Fontes Nissae XVI 2015 2 by NPÚ, ÚOP v Liberci

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

XVI 2015 2 PRAMENY NISY FONTES NISSAE

XVI 2015 2

historie | památky | umění

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

Obalka_02_2015.indd 1

Pomníky lásky a smrti str. 12 Slavná minulost vs. problematická současnost liberecké tiskárny Bourání paměti str. 68 Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku str. 94

str. 52

4.1.2016 18:26:03

Obsah

XVI 2015 2

historie | památky | umění

Studie a Materiálie

Obalka_02_2015.indd 2

Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic | Studie Barbora Jiřincová ........................................................................................................................................... Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století | Studie Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová ................................................................................................................ Zahrady Kouniců v dopisech malíře Antonína Pucherny | Materiálie Věra Vávrová .................................................................................................................................................. Drobné sakrální památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko | Materiálie Jana Šubrtová ................................................................................................................................................. Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny | Studie Alena Řičánková ............................................................................................................................................. Bourání paměti. Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015 | Studie Petr Freiwillig ................................................................................................................................................. Výběr z nechtěného. Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015 | Nerecenzovaná materiálie Petr Freiwillig | Miroslav Kolka ...................................................................................................................... Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky | Materiálie Renata Tišerová ..............................................................................................................................................

12 36 44 52

Zprávy .................................................................................................................................................... 112 Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 128 Resume ................................................................................................................................................. 134

4.1.2016 18:26:04

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

Editorial

o sedmi letech odchází z postu ředitele Žitavských městských muzeí dr. Marius Winzeler, švýcarský historik umění, jenž v relativně malém městě dokázal nevídaným způsobem rozpohybovat kulturní scénu a kontakty na česko-německo-polském pomezí. Díky jeho entusiasmu, přátelskému vystupování a vysoké erudici se v uplynulých letech podařilo přimět prakticky všechny zdejší paměťové instituce k širší spolupráci, která umožnila společně realizovat větší i menší projekty, jejichž dopad byl znatelný nejen v blízkém příhraničí, ale nezřídka i daleko za hranicemi regionu. Nejedná se přitom jen o výstavní a publikační aktivity, které na české straně v minulých letech přímo ovlivnily dění zejména v Oblastní galerii Liberec, Severočeském muzeu v Liberci, Národním památkovém ústavu nebo kolem Euroregionu Nisa. Vzájemná spolupráce v rámci širšího okruhu paměťových institucí oživuje tradiční kulturní vazby spojující někdejší Horní Lužici, Dolní Slezsko a severní Čechy. Její výsledky umožňují překonat provinční horizont a otevírají možnost uvažovat i v širších souvislostech našeho životního prostoru. Ten v sobě navzdory neustálému zrychlování životního tempa překvapivě skrývá mnohá neprobádaná místa, jak ukazuje průlomová studie Zuzany Jakubcové a Jany Šubrtové Pomníky lásky a smrti, mapující firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku. S pamětí místa úzce koresponduje také kulturní krajina. Ta se v posledních letech velmi dynamicky mění a mnohé zdánlivě neodmyslitelné a charakteristické znaky z ní nenávratně mizí. Nejde přitom pouze o prvky lidové kultury a architektury, o jejichž proměnách jsme psali v minulých číslech, ale v zásadní míře také o industriální dědictví. Skutečnosti, jež přinášejí aktuální texty Aleny Řičánkové, Petra Freiwilliga a Miroslava Kolky, jsou v tomto pohledu alarmující. Kroky vedoucí k možné záchraně alespoň některých pozoruhodných svědků naší minulosti jsou přitom často odrazem vůle několika jedinců, kteří vytrvale usilují o to, společnost kultivovat a měnit. Pozitivním příkladem v bezprostředním okolí redakce tohoto periodika budiž iniciativa kolem bývalého libereckého kina Varšava. Na regionálním poli vědy a výzkumu jím usilují být i Fontes Nissae. Bezesporu šťastným případem je uplynulých sedm let spolupráce se Žitavou. Rád bych na tomto místě poděkoval dr. Mariu Winzelerovi za jeho práci nejen pro Fontes Nissae, v jejichž redakční radě zůstává. Těší mě, že Národní galerie v Praze získává v jeho osobě špičkového odborníka, a věřím, že vzájemná spolupráce v širším regionu bude úspěšně pokračovat.

XVI 2015 2

Ivo Habán, prosinec 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 1

4.1.2016 18:15:56

Studie

The story of the White Mountain (Bílá Hora) refugee to Saxony, Anna Marie Treitlar from Krošvic

ABSTRACT

BARBORA JIŘINCOVÁ | The Unity of the Brethren offered to women some level of education and the possibility to use it in the intellectual environment. Anna Marie Treitlar from Krošvic was one of the women who took a good use of these possibilities. In the time of the recatholisation she was forced to face the decision of either to leave the country or to convert to Catholicism. She chose exile and after that her property was confiscated. She had travelled with her daughter through Lutheran Saxony, where she probably also died. The daughter then vainly called for reversion. Such story perfectly illustrates situation many women in the 1620s got into, but their stories are usually not so extensively documented.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 2

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

emigration

emigrace

exile

exil

recatholisation

rekatolizace

counter-reformation

protireformace

women question

ženská otázka

The Unity of the Brethren

Jednota bratrská

early modern times

raný novověk

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:57

Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic BARBORA JIŘINCOVÁ

1_Zatím jediné skutečně komplexní zpracování rekatolizace českých zemí jako dějinného procesu přinesl na konci 19. století BÍLEK, Tomáš V. Reformace katolická. Neboli obnovení náboženství katolického v Království českém po bitvě bělohorské. Praha: František Bečkovský 1892. Tomuto počinu se nejvíce blíží zpracování tohoto tématu v příslušném dílu Velkých dějin zemí Koruny české: KAŠE, J., ČORNEJOVÁ, I., MIKULEC, J. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. Praha: Paseka, 2008, a nově vydaná kolektivní monografie: MIKULEC, Jiří a kol. Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě. Praha: HÚ, 2013. Tato studie si neklade ambice být komplexním shrnutím, spíše rozebírá jednotlivé aspekty soužití církve a společnosti v tomto období. Vyšlo několik dílčích prací, např. k rekatolizaci šlechty MIKULEC, Jiří. 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země – toho je i náboženství. Praha: Havran, 2005, k rekatolizaci v části Prahy FEJTOVÁ, Olga. Rekatolizace na Novém Městě pražském v době pobělohorské. Já pevně věřím a vyznávám. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2012. Dále vznikají díla týkající se různých aspektů katolické reformace na českém území. Zmiňme jen některé základní. O tématu církevní a světské moci v tomto procesu se zmiňuje italský historik CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách. Praha: NLN 2008. Tématu barokní zbožnosti se dlouhodobě věnuje např. MIKULEC, Jiří. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Praha: Grada, 2013. Působením jezuitského řádu se zabývala ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha: Mladá Fronta, 1995). 2_Současná česká historiografie už pomalu začíná snižovat náskok zahraničních kolegů v oblasti dějin žen. Pokud však mluvíme o dějinách raného novověku, stále je ztráta velmi znatelná. Základní publikací je poměrně nedávno vydaná práce LENDEROVÁ, Milena a kol. Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: NLN, 2002. Nezastupitelné místo v této oblasti si drží KOZÁKOVÁ, Alžběta. Právní postavení ženy v českém právu zemském. Praha: Bursík a Kohout, 1926; V oblasti raného novověku je třeba zmínit díla sice popularizačního rázu, nicméně jejich témata jsou stále nosná: JANÁČEK, Josef. Ženy české renesance. Praha: Brána, 1996, 3. vydání; STLOUKAL, Karel a Jaroslav ČECHURA (edd.). Královny, kněžny a velké ženy české. Praha: Knižní Klub, 1996. Inspirativní příspěvky lze nalézt také ve sbornících z již uspořádaných konferencí na téma gender history: ČADKOVÁ, K., LENDEROVÁ M., STRÁNÍKOVÁ J. (edd). Dějiny žen, aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006; PEŠEK Jiří a Václav LEDVINKA (edd.), Žena v dějinách Prahy. Praha: Scriptorium, 1996. Jediné období, ve kterém se ženy tradičně těší velkému zájmu historiků, je husitství, např.: CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v hnutí husitském. Praha: Sokolice, 1915; KLASSEN, J., Martin. Warring Maidens. Captive wives and Hussite queens. Women and men in war and peace in medieval Bohemia. Boulder: East European Monographs, 1999; KOPIČKOVÁ, Božena. “quod mulieres, que sunt in Christo, in hoc tempore viros in virtutibus antecurrunt,“ Bohemian Reformers´ Radical New View of Women and Marriage? From the Late Fourteenth Century to 1419. The Bohemian Reformation and Religious Practice. 2002, č. 4, s. 81–97; V posledních letech se genderu a jeho obrazu v literatuře raného novověku zabývají RATAJOVÁ, Jana a Lucie STORCHOVÁ (edd.), Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření boží: diskursy manželství v české literatuře raného novověku. Praha: Scriptorium, 2009; RATAJOVÁ, Jana a Lucie STORCHOVÁ (edd.), Děti roditi jest Božské ovoce: gender a tělo v českojazyčné babické literatuře raného novověku. Praha: Scriptorium, 2013. 3_K situaci žen v období raného novověku více např. BŮŽEK Václav a Pavel KRÁL (edd.). Člověk českého raného novověku. Praha: Argo, 2007; LENDEROVÁ, Milena. Viz pozn. 2. Zahraniční historiografie je v tomto ohledu napřed a existují už kompletní monografie shrnující většinu aspektů života žen v raném novověku: DUBY, Georges a Michelle PERROT (edd.). A History of Women in the West III. Renaissance and Enlightment Paradoxes. Cambridge: Belkmap Press Harvard University Press, 1994; HUFTON, Olwen. The Prospect Before Her. A History of Women in Western Europe. vol. 1. 1500–1800. New York: Alfred Knopf, 1996. 4_KOZÁKOVÁ, Alžběta, viz pozn. 2, s. 14. 5_Náš vztah k tomuto období je poznamenán určitou nejistotou, o čemž jasně značí fakt, že nemáme jasno, jak procesy v tomto období probíhající nazývat. Viz např. ZEMEK, Petr. Protireformace, rekatolizace, katolická reforma či konfesionalizace? Jak nazývat procesy probíhající v západním křesťanství raného novověku. Studia Comeniana et Historica 2006, č. 36, s. 227–241. Autorka si je zcela vědoma negativních konotací, které s sebou užívání termínu „rekatolizace“ nese, ale vzhledem k tomu, že daný pojem je v české historiografii již ustálen a nový termín prozatím ve všeobecný úzus nevešel, bude i nadále v této studii používat jako označení pro procesy probíhající na českém území od první poloviny 17. století výraz „rekatolizace.“ 6_PROFELD, Bedřich. Modlitba Anny Marie Treitlarové z Krošvic. In: Reformační sborník II. Praha: Kalich, 1928, s. 100. 7_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v Jednotě bratrské. Praha: Kalich 1942, s. 42.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 3

sou kapitoly v české historii, které stále čekají, až budou prozkoumány. A období tzv. pobělohorské mezi ně patří.1 Toto tvrzení platí dvojnásob, pokud se zaměříme na dějiny žen.2 Ve dvacátých letech 17. století dochází vlivem tlaku státních i církevních orgánů na náboženskou konverzi obyvatelstva k masivní emigraci z území Koruny české. Mezi obyvateli, kteří museli přestoupit na katolickou víru, byly samozřejmě i ženy. Ačkoliv ženské pohlaví tehdejší společnost považovala za slabší a závislé na mužském vedení, jen kvůli tomu ženy státní moc přehlížela. Stejně jako muži se těžkým volbám nevyhnuly.3 I před nimi stálo rozhodnutí, zda ve víře vytrvat, zda tlaku podlehnout, zda opustit zemi a vše, co jim bylo známé a drahé. Přesto nesmíme zapomínat, že v duchu doby vůdčí hlas při rozhodování přirozeně náležel muži jako pánu rodiny a před skutečně svobodnou volbou stály pouze vdovy, které v českém státním právu tradičně požívaly určité samostatnosti při nakládání s majetkem.4 Jednou takovou vdovou, jejíž památka nám v písemných pramenech zůstala zcela zřetelně zachována, je Anna Marie Treitlarová z Krošvic. Právě na jejím příkladě si situaci žen v procesu rekatolizace ukážeme.5 Anna Marie Treitlarová z Krošvic se narodila kolem roku 1593. Dataci můžeme doložit díky její zmínce v kázáních, která zaznamenala, protože zde uvádí svůj věk. Rok, ve kterém byla daná kázání pronesena, známe.6 Nevíme nic o Annině mládí a dětství. Zcela jistě se jí dostalo dobrého vzdělání, jak prokazuje její pozdější činnost. Byla členkou Jednoty bratrské, kde se tradičně kladl větší důraz na vzdělání žen než v jiných denominacích. Zde se musíme na chvíli zastavit a pohovořit o pozici a vzdělanosti žen v Jednotě.

Žena a její místo v Jednotě bratrské Ačkoliv se v širokém povědomí vžil název Jednota bratrská, nazývala se Jednota společenstvím bratří a sester. Sborovost a svornost v rámci společenství byly jejím charakteristickým znakem.7 Tento fakt nebyl způsoben pouze Chelčického představou společnosti sobě navzájem rovných věřících, ale i praktickou nutností. Bratrský sbor musel držet pohromadě, protože dějiny Jednoty jsou s výjimkou několika světlých let plné pronásledování a skrývání. Společenství muselo být jednotné. Ve vzájemné svornosti se museli podpírat mezi sebou jak muži, tak 3

4.1.2016 18:15:58

Barbora Jiřincová | Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic

ženy. Ze sborového života navíc ženy zcela vyloučit nelze. Jestliže Jednota kladla důraz na společný život a společný náboženský prožitek, musela ženy ze svého kruhu buď zcela vyloučit, nebo je se vším všudy přijmout. Ženy tvořily důležitý prvek společenství, měly své vlastní úkoly ve sboru a bratrská zbožnost přitahovala také významné šlechtičny. Otázka ženy a manželství byla však pro bratrské teology problémem.8 Na jedné straně vycházeli teologicky ze středověkého dualismu panenství a manželství, kdy panenství a pohlavní čistota stály vysoko nad stavem manželským.9 Na druhé straně v průběhu vývoje tohoto myšlenkového směru do bratrského prostředí pronikaly vlivy humanistického myšlení a v prvních desetiletích 16. století se bratrští bohoslovci střetli s duchem reformace evropské, jejímuž vlivu se v některých otázkách přizpůsobili.10 Po celou dobu však dávala Jednota přednost stavu panickému a panenskému, ale už od počátku uznávala, že kdo cítí, že není schopen pohlavní čistotu dodržet, měl by uzavřít řádné manželství.11 Ve vyznání víry zaslaném roku 1503 králi Vladislavu Jagellonskému je manželství vymezeno takto: „O manželství svědčíme, že manželství je zákonité, počestné a slušné spojení v Kristu dvou osob obojího pohlaví, muže a ženy, zachovávajících čisté lože s nerozlučitelností, zároveň je znamením veliké pravdy, totiž pouta Kristova s církví a věrnou duší.“12 Zde se tedy Bratří podrželi pojetí manželství v duchu katolickém, kdy svátost manželská je svátostí, protože dosvědčuje spojení Krista s církví svatou.13 Bratrská konfese z roku 1607 už definici manželství propracovává detailněji. Důrazně ho vykládá jako instituci Boží, původně určenou k vychování potomstva a po pádu prvních rodičů jako ochranu před smilstvím.14 Zde se dostává místo potomstvu a manželské sexualitě. Nutno říci, že tato myšlenka se dostala do bratrského vyznání až po skončení éry bratra Lukáše, protože ten přikládal plození potomstva až nejposlednější význam ve výčtu důvodů k uzavření manželského svazku. Lukáš se držel doposavad převládajícího názoru o nadřazenosti panenství. Manželství je podle něj překážkou ve spasení.15 Ve shodě se starým učením bratrské církve ještě na počátku 16. století vidí manželství pouze jako obranu proti smilství pro ty, kteří jsou příliš slabí na to, aby vydrželi ve stavu zdrženlivosti. K dodržení panenského stavu ovšem nedoporučuje skládat žádné sliby, natož 4

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 4

doživotní. Proti Lutherovi zdůrazňuje (jako vždy ve své antropologii) svobodu vůle.16 Žena, která se rozhodne v panenském stavu setrvat, musí na sobě pracovat a neustále se mravně zdokonalovat.17 Cílem manželství je pro Lukáše již zmíněná ochrana před hříchem, ale až v druhé řadě plození potomstva. Pro účel prokreace není třeba panenství rušit, většina rodičů totiž zklame a dítka se málokdy vydaří.18 Dále je manželství svátostným znamením spojení Krista a církve. Názorně vyjadřuje podstatnou pravdu vzájemného vztahu Krista a církve a tento význam manželství je pro Lukáše tím nejdůležitějším.19 Manželství představuje pro Lukáše navíc překážku a ohrožení spásy duše, a to z několika důvodů. Zaprvé málokdo dokáže vstupovat do manželství s čistým úmyslem, bez myšlenek na smilstvo a tělesnou žádost. Zadruhé je sňatek zatížen pohlavním spojením a radostí, která ho nutně provází. A v neposlední řadě jmenují bratrští teologové pozemské starosti a lásku k pozemským bytostem, které

STUDIE

Roland Weibezahl, Portrét Jana Augusty (1500–1572), biskupa Jednoty bratrské, reprodukce WEISSENBERG, J. G. a PŘECECHTĚL, Josef Rupert Maria. Českoslovanští výtečníkové. Pest: Tiskem A. Rohna, 1861, s. 2, zdroj Wikimedia Commons

8_Na rozdíl od postavení ženy v rekatolizaci máme pro období reformace mnoho prací v ČR i za hranicemi, o které se při výzkumu můžeme opřít. Kromě již zmíněných prací o ženách v husitství zde jsou i některé texty týkající se žen v reformaci v raném novověku. Ženám v utrakvismu se věnovala REJCHRTOVÁ, Noemi. Ženy na utrakvistických farách doby předbělohorské. In: Husitství – reformace – renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela 2. Praha: Historický ústav AV ČR, 1994, s. 747–753. Nutno podotknout, jak zjistila autorka při svém předchozím výzkumu, že s ohledem na ženské dějiny je velezajímavým hnutí husitské a prostředí Jednoty bratrské, které však zcela vyčerpávajícím způsobem pokryla právě CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Žena v Jednotě bratrské. Zásady, postavy a dědictví. Praha: Kalich, 1942, kdežto postavení ženy v církvi utrakvistické nedoznalo až do styku s německou větví reformace mnoho změn. Více viz HANUŠOVÁ, Barbora. Ženy v reformaci. Praha 2013. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. V prostředí německé reformace je postavení ženy zkoumáno už dlouho, uveďme pouze několik zásadních prací na toto téma: STJERNA I. Kirsi. Women in the Reformation. Malden: John Wiley and Sons, 2007; NOWICKI-PASTUSCHKA, Angelika. Frauen in der Reformation. Untersuchungen zum Verhalten von Frauen in den Reichsstädten Augsburg und Nürnberg zur reformatorischen Bewegung zwischen 1517 und 1537. Pfaffenweiler: CentaurusVerlagsgesellschaft, 1990. 9_LEA, Ch., Henry. History of Sacerdotal Celibacy in the Christian Church. New York: University Books, 1966, s. 73. 10_Více viz BARTOŠ, František. Lutherovo vystoupení a Jednota bratrská. Praha: Kalich, 1929; ROHDE, Michael. Luther und die Böhmische Brüder nach den Quellen. Brno 2006; MOLNÁR, Amedeo. Čeští bratří a Martin Bucer. Listy kritického přátelství. Praha: Kalich, 1972. 11_KLABOUCH, Jiří. Manželství a rodina v minulosti. Praha: Orbis, 1962, s. 77. 12_GINDELY, Anton. Dekrety Jednoty bratrské. Praha: Kober, 1865, s. 71. 13_RAHNER Karl a Herbert VORGRIMLER. Teologický slovník. Praha 1996. 14_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. v pozn. 8, s. 89. 15_HRUBÁ, Michaela. Čest a nevina pohlaví ženského aneb dobré důvody k uzavření sňatku v Čechách 16. století. In: Dějiny žen, aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie, Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s. 462. 16_Více na téma člověka a jeho svobodné vůle viz MOLNÁR, Amedeo. Bratr Lukáš. Bohoslovec Jednoty. Praha: Husova československá evangelická bohoslovecká fakulta v Praze, 1948, s. 40–41. 17_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. v pozn. 8, s. 57. 18_Tamtéž. 19_PRAŽSKÝ, Lukáš. Tento spis o manželstwie…. Mladá Boleslav 1523, Praha NK, č. knihopisu: K05055, s. 14.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:58

STUDIE

20_Tamtéž, s. 15–16. 21_PRAŽSKÝ, Lukáš, cit. viz pozn. 19, s. 18. 22_BŮŽEK, Václav a Pavel KRÁL (edd.). Člověk českého raného novověku. Praha: Argo, 2007, s. 25. 23_HRUBÁ, Michaela. cit. viz pozn. 15, s. 463. 24_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. viz pozn. 8, s. 84–85. 25_Tamtéž, s. 115. 26_Tamtéž, s. 124. 27_Tamtéž, s. 87. 28_Tamtéž, s. 124. 29_GINDELY, Anton. cit. viz pozn. 12, s. 114. 30_PRAŽSKÝ, Lukáš, cit. viz pozn. 19, s. 113–115. 31_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. viz pozn. 8, s. 129. 32_Tamtéž, s. 9. 33_Tamtéž, s. 8. 34_Tamtéž, s. 201. 35_BIDLO, Jaroslav. Akta Jednoty bratrské I. Brno: Matice moravská, 1915, s. 300. 36_NODL, Martin. Manželství v rané Jednotě bratrské. In: URBÁNEK Vladimír a Lenka ŘEZNÍKOVÁ (edd.), Mezi Baltem a Uhrami: Komenský, Jednota bratrská a svět středoevropského protestantismu. Sborník k poctě Marty Bečkové. Praha: Filosofia, 2006, s. 133. 37_GINDELY, Anton. cit. viz pozn. 12, s. 116. 38_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. viz pozn. 8, s. 202. 39_GINDELY, Antonín. cit. viz pozn. 12, s. 156. 40_CHUDOBA, František (ed.) Jan BLAHOSLAV. Spis o zraku. Jak člověk zrakem to jest, viděním a hleděním, sobě nebo jiným škoditi může. Praha: Reichl, 1928, s. 25. 41_„Ale co pak když krásnou osobu druhého uzříš pohlaví druhého, mládenec pannu, a panna aneb žena mládence, suď, prosím, jestli jaká tvá mysl k tomu rozdílněji nakloněná nežli k pěknému koni, domu, šatu,“ BLAHOSLAV, Jan. cit. viz pozn. 40, s. 32. 42_BLAHOSLAV, Jan. cit. viz pozn. 40, s. 100. 43_Tamtéž, s. 84–85.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 5

Katedra dějin didaktiky a dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

věrnou duši nutně odvádějí od Boha.20 V manželství by navíc měli vstupovat jen ti, kteří mají nejen čisté úmysly, ale žijí i vzorným křesťanským životem. Jiným už Lukáš manželství vyloženě nedoporučuje.21 V díle Jana Augusty dochází k posunu ve vnímání manželství. Panenství stále hodnotí výše, ale zdůrazňuje, že manželství je svazek ustanovený Bohem pro vychovávání dětí.22 Uvnitř manželství číhá nástraha v podobě hříchu. Tělesná žádostivost by měla být směřována pouze k početí dětí.23 Samo o sobě ovšem manželství nikoho hříšným nečiní. Manželé se mají navzájem považovat za dar, který jim dal Bůh, a jeden druhého v pokoře snášet. Poddanost ženy je pro něj samozřejmostí. Pokud ovšem dal Bůh ženě více rozumu, nemá to nést muž s hanbou, ale ve vedení rodinného hospodářství toho využít.24 Bratrská žena je ženou biblickou, zdobí ji biblické ctnosti a její krása je popisována v biblických přirovnáních. Stejně jako žena husitská zná dokonale Písmo.25 Protože ani žena, ani muž nemohli být počati jinak než spojením obou pohlaví, tak se ani jedno pohlaví nesmí tupit nebo zlehčovat.26 Ale základem manželství i církve je jasně patriarchální schéma. Žena zůstává za všech okolností v podřízeném postavení.27 Světlou stránkou ženské podřízenosti je závaznost mužovy lásky. Manžel je povinen milovat svou ženu.28 Má o ni dbát, nijak ji netupit, zajistit její životní potřeby, má si jí vážit jako vlastního těla.29 Muž má milovat ženu tak, jako Kristus miluje svou církev, protože manželství právě o spojení Krista a církve vydává svědectví. Bratr Lukáš jde až tak daleko, že nazývá zvráceností představu muže, který se žení proto, aby se o něj žena starala. Kristus se stará o svou církev a vším potřebným ji zaopatřuje. Tak se i muž má starat o svou manželku.30 Bratr Lukáš kladl velký důraz na povinnost muže pečovat s láskou o svou manželku. Matky a mateřství si v biblickém duchu Bratří váží. Mateřstvím si žena vykupuje spásu, v rození dětí je povznesena k posvátnému úkolu.31 Jako první také bratrští myslitelé ocenili rodičku přímo v úkolu rození. Bratrský lékař, Mikuláš Belha-Klaudián, napsal a vytisknul roku 1519 první odbornou publikaci pro těhotné ženy i s obrazovou přílohou.32 Ženská role v rodině se ovšem neomezovala pouze na rození dětí, žena byla společnicí a pomocnicí muže v jeho veškerém díle.33 Mateřskou lásku Bratří posuzovali

spíše ve smyslu faktické péče o děti než ve smyslu laskavé náklonnosti. Veškeré emoce měly být tlumeny i v případě lásky k potomkům.34 Vášeň nebo smyslnost se zakazovaly i v rámci manželství a existovaly přísné předpisy regulující manželské chování. Manželé měli mít oddělené ložnice a pohlavní styk pěstovat pouze za účelem plození dítek.35 Jinak si bratrští bohoslovci nepotrpěli na přílišné rituálnosti, ať už šlo o regulování pohlavního styku v určitých dnech, nebo o svatební obřad jako takový.36 Manželka má být dobrou hospodyní. Má pamatovat na poslušnost, poddanost a shodu v názorech s mužem. Pokud má žena pocit, že jí manžel ukřivdil, má se obrátit na duchovního ve sboru.37 Sestry ve sboru neměly přímou účast na bohoslužbě, ale mohly se účastnit její podstatné části, která přetrvala už z husitské doby, a to zpěvu v národním jazyce.38 Na kázání se ženy neměly nijak zdobit, aby nerozptylovaly muže v rozjímání. Typickou barvou oděvu byla šedá, výrazný oděv se zakazoval.39 Když začaly do Jednoty přistupovat i prominentní šlechtičny, museli se mravokárci ve svých předpisech uskrovnit. Přesto, jak dokládají dobová vyobrazení, byl oděv členek Jednoty bratrské ve srovnání se šlechtičnami katolickými výrazně skromnější, nenápadnější a usedlejší. Zajímavým dokladem o příznivějším pohledu na ženu je Blahoslavův spis O zraku, Jak člověk zrakem to jest, viděním a hleděním, sobě nebo jiným škoditi může. Bratrský teolog zde sice uvádí, jak může ženská krása muže svést, ale nesoudí pro to ženu, ale lidský zrak, který člověka svádí k hříchu. Uvádí biblický příběh o Batšebě a Davidovi. Když David uviděl Batšebu, byl ztracen. Blahoslav ale nikde nekritizuje Batšebu, ale Davidův zrak, který ho připravil o jeho velikost.40 V dalších příkladech už se nesoustředí na ženskou krásu, ale na škodlivost zraku pro obě pohlaví.41 V tom samém spisu nalezneme písničku, která varuje před podlehnutím pokušení a bere si za motiv biblický příběh prvních rodičů v ráji. Evu zde sice uvádí jako tu mdlejší, skrze kterou mohl had svést silnějšího.42 Ovšem hned úvodní verš už je ženě příznivěji nakloněn. Píše zde, že „Eva jeho chytrostí, matka naše v ráji, čehož míti v paměti, synové nedbají, úlisně jsou podvedena, a v hřích uvedena, byť Bohu rovná byla, jablka zakusila.“ Podstatné zůstává, že Eva je v jeho verši také stvořena k obrazu Božímu jako Adam.43 Blahoslav 5

4.1.2016 18:15:58

Barbora Jiřincová | Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic

uvádí, že Eva byla slabší než Adam, ale v jiné části výkladu vyvrací možnost, že nutně ďábel svádí silnějšího muže skrze slabší ženu. Uvádí příklady jiných známých příběhů a mezi nimi Médeu, která byla svedena ke zlu skrze Jásona.44 Tedy i muž se může stát ďáblovým prostředkem ženiny zkázy. Nemusí to být nutně žena, kdo je ďáblovým nástrojem ke zkáze člověka. V rámci sborového života mají všichni teologové Jednoty jasno. Ve shromáždění má žena mlčet. Chtějí-li se ženy o něčem poučit, mají se zeptat svých mužů. Žena nemá kázat, protože by tak činila něco, co jí Bůh ústy apoštola Pavla výslovně nedoporučil. Zadruhé by provozovala činnost, které nemůže rozumět. Žena tedy nesmí ve shromáždění ani učit, ani kázat.45 Přesto se sestry sborového života aktivně účastnily. Vykonávaly sociální práce a vedle mužských soudců byly ustanoveny starší sestry neboli matrony.46 Vybírány byly většinou ze stavu neprovdaných nebo vdov a jejich úkolem bylo bdít nad mravopočestností ostatních členek sboru. Provdané hlídaly, zda plní své manželské povinnosti, a vdovy a panny, zda zachovávají pohlavní zdrženlivost a nepropadají domýšlivosti. Smiřovaly sváry mezi ženami, navštěvovaly nemocné sestry a pomáhaly při organizaci společenských událostí ve sboru. Říkalo se jim presbiterae nebo také soudčí sestry, protože jejich činnost byla podobná činnosti Bratří soudců.47 Tato ženská samospráva byla typickým znakem Jednoty a dala ženě možnost živě se účastnit běhu shromáždění. Zároveň bratrští teologové uznávají odlišné potřeby, zájmy a vnímání druhého pohlaví. Péči o něj svěřují povolanějším. Tyto ženy musely mít i jisté teologické vzdělání, protože jednou z jejich funkcí bylo vyslýchat mladé dívky, zda slyšely nedělní kázání a zda mu rozuměly.48 Ženský výbor také v případě vizitací podával seniorovi zprávu o stavu ženské části sboru.49 Ačkoliv názor na manželství, celibát a ženskou otázku se během existence Jednoty vyvíjel především vlivem interakce s jinými náboženskými směry domácími i zahraničními, ženská samospráva zůstala v řádu této církve vždy pevně zakotvena. Dovedla k dokonalosti principy uplatňované během husitské revoluce. Při ustanovování Jednoty bratrští bohoslovci plně využívají potenciálu ženské zbožnosti a touhy angažovat se, ale na rozdíl od husitských vůdců ji dokážou patřičně usměrňovat. I to je jistě jeden z důvodů, proč tato církev přitahovala 6

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 6

často právě ženy ze všech sociálních vrstev. Navíc z řad Jednoty vystoupilo mnoho žen, které nahlas obhajovaly zvolené vyznání. Marta z Boskovic psala králi Vladislavu Jagellonskému otevřený list, ve kterém protestovala proti mandátu určenému k likvidaci Bratří.50 Zatímco sklidila kritiku humanistických učenců za to, že si jako žena dovoluje vyslovovat se nahlas v teologických otázkách, bratrští bohoslovci jí s formulací dopisu pomáhali, v činnosti ji podporovali a její pomoci si vážili. Další z žen, Johanka Krajířka z Krajku, byla dlouho uznávána boleslavskými Bratry jako věrná ochranitelka a její duchovní rádci ji povzbuzovali ve vzdělávání i při psaní textů.51 Z těchto a dalších příkladů usuzujeme, že ženská vzdělanost nebyla v Jednotě bratrské zavrhována, ale naopak že ji Bratří rádi využívali ke zvýšení prestiže sboru a ženám v jejich teologickém vzdělávání pomáhali. Jedním z příkladů, kterým lze toto tvrzení podpořit, je právě Anna Marie Treitlarová.

Tvorba Anny Marie Treitlarové z Krošvic Anna Marie zaznamenala kázání z let 1611 a 1612 od bratrských kněží Matěje Cyra, Jana Cyrilla a Matouše v Boleslavi.52 Vytvořila však také své vlastní autentické dílo – krátkou modlitbu. Okolnosti vzniku této práce nejsou zcela jasné. Pravděpodobně můžeme její púvod klást na počátek 17. století, určitě existovala už před Anniným odchodem do exilu. Jedná se o poměrně krátkou modlitbu, která je členěna na dvě části. V prvním oddíle se Anna s pokorou až podivuje nad tím, že právě ona byla Stvořitelem vybrána ke spáse, když tolik jiných by bylo hodnějších té pocty, a za toto vyjadřuje dík. V druhé části děkuje Bohu za všechny dary, kterými ji obdařil, a dále vyjadřuje své přesvědčení, že Jednota bratrská je tou pravou křesťanskou církví, cítí vděčnost vůči Bohu za to, že církvi nechal vzniknout a že Anně dovolil Bratry poznat. Zajímavá je zde věta, v níž vyjadřuje Bohu díky za to, že ji stvořil k obrazu svému.53 Takové věty příliš často od žen neslýcháme. Tento názor vyslovil Jan Hus a po něm ho mnohokrát zdůrazňoval Martin Luther.54 V kontextu doby šlo o něco nového. Před příchodem reformace nekladli scholastici důraz na fakt, že Eva byla stejně jako Adam stvořena Božím slovem a k obrazu Božímu. Podle Luthera byla žena až do vyhnání z ráje zcela rovnocenná.55 Tímto názorem se wittenberský reformátor odlišo-

STUDIE

Jan Blahoslav, reprodukce KALFUS, Radim, ed. Jednota bratrská v obrazech, 1957, s. 47, zdroj Wikimedia Commons 44_BLAHOSLAV, Jan. cit. viz pozn. 40, s. 104. 45_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. viz pozn. 8, s. 125. 46_MOLNÁR, Amedeo. Českobratrská výchova před Komenským. Praha: SPN, 1956, s. 19. 47_CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. cit. viz pozn. 8, s. 190–191. 48_ŘÍČAN, Rudolf. Církevní řád jednoty bratří českých. Praha: Evangelické dílo, 1945, s. 54. 49_VÁŠA, Čeněk. Stručné vypravování z dějin Jednoty Bratrské. Krabčice: Čeněk Váša, 1894, s. 93. 50_Více viz BRÁNSKÝ, Jaroslav. Čtyři z Boskovic. Boskovice: Albert, 2004. Jaroslav Bránský ve své publikaci otiskuje celý list a také odpovědi jak krále Vladislava, tak reakce humanistických učenců. 51_Více o Johance viz FRINTA, Antonín. Vyznání víry paní Johanky Krajířky z Krajku léta 1513. In: Reformační sborník II. Praha: Kalich, 1928, s. 90–93. Celý text Johančina vyznání je ve sborníku taktéž otištěn. 52_PROFELD, Bedřich. cit. viz pozn. 6, s. 100. 53_„Za tím děkuji ti také, můj nejmilejší Pane Bože, z celého srdce svého, že jsi mě ráčil stvořiti, spravedlností svého i k svýmu obrazu a ku podobenství ráčil stvořiti,“ PROFELD, Bedřich. cit. viz pozn. 6, s. 102. 54_Jan Hus jako první zdůrazňoval myšlenku, že

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:58

STUDIE

Katedra dějin didaktiky a dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

val od scholastického pojetí ženy opírajícího se o názor Tomáše Akvinského, který stavěl ženu do područí muže už v době žití prvních lidí v rajské zahradě.56 Jednota bratrská už od doby Petra Chelčického přijímala fakt, že žena byla stvořena k obrazu Božímu stejně jako muž.57 Právě citovaná věta v Annině modlitbě ukazuje, že i ženám byla tato poučka vykládána a že patřila do bratrské teologie i praxe. Annina modlitba nepostrádá ani jistou teologickou hloubku, protože Anna zde mluví o predestinaci; o dělení na zatracené hříšníky a vyvolené, jaké proběhlo už před počátkem světa. Děkuje Bohu, že je mezi vyvolenými.58 O konceptu predestinace se v Jednotě mnohokrát diskutovalo, ale k pochopení této myšlenky je zapotřebí jisté teologické vzdělání. Abychom příliš nepřeháněli, musíme uvést, že Anna myšlenku predestinace dále nerozvádí; může se jednat o běžnou větu využívanou v liturgických textech, která nevyžaduje hlubší pochopení. Dále Anna Marie pokračuje chválou Božího milosrdenství, s nímž si váží svých věrných nikoliv podle hodnosti, ale především podle víry.59 Rozebírá tak základní reformační koncept spasení na základě víry. Zde už je jasné, že Anna musela s bratrskými teology diskutovat, nebo se od nich nechat žena je stejně jako muž obrazem Božím. Po něm se o tento koncept se stejnou vehemencí zasazoval Martin Luther. Zda mají tyto skutečnosti nějakou souvislost, se můžeme zatím jen dohadovat. Víme, že Luther Husovo dílo dobře znal, ale v této otázce na něj nikde neodkazuje. Více viz HANUŠOVÁ, Barbora, pozn. č. 8; Jan Hus nejvíce hovoří o ženách ve svém spise Dcerka (=Opera Omnia IV. Drobné spisy české). Praha 1985, s. 164–166. O Lutherově pojetí ženy nejvíce LUDOLPHY, Ingetraus. Die Frau in der Sicht Martin Luthers. In: Vierhundertfünfzig Jahre lutherische Reformation 1617–1967. Festschrift für Franz Lau zum 60. Geburtstag. Göttingen 1967, s. 204–220. Většinu pasáží na téma ženy a její role ve společnosti v Lutherově díle lze nalézt v jeho výkladu První knihy Mojžíšovy (WA 42, „Vorlesungen über 1. Mose“ 1535–45 a WA 43, „Vorlesungen über 1. Mose” 1535–45). Citace z díla Martina Luthera se dle ustáleného úzu řídí podle souborného vydání díla Martina Luthera tzv. Weimarer Ausgabe, tedy Dr. Martin Luthers Werke: Kritische Gesamtausgabe. sv. 1–73. Weimar, 1883–2009. 55_Přesto i u Luthera nese žena větší díl odpovědnosti za vypuzení prvních lidí z Boží blízkosti. WA 42, 136, 1–20; WA 87, 25–29. 56_WA 42, 87, 28–29. 57_PETRŮ Eduard (ed.), Petr CHELČICKÝ, Drobné spisy. Praha: Academia, 1966, s. 64. 58_„Děkuji tobě (…), že jsi mě (jak tomu silně věřím) hned tam před ustanovením světa ne podle nějaké hodnosti neb víry a skutkův dobrých (…) z tý převeliký lásky a milosti svý k věčnýmu a blahoslavenýmu životu obrátiti a vyvoliti…“ PROFELD, Bedřich. cit. viz pozn. 6, s. 101. 59_Tamtéž. 60_ZELINKA, Timoteus Čestmír (ed.). Cesty Českých bratří Matěje Červenky a Jana Blahoslava. Praha: Laichter, 1942, s. 12. 61_Více MIKULEC, Jiří. Viz pozn. č. 1. 62_BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639. Praha: Scriptorium, 1999, s. 28 a 121. 63_BÍLEK, Tomáš V. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 II. Praha: Nakladatelství Musea Království českého, 1889, s. 1024.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 7

vzdělávat. Tento koncept totiž nebyl zdaleka tak pevně zakotven v učení Jednoty. Mezi bratřími a Martinem Lutherem a jeho následovníky probíhala poměrně bouřlivá debata, v níž Luther v očích Bratří příliš zdůrazňoval víru na úkor skutků. Jednota zase kladla vysoký důraz na morální profil a dobré skutky svých členů, které v Lutherových očích hraničily s upozaďováním víry.60 V tomto a dalších bodech se zcela neshodli čeští bratři ani s jedním ze zahraničních reformátorů. V době, kdy Anna sepsala svou modlitbu, už byl vliv německé reformace na bratrské učení zcela zřetelný, a můžeme proto usuzovat, že Anna Marie znala víc než jen poučky proslovené na hodinách katechismu, ale poslouchala dobře bratrské učence, když spolu debatovali. V tomto podhoubí si utvářela vlastní názor. Modlitba Anny Marie Treitlarové z Krošvic je pro nás nejpropracovanějším důkazem o vzdělanosti žen v Jednotě bratrské. Ačkoliv máme i list Marty z Boskovic nebo vyznání Johanky Krajířky z Krajku, žádná z uvedených písemných památek se nedotýká tak zásadních reformačních konceptů a nevymyká se z běžného rámce děl sepsaných vzdělanými ženami.

Anna Marie ve dvacátých letech 17. století Po roce 1620 zesílil tlak na nekatolické obyvatelstvo českých zemí, aby přestoupilo na katolickou víru.61 Anna Marie byla tou dobou poměrně bohatou vdovou a vlastnila majetky v Praze a v Litoměřicích. Její manžel, jistý Václav Treitlar, zemřel před rokem 1627, kdy odcházela do emigrace, protože s majetky nakládala naprosto svobodně. Víme jistě, že s ní manžel neopustil české země, protože je na seznamu exulantů v saských městech uváděna pouze s dcerou.62 Kdy přesně ovdověla, není možné z nám dostupných pramenů určit. Protože Anna odmítla přejít na katolickou víru, odešla do emigrace se svou taktéž ovdovělou dcerou. Její majetek byl zkonfiskován. Na Starém Městě pražském šlo o dům u sv. Jindřicha, jehož část byla později pobořena při švédském obléhání. Dům chtěla po svém návratu získat její dcera Ludmila Zuzana Orsiniová, ve svém snažení však neuspěla. Cena domu byla odhadnuta na 400 kop míšenských.63 V Litoměřicích potom propadl Koruně dům u Dlouhé brány za 2 500 kop, dům na Voldani s dvorem za 1 000 kop, 7

4.1.2016 18:15:58

Barbora Jiřincová | Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic

dědina za Brankou 900 kop, dědina v Oujezdě za 1 200 kop, vinice pod Radobejlem za 700 kop, vinice na Chlomku za 400 kop a chalupa se stodolou v Hrobích za 80 kop. Navíc přišla Anna o zahradu v Litoměřicích, kterou dostali do užívání jezuité. Na 5 000 zlatých bylo oceněno ošacení po sestře Kristýně, která dále ze záznamů mizí, určitě nepřišla s Annou a její dcerou do Saska.64 Z výše uvedeného vyplývá, že Anna byla poměrně bohatá měšťanka. Saský kurfiřt Jan Jiří exulanty přijímal, ale ti často přicházeli zcela bez prostředků, protože zpočátku byla emigrace spontánní a žádná možnost zpeněžit majetky zanechané v rodné zemi neexistovala. Císařské mandáty dovolovaly nekatolíkům před odchodem do emigrace majetek prodat, ale čas k tomu určený byl znatelně limitován. Tato situace se samozřejmě nelíbila městským radám, které musely z nařízení kurfiřta emigranty vřele přijímat, a tak si vymohl Jan Jiří na císaři roku 1626 vydání mandátu, nazývaného „malým majestátem“, jenž určoval lhůtu, do které mohou emigranti své majetky prodat. Lhůta byla nakonec prodloužena do roku 1628.65 Tomáš Václav Bílek, který pečlivě zkoumal materiály dostupné ke konfiskacím, výslovně uvádí, že Anna majetky v čase vymezeném císařskými mandáty prodat nestihla.66 Nebyla sama a není se ani čemu divit. Zaprvé nabídka zdaleka převyšovala poptávku. Lidí, kteří zamýšleli vycestovat ze země, bylo mnoho a ve válečných časech kupců pomálu. Emigranti potřebovali hotové peníze. Dlužní úpisy, kterými bylo zvykem platit v době, kdy se hotovosti nedostávalo, jim v emigraci nebyly k užitku. Nikdo tedy s odjezdem nepospíchal a každý odcházel na poslední chvíli.

Ženy v procesu rekatolizace – specifika jejich postavení Anně byl majetek zkonfiskován, protože místo změny víry opustila vlast a odešla do Saska. Než ji do saského exilu budeme následovat, musíme se na tomto místě zastavit a uvést, zda proces, který jsme si zvykli označovat jako rekatolizace, měl v případě žen nějaké specifické rysy.67 V první řadě, jak ukazuje příklad Anny Marie, její dcery Zuzany Ludmily, vdovy po jistém Orsiniovi, a dalších žen uvedených na konfiskačních seznamech, bylo s vdovou v případě hrozby ztráty majetku nakládáno stejně jako s mužským majitelem statků. To samo o sobě je velmi 8

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 8

STUDIE

důležitý fakt. Ve společnosti, která tradičně vnímala ženu jako slabší pohlaví, bychom očekávali, že nebude považovat ženské majitelky statků za výraznou hrozbu. Státní orgány ji jako samotnou ženu považovaly za dostatečně nebezpečnou k tomu, aby i na ni vyvíjely dlouhodobě neúnosný tlak. Státní i církevní autority obou táborů sice očekávaly, že žena bude přirozeně následovat muže i v oblasti konfese, počítaly ale reálně s možností, kdy je situace odlišná.68 Tato praxe se projevila už během procesu soupeření konfesí u nás, kdy byl kladen důraz na vliv ženy na vyznání manžela, na jeho stálost a horlivost ve víře, kterýžto vliv často slavil úspěchy, jak ukazuje příklad posledního Rožmberka Petra Voka a jeho manželky Kateřiny z Ludanic.69 Stejně uvažovaly také orgány při obracení obyvatel na katolickou víru. Rekatolizační (v dobové terminologii „reformační“) komise, které projížděly jednotlivými kraji, zvaly si k pohovorům nekatolíky a snažily se je přimět ke konverzi, jednaly s ženami samostatně.70 Zvaly si sice k pohovorům nejprve muže jako pána rodiny, ale poté i manželku, neprovdané dcery a ženskou čeleď.71 Dalším specifikem může být odlišný přístup úřadů v případě restitučních snah žen a mužů, který je dobře zdokumentován.72 Právní postavení žen bylo v tomto případě značně nevyrovnané. Až na výjimky nebyly vnímány jako politický subjekt, ale mohly dědit a s majetkem jako vdovy svobodně nakládat, stejně jako se ho mohly v restitucích domáhat.73 Neexistovala proto žádná jednotná norma a každý případ byl nakonec posuzován individu-

64_BÍLEK, Tomáš V. cit. viz pozn. 63, s. 1131–1132. 65_ŠTEŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. Praha: Kalich 2004, s. 7. 66_BÍLEK, Tomáš V. cit. viz pozn. 63, Praha 1889, s. 1024. 67_V Čechách se ženami v procesu rekatolizace nikdo doposud příliš nezabýval. Výjimkou je práce MENDELOVÁ, Jaroslava. Novoměstské měštky a protireformace. In: Žena v dějinách Prahy. Praha: Scriptorium, 1996, s. 156, a krátká studie Marie Ryantové, která představuje spíše odkazy na některé zahraniční práce k tématu a hlavně předkládá otázky, které by následující výzkum v oblasti žen v rekatolizaci měl zodpovědět: RYANTOVÁ, Marie. Ženy v rekatolizačním procesu (několik úvah), in: Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie (IV. Pardubické bienále, 27.–28. dubna 2006), Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s. 241–250. Situace v zahraničí je sice o něco lepší, ale ani zde nevyšlo na téma žen v procesech protireformace nebo katolické reformy mnoho prací. Pro přesnost zmiňme alespoň některé. MARSHALL, Sherrin (ed.). Women in Reformation and Counter-Reformation Europe. Indianopolis: Bloomington, 1988; NORBERG K. The CounterReformation and Women, Religious and Lay. In: O´MALLEY, J., W. (ed.). Catholicism in Early Modern History. A Guide to Research. St. Louis 1982; CONRAD, Anne. Mit Klugheit, Mut und Zuversicht. Angela Merici und die Ursulinen. Mainz: Grünewald, 1994; DIEFENDORF B. Barbara. From Penitence to Charity. Pious Women and he Catholic Reformation in France. Oxford: Oxford University Press, 2004; HALICZER, Stephen. Sexuality in the Confessional. A Sacrament Profaned. Oxford: Oxford University Press, 1996; KING L. Margaret a Albert RABIL (edd.). Teaching Other Voices. Women and Religion in Early Modern Europe. Chicago: University of Chicago Press, 2007. 68_Více JANÁČEK, Josef, cit. pozn. č. 2. 69_Např. CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, Anna. Kateřina Rožmberská z Ludanic. In: ČECHURA, Jaroslav a STLOUKAL, Karel (edd.). Královny a kněžny české, Praha: Knižní Klub, 1996. s. 196–202. 70_MENDELOVÁ, Jaroslava. cit. viz pozn. č. 2, s. 156. 71_Více kromě pramenů statistické povahy odhalí např. dopisy reformačních komisí, z nichž některé byly vydány: PODLAHA, Antonín (ed.): Dopisy reformační komise v Čechách z let 1627–1629. Praha 1908. 72_TIKOVSKÝ, Ondřej. S údělem prosebníka: restituční úsilí šlechty českého severovýchodu potrestané pobělohorskými konfiskacemi. České Budějovice: Veduta, 2013, s. 8. 73_KNOZ, Tomáš. Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno: Matice moravská, 2006, s. 742; více k postavení vdovy v českém právu viz KOZÁKOVÁ, Alžběta. Cit. pozn. 2.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:58

Katedra dějin didaktiky a dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

STUDIE

álně.74 Při psaní proseb adresovaných císaři mohly navíc ženy využívat přirozené dvornosti Ferdinanda II., jehož úcta k ženám odrážela dle dobového myšlení úctu k panně Marii.75 Zde musíme přiznat, že naše znalost specifik rekatolizačního procesu vzhledem k ženské otázce veskrze končí, protože daným tématem se před autorkou této studie nikdo příliš nezabýval. Důkladné studium jednotlivých případů i procesu jako celku přinese jistě mnohem hlubší poznání. Justus Sustermans, Portrét císaře Ferdinanda II. (1578–1637), olej na plátně, kolem roku 1624, zdroj Wikimedia Commons

Saský exil Ani v případě exulantské tematiky se nezabývali historici a historičky ženskou otázkou přímo.76 Můžeme říci, že úřady nakládaly s ženami jako s držitelkami majetku samostatně, jak ukazují snahy o evidenci obyvatel, které ženy nevyjímají. Zde ovšem do situace promlouvá realita – ve válečných dobách to byly často ženy-vdovy, které do exilu odcházely. Sledujme nyní opět cestu Anny Marie Treitlarové z Krošvic.77 K roku 1629 se Anna Marie nacházela na seznamu emigrantů z Čech v příhraničním saském městě Pirna.78 Tyto soupisy obyvatel vznikaly z přímého nařízení saského kurfiřta a s plnou podporou městských rad. Kurfiřt chtěl mít exulanty pod kontrolou hned z několika důvodů. Zaprvé se bál zavlečení kalvinismu do Saska, které bylo jako poslední z nekatolických kurfiřtství luteránské a stalo se centrem luteránské ortodoxie.79 Zadruhé si chtěl být jist loajalitou svých nových poddaných v bouřlivé době. V neposlední řadě chtěl znát jejich majetkovou situaci, protože se od bohatších emigrantů očekávalo,

74_To ovšem platí i pro mužské žadatele o přehodnocení případu zabavení majetku. I zde bývaly žádosti posuzovány individuálně. 75_KNOZ, Tomáš. cit. viz pozn. 73, s. 743. 76_Výjimku tvoří práce Edity Štěříkové, která se však věnovala veskrze obdobím mnohem pozdějším. Dobře zde analyzuje situaci, kdy se ženy z bratrských sborů snažily o zachování specifik svého postavení v zahraničním prostředí: ŠTEŘÍKOVÁ, Edita. Moravské exulantky v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. Obrazy ze života. Praha: Kalich, 2014. 77_Stopu Anny Marie a její dcery jsme sledovali především s pomocí Edice seznamů emigrantů z Pirny od Lenky Bobkové. Cit. pozn. 62. 78_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 62, s. 186–187. 79_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 62, s. XVI. 80_ŠTEŘÍKOVÁ, Edita. cit. viz pozn. 65, s. 11–12. 81_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 62, s. XVII. 82_ŠTEŘÍKOVÁ, Edita. cit. viz pozn. 62, s. 88. 83_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 65, s. 121. 84_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 62, s. 186–187. 85_ŠTEŘÍKOVÁ, Edita. cit. viz pozn. 65, s. 88. 86_BOBKOVÁ, Lenka. cit. viz pozn. 62, s. 186–187.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 9

že přispějí na jeho válečné snažení.80 Také městské rady chtěly mít přehled o počtech nově příchozích, protože příhraniční města byla imigranty často doslova přeplněna. Nejlépe tuto situaci vystihuje právě příklad Pirny. K roku 1629 v Pirně a na jejím předměstí žilo 2 123 exulantů a samotná Pirna čítala ke třem tisícům obyvatel.81 Jiná exulantská útočiště byla větší, takže situace nemusela dosahovat všude podobných extrémů. Přesto tato čísla dobře ukazují, proč městská rada tolik stála o to, aby mohla dalšímu přílivu uprchlíků bránit. Pro nás jsou tyto soupisy obyvatel výborným pramenem, protože někdy můžeme stopu jednotlivců sledovat od jejich zaznamenání v konfiskačních seznamech až do exilu. Bohužel musíme konstatovat, že dohledávání jednotlivých jmen v různých seznamech komplikuje jak ne vždy jejich jasné řazení, tak především komolení, takže právě dohledání konkrétních osob není úplně jednoduché a někdy ani možné. První čeští emigranti přišli do Pirny už roku 1621, a jak ukazují výše zmíněná čísla, komunita rychle rostla.82 Anna Marie i s dcerou se na seznamu emigrantů z Čech v Pirně uvádí ještě roku 1636.83 Roku 1640 už je nalezneme v Žitavě a poté v Drážďanech.84 Čeští emigranti se často stěhovali, uchytit se v přelidněné Pirně nebylo jednoduché, přesto zde obě ženy vydržely jedenáct let, než se přestěhovaly do Žitavy, která byla pro Annu pouze přechodnou stanicí. Po roce 1639 ovšem z Pirny odcházelo mnoho česky mluvících obyvatel. Mnozí totiž doplatili na uzavření tzv. Pražského míru, který podepsal saský kurfiřt s císařem Ferdinandem II. Švédská armáda, ve které měli mnozí exulanti rodinné příslušníky, se stala nepřátelským vojskem. Když Švédové roku 1639 napadli Pirnu, snažili se čeští obyvatelé města sice zachovat slíbenou loajalitu, ale švédskému postupu přímo nebránili. Mnozí navíc při této události přišli o majetek. Z pohledu ostatních pirenských obyvatel byl jejich postoj vnímán jako zrada a mnoho z nich pro nepřátelské prostředí a ztrátu statků Pirnu opustilo. K roku 1640 zde nalezneme už pouze 24 emigrantů z Čech.85 Anna Marie s dcerou mohla opustit Pirnu právě tehdy, protože roku 1640 už ji s dcerou Ludmilou Zuzanou nalézáme na seznamu exulantů v Žitavě.86 Pro Annu Marii a pro její dceru byla Žitava jen přechodným bydlištěm, protože následujícího roku se obě ženy objevují na sezna9

4.1.2016 18:15:58

Barbora Jiřincová | Příběh jedné pobělohorské emigrantky do Saska. Anna Marie Treitlarová z Krošvic

STUDIE

87_SKALSKÝ, Gustav Adolf. Z dějin české emigrace 18. století. 1. Chotěboř: Evangelická matice 1911, s. 38; HREJSA, Ferdinand. Česká konfese. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 1950, s. 634. 88_BÍLEK, Tomáš V. cit. viz pozn. 63, s. 1024.

Matthäus Merian, pohled na město Pirna na počátku 17. století,1650, mědirytina, zdroj Wikimedia Commons

mu v Drážďanech. Zajímavé je, že se Anna Marie usadila právě v Drážďanech. Sídelní město saského kurfiřta totiž nepřijímalo exulanty přívětivě, právě naopak. Kurfiřt se především bál zavlečení kalvinismu do hlavního města, v blízkosti své rezidence nechtěl mít přelidněno a také se obával možné zrady nových poddaných v případě napadení města. Do saské metropole získali přístup především šlechtici, luteránští kazatelé a učitelé i zámožní nebo jinak vlivní emigranti. Jak dalece Anna Marie splňovala tyto požadavky, nevíme. Můžeme usuzovat, že si nějaké cennosti z Čech odvezla, protože jí to stačilo na bydlení v nájemním bytě. Možná byla osobou váženou u bratrských kazatelů, jejichž situace ovšem byla v Sasku také na pováženou – saští duchovní úzkostlivě dbali na čistotu luteránského učení a bratrské kazatele stále podezřívali, že zavádějí novoty, nebo co hůře, že se přiklánějí ke kalvinismu. Víme totiž, že se jí v době pobytu v exilu dostal do rukou bratrský spis z r. 1588 patřící kdysi senioru Matouši Cyrovi.87 Vzhledem k tomu, jakou vzácnost představovaly v době náboženského pronásledování nekatolické knihy, stojí za to připomenout si fakt, že se dostal do ruky právě jí, ženě. Nicméně s rokem 1640 stopa Anny Marie v Drážďanech končí. Nevíme, jak dlouho zde žila, ani zda tu zůstala. Víme jen, že její dcera Ludmila Zuzana v Sasku nezakotvila, ale vrátila se do Prahy, kde se roku 1664 marně domáhala navrácení rodinného majetku.88 Jestliže měla povolení k návratu a mohla legálně jednat s úřady a vůbec pomýšlet na navrácení majetku, zjevně konvertovala ke katolické víře. Nebyla jedinou emigrantkou, která se z exilu navrátila a žila ve staré vlasti i za cenu náboženské 10

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 10

konverze. Těžkosti, se kterými se emigranti museli v Sasku potýkat, byly různé. Neznalost německého jazyka, tlak na přizpůsobení se luterské konfesi ne nepodobný rekatolizačnímu tlaku v Čechách, v neposlední řadě obtížné získávání městského práva, na které se vázala možnost vykonávat řemeslo; a také samozřejmě nedostatek financí. Většina emigrantů také neplánovala v zahraničí zůstat. Odešli v naději, že se vrátí, až se poměry doma zlepší. Když ztratili naději na změnu poměrů v Čechách, většina z nich se vrátila. Než aby se přizpůsobovali cizímu jazyku a luteránskému náboženství v Sasku, rozhodli se přizpůsobit se odlišnému náboženství ve vlasti. Jak však ukazuje příklad Ludmily Zuzany Orsinové, rozené Treitlarové, šanci získat zpět rodinný majetek měl jen málokdo.

Závěr Životní osudy Anny Marie Treitlarky z Krošvic dobře ilustrují jak situaci žen v době tzv. rekatolizace českých zemí i před ní, tak další možnosti výzkumu. Ačkoliv prameny nám odhalují většinou právě ženy netypické, k nimž Anna Marie bezesporu patří, přesto tyto příklady mohou ilustrovat komplexní situaci žen. Na druhou stranu prameny odhalují i mnoho dalších žen podobných Anně Marii. Konfiskační seznamy i soupisy obyvatel zaznamenaných v saském exilu obsahují mnoho jmen vdov, které odmítly náboženskou konverzi. Anna Marie je výjimečná proto, že od ní máme písemnou památku i z doby před jejím odchodem do emigrace, tedy před tím, než se její jméno objevilo v pramenu statistické povahy. Nicméně budou to právě ty ženy, které nám ze svého života neodhalily víc než jméno, případně zabavený majetek, nebo cíl své

89_Tak činí i jediné souhrnné české dílo zabývající se dějinami žen: LENDEROVÁ, Milena. cit. pozn. č. 2. 90_RYANTOVÁ, Marie. Cit. pozn. č. 2. Marie Ryantová ve své studii nastiňuje i jiné směry výzkumu. V první řadě se lze ptát, jak ženy aktivně podporovaly rekatolizační snažení – jako příklad je zde uvedena Polyxena z Lobkovic – případně, zda nějaký podíl na rekatolizaci mohly mít i farní hospodyně či kuchařky. Zde lze odkázat kromě zahraniční práce Luisy Schorn-Schütte především na dílo Noemi Rejchrtové, která je sice zaměřena na dobu předbělohorskou, nicméně téma hospodyň na utrakvistických farách analyzuje velmi podrobně a její poznatky mohou být částečně aplikovány i na hospodyně na farách katolických: SCHORN-SCHÜTTE, Luisa. „Gefährtin“ und „Mitrehentin.“ Zur Sozialgeschichte der evangelischen Pfarfrau in der Frühen Neuzeit, In: VANJA, Crista (ed.). Wandel der Geschlechterbeziehungen zu Beginn der Neuzeit. Frankfurt: Suhrkamp Verlag, 1991, s. 109–153; REJCHRTOVÁ, Noemi. Cit. pozn. č. 2; Marie Ryantová ve svém článku také navrhuje věnovat se výzkumu vlivu ženských řeholních řádů na průběh rekatolizace. Ačkoliv právě raně novověké řády na zpracování svého působení v ČR nás stále čekají. Výjimkou

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:58

STUDIE

Katedra dějin didaktiky a dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Matthäus Merian, pohled na město Drážďany kolem roku 1650, mědirytina, zdroj Wikipedia

cesty, na nichž musíme založit výzkum o ženách, které se uchýlily do exilu. Jeden výjimečný příklad totiž těžko může mít dostatečnou vypovídající hodnotu. Rovněž materiály – zpovědní seznamy, soupis obyvatel podle víry a další vytvářené státní i církevní mocí jako pomůcky k rozřešení otázky po úspěšnosti procesu rekatolizace – vydají mnoho ženských jmen s několika stručnými údaji vypovídajícími o jejich chování tváří v tvář tlaku na náboženskou konverzi. Poněkud konkrétnější údaje přinesou dopisy reformačních komisí nebo arcibiskupské relace a další materiály, které ovšem na rozdíl od svrchu zmíněných nepokrývají zdaleka tak široké spektrum. Je proto vhodné různé prameny kombinovat. I z těchto údajů mů-

jsou např. Voršilky, viz MACKOVÁ, Marie. Voršilky v Čechách do roku 1918. Pardubice: Univerzita Pardubice. Fakulta filozofická, 2007. Již dnes víme, že ženské řády, až na důraz na jejich roli při vzdělávání dívek, nijak zásadní roli v rekatolizaci nehrály. Více viz ČORNEJOVÁ, Ivana (ed.). Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. In: Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného na Vranově u Brna ve dnech 4.–5. 6. 2003. Praha: Ústav dějin Univerzity Karlovy, 2003. 91_DVORSKÝ, František (ed.). Listy paní Kateřiny z Žerotína rozené z Valdštejna I, II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894–1895. 92_MIKULEC, Jiří. Cit. viz pozn. č. 2. Dále k barokní zbožnosti DUCREUX, Marie. Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, In: Folia historica Bohemica 2006, č. 22, s. 143–177. Zde je třeba podotknout, že v českém prostředí zatím zcela chybí komplexnější zpracování pronikání katolické reformace do prostředí české církve nebo rozbor jejích jednotlivých prvků. Inspirativní i s ohledem na ženskou otázku může být práce Wietse De Boera, která analyzuje význam zpovědi jako prostředku sociální disciplinace obyvatelstva v Miláně pod správou Karla Boromejského: DE BOER, Wietse. Conquest of the Soul. Confession, discipline and public order in Counter-reformation Milan. Boston: Brill 2001. 93_MIKULEC, Jiří. Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha: NLN, 2000. 94_Více k ženské spiritualitě zejména: NODL, Martin. Středověké dilema ženské svatosti. In: Dějiny žen aneb evropská žena v zajetí historiografie od středověku do současnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006, s. 105–114; LENDEROVÁ, Milena. Cit. viz pozn. č. 2; ŠMAHEL, František a Martin NODL (edd.). Člověk českého středověku. Praha: Argo, 2002, s. 220–247.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 11

žeme vycházet, pokud chceme odpovědět na otázku, zda proces rekatolizace přinesl odlišnou zkušenost ženám a mužům. Předpokládejme, že ano, protože ještě nikdy výzkum zaměřený právě na dějiny žen nepřinesl jinou odpověď. Zkušenost žen a mužů se od sebe v dějinných obdobích liší tak dalece, že někteří historikové a historičky zpochybňují význam tradiční historické periodizace s ohledem na ženské dějiny.89 Nicméně první náznaky v oblasti našeho výzkumu ukazují, že muži a ženy k sobě neměli v dějinném procesu rekatolizace českých zemí tak daleko, že řešili stejné problémy a státní i církevní moc s nimi pro jednou nakládala velmi podobně. Další výzkum by tuto hypotézu měl potvrdit, nebo vyvrátit. V rámci tématu náboženské emigrace v 17. století nám samozřejmě nejvíce o motivech a pocitech jednotlivců vypoví jejich korespondence. Zde ovšem až na výjimky máme materiál psaný muži.90 Výjimku tvoří listy Kateřiny z Valdštejna, která ovšem také patří mezi ony zmíněné výjimečné osobnosti, jejichž příklad nemůže být použit pro vytvoření obecné charakteristiky situace.91 Dalším tématem je barokní zbožnost a otázka, jak její formy působily právě na ženskou složku obyvatelstva.92 Víme, že náboženská bratrstva přijímala také ženy.93 Jelikož je známo, že ženský náboženský prožitek se od mužského lišil hlavně svou hloubkou, máme důvody domnívat se, že vyhraněnější formy barokní zbožnosti mohly oslovovat předně ženy.94 Právě do tohoto kontextu bychom měli náš výzkum o ženách v rekatolizaci zasadit, aby pomohl přinést odpověď na otázku, proč byla rekatolizace českých zemí tak úspěšným a poměrně rychlým procesem, v čemž právě ženy mohly sehrát velmi důležitou úlohu. 11

4.1.2016 18:15:58

Studie

The monuments of love and death. The workshop and individual production of the sepulchral works in the Jablonec and Liberec regions in the 19th century and the ﬁrst half of the 20th century

ABSTRACT

ZUZANA JAKUBCOVÁ | JANA ŠUBRTOVÁ | This study

contemplates life and creations of chosen stonemason families and individuals who created tombs and tombstones in the Liberec and Jablonec regions since the first half of the 19th century till the WWII. It mentions also manufacturing process and manufacturing quality and also general characteristics of the sepulchral handworks. Main goal is to evaluate the work of individuals and workshops and to compare existing creations with creations of other local authors.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 12

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

sepulchral monuments

sepulkrální památky

cemetery

hřbitov

Jablonec region

Jablonecko

Liberec region

Liberecko

symbolism

symbolika

stonecutters

kameníci

corporate production

firemní produkce

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:58

Pomníky lásky a smrti. K ﬁremní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.1 ZUZANA JAKUBCOVÁ | JANA ŠUBRTOVÁ

Josefův Důl, hrobka rodiny Antona Zimmermanna z roku 1904 od šluknovské firmy Wilhelma Spölgena (vpravo). Charakteristickým znakem dílny je soulad několika druhů leštěné žuly. Foto: Z. Jakubcová, 2014

Úvod Příspěvek navazuje na výsledky studie Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku publikované ve Fontes Nissae XV.2 Oba texty vycházejí z výzkumného cíle Národního památkového ústavu Tematické průzkumy památek, dílčího úkolu Sepulkrální umění a jeho tvůrci v pohraničních okresech severních Čech s důrazem na zanikající a poškozené areály, jehož úkolem je mimo jiné terénní plošný průzkum hřbitovních areálů na Jablonecku a Liberecku s cílem dokumentace a zjištění současného stavu jednotlivých náhrobků, hrobek včetně jejich výzdoby. Nedílnou součástí průzkumu je sledování regionální firemní kamenosochařské produkce, které až na malé výjimky dosud nebyla věnována pozornost.3 V rámci úkolu jsou řešena též anonymní sepulkrální díla, v nichž lze často podle charakteristických prvků rozpoznat dílenský rukopis některé z lokálních firem. Dalším cílem výzkumného úkolu je zpracovat podklady pro zahájení citlivých obnov vybraných objektů či pro jejich zahrnutí pod památkovou ochranu. XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 13

Územní vymezení Svůj výzkum jsme primárně zaměřily na pohřebiště ležící v územní působnosti ORP Liberec, Jablonec nad Nisou a Tanvald s přesahy do sousedních regionů (Českolipsko, Novoborsko, Jilemnicko) tam, kde to vyžadoval komplexní náhled na regionální kamenickou produkci. Jednalo se celkem o 88 hřbitovů včetně několika již zrušených lokalit s pozůstatky náhrobních kamenů (Krásná, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Bílý Kostel nad Nisou, Liberec, Hodkovice nad Mohelkou, Žibřidice a Mimoň). Výjimečně kvalitní a ucelená dokumentace z roku 1968 dovolila provést výzkum i v případě zcela zaniklého židovského hřbitova v Jablonci nad Nisou.4 Do zkoumané oblasti byly po prvotním odmítnutí zahrnuty i německé hřbitovy z okresu Semily. Jedná se o pouhé tři lokality – Harrachov, Rokytnici nad Jizerou a Vítkovice, přičemž rozsáhlá rokytnická nekropole (a v menší míře i harrachovská) svým členěním a charakterem zcela koresponduje s německými hřbitovy na Jablonecku a Liberecku. Naopak jazykově smíšený hřbitov ve Vítkovicích odpovídá spíše českým pohřebištím.

1_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného cíle Tematické průzkumy památek (10H3053110) financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). 2_JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ. Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku. Fontes Nissae. Prameny Nisy 2014, XV, 2, s. 14–27. ISSN 1213-5097. 3_Jde například o hřbitov v Jablonci nad Nisou, kterému se dosud věnovala jedna studentská práce: viz BORNOVÁ, Tereza. Městský hřbitov v Jablonci nad Nisou od počátku do roku 2010, Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně- humanitní a pedagogická, Liberec 2011 (využitelné s výhradami). Případně ŠTERNOVÁ, Petra. Osudy hřbitova v Ruprechtické ulici v Liberci. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 2007, s. 25–31. ISBN 978-80-9039340-0. 4_V současné době (2015) vzniká na základě téže dokumentace, uložené ve Státním okresním archivu v Jablonci nad Nisou (písemná část) a Muzeu skla a bižuterie (fotografická část), katalog náhrobních kamenů židovského hřbitova s historickým úvodem, který byl v roce 2013 vypracován pro židovský hřbitov v Liberci. Po skončení prací budou výsledky zpřístupněny v památníku šoa v bývalé liberecké obřadní síni.

4.1.2016 18:15:58

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

STUDIE

Nákladné hrobky rodin Pilzových a Beckertových v Liberci-Horním Růžodole připomínají, jak obrovské množství vynikajících děl zůstává v autorské anonymitě. Foto: Z. Jakubcová, 2015

5_Recyklované náhrobky lze občas v některém z areálů objevit. V Liberci-Vesci je například dochována stéla z černé žuly s pozůstatky po kovovém nápisu a s identifikačním číslem z doby likvidace. Podle současného nápisu, vtesaného do původně reverzní strany kamene, byl znovu použit v šedesátých letech 20. století.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 14

Devastace nebo záměrná likvidace starých náhrobních kamenů a hrobek se dotkla všech navštívených lokalit. Zcela patrný je záměr odstranit z některých hřbitovů kovové součásti hrobů jako bronzové nápisy a dekorativní ohrádky, které končily nejspíše již před několika desetiletími ve sběrných surovinách. Vandalské rabování se kupodivu vyhnulo kovovým záklopovým deskám s kříži a datacemi, které jsou jedním ze symbolů německých hřbitovů. Chátrání neudržovaných objektů způsobuje také postupující eroze, projevující se ve velké míře na železobetonových armaturách hrobek z dvacátých a třicátých let 20. století. Za zcela zdevastovaný areál lze považovat hřbitov v Jindřichově, kde jsou snahy o změnu jeho stavu již patrné. V nedobré kondici jsou rovněž hřbitovy v Rychnově u Jablonce nad Nisou, v Pulečném, na Rádle, v Krásné (nový hřbitov), Příchovicích nebo Rokytnici nad Jizerou

aj. Plošná likvidace se dotkla libereckých hřbitovů na Budyšínské (Ruprechtické), ve Starém Harcově a v Rochlici. Na Jablonecku byl takto postižen hřbitov ve Mšeně nad Nisou a již vzpomínaný hřbitov židovský. V každém konkrétním případě jde o neospravedlnitelný kulturní zločin. Za zlikvidovaný lze z jiného úhlu pohledu považovat také předválečný urnový háj kolem libereckého krematoria, z něhož se dochovalo pouze stopové množství náhrobních kamenů. Většina pochází až z období po roce 1945. Smysl v odstraňování hrobových polí některých hřbitovů se hledá jenom těžko a lze jej ozřejmit pouze tendenčním přístupem bývalých národních výborů, jakož i snahou zpeněžit kameny z ušlechtilých materiálů.5 Nerecyklovatelné náhrobky tak nejednou končily v zavážkách, na skládkách anebo jen za hřbitovním plotem, kde se povalují dodnes (Druzcov, Janovice v Podještědí, Liberec-Vesec, Příchovice). FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:59

Dokumentovaná pohřebiště6

Okres Jablonec nad Nisou

6_V souvislosti s uvedeným výčtem jsme zvažovaly doplnit tabulku o rubriku Datum vzniku hřbitova (založení, dokončení). Abychom ale dokázaly publikovat ověřené datace, bylo by nutné každý hřbitov prověřit v archivních pramenech, což by vyžadovalo excerpci velkého množství dalších písemností, náročnou na dobu studia. Nemohly jsme si nevšimnout, že mnohé „ověřené“ datace na středových křížích mladších hřbitovů se nevztahují k roku vzniku areálu, ale k roku vztyčení kříže, který se (například z důvodů opravy či nahrazení) může zásadně lišit. Nadto u starých hřbitovních areálů kolem farních kostelů je v mnoha případech přesné datování takřka vyloučeno.

Okres Liberec

Okres Semily

Výběr z Českolipska

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 15

Albrechtice v Jizerských horách Bedřichov Bedřichov-Kristiánov Dalešice Desná Horní Maxov Huť Jablonec nad Nisou – m. hřbitov, urnový háj, židovský hřbitov Jablonecké Paseky Janov nad Nisou Jindřichov Jiřetín pod Bukovou Josefův Důl Karlov Kokonín Krásná – starý a nový hřbitov Lučany nad Nisou Milíře Nová Ves nad Nisou Polubný Proseč nad Nisou Příchovice Pulečný Rádlo Rychnov u Jablonce nad Nisou – starý a nový hřbitov Rýnovice Smržovka Šumburk nad Desnou Tanvald Vrkoslavice

Albrechtsdorf Friedrichswald Christiansthal Dalleschitz Dessendorf Ober Maxdorf Labau Gablonz an der Neisse Bad Schlag, Schlag Johannesberg Hennersdorf Georgenthal Josefsthal Karlsberg Kukan Schumburg Wiesenthal Kohlstatt Neudorf Polaun Proschwitz Przichowitz, Stefansruh Puletschnei Radl Reichenau Reinowitz Morchenstern Schumburg an der Desse Tannwald Seidenschwanz

Bílý Kostel nad Nisou – starý a nový hřbitov Český Dub Dlouhý Most Donín Druzcov Hodkovice nad Mohelkou – starý a nový hřbitov Hrádek nad Nisou – nový hřbitov Chotyně Chrastava – nový hřbitov Jablonné v Podještědí Janovice v Podještědí Janův Důl Jeřmanice Jítrava Kryštofovo Údolí Křižany Liberec – židovský hřbitov, urnový háj Liberec-Horní Růžodol Liberec-Machnín Liberec-Ostašov Liberec-Radčice Liberec-Rochlice Liberec-Rudolfov Liberec-Starý Harcov Liberec-Vesec Nová Ves Osečná Petrovice Rynoltice – starý a nový hřbitov Stráž nad Nisou Václavice Vratislavice nad Nisou – starý a nový hřbitov Zábrdí Zdislava Žibřidice – starý a nový hřbitov

Weisskirchen an der Neisse Böhmisch-Aicha Langenbruck Dönis Drausendorf Liebenau Grottau Ketten Kratzau Gabel, Gabl Johnsdorf Johannesthal Hermannsthal Deutsch Pankraz Christophsgrund Kriesdorf Reichenberg Ober Rosenthal Machendorf Berzdorf Ratschendorf Röchlitz bei Reichenberg Rudolfsthal Alt Harzdorf Dörfel Neundorf Oschitz Petersdorf Ringelshain Alt Habendorf Wetzwalde Maffersdorf Sabert Schönbach Seifersdorf

Harrachov Rokytnice nad Jizerou Vítkovice

Harrachsdorf Rochlitz an der Iser Wittkowitz

Brenná Brniště Cvikov Česká Lípa Doksy Dubnice Lindava Mimoň – starý a nový hřbitov Nový Bor Stvolínky Zákupy

Brenn Brins Zwickau Böhmisch-Leipa Hirschberg Hennersdorf Lindenau Niemes Haida Drum Reichstadt

4.1.2016 18:15:59

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

STUDIE

7_Tyto produkty se hojně objevovaly v nabídkových katalozích mnoha firem. Např. RICHTER, Wilhelm Theodor: Die künstliche Formung des Betonwerksteins. Grabmäler und Ornamente. Zementverlag G. m. b. H: Berlin, 1937, 31 s.; Von der Reichskammer der bildenden Künste vorgenehmigte Entwürfe für Grabmale aus Hartsgestein. Fachgruppe Natursteine: Berlin, 1939; LÖRCHER, Alfred. Das Grabkreuz aus Stein. Württembergischer Landesgewerbeamt Stuttgart: Stuttgart, 1929 8_Například hrobky rodiny Hittmannovy v Lučanech nad Nisou. Socha Víry se na témže hřbitově nachází dále na hrobce rodiny Johanna Tischera nebo Franze Panznera. 9_HNOJIL, Adam. K několika motivům funerálního sochařství ve druhé čtvrtině 19. století. Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 1, s. 37. ISSN 1210-5538. Například hrobka rodiny Breitovy v Lučanech nad Nisou, hrobka rodin sourozenců Zascheových v Huti, hrobka rodiny Kittelovy v Kokoníně, hrobka rodiny Beckertovy v LiberciHorním Růžodole, hrobka rodiny Všeobecná charakteristika Preisslerovy v Jablonci nad Nisou sepulkrálních děl a jejich rozmístění (zde v mírně odlišném pojednání, zejména co se týče oděvu). Umělecká i profánní díla na hřbitovech v oblastech s před10_Například hrobka rodiny válečnou německy mluvící většinou lze definovat ve třech Jäcklovy a Ludwiga Breita Charakteristické signatury bratří Scholzových ze Starého v Lučanech nad Nisou. směrech. Harcova, kteří produkovali kovové poklopy na hroby, a Josefa 11_Hrobka rodiny Emila Fischera V obdobích, kdy tato místa využívalo k pohřbům Kunzeho ml. z Kněžiček, zastoupeného především v Josefově Dole, hrobka rodiny německé obyvatelstvo, se hřbitovy utvářely podle spo- na hřbitovech západně od Liberce. Foto P. Jakubec, 2015 Bruno Pfeiffera (anděl s palmovou lečného schématu, jehož naplnění se liší podle velikosti i s mimořádně kompaktně dochovanými kovovými de- ratolestí a nápisovou deskou) a rodiny Antona Weisse v Jablonci lokality (resp. spádového území). Ve všech případech, korativními doplňky a komponenty), v Albrechticích nad Nisou, náhrobek Johanna které byly terénně zkoumány v oblasti Jablonecka, Libe- v Jizerských horách, Horním Maxově, Janově nad Nisou, Franze Römische v Krásné. 12_Hrobka rodiny Antona recka a pro doplnění i v okolních regionech, jsou hřbitovy Krásné (nový hřbitov), Osečné, Rynolticích (nový hřbi- Zimmermanna v Josefově Dole. shodně rozděleny na vnitřní pole se středovým hřbitov- tov), Šumburku nad Desnou, v Tanvaldě, ve Smržovce 13_Hrobka rodiny Josefa ním křížem, která obíhají nejčastěji masivní kamenné a formou jedinečné secesní hrobky rodiny Wagnerových R. Weisse. 14_Například hrobka rodiny zdi, případně plaňkové ploty se žulovými sloupky, jejichž také v Proseči nad Nisou. Nachtmannovy v Josefově Dole, kde je socha anděla zhotovená půdorys kopírují rodinné hrobky z celého období předváVelikost a počet vnitřních hrobových polí určuje struk- z terakoty. Totožná socha se lečného užívání hřbitova. Zde právě nalezneme nejzásad- tura terénu i celková velikost hřbitova. Nekropole, založe- nachází v Rynolticích ve štítu nější umělecká díla (kamenická, sochařská, kovolitecká). né na rovinatých pozemcích, upřednostňují geometricky dominantní hrobky Prokopových Nejvýrazněji je tento fenomén hmatatelný na hřbitovech vyvážené rozložení hrobových polí, zatímco hřbitovy v ex- z roku 1882, kde postavu stojícího anděla doprovázeli ještě dva klečící v Josefově Dole, Liberci-Horním Růžodole, Desné (zde trémnějších polohách (Janov nad Nisou, Liberec-Starý andělé. Hrobku vybudoval jítravský stavitel Weickert. http://www. Harcov, Smržovka) se více podrobují přírodní situaci. rynoltice.cz/zajimavosti/historie/ Zcela mimo tento vzorec stojí samostatné urnové háje (30. 8. 2015). 15_Hrobka rodiny Königovy u krematoria v Liberci a u městského hřbitova v Jablonci v Jabloneckých Pasekách, hrobky nad Nisou. Předválečná urnová pohřebiště na ostatních rodin Josefa Pilze v Kokoníně, hřbitovech nejsou z rozvržení plochy a náhrobních kame- hrobka rodiny Kotkovy v LiberciHorním Růžodole (plačka vrhající nů nijak citelně vyčleněna. květiny směrem k rovu), hrobka Sepulkrální díla ve vnitřních blocích lze shodně ozna- rodiny Emanuela Hittmanna, Antona Riegra v Josefově čit za profánní, i když i tyto produkty německých kame- Dole, hrobky rodin Zimmerovy nických dílen a cementáren si zaslouží svou pozornost. a Matuschkovy, Franze Fischera, Vyznačují se skrovnějšími rozměry a jednoduššími de- Michálkovy a Šimonovy (plačka vrhající květiny směrem k rovu), koracemi. Převažuje tvar kvadratické stély nebo kříže, Gewisovy Jablonci nad Nisou. vyrobených ze žuly nebo umělé armatury.7 Symboliku, 16_Například hrobka rodiny stavitele Franze Hajka v Rokytnici je-li zastoupena, představují světecké i světské reliéfy nad Jizerou, hrobka rodiny v ústřední části náhrobku, kde jsou nejčastěji andělé, Erlebachovy v Kokoníně nebo ať již klečící, truchlící nebo s padlou pochodní. Mnohé hrobka rodiny F. Friesse na lesním hřbitově v Novém Boru. Jiná náhrobky dále doplňuje reliéfní výzdoba symbolizující varianta poutníka se objevuje konec života, smrt nebo vítězství nad smrtí − kříže, kotvy, v případě hrobky rodiny Johanna Jelinka v Jablonci nad Nisou nebo planoucí srdce, přesýpací hodiny nebo Boží oko. Z rost- anonymního náhrobku s nápisem linné ornamentiky se objevují vavřínové nebo břečťanové Hier ist die Ruhe v Křižanech.

Truchlící andělská postava dominuje velkému množství náhrobků v severním Podještědí. Náhrobek rodiny Bienertovy v Osečné odpovídá produkci kameníků Linkeových z Jítravy. Foto P. Jakubec, 2015

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 16

věnce, místy kombinované s palmovými ratolestmi, eventuálně girlandy či festony složené z rozmanité rostlinné ornamentiky včetně růžových květů. Častým motivem je makovice. Světské reliéfy se soustředí na zpodobnění profesí (kovadlina na náhrobku kováře Antona Pirkla v Rokytnici nad Jizerou, 1935). FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:15:59

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

17_Hrobka rodiny Simmovy v Huti. 18_Pro galvanizovnu v Geislingenu an der Steige pracovali mimo jiných dva vynikající němečtí sochaři - prof. Heinrich Pohlmann (1839–1917) a Fidel Binz (1850– 1920). Pohlmann pocházel ze selského prostředí a studiu na berlínské Akademii umění se věnoval v letech 1861–1864 po započaté dráze tesařského učně. Díky královskému hannoverskému stipendiu mohl během let 1866–1867 podniknout studijní cestu po Itálii, po níž se zformoval jako samostatný sochař. Po královské zakázce na jezdeckou sochu Viléma I. a císařovny Augusty se naplno oddal tvorbě náhrobní plastiky (https://de.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Pohlmann, 1. 9. 2015). Na jablonecký hřbitov dodal geislingenský podnik tři sochy podle jeho vzoru. Dvakrát jde o sochu anděla v ženské podobě na hrobkách rodin Adolfa Bergmanna a Hanse Ratschkyho a jedenkrát o sochu žehnajícího Krista na hrobce Endlerových. Podle firemního vzorníku byla andělská postava (vzor 825a) dodávána ve dvou velikostech o výšce 135 cm na plintu 30 x 30 cm za 500 marek nebo 153 cm na plintu 35 x 35 cm za 750 marek. Zjednodušená podoba bez křídel vyšla při stejných rozměrech na 400 a 600 marek (Galvanoplastische Kunstanstalt Geislingen-Steige. Abteilung I. Grabschmuck. Württembergische Metallwarenfabrik Geislingen-St.: Stuttgart, 1903, s. 5.). Figura Krista (vzor 766) měla dokonce tři velikostní varianty 132 cm, 40 x 36 cm za 450 marek, 141 cm, 44 x 39 cm za 575 marek a 202 cm, 66 x 54,5 cm za 1600 marek (tamtéž, s. 49). Fidel Binz se narodil jako syn soukromníka a sochařství začal studovat na mnichovské akademii již v osmnácti letech (https:// de.wikipedia.org/wiki/Fidel_Binz, 1. 9. 2015). Jeho práci pro dílnu na výrobu náhrobní plastiky v Karlsruhe později zcela zastínila tvorba pro geislingenskou galvanizovnu, odkud vzešly rozličně zpracované sochy Postavu truchlící ženy podle návrhu Fidela Binze poskytovala ve své nabídce galvanizovna v Geislingenu. Do Rokytnice truchlících žen na hrobkách rodiny Schierovy v Jablonci nad Nisou nad Jizerou si ji pořídila rodina Palme-Stumpe. Grabschmuck WMF. Württembergische Metallwarenfabrik Geislingen(Galvanoplastische Kunstanstalt -Steige, 1919, s. 3. Geislingen-Steige. Abteilung I. Grabschmuck. Württembergische Metallwarenfabrik Geislingen-St.: Stuttgart, 1903, s. 15, katalogové Reprezentativní hrobky nejvýznamnějších místních zesnulých (Petrovice – Ferdinand Thomas, 1921; Josef č. 785a; při výšce 95 cm za 275 osobností doplňuje sochařská výzdoba. V nikách ná- Thomas, 1927; Rokytnice nad Jizerou – Antonia Lenmarek, při 135 cm za 600 marek) a rodiny Palme-Stumpe v Rokytnici hrobní architektury stojí sochy Víry, Lásky, Naděje,8 hart, 1918; Polubný; Zdislava – Franz a Karolina Elstnenad Jizerou (Grabschmuck. dále socha Krista vycházející z díla Bertela Thorvaldse- rovi, 1925 a 1937 ad.). WMF. Württembergische Metallwarenfabrik Geislingen-St. na,9 nebo socha Apoštola s knihou a křížem v rukou.10 Výjimečně dokládáme zručně vyrobené plechové soAbteilung Galvanoplastik, 1919, Často se objevuje truchlící anděl, který nese padlou po- chy (Jablonec nad Nisou, Rokytnice nad Jizerou), pros. 3, katalogové č. 870). O obou chodeň,11 palmovou ratolest12 nebo květiny,13 občas drží dukované německými galvanizovnami (Württembersochařích viz též GÖTZ, AnnaMaria. Die Trauernde. Weibliche atributy Víry,14 případně socha plačky v rozmanitých gische Metallwarenfabrik Geislingen. St. Abteilung Grabplastik und bürgerliche Trauer formách.15 Jiným charakteristickým zpodobněním je für Galvanoplastik; Galvanoplastische Kunstanstalt um 1900. Köln-Wien: Böhlau Verlag GmbH, 2013. poutník, který bere za kliku a otevírá reliéfně pojedna- Heiligenhaus-Düsseldorf).18

né dveře.16 Výjimečně je zastoupena korunovaná Panna Marie.17 Specifikem některých německých (resp. smíšených) hřbitovů jsou dřevěné zastřešené kříže, umísťované nad hroby ještě ve třicátých letech 20. století. Několik dochovaných kusů dokládáme v Hodkovicích nad Mohelkou. A opomenout nelze ani smaltované nebo porcelánové oválné tabulky s barevně provedenými životními údaji XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 17

V hustě osídlených německých obcích se více než v českém prostředí opakovala nejenom stejná příjmení, ale i křestní jména. Pro odlišení stejnojmenných rodů a jedinců se na kamenech začala od poloviny 19. století objevovat popisná čísla domů, z nichž hlava rodiny pocházela (Jítrava, Petrovice, Žibřidice). Tento jev zaznamenáváme i na jiných německých hřbitovech severočeského pohraničního pásu. 17

4.1.2016 18:16:00

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

Vývoj německých hřbitovů po roce 1945 zcela koresponduje se sociálně politickým názorovým rozpoložením Československa vůči jeho předválečné německé menšině. Přinejmenším v následujících dvou desetiletích lze objevit pohřby neodsunutých německých obyvatel. Německé nápisy na jejich nových náhrobních kamenech nejsou kupodivu výjimkou. Hřbitovy jsou ovšem v této době již svědky postupného uvolňování hrobových polí. Nutno dodat, že s ohledem na velkorysé volné plochy často zcela zbytečného. Betonové i kamenné náhrobní kameny nad nenavštěvovanými hroby jsou nejednou plošně likvidovány, aby mohla být místa recyklována pro zesnulé z řad nově příchozího obyvatelstva. Okázalé řady hrobek takovým účelovým likvidacím většinou unikly, neboť o místa náročná na údržbu nebyl zájem. Pokusy o jejich druhotné využití se objevují až v několika posledních letech. Často však na úkor umělecké hodnoty a estetiky celého díla. Náhrobní produkce druhé poloviny 20. století se ubírá směrem jednotného ztvárnění a maximální redukce náhrobních nápisů. Zcela převládají umělé kamenické hmoty a sklo. Pozoruhodnější individualistická díla lze zaznamenat až v posledním desetiletí. Přestože opakovaná likvidace opuštěných náhrobních kamenů je pro civilní a katolické hřbitovy běžným a v minulosti i nutným jevem (z náboženského hlediska by se měla vyhnout pouze hřbitovům židovským), odstraňování náhrobků z pohraničních hřbitovů se často řídilo tendenčními názory a ostentativním odmítáním německé složky naší kultury a historie.

Postupy výroby – dílenské zpracování Rozsáhlý rozvoj kamenických živností zaznamenalo Jablonecko a Liberecko ve druhé polovině 19. století na základě zakázek místní elity (podnikatelské, komunální, intelektuální). Zásluhou průmyslového vzestupu v této oblasti hřbitovy přibývaly nebo se rozšiřovaly a zaplňovaly náročnějšími objekty hrobek lemujícími vnitřní obvod ohradních zdí. Taková díla odrážejí dobový vkus majitelů dekorovat rodinnou hrobku často velkou sochou, vyrobenou podle obsáhlých firemních katalogů, nebo méně či více detailně propracovaným reliéfem.19 Rozdílná náročnost klientely zaplnila především venkovské hřbitovy díly různé sochařské kvality a materiálu. 18

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 18

STUDIE

Vhodnost spojení (zkombinování) několika materiálů dohromady ukazují náhrobky, které využívají módní leštěnou žulu, jež je častá pro podnikatelské prostředí. Náročné zakázky přijímala například šluknovská firma Spölgen, jejíž náhrobky jsou nejčastěji komponovány z černé žuly.20 Za všechny lze příkladem uvést vynikající a regionálně ojedinělý náhrobek rodiny Zimmermannovy v Josefově Dole s mramorovou sochou anděla (1904). Konkurenční firma Franz Laske z Rožan na Šluknovsku se v regionu vyskytuje v menší míře.21 Její nejzajímavější prací je osamocený náhrobek Königových v Jabloneckých Pasekách, který zdobí socha plačky (kol. 1922).22 Velké kamenické firmy zaměstnávaly na konci 19. a počátkem 20. století i více než 50 lidí,23 kteří těžili kámen a ten potom dále zpracovávali pro náhrobníky, hrobky, kříže, sloupy, ale i rozmanité stavební prvky. Častým jevem byla též spolupráce s významnými architekty či sochaři (např. Josefem Zaschem). Četné z firem se zabývaly i ryteckými a písmomalířskými pracemi, některé zhotovovaly skleněné a žulové nápisové desky – například W. Fischer z Polubného, G. Fleissner z Rýnovic nebo kamenická firma Johanna Huyera z Dolní Smržovky. Výroba náhrobních kamenů se neobešla bez práce dalších odvětví. Na své si přišli kovolitci, umělečtí kováři nebo skláři, jejichž přínos spatřujeme v tisícovkách malých náhrobních stél se skleněnými nápisovými deskami, které vyplňují nejčastěji středová pole pohřebišť.24

Kameníci a kamenické dílny Spektrum předválečných kameníků a kamenických dílen ve zkoumané oblasti můžeme rozdělit do tří nestejnoměrných skupin. Největší podíl představují místní, regionální zpracovatelé, dodávající svá díla pouze do omezeného počtu často navzájem sousedících farností. Přesto i mezi nimi sledujeme majoritní firmy jako Antona Thorsche z Jablonce nad Nisou, Johanna Huyera z Dolní Smržovky nebo klan Kunzeových z Kněžic u Jablonného v Podještědí. Mnohé z firem dokládáme naopak pouze jediným dohledaným signovaným dílem. Četnost identifikovaných děl ovlivňuje míra dochování konkrétních hřbitovních areálů. Nepřehlédnutelnou roli hraje fakt, že drtivá většina náhrobků, často i vysoké umělecké kvality, zůstává autorsky anonymní.

19_Například Erste Teplitzer Steinindustrie, Kunststein-, und Zementwarenerzeugung, Kanal- und Betonbau – Unternehmung Josef Seiche, Knihovna Regionálního muzea v Teplicích, Sbírka regionální literatury, sign. D4624. 20_Ke šluknovské firmě Spölgen například NĚMEC, Jan. Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska. Rumburk: Město Rumburk, 2011, s. 112–113. ISBN 97880-87513-01-9; NĚMEC, Jan. Těžba a zpracování surovin. Těžba a zpracování kamene. In: Historie a současnost podnikání na Děčínsku a Šluknovsku. Žehušice: Městské knihy s. r. o. 2012, s. 115. ISBN 978-80-86699-70-7. 21_K uvedené firmě například NĚMEC, Jan. Obrázky, cit. v pozn. 20, s. 116. 22_K motivu plačky například GÖTZ, Anna-Maria, cit. v pozn. 18, zejm. s. 184–194, 256–298. 23_Ve výjimečných případech šlo číslo až do stovek, například kamenoprůmyslové závody Franze Laskeho měly až 250 dělníků viz NĚMEC, Jan. Obrázky, cit. v pozn. 20, s. 116. 24_Právě přítomnost jiných řemesel a odvětví dělá z náhrobků po příchodu kovu a skla do sepulkrálního umění kolektivní díla. Jen výjimečně ale dokážeme jejich spoluautory identifikovat. Z Rýnovic, Jindřichova, Karlova nebo Proseče nad Nisou známe tvůrce skleněných tabulí, rýnovického G. Fleissnera, z Desné a Rádla firmu J. Kosak & Co. Gablonz a z Hodkovic n. M. a Osečné Teifel & Sitte Oschitz (zde na náhrobku zpracovaném Josefem Kunzem z Jablonného v Podještědí). Se zpracovateli kovů se setkáme na štítcích dekorativních ohrádek nebo na dveřích do rodinných hrobek (Karl Schedifka Bau- und Kunstschlosserei WasserleitungsInstallation Hohenelbe i. B. v Rokytnici nad Jizerou). Specifikem Liberecka byla huť Brüder Scholz ze Starého Harcova (a Horního Růžodolu), známá výrobou kovových datovaných poklopů nad hroby (Dlouhý Most, Liberec-Machnín, Liberec-Ruprechtice, Liberec-Vesec). A pro úplnost, v Polubném se zvěčnil Johann Müller z Rokytnice nad Jizerou jako autor vrat na hřbitov z roku 1889.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:02

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

Návrh na realizaci hrobky rodiny Antona Weisse. O finální podobě se dodnes můžeme přesvědčit na hřbitově v Jablonci nad Nisou. (SOkA Jablonec nad Nisou, AM Jablonec nad Nisou, kart. 1130)

25_O jeho produkci v oblasti Jablonecka a Liberecka viz též JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit v pozn. 2, s. 21–22, 24–25, 27.

Druhý okruh zaujímají firmy s větším dosahem, jejichž díla si (i z důvodu nákladnějšího transportu na místo osazení) objednávaly zámožnější rodiny. Zde je třeba zmínit zejména šluknovskou firmu Spölgen, granitové a syenitové dílny F. Laskeho v nedalekých Rožanech nebo teplický podnik Josefa Seicheho.25 Třetí, nejhodnotnější skupina je zastoupena pouze výjimečně. Jedná se nejčastěji o sochařská díla dobově významných výtvarníků nebo sepulkrální objekty z rukou vynikajících architektů. Poměrně nečekaně se všechny tři skupiny prolínají na novém hřbitově v Hodkovicích nad Mohelkou. Svá díla zde vedle sebe zanechali Josef Max, Wilhelm Spölgen, Josef Elstner, Philip Nitsch, Ferdinand Czastka, Karel Möldner, Heinrich Beckert, Anton Thorsch nebo A. Burde, o kterých ještě uslyšíme.

Vybraní regionální producenti Kunzeovi v Jítravě a Kněžicích Oblast severního Podještědí mezi Libercem, Jablonným v Podještědí a Stráží pod Ralskem opanoval od poloviny 19. do první poloviny 20. století kamenický rod Kunze. Zakladatelem tradice se stal Anton Kunze (*21. února 1795), syn Antona Kunzeho, domkáře v Jítravě 131, a Rosalie Schätz, děvečky z Jítravy 26, který se 17. listopadu 1818 oženil jako kamenický tovaryš s Theresií XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 19

Firma Johanna Huyera ze Smržovky inzerovala své služby v oblíbených místních adresářích.

4.1.2016 18:16:02

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

(*7. května 1794), dcerou bývalého šenkýře Wilhelma Linkeho z Jítravy 80.26 U koho mladý Kunze získával své řemeslné zkušenosti, nevíme a nejsme bohužel schopni identifikovat ani žádné Antonovo dílo. Jak již ze životních dat vyplývá, vrchol tvorby Antona Kunzeho spadá do první poloviny 19. století, tedy do období, z něhož se na hřbitovech zmíněné oblasti dochovalo pouze stopové množství náhrobních kamenů (např. Jítrava, Rynoltice – nový hřbitov), případně takové hřbitovy již zanikly (Jablonné v Podještědí, Rynoltice – starý hřbitov). Kunzeho kamenická dílna fungovala v jeho rodišti v Jítravě 131, a to přinejmenším až do kameníkovy smrti 28. prosince 1844, kdy podlehl zápalu plic.27 Kamenickému řemeslu se přirozeně vyučili i dva z Antonových synů. Starší Anton (31. května 1821 – 9. března 1861) zemřel v pouhých čtyřiceti letech. Zanechal po sobě pouze jediné identifikovatelné dílo - pískovcový náhrobek svých rodičů (resp. otce, neboť matka zemřela rok po svém synovi), který signoval jako Errichtet v. Kunze Anton. Segmentovou hlavici náhrobku opatřil reliéfem kříže, kotvy a ratolesti a ve spodní části jej dekoroval makovicemi a osmicípou hvězdou, která se v produkci kameníků Kunzeových objevuje napříč několika generacemi. Jména a životní data manželů Antona a Theresie uzavírají krátké sentence Was wir begruben, ist todt. Was wir beweinen, das lebt. Mladší syn Josef Kunze (*20. března 1830) přesunul výrobu do Kněžic 29, bývalého Posseltova hostince u sil-

STUDIE

nice z Jablonného do Žitavy. Odtud proudily po dvě generace do širokého okolí specifické náhrobní kameny klasicizujícího výrazu, které charakterizují verše, malované či vtesané dekorativním patkovým písmem do spodních dílů náhrobků, nejednou pro každého z manželů (resp. pohřbených) zvlášť. V závěru života se Kunze začal o zakázky dělit se svým synem Josefem (*4. prosince 1865 v Kněžicích 29), v němž nalezl vynikajícího následovníka.28 Produkce otce a syna se dodnes prezentuje na hřbitovech v Liberci-Machníně (Kochovi), Žibřidicích (nový hřbitov), Rynolticích (Schwertnerovi) nebo v Janově Dole (Moiselovi). Z Chotyně známe i jinou podobu Kunzeho sepulkrální tvorby v podobě obdélné nápisové desky s dekorativními límci, připevněné přímo na hřbitovní zdi (Josef Fischer a Anton Wollmann). Oba Kunzeovi signovali své práce shodně jako J. Kunze Hirndorf, velmi často ve středové svislé ose náhrobku pod závěrečným veršem.29 Josef Kunze st. zhotovil pro Kněžice roku 1862 (v roce své svatby) kamenný kříž (renovován v letech 2006–2007). Zemřel 24. ledna 1889 o třetí hodině ranní ve svém kněžickém domě, dostižen tuberkulózou plic, o dvacet dní později následován manželkou Franziskou.30

26_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8479&scan=44. 27_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8487&scan=98. 28_Matka mladého Josefa, Franziska, pocházela z rodiny kněžického mlynáře Antona Heidricha a Anny Wendler z Petrovic 38. http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=14954&scan=82. 29_Na novém hřbitově v Žibřidicích je se zřetelem na jinde dochovanou produkci Josefa Kunzeho ml. vcelku nepatřičně památkově chráněno torzo náhrobního kamene místní obchodnice Rosiny Richter (zemř. 1893) s plastickým reliéfem modlitební knihy a vedle odloženým pozůstatkem vrcholového kříže (ÚSKP ČR č. rejstříku 11834/5-5819). 30_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=14958&scan=77. 31_Adresář republiky československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. Sv. 1. Praha, 1930, s. 864.

Ukázka veršů z produkce Josefa Kunzeho ml.: Rynoltice – Josef Schwertner (1854–1893), hospodář z Černé Louže, a Maria Theresia Schwertner (1880– 1893) Uns der Hellen Herr Geschlossen. Ist uns zum Heil, ist wohlgethan. Ob schon auch viele Thränen floßen Und fließen werden noch forlan. Es glänzt ein Stern in lichten Höhen. Und dieser Stern heißt Wiederseh´n.

Charakteristická signatura Josefa Kunzeho ml. z Kněžiček, zastoupeného především na hřbitovech západně od Liberce. Foto J. Šubrtová, 2015

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 20

Ve čtvrté generaci se kamenické pokolení rozšířilo do Jablonného v Podještědí.31 Zde se usadil Josefův starší syn Josef (*20. června 1894), který své náhrobní kameny označoval malovaným nebo vtesaným podpisem Kunze D. Gabel případně J. Kunze Gabel či jenom Kunze Gabel. Nalezneme je mimo jiné ve Václavicích (Anton Breuer, 1934),32 Stráži pod Ralskem (Rutscherovi), Rynolticích (P. Franz Knobloch, 1942; Herknerovi; KünstFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:02

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

32_V případě většího množství pohřbených pod jedním kamenem uvádíme, pokud je známo, pouze datum nejdříve zesnulých. 33_https://familysearch. org/pal:/MM9.3.1/ TH-1961-28796-269165?cc=1930345&wc=3ZN6WQZ:226975801,227171701, 226974303,227171702. 34_Adresář republiky československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. Sv. 1. Praha, 1930, s. 558. 35_Roku 1930 fungovaly v Hrádku nad Nisou pouze kamenické závody Franze Hujera a Josefa Mildnera. 36_Stefan Kunze se narodil v Jítravě 142 do rodiny Franze Kunzeho, domkáře a syna zesnulého Christopha Kunzeho, zahradníka (Gärtner) v Jítravě 60. Matriční zápis viz http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8481&scan=108. 37_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8486&scan=35.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 21

Náhrobní kámen rodiny Josefa Kocha v Liberci-Machníně zhotovil Josef Kunze ml. v Kněžičkách. Foto P. Jakubec, 2015

Truchlící andělská postava na náhrobku v Petrovicích z dílny Josefa Kunzeho z Kněžiček. Foto P. Jakubec, 2015

nerovi, 1905), ve Cvikově, v Osečné (Theresia Fritsche, 1929) a nejhojněji samozřejmě v Jablonném v Podještědí. Jeho výtvarné pojetí zprvu kopíruje produkci otce a děda. Používá stejné vzory písem, téměř totožnou signaturu a udržuje i tradici v závěrečných verších (Křižany, Petrovice – Schubertovi, Liberec-Ostašov – Tallowitzovi, Porscheovi), později se ovšem přiklání k téměř profánní produkci jednoduchých granitových obelisků (Žibřidice – Ginterovi, 1913; Janovice v Podještědí – Andersovi, 1919; Petrovice – Patzeltovi, 1928 aj.). Mladší ze synů, Rudolf Kunze (*7. ledna 1898) pomáhal ještě v roce 1921 otci v Kněžicích jako kamenický tovaryš, ale jeho další osudy nejsou známy.33 Krátce poté kamenická dílna v Kněžicích zřejmě zanikla, neboť roku 1930 už je v domě veden pouze hostinec Josefa Kunzeho.34 V jakém vztahu byli další kameníci z rodu Kunzů, které známe toliko podle signatur B. Kunze Grottau na granitovém náhrobku hraběcího lesního Wenzela Elstnera (zemř. 1905) v Hrádku nad Nisou, a J. Kunze Grottau

na pískovcových náhrobcích v Doníně, prozatím nevíme.35 Obdobně stojí mimo rodovou linii kamenický mistr Stefan Kunze (8. listopadu 1831–29. prosince 1878), jehož náhrobní kámen nalezneme dodnes u severní zdi jítravského kostela.36

Linkeovi z Jítravy Jítravu, odkud Kunzeovi pocházeli, lze poprávu označit za líheň kameníků. Dalším ze zdejších kamenických pokolení byli Linkeovi, z nichž jsme schopni identifikovat hned několik jedinců. Za prvního, nejméně známého, považujeme Michaela Linkeho (13. prosince 1801 – 28. září 1866), kamenického mistra z Jítravy, jehož jméno se dochovalo na poškozeném náhrobním kameni na místním hřbitově. Ve stejném hrobě odpočívá také jeho syn Michael Linke ml. (13. února 1834 – 16. srpna 1912), kameník v Jítravě 11, jehož potkáváme 14. listopadu 1871 jako svědka na svatbě jiného jítravského kameníka Josefa Senzeho s Karolinou Schiller.37 Třetím pohřbeným kameníkem je 21

4.1.2016 18:16:02

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

STUDIE

38_Provázanost jítravských kamenických rodů potvrzuje Maria Anna Linke, rozená Senze (5. června 1868 – 3. října 1866), manželka Michaela Linkeho ml. O Senzeových viz dále. Poslední pohřbenou v rodinném hrobě je snad druhá Michaelova choť anebo manželka Josefova Wilhelmine Linke, rozená Linke (12. ledna 1840 – 15. března 1914). 39_Patrně týž autor vypracoval pomník Franzi Bolandovi, vojáku 56. vestfálského pěšího pluku, padlému 29. června 1866 a pohřbenému před hřbitovem v Osečné. Nároží podstavce se začátkem signatury bylo bohužel poškozeno a při restaurování nahrazeno novou hmotou.

Kameníkovi Antonu Kunzemu (1795–1841) náleží jeden z nejstarších náhrobků na hřbitově u jítravského kostela. Foto Z. Jakubcová, 2015

Největší přehlídku prací jítravských kameníků nalezneme na novém hřbitově v Rynolticích. Reliéf anděla pro zdejšího hostinského vypracoval Anton Linke. Foto J. Šubrtová, 2015

patrně Michaelův bratr Josef Linke (30. května 1831 – 21. května 1879).38 Z produkce otce a jeho synů bohužel žádné dílo jmenovitě neznáme. Naopak kameník, který náhrobky signoval jako W. Linke Pankraz, zanechal svou stopu na mnoha okolních hřbitovech. Lze ho označit za autora jednoho motivu, kterým je dominantní reliéf truchlícího anděla oděného ve spodní, v pase podkasaný šat a svrchní plášť. V pravé ruce nese věnec z vavřínových listů a levou rukou se opírá o sloup, k němuž sklání svou hlavu. V totožném provedení se tato figura opakuje na náhrobcích rodin Weberovy v Rynolticích (1890), Simonovy v Jítravě (1891), Kunzeovy ve Václavicích (1893), Posseltovy v Hrádku nad Nisou (1894), Weberovy v Křižanech (1897), Kunertovy v Křižanech (1938 – starší desky zničeny), Mannovy v Janově Dole (1943 – druhotně vsazená deska), Bienertovy (deska s datací zničena) a Woitha-Resselovy (1903) v Osečné, Meiningerovy v Doníně (1909) nebo Anny Linke z Chotyně (1907) či Anny Beer v Janově Dole (1920).39 Na případě jiného rynoltického náhrobku se zničenou nápisovou deskou lze prezentovat prolnutí autorských

prvků obou kamenických rodů. Nechybí Linkeho truchlící anděl (s pozůstatky polychromie), doplněný ve vrcholové hlavici symbolickou plastikou Lásky, Víry a Naděje, nicméně pod prázdnou nikou, v níž pozůstávala patrně skleněná nápisová deska, vytvořil autor prostor pro dvouřádkový malovaný nápis v Kunzeho stylu. Působení nepříznivých povětrnostních vlivů bohužel znemožňuje jeho čitelnost. Naopak anonymní, bohatě dekorovaný náhrobek s reliéfem truchlícího anděla na hřbitově v Petrovicích je signován Josefem Kunzem. Za skutečné lapidárium prací Linkeových můžeme označit nový hřbitov v Rynolticích (založen 1879). Objevuje se zde druhá varianta truchlícího anděla, která nápadně připomíná Linkeho rukopis. Postava se opírá o sloup zakrytý rouškou a porostlý břečťanem, levou ruku má položenou na hrudi a pravou drží skleslou pochodeň. Vrcholek doplňuje již známá symbolika Lásky, Víry a Naděje. Žádný z dohledaných náhrobků není signován. Krom Rynoltic, kde se nalézá na anonymním kameni bez nápisové desky, jej známe ještě z Osečné (Anton Kaiser, 1905) nebo Liberce-Machnína (Schmidtovi, 1908).

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 22

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:03

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

STUDIE

40_Totožný motiv anděla se v torzálním stavu dochoval rovněž na náhrobcích Simonových v Křižanech (1901) a Kaiserových v Osečné (1909). 41_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8482&scan=105. 42_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=8484&scan=14. 43_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=11134&scan=120. 44_https://familysearch.org/ pal:/MM9.3.1/TH-1951-316874878-9?cc=1930345&wc=3ZNN -C66:226977901, 227617801, 226974303,227940701.

Prozatím pouze ve dvou lokalitách, a to opět na rynoltickém hřbitově a v Jítravě, se svými díly představují dva další kameníci z pokolení jítravských Linků. Častěji zastoupeným prvním autorem je Nikolaus Linke, doložený již z náhrobku Juliany Thum v Jítravě, zesnulé v roce 1886. K jeho vrcholným dílům patří ovšem vysoký, štíhlý náhrobek Taubmannových z Polesí (něm. Finkendorf) v gotizujícím tvarosloví, zdůrazněném medailonem s Kristovým portrétem a ve spodní části reliéfem kalicha, Bible a kříže, anebo pomník učitelské rodiny Wagnerových z Rynoltic (1905) s otevřeným nástavcem, který je dekorován rostlinnou ornamentikou v podobě palmety a spirálovitě stáčených polopalmet a z nějž vystupuje vrcholový kříž. Druhý autor, Anton Linke, se prezentuje prozatím pouze jedním náhrobním kamenem, pod nímž odpočívá Josef Lammer, hostinský z Rynoltic 1, zesnulý v roce 1903. Tomuto dílu dominuje plastický reliéf vznášejícího se anděla s ratolestí v rukách a Boží oko na trojúhelné hlavici, která vynáší rovněž vrcholový kamenný kříž.40 Několik generací Kunzů a Linků v oblasti mezi Libercem a Jablonným v Podještědí, jakož i jejich nepřehlédnutelná produkce na tamějších hřbitovech, může podněcovat dojem, že se jednalo o kamenicky bezkonkurenční, až monopolní prostředí. Na příkladě rynoltického hřbitova vidíme, že pronikání jiných autorů do jejich výsostného teritoria nebylo výjimkou. Objevují se zde vedle sebe práce místního kameníka Möllera, H. Beckerta z Liberce, J. Hanela z České Lípy, J. Augstena z Chrastavy i Philipa Nitsche z Liberce.

svědkem na jeho svatbě s Karolinou Schiller 14. listopadu 1871 v jítravském kostele sv. Pankráce. Senze nám dokumentaci svých děl příliš neusnadnil, protože svá díla nesignoval. Nedokážeme ani určit, zda se soustředil na náhrobní plastiku nebo zda leželo těžiště jeho prací v produkci jiných kamenických výrobků. V sepulkrálním umění se výrazně prosazuje až jeho syn Josef Senze ml., který se narodil téměř devět měsíců od svatby rodičů 22. července 1872 v Jítravě 14.42 Narozdíl od konkurenčních kameníků z okolí svého rodiště se v roce 1890 natrvalo odstěhoval do nedalekého Liberce, který nabízel větší poptávku a odbyt kamenických produktů, náhrobky nevyjímaje. V době sňatku s Emmou Seibt (17. ledna 1905), dcerou hostinského z Františkova 80, žil a pracoval v Liberci na Ruprechtické 390/1.43 Později přesídlil v téže ulici do domu č. 879/6 (s dílnou v č. 4), do sousedství konkurentů Ferdinanda Czastky (Ruprechtická 533/15) a Adolfa Řehoře (Ruprechtická 223/9).44 Snad i proto, že rodina měla pouze dvě dcery –

Senzeovi z Jítravy a Liberce Široký okruh jítravských kameníků uzavírá rodina Senze. Její kamenická tradice se začíná psát 20. září 1846, kdy se v Jítravě 105 narodil Josef Senze (též Sänze).41 Jeho otec Josef (mj. předseda místní školní rady), podobně jako zesnulý děd Anton, byl místním domkářem a tkalcem, matka Theresia pocházela z rodiny Antona Kunzeho, domkáře a nádeníka v č. p. 145. Rodina se později přestěhovala na západní okraj obce do domu č. p. 14, ležícího u císařské silnice, která tehdy Jítravou procházela. Josef se patrně vyučil u některého z místních kamenických mistrů, možná dokonce přímo u Michaela Linkeho ml. Rynoltice, gotizující náhrobek rodiny Taubmannovy, z nedalekého č. p. 11, který se stal mladému kameníkovi který vypracoval Nikolaus Linke. Foto J. Šubrtová, 2015 XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 23

4.1.2016 18:16:04

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

Bertu (*1905) a Emmu (*1906), si v dílně jako nástupce svého know-how vychovával mladé učně. Od roku 1918 zde vedl sotva čtrnáctiletého Franze Pfeifera z Lužce a od února 1921 ještě šestnáctiletého Albina Donatha z Machnína. Těžiště Senzeovy tvorby leží především ve střídmě zpracovaných obeliscích a rozměrných náhrobních kamenech z kvadratických komponentů, zhotovených v černé leštěné žule. Přesto by naší pozornosti neměla ujít odlišně pojatá pískovcová stéla řeznického mistra Franze Buchara (zemř. 1923) na hřbitově v Liberci-Růžodole. Klasicizující náhrobek autor signoval jako Josef Senze Reichenberg, zatímco častější žulové kameny pouze jako J. Senze. Na růžodolském hřbitově byly identifikovány ještě tři další jeho produkty (Passianovi z Františkova, 1915; Grussovi, 1920 a Springerovi). A na hřbitově v Ruprechticích reprezentuje jeho tvorbu rozměrný kvadratický náhrobek se syenitovou nápisovou deskou, lemovanou rámem z černé leštěné žuly, který po druhé světové válce adoptovala rodina Kučerových. V případě černého obelisku Karoliny a Josefa Hörbeových v Hodkovicích nad Mohelkou se dostal výjimečně za horizont Liberce. Předpokládaná největší přehlídka Senzeových hřbitovních prací zanikla společně s hlavním městským pohřebištěm u Budyšínské ulice. Nejucelenější soubor proto dnes nalezneme na libereckém židovském hřbitově, kde Senze v letech 1903–1923 opatřil svou jmenovkou 23 kamenů. Všechny jsou prosty výraznějších dekorativních prvků, obsahují pouze minimalistické údaje v německém, případně v hebrejském jazyce.45 Za hranicí Liberce nacházíme Senzeho tvorbu jen výjimečně (alespoň podle dochovaných signatur). Zřetelně se ukazuje, jak byly (resp. musely být) kamenické firmy v prostředí velké konkurence teritoriálně fixovány. Ve třicátých letech Senzeova tvorba ustává a 16. dubna 1943 umělec, který sice nepřišel s žádným osobitým stylem, ale přesto zanechal na zdejších hřbitovech výraznou stopu, v Liberci umírá.

Ferdinand Czastka V mnohem menší míře lze dokumentovat náhrobní kameny Senzeova staršího souseda z Ruprechtické ulice Ferdinanda Franze Czastky. Když se 2. ledna 1857 narodil v Liberci-Rochlici 1, kariéra kameníka mu nebyla 24

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 24

STUDIE

předurčena. Otec Adalbert Heinrich Czastka stejně jako děd Franz z Liberce 168/2 se živili jako barvíři, matka Rosina byla dcerou tkalce Josefa Trenklera z Liberce 15/3.46 V květnu 1882 se Czastka natrvalo usadil v Liberci, kde se o pět let později 10. června 1887 oženil s Julií Schmidt. Před sňatkem i krátce poté pracoval Czastka na adrese Ruprechtická 389/5. Svou firmu a rodinné sídlo ovšem spojil s nedalekým domem č. 533/15, kam se rodina, obdařená již dvěma syny, přemístila v srpnu 1889.47 Z Czastkových produktů mimo Liberec známe žulový obelisk rodiny Antona Mildeho (1913) na hřbitově v Druzcově, gotizující, výklenkový náhrobek rodiny Ruthovy v Hodkovicích nad Mohelkou a poškozený, vrcholového kříže zbavený kámen neprovdaných sester Anny a Justiny Hübnerových (1890 a 1891) na Rádle. Označení firmy na dvou posledně jmenovaných náhrobcích ještě nezní F. Czastka, ale Czastka u. Hoffmann Reichenberg. V době vzniku náhrobku Hübnerových byl sochař teprve třiatřicetiletý, není tedy vyloučeno, že své firemní počátky spojil s jiným, zkušenějším společníkem. Z Liberce je znám dokonce jenom jeden signovaný náhrobek ze židovského hřbitova – č. IV-20-G Fanny Oesterreicher, zesnulé v roce 1900. Czastkova tvorba podobně jako Senzeova, Elstnerova nebo Nitschova byla zdecimována likvidací hlavního libereckého pohřebiště v letech 1974–1984. Ferdinand Czastka zemřel ve svém domě 30. září 1938. Ze tří synů se kamenickému řemeslu vyučil pouze prostřední Adalbert (*19. ledna 1889), který ale už v roce 1921 v otcovském domě nežil.48 S blížícím se válečným konfliktem a po něm následujícím odsunu německého obyvatelstva lze datum Czastkovy smrti považovat i za datum konce jeho kamenické a štukatérské firmy.49

Philip Nitsch Bezesporu zajímavou osobností mezi libereckými kameníky byl Philip Nitsch (resp. Filip Nyč), který vzešel z českého prostředí, do něhož se přinejmenším občasnou produkcí do vnitrozemí, za německočeskou jazykovou hranici, vracíval. Narodil se 1. května 1845 do rodiny Bartoloměje Nyče, chalupníka v Tříči 40, a Anny, dcery sedláka Josefa Karpíška z Tříče 112. Do Liberce přišel patrně už s manželkou Barborou Hortlíkovou ze Sobotky. Nitsch platí za dalšího z libereckých kameníků, kteří své tvůrčí období spojili s Ruprechtickou

45_1903 (Kninovi, IV-18-F), 1906 (Božena Wiener, IV-17-B; Ignaz Reiter, IV-17-E), 1908 (Rudolf Reiter, IV-15-G), 1909 (Cantorovi, IV-14-B; Ferdinand Plowitz, IV14-F), 1910 (Emilie Beck, IV-22-A), 1911 (Krausovi, I-28-A), 1912 (Gutwilligovi, IV-12-K; Arthur Reimann, IV-12-N; Ferdinand Fuchs, IV-12-P), 1913 (Olga Fantl, IV-12-E), 1914 (Emanuel Resek, IV34-B; Betty Nettl, IV-34-C), 1916 (Wilhelm Steiner, IV-31-B; Rosa Fleischner, IV-32-E; Anna Nettl, IV32-G; Willigovi, IV-7-J – náhrobek zřejmě Senzem pouze upraven), 1917 (Hartsteinovi, IV-27-A; Kohnovi, IV-27-B), 1918 (Josefine Kral, IV-31-A), 1923 (Robert Fantl, I-6-A) a druhotně využitý náhrobek Markovičových z roku 1967 (III-12-B). V závorkách uvedeny lokalizační signatury náhrobků podle JAKUBEC Pavel a Petra ŠTERNOVÁ. Židovský hřbitov v Liberci. Katalog náhrobních kamenů. Turnov-Liberec: Židovská obec Liberec, 2013. 46_http://matriky. soalitomerice.cz/matriky_lite// permalink?xid=10737&scan=30. 47_SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, duplikáty, kt. 327. 48_Nejstarší syn Ferdinand (*1. června 1887) působil jako stavební technik a nejmladší Heinrich (*11. prosince 1894) se vyučil cukrářem. Sčítací operát pro dům č. 533/15 viz https://familysearch.org/pal:/ MM9.3.1/TH-1961-31687-632059?cc=1930345&wc=3ZNNZN1:226977901, 227617801, 226974303,227890401 49_Manželka Julie (*24. prosince 1860 v Liberci) zemřela 14. května 1943.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:04

STUDIE

50_Od července 1895 do srpna 1899 žila ve Vzdušné 51/18 (Luftgasse) a poté se přestěhovala do Růžodolu. SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, kt. 288. Tamtéž, duplikáty, kt. 209. 51_Další Nitschovy práce na židovském hřbitově jsou následující: 1870 (Katharina Nettel, IV-10-B; Rosalie Götz, IV-10-D), 1872 (Wilhelm Reich, IV-9-Q), 1875 (Katharina Singer, IV-9-C), 1878 (Jakob Mendl, IV8-D), 1881 (Therese Eisenschiml, IV-6-L), 1882 (Michael Diamant, IV-6-G) a anonymní torzo na pozici IV-7-G. 52_Totožná socha se nalézá ještě na náhrobku Wilhelma Mitlehnera z Maxova. Korpus náhrobního kamene je ovšem vyroben z režné žuly, nepředpokládáme tedy, že by šlo o Nitschovo dílo. Sochy andělů byly nejspíše objednány u jiného dodavatele.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 25

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

ulicí, ležící na dohled bývalé centrální liberecké nekropole. Víme jistě, že v letech 1886–1889 (možná však už dříve) žili ve zdejším domě č. 441/11 a v říjnu 1889 se přestěhovali patrně jenom na krátkou dobu do Rahmberggasse 303/2 (Rámový vršek). Poté nalézáme rodinu Philipa Nitsche až do jeho předčasné smrti 30. května 1895 v domě č. 547/10 v Pavlovické ulici, tedy stále nedaleko kamenosochaři zaplněné Ruprechtické. Ještě v červenci po Nitschově skonu se jeho vdova z domu odstěhovala.50 S nejstaršími díly Philipa Nitsche se dnes setkáme na židovském hřbitově v Liberci, kde jeho produkci reprezentuje přinejmenším třináct náhrobních kamenů z let 1869–1886. Hned na prvním, věnovaném Friedericke Reich, zesnulé 8. října 1869 (náhrobek IV-10-E), se tehdy mladý kameník předvedl plastickým reliéfem věnce z růží. O pět let později reflektoval na kameni Louise Kohnrad (IV-9-G) moderní gotizující prvky formou reliéfní stuhy s dvojicí trojlistých kružeb. Vrcholem tvorby pro židovský hřbitov jsou ovšem dva zcela rozdílně pojaté kameny. Zatímco vysoký náhrobek Eduarda Pelheima (1876, IV-8-L) dekorují dva klasicistní sloupy, vynášející fronton s nárožními akroteriemi a párem volut, z nichž vyrůstá palmeta s vegetabilním motivem, mnohem menší pomník MUDr. Carla Kohna (1886, IV-4-E) vystihuje propracovaná rollwerková kartuše kolem oválné nápisové plochy. Podobné se dochovaly ještě u náhrobků č. IV-4-H a IV-5-E, jimž ale chybí autorská signatura.51 Nejokázelejší dílo své kariéry (s tím, že nevíme, jak se realizoval na hlavním libereckém hřbitově) vytvořil Nitsch v roce 1889 pro členy rodiny Nachtmannovy v Josefově Dole. Gotizující hrobce s pěti nápisovými deskami, na nichž jsou uvedeni zesnulí z let 1868–1902, vévodí ústřední socha anděla v gynekomorfním provedení, stojící v obloukově zalomené nice. Vrcholovou římsu s bohatými gotizujícími dekoracemi nesou čtyři tordované korintské sloupy (jeden chybí). Hrobku samotnou zakrývá datovaná železná deska s masivními měděnými úchyty a celý prostor vymezuje dekorativní kovová ohrádka.52 Celé dílo je zhotoveno z pískovce, což byl společně s občasně užitým křemičitým nerostem Nitschův charakteristický materiál. Starší generace kameníků, k nimž náležel i Josef Elstner (nikoli bezvýhradně), se ještě vyhýbala ušlechtilé leštěné žule, jejíž rychlý nástup začal až v posledních dvou dekádách 19. století.

Jistě to není náhodou, že i druhé dílo, které lze označit za to nejlepší z Nitschovy tvorby, stojí na josefodolském hřbitově. Rozsáhlou nedatovanou stavbu rodin Hermannovy a Schölerovy utváří centrální rizalit s dvojicí korintských sloupů, nesoucích trojúhelný fronton s nápisem HIER WALTET FRIEDE a plastikou okřídlených přesýpacích hodin. Hrobka je obdobně jako v předchozím případě krytá železným poklopem a vymezená kovovým ohrazením. Třetí, opět nedatované dílo na hřbitově vytvořil Nitsch pro rodiny Jäckelových a Schnabelových z Antonínova a rodinu Franze Preußlera. Dvě nápisové desky, připevněné na žulové stěně vedle centrálního obelisku z křemičitého kamene, jsou výjimečně zhotoveny z tmavé leštěné žuly. Objevuje se zde i pro Nitschovu tvorbu neobvyklý verš:

Vrcholná díla Philippa Nitsche jsou k vidění krom Hodkovic nad Mohelkou především v Josefově Dole. Foto J. Šubrtová, 2014

4.1.2016 18:16:05

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

„In der Jugenblüthe abgerissen, Gingst du früh der schönen Heimath zu; Deine Engelreine Seele schwebet In der Licht gefilden ew´ger Ruh“ Ze stejné doby jako monument Nachtmannových pocházejí také hrobky rodin Klingerovy a Posseltovy v Lučanech nad Nisou53 a rodiny Josefa Peukerta v Hodkovicích nad Mohelkou (1885). Nitsch v nich nezapře své klasicistní období, nadšení pilastry a vegetabilními motivy. Do štítu lučanské hrobky vtělil okřídlenou andělskou hlavu,54 hodkovickému monumentu vévodí dva frontony s mušlovitými motivy. Dva další náhrobní kameny, které známe ze hřbitovů v Kokoníně a Rynolticích, jsou z hlediska komplexního výzkumu Nitschovy tvorby irelevantní, neboť byly adoptovány novými majiteli. Platí to přinejmenším u náhrobku Anny Mühl, manželky vrchního učitele, zesnulé v roce 1934 v Jablonném v Podještědí a pohřbené v Rynolticích. Nástavec se skleněnou nápisovou deskou odpovídá době skonu jmenované, ale se spodní částí s Nitschovou signaturou vytváří proporčně nevyvážený celek. Autentické je jistě zvolání Wir sehen uns wieder in jenem Vaterland, vtesané do podstavce. Pod náhrobním kamenem na kokonínském hřbitově odpočívají Johann a Anna Rösslerovi, zesnulí v letech 1921 a 1940, tedy dávno po Nitschově smrti. Náhrobek samotný ovšem poukazuje na typický Nitschův rukopis (klasicistní tvář, korintské sloupy). Pro úplnost nemůžeme opomenout tři náhrobní kameny, nalezené na českém jazykovém území. Dva stojí vcelku nepřekvapivě na hřbitově ve Vysokém nad Jizerou. Pod starším z konce osmdesátých let 19. století odpočívají Marie a Michal Bochovi z Vysokého nad Jizerou a rodina Schrötrova. Nitsch také v tomto případě přiznal svou oblibu v dekorativních sloupech, které vynášejí rozeklaný fronton s vegetabilní plastikou. Na vysockém hřbitově patří jeho náhrobek ke slohově nejčistším. Druhý, v mnohem purističtějším provedení, dekoruje porcelánová hlava Krista a zanikající portrétní medailon jednoho z pohřbených (Nosálovi z Tříče). Překvapením byl nález Nitschova náhrobního kamene, věnovaného manželům Riegrovým a rodině Josefa Šetřila, na městské deponii Vesecko u Turnova v roce 26

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 26

STUDIE

2009. Náhrobek, který se na skládku dostal patrně při stavbě nové obřadní síně o šest let dříve, byl poté zpětně transferován na hlavní městský hřbitov a dočasně uložen na dřevěnou paletu u paty kostelní věže (v únoru 2015 stav nezměněn). Specialitou tohoto autora je značná nejednotnost v používání vlastní signatury, vycházející jak z Nitschova postupného profesního vývoje, tak ze závislosti na jazykovém prostředí, do něhož své výrobky dodával. Shledáme se tedy s celou škálou podpisů – Ph. Nitsch, Phil. Nitsch, F. Nitsch, ale také s Nitsch´s Reichenberg, Ph. Nitsch Reichenberg nebo přechodovým Ph. Nytsch Reichenberg. V českém prostředí se podepisuje striktně jako Filip Nyč nebo F. Nyč v Liberci. Měsíc po padesátých narozeninách podlehly namáhané kameníkovy plíce pneumonii. Rozsah i široký záběr Nitschova díla jsou dodnes i přes desítky let likvidace osiřelých náhrobků a celých hřbitovních areálů stále hmatatelné. Není pochyb, že se v budoucnu podaří objevit další náhrobní kameny s jeho podpisem. Ať už na hřbitovech Frýdlantska nebo v někdejší české jazykové oblasti.

53_Uvedené osoby sice zemřely v letech 1863–1914, hrobka však byla s přihlédnutím k založení hřbitova zřízena nejdříve po smrti Josefa Klingera v roce 1885. 54_Viz též JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 24. 55_Nevěsta Martha byla o patnáct let mladší a pocházela z tehdy ještě saské Višňové. Po Elstnerově smrti se vdala za Franze Kwintuse a 24. července 1907 odjela do gruzínského Tbilisi. Pravděpodobně zde 13. července 1911 zemřela. SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, kt. 68. 56_Ani Elstner nebyl jednotný v používání své signatury. Známe hned několik jejích podob: J. Elstner, Josef Elstner Reichenberg, J. F. Elstner, J. F. Elstner Reichenberg nebo Jos. F. Elstner Reichenberg, přičemž význam písmene „F“ neznáme (v matrice jiné křestní jméno uvedeno není).

Josef F. Elstner Vrstevníkem a v oblasti Liberecka i konkurentem Filipa Nitsche byl Josef Elstner, kterého mimo jiné vystihuje obliba v kamenných (pískovcových) sochách, jimiž některé náhrobní kameny opatřoval, i široký záběr jeho firemního teritoria. Narodil se 12. dubna 1848 v Liberci 212/32 jako syn truhláře Karla Elstnera a Ludmilly Benesch z Hodek 17. Rodina nepatřila k libereckým starousedlíkům. Josefův děd z otcovy strany Ignatz Elstner byl obchodníkem a tkalcem v Křižanech 270 a jména prarodičů ze strany matky (Ignatz Benesch a Barbara Roskowetz), jakož i jejich rodiště (Hodky, Javorník) dávají tušit, že tito předci měli české kořeny. Ke sňatku se Elstner odhodlal až téměř ve čtyřiceti letech 9. listopadu 1886.55 Na základě množství dochovaných výrobků lze Josefa Elstnera označit za jednoho z nejproduktivnějších libereckých kamenosochařů.56 Nebyl umělcem jednoho slohu, je mu vlastní gotizující rukopis, neoklasicismus i bezslohové ztvárnění. Přestože nejraději tvořil v pískovci, doložena máme i díla z leštěné žuly (Augustin Hübner v Rádle, 1896) nebo světlého křemičitého kameFONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:05

STUDIE

57_ŠTERNOVÁ, Petra (ed.). Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Město Liberec. Liberec 2013, s. 42–44. ISBN 97880-87810-00-2. 58_1877 (Rosalie Weisskopf, IV-8-M), 1878 (Anna Deutsch, IV-8-A), 1879 (Adolf Strenitz, IV-7-K), 1882 (Henriette Nettel, IV-6-F), 1884 (Friedrich Samueli, IV-5-J), 1896 (Philipp Nettl, IV-1-G, s reliéfem kohenských dlaní), 1897 (Richard Steiner, IV-22-D; Theresia Weiss, IV-22-H), 1898 (Elisabeth Hlawatsch, IV-21-L; Josef Winternitz, IV-21-M), 1899 (Rudolf Popper, IV-21-F; Adolf Hlawatsch, IV-21-H), 1900 (Emil Steiner, IV-20-J). 59_1885 (Karl Weil, IV-5-F), 1898 (Adolf Fleischer, IV-21-J), 1899 (Heinrich L. Straschnow, IV-21-A). 60_Nad hrobem Beckových jsou umístěny tři totožné obelisky, prostřední ovšem není signován. 61_Ve stejném roce (1900) pořídil ještě stélu s florálními reliéfy a středovou mušlí pro Euphrosine Neustadtl (IV-20-M). Pro úplnost dodejme, že střídmě klasicizující náhrobek zhotovil ještě pro Therese Lažansky, zesnulou roku 1880 (IV-7-I). Na židovský hřbitov do Jablonce nad Nisou dodal pouze jeden prokazatelný náhrobek – světlý obelisk Mathilde Nowak (1886, č. 134). V závorce uvedena pořadová čísla, která byla náhrobkům přidělena při likvidaci hřbitova roku 1968. 62_Z prozatím nejmenovaných lokalit: Rokytnice nad Jizerou (čtyři náhrobky - Josef Schier, Josef a Julie Linkeovi, Franz Schubert, Johann Püfler), Smržovka, Hodkovice nad Mohelkou, Jablonec nad Nisou-Rýnovice, Josefův Důl, Lučany nad Nisou, Vratislavice nad Nisou, Kokonín, Chrastava, Křižany, Zdislava.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 27

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Náhrobní kámen, dekorovaný zubořezem a vynášející kamenný kříž vytvářel často Josef F. Elstner (Rokytnice nad Jizerou). Foto P. Jakubec, 2014

Hned na svém nejstarším náhrobku židovského pohřebiště Elstner prokázal zvládnuté řemeslo bohatou klasicistní hlavicí s párem volut, z jejichž středu vyrůstá palmeta s vegetabilním ornamentem (Moritz Oesterreicher, 1873, IV-9-J). V následujících dvou letech dodal na hřbitov dva gotizující náhrobky (Louise Winternitz, 1874, IV-9-E a Anna Spitz, 1875, IV-9-A), z nichž propracovanějším dojmem působí zejména mladší, s nápisovou plochou ve formě dvoulaločného okna se slepým prutem, doplněnou reliéfem čtyřlistové kružby a završenou hlavicí se zubořezem. Koncem sedmdesátých let Elstner gotiku opustil a naplno se vrhl do tvorby klasicizujících děl, což v roce 1876 demonstroval kvadratickou stélou pro Philippa Schicka (IV-8-Q), podtrženou párem sloupů s listovými hlavicemi a zakončenou obloukovým frontonem. Celé dílo pak na žádost pozůstalých opatřil rozsáhlou hebrejskou eulogií a reliéfem levitské konvice. Motiv klasicizujícího frontonu s nárožními akroteriemi poprvé na židovském hřbitově použil na náhrobku Anny Rosenbaum z roku 1877 (IV-8-G). V závěru své tvorby a života se přizpůsobil moderním trendům a přiklonil se k černé leštěné žule. Prvně se takto realizoval v obelisku pro MUDr. Michaela Altara (1895, IV-1-J) a o tři roky později dodáním dvou podobných, ale vyšších kamenů pro Bernharda a Carla Beckovy (IV-22-A).60 Se židovským hřbitovem v Liberci se Elstner rozloučil symbolicky největším dílem – obeliskem pro Eduarda Neumanna (1900, IV-20-B) s rozsáhlou německou eulogií:61

ne. Elstner neodmítal zakázky na strohé náhrobky bez dekorativních prvků, ale nezalekl se ani složitě komponovaných monumentů, které mu vydobyly zasloužené místo mezi hrstkou autorů, jejichž práce byly lapidárně uchovány na jinak rozchváceném libereckém hřbitově na Budyšínské. Jedná se o pozůstatek náhrobku Rosy Vergeblich rinnen meine Thränen Tobisch pravděpodobně z roku 1887 v podobě ženské es weckt die Klage-Geliebter sochy s kamennou urnou, posazené na plintu s ElstneroDich nicht auf! vou signaturou, bezhlavé torzo sochy Melancholie z náKein Denkmal kann bezeugen hrobku Karla a Karoline Jakschových a náhrobek rodiny welch edles bieders Herz hier ruht. Leopolda Ullricha v podobě výklenkové kapličky, v níž Kann nicht bezeugen welche Liebe stávala socha žehnajícího Krista.57 Verehrung und Dankbarkeit für V současnosti nalezneme nejucelenější soubor ElstneDich lebt in Herzen derer rových prací na židovském hřbitově v Liberci. Jedná se denen Du alles warst! o 27 kamenů nejrůznější kvality a řemeslné úrovně z let 1873–1900, mezi nimiž početně dominují erozí často Zakázky pro katolické hřbitovy si mohl Elstner dovopoškozené pískovcové obelisky se strohými texty nebo lit zpracovat v mnohem rozmanitější podobě. Náhrobky obdobně zpracované náhrobky z bílého křemičitého ne- z jeho dílny nalezneme rozesety po celé někdejší germarostu,58 výjimečně z černého granitu.59 nofonní části Liberecka a Jablonecka.62 Připomenout si 27

4.1.2016 18:16:05

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

STUDIE

Z dalších Elstnerových prací uveďme již jen anotačně zubořezem opatřený náhrobek s litinovým krucifixem pro tři smržovské duchovní P. Josefa Hübnera, P. Ignatze Knoblocha a P. Augustina Neumanna. Stejné monumenty, ovšem s kamennými kříži, vypracoval pro rodinu Josefa Schiera v Rokytnici nad Jizerou, neznámého zesnulého v Rádle a pro rodinu Elstnerových z Křižan č. p. 22. Josefa Elstnera bychom v době jeho činnosti zastihli ve Frýdlantské ulici 219/32. Dům vlastnil na polovinu patrně se svým bratrem Eduardem, ale po kameníkově smrti 30. května 1901 se jeho výhradní vlastnicí stala vdova Martha.63 Zda k tomuto domu náležela i kamenická dílna, je prozatím předmětem dalšího zkoumání. S Elstnerovým úmrtím ale jeho firma zaniká a později žijí v domě ve Frýdlantské ulici jen cizí rodiny.

Josef F. Elstner byl „otcem“ dvou typů postav. Vestálku s věncem dodal mimo jiné na hrobku rodiny Kittelovy do Kokonína. Foto Z. Jakubcová, 2014

zaslouží zejména jeho sochařská produkce, prezentující se sochami dvojího druhu. V prvém případě se jedná o plačku s vavřínovým věncem v ruce, oděnou do dlouhého nařaseného šatu, jíž obdařil hrobky Franze Josefa (zemř. 1882) a Marie (zemř. 1902) Kittelových v Kokoníně a Johana Riegra v Josefově Dole (zemř. 1895). Zatímco v Kokoníně sochu umístil do dominantní niky uprostřed cihlového omítnutého monumentu, v Josefově Dole jde o klasicizující dílo s frontonem podpíraným párem korintských sloupů, s nápisem FRIEDE SEINER ASCHE v kladí a sochou stojící pod ním. Boční křídla v místech, kde bývají nápisové desky, opatřil reliéfy kytic růží. Druhým typem sochy je Melancholie, ženská andělská postava s palmovou ratolestí, opírající se o pilíř s křížem, na němž je nasazen vavřínový věnec. Oba doložené případy se ovšem nenalézají v dobré kondici. Náhrobek rodiny Franze Hausera ve Vratislavicích nad Nisou (zemř. 1888) podléhá erozivním procesům, a nebude-li v nejbližší době ošetřen, hrozí zánikem. A takřka totožný pomník rodiny Pietschovy ve Zdislavě má poškozený kříž a je ohrožen lišejníky. 28

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 28

63_SOkA Liberec, AM Liberec, Evidence obyvatel 1900–1938, kt. 68.

Huyerovi ze Smržovky a Tanvaldu Počátky kamenického pokolení Huyerů na Smržovce můžeme spojovat se jménem Andrease Huyera z č. p. 308. V rodném domě, podobně jako jeho otec Franz, sedlačil a hospodářství neopouštěl ani po sňatku s Rosinou Fischer z Tanvaldu 70. Ke změně živnosti muselo u Andrease dojít nejdříve během čtyřicátých let 19. století, neboť v matričních zápisech svých synů je stále uváděn jako Bauer. Zemřel 15. prosince 1863 v domě, v němž strávil celý život, ve věku 68 let. Tehdy jej písař častoval termínem Steinmetzer. Příčinou úmrtí byla opět nemoc kameníků - tuberkulóza plic. Nejméně tři synové v otcem započaté dráze kameníka pokračovali. Klemens (*5. září 1835) i Vinzenz Huyerové (7. listopadu 1839 – 1888) působili stále v domě č. p. 308 (Vinzenz zde i zemřel), třetí bratr Josef Huyer se ale přestěhoval do domku č. p. 543 v Dolní Smržovce, který dodnes stráží dva vysoké žulové pilíře. Jak velké procento jeho kamenické práce zaujímaly zakázky na výrobu náhrobních kamenů, už dnes, bez dochované firemní registratury, nezjistíme. Dohledán byl pouze jeden náhrobek s jeho podpisem Jos. Hoyer(sic!) in Morchenstern, stojící na hřbitově v Polubném. Rozměrnou granitovou stélu pro rodinu Josefa Fischera z Dolního Polubného opatřil trojúhelným frontonem s nárožními akroteriemi, nástavcem pro vrcholový kříž a bronzovým odlitkem věnce s padlou pochodní a ratolestí. FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:06

STUDIE

64_Huyerovy lomy na Pustině a Černostudničním hřebeni zásobovaly kamenickými produkty a opracovanými žulovými bloky nejenom místní region, ale po vzniku ČSR také zákazníky v Německu, Maďarsku nebo Bulharsku. NOVÝ P., J. LUBAS a Z. ČERNÝ. Historie a současnost podnikání na Jablonecku, Tanvaldsku a Železnobrodsku. Žehušice 2007, s. 111. ISBN 97880-86699-49-3. 65_Výjimečně se na starších granitových obeliscích (Smržovka, Jablonec nad Nisou) setkáme se signaturou J. Huyer Morchenstern (Hof.). Termínem Hof se označoval historický střed města, nevíme tedy, který z kameníků, zda Josef nebo Johann Huyer, kteří však působili v Dolní Smržovce, tento podpis používali. Kolektiv. Smržovka. Pohledy do historie dávné i nedávné. Roman Karpaš RK, 2010, s. 10. ISBN 978-8087100-13-4. 66_Např. na hrobce rodiny Johanna Predigera ve Smržovce se dochoval nápis z bronzových liter UNSERE TAGE SIND WIE EIN SCHATTEN AUF ERDEN UND ES IST KEIN BLEIBEN. 67_JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 23. 68_Podobně na zaniklém židovském hřbitově v Jablonci nad Nisou, kde Johann Huyer signoval pouze volutami dekorovaný náhrobní kámen manželů Julia a Rosy Wollnerových (č. 306).

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 29

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Hrobka kamenického mistra Johanna Huyera a jeho rodiny na Smržovce. Foto P. Jakubec, 2015

Ve středu 8. června 1859 povila Josefu Huyerovi jeho manželka Anna z rodiny Josefa Maye z Nové Vsi nad Nisou 19 syna Johanna Huyera, jehož rozsáhlé dílo se do budoucna mělo stát vlajkovou lodí celého klanu. Huyerova firma Bau- u. Monumentalarbeiten in Marmor, Granit, Syenit etc. Johann Huyer Unter Morchenstern, založená zřejmě již jeho otcem v roce 1860, dosáhla úspěchů jako jeden z největších producentů náhrobních kamenů na Jablonecku a v oblasti Tanvaldu a Smržovky bezesporu největší. Kamenictví fungovalo ve dvou provozech v Dolní Smržovce (č. p. 906) a v Horním Tanvaldu a zaměstnávalo až na šest desítek osob.64 To se odráží i v signaturách na náhrobcích, znějících buď Joh. Huyer U. Morchenstern, nebo Joh. Huyer Ob.-Tannwald (případně Joh. Huyer Obertannwald), vyvedených nejčastěji na malých skleněných destičkách na nárožích monumentů.65 Huyerovu tvorbu charakterizují velkorysé rodinné hrobky budované z masivních kvádrů ze světlé žuly, doplněných komponenty z jiných materiálů (leštěná černá žula, sklo), případně kovovými dekoracemi (ohrádky, odlitky, kovové nápisy).66 Taková díla byla dokumentována na hřbitovech v Jabloneckých Pasekách (Feixovi a Richterovi), v Desné (rodiny Hermanna Scholze, Leopolda Riedla, Lüthiových nebo továrníka Antona Johna), v Nové Vsi nad Nisou a samozřejmě také na Smržovce

(rodina Johanna Predigera). Mezi největší Huyerovy počiny patří hrobka rodiny Breitovy v Lučanech nad Nisou, jejímž ústředním motivem je socha Krista podle vzoru Bertela Thorvaldsena.67 Huyerův tanvaldský provoz se naopak soustředil na náhrobní kameny z černé leštěné žuly, jaké známe například z Polubného nebo z Rokytnice nad Jizerou. Za pozornost stojí náhrobek polubenského lékárníka Mr. Friedricha Sachse (1852–1911) a jeho choti Antonie (1850–1922) s granitovým vrcholovým křížem s geometrickými ornamenty nebo obelisk rodiny zdejšího starosty Johanna Neumanna (1839–1911) s kovovou ohrádkou s vegetabilními motivy a makovicemi. Naopak obelisk rodiny Josefa Schröttra (1844–1924) v Rokytnici nad Jizerou je prost veškerých dekorativních prvků s výjimkou reliéfního kříže. Do širšího regionu se Huyerova tvorba nedostává. Zdá se dokonce, že největší nekropole regionu, městský hřbitov v Jablonci nad Nisou, byla tomuto kameníkovi takřka zapovězena (dohledána pouze jediná signatura).68 Když 19. září 1925 Johann Huyer umírá, zanechává za sebou prosperující firmu, která neměla ve svém oboru na Tanvaldsku konkurenci. Byl pohřben do rodinné hrobky ke svým osmi dětem a o sedm let později sem žijící potomci uložili i jeho manželku Marii. Černou leštěnou desku s nápisem Familie Johann Huyer zakončuje mot29

4.1.2016 18:16:06

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

to Trennung ist unser Los, Wiederseh´n uns´re Hoffnung. Klasicizující hrobka z místní světlé žuly je provedena v oblíbeném chladném nordickém pojetí. Boční křídla utvářejí dva páry pilastrů, vymezujících další nápisové plochy. Zatímco pravá je prázdná, levá nese verš Dein sind wir Gott von Ewigkeit, in Deiner Hand steht unsere Zeit. Nástupci, kteří převzali Huyerovu firmu, ji dokázali provozovat až do roku 1945. Rodinu dodnes připomíná citlivě zrekonstruovaná vila č. p. 880 na Hlavní ulici, kterou pro Johanna Huyera postavila v roce 1899 místní stavební firma Josefa Appelta.69 Pro úplnost dodejme, že ve Smržovce a v Tanvaldu působili ještě další kameníci Huyerové, více či méně příbuzensky spjatí s rodinou Johanna Huyera. Jmenujme kupříkladu Theodora Huyera ze Smržovky č. p. 308 (zemř. 1894), Josefa Huyera z Tanvaldu č. p. 96 (zemř. 5. května 1873 v 50 letech na zápal plic) nebo konečně Emanuela Huyera ze Smržovky č. p. 74 (zemř. 1885), který vypracoval žulový náhrobek s vrcholovým křížem pro rodinu Antona Herzoga do Rokytnice nad Jizerou.

Anton Thorsch z Jablonce nad Nisou Na hřbitovech Jablonce nad Nisou a jeho blízkého okolí upoutá naši pozornost nejčastěji signatura A. Thorsch. Patří Antonu Thorschovi, narozenému 13. června 1866 v Sedlejovicích jako Antonín Thoř. Jeho otec Josef, bednářský mistr původem ze Třtí, zde žil v č. p. 24 s manželkou Kateřinou jako podnájemník u knížecího rohanského hajného Josefa Dostrašila. V roce 1888 se Antonín oženil v Nové Pace s tamější rodačkou Julií Šimkovou, s níž se společně o pět let později usadili v Jablonci nad Nisou. Z kamenosochařské dílny v Krankenhausgasse 74/1 (někdy se též uvádí Reichsstrasse 38, ale jde o tentýž dům) proudily náhrobní kameny nejenom na zdejší hřbitov, ale také do Kokonína, Proseče nad Nisou, Rychnova u Jablonce n. N. a v hojné míře také na jablonecký židovský hřbitov. Stejnému řemeslu se vyučili také Antonovi synové Josef (*22. ledna 1895) a Franz (*11. dubna 1899), kteří v meziválečných letech působili v Mozartgasse 1679/37 (dnes Smetanova ulice) a v Lučanech nad Nisou. Oba bratři se ale nakonec sešli v novém domě č. p. 222/3 na hranici Rýnovic a Jablonce (Franz od roku 1927, Josef o šest let později).70 Pokud v této době převzali po starém otci rodinnou 30

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 30

STUDIE

firmu a produkovali dále náhrobní kameny, nesignovali je buď vůbec, nebo používali z reprezentativních a reklamních důvodů otcovu signaturu A. Thorsch.71 Thorschova produkce zahrnovala široké spektrum tvarů a materiálů. Nechybějí jednoduché obelisky z tmavé leštěné žuly, jaké známe například u rodin Engelberta Wagnera v Proseči nad Nisou, Emila Berndta v Jablonci nad Nisou (1908), Franze Klamta v Janově nad Nisou nebo Julia Bendela v Nové Vsi nad Nisou, střídmě klasicizující náhrobek ze světlého křemičitého nerostu (rodina Franze Bradlera v Rokytnici nad Jizerou) ani kvadratická stéla s vegetabilními podélnými pásy a geometrickými ornamenty, opatřená plastickým medailonem Kristovy hlavy (hostinští Franz Löffler a Johann Friedrich v Polubném, 1914) či rozsáhlejší hrobka rodiny Josefa Wilde v Hodkovicích nad Mohelkou. Pro Thorschovu firmu neotřele působí náhrobek rodiny Kelchovy (1902) se sochou plačky s vavřínovým věncem, opřenou o torzo sloupu. Firma se nebála ani velkorysejších děl z moderní železobetonové armatury, které však všeobecně pouhých 80 let od svého vzniku podléhají zkáze a erozivnímu rozpadu (společná hrobka Karla Massopusta a vrchního učitele Emila Preisslera v Rychnově u Jablonce nad Nisou). Rozsáhlá přehlídka Thorschovy tvorby byla zastoupena na jabloneckém židovském hřbitově, jehož zbytečná likvidace v letech 1968–1980 zůstane navždy zapsána do černé knihy historie města. Thorschovu značku zde neslo třináct kamenů z let 1905–1925, ale drtivou většinu z nich představovaly černé granitové obelisky.72 Výjimkou byl náhrobek Josefa Hahna (č. 25, 1911) s masivními žulovými pilíři, vynášejícími trojúhelný fronton se stylizovanými reliéfy růžových květů, jaké ve své nabídce využíval i rožanský kamenosochař Laske (viz níže). Kámen podle soupisu z července 1968 odkoupily za 107 Kčs jablonecké komunální služby.73

69_Kolektiv. Smržovka. Pohledy do historie dávné i nedávné. Roman Karpaš RK, 2010, s. 105. ISBN 978-80-87100-13-4. 70_Rodiče Anton a Julie žili v rodinném domě v Korngasse 2295/6 (dnes Žitná ulice). 71_Prostřední z bratrů, Julius Thorsch (*5. října 1897) pracoval jako architekt a stavitel a po sňatku v roce 1935 se usadil ve Vilové ulici č. p. 1600/2. 72_1905 (Berta Schallheim – č. 53, Cäcilie Neumann – č. 55), 1910 (Eisig Leib Kapralik – č. 30, Julius Singer – č. 32, Julius Kahn – č. 34, Emilie Duschinsky – č. 35, Alois Fischer – č. 37, Therese a Markus Zellerovi – č. 242), 1911 (Marcus Schallheim – č. 19; Lippmann Jacobsen – č. 22), 1921 (Ludwig a Regina Podwinetzovi – č. 156), 1925 (Jakob Duschinsky – č. 305). 73_SOkA Jablonec nad Nisou, Likvidace hřbitova ŽNO Vysoká ulice v Jablonci nad Nisou. Projektová a rozpočtová dokumentace, 1962–1968. 74_Srv. JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 2.

Přespolní producenti se širším dosahem Do podoby německých hřbitovů v severních Čechách na přelomu 19. a 20. století výraznou měrou zasáhla trojice firem – Josef Seiche z Teplic, Victor Schleicher a posléze Wilhelm Spölgen ze Šluknova a Franz Laske z Rožan (něm. Rosenhain). O všech bylo pojednáno již v předchozím příspěvku.74 Jelikož se nedochovaly firemní registratury a dosud nemohl být zhotoven souborný FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:07

STUDIE

75_NĚMEC, Jan. Obrázky, cit. v pozn. 20, s. 112. 76_Další náhrobky se signaturou W. Spölgen Schluckenau se dochovaly v Hodkovicích nad Mohelkou, Jablonném v Podještědí, Kokoníně, Křižanech, LiberciRůžodole, Liberci-Ruprechticích, Nové Vsi nad Nisou, v Osečné, na Rádle, v Rokytnici n. J. (kromě jmenovitě určených lze za dílo firmy považovat i okázalou hrobku rodiny Palme-Stumpe), Rynolticích, na Smržovce, ve Vrkoslavicích, ale i v Arnultovicích nebo Doksech (klasicizující náhrobek rodiny Schwarzovy se sochou anděla s padlou pochodní, na nějž Spölgen vypracoval patrně jen nápisovou desku). 77_NĚMEC, Jan. Těžba a zpracování surovin, cit. v pozn. 20, s. 116. 78_Jiný Laskeho monument stojí např. v Hejnicích (rodina Josefa Franze Scholze). 79_JAKUBCOVÁ Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 2, s. 25–27.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Odcházející poutník se v díle Josefa Seicheho z Teplic objevil na Jablonecku a Liberecku hned několikrát. V mimořádně zachovalé podobě je dosud přítomen v Rokytnici nad Jizerou. Foto P. Jakubec, 2014

katalog děl jmenovaných společností, dochází neustále k nálezům dalších, neznámých prací. Otec šluknovského kamenoprůmyslu, berlínský podnikatel Viktor Schleicher, buduje svou brusírnu v č. p. 561 nedaleko nádraží roku 1881 a hned od počátku produkuje bez zaváhání sepulkrální architekturu nejvyšší kvality. Naší pozornosti dosud unikala hrobka Josefa, Agnes (zemř. 1881) a Alberta (zemř. 1886) Friedrichových v Polubném. Ústřední obelisk z černé leštěné žuly umocňuje porcelánový medailon s reliéfem modlícího se anděla, vyvážený na spodní straně autorskou signaturou v ozdobném rámu. Na bočních křídlech z granitových desek, uzavřených pilíři s reliéfy palmet, jsou zavěšeny syenitové nápisové desky, hrob zakrývá masivní kamenná krycí deska s kovovými uchy a celý prostor obíhá dekorativní ohrádka. Dva dochované náhrobní kameny v Rokytnici nad Jizerou jsou naopak o poznání skromnější. Náhrobku rodiny Ernsta Göldnera dominuje černý kamenný kříž s ligaturou PAX a podstavec nese reliéfy makovic a palmet, dvojjazyčný obelisk rodiny Škodovy z Rezku je i přes svou monumentálnost zcela prostý. XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 31

Schleicherův zeť Wilhelm Spölgen st. (1855–1899) a později i jeho synové Johann a Wilhelm ml. dokázali po převzetí firmy expandovat do celých severních Čech. Zvětšili firmu o brusírenské haly a řezárnu s parním strojem.75 Výrobky firmy zahrnovaly náhrobky všech tvarů – od nástěnných nápisových tabulí, přes stély, deskové náhrobky a černé obelisky až k propracovaným dílům, jako jsou hrobky rodiny Zimmermannovy v Josefově Dole (1904) nebo Gewisovy a Schierovy s plechovou sochou sedící plačky na hřbitově v Jablonci nad Nisou. Právě zde a na židovském hřbitově v Liberci nalezneme nejrozsáhlejší plejádu Spölgenových prací ve zkoumané oblasti.76 V roce 1935 se firma pod tlakem ekonomické krize stala součástí koncernu Botzen GmbH, později Vereinigte Steinwerke BASYGRA GmbH a po roce 1945 byla znárodněna pod hlavičkou Severočeského průmyslu kamene n. p. Podobný osud měla mladší, konkurenční firma Granit & Syenit Werke F. Laske Rosenhain. Založena byla sice již roku 1877, podnik v Rožanech však vznikl až o devět let později. Laskeho firma byla tvrdým konkurentem, zaměstnávajícím až 250 osob. Součástí SYGRY se stala v roce 1937.77 Narozdíl od Spölgena je Laskeho produkce v regionu značně omezená. Na židovském hřbitově v Liberci ji prezentuje anonymní klasicizující hrobka s odcizenými kovovými nápisy (I-7-A), v Janově nad Nisou společná hrobka rodin Franze Pfeifera a Josefa Tischera, na Dlouhém Mostě hrobka rodiny Dr. Arthura Fiechtla a konečně v Jabloneckých Pasekách hrobka rodiny Adolfa Königa se sochou plačky. Pro kamenné sloupky spojující (odcizený) kovový plot využila Laskeho firma stejný motiv růžových květů, jakým opatřil Spölgen Schierovu hrobku v Jablonci n. N.78 Nepochybně nejvýznamnějším autorem severočeské sepulkrální plastiky této doby byl Josef Seiche. O jeho teplické firmě i nástupcích jsme dostatečně pojednali v minulosti, během roku 2015 byly ovšem identifikovány další tři kusy z jeho produkce.79 Předně je to neudržovaná, leč bez vážnějších poškození dochovaná hrobka rodiny Roberta Feixe z Tanvaldu na hřbitově v Šumburku nad Desnou. Vcelku fádní ústřední obelisk doplňují dva vysoké pískovcové pilíře, zakončené hlavicemi s reliéfy motýlů, a boční křídla s bílými nápisovými deskami, nad nimiž jsou vytvořeny obdélné niky pro dekorativní 31

4.1.2016 18:16:07

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

kované větvoví. Kovovou ohrádku k hrobu dodal Josef Rössler z Příchovic. Výmluvná je také hrobka hraběcího clam-gallasovského revírníka Wenzela Jäckela v Desné (1899) s korintskými sloupy a centrálním křížem. Další dvě Seicheho díla, náhrobek s kamenným křížem pro rodinu Augusta Fischera v Rokytnici nad Jizerou a vysoká stéla pro krejčovského mistra Josefa Bergmanna v Polubném (vytvořená navíc v jemnozrnném šedivém kameni), nijak nevystupují z řadové hřbitovní produkce.80

Nadregionální autoři hřbitovní plastiky

STUDIE

Druhou desku vypracoval pro svého bratra, učitele Eduarda Möldnera (1823–1850), a opatřil ji závěrečnou sentencí Gewidmet von der dein klaren Mutter und Geschwister.84 Odlišný náhrobek v pseudorománském duchu zhotovil pro rodinu Wenzela Nehmanna do Hodkovic nad Mohelkou. Pokud jde o autory moderny, dokumentujeme dvě vynikající díla z rýsovacího prkna jabloneckého rodáka, architekta Josefa Zascheho (1871–1957), a to hrobku rodiny Romana Posselta v čestné ústřední uličce městského hřbitova v Jablonci nad Nisou a hrobku Carla a Pauly Neumannových na židovském hřbitově v Liberci (I-33-A), zhotovenou podle Zascheho návrhu šluknovskou firmou Spölgen v roce 1918. Jedná se nepochybně o nejvýznamnější architektonický počin tohoto pohřebiště.

K potvrzení vysoké prestiže místních elit sloužila nejenom monumentální sepulkrální díla v podobě rodinných mauzoleí, ale i zvučná jména sochařů a architektů, s jejichž pracemi se setkáme v mnohem širším geografickém měřítku. Na prvním místě je nezbytné jmenovat pražského so- Další autoři chaře Josefa Maxe (1804–1855), jehož sepulkrální tvor- Představený výběr zahrnuje zpravidla nejčastěji zastouba byla v Libereckém kraji doložena již na třech místech. pené regionální a přespolní autory, případně vynikající Zejména je to zdevastované torzo libereckého hřbitova u Budyšínské ulice, kde můžeme Maxovi připsat sedm děl, a dva náhrobky rodiny Spietschkových na novém hřbitově v Hodkovicích nad Mohelkou.81 Méně známá je socha sedícího anděla na náhrobku Ludwiga Schmitta (1791–1868) v Českém Dubu, signovaná sice Josefem Maxem, ale osazená patrně až jeho žáky.82 K Maxovým současníkům patřil další pražský, respektive karlínský sochař Karel Möldner (27. ledna 1825 – 15. ledna 1902).83 Množstvím děl a jejich ztvárněním šlo nepochybně o osobnost menšího významu, dosud však nebylo dostatečně známo, že šlo o rodáka z Vratislavic nad Nisou. Právě na zdejším starém hřbitově se dochovaly dvě náhrobní desky z jeho dílny, vsazené do zdi kostela. Obě mají bohatě zdobené orámování a nápisy v dekorativní humanistické minuskule. Mladší z desek, věnovaná Amalii Ginzkey (1830–1855), doplňuje krátký verš:

80_Další díla sice nenesou Seicheho signaturu, ale rukopis je natolik výmluvný, že lze uvažovat přinejmenším o inspiraci jeho tvorbou – např. obnovená hrobka Seidemannových s alegorií Víry v Chotyni. 81_ŠTERNOVÁ, Petra, cit. v pozn. 57, s. 37–41. ŠTERNOVÁ, Petra (ed.). Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. A-Le. Liberec 2010, s. 149. ISBN 978-80903934-2-4. 82_Znám je také monument pro Johanna Carla Emanuela Römische na lesním hřbitově na Malé Skále, zhotovený (nebo dokončený) sochařovým synem Emanuelem Maxem v roce 1855. Více viz HNOJIL, Adam. Josef Max. Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách. Praha 2008. ISBN 97880902568-1-1. 83_http://amp.bach.cz/ pragapublica/permalink. 84_Svůj sochařský um předvedl především na Olšanských hřbitovech v Praze (za mnohé např. náhrobky rodin Řebičkovy, Ullrichovy, Hoschnovy). O Möldnerově tvorbě viz též Obnovené sochy v parku. In: Zručské noviny 22, 2012, č. 9, s. 1; http://www.hrbitovy-adopce. cz/adoptovane-hroby/76zimmermannovy-deti.html (30. 8. 2015).

In des Grabes dunkler Stille Ruht der besten Gattin Hülle, Bis der letzte Tag erscheint, Der sie ewig mit mir vereint. Z několika identifikovaných děl Franze Laskeho ve zkoumané oblasti vyčnívá hrobka rodiny Königovy v Jabloneckých Pasekách s bílou postavou plačky. Foto Z. Jakubcová, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 32

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:07

STUDIE

85_Zvláštní skupinou jsou kameníci, tvořící výhradně (nebo převážně) pro židovskou klientelu: Ed. Radnitz a jeho následovníci z Prahy na libereckém i jabloneckém židovském hřbitově, M. Lucka z Prahy (Jablonec n. N.), M. Freund z Nového Bydžova (Liberec), Jakub Friedenthal z Brna (Liberec), Samuel Spira z Kolína (Liberec) nebo některý z rozvětveného kamenického rodu Mahlerů ze Světlé nad Sázavou, kteří již byli v regionální literatuře zohledněni.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

osobnosti sepulkrální plastiky. Terénní prospekce bezmála všech německých hřbitovů Jablonecka a Liberecka ovšem přinesla mnohá jména dalších kamenických mistrů, kteří se zde realizovali. Podchycení jejich tvorby a profesních osudů může být součástí dalšího výzkumu v budoucnosti. Jedná se o tato jména a lokality: J. Augsten z Chrastavy (Nová Ves u Chrastavy, Rynoltice), Heinrich Beckert z Liberce (Hodkovice nad Mohelkou, Liberec – židovský hřbitov, Rynoltice a mj. autor sochy plačky na náhrobku Johanna Franze Römische na starém hřbitově v Krásné), F. J. Belik z Liberce (Liberec – židovský hřbitov, Stráž n. N.), Josef Beran z Liberce (Liberec – židovský hřbitov), A. Burde, resp. Gerhart-Burde z Chrastavy (Bílý Kostel n. N. – oba hřbitovy, Hodkovice nad Mohelkou, Chrastava, Liberec-Ruprechtice, Rynoltice, Václavice), Salvatore Figara z Rychnova u Jablonce n. N. (Rychnov u Jablonce n. N.), W. Fischer z Polubného (Desná, Polubný, Rokyt-

Podobná díla jako Kunze nebo Linke produkoval také chrastavský kameník Anton Burde (Bílý Kostel nad Nisou). Foto P. Jakubec, 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 33

nice n. J., Smržovka), Anton Friehs z Josefova Dolu (Josefův Důl), Franz Habel Zementwaren z Jablonce n. N. (Hodkovice n. M.), J. Hanel z České Lípy (Rynoltice), Ed. Hauser z Vídně (Hodkovice n. M., Rokytnice n. J.), Karl Hesche z Chrastavy (Bílý Kostel n. N. – starý hřbitov), Hiebel (Liberec – židovský hřbitov), J. Hoffmann (Liberec – židovský hřbitov), Holas ze Svijan-Podolí (Hodkovice n. M.–náhrobek pro německou rodinu), Wilhelm Horn z Liberce, Ehrlichstrasse 19 (Chrastava, Jablonec n. N. – městský a židovský hřbitov, Liberec-Radčice, Pulečný), Franz Hub z Jablonce nad Nisou, Friedhofstrasse 14 (Jablonec n. N. – městský hřbitov a urnový háj), K. Hübel z Jablonce nad Nisou (Jablonec n. N. – městský hřbitov a urnový háj, Milíře), Augustin Hübner z Liberce-Nových Pavlovic a Adolf Hübner z Liberce-Rochlice (Proseč n. N., Rokytnice n. J.), J. Hynek z Hrádku nad Nisou (Jablonec n. N.), Wilhelm Kirschner z Křižan (Janovice v P.), R. König (Jablonec n. N.), Josef Lammel z Jablonce nad Nisou (Jablonec n. N. – městský a židovský hřbitov, Janov n. N., Rádlo), C. Mann z Pozorky u Teplic (Petrovice), A. Möller z Varnsdorfu (Osečná), J. Möller z Fukova (Osečná), W. Möller z Fukova (Polubný, Rádlo), Möller z Rynoltic (Liberec-Ostašov, Rynoltice), W. Motz z České Lípy (Jablonné v P., Osečná), R. Müller z Trutnova (Rokytnice n. J.), W. Pacholick (Rokytnice n. J.), Anton Rasche z Markvartic (Jablonné v P.), Adolf Rehor / Řehoř z Liberce (Donín, Jítrava, Liberec – židovský hřbitov, Rádlo), Ewald Seidel z Chrastavy (Chrastava, Nová Ves u Chrastavy, Stráž n. N.), Gustav Schadt z Horního Tanvaldu (Jiřetín pod Bukovou, Josefův Důl), Josef Sluka z Českého Dubu (Janův Důl, Osečná, případně hřbitovy v české jazykové oblasti), Terany z Liberce, Leipzigerplatz 5 (Liberec-Radčice), Gustav Ullrich z Dolní Branné (Rokytnice n. J.), J. Wagner ze Dvora Králové nad Labem (Vítkovice), F. Werner z Liberce (Janov n. N., Mníšek), Willy Wolf z Liberce, Sprunggasse 13 (Nová Ves u Chrastavy), Josef Zaipelt ze Žamberka (Rokytnice n. J.) a J. Zeipelt z Trutnova (Rokytnice n. J.).85 Několik jmen kameníků známe přímo z nápisů na náhrobních kamenech. Jejich produkce, ať už se týkala profánních a užitkových staveb a předmětů, anebo zahrnovala dokonce sepulkrální plastiku, nám ovšem uniká. Jedná se o kameníka Antona Hübla (zemř. 12. dubna 33

4.1.2016 18:16:08

Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Pomníky lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století.

1939 ve věku 92 let), pohřbeného v Milířích, nikoli zřejmě náhodou pod náhrobním kamenem z dílny Karla Hübla, Augustina Schwarzbacha (1831–1902) v Proseči nad Nisou a Wenzela Maschkeho, kamenického mistra (1859–1922), uloženého na hřbitově na Rádle (náhrobek od J. Möllera z Fukova).

Závěr86 Ve svém příspěvku jsme představily osudy a tvorbu několika vybraných kamenosochařských rodů a jednotlivců, působících v oblasti Liberecka a Jablonecka od první poloviny 19. století do druhé světové války se zřetelem na výrobu náhrobních kamenů a hrobek. Cílem projektu bylo zhodnocení jejich práce a komparace dochovaných souborů

STUDIE

s dalšími autory, kteří svá díla na hřbitovy ve zvoleném regionu dodávali. Ukázalo se, že za mnohými kameníky stojí nejenom léta praxe, ale i rodinná tradice jako například u rodiny Kunzeových z Jítravy, kde se kamenictví věnovaly čtyři po sobě jdoucí generace. Zásluhou jítravských kameníků, mezi nimiž nemohou chybět jména jako Linkeovi nebo Senzeovi, vzniká v oblasti Jablonného v Podještědí a Hrádecka nezaměnitelný typ náhrobní stély, kterou charakterizují vtesané nebo malované verše a opakující se reliéfy několika typů andělských postav. Na opačné straně zkoumaného regionu, v okolí Smržovky a Tanvaldu, vykrystalizoval mimo jiné i zásluhou jiného druhu dostupného materiálu monumentální, severský typ náhrobního kamene, chudší na dekorativní prvky a doplňky.

86_Na závěr autorky děkují za pomoc při dohledávání genealogie vybraných regionálních producentů Mgr. Pavlu Jakubcovi, Mgr. Marii Míčové a Mgr. Jakubovi Feigemu.

Autor unikátní, secesně pojaté hrobky rodiny Wagnerovy v Proseči nad Nisou, bohužel zůstává neodhalen. Foto: Z. Jakubcová, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 34

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:08

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Se vznikem komunálních pohřebišť se kameníci začali stěhovat do přirozených center s příslibem většího odbytu pro své výrobky, a to i navzdory sílící konkurenci. Původně jítravští Kunzeovi, kteří se na několik desetiletí zabydleli v nedalekých Kněžicích, nakonec přesouvají dílnu do Jablonného v Podještědí, Josef Senze se po vzoru mnoha dalších kamenosochařů a kameníků usazuje v Ruprechtické ulici v Liberci, na dohled hlavního městského hřbitova (1832) i hřbitova židovského (1865), Jablonec nad Nisou objevuje tvorbu Antona Thorsche, Karla Hübla, Josefa Lammela a dalších. Regionální producenti jenom zřídka překročili hranice svého působiště. Kameníků byl dostatek, a proto byla poptávka a nabídka v každé oblasti dostatečně pokryta. Přesto se nalezly výjimky jako Josef F. Elstner, jehož práce lze dokumentovat v celém vybraném okrsku – od Rokytnice nad Jizerou po Křižany. Konkurenční tlak zvyšovala i přítomnost přespolních autorů, často významných kamenických es, jako byli Wilhelm Spölgen ze Šluknova, Franz Laske z Rožan, nebo dokonce Josef Seiche z Teplic a jeho nástupci, jejichž díla si objednávaly zejména majetnější rodiny. Je nezpochybnitelné, že produkce náhrobků pro německy mluvící klientelu se v celém časovém rozmezí našeho příspěvku zásadně liší od náhrobních kamenů v českém vnitrozemí. A tuto skutečnost lze sledovat i na smíšených hřbitovech v Hodkovicích nad Mohelkou, Českém Dubu nebo Jablonném v Podještědí. Jedná se o praktické i duchovně zaměřené detaily. V německém prostředí převažují heslovité sentence a zvolání v kladích náhrobků jako Hier waltet ewiger Friede, Hier wohnt Friede, Daheim ist´s gut, Denkmal der Liebe, Glaube-Hoffnung-Liebe aj. Podobně jsme svědky častého užití krátkých (ale i delších) veršů. Objevují se sochy truchlících postav (plaček), Melancholie, andělů nebo Krista a jejich ekvivalenty v podobě středových reliéfů nebo odlitků. V minulosti zde tedy neexistovala jenom německo-česká jazyková bariéra, ale také hmatatelná hranice umělecká a autorská, přestože dva z autorů pocházeli z ryze českého prostředí. Zatímco Philip Nitsch, alias Filip Nyč, hranici překročil alespoň produkcí několika náhrobků pro „své“ Vysoké nad Jizerou, práce Antona Thorsche, alias Antonína Thoře, jsme objevily zatím výhradně jenom v německém prostředí. XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 35

Přestože jsme výzkumu podrobily několik desítek hřbitovů, nelze jej v žádném případě považovat za ukončený. Zcela záměrně jsme z časových důvodů i kvůli velkému objemu dalších získaných poznatků opomenuly region Frýdlantska. Právě zde se nabízí prostor v mapování německé sepulkrální plastiky pokračovat. Obdobně je nutné co nejdříve vypracovat (alespoň prostřednictvím kvalitní fotodokumentace) katalogy děl některých ze jmenovaných autorů. Na zřeteli by měla být produkce Kunzeových, Linkeových, Elstnera nebo Nitsche. Bez nadsázky lze říci, že všechny dokumentované náhrobní kameny jsou osiřelé, podléhají pozvolné zkáze, vandalismu i krádežím a všeobecně nelze jejich stav označit za stabilizovaný a mnohdy ani důstojný. Pouze výjimečně dochází k adopci starších hrobů, která ovšem hrozí (a nejednou končí) zánikem původních údajů i umělecké hodnoty díla (Huť, Jablonec nad Nisou, Lučany nad Nisou, Stráž nad Nisou). Katalogizace jako další stupeň, vedoucí k ochraně těchto památek, má svůj význam i u anonymních děl, kterých je na hřbitovech, přes všechny snahy některé autorsky přiřadit ke konkrétním firmám, drtivá většina. Neplatí to jenom o profánní náhrobní produkci, ale i o ohromujících stavbách rodinných mauzoleí, která jsou destrukcí ohrožena nejvíce (Albrechtice v Jizerských horách, Český Dub, Hodkovice nad Mohelkou, Liberec-Ruprechtice, Rádlo, Rokytnice nad Jizerou, Rychnov u Jablonce n. N., Rynoltice, Rýnovice, Vratislavice ad.). Německé pohraniční hřbitovy jsou studnicí genealogických informací a uměleckých směrů. Jsou nedílnou součástí kultury našeho státu, kterou můžeme jedině povznést, pokud se těmto místům začneme odborně i lidsky věnovat tak, jak si zaslouží.

4.1.2016 18:16:09

Materiálie

Kounic gardens in the correspondence of painter Antonín Pucherna

ABSTRACT

VĚRA VÁVROVÁ | In the family archive of the Czech branch of the Kounic house,

correspondence of painter Antonín Pucherna and earl Vincenc Karl Kounic from years 1817–1826 was found. There is a lot of information about Kounic estates and activities located in Prague and countryside. Letters give testimony, that artist Pucherna worked for Kounic not only as the tutor of their children, but also advised with the construction works on theirs Nové Zámky estate in Česká Lípa area including arrangement of gardens. He was also entrusted with assignments related to equipping and arranging interiors in other Kounic properties and many other activities in their service.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 36

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Antonín Pucherna

Kounic / Kaunitz family

Kounicové

Franz Wilhelm Sieber

Buquoy family

Buquoyové

Josef Božek

Alois David

Zahrádky

Praha

Houska

gardens

zahrady

travelling beyond the seas

zámořské cesty

astronomy

astronomie

paintings

obrazy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:09

Zahrady Kouniců v dopisech malíře Antonína Pucherny VĚRA VÁVROVÁ

1_Kulturní krajina v okolí zámku Zahrádky na Českolipsku byla studována ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné Obr. 1_Nový Zámek v Litoměřickém kraji ze západu, České muzeum stříbra v Kutné Hoře, Sbírka kreseb a grafik zahradnictví, v.v.i. v Průhonicích A. Pucherny sign.VU4/100/M – předloha A. Pucherna? v rámci projektu Zhodnocení a udržitelné využití potenciálu památek zahradního umění NAKI tudium zahrad a krajiny na Zahrádecku v severních linii až do roku 1897. Správní centrum novozámeckého MK DF12P01OVV016. Nejnověji o zámecké zahradě Čechách přineslo zajímavá zjištění z dochovaných panství bylo v Zahrádkách.3 V průběhu 17. a 18. století v Zahrádkách viz: ŠANTRŮČKOVÁ, archivních pramenů.1 Získaná fakta překračují rámec byl renesanční Nový Zámek stavebně upravován a také Markéta, ANDREAS, Michal, BUSINSKY, Roman, BENDÍKOVÁ, Lucia, původního tématu a mohou být při dalším podrobněj- se vyvíjela a proměňovala přilehlá zámecká zahrada, SOJKOVÁ, Eva, VELEBIL, Jiří, VÁVším studiu využita pro rozšíření našich znalostí o půso- která postupně získala barokní podobu. Stav zámecké ROVÁ, Věra, WEBER, Martin. Mapa významných skladebních prvků kra- bení české větve šlechtické rodiny Kouniců (Kauniců, zahrady po barokních úpravách popisuje J. Schaller jinné úpravy v Zahrádkách u České Kaunitzů) ve dvacátých letech 19. století nejen na Čes- v publikaci vydané roku 1787: „…Pozoruhodná je krásLípy. Průhonice. Výzkumný ústav kolipsku.2 ná ovocná a nově vybudovaná okrasná zahrada s novým Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., 2014. V majetku rodiny Kouniců bylo novozámecké pan- glorietem vyzdobeným velmi pěknými freskovými mal2_Podle mého názoru význam ství od poloviny 17. století. V roce 1719 byl založen fi- bami od pana Hagera. Skvostnou kamennou fontánu české větve rodiny Kouniců deikomis Nový Zámek – Česká Lípa, k němuž náležela krášlí různé sochy. Fontánu zásobuje voda přiváděná v 19. století, zvláště Vincence Karla, nebyl ještě zcela doceněn. i Houska. Kounicové vlastnili tato panství po mužské z údolí olověným potrubím hydraulickým strojem Vedle informací v základních z hloubky více než 20 sáhů. Blízko okrasné zahrady genealogických kompendiích jsou publikovány pouze zmínky o působení významných matematiků, astronomů aj. zejména v letním sídle Vincence Karla v Zahrádkách. Jeho význam např. v oblasti na malém návrší je podle nejnovějšího způsobu umísbotaniky nebo jako mecenáše v jiných oborech předpokládá ještě další studium. Pro období první těn včelín opatřený pěknými vedlejšími místnostmi, odpoloviny 19. století se publikačně věnovala větší pozornost synovi Vincence Karla Michaelovi Karlovi kud se může naslouchat včelám a pozorovat je v jejich a zvláště jeho manželce – vlastence Eleonoře rozené Voračické z Paběnic – viz např. magisterská práce DOKOUPILOVÁ, Petra. Život šlechtičny v 19. století. Brno. FF MU, 2008. denní práci. Proti vjezdu do zámku vede krásná lipová 3_Obec byla německy nazývaná Neugarten a zámek Neuschloss ( Nový Zámek). 4_SCHALLER, Jaroslav. Topographie des Königreichs Böhmen. 5, Leitmeritzer Kreis. Prag-Wien: Joh. alej, která se rozprostírá až k bažantnici čtvrt hodiny Ferd. Edler von Schönfeld, 1787, s. 246. chůze…“4 5_Vývoji zámecké zahrady v Zahrádkách nebyla dříve věnována větší pozornost. Stručné informace Od konce 18. století byly v Evropě nově zakládány pouze viz např. ANDĚL, Rudolf et al. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. zahrady a parky podle návrhů anglických zahradních Severní Čechy. Praha: Svoboda, 1984, s. 353–354; HIEKE, Karel. České zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: SZN, 1984 s. 416–418; HEROUTOVÁ, Marie a O. NOVOSADOVÁ. Zámek v Zahrádkách architektů. Také jejich vývoj především u šlechtických (okres Česká Lípa). Stavebně-historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst sídel v Čechách ovlivnil nový styl. Od druhého desetiletí a objektů. Praha, 1985 (Uloženo ve sbírce SHP NPÚ v Praze); PETRŮ, Jaroslav. Zahrádky (Česká Lípa) – zámecký park. In: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 1999, 19. století byla v Zahrádkách prováděna empirová přes. 426; VLĆEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha: Libri, 2001, s. 509; DANIEL stavba zámku a ta také poznamenala novozámecký park Bohumil. Zahrádky u České Lípy v dobách minulých. Obec Zahrádky, 2006, s. 48–51; Ze starší literatury důležitá topografická díla jsou citována v textu. krajinářskou úpravou.5

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 37

4.1.2016 18:16:09

Obr. 2_Nový Zámek – plán zámecké zahrady a návrh parkových úprav v bývalé oboře, J. Goldbach, kolem poloviny 19. století, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, VS Česká Lípa – Nový zámek, sbírka plánů i. č. 332

Jedním z dokladů, který vysoce hodnotí zámek se zahradou ve dvacátých letech 19. století, je soudní ocenění panství k r. 1824, podle něhož zámek patří k nejkrásnějším šlechtickým sídlům v zemi. Uvádí se zde, že je postaven „…podle vkusného plánu ve vysokém stylu a impozantní velikosti“. Dále se dozvídáme, že k r. 1822 byl v zahradě zbudován zcela nový objekt z kamene a vápna pro pěstování ananasů. Uprostřed má šestihrannou sala terrenu a na jejích dvou stranách jsou ananasové pěstírny, vzadu přes celou délku objektu kůlna s pultovou střechou krytou taškami. Skleník je 14 sáhů dlouhý, 4 sáhy a 4 stopy široký, cena 10 zlatých konvenční měny. V nevelké vzdálenosti je v zahradě nový veliký zděný skleník s pultovou střechou.6 Dochované účetní dokumenty dokládají, že nové úpravy zahrady i krajiny pokračovaly i po smrti Vincence Karla za jeho nástupce Michaela Karla Kounice.7 V Topografii vydané r. 1833 popisuje J. Sommer zámek v Zahrádkách jako „… stavbu čtvercovou s kulatými věžemi v rozích a krásnou polohou v půvabné krajině. V zámku je kaple a cenná zbrojnice. Vedle zám38

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 38

ku je nová úřední budova, dvůr a zahrada se skleníky a množírnami pro velké množství exotických rostlin, založené posledním majitelem hrabětem Vincencem Kounicem, velikým ctitelem přírodních věd, především astronomie a botaniky, který udělal mnoho pro vkusnou zahradu v okolí zámku, aby zámek a celé okolí okrášlil… Součástí umělecky okrášlených částí v blízkosti zámku jsou letohrádky, salonky, gloriet, dále jsou zde bažantnice s loveckým letohrádkem, Paulinino údolí a Peklo, romantické skalní údolí, kterým protéká Robečský potok. Zámek a uvedené budovy jsou zčásti obklopeny vesnicí…“ Z 19. století se zachovaly plány, které částečně osvětlují vzhled zámecké zahrady.8 Především mapy stabilního katastru ze čtyřicátých let 19. století zachycují proměny zahrady v krajinářský park. Bylo zjištěno i několik vyobrazení zámku s přilehlým okolím. Ze starších je to kolorovaná kresba z r. 1818 od Johanna Venuta s pohledem od severu. Ze stejné strany je zachycen zámek na jistě mladší kresbě z lobkovických sbírek. V albu s Puchernovými kresbami je vložena grafika Nového Zámku s pohledem od západu. Před r. 1850 lze

6_Národní archiv Praha, fond Fideikomis Kounicové sign VII E 13, kart. 889, viz HEROUTOVÁ, Marie a O. NOVOSADOVÁ. Zámek v Zahrádkách (okres Česká Lípa). Stavebně-historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Praha, 1985, s. 23. 7_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, RA Kounic, kart. 514 a kart. 1108. K fondu existuje prozatímní inventární seznam z roku 1958 a je náročné ve fondu studovat. 8_Viz Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, VS Nový Zámek – Česká Lípa. Zde se nachází velký soubor plánů, který byl nově uspořádán v r. 2012. Je tu řada cenných dokumentů k jednotlivým částem bývalého panství, také k Zahrádkám včetně zámku. Plány obvykle nejsou datované. Ze souvislostí vyplývá, že jenom několik plánů lze zařadit do dvacátých let, ale většinou se jedná o plány z druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:09

Obr. 3_Zámek v Zahrádkách se zahradou a okolní krajinou na mapě stabilního katastru z roku 1843, císařský otisk, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha

zařadit známou grafiku Woldemara Raua s pohledem na vstupní průčelí zámku.9 Nově nalezená korespondence adresovaná hraběti Vincenci Karlu Kounicovi (1774–1829) obsahuje 60 německy psaných dopisů, které napsal malíř Antonín Pucherna (1776 Lisek v Haliči – 12. 6. 1852 Praha). Dopisy 9_VENUTO Johann, Neuschloss Leitmeritzer Kreis nachgemalt von Johann Venuto 1818, Vídeň ÖNB inv. č. E27547C. Kresbu z lobkovických sbírek pod sign. Hořín 4299 známe pouze z kopie z databáze NPÚ. Studium originálu nebylo zatím umožněno. Grafiky: PUCHERNA A.(?), Neuschloss im leitmeritzer Kreis von der Westseite, České muzeum stříbra v Kutné Hoře, Sbírka A. Pucherny č. VU 4/100/M, RAU Woldemar, Album der herrschaftlichen Landsitze und Schlösser im Königreiche Böhmen, herausgegeben von J. W. Pöhlig. Nach der Natur auf Stein gezeichnet von Woldemar Rau in Dresden. Teplitz Verlag J.W.Pöhlig. Dresden, Druck von Rau und Sohn, cca r. 1850. 10_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, RA Kounic, kart. 33, inv. č. 112. 11_Výběr použité literatury k osobnosti A. Pucherny: BLAŽÍČKOVÁ – HOROVÁ, Naděžda: Česká krajinomalba a veduta v období klasicismus a preromantismu 1780–1840. in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 III/2, Praha: Academia, 2001, s. 116–118; DLABACZ, Gottfried Johann. Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. 2. Band, J-R, Prag: Gottlieb Haase,1815, s. 519; JANOTA, Otakar, Antonín Pucherna. Pokus o monografii. in: Ročenka Kruhu pro pěstování dějin, 1929 (28) s. 91n; JIŘÍK, František Xaver. Vývoj malířství českého v 19. století. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1909, s. 48 n; MRÁZ, Bohumír. Karel Postl a základy české krajinomalby. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 11–77; Ottův slovník naučný, 20, Praha: J. Otto, 1903, s. 969–970; ROUSOVÁ Hana. Antonín Pucherna (1776–1852). Katalog výstavy v MMP. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 1972; TOMAN, Prokop. Slovník českých výtvarných umělců, Praha: B. Kočí, 1927, s. 265.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 39

z let 1817–1826 obsahují řadu zpráv o nemovitostech a činnosti Kouniců v Praze i na venkově.10 Akademický malíř Pucherna, jak z korespondence vyplývá, působil u Kouniců nejen jako vychovatel šlechtických dětí, ale sám se účastnil stavebních úprav různých objektů včetně zahradních na novozámeckém panství na Českolipsku a dalších nemovitostech ve vlastnictví Kouniců. O Antonínu Puchernovi víme, že jako čtrnáctiletý přišel do Prahy z rodné Haliče. Ještě před koncem 18. století spolupracoval jako rytec na vydání publikace Historisch-malerische Darstellung aus Böhmen, kterou vydal J. Calve r. 1798. Později jako rytec a malíř spolupracoval na Abbildungen sämtlichen alten und neuen Schlösser in Böhmen. Postupně se Pucherna vypracoval na významného malíře a grafika. Prvním jeho samostatným dílem z let 1804–1805 byl cyklus věnovaný Vlašimskému parku v majetku Auerspergů.11 Pucherna vydával svoje práce hlavně v dílně Fr. Karla Wolfa, u kterého studoval. Dalším jeho významný učitelem byl vedutista Ludvík Kohl. Za vrchol tvorby A. Pucherny se považuje doba kolem roku 1810, kdy vznikly jeho cykly Teplice a Karlovy Vary 39

4.1.2016 18:16:09

Věra Vávrová | Zahrady Kouniců v dopisech malíře Antonína Pucherny

vydávané v nakladatelství Karla Haase, který měl své pobočky ve Vídni, v Praze a v Karlových Varech. V letech 1805–1808 byl žákem pražské Akademie a studoval u Karla Postla, který zde roku 1806 založil krajinářský ateliér. Žáci, kteří navštěvovali tuto školu, chtěli mít důstojné postavení ve společnosti, ale skutečnost byla pravým opakem jejich idejí a vznešeného poslání umění.12 Umělci museli často hledat velmi praktická zaměstnání, aby si zajistili existenci. Většina žáků krajinářské školy zanechala umělecké dráhy vůbec a našla si jiné zaměstnání. Řada dalších se stala učiteli ve šlechtických rodinách nebo ve škole (Jiří Döbler, Antonín Mánes), případně reprodukčními grafiky (Antonín Pucherna, Václav Berger) anebo obojími. Pucherna se již od mládí věnoval vzdělávání mladých adeptů malířství a vydal vzory pro kreslení krajiny. Je známo, že Pucherna byl určitou dobu zaměstnán jako vychovatel u Kouniců, ale žádné další podrobnosti o jeho činnosti se k tomuto období nedozvídáme. Nalezená korespondence může částečně vyplnit mezeru v životopise A. Pucherny v letech 1817–1826.

MATERIÁLIE

Adresát dopisů, Vincenc Karel Josef Kounic, se oženil v roce 1801 s jednadvacetiletou Paulinou, rozenou hraběnkou Buquoyovou. V korespondenci se zmiňují čtyři synové : Michael, který se později stal nástupcem otce jako majitele fideikomisního panství, narozený v roce 1803, Ludvík, narozený o rok později, Eduard se narodil roku1809 a Karel v roce 1813. Vedle toho hraběnka porodila dcery, z nichž nejméně dvě se narodily v době, kdy Pucherna pracoval u Kouniců. Pucherna se v průběhu roku věnoval vzdělávání a výchově synů. Po složení školních zkoušek v Praze, které se v létě obvykle skládaly v srpnu, se synové často rekreovali na zámku v Zahrádkách. V zastoupení rodičů, kteří bývali na cestách, je doprovázel právě A. Pucherna. V dopise z roku 1817 se zmiňuje o svých procházkách s mladými šlechtici v okolí Nového Zámku v doprovodu dalších osob, jako byl baron Vernier, s cílem „ …učinit mladým pánům zdejší pobyt co nejpříjemnější“.13 Ačkoliv hrabě Vincenc Kounic podporoval rozsáhlé úpravy krajiny na svém panství, ve výše uvedené korespondenci se o nich nedozvídáme žádné podrobnosti.14

12_MRÁZ, Bohumír cit. pozn. 11, s. 71 ad. 13_Dopis z 22. září 1817. 14_Doposud málo zpracovanému tématu vývoje krajiny na Zahrádecku se věnovali v rámci projektu NAKI MK pracovníci Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. v Průhonicích: WEBER, M., VEITH, T., VÁVROVÁ, V., PEŠTA, J. Kulturně historické hodnoty a kompoziční jevy krajinné památkové zóny Zahrádecko – krajinářsko-analytický výkres A. Specializovaná mapa s odborným obsahem. Průhonice: VÚKOZ, v.v.i. 2014 dostupné z http://www.kpz-naki.cz [cit. 1. 9. 2015].

Obr. 4_Zámek Zahrádky v roce 2014, foto: E. Sojková

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 40

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:09

MATERIÁLIE

15_DAVID, Alois. Astronomische Beobachtung angestellt von prof. David zu Neuschloss bey Böhmisch-Leipa im Leitmeritzer Kreis, Astronomische Nachrichten. sv. 6. Hamburg: Gesellschaft von Gelehrten, 1827, s. 15, 63. 16_V publikovaných pracích Pucherny se nepodařilo najít obrázky, které by přímo se Zahrádkami nebo s pražskými a příměstskými nemovitostmi Kouniců souvisely. Známá je grafika Jestřebí ze širšího okolí Zahrádek. Díky doporučení J. Šubrtové jsem nahlédla do rozsáhlého souboru prací Pucherny v Českém muzeu stříbra v Kutné Hoře. Zřejmě šťastnou shodou okolností se zde dochovaly i drobné kresby a skici, které malíř tvořil na cestách v terénu. Je zde mnoho vyobrazení loveckých scén, osob, hospodářského zvířectva a hlavně přírodních scenérií a třeba i jednotlivých stromů. Vedle kreseb květin je tu i několik kreseb zahradnice. Některé obrázky jsou signované ale bez data. Není vyloučeno, že některé kresby vznikly v době jeho působení u Kouniců. 17_Kounicové tehdy vlastnili v Praze palác na Malé Straně – dnes v Mostecké ulici čp. 277 (velvyslanectví Srbska). V sedmdesátých letech 18. století za Jana Adama Kounice byl palác postaven na místě starších domů podle projektu A. Schmidta.V korespondenci se zmiňuje ještě další dům v Praze, kde byli nájemníci. 18_Doposud nebyla zahradám Kouniců v Praze a v blízkém okolí věnována zvláštní pozornost. Je pouze známo, že vlastnili v letech 1815–1832 usedlost Kajetánku i se zahradou, ale bez bližších podrobností. Ze spisů Zemského soudu po smrti Vincence Kounice r. 1829 vyplývá, že Kajetánka sloužila k letnímu pobytu rodiny – viz EBEL Martin. Kajetánka. Stavebně-historický průzkum, SÚRPMO: Praha 1990, s. 7. 19_Dopis z 2. července 1821.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 41

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.

V průběhu září a října se na novozámecké panství sjížděla šlechta v souvislosti s loveckými radovánkami. Ale nebyl to jediný důvod zdejšího pobytu majitele a hostů. Ve dvacátých letech 19. století zámek navštěvovali přední vědci a prováděli zde vědecká pozorování oblohy. Svědčí o tom vedle zmínek v korespondenci také například zprávy profesora Aloise Martina Davida v odborném časopise Astronomische Nachrichten vydávaném v Hamburku, který popisuje výsledky nejen svého pozorování oblohy, ale také osobní účast hraběte Kounice z let 1824–26.15 Vincenc Kounic byl považován za velkého milovníka a podporovatele astronomie. K pozorování oblohy obstaral nové dalekohledy a další přístroje. Objednány byly například potřebné kyvadlové hodiny u pražského mechanika Josefa Božka. Vedle péče o děti v Praze i v Zahrádkách řešil Pucherna nejrůznější záležitosti. Na uměleckou činnost, jak sám v dopisech poznamenává, ale neměl čas.16 Pucherna se podílel různými návrhy na stavebních úpravách a částečně i jako polír a strážce finančního rozpočtu Kouniců. To se týká hlavně období od roku 1820 do roku 1826. Stavební aktitvita české větve Kouniců byla v té době rozsáhlá. Vedle prací na pražském paláci současně probíhala přestavba v Novém Zámku a někdy se lze jen těžko orientovat, o kterých stavebních objektech se v korespondenci hovoří.17 V přílohách k dopisům je připojeno i několik Puchernových skic na drobné úpravy, většina v dopisech zmiňovaných však chybí. K jeho povinnostem se také přidala jednání v souvislosti se stavebními úpravami na dalším panství Kouniců, konkrétně na hradě Houska. Zvláštní pozornost věnoval Vincenc Kounic zahradám. Nově byly upravovány zahrady u zámku v Zahrádkách, ale také v Praze. Jedna byla za Újezdskou bránou u Vltavy vedle botanické zahrady a bývalé zahrady spřízněných Buquoyů. Další byla poblíž Strahovského kláštera. Řada úprav byla prováděna v Kajetánské zahradě za hradčanskými hradbami severně od cesty do Břevnovského kláštera.18 V této době mnozí šlechtici, z nichž řada byla současně mecenáši, získávali vzácné rostliny od cestovatelů ze zámořských sběrů. Mezi nimi byli i Kounicové. Sám majitel panství Vincenc Karel Kounic se velmi zajímal o úpravy zámku a svými připomínkami se podílel

Obr. 5_A. Pucherna, Zahradnice, České muzeum stříbra v Kutné Hoře, Sbírka kreseb a grafik A. Pucherny sign. VU4/291

nejen na nich, ale měl také osobní dohled na průběh prací v nově zakládané zámecké zahradě. Vzhledem k získaným vzácným rostlinám a obecně novému stylu v úpravě zahrad v té době Kounicové investovali značné prostředky i do staveb a úprav skleníků v zahradách. Již v dopisech z roku 1821 se řeší stavba nového skleníku v Praze namísto starého, nevyhovujícího hlavně svými rozměry. Pucherna se aktivně podílel na přípravě rozpočtu a konečně k dopisu údajně přiložil návrh skleníku se sala terrenou. Tázal se rovněž hraběte, v jakém stylu si představuje dům, který se bude stavět, aby mohl nakreslit úplný návrh. Současně se připravoval návrh skleníku pro Prahu i pro Nový Zámek. Pucherna v dopise žádá hraběte o informaci ohledně křídla skleníku, zda má být chladný a v jakém stylu má být sala terrena pro Nový Zámek. Vše potřeboval proto, aby mohl dokončit plány.19 V červenci A. Pucherna skutečně návrhy 41

4.1.2016 18:16:10

Věra Vávrová | Zahrady Kouniců v dopisech malíře Antonína Pucherny

MATERIÁLIE

Obr. 6_Dopis A. Pucherny hraběti Kounicovi z 31. července 1820, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, RA Kounic, inv. č. 112

na skleníky hraběti zaslal.20 V dopisech je také zmínka o budované ananasovně. V Kajetánské zahradě v Praze již tohoto roku koncem června ananasy dozrávaly. Kounicové v zahradách také chovali včelstvo a Pucherna si v dopise ze srpna pochvaluje, že přibylo pět nových rojů.21 V následujícím roce se v Praze budovaly skleník i sala terrena. Hrabě Vincenc Kounic finančně podporoval cestovatele a přírodovědce Franze Wilhelma Siebra (1789–1844). O této rozporuplné osobnosti vydal tři roky po jeho smrti rozsáhlou biografii Legis Glückselig.22 Ve dvacátých a třicátých letech 19. století Sieber podnikl několik náročných zámořských cest. O jeho skoro dva roky dlouhé cestě kolem světa byla podána zpráva r. 1824 v časopise Politisches Journal nebst Anzeige von Gelehrten und andere Sachen vydávaném Učenou společností v Hamburku. Uvádí se zde, že přivezl stovky balíků rostlin z „Nového Holandska“ (Austrálie), kde byl sedm měsíců a z „Isle de France“ (ostrova Mauritius), kde pobýval tři měsíce. Ten42

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 42

tokrát získal dvakrát tolik exemplářů rostlin, než předtím ze své dvouleté cesty po Krétě, Egyptě a Palestině.23 Jeho přírodní sbírky včetně živočichů byly natolik důležité a významné, že tak úplné a bohaté prý nebyly do Evropy doposud přivezeny. Část získaných rostlin byla určena také mecenáši Vincenci Kounicovi. V dopise ze srpna 1822 Pucherna píše, že „…Tři balíky s novými semeny pro Jeho Milost od Siebra z Marseille jsou již na cestě a na konci měsíce dorazí. Je třeba se tedy o vše postarat, urychlit práce v zahradách (tentokrát asi v Praze), aby rostliny, které se již velmi rozmnožily, mohl zahradník přemístit, aby přezimovaly.24 Na konci října téhož roku píše Pucherna, že narcisy z Marseille, které poslal Sieber, již pučí a musí být rychle vysazeny. Zahradník Puchernovi sdělil, že Sieber při svém odjezdu slíbil zaslat Jeho Milosti část brazilských rostlin, které před dvěma lety nasbíral jím vyslaný zahradník. Od té doby se prý nic nestalo, ale Pucherna má zprávu, že významné množství těchto rostlin dorazilo již do Marseille.25

20_Tamtéž. 21_Dopis z 13. srpna 1821. 22_GLÜCKSELIG, Legis. Franz Willhelm Sieber. Ein biografischer Denkstein, Vídeň: Fr. Beck´s Universitäts Buchhandlung , 1847. 23_Politisches Journal nebst Anzeige von Gelehrten und andere Sachen herausgegeben von einer Gesellschaft von Gelehrten, Hamburg, 1824, s. 904–905. 24_Dopis z 11. srpna 1822. 25_Tamtéž.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:10

MATERIÁLIE

26_Dopis z 11. března 1823. 27_Dnes platné názvy rostlin: Bignonia stans = Tecoma stans, Casia elata = Senna alata, Clitoria plumieri = Cetrosema plumieri, Guilandina moringa = Moringa oleifera, Hibiscus subdarifa = Hibiscus sabdariffa viz ERHARDT, Walter et al. Der große Zander. Enzyklopädie der Pflanzennamen. Band 2. Arten und Sorten, Stuttgart: E. Ulmer, 2008 ISBN 978-3-8001-5406-7. 28_GLÜCKSELIG 1847, s. 39. 29_V Kajetánské zahradě probíhala čilá stavební činnost. Stavělo se oplocení s litinovými vraty, dále skleník, řešil se vodní systém aj.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 43

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.

V únoru 1823 sděluje A. Pucherna hraběti, že v těchto dnech předala Siebrova sestra, paní Koppmannová, krabici se semeny, ve které ale nebyl katalog. Podle zahradníka z Kajetánské zahrady byla část semen stará, část napadená brouky. On jí nic nevytkl a zasel je. Podle názvů na balíčkách sepsali seznam, který Pucherna k dopisu přikládá. Kromě toho přišla jedna krabice se semeny z „ Isle de France“, která je v lepším stavu než výše uvedené. Pucherna se domáhal několikrát katalogu, ale doposud ho neobdržel. Čekal na souhlas hraběte, aby mohl vzít část pro zahradu, aby rostliny nebyly vysazeny pozdě. S paní Koppmannovou jednal ohledně ceny rostlin.26 Je zřejmé, že A. Pucherna sám velmi pozorně sledoval další vývoj vzácných rostlin. V dopise z 20. března 1823 je přiložen další seznam rostlin. Píše, že dobrá semena již klíčí, např.: Bignonia stans, Casia elata, Clitoria plumieri, Guilandina moringa, Hibiscus subdarifa. Dále je přiložen katalog semen z ostrova Mauritius a z Austrálie: „Semina rariora ex Insula Franciae anno 1822 collecta, Semina rariora ex Nova Hollandia anno 1821 collecta“.27 Semena i cibule rostlin se dopravovaly do Prahy nebo do Nového Zámku po vodě i po souši. Jeden ze Siebrových spolupracovníků, Václav Bojer z Plas, byl pověřen dopravit sbírku rostlin z Pampelmousses (ostrov Mauritius) a z Bourbonu (Reunion) do Kounicova sídla v Zahrádkách, a to z Hamburku po Labi do Litoměřic a odtud do Nového Zámku.28 V dopisech z r. 1824 (červen až srpen) se píše o zahradách v Praze, hlavně Kajetánské a na Újezdě. Podrobně je líčena katastrofa a její následky, kterou způsobila v zahradě i v okolí rozvodněná Vltava. V té době pokračovaly stavební úpravy Nového Zámku. Pucherna tu spolupracoval s panem Němečkem, který připravoval finanční rozpočty a stavební výkresy. Pucherna sám navrhoval například rozety na zámecký balkon. Téhož roku vrcholily také stavební práce na pražském domě „Bílá růže“ v Mostecké ulici. Hrabě Vincenc Kounic s hraběnkou Paulinou byli toho roku nejméně pět měsíců mimo Čechy, nejspíše v Itálii a ve Vídni. I poslední dochovaný dopis A. Pucherny hraběti z 25. srpna 1826 se týká zahrad. Podle příkazu hraběte pověřil oba zahradníky, aby poslali do Nového Zámku ovoce. Zjistil ale, že není skoro žádné. V Kajetánské

zahradě nebyly téměř žádné broskve a ananasů dozrálo pouze 5 kusů. Obdobné to bylo i s ostatními druhy ovoce. Nedostatečnou úrodu ovoce způsobily pozdní mrazíky a velké sucho. „Až se vrátíme z Karlových Varů,“ píše Pucherna, „musí se udělat nějaká opatření.“ V Újezdské zahradě byly ještě nějaké vodní melouny, ale ne úplně zralé. Pucherna požádal paní Rošlapilovou, aby šla na ovocný trh a tam koupila nějaké pěkné ovoce; bude lepší a levnější než v Lípě. Podle příkazu hraběte, píše Pucherna, při odjezdu předá sekretáři p. Sikorovi stavební záležitosti, které ještě nejsou dokončeny. Kajetánského zahradníka pověřil dohledem nad stavbou v Kajetánské zahradě a ten každý týden měl dát zprávu p. Sikorovi o stavu prací.29 Pucherna mu dal včera osobně obsáhlou instruktáž. Právě tak pověřil újezdského zahradníka dohledem nad pracemi v zahradě u vody. Nevíme přesně, kdy skončila služba Antonína Pucherny u rodiny Kouniců. Možná, že již k tomuto datu nebo roku následujícího. Mezitím hraběcí synové – jeho svěřenci – dospěli. Nejstaršímu Michaelovi – budoucímu majiteli fideikomisního novozámeckého panství – bylo 23 let. Již tři roky poté - v roce 1829 - hrabě Vincenc Kounic, který byl delší dobu nemocný a jezdil se léčit i do Karlových Varů, zemřel. V dopisech mezi A. Puchernou a Vincencem Kounicem je řada dalších pozoruhodných informací, jako jsou zprávy o počasí – zejména o vydatných deštích, jež bránily stavební činnosti, nebo naopak suchu, které zase způsobilo neúrodu na polích a zahradách. Další zprávy se týkají například provozování hudby u Kouniců nebo nákupů obrazů pro hraběte, kde se A. Pucherna uplatnil jako znalec. Vincenc Kounic byl sám přispívající člen Společnosti vlasteneckých přátel umění a Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách (Verein zur Beförderung der Tonkunst). Také za Michaela hraběte Kounice (1803–1852) a jeho manželky Eleonory (1803–1852) byl zámek v Zahrádkách místem častých společenských setkání významných vědců a představitelů kultury. Rovněž oni podporovali úpravy v zámeckém parku a v širší malebné krajině.

4.1.2016 18:16:10

Materiálie

Small religious monuments in the landscape monument zone Lembersko

ABSTRACT

This study contemplates small religious monuments in the landscape monument zone Lembersko. A general analyzes of the small monuments’ issues (i. e. the related terminology and categorization) is included. Listing and description of individual objects is part of the study. These objects are an important testament to the popular religious faith in the past and even today, with the original purpose mostly absent, they are still an important part of the cultural landscape.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 44

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

landscape monument zone

krajinná památková zóna

Lemberk region

Lembersko

small religious monuments

drobné sakrální památky

crucifix

kříž

chapel

kaple

stone column shrine

boží muka

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:10

Drobné sakrální památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko1 JANA ŠUBRTOVÁ

Celkový pohled na zámek Lemberk - centrum Krajinné památkové zóny Lembersko. Foto M. Čtveráček, 2009

zemí Krajinné památkové zóny Lembersko se nachází na bývalém dominiu Clam-Gallasů – na panství Lemberk2 v severních Čechách, v podhůří Lužických hor, severovýchodně od města Jablonné v Podještědí. Centrem tohoto území je strmý vrch Krutina o nadmořské výšce 352 m a přilehlé okolí rozprostírající se mezi osadami Lvová, Kunová, Zpěvná, Markvartice a Kněžičky. Svou rozlohou 353 ha patří k nejmenším krajinným památkovým zónám. K jejímu vyhlášení došlo v roce 1996.3 Lemberské panství bylo nejmenší z Clam-gallasovských držav a zahrnovalo Černou Louži (Schwarzpfütze), Janovice (Johnsdorf), Kněžičky (Hirnsdorf), Kryštofovo Údolí (Christophsgrund), Křižany (Kriesdorf), Kunovou (Kunewalde), Lvovou (Lämberg), Markvartice (Markersdorf), Novinu (Neuland), Novou Starost (Neusorge), Polesí (Pinkendorf), Rynoltice (Ringelshain), Zpěvnou (Vogelgesang), Žibřidice (Seifersdorf) a Židovice (Jüdendorf).4 Centrem panství a stejně tak i Krajinné památkové zóny Lembersko je areál zámku Lemberk s přilehlým lesoparkem, součástí jsou kaple Nejsvětější Trojice s přilehlým hřbitovem, přístupová cesta s vodárnou, vodárenská XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 45

věž a altán s pramenem sv. Zdislavy.5 Další významným areálem je Bredovský letohrádek se zahradou, která má bohatou sochařskou výzdobu.6 Krajinu Lemberska dále dotvářejí drobné sakrální památky – kříže, kapličky, boží muka, volné sochy. 1_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od první poloviny 17. století do první poloviny 20. století“ (DF13P01OVV001), financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI). 2_Ke Clam-gallasovskému panství viz SVOBODA, Milan. Severočeská doména. In: KRUMMHOLZ M., M. SVOBODA A M. KABELKOVÁ. Clam-Gallasův palác. Praha: Archiv hlavního města Prahy 2007, s. 59–80. ISBN 978-80-86852-19-5. 3_Vyhláška MK č. 208/1996 Sb. ze dne 1. července 1996 o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny. Krajinná památková zóna Lembersko je komponovanou kulturní krajinou navrženou a vytvořenou záměrně člověkem, viz KUČOVÁ, Věra a Karel KUČA. Ochrana kulturní krajiny v České republice a její perspektivy. In: Památková péče na Moravě 10, 2005 Kulturní krajina. Brno: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně 2005, s. 10. ISBN 80-86 752-36-4. 4_K Lemberskému panství viz SVOBODA, Milan, cit. v pozn. 2, s. 59, 64–65, 70, 79. 5_K areálu zámku Lemberk viz nejnověji ČERNÁ, Renata. Areál zámku Lemberk. In: ŠTERNOVÁ, Petra ed. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. okres Liberec Lu–Ž. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 2013, s. 14–19. ISBN 978-8087810-01-9. 6_K Bredovské zahradě viz MACEK, P., P. ZAHRADNÍK a M. SUCHOMEL. Bredovský letohrádek se zahradou. Stavebněhistorický průzkum 1993, archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, SHP 116; ŠUBRTOVÁ, Jana a Vladimíra KRÁLOVÁ. K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady. FontesNissae – Prameny Nisy XIII, 2012, 1, s. 30–41, ISSN 1213-5097.

4.1.2016 18:16:10

Jana Šubrtová | Drobné sakrální památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko

MATERIÁLIE

Na okraj k typologii drobných památek určující, aby bylo poslání božích muk naplněno. Hluboká Drobné sakrální památky byly obecně zřizovány na výrazných místech u bývalých historických cest, spojujících jednotlivá vesnická sídla, případně na rozcestích. Důvodem zřízení bylo většinou vyjádření hlubokého vděku za záchranu nebo za pomoc při nějaké neobvyklé nebo nebezpečné události, tragédii či nemoci, nebo naopak byly připomínkou citlivé ztráty. Četné drobné památky plnily i funkci ukazatele a ujištění o správnosti směru cesty, a to jak ve fyzickém, tak zejména v duchovním slova smyslu.7 Každý objekt měl svého konkrétního zřizovatele, na jehož pozemku byl zbudován. Po jeho smrti přecházela péče a starost na jeho rodinu. Se změnou majitele pozemku přecházela na nového i udržovací povinnost. Ta pak bývala zanesena v kupní smlouvě. Nejčastěji zakládanou památkou byl kříž, dřevěný nebo kamenný, později litý železný, na kamenném podstavci členěném na sokl, dřík a hlavici, na níž dosedá nástavec vynášející kříž. Podstavec zdobí ornamentální motivy, případně reliéfní zobrazení světců či Panny Marie, soklová partie a zadní strana dříku nese informaci o zřízení, případně o obnovách, které proběhly v následujících letech.8 Jinou skupinou jsou výklenkové kaple – zděné, omítané stavby, kryté sedlovou střechou, často zcela jednoduché, jindy honosněji provedené s architektonizovaným průčelím. Hlavním prostorem je větší či menší výklenek, který byl od počátku určen k umístění sochy, obrazu, nebo reliéfu oblíbeného světce či Panny Marie. Výklenkové kaple stavěné při cestách, u polí nebo na okrajích vsí pak sloužily ke krátké modlitbě při práci, k rozjímání a odpočinku, k prosbám vznášeným za úrodu, déšť, uzdravení, narození dítěte a za mnoho dalších denních potřeb. Výklenková kaple byla cíleně stavěna za účelem konání soukromé pobožnosti v průběhu dne a nahrazovala tak kostel nebo domácí oltářík. Při cestách je mohl využívat každý, kdo zatoužil po odpočinku či rozjímání. Dalším typem drobných objektů jsou boží muka. Útlý vertikální objekt, který lze nejčastěji rozčlenit na tři části – podstavec, střední část tvořenou hranatým pilířkem či kulatým sloupkem, nejčastěji složeným z patky, dříku a hlavice, a kaplice jako poslední část božích muk.9 Na minimálním prostoru a ploše kaplice vytvořili kameníci vše 46

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 46

nika pro vložení pašijového výjevu, sledující svým tvarem formu kaplice, je vytesána vždy na čelní, k divákovi otočené straně. Na honosněji zdobených kaplicích byly pašijové výjevy přímo vytesané v reliéfním provedení. Boží muka mohou být spojena s válečnými událostmi a označovat místo, kde jsou pohřbeny ostatky padlých vojáků. Představují tak do určité míry pomníky obětem válečných konfliktů. Kříže, kterými jsou boží muka završena, symbolizují mučednickou a hlavně násilnou smrt. Jelikož smrt byla a je součástí každodenního života, mohou boží muka označovat místo, kde došlo k nějaké tragické události, například vraždě, neštěstí při práci s povozem, zabití bleskem, v neposlední řadě jde také o mor či živelnou katastrofu. Boží muka tak označují místo, kde smrt ukončila život. Poslední, nejméně početnou skupinou jsou volné sochy stojící na více či méně zdobeném kamenném podstavci. Nejčastěji zobrazovaným se po své kanonizaci v roce 1729 stal sv. Jan Nepomucký,10 jehož obliba přetrvávala ještě v 19. století. Velká většina křížů, božích muk a volných soch byla zhotovena z pískovce, ať již jemnozrnného nebo hrubozrnného, nejčastěji pocházejícího z místních zdrojů. Na územích, kde se těžila žula, byl pro kříže, boží muka a podstavce soch využíván tento materiál. Doplňkovým materiálem je kov – železo, kované či lité, různě povrchově upravené nebo barevně pojednané. Charakteristickým rysem české krajiny je obklopování drobných památek skupinou dnes vzrostlých, často i památných stromů. Nejčastěji jsou to lípy, které byly vysazovány jako ochrana kapliček, božích muk, křížů či světeckých soch.11 7_Obecně k drobným památkám obecně viz HÁJEK, Tomáš a Irena BUKAČOVÁ. Příběh drobných památek. Studio JB pro Českou komoru architektů a Společnost pro krajinu 2006. Regionálně například PANÁČEK, Michal a Miroslav PRÖLLER. Drobné sakrální památky v České Lípě. Česká Lípa: o. s. Drobné památky severních Čech 2013. ISBN 978-80-26053-59-0. 8_Tak je tomu v ideálním případě, jindy nese podstavec citaci v podobě biblického či lidového zbožného verše, případně je jednoduchý, zcela holý. 9_K typologii božích muk viz PALOUŠOVÁ, Zdenka. Kamenná boží muka v jižních Čechách a přilehlé Moravě. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích 2009, s. 14. ISBN 978-80-85033-17-5. 10_Viz Sv. Jan Nepomucký v lidové úctě. Kašperské Hory: Muzeum Šumavy v Sušici a Kašperských Horách 1993, s. 13–14; VLČEK, Emanuel. Jan z Pomuku. Praha: Vesmír 1993, s. 27–32. ISBN 80901131-2-5; VLNAS, Vít. Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha: Paseka 2013, s. 193–203. ISBN 978-80-7432-278-5. 2. vydání. 11_Většinou byly vysazovány stromy čtyři, aby tvořily okrsek. Poměrně často obklopují památky stromy dva.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:11

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

12_Zaniklé drobné památky budou předmětem dalšího studia. 13_Informace o drobných sakrálních památkách se nacházejí v tzv. Standbilderech – soupisech drobných sakrálních památek příslušné farnosti zhotovovaných od třicátých let 19. století, kam byly zaneseny i informace o zřizovateli, pokud byly známy, případně přepsány nápisy. Pro Krajinnou památkovou zónu Lembersko jde o Standbilder farnosti Jablonné sepsaný v roce 1850, revidovaný v letech 1852, 1853, 1855, 1862, 1867, 1871, 1876, 1888, 1911, 1912, 1913, 1914 a 1925. 14_SOkA Česká Lípa, DÚ Jablonné v Podještědí, kart. 22. V Soupise je uvedeno, že socha byla zřízena hrabětem Bredou, dřívějším majitelem panství Lemberk. Podle této informace musela být socha pořízena před rokem 1726, jelikož v tomto roce, 19. srpna, prodává Karel Josef Breda lemberské panství hraběti Filipu Josefu Gallasovi, majiteli libereckého, grabštejnského a frýdlantského panství. Filip Josef z Gallasu koupil lemberské panství za 291 000 zlatých, viz „kupní smlouva a nabytí panství Lemberk“ , viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Historická sbírka (Rodinný archiv Clam-Gallasů), kart. 443, inv. č. 1568, Jedná se tak o sochu sv. Jana Nepomuckého zhotovenou ještě před jeho kanonizací, která se uskutečnila v roce 1729, viz pozn. 10. V této době už ale lemberské panství vlastnili Gallasové. 15_PALOUŠOVÁ, Zdenka, cit. v pozn. 9, 2009, s. 16. 16_SOkA Česká Lípa, DÚ Jablonné v Podještědí, kart. 22. 17_Tamtéž. 18_Tamtéž. 19_http://www.audiojablonne. cz/text.php?id=07 dohledáno 28.8.2015 20_K ikonografickému typu Panny Marie Immaculaty viz zejména ROYT. Jan. Zahrada mariánská. Kašperské Hory: Muzeum Šumavy v Kašperských Horách 2000, s. 7–8; ROYT. Jan. Slovník biblické ikonografie. Praha: Univerzita Karlova 2006, s. 191–192. ISBN 80-246-0963-0.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 47

Drobné památky Lemberska Jak bylo výše uvedeno, krajinu Lemberska dotváří drobné sakrální památky. Na území Krajinné památkové zóny Lembersko se do dnešní doby zachovalo pět drobných památek,12 které zahrnují všechny výše uvedené skupiny. Na územích, která ke Krajinné památkové zóně těsně přiléhají, jsou dochovány mnohé další.13 V blízkosti Bredovské zahrady nechal hrabě Breda zřídit železnou, pravděpodobně litinovou sochu sv. Jana Nepomuckého14 situovanou na vysokém kamenném podstavci, tvořeném kamennými stupni, na něž dosedá mohutná základna vynášející podstavec a dřík pilířku. Ten uzavírá profilovaná hlavice s plintem, na němž stála socha sv. Jana Nepomuckého. Hrany čtyřbokého dříku jsou otesané, čímž vznikly nad patkou a pod hlavicí hladké sklopené plošky ve tvaru trojúhelníka. Tento prvek vychází z pozdně gotické architektury, respektive pozdně gotických božích muk.15 Podle soupisu drobných památek farnosti Jablonné z roku 1850 přicházela od tohoto roku z Jablonného k soše sv. Jana Nepomuckého procesí poutníků.16 Do dnešní doby se zachoval pouze podstavec, socha sv. Jan Nepomuckého chybí. Na křižovatce historických cest − hlavní cesty z Chrastavy do Jablonného a cesty vedoucí do Židovic (dnes hlavní silnice vedoucí z Liberce do Jablonného v Podještědí a výjezdu z obecní cesty) − byla v roce 1734 zřízena boží muka. Historicky tato památka, která stojí v obci Lvová u čp. 46, patřila k Židovicím.17 Pilířková boží muka jsou tvořená třemi částmi – podstavcem, střední částí tvořenou hranatým pilířkem a kaplicí s výklenkem, která původně vrcholila kovaným křížkem. Podstavec člení na všech čtyřech stranách člení vpadlá zrcadla, z nichž čelní nese nápis: „IHS / Sperent in Te / quinverunt / nomen tuum qu= / oniam non dere / linquis quaeren/tes Te.“ V druhé polovině 18. století byla na rozcestí u Markvartického (Mlýnského) rybníka postavena kamenná kaple s dřevěným obrazem korunování Panny Marie. Kapli nechal vystavět sedlák Schwarz z Markvartic.18 Později přešlo vlastnictví kaple na Pietscheho z Markvartic čp. 56, který ji vlastnil před rokem 1945.19 Obraz na dřevěné desce s výjevem Korunování Panny Marie později nahradil štukový reliéf Panny Marie Immaculaty.20 Na počátku 19. století nechal domkář Franz Schäufler z Markvartic, vlastník domu čp. 57, zřídit při cestě

Pilíř situovaný naproti Bredovské zahradě, který původně nesl sochu sv. Jana Nepomuckého Foto: archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, 2005

Lvová, Boží muka, 1734. Foto M. Čtveráček, 2013

4.1.2016 18:16:11

Jana Šubrtová | Drobné sakrální památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko

za Markvartickým (Mlýnským) rybníkem směrem ke Zdislavině studánce litinový kříž na kamenném podstavci.21 Následně kříž udržoval Franz Schuster, který ve své poslední závěti odkázal 100 zlatých na jeho udržování.22 V druhé polovině 19. století vlastnil dům čp. 57 Franz Jarisch, který měl tuto udržovací povinnost zanesenou v kupní smlouvě.23 V roce 1871 nechal kříž nově opravit a následně slavnostně vysvětit místním farářem. Čelní strana podstavce nese nápis: „Gelobet / sei / Jesus / Christus“, levá strana soklu podává informaci o zřízení: „Errichtet / von / Franz Jarisch / im Jahre 1871.“24 Cestou od Bredovského letohrádku směrem na Janovice v Podještědí stojí na rozcestí historických cest tzv. Hauptmannova kaple, vystavěná z opracovaných bloků kamene kolem poloviny 18. století.25 Podle pověsti byla kaple zbudovaná na památku švédského hejtmana, který tu prý byl pochován za třicetileté války.26 V interiéru kaple se nacházel obraz Čtrnácti svatých pomocníků. Kapli obklopují čtyři vzrostlé lípy, z nichž jedna v nedávné době spadla. Stav kaple není v současnosti nejlepší. Kámen je napaden přirozenou povětrnostní erozí, což se projevuje jeho drolením a úbytkem, dále mikroorganismy, zejmé-

MATERIÁLIE

Kříž zřízený Franzem Schäuflerem, počátek 19. století Foto J. Šubrtová, 2015

21_SOkA Česká Lípa, DÚ Jablonné v Podještědí, kart. 22. 22_Tamtéž. 23_Tamtéž. 24_Dle soupisu drobných památek farnosti Jablonné byl zřizovatelem památky Franz Schaufler, viz SOkA Česká Lípa, DÚ Jablonné v Podještědí, kart. 22. Kříž byl nedávno (v roce 2007) zrestaurován. 25_Hauptmannova kaple je zachycena v I. vojenském mapování, pravděpodobně tak byla postavena před rokem 1764. Viz http:// oldmaps.geolab.cz/map_root. pl?z_height=500&lang=cs&z_width=800&z_newwin=0&map_root=1vm dohledáno 27.8.2015. 26_Viz http://www.luzicke-hory. cz/mista/index.php?pg=zmlemkc dohledáno 28. 8. 2015.

Kříž zřízený Rosalií Liebich, 1856 Foto J. Šubrtová, 2015

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 48

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:12

MATERIÁLIE

27_Dnes na katastrálním území obce Lvová. 28_Uvedené drobné objekty jsou zapsanými kulturními památkami v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Na území bývalého lemberského Clam-gallasovského panství se dále nachází množství drobných objektů, které nejsou v tomto seznamu vedené. K výše uvedeným památkám viz ŠTERNOVÁ, Petra, ed. Soupis drobných kulturních památek. Okres Liberec A–Le. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 2010. ISBN 978-80-903934-2– 4; ŠTERNOVÁ, Petra ed. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Okres Liberec Lu–Ž. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 2013, s. 14–19. ISBN 978-80-8781000-2. K drobným památkám v Lužických horách viz například http://www.luzicke-hory.cz/ mista/index.php?pg=pmdp01 dohledáno 28.8.2015. 29_K této problematice viz KYSELKA, Igor. Drobné historické struktury venkovské krajiny a krajinné prvky – funkce, význam a možnosti obnovy. In: Památková péče na Moravě, cit. v pozn. 10, s. 65.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

na mechy a lišejníky, a lokálně se objevuje tmavší krusta. Zcela chybí vrcholová výzdoba kaple. Těsně za hranicí Krajinné památkové zóny Lembersko, v blízkosti osady Kunová, stával u bývalé křižovatky cest na sloupkovém podstavci kříž. Ten nechala v roce 1856 zřídit Rosalie Liebich. Drobná památka je složena z několika částí – na polygonálním podstavci je osazena prstenčitá patka. Tato spodní část vynáší dřík s původně bohatě tvarovanou hlavicí s čtyřmi trojúhelnými štíty a akroteriemi po jejich stranách, do níž byl zasazen litý železný kříž s pozlaceným Kristem. Čelní strana polygonálního podstavce nese informaci o zřízení památky: „Errichtet / von / Rosalia Liebig / geborne Herrmann in Kunnwalde N. 11 / im Jahre 1856.“ Dřík ovíjí reliéfně pojatá stylizovaná rostlinná ornamentika, mezi níž je oválné nápisové pole s dnes téměř nečitelným nápisem „Liebe war sein heiliges Leben / Liebe war sein erste Gebot / Liebe war sein treues Sterben / Liebe war sein schönster Tod“. Podle soupisu drobných památek farnosti Jablonné z roku 1850, který byl později doplňován, byla památka renovována v roce 1886. V současné době je však ve velmi špatném stavu. Hlavice je roztříštěna na tři kusy, litý že-

lezný kříž zcela chybí a kámen je napaden mikroorganismy, zejména mechy. Dále se výrazně projevuje přirozená povětrnostní eroze, kdy se na mnohých místech kámen šupinovitě rozpadá. Drobné památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko jsou zlomkem z celkového počtu objektů, které se zachovaly na bývalém lemberském clam-gallasovském panství, z nichž lze jmenovat například pilířková boží muka u silnice z Jablonného v Podještědí do Petrovic,27 sochu sv. Václava, výklenkovou kapličku Panny Marie Pomocné, výklenkovou kapli se sousoším Piety a kříž v Kryštofově Údolí, sochu sv. Josefa, sochu sv. Jana Nepomuckého, dva kříže a výklenkovou kapli v Křižanech, sousoší Piety v Novině, sousoší sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého a sousoší Piety v Rynolticích, tři kříže v Žibřidicích.28 Všechny výše uvedené drobné památky jsou významným dokladem lidové zbožnosti a dnes jsou i přes ztrátu své původní funkce výrazným prvkem dotvářejícím ráz kulturní krajiny. A to i přes fakt, že mnohé z nich stojí již na zaniklém rozcestí, což je důsledkem zemědělské kolektivizace, kdy byla území členěná bohatou cestní sítí postupně propojována ve velká pole či lány.29

Kaple vystavěná sedlákem Schwarzem v druhé polovině 18. století na rozcestí u Markvartického (Mlýnského) rybníka Foto J. Šubrtová, 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 49

4.1.2016 18:16:13

Jana Šubrtová | Drobné sakrální památky na území Krajinné památkové zóny Lembersko

MATERIÁLIE

Hauptamnnova kaple, kolem poloviny 18. století, Foto M. Rejhonová, 2015

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 50

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:13

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

30_K ochraně památek v této době viz NOVOTNÝ, Kamil. Ochrana památek. In: Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze XXVII, 1919, s. 62–67. 31_K tématu viz KYSELKA, Igor, cit. v pozn. 28, s. 73. 32_Důležitou roli v uchování tradic – duchovních i společenských – hraje církev, která se postupně vrací ke svým tradičním obřadům, když se procesí opět zastavují u nově opravených nebo znovu vztyčených křížů, božích muk, soch a kapliček. 33_Odbornou a metodickou pomoc při obnově památek potom poskytují pracoviště Národního památkového ústavu. 34_V roce 2014 byly například zrestaurovány socha sv. Jana Nepomuckého v Čisté u Horek, socha sv. Jana Nepomuckého v Daliměřcích, kříž v Dolním Vítkově, sousoší Piety v Hrubé Horce, kříž v Chrastavě, sousoší Kalvárie v Chuchelně, boží muka v Klokočí, socha sv. Jana Nepomuckého v Křižanech, socha sv. Aloise na Malé Skále, Halbigův kříž v Novém Městě pod Smrkem. K restaurovaným drobným památkám v roce 2015 patří například sousoší sv. Jana Nepomuckého v České Lípě, výklenková kaple v Křižanech, reliéf Kalvárie na Malé Skále, socha odpočívajícího Krista v Markvarticích, socha sv. Jana Nepomuckého v Novém Městě pod Smrkem, sousoší Víry se sv. Janem a sv. Pavlem v Osečné, sloup se sochou Panny Marie v Pertolticích pod Ralskem.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 51

Vztah k drobným památkám v kontextu proměn doby Po historismu 19. století, který svým romantickým citem přál vzniku nových památek, se při zrodu Československé republiky objevily tendence likvidovat památky, připomínající habsburský katolicismus. K projevům nenávisti vůči sochám docházelo ještě před rozpadem rakousko-uherské monarchie, respektive před začátkem první světové války, přestože byly v části českých kruhů drobné památky považovány za kulturní majetek národa, který je nutno hájit před jakýmkoliv způsobem poškození nebo zcizení.30 Postupně přestala být vnímána jejich krása a hodnoty umělecké byly zatlačeny ideologií. Nacionalismus druhé světové války a doby poválečné památkám vůbec nepřál a zejména v pohraniční se objevovaly tendence ničit nejen české, ale i německé památky. Často docházelo k živelnému, někdy i organizovanému ničení drobných památek.31 Dnešní stav vychází ze situace posledních padesát let, tedy období po roce 1945, které lze rozdělit do pěti etap podle míry působení negativních tendencí ve vztahu k drobným památkám. V poválečném období druhé poloviny čtyřicátých let zůstávají drobné památky vzhledem k bezprostředním naléhavým existenčním poválečným úkolům stranou. Proti drobným, zejména sakrálním památkám začíná působit tehdejší ne zrovna přátelská politická ideologie, kdy bylo potřeba „posilovat ateistickou výchovu“. Padesátá léta až polovinu šedesátých let charakterizují negativní tendence, které se odrazily v likvidaci značného fondu památek. Druhá polovina šedesátých let znamenala snahu o opravu některých velkých objektů a tato tendence pokračovala i v následujícím desetiletí. Od poloviny šedesátých let se postupně prosazovala dokumentace a vznikaly návrhy na zapsání objektů do Seznamu kulturních památek. Následně se začaly objevovat první pokusy o záchranu a obnovu drobných památek, které pokračovaly v dalších letech. V devadesátých letech však bohužel přišla vlna ekonomického vandalismu, kdy byly památky v uvolněné demokratické atmosféře ničeny či kradeny za účelem prodeje, a tak lze říci, že se jedna vlna nenávisti za druhou opírala do drobných kaplí, křížků, božích muk i volně stojících soch, vyvracela je ze základů, rozebírala a ničila tak stopy jejich existence.

Závěrem lze však s potěšením říci, že po poměrně dlouhé době nezájmu, můžeme vyjádřit naději, že se vzrůstajícím sebevědomím a zájmem o lokální dějiny a uchování tradic vzrůstá i péče o drobné památky.32 V průběhu devadesátých let 20. století a po roce 2000 začínají vznikat rozmanitá hnutí s cílem obnovy drobných památek. Členové těchto iniciativ spolupracují s místními muzei a obcemi či městy, jejichž zástupcům není lhostejný špatný či havarijní stav drobných památek na jejich území, a tak se rok co rok postupně opravuje či restauruje památka za památkou.33 Tento fakt platí také pro drobné památky nejen na území Krajinné památkové zóny Lembersko, bývalého lemberského clam-gallasovského panství, ale i v celém Libereckém kraji.34

Pieta při cestě od Lemberka do Janovic (mimo území Krajinné památkové zóny Lembersko). Obrázek zachycuje stav památky před první etapou restaurátorského zásahu, kdy došlo k očištění, zpevnění, biocidnímu ošetření kamene a k osazení vrcholového kříže. Foto M. Čtveráček, 2012

4.1.2016 18:16:14

Studie

Famous past, questionable present and uncertain future of the Liberec printery ABSTRACT

Deserted premises of the Liberec printery give testimony of the two hundred years of the architectural changes. The oldest core consists of five late baroque houses and newer objects with manufacturing purposes from 19th and 20th century. The architectonical patchery of different styles, materials and technologies introduces fascinating proof of the industrial complex, which in its time was one of the biggest printing plants in Austrian monarchy and later in Czechoslovakia. Decaying plant is currently under the threat of demolition with the aim for free space for new buildings in the lucrative area. This study contemplates history of the printing plant and the family of its early owners – the Stiepel family of printers. It´s also going to analyze architectural and technological form of the building and describe its current state in the discursus problems brought by of unused industrial plants.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 52

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

Liberec

printing plant

tiskárna

Berger

Stiepel

manufacture

manufaktura

industrial architecture

industriální architektura

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:14

Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny ALENA ŘIČÁNKOVÁ

Výřez mapy stabilního katastru s vyznačením bloku, jehož prostor později zabrala liberecká tiskárna. U středního domu je patrná dvorní podélná trojkřídlá stavba - nejstarší liberecká textilní manufaktura. Stav k roku 1843, převzato z Ústředního archivu zeměměřičství a katastru

ozsáhlý blok bývalé tiskárny působí poněkud pitoreskně, a to především díky zvláštní skrumáži, dané kombinací vysoko se tyčících etážových hal přísných geometrických forem a drobných klasicistních domků, jejichž linie malebně zvlnilo doznívající baroko. Pozoruhodná ukázka industriální architektury v sobě nese čitelné stopy přes dvě století trvajícího vývoje s veškerou mnohovrstevnatostí, která k němu přirozeně patří. Někdejší sláva jednoho z největších tiskařských podniků Rakouska-Uherska i meziválečného Československa ovšem dávno vzala za své. Vybydlená, prázdná, zapomenutá, rozpadající se – pouze několik adjektiv, která vytanou na mysli, procházíme-li kolem ulicí 8. března. Člověk si klade otázku, čím to je. Závratností sumy, která by musela padnout na rekonstrukci? Problematickým využitím rozsáhlých prostor, v nichž kdysi klokotaly stroje? Nebo snad laxním nezájmem současných majitelů? Rozpaky nad neutěšeným stavebně-technickým stavem liberecké tiskárny a úvahy o její vhodné konverzi se objevily již několikrát. Zazněly však také návrhy na ničivou a nevratnou demolici v nitru industriálního

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 53

areálu, při níž by měly navždy zmizet unikátní pozdně barokní prostory nejstarší liberecké manufaktury. Rozsah takového zásahu v samém jádru historické zástavby znamená krajně nebezpečný precedens, plánovaný navíc ve snaze získat volné pozemky na lukrativním místě určené k dalšímu prodeji. Připomeňme obdobný, i když plošně rozsáhlejší případ Textilany, po níž dodnes zůstává olbřímí urbanistická jizva postupně pohlcovaná nálety. V této souvislosti vyzní s až palčivou aktuálností úryvek sto let starého textu Maxe Dvořáka: „... celé oblasti a celé země bohaté na umění jsou dnes kupci plundrovány více než kdy předtím válečnými hordami a pozvolna se mění v umělecky bezútěšnou poušť.“1 Vzhledem ke stávající kritické situaci a nejisté budoucnosti tiskárny se hlavním cílem následujícího textu stala především snaha o přiblížení její historie, a to nejen ve smyslu sledování architektonických proměn stavebního komplexu, ale také nastíněním osudů majitelů podniku, které mohly být rekonstruovány na základě dosud nepublikovaných archivních materiálů.2

1_DVOŘÁK, Max. Katechismus památkové péče. Praha: Národní památkový ústav, 2004, s. 21. ISBN 80-86234. 2_SOA Litoměřice – pobočka Most, Bratři Stiepelové, k. s., knihtisk a kamenotisk, Liberec (1848–1951).

4.1.2016 18:16:15

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

STUDIE

Výřez z veduty Liberce s pravidelnou zástavbou Kristiánova kolem dnešního náměstí Českých bratří. Ve střední části je patrný objekt Bergerovy manufaktury na počátku 19. století. Převzato z databáze Veduty v českých a slovenských archivech vzniklé do roku 1850.

Nejstarší liberecká manufaktura Areál tiskárny vznikal od konce 18. století jako přirozeně rostlý konglomerát, který se rozšiřoval v návaznosti na konkrétní potřeby (nejen) industriálního využití. Jeho architektonický vývoj je poměrně těsně spjat se stavebním děním ve městě a logicky také s dobovými proměnami užívaných materiálů a technologií. Komplex tiskárny vytváří osobitý celek typický postupným narůstáním během navazujících historických etap. Jeho nejstarší část se zároveň stala východiskem pro vybudování pozoruhodného pozdně barokního rozšíření města, tzv. Kristiánova.3 Prostorově, dispozičně a vývojově složitá struktura areálu tiskárny zabírá celý městský blok. Její základ tvoří původně pětice domů s pravidelnými, vedle sebe situovanými, podélnými parcelami, které byly vytyčeny jako součást ortogonální půdorysné struktury. V jejich zadních částech vznikaly postupně další výrobní objekty, až byla prakticky celá plocha bloku, až na výjimky menších dvorků, zastavěna.4 Nejstarší část areálu představuje pětice domů – čísla popisná 13, 14, 15, 16 a 17 – při ulici 8. března z období přelomu pozdního baroka a klasicismu, některé z nich pak s částečnými neoslohovými úpravami. Uvedené domy je třeba vnímat nejen jako samostatné stavby, ale především coby součást velkorysého urbanistického záměru z konce 18. století, realizovaného na území původního panského dvora. V nejstarší fázi vzniku pravidelně založené čtvrti koncentrované kolem dnešního náměstí Českých bratří (původně Lindenplatz) vyrostla symetrická zástavba proti sobě stojících solitérních 54

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 54

domů po obou stranách ulice 8. března (původně Herrengasse). Jak je vidět na historických plánech města, tvořila někdejší Herrengasse výstavní příjezdovou cestu k zámku směrem od Prahy, osázenou lipovou alejí a ústící na cour d´honneur.5 Ukázkové nástupní předpolí zámku formovaly pozdně barokní fasády, v nichž snad můžeme tušit vzdálený dozvuk široce přijatých výbojů „velkého“ baroka českých zemí první třetiny 18. století. Jeho zjemnělé, zdrobnělé a do značné míry racionalizované formy zde ale především vytváří platformu silné a na první pohled rozpoznatelné lokální stavitelské tradice přelomu pozdního baroka a klasicismu. Nový příjezd k zámku měl představovat Liberec jako významné panské sídlo, ale také jako průmyslové město.6 Nepřekvapí tedy, že nejreprezentativnější z diskutované pětice domů, číslo popisné 15, patřilo zakladateli a průkopníkovi textilní tovární výroby v Liberci Johannu Georgu Bergerovi (1739–1810).7 Co o něm víme? Rodák z rakouského Ladendorfu J. G. Berger původně provozoval obchod s plátnem v Praze, v roce 1775 pak, pravděpodobně s vidinou lepšího zisku a za účelem přiblížení se dodavatelům, přesídlil do Liberce.8 Dne 1. dubna 1790 kupuje od Clam-Gallasů část pozemků bývalého panského dvora v místě zvaném Lerchenberg (Skřivánčí vrch, součást pozdějšího Kristiánova) a o rok později si zde staví dům. Funguje zde nejen obchod s plátnem a později suknem, ale také prodejna piva a vína od domácích i zahraničních výrobců. Úspěšný obchodník následně pořizuje opuštěné šlechtické bělidlo a valchu ve Stráži nad Ni-

3_MACEK Petr a Jan URBAN. Liberec – zámek. Stavebně – historický průzkum. Praha: Státní ústav pro rekonstrukce měst a památkových objektů, 1986, s. 132 (strojopis). 4_PEŠTA, Jan. Předběžný stavebně historický posudek na areál tiskáren čp. 13, 14, 15, 16, 17, 52, 64 a 160 v Liberci – Kristiánově. I. etapa stavebně historického průzkumu, Rožmitál pod Třemšínem, 2015, s. 14 (strojopis). 5_ŠŤOVÍČKOVÁ, Petra. Kristiánov – vznik V. liberecké čtvrti, Ročenka liberecké architektury 3, 2007, s. 18–19. ISSN 1801-6227. 6_TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Liberec minulosti a současnosti. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1980, s. 44. 7_RESSEL, Anton Franz. Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes: Stadt und Land: Anhang: Böhmisch-Aicha und Bösching. Reichenberg: Lehrvereine der Stadt und Landbezirkes, 1903–1905, 1. Band, s. 269–271. 8_Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004, s. 78. ISBN 80-86761-13-4.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:16

STUDIE

9_RESSEL, Anton Franz, cit. v pozn. 7, s. 270. 10_Kniha o Liberci, cit. v pozn. 8, s. 78. 11_„…značný počet lidí“. RESSEL, Anton Franz, cit. v pozn. 7, s. 270. 12_Tamtéž, s. 324. 13_HALLWICH, Hermann. Reichenberg und Umgebung: eine Ortsgeschichte mit spezieller Rücksicht auf gewerbliche Entwicklung. Reichenberg: Franz Jannasch, 1874, s. 506. 14_Není bez zajímavosti, že Röhmeld si také postavil dům v Kristiánově, a to na pozemku, který mu roku 1813 daroval Kristián Kryštof Clam-Gallas. Stával v místech dnešního Liebiegova paláce, donedávna využívaného jako Oblastní galerie v Liberci. KROULÍKOVÁ, Kateřina, OTÁHAL, David, KROULÍKOVÁ, Alena, NOVÁ, Eliška. Rozšířený stavebně historický průzkum Oblastní galerie v Liberci. Část stavebně historický průzkum. Liberec, Malhostice, Ústí nad Labem, Buštěhrad, Praha, 2008. s. 11 (strojopis). 15_Kniha o Liberci, cit. v pozn. 8, s. 79.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

sou (dnešní čp. 201), které s pomocí výrazných investic obnovuje, rozšiřuje, a zřizuje zde tiskárnu plátna. Pro úpravu překupovaného sukna používá Berger cechovní valchu a barvírnu, ovšem s jeho přibývajícími úspěchy se objevují spory s cechy, které si chtějí udržet obchodní monopol. Soukeničtí mistři nazývají Bergera s opovržením „unzünftiger Ausländer“9 a dělají maximum pro to, aby nebyl schopen fungovat jako soukromník. Odbojný Berger ovšem posléze prosazuje stavbu vlastní barvírny schválenou guberniem 23. června 1796. Ve zdůvodnění se dočítáme, že cechovním mistrům šlo především o vyřazení Bergera z konkurenčního boje a dále je zde zdůrazněno, že v Liberci má být každému barvíři povoleno zavedení vlastního podnikání.10 Kromě nové barvírny ve Stráži nad Nisou funguje také výrobní provoz ve dvoře Bergerova domu v Kristiánově, kde je roku 1797 zřízena přádelna a úpravna tkanin, v níž Beger zaměstnává poněkud neurčitě definovaný „beträchtliche Anzahl von Menschen“.11 Aby se vyhnul dalším sporům, získává roku 1798 povolení k provozování vlastní továrny „k. k. privilegierte Tuchfabrik“,12 což znamenalo definitivní vítězství nad libereckými cechy a otevřelo cestu volnému podnikání také všem Bergerovým následovníkům.

Roku 1801 kupuje Berger od Clamm-Gallasů panský dvůr ve Stráži nad Nisou (dnešní čp. 30), kde buduje další textilní továrnu. K 13. lednu 1805 je doložen velký požár Bergerovy továrny v ulici 8. března, který způsobil škodu ve výši 20 000 zlatých.13 Snad také v návaznosti na danou událost můžeme předpokládat postupný přesun veškeré výroby do Stráže nad Nisou s tím, že v Kristiánově zůstává pouze administrativní zázemí. Bergerův společník a schopný odborník Ferdinand Römheld14 přiváží těsně po roce 1800 z Holandska první pletací a stříhací stroje a posléze také stroj na zpracování ovčí vlny. Od roku 1804 pak ve strážské barvírně prosazuje užívání prvního parního stroje. Berger staví další továrnu v Praze, kde také roku 1810 umírá jako úspěšný podnikatel, jehož podniky v té době zaměstnávají téměř 3 000 lidí.15 Úspěchy a zásluhy zakladatele libereckého textilního průmyslu ve zkratce připomíná text náhrobku ve Stráži nad Nisou: „Dem fleißigen Bürger, dem redlichen Mann und Freunde, dem liebreichen Gatten und Vater Johann Georg Berger, Kaufmann und Inhaber einer Tuchfabrik in Prag, Chef der Althabendorfer Feintuchmanufaktur und des Handlungshauses in Reichenberg, geb. in Ladendorf in Oesterreich am

Celkový pohled na ulici 8. března s Bergerovým domem v popředí Foto A. Řičánková, leden 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 55

4.1.2016 18:16:16

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

15. April 1739, gestorben zu Prag am 17. Febr., hier beerdigt am 21. Febr. 1810, weihen dieses Denkmal aus Achtung und Liebe seine Gattin und Kinder.“ 16 Co můžeme vyčíst z architektonického řešení Bergerova domu a co víme o jeho autorovi? Bergrův dům postavil roku 1791 Johann Josef Kunze (1724–1800), slavné jméno libereckého stavitelství, často citované v souvislosti s místní pozdně barokní a klasicistní architekturou.17 Jako dvorní stavitel se podílel také na podobě většiny domů podél ulice 8. března. K základním principům studovaných objektů patří symetričnost s akcentem na střední osu, která je zdůrazněna mírně předsazeným rizalitem se vstupem do domu a završena převýšeným segmentovým či půlkruhovým profilovaným štítem. Ke specifickým dekorativním detailům patří kamenné portály s tesaným dekorem, jehož stylová obdoba se uplatňuje i ve štukovém provedení na fasádách. Ty jsou v duchu klasicismu jasně členěny nárožními bosážemi, lizénovými rámci a pilastry, z mansardových střech pak vystupují pravidelné okenní vikýře, které ještě podtrhují osovost celkové koncepce. Bergerův dům pak obzvlášť vyniká svou výpravností, ať už v řešení segmentového kamenného portálu zasazeného do pilastrové edikuly, v bohatosti vzdutých nadokenních říms a parapetních výplní nebo v divadelním pojetí reliéfu vrcholového tympanonu s Pallas Athénou a putti. Ve stejném duchu je zdoben i plackami klenutý průjezd do domu a reprezentativní trojramenné schodiště s balustrádami a pilastry, jehož charakter lze bez nadsázky označit jako zámecký. Bergerův dům patří k nejcennějším ukázkám architektury přelomu baroka a klasicismu nejen na území Kristiánova, ale i celého Liberce a širšího regionu. Zároveň stojí na počátku vývoje typologické řady samostatně stojících vil v zahradních městech, která se v plné míře rozvíjí v následujícím století.18 Ve dvorní části domu pak od roku 1798 fungovala již zmíněná první c. k. privilegovaná textilní továrna, z dnešního pohledu se jako přesnější jeví označení manufaktura. Lze předpokládat, že se jednalo o trojkřídlou patrovou přístavbu završenou mansardovou střechou, stavebně propojenou s čp. 15 a zabírající plnou hloubku parcely tak, jak je patrno na kresbě Kristiánova z roku 1807.19 Dochováno in situ je přízemí s nízkými křížo56

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 56

vými a plackovými klenbami s pasy a výsečemi a dále schodiště ústící do patra. 19. století přineslo řadu stavebních úprav, které v mnohém setřely ráz původní podoby dvorních křídel. V každém případě zůstávají typologicky ojedinělým a zároveň jedním z nejstarších dochovaných příkladů čistě výrobních prostor – manufaktur – nejen na Liberecku, ale i v širším kontextu.20

Zakladatel rodinného podniku Za přelomový v historii Bergerova domu můžeme jistě považovat rok 1866, kdy objekt s manufakturou kupuje Heinrich Tugendhold Stiepel (1822–1886), pozdější zakladatel libereckého tiskařského rodu. Tato postava má pro naše téma zásadní význam, a proto je zde na místě uvést několik relevantních dat. Heinrich Tugendhold se narodil do skromných poměrů jako sedmý z dvanácti sourozenců, kterým se otec, evangelický učitel ve vestfálském Haßlinghausen, „snažil zajistit dobré vzdělání a odmalička je vedl k pracovitosti a píli“.21 Coby dvanáctiletý chlapec byl poslán do učení v knihtiskárně Wilhelma Stumpfa v Bochumi, jako sazeč písma posléze působil v Cáchách a ve slezském Waldenburgu, až se v roce 1848 natrvalo usadil v Čechách. Praxi získal v pražské tiskárně Gottlieb Hasse und Söhne, od roku 1851 pak pracoval jako typograf ve význačném periodiku Prager Zeitung. Za uspořené peníze

STUDIE

16_„Pracovitému občanu, čestnému člověku a příteli, milovanému muži a otci Johannu Georgu Bergerovi, obchodníkovi a majiteli textilní továrny v Praze, řediteli strážské manufaktury na jemná sukna a obchodu v Liberci, narozenému v Ladendorfu v Rakousku15. března 1739, zesnulému v Praze 17. února, zde pohřbenému 21. února 1810, je zasvěcen tento památník z péče a lásky jeho ženy a dětí.“ RESSEL, Anton Franz, cit. v pozn. 7, s. 271. 17_Johann Josef Kunze (Kuntze), in: Liberec – Reichenberg: architektura na severu Čech (online). (cit. 2015-01-12). Dostupné z: http://liberecreichenberg.net/autori/karta/ jmeno/54-johann-josef-kunzekuntze. 18_PEŠTA, Jan, cit. v pozn. 4, s. 19. 19_Spolehlivě je trojkřídlá dvorní stavba doložena až na mapě z roku 1833, posléze na mapě stabilního katastru k roku 1843. Tamtéž, cit. v pozn. 4, s. 20. 20_Tamtéž, s. 21. 21_KERL, Karl, ed. Reichenberg. Berlin – Friedenau: Deutscher Kommunal-Verlag, 1929, s. 211.

Portrét zakladatele liberecké tiskárny Heinricha Stiepela otištěný v Reichenberger Zeitung 16. září 1910 u příležitosti padesátého výročí existence periodika.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:16

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Výřez z reklamního plakátu firmy Gebrüder Stiepel, na němž je patrné postupné plošné a hmotové rozrůstání tiskárny. SOA Litoměřice, pobočka Most. Přelom 19. a 20. století.

22_Tamtéž, s. 212. 23_Až do roku 1848 totiž bylo povoleno vydávat regionální noviny pouze v krajských městech a Liberec v té době spadal pod Mladou Boleslav, in: BAJEROVÁ, Pavla. Liberecké nakladatelství Gebrüder Stiepel v letech 1919– 1938 a jeho význam pro kulturní život v severních Čechách. Praha, 1980. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filosofická fakulta. s. 37. 24_Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band VIII, Teilband 2. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2006, s. 1639–1640, Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck – und Verlagshaus. Reichenberg: Gebrüder Stiepel, 1922, s. 2–4. 25_Bratři Stiepelové, k. s., knihtisk a kamenotisk, Liberec (1848 – 1951), cit. v. pozn. 2, inventář. s. 1. 26_KERL, Karl, cit. v pozn. 21, s. 214. Během převodu nemovitosti sloužilo čp. 15 dočasně k ubytování pruských vojáků během prusko–rakouské války. In: Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck-und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 4.

koupil činorodý Heinrich Tugendhold roku 1853 tiskárnu Moritze Adama v Rumburku, kde tiskl Rumburger Anzeiger, od roku 1857 přejmenovaný na Nordböhmischer Gebirgsbote. Rumburskou tiskárnu posléze přenechává mladšímu bratru Juliu Robertovi (1826–1887) a odchází do Liberce. Po získání tiskařské koncese zřizuje ve dvoře čp. 12 naproti liberecké radnici vlastní podnik s názvem Heinrich T. Stiepel, v němž vedle tiskárny provozuje také kamenotisk, razírnu, písmolijectví a barvírnu, kde je k roku 1865 vedeno již 45 zaměstnanců.22 Připomeňme ovšem, že Stiepelův podnik představoval až druhou libereckou tiskárnu. Nejstarší tiskárnu zde založil Philip Gerzabek, potomek slavné pražské tiskařské rodiny Jeřábků, který v dnešní Felberově ulici, v místě vjezdu do parkoviště obchodního domu Plaza, tiskl od roku 1848 první lokální týdeník Reichenberger Wochenberichte aus der Nähe und Ferne, později, pod vedením Gerzabkova syna Rudolfa, přejmenovaný na Reichenberger Anzeiger.23

Ale zpět ke Stiepelům. Na popud textilních průmyslníků a především s podporou Johanna Liebiega st. uskutečňuje Heinrich Tugendhold odvážný krok. Dne 8. září 1860 tiskne zkušební číslo prvního libereckého deníku Reichenberger Zeitung, v té době ještě na ručně poháněném tiskařském stroji. Z liberálně orientovaného periodika se, jak známo, později stává největší a nejrozšířenější německý deník v severních Čechách.24 Julius Robert posléze prodává rumburskou tiskárnu a roku 1866 následuje bratra do Liberce, kde se stává jeho společníkem a rodinný podnik tak mění název na Gebrüder Stiepel.25 Ve stejném roce kupují Stiepelové od firmy Josef Herzig und Söhne dům čp. 15, původní Bergerovu textilní manufakturu, základ pozdějšího rozsáhlého areálu tiskárny.26 Postupným nákupem okolních domů a pozemků se výrobní prostory pomalu rozšiřují tak, aby odpovídaly potřebám rostoucího podniku. Bratři dbali také na vybavení moderními tiskařskými stroji a díky „poctivému přístupu získali brzy dobré jméno,

Pohled do sazečské dílny v horním patře dnes již neexistující industriální budovy v nitru areálu tiskárny s charakteristickými litinovými sloupy a šedovými světlíky. Přelom 19. a 20. století. SOA Litoměřice, pobočka Most.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 57

4.1.2016 18:16:17

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

které se rok od roku po zásluze upevňovalo“.27 Od září 1885 vychází oblíbený Reichenberger Zeitung dvakrát denně, navíc obohacený o rozmanité přílohy.28 Tak například mezi lety 1882 a 1894 vychází nedělní příloha Landwirtschaftliche Sonntagsblatt nebo příloha Industrie-und Gewerbeblatt či Montanistische Mitteilungen. Během osmdesátých let pak deník doplňuje muzejní příloha Mitteilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums. Prosperující tiskárna nabízí i řadu dalších služeb a produktů, například výrobu tištěného barevného papíru a kartonáže, dodávaných především jabloneckým bižuterním podnikům.29 V liberecké tiskárně ovšem posléze zůstává činný pouze Heinrich Tugendhold, který roku 1877 vyplácí bratru Juliu Robertovi podíl ve výši 65 000 zlatých. Julius pak přes několik zastávek odchází do Linze, kde kupuje rozsáhlou nemovitost, v níž roku 1887 po dlouhodobém onemocnění ledvin umírá. V čp. 15, první akvizici bratří Stiepelů v ulici 8. března, je po celou dobu existence tiskárny vedeno také bydliště členů rodiny, kteří se více či méně podíleli na chodu podniku. Po roce 1866 se zde rozvíjí stavební aktivity, vedoucí k rozšíření výrobních prostor. Během

šedesátých let dochází k opakovanému navýšení trojice traktů původní Bergerovy manufaktury, a to nástavbou prostorů se segmentovými klenbami do traverz. Z osmdesátých let pochází přístavba kotelny ve dvoře, v níž byl instalován kotel systému Cornwall, u kterého byl zbudován oktogonální cihlový komín, jehož spodní část - přibližně třetina původní hmoty s podstavcem a částí dříku - je dochována in situ. Bratři Stiepelové postupně skupují sousední čp. 14 a 16, v jejichž dvorech vznikají výrobní a skladovací prostory. Za zmínku jistě stojí dnes již neexistující budova ve dvoře čp. 16. Na plánu z roku 1884 signovaném Sachers und Gärtner jsou patrné dobově příznačné litinové sloupy s profilovanými hlavicemi a patkami, s dřevěnými průvlaky a také zastřešení šedovými světlíky. Pilová střecha, nejčastěji prosvětlující přízemní výrobní prostory, je zde ne zcela typicky situována v úrovni prvního patra. V suterénu a přízemí našly své umístění tiskařské stroje, v patře pak sazečská dílna s dostatkem přirozeného světla pro ruční práci. Kromě podniku v ulici 8. března vlastnili bratři Stiepelové také dnes již neexistující továrnu v libereckém Františkově, v místech bloku panelové zástavby ohraničené dnešními ulicemi Františkovská, Oldřichovská a Rajská.

STUDIE

27_Tamtéž, cit. v pozn. 21, s. 214. 28_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck – und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 87. 29_Tamtéž, s. 4.

Plánová dokumentace zaniklé budovy z roku 1884, která stála v prostoru dvora za pozdně barokním čp. 16. Stavební archiv Magistrátu města Liberec.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 58

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:18

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dokumentace k rozšíření a nástavbě původní Bergerovy manufaktury signovaná Gustavem Sachersem s prostorerm kotelny a toalet ve dvoře. Stavební archiv Magistrátu města Liberec.

30_Bratři Stiepelové, k. s., knihtisk a kamenotisk, Liberec (1848–1951), cit. v pozn. 2, kart. 2, inv. č. 14.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 59

Hrdý pokračovatel a modernizátor Heinrich Tugendhold Stiepel vychoval se svou první ženou Johannou pět dětí. Osud nejstaršího z nich, kterého rodiče pojmenovali po Heinrichovu bratru Julius Robert (1852–1890), představuje zajímavou a poněkud tajemnou odbočku ze středoevropského kontextu, s nímž je jinak rodina svázána. Julius Robert se, stejně jako jeho otec, vyučil sazečem, posléze ovšem odchází do USA, kde studuje medicínu na univerzitě v St. Louis pod pseudonymem Robert Henry Stiepel. Po složení doktorátu pracuje jako lékař, jeho majetek je však v archivních materiálech popsán jako zanedbatelný. Roku 1890 umírá na následky dvojitého průstřelu, který dle úmrtního listu zaslaného americkými úřady do Liberce nebyl nikdy objasněn.30 Julius vychovával osvojenou dceru, sám zůstal bezdětný, takže jeho smrtí také končí možné pokračování stiepelovské větve na druhé straně Atlantiku.

Další z dětí zakladatele liberecké tiskárny má pro nás stěžejní význam především proto, že přebírá štafetu vedení rodinného podniku a právě s jeho činností jsou spojeny největší rozkvět, sláva a prosperita tiskárny. Wilhelm Friedrich Johann Stiepel (1858–1941) se narodil v Praze, studoval Gymnázium v Bochumi a později prošel praxí sazeče v otcově tiskárně. Jako nadaný mladík byl vyslán na studijní cesty po Německu (Lipsko, Drážďany a Hannover), Francii, Anglii a USA, odkud se vrátil plný inspirace moderním podnikáním a pokrokovou tiskařskou technologií, schopnou v Evropě dosud netušené masové produkce. Roku 1876 získává Wilhelm Friedrich Johann místo v rodinné firmě v Liberci, kde působí jako prokurista a posléze jako spolumajitel. Po otcově smrti roku 1886 tiskárnu přejímá coby jediný vlastník a vytváří z ní společnost s ručením omezeným Gebrüder Stiepel, Gesellschaft

4.1.2016 18:16:18

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

STUDIE

Plánová dokumentace k etážové budově čp. 160 s prvky art deco z roku 1925. Objekt stojí v téměř nezměněné podobě v jižním nároží areálu tiskárny. Architekt Ferdinand Scholze, Stavební archiv Magistrátu města Liberec.

mit beschränktert Haftung, zapsanou do obchodního rejstříku 7. července 1886.31 V dalších letech, především pak kolem roku 1900, intenzivně rozšiřuje výrobní areál nákupem okolních domů a pozemků až do půdorysného rozsahu, který známe dnes (nákup čp. 13 a čp. 17). Z dvacátých let pak pochází Wilhelmem podepsané kupní smlouvy dalších domů na přilehlém náměstí Českých bratří a teoreticky lze proto uvažovat o za-

mýšleném rozšiřování tiskárny směrem na jihovýchod od výrobního areálu.32 Stejně jako jeho otec se Wilhelm snaží o zavádění nejmodernějších technologií do rostoucího podniku, který na konci 19. století čítá již 400 zaměstnanců a kromě libereckého střediska disponuje také dílnami ve Vídni, Praze a Lipsku. Z návštěvy Spojených států přiváží Wilhelm dva exempláře tiskařského rotačního

31_Tamtéž, cit v pozn. 2, inventář. s. 1. 32_Tamtéž, kart. 3, inv. č. 25.

Zákres čp. 160 do dobové fotografie panoramatu dané části města. Vpravo je patrný evangelický kostel na dnešním náměstí Českých bratří, vlevo pak kubus hmoty tehdy navrhované industriální budovy. Počátek dvacátých let 20. století. Stavební archiv Magistrátu města Liberec.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 60

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:19

STUDIE

33_OFFENTHALLER, Eva, Ein Großunternehmer im alten Österreich: Heinrich T. Stiepel, in: Biografie des Monats der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, (online), März 2011, (cit. cit. 2015-01-12). Dostupné z: http://www.oeaw. ac.at/fileadmin/Institute/INZ/ Bio_Archiv/bio_2011_03.html 34_RESSEL, Anton, cit. v pozn. 7, s. 270. 35_ARNOLD, Ergard, ed. Die Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906: Industrie-, Gewerbe-, Kunst-, und Landwirtschaft-Ausstellung der Deutschen Böhmens, Reichenberg: 1906, s. 164. 36_Österreichisch-Kaiserlicher Orden und deren Besitzer, Karlsbad 1908, s. 101. 37_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck – und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 38.

Firemní logo z počátku třicátých let 20. století. SOA Litoměřice, pobočka Most.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 61

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Portrét Wilhelma Friedricha Johanna Stiepela, který tiskařský podnik úspěšně vedl po čtyři desetiletí. SOA Litoměřice, pobočka Most.

stroje Linotype, který byl prezentován i na světové výstavě v Paříži roku 1889 a který Thomas Alva Edison označil za „osmý div světa“.33 Liberecké publikum se s Linotypem mohlo seznámit na slavné výstavě českých Němců u harcovské přehrady v roce 1906, kde ho obdivoval i císař František Josef I. Ústřední místo v secesním výstavním pavilonu s názvem Reichenberger Zeitung od libereckého stavitele Ferdinanda Scholze zaujímal právě americký rotační stroj. Návštěvníci měli možnost sledovat ho v chodu každý všední den od 17 hodin, kdy se na něm tisklo večerní vydání deníku věnované novinkám z právě probíhající výstavy. V čem spočívala jeho výjimečnost? Během jedné hodiny vytiskl a složil neuvěřitelných 12 000 výtisků Reichenberger Zeitung, každý o 16 stranách.34 V reprezentativním katalogu vydaném u příležitosti konání výstavy se dočteme, že systém rotačního stroje je založen na pohybu „nekonečné“ role papíru o délce 8 000 až 12 000 metrů mezi rotujícími válci, na nichž jsou upevněny zaoblené olověné odlitky sazby. Kromě oboustranného tisku zvládá stroj leštění, skládání, řezání a lepení papíru, proto se ideálně hodí především k tisku novin.35

Wilhelm Stiepel se stává význačným a vlivným občanem města, od roku 1888 je členem liberecké obchodní komory, komerčním radou liberecké spořitelny a kurátorem Severočeského muzea. Roku 1906 dokonce získává Řád železné koruny III. třídy.36 Schopný podnikatel promptně reaguje na aktuální potřeby a průběžně technologicky i stavebně rozšiřuje podnik dle poznatků z praxe. Pokud v roce 1906 prezentuje na liberecké výstavě třiceti dvoustranný rotační tiskařský stroj, tak k roku 1929 je v tiskárně doložen již šedesáti čtyřstranný typ. Ten sestával ze čtyř šestnáctistranných rotaček, které za hodinu zvládly 72 000 šestnáctistranných časopisů nebo 36 000 třiceti dvoustranných časopisů. V meziválečném období pak vychází Reichenberger Zeitung s přílohami Modenbeilage, Technik und Volkswirtschaft a Ratgeber für den Garten und Kleintierhof.37 Kromě věhlasného libereckého deníku se u Stiepelů tiskla celá řada dalších periodik, jako například Prager Juristische Zeitschrift, Reichenberger Theater-Zeitschrift nebo Mitteilungen der Bücherei der Deutschen. Počet zaměstnanců tiskárny roste na 700 a podnik poskytuje široké spektrum dalších služeb – ruční a strojní sazbu, 61

4.1.2016 18:16:20

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

STUDIE

Rodokmen rodiny Stiepelů sestavený na základě materiálů z rodinného a podnikového archivu uloženého v SOA Litoměřice, pobočka Most. Grafické zpracování R. Tišerová 2015

knižní a umělecký tisk, litografii, ofsetový tisk, knižní vazbu, písmolijectví (včetně znaků vybraných orientálních jazyků), výrobu kartonů či tištěného barevného papíru. Tiskárna dále produkuje formuláře řidičských průkazů, účetních knih, telefonní seznamy či adresáře, učebnice, kalendáře, jízdenky a jízdní řády. Coby jeden z největších tiskařských závodů Rakouska-Uherska získávají Stiepelové také monopol na tisk nových komentovaných zákoníků mladého Československa v němčině – Gesetzessammlung des tschechoslowakischen Staates.38 Od roku 1919 funguje jako součást tiskárny i nakladatelství Verlag Gebrüder Stiepel a s ním spojená prodejna s knihami, uměleckými tisky a hudebninami. Hlavním popudem založení nakladatelství byla snaha o prosazení německy píšících autorů, neboť„…po konci války a vzniku československého státu…musí být duchovní tvorba nadále udržována, aby staré německé kulturní hodnoty neupadly v zapomnění“.39 V praxi se tedy Stiepelův podnik, z kterého se záhy stalo jedno z největších německých nakladatelství v republice, specializuje na propagaci německých autorů, jak je patrné například v rozsáhlých knižních řadách krásné literatury a poezie Bücher der Deutschen a Böhmerland – Drucke nebo v odborných sériích Schriften der Anstalt für sudetendeutsche Heimatforschung či Schriften der deutschen wissenschaftlichen 62

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 62

Gesselschaft.40 Po devíti letech existence vydalo nakladatelství přes jeden milion titulů, řadu z nich distribuovalo také mimo Evropu.41 Soudobí němečtí autoři navíc získali možnost finanční podpory, neboť Wilhelm Stiepel zavedl každoročně udělovanou tzv. Stiepel-Preisse, která čítala odměnu ve výši 10 000 korun. Stiepel ovšem nezůstal jen u knih, obratně reagoval na další poptávku a roku 1925 v podniku zavedl také výrobu kufrů značky Globus.42 Výhodou byla možnost využití již zavedených strojů a technologických postupů pro práci s papírem. Při výrobě zavazadel z tehdy moderního tzv. vulkanfíbru docházelo k napuštění celulózy koncentrovaným roztokem chloridu zinečnatého a poté lisování do kýženého tvaru. Po vyschnutí vznikla pevná a zároveň lehká skořepina. Kufry daného typu se záhy staly oblíbenými také díky příznivým cenám, které byly o mnoho nižší než u kufrů kožených. V době železnice ovšem cestovaly i nejchudší vrstvy, pro které Stiepelův podnik vyráběl velmi levné kufry z tvrzené lepenky. Vyráběly se ovšem také kufry na zakázku, kufry kožené či dřevěné, s kovovými nebo dřevěnými rámy, kufry na klobouky či na obuv. Výroba dosahovala až tisíce kusů denně a export mířil do řady evropských zemí.43 Z hlediska stavební historie areálu liberecké tiskárny patří k Wilhelmovým stěžejním přínosům realizace

38_KERL, Karl, cit. v pozn. 21, s. 214. 39_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck-und Verlagshaus, cit. v pozn. s. 7. 40_KERL, Karl, cit. v pozn. 21, s. 215. 41_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck-und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 7. 42_OFFENTHALLER, Eva, cit. v pozn. 33, s. 255, (cit. 2015-01-12). Dostupné z: http://www.biographien.ac.at/ oebl?frames=yes 43_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck-und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 50–51.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:20

STUDIE

44_Uvedeno k roku 1927. Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck-und Verlagshaus.Tamtéž, s. 56. 45_PEŠTA, Jan, cit. v pozn. 4, s. 24.

Logo tiskárny užívané na obálkách během druhé světové války. SOA Litoměřice, pobočka Most.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 63

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

dvou etážových budov, které vyrostly během dvacátých let 20. století v nárožích výrobního komplexu. Jako první vzniklo čp. 160 v nároží dnešních ulic Oblačná (Wolkengasse) a U Tiskárny (Rederngasse), jeho pětipodlažní pandán v nároží ulic Boženy Němcové (Karlsgasse) a U Tiskárny pochází z roku 1929. Jejich železobetonové skelety s cihlovými výplněmi a elegantním, geometrizujícím dekorem fasád představují výrazné dominanty areálu a dokládají dobový význam jednoho z největších německých tiskařských závodů v Čechách v období mezi světovými válkami s celkovou sumou příjmů a výdajů až osm a půl milionu korun ročně.44 Sloupy oktogonálního průřezu vynáší hustý rošt průvlaků a trámů a dimenze nosných prvků jasně charakterizují statické působení konstrukce. Estetika těchto rozlehlých, jasně a logicky členěných industriálních prostorů, zalitých dostatkem přirozeného světla je dodnes velmi působivá. Stavby představují kvalitní ukázku meziválečné industriální architektury dochované v téměř nezměněné podobě, včetně řady detailů. Mají také důležitý význam urbanistický, neboť jako lokální urbanistické dominanty pohledově fixují nároží celého bloku.45 Pokud se týká dalších Wilhelmových stavebních aktivit, které ovšem zůstaly pouze v plánech, jistě stojí

Zákres plánovaného nárožního čp. 160 do dobového snímku foceného z dnešního rohu ulic Oblačná a 8. března. Počátek dvacátých let 20. století. Stavební archiv Magistrátu města Liberec.

4.1.2016 18:16:21

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

STUDIE

Celkové vyobrazení areálu tiskárny z dvacátých let 20. století, které dobře ilustruje jednotlivé stavební vrstvy z rozličných časových období. SOA Litoměřice, pobočka Most.

za zmínku nákup rozsáhlých pozemků ve Starém Harcově, v oblasti zvané Velký a Malý Cíp. Během existence tiskárny bydlela rodina vždy přímo v areálu podniku, tedy v podstatě v centru města. Jako protipól v klidné lesnaté oblasti Starého Harcova zamýšlel Wilhelm stavbu letního romantického sídla inspirovaného venkovskou architekturou s dřevěným obložením, krytou verandou a společenskou místností s krbem.46 A co další členové rodiny? Osudy Wilhelmových sourozenců byly také více či méně spjaty s libereckou tiskárnou. Jeho mladší sestra Berta (nar. 1857) se roku 1883 provdala za Dr. Wilhelma Feistnera, který od roku 1886 působil jako mnohaletý šéfredaktor Reichenberger Zeitung. Deník se v té době rozvinul ve vyhledávané a vlivné periodikum, pravidelně vydávané s řadou příloh. Tak například v létě roku 1913 a 1914 doplnila deník bohatě ilustrovaná příloha Für Reise und Wanderung, od roku 1914 pak válečná obrazová příloha Das Leben im Bild.47 Redakce se pod Feistnerovým vedením prezentovala i mimo rodinnou továrnu. Například roku 1911 uspořádala na závodní dráze v Pavlovicích exhibici soudobého výkřiku moderní techniky – letadla vyvinutého trutnovským konstruktérem Igo Etrichem.48 Wilhelmův a Bertin mladší bratr Heinrich Karl (1860–1915) prošel zahraniční praxí ve firmě Siemens 64

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 64

v Norimberku a podnikem Edison v New Yorku. Po návratu do Čech působil v rodinné tiskárně jako prokurista. S ženou Marií (nar. 1860), rozenou Schubert, měl dvě děti. Jejich syn Heinrich Karl (nar. 1895) studoval textilní školu v Liberci, provozoval obchod se strojní technikou v Horním Hanychově a nakonec přesídlil s rodinou do Lešna, kde se stal ředitelem přádelny. Nejmladší sestra Wilhelma Stiepela Johanna (1861–1886) zemřela jako pětadvacetiletá v Praze na blíže neurčenou duševní chorobu.

Poslední generace Stiepelů v Liberci, co přišlo po ní a jak to bude dál? Ve druhé polovině dvacátých let se u Wilhelma Stiepela projevily zdravotní problémy a vedení továrny se částečně ujal jeho švagr Gustav Mayrgündter. Zároveň došlo k úpravě stanov firmy tak, aby byla zajištěna dědická práva všech Wilhelmových dětí. Ke konci třicátých let se začala připravovat změna statutu a k 22. červenci 1939 je firma zapsána do obchodního rejstříku jako Gebrüder Stiepel, Komanditgesellschaft.49 Majitelem firmy se stává nejstarší Wilhelmův syn Wilhelm Heinrich Franz zvaný Willi (nar. 1906), který se na vedení rodinného podniku spolupodílel od roku 1926. Willi maturoval na gymnáziu v Hostinném a poté absolvo-

46_Magistrát města Liberce, stavební archiv, složka domu čp. 22/XV, plánová dokumentace z roku 1910, architekt Josef Mocker. 47_Gebrüder Stiepel Reichenberg: Druck – und Verlagshaus, cit. v pozn. 24, s. 38. 48_Tamtéž, s. 38. Jednalo se o letadlo zvané Taube s trupem a křídly ve tvaru holuba. Pro svou vysokou letadlovou stabilitu a spolehlivost získalo všechny ceny na Mezinárodním leteckém týdnu ve Vídni roku 1910, Igo (Ignaz) Etrich, in: Národní technické muzeum, (cit. 2015-08-01). Dostupné z: http://www.ntm.cz/ heslar/etrich. 49_Komanditisty byly jmenovány mimo jiné dcery Wilhelma Stiepela včetně dcery z prvního manželství Marie, provdané Meisner. Prokuru drželi Wilhelm Stiepel sen. a jeho snacha Martha Stiepel, kolektivní prokura byla udělena dlouholetým, osvědčeným zaměstnancům firmy. Bratři Stiepelové, k. s., knihtisk a kamenotisk, Liberec (1848– 1951), cit. v pozn. 2, inventář. s. 2.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:21

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

50_V archivních materiálech je uvedeno, že Martha měla syna, ovšem bez bližší specifikace (jméno, narození, jméno otce, atd). Tamtéž, cit. v pozn. 2, kart. 3, inv. č. 21. 51_Taméž, cit. v pozn. 2, inventář. s. 1. 52_Tamtéž, cit. v pozn. 2, inventář s. 2.

Trojice historických fotografií pořízených kolem roku 1928, které dokumentují pracovní postupy při realizaci železobetonové konstrukce etážové budovy v nároží ulic Boženy Němcové a U tiskárny. Archiv Severočeského muzea v Liberci.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 65

val dva roky grafického učení ve Vídni. V roce 1933 se oženil s Marthou roz. Schachinger, která za svobodna vedla velkoobchod s potravinami v Linzi a po svatbě působila v liberecké tiskárně jako prokuristka.50 Ve fondu podnikového archivu je dochováno nejvíce osobních dokumentů týkajících se právě Williho a Marthy, jako jsou pracovní knížky, vojenský průkaz III. říše, zbrojní pas nebo průkazy na hromadnou dopravu. Bohužel zcela chybí informace o dalším osudu tohoto páru po konci druhé světové války. Williho sestra Franziska Marie se provdala za zemského radu Dr. Evina Obenause, svobodného pána z Felsöhás. S manželem žila ve Vídni, v libereckém podniku byla ovšem vedená jako komanditní společník. Po dědečkovi byl pojmenován další ze sourozenců, Heinrich Tugendhold Viktor zvaný Harry (1909–1938). Po maturitě na gymnáziu v Liberci ho čekalo studium státovědy na vídeňské Rudolfově univerzitě, které Harry zakončil doktorátem. Po návratu do Liberce působil v rodinném podniku jako prokurista a společník až do své předčasné smrti, která přišla těsně před vypuknutím druhé světové války. K roku 1937 vystoupal počet zaměstnanců až na 1 200 a výrazně neklesal ani během dalších válečných let, kdy byly pracovní síly doplňovány z řad válečných zajatců, především Poláků.51 V té době produkovala tiskárna řadu materiálů potřebných pro systém zavedený tehdejší garniturou, ať už to byly úřední a účetní knihy, pracovní knížky nebo tzv. průkazy rodového původu (Ahnenpass), tiskly se zde také potravinové lístky. Těsně po válce, 14. května 1945, došlo v podniku k zavedení národní správy a tiskárna byla zároveň začleněna do sféry Hospodářských podniků československé sociální demokracie. V tiskárně s novým názvem Cíl, tiskařské a nakladatelské podniky se tisknul například deník Stráž severu, jehož šéfredaktor byl zároveň jedním z národních správců závodu. Po roce 1948 vznikly Severočeské tiskárny, n. p., pod které přešel celý areál včetně vybavení. Od roku 1949 pak dochází k výraznému omezení výroby a k převezení části strojů do jiných národních podniků v Československu.52 V areálu tiskárny je zřízeno odborné polygrafické učiliště, dvakrát týdně se zde tisknou okresní noviny Vpřed. Od sedmdesátých let se produkce rozšiřovala, došlo k instalaci laminovacího 65

4.1.2016 18:16:22

Alena Řičánková | Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny

STUDIE

Reliéf ve štítu původního Bergerova domu s postavou bohyně vítězství Athény, která je zde zobrazena ve zbroji s helmicí, kopím a štítem coby ochránkyně spravedlnosti a umění. Foto A. Řičánková, leden 2015

stroje a ofsetové rotačky. Až do roku 1993 byla ovšem k tisku novin používána také původní rotačka z roku 1937. V roce 1994 byl podnik převeden do soukromého vlastnictví a přejmenován na Liberecké tiskárny s. r. o. Současný majitel, původně firma Kristian Development, a.s., byla před několika lety transformována do MO – VE – RE, s.r.o. Stavební změny areálu se během druhé poloviny 20. století omezily na dílčí utilitární zásahy, některé z nich však radikálním a nevratným způsobem narušily autentické řešení industriálního komplexu, jako tomu bylo v případě ubourání původního cihlového komína z osmdesátých let 19. století.

Průkazová fotografie Williho Stiepela z vojenské knížky pořízená v závěru třicátých let 20. století. SOA Litoměřice, pobočka Most.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 66

Areál tiskáren se do současnosti dochoval v celistvé podobě, v níž jsou čitelné jednotlivé historické etapy jeho stavebních proměn. Ve smyslu stylovém a materiálovém se zde setkáváme s rozpětím od zděných klenutých konstrukcí a zdobných štukových ornamentů pozdního baroka až po železobetonové sloupy a překlady art-décových staveb s jejich decentním, elegantním dekorem. Technologická rozmanitost je pak patrná například v řešení nosných konstrukcí průmyslových budov z rozličných období. Architektonické pojetí objektů tiskárny z různých časových etap je navíc dílem řady zvučných jmen libereckého stavitelství, mezi něž patří Johann Josef Kunze, Gustav Sachers, Adolf Bürger, Gustav Miksch či Ferdinand Scholze. Ojedinělost industriálního areálu spočívá také v jeho vazbě na velmi ranou ukázku tzv. zahradního města, budovaného od konce 18. století v zámeckém předpolí. Odtud vede přímá cesta k počátkům průmyslové textilní výroby na Liberecku a k osobnosti Johanna Josefa Bergera, který se právě svou nejstarší libereckou manufakturou v čp. 15 zasloužil o změnu do té doby ještě na feudálním principu fungujícího výrobního sytému. Téměř šedesát let po Bergerově smrti kupuje dům rodina Stiepelů, aby zde na tři generace zapustila kořeny a vytvořila rozsáhlý tiskařský závod s přesahem daleko za hranice libereckého regionu. Proč se v názvu článku vlastně dočítáme o nejisté budoucnosti liberecké tiskárny? Destruktivní dopad dlouhodobé neúdržby je jasně patrný na jednotlivých FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:23

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Současný stav etážové budovy v nároží ulic Oblačná a U Tiskárny. Foto M. Čtveráček, říjen 2011

částech průmyslového areálu, který od devadesátých let 20. století stojí bez využití a vykazuje výrazné poškození vzlínající vlhkostí a zatékáním, rozsáhlou salinitu konstrukcí a rozšíření biologického napadení. V případě etážových budov se ovšem jedná o skeletový stavební systém se značnou životností, jehož rehabilitace je při zvolení vhodných prostředků a postupů možná. Plány současného investora oscilují mezi částečnou demolicí v nitru bloku s novou zástavbou v uvolněném území a dílčí demolicí za účelem vytvoření stavebních parcel k dalšímu prodeji. V době vytištění tohoto textu bude vývoj celé situace pravděpodobně o něco jasnější, než v době jeho vzniku. V současnosti je zpracováván alespoň tolik potřebný stavebně historický průzkum, na jehož základě by mělo pokračovat další jednání o budoucnosti tiskárny. Zcela zřejmé ovšem zůstává, že problematika uchování a ochrany nevyužitých a často chátrajících industriálních areálů představuje Achillovu patu současného vývoje městských aglomerací. Otazníky vznášející se nad libereckou tiskárnou dokládají alarmující neschopnost otevřené diskuze a fatální absenci snahy o hledání možných alternativ, které jsou stále v zoufalém závěsu za nevratnou destrukcí naší minulosti, naší identity, našeho přirozeného prostředí. Je paradoxem, že v kraji, který se ve své době proslavil právě díky masivnímu rozvoji průmyslového podnikání, zůstává industriální architektura nadále nechtěným dítětem. XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 67

Železobetonová konstrukce etážové budovy z dvacátých let 20. století s patrnými osmibokými sloupy a roštem průvlaků a trámů. Foto A. Řičánková, září 2014

Klasicistní křížová klenba s masivními pasy z prostorů původní Bergerovy manufaktury, později pro potřeby tiskárny rozšiřované a nastavované. Foto A. Řičánková, září 2014

4.1.2016 18:16:24

Studie

Tearing down memories Message about progressing fadeaway of the industrial cultural layer in the Liberec region, 2010–2015 ABSTRACT

PETR FREIWILLIG | Study introduces buildings and areas partly or completely

destroyed between 2010 and 2015, examples of the fading industrial heritage of the Liberec region. It also focuses on buildings currently at risk. Most of the introduced buildings are textile factories, but other industrial branches are also represented as well as for example road bridges. It contemplates our perception of the industrial heritage, its historical and social aspects. It prompts to comprehension of the historical buildings in their own time and space context as a part of so called industrial landscape. It also mentions main reasons for great concentration of the textile production in the Liberec region and tries to specify movers of the accelerated destruction of the industrial heritage during last years. It emphasizes the importance of the documentation of the historical buildings through preservation by documentation method, but it also mentions that during the research it is necessary to overcome so far dominant techno centric paradigm.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 68

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

industrial heritage

průmyslové dědictví

industrial archaeology

průmyslová archeologie

Liberec region

Liberecký kraj

textile mills

textilní továrny

road bridges

silniční mosty

site survey

terénní průzkum

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:26

Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015 PETR FREIWILLIG

1_MATĚJČEK, Jiří. Rozhovory s mlčenlivými svědky. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1982, s. 15. 2_„Jedna z otázek, k jejichž zodpovězení mohou velkým dílem přispět průmysloví archeologové, nezní ani tak Co to bylo?, ačkoliv i ta je užitečná, jako spíše Proč je to důležité dnes a čím to bylo důležité v minulosti?“ HUDSON, Kenneth. The Archaelogy of Industry. London–Sydney–Toronto: The Bodley Head, 1976, s. 93. ISBN 0-370-01591-6. 3_„Zkoumání staveb je jedním ze způsobů, jak porozumět společnosti, a zkoumání společnosti je jedním ze způsobů, jak porozumět stavbám.“ MARKUS, Thomas A. Building and Power: Freedom and Control in the Origin of Modern Building Types. London– New York: Routledge, 1993, s. 26. ISBN 978-0415076654.

Jen částečnou demolici někdejší textilní továrny Ignatz Eisenschimmel ve Frýdlantu lze v místních poměrech hodnotit jako úspěch; zbylá část areálu prošla konverzí na obchodní centrum. Foto P. Freiwillig, 2010

Motto: „Potkáváme je často, ale zevšedněli nám. Jsou nenápadní, mlčenliví a většinou dost oškliví. Němí svědkové minulých dob, z cihel, kamene a zašlých trámů. Jejich omítka ztemněla prachem, kouřem a věkem, traverzy hlodá rez. Nepečuje o ně památková péče, nikdy se jich nedotkne ruka restaurátora. Naopak. Většinou dříve či později zmizí, aby ustoupili novému životu. Stavby, které zrodil průmyslový rozvoj minulého století.“1 „One of the questions which industrial archaeologists can do a great deal to answer is not so much ’What was this?’, although this is useful, but ’Why is this important now, and how important was it in its own day?’“2

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 69

Evoluční destrukce revoluce – tempus edax rerum „The study of buildings is one way to understand society and the study of society one way to understand buldings.“3 Do českého průmyslového dědictví se opírá největší likvidační vlna v jeho dosavadní historii. Připomíná útes, který odolává, ale s každým dalším nárazem vod přichází o část své hmoty. Eroduje, odpadává, bortí se do vln zapomnění. Bouře se rozpoutala před pětadvaceti lety, kdy zhroucení železné opony otevřelo poklidný záliv plánovaného hospodářství příboji oceánu volné soutěže. Skaliska již byla notně nahlodaná ne tak bouřlivou, ale o to vytrvalejší erozí předcházejících desetiletí. Vítr nabírá na síle, a zpěněná vodní masa netrpí sentimentálními ohledy. Nic jí nevadí, že onen útes zde rostl dvě stě let, že vyrůstá z mnohem staršího podloží protoin69

4.1.2016 18:16:26

Petr Freiwillig | Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015

STUDIE

Areál tzv. velké přádelny Richterových závodů v Luhu s poměrně bohatým stavebním vývojem je reprezentantem textilní továrny založené na zelené louce, bez vazby na protoindustriální vodní dílo. Orámováním jsou označeny budovy stojící roku 1862, tvořící jeho stavební jádro. Obraz zachycuje situaci kolem roku 1900. Městské muzeum Frýdlant, úprava P. Freiwillig.

dustriální výroby, že se stal jedním z nejbohatších a nejrozmanitějších na pomyslném evropském pobřeží. Co zde rychle, ba revolučně vyrostlo, může stejně tak rychle zaniknout. To je běh života a bylo by pošetilé snažit se jej zvrátit. Nejedná se o trpné podrobení se osudu, ale to, že vše, ba ani většina se zachránit nedá, je holý fakt. Stejně jako to, že mnoho jsme si zničili sami. Hloupostí, hrabivostí, ignorancí. Ostatně tyto vlastnosti patří k mocným proudům onoho světového oceánu. V bilanční publikaci Co jsme si zbořili, která se stala volnou inspirací pro následující příspěvek, Benjamin Fragner výstižně uvádí: „…Právní prostředí a hierarchie hodnot společnosti, jejíž jsme součástí, umožnily kulturní a hospodářské dědictví zašantročit dřív, než se podařilo předejít zkáze, k níž, jak potvrzují následující stránky, industriální stavby a areály směřovaly nejen ukončením průmyslové výroby, ale také spekulacemi s budovami a pozemky, devastací, neúdržbou a rozkrádáním. Kroky, které vedly ke zkáze jsou nevratné, a to je nutné mít pro příště na paměti.“4 Proces útlumu průmyslové výroby a opuštění historických výrobních areálů, který proběhl na Západě již před mnoha lety, získal specificky české – či spíše východoevropské – umocnění zpackané ekonomické transformace. Zdaleka ne vše, co zaniklo a zaniká , zaniknout muselo. 70

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 70

Cílem následujících řádků je zaznamenat, analyzovat a upozornit na tento proces na území Libereckého kraje, kde v posledních pěti letech získal razantní dynamiku. Slova, vyslovená před téměř třemi desítkami let Jaroslavem Matějčkem a citovaná v úvodu, se ukázala jako prorocká. Stejně tak můžeme konstatovat, že někteří z němých svědků se přece jen ocitli v široké náruči památkové péče, a mají-li hodně štěstí, i v rukou restaurátora. Přesto je postavení památkové péče značně komplikované. V Ústředním seznamu kulturních památek České republiky nalezneme desítky, či spíše stovky objektů, jejichž památková hodnota je přinejmenším sporná. Seznam je výrazně disproporční věcně, časově i regionálně. Ochota říci to nahlas není přílišná a rušení památkové ochrany je spíše sporadické. Na druhou stranu, překvapivě velké množství hodnotných a významných staveb v seznamu chybí, a je obtížné, aby se kulturními památkami staly. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví, nevymahatelnost práva, svoboda podnikání, rozvoj obcí, dotační politika… To jsou jen někteří ze silných soupeřů, se kterými se finančně a společensky podhodnocený obor potýká. Ilustrujme si shora uvedenou disproporci na příkladu. Stěží někdo pochybuje o zásadním historickém významu textilní výroby pro hospodářský rozvoj oblasti, kterou dnes tvoří

4_FRAGNER, Benjamin a Jan ZIKMUND (eds.). Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry/deset let. Praha: České vysoké učení technické v Praze, 2009, s. 14. ISBN 97880-01-04387-5. 5_„Průmyslová éra, jako období přerodu, má své komplikované místo mezi minulostí a současností, spojuje obě, a současně obě přetváří.“SYMONDS, James. Experiencing Industry. Beyond Machines and The History of Technology. In: CASELLA, Eleanor Conlin a James SYMONDS (eds.). Industrial Archaelogy. Future Directions. New York: Springer, 2005, s. 36. ISBN 0-387-22608-7.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:27

STUDIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

6_„…die vielen Menschenhände, Liberecký kraj. Kolik z nesčetných textilních továren welche hier unthätig im Schoose na jeho území, mnohdy konstrukčně, architektonicky ruhten, weil sie weder ein ertragsfähiger Boden, noch ein či historicky vynikajících staveb, požívá staut kulturní erleichterter Verkehr mit einer, památky? Čtyři, přičemž jen u dvou z nich lze hovořit den bereits gereiften Früchten o hlubší vypovídací schopnosti, tvořené buď uceleností geregelter Gewerbsthätigkeit theilhaft gewordenen Nachbarschaft areálu nebo dochovanou technologií. zur Regsamkeit aufmunterte, I přes výše uvedené je však třeba mít stále na paměkonnten für eine, den Gesetzen der Intelligenz unterworfene, lohnende ti, že památková ochrana sama o sobě chátrající buBeschäftigung gewonnen werden…“ dovy nespasí. Alfou a omegou je nalézt pro ně využití ANSCHIRINGER, Anton. Album a funkční náplň. To platí u každé kulturní památky, ale der Industrie des Reichenberger Handelskammer-Bezirks. Praha: v případě staveb průmyslového dědictví jde ať už z důNárodní technické muzeum, 1981, vodu zpravidla značné velikosti, zchátralosti, dluhu s. 53. 7_KRAMÁŘ, Josef. Příhody svého na údržbě či umístění v periferních lokalitách o zcela života pro rodinu napsal Josef zásadní problém. Potenciál nákupních a zábavních Kramář. Olomouc: J. Kramář, 1881. center, galerií moderního umění, loftových bytů a koCit. dle JÍLEK, František. Ze života našich otců. Liberec: Krajské munitních center není nekonečný, a to ještě odhlédnakladatelství v Liberci, 1960, s. 62. 8_JOHNSON, Paul. Zrození moderní něme od jejich mnohdy značně problematické formy doby. Devatenácté století. Praha: konverze. Lokalita je pak limitem určujícím. A právě ty Academia, 1998, s. 154. ISBN 80nejvýstavnější, stavebně nejzajímavější a historicky nej200-0694-X. významnější objekty mnohdy nenalezneme ve velkých 9_BRAUDEL, Fernand. Dynamika kapitalismu. Praha: Argo, 1999, městech, ale na venkově, v údolí řek, při státní hranici. s. 39. ISBN 80-7203-193-7. Zastavme se nejprve u toho, jak tyto stavby vůbec vníTen k samotnému – v českém prostředí ještě i dnes – máme. Pokusme se odpovědět na otázku, jsou-li v nazpochybňovanému termínu trefně šem vnímání stavebního fondu něčím specifické. podotýká: „Člověka samovolně napadá označení kapitalismus. Popuzeně je vyženete dveřmi, Nositelé odkazu. Ale jakého? ale ono se ihned vrátí oknem. „As a period of transition, the industrial period sits Nenacházíte totiž nic, čím byste je vhodně nahradili, a to je uneasily between the past and present, linking the příznačné.“(Tamtéž, s. 30). two, and yet at the same time also transforming 10_„..combined operation of many orders of work-people, adult and both.“5 young, in tending with assiduous Průmyslové dědictví je vnímáno značně protichůdně. skill a system of productive V pohledu na ně se zrcadlí rozpornost celé moderní éry. mechines continuously impelled by a central power.“URE, Andrew. Je příliš spjaté se současností. Ať chceme nebo ne, i my The philosophy of manufactures: do něj promítáme svou sociální zkušenost, estetické or an exposition of the scientific, moral and commercial economy of cítění, světový názor. Je stará textilní továrna místem, the factory system of Great Britain. kde se „mnoho lidských rukou, do té doby nečinně London: Charles Knight, 1835, s. 13. složených v klíně“ podrobuje „zákonům inteligenPřeklad citován dle MARX, Karel. Kapitál, I. díl. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 453. 11_„Lidé lační zisku se ze všech sil snaží zničit jeden druhého, jen aby měli odbyt pro svůj tovar, a obětují tomu cíli všechny lidské city, štěstí, mravnost, zdraví celých pokolení – ale poněvadž Adam Smith si usmyslil nazývat tuhle ničemnost soutěží, svobodou průmyslového podnikání, nikdo se už ani slůvkem nesmí dotknout tohoto paládia? Vždyť je to lež, hanebná, bohapustá lež!“ ODOJEVSKIJ, Vladimir F. Ruské noci. Praha: Odeon, 1981, s. 522. 12_FOURIER, Charles. Výbor z díla. Praha: Orbis, 1950, s. 82.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 71

ce,“6 jak ji na případě přádelny ve Svárově viděl sekretář liberecké Obchodní a živnostenské komory a oddaný Liebiegův životopisec Anton Anschiringer? Nebo se ztotožníme s názorem Anschiringerova vrstevníka, lékárníka a starosty Vysokého nad Jizerou Josefa Kramáře, který ve svých pamětech píše: „Ježto předení pro výdělek úplně přestalo, musili přádníci hledati práci pro obživu v přádelnách, které se den co den v krajinách horských množily. Tím pozbyli dosavadní samostatné domácnosti. Z usedlých a samostatných, byť i namnoze nuzných občanů stali se podřízení, na továrníku závislí otroci.“7? Vidíme v ní hmotný pozůstatek oné úžasné éry, „které se v historii žádná jiná nevyrovná co do možností, jež nabízela lidem, kteří sice neměli ani groš, ale zato měli bystrou hlavu a nescházela jim představivost“, jak ji nazírá britský historik Paul Johnson?8 Nebo je naopak pomníkem kapitalismu, oné „výsady nevelkého počtu lidí“ Fernanda Braudela?9 Je to „kooperace různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na soustavu produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou“, jak ji idylicky líčil soudobý apologeta továrního systému Andrew Ure?10 Nebo je to zhmotnění toho nejhoršího, co dal Západ světu, jak „manufaktury“ vidí Odojevského Faust?11 Či snad máme co do činění s článkem Fourierovy „hnusné soustavy, ze které má prospěch jen několik majitelů továren a podvodníků?“12 Syntézu těchto záměrně polarizovaných pohledů lze snad nalézt u britského historika Samuela Lilleyho: „Pracovní podmínky byly strašné. Dlouhá pracovní doba – dvanáct až šestnáct hodin denně – snad nebyla delší než hodiny předtím strávené při domácké práci, avšak tehdy lidé pracovali svobodně, s vlastní volbou času na odpočinek, kdežto nyní byli podrobeni neúprosné tovární disciplíně, která se s nikým nemazlila. V nových městech, která vyrostla kolem továren, byly životní podmínky stejně zlé jako podmínky pracovní. Jejich domky snad nebyly horší než venkovské chatrče, v nichž bydlívali, avšak hygienické a zdravotní podmínky, snad dostačující pro život na venkově, nejsou k ničemu v přelidněném městě a výstavba měst se s těmito problémy nemohla vyrovnat…Ve stínu této zjevné bídy přinesl však vznik strojové tovární výroby také 71

4.1.2016 18:16:28

Petr Freiwillig | Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015

STUDIE

Z vily Oskara Klingera v areálu novoměstské Textilany. Foto P. Freiwillig, 2015

veliký prospěch. Dal lidem mnohem více všeho možného zboží. Je sice pravda, že dělníci nedostali plný podíl, který jim měl připadnout – museli se naučit za něj bojovat a jak za něj bojovat – avšak dostali přesto určitý podíl; tím se životní podmínky po uplynutí smutného období prvních desetiletí přece jen zlepšily.“13 Průmyslové dědictví je obtěžkáno dalšími symbolickými významy; na jednu stranu továrny jako znečišťovatelé životního prostředí, na druhou stranu symbol práce, zaměstnanosti a někdejší prosperity. Staré výrobní areály mohou být někým vnímány jako dožívající zhmotnění minulého režimu s jeho akcentováním – i když začasté jen verbálním – dělnické třídy a průmyslové výroby, jiným naopak jako svědek idealizovaných časů „starého

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 72

dobrého Rakouska“ či „zlaté první republiky“. Oba pohledy vnímáme jako značně zkreslené, ale ať chceme nebo ne, ovlivňují obecný diskurs. Ovšemže nemůžeme zapomenout na technické stavby coby doklad umu stavitelů, řemeslníků, inženýrů a architektů, zkrátka pohlížíme na ně jako na součást širšího kulturního dědictví. V posledních letech jsme z britského prostředí přejali termín průmyslové dědictví. Termín ne zcela přesný (mnoho historických technických staveb náleží protoindustriální éře), přesto asi nejvýstižnější. Dědictví po našich předchůdcích a předcích, dědictví po generacích, které tu byly před námi. Slovo dědictví v sobě obsahuje nádech závazku. Ale stejně tak se dá velmi rychle prohospodařit či prohrát. Těm po nás předáme jen ohlodanou kost. Nebo ne?

13_LILLEY, Samuel. Stroje a lidé v dějinách. Praha: Orbis, 1973, s. 154–157.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:28

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

STUDIE

Zděděná krajina

Textilní továrna Franz Leitenberger, naposledy Praga, Hrádek nad NisouLoučná. Kotelna se strojovnou z počátku 20. století, ve které se dříve nacházely parní turbíny. V pozadí původně 65 metrů vysoký komín, po roce 2000 ubouraný do výšky 53 m; dnes již stojí pouze on. Roku 2013 byla strojovna s kotelnou srovnána se zemí. Foto P. Freiwillig, 2013

Tovární dvůr v tzv. Horní Schmittově továrně v Českém Dubu. Foto P. Freiwillig, 2015

14_„Cílem průmyslových archeologů není psaní části hospodářských dějin, ale porozumění krajině.“ PALMER, Marylin a Peter NEAVERSON. Industrial Archaelogy: Principles and Practice. London–New York: Routledge, 1998, s. 128. ISBN 0-20302299-8. 15_CLARK, Kate. From Valves to Values: Industrial Archaelogy and Heritage Practice. In: CASELLA, a SYMONDS, cit. v pozn. 5, s. 95–119. 16_PAULINYI, Ákoš. Průmyslová revoluce. O původu moderní techniky. Praha: ISV nakladatelství, 2002, s.47. ISBN 80-86642-02-X. 17_MARX, Karel. Kapitál, I. díl. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 416.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 73

„The aim of the industrial archaelogist is not the writing of a piece of economic history but the understanding of a landscape.“14 Koncept zděděné krajiny (The concept of inherited landscape), jak jej definovala Kate Clarková,15 představuje pokus vnímat průmyslové dědictví v jeho prostorovém rozmístění, v souvislostech a především ve vazbách na předcházející vývoj. Zabývá se stratigrafií krajiny, jednotlivými časovými vrstvami – nabízí se častokrát používané srovnání s palimpsestem – a také zdůrazňuje fakt, že industrializaci krajiny předcházel její protoindustriální vývoj. Industrializace nepřidala krajině pouze vrstvu výrobních staveb, ale také ji obohatila o dělnické kolonie či naopak o reprezentační čtvrti boháčů, krajinu zaplnila průmyslovými městy a protkala dopravní infrastrukturou – anebo ji také, nejčastěji u oblastí, kde dochází k těžbě a zpracování nerostných surovin (metalliferous mining landscape) zcela přetvořila, v krajním případě všechny předcházející vrstvy smazala. Pro ilustraci uveďme povrchovou těžbu hnědého uhlí v severozápadních Čechách nebo mnohem blíže v okolí Bogatynie. Studium průmyslové krajiny je nutno považovat za podnětný koncept, protože změny, které přinesla industrializace, byly natolik komplexní a dalekosáhlé, že je nelze vnímat pouze prizmatem jednotlivých staveb. Vždyť právě v případě industrializace a vůbec modernizace 19. století vše souvisí se vším. Strojní spřádání jako „startér“ průmyslové revoluce nepodnítilo přechod k výrobě železa za pomoci kamenného uhlí nebo přímo vývoj parního stroje. Poptávka vyvolaná jeho existencí však rozhodujícím způsobem poháněla inovátorské aktivity v ostatních průmyslových odvětvích.16 Jinými slovy: „Převrat ve způsobu výroby v jedné průmyslové sféře podmiňuje jeho převrat v druhé sféře….Tak vyvolalalo strojové předení nutnost strojového tkaní a obojí společně mechanicko-chemickou revoluci v bílení, potiskování a barvení.“17 Nenechme se mýlit termínem průmyslová krajina, evokujícím Ostravsko, Porúří či jiné území s rozvinutým těžkým průmyslem. Takovou krajinou jsou i úbočí Černostudničního hřebene se svými mačkárnami nebo borskošenovská sklářská oblast s klasicistními domy 73

4.1.2016 18:16:28

Petr Freiwillig | Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015

STUDIE

sklářských obchodníků. I Jizerské hory, které dnes vnímáme jako přírodní rekreační zónu, jsou se svými někdejšími sklárnami, brusírnami, pilami a přehradami průmyslovou krajinou, un trés grand atelier. Nejsou snad smrkové monokultury výsledkem odlesnění pro otápění sklářských pecí? A jizerskohorské přehrady ochranou průmyslových údolí a zásobárnou pitné vody? Rekreační chalupy na jejich jižních svazích jsou často brusírnami, soustružnami či mlýny, okolí potoků rozbrázdily náhony a nádrže se stavidly a žulovými opěrnými zdmi. I to je „industriál“, nejenom sklárny a textilky v údolích, i když právě lineární průmyslová krajina, jak ji definovali Palmerová s Neaversonem,18 je pro Liberecký kraj nejcharakterističtější. Textilní továrny také tvoří většinu našeho výběrového přehledu posledních ztrát. Proč tomu tak je?

18_Viz PALMER a NEAVERSON, cit. v pozn. 14, s. 25–42. 19_Viz KRAMÁŘ dle JÍLEK, s. 61. 20_URBAN, Stanislav. Dole hučí Kamenice. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1962, s. 60. 21_MYŠKA, Milan. The Industrial Revolution: Bohemia, Moravia and Silesia. In TEICH, Mikuláš a Roy PORTER (eds.). The Industrial Revolution in national context: Europe and the USA. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 247–264 (zde s. 256). ISBN 0 521 40940 3.

Textilky – proč právě zde? „V Anglicku povstaly velkolepé přádelny na bavlnu, které se brzy počaly šířiti na evropské pevnině a zároveň i v našich horách, zvláště na Liberecku.“19 Pro odpověď si nalistujme stránky nepřekonaného díla Stanislava Urbana, který v několika větách vystihl podstatu věci: „Jistě nebylo svárovské údolí vyhlédnuto pro budoucí rozsáhlou továrnu náhodně. Liebieg i jeho faktor počítali od prvního dne, kdy se domluvili, s dvěma předem splněnými podmínkami: s pracovní silou a vodní energií. O parním pohonu továrny neuvažovali. Doly byly daleko a dovoz uhlí po tehdejších komunikacích byl neuskutečnitelný. Nespoutaná řeka se svým zdivočelým tokem byla dostatečným příslibem. A chudý kraj, kde staletý vývoj rozptýlené manufaktury vytvořil husté osídlení, kde kamenitá políčka rodila jen brambory a oves, měl v záloze množství pracovních sil, armádu dělníků, neuvěřitelně laciných a přitom kvalifikovaných.“20 Nositelem zavádění strojů a tovární organizace výroby (Milan Myška razí termín techno-produkční revoluce) se stal v českých zemích, podobně jako v mnoha státech západní a střední Evropy, textilní průmysl. Příčinu je třeba hledat v rychlé návratnosti investic, vysoké ziskovosti, nízkých investičních nákladech ve srovnání s těžkým průmyslem a neutuchající poptávce po jeho výrobcích. Levná a početná pracovní síla představovala 74

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 74

Pomineme-li tovární kolonii a vodní dílo, je 50 metrů vysoký komín jediným pozůstatkem po někdejší přádelně bavlny J. B. Limburger junior v Chotyni. Foto P. Freiwillig, 2014

Demolice někdejší textilní továrny Ignatz Eisenschimmel ve Frýdlantu. Foto P. Freiwillig, 2010

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:30

STUDIE

22_PURŠ, Jaroslav. Průmyslová revoluce v českých zemích. Praha: SNTL, 1960, s. 26–55. 23_I. fáze léta 1800–1830 (techno-produkční revoluce v textilním průmyslu), II. fáze léta 1830–1850 (hutnictví, strojírenství, potravinářství), III. fáze léta 1850–1873 (dovršení revoluce). Mezníky uvedených let jsou pochopitelně pouze orientační, zároveň se výrazně odchylují fáze revoluce v jednotlivých odvětvích. Tamtéž, s. 14–15. 24_Londýnský obchodník s hedvábím Thomas Lombe a jeho bratr John již roku 1721 uvedli do provozu pětipodlažní textilní továrnu poháněnou vodním kolem, která se stala předobrazem etážových výrobních budov. Roku 1769 postavil „geniální lazebník“ a „ze všech velkých vynálezců 18. století nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap“ (Viz MARX, cit. v pozn. 17, s. 458) Richard Arkwright (1732–1792) spolu se dvěma společníky v Nottinghamu první etážovku, podobnou té Lombově. Pohon obstarával koňský žentour, roku 1790 nahrazený parním strojem. První Arkwrightova továrna poháněná vodním kolem zahájila provoz roku 1771 v Cromfordu, o šest let později ji následovala druhá. RAISTRICK, Arthur. Industrial Archaelogy. An Historical Survey. London: Eyre Methuen, 1972, s. 149–150. 25_Shedové (pilové) střechy, rovnoměrně prosvětlující přízemní prostory, se objevují v souvislosti s rozšířením mechanického tkaní. Kromě vhodnějšího umístění těžkých a vibrujících mechanických stavů v přízemí hrálo roli, že příze tu – na rozdíl od suchých a vyhřátějších vyšších podlaží – absorbovala přiměřenou vlhkost, výhodnou pro vlastní výrobní proces. FAIRBARN, William. Treatise on Mills and Millwork. Part II. On machinery of transmission and the construction and arrangement of mills. London: Longmans, Green, and Co., 1865, s. 115–116, 178.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Destrukce střechy a následně stropů někdejší přípravny tkalcovny v novoměstské Textilaně vedla k vydání demoličního výměru. Foto P. Freiwillig, 2015

Příčiny dynamizace destrukce

Nové Město pod Smrkem, z továrny Ignatz Klinger, pozdější Textilany. Foto P. Freiwillig, 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 75

sice výhodu, avšak na druhou stranu zpomalovala tempo mechanizace. Připomeňme například, jak dlouho se udrželo tkaní na ručních stavech oproti strojnímu spřádání, přípravě a apretaci. Výrazné rozdíly ve stupni mechanizace existovaly u jednotlivých odvětví i v rámci samotné textilní výroby. Ve většině případů tak nebránily rychlejšímu zavádění strojů technické bariéry, ale socio-ekonomické podmínky, které byly charakteristické pro tzv. non-initiating countries, mezi něž patřily i české země.21 Dnešní Liberecký kraj byl již v raném novověku součástí širšího celku středoevropské plátenické oblasti, zahrnující Sasko, Horní Lužici, Dolní Slezsko, severní a severovýchodní Čechy a severní Moravu. Není tak překvapivé, že právě zde se textilní tovární výroba rozvinula mezi prvními a v plné síle. Liberecko stálo v čele jak ve tkalcovství bavlny v našich zemích, tak ve vlnařském průmyslu.22 Tomu odpovídá také stavební dědictví oblasti, zahrnující jak objekty z prvních dvou fází průmyslové revoluce, jak ji pro naše území vymezil Jaroslav Purš,23 tak areály ze druhé poloviny 19. století, které už často nesly nepřehlédnutelnou reprezentační funkci. Dominantní roli zde po celou dobu hraje stavební typ etážové výrobní budovy,24 později doplněný přízemní halou se shedovým zastřešením.25

Nu dobrá, začal hloupnout svět, Lze povzdechnout si s nelibostí; Jak posoudit však dnešní věk, Jak porovnat ho s minulostí: Je prý tak nedávná – leč těžko uvěřit! Gribojedov, Hoře z rozumu. Mezi lety 2000 a 2008 zaznamenali kolegové z Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze na námi sledovaném území následující demolice významnějších průmyslových areálů (chronologicky): přádelna bavlny J. H. Altschul a synové Nová Ves, sklárna Leopold Riedel Jablonec n. N. – Rýnovice (r. 2000), sklárna Robert Schicketanz Jablonec n. N., přádelna Eduard Hiebel Liberec-Kateřinky (r. 2001), textilní továrna Johann Liebieg & Co./Textilana Liberec (r. 2004), tkalcovna tanvaldské přádelny bavlny/SEBA Tanvald (r. 2006), městská jatka Jablonec n. N., městská jatka Liberec, tkalcovna bavlny Josef Ressel Dolní 75

4.1.2016 18:16:31

Petr Freiwillig | Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015

STUDIE

Vstup do strojovny frýdlantské textilní továrny Rolffs & Cie., známější jako TIBA, naposledy Slezan. Foto P. Freiwillig, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 76

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:32

STUDIE

26_Viz FRAGNER a ZIKMUND cit. v pozn. 4, s. 30, 33–35, 41, 54, 82, 90–93, 97, 110. 27_BURCKHARDT, Jacob. Úvahy o světových dějinách. Olomouc: Votobia, 1996, s. 17. ISBN 807198-149-4. 28_„Management of the industrial heritage as a cultural resource, however important, must not blind us to the fact that it is only one aspect of industrial archaelogy. It is all too easy to become obsessed with the statutory processes of scheduling and listing and to forget that the main purpose of industrial archaelogy is the study, not the conservation, of physical evidence.“ Viz PALMER a NEAVERSON, cit. v pozn. 14, s. 163.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 77

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Řasnice (r. 2007) a barevna a apretura Hugo Stöhr/ Hedva Liberec (r. 2008).26 Je smutnou skutečností, že tento soupis můžeme významně rozšířit o přírůstky z let 2010–2015. Co je příčinou zjevné akcelerace asanační aktivity v regionu? Společným jmenovatelem je dlouhodobé nevyužití dotčených areálů. Dlužno podotknout, že na jejich popřevratovém stavu se značně podepsala desetiletí žití „z podstaty“, kdy v nich sice fungovala výroba, ale s nedostatečnými investicemi do údržby a oprav – což byl obecně problém československého lehkého průmyslu v době centrálně plánovaného hospodářství. Přímé důvody k asanacím jsou pak několikerého druhu, někdy se vzájemně prolínají. Jednak je to časový faktor: postupující chátrání dlouhodobě opuštěných objektů dosahuje kritické meze – dochází k více či méně podporované samodestrukci. To je případ někdejší textilní továrny Otto Müller & Comp. v Habarticích, cihelny v Zákupech či památkově chráněné továrny na lustry Elias Palme v Kamenickém Šenově. Dále může jít o demolici stavebně vyhovujících objektů v obavě, aby se z nich nestaly ubytovny pro tzv. „nepřizpůsobivé“ (přádelna bavlny Anton Jäger v Chrastavě). Častým motivem je čachr vlastníka s litinou a stavebním materiálem (např. textilní továrna Franz Leitenberger – Cosmanos, pozdější Praga v Hrádku nad Nisou-Loučné). K likvidaci může někdy dopomoci požár (Schmittova tzv. dolní továrna v Českém Dubu). Dalším příkladem je likvidace objektů – zejména mostů – v rámci masivně dotovaných popovodňových opatření a mostních úvěrů (silniční most přes Kamenici v Jesenném, drobnější mosty ve Sloupu v Čechách, Bukovanech či Lindavě) nebo z důvodu jejich morálního či fyzického dožití (silniční ženijní most Bailey Bridge v Návarově). Někdy jde o „vyčištění“ krajiny spojené s dekontaminací (uranové doly Hamr na Jezeře) nebo o zamýšlenou výstavbu nákupně-zábavního centra (tkalcovna a šlichtovna A. Göldner v Rokytnici nad Jizerou) či průmyslové zóny (barvírna a tiskárna textilu Rolffs/Slezan ve Frýdlantu). Mnohými z objektů včetně již uvedených prošla katastrofální povodeň 7. srpna 2010 („pekelný mlýn“ v areálu frýdlantské přádelny C. B. Göldner, přádelna J. B. Limburger v Chotyni, „pragovka“ v Hrádku n. N. - Loučné, přádelna A. Jäger v Chrastavě či závod Rolffs

ve Frýdlantě). Případ frýdlantské tiskárny textilu je vůbec ilustrativní. Exploatace areálu proběhla primárně formou rozvinutě kapitalistickou (privatizace, konkursní správa, rozprodej výrobního zařízení), sekundárně pak formou prvobytně pospolnou (nájezdy sběračů kovů do nezajištěného areálu). Na ohlodání mrtvoly se tak v charakteristické symbióze obohatily „vysoké“ a nejnižší vrstvy společnosti. S jednotlivými případy se podrobněji seznámíme v následujícím příspěvku.

Co dělat? Dokumentovat! „Jen studiem minulosti získáváme měřítko pro rychlost a intenzitu pohybu, který sami prožíváme.“27 Vypůjčme si slova klasika a ptejme se spolu s Černyševským: Čto dělať? Tváří v tvář probíhající devastaci kulturních hodnot a rychlému mizení tak důležitého historického odkazu, jakým pro nás průmyslové dědictví je, lze snadno propadnout skepsi. Zopakujme znovu: vše zachránit nelze. Společensko-ekonomické podmínky jsou neúprosné a objekty podléhající památkové ochraně budou vždy jen velmi tenkou a stále velmi zranitelnou vrstvičkou na matérii stavebního fondu. Přesto lze dělat mnohé. Na pomoc si vezměme zásadu Preservation by documentation, tedy „ochranu skrze dokumentaci.“ Ta je ve Velké Británii uplatňována – snad i díky tradičně hypertrofovaným soukromovlastnickým vztahům a jistě také kvůli dříve nastoupivšímu zanikání industriální kulturní vrstvy – již desítky let. Opět ocitujme z vlivné práce Marilyn Palmerové a Petera Neaversona, kteří upozorňují, že je snadné podlehnout posedlosti prohlašování kulturních památek (a vůbec se „zacyklit“ v pohodlném procedurálním labyrintu uvnitř památkové péče, pozn. autor), avšak hlavním cílem průmyslové archeologie (v českém prostředí srozumitelněji výzkumu průmyslového dědictví) je studium, nikoli fyzické zachování zkoumaných staveb.28 Tedy dokumentace zanikajících a ohrožených staveb v terénu především. Za minulé roky se v České republice vykonalo na tomto poli velké množství práce. Z rozsáhlejších projektů jmenujme na prvním místě plošné průzkumy pražského Výzkumného centra průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT a výzkumy probíhající v rámci vědeckovýzkumné činnosti Národního památkového ústavu, zastřešované 77

4.1.2016 18:16:32

Petr Freiwillig | Bourání paměti Zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji, léta 2010–2015

jeho ostravským pracovištěm, které vyústily ve vznik tamního Metodického centra průmyslového dědictví (MCPD). Zmínit zaslouží i další výzkumné projekty, například Technického muzea v Brně, tradičně zaměřeného na železářské lokality. Stejná instituce je nositelem projektu Industriální dědictví Moravy a Slezska, realizovaného ve spolupráci s NPÚ, ÚOP v Ostravě. Přesto stále zběsilejšímu tempu zániku historických technických staveb jako hmotného pramene naší minulosti probíhající výzkumy nestačí. Finišuje monumentální projekt Industriální topografie VCPD, mapující celé území republiky. Její rozsáhlé části byly podrobněji zkoumány v rámci třístupňového Územního plošného oborového výzkumu průmyslového dědictví NPÚ, na který metodicky navázal výzkumný cíl Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století. Je potěšující, že mezi velmi dobře prozkoumaná území náleží také Liberecký kraj. Přesto citelně chybí stavebněhistorické průzkumy a podrobnější pasporty jednotlivých staveb, chybí plošné průzkumy venkovských sídel, jichž jsou venkovské technické stavby opomíjenou, avšak významnou součástí.29 Otevírá se tak široké pole působnosti pro pracovníky památkových ústavů a ochrany přírody a krajiny, pro badatele z regionálních muzeí, pro nepřehledné zástupy vysokoškolských studentů technických a humanitních oborů, pro nadšence a členy zájmových a občanských sdružení. Každá dokumentace, třeba i nedokonalá, může mít v budoucnu dosud netušenou cenu. A přesto pouhá dokumentace nestačí. 29_Metodicky postiženo v PEŠTA, Jan. Plošný průzkum lidové architektury a venkovských sídel. Praha: NPÚ, územní odborné pracoviště středních Čech, 2014. ISBN 978-80-86516-78-3.Poznatky z našeho regionu přinášejí KOLKA, M., T. KONVALINKOVÁ a M. OUHRABKA. Plošné průzkumy vesnických sídel a lidové architektury. Metodika a aktuální příklady z území Libereckého kraje. Fontes Nissae. Prameny Nisy 14, 2013, č. 2, s. 51–69. ISSN 1213509-7. Nejnověji pak KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš. Poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury. Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2014, roč. 15, č. 2. Liberec 2014, s. 56–73. ISSN 1213-5097.

STUDIE

Za obzor budov a strojů „…is recording the rusted-out hulks of industry enough?“ „…the simplistic archaelogy of measurement that is a base but not the end of Industrial Archaelogy.“30 Ačkoliv věda začíná měřením, jak pravil již lord Kelvin, tak jím nekončí a neměl by jím končit ani výzkum historických technických staveb. Ovšemže se zdá obtížné v situaci, kdy nemáme u většiny staveb ani fotodokumentaci interiérů, ani archivní rešerši, natož zaměření, zabývat se něčím „navíc“, něčím, co se v tuto chvíli jeví jako zbytný luxus. Přesto je třeba a je zajímavé se o to pokusit, už jenom proto, že při samotném výzkumu si budeme klást otázky, které bychom si jinak nekladli, a vědomí souvislostí nám ukáže spojitosti, které by jinak zůstaly nepovšimnuty. Ostatně, na prostý, ale často opomíjený fakt, že historie je o lidech, nikoli o věcech, upozorňoval již klasik oboru Kenneth Hudson.31 Překonání zažitého techno-centrického paradigmatu se v této souvislosti ukazuje jako klíčové. Stejně tak se ovšem může stát slepou cestou: již citovaná Kate Clarková upozorňuje, že se samozřejmě musíme dostat za pouhou deskripci technologie (a staveb) k otázkám sociálním a ekonomickým, avšak zároveň je přesvědčena, že síla průmyslové archeologie nespočívá ve výpůjčkách ze sociologie, antropologie nebo ekologie.32 V našem prostředí se přímo nabízí sloučení výzkumných nástrojů archeologie, stavební historie a dějin umění, které se dosud interdisciplinární platformě sveřepě brání. I když i zde snad svítá na lepší časy. Samostanou kapitolou je v českých zemích dlouhodobě etablovaná etnografie. Má nám nesmírně mnoho co říci k sociálním vztahům a poměrům na vesnici, ve městě a v továrně, ke vztahům, které bezprostředně ovlivňovaly charakter a podobu výrobních staveb.33 Zužovat využití jejích metod pouze na průnik lidové architektury a venkovských technických objektů – nejtypičtěji mlýnů – je hrubým zjednodušením. Etnografie, stejně jako dějiny každodennosti, dovedou přivést do dějin staveb, techniky a hospodářství prvek, který se nám někdy vytrácí – člověka.

30_„…je dokumentace zrezivělých průmyslových vraků dostačující?... archeologie omezená na měření je základem, avšak nikoliv naplněním oboru průmyslové archeologie.“BEAUDRY, Mary C. Concluding Comments: Revolutionizing Industrial Archaelogy? In: CASELLA a SYMONDS,cit. v pozn. 5, s. 310–311. 31_„History is primarily about people, not things, and industrial archaelogy, as one of the historian´s tools, is about the part that coal-mines, steam-hammers and abandoned airship hangars played in the lives and thinking of the people who designed and operated them.“Viz HUDSON, cit. v pozn. 2, s. 8. 32_Viz CLARK, cit. v pozn. 15, s. 115–116. 33_Ve vztahu k našemu tématu je třeba zmínit otázku bydlení v dělnických koloniích, jehož výzkum má u nás dlouholetou, etnograficky orientovanou tradici. Jeho shrnutím a výhledy se zabýval JEMELKA, Martin. Dělnické kolonie: tradice, stav a perspektivy výzkumu v českých zemích. In: Problematika dělnictva v 19. a 20. století I. Bilance a výhledy studia. Sborník z konference věnované 95. výročí narození Arnošta Klímy. Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU v Ostravě, 2011, s. 90–100. ISBN 978-80-7368-9704. I přes překvapivě malý prostor věnovaný stavební kultuře stojí za pozornost též kolektivní práce NOVÁK, Pavel, et al. Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha: Národní zemědělské muzeum Praha, 2007. ISBN 978-80-86874-06-7.

Příspěvek vznikl v rámci plnění výzkumného cíle NPÚ Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 78

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:33

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015 PETR FREIWILLIG | MIROSLAV KOLKA

Na následujících stránkách bychom čtenáře rádi seznámili se sedmnácti objekty či areály napříč Libereckým krajem, jejichž existence v posledních pěti letech tak či onak dospěla k zániku. Někdy jim byly amputovány některé z končetin či orgánů, někdy zmizely zcela, někdy zbyla vertikála továrního komína coby bezděčné memento. Ve většině případů je nenahradilo nic, čímž přispěly k pokračujícímu rozmělňování urbanistické struktury našich sídel. Někdy je dojem z náhrad rozpačitý, jako v případě mostů přes Kamenici, někdy – jako ve Sloupu v Čechách a zejména v Turnově – otřesný. Výběr doprovází sedm staveb, nacházejících se v povážlivém stavu s ohrožením, nebo již selháním základních životních funkcí. Nezdá se však, že by jim svítala naděje v přesunu na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Předložený výběr si – bohužel – neklade nároky na úplnost.

Amputace Textilní továrna Franz Leitenberger (Cosmanos), naposledy Praga, Hrádek nad Nisou-Loučná

1 34_BERAN, Lukáš a Vladislava VALCHÁŔOVÁ. Industriál Libereckého kraje. Technické stavby a průmyslová architektura. Praha: České vysoké učení technické v Praze, 2007, s. 56. ISBN 978-80-01-03798-0. 35_ROUS, Ivan. Tábory a válečná výroba. Liberec: Kalendář Liberecka, 2012, s.171–179. ISBN 80-87213-10-0.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 79

Obr. 1_Přádelna postavená počátkem 20. století disponovala na každém patře dvěma sály se stropy vynášenými velmi hustým rastrem litinových sloupů, které zpečetily její osud. Na střeše byl umístěn vodojem. Foto M. Čtveráček, 2013 Obr. 2_Totéž místo o dva roky později. Počátky druhdy největšího průmyslového podniku v Hrádku nad Nisou leží v roce 1868, kdy zde židovský podnikatel Friedrich Franz Josef Leitenberger nechal vybudovat přádelnu a tkalcovnu, rozšířenou roku 1878 a opětovně pak mezi léty 1907 a 1908.34 V době hospodářské krize, roku 1932, byla výroba zastavena a obnovena až koncem třicátých let s novou náplní v podobě zbrojní výroby za masivního využití otrocké práce zajatců a vězňů (střelné zbraně, především pistole P38, ale také díly pro bombardéry).35 Druhá polovina 20. století je spjatá s automobilovou výrobou (součásti převodovek a ventily), od roku 1973 pod značkou Praga. Roku 1996 došlo k obnově některých objektů v areálu. Lze očekávat brzkou demolici neorenesanční správní budovy čp. 240 a dalších staveb. Foto P. Freiwillig, 2015

4.1.2016 18:16:33

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Lužská přádelna česané příze Anton Richter a synové – velká továrna, Raspenava

Obr. 3_Pohled na přádelnu od soutoku Smědé a Sloupského potoka. Faktor Anton Richter si v Luhu zřídil tkalcovnu již roku 1834. Prostředky na stavbu nové tkalcovny mu poskytl Johann Liebieg, který Richterovi dodával přízi. Na sklonku roku 1852 zahájila první, tzv. velká přádelna provoz.36 Představuje typický příklad postupného vzestupu podniku ve druhé polovině 19. století s vrcholem před I. světovou válkou. Technickému rozvoji ve specifickém oboru – přádelnictví česané příze – a rozvoji závodu se věnoval zejména Gustav, syn Antona Richtera, roku 1908 nobilitovaný. Richterové významně ovlivnili podobu dnešní Raspenavy. Textilní výroba zde skončila roku 1993. Dnes v areálu působí několik subjektů. Foto P. Freiwillig, 2010 Obr. 4_Pohled přibližně z téhož místa po pěti letech. Roku 2013 proběhla demolice části areálu přiléhající k řece (ubourání vyšších pater a zazdění otvorů) včetně likvidace 52 metrů vysokého továrního komína. Již v roce 2011 došlo ke zbourání elektrárny s mimořádně reprezentativní výzdobou, z níž část byla transferována do nedalekého Jizerskohorského technického muzea v Bílém Potoce. Vpravo část nové výrobní haly coby stavebního příspěvku počátku 21. století. Foto P. Freiwillig, 2015

36_VINKLÁT, Pavel D. a Dana FILIPOVÁ. Raspenava, město na Smědé/die Stadt an der Wittig. Liberec: Květa Vinklátová – KNIHY 555, 2007, s. 76. ISBN 80866660-18-4.

Vigoňová přádelna C. B Göldner, nyní Damino CZ, Frýdlant

Obr. 5_Na snímku z roku 1900 vidíme kromě statku sedláka Franze Jömricha kamenný klenutý most se zčásti dřevěnou mostovkou vzpěradlo-věšadlové konstrukce a zejména pak v pozadí vlevo objekt Hölle Mühle, tedy Pekelného mlýna, zachyceného již na mapě stabilního katastru z roku 1843. V popředí je dobře viditelný kamenný jez a nátok jeho náhonu s hrubými dřevěnými česlemi a uzavíracím stavidlem. Vpravo od mlýna stojí novotou zářící budova přádelny, postavená dle plánů frýdlantského stavitele Josefa Neissera z roku 1894 pro společnost textilních podnikatelů C. B. Göldner ze saského Werdau.37 Ta se jako vlastník přádelny, založené roku 1877, objevuje již roku 1888.38 Městské muzeum Frýdlant. Obr. 6_Snímek z roku 2014 ukazuje někdejší mlýn, disponující v polovině 19. století třemi vodními koly,39 těsně před demolicí. Někdejší vigoňová přádelna ve Frýdlantě je typickým představitelem skupiny průmyslových areálů, vzniklých na místě staršího vodního mlýna a využívajících po nezbytných úpravách původní vodní dílo. Charakteristické je rovněž postupné rozšiřování areálu o nové výrobní objekty, méně typické pak bylo dochování původního mlýna v hmotově intaktním stavu v rámci areálu. Foto P. Freiwillig, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 80

37_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 78. 38_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. 22, inv. č. 153. 39_Dostupné z: http:// archivnimapy.cuzk.cz/skici/ skici/BOL/BOL118018430/ BOL118018430_index.html [cit 30. 10. 2015]

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:35

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Továrna na zpracování ovčí vlny Franz Schmitt – dolní továrna, Český Dub

7 40_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 178–179. Též ANSCHIRINGER, cit. v pozn. 6, s. 7–8. 41_ANDĚL, Rudolf a Svatopluk TECHNIK. Český Dub. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1991, s. 80. ISBN 80-7047-037-2.

Obr. 7_Roku 1849 Franz Schmitt, působící v Českém Dubu již šest let v tzv. horní továrně, zakoupil přádelnu Johanna Königa na Dolením Předměstí při silnici na Mnichovo Hradiště, a po požáru ji roku 1850 přestavěl na mechanickou tkalcovnu, která doplnila jeho tiskárnu a barvírnu v horní továrně.40 Mezi roky 1893 a 1896, kdy továrnu již vlastnil Schmittův zeť Konrad Blaschka z Hodkovic nad Mohelkou, areál rozšířila přízemní hala tkalcovny, barvírna a skladiště. Za krize ve třicátých letech 20. století zde byla textilní výroba ukončena, výrobní zařízení rozprodáno a část budov zdemolována. Během II. světové války do továrny firma Tritanwerke Berlin umístila výrobu polarizačních filmů, od roku 1944 se tu opravovala vojenská automobilová technika.41 Tato výrobní náplň byla zachována i po znárodnění, mezi lety 1961 a 1989 pod hlavičkou Automobilního opravárenského závodu, po roce 1989 Vojenského opravárenského podniku, později Autozávodu. Foto M. Kolka, 2015 Obr. 8_Zachycenou situaci lze označit jako destruktivní analýzu. Ukazuje nám konstrukce typické pro etážové výrobní budovy dlouho do druhé poloviny 19. století; litinové sloupy s hlavicemi kruhového průřezu, vynášející dřevěné průvlaky, stropní trámy a podlahy již chybí. Objekt byl demolován po požáru, který zachvátil jeho střechu. Foto P. Freiwillig, 2015

Tkalcovna a šlichtovna A. Göldner, Rokytnice nad Jizerou

9 42_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 227. 43_ELSNER, Vincenz. Heimatskunde des Rochlitzer Gerichtsbezirkes. Rochlitz 1893, s. 102.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 81

Obr. 9_ Na snímku je zachycena ještě stojící, ale již zdevastovaná mechanická tkalcovna a šlichtovna A. Göldner v Horní Rokytnici. Areál vybudovaný v roce 1893 se skládal ze tří podlouhlých dvou- a třípodlažních křídel s historizující fasádou a nízkými sedlovými střechami. Svým architektonickým řešením a autentickým stavem zachování představoval typickou mechanickou tkalcovnu v horním Pojizeří a Podkrkonoší. Po znárodnění byla sloučena se sousední mechanickou tkalcovnou bavlny Franz Haney a stala se součástí národních podniků Pojizerské bavlnářské závody Semily a Kapnar. Do roku 2007 zde fungovala a. s. Rotextile.42 Po ukončení výroby měla firma ambiciózní plány na nové využití průmyslových staveb. Z nich se ale prozatím realizovala pouze zbytečná demolice kompletně celého areálu starší tkalcovny včetně kotelny a komínového tělesa, která proběhla v roce 2013. Foto M. Kolka, 2010 Obr. 10_ Záběr z totožného místa na zplanýrovanou plochu po mechanické tkalcovně a šlichtovně A. Göldner. V pozadí mechanická tkalcovna bavlny Franz Haney. Architektonicky velmi cenná stavba s charakteristickou prosklenou schodišťovou věží byla vybudována mezi lety 1907 a 1908. Firma zaprotokolovaná oficiálně k roku 1873 provozovala v Rokytnici dvě továrny již dříve, horní byla postavena v letech 1859–1860 a dolní v letech 1862–1863.43 Nedávné ambiciózní plány na nové využití areálu zůstaly prozatím nenaplněny. Objekt bohužel výrazně chátrá. Doufejme, že jej nestihne osud sousední budovy. Foto M. Kolka, 2015

4.1.2016 18:16:40

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Zůstaly jen komíny Továrna vlněného zboží Heintschel a spol., naposledy „betonárka“, Horní Řasnice

Obr. 11_Mechanická tkalcovna disponující tisícem stavů rachotících v přízemní hale se shedovým zastřešením zahájila provoz roku 1884 coby pobočka mateřského závodu, sídlícího v blízkých Jindřichovicích pod Smrkem. Sbírka R. Jelínek Obr. 12_Areál byl roku 1902 zavlečkován spolu se stavbou místní trati z Frýdlantu do Jindřichovic pod Smrkem a pruského Slezska. Podnik nepřežil hospodářskou krizi třicátých let 20. století, roku 1938 bylo plánováno zbourání továrny, ke kterému však nedošlo. Mezi lety 1945 a 1950 tu podnik Severka šil pracovní oděvy. Následně zde působila betonárka, vyrábějící panely a železniční pražce v rámci podniku Železniční průmyslová stavební výroba (ŽPSV), přičemž kamenivo bylo dobýváno v nedalekém lomu v Krásném Lese, písek pak v blízké pískovně v Horní Řasnici.44 Po roce 1989 se zde vystřídalo několik firem s toutéž výrobní náplní. Betonárka fungovala ještě v roce 2007. V té době došlo k demolici větší části tkalcovny. Zbývající objekty byly zdemolovány roku 2014, zůstal pouze 45 metrů vysoký tovární komín a utilitárně upravená správní budova. Foto P. Freiwillig, 2015

44_ANDĚL, Rudolf a Roman KARPAŠ et al. Frýdlantsko. Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor. Liberec: Nakladatelství 555, 2002, s. 222. ISBN 80-86424-18-9.

Přádelna bavlny J. B. Limburger junior, tzv. „čokoládka“, Chotyně

Obr. 13. Mezi lety 1882 a 1884 firma J. B. Limburger z Lipska postavila v údolí Lužické Nisy na jižním okraji obce přádelnu bavlny, o několik let později rozšířenou. Tak jako v mnoha jiných továrnách, výroba textilu tu skončila za hospodářské krize ve třicátých letech 20. století. Ještě před válkou se zde začaly vyrábět cukrovinky a bylo tomu tak až do roku 1964, kdy je vystřídaly autosedačky.45 Naposledy továrna sloužila kovovýrobě. Foto V. Slavíková, 2013 Obr. 14. Demolice proběhla v roce 2014, zachován zůstal tovární komín a vodní dílo, sloužící nadále k pohonu malé vodní elektrárny. Foto P. Freiwillig, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 82

45_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 58.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:44

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Cihelna Zákupy

15 46_HANTSCHEL, Franz. Heimatkunde des politischen Bezirkes B. Leipa, B. Leipa, 1911, s. 1101 a 1102.

Obr. 15 a 16_Mezi průmyslové areály, u kterých nelze dobu zániku specifikovat přesným datem, náleží bývalá vrchnostenská cihelna v Zákupech, jejíž destruované torzo stojí severně od města při silnici na Nový Bor. Cihelna zákupského velkostatku stála na daném místě zřejmě už od 18. století46 a na konci 19. století byla nově vybavena již průmyslovým objektem s kruhovou pecí a 29 metrů vysokým komínem.Mezi neodmyslitelná „kouzla“ opuštěných industriálních areálů patří pravidelné návštěvy sběračů kovů a tuny komunálního odpadu. Foto M. Kolka, 2011 a 2015 Obr. 17 _Areál cihelny chátral dlouhodobě, u nejhodnotnějšího objektu s kruhovou pecí se stav výrazně zhoršil mezi lety 2010 a 2015, kdy se zřítila z větší části střecha i hodnotná tesařská konstrukce krovu. Postupně se propadají charakteristické klenby kruhové pece. Foto M. Kolka, 2011

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 83

4.1.2016 18:16:48

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Nezůstalo moc. Vlastně skoro nic. Přádelna bavlny Anton Jäger, Chrastava

Obr. 18_Vodní obilní mlýn na soutoku Jeřice a Vítkovského potoka zakoupil roku 1867 továrník Priller a na jeho místě vybudoval přádelnu.47 Stavba tak reprezentovala častý typ továrny vzniklé na místě vodního mlýna. Později podnik koupil Anton Jäger, ve druhé polovině 20. století sloužil objekt převážně skladování. Foto P. Freiwillig, 2014 Obr. 19_Opět typická sestava nosné konstrukce etážové výrobní budovy nejen pro šedesátá léta 19. století: litinové sloupy, masivní dřevěné průvlaky, stropní trámy, podlahy z dřevěných fošen. Rovněž okenní otvory se segmentovými záklenky náleží k typickému výrazovému rejstříku průmyslových budov té doby. Foto T. Konvalinková, 2014 Obr. 20_Objekt zakoupila městská samospráva, která jej preventivně zbourala s poněkud kuriózním odůvodněním, že tím zabrání vzniku „ubytovny typu ghetto“. Demolice proběhla roku 2014, zachována zůstala pouze nadzemní část lednice spolu s podzemním náhonem a odtokovým kanálem, protože ty se staly roku 2013 kulturní památkou. Slibnou myšlenkou radnice je zpřístupnit podzemí coby místní pamětihodnost. Foto M. Čtveráček, 2014

47_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 60.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 84

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:16:53

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Tkalcovna Anton Raaz, Nové Město pod Smrkem

21 48_Viz ANDĚL a KARPAŠ, cit v pozn. 44, s. 190. 49_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. 28, inv. č. 153.

Obr. 21_Faktor Anton Raaz zakoupil roku 1875 malou textilní továrnu tchána Josefa Knöbla, který ji založil roku 1864 na Lomnici na místě tzv. horního mlýna. Zanedlouho tu vyrostla mechanická tkalcovna vlněného a hedvábného zboží. Podnik s velkoobchodními sklady ve Vídni, Brně a Budapešti byl roku 1901 začleněn do sousedících Klingerových závodů.48 Autorem téměř všech stavebních plánů byl stejně jako v případě Klingerových závodů místní stavitel Anton Model. Na snímku pohled a příčný řez na plánu stavby tkalcovny z roku 1893. SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. 28, inv. č. 153. Obr. 22_Tkalcovna, jejíž druhé patro bylo nastavěno dodatečně roku 1888.49 Z téhož roku pochází schodišťový rizalit, vpravo s přístavbou vrátnice a mistrovny. Foto P. Freiwillig, 2009 Obr. 23_ Totéž místo o šest let později. Z někdejšího Raazova podniku zůstává stát přípravna, kotelna se strojovnou z roku 1892 (s hřebenovým světlíkem), v pozadí pak nová tkalcovna z roku 1893 (viz obr. 21). Foto P. Freiwillig, 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 85

4.1.2016 18:16:57

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Tkalcovna a barevna Otto Müller & Comp., Habartice

Obr. 24_Habartická pobočka centrálního závodu v sousedním – již pruském – Závidově vznikla na přelomu let 1879– 1880. Jde o jeden z četných případů německo-rakouských joint venture podniků vyrostlých v blízkosti hranice v době celní války mezi oběma státy. Výroba byla zahájena se 110 tkalcovskými stavy, před vypuknutím I. světové války závod disponoval 490 stavy a pracovalo v něm 350 osob.50 Krátce po roce 1934 je továrna uzavřena. Na sklonku II. světové války došlo k vybombardování zadního traktu továrny, sloužící válečné výrobě. Po roce 1945 využívala objekty Textilana, která kolem roku 1965 předala část areálu LIAZu, který zde zřídil sklady. K tomu účelu přestaly objekty sloužit po roce 1989, roku 2001 zde ukončila opravy látek i Textilana.51 Od té doby areál bez využití chátrá. Z někdejší textilky dnes zůstalo pouze torzo tkalcovského sálu a kancelářská budova. Barvírna, nová tkalcovna, strojovna a kotelna s komínem již nestojí. Foto P. Freiwillig, 2015 Obr. 25_Destruovaný tkalcovský sál nabízí srovnání realizované stavby s příčným řezem shedové konstrukce v plánové dokumentaci z roku 1893. SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. č. 24.

50_MATZIG, Anton. Chronik von Ebersdorf. Ebersdorf: Im Verlage des Ortsgeschichtsausschusses der Gemeinde Ebersdorf, 1935, s. 285–286. 51_Viz ANDĚL a KARPAŠ, cit v pozn. 44, s. 214.

Kartounka, barvírna a apretura Rolffs & Cie., naposledy tiskárna textilu Slezan, Frýdlant

26 Obr. 26_Závod pro strojní potiskování ubrusů a šatovek vznikl v letech 1882–1883 a patřil německému podnikateli Christianu Gottliebu Rolffsovi, který založil svůj podnik v Porýní již roku 1830.52 Za frýdlantskou investicí stál podílník firmy Eugen Keller, na její technologii se podílel přední textilní odborník té doby, chemik Wilhelm Sieber. Areál se v následujících letech aditivně rozrůstal, nejvýrazněji v roce 1895, v letech 1901–1902 a 1907–1908.53 Z novodobé historie závodu po znárodnění, kdy se stal součástí královédvorského národního podniku TIBA, zaslouží zmínit modernizace, prováděná v letech 1965–1966. Tehdy tu vyrostla nová varna barev s laboratoří a také oddělení filmového tisku. Po privatizačním intermezzu Tiskárny Frýdlant závod zakotvil v přístavu frýdecko-místeckého Slezanu, pod jehož plachtami doplul až na mělčinu neradostné současnosti. Městské muzeum Frýdlant. Obr. 27_ Autorem nové kotelny v areálu frýdlantské tiskárny textilu ze třicátých let 20. století není nikdo menší než Karl Winter, architekt radnice v Jablonci nad Nisou. Ani to ji neuchránilo před demolicí. Foto P. Freiwillig, 2014 Obr. 28_Areál představoval učebnici průmyslového stavitelství 20. století. Na snímku dvoulodní hala, jejíž střecha je nesena skružovými vazníky. Foto P. Freiwillig, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 86

52_SOA Litoměřice, pobočka Most, Rolffs & Cie., textilní tiskárna, úpravna a barevna Frýdlant v Čechách 1881–1949, DUSIL, Luboš. Inventář ev. č. 3751. 53_Ke stavebním záležitostem zejména SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. 28, inv. č. 153. K obchodním, finančním a technologickým záležitostem viz pozn. 52, kart. 24, 30, inv. č. 763.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:02

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Vodní mlýn čp. 374, Turnov

29 54_KOLKA, M., M. OUHRABKA a I. PEŘINA. Mlýn č. p. 374 v Turnově. Příspěvek ke vztahu stáří stavby a mlýnského zařízení. Sborník referátů ze semináře Vodní mlýny IV. Vysoké Mýto 2011. Podbrdské muzeum v Rožmitále pod Třemšínem, 2012, s. 120–132. ISBN 978-80-260-3072-0.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 87

Obr. 29_Mezi zaniklé objekty náleží také řada menších protoindustriálních staveb, například kdysi velmi četných vodních mlýnů. V průběhu demolice na počátku roku 2011 se naštěstí podařilo alespoň zdokumentovat mlýn čp. 374 v Turnově, ležící na toku Stebenky na okraji městského jádra. Na první pohled jednoduchá klasicistní stavba z 1. třetiny 19. století skrývala řadu zajímavých stavebních konstrukcí a téměř kompletní strojní zažízení z konce 19. století s archaickými a dnes velmi ceněnými typy válcových stolic, hranolových vysévačů a dalších zařízení. Největším překvapením byl však nález intaktně zachované mlýnské hranice, dendrochronologicky datované na počátek 17. století, která v mlýnici přečkala všechny mladší přestavby a bouře staletí.54 Foto I. Peřina, 2011 Obr. 30_Prostor někdejšího mlýna po čtyřech letech. Namísto zajímavé stavby mlýna s jednou z nejstarších datovaných mlýnských hranic v českých zemích zde stojí utilitární novostavba sportovní haly, nemluvě o celkové proměně někdejšího předměstí Turnova. Foto M. Kolka, 2015

4.1.2016 18:17:06

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Odolaly vodě, ne však dotacím Silniční železobetonový most přes Kamenici, Jesenný

Obr. 31_Nutnost proinvestovat dotační prostředky a dlouhodobá neúdržba byly příčinou zániku velmi cenného železobetonového mostu z roku 1911 přes řeku Kamenici v Jesenném-Bohuňovsku. Za pozornost zde stálo mimo jiné zajímavě členěné zábradlí a dochované litinové kandelábry původního osvětlení komunikace. Foto M. Kolka, 2010 Obr. 32_Po demolici mostu v roce 2013 zde vyrostla tato tuctová mostní konstrukce. Doufejme, že tento osud nepotká další z cenných železobetonových mostů položený níže po proudu řeky Kamenice ve Spálově.55 Foto M. Kolka, 2014 Obr. 33_Litinové kandelábry byly údajně deponovány na jeden ze sousedních pozemků u železniční trati. Foto P. Jakubec, 2012

55_K mostům nedaleko Spálova více FREIWILLIG, P. a V. HRDOUŠEK. Silniční mosty u Spálova. BETON TKS, 14, 2014, č. 4, s. 57–59. ISSN 1213-3116.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 88

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:10

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Silniční ocelový most systému Bailey přes Kamenici, Návarov

Obr. 34_Další mimořádně zajímavou lokalitou na řece Kamenici je Návarov s jednou z nejstarších mostních konstrukcí v severních Čechách. Působivé torzo kamenného dvouobloukového mostu není prozatím věrohodně datováno, jeho původ je hledán v rozmezí od 15. do 17. století. Z důvodu havarijního stavu byla po proudu řeky těsně vedle mostu instalována v roce 1949 nová ocelová příhradová mostní konstrukce systému Bailey (torzo pilířů staršího mostu vystupuje vlevo za pletivem). Foto I. Peřina, 2012 Obr. 35_Zachovaná ocelová ženijní konstrukce byla bohužel opět dlouhodobě udržována minimálním způsobem, a tak byla v roce 2014 odstraněna a aktuálně zde byl zprovozněn nový železobetonový most. Záběr, pořízený ze stejného místa jako předchozí snímek, dokládá také výraznou proměnu kaňonovitého údolí řeky Kamenice v tomto úseku. Foto M. Kolka, 2015

Silniční kamenný most přes Dobranovský potok, Sloup v Čechách

36 56_Viz HANTSCHEL, cit v pozn. 46, s. 321.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 89

Obr. 36_Nejen na Českolipsku díky nutnosti proinvestování dotací na povodňové škody nebo prostředků z tzv. mostního úvěru zcela zbytečně zanikly také drobnější mostní konstrukce, které jsou neodmyslitelnou součástí zdejší krajiny a obrazu sídel. Regionálně typický most z pečlivě opracovaných kvádrů a dvou segmentově klenutých mostních oblouků byl postaven v padesátých letech 19. století (1851–1853) na Dobranovském potoce ve Sloupu v Čechách. Tento a další mosty v obci byly součástí nově budované okresní silnice Pihel – Sloup – Cvikov, propojující erární (státní) silnice, vedené od Prahy a České Lípy do Rumburka a od Jablonného do Rumburka.56 Foto I. Peřina, 2012 Obr. 37_Z původní konstrukce mostu zůstala po „rekonstrukci“ v roce 2012 zachována pouze část středového pilíře. O celkovém vyznění nové stavby v kontextu vesnické památkové zóny vymluvně svědčí tento snímek. Po proudu Dobranovského potoka níže položený obdobný most, doplněný navíc dvojicí starších barokních soch, se podařilo prozatím uhájit. Foto I. Peřina, 2013

4.1.2016 18:17:13

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Dnes ještě zapadá slunce nad…? aneb výběrový seznam kriticky ohrožených druhů Továrna na vlněné zboží Ignatz Klinger, naposledy Textilana, Nové Město pod Smrkem Obr. 38_Největší továrna na Frýdlantsku. Stejně jako Richter či Raaz, Klinger byl původně faktorem, který roku 1839 zahájil výrobu bavlněných tkanin, dodávaje je k apretaci a barvení Liebiegově či Schmittově podniku. V roce 1862 založil závod ve stávající lokaci a o šest let později se v něm rozezvučely první mechanické tkalcovské stavy. Na přelomu 19. a 20. století měl podnik, jemuž energii dodávalo 15 parních strojů, 3 200 zaměstnanců. Po II. světové válce, kdy se zde vyrábělo pro Junkers, byla obnovena vlnařská výroba. V roce 1952 se závod stal součástí liberecké Textilany, jeho produkce tvořila 40 % vlnařské výroby v Československu a na Frýdlantsku zůstával jedním z největších zaměstnavatelů.57 Roku 2003 zde Textilana výrobu definitivně ukončila. Areál je od té doby z větší části nevyužitý, s továrnou úzce spjaté město výrazně stagnuje. Foto P. Freiwillig, 2015

57_Viz pozn. 48.

Přádelna Heinricha Müllera, Poustka

Obr. 39_Areál někdejšího vodního obilního mlýna s pilou je na Smědé poprvé připomínán roku 1582.58 Fasse Tereziánského katastru zde zaznamenává vrchnostenský mlýn se třemi složeními a pilou na stálé vodě.59 Po roce 1886 byl mlýn v několika etapách přestavěn na barvírnu Johanna Schröttera a poté přádelnu a tkalcovnu saské firmy Heinrich C. Müller z nedalekého Hirschfelde, zabývající se výrobou nití, dratví, tkaniček a provazů.60 Od třicátých let 20. století do druhé poloviny 20. století zde fungovala výroba drobného kovového zboží, později objekty sloužily ke skladování krmiv. Od devadesátých let 20. století areál bez využití chátrá, část objektů byla zbourána. Samostatně stojící objekt čp. 78 slouží k bydlení. Foto P. Freiwillig, 2015

58_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Historická sbírka Clam-Gallas, kart. 831, inv. č. 1071. 59_BURDOVÁ, Pavla et al., eds. Tereziánský katastr český, svazek 3, Dominikál. Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra ČSR, 1970, s. 68–69. 60_SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, k. 20 a k. 24, inv. č. 153.

Tkalcovna A. Prellogg I, Rokytnice nad Jizerou

Obr. 40_Na mapě Stabilního katastru z roku 1842 je v místě tkalcovny zachycen nespalný objekt.61 Jak dokládají stavební konstrukce v přízemí (záklopový strop s profilacemi a kamenná ostění dveřních otvorů), tento byl začleněn do novostavby mechanické šlichtovny, postavené zde v letech 1859–1860 Adolfem Prelloggem. Jde o jednu z nejstarších továren v Horním Pojizeří. Šlichtovna byla po třech letech rozšířena o tkalcovnu bavlny, časem přibyla též sukárna, snovárna a postřihovna. V tkalcovně pracovalo 360 mechanických stavů, ve dvacátých letech 20. století koupila závod rodina Swobodova a kapacita byla rozšířena na 850 stavů. V části továrny se za II. světové války zhotovovaly plynové masky. Kolem roku 1950 byla výroba ukončena a objekt sloužil jen s minimálními stavebními úpravami po celou druhou polovinu 20. století jako sklad osiv.62 Nyní již léta bez využití, volně přístupný. Oproti stavu na fotografii dnes již schází střecha, okolí zarůstají náletové dřeviny. Foto P. Freiwillig, 2010

61_Dostupné z: http://archivnimapy.cuzk.cz/coc/1376-1/1376-1-006_index.html [cit 30. 10. 2015] 62_BAŠTA, Jiří a Andrea BARIAKOVÁ. Život v tkalcovně. Krkonoše – Jizerské hory XL, 2007, č. 6, s. 22–24. ISSN 1214-9381. Též Kolektiv. Historie a současnost podnikání na Jilemnicku, Semilsku a Turnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2004, s. 149–150. ISBN 80-86699-18-8.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 90

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:18

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Fakulta stavební ČVUT v Praze

Tiskárna vlněných látek Franz Schmitt – horní továrna, Český Dub Obr. 41_Již roku 1802 byla v Českém Dubu založena Společnost pro zřízení podniku na potiskování plátna a kartounů – hlavními podílníky se stali František Sluka, někdejší rychtář, a jeho bratr Jeroným. Dvanáct let nato vznikla společnost Franz Sluka und Sohn, která měla na počátku třicátých let 120 dělníků. V té době koupil Franz Sluka ml. dům na Horním Předměstí, avšak roku 1840 byl nucen výrobu zastavit. Jeho podnik o tři roky později zakoupil Franz Schmitt, v té době pracující v Blaschkově podniku v Hodkovicích nad Mohelkou. Ještě téhož roku zde zahájil provoz apretovny a barvírny polovlněných látek.63 Pro pohon výrobních strojů zpočátku využíval vodní síly (vodního kola, později turbíny), následně – po stavbě kotelny a strojovny – parního pohonu. Později přibyla tiskárna látek čp. 44. K areálu náleží dělnická kolonie dle projektu Gustava Sacherse, zvaná Šestidomy (čp. 52–57). Až do počátku 21. století se tu vyráběl nábytek, nyní jsou objekty bez využití, volně přístupné. Hodnotný areál mimořádně významný nejen pro minulost Českého Dubu. Foto P. Freiwillig, 2015

63_Viz ANDĚL a TECHNIK, cit. v pozn. 41, s. 44–47.

Továrna na lustry Elias Palme, Kamenický Šenov

42 64_Viz BERAN a VALCHÁŘOVÁ, cit. v pozn. 34, s. 23. 65_Stavební úřad v Kamenickém Šenově, Stavební archiv, složka čp. 686. Odtud i další údaje.

Obr. 42_Tradici výroby lustrů v Kamenickém Šenově a okolí využil v roce 1849 k založení nového podniku Elias Palme. Na počátku 20. století původní výrobní objekt čp. 168 svou kapacitou již zdaleka nepostačoval a tak bylo v roce 1904 rozhodnuto o výstavbě nové továrny na lustry opodál na okraji tehdejší kamenickošenovské městské zástavby.64 Objekt čp. 686 byl vystavěn v následujícím roce a na počátku roku 1906 byl i zkolaudován.65 Mohutná tříkřídlá stavba s historizující fasádou, bohatě zdobenou secesním dekorem, se stala novou dominantou města. Čelní křídlo obsahovalo vedle rafinačních a skladovacích prostor také reprezentativní vzorkovnu, výstavní sál, kancelářské místnosti a nutné sociální zázemí. V podstatě okamžitě došlo k dostavbě drobnějších skladovacích budov ve dvoře, který pak byl v roce 1912 uzavřen objektem slévárny a formovny. Všechny plány do té doby vypracovával místní stavitel Adolf Richter. Další přístavby a úpravy již projektovala kancelář Franze a Maxe Eschlerových z nedaleké České Kamenice. Po znárodnění v roce 1945 přešla lustrárna pod n. p. Lustry, který zde ukončil výrobu v roce 1972 po výstavbě nového areálu v dolní části města. Následná léta neúdržby výrazně prohloubila nepodařená privatizace v devadesátých letech 20. století a časté střídání majitelů. Areál je dlouhodobě bez využití a majitelům slouží pouze ke spekulaci. Nezadržitelné chátrání, končící samovolnou destrukcí dvorních staveb a v roce 2012 také části čelního křídla, nezabránilo ani prohlášení areálu kulturní památkou v roce 2007. Foto M. Čtveráček, 2014

Přádelna a továrna na výrobu sukna Anton Schicketanz Söhne, Velký Grunov Obr. 43_Předchůdcem dnešního průmyslového areálu čp. 66 byl opět mlýn, využívající vodní dílo na Panenském potoce. V roce 1865 byl odkoupen firmou Gebrüder Kirschner, která sem o pět let později přestěhovala z Mimoně přádelnu ovčí vlny. Ale již roku 1876 byla výroba zastavena a o dva roky později továrna vyhořela. Současné objekty byly vystavěny v roce 1886 Antonem Schicketanzem a sloužily jako přádelna, barvírna a úpravna sukna. Pro pohon strojů byl kombinován starší vodní pohon s parním strojem o výkonu 150 HP.66 Areál je dlouhodobě využíván minimálním způsobem a neúdržba vedla mezi lety 2010 a 2015 k postupnému propadání střechy hlavní budovy. Foto M. Kolka, 2015

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 91

66_Viz HANTSCHEL, cit v pozn. 46, s. 284–285, 1029.

4.1.2016 18:17:22

Petr Freiwillig – Miroslav Kolka | Výběr z nechtěného Příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015

Mechanická tkalcovna, barvírna a úpravna ESWE,Cvikov Obr. 44_Tovární areál s bohatou protoindustriální tradicí leží při Boberském potoce na dolním předměstí Cvikova při silnici na Lindavu. Nejpozději na počátku18. století zde pracovala soukenická a jirchářská valcha, přestavěná v roce 1870 Johannem Paulem ze Sloupu na papírnu. Nejspíše kolem roku 1885 zde došlo k výstavbě mechanické tkalcovny, k roku 1900 provozované firmou Robert Riegert & Söhne. Po skončení I. světové války továrnu převzala firma ESWE (Schön a Weiser) z Ostravy. V roce 1927 zde byla nově instalována na místo vodního kola dvojitá Francisova turbína od firmy J. Kohout Praha – Smíchov o výkonu 32,5 HP. Hlavním zdrojem energie byl ale parní stroj o výkonu 60 HP. V tkalcovně pracovalo 250 mechanických stavů. Po znárodnění zde byla v rámci n. p. Severka Cvikov zavedena výroba dětské a sportovní konfekce. Provoz, naposledy pod hlavičkou Výroba oděvů Cvikov a. s., zde byl ukončen v roce 2004 jako u poslední textilní továrny ve Cvikově.67 Stav objektů se aktuálně výrazně zhoršuje a dochází již k destrukci střech. Foto M. Kolka, 2015

67_KOLKA, Miroslav. Technická zařízení na vodní pohon na Cvikovsku. Liberec: NPÚ, ÚOP v Liberci, 2012, s. 70–73. ISBN 978-80-904852-9-7.

Nejmladší a nežádoucí Uranový důl Hamr I

68_Na dole Hamr I probíhala hlubinná těžba v letech 1972–1993 ve čtyřech jámách, disponoval 68 km horizontálních důlních děl. Roku 1995 započala jeho likvidace, v podzemní části dokončená roku 2001. Vtažná a těžní jáma č. 3 má kruhový profil o světlém ø 5,5 m a hloubce 235,4 m. Její zásyp byl proveden hydrotuhnoucí základkou a čedičem v letech 2001–2002. Další informace o těžbě v oblasti dostupné na: http://www.hornictvi.info/histhor/lokality/straz/straz.htm. 69_Severočeská uranová oblast patří mezi největší naleziště uranu v Evropě. Její zásoby jsou minimálně třicetinásobně větší oproti jáchymovskému ložisku. Hlubinná a hydrochemická těžba zde probíhala v tenkých vodorovných vrstvách uranového zrudnění, uložených v průměru 200 metrů pod povrchem na bázi křídových sedimentů. Obecně k oblasti LEPKA, František. Český uran, 1945–2002. Neznámé hospodářské a politické souvislosti. Liberec: Květa Vinklátová – KNIHY 555, 2003. ISBN 80-8660-06-0. 70_K typologii komínů srov. VONKA, Martin. Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura. Praha: ČVUT v Praze, 2014. ISBN 978-80-01-05566-3.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 92

Obr. 45_Výmluvnou ilustraci „zkrášlování“ kulturní krajiny, které však stírá v ní vepsaný vývoj, představuje rozsáhlá sanace uranového dolu Hamr I.68 Dekontaminace oblasti v okolí Stráže pod Ralskem, postižené hydrochemickou těžbou a řadou dalších negativních jevů spjatých se získáváním uranového koncentrátu, je pochopitelně nanejvýš žádoucí.69 Přesto jsme toho názoru, že likvidace povrchových staveb na dolu Hamr I je z hlediska historie krajiny a činnosti člověka v ní nenahraditelnou ztrátou. Lze oprávněně namítnout, že se jednalo o dílo mladé, vždyť jáma č. 3 byla hloubena (ražena) v letech 1971– 1975. Význam těžby uranu pro dějiny regionu ve 20. století je však natolik dalekosáhlý, že „hodnotu stáří“ v tomto případě relativizuje. Připomeňme také, že jáma byla opatřena poslední vzpěrovou těžní věží na území Libereckého kraje. Její dekontaminace by byla proveditelná a zachování kolovnice a dvou lanovnic, které budou zakomponovány do plánovaného památníku, evokuje leda jakési lapidárium, které nikdy nemůže nahradit vypovídací hodnotu těžní věže in situ. Promarněná příležitost z hlediska turistického ruchu je pak zcela zjevná. Na snímku zahájení likvidace 47 metrů vysoké těžní věže dne 12. května 2015. Vlevo buben těžního stroje. Foto P. Freiwillig, 2015 Obr. 46_Jak bylo u průmyslových areálů obvyklé, reprezentativního ztvárnění se dostalo zdroji síly pro pohon výrobních strojů, osvětlení a vytápění – secesní strojovně s kotelnou frýdlantské tiskárny textilu Rolffs & Cie, jejíž 70 metrů vysoký komín postavila roku 1911 specializovaná firma R. Kutsche z Chemnitz. Z chlouby podniku, vybavené turbosoustrojím Siemens-Schuckert z roku 1930, dožilo jen žalostné, ohlodané torzo. Foto P. Freiwillig, 2014 Obr. 47_Další z charakteristických vertikál dolu Hamr I, 81 metrů vysoký komín z betonových segmentů systému Tomáš,70 šel k zemi 27. srpna 2015. B. Daníčková, 2015 Po uzávěrce čísla se naplnily obavy o osud několika dalších, zde neuvedených areálů. V plánu je pokračování plíživé asanace Chrastavy; tentokrát se završí osud přádelny Theodora Cichoria z roku 1893 v Nádražní ulici, známé z poslední doby jako Mykana. Mračna se vůčihledně stahují také nad mechanickou tkalcovnou F. Fritsch a spol. v Hejnicích z téhož období, ještě před nedávnem vyrábějící pod názvem Helana. Naopak dobré zprávy se zdají přicházet z Hrádku nad Nisou: nevyužitý areál přádelny F. A. Hiebsch (naposledy Benar) v centru města zakoupila obec s cílem konverze na multifunkční využití. Pokud se záměr podaří odpovídajícím způsobem naplnit, půjde o jeden z nemnoha, avšak o to cennějších příkladů konverzí průmyslových objektů v Libereckém kraji.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:25

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 93

4.1.2016 18:17:28

Materiálie

Archaeological research of the baroque garden in Lemberk Strategy, course of research and ﬁndings ABSTRACT

RENATA TIŠEROVÁ | Archaeological research of the baroque garden near the so called Breda villa in Lemberk was part of the National Heritage Institute (NPÚ) research goal. It focused on combination non-destructive methods and archaeological survey consisting of unearthing and taking samples for environmental expert analyses. Research was focused on studying general philosophy of the garden area, its inner segmentation including path structure, manner of utilization of individual sectors and buildings with agronomical, leisure and representative functions. Water supply system and the way water is used for irrigation and relation. A necessary research question was stated around reconstruction of the vegetation to the state from the times of the foundation of the baroque garden. Sample of movable archaeological findings was obtained to put light on the composition and form of the artefacts as representation of the past activities.

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 94

KEY WORDS

K L Í Č O VÁ S L O VA

archaeological research (archaeology)

archeologický výzkum (archeologie)

baroque garden

barokní zahrada

geophysical exploration

geofyzikální průzkum

environmental analyses

environmentální analýzy

micro probing

mikrosondáž

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:30

Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky RENATA TIŠEROVÁ

Celkový pohled na areál barokní zahrady od jihovýchodu. Foto M. Čtveráček, duben 2012

jišťovací archeologický výzkum barokní zahrady byl uskutečněn v rámci programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od 17. století do počátku 20. století“.1 Do projektu vstoupil Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci s dílčím výzkumným úkolem „Proměna kulturní krajiny na vybraném severočeském panství rodu Clam-Gallasů od 17. do 20. století“, přičemž jedním z nosných témat se stala lokalita barokní zahrady u tzv. Bredovského letohrádku v areálu národní kulturní památky státního zámku Lemberk (k. ú. Lvová, okres Liberec). Nosným tématem dílčího výzkumného úkolu je podrobný výzkum barokní zahrady z pohledu historie a dějin umění2, stavební historie, vývoje historické zeleně, utváření historické krajiny včetně celkového landuse a v neposlední řadě z pohledu archeologie a archeologické památkové péče. Ideovým záměrem projektu je dostatečné poznání lokality a jejího vývoje z mnoha úhlů vědeckého bádání za účelem získání uceXVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 95

leného souboru znalostí včetně dostatečných podkladů a pramenné základny ke smysluplnému a správnému pojetí budoucí obnovy areálu barokní zahrady. Poznání všech souvislostí napříč vědními obory je jedinou možnou cestou k uchopení tématu historických zahrad a parků a kvalitnímu projektování jejich obnovy. Plánovaným aplikovaným výstupem je pak vytvoření kompletní předprojektové přípravy, jež poslouží v budoucnu jako plnohodnotný podklad pro plánovanou akci obnovy celého areálu. Ačkoliv projekt je nadále zpracováván a v oblasti archeologie probíhá vyhodnocení terénních dat zejména ve formě odborných expertíz, informují následující statě o celkové strategii výzkumu a o jeho průběhu spolu s nastíněním dosavadních výsledků. Archeologický výzkum, resp. jeho heuristická a terénní část, probíhala v letech 2013–2014 formou předstihového výzkumu. Primární strategií se stal interdisciplinární přístup k dané problematice s využitím maximálního možného potenciálu nedestruktivních metod a environmentálních analýz za účelem zisku širokého spektra výsledků vedoucích ke komplexnímu

1_Projekt NAKI probíhá v letech 2013–2017 pod označením DF13P01OVV001. Příjemci jsou Národní památkový ústav a Národní zemědělské muzeum. Společným cílem projektu je aplikovaný výzkum, jehož výsledky přispějí k detailnějšímu poznání vzniku, vývoje, formy a funkce kulturní krajiny vytvořené na území vybraných aristokratických panství. 2_Úvodní studie o počátcích a vývoji zahrady včetně uměleckohistorického hodnocení viz ŠUBRTOVÁ, Jana – KRÁLOVÁ, Vladimíra. K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady. Fontes Nissae. Prameny Nisy XIII, 2012, č. 1, s. 28–39.

4.1.2016 18:17:31

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

poznání archeologického dědictví unikátně dochované lokality barokní zahrady, která je svým nadregionálním významem zcela výjimečná nejen vzhledem ke stavu dochování, ale i z historického a uměnovědného pohledu. Vstupním předpokladem strategie archeologického výzkumu bylo omezení exkavace, tedy destruktivní formy archeologického výzkumu, na minimum nutné k ověření klíčových skutečností v místech, kde nedestruktivní metody nepostačují k plnohodnotné interpretaci, nebo tam, kde bylo nutné přikročit k odběrům environmentálních vzorků z kompletního profilu archeologické situace. Základními a určujícími otázkami, které se staly klíčovými pro volbu strategie a metodického postupu při archeologickém výzkumu, bylo hned několik. V první řadě se jednalo o celkovou koncepci areálu zahrady a její vnitřní členění včetně cestní sítě, způsob využívání jednotlivých oddílů zahrady a její případnou vnitřní zástavbu ve formě hospodářsky nebo volnočasově a reprezentativně využívaných nemovitých objektů. V návaznosti na to pak byla položena zásadní otázka ke způsobu zásobování zahrady vodou, ať již pro účely obhospodaření zeleně či jako ryze relaxační prvek využívaný ve zdejších fontánách. Zcela nezanedbatelnou otázkou se nadále stalo poznání a rekonstrukce stavu historické zeleně od dob založení barokní zahrady, tedy druhové zastoupení dřevin i bylin, jejichž celkové spektrum nejen utváří charakter lokality, ale striktně odděluje i hospodářskou funkci od reprezentativní. V neposlední řadě bylo nutné nashromáždit vzorek movitých archeologických nálezů k vyřešení otázky materiálového a tvarového zastoupení artefaktů coby reprezentantů minulých aktivit.

MATERIÁLIE

3_K metodice povrchového průzkumu památek zahradního umění viz JANÁL, Jiří – MALINA, Ondřej – PEŠTA, Jan – ŠANTRŮČKOVÁ, Markéta – TIŠEROVÁ, Renata – WEBER, Martin. Stavebně historický a archeologický průzkum a hodnocení stavebních, technických a uměleckých objektů v památkách zahradního umění, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 2015, v tisku; KUNA, Martin – TOMÁŠEK, Martin. Povrchový průzkum reliéfních tvarů. In: KUNA, Martin, ed. et al. Nedestruktivní archeologie: teorie, metody a cíle. Non-destructive archaeology: theory, methods and goals. Praha: Academia, 2004, s. 117–183. ISBN 80-200-1216-8.

obr1. A až F_Na základě archivní plánové i obrazové dokumentace bylo možné predikovat některé z areálů aktivity v ploše barokní zahrady. Na nejstarším vyobrazení z roku 1789 (A) je zřetelně patrná geometrie architektonického plánu zahrady a mnoho podstatných detailů týkajících se polohy jednotlivých objektů v ploše zahrady – zejména ovčína, střelnice či domku zahradníka a trasy cestní Prvotním krokem v rámci archeologického výzkumu sítě. Taktéž jednotlivé vstupy jsou na plánu zjevné. Nedatovaný plán (B) v jednoduchosti zachycuje všechny podstatné prvky v areálu zahrady, přičemž i zde je patrný ovčín, objekt střelnice či domek a zároveň vstupním předpokladem úspěšné strategie zahradníka. Stejně tak i na plánu z roku 1816 (C), kde ovšem chybějí hospodářské stavby poblíž následného postupu se stala analýza antropogenního letohrádku (chlévy se seníkem), navíc je zde pojednaná obslužná komunikace při jižní ohradní zdi georeliéfu a povrchový průzkum terénních reliktů v are- směrem do nároží, ve kterém se dodnes nacházejí relikty průjezdu, druhotně upraveného na branku a později definitivně zaslepeného. Velmi zajímavým objektem na plánu je pak čtvercová stavba (?) álu zahrady, které byly provedeny synteticko-analytic- severně od ovčína, kterou můžeme označit za indicii k lokalizaci „Schafbrunn“, tedy studny pro kým přístupem.3 Kombinací terénní obchůzky, zpra- ovce. Podobně je obslužná komunikace zvýrazněna na císařském otisku stabilního katastru z roku cováním dat dálkového průzkumu země a komparací 1843 (D), kde ovšem naopak chybějí některé detaily z předchozího pojednání, jako např. zcela chybí znázornění teras a schodišť. Zajímavým detailem je ovšem modře zvýrazněná plocha západní kašny s archivními prameny došlo v prvním kroku k identifi- (K01), což vede k domněnce, že v době kolem roku 1843 byla již jen tato jedna kašna v provozu a kokaci tvarů terénního reliéfu, který lze z hlediska původu responduje tím s dokumentovanými skutečnostmi v sondě S04. Archivní ortofoto snímek z roku 1954

Analýza a povrchový průzkum terénního reliéfu

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 96

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:32

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

rozdělit na dvě základní skupiny, a to objekty vzniklé přímou činností člověka a tvary způsobené přírodními E procesy. V první řadě byla věnována pozornost těm prvkům terénního reliéfu, jejichž interpretace je alespoň částečně zřejmá, v druhé řadě pak objektům s nejasnou interpretací, u nichž je nutné prověřit jejich antropogenní původ. V úvahu bylo nutné vzít i transformaci objektů, kdy současný tvar reliéfních objektů může být výsledkem i více různých přírodních či antropogenních procesů, které (de-)formovaly jeho morfologii anebo celkové kvality. V druhém kroku se součástí analýzy a povrchového průzkumu terénního reliéfu nutně stalo F i ověřování vypovídací schopnosti terénního reliéfu barokní zahrady, respektive míra jeho destrukce či aplanace. Obr. 1. Po prvotní obhlídce lokality bylo možné konstatovat výjimečně dobrý stav zachování z hlediska antropogenního georeliéfu. Na lokalitě, jejíž vypovídací hodnota nebyla umenšena razantními novodobými zásahy, je zcela zřejmé, že nedošlo k výrazným destrukcím nebo zmíněným aplanacím. Většina prvků terénního reliéfu, G jejichž kvality nejsou bezprostředně čitelné, utrpěla spíše jistým rozvolněním tvarů vlivem navážky cizoro(E) zachycuje plochu zahrady i s výraznými plochami skleníků v západní části střední terasy (plocha II). Zároveň jsou zde pozorovatelné vegetační příznaky původní cestní sítě, dodnes se v ploše zahrady dého materiálu a vrstev destruovaných recentních prvprojevující. Na současném ortofoto snímku (F) je evidentní výrazný nárůst bujné vegetace v ploše ků zástavby nebo nárůstem humusových vrstev v těch zahrady a v náznacích opět vegetační příznaky komunikací. Poslední vyobrazení – kresba (G) je částech zahrady, které nejsou systematicky udržovány, vektorizovaným a upraveným vyjádřením nejstaršího plánu z roku 1789, který nebyl zpracován a kde se utváří bujný keřový nebo bylinný podrost. Přejako kartografické dílo, a proto jej nelze aplikovat do dnešních map. Úpravou rozměrů a zasazením do trigonometrické sítě lze pozorovat platné prostorové souvislosti a srovnávat je se současnými kvapivým zjištěním na lokalitě, která není hospodářsky mapami. obdělávaná, byla skutečnost, že za příznivých klimaticA: SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394; B: Mapa pozemků dvora Lemberk, 1816, Kraumann, výřez, SOA Litoměřice-pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv.č.2989; C: Katastrální kých podmínek je možné pozorovat vegetační příznaky, mapa 1: 8640, b. d., Kühlmann, výřez, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 2988; zejména ve formě pozůstatků cestní sítě a některých D: Císařský otisk Stabilního katastru, Čechy, 4338-3 Lvová, původně Lämberg – mapováno r. 1843, reliktů parkových úprav napříč areálem zahrady. Tuto ÚAZK Praha; E: podkladový letecký snímek VGHMÚ Dobruška prostřednictvím aplikace kontaminace.cenia.cz, snímkováno 1954; F: ČÚZK Praha, WMS služba, snímkováno Geodis Praha 2014; skutečnost bylo možné externě validovat se zmíněným dálG: SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394, upraveno autorkou, 2014 kovým průzkumem země formou zpracování dat leteckého laserového skenování4 v kombinaci s archivní plánovou i fotografickou dokumentací.5 Obr. 2. 4_K tématu leteckého laserového skenování viz TIŠEROVÁ, Renata. Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI, 2015, č. 1, s.101–109. Zde také další literatura. 5_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394; Mapa pozemků dvora Lemberk, 1816, Kraumann, výřez, SOA Litoměřice-pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 2989; Katastrální mapa 1: 8640, b. d., Kühlmann, výřez, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 2988; Císařský otisk Stabilního katastru, Čechy, 4338-3 Lvová, původně Lämberg - mapováno r. 1843, ÚAZK Praha; ortofoto 1954, podkladový letecký snímek VGHMÚ Dobruška prostřednictvím aplikace kontaminace.cenia.cz; ortofoto ČÚZK Praha, WMS služba, snímkováno Geodis Praha 2014;

obr. 2_Barokní zahrada a její bezprostřední okolí zpracované vizualizací leteckého laserového skenování (LiDAR) nad ortofotem ČR. Vizualizace vykresluje terénní tvary reliéfu a umožňuje pozorovat vzájemné vztahy a morfologii. Zpracováno metodou Sky View Factor v kombinaci s hillshade. DMR5G, mapový list NBOR25_5g, HILL_SVF, Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Ortofoto České republiky, WMS služba Český úřad zeměměřický a katastrální.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 97

4.1.2016 18:17:36

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

Zcela zřejmá a jednoznačně identifikovatelná je na lokalitě většina pískovcových kamenosochařských prvků včetně kamenicky zpracovaných prvků konstrukčních, jako jsou fontány s revizními šachtami a kamenosochařsky pojednanými chrliči, vodní rezervoár, schodiště, terasové stupně a balustráda. Minimálně půdorysně lze pak jednoznačně vymezit i průběh ohradní zdi, identifikovat vstupy a vymezit opěrné segmenty v podobě pilířů. Z dochované nadzemní zástavby lze zmínit samotný objekt letohrádku a nedaleký hospodářský objekt chlévů se seníkem v severozápadním nároží zahrady. Recentním dokladem využívání zahrady v průběhu 20. století jsou pozůstatky skleníků v podobě betonových základů a betonová nádrž na vodu. Mezi nejdůležitější poznatky analýzy a průzkumu terénního reliéfu se řadí skutečnost, že v areálu zahrady je dochována struktura cestní sítě rozeznatelná mezi projevy vegetačních příznaků v podobě, jaká je zachycena na doposud nejstarším známém plánovém vyobrazení zahrady z roku 1789.6 Jedná se tedy o mezizáhonové či o mezioddílové komunikace vymezující cestní síť pro

pohyb pěších osob napříč areálem zahrady, přičemž tyto cesty respektují původní architektonický záměr a reflektují do dnešní doby historické vztahy jednotlivých částí reprezentativní plochy zahrady. Obr. 3. Zároveň lze pozorovat reflexi cestní sítě na relaxační prvky zástavby (fontány, sochařská výzdoba), komunikační schéma (schodiště a partery), a dokonce i některé části zahrady, jejichž využití bylo ryze hospodářské (zejména u ovčína, viz níže). Ostatní, zejména hospodářské plochy a jejich cestní síť, nejsou touto metodou v současné době postižitelné a jejich kvality nám v rámci antropogenního georeliéfu prozatím unikají.

Geofyzikální průzkum Nepostradatelnou součástí archeologického výzkumu je v současné době geofyzikální průzkum, jehož vědecký potenciál je zejména u památek zahradního umění výjimečně vysoký.7 V souvislosti se snahou o maximální ochranu archeologického památkového fondu lokality byl jako jedno z východisek strategie archeologického výzkumu zvolen vyčerpávající geofyzikální průzkum lokality. Geofyzikální průzkum byl uskutečněn ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR v Praze a vyhotoven RNDr. Romanem Křivánkem ve dvou etapách. První etapa v roce 2013 postihla většinu plochy barokní zahrady a přilehlých ploch navazující komunikace, lipové aleje a prostor před vodárenskou věží. Záměrem bylo vytvořit ucelený obraz lokality včetně jejích historických komponent dochovaných pod úrovní současného terénu. Určujícími otázkami se stala, tak jako v případě komplexní strategie archeologického výzkumu, zejména témata týkající se vnitřního členění, zástavby a komunikačního schématu zahrady a dále zmapování reliktů vodovodního systému včetně vnějšího i vnitřního vedení užitkové vody. V roce 2014 pak proběhlo kontrolní měření a ověření původních hypotéz na základě zpřesněných údajů, jež poskytl destruktivní výzkum odkryvem, přičemž došlo i k upřesnění a validaci dílčích výsledků z roku 2013.

obr. 3_Předchozí snímek v kombinaci s vektorizovaným a kartograficky upraveným plánem z roku 1789 znázorňuje korelaci geomorfologie terénu s historickým dokladem geometrického rozvržení zahrady. DMR5G, mapový list NBOR25_5g, HILL_SVF, Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Ortofoto České republiky, WMS služba Český úřad zeměměřický a katastrální; SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394, upraveno autorkou, 2014

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 98

MATERIÁLIE

6_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394. 7_FASSBINDER, Jorg. W. E – STANJEK, Helge. Magnetische Bodenbakterien und deren Auswirkung auf die Prospektion archäologischer Denkmäler, In: H. Becker ed., Archäologische Prospektion. Luftbildarchäologie und Geophysik. Arbeitshefte des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege 59, 1996, München, 257–260. ISBN 3-87490-5411; LOCOCK, Martin. Geophysical prospection, In: Ch. Currie, Garden Archaeology. A Handbook. Practical Handbooks in Archaeology No 17, 2005, York, 53–57. ISBN 1902771486; GOJDA, Martin HLADKÝ, Jan – JANÁL, Jiří – JANČO, Milan – MILO, Peter – LISÁ, Lenka – PETŘÍK, Jan – PROKEŠ, Lubomír. Archeologický výzkum památek zahradního umění. Metodika NPÚ, v tisku.; ASPINALL, A. – POCOCK, J. A. Geophysical prospection in garden archaeology: an appraisal and critique based on case studies, Archaeological Prospection 2, 1995, s. 61–84. ISSN 1019-0763; BACHRATÝ, Jaroslav. – GLISNÍKOVÁ, Věra. Geofyzikální průzkum pro rehabilitaci Zámeckého parku Vrchotovy Janovice jako podklad pro průzkum geotechnický, In: Hašek, Vladimír – Nekuda, Rostislav – Unger, Jiří edd., Ve službách archeologie IV. Sborník k 75. narozeninám Prof. PhDr. Vladimíra Nekudy, DrSc., Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Geodrill Brno – Archeologický ústav Slovenská akademia vied Nitra, 2012, s. 41–43. ISBN 80-7275-041-0. 8_K metodice magnetometrického měření cf. KUNA, Martin, ed. et al. Nedestruktivní archeologie:teorie, metody a cíle. Non-destructive archaeology: theory, methods and goals. Praha: Academia, 2004, s. 117–183. ISBN 80-200-1216-8. Zde také další literatura. 9_KŘIVÁNEK, Roman. Závěrečná zpráva o geofyzikálním průzkumu prováděném na lokalitě Lemberk – Breda, zámecký park, okr. Liberec. Externí analýza vypracovaná 20. 12. 2013 na základě HS č.713045/13.; KŘIVÁNEK, Roman. Závěrečná zpráva o geofyzikálním průzkumu prováděném na lokalitě Lemberk – Breda, zámecký park, okr. Liberec.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:38

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

obr. 4_Přehled ploch v areálu barokní zahrady i mimo ni, které byly podrobeny geofyzikálnímu průzkumu v roce 2013 (barevně) a v roce 2014 (šedě). KŘIVÁNEK, Roman. Závěrečná zpráva o geofyzikálním průzkumu prováděném na lokalitě Lemberk – Breda, zámecký park, okr. Liberec. Externí analýza vypracovaná 10. 11. 2014 na základě HS č.714057/14.

Externí analýza vypracovaná 10. 11. 2014 na základě HS č.714057/14. 10_K metodice geoelektrického odporového měření cf. cit. v pozn. 8. 11_Cit. v pozn. 9. 12_K metodice radarového průzkumu cf. cit. v pozn. 8. 13_Cit. v pozn. 9.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 99

V otázce metodiky geofyzikálního průzkumu bylo po vzájemných konzultacích přistoupeno ke třem různým metodám, které byly kombinovány a vzájemně doplňovány. Jako prvotní metoda geofyzikálního průzkumu bylo zvoleno magnetometrické měření8 Cesiovým magnetometrem, konkrétně aparaturou DLM98-ARCH na kolovém podvozku (Sensys, Německo) umožňující pomocí pěti fluxgate gradiometrů se sondami FMG650B paralelní měření na pěti profilech. Magnetometr byl využit pro identifikaci obecně jakýchkoli lokálních magnetických změn, např. zahloubených situací s odlišnou výplní od podloží, podpovrchových projevů úprav terénů, ale také různých kovů (potrubí) nebo navážek a dalších narušení terénu. Plošný průzkum byl proveden v síti měření 0,5 × 0,2 m. Naměřená data byla primárně zpracována prostřednictvím programu Magneto-arch (Sensys), následně také upravena a zobrazena v programu Surfer (Golden software).9 Nejvhodnějším doplňkem geofyzikálního průzkumu se vzhledem k vlastnostem a místním poměrům lokality ukázalo být geoelektrické odporové měření10, které bylo realizováno pomocí aparatury RM-15 (Geoscan Research, Velká Británie), ta byla využita pro sledování a identifikaci nehlubokých podpovrchových kamenných reliktů, kamenného i cihlového zdiva nebo jiných

mělce podpovrchových situací obsahujících kamenné prvky nebo destrukce. Měření bylo provedeno metodou symetrického odporového profilování (SOP) v geometrii Wennerova uspořádání elektrod A0,5M0,5N0,5B (možnost sledování situací do maximální hloubky 0,5 m). Hustota měření byla 1×1 m, naměřená data byla zpracována pomocí softwaru Surfer (Golden software).11 Třetí metodou, která byla v roce 2013 zvolena jako doplňková, nicméně její výsledky se ukázaly být určující pro měření v roce 2014, byla profilová měření zemním radarem12, konkrétně aparaturou Cobra-WIFI II (Radarteam, Švédsko). Měření bylo cílené na ověření hlouběji dochovaných kamenných destrukcí, narušení terénu nebo zmapování linie vodovodního potrubí. Při využití antény 500 MHz byly sledovány situace s hloubkovým dosahem do cca 2,5 m. Hustota měřených dat po profilu byla 5 cm, naměřená data byla zpracována pomocí softwaru Prism 2.13 Travnatá plocha areálu barokní zahrady poskytla po několikerých zásazích do vzrostlé náletové zeleně poměrně ideální plochu pro aplikaci geofyzikálních metod. I přesto byly některé plochy z měření předem vyjmuty, a to zejména z důvodu výskytu rušivých vlivů některých materiálů, jako jsou železné armatury v betonových základech skleníků nebo rozptyl kovového 99

4.1.2016 18:17:39

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

odpadu v západní části zahrady coby pozůstatek zarovnání terénu stavebním odpadem. Určité plochy nebylo možné proměřit vzhledem k zamezenému přístupu vlivem vzrostlé historicky cenné zeleně nebo neprostupného terénu. Zároveň byly z plochy měření vyjmuty plochy kamenosochařsky nebo kamenicky pojednaných prvků, jako jsou kašny, rezervoár a nádrž na vodu nebo jednotlivá schodiště. I geoelektrické odporové měření bylo záměrně realizováno pouze v ploše střední a spodní terasy vyjma nejzápadnějšího výběžku, kde bylo ukončeno v místě nárůstu rušivých projevů způsobených destrukcí skleníků a předpokládaných navážek. Obr. 4. Výsledek plošného magnetometrického měření přes početné a lokálně velmi rušivé projevy můžeme považovat za věrný obraz četných parkových úprav areálu v různých vývojových etapách využívání zámecké zahrady, nicméně i zde se podařilo zachytit pravděpodobně nejstarší dochovanou cestní síť, která odpovídá architektonickému členění zahrady při jejím vzniku nebo těsně po něm. Anomálie se v tomto případě projevují v místech, kde komunikace byly opětovně podsypávány materiálem, jehož geomagnetický projev je výrazně odlišný od okolního humusového (tedy záhonového) materiálu. Velmi vhodně se právě v otázce cestní sítě doplňuje magnetometrické měření s geoelektrickým odporovým měřením, kde anomálie zachované cestní sítě je ještě výraznější. Obr. 5. Neméně podstatným přínosem geoelektrického měření jsou jednoznačně identifikovatelné rozdíly ve vlastnostech půd v ploše záhonů, resp. v hospodářsky obdělávané ploše určené k pěstování a mimo ně. Do určité míry je tento obraz pozměněn druhotnými faktory jako např. vrstvami destrukce kamenného zdiva ohradní zdi podél jižní hranice zahrady nebo navážkami kameniva v severovýchodním nároží. I přesto jsou však na výsledcích identifikovatelné plochy s vyšším zdánlivým měrným odporem – tedy s obsahem sypkého a suššího materiálu– a plochy s výrazně nízkým zdánlivým měrným odporem – tj. vrstvy vlhkého a humózního materiálu. Překvapivým zjištěním je skutečnost vedoucí k předpokladu existence dvou dalších kruhových prvků v prostoru mezi stávajícími kašnami, které sice odpovídají geometrickému členění plochy střední terasy, nicméně neprojevují se na povrchu žádným pozorovatelným reliktem. Hypoteticky se tedy mohlo jednat 100

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 100

MATERIÁLIE

obr. 5_Porovnání výstupů magnetometrického (vlevo) a elektrického odporového měření (vpravo) na střední a spodní terase zahrady. Bílá místa na plánu jsou úseky neměřené z důvodu vzrostlé vegetace nebo terénních překážek. Magnetometrické měření zvýrazňuje magnetické anomálie v extrémech světlé nebo tmavé barvy. Kromě rušivých projevů je možné pozorovat liniové vedení kovových trubek ve střední části nebo výrazné odpadní deponie v horní části výkresu. Tmavě modrou barvou jsou zachyceny relikty cestní sítě. U elektrického odporového měření jsou zvýrazněny barevně nízké (žlutá, oranžová, červená) nebo naopak vysoké (tyrkysová, modrá, fialová) zdánlivé měrné odpory dle matriálu pod povrchem terénu. Jednoznačně identifikovatelná je cestní síť, kamenné hrany teras a kamenné destrukce s vysokým odporem, a zároveň lze pozorovat rozmístění záhonů a ploch s výrazně humusovým materiálem s nízkým odporem. KŘIVÁNEK, Roman. Závěrečná zpráva o geofyzikálním průzkumu prováděném na lokalitě Lemberk – Breda, zámecký park, okr. Liberec. Externí analýza vypracovaná 20. 12. 2013 na základě HS č.713045/13.

obr. 6_Ukázka výstupu měření zemním radarem na profilu napříč středním parterem zahrady. V odrazech jsou jasně patrné hlubší odrazy podzemních komponent. KŘIVÁNEK, Roman. Závěrečná zpráva o geofyzikálním průzkumu prováděném na lokalitě Lemberk – Breda, zámecký park, okr. Liberec. Externí analýza vypracovaná 10. 11. 2014 na základě HS č.714057/14.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:40

MATERIÁLIE

obr. 7_Celkový plán areálu barokní zahrady s vyznačením polohy jednotlivých sond (S01 až S07) a místopisných vztahů. Do podkladů geodetického zaměření Gekon, s. r. o. a zaměření vodárenské věže I. Peřinou a L. Sodonkovou z roku 2014. Kresba autorka, 2015

14_Cit. v pozn. 9.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 101

o umístění dalších prvků zahradního inventáře, resp. mobiliáře, v podobě např. menších vodních nádrží, aplikací historické zeleně nebo mobilní sochařské výzdoby. Předchozí shrnutí výsledků dvou plošně užitých geofyzikálních metod dále doplnilo měření zemním radarem v šesti (v roce 2013) a 66 (v roce 2014) profilových měřeních, zejména v místech předpokládaného vedení vodovodního potrubí nebo očekávaných podzemních reliktů. Průběh mělce zapuštěného kovového potrubí lze sledovat prakticky v celé linii radarových profilů v okolí tří kašen na střední terase, přičemž zjištěná anomálie odpovídá recentnímu kovovému potrubí z doby existence zahradnictví a koresponduje s faktem, že v této době již kašny plnily pouze funkci rezervoárů a byly vzájemně, nepříliš citlivě, propojeny. Na stejném profilu i na dalších výsledcích radarového měření je dále patrné, že vrstvy uloženin se výrazněji mění pouze do hloubek kolem jednoho až jednoho a půl metru, nicméně hlouběji již jsou vrstvy téměř nenarušené a homogenní. Obr. 6. Tato skutečnost ovšem neodpovídá předpokladu o existenci původního tlakového vedení vody ve formě dřevěného potrubí v trase mezi jednotlivými kašnami. Zdá se, že dřevěný materiál v kombinaci s hutněným a vlhkým pískovým podložím nevytváří dostatečné anomálie zachytitelné zemním radarem. Mimo hlavní plochu zahrady v poloze mezi letohrádkem a vodárenskou věží proběhlo měření výše popsanými metodami zejména za účelem poznání přívodu užitkové vody

do vnitřního areálu zahrady. Podle očekávání převládají ve výsledcích magnetometrického měření magneticky rušivé projevy kovů, ale též silně magnetické liniové anomálie několika pravděpodobných kovových potrubí, které lze interpretovat jako pozůstatek vedení vody z objektu vodárenské věže. Hlavní linie zřejmě probíhala přímo mezi vodárenskou věží a vzdálenějším nárožím letohrádku. Jiná odbočka kovového potrubí pak probíhá podél okraje cesty ve stromořadí směrem k pohřební kapli. Torzovitě se rýsují také dvě jiné potenciální linie odboček potrubí, z nichž jedna by s velkou mírou pravděpodobnosti mohla směřovat do západního sektoru zahrady (viz obr. 4). Ve výsledcích geoelektrického odporového měření části pojednávané plochy není průběh jakýchkoli linií potrubí příliš patrný. Můžeme zde pouze blíže vodárenské věži sledovat zvýšení zdánlivých měrných odporů, které by mohlo dokládat větší podíl kamenů, kamenných zpevnění nebo také destrukcí v prostoru před samotnou věží, popř. také ve výplni výkopu potrubí od vodárenské věže.14

Archeologický výzkum odkryvem Ačkoliv byla strategie zjišťovacího výzkumu v barokní zahradě u Bredovského letohrádku od počátku zaměřena na nedestruktivní postupy, nelze se v současném stavu poznání vyhnout archeologickému výzkumu s využitím exkavačního přístupu. Archeologický výzkum odkryvem je nadále nejspolehlivější metodou korektní 101

4.1.2016 18:17:41

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

MATERIÁLIE

interpretace archeologických nálezových situací zejména v otázce analýzy i syntézy stratigrafických jednotek a jejich kvalit i vzájemných vztahů, analýzy movitých i nemovitých artefaktů a v neposlední řadě i interpretačním nástrojem celkové nálezové situace. V rámci archeologického výzkumu bylo přistoupeno k metodice mikrosondáže, která zajistí dostatečnou pramennou základnu vytyčeným cílům projektu a zároveň v minimální možné míře poškodí intaktní archeologický nálezový kontext. Na základě doposud zjištěných skutečností vyplývajících z výsledků terénní prospekce v komparaci s archivními materiály a také poznatků plynoucích z geofyzikálního průzkumu byly vytipovány konkrétní sektory k provedení mikrosond. Obr. 7.

Sonda 01 V rámci sondy S01 byla zdokumentována situace u vnějšího pláště kašny K01 na nejzápadnějším výběžku lokality. Sonda o rozměrech 1 × 1 m byla situoobr. 9_Detail západního profilu sondy S01 tvořeného vnějším pláštěm kamenného tělesa kašny s pozorovatelnou horizontální vyrovnávkou z drobných šíbrů pod vnější hranou dna. V levé části snímku pak konstrukce kamenných bloků s jílovou omazávkou na stykové ploše s kamennými segmenty v místě vertikální spáry. Foto autorka, 2013

obr. 8_Půdorys sondy S01 po exkavaci uloženin zásypu základového vkopu na rostlé podloží do hloubky 1,2 m ve směru východ-západ. Snímek dokládá hrubý způsob opracování vnější strany kamenných segmentů kašny s ustupujícím lícem v horizontu 0,2 m pod horním okrajem. Zároveň lze pozorovat kamenický zámek k propojení jednotlivých segmentů, v tomto případě poškozený druhotnými aktivitami. Spára mezi kamennými segmenty je zapřena konstrukcí kamenných bloků a dále zajištěna jílovou omazávkou proti prosakování vody. Foto autorka, 2013

vána na východní straně kamenného pláště zapuštěné kruhové nádrže v místech, kde došlo k propojení dvou kamenných segmentů kašny. Záměrem bylo dostatečně poznat technologii kamenické práce a konkrétně detailu spojení kamenných segmentů spolu se způsobem 102

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 102

uložení tělesa kašny v terénu. Vzhledem k lokalizaci sondy nebylo namístě předpokládat dochovanou intaktní situaci historických uloženin vzhledem k faktu, že sonda byla situována do základového vkopu. Tato hypotéza se posléze potvrdila při exkavaci sondy, kde došlo k obnažení vnějšího pláště kašny exkavací zásypového horizontu z promíseného místního materiálu uloženin hlinitopísčité povahy s proplásty přemístěného podloží a příměsemi stavebního odpadu bez jednoznačných stratigrafických vztahů. Obr. 8. Stěžejním poznatkem plynoucím z exkavace sondy S01 byl ovšem způsob opracování vnějšího pláště kašny, který nesl stopy hrubého otesání beze snahy o pohledový akcent. Pouze v horizontu 0,2 m od horního okraje kašny bylo lze pozorovat pečlivě opracovaný horní lem kamenné obruby, z čehož vyplývá, že kašny nebyly od svého založení nikdy vertikálně pohledově uplatňovány ve větší míře, než je tomu dnes. Zajímavým detailem bylo i zjištění existence terénní vyrovnávky FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:41

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

obr. 10_Půdorys sondy S02 v jižním sektoru a v ploše kontrolního bloku v hloubce 0,5 m. Snímek dokládá charakter humusových uloženin s hlinitými až hlinitopísčitými proplásty probarvenými kořenovým systémem rostlin a výraznou bioturbací. Foto autorka, 2013

z drobných šibrů pod vnější hranou dna kašny a zejména pak kamenná konstrukce vyskládaná z kamenných bloků zajišťující spáru mezi dvěma kamennými segmenty kašny, kterou lze interpretovat jako oporu proti rozestupování jednotlivých segmentů. Tato opora jistě nenesla celou tíhu odpovědnosti za pevné semknutí tělesa kašny, protože jednotlivé segmenty byly opatřeny vnitřním kamenickým zámkem a zaklesnuty do sebe tak, aby nedocházelo k posunu či vyosení jednotlivých segmentů. Spára mezi kamennými bloky tělesa kašny byla navíc opatřena jílovitou spárovací výplní a posléze ještě omazána na styku kašny a kamenných opěrných bloků, bezpochyby ve snaze zabránit prosakování vody z kašny do okolního terénu. Obr. 9.

Sonda 02

obr. 11_Východní profil sondy S02 v jižním sektoru sondy. Rozpité hranice humusových uloženin s hlinitými až hlinitopísčitými proplásty a nezřejmými stratigrafickými vztahy odpovídají stanovišti výsadby historické zeleně beze stop po uložení konstrukcí nebo jiného nemovitého inventáře zahrady. Foto autorka, 2013

obr. 12_Východní profil sondy S02 v severním sektoru. V horní části snímku zachyceno liniové vedení kovové trubky vzájemně propojující kašny K01, K02 a K03 coby rezervoárů užitkové vody v době po ztrátě své původní funkce. Foto autorka, 2013

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 103

Lokalizaci sondy S02 předurčila provedená terénní prospekce spolu s interpretací archivních pramenů. Sonda byla umístěna v geometrickém středu cestní sítě mezi zadním schodištěm letohrádku a schodištěm terasy mezi středním a dolním parterem zahrady v linii sever-jih a mezi kašnami K01 a K02 v linii západ-východ. Z indicií, které poskytl terénní průzkum, vegetační příznaky a archivní plánová dokumentace, bylo zřejmé, že se v této poloze pravděpodobně nacházelo umístění dalších prvků zahradního inventáře, resp. mobiliáře, v podobě např. menších vodních nádrží, aplikací historické zeleně nebo mobilní sochařské výzdoby, což respektují jak trasy cestní sítě, tak i architektonické členění plochy střední terasy. Tuto skutečnost potvrdil i geofyzikální průzkum, ovšem bez možnosti přesnější interpretace, a proto bylo přistoupeno k exkavaci podélné sondy o celkových rozměrech 2,5 × 0,5 m se středovým kontrolním blokem o rozměrech 0,5 × 0,5 m. V rámci exkavace sondy 2 byly zdokumentovány uloženiny bez zřejmých stratigrafických vztahů humusového charakteru s vysokým podílem písčitých až hlinitopísčitých složek a proplástů s rozpitými až nečitelnými hranicemi. Mezi příměsemi se nevyskytovaly žádné frakce nad 0,5 cm a uloženiny byly výrazně probarveny bioturbací. Obr. 10. V sondě S02 nebyly rovněž zachyceny žádné relikty konstrukcí nebo základových vkopů dokládajících jejich uložení (obr. 11), s výjimkou recentního liniového vedení vody nehluboko pod teré103

4.1.2016 18:17:44

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

MATERIÁLIE

nem, jehož původ je ovšem dostatečně znám z doby, kdy kašny již neplnily svou funkci a byly vzájemně propojeny jako rezervoáry užitkové vody. Obr. 12. Nálezový kontext byl proto interpretován jako stanoviště aplikací historické zeleně v podobě pravděpodobně keřového nebo bylinného porostu, jenž byl parkově upravován a sloužil jako součást zahradní instalace.

Sonda 03 Výzkumný účel sondy S03 spočíval v odběru environmentálních vzorků pro následnou makrozbytkovou a palynologickou analýzu. Lokalizována byla v sektoru, jehož funkce byla vzhledem k výše popsaným zjištěním určena jako plocha záhonu na střední terase zahrady. Rozměry sondy S03 byly 0,5 × 0,5 × 0,5 m a celý objem uloženin pod travním drnem byl předán k následným přírodovědným expertízám.

obr. 13_Půdorys sondy S04 při exkavaci vnitřní výplně revizní šachty v hloubce 1,4 m ve směru východ-západ. Na snímku je patrná vnitřní konstrukce šachty zděná z kamenných kvádrů pod vstupní kamennou obrubou tesanou z jednoho kusu kamene. Při dně sondy lze pozorovat exkavaci uloženin písčitého zásypu technologického zařízení pro přívod vody. V centrální části je relikt dřevěného vedení druhotně napojený na olověné a železné vedení vody směrem ke kašně (vlevo) a ke skleníkům (nahoře). Přívod vody do šachty je zprava. Foto autorka, 2013

Sonda 04 U třech kašen, konkrétně u kašny K01, K02 a K03 na střední terase zahrady, byly pozorovány kamenné obruby vymezující vstup do podzemního prostoru, pracovně označeného jako revizní šachty. Předpokladem bylo uložení technologie a obsluha vedení vody do jednotlivých kašen, případně uzávěry přívodu této vody. Jedna ze sond, kterými byl prostor revizní šachty prozkoumán, byla sonda S04, která postihla objekt revizní šachty u nejzápadnější kašny K01. Po odstranění drnu a kamenné valounové skladby, imitující dlažbu a situované v úrovni zhruba 20 cm pod horní hranou kamenné vstupní obruby, byla odtěžena masivní vrstva zásypu sestávající z popelových a odpadních souvrství o celkové mocnosti 0,5 m. Pod vrstvou zásypu bylo lze pozorovat souvrství nesourodých uloženin převážně hlinitopísčitého charakteru s množstvím humusových složek, které odpovídalo postupnému splachu a ukládání erozních souvrství v prostoru revizní šachty. V hloubce 1,2 m se charakter uloženin změnil a došlo k exkavaci uloženin ryze písčitého charakteru, výrazně ulehlých a vlhkých s množstvím frakce o rozměrech do cca 5 cm. Uloženiny charakteru hutněného zásypu převrstvily relikty několika horizontů vedení vody, z nichž nejstarším byl pozůstatek dřevěného vedení vody v podobě vrtaného kmene, jenž byl druhotně 104

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 104

napojen na litinové a olověné potrubí a následně na potrubí železné. Obr. 13. Z nálezového kontextu bylo zřejmé, že se jedná o původní uložení dřevěného vedení vody z období instalace kašny v hloubce 1,8 m, které v průběhu času ztratilo svou funkci a bylo nahrazeno obr. 14_Severní profil sondy S05 tvořený severní obvodovou stěnou revizní šachty. Na snímku je zřetelný nálezový kontext po dokončení exkavace sondy v hloubce 1,8 m až na rostlé podloží. V severní stěně revizní šachty je zřetelný stínový otisk původního dřevěného vedení, jehož konstrukce pozbyla soudržnosti a projevuje se pouze jako výplň původní dřevěné trubky. V popředí, v trase dřevěného vedení, nasedá na vnitřní výplň kovový vrchlík, jehož funkce zanikla se ztrátou funkčnosti dřevěného potrubí. Na dolním okraji snímku lze pozorovat poslední dochovaný segment dřevěného vrtaného potrubí s olověným pístem pro napojení olověné soustavy potrubí z pozdějšího horizontu provizorní opravy. Zleva a z čela revizní šachty je přivedena železná trubka jednak za účelem obnovení dodávky vody z vodárenské věže, jednak za účelem přívodu vody ke skleníkům. Foto autorka, 2014

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:47

MATERIÁLIE

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

obr. 15_Jižní profil sondy S05 se znatelným souvrstvím pískových podsypů mezizáhonové komunikace. Na snímku je reprezentováno stratigrafickými jednotkami SJ502 až SJ509. Foto a kresba autorka, 2014

15_Císařský otisk Stabilního katastru, Čechy, 4338-3 Lvová, původně Lämberg – mapováno r. 1843, ÚAZK Praha; SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 3394. 16_SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 1799 Hospodářské inventáře, kart. 727 17_Cit. v pozn. 15 a Mapa pozemků dvora Lemberk, 1816, Kraumann, výřez, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 2989; Katastrální mapa 1: 8640, b. d., Kühlmann, výřez, SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs. Lemberk, inv. č. 2988.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 105

vedením novým, konkrétně litinovým, vedoucím pode dnem kašny a přivádějícím vodu zespoda do kamenosochařské instalace chrliče. Olověné vedení následně sice pozměnilo trasu vedení vody, která nebyla přivedena do kašny spodem ze dna, ale skrze těleso spodní nádrže do kamenosochařské aplikace s chrličem, nicméně i tak zajistilo (zřejmě pouze provizorní) provoz kašny na tlakovou vodu. Poslední horizont úprav vedení vody odpovídá vzhledem ke svému provedení období, kdy v zahradě fungovalo zahradnictví a v okolí nejzápadnější kašny byly vystavěny skleníky. Železné vedení je v šachtě nasměrováno tak, aby zajistilo přívod vody do jednotlivých skleníků a zároveň napájelo kašnu, v této době již jen jako rezervoár na užitkovou vodu. Obr. 14. Kromě technologického řešení přívodu užitkové vody bylo možné v sondě S04 dokumentovat konstrukci samotné revizní šachty. Ta ústí pískovcovou kamennou obrubou sloužící jako vstupní otvor tesaný z jednoho kusu kamene a opatřený obvodovým žlábkem i otvory pro uchycení víka. Spodní část šachty sestává z hrubě opracovaných kamenných kvádrů ložených do zednických vrstev a spojených velmi nekvalitní zdící maltou v širokých spárách. Evidentně docházelo k několikerým úpravám či opravám vnitřního prostoru revizní šachty, protože v tělese obvodového zdiva se vyskytovalo několik druhotných zazdívek charakteru lokálních oprav převážně z cihelného materiálu a drobnějších kamenných šibrů. Je zřejmé, že revizní šachta u kašny K01

v nejzápadnějším sektoru zahrady je zároveň nejblíže k vodárenské věži a jako taková evidentně nejdéle plnila svou funkci, na rozdíl od ostatních vzdálenějších objektů, jak o tom bude pojednáno dále.

Sonda S05 Umístění sondy S05 v rámci areálu barokní zahrady předurčila predikce objektu ovčína, jehož podélný půdorys je vyznačen hned na několika archivních plánových vyobrazeních zahrady včetně císařského otisku stabilního katastru a nejstarším dosud známém plánovém vyobrazení z roku 1789.15 I v dostupných archivních pramenech, konkrétně v soupisu hospodářských inventářů, figuruje budova ovčína se sedmi jeslemi pro ovce a ubytováním pro ovčáka16 nedaleko tehdejší školy, dnes budovy č. p. 65. Sonda S05 byla tedy lokalizována u severního okraje zahrady v místě, kde ohradní zeď vytváří ve svém průběhu výrazný ustupující segment a dokládá tak existenci podélné stavby, to vše v komparaci se zmíněnými archivními plánovými vyobrazeními.17 Geofyzikální průzkum prokázal v těchto místech absenci cestní sítě, resp. existenci podélné komunikace ve směru východ-západ, která vymezuje předpokládaný půdorys objektu ovčína z jihu, oproti ohradní zdi, která jej vymezuje od severu. Sonda S05 byla vyměřena jako pásová sonda s podélnou osou v severojižním směru o celkových rozměrech 4,0 × 0,5 m a v závěru výzkumu dále rozšířena o sektor 105

4.1.2016 18:17:48

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

MATERIÁLIE

1,0 × 0,5 m pro odběr environmentálních vzorků. Tři samostatné sektory sondy S05 o rozměrech 1,0 × 0,5 m byly přerušeny dvěma kontrolními bloky o rozměrech 0,5 × 0,5 m a byly zaměřeny na jižní obvodovou stěnu predikované budovy ovčína. V průběhu exkavace bylo dokumentováno stratigrafické souvrství uloženin hlinitopísčitého charakteru s množstvím proplástů písčitého materiálu a s četnými stopami bioturbace a pozůstatků kořenových systémů rostlin. V jižním sektoru sondy bylo na profilu zachyceno zvrstvení komunikace podél budovy ovčína vyznačující se střídáním pískových podsypů v několika horizontech nad sebou dokládající opakované udržování cestní sítě. Obr. 15. Ve vzdálenosti 12,0 m od severní ohradní zdi byl v sondě S05 zachycen vnější líc kamenného zdiva o celkové mocnosti 0,8 m, jehož základová spára se nacházela v hloubce 1,1 m pod současnou úrovní terénu. Zdivo bylo dochováno pouze

do výšky 0,5 m, což odpovídalo dvěma zednickým vrstvám. Konstrukce byla vyzděna z opracovaných pískovcových kvádrů s četnými šibry ve spárách vyplněnými vápennou maltou. Směrem k povrchu se nacházela již jen destrukce původního objektu, avšak pouze ve formě drobného kameniva a stavebního odpadu s frakcí od 5 do 15 cm, což by odpovídalo rozsáhlé planýrce a záměrnému vybírání větších kamenných bloků. Interiér stavby tvořila taktéž destrukce původní stavby se zvrstvením stavebního odpadu až k hranici sondy a lze se tedy domnívat, že celý interiér stavby je touto destrukcí vyplněn až do hloubky cca 0,5 m pod úroveň současného terénu. Obr. 16. Po odebrání destrukce z interiéru stavby byla dokumentována stratigrafická jednotka charakteru jílovitopísčité uloženiny bez výraznější frakce, silně ulehlá a hutná, jejíž horní hranice k vrstvě destrukce byla ostrá a jasně identifikovatelná a spodní hranice nasedala přímo na rostlé podloží. Z charakteru uloženiny a nálezového kontextu lze vyvodit, že se jednalo o dusanou podlahovou úroveň nebo alespoň vyrovnávku terénu pod podlahovou úrovní, která se dodnes nedochovala ani v podobě reliktu. Prostor mezi vnějším lícem obvodového zdiva stavby a komunikací lemující její půdorys z jihu se v profilu nacházela výrazná komponenta humusového materiálu, jejíž spodní hranice druhotně porušuje původní stratigrafickou situaci okolních uloženin a která svým tvarem odpovídá zahloubenému záhonovému sektoru. Tomuto tvrzení odpovídá i fakt, že zahloubená komponenta záhonu se přimyká těsně k zvrstvení komunikace a respektuje její průběh. Obr. 17. V otázce interpretace výsledků exkavace sondy S05 je stěžejním zjištěním existence zděné stavby, kterou v komparaci s výše zmíněnými skutečnostmi lze spolehlivě interpretovat jako relikt budovy ovčína. Ovčín byl vybudován při severní hranici areálu, přičemž jeho severní obvodovou stěnu lze dnes pozorovat ve formě ohradní zdi areálu zahrady, a proto si dodnes uchovala charakteristický průběh ve směru východ-západ, který je tvořen výrazným ustoupením linie zdiva severním směrem. Další poznatky by jistě přinesl podrobný průobr. 16_Sonda S05 ve směru jih-sever. Pohled na relikt jižního líce základových partií obvodové stěny ovčína s dozkum základových partií zdiva dnešní ohradní zdi včetchovanými dvěma zednickými vrstvami a zednickými šibry. ně detailního průzkumu možných vstupních otvorů, Pod konstrukcí (KCE504) nasedá základová spára na rostlé podloží. V pozadí lze pozorovat vrstvu destrukce a stavebního jelikož je zřejmé, že budova ovčína byla průchozí jak odpadu po aplanaci. Foto autorka, 2014 směrem do zahrady, tak směrem k původnímu hospo106

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 106

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:50

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

obr. 17_Východní profil sondy S05 v celém jejím průběhu se třemi sektory a dvěma kontrolními bloky. Na profilu je patrný řez obvodovým zdivem ovčína spolu s destrukcí v jeho interiéru (vlevo). Podlahovou úroveň reprezentuje stratigrafická jednotka SJ512. Vně ovčína směrem do zahrady (vpravo) je znatelné výrazné druhotné zahloubení záhonového sektoru reprezentovaného stratigrafickou jednotkou SJ503. V pravé horní části profilu lze pozorovat souvrství pískových podsypů komunikace reprezentované stratigrafickými jednotkami SJ 502 až SJ 509, viz obr. 15. Foto a kresba autorka, 2014 18_SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 1799 Hospodářské inventáře, kt. 727; inv. č. 1992 Výdaje na nově zřízený krasosad v Lemberku (nákup stromků, práce, materiál) 1793–1794, kart. 794. 19_SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 2590 Hospodářské inventáře, kart. 966–967.

dářskému dvoru „dvěma velkými vraty, každé se dvěma křídly, s čepy a točnicemi, petlicí a hákem“ a dále k zmiňované „Schafbrunn“, tedy ke studni pro ovce.18 Po zániku ovčína někdy mezi lety 1868 a 187019 byla provedena planýrka stavební destrukce a v souvislosti se vznikem zahradnictví, resp. obecně v souvislosti s dalším užíváním zahrady, založen nový záhon, projevující se na profilech sondy S05 jako výrazné zahloubení s výplní humusového materiálu a druhotně poškozující starší stratigrafickou situaci. Nadále ovšem mohla být využita původní cestní síť projevující se na profilech sondy S05 a pouze napojena na nový záhonový sektor.

Sonda 06 Další revizní šachtou, která byla podrobena archeologickému výzkumu odkryvem, se stala revizní šachta u východní kašny středního parteru zahrady označovaná jako K03. V rámci exkavace došlo k odstranění drnu a následně dvou horizontů kamenných vyrovnávek z drobnějších až středních valounů nasedajících na hlinitopísčitý zásyp s množstvím humusových složek a promíseným stavebním odpadem. Z charakteru uloženiny je zřejmé, že se jednalo o několik horizontů zásypu bez znatelných stratigrafických vztahů, nicméně vykazující charakter postupného navršování, resp. zanášení prostoru revizní šachty splachem a odpadem. XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 107

Při spodní hranici hlinitopísčitého zásypu bylo dokumentováno několik kovových artefaktů, které v současné době procházejí konzervátorským a restaurátorským zásahem, nicméně předběžně interpretovat je lze jako kovové vědro a relikt loukoťového kola, bezpochyby součást výbavy zahradníka. Stratigraficky staršími souvrstvími byly pak písčité zásypy s vysokým podílem přemístěného podloží a výraznějšími frakcemi stavebního odpadu. Podobně jako v sondě S04 i zde se rýsoval stínový otisk dřevěné konstrukce, která pozbyla soudržnosti, tentokrát se ovšem jednalo o dřevěné korýtko s výplní, která svým charakterem odpovídala proplaveným písečným konkrecím. Na dně revizní šachty coby nejstarší antropogenní komponenta byl dokumentován základový vkop zahloubený do rostlého podloží, v němž byl v hloubce 1,4 m od pochozího terénu odhalen relikt dřevěného kmene poškozeného tlením a tlakem nadložních souvrství. Obr. 18. Dřevěná konstrukce byla ve středové části přerušena a v těchto místech bylo možné pozorovat kovový artefakt, který se později stal určujícím v interpretaci nálezového kontextu. Obr. 19. Šachta byla podobně jako v případě sondy S04 vyzděna z kamenných kvádrů, ovšem charakterem zdění vykazovala přesnější a pečlivější skladbu s minimální šířkou spár a malým podílem kamenných šibrů. Pouze v horní partii šachty pod kamennou vstupní obrubou se na107

4.1.2016 18:17:51

MATERIÁLIE

obr. 18_Západní profil sondy S06 v průběhu exkavace. Na snímku je patrná kamenná obruba vstupního otvoru a nálezový kontext uloženin. Ve střední části (pod měřítkem) lze pozorovat kovové artefakty, pod nimiž se v souvrství nachází stínový otisk dřevěného korýtka. Ve spodní části snímku je zřetelný vkop pro uložení dřevěného potrubí (na kresbě reprezentován stratigrafickou jednotkou SJ607) zahloubený do rostlého podloží, v němž je uložen vrtaný kmen (reprezentován stratigrafickou jednotkou SJ606). Foto a kresba autorka, 2014

obr. 19_Půdorys sondy S06 po dokončení exkavace se znatelným průběhem dřevěného potrubí na dně revizní šachty v hloubce 1,4 m. Ve střední části konstrukce lze pozorovat přerušení potrubí s instalovaným kovovým uzávěrem a dochovanou železnou objímkou u jednoho z ramen litého šoupě. Konstrukce stěn revizní šachty vykazuje oproti situaci v sondě S04 výrazněji kvalitní zdění s pečlivější skladbou kamenných kvádrů. Foto autorka, 2014

obr. 20_Západní profil Sondy S06 tvořený obvodovou stěnou revizní šachty vyskládané z kamenných bloků. V tomto případě lze uvažovat o druhotném užití kvádrů ke stavbě šachty vzhledem k tomu, že kamenné kvádry jsou opatřeny žlábkem, který není ve stávajícím uložení účelný. Pod spodním okrajem kamenné obruby vstupního otvoru se nachází vyrovnávka z volně ložených cihel. Ve spodní části západní stěny lze pozorovat přerušení ve vyzdívce kamennými bloky pro umístění linie potrubí. To je uloženo ve vkopu zahloubeném do rostlého podloží a osazeno litým šoupě. Foto autorka, 2014

108

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 108

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:52

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

MATERIÁLIE

20_V současné době probíhá zpracování proplavených taxonů a jejich vyhodnocení v Laboratoři archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Z předběžných výsledků prozatím vyplývá, že dřevěný kmen využitý pro výrobu potrubí pocházel z kmene jedle bělokoré (Abies alba Mill.)

cházela vyrovnávka z volně ložených cihel, bezpochyby snaha o vyrovnání vstupního otvoru a o jeho stabilizaci po vypláchnutí spár zatékající vodou. Kamenná obruba vstupního otvoru byla porušena a rozlomena vedví. Obr. 20. I přes značnou degradaci dřevěné konstrukce lze nález jednoznačně identifikovat jako pozůstatek dřevěného vedení vody zhotoveného z vrtaného kmene s vnějším průměrem 20-25 cm a s vnitřním průměrem otvoru cca 3-5 cm. Potrubí vstupovalo do prostoru revizní šachty od západu otvorem v kamenném zdivu západní stěny šachty a v linii pokračovalo východním směrem do prostoru pod těleso kašny. Ve svém průběhu bylo na 0,5-0,8 m od západního profilu přerušeno a současně zde osazeno kovovým uzávěrem v podobě litého šoupě s kruhovou hlavicí a kónicky se zužujícími rameny. Ramena byla vsazena do vrtaného otvoru dřevěného potrubí a zajištěna dřevěnými klínky. Obr. 21. U východního ramene se dochovala železná kruhová objímka zajišťující vnější obvod dřevěného potrubí. Zajímavým detailem na východním profilu Sondy S06 byla úprava kamenné obruby vstupního otvoru a kamenného překladu mezi tělesem kašny a revizní šachtou přitesáním spodních hran kamenných kvádrů, bezpochyby pro snazší obsluhu či údržbu technologie vody. Obr. 22. Vzhledem k intaktnímu zachování konstrukce a nadložních uloženin zde byly provedeny odběry environmentálních vzorků za účelem makrozbytkových a palynologických analýz zásypů a mikrostratigrafie vnitřní výplně dřevěného potrubí.20 Obr. 23.

obr. 21_Detail litého šoupě s kónicky se zužujícími rameny zasazenými do reliktu dřevěného potrubí a zajištěnými dřevěnými klínky. Do střední duté části je vsazen samotný uzávěr s kruhovou hlavicí. Podle kvalifikovaného odhadu a dochovaných výrobních stop se jedná o zvonovinu litou do formy a následně začištěnou strhnutím hran, ovšem přesné určení slitiny bude známé až po dokončení metalografických analýz. Foto autorka, 2014

Sonda 07 Poslední sondou zkoumanou v sezóně 2014 se stala sonda S07 situovaná na dolním parteru zahrady v blízkosti jižní ohradní zdi. Na základě studia archivních pramenů a po vyhodnocení terénní prospekce zde byla predikována poloha původního umístění objektu střelnice či zahradního domku. Nedaleko se též nachází jeden z prostupů skrze jižní obvodovou zeď. Další indicií k určení přesnější polohy zaniklého objektu se stala dokumentace okenního otvoru s kamenným ostěním procházejícím skrze těleso ohradní zdi a směřujícího pravděpodobně do suterénních prostor původní stavby. Geofyzikální průzkum prokázal v těchto místech nevýXVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 109

obr. 22_Východní profil sondy S06 v průběhu exkavace tvořený zakončením revizní šachty směrem k tělesu kašny. V horní partii snímku jsou viditelné stopy po přitesání spodních hran kamenné obruby a překladu. Dřevěné potrubí pokračuje směrem pod těleso kašny a je převrstveno zásypem z postupně se ukládajících uloženin. Foto autorka, 2014

109

4.1.2016 18:17:55

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky

MATERIÁLIE

obr. 23_Podélný řez tělesem kašny K03 a revizní šachty v pohledu k jihu podle zaměření při exkavaci sondy S06. Šedou barvou je schematicky naznačen průběh dřevěného potrubí, které bezpochyby směřuje pod zahloubený rezervoár kašny a je napojen na olověné potrubí procházející dnem kašny, sochařsky pojednaným podstavcem a v minulosti též chrličem, který se nedochoval. Kresba autorka, 2014

obr. 24_Jižní profil sondy S07 po dokončení první fáze exkavace. Na snímku jsou patrná souvrství destrukcí a stavebního odpadu promísená v superpozici s hlinitopísčitým materiálem a přemístěným podložím (dole). V levé části snímku lze pozorovat zahloubení sazební jámy dřevin a její druhotné zaplnění. Foto autorka, 2014

obr. 25_Ukázka superpozice uloženin na východním profilu sondy S07 vlivem několikerých zásahů do terénu, jako bylo hloubení jam pro výsadbu, planýrky a opětovné navážky. Foto autorka, 2014

110

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 110

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:17:57

MATERIÁLIE

21_KYBALOVÁ, Jana.: Habánské fajánsové květináče na zámku v Jindřichově Hradci, Památky – příroda 3, 1979, s. 129–132. CHYBOVÁ, Helena. Příspěvek k poznání historické zahradní keramiky (Zahradní keramika v archeologických nálezech z Holandské a Pomerančové zahrady kroměřížského Libosadu), Historické zahrady Kroměříž 2008 „Co ohrožuje historické zahrady?“, Sborník referátů přednesených na konferenci, souvisejících dokumentů a příspěvků dodaných v písemné podobě. Kroměříž: město památek UNESCO, 2008, s. 88–89; CHYBOVÁ, Helena. Kroměříž zmizelá a znovu objevená aneb Historie ukrytá pod dlažbou města. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2009, s. 338–339. ISBN 978-80-8594552-2; MATĚJKOVÁ, Kristýna. Soubor novověkých květníků z Valdštejnského casina u Jičína. Zprávy památkové péče 72, 2012, č. 3, s. 159–165.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 111

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

razné pravoúhle tvarované anomálie naznačující, že by se mohlo jednat o základové partie stavby. V neposlední řadě se v průběhu ohradní zdi dodnes projevuje cihlová zděná plenta připojená na spáru k líci ohradní zdi, jež je pozůstatkem poslední fáze zástavby v těchto místech, tedy objektu střelnice. Při exkavaci sondy S07 bylo dokumentováno rozsáhlé souvrství destrukce smíšeného kameno-cihlového zdiva s množstvím konstrukčních reliktů v podobě stavebního železa a skla včetně mocných souvrství hlinitopísčitého materiálu. Obr. 24. Stratigraficky se celá situace vyznačovala rozsáhlými superpozicemi a navíc byl charakter uloženin výrazně druhotně pozměněn několikerými zásahy do terénu, zejména výsadbou stromů a keřů. Obr. 25. Z dochovaných konstrukcí původní stavby lze pozorovat pouze tři kamenné kvádry, jejichž poloha a umístění jistě neodpovídá primárnímu, a je nutné konstatovat, že nepochází z intaktní situace základových partií stavby. Pro přesnější zjištění a spolehlivější závěry bylo nutné rozšířit sondu směrem k základové partii ohradní zdi a vysledovat stavební vývoj konstrukcí. Naneštěstí nebylo možné tento záměr uskutečnit z důvodu narušené statiky ohradní zdi a cihelné plenty, jejichž současný torzální stav neumožňoval další práce v okolí. Za účelem uspokojivější interpretace sondy S07 bude nutné nejprve provést sanaci přilehlého zdiva a sondu podrobit reviznímu výzkumu s plánovaným rozšířením. Ve všech popisovaných kontextech archeologických nálezových situací se nacházelo relativně malé množství movitých archeologických nálezů, a to zejména ve formě fragmentů keramiky, případně kovových artefaktů. Překvapivým zjištěním bylo poměrně nízké zastoupení tvarové náplně keramických nádob specifických pro prostředí zahrady21 a poměrně vysoký podíl běžné alimentární keramiky z období 17.–19. století. Ve tvarové náplni kovových artefaktů se naproti tomu jednalo v převážné většině o stavební železo nebo kovy související s hospodářskou funkcí zahrady, případně s technologií vody v zahradě. Zcela výjimečnými se staly nálezy kovových součástí dřevěného potrubí, jejichž kvality bude možné dále popsat, jakmile bude dokončen konzervátorský a restaurátorský zásah. V oblasti

environmentálních vzorků a jejich vyhodnocení je nutné počkat na vypracování finální zprávy přírodovědné laboratoře a výsledky propojit se zjištěnými skutečnostmi při archeologickém výzkumu nejen v areálu barokní zahrady, ale i na lokalitách přiléhajících, a to v zaniklém rybníku jihozápadně od zahrady a barokní tůně. V otázce nemovitých artefaktů, resp. reliktů zástavby nebo drobnějších objektů, lze spatřovat stěžejní přínos archeologického výzkumu zejména v potvrzení existence objektu ovčína v areálu zahrady a jeho přesnou lokalizaci. Zcela zásadním se pak jeví potvrzení hypotézy o tlakovém vedení vody skrze zahradu v podobě nálezu dřevěného vedení s uzávěrem a obslužných prostor v revizních šachtách umožňující obsluhu a údržbu vodovodního systému. Dalšímu výzkumu bude náležet podrobné zmapování jednotlivých tras a vedení k zajištění uceleného obrazu jedinečné technologie, která pomáhala dotvářet celkový charakter lokality. Komplexní archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku přinesl již ve fázi předběžného zpracování mnoho podstatných výsledků. Po stránce metodické je velkým přínosem rozsáhlá aplikace geofyzikálních metod, jejichž potenciál spočívá zejména ve vysoké míře poznání v relativně krátkém čase, které umožňují, v případě správné interpretace, sestavení vhodné strategie následného archeologického výzkumu odkryvem. Zároveň ovšem umožňuje přesné a konkrétní zaměření na klíčové sektory dané lokality a tím i minimalizaci zemních zásahů a ochranu památkového fondu v intaktní podobě. Díky provedení archeologického výzkumu odkryvem formou mikrosondáží bylo možné přesněji interpretovat a podrobněji dokumentovat nálezové kontexty, což v současné době pouze s využitím nedestruktivních metod lze jen v omezené míře. Zaměření na environmentální analýzy přineslo a v budoucnu dále přinese mnoho významných poznatků stěžejních pro rekonstrukci historické zeleně a v kombinaci s probíhajícím geologickým průzkumem i komplexní obraz přírodního prostředí studované lokality. Nejen archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku, ale i bádání ostatních vědních oborů přináší velké množství poznatků, které jsou v současné době shromažďovány a připravovány k monografickému zpracování.

111

4.1.2016 18:17:58

Zprรกvy

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 112

4.1.2016 18:17:59

ZPRÁVY

Na cestách. Impulzy zahraničních kulturních prostředí v tvorbě německy hovořících umělců a umělkyň z Čech, Moravy a Slezska ANNA HABÁNOVÁ

Liberec je tradičně vnímán jako německé město. Tato „nálepka“ je logická s ohledem na několik faktorů, z nichž nejdůležitějším je jak zeměpisná poloha, tak bohatá, především průmyslová historie. Je proto racionální, že místní kulturní a vědecké instituce navazují na tyto skutečnosti a snaží se zapojit do historického a uměleckohistorického diskurzu na téma německy hovořících obyvatel Čech, Moravy a Slezska. Především Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, katedra historie FP Technické univerzity v Liberci, Krajská vědecká knihovna, Severočeské muzeum v Liberci a Oblastní galerie Liberec vyvíjejí v posledních letech aktivity směřující k výzkumu a prezentaci uvedeného okruhu. Během uplynulých dvou desetiletí realizovaly liberecká Oblastní galerie a chebská Galerie výtvarného umění bezmála dvě desítky společných výstavních projektů na téma tzv. českých Němců, na něž navazovala odborná sympozia Mezery v historii konaná v Chebu. Oblastní galerie Liberec usiluje rozvinout původní formát chebského všeobecně zaměřeného uměleckohistorického sympozia na úroveň odborné mezinárodní konference, která jednou za dva roky do Liberce svede badatele z oblasti historie, dějin umění, kulturologie, architektury a příbuzných oborů. Tematické vymezení, které je základním předpokladem, je dáno odborným zájmem hlavních organizátorů a především postupujícím výzkumem. Smyslem je vždy navázat na probíhající výstavu a rozvinout její téma do širších souvislostí. V roce 2013 to byla výstava Mladí lvi v kleci, kterou doprovodila mezinárodní konference Ztracená generace? Německočeští výtvarní umělci 1. poloviny 20. století mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Drážďany. V letošním roce připravila Oblastní galerie Liberec mezinárodní uměleckohistorickou konferenci Na cestách, která byla zorganizovaná v rámci tradičního sympozia Mezery v historii a opět byla uspořádána jako součást XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 113

festivalu Mitte Europa. Otevřela další z badatelských témat a programově navázala na výstavu Na Sibiř! s podtitulem Německočeští výtvarní umělci v první světové válce na východní frontě a v sibiřském zajetí, jež se konala v podbazénové hale liberecké Oblastní galerie od 8. října 2015 do 17. ledna 2016. Společným jmenovatelem byla otázka vlivu nucených (spojených s válkou) a dobrovolných studijních cest do oblastí mimo tradiční středoevropský rámec. Tyto mnohdy osudové cesty přinesly nové impulzy do proudu tzv. Heimatkunst, typického pro architekturu a umění především podhorských německých regionů. Nešlo přitom pouze o vlivy západoevropské, spojené s ohnisky moderního umění, ale také o výrazně exotičtější, související s cestami do Tichomoří, Japonska nebo jižní Afriky. Prezentovány byly jak příspěvky odrážející základní výzkum, tak iniciační texty, naznačující další možnosti, kam se může ubírat aplikovaný výzkum vizuální kultury německočeského umění. Napříč časem se badatelé snažili klást výchozí otázku, do jaké míry byli aktéři sledovaných cest jen dočasně ovlivněni a okouzleni jinou kulturou, do jaké míry se s ní dokázali identifikovat a jakým způsobem ji reflektovali, nebo se sami učili novým výrazovým prostředkům. Heimatkunst, umění domoviny, typické pro architekturu a vizuální kulturu sledovaného okruhu autorů, úzce souvisí s otázkou národních škol, jejichž význam a obrysy se v průběhu doby proměňovaly; toto téma přitom představuje širokou a mnohovrstevnatou oblast, jíž se v souvislostech výtvarné kultury zemí Koruny české v nedávné době věnovalo několik badatelských projektů.1 Pozice tzv. českých Němců v procesu hledání národních identit v dějinách umění Čech, Moravy a Slezska zůstává velmi specifická, v mnoha ohledech problematická a disparátní. Její komplexní zmapování a přijetí v rámci širšího národního diskurzu je otázkou dlouhodobějšího výzkumu a společenského vývoje napříč obory.

1_K této problematice nejnověji BARTLOVÁ, Milena a VYBÍRAL, Jindřich et al. Budování státu: reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Praha 2015. ISBN 978-80-8798901-2, dále např. HNIÍDKOVÁ, Vendula a VYBÍRAL, Jindřich. Národní styl, kultura a politika. Praha 2013. ISBN 978-80-86863-62-7. – BARTLOVÁ, Milena. Naše, národní umění. Brno 2009. ISBN 978-8087029-60-2. – Srov. též HÁNOVÁ, Eva. Od Palackého k Benešovi: německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Praha 2014. ISBN 978-80-200-2389-6.

113

4.1.2016 18:18:01

ZPRÁVY

Má-li Liberec najít svou vlastní kulturní a uměleckou tvář, musí logicky začít u svých kořenů. Dalším z projektů, které budou směřovat k prohloubení povědomí o starší historické vrstvě s vazbou na místní kulturní paměť (s přesahy do dalších oblastí Sudet), je rekonstrukce Německočeské výstavy v Liberci [Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg] 1906, připravovaná Oblastní galerií Liberec ve spolupráci

s odborníky z výše vyjmenovaných institucí jako hlavní výstavní program pro letní sezónu 2016. Pro rok 2017 je plánována výstava a doprovodná konference, jejímž hlavním tematickým zaměřením bude umělecký spolek Metznerbund, jehož jednotliví členové, význam, aktivity a role ve společnosti První československé republiky jsou velmi mnohovrstevnaté a otevírají prostor k dalším objevným sondám nejen do regionální historie.

Zpráva o konferenci Lukáš Pražský v Herrnhutu MILAN SVOBODA

Akademie für politische und kulturelle Bildung v Herrnhutu uspořádala 19.–21. listopadu 2015 mezinárodní vědeckou konferenci Lukáš Pražský – zapomenutý reformátor. Česká reformace a její vztah k Německu. Pořadatel setkání, Dietrich Meyer, k tématu poznamenal: „Lukáš Pražský (1460–1528) je chápán jako druhý zakladatel staré Jednoty bratrské a početnými spisy položil její teologický základ. Roku 1522 vstoupil do kontaktu s Lutherem a obíral se hlavními teologickými základy reformace. Od roku 1525 se zabýval myšlenkami švýcarského reformátora Huldrycha Zwingliho. V tomto napětí k reformnímu hnutí v Německu a západní Evropě razil vlastní stěžejní rozhodnutí, která teologicky ovlivnila starou Jednotu bratrskou. Lukáš Pražský je dnes celkem z velké části zapomenut, a proto by jeho mnohostranná činnost, teologický původ a působení měly být přesněji zkoumány z dnešního pohledu.“ Na padesát účastníků odborného sympozia historiků a historiček obecných i církevních dějin, teologů, filozofů a jazykovědců vyslechlo dvanáct obsáhlých příspěvků. Od ostatních vědeckých konferencí se tato výrazně lišila přinejmenším tím, že všichni referující měli pro své vystoupení k dispozici celou hodinu a poté ještě následovala 15 až 30 minutová diskuse. Neobvyklý a ze strany pořadatelů mimořádně velkorysý přístup umožnil prezentovat zvolená témata sice hutně, nicmé114

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 114

ně uceleně, bez zjednodušování i stresu z překročení časového limitu poskytnutého každému vystoupení. Takto intenzívním referátům ovšem také odpovídala doba pro duchovní obohacení a duševní odpočinek, jejž skýtá půvabné hornolužické městečko, založené před třemi staletími jako exulantská obec obnovené Jednoty bratrské na panství hraběte Ludvíka Mikuláše Zinzendorfa (1700–1760).1 Jednání zahájil Winfried Eberhard (Universität Leipzig) příspěvkem Das politische und kirchliche Umfeld der Zeit des Lukas von Prag. Vystoupení bylo určeno především německému publiku, jež se seznámilo s postavením panovníka, šlechty a měst po husitských válkách v Království českém a s jejich právním vztahem k říši, působením koncilu a jeho politiky i se vznikem dvojvěří a jeho vlivem na počátky luteránství v Čechách a na Moravě. Referent zdůraznil průniky Husova a Lutherova učení a charakterizoval stav české církve za vlády Ferdinanda I. Habsburského v době působení Lukáše Pražského. Následoval Gregor M. Metzig (Universität Regensburg) s příspěvkem Jan Hus und die Alte Brüder-Unität. Das Erbe der böhmischen Reformation in der Oberlausitz. Kromě Luthera jako zprvu nevědomého následovníka některých Husových tezí představil i jiné významné muže německé reformace, totiž Heinricha Bullingera a Caspara Peucera. Zmínil dílo Husus

1_WEINLICK, John R. Hrabě Zinzendorf, 1. vyd. Jindřichův Hradec, STEFANOS 2000.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:04

Katedra historie FP TUL

ZPRÁVY

2_LANDOVÁ, Tabita. Liturgie Jednoty bratrské (1457–1620), 1. vyd., Červený Kostelec 2014 [recte 2015].

redivivus, vydané k 200. výročí kazatelova úmrtí, i vliv letáků o Husovi na „dědictví“ vědomostí o něm na pomezí Čech a Lužic. Neopomněl přitom ani specifického zhořeleckého mystika Jakoba Böhmeho, šprotavského vizionáře Kryštofa Kottera či letáky o českém králi Fridrichu Falckém. Pořadatel konference, Dietrich Meyer, se prezentoval vystoupením Eine reformatorische Kirche zwischen Hus und Luther. Die Brüderunität zur Zeit des Lukas von Prag. Představil dílo tohoto muže, jež je k dispozici již i v německém překladu, a charakterizoval je jako texty pojednávající o světské moci, násilí, právu, státu i římské církvi a postojích k nim. Interpretoval je z hlediska teologického, tj. jako náboženské učení a z něj vyplývající poslušnost vůči Bohu. Závěrečným vystoupením čtvrtečního jednání byl referát Grundlinien der Theologie des Lukas von Prag und ihre Rezeption im theologischen Gespräch der heutigen Brüder-Unität, jejž představil Peter Vogt. Jednání pátečního rána zahájil teologicky orientovaný příspěvek Theologie und Praxis der Taufe bei Lukas von Prag, jejž pronesl Martin Rothkegel (Theologische Hochschule Elstal). Badatel z baptistické univerzity se soustředil na výklad dvojího křtu dětí a konvertitů v re-

Pohled na Ochranov v roce 1775, čajový stolek, UA Herrnhut, M 279

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 115

formované církvi, jenž bývá teologicky interpretován různě. Využil přitom komparace bratrských a Lutherových polemizujících děl, např. Spis dosti činící tomu, proč při přijímání k svátostem závazkové se dějí (1522), Lutherovy odpovědi Von Anbeten des Sakraments (1523), Odpovědi Bratří na Spis M. Luthera (1523), Zprávy kněžské (1527) v otázce křtu dětí, chápaného jako povinnost rodičů a kmotrů vůči potomku i kmotřenci, kdežto křest dospělého, totiž rituální omývání obličeje a rukou, vyložil na dalších textech vymezujících se např. vůči novokřtěncům. Referent pracoval též s dílem Adama Šturma z Hranic Dialog, to jest dvou formanuo rozmlouvání (1543). Následoval lingvisticky orientovaný referát Roberta Dittmanna (Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK Praha) Lukas von Prag als Bibelübersetzer. Badatel poukázal na stovku spisů a čtyřicet pastoračních dopisů Lukáše Pražského a na to, že jejich tvůrce nebyl jen teologem, ale i autorem první jazykovědné konfesní polemiky o stylu českého překladu Bible. Stal se tak teoretikem jazyka, jenž je spojován s vydáváním Nového zákona (1518, 1525). Specifický je Lukášův jazykový konzervativismus, jejž jako příliš archaický kritizoval už Jan Blahoslav především vzhledem k Lukášovu překladu Bible (např. místo tehdy moderního „když jest udělal“ použil Lukáš spojení „když učinil bieše“). Vysvětlení pro tyto jazykové archaismy lze nyní najít v tom, že se s nimi autor mohl setkat ještě v době svých studií na pražském vysokém učení. Tabita Landová (ETF UK Praha) hovořila na téma Lukas von Prag als liturgischer Theologe der Brüderunität. Vycházejíc z výsledků své nové monografie,2 pojednala o Lukáši jako o reformátoru bratrské liturgie, jenž změny v liturgickém životě reflektoval, a proto stvořil několik textů o bohoslužbě a svátostech. Autorka se zaměřila na jeho liturgickou reformu – pojednání o pořadí svátostí – a kritické reakce na ni od Havla ze Žatce i Tůmy Přeloučského. Zabývala se také Lukášovou liturgickou teologií. Podle ní lze smysl bohoslužby vnímat v dimenzi christologicko-eklesiologické, liturgické a soterologické. Po smrti Lukáše Pražského se Jednota bratrská luteranizovala a roku 1534 došlo ke zrušení opakovaného křtu a redukci svátostí na dvě – křest a Večeři Páně. Roku 1546 se Jednota vrátila ke spisům Lukáše Pražského. 115

4.1.2016 18:18:06

ZPRÁVY

Jindřich Halama (ETF UK Praha) pojednal námět Lukas von Prag und die Sozialethik der Brüderunität. Využil výsledků své monografie, v níž analyzuje sociální učení Jednoty bratrské.3 Eliška Baťová (Praha) se z jednání omluvila a její muzikologický příspěvek Lukas von Prag als Begründer der brüderischen Hymnographie der Böhmischen Brüder byl přečten.4 Autorka analyzovala bratrské kancionály z počátku 16. století nejen na základě hymnografické tvorby okruhu Lukáše Pražského, ale vzala v úvahu též nutná konfesijní východiska i čistě praktické, liturgické potřeby Jednoty bratrské. Milan Svoboda (FP TU v Liberci) představil základní výsledky historiografie českých protestantských dějin v referátu Die kirchengeschichtliche Forschung in der Tschechischen Republik nach der Wende. Kriticky zhodnotil stav vydaných pramenů a odborné literatury (včetně sborníků, výstavních katalogů a nejvýznamnějších studií) za léta 1990–2015. Sobotní dopoledne zakončil Jan Čížek (FF UP Olomouc) filozofickým pojednáním The Concept of Tolerance according to Chelčický and Comenius. Představil postoje Petra Chelčického a Jana Amose Komenského k otázce oprávněnosti násilí. Analýzou spisů obou myslitelů dospěl referent k přesvědčení, že nestačí označit Komenského teoretické postoje k otázce násilí za pouhé odmítání jeho oprávněnosti. Vhodnější je chápat je jako unikátní a komplexní ideu univerzální tolerance. Komenský totiž odmítá nejen násilí v jeho fyzické podobě, ale i v myšlenkové formě, čímž se od Chelčického teologicky podložené kritiky pouze tělesného násilí významně

116

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 116

odlišuje. Komenského filosoficky, teologicky a společensko-kriticky fundovanou ideu univerzální tolerance je třeba chápat pro její komplexnost a všeobecnost jako nesouměřitelnou s Chelčického postoji. Edita Štěříková nemohla být jednání přítomna, proto i její text Die Kontinuität der böhmischen Reformation – ein umstrittenes Forschungsfeld byl přečten. Autorka se zaměřila nejen na objasnění principů a východisek historického pokračování české reformace po roce 1620 v rámci tajného nekatolictví, ale současně se kriticky vymezila vůči současnému bádání staré i mladší generace českých historiků a historiček, jimž mj. vytýká přehlížení a zlehčování pramenných výpovědí exulantů.5 V referátu nechyběly emotivně vyhrocené formulace („agresivní protireformace“, „trvající tlak tvrdého pronásledování“ nekatolíků v českých zemích), jež k racionální a nestranné (nadkonfesijní či nekonfesijní) historické reflexi tématu rozhodně nepřispívají. Autorka vůbec nebere v potaz důvod rekatolizace v Čechách a na Moravě, totiž právní stav po vydání Obnoveného zřízení zemského 1627 a 1628, čímž z tajných nekatolíků a exulantů/emigrantů 17. a 18. věku v podstatě vytváří evangelické mučedníky pravé křesťanské víry. Dle jejího názoru „dnešní historikové, kteří posuzují víru exulantů jako zmatenou a chaotickou, to mohou sotva vědět lépe než tehdejší teologové“. Tímto způsobem jsou vyřízeni všichni badatelé, kteří nesdílejí stejný názor jako referentka. Otázkou zůstává, co užitečného takový přístup přináší dalšímu bádání o církevních (protestantských) dějinách českých zemí. Závěrečná diskuse se zaměřila nejen na zhodnocení třídenního jednání o Lukáši Pražském a Jednotě bratrské v 16.–18. století. Ukázala na konkrétní badatelská témata, např. zdánlivě prostou otázku, jaké vlastně byly teologické rozdíly mezi husity a luterány a mezi novoutrakvisty a luterány v 16. století. Nabídla i pozoruhodné a dosud ne zcela využité možnosti zkoumat téma společně z hledisek dějin církve, filozofie, lingvistiky i muzikologie. Odkryla také obecný metodologický problém, jímž je nekonfesijní či konfesijní přístup ke zkoumané oblasti a jisté generační vymezení, jež dosavadní i nové bádání vymezuje kriticky, ale i plodně. Písemná podoba referátů má být zveřejněna tiskem v roce 2016.

3_HALAMA, Jindřich. Sociální učení českých bratří 1464–1618, 1. vyd., Brno, CDK 2003. 4_Nejnověji přispěla k hudebnímu výzkumu studií BAŤOVÁ, Eliška. Tisk Blahoslavových Evanjelií v kontextu bratrské liturgie a sakrální rétoriky, in: Amica sponsa mater. Bible v čase reformace, HALAMA, Ota (ed.), 1. vyd., Praha, Kalich 2014, s. 241–260. 5_Srov. sborníky Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí, NEŠPOR, Zdeněk (ed.), Ústí nad Labem, albis international 2007; Luteráni v českých zemích v proměnách staletí, JUST, Jiří, NEŠPOR, Zdeněk R. a Ondřej MATĚJKA (edd.), Praha, Lutherova společnost 2009; DAVID, Zdeněk V. Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha, Filosofia 2012.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:07

Katedra historie FP TUL

ZPRÁVY

Život na hranicích v letech 1945–1989. Česko-slovenské vztahy. Slovensko-české vztahy, 19. – 21. 8. 2015 KATEŘINA LOZOVIUKOVÁ

Ve dnech 19. až 21. srpna se uskutečnil jubilejní 25. ročník tradičního semináře „Česko-slovenské vztahy/ Slovensko-české vzťahy“, který je primárně určen pro učitele dějepisu a občanské výchovy, historiky a archiváře. Jednalo se o čtvrtý ročník z pětiletého cyklu zaměřeného na dějiny let 1945 až 1989. Tematicky byl tento rok věnován problematice života na hranicích, což se v kontextu současného politického vývoje jeví jako téma aktuální a potřebné, o čemž svědčí i vysoká návštěvnost akce (kolem 100 účastníků). Seminář uspořádala katedra historie Technické univerzity v Liberci ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Vzdělávací nadací Jana Husa. Záštitu nad akcí převzala již tradičně Česko-slovenská komise historiků, jejíž podpory si velice vážíme. Mezi další partnery patřily již tradičně Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a Ústav politických vied Slovenskej akadémie vied. Nově se na semináři aktivně podílely slovenský Ústav pamäti národa a Severočeské muzeum v Liberci. Novinkou v tradičním pojetí semináře se stala jednodenní exkurze do Zhořelce (Görlitz/Zgorzelce), která umožnila účastníkům z České i Slovenské republiky nahlédnout do reality života na hranicích v jednom z konkrétních měst. Středeční odpolední program byl díky podpoře Severočeského muzea realizován v jeho prostorách. Marián Gula z Ústavu pamäti národa zprostředkoval posluchačům vizuální zážitek neobyčejného příběhu Evžena Švece. Možnost prohlídky muzea a diskuze na jeho terase s krásným výhledem seminář bezesporu obohatily. Ve čtvrtek se ke slovu dostali historikové. Úvodní slovo plné inspirativních myšlenek přednesl již tradičně Robert Kvaček. Na bravurní analýzu možností a li-

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 117

mitů pohraničního styku na československo-německé a československo-polské hranici Jana Rychlíka navázal Lubomír Morbacher. Ten ve svém příspěvku poukázal na skutečnost, že případy úmrtí na hranicích jsou dnes již po stránce historické dostatečně zpracovány, ostatně k tomuto tématu vznikla řada publikací a projektů. Pozornost badatelů i veřejnosti by se měla nyní obrátit k otázce zodpovědnosti a možnosti právního potrestání těchto činů, které lze mnohdy podle stanovisek mezinárodních právních expertů kvalifikovat jako zločiny proti lidskosti. Následující příspěvky měly povahu případových studií. Bezpečnostní problematiku akcentovaly příspěvky o zbězích od pohraniční stráže (Libor Svoboda) a přechodech hranic osob spojených s některou ze zpravodajských služeb (Matej Medvecký). Po historicko-etnologické perspektivě vnímání česko-slovenské hranice ve vzpomínkách jejich obyvatel (David Kovařík), byli posluchači seznámeni se situací v poválečném Liberci (Kateřina Lozoviuková). K bližšímu poznání Liberce přispěly možnosti krátkých exkurzí do Liebiegovy vily, Oblastní galerie a na židovský hřbitov. Páteční den byl již tradičně věnován tematizování problematiky v intencích didaktických věd. Po úvodní přednášce Kamila Činátla představili konkrétní projekty didaktici a učitelé (Josef Märc, Dagmar Erbenová) studující (Michal Vrána) i členové občanského sdružení Paměť (Miroslav Kasáček, Luděk Navara, http://sdruzenipamet.cz/). Za zmínku stojí bezesporu realizace Stezky svobody i Památníků Brána ke svobodě, jehož tvůrci byli oceněni cenou architektů (Čestné uznání Grand Prix Architektů 2015). Workshopy určené především účastníkům z řad pedagogů, které tento rok vedli Jaroslav Najbert a Tereza Vávrová (http://www. antikomplex.cz/), vhodně doplnily odborné poznatky

117

4.1.2016 18:18:08

ZPRÁVY

zprostředkované historiky. Didaktický blok byl zakončen zajímavou diskuzí, kde vedle již zmíněných (Kamil Činátl, Tereza Vávrová), dostal prostor i slovenský kolega František Neupauer. Páteční odpoledne patřilo již tradičně filmovému semináři. Akcentována byla především role filmu jako nástroje politické propagandy v prostředí nesvobodného Československa. Vládnoucí komunistická politická reprezentace považovala oprávněně film za jeden z nejúčinnějších nástrojů propagandy, o čemž svědčí i nebývalé investice do filmového průmyslu především v padesátých letech 20. století. Úvodní příspěvek vznikl v rámci jednoho ze stipendijních programů TU v Liberci (SVUČ) a studující Michaela Weissová, Iveta Vavřinová a Kamil Polehla v něm zdařile prezentovali téma „Hranice v československém filmu 50. let“. Na ně

118

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 118

navázal filmový historik Petr Kopal s referátem „Film Král Šumavy (1959): komunistický thriller“, inovativní příspěvek umožnil zasadit jeden z nejznámějších československých filmů 20. století do širších souvislostí. Filmům s tématem státní hranice v době tzv. normalizace se věnoval další známý filmový historik Petr Bednařík. V reflexi československých dějin (s akcentem na česko-slovenské vztahy) hodláme pokračovat i následující akademický rok. 26. ročník semináře „Česko-slovenské vztahy / Slovensko-české vzťahy“ se uskuteční v srpnu 2016, tematicky se tentokrát zaměří na problematiku „nechtěných“ spoluobčanů v poválečném Československu. Nezbývá než doufat, že ho navštíví opět tak inspirativní publikum.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:08

ZPRÁVY

Jméno - recenze Výběrový soupis Název - recenze

literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2014 nakladatelství SESTAVIL VÁCLAV KŘÍČEK

LIBERECKÝ KRAJ DVOŘÁK, Jiří. Sto let budovy Krkonošského muzea v Jelení Hoře. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 5, s. 12–13. ISSN 1214-9381. HABÁNOVÁ, Anna. Světové válečné konflikty a jejich reflexe v Euroregionu Nisa. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 101–102. ISSN 1213-5097. HAMÁČKOVÁ, Vlastimila a Markéta LHOTOVÁ. Die Liquidation der jüdischen Organisationen in den annektierten Grenzgebieten im Lichte der Materialen des Stiko Reichenberg. Judaica Bohemiae. 2014, roč. 49, č. 2, s. 45–72. ISSN 0022-5738. HRUŠKA, Emil. Peripetie sudetoněmeckého principála. 1. vyd. Praha: Futura, 2014, 214 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-86844-96-1. [Konrád Henlein 1898–1945] KŘÍŽ, Jaroslav. Loutkářství v Libereckém kraji – tradice, historie a současnost. Jaroslav Kříž. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 167–184. ISSN 1211-975X. NECHVÍLE, Martin. Problematika ochrany a prezentace archeologických památek v Libereckém kraji. Martin Nechvíle. In: Sborník k poctě Jiřího Kalfersta. Hradec Králové : Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 2014 s. 213–225. ISBN 978-80-85031-99-7. NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Prof. ak. soch. Vratislav Karel Novák: (13. 12. 1942– 12. 2. 2014). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 87–89. ISSN 12135097. [nekrolog] REBITSCH, Robert, edd., Jan KILIÁN, edd. a Milan SVOBODA, edd. Hermann Hallwich

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 119

(1838–1913): Historiker und Sammler, Funktionär und Politiker. Innsbruck: Innsbruck University Press, 2014. 167 s. Edited volume series. ISBN 978-3-902936-49-3.

VURSTA, Pavel. Mezinárodní železnice Liberec–Žitava–Varnsdorf: Internationale Eisenbahn Liberec–Zittau–Varnsdorf. Liberec: Liberecký kraj, 2014, 22 s.

REBITSCH, Robert. Valdštejn: životopis mocnáře. České Budějovice: Veduta, 2014, 238 s. ISBN 978-80-86829-89-0. [Albrecht z Valdštejna 1583–1634]

Okres Česká Lípa

SUCKERT, Uli. 1564: 450 Jahre Bibliotheksgeschichte der Stadt Zittau : 1564–2014. Dresden: Weltbuch, 2014, 71 s. SVOBODA, Milan. Muž, na kterého se nezapomíná. 160. výročí narození Franze Clam-Gallase. Véčko. 2014, roč. 13, č. podzim, s. 86–89. ISSN 1213-7375. SVOBODA, Milan. Utváření (sebe) reprezentace křesťanského rytíře jako protitureckého bojovníka. Příklad Melchiora z Redernu (1555–1600). HOP. Historie – otázky – problémy. Kříž versus půlměsíc. Literární a umělecká tvorba jako prostor střetů mezi křesťanstvem a islámem. 2014, roč. 6, č. 2, s. 169–185. ISSN 1804-3240 ŠTERNOVÁ, Petra, Renata ČERNÁ, Petr FREIWILLIG, Tereza KONVALINKOVÁ, Vladimíra KRÁLOVÁ, Olga KŘÍŽKOVÁ, Martin OUHRABKA, Zuzana ŠONSKÁ, Jana ŠUBRTOVÁ, Renata TIŠEROVÁ a Vladimír TREGL. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji: okres Liberec. [Sv. 3] Lu–Ž . Liberec : Národní památkový ústav, 2014. 239 s. : il. ISBN 978-80-87810-01-9. UHLÍKOVÁ, Kristina. Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce. 1. část, období 1945– 1947. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 2–13. ISSN 1213-5097.

ASCHENBRENNER, Martin. Příběhy z Českolipska II. Česká Lípa: Město Česká Lípa, 2014, 174 s. ISBN 978-80-905846-0-0. ASCHENBRENNER, Martin. Rekonstrukce, přestavby a stavby církevních budov v Zákupech ve třetí čtvrtině 19. století. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 53–79. ISSN 1211-9172. DANIEL, Bohumil. Blíževedly: z historie obce. [Blíževedly?] : [Obecní úřad], [2014]. 178 s. FLETCHER, Petr. Pomníky padlým v 1. světové válce na Žandovsku. Žandov: Město Žandov, 2014, [40] s. FRIDRICHOVÁ, Jana. Dvě významné knižní akvizice českolipského muzea z pozůstalosti velkých sběratelů. Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series C. 2014, roč. 59, č. 1–2 (2014), s. 21–26. ISSN 0036-5351. [Heinrich Wedrich 1835–1904; Bohumil Malotín 1927–2000] GAJDOŠÍK, Petr. Českolipští rodáci v premonstrátském klášteře Teplá. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 247–255. ISSN 1211-9172. HAIS, Rudolf. Rousínov v Lužických horách – obec brusičů skla a vodních brusíren: Rousinov in Luzicke mountains – the village of glass grinders and water glass grinderies. Sklář a keramik. 2014, roč. 64, č. 5, s. 107–115. ISSN 0037-637x. [Rousínov, osada obce Svor, dějiny]

119

4.1.2016 18:18:09

ZPRÁVY HÁJEK, Vojtěch. Hledání vhodné lokality pro rovinné letiště v České Lípě 1945–1950. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 64–71. ISSN 1213-5097. HONS, Osvald. Zaniklé obce kolem Ralska. 1. vyd. Ralsko: Město Ralsko, 2014, 511 s. ISBN 978-80-260-6779-5. JANČÍK, Drahomír. Tvrdý byznys s průzračnou křehkostí: Antonín Rückl a synové, a. s. Praha (1922–1946). In: Pivo, zbraně i tvarůžky : podnikatelé meziválečného Československa ve víru konjunktur a krizí. Praha : Maxdorf, 2014, s. 186–214. ISBN 978-80-7345-422-7. [Skalice u České Lípy] JENČ, Petr, Vladimír PEŠA a Vojtěch NOVÁK. Kostelní vrch v Mimoni od raného středověku do novověku : archeologické výzkumy v letech 2000–2010. Archeologie ve středních Čechách. 2014, roč. 18, č. 1, s. 379–404. ISSN 1214-3553. KESSLER, Vojtěch a Martin KLEMENT. O původu, významu a budoucnosti turnerského kříže na skále u Dubé. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 105–127. ISSN 1211-9172. KOLKA, Miroslav a Ivan PEŘINA. Brusírna skla č. p. 12H ve Mlýnech v kontextu stavebního vývoje brusíren v Lužických horách. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 257–276. ISSN 1211-9172. KOLKA, Miroslav. Technická zařízení na vodní pohon v Dubé, Doksech a okolí : vodní díla mlýnů, pil, textilních podniků a vodárenských zařízení : katalog staveb A–Z. Liberec : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2014. 255 s. ISBN 978-80-87810-03-3. KOVAŘÍK, Jaroslav. Ralsko na starých pohlednicích: Hühnerwasser und Umgebung in alten Ansichtskarten. Hostivice: Baron, 2014, 192 s. ISBN 978-80-86914-79-4. KOZOJED, Petr. Bibliografie historickovlastivědné literatury okresu Česká Lípa

120

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 120

za rok 2013. Česká Lípa : Státní okresní archiv, 2014. 115 s. MANDAŽIEV, Petr. Marginálie k barokní architektuře na Českolipsku a Mladoboleslavsku : glosy k tvorbě Mikuláše Raimondiho. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 299–309. ISSN 1211-9172. [Kruh (Semily); Tuháň (Česká Lípa); Mladoboleslavsko; Mikuláš Raimondi 18. století, stavitel a architekt] MARTINKA, Lukáš. Jablonné v Podještědí: Heřmanice, Lvová-Kněžičky, Lada, Lvová, Lvová-Lemberk, Lvová-Židovice, Markvartice, Petrovice, Postřelná, Zámecká : [kresby historické architektury z února 2014]. 1. vyd. Radouň: Kresby historické architektury, 2014, 93 s. ISBN 978-80-87625-49-1. PANÁČEK, Jaroslav a Michal PANÁČEK. Historismus a secese v České Lípě (1880– 1910). Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2014, 51 s. ISBN 978-80-2607246-1. PANÁČEK, Jaroslav. Českolipská fara u Všech svatých. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 235–245. ISSN 1211-9172. PANÁČEK, Jaroslav. Českolipští puškaři a jejich výrobky. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 5–51. ISSN 1211-9172

PEŘINA, Ivan a Jana ŠUBRTOVÁ. Hřbitovní kaple u zámku Lemberk. Nové poznatky z průzkumu stavby. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 74–85. ISSN 1213-5097. ROSOL, Jiří. Zajímavý osud jedné německo-české rodiny z Krompachu slovem i obrazem. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 311–317. ISSN 1211-9172. [Kofrankovi (rodina)] SLAVÍČKOVÁ, Hana. Páni z Vartenberka v předbělohorském století a jejich pohřby. Děčínské vlastivědné zprávy : časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. 2014, roč. 24, č. 2, s. 3–70. ISSN 1212-6918. SMEJKAL, Ladislav. Napoleonovo muzeum v Zákupech. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, (2014), s. 129–140. ISSN 1211-9172. SOVADINA, Miloslav, Petr HAVRÁNEK a Ladislav SMEJKAL. Tři jubilanti českolipského muzea. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 329– 333. ISSN 1211-9172.[Břetislav Vojtíšek 1924–, muzejník; Petr Kühn 1929–, geolog; Miroslav Honců 1939–, přírodovědec] SOVADINA, Miloslav. Vznik vlastivědného spolku „Nordböhmischer ExcursionsClub“. Miloslav Sovadina. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 81–104. ISSN 1211-9172.

PANÁČEK, Jaroslav. Renesanční šlechtic Jetřich Jiří Berka z Dubé a z Lipé. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 279–298. ISSN 1211-9172. [Českolipsko; Jetřich Jiří Berka z Dubé a Lipé zemř. 1585]

SVOBODA, Milan. „Bajkový sál“ na Lemberku: starověká moudrost pro urozené křesťany. Dějiny a současnost. 2014, roč. 36, č. 1, s. 26–27. ISSN 0418-5129.

PANÁČEK, Jaroslav. Skalní hrad a poustevna Sloup. Nymburk : Vega-L, 2014. 20 s. ISBN 978-80-87275-85-6.

VLČEK, Pavel . Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. Praha : Artefactum, 2014. 55 s. (Monumenta Bohemiae et Moraviae ; 1) ISBN 978-8086890-50-0.

PANÁČEK, Jaroslav. Zpráva o činnosti Vlastivědného spolku Českolipska – Klubu přátel muzea v roce 2013. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 321–326. ISSN 1211-9172.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:09

ZPRÁVY

Okres Jablonec nad Nisou Jméno - recenze

Název recenze BURSOVÁ,-Veronika. Státní intervencionismus ve sklářské výrobě v období hospodářské krize 30. let 20. století. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 4, s. 288–294. ISSN 1214-1798.

nakladatelství

FEIGE, Jakub. Budování nové epochy: kolektivizace zemědělství ve vsi Horská Kamenice. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích ; Praha : Scriptorium, 2014. 281 s.(Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích ; 2). ISBN 978-80-904381-3-2 ; ISBN 978-8088013-02-0. GRISA, Ivan, Ludvík LOSOS a Tomáš KREBS. Úzkorozchodné tramvajové provozy: Jablonec nad Nisou. Vyd. 1. Praha: Corona, 2014, 295 s. ISBN 978-80-86116-50-1. GROWKA, Květoslav. Jesenický vodoléčitel Josef Schindler (1814–1890): ke 200. výročí narození. Vlastivědné listy Slezska a Severní Moravy. 2014, roč. 40, č. 2, s. 23–24. ISSN 1213-3140. [Desná v Jizerských horách; Lázně Jeseník; Josef Schindler 1814–1890; léčitel] HEJRALOVÁ, Petra. Městské muzeum v Železném Brodě v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší . 2014, sv. 27, s. 306–309. ISSN 1211-975X. HOZÁK, Jan. Tovární práce ve světle dobových svědectví tzv. Kleplovy sbírky vzpomínek a rukopisů. In: Útisk, charita, vyloučení : sociální 19. století : sborník příspěvků z 34. ročníku mezioborového sympozia k problematice 19. století : Plzeň, 27. 2. –1. 3. 2014. Praha : Academia, 2015 s. 82–89. ISBN 978-80-200-2460-2. [Smržovka; Jablonec nad Nisou; dělníci; vzpomínky] HRUŠKOVÁ, Kateřina. Sbírka Waldes: Waldes collection = Waldes Sammlung. 1. vyd. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2014, 60 s. ISBN 978-80-86397-16-0. [sbírka ve fondu Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou]

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 121

JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ. Hřbitov v Lučanech nad Nisou: k historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 14–27. ISSN 1213-5097. KASÍK, Stanislav. O znaku města Tanvaldu. Stanislav Kasík. Genealogické a heraldické listy = Acta genealogica ac heraldica. Roč. 34, č. 2 (2014), s. 60–67. ISSN 1212-9631. KAŠPAR, Jan. Za Františkem Padrtou. Archivní časopis Praha. 2014, roč. 64, č. 2, s. 221–223. ISSN 0004-0398. [František Padrta 1934–2013; archivář] KITTLER, Albrecht. Střípky ze života Emila Löppena. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2014, sv. 13, s. 149–154. ISSN 1214-1585. [Jizerské hory; Emil Löppen 1895–1989, horolezec] KOLÁŘ, František a Pavel D VINKLÁT. Rudolf Burkert : první československý olympijský medailista. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 3, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Polubný; Jiřetín pod Bukovou; Rudolf Burkert 1904–1985, lyžař] KORTANOVÁ, Alena. Železný Brod a jeho historická zákoutí. Železný Brod : A. Kortanová, 2014. 143 s. ISBN 978-80-260-6938-6.

LACINA, Lubor. Na paměť hrdinům Velké války : dochovaná a zaniklá pietní místa obětem první světové války v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2014, sv. 13, s. 27–58. ISSN 1214-1585. LANGHAMER, Antonín a Martin HLUBUČEK. Jaroslav Brychta: spoluzakladatel a tvůrce železnobrodského skla. Železný Brod : Město Železný Brod, 2014. 215 s. ISBN 978-80-260-6737-5. MLEJNEK, František. Vzpomínka na prof. Ing. Rudolfa Janíčka. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 139–141. ISSN 1214-1798. [Ing. Rudolf Janíček 1904–1988; cestovatel; orientalista] NEKULA, Marek. Franz Zacharias Römisch und sein Felsen-Pantheon in Kleinskal (Malá Skála). Brücken : Germanistisches Jahrbuch TschechienSlowakei. Neue Folge . 2014, 22, č. 1–2, s. 297–313. ISSN 1803-456X. [Pantheon – Malá Skála; František Zachariáš Röhmisch 1757–1832] NOVÝ, Petr. Příběh o perličce: The magical world of Czech beads. 1. vyd. Zásada: Preciosa Ornela, 2014, 47 s. ISBN 978-80260-6375-9. [sklářství, skleněné perly, dějiny]

KOUDELKOVÁ, Eva. Co si lidé vyprávěli: pověsti od horní Jizery. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2014, 227 s. ISBN 978-80-87607-36-7.

O jablku a dalších: průvodce po výtvarném umění 60. až 80. let 20. století ve veřejném prostoru Jablonce nad Nisou. Jablonec nad Nisou: VladiMírové nakladatelství, 2014, 87 s. ISBN 978-80-905961-0-8.

KREISINGER, Pavel. Ing. Karel Šimon : absolvent pražské techniky a český příslušník francouzské cizinecké legie za Velké války (1914–1918). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 28–37. ISSN 1213-5097. [Jablonec nad Nisou; Turnov; legionáři; jablonecký politik]

PLÁTKOVÁ, Zdena a Michal REZLER. Malá Skála. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 4, s. 273–282. ISSN 1214-1798.

KŘÍŽ, Jaroslav. Pacltova rozhledna, cestovatelův odkaz v kraji. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 95–97. ISSN 1214-1798. [Kopanina (kopec); Čeněk Paclt 1813–1887]

SIMM, Otokar. Jablonec město nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Nakladatelství Jakoubě, 2014, 152 s. ISBN 978-80903924-5-8. VINKLÁT, Pavel D. Horská zimní střediska v Jizerských horách. Krkonoše. Jizerské

121

4.1.2016 18:18:10

ZPRÁVY hory. 2014, roč. 47, č. 12, s. 34–36. ISSN 1214-9381. [dějiny] VINKLÁT, Pavel D. Ohlédnutí za 20 lety muzea na Jizerce. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 11, s. 32–33. ISSN 1214-9381. VURSTA, Pavel. 120 let jablonecké železnice. Krkonoše. Jizerské hory, 2014, roč. 47, č. 9, s. 34–35. ISSN 1214-9381. ŽÁK, Ladislav, Vítězslav MAZURA a Květoslav GROWKA. Josef Schindler – slavný lékař z Potočné. Krkonoše. Jizerské hory: měsíčník o přírodě a lidech. 2014, roč. 47, č. 1, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Desná v Jizerských horách; Lázně Jeseník; Josef Schindler 1814–1890; léčitel]

Okres Liberec ANDĚL, Rudolf. Konec švédské okupace Frýdlantska a Liberecka (1649). Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 5, s. 37. ISSN 1214-9381. BĚLOHRADSKÝ, René a Pavel D VINKLÁT. Clam-Gallasovy obory v Jizerských horách. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 8, s. 34–35. ISSN 1214-9381. BOBKOVÁ, Lenka. Divadelně archivní vzpomínka. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 93. ISSN 1213-5097. [Rudolf Anděl 1924–] BOCK, Jiří. Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 30–53. ISSN 1213-5097. [Biberětejnové (rod); Redernové (rod)] BRADÁČOVÁ, Michaela, Petr BRESTOVANSKÝ a Radomír ZIKA. Denkwürdige Orte der Schlacht bei Reichenberg am 21. 4. 1757: Führer zu den einzelnen Stationen. Liberec: Archa 13, 2014, 39 s. BRADÁČOVÁ, Michaela. Archeologické objevy v roce 2013. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. zima, s. 10–11. ISSN 1805-0964.

122

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 122

BRADÁČOVÁ, Michaela. Hřbitov u kostela Nejsvětějští Trojice ve Vratislavicích. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. podzim, s. 9. ISSN 1805-0964. BRADÁČOVÁ, Michaela. Rytina bitvy u Liberce 21. dubna 1757. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. jaro, s. 3. ISSN 1805-0964. [akvizice] BREUEROVÁ, Dana. Koupací úbory a plavky ve sbírkách muzea. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. léto, s. 5. ISSN 1805-0964. ČERNÁ, Alena. Propagace Prvního máje na Liberecku v letech 1948–1989. In: Informační boj o Československo/v Československu (1945– 1989). Praha : Ústav pro studium totalitních režimů ; Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2014, s. 136–173. ISBN 978-8087912-10-2 ; ISBN 978-80-7494-089-7. DUDECK, Volker. Dozent Dr. Rudolf Anděl und die Geschichtskommission der Euroregion Neiße. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 91–92. ISSN 1213-5097. [Rudolf Anděl 1924–] FILIP, Robert. ONV Liberec a administrativně správní změny v okrese Liberec v letech 1960–1990 : část III, (1981– 1990). Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 86–99. ISSN 1213-5097. FREIWILLIG, Petr. Vodní obilní a hořčičný mlýn v Dětřichovci : příspěvek ke vztahu stavebního a technologického vývoje vodních mlýnů. Průzkumy památek = Denkmalforschung = Historical Monuments‘ Research & Documentation. 2014, roč. 21, č. 2, s. 117–138. ISSN 1212-1487.

č. 2, s. 38–55. ISSN 1213-5097. [Karl Krattner 1862–1926] HABÁNOVÁ, Anna. Erwin Müller. V Řevnicích: Arbor vitae, 2014, 171 s. ISBN 978-80-7467-069-5. [Erwin Müller 1893–1978, malíř a grafik] HAVELKA, Jan. Svatý Jakub v rekvizici. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 137–138. ISSN 1214-1798. [Bílá – Hradčany, Letařovice, Trávníček; zvony; rekvizice; II. světová válka] HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou: vzpomínky válečného veterána. Liberec: Klub vojenské historie Tobruk–Dunkerque, 2014, 210 s. ISBN 978-80-905859-0-4. [Stanislav Hnělička 1922–, válečný veterán] HNĚLIČKA, Stanislav. Tobrucká krysa z Liberce. Véčko. 2014, roč. 13, s. 38–41. ISSN 1213-7375. [Stanislav Hnělička 1922–, válečný veterán; rozhovory] JANÁČEK, Jiří. Seděli jsme spolu dvacet let. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 94–95. ISSN 1213-5097. [Rudolf Anděl 1924–] JECH, Miroslav. Franz Hermann Holtscheck : říkali mu zázračný lékař. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 11, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Hejnice; Franz Hermann Holtscheck 1845–1930, lékař]

HABÁN, Ivo. Mary Duras. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2014, 261 s. ISBN 978-80-7467-063-3. [Mary Duras 1898– 1982, sochařka; Oblastní galerie v Liberci]

Ještěd 11x jinak: architektonická soutěž na vysílač a horský hotel na Ještědu v roce 1963 v textech a dokumentech = Der Ještěd 11x anders : Architekturwettbewerb für den Sender und das Berghotel auf dem Ještěd im Jahre 1963 in Texten und Dokumenten. Liberec: Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury, 2014, 177 s. ISBN 978-80-7494-070-5.

HABÁN, Ivo. Vizionář Karl Krattner a jeho tvorba na severu Čech: k souboru kreseb uložených na státním zámku Frýdlant. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14,

JODAS, Zdeněk. Slavní rodáci z Českého Dubu – příspěvek k rodopisu sklářů Leopolda a Rudolfa Blaschky: Famous natives of Český Dub – paper written about

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:10

ZPRÁVY genealogy of glass-blowers Leopold and Rudolf Blaschka. Sklář a keramik. 2014, roč. 64, č. 9–10, s. 208–213. ISSN 0037637x. [Leopold Blaschka 1822–1895; Rudolf nakladatelství Blaschka 1857–1939]

Jméno - recenze Název - recenze

KITTLER, Albrecht. Střípky ze života Emila Löppena. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2014, sv. 13, s. 149–154. ISSN 1214-1585. [Jizerské hory; Emil Löppen 1895–1989, horolezec] KŘÍŽEK, Jiří. Fenomenální bicykl. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. léto, s. 2. ISSN 1805-0964. [restaurování muzejního exponátu] KŘÍŽEK, Jiří. Malý výstavní sál s novou tváří. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. léto, s. 1–2. ISSN 1805-0964. KUNC, Jiří a Josef KUNC. Ruprechtice slovem a obrazem. Liberec: Jiří a Josef Kunc, 2014, 68 s. LACINA, Lubor. Na paměť hrdinům Velké války : dochovaná a zaniklá pietní místa obětem první světové války v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2014, sv. 13, s. 27–58. ISSN 1214-1585.

MARŠÁLEK, Milan. Lásky zelené lavice: o českém školství na Frýdlantsku. Vyd. 1. Liberec: Facír, 2014, 191 s. ISBN 978-80900567-2-5. MELANOVÁ, Miloslava. Laudatio docentu Rudolfu Andělovi. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 95–96. ISSN 1213-5097. MLEJNEK, František. To byl pan řídící učitel Václav Šíp. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 128–129. ISSN 1214-1798. [Mírová pod Kozákovem-Vesec; Pěnčín; Václav Šíp 1858–1936; učitel; dobrovolný hasič] NEUMANN, Franz. Carl Maria von Weber a jeho návštěva v Libverdě v roce 1814. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2014, sv. 13, s. 171–184. ISSN 1214-1585.

PEŘINA, Ivan. K životnímu jubileu Doc. PhDr. Rudolfa Anděla, CSc.: aneb zpověď o otevření dveří do badatelského světa se sušenkou v ruce. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 96–97. ISSN 1213-5097. RUBÁŠ, Daniel. Český Dub. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 4, s. 259–272. ISSN 1214-1798. SEVERA, Michal a Martin PETRUS. Sfragistické sbírky u nás, péče o ně a možnosti jejich prezentace (centrální sbírky institucí, vybrané sbírky Liberecka, východních Čech a soukromé sbírky). Archivní časopis. 2014, roč. 64, č. 3 (2014), s. 260–289. ISSN 0004-0398. SCHLESINGEROVÁ, Jana. Jan Filip Leubner (1733–1803): střípky ze života libereckého malíře. Jana Schlesingerová. Fontes Nissae. Prameny Nisy. Roč. 14, č. 1, s. 22–29. ISSN 1213-5097.

NEVRLÝ, Miloslav. Kapitoly z historie přírodovědného oddělení libereckého muzea. II. díl. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. zima, s. 1–3. ISSN 1805-0964.

SCHMID, Jan, Vladimír JUST a Jaroslav ETLÍK. Cesta Ypsilon, aneb Od počátku k dnešku. Praha: Studio Ypsilon, 2014, 325 s. ISBN 978-80-905816-0-9.

NOSKOVÁ, Simona. Textilní podnikatelé v 19. a 20. století – rodina Zimmermannů. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 54–63. ISSN 1213-5097. [Stráž nad Nisou; textilní podnikatelé; Josef Zimmermann 1826–1891]

SVOBODA, Milan. Hermann Hallwich und Reichenberg. In: Hermann Hallwich (1838–1913). Historiker und Sammler, Funktionär und Politiker. Innsbruck: innsbruck university press 2014, s. 51–62. ISBN 978-3-902936-49-3

NOVÁK, Jiří. Zajímavá a tajuplná místa v okolí Liberecké výšiny. Liberec: Spolek přátel Liberecké výšiny ve spolupráci s Městskými lesy Liberec, 2014, [13] s.

SVOBODA, Milan. Muž, na kterého se nezapomíná. 160. výročí narození Franze Clam-Gallase. Véčko. 2014, roč. 13, č. podzim, s. 86–89. ISSN 1213-7375.

MACHALÍKOVÁ, Pavla a Petr TOMÁŠEK. Josef Führich (1800–1876): z Chrastavy do Vídně = Joseph Führich (1800–1876) : von Kratzau nach Wien. V Praze: Národní galerie v Praze ve spolupráci s Oblastní galerií Liberec, 2014, 366 s. ISBN 978-80-7035-554-1.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Vilém Boháč – solitér liberecké fotografie. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 72–81. ISSN 1213-5097. [Vilém Boháč 1922–2011; fotograf]

SVOBODA, Milan. Podezřelé milénium, aneb Frýdlant se baví. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 10, s. 36–37. ISSN 1214-9381.

MACHEK, Roman. J. Bartoš: Fotoaparát Horizont jako tvůrčí inspirace. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. léto, s. 7–9. ISSN 1805-0964.

PALATA, Oldřich. Zajímavá data z historie Severočeského muzea v Liberci. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. zima, s. 6–7. ISSN 1805-0964.

LACINA, Lubor. Památník nacistického barbarství v Liberci. In: Terezínské listy : sborník Památníku Terezín. 2014, sv. 42, s. 45–64. ISSN 0232-0452. LHOTOVÁ, Markéta. Fotograf Rudolf Ginzel (1872–1944). Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. podzim, s. 1–5. ISSN 1805-0964.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 123

ŠTERNOVÁ, Petra. Vojenský hřbitov kulturní památkou – Lada v Podještědí. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 4, s. 339–341. ISSN 1210-5538. [Jablonné v Podještědí – Lada v Podještědí; zajatecké tábory; I. světová válka; Ukrajinci; Rusové]

123

4.1.2016 18:18:11

ZPRÁVY ŠŤOVÍČKOVÁ, Petra. Navrácení Libereckého kodexu po 60 letech. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2014, č. jaro, s. 5. ISSN 18050964. [rukopis; mayský kodex] ŠŤOVÍČKOVÁ, Petra. Rekonstrukce osobní knihovny Jana a Bohuslava Strialia na základě souboru knih ze sbírek Severočeského muzea v Liberci. Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series C – Historia litterarum. 2014, roč. 59, č. 1–2, s. 5–12. ISSN 0036-5351. [Žatec; České Budějovice; Jan Strialius cca 1536–1582; Bohuslav Strialius ?; měšťanské knihovny; staré tisky] VINKLÁT, Pavel D. Horská zimní střediska v Jizerských horách. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 12, s. 34–36. ISSN 12149381. [dějiny] VINKLÁT, Pavel D. Rudolf Anděl : optimistický devadesátník. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 4, s. 36–37. ISSN 1214-9381. VOCHOMŮRKA, Jiří. Architekt František Zejdl a jeho budova četnické stanice v Liberci-Horním Růžodole. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 7, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [František Zeidl 1897– 1971; funkcionalismus] VYDRA, Ivan. Boží muka a pomníky jako součást krajiny na Chrastavsku: kostely a kaple, křížky, boží muka, pomníčky, svaté obrázky, sochy, válečné pomníky, místa neštěstí. Chrastava: Ivan Vydra, 2014, 164 s. ISBN 978-80-260-6485-5. VÝTISKOVÁ, Eva. Alex Beran – malíř podstaty jizerskohorských krajin. Krkonoše. Jizerské hory, 2014, roč. 47, č. 5, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Alex Beran 1923–, malíř] ZAJÍČEK, Václav. Vzpomínka na Josefa Fantu. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 1, s. 67–68. ISSN 1214-1798. [Hodkovice nad Mohelkou; Josef Fanta 1894–1974, řezbář; kreslíř]

124

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 124

ŽILINCOVÁ, Lucia. Sliezskoplatěnické sídlisko vo Svijanoch, okr. Liberec. Archeologie ve středních Čechách 2014, roč. 18, č. 1, s. 155–169. ISSN 1214-3553.

EGERT, Jaroslav a Filip KRÁSNÝ. Obec Kacanovy. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 105–114. ISSN 1214-1798.

Okres Semily

FIŠERA, Zdeněk. Jilemnická radnice. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 6, s. 46–47. ISSN 1214-9381.

BARIAKOVÁ, Andrea. Pasečtí sedláci za světové války. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 8, s. 22–24. ISSN 12149381. [Paseky nad Jizerou] BÍLKOVÁ, Eva. Pekařova společnost Českého ráje v Turnově v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 309–310. ISSN 1211-975X. BOUBLÍK, Jan a Jan PROSTŘEDNÍK. Hromadný mincovní nález z Roztok u Jilemnice. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 236– 261. ISSN 1211-975X. COGAN, Miroslav. Karel Vik a Turnovské dílo. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 3, s. [1], 4. ISSN 1801-4054. [Karel Vik 1883–1964; výstavy] DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Městské muzeum v Lomnici nad Popelkou v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 297–300. ISSN 1211-975X. DUFEK, Vladimír a Jaroslav Egert. Z archiválií malorohozeckých. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 4, s. 305–310. ISSN 1214-1798. [Turnov-Malý Rohozec; Ungerovi (rodina)] DUŠEK, Libor. Otokar Štětka : malý velký muž. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 9, s. 20–23. ISSN 1214-9381. [Jilemnice; horská služba; Otokar Štětka 1916–1975, záchranář] DVOŘÁK, Jiří. Lovecká chata Alfrédka. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 7, s. 21. ISSN 1214-9381. [Harrachov]

HÁJKOVÁ, Jana. Muzeum a Pojizerská galerie Semily v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 300–303. ISSN 1211-975X. HLOUŠEK, Miroslav a František MLEJNEK. Vzpomínka na prof. J. V. Šimáka. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí . 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 90–91. ISSN 1214-1798. HNÍZDO, Vlastislav. Mnohotvárná tvůrčí cesta Karla Vika. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 3, s. 166–171. ISSN 12141798. [Karel Vik 1883–1964; malíř; grafik] HNÍZDO, Vlastislav. Mnohotvárná tvůrčí cesta Karla Vika. (2. část). Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 4, s. 236–242. ISSN 1214-1798. [Karel Vik 1883–1964; malíř; grafik] HOLUBIČKOVÁ, Lenka. „Hrobům v dáli“ : otisk první světové války na Jilemnicku. Jilemnice: Gentiana, 2014, 248 s. ISBN 97880-86527-36-9. HOLUBIČKOVÁ, Lenka. Hrobům v dáli. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 12, s. 20–21. ISSN 1214-9381. [Jilemnice; I. světová válka; padlí] HRUŠKOVÁ, Marie, Václav VĚTVIČKA a Dušan KOUTNÍK. Stromy z ráje českého: památné stromy Turnovska. Turnov: Město Turnov, 2014, 159 s. ISBN 978-80-905225-2-7. JAKL, Michal. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí roku 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 304–305. ISSN 1211-975X.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:11

ZPRÁVY JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 288–290. ISSN nakladatelství 1211-975X.

KULÍŠKOVÁ, Alžběta. Jak je to s tou zimou? aneb Vzpomínka na Bohdana Kaminského. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 2, s. 3. ISSN 1801-4054. [Bohdan Kaminský 1859–1929, básníci]

JAKUBEC, Pavel. Státní okresní archiv Semily v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 281–283. ISSN 1211-975X.

KULÍŠKOVÁ, Alžběta. Ze sbírek muzea – co vyráběli vězni. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 2, s. 7. ISSN 1801-4054. [II. světová válka, koncentrační tábory]

Karlovice: 500 let v Českém ráji : sborník k významnému výročí obce. Vyd. 1. Karlovice: Obec Karlovice, 2014, 200 s. ISBN 978-80260-6226-4.

LOUDA, Jiří. Trestní nalézací komise v Turnově jako nástroj retribučního soudnictví. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 151–166. ISSN 1211-975X. [Turnov; retribuční soudnictví 1946–1947]

Jméno - recenze Název - recenze

KAVANOVÁ, Božena. Dcera roudnických pekařů. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 2, s. 48–50. ISSN 1214-9381. [Roudnice-část obce Jestřabí v Krkonoších; rozhovory s pamětníky] KIRINOVIČ, Milan a Blahoslav ŠVEC. Rekreace ROH v Krkonoších. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 3, s. 44–46. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jan hrabě Harrach a novosvětská sklárna : povinnost má je tedy předně tam podporovati, kde hlad a bída jest větší! Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series C – Historia litterarum. 2014, roč. 59, č. 3–4, s. 61–63. ISSN 0036-5351. [Harrachov; Jan hrabě Harrach 1828–1909]

KLETVÍK, Jan. Evangelíci v Libštátě v letech 1781–1945. I. část, Dvě konfese, dva sbory. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 44–96. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v roce 2013. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 295–297. ISSN 1211-975X.

KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Proměny venkovské zástavby na území západních Krkonoš: poznatky z plošného průzkumu vesnických sídel a lidové architektury. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 2, s. 56–73. ISSN 12135097. [oblast Jablonce nad Jizerou]

MANDAŽIEV, Petr. Marginálie k barokní architektuře na Českolipsku a Mladoboleslavsku : glosy k tvorbě Mikuláše Raimondiho. Bezděz : vlastivědný sborník Českolipska. 2014, sv. 23, s. 299–309. ISSN 1211-9172. [Kruh (Semily); Tuháň (Česká Lípa); Mladoboleslavsko; Mikuláš Raimondi 18. st., stavitel a architekt]

KOŠELJA, Michal. O počátcích vědeckého zkoumání krystalů v Turnově: (význam prof. Bohuslava Ježka). Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 1, s. 11–14. ISSN 1214-1798. [Bohuslav Ježek 1877–1950; profesor mineralogy a petrologie]

MAREK, David. Stalo se před sto lety v Turnově a okolí. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 1, s. 7. ISSN 1801-4054.

KOUDELKOVÁ, Eva. Co si lidé vyprávěli: pověsti od horní Jizery. Vyd. 1. Liberec: Bor, 2014, 227 s. ISBN 978-80-87607-36-7.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 125

MAREK, David. Stalo se před sto lety v Turnově a okolí. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 4, s. 7. ISSN 1801-4054. [I. světová válka] MAREK, David. Ze sbírek muzea – co nám poví fotografie. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 4, s. 7. ISSN 1801-4054. [Turnov; fotografie, rozbor] MAREK, David. Ze sbírek muzea – turnovské nouzové bankovky. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 3, s. 7. ISSN 1801-4054. [I. 1848–1849] MATĚJKOVÁ, Kristýna. Keramický sortiment turnovských domácností: možnosti zpracování keramických souborů z městských souvrství. Kristýna Matějková. Archaeologia historica. 2014, roč. 39, č. 1, s. 89–117. ISSN 0231-5823. MLEJNEK, František. To byl pan řídící učitel Václav Šíp. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 128–129. ISSN 1214-1798. [Mírová pod Kozákovem-Vesec; Pěnčín; Václav Šíp 1858–1936, učitel, dobrovolný hasič] MLEJNEK, František. Vyznamenán válečným křížem: vzpomínka na Vavřince Votrubce. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí . 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 85–86. ISSN 1214-1798. [Vavřinec Votrubec 1899–1949; odbojář; II. světová válka] MORÁVKOVÁ, Lenka. Lomnice nad Popelkou. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 3, s. 195–213. ISSN 1214-1798.

MAREK, David. Stalo se před sto lety v Turnově a okolí. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 2, s. 7. ISSN 1801-4054.

NOVÁK, Jan. Antrakologická analýza raně středověkých objektů z lokalit TurnovMaškovy zahrady. Archeologie ve středních Čechách. 2014, roč. 18, č. 2, s. 865–868. ISSN 1214-3553.

MAREK, David. Stalo se před sto lety v Turnově a okolí. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 3, s. 7. ISSN 1801-4054. [I. světová válka]

NOVÁKOVÁ, Lucie. Hrdě, tvrdě, mazaně! aneb Horolezci v Českém ráji. Liberec : Allpack, 2014. 398 s. ISBN 978-80-905364-1-8. [dějiny; 20. století]

125

4.1.2016 18:18:11

ZPRÁVY PETRUŠKOVÁ, Jitka. Karel Vik – grafik a malíř. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 4, s. [1], 3. ISSN 1801-4054. [Karel Vik 1883–1964; výstavy] PETRUŠKOVÁ, Jitka. Vítáme Vás v obci Loučky!. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí. 2014, roč. 21 (37), č. 1, s. 25–38. ISSN 1214-1798. PETRUŠKOVÁ, Jitka. Ze sbírek muzea – kniha Česká chalupa. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 1, s. 7. ISSN 1801-4054. [Muzeum Českého ráje v Turnově] PROFANTOVÁ, Naďa a Jan PROSTŘEDNÍK. Raně středověké sídliště v Turnově-Maškových zahradách. Archeologie ve středních Čechách. 2014, roč. 18, č. 2, s. 819–864. ISSN 1214-3553. PROCHÁZKA, Lubomír. Jan Prousek – zakladatel odborné národopisné kresby. Od Ještěda k Troskám : vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí . 2014, roč. 21 (37), č. 2, s. 89. ISSN 1214-1798. [Jan Prousek 1857–1914; malíř; ilustrator; národopisec] PROSTŘEDNÍK, Jan, Radek NOVÁK a Jan NOVÁK. Archeologický výzkum v areálu dvora Václava Vejrycha z Gemsenfelsu v Jilemnici. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 200–235. ISSN 1211-975X. [ Vejrychovsko; Václav Vejrych z Gemsenfelsu 17. století, hejtman brannského panství] PROSTŘEDNÍK, Jan, Roman HADACZ, Petra HOUFKOVÁ a Jan NOVÁK. Bioarcheologický výzkum skalní dutiny Velbloud v Klokočských skalách. Archeologie ve středních Čechách. 2014, roč. 18, č. 1, s. 141–154. ISSN 1214-3553.

126

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 126

PROSTŘEDNÍK, Jan. Archeologický výzkum v domě jilemnického Fausta. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 1, s. 4. ISSN 1801-4054. [Vejrychovsko; Václav Vejrych z Gemsenfelsu 17. století, hejtman brannského panství] PROSTŘEDNÍK, Jan. Našel se poklad!. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 2, s. 5. ISSN 1801-4054. [Roztoky u Jílemnice; historické mince] PROSTŘEDNÍK, Jan. Vápenická pec v Bozkově. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 4, s. 4. ISSN 1801-4054. SAJBT, Jiří. Románské kostely ve středním Pojizeří jako pramen k dějinám rané šlechty. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2014, sv. 27, s. 11–43. ISSN 1211-975X. [Turnov-Hruštice; TurnovNudvojovice; Semily] SLAVÍK, Stanislav. Počátky lyžování v Harrachově a založení prvních klubů. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 3, s. 22–24. ISSN 1214-9381. STRÁNSKÝ, Josef. Strašidla a čarování v Krkonoších. Liberec : Bor, 2014, 105 s. ISBN 978-80-87607-33-6. [báje; pověsti; lidové zvyky; nářečí] SUK, Aleš. Český ski klub Vysoké nad Jizerou. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 2, s. 22–24. ISSN 1214-9381. [lyžařské spolky, lyžařské závody, dějiny] SUK, Aleš. Jiskra Vítkovice. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 12, s. 22–24. ISSN 1214-9381. [Vítkovice; lyžařské spolky, lyžařské závody, dějiny]

SUK, Aleš. Plachtění na ski. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 11, s. 20–21. ISSN 1214-9381. [lyžování, dějiny] SUK, Aleš. Sedmá generace ČKS Ski Jilemnice. Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 12, s. [22]–24. ISSN 1214-9381. [lyžařské spolky, lyžařské závody, dějiny] SUK, Aleš. Sedmá generace ČKS Ski Jilemnice (pokračování z minulého čísla). Krkonoše. Jizerské hory: měsíčník o přírodě a lidech. 2014, roč. 47, č. 1, s. 22–23. ISSN 1214-9381. [lyžařské spolky, lyžařské závody, dějiny] SUK, Aleš. V klubech podkrkonošských. Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 4, s. 22–24. ISSN 1214-9381. [Studenec; Valteřice; Turnov; lyžařské spolky, dějiny] ŠPRÁCHAL, Přemysl. Druhá zaniklá tvrz v Košťálově u Semil. Hláska : zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka Plzeň : Klub Augusta Sedláčka Roč. 25, č. 2 (2014), s. 18–19. ISSN 1212-4974. ŠUBRTOVÁ, Jana a Zuzana JAKUBCOVÁ. Kaple sv. Anny na Vyskři : průzkum a restaurování nástěnných maleb v kontextu historického vývoje. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 14, č. 1, s. 3–21. ISSN 1213-5097. WALDHAUSER, Jiří. Nález bronzové sekery na lokalitě Semín (kat. úz. Troskovice) v Pojizeří. Jiří Waldhauser. Archeologie ve středních Čechách. 2014, roč. 18, č. 2, s. 635–637. ISSN 1214-3553.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:12

Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 127

127

4.1.2016 18:18:14

Recenze a zprรกvy o literatuล e

STUDIE

128

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 128

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:15

Instituce

RECENZE

Eva Hahnová, Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Praha, Academia 2014, 723 s., Hlavní978-80-200-2389-6 text ISBN Objemný svazek přinášející antologii textů německých politiků, publicistů, diplomatů a ve své době vlivných historiků je pozoruhodným čtením. Eva Hahnová, německá historička českého původu, uspořádala a pro české čtenáře přeložila celé nebo významné ukázky vydaných děl německých autorů. Do titulu své knihy vložila jména českých osobností, která jsou v německé veřejnosti nejznámější, ale zároveň také nejvíc odsuzována a tupena. Autorka konstatuje, že v obou případech jde z hlediska vnímání německé veřejnosti o politiky s nezaslouženou nálepkou antiněmectví. Antologie 160 textů nemá podobu obvyklé vědecké edice, základní informace o původu textů, jejich autorech i soudobých termínech však poskytuje poznámkový aparát. Práce usiluje oslovit běžnou čtenářskou veřejnost; i proto předcházejí všem textům komentáře, které představují autory, usnadňují orientaci v historickém kontextu a upozorňují na souvislosti, vztahy i rozpory mezi uvedenými texty. Mnohaletá výzkumná práce E. Hahnové a vynikající znalost českých a německých dějin jsou základem výběru předkládaného souboru, v němž velkou část tvoří texty Němců z českých zemí. V rozsáhlém úvodu Eva Hahnová zdůrazňuje přesvědčení o dějinotvorné roli textů, které jsou významnou součástí vytváření stereotypů, přetrvávajících často až do dnešních dnů. Připomíná také, že velká část představených německých textů o Češích a českých zemích „byla součástí procesu formování moderní národní identity Němců a nikoli zprávami o druhých ve smyslu druhého svébytného národa“. Historikovi, který zpracovává dějiny oblastí s německou majoritou v Čechách, vytane při tomto konstatování na mysli vždy překvapující dojem z analýzy jiného typu pramene, totiž každodenního německého tisku: informace o Češích, zejména místních, jsou tak řídké, jako by v rozvíjejících se městech s velkou migrací obyvatel neexistovali. V antologii Evy Hahnové jsou však předkládány texty, které Čechy registrují. Čtenář má možnost sledovat vývoj německého vnímání Čechů a česko-německých vztahů od čtyřicátých let 19. století, v době jara národů a revoluce. První část zahrnuje texty do rozpadu habsburské monarchie. Ukazují původ přesvědčení o českých zemích jako „srdci Germánie, které bylo zcizeXVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 129

no“, i texty uznávaných soudobých německých historiků tuto tezi rozvíjejících. Jeden z oddílů této části pod názvem Hledání nového státního uspořádání představuje texty žádající přestavbu Rakouska a mezi nimi výňatky práce libereckého politika Heinricha Pradeho, reprezentující liberecké požadavky na rozdělení Čech, jímž mělo být zabráněno úpadku Němců v Čechách. Pátý oddíl první části pod názvem Německé loučení s habsburskou monarchií pomáhá nahlédnout do německých představ a požadavků od počátku 20. století do období první světové války. Přináší mj. úryvky z díla Střední Evropa od Friedricha Naumanna, vypovídající o tom, jak málo pochopení měl dodnes oceňovaný myslitel pro rozvoj neněmeckých národů a jejich programy. V druhé části, nazvané Od boje za „Německé Čechy“ k boji za „Sudetsko“, jsou shromážděny texty z let 1918–1933. Ukazují, jak se proměnil českoněmecký separatismus, vycházející z velkoněmeckých vizí, jimž se do cesty stavěl nový československý stát, ale i vítězné mocnosti z první světové války. Starorakouská rétorika a pojem Deutschböhmen byly nahrazeny sudetoněmeckou terminologií. Čtenář zde mj. nalezne velmi rozšiřovaný svérázný Katechismus pro Sudetské Němce, jehož autorem byl uznávaný germanista a profesor pražské německé univerzity Erich Gierach, který měl velký podíl na budování sudetoněmeckých vědeckých ústavů v Liberci v meziválečné době. Třetí část antologie zahrnuje texty z let 1933–1945 pod názvem O neslavném „návratu“ českých zemí do lůna říše. V úvodu k této části autorka konstatuje, že obvyklé odkazy na frustraci Němců z porážky v první světové válce a na světovou hospodářskou krizi nevysvětlují příčiny popularity Hitlerova hnutí a úspěchu Konrada Henleina. Texty zde shromážděné dosvědčují, že to bylo využití staré vize velkoněmeckého státu, spjaté s otázkou národní identity, které nalezlo široký ohlas v německé veřejnosti. Najdeme zde také texty výrazně antičeskoslovenského zaměření publikované v Německu. Texty sudetoněmeckých agitátorů z Československa získaly (s ohledem na platnost zákonů liberálnědemokratického státu) otevřený radikálně antičeskoslovenský charakter až po roce 1938. Soubor vypovídá také o tom, že tyto texty nelze považovat za jediné v tehdejším německém názorovém spektru. Nalezneme zde názory rozcházející se s radikálními agitátory, ale také hlasy přímých kritiků. Eva Hahnová zdůrazňuje, že historik je nesmí zamlčovat, přestože neměly velký ohlas a nebyla jim (jako např. v případě sociálního demokrata Franze Köglera, který emigroval do Velké Británie, kde zůstal do konce života) věnována pozornost ani v poválečné době. Závěrečná čtvrtá část nese titul Obnova sudetoněmeckého hnutí v poválečném Německu. Zaměřuje se na texty 129

4.1.2016 18:18:16

RECENZE z prostředí poválečného sudetoněmeckého hnutí, které podle autorky měly velký vliv na formování obrazu Čechů a českých zemí v široké západoněmecké veřejnosti, přestože zůstaly v zajetí předválečných vzorů a pohledů. V závěrečném doslovu autorka znova připomíná potřebu odhalování stereotypů a jednoduchých frází v poznávání dějin. Odmítá zjednodušené výklady o nacionalismu jako o pochybené kapitole evropských dějin i dodnes se objevující výklad vzniku Československa jako produktu

českého nacionalismu. Zdůrazňuje, že v takovém chápaní jsou překryty rozdíly mezi různými formami národního vědomí a nabízeny redukované obrazy dějin. Vydaný rozsáhlý soubor německých textů nabízí bohatý materiál pro pochopení nejednoduchého poměru dvou národů. Jistě může být hlubší a bohatší, pokud nalezne paralelu ve vydání podobného rozsáhlého souboru českých textů o Němcích.

Pavel Kmoch. Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy.

s teoriemi renomovaných historiků a etnografů, je národnost „subjektivní a nejasně definovaná kategorie a její určení lze buď ponechat na cítění a vůli každého člověka, nebo ji lze kategorizovat ve své podstatě rasovými zákony“. Forma kombinace přehledové monografie s případovou studií je diskutabilní a nemusí každému vyhovovat. Po přečtení celého díla ale působí uceleně a domnívám se, že se čtenář díky příkladům z praxe lépe orientuje. Benešovsko je tu navíc opakovaně srovnáváno s případovými studiemi z jiných koutů Československa (resp. českých zemí, protože retribuční soudnictví na Slovensku bylo zcela logicky řešeno zvláštním právním předpisem, který Kmoch zmiňuje pouze okrajově), takže lze opravdu hovořit o kvalitní srovnávací studii. Navíc v momentech, kdy data nedostačují, to autor sám přiznává a na chybu upozorňuje. Nenárokuje si tedy obecnou pravdu a označení vyčerpávající přehledové monografie, ale předkládá dosavadní výsledky výzkumu, které doprovází odborným komentářem, a některé uvádí na pravou míru (rozporuje tvrzení některých autorů, že TNK měly podle svého složení více variant, a trvá na tom, že komise byla definována osobou svého předsedy: tím počet komisí v jednotlivých oblastech rapidně klesá). Kromě první retribuce se Kmoch věnuje i druhé retribuční vlně a revizím, kdy byly projednávány ty případy, které, jak cituje Kmoch, pro „mírný nebo osvobozující rozsudek vyvolávaly pohoršení veřejnosti“. Ukazuje také na tristní praktiky retribučních, resp. revizních komisí, kdy nebyly vždy dodrženy právní náležitosti a např. v tzv. druhé retribuci nebyl v Benešově v revizní komisi nikdo s požadovaným právním vzděláním. Na druhou stranu ale vyvrací generalizující tvrzení některých autorů a na mnoha příkladech dokazuje, že retribuce nebyla tak „nezákonná“, jak je tradováno. Protizákonného jednání ovšem zkoumané téma přináší celou řadu. Nedostatek právnicky vzdělaných osob Kmoch vysvětluje tím, že např. původní člen TNK Benešov z doby tzv. první retri-

Recenze a zprávy o literatuře

Praha: Academia, 2015. 659 s. ISBN 978-80200-2475-6.

130

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 130

Čest národní, nebo lidská? Letos před létem vydalo nakladatelství Academia dlouho očekávanou publikaci Pavla Kmocha, absolventa KHI Technické univerzity v Liberci a jednoho z předních odborníků na poválečnou retribuci u nás. Titul z edice Historie nese název Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy a čítá dohromady 659 stran, z čehož skoro třetinu tvoří přílohy. V rozsáhlém textu se autor věnuje trestním nalézacím komisím (TNK) a jejich praxi v retribučním soudnictví. V úvodu knihy autor předesílá, že pracovat s kategoriemi cti, národnosti a státní příslušnosti bylo nesnadné už v popisované době a situace není o mnoho lehčí ani dnes. V mnoha případech se retribuční soudnictví skutečně vypořádalo s kolaboranty a s těmi, kteří z okupačního režimu těžili řadu výhod. Existuje však nemálo případů, kdy bylo retribuční soudnictví zneužito k osobní mstě či účelům čistě zištným. I takovéto situace kniha popisuje a z tohoto důvodu nejde o úplně lehké čtení. Zaznamenané případy z praxe, kdy byly (lokálně) známé osobnosti souzeny nikoli podle důvodných podezření, ale de facto na přání „lidu“ a strany, jsou smutným mementem poválečné doby. Nevyřčenou otázkou potom zůstává, kdo se zachoval nečestně – ten, kdo „zradil“ republiku v době ohrožení (definované až do hluboce poválečných měsíců), ten, kdo křivě obvinil souseda, či oba? Jasné ale je, že souzen byl jen jeden. Podle Kmocha, který pracuje

Miloslava Melanová

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:17

RECENZE buce byl v roce 1948 (jako celá řada dalších) vyloučen z advokacie a dále se živil jako dělník na Ostravsku. V dané tematice se Pavel Kmoch jasně orientuje a dokáže ji přehledně popsat. Kniha je, jak již bylo zmíněno, doplněna přetiskem prezidentských dekretů, směrnic MV a jejich dodatků. Bez jejich znalosti není možné s retribuční tematikou pracovat. Pokud se v některém období právní výklad různil, nabízí Kmoch přehledné tabulky přímo v textu. Dalšími přílohami jsou personální seznamy týkající se přímo tzv. malé retribuce na Benešovsku, ukázky některých dokumentů a fotografie jednotlivých aktérů. Strukturou text do jisté míry připomíná diplomovou práci, jejíž je ostatně rozšířenou a přepracovanou verzí, jak autor sám nezastírá. Jasná struktura a přehledné členění jsou publikaci spíše k užitku a usnadňují orientaci v tématu. Autor bohatě využívá archivní prameny a nebojí se ani pracovat s metodou orální historie, která může být, pokud ji historik dobře řemeslně ovládá, velkým pomocníkem při studiu soudobých dějin. Pečlivým studiem archivních materiálů reviduje Pavel Kmoch data, která před ním uváděli autoři pracující pouze se závěrečnými zprávami TNK. S těmi se nespokojil a studiem všech spisů „získal“ často až o třetinu více případů. Vysvětluje také, jak je možné k daným číslům dojít a z čeho jeho údaje vycházejí. Kniha se tak stává užitečnou nejen po informační a faktografické stránce, ale je i metodologickou příručkou.

Jediné, co je snad možné Kmochově publikaci vytknout, jsou drobné chyby v nejednotnosti poznámek pod čarou s textem, které neměly projít jazykovou úpravou bez povšimnutí. Nejedná se o zásadní problém, ale celkový dojem z díla je tím mírně zkalen. Vzhledem k rozsahu je možné také vytknout opakování informací, se kterými se čtenář setkal již na předchozích stránkách, ačkoli je pravděpodobně vedené snahou opravdu zorientovat čtenáře a ujistit se, že bude k textu přistupovat stejně jako sám autor (v kapitole věnované přímo TNK opakuje Kmoch údaje, o kterých se zmiňuje již při popisu právních norem a jejich dodatků). Je patrné, že autor má v dané problematice i příbuzných tématech opravdu široký rozhled, jen by, vzhledem k rozsáhlosti tématu, bylo praktičtější držet se úžeji vymezených mantinelů a nedovolit tak zbytečné roztříštění díla (viz velmi podrobná podkapitola Osoby okolo benešovské retribuce). Autor dokázal přehledně uspořádat fakta a přiřazovat jim jasné významové kategorie. Nejedná se tedy o pouhý pozitivistický výčet, ale o ucelený a srozumitelný výklad dané problematiky. Kniha Pavla Kmocha tak snese kvalitativní srovnání s takovým titulem, jako je Národní očista Benjamina Frommera, a určitě by se měla stát podkladem pro studium poválečných dějin Československa i příručkou pro všechny, kteří budou pracovat s prameny týkajícími se tzv. malé retribuce.

Zdeněk Vybíral (ed.). Paměti Pavla Korky z Korkyně. Zápisky křesťanského rytíře z počátku novověku.

ní publikovaného velmi výběrově Františkem Palackým v letech 1829–1830. Proto je jednoznačně oceněníhodná snaha jihočeského historika Zdeňka Vybírala – zabývajícího se mj. vojenskými a politickými dějinami českých zemí raného novověku – zpřístupnit badatelům tento jedinečný pramen nejen uceleně, ale i se všemi náležitostmi vědecké edice. Z hlediska formálního členění je zjevné, že Zdeněk Vybíral pojal roli vydavatele pramene velmi zodpovědně. Nejprve představil životaběh křesťanského rytíře, rekonstruovaný na bázi jeho osobního svědectví z pamětních zápisků, zčásti konstruovaný na základě dobových analogií. Zatímco o profesních rolích dospělého jedince se díky různorodým pramenům dozvídáme více, o létech dětství a dospívání víme velmi málo nebo vůbec nic. Právě veřejné kariéry se staly předmětem obsáhlého editorova výkladu z hlediska politické, vojenské i úřední angažovanosti muže, jenž bez ohledu na své nižší postavení ve stavovské

České Budějovice, Jihočeská univerzita 2014. 375 s. ISBN 978-80-7394-376-9 Ambiciózní dlouholetý projekt zpřístupňování raně novověkých písemností v rámci řady Prameny k českým dějinám 16.–18. století, připravený Historickým ústavem FF JU v Českých Budějovicích, představil novou vědeckou edici pamětních záznamů známého účastníka převážně protitureckých výprav ze 16. století. Profesní čeští badatelé znali zápisky raně novověkého nižšího šlechtice-vojáka z let 1536 až 1602 doposud jen z vydáXVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 131

Markéta Těthalová

131

4.1.2016 18:18:18

RECENZE

Recenze a zprávy o literatuře

1_Je nesporně chvályhodné, že autor historických komentářů zná též díla (českých) lingvistů o vývoji (spisovné) češtiny a základní novější pojednání o starší české literatuře. Jestliže editor spolupracoval s odborníky na raně novověkou němčinu a latinu, lze litovat, že ve stejné míře nevyužil kooperace s lingvisty. Mohla se např. promítnout do vytvoření užitečného diferenčního slovníku nebo vést k poznání ještě neustáleného dobového pravopisu (kupř. „ovotce“ není slovo, které by editor musel označit vykřičníkem, setkáváme se s ním totiž v novověkých textech opakovaně. Podobně záměna znělých a neznělých konsonant či variace bilabiál není něčím neobvyklým). Zde citelně schází konzultace s dialektology a srovnání s vývojem historické mluvnice v českých zemích. 2_Na s. 8 upozorňuje, které archivy v souvislosti s Korkou ještě zaslouží badatelskou pozornost. 3_Nabízí se otázka, zda je skutečně nutné sdělovat, že Praha je „hlavní město českého státu“,

132

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 132

hierarchii osobně poznal několik vládnoucích Habsburků od Ferdinanda I. po Rudolfa II. a jejich mužské příbuzné, s nimiž se setkával na válečných taženích i na lovech. Edice ve formě transkripce a částečně transliterace je uvozena všemi formálními a obsahovými náležitostmi včetně stále ne právě obvyklých komentářů jazykovědných a literárněvědných zamyšlení.1 Autor respektuje jak osobnost pisatele, jehož motivy k tvorbě autobiografických záznamů komentuje a snaží se je identifikovat, tak bere ohled i na čtenáře ne vždy znalé faktografických souvislostí, které přibližuje v obsáhlém historickém exkurzu pro léta 1536 až 1593. Přiznává poctivě, že přes veškerou snahu existuje ještě mnoho nezodpovězených – a bez dalšího výzkumu patrně stěží zodpověditelných – otázek a problémových míst Korkova výkladu. Zdeněk Vybíral k prameni nepřistoupil pouze obvyklým „historickým“ způsobem, proto součást edice tvoří studie Rudolfa Brázdila a Oldřicha Kotyzy o meteorologických záznamech Pavla Korky z Korkyně. Tím získává vydaný pramen další, totiž transdisciplinární charakter. Nahlédnutím do autorovy dílny je soupis patnácti navštívených archivů.2 Následuje výčet 92 využitých starých tisků i vydaných pramenů a 582 titulů monografií, studií a článků včetně německých, anglických, polských, maďarských, italských a španělských a několik internetových odkazů. Kniha obsahuje ještě stručný slovník archaismů, anglické resumé, obsáhlý jmenný a zeměpisný rejstřík s identifikacemi zmíněných osobností i lokalit.3 Knihu doprovází přes čtyři desítky barevných i černobílých fotografií panských sídel, osob, předmětů a písemností.4

Autor všechna svá tvrzení pilně odkazuje poznámkovým aparátem, který čítá přes dva tisíce záznamů. Také jazyková úroveň díla je s ohledem na jeho rozsah solidní.5 Regionální kontext zde recenzované edice, jejíž geografické zakotvení nespadá do severních Čech, spočívá ve faktu, že Korka se velmi pravděpodobně znal s Bedřichem z Redernu či jeho synem Melchiorem, majiteli panství Frýdlant, Liberec a Závidov v letech 1558–1600.6 Právě protiturecká tažení do Uher od čtyřicátých do devadesátých let 16. století se mohla stát možností pro setkání českého šlechtice – rytíře – se slezskými stavovskými kolegy (od 1562 pány), ačkoli pro to přímá písemná svědectví nemáme a zřejmě ani nenavázali přátelské dlouhodobé vztahy. Korkovy memoriální záznamy však mohou aspoň skrovně přispět k poznání situací, v nichž se v taženích do Uher i Polska ocitli oba zmiňovaní Redernové. Edice „Pamětí“ Pavla Korky z Korkyně v podání Zdeňka Vybírala představuje po všech stránkách zdařilý počin. Nevím, zda lze jeho práci označit za „vzorovou“, tj. zda by takto měly vypadat všechny následné edice raně novověkých pramenů k českým dějinám, rozhodně se však setkáváme s neobyčejně kvalitním, promyšleným a veskrze poctivým dílem, které studujícím historie i příbuzných oborů a profesním historikům českým i zahraničním zprostředkovává typ pramene, na něž jsou dějiny vojenství v českých zemích mimořádně skoupé. Někdy se zdá, že pramen musel na svého pravého editora „počkat“. Myslím, že v tomto případě se téměř dvousetletá trpělivost vyplatila vrchovatě... Milan Svoboda

že Brno je „město na Moravě“ a že Vídeň je „hlavní město Rakouska“, leč předpokládejme, že edici využijí i zahraniční badatelé naprosto neznalí lokalit České republiky nebo střední Evropy. Čeští a moravští studující si mohou alespoň rozšířit své zeměpisné znalosti. 4_V knize se nikde nenacházejí „dřevoryty“, nýbrž „dřevořezy“. S ohledem na rukopis Korkových záznamů si dovoluji pochybovat o editorově sdělení, že obr. 5b obsahuje Korkův „vlastnoruční podpis“. Spíše jde jen o kancelářský opis Korkovy žádosti. 5_Slovník archaismů obsahuje 29 výrazů. Přitom v prameni se objevují mnohá další slova, jejichž původní a současný význam již není shodný (např. bouřka – zde hádka, pře, čihadlo – past na zvěř, dříví – zde stromy, chtí tomu – tvrdí (se), půlnoc – sever, pošetil se – zbláznil se, potoci – zde nejen potoky, ale i řeky, zakázat službu – poskytovat atp.) Neobjasněné zůstávají např. výrazy bitá mince, dotřít se, půlhák, pokladač či vaření. Lze litovat, že editor spíše nevytvořil diferenční slovník, jenž mohl obsáhnout archaismy i historismy. – V knize se objevuje jen několik překlepů, stylistických, syntaktických či gramatických nedopatření, jež však samotné porozumění výkladu nikterak neztěžují. Módních frází se editor ve svém výkladu až na několik výjimek vystříhal. 6_Editor pamětí se domnívá, že při tažení arciknížete Ferdinanda do Szigétu roku 1556 se jméno „Reder“ v soupisu vojska vztahuje na „Jana Jiřího nebo některého jiného ze synů Bedřicha staršího...“ (s. 100, pozn. 304). Nevidím však důvod, proč by tímto mužem nemohl být přímo Bedřich starší z Redernu. Nejmladšímu ze jeho synů byl rok a nejstaršímu – mým odhadem – šestnáct let. Proto předpokládám spíše účast otce Rederna než jeho synů.

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:18

ZPRÁVY O LITERATUŘE

Dietrich Meyer (ed.). Lebensbilder aus der Brüdergemeine. Herrnhut, Herrnhuter Verlag 2014. VIII, 526 s. ISBN 978-3-931956-44-8

Marek Sekyra, Otokar Simm, Tomáš Cidlina. Ploučnické květy. Polzenblumen. Antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století).

Rudolf Dellsperger (ed.). Kurze, zuverlässige Nachricht von der Brüder-Unität. Das Zeremonienbüchlein (1757) von David Cranz.

Jako 24. svazek řady Beihefte der Unitas Fratrum vyšel konvolut se 30 životopisy významných osobností českého i německojazyčného okruhu reformního náboženského hnutí narozených mezi 14. a 20. stoletím. Tři z osmnácti autorů, resp. autorek pocházejí z Čech (Jiří Just, Marta Bečková, Edita Štěříková), převažuje však účast patnácti německých historiků a historiček. Svazek navazuje na první (2007) obsáhlou řadu 30 biografií významných i zapomenutých osobností staré i obnovené Jednoty bratrské. Také tentokrát se setkáme s personami mimořádně proslulými nejen v českém prostředí, ať už jimi byli Jan Hus, Jan Blahoslav, Matouš Konečný nebo Daniel Jablonský. Počínaje sklonkem 17. století poznáváme i zapomenuté muže a významné ženy činné v Jednotě a objevené díky novému pramennému výzkumu. Jde o lidi kolem hraběte Mikuláše Zinzendorfa včetně emigrantů z Moravy, z nichž nejznámější je díky E. Štěříkové David Nitschmann. Z výtečníků 20. století zaslouží zmínku výrobce ochranovských vánočních hvězd Pieter Hendrik Verbeek, misionář v Tanzánii Theodor Meyer a Hermann Steinberg, vzdělavatel na misiích ve světě po roce 1945. Pozornosti došli také dva místní malíři (pozdního) baroka – Christian Ludwig Krügelstein a Christian Ludwig Böhnisch. Kolektivní dílo obsahuje kromě 22 biogramů mužských také osm nově pojednaných ženských osudů. U všech medailonků se nachází více či méně rozsáhlý poznámkový aparát s odkazy na využité prameny a literaturu (včetně novější), případně soupis významné vlastní tvorby té které pojednávané osobnosti. Některé biogramy ještě rozhojňují obsáhlejší ukázky z dobových pramenů. Knihu doplňuje na šedesát vyobrazení – portréty některých z pojednaných osobností i veduty lokalit k nim se vztahujících, především však Herrnhutu a okolí.

V závěru roku 2015 byla představena kniha navazující na již tři vydané antologie německé regionální literatury, jejíž autoři se narodili, žili či působili v někdejších Sudetech od 18. století do roku 1945. Tentokrát se jedná o 45 osobností spjatých s Českolipskem, Mimoňskem, Dokeskem, Zahrádeckem a Žandovskem, jejichž narození sahá do let 1771 až 1908. Setkáme se s lidmi různé vzdělanostní úrovně (samouky i univerzitními absolventy), rozličného stavovského původu (vesničany i představiteli šlechty), i nestejně hojné publikační aktivity. Zatímco někteří upadli do zapomnění i v paměti regionu, o jiných lze dosud najít řadu informací v archivních fondech nejen v České republice. Rozmanitost lokálního i celozemského literárního působení (někdy i v místním dialektu) představených autorů a autorek dokládají básně, vyprávění, paměti a drama. V čítance je uvedeno 31 textů, v tom 26 poetických útvarů. Úroveň předložených ukázek je poměrně dobrá, ač se může jednat o jisté zkreslení dané zdařilými převody do češtiny. Ovšem s překladem to bývá jako s mužem – buď je krásný, nebo věrný... Kniha je doplněna soupisem 69 použitých pramenů a literatury od časopisů a sborníků po monografie či texty umístěné na internetu. V tomto ohledu panuje určitá nevyváženost v odbornosti pojednání biogramů s rozsahem od dvou řádek do dvou stran. Pro lepší orientaci zařadili editoři antologie seznam literárně činných 41 mužů a 4 žen v chronologickém sledu dle narození a rovněž ve výběrovém jmenném rejstříku. Texty prošly pečlivou redakční úpravou, takže omylů v překladu, gramatice a pravopisu není mnoho. Řadu antologií by měly završit již ohlášené Lužické květy pro Šluknovsko a část Žitavska.

Edice pramenů k dějinám obnovené Jednoty bratrské v Herrnhutu v 18. století představuje významný materiál pro bádání o protestantském životě i smýšlení specifické náboženské minority v bývalé Horní Lužici, v tomto případě v bezprostřední blízkosti severní hranice Království českého. Nově vydaná „knížka ceremoniálu“ členů herrnhutské Jednoty odkazuje mj. na zvyk navštívit o Velikonočním pondělí za svítání hřbitov na okraji obce, na němž pod naplocho položenými prostými pískovcovými kameny s životními daty leží v oddělených částech muži a ženy z této specifické náboženské společnosti. Jednou ročně právě zde za úsvitu zaznívala hudba a byla čtena jména těch, kteří v posledním roce opustili společenství živých. Právě sled velikonoční liturgie byl pro pořádek a budoucí generace vtělen do editovaného pramene. Nejde však jen o textový dokument: tisk z roku 1757 doprovází řada mědirytů s německými a francouzskými komentáři. Dle mínění editora, Rudolfa Dellspergera, jde o „ilustrovaný informační spis o církvi (herrnhutské) Jednoty bratrské (Unitas Fratrum). Pojednává její dějiny, její teologické sebeporozumění, struktury jejího ustanovení a její liturgický život.“ Edici doprovází úvodní studie. V ní si R. Dellsperger všímá ideových předchůdkyň náboženských ceremonií, např. vzorů ve Švýcarsku, jejich autorů, a zkoumá je v kontextu s mladším „ceremoniálním dílem“ z poloviny 18. století. Zajímá se o autora textu i o zhotovitele mědirytových vyobrazení z bratrského života ve sboru v pohledu vzorově pojatých náboženských rituálů. Původní tisk měl foliový formát, neboť se měl stát součástí většího knižního podniku. Druhý, mladší tisk, má již osmerkovou velikost. Editor vyložil také události spjaté s tiskaři ceremoniálního přehledu.

Milan Svoboda

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 133

Liberec, Krajská vědecká knihovna, 2015. 186 s. ISBN 978-80-85874-77-8

Herrnhut, Herrnhuter Verlag 2014. 108 s. ISBN 978-3-931956-43-1

133

4.1.2016 18:18:19

Resume 134

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 134

Historia jednej pobiałogórskiej emigrantki do Saksonii. Anna Maria Treitlarová z Krošvic_Pomniki miłości i śmierci. Do produkcji STUDIE firmowej dzieł sepulkralnych na Ziemi Jabloneckiej i Liberekkiej w wieku XIX i pierwszej połowie XX wieku_Ogrody rodziny Kouniców w listach malarza Antonína Pucherny_Drobne zabytki sakralne na terenie strefy zabytkowej krainy Ziemia Lemberska_ Słynna przeszłość, problematyczna teraźniejszość i niepewna przyszłość drukarni libereckiej_Burzenie pamięci. Informacja o kontynuowanym uszczuplaniu industrialnej warstwy kulturowej w Kraju Libereckim, lata 2010–2015_Badania archeologiczne ogrodu barokowego Lemberka. Strategia, przebieg badań i wyniki dotychczasowe_Die Geschichte einer Emigrantin nach der Schlacht am Weißen Berge nach Sachsen. Anna Maria Treitlar aus Krošovice_Denkmäler der Liebe und des Todes. Zur Firmenproduktion von Begräbniswerken im Gebiet von Jablonec/ Gablonz und Liberec/Reichenberg im 19. und der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts_Die Gärten der Familie Kounic in den Briefen des Malers Antonín Pucherna_Kleine sakrale Denkmäler im regionalen Denkmalschutzgebiet Lemberk/Lämberg_Eine berühmte Vergangenheit, eine problematische Gegenwart und eine unsichere Zukunft der Buchdruckerei in Reichenberg/Liberec_Das Einreißen des Gedächtnisses. Ein Beitrag über die fortschreitende Schmälerung der industriellen Kulturschicht im Kreise Liberec, in den Jahren 2010–2015_ Archäologische Erforschung des Barockgartens des Schlosses Lemberk (Lämberg). Die Strategie, der Verlauf und bisherige Erkenntnisse_Historia jednej pobiałogórskiej emigrantki do Saksonii. Anna Maria Treitlarová z Krošvic_Pomniki miłości i śmierci. Do produkcji firmowej dzieł sepulkralnych na Ziemi Jabloneckiej i Libereckiej w wieku XIX i pierwszej połowie XX wieku_Ogrody rodziny Kouniców w listach malarza Antonína Pucherny_Drobne zabytki sakralne na terenie strefy zabytkowej krainy Ziemia Lemberska_Słynna przeszłość, problematyczna teraźniejszość i niepewna przyszłość drukarni libereckiej_Burzenie pamięci. Informacja o kontynuowanym uszczuplaniu industrialnej warstwy kulturowej w Kraju Libereckim, lata 2010–2015_Badania archeologiczne ogrodu barokowego Lemberka. Strategia, przebieg badań i wyniki dotychczasowe_Die Geschichte einer Emigrantin nach der Schlacht am Weißen Berge nach Sachsen. Anna Maria Treitlar aus Krošovice_Denkmäler der Liebe und des Todes. Zur Firmenproduktion von Begräbniswerken im Gebiet von Jablonec/Gablonz und Liberec/Reichenberg im 19. und der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts_Die Gärten der Familie Kounic in den Briefen des Malers Antonín Pucherna_Kleine sakrale Denkmäler im regionalen Denkmalschutzgebiet Lemberk/Lämberg_Eine berühmte Vergangenheit, eine problematische Gegenwart und eine unsichere Zukunft der Buchdruckerei in Reichenberg/Liberec_Das Einreißen des Gedächtnisses. Ein Beitrag über die fortschreitende Schmälerung der industriellen Kulturschicht im Kreise Liberec, in den Jahren 2010–2015_ Archäologische Erforschung des Barockgartens des Schlosses Lemberk (Lämberg). Die Strategie, der Verlauf und bisherige Erkenntnisse_Historia jednej pobiałogórskiej emigrantki do Saksonii. Anna Maria Treitlarová z Krošvic_Pomniki miłości i śmierci. Do produkcji firmowej dzieł sepulkralnych na Ziemi Jabloneckiej i Libereckiej w wieku XIX i pierwszej połowie XX wieku_Ogrody rodziny Kouniców w listach malarza Antonína Pucherny_Drobne zabytki sakralne na terenie strefy zabytkowej krainy Ziemia Lemberska_Słynna przeszłość, problematyczna teraźniejszość i niepewna przyszłość drukarni libereckiej_Burzenie pamięci. Informacja o kontynuowanym uszczuplaniu industrialnej warstwy kulturowej w Kraju Libereckim, lata 2010–2015_Badania archeologiczne ogrodu barokowego Lemberka. Strategia, przebieg badań i wyniki dotychczasowe_Die Geschichte einer Emigrantin FONTES NISSAE | PRAMENY NISY nach der Schlacht am Weißen Berge nach Sachsen. Anna Maria Treitlar aus Krošovice_Denkmäler der Liebe und des Todes. Zur Firmenproduktion von Begräbniswerken im Gebiet von Jablonec/ Gablonz und Liberec/Reichenberg im 19. und der ersten Hälfte des 4.1.2016 18:18:19

Streszczenie Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Hlavní text jednej pobiałogórskiej emigrantki do Saksonii. Historia Anna Maria Treitlarová z Krošvic

Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých

Barbora Jiřincová | Autorka studium skupiła się na losach życiowych praskiej mieszczki Anny Marii Treitlarovej z Krošvic dlatego, że odpowiednio ilustrują one sytuację, do której mogła się dostać duża część kobiet czeskich na przełomie XVI i XVII wieku. Anna Maria skorzystała z możliwości kształcenia oferowanych przez Jednotę Braterską, była zmuszona emigrować ze względu na swoją wiarę niekatolicką i skonfiskowany jej majątek. Wędrowała po różnych miejscach w Saksonii, przez które wędrowały zazwyczaj emigranci pobiałogórscy. Jej córka usiłowała potem bez sukcesu o zabrany majątek. W ten sposób naznaczony scenariusz może tworzyć punkt wyjścia badania losów kobiet żyjących w tym samym okresie jak Anna Maria. O kobietach i ich sytuacjach w tzw. rekatolizacji Ziemi Czeskich wiemy jak dotąd bardzo mało. Nie potrafimy zupełnie odpowiedzialnie ocenić, jakie specyficzności miał w ogóle ten proces na żeńską części obywatelstwa. Podobne historie mogą przedstawić przynajmniej podstawowy wgląd do problemu, których następne badania miałyby przynieść dużo poważniejszych spostrzeżeń.

Pomniki miłości i śmierci. Do produkcji firmowej dzieł sepulkralnych na Ziemi Jabloneckiej i Libereckiej w wieku XIX i pierwszej połowie XX wieku Zuzana Jakubcová, Jana Šubrtová | Celem artykułu jest przedstawienie losu i twórczości wybranych rodów kamieniarsko -rzeźbiarskich i jednostek, działających na terytorium Liberca i Jablonca od pierwszej połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej z uwzględnieniem produkcji nagrobków i grobowców. Częścią nieodzowną pracy jest ewaluacja pracy kamieniarzy, komparacja ich dzieł lub zespołów na wybranych cmentarzach w prezentowanym regionie. Wyniki prezentują, że za poszczególnymi kamieniarzami stoją nie tylko lata praktyki, ale też tradycje rodzinne, jeżeli pracami kamieniarskimi trudniło się kilka generacji. Charakterystyczne jest też przeniesienie kamieniarzy do miejsc, w których powstawały komunalne cmentarzyska, ponieważ oferowały one większy zbyt na ich produkty, nawet pomimo wzmagającej się konkurencji. Produkcja nagrobków nie obeszła się owszem bez pracy w innych branżach. Do pracy włączali się odlewnicy, kowale artystyczni lub szklarze, ich wkład widzimy w tysiącach małych stel nagrobnych ze szklanymi deskami napisów, które wypełniają najczęściej środkowe pole cmentarzysk. Regionalni producenci bardzo rzadko przekraczali granice swojej działalności. Kamieniarzy był dostatek, i dlatego popyt i oferta były dostatecznie pokryte w każdej dziedzinie.

Ogrody rodziny Kouniców w listach malarza Antonína Pucherny Věra Vávrová | Korespondencja wybitnych osobowości jest interesującym źródłem informacji nie tylko o nich samych, lecz zazwyczaj dowiemy się z nich również o faktach i powiązaniach, które byłyby w inny sposób trudno dostępne. Przy studium archiwum rodzinnego czeskiej gałęzi rodu Kunic znaleziona została korespondencja malarza Antonína Pucherny z hrabią Vincentem Karlem Kounicem z lat 1817–1826. Korespondencja zawiera szereg informacji o nieruchomościach i działaniu Kuniców w Pradze i w prowincji. Malarz artysta Pucherna, jak wypływa z korespondencji, przebywał u Kouniców nie tylko jako wychowawca dzieci szlacheckich, lecz sam w znacznym stopniu współdziałał przede wszystkim przy porządkowaniu różnych obiektów budowlanych włącznie z ogrodowymi w nowych posiadłościach zamkowych na Ziemi Českolipskiej i innych nieruchomościach majątku Kouniców. Znaleziona korespondencja może częściowo wypełnić lukę w życiorysie A. Pucherny w latach 1817–1826. Materiały pisemne są źródłem informacji, które na przykład dotyczą introdukcji roślin w latach 20-tych XIX wieku z krajów zamorskich do ogrodów Kouniców w Czechach, również galerie obrazowe Kouniców lub astronomie wykonywane z udziałem i wsparciem hrabiego Vincenta Kounica.

Drobne zabytki sakralne na terenie strefy zabytkowej krainy Ziemia Lemberska Jana Šubrtová | Celem artykułu są drobne zabytki sakralne usytuowane na terenie strefy zabytkowej krainy Ziemia Lemberska. Drobne zabytki sakralne – krzyże, kaplice wnękowe, krzyże przydrożne, wolno stojące rzeźby – ogólnie były umieszczane na wyrazistych miejscach przy byłych drogach historycznych, ewentualnie bezdrożach. Ich umieszczenie było najczęściej wyrazem głębokiej wdzięczności za uratowanie lub za pomoc podczas jakiegoś niezwykłego lub niebezpiecznego wydarzenia, tragedii, lub choroby, lub odwrotnie były przypomnieniem wrażliwej straty ludzkiej. Dziś są te drobne zabytki znaczącym dokumentem wiary ludowej i pomimo straty swojej pierwotnej funkcji zostają one wyrazistym elementem dotwarzającym charakter krainy kulturowej.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 135

135

4.1.2016 18:18:20

RESUME

Słynna przeszłość, problematyczna teraźniejszość i niepewna przyszłość drukarni libereckiej Alena Řičánková | Pomimo swego obecnie nie zadowalającego stanu należy areał drukarni libereckiej do głównych przykładów specyficznego typu architektonicznego, na którym można śledzić przemiany architektury industrialnej od tradycyjnych konstrukcji murowanych poprzez wykorzystanie elementów żeliwnych aż po szkielety żelazobetonowe. Historia zakładu jest ściśle związana zarówno z miejscową tradycyjną produkcją włókienniczą, z intensywną produkcją drukarską i działalnością wydawniczą rodziny Stiepel. Charakterystyczne dla tego okresu znaczenie i sława drukarni przekraczały zarówno szeroko granicę regionu libereckiego. Finałowy charakter tekstu zależy od syntezy badań terenowych dochowanych budowli i poszukiwań archiwalnych planowej historycznie dokumentacji. Badanie archiwalne funduszy zakładowych umożliwiło w ogóle pierwsze szczegółowe przedstawienie genealogi rodzinnej Stiepelów i uściśliło role poszczególnych członków rodziny w ramach funkcjonowania zakładu w latach 1866 i 1945.

Burzenie pamięci. Informacja o kontynuowanym uszczuplaniu industrialnej warstwy kulturowej w Kraju Libereckim, lata 2010–2015 Petr Freiwillig | Celem przedłożonych artykułów jest notowanie, analizowanie i informowanie o procesie zaniku budowli przemysłowych na terenie Kraju Libereckiego, gdzie w ostatnich pięciu latach doszło do gwałtownej dynamiczności. Dziedzictwo przemysłowe jest obciążone różnego rodzaju znaczeniem symbolicznym; z jednej strony fabryki zanieczyszczające środowisko, z drugiej zaś strony symbol pracy, zatrudnienia i wcześniejszej prosperity. Co jest przyczyną widocznej akceleracji działalności asenizacyjnej w regionie? Wspólnym mianownikiem jest długookresowe niewykorzystywanie dotkniętego areału. Należy przypomnieć, że stan po przewrocie 1989 w znacznym stopniu napiętnowało dziesięciolecie życia „z sedna” kiedy to co prawda funkcjonowała w nich produkcja, ale z minimalnymi inwestycjami do napraw i konserwacji, co było ogólnym problemem czechosłowackiego przemysłu lekkiego w okresie gospodarki centralnie planowanej. Bezpośrednich przyczyn asenizacyjnych jest więc kilka rodzajów, czasem wzajemnie przenikających się. Jest to jednak faktor czasowy: stopniowe rozpadanie długookresowo opuszczonych obiektów osiąga krytycznej granicy – dochodzi do więcej lub mniej wspieranej samodestrukcji. Może chodzić o obiekty statystycznie naruszone lub uszkodzone przez powódź z roku 2010. Może też chodzić o wyburzanie obiektów odpowiadających budowlano w obawie, aby nie stały się one miejscem zakwaterowania tzw. „niezdolnych do adoptowania” obywatel. Częstym motywem właściciela jest nielegalny handel z żelazem i materiałem budowlanym. Czasem przy likwidacji może pomóc pożar. Dalszym przykładem jest likwidacja obiektów – przede wszystkim mostów – w ramach masywnie dotowanych postępowań popowodziowych i kredytów mostowych. Niekiedy chodzi o „wyczyszczenie” krainy w połączeniu z dekontaminacją lub planowaną budową centrum handlowych lub centrów zabawy, ewentualnie stref przemysłowych. Artykuł podkreśla, że głównym celem archeologii przemysłowej jest studium, lecz nie fizyczne utrzymanie badanych budowli, i to przede wszystkim w formie dokumentacji zanikających i zagrożonych budowli w terenie.

Badania archeologiczne ogrodu barokowego Lemberka. Strategia, przebieg badań i wyniki dotychczasowe

Resume

Renata Tišerová | Badaniem archeologicznym w ogrodzie barokowym belwederu Bredovskiego w areale NKP Lemberk osiągnięto dużo informacji, które są wstępnie publikowane w niniejszej formie. Na podstawie dokumentacji reliefu terenowego i szczegółowego geofizycznego mierzenia w formie badania magnetometrycznego, elektrycznej metody odpadowej i radaru ziemnego doszło w lokalicie do identyfikacji kluczowych miejsc w dalszym studium. Był on poddany badaniu archeologicznemu odkryciem w formie mikrosondażu. Badania archeologiczne udowodniły umieszczenie technologii wody ciśnieniowej w areale ogrodu, którą były zasycane tutejsze fontanny. Odkryto mury fundamentowe niedochowanego obiektu owczarni i tym samym jest potwierdzone jej istnienie, dotąd wspominane tylko w materiałach archiwalnych. Została przebadana i zadokumentowana technologia murowania tzw. szybów rewizyjnych jako obsługowych i konserwatorskich przestrzeni koszar miejscowych. Nie udało się udowodnić umieszczenia i konstrukcji obiektu byłej strzelnicy, co musi być przedmiotem innego studium.

136

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 136

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:20

RESUME

Zusammenfassung Die Geschichte einer Emigrantin nach der Schlacht am Weißen Berge nach Sachsen. Anna Maria Treitlar aus Krošovice Barbora Jiřincová | Die Autorin befasst sich mit dem Schicksal einer Prager Bürgerin Anna Maria Treitlar aus Krošvic deshalb, weil es passend die Situation illustriert, welche ein großer Teil der tschechischen Frauen an der Wende des 16. und 17. Jahrhunderts erleben konnte. Anna Maria nutzte die Möglichkeit der Ausbildung, die die Brüdergemeinde angeboten hat, musste ihres nichtkatholischen Glaubens wegen emigrieren, und ihr Vermögen wurde konfisziert. Sie bewanderte viele Orte in Sachsen, wo sich üblich die Nachkriegsemigranten aufhielten. Ihre Tochter versuchte vergebens das konfiszierte Familienvermögen zurückzubekommen. Dieses angedeutete Szenarium kann auch als Ausgangspunkt zur Untersuchung von Schicksalen von Frauen dienen, die in derselben Zeit wie Anna Marie lebten. Von Frauen und ihrer Situation in der Zeit der Rekatholisierung der böhmischen Länder, wissen wir nämlich sehr wenig. Wir sind nicht im Stande ganz verantwortlich zu beantworten, was für Besonderheiten dieser Prozess für die Frauen hat. Ähnliche Erlebnisse können wenigstens den Grundblick in das Problem bieten, dessen folgende Forschung viel tiefere Schlussfolgerungen bringen könnte.

Denkmäler der Liebe und des Todes. Zur Firmenproduktion von Begräbniswerken im Gebiet von Jablonec/Gablonz und Liberec/Reichenberg im 19. und der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts Zuzana Jakubcová | Jana Šubrtová | Der Beitrag hat zum Ziel die Schicksale und das Wirken ausgewählter Steinmetzfamilien und Einzelner vorzustellen, die in der Gegend von Jablonec und Liberec von der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts bis zum Zweiten Weltkrieg auf dem Gebiet der Produktion von Grabsteinen und Grüften tätig waren. Ein unteilbarer Bestandteil der Arbeit ist die Bewertung der Arbeit der Steinmetzen, die Vergleichung ihrer Werke oder Komplexe auf den ausgewählten Friedhöfen des behandelten Gebiets. Die Ergebnisse zeigen, dass hinter vielen Steinmetzen nicht nur Jahre langer Praxis stehen, sondern auch die Familientradition, als sich diesem Gewerbe einige Generationen widmeten. Charakteristisch ist weiter die Umsiedlung der Steinmetzen in die Orte, wo kommunale Grabstätte entstanden, weil hier die Zusage eines größeren Absatzes ihrer Erzeugnisse existierte, und das trotz der wachsenden Konkurrenz. Die Produktion von Grabsteinen konnte freilich auf die Erzeugnisse weiterer Gewerbezweige nicht verzichten. An der Arbeit hatten ihren Anteil Metallgießer, Kunstschmiede oder Glasarbeiter, und ihr Beitrag ist in den tausenden Grabstellen mit gläsernen Grabinschriften, die meist die mittleren Felder der Grabstellen ausfüllen. Die regionalen Produzenten haben nur selten die Grenzen ihres Wirkungskreises überschritten. Steinmetzen gab es genug und deshalb waren die Nachfrage und das Angebot in jedem Bereich genügend gedeckt.

Die Gärten der Familie Kounic in den Briefen des Malers Antonín Pucherna Věra Vávrová | Die Korrespondenz bedeutender Persönlichkeiten ist eine interessante Quelle von Informationen nicht nur von ihnen selbst, aber gewöhnlich erfahren wir auch Fakten und Zusammenhänge, die sonst schwer feststellbar sind. Beim Studium des Familienarchivs der Familie Kounic – ihres böhmischen Zweiges – wurde die Korrespondenz des Malers Antonín Pucherna mit dem Grafen Winzenz Karl Kounic aus den Jahren 1817–1826 gefunden. Sie enthält eine Reihe von Nachrichten über die Immobilien und die Tätigkeit des Grafen Kounic in Prag und auf dem Lande. Der akademische Maler Pucherna, wie es aus der Korrespondenz hervorgeht, wirkte nicht nur als Erzieher der adeligen Kinder, aber beteiligte sich selbst vor allem an verschiedenen Bauaktivitäten, einschließlich der Gärten der Herrschaft Neuschloss, unweit von Böhmisch Leipa (Česká Lípa), die im Besitz der Familie Kounic waren, und an deren weiteren Immobilien. Die vorgefundene Korrespondenz kann teilweise die Lücke in der Biographie A. Puchernas aus den Jahren 1817–1826 ausfüllen. Die Schriftstücke bieten Informationen über die Anschaffung von Pflanzen in den zwanziger Jahren des 19. Jahrhunderts aus der Übersee in die Gärten der Familie Kounic, weiter über die Bildergalerie der Familie Kounic oder die Astronomie, deren Beobachtungen in Anwesenheit und mit Unterstützung des Grafen Winzenz durchgeführt wurden.

Kleine sakrale Denkmäler im regionalen Denkmalschutzgebiet Lemberk/Lämberg Jana Šubrtová | Der Beitrag befasst sich mit kleinen sakralen Denkmälern im Gebiet des regionalen Denkmalschutzgebietes Lembersko (Lämberg). Kleine sakrale Denkmäler – Kreuze, Nischenkapellen, Martersäulen, freie Statuen – wurden allgemein auf bedeutenden Orten, bei früheren historischen Wegen, bzw. Scheidewegen errichtet. Heute sind diese kleinen Denkmäler ein bedeutender Beweis der menschlichen Frömmigkeit, und obzwar sie ihre ursprüngliche Funktion verloren haben, bleiben sie ein ausdrucksvolles Element, das den kulturellen Charakter der Landschaft prägt.

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 137

137

4.1.2016 18:18:21

RESUME

Eine berühmte Vergangenheit, eine problematische Gegenwart und eine unsichere Zukunft der Buchdruckerei in Reichenberg/Liberec Alena Řičánková | Trotz seinem bestehenden unerfreulichen Zustand gehört das Areal der Reichenberger Buchdruckerei zu den Hauptbeispielen eines architektonischen Typs, an dem man die Verwandlung einer industriellen Architektur von den traditionellen Mauerkonstruktionen zur Ausnutzung von Gußeisenelementen bis zur Eisenbetonskeletten verfolgen kann. Die Geschichte des Betriebes ist eng verbunden wie mit der örtlichen Textiltradition, so auch mit der intensiven Druckerproduktion und Verlagstätigkeit der Familie Stiepel. Die zeitgemäße Bedeutung und Ruhm der Druckerei überschritten zugleich weit die Grenzen der Reichenberger Region. Die Endgestalt des Textes beruht auf der Synthese der Forschung im Terrain der existierenden Bauten, und der Archivrecherche der historischen Plandokumentation. Die Archivforschung der Betriebsfonds hat ferner die überhaupt erste ausführlichere Darbietung der Genealogie der Familie Stiepel ermöglicht, und präzisierte die Rolle der einzelnen Familienmitglieder im Laufe des Betriebes in den Jahren 1866 bis 1945.

Das Einreißen des Gedächtnisses. Ein Beitrag über die fortschreitende Schmälerung der industriellen Kulturschicht im Kreise Liberec, in den Jahren 2010–2015 Petr Freiwillig | Die vorliegenden Beiträge setzen sich zum Ziel aufzeichnen, analysieren, und auf den Prozess des Untergangs von Industriebauten auf dem Gebiet des Kreises Liberec/Reichenberg, wo er in den letzten Jahren eine rasante Dynamik erreichte aufmerksam zu machen. Das industrielle Erbe ist mit vielen symbolischen Bedeutungen belastet: auf der einen Seite die Fabriken als Verunreiniger der Umwelt, auf der anderen Seite als Symbol der Arbeit, der Beschäftigung und der ehemaligen Prosperität. Was ist die Ursache der sichtbaren Akzeleration der Assanierungsaktivität in der Region? Der Hauptnenner ist die langjährige Unausnützung der behandelten Areale. Es ist zu bemerken, dass an deren Zustand nach dem Umsturz im Jahre 1989 sich das Jahrzehnt des Lebens „vom Bestand“ merkbar machte. Die Produktion fungierte zwar, aber mit minimalen Investitionen in die Instandhaltung und Reparaturen, was allerdings allgemein das Problem der tschechoslowakischen leichten Industrie in Jahren der zentralgeplanten Wirtschaft war. Direkte Gründe für die Assanation sind vielerlei Art, manchmal durchdringen sie sich gegenseitig. Einerseits ist hier der Zeitfaktor: das fortschreitende Verfallen der längst schon verlassenen Objekte erreichte kritische Grenzen – es kommt zur mehr oder weniger unterstützten Selbstdestruktion. Es kann sich um Objekte handeln, die vom Hochwasser im Jahre 2010 angegriffen oder beschädigt sind. Weiter kann es sich um Demolitionen von baulich noch entsprechenden Objekten, aus Furcht, dass sie zu Quartieren für die sog. „nicht anpassungsfähigen“ Bürger werden. Oft ist das Motiv des Inhabers ein illegales Geschäft mit Gußeisen und Baumaterial. Zur Liquidation kann manchmal auch Feuer beitragen. Ein weiteres Beispiel der Liquidation von Objekten – besonders von Brücken: im Rahmen der massiv dotierten Maßnahmen nach den Überschwemmungen und Brückenkrediten. Manchmal handelt es sich um eine „Reinigung“ der Landschaft, die mit der Dekontamination oder den beabsichtigten Bau von Einkaufs-, Unterhaltungs- eventuell Industriezonen verbunden sind. Der Beitrag betont, dass das Hauptziel der Industriearchäologie das Studium, und nicht die physische Erhaltung der untersuchten Objekte ist, und zwar vor allem mittels Dokumentation der eingehenden und bedrohten Bauten im Terrain.

Resume

Archäologische Erforschung des Barockgartens des Schlosses Lemberk (Lämberg) Die Strategie, der Verlauf und bisherige Erkenntnisse Renata Tišerová | Durch die archäologische Erforschung des Breda-Lustschlosses im Areal des Nationalen Kulturparks Lemberk, wurden viele Erkenntnisse erreicht, die vorläufig in dieser Form publiziert wurden. Auf Grund der Dokumentation des erhalten gebliebenen Terrainreliefs und der ausführlichen geophysikalischen Messungen mittels magnetometrischer Forschung, elektrischer Widerstandsmethode und des Erdradars, kam es in dieser Lokalität zur Identifikation von Orten, die eine Schlüsselstellung für das weitere Studium haben. Diese wurden der archäologischen Erforschung durch Abdeckung in Form von Mikrosondierung zur Verfügung gestellt. Die archäologische Untersuchung bewies die Technologie des Druckwassers im Areal des Gartens zur Versorgung der hiesigen Brunnen mit Wasser. Es wurde auch das Grundmauerwerk des nicht mehr existierenden Schafstalles entdeckt und dadurch seine Existenz bestätigt, die bisher nur auf Archivhinweisen beruhte. Untersucht und dokumentiert wurde die Mauerungtechnologie der sog. Revisionsschächte als Bedienungs- und Instandhaltungsschächte für die hiesigen Brunnen. Es ist nicht gelungen die Plazierung und Konstruktion des Objekts der ehemaligen Schießstätte zu bestätigen. Das sollte Gegenstand des weiteren Studiums sein.

138

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 138

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:21

XVI 2015 2

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 139

139

4.1.2016 18:18:22

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

Liberec, prosinec 2015 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Univerzitní náměstí 1410/1, Liberec 1 Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 28.12. 2015 , čj. RE 91/15 Číslo publikace: 55-091-15 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy, 2015, roč. 16, č. 2 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. XVI. ročník periodika Fontes Nissae – Prameny Nisy byl realizován s podporou Nadace Český literární fond. Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Fontes Nissae, Voroněžská 13, 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2015/2 byla ke dni 30. 6. 2015, FN 2016/1 ke dni 31. 1. 2016. Titulní strana: Část plánu stavby tkalcovny v Novém Městě pod Smrkem od Antona Modela, 1893. SOkA Liberec, OÚ Frýdlant, kart. 28, inv. č. 153. Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy 2015, roč. 16, č. 2 přispěli Mgr. Petr Freiwillig, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, freiwillig.petr@npu.cz_Anna Habánová, M.A., Ph.D., Oblastní galerie Liberec, habanova.anna@ogl.cz_Mgr. Barbora Jiřincová, Katedra dějin didaktiky a dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, barbora.jirincova@gmail.com_ Mgr. Miroslav Kolka, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, kolka.miroslav@npu.cz_Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci, kricek@ kvkli.cz_Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D., Katedra historie FP TU v Liberci, katerina.lozoviukova@centrum.cz_PhDr. Miloslava Melanová, Katedra historie FP TU v Liberci, miloslava.melanova@tul.cz_Mgr. Alena Řičánková, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, ricankova.alena@npu.cz_ PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TU v Liberci, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. Markéta Těthalová, Katedra historie FP TU v Liberci, m.tethalova@gmail.com_ Mgr. Renata Tišerová, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, tiserova.renata@npu.cz_PhDr. Věra Vávrová, wawrowa@seznam.cz Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Mgr. Lukáš Beran, Ph.D._Mgr. Renata Černá_Mgr. Sylva Dobalová, Ph.D._Mgr. Pavel Jakubec_Roman Karpaš_Prof. PhDr. Bohumil Nuska, CSc._Ing. Jaroslav Panáček_ PhDr. Vladimír Peša, Ph.D._PhDr. Jan Prostředník, Ph.D._Mgr. Jana Ratajová, Ph.D._PhDr. Jiří Roháček, CSc._doc. PhDr. Marie Ryantová, CSc._Mgr. Lukáš Smola_ Prof. ing. arch. Tomáš Šenberger_Ing. Roman Zámečník Doporučená cena: 100,- Kč

140 http://fontesnissae.cz

FONTES_NISAAE_02_2015.indd 140

FONTES NISSAE | PRAMENY NISY

4.1.2016 18:18:25

Obsah

XVI 2015 2

historie | památky | umění

Studie a Materiálie

Obalka_02_2015.indd 2

12 36 44 52

4.1.2016 18:26:04