci, kdy ne všichni hodlají riskovat své zdraví ve prospěch nejistého podniku a taktéž tu rezonují protichůdné názory o českém národu obecně. Přesto se zhruba polovina přítomných zapisuje pro vstup do armády. Oficiálního přijetí se Lacina dočká teprve na počátku roku 1918, kdy je s ostatními přesunut do Cognacu a zařazen do právě se tvořícího 21. střeleckého pluku. V této části pamětí se autor kromě samotného výcviku zaměřuje rovněž i na všední život československého dobrovolce a propagaci myšlenek národního odboje. Ke konci léta se jeho jednotka přesunuje do města Darney, odkud nově vzniklé československé legie nastupují na své první bojové stanoviště na západní frontě – alsaskou frontu. Ta platí za méně exponovanou, avšak i přesto autorův plastický popis zákopové války představuje do té doby nepoznanou zkázu, již boje první světové války přinesly. Dosavadní výjev je umocněn po přesunu legií

na severní frontu v Champagne, kde se zapojují do druhé fáze mázko-argonnské ofenzivy u vesnice Terron-sur-Aisne. V jejím okolí Lacina prodělává poslední těžké boje a ve stejných dnech sem přicházejí první zprávy o revolučním dění v českých zemích. Závěrem svých memoárů se Josef Lacina věnuje příjezdu francouzských legionářů do nově vzniklého Československa, kde jsou českým obyvatelstvem nadšeně přivítáni, ačkoliv jejich válečná pouť ještě není u konce, neboť se záhy přesouvají na Těšínsko. Konečné řádky vzpomínek pak dávají tušit, že brzy po všeobecném nadšení přicházely i méně šťastné zprávy, s nimiž se každý legionář musel vypořádat sám. Svým zpracováním představují paměti severočeského rodáka Josefa Laciny cenný příspěvek ke zkoumání jednotlivých kapitol týkajících se vzniku, působení i odkazu československých legií. Z obecného hlediska je pak lze označit za vhodný pramen ke studiu první světové války, zajateckých táborů, všedního dne vojáka v poli i mimo něj nebo proměnám lidské psychiky a chování v extrémních situacích. Informačně hodnotný je taktéž historický doslov, obsahující mimo jiné životopisy Lacinových spolubojovníků, či stručný dovětek k jeho následnému civilnímu životu, jenž se uzavřel dne 2. září 1975 v Hořicích. Jan Hnělička

Kronika města České Lípy mistra Hanse Kriescheho Zpracoval a přeložil Jaroslav Panáček Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích, sv. 3. Litoměřice – Praha, Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Scriptorium 2016, 373 s. ISBN 978-80-904381-6-3 (SOA v Litoměřicích) ISBN 978-80-87271-39-6 (Scriptorium) Vydávání pramenů k dějinám měst se těší v poslední době značnému zájmu, analogicky jako tomu bylo kdysi u německých regionálních historiků od sklonku 19. století. Českolipská kronika pekařského mistra Hanse Kriescheho patří rozhodně k těm nejzajímavějším, což ocenily už předchozí generace badatelů, zejména opět německých. XVIII 2017 1

Hans Kriesche žil na přelomu 16. a 17. století, narodil se v roce 1570, poslední zprávy o něm pocházejí z roku 1622, kdy tento přesvědčený luterán konvertoval ke katolické víře. Pocházel ze zámožné rodiny, on sám nabyl jako mistr svého oboru věhlasu a díky tomu se stal i městským písařem; svého úřadu si patřičně považoval. Sedm let

navštěvoval českolipskou městskou luteránskou školu a rozhled a zkušenosti získával i na vandru, který absolvoval jako pekařský tovaryš, vyučený v podniku svého otce. Jak lze soudit z textu kroniky, Kriesche se nezajímal jen o události spjaté s rodným městem, ale i o ty, které měly celozemský dosah, či dokonce překračovaly hranice zemí 117

recenze a Zprávy o literatuře Koruny české. Tato skutečnost svědčí o jeho zvídavosti a zájmu o věci veřejné. Ostatně není divu, vždyť prožíval převratné dění prvních dvou desetiletí 17. věku a písemně je dosvědčoval. Kriesche se ve své kronice věnoval záležitostem spjatým s urozenými majiteli poddanského města – pány Berky z Dubé a z Vartenberka, o nichž píše s náležitou úctou. Zaznamenává důležité dění ve městě, akty spjaté s činností městské rady, její pravidelné obnovování, úmrtí významných osobností, majetkové převody, činy duchovních, ale nejčetněji se pozastavuje, jak bývalo v podobných pramenech naprosto běžným zvykem, u kalamit – povodní, či naopak sucha, velkých zim, neštěstí, požárů a samozřejmě zločinů: smilstva, vražd i loupeží. Součástí je i rodinná kronika. Pekařský mistr možná hodlal vytvořit velkolepější dílo, jak by napovídaly úvodní partie, kde nezačíná sice od Adama, ale od praotce Čecha. Poté líčí dějiny spjaté s rodem Přemyslovců a krásy „královského“ města Prahy, kde byl za krále Vladislava vystavěn kamenný most a o necelé půlstoletí později nedaleko Prahy, u řeky Vltavy, „skvostný“ klášter zvaný Královská síň. Tyto drobničky z českého dávnověku, které, jak Panáček dokládá ve vstupních pasá-

žích, Kriesche dle všeho převzal hlavně z Schedelovy kroniky, záhy opouští a obrací se na půdu rodného města. Přeskočí přitom více než dvě staletí, aby zaznamenal dvě stručné zmínky o letech 1496 a 1515. Souvislé zápisy v podstatě sledují tok dění během jeho vlastního života, tedy v letech 1569–1621. Čerpá přitom z autopsie i svědectví „sousedů“, autentických městských písemností, ale často i tištěných letáků, novin a jiných drobných tisků, které se těšily značné oblibě obyvatel. Kouzlem nechtěného působí třeba přepisy různých proroctví předkládajících „zaručeně pravdivé“ vize věcí příštích, které se samozřejmě s realitou zcela rozcházejí. A bouřlivé časy 1618–1620 mohl popsat částečně i z vlastní zkušenosti, když byl podvakrát povolán do zbraně jako příslušník vojenského oddílu litoměřických stavů. Panáček ke svému vydání použil originální rukopis, který je uložen v Knihovně Národního muzea (sign. VII D 1). Čtenáři předkládá přepis německého textu s českým překladem, ne vždy zcela přesným, ale pro porozumění obsahu naprosto postačujícím. Vlastní kronice je předřazen nepříliš rozsáhlý úvod, vhled do dějin České Lípy za Kriescheho života a stručný obsahový a formální rozbor kroniky (s. 8–34).1

Jaroslav Panáček není školeným historikem, je amatérem v tom nejlepším slova smyslu – má předmět svého zkoumání velice rád, o čemž svědčí i jeho dřívější dějepisné práce. Je zjevné, že tímto zveřejněním si „zpracovatel a překladatel“ Kriescheho kroniky udělal radost sám a potěšení z četby mohou mít i čtenáři navzdory tomu, že se zdaleka nejedná o moderní vědeckou edici se všemi náležitostmi. Nadto myslím, že v textu lze spatřovat pozitivní zásahy Tomáše Rataje, který je v tiráži skryt jen jako tvůrce grafické úpravy, sazby a návrhu obálky, ale jemuž Panáček v jedné z poznámek (č. 60) děkuje za odbornou pomoc, především při rozkrývání kronikářových dobových pramenů. A možná, že právě tato kniha podnítí další historiky, aby se nad inspirativním spisováním českolipského pekaře znovu zamysleli a zařadili kroniku i do širšího dobového kontextu. Tím spíše, že je k dispozici a komparaci i před časem vydaná českolipská pamětní kniha z let 1471–1722.2 Ivana Čornejová 1_Tyto drobné stati ovšem víceméně vycházejí z práce Veroniky VOSÁLOVÉ. Českolipský kronikář Hans Kriesche a jeho kronika. Bezděz 9, 2000, s. 387–415. 2_EBELOVÁ, Ivana a kol. (edd.), Pamětní kniha města České Lípy 1471–1722. Ústí nad Labem, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2005.

Dana Nývltová Protržená přehrada na Bílé Nise 1916–2016 Desná – Albrechtice v Jizerských horách, 30 s.

Zlata Šámalová Historie přehradního stavitelství v povodí horní Jizery. 100 let od protržení přehrady na Bílé Desné Hradec Králové – Povodí Labe 2016, 36 s. V roce 2016 uplynulo sto let od tragédie, která vzrušila nebývalou měrou obyvatele monarchie navzdory tomu, že k ní došlo uprostřed děsivého válečného konfliktu, kdy se zprávy o lidských ztrátách staly bezmála součástí každodenního života. Tentokrát ale zemřely desítky bezbranných dětí, žen i starců, kteří se stali oběťmi řeky, jež jim doposud přinášela především obživu. Lidé žijící v údolích horských toků přivykli sa118

mozřejmě rychlým povodním provázejícím jarní tání i enormní srážky v letních měsících. K největší z nich došlo v červenci 1897 a právě tato katastrofa podnítila koncepci výstavby přehrad v jizerskohorské oblasti iniciovanou především Vodním družstvem v Dolním Polubném a podporovanou i místním sklářským průmyslníkem a mecenášem Wilhelmem Riedelem. Další povodeň roku 1907 plány urychlila a začaly se re-

alizovat projekty na Černé Desné u osady Darre (Souš) a na Bílé Desné. Stavba na Bílé Desné byla zahájena v říjnu 1911 a dokončena před koncem roku 1915, současně se soušskou přehradou – obě vodní díla měla tvořit soustavu vzájemně propojenou štolou. Napouštění probíhalo během roku 1916 zdánlivě bezproblémově, na sklonku léta mělo přehradní jezero na Bílé Desné tříčtvrtinový obFontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře jem. Odpoledne 18. září 1916 se objevil malý průsak; drobnému praménku zprvu dozorce nevěnoval velkou pozornost. Po necelé půlhodině průtok zesílil a stavitel Gebauer z vedení stavby nařídil otevření šoupátkové komory a vyzval, aby byli obyvatelé varováni, že bude proudit více vody. Snahy zabránit katastrofě se záhy ukázaly jako marné – hráz se po necelé další půlhodině zcela protrhla, vrchní díl klenby se zřítil, během nedlouhé doby se celá nádrž vyprázdnila a masa vody se valila do údolí. Sirény továren ohlašovaly povodeň, ale lidé výstrahám nevěřili, protože už dlouho natolik nepršelo, aby se voda mohla vylít z břehů… Někteří zvědavci ovšem přišli na břeh, aby zhlédli zajímavou podívanou. Stalo se ale něco naprosto nečekaného: pamětníci popsali, že se valila kalná a zpěněná hradba vody vysoká zhruba 20 metrů pokrytá hlínou, kameny a kusy klád, protože smetla i množství dříví připraveného ke zpracování na pile. Bilance katastrofy byla děsivá: 67 mrtvých, další zranění, sedmdesát zcela zničených domů, uhynulá domácí zvířata. Vyšetřování příčin bylo zahájeno téměř okamžitě, ale nakonec, po vleklých soudních sporech, které se protahovaly až do roku 1932, nebyl nikdo obviněn. Ing. Karel Podhájský, stavební rada

z Prahy a člen polubenského vodního družstva, se po zvěsti o protržení přehrady zastřelil. Tolik jen několika slovy o smutné události, kterou doposud znají nejen mnozí návštěvníci Jizerských hor a které byla věnována náležitá pozornost v literatuře. První brožurka vyšla ještě v roce 1916, poté opět k třicátému a padesátému výročí. Hlubší pozornost věnoval tématu Ladislav Žák, který tragické jubileum zpřítomnil v roce 1996 a 2006. Ke stému výročí byly připraveny dvě drobné knížky, které víceméně jen sumarizují starší zjištění. Ostatně těžko je možné představit si, že by se objevily nějaké zcela nové prameny k tématu, které se v minulosti těšilo tak velkému zájmu. Dana Nývltová provází čtenáře průběhem tragédie, uvádí svědectví přeživších, zastavuje se u desenských památníků věnovaných obětem a seznamuje s následnou regulací řeky. Informace čerpá ze starších prací, denního tisku i beletrie. Pozornost věnuje obcím Albrechticím a Desné; ostatně jedná se vlastně o jejich propagační brožurku a nové zájemce autorka zve k návštěvě zdůrazněním místních pozoruhodností, turistických tras a především nově upraveného okolí bývalé hráze se zbytkem šoupátkové věže. Rekultivace tohoto území se uskutečnila v rám-

ci projektu Obnova kulturní památky Protržená přehrada na Bílé Desné. Ačkoliv téma zpracované D. Nývltovou je nadmíru zajímavé, její styl je klopotný, postrádající napětí. Zlata Šámalová píše především o odborných aspektech nezdařené stavby v kontextu dalších realizovaných nebo i jen připravovaných regionálních přehrad. Kromě toho se v souvislosti s hledáním příčin katastrofy věnuje hlouběji i průběhu vyšetřování. Konstatuje, že i z dnešního pohledu „byla prvotní vadou celého díla absence řádného geotechnického průzkumu a z toho vyplývající vady projektu“. Šámalová píše o technických záležitostech přehledně, způsobem, který je plně srozumitelný i laikům. Obě publikace provázejí bohaté a kvalitně vytištěné ilustrace, za něž autorky vděčí především fondům jabloneckého okresního archivu. Vydavatelé obou knih si zjevně nečiní ambice zapsat se do trvalé paměti čtenářů – publikace nemají ISBN, nenacházejí se ani v dostupných veřejných knihovnách, které mají právo povinného výtisku. V případě té druhé v pořadí (která je označena jako „účelový náklad“) je to rozhodně škoda. Ivana Čornejová

Gert a Sylke Wunderlich Zittauer Fayencen. Sammlung Sonja und Gert Wunderlich. Historischer Überblick mit zahlreichen Abbildungen aus Museen und Sammlungen Lipsko 2016, 128 s., 200 barevných reprodukcí. ISBN 978-00-050628-4 V mnoha muzeích uměleckých řemesel a ve specializovaných sbírkách celého světa – i v Severní Americe, a dokonce v Africe – jsou k vidění talíře a mísy, mezi kterými je znatelná určitá souvislost na základě stále se opakujících tvarů, charakteristické keramické hmoty, šedozelené cínové glazury, ale zvláště jejich ornamentového dekoru. Tyto užité předměty jsou od konce 19. století označovány jako „žitavská fajáns“. Přitom se dodnes postrádá jednoznačný důkaz XVIII 2017 1

o tom, že byly vyrobeny ve známém hornolužickém městě, jehož erbovní iniciála Z, letopočty a meče kurfiřství saského se objevují na mnoha talířích, z čehož byl dedukcí vyvozen jejich původ. Uvedený argument se opírá o skutečnost, že v Žitavě působila celá řada hrnčířských dílen, což dokládají četné archeologické nálezy. Nejrozsáhlejší sbírka „žitavských fajánsí“ není však zachována v Žitavě, ač zdejší městská muzea vlastní velký konvolut děl, nýbrž v českých muzeích

a sbírkách, především v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, Severočeském muzeu v Liberci a v bohatých fondech Národního památkového ústavu, přičemž nejrozsáhlejší soubory jsou dnes vystavovány na zámcích v Benešově nad Ploučnicí a Grabštejně. Z tohoto důvodu se opakovaně uvažovalo v intencích, že tato keramika vznikla v Čechách. Podle jen z malé části publikovaného průzkumu Marianne Munda mladšího bádání Vladimíra Scheuflera, které záslužně zahrnuje 119

recenze a Zprávy o literatuře i přírodovědecké rozbory, nemůžeme dnes s vysokou pravděpodobností předpokládat, že žitavské fajánse vznikly bezprostředně v Žitavě, ale že byly vytvořeny v jejím okolí, kde se usadili hrnčíři pocházející nejspíše z Čech – od Kutné Hory, z Prahy nebo od Berouna, kteří z konfesních důvodů emigrovali do sousední země. Za konkrétní místo zrodu žitavské fajánse se nyní považuje dnes v Polsku ležící obec Markocice/ Markersdorf nedaleko Bogatyně/Reichenau. Pro bližší objasnění otázky původu by se musely na místě provádět další rozbory a archeologické sondáže. Navzdory velkému rozšíření a oblíbenosti tvarově a dekorativně líbivých fajánsových nádob, prokazatelně vyrobených v období let 1656–1804, chyběla samostatná reprezentativní publikace zabývající se inkriminovaným uměleckým fenoménem. Tuto mezeru nyní zaplnilo dílo, které se věnuje snad nejvýznamnější

soukromé sbírce žitavské fajánse a umisťuje ji do širšího dobového historického a umělecko-historického kontextu. Ve fundovaných a velmi názorných textech autoři shrnují aktuální stav svého bádání, přičemž nezamlčují dosud otevřené otázky. Bohaté ilustrace napomohly ke vzniku obsažného, ale též atraktivního a krásného kompendia k danému tématu. Manželé Sonja a Gert Wunderlichovi shromáždili od šedesátých let 20. století 99 talířů, mís a džbánů, které jsou v knize představeny slovem i obrazem. K nim se přidružují četné odkazy a přílohy komparovaných děl z veřejných sbírek v Německu, České republice, Polsku a Anglii, ale též ze soukromých kolekcí. V úvodních textech se poukazuje nejen na genezi sbírky, ale též na tvary, glazury, barvy, dekory a motivy včetně jejich významu a symbolického obsahu, rovněž i na použití této keramiky i její původ. Gert Wun-

derlich je vynikajícím typografem a knižním grafikem, který působil dlouhá léta na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku, vyučoval v Číně a je nositelem četných cen, takže neudivuje svým velkým zájmem o výtvarně neotřelou žitavskou fajáns, ani tím, že tato publikace byla zpracována s maximální pečlivostí, takže ji lze považovat za opravdový bibliofilský počin. I kdybychom si v budoucnosti přáli badatelský projekt o žitavské fajánsi opírající se o další technologické a umělecko-historické metody a publikace reflektující veškerá světově dostupná díla, přesto představuje vydaná práce opravdový milník v prezentaci a zpracování tohoto tématu důležitého pro dějiny keramiky ve střední Evropě. Publikace svou vynikající formou a nejlepším způsobem zpracování podněcuje k dalším studiím. Marius Winzeler

Vladimír Tregl | Petr Weiss Zapomenuté zámky: katalog k výstavě na státním zámku Zákupy Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2014, 80 s. ISBN 978-80-905871-1-3 Nevelká brožura vznikla v souvislosti s výstavou instalovanou v roce 2014 v dosud nepřístupných prostorách státního zámku v Zákupech. Vypadá velmi dobře po grafické stránce, jak je ostatně u publikací nakladatelství VEGA-L zvykem. Úvodní kapitola informuje čtenáře o zestátnění hradů a zámků po druhé světové válce, výběru objektů určených ke zpřístupnění, manipulaci s mobiliářem a správě zpřístupněných hradů a zámků. Vychází z vhodně zvolené literatury i pramenů a uvádí i příslušné bibliografické citace. Tím však bohužel výčet kladů publikace končí. Následují kapitoly o zámcích zastoupených na výstavě, totiž těch, které nebyly vybrány ke zpřístupnění veřejnosti: Kopidlno a Jičíněves (prezentovány dohromady), Nový zámek v Zahrádkách, Sloup v Čechách, Doksy, Mimoň, 120

Hrubá Skála a Český Dub. Každá kapitola sestává ze tří částí. Nejprve obsahuje text o historii příslušného objektu, k němuž je na konci publikace resumé v angličtině. V katalozích, a to i těch velmi stručných, bývá zvykem zpracovat text obsahově odborně, byť většinou stylem přístupným širší veřejnosti, ale vždy tak, aby byl jak pro laiky, tak i pro odborníky přínosem. Obvykle přináší i zcela nová, dosud nepublikovaná fakta, nebo staví známá fakta do nového kontextu. Protože zmíněné texty o jednotlivých zámcích zaujímají většinou 2–3 stránky, je zjevné, že musí být jen stručným přehledem. Bohužel nedosti na tom. Kapitoly působí značně nevyváženě. Některým majitelům zámků se věnuje neúměrně velká pozornost v poměru k jiným, třeba i stejně důležitým. Mnohem podstatnější jsou však věcné

chyby v textu. Podívejme se pro příklad detailněji na text o zámku ve Sloupu. Již v roce 2011 vyšel ve Vlastivědném sborníku Bezděz článek Jana Bažanta Ohlasy slavných antických soch ve Sloupu u České Lípy (Bezděz 20/2011, s. 87–110), kde autor velmi fundovaně a přesvědčivě doložil, že některé barokní sochy na sloupském zámku představují jiné postavy, než za které jsou obvykle v literatuře považovány. Na atice vedle Atlanta není Ceres a Diana, nýbrž Meleagros a Atalanta. V jedné z nik průjezdu je s Merkurem nikoli Androniké, nýbrž Hersé. Autoři katalogu však setrvávají u původního určení. Jan Bažant označuje sochy důsledně za dílo Matyáše Brauna, který ostatně zemřel v roce 1738, zatímco sochy se objevily na zámku kolem roku 1736, jak se uvádí i v jiné, běžné literatuře. Není Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře tedy důvodu, aby katalog uváděl jako autora Braunova synovce Antonína, který vedl dílnu po Matyášově smrti. Další již jenom stručně. Josef Jan Maxmilián Kinský skutečně zemřel 17. dubna 1780 v Praze, ale jeho tělo nebylo, jak uvádí katalog, „druhého dne“ přeneseno do Sloupu. Bylo naopak pohřbeno v Praze v kostele sv. Salvátora a do Sloupu přeneseno přesně o čtyři roky později. Sňatek Marie Kinské s Emanuelem Preysingem se konal ve Sloupu nikoliv roce 1906, nýbrž v roce 1902. Stejně tak Mariina sestra Juliana rozhodně nezemřela v roce 1935, ale nejdříve v roce 1945. Seznam použité literatury se v publikaci nenachází. Pouze u jednotlivých kapitol jsou uvedeny odkazy. V kapitole Kopidlno a Jičíněves jsou odkazy celkem na tři publikace, u všech ostatních kapitol najdeme pouze po jedné. Přitom z publikace u Nového zámku může pocházet pouze jedna či dvě informace uvedené v textu. Autoři tedy pro tuto kapitolu čerpali ještě z jiné, neuvedené literatury a ostatní kapitoly jsou víceméně stručným výtahem vždy z jedné knihy či článku, anebo i zde není skutečně použitá literatura uvedena. Věcné poznámky pod čarou působí většinou násilně. Obsahují skutečnosti, které jsou známé většině lidí, kteří připadají v úvahu jako čtenáři této publikace, nebo by bylo jednodušší je uvést přímo v textu. Celkově je tedy přínos těchto kapitol nikoliv nulový, nýbrž minusový, protože nejenže nepři-

XVIII 2017 1

nášejí nic nového, ale dokonce opakují tradované chyby či omyly. Mnohdy bychom se více dověděli z textu napsaného leckterým amatérem na internetu. Za naprosto zásadní problém je třeba považovat čerpání pouze z jednoho zdroje a neuvedení skutečně použité literatury. Po textu následují fotografie. Kromě Mimoně a Českého Dubu začíná tato část všude pohledem do příslušné části výstavy. Pak jsou zařazeny jednotlivé exponáty, nikoli však všechny. Téměř výhradně se jedná o portréty majitelů, případně o historická vyobrazení příslušného zámku. Popis se však omezuje pouze na jméno zobrazené osoby či stavby. Na konci obvykle najdeme historické fotografie interiéru, někdy i exteriéru příslušného zámku. Ty jsou popsány slovy: „Historická fotografie interiéru/zámku…“ bez čehokoliv dalšího. Pokud by si snad někdo myslel, že příslušné informace dohledá v další části, kde jsou otištěny popisy jednotlivých exponátů, ve většině případů bude zklamán. Pomineme-li Doksy, kde jakýkoliv popis zcela chybí, jsou zde patrně uvedeny všechny exponáty, které se na výstavě nacházely, tedy více, než jich je v obrazové části. Často je obtížné spojit popis s obrázkem, protože ani jedno, ani druhé není nijak očíslováno a není podle čeho se zorientovat. Vodítkem jsou tedy pouze jména portrétovaných osobností. Uvádí se zde inventární číslo předmětu, jeho umístění a popis, což je jistě dobře využitelné při bádání,

celý text však silně působí dojmem, že byl pouze opsán z evidenčních karet. Opět zde nenajdeme jakýkoliv pokus o naznačení souvislostí s jinými exponáty, historií apod. Historické fotografie tu nejsou uvedeny vůbec, takže ani není jasné, odkud a ze které doby vlastně pocházejí. Obrázky předmětů často dlouho odpočívajících v depozitáři ocení jak odborníci, tak zájemci o památky, zejména z příslušného regionu. Avšak bez propojení s popisy a zejména bez jakéhokoliv vysvětlení či hledání vztahů musí být zklamáni. U historické publikace, která se navíc týká severních Čech, dosti překvapuje, že resumé nemá (i) v němčině. Publikaci zcela chybí obsah. Je skutečně s podivem, že, jak se honosí na začátku, byla financována z programu „aplikovaného výzkumu“ s velmi dlouhým názvem a zkratkou NAKI. Z „výzkumu“ zde totiž nenacházíme téměř nic. Autoři nemuseli nijak „zkoumat“, co je ze kterého zámku. Dnešní evidenční systém v podobě počítačové databáze umožní zjistit během chvíle, které předměty, odkud a kde se nacházejí. Tentýž uchovává také údaje, jež autoři použili k popisům exponátů. Pokud jde o texty k jednotlivým zámkům, rovněž se nedá mluvit o výzkumu. Snad tedy jedině ta zmiňovaná úvodní kapitola, ale to je opravdu velmi málo. Naskýtá se tedy také otázka, kdo a jak kontroluje kvalitu výstupů jmenovaného výzkumného programu. Martin Aschenbrenner

121

Resume 122

Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947– 1952_Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia Studie majątku kultury podczas drugiej wojny światowej_Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich_Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych_Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej_Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952_Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres Lager zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges_Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: Beitrag zur Geschichte der deutschen Historiografie in den tschechischen Ländern_Die ältesten Betriebsgasanstalten bei den Textilfabriken in Nordböhmen_Horní Dušnice (OberDuschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes_Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952_Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia majątku kultury podczas drugiej wojny światowej_Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich_Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych_Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej_Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952_Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres Lager zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges_Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: Beitrag zur Geschichte der deutschen Historiografie in den tschechischen Ländern_Die ältesten Betriebsgasanstalten bei den Textilfabriken in Nordböhmen_Horní Dušnice (OberDuschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes_Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952_Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia majątku kultury podczas drugiej wojny światowej_Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich_Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych_Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej_Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952_Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres Lager zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges_Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: Beitrag zur Geschichte der deutschen Historiografie in den tschechischen Ländern_Die ältesten Betriebsgasanstalten bei den Textilfabriken in Nordböhmen_Horní Dušnice (OberDuschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes_Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952_Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia majątku kultury podczas drugiej wojny światowej_Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich_Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych_Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej_Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952_Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres Lager zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges_Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: Beitrag zur Geschichte der deutschen Historiografie in den tschechischen Ländern_Die ältesten Betriebsgasanstalten bei den Textilfabriken in Nordböhmen_Horní Dušnice (OberDuschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes_ Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952_Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia majątku kultury podczas drugiej wojny światowej_Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich_Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych_Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej_Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952_Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres LaFontes Nissae | Prameny Nisy ger zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges_Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: (Ober-Duschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes_

Streszczenie Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952 Vojtěch Hájek | Artykuł z nazwą Aeroklub Jablonec nad Nisou i lotnisko Královská Výšina 1947–1952 jest skierowany na działalność Aeroklubu Jablonec nad Nisou na grzbietach Gór Izerskich. Inspirację do założenia lotniska w miejscu pomiędzy schroniskiem Královka i Hraběticami znalazł jablonecki aeroklub w sukcesie lotniska górskiego w miejscowości Pláně pod Ještědem, które znajdowało się na szczycie Ještědsko-Kozákovskim. Miejsce w Górach Izerskich było wykorzystywane do latania bezsilnikowego już od roku 1947. Dwa lata później jablonecki aeroklub nieoficjalnie a od roku 1951 oficjalnie, rozpoczął budowę lotniska, która zawierała dużą ilość regulacji terenowych i budowę hangaru. Wybrane miejsce jest jednym z niewielu na ziemiach czeskich, gdzie lotnisko sportowe znajduje się bezpośrednio na grzbietach pasma górskiego. Przynosiło to nie tylko niecodzienne doznania pilotom, ale też trudny teren ze specyficznymi warunkami klimatycznymi był przyczyną kilku wypadków lotniczych. Pomimo tego, że jablonecki aeroklub intensywnie skupiał się na bezsilnikowym lataniu, planowano dostosować lotnisko do latania silnikowego, działalność została wstrzymana na niedokończonym lotnisku pod koniec roku 1952, kiedy to doszło do reorganizacji lotnictwa sportowego w ramach integracji organizacji przysposobienia wojskowego ze Svazarmem. Artykuł jest rozdzielony na pięć podstawowych akapitów, które skupiają się na historycznym powiązaniu powstania lotniska, jego lokalizacji, budowie, specyfice miejscowego latania i działalności Aeroklubu Jablonec nad Nisou. Podstawą do opracowania artykułu był fundusz ONV/PRN Jablonec nad Nisou 1945–1954 (SOkA Jablonec nad Nisou) i dokumenty z funduszu Ministerstwa Transportu I (Archiwum Narodowe w Pradze). Artykuł nawiązuje swoją koncepcją do publikowanego częściowego studium o lataniu w Českiej Lípie (2014) lub powojennej szkoły latania w Hodkovicích nad Mohelkou (2016).

Gród i zamek Frýdlant jako bezpieczna przechowalnia majątku kultury podczas drugiej wojny światowej Adam Rejha | Niniejsza praca trudni się problematyką bezpiecznej zwózkI majątku kulturowego podczas drugiej wojny światowej i jego losu zaraz po wojnie na konkretnym przykładzie grodu i zamku Frýdlant, który służył jako kryjówka majątku. Do Frýdlantu była kierowana w okresie 1943–1945 przede wszystkim zwózka z Berlina, konkretnie z biblioteki miejskiej, archiwum miejskiego, Muzeum marki (prawdopodobnie razem z tym i spuścizna bakteriologa Roberta Kocha), Gymnasium zum Grauen Kloster, a więc instytucji mających bardzo blisko do administracji miejskiej. Odwrotna sytuacja była w przypadku laboratorium próbnego Reichsbahn-Zentralamt Berlin (nie było ono połączone z administracją miejską, oprócz tego zostało ono wywiezione już w roku 1945 przez Armię Czerwoną do Związku Radzieckiego). Po wojnie przeszedł ten majątek na własność państwa, nie mniej jednak późniejszy rozwój pokazał,

XVIII 2017 1

że najwłaściwszym rozwiązaniem jest restytuowanie tych konfiskat pierwotnym właścicielom. Zwraca się też uwagę na sytuację innych zwózek berlińskich do Sudetów. W przypadku przechowalni frýdlandskiej bardzo ważną okazała się interwencja tzw. komisji zabezpieczającej pod kierownictwem Josefa Scheybala, który pomimo pewnych problemów potrafił utrzymać zwózki w prawie nie naruszonym stanie, zanim zostały one przekazane w październiku 1952 r. do Niemiec (pozostała część, włącznie z cenną berlińską księgą miejską z XIV wieku, została zwrócona w 1957 r). Jeżeli chodzi o charakter zwrotów zasłużyli się w tym też Václav Lukáš (archiwariusz z Jablonca nad Nisou za Ministerstwo Spraw Wewnętrznych) i Juraj Palkovič (za Ministerstwo Spraw Zagranicznych). Oprócz Frýdlantu udało się na jednej stronie zwrócić berlińskie metryki wcześniej (1951) i chyba w większej całości, część berlińskiego archiwum i biblioteki przechowywane na Morawach w Janovicach i Dubicku/Lukavici wróciła bez zasług Scheybala dopiero w 1957 r. i to jeszcze z wyraźnymi stratami. Obok majątku Rzeszy Niemieckiej w Frýdlancie przechowywano i majątek Niemców sudeckich i organizacji. Przede wszystkim w następstwie akcji ratowniczej zorganizowanej administracją żupną (Gauselbstverwaltung) w Libercu. Majątek ten nie był zwrócony i po wojnie został rozebrany przez instytucje państwowe. Praca ta nie miała na celu opisanie proweniencyjne bardzo trudnych dróg tego majątku, ale przynajmniej jest tu o nich wzmianka.

Gustav Edmund Pazaurek i historia regionu: artykuł dotyczący historii niemieckiej historiografii na ziemiach czeskich Jan Virt | Północnoczeskie muzeum przemysłowe przyjęło po swoim założeniu decyzję, na podstawie której skupiało się przede wszystkim na prezentacji kolekcji artystyczno-historycznych. Przeważały w nich przedmioty ze sykla i materiałów tekstylnych, ponieważ materiały te prezentowały w Czechach Północnych najbardziej znaczącą artystyczno-przemysłową gałąź. Częścią składową zbiorów jednak stawały się również przedmioty mające związek z regionem, którego historię prezentował w nowym budynku muzeum od roku 1898 samodzielny oddział stałej ekspozycji. Jego koncepcję stworzył kustosz Gustav Edmund Pazaurek. Publikował on na stronicach czasopisma muzealnego obok artykułów artystyczno-historycznych również studium o historii regionalnej. Pierwszym tekstem mającym związek z historią miejscową była dwuczęściowa seria „Nordböhmische Kunstdenkmäler“, w której pisał Pazaurek o rozwoju budowlanym kościołów w Hejnicach i Jablonném v Podještědí. Niektóre teksty stylizował na podstawie studiowania przedmiotów kolekcjonowanych, które oprócz artystyczno-historycznego wykładu użył jako źródła kulturowej i socjalnej historii Ziemii Libereckiej. W artykułach dotyczących zamków Frýdlant i Náchod pisał o historii rodzin, które były ich właścicielami. W opisie poszczególnych osobowości przedstawił ich udział w tworzeniu charakteru architektonicznego i inwentarza artystycznego tych obiektów. Pazaurkowe studia regionalne możemy uważać również za interesujące źródło dotyczące historii myślenia na przelomie XIX i XX wieku.

123

resume

Najstarsze gazownie zakładowe przy fabrykach włókienniczych w Czechach Północnych Simona Nosková | Gazownie zakładowe powstawały w areałach włókienniczych około połowy XIX wieku i pierwotnie służyły do oświetlania kompleksów fabrycznych. Już pod koniec XIX wieku zaczęły przechodzić fabryki na bardziej współczesne oświetlenie elektryczne; oświetlenie gazowe stało się więc technologią przestarzałą. Może dlatego źródła dotyczące tych produkcyjnie technicznych budowli są zachowane bardzo szczątkowo. Pierwszy śledzony obiekt, liberecka gazownia w firmie Johann Liebieg, powstała w 1843r. i jako surowego materiału do produkcji gazu używała amerykańskiej żywicy smolnej. Na podstawie źródeł urządzenie było usytuowane w jednym z bocznych budynków, jego dokladna pozycja nie jest jednak znana. W połowie lat 50-tych produkcja gazu świetlnego została przesunięta do nowo zbudowanego obiektu z wbudowanym zbiornikiem gazu. Prawdopodobnie w tym okresie, lecz najpóźniej około połowy lat 60-tych, urządzenie techniczne przestało przerabiać amerykańską żywicę i zaczęło wykorzystywać węgiel, łupek i i kalcyt jako materiały surowcowe do produkcji gazu. Przejście na inny surowiec mogło być wywołane tym, że zgazowanie węgla było bardziej efektywną technologią do produkcji gazu świetlnego, a także tym, że rodzina Liebieg uzyskała do swego majątku łomy kalcytowe i łupkowe. W swoim najsłynniejszym okresie napędzała liberecka gazownia 2 000 lamp w areale fabrycznym. Po wprowadzeniu oświetlenia elektrycznego w latach 1913 i 1914 obiekt został przebudowany i służył jako centrala strażacka. W chwili obecnej w byłym budynku technicznym znajdują się garaże i biura firmy A G MOTO, spol. s. r. o., oraz mieszkania. Rozwój następnych dwóch gazowni Liebiega jest zmapowany praktycznie tylko na podstawie źródeł obrazowych. Svárovskie urządzenie napędzało wyraźnie mniejszą ilość lamp (700) i miało samodzielnie stojący, nie obmurowany mokry zbiornik gazu, który został zlikwidowany najpóźniej w 1912r. Železnobrodska gazownia napędzała maksymalnie 800 lamp i jako materiał surowcowy wykorzystywała wyłącznie łupek i kalcyt z niedalekich łomów. Ani ta budowa techniczna nie przetrwała do czasów obecnych. Ostatni śledzony i chyba najbardziej zmapowany obiekt, gazownia w firmie F. Schmitt w miejscowości Český Dub, powstała na początku lat 60-tych XIX wieku i została raz powiększona. Produkcja gazu odbywała się tu, w odróżnieniu od gazowni Liebiega, tylko poprzez zgazowanie węgla. Urządzenie českodubskie miało od końca lat 60tych do dyspozycji dwa zbiorniki gazu, a więc dostatek a może też nadwyżki gazu. Prawdopodobnie dlatego zaoferowano miastu Český Dub i urzeczywistniono w latach 1872 i 1873 gazyfikację miasta Český Dub. W latach 1884 do 1885 zastąpiono w areale fabrycznym oświetlenie gazowe elektrycznym, gazownia była jednak nadal eksploatowana i oświetlała miasto i prywatne obiekty właścicieli firmy. Produkcję gazu zakończono w roku 1924 po elektryfikacji miasta Český Dub. Obiekty częściowo zdemolowano w latach 1943 i 1945 – z kompleksu gazowni zostały tylko dwa budynki, które obecnie służą jako garaże dla ČSAD Liberec, a. s.

124

Horní Dušnice – badanie obszarowe wsi górskiej Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Teren Karkonoszy Zachodnich prezentuje obszar z wysokim stopniem utrzymania budowli wiejskich. Tutejszy historyczny fundusz budowlany rozwijający się przede wszystkim od pierwszej połowy XVIII wieku do początku wieku XX. jest charakteryzowany długookresowym wykorzystywaniem konstrukcji drewnianych. Stosunkowo izolowana wieś Irska Horní Dušnice należy do najwyżej położonej granicy zwięzłego pasma zasiedlenia sytuowanego na zboczach nad lewym brzegiem Izery. Założenie wsi pochodzi z młodszego etapu nowożytnej kolonizacji wyższych partii górskich i należy do najbardziej na północ wysuniętej wyspy zasiedlenia czeskojęzycznego. Obszar należał do posiadłości Jilemnickiej, ewentualnie posiadłości Branná-Jilemnice, które od początku XVII wieku do końca administracji władzy zwierzchniej znajdował się w posiadaniu rodziny Harrachów. Urbanistyczny charakter wsi dzięki zwięzłemu szeregowi numerów hipotecznych jest stosunkowo jednoznacznie zrozumiały, dokumentuje stopniowe zagęszczanie zabudowy na pierwotnych parcelach „rdzennych“ dających się doszukać i dzięki źródłom archiwalnym. Charakter budowlany domów nie wybacza z charakteru obiektów Karkonoszy Zachodnich, pomimo tego znajdziemy tu częściowe szczególności dla danego środowiska i ze względu na trudny sposób utrzymania w środowisku górskim. Z uwzględnieniem odległości osiedlenia nie miało tu miejsca w ciągu XX wieku naruszające budownictwo, konserwacja większości domów odbywała się raczej tylko w ramach konserwacyjnych regulacji właścicieli domków letniskowych. Horní Dušnice należy do najbardziej dochowanych kompaktowych miejscowości tego obszaru. Jej charakter wykazuje jednoznacznie znaki wiejskiego rezerwatu zabytkowego, który niestety nie został tu ogłoszony w przeszłości. Autentyczność zabudowy jest obecnie wyjątkowo zagrożona bardzo szybką działalnością budowlaną nowej generacji tutejszych mieszkańców i wczasowiczów. Ze względu na absencję ochrony zabytków zadokumentowanie siedliska jest na dzień dzisiejszy jedyną drogą przetrwania spadku historycznego charakteru siedliska.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume

Zusammenfassung Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945–1952 Vojtěch Hájek | Der Beitrag Flugbetrieb auf der Königshöhe 1945– 1952 befasst sich mit den Aktivitäten der Zweigniederlassung des Tschechischen nationalen Aeroclubs Gablonz an der Neiße auf der Isergebirgs-Hügelkette. Der Raum zwischen der Königshöhenhütte und Grafendorf wurde schon seit dem Jahre 1945 für das Segelfliegen genutzt. Zwei Jahre später begann der Aeroclub Gablonz inoffiziell, ab 1951 offiziell, mit dem Bau des Flugplatzes. Es gibt in der Tschechischen Republik nur wenige Orte, wo sich der Sportflugplatz so wie hier gerade auf dem Höhenzug eines Gebirges befindet. Ende des Jahres 1952 wurden die Bauarbeiten auf dem Flugplatz unterbrochen, da es zu einer Umorganisation des Sportflugwesens im Rahmen der Integration der Wehrorganisationen zum Svazarm kam. Zu den wichtigsten Quellen bei der Erstellung dieses Beitrages gehören der Fundus ONV Gablonz an der Neiße 1945–1954 (Staatliches Bezirksarchiv Gablonz an der Neiße) und die Dokumente aus dem Fundus des Verkehrsministeriums I (Nationalarchiv in Prag). In seiner Interpretation folgt der Beitrag den publizierten Teilstudien zum Thema Fliegen in Böhmisch Leipa (2014) oder die Flugschule in Liebenau in der Nachkriegszeit (2016).

Burg und Schloss Frýdlant (Friedland) als sicheres Lager zur Aufbewahrung des Kulturbestandes während des zweiten Weltkrieges Adam Rejha | Die Studie befasst sich mit der Problematik der sicheren Unterbringungen von Kulturgütern während des zweiten Weltkrieges und mit ihrem weiteren Schicksal nach Kriegsende und stellt sie am konkreten Beispiel von Burg und Schloss Frýdlant dar, das als Versteck dieser Kulturschätze diente. Ins Schloss Frýdlant wurden zwischen 1943 und 1945 alle einschlägingen Ladungen aus Berlin transportiert, konkret aus der Berliner Stadtbibliothek, aus dem Stadtarchiv und dem Märkischen Museum (darunter befand sich wahrscheinlich auch der Nachlass des Bakteriologen Robert Koch), aus dem Gymnasium zum Grauen Kloster. Alle diese Institutionen standen der Stadttverwaltung sehr nahe. In einer ganz anderen Lage befand sich das experimentelle Laboratorium Reichsbahn-Zentralamt Berlin, das mit der städtischen Verwaltung nicht verbunden war. Überdies wurde es schon 1945 durch die Rote Armee in die Sowjetunion gebracht. Nach dem Krieg sind diese Kulturgüter dem tschechoslowakischen Staat zugefallen, aber spätere Entwicklung wies den geeignetsten Weg zur Zurückgabe dieses beschlagnahmten Eigentums an die ursprünglichen Besitzer. Der Autor weist auch auf die Situation der weiteren Berliner Transportladungen in die Sudenten hin. Im Falle der auf Frýdlant eingelagerten Kulturgüter erwies sich der Einsatz der sogenannten von Josef Scheybal geleiteten Sicherungskommission als besonders wichtig. Dank Josef Scheybal wurden die eingelagerten Güter auch trotz gewisser Probleme in fast unbeschädigtem Zustand erhalten, bevor sie im Oktober 1952 nach Deutschland ausgeliefert wurden.

XVIII 2017 1

Der restliche Teil, einschließlich des wertvollen Berliner Stadtbuches aus dem 14. Jahrhundert, wurde im 1957 zurückgegeben. An der Abwicklung der Rückgabe beteiligten sich noch Václav Lukáš (Archivar aus Gablonz an der Neiße für das Innenministerium) und Juraj Palkovič (für das Außenministerium). Außer Frýdlant ist es einerseits gelungen, Berliner Personenstandsbücher früher (1951) und wohl in höherem Vollständigkeitsmaße zurückzugeben, andererseits wurden Teile des Berliner Stadtarchives und der Bibliothek, die in Mähren in Janovice und Dubicko/Lukavice deponiert wurden, ohne Scheybals Einsatz erst im Jahre 1957 mit deutlichen Verlusten zurückgegeben. Auf Frýdlant wurden neben dem reichsdeutschen auch das Eigentum der Sudetendeutschen und der sudetendeutschen Organisationen aufbewahrt, vornehmlich in Folge der Rettungsaktion der Gauselbstverwaltung (Župní samospráva) in Reichenberg. Dieses Vermögen wurde nicht zurückgegeben, es wurde nach dem Krieg durch die Staatsinstitutionen in Besitz genommen. Die Studie hat nicht zum Ziel, die höchst komplizierten Herkunftswege der angegebenen Mobilien zu beschreiben, sie werden trotzdem wenigstens angedeutet.

Gustav Edmund Pazaurek und die Regionalgeschichte: Beitrag zur Geschichte der deutschen Historiografie in den tschechischen Ländern Jan Virt | Nach der Gründung des Nordböhmischen Gewerbemuseums wurde die Entscheidung getroffen, sich besonders auf die Einrichtung und Präsentation der kunsthistorischen Sammlungen zu konzentrieren. Die Sammlungen umfassten vorwiegend Glas- und Textilobjekte, denn diese Materialien waren in Nordböhmen die Basis der wichtigsten kunsthandwerklichen Fachbereiche. Bestandteile der Sammlungen bildeten aber auch Gegenstände mit regionalem Bezug. Seit 1898 wurde in dem neuen Museumsgebäude die Regionalgeschichte durch eine eigenständige Exposition präsentiert, deren Konzeption Kustos Gustav Edmund Pazaurek entwickelt hatte. In der Museumszeitschrift publizierte er neben kunsthistorischen Artikeln auch Studien über die Regionalgeschichte. Die ersten Texte mit regionalgeschichtlichen Bezug erschienen in zwei Teilen unter dem Titel „Nordböhmische Kunstdenkmäler“, worin Pazaurek die Entwicklung des Baus der Kirchen in Hejnice (Haindorf) und in Jablonné v Podještědí (Deutsch Gabel) behandelte. Einige seiner Texte beruhen auf dem Studium der Sammlungsgegenstände, die ihm außer zur kunsthistorischen Betrachtung als Quellen zur Kultur- und Sozialgeschichte der Liberecer (Reichenberger) Region dienten. In den Aufsätzen über die Schlösser Frýdlant (Friedland) und Náchod (Nachod) befasste er sich mit der Geschichte der Adelsgeschlechter, in deren Besitz sie waren. Durch die Charakterisierung der einzelnen Persönlichkeiten stellte er dar, wie sie sich an der Gestaltung der Architektur und des Kunstinventars dieser Objekte beteiligten. Pazaureks regionale Studien können auch als interessante Quelle zur Geistesgeschichte an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert angesehen werden.

125

resume

Die ältesten Betriebsgasanstalten bei den Textilfabriken in Nordböhmen Simona Nosková | Die Betriebsgaswerke entstanden auf den Textilfabriksarealen um die Mitte des 19. Jahrhunderts zur Beleuchtung der Fabrikanlagen. Aber schon ab Ende des 19. Jahrhunderts wurde in den Fabriken allmählich eine viel modernere Beleuchtungsweise eingeführt; die Gasbeleuchtung wurde zu einer überholten Technologie. Wahrscheinlich deshalb sind auch die erhaltenen Quellen zu diesen technischen Produktionsbauten sehr fragmentarisch. Das erste der in dem Artikel beschriebenen Objekte ist die Reichenberger Gasanstalt, die bei der Firma von Johann Liebieg im Jahre 1843 entstand und als Rohmaterial für die Gasherstellung amerikanisches Harz verwendete. Den Quellen zufolge befand sich die Anlage in einem der Seitengebäude der Fabrik, die genaue Lage ist unbekannt. Mitte der 50er Jahre wurde die Leuchtgasherstellung in das neu erbaute Objekt mit einem eingebauten Gasbehälter verlagert. Wahrscheinlich in dieser Zeit, aber spätestens um Mitte der 60er Jahre wurde die Verarbeitung des amerikanischen Harzes durch die Verwendug von Kohle, Schiefer und Kalkstein als Rohmaterial für die Gasherstellung ersetzt. Der Rohstoffwechsel konnte einerseits seine Ursache in der höheren Effizienz der Kohlevergasungstechnologien bei der Leuchtgasproduktion haben, andererseits in dem Umstand liegen, dass Familie Liebieg Kalkstein- und Schieferbrüche erwarb. In der Zeit ihres größten Ruhms betrieb die Reichenberger Gasanstalt 2000 Lampen auf dem Betriebsareal . Nach der Einführung der elektrischen Beleuchtung zwischen 1913 und 1914 wurde das Objekt zur Feuerwehrzentrale umgebaut. Zurzeit befinden sich in dem ehemaligen technischen Gebäude Garagen und Büros der Firma A G MOTO, GmbH und Wohnungen. Wie sich zwei weitere Gasanstalten der Firma Liebieg entwickelten, kann praktisch nur auf der Grundlage der Bildquellen erschlossen werden. Die Anlage von Svárov trieb eine deutlich kleinere Anzahl der Lampen (700) an und hatte einen eigenständigen, nicht ummauerten Nassgasbehälter, der spätestens im Jahre 1912 abgerissen wurde. Das Gaswerk in Eisenbrod betrieb höchstens 800 Lampen und als Rohmaterial wurde ausschließlich Schiefer und Kalkstein aus den nahen Steinbrüchen verwendet. Dieses technische Gebäude blieb jedoch bis heute auch nicht erhalten. Das letzte in diesem Artikel beschriebene und wohl am besten abgebildete Objekt ist die Gasanstalt bei der Firma Schmitt in Český Dub (Böhmisch Aicha), die anfangs der 60er Jahre des 19. Jahrhunderts entstand und auch einmal erweitert wurde. Im Unterschied zu Liebiegs Gasanstalten lief hier die Gasherstellung nur über Kohlevergasung. Die Anlage in Český Dub hatte seit Ende der 60er Jahre zwei Gasbehälter zur Verfügung, was also auch genügende, eher überflüssige Gasversorgung bedeutete. Offensichtlich deswegen konnte das Gas der Stadt Český Dub angeboten werden, sodass es zwischen 1872 und 1873 zum Ausbau des Stadtgasnetzes kam.

126

Zwischen den Jahren 1884 und 1885 wurde die Gasbeleuchtung auf dem Betriebsareal durch elektrisches Licht ersetzt. Das Gaswerk blieb aber weiterhin in Betrieb und beleuchtete sowohl die Stadt als auch die Privatobjekte der Firmenbesitzer. Nach der Elektrifizierung der Stadt Český Dub wurde die Gasherstellung im Jahre 1924 eingestellt. Die Gebäude wurden zwischen 1943 und 1945 zum Teil abgerissen – von dem Gaswerkkomplex sind nur zwei Gebäude übrig geblieben, die heute als Garagen für das Unternehmen ČSAD Liberec, a. s. dienen.

Horní Dušnice (Ober-Duschnitz) – Flächenerkundung eines Bergdorfes Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Das Gebiet des westlichen Riesengebirges stellt sich als eine Region mit einer großen Anzahl von gut erhaltenen dörflichen Gebäuden dar. Der dortige historische Gebäudebestand, der sich ab der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts bis Anfang des 20. Jahrhunderts besonders entwickelte, ist durch langfristige Verwendung von Holzkonstruktionen charakterisiert. Das relativ isolierte Bergdorf Horní Dušnice gehört zum am höchsten gelegenen Bereich einer zusammenhängenden Besiedlungszone, die sich an den Hängen über dem linken Iserufer befindet. Die Dorfgründung stammt aus der Zeit der jüngeren Kolonisierungsphase der höheren Berglagen und gehört zu den nördlichsten Erhebungen der tschechischsprachigen Besiedlung. Das Gebiet gehörte zur Herrschaft Jilemnice, beziehungsweise Branná-Jilemnice, die ab Anfang des 18. Jahrhunderts bis zur Aufhebung der Herrschaftsverwaltung im Besitz der Herren von Harrach war. Die urbanistische Form des Dorfes ist dank der lückenlosen Hausnummern-Reihe ziemlich eindeutig nachvollziehbar und beweist die allmähliche Verdichtung der Bebauung auf den Parzellen der ursprünglichen „Stamm-Bauernhöfe“, die auch anhand der Archivquellen überprüfbar ist. Die Bauform der Häuser geht über den Charakter der Objekte des westlichen Riesengebirges nicht besonders hinaus, trotzdem kann man hier bestimmte Kleinigkeiten finden, die für das vorgegebene Umfeld und für den anspruchsvollen Broterwerb in dem Berggebiet spezifisch sind. Angesichts der Abgelegenheit des Ortes hat hier während des 20. Jahrhunderts keine störendere Bebauung stattgefunden, die Instandhaltung der meisten Häuser wurde eher im Rahmen der Konservierungsarbeiten der Wochenendhausbesitzer durchgeführt. Horní Dušnice gehört zu den kompaktesten, bis heute erhaltenen historischen Ortschaften in dem Gebiet. Der Charakter des Dorfes zeigt eindeutige Merkmale eines unter den Denkmalschutz stehenden Dorfes, das aber nie zum Denkmalschutzgebiet wurde. Die Bebauungsauthentizität des Dorfes ist zurzeit durch die schnelle Bautätigkeit der neuen Generation der Bewohner und Feriengäste außerordentlich bedroht. Angesichts des nicht vorhandenen Denkmalschutzes stellt die Ortsdokumentation momentan den einzigen Weg zur Nachlasserhaltung der historischen Gestalt dieser Ortschaft dar.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

XVIII 2017 1

127

128

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Obsah

XVIII 2017 1

Studie a materiálie

historie | památky | umění

34 46 58

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění