Fontes Nissae XVIII 2017 2 by NPÚ, ÚOP v Liberci

Prameny Nisy historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

XVIII 2017 2

Fontes Nissae prameny nisy

XVIII 2017 2 Prameny Nisy Fontes Nissae

fontes Nissae

Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně str. 24 Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 str. 50 Cestou k zapomenutí str. 70 Starokatolická církev a její kostely na severu Čech str. 2

historie | památky | umění

Obsah

XVIII 2017 2

historie | památky | umění

Studie a materiálie Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách | Studie Jana Kurešová | Marius Winzeler .................................................................................................................... Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii| Studie Jiří Bock .......................................................................................................................................................... Cestou k zapomenutí Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1. část | Studie Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová.................................................................................................................. „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech | Studie Alena Řičánková.............................................................................................................................................. Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha | Materiálie Lucie Večerníková............................................................................................................................................

70 90

Zprávy..................................................................................................................................................... 100 Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 sestavil Václav Kříček ...................................................................................................................................... 101 Zpráva o archivní konferenci v Liberci Jan Kašpar....................................................................................................................................................... 109 Liberecký seminář o česko-slovenských vztazích v letech 2017 a 2018 Jaroslav Pažout................................................................................................................................................ 111

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 114 Resume.................................................................................................................................................. 122

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy XVIII, 2017, č. 2 přispěli Jiří Bock, Státní okresní archiv Liberec, bock@soalitomerice.cz_doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., Ústav dějin UK a Archiv UK, ivana.cornejova@ruk.cuni.cz_ Mgr. Zuzana Jakubcová, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, jakubcova.zuzana@npu.cz_Mgr. Jan Kašpar, Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou, kaspar@soalitomerice.cz_PhDr. Alžběta Kratinová, cornejova.alzbeta@seznam.cz_Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci, kricek@kvkli.cz_Mgr. Jana Kurešová, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, kuresova.jana@npu.cz_PhDr. Miloslava Melanová, Katedra historie FP TUL, miloslava.melanova@tul.cz_doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Katedra historie FP TUL, jaroslav.pazout@tul.cz_ Mgr. Alena Řičánková, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, ricankova.alena@npu.cz_Mgr. Lucie Večerníková, Národní galerie v Praze, lucie.vecernikova@ngprague.cz_Dr. phil. Marius Winzeler, Národní galerie v Praze, marius.winzeler@ngprague.cz Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům PhDr. Aleš Filip, Ph.D._PhDr. Jaroslava Hausenblasová, Ph.D._Mgr. Hana Chocholoušková_Mgr. Pavla Machalíková, Ph.D_ PhDr. Miloslava Melanová_PhDr. Ivan Muchka_doc. Mgr. Pavel Panoch, Ph.D._Otokar Simm_Mgr. David Valůšek_ThDr. Petr Jan Vinš Doporučená cena: 100,- Kč

Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová (výkonná redakce) Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady Mgr. Martina Olekšáková (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Uzávěrka FN 2017/2 byla ke dni 31. 8. 2017. Titulní strana: August Jonas, Jižní strana dnešního náměstí Dr. E. Beneše s průhledem do Moskevské ulice, detail. Obraz zachycuje scénu, která se stala podnětem k založení veteránského spolku, 1820, olej, plátno 54 × 57 cm. Severočeské muzeum Liberec, inv. č. obr. 32

XVIII 2017 2

Editorial

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, únor 2018 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 27. 2. 2018, čj. RE 13/18 Číslo publikace: 55-013-18 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy XVIII, 2017, č. 2 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. 18. ročník periodika Fontes Nissae | Prameny Nisy je realizován s podporou Nadace Český literární fond.

Současnosti již zdánlivě vzdálené události temného období let 1938–1945 se nadále promítají až do dnešních dnů, nejen v rámci nastupujících osmičkových výročí. Ani region na obou březích Nisy ve své každodenní realitě se od nich přirozeně nemůže zcela odpoutat, ať je mu to příjemné, či není. Také na poli seriózního výzkumu narůstá počet prací, věnujících se studiu zasunutých bolavých kapitol válečných let. Fontes Nissae reflektovaly období okupace v nedávných číslech několika tematickými texty z dějin správy či osudů kulturních statků a další se připravují. Problematice okupační správy byla věnována čtyřdenní celostátní archivní konference uskutečněná v létě tohoto roku v Liberci. Toto téma bylo taktéž náplní minulého, ale i připravovaného semináře česko-slovenské vztahy, organizovaného Katedrou historie FP TUL. K oběma akcím se vracíme v rubrice zprávy. Rozluštit a objektivně nahlédnout některá přetrvávající tabu, společensky výbušné zkratky či tradovaná klišé není přitom vůbec snadné. Přiléhavě si v této souvislosti nedávno posteskla v komentáři směrem k redakci mladá historička kultury: „...prameny si v mnohém protiřečí a rozhodně se nedoplňují, navíc každý odborník či jinak zainteresovaný člověk o tom ví něco, co se ale nikde nedočtete.“ Na mnoha místech se dočtete, že tzv. Sudety byly považovány za periférii. Ve schématu centrum–provincie–periferie nese poslední z termínů i přes pocitově negativní konotace také pozitivní momenty. Vzdálenost od centra otevírá prostor pro specifické adaptace podnětů. Přijmeme-li model šíření vývoje umění prostřednictvím center, představuje periferie tvůrčí zónu, kde se současně otevírá možnost recepce impulsů z více center najednou. Faktem nicméně zůstává, že geografická vzdálenost oblastí Sudet od pomyslných center se na postupu výzkumu v oblasti dějin umění v těchto končinách nepochybně odrazila. „Český dějepis umění zajímal region jen z pohledu státních zájmů: upevnění pozice státu na získaných územích, konfiskace majetku panovnického rodu anebo z hlediska rizika vyvezení památek ze země”, napsal Pavel Šopák v souvislosti s uměleckohistorickým výzkumem v českém Slezsku v průběhu meziválečného období. Deficit standardního vědeckého výzkumu přispěl též k usnadnění vzniku nacionálně tendenčních výkladů regionální historie, s jejichž důsledky se regiony vyrovnávají dodnes. Dobrou zprávou v závěru druhé dekády 21. století je, že postupně také regionální umění (zde ve smyslu teritoriální příslušnosti k regionu) prochází procesem demytizace, objektivního poznání a zařazení do širšího kontextu. Aktuální číslo přináší v tomto smyslu přinejmenším dva významné uměleckohistorické texty, jež považuji za zásadní příspěvky k dějinám regionu. V Čechách již dokonale etablovaný švýcarský historik umění Marius Winzeler se společně s historičkou umění Janou Kurešovou zamýšlí nad ikonografickým programem a celkovým pozadím vzniku výzdoby kaple sv. Barbory na Grabštejně. Jednomu z vrcholných renesančních děl na území Libereckého kraje, významně přesahujícího regionální charakter, se tak dostává klíčové základní studie, již dosud postrádalo. Pozoruhodné výsledky základního výzkumu však přinášejí také další recenzované příspěvky. Průlomový výzkum v oblasti produkce a typologie sepulkrálních památek v německy hovořících oblastech na Českolipsku podstoupily Jana Kurešová a Zuzana Jakubcová. Druhou část jejich materiálu připravujeme na rok 2019. V návaznosti na své výzkumy ke starším dějinám Liberce připravil Jiří Bock sondu do oblasti každodenního života v Liberci ve čtvrti Jeřáb v první čtvrtině 19. století. Fenomén starokatolické

XVIII 2017 2

církve na severu Čech přibližuje v souvislosti s výzkumy k disertační práci Alena Řičánková. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přejeme vám inspirativní čtení. Ivo Habán, prosinec 2017

Studie

F rescoes of the St. Barbara castle chapel in Grabštejn and their restoration – masterpiece of late renaissance in Northern Bohemia

A bstra c t

Jana Kurešová | Marius Winzeler | New findings about

St. Barbara chapel in Grabštejn castle are summarized in this text, which also analyzes the subject from the point of view of restoration and preservation as well as from the history of art point of view. The study draws up the course of the restoration of the frescoes and fittings of the castle chapel during 17th and 18th century and years 1818−1819, 1907−1910, 1990s and first ten years of the 21st century. It analyzes rich frescoes from the formal, iconographic and art-historical standpoint and finally also contemplates possibilities of the authorship.

k e y w o rds

K l í č o vá sl o va

State castle Grabštejn

Státní hrad Grabštejn

Chapel of St. Barbara

Kaple sv. Barbory

Restoration

Restaurování

Frescoes

Nástěnné malby

Iconography

Ikonografie

Jiří Mehl ze Střelic

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách Jana Kurešová | Marius Winzeler

Celkový pohled do kaple sv. Barbory směrem k východu. Foto M. Čtveráček, 2015

radní kaple sv. Barbory na Grabštejně patří svou bohatou malířskou výzdobou k nejcennějším sakrálním prostorům pozdní renesance v severních Čechách i ve střední Evropě. Její architektonické ztvárnění souvisí s náročnou přestavbou středověkého hradu na reprezentativní zámecký komplex ve druhé třetině 16. století, k níž došlo na popud tehdejšího majitele, císařského rady a německého místokancléře České koruny Jiřího Mehla ze Střelic (1514–1589).1 Kupodivu tato výmalba kaple relativně hladce přežila jak požár hradu v roce 1843, tak i stav zanedbání po roce 1945, kdy byl XVIII 2017 2

1_Nejnovější literatura ke Grabštejnu, jeho dějinám a významu: OETTEL G., J. MATOUŠEK, J. SEDLÁK, M. WINZELER, R. VÁCHA a K. KŘÍŽOVÁ. Grabštejn zapomenutý a objevený. Grabštejn/ Grafenstein – vergessen und wiederentdeckt. Grabštejn zapomniany i odkryty. Hrádek nad Nisou: Sdružení pro obnovu a oživení státního hradu Grabštejn a jeho okolí, 2013. ISBN 97880-260-4698-1; o kapli: WINZELER, Marius. Kaple sv. Barbory na hradě a zámku Grabštejn. In: Tamtéž, s. 27–34; VÁCHA, Radim. Příběh záchrany kaple sv. Barbory. In: Tamtéž, s. 34–36; BÁRTOVÁ I., J. ŠUBRTOVÁ, V. TREGL a P. WEISS. Hrad Grabštejn v proměnách času. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2015, s. 56–69. ISBN 978-80-905871-5-1; Winzeler, Marius. Georg Mehl von Strehlitz und seine Schlosskapelle auf Grafenstein (Grabštejn). Ein fürstliches Meisterwerk der Renaissance vor den Toren der Oberlausitz. In: Dannenberg, Lars-Arne a Kai Wenzel (ed.). Zwischen mächtigen Fürsten. Der Adel der Oberlausitz in vergleichender Perspektive (16. bis 19. Jahrhundert), Beiheft zum Neuen Lausitzischen Magazin. Görlitz/Zittau: Verlag Gunter Oettel, 2016, s. 286–306. ISBN 978-3-944560-22-9.

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

Grabštejn využíván k vojenským účelům. Kaple se však nestala předmětem zájmu uměleckohistorického zkoumání mimo rámec regionu, i když vycházely publikace v souvislosti s restaurátorskými pracemi,2 obrazovou dokumentací3 a jako součást topografie uměleckých památek4 i průvodci.5 V kontextu sanace a konzervování kaple jsou nyní k dispozici významné nové poznatky, které následující text shrne jak z restaurátorsko-památkářského, tak i z uměleckohistorického hlediska.

O historii restaurování grabštejnské kaple, substanci a dnešní podobě jejích nástěnných maleb Malířská výzdoba kaple sv. Barbory byla v minulosti opakovaně restaurována a obnovována. Restaurátorské práce probíhaly v průběhu 17. a 18. století,6 následně pak v letech 1818−1819,7 1907−1019,8 v 90. letech 20. století a prvním desetiletí 21. století. V roce 1906 se rozhodl předposlední majitel hradu Grabštejna − Franz Clam-Gallas – přikročit k restaurování hradní kaple.9 Restaurovány byly jak nástěnné malby, tak také mobiliář kaple. Vlastním restaurátorským pracem předcházely zkoušky uskutečněné v roce 1907, po nichž bylo v letech 1909–1910 přikročeno k samotnému restaurování nástěnných maleb. Práce prováděl restaurátor a inspektor Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze Paul Bergner (1869−1919),10 který si již v roce 1907 účtoval 400 korun za vyčištění maleb a renovaci kazatelny.11 Restaurátorské práce sledoval tehdejší konzervátor Wilhelm Augst, jenž v roce 1909 s podporou akademického malíře Hanse Viertelbergera upozorňoval na nevhodně vykonané práce. Odborně je posuzoval akademický malíř Hans Lukesch, který uvedl, že olověná běloba v malbách z důvodu nepříznivých chemických podmínek (zřejmě kvůli požáru hradu) značně ztmavla, a proto je nutné retušovat ve větší míře, než stanovují normy centrální komise. V roce 1909 obdržel Paul Bergner za restaurování 32 polí na empoře 2 500 korun12 a v roce 1910 pak za 9 stropních maleb a 12 ornamentálních ploch rovněž 2 500 korun.13 4

Studie

Spolu s Paulem Bergnerem se v letech 1908–1909 Na protější straně: podílel na restaurování nástěnných maleb regionální Stav kaple sv. Barbory v roce 1990. Foto archiv NPÚ, ÚOP v Liberci umělec – štukatér, pozlacovač a řezbář Jan Dukát z Jablonného v Podještědí (1849−1926),14 který současně pro kapli obnovil mobiliář – lavice, kazatelnu a zpovědnice. V roce 1908 bylo Janu Dukátovi proplaceno 192 korun za štafírské práce na lavicích.15 Lavice byly z velké části přemalovány a poškozené partie byly vyměněny. 12. června 1909 odevzdal účet za restaurátorské práce ve výši 761 korun 1 haléř.16 V dodatku k účtu z 13. června 1909 ještě požadoval 43 korun 60 haléřů za práci na dvou dveřích a klenbě.17 Následně v říjnu 1909 obdržel za restaurátorské práce 843 korun 61 haléřů.18 Celkově tedy restaurování hradní kaple v letech 1907−1910 přišlo na 7 240 korun a 22 haléřů. Restaurátorský zásah byl však poměrně razantní. Nástěnné malby byly ve velké míře přemalovány, mobiliář prošel rozsáhlými výměnami poškozených partií a současně se také u něj uplatnily přemalby. 2_Müller, Rudolf. Die Schloß-Capelle zu Grafenstein, Mittheilungen der K. K. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und Historischen Denkmale, Neue Folge XIV, 1888, s. 217–219. 3_148 barevných diapositivů („Führerauftrag“) od Ralpha Weingartnera, 1943/45; originály jsou uložené v Zentralinstitut für Kunstgeschichte München [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http:// www.zi.fotothek.org/VZ/ort_index/Grab%C5%A1tejn; http://www.zi.fotothek.org/VZ/ort_index/ Grafenstein%20(Bezirk%20Reichenberg). 4_Kühn, Karl Friedrich. Topographie der historischen und Kunstgeschichtlichen Denkmale im Bezirke Reichenberg. Brünn 1934, s. 57–73; Poche, Emanuel a kol. (ed.). Umělecké památky Čech 1, A–J. Praha: Academia, 1977, s. 357. 5_Fučíková, Eliška. Nástěnné malby v zámecké kapli. In: Fučíková, Eliška et al.: Státní hrad Grabštejn. Ústí nad Labem: Státní památkový ústav v Ústí nad Labem, 2002, s. 9–10. ISBN 80-85036-21-5. 6_NA, ZPÚ, kart. 4. 7_Kühn, Karl Friedrich, cit. v pozn. 4, s. 57. 8_NA, ZPÚ, kart. 4. 9_NA, ZPÚ, kart. 4; NOVÁ, Eliška. Grabštejn (okr. Liberec). Zámek (tzv. starý) č.p. 21. Archivní rešerše, 2009, s. 23–24. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, SHP 221. 10_Vlnas, Vít. Obrazárna v Čechách 1796–1918, katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Praha: Gallery, 1996, s. 98, 110. ISBN 80-7035-106-3. 11_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs Lemberk, kt. 490, inv. č. 658. 12_V honoráři zahrnuto bylo i restaurování blíže neurčených obrazů v kapli na Lemberku. 13_Restaurátorské práce trvaly 10 týdnů. Viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs Lemberk, kt. 490, inv. č. 658. 14_NOVÁ, Eliška, cit. v pozn. 9, s. 23–24. K Janu Dukátovi viz ČERNÁ, Renata. 90 let od úmrtí Jana Dukáta In: Fontes Nissae – Prameny Nisy XVII, 2016, 2, s. 59–67. ISSN 1213-5097. 15_SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs Lemberk, kt. 490, inv. č. 658. 16_Tamtéž. 17_Práce trvaly 5 dnů a bylo spotřebováno 1 kg voskového mořidla. Viz SOA Litoměřice – pobočka Děčín, Vs Lemberk, kt. 490, inv. č. 658.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Studie

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

Výmalba kaple sv. Barbory v průběhu snímání přemaleb. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Část 1. Restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Barbory Státní hrad Grabštejn. 2007–2008. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 858b.

Detail zachycující celoplošné přemalby a statické trhliny. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Část 1. Restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Barbory Státní hrad Grabštejn. 2007–2008. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 858a.

Po druhé světové válce se kaple vlivem dlouhodobé neúdržby dostala do velmi špatného stavu. Jelikož do ní zatékalo, začaly se vyplavovat nečistoty ze zásypu klenby do malby a tím došlo k částečné ztrátě originální barevné vrstvy a také ke změně koloritu, a to zejména v trojúhelníkových výsečích klenby a v okolí oken. Na mnoha místech byla barevná vrstva uvolněná a zpuchýřovatělá. Stěny a klenba kaple nesly četné trhliny, z nichž nejvýraznější procházela klenbou ve východozápadním směru a na západě pokračovala stěnou až k podlaze. Další byla viditelná na téže stěně v levé části. Jiná se znatelně projevovala mezi východní a severní stěnou. V 90. letech 20. století proběhl první pokus o záchranu grabštejnské kaple po jejím zanedbání,19 jehož cílem byla zvláště stabilizace kritického stavu nástěnných maleb a záchrana rozpadlého mobiliáře. Provedený zásah se však ve výsledku později projevil velmi negativně, především když se po fixaci barevné vrstvy roztokem Sokratu20 objevily jeho lesklé stopy na četných místech, kde nedošlo k odstranění přebytku fixační látky z povrchu barevné vrstvy.21 Vysoké povrchové pnutí již zaschlé fixáže způsobilo oddělování barevné vrstvy od podkladu. Tento

18_Tamtéž. 19_1994–1997. 20_Jde o roztok styrénakrylátového kopolymeru mísitelného s vodou, jejímž odpařením se vytvoří souvislý, hladký, slabě lepivý film nerozpustný ve vodě. 21_Dle Zprávy o fixaci nástěnných maleb v kapli sv. Barbory byl na počátku 90. let 20. století technický stav maleb značně kritický. Zpráškovatělé a uvolněné plochy výmalby byly zvlhčeny 10% lihovou vodou ke zlepšení penetračních schopností omítek. Posléze byla podle povahy poškození provedena fixáž 5% a 7% Sokratem 2804 s malou příměsí Lovosy. Viz Potůček, Václav. Fixace nástěnných maleb v kapli sv. Barbory a průzkum omítkových vrstev okenních špalet v prostoru před kaplí na st. hradě Grabštejn. Nedatováno. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, RV 81.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

22_Viz Potůček, Václav. Demontáž, fixáž a petrifikace polychromovaných dřevěných lavic z kaple sv. Barbory stát. hradu Grabštejn. 1997. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, RV 15. Kromě demontáže, petrifikace a odstranění nečistot proběhlo upevnění malby smáčením 10% lihovou vodou a fixací 5% Sokratem 2802. 23_Viz Balík, Michael. Řešení vhodného mikroklimatu. Sanace zdiva z hlediska vlhkosti. 1996. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, RV 42. 24_Tamtéž. 25_EBEL, D. a D. HALATA. Mobiliář z Kaple sv. Barbory st. hradu Grabštejn, průzkumová zpráva, datováno 1990. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 543. 26_KOUŠEK, Zdeněk. Restaurování torza oltáře zámecké kaple na SH Grabštejn. 2002, Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 700; KOUŠEK, Zdeněk. Restaurování čtyř stallů v zámecké kapli hradu Grabštejn. 2003, Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 728. 27_Viz výše.

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

nežádoucí jev byl pozorovatelný jak u nástěnných maleb, tak u mobiliáře – u lavic, silně napadených dřevokazným hmyzem, červotočem. Jejich některé prvky byly uhnilé a mechanicky poškozené, barevná povrchová úprava byla také silně znečištěná a na mnohých místech docházelo k jejímu uvolňování a opadávání včetně podkladové vrstvy. V roce 1990 byly lavice rozebrány, po částečném ošetření uloženy mimo kapli a následně v roce 1997 konzervovány.22 Jejich barevná vrstva byla podobně jako u nástěnných maleb fixována Sokratem, který na ní zanechal lesklý film. Navíc tento zásah neměl dlouhou životnost, jelikož se barevná vrstva začala v poměrně krátké době střechovitě zvedat a místy odpadávat. Velkým a dlouhodobě přetrvávajícím problémem grabštejnské kaple byla vysoká vlhkost. V roce 1996 bylo prováděno její měření, které ukázalo, že hlavní příčinou vlhkosti je voda vzlínající do zdiva z podzákladí. Současně vlhkost kondenzovala na povrchu zdiva.23 Ke snížení vlhkosti nakonec přispěla rekonstrukce podlahy, do níž byl zaveden systém odvětrávacích kanálků.24 Poslední restaurátorské práce začaly na konci 90. let 20. století, kdy byly provedeny četné průzkumy.25 Průběžně probíhala obnova mobiliáře (dochovaná část oltáře, kazatelna a lavice)26 a kamenných prvků (menza, balustráda a portály). Samotné restaurování nástěnných maleb bylo zahájeno v roce 2005 provedením zkušebních vzorků restaurátorských postupů – snímání či zeslabování přemaleb a varianty retuší. Rozsáhlé opravy a přemalby z minulých restaurátorských zásahů změnily celkový charakter maleb. Statické praskliny byly nevhodně vytmeleny tak, že při bočním osvětlení bylo možné pozorovat prostorovou diferenci jednotlivých okrajů trhliny v klenbě. V blízkosti tohoto rozsáhlého defektu se nacházely duté kaverny, v nichž došlo k oddělení jádrové omítky od podkladního zdiva. Na nově provedených tmelech v místě trhlin byla viditelná odlišná hrubozrnná zatáčená omítka. Povrch maleb velmi silně znečišťovaly prachové a mastné depozity a jejich výraz proměnily rozsáhlé přemalby, pocházející z počátku 20. století,27 kdy došlo k vykrytí pozadí okrovým tónem, který zapříčinil ztrátu lehkosti výjevu, s níž byla provedena výzdoba kaple. Tyto přemalby velmi tvrdě ohraničily jednotlivé figury i výjevy a částečně zakryly měkké stínování postav, do nichž byly poměrně hrubým

Detail výmalby kaple před restaurováním. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Kaple sv. Barbory na SH Grabštejn. 2009. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 974.

Výmalba kaple v průběhu snímání přemaleb a čištění. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Část 1. Restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Barbory Státní hrad Grabštejn. 2007–2008. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 858b.

Studie

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

způsobem naneseny akcenty světla, které časem zcela ztmavly a tím potlačily jemnou modelaci původní malby. Přemalba byla na barevnou vrstvu nanesena v silné pastě, jež vystupovala nad rovinu originální barevné vrstvy, a to zhruba na 42% plochy. V partiích, kam zatékala dešťová voda, přemalba ztmavla. Na některých špatně dochovaných výjevech byly obrysy obtaženy tužkou a následně vykryty barvou. V kletovaném povrchu podkladní omítkové vrstvy byla po celé ploše patrná drobná mechanická poškození. Ve velmi špatném stavu se nacházely malby i omítkové vrstvy ve spodních partiích stěn, jejichž podstatným korozním činitelem byla vysoká míra zasolení.28 V rámci přípravných prací pro následující restaurování nástěnných maleb byl proveden průzkum barevných vrstev,29 při němž bylo odebráno deset vzorků. Výsledky průzkumu ukázaly, že omítka má světle okrovou barvu, pojivem bylo zvoleno bílé vzdušné vápno a plnivem je písek, v němž je kromě silikátových a křemenných zrn obsažena i příměs rudných materiálů. Povrch omítky je v různé míře sulfatizován a na její celé ploše je nanesen světle béžový vápenný nátěr s příměsí okrů, lokálně nanesený pravděpodobně ještě do vlhké omítky, na jiných místech až na zatvrdlou nebo částečně zatvrdlou omítku. Na této vrstvě se nacházejí původní barevné vrstvy a v místech, kde zcela chybí, jsou vrstvy sekundárních úprav. Původní barevné vrstvy byly naneseny až po vytvrdnutí béžového podkladového nátěru. Nástěnná malba tak byla provedena technikou „al secco“.30

28_BAYEROVÁ, Tatjana a Karol BAYER. Nástěnné malby v interiéru kaple sv. Barbory na hradě Grabštejn. Stanovení obsahu vlhkosti a vodorozpustných solí. 2004. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 1254a. 29_BAYEROVÁ, Tatjana a Karol BAYER. Nástěnné malby v interiéru kaple sv. Barbory na hradě Grabštejn. Průzkum barevných vrstev. 2004. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 1254a. 30_Tamtéž.

Medailon se scénou Kristus před Kaifášem, stav před restaurováním, po sejmutí přemaleb, po restaurování. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Kaple sv. Barbory na SH Grabštejn. 2009. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 974, 975. Foto J. Kurešová, 2014

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

31_Tamtéž. 32_Viz Potůček, Václav, cit. v pozn. 21. 33_Hydroxypropylceluloza Klucel je beziontový éter celulózy s mnohostrannou kombinací vlastností. Je rozpustný ve vodě stejně jako v polárních rozpouštědlech, spojuje termoplasticitu s povrchovou aktivitou se zahušťovacími a stabilizačními vlastnostmi jiných, čistě vodou rozpustných derivátů celulózy. Hydroxypropylcelulozy řady Klucel jsou chemicky neutrální a reverzibilní. Velmi dobře odolávají biologickému a bakteriologickému rozkladu, jsou nejedovaté se stálou pH hodnotou, po vyschnutí zcela transparentní. [cit. 2017-08-15]. Dostupné z: http://art-protect.cz/ wp-content/uploads/2014/12/02KLUCEL.pdf

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Tenká lišta lemující pás vejcovce nesla stopy dvou vrstev zlacení. Původní zlacení se nacházelo na oranžovočervené semitransparentní vrstvě – dva podkladové „lepivé“ nátěry s olovnatým sikativem a s příměsí minia a okru. Podkladový béžový nátěr byl před nanesením lepivého nátěru izolován vrstvou obsahující proteiny. Zlacení nebylo při minulých opravách doplňováno, tudíž se zachovalo pouze ve fragmentech.31 Po dlouhých přípravách bylo restaurování zahájeno v roce 2007. Práce prováděli Martin Martan, Roman Ševčík a Pavel Kříž. Nejprve bylo nutné malby a nesoudržné omítkové vrstvy zafixovat. Ze statických trhlin byl vyjmut tmel, který postupně ztratil soudržnost s okolní omítkou. Dále byly odstraněny tmely, které nevyhovovaly strukturou a všechny nové tmely převyšující originální omítkovou vrstvu. Pod odlišnou hrubozrnnou omítkou byla odhalena původní barevná vrstva. Do hlubších míst defektů byla nejdříve nanesena hrubozrnná vápenná omítka a pak následovala jemná štuková malta s vyšším obsahem vápna, u níž bylo možné imitovat uzavřený povrch kletu. Otevřené praskliny a dutiny byly vytmeleny. Před dalšími pracemi bylo

nutné sejmout z malby zpevňující disperzi nanesenou na malbu v roce 1994.32 Její snímání probíhalo za pomoci směsi rozpouštědel aplikovaných do pasty připravené z Klucelu,33 která byla nanesena na povrch malby. Gelový nosič Klucel zabraňoval jak pronikání rozpouštědla do otevřené struktury omítky, tak i těkání rozpouštědla z povrchu fixáže. Pro lepší účinnost byla místa, kde byl gel s rozpouštědlem použit, překryta igelitovou fólií. Tentýž princip gelového nosiče z Klucelu byl využit i při snímání rozsáhlých druhotných přemaleb v pozadí malby. V místech, kde došlo v minulosti k dlouhodobému zatékání a tím i poničení barevné vrstvy, se staly přemalby neodstranitelnými. V těchto extrémně poničených partiích bylo nutné při snímání přemalby pouze ztenčit. Pak byl celý povrch malby přemyt destilovanou vodou a byla provedena fixáž roztokem Klucelu s 2% přídavkem Primalu. Stejné pojidlo bylo použito pro pojení přírodních pigmentů pro scelující retuše. Ty byly provedeny i v pozadí výjevů bez rekonstrukcí a v modelaci postav či zoomorfních motivů. V místech, kde se nepodařilo odstranit přemalby, byly tyto rušivé části potlačeny retuší.

Postava sv. Jana Evangelisty před restaurováním a po zásahu restaurátorů. Reprofoto z MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Kaple s. Barbory na SH Grabštejn. 2009. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 974. Foto M. Čtveráček, 2015

XVIII 2017 2

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

Poškozená malba lavic před zahájením restaurátorských prací. Reprofoto z Martan, Martin. Restaurátorská zpráva – rekonstrukce malířské výzdoby na nových dvířkách lavic ze sv. Barbory – Státní hrad a zámek Grabštejn. Praha 2004. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, RV 20.

V rámci restaurátorských prací proběhla také obnova mobiliáře (lavic, oltáře a kazatelny). Předcházel jí restaurátorský průzkum, k němuž byla použita například také IR kamera Hamamatsu s citlivostí do 18/00 mm. Její snímky ukázaly stupeň poškození originálu a také to, že přemalby vycházely z původního motivu a byly provedeny i přes odpadlé barevné vrstvy. Průzkum rovněž ukázal rozsah přemaleb i původní kolorit. Malba byla provedena temperovou technikou na bílém křídovém podkladu. Restaurátorské práce zahrnovaly zeslabování a snímání sokratového filmu, sejmutí nečistot a následnou fixaci barevné vrstvy. Petrifikace byla prováděna Paraloidem v lihu spolu s ochranou proti dřevokaznému hmyzu Lignofixem. Tyto postupy probíhaly souběžně s upevňováním barevné vrstvy. Monochromní plochy byly retušovány lazurně, aniž by byla zcela potlačena kresba dřeva. Viditelně byly rekonstruovány ornamenty. Nedochované barevné členění bylo provedeno pouze náznakově. Zadní díly lavic se sedmi čtvercovými výplněmi byly v monochromně pojednaných plochách retušovány jen minimálně. Nedochovaná dvířka byla nově zhotovena včetně rekonstrukce polychromie.34

Studie

34_Martan, Martin. Restaurátorská zpráva – rekonstrukce malířské výzdoby na nových dvířkách lavic ze sv. Barbory – Státní hrad a zámek Grabštejn. Praha 2004. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, RV 20.

Současný stav lavic v kapli sv. Barbory. Foto M. Čtveráček, 2015

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Malovaná tabulka s datací výmalby kaple. Foto M. Čtveráček, 2015

Vjezd Krista do Jeruzaléma. Foto M. Čtveráček, 2015

Poslední večeře. Foto M. Čtveráček, 2015

Zajetí Krista. Foto M. Čtveráček, 2015

Ukládání Krista do hrobu. Foto M. Čtveráček, 2015

Nejsvětější Trojice. Foto M. Čtveráček, 2015

Studie

Poslední soud. Foto M. Čtveráček, 2015

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Z původního oltáře, který byl tvořen rámovou konstrukcí s lištami a nástavcem, se kromě menzy zachovala jen spodní část – rámová konstrukce s horizontálními lištami opatřená žlutočerným mramorováním. Na tuto část byl připevněn rám oltářního obrazu. Rámová konstrukce se v minulosti zřítila z menzy a tím došlo k nalomení a uvolnění horního pravého a dolního levého úhlopříčného spoje. Rám, původně zlacený na červený bolus, byl v minulosti zejména v dolní části opatřen nevhodným bronzovým nátěrem. Chybějící nástavec se do rámu zasazoval pomocí dvou čepů, po nichž zůstaly v horní římse kapsy. Restaurátorské práce na torzu oltáře zahrnovaly konstrukční sklížení uvolněných spojů, sejmutí nevhodných nátěrů z polychromie a zlacení, čištění, ošetření proti dřevokaznému hmyzu, tmelení, rekonstrukci křídových vrstev, polychromie a zlacení.35 Veškeré restaurátorské práce byly dokončeny v roce 2009 a podoba kaple sv. Barbory se tak přiblížila svému původnímu provedení.36 I přes to, že jsou zásahy provedené na počátku 20. století a v 90. letech 20. století hodnoceny velmi negativně, je potřeba na ně pohlížet rovněž tak, že díky nim byly výmalba kaple i její vybavení zachovány do dnešní doby, byť s výraznými přemalbami a doplňky, s nimiž měl nejnovější restaurátorský zásah velkou práci.

35_KOUŠEK, Zdeněk. Restaurování torza oltáře zámecké kaple na SH Grabštejn. 2002. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 700. 36_MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Část 1. Restaurování nástěnných maleb v kapli sv. Barbory. Státní hrad Grabštejn. 2007–2008. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 858a, 858b; MATRAN, M., R. ŠEVČÍK a P. KŘÍŽ. Restaurátorská dokumentace. Kaple s. Barbory na SH Grabštejn. 2009. Sbírka restaurátorských zpráv NPÚ, ÚOP v Liberci, RZ č. 974, 975.

XVIII 2017 2

Studie

37_Viz GroSSmann, Dieter. Die Bedeutung der Schloßkapellen für den protestantischen Kirchenbau. In: Renaissance in Nord-Mitteleuropa I (Schriften des Weserrenaissance-Museums Schloß Brake 4). München/ Berlin 1990, s. 127–147; nejnověji Harasimowicz, Jan (ed.). Protestantischer Kirchenbau der Frühen Neuzeit in Europa. Grundlagen und neue Forschungskonzepte. Regensburg: Schnell + Steiner, 2015. ISBN 978-3-79542942-3 tam mj. Wenzel, Kai. Protestantischer Kirchenbau in Böhmen während des Spätmittelalters und der Frühen Neuzeit, s. 283–298.

K prostorové podobě kaple v renesanční době Navzdory přemalbám a restaurování zůstal celkový prostor kaple a dekorativní a ikonografický systém nástěnných a nástropních maleb do značné míry zachován. Kaple byla v letech 1565–1569 vkomponována jako prostor o třech klenebních polích do staršího traktu horního hradu vedle válcové hradní věže. Na západní, severní a východní straně má dvoupatrovou dispozici, opatřenou emporami, přičemž západní empora je umístěna do prostoru, avšak severní postranní empora přesahuje nad přízemní chodbu sousedící ve spodní části s kaplí, takže ji rozšiřuje v horním podlaží. Na východě vedou dveře v přízemí do malých rohových místností, jež byly využívány jako sakristie. Nad nimi se oblouky otvírají zešikmené strany polygonu, čímž v pendentivech vznikají malé empory, z nichž jižní empora je přístupná pouze z točitého schodiště hradní věže. Plochy hlavní pravidelné žebrové křížové klenby, opírající se o pilíře vestavěné ve stěnách, jsou opatřeny hladkým štukem jako optimální podklad pro výmalbu. Mezi prvním a druhým klenebním polem od východu byl vynechán žebrový pás, aby centrální obraz výmalby nebyl omezen jen na jedno klenební pole. Významným prvkem architektonického členění jsou kamenné balustrády s baňatými sloupky, uprostřed staženými úzkým prstencem. Dvoupatrová grabštejnská hradní kaple respektuje rozšířený typ středověkých panských kaplí. Zatímco přízemí mohlo pojmout osazenstvo hradu, empory sloužily pouze panstvu a jako soukromá oratoř. Tradičně je realizován také polygonální závěr oltářní stěny. Formální provedení stavby, jež upouští od prostorového vymezení oltáře a dává přednost jednotnému prostoru s pilíři ve stěnách a emporami za výraznými balustrádami, zároveň reflektuje nejmodernější řešení raných evangelických kostelů.37 Za pozoruhodné řešení lze považovat spojení kaple se sousední částí hradu. Na západní straně se nacházejí hlavní vstupy do kaple, na které navazuje velký sál s lunetovou klenbou. Na emporu kaple a do horního podlaží vede reprezentativní schodiště. Těsné propojení síně a hradní kaple připomíná schéma oblíbené v čes14

Fontes Nissae | Prameny Nisy Celkový pohled do kaple směrem ke kruchtě. Foto M. Čtveráček, 2015

Studie

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Studie

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

kaple sv. Barbory

kých královských rezidencích ve středověku a zřetelně poukazuje na důležitost kaple v celkové koncepci komplexu pro ceremoniál a reprezentaci. Z komparativního hlediska lze uvést podobnou dispozici na hradě Křivoklát a především na Pražském hradě, kde je kaple Všech svatých přímo napojena na Vladislavský sál, což Jiří

Mehl ze Střelic velmi dobře znal, protože jeho působení ve funkci místokancléře spadalo do doby obnovy kaple – dokončené teprve roku 1580. Kaple byla poničena spolu s částmi starého královského paláce při požáru v roce 1541.38 Grabštejnská hradní kaple patří k prvním ukázkám nově zřizovaných panských sakrálních staveb evangelické konfese.39 Na rozdíl od příkladů z jižního a středního Německa se jedná u tohoto typu realizací v Čechách o tradiční klenuté prostory s vestavěným polygonálním kněžištěm – jako je tomu v Litomyšli (1568–1581).40 Prakticky se neliší od soudobé katolické architektury, jak ukazují zámecké kaple v Telči (1580–1589)41 a na Kratochvíli (1585–1589).42 Jednotně koncipované empory na Grabštejně, provedené bez odstupujícího polygonu a gotických reminiscencí (například ve tvaru oken), působí vyloženě inovativně. V českém prostředí je stavební náročností srovnatelná jen (katolická a architektonicky odlišně koncipovaná) kaple na zámku Brandýs nad Labem (1563–1565), postavená ovšem na královskou objednávku.43 Grabštejnská kaple nezů-

38_Vlček, Pavel a kol. (ed.). Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000, s. 64–68. ISBN 80-2000538-2; Muchka, Ivan. Die Bautätigkeit Kaiser Ferdinands I. in Prag. In: Kaiser Ferdinand I. 1503–1564. Das Werden der Habsburgermonarchie. Wien: Kunsthistorisches Museum, 2003, s. 249–258. ISBN 3-85497-056-0. 39_Vlček, Pavel. Renesanční kostely. In: Horníčková, Kateřina a Michal Šroněk (ed.). Umění české reformace (1380–1620). Praha: Academia, 2010, s. 245– 259. ISBN 978-80-200-1879-3. 40_Lanc, Miroslav. Renesanční zámek v Litomyšli. Brno 2010. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. Semináře dějin umění, s. 20 n. Dostupné z: (https://is.muni.cz/th/179705/ ff_m/konecna_verze.pdf, [cit. 2014-05-31]. 41_Korčáková, Veronika. Ikonografický program pohřební zámecké kaple Všech svatých v Telči. In: Průzkumy památek 8, 2001, 1, s. 21–36. ISSN 12121487. 42_Bůžek, Václav a Ondřej Jakubec. Kratochvíle posledních Rožmberků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. s. 156–175. ISBN 978-80-7422-174-3. 43_Poche, Emanuel, cit. v pozn. 4, s. 115–117.

Půdorys kaple sv. Barbory.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

44_K Frýdlantu viz Kühn, Karl Friedrich a Kristina UHLÍKOVÁ (ed.). Verzeichnis der kunstgeschichtlichen und historischen Denkmale im Landkreis Friedland. Edice nedokončeného rukopisu. Praha: Artefactum, 2013, s. 131–138. ISBN 978-80-86890-59-3.; k Liberci viz Kühn, Karl Friedrich, cit. v pozn. 4, s. 232–247; Kabát, Bohumil. Zámecká kaple v Liberci. In: Umění XXVI, 1978, s. 174–182. ISSN 0049-5123; Svoboda, Milan. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011, zejména s. 81–87. ISBN 978-807308-356-4.

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

stala bez vlivu na další stavby, což dokazuje evangelická klenutá emporová zámecká kaple Redernů ve Frýdlantě (1598–1602), která je rovněž zdobená bohatě malbou a stala se zase vzorem pro kapli v Liberci (vysvěcena roku 1604).44

Výmalba Inovativní architektonický požadavek grabštejnské hradní kaple, plynoucí již z jasného a kompaktního prostorového řešení, je zdůrazněn dobovou bohatou výmalbou, která byla provedena technikou al secco. Přesné datování usnadňuje iluzionistická malba čtyř destiček s uvedeným letopočtem 1569. Architektura a výzdoba jsou pojímány jako jeden celek a jsou součástí jednotné obsahové koncepce. Malba dovedně akcentuje stavební články: Ve spodní části jsou pilíře ve stěnách zdobeny obrazy dvanácti apoštolů bezmála v životní velikosti. Jako zprostředkovatelé křesťanství symbolizují základy církve. Žebra na klenbě jsou malířsky naznačena, klenby jsou pokryty velice drahocenně působícími, jemně až filigránsky provedenými groteskami a jako celek evokují obraz fantastického nebe, v němž je zapracován podrobný christologický cyklus. Barevnost maleb dále pokračuje v základním

1 8

tónu světlého pískovce balustrád a ostění, zatímco samotné grotesky jsou namalovány jako grisaille (šedá malba) na tmavém pozadí, takže se svým účinkem blíží štuku. V jemných úponcích a stylizovaných rostlinných ornamentech se v nich objevují antikizující hybridní bytosti, zvířata, triumfální vůz, amoreti, ale také andělé s polnicemi, troubící okolo hlavního obrazu, aby ohlásili Poslední soud. Mezi tím jsou na způsob antických řezaných kamenů (gem), tedy jako klenoty v ornamentálním zdobení, vložena malá figurální zobrazení ctností a světců, jež lze do jisté míry interpretovat jako drahocenné křesťanské starožitnosti – což by také mohl být důvod k tomu, proč byly zvoleny i jednoznačně katolické motivy, jako například Matka bolestná, pokud ovšem toto zpodobnění není dílem později provedených změn. Grotesky obměňované v každém pendentivu rámují kulatá scénická zobrazení, jež svými tmavými a sytými barvami dominují celému systému dekorací. Obrazový program začíná v postranních pendentivech na západní straně malými grisaillovými medailonky, na nichž je ztvárněno Zvěstování (1; jižní) a Narození Páně (2; severní). Lze je vidět jen z empory a vztahují se k vánočním událostem jako začátku křesťanského příběhu spásy. Hlavním tématem výmalby jsou pašije,

2 5

14 15

Rozmístění medailonů s christologickými výjevy.

XVIII 2017 2

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

Narození Páně. Foto M. Čtveráček, 2015

Nesení kříže. Foto M. Čtveráček, 2015

45_Erby Lužic chybějí, což je divné, uvážíme-li, že stavebník vedl právě v těchto dvou zemích České koruny trestní královský soud po nezdařené vzpouře hornolužického Šestiměstí roku 1547 (tzv. Pönfall 1547) a mnohokrát působil v Horní i Dolní Lužici.

respektive Kristův triumf nad smrtí a ďáblem. Pořadí následujících scén je na klenbě rozděleno neobvyklým způsobem, přičemž není jisté, co bylo jeho důvodem, zda vztah k určité liturgické formě, určitému řádu v kostelním prostoru, či dosud neodhalený ikonografický pramen. Cyklus začíná chronologicky na severní straně v klenebním poli před kněžištěm Vjezdem Krista do Jeruzaléma (3). Následující obraz na západě severní strany zachycuje Poslední večeři s umýváním nohou v pozadí (4), pak následuje v západním klenebním poli scéna z Getsemanské zahrady – Kristus na Olivové hoře (5). Další tři scény zaujímají střed klenby ve dvou západ-

Studie

ních klenebních polích a čtou se od východu na západ: Zrada a zajetí Krista (6), Kristus před Kaifášem vlevo v pozadí se scénou před Annášem (7), Vysmívání a korunování Krista trním (8). Cyklus pak pokračuje na jižní straně klenby zobrazeními Bičování Krista (9) a Nesení kříže (10). V poli na stěně pod tím se nachází Snímání z kříže (11), v klenebním poli navazujícím východně Ukládání Krista do hrobu (12) a na stěně pod tím Sestup Krista do předpeklí (13). Na plochách klenby nad oltářem kulminuje cyklus uprostřed scénou Kristova zmrtvýchvstání (14), zatímco severně je zachyceno Nanebevstoupení Krista (15) a jižně Seslání Ducha svatého – Letnice (16). Postupujeme-li na západ, následuje uprostřed obraz Trojice v podobě Stolice milosti, u níž drží svého syna v náručí Bůh otec sedící na duze a nad ním se vznáší holubice Svatého ducha (17). A konečně jako završující vrchol a největší obraz na klenbě spatřujeme Poslední soud (18): Jeho kompozice v ležatém oválu má dvě roviny, dole pozemskou, z níž andělé odvádějí zmrtvýchvstalé do nebe a ďáblové doprovázejí zatracené do pekla, nad tím vším jsou ztvárněni dva apokalyptičtí jezdci a nahoře nad anděly dujícími do polnic se rozprostírá nebe s Kristem jakožto soudcem světa, provázeným anděly a světci a v popředí přímluvci, přičemž právě ve figurální oblasti silné přemalby narušují původní jemnost obrazu. Na severní empoře se v klenbě objevují čtyři evangelisté se svými symboly (od západu Matouš s andělem, Lukáš s býkem, Marek se lvem a Jan s orlem); v ornamentice severovýchodní části empory odkazují hudební nástroje na skutečnost, že z tohoto místa hudba doprovázela bohoslužby. Heraldické symboly, ukazující na postavení zadavatele Jiřího Mehla ze Střelic jako královského místokancléře, zaujímají klenby okenních výklenků: na empoře uprostřed říšská orlice, na západě český lev, na východě uherský znak, na jižní straně na východě slezská a na západě moravská orlice.45 Erby na západním parapetu empory (trautmannsdorfský a šternberský) pocházejí z přemalby provedené v 17. století. Ornamentika grotesek a arabesek odráží dobové formy italské a nizozemské renesance, zprostředkované předlohami v tištěné grafice, deskových malbách a ve štuku. V polovině 16. století přitom hrál významnou Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

Klenba nad oltářem s medailony se scénami Kristova zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení Krista a Seslání Ducha svatého. Foto M. Čtveráček, 2015

roli pražský dvůr arcivévody Ferdinanda II., pozdějšího vladaře v Tyrolsku. Na něm působili italští stavitelé, štukatéři (Antonio Brocco) i malíři (Francesco Terzio), jejichž díla zadavatel a provádějící umělci na Grabštejně dozajista měli před očima jako vzory.46 Motivy bohaté výzdoby – grotesky, mauresky, arabesky a takzvané „Schweifgrottesken“ nebo „Schweifwerk“ – se však opírají o nizozemské, německé a švýcarské ornamentální rytiny, což bude ještě předmětem dalšího podrobného bádání. Na tomto místě lze alespoň poukázat na to, že je u nich doložena recepce s groteskami, medailonky a dekorativní rámy od Lukáše z Leydenu (1527–1528). Ještě bezprostřednější vliv na tvary ornamentů na Grabštejně měly však časově bližší předlohy Cornelise Florise (1556–1557) a Hanse Vredemana de Vries (1557 a 1560). Za další důležité prameny považujeme práce takových autorů, jakými byli Peter Flötner, Hieronimus Hopfer, Virgil Solis, Hans Rudolf Manuel Deutsch, Peeters van Gheele, Philipp Galle a Rudolf Wyssenbach.47 Významnou zprostředkovatelskou roli mohla pro Jiřího Mehla ze Střelic sehrát, respektive stát se jeho inspiračním zdrojem rodina Fuggerů, podnikatelů a bankéřů z Augsburgu, známá svým patronátem nad uměním, neboť vysoký úřad v jejich službách zastával již Jiřího otec (viz níže) a díky tomu rodina získala šlechtický tiXVIII 2017 2

tul. Fuggerovské rezidence právě zdobil v Itálii vyučený německo-nizozemský malíř Friedrich Sustris, jenž pak roku 1573 přešel do služeb vévody Albrechta V. Bavorského.48 Pod jeho vedením pak byly postaveny a vyzdobeny v mnichovské rezidenci tzv. Grottenhof a Antiquarium, které v roce 1583 získalo výmalbu groteskami, jejichž ornamentika zčásti vycházela ze stejných předloh jako výmalba na Grabštejně.49 Figurální výzdoba na Grabštejně byla inspirována zvláště grafikami Albrechta Dürera, jeho současníků a následovníků, avšak zvolené pašijové motivy patřily k tehdy běžnému repertoáru uměleckého zpracování a byly k dispozici i bez bezprostředního přístupu k předlohám. Na Grabštejně byly využity zejména široce rozšířené 46_KUBÍKOVÁ, B., J. HAUSENBLASOVÁ a S. DOBALOVÁ (eds.). Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský. Renesanční vladař a mecenáš mezi Prahou a Innsbruckem. Praha: Národní galerie v Praze, 2017. ISBN 978-80-7035-650-0 47_Viz BERLINER, Rudolf. Ornamentale Vorlageblätter, München 1981. ISBN 9783781402003; Katalog der Ornamentstichsammlung des Kunstgewerbe-Museums Berlin, Leipzig 1894, dostupné z: http://ornamentstichsammlung.gbv.de/datenbank [cit. 2014-05-31] a SCHMITZ, Hermann. Katalog der Ornamentstichsammlung der staatlichen Kunstbiliothek. Berlin 1939. 48_Na možný vztah k Sustrisovi poprvé poukázala Eliška Fučíková viz Fučíková, Eliška, cit. v pozn. 5, s. 9. 49_Heym, Sabine. Das Antiquarium der Residenz München. München: Bayerische Schlösserverwaltung, 2007 (se shrnutím starší literatury); Staschull, Matthias. Das Antiquarium in der Residenz München. Die Ausgestaltung durch das Künstlerteam um Friedrich Sustris – zum Abschluss der Restaurierungsarbeiten. In: Die Denkmalpflege 58, 2000, s. 44–48.

Studie

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

ikonografické vzory, jež Dürer razil svými cykly dřevořezů Malých pašijí z let 1509−1511 a Velkých pašijí z roku 1511. Motivy přitom zčásti určitě vycházejí z mladších kopií, respektive z grafických sérií, které volně navazují na Dürera (třeba od Hanse Sebalda Behama nebo Hanse Leonharda Schäuffeleina) a jež byly zjednodušeny a částečně realizovány stranově obráceně.50 To platí názorně pro zobrazení Kristova vjezdu do Jeruzaléma (3) a Kristus před Kaifášem (7), které se opírají o příslušné Dürerovy dřevořezy. Na druhém jmenovaném obrazu je namalována pro Dürera charakteristická pokrývka hlavy velekněze ve tvaru mitry, zatímco scéna v pozadí je vytvořena z jiných pramenů. Z Malých pašijí zase vycházejí výjevy Snímání z kříže (11) a Ukládání do hrobu (12), zatímco Nesení kříže (10) a Zmrtvýchvstání (14) se jednoznačně opírají o příslušné listy Velkých pašijí. Jaký trvalý úspěch měly Dürerovy kompoziční vzory i jinde v Čechách, ukazuje výmalba katolického kostela na rožmberském letohrádku Kratochvíle, která vznikla zhruba dvacet let po grabštejnské výmalbě: Brunšvický malíř Georg Widman tam na zakázku Viléma z Rožmberka podle stejných i mladších nizozemských předloh zhotovil v podélné lodi pašijový cyklus, jenž spolu s nástroji Kristova utrpení (Arma Christi) zhotovenými v prostoru ve štuku a s anděly, kteří je obklopují, vytváří z kostela zasvěceného Narození Panny Marie alegorii křesťanského příběhu spásy – od Kristova utrpení po triumf Soudného dne, na němž Panna Marie podle katolického pojetí sehrává důležitou roli přímluvkyně.51 Koncepce výzdoby na Grabštejně s velkým obrazem Posledního soudu uprostřed klenby tomu není obsahově příliš vzdálena, neboť Poslední soud má podstatný význam i pro protestantskou teologii, podle níž bude Kristovo vykupitelské dílo završeno právě v Soudný den, kdy si všichni umírající ve víře mohou být jisti svým zmrtvýchvstáním. Na rozdíl od pašijových scén nebyla předlohou pro tento výjev žádná starší Dürerova grafika. Spíše byly využity nejnovější ikonografické vzory zprostředkované italskými a nizozemskými mědirytci. Významnou inspirací pro postavu Soudce světa i celkovou kompozici přitom bezpochyby byl Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli (1536–1541; jeho nejstarší grafické reprodukce pocházejí z doby okolo roku 1560). Nápadný je kříž, který u přímluvců za Janem 20

Křtitelem odkazuje na propojení s Pašijemi. Marie je sice zachycena rovněž jako přímluvkyně, ale díky jejímu bílému rouchu ji lze sotva odlišit od andělů. Zvláštní malířskou propracovaností se vyznačuje krajina a apokalyptičtí jezdci, přestože obraz silně utrpěl dodatečnými poškozeními a přemalbami oslabujícími vypovídací hodnotu detailů. Ve druhé polovině 16. století nebyla otázka vyznání nutně rozhodujícím prvkem při výběru předloh a ani při vypracování komplexní koncepce výzdoby, což ukazuje obsahová příbuznost výzdoby na Grabštejně a na Kratochvíli, stejně jako tomu je v o něco starších bavorských zámeckých kaplích v Neuburgu nad Dunajem (evangelická; 1541–1543) a Landshutu (katolická; 1538– 1543). Zvolená struktura výzdoby v obou případech nalezla vrchol v zobrazení Kristova Nanebevstoupení, které bylo stejně jako u Posledního soudu na Grabštejně vztaženo ke Kristovu návratu během Soudného dne.52 V kontextu výraznějšího zdůraznění pašijí na Grabštejně lze pro srovnání odkázat na drážďanskou zámeckou kapli (kolem 1551–1555), jež byla tehdy široko daleko známá nádherou své vnitřní výzdoby a jejíž obrazová část opět vycházela z Kristova utrpení.53

Úvahy o autorství Z formálního hlediska by mohla rozhodující východisko pro grabštejnské dílo představovat především zmíněná výmalba v Neuburgu. V roce 1540 dostavěná a v roce 1543 Hansem Bocksbergerem starším vymalovaná kaple, vybudovaná na objednávku falckraběte Ottheinricha von Pfalz-Neuburg, je pokládána za první novostavbu kostela určenou speciálně pro evangelickou bohoslužbu. Navzdory zcela odlišné architektuře a jinému tvaru klenby je tamější výzdoba s obrazovými medailony na klenebních plochách a s velkým ústředním obrazem blízce spřízněna s výmalbou Grabštejna, což platí i pro ornamentiku, i když grotesky na Grabštejně jsou – pochopitelně – časově pokročilejší. V Neuburgu je uprostřed zobrazen Kristus Spasitel vznášející se ve svatozáři nad věřícími, což obsahově odpovídá ideji Kristova návratu v den Posledního soudu, jak je zachycena na Grabštejně. Fakt, že neuburská kaple působila silným dojmem ještě kolem roku 1600, dokládá také

50_Provádějící malíř(i) na Grabštejně pravděpodobně měl(i) k dispozici různé předlohy v soudobých biblích a jiných modlitebních knížkách – také z Mehlovy knihovny. Dosud se je ovšem nepodařilo jednotlivě identifikovat. 51_Bůžek, Václav a Ondřej Jakubec, cit. v pozn. 42, s. 156–175, zejména s. 170–172. 52_K Neuburgu viz níže; Stierhof, Horst H. Das biblisch gemäl. Die Kapelle im Ottheinrichsbau des Schlosses Neuburg an der Donau. München: Claudius-Verlag, 1993, zejména s. 9–15, 46–63. ISBN 3-53262161-4; Langer, Brigitte a Thomas Rainer (eds.). Kunst & Glaube. Ottheinrichs Prachtbibel und die Schlosskapelle Neuburg (Ausstellungskatalog: Neuburg a. d. Donau). Regensburg: Schnell & Steiner, 2016. ISBN 978-37954-3068-9; Seitz, Reinhard H. Die Schloßkapelle zu Neuburg a. d. Donau. Einer der frühesten evangelischen Kirchenräume im Spiegelbild von Reformation und Gegenreformation. Weißenhorn: Anton H. Konrad Verlag, 2016. ISBN 978-3-87437-572-6. K Landshutu viz Kummer, Stefan. Die Kapelle der Landshuter Residenz. In: Die Landshuter Stadtresidenz. Architektur und Ausstattung (Veröffentlichungen des Zentralinstituts für Kunstgeschichte XIV), München Zentralinstitut für Kunstgeschichte, 1998, s. 171–182. ISBN 3-9806071-1-9. 53_Magirius, Heinrich. Die evangelische Schlosskapelle zu Dresden aus kunstgeschichtlicher Sicht (Sächsische Studien zur älteren Musikgeschichte 2), Dresden: Kamprad, 2009, s. 38–41. ISBN 978-3-930550-54-8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

54_Seitz, Reinhard H. Das výmalba zámecké kaple v Höchstädtu, jež je na ní příFürstliche Renaissanceschloß mo závislá a kterou roku 1601 vytvořil Mang Kilian.54 zu Höchstädt a. d. Donau – Další variantu této myšlenky nabízí ústřední nástropní seine Baugeschichte und seine (ost)europäischen Bezüge. obraz, znázorňující Boha Otce v evangelické zámecké Weißenhorn 2009, s. 102–117. kapli ve štýrském Strechau, vytvořený zhruba v letech 55_Seeliger, Ernst Alwin. Geschichte des Reichenberger 1575–1579 na zakázku Hanse Friedricha Hoffmanna Bezirkes bis zum Ausbruch von Grünbühl, jehož bratr se roku 1586 stal vlastníkem des Dreißigjährigen Grabštejna.55 Zatímco v Neuburgu jsou obrazy, uspoKrieges. In: Heimatkunde des Kreises Reichenberg. řádané kolem ústředního díla, koncipovány jako evanSudetenland III, Reichenberg gelická kázání se starozákonními výjevy rozdělenými 1935–1937, s. 197–199; k Strechau viz Guldan, do malých částí a v Strechau byl rozvinutý komplexní Ernst. Die protestantischen Deckenmalereien der Burgkapelle typologický program stavící proti sobě starozákonní auf Strechau. In: Wiener Jahrbuch a novozákonní výjevy, tak Jiří Mehl a jeho teologičtí für Kunstgeschichte 18, 1960, poradci se omezili na Grabštejně na relativně snadno 22, s. 28–86. Jak upozornila čitelný pašijový cyklus jakožto cestu ke spasení. Jaroslava Hausenblasová, bylo by možné vzít v úvahu, S ohledem na jednotnou koncepci výmalby lze že na dokončení kaple předpokládat, že stejné zaměření měla kdysi i ostatní na Grabštejně, eventuálním přepracování cyklu maleb, malířská výzdoba. Dnes je nápadné, že na nástropse mohl podílet i svobodný ních malbách chybí scéna ukřižování jako symbol pán Ferdinand Hoffmann oběti a kulminační bod Kristova vykupitelského díla, z Grünbühelu a Strechau, prezident dvorské komory v době vlády Rudolfa II., který byl protestantem a známým mecenášem umění využívajícím pro své záměry přední osobnosti z okruhu císařova dvora. Hoffmann dokonce získal Mehlovu knihovnu a také jeho dům na Malé Straně. Panství Grabštejn mu patřilo v letech 1586–1607; viz HAUSENBLASOVÁ, Jaroslava. Ferdinand Hoffman z Grünbühelu a Strechau – podnikatel, politik a mecenáš rudolfínské doby, in: Mezi kulturou a uměním. Věnováno Zdeňku Hojdovi k životnímu jubileu, vyd. I. Ebelová, J. Pešek, T. Sekyrka, V. Vlnas. Praha: Lidové noviny, 2013, s. 86–95. ISBN 978-80-7422-269-6. 56_Der Cranach-Altar in der Augustusburger Schlosskapelle (Arbeitshefte des Landesamtes für Denkmalpflege Sachsen 24), Beucha: Sax-Verlag, 2015. ISBN 978-3-86729-162-0. 57_Podle K. F. Kühna viz Kühn, Karl Friedrich, cit. v pozn. 4, s. 68, ho měla rodina Clam-GallasAuersperg odvézt na zámek Goldegg (v Dolních Rakousích). Podle laskavého sdělení současného vlastníka, knížete Egmonta Auersperga, z ledna 2013, tam však obraz dnes není a neví se, kde se nachází. 58_Dnes se na Grabštejně v takzvané ložnici Jiřího Mehla ukazuje pravděpodobně benátský obraz, který ho ztvárňuje, jak se modlí k Madoně (nepublikováno); obraz sice údajně pochází ze sbírky Clam-Gallasů na Grabštejně (ale Kühn ho roku 1934 neuvádí), protože však bezpečnou podobiznu Jiřího Mehla nemáme, není to přesvědčivý argument, že je to správné připsání; typicky katolický typ devocionálního obrazu mluví mnohem více proti tomu. 59_K Mehlově biografii viz Seeliger, Ernst Alwin, cit. v pozn. 55, s. 200–202 (Die Mehl von Strehlitz); Šťovíček, Jan. Jiří Mehl ze Střelic, Příspěvek k dějinám vratislavského patriciátu v 16. století. Dizertace. Praha 1968; Šťovíček, Jan. Baltazar i dr. Jerzy Mehlowie ze Strzelic. Przyczynek do dziejów patricijatu wrocławskiego w XVI. wieku. In: Ślaşki kwartalnik historyczny, 23, 1968, s. 387–406; Šťovíček, Jan. Renesanční bibliofil dr. Jiří Mehl ze Střelic. Fontes Nissae. Prameny Nisy VI, 2005, s. 6–23. ISSN 1213-5097. 60_Kalus, Peter. Die Fugger in der Slowakei (Materialien zur Geschichte der Fugger 2), Augsburg 1999, s. 252–258; Briefe Balthasar Mehls von Strehlitz viz: Deutschsprachige Handschriften in slowakischen Archiven vom Mittelalter bis zur Frühen Neuzeit. Band 1: Westslowakei, edd. Jörg Meier, Ilpo Tapani Piirainen, Klaus-Peter Wegera, Berlin 2009, s. 974 n., 977, 979, 981 n. 61_Rusina, Ivan (ed.). Renesancia. Umenie medzi neskorou gotikou a barokom (Dejiny slovenského výtvarného umenia); Bratislava: Slovenská Národná galéria, 2009, č. 84–85. ISBN 978-80-8085-940-4; Fidler, Petr. Opus italicum – talianski architekti, stavitelia a kamenári na Slovensku. In: tamtéž, s. 34–42, zejména s. 40.

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

jež přitom má pro celkovou výpověď zcela zásadní význam. Z toho lze odvodit, že původní oltář, situovaný uprostřed prostoru, byl věnován tomuto tématu, a to buď ve formě plastického ztvárnění jako v Neuburgu a Drážďanech, nebo jako malba v zámecké kapli v Augustusburgu (1569–1572).56 Zvýraznění Matky Boží a dalších světců nepřicházelo pro evangelické výtvarné pojetí v úvahu a nehodilo se do ikonografické koncepce prostoru. Z tohoto důvodu byl pravděpodobně v letech 1560–1570 vytvořen, dnes ztracen a roku 2004 novou kopií nahrazen oltářní obraz ukazující Madonu s dítětem a malého Jana Křtitele, obklopenými révovím a pomerančovníky, který vznikl v některé z dílen ovlivněných Cranachovou školou a byl sem umístěn teprve dodatečně.57 Přesto nelze vyloučit, že patřil k originálnímu vybavení komnat Jiřího Mehla – víme, že mariánské obrazy v soukromých prostorách byly rozšířeny i mezi protestanty, vlastnil je i samotný Martin Luther.58 Touto hradní kaplí si Jiří Mehl ze Střelic vytvořil osobní svědectví o vlastní – protestantské – víře a tím zároveň doložil své intelektuální nároky a poukázal na svůj smysl pro reprezentaci. Při vzniku kaple hrály bezpochyby důležitou roli původ a obzor zadavatele: Jiří Mehl ze Střelic pocházel z prosperující vratislavské patricijské rodiny a studoval v Ingolstadtu (1537–1541) a Bologni (1541–1545), zároveň byl kanovníkem ve Vratislavi (kolem 1531–1549).59 Jeho otec Baltazar, vratislavský radní, obchodník se surovinami, v roce 1531 povýšený králem Ferdinandem I. do šlechtického stavu, působil z pověření mocné rodiny augsburských podnikatelů a bankéřů Fuggerů v letech 1535–1543 jako purkrabí na hradě Červený Kameň u Pezinku, zemřel pak v roce 1545.60 Za jeho úřadování panství Červený Kameň nejen hospodářsky prosperovalo a bylo vybaveno velkým arzenálem zbraní, ale samotný hrad byl přebudován na mohutnou renesanční pevnost: roku 1537 začaly stavební práce, jejichž první část byla v roce 1544 zakončena baštami a rozlehlými klenutými sklepy. Stavitelem byl do roku 1550 Giovanni Battista (Johann) Spazzo, jehož plány byly očividně silně ovlivněny pojednáním Albrechta Dürera o stavbě pevností.61 V pramenech se objevují další nositelé tohoto jména v Bratislavě a u dalších pevností v Horních Uhrách. V naší souvislosti je však významná skutečnost, že 21

Studie

Jana Kurešová | Marius Winzeler | Výmalba hradní kaple sv. Barbory na Grabštejně a její restaurování – mistrovské dílo pozdní renesance v severních Čechách

Neuburg, výmalba zámecké kaple, Hans Bocksberger starší, 1543. Reprofoto z LANGER, Brigite a Thomas RAINER (eds.), Kunst & Glaube. Ottheinrichs Prachtbibel und die Schlosskapelle Neuburg, Regensburg: Schnell & Steiner, 2016, s. 116.

o několik let později je jistý Marco Spazzo di Lancio doložen v Horní Lužici a severních Čechách.62 Před rokem 1587 se usadil ve Zhořelci a až do roku 1606 pracoval zejména pro Rederny v Liberci a na Frýdlantu. Pocházel z lombardské vesnice Lanzo d’Intelvi, odkud v průběhu 16. a 17. století odcházeli za prací stavitelé, kameníci a štukatéři do celé střední Evropy. V jakém poměru byl k Giovannimu Battistovi Spazzovi, doloženému na Červeném Kameni, z pramenů nevyplývá. S ohledem na typ fortifikací na Červeném Kameni a na výstavbu hradu Grabštejn s jeho mohutnou frontou bastionů je nicméně pravděpodobné, že zde existovalo přímé spojení. Příslušné prameny ke stavbě grabštejnského zámku za Jiřího Mehla ze Střelic bohužel scházejí, takže domněnka, že si majitel možná nechal poradit od stavitele, který kdysi pracoval pro jeho otce, případně pro vlastní stavební záměry oslovil některého člena rodiny či spolupracovníka, zůstává pouhou hypotézou. Tato úvaha v neposlední řadě podporuje i skutečnost, že jak při otcových úkolech ve fuggerovských službách, tak při budování panství Grabštejn hrálo rozhodující roli důlní podnikání a že aktivity s ním spojené se v severních Čechách neobešly bez příslušných odborníků, k nimž patřili i italští stavitelé.63 Architektonické pojetí na Grabštejně ukazuje na Mehlovy ambice a jeho zájem 22

na vybudování reprezentativního, umělecky novátorského sídla přiměřeného jeho postavení místokancléře, jak se projevily také na jeho velkorysé pražské městské rezidenci, později barokně přestavěném paláci Leslie, respektive Thunovském na Malé Straně.64 Jak je zřejmé u grabštejnské kaple, Jiří Mehl při stavbě zámku nevyužíval jen hornoitalské vlivy, ale přebíral i tendence tehdejší dvorské kultury, která stejně tak těžila z nizozemských impulzů, jež se výrazně prosadily právě v jižním Německu. Evidentně byl obeznámen se vkusem a uměleckými představami nejprve na dvoře Ferdinanda I. a jeho druhorozeného syna a místodržitele Ferdinanda II., pozdějšího vládce Tyrol, a poté i Maxmiliána II. Orientoval se na moderní tendence hornoitalské pozdní renesance a manýrismu,65 jak je do Prahy, Mnichova a celé střední Evropy zprostředkoval dvorní antikvář a císařský rada Jacopo Strada. Není prokázáno, jestli Jiří Mehl ze Střelic znal hradní kapli v Neuburgu nad Dunajem nebo v městské rezidenci v Landshutu z vlastní zkušenosti, ale vzhledem k jeho pobytu na studiích v Bavorsku je to možné: Neuburská zámecká kaple, jež není od Ingolstadtu vzdálena nijak daleko, se v době Mehlových studií stavěla, respektive byla právě dokončena, avšak s výmalbou se započalo teprve v roce 1543, kdy už Mehl pobýval v Bologni. Mi-

62_Vlček, Pavel a Marco Spatzio. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004, s. 611. ISBN 80-2000969-8; ve stavebních účtech k liberecké radnici se píše, že Spazzo byl usedlý ve Zhořelci: Hübner, Ludwig. Geschichte des Rathausbaues der Stadt Reichenberg in den Jahren 1599–1604. Reichenberg 1887; Wenzel, Kai. Die Meister aus Görlitz und Zittau. Künstlerische Verbindungen zwischen Böhmen und der Oberlausitz im 16. und frühen 17. Jahrhundert. In: Bobková, Lenka a Jana KonvičnÁ (ed.). Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století. Praha: Ústav českých dějin FF UK, Albis international, 2005, s. 375–405. ISBN 80-86971-07-4; další doklady viz Kai Wenzel, Spazzo […], Marco, In: Sächsische Biographie 2008 (http://saebi. isgv.de/biografie-druck/Marco_ Spazzo_vor_1587-nach_1606 [cit. 2014-05-31]. 63_K důlnímu podnikání Jiřího Mehla viz Seeliger, Ernst Alwin, cit. v pozn. 55, s. 144–147. 64_Vlček, Pavel a kol. Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Praha: Academia, 1999, s. 283–285. ISBN 80-200-0538-2. 65_Jansen, Dirk Jacob. Taste and Thought: Jacopo Strada and the Development of a Cosmopolitan Court. In: Konečný, Lubomír a Štěpán Vácha (ed.). Hans von Aachen in Context. Proceedings oft he International Conference Prague 22–25 September 2010. Praha: Artefactum, 2012, s. 171–178. ISBN 978-80-86890-42-5.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

66_MAMERANUS, Nikolaus. Kurtze mochodem mohl poznat výše zmíněné sakrální stavby, und eigentliche Verzeychnus které koncepci výmalby v kapli sv. Barbory mohly ovlivder Teilnehmer am Reichstag zu nit, během své cesty do Augspurgu, kde se v roce 1566 Augsburg 1566. Reprint, Neustadt an der Aisch 1985, s. 22. ISBN zúčastnil říšského sněmu jako člen doprovodu císaře 978-37-686-3035-1. Autoři vřele Maxmiliána II.66 děkují za informace Jaroslavě Hausenblasové. V Neuburgu působící, původně ze Salcburku pochá67_Kreyczi, Franz (ed.). zející malíř Hans Bocksberger starší (kolem 1510–1561) Urkunden und Regesten aus dem byl v tu dobu skutečně ve spojení s Čechami, což dokládá K. u. K. Reichs-Finanz-Archiv. In: Jahrbuch der kunsthistorischen několik dochovaných citací. Roku 1548 pracoval v Praze Sammlungen des Allerhöchsten pro českého místodržitele, arcivévodu Ferdinanda: Jak Kaiserhauses V, II, 1887, č. 4145, 4152; Kaeppele, Susanne. se dovídáme z dopisů, které Ferdinand psal svému otci, Die Malerfamilie Bocksberger pracoval „maister Hannsen, maller von Salczburg“ tehaus Salzburg. Malerei zwischen Reformation und italienischer dy společně s dvorním malířem Jakobem Seiseneggerem Renaissance (Salzburger Studien. na oltářním deskovém obraze pro dóm svatého Víta, který Forschungen zu Geschichte, se bohužel nedochoval.67 S Hansem Bocksbergerem starKunst und Kultur 5), Salzburg: Eigenverl. des Vereins „Freunde der ším se však především počítalo jako s autorem plánované Salzburger Geschichte“, 2003, s. 242–245. ISBN 3-9500712-8-8. výmalby jedné síně v královském paláci, z níž však nako68_Kaeppele, Susanne, cit. nec sešlo, a proto malíř krátce nato působil v Salcburku, v pozn. 67, s. 12 n., 20–145. Innsbrucku a potom v Landshutu.68 69_Mnichov, Bayerisches Po smrti otce ještě neplnoletý, tedy podle tehdejšího Nationalmuseum, Bibliothek rkp. č. 245, Bl. 187a; viz Buchheit, pojetí méně než čtyřiadvacetiletý syn Heinrich, naroHans. Aus dem Stammbuch des zený někdy kolem roku 1540, pravděpodobně vyučený Abel Prasch, v: Alte Kunstschätze aus Bayern. Festschrift zum stejně jako jeho bratr Hans Mladší u otce, se snad z Ba70jährigen Jubiläum des Münchener vorska dostal přes Prahu do služeb Jiřího Mehla ze StřeAltertumsvereins e. V. von 1864, lic. Po dokončení grabštejnské kaple se usadil v Žitavě ed. Hubert Wilm, München 1934, s. 13–17. jako v nejbližším kulturně čilém a bohatém městě. Až 70_Archiv der Ev.-Luth. na půvabný list z mnichovské rodové knihy, jehož vypoKirchgemeinde St. Johannis Zittau, Taufbuch Zittau, Ao. 1573; druhá vídací hodnota není s ohledem na osobní styl velká – je Bocksbergerova dcera Zuzana byla pokřtěna roku 1575, viz tamtéž, Taufbuch Zittau, A. 1575; Adléta Bocksbergerová si roku 1595 vzala Anderse Reingaßta z Břehu, viz tamtéž, Traubuch Zittau, Ao. 1595, č. 83; Zuzana Bocksbergerová zemřela roku 1599, viz tamtéž, Begräbnisbuch Zittau, Ao. 1599 – Leichenpredigten. 71_Pescheck, Christian Adolph. Handbuch der Geschichte von Zittau. 2. díl, Žitava 1837, s. 341. 72_Helbig, Julius. Beiträge zur Geschichte der Stadt und des Bezirkes Friedland. Friedland 1895, s. 98. 73_Eckart, Friedrich. Chronica oder Historische Beschreibung Des ohnweit Zittau liegenden Dorffs Klein Schönau, Herwigsdorff 1733, s. 4; Seeliger, Ernst Alwin. Zittauer Künstler und Kunsthandwerker III. In: Zittauer Heimatblätter, 1926, s. 31n.; Seeliger, Ernst Alwin. Zittauer Künstler und Kunsthandwerker IV. In: Zittauer Geschichtsblätter, 1927, s. 14n.; Seeliger, Ernst Alwin. Zittauer Künstler und Kunsthandwerker V. In: Zittauer Geschichtsblätter 15, 1938, s. 45n. 74_Archiv der Ev.-Luth. Kirchgemeinde St. Johannis Zittau, Begräbnisbuch Zittau 1600 – Leichenpredigten. Jeho žena Marianna zemřela již roku 1598, viz tamtéž, Begräbnisbuch Zittau 1598 – Leichenpredigten. Interpretace podle Kaeppele 2003, s. 13, podle něhož zemřela v Maastrichtu, je nesprávná, zápis se jednoznačně vztahuje k dnešní obci Bad Muskau. 75_Kromě S. Kaeppele (Kaeppele, Susanne, cit. v pozn. 66) viz také Langer, Brigitte a Katharina Heinemann (ed.). Ewig blühe Bayerns Land. Herzog Ludwig X. und die Renaissance (Ausstellungskatalog: Landshut, Stadtresidenz), Regensburg: Schnell & Steiner, 2009; Pokorny, Erwin. „Künstlich auff welsch und deutschen sitten“. Mathis Gerung und Hans Bocksberger d. Ä. im Dienste Ottheinrichs. In: Langer, Brigitte a Thomas RAiner, cit. v pozn. 52, s. 64–79.

XVIII 2017 2

NPÚ, ÚOP v Liberci | NG v Praze

na něm ztvárněna hráčka na loutnu jedoucí na ježkovi a nad ní v ornamentálním baldachýnu s groteskami jsou uvedena slova „Gnad dir Gott“ (Buď ti Bůh milostiv) –, se však dodnes nezachovala žádná díla, vytvořená bezpečně jeho rukou.69 Je však doloženo, že se nejpozději roku 1573 usadil v Žitavě již jako ženatý a vážený malíř, protože ve stejném roce byla pokřtěna jeho dcera Adléta.70 Očividně byl nějakou dobu významným malířem ve městě i v kraji, protože dostával ty nejdůležitější zakázky. Roku 1586 vytvořil obrazy do empory a realizoval výmalbu varhan v žitavském hlavním kostele sv. Jana, za což se mu dostalo nemalé chvály („sehr brav“).71 Roku 1588 pracoval na radnici ve Frýdlantu,72 roku 1589 v kostele v Kleinschönau (dnes Sieniawka)73 a potom na zámku v Muskau (dnes Bad Muskau), kde se roku 1600 smrtelně zranil při pádu z lešení. Pohřben byl v Žitavě.74 Krátce předtím v roce 1599 nejspíš vytvořil několik kvalitně provedených obrazů na empoře kostela v žitavské poddanské vesnici Mittelherwigsdorf. Bocksbergerovi rovněž připisuji epitaf Doroty Amendtové ze žitavského kostela Panny Marie, stylově srovnatelný s těmito emporovými obrazy a datovaný rokem 1592. Znázorňuje hostinu u bohatce včetně Lazarova probuzení (Žitava, Städtische Museen). Uvedená díla mají stylisticky i formálně blízko k výmalbě na Grabštejně a navíc se v pojetí figur, kompozicí, barevností a stylistickými detaily, jako jsou draperie, architektura a krajina, přidržují prací, jež jsou jako charakteristické s určitostí připisovány členům rodiny Bocksbergerových. Díky zkoumání umění Hanse Bocksbergera staršího, jeho synů Hanse mladšího a Melchiora, prováděnému v posledních letech, máme jistou představu o tom, že figurální styl, příslušné předlohy, práce s architekturou a ornamentem a smysl pro barevnost přecházely z otce na syny.75 Nečetné konkrétní doklady a načrtnuté hypotézy o Heinrichovi opravňují k úvaze, že je to signifikantní i pro jeho tvorbu. Navzdory složité historii restaurování, změnám a přemalbám originální výmalby v hradní kapli sv. Barbory na Grabštejně hovoří mnohé po typologické, ikonografické, stylistické a historické stránce ve prospěch předpokladu, že Heinrich Bocksberger byl jejím autorem, a že tak může opět na světlo vystoupit malíř, jenž zmizel v přítmí historie.

Studie

T he third district of Liberec – A contribution to the everydayness of Liberec inhabitants and the topography of their town A bstra c t

Jiří Bock | One of the first turning points in the Liberec local administrative history

happened in 1826 after delimitation of old districts and renumbering of houses. Commercial boom of the town expressed itself from the end of the 18th century till the 1850s with massive rebuilding of wooden houses to modern bricked Adam architecture. In 1826 Liberec indexed 1 280 houses (including building sites with descriptive numbers) and accommodated 10 224 permanent residents and approx. 13 000 temporary residents and workers. Already it was the second biggest town in Czech lands. Basic needs of inhabitants were fulfilled by numerous craftsmen and tradesmen. Various general public rooms were used for theatre and music performances and balls. This was the everyday life of about 2 500 inhabitants, mostly drapers from the third district which after delimitation consisted of 326 buildings and building sites with descriptive numbers. Demolitions after 1945 left in the third district on the same places only 75 houses.

k e y w o rds

K l í č o vá sl o va

Urban topography

městská topografie

Liberec

Districts

městské čtvrti

History of towns and cities

dějiny měst

Everyday life

každodennost

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii Jiří Bock

Pohled na část jižní strany dnešního náměstí Dr. E. Beneše s domem čp. 2 – III, kde stál vyhlášený pivní šenk „Zum Fasan“, před 1859, litografie, autor neznámý. SOkA Liberec, Sbírka obrazů, fotografií a fotonegativů, inventární číslo 4409

ýznamnou etapu ve vývoji Liberce sehrálo údobí od osmdesátých let 18. století do poloviny 19. století, kdy se jeho hospodářský rozmach a růst výrazně projevily na proměně vzhledu města i na správních úpravách. Z hlediska stavebního vývoje Liberce se tato klasicistní perioda kryje s dobou počátků velkých sociálních, hospodářských a technických převratů i správních změn, které byly důležitým předstupněm pro další rozvoj v dnešní moderní společnost. Jedním z důležitých mezníků v tomto vývoji Liberce se stal rok 1826, kdy byly nově stanoveny hranice městských čtvrtí a v nich přečíslována popisná čísla domů. V minulém roce uplynulo 190 let od této významné události, jejíž důsledky ve svém základu přetrvaly dodnes. Je příležitostí přenést se do idylického Liberce doby předbřeznové, kdy město ještě nebylo poznamenáno pozdějšími převrstvujícími stavebními zásahy a rozmachem průmyslové revoluce s kouřícími továrními komíny. Vrátíme se do období, kdy Liberec získal významné postavení v rámci rakouského soustátí – patriarchálně spravované, velmi konzervativní katolické velmoci s výrazně monarchistickým smýšleXVIII 2017 2

ním jeho obyvatel. Byla to také doba, kdy ve městě ještě panovaly relativně příznivé sociální poměry. Žilo tu ještě málo nejbohatších i těch nejnuznějších. Pokusme se alespoň v hrubých rysech nastínit obraz Liberce a dobové atmosféry v různých oblastech soukromého i společenského života jeho obyvatel ve dvacátých letech 19. století.1 Můžeme tak učinit sondou do každodennosti obyvatel města a prostřednictvím detailního topografického popisu třetí městské čtvrti k roku 1826 s domy a jejich majiteli.2 Nejprve si však musíme říci, 1_K popisu Liberce a způsobu života jeho obyvatel ve dvacátých letech 19. století srv. zejména článek bez uvedení autora, opírající se o vyprávění pamětníků viz Reichenberg im Jahre 1820. 1. Rings um die Stadt. Deutsche Volkszeitung VIII, č. 278, 9. 10. 1892, s. 2–4, č. 282, 13. 10., s. 2–4; 2. Spaziergang im Innern, č. 285, 16. 10., s. 2–4, č. 292, 23. 10., s. 2–4; 3. Leben und Treiben der Bewohner, č. 299, 30. 10., s. 2–4, č. 306, 6. 11., s. 1–3; 4. Sitten und Gebräuche, č. 320, 20. 11., s. 2–3, č. 324, 24. 11., s. 1–2. Dějiny 1. čtvrti do roku 1924 podal SIMON, Eduard. Die Entstehung und Entwicklung des 1. Stadtviertels von Reichenberg. Reichenberger Kirchenblatt XVIII, 1925, Nr. 1–7, s. 3–4, 13–14, 22–23, 29–30, 39–40, 49–50, 57–58. Velké množství údajů o Liberci uvádějí topograficko-statistické popisy viz CZOERNIG, Carl Joseph. Topografisch-historisch-statistische Beschreibung von Reichenberg, Wien 1829; SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt, 2. Band. Bunzlauer Kreis, Prag 1834, s. 293–299. Další literaturu a prameny uvádím na příslušných místech v poznámkách. 2_K dějinám vzniku a rozvoje třetí čtvrti viz BOCK, Jiří. Liberec III-Jeřáb. Městská čtvrť v proměnách doby, Liberec: 2016, ISBN 978-80-86660-40-0, z níž jsou převzaty i některé údaje.

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

co předcházelo tomuto mezníku ve správních dějinách Liberce. Měl za sebou již pětisetletý vývoj, během něhož se nejprve z původní vsi stal po husitských válkách před rokem 1454 městečkem a v roce 1577 městem.3 Pro územní vývoj Liberce sehrál významnou roli rok 1612, kdy se pod městskou správu dostala část pozemků ze zaniklého vrchnostenského poplužního dvora v sousedním Růžodole. Po pozdějších redukcích zůstal její zbytek od počátku 18. století trvalou součástí městského území. Ve druhé polovině 18. století se Liberec zařadil mezi největší soukenická střediska v celé monarchii, neustále rostl počet jeho obyvatel a přibývalo domů. V roce 1771 byla zavedena popisná čísla a společně bylo očíslováno 820 domů ve městě a 9 objektů libereckého vrchnostenského dvora. V rámci sestavování josefského katastru vznikla v roce 1785 katastrální obec Liberec s nově vymezenými hranicemi včetně vrchnostenského území. Nové stanovení daně bylo i součástí snah státu více využít finančních zdrojů i z poddanských měst a vyjmout je ze soudní pravomoci vrchnosti. K tomu směřovalo i zjednodušení městské správy tzv. regulací magistrátů. V průběhu příprav k zavedení této správní reformy byla v roce 1789 rozdělena část Liberce spadající pod městskou správu na čtyři čtvrti a v nich přečíslovány všechny domy. Liberec měl 1 036 domů a žilo v něm 6 594 obyvatel.4 Nové rozčlenění města využíval ke své správní činnosti od roku 1791 zřízený regulovaný magistrát – pětičlenný rozhodovací sbor radních s purkmistrem v čele. K němu byl zvolen výkonný personál a další úředníci, mj. čtyři policejní komisaři pro každou čtvrť. Další velmi významnou událostí bylo v témže roce napojení do sítě poštovních jízd a otevření pošty v Liberci. Liberec měl tehdy postavení poddanského, tzv. municipálního města pod ochranou vrchnosti. Od roku 1778 do roku 1805 jí byl Kristián Filip hrabě z Clam-Gallasu (1748–1805), po něm jeho syn hrabě Kristián Kryštof z Clam-Gallasu (1771–1838). Tyto významné změny se odehrály v době nejprudšího vzestupu libereckého soukenictví, který trval od osmdesátých let 18. století do konce napoleonských válek a projevil se i zásadní proměnou tváře města. Liberec procházel pozvolnou přestavbou dřevěných přízemních nebo jednopatrových domů ve zděnou klasicistní architekturu. Postupně se zastavovaly dosud volné zahrady 26

Podobizna Johanna Lahna (1782–1864), který byl v letech 1826–1831 libereckým purkmistrem. Jakob Ginzel, 1852, olej, plátno 59,5 × 46,5 cm, Oblastní galerie Liberec, inv. č O 665

Studie

3_K tomu srv. BOCK, Jiří. Hospodářské poměry a správní vývoj Liberce od doby husitské do roku 1622. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2014, roč. 15, č. 1, s. 32. ISSN 1213-5097. 4_RESSEL, Anton (ed.), Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes, 2. Band, 1903–1905, s. 95. 5_Literaturu ke klasicistní přestavbě Liberce uvádí ZEMAN, Jaroslav. Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: KNIHY 555, 2011, s. 173. ISBN 978-80-86660-33-2. 6_Za druhé město s nejvyšším počtem obyvatel v Čechách je Liberec považován až v roce 1830, kdy měl 11 500 obyvatel viz HLAVAČKA, Milan – KAŠE, Jiří – KUČERA, Jan Pavel – TINKOVÁ, Daniela. Velké dějiny zemí Koruny české, Svazek 11b, 1792–1860, Praha – Litomyšl: Paseka, 2013, s. 100. ISBN 978-80-7432-3485. V roce 1826 v něm žilo již 10 952 obyvatel, viz CZOERNIG, Carl Joseph cit. v pozn. 1 a 8. Domnívám se, že již tehdy měl Liberec toto postavení.

a dvory uvnitř bloků. Starší způsob štítové orientace domů do prostoru náměstí nebo ulic byl často nahrazován podélnou, šířkovou orientací. Fasády byly hladké, jen u domů bohatých měšťanů se objevovala ozdobnější štukatura. Některé zděné domy, zejména kolem náměstí, prošly během klasicistní přestavby do poloviny 19. století dalšími úpravami, při nichž se zvyšovaly i o další patro a určily budoucí výškovou hladinu zastavění.5 V průběhu této přeměny bylo do města přivedeno v roce 1825 nové silniční spojení s Prahou, které umožnilo zrychlení poštovní i soukromé osobní přepravy. Rostly požadavky na správu rychle rostoucího města, které během dvacátých let 19. století zaznamenalo rychlejší rozvoj výroby než Praha a stalo se po ní do šedesátých let 19. století druhým nejlidnatějším městem v Čechách.6 V únoru 1826 nastoupil nový purkmistr Johann Lahn (1782–1864) a z jeho podnětu došlo v říjnu ke změně hranic čtvrtí a k přečíslování domů. Nové vymezení hranic se stalo základem dnešních katastrálních území městských čtvrtí Liberec I-IV a bylo zavedeno dodnes platné přečíslování domů. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Státní okresní archviv Liberec

Pohled na Liberec z jihu na tovaryšském listu, před 14. 5. 1807, litografie. SOkA Liberec, Cech soukeníků Liberec, i. č. 58, karton 9

7_Soupis vedut a dobových vyobrazení města podává KÜHN, Karl F. Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale. 1934, Brünn-Prag-Leipzig-Wien, s. 196. Některé jsou dostupné z: http://veduty.bach.cz/veduty. Stavební plány ke zbořeným objektům jsou uloženy ve Státním okresním archivu Liberec (dále SOkA) v archivním souboru Archiv města Liberec (dále AML) – XV. Písemnosti ke stojícím domům se nacházejí ve stavebním archivu na Magistrátu města Liberec. Polohopisné plány Liberce z let 1833, 1844 a 1858 jsou součástí Sbírky map a plánů v SOkA Liberec.

XVIII 2017 2

Podobu tehdejšího města nám zachytila řada grafických vyobrazení. Pohledy na Liberec, jehož historické jádro se svými dominantami přecházelo pozvolna nižší okrajovou zástavbou do polí a luk s širokým pozadím nedalekých Jizerských hor, se staly námětem vedutistů. O jeho stavebním rázu a topografii také vypovídá bohatě dochovaná stavební dokumentace k domům. Často obsahuje situační plánky, které zachycují širší prostor. Cennými kartografickými prameny jsou zčásti zachovaný polohopisný plán města s popisnými čísly domů z roku 1833 a následný plán z roku 1844, ze kterých si lze udělat představu o rozsahu zástavby jednotlivých čtvrtí v roce 1826. Z dochovaného plánu z roku 1858 jsou patrny i jejich nové hranice.7 V roce 1826 si Liberec v podstatě uchovával tradiční urbanistickou podobu, která se formovala po pět staletí jeho historického vývoje postupnými zásahy, jež byly dány politickou a hospodářskou situací i kulturními proudy. Základní rysy půdorysu získal Liberec ve čtyřicátých letech 15. století druhotným rozšířením původně jednořadové vsi do čtvercového náměstí. Hlavní dálkové cesty a odbočky z náměstí pak vytvořily jeho základní

kompoziční osy, které spolu s konfigurací terénu dávaly městu osobitý ráz. Až do konce 18. století se rozvíjela většinou živelná sídelní struktura, v níž soukenická výroba zabírala stále více volných ploch a vtiskla Liberci charakteristický vzhled soukenického města. Od konce 18. století se město začalo postupně více zmocňovat okolní přírody a šířit se na všechny strany svými čtvrtěmi. Jeho půdorys se obohacoval o nové ulice a v zástavbě se s nástupem zděných domů i postupným vzorem šachovnicového uspořádání ulic začal projevovat vliv Kristiánova a tzv. Filipova v prostoru dnešního Nerudova náměstí. Liberec v roce 1826 byl ještě bez kouřících komínů, neovlivněný regulačním urbanismem druhé poloviny 19. století, se spoustou zeleně a volných ploch s typickými soukenickými rámy. Po stanovení nových hranic čtvrtí byla každé z nich vyhrazena jedna strana centrálního náměstí s domy začínajícími číslem popisným 1. Výjimkou byla pouze 1. čtvrť, kde popisné číslo 1 měla radnice, ale severní strana náměstí na ni číselně nenavazovala. Zbylý prostor náměstí patrně nepatřil žádné čtvrti, jak vyplývá z pozdějšího plánu města z roku 1858. Jednotlivé čtvrti se odlišovaly po27

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

Komerčně výrobní město Liberec z jižního pohledu. V popředí hlavní přístupová cesta do Liberce přes Perštýn, 1817, podle předlohy Georga Döblera namaloval Johann Venuto. Rakouská národní knihovna Vídeň, inv. č. Z208043603

lohou, územní velikostí a rozsahem zástavby. Co do velikosti území byla největší 1. čtvrť s 325 popisnými čísly domů a stavebních míst. Po ní následovala 3. čtvrť s 326 popisnými čísly domů a stavebních míst, pak 4. čtvrť s 317 popisnými čísly domů a stavebních míst a nejmenší, ale nejhustěji zastavěná 2. čtvrť s 312 popisnými čísly domů a stavebních míst. Celkem měl Liberec v roce 1826 (bez vrchnostenského Kristiánova) 1 280 domů (včetně předem očíslovaných pouhých stavebních míst). Žilo v něm asi 10 224 domácích obyvatel, včetně cizích (tj. z okolí a cizích panství) 10 952 a s připočtením dělníků z okolních vesnic, kteří do Liberce jen docházeli za prací, se odhaduje počet obyvatel na 13 000. Počet domácností se uvádí 2 386.8 Do každé z těchto částí města se promítlo sociální rozvrstvení obyvatel diferenciací staveb, prostorů i ko28

loritem života. Sociální struktura obyvatel města byla obrazem tehdejší společenské hierarchie. Tvořilo ji v ještě stavovské společnosti měšťanstvo, duchovenstvo a městská chudina (tovaryši, nádeníci a námezdní dělníci). Nepočítaje dva šlechtice, stálo na nejvyšším žebříčku 32 rodin městské honorace – vesměs úředníci, doktoři, velkoobchodníci se suknem, tři privilegovaní majitelé manufaktur (Josef Demuth, Wilhelm Siegmund, Siegmund Neuhäuser und Comp.) a penzionovaní důstojníci.9 Nejpočetnější skupinu mezi měšťany-řemeslníky tvořili samozřejmě soukeničtí mistři. V roce 1826 se udává v cechu 1 150 inkorporovaných soukenických mistrů. Z nich jen 630 provozovalo řemeslo samostatně, někteří z nich manufakturní výrobou. Rozsahem práce nebyl rozdíl mezi nimi a privilegovanými majiteli manufaktur. Ostatní mistři nevlastnili stavy a nechávali se

8_Viz CZOERNIG, Carl Joseph, cit. v pozn. 1, s. 113 a 136. V dobových pramenech i statisticko-topografické literatuře se údaje k Liberci často liší. V počtu domů se uvádějí buď jen stojící domy, nebo včetně stavebních míst s již přidělenými čísly popisnými. Počet obyvatel města může být zkreslen přidáním cizích osob. Často bývá v údajích do roku 1850 zahrnut i Kristiánov, který se až tehdy stal součástí Liberce. 9_Detailněji podává skladbu obyvatel podle sčítání v roce 1826 CZOERNIG, Carl Joseph, cit v pozn. 1, s. 18, 113.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

10_K tomu srv. CZOERNIG, Carl Joseph, cit. v pozn. 1, s. 97; SOMMER, Johann Gottfried, cit. v pozn. 1, s. 296. 11_Přehled o řemeslné struktuře a obchodu v Liberci podává SOMMER, Johann Gottfried, cit. v pozn. 1, s. 295–297. K počtu řemeslníků v roce 1826 viz CZOERNIG, Carl Joseph, cit. v pozn. 1, s. 125. 12_O jarmarcích v Liberci viz LUG, Viktor. Vom Jahrmarkt in Alt-Reichenberg. Mitteilungen des Vereines für Jeschken-Isergebirge (dále jen MVHJI) 27, 1933, s. 181–184, který obsahuje i soupis prodávaného zboží na jarmarku v roce 1785, mj. i obrazů a knih. Téměř současnou zprávu o prodeji obrazů a mědirytin v Liberci z roku 1787 podává i ZUMAN, František. Stav malířství, mědirytectví a tiskařství r. 1787. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 49–50, 1941–1942, s. 77.

Státní okresní archviv Liberec

najímat za mzdu. Soukenická výroba v Liberci zaměstnávala kolem 3 400 lidí.10 V historickém středu města na náměstích a v přilehlých ulicích se nacházely nové, zčásti již dvouposchoďové domy bohatých měšťanů postavené z kamene a cihel, kryté cihlovými taškami i mědí. V odlehlejších místech se tísnili drobní řemeslníci a chudší obyvatelé v jednopatrových dřevěných domech se šindelovými střechami. Vedle vlastního domu představoval jinou možnost bydlení i pronájem domu, který byl před vytvořením trhu s byty spíše výjimečný. Převažoval pronájem bytu a nemusel se týkat jen nemajetných vrstev. Pokrytí základních potřeb obyvatel města zajišťovala velmi široká struktura řemeslné výroby a obchodníci. K roku 1826 se uvádí v Liberci 1 376 řemeslníků (včetně samostatných soukeníků), kteří se svými rodinami tvořili

více než polovinu obyvatel města.11 Každodenně bylo možno nakupovat přímo v obchodech producentů-řemeslníků, které byly rozmístěny zejména kolem náměstí a v okolních ulicích. Vedle nich zde měli svůj krám i obchodníci se smíšeným (koloniálním) zbožím. Jiná skupina obchodníků nakupovala luxusnější zboží většinou na trzích v Praze, Plzni, Vídni a Linci. Na pravidelných týdenních trzích se v pondělí a ve čtvrtek v Liberci prodávaly potraviny, obilí a různé výrobky. Každoročně se konaly po osm dní trvající dva jarmarky, kam se sjížděli i prodejci nejen z českého vnitrozemí, ale i ze vzdálenějšího saského území. Dalo se tu nakoupit rozmanité zboží všeho druhu, součástí těchto jarmarků byly i samostatné trhy na vlnu a dobytek. Prodávaly se zde i obrazy a rytiny.12 Výroční trhy se odehrávaly na dnešním náměstí Dr. E. Beneše (Altstädter Platz), ale i na Sokolovském

Pohled na Liberec od severozápadu z Keilova vrchu na tovaryšském listu. V popředí tok Nisy a třetí čtvrť, před 25. 6. 1822, autor předlohy August Felgenhauer, mědirytina. SOkA Liberec, Cech soukeníků Liberec, i. č. 58, Karton 9

XVIII 2017 2

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

Liberecké čtvrti v roce 1826, autoři Jiří Bock, Jiří Šmída

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

13_Obecně k otázce každodennosti života obyvatel v Čechách viz publikace LENDEROVÁ, Milena – JIRÁNEK, Tomáš – MACKOVÁ, Marie. Z dějin české každodennosti. Život v 19. století, Praha: Univerzita Karlova, 2010. ISBN 978- 80-246-1683- 4; HLAVAČKA, Milan – KAŠE, Jiří – KUČERA, Jan Pavel – TINKOVÁ (cit. v pozn. č. 6), které byly využity pro následující text spolu s regionální literaturou cit. v pozn. 1. 14_JOZA, Jaroslav, Z minulosti textilního průmyslu v libereckém kraji, Liberec: Krajské nakladatelství, 1958, s. 122; Reichenberg im Jahre 1820. Deutsche Volkszeitung VIII, č. 299, 30. 10 1892, s. 2.

Státní okresní archviv Liberec

náměstí (Neustädter Platz), Malém náměstí (Kleiner Ring) a Nerudově náměstí (Töpferplatz). V malém byl v Liberci provozován i podomní obchod. Své zboží zde nabízeli i obchodníci prodávající látky na oblečení. Až do poloviny 19. století se móda obměňovala po uplynutí deseti let, ale ovlivňovala život jen nepatrného procenta populace.13 Proměny v odívání sledovali jen lidé, kterým to jejich materiální postavení dovolilo. Módní trendy se přejímaly přes Prahu z Vídně, Berlína a Lipska, které patřily k centrům ovlivňovaným pařížskou módou. Šatník ostatních se příliš neměnil, odkázáni byli na odložené, zděděné či darované oděvy. Během první poloviny 19. století zaniklo v Liberci nošení lidového kroje, který nosily hlavně ženy. S ním se setkáváme jen u starší generace, zvláště o nedělích. Muži již zpravidla nosili na hlavě cylindr, dominoval u nich frak ze světlého, zlatohnědého nebo světle modrého sukna.14

Středisky stravování pro domácí obyvatele i pro cizí návštěvníky města zejména v době konání trhů se staly hostince, které poskytovaly kromě jídla i nocleh. Po ztrátě várečného práva v 17. století pozbyly právovárečné domy v Liberci starou výsadu výčepu piva a jen v některých z nich byly nadále s vrchnostenským povolením provozovány hostince a pivní šenky. V nich se šenkovalo vrchnostenské pivo a od roku 1660 pálenka z městské palírny, ale nesmělo se podávat maso a rybí pokrmy. Postupně bylo povolováno čepovat pivo i v šencích v jiných domech. Nejpřednějším šenkem byl v Liberci radniční sklípek, který současně plnil funkci výsadního místa pro nucený odběr vína. Šenky se nazývaly většinou podle jmen svých provozovatelů. Pokud byl šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v něm podávat i maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche). To bylo možno dostat bez nápojů i v kuchyních u řezníků (tzv. Jahrküche), kteří se v této zvyklosti každým rokem od 1. dubna stří-

August Jonas, Jižní strana dnešního náměstí Dr. E. Beneše s průhledem do Moskevské ulice s objektem, kde je dnes Plzeňka – Duli. Obraz zachycuje scénu s převáženým bývalým vojákem na hřbitov; událost se stala podnětem k založení veteránského spolku, 1820, olej, plátno, 54 × 57 cm. Severočeské muzeum Liberec, inv. č. obr. 32

XVIII 2017 2

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

Požár domu čp. 470 (čp. 28-III od roku 1826) v Široké ulici, kde upravoval sukno Franz Schütze. Vlevo postava sv. Floriána, patrona proti ohni. Autor neznámý, 1786, olej, dřevo, Severočeské muzeum v Liberci, inv. č. Ob-817

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

15_Údaje čerpány z literatury Festschrift zur Jahrhundertfeier der Genossenschaft der Gast- und Schankwirte in Reichenberg. 1828-1928, Reichenberg 1928; HOFFMANN, Anton. Geschichte der alten Häuser auf der Nordseite des Altstädter Platzes in Reichenberg, Reichenberg 1888; SOMMER, Johann Gottfried, cit. v pozn. 1, s. 296. 16_HLAVAČKA, Milan – KAŠE, Jiří – KUČERA, Jan Pavel – TINKOVÁ, Daniela, cit v pozn. 6, s. 75. 17_Tamtéž, s. 236. 18_Reichenberg im Jahre 1820. Deutsche Volkszeitung VIII, č. 299, 30. 10 1892, s. 2.

XVIII 2017 2

Státní okresní archviv Liberec

dali. Od třicátých let 17. století nesly tehdejší tři hostince štíty nejprve s barevně namalovaným domovním znamením (názvem), které bylo až později s všeobecným rozšířením znalosti čtení vyjádřeno slovně. Dvorské výnosy z let 1784–1790 zbavovaly povinnosti nuceného odběru piva, vína a pálenky a umožnily rozvoj šenkovních živností. Vrchnost je však nadále povolovala a uplatňovala povinný odběr piva ze svých pivovarů. V Liberci zejména z libereckého, ale i z pivovaru v Nové Vsi. Dovoz levnějšího piva z cizích panských pivovarů se prosazoval pomalu a byl praktikován od konce 18. století nejprve v nepovolených šencích, které se od té doby velmi rozmáhaly. V roce 1826 bylo v Liberci zřejmě 6 hostinců, 65 oprávněných šenků piva a pálenky a 10 šenků vína. Měšťané do nich chodili ve všední den až po dvacáté hodině. Nejstarší hostinec stál v místech dnešní radnice – „Zum goldenen Greifen“ (čp. 183-I), jakož i hostinec v Obecním domě („Gemeinhause-Gemeindehause“, čp. 177-I) a „Zur goldenen Sonne“ (čp. 180-I). Další byly – „Zum schwarzen (rothen ?) Adler“ (čp. 278-I), „Zum eisernen Kreuz“ (čp. 260-I), „Zum goldenen Kreuz“ (čp. 290-II) a „Zur Stadt Prag“ (čp. 148-IV). V Kristiánově se nacházel hostinec „Zum goldenen Löwen“(čp. 19).15 V oblasti výživy lze na konci 18. a 19. století vypozorovat určité změny. Přední místo v každodenní spotřebě zaujímala větší konzumace chleba a pečiva. Od posledních let 18. století se rozšířila spotřeba brambor. Maso se stalo dostupnějším pro širší vrstvy, stále však zůstávalo rozlišujícím znakem dobře situovaných rodin. Jak vypadal běžný jídelníček střední měšťanské vrstvy v Liberci? K snídani kolem sedmé hodiny byla většinou moučná polévka s nalámaným tmavým chlebem. Ke svačině byl v devět hodin nebo o půl desáté krajíc chleba s máslem. K obědu kolem dvanácté hodiny se podávala polévka a zelenina, brambory, řepa a luštěniny. Místo zeleniny také jednoduchý vaječný pokrm nebo moučník. Kolem čtvrté hodiny odpolední se posvačil kousek chleba s máslem. V sedm hodin večer byla večeře, střídavě polévka nebo brambory na loupačku s máslem, tvarohem či vepřovým sádlem. V neděli bývala na snídani káva se světlým chlebem. Jen ve čtvrtek a v neděli se k obědu konzumovalo maso, v pátek večer slaneček a v sobotu velmi oblíbená pečená jitrnice. Konzum kávy byl běžný od konce 18. století

i v městských rodinách. Na oblibě získalo pití čaje, kakaa a slazení cukrem. Ke změně životního stylu přispělo kouření tabáku.16 Komunální hygiena ještě narážela na nedostatečný přístup k vodě a nedokonalou kanalizaci. Po městě bylo osmnáct vodních nádržek a pitnou vodu poskytovalo pět obecních a velmi četné soukromé studny. Pokud nebyla v blízkosti domu studna, musela se voda donášet z nově postavené kamenné kašny se sochou Neptuna z roku 1823 na Staroměstském náměstí anebo z nově postavené kamenné kašny z roku 1820 na Novoměstském náměstí. K osobní hygieně patřila i péče o vlasy a vousy. Móda copu skončila s napoleonskými válkami a mužský účes byl ve dvacátých letech 19. století již krátký. Převládalo již hladké oholení, případně jen knírek. Zdravotní péči zajišťovali v Liberci dva doktoři medicíny, jeden doktor chirurgie, pět ranhojičů, dva lékárníci a šest porodních bab. V té době ještě stál městský špitál čp. 162-IV (v místech dnešního domu čp. 394-IV) pro osoby, o které se nemohl ve stáří nikdo postarat. Pro omezenou chudinskou péči se po roce 1782 vytvářela síť chudinských ústavů. V Liberci byl městský chudobinec (čp. 130-I) zřízen v roce 1785 a stával do roku 1895 v místech dnešního Tržního náměstí. Ke zdravotní péči státu o obyvatelstvo v českých zemích patřilo od počátku 19. století postupně zaváděné očkování proti neštovicím.17 Na významu začínala nabývat otázka volného času a cestování. Ještě v první polovině 19. století existovaly rozdíly v českých zemích mezi místními časy, které činily až 30 minut (jednotný čas byl zaveden v monarchii až v roce 1893). Strukturu dne určovalo především vyzvánění k jednotlivým církevním úkonům. K odměřování času sloužily sluneční hodiny na radnici. Teprve za purkmistra Lahna byla iniciována sbírka, pomocí níž se zřídily věžní hodiny na farním kostele. Odměřovaly i čas k práci. Tehdy se ještě v řemeslnických dílnách a manufakturách pracovalo v úkolové mzdě bez jednotné doby. Mistři provozovali řemeslo ve svých dílnách v létě od pěti hodin (v zimě od šesti) až do šestnácté hodiny, jejich tovaryši a učni až do dvaceti hodin.18 Změnu do každodenního života přinášely Liberečanům neděle a mnoho církevních svátků. Kdo mohl, chodil se svojí rodinou do okolních hostinců. Hlavními místy výletů byly zejména rychty v Pavlovicích a Ruprechti33

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

cích. Navštěvován byl i Horní Růžodol, kde stál kolotoč. Ještěd a jeho okolí ještě nepatřily mezi výletní místa, protože tu chyběly pivní šenky. Oblíbené byly poutní cesty zejména do Hejnic, kam pěšky chodily celé rodiny s dětmi. Kromě poutí do nedaleké Zdislavy a Jablonného v Podještědí byly navštěvovány mj. i Bohosudov u Krupky a Vambeřice v pruském Slezsku, kam putovaly většinou jen ženy. Lépe situované osoby vyhledávaly většinou Lázně Libverdu, ale mj. i vzdálenější Teplice. Teprve rozšíření sítě nového typu silnic a zrychlování poštovní i soukromé osobní dopravy ve dvacátých letech 19. století vedlo postupně k novému využití prostoru i pojetí času a zvětšené mobilitě společnosti. Stále přesnější pravidla dopravy a první jízdní řády byly průvodními jevy změny v chápání času. Zvolna se rodil volný čas a po roce 1815 přibývá cestování měšťanstva a zejména studentů. Po prodloužení nové státní silnice v roce 1826 do Liberce byl zřízen poštovní rychlík, který jezdil jednou týdně mezi Prahou a Libercem (cesta trvala 15 hodin). Odtud pak jezdil jeden poštovní vůz Frýdlantskou silnicí přes Zhořelec do Berlína a jeden vůz udržoval spojení s Žitavou. S poštovními rychlíky můžeme spojit otázku poskytování poštovních služeb, které patřilo k vybavenosti města. V roce 1791 bylo povoleno odbočení poštovního kursu Praha- Žitava nejprve z Jablonného a později v roce 1816 přes Hodkovice nad Mohelkou na Liberec. Nově zřízený c. a k. poštovní úřad sídlil nejprve v dnešní ulici 5. května v čp. 5-I a v roce 1795 byl přemístěn do čp. 20 v Kristánově.19 Volný čas naplňovali obyvatelé Liberce i společenskými aktivitami. První polovina 19. století byla dobou ještě neuvěřitelně tichou. Zvuk byl slyšet v souvislosti s určitou řemeslnou činností, vyzváněním zvonů nebo jako součást rozmanitých festivit – při církevních slavnostech a mších, oslavách patrocinia kostela, posvíceních, svěcení nově postavených objektů, při pohřbech (zejména veřejně činných osob), slavnostech spojených s panovníkem a státem, s cechovní organizací řemesel, se samosprávou i velkými svatbami aj. Od sedmdesátých let 18. století navštěvovaly Liberec stále častěji kočovné divadelní společnosti, které hrály v mistrovském domě cechu punčochářů (čp. 118-III). 34

Byla zde větší místnost, kterou si na každou zimu pronajímaly. Působení těchto společností bylo předzvěstí nové doby, vnášely do městského života osvícenecké myšlenky a mravy. Stoupala obliba veřejných hudebních produkcí. Vzrůst města vyvolával potřebu řádného tanečního sálu. Chyběl tu větší sál pro pořádné plesy. Při svatbách a v době masopustu se tancovalo ve velmi těsném a malém sále v radnici, který již nestačil mladé generaci. Radnice byla správním i společenským centrem, kde se zejména do roku 1796 odehrávaly i společenské akce. Plesy oddílů husarů, kteří bývali ubytovaní v Liberci, se konaly často v nízké a malé místnosti v mistrovském domě soukeníků (čp. 312-II). Také místnost v hostinci „Zum schwarzen Adler“ (čp. 278-I) byla nevhodná pro pořádný bál. V roce 1796 bylo dostavěno křídlo (čp. 177-I) k Obecnímu domu s tanečním sálem v místech dnešní radnice. Pořádaly se v něm činoherní i operní představení, operety, hudební koncerty a velkolepé plesy. Před sálem se nacházela hostinská místnost, kde se v přestávkách podávalo pití a jídlo. Obecní dům byl tehdy považován za nejpřednější hostinec města, kde se ubytovávala většina cestujících. K divadelnímu představení se od roku 1820 využívalo Soukenické divadlo (čp. 258-I) u Tovaryšského vrchu. V jeho suterénu byl umístěn i příbytek pro vandrující soukenické tovaryše, tzv. herberk, který jim poskytoval vedle nápojů také nocleh.20 V kulturním životě Liberce se zcela jistě odrážela i zámecká atmosféra při každoročních letních pobytech Clam-Gallasů na tamním zámku. Hojně byla navštěvována představení vysokého jezdeckého umění, která se konala vedle hraběcí jezdecké školy naproti zámecké zahradě. V první polovině 19. století bylo spolčování ještě výjimečné. Mezi nejstarší patřily spolky podpůrné a náboženské, které vznikly i v Liberci. V roce 1818 byl založen náboženský spolek „Saatgängerverein“ a v roce 1821 spolek vojenských veteránů. Nejstarším sdružením byl sbor libereckých ostrostřelců, založený v roce 1670 a roku 1794 nově uniformovaný. Stále významnější roli sehrávalo vzdělávání, které velkou měrou ovlivňovalo průběh a kvalitu života. Školským řádem, který vešel v platnost roku 1775, se měla stát samozřejmostí schopnost číst, psát a počítat. Vzdělávací povinnost byla stanovena pro děti od šesti do dvanácti let, kdy končila druhá etapa životního cyklu a dítě

Studie

19_KARPAŠ, Roman (ed.), Kniha o Liberci, 1. vydání, Liberec: Dialog Liberec, 1996, s. 57 a 127. 20_Ke společenským místnostem v Liberci viz HOFFMANN, Anton, cit. v pozn. 15, s. 231, s. 248–251, 253–255.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

21_Ke knihovně srv. SOkA Liberec, nezpracovaná část archivního souboru AML – VI, Pamětní kniha – všeobecná část, 1. svazek, [1940], s. 682. V roce 1759 byla zřízena v Liberci tzv. Kopschova neveřejná farní knihovna v kostele Nalezení sv. Kříže, viz VAVROUŠKOVÁ, Anna, Farní knihovny v severních Čechách, In: Sborník Severočeského muzea. Společenské vědy. Historia, 2, 1959, s. 213. 22_Ke hřbitovům srv. LUG, Viktor, Reichenberg. In: Heimatkunde des Kreises Reichenberg, Heft IV/5, Reichenberg [1941], s. 75. 23_Viz HOFFMANN, Anton, cit. v pozn. 15, s. 144; k setkávání umělců srv. KÖNIG, Adolf, Alt-Reichenberg. Zeitgeschichtliche Streifbilder. Reichenberg 1931, s. 32–37. 24_V roce 1829 jsou jako osoby žijící v domě čp. 4 v nájemním bytě ještě uváděni Johann Liebieg (1802–1870 ), jeho bratr Franz Liebieg (1799–1878 ) a jeho syn Franz Liebieg, který se v tomto domě narodil (19. 7. 1827 – 1886) viz SOkA Liberec, AML – I, inventární číslo 959, karton č. 152. Viz též HOFFMANN, Anton, cit. v pozn. 15, s. 88.

XVIII 2017 2

Státní okresní archviv Liberec

bylo zralé pro zpověď, službu, učení se řemeslu nebo pro vyšší studium. Až všeobecný školní zákon z roku 1805 však plněji prosadil povinnost školní docházky. Na základě něho mělo dítě po dovršení dvanáctého roku navštěvovat, pokud nepokračovalo ve studiu na střední škole, nedělní školu, kde se opakovaly literní předměty a náboženství. Vyšší vzdělanost však zůstávala hluboko do 20. století výsadou středních a horních vrstev. Děti v Liberci navštěvovaly od roku 1812 nově postavenou hlavní školu (čp. 8-II) u děkanského kostela, ve své době jednu z největších v Čechách. Za vyšším vzděláním odcházeli synové měšťanů do Prahy a Litoměřic. Školský patent byl rovněž mezníkem v dějinách četby a čtenářství. V 19. století patřili mezi pravidelné čtenáře jen potomci horních a středních vrstev, u dolních vrstev to bylo ještě vzácností. Mohli se věnovat četbě nejrůznějších i z ciziny docházejících novin. Majitelé knih a časopisů je půjčovali a měli velký okruh čtenářů. Centrem knižní kultury bylo Lipsko, kde se konaly knižní veletrhy. První neúspěšný pokus o povolení zřídit veřejnou půjčovnu knih byl v Liberci učiněn již v roce 1824.21 V každodennosti se nelze vyhnout ani otázce stáří a smrti. Koloběh života se odehrával v domě, kde člověk bydlel, přicházel na svět a kde v okruhu svých blízkých i umíral. Po napoleonských válkách postupně pokračovalo vytlačování vlivu náboženství z jednotlivých oblastí lidské činnosti, a to se projevovalo i v otázce smrti. Lidé většinou pro umírajícího ještě nevyhledávali ani lékařskou pomoc. Od roku 1770 se stalo součástí těchto záležitostí i povinné lékařské ohledání mrtvého, které stanovilo příčinu smrti. Po zrušení původního hřbitova kolem farního kostela sv. Antonína Velikého v roce 1787, kde se však výjimečně pohřbívalo až do roku 1801, sloužil pro pohřbívání až do roku 1832 hřbitov kolem kostela Nalezení sv. Kříže.22 Po tomto exkurzu do každodennosti života obyvatel Liberce v roce 1826 se vydejme na procházku po některých místech tehdejšího území třetí čtvrti. Projdeme ulicemi a pozastavíme se u některých domů a jejich majitelů. Některé ulice byly teprve v zárodku a neměly ještě svůj název. Často to byly polní cesty, které se staly základem pozdějších ulic. K bližšímu označení poloh domů se používaly názvy nejbližších ulic, cest nebo pomístní názvy. Před provedenou změnou bylo ve třetí čtvrti posled-

ní číslo popisné 299. Úpravou hranic přibylo od sousedních čtvrtí 17 domů, dalších 10 bylo rozestavěno nebo se jednalo o nová stavební místa (případně zbořeniště) s již předem přiděleným číslem popisným. Žilo v nich asi 2 500 obyvatel. Začněme v nejstarší části třetí čtvrti na pravém břehu Nisy. Přečíslování domů začínalo na jižní straně dnešního náměstí Dr. E. Beneše (tehdy Altstädter Platz), jehož prostor zdobila od roku 1823 nově upravená kašna s Neptunovou sochou. Zde žili zámožnější měšťané v kdysi právovárečných domech. V domě s čp. 1 vlastnil lékárnu Ignatz Kittel původem ze Šumburka, který ji sem přemístil v roce 1802 z čp.15-II v dnešní Pražské ulici a v roce 1803 původní dům přestavěl a zvýšil o jedno patro. Lékárna se později nazývala „Zur goldenen Krone“. Ve společenském životě města hrál významnou roli dům čp. 2, který vlastnil řezník Josef Hofmann. Pivní šenk zde byl již v roce 1661 a počátkem devatenáctého století se nazýval „Zum Fasan“. V jeho patře se setkávali umělci i městská honorace a rodily se tu mnohé podněty pro správu města, povznesení obchodu i duchovní život v Liberci.23 Dům čp. 3 vlastnila Apollonia, vdova po perníkáři a obchodníkovi Antonu Posseltovi. V domě čp. 4 žil svíčkař Josef Bergmann. V tomto domě v nájemním bytě patrně již v roce 1826 bydleli Liebiegové.24 V místech budovy čp. 5 stával kdysi dům, jehož vlastníkem byl v 16. století hejtman libereckého panství Joachim Ulrich z Rosenfeldu. V roce 1826 patřil městskému policejnímu komisaři Josefu Rohnovi. Dům čp. 6, zvaný podle své měděné střechy „Im Kupferdache“, vlastnil od roku 1800 Anton Müller, obchodník s látkami. Po přestavbách domů měly v roce 1826 domy čp. 1-3 ještě loubí, zatímco u domů čp. 4-6 bylo již zastavěno. Odbočme do Pražské ulice (Pragergasse), která po odklonění části dopravy z hlavní přístupové trasy do centra města začala nabývat na větším významu. V čp. 7, kde údajně již roku 1764 stál první kamenný dům v pozdější třetí čtvrti, žila vdova po obchodníkovi Francisca Seidemann. V čp. 9 měl obchod s koloniálním zbožím Karl Posselt. V čp. 12 bydlel městský účetní J. M. Sachers. Pod ním stál v místech dnešního obchodního domu Brouk a Babka starobylý pivní šenk „Zur Sandschenke“ (čp. 15), který vedla Rosina Trenkler. V roce 1826 se k němu v rámci úprav ulice přesunula vodní 35

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

25_O stavu Široké ulice a jiných ulic v první polovině 19. století srv. LUG, Viktor. Der Zustand der Strassen in Reichenberg vor 100 Jahren. MVHJI 25, 1931, s. 80 n. 26_K návštěvě rakouského císaře Františka I. v Liberci viz HOFFMANN, Anton, cit. v pozn. 15, s. 159.

Situační plánek dnešního Soukenného náměstí (Platz). Vpravo mlýnský rybník (Mühlteich) napájený Harcovským potokem a náhonem z Nisy. Kaissergasse je pozdejší Náchodská ulice, 1838, SOkA Liberec, AML - XV, i. č. 825, karton 184

nádržka původně stojící naproti ulici u čp. 149-II. Vinný šenk v čp. 22 provozoval Josef Simon a na konci ulice v čp. 23 bydlel umělecký tkadlec Ferdinand Seidel. Dnešní Soukenné náměstí vypadalo zcela jinak než dnes. Ve východní části byl pouze malý prostor, tzv. „(Gemeinde)platz“, ohraničený mlýnským rybníkem. Z něho byla voda propouštěna stavidly jednak do koryta Harcovského potoka, protékajícího mezi domy čp. 112 a čp. 114 a vlévajícího se do Nisy, jednak otevřeným kanálem ke mlýnu. Velkou část plochy dnešního náměstí zabíralo několik domů. Čp. 24 a čp. 25 vlastnil Severin Siegmund, majitel privilegované manufaktury na výrobu sukna. Vedle stál dům čp. 34, kde měl tkadlec Anton Prade zřejmě již tehdy pivní šenk, a dále pak domy čp. 35, čp. 36 (zde žil obchodník se suknem Josef Tugemann) a čp. 37. Za mlýnem, který byl v držení mlynářského rodu Finke, protékal odtok mlýnského náhonu mezi ulicemi Barvířskou (Färbergasse), Širokou (Breitegasse) a pod ulicí Mysliveckou (Jägergasse) dále do Nisy. Voda byla využívána pro barvení a úpravu sukna. Pro prostor Myslivecké a Široké ulice se používal pomístní název „Ejlchen“ (kleine Aue). V Široké 36

ulici v čp. 28 žil Franz Schütze, postřihač sukna, a čp. 31 vlastnil Florian Siegmund, majitel manufaktury. Městská palírna se nacházela od roku 1660 v domě čp. 279.25 V Barvířské ulici byla v čp. 29 a čp. 30 barvírna soukenického cechu a dům čp. 118 vlastnil Josef Ullrich, majitel soukenické manufaktury. Na konci Barvířské ulice (dnes tato část patří k Proboštské ulici) stály domy s čp. 265 a čp. 266, manufaktury Franze Ullricha jun. Dne 15. října 1804 si je při návštěvě Liberce se svým doprovodem prohlédl český král a od roku 1804 první rakouský císař František I. (do roku 1806 poslední římsko-německý císař), když předtím přespal v budově poštmistra v Kristiánově. Dokládá to hospodářský význam a věhlas Liberce v nejvyšších kruzích monarchie.26 Čp. 268 vlastnil majitel manufaktury Franz Schütze a čp. 269 s čp. 270 majitel manufaktury Anton Schütze. V Myslivecké ulici měl v čp. 306 manufakturu Anton Müller. V čp. 307 se scházeli liberečtí ostrostřelci, měli zde střelnici a také pivní šenk. V dnešní Jungmannově ulici („am Keilsberg“) žil v domě čp. 319 obchodník Josef Ditrich. Nedaleko odtud stál poslední přečíslovaný dům v této čtvrti čp. 326. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

27_K působení J. Scholze v Liberci viz KÜHN, Karl F. Das steinerne Bürgerhaus in Stadt und Land Reichenberg. In: Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen, Heft II/4, Reichenberg 1936, s. 392–394.

XVIII 2017 2

Státní okresní archviv Liberec

Dále pokračovala pouze polní cesta do Františkova a Ostašova, zvaná „Berzdorfer Leichenweg (Kirchhofweg)“, po které se převáželi k pohřbu zemřelí z okolních vesnic liberecké farnosti. Od roku 1735 stála na jejím okraji na jihozápadním úbočí Keilova vrchu v blízkosti dnešního kostela Sv. Máří Magdaleny polní kaplička se Zvěstováním Panny Marie, zbořená v roce 1910. Keilův vrch nebyl ještě zastavěn a patřil již od roku 1789 ke třetí čtvrti. V pokračování našeho popisu čtvrti se vraťme na dnešní Soukenné náměstí. Vybíhala z něj ulice „Neissegasse“, která odtud pokračovala dnešní třídou 1. máje směrem k mostu na tzv. „Ziegenring“. Tak se nazýval prostor ohraničený tokem Harcovského potoka z mlýnského rybníka až do Nisy, jejím ramenem až k dřevěnému mostu na dnešní třídě 1. máje, odtud směrem k ulici Švédské (Hafnergasse) a již neexistující ulici U Splavu (Schleussengasse) podél náhonu vyúsťujícího do mlýnského rybníka na dnešním Soukenném náměstí. Stavbou obchodního domu Ještěd v sedmdesátých letech 20. století se tato část Liberce zcela změnila a některé ulice zmizely. I zde bydleli v roce 1826 většinou soukeníci. V čp. 79 žil majitel manufaktury Anton Ginzel. V ulici Hrázděné (Plankengasse) patřil dům čp. 107 majiteli manufaktury Ignatzi Wondrakovi. Spojení s územím na levém břehu Nisy umožňoval úzký a velmi frekventovaný dřevěný most zvaný od poloviny 17. století „ Pietschbrücke “ (později „Bahnhofbrücke“). Od mostu vedla stará původně hanychovská cesta, tehdy zvaná „Johannesthaler Fahrweg“ (Janovodolská cesta), dnešní třída 1. máje, na jejímž začátku stály po pravé straně tři domy. První s čp. 147, který se původně nacházel na druhé straně cesty před mostem, vlastnil Wenzel Altmann. Pak poněkud mimo cestu dům čp. 148, kdysi určený pro panského rybáře, který držel Josef Seidel, účetní v Janově Dole. Ve vlastnictví jeho rodu byl od roku 1754 do roku 1877. Patřil k němu pozemek, který ležel mezi dnešní ulicí Na Rybníčku, domem čp. 146 a pod ním tekoucí Nisou a který byl zvaný „Seidelberg“. Přes něj vedla poněkud strmá stará pěšina, která pokračovala podél levého břehu Nisy k dalšímu mostu přes Nisu v dnešní Orlí ulici. Posledním domem na této straně Janovodolské cesty bylo čp. 150. Josef Scheufler z Rochlic v něm měl prosperující obchod s koloniálním

zbožím. Pravděpodobně na vyšším okraji pěší cesty stál u konce zahrady tohoto domu na čtvercovém podstavci vysoký sloup s krucifixem namalovaným na plechu, který je připomínán roku 1836. Na druhé straně cesty patřil k této čtvrti o něco dál stojící dům čp. 149, v němž žil soukeník Franz König. Dále bylo ještě vpravo i vlevo několik stodol a tím v roce 1826 končila u Janovodolské cesty zástavba třetí čtvrti. Z Janovodolské cesty odbočovala mezi domy čp. 148 a 150 ulice „Teichgasse“ (Na Rybníčku), která spojovala kdysi poplužní dvůr nacházející se v místech čp. 138 s panským rybníkem a výše zmiňovaný „Ziegenring“ s částí třetí čtvrti zvanou „Viertel“ (Na Čtvrti). V této od osmdesátých let 18. století se rozrůstající části Liberce stály domy a stavební místa s čp. 137–264, tj. celkem 128 stavebních parcel. Žili tu většinou soukeníci a chudší obyvatelé často ještě v jednopatrových dřevěných domech se šindelovými střechami. Z Barvířské ulice se do této části Liberce vcházelo přes starý most zvaný „Viertler Brücke“ („Vorwerksbrücke“) do ulice Orlí (Adlergasse). Na levé straně ulice byly domy soukenické rodiny Kasper, tzv. „Kasperhäuser“ – čp. 137, čp. 138 a čp. 139. Uprostřed nich stála hospodářská budova bývalého růžodolského poplužního dvora (čp. 138), která pravděpodobně nesla ještě stopy svého dřívějšího určení. Franz Kasper provozoval v čp. 137 zřejmě již tehdy pivní šenk. Dále byla hasičská kůlna a vedle ní v místech pozdější školy dům soukeníka Josefa Würfela, tzv. „Ziege-Würfel´s Haus“ (čp. 140). Zbylý prostor za těmito domy mezi částí dnešní ulice U Besedy a řekou Nisou nebyl ještě zasídlen, nýbrž vyhrazen soukenickým rámům na sušení a napínání sukna a nazýval se „Tuchrahmenplatz“. V čp. 264 měl soukeník Severin Bayer patrně už tehdy pivní šenk. Na Orlí ulici navazovala ulice Oldřichova (Andreasgasse). V ní se nacházel dům čp. 172 a z druhé strany u ulice Na Rejdišti (Renngasse) čp. 182, které vlastnil zednický mistr Josef Scholze. Od devadesátých let 18. století se podílel na přestavbě domů i ve třetí liberecké čtvrti.27 Nedaleko nich měl v čp. 155 v ulici Na Humnech (Flurgasse) soukeník Ferdinand Ginzky zřejmě pivní šenk. O něco dále stály tři Ullrichovy domy čp. 163, čp. 164 (vlastnil je majitel manufaktury Franz Ullrich) a čp. 165. Naproti němu přes ulici žil v domě čp. 197 řezník Franz Schöpfer a měl tu pivní 37

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

šenk. Pod nimi poněkud stranou v této části třetí čtvrti byl nejjižněji stojící dům čp. 162 soukeníka Antona Steckerta. Ve Františkovské ulici („Franzendorfergasse“) se nacházel velký počet malých dřevěných domků, stojících i samostatně na poli. První dům při východu z Orlí ulice čp. 177 vlastnil obchodník Franz Nerradt. V čp. 229 měl Ferdinand Elger manufakturu – přádelnu s vodním náhonem přivedeným z Nisy. V čp. 231 pravděpodobně provozoval soukeník Ignaz Watznauer již pivní šenk. Ulice končila u dnešní Hraniční ulice domy s čp. 227 a čp. 228, které bezprostředně hraničily s Františkovem. Odtud pak vedla na západ hranice s Františkovem a poněkud dále tímto směrem stál dům čp. 206 u dnešní Anenské ulice, nejzápadněji ležící budova ve třetí čtvrti. Velkou část volných ploch v blízkosti domů této části Liberce vyplňovaly soukenické rámy. Dále na západ se rozprostíraly jen pole, louky a pastviny libereckých měšťanů, které hraničily s Františkovem, Janovým Dolem a Horním Růžodolem a k orientaci v nich sloužily pomístní názvy.28 Protkané byly polními cestami a starými komunikacemi, které začínaly Na Čtvrti a vedly přes návrší („Kranichsberg“), kde bylo později postaveno nádraží. V jeho místech stál zřejmě ještě dřevěný kříž. Z Janovodolské cesty se za tímto kopcem odvětvovala stará hanychovská cesta, jejímž reliktem je dnešní Cechovní ulice. V jejich blízkosti se nacházely dvě drobné sakrální stavby. U můstku přes Janovodolský potok v dnešní Husitské ulici stála kamenná socha sv. Jana Nepomuckého. Jednalo se o malou figuru světce na vysokém sloupu, která je doložena již v roce 1757.29 Torzo sloupu stojí dodnes a upomíná na nejstarší stavbu v této části třetí čtvrti. Nedaleko ní na staré cestě do Hanychova u hranic s Horním Růžodolem, kde dnes vyúsťuje Cechovní ulice do ulice Kralické, stála pravděpodobně Boží muka, zachycená na mapě stabilního katastru v roce 1843. V roce 1826 patřilo vrchnosti ještě území, které se stalo částí třetí čtvrti až ve druhé polovině 19. století. Leželo na levém břehu Nisy vymezeném zhruba prostorem od mostu, podél dnešní třídy 1. máje, Nákladní ulicí, původními hranicemi (Horního) Růžodolu až k Nise a podél ní zpět k mostu na třídě 1. máje (viz rekon-

strukční plánek). Byly tu jen podmáčené plochy po tzv. velkém (starém) rybníku, který byl vypuštěn na počátku 19. století. V západním a jižním okraji sem zčásti zasahovalo území třetí čtvrti. V něm se nacházela u cesty podél hranic s (Horním) Růžodolem v dnešní Křepelčí ulici v blízkosti dnešních domů čp. 773 a čp. 774 malá zděná kaplička zasvěcená Nejsvětější Trojici, doložená již v roce 1757 a zbořená patrně v roce 1932. Přehled všech 326 objektů a stavebních míst s čísly popisnými na území třetí čtvrti podává jejich samostatný soupis řazený podle nových domovních čísel (viz tabulka v příloze). Jsou u nich uvedena i předchozí čísla popisná z období 1771–1826, která mohou spolu se znalostí dalších údajů o počtu domů v Liberci blíže vymezit dobu jejich výstavby. Pokud stály již před zavedením popisných čísel roku 1771, byla pro úplnost přidána první, často jen přibližná zmínka nebo odhad o prvotním zastavění parcely, případně i jiné údaje dokumentující jejich vývoj. Pokud byli známi, jsou u jednotlivých domů (stavebních míst) v době přečíslování uvedeni i jejich majitelé se zaměstnáním. Vypovídají o jejich společenském a sociálním postavení i o charakteru využití jednotlivých objektů. Z tabulky vyplývá, že bohatí měšťané provozující různá řemesla, služby a obchod žili zejména na dnešním náměstí Dr. E. Beneše a v Pražské ulici. Zakupovali se tu i majetní soukeníci a majitelé manufaktur. Specializovaným řemeslníkem byl umělecký tkadlec (Kunstweber), který zpracovával plátno technicky náročnějším způsobem. V ostatních částech čtvrti zcela převažují soukeníci, někteří z nich byli majiteli větších soukenických dílen (v pramenech se uvádějí střídavě „Tuchmacher“, nebo „Tuchfabrikant“) i manufaktur („Tuchfabrikant“), a nebo se k nim váží řemesla spojená se zpracováním sukna (postřihači a upravovači sukna, barvíř). Z textilních řemesel jsou zastoupeni rovněž tkalci. Ojediněle se mezi majiteli domů vyskytují obchodníci, výrobci obuvi, oděvů, zástupci potravinářských řemesel i příslušník stavebního řemesla (zedník) a na výzdobě a vybavení domů se podílející malíř pokojů a sklenář. K nezbytnému vybavení čtvrti patřily také pivní a vinné šenky, jejichž počet (11) nebude úplný. Některé osoby vlastnily i více objektů, jak vyplývá ze shodných jmen jejich majitelů i provozovaných zaměstnání. Upřesnění

Studie

28_Podrobný soupis pomístních názvů na katastrálním území Liberce včetně třetí čtvrti podává LUG, Viktor. Reichenberger Flurund Strassennamen und ihr Alter. Reichenberger Zeitung LXXVII, č. 301, 25. 12. 1936, s. 17–19; LXXVIII, č. 1, 1. 1. 1937, s. 13; Týž, Flurnamen in der Stadt Reichenberg. In: MVHJI 21, 1927, s. 13–26. 29_Je zachycena na plánku šarvátky u Liberce v roce 1757, jehož originál je uložen ve Válečném archivu ve Vídni. Viz přední předsádka v publikaci BOCK, Jiří, cit. v pozn. 2. Údaje o soše podává LUG, Viktor, cit. v pozn. 22, s. 80.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

30_Seznam byl vypracován zejména na základě soupisu domů třetí čtvrti a jejich majitelů („Reihenfolge der Hausbesitzer in der Stadt Reichenberg“ (1560–1913) z nezpracované části archivního souboru HÜBNER Ludwig, vlastivědný pracovník Liberec (SOkA Liberec). Použity byly i sčítací archy obyvatel seřazené abecedně podle příjmení z let 1818–1837 viz SOkA Liberec, AML – IV, inventární číslo 2, karton č. 1–7. Excerpována byla i stavební dokumentace zbořených i stojících domů třetí čtvrti (cit. v pozn. č. 7). K upřesnění údajů bude nutno podniknout další výzkum.

XVIII 2017 2

Státní okresní archviv Liberec

umožní genealogický výzkum včetně pozemkových knih. K lokalizaci domů byly v tabulce použity současné názvy ulic, nebo poslední pojmenování před jejich zrušením.30 K určení polohy domů lze použít plány města z let 1833, 1844 a 1858. Ten však již zachycuje některé změny mezi lety 1826 a 1858. K bližšímu pochopení prostoru třetí městské čtvrti v roce 1826 a jeho srovnání s dnešní situací byl vyhotoven rekonstrukční plánek Liberce. Na tomto místě končí naše putování po Liberci a jeho třetí čtvrti v roce 1826. Liberec prošel až do dnešních dnů dalším vývojem, během něhož se pozdějšími převrstvujícími stavebními zásahy změnila tvář města i podoba většiny tehdejších domů. Často necitlivé zásahy do organismu města v průběhu 20. století odstranily část domů a změnily ráz původního prostoru. Asanacemi po roce 1945 došlo v některých místech města k výraznému prořídnutí a roztříštění původní souvislé zástavby. V současnosti stojí ve třetí čtvrti na stejném místě jako v roce 1826 už jen 75 domů včetně těch, které byly sloučeny se sousedními objekty a jejich čísla popisná zanikla. Ostatní z původních 326 čísel popisných byla po zboření

domu zrušena nebo byla přenesena na nově postavené domy v jiné části této čtvrti, což platí obecně i pro ostatní vnitřní liberecké čtvrti. Klasicistní perioda se přesto nesmazatelně vryla do dnešní podoby města. S celou řadou domů z tohoto období se setkáváme dodnes. V Liberci III to jsou v Barvířské ulici dva domy (kulturní památky), čp. 118 z roku 1797 a čp. 122 z roku 1820. Jiným pozůstatkem z tohoto období jsou i některé názvy ulic, které nesou doslovný překlad původního německého pojmenování. V neposlední řadě se ale zásadně změnil způsob každodenního života a životní styl. Tato sonda do minulosti Liberce v roce 1826 ukazuje, jak lze kombinací relevantních pramenů a literatury využít bohatství jejich nejrůznějších údajů pro historicko-topografické regionální bádání. K úplnějšímu poznání Liberce té doby bude nutno obdobně zpracovat i ostatní městské čtvrti. Bylo by dobré v budoucnu obrátit pozornost také na prameny hromadné povahy – pozemkové katastry ze 17. – 19. století, které obsahují důležité informace pro poznání obrazu a místopisu Liberce v jiných obdobích.

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelů v roce 1826

Čp. 1826

Čp. 1789 – 1826

Čp. 1771 – 1789

Lokalizace (dnešní název ulice)

Majitel

Zaměstnání (využití objektu)

*Poznámka k domu

23 – IV

690

nám. Dr. E. Beneše

Ignatz Kittel

lékárník

před 1552

22 –IV

689

nám. Dr. E. Beneše

Josef Hofmann

řezník pivní šenk

mezi 1552–1592

21 – IV

688

nám. Dr. E. Beneše

Josef Bergmann

svíčkař

po 1440?

20 – IV

687

nám. Dr. E. Beneše

Apollonia Posselt

vdova po perníkaři a obchodníkovi

po 1440?

19 – IV

686

nám. Dr. E. Beneše

Josef Rohn

policejní komisař

mezi 1552–1592

18 – IV

685

nám. Dr. E. Beneše

Anton Müller

obchodník se suknem či plátnem

před 1552 mezi 1552–1592

17 – IV

684

Pražská

Francizka Seidemann

manželka obchodníka

16 – IV

683

Pražská

Florian Schäfer

malíř pokojů

1609

15 – IV

682

Pražská

Karl Posselt

obchodník

před 1625?

14 – IV

681

Pražská

Kaspar Geyer

krejčí

kolem 1641

13 – IV

680

Pražská

Johann Jakob z Lanškrouna

postřihač sukna

po 1761

12 – IV

842

Pražská

J. M. Sachers

obecní účetní

1771/1778

11 – IV

679

Pražská

Alexander Ginzel

soukeník s větší dílnou

1607

10 – IV

678

Pražská

Andreas Müller

soukeník

1662, zbořen

9 – IV

677

Pražská

Rosina Trenkler

hostinská pivní šenk

kol. 1600, zb. nová stavba

8 – IV

676

Pražská

Josef Demuth

majitel soukenické manufaktury

kol. 1620

7 – IV

675

Pražská

Franz Tugemann

soukeník

1610, zb.

6 – IV

674

Pražská

Franz Siebeneicher

sedlář

kol. 1610?

5 – IV

673

Pražská

Franz Reuss

obuvník

kol. 1610

4 – IV

672

Pražská

Wenzel a Josef Fasel

soukeníci

1610, zb., dnes na jiné parcele

3 – IV

671

Pražská

Wenzel Fasel

soukeník

1607?

2 – IV

670

Pražská

Anton Hiebel

vinný šenk

1610/1622

1 – IV

669

Pražská

Ferdinand Seidel

umělecký tkadlec

kol. 1620, zb., dnes nová stavba

231

631

Soukenné n.

Wenzel Seibt

soukeník

1712?, zb.

230

630

Soukenné n.

Severin Siegmund

soukeník s větší dílnou

1625, zb.

472

Soukenné n.

mlynář

před 1552 mlýn, zb., nová stavba

471

Široká

Ignaz Stumpe

postřihač sukna, pivní šenk (1828)

1723

470

Široká

Franz Schütze

postřihač sukna

1576

29 30

30 31

468 469

Barvířská

soukenický cech

barvírna

1608

475

Barvířská

Florian Siegmund

soukeník s větší dílnou

1623

474

Barvířská

Marianna Müller

soukeníci

před 1621

Josef Finke

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Studie

Státní okresní archviv Liberec

473

Barvířská

Josef Rohn

jirchář

před 1621

227

629

(U Splavu) dnes Soukenné n.

Anton Prade

tkadlec šenk (1828)

před 1680, zb.

228

628

(U Splavu) dnes Soukenné n.

Karl Friedrich

postřihač sukna

1680, zb.

229

627

dnes Soukenné n.

Josef Tugemann

obchodník se suknem

kol. 1645, zb.

281

---

dnes Soukenné n.

Adalbert Prade

tkadlec

kol. 1800, zb.

224

622, 623

Jánská

Anton Richter

tkadlec

před 1655, zb.

225

624

(U Splavu)

Josef Ginzel

soukeník

před 1649, zb.

226

---

(U Splavu)

Josef Vogel

obuvník

1789, zb.

221

625

(U Splavu)

Josef Ginzel

soukeník

1645, zb.

193

626

(U Splavu)

Franz Richter

tkadlec

kol. 1750, zb.

194

594

Švédská

Franz König

soukeník

kol. 1702, zb.

195

950

Švédská

Ferdinand Tugemann

soukeník?

1778/1785, zb.

196

595

Švédská

Ferdinand Seidel

tkadlec

kol. 1702?, zb.

197

596

Švédská

Anton Ullrich

soukeník ?

kol. 1702, zb.

198

597

Švédská

Franz Przansky

hrnčíř

kol. 1702, zb.

482

Švédská

Anton Ullrich

soukeník

před 1771, zb.

215

614

Jánská

Anton Ullrich

soukeník

1658, zb.

216

615

Jánská

Josef Bayer

soukeník

před 1658, zb.

217

616

Jánská

Josef Steckert

soukeník

1611, zb.

218

617

Jánská

Franz Steckert

soukeník

po 1710, zb.

219

618

Jánská

Gottlieb Kluge (Gloger ?)

postřihač sukna

1629/1647, zb.

220

619

Jánská

Josef Elger

soukeník

1629, zb.

222

620

Jánská

Josef Elger

soukeník

1624, zb.

223

621

Jánská

Franz Jantsch

soukeník?

1700, zb.

207

604 605

Jánská

Johann Jahn

tkadlec? jirchář?

1612?, zb.

208

606

Jánská

Josef Siegmund

soukeník

kol. 1730, zb. nová stavba

209

607

Jánská

Anton Günzel

soukeník

1620, zb., dnešní čp. 59 na sousední parcele

211

609

Jánská

Franz König

soukeník

před 1624, zb.

212

937

Jánská

Anton Kretschmer

soukeník

kol. 1783, zb.

201

610

Jánská

Franz Ullrich

soukeník

1702/1730,zb.

213

612

Jánská

Johanna Silbermann

202

611

Jánská

Franz Ginzel

soukeník

1620, zb.

214

613

Jánská

Franz Watznauer

soukeník

1751, zb.

239

---

Jánská

Anton Elger

soukeník

1791/1792, zb.

XVIII 2017 2

manžel postřihač sukna

1750, zb.

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

199

598

(1. máje)

Anton Müller

soukeník

kol.1750, zb.

200

599

(1. máje)

Josef König

soukeník

1658, zb.

240

---

(1. máje)

Gottfried Elger

soukeník

1791/1792 zb., nová stavba

141

551

(1. máje)

Christoph Ginzel

soukeník

před 1771, zb.

203

600

(1. máje)

Anton Kiesewetter

soukeník? pekař?

kol. 1600, zb.

204

960

(1. máje)

Josef Lotta (Lhota)

sklenář

1784, zb.

205

601

Jánská

Josef Hübel

soukeník

kol. 1700, zb.

269

---

Jánská

Franz König

soukeník

1797/1799, zb.

206

603

Jánská

Magdalena Beyer

vdova po soukeníkovi

1633/1670, zb.

167

573

Jánská

Franz Beyer

soukeník

kol. 1620

169

574

1. máje

Karl Sagasser

tkadlec

před 1675, zb.

161

567

1. máje

Josef Jantsch

soukeník

1672, zb.

170

575

1. máje

Anton Ginzel

majitel soukenické manufaktury

1696, zb., nová stavba v části původní parcely

171

576

Hrazená

Josef Müller

tkadlec

před 1680, zb.

160

566

Hrazená

Anton Tallowitz

tkadlec

kol. 1650, zb.

162

568

Hrazená

Anton Bayer

soukeník

1748, zb.

163

569

Hrazená

Anton Gröschel

tkadlec

1674, zb.

168

872

Hrazená

Karl Sagasser

tkadlec

1780, zb.

159

565

Hrazená

Josef Nessler

obuvník

kol. 1660, zb.

158

564

Hrazená

Gottfried Hübner

soukeník

kol. 1680, zb.

210

608

Hrazená

Anton Ginzel

soukeník

před 1771, zb.

157

563

Hrazená

Franz Müller

soukeník

1751, zb.

156

562

Hrazená

Franz Müller

soukeník

1751, zb.

155

959

Hrazená

Josef Müller

soukeník

1784, zb.

154

561

Hrazená

Josef Müller

soukeník

1751, zb.

153

560

Hrazená

Franz Hoffmann

soukeník

1751, zb.

152

559

Hrazená

Josef Möller

soukeník

1751, zb.

151

558

Hrazená

Philipp Gawron

postřihač sukna

1751, zb.

150

1015

Hrazená

Wenzel Kretschmer

soukeník

1785/1789, zb.

149

557

Hrazená

Josef Schaar

soukeník

1751, zb.

287

---

Hrazená

Josef Simon

postřihač sukna ?

1801/1805, zb.

148

556

Hrazená

Georg Schar

soukeník

1623, zb.

147

555

Hrazená

Marianna Jantsch

100

164

570

Hrazená

Anton Porsche

kol. 1700, zb. soukeník

1772, zb.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Studie

Státní okresní archviv Liberec

101

146

554

Hrazená

Anton Stumpe

soukeník

kol. 1730, zb.

102

145

909

Hrazená

Anton Stumpe

soukeník

1780/1784, zb.

103

144

553

Hrazená

Anton Tschörner

soukeník

kol. 1757, zb.

104

143

552

Hrazená

Anton Gruner

soukeník

kol. 1650, zb.

105

142

550

Hrazená

Wenzel Ginzel

soukeník

1700, zb.

106

140

549

Hrazená

Josef Porsche

soukeník

před 1740, zb.

107

139

548

Hrazená

Ignaz Wondrak

majitel soukenické manufaktury

před 1700, zb.

108

138

547

Hrazená

Franz Posselt

soukeník

1610?, zb.

109

137

949

Hrazená

Andreas Beyer

soukeník

1780/1784, později nová stavba

110

136

546

(1. máje)

Wenzel Jantsch

soukeník

1631/1680, zb.

111

135

545

(1. máje)

Anton Hörnig

soukeník

po 1620, zb.

112

134

544

(1. máje)

Anton Demuth

majitel soukenické manufaktury

kol. 1770, zb., dnes dům na sousední parcele

113

133

543

(1. máje)

Theresa Rohn

vdova po jircháři

1624, zb., nová stavba na stejné parcele

114

132

542

(1. máje)

Josef Ginzel

krejčí

1624/1657

115

131

541

Barvířská

Josef Tugemann

soukeník

před 1649

116

130

540

Barvířská

Josef Salomon

pekař

1629? dnes součástí čp. 115

117

129

539

Barvířská

Josef Ullrich

majitel soukenické manufaktury

1620, zb.

118

128

538

Barvířská

Josef Ullrich

totéž

1610

119

126

536

Barvířská

Anton Posselt

soukeník

1610

120

125

535

Barvířská

Franz Sachers

soukeník

kol. 1610

121

124

534

Barvířská

Franz Ginzel

soukeník

1600/1615?

122

123

533

Barvířská

Josef Ginzel

soukeník

1600/1620?

123

122

532

Barvířská

Josef Tschörner

soukeník

1632?, zb.

124

121

531

Barvířská

Friedrich Tschörner

soukeník

1632?, zb.

125

120

530

Barvířská

Friedrich Tschörner

soukeník

1630

126

119

529

Barvířská

Friedrich Tschörner

soukeník

1630, zb., dnešní dům na jiném místě v téže ulici

127

118

528

Barvířská

Friedrich Tschörner

soukeník

po 1630?, zb.

128

117

527

Barvířská

Josef Hacker

soukeník

před 1636

129

116

---

Barvířská

Josef Hacker

soukeník

1789, zb.

130

115

526

Barvířská

Johan Jakob

postřihač sukna

před 1643, zb.

131

114

525

Barvířská

Anton Leubner

soukeník

před 1717, zb.

132

113

524

Barvířská

Christian Sieber

provazník

před 1668, zb.

133

112

523

Barvířská

Franz Tugemann

soukeník

1668, zb.

134

111

522

Barvířská

Wenzel Steckert

soukeník

před 1674, zb.

XVIII 2017 2

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

135

110

876

Barvířská

Gotlieb Schütze

soukeník

1780/1784, zb.

136

109

521

Barvířská

Fr. Gotl. Schütze

majitel soukenické manufaktury

1693, zb.

137

267

---

Orlí

Franz Kasper

soukeník šenk (1828)

1797

138

108

520

Orlí

Anton Kasper

soukeník

1560 (sídlo růžodolského rychtáře)

139

107

519

Orlí

Josefa Apollonia Kasper

soukeník?

před 1771

140

106

997

Orlí

Josef Würfel

soukeník

1785/1789

141

105

513

Orlí

Josef König

soukeník

kol. 1729

142

104

512

Orlí

Wenzel Trenkler

soukeník

kol. 1760, zb.

143

103

511

Na Rybníčku

Wenzel Trenkler ?

soukeník

kol. 1755

144

102

981

Na Rybníčku

Anton Trenkler

soukeník

po 1785, zb.

145

101

1019

Na Rybníčku

Gottfried Mülller

soukeník

1787/1788

146

100

944

Na Rybníčku

Ferdinand Watznauer

soukeník

1780/1784

147

183

585

1. máje

Wenzel Altmann

148

172

577

1. máje

Josef Seidel

účetní v Janově Dole?

1700/1771 ?

149

293

---

1. máje

Franz König

soukeník

1806/1807, zb.

150

173

991

1. máje

Joseph Scheufler

obchodník

1785, zb.

151

166

572

Na Rybníčku

Phillip Jakob

soukeník

před 1771, zb.

152

165

571

Na Rybníčku

Josef Watznauer

soukeník

před 1771, zb.

153

1017

Na Rybníčku

Franz Schiefler

soukeník

1787?, zb.

154

1023

Na Humnech

Anton Hermann

postřihač sukna

1789?, zb.

155

484

Na Humnech

Ferdinand Ginzky

soukeník pivní šenk (1828)

před 1771, zb.

156

263

---

Na Humnech

Ferdinand Trenkler

soukeník

1796/1797, zb.

157

---

Na Humnech

Ferdinand Trenkler

soukeník

stavební místo s čp., postaveno později, zb.

158

244

---

Na Humnech

Veronika Trenkler

soukeníci?

1791

159

243

---

Na Humnech

Katharina König

soukeníci

1791/1794

160

246

---

Na Humnech

Josef König

soukeník

1791/1794, zb.

161

247

---

Na Humnech

Jakob Plischke

soukeník

1791/1794, zb.

162

279

---

Na Humnech

Anton Steckert

soukeník

1801, zb.

163

294

---

Oldřichova

Christoph Ullrich

soukeník

1809, zb.

164

291

---

Oldřichova

Franz Ullrich

majitel soukenické manufaktury

1806, zb.

165

268

---

Oldřichova

Josef Ullrich

upravovač sukna

1797/1798, zb.

166

253

---

Oldřichova

Anton Trenkler

soukeník

1793/1794, zb.

167

249

---

Oldřichova

Josef Fr. Ginzel

soukeník

1791/1794, zb.

168

250

---

Oldřichova

Ludmila Salomon

soukeníci

1791/1794, zb.

1727

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Studie

Státní okresní archviv Liberec

169

242

---

Oldřichova

Franz a Katharina König

soukeník

1791, zb.

170

1011

Oldřichova

Josef Altmann

soukeník

1787/1788, zb.

171

237

---

Oldřichova

Ignaz Ginsky

soukeník

1791, zb.

172

241

---

Oldřichova

Josef Scholze

zedník

1791, zb.

173

---

Oldřichova

Anton Jantsch

soukeník

1789, zb.

174

---

Oldřichova

Anton Würfel

soukeník

1789, zb.

175

505

Na Rybníčku

Ignaz Schiefler

soukeník

před 1771, zb.

176

509

Oldřichova

Gottfried Löffler

soukeník

před 1771, zb.

177

510

Františkov.

Franz a Anna Nerradt

obchodník

před 1771, zb.

178

256

---

Oldřichova

Franz Müller

soukeník

1796, zb.

179

---

Františkov.

Anton Watznauer

soukeník

1789, zb.

180

460

Chrudimská

Josef Watznauer

soukeník

před 1771, zb.

181

1024

Chrudimská

Josef Huttary

postřihač sukna

1788, zb.

182

1006

Oldřichova

Josef Scholze

zedník

1785/1789, zb.

183

258

---

Oldřichova

Josef Ginzel

soukeník

1796, zb.

184

245

---

Chrudimská

Josef L. Leubner

soukeník

1791, zb.

185

1003

Chrudimská

Franz Müller

soukeník

1785/1789, zb.

186

1002

Františkov

Ludwig Müller

soukeník

1785/1789, zb.

187

988

Františkov

Ferdinand König

soukeník

1784/1785, zb.

188

989

Chrudimská Rajská

Anton Ginzel

soukeník

1784/1785, zb.

189

982

Chrudimská

Josef Schmidt

soukeník

1784/1785, zb.

190

1012

Oldřichova

Anton Kasper

soukeník

1785/1787, zb.

191

---

Chrudimská Rajská

stavební místo s čp., 1826/1833?, zb.

192

---

Chrudimská Rajská

stavební místo s čp., 1826/1833?, zb.

193

---

Chrudimská Rajská

stavební místo s čp., 1826/1833, zb.

194

299

---

Oldřichova

stavební místo s čp., po 1826?, zb.

195

251

---

Oldřichova

Ferdinand Ginzel

soukeník

1791/1796, zb.

196

296

---

Oldřichova

Ferdinand Ginzel

upravovač sukna

1821, zb.

197

255

---

Oldřichova

Franz Schöpfer

řezník pivní šenk (1828)

1796, zb.

198

261

---

Oldřichova

Anton Stossimel

soukeník

1797?, zb.

199

283

---

Oldřichova

Wenzel Tschörner

soukeník

1801/1805, zb.

200

248

---

Oldřichova

Rosalia Ginzel

soukeníci?

1791/1794, zb.

201

---

Oldřichova

Wenzel Schubert

soukeník

stavební místo s čp. kol. 1830, zb.

202

282

---

Oldřichova

Josef Tschörner

soukeník

1801/1805, zb.

XVIII 2017 2

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

203

271

---

Oldřichova

Anton Müller

soukeník

1797/1799, zb.

204

278

---

Oldřichova

Franz Müller

soukeník

1801, zb.

205

298

---

Oldřichova

Anton Riedel?

soukeník

1826?, zb.

206

483

Anenská

Hübner ?

soukeník?

před 1771, zb. nová stavba

207

277

---

(Na Skoku)

Josef Jantsch

soukeník

1799/1800, zb.

208

273

---

(Na Skoku)

Franz Jantsch

soukeník

1797/1799, zb.

209

270

---

(Na Skoku)

Ferdinand Hoffmann

soukeník

1797/1799, zb.

210

---

(Na Skoku)

soukeník

stavební místo s čp., dům nebyl postaven

211

127

537

(Na Skoku)

Franz Ginzel

soukeník?

před 1771, zb.

212

295

---

(Na Skoku)

Josef Hübner

soukeník

1824, zb.

213

260

---

(Na Skoku)

Josef Hübner

soukeník

1796/1797, zb.

214

257

---

(Na Skoku)

Karl Tugemann

soukeník?

1796, zb.

215

276

---

Slavíčkova

Josef Demuth

majitel soukenické manufaktury

1799/1800, zb.

216

---

Františkovská

Paul König

soukeník

stavební místo s čp., po 1826?,zb.

217

979

Františkov

Paul König

soukeník

1784/1785, zb.

218

502

Františkov

Anton Jantsch

soukeník

kol. 1760, zb.

219

858

Františkov.

Josef Ginzky

soukeník

1771/1778, zb.

220

501

Františkov

Josef Plischke

soukeník

před 1771, zb.

221

898

Františov

Franz Kahl

soukeník

1784/1785, zb.

222

290

---

Františkov

Josef Kahl

soukeník

1805, zb.

223

292

---

Františkov

Anton König

soukeník

1805/1807, zb.

224

266

---

Františkov

Josef König

soukeník

1797, zb.

225

280

---

Františkov

Anton Kasper

soukeník

1801/1805, zb.

226

275

---

Františkov

Franz Müller

soukeník

1799, zb.

227

286

---

Františkov

Josef Müler

soukeník

1801/1805, zb.

228

284

---

Františkov

Andreas Müller

soukeník

1801/1805,zb.

229

264

---

Františkov

Ferdinand Elger

majitel soukenické manufaktury

1797, zb.

230

---

Františkov

Ignatz Watznauer

soukeník

stavební místo s čp., po 1826, zb.

231

503

Františkov

Ignatz Watznauer

soukeník pivní šenk (1828)

před 1745, zb.

232

504

Františkov

Karl Sachers

postřihač sukna

před 1743, zb.

233

506

Františkov

Joseph Watznauer

soukeník

před 1758

234

514

Františkov

Josef Ullrich

soukeník

po 1754, zb.

235

515

Orlí

Franz Anders

soukeník

po 1748, zb.

236

516

Orlí

Georg Kahl

soukeník

1708, zb.

Ferdinand Hoffmann ?

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Studie

Státní okresní archviv Liberec

237

517

Měsíčná

Josef Würfel

soukeník

před 1771, zb.

238

518

Měsíčná

Josef Kirschner

postřihač sukna

kol. 1750, zb.

239

493

Měsíčná

Ignaz Schäfer

soukeník

před 1769 ?, zb.

240

494

U Vody

Karl Elger

soukeník

1708, zb.

241

495

U Vody

Josef a Marianna Ginzel

soukeníci

po 1737

242

496

U Vody

Franz Rieger

soukeník

před 1760, zb.

243

508

U Vody

Anna Stossimel

soukeníci

1708, zb.

244

507

U Vody

Katharina? Schiller

soukeníci

kol. 1760, zb.

245

500

U Vody

Ignatz Watznauer

soukeník

kol. 1740, zb.

246

499

U vody

Anton Löfler

soukeník

kol. 1750, zb.

247

498

U Vody

Ivan König

soukeník

kol. 1740, zb.

248

254

---

U Vody

Ignaz Watznauer

soukeník

1794, zb.

249

265

---

U Vody

Franz Elger

soukeník

1797, zb.

250

497

U Vody

Joseph Elger?

soukeník

1708, zb.

251

272

---

U Vody

Anton Kahl

soukeník

1797/1799,zb.

252

---

U Vody

Franz Elger

soukeník

stavební místo s čp. 1827, zb.

253

868

U Vody

Ernst Friedrich

barvíř

1779

254

492

Měsíčná

Anton Altmann?

soukeník?

1753/1771

255

848

Měsíčná

Josef Würfel

soukeník

1776, zb. nová stavba

256

262

---

Měsíčná

Franz Salomon

soukeník

1796

257

491

Orlí

Franz Salomon

soukeník

1754

258

238

---

Orlí

Karl Elger

soukeník

1791, zb.

259

874

Orlí

Josef Schröder

soukeník

1780, zb.

260

490

Orlí

Franz Würfel

soukeník

kol. 1700,

261

489

Orlí

Ignaz Salomon

soukeník

kol. 1730

262

488

Orlí

Heinrich Trauschke

soukeník

kol. 1700. zb.

263

487

Orlí

Anton Salomon

soukeník

kol. 1700, zb.

264

274

---

Orlí

Severin Bayer

soukeník, pivní šenk (1828)

1799

265

1038

Barvířská

Franz Ulbrich jr.

majitel soukenické manufaktury

1789, zb.

266

1000

Barvířská

Franz Ulbrich jr.

totéž

267

285

---

Barvířská

Anton Müller

soukeník

1801/1805

268

252

---

Barvířská

Franz Schütze

majitel soukenické manufaktury

1791/1794

269

486

Barvířská

Anton Schütze

totéž

1664, zb.

270

485

Barvířská

Anton Schütze

totéž

před 1600?, zb.

XVIII 2017 2

1787/1789,zb.

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Jiří Bock | Liberec a jeho třetí čtvrť v roce 1826 | Příspěvek ke každodennosti obyvatel města a jeho topografii

Studie

271

481

Barvířská

Anton Ressel

krejčí

před 1700

272

480

Barvířská

Anton Trenkler

soukeník

kol. 1700, zb.

273

479

Barvířská

Anton Trenkler

soukeník

Kol. 1760, zb.

274

984

Barvířská

Josef Jakowitz

soukeník

1784/1785, zb.

275

918

Barvířská

Anton Müller

soukeník

1780/1784

276

478

Barvířská

Franz Müller

soukeník

před 1675, později sloučen s čp. 275

277

477

Barvířská

Josef Tschörner

soukeník

před 1630, zb.

278

476

Barvířská

Anton Sachers

soukeník

před 1675

279

467

Široká

městská obec

palírna

1660

280

466

Široká

Josef Sachers

postřihač sukna

kol. 1650, zb.

281

465

Široká

Franz Ullbrich

soukeník

1733, zb.

282

464

Široká

Severin Müller

upravovač sukna

před 1692, zb.

283

463

Široká

Wenzel Jakowitz

soukeník

před 1692, zb.

284

462

Široká

Ignaz Siebeneicher

soukeník

kol. 1650, zb.

285

461

Široká

Carl Jakob Bonde

soukeník

kol. 1650, zb.

286

459

Široká

Josef Wondrak

soukeník

kol. 1650, zb.

287

263

Široká

Anton Neumann

barvíř

kol. 1650, zb.

288

193 – II

234

Široká

Josef Keil

soukeník

kol. 1670, zb.

289

194 – II

235

Široká

Josef Löffler

soukeník

před 1670. zb.

290

297 – II

---

Široká

Anton Hecke

soukeník

1824/1825, zb.

291

195 – II

238

Široká

Anton Keil

soukeník

před 1740, zb.

292

196 – II

236

Široká

Karl Bayer

soukeník

kol. 1680, zb.

293

197 – II

237

Široká

Josef Ullmann

soukeník

před 1645

294

198 – II

239

Široká

Franz König

soukeník

1743

295

301 – II

240

Široká

Franz Schlumps

postřihač sukna

před 1654, zb.

296

262

Široká

Anton Hecke

majitel soukenické manufaktury

kol. 1700, zb.

297

199 – II

241

Široká

Joseph Hacker?

soukeník?

1605, zb.

298

261

Široká

Josef Hacker

soukeník

kol. 1650

299

200 – II

242

Široká

Bernard Horn ?

soukeník

před 1680, zb.

300

260

Široká

Anton Hertelt

soukeník

před 1670, zb.

301

201 – II

243

Široká

Anton Demuth

majitel soukenické manufaktury

kol. 1670, zb.

302

259

Široká

Josef Hübner

soukeník

kol. 1670

303

202 – II

244

Široká

Franz König

soukeník

kol. 1670, zb.

304

203 – II

245

Široká

Josef Müller

soukeník

kol. 1680

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Seznam domů třetí čtvrti a jejich majitelé v roce 1826

Studie

Státní okresní archviv Liberec

305

258

Myslivecká

Anton Hecke

soukeník

kol. 1680, zb.

306

259

---

Myslivecká

Anton Müller

soukeník s větší dílnou

1796, zb.

307

1007

Myslivecká

ostrostřelci

střelnice, šenk

1785/1787

308

1005

Myslivecká

Josef Rudolf

soukeník

1785/1787, zb., dnes na jiném místě

309

915

Myslivecká

Anton Hecke

soukeník

1780/1784

310

987

Myslivecká

Heinrich Härtelt

soukeník

1784/1785

311

257

Myslivecká

Margareta Würfel

soukeníci?

kol. 1758, zb.

312

256

Myslivecká

Josef Ullrich

soukeník

1750, zb.

313

210 –II

246

Na Ladech

Ignatz Bayer

soukeník

po 1754, zb.

314

209 –II

857

Na Ladech

Karl Silbermann

postřihač sukna

1776/1780, zb.

315

208 –II

247

Na Ladech

Anton Riedel

soukeník

kol. 1730, zb.

316

207 –II

248

Jungmannova

Anton Posselt

soukeník

kol. 1740

317

206 –II

249

Jungmann

Josef Ludwig

soukeník

před 1732

318

205 –II

250

Jungmann

Anna Prade

tkadlec

kol. 1740, později sloučen s čp. 319

319

305 –II

---

Jungmann

Josef Ditrich

obchodník

po 1795 ?

320

204 –II

251

Jungmann

Josef Hoffmann

soukeník

kol. 1700, zb.

321

255

Jungmann

Franz König

soukeník

kol. 1700, zb.

322

254

Jungmann

Anton Frank

úpravník sukna

před 1719

323

253

Jungmann

Elizabeth Härtelt

soukeníci

po 1744, zb.

324

252

Jungmann

Franz Kahl

soukeník

před 1750

325

998

Jungmann

Barbara Kloss

soukeník?

1785/1787, zb.

326

1021

Jungmann

Joseph Salomon ?

soukeník?

1788, zb.

*Poznámka – v kolonce jsou první zmínky nebo odhady o zastavění parcely (případně jim předchází údaj o pouhém stavebním místu s čp. v době přečíslování v roce 1826), zboření (zb.) objektu, zbudování nové stavby se stejným čp. na témže či jiném místě, nebo jiný zánik čp. Použité prameny jsou uvedeny v textu v pozn.č. 7 a 30.

XVIII 2017 2

Studie

A voyage to oblivion Manufacturers and creators of tomb stones for Česká Lípa region cemeteries since 1850s till the WWII

A bstra c t

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Works of chosen stonemasons are

contemplated in this study as well as works of relevant individuals living in Česká Lípa region since 1850s till the Second World War. Study focuses on people creating tomb stones and tombs. In short it summarizes existing research concerning sepulchral relics in Česká Lípa area and analyzes typology and symbology of the ornamentation found on the tombs stones. Main goal is to rate the work of stonemasons and stone shops who helped to change the appearance of the cemeteries in this region.

k e y w o rds

K l í č o vá sl o va

sepulchral relics

sepulkrální památky

cemetery

hřbitov

Česká Lípa region

Českolipsko

symbology

symbolika

stone-masons

kameníci

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Cestou k zapomenutí Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války 1.část Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová

Ve vegetačním období zakrývá zrušený hřbitov v Tanečku neprostupný porost, který jenom místy odhaluje nepatrné pozůstatky náhrobních kamenů. Foto Z. Jakubcová, 2017

růzkum funerální plastiky a jejích producentů na Českolipsku navazuje na předchozí ročníky výzkumného cíle Národního památkového ústavu Tematické průzkumy památek, konkrétně dílčího úkolu Sepulkrální umění a jeho tvůrci v pohraničních okresech severních Čech s důrazem na zanikající a poškozené areály, který se v letech 2014 a 2015 zaměřil na okresy Jablonec nad Nisou a Liberec s drobnými přesahy do sousedních regionů.1 Náš dík patří Michalu Rádlovi a Petru Kozojedovi ze Státního okresního archivu Česká Lípa, Petru Jozovi ze Státního okresního archivu Děčín, Ladislavu Smejkalovi z Vlastivědného muzea v České Lípě a Petru Fletcherovi ze Stružnice za zpřístupnění všech materiálů a poskytnutí cenných informací během vzájemných konzultací. XVIII 2017 2

Dosavadní výzkum v oblasti

1_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného cíle Tematické průzkumy jednotlivých památek (10H3053110) financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Viz JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ. Hřbitov v Lučanech nad Nisou. K historii pietního areálu, několika hrobkám významných lučanských osobností a k novodobé firemní kamenické produkci na Jablonecku. Fontes Nissae. Prameny Nisy 2014, XV, č. 2, s. 14–27. ISSN 1213– 5097; JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ. Pomníky Lásky a smrti. K firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století. Fontes Nissae. Prameny Nisy 2015, XVI, č. 2, s. 12–35. ISSN 1213–5097. 2_HANTSCHEL, Franz. Kundstdenkmäler auf den Friedhöfen Leipa´s. Mittheilungen des nordböhmischen ExcursionsKlubs, 31, Böhmisch Leipa 1883, s. 6–13.

Funerální umění na Českolipsku nebylo dosud pojato do žádného komplexního výzkumu. Uměleckých děl z produkce Josefa a Emanuela Maxových, jejich epigonů Wenzla Prachnera a Leopolda Zimmera a dalších, jako byli například Thomas Seidan a Eduard Ritschel, si již roku 1883 povšiml Dr. Franz Hantschel. Zaměřil se především na tehdejší českolipské pohřebiště s anotačními exkurzy do Arnultovic, Kamenického Šenova nebo Cvikova.2 Všechny novodobé práce jsou studentskými výstupy na vyšších a vysokých školách a zaměřují se pouze na dílčí otázky dané problematiky. Ve školním roce 2001/2002 absolvovala Vyšší odbornou školu informačních služeb v Praze Jana Jakubská 51

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Studie

formou fotografického katalogu s identifikačními údaji zkoumaných kamenických děl, k nimž připojuje i jejich autorství, jsou-li z náhrobních kamenů známa. Zatím nejnověji se hřbitovních areálů Českolipska dotkl David Pavlata v diplomové práci Secese a moderna v sepulkrálním umění Liberecka na počátku 20. století zpracované na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice roku 2014. Mimořádně širokým záběrem terénního průzkumu 43 vybraných hřbitovů poskytuje ucelený přehled děl zvolených uměleckých směrů v Libereckém kraji. Ani tato práce neopomíjí mimořádnost Kamenického Šenova a Nového Boru na poli funerální architektury, ale společně s Jablonným v Podještědí se jedná o jediná zhodnocená pohřebiště bývalého okresu Česká Lípa. Kapitole o skladbě hřbitovů v tomto regionu je pak věnována pouze jedna strana textu, která zmiňuje ještě nekropole v Arnultovicích, České Lípě a Zákupech, ale o nadepsané skladbě hřbitovů v tomto regionu neříká takřka nic.

Teritoriální vymezení výzkumu Nejstarší, bez závažných škod dochované dílo ze samostatné produkce Wenzla Motze z České Lípy na hřbitově v Dolní Krupé věnované čtyřem dětem manželů Richterových. Foto Z. Jakubcová, 2017

s prací Funerální kovové odlitky ve sklářské oblasti Českolipska. Práce vznikala za dohledu pracovníků tehdy ještě Okresního vlastivědného muzea v České Lípě a přibližuje jak techniky slévačství, kovolitectví a kovolijectví, tak materiály, které se k odlévání uměleckých předmětů používaly. Dále mapuje slévárny kovů na Českolipsku a sumarizuje je připojeným rejstříkem, aby nakonec zhodnotila úroveň dochování odlitků terénním výzkumem. Práce plnohodnotně doplňuje náš výzkum zaměřený na produkty kamenických dílen a kamenosochařských ateliérů. Bakalářskou práci na téma Klasicistní a neoklasicistní funerální architektura a plastika Českolipska zpracovala ve školním roce 2003/2004 Jaroslava Urbanová na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Autorka po povinné všeobecné části přistupuje k průzkumu hřbitovních areálů v Kamenickém Šenově, Volfarticích, Skalici, Dolním Prysku a České Lípě, a to 52

Výzkum hřbitovních areálů byl proveden primárně na území okresu Česká Lípa v jeho vymezení po 1. lednu 2007, kdy byly z důvodu lepší obslužnosti administrativně přesunuty obce Jablonné v Podještědí a Janovice v Podještědí i s integrovanými lokalitami do okresu Liberec. V postoupeném území se nalézají čtyři funkční hřbitovní areály (Jablonné v Podještědí, Janovice v Podještědí, Heřmanice v Podještědí a Petrovice), dvě zaniklé lokality (Kněžice a Postřelná) a zajatecký vojenský hřbitov v Ladě v Podještědí. S výjimkou Heřmanic a likvidovaných areálů byly ostatní hřbitovy zahrnuty již do předchozích etap výzkumného úkolu. Pro získání komplexní představy byla terénní prospekce provedena ještě na hřbitovech v Bezdědicích, Dolní Krupé a Horní Rokyté ležících v okrese Mladá Boleslav, a v Medonosech v okrese Mělník, charakterem odpovídajících německým nebo jazykově smíšeným hřbitovům Českolipska. Zcela namátkově jsme provedly průzkum také na hřbitově v Liběšicích u Úštěku (okr. Litoměřice), a to především jako sondu potenciálního dalšího výzkumu německých producentů funerální architektury v severočeském pohraničním pásu. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

3_Cvikov – starý hřbitov, Česká Lípa – nový židovský hřbitov (zanikl až v 80. letech 20. století), Holany – starý hřbitov, Jezvé – starý hřbitov, Kunratice u Cvikova – starý hřbitov, Kvítkov – starý hřbitov, Pavličky – starý hřbitov, Velenice – starý hřbitov. 4_V bývalém vojenském výcvikovém prostoru Ralsko: Holičky, Horní Krupá, Okna, Olšina, Palohlavy, Ploužnice, Svébořice a Židlov. Prospekce byla realizována na starém i novém hřbitově v Kuřívodech (dochována plocha a stromoví), v Jablonečku a ve Hvězdově (pastvina bez známek původního užití). HONS, Osvald. Zaniklé obce kolem Ralska. Ralsko 2014, 511 s. ISBN 978-80-260-6779-5. V ostatních obcích: Dolní Světlá, Kněžice, Lada, Naděje, Nová Ves u Volfartic, Okřešice a Velká Javorská. Prospekce provedena v Božíkově (skladovací plocha), Postřelné (plocha a původní stromy), Tanečku (plocha s torzy náhrobků) a Veselí (částečně zastavěná plocha se stromy). 5_Např. v Brništi, Dobranově, na starém hřbitově v Drchlavě, v Horní Libchavě, Horním Prysku, Jestřebí, Mimoni, Polevsku, Volfarticích a samozřejmě též v Zákupech a na starém hřbitově v Kamenickém Šenově. V Kruhu a ve zdi kostela Všech Svatých ve Stvolínkách se nalézají raně novověké figurální náhrobníky. 6_Další kaplové hrobky nalézáme např. v Arnultovicích (rodina Zinke), České Lípě (Schmeykalova hrobka na zrušené části nového hřbitova), Doksech, Jezvé (rodina Wöhle), Kamenickém Šenově (rodina Eliase Palmeho), Mimoni (anonymní stavba ve zrušené části hřbitova), Volfarticích (rodina Hellmichova) nebo Zákupech (hrobka Františka Expedita ze Schönfeldu).

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Celkem byl výzkum v letech 2015–2017 realizován na 121 hřbitovech, a to včetně osmi historických hřbitovů, z nichž byly náhrobní kameny až na výjimky odstraněny (anebo hřbitovy zcela zanikly) většinou již v průběhu 19. nebo počátkem 20. století,3 jakož i několika zcela zlikvidovaných pohřebišť. Nesnadno dostupné a lokalizovatelné hřbitovy, na jejichž místech se dle současné literatury a zpráv nacházejí v lepším případě pouze zarostlé trosky a torza malého množství náhrobních kamenů, nebyly terénní prospekci podrobeny.4 Bez zřetele jsme ponechaly rovněž hřbitovy zaniklé před polovinou 19. století (např. židovský hřbitov v Jablonném v Podještědí).

Svůj výzkum jsme primárně zaměřily na sepulkrální produkci druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Bez odezvy tedy zůstávají poválečné neosobité výrobky kamenických podniků, ačkoli některé současné monumentální hrobky by jistě své umělecké, kulturní nebo sociální zhodnocení nalezly (Svor), a náhrobní kameny z období před polovinou 19. století, které by si zasloužily vlastní studii.5 Podobně přistupujeme také k objektům architektonicky náročnějších velkých kaplových hrobek, nejsou-li z jejich interiérů známa díla konkrétních tvůrců (např. hrobka rodiny Friessovy se sochou poutníka podle vzoru kamenického podniku Josefa Seicheho z Teplic).6

Socha poutníka v interiéru hrobky rodiny Friessovy v Novém Boru (autor Josef Seiche). Foto Z. Jakubcová, 2017

XVIII 2017 2

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Studie

Torzální stav hřbitova v Dražejově. Foto Z. Jakubcová, 2017

Charakteristika hřbitovních areálů Ze 132 pohřebišť (nebo pozemků, která jimi byla) na území bývalého českolipského okresu náleží dodnes 24 výhradně do majetku římskokatolické církve,7 pouze o parcely hřbitova v Lindavě se dělí obec s církví. Tři hřbitovy jsou v majetku jiných subjektů, a sice starý židovský hřbitov v České Lípě (Židovská obec Děčín), devastovaný, částečně zastavěný starý hřbitov v Pavličkách (JNepomucká s. r. o.) a pozemek hřbitova ve Veselí u Brenné užívaný jako manipulační plocha soukromého majitele. Ostatní areály náležejí do majetku obcí a měst. U deseti hřbitovů v bývalém Vojenském výcvikovém prostoru Ralsko (dále jen VVP, viz pozn. 3) nebyl majetkový status z důvodu nedostatečné identifikace některých míst v plenéru proveden. U většiny lze ale předpokládat, že pozemky dnes náležejí Vojenským lesům a statkům ČR, s. p. V České Lípě se nalézají dvě židovské nekropole – památkové ochraně podléhající starý hřbitov ve vidlici ulic U Střelnice a Roháče z Dubé, doložený již v 16. století a uzavřený v roce 1905, a zaniklý, školní budovou zčásti zastavěný nový hřbitov, připomenutý od roku 2004 symbolickým památníkem. Typologicky odlišný hřbitov

určený pro zajatce z řad ukrajinských vojáků (včetně jednoho židovského) z doby první světové války se nalézá u Lady v Podještědí. Mezi největší areály patří lesní hřbitov v Novém Boru (78 708 m2), městský hřbitov v České Lípě včetně zrušené severní poloviny (40 852 m2), nový hřbitov v Cvikově (14 288 m2) a hřbitovy v Doksech (14 133 m2) a Dubé (13 431 m2). Naopak nejmenší místa odpočinku nacházíme v Pavličkách (starý hřbitov o velikosti 477 m2 včetně novostavby na původní hřbitovní ploše), v Hostíkovicích (643 m2) nebo Brenné (starý hřbitov 741 m2).8 Porovnáním stavu historických částí hřbitovů, přístupu k opuštěným německým hrobům i hřbitovům všeobecně s lokalitami na Liberecku nebo Jablonecku lze konstatovat, že území okresu Česká Lípa bylo ve druhé polovině 20. století stiženo mimořádnou vlnou likvidace pohřebišť nebo jejich částí, která probíhala bez piety a ohledu na účel a minulost míst, pouze z tendenčních důvodů a nepochybně také ze ziskuchtivosti. V případě venkovských hřbitovů v bývalém VVP Ralsko lze očekávat i násilné narušení hrobů (např. příjezd k tankodromu na místě hřbitova v Horní Krupé nebo viditelné hrobové jámy v Jablonečku). Nevratné kulturní škody vznik-

7_Blíževedly – starý hřbitov, Bořejov – starý hřbitov, Brenná – starý hřbitov, Brniště – starý hřbitov, Deštná – starý hřbitov, Dobranov, Drchlava – starý hřbitov, Dubnice, Holany – starý hřbitov, Horní Libchava – starý hřbitov, Horní Police, Hostíkovice, Jezvé – starý hřbitov, Kamenický Šenov – starý hřbitov, Kruh, Mimoň- starý hřbitov, Okna, Prácheň, Skalice u České Lípy – starý hřbitov, Sloup v Čechách, Stráž pod Ralskem, Tuhaň a Zahrádky. Viz http:// nahlizenidokn.cuzk.cz/ [cit. 30. 08. 2017]. 8_Pouze o několik čtverečních metrů menší plochu (738 m2) zaujímá pozemek, na němž se nalézal hřbitov v Božíkově. Dnes se jedná o manipulační plochu bez známek původního účelu.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Na jaře roku 2017 probíhala výstavba nové obvodové zdi kolem zaniklého hřbitova v Kozlech. Na území českolipského okresu se jedná o ojedinělý případ rekonstrukce obecního pohřebiště. Foto Z. Jakubcová, 2017

Hrobka rodiny Böhmovy vypracovaná Arthurem Hoffmannem. Memento zaniklé výstavnosti hlavního českolipského hřbitova. Foto Z. Jakubcová, 2017

9_Viz pozn. 4, druhý odstavec, jakož i hřbitovy v Dražejově, Horní Světlé, Kozlech nebo Starém Šidlově. 10_Kozly: http://ceskolipsky. denik.cz/zpravy_region/nakozlech-nestavi-rodinny-dumopravuji-zasly-hrbitov-20161007. html; Kravaře: http://www. ceskatelevize.cz/ct24/ regiony/1158487-zchatralehroby-nemeckych-obyvatel-kravarobec-opravila [cit. 19. 08. 2017];

XVIII 2017 2

ly odstraněním náhrobků a hrobek ze severních částí městských hřbitovů v České Lípě a Mimoni a z plochy českolipského hřbitova v Mariánské ulici. Tyto neuvážené a zbytečné počiny lze srovnat s likvidací libereckých pohřebišť v Budyšínské ulici nebo v Rochlici. Samotnou kapitolu představuje devastace a v letech 1970–1983 též likvidace nového židovského hřbitova v České Lípě. Jako kulturní barbarství lze hodnotit také zrušení řady dalších venkovských hřbitovů.9 Pokud byla likvidace provedena důsledně, na plochách těchto pohřebišť se dnes nenalézají žádné stopy, které by připomínaly, že se jedná o místo odpočinku místních obyvatel. V opačném případě lze narazit na původní stromořadí (Horní Světlá, Kuřívody – nový hřbitov, Palohlavy) či torza z hospodářského (recyklačního) hlediska bezcenných náhrobků (Taneček). Bezprecedentní příklad pak představuje již jmenovaný starý hřbitov v Pavličkách v majetku společnosti s ručením omezeným, na jehož ploše vystavěl ze zahraničí se navrátivší majitel obytný objekt, zbytek hřbitova zrušil a i s kaplí prodal. Naopak obnova zaniklého hřbitovního areálu včetně stavby nové obvodové zdi probíhá v Kozlech a pietní úpravy se dočkaly také opuštěné náhrobky v Kravařích či Chlumu.10 U hřbitova v Palohlavech byl vztyčen česko-německý památník připomínající hřbitovy v zaniklých obcích VVP Ralsko a již několikátým rokem probíhá restaurování historických náhrobků na starém hřbitově v Kamenickém Šenově.

Na hřbitově v Chlumu byly opuštěné historické náhrobní kameny soustředěny k vnitřní straně obvodové zdi. Foto Z. Jakubcová, 2017

Na starém hřbitově v Kamenickém Šenově probíhá postupně restaurování jednotlivých náhrobků. Fotografie zachycuje sochu Krista po očištění. Foto J. Kurešová, 2016

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Na základě terénního i archivního průzkumu lze sumarizovat, že 28 hřbitovů bylo zlikvidováno zcela včetně odstranění hrobů, nebo alespoň pozbytím všech viditelných znaků pohřebiště. Jedenáct hřbitovů zaniklo při částečném zachování piety místa; nutno ovšem podotknout, že ve všech případech se jedná o stará pohřebiště nahrazená nejčastěji na přelomu 19. a 20. století novými obecními hřbitovy.11 Dalších 11 hřbitovů vykazuje hluboké stopy vandalismu a devastace a u 20 fungujících lokalit došlo k plošnému nebo většinovému odstranění německých náhrobků.12 Ztrátou historické paměti místa trpí také hřbitovy s adoptovanými hroby. Umělecky hodnotné původní náhrobky jsou novými majiteli ve snaze o úpravu nebo zkrášlení znehodnocovány. Dochází nejenom k pochopitelnému odstraňování německých nápisů a jmen, ale také k rušení dekorativních komponentů nebo natírání kamenů zcela nevhodnými látkami, které dávají vzniknout estetickým paskvilům lidové tvořivosti. Ne vždy se zdaří také renovace náhrobků potomky německých rodin ze zahraničí. Pozadí likvidace hřbitovů na civilním území objasňuje Zpráva o stavu správy a péče o hřbitovy na okrese Česká Lípa, předložená jako materiál do schůze rady okresního národního výboru 24. října 1969 vedoucím průmyslového odboru okresního národního výboru Květoslavem Zmrhalem a pracovnicí odboru Marií Lhotovou.13 Dokumentace vycházela z usnesení rady Severočeského Krajského národního výboru v Ústí nad Labem z 6. srpna 1968 a byla provedena na 95 hřbitovech českolipského okresu. Její výsledky podávají podrobný přehled o stavu hřbitovů a hrobových polí dvacet let po odsunu německého obyvatelstva. Zpráva nejprve konstatuje, že v mnoha sloučených obcích se nalézá hned několik hřbitovů. Především šlo o Cvikov (4 lokality), Krompach a Nový Oldřichov (po 3 lokalitách) a celou řadu dalších obcí se dvěma pohřebišti. Vyjmenovává, že v České Lípě, Mimoni a Novém Boru zajišťovali údržbu pracovníci technických služeb, v Doksech, Kamenickém Šenově, Jablonném v Podještědí a Dubé pečovali o areály stálí hrobníci, ve Cvikově a Zákupech nárazově zaměstnanci národních výborů. Na většině ostatních míst péče ovšem nebyla zajištěna a stav většiny hřbitovů v okrese byl tudíž nedostačující 56

(pochvalu sklidili v Bukovanech, Janovicích, Brenné, Bohaticích, Pavlovicích, Velenicích, Pihelu, Práchni nebo ve Svoru). Ve zvlášť kritickém stavu se nalézaly hřbitovy v Dubé (stará část), Kněžicích a Postřelné, kde došlo k násilnému otvírání hrobů a kosti byly poházeny po areálech, nebo v Krompachu, kde komise shledala rozmetanou rakev a máry na ploše, jakož i márnici používanou coby seník. Slovy důvodové zprávy je to nedůstojný stav, o jehož obrázkovou propagaci v zahraničí se pilně starají neustále stoupající návštěvy Němců, kteří zde zpravidla mají pochované své příbuzné a blízké. Na hřbitovech v Okřešicích, Krompachu, Kněžicích, Deštné a Božíkově se nepohřbívalo již delší dobu, byly zarostlé vegetací, jakož i německá hrobová pole na občasně užívaných pohřebištích, které tak celkově budily dojem zanedbaných areálů. Průmyslový odbor ONV proto vydal v roce 1967 ve Zpravodaji pro národní výbory pokyny, jak při likvidaci starých hřbitovů a hrobů postupovat. Cílem bylo je zrušit a zahladit. Upozaděny samozřejmě nezůstaly ani hospodářské důvody vylíčené zvlášť barvitě: Některé NV se připravují o rozpočtový příjem tím, že velmi lacino prodávají starší pomníky z kvalitních surovin..., případně mlčky trpí, že staré náhrobky nebo pomníky jsou rozebírány a používány, aniž by k tomu NV dal souhlas. Dále unikají některým NV příjmy proto, že nevybírají další poplatek po uplynutí 10leté lhůty – nebo vybírají méně, než stanoví ceník. V poslední době se množí případy, že dříve neudržované německé hroby a prakticky již dávno propadlé, protože nikdo neplatil poplatek z místa, jsou pečlivě ošetřovány a udržovány. V takových případech je ochuzován valutový fond republiky, protože údržba hrobů objednaná ze zahraničí musí být zadána místním občanům monopolními podniky Technické služby Teplice a Pohřební služba města Prahy a náklady uhrazeny ve valutách prostřednictvím Státní banky československé. Zdá se, že v uvolněné druhé polovině 60. let se někteří pozůstalí ze zahraničí na hřbitovy vraceli a snažili se hroby svých blízkých udržovat. Výsledky dokumentace si vyžádaly přijetí tří opatření, které v důsledku vedly k další ztrátě paměti a historické kontinuity na Českolipsku. Hřbitovy v Okřešicích, Tanečku, Velké Javorské, Častolovicích, Naději, (Volfartické) Nové Vsi, Horní a Dolní Světlé, Kněžicích, Postřelné,

Studie

11_Staré hřbitovy ve Cvikově, Holanech, Jezvé, Kamenickém Šenově, Kunraticích u Cvikova, Kuřívodech, Kvítkově, Mimoni, Skalici u České Lípy, Velenicích a hřbitovy na Mariánské ulici a u kostela Povýšení sv. Kříže v České Lípě. 12_Devastovány: Blíževedly – starý hřbitov, Bořejov – starý hřbitov, Brenná – oba hřbitovy, Častolovice (areál dnes dokonce bez přístupové cesty), Dražejov, Drchlava – oba hřbitovy, Nový Oldřichov, Radeč a Horní Rokytá. Německé náhrobky z velké části odstraněny: Bořejov – nový hřbitov, Brniště – nový hřbitov, Bukovany, Česká Lípa – městský hřbitov, Deštná – nový hřbitov, Dobranov, Dolní Libchava, Dubnice, Heřmanice u Žandova, Horní Libchava – nový hřbitov, Chotovice, Kunratice u Cvikova – nový hřbitov, Mařenice, Mimoň – nový hřbitov, Mistrovice, Sosnová, Stružnice, Vranov pod Ralskem a Žandov. 13_SOkA Česká Lípa, ONV Česká Lípa, Zápisy z rady ONV.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

14_Materiály se nalézají ve Státním okresním archivu Děčín a prozatím nejsou ve stavu umožňujícím badatelské využití. 15_Viz např. Kamenický Šenov: https://www.novinky. cz/domaci/182495-urednivandalstvi-radnice-nechalapostrikat-sprejem-hroby-patricineplaticum.html [cit. 19. 08. 2017]; Jezvé: http://liberec. idnes.cz/hrob-valka-pomnik-sssrvojak-rudoarmejec-ruda-armadaosvobozeni-p8u-/liberec-zpravy. aspx?c=A150605_112146_ liberec-zpravy_ddt [cit. 19. 08. 2017] nebo Arnultovice: http:// ceskolipsky.denik.cz/zlociny-asoudy/vandalove-zdevastovalihrbitov-v-arnultovicich-20170426. html [cit. 19. 08. 2017].

XVIII 2017 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Deštné a Božíkově se měly zrušit a zlikvidovat ihned, neboť se na nich od roku 1945 nepohřbívalo. Jakých výsledků dosáhly národní výbory při nedůsledné likvidaci, můžeme dodnes názorně vidět například v Častolovicích. V druhém bodě měly být v České Lípě, Zákupech, Novém Boru, Kamenickém Šenově, Cvikově, Mimoni, Jablonném, Stráži pod Ralskem, Doksech, Dubé, Kravařích, Žandově a Zahrádkách zřízeny střediskové hřbitovy pro občany ze spádových obcí, zatímco ostatní hřbitovy měly být dány do klidu a do deseti let rovněž zlikvidovány. V této etapě pravděpodobně zanikly hřbitovy v Kozlech a Starém Šidlově. Při revizi opatření v listopadu 1970 bylo konstatováno, že zasedání všech dotčených národních výborů se účastnil přímo pracovník průmyslového odboru, který vysvětlil nutnost likvidace opuštěných hřbitovů. Náklady na sanaci pohřebišť vyplácel místním národním výborům po předložení faktury přímo ONV formou účelové dotace. Likvidaci sice předcházelo zhodnocení areálů kulturní správou ONV, ale o avizovaném převezení umělecky hodnotných pomníků do okresního depozitáře nemáme žádných zpráv. V listopadu 1970 byly tedy již zcela zlikvidovány hřbitovy v Horní Světlé, Naději a stará část hřbitova v Dubé. Do konce roku se měla dokončit na hřbitovech v Kněžicích, Velké Javorské, Častolovicích, Ladě, Okřešicích, Veselí a Božíkově. Předpoklady pro dokončení už zahájené likvidace nebyly v Tanečku a Postřelné a na rok 1971 byla odložena v Nové Vsi u Volfartic, Dražejově, Kruhu a Dolní Světlé. Z úředně schválené devastační mašinerie se vymykala obec Zakšín, jejíž předseda navzdory usnesení rady ONV i MNV prohlásil, že hřbitov v Deštné se likvidovat nebude. Květoslav Zmrhal, který revizi prováděl, se pochvalně vyjádřil na adresu většiny národních výborů, které likvidace provedly vlastními silami mechanizací zemědělských závodů, čímž snížily průměrnou částku na likvidaci hřbitova z 80 na 60 tisíc Kčs. Nejmenších nákladů si vyžádaly hřbitovy v Horní Světlé (24 tisíc) a Kněžicích (8 tisíc). Vyzdvihl také iniciativu národních výborů v Dubé a Brenné, které samy zahájily likvidaci hřbitovů v Dubé (stará část) a Veselí. Na závěr konstatoval, že evidence hřbitovů není dostatečná, neboť ještě během roku 1970 byly „objeveny“ další čtyři hřbitovy (Dražejov, Veselí,

Kruh a Lada u České Lípy), a že v roce 1971 bude věnována zvýšená pozornost hřbitovům přiléhajícím k mezinárodní trase E13 (silnice I/13), které jsou v důsledku toho předmětem někdy nežádoucí pozornosti zahraničních návštěvníků. Nejmarkantněji byla tato fáze uplatněna patrně na novém hřbitově v Kunraticích u Cvikova, který byl německých náhrobků zbaven zcela. Léta 1969–1971 představovala po neřízené devastaci hřbitovů na území vojenského výcvikového prostoru další etapu hromadného zahlazování stop po odsunutém německém obyvatelstvu. Ze zpráv ONV vyplývá, že místní obyvatelstvo používalo německé hřbitovy jako snadný zdroj kvalitního materiálu a k opuštěným hrobům se chovalo bez známek sebemenší úcty. Lidské ostatky poházené po hřbitovech pravděpodobně ve snaze nalézt v hrobech cennosti (včetně zlatých zubních náhrad) nebyly výjimkou. Úřední likvidace vyvolaná částečně potřebou kultivovat prostory hřbitovů a částečně hospodářskými zájmy byla proto jenom završením dvou desetiletí dehonestování mnoha pohřebišť. Horlivost, s jakou se na Českolipsku postupovalo, nemá v sousedních okresech Liberec a případně Jablonec nad Nisou obdoby. Podobný přístup lze ovšem očekávat i u západních sousedů v okrese Děčín. Navzdory těmto případům existovaly ovšem i opačné snahy. Podivuhodným příkladem je činnost německého duchovního z Kamenického Šenova P. Josefa Kunze, který byl ke stáru přesunut do Kytlic, kde se po mnoha letech nalezl v rámci jeho pozůstalosti rozsáhlý soubor fotografií zachycujících kamenickošenovský hřbitov náhrobek po náhrobku v roce 1963. Přesný účel této fotoevidence zatím nebyl odhalen.14 Areály, v nichž lze stále dohledat značné množství německých hrobů a náhrobků, a jsou tudíž pro náš výzkum nejcennější, nacházíme v Arnultovicích, ve Cvikově, Doksech, Dolním Prysku, Heřmanicích v Podještědí, Jablonném v Podještědí, Jestřebí, Kamenickém Šenově, Krompachu, Lindavě, Novinách pod Ralskem, Polevsku, Skalici u České Lípy, Sloupu, Stráži pod Ralskem, Stvolínkách, Svoru, Velenicích, Volfarticích a Zahrádkách. Otázka německých pohřebišť na Českolipsku je živá a komplikovaná dodnes. Obce postupují velmi rozdílně k pietě pohřbených, nehledě na jejich národnost. Některá řešení jsou kontroverzní, až vyhrocená.15 57

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Studie

16_Původně byl egyptským symbolem věčnosti viz PRAHL, Roman a kolektiv. Umění náhrobku v českých zemích let 1780–1830. Praha: Academia, 2004, s. 134. ISBN 80-200-1188-9. 17_Tamtéž, s. 179–180, 187–188, 195, 149. 18_Tamtéž, s. 181. 19_Tamtéž, s. 181. 20_Tamtéž, s. 195. 21_Tamtéž, s. 195. 22_„Tyto ženy, profesionální hysterky, byly při římských pohřbech najímány, aby co nejvíce nahlas lamentovaly. Stejně tak se dělo ale i v 19. století, o čemž svědčí například Povídky malostranské Jana Nerudy“ viz HOLZAPFELOVÁ, Vladislava. Funerální umění na vybraných pražských hřbitovech 1850–1950. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Praha 2016, s. 130. K motivu plačky viz dále například PRAHL, Roman, cit. v pozn. 16, s. 149–151; SKŘEBSKÁ, Renata. Sepulkrální památky okresu Prostějov. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010, s. 13–15. ISBN 978-80-87104-56-9. Význam plačky při náhrobku je velmi obecný. Jejím jediným posláním je truchlení. Profesionální plačky byly – spolu s dětmi Jedno z mála dochovaných historických děl na hřbitově v Chotovicích náleží rodině a obecními chudými – skutečnými postavami, najímanými pro Wenzla Helzela a vzešlo z firmy Franze Laskeho v Rožanech. Foto Z. Jakubcová, 2017 pohřební obřady a zvláště k průvodům, a to hluboko do 19. století. Plačky na náhrobcích silně ovlivnily starověké vestálky, ale také mariánská ikonografie. Viz PRAHL, Roman, cit. v pozn. 16, s. 149–150. 23_„Již ve starém Egyptě byl používán při pohřebním ritu, kdy 20 Sloup, který v antice plnil funkci císařského pomníku, zaručoval zesnulému případné Symbolika výzdoby náhrobků se uplatňuje především kanelovaný ve zlomené podobě, ospravedlnění vin, které na zemi napáchal. V antickém Řecku Symbolika náhrobků 19. století a první poloviny 20. sto- čímž odkazuje k pomíjivosti nebo osudovému přetržení a Římě se věnec uvitý z listí letí na vymezeném území je velmi pestrá. Nejčastěji po- života.21 O zlomený sloup se často opírá anděl. Výzdoba olivovníku dával do hrobu, užívané symboly lze rozdělit do dvou základních okruhů náhrobků vycházející z antické tradice nese často po- aby zajistil zesnulému klid. Vavřínovým věncem byli nejprve − antického (například urna, váza, obelisk, věnec, pi- stavu plačky.22 Sochy plaček bývají podobné andělům, dekorováni bojovníci po bitvách, niová šiška, sloup, plačka) a křesťanského, například jenom nemají křídla. K dalším symbolům pocházejícím aby byli očištěni od prolité krve. Později začal symbolizovat kříž, kotva, anděl. K oblíbeným symbolům patří dále z antické tradice patří věnec − prastarý funerální před- vítězství a nejvyšší pocty. kotva s křížem a planoucím srdcem, vyjadřující na- mět, kterému lidstvo napříč dějinami přisuzuje magické Vedle válečného a sportovního ději zesnulého na spásu. Dále jsou zastoupeny symboly, účinky jak pro kruhový tvar, značící dokonalost a nesmr- triumfu je pak s příchodem křesťanství chápán věnec jako jejichž charakteristickým rysem je známka poškození, telnost, tak pro vlastnosti rostlin, ze kterých je upleten symbol vítězství nad smrtí zboření či zmaru. Ty odkazují na ukončení života. Za- – vlastnosti pak přecházejí na jeho nositele.23 Věnce tvoří a zmrtvýchvstání Krista. Raně křesťanské sarkofágy a náhrobní stoupeny jsou například ve formě zlomeného stromu, okraje sochařských medailonů a zdůrazňují tak význam desky bývaly zdobené věnci z něhož vyprchává duše, či zlomeného sloupu, nebo zesnulé osoby. Věnce upletené z rozmanitých květin ne- s motivem chrismonu či beránka.“ HOLZAPFELOVÁ, Vladislava, vadnoucích květin. Často se objevuje pochodeň (flam- sou často postavy andělů. Vavřínový věnec pak stejně Viz cit. v pozn. 22, s. 130. bon – nejčastěji v rukou anděla) obrácená k zemi, jejíž jako palmová ratolest odkazuje k ideji Kristova vítězství 24_PRAHL, Roman, cit. v pozn. 16, s. 134. uhasínající plamen vyjadřuje končící život. Jen velmi nad smrtí.24 25_Tamtéž, s. 209. výjimečně najdeme urobora – hada, který se zakusuje Velmi častým symbolem doprovázejícím místo po- 26_Tamtéž, s. 210.

do svého ocasu.16 Předměty ve formě nádob jako urna, váza či pyxida, dále potom obelisk, sloup, plačka či věnec vycházejí z tradice pohřbívání v antickém Římě.17 Vázy byly běžně přizdobovány drapérií nebo věnci. Volně splývající spuštěná drapérie v sobě nese symboliku utrpení Ježíše Krista.18 Věnec potom činí z vázy vázu smuteční.19 58

sledního odpočinku je kříž, který patří v křesťanském prostředí k repertoáru základních forem náhrobku jako symbol spásy zesnulých věřících skrze Ježíše Krista.25 Kříže často doprovázejí andělé, dekorují květiny, věnce nebo je zahaluje smuteční rouška, která poukazuje k rubáši, do nějž byl zabalen zesnulý, očekávající zmrtvýchvstání v Kristu.26 Smuteční rouška symbolizuje Kristovo

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

27_Tamtéž, s. 181. K motivu kříže viz dále například SKŘEBSKÁ, Renata, cit. v pozn. 22, s. 21–23. 28_Viz HOLZAPFELOVÁ, Vladislava, cit. v pozn. 22, s. 127. 29_K symbolům obilí a vinné révy viz HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta, 1991, s. 307–308. ISBN 80-2040205-5; ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ. Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 88–89. ISBN 80204-0740-5. 30_Viz HNOJIL, Adam. K několika motivům funerálního sochařství ve druhé polovině 19. století. In: Zprávy památkové péče 67, 2007, č. 1, s. 37. ISSN 1210–5538. 31_Tamtéž, s. 38. 32_HNOJIL, Adam: Zapomenutý spánek noci – umění a řemeslo sochařů. In: KALINOVÁ, Gabriela a Adam HNOJIL a kol. Malostranský hřbitov historie a současnost. Praha: ARSCI, 2016, s. 108. ISBN 978-80-7420-045-8. 33_K Josefu Maxovi viz zejména HNOJIL, Adam. Josef Max. Sochařství pozdního neoklasicismu v Čechách. Praha. Eminent, 2008. ISBN 978-80902568-1-1. Příklady truchlících postav ze hřbitovů ve Cvikově (autor E. Lucke z Drážďan) a v Lindavě. Foto Z. Jakubcová, 2016 a 2014 34_Arnultovice, náhrobek rodiny Schlegel; Kamenický Šenov, náhrobek rodiny Raschovy. utrpení a mučednictví, jímž vykoupil hříchy lidstva.27 V Čechách typologicky postavu Krista konstituoval 35_Jeho figura se vyvinula Stejný obsah nese Spasitelova tvář s trnovou korunou.28 Josef Max,33 který jistě Thorvaldsenovo dílo znal. Maxoz neoklasicistních postav géniů smrti, viz HOLZAPFELOVÁ, Vladislava, cit. Vyjádřením naděje na spásu zesnulých je také zmiňova- va socha byla jednak kopírována a jednak se na ni navav pozn. 22, s. 128. K motivům anděla viz zovalo.34 například HNOJIL, Adam, cit. v pozn. 30, ný reliéf kotvy, kříže a planoucího srdce. Symbolem s. 34–37. poukazujícím na eucharistii je vinná réva a obilí v po- Velmi často je v symbolické výzdobě náhrobků zastou36_HALL, James, cit. v pozn. 29, době hroznů a klasů rozličně výtvarně pojatých či zaplé- pen anděl.35 Andělé nesou květiny, palmové ratolesti, s. 483–484. taných do reliéfů věnců a girland.29 kotvy, opírají se o zlomený sloup, pilíř či strom, uhasí37_„Symbolika některých rostlin je v podvědomí lidstva hluboce zakořeněna K rozšířeným motivům patří volně stojící socha Krisnající pochodeň života, oplakávají nebožtíky, případně je již od antických časů, ale ne vždy platí, ta. Osamostatnění postavy Krista se výrazněji objevilo odvádějí na Onen svět. že by každá květinka zdobící poslední útočiště člověka nesla vnitřní význam. v sochařství teprve s dílem dánského sochaře Bertela Jen výjimečně nalezneme postavuVíry, jednu ze tří Často se rostliny objevily spíše pro své Thorvaldsena (1770−1844), který v roce 1821 vytvořil teologických ctností zobrazenou s příslušnými atributy dekorativní vlastnosti, nebo zkrátka – křížem a kalichem.36 proto, že tu či onu měl zesnulý za života model sochy pro kodaňské Frue Kirke, jež se stala nejrád.“ Viz HOLZAPFELOVÁ, Vladislava, populárnějším znázorněním Kristovy podoby v 19. sto- Ve značné míře se objevuje rostlinná ornamentika cit. v pozn. 22, s. 131. 30 letí. Ve druhé polovině 19. století se u nás ujala i přesná (například břečťan, vavřín, oliva, palmová ratolest, 38_HALL, James, cit. v pozn. 29, s. 86. 39_ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ, cit. replika Thorvaldsenova Krista.31 Oproti staršímu zná- lilie, vrba, dub).37 Břečťan pro svou jedovatost symboliv pozn. 29, s. 83. zornění ve formě Ukřižovaného – krucifixu, který od- zuje smrt, ale také věčnost pro svoji permanentní zeleň.38 40_HALL, James, cit. v pozn. 29, s. kazuje na Kristovo utrpení, nabízí tento Ježíš především Vyskytuje se dále bodlák, který symbolizuje oddanost 390–391; ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ, cit. v pozn. 29, s. 90–92. vykoupení. Obrací se k divákovi většinou sentencemi a věrnou lásku.39 Nechybí samozřejmě ani růže, jejíž 41_Mák je díky svým uspávacím účinkům „Přijďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám významová šíře sahá od Panny Marie po antickou báji symbolem spánku již od starověku, kdy představoval atribut řeckých bohů spočinout“ nebo „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale o třech Gráciích.40 Jiným motivem výzdoby funerálních spánku a snění Hypna a Morfea viz HALL, památek je hlavička makovice či květy vlčího máku,41 největší z té trojice je láska.“32 James, cit. v pozn. 29, s. 256.

XVIII 2017 2

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Postava plačky před detailně zpracovanými dveřmi na hrobce rodiny Franze Schimmela na novém hřbitově v Kamenickém Šenově. Foto J. Kurešová, 2016

jehož symbolika vyjadřuje spánek věčný. Palmové ratolesti ve výtvarném umění obecně symbolizují smrt mučedníka. Zastoupeny jsou již na raně křesťanských náhrobcích, kde vyjadřovaly odměnu křesťana za dobře prožitý život.42 Palmové ratolesti se objevují (jako symbol smrti křesťana) buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými symboly, případně je nesou andělé.43 Ojediněle se objevuje dub.44 Zlomený kmen dubu či jiného stromu představuje skon jedince a vyhasnutí jeho života.45 Dubové listí se také vyskytuje na květinových girlandách a věncích.46 Mezi další užívané symboly patří dveře jako poukaz vstupu či odchodu ze života vezdejšího. Před dveřmi často stojí, případně sedí plačky,47 nebo za jejich kliku bere poutník.48 Ne příliš často využívaným symbolem funerálního umění na Českolipsku je atribut zesnulého.49 Setkáváme se například s motivem poslední brázdy, kdy vyobrazený sedlák klesá na kolena při orbě pole,50 nebo například s rukou držící knihu s reliéfem kříže.51 Specificky pojaté jsou náhrobky lesních52 a revírníků.53

Studie

42_HOLZAPFELOVÁ, Vladislava, cit. v pozn. 22, s. 134. 43_K palmové ratolesti viz HALL, James, cit. v pozn. 29, s. 320. 44_Byl posvátným stromem jak Germánů, tak Keltů, a proto jeho poražení také symbolizuje obrácení pohana.“ Viz Tamtéž, cit. v pozn. 29, s. 123. 45_Zlomený kmen stromu doplněný rouškou, kotvou, k níž je stuhou přivázané planoucí srdce a květy růží, nacházíme ve Skalici u České Lípy (neidentifikovatelný náhrobek) a ve Volfarticích, kde chybí rouška a květy růží, kotvu však doplňuje kříž (náhrobek rodiny Elbertovy). 46_ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ, cit. v pozn. 29, s. 97–98. 47_Například Kamenický Šenov, hrobka Franze a Marie Hampel (plačka stojící před pootevřenými dveřmi) nebo na témže hřbitově hrobka rodiny Franze Schimmela (plačka sedící u iluzivních oplechovaných dveří). 48_Nový Bor, hrobka rodiny Friessovy. 49_K uvedenému symbolu viz KUCHTOVÁ, Vladislava. „Atribut“ zesnulého jako výzdoba náhrobku v 19. a 20. století. In: Epigraphica & sepulcralia: Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v roce 2008, Praha: Artefactum, 2011, s. 253–262, ISSN 2336-3363. 50_Nový Oldřichov, náhrobek rodiny Hesse (výdusek). 51_Drchlava, náhrobek studenta teologie Josefa Grossmanna. 52_Volfartice, náhrobek Antonie Hilbertové a Jindřicha Hilberta. 53_Stráž pod Ralskem, náhrobek Antona Pruscheka (v reliéfu nástavce je kompozice lesního rohu, pušky a dubového listí). 54_K typologii sepulkrálních děl viz HNOJIL, Adam, cit. v pozn. 32, s. 92. 55_Dobranov, náhrobek Josefa Vogela, jeho manželky a dcery. 56_Lindava, náhrobek Richarda Grohmanna a náhrobek Emilie Marlin Grohmann.

Typologie náhrobků a nejzajímavějších děl Sepulkrální díla na území Českolipska lze rozdělit do čtyř typů, mezi něž patří nápisové desky, figurální náhrobky, architektonicky koncipované náhrobky a reprezentativní hrobky.54 Nápisové desky patří bezesporu k nejjednodušším a nejlevnějším náhrobkům. Mohou být dekorované reliéfem, případně vrcholí latinským křížem.55 Jindy jsou nápisové desky rámované kamenicky pojatým rámem s drobnými rozetkami v nárožích a vrcholovým ornamentálním nástavcem.56

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Příklady plaček ze hřbitovů v Drchlavě a Mistrovicích. Foto Z. Jakubcová, 2017

Autorství nesignované sochy truchlícího anděla na náhrobku rodiny Böhmovy v Radči lze na základě srovnání připsat pravděpodobně Juliu Hermannovi z Nové Vsi u Volfartic. Foto Z. Jakubcová, 2017

XVIII 2017 2

Galvanoplastiku představující truchlící ženu dokladáme na hřbitově v Okrouhlé. Jde patrně o druhotné osazení sochy na novodobý náhrobní kámen. Foto Z. Jakubcová, 2017

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Pohřebnímu místu rodiny Grohmannovy v Lindavě dominují sochařská díla bratří Schwarzů z Drážďan a Ing. arch. Josefa Seicheho z Teplic. Foto Z. Jakubcová, 2014

Studie

Figurální náhrobky zahrnují volně stojící postavy.57 Jde zejména o postavy plaček,58 andělů,59 Víry,60 Krista,61 nebo Panny Marie s Ježíškem.62 Netradiční kompozici tvořenou figurálními náhrobky a nápisovými deskami nalezneme u kostela sv. Petra a Pavla v Lindavě. Dílo patří rodině Grohmannových. Centrální náhrobek se stojícím andělem s palmovou ratolestí patří Carlovi a Auguste Grohmannovým. Na podstavci je umístěna reliéfně pojatá busta Carla lemovaná makovicemi. Dílo je signované Gebr. Schwarz / Dresden. Napravo od této figury stojí plačka s kyticí květin. Náhrobek Johanna a Berthy Grohmannových nese signaturu Ing. Arch. Jos. Seiche, Bildhauer / Teplitz – Schönau. Levá figura představující Krista s křížem patří Augustovi Grohmannovi. I tato socha nese signaturu: Sculps. Franz Schwarz / Dresden. Celek doplňují dvě nápisové desky vsazené přímo do zdiva kostela.63

57_Volně stojící postavy jsou převážně kamenné, jen výjimečně je použita galvanoplastika jako například v Okrouhlé (adoptovaný náhrobek rodiny Zbraňačkovy). 58_Stojící či sedící postavy plaček truchlí nad vázami či urnami, nebo u křížů (které mohou být zčásti zakryté rouškou), u zlomených sloupků, mohou se opírat o pilířky. Ve svých rukou často nesou věnec z rozličného kvítí. K příkladům typu viz Drchlava – starý hřbitov; Skalice u České Lípy, neidentifikovatelný náhrobek; Kravaře, náhrobek rodiny Rostočilovy; Okrouhlá, náhrobek rodiny Jezdinských; tentýž hřbitov, náhrobek rodiny Zbraňačkovy; Sloup, neidentifikovaný náhrobek; Lindava, náhrobek rodiny Rudolfa Schlegela; Prácheň, neidentifikovatelný náhrobek; Velenice, náhrobek rodiny Lache; Kamenický Šenov, náhrobek Marie Theresie Lissnerové; na témže hřbitově dále například náhrobek Franze Antona Knechtela a náhrobek Josefa a Anny Zahn. 59_Sedící či stojící postavy truchlících andělů mohou být zobrazené jako samostatné postavy, případně zpodobněny u křížů, uren (zakrytých rouškami), nápisových desek, opřené o pilířky, zlomené sloupky či stromy. Ve svých rukou nesou věnce, palmovou ratolest, pochodeň obrácenou k zemi, kotvu. K příkladům typu viz Chotovice, náhrobek rodiny Ullmann (podstavec tohoto monumentu lemují po všech čtyřech stranách pochodně obrácené k zemi); Skalice u České Lípy, náhrobek Anny Zeisler; Kravaře, náhrobek P. Josefa Sabitzera, Josefa Sabitzera a Theresie Sabitzer; Radeč, náhrobek rodiny Böhm; Volfartice, náhrobek Ignatze Gärtnera; Lindava, neidentifikovaný náhrobek; Tuhaň, náhrobek Josefy Šimůnkové; Dolní Prysk, náhrobek Else Ptáčníkové, Kristy Šemíkové, Miroslava Šemíka; Svor, náhrobek rodiny Vinzenze Wünsche; Lindava, náhrobek rodiny Schlegelovy; Pavlovice, náhrobek rodiny Böhm; Cvikov, náhrobek Antona a Marie Anny Balle; Kamenický Šenov, náhrobek rodiny Plíhalovy; Skalice u České Lípy, náhrobek Karla Tenka; Cvikov, náhrobek Marie a Josefa Neumann; Jestřebí, náhrobek Marie Feldberger a jejích synů; Zákupy, náhrobek Anny Fanty; Sloup; Velký Grunov, náhrobek rodiny Hoffmann; Cvikov, náhrobek Bedřicha Tímy, Zdeňka Pokorného a Ireny Pokorné; Horní Libchava – starý hřbitov, neidentifikovaný náhrobek; S postavami truchlících andělů pracovali často sochaři Josef a Emanuel Maxové, z jejichž dílen pochází náhrobek Apollonie a Franze Hellmichových ve Volfarticích (Josef Max), který zobrazuje dva stojící anděly s vysokým křížem s paladiem. Z téže dílny pocházejí figurální náhrobky členů rodiny Conrathových na starém hřbitově v Kamenickém Šenově, na jejichž výzdobě s Josefem Maxem spolupracoval Emanuel Max (náhrobek Carla Conratha nese stojícího anděla s kotvou z dílny Josefa Maxe a náhrobek Josepha a Theresie Conrath dekorují dva andělé, z nichž pravý s kotvou a věnečkem je dílem Emanuela Maxe, levý pochází z ruky Josefa Maxe). 60_Skalice u České Lípy, náhrobek rodiny Pejčochovy pocházející z dílny Antona Möldnera z Varnsdorfu; Kamenický Šenov – starý hřbitov, náhrobek Franze Ignaze a Marie Josefy Krauseových z dílny Emanuela Maxe. 61_Arnultovice, náhrobek rodiny Schlegel (stojící socha Krista s palmovou ratolestí v levé ruce vychází z díla Josefa Maxe). 62_Kamenický Šenov, náhrobek Emanuela Stelziga z dílny K. Bretschneidera. 63_Viz pozn. 56.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Architektonicky ztvárněné náhrobky se skládají z hmoty tělesa a nápisové desky, které jsou nejčastěji dominantním prvkem tohoto typu náhrobků. Zpravidla minimálně členěné stély završuje segmentový nebo trojúhelný nástavec, často doprovázený nárožními akroteriemi. Nástavce, centrální části stél (kolem nápisových polí) a spodní partie (podstavce) stél nesou obvykle reliéfní dekor. Nejčastěji se zde nachází Boží oko,64 kompozice dvou planoucích srdcí s latinským křížem,65 kotvy, kříže a planoucího srdce,66 festonu z růžových květů,67 břečťanového nebo vavřínového věnce podvázaného stuhou,68 řeckého kříže v kvadrilobu,69 truchlícího anděla klečícího u urny dekorované věnečkem z růžových květů,70 medailonu Krista s trnovou korunou,71 případně zkřížených svazečků obilí

64_Drchlava, anonymní náhrobek (v nástavci); na témže hřbitově na náhrobku Josepha Kirpala (nad nápisovým polem v centrální části stély). 65_Bořejov – starý hřbitov (v nástavci). 66_Kamenice u Zákup, náhrobek rodiny Krause; Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Scholze; Velenice, náhrobek rodiny Knechtel (v nástavcích); Dobranov, náhrobky Ignaze a Franzisky Kahle a Theresie a Franzisky Kahle z dílny Karla Manna z Pozorky (pod nápisovým polem v centrální části stély). 67_Kamenice u Zákup, náhrobek Wenzela Müllera (v nástavci); Kamenice u Zákup, náhrobek rodiny Milde a náhrobek rodiny Samper – obě díla pocházejí z jedné dílny (pod nápisovým polem v centrální části stély). 68_Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Franze Kieselicha; Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Josefa Schäfera. 69_Deštná, náhrobek rodiny Quasier. 70_Deštná, náhrobek patrně z dílny Franze Rosy. 71_Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Kimpel. 72_Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Ramisch. 73_Deštná, náhrobek rodiny Seliger, dílna Wenzla Motze z České Lípy. 74_Bořejov starý hřbitov. 75_Deštná, náhrobek strážmistra c. k. dragounského pluku č. 13 Josefa Hiersche. 76_Dobranov, náhrobky Ignaze a Franzisky Kahle a Theresie a Franzisky Kahle z dílny Karla Manna. 77_Drchlava, neidentifikovaný náhrobek. 78_Dobranov, náhrobky Ignaze a Franzisky Kahle a Theresie a Franzisky Kahle; Drchlava – starý hřbitov, náhrobek Josepha Kirpala; Drchlava – starý hřbitov, náhrobek studenta teologie Josefa Grossmanna; Jestřebí, náhrobek rodiny Mitteisovy; Kamenický Šenov – starý hřbitov, náhrobek Marie Anny Conrath z dílny pražského umělce Franze Neusara. 79_Brenná, náhrobek Marie Ducke (truchlící anděl s věnečkem a pochodní obrácenou k zemi) pocházející z dílny pražského autora J. F. Krondla; Krompach, náhrobek Antona Gotha. 80_Noviny pod Ralskem, náhrobek rodiny Josefa Tischera; Sloup, náhrobek Antona a Anny Teifelových; Velký Grunov, náhrobek rodiny Kleinertovy; Drnovec, náhrobek rodiny Fischer; Krompach, náhrobek rodiny Paula Bubaka; Velenice, náhrobek rodiny Knechtel. 81_Kamenice u Zákup, náhrobek rodiny Krause. 82_Kamenický Šenov – starý hřbitov, náhrobek Marie Anny Conrath z dílny pražského umělce Franze Neusara.

XVIII 2017 2

doplněných srpem, hráběmi a cepem.72 Zastoupen je dále jednoduchý rytý rozvilinový dekor.73 Ve spodních partiích stél (podstavcích) se vyskytují například motivy podaných rukou,74 kotvy situované v uroboru,75 nápisové pásky,76 rukou s pochodní obrácenou k zemi.77 Jindy je těleso stély rámováno dvěma sloupky s ornamentálními či iónskými, případně jen velmi jednoduchými hlavicemi.78 Centrální část může místo nápisového pole nést reliéf – například s námětem obecně truchlícího anděla,79 který často stojí u zlomeného sloupku a v rukou nese věneček,80 nebo jde o letícího anděla s lilií,81 případně o motiv Víry.82 Jiným typem uvedeného druhu náhrobků jsou ty, na nichž se uplatňuje výrazným podílem architektura.

Na novém hřbitově v Brenné se překvapivě vyskytuje i drobná práce pražského sochaře Josefa Emanuela Krondla. Foto Z. Jakubcová, 2016

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Studie

83_Například Arnultovice, náhrobek rodiny Franze Henkeho z dílny Wilhelma Spölgena ze Šluknova; Kamenický Šenov, náhrobek rodiny Charwat z téže dílny; Kamenický Šenov, náhrobek rodiny Josefa Kelbela, z dílny Franze Laskeho z Rožan; Skalice u České Lípy, náhrobek rodiny Günter z dílny Wilhelma Spölgena. 84_K uvedené dílně viz NĚMEC, Jan. Obrázky průmyslových dějin Šluknovska. Rumburk: Město Rumburk, 2011, s. 112–113. ISBN 978-80-87513-01-9; JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 1, s. 30–31. 85_Arnultovice, náhrobek rodiny Emila Zeinke z dílny Wilhelma Spölgena; Kamenický Šenov, náhrobek Antona Schimmela. 86_Cvikov, náhrobek Karoline, Wilhelma a Anny Hoffmannových (kříž dekorovaný lilií); Cvikov, náhrobek Marie a Franze Seidelových (kříž dekorovaný růžemi); Cvikov, náhrobek Eduarda a Anny Riegertových (kříž dekorovaný vlčími máky); Kamenický Šenov, náhrobek rodiny Franze Kreutze (kříž s palmovou ratolestí a růžovými květy). 87_Stvolínky, náhrobek rodiny Wenzel (jednoduchý kříž dekorovaný věncem z dubového listí). 88_K motivu viz PRAHL, Roman, cit. v pozn. 16, s. 181. K motivu kříže viz dále například SKŘEBSKÁ, Renata, cit. v pozn. 22, s. 21–23. Drchlava, náhrobek Franze Böhma; Chlum, neidentifikovaný náhrobek; Velenice, náhrobek rodiny Vogel; Pavlovice, neidentifikovaný náhrobek. 89_Mimoň, náhrobek rodiny J. Schweiger (kříž ovíjí vinná réva); Mimoň, náhrobek rodiny Engel (kříž doplňuje palmová ratolest a ovíjí lano s kotvou). 90_Česká Lípa – hřbitov na Mariánské ulici, neidentifikovatelný náhrobek; Nový Bor, hrobka rodiny Friess se sochou poutníka, zřejmě z produkce Josefa Seicheho z Teplic; Volfartice, náhrobek rodiny Hahnel; Horní Libchava, náhrobek rodiny Böhm z dílny W. Hanela z České Kamenice; Jezvé, hrobka rodiny Mertin; Svor, náhrobek Žofie Touškové; Skalice u České Lípy, náhrobek rodiny Hantschel a další neidentifikovatelný; Slunečná, neidentifikovatelný náhrobek. 91_Dolní Prysk, náhrobek Eduarda Ickerta.

Náhrobek Franze a Amalie Zahnových ze starého hřbitova v Kamenickém Šenově pochází z dílny pražského umělce Franze Neusara. Foto J. Kurešová, 2016

Jde zejména o velmi historizující realizace, při nichž byly využity gotické předlohy, jako je tomu například na náhrobku Josefa Grohmanna v Dobranově, který pod nápisovým polem nese reliéf kotvy, kříže a planoucího srdce, pod nimiž je svěšen draperiový feston. Jiné varianty tohoto typu náhrobku nacházíme například v Mařeničkách (náhrobek Karoline a Josefa Ottových), v Tuhani (náhrobek rodiny Dufkovy pocházející z dílny W. Hanela z Doks), dále například na starém hřbitově v Kamenickém Šenově (náhrobek Josefa Franze a Anny Rosiny Zahnových z pražské dílny Franze Neusara) a ve Velenicích (náhrobky Eduarda Schüllera a Josefa Schillera, rodiny Görlich, Antona Rengera). Zcela odlišný typ architektonického náhrobku představuje náhrobek Franze a Amalie Zahnových na starém hřbitově v Kamenickém Šenově. Gotizující architektura zde plní dvě funkce – má ozdobný charakter a slouží jako 64

ochrana pro alegorickou sochu Víry. Monument pochází opět z dílny pražského umělce Franze Neusara. Mezi architektonicky ztvárněné náhrobky patří dále obelisky. Ty jsou nejčastěji zhotoveny z leštěné černé žuly, doplněné zlacenými nápisy.83 Ve velkém množství je v severních Čechách produkovala firma Wilhelma Spölgena ze Šluknova.84 Jiným typem je pomník, na jehož vrcholu je umístěn kříž.85 Často jde o kříž dekorovaný rostlinnou ornamentikou,86 případně věncem,87 nebo je zahalený draperií symbolizující Kristovo utrpení a mučednictví, jímž Kristus vykoupil hříchy lidstva.88 Jindy má kříž podobu stromu života s osekanými větvemi.89 Na území Českolipska se dále vyskytují reliéfní stély osazené na nižších podstavcích s nápisy. K charakteristickým námětům pro reliéfy patří poutník.90 Jindy se objevuje například zlomený dub.91 Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Oblíbený motiv poutníka v rozličném uměleckém podání ztvárňuje náhrobní kámen rodiny Hahnelovy ve Volfarticích (autor Wenzel Hanel) nebo reliéf na jednom z mnoha anonymních kamenů na hřbitově ve Slunečné. Rozvíjí jej rovněž náhrobek bezdědického faráře a arciděkana P. Jana Přibila a jeho matky, který zhotovila nedlouho před svým nuceným zánikem českolipská firma Motz. Foto Z. Jakubcová, 2017 a 2015

92_Jde o stojící či sedící sochy nebo o reliéfně pojaté postavy plaček nad urnami, umístěné u dveří, opřené o zlomené sloupky. V rukou mohou nést palmovou ratolest nebo věnce. Viz například Mistrovice, hrobka rodiny Hofmannovy; Volfartice, neidentifikovaná hrobka; Kamenický Šenov, hrobka Franze a Marie Hampelových; tentýž hřbitov, hrobka rodiny Franze Schimmela; Arnultovice, hrobka rodiny Fritsche z Kreutzovy dílny z Kamenického Šenova; Cvikov, hrobka rodiny Raimunda Diessnera. 93_Charakteristické jsou volné sochy či reliéfy andělů, kteří mohou být opřeni o sloupek (na němž může být urna, případně může být zakrytý smuteční rouškou a porostlý břečťanem). Ve svých rukou nesou andělé palmovou ratolest či kotvu. K uvedenému typu například Cvikov, neidentifikovaná hrobka; Volfartice, hrobka rodin Hölzel a Tschakert; Cvikov, hrobka rodiny Franze Josefa Meissnera; Krompach, hrobka rodiny Karla Knoblocha; Mimoň, hrobka rodiny K. Teubnera; Volfartice, hrobka rodiny Schöbel. Galvanoplastiku anděla nalezneme v Novém Boru na hrobce rodiny Jacob–Tschernich a MUDr. Kotrasche, která pochází z dílny Wenzla Motze z České Lípy. 94_Svojkov, druhotně využitá hrobka; Cvikov, hrobka rodiny Niessner. 95_Kamenický Šenov, hrobka rodiny A. Rückla z dílny Franze Laskeho z Rožan.

XVIII 2017 2

Reprezentativní hrobky nejvýznamnějších regionálních osobností doplňuje bohatá sochařská výzdoba. V centrální části či v nice se nacházejí figury nebo reliéfy plaček,92 andělé,93 Kristus,94 případně kříž.95 Zcela odlišně je pojatá hrobka rodiny Josefa Miessnera ve Cvikově, kde v centrální části stojí na dvou stupních sarkofág na lvích tlapách v podobě lůžka, na němž leží postava zesnulé, k níž se z niky sklání andělská postava se stuhou.

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

Svým pojetím jiná je také hrobka rodiny Stelzig v Kamenickém Šenově, kde je v centrální části situován portál s iluzivními dřevěnými dveřmi bez doprovodné figury. Ojediněle najdeme rodinné hrobky, jejichž stavby měly současně status pohřební kaple. Jde zejména o monumentální hrobku rodiny F. Friesse v Novém Boru, kde je v interiéru situována postava poutníka,96 který bere za dveře a vstupuje do zádveří. Jiná kaplová hrobka patřila rodině Adolfa Zinkeho v Arnultovicích. Byla zhotovena firmou Josefa Seicheho z Teplic. Uvnitř se dnes nachází jen figurální náhrobek dětí Berthy a Adolfa Ernesta Zinke se stojící postavou Krista s planoucím srdcem. Další monumentální dílo se nachází na novém hřbitově v Kamenickém Šenově. Patří rodině Eliase Palme a je zachováno bohužel ve velmi špatném stavu.97

Studie

96_Poutník byl charakteristický pro tvorbu teplického sochaře Josefa Seicheho. Viz JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 1, s. 25. ISSN 1213–5097; JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ, cit. v pozn. 1, s. 31–32. 97_Viz pozn. 5.

Galvanoplastika anděla dodaná firmou Wenzla Motze z České Lípy uvozuje náhrobek rodin Jacob – Tschernich a Kotrasch v Novém Boru. Foto Z. Jakubcová, 2017

Neoklasicistní hrobku rodiny Josefa Niessnera ve Cvikově dodnes definuje postava spící ženy na sarkofágu a anděl v pokleku. Autor díla nám není znám. Foto Z. Jakubcová, 2016

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Renomovaná firma Josef Seiche z Teplic vybudovala mimo jiné také hrobku pro rodinu Adolfa Zinkeho v Arnultovicích. Foto Z. Jakubcová, 2014

Producenti náhrobních kamenů a jejich zastoupení Ve zkoumané oblasti bylo terénní prospekcí zachyceno 74 tvůrců náhrobních kamenů nebo jejich komponentů (kameníci, skláři, kovolitci). Některé z uvedených jmen lze považovat za dynastické firemní nástupce (Karl Mann > Wenzel Motz, Victor Schleicher > Wilhelm Spölgen, Johann Hanel > Wenzel Hanel). Zcela přirozeně převažují v počtu 27 firmy z území bývalého českolipského okresu: Wenzel Motz z České Lípy, Artur Hoffmann z České Lípy, Eduard Ritschel z České Lípy (ve městě pobýval v letech 1870−1875 a dnes jej dokládáme jako autora pouze jedné identifikované sochy anděla v životní velikosti u brány hřbitova v Polevsku, přestože je známa řada jeho prací pro českolipské hřbitovy), Johann Hanel z České Lípy, následován Wenzlem Hanelem z Doks a později z České Kamenice, E. Grothaus z České Lípy, Ferdinand Grossherr XVIII 2017 2

z České Lípy (litec), Josef Kunze z Kněžic a jeho syn Josef z Jablonného v Podještědí, Franz Rosa z Horní Police, Josef Jarsch z Dubé, K. Hausmann z Doks, K. Bretschneider & P. Mickenhan z Jestřebí, Konrad Werner z Nového Boru, W. Röbisch z Heřmanic v Podještědí, Engelmann z Lemberka, F. a M. Kreutzové z Kamenického Šenova, Josef Holfeld z Kamenického Šenova, Beitlich & Stolze z Kamenického Šenova a České Kamenice, Josef Beutel z Kamenického Šenova, Lorenz & Co. z Horního Prysku, H. Hansik z Cvikova, W. Reichmann z Krompachu, Franz Patzelt ze Zákup, Julius Hermann Nové Vsi u Volfartic a Prokop z Mimoně. Poté následují producenti ze sousedních okresů Děčín (12), Litoměřice (7) a Liberec (5): Victor Schleicher a Wilhelm Spölgen ze Šluknova, Franz Laske z Rožan, J. Wurbs z Děčína, A. Grünewald ze Šachova, Franz Fischer z Dolního Podluží, F. W. Fischer z České Kamenice, Camillo König z České Kamenice, Anton Möller z Varnsdorfu, W. Schlossar z Varnsdorfu, A. Engler 67

Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Cestou k zapomenutí. Výrobci a tvůrci náhrobních kamenů na hřbitovech Českolipska od poloviny 19. století do druhé světové války | 1.část

98_Firma Peregrina Beitlicha sídlila v České Kamenici čp. 96 a od roku 1889 dodávala stavební hmoty. Sochař Camillo König pracoval tamtéž v domě čp. 201. 99_Jedná se o hřbitovy v Bezdězu, Blíževedlech, Brenné, České Lípě (pouze jeden náhrobek!), Deštné, Doksech, Dražejově, Drchlavě, Dubé, Heřmanicích u Žandova, Holanech, Horní Libchavě (oba hřbitovy), Jablonném v Podještědí, Jezvé, Kravařích, Kruhu, Manušicích, Mimoni, Novém Boru, Oknech, Okrouhlé, Polevsku, Radvanci, Skalici u České Lípy, Stvolínkách, Svitavě, Svojkově, Tuhani, Valteřicích, Velenicích, Zahrádkách, Zákupech, Žízníkově, jakož i o tři již jmenovaná pohřebiště v Bezdědicích, Dolní Krupé a Medonosech nebo hřbitov v Osečné. 100_Spölgen: Arnultovice, Doksy, Drchlava, Horní Police, Chlum, Kamenický Šenov, Kvítkov, Lindava, Noviny pod Ralskem, Nový Bor, Radvanec, Skalice u České Lípy, Stružnice, Svitava, Trávník a Volfartice. Laske: Arnultovice, Chotovice, Kamenický Šenov a Kvítkov. 101_Starší z náhrobků nese signu Gebr. Schwarz Dresden, mladší již pouze Sculps. Franz Schwarz, Dresden. 102_V soukromém majetku Mgr. Petry Šternové.

z Karlovky a Zimmer z Krásné Lípy, z Litoměřicka J. Fiala ze Štětí a posléze Litoměřic, W. Gudera z Litoměřic, Franz Pechwitz z Litoměřic, W. Bohaček z Litoměřic Steinindustrie W. Matzke z Úštěku, K. Fünfarek ze Žalhostic a J. W. Rappert z Vědlic a konečně z Liberecka Josef Heidrich z Liberce, Wenzel Hartlik z Liberce, Adolf Řehoř z Liberce, W. Kirschner z Křižan a Nikolaus Linke z Jítravy. Jedenáct autorů sídlilo v Praze (Otto Sandtner, Karl Möldner, Franz Herrgesell, Josef a Emanuel Maxové, Josef Emanuel Krondl, Franz Wurzel (otec známějšího sochaře a vysokoškolského pedagoga Ludvíka Wurzela), J. Žďárský, Franz Neusar, jeden ze sochařské dynastie Platzerů, a litec Thomas Seidan), tři na Teplicku (Josef Seiche z Teplic, F. Hoksch z Duchcova a Karl Mann z Pozorky), dva v Drážďanech (E. Lucke a bratři Schwarzové), po jednom ve Vídni (Schulz), na Mělníku (nečitelné), v Mladé Boleslavi (Prskavec) a v saském Waltersdorfu (Jungmichel). Dvě signatury odkazují pouze na výrobce, ne však již na jejich působiště (E. Weiss, F. Ulbricht). Drtivá většina uvedených autorů se vyskytuje jenom na jedné nebo dvou lokalitách (ovšem v několika exemplářích). Již podle soupisu je zřejmé, že se jednalo především o německé autory. Pouze na hranici okresu, v jazykově smíšené oblasti, se objevují čeští producenti J. Žďárský z Prahy, J. Fiala z Litoměřic, Prskavec z Mladé Boleslavi (všichni v Doksech), J. Fiala ze Štětí v Deštné, Dražejově a Medonosech nebo vzdálený kameník z Vojic u Hořic, který v 80. letech 19. století vytvořil náhrobek pro Elisabeth, Wenzla a Marii Fechtnerovy do Bezdědic. Regionální autoři dodržovali při svých zakázkách nepsaná pravidla teritoriality. Východní část okresu patřila Josefu Kunzeovi z Jablonného v Podještědí, na jižním okraji měl jistě širokou klientelu Josef Jarsch z Dubé, ze západu pronikala díla J. Fialy ze Štětí, E. Gudery z Litoměřic a J. W. Rapperta z Vědlic, na Policku se realizoval Franz Rosa a severozápadní cíp obhospodařovali autoři z Kamenického Šenova a České Kamenice (Wenzel Hanel, Kreuzové, Beitlich & Stolze, Camillo König).98 Jediný, kdo ovládl celý českolipský okres, byla firma Motz z České Lípy jakožto největší producent sepulkrální plastiky na Českolipsku. Doložena je na 39 hřbitovech (včetně přesahů do okresů Mladá Boleslav, Mělník, Litoměři-

Studie

ce a Liberec), což je při vědomí stavu hřbitovního fondu v oblasti stále velmi slušný výsledek. Teoreticky tak lze hovořit o desítkách dochovaných náhrobních kamenů z produkce Wenzla a Otto Motzových.99 Překvapivě chybí nebo nejsou doložitelná jejich díla ve Cvikově, Kamenickém Šenově nebo Arnultovicích. Z nadregionálních kamenosochařských gigantů pronikly na Českolipsko samozřejmě práce šluknovského Wilhelma Spölgena (15 lokalit) a konkurenční firmy Granit (resp. Syenit) Werke Rosenhain Franze Laskeho (4 lokality). Většina z dochovaných objektů ale nevybočuje z běžné produkce obou firem.100 Pozoruhodnějšími díly oplývá pouze hřbitov v Arnultovicích, kde se realizoval na hrobce rodiny Vincenze Raschela již Spölgenův tchán Victor Schleicher. Spölgen dodal na tento hřbitov mimo jiné stélu pro sklářského průmyslníka Josefa Schlegla, kterou opatřil masivní volutovou hlavicí, na níž lze předpokládat dnes již neexistující sochu nebo vrcholový kříž. Stranou nezůstává stát ani kamenosochařský průmyslový podnik Josefa Seicheho z Teplic, který upoutává pozornost oběma na Českolipsku dochovanými díly. Řeč je o monumentální kaplové hrobce rodiny Adolfa Zinkeho v Arnultovicích a souboru tří náhrobků s alegorickými sochami nad hroby členů rodiny Grohmannovy u kostela sv. Petra a Pavla v Lindavě. Zatímco socha plačky nad rovem Johanna a Berthy Grohmannových (zemř. 1913 a 1914) je signovaná Ing. arch. Jos. Seiche, Bildhauer. Teplitz-Schönau, autory starších soch Krista s křížem a anděla s palmovou ratolestí pro Augusta (zemř. 1884), Carla (zemř. 1874) a Augustu (zemř. 1879) jsou bratři Schwarzové z Drážďan.101 Nemůžeme než zopakovat závěr z předchozích studií, a sice že hluboká diskrepance mezi signovanými a anonymními díly nedovoluje blíže neznámé, nikoli však nízké procento producentů jmenovitě identifikovat. Stejně tak se na anonymizaci výrobců podílí neexistence hřbitovních areálů nebo jejich devastace formou odstranění starých hřbitovních polí. Za všechny případy jmenujme sochařství Wenzla Dostala z Arnultovic, jehož produkci dokumentuje čtrnáct dochovaných návrhů většinou velkých rodinných hrobek z meziválečného období určených patrně pro hřbitovy v okolí Nového Boru.102 Dostalovy stavby se nepochybně dochovaly, nejsou ovšem Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Šluknovský kamenosochařský podnik Wilhelma Spölgena inzeroval své výrobky v mnoha severočeských adresářích

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

opatřeny firemními štítky. Naopak demolici podlehla patrně značná část produkce generačně staršího kameníka Schauera z České Lípy, kterého se nepodařilo doložit na žádném ze hřbitovů regionu, ale až na náhrobním kameni Charlotte Prager (zemř. 1875) na židovském hřbitově v Turnově.

Návrhy sepulkrální tvorby kamenosochařských firem Dostal z Nového Boru a Doleschal z přilehlých Arnultovic. Soukromá sbírka P. Šternové

XVIII 2017 2

Studie

„And there will be only one sheepfold and only one shepherd.“ Old Catholic Church and its churches in the Northern Bohemia A bstra c t

Alena Řičánková | Analysis of creation and evolution of the Old Catholic movement brings out important facts not only relevant for general sacred history, but also for direct linkage to North Bohemian region and its concrete areas. The study is the result of synthesizing few basic methods – archive research, reading of available literature, field survey of chosen churches. Attaching historical context to concrete landmarks integrates art and historical approaches with north bohemian buildings that are contemplated individually as well as in the context of general efforts of their submitters/sponsors. Old Catholic churches are mostly forgotten by historians, in spite of their importance for the understanding of courses of the faith in the last third of the 19th century.

k e y w o rds

K l í č o vá sl o va

Old Catholic Church

starokatolická církev

Sacral architecture

sakrální architektura

Northern and Northwestern Bohemia

severní a severozápadní Čechy

Dogma of infallible pope

dogma o papežské neomylnosti

Sacred history

církevní dějiny

Fontes Nissae | Prameny Nisy

„A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech Alena Řičánková

Slavnost položení základního kamene kostela Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou v srpnu roku 1900. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Starokatolická obec pro Jablonec nad Nisou a okolí, NAD 127

„Církev starokatolická učinila si úkolem obnoviti čistou starou katolickou církev. Úkol tento plní tím, že navrací se k nerozdělené církvi prvního tisíciletí, jak ji založil Ježíš Kristus, a dle něho řídí se v učení, ve zřízení, v kultu i v kázni církevní…křesťan v ohledu náboženském je svoboden, smí ve víře a v jednání svém se říditi jen svým přesvědčením a svědomím, jest za své jednání i opomenutí zodpověden jedině Bohu a svému svědomí. Všechny náboženské příkazy a předpisy nucené zamítáme jako nekřesťanské.“1

širšího hlediska studia historických souvislostí rakousko-uherského soustátí představuje starokatolická církev sice minoritní, zato však vskutku svébytné regionální specifikum severních a severozápadních Čech. Její vznik a rozšíření během poslední třetiny 19. století v sobě se zvláštní příznačností zrcadlí rostoucí potřebu vymezení se vůči oficiálním strukturám převládajícího katolicismu i státní sféře jako takové. Starokatolicismus se zároveň přirozeně pojil se sílícím náXVIII 2017 2

rodnostním zanícením českých Němců revoltujících jak proti Římu, tak posléze i proti rakušanství. Následující text je věnován nejen počátkům a následnému nelehkému procesu prosazování starokatolického hnutí, ale také hmatatelným dokladům jeho existence – dosud stojícím i zaniklým starokatolickým kostelům na území severních a severozápadních Čech.2

I. vatikánský koncil a reakce na jeho závěry Za spouštěcí mechanismus vzniku starokatolické církve bývá tradičně označován odpor proti závěrům I. vatikánského koncilu konaného na přelomu 60. a 70. let 19. století. Starokatolicismus ovšem navazoval na hlubokou tradici kritického vztahu vůči kuriálnímu papežství a jeho centralistickým snahám, nejsilněji přítomnou od konce 17. století v arcidiecézi nizozemského Utrechtu.3 Vatikánský koncil tedy můžeme vnímat spíš jako iniciační zlom v rámci dlouhodobě přítomné

1_RÁB, Václav. Církev starokatolická. Praha: F. Švejda, 1918, 1l. Švejdův sborník praktických příruček, sv. 25, č. 5, roč. 1918, s. 37–38. 2_Text vznikl v rámci výzkumného cíle Moderní architektura 20. století – průzkum, dokumentace a hodnocení (99H3053090), financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace. 3_NEŠPOR, Zdeněk R. a VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2016, s. 535. ISBN 978-80-246-3315-2. KOLÁČEK, Karel. Vznik a vývoj starokatolického hnutí na území severních Čech do roku 1946. Brno: L. Marek, 2006, s. 9. ISBN 80-86263-80-0.

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

kritiky oficiálních církevních struktur a volání po jejich reformaci. Koncilu, svolanému papežem Piem IX., předcházela vlna odporu proti zamýšleným projednávaným tématům, v Německu vedená především mnichovským profesorem církevních dějin a kapitulním proboštem Ignazem Döllingerem, který vystupoval proti navrženému přijetí dogmatu o papežské neomylnosti. Němečtí katoličtí biskupové vydali 1. září 1869 pastýřský list, aby uklidnili pobouření opozice, zároveň však adresovali dopis papeži se sdělením, že vyhlášení avizovaných dogmat by ve zjitřené situaci rozhodně nepřineslo katolické církvi užitek. Řím se v rámci příprav chránil sestavením jednacího pořádku tak, aby měl Pius IX. vždy zajištěn rozhodující vliv, mimoitalští reprezentanti pak tvořili přibližně čtvrtinu účastníků. Situace se stala terčem kritiky s poukazem na fakt, že za daných okolností nemůže být koncil považován za skutečnou reprezentaci celé církve s možností svobodného rozhodování.4 Koncil byl nicméně svolán jako „všeobecný“ sjezd a z původně pozvaných 1084 hodnostářů se na něm sešlo kolem sedmi stovek hlasujících účastníků. Zahájení proběhlo 8. prosince 1869 ve sv. Petru v Římě a předčasné ukončení způsobil vpád piemontských vojsk do Vatikánu během prusko-francouzské války. V rámci koncilu bylo přijato několik konstitucí jako například Dei Filius generis humani Redemptor – o rozumové poznatelnosti Boha z toho, co bylo stvořeno. Jako rozbuška vnitřního napětí a mnohovrstevnatosti katolické církve a konfesního života vůbec ovšem zapůsobilo vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti – Pastor aeternus – 13. července 1870, a to přijetím 451 hlasy.5 Dogma stanovilo, že kdykoli „římský biskup mluví ex cathedra, tj. když zastávaje úřad pastýře a učitele všech křesťanů, vyměřuje podle své nejvyšší apoštolské autority učení o víře nebo mravech, těší se Božskou přítomností, která je mu ve sv. Petru přislíbena v oné neomylnosti (infallibitas), kterou sám Božský Vykupitel chtěl míti opatřenou svoji Církev ve vyměřování učení o víře a mravech. Proto takové výměry jsou samy ze sebe (ex sese), nikoli tedy se souhlasem Církve (non autem ex consensu Ecclesiae) nezměnitelné (irreformabiles)“.6 Proti dogmatizaci papežovy neomylnosti se vyslovila řada účastníků koncilu a ostrá kritika probíhala i v desetiletích násle72

dujících: „Učení toto odporuje rozumu, protože dle něho i člověk duševně chorý nebo úplný nevědomec, stal-li se náhodou papežem, mohl by stanoviti články víry a mravů, jež katolík byl by povinen přijati za zjevení Boží.“7 Přes veškerou snahu o upevnění církevních struktur a sfér působnosti ve společnosti, které byly hlavními podněty svolání koncilu, lze vyhlášení dogmatu považovat za dozvuk papežského vlivu na svět. Dle Martina Putny dogma „definitivně pohřbilo jakoukoli naději na narovnání s pravoslavnou církví, vyvolalo schizma a odštěpení starokatolické církve, pohoršení a posměch liberálů a vůbec mnoho zlé krve.“8 Katoličtí intelektuálové, odpůrci dogmatu o papežské neomylnosti, se sešli koncem srpna 1870 v Norimberku. Rozhodli se neuznat závěr buly Pastor Aeternus, za což je čekala ztráta univerzitních funkcí a exkomunikace. Na základě tzv. Mnichovského letničního prohlášení z roku 1871 byl svolán první starokatolický kongres s mezinárodní (Německo, Rakousko, Švýcarsko) a také mezikonfesní účastí (ortodoxní církev, anglikánská církev, evangelické církve). Ze setkání vzešel Mnichovský program, definující pozice katolíků odmítajících nová dogmata. V programu bylo „ jednoznačně prohlášeno, že se cítí být nadále součástí katolické církve a drží se katolické tradice a ritu, že odmítají všechny tendence sledující odejmutí bezprostřední biskupské autority nad místní církví a z toho důvodu odmítají i dekrety I. vatikánského koncilu jako neodpovídající původní víře církve, přičemž se ovšem stále hlásí k autoritě římského biskupa, ale ve smyslu jeho primátu ve staré církvi.“9 V Kolíně nad Rýnem byl definován základní princip fungování starokatolických obcí, došlo k volbě prvního starokatolického biskupa pro oblast Německa a posléze k formulaci podmínek existence prvních tří národních starokatolických církví – německé, švýcarské a rakouské.10 Odpůrci dogmat se zpočátku objevovali také v řadách vysokého rakousko-uherského kléru, své kritické pozice si ovšem udrželi jen dočasně. V této souvislosti uveďme například kardinála knížete Bedřicha Schwarzenberga či kardinála Josepha Othmara von Rauschera.11

Studie

4_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 20. 5_MUSIL, Roman, ed. a FILIP, Aleš, ed. Zajatci hvězd a snů: katolická moderna a její časopis Nový život (1896–1907). Praha: Argo, 2000, s. 42. ISBN 80-7027-101-9. 6_KOLÁČEK, Karel, cit. v pozn. 3, s. 23–24. 7_RÁB, Václav, cit. v pozn. 1, s. 10. 8_PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998, s. 74–75. ISBN 80-7215-059-6. 9_VINŠ, Petr Jan. Vatikánský koncil. In: Starokatolická církev v České republice [online]. [cit. 2017-05-06]. Dostupné z: http:// www.starokatolici.cz/o-nas/ historie/vatikansky-koncil. 10_NEŠPOR, Zdeněk. R. a VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2016, s. 537. ISBN 978-80-246-3315-2. 11_KAISEROVÁ, Kristina. Konfesní myšlení českých Němců v 19. a počátkem 20. století. Úvaly u Prahy: Ve stráni, 2003, s. 23. ISBN 80-903319-0-4.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

12_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 160. 13_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 76. 14_SOA Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond Farní úřad starokatolické církve Arnultovice – Nový Bor, inv. č. 53, kart. 6. 15_Anton Nittel se narodil v Bukovanech 26. 3. 1826, studoval teologii a filosofii v Praze a v Litoměřicích a roku 1851 získal kněžské svěcení. Působil jako kaplan v Děčíně, farář v Horním Žlebu a posléze jako ředitel sirotčince sv. Jana v Praze. Roku 1867 přichází do Varnsdorfu, kde je činný nejen v rámci starokatolického hnutí, ale také v komunální politice či nacionálních aktivitách. Zemřel ve Cvikově 9. 9. 1907. In: HUMMEL, N. Nittel, Anton (1826–1907), Seelsorger und Schriftsteller, [online]. [cit. 201705-06]. Dostupné z: http://www. biographien.ac.at/oebl/oebl_N/ Nittel_Anton_1826_1907.xml. KAISEROVÁ, K., cit. v pozn. 10, s. 19. 16_Varnsdorf: město průmyslu a zahrad. Varnsdorf: Studio REMA ‚93, 2003, s. 202. ISBN 80-239-0276-8.

XVIII 2017 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Hledání a ustanovení legální starokatolické církve Mnichovský kongres podmínil postupný vznik samostatných církevních organizací, v nichž se sdružovali odpůrci dogmatu o papežské neomylnosti. Také u nás se začaly formovat první starokatolické skupiny, které organizovaly tábory lidu. Docházelo k zakládání přípravných starokatolických výborů s volenými představenstvy, jejichž úkolem byla komunikace s úřady ve snaze o legalizaci vlastní existence. Výbory tedy představovaly oficiální platformu pro sdružování a jednání o starokatolických zájmech. Starokatolíci se v prvopočátcích snažili především o uplatnění uvnitř stávající struktury římskokatolické církve, jak dokládá např. název varnsdorfské starokatolické skupiny Katolický spolek či Spolek politických katolíků založený roku 1872 v Mistrovicích. Starokatolíci chtěli dosíci uznání coby reformní křídlo římskokatolické církve, které by prosazovalo moderní principy svobodné víry, jež se zároveň navrací ke kořenům původního katolicismu a zohledňuje národní specifika. Coby reprezentanti římskokatolické církve by také měli možnost využívat dosavadní církevní strukturu, včetně používání katolických objektů či systému hmotného zabezpečení kněží. Římskokatolická církev však starokatolíky pro jejich postoje vůči ní samé jednoznačně odmítla, označila je za odpadlíky a členy náboženské sekty.12 Oficiální uznání samostatné starokatolické církve tak paradoxně nenaplnilo původní kýžený záměr, ba naopak přívržencům starokatolicismu přineslo značné komplikace v rámci formování vlastní církevní struktury, která se musela spolehnout pouze sama na sebe, nezaštítěna osvědčenými principy římskokatolickými. Prvním krokem na cestě k úřednímu potvrzení existence starokatolické církve bylo vydání zákona o uznání náboženských společností v roce 1874. Na jeho základě vyhlásil roku 1877 ministr Karl von Stremayr uzákonění starokatolické církve v Rakousku a jejích tří obcí – Vídně, Riedu a Varnsdorfu. Přívrženci starokatolicismu byli nuceni vystoupit z katolické církve a přihlásit se k nově uznané konfesi, což bylo spojeno s řadou prolongovaných úředních formalit. Zároveň bylo vydáno nařízení o zřízení a vedení starokatolických matrik.

Starokatolické společnosti na severu Čech neměly jednoduché výchozí pozice ani po oficiálním uznání varnsdorfské obce. Nadále docházelo ke komplikacím, částečně také k pronásledování jednotlivých věřících. Tak například faráři Wenzelu Schubertovi, který začal v červnu roku 1885 působit mezi starokatolíky v Desné, byl po jedenácti měsících vypovězen pobyt, neboť Desná nebyla úředně uznanou starokatolickou obcí a neměla tedy nárok na vlastního faráře.13 Žádosti o povolení starokatolických obcí, adresované c. a k. ministerstvu kultu a vyučování, bývaly opakovaně zamítány a společenství tak často po dlouhou řadu let fungovala právě ve formě místních spolků (Spolek starokatolíků či Spolek starokatolických přátel pokroku), případně neoficiálních pastoračních stanic. K poměrně obvyklým jevům patřilo, že společenství již zbudovalo vlastní kostel, nemělo ovšem úředně potvrzenou existenci náboženské obce. Tak například v Jablonci nad Nisou došlo k oficiálnímu potvrzení obce po dvaceti dvou letech od podání první žádosti o její zřízení a zároveň pět let po vysvěcení nového kostela. V Desné byl zase kostel budován jako spolkový dům, neboť stavba kostela nebyla úřady povolena. Autonomie daných spolkových organizací ovšem měla i své výhody, neboť spolky mohly svobodně rozhodovat o vlastním uspořádání a fungování a nebyly podřízeny vyšším vrstvám v rámci církevní hierarchie. V Arnultovicích fungovala starokatolická obec jako samostatný právní subjekt, bez oficiálního uznání byla úřady tiše akceptována („stillschweigend anerkannt“), a to od jejího místního založení v roce 1887 až do úředního uznání roku 1895.14

Neúnavný bojovník Anton Nittel a starokatolické epicentrum ve Varnsdorfu Duchovním otcem starokatolictví na severu Čech se stal Anton Nittel, původně katolický kněz a učitel náboženství na varnsdorfské měšťance.15 Aktivně se účastnil jak akčního komitétu ve Vídni roku 1869, tak zasedání Innkreisu v Riedu a prvního starokatolického kongresu v Mnichově.16 Následně organizoval také první veřejné shromáždění ve Varnsdorfu, kterého se zúčastnily více než dva tisíce lidí. Závěry byly příznačné – otevřeně vy-

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

do roku 1990, biskupství československé starokatolické církve.20 Amandus Czech světil většinu starokatolických kostelů, ačkoli sám k biskupskému svěcení nezískal státní povolení s odůvodněním, že starokatolická církev nemá dostatek financí na vlastní reprezentaci.21 Situace se změnila až s nástupem druhého správce biskupství Aloise Paschka, který byl roku 1924 zvolen biskupem starokatolické církve v Československu, a to na 30. synodě konané v Jablonci nad Nisou.22

Starokatolíci v meziválečném období a po roce 1945

jádřený nesouhlas s vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti. V návaznosti na články ve Warnsdorfer Wochenblatt, změněném posléze na dvakrát týdně vycházející starokatolický Abwehr, byl Nittel zásahem litoměřického biskupa Augustina Paula Wahaly zproštěn místa katechety a suspendován. Díky intenzivní podpoře široké veřejnosti i významných veřejných činitelů mohl Nittel ve Varnsdorfu zůstat a nadále udržovat úzký kontakt s mnichovskými starokatolíky, kteří také finančně podporovali vydávání Abwehru, přinášejícího aktuální zprávy o dění v sousedních německojazyčných zemích.17 Pod vlivem Nittelových plamenných přednášek docházelo k masivním přestupům ke starokatolickému hnutí. Na řadě míst v severních Čechách stál u zrodu místních starokatolických skupin a spolků, do nichž po oficiálním uznání varnsdorfské obce dojížděl k církevním úkonům coby jediný farář v dané oblasti. Roku 1880 byl Nittel zvolen správcem starokatolického biskupství ve Vídni, především pro jeho horlivost a politickou aktivitu však nedošlo k úřednímu uznání funkce.18 Oficiální potvrzení správce vídeňského biskupství získal až Amandus Czech (v literatuře uváděn většinou jako Miloš Čech) roku 1888.19 S přihlédnutím k nejpočetnějšímu zastoupení starokatolického hnutí v rámci monarchie právě na severu Čech došlo v roce 1897 k přenesení biskupství z Vídně do Varnsdorfu. Tamní kostel se tedy stal katedrálou a i po vzniku samostatné republiky zde zůstalo, až

Po první světové válce došlo k oddělení německojazyčných obcí mimo ČSR od varnsdorfského biskupství, tyto posléze vytvořily vlastní biskupství ve Vídni.23 Liberalizace poměrů v mladém Československu umožnila státní souhlas s volbou prvního biskupa. V čele převážně německé církve zasedl Alois Paschek, jehož český původ a diplomatické schopnosti do jisté míry zjednodušily manévrovací pozici starokatolíků v rámci nového státu. V souvislosti s politickým vývojem se ke konci 30. let radikalizovala řada věřících v německojazyčných oblastech a přimkla se k vyzdvižení německého národního charakteru starokatolického hnutí. Během druhé světové války však následovala řada omezení, mimo jiné rozpuštění téměř všech starokatolických spolků, zákaz vydávání některých starokatolických periodik a zastavení finančních dávek poskytovaných státem.24 Po válce se starokatolický biskup plně přihlásil ke svému českému původu (změnou jména na Pašek) a prosazoval vyloženě česky orientovanou církev, včetně svěcení nových kněží pouze slovanských národností. Počet převažujících, tedy německojazyčných věřících i duchovních se výrazně zmenšoval s jednotlivými vlnami odsunu a kontrolu nad církví postupem času nabylo české duchovenstvo, které ovšem muselo vybudovat zcela novou, a ve srovnání se stavem před válkou početně téměř zanedbatelnou, členskou základnu.25 V řadě původních německých obcí přestaly kostely sloužit svému účelu, případně zůstaly stát zcela bez využití a údržby, což vedlo k jejich postupné destrukci a v několika případech i k definitivnímu zániku.

Studie

Podobizna faráře Antona Nittela na výroční známce vydané kolem roku 1909. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Starokatolická obec pro Jablonec nad Nisou a okolí, inv. č. 2

17_KAISEROVÁ, Kristina, cit. v pozn. 10, s. 20. 18_Tamtéž, s. 28. 19_Amandus Czech, narozen 5. dubna 1855 v Liteni, náboženský spisovatel a publicista, mladší bratr spisovatele Svatopluka Čecha, zemřel 1. ledna 1922 ve Varnsdorfu. 20_NEŠPOR, Z. R. a VOJTÍŠEK, Z., cit. v pozn. 11, s. 537. 21_LÉBLOVÁ, Marta. 20. století starokatolické církev ve Varnsdorfu, In: antropoweb [online]. [cit. 2017-05-06]. Dostupné z: http://www. antropoweb.cz/media/webzin/ webzin_3_2006/06_leblova.pdf. 22_Alois Paschek se narodil 16. 6. 1869 ve Štěkni u Strakonic. Studoval teologii v Klagenfurtu a v Grazu. V roce 1894 obdržel kněžské svěcení a následně působil ve Štýrsku. V roce 1897 přestoupil ke starokatolické církvi jako kooperátor ve Varnsdorfu. Od roku 1898 přešel coby nově zvolený farář do Krásné Lípy, kde s krátkými přestávkami pobýval až do roku 1918. Po roce 1900 došlo za jeho organizační podpory ke stavbě starokatolického kostela v Krásné Lípě. Po smrti Amanda Czecha byl zvolen varnsdorfským farářem a správcem biskupství, posléze biskupem starokatolické církve v Československu. 23_Prvním vídeňským biskupem byl zvolen Adalbert Schindelar, kterého známe jako faráře z Arnultovic a posléze z Jablonce nad Nisou. 24_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 162. 25_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 163–164.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Katalog starokatolických kostelů na území severních a severozápadních Čech Ve sledovaném území lze starokatolické obce rozdělit do tří hlavních územních oblastí. Místem vzniku a ústředním bodem šíření starokatolických myšlenek se stal Varnsdorf a jeho okolí. Odtud byly také, po státním uznání náboženské obce, spravovány veškeré nově vzniknuvší starokatolické skupiny po celou „přestupnou“ dobu, tedy v období od založení spolků, neoficiálních filiálek či kazatelských stanic až do úředního uznání obcí ze strany c. a k. ministerstva kultu a vyučování. Druhou oblast představují Jizerské hory s centrem v Desné, třetí pak Novoborsko s centrem v Arnultovicích. Z prostudovaných archiválií a publikací se zdá, že jizerskohorská oblast narážela na výraznější problémy s úřady, což bylo zčásti způsobeno otevřenějším kritickým přístupem

členů představenstev spolků ke státním a náboženským strukturám. Připomeňme, že ústřední postavy tamních starokatolických hnutí se rekrutovaly z občanů nejzámožnějších, z podnikatelů a průmyslníků, jejichž sebevědomí bylo zaštítěno vlastním kapitálem. Dění na Novoborsku se naopak v mnohém jeví jako klidnější. Tamní starokatolické spolky neměly ve srovnání s oblastí Jizerských hor tolik finančních prostředků, vůči úřadům vystupovaly o poznání neutrálněji a státní struktura jejich existenci v podstatě tiše tolerovala. Starokatolicismus se uplatnil i v dalších oblastech severních a severozápadních Čech (např. na Děčínsku a Mostecku), nezaznamenal zde však výraznější či trvalejší ohlas. Následující katalog starokatolických kostelů je řazen abecedně.

Model starokatolického kostela v Děčíně z počátku 30. let 20. století dle návrhu Rudolfa Kleinpetera. Soukromá sbírka P. Jozy

XVIII 2017 2

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Arnultovice (Arnsdorf) součást Nového Boru, okres Česká Lípa, Liberecký kraj Kostel sv. Ducha Po protikatolické přednášce Antona Nittela, konané 3. dubna 1887, následoval hromadný přestup téměř 300 věřících z katolické církve ke starokatolíkům. První bohoslužba se konala pět dní poté a následovalo založení starokatolického Spolku politických katolíků.26 Arnultovičtí radní zapůjčili barokní kapli Panny Marie Ustavičné Pomoci, kde se konala bohoslužba na Letnice následujícího roku, sloužená farářem Nittlem. Dne 30. června 1910 se místní obec stala samostatnou.27 Spadali pod ni starokatolíci z politických okresů Česká Lípa, Česká Kamenice, Cvikov a „všichni ostatní, ve větší vzdálenosti žijící, ovšem stále blíže k Arnultovicím než k jiným starokatolickým obcím“.28 1. dubna 1892 došlo ke zřízení neoficiální pastorační stanice Arnultovice, která zahrnovala filiálky Mistrovice a Kamenický Šenov, od roku 1894 také Polevsko a Světec-Hostomice.29 Z Arnultovic tak byla spravována širší oblast Českolipska a Novoborska. Dané řešení se nabí-

zelo také vzhledem ke čtyřem hodinám cesty, kterou by sem jinak musel vážit farář z Varnsdorfu. Roku 1895 byla obec oficiálně uznána jako filiálka Varnsdorfu, téhož roku zakoupila pozemek, na němž s přispěním zámožnějších členů postavila dva roky poté faru.30 Roku 1898 se v Arnultovicích konala starokatolická synoda. V roce 1886 začala politická obec Arnultovice s budováním hřbitova, pro jehož plánování byla ustavena stavební komise. Stavební práce vedl stavitel Ignaz Dittrich z Nového Boru. Vzhledem k faktu, že se hřbitov a později i kostel budovaly ze společné obecní kasy, zvítězilo v rámci hlasování představitelů obce rozhodnutí, že bude sloužit všem konfesím. Proti tomu se ovšem zásadně postavila litoměřická biskupská konsistoř a kostel tak posléze připadl plně do užívání starokatolické a evangelické církve.31 Evangelíci se po dostavbě vlastního kostela přesunuli a stavbu poté plně využívala církev starokatolická. Hřbitov byl předán do užívání 5. prosince

26_SIEBER, Josef. Gedenkbuch der Marktgemeinde Arnsdorf. Arnsdorf: Selbstverlag des Bürgermeisteramtes in Arnsdorf, 1924, s. 56. 27_NEŠPOR, Zdeněk R. a ALTOVÁ, Blanka. Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska. Praha: Kalich, 2009, s. 319–320. ISBN 978-80-7017-129-5. 28_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf. Haida: Altkatholischer Hilfsverein i. d. ČSR, Ortsgruppe Arnsdorf, 1927, s. 7, V roce uznání samostatné obce tvořil počet věřících v celém spravovaném území 1 819 duší, jen z Arnultovic pak 719 duší. Viz: SIEBER, J., cit. v pozn. 26, s. 57. 29_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 137. 30_V Arnultovicích působil oblíbený farář Adalbert Schindelar, pozdější biskup starokatolické církve v Rakousku. SOA Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond Farní úřad starokatolické církve Arnultovice – Nový Bor, inv. č. 53, kart. 6. Schindelarovy kvality popisuje dobový tisk následovně: „Byl to ten správný muž: skromný ve svých nárocích, velmi schopný jako řečník a nadšený pro své povolání“, in: Altkatholische Kirchenzeitung, 20. 11. 1925 31_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf, cit. v pozn. 28, s. 6.

Fotografie hřbitovního areálu s kostelem sv. Ducha a hrobkou rodiny Franze Ladische v Arnultovicích z roku 1927. Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf. Haida: Altkatholischer Hilfsverein i. d. ČSR, Ortsgruppe Arnsdorf, 1927

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Čelní pohled na osovou vstupní fasádu kostela sv. Ducha v Arnultovicích. Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf. Haida: Altkatholischer Hilfsverein i. d. ČSR, Ortsgruppe Arnsdorf, 1927

32_SIEBER, J., cit. v pozn. 26, s. 59. 33_NEŠPOR, Z. R. a VOJTÍŠEK, Z., cit. v pozn. 11, s. 545. 34_JINDRA, Vladislav a KOMŮRKA, Ladislav. Nový Bor na starých pohlednicích a fotografiích. Česká Lípa: Magdalena Sobotová, 2007, s. 146. ISBN 978-80-239-9232-8. 35_Kostel sv. Ducha. In: Stopy tradičních řemesel. [online]. [cit. 2017-06-17] Dostupné z: http:// www.cestytradicnichremesel. cz/?cestyremesel&id=11.

XVIII 2017 2

1888, kdy se zde konal první pohřeb.32 Kostel sv. Ducha, s jehož stavbou se začalo pravděpodobně roku 1887, byl ovšem vysvěcen až 3. října 1897.33 Hřbitov s kostelem byly budovány na jižním okraji obce, v tehdy nezastavěném terénu, který mírně stoupá k severovýchodu. Přístupovou cestu od Arnultovic lemovala nově vysazená lipová alej.34 Kostel tvořil ústřední bod celého areálu, po jeho stranách se vstupovalo na hřbitov, který osově navazoval na stavbu kostela. Symetricky je řešena také samotná budova. Jedná se o podélnou novoklasicistní stavbu, čerpající z tvarosloví italské renesanční architektury. Vstupní fasáda je členěna středním rizalitem, završeným hranolovou věží, navazující patrovou hmotou kostelní lodi a přízemními bočními přístavky. Loď kostela představuje jednoduchý kubus, který je završen plochým dřevěným, původně ovšem klenutým stropem a sedlovou střechou s mírným sklonem. Mělký presbytář má formu podélného rizali-

tu, který hmotově koresponduje s rizalitem věže v západním průčelí. Loď člení mezipatrová římsa, na niž navazuje pilastrový řád, přízemí je bez dalšího členění. V západní části se z prostoru podkruchtí vystupuje dřevěným schodištěm na kůr. Prostor koresponduje s řešením exteriéru, dělí ho tedy tři osy – přízemí arkády završují segmentové oblouky a kůr v patře trojice plných oblouků. Po odsunu německy hovořícího obyvatelstva místní německá starokatolická obec zanikla, kostel byl nicméně dál administrován z Jablonce nad Nisou, a to do roku 1976, kdy připadl městu a byl užíván jako truhlářská dílna a sklad dřeva. Roku 2006 jej získala Církev československá husitská a spolu s Českobratrskou církví evangelickou začala s postupnou opravou.35 Roku 2008 kostel vysvětil biskup Církve československé husitské Štěpán Klásek za účasti seniora Českobratrské církve evangelické Tomáše Matějovského. 77

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Desná (Dessendorf) okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Kostel Nanebevstoupení Páně

Historická pohlednice Březového vrchu v Desné s kostelem Nanebevstoupení Páně s budovou fary vpravo, přibližně kolem roku 1900. Soukromá sbírka

Desná (Dessendorf) okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Kostel Nanebevstoupení Páně Desná byla významným centrem starokatolicismu nejen pro Jablonecko, ale i pro celou širší oblast Jizerských hor.36 V údolí řek Kamenice a Desné, konkrétně v Potočné a v Horním Maxově, se roku 1883 konaly první starokatolické bohoslužby, sloužené většinou v restauračních sálech. K bohoslužbám dojížděl varnsdorfský farář Nittel, jehož působivá kázání v mateřském jazyce podnítila hromadné přestupy ke starokatolíkům, a to včetně občanů nejváženějších – předních průmyslníků, desenského starosty a většiny radních. Podobně jako v blízkém Jablonci nad Nisou ovšem měla obec problém s oficiálním uznáním, které úřady opakovaně zamítaly. Fungovala tedy dlouho pod názvem Spolek starokatolických přátel pokroku. V září 1897 byla obec úředně uznána a rozdělena na desenskou a jabloneckou, od roku 1908 pak fungovala také filiálka Josefův Důl – Maxov. V roce uzákonění obce vznikla v Desné také budova fary. Z peněz získaných veřejnou sbírkou začal Spolek s realizací plánovaného kostela na tzv. Březovém vrchu (Birkalberg), kde již dříve spravoval starokatolický hřbitov.37

Stavba, navržená a vedená Stefanem Umannem z Polubného, ovšem musela být prezentována jako spolkový dům, neboť úřady stavbu kostela nepovolily. Svěcení základního kamene se konalo 22. září 1889, dokončený kostel pak světil správce biskupství Amandus Czech, a to 19. října 1890, což je také datum vytesané na jednom z kamenů opěráku vlevo od vstupu. Slavnostní brožura vydaná ke svěcení kostela byla ovšem, vzhledem k nepříznivým vztahům s úřady, konfiskována.38 Roku 1900 byl kostel vymalován, následně došlo k instalaci elektrického osvětlení a k umístění věžních hodin. Stavbu zároveň využíval místní evangelický sbor, neboť v Desné fungovala kazatelská stanice augsburského sboru v Jablonci nad Nisou.39 Kostel se tyčí vysoko nad obcí v dnešní Sokolské ulici, na skalním ostrohu, pod nímž protéká Bílá Desná. Jednolodní stavbu uzavírá na severu polygonální presbytář, při vstupu jí pak dominuje osově situovaná čtyřboká věž, završená jehlancovou střechou.40 Loď kostela člení čtyři pole prolomená okny s hrotitými oblouky, prostor uzavírá plochý dřevěný strop s podbíjeným fabionem. Exteriér je doplněn opěrnými pilíři mezi okny a v nároží lodi i věže.

36_SOA Litoměřice, pobočka Jablonec nad Nisou, fond Náboženské obce na Jablonecku 1892–1945, skupinový inventář, s. 1–2. 37_NEŠPOR, Z. R. a VOJTÍŠEK, Z., cit. v pozn. 11, s. 547. 38_NEŠPOR, Zdeněk R. a ALTOVÁ, Blanka, cit. v pozn. 27, s. 119. 39_Tamtéž, s. 119. 40_POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech 1. Praha: Academia, 1977, s. 255.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Interiér desenského kostela Nanebevstoupení Páně s dochovaným původním mobiliářem. Foto A. Řičánková, 2017

V interiéru se dochoval ucelený soubor mobiliáře řešeného v neogotickém stylu – kazatelna, oltář, varhany, lavice. Byl vyroben místními řemeslníky a členy obce. Oltářní obraz s postavou Krista pochází z dílny malíře Waltera Sturma z Rychnova. Na varhanní kruchtu se z lodi kostela vystupuje točitým litinovým schodištěm. Částečně se dochovala také původní výmalba, ovšem s novějšími úpravami a v poškozeném stavu způsobeném instalací elektrorozvodů. Zajímavá je kombinace užitých různorodých struktur a materiálů v exteriéru: hrubší kamenný obklad soklu, hladká omítka ploch a ornamentů, kamenné články opěrných pilířů a okenních parapetů. Barevnost je

XVIII 2017 2

řešena v kombinaci světlého okru v plochách a šedobílé na plastických prvcích. Na stavbě se uplatňuje neoslohové architektonické členění kombinující neorománské a neogotické prvky (sdružená okna, hrotité oblouky, obloučkový vlys, vnější systém opěrných pilířů). Konstrukce je ovšem dlouhodobě poškozována zatékáním a vzlínající vlhkostí. Přestože dochází k postupné obnově (výměna oken lodi, částečná výměna střešní krytiny, repase vitrají presbytáře), zůstává stav exteriéru kritický, a to především vzhledem k chybějícím rozsáhlým plochám omítek a k narušenému zdivu.

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Děčín (Tetschen) okres Děčín, Ústecký kraj Kristův kostel (Christuskirche) Slavnostní odhalení pomníku císaře Josefa II. roku 1885 nabylo v Děčíně jasně protikatolického charakteru. Navazující přednáška Antona Nittela vedla ke spontánnímu založení starokatolického spolku, a tak mohl Nittel 25. prosince pokračovat první starokatolickou bohoslužbou v Podmoklech.41 Společná církevní skupina Děčín/ Podmokly (Tetschen/Bodenbach) vznikla v září 1887, následovala skupina Ludvíkovice/Folknáře (Losdorf/ Falkendorf).42 Po vzniku Altkatholischer Kirchenbauverein für Tetschen-Bodenbach und Umgebung roku 1903 se sbírkami podařilo shromáždit 9 000 korun. Oficiální uznání děčínské obce ovšem přišlo až 20. června 1910,

kdy se stala filiálkou Krásné Lípy. Téhož roku zakoupili místní starokatolíci pozemek pro stavbu kostela při silnici na Hřensko. Z roku 1913 pochází secesně laděný návrh kostelní novostavby od Carla Höniga ml.43 V roce 1914 již fond na stavbu čítal 12 000 korun, spuštění stavebních prací ovšem znemožnil začátek první světové války. Ve srovnání s oblastí Jizerských hor však starokatolictví na Děčínsku nezaznamenalo výraznější ohlas. Před první světovou válkou čítala místní obec pouze 625 věřících a bohoslužby se konaly střídavě v restauračních sálech, v dívčí měšťance nebo v evangelickém kostele v Podmoklech. Samostatnou farností se Děčín

41_JOZA, Petr. Kvádrberk = Quaderberg: Malá děčínská vlastivěda. Děčín: Děčínskopodmokelská vlastivědná společnost, 2015, s. 255. ISBN 978-80-905025-6-7. 42_NEŠPOR, Z. R. a ALTOVÁ, B., cit. v pozn. 27, s. 121. 43_JOZA, P., cit. v pozn. 41, s. 257.

Nerealizovaný návrh děčínského kostela od Karla Höniga ml. z roku 1913, na němž je patrná dobově příznačná kombinace historismu se secesními liniemi. Soukromá sbírka P. Jozy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Kristův kostel v Děčíně krátce po dokončení. Soukromá sbírka P. Jozy

stal až roku 1920. Obec se ale nacházela ve svízelné situaci vzhledem k upsání stavebního fondu do rakouských válečných půjček, které nebyly československým státem uznány, a s finanční sbírkou se tedy muselo začít nanovo. Původní pozemek na stavbu byl s městem vyměněn za parcelu v městském lese pod Kvádrberkem, na bývalém popravčím vrchu, upraveném na lesopark ještě před první světovou válkou. Vlastní stavba ovšem mohla být realizována o mnoho let později, až v roce 1934, dle návrhu Rudolfa Kleinpetera z Podmokel. Kleinpeter byl sám starokatolík a návrh vypracoval zadarmo.44 Dne 3. dubna 1934 zahájila firma Lang & Co. stavbu a již za neuvěřitelné čtyři měsíce vysvětil biskup Alois Paschek hotový kostel. Jednolodní kostel s užší předsíní, z níž vystupuje hranolová věž, byl řešen v základních, elementárních tvarech a hmotách. Loď prosvětlovaly tři osy vysokých půlkruhových oken; podobná okna se objevovala i na bocích předsíně a ve zdivu věže. Stavba s hladkou cementovou omítkou měla zvýrazněnou tektoniku portálu, střechy předsíně a především pak zvonice, jejíž vrchní část lemovaly pilastry s kabřincovým obkladem. K půlkruhovému presbytáři přiléhala na severní straně menší sakristie se samostatným vchodem. Předobrazem oltářní sochy Krista od děčínského sochaře Ernsta Finkeho se stala plastika Vinzenze Pilze z varnsdorfského kostela. Funkcionalisticky řešená stavba, určená pro 240 věřících, sloužila v 50. letech pravoslavné církvi, později jako depozitář děčínského muzea.45 Roku 1989 vyhořela a po požáru se již nedočkala oprav. Její stávající stav je torzální, především vzhledem k propadlé střeše a k degradaci svislých konstrukcí, narušených intenzivním zatékáním. Kostel je od roku 2008 v soukromém vlastnictví.

44_Tamtéž, s. 255–259. 45_NEŠPOR, Zdeněk R. a VOJTÍŠEK, Zdeněk, cit. v pozn. 11, s. 548.

Torzální stav Kristova kostela, od roku 2008 v soukromém vlastnictví. Foto A. Řičánková, 2012

XVIII 2017 2

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Jablonec nad Nisou (Gablonz an der Neisse) okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj Kostel Povýšení sv. Kříže Jablonečtí starokatolíci spadali původně pod pastorační území v Desné, spravované z farní obce Varnsdorf. Vzhledem k opakovaně zamítaným žádostem o zřízení samostatné obce vznikla v Jablonci místní odnož Spolku starokatolíků v Rakousku. První bohoslužba se konala roku 1885 za účasti faráře Schuberta z Desné, do Jablonce ovšem dojížděl také duchovní Nittel z Varnsdorfu. K bohoslužbám byl starokatolíkům příležitostně propůjčován jablonecký evangelický kostel, a to po celých 17 let.46 Z původních 200 členů vedených v roce 1885 se jejich počet za následující čtyři roky zvýšil na 1 200. K roku 1899 získali starokatolíci za 6 000 zlatých pozemek ve východní části města, na němž došlo 18. srpna následujícího roku ke slavnostnímu položení základního kamene. Datum nebylo vybráno náhodně, neboť se vázalo k 70. narozeninám císaře Františka Josefa I. Hlavní zdroj financí na zakoupení pozemku věnoval obci její významný člen, exportér Josef Scheibler. Ze svých zdrojů uhradil také dvě třetiny celkových nákladů na stavbu, které činily 92 000 korun. Zpracováním návrhu byl po-

věřen jablonecký Josef Zasche a výběr architekta pravděpodobně souvisel s jeho souběžně vznikajícími plány pro katolický kostel na dnešním Horním náměstí, který byl ovšem realizován až počátkem 30. let 20. století.47 Starokatolický kostel tak představoval první architektovu větší realizovanou stavbu v době, kdy mu bylo necelých třicet let. K definitivnímu povolení samostatné farnosti došlo ovšem až v březnu 1907, tedy po velmi dlouhých dvaceti dvou letech od podání první žádosti o její zřízení. Reflexi slavnostního svěcení kostela dne 8. listopadu 1902 nalezneme v dobovém tisku, včetně popisu kostela, jehož „vnějšek je ozdoben velmi střídmě, o to zajímavější je vnitřek s rozsáhlým prostorem zalitým světlem a s jednoduchým, působivým vybavením, které plně financovala paní Antonia Scheibler“.48 Z dobových pohledů je patrné, že stavba vznikla jako vědomá dominanta oblasti definované nižší městskou zástavbou. Na novostavbu kostela následně architektonicky navázala zástavba přilehlé Husovy ulice se souborem obytných domů Josefa Scheiblera čp. 1773 až 1776,

46_SOA Litoměřice, pobočka Jablonec nad Nisou, fond Farní úřad starokatolické církve Jablonec nad Nisou, kart. 1. 47_Detailnější informace o architektovi, jeho práci a životě viz KOBER, Jan et al. Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Informační centrum Městského úřadu v Jablonci nad Nisou ve spolupráci s Městskou galerií MY a Spolkem přátel města Jablonec nad Nisou, 2004, s. 11–65, ISBN 80-239-5585-3. 48_Gablonzer Tagesblatt, 9. 11. 1902.

Historická pohlednice jabloneckého kostela Povýšení sv. Kříže s navazující zástavbou obytných domů dle návrhu Roberta Hemmricha. Soukromá sbírka

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Současná podoba interiéru jabloneckého kostela Povýšení sv. Kříže po dokončení restaurování původní výmalby. Foto M. Čtveráček, 2017

49_BLÁHA, Jiří. Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou. In: Fontes Nissae. Prameny Nisy, 2016, roč. XVII, č. 1, s. 96. ISSN 1213-5097. 50_Pro lepší uvedení do úzké skupiny secesních sakrálních staveb daného období je zde namístě připomenout dobově aktuální a pro kontext střední Evropy zásadní Wagnerův kostel sv. Leopolda ve Vídni (1904 až 1907) či evangelický Kristův kostel ve Strehlen (dnes součást Drážďan) architektů Schillinga a Gräbnera (1902–1905), nebo o něco pozdější kostel sv. Kříže architekta Rudolfa Bitzana ve Zhořelci (1913–1916).

XVIII 2017 2

budovaná mezi lety 1903 a 1904 dle návrhu architekta Roberta Hemmricha. Díky romantizujícímu duchu doplněnému secesními liniemi tak vznikl mimořádně cenný urbanistický a stylový celek, pointovaný štíhlou věží kostela. Vila stojící nejblíže ke kostelu pak sloužila jako starokatolická fara. Celý areál při dnešním náměstí Boženy Němcové realizoval stavitel Emanuel Herbig. Jednolodní orientovaná kostelní stavba má polygonálně ukončený presbytář a hranolovou, mírně kónicky se zužující věž při vstupním průčelí. Zvlněná linie hlavního štítu rezonuje v drobnějším měřítku také na boční trojici vikýřů. Prostor lodi je dělen na tři pole, meziokenní pilíře mají kónické tvary, které vyvolávají dojem, že loď má tvar zužující se podkovy.49 Pilíře s jemným štukem přecházejí plynule do skořepinové klenby, zcela tedy absentuje tradiční architektonické členění s hlavicemi a kladí. K hlavním rysům patří důraz na asymetrii hmot skládaných kolem kostelní lodi, tj. věže či boční křestní kaple. Fasády jsou záměrně oproštěny od dobově obvyklého historizujícího architektonického členění, na stavbě se naopak uplatňují rozsáhlé hladké plochy, doplněné dekorem proškrabovaným do omítky.

Ze stylového hlediska představuje kostel Povýšení sv. Kříže výjimečnou sakrální stavbu jak na našem území, tak v širším středoevropském kontextu. V přehledu kostelů starokatolické církve, které se povětšinou drží tradičnějších klasicizujících či neogotických forem, je jablonecké secesní řešení zcela ojedinělé, stejně jako v dobové produkci sakrálních novostaveb vůbec.50 Secesní ráz je kombinován s odkazy na středověkou architekturu, patrnými například ve štíhlé věžní siluetě. Prvky převzaté ze soudobých obytných staveb lze sledovat na příkladu rizalitu křestní kaple s průběžným pásem oken, dobově aktuální je také užití armabetonové skořepiny k zaklenutí stavby. V posledních dvou letech proběhlo restaurování vnitřní výmalby presbytáře, na nějž navazují práce v lodi, jejíž výzdoba byla skryta pod novodobějšími nátěry. Návratem k původní decentní šedo-modro-bílé barevnosti došlo k obnovní někdejšího barevného souzvuku, který ideálním způsobem doplňuje až senzuálně pojatý florální štukový dekor s motivem větvoví. Kostelu se díky velmi dobře fungujícímu vedení tamní obce dostává průběžné údržby a postupné rehabilitace původního stavu.

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Krásná Lípa (Schönlinde) okres Děčín, Ústecký kraj Kostel sv. Spasitele (Erlöserkirche) První starokatolická bohoslužba se konala 6. dubna 1890, v následujícím měsíci byla Krásná Lípa ustavena jako neoficiální filiální obec Varnsdorfu. Na základě aktivity členů místního střeleckého spolku došlo k založení Fondu ke stavbě kostela.51 Od roku 1898 měla místní obec vlastního duchovního, Aloise Paschka, pozdějšího správce biskupství a od roku 1924 biskupa starokatolické církve. 11. října 1908 byla Krásná Lípa prohlášena samostatnou obcí, následně k ní byly přifařeny filiálky Rumburk a Děčín-Podmokly.52 Do sbírky na stavbu kostela přispělo i město 12 000 korunami s podmínkou, že kostelní zvony budou používány při pohřbech věřících všech konfesí. Po dlouhých deseti letech došlo 20. ledna 1900 k položení základního kamene a 1. září následujícího roku stavbu vysvětil Amandus Czech.53 Kostel byl plně dokončen k roku 1903.54 Stavbu při jižním okraji města nedaleko hřbitova navrhl rumburský architekt Josef J. Schmidt a celkové náklady činily 73 000 korun. Kromě starokatolíků kostel od roku 1900 využívala i německá evangelická obec.55

Podélný jednolodní objekt s křížením a polygonálním presbytářem byl řešen v neogotickém duchu se systémem vnějších, dvakrát odstupněných opěráků. V exteriéru se uplatňovala kombinace obkladu z drobných červených cihel v plochách a pískovcových plastických článků (opěráky, ostění, římsy). Sedlovou střechu kryly glazované šablony, jejichž vícebarevné provedení vytvářelo na střeše ornamentální rastr. Při vstupu dominovala vysoká kubická věž završená helmicí osazenou mezi trojúhelnými štíty s křížovými kytkami. K vnitřnímu vybavení patřily vitraje uměleckého skláře Titze z Rumburku, hlavní oltář byl dílem stolaře Carla Hentschela Petzelta z Rumburku, oltářní obraz maloval August Frind z Krásné Lípy. Zvony pocházely ze známého zvonařství Richarda Herolda z Chomutova.56 Po zániku místní starokatolické obce byl kostel dlouho bez využití, později sloužil jako skladiště benzínových motorů. K roku 1967 bylo rozhodnuto o jeho demolici, která proběhla v následujícím roce. V současnosti je prostor využíván jako parkoviště.57

51_BŘEČKOVÁ, Jana. Zaniklé památky – starokatolický kostel v Krásné Lípě. Děčínské vlastivědné zprávy, 2004, roč. 14, č. 3, s. 46. ISSN 1212-6918. 52_NEŠPOR, Z. R. a ALTOVÁ, B., cit. v pozn. 27, s. 242. 53_DEMMEL, Hans Josef. Dějiny starokatolictví v rakouském mocnářství. Praha: [s. n.], 1996. Studijní texty Starokatolické církve v ČR.s. 58–59. 54_ČECHURA, Martin. Zaniklé kostely Čech. Praha: Libri, 2012, s. 118. ISBN 978-80-7277-507-1. 55_NEŠPOR, Z. R. a ALTOVÁ, B., cit. v pozn. 27, s. 242. 56_BŘEČKOVÁ, J., cit. v pozn. 51, s. 46. 57_ČECHURA, M., cit. v pozn. 54, s. 118

Pohled na Krásnolipský kostel po roce 1945. Reprofoto z www.znicenekostely.cz

Kostel Krista Spasitele v Krásné Lípě demolovaný v 60. letech 20. století. Reprofoto z www.znicenekostely.cz

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Mistrovice-Nový Oldřichov (Meistersdorf-Ullrichsthal) okres Česká Lípa, Liberecký kraj Kostel sv. Andělů strážných (alternativně uváděn jako Kristův kostel) 58_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 137. 59_SOA Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond Farní úřad starokatolické církve Mistrovice – Nový Oldřichov, kart. 7. 60_KOLÁČEK, K., cit. v pozn. 3, s. 136. 61_SOA Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond Farní úřad starokatolické církve Mistrovice – Nový Oldřichov, kart. 7. 62_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf, cit. v pozn. 28, s. 7. 63_NEŠPOR, Z. R. a ALTOVÁ, B., cit. v pozn. 27, s. 293.

Původně samostatná obec Mistrovice se později stala součástí Nového Oldřichova, s nímž posléze splynula. Roku 1872 byl do Mistrovic povolán Anton Nittel, aby vykonal první starokatolický pohřeb. Téhož roku vznikl místní Spolek politických katolíků a roku následujícího došlo k založení starokatolické obce spravované z Varnsdorfu. Bohoslužby komunity čítající 157 věřících se konaly v pronajatém sále hotelu Post.58 Do roku 1892 dojížděl k bohoslužbám Anton Nittel z Varnsdofru, posléze byl nahrazen arnultovickým farářem Adalbertem Schindelarem.59 V červenci roku 1895 zakoupili mistrovičtí starokatolíci pozemek, na němž poté vznikl kostel za 11 000 zlatých. Položení základního kamene se konalo 24. dubna 1896, kostel vysvětil správce biskupství Amandus Czech 23. května 1897. Vybavení stavby bylo financováno výhradně z darů členů obce.60 Dochovaný věžní nález z demolovaného kostela obsahuje obecní zápis, vizitky zakládajících členů místní církve a výstřižky z dobových periodik. Přiložený Böhmisch-Kamnitzer Wochenblatt z 1. srpna 1896 informuje, že „stavbu starokatolického kostela, ke kterému byl letos na jaře položen základní kámen, provádí pan Gustav Löfer, stavitel ze Žandova, v italském renesančním stylu. Měla by

být ukončena asi za dva měsíce. V současné době se pracuje na pokrytí střechy a na vnitřní výzdobě. Tento chrám Páně je umístěn na velmi příznivém a prostorném místě v horní části Mistrovic napravo od potoka na vyvýšenině směrem k Šajbě. Po dokončení se stane okrasou Mistrovic. Ještě letos na podzim má být vysvěcen“.61 Kostel vznikl na pravém břehu Bystré při severozápadním okraji obce, pod oblým hřebenem dříve nazývaným Scheibenwarte. Svým vstupem se otáčel k silnici, tedy k ústřední ose lánové vsi. Jednalo se o jednolodní stavbu na podélném půdorysu s předsazenou hranolovou věží, k níž se stoupalo po několika schodech. Na protější straně kostel uzavíral nižší půlkruhový presbytář, symetricky prolomený dvojicí oken. Fasády členil vysoký pilastrový řád, loď prosvětlovaly tři páry půlkruhových oken. Blízké okolí kostela mělo parkovou úpravu s cestní sítí a geometricky vysázenou zelení. Obec byla dlouho spravována z Arnultovic, teprve v roce 1921 byla oficiálně uznána jako jejich filiálka.62 Po válce byl kostel přidělen Církvi československé, která jej roku 1961 vrátila státu. Kostel stál poté bez využití, později vyhořel a roku 1977 došlo k jeho demolici. Na jeho místě dnes stojí rodinný dům.63

Kristův kostel v Mistrovicích na historické pohlednici z roku 1907. Reprofoto z www.znicenekostely.cz

XVIII 2017 2

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Polevsko (Blottendorf) okres Česká Lípa, Liberecký kraj Kaple, dnes čp. 104 Roku 1894 došlo k založení starokatolické filiálky později přifařené k Arnultovicím. Jak se dočítáme ve slavnostním spisu ke 40. výročí založení starokatolické obce, zásluhu na jejím vzniku měl především arnultovický farář Adalbert Schindelar a jeho strhující kázání.64 Roku 1900 byl zakoupen pozemek na severním okraji Polevska, kde roku následujícího vznikla kaple, a to pod vedením stavitelů Gottfrieda Libische a Franze Deutschmanna.65 Svěcení se konalo 6. října následujícího roku, ovšem starokatolická obec se po dostavbě potýkala s dluhy, a stavitelé dokonce hrozili zabavením kaple. Mezi lety 1907 a 1912 se bohoslužby nekonaly vůbec, později byly obnoveny. Věc byla urovnána až splacením dluhu za pomoci bezúročné půjčky z Varnsdorfu, poskytnuté roku

1919. Obec byla dlouho spravována z Arnultovic, teprve v roce 1924 byla oficiálně uznána jako jejich filiálka.66 Podélnou kapli završuje sedlová střecha s mírným sklonem, na střední ose je situován vchod, k němuž se stoupá po několika kamenných stupních. Boky člení dvojice půlkruhových oken. Nad presbytářem se zdvihá čtyřboká hranolová věž s jehlancovou střechou a čtveřicí oken v patře. Fasády člení korunní římsa a průběžná římsa procházející v místě nasazení zaklenutí okenních otvorů. Okna rámují šambrány s vrcholovými klenáky. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala kaple bez údržby a poměrně zchátralá byla částečně užívána k bydlení. Od roku 2000 je v soukromých rukou, celkově byla přestavěna na obytný objekt.67

64_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf, cit. v pozn. 28, s. 7. 65_SOA Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond Farní úřad starokatolické církve Polevsko, inv. č. 3, kart. 11. 66_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf, cit. v pozn. 28, s. 7. 67_NEŠPOR, Z. R. a ALTOVÁ, B., cit. v pozn. 27, s. 356.

Současný stav kaple v Polevsku přebudované k obytnému využití. Foto A. Řičánková, 2017

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Světec-Hostomice (Schwatz-Hostomitz) okres Teplice, Ústecký kraj Kostel sv. Anny 68_Tamtéž, s. 448. 69_Vierzig Jahre altkatholische Gemeinde Arnsdorf. cit. v pozn. 28, s. 7. 70_POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech 3. Praha: Academia, 1980, s. 482. 71_ČECHURA, M., cit. v pozn. 51, s. 260.

První starokatolická bohoslužba se konala 10. června 1894, duchovní správa v místě však byla problematická, především vzhledem k nedostatku členů obce a ke vzdálenosti od již existujících far.68 Žádost o uznání Spolku starokatolických přátel byla napoprvé zamítnuta, k povolení došlo 27. 1. 1895. Roku 1904 byl spolek přetvořen na místní odnož celostátního Spolku starokatolíků v Rakousku. Roku 1901 se Světec stal neoficiální filiálkou Arnultovic, ovšem úředně byla obec uznána až 11. prosince 1910, kdy zároveň získala státní povolení pro celý politický okres Duchcov.69 Státem dosud neuznaná starokatolická obec si postavila ve Světci kostel, vysvěcený 6. října 1895 biskupem Amandem Czechem. Jednalo se o novorománskou stavbu, poněkud atypicky situovanou v uliční frontě. Jednolodní kostel se do ulice obracel průčelím s věží, z druhé strany ho uzavíral obdélný presbytář. Loď členily lisénové rámy a neorománská půlkruhová okna, která se ve sdruženém provedení objevovala i na věži. Rastr omítky byl proškrabován iluzivní vazbou skládaných kvádrů. Po odsunu německého obyvatelstva obec zanikla a roku 1955 projevili o kostel zájem starokatolíci z Varnsdorfu. K zamýšlené opravě ani k opětovnému obnovení bohoslužeb však nedošlo. Roku 1965 odpadl železný kříž z vrcholu věže včetně částí jejího zdiva a ještě téhož roku následovala demolice věže. Na konci 60. let proběhl další pokus o záchranu stavby, kostel byl ovšem pro havarijní stav uzavřen, z původního vybavení je uváděn pouze oltář.70 24. června 1975 bylo vydáno povolení k demolici, která proběhla pravděpodobně ještě téhož roku. Na místě kostela stojí v současnosti rodinný dům.71

Světecký kostel po odstranění havarijního styvu krovu věže kolem roku 1965. Reprofoto z www.znicenekostely.cz

Kostel sv. Anny ve Světci na historické pohlednici. Reprofoto z www.znicenekostely.cz

XVIII 2017 2

Alena Řičánková | „A bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Starokatolická církev a její kostely na severu Čech

Studie

Varnsdorf (Warnsdorf) okres Děčín, Ústecký kraj Kristův kostel (Christuskirche), od roku 1996 nově vysvěcen jako kostel Proměnění Páně Iniciátorem prvního veřejného shromáždění proti dogmatům I. vatikánského koncilu se stal varnsdorfský duchovní Anton Nittel, který byl také 16. března 1872 zvolen prvním starokatolickým farářem. Jeho příznivci založili v září 1871 Katolický spolek, který sdružoval městské prominenty včetně továrníků, starosty či okresního hejtmana. Spolek zajistil oficiální platformu pro sdružování a jednání o starokatolických zájmech, k oficiálnímu uznání varnsdorfské starokatolické obce, vůbec první v českých zemích, došlo až 18. října 1877. První starokatolické schůze a bohoslužby se konaly v obchodním domě Franze Richtera, který posléze zakoupil a sboru daroval pozemek pro stavbu kostela na Schürzově kopci (1872). Stavba vznikla dle návrhu Gustava Stolleho z Varnsdorfu, kterému bylo svěřeno také její vedení, jak se dočteme na kartuši ve vstupní předsíni. Slavnostního svěcení stavby se dne 21. prosince 1874 zúčastnilo přes 4 000 lidí. V souvislosti s přesunutím biskupství do Varnsdorfu (1897) byl kostel prohlášen za katedrální chrám starokatolické církve v Rakousku. Do vzniku

místního evangelického kostela roku 1905 se zde konaly také bohoslužby augsburského vyznání. Jednolodnímu kostelu založenému na podélném půdorysu na vyvýšeném místě dominuje ve vstupním průčelí osově situovaná věž, ve spodní části hranolová, která posléze přechází v půdorysný polygon a je završena kuželovou helmicí. Podélný kubus lodi člení předsazený sokl, na který navazují hladké lisény. Vrchní částí lisénových rámců probíhá obloučkový vlys, každý rámec je pak prolomen vysokým a úzkým půlkruhovým oknem v profilované špaletě. Shodná okna se uplatňují také na vstupním průčelí a v kubusu věže. Přízemím věže se vstupuje do kostelní předsíně, z níž vedou schody na varhanní kruchtu. Plochostropou loď kostela lemují empory, vynášené zdvojenými pilastry. V polygonálním presbytáři je osazen původní oltář s mírně podživotní figurou Krista a dále vyřezávaná kazatelna, na niž vede schodiště ze sakristie. Na začátku 80. let 19. století byla vedle kostela zbudována fara. Při srovnání s historickými fotografiemi je patrné, že kostelní exteriér se dochoval v poměrně intaktním stavu.

Kristův kostel ve Varnsdorfu. Foto A. Řičánková, 2017

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

72_Varnsdorfský rodák Vinzenz Pilz studoval sochařství na vídeňské akademii u Josefa Kässmanna a Franze Bauera. Absolvoval pětileté stipendium v Římě a další studijní cesty do Francie a Holandska. Od roku 1849 byl členem vídeňské umělecké akademie a spolupracoval především s architektem Theofilem Hansenem. Sochařova díla zdobí reprezentativní monumentální stavby vídeňské Ringstrasse, v čele s budovou parlamentu. Pilz zemřel ve Vídni roku 1896. MATURA, R. Pilz, Vinzenz (1816–1896), Bildhauer. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 [online] [cit. 2017-05-06]. Dostupné z: http://www.biographien.ac.at/ oebl?frames=yes. 73_RÁB, V., cit. v pozn. 1, s. 39. 74_KAISEROVÁ, K., cit. v pozn. 10, s. 34. 75_Autorka textu děkuje za zpřístupnění historických materiálů a za poskytnutí dalších cenných rad a informací týkajících se zpracovávaného tématu Petru Jozovi, Karlu Koláčkovi, Miroslavu Kolkovi, Petru Kurtinovi, Josefu Rybánskému, Michalu Valenčíkovi a Jaroslavu Zemanovi.

XVIII 2017 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Výraznější stavební úpravy zasáhly ovšem do interiéru, v němž je čitelných několik stavebních fází – první přibližně ze 30. let 20. století (dochovaný soubor dveřních výplní na emporách a v předsíni) a dále úpravy z druhé poloviny 20. století, které bohužel zásadním způsobem změnily původní charakter stavby. Především došlo ke snesení původní klenby, která byla nahrazena plochým dřevěným stropem, a k přeštukování a obložení zdvojených pilastrů včetně hlavic. Celkové zjednodušení a redukce originálních forem a tvarosloví vedly k částečnému zániku autentického architektonického a stylotvorného konceptu, prostor lodi tedy vyznívá poněkud stroze a utilitárně. Dochoval se ovšem zajímavý soubor původního novoklasicistního mobiliáře zahrnující oltář, kazatelnu, křtitelnici, varhany a dřevěný kříž. K nejkvalitnějším dílům jistě patří oltářní mramorová socha Krista v mírně podživotní velikosti od Vinzenze Pilze.72

Závěrem: „Církev starokatolická pečuje tedy neúnavně obnoviti onu jednotu pravdy a lásky v církvi křesťanské.“73 Starokatolické hnutí můžeme v jeho počátcích vnímat jako jednu z myšlenkových linií v mnohovrstevnatém, ačkoli do té doby relativně jednotném církevním společenství. Původní záměry odpůrců dogmatu o papežské neomylnosti spěly k reformě římskokatolických struktur, vycházející z jejich středu. Katolická církev se ovšem záhy jasně ohradila a kritické myšlenky vůči sobě samé, včetně jejich šiřitelů, radikálně odmítla. Po státním uznání samostatné starokatolické církve v roce 1877 následovalo období intenzivního rozmachu a formování vskutku moderního a nezávislého náboženského proudu. V rámci episkopálně-synodálního zřízení došlo k zavedení bohoslužeb v národním jazyce, dobrovolného celibátu duchovních, dále k odmítnutí odpustků i povinné soukromé zpovědi. Zvláštní důraz byl kladen na rozvíjení ekumenismu, tedy na spolupráci a sbližování napříč křesťanskými vyznáními. Ke konci století a po roce 1900 však původní význam a vliv starokatolicismu ustupují. Zjitřená atmosféra reakcí na I. vatikánský koncil postupně opadla a chyběly i výrazné vůdčí osobnosti typu Antona Nittela.74 Starokatolictví v oné době představovalo jednu z alternativ konfesního života mimo katolickou církev a poněkud paradoxně zároveň čítalo největší počty věřících za celou dobu své dosavadní existence.

Zaměříme-li se na samotné stavby starokatolických kostelů a jejich podobu, můžeme konstatovat, že se na tomto poli uplatňuje téměř neměnný, tu více, tu méně modifikovaný princip podélného jednolodního prostoru s dominantní, symetricky posazenou věží při vstupu. Daný model lze označit za obecný stavební typ, který ve svém základu navazuje na klasické řešení sakrální stavby, na zažitou představu o tradičním katolickém kostele. Teoriím o podobě ideálního kostela, ať už z architektonického či liturgického pohledu, je u starokatolíků – ve srovnání např. s evangelickými církvemi – věnována minimální, respektive žádná pozornost. Obecně platí, že starokatolické kostely se budovaly na vyvýšených místech, odkud mohly působit coby dominanty okolní zástavby i krajiny. Jedná se tedy o způsob zasazení posvátné stavby známý od nejstarších svatyní antických. Při budování starokatolických kostelů se v nejširší míře uplatnili místní stavitelé, jejichž orientace na historizující slohy, především novorománský a novogotický, souvisela s obecným architektonickým vývojem daného období a opět s tradiční představou o neoslohovém pojetí sakrální stavby. Z hlediska uměleckých a architektonických kvalit se k nejvýraznějším stavbám řadí bezesporu kostel Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou, který je ve svém secesním ladění ojedinělý nejen v kontextu skupiny studovaných starokatolických staveb, ale také ve svém významu nadregionálním. Bez zajímavosti není ani řešení kostela sv. Ducha v Arnultovicích u Nového Boru, které nezapře relativně přímou a v sakrální architektuře našeho regionu ne zcela běžnou inspiraci palladiánskou renesancí. Kristův kostel v Děčíně zase přináší neotřelou transformaci tradičního sakrálního typu do zcela elementární, ovšem velmi pádné formy, která zaujme především čistotou stavebních tvarů a hmot. Široká plejáda více i méně umělecky zdařilých starokatolických kostelů nám ale především dává nahlédnout do období složitého ustavování vlastních konfesních principů náboženského proudu, vzešlého z hledání individuálního přístupu k víře a z touhy po svobodě jedince a společnosti.75

Materiálie

Building of the painters Josef Führichs monument

A bstra c t

Lucie Večerníková | This study contemplating the construction of the monument

of the painter Josef Führich (1800–1876) in Chrastava utilizes sources preserved in the National Gallery Archive in Prague in the fund Society of patriotic friends of art. This society, one of the most important cultural institutions of the time, took most of the financial burden of the monument´s construction. Commission for creating the Füchrichs monument was established before the construction of the monument begun. The financial matters can be traced in detail. There is a sum of funds gathered for the task and there are also quoted expenses for Karl Kundmans (the Vienna professor of the Academy of visual arts) design, for individual components and for the construction. In the second part the study describes the first ceremonial unveiling of the bust on August 7 1898, also depicted by most local periodicals of the time. At the end the author briefly describes the fate of the monument after 1945, when it has been dismounted for almost fifty years.

k e y w o rds

K l í č o vá sl o va

Josef Führich (1800–1876)

Chrastava (Kratzau)

Chrastava

Karl Kundmann (1838–1919)

Society of patriotic friends of art

Společnost vlasteneckých přátel umění

monuments

pomníky

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha Lucie Večerníková

1_Slavnostní tisk zaslaný Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze, v němž město Chrastava prosí o finanční příspěvek, který by mohl být použit na zbudování pomníku Josefa Führicha (Archiv Národní galerie v Praze, Společnost vlasteneckých přátel umění, 1796–1953 (1996), kart. 121, přír. č. AA 1639). 2_Panství náleželo rodu ClamGallasů, stejně jako sousední frýdlantské, liberecké a lemberské. Jejich majitel, hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas (1771–1838), byl významným mecenášem umělců té doby. Kromě postu nejvyššího maršálka Království českého působil jako jednatel Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze, od roku 1830 pak i jako její předseda. Zasloužil se také o to, že Josefa Führicha přijali na pražskou Akademii a zároveň jej během studií finančně podporoval.

Fotografie návrhu pomníku, 1896, Fotografický ateliér Gustav Kadanský. Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, přír. č. AA 1639

„Jednou z povinností vzdělaného národa je uchovávat vzpomínku na každého člověka, který se nejen zasloužil o vděk své vlasti, ale jenž prostřednictvím svých potomků žije dál.“1

ivot Josefa Führicha, rodáka ze severočeské Chrastavy, započal 9. února 1800. Na svět přišel do rodiny německých katolíků, zdejšího malíře Václava (1768– 1836) a jeho ženy Johany rozené Reilichové (1778–1855). Pod otcovým vedením rozvíjel své výtvarné nadání a již v útlém věku mu vypomáhal a spolu s ním cestoval po grabštejnském panství,2 kam tehdy Chrastava náležela, i po těch okolních. XVIII 2017 2

V devatenácti letech odešel Führich do Prahy na Akademii k Josefu Berglerovi (1753–1829), u něhož studoval až do roku 1826. Již v této době převládají v jeho pracích náboženská témata. Kromě nich vytvářel grafické cykly po vzoru Albrechta Dürera, jenž mu byl velkým zdrojem inspirace. Führichova nadání si všiml mimo jiné rakouský kancléř Václav Klemens Lothar Metternich, který mu zajistil finance na jeho studijní cestu do Říma (1827– 1829). Po návratu do Prahy získal celou řadu zakázek a svá díla představoval také na výročních výstavách. Už v osmnáctém roce svého života zhotovil první z mnoha objednávek v rodném kraji: tři obrazy Kristus s učedníky v Emauzích, Kristus s učedníky při večeři, 91

Lucie Večerníková | Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha

Materiálie

Žádost o finanční podporu pro výstavbu pomníku, 1893. Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, přír. č. AA 1639

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiálie

NG Praha

Josef Führich, Kristus na moři, 1832, olej, plátno, 74 × 104,5 cm, Oblastní galerie Liberec, inv. č. O 1130

Zázračné rozmnožení chlebů pro kostel v Raspenavě. I v následujících letech zájem o jeho tvorbu pokračoval (Mikulášovice – Neposkvrněné početí (asi 1820), Nové Město pod Smrkem – Svatá Kateřina Alexandrijská (1822), Raspenava – Vidění sv. Františka (1823), Mikulášovice – Neposkvrněná Panna Marie Immaculata (1823), Hodkovice nad Mohelkou – Narození Krista, Svatý Josef, Ukřižování (1826). Sehnat trvalé zaměstnání se mu podařilo až roku 1834, kdy jej doporučili na místo druhého kustoda Lambergovy galerie ve Vídni. Po smrti Františka Tkadlíka (1786– 1840), ředitele Akademie v Praze, byl uvolněný post nabídnut Josefu Führichovi, který ho však odmítl a téhož roku byl ve Vídni jmenován profesorem historické kompozice. V následujících letech zaznamenal další kariérní postup, když se stal vedoucím mistrovské školy pro malbu (1852–1865) a profesorem speciální školy histoXVIII 2017 2

rické malby (1865–1872). V roce 1861 byl dědičně povýšen do rytířského stavu za celoživotní umělecké zásluhy, zejména pak za výzdobu altlerchenfeldského kostela ve Vídni. V rakouské metropoli 13. března 1876 i zemřel.3

Prameny a myšlenka zbudování pomníku Archivní prameny mapující historii zbudování Führichova pomníku se nacházejí ve fondu Společnost vlasteneckých přátel umění v Archivu Národní galerie v Praze. Jedná se zejména o korespondenci mezi chrastavským výborem a Společností týkající se především vlastní realizace. Kromě toho lze čerpat i ze zpráv výboru SVPU, kde se řešila otázka spolufinancování busty. Informace k novodobé historii poskytla Společnost přátel historie města Chrastavy, založená roku 1990, jež dala i laskavé svolení k publikování svých fo-

3_K Führichovu životu podrobněji v jeho autobiografii: FÜHRICH, Joseph. Eine Lebensskizze. Wien 1875. Dále výběrově: BRUNNER, Sebastian. Joseph Ritter von Führich. München 1925; DREGER, Moriz. Josef Führich. Wien 1912; MACHALÍKOVÁ, Pavla a Petr TOMÁŠEK. Josef Führich. Z Chrastavy do Vídně. Praha 2014; RITTINGER, Bernhard. Joseph von Führich. Unbekannte Aktzeichnungenausseiner Prager Studentenzeit (1819–1825). Wien 2000; VON WÖRNDLE, Heinrich. Joseph Ritter von Führich. Sein Lebenundseine Kunst. München 1925.

Lucie Večerníková | Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha

Materiálie

Předběžný rozpočet na zhotovení podstavce, který sestavil August Burde, 1896, Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, přír. č. AA 1639

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiálie

4_Archiv Národní galerie v Praze, Společnost vlasteneckých přátel umění, 1796–1953 (1996), kart. 121, přír. č. AA 1639. 5_Tamtéž, kart. 77, přír. č. AA 1506. 6_Tamtéž,kart. 23, přír. č. AA 1258. 7_Tamtéž, kart. 121, přír. č. AA 1639. 8_Tamtéž.

XVIII 2017 2

NG Praha

tografií. Z její iniciativy se Führichův pomník v květnu 1992 navrátil na své původní místo. Nedlouho poté, co Josef Führich zemřel, přišli Chrastavští s myšlenkou zbudování pomníku svému významnému rodákovi. Nejprve roku 1879 nechali vsadit na jeho rodný dům pamětní desku. O šest let později byla v Chrastavě uspořádána výstava malířových prací. Její organizování si vyžádalo značné finanční prostředky, přesto výdělek činil nakonec 100 zlatých rakouské měny. Velký zájem návštěvníků přivedl výstavní výbor na myšlenku, že by bylo vhodné zřídit umělci v jeho rodném městě pomník, který by připomínal jeho památku i budoucím generacím. Za tímto účelem byl ustanoven Výbor pro zřízení Führichova pomníku v Chrastavě. Vybraných 100 zl. uložených ve spořitelně tvořilo základ budoucích prostředků. Další peníze byly získávány formou darů a z úroků z uložené částky. Jak je zmíněno v dopise zaslaném Společnosti vlasteneckých přátel umění, vybralo se do roku 1893 asi 1700 zl., ovšem „ještě chybí značná částka, aby byl pomník hoden velikosti umělce“.4 V roce 1896 uvádějí Chrastavští částku přes 2 000 zl. a záměr, že by realizace měla být provedena během následujícího roku. Ještě v průběhu roku 1895 výbor opakoval žádost o finanční podporu z Prahy. Potřebná částka činila 2000 zl. Svůj požadavek zdůvodňoval tím, že Chrastava jakožto malé město nemá dostatek vlastních prostředků. O vyplacení sumy se jednalo 19. května 1895 na zasedání výboru SVPU, jemuž předsedal Karel hrabě Buquoy. V protokolu je zaznamenáno, že „poté hrabě Zdenko Thun podal zprávu o tom, že se Výbor pro zřízení Führichova pomníku v Chrastavě skrze hraběte Franze Clam-Gallase znovu uchází o příspěvek a že jak prof. Kundmann, tak i prof. Tilgner jsou připraveni dodat model zdarma. Načež se rozhodlo, že bude i tento podnik podpořen z prostředků Veřejného fondu“.5 Částka měla být vyplacena až po zahájení prací v roce 1897. Že se tak skutečně stalo, dokládá každoročně zveřejňovaná tištěná zpráva výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách, která mezi výdaji Veřejného fondu Krasoumné jednoty pro Čechy za rok 1897 uvádí i příspěvek na Führichův pomník 2000 zlatých.6

Podporu ke svému záměru získali Chrastavští v osobnosti Franze hraběte Clam-Gallase (1854–1930), který se stal patronem celého projektu. Jeho jménem byl osloven vídeňský profesor Akademie výtvarných umění Karl Kundmann (1838–1919), který měl připravit návrh pomníku. Ten se „pověřeného úkolu s radostí chopil“.7 Ve zprávě zaslané chrastavským výborem je vedle něj jmenován i Josef Matyáš Trenkwald (1824–1897),8 v té době taktéž profesor ve Vídni. Do jaké míry se na výsledné podobě podílel on, však není jasné. Dále se píše, že Kundmann navštívil Chrastavu osobně a sám vybral vhodné místo pro budoucí monument. Místo podrobil i zátěžovému testu, aby si byl jistý, že v budoucnu neohrozí stabilitu pomníku nevhodné podloží. Vybrán byl parčík před vstupem do právě budované chlapecké měšťanské školy (otevřena 1897 v dnešní Školní ulici). Jakmile byl návrh busty dokončen, zhotovili na jeho základě předlohu (jméno zhotovitele není známo), kterou na podzim roku 1895 kvůli posouzení poměrů a velikosti pomníku umístili na volné prostranství poblíž novogotického kostela sv. Vavřince. Původní návrh byl přepracován z novorenesanční do novorománské podoby. Hrany podstavce měly být zdobeny sloupky s listovými ornamenty, součást přední strany by tvořil orámovaný bronzový reliéf. Materiál střední části soklu se měl odlišovat od zbývajících. Brzy se však vyskytly obtíže, jež provedení v románském slohu znemožnily. Jako hlavní důvod bylo uvedeno zdejší nepříznivé počasí. Tvůrci se proto vrátili k původní renesanční podobě, kterou však kompletně přepracovali. Profesor Kundmann zhotovil polychromovaný model a zaslal jej výboru ke schválení. Přední strana bohatě zdobeného podstavce nesla bronzový, oválně orámovaný reliéf s nápisem „Die Glaube“. Na piedestalu se tyčila busta malíře v nadživotní velikosti. Šířka soklu měla dosáhnout 2,42 m u země a 0,42 m v horní části. Její finální podobu schválili v Kundmannově ateliéru hrabě Franz ClamGallas, hrabě Zdenko Thun-Hohenstein (1842–1906) a rytíř Vojtěch Lanna ml. (1836–1909) jakožto zástupci Společnosti vlasteneckých přátel umění. Jako nejvhodnější materiál byla vybrána místní fojtecká (taktéž voigtsbašská) žula, která se vyznačuje svojí modrošedou barvou a je rezistentní vůči změnám počasí. Samotná busta měla být odlita z bronzu. 95

Lucie Večerníková | Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha

Materiálie

Führichův pomník v Chrastavě, 2017. Archiv autorky

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiálie

NG Praha

Führichovi potomci před pomníkem při slavnostním odhalení, 1992. Foto I. Vydra

9_Tamtéž. 10_Tamtéž. 11_Deutsche Volkszeitung, roč. 14/1898, vydání asi z 9. srpna 1898. Kopii článku poskytla Společnost přátel historie města Chrastavy. Podle chrastavských matrik se August Burde narodil v Hodkovicích nad Mohelkou roku 1862. Kdy se přestěhoval do Chrastavy, není známo. Nicméně v době sňatku s vdovou Terezií Kammelovou (1886), jejíž první manžel Franz Kammel († 1884 ve věku 26 let) byl v Chrastavě kameníkem v čp. 153, je již evidován jako chrastavský obyvatel a kameník. Lze předpokládat, že Burde byl u Kammela v dílně zaměstnán a po svatbě s jeho vdovou ji převzal. 12_Archiv Národní galerie v Praze, Společnost vlasteneckých přátel umění, 1796–1953 (1996), kart. 123, přír. č. AA 1641.

XVIII 2017 2

Chrastavští museli zaslat do Prahy fotografii návrhu pomníku a předběžný rozpočet ke schválení. Náklady na podstavec byly vyčísleny na 2 500 zl., zhotovení základů mělo stát 400 zl. a vyhotovení samotné busty dalších 2 000 zl. Mezi dodatečné výdaje se počítala i příprava místa a ohrazení pomníku za 600 zl. Celkem tedy 5 500 zlatých. Přílohou dopisu z 22. července 1896 je i podrobný popis jednotlivých komponent: tři stupínky s podstavcem, materiál – tmavomodrá žula, stupínky s podstavcem a všemi články – podoba čtyřstěnu, nejjemnější vybroušení, lesklý. Zahrnuto bylo i opracování reliéfu na přední straně pomníku.9 Přestože se jednalo o předběžný návrh, ve finále se počítalo s částkou přes 6 000 zl.10 Samotnou realizaci provedl místní kameník August Burde,11 který v Chrastavě vytvořil i několik náhrobků a pomník padlým v prusko-rakouské válce. Odhalení monumentu bylo naplánováno na neděli 7. srpna 1898. Doprovodný program zahrnoval také výstavu před radnicí. Ve dvě hodiny odpoledne se slavnostní průvod vydal směrem k Führichovu domu (dneš-

ní ulice Víta Nejedlého čp. 95), kde zazněl sborový zpěv. Následně se procesí odebralo k samotnému pomníku. Zde pronesl svou slavnostní řeč chrastavský rychtář a člen Führichova výboru Josef Richter. Na závěr celého ceremoniálu byly položeny věnce. Oslavy pokračovaly v sále vyhlášené restaurace Kaiserkrone (dnešní Liberecká ulice čp. 326).12 O celé akci informovaly velmi podrobně místní noviny Reichenberger Zeitung, které mimo jiné psaly: „Pěkný a výjimečný svátek zažili v neděli 7. srpna 1898 za zdmi města Chrastavy. […] Slavnosti provázelo vydařené počasí. Celé město se obléklo do slavnostního a z domů vlál bezpočet praporů (většinou v německých barvách) vstříc přicházejícím cizincům, kterých se dostavilo velmi mnoho. […] V čele průvodu šli žáci nejvyšších tříd, za nimi městská kapela, c. k. střelecký sbor, spolek chrastavských veteránů, spolek dolnochrastavských veteránů, spolek chrastavských mistrů, hasičský sbor firmy Cichorius & Co. Celou skupinu následovali pozvaní hosté

Studie

Lucie Večerníková | Zbudování pomníku malíře Josefa Führicha

a honorace. Ještě před nimi kráčelo šestnáct stejně oblečených děvčat s květinovými věnci kolem ramen a osm žen: slečna Berndtová Marie, Bundesmannová Marie, Frenzlová Emma, Habelová Marie, Krauseová Anselma, Reischlová Albina, Seibtová Ernestina a Wollmannová Hedvika, které nesly také věnce. Průvod uzavíral i mužský pěvecký soubor, ženský sbor, tělocvičný spolek a hasiči. U nazdobeného Führichova domu zazpíval smíšený sbor pod vedením učitele Alexandra Mohaupta působivý úryvek z opery Ifigenie v Aulidě od Christopha W. Glucka. Lidé měli možnost prohlédnout si i interiér domu, který byl ponechán v původním stavu. […] Poté, co se [u pomníku] shromáždili všichni přítomní, je rychtář Josef Richter srdečně pozdravil a připomněl význam Führicha jakožto umělce. Zároveň poděkoval všem, kdo finančně přispěli. Nato vyzval člena Führichova výboru, pana Václava Neumanna, který promluvil o procesu vzniku pomníku. […] Nakonec se ujal slova předseda výboru Anton Reischl. […] Po slavnostních projevech zazpíval mužský pěvecký soubor Beethovenovu skladbu Die Himmel rühmen.13 Rodina Führichova zaslala velký věnec s věnováním: „Milovanému otci, tchánovi, dědovi a pra-

dědovi, Josefu rytíři von Führichovi, ke slavnosti v jeho rodném městě 7. srpna 1898.“ Věnec od města Chrastavy nesl nápis „Vašemu velkému synovi město Chrastava“, od Führichova výboru „Velkému umělci století“. […] Nakonec přednesla slečna Albina Reischlová báseň Emila Wenzela, místního veterináře, končící slovy:

13_Reichenberger Zeitung, roč. 40, č. 187, 10. 8. 1898, s. 2–3. 14_Tamtéž.

Du aber hast Unsterblichkeit errungen, in Deinen Werken lebt Dein Name fort. Následovalo položení celé řady věnců od jednotlivců i výše zmiňovaných spolků. […] Poté předal předseda Führichova výbor pomník rychtáři Josefu Richterovi a poprosil ho, zda by jej převzal pod svou ochranu. […] Po závěrečné písni bylo slavnostní místo opuštěno. Účastníci se odebrali na zahradu hostince „Zur Kaiserkrone“, kde se konal všem zdarma přístupný koncert, který udržoval přítomné ve veselé náladě. Tím byla slavnostní akce ukončena. Mezi jinými se jí zúčastnili hrabě Franz Clam-Gallas, c. k. okresní hejtman, rytíř von Steffek, c. k. okresní komisař Dr. Pecka, akademický malíř prof. Rudolf Müller […] Slavnost byla jednoduchá, bez přepychu, ale důstojná.“14

Josef Führich, Kratzmannův dům, 1813, kresba olůvkem, průsvitný papír 214 × 170 mm, Oblastní galerie Liberec, inv. č. K 1021

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

15_VYDRA, Ivan. Boží muka a pomníky jako součást krajiny na Chrastavsku. Chrastava: I. Vydra, 2014, s. 119. 16_Tamtéž, s. 119–120. 17_Chrastavské listy, roč. 2, č. 6/1992, s. 1.

NG Praha

Osud busty za 2. světové války a po jejím skončení Stejně jako celá řada památek i Führichova podobizna se měla stát obětí válečného průmyslu. Žádost podanou proti tomuto rozhodnutí však v červnu 1942 berlínské Reichsministerium für Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung podpořilo a zamítlo roztavení sochy.15 Po skončení 2. světové války se i Führichův pomník stal trnem v oku českým patriotům. Tato připomínka „německého“ rodáka musela být stejně jako mnoho jiných památek v zemi odstraněna, a sice ještě během roku 1945. Téměř padesát let pak čekala pozapomenuta v budově zdejšího muzea, respektive knihovny, v prvním patře. Na původním místě zbyl pouze prázdný žulový piedestal. A ten nahradila betonová podobizna Julia Fučíka. Ikona nové ideologie zde stála od roku 1961 až do pádu režimu roku 1989. Sokl původní sochy nebyl zničen, ale našel dočasné místo před nedalekým kostelem sv. Vavřince. V roce 1990 vzniknuvší Společnost přátel historie města Chrastavy si jako jeden z prvních cílů vytkla

navrácení Führichovy busty na její původní místo. Ve spolupráci s odsunutými chrastavskými Němci tak došlo k druhému slavnostnímu odhalení pomníku znovu po 94 letech.16 Místní Chrastavské listy o celé události informovaly takto: „Führichovy slavnosti 1992. Ve dnech 18.–20. května probíhaly v našem městě akce, jejichž cílem bylo částečně splatit dluh nejslavnějšímu chrastavskému rodákovi – obnovit jeho pomník a seznámit zájemce z řad veřejnosti alespoň s částí jeho díla […] Milými hosty byli i tři potomci slavného malíře – pan Hans Wackerle z Německa, pan Peter Wackerle z Rakouska a paní Imma Oertlová ze Švýcarska. Všichni tři byli v rodišti svého předka poprvé v životě. Vyvrcholením slavností bylo úterý 19. května […] V 16 hodin se rozezněl zvon a slavnostní fanfára zahájila slavnost v parku u školy, kde se nyní nachází Führichova busta.“17 Tato památka na nejvýznamnějšího místního rodáka zde stojí dodnes.

Chrastava, Führichův dům, pohled od severu. Foto archiv NPÚ, ÚOP v Liberci, 2006

XVIII 2017 2

Zprรกvy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 sestavil Václav Kříček

ANTOŠOVÁ, Jana. Jaroslav Skrbek: z Krkonoš do světa a zpět. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 12, s. [8]–11. ISSN 1214-9381. [Jaroslav Skrbek 1888 – 1954, malíř, grafik; Poniklá; Praha]

DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Náhodná osudná tragédie. 1. část. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 3, s. 138–141. ISSN 1214-1798. [Uhlíř, Jaroslav 1923–1945; odboj; Lomnice nad Popelkou]

BALCAROVÁ, Jitka. MUDr. Gustav Rösler a Neudeutscher Kulturbund in Österreich: «pionýři» rasové hygieny v českých zemích. Historica: revue pro historii a příbuzné vědy. 2016, roč. 7, č. 2, s. 142–155. ISSN 18037550. [Gustav Rösler 1862–1946, liberecký lékař; eugenika; rasová hygiena]

DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Náhodná osudná tragédie. 2. část. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, s. 216–220. ISSN 1214-1798. [Uhlíř, Jaroslav 1923–1945; odboj; Lomnice nad Popelkou]

BARTOŠ STURZ, Jiří. Okřídlené řemeslo Filipa Leubnera. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 4, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Filip Leubner 1733–1803 – malíř; výstavy] BLAHUŠ, Petr. Emma, příběh české Němky. Véčko. 2016, roč. 15, č. zima, s. [34]–37. ISSN 1213-7375. [Emma Jebautzká 1905–1988; protifašistický odboj; Novoborsko] BROŽEK, Václav. Pavel Tychistes Černovický, zakladatel turnovského rodu Černovických, současník J. A. Komenského. Od Ještěda k Troskám. 2016, 39, č. 3, s. 159–162. ISSN 1214-1798. BROŽEK, Václav. Rodokmen Černovických: cesta dějinami od turnovské živnostnice a herečky Marie Klápšťové Černovické (*1895) až do začátku 16. století. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 3, s. 162–166. ISSN 1214-1798. BROŽEK, Václav. Válečné zápisy Václava Brožka. Výběr textů provedl Václav Brožek. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 1, s. 15–22. ISSN 1214-1798. [Václav Brožek 1896–1953; Světová válka 1914–1918] ČERNÁ, Renata. 90 let od úmrtí Jana Dukáta. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 58–67. ISSN 12135097. [Jan Dukát 1849–1926, restaurátor a výtvarník; Jablonné v Podještědí]

XVIII 2017 2

FISCHER, Karl R. Doktor Kittel: Severočeský Faust v legendách a pověstech. Jablonec nad Nisou: Kitl s.r.o. – Kittelovo muzeum, 2016, 66 s. ISBN 978-80-2609642-9. GERHARDT, Ferdinand. Man schreibt selten über das, was schicksalhaft unser Leben bestimmt: Erinnerungen. Regensburg: ConBrio, 2016, 285 s. Neue Wege, Band 11. ISBN 978-3-940768-61-2. [Ferdinand Gerhard 1888–1985, hudební skladatel a filolog, vzpomínky; Liberec] HNÍZDOVÁ, Květoslava. Zapomenutý rodák Jan Skála. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 1, s. 5–8. ISSN 12141798. [Jan Skála 1816–1889 stavební inženýr; Turnov] HRDLIČKA, Jaroslav. František Michálek Bartoš a Josef Pekař: stýkání i potýkání dvou historiků. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 183–196. ISSN 1211-975x. KÁBOVÁ, Hana. Josef Vítězslav Šimák a Sobotecko. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 163–182. ISSN 1211-975x. KARPAŠ, Roman a Zuzana ŠTĚPANOVIČOVÁ. Výtvarník Roman Karpaš. Kalmanach 2016/2017. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2016, s. 81–88. ISBN 978-80-904798-8-3.

KOŠELJA, Michal. Ivan Šolc a rod Kotlerů: k letošnímu 100. výročí narození Jiřího Kotlera. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, s. 231–235. ISSN 1214-1798. [Kotler, Jiří 1916–2003 brusič drahých kamenů; Šolc, Ivan 1927–2013 fyzik, matematik, astronom] LANGHAMER, Antonín. Před sto lety se narodil Miloslav Janků. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 9, s. 204–207. ISSN 0037637x. [Miloslav Janků 1916–1994, sklářský výtvarník a pedagog; Železný Brod] NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Ivo Burian: výtvarník a pedagog. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 104–105. ISSN 1213-5097. [Ivo Burian 1939–2016 sklářský výtvarník; nekrolog] NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Ladislav Postupa: fotograf s nadregionální působností : (21. 9. 1929 – 14. 5. 2016). Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 106–109. ISSN 1213-5097. NOVÝ, Petr. Antonín Langhamer – 80 let. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 7, s. 194. ISSN 0037-637x. [Antonín Langhamer 1936–2017, historik umění] NOVÝ, Petr. Odešel Jaroslav Bejvl st. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 7, 191–192. ISSN 0037-637x. [Jaroslav Bejvl st. 1941– 2016, sklářský výtvarník; Kamenický Šenov] NOVÝ, Petr. Sklářský rod Wanderů. II., Bedřichov – Huť – Turnov – Další osudy. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 1–2, s. 7–12. ISSN 0037-637x. [Wanderové; sklářští podnikatelé; 16.–18. stol.] PETERKA, Jaroslav. V roce 2015 uplynulo 120 let od narození Jaroslava Podobského. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 2, s. 74–75. ISSN 1214-1798. [Podobský, Jaroslav 1895–1962 učitel, spisovatel a regionální historik; Rovensko pod Troskami]

101

Václav Kříček | Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 PETRUŠKOVÁ, Jitka. Dvě kulatá jubilea PhDr. Vladimíry Jakouběové. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 267–272. ISSN 1211-975x. [Jakouběová, Vladimíra – 1956] ROUDNÁ, Milena. Matoušovi. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 2, s. 100–103. ISSN 1214-1798. [Jilemnice; Matouš, Dalibor 1925 – 1992 malíř; Matoušová, Ludmila 1924 malířka; Matoušová, Vlasta 1955 ilustrátorka; Matoušová, Milada 1952 výtvarnice] UHLÍK, Jan. Jan Vejrych (1856–1926): život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 18–37. VALENTA, Aleš. O Grauparově mapě a jejím autorovi. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 5, s. [8–12]. ISSN 12149381. [Jan Antonín Graupar 1723–1790, panský úředník; Jilemnice; Horní Branná] VESELÝ, Jaroslav. Vzpomínka na nočního stíhače na Malé Skále. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 1, s. 52–53. ISSN 1214-1798. [Ladislav Bobek 1910–1981] VOHLÍDALOVÁ, Věra. Kamínky a střípky z mozaiky paměti. Kalmanach 2016/2017. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2016, s. 8–10. ISBN 978-80-904798-8-3. [vzpomínky] VONDRUŠKA, Josef. Z druhé strany katru. Liberec: [nakladatel není známý], 2016, 122 s. [Vondruška Josef – 1948, vězeňský dozorce, autobiografie; komunismus; Minkovice] VOTAVA, Milan. Příběh Ludvíka Koška. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 2, s. 103–107. ISSN 1214-1798. [Ludvík Košek 1916–1944 vojenský pilot; Turnov]

Liberecký kraj BARTOŠ, Martin. Historie krkonošských bud. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, 208 s. ISBN 978-80-7535-029-9. BUREŠ, Pavel, Miroslav COGAN, Lucie ČIHÁKOVÁ, et al. Lidové stavby Libereckého kraje. Turnov: pro Krajský úřad Libereckého kraje vydalo Muzeum Českého ráje v Turnově, 2016, 159 s. ISBN 978-8087416-22-8. ČECH, Michal. Vzpomínky lyžařského amatéra aneb 40 let v jizerské stopě. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2016, 15, 15–20. ISSN 1214-1585. [Jizerská padesátka; Jizerské hory, lyžování] DVOŘÁK, Jiří. Fotografové Krkonoš: od počátků fotografie po současnost. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, 223 s. ISBN 978-80-7535033-6. Fontes Nissae = Prameny Nisy. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, roč. 17, č. 1 a 2. 128 s. + 144 s. ISSN 12135097. FREIWILLIG, Petr a Jan MOHR. Libercem a Žitavou za sochami nejen moderními: Durch Liberec und Zittau zu (nicht nur) modernen Skulpturen = Discovery of not only modern sculptures in Liberec and Zittau = Libercem i Żytawa za posągami nie tylko nowoczesnymi. Liberec: Statutární město Liberec, 2016, 175 s. HABÁNOVÁ, Anna. Metznerbund: dějiny uměleckého spolku Metznerbund = die Geschichte des Kunstvereins Metznerbund : 1920–1945. Liberec: Technická univerzita, 2016, 366 s. ISBN 978-80-7494-322-5. HNILICA, Jiří. Výprava britských žurnalistů do Českého ráje a přípitek na srdečnou dohodu: aféra, která v roce 1908 „otřásla“ francouzským konzulátem v Praze. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, 139–162. ISSN 1211-975x. HOFFMAN, Petr. Autobusová doprava Československé pošty v Českém ráji (1920– 1932). In: Na kolech do světa : po silnicích nejen Českého ráje a Pojizeří : referáty

102

zprávy z vědecké konference konané ve dnech 17.–18. dubna 2015 v Mladé Boleslavi. Semily; Turnov; Jičín: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově, 2016, s. 252–269. ISBN 978-80-86254-33-3. JODAS, Zdeněk. Vodní díla v povodí Mohelky a Zábrdky. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 1, s. 54. ISSN 12141798. JOSEFOVIČOVÁ, Milena. „Im übrigen freue ich mich unendlich auf die Arbeit im Sudetenland!»: Studentské praxe v Sudetoněmeckém ústavu pro výzkum země a lidu pod vedením dr. Margarete Klanteové 1942–1944. Práce z dějin Akademie věd. 2016, roč. 8, č. 2, s. 211–224. ISSN 1803-9448. KAFKA, Luboš. Severočeská sklářská oblast. In: Lidové podmalby na skle ze sbírek Regionálního muzea v Náchodě. Praha: Lika klub, 2016, s. 177–192. ISBN 978-8086069-98-2. KAHL, Uwe. Poklady českého původu v knihovně Christiana Weiseho v Žitavě. Kalmanach 2016/2017. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2016, s. 2–7. ISBN 97880-904798-8-3. KARPAŠ, Roman, Anna HABÁNOVÁ, Jan HETVER et al. Jizerka, Smědava. Liberec: Roman Karpaš RK, 2016, 192 s. Klenoty Jizerských hor. ISBN 978-80-87100-32-5. KŘÍČEK, Václav. Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2015. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 127–131. ISSN 1213-5097. LACINA, Lubor. S láskou a vděkem vzpomínáme: dochovaná a zaniklá pietní místa obětem druhé světové války v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2016, roč. 15, s. 115–134. ISSN 1214-1585. LAURIN, Petra, Irena NOVÁKOVÁ, Christa PETRÁSKOVÁ a Siegfried GEBERT. Osudy Němců z Jizerských hor v letech 1945–1948. Liberec: Bor, 2016, 126 s. ISBN 978-80-87607-54-1.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy MATĚJOVIČOVÁ, Petra. Dědictví antické kultury a současný šperk: tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 104–113. ISSN 1213-5097. PAŽOUT, Jaroslav. Zasedání Československé komise historiků v Liberci a seminář o migračních pohybech v Československu v kontextu československých vztahů. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 122. ISSN 1213-5097. PETRASOVÁ, Taťána. Loajalita jako téma umělecké strategie. In: Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století = Unsichtbare Loyalität? Österreicher, Deutsche und Tschechen in der Kultur der böhmischen Länder des 19. Jahrhunderts : sborník příspěvků z 35. ročníku sympozia k problematice 19. století : Plzeň, 26.–28. února 2015. Praha: Academia, 2016, s. 157–163. ISBN 978-80-200-2562-3. [čeští Němci; výtvarné umění; Liberec; Praha] PIKOUS, Jan, Šimon PIKOUS, Petr KURTIN a Marek ŘEHÁČEK. Jizerské hory včera a dnes. Třetí kniha. Liberec: Petr Polda, 2016, 148 s. ISBN 978-80-905590-7-3. [historické fotografie] ROUS, Ivan. Postindustriál. Liberec: Knihy 555, 2016, 183 s. ISBN 978-80-86660-41-7. [průmyslové stavby; Jizerské hory; Liberec; Jablonec nad Nisou] SAJBT, Jiří. Síť středověkých cest v Pojizeří. Význam cest a dva názory na průběh Žitavské cesty. In: Na kolech do světa : po silnicích nejen Českého ráje a Pojizeří : referáty z vědecké konference konané ve dnech 17.–18. dubna 2015 v Mladé Boleslavi. Semily; Turnov; Jičín: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově, 2016, s. 121–131. ISBN 978-80-86254-33-3. ŠREK, Jakub. Použití fojtského granitu na Liberecku a Jablonecku. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2016, roč. 15, s. 89–110. ISSN 1214-1585. [žula, drobná architektura; Fojtka; Rudolfov; Jablonecko; Liberecko]

XVIII 2017 2

ŠTERNOVÁ, Petra. Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji. Petra Šternová. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 2–35. ISSN 12135097. ZÁDĚRA, Petr. Pytlák Heinerich. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2016, roč. 15, s. 111–114. ISSN 1214-1585. [Jizerské hory, pytláctví]

Okres Česká Lípa ADAM, Alfons. Kamenický Šenov (Steinschönau). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační tábory na území České republiky. V Praze: GplusG, 2016, s. 164–165. ISBN 978-80-7515-042-4 ASCHENBRENNER, Martin. Císař František Josef I. a Zákupy (ke 100. výročí úmrtí). Zákupský zpravodaj. 2016, roč. 25, č. listopad, s. 9–10. ASCHENBRENNER, Martin. K výročí zákupské schůzky v roce 1876 (140 let). Zákupský zpravodaj. 2016, roč. 25, č. červenec – srpen, s. 13–15. ASCHENBRENNER, Martin. Návštěvní kniha sloupské poustevny. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 227–242. ISSN 1211-9172. ASCHENBRENNER, Martin. Osmdesát let od otevření českého muzea v Zákupech. Zákupský zpravodaj. 2016, roč. 25, č. květen, s. 7–9. ASCHENBRENNER, Martin. Počasí v Zákupech a okolí před 150 lety. Zákupský zpravodaj. 2016, roč. 25, č. leden, s. 9. ASCHENBRENNER, Martin. Zákupský císařský velkostatek a počátek pruskorakouské války. Zákupský zpravodaj. 2016, roč. 25, č. červen, s. 7–9.

CIDLINA, Tomáš. I can‘t get no: českolipská satisfakce. Česká Lípa: Rudolf Živec, 2016, 398 s. ISBN 978-80-2700313-6. [hudba, underground, normalizace 1969–1989, Českolipsko] FLETCHER, Petr a Reinhard SELZ. Padlí ze Stružnice ve 2. světové válce. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 243–254. ISSN 1211-9172. GABRIEL, František a Lucie KURSOVÁ. Královský palác a kaple na hradě Bezdězu a jejich proměny. Castellologica bohemika. 2016, sv. 16, s. 5–43. ISSN 1211-6831. GABRIEL, František. Nové poznatky o středověkém domě v České Lípě. Časopis Společnosti přátel starožitností. 2016, roč. 124, č. 1, s. 1–16. ISSN 1803-1382. KOLKA, Miroslav a Ivan PEŘINA. Konstrukční a dispoziční podoba pivovaru v Zahrádkách u České Lípy. Kvasný průmysl. 2016, 62, č. 10, s. 311–321. ISSN 0023-5830. KOLKA, Miroslav, Ivan PEŘINA a Kamil PODROUŽEK. Lom na mlecí kameny na Vysokém vrchu u Korců (okr. Česká Lípa). In: Vodní mlýny V : sborník referátů ze semináře. Vysoké Mýto: Regionální muzeum Vysoké Mýto, 2016, s. 69–85. ISBN: 978-80-904401-7-3. KŘÍŽOVÁ, Markéta a Monika BRENIŠÍNOVÁ. Síla brazilské kávy pod Ralskem: Krajanské muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Dějiny a současnost. 2016, roč. 38, č. 5, s. 32–33. ISSN 0418-5129. MACEK, Petr a Richard BIEGEL. Létající křeslo její královské výsosti. In: Ikonografie: témata, motivy, interpretace : kniha k poctě Jana Royta. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 204–212. ISBN 978-80-246-2513-3. [Anna Marie Františka Toskánská 1672– 1741; výtahy; Zákupy; Ploskovice]

Bezděz: vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2016, sv. 25, s. 334. ISSN 1211-9172.

MANDAŽIEV, Petr a Jana ŠUBRTOVÁ. Malby Josefa Hagera v kostele sv. Vavřince v Jezvém. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 267–282. ISSN 1211-9172.

CASKOVÁ, Michaela. Noví měšťané českolipští v letech 1461 až 1720. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 41–68. ISSN 1211-9172.

NOVÁK, Tom. Doksy: retrospektivní průvodce 1843–1989. Doksy: MěKS Doksy, 2016, 269 s. ISBN 978-80-270-0219-1.

103

Václav Kříček | Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 PANÁČEK, Jaroslav. Kronika města České Lípy mistra Hanse Kriescheho. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2016. 373 s. Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích, svazek 3. ISBN 978-80-904381-6-3. PANÁČEK, Jaroslav. Trhy, jarmarky a specializovaná tržiště v České Lípě. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 15–40. ISSN 1211-9172. PANÁČEK, Jaroslav. Zajímavé zbraně českolipského puškaře. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 283–288. ISSN 1211-9172. [Wenzel Mattauch 1816–1880 puškař] PANÁČEK, Jaroslav. Zpráva o činnosti vlastivědného spolku Českolipska v roce 2015. Jaroslav Panáček. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 307–311. ISSN 1211-9172. PEŘINA, Ivan. Architektonické články z hradu Křída (okr. Česká Lípa). Bezděz. 2016, sv. 25, s. 257–266. ISSN 1211-9172. PEŠA, Vladimír a Petr JENČ. Revize nálezů z pravěkých lokalit ve Svébořicích v Ralsku, okr. Česká Lípa. Archeologie ve středních Čechách. 2016, roč. 20, č. 1, s. 319–332. ISSN 1214-3553. POLAKOVIČ, Petr. Muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Genealogické a heraldické listy. 2016, roč. 36, č. 1, s. 100–101. ISSN 1212-9631. [Ralsko – Náhlov, okres Česká Lípa] SOBOTKA, Jan. Opomíjený kartografický pramen k dějinám Bezdězu: plán a veduta hradu z období války o dědictví bavorské 1778–1779. Castellologica bohemika. 2016, sv. 13, s. 425–433. ISSN 1211-6831. SOVADINA, Miloslav. Jak dál ve vlastivědné práci. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 5–11. ISSN 1211-9172. SOVADINA, Miloslav. Půl století práce v českolipském muzeu. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 315–322. ISSN 1211-9172. [Ladislav Smejkal 1946; medailón] SOVADINA, Miloslav. Vlastivědný časopis Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions-Klubs v historickém přehledu. Bezděz. 2016, sv. 25, s. 69–88. ISSN 12119172.

104

ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Kniha o Housce. Díl první. Brno: GARN, 2016. ŠŤASTNÝ, Jiří. Památky Mimoně: kostely, kaple, kříže, sochy, pomníky, pamětní desky, památky umístěné v přírodě a další drobné pamětihodnosti : věnováno městu Mimoň, osadě Boreček, obci Pertoltice pod Ralskem i všem, kteří mají jejich historii rádi a chtěli by se s ní více seznámit. Hostivice: Petr Prášil – Baron, 2016, 244 s. ISBN 978-8088121-08-4. ŠTROJSA, Josef a Jiří ŠTÍBR. 130. výročí první sklářské hutě v Kamenickém Šenově. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 1–2, s. 43–44. ISSN 0037-637x. WASMUTH, Verena. Moderne Formgestaltung und Strategien zur Profilbildung an den Glasfachschulen in Haida und Zwiesel im frühen 20. Jahrhundert: Heinrich Strehblow und Bruno Mauder. In: Tschechien und Bayern: Gegenüberstellungen und Vergleiche vom Mittelalter bis zur Gegenwart : Konferenzband des Collegium Carolinum, des Historický ústav AV CR und des Hauses der Bayerischen Geschichte zur Bayerisch-Tschechischen Landesausstellung 2016/2017 in Prag und Nürnberg. München : Collegium Carolinum, 2016. s. 225–242. ISBN 978-3-944396-59-0. [sklářské školy; Heinrich Strehblow 1862–1942 ředitel školy; Bruno Mauder 1877–1948 umělecký sklář; Nový Bor 1900–2000: instituce moderního designu. Praha: Academia, Uměleckoprůmyslové muzeum]

Okres Jablonec nad Nisou ADAM, Alfons. Jablonec nad Nisou (Gablonz). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Praha: GplusG, 2016, s. 259– 262. ISBN 978-80-7515-042-4. ADAM, Alfons. Rychnov u Jablonce nad Nisou (Reichenau). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Praha: GplusG, 2016, s. 195–203. ISBN 978-80-7515-042-4. ADAM, Alfons. Smržovka (Morchenstern). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační

zprávy tábory na území České republiky. Praha: GplusG, 2016, s. 271–274. ISBN 978-807515-042-4. AUSTEL, Hermann. [Protržení přehrady na Bílé Desné]: vzpomínky pamětníků. Desenské noviny. 2016, č. květen, s. 10. [Hermann Austel – hostinský v Desné; 1916] BLÁHA, Jiří. Restaurování nástěnných maleb ve starokatolickém kostele Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 93–101. ISSN 1213-5097. BURSOVÁ, Veronika. Hospodářské a sociální postavení sklářských dělníků na Jablonecku v období první Československé republiky (1918–1938). Liberec: Bor, 2016, 105 s. ISBN 978-80-87607-61-9. HEJRALOVÁ, Petra. Městské muzeum v Železném Brodě v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 292–294. ISSN 1211-975x. KUNC, Josef. Jablonec nad Nisou ve stínu hákového kříže 1938–1945. Jablonec nad Nisou: Josef Kunc, 2016, 88 s. LACINA, Lubor. Pobočné tábory koncentračního tábora Gross-Rosen v Rýnovicích u Jablonce nad Nisou a ve Smržovce: přehled a geneze pietních míst. Terezínské listy. 2016, sv. 44, s. 118–127. ISSN 0232-0452. LANGHAMER, Antonín a Jiří JIROUTEK. Výtvarní umělci Jablonecka a Železnobrodska: 1945–2015. Jablonec nad Nisou: Jablonecké kulturní a informační centrum, o.p.s., Petr Vobořil, 2016, 191 s. ISBN 978-80-270-0165-1. NOVOTNÁ, Hana. Absurdní obvinění lidového soudu Železný Brod v 50. letech 20. století. Hana Novotná. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 2, s. 83–89. ISSN 1214-1798. NOVÝ, Petr, Dagmar HAVLÍČKOVÁ, Kateřina HRUŠKOVÁ, Kristýna FENDRICHOVÁ, Marcela PROVAZNÍKOVÁ, Šárka SIRŮČKOVÁ a Zdeněk ŠTAFL. Průvodce stálými expozicemi Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. V Jablonci nad Nisou: Spolek

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy přátel Muzea skla a bižuterie, 2016, [100] s. ISBN 978-80-270-1267-1. NOVÝ, Petr. Proměny Liščí boudy na Kristiánově. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 6, s. 32–33. ISSN 12149381. [Kristiánov, část obce Bedřichov; Jizerské hory] NÝVLTOVÁ, Dana. Protržená přehrada na Bílé Desné: 1916–2016. Desná: město Desná, 2016, 30 s. ŠEBELKA, Jan. Sto let starý příběh Protržené přehrady: (historická kompilace). In: Kalmanach 2016/2017. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2016, s. 95–103. ISBN 978-80-904798-8-3. [Bílá Desná; 1916] TUREK, Josef. Sto let od protržení přehrady na Bílé Desné: (18. září 1916). Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2016, roč. 15, s. 28–54. ISSN 12141585. VELECHOVSKÁ, Jana. Jizerskohorský týden domácí kultury a práce a jeho vliv na proměnu města. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 38–49. ISSN 1213-5097. [Isergebirgswoche für heimische Kultur und Arbeit Gablonz an der Neisse 29. 7. – 6. 8.1922] ZEMAN, Jaroslav. Kam s ním? Hromadné a individuální garáže v meziválečném Jablonci nad Nisou. In: Na kolech do světa : po silnicích nejen Českého ráje a Pojizeří : referáty z vědecké konference konané ve dnech 17.–18. dubna 2015 v Mladé Boleslavi. Semily; Turnov; Jičín: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově, 2016, s. 170–186. ISBN 978-80-86254-33-3

Okres Liberec 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, 271 s. ISBN 97880-87707-18-0. ADAM, Alfons. Chrastava I – Bílý Kostel nad Nisou (Kratzau I – Weisskirchen an

XVIII 2017 2

der Neisse). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Praha: GplusG, 2016, s. 237–240. ISBN 978-80-7515-042-4.

HÁJEK, Vojtěch. Zemské plachtařské středisko Hodkovice 1946–1951. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 50–61. ISSN 1213-5097.

ADAM, Alfons. Chrastava II (Kratzau II). In: Otroci Třetí říše : pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Oraha: GplusG, 2016, s. 241–244. ISBN 978-807515-042-4.

HNĚLIČKA, Jan. Československá obec legionářská na Českodubsku. Legionářský směr. 2016, č. 4, s. 46–49. ISSN 23368756.

ASCHENBRENNER, Martin. Okrašlovací spolek v Jablonném v Podještědí (1891– 1938). Bezděz. 2016, sv. 25, s. 89–114. ISSN 1211-9172. BOCK, Jiří. Liberec III-Jeřáb: městská čtvrť v proměnách doby. Liberec: vydalo nakladatelství Květa Vinklátová – Knihy 555 ve spolupráci s Českou besedou a Jiřím Bockem, 2016, 176 s. Zprávy České besedy, 106. číslo. ISBN 978-80-86660-40-0. BRESTOVANSKÝ, Petr. Bitva u Liberce. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, 49, č. 1, 36–37. ISSN 1214-9381. [Sedmiletá válka; bitva u Liberce 1757] ČERNÁ, Renata, Martin KRUMMHOLZ a Jana KUREŠOVÁ. Proměny zámeckého areálu Lemberk. Na Sychrově: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2016, 140 s. ISBN 978-80-905871-9-9. DUMKOVÁ, Jana a Karel BIČÍK. Pěnčín. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23, č. 4, s. 197–212. ISSN 1214-1798. HABÁNOVÁ, Anna a Milan SVOBODA. 1906. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 8-11. ISBN 978-80-87707-18-0. HABÁNOVÁ, Anna. Současné výtvarné umění jako obhajoba existence českých Němců = Die zeitgenössische bildende Kunst als Argument zur Verteidigung der deutschböhmischen Existenz. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 158–211. ISBN 978-80-87707-18-0.

CHALOUPKA, David. Mytické strážkyně chrámu umění. Mozaikové panely Richarda Teschnera = Mythische Wächterinnen im Tempel der Kunst. Die Glasmosaiken Richard Teschners. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 212–219. ISBN 978-80-87707-18-0. KOLKA, Miroslav a Ivan PEŘINA. Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, [68]–87. ISSN 1213-5097. KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Dům čp. 19 v LiberciFrantiškově. Stopy založení a výstavby vsi ze druhé poloviny 17. století. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, [72]–91. ISSN 1213-5097. KRUMMHOLZ, Martin. Frýdlantsko a Liberecko v období baroka: Gallasovská architektura a umělci. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 1, s. 2–17. ISSN 1213-5097. KŘÍŽEK, Jiří. Liberecký mrakodrap: historie sídelní budovy Libereckého kraje. Liberec : Severočeské muzeum pro Krajský úřad Libereckého kraje, 2016. 160 s. ISBN 978-80-87266-25-0. LACINA, Lubor. František Josef I. třikrát v Liberci. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 11, s. 34–35. ISSN 1214-9381. LACINA, Lubor. Muzeum na cestách. I. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2016, č. zima, s. 8–9. ISSN 1805-0964. [muzejní sbírky, zápůjčky] LACINA, Lubor. Muzeum na cestách. II. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci.

105

Václav Kříček | Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 2016, č. léto, s. 8–9. ISSN 1805-0964. [muzejní sbírky, zápůjčky]

Oblastní galerie, 2016, s. 14–63. ISBN 97880-87707-18-0.

LACINA, Lubor. Prusko-rakouská válka 1866 v Severočeském muzeu. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2016, č. léto, s. 3–4. ISSN 1805-0964.

MOHR, Jan. Franz Metzner. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 220–231. ISBN 978-80-87707-18-0.

LACINA, Lubor. Tři návštěvy císaře Františka Josefa I. v Liberci. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2016, č. podzim, s. [5]–6. ISSN 1805-0964. LACINA, Lubor. Zapomenutá událost století aneb Procházka po místech Německočeské výstavy v Liberci 1906. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 9, s. 36–38. ISSN 1214-9381. LHOTOVÁ, Markéta. Výstava na fotografiích, fotografie na výstavě = Die Ausstellung in Fotografien, Fotografien in der Ausstellung. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 90–99. ISBN 978-80-87707-18-0. MALLOTA, Petr. Dohráli jste hospodářsky, dohráli jste mravně...: protikomunistické dopisy Jaroslava Kaplana z let 1954–1958. Paměť a dějiny 2016, roč. 10, č. 3, s. 91–106. ISSN 1802-8241 [Kaplan, Jaroslav 1913–? ředitel školy; komunistická perzekuce] MAREK, Vitalij. Zapomenuté hospody, vinárny, kavárny a cukrárny na Chrastavsku. Hostivice: Baron, 2016, 344 s. ISBN 97880-88121-12-1. MAREŠ, Jan. Etnická loajalita na příkladu libereckého spolku Eiche 1901–1914. In: Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století = Unsichtbare Loyalität? Österreicher, Deutsche und Tschechen in der Kultur der böhmischen Länder des 19. Jahrhunderts : sborník příspěvků z 35. ročníku sympozia k problematice 19. století : Plzeň, 26.–28. února 2015. Praha : Academia, 2016 s. 269–277. ISBN 978-80-200-2562-3. MELANOVÁ, Miloslava a Tomáš Okurka. Historie výstavy = Historische Einführung. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec:

106

MOHR, Jan, Eduard ANDĚL, Karel BAXA, et al. Od Plastimatu k Magně 1946–2016: 70 let historie zpracovávání plastických hmot v Čechách. Liberec: pro společnost Magna Exteriors (Bohemia) s.r.o. vydal Marketing K2, 2016, 112 s. ISBN 978-80-270-0848-3. NÁDHERA, Bohumil. Jeden z nejstarších zvonů na Liberecku. Ročenka Jizerskoještědského horského spolku. 2016, roč. 15, s. 21–27. ISSN 1214-1585. [Kryštofovo Údolí] Německočeská výstava Liberec 1906: Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2016, 1 složený list (6 s.). NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Liberecké polymery slaví sedmdesátiny. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2016, č. podzim, s. [1]–2. ISSN 1805-0964. [Výstava od Plastimatu k Magně, Severočeské muzeum v Liberci, 13. 10. 2016 –22. 1. 2017] NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Německočeská výstava Liberec 1906: znovu na scéně. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. 2016, č. léto, s. [1]–2. ISSN 18050964. NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Odborné školy na výstavě. = Die Fachschulen auf der Reichenberger Deutschböhmischen Ausstellung. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 248-259. ISBN 978-80-87707-18-0. NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Severočeské průmyslové muzeum a jeho role během výstavy. = Das Nordböhmische Gewerbemuseum und seine Rolle während der Deutschböhmischen Ausstellung. In: 1906: německočeská výstava Liberec =

zprávy deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 150–157. ISBN 978-80-87707-18-0. NOVÝ, Petr. Sklo na výstavě českých Němců = Glas auf der Deutschböhmischen Ausstellung. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 232-239. ISBN 978-80-87707-18-0. OKURKA, Tomáš. Průmysl = Industrie. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 64-89. ISBN 97880-87707-18-0. PAŽOUTOVÁ, Jana. Zajímavé přírůstky k dějinám Hodkovic nad Mohelkou: ve fondech Státního okresního archivu v Liberci. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 115–116. ISSN 12135097. RUBÁŠ, Daniel. Prusko-rakouská válka roku 1866 v Českém Dubě. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23, č. 4, s. 213–215. ISSN 1214-1798. SKLENÁŘ, Karel. Mazova horka: František Beneš v Podještědí v roce 1866. Castellologica bohemica. 2016, sv. 13, s. 365–375. ISSN:1211-6831. [František Xaver Josef Beneš 1816–1888, archeolog; pravěká opevnění; archeologické nálezy; okres Liberec] SVOBODA, Milan. Böhmen, Schlesien und die Oberlausitz – Aspekte einer Nachbarschaft. In: Via Sacra. Begegnungen, die berühren. Rotary entdeckt die Heilige Straße durch das Dreiländereck Deutschland – Polen – Tschechien (hg. Volker Dudeck). Zittau: Verlag Gunter Oettel 2016, s. 57–66. ISBN 978-3-94456036-6. SVOBODA, Milan. Haus der Stadt Reichenberg. Možnosti historikovy interpretace = Das Haus der Stadt Reichenberg. Die Interpretationsmöglichkeiten des Historikers. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 136-149. ISBN 978-80-87707-18-0.

= Ein glänzendes Zeugnis deutschen Schaffens und Könnens in Böhmen. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 100-135. ISBN 978-80-87707-18-0.

HOLUBIČKOVÁ, Lenka. Hrobům v dáli: otisk první světové války na Semilsku. Jilemnice: Gentiana, [2016], 224 s. ISBN 978-80-86527-44-4.

SVOBODA, Milan, Jan RUCZ a Jan HNĚLIČKA. Výzkum hřbitovů na Frýdlantsku. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 120–121. ISSN 1213-5097.

Okres Semily

JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 289–292. ISSN 1211-975x.

SVOBODA, Milan. Výzkum pohřebišť v Libereckém kraji. Sonda: Frýdlantsko a Liberecko. Epigraphica et sepulcralia. 2016, sv. 7, s. 281–301. ISSN 2336-3663.

BAJER, Josef. Zálesní Lhota: květen 1945. Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 1, 44–45. ISSN 1214-9381. [Zálesní Lhota (Studenec); paraskupina Chan]

JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 289–292. ISSN 1211-975x.

SVOBODA, Milan. Zámecká kaple v Liberci: Zjevná i zmizelá minulost. Dějiny a současnost 2016, roč. 38, č. 9, s. 28–29. ISSN 0418-5129.

COGAN, Miroslav. Neznámé Prouskovy návrhy turnovských vitrají. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 259–264. ISSN 1211-975x. [Prousek, Jan 1857– 1914 malíř]

JAKUBEC, Pavel. Státní okresní archiv Semily v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 275–280. ISSN 1211-975x.

Škola s tradicí. 1876–2016: jubilejní almanach Střední průmyslové školy stavební Liberec : 140 let. Liberec: [Střední průmyslová škola stavební], 2016. 91 s. ISBN 978-80-270-0667-0. ŠORM, Josef a Roman KARPAŠ. 140 let průmyslové školy v Liberci. Liberec: Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, 2016, 191 s. ISBN 978-80-87100-33-2. ŠŤOVÍČKOVÁ, Petra. Soudobé umělecké řemeslo v podání profesionálů i milovníků umění = Das zeitgenössische Kunstgewerbe in der Darbietung von professionellen Kunsthandwerkern und Kunstliebhabern. In: 1906: německočeská výstava Liberec = deutschböhmische Ausstellung Reichenberg. Editor Anna HABÁNOVÁ. Liberec: Oblastní galerie, 2016, s. 240-247. ISBN 978-80-8770718-0. TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku: studium environmentu. Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2016, roč. 17, č. 2, s. 88– 103. ISSN 1213-5097. ZAJÍČEK, Václav. Moje Hodkovice. Hodkovice nad Mohelkou: Powerprint, 2016, 462 s. ISBN 978-80-7568-006-8. [Hodkovice nad Mohelkou, vlastivěda] ZEMAN, Jaroslav. Radostná přehlídka německé práce a německého ducha

XVIII 2017 2

DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Městské muzeum a galerie Lomnice nad Popelkou v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 284–287. ISSN 1211-975X. DRNOVSKÝ, Pavel. Shodné ikonografické náměty na komorových kachlích z vybraných šlechtických sídel v severovýchodních Čechách. Archeologie ve středních Čechách. 2016, roč. 20, č. 1, s. 439–453. ISSN 1214-3553. [Brada (hrad) okr. Jičín; Bradle (hrad) okr. Semily; Kumburk (hrad) okr. Semily; Pecka (hrad) okr. Jičín] DUMKOVÁ, Jana a Karel BIČÍK. Pěnčín. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, s. 197–212. ISSN 1214-1798. [dějiny obce] FREIWILLIG, Petr. Martinice v Krkonoších: železniční stanice : kulturní památka. V Liberci: NPÚ, ÚOP v Liberci ve spolupráci s Libereckým krajem, 2016, [12] s. ISBN 978-80-87810-15-6. FREIWILLIG, Petr. Silniční mosty u Spálova jako ukázka meziválečného mostního stavitelství. In: Na kolech do světa : po silnicích nejen Českého ráje a Pojizeří : referáty z vědecké konference konané ve dnech 17.–18. dubna 2015 v Mladé Boleslavi. Semily – Turnov – Jičín: Státní okresní archiv Semily, Pekařova společnost Českého ráje v Turnově, 2016, s. 162–169. ISBN 978-80-86254-33-3.

Kacanovy: ve stínu lesa a na slunných stráních. Kacanovy: Obec Kacanovy, 2016, 319 s. ISBN 978-80-260-9804-1. KASÍK, Stanislav. O historickém znaku města Turnova. II. část. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 11–32. ISSN 1211-975x. KESNER, Tomáš a Roman HEDVIČÁK. Památníky minulých časů: obrazový průvodce po drobných památkách a zajímavostech Semil, Bítouchova, Nouzova a Spálova. Semily: Muzeum a Pojizerská galerie Semily, 2016, 98 s. Paměť Semilska, 1. svazek. ISBN 978-80905890-4-9. KŘÍŽ, Jaroslav. Pověsti z Českého ráje. Jak vznikl Turnov. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, s. 230–231. ISSN 1214-1798. LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 282–284. ISSN 1211-975x. MALÁ, Lenka. Tatobitská tisíciletá lípa: Strom roku 2015 – Tatobitská tisíciletá lípa. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), s. 108–110. ISSN 1214-1798. MIKULE, František. Mlýn v Černé rokli. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 1, s. 12–14. ISSN 1214-1798. [Černá rokle, Lomnice nad Popelkou, vodní mlýn]

107

Václav Kříček | Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2016 MORÁVKOVÁ, Lenka. Kulturní památky Lomnice nad Popelkou. 1. část. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 2, s. 68–73. ISSN 1214-1798. MORÁVKOVÁ, Lenka. Kulturní památky Lomnice nad Popelkou. 2. část. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, č. 221–226. ISSN 1214-1798. MORÁVKOVÁ, Lenka. Kulturní památky Lomnice nad Popelkou. 3. část. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23 (39), č. 4, s. 221–226. ISSN 1214-1798. NOVÁK, Jan. Antrakologická a makrozbytková analýza z lokality Turnov – Maškovy zahrady (výzkum 2012). Archeologie ve středních Čechách. 2016, roč. 20, č. 2, s. 787–792. ISSN 1214-3553. NOVOTNÝ, Robert Radim. Běžné cestování a přeprava nákladů v 17. a 18. století řečí archivních pramenů. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 216–256. ISSN 1211-975x [Turnov; Libštát] PRIXOVÁ DVORSKÁ, Hana. Zámek Hrubá Skála na počátku 17. století : příspěvek k poznání významu a využití smiřického sídla v kontextu rodového dominia. Průzkumy památek 2016, roč. 23, č. 1, s. 45–60. ISSN 1212-1487. PROSTŘEDNÍK, Jan. Výsledky archeologického výzkumu v Rovensku pod Troskami v souvislosti s rekonstrukcí kanalizace a vodovodu v letech 2014 a 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 199–215. ISSN 1211-975X. PROSTŘEDNÍK, Jan. Výzkum sídliště lidu popelnicových polí a z mladší doby římské v Turnově – Maškových zahradách v roce 2012. Archeologie ve středních Čechách. 2016, roč. 20, č. 2, s. 759–786. ISSN 1214-3553. ROUDNÁ, Milena. Soběslavice. Od Ještěda k Troskám. 2016, roč. 23, č. 2, s. 90–98. ISSN 1214-1798.

zprávy

ŠPRÁCHAL, Přemysl a Miloš GERSTNER. Mlýny a další vodní díla na potoce Cedronu a na Benecku. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 33–84. ISSN 1211-975X. ŠPRÁCHAL, Přemysl. K otázce domnělého brodu pod hradem Nístějkou. Hláska : Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka. 2016, roč. 27, č. 3, s. 39–42. ISSN 1212-4974. ŠTERNOVÁ, Petra. Semily: Sbor Dr. Karla Farského : kulturní památka. V Liberci: NPÚ, ÚOP v Liberci ve spolupráci s obcí CČSH v Semilech II – Podmoklicích a Libereckým krajem, 2016, 12 nečíslovaných s. ISBN 978-80-87810-12-5. ULRYCHOVÁ, Eva. Zpráva o numismatické sbírce Městského muzea v Lomnici nad Popelkou. Eva Ulrychová. Numismatické listy. 2016, roč. 71, č. 3–4, s. 189. ISSN 0029-6074. VALENTA, Aleš. Grauparova mapa velkostatku Jilemnice: doba a okolnosti vzniku, otázka autorství, analýza obsahu. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, 176 s. ISBN 978-80-7535023-7. VOJKOVSKÝ, Rostislav a Ladislav JUROŠ. Hrubý Rohozec: hrad – zámek severozápadně od Turnova. HukvaldyDobrá : Miroslav Bitter – Putujme, 2016. 35 s. ISBN:978-80-87891-18-6. Výběrová bibliografie k dějinám okresů Jičín a Semily za rok 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 320–332. ISSN 1211-975X. Z Českého ráje a Podkrkonoší: vlastivědná ročenka. Vedoucí redaktor Ivo Navrátil. Semily : Jičín : Státní okresní archiv Semily ; Státní okresní archiv Jičín : Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 2016. Sv. 29, 335 s. ISBN 978-80-86254-34-0 ISSN 1211-975X.

ŠNAIBERK, Miroslav. Muzeum a Pojizerská galerie Semily v roce 2015. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2016, sv. 29, s. 287–289. ISSN 1211-975x.

108

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zpráva o archivní konferenci v Liberci Jan Kašpar

Ve dnech 25. – 27. dubna 2017 se konal v Liberci 17. ročník celostátní archivní konference. Akce pořádaná Českou archivní společností, regionální Ještědskou pobočkou ČASu, Českou informační společností, Státním oblastním archivem v Litoměřicích a Katedrou historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci se uskutečnila v multifunkčním centru Babylon. Program konference byl více než pestrý. Jednání probíhalo po tři dny ve třech oddělených prostorách; v jednotlivých sálech se dále střídaly různé tematicky vymezené okruhy, a to v úctyhodném počtu celkem jedenácti samostatných sekcí. Páteřním programem konference bylo jednání sekce „Německá okupační správa v letech 1938–1945“; tato sekce jako jediná jednala po celou dobu konání konference průběžně a pouze z jejího zasedání také vznikne samostatný tiskový výstup v podobě konferenčního sborníku. Jak již bylo naznačeno, paralelně s jednáním této sekce se v dalších prostorách centra Babylon konaly i další archivní přednášky, workshopy, diskuze, prezentace a semináře. Ty se nyní pokusím přiblížit trochu podrobněji:

Sekce „České archivnictví – kudy dál?“ řešila aktuální otázky českého archivnictví. V našem oboru vznikají vedle sebe už několik let dva koncepční materiály týkající se budoucnosti této vědecké disciplíny, a to ve smyslu organizačním i obsahovém. Jeden koncept přitom rozvíjí pracovní skupina ČASu. Druhý, pod názvem „Koncepce rozvoje archivnictví v České republice do roku 2025 s výhledem k roku 2035“, připravuje Odbor archivní správy Ministerstva vnitra. Přestože se více než dvouhodinová diskuze všech zainteresovaných dotkla řady fundamentálních otázek a snad i samotné prapodstaty českého archivnictví (jeho organizace, legislativy, personální situace, zpřístupňování archiválií, publikování, vlastnických vztahů k archiváliím, předarchivní péče, zpoplatnění služeb archivů, kontrolní činnosti archivů vůči původcům), hlavní otázkou stále zůstává: Jaké archivnictví vlastně chceme mít? A má mít svou vizi či koncepci, nebo se má vyvíjet i nadále živelně a reagovat pouze na potřeby doby? Digitalizace archivního materiálu je dnes dominantním způsobem zpřístupňování archivního dědictví jak široké veřejnosti, tak i našim badatelům. Sekce „Digitalizace v Národním filmovém archivu“ si vzala za úkol prozkoumat tuto činnost ve zvláštním typu

Foto P. Jakubec, 2017

XVIII 2017 2

109

zprávy archivu – v NFA; tamní digitalizace byla podrobně představena v historických, ekonomických i technických souvislostech. Sekce nazvaná „Edukace v archivech“ si všímala smutného faktu, že vzdělávání veřejnosti není v českých archivech prozatím příliš akcentovaným tématem. Omezujeme se především na pořádání příležitostných exkurzí pro žáky základních a studenty středních škol. Sumarizovány zde byly především zkušenosti v českých archivech, ale sekce přinesla i řadu cenných poučení, jak tato oblast funguje v zahraničí (v Maďarsku a Polsku). Těžištěm sekce „Zkušenosti z výzkumů a vzájemného poznávání evropských archivů a muzeí“ byly jak přeshraniční studijní zkušenosti našich archivářů a muzejníků (členů Ještědské pobočky ČASu), tak i zkušenosti polských kolegů z opačné strany hranice, kteří studovali někdy v minulosti u nás. Všichni „polem pracující“ archiváři vědí, že dokumenty je třeba nejen získávat, třídit, uspořádávat a předkládat, ale také je kvalitně chránit ve vhodných obalech. Sekce „Obalový materiál dříve a dnes aneb Není karton jako karton“ ukázala přesvědčivě (ale přitom formou nanejvýš zábavnou) nejen to, jaké způsoby ukládání archiválií používali naši předchůdci v minulosti, ale také to, jak tuto problematiku řeší v jiných zemích světa dnes. Těžištěm jednání byly přitom dvě prezentace – jednak Světového muzea archivních kartonů se sídlem ve Státním okresním archivu Brno-venkov v Rajhradě, jednak společnosti EMBA Paseky nad Jizerou. Cílem sekce „V kůži studenta – workshop o zefektivnění studentských praxí“, který uspořádaly studentky archivnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (a současně členky Brněnské studentské sekce ČASu), byla diskuze nad výsledky dotazníkového šetření provedeného mezi brněnskými adepty archivnictví a týkajícího se povinných praxí v archivech. Workshop byl rozdělen na část teoretickou (vyhodnocení dotazníkové akce) a praktickou (řízená diskuze mezi pozvanými hosty, dále diskuze mířená do pléna mezi další archiváře „praktiky“, kteří mnohdy sami praxe pro studenty připravují). Bylo konstatováno, že přestože by archivnictví mohlo (a mělo) být humanitním oborem se silnou vazbou mezi univerzitní teorií a pracovní praxí, relativně často není naplněno očekávání ani jedné z obou stran. Sekce „Aplikace nových Základních pravidel pro zpracování archiválií“ byla na rozdíl od většiny ostatních sekcí konference vedena jako panelová diskuse nad jednotlivými problémy, které mohou při aplikaci NZP archiváře potkat. NZP byla uvedena do praxe v souvislosti s poslední generální inventurou let 2012–2013, vzbudila mezi archiváři velmi rozporuplné reakce, a řada archivů proto čeká s jejich aplikací až na spuštění pořádacího programu ELZA. Prvním sledovaným tematickým okruhem byli původci. Druhou otázkou bylo zpracování úvodů archivních pomůcek. Třetím tématem se stala otázka využívání nových archivních pomůcek. V rámci tohoto okruhu byla diskuze s plénem nejživější, a to zejména při odpovědi na jednoduchou otázku, co bude sloužit badateli jako základ pro budoucí objednávání, resp. pro citaci archiválií – zda referenční označení či ukládací číslo nebo snad číslo pořadové. Sekce se dále zabývala i problematikou tvorby manipulačních seznamů jako předstupně kvalitních inventářů. Přestože měl moderátor sekce připravenu ještě řadu dalších diskusních okruhů (základní pravidla versus metodiky zpracování konkrétních typů fondů, evidenční jednotka versus ukládací jednotka,

110

převádění starých pomůcek do elektronické podoby, výuka NZP, resp. vytváření dostatečně kvalitních metodických pokynů), na další již nedošlo, což svědčí o živém zájmu o tuto problematiku v archivním plénu. I jednání sekce „Ochrana osobních údajů ve světle rozhodnutí Ústavního soudu“ se těšila velkému zájmu auditoria. V polovině února 2017 byl zveřejněn dlouho očekávaný verdikt Ústavního soudu ve věci protiústavnosti § 37 odst. 6 zákona číslo 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě v platném znění a přítomné samozřejmě zajímal výklad tohoto rozhodnutí a také jeho dopady na archivní praxi. Bod jednání sekce byl tak jediný – aplikace odstavce 6 (po 30. červnu 2009 odstavce 11) § 37 zmíněného zákona. Tento odstavec v podstatě umožňuje využívání archiválií všech bezpečnostních složek bez jakéhokoli omezení a bez ohledu na osobní a citlivé údaje osob v archiváliích uvedených (týká se drtivé většiny fondů v Archivu bezpečnostních složek, dotýká se i některých fondů v Národním archivu). Rozhodnutí Ústavního soudu bylo nelehké, neboť se zde zásadně střetly dva protichůdné principy – právo na svobodný přístup k informacím a zároveň právo na ochranu osobnostních práv, jež je deklarováno v Listině základních práv a svobod (článek 10 odstavec 2) a taktéž v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (článek 8 odstavec 1). Celkem patnáct soudců Ústavního soudu posuzovalo tuto složitou záležitost na základě všech souvisejících zákonů a předpisů, až nakonec v prosinci 2016 dospělo těsnou většinou 8 : 7 k rozhodnutí, že návrh Nejvyššího soudu na vyslovení neústavnosti § 37 odstavce 6 archivního zákona se zamítá. Konečný postoj Ústavního soudu vycházel ze základního stanoviska, že bez studia archiválií nejen že nelze poznávat historické jevy a objektivně zhodnotit dobu totality, ale navíc by zde existovalo nebezpečí zavádějících dezinterpretací tohoto historického období. Proto by měly archiválie všech bezpečnostních složek i nadále zůstat přístupné k nahlížení jako doposud. Komplikovaný je i sám výraz „nahlížení“ – jedná se o právo badatele seznámit se s informacemi v archiváliích, aniž by ovšem s těmito informacemi nakládal proti zájmům osob v archiváliích uvedených. Archivy by ale měly důsledně plnit svou upozorňovací povinnost, tedy jednoznačně badatele upozorňovat na osobní a citlivé údaje dotčených osob v předložených archiváliích, a to včetně důsledků v případě zneužití těchto údajů. Protože řada archivů vstupuje na pole vydavatelských aktivit a stále častěji se objevují případy spolupráce s dalšími paměťovými institucemi, byla součástí programu konference i sekce „Vydavatelská spolupráce paměťových institucí“. Jaké jsou možnosti spolupráce? Které modely se osvědčují a které nikoliv? Kulatý stůl na toto téma utvořili kolegové z Archivu města Brna, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a zástupci Archivu hlavního města Prahy, resp. spolku Scriptorium. Posluchači se nejprve seznámili se způsobem vydávání různorodých tiskovin Archivem města Brna. Jiným inspirativním příkladem meziinstitucionální spolupráce je vydávání libereckého sborníku Fontes Nissae. Ústecká FF UJEP zase popsala projekt „Libri civitatis – dokumentace a zpřístupňování městských knih v České republice“. Pražský městský archiv přiblížil hlavně způsob vydávání periodik

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy Pražský sborník historický a Documenta Pragensia. Vydavatelské aktivity Archivu hlavního města Prahy jsou ale v posledních letech hodně spojeny i s nakladatelstvím Scriptorium, spolkem pro nekomerční vydávání odborné literatury. Poslední jednací blok konference se věnoval tématu vysokoškolského studia archivnictví. Jednotliví diskutující z řad vysokoškolských pedagogů v této sekci „Vzdělávání“ představili reprezentativní vzorek nejen filozofických fakult vysokých škol v České republice (Univerzitu Karlovu, Masarykovu univerzitu v Brně, Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích), ale i v zahraničí (Uniwersytet Wrocławski). Archivní praxe byla zastoupena kolegy ze Státního oblastního archivu v Zámrsku, Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Děčín a Státního okresního archivu Louny. Učitelé auditorium seznámili se současnou nabídkou jednooborových či víceoborových kombinací archivnictví a pomocných věd i oborů novějších, zaměřených na veřejnou správu, výkon spisové služby nebo na elektronické systémy v archivní praxi. Dotkli se také problematiky studentských praxí, poměru klasického archivnictví s akcentem na pomocné vědy historické a modernějšího přístupu ve skladbě předmětů, regionalizace vysokých škol, malého počtu studentů a uchazečů o studium a přístupu studentů k přípravě, jejich motivace a uplatnění v praxi po studiu. Zástupci archivů reagovali svými připomínkami, které se týkaly zejména studentských praxí, jazykové připravenosti studentů a jejich teoretické přípravy, která je často nedostatečná, a také témat kvalifikačních prací.

Zcela aktuálně v posledních dvou letech probíhají v archivech dle zákona o státní službě výběrová řízení na místa archivářů a vedoucích pracovníků, což je pro obě strany dostatečná zpětná vazba na připravenost studentů a uchazečů. Důležitou otázkou je, kam do budoucna směrovat vzdělávání v oboru. Zástupci vysokých škol i archivů se shodli v tom, že do praxe je zapotřebí připravit kultivované, chytré, vzdělané a přemýšlivé archiváře, kteří budou připraveni na výkon státní služby, odolné proti pracovnímu náporu (stres, vyhoření, diplomatické jednání zejména v předarchivní péči s původci), jazykově velmi dobře vybavené, ochotné být k dispozici pracovně i v ne příliš dobrých podmínkách historických depozitářů, ochotné se také stále celoživotně vzdělávat a růst. Všichni se shodli na tom, že ve studiu archivnictví má být do budoucna zachován vyvážený poměr klasického i modernějšího přístupu a skladby předmětů, že je třeba vychovávat studenty komplexně, reálně a logicky, pružně reagovat na praxi a vyvíjet se, pracovat na společenské prestiži oboru, vzdělávat své budoucí kolegy ideálně v těsné kooperaci vysokých škol i archivů, protože si vychováváme své nástupce a vybíráme si budoucnost. Součástí konference byly i tři další doprovodné aktivity. Kromě oblíbeného, ale přece jen tradičního Společenského večera proběhla i krátkodobá (konala se pouze po dobu trvání konference) archivní výstava „Od Visegradu do Visegradu“; nejvíce ale zřejmě účastníky konference zaujal doprovodný výlet archivní tramvají na Ještěd. Liberecké dubnové počasí vždy nabízí mnohá překvapení a nezklamalo ani tentokrát; nikdo z účastníků expedice tak jistě již na svou účast na této dobrodružné akci nikdy nezapomene.

Liberecký seminář o česko-slovenských vztazích v letech 2017 a 2018 Jaroslav Pažout Již takřka tři desítky let se v Liberci koná seminář k česko-slovenským vztahům, který je tradičně koncipován jako prostor pro setkávání českých a slovenských historiků, pedagogů, archivářů, studentů a dalších zájemců o česko-slovenské dějiny. V letech 2012–2016 probíhal v rámci libereckých seminářů pětiletý cyklus „Československo v letech 1945–1989“, pro ročníky konané v roce 2017 a 2018 (27. a 28. ročník) bylo zvoleno téma „Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39–1945“. Cílem tohoto dvouletého cyklu je paralelně sledovat a komparovat vývoj v různých částech československého území po rozpadu společného státu v březnu 1939, resp. v případě území odtržených od Československa mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží od podzimu 1938 až do skončení druhé světové války. První ročník výše uvedeného dvouletého cyklu, který se uskutečnil 16. – 18. srpna 2017, nesl podtitul „Člověk a moc – politický vývoj a jeho dopad na nálady a chování obyvatelstva“. Jeho cílem bylo

XVIII 2017 2

v komparativní perspektivě sledovat politické systémy a politický vývoj v různých částech rozbitého Československa a jejich vnímání ze strany obyvatelstva. Pořadateli byli hostující Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (KHI FP TUL), Vzdělávací nadace Jana Husa a Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Vedle patronátu Česko-slovenské komise historiků byl seminář organizován za odborné spolupráce s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v.v.i., Vojenským historickým ústavem Bratislava a Severočeským muzeem v Liberci. Patronát nad seminářem převzal též náměstek primátora statutárního města Liberec PhDr. Ivan Langr. Ve středu 16. srpna se uskutečnila exkurze po pietních místech v podhůří Jizerských hor, upomínajících na pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen. Po návratu z exkurze proběhlo v Severočeském muzeu promítání dokumentárního filmu „Smrt si říká Tutter“ o osudech nacistického zločince Wernera Tuttera velícího brutálnímu zásahu v moravské obci Ploština a o jeho poválečné spolupráci

111

zprávy s československou rozvědkou. Po jeho zhlédnutí následovala diskuse s autorem scénáře Luďkem Navarou. Středeční program byl ukončen krátkým setkáním spojeným s přípitkem v prostorách muzea. Následující dva dny pak byly vyhrazeny vlastnímu odbornému jednání semináře, konanému v budově G Technické univerzity v Liberci. Tak jako v předchozích letech byl čtvrtek věnován odborným historickým příspěvkům, pátek pak možnostem pedagogicko-didaktického a popularizačního využití sledovaného tématu a filmovému semináři. Po slavnostním zahájení ve čtvrtek ráno 18. srpna, které obstarali představitelé pořadatelských institucí, náměstek libereckého primátora Ivan Langr a slovenský velvyslanec v Praze Peter Weiss, se tradičně ujal slova Robert Kvaček z liberecké katedry historie se svým osobně laděným úvodním slovem, v němž se i na základě autopsie mj. zamýšlel nad významem kultury pro české obyvatelstvo v době německé okupace. Poté přednesl Jan Rychlík (rovněž z KHI FP TUL) základní komparativní příspěvek o politických systémech na území rozbitého Československa v letech 1938/39–1945, v němž se zaměřil především na problematiku státního občanství jeho obyvatel. Jan Vajskebr z ÚSTR se zabýval proměnami postojů a nálad obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava ve zprávách německého bezpečnostního aparátu, Marek Syrný z Fakulty politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Mateja Bely v Banské Bystrici pak věnoval svoji pozornost postoji a náladám obyvatelstva slovenského státu. Odpolední program byl vyhrazen čtyřem případovým studiím. Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR se zabýval pohledem exilu na proměny nálad a chování obyvatelstva rozbitého Československu, německý historik Volker Mohn nacistickou kulturní politikou jako nástrojem ovlivňování nálad obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava, Davida Hubeného z Národního archivu zajímaly postoje a nálady obyvatelstva Podkarpatské Rusi a pracovníka Vojenského historického ústavu Bratislava Igora Baku konfrontace slovenských vojáků na východní frontě s rasově-vyhlazovacím charakterem války. Čtvrteční program semináře byl zpestřen dvěma exkurzemi – účastníci měli na výběr mezi návštěvou liberecké radnice a tematickou prohlídkou města nazvanou „Místa liberecké paměti“, kterou připravili studenti liberecké katedry historie. Poté následovalo tradiční večerní posezení účastníků semináře. Dopolední program posledního dne semináře byl vyčleněn pro didakticko-pedagogický blok. Jaroslav Pinkas (ÚSTR ) přednesl referát s názvem „Politické dějiny druhé světové války jako didaktický problém“. Dalším bodem byly dva paralelně probíhající workshopy – první byl veden Čeňkem Pýchou z ÚSTR a seznámil účastníky s mož-

112

nostmi využití vzdělávací multimediální aplikace tohoto ústavu „Obrazy války“, druhý řídil pracovník Muzea holocaustu v Seredi Matej Beránek, který účastníky seznámil se vzdělávacími aktivitami této instituce. Následovaly referáty Ivy Vachkové z Muzea hlavního města Prahy o vědomostní soutěži Památníku Lidice „Lidice v 21. století“ a Jakuba Mičeva o projektech Vzdělávacího centra Památníku Slovenského národního povstání, v němž působí. Celou akci ukončil filmový seminář, který zahájila Tereza Czesany Dvořáková z Katedry filmových studií FF UK příspěvkem o kinematografii v protektorátu a slovenském státu a bojem za jejich národní autonomii. Petr Kopal z ÚSTR se zaměřil na působení nacistické propagandy prostřednictvím filmu. Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sledoval ve svém příspěvku obraz okupace v českém filmu po roce 1989 a Jan Bárta, reprezentující FF UK v Praze, se zabýval dvěma filmy ze šedesátých let režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky Kočár do Vídně a Ať žije republika, narušujícími v Československu do té doby tradiční obraz konce války. Následující 28. ročník se bude z komparativní perspektivy zabývat hospodářským a sociálním vývojem v daném období a jeho dopadem na obyvatelstvo a jeho nálady a chování. Zazní zde mj. obecnější příspěvky k hospodářské a sociální politice – banskobystrický historik Peter Mičko se bude věnovat situaci na Slovensku, Jan Rychlík z FF UK a KHI FP TUL promluví o Podkarpatské Rusi a jeho kolega z FF UK Miroslav Michela bude hovořit o situaci na slovenském území obsazeném Maďarskem. V dílčích blocích pak bude věnována pozornost problematice arizace a postavení vybraných sociálních skupin. S průběhem arizace v protektorátu publikum seznámí Monika Sedláková z Národního archivu, paralelní referát pro Slovensko přednese Martina Fiamová z Historického ústavu SAV. Z dalších plánovaných referátů je možno uvést příspěvek Stanislava Kokošky věnovaný protestním akcím protektorátních dělníků a Miroslava Sabola o dělnících na Slovensku. Již tradiční součástí programu bude didaktický blok a filmový seminář. Z doprovodných akcí je možno mj. uvést exkurzi do Budyšína a Ochranova, promítání dokumentárního filmu Stanislava Motla a diskusi s jeho autorem či vernisáž panelové výstavy Národního archivu „Obchodování v srdci Evropy: československo-německé hospodářské vztahy (1918–1992)“. Studie vycházející z vystoupení na těchto dvou seminářích se tak jako v předchozích letech stanou podkladem pro vznik publikace. S přesným programem 28. ročníku semináře, který proběhne 22. – 24. srpna 2018, budou zájemci seznámeni na stránkách semináře (www.cesko-slovenske-vztahy.cz).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Černá Nisa, 2017

Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec

XVIII 2017 2

113

Recenze a zprávy o literatuře

recenze a Zprávy o literatuře

Tomáš Okurka „Vynikající hospodářský a národní čin“. Průmyslové a všeobecné výstavy v Čechách 1891–1914. Aktéři a jejich motivace. Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae, Studia Historica 17, Ústí nad Labem – Praha: Scriptorium, 2016, 250 s. ISBN 978-80-88013-23-5

Tomáš Okurka nabízí ve své knize upravenou verzi disertační práce, kterou obhájil na FF UK v Praze. Autor se této problematice věnuje dlouhodobě, začínal Všeobecnou německou výstavou v Ústí nad Labem z roku 1903, značnou pozornost věnoval také liberecké výstavě z roku 1906 (naposledy v rozsáhlém sborníku Německočeská výstava Liberec 1906).1 Výzkum soustřeďující se na období od uskutečnění Všeobecné zemské výstavy v Praze roku 1891 do vypuknutí první světové války předkládá zajímavý pohled na výstavnictví v Čechách v 19. století, který zasazuje do kontextu vývoje výstavnictví ve světě. Ve sledovaném období zažila tato činnost v Čechách velkou konjunkturu, v rámci habsburské monarchie „byly Čechy průkopníkem výstavnictví“. Příloha knihy „Přehled průmyslových a všeobecných výstav v Čechách“ uvádí pro léta 1891–1914 celkem 64 konkrétních výstavních podniků v nejrůznějších částech země, ať už šlo o českojazyčná, či německojazyčná města – to je třeba zvláště ocenit. V úvodní části knihy je přiblížena základní funkce výstav a obsah pojmu. Autor výstavu zařazuje ke komunikačním médiím a určuje základních typy výstav, z nichž tři podrobuje analýze: všeobecnou zemskou, krajinskou (regionální) všeobecnou a průmyslovou a odborné (specializované) výstavy. Jmenuje také další typy: dělnické výstavy, zemědělské, výstavy učednických prací, umělecké výstavy a výstavy muzejní. Popisuje starou tradici trhů, jejich proměnu i různé podoby a z nich vzešlé moderní veletrhy. Pozornost věnuje muzeím, která vděčí za svůj rozvoj osvícenskému úsilí rozšiřovat vědecké znalosti a podporovat rozvoj hospodářství. V úvodních částech práce XVIII 2017 2

stručně seznamuje s vývojem průmyslových výstav v Čechách od poloviny 18. století do roku 1891. Pod pojmem aktéři, který nacházíme v podtitulu práce, se podle T. Okurky skrývají čtyři hlavní skupiny: pořadatelé, realizátoři (dodavatelé), vystavovatelé a veřejnost, v níž jde zejména o návštěvníky. Rozbor skladby jednotlivých skupin, které lze zkoumat především na základě vydaných katalogů, či souhrnných pamětních spisů a dalších pramenů, ukazuje širokou paletu aktérů v podobě spolků, společenstev a korporací, obchodních a živnostenských komor a samosprávných orgánů, státních úřadů i příslušníků panovnického rodu a také řady soukromých osob z různých socioprofesních skupin. Mezi dodavateli nebyly jen konkrétní firmy, ale také řada umělců a výstavní specialisté, podílející se v některých případech na výstavách v celé monarchii a sousedních německých oblastech. Rozbor vystavovatelů samozřejmě ukazuje souvislost se zaměřením i rozsahem podniku. Mezi aktéry – pořadateli a vystavovateli byla významná a zřejmá úloha průmyslníků, jednou z nejdůležitějších skupin však byli drobní živnostníci. O podporu živnostníkům, malovýrobcům a řemeslníkům usiloval také stát. V pozadí stálo poznání, které přinášela rakouská statistika i činnost státních úřadů a národohospodářů: Tyto skupiny tvořily na začátku 20. století 40 % pracujících v nezemědělské výrobě. Aktivní roli hráli u většiny výstavních podniků také představitelé historické šlechty. U většiny výstav jsou doloženy celkové počty návštěvníků, jejichž výše je pozoruhodná. Autor konstatuje, že jde o „dobový fenomén“. Je pochopitelné, že nejvyšší návštěvnosti dosáhla Všeobecná zemská

výstava v Praze r. 1891 – 2 432 356 návštěvníků. Na druhém místě v počtu návštěvníků je liberecká výstava z r. 1906 ve výši 1 265 42. Výstavu v Ústí n. L. r. 1903 navštívilo 588 752 lidí, Německočeská zemská výstava v Chomutově r. 1913 přilákala 670 204, Východočeská výstava v Pardubicích v roce 1903 – 250 000 zájemců), Druhá část Okurkova rozboru s názvem Motivy a cíle charakterizuje důvody a způsoby angažmá aktérů. Hlavním motivem byly ekonomické zájmy. Podpora průmyslu, obchodu i řemesel měla povzbuzovat hospodářský rozvoj i představovat region, či město a jeho výsostné znaky. Nezanedbatelné bylo také úsilí o poučení a zábavu i posílení společenské prestiže, naznačující širokou škálu motivace i oborů, které soudobou společnost zajímaly. Do vlastních expozic výstav i doprovodných akcí se promítala vzdělávací funkce. Návštěvník měl být poučen o historii, nejnovější technice i technologiích, u některých typů výstav také o výtvarném umění, lidové kultuře, nových druzích sportovních aktivit i o exotických krajích. Zvláštní pozornost věnuje autor nacionálním motivům a zemskému patriotismu. Konstatuje, že ve světovém výstavnictví této doby hrálo sledování nacionálních a politických cílů stále důležitější roli. V případě Čech bylo zkoumané výstavnictví poznamenáno sílícím česko-německým nacionálním konfliktem. Autor se zabývá nejprve genezí Všeobecné zemské výstavy 1891. Hlavní iniciátoři usilovali o ekonomický prospěch celé země a zvýšení konkurenceschopnosti tuzemských výrobců bez ohledu na národnost. Prvotní odpor německých členů pražské OŽK a liberecké komory se zdál být v roce 1890 úspěšně zažehnán, české odmítnutí punktačních článků 115

recenze a Zprávy o literatuře ve stejném roce však vedlo k vystoupení a neúčasti německých podniků a institucí a výstava se stala “českou národní slavností“. Autor dále popisuje a analyzuje národnostně české výstavnictví po roce 1891 a zvláště také výstavnictví německé. V něm měla z hlediska nacionálního zaměření výjimečné postavení přehlídka liberecká roku 1906.

Originální způsob komparace všech výstav umožňuje autorovi sledovat i tuto stránku výstavnictví z širšího pohledu, detailní znalost konkrétních výstav pak přispívá k tomu, že je kniha cenným pohledem na české dějiny v desetiletích před první světovou válkou.

1_Okurka, Tomáš. Všeobecná německá výstava v Ústí nad Labem 1903, Ústí nad Labem: Město Ústí nad Labem 2005. ISBN 80-86646-10-6. Habánová, Anna (ed.). Německočeská výstava Liberec 1906 – Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906. Liberec: Oblastní galerie Liberec 2016. ISBN 978-80-87707-18-0.

Miloslava Melanová

Petr Freiwillig Od mlýnů k továrnám. Výrobní stavby na Frýdlantsku Liberec: Nakladatelství RK 2017, 168 s. ISBN 978-80-8100-37-0

Publikace vydaná Romanem Karpašem má mimořádně kvalitní a nápaditou obrazovou výbavu, která tvoří pevnou součást odborného výkladu. Vedle černobílých fotografií a mnoha plánů i map zdobí knihu řada kvalitních reprodukcí i barevných fotografií (mezi nimi současné letecké pohledy). Staré fotografie autor Petr Freiwillig pro potřeby výkladu v některých případech graficky upravil, aby vyznačil změny sledovaných objektů. Celkové vývojové změny jsou zároveň zachyceny také prostřednictvím grafů, schémat a tabulek. Jedinou vadou zdařilé podoby knihy je zvolený typ písma, který klade velké nároky na čtenáře dychtivého přečíst všechny textové části. Samotný text práce je ukázkou pozoruhodně strukturovaného výzkumu. Zásadně jej ovlivňuje fakt, že vychází z Freiwilligovy disertační práce, obhájené na Katedře architektury Stavební fakulty ČVUT. Ocení to především odborníci, ale knihu musí přivítat také běžní zájemci o historii regionu a průmyslové architektury. Autor v úvodu seznamuje se zaměřením svého výzkumu, strukturou a východisky a určuje kategorizaci zkoumaných objektů. Čtenáře do svého tématu uvádí přehledem dosavadního bádání. Zde přináší a hodnotí široký soubor literatury, od vlastivědných spisů německých autorů přes soudobé místopisné publikace k existující moderní lite116

ratuře o sociálních a hospodářských dějinách k pracím o průmyslovém dědictví i o dějinách staveb a architektury. Komentář k použitým pramenům přináší přehled bohatých vydaných i archivních pramenů. Jednotlivé kapitoly knihy nesou názvy téměř poetické – jako by naznačovaly osobní zaujetí a vztah autora k regionu. Jejich obsahem je kritický a zasvěcený text, svědčící o všestranném výzkumu a přehledu Petra Freiwilliga. Kapitola “O přadlácích a tkalcích v chalupách a továrnách“ naznačuje, že textilní výroba byla dominantním oborem regionu. Čtenář se v ní nejprve seznámí s pojmy protoindustrializace a industrializace, tedy procesů, jejichž průběh na Frýdlantsku kniha sleduje a zkoumá. Autor seznamuje s vývojem chápání tohoto procesu v odborné literatuře a s užíváním a významem dalších termínů hospodářských a sociálních dějin. Celý frýdlantský region je pod názvem „Kraj za horami“ popsán z hlediska historicko-správního vývoje, horopisné i vodopisné charakteristiky. Mimořádně zajímavý popis demografického a sídelního vývoje rozvíjejícího se území, které bylo ve 20. století opakovaně postiženo stagnací, přináší cenné závěry k historickému poznání a také podněty k hledání rozvojových možností dnešních obyvatel.

Pod názvem „Z jaké půdy roste strom industrie“ věnuje kniha pozornost nejprve lidem. Zde se čtenář seznámí s organizací výroby a výrobců v jednotlivých oborech (např. v plátenictví a soukenictví) i s proměnami sociálních struktur. Kniha věnuje systematickou pozornost surovinám, které autor dělí podle oborů (zemědělské suroviny pro textilní výrobu, pro potravinářství, pivovary, rybníkářství, dobývání a zpracování rud, stavební suroviny), a posléze energiím, používaným v jednotlivých epochách a oborech výroby. Vedle vodních mlýnů a mlýnů větrných jsou v této části popsány také cesty a silnice, region protínající a spojující. Je zřejmé, že region byl už před nástupem průmyslové výroby pozoruhodně rozvinutý. Nejrozsáhlejší poslední kapitola nazvaná „Vodní kolo a parní stroj: sňatek z rozumu“ je věnována nástupu uhlí a změně energetické báze. Autor sleduje koexistenci různých typů energie. Prosazení tovární výroby ve druhé polovině 19. století bylo provázeno hegemonií textilního průmyslu. V podobě tabulky přináší informace o 27 největších textilkách z roku 1901, jejich specializaci, rozsahu a parametrech jejich hnacích zařízení. Významným faktorem změny energetické báze byla výstavba železnic, které dopravovaly pro průmysl nezbytné uhlí a tvořily na Frýdlantsku před první světovou válkou poměrně hustou síť. ZároFontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře veň se tehdy v regionu rozvíjela těžba lignitu. Všechny tyto části v podobě kapitol prolínají tzv. vedlejší texty, graficky odlišené a bohatě vybavené ilustracemi. Reprezentují jednotlivé typologické skupiny výrobních staveb a přinášejí podrobný popis i vyobrazení konkrétních objektů na zkoumaném území, jejich proměny až do 20. století i současný stav. Kromě výrobních staveb sleduje kniha v těchto podkapitolách a stejně tak i v hlavních textech také hospodářské vztahy, změny v osídlení a proměny krajiny.

Podrobná analýza umožnila P. Freiwilligovi dospět k závěru o vysoké míře kontinuity mezi předprůmyslovým i průmyslovým obdobím, kdy vedle sebe působila rozvinutá řemeslná výroba s továrnami. Tento typ vývoje se také projevil v koexistenci starých a nových stavebních typů a mj. ovlivnil skutečnost, že řada továren vznikla na protoindustriálních vodních dílech. Hlavní epochu transformace výroby vkládá autor do období od r. 1834, kdy byla na Frýdlantsku otevřena první továrna, do vypuknutí válečného konfliktu

roku 1914. Doba před první světovou válkou byla podle autorova výzkumu obdobím vrcholu průmyslového rozvoje, v němž vedle sebe působily velké koncentrované firmy a hustá síť středních a malých provozoven. Freiwilligův předkládaný obraz transformace výroby na Frýdlantsku je výrazným obohacením historického poznání dějin českých zemí a zároveň cenným popisem kulturního dědictví regionu. Miloslava Melanová

Anna Habánová Dějiny uměleckého spolku Metznerbund 1920–1945. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, 368 s. ISBN 978-80-7494-322-5

Od konce druhé světové války uplynulo již sedmdesát tři let, přesto i po tak dlouhé době vyvolává téma českých Němců určité vášně, které jsou jen zvolna tlumeny. Zásluhou Anny Habánové se čtenářům a milovníkům výtvarného umění dostává do rukou obsáhlá publikace mapující pozoruhodný spolek Metznerbund. Nejedná se o první počin této badatelky. V rámci vědeckovýzkumného projektu s názvem Ušlechtilá soutěž obou národů. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund v Čechách 1920–1945 se už uskutečnily nesmírně zajímavé výstavy doprovázené vydáním snad ještě zajímavějších publikací. S velmi kladným ohlasem se setkala už expozice Mladí lvi v kleci, která se konala ještě ve starých prostorách Oblastní galerie v Liberci ve dnech 13. 9. – 31. 12. 2013, na níž Anna Habánová spolupracovala, mimo jiné, se svým manželem Ivem.1 Snad trochu symbolicky tato výstava uzavřela celé dosavadní působiště liberecké galerie, které se přesunulo do nádherně zrekonstruovaných Lázní. A právě zde se v loňském roce mohli návštěvníci seznámit i s příběhem spolku Metznerbund.2

XVIII 2017 2

Ve sdružení, pojmenovaném po Franzi Metznerovi, sochaři, který mimo jiné spolupracoval na památníku bitvy národů u Lipska, se shromáždili téměř všichni německy mluvící výtvarní umělci. Vzniklo v březnu 1920 v Teplicích v Čechách, další pobočky působily např. v Jablonci nad Nisou, Liberci či Chebu – v pohraničních oblastech „Bohatých“ Sudet.3 Kvalita děl umělců, kteří v rámci spolku tvořili, byla značně rozkolísaná. Ty nejlepší práce vznikaly především v uskupeních, která se z Metznerbundu vydělila. Především je třeba zmínit „Poutníky“ – Die Pilger v Praze, kde působili např. August Bröms, Willi Nowak, Alfred Justitz či Egon Adler. Od roku 1922 byla v Liberci činná Oktobergruppe s představiteli expresionismu, neoklasicismu a impresionismu, jakými byli Rudolf Karasek, Erwin Müller, Hans Thuma či Alfred Kunft. Nesmírně zajímavou osobností byl liberecký rodák Erwin Müller (1893). Absolvent Akademie výtvarných umění ve Vídni, jehož díla zahrnují portréty, autoportréty, krajiny z okolí Liberecka či výjevy z běžného života. Během druhé světové války bojoval jako voják Wehrmachtu na východ-

ní frontě. Z této doby také pochází několik akvarelových kreseb pohoří Yayla na Krymu; po návratu do Liberce se věnoval ilustracím především knih pro děti. Během jara 1945 se malířova stopa ztrácí, roku 1946 je přihlášen k pobytu ve městě Naumburg, kde je veden jako antifašista. V NDR zemřel v roce 1978. Müllerovo dílo před zkázou uchránil jeho přítel malíř Jaro Beran, ale během sedmdesátých let Oblastní galerie v Liberci dokonce uvažovala o vyřazení děl německého malíře z evidence.4 Během válečných let se stal Metznerbund bohužel součástí nacistické propagandy. Dokládají to aktivity spolku i v knize prezentované fotografie, na nichž se Konrad Henlein obdivuje uměleckým dílům vystaveným v Severočeském muzeu v Liberci.5 Na konci války už existovaly pouze čtyři oblastní skupiny a majetek spolku byl posléze konfiskován. To měla na starosti Zajišťovací komise při České národní radě. Umělecká díla byla „uložena“ na zámku Lemberk, část sbírky převzali filmaři, některé obrazy byly přemístěny na zámek v Zákupech. Kniha Anny Habánové podává barvitý a zcela 117

recenze a Zprávy o literatuře vyčerpávající přehled činnosti Metznerbundu. Bilingvní (česko-německá) kniha obsahuje i antologii rešerší dobového tisku, bibliografii, rejstřík a podrobný seznam členů tohoto výtvarného sdružení. Úvodem ještě autorka představuje celý projekt a pokračuje podrobným popisem všech spolků německy hovořících výtvarných umělců. Neopomene připomenout ani takové podrobnosti, že mezi aktivity Metznerbundu patřilo pravidelné pořádání šibřinek (Glaukerfest), na nichž se členové podíleli vlastnoručně vyrobenými pozvánkami či malovanými kulisami. Autorka také upozorňuje, že navzdory pozoruhodným aktivitám spolku se celorepublikové výstavy a přehlídky konaly pouze výjimečně. Jedním z důvodů byla již výše zmíněná umělecká rozkolísanost tvorby členů a roztříštěnost členské základny. Určitou změnu v tomto ohledu přinesl až nový politický režim, výstavy se pak konaly především v Liberci, který byl v té době hlavním městem Říšské župy Sudety.6

118

Adekvátní součástí publikace jsou také kvalitní reprodukce děl výtvarníků, o nichž se Anna Habánová zmiňuje. Mezi nimi nepochybně zaujmou sugestivní obrazy, například Královna Smrt od Sidonie Springer nebo Bruslař Oskara Justa i řada dalších. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund jsou neobvykle zdařilým počinem, který přináší dosud neznámé informace o opomíjené součásti našich dějin umění. Jak správně autorka v závěru své knihy podotýká, vliv Metznerbundu by se ale neměl přeceňovat, jelikož „produkce jeho výstav patřila ke konzervativnějšímu proudu meziválečných realistických tendencí. Ta ovšem tvořila nedílnou součást místní kultury (…) a v tomto smyslu by se na ni nemělo zapomínat“.7 Habánové se podařilo shromáždit obrovské množství podnětných informací a dostat do širšího povědomí znovuobjevená umělecká díla. Určitě to nebyla jednoduchá práce, a sice zejména proto, že sbírky byly po válce mnohdy programově ničeny.

Pokud je tedy v úvodu Metznerbund označen za „ušlechtilou soutěž obou národů“8, můžeme stejně tak označit celý projekt za ušlechtilou práci především Anny Habánové. Alžběta Kratinová 1_Více viz HABÁNOVÁ, Anna. Ed. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Řevnice – Liberec: Arbor vitae a Technická univerzita v Liberci 2013. ISBN 978-80-7467-025-1, ISBN 97880-85050-99-8. 2_Výstava Metznerbund se konala v Oblastní galerii v Liberci 21. 9. – 31. 12. 2017. 3_Srv. recenzovaná publikace, s. 142. 4_HABÁNOVÁ, Anna. Erwin Müller, Řevnice-Liberec: Arbor vitae, Technická univerzita v Liberci, Oblastní galerie v Liberci, 2014, s. 129–133, ISBN 97880-7467-069-5, ISBN 978-80-7494-098-9, ISBN 978-80-87707-11-1. 5_HABÁNOVÁ, Anna. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund 1920–1945. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, s. 268–269. ISBN 978-80-7494322-5. 6_Tamtéž, s. 210. 7_Tamtéž, s. 286. 8_Tedy Čechů a Němců.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

E d u a r d

Charlemontové H u g o T h e o d o r

Lázně

Oblastní galerie Liberec, p. o. Masarykova 723/14 460 01 Liberec www.ogl.cz

17. 5.

2. 9. 2018

Občanská společnost v období Pražského jara 1968–1969 s e m i n á ř 20. a 21. března 2018 v budově P Technické univerzity v Liberci (Komenského 314/2, Liberec)

XVIII 2017 2

119

Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci pořádá v rámci projektu podpořeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy Kulatá výročí československých dějin ve dnech 20. a 21. března 2018 v budově P Technické univerzity v Liberci (Komenského 314/2, Liberec) seminář

Občanská společnost v období Pražského jara 1968–1969 P

úterý 20. března 2018

středa 21. března 2018 8:30–9:30 hod. (místnost P 101) Jan Rychlík (Katedra historie FP TUL – Ústav českých dějin FF UK): Slovensko v době Pražského jara a federalizace Československa Tomáš Bursík (Archiv bezpečnostních složek): K 231 a rehabilitace obětí politických procesů 50. let 9:30–10:00 hod. diskuse 10:00–10:15 přestávka 10:15–11:45 (místnost P 101) Dalibor Státník (Státní okresní archiv v Mělníku): Odborové organizace jako aktér reformního hnutí v období Pražského jara Kateřina Portmann (Katedra historie FP TUL): Rezidentury československé civilní rozvědky – příklad rezidentury Vídeň Markéta Lhotová (Severočeské muzeum v Liberci): Liberec v roce 1968 pohledem dobových filmových záběrů 11:45–12:15 hod. diskuse

120

VSTUP VOLNÝ !!!

13:00–13:40 (místnost P 301) Tomáš Vilímek (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.) – Občanská společnost a její význam v období Pražského jara (základní referát) 13:40–14:00 diskuse 14:00–14:15 přestávka 14:15–15:15 (místnost P 301) Jan Mervart (Filosofický ústav AV ČR, v.v.i.): Kultura a politika Jaroslav Pažout (Katedra historie FP TUL): Československé studentské hnutí 15:15–15:45 diskuse 15:45–16:00 přestávka 16:00–18:00 (místnost P 202) Podiová pamětnická diskuse: Společenský kvas v 60. letech 20. století Jana Kohnová (Ústav profesního rozvoje pracovníků ve školství PF UK), Robert Kvaček (Katedra historie FP TUL)

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci srdečně zve na výstavu

Architektura ve službách 1. republiky Jablonecká radnice 16. 4. – 18. 5. 2018 slavnostní zahájení výstavy se uskuteční 17. 4. 2018 Mírová 3100/19 466 01 Jablonec nad Nisou Krajská vědecká knihovna Liberec 21. 5. – 24. 6. 2018 slavnostní zahájení výstavy a přednáška autorů se uskuteční 24. 5. 2018 Rumjancevova 1362/1 460 01 Liberec

XVIII 2017 2

121

XXVIII. ročník semináře pro učitele dějepisu a občanské výchovy, historiky a archiváře Česko-slovenské vztahy/Slovensko-české vzťahy

Člověk a moc II – hospodářský a sociální vývoj a jeho dopad na nálady a chování obyvatelstva (v rámci dvouletého cyklu Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39–1945”)

22. – 24. srpna 2018 Seminář se koná v budově G Technické univerzity v Liberci (Univerzitní nám. 1410/1), posluchárna G 313 (3. patro) Pořádá katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Vzdělávací nadace Jana Husa a Ústav pro studium totalitních režimů pod patronací Česko-slovenské komise historiků a za spolupráce s Národním archivem a Severočeským muzeem v Liberci (semináři byla udělena akreditace MŠMT k provádění vzdělávacích programů a vydávání osvědčení o jejich absolvování)

122

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Státní oblastní archiv v Litoměřicích a katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci si Vás dovolují u příležitosti 100. výročí vzniku Československa pozvat na dvoudenní konferenci

Vznik Československa a provincie Deutschböhmen konanou 14. a 15. června 2018 v Liberci pod záštitou náměstka primátora statutárního města Liberce PhDr. Ivana Langra

Program konference Čtvrtek 14. června 2018 9:00 – 9:30 hod. Prezence 9:30 – 10:00 hod. Slavnostní zahájení představiteli pořádajících institucí 10:00 – 12:00 hod. I. Deutschböhmen v obecných historických souvislostech 10:00 – 10:30 hod. Jan Rychlík (katedra historie FP TUL – ústav českých dějin FF UK): Konec Velké války a rozpad Rakouska-Uherska 10:30 – 11:00 hod. Robert Kvaček (katedra historie FP TUL): Otázka českých Němců na pařížské mírové konferenci 11:00 – 11:30 hod. Jiří Kopica (Oblastní muzeum v Chomutově): Konstituování provincie Deutschböhmen a její správní struktura 11:30 – 12:00 hod. Diskuse 12:00 – 13:00 hod. Přestávka na oběd 13:00 – 14:00 hod. II. Deutschböhmen – pohled zevnitř a z „druhé“ strany 13:00 – 13:20 hod. Jan Kouřimský (Národní archiv): Provincie Deutschböhmen pohledem centrálních československých úřadů 13:20 – 13:40 hod. Miloslava Melanová (katedra historie FP TUL): Provincie Deutschböhmen a město Liberec 13:40 – 14:00 hod. Diskuse 14:00 – 14:20 hod. Přestávka na kávu 14:20 – 15:40 hod. III. Německá komunita v českých zemích pohledem učebnic dějepisu a německé etnografie 14:20 – 14:40 hod. Milan Ducháček (katedra historie FP TUL): Vorposten. Obraz německé komunity v českých zemích optikou německojazyčné Volkskunde 14:40 – 15:00 hod. Dana Šmajstrlová (katedra historie FF UP v Olomouci): Obraz a pojetí historické role Němců v českých zemích v učebnicích dějepisu a občanské nauky za první republiky 15:00 – 15:20 hod. Vojtěch Kessler (Historický ústav AV ČR): „Naší vlasti nadejde nové jaro!“ – 4. březen v sudetoněmeckém kalendáři

15:20 – 15:40 hod. Diskuse 16:30 – 18:00 Prohlídka liberecké radnice nebo komentovaná prohlídka města 18:30 – 22:00 hod. Raut Pátek 15. června 2018 9:00 – 10:20 hod. IV. Historické osobnosti 9:00 – 9:20 hod. Helmut Demattio (Bavorský hlavní státní archiv): Politische Konzeptionen Rudolf Lodgmans und seine Sicht auf die Entwicklung im deutsch besiedelten Nordböhmen 9:20 – 9:40 hod. Eduard Mikušek (Státní oblastní archiv v Litoměřicích): Leonhard Oberdorffer 9:40 – 10:00 hod. Petr Karlíček (Archiv města Ústí nad Labem): Carl Tins a obsazování Chebska a Ašska československou armádou v roce 1918 10:00 – 10:20 hod. Diskuse 10:20 – 10:40 hod. Přestávka na kávu 10:40 – 12:00 hod. V. Provincie Deutschböhmen v lokální perspektivě 10:40 – 11:00 hod. Vladimír Kaiser (Archiv města Ústí nad Labem): Odkdy je Ústí nad Labem součástí Československa? 11:00 – 11:20 hod. Martin Petrus (katedra pomocných věd historických a archivnictví FF UHK): Aktivity orgánů veřejné moci a politických elit Turnovska a Českodubska vůči provincii Deutschböhmen v roce 1918 11:20 – 11:40 hod. Karel Řeháček (Státní oblastní archiv v Plzni): In Namen der deutschösterreichisten Republik. Západočeská justice mezi Plzní a Chebem na konci roku 1918 11:40 – 12:00 hod. Diskuse Informace o přihlašování, možnosti ubytování, dopravním spojení a dalších podrobnostech týkajících se konference naleznete v přiloženém letáku a na webových stránkách: http://soalitomerice.cz/ konference-liberec-2018/

Konference se koná v budově P Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Komenského 2, 460 01 Liberec 1

XVIII 2017 2

123

Resume 124

Die malerische Ausgestaltung der Kapelle der heiligen Barbara auf Burg Grabštejn und ihre Restaurierung – ein Meisterwerk der späStudie ten Renaissance in Nordböhmen_Liberec und sein drittes Stadtviertel Jeřáb im Jahre 1826 Beitrag zum Alltag der Stadtbewohner und zur Topographie der Stadt_Auf dem Weg in die Vergessenheit Hersteller und Schöpfer der Grabsteine auf den Friedhöfen der Region Česká Lípa (Böhmisch Leipa) ab Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum zweiten Weltkrieg_„Und es wird eine Herde und ein Hirte werden“ Die Altkatholische Kirche und ihre Kirchen in Nordböhmen_Errichtung des Denkmals für den Maler Josef Führich_ Wymalowanie kaplicy zamkowej św. Barbary w Grabštejně i jej restaurowanie – mistrzowskie dzieło późnego renesansu w Czechach północnych_Liberec i jego trzecia dzielnica Jeřáb w roku 1826. Artykuł o codzienności mieszkańców miasta i jego topografii_Drogą do zapomnienia Producenci i twórcy kamieni nagrobkowych na cmentarzach Ziemi Českolipskiej od połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej_„I będzie jedna owczarnia i jeden pasterz.“ Kościół Starokatolicki i jego kościoły na północy Czech_Zbudowanie pomnika malarza Josefa Führicha_Die malerische Ausgestaltung der Kapelle der heiligen Barbara auf Burg Grabštejn und ihre Restaurierung – ein Meisterwerk der späten Renaissance in Nordböhmen_Liberec und sein drittes Stadtviertel Jeřáb im Jahre 1826 Beitrag zum Alltag der Stadtbewohner und zur Topographie der Stadt_Auf dem Weg in die Vergessenheit Hersteller und Schöpfer der Grabsteine auf den Friedhöfen der Region Česká Lípa (Böhmisch Leipa) ab Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum zweiten Weltkrieg_„Und es wird eine Herde und ein Hirte werden“ Die Altkatholische Kirche und ihre Kirchen in Nordböhmen_Errichtung des Denkmals für den Maler Josef Führich_Wymalowanie kaplicy zamkowej św. Barbary w Grabštejně i jej restaurowanie – mistrzowskie dzieło późnego renesansu w Czechach północnych_Liberec i jego trzecia dzielnica Jeřáb w roku 1826.Artykuł o codzienności mieszkańców miasta i jego topografii_Drogą do zapomnienia Producenci i twórcy kamieni nagrobkowych na cmentarzach Ziemi Českolipskiej od połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej_ „I będzie jedna owczarnia i jeden pasterz.“ Kościół Starokatolicki i jego kościoły na północy Czech_Zbudowanie pomnika malarza Josefa Führicha_Die malerische Ausgestaltung der Kapelle der heiligen Barbara auf Burg Grabštejn und ihre Restaurierung – ein Meisterwerk der späten Renaissance in Nordböhmen_Liberec und sein drittes Stadtviertel Jeřáb im Jahre 1826 Beitrag zum Alltag der Stadtbewohner und zur Topographie der Stadt_Auf dem Weg in die Vergessenheit Hersteller und Schöpfer der Grabsteine auf den Friedhöfen der Region Česká Lípa (Böhmisch Leipa) ab Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum zweiten Weltkrieg_„Und es wird eine Herde und ein Hirte werden“ Die Altkatholische Kirche und ihre Kirchen in Nordböhmen_Errichtung des Denkmals für den Maler Josef Führich_Wymalowanie kaplicy zamkowej św. Barbary w Grabštejně i jej restaurowanie – mistrzowskie dzieło późnego renesansu w Czechach północnych_Liberec i jego trzecia dzielnica Jeřáb w roku 1826.Artykuł o codzienności mieszkańców miasta i jego topografii_Drogą do zapomnienia Producenci i twórcy kamieni nagrobkowych na cmentarzach Ziemi Českolipskiej od połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej_„I będzie jedna owczarnia i jeden pasterz.“ Kościół Starokatolicki i jego kościoły na północy Czech_Zbudowanie pomnika malarza Josefa Führicha_Die malerische Ausgestaltung der Kapelle der heiligen Barbara auf Burg Grabštejn und ihre Restaurierung – ein Meisterwerk der späten Renaissance in Nordböhmen_Liberec und sein drittes Stadtviertel Jeřáb im Jahre 1826 Beitrag zum Alltag der Stadtbewohner und zur Topographie der Stadt_Auf dem Weg in die Vergessenheit Hersteller und Schöpfer der Grabsteine auf den Friedhöfen der Region Česká Lípa (Böhmisch Leipa) ab Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum zweiten Weltkrieg_„Und es wird eine Herde und ein Hirte werFontes Nissae | Prameny Nisy den“ Die Altkatholische Kirche und ihre Kirchen in Nordböhmen_ Errichtung des Denkmals für den Maler Josef Führich_Wymalowanie kaplicy zamkowej św. Barbary w Grabštejně i jej restaurowanie

Zusammenfassung Die malerische Ausgestaltung der Barbarakapelle auf Burg Grabštejn und ihre Restaurierung – ein Meisterwerk der Spätrenaissance in Nordböhmen Jana Kurešová | Marius Winzeler | Die Barbarakapelle auf der Burg Grabštejn gehört mit ihrer reichen malerischen Ausgestaltung zu den wertvollsten Sakralräumen der späten Renaissance in Nordböhmen und Mitteleuropa. ihre architektonische Erscheinung hängt mit dem anspruchsvollen Umbau der mittelalterlichen Burg zu einem repräsentativen Schlosskomplex im zweiten Drittel des 16. Jahrhunderts zusammen, den der damalige Besitzer, der Kaiserliche Rat und deutsche Vizekanzler der Böhmischen Krone, Dr. Georg Mehl von Strehlitz (1514–1589) veranlasste. Als Protestant ließ er eine evangelische Kapelle errichten, die heute als einzigartiges Zeugnis reformatorischer Kunst in den böhmischen Ländern gelten kann. Die reiche Ausmalung der Kapelle, die in Seccotechnik ausgeführt und mit der Jahreszahl 1569 versehen wurde, verknüpft Figural- und Ornamentalelemente. In den unteren Wandbereichen sind die Gestalten der zwölf Apostel dargestellt, das Gewölbe zeigt einen christologischen Zyklus. Die restliche freie Fläche ist mit filigran verarbeiteten Grotesken bedeckt. Die figurativen Teile der Ausmalung sind von Albrecht Dürers Grafiken und Werken seiner Zeitgenossen und Nachfolger inspiriert. Aufgrund der formalen Analogien und der kulturhistorischen Zusammenhänge kann Heinrich Bocksberger als Urheber der Malerei in Erwägung gezogen werden. Die Kapellenausmalung wurde im Laufe des 17. und 18. Jahrhunderts sowie zwischen 1818 und 1819, 1907 und 1910, in den 90er Jahren des 20. Jahrhunderts und während der ersten Dekade des 21. Jahrhunderts mehrmals restauriert, wobei die letzten restauratorischen Maßnahmen die Kapelle ihrer ursprünglichen Erscheinung wieder näher brachten.

Liberec und sein drittes Stadtviertel im Jahre 1826 Beitrag zum Alltag der Stadtbewohner und zur Topographie der Stadt Jiří Bock | Einen der bedeutenden Marksteine in der Verwaltungsgeschichte der Stadt Liberec (Reichenberg) stellt das Jahr 1826 dar, denn damals wurden die Stadtviertelgrenzen neu festgesetzt und die Häuser umnummeriert. Der wirtschaftliche Aufschwung der Stadt zeigte sich ab Ende des 18. Jahrhunderts bis in die Mitte des 19. Jahrhunderts im Umbau der Holzhäuser zu gemauerter klassizistischer Architektur. Die Gestalt der Stadt Liberec in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts wurde auf graphischen Abbildungen, in der Baudokumentation der Häuser und in den erhaltenen, Lage beschreibenden Plänen festgehalten. Im Jahre 1826 bestand Liberec

XVIII 2017 2

aus 1 280 Häusern (einschließlich bloß nummerierter Bauparzellen vermessenen Landes) und es wohnten hier 10 224 Einheimische (einschließlich der Fremdbewohner und Arbeiter wird die Anzahl auf 13 000 geschätzt). Schon damals war es Böhmens zweitgrößte Stadt, die mit ihrer Entwicklung der Manufaktur-Produktion sogar Prag überholte. Die Grundbedürfnisse ihrer Einwohner wurden durch eine wirklich breite Struktur des Handwerks und durch zahlreiche Geschäftsleute versorgt. Die Gasthäuser verwandelten sich in Verpflegungszentren sowohl für die einheimischen Städter als auch für auswärtige Besucher. In Liberec gab es damals 6 Gasthäuser, 65 genehmigte Bier- und Schnapsschänken und 10 Weinschänken. Seit den 70er Jahren des 18. Jahrhunderts besuchten Liberec auswärtige Theatergesellschaften. In verschiedenen Gesellschaftsräumen wurden Musikveranstaltungen und Bälle organisiert. So sah auch der Alltag der 2 500 Einwohner, meist Tuchmacher, des dritten Stadtviertels aus, wo nach Festsetzung der neuen Grenzen 326 Häuser und nummerierte Bauparzellen bestanden. Ein großer Teil des Stadtviertels war noch unbesiedelt, es handelte sich um Wiesen und Felder. Ein Teil des heutigen Stadtviertels gehörte damals noch den Grafen von Clam-Gallas. Nach dem großen Umbau nach 1945 wurde die ursprüngliche Bebauung in einigen Stadtviertelteilen deutlich dünner und zersplitterter. Heute stehen in dem dritten Stadtviertel nur noch 75 Häuser auf demselben Platz wie im Jahre 1826, wobei auch diejenigen Häuser mitzählen, die mit ihren Nachbarobjekten verbunden wurden und deren Hausnummern somit verschwunden sind.

Auf dem Weg in die Vergessenheit Hersteller und Schöpfer der Grabsteine auf den Friedhöfen der Region Česká Lípa (Böhmisch Leipa) ab Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum zweiten Weltkrieg Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Der vorliegende Text stellt die Sepulkralproduktion im Gebiet der Region Česká Lípa ab der Mitte des 19. Jahrhunderts bis zum Zweiten Weltkrieg dar: in diesem Gebiet durchliefen die Friedhöfe nach dem Jahre 1945 eine dramatische Entwicklung. Sie wurden völlig zerstört, ihre deutschen Grabstellen wurden abgeschafft und willkürlich verwüstet. Es ging immer wieder um die Absicht, die Spuren der vertriebenen deutschen Bevölkerung zu verwischen. Auch trotz der Zerstörung und Verwüstung blieben auf diesem Gebiet wertvolle Werke erhalten, die je nach Typ in vier Gruppen einzuteilen sind. Darunter gehören Schrifttafeln, mit Figuren verzierte Grabsteine, architektonisch gestaltete Grabsteine und repräsentative Gruften. Einen untrennbaren Teil der Arbeit stellt die Erforschung der Steinmetze dar, wobei durch Geländeuntersuchung 74 Schöpfer von Grabsteinen oder ihrer Komponenten (Steinmetze, Glasmacher, Metallgießer) gefun-

125

resume den wurden. Es handelt sich um regionale, aber auch überregionale Produzenten. Die regionalen Hersteller überschritten nur selten die Grenze ihres Wirkungsgebietes. Der östliche Bezirksteil gehörte Josef Kunze aus Jablonné v Podještědí (Deutsch Gabel), im südlichen Teil hatte eine breite Klientel Josef Jarsch aus Dubá (Dauba), von Westen drangen die Werke von J. Fiala aus Štětí (Wegstädtl), von E. Gudera aus Litoměřice (Leitmeritz) und J. W. Rappert aus Vědlice (Wedlitz) ein, in der Gegend von Police realisierte sich Franz Rosa, und den nordwestlichen Zipfel der Region bewirschafteten Autoren aus Kamenický Šenov (Stein-Schönau) und Česká Kamenice (Böhmisch Kamnitz) Wenzel Hanel, die Kreuzs, Beitlich & Stolze, Camillo König. Der einzige, der den ganzen Bezirk Česká Lípa abdeckte, war die Firma Motz aus Česká Lípa. Von den überregionalen Steinbildhauer-Giganten drangen in die Region Česká Lípa ein die Werke von Wilhelm Spölgen aus Šluknov (Schluckenau) und von der Konkurrenzfirma Granit (bzw. Syenit) Werke Rosenhain von Franz Laske ein. Und auch der steinbildhauerische Industriebetrieb von Josef Seiche aus Teplice (Teplitz) blieb nicht abseits.

„Und es wird eine Herde und ein Hirte werden“. Die Altkatholische Kirche und ihre Kirchen in Nordböhmen Alena Řičánková | Dieser Beitrag besteht aus zwei Hauptteilen: Der erste umfasst eine Studie über die Entstehung und Ausbreitung der altkatholischen Bewegung, der zweite beinhaltet das Verzeichnis der altkatholischen Kirchen. Im Einführungskapitel wird der Altkatholizismus als für das Nord- und Nordwestböhmen spezifische Bewegung vorgestellt. Der nächste Absatz behandelt die Entstehung der altkatholischen Glaubensauffassung, ihrer Gestaltung vor dem Hintergrund der historischen Ereignisse, vor allem die Reaktion auf die Dogma-Erklärung der päpstlichen Unfehlbarkeit auf dem Ersten Vatikanischen Konzil (1870). Die Suche und Gründung der eigenen Kirche, deren Anhänger anfangs nur als Reformflügel innerhalb der Römisch-katholischen Kirche wirken wollten, verlief als problematischer und umständlicher Prozess. Selbst nach der Kodifizierung der Altkatholischen Kirche 1877 gab es immer noch viele Schwierigkeiten und Komplikationen. Anträge auf neu zu gründende Kirchengemeinden lehnten die Behörden wiederholt ab. Eine der führenden Persönlichkeiten der altkatholischen Bewegung in Nordböhmen war der Varnsdorfer Pfarrer Anton Nittel, eine charismatische Persönlichkeit, dank deren sich der Altkatholizismus in den Grenzlandregionen damals wie eine Lawine verbreitete. Nittel stand der Gründung neuer Kirchengemeinden bei, wohin er regelmäßig fuhr, um kirchliche Handlungen auszuführen. Er beteiligte sich aktiv am politischen Leben und schrieb für die Zeitung. Gegen Ende des 19. Jahrhunderts und nach 1900 verlor der Altkatholizismus jedoch an Einfluss und Bedeutung, im Vergleich zu seinem Ursprung. Er existierte eher als Alternative des Konfessionslebens außerhalb der katholischen Kirche weiter. Kurz wird der Zeitabschnitt zwischen den Weltkriegen und die Nachkriegszeit angedeutet, ist aber nicht das Hauptthema des vorliegenden Textes. Den zweiten Teil des Beitrags bildet der alphabetisch geordnete Katalog der altkatholischen Kirchen; namentlich handelt es sich um Arnultovice, Desná, Děčín, Jablonec nad Nisou, Krásná Lípa, Mistrovice, Polevsko, Světec und Varnsdorf. Jedes Schlagwort beinhaltet die Geschichte der Entste-

126

hung der Kirchengemeinde am gegebenen Ort, beschreibt den Prozess der Vorbereitung und des Baues der Kirche und ihr weiteres Schicksal. Schließlich werden die einzelnen Kirchen in baulicher Hinsicht beschrieben und kunsthistorisch bewertet. Das Schlusskapitel fasst die allgemeinen Feststellungen zur Entwicklung der altkatholischen Bewegung und zur Charakteristik ihrer Bauten auf dem betroffenen Gebiet zusammen.

Errichtung des Denkmals für den Maler Josef Führich Lucie Večerníková | Nach dem Tod des Malers Ritter Josef von Führich (1800–1876), eines Vertreters des Kunststiles der Nazarener, hatten die Einwohner der Stadt Chrastava (Kratzau) die Idee, ein Denkmal zur Erinnerung an ihren bedeutendsten Landsmann zu errichten. Daher wurde ein Ausschuss für die Errichtung des FührichDenkmals in Chrastava eingerichtet, der für die Realisierung seines Plans bei der damals führenden Kulturinstitution, der Gesellschaft der patriotischen Freunde der Kunst in Prag (der Vorgängerin der Nationalgalerie) einen finanziellen Zuschuss beantragte. Einen weiteren Betrag steuerte der Schirmherr des gesamten Projekts Franz Graf von Clam-Gallas (1854–1930) bei, der Rest waren kleine Privatspenden. Danach wurde der Professor an der Akademie der bildenden Künste in Wien, Karl Kundmann gebeten, einen Entwurf anzufertigen. Er kam persönlich, um einen geeigneten Platz in der kleinen Parkanlage vor der gerade erbauten Jungenschule auszusuchen, wo sein künftiges Werk aufgestellt werden sollte. Auf der Grundlage von Kundmanns Vorlage fertigte August Burde, der Steinmetz aus Chrastava, einen Granitsockel an. Die Büste wurde aus Bronze gegossen. Am Sonntag, den 7. August 1898, fand die feierliche Enthüllung des Denkmals im Rahmen eines Begleitprogramms statt. Zahlreiche bedeutende Persönlichkeiten der Region nahmen an dem feierlichen Akt teil und auch die wichtigen regionalen deutschen Tageszeitungen berichteten darüber. Zwischen 1945 und 1989 war die Büste aus politischen Gründen weggeräumt und 1961 wurde sie durch das Bildnis Julius Fučíks ersetzt worden. An ihre ursprüngliche Stelle kam sie 1992 dank der Gemeinschaft der Freunde der Geschichte der Stadt Chrastava zurück.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume

Streszczenie Wymalowanie kaplicy zamkowej św. Barbary w Grabštejně i jej restaurowanie – mistrzowskie dzieło późnego renesansu w Czechach północnych Jana Kurešová | Marius Winzeler| Kaplica św. Barbary na zamku Grabštejn ze względu na swoje bogate ozdobienia należy do najcenniejszych przestrzeni sakralnych późnego renesansu w Czechach północnych i w Europie środkowej. Jej ukształtowanie architektoniczne jest związane z trudną przebudową średniowiecznego grodu na reprezentacyjny kompleks zamkowy w drugiej trzeciej części XVI wieku, do której doszło z intencji ówczesnego właściciela, radcy cesarskiego i niemieckiego wicekanclerza Korony Czeskiej, Dr. Jiřígo Mehla ze Střelic (1514–1589). Ponieważ architekt był protestantem, chodziło o kaplicę ewangelicką, która jest unikatowym przykładem sztuki reformacyjnej na Ziemiach Czeskich. Bogate wymalowanie kaplicy wykonane techniką al secco i pochodzące z roku 1569 łączy elementy figuralne i ornamentalne. W dolnych częściach ścian są usytuowane postawy dwunastu apostołów, na sklepieniu odgrywa się cykl chrystologiczny. Pozostałą wolną przestrzeń wypełniają filigranowo wykonane groteski. Ozdoba figuralna była inspirowana grafikami Albrechta Dürera, jego współczesnych i następców. Autorem malowideł na podstawie formalnych analogii i powiązań kulturowo-historycznych mógł być Heinrich Bocksberger. Do wymalowania kaplicy wraz z wyposażeniem interweniowały w ciągu XVII i XVIII wieku i w latach 1818−1819, 1907−1910, w 90-tych latach XX wieku i w pierwszym dziesięcioleciu XXI wieku różne interwencje restauratorskie, z których ta ostatnia przybliżyła ją do stanu pierwotnego.

Liberec i jego trzecia dzielnica w roku 1826. Artykuł o codzienności mieszkańców miasta i jego topografii Jiří Bock | Jedną z ważych dat w historii administracyjnej Liberca jest 1826r, ponieważ zostały wtedy wytyczone granice dzielnicy i przenumerowano domy. Rozwój gospodarczy miasta przejawiał się od końca XVIII wieku do połowy XIX wieku przebudową drewnianych domów na murowaną architekturę klasycystyczną. Charakter Liberca w pierwszej połowie XIX wieku jest utrwalony w graficznych wyobrażeniach, dokumentacji budowlanej domów i dochowanych planach pozycyjnych. W roku 1826 Liberec miał 1 280 domów (tyko miejsca budowlane z numerami ewidencyjnymi) i żyło w nim 10 224 stałych mieszkańców (włącznie z obywatelami obcymi i robotnikami szacunkowo 13 000). Już wtedy był drugim największym miastem w Czechach a rozwojem produkcji manufakturowej przewyższał nawet Pragę. Pokrycie podstawowych potrzeb mieszkańców zabezpieczała bardzo szeroka struktura produkcji rzemieślniczej i liczni handlowcy. Ośrodkami żywieniowymi dla tubylców i obcych gości stały się gościńce. W Libercu było wtedy 6 gościńców, 65 uprawnionych

XVIII 2017 2

szynków piwnych i gorzałki i 10 szynków winnych. Od lat sześćdziesiątych XVIII wieku odwiedzały Liberec towarzystwa teatralne. Różne pomieszczenia towarzyskie służyły do produkcji muzycznej i organizowania bali. Tym codziennym życiem żyło nawet 2 500 mieszkańców, przeważnie sukienników, w trzeciej dzielnicy, gdzie po nowym wymierzeniu granicy było 326 domów i miejsc budowlanych z numerami ewidencyjnymi. Duża część przestrzeni tej dzielnicy nie była jeszcze zasiedlona, tworzyły ją łąki i pola. Część obecnej dzielnicy należała jeszcze do rodziny Clam-Gallasu. Dzięki sanacjom po roku 1945 doszło w niektórych częściach dzielnicy do wyraźnego przerzedzenia i poszerzenia pierwotnej zabudowy. Obecnie stoi w trzeciej dzielnicy na tym samym miejscu jak w roku 1826 już tylko 75 domów włącznie z tymi, które zostały połączone z sąsiednimi obiektami i których numery ewidencyjne zanikły.

Drogą do zapomnienia Producenci i twórcy kamieni nagrobkowych na cmentarzach Ziemi Českolipskiej od połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej Zuzana Jakubcová | Jana Kurešová | Przedłożony tekst prezentuje produkcję sepulkralną na terenie Ziemi Českolipskiej od pierwszej połowy XIX wieku do drugiej wojny światowej. Areały cmentarne na wymienionym obszarze przeżyły po roku 1945 dramatycz rozwoj. Cmentarze zostały zupełnie zlikwidowane, ich niemieckie pola cmentarne były sanowane i swawolnie dewastowane. Wspólnym mianownikiem zawsze było usiłowanie zatarcia śladów po odsuniętym obywatelstwie niemieckim. Pomimo likwidacji i dewastacji przetrwały na danym obszarze wartościowe dzieła, które można rozdzielić na cztery typy. Należą do nich tablice z napisami, figuralne nagrobki, nagrobki architektonicznie koncypowane i reprezentacyjne grobowce. Częścią nieodzowną pracy jest zmapowanie kamieniarzy, podczas której prospekcją terenową zanotowano 74 twórców kamieni nagrobnych lub ich komponentów (kamieniarze, szklarze, giserzy) Chodzi o producentów regionalnych i ponadregionalnych. Regionalni producenci rzadko przekraczali granice miejsca swojej działalności. Część wschodnia należała do Josefa Kunze z Jablonného v Podještědí, na południowym skraju miał swoją szeroką klientelę Josef Jarsch z Dubé, z zachodu przenikały dzieła J. Fialy ze Štětí, E. Gudery z Litoměřic i J. W. Rapperta z Vědlic, na Ziemi Polickiej realizował się Franz Rosa a na północno zachodniej części regionu działali autorzy z Kamenickégo Šenova i Českej Kamenicy (Wenzel Hanel, Kreuzové, Beitlich & Stolze, Camillo König). Jedynym, kto opanował cały obszar českolipski, była firma Motz z Českej Lípy. Z ponadregionalnych gigantów rzeźbiarzy kamienia przeniknęły na Ziemię Českolipską prace šluknovskiego Wilhelma Spölgena i firmy konkurencyjnej Granit (resp. Syenit) Werke Rosenhain Franze Laskego. Bokiem nie trzymał się ani zakład kamieniarsko rzeźbiarski Josefa Seichego z Teplic.

127

resume

„I będzie jedna owczarnia i jeden pasterz.“ Kościół Starokatolicki i jego kościoły na północy Czech Alena Řičánková | Artykuł można rozdzielić na dwie części główne, tj. na studium poświęcone powstaniu i rozszerzeniu ruchu starokatolickiego i na katalog kościołów starokatolickich. W akapicie wstępnym jest przedstawiony starokatolicyzm jako ruch specyficzny dla obszarów Czech północnych i północnozachodnich. Następna część jest poświęcona powstaniu idei starokatolickich, ich formowanie na podstawie wydarzeń historycznych, przede wszystkim reakcji na ogłoszenie dogmatu o nieomylności papieża na I. Konsylium Watykańskim (1870). Poszukiwanie i założenie samego Kościoła, którego zwolennicy pierwotnie chcieli działać w ramach Kościoła rzymskokatolickiego jako jego skrzydło reformowane, było procesem dosyć długim i problematycznym. Po legalizowaniu starokatolików w roku 1877 nadal pozostawały trudności i komplikacje; wnioski o nowe zakładanie gmin religijnych urzędy powtórnie odrzucały. Główną osobowością starokatolicyzmu na północy Czech był varnsdorfski ksiądz Anton Nittel, charyzmatyczna osobowość, dzięki której starokatolicyzm w swoim czasie szerzył się prawie lawinowo w regionach przygranicznych. Nittel stał przy zakładaniu nowych gmin religijnych, do których dojeżdżał w celach działalności duszpasterskich. Aktywnie włączał się również do wydarzeń politycznych i pisał do gazet. Pod koniec XIX wieku i po roku 1900 jednak starokatolicyzm traci już swój pierwotny wpływ i znaczenie, dalej istniał raczej jako alternatywa życia konfesyjnego poza Kościołem katolickim. Krótko jest zaprezentowany okres międzywojenny i po roku 1945, nie jest to owszem głównym przedmiotem przedłożonego tekstu. Drugą część artykułu tworzy alfabetycznie zorganizowany katalog kościołów starokatolickich, chodzi mianowicie o Arnultovice, Desną, Děčín, Jablonec nad Nisou, Krásną Lípę, Mistrovice, Polevsko, Světec i Varnsdorf. Każde hasło zawiera historię powstania gminy religijnej w danym miejscu, proces przygotowawczy, budowę kościoła i jego dalszy los. Poszczególne kościoły są opisane z punktu widzenia budowlanego i ocenione z punktu widzenia artystyczno – historycznego. Końcowy akapit zawiera ogólne podsumowanie dotyczące rozwoju ruchu starokatolickiego i charakterystyki jego budowli na studiowanym obszarze.

128

Zbudowanie pomnika malarza Josefa Führicha Lucie Večerníková | DPo śmierci malarza rycerza, Josefa von Führicha (1800–1876), przedstawiciela kierunku nazareńskiego, mieszkańcy miasta Chrastavy wpadli na pomysł zbudowania pomnika ku czci i utrwaleniu pamięci swego najwybitniejszego rodaka. W tym celu został założony komitet zbudowania pomnika Führicha w Chrastavie, który wniósł o wkład finansowy na realizację swego zamierzenia do czołowych instytucji kultury tego okresu, Spółki Przyjaciół Sztuki Kraju Ojczystego w Pradze, poprzednika Galerii Narodowej. Następną sumę dołożył patron całego projektu, Franz hrabia Clam-Gallas (1854–1930), reszta pieniędzy pochodziła z drobnych darów prywatnych. Kontaktowano wiedeńskiego profesora Akademii Sztuk Pięknych, Karla Kundmanna, który miał projekt przygotować. Przyjechał on osobiście by wybrać miejsce w parku przed budowaną właśnie chłopięcą szkołą mieszczańską, gdzie jego przyszłe dzieło miało być umieszczone. Na podstawie projektu Kundmanna August Burde, kamieniarz z Chrastavy wykonał granitowy cokół. Popiersie zostało odlane z brązu. W niedzielę 7 sierpnia 1898 odbyło się uroczyste odsłonięcie pomnika wraz z programem towarzyszącym. Uczestniczył w nim szereg wybitnych osobowości województwa a o imprezie informowały miejscowe dzienniki niemieckie. W latach 1945–1989 ze względów politycznych usunięto popiersie i zastąpiono je podobizną Juliusza Fučíka. Na swoje pierwotne miejsce wróciło w roku 1992 dzięki Towarzystwu Przyjaciół Historii Miasta Chrastavy.

Fontes Nissae | Prameny Nisy