Fontes Nissae XIX 2018 1 by NPÚ, ÚOP v Liberci

Prameny Nisy historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

Fontes Nissae prameny nisy

XIX 2018 1 Prameny Nisy Fontes Nissae

fontes Nissae

XIX 2018 1

historie | památky | umění

Obsah

XIX 2018 1

Studie a materiálie

historie | památky | umění

Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR | Studie Jan Kašpar ...................................................................................................................................................... Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951| Studie Jitka Císařová .................................................................................................................................................. „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny | Studie Kateřina Portmann | Ondřej Sladký................................................................................................................. Frýdlantsko po Pražském míru 1635 | Materiálie Rudolf Anděl....................................................................................................................................................

46 62

Zprávy..................................................................................................................................................... 70 Další novinky v oblasti komunální symboliky Jablonecka Jan Kašpar ...................................................................................................................................................... Konference Vznik Československa a provincie Deutschböhmen v Liberci Jaroslav Pažout................................................................................................................................................ Liberecký seminář o česko-slovenských vztazích v roce 2018 Jaroslav Pažout................................................................................................................................................ Fenomén Charlemont / Eduard – Hugo – Theodor Šárka Leubnerová............................................................................................................................................

71 75 76 78

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 86 Resume.................................................................................................................................................. 100

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy XIX, 2018, č. 1 přispěli Doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (†), Katedra historie FP TUL_Mgr. Jitka Císařová, Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i., cisarova@udu.cas.cz_doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc., Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy, ivana.cornejova@ruk.cuni.cz_Mgr. Jan Kašpar, Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou, kaspar@soalitomerice.cz_PhDr. Šárka Leubnerová_PhDr. Jan Mohr, mojali@seznam.cz_doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Katedra historie FP TUL, jaroslav.pazout@tul.cz_Mgr. Kateřina Portmann, Ph.D., Katedra historie FP TUL, katerina.portmann@gmail.com_Mgr. Ondřej Sladký, Katedra historie FP TUL_Mgr. Markéta Těthalová, Historický ústav FF UHK, m.tethalova@gmail.com Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Doporučená cena: 100,- Kč

Katalog výstavy Frýdlantský poklad shrnuje výsledky archeologického výzkumu Zámeckého rybníka u státního hradu a zámku Frýdlant s důrazem na nález mincovního depotu z období třicetileté války. Kromě popisu průběhu archeologického výzkumu obsahuje podrobnou archivní rešerši a historický rozbor sociálního prostředí Frýdlantu v období 17. století a numismatickou analýzu jednotlivých mincí. Titul je k dostání v knihkupectví a informačním centru NPÚ, Na Perštýně 12, Praha 1 nebo na e-shopu NPÚ.

Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová (výkonná redakce) Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady Mgr. Martina Olekšáková (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Uzávěrka FN 2018/1 byla ke dni 31. 1. 2018. Titulní strana: Panna Marie, 18. stol., plech, dřevo, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

XIX 2018 1

Editorial

V roce osmičkových výročí se v regionu zavzpomínalo nejen na okolnosti vzniku první Československé republiky a dramatické události okupace sovětskými vojsky v srpnu 1968. Město Liberec se znovu dokázalo přihlásit ke své ve veřejném prostoru jinak stále mnohdy opomíjené německé historii. K ní patří jak slavná kulturní i průmyslová minulost města, která formovala jeho dnešní podobu, tak i temné období nacistické okupace a holocaustu. Sousední Německo se s tragickými událostmi pronásledování Židů vyrovnává mj. osazováním kamenů zmizelých (tzv. Stolpersteine) do dlažby před vchodem do domu, kudy perzekuovaní židovští spoluobčané denně chodili (resp. kde bydleli) v době normálního života. První z nich položil v roce 1992 Gunter Demnig v Kolíně nad Rýnem. V Liberci se „Stolpersteine“ objevily v roce 2016 např. u Divadla F. X. Šaldy nebo v Husově ulici. Podruhé se pokládaly v roce 2017 v Pražské, Kozinově a Zborovské ulici. Ve spolupráci zástupců města Liberec a místní Židovské náboženské obce se nyní podařilo připravit třetí vlnu osazování. Slavnostní akt se uskutečnil 9. listopadu 2018, jako připomenutí událostí „Křišťálové noci“ z 9. na 10. listopadu 1938. Realizaci předcházelo dlouhodobé badatelské úsilí při pátrání po osudech zmizelých, na němž se podíleli studenti Katedry historie FP Technické univerzity v Liberci. K uskutečnění pak přispěli také její absolventi a sympatizanti. Nově položené kameny připomínají mj. členy rodiny Rosenbachových, kteří žili v Bendlově ulici čp. 17. Jejich příběh mapuje studie Kateřiny Portmann a Ondřeje Sladkého. Další objevnou sondou do stále málo probádané oblasti regionální historie je studie Jitky Císařové, která sleduje proces konfiskací majetku obyvatel považovaných za Němce na Liberecku v období po skončení druhé světové války. Komplikované politickosprávní pozadí regionu ukazuje i úvodní studie Jana Kašpara, který porovnává dvě zcela odlišné modelové situace posledních měsíců roku 1918 na převážně německy hovořícím Jablonecku a českém Železnobrodsku. Rok 2018 byl také ve znamení odchodů. V lednu zesnul doc. Rudolf Anděl, zakladatel liberecké katedry historie, výborný pedagog a neúnavný propagátor nejen regionální historie. Dovolujeme si proto otisknout jeden z jeho doposud nepublikovaných posledních textů z období raného novověku, které mu bylo velmi blízké. Přejeme Vám příjemné a inspirativní čtení.

XIX 2018 1

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, listopad 2018 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 7. 12. 2018, čj. RE 60/18 Číslo publikace: 55-060-18 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy XIX, 2018, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. 19. ročník periodika Fontes Nissae | Prameny Nisy je realizován s podporou Nadace Český literární fond.

Ivo Habán, listopad 2018

Studie

T he Jablonec area in 1918 and 1919 From the end of the Great War over the province of Deutschböhmen till the Czechoslovak republic A bstract

Jan Kašpar | This text compares situation in two different areas after the demise of the Austro-Hungarian monarchy in Czech speaking Železný Brod (Eisenbrod) area and German speaking Jablonec (Gablonz a. d. Neisse) area. Whereas Železný Brod inhabitants began almost ostentatiously with the buildup of the newly created Czechoslovak Republic, Germans in Jablonec declared their affiliation to the separatist Deutschböhmen province. They accepted the act of forced (but not bloody) attachment to the Czechoslovak Republic by the military. The author describes available sources and literature. He focuses especially on memoirs of the Jablonec chronicler and multiple times elected mayor Karl Richard Fischer, dr. h. c. (1871–1934).

k e y w ords

K l í čová slova

The Great War

první světová válka

The Deutschböhmen province

provincie Deutschböhmen

Establishment of the Czechoslovakia

vznik Československa

Jablonec nad Nisou / Gablonz an der Neisse

Jablonec nad Nisou

Železný Brod / Eisenbrod

Železný Brod

The squad of volunteers from Železný

setnina železnobrodských

Brod in Slovakia

dobrovolníků na Slovensku

Karl Richard Fischer

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR Jan Kašpar

Oslava vzniku Československé republiky v Železném Brodě 29. října 1918 (soukromá sbírka)

Motto: „Ke krveprolití však při žádné z těchto akcí nedošlo. Nějaký ten „štulec“ a dost. Němci byli ustrašeni, Čech se nemstil, ač bylo zač.“1

rvní světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka nebo Světová válka) byla globálním válečným konfliktem pustošícím od roku 1914 do roku 1918 Evropu, Afriku, Asii i světové oceány. Na počátku války stál úspěšný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu. Měsíc po atentátu, 28. července, vyhlásilo Rakousko-Uhersko odvetou válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Válka propukla mezi dvěma koalicemi: státy Dohody a Ústředními mocnostmi. Dohodu při vypuknutí války tvořily Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francie a carské Rusko; k nim se připojily v roce 1915 Itálie a v roce 1917 USA. Ústředními mocnostmi XIX 2018 1

byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko, k nim se přidala také Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie. V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků. Jako konec světové války je udáván 11. listopad 1918, kdy zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin). Po skončení apokalyptického válečného běsnění již neměl svět vypadat jako předtím. Můj příspěvek se pokusí ukázat (a porovnat) historickou situaci na konci roku 1918 a počátku roku 1919 ve dvou zcela odlišných lokalitách současného jabloneckého regionu. V Železném Brodě místní české obyvatelstvo přivítalo vznik Československé republiky s až manifestačním nadšením projevujícím se navenek i veřejným ničením symbolů mnohasetleté habsburské monarchie. Takzvaně „odčiňovalo Bílou horu“ a brzy začalo i s organizací oddílů místních dobrovolníků pro zápas nového státu jak s Němci o Tanvaldsko, tak s Maďary o Slovensko. Naopak v Jablonci nad Nisou byla situace

1_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1453 Sokol Haratice, nezpracováno, kronika 1920– 1945 (popsány události let 1906–1938), s. 15.

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

zcela odlišná. Místní Němci se nejprve museli vyrovnat se zánikem rakousko-uherského soustátí. Následně se trápili s hospodářskými i organizačními potížemi nově vzniklé separatistické provincie Deutschböhmen, ještě později se složitě vyrovnávali s násilným obsazením města československým vojskem. K vytvoření loajality k Československu, či dokonce k budoucímu ztotožnění se s ním, Jablonečanům přitom rozhodně nepomohl tzv. kadaňský incident; šlo o krvavé střetnutí, které v březnu 1919 většina obyvatelstva českých zemí prožívala velmi intenzivně a které příslušníky obou zemských národů nadlouho – pokud ne navždy – odcizilo.2 Ačkoliv existuje písemné svědectví o tom, že ještě na jaře roku 1918 bylo město Železný Brod aktivním účastníkem českého politického emancipačního procesu (15. března 1918 se zdejší městské zastupitelstvo písemně přihlásilo k Tříkrálové deklaraci, tedy k manifestu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí a představitelů české kultury z 6. ledna 1918, požadujícímu autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska),3 pro pondělí 28. října 1918 se dochovaná svědectví pamětníků vzácně shodují, že se v Železném Brodě v podstatě až do večerních hodin nic zajímavého nestalo. Teprve v půl sedmé večer tohoto dne se dostal do rukou státních zaměstnanců zdejší železniční stanice telegram, v němž je ministr železnic nového československého úřadu informoval o úspěšném pražském převratu a vzniku republiky. Depeše dorazila ze Světlé nad Sázavou a byla přelomová nejen svým obsahem, ale i formou. Poprvé totiž byla sepsána česky, do té doby se samozřejmě na státní dráze úřadovalo ve vnitřním styku pouze německy.4 Českojazyčná posádka vlaku, který na trase Pardubice – Turnov dorazil do Železného Brodu v půl osmé večer ze Staré Paky, novinky oznámené v telegramu potvrdila, a tak se železnobrodský personál počal hned poté postupně zbavovat symbolů monarchie na svých stejnokrojích. Žádal podobný rozhodný přístup i po personálu vlaků železnobrodskou stanicí jen projíždějících. Minimálně v případě nočního vlaku dorazivšího z Liberce se ale podobný požadavek u německojazyčné posádky spoje nesetkal s pochopením. Liberečtí odstranili své rakouské insignie teprve po fyzické potyčce se železno4

Studie

brodskými železničáři. Ti se mezitím učili používat v úřadování mezi stanicemi češtinu, což nebylo jednoduché, protože při telegrafování používaná Morseova abeceda ještě neměla pro české čárky, háčky a kroužky příslušné znaky.5 V té době byla už ovšem senzační novina o pádu monarchie dávno přenesena některým ze železnobrodských nádražáků do známé restaurace U Matěchů na náměstí, odkud se zpráva šířila dál městem zcela živelně. Ještě během onoho pondělního večera se v Železném Brodě odehrálo spontánní snímání symbolů monarchie („orlíčků“) ze všech veřejných míst, hlavně státních úřadů a trafik, a jejich házení do řeky Jizery a potoka Žernovníka. Uskutečnil se i improvizovaný průvod nadšených obyvatel městem; v čele kráčel mohutný harmonikář Richard Horna, vyhrávající jednu vlasteneckou píseň za druhou („Kde domov můj“ atd.). S patřičným nadšením z nové situace přitom byly davem postupně zabíleny

2_S odkazem na historicky první zasedání Národního shromáždění ve Vídni byla v německojazyčných oblastech pohraničí vyhlášena dne 4. března 1919 generální stávka a demonstrace. Tímto aktem občanské neposlušnosti zamýšlela německá menšina protestovat proti faktu, že československá vláda zakázala českým Němcům účastnit se voleb v Německém Rakousku. Na mnoha místech demonstrace přerostla v akt agrese, a to z obou stran; nejviditelněji pak ve městě Kadaň, kde se na náměstí shromáždilo kolem dvou tisíc demonstrantů. Z radnice byla stržena česká vlajka, následné nacionalistické výlevy brzy přerostly v německo-české potyčky a ty zavdaly příčinu k masakru. Zůstalo po něm 23 mrtvých, další desítky Němců byly těžce zraněny. Němečtí nacionalisté (a později nacisté) kadaňského incidentu propagandisticky mistrně využili. Události ze 4. března tak zapůsobily jako výrazný a významný milník ke stmelení Němců z různých regionů v jedno „osudové společenství“, k vytvoření národnosti, která se označovala jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudetenland. 3_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1023 Archiv města Železný Brod, nezpracováno (dříve inv. č. 382, kart. č. 166), deklarace z 15. března 1918 o přihlášení se železnobrodského městského zastupitelstva k Tříkrálové deklaraci (rub dokumentu nese označení: č. 1366/1918). 4_K událostem na konci října 1918 na Železnobrodsku viz SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0457 Obecná a měšťanská škola česká (dívčí) Železný Brod, kronika 1897–1931, s. 194–196 (krátký popis událostí od 28. října do 8. listopadu 1918 nejen v Železném Brodě, ale také obecně v Čechách). Srovnej: SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0458 Obecná a měšťanská škola česká (chlapecká) Železný Brod, kronika 1914–1939, s. 118–122 (taktéž popis celostátních i železnobrodských jevů od 28. října do 8. listopadu 1918, včetně informace o údajném pochodu Němců ze severu na Turnov 31. října 1918). Tamtéž na s. 135 zpráva o organizaci obou železnobrodských setnin dobrovolníků bratry Kalfusy, na s. 144–145 popis dobytí Deutschböhmen a obsazení Slovenska Československem. Využitelná literatura: Sochor František, 28. X. 1918 v Železném Brodě. Beseda. Obrázkový čtrnáctideník Českého ráje a Podkrkonoší, roč. 5, 1948, s. 240–242. Koděra Josef, Státní převrat 28. října 1918 na nádraží železnobrodském. Sborník okresu železnobrodského, roč. 6, 1930, s. 40–42. Kacálek Bohuslav, Toulky železnobrodskou historií. Vznik Československé republiky a doba kolem. Železnobrodský zpravodaj z prosince 1998, s. 13–16. Porovnej vzpomínku obyvatel Velkých Hamrů na 28. říjen 1918: Anonym, Jak to bylo v naší obci. Hamrovské listy č. 3 – srpen 1998, s. 2. Viz též KINSKÝ František, Převratová vzpomínka z Maloskalska. Noviny Jablonecka, roč. 16, 30. 10. 1968, č. 43, s. 2 (údajně přetisk z periodika Pojizerské listy z roku 1928). 5_Koděra Josef, cit. v pozn. 4, s. 41.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Členové 1. železnobrodské dobrovolnické setniny z roku 1918 při vzpomínkovém setkání v roce 1928 (Městské muzeum v Železném Brodě, Ob381)

6_Sochor František, cit. v pozn. 4, s. 240. Viz též Koděra Josef, cit. v pozn. 4, s. 42. 7_Sochor František, cit. v pozn. 4, s. 241. 8_Sochor František, cit. v pozn. 4, s. 241. 9_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0458 Obecná a měšťanská škola česká (chlapecká) Železný Brod, kronika cit. v pozn. 4, s. 120.

XIX 2018 1

všechny dostupné německé či německo-české nápisy na trase, a to včetně jízdních řádů na nádraží. Pamětníci přitom vzpomínají především na zvlášť horlivé nasazení železnobrodské dospívající mládeže. Známo je však také to, že někteří účastníci manifestace oponovali podobným živelným úpravám tváře města, a to s argumentem, že se tím už vlastně ničí majetek jejich společného nového státu.6 Součástí večerního programu 28. října byla i návštěva tzv. Hamburku, tovární čtvrti spjaté s podnikatelskými aktivitami libereckého továrníka Liebiega. I v tomto železnobrodském centru menšinového německého osídlení byly obratem zlikvidovány veškeré německojazyčné nápisy a pod okny potemněných úřednických bytů německé „dělnické aristokracie“ byly provokativně zazpívány některé „revoluční“ písně, např. „Hej, Slované“.7 Následujícího dne, v úterý 29. října, byl v Železném Brodě ustanoven oficiální národní výbor, jenž se ujal správy města slavnostně vyzdobeného mnoha prapory a plakáty.8 Nepracovalo se. Významné strategické body ve městě obsadily sokolské hlídky. Jedna z nich, která do-

hlížela na pořádek na vlakovém nádraží, přitom zabavovala v projíždějících vlacích strategický materiál (hlavně potraviny a uhlí) směřující původně buď do Německa, nebo do německojazyčných separatistických oblastí Deutschböhmen. Vrcholem oslav dne 29. října se stal odpolední tábor lidu, který se konal od jedné hodiny odpolední na hlavním náměstí. Během něj z radničního balkónu k tisícům shromážděných občanů, ozdobených v drtivé většině českými a československými symboly, promluvil železnobrodský městský radní JUDr. Jindřich Harapát. Svou vlasteneckou řeč pochopitelně věnoval problematice probíhajícího osvobození českého národa po třísetletém utrpení v německé porobě. I tentokrát následoval velký průvod městem, jehož se zúčastnila v čele jdoucí železnobrodská městská rada, zdejší úředníci a učitelé. Manifestace skončila opět na hlavním náměstí, a to provoláváním slávy politikům Masarykovi a Wilsonovi.9 Ve čtvrtek 31. října 1918 se z okolí do města dostavilo asi šedesát sokolů s výstražnou zprávou, že sem údajně táhnou Němci z Liberce a Jablonce, aby poté, co zúčto5

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

vali s českými menšinovými školami a Besedami v těchto německých městech, obsadili také české Pojizeří. Naštěstí se ukázalo, že šlo o planý poplach. Dne 3. listopadu 1918 se ustavil okresní národní výbor, následně i místní a okresní hospodářská rada k potírání překupnictví a lichvy s potravinami. Další významnou protirakouskou manifestací se stala dne 8. listopadu 1918 připomínka bitvy na Bílé hoře – vzpomínka na porážku „české věci“ v tomto válečném střetu byla zjevně i po 298 letech stále ještě příliš aktuální. Shromáždění bylo zahájeno v kreslírně chlapecké školy, pak pokračovalo ve dvoraně železnobrodské radnice, kde se shromáždila veškerá školní mládež i s učitelským sborem; děti recitovaly vlastenecké básně, zpívaly národní písně, pedagogové pronášeli vášnivé protirakouské projevy. Šlo o první slavnost, jejíž součástí nebyly katolické bohoslužby.10 Žactvo se zúčastnilo i následujícího průvodu na vrch Šibeňák nad městem. Symbolickou odplatou za nešťastnou bitvu se tam následně stal v režii železnobrodských sokolů uskutečněný akt pálení císařských obrazů, odznaků, knih a jiných památek na rakouskou monarchii a Habsburky – i toto vizuálně jistě skoro až barokní divadlo pochopitelně provázely vlastenecké proslovy a zpěvy učitelstva i dětí. V dochovaných pramenech je zvlášť vyzdvihována slavnostní řeč učitele Filipa Kalfuse z Horské Kamenice.11 Bezprostředně po vzniku ČSR nebyla územní situace republiky příliš radostná. Německojazyčné oblasti nový stát neuznávaly, podobná situace panovala na dosud uherském Slovensku. Pravidelná československá armáda teprve vznikala, řešením z nouze se tedy stala výstavba tzv. dobrovolnických jednotek. V Železném Brodě začali organizovat dobrovolnické setniny učitelé a bratři Filip a Emil Kalfusové už na počátku listopadu 1918. O nadšení místních obyvatel pro věc vypovídá fakt, že takové formace zde vznikly dvě.12 Zatímco první ze setnin brzy odjela pod velením Filipa Kalfuse osvobozovat dosud uherské Slovensko,13 druhá dobývala teritorium Němci osídleného Tanvaldska. Přitom původně měla jít obsazovat Tanvaldsko též první železnobrodská setnina; při svém vyzbrojování v Jičíně však byla požádána, zda by raději nepomohla v bojích na Slovensku. Dne 16. listopadu 1918 odjel oddíl čítající více než sto mužů do Kunovic u Uherského Hradiště. 6

Studie

Ještě týž večer se operativně přesunul do západoslovenské Holíče a pokračoval do Smolenic na úpatí Malých Karpat. Setnina následně pomáhala s udržením přechodů přes řeku Váh; Filip Kalfus se stal velitelem města Hlohovce a zabezpečoval pořádek v pevnostní věznici Leopoldov.14 V polovině prosince 1918 odjela setnina na Liptov, kde, rozdělena na čtyři samostatně operující čety, pomáhala řešit situaci ve Vrútkách, v Ružomberoku (zde měl Filip Kalfus osobně jednat s tak odlišnými politiky, jako byli Andrej Hlinka a Vavro Šrobár), v Liptovském Mikuláši a v Liptovském Hrádku.15 Po vypuknutí hraničního sporu s Polskem byla železnobrodská setnina přesunuta na Spiš. Jak o tom svědčí dochovaná korespondence, ani zde dobrovolníci nezapomínali na pravidelný kontakt s domovem, jenž formou pravidelného přísunu četby uspokojoval kulturní potřeby vojáků.16 10_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0458 Obecná a měšťanská škola česká (chlapecká) Železný Brod, kronika cit. v pozn. 4, s. 122. 11_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0489 Sokol ŽB, nezpracováno, kart. č. 38, protirakouské a protihabsburské provolání železnobrodského Sokola „Odstraňme potupu“ s pozvánkou na československou republikánskou slavnost konanou 8. listopadu 1918 na kopci Šibeňák nad městem a spojenou s pálením knih a veškeré habsburské, rakouské a klerikální symboliky. I v dalších měsících vynikal Sokol bojovnou rétorikou – ve stejném archivním fondu a kartonu je dochováno např. protiklerikální provolání železnobrodského Sokola „Bratři a sestry“ z 18. prosince 1918 nebo protikomunistické provolání českého Sokola „Duším statečným“ z 27. dubna 1919 zaměřené proti hrozbě bolševismu. 12_Souhrnná informace o dobývání Slovenska a Tanvaldska železnobrodskými dobrovolníky viz Kalfus Emil, Obsazení Tanvaldu roku 1918. Sborník okresu železnobrodského, roč. 4, 1928, s. 62–64; Wagenknecht Josef, Setnina železnobrodská. Sborník okresu železnobrodského, roč. 5, 1928–1929, s. 4–5, 26–28, 110–113; Kalfus Filip, Železnobrodská setnina na Slovensku 1918–1919. Sborník okresu železnobrodského, roč. 6, 1930, s. 87–93 (včetně soupisu 106 tzv. dobrovolců a také včetně šesti jmen železnobrodských obětí bojů); Anonym, Železnobrodské setniny z roku 1918–1919. Pojizerské listy, roč. 52, 11. 6. 1937, č. 24, s. 1–3; Kacálek Bohuslav, Železnobrodská setnina na Slovensku. Železnobrodský zpravodaj z května 1996, s. 9–11; týž, Železnobrodská setnina na Slovensku 1918–1919. Od Ještěda k Troskám. Vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí, roč. 6 (22), 1999, č. 5+6, s. 4–6; Týž, Železnobrodská setnina na Slovensku. Železnobrodský zpravodaj z července – srpna 2012, s. 19–21. Srov. Kuthan Pavel J., V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918–1919, Praha 2010. 13_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0472 Vlastivědná komise Železný Brod, kart. č. 16, seznam přeživších členů tzv. první železnobrodské setniny dobrovolců z roku 1918 na Slovensku vzniklý roku 1928 (v textu je chybně uvedena datace 1918). Soupis logicky neobsahuje šest železnobrodských obětí, které se už do soupisu roku 1928 přihlásit nemohly – jejich příjmení jsou ovšem známa odjinud. 14_Kalfus Filip, cit. v pozn. 12, s. 89. 15_Kalfus Filip, cit. v pozn. 12, s. 90. 16_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, podsbírka Muzeum ŽB, kart. č. 1, písemné poděkování Zábavného a vzdělávacího odboru 6. československého domobraneckého střeleckého praporu železnobrodskému obchodníkovi Jaroslavu Fišerovi za zásilku časopisů; zásilka polní pošty je datována únorem 1919, razítko je ze slovenského Kežmaroku.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Pamětní deska železnobrodským dobrovolníkům umístěná v roce 1937 na průčelí železnobrodské radnice. Autorem návrhu desky byl ruský legionář a profesor sklářské školy Ladislav Přenosil (soukromá sbírka)

17_Kalfus Filip, cit. v pozn. 12, s. 93. Srov. Pojizerské listy, cit. v pozn. 12, s. 3. 18_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1461 Československá obec legionářská – jednota Železný Brod, nezpracováno, kart. č. 2, pozvánka na slavnostní odhalení pamětní desky strážmistra Karla Brůny, učitele z Plavů č. p. 66. Deska byla odhalena na jeho rodném domě v září 1936.

XIX 2018 1

Na konci ledna 1919, kdy setnina operovala na dunajeckém úseku poblíž Červeného Kláštera, byla jako samostatný útvar zrušena a stala se součástí jinak organizované formace. Filip Kalfus, který v zimě onemocněl silným zánětem kyčelního nervu, byl mezitím povolán zpět do Čech a po vyléčení se vrátil k pedagogické práci. Jeho vojáci bojovali na Slovensku dál, podle věku byli pak postupně od května 1919 propouštěni z aktivní služby. V průběhu bojů na Slovensku šest železnobrodských dobrovolníků dokonce za mladou Československou republiku položilo své životy: František Maťátko, František Hoření, František Jech a Gustav /Josef?/ Rezler ze

Železného Brodu, Jan Paldus z Alšovic a František Fišer z Plavů. Podle některých jiných zpráv bylo obětí z obou setnin celkem devět: též Jaroslav Hlava a Josef Klinger ze Železného Brodu, Julek Mastnich ze Želče.17 Oběť nejvyšší ale samozřejmě nepřinášeli jen železnobrodští dobrovolníci. Známý je např. i osud někdejšího plavského učitele strážmistra Karla Brůny, který padl v boji s maďarskými bolševiky v červnu 1919 při hájení vlakového nádraží v Bajči severně od Komárna.18 Brůna patřil mezi více než dvě desítky železnobrodských příslušníků tzv. italské domobrany zformované na tamním území po skončení války z bývalých zajatců, kteří dob7

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

rovolně požádali o vstup do armády nového státu. Tito domobranci však již neměli proti běžným italským legionářům oficiální „legionářský“ statut, protože do služeb republiky vstoupili až po 28. říjnu 1918.19 Za dobu bojů na Slovensku (listopad 1918 až srpen 1919) padlo v řadách vznikající československé armády 861 mužů; dalších 2 830 jich bylo zraněno, 343 zajato a 1 960 pohřešováno, 1 412 mužů těžce onemocnělo.20 Po celou dobu trvání První republiky se na oběti z řad dobrovolníků ani vojáků pravidelné armády nezapomínalo. Vzpomínkové akce se samozřejmě konaly i v Pojizeří; připomenout je možno například Oslavu na paměť vítězných bojů o Slovensko 1918–1919, konanou dne 28. června v Jilemnici, či dvoudenní slavnost odhalení pamětní desky již zmíněnému Karlu Brůnovi na jeho rodném domě v Plavech č. p. 66 ve dnech 26. – 27. září 1936. Zatímco první železnobrodská dobrovolnická setnina Filipa Kalfuse odjela v polovině listopadu na Slovensko, jeho bratr Emil Kalfus se s dalšími místními „dobrovolci“ aktivně zapojil do přípravy obsazování převážně německojazyčného Tanvaldska. Celá tzv. „Ještědská fronta“ byla organizována z Turnova, kde vznikl samostatný okresní národní výbor úzce spolupracující s podobnými politickými a vojenskými strukturami v Praze, Jičíně, Mladé Boleslavi a Hradci Králové. Turnovskému správnímu centru byly podřízeny vojenské jednotky od Českého Dubu až k Frýdštejnu, železnobrodští dobrovolníci pod vedením Emila Kalfuse (a později Josefa Wagenknechta) se ale přímému turnovskému vedení do značné míry vymykali. Dne 6. listopadu 1918 učinil Národní výbor v Turnově pokus nabídnout německému Liberci vojenskou pomoc „pro udržení pořádku ve městě“. Československé ozbrojené síly přemísťující se vlakem však byly zastaveny na železniční stanici v Dlouhém Mostě. Protože při následném jednání v Liberci odmítla německá strana jakékoliv politické i vojenské vměšování a československé oddíly v té době ještě nebyly na vojenské obsazení Deutschböhmen dostatečně početné, byl alespoň zřízen ochranný kordón československých polních stráží na jazykovém rozhraní na zeměpisné linii Vápno – Světlá pod Ještědem – Rašovka – Hodkovice nad Mohelkou – Pelíkovice – Bezděčín – Frýdštejn – Malá Skála. Až na občasné střety s německým libereckým Volksweh8

rem se dařilo dodržovat oběma stranám stav ozbrojeného příměří.21 Dne 9. prosince 1918 byla ujednána dohoda všech československých vojenských složek dislokovaných v regionu o koordinovaném obsazení jednotlivých německojazyčných oblastí kromě města Liberce v průběhu 11. prosince. Turnovští měli dobýt Křižany, Ještěd, Dlouhý Most a Jablonec nad Nisou; železnobrodským silám bylo ve stejné době svěřeno obsazení Tanvaldska.22 Ve středu 11. prosince 1918 byl tedy hluboko v noci ze železnobrodského nádraží vypraven pod vedením Josefa Wagenknechta a za přítomnosti poslance Čeňka Lisého zvláštní vojenský vlak, jenž měl za úkol obsadit železniční tratě severně od hranice katastrů Plavy a Velké Hamry. V obou těchto posledních českých obcích také posílili železnobrodský oddíl početní ozbrojení dobrovolníci.23 Část setniny z vlaku vystoupila už ve Velkých Hamrech. Do Tanvaldu pak pronikla pěšky, a to několika pochodovými proudy. S pomocí místních Čechů (v literatuře je vysoce ceněn hlavně osobní přínos řídícího učitele Jana Nesvadby z Popelnic a stavitele Karla Pekárka ze Šumburku nad Desnou) vojáci město bez boje obsadili, takže v pět ráno se již z tanvaldské radniční věže mohl rozlehnout smluvený vítězný signál známé písně „Boleslav, Boleslav, překrásné město“.24 Ze zabrané železniční stanice Tanvald – Šumburk nad Desnou bylo ještě téhož dne do Železného Brodu odvezeno údajně až několika desítek železničních vagonů. Následně došlo také k obsazení železniční trati a území mezi Tanvaldem a hraničním přechodem v Kořenově.25 Německý Liberec, hlavní město separatistické německé provincie Deutschböhmen, byl obsazen 16. prosince 1918. Díky dochované kronice železnobrodské chlapecké obecné a měšťanské školy z let 1914–1939 víme, že k tomu přispěl i zásah pancéřového vlaku z Turnova. Po obsazení Tanvaldu se také část druhé setniny železnobrodských dobrovolníků přesunula na Slovensko, jiné zdejší oddíly pokračovaly v postupném obsazování německojazyčného pohraničí. Tak např. jablonecké noviny Gablonzer Tagblatt ve svém vydání z 19. prosince 1918 informovaly o faktu, že „vojáci z Železného Brodu včera obsadili obce Antonínov, Dolní Maxov, Mariánskou Horu a Josefův Důl“.26

Studie

19_Dne 10. července 1932 založili železnobrodští „italští“ bojovníci svou místní „Odbočku svazu příslušníků bývalé domobrany z Itálie v Železném Brodě“. Zdá se ale, že již v dubnu 1928 byla alespoň část z nich přítomna ve skupině dvou stovek Čechoslováků, kteří pietně navštívili italské město Conegliano na Piavě. Zde bylo dne 18. června 1918 v budově vojenských kasáren popraveno patnáct československých vojáků, odsouzených vojenským soudem armády Rakousko-Uherska. Šlo o místo s nejvyšším počtem popravených československých legionářů na italské frontě v průběhu 1. světové války; ve zdejší ulici Československých mučedníků, tedy „Via Martiri Cecoslovacchi“, se dodnes nachází pamětní deska s českoitalským textem. 20_Kuthan Pavel J., cit. v pozn. 12, s. 161. 21_Kulich V. J., Paměti okresu turnovského za světové války a z doby státního převratu, 1. díl, Turnov 1925 (problematika obsazování Deutschböhmen s. 53–79, 84–85). Připomínka československého generála Jana Diviše, jenž v prosinci 1918 velel vojenskému zásahu ČSR proti Deutschböhmen v pohraničí viz Úlehla Vladimír, První vrchní velitel československé armády. Od Ještěda k Troskám. Vlastivědný sborník Českého ráje a Podještědí, roč. 14 (30), 2007, č. 4, s. 270–272. 22_Kulich V. J., cit. v pozn. 21, s. 64-67. Srov. Wagenknecht Josef, cit. v pozn. 12, s. 27. 23_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0040 Archiv obce Velké Hamry, inv. č. 69, kart. č. 5, soupis šestatřiceti členů tzv. Dobrovolné setniny z Velkých Hamrů pomáhajících obsazovat v prosinci 1918 jazykově většinově německé Tanvaldsko. Kromě velkohamerských Čechů se činnosti oddílu účastnili i lidé z Plavů, Tanvaldu, Popelnic, Bohdalovic a Jesenného. 24_Kalfus Emil, cit. v pozn. 12, s. 63. 25_Kalfus Emil, cit. v pozn. 12, s. 64. Srov. Wagenknecht Josef, cit. v pozn. 12, s. 112. 26_Die Besetzung deutscher Städte und Gemeinden durch die TschechoSlowaken. Gablonzer Tagblatt XXVII, č. 347 (ranní vydání), 19. 12. 1918, s. 2.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Pohlednice s mapou německojazyčné oblasti českých zemí, nedatováno (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, položka 15)

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Koncem února 1919 vyšel rozkaz o zrušení všech dobrovolnických jednotek a jejich nahrazení pravidelným vojskem. Prvního března 1919 vystřídal druhou železnobrodskou dobrovolnickou setninu v Tanvaldě 44. československý pěší pluk a o den později, po slavnostním nástupu v jičínských kasárnách, byla setnina oficiálně rozpuštěna.

27_K problematice vzniku, existence a zániku Deutschböhmen viz např. Cajthaml František alias V. L. Liberté, Sláva a pád provincie Deutschböhmen, Ústí nad Labem 1924. Viz též KOPICA Jiří, Zemská vláda Deutschböhmen v letech 1918 a 1919. Němci v českých zemích. Die Deutschen in den böhmischen Ländern. Zprávy společnosti pro dějiny Němců v Čechách. Mitteilungen der Gesellschaft für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, 2004, roč. 3, Ústí nad Labem 2004, s. 5–66. Srov. Brunclík Zdeněk, Vznik Československa a Liberec 1918. Krkonoše. Jizerské hory. Měsíčník o přírodě a lidech 2008, č. 10, s. 32–34. Nejnověji Melanová Miloslava a kol., Liberec. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2017, s. 236–238 (vznik myšlenky Deutschböhmen v letech 1908–1909), s. 252–262 (vznik a zánik provincie v roce 1918).

XIX 2018 1

Jak již bylo uvedeno, 28. října 1918 sice došlo k vyhlášení samostatného československého státu, radost z jeho vzniku ale nesdílelo všechno obyvatelstvo země. Zatímco Češi se konečně dočkali naplnění svých práv na sebeurčení, z německého obyvatelstva se přes noc stala národnostní menšina. Politická reprezentace Němců z Čech, Moravy a Slezska proto existenci Československa vůbec neuznala. Odpovědí se stalo vyhlášení čtyř samostatných provincií, které deklarovaly svůj vstup do Německého Rakouska (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau). Tím Němci v pohraničí ohrozili existenci Československa v samotných základech. Myšlenka vytvoření uzavřeného území s vlastní samosprávou – Deutschböhmen – nevznikla v roce 1918, ale tento politický program zde existoval již delší čas.27 9

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

Postupně gradující jazykové a nacionální spory mezi Čechy a Němci byly trvalou součástí života na přelomu 19. a 20. století. Vedly nakonec až k úplnému ochromení práce zemského sněmu, který musel být v roce 1913 rozpuštěn. Po mnoha jednáních bylo přijato v květnu 1918 nařízení o krajském uspořádání, které předpokládalo rozdělení území na dvanáct krajů. Z těch měly mít kraje Cheb, Litoměřice, Liberec a Trutnov německé krajské vlády a v podstatě tak územně splňovaly představy sudetských Němců o teritoriu Deutschböhmen. Tímto rozdělením měly být završeny národnostní spory a Čechy rozděleny na české a německé území s vlastní zákonodárnou mocí a exekutivou.28 Zákon měl vejít v platnost 1. ledna 1919, vyhlášením ČSR se však situace změnila. Už 29. října 1918 došlo ve Vídni k vyhlášení provincie Deutschböhmen jako součásti Německého Rakouska. Liberec se stal hlavním centrem jak provincie, tak zemské vlády v čele se zemským hejtmanem Rafaelem Pacherem a jeho zástupci Josefem Seligerem a Wilhelmem Maixnerem.29 Od 6. listopadu vystřídal Pachera v čele vlády Rudolf Lodgman von Auen. Zemská vláda už od počátku musela čelit velkým problémům. K nejpalčivějším patřilo zásobování obyvatelstva. Pohraničí nikdy nemělo výhodné klimatické podmínky pro zemědělskou výrobu a válka zcela rozvrátila zásobování. Obyvatelé trpěli hlady, zimou a všeobecným nedostatkem. Místy docházelo i k rabování. Už za války se rozmohla „šmelina“. Složité bylo nalezení vhodných odbytišť průmyslových výrobků. Hospodářská situace se neustále zhoršovala a nepomohlo ani vydávání vlastních peněz. Další problém představovali vojáci vracející se z fronty. Radikálně myslící a živelně jednající navrátilci, tito „unavení muži“, hrozili anarchií. Jako jejich zastupující organizace vznikaly tzv. „Soldatenräte“ (vojenské rady). Na ochranu obyvatelstva a majetku vznikaly jednotky domobrany „Volkswehru“ (lidová obrana) a „Bürgerwehru“ (občanská obrana). Každý okres měl mít jednotku lidové obrany, která však nespadala pod správu vojenské rady. Tím došlo k patové situaci. Ta byla vyřešena na konferenci zástupců vojenských rad 30. listopadu 1918 v Jablonci nad Nisou.30 Vedle vojenských rad se vytvářely okresní rady, které měly být poradním orgánem zemské vlády. Dále měly moc výkonnou a kontrolní a mimo jiné se jim měly podřídit všechny vojenské rady. 10

Studie

Nakonec se hlavní náplní těchto rad stalo opatřování potravin, péče o klid a pořádek a pomoc nezaměstnaným. Dne 7. listopadu si Německo vyžádalo podmínky kapitulace a 11. listopadu oficiálně skončila válka. Německem probíhala vlna revolucí, které sledovaly různé skupiny obyvatel v provincii s protichůdnými pocity. Zatímco zástupci sociálních demokratů revoluční nepokoje uvítali, podnikatelská vrstva se obávala další vlny nepokojů a drancování. Situace byla komplikovaná a napjatá. Nová Československá republika v této situaci nemohla reagovat jinak než vojenským zásahem. Dohoda, kterou se při listopadových jednáních pokoušel pražský Národní výbor uzavřít se zástupci Deutschböhmen, Rudolfem Lodgmanem von Auen a Josefem Seligerem, nebyla možná. Československo však potřebovalo udržet klid a pořádek; o skutečnosti, že je toho schopno, muselo přesvědčit i dohodové mocnosti. Proto se od poloviny listopadu přikročilo k obsazování hospodářských a politických center českého pohraničí. Postupně přecházelo do rukou československého vojska stále větší území a kruh kolem Liberce se pomalu uzavíral. Postup vojska přiměl vládu Lodgmana von Auen přesídlit 11. prosince do Žitavy, odkud se později přes Drážďany dostala do Vídně. Liberec, hlavní město provincie, byl obsazen 16. prosince. Mírová konference pak potvrdila Československo v jeho historických hranicích a začlenila nový stát do evropských vazeb.

28_Melanová Miloslava a kol., cit. v pozn. 27, s. 253. 29_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, podsbírka Jednotlivé tisky, položka M 521 v kart. č. 78, Amtsblatt der Landesregierung für Deutschböhmen. 1918, roč. 1, č. 1, provizorní ústava provincie Deutschböhmen z listopadu 1918. Viz též SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1452 Místní muzeum Dolní Maxov, kart. č. 2, nezpracováno, katalogové číslo muzejního přírůstku 498, provolání liberecké zemské vlády provincie Deutschböhmen z 2. listopadu 1918 adresované všemu sudetoněmeckému lidu (díky dochované obálce je známo, že v tomto konkrétním případě bylo „provolání“ adresováno Obecnímu úřadu v Dolním Maxově). Srov. SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0983, Meissner Josef – osobní fond Smržovka, inv. č. 296, kart. č. 29, první světová válka (dokumentace), tři obecná protičeskoslovenská provolání německé místní rady adresovaná německému lidu a agitující za připojení k Německu (nedatováno). 30_O událostech v Jablonci nad Nisou na podzim 1918 viz Padrta František, Jablonecko 1918. In: Kolektiv autorů, Historický sborník Ústecka 1968 (Vznik samostatného Československa a severní Čechy), s. 197–206 (k problematice vojenských rad – a konkrétně ke konferenci jejich zástupců v Jablonci – viz s. 201–202). Srov. ANONYM, Nad rozevřeným tablem. Fotografie i vzpomínky půl století staré. Noviny Jablonecka, roč. 16, 1968, č. 42, 23. 10. 1968, s. 3. Jde o vzpomínky Jaroslava Slavíka (narozen 1903), syna Františka Slavíka, předsedy jabloneckého českého národního výboru z roku 1918, na padesát let staré události. Viz též Pleticha Lukáš, 28. říjen v Jablonci. Jablonecký měsíčník z října 2010, s. 19; Týž, Žhavý listopad 1918. Jablonecký měsíčník z listopadu 2010, s. 19.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Mapa politického okresu Jablonec nad Nisou, nedatováno (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1048 Sbírka map a plánů, sign. E I 16) 31_Dle výsledků sčítání lidu z roku 1910 měl Jablonec nad Nisou v té době 29 521 obyvatel, z toho 26 343 Němců a 2 358 Čechů – měřítkem ale tehdy byla tzv. obcovací řeč (viz Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen, Praha 1913, s. 150). V době dalšího sčítání obyvatelstva roku 1921 ve městě žilo obyvatel 26 929, z toho 21 982 Němců a 3 926 Čechů – viz Statistisches Gemeindelexikon von Böhmen, Praha 1924, s. 149. Srov. Retrospektivní lexikon obcí Libereckého kraje 1850–2001, Liberec 2003, s. 114. 32_Der tschechische Nationalrat hat sich der öffentlichen Gewalt in Prag bemächtigt. Gablonzer Tagblatt XXVII, č. 296 (ranní vydání), 29. 10. 1918, s. 1. Srov. Die Proklamierung des tschecho-slowakischen Staates ist in Gablonz in aller Ruhe aufgenommen worden und unterblieben jegliche Kundgebungen. Gablonzer Tagblatt XXVII, č. 298 (večerní vydání), 31. 10. 1918, s. 4. 33_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, podsbírka plakátů, výzva k jabloneckým navrátilcům z 1. listopadu 1918: „Vojáci německé národnosti, shromážděte se v pátek 1. listopadu 1918 ve tři hodiny odpoledne za účelem naléhavého jednání určitě v sále jablonecké tělocvičny. Závažnost situace vyžaduje plnou účast! Podepsáni: Svolávající.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar).

XIX 2018 1

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

V další části textu se zaměřím na konkrétní problematiku německojazyčného Jablonce nad Nisou. Právě 28. říjen zde byl přivítán a oslaven o poznání viditelněji než v sousedním Liberci.31 Dne 30. října Češi vyvěsili prapory v národních barvách na českých domech, škole a Národním domě. V něm se také téhož dne sešli na slavnostní schůzi Češi nejen z Jablonce, ale také z blízkého okolí. Dlužno dodat, že jablonecké noviny Gablonzer Tagblatt informovaly ve svých článcích poměrně objektivně jak o 28. říjnu v Praze, tak o 30. říjnu v Jablonci.32 Zástupci provincie Deutschböhmen ovšem měli v Jablonci jiné problémy než pacifikovat českou menšinu. Právě v tomto městě nastal velký problém s vojáky navrátivšími se z fronty. Už 1. listopadu došlo ke schůzi vojáků ve zdejší Turnhalle.33 Sešlo se tu na čtyři sta revolučně naladěných mužů a pouze zásluhou politického i řečnického 11

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

Studie

mistrovství nového jabloneckého starosty Karla Richarda Fischera34 nedošlo k tragickému vyústění konfliktu; podařilo se mu uklidnit zradikalizovaný dav a za cenu rozdělení si kompetencí v řízení města s nově vzniklou Vojenskou radou pro Jablonec nad Nisou a okolí docílit jejich klidného rozchodu.35 Jak už bylo výše zmíněno, 30. listopadu 1918 se v Jablonci nad Nisou sešli k poradě zástupci bývalých vojáků z celých severních Čech. Ve městě stále panovalo napětí mezi vojenskou radou válečných vysloužilců a třicetičlennou tzv. Okresní národní radou (okresní rady v provincii byly složeny z různých vrstev obyvatelstva, společenských organizací a politických stran). Zajišťovat pořádek, dostatek potravin a starat se o nezaměstnané i bývalé vojáky bylo čím dál složitější, byť za tímto účelem vznikaly i speciální úřadovny – v našem případě Místa existenční pomoci pro navrátilce z Jablonce nad Nisou a okolí („Existenz-Hilfstellen für Heimkehrer Gablonz a. N. u. Umgebung“).36

34_K osobnosti Karla R. Fischera (člen jabloneckého zastupitelstva od roku 1910, v čele města od 10. září 1918, následně zvolen starostou ještě čtyřikrát v letech 1919, 1923, 1927 a 1931. Člen Německé nacionální strany – „Deutsche Nationalpartei“, DNP) viz Kašpar Jan, Jablonecký starosta Karl Richard Fischer (1871–1934). Intelektuál úspěšným politikem (pokus o zhodnocení osobnosti). Fontes Nissae. Prameny Nisy, roč. 5, 2004, s. 61–97. Týž, Jablonečtí starostové do roku 1945 (příspěvek k dějinám místních elit). Fontes Nissae. Prameny Nisy, roč. 5, 2004, s. 260–263. Týž, Jablonecký starosta Karl Richard Fischer (1871–1934). Intelektuál úspěšným politikem II (nové skutečnosti). Fontes Nissae. Prameny Nisy, roč. 10, 2009, s. 149–156. Srov. Nová Jana, Karl R. Fischer. Historik v čele moderního města. Otcové města Jablonce. Regionálně historický cyklus Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Jablonec nad Nisou 2007, s. 49– 94. Táž, Karl R. Fischer: učitel, regionální historik a komunální politik. In: Oubrechtová Marcela (eds.), Julius Lippert a německé prostředí v Čechách, Ústí nad Labem 2010, s. 85–104. 35_Problematiku vojenských navrátilců musela radnice řešit samozřejmě i v dalších dnech a měsících. Viz např. SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, podsbírka plakátů, výzva k navrátilcům 6. listopadu 1918: „Vojenští navrátilci! Po letech utrpení se navracíte zpět do vlasti ke svým blízkým, abyste zapomněli na přestálé hrůzy a strázně, abyste se zotavili, zlepšili svoji hospodářskou situaci a abyste si novými silami a myšlenkami vybudovali šťastnou budoucnost. Leč abyste této šťastné budoucnosti mohli opravdu kráčet vstříc, a aby to, co nyní budujete, jste si také udrželi, je nutné, aby každému občanu byly zaručeny klid a bezpečí. Potřebujeme klid, pořádek a jasnou mysl, abychom se posunuli vpřed. Potřebujeme zapomenout na dosavadní bídu a utrpení. Každý musí svým klidným přístupem vést nový stát ke šťastné budoucnosti. Proto bratři, kteří se nyní vracíte jako svobodní občané ke svým blízkým, udržujte klid a pořádek. Myslete na to, že je třeba uskutečnit hospodářskou výstavbu vaší vlasti. Všechny korporace pracují ze všech sil na tom, aby zajistily obživu a dosáhly vzájemné shody ve všech v úvahu přicházejících oblastech. Provizorní Vojenská rada, u které se máte okamžitě hlásit, vám pomůže a poradí, jak si zařídit svou další budoucnost. Vojenská rada vám bude po ruce v řešení všech záležitostí, které vám leží na srdci. Musíme se vrátit do řádných poměrů, každý musí najít právo a ochranu. Nepokoje ve vlasti jsou zbytečné a nesmyslné a vedou pouze ke zhoršení poměrů, k nové bídě a k nové nouzi. Proto dbejte kamarádi na klid a pořádek, držte na uzdě všechny provokatéry! Doma má každý najít klid a mír. Jablonec nad Nisou, 6. listopadu 1918. Podepsána: Vojenská rada pro Jablonec nad Nisou a okolí. Gustav Neumann, sekretář, Rudolf Feix, předseda. Karl R. Fischer, starosta.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar). 36_Popis všeobecného nedostatku viz např. SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0983 Meissner Josef – osobní fond Smržovka, inv. č. 296, kart. č. 29, první světová válka (dokumentace), provolání Vojenské rady Smržovky ze 14. listopadu 1918 adresované obchodníkům se zeleninou. Srovnej: SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, nezpracováno, proklamace Okresního hejtmanství a Okresní národní rady v Jablonci nad Nisou z 18. listopadu 1918: „Válka je ukončena příměřím, velké problémy s výživou obyvatelstva ale bohužel trvají dále. Navzdory všem ujišťováním, že náš okres bude zásobován potravinami zvnějšku, je od nich zcela odříznut, a tedy odkázán sám na sebe. Je tedy nezvratnou povinností každého zemědělce, aby povolaným orgánům odevzdal rychle a bez váhání při rekvizici vše, co se od něj požaduje – dobytek, obilí i brambory, a přinesl tak poslední oběť ve jménu klidu a pořádku. Neboť klid a pořádek jsou nejvyšším zákonem, kterému všichni podléháme, a z něhož čerpáme všechny výhody, a ke kterému my všichni – včetně zemědělců – máme přispívat… okresní národní rada se skládá ze zástupců všech vrstev obyvatelstva, a je tedy představitelkou jeho vůle. Může tak donutit zákonnými prostředky k odevzdání potravin všechny ty, kdo by snad neměli pochopení a srdce pro potřeby národa. V tomto směru je okresní úřad zmocněn podniknout veškeré potřebné kroky. Veškeré odvezené zboží bude zaplaceno nejvyšší možnou cenou a není žádný důvod k obavám, že by platba neproběhla.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar) Viz též SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, nezpracováno, „humanitární“ dopis z města Jablonce nad Nisou Národnímu výboru v Turnově z 6. prosince 1918 (překlad z němčiny Jan Kašpar): „ ‚Národnímu výboru‘ okresu Turnov. Už před řadou let se jablonecký Spolek žen v domácnosti [v originále „Haus‑Frauen‑Verein von Gablonz a. N.“ – pozn. J. Kašpar] ujal úlohy zajistit kojencům chudých matek odpovídající potraviny, především tu nejdůležitější, tedy mléko. Doposud zaopatřoval kojence dobrým mlékem sklad potravin panství Malá Skála, protože Jablonec nebyl schopen sám jej dodat v důsledku nedostatku větších zemědělských podniků v jeho okolí. Spolek se nechal ve své činnosti ve prospěch kojenců vést pouze humánními ohledy, a zaopatřoval tedy kojence mlékem a jinými potravinami bez rozdílu národnosti. Kvůli náhlé blokádě komunikací mezi Malou Skálou a Jabloncem byly dodávky mléka maloskalským skladem potravin zastaveny a tím vzniklo u celé řady kojenců nebezpečí smrti hladem. Jedná se přitom o více než sedmdesát dětí. Lékař, který o kojence pečuje, naléhavě žádá ve jménu humanity o uvolnění dodávek mléka pro kojence, a to minimálně v množství sedmdesáti litrů, aby výše uvedené nebezpečí bylo odvráceno. Jablonec nad Nisou, 6. prosince 1918.“ (výňatky, překlad z němčiny Jan Kašpar) Následují podpisy starosty města K. R. Fischera a kojeneckého ošetřujícího lékaře (podpis nečitelný).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

37_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, nezpracováno, jablonecké nouzové peníze v nominální hodnotě 20 a 100 K, dále nouzové peníze firmy Kramer a Löbl v Jabloneckých Pasekách v nominální hodnotě 10 a 20 haléřů. 38_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0242 Sokol Jablonec nad Nisou, nezpracováno, fotokopie kroniky – příloha Pamětní list k 25. výročí Sokola v Jablonci nad Nisou 1894–1919, Jablonec nad Nisou 1919, s. 31–32. Jde o zprávu sokolky Vlasty Antošové o sokolské pomoci při obsazení města v roce 1918. Vylíčení událostí Antošovou nepostrádá na akčnosti, má švih a spád, byť poněkud dehonestuje představitele mužského pohlaví. 39_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0135 Archiv města Jablonec nad Nisou, sign. 3–1–595, kart. č. 299, složka „Besetzung der Stadt Gablonz durch Tschechoslow. i. J. 1919. Zusammenstellung des Stadtrates“, svědectví vrchního strážníka Rösslera z 11. prosince 1918: „Hlášení. V noci z 10. na 11. prosince 1918 město v půl čtvrté ráno obsadilo asi tři sta československých vojáků. Ti přijeli z Mladé Boleslavi do Rychnova u Jablonce nad Nisou a dále pokračovali rychlým pochodem do Jablonce. Nejdříve byla obsazena měšťanská a obecná škola v Údolní ulici (sídlo Volkswehru v dnešní ulici 5. května – pozn. J. Kašpar) a současně byly malými oddíly obsazeny nádražní strážnice, berní úřad a policejní služebna na radnici. Policejní stráž byla nahrazena asi dvaceti muži pod vedením praporčíka, zbraně byly odevzdány s tím, že nikdo ze stráže nesměl opustit radnici.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar). 40_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0982 Fischer Karl Richard – osobní fond Jablonec nad Nisou, inv. č. 93, kart. č. 11, složka „Kronikářské zápisy Dr. Fischer – Deutschböhmen. Die Tage in Gablonz 1918. Die militärische Besetzung und die Unterwerfung der Stadt Gablonz a. N. unter die tschechoslowakische Staatsgewalt“. Část memoárů (texty uvedené na s. 22–27 Fischerova elaborátu) viz zvláštní příloha článku. 41_O činnosti jabloneckého českého národního výboru nevíme mnoho, dochován je pouze podací deník popisující úřadování původce až od října 1919 do července 1920 (viz SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, nezpracováno). Dochována je také cenná archivní fotografie členů výboru vytvořená před jabloneckým českým Národním domem (číslo popisné 857, ulice V Pustinách /dnes Revoluční/ číslo orientační 27). Jmenovitě jsou identifikovatelní někteří stojící členové výboru (v řadě stojících pánové Kučera, předseda František Slavík, Podlipný, Hakl, Josef Florián a Kramář, ostatní neznámí) a všichni sedící (pánové Hlad, Vincenc Roubíček, František Balák, paní Čápová, Eduard Mlejnek, Josef Kočí a pan Pařík). Viz SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052 Sbírka fotografií a pohlednic, sign. 479 (též trezor, deskové negativy, složka 12). 42_Ani z práce československého vojenského velitelství není dochováno mnoho archiválií. Zmínit je možno alespoň vyhlášku vojenského vedení města Jablonce nad Nisou z 10. ledna 1919 o maximálních cenách potravin – existuje v české i německé mutaci (viz SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1050 Sbírka drobných tisků a soudobé dokumentace, nezpracováno, karton nazvaný „1. světová válka“).

XIX 2018 1

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Tak jako jiná města, někdy však i soudní a politické okresy, i Jablonec nad Nisou se stal v listopadu 1918 vydavatelem nouzových peněz, tzv. nouzovek. Šlo o lokálně a časově omezenou snahu vzdorovat nezkrotné inflaci, jinou příčinou mohl být i nedostatek drobných peněz. Takovéto řešení ekonomické situace uplatňovala především sudetoněmecká města, kde žilo dost dělníků, které bylo třeba rychle vyplatit.37 V průběhu listopadu se myšlenka existence samostatné provincie Deutschböhmen stále více kompromitovala. Bylo tak již jen otázkou času, kdy se obě části české kotliny opět spojí do jednoho státu. K samotnému obsazení Jablonce došlo 11. prosince 1918; kromě vojska se akce zřejmě zúčastnili i skauti.38 Ve čtyři hodiny ráno vzbudilo obyvatele houkání sirény, která ohlásila vstup československých vojáků do města.39 Následně byli hlídkou zajištěni policejní komisař Karl Heinecke, redaktor Gablonzer Tagblatt Richard Böhme a především starosta Karl Richard Fischer, který se posléze pod protestem podvolil jurisdikci československého vojska. Důležitým pramenem pro poznání okolností obsazení Jablonce československou mocí je kromě úředních pramenů i osobní vzpomínka jabloneckého starosty a kronikáře Karla R. Fischera, jenž si pro ospravedlnění vlastních pozic (a zřejmě i pro budoucí záznam do městské kroniky) sepsal vlastní verzi události ve městě. Složka obsahuje sto čtyřicet stran (ne všechny jsou ale popsané) a popisuje takřka minutu po minutě všechny podstatné děje v Jablonci od 11. prosince 1918 až do 14. března 1919.40 Situaci ve městě začal od 11. prosince 1918 kromě jabloneckého Městského úřadu řídit i nově ustanovený český Menšinový národní výbor Jablonec nad Nisou41 a Československé vojenské staniční velitelství v Jablonci nad Nisou.42 Téhož dne, tedy 11. prosince, byla ve čtyři hodiny odpoledne podepsána dohoda o podobě budoucí spolupráce mezi zástupci města Jablonec nad Nisou a zástupci československého státu. Dohodnut byl především klíč k poměrnému zastoupení ve všech městských zastupitelských orgánech mezi Němci a Čechy v poměru 7:4, a to až do nových voleb, které měly proběhnout do 20. prosince v případě rady a zastupitelstva, u ostatních orgánů (komisí) 13

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

do 31. prosince 1918. Nové zastupitelstvo mělo mít celkem dvaadvacet Němců a dvanáct Čechů.43 Dne 13. prosince 1918 jablonecká městská rada schválila výsledky jednání svých zástupců s československými ozbrojenými silami ze dne 11. prosince.44 O sedm dnů později československá strana oznámila radnici jména čtyř českých zástupců do městské rady a osmi českých zástupců do městského zastupitelstva.45 Přestože obdobně poklidně jako v Jablonci nad Nisou se bez násilí obešlo i obsazení dalších německojazyčných lokalit Jablonecka,46 všechny problémy se samozřejmě nevyřešily hned. V okresním městě muselo být dokonce 13. prosince kvůli jedné noční loupeži v dnešní ulici 5. května vyhlášeno jednodenní stanné právo. Z předvánočního 23. prosince 1918 pochází stížnost ředitele dívčí měšťanské školy v ulici 5. května pana Josefa Parscheho na skutečnost, že mu byly českým vojskem zničeny učební pomůcky v přírodovědném, fyzikálním a kreslířském kabinetu. Velitel Roudnický se hájil, že jeho vojáci to neudělali, neboť vše bylo zničeno již před jejich příchodem 11. prosince ve 3.20 ráno. Souběžně se Roudnický městských úředníků ironicky dotázal, proč ředitel školy oznamuje vše až po čtrnácti dnech, proč se o problém nezajímal dříve.47

Studie

43_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0135 Archiv města Jablonec nad Nisou, složka „Besetzung“, dokument z 11. prosince 1918 ze čtyř hodin odpoledne. 44_Tamtéž, dokument z 13. prosince 1918: „Protokol sepsaný na poradě dosavadní městské rady 13. prosince 1918. Přítomni pánové městští radní Franz Lucke, Eduard Ludw. Redlhammer, Kamill Plischke, Anton Ulbrich, Adolf Zasche, Wilhelm Zappe, dr. G. A. Singer, Eduard Prediger a jako zástupci dělnictva pánové Bösmüller a Hladik. Schvaluje se výsledek dohody uzavřené se zástupci československé vlády. Toto ujednání bylo přijato 11. prosince 1918, v den obsazení města Jablonce nad Nisou československými jednotkami, pod vojenským nátlakem a pod hrozbou rozpuštění obecní správy. K vyjednávání byli městskou radou určeni pánové starosta Fischer, městští radní Plischke, dr. Singer a Bösmüller. Touto dohodou se české menšině v Jablonci nad Nisou dočasně, tedy do termínu konečného upravení této problematiky pomocí výsledků nových voleb, přiznává zastoupení podle klíče sedm ku čtyřem. Tedy na sedm Němců čtyři Češi v městské radě, v městském zastupitelstvu a v jednotlivých výborech. Jako městská rada bude podle tohoto klíče fungovat za předsednictví pana starosty Fischera společenství sestávající ze sedmi Němců a čtyř Čechů. Pro městské zastupitelstvo je k dispozici kromě pana starosty zbylých třiatřicet mandátů – jedenadvacet z nich připadne Němcům, dvanáct Čechům. Dále se ujednává, že z německých mandátů v radě dva mandáty budou přiznány sociální demokracii a jeden německým socialistům; taktéž musí dostat demokratická strana z německých mandátů celkem pět (a německá socialistická strana práce mandáty dva) v zastupitelstvu. S ohledem na okolnost, že ze stávajícího městského zastupitelstva bude muset kvůli novým poměrům větší počet zastupitelů odstoupit, se usnáší, že do nového zastupitelstva budou povoláni v první řadě předsedové výborů. Vypracováním návrhu na obsazení nových mandátů budou pověřeni pánové Luke a Plischke. Odstupující členové městského zastupitelstva budou pokud možno přizváni ke spolupráci na činnosti jednotlivých výborů. Dále se usnáší namísto tří dosavadních výborů (hospodářský, potravinový výbor a výbor pro zásobování uhlím) ustavit jeden nový městský hospodářský výbor, který bude složen z patnácti německých a dvanácti českých zástupců. Městský výbor pro zásobování masem bude zachován, ale počet jeho spolupracovníků bude navýšen přizváním české menšiny. Pro „batohový“ provoz budou vydávány německojazyčné a českojazyčné lístky. Za jejich vydávání je odpovědná komise pro zásobování chlebem. Razítko komise je s ohledem na účelné využití těchto průkazů v českých oblastech na návrh české menšiny (a pouze pro tyto účely) vyhotovováno dvojjazyčně. Uzavřeno a vyhotoveno.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar) Následují strojopisné podpisy všech jedenácti dosavadních jabloneckých německých radních. 45_Tamtéž, dokument z 20. prosince 1918. 46_K událostem v dalších německojazyčných lokalitách Jablonecka na podzim roku 1918: SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0860 Městský národní výbor Tanvald, českojazyčná kronika z let (1936) 1945–1963, s. 125–133 (včetně popisu obsazení Tanvaldu Čechy na konci roku 1918). SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0039 Archiv města Šumburk nad Desnou, německy psaná kronika obecního, resp. městského tajemníka Antona G. Kaspera z let 1885–1937, s. 125–129 (paralelní vznik ČSR a Deutschböhmen, zápis o obsazení Šumburku nad Desnou československými vojáky). SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0983 Meissner Josef – osobní fond Smržovka, inv. č. 296, kart. č. 29, první světová válka (dokumentace), provolání starosty Smržovky z 12. prosince 1918 týkající se záležitosti obsazení města československými vojsky. Dále články v denním tisku, např. ANONYM, Události na Tanvaldsku v době vzniku ČSR. Tanvaldský zpravodaj č. 10 – říjen 2008, s. 5, nebo Kurfiřt Jindřich, Jak bylo v Rychnově v roce 1918. Rychnovský zpravodaj č. 12/2017, s. 14. 47_SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0135 Archiv města Jablonec nad Nisou, složka „Besetzung“, dokument z 23. prosince 1918.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Fotografické tablo důstojníků a poddůstojníků 36. pěšího pluku, kteří 11. prosince 1918 provedli obsazení Jablonce nad Nisou. Nahoře uprostřed vojenský velitel města poručík Zdeněk Roudnický (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052 Sbírka fotografií a pohlednic, sign. 478)

48_Tamtéž, dokument ze 17. ledna 1919. Jde o šestibodový německojazyčný sumář požadavků českých zástupců v jabloneckém zastupitelstvu na změnu jazykových poměrů ve městě ve prospěch Čechů: „Podepsaní čeští městští zastupitelé se usnesli na následujících požadavcích a předkládají je ctěnému zastupitelstvu: Za prvé: post zástupce starosty obsadit příslušníkem českého národa. Za druhé: pro české děti požadujeme českou školu a dále počtu českých školáků odpovídající vybavení zdejšího českého školství. Za třetí: plné zrovnoprávnění českého jazyka při styku s úřady obce. Za čtvrté: při budoucím obsazování všech pozic spadajících pod správu obce zohledňovat uchazeče české národnosti. Za páté: všechny obecní vyhlášky a nařízení sepisovat v obou jazycích. Za šesté: vyhotovovat opisy protokolů z jednání v českém jazyce.“ Požadavek byl ale vedením jablonecké radnice jednohlasně odmítnut, resp. odložen až do vyjasnění politických poměrů. (překlad z němčiny Jan Kašpar). 49_Tamtéž, dokument z 5. března 1919. Prezidium místodržitelství a okresní hejtmanství v Jablonci informuje česky i německy o nutnosti vyvěsit na veřejných prostranstvích při příležitosti narozenin prezidenta ČSR T. G. Masaryka 7. března 1919 červenobílé prapory, jinak má být běžný pracovní den (porovnej s odmítavým stanoviskem jablonecké městské rady z 6. března 1919, uloženým ve stejné archivní složce).

XIX 2018 1

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Od počátku nového roku se obě strany snažily nalézt ve většinově německém Jablonci nějaký funkční model německo-českého soužití, ale nepříliš úspěšně, protože Němci nechtěli v ničem dosavadní zvyklosti měnit – jako součást ČSR se chápali toliko dočasně.48 Větší problémy nicméně přišly až v březnu 1919 – šlo jednak o známé protičeské bouře v souvislosti s volbami do rakouského parlamentu, jednak o problém uctění narozenin T. G. Masaryka. Přestože okresní hejtmanství informovalo Městský úřad v Jablonci nad Nisou o nutnosti vyvěsit na veřejných prostranstvích při příležitosti narozenin prezidenta ČSR červenobílé prapory, městská rada se naopak většinově rozhodla 7. března na veřejných budovách červenobílé prapory nevyvěsit. Místo toho ozdobil radnici jen prapor černý, svěšený na půl žerdi k uctění památky obětí kadaňského incidentu ze 4. března 1919.49 Dne 3. dubna 1919 zaslal Městský úřad v Jablonci nad Nisou prezidentu republiky a Ministerstvu zahraničních věcí ČSR formální protest. Ten stavěl do protikladu okupační právo, které československá vláda praktikovala na území Deutschböhmen dle závěrů II. haagské mírové konference z 18. října 1907, a novou česko15

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

Studie

Tzv. stará radnice v Jablonci nad Nisou v prosinci 1918 s vlajícím českým praporem (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052 Sbírka fotografií a pohlednic, sign. 478)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

50_Tamtéž, dokument z 3. dubna 1919. Městský úřad v Jablonci nad Nisou na základě usnesení městské rady z 18. března 1919 (přijatého s výjimkou českých členů rady) zasílá Prezidentu ČSR a Ministerstvu zahraničních věcí ČSR k zákonnému vyřízení formální Protest: „Prezidentu Československé republiky, panu profesoru dr. Tomáši Masarykovi. Pane prezidente! Městská rada v Jablonci nad Nisou se na základě svého usnesení z 18. března 1919 usnesla (s výjimkou českých členů rady) na přiloženém Protestu. Následkem tohoto rozhodnutí mám tu čest Vám jmenovaný Protest předložit, pan prezident nechť se o něm dozví a předá ho Spojeným státům severoamerickým, Francii, Velké Británii a Itálii. Podepsán starosta města.“ „Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Městská rada v Jablonci nad Nisou se na základě svého usnesení z 18. března 1919 usnesla (s výjimkou českých členů rady) předložit přiložený Protest Ministerstvu zahraničních věcí k zákonnému vyřízení. Podepsán starosta města.“ „Protest. Československá vláda vykonává podle svého vlastního svědectví pro mocnosti Dohody na území Deutschböhmen okupační právo. Její právní postavení přitom vychází ze závěrů II. haagské mírové konference z 18. října 1907, kterou v minulosti podepsaly kromě Rakousko-Uherska a Německé říše také Spojené státy severoamerické, Francie, Velká Británie a Itálie. Ve třetím odstavci dole: „Vojenská moc na obsazeném území“ jsou práva okupační moci omezena. Článek 45 zapovídá, aby obyvatelstvo na obsazených územích bylo nuceno prokazovat věrnost. Podle článku 43 mají být dodržovány zemské zákony, pokud tomu nic nebrání. Články 48 a 48?(dvakrát stejné číslo?) omezují vybírání daní a odvodů na ty již existující. Obsazující moc se nachází v pozici „správce“; nové daně z majetku nejsou zamýšleny a nucené daně jsou zakázány. Článek 51 Podle článku 53 mohou být zabrány jen hotové peníze a cennosti státu, jehož území je zabráno. Podle článku 46 nesmí být zabavováno soukromé vlastnictví. Na vlastnictví obcí a vzdělávacích institucí je třeba nazírat jako na soukromý majetek. Konfiskace je zakázána a má být potrestána. Nařízení Československé republiky číslo 110 ze 4. března 1919 týkající se soupisu peněžních vkladů a členských a závodních podílů je tím pádem na území Deutschböhmen neúčinné. Určitě je také pro území Deutschböhmen neplatný zákon číslo 84 z 25. února 1919 o okolkování bankovek a o soupisu jmění za účelem uložení majetkové dávky. Uplatňování zákona číslo 75 z 31. ledna 1919, tedy volebního řádu pro obce Republiky československé s jeho radikální změnou dosavadního volebního práva se taktéž jeví pro obsazená území jako nepřípustné. Proto musíme vznést proti provádění výše uvedených zákonů československého státu tento Protest. Ten je třeba směřovat na Spojené státy severoamerické, Francii, Velkou Británii a Itálii. Prezident Československé republiky je žádán, aby udělil pasy kurýrům, kteří by zprostředkovali Protest státům Dohody, a aby pozastavil provádění těchto zákonů, dokud se státy Dohody k tomuto Protestu nevyjádří.“ (překlad z němčiny Jan Kašpar) 51_Tamtéž, soubor dokumentů od května 1919 do května 1920. 52_Tamtéž, viz například dokument z 24. května 1919, v němž jablonecká radnice důrazně upozorňovala československé vojenské velitelství na přehnané osvětlení vojskem obsazených objektů, především zmíněné dívčí školy, a žádala nápravu. Jen za duben 1919 za osvětlení v této škole údajně městský úřad zaplatil 368,17 korun. V budoucnosti by mělo být osvětlení od devíti hodin vypnuto, nebo bude muset být určitý nedoplatek zasílán k zaplacení staničnímu velitelství. 53_Tamtéž, viz např. dokument z 26. ledna 1920 o poškozeném zařízení tanečního sálu hostince „Zur Gartenlaube“ pana Rudolfa Pradeho v tehdejší Údolní ulici číslo orientační 28 zde ubytovanými československými vojáky.

XIX 2018 1

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

slovenskou legislativu (především zákony číslo 75, 84 a 110 z roku 1919), jež závěrům haagské konference údajně odporovala.50 Po naznačení problémů obecných (či právně-politických) ovšem zpět k potížím ryze reálným, totiž místním! Podoba faktického soužití obou národností v doposud poměrně homogenním jabloneckém německém prostředí se rychle vymezila do sféry finanční, neboť o peníze jde vždy až v první řadě. Jablonecká radnice řešila především otázku krytí finančních nákladů za prostory užívané českou stranou, ať už k jejímu organizování prostřednictvím národního výboru, nebo za ubytovací a kancelářské místnosti obsazené československými vojáky. Složitým se například velmi rychle ukázalo být placení nájemného a energií za místnost používanou Čechy v druhém patře hotelu Arnold v Podhorské ulici 17. Za časů monarchie prostora patřila správní kanceláři vojenské jednoroční školy, v době Deutschböhmen šlo o kancelář německé vojenské rady, pak o kancelář českého staničního velitelství; to ji ovšem záhy přenechalo českému národnímu výboru. Nejasná situace odpovědnosti za placení vedla nakonec k tomu, že nájemce hotelu, pan Anton Schourek, byl po čase – ve snaze získat zpět ušlý zisk – ochoten předat celou věc soudu.51 Podobně složitě vymahatelné byly zřejmě i platby za prostory zabrané československými vojáky v bývalé německé dívčí škole v tehdejší Údolní ulici. Tak například poskytovatel elektřiny při požadavcích na zaplacení korespondoval jak s československým staničním velitelstvím, tak s jabloneckým městským úřadem, který zřejmě musel alespoň zčásti proplácet výdaje.52 Ubytování českých vojáků ovšem zůstávalo nedořešeno ještě i na počátku roku 1920. Vojáci žili v provizoriu tělocvičen několika jabloneckých škol a v nejrůznějších místních hostincích, často za poměrně složitých podmínek, a to někdy přinášelo konflikty.53

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

Studie

Obálka samostatného souboru dokumentů, který si vedení jabloneckého Městského úřadu vytvořilo ve své radniční spisovně v reakci na obsazení města československými ozbrojenými silami (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0135 Archiv města Jablonec nad Nisou, sign. 3–1–595, karton 299, složka „Besetzung der Stadt Gablonz durch Tschechoslow. i. J. 1919. Zusammenstellung des Stadtrates“)

Uvedené problémy končily k řešení mimo jiné i na stole tehdy stále ještě poměrně nového starosty K. R. Fischera. Šlo jistě o starosti nepříjemné, klíčová ale byla především otázka dalšího ekonomického přežití města. Tu se naštěstí postupně podařilo vyřešit. Situace se stabilizovala a v návaznosti na konsolidaci poměrů v celé republice nakonec dosáhlo město Jablonec nad Nisou v dalších Fischerových funkčních obdobích (zejména ve dvacátých letech) velkého roz18

machu v hospodářské, kulturní i společenské oblasti. Nicméně problém „nesžití se“ německé minority s ČSR, vzpomínka na zvnějšku vnucené spojení s novou republikou a neřešení (či nedořešení) národnostní otázky, kdy obě strany zřejmě nemohly (či nechtěly) udělat dost pro vzájemnou spolupráci, nic z toho nezmizelo ani z Jablonecka, ani z pohraničí, ani z celého státu a do dvaceti let pak přineslo své smutné následky. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Oficiální portrétní fotografie K. R. Fischera jako šestého starosty města Jablonce nad Nisou, nedatováno (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052 Sbírka fotografií a pohlednic, nezpracováno)

Zvláštní příloha k článku: Osobní vzpomínka jabloneckého starosty a kronikáře Karla R. Fischera na obsazení Jablonce nad Nisou 11. prosince 1918 (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 0982 Fischer Karl Richard – osobní fond Jablonec nad Nisou, inv. č. 93, kart. č. 11, složka „Kronikářské zápisy Dr. Fischer – Deutschböhmen. Die Tage in Gablonz 1918. Die militärische Besetzung und die Unterwerfung der Stadt Gablonz a. N. unter die tschechoslowakische Staatsgewalt“, s. 22–27): XIX 2018 1

Předvedení starosty: 11. prosince, krátce po půl páté ráno, jsem byl vzbuzen ze spánku hlasitým hovorem v předsíni našeho bytu ve druhém patře domu v Podhorské ulici číslo 45. Zaslechl jsem mužské hlasy a mezi nimi naši hospodyni Barbaru Fleissnerovou, jak křičí: „Sem dovnitř nesmíte, tady je ložnice“. Ale hlasy se blížily, naše služebná rozrazila dveře, chodba byla osvětlená a její pokoj také; zavolala dovnitř do ložnice: „Pane, jsou tu vojáci“. Poté 19

Jan Kašpar | Jablonecko na přelomu let 1918/1919. Od konce Velké války přes provincii Deutschböhmen až k ČSR

je zase zavřela, to už ale vojáci na dveře mlátili pažbami pušek. Mezitím jsem už vyskočil z postele a zvládl jsem právě tak tak, oblečen jen v noční košili, vyjít jim vstříc ke dveřím. Přede mnou stáli tři českoslovenští vojáci s nasazenými bajonety a městský strážník Hoschka oblečený v civilu. Ten na mne zavolal: „Pane starosto, panuje klid, město je obsazeno, domobrana [v originále „Volkswehr“ – pozn. J. Kašpar] byla právě odzbrojena.“ Dva vojáci vtrhli do ložnice, starší mi sdělil své pověření, abych ho rychle následoval k veliteli. A pak se usadili před postelí mé ženy, ačkoliv jsem je energicky požádal, aby na mne počkali v předpokoji. Třetí voják se vzdálil hned, jakmile mne našli; pravděpodobně proto, aby odeslal dole čekající hlídku a hlídal domovní dveře. Mladší voják se na mou výzvu, aby se vzdálil, uchýlil k výhrůžkám (ačkoliv se ho starší pokoušel uklidnit): Však se mi ukáže, že to teď chodí jinak, že se mnou budou rychle hotovi. Když jsem mu říkal, že se nemá zbytečně rozčilovat, zakázal mi mluvit úplně se slovy „Buďte zticha“. Načež jsem na něj zakřičel: „Co si to dovolujete, tady v mém vlastním domě a v mé ložnici mi nebude nikdo rozkazovat, zda mám být zticha, nebo ne. Další Vám sdělím u velitele.“ Mezitím chtěl voják proniknout také do otevřených dveří vedoucích z naší ložnice do ložnice naší dcery, která chtěla právě vyjít a přijít za námi. Také odtud jsem jej vykázal zpět, znovu ale hrozil, a pak, zatímco jsem se oblékal, chtěl hledat v pokojích telefon. Řekl jsem mu však, aby si nic nedovoloval a bez mého doprovodu nevstupoval byť i jen do jediné místnosti mého domu, ať klidně čeká, dokud nebudu oblečen. Beze spěchu jsem se oblékl a byl jsem vnitřně zcela klidný. A takovým jsem zůstal i v průběhu všech dalších vyjednávání, a byl jsem tudíž i přes veškeré násilí, kterému jsme museli během dne čelit, vždy pánem situace. Když jsem opouštěl ložnici, křičel ten mladý muž stále ještě „telefon, telefon“ a díval se do všech místností. V jídelně se vrhnul na aparát a chtěl jej odšroubovat. Stálo mne hodně úsilí zklidnit ho ujištěním, že nemám úřední, ale soukromý telefon, a tudíž nejsem ve spojení ani s Libercem, ani s nikým jiným, a před sedmou hodinou nemohu mluvit vůbec. Musel jsem v přítomnosti stráže zůstat v obývacím pokoji, zatímco jeden z vojáků šel dolů 20

Studie

a přivedl třetího muže, který pak v mém obývacím pokoji zůstal. Vojáci patrně nedůvěřovali ani mé ženě, ani mé dceři, že by snad v době mé nepřítomnosti netelefonovaly do Liberce nebo někam jinam. Se dvěma vojáky po mé levé straně jsem šel v ranním tichu asi ve tři čtvrtě na pět temnými ulicemi a myslel jsem si, že velitelství Čechoslováků se už nachází na radnici. Když jsme došli k vojenské radě, tedy někdejšímu staničnímu velitelství, vojáci tam se mnou odbočili. Dostal jsem se do předpokoje, kde jsem našel několik vojáků, a mezi nimi jednoho šikovatele, který vypadal inteligentně, mluvil výborně německy a hovořil se mnou věcně a bez arogance. Stěžoval jsem si u něj na chování onoho muže z hlídky, šikovatel ale jen zdvořile pokrčil rameny. V předpokoji byli přítomni i předseda vojenské rady, pan Rudolf Feix, dále představitel české menšiny knihkupec pan Josef Florián, ostatní byli vojáci. Uvnitř v místnosti jsem slyšel s velitelem mluvit redaktora novin „Gablonzer Tagblatt“, pana Richarda Böhmeho. Čekal jsem několik minut, pak jsem šikovateli řekl: „Možná byste měl ohlásit, že jsem tady“, načež jsem byl okamžitě předveden k veliteli.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Hrdá podoba města Jablonce nad Nisou na konci života K. R. Fischera, druhá polovina třicátých let 20. století (SOkA Jablonec nad Nisou, fond NAD 1052 Sbírka fotografií a pohlednic, nezpracováno)

XIX 2018 1

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Protest proti obsazení města: Po oboustranném představení se – důstojník se jmenoval poručík Roudnický – mi tento sdělil, že z pověření československého státu obsadil město. Na to jsem mu odvětil: „Proti tomuto obsazení vznáším slavnostně jménem městské rady a jménem obyvatelstva protest a ohrazuji se proti tomu. Jednotky sem nebyly vyžádány a pro obsazení není sebemenší důvod, neboť ve městě i v celém okrese nebyl klid a pořádek žádným způsobem narušen. Území Německých Čech [v originále „Deutschböhmen“ – pozn. J. Kašpar] setrvává na stanovisku svobodného práva na sebeurčení podle Wilsonovy formulace. Nikomu nepřísluší rozhodovat o našem osudu násilným činem, nikdo nemá právo zasahovat do našich záležitostí, dokud na mírové konferenci nebude rozhodnuto o politické otázce naší státní příslušnosti.“ Na to odtušil velitel: „Můžete protestovat, jak chcete. Máme pověření vás obsadit, proti tomu nemůžete nic dě-

lat. Mohu nad městem okamžitě vyhlásit stanné právo.“ Také proti tomuto záměru jsem protestoval, načež odtušil: „Prozatím od toho upustím.“ Veřejnou výzvu k obyvatelstvu však také nechtěl připustit. Pak jsem si stěžoval na to, jak se mnou zacházela hlídka, která mne odvedla; na vniknutí do mé ložnice, setrvávání hlídky tamtéž, obzvláště pak na výhrůžky a netaktnost jednoho z vojáků, jakož i na ponechání stráže v mém bytě. Načež se velitel velmi zdvořile omluvil; konstatoval, že došlo k přehmatu, neboť on prý naopak vydal příkaz mne na velitelství co nejzdvořileji „pozvat“. Dotyčný voják byl předveden k raportu. Pak jsme ještě mluvili o tom, zda jsou v Jablonci umístěny kulomety, což jsem – podle pravdy – popřel. (překlad z němčiny Jan Kašpar) 21

Studie

Securing the movable possessions of persons considered as Germans in Liberec area in the years 1945–1951 A bstract

Jitka Císařová | This study contemplates the process of securing the movable possessions confiscated thanks to the decree of the president of the republic No. 108/1945 Coll., in Liberec and close area. It focuses mainly on the activities of three individuals – representative of the State monument institute Jaroslav Dědina, representative of same institute and later director of the North Bohemian museum Vlastimil Vinter and representative of the National cultural commission Josef Scheybal. The legislative framework, which laid out manipulation with confiscated materials and jurisdiction disputes and unclarities (originating from their absence in the first post-war months) is also to be contemplated.

k e y w ords

K l í čová slova

Decree No. 108/1945 Coll.

dekret č. 108/1945 Sb.

seizure

konfiskace

movable possessions

movitý majetek

securing

zajišťování

Liberec

Jaroslav Dědina

Josef Scheybal

Vlastimil Vinter

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951* Jitka Císařová

Sakrální předměty z libereckých bytů. Sv. Petr a sv. Pavel, 2. polovina 18. století, dřevořezba, polychromie, svoz Liberec – bytový referát. Klečící anděl, 2. polovina 18. století, dřevořezba, polychromie, svoz Liberec – Poledňák. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

o skončení druhé světové války stálo obnovené Československo před mnoha výzvami a problémy, jejichž řešení bylo nutné nalézt co nejrychleji. Otázka dalšího osudu etnických Němců z československého území byla alespoň neoficiálně vyřešena již za války a o nutnosti jejich odsunu panovala víceméně všeobecná shoda. Také bylo jisté, že si s sebou budou moci vzít jen omezené množství majetku. O tom, jakým způsobem bude postaráno o statisíce předmětů, které v republice po Němcích zůstanou, však v prvních květnových dnech žádná jasná představa neexistovala. První normou, která upravovala majetkové poměry, byl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., vydaný 19. května 1945. Tímto dekretem byla mj. uvalena národní správa na majetek tzv. státně nespolehlivých osob. Následovaly dva dnes zřejmě nejznámější prezidentovy dekrety, a to č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 a č. 108/1945 Sb., vydaný 25. října 1945, dle nichž byl majetek vybraných skupin osob konfiskován. První dekret se vztahoval na zemědělský majetek, druhý na ostatní majetek, tedy zejména na soukromé XIX 2018 1

domy a byty, ale i na muzea a jiné sbírkotvorné instituce, které se před květnem 1945 nacházely v držení nestátních subjektů. Se zajišťováním majetku, jenž byl posléze konfiskován dle jednoho z těchto dekretů, však bylo započato téměř ihned po skončení války, což s sebou samozřejmě neslo mnohá nedorozumění, rozepře a vzájemná osočování plynoucí z nevyjasněných kompetenčních vztahů. Jednou z nejkomplikovanějších oblastí bylo v tomto ohledu Liberecko. Situace v tomto regionu zůstává i přes poměrně velké množství pramenů stále velice nepřehledná. Následující text se bude věnovat jednotlivým osobám, potažmo institucím, které prováděly zajišťování a přebírání majetku, konfiskovaného zejména na základě dekretu č. 108/1945 Sb. Přestože se zaměřuje na období pouhých několika let, a to roky 1945–1951, nebylo s ohledem na stanovený rozsah studie možno popsat danou problematiku zcela komplexně, neboť se ukázala jako téměř bezbřehá. Výsledné pojednání je tedy spíše jakousi sondou do tématu, které by zasluhovalo detailnější analýzu, jež snad bude někdy zpracována.

*Studie vznikla jako součást projektu Hledání provenience movitých kulturních statků zestátněných v roce 1945 občanům německé národnosti v severočeském regionu, jenž je realizován s podporou Ministerstva kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI II); reg. č. DG16P02R004.

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Vznik Zajišťovací komise a Sekretariátu pro evidenci a záchranu památek písemných, historických, uměleckých a přírodních První institucí, která měla provádět zajišťování tzv. nepřátelského majetku, byla Zajišťovací komise, ustavená Českou národní radou již 7. května 1945.1 Členy této komise byli soudní znalec Josef Scheybal, Karel Vik, Zdeněk Krejčík a Václav Steklý. Vik byl malíř, člen České akademie věd a umění a ve Scheybalově skupině zastupoval památkový úřad, neboť byl jeho pozorovatelem pro turnovský a semilský okres. Kapitán Krejčík reprezentoval vojenské velitelství oblasti Sever a skupině zřejmě zajišťoval patřičnou autoritu. Poslední jmenovaný, Václav Steklý, byl bývalým dopisovatelem památkového úřadu a pro skupinu plnil funkci zapisovatele. Všichni členové této skupiny se znali již před válkou a pojily je nejen pracovní, ale i přátelské vztahy. Komise vznikla spontánně z iniciativy svých členů, kteří již v průběhu války diskutovali otázky poválečné ochrany historických a uměleckých památek. Pro své aktivity však potřebovali nějaké oficiální pověření, jehož se jim dostalo právě od České národní rady. V období bezprostředně po skončení válečných událostí vznikla další organizace, která měla zajišťovat ochranu památek v Československu. Motivace byla stejná jako u Zajišťovací komise: zabránit ničení a ztrátám umělecko-historických předmětů a významných staveb vlivem rabování a nekontrolovaného vývozu z republiky. Hrozilo také nebezpečí, že německý majetek bude ničen v rámci poválečné msty, což se také mnohde dělo. Česká národní rada se po válce přeměnila na Zemský národní výbor a ten nařízením ze dne 11. května 1945 zřídil Sekretariát pro evidenci a záchranu památek.2 Za jeho členy byli zvoleni Jaroslav Charvát, Miloslav Volf, Milada Majerová a Oldřich Říha.3 Sekretariát od počátku spolupracoval s archivními a muzejními pracovníky, kteří měli přehled o situaci v pohraničí. Nejvíce si však pochvaloval součinnost právě se Zajišťovací komisí, která se soustředila zejména na zajišťování veřejných muzeí, knihoven, archivů a některých zámků v severních Čechách.4 Sekretariát i Zajišťovací komise byly podřízeny ministerstvu 24

školství a osvěty a jemu posílaly zprávy o své činnosti. Scheybalova skupina však stále působila jako částečný solitér, s čímž zřejmě souviselo Scheybalovo přesvědčení, že právě on a jeho kolegové jsou ti jediní, kdo pracují opravdu svědomitě a nezištně. Díky úspěšné spolupráci nejen se Zajišťovací komisí, ale i s dalšími osobami a informátory mohl Sekretariát již na začátku června 1945 oznámit, že 90% veřejného majetku v pohraničních oblastech lze považovat za zabezpečených.5 U soukromého majetku byla situace poněkud komplikovanější. Snahou Sekretariátu a dalších institucí, působících současně s ním či následnických, bylo podchytit majetek, který vynikal kulturní, uměleckou či historickou hodnotou a který bylo možno považovat za cenný z celonárodního hlediska. Scheybal i další lidé, kteří měli již z předválečné doby znalosti o různých soukromých sbírkách v pohraničí, se zaměřovali především na tyto celky. V severních Čechách se jednalo zejména o sbírky dodnes známých průmyslnických rodin, jako byli například Ginzkeyové, Liebiegové či raspenavští Richterové. V případě ostatních „zajišťovatelům“ dosud neznámých sbírek či cenných jednotlivostí se spoléhali na zprávy místních informátorů. Zajištěný majetek, ať už se jednalo o veřejné instituce, zámky či soukromé objekty, byl nejdříve ponechán na svém místě. Pokud to šlo, byl celý objekt uzamčen, zapečetěn a vchod i další místa byla opatřena nálepkami subjektu, který zajištění provedl. Nešlo-li nemovitost uzavřít celou, byly obvykle nejcennější předměty soustředěny do jedné či více místností, které se uzavřít daly. V ideálním případě byla dohodnuta i vojenská stráž. Počítalo se s tím, že časem budou předměty převezeny do nějakého skladiště. Problémem bylo, že zajišťování neprováděli jen pověřenci Sekretariátu a Zajišťovací komise, ale i pověřenci Státního památkového úřadu. Knihovny a knihy obecně měli mít přednostně na starost pracovníci Národní a univerzitní knihovny, archivy byly určeny Archivu země české. V pohraničí však v prvních měsících operovali i úředníci jednotlivých ministerstev, kteří sháněli mobiliář pro vybavení svých kanceláří, a také příslušníci spojeneckých armád, z nichž zejména sovětští vojáci měli vlastní představy o osudu některých majetkových celků. V prvních poválečných týdnech lze

Studie

1_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Dopis ministerstva školství a osvěty Státnímu památkovému úřadu ze dne 12. 7. 1945. 2_Celý název zněl Sekretariát pro evidenci a záchranu památek písemných, historických, uměleckých a přírodních. Pro zjednodušení bude nadále uváděn pouze pod názvem Sekretariát. 3_VOLF, Miloslav. Činnost Sekretariátu zemského národ. výboru pro evidenci a ochranu historických památek, Archivní věstník. 1946 a 1947, roč. 1 a 2, s. 2. V článku je chybně uvedeno, že Sekretariát byl zřízen až 18. 5. 1945. K 11. 5. odkazuje Zemský národní výbor v korespondenci se Státním památkovým úřadem. Viz NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Dopis ZNV Státnímu památkovému úřadu ze dne 7. 7. 1945. 4_Právě veřejné instituce a některé zámky patřily po skončení války mezi nejohroženější, protože jejich majitelé buď zmizeli (v případě veřejných institucí šlo o jejich zánik), nebo se na daném objektu z různých příčin nevyskytovali. 5_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Dopis Sekretariátu Státnímu památkovému úřadu ze dne 5. 6. 1945.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

6_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Dopis J. Scheybala Sekretariátu pro evidenci uměleckých a historických památek ze dne 24. 5. 1945. 7_Blíže k tomuto UHLÍKOVÁ, Kristina. Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce. 1. část. Období 1945–1947, Fontes Nissae 15, 2014, č. 2, s. 12–13. ISSN 1213-5097. 8_Dále jen FNO nebo Fond. 9_Konfiskáty dle dekretu č. 12/1945 Sb. měl spravovat Národní pozemkový fond, potažmo ministerstvo zemědělství. 10_Prodejní akce pořádaly zejména v období bezprostředně po květnovém převratu i místní národní výbory a nezřídka docházelo k situacím, kdy byl mobiliář z některých objektů rozprodáván přímo na místě. 11_Dále jen NKK nebo Komise. Národní kulturní komise byla zřízena zákonem č. 137/46 Sb. ze dne 16. 5. 1946. 12_Dále jen SPÚ. 13_Jaroslav Dědina, nar. 14. 4. 1914 v Praze, malíř. Malířství studoval nejdříve u svého otce Jana Dědiny a poté na Privat Institutu E. Dulaca v Paříži. Ve 40. letech vystavoval v Praze a Hradci Králové.

XIX 2018 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

považovat působení různých odborníků z různých institucí paradoxně i za výhodu, protože se tak bezpochyby podařilo zachránit více majetku. Ovšem záhy se z toho stal poměrně značný problém, protože bylo zcela běžné, že jeden objekt zajistilo postupně několik zástupců různých institucí. Scheybal se v případě bývalého Říšského archivu v Liberci zmiňuje asi o 20 lidech, kteří ho měli prohlížet ještě předtím, než tam ve druhé polovině května 1945 dorazila jeho skupina.6 Zejména mezi Scheybalem, který od roku 1946 působil jako pověřenec ministerstva školství a osvěty, a pověřenci Státního památkového úřadu se proto rozhořel poměrně ostrý spor o to, kdo má na zajištěné předměty nárok. Zjednodušení kompetenčních nejasností mělo přinést rozhodnutí zemského národního výboru z července 1945, na jehož základě byl Sekretariát podřízen Státnímu památkovému úřadu. Bohužel se toto opatření nijak netýkalo Zajišťovací komise. Nastala tedy situace, kdy Scheybalova komise nadále pracovala coby podřízená ministerstvu školství a osvěty a její činnost byla do značné míry duplikována aktivitami Státního památkového úřadu a jeho pověřenců. Tato situace ale netrvala příliš dlouho. Činnost Sekretariátu byla ukončena v listopadu 1945, což pravděpodobně vedlo i k zániku Zajišťovací komise. Josef Scheybal několik následujících měsíců působil nejprve jako pověřenec Národní a univerzitní knihovny a poté jako pověřenec ministerstva školství a osvěty, k čemuž mu významným způsobem pomohl Zdeněk Wirth. Ministerstvu se však nepodařilo získat pro Scheybala další finance a od jara 1946 ve funkci pověřence skončil, čímž pro něj začalo velice bolestivé období, kdy mohl v podstatě pouze sledovat situaci okolo konfiskátů.7 Karel Vik se postupně od záchrany památek odpoutal a soustředil se více na svou malířskou dráhu. Další aktivity Zdeňka Krejčíka a Karla Steklého nejsou příliš doloženy, ještě na začátku roku 1946 však vystupují v některých Scheybalových zprávách jako jeho pomocníci. Zásadní změnu a zlepšení podmínek mělo přinést vyhlášení dekretu č. 108/1945 Sb., který vešel v platnost 30. října 1945. Kromě samotné konfiskace nezemědělského majetku byl důležitý i vznik Fondu národní obnovy,8 který se stal podle tohoto dekretu správcem veškerých konfiskátů.9 FNO sám měl alespoň na za-

čátku zájem na tom, aby jeho činností nebyly ohroženy hodnotné předměty. Jeho hlavním účelem totiž bylo nashromážděný majetek postupně rozprodat. Bylo tedy rozhodnuto, že luxusní byty a domy prozatím úředníci FNO vynechají a budou přebírat zařízení pouze z „obyčejných“ domácností, kde se očekával především tzv. užitkový mobiliář. Takto vybrané předměty byly poté sváženy do skladů, které Fond zakládal, velice záhy pak začal s prodejem. Jako první byly obvykle prodávány užitkové textilie, nádobí a nábytek, které měly posloužit nově příchozím či vracejícím se obyvatelům pohraničí.10 Josef Scheybal a pověřenci Státního památkového úřadu se tak mohli soustředit na tzv. státní kulturní majetek. V praxi však tento ideál dodržován nebyl a Fond do svých skladišť nezřídka svážel i hodnotnější mobiliář. Zemský národní výbor se společně se Státním památkovým úřadem víceméně nepřetržitě snažily vyřešit přetrvávající kompetenční nejasnosti, tyto snahy byly ovšem neúspěšné. Fond národní obnovy sice spravoval konfiskáty dle dekretu č. 108/1945 Sb., ovšem u kulturně, umělecky či historicky hodnotných předmětů zůstávaly nejasnosti. Počítalo se se vznikem nějaké kulturní komise, která by je měla na starost. V prvé řadě je měla vyhledávat, označovat a poté i rozhodovat o jejich umístění. V polovině roku 1946 byl vydán zákon o Národní kulturní komisi,11 ovšem trvalo dalšího půl roku, než tato instituce zahájila činnost. Mezitím připravil FNO několik velkých prodejních akcí ze svých skladů a i místní národní výbory nadále pořádaly rozprodeje nejen svých skladišť, ale někdy i bez předchozí domluvy skladišť Fondu. Jakým způsobem se v budoucnu tyto majetkové přesuny řešily a jak vůbec fungovala spolupráce Fondu a Komise, bude přiblíženo v závěrečné části textu. Nejdříve ale bude věnován prostor prvním poválečným měsícům.

Činnost Jaroslava Dědiny Prvním pověřencem Státního památkového úřadu12 pro okresy Frýdlant a Liberec byl akademický malíř Jaroslav Dědina.13 Jak Dědina k této funkci přišel, se zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Pravděpodobně však mělo vliv jeho přátelství s přednostou SPÚ Václavem 25

Studie

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Přebírající instituce

Původní majitel

Značka a č. svozu Počet předmětů

Hipologické muzeum Slatiňany

Axamit Václav Donnevert Plischke Franz Siegmund

AX (122, 123) KBS, KSB (175) PKE, PKP (171) POL (854)

1 1 10 3

Hrad Kokořín

Glaser Rudolf Katzer Friedrich

MUSL (154) MUSL (154)

1 1

Městské muzeum Turnov

Glaser Rudolf Katzer Friedrich

MUSL (154) MUSL (154)

2 2

Ministerstvo zdravotnictví

Siegmund

POL (854)

Muzeum Bedřicha Smetany

Kunze Alfred Siegmund

KŠL (86) POL (854)

2 1

Národní divadlo

Stiepel Wilhelm

SPL (507)

Památník národní kultury Strahov

Axamit Václav Hallwich Herrmann Körner Kunze Alfred Stengelovi Josef a Marie

AX (122, 123) Hallwich, HLW (125) HRČ (149) KŠL (86) SGL (857)

1 1 1 1 2

Společnost Antonína Dvořáka

Axamit Václav Kühn Max Stengelovi Josef a Marie

AX (122, 123) KUL (124, 852) SGL (857)

1 1 1

Státní sanatorium M. Nedvěda Praha

Klinger Siegmund

NVK (138) POL (854)

1 1

Uměleckoprůmyslové muzeum

Siegmund Stengelovi Josef a Marie

POL (854) SGL (857)

1 20

Zámecká obrazárna Mělník

Glaser Rudolf Katzer Friedrich Plischke Franz

MUSL (154) MUSL (154) PKE, PKP (171)

1 1 1

Zámek Ratibořice Axamit Václav Donnevert Kühn Max Richterová Marie Siegmund Stengelovi Josef a Marie Stiepel Wilhelm Turnwald Rudolf Winter Zita

AX (122, 123) KBS, KSB (175) KUL (124, 852) STK (145) POL (854) SGL (857), HUS (121) SPL (507) TRW (166) BND (150) H 70 (129)

1 1 2 1 2 33 2 1 1 2

Zámek Stráž pod Ralskem

MČK (251)

Schneider

Tabulka znázorňující, jakým institucím byly nakonec svěřeny některé předměty z identifikovaných libereckých svozů

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

Protokol o prohlídce zámečku Wilhelma Ginzkeye ve Vratislavicích nad Nisou ze dne 12. července 1945 (Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22)

Protokol o odvozu části materiálu bývalé NSV ze Severočeského muzea v Liberci ze dne 29. září 1945 (Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22)

XIX 2018 1

Seznam předmětů zajištěných ve vile Karla Otto Appelta v Liberci ze dne 27. července 1945 (Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22)

Studie

14_Za tuto informaci děkuji Mgr. Jiřímu Křížkovi. 15_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, Dopis ze dne 17. 8. 1947. 16_Jaro Beran (3. 5. 1892 Růžodol – 7. 11. 1962 Liberec), pedagog, publicista, řezbář, grafik, malíř. V roce 1953 se stal prvním ředitelem liberecké galerie po jejím odloučení od Severočeského muzea. 17_Bohuslav Kluka byl poměrně všestranným muzejním zaměstnancem. Kromě dozorování také restauroval starožitný nábytek, rámy a podobné předměty. Zhotovoval nové výstavní vitríny pro všechna oddělení muzea a pořizoval nové rámy na obrazy. Dále preparoval, konzervoval starý nábytek a pořádal depozitáře.

Panna Marie, 18. století, plech, dřevo, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Wagnerem. Úřad pověřence SPÚ byl úzce spjat se Severočeským muzeem v Liberci, jehož budova od počátku sloužila jako hlavní skladiště, kam pověřenec a jeho spolupracovníci sváželi zajištěný majetek. Dědinovi spolupracovníci se také později uplatnili ve strukturách muzea, pokud nebyli již jako zaměstnanci muzea přijati do jeho služeb. Nejdůležitějším Dědinovým kolegou byl jeho zástupce Vlastimil Vinter, který se později stal ředitelem Severočeského muzea. Pozadí jeho vztahu s Dědinou zatím zůstává nejasné. Údajně měl mít z dob svých pražských studií kontakty na sběratele a autory ex libris, kteří byli po válce pověřeni správou konfiskovaného 28

majetku v severních Čechách.14 Je možné, že do okruhu těchto lidí patřil i Jaroslav Dědina. Domněnku, že Vintrovi k jeho funkcím nějak dopomohl Josef Scheybal nebo Karel Vik, vyvrací Scheybalova korespondence se Zdeňkem Wirthem. Z ní totiž vyplývá, že Scheybal Vintra před válkou vůbec neznal.15 Dalším členem skupiny byl malíř Jaroslav (Jaro) Beran.16 Ten se zajímal zejména o díla výtvarného umění a od počátku se ucházel o funkci správce liberecké galerie, která mu byla nakonec také přidělena. Posledním nejčastějším Dědinovým spolupracovníkem byl Bohuslav Kluka,17 jenž byl dozorcem Severočeského muzea. Dědinu či Vintra, který ho nezřídka Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Instituce

Prosklená skříň, 19. století, svoz Harcov – Turnwald. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

nahrazoval, často doprovázeli také úředníci bytového referátu libereckého národního výboru a příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Postup pověřenců SPÚ byl stejný jako u Zajišťovací komise. Nejdříve pouze prohlédli vybraný objekt, jestli nenese známky vloupání či rabování, a zběžně prohlédli mobiliář, který se v něm nacházel. Poté jej zamkli, zapečetili a opatřili nálepkami SPÚ. V situacích, kdy dorazili až po Scheybalově komisi, obvykle bez váhání jeho nálepky a pečetě porušili a objekt zajistili, jako by tam před nimi nikdo nebyl. V další fázi pečlivě prošli jednotlivé kusy mobiliáře a ty, které označili za hodnotné z jakéhokoliv důvodu, dali převézt do budovy Severočeského XIX 2018 1

muzea. O obou návštěvách byly pořizovány protokoly. Klíče od objektů obvykle nechávali v kanceláři místního národního výboru. Jaroslav Dědina při své činnosti využíval služeb bývalých zaměstnanců libereckých muzeí a knihoven, kteří ho informovali jak o stavu vlastních sbírek těchto institucí, tak o soukromých sbírkách a jejich majitelích. Obzvlášť cenné byly informace Vojtěcha Plotta, zástupce ředitele Bücherei der Deutschen, libereckého dentisty Friedricha Katzera a libereckého obchodníka se starožitnostmi, zejména koberci, Otto Karla Appelta. Plott informoval Dědinu o různých knihovnách, a to např. i o židovských knihovnách, které byly za války 29

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

uskladněny na Kuksu. Upozornil i na Langer-Schrollovu knihovnu v Broumově, která dle něj čítala asi 40 000 svazků.18 Friedrich Katzer byl kromě svého povolání také sběratelem uměleckých předmětů a starožitností. Měl přehled o dalších libereckých sběratelích i o funkcionářích NSDAP, u nichž existenci uměleckých předmětů předpokládal. Dědinu upozornil např. na byt Paula Vernickela,19 v němž se měl nacházet údajně velmi známý velký perský koberec, nebo na byt bývalého vedoucího propagandy Franze Höllera, o němž Katzer tvrdil, že to byl „proslulý kořistník“.20 Kromě luxusních libereckých bytů přinesl Katzer informace i o zámku Nový Falkenburk, který patřil rodině Liebiegů, o valdštejnském zámku Doksy, zámku hraběte Hartiga v Mimoni a o sbírkách rodu Blaschků v Českém Dubu. Dědina dále spolupracoval s malířem Josefem Jägerem, který mu pomohl zorientovat se ve spolku Metznerbund, nebo s bývalými zaměstnanci Severočeského muzea. Otto Karl Appelt byl výjimečný tím, že nebyl pouze vyslechnut, ale Dědina a jeho spolupracovníci ho s sebou brali i na prohlídky libereckých bytů, při nichž figuroval jako odborník na koberce. Jeho znalosti byly využívány

i při oceňování zejména orientálních koberců, kterých se mezi konfiskáty nacházelo velké množství. Pro všechny své informátory se Dědina snažil získat povolení k prodloužení pobytu v Československu, obvykle i s celými jejich rodinami. Minimálně u bývalých zaměstnanců libereckého muzea byla tato jeho snaha úspěšná.21 Dědina poměrně dlouho bojoval s nedostatkem prostor, a to jak kancelářských, tak i skladových. Severočeské muzeum sloužilo částečně jako skladiště již za války a stále se v něm nacházelo velké množství předmětů, ukrytých zde z obav před bombardováním. Jednu z nejrozsáhlejších položek činil majetek bývalé Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, nacistické charitativní organizace. Tyto čistě užitkové předměty byly postupně předávány různým nemocnicím, sanatoriím či školám v Liberci a okolí.22 Úřad pověřence zpočátku sídlil v budově bývalého Říšského místodržitelství v Liberci v tehdejší Gymnazijní ulici.23 Zde měl k dispozici pouze jednu kancelář, což samozřejmě nemohlo do budoucna stačit, neboť úřad potřeboval nejen více kanceláří, ale také byty pro své zaměstnance. Nejnaléhavější však byla potřeba skladišť. Severočeské muzeum mělo být spíše postup-

Studie

18_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Výpověď Vojtěcha Plotta ze dne 23. 6. 1945. Friedrich Katzer později Dědinovi sdělil, že Jan Langer-Schroll (syn zakladatele sbírky Eduarda Langer-Schrolla) většinu nejcennějších věcí prodal na jakési aukci ve Vídni. Jmenovitě zmínil např. dokumenty rodu Lucemburků. Srov. Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Zpráva o činnosti pověřence SPÚ ze dne 2. 7. 1945. 19_Z bytu P. Vernickela bylo nakonec převzato 12 předmětů, z toho 8 obrazů a 2 koberce. Archiv Severočeského muzea Liberec, složka Musejní kuratorium – Reservní protokoly, Protokol o převzetí ze dne 14. 12. 1945. 20_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Výpověď Friedricha Katzera ze dne 21. 6. 1945. 21_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Zprávy o činnosti J. Dědiny, průběžně. 22_Archiv Severočeského muzea v Liberci, složka Musejní kuratorium, průběžně; ÚDU AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Zprávy o činnosti J. Dědiny, průběžně. 23_Dnes Hálkova.

Vějíř s kostěnou kostrou, kolem 1850, svoz Liberec – Plischke. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

24_Dnes Husova. 25_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Komise pro zajišťování uměleckých a historických předmětů v zemi České, Dopis pověřence SPÚ bytovém referátu OSK Liberec ze dne 20. 6. 1945. 26_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Dopis pověřence SPÚ bytovému úřadu MSK Liberec ze dne 30. 7. 1945. 27_Kapacita jedné kanceláře samozřejmě nedovolovala žádné velké uskladňování, jednalo se tedy o jednotlivosti, které Dědina považoval za obzvláště cenné. 28_Manželé Tschernerovi bydleli v Ehrlichově ulici (dnes Matoušova) čp. 6. Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., fond Národní kulturní komise, k. 22, Zpráva o činnosti pověřence SPÚ ze dne 26. 6. 1945.

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

ně zbavováno nemuzejních předmětů, aby mohlo být znovu otevřeno. Proto bylo nežádoucí dále ho zavalovat novými konfiskáty, které se zde pouze hromadily, aniž by byly nějak systematičtěji pořádány. Navíc Dědina zjistil, že bytový referát Okresní správní komise umisťuje do svých skladišť pouze předměty přímo z Liberce, zatímco on měl v plánu svážet i mobiliář z okolí. Zvláště se v tomto případě zajímal o zámek Frýdlant, z něhož chtěl přednostně odvézt předměty, které tam byly uskladněny za války. Navrhl tedy, že by mu mohla být poskytnuta jedna z konfiskovaných vil. Jako nejvhodnější se mu zdály budovy, které stály v blízkosti sídla Okresní správní komise na tehdejší Liebiegově třídě.24 Zajímavostí je, že u jedné z pěti vil, jež Dědina v červnu 1945 navrhoval, nebyl již tehdy znám bývalý majitel.25 Nakonec však byla pro účely úřadu pověřence SPÚ vybrána jedna z nejhonosnějších libereckých vil, a to vila Theodora Liebiega. Jako se skladištěm se s ní počítalo pouze dočasně, do budoucna měla sloužit muzejním, galerijním a knihovním účelům, což bylo rozhodnutí Okresní správní komise.26 Hlavní budovou, do níž pověřenci sváželi zajištěné předměty, tedy stále zůstávalo Severočeské muzeum.

Jak již bylo zmiňováno, Jaroslav Dědina se neúčastnil všech zajišťování, která prováděl úřad pověřence SPÚ. Z dochovaných protokolů dokonce vyplývá, že byl přítomen jen zhruba čtvrtině z nich. V kontextu dalších událostí není bez zajímavosti, že Dědina se obvykle účastnil zajišťování těch nejluxusnějších objektů a nedostatek skladových prostor nezřídka řešil tím, že zajištěné předměty dal odvézt do své kanceláře.27 Takto byla například převezena pozdně gotická polychromovaná dřevořezba Madony z bytu manželů Tschernerových v Liberci, která byla „objevena“ na základě informací Friedricha Katzera.28 V prvních poválečných měsících se však pozornost všech zainteresovaných osob a úřadů upírala spíše na zámky a vily v okolí Liberce. To zřejmě pramenilo ze skutečnosti, že v Liberci byly velice záhy po konci války ustaveny všechny důležité správní orgány a město tak bylo pod kontrolou. Na venkově však byla situace už o něco méně přehledná. Dále byly za Dědinova působení zajištěny zámky Lemberk, Milešov a Nový Falkenburk, které za války sloužily jako úložiště muzejních a archivních sbírek z institucí na území protektorátu. Byly sem však sváže-

Vějíř s kostěnou kostrou, kolem 1850, svoz Liberec – Plischke. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

XIX 2018 1

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Studie

Svícen, 19. století, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

ny i knihovny z Německa a zemí, které Německo okupovalo. Dále zejména knihy, ale i další majetek, který byl německou říší zabavován Židům, a v neposlední řadě využívali těchto objektů i jednotlivci, aby zde ukryli své jmění z obav před bombardováním ke konci války. Na Lemberku se nacházelo značné množství sbírek tehdejšího Severočeského průmyslového muzea, které byly po válce postupně převáženy zpátky do Liberce. Německá správa vedla poměrně přesnou evidenci uskladňovaných předmětů, nebylo tedy příliš složité majetek muzea dohledat. Zajímavá byla situace na zámku Nový Falkenburk, který patřil do konce války rodině Liebiegů. Jaroslav Dědina ho přijel prohlédnout sám v červenci 1945 a našel ho téměř kompletně vyrabovaný, neboli, jak napsal: „Zámek v Jablonném pod Ještědem nazvaný ´Falkenburg´ jest z velké části vystěhován ruským vojskem, nejsou tam žádné koberce, ani polštářovaný nábytek.“29 Ruská posádka však neprojevila žádný zájem o materiál, který zde byl za války uskladněn, a tak Dědina nalezl knihy z berlínské univerzitní knihovny (tzv. Akademische Bibliothek) a mimo 32

to odhadem půl milionu svazků, které byly uloženy v průjezdu zámku buď v bednách, nebo volně. Zhruba 100 000 z nich bylo ruských a později bylo zjištěno, že se z velké části jedná o knihy z kyjevské univerzitní knihovny. Část ruskojazyčných knih později také odvezla sovětská armáda. V červenci roku 1945 stihl Dědina, tentokrát už v doprovodu dalších osob, prohlédnout dnes zřejmě nejznámější vily v okolí Liberce. Ve Vratislavicích nad Nisou se jednalo o objekt vily rodiny Ginzkeyovy, který byl za války zabrán německými úřady.30 Dědina ho nalezl v poměrně dobrém stavu. Nejcennější předměty z jeho vybavení byly již za války uskladněny ve dvou místnostech, na které se také Dědinova prohlídka soustředila především. Přestože se do jedné z nich těsně po převratu vloupali Poláci, kteří byli v oblasti totálně nasazeni, shledal Dědina, že předmětů je zde takové množství, že musel upustit od podrobné prohlídky. Všechny vchody do oněch místností tedy pouze zapečetil a opatřil nálepkami SPÚ. Následně všichni prohlédli zbytek budovy a konstatovali, že tam už se nic zajímavého nenachází a po vyklizení doporučili poskytnout

29_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., fond Národní kulturní komise, kart. 22, Zpráva o návštěvě zástupců ministerstva zemědělství ze dne 21. 7. 1945. Cesta do Nového Falkenburku s návštěvou lidí z ministerstva nesouvisela. 30_Co bylo příčinou tohoto zabrání, zatím nebylo objasněno. Je možné, že rodina byla diskreditována druhým sňatkem Wilhelma Ginzkeye s Julií Martenovou, později známou jako Julia Ginzkey-Culp. Pocházela totiž z židovské rodiny a po celou válku se skrývala ve Vídni a Amsterdamu. Wilhelm Ginzkey zemřel již v roce 1936 a Julia se stala spoludědičkou jeho majetku. Srov. TALLER, Martin a kol. Historie a současnost podnikání na Liberecku. Žehušice: Městské knihy, 2006, s. 69–70. ISBN 80-86699-42-0.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

Lžíce, 1573, stříbro, svoz Liberec – ředitelství lesů. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

31_O prohlídce zámečku a továrního muzea Ginzkeyů a Mallmannovy vily srov. Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Protokoly ze dne 12. 7. 1945. 32_Bohdan Dolensky byl spolumajitelem mechanické brusírny Dolensky & Brosche v Minkovicích u Liberce. Lékárník Lehinant byl již v červenci 1945 „vystěhován“, což pravděpodobně znamená, že byl odsunut. Vlastnil vilu čp. 174 v Liberci-Horním Hanychově. V době prohlídky už měl vilu vlastnit nadporučík Vladimír Kašpar. 33_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Protokoly o prohlídkách s daty 16., 17. a 19. 7. 1945.

XIX 2018 1

vilu pro dětskou ozdravovnu nebo obecně k rekreačním účelům. Mobiliář ze zmiňovaných dvou místností měl být co nejdříve převezen do Severočeského muzea. K tomu však patrně nedošlo. Ve stejný den bylo prohlédnuto také tovární muzeum firmy Ginzkey a vila Alfreda Mallmanna, spolumajitele podniku a zetě Wilhelma Ginzkeye. V továrním muzeu se nacházely převážně koberce, a to nejen vyrobené firmou Ginzkey, ale i různé sběratelské kusy, zejména orientálního původu. Vilou Alfreda Mallmanna provedl Dědinu a jeho skupinu sám její majitel, který zde stále bydlel. Bylo nalezeno obrovské množství uměleckých předmětů a starožitností, které však nejsou v Dědinově zprávě nijak blíže jmenovány. Zmiňují se pouze údajně světově proslulý perský koberec ze 16. století, renesanční plastika Madony a polychromovaná norimberská dřevořezba. Vila prý byla za války chráněna německým památkovým úřadem v Liberci a díky tomu zůstala ušetřena obsazení. V dohledné době měla být inventarizována. Zda k tomu došlo, už jisté není, neboť se nedochoval žádný záznam o inventarizaci a ani samotný inventář.31 Jaroslav Dědina byl i ve vile Marie

a Maxe Richterových v Raspenavě, kde měl zajistit blíže neurčené umělecké předměty. Bohužel se o tom nedochoval žádný protokol či zpráva. V dalších dnech zajišťoval Dědina majetek z podstaty továrníka Bohdana Dolenskyho z Pilínkova a lékárníka Lehinanta z Horního Hanychova.32 Z majetku B. Dolenskyho bylo vybráno v první řadě 21 obrazů německých malířů, mezi nimi např. Rudolfa Rösslera, Georga Götze nebo K. M. Schustera, a 11 beden porcelánu. Beden však bylo původně mnohem více a byla v nich uložena podstatná část Dolenskyho majetku. Zřejmě se tedy chystal k odjezdu či útěku. Tomu napovídá i skutečnost, že prohlídce byli kromě Dědiny a Vintra přítomni také tři policisté. Vilu továrníka Lehinanta den před Dědinou z vlastní iniciativy a sám „prohlédl“ úředník lesní správy v Horním Hanychově, Čestmír Bulíř. Lze spekulovat, že právě to bylo důvodem, proč v ní o den později nebylo nalezeno téměř nic pozoruhodného.33 Koncem července dorazila do Liberce delegace úředníků z ministerstva zemědělství, kteří měli za úkol vybrat zařízení pro ministerské předsednictvo. V Dědi33

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

nově doprovodu postupně prošli bývalou Henleinovu vilu v Liberci a předměty z majetkové podstaty B. Dolenskyho. Z těch si zamluvili všechny koberce, jeden barokní obraz, všechen porcelán, cín, krajky a další blíže neurčené věci. Poté je Dědina zavedl do vily Jana Liebiega,34 kde si vybrali nábytek a koberce a bylo rozhodnuto, že díla výtvarného umění budou předána Státní galerii. Nakonec odjeli do Vratislavic nad Nisou do Ginzkeyovy vily a vily A. Mallmanna, kde rozhodli, že cenná díla výtvarného umění přijdou opět Státní galerii a další hodnotné předměty budou odevzdány „patřičným vedoucím institucím“. Několik blíže neurčených předmětů bylo vybráno pro Pražský hrad a reprezentační místnosti vlády.35 Jelikož nebyl pořízen či se nedochoval seznam vybraného mobiliáře, nelze dnes zjistit, které konkrétní předměty úředníci ministerstva vybrali, což však byla v prvních poválečných měsících poměrně běžná praxe. Někdy v průběhu srpna roku 1945 však nabrala kariéra Jaroslava Dědiny poměrně prudký obrat. Zejména Josef Scheybal se ve své korespondenci se Zdeňkem Wir-

them již od prvních poválečných týdnů netajil velkou nedůvěrou vůči Dědinovi a později i Vlastimilu Vintrovi. Byl přesvědčen, že Dědina se zajištěnými předměty nedovoleně disponuje36 a že zprostředkovává starožitnosti i svým přátelům či lidem, s nimiž se seznámil v pohraničí. Časem dospěl k závěru, že mu v tom musel pomáhat právě Vinter, s jehož kariérním postupem měl v budoucnu zásadní problém. Jaroslav Dědina zřejmě nakonec z nějakých ilegálních machinací se státním majetkem obviněn byl. Bohužel se zatím nepodařilo dohledat příslušný soudní spis a informace, které jsou k dispozici, nedovolují udělat si o celé kauze komplexní představu. Korespondence Josefa Scheybala a Zdeňka Wirtha, jež se událostem okolo Dědiny a Vintra věnuje nejdůkladněji, navíc celý případ zanáší množstvím nepodložených tvrzení, která vyplývají z poněkud nesnášenlivé Scheybalovy povahy. Faktem je, že Dědina někdy na přelomu let 1945 a 1946 odjel do Jižní Ameriky.37 Tento jeho „útěk“ bývá vysvětlován právě oním vyšetřováním, kterému se chtěl vyhnout. Na Vlastimila Vintra však neměla daná obvině-

Studie

34_Pozdější sídlo Galerie výtvarných umění v Liberci. 35_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Protokol o návštěvě zástupců ministerstva ze dne 21. 7. 1945. 36_Josef Scheybal nikdy explicitně nenapsal, že podezřívá Dědinu z krádeží, nicméně přesně to z jeho dopisů vyplývá. 37_O Dědinově údajném odjezdu do Jižní Ameriky se zmiňuje Scheybal v korespondenci se Zdeňkem Wirthem. Viz Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala.

Fajánsový džbán, 1. polovina 19. století, svoz Stengel Liberec. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

38_Za tuto informaci vděčím Mgr. Jiřímu Křížkovi.

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

ní žádný vliv a proti jeho pozdějšímu zvolení ředitelem Severočeského muzea nikdo (s výjimkou J. Scheybala) neprotestoval. Doposud nelze ani určit přesné datum, kdy přestal Jaroslav Dědina vykonávat funkci pověřence SPÚ. Vlastimil Vinter byl 30. srpna 1945 jmenován prozatímním pověřencem SPÚ pro Velký Liberec, nicméně ještě v průběhu září je někdy jako pověřenec uváděn i Dědina. Prozatím tedy zůstávají odchod Jaroslava Dědiny a podstata jeho „zločinu“ neobjasněny. Je však jisté, že k zajišťovaným předmětům měl poněkud pragmatičtější vztah než Josef Scheybal, a není těžké si představit, že ne u všech cítil potřebu zachovat je pro celý národ.

Vlastimil Vinter – od pověřence SPÚ k řediteli Severočeského muzea Vystudovaný kunsthistorik Vlastimil Vinter pocházel z Liberce, jeho vztah k tomuto regionu tedy není nutné blíže zkoumat. Jak se však ocitl v červnu roku 1945

ve funkci zástupce pověřence SPÚ, to zatím zůstává nejasné. Jak již bylo zmiňováno, je možné, že se s Jaroslavem Dědinou znal z dřívějška, nebo že měl kontakty v rámci Státního památkového úřadu. To jsou však zatím pouze spekulace. Jako zástupce Jaroslava Dědiny jej doprovázel téměř při všech jeho pochůzkách a účastnil se i většiny zajišťování. Také byl poměrně častým autorem zpráv o činnosti pověřence SPÚ. Tyto aktivity ho však zaměstnávaly pouze několik měsíců, neboť se poměrně záhy začal uplatňovat ve strukturách Severočeského muzea. Bohužel ani v tomto případě nelze dosud vysvětlit, jak se ke svému pozdějšímu postavení dostal. Údajně byl pověřen likvidací zdejšího skladiště NSV či NS Frauenschaftu,38 na čemž intenzivně pracoval úřad pověřence SPÚ. Ovšem na základě dostupných dokumentů nelze v žádném případě jednoznačně označit Vintra za hlavního organizátora a vykonavatele tohoto úkolu. Navíc je poměrně nepravděpodobné, že by ho pouze tato činnost vynesla až do pozice ředitele Severočeského muzea.

Skleněný flakon, 19. století, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

XIX 2018 1

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Studie

Kameninový talíř s květinovým dekorem, Týnec, 2. třetina 19. století, Fond národní obnovy Harcov. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Dne 30. srpna 1945 byl Vinter jmenován prozatímním pověřencem SPÚ pro Velký Liberec39 a hned následujícího dne byl ustaven do funkce administrativního správce Severočeského muzea, které k datu 1. září 1945 znovu zahájilo oficiálně svoji činnost. Na základě toho se Vinter vzdal finanční odměny od SPÚ, který však zároveň ujistil, že funkci pověřence bude vykonávat i nadále ve stejné intenzitě.40 Z protokolů a zpráv o jeho činnosti, které vznikaly od podzimu 1945, je však jasně patrné, že Vinter již neměl tolik času na plnění úkolu pověřence, zajišťování i dalších prohlídek vil 36

a bytů už se téměř neúčastnil. Nahradil ho v tom Jaro Beran, nejčastěji doprovázený Bohuslavem Klukou. Zpočátku se museli zaměstnanci muzea vypořádávat v první řadě s tím, že muzeum vypadalo jako obrovské skladiště a tento stav se v prvních měsících spíše zhoršoval s tím, jak se zde začaly hromadit zajišťované konfiskáty. Dalším krokem, který situaci okolo muzea pravděpodobně spíše zkomplikoval, bylo rozhodnutí začlenit do něj do té doby samostatné Přírodovědecké muzeum, které bylo přeměněno na přírodovědecké oddělení. Je ovšem pravdou, že sbírky Přírodovědeckého

39_Velký Liberec vznikl v roce 1939 připojením obcí Dolní Hanychov, Františkov, Horní Růžodol, Janův Důl, Rochlice, Ruprechtice, Růžodol I, Starý a Nový Harcov a Staré a Nové Pavlovice. 40_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Dopis V. Vintra Státnímu památkovému úřadu ze dne 2. 9. 1945.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

Kameninový talíř s květinovým dekorem, Týnec, 2. třetina 19. století, Fond národní obnovy Harcov. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

41_HEINDORFER, Eduard, Osudy Severočeského muzea v Liberci 1938–1945. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie. s. 39. 42_Do té doby zde sídlila československá armáda. 43_HEINDORFER, Eduard, Osudy Severočeského muzea v Liberci 1938–1945. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie. s. 43.

XIX 2018 1

muzea se po válce poněkud ztenčily, neboť část byla zničena a část zřejmě rozkradena. Zejména muzejní knihovna, z velké části složená z německy psaných titulů, podlehla vlně poválečné nenávisti vůči všemu německému. Zbývající sbírky byly převezeny do bývalé vily Theodora Liebiega, na jejímž vyklizení pracovali čeští Němci z libereckého sběrného tábora.41 Součástí muzea zůstávala v prvních letech i budoucí Oblastní galerie Liberec. České muzejní kuratorium, které bylo ustaveno 19. září 1945, ale rozhodlo, že sbírky výtvarného umění budou přestěhovány

do samostatné budovy. Teprve na začátku roku 1946 se podařilo k tomuto účelu získat vilu Johanna Liebiega mladšího, stojící naproti libereckému zámku.42 Správcem galerie a později jejím prvním ředitelem byl Jaro Beran. Ten byl kuratoriem pověřen zajištěním uměleckých sbírek, o jejichž osud se sám začal zajímat již bezprostředně po skončení války. Od září do ledna 1946 se mu podařilo shromáždit na 600 obrazů, mezi nimi např. Pietu Františka Tkadlíka, Dudáka Julia Mařáka, krajinu od Karla Liebschera nebo kresby Václava Brožíka.43 37

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Předsedou muzejního kuratoria byl Josef Hájek, člen komunistické strany a tajemník inspektorátu osvěty lidu. Vlastimil Vinter byl jednatelem kuratoria. V lednu 1946 pověřilo kuratorium Vintra, Jaro Berana, Bohuslava Kluku, Čeňka Podaného (správce přírodovědeckého oddělení a ředitele liberecké ZOO), Bedřicha Beneše (kustoda a preparátora přírodovědeckého oddělení) a Ladislava Hříšného (asistenta liberecké ZOO) zajišťováním konfiskátů.44 Není zcela jasné, co konkrétně toto pověření znamenalo ve vztahu k již předcházejícím pověřením, která vydal SPÚ. Ovšem vzhledem k tomu, že všichni jmenovaní muži byli zaměstnanci Severočeského muzea, nabízí se vysvětlení, že muzejní kuratorium je pověřilo zajišťovat předměty, které měly být zařazeny do muzejních sbírek. Tomu také odpovídá skutečnost, že takto zajištěné předměty byly posléze sváženy právě do budovy muzea a dotčené majetkové podstaty obvykle nefigurují v seznamech svozů na zámek Sychrov, které v dalších letech organizoval

Josef Scheybal. Obecně lze konstatovat, že valná většina předmětů, které od roku 1945 zajišťovali pozdější zaměstnanci Severočeského muzea, byla převezena do muzea a tam také zůstala, přestože Josef Scheybal velice usiloval o jejich předání do správy NKK. Severočeské muzeum převzalo předměty kromě těch, jež jsou zmiňovány v souvislosti s činností J. Dědiny, také např. z majetkových podstat Rudolfa Hönigschmida, Oskara Jakoba, Rudolfa Kittela, Alfreda Kunzeho, členů rodu Liebiegů, Heinricha Siebera či Rudolfa Tschörnera.45 Po téměř celý rok 1946 zřejmě probíhalo zajišťování v Liberci pod vedením Josefa Hájka a Vlastimila Vintra, jež pojil blízký pracovní, možná i přátelský vztah. Jakým způsobem se potýkali s úředníky FNO, není v pramenech podchyceno. Dá se však předpokládat, že museli čelit stejným potížím jako jiní odborníci, kteří přicházeli do styku s absolutně neproškolenými pracovníky Fondu, s nimiž museli často vést urputné boje o kulturně hodnotné předměty.46

Studie

44_NA, fond Státní památková správa, kart. 631, inv. č. 235, Dopis muzejního kuratoria Zemskému národnímu výboru za dne 19. 1. 1946. 45_Rudolf Hönigschmid (1876– 1967) byl roku 1938 jmenován přednostou památkové péče Říšské župy Sudety a zároveň zastával funkci vrchního správního rady libereckého muzea. Společně s manželkou a synem Wolfgangem byli koncem roku 1946 odsunuti do Bavorska, kde se nakonec usadili. Oskar Jakob (někde Jacob) byl textilní průmyslník. Rudolf Kittel byl liberecký starožitník. Část jeho majetku byla nalezena na nákladním automobilu na dvoře liberecké speditérské firmy Hübner v souvislosti s vyšetřováním jeho pokusu o útěk do Rakouska. Alfred Kunze byl majitelem továrny na stroje a osobní automobily. Liberecký podnikatel Heinrich Sieber financoval stavbu a poté provozoval nejstarší kino v Liberci. Rudolf Tschörner byl majitelem továrny na sukno. Velká část převozů do muzea je zaznamenána na protokolech, kde je obvykle uveden jejich původní majitel a seznam dotčených předmětů. Tyto protokoly jsou uloženy v: Archiv Severočeského muzea Liberec, složka Přejímací protokoly. 46_Josef Scheybal si na pracovníky Fondu stěžoval velice často, v jednom dopise Zdeňku Wirthovi je charakterizoval takto: „Ti fondoví znalci jsou prospěcháři, prodali by vlastní babičku, kdyby ji někdo chtěl; rozhodně předpisy nedodržují.“ Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, Dopis ze dne 15. 1. 1948.

Terina, 19. století, svoz Liberec – Horáková. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

47_UHLÍKOVÁ, Kristina. Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce, FontesNissae 15, 2014, č. 2, s. 3–13 a 2015, č. 1, s. 33–47. ISSN 1213-5097. 48_Týkalo se to například vily lékárníka Lehinanta v Horním Hanychově, o jejímž vybavení Dědina napsal: „Při komisionelní prohlídce vily bylo zjištěno, že celkové zařízení vily není nikterak pozoruhodné a odpovídá průměrnému vkusu německých zámožnějších vrstev, že však obsahuje jednotlivé cenné starožitné předměty.“ Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 22, Protokol z 19. 7. 1945.

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

Josef Scheybal a přebírání konfiskátů z libereckých bytů Poválečnou činnost Josefa Scheybala, který působil postupně ve službách Národní a univerzitní knihovny, Ministerstva školství a osvěty, Národní kulturní komise a nakonec Státní památkové správy, před časem přehledně shrnula Kristina Uhlíková.47 Následující text se tedy soustředí pouze na jeho aktivity na Liberecku ve snaze doplnit a dovysvětlit některé události, které již byly zmiňovány. Scheybalovo působení totiž lze vnímat do jisté míry jako zastřešující pro dění v tomto regionu v letech 1945 až 1951, neboť jeho osoba se nějakým způsobem, ať již jako přímý aktér, nebo jako kritický pozorovatel, promítla do všech klíčových okamžiků. Josef Scheybal byl pravděpodobně jedním z mála lidí, které nelze podezřívat z jakékoliv zištnosti ve vzta-

hu ke konfiskovaným předmětům. Zdá se, že je upřímně chtěl zachraňovat pro stát, a to ne jako potenciální zdroj příjmu do státní pokladny, ale jako součást národního kulturního dědictví. Také je výjimečný v tom, že ve svém hodnocení konkrétních konfiskátů se zcela oprostil od dobového protiněmeckého naladění a v žádném případě nechtěl, aby zaniklo povědomí o tom, že české pohraničí bývalo obýváno z větší části německy hovořícím obyvatelstvem. To, že předměty s lokální tematikou by měly zůstat ve svých regionech, byl všeobecně přijímaný fakt, ovšem pouze Scheybal si dovolil nezamlčovat, že regionálním specifikem je i jeho německočeská kultura. U Jaroslava Dědiny se například v některých protokolech dočteme o tom, že prohlížený byt byl příkladem typického německého vkusu, a tudíž zde našel jen několik hodnotných předmětů, obvykle starožitností.48

Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi ze dne 29. října 1947 (Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala)

XIX 2018 1

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Tato Scheybalova na svou dobu zcela neobvyklá objektivita mu však způsobovala mnohé potíže. V době, kdy již přebíral předměty jako zástupce NKK, mu zase činnost značně komplikovalo jeho naprosté nepochopení a netolerance vůči novým majitelům těchto předmětů, kteří se jich nechtěli vzdát. K tomu všemu je ještě potřeba připočíst Scheybalovy osobní charakterové vlastnosti, které ho uvrhaly do častých konfliktů s lidmi, s nimiž měl spolupracovat.

Studie

Jako nejexponovanější člen Sekretariátu pro evidenci památek se Josef Scheybal velice brzy dostal do konfliktu s Jaroslavem Dědinou. Co tento střet vyvolalo, není zcela jasné, ovšem velkou roli hrál Scheybalův nesouhlas se způsobem, jakým Dědina vykonával svou funkci pověřence SPÚ. Ze Scheybalovy korespondence se zdá, že mu vadilo, že vůbec nějací pověřenci SPÚ existují a že se SPÚ v zajišťovací akci nějak angažuje. To vyplývalo z jeho téměř až nenávisti vůči tehdejšímu přednostovi SPÚ Vác-

Zahradní lavice, počátek 19. století, svoz Liberec – Severografia. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

49_Ústav dějin umění AV ČR, v. v i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, Dopis ze dne 25. 8. 1945. Na tomto místě je vhodné doplnit, že Dědina Jägerovo osvědčení o nepostradatelnosti nezaštiťoval antifašistickými aktivitami, ale využíval ho jako informátora. 50_Nejotevřeněji se Scheybal k Dědinově osobě a činnosti vyjadřuje v osobní korespondenci se Zdeňkem Wirthem. Viz Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, průběžně. Další negativní hodnocení a obvinění z krádeží se objevují ve Scheybalových zprávách, které podával ministerstvu školství a později Národní kulturní komisi. Viz např. Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, kart. 18, složka Opisy zpráv J. Scheybala jako pověřence MŠO r. 1945, 1946, inv. č. 140, Zpráva o vyloupení vily továrnice Marie Richterové v Mildenavě 21. 1. 1946 či NA, fond Státní památková správa – Dodatky, kart. 83, složka Lemberk, průběžně. 51_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, Dopisy datované 11. 11. 1945 a 22. 1. 1946. 52_Akce A byla zahájena v létě roku 1946 a nejednalo se jen o prodej, ale v první řadě měl být konfiskovaný mobiliář definitivně sepsán a roztříděn a pouze část předmětů měla být prodána. 53_Jejich spolupráce však nakonec skončila ostrou roztržkou, když Vorlíček opakovaně odmítal Scheybalovi vydávat předměty, které chtěl zařadit do jabloneckých muzejních sbírek.

XIX 2018 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

lavu Wagnerovi, která byla zase plodem Scheybalovy loajality vůči Zdeňku Wirthovi. Zpočátku obviňoval Dědinu pouze z neschopnosti, ovšem časem připojil i obvinění ze sabotování činnosti Sekretariátu a z vydávání osvědčení o nepostradatelnosti nacistům. To se dle Scheybala týkalo i bývalého předsedy liberecké odnože Metznerbundu Josefa Jägera, o němž Zdeňku Wirthovi napsal: „Je nutno si uvědomiti, kdo Metznerbund byl. Zde nestačí pouhý pojem uměleckého spolku. Jeho členové byli všichni 100%ní nacisté. Oni konali jako kreslíři výzvědné služby Henleinovi, prozrazovali naše opevnění, rozběhnuvše se po českém pohraničí, po hraničních horách, kde udržovali styky s říšskými hakenkreuzlery. Jest vyloučeno, aby předseda Metznerbundu, spolku tak tajně politicky exponovaného, byl antifašista.“49 Nakonec došel k závěru, že Dědina zajišťované konfiskáty částečně rozkrádá a rozprodává. Jak to celé dopadlo, už bylo popsáno výše.50 Pro další výzkum osudů německého majetku v prvních poválečných měsících jsou napjaté vztahy mezi jednotlivými organizacemi komplikací v tom smyslu, že se poněkud ztrácí možnost s jistotou určit, v jakém stavu se zajišťované nemovitosti objektivně nacházely. Když totiž někam přišel Scheybal po zástupcích SPÚ, měl tendenci přičítat chybějící mobiliář částečně na jejich vrub, přestože ho mnohde národní správci či kasteláni ujišťovali, že rabování má na svědomí někdo jiný, nejčastěji sovětská armáda. Pokud byl tento argument příliš evidentní, neváhal Scheybal obvinit Dědinu a jeho spolupracovníky z toho, že nechali objekt špatně zabezpečený, nebo že byli s rozkrádači domluveni. Takto například Dědinu obvinil, že společně s partyzány ukradl několik obrazů na zámku Frýdlant nebo že pomohl národnímu správci vily Marie Richterové v Luhu u Raspenavy tuto vilu vykrást.51 Se vznikem FNO se Scheybalovy aktivity začaly soustředit ve velké míře na snahu přimět tuto organizaci přebírat a rozprodávat opravdu pouze takové předměty, které nemají pro stát žádnou jinou hodnotu. FNO přebíral mobiliář z konfiskovaných domů a bytů a ten poté soustředil ve svých skladištích. Představa byla taková, že tato skladiště budou následně prohlédnuta znalci a předměty, které oplývají uměleckou nebo historickou hodnotou, budou prozatím ponechány na místě a zbytek bude rozprodán. Prvním velkým rozprodejem ze skladů FNO byla tzv. Akce A.52

Zpočátku se dařilo tento plán celkem plnit, přestože „odborníci“ Fondu, kteří měli ony hodnotné předměty rozpoznávat, mnohdy neměli dostatečnou či vůbec žádnou kvalifikaci a často byli zcela bezradní. Proto se uskutečnilo několik školení, která tento stav zřejmě zlepšila. Ovšem časem začal Fond tlačit na urychlenou likvidaci svých skladišť, která tak byla často vyprodána bez předchozího vyřazení neprodejných předmětů. V roce 1946 tedy Josef Scheybal kromě jiného také často objížděl lokální skladiště Fondu a sám zde označoval předměty, které nemají být prodány. Mnohde se snažil vybírat tzv. muzeální předměty, které byly poté předávány místním muzeím. V tomto roce také Scheybal víceméně rezignoval na Liberec a soustředil se na jiné lokality, zejména na Jablonec nad Nisou, kde úzce spolupracoval s ředitelem zdejšího muzea Viktorem Vorlíčkem.53 Teprve od roku 1947 se mohl Josef Scheybal coby pověřenec Národní kulturní komise pustit do revize libereckých bytů, které už v té době ve velké většině obývali noví majitelé, od nichž měl Scheybal přebírat předměty prohlašované za tímto účelem za státní kulturní majetek. Během roku 1946 totiž FNO kromě přebírání konfiskovaných movitostí také ve spolupráci s bytovými referáty místních úřadů přiděloval konfiskované byty novým majitelům. Velice často tak došlo pouze k oficiálnímu převodu nemovitosti do vlastnictví lidí, kteří zde již nějakou dobu žili. Tito noví majitelé obvykle přebírali byt i s částí jeho původního vybavení a často také vlastnili i další konfiskovaný mobiliář, který zakoupili od FNO. Úkolem Josefa Scheybala bylo tyto byty projít a označit případný státní kulturní majetek, který měl být posléze převezen do některé sběrny. Od roku 1948 to byla téměř výhradně sběrna na zámku Sychrov. U Scheybalem označených předmětů museli jejich majitelé doložit, že je buď vlastnili již před rokem 1945, nebo že nepocházejí z konfiskovaného německého majetku. Scheybal se opíral o zákon o NKK, který však noví majitelé konfiskátů neznali, a velice často jeho znění nebylo známo ani pracovníkům Fondu. Dalším Scheybalovým zadáním totiž bylo procházet sklady FNO a označovat v nich státní kulturní majetek, který poté nesměl Fond prodat. Tyto předměty měly být opět převezeny do sběrny NKK. Scheybalovy dopisy i oficiální 41

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

zprávy se přímo hemží stížnostmi na pracovníky Fondu a na majitele bytů, kteří mu nechtějí jím vybrané předměty vydávat. Scheybal se nerozpakuje označit je za zloděje a lháře, je však nutno si uvědomit, že tito lidé dané předměty zcela legálně a oficiálně koupili a nebylo jejich vinou, že FNO prodával i to, co prodávat neměl. Někdy se také stávalo, že sklady rozprodal místní národní výbor bez vědomí FNO. Scheybal navíc tyto předměty pochopitelně nevykupoval a jejich majitelé, nyní už bývalí, se měli obrátit na Fond, ať jim příslušnou částku vrátí. Mnohem častěji se však ve Scheybalových zprávách setkáme se situací, kdy v bytech zajišťoval předměty, které patřily k jejich původnímu vybavení. V těchto případech jsou příklady konkrétního vzdoru nových majitelů mnohem méně časté. Je ale také možné, že to naopak bylo tak obvyklé, že ani Scheybal neměl potřebu to pokaždé do detailů popisovat. Nejčastěji si stěžuje na manželky majitelů, které se ho snažily přesvědčit slzami či hysterickými scénami. K tomu v jednom z dopisů Wirthovi podotknul: „Já jsem drsný, jen když toho jest třeba (na hrubé dřevo hrubý klín), ale také dovedu jednat jinak a nebojím se toho.“54 Kromě Scheybala však byty procházeli i úředníci FNO, kteří měli také označovat předměty, jež nesměly být novým majitelům pro svou vysokou hodnotu předány s tím, že je později převezme NKK. Bohužel přetrvával problém, že tito lidé většinou nedokázali rozpoznat skutečnou hodnotu mobiliáře, s nímž se setkávali. Nejmarkantněji se to projevovalo v luxusních bytech. Scheybal proto Fondu koncem roku 1947 nabídl, že všechny luxusní byty nejdříve projde sám a cenné předměty označí visačkami NKK. S tím Fond souhlasil, ale požadavku na přidělení vlastního úředníka, který by Scheybala doprovázel, už nevyhověl.55 Nakonec se tedy dohodli s národním výborem, který mu přidělil úředníka bezpečnostní služby. Tito doprovodní úředníci se poté tak často střídali, že Scheybal je občas ani nejmenuje. Pravděpodobně mu ani nebyli příliš nápomocni v tom smyslu, že by také byli schopni vybrat nějaké předměty. Velké nadšení proto ve Scheybalovi vyvolalo přijetí Otakara Řehořka, jehož považoval za jednoho z nejschopnějších znalců Fondu, do služeb NKK v roce 1949.56 42

Od začátku roku 1948 začal Scheybal intenzivně procházet luxusní byty v Liberci. K dispozici měl nakonec dva pomocníky – jednoho úředníka národního výboru a jednoho příslušníka SNB. Ve třech lidech však nebylo možné stihnout prohlédnout všechny byty v takovém tempu, jaké vyžadoval FNO. Scheybal totiž předpokládal, že až dokončí práci v Liberci, přesune se do dalších měst a regionů. V březnu odhadoval, že všech konfiskátů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ze zkonfiskovaných bytů, tedy pouze dle dekretu č. 108/1945 Sb., je jeden milion. Z toho luxusních bytů mělo být zhruba 10%, což znamená 100 000 předmětů. „Hlavní úspěch a zodpovědnost spočívá na výsledcích mé práce. Musím nejen tyto předměty nalézti, musím je také sepsati, zajistiti do doby, než budou převzaty, konečně převzíti, vystaviti řádná potvrzení a uskladniti. Jsou byty, které vyžadují den, dva až tři práce. Není bytu, ve kterém by se nenalézal utajen státní kulturní majetek. Nacházím ho všude: pod postelemi, za skříněmi, ve skříních, v gaučích i na půdách ukrytý pod starými lahvemi, hromadami hadrů, v bednách zaházených starým nábytkem a p.“57 Pokud by stihl za týden prohlédnout 50 bytů, trvalo by mu to 40 let. Tyto Scheybalovy úvahy sice nebraly v potaz, že například na Brněnsku či Opavsku působily skupiny znalců, většinou pracovníků místních muzeí, kteří se také věnovali revizi konfiskovaných bytů, přesto nelze zpochybnit, že tento úkol byl za daných podmínek nesplnitelný. Scheybal navíc neměl k dispozici automobil a všechny cesty tedy absolvoval vlakem. V roce 1948 začal jako centrální sběrna konfiskátů dle dekretu č. 108/1945 Sb. fungovat zámek Sychrov, ovšem v tomto případě zase bylo neustále nutno řešit nedostatek nákladních automobilů, které by zajištěný mobiliář svážely. Přesto přese všechno se však Scheybalovi podařilo v letech 1948–1951 shromáždit obdivuhodné množství konfiskátů. V seznamech sychrovských svozů je evidován téměř 1 000 svozů,58 z nichž drtivou většinu tvoří předměty z konfiskovaných bytů a vil, přičemž jenom z Liberce pocházelo 165 svozů. Mezi těmito svozy bylo i několik dodávek předmětů pocházejících ze Severočeského muzea. Díky dochovaným poměrně podrobným seznamům víme, že většina těchto mobilií patřila k původnímu inventáři libereckého muzea. Nejednalo

Studie

54_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Z. Wirth, Korespondence J. Scheybala, Dopis ze dne 6. 12. 1947. 55_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 20, složka Pracovní deník J. Scheybala r. 1947, Zápis ze dne 5. 12. 1947. 56_Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. 18, inv. č. 179, Žádost O. Řehořka o přijetí do služeb NKK datovaná 8. 3. 1949. 57_Tamtéž, inv. č. 157, Upozornění a úvahy o zajišťování státního kulturního majetku datované 25. 3. 1948. 58_Jednotlivé svozy byly označeny číslem a někdy i značkou, která byla obvykle zkratkou jména původního majitele, soudobého majitele či obce, z níž byly předměty přivezeny. Systém přidělování čísel se zatím nepodařilo rozluštit, rozhodně však neplatí, že svoz číslo 1 byl prvním svozem a tak dále. Nejvyšší číslo má svoz č. 1024, ovšem v seznamech jsou celé řady čísel neobsazené, navíc po odchodu J. Scheybala ze služeb NKK nebyly některé svozy nikdy identifikovány a chyby v evidenci, které vznikly již za Scheybalova působení, nebyly opraveny. Svozů tedy nebylo celkem 1024, a přestože zatím nelze jejich definitivní počet jednoznačně stanovit, pravděpodobně jich nebylo více než 1000.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

Skleněný pohár, 19. století, svoz Liberec – Poledňák. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

Čelenka, 19. století, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

XIX 2018 1

Jitka Císařová | Zajišťování movitého majetku osob považovaných za Němce na Liberecku v letech 1945–1951

Studie

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

59_Blíže o osudech liberecké tiskárny viz ŘIČÁNKOVÁ, Alena. Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny, Fontes Nissae16, 2015, č. 2, s. 53–67. ISSN 1213-5097. 60_Josef a Marie Stengelovi byli libereckými starožitníky, kterým se po válce podařilo získat antifašistický průkaz a až do roku 1948 nadále vedli své obchody (kromě starožitnictví to byl ještě obchod s razítky a smaltovanými cedulemi). Začátkem roku 1948 bylo starožitnictví zabaveno a v létě začala oba manžely vyšetřovat StB. Při domovní prohlídce bylo nalezeno obrovské množství ukrytých starožitností – Scheybal odhadoval celkový počet na 1000 předmětů. Stengelovi byli zatčeni a případ převzal Krajský soud v Liberci. Nakonec byli odsunuti do Německa.

Mandarin, 19. století, kamenina, svoz Vratislavice – Ginzkey, Mallmann. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, SZ Sychrov

XIX 2018 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i.

se tedy o konfiskáty, což podporuje tezi, že předměty, zajišťované v prvních poválečných měsících Jaroslavem Dědinou a Vlastimilem Vintrem, které byly sváženy do budovy libereckého muzea, zde obvykle i zůstaly. Komunikace mezi Severočeským muzeem a Josefem Scheybalem zřejmě probíhala bez problémů, což naznačuje, že Scheybal se dokázal přenést přes nelibost, kterou pociťoval vůči řediteli muzea Vintrovi. Vadilo mu na něm jeho dřívější napojení na J. Dědinu. Sice neexistovaly žádné důkazy o tom, že by Vinter nějak participoval na Dědinových „rejdech“ (tímto a dalšími podobnými termíny Scheybal označoval Dědinovu činnost nejen v osobní korespondenci, ale nezdráhal se je použít i v úředních zprávách pro ministerstvo), Scheybalovi však připadalo vysoce nepravděpodobné, že by o nich alespoň nevěděl. Také se pozastavoval nad nízkým věkem, v němž byla Vintrovi svěřena správa nejdůležitější sbírkotvorné instituce regionu. V roce 1947, kdy byl jmenován ředitelem Severočeského muzea, bylo Vintrovi pouhých 26 let. Nelze mu upřít, že již v předchozích letech prokázal nebývalé schopnosti a projevil jistě i značné znalosti v oblasti umění a starožitností. Přesto jeho kariérní postup budí přinejmenším údiv. Je však třeba si také uvědomit, že v danou dobu nebylo v severních Čechách mnoho českých odborníků, kteří by byli vhodnými adepty na tuto funkci. Na rozdíl od podobných institucí ve vnitrozemí nebylo možno v tomto případě navázat na předválečné vedení, neboť i to bylo německé a až do konce války se obecně v těchto krajích nevyskytovalo velké množství odborníků, kteří by splňovali požadavky nového režimu. Pokud bychom se pustili do odvážnější spekulace, lze za faktor, který hrál pro Vintra, označit i jeho blízký vztah s Josefem Hájkem a tím vazbu na komunistickou stranu, která se v Liberci již od prvních porevolučních dnů etablovala jako nejsilnější politický element. Josef Scheybal převzal a dal dopravit do sběrny na Sychrově kulturně hodnotné předměty např. z ateliéru a bytu malíře Franze Plischkeho, z vily architekta Maxe Kühna, z majetku továrníka Wilhelma Siegmunda či z majetkové podstaty Wilhelma Stiepela, bývalého majitele nejvýznamnější liberecké tiskárny, po válce přeměněné na národní podnik Severografia.59 Převzal však i část majetku, který nejdříve zajistil Jaroslav Dědina. Jednalo

se např. o části sbírek Rudolfa Glasera nebo Friedricha Katzera. Velice zajímavý a poměrně dramatický byl příběh majetku manželů Stengelových, ten by si však zasloužil samostatnou studii.60 Díky dochovaným seznamům téměř všech sychrovských svozů lze dodnes většinu z nich rekonstruovat a u mnohých lze i dohledat, kam byly předměty z nich převezeny ze Sychrova. Každý jednotlivý předmět totiž nesl štítek, na němž byla uvedena buď značka, nebo číslo příslušného svozu a pod těmito identifikačními údaji byl uváděn až do doby, kdy mu konečná instituce, jíž připadl, přidělila vlastní inventární číslo. Předměty ze jmenovaných majetkových podstat byly použity např. k instalaci zámků Ratibořice a Mělník a hradu Kokořín, staly se součástí sbírek Hipologického muzea ve Slatiňanech, Památníku národní kultury na Strahově, Muzea Bedřicha Smetany a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, některé byly svěřeny Společnosti Antonína Dvořáka či Státnímu sanatoriu Miloše Nedvěda v Praze-Malvazinkách. Proces zajišťování movitých konfiskátů byl mnohem složitější a dramatičtější, než by se mohlo na první pohled zdát. Tato studie se pokusila shrnout pouze jeden aspekt velice široké problematiky, a to činnost vybraných osob, jež měly klíčový podíl na zajištění významných i méně známých majetkových podstat v Liberci a nejbližším okolí. Je však zjevné, že ani toto dílčí téma nebylo vyčerpáno a mnoho otázek zůstává otevřených. Nicméně zvyšující se badatelský zájem o osudy konfiskovaného majetku dává naději, že tomu tak nezůstane napořád.

Studie

„S ites of memory“. In the tracks of the former Liberec fellow citizens. The story of Anna Rosenbach and her family

A bstract

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký

This study reconstructs the fate of Anna Rosenbach, born in Liberec. She also became a victim of the national socialist occupation regimes racial persecution. Unlike others, she survived, but never came back to Liberec for long. Her fate disappeared in the course of the significant changes in the postwar Czechoslovakia and especially its border areas along with fates of many German speaking individuals and people labeled by the Nuremberg Laws as Jews. Goal of this study is to reconstruct the life of Anna, hers family and the house they lived in, and confront readers with one of many extraordinary stories of the 20th century.

k e y w ords

K l í čová slova

Holokaust

holocaust

Anti-Semitism

antisemitismus

German national socialism

německý nacionální socialismus

Vindicatory justice

retribuční soudnictví

Occupation

okupace

WWII

2. světová válka

Liberec / Reichenberg

Liberec

Fontes Nissae | Prameny Nisy

„Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny1 Kateřina Portmann | Ondřej Sladký

Vila Rosenbachových dnes. Archiv Kateřiny Portmann

nna Rosenbachová byla dívka, která se narodila v Liberci. Kvůli židovskému původu se i ona stala obětí rasové perzekuce ze strany německého nacionálně socialistického okupačního režimu. Válku sice na rozdíl od řady dalších přežila, do Liberce se ale nikdy natrvalo nevrátila. V kontextu výrazných změn, ke kterým v poválečném Československu došlo a jež se nejmarkantněji projevily v pohraničí, její životní příběh, stejně tak jako životní osudy velké části německy mluvících obyvatel i těch, kteří byli Norimberskými zákony označeni za Židy, zmizel z „paměti“ města. Cílem této studie je rekonstruovat osud Anny, její rodiny a domu, ve kterém žila, a umožnit tak čtenářům konfrontaci s jedním z mnoha neobyčejných životních příběhů, jež přineslo 20. století. Anna se narodila do vzdělané rodiny. Otec Jaroslav Rosenbach2 byl v Liberci zaměstnán jako přísežný soudní tlumočník pro češtinu, němčinu, ruštinu3 a provozoval vlastní advokátní kancelář. Práva absolvoval na vídeňské univerzitě.4 Maminka Blanka5 pocházela XIX 2018 1

1_Studie vznikla v rámci Studentské grantové soutěže 2017 pod názvem „Místa paměti“ po stopách bývalých libereckých spoluobčanů (hlavní řešitelka Kateřina Portmann). 2_Narodil se 17. ledna 1886 v Solnici čp. 3 v okrese Rychnov nad Kněžnou obchodníku Bernhardu Rosenbachovi a jeho manželce Anně, rozené Nowákové. NA Praha, č. fondu 167: Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1844, Rychnov nad Kněžnou, N 1874–1939 (i), 1942–1944, fol. 9. [cit. 2017-10-12]. Dostupné z: http:// www.badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=2426&reproId=60136.ENGELMANN, Isa. Židé v Liberci. K dějinám obyvatelstva města pod Ještědem. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2007, s. 99. ISBN 978-80-239-9169-7. 3_ENGELMANN, Isa: cit. v pozn. 2, s. 99. 4_Promoval 25. 2. 1910. Seznam absolventů vídeňské univerzity. [cit. 25. 8. 2017]. Dostupné z http://scopeq.cc.univie.ac.at/Query/detail.aspx?ID=251888. 5_Narodila se 27. 6. 1896 v Příbrami jako dcera JUDr. Heinricha Steinera a Kamilly Weissbachové. NA Praha, č. fondu 167: Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1733, Příbram, N 1865, 1869–1944,fol. 78. [cit. 2017-10-12]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=2277&reproId=116198.

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

z právnické rodiny6 a profesně se věnovala překladatelství z francouzštiny a angličtiny. Jaroslava Rosenbacha inspirovala k přestěhování do Liberce pravděpodobně jeho sestra Tereza7, která se sem v roce 1906 provdala za obchodníka Karla Červinku.8 Z manželství Jaroslava a Blanky se narodily tři děti: Karel (4. 1. 1923), Heřman (23. 9. 1924) a námi již zmiňovaná Anna (7. 6. 1927). O kontaktech sestry s bratrem svědčí i skutečnost, že Tereza a Karel Červinkovi jsou v dokumentech o narození dětí uváděni jako svědci.9 Advokátní kancelář Jaroslava Rosenbacha sídlila nejprve v Liberci v ulici Hablau čp. 21 (dnes Revoluční) a po demolici domu byla přemístěna na Staroměstské náměstí čp. 31, posléze čp. 23 (dnes nám. Dr. E. Beneše).10 Výrazný počet libereckých advokátních kanceláří provozovaly osoby židovského původu; v roce 1938 to mělo být 35 z celkového počtu 71 advokátních kanceláří.11 Způsobem života a založením patřila rodina bezesporu mezi intelektuální elitu prvorepublikového Liberce.12 Přes celosvětovou hospodářskou krizi se Rosenbachovým pravděpodobně dařilo i po ekonomické stránce, o čemž svědčí i skutečnost, že si v letech 1931 až 1932 nechali po-

Kancelář Rosenbach. SOkA Liberec, Sbírka obrazů, fotografií a negativů, inv. č. 4575

Studie

Rosenbach, domovní list. Archiv stavebního úřadu, Magistrát Liberec, Složka domu čp. 1132-I 6_Otec Heinrich Steiner provozoval v Příbrami advokátní kancelář a z dosavadních informací je zřejmé, že i jeho dcery se provdaly za vystudované právníky. NA Praha, č. fondu 167: Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1734, Příbram, O 1869-1949, fol. 88. [cit. 2017-10-12]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073/ reprodukce/?zaznamId=2278&reproId=120465. 7_Narozena v roce 1882. NA Praha, č. fondu 167. Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1845, Rychnov nad Kněžnou, O 1878–1996, 1903–1906, 1915–1930 (i), 1942-1944, fol. 13. [cit. 2017-10-12]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/ fond/1073/reprodukce/?zaznamId=2427&reproId=61705. 8_NA Praha, č. fondu 167. Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1845, Rychnov nad Kněžnou, O 1878–1996, 1903–1906, 1915–1930 (i), 1942–1944, fol. 13. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=2427&reproId=61705 [cit. 12.10.2017]. Z manželství se narodily dcery Růžena, Marta a Aňa a syn Erich. Syn Karel zemřel v roce 1914 při porodu. Rodina Červinkových opustila město po okupaci v roce 1938 a odstěhovala se do východních Čech. Část rodiny (rodiče a děti Erich a Růžena) byla dále deportována do ghetta Terezín (transport Ci, 21. 12. 1942, Hradec Králové – Terezín)a následně do vyhlazovacího tábora Osvětim Birkenau, kde zahynula. Osud Marty a Aňi není zatím známý.http://www.holocaust.cz/ databaze-obeti/obet/80405-ruzena-cervinkova/), http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/ obet/80394-erich-cervinkahttp://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/80406-terezie-cervinkova/ http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/80396-karel-cervinka/) [cit. 2017-10-12] 9_Karel Červinka figuruje jako svědek u Karla Rosenbacha. http://www.badatelna.eu/. fond/1073/reprodukce/?zaznamId=1315&reproId=63243) a Anny (Dostupné z: http://www. badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=1315&reproId=63478). Terezie Červinková figuruje jako svědek u Heřmana (Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=1315&reproId=63286). [cit. 2017-10-12]. 10_Jahrbuch- und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg: für das Jahr 1936 (1937, 1938), Reichenberg, Stadt Reichenberg 1935 (1936, 1937). 11_Na Staroměstském náměstí se mělo nacházet dvanáct „židovských“ kanceláří, dalšími tradičními adresami sídel advokátů byla Eisengasse (dnešní Železná ulice), Schückerstraße (Pražská ulice) a Wiener Straße (Moskevská ulice). ENGELMANN, Isa, cit. v pozn. 2, s. 99–101.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

12_Z dokumentů je zřejmé, že se identifikovali především s českým jazykovým prostředím. K jaké národnosti se za doby první republiky hlásili, se nám zatím nepodařilo dohledat. 13_Informace o Bertholdu Schwarzovi jsou zatím pouze kusé. Podle Lenky Kerdové patřil mezi výrazné představitele pražské německé architektury. O jeho významu svědčí i skutečnost, že v roce 1938 vyšel katalog jeho tvorby určený mezinárodnímu publiku (viz SCHWARZ, Berthold. Architekt B. Schwarz: práce = works = travaux. Prague-Amsterdam-Bâle-London-Rio de Janeiro. Édition Service des pays s. a., 1938.). KERDOVÁ, Lenka. Pozice pražských německy mluvících architektů v Praze mezi lety 1918–1940. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta filosofická, Ústav pro dějiny umění, s. 10, 43. O absenci životopisných údajů informuje i webová stránka věnovaná jeho tvorbě [cit. 20. 9. 2017]. Dostupné z https://upclosed.com/people/berthold-schwarz-architect/.K jeho umělecké tvorbě dále více např. VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004. Kapitola Schwarz, Alfréd (Berthold), s. 595. 14_Mimo jiné obchodní dům Bárta a spol. v Praze 1, kde se nacházel i slavný salon Rosenbaum. 15_Webová stránka věnovaná tvorbě B. Schwarze viz https://upclosed.com/people/berthold-schwarz-architect/ [cit. 20. 9. 2017]. 16_Ernst Schäfer patřil mezi přední liberecké architekty a stavitele. V roce 1890 si zde otevřel architektonickou kancelář. Aktivní byl zároveň i v místní Veřejně prospěšné stavební společnosti. Stavebně činný byl především v Liberci a jeho okolí. Mezi jeho nejznámější stavby patřil starý hotel na Ještědu. Více k jeho osobě viz http://liberec-reichenberg.net/autori/ karta/jmeno/41-ernst-schafer [cit. 18.9.2017]; KLEIN, Dieter. Vlivy vídeňské a mnichovské architektury na liberecké stavby. Fontes Nissae. Prameny Nisy III, 2001, č. 2, s. 27. 17_HALÍK, Pavel. Slavné vily Libereckého kraje. Praha: Foibos, 2007, s.113–114. ISBN: 978-80-87073-06-3.

stavit novou moderní vilu ve funkcionalistickém stylu, kterou navrhl známý pražský projektant Berthold Schwarz. Ten patřil mezi renomované odborníky a měl za sebou již několik projektů, mezi nimiž dominovaly především vily a činžovní domy vystavěné v Praze.13 Jeho jméno je spjato i s výstavbou několika pražských obchodních domů14 a československého veletržního pavilónu v Tel Avivu.15 Vilu rodiny Rosenbachových postavila firma Ernst Schäfer.16 Jednalo se o patrovou, podsklepenou stavbu, která byla vsazena do svahu při severozápadní straně Kammerbergstraße (dnes Bendlova). Vila se skládala ze suterénu, přízemí a jednoho patra, v podkroví se nacházel pokojík služebné. Zajímavostí je, že se doposud zachovalo původní oplocení pozemku a údajně interiérové doplňky a nábytek.17 Pohodlí moderního domu využívala rodina pouze do září roku 1938, kdy se pravděpodobně v souvislosti se vzrůstajícím antisemitismem18 rozhodla město

Archiv stavebního úřadu, Magistrát Liberec: složka domu čp. 1132-I

XIX 2018 1

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

opustit. Rosenbachovi byli podle současných poznatků židovského původu. Nakolik se s židovstvím ať už v náboženském, či etnickém smyslu identifikovali, nemůžeme ale mnoho říci. Faktem je, že minimálně sestra Blanky, Marie, uzavřela sňatek s židovským právníkem Julianem Herrnheiserem v příbramské synagoze a i rodina Rosenbachových se k židovské komunitě hlásila.19 Rosenbachovi se odstěhovali před podepsáním tzv. Mnichovské dohody.20 Jejich odchod nelze vnímat jako ojedinělý, nástup antisemitismu byl v pohraničí výrazně citelný a rychlejší, než tomu bylo ve vnitrozemí.21 V září 1938 dosáhla emigrace z Liberce takového rozsahu, že o ní nalezneme záznamy i v městské kronice.22 Rosenbachovi našli útočiště v malé obci Libníkovice poblíž rodné Solnice Jaroslava Rosenbacha ve východních Čechách a zůstali zde až do července 1942.23 Správou advokátní kanceláře Jaroslava Rosenbacha byl v rámci arizačního procesu pověřen Rudolf Herzog již 19. července 1939.24 Vila byla zabavena ve prospěch Německé říše25 a nastěhoval se do ní říšský komisariát, který ještě téhož roku provedl úpravy suterénu, vestavěl koupelnu do sklepa a vybudoval zahradní domek s garáží.26 Tyto změny realizoval architekt Bruno Pietsche v roce 1938.27 Budova byla následně rozdělena na dvě části. V jedné žil Johann Schaffer28 s rodinou a v druhé byl jako nájemce uváděn od roku 1939 K. H. Frank.29 Je třeba říci, že formálně byly arizace objektu a následné převedení do osobního vlastnictví30 ukončeny až v roce 1942, a to ve prospěch Fritze Köllnera (viz níže). Frank sám ve vile nikdy nežil, prostory obývala jeho manželka Anna se syny Haraldem (nar. 20. 1. 1926) a Gerhardem (nar. 22. 4. 1931). Kromě služebné bydlel v této části domu od roku 1939 jako podnájemník také Dr. Fritz Köllner,31 kterému byl byt ve vile údajně přidělen jako služební.32 Köllner33 patřil mezi blízké přátele K. H. Franka a opory nacistické politiky v Říšské župě Sudety. Před válkou byl zaměstnán jako bankovní úředník nejdříve v Liberci a posléze v Praze, kde vystudoval práva (1928 – 1932). Jako spolupracovník Konrada Henleina byl v roce 1933 pověřen vybudováním organizační struktury Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF); obdobnou roli zastával pak i v Sudetoněmecké straně (SdP). 50

Studie

18_Podle dokumentu z roku 1942 měli být Rosenbachovi před válkou aktivní komunisté. Přímý důkaz se nalézt nepodařilo a tvrzení zpochybňuje skutečnost, že se objevuje pouze v dokumentu, který byl určen pro jednoho z nejdůležitějších mužů okupační správy Protektorátu Čechy a Morava, H. Böhmeho. Cíl, který autor sledoval, je zřejmý: dokument chtěl ukázat Rosenbachovy v co nejhorším světle a tím přispět k zrychlení převodu („odkoupení“) jejich vily F. Köllnerem. Dokument z 2. 2. 1942 pro H. Böhmeho. NA Praha, č. fondu 1799, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, ÚŘP – ST, (bývalý fond SÚ MV č. 109), (1853) 1939–1945 (1948), inv. č. 2493,sign. 109-12/140. [cit. 2017-09-22]. Dostupné z http://www.badatelna.eu/fond/959/reprodukce/?zaznamId=340203&reproId=403098. 19_Sestra Blanky, Marie (nar. 1894), se za JUDr. Juliana Herrnheisera (nar. 1884) provdala v roce 1919. Sňatek proběhl podle židovských tradic, oddával je příbramský rabín Emil Friedmann. NA Praha, č. fondu 167. Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1734, Příbram, O 1869–1949, fol. 88. [cit. 2017-10-12]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/1073/reprodukce/?zaznamId=2278&reproId=120465 Rabín Friedmann zahynul v roce 1943 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Základní informace k jeho osobě viz https://c.jewishmuseum.cz/files/documents/archiv-sbirky-a-fondy/Rejstrik_zidovskych_obci/Pribram.pdf [cit. 2017-10-12]. Dokumenty o sňatku Blanky a Jaroslava se, bohužel, dohledat nepodařilo. Předpokládáme, že i jejich sňatek byl uzavřen v Příbrami. 20_Podle evidenční karty Jaroslava Rosenbacha se 23. září 1938 přihlásili v Hradci Králové. SOkA Liberec, Archiv města Liberec, část IV (Evidence obyvatel), „nová evidence“ 1900–1938, sign. NE, Rosenbach, inv. č. 138, karton 346. 21_Obecně k situaci židovských komunit na Liberecku viz LHOTOVÁ, Markéta. K historii židovských komunit na Jablonecku a Liberecku 1938–1939, Fontes Nissae. Prameny Nisy IV, 2002, č. 3, s. 104–119. ISNN 1213-5097. 22_LHOTOVÁ, Markéta, cit. v pozn. 20,s. 106–107. 23_Databáze obětí [cit. 18. 9. 2017]. Dostupné z http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/ obet/118470-jaroslav-rosenbach/. 24_Z této pozice byl Herzog odvolán na podzim roku 1939. SOkA Liberec, fond Magistrát město Liberec, karton č. 825, Gb 197/38/895 Rosenbach. Zbývající liberecké „židovské“ advokátní kanceláře byly převedeny do správy pověřenců zvláštním dekretem dne 11. 10. 1939. LHOTOVÁ, Markéta, cit. v pozn. 20, s. 109. 25_Jako Treuhänder byl jmenován stavební mistr Alfred Baier, kterého z této funkce odvolali 29. 2. 1940. SOkA Liberec, fond Magistrát město Liberec, karton č. 825, Gb 197/38/51. Následně se v dokumentech objevuje jako Treuhänder vily Rudolf Turnwald. Archiv města Liberec, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 17/1132. 26_Památkový katalog Národního památkového ústavu [cit. 25.8.2017]. Dostupné z: http:// pamatkovykatalog.cz/?element=13665100&sequence=42901&page=1717&action=element&presenter=ElementsResults. 27_Archiv města Liberec, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 17/1132. 28_Více informací k jeho osobě se nám zatím nepodařilo dohledat. 29_NA Praha, fond Sčítání obyvatelstva v roce 1939, č. fondu: 833. 30_Zabavování „židovského“ majetku probíhalo v několika fázích a je nutno podotknout, že v počátcích poměrně chaoticky. Tzv. divoká arizace byla částečně podmíněna i trvalým nedostatkem bytů a kancelářských prostor v pohraničních oblastech. V Liberci stoupla poptávka po bytech, kancelářích a dalších prostorách výrazně i v souvislosti se vznikem řady nových úřadů nacistické správy a s ní spojeným příchodem nových obyvatel. Podstatným krokem v legalizaci arizace se stalo „nařízení o konfiskaci národu a státu nepřátelského majetku v sudetoněmeckých oblastech“ z 12. 5. 1939, jehož prováděním pověřil Henlein gestapo. Následnou správu zabavených pozemků, objektů a majetku měl mít v kompetenci příslušný vrchní finanční prezident. Nevyjasněné kompetence a řada dalších nejasností vedly k tomu, že župní vedení v Liberci vyjádřilo v dubnu 1940 nespokojenost s pomalým tempem arizačního procesu. Zabavený „židovský“ majetek v Liberci, stejně jako v celé Říšské župě Sudety, se přes vše uvedené ocitl velice rychle v „německých“ rukou. K jeho oficiálnímu převodu a jeho formálnímu zakotvení došlo často o něco později. Uvolněné „židovské“ byty, domy a další prostory nedokázaly v Liberci zcela uspokojit poptávku. K arizačnímu procesu v Liberci a celé Říšské župě Sudety více OSTERLOH, Jörg. Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938–1945. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0213-0, s. 235–377. 31_NA Praha, fond Sčítání obyvatelstva v roce 1939, č. fondu 833. Za poskytnutí tohoto materiálu děkujeme Jaroslavu Pažoutovi. 32_Byt se skládal z kuchyně, pokoje a koupelny. Archiv města Liberec, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 17/1132.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

Jeden z mnoha dokladů diskriminace rodiny Rosenbachových. Ke jménu Jaroslava a Blanky jsou nuceně připojena jména Israel a Sara, která musely osoby označené Norimberskými zákony za židy povinně používat. Archiv stavebního úřadu, Magistrát Liberec, Složka domu čp.1132-I

XIX 2018 1

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

Studie

Archiv stavebního úřadu, Magistrát Liberec: složka domu čp. 1132-I

Berthold Schwarz: Vila JUDr. Jaroslava Rosenbacha, čp. 1132, Liberec, Bendlova 17. Atelier de Sandalo (Rudolf de Sandalo). https://www.fostinum.org/ atelier-de-sandalo.html

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

33_Fritz Köllner se narodil 5. 5. 1904 v Karlových Varech. 34_V roce 1938 se snažil ovlivnit i rozhodnutí Runcimanovy mise ve prospěch tzv. sudetoněmecké otázky. BRANDES, Detlef. Die Sudetendeutschenim Krisenjahr 1938. München: Collegium Carolinum, 2008, s. 249. ISBN 978-3-486-59722-6. 35_Köllner se 28. 9. 1938 účastnil schůzky svolané Konradem Henleinem v Berlíně. Vedle obou jmenovaných se setkání zúčastnili další z významných politiků SdP K. H. Frank, Wilhelm Sebekovsky a Franz Künzel. Diskutovali o podobách budoucího uspořádání s tím, že důraz kladli na vytvoření samostatné župy, kde rozhodující slovo budou mít představitelé SdP. GEBEL, Ralf.„Heim ins Reich!“. Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938–1945). München: R. Oldenbourg Verlag, 2000, s. 92. ISBN 9783486564686. 36_ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945: Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské. Praha: Argo, 2001, s. 75. ISBN 80-7260-055-9. 37_5. 12. 1938 byla SdP přijata do NSDAP a již 11. 12. 1938 Henlein oznámil, že sudetoněmecká NSDAP je po všech stránkách funkční. ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 108. 38_Podle statistiky vedoucích funkcí v organizaci NSDAP v Říšské župě Sudety si početní převahu sudetoněmečtí politici udrželi. Více viz KURAL, V., RADVANOVSKÝ, Z. a kol. „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem: Albis International, 2002, s. 104–105. ISBN 8086067-66-1. Köllnera jako obránce „sudetoněmectví“ charakterizoval ve svých vzpomínkách i Walter Brand. Köllner podle něj „vedl rozhořčený boj proti zaplavování světa sudetských Němců cizím živlem z říše, proti nezřízenému zarovnávání do jedné linie a proti arogantnímu vystupování, typickému pro tolik říšských úředníků, zčásti zkorumpovaných.“ ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 150. Brand patřil mezi výrazné představitele sudetských Němců za tzv. první republiky, okupace i po válce, kdy se usadil v Bavorsku a stal se přední osobností vyhnaných Němců. Zastával post zástupce předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft). O jeho radikálních postojích svědčí předsednictví v organizaci Witikobund (1950–1952). Obecně k problematice více např. HAHNOVÁ, Eva a Hans Henning HAHN. Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha: Votobia, 2002, s. 60–70. ISBN 80-7220-117-4. 39_Jednalo se o doplňující volby, na jejichž základě se do říšského sněmu dostalo 38 členů NSDAP za župu. ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 198. 40_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 382. 41_GEBEL, Ralf, cit. v pozn. 34, s. 149–150. 42_Mezi odpůrci spannismu a kritikem jeho stoupenců v Říšské župě Sudety byl i jeden z nejvýznamnějších mužů Říše, Reinhard Heydrich. 43_Podrobněji ke konfliktům mezi představiteli tradičního německého nacionálního socialismu a bývalými představiteli Kameradschaftsbundu (Svaz kamarádů), kteří byli ovlivněni myšlenkami spannismu viz např. ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 195–237. 44_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 216. 45_ZIMMERMANN, Volker, cit. v pozn. 35, s. 221. 46_Sňatek K. H. Franka s Annou Josefou Müllerovou byl uzavřen 21. 1. 1925. Dostupné z: http://www.portafontium.eu/iipimage/30063607/karlovy-vary-okresni-urad-03_0350-o?x=-34&y=462&w=508&h=195 Sbírka matrik západních Čech, číslo fondu 1014, matrika oddaných 1924–1926, Signatura: Karlovy Vary – okresní úřad 03. 47_SOA Litoměřice, Kniha sňatků Liberec, sv. III, č. zápisu 387. Za zprostředkování této informace děkujeme Sabině Duškové ze Státního oblastního archivu Litoměřice. 48_K. H. Frank se záhy po rozvodu 14. 4. 1940 oženil s Karolou Blaschekovou. 49_SOkA Liberec, Pobytová evidence obyvatel, karta Anny Josefy Köllnerové.

V souvislosti s aktivitami v Henleinově hnutí strávil v roce 1934 několik týdnů ve vazbě. Ve volbách roku 1935 slavila SdP úspěch a Köllner se stal poslancem.34 V září 1938 odmítl jako celá řada dalších mobilizovat a uchýlil se do Německa, kde zastával vedoucí postavení v Sudetoněmeckém Freikorpsu. Mnichovskou dohodu vítal samozřejmě s nadšením35 a již 10. října 1938 oznamovala německá tisková kancelář, že nový říšský komisař Konrad Henlein pověřil přípravami na převzetí SdP XIX 2018 1

organizací NSDAP právě Köllnera.36 Ten splnil daný úkol podle plánů velice rychle a bez velkých problémů.37 Henlein s Köllnerem sledovali jasný cíl – chtěli, aby si rozhodující slovo v rámci „sudetoněmecké“ NSDAP a správy území Říšské župy Sudety udrželi sudetští Němci před říšskými, což se jim minimálně na počátku její existence v kontextu správních orgánů dařilo.38 Od 4. prosince 1938 zasedal Köllner jako poslanec v říšském sněmu.39 V březnu 1939 se stal zástupcem vedoucího Říšské župy Sudety Konrada Henleina.40 Tuto funkci převzal od K. H. Franka, který po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava odešel do Prahy, kde byl jmenován státním tajemníkem při říšském protektorovi.41 Zářná Köllnerova kariéra byla narušena bojem o moc v rámci Říšské župy Sudety. Zjednodušeně řečeno se v něm utkali stoupenci tradičního německého nacionálně socialistického hnutí (především z Říše)42 s výraznou skupinou sudetoněmeckých politiků, mezi něž patřil i Köllner, kteří byli ovlivněni myšlenkami Othmara Spanna. Konflikt vyvrcholil procesy, v nichž bylo před soud postaveno 36 sudetoněmeckých politiků. Záminkou k jejich zatčení a následnému soudnímu řízení se stala jejich údajná homosexualita. Vedle toho byla řada dalších sudetoněmeckých politiků odstraněna ze svých pozic, případně došlo alespoň k omezení jejich vlivu, což výrazně pocítil i Konrad Henlein.43 Fritz Köllner požádal 3. března 1940 pod nátlakem „dobrovolně“ o uvolnění z pozice župního vedoucího úřadu.44 Nadále vedl úřad říšského pověřence práce.45 Jak již bylo řečeno, Köllner patřil mezi blízké přátele K. H. Franka, s jeho rodinou trávil i dovolené. Dlouhodobě nefunkční manželství Frankových bylo pravděpodobně jednou z příčin sblížení se Anny Frankové s Fritzem Köllnerem. Toho si Anna, krátce po rozvodu téměř dvacet let trvajícího manželství,46 vzala 10. května 1940 v Liberci.47 Velice rychle se znovu oženil i K. H. Frank.48 Z manželství Anny a Fritze Köllnerových se narodila 14. srpna 1941 dcera Brigitte.49 Z archivních dokumentů vyplývá, že se Fritz Köllner záhy po uzavření manželství snažil vilu Rosenbachových získat do osobního vlastnictví. Nápomocen mu přitom měl být i sám K. H. Frank. Köllner v této době vystupoval v souvislosti s vilou jako její „Treuhänder“. To znamená, že zastával roli jakéhosi správce, jenž v kontextu arizace “židov53

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

skou“ vilu spravoval, ačkoli nebyla jeho majetkem.50 V srpnu 1940 žádal Köllner prostřednictvím advokáta Dr. Kocha o „odkoupení“ vily od rodiny Rosenbachovy.51 Ti se v této době ještě snažili všemožně zabránit ztrátě své vily a pustili se do nerovného a předem prohraného boje.52 Ve vile Rosenbachových se tedy usadil jeden z vrcholných představitelů německého nacionálního socialismu v Říšské župě Sudety, ale i jeho záhy dostihla krutá válečná realita a v roce 1941 byl povolán k výkonu vojenské služby.53 Anna Köllnerová (dříve Franková) zůstala s dětmi ve vile sama. Rosenbachovi byli 25. července 1942 deportováni z Libníkovic transportem Ez do ghetta Terezín. Jednalo se o specifický transport, který byl vypraven pouze pro jejich rodinu.54 Pár dní nato (28. 7.) poslal Dr. Koch dopis K. H. Frankovi s tím, že veškeré „náležitosti“ ohledně vily byly vyřízeny a nic nebrání jejímu „odkoupení“ F. Köllnerem.55 Stalo se tak 13. srpna 1942. Vilu od té doby vlastnil napůl Fritz Köllner a Anna Köllnerová.56 Otázkou zůstává, zda určitou odpovědnost za deportaci Rosenbachových nenese samotný K. H. Frank. Z dokumentů je zřejmé, že jeho zájem na definitivním převedení („odkoupení“) jejich vily ve prospěch Fritze Köllnera byl eminentní.57 Rosenbachovi strávili v terezínském ghettu pouze pár týdnů, opustili ho 1. září 1942 transportem Be.58 Jednalo se o jediný transport vypravený z Terezína do Estonska a nacházelo se v něm 1000 osob, z nichž většina válku nepřežila.59 Transport Be vyjel z Bohušovic nad Ohří, pokračoval přes Drážďany, Poznaň, Bydgoszcz, Malbork a Sovetsk (Tilsit). Čtvrtý den zastavil na nádraží v lotyšské Rize. Koncentrační tábor v Rize, kam měli být deportováni, pravděpodobně původně umístěni, byl však přeplněný, a proto po delší přestávce pokračoval transport dál na sever do Estonska. Vlak s tisícovkou osob nakonec po pěti dnech cesty, v úterý dopoledne 5. září, zastavil v malé estonské vesnici Raasiku.60 Ještě na nádraží proběhla selekce a zhruba 800 lidí bylo přistavenými modrými autobusy61 odvezeno na nedalekou písčitou pláž zvanou Kalevi-Liiva. Zde byli všichni „nepráceschopní“ muži, ženy i děti přinuceni svléknout se do naha a odevzdat vše, co mělo nějakou hodnotu.62 Následně byli zastřeleni a hozeni do předem vykopaných hromadných hrobů.63 Masakr řídil a sám také exekuce 54

Studie

50_Dokument z 2. 2. 1942 pro H. Böhmeho. NA Praha, č. fondu 1799, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, ÚŘP – ST, (bývalý fond SÚ MV č. 109), (1853) 1939–1945 (1948), inv. č. 2493, sign. 109-12/140. [cit. 2017-08-28] Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/959/reprodukce/?zaznamId=340203&reproId=403098. 51_Archiv stavebního úřadu, Magistrát Liberec: složka domu čp. 1132-I. 52_Dokument z 2. 2. 1942 pro H. Böhmeho. NA Praha, č. fondu 1799, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, ÚŘP - ST, (bývalý fond SÚ MV č. 109), (1853) 1939–1945 (1948), inv. č. 2493, sign. 10912/140. [cit. 2017-08-28]. Dostupné z:http://www.badatelna.eu/fond/959/reprodukce/?zaznamId=340203&reproId=403098 53_Byl dvakrát raněn, přišel o pravý palec na ruce. SOA Praha, MLS Praha, Ls 749/47. 54_Byl to jediný transport z Libníkovic a zahrnoval pouze rodinu Rosenbachových, tedy pět osob. Institut Terezínské iniciativy [cit. 28. 8. 2017]. Dostupné z: http://katalog.terezinstudies.cz/cz2/ITI/database/tr_in_date. 55_Dopis Dr. Kocha K. H. Frankovi z 28. 7. 1942. NA Praha, č. fondu 1799, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, ÚŘP – ST, (bývalý fond SÚ MV č. 109), (1853) 1939–1945 (1948), inv. č. 2493, sign. 109-12/140. [cit. 2017-08-28]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/959/reprodukce/?zaznamId=340203&reproId=403063 56_Archiv města Liberec, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 17/1132. 57_Dokument z 2. 2. 1942 pro H. Böhmeho. NA Praha, č. fondu 1799, Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, ÚŘP – ST, (bývalý fond SÚ MV č. 109), (1853) 1939–1945 (1948), inv. č. 2493, sign. 109-12/140. http://www.badatelna.eu/fond/959/reprodukce/?zaznamId=340203&reproId=403098 [cit. 28. 8. 2017]. 58_Institut Terezínské iniciativy. Seznam všech transportů z Terezína. [cit. 28. 8. 2017]. Dostupné z: http://katalog.terezinstudies.cz/cz2/ITI/database/tr_out_date. 59_PŘIBYL, Lukáš. Historie terezínského transportu Be do Estonska. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Academia, 2001, s. 126. 60_PŘIBYL, Lukáš a Michal PLZÁK. Zapomenuté transporty. Praha: Kalich, 2013, s. 218. Též: PŘIBYL, Lukáš. Historie terezínského transportu Be do Estonska. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Academia, 2001, s. 114. 61_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 120. 62_Podle Lukáše Přibyla jim byly odebírány „cennosti, prsteny, přívěšky, náramky, hodinky …“ viz PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 116. 63_„Od té doby věřím na osud...“ Transporty protektorátních Židů do Pobaltí v roce 1942. [cit. 28. 9. 2017] Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/vystavy/ archiv/61/.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

64_Alexander (Aleksander) Laak se narodil v roce 1907 v estonské obci Paide. V srpnu vstoupil do estonské SD a byl pověřen organizací a velením v táboře Jägala. Podílel se a velel popravám československých a německých Židů a estonských Romů v Kalevi-Liiva. Od srpna 1943 do září 1944 zastával post velitele tábora v Tallinnu, kde se podílel na dalších popravách. V září 1944 byl spolu s rodinou evakuován ustupujícím wehrmachtem do Německa, odkud emigroval do Kanady. Před procesem s bývalými strážci koncentračních táborů v Estonsku došlo k podání žádosti o vydání Laakado SSSR. Po jeho odhalení se 6. prosince 1960 v St. James u Winnipegu oběsil. PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 120. Renomovaný americký novinář, dlouholetý spolupracovník CBC a britské BBC Michael Elkins, který se dlouhodobě zabýval i tématem stíhání válečných zločinců především v souvislosti s tzv. konečným řešením židovské otázky, tvrdil, že za Laakovou sebevraždou stála buď izraelská zpravodajská služba Mossad či jiná nestátní izraelská organizace. Laak měl být k ní buď donucen, či šlo o fingovanou sebevraždu. ELKINS, Michael. Forged In Fury., New York: Ballantine Books, 1971, s. 87–88. 65_Podle stanoviska mezinárodní komise zabývající se zločiny proti lidskosti bylo na pláži popraveno celkově zhruba 3 000 osob. V táboře Jägala pak mělo o život přijít dalších zhruba 8 000 osob. Viz Conclusions of the Estonian International Commission for the Investigation of Crimes Against Humanity. Phase II - The German Occupation of Estonia, 1941–1944. [cit. 16. 9. 2017]. Dostupné z http://www.mnemosyne.ee/ hc.ee/pdf/conclusions_en_1941-1944.pdf#page=1&zoom=auto,-12,880. 66_Za zprostředkování setkání s Ruth Kopečkovou děkujeme Lukáši Přibylovi. Rozhovor O. Sladkého s Ruth Kopečkovou, Praha, 25. 3. 2017. 67_Osobní prohlídky byly v tomto táboře obzvlášť zevrubné. Pamětnice vypovídaly, že se musely svléknout donaha a za pomocí baterky byla kontrolována intimní zákoutí jejich těl. PŘIBYL, Lukáš a Michal PLZÁK. Zapomenuté transporty. Praha: Kalich, 2013, s. 219. 68_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 116. 69_WEISS-WENDT, Anton. Murder Without Hatred: Estonians and the Holocaust (Religion, Theology, and the Holocaust). Syracuse: University Press, 2009, s. 351. ISBN 978-0-8156-3228-3. Erna Meissnerová uvedla, že „terezínské ženy“ měly v táboře Jägala mimo jiné za úkol „…třídit zavazadla z transportního vlaku. Šaty, boty, osobní věci. Rozřazovaly je podle kvality na hromady. Pak se rozvážely do dalších táborů. To, co bylo cenné a kvalitní, si dozorci nechávali ve skladu. Později jsem se dozvěděla, že velitel Laak se stal po válce jedním z nejbohatších Estonců.“ Paměť národa. Příběh E. Meissnerové. Erna Meissnerová se narodila v Praze roku 1921 Olze a Emilu Fischmanovým. Dětství prožila v Golčově Jeníkově, od roku 1937 žila rodina v Kolíně, kde rodiče měli obchod. V roce 1942 byla celá rodina odvezena do ghetta Terezín. Konec války ji zastihl v Bergen-Belsenu jako Annu Rosenbachovou. Byla dvakrát provdaná. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 emigrovala i s rodinou do Velké Británie. Dostupné z http://www.pametnaroda.cz/story/meissnerova-erna-1921-2973. [cit. 2017-09-28]. [cit. 28. 9. 2017]. 70_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 139. 71_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 148. 72_Koncentrační tábor Vaivara byl zřízen v roce 1943, stal se táborem kmenovým a náleželo k němu na 27 pobočných koncentračních táborů, které byly kapacitně často stejně velké nebo dokonce větší než jejich kmenový tábora Vaivara. V pobočných táborech byli vězni využíváni především jako levná otrocká pracovní síla. K tomu více BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds. Der Ort des Terrors. Geschichte der nationalsozialistischen Konzentrationslager. Band 8. München: C. H. Beck, 2008, s. 131–147. ISBN 97840657237.

XIX 2018 1

Katedra historie FP TUL

prováděl surový velitel tábora Alexander (Aleksander) Laak.64 Zbylí muži a ženy byli z nádraží převezeni do nedalekého koncentračního tábora Jägala. Mezi zavražděnými na písčité pláži Kalevi-Liiva byli JUDr. Jaroslav Rosenbach, jeho žena Blanka a synové Karel a Heřman.65 Celkově přežilo válku z tohoto transportu vypraveného z terezínského ghetta pouze 47 žen. Jednou z nich byla Anna Rosenbachová. Ženy a mladé dívky z „terezínského“ transportu, které prošly selekcí, byly drženy pohromadě a strávily spolu většinou čas až do konce války. Anna patřila mezi nejmladší z nich, což dokládá i svědectví jedné z žen, Ruth Kopečkové. Ta uvedla, že jí vzhledem k jejímu nízkému věku přezdívaly Bejbina: „…byla o tři roky mladší… Bejbině bylo patnáct, myslím… byla při těle, pokud si pamatuju trošičku a byla hubatá jak patnáctiletá holka... ale my jsem ji měly v zásadě rády... byla bezprostřední…“.66 Anna nejprve prošla již zmíněným táborem v Jägale67, který byl zřízen v srpnu 1942 v prostorách bývalých kasáren estonské armády nedaleko obce Jägala.68 Oficiálně se jednalo o „pracovně-výchovný“ tábor určený pro vězně pracující v lese a na poli. Umístěni v něm byli především perzekuovaní z rasových důvodů, kteří pocházeli z Polska, Litvy, Německa a Československa. Životní podmínky v táboře byly katastrofální a schopnost přežít se počítala na měsíce.69 Internované hlídali mladí estonští muži oblečení do německých a lotyšských vojenských uniforem.70 Likvidace tábora začala být chystána od prosince 1942 a ukončena byla na podzim následujícího roku. Výrazně větší šanci na přežití měli ti, k jejichž nucenému přemístění došlo na přelomu let 1942 a 1943. Mezi ně patřila i Anna s dalšími dívkami z terezínského transportu Be. Ty se v prosinci roku 1942, tak jako většina deportovaných z rušeného tábora v Jägala, dostaly do centrální věznice v Tallinnu (něm. Reval), kde byly využívány jako pomocné síly v přístavu na odklízení trosek po bombardování spojeneckých vojsk a pracovaly též v zemědělství.71 Na podzim 1943 byly přemístěny do dalšího tábora Ereda, který se nacházel v průmyslové oblasti na severovýchodě Estonska. Ereda se stala jednou z pracovních poboček kmenového koncentračního tábora Vaivara.72 Umístěni v něm byli především vězni židovského pů55

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

vodu.73 Anna přežila v táboře krutou zimu roku 1943. Neustálý příliv nových „obyvatel“ a naprosto katastrofální životní podmínky vedly k epidemii tyfu a s ní spojené vysoké úmrtnosti. Situace se o něco zlepšila údajně právě díky ženám, které se do Eredy dostaly jako Anna terezínským transportem. Řada z nich ovládala němčinu, Annu nevyjímaje, což usnadnilo komunikaci mezi internovanými a německým SS personálem. Vedoucí tábora, Heinz Drosihn, se měl údajně zamilovat do jedné z nich, Ingeborg Syltenové,74 což vedlo k mírnému zkvalitnění života vězněných. Tento Drosihnův „prohřešek“ neušel pozornosti nadřízených.75 Drosihn nakonec spolu s milenkou zemřel na útěku.76 Těžký život v eredském táboře měla Anně o něco málo ulehčit i následující příhoda, která se podle výpovědi jedné z vězněných žen, Irmy Petráskové, odehrála během Vánoc roku 1943: „Ráno po Štědrém večeru jsme mohly zůstat déle ležet a denní apel neproběhl. V poledne přišel jeden z německých dohlížitelů, úplně opilý, a na bajonetu napíchlé pečené kuře. Ukradl ho, jak říkal, v kuchyni lagerführera a daroval ho nejmladší z nás, Baby“.77 Vězeňkyně docházely pracovat na stavbu dalšího tábora Goldfilds78 vzdáleného od Eredy zhruba 10 kilometrů.79 Anna Rosenbachová se zde měla podle výpovědi jedné z přeživších „terezínských“ vězeňkyň Heleny Freundové80 stát obětí sexuálních útoků ze strany dozorčího personálu: „velitel Goldfildsu Stiebitz81 se v opilosti na baráku sápal na nejmladší z dívek, hezkou patnáctiletou „Bejbinu“. Freundová měla tehdy Anně pomoci a shodila Stiewitze z palandy do uličky, kde se nakonec probral a odešel. Událost k překvapení zúčastněných neměla žádné následky.82 Chování velitelů táborů Drosihna i Stiewitze stálo v naprostém nesouladu s propagovanou rasovou ideologií nacionálně socialistického Německa; v jejím pojetí byly jakékoliv jednorázové či dlouhodobé vztahy (fyzické, emocionální) s osobou považovanou za Žida či Židovku nepřípustné a trestné.83 Vzhledem k rychlému postupu sovětských vojsk v létě 1944 byly „terezínské“ ženy následně přesunuty zpět do Tallinnu a poté kvůli přeplněné centrální věznici do blízkosti obce Lagedi,84 která se nacházela zhruba 15 kilometrů jihovýchodně od Tallinnu. Zde vznikl de facto na zelené louce provizorní tábor, jedna z dalších pobo56

Studie

73_Prvních 243 vězňů se do tohoto tábora dostalo v říjnu 1943. Od původního plánu, že tábor v Eredě bude fungovat pouze krátkou dobu a je jakýmsi provizorním řešením, se záhy ustoupilo. Tábor byl následně rozdělen na dolní a horní; dolní tábor sloužil k internaci nemocných a dětí, jejich šance na přežití byla de facto nulová. BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds., cit. v pozn. 72, s. 152–153. 74_Syltenová se narodila 23. 8. 1925. Do terezínského ghetta byla transportována z Brna 28. 1. 1942, z 1001 transportovaných přežilo pouze 91 osob. Terezínská iniciativa [cit. 28. 8. 2017]. Dostupné zhttp://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/128582-ingeborg-syltenova/. V transportu do ghetta Terezín a následně do Estonska s ní byla pravděpodobně i matka a dva sourozenci, nikdo z nich nepřežil. Terezínská iniciativa [cit. 28. 8. 2017]. Dostupné z http://www.holocaust.cz/transport/511-u-brno-terezin/strana/33/. 75_BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds., cit. v pozn. 72, s.154. 76_Nepodařilo se objasnit, zda byli zastřeleni, či spáchali sebevraždu. 77_Irma Petrásková (roz. Glaserová) patřila mezi přeživší ženy z transportu Be. PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 155. 78_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 154. 79_Jednalo se o další z pobočných táborů komplexu Vaivara. Více k tomu např. BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds., cit. v pozn. 72, s. 155–158. 80_Přeživší dívka z transportu Be. 81_Jméno bylo zkomoleno, velitel tábora se jmenoval Fritz Stiewitz. BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds., cit. v pozn. 72, s. 155. 82_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 160. 83_K tomu více např. AMESBERGEROVÁ, H., K. AUEROVÁ a B. HALBMAYROVÁ. Sexualizované násilí: Ženské zkušenosti z nacistických koncentračních táborů. Praha: BB art, 2007. ISBN 8073415852. LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Pavel, KMOCH. Zakázaná láska. Trestní postih milostných vztahů v letech 1935–1948. In: MÄRC, Josef, ed. Žena jako subjekt a objekt dějepisného vyučování. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2010, s. 113–133. ISBN 9788074143670. 84_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 162. 85_K tomu více BENZ, Wolfgang a Barbara DIESTEL, eds., cit. v pozn. 72, s. 168–169. 86_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 164. K dějinám a roli KT Stuthoff více např. GRAF, Jürgen a Carlo MATTOGNO. Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der Nationalsozialistischen Judenpolitik. Velká Británie: Castle Hill Publishers. Elektronické PdF vydání 2004. Dostupné elektronicky z http://holocausthandbuecher.com/dl/04d-kls.pdf.

ček táborového komplexu Vaivary. Tábor, který vznikl z nouze v důsledku rychle postupující fronty a nutné evakuace vězněných, čekala pouze krátká doba existence. První vězni přišli do lagedského tábora v červenci 1944 a jeho činnost byla ukončena v září téhož roku.85 Anna Rosenbachová strávila spolu s „terezínskými“ ženami v táboře krátkou dobu. Ještě v létě byly zařazeny do transportu, který směřoval do přístavu v Tallinnu. Tam byly umístěny na přeplněnou loď a deportovány dále do koncentračního tábora Stutthof v Polsku.86 Transport dorazil do Stutthofu 23. srpna 1944 a dle zaznamenaných svědectví dívek se jednalo o nejhorší Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

87_PŘIBYL, Lukáš. Historie terezínského transportu Be do Estonska. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Academia, 2001, s. 164. 88_V září se počet vězněných žen rozrostl o dalších zhruba 250. Jednalo se především Romky a Sinty, tedy opět o ženy perzekuované z rasových důvodů. Dostupné z http://www. kz-gedenkstaette-neuengamme.de/geschichte/ kz-aussenlager/aussenlagerliste/hamburg-langenhorn/ [cit. 23. 9. 2017]. 89_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. 59, s. 167. 90_Ženy měly být evakuovány 3. a 4. 4. 1945. „Terezínské“ ženy se dostaly do Bergen-Belsenu, část ostatních internovaných byla převezena do pobočného tábora Hamburger-Sasel. Viz http://www.kz-gedenkstaette-neuengamme.de/ geschichte/kz-aussenlager/aussenlagerliste/ hamburg-langenhorn/ [cit. 23. 9. 2017]. 91_PŘIBYL, Lukáš, cit. v pozn. u s. 167.

PŘIBYL, Lukáš. Historie terezínského transportu Be do Estonska. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha: Academia, 2001, s. 149

Seznam zhotovený při příjezdu do Eredy. Zapomenuté transporty do Estonska [dokumentární film]

Seznam z KT Neuengamme do Bergen-Belsenu. Zapomenuté transporty do Estonska [dokumentární film]

XIX 2018 1

koncentrační tábor, kterým doposud prošly.87 Větší část dívek v tomto táboře nezůstala dlouho a byla spolu s dalšími židovskými ženami pocházejícími původně především z Litvy, Maďarska a Polska vybrána k pracovnímu nasazení do ženského pobočného tábora poblíž Hamburku Langenhorn-Ochsenzoll, který patřil k táborovému komplexu Neuengamme. Transport zhruba 500 vězeňkyň dorazil do Langenhornu-Ochsenzoll v září 1944. Ženy byly ubytovány ve dvou nově zřízených barácích a využívány jako otrocká síla ve válečném průmyslu a na další práce.88 Tento tábor přeživší ženy charakterizovaly ve srovnávací perspektivě se Stutthofem jako „ráj“.89 Na počátku dubna, těsně předtím, než dorazily do tábora spojenecké armády, byly „terezínské“ ženy transportovány do koncentračního tábora Bergen-Belsen.90 Životní podmínky v Bergen-Belsenu byly katastrofální, řádil zde tyfus a přežít týden nebo čtrnáct dní se zdálo nemožné.91 Britská armáda osvobodila 15. dubna 1945 zhruba 53 000 vězeňkyň a vězňů koncentračního tábora Bergen-Belsen. Část z nich zemřela po osvobození, často na následky tyfu či jiných nemocí způsobených internací. Jednou z osvobozených byla i Anna Rosenbachová. Britové byli nuceni na kritickou 57

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

situaci a šířící se epidemii rychle reagovat. Na přelomu dubna a května pohřbili zhruba 20 000 obětí do masových hrobů a většinu dřevěných baráků spálili. Kolem 29 000 přeživších, kteří obdrželi statut „Displaced Person“92 a mezi nimiž byla i Anna, přemístili do nouzového ubytování, jež zřídili v bývalých kasárnách Wehrmachtu. Z tohoto nouzového řešení se záhy stalo jedno z centrálních míst, kam byly umisťovány „Displaced Persons“. Tuto svou roli plnilo až do roku 1950.93 O významu tohoto místa v souvislosti s reflexí holocaustu svědčí skutečnost, že se zde v září 1945 konal první kongres osvobozených Židů v britské zóně Německa.94 S návratem do běžného života se snažila všem, kteří přežili holocaust, pomáhat řada iniciativ, organizací i jedinců. Patřily mezi ně i noviny Aufbau,95 což byla tiskovina založená v roce 1934 v New Yorku v prostředí židovských německých emigrantských kruhů,96 jež sloužila za druhé světové války jako jeden z důležitých zdrojů informací nejen pro židovskou komunitu, ale i další německy mluvící uprchlíky, kteří našli útočiště ve Spojených státech amerických.97 Po osvobození zveřejňovala jména přeživších spolu s žádostí o kontaktování příbuzných či známých žijících v USA, u nichž dotyční hledali pomoc.98 Anna pravděpodobně záhy po osvobození využila pomoci právě této tiskoviny. V čísle ze 4. května 194599 byla zveřejněna její základní data s tím, že se nachází v Bergen-Belsenu a hledá jistého MUDr. Karla Mautnera, žijícího v USA.100 Mautner patřil mezi blízké přátele Annina otce Jaroslava Rosenbacha. Jeho zubařská ordinace se nacházela nedaleko advokátní kanceláře Annina otce. Mautner si zároveň nechal na počátku 30. let vybudovat dům ve stejné lokalitě jako Rosenbachovi. Projektoval ho opět Berthold Schwarz.101 Zda se Anně podařilo kontakt s Karlem Mautnerem navázat, není jasné.102 Jisté však je, že do Ameriky neodjela. Poznatky o poválečném osudu Anny Rosenbachové jsou velmi torzovité. Stejně jako většina přeživších holocaust se „terezínské“ ženy v prvních letech po válce příliš nestýkaly. Mnohé z nich se soustředily na návrat do běžného života a připomínání prožitých hrůz se bránily. Podle Ruth Kopečkové odjela Anna nejprve do Liberce,103 kde ale dlouho nezůstala. Ostatně ji tam ani nikdo blízký nečekal, rodiče ani sourozenci válku 58

Studie

92_Obecně lze za „Displaced Person“ (DP) označit civilní osoby (především z nejrůznějších vězeňských zařízení), které byly osvobozeny mimo místo (především stát) svého původního domova. SHAEF označil za DP všechny civilisty, kteří se v důsledku válečných událostí v nejširším slova smyslu dostali za hranice vlastního státu a bez pomoci Spojenců se „domů“ nedostanou. Obecně k problematice DP např. PEGEL, Michael. Fremdarbeiter, Displaced Persons, Heimatlose Ausländer. Konstanten eines Randgruppenschicksals in Deutschland nach 1945. Münster: LIT Verlag 1997. ISBN 3-8258-3185-X. 93_Více k osvobození tábora a k situaci internovaných viz např. Bergen-Belsen: Historischer Ort und Gedenkstätte. Celle: Stiftung niedersächsische Gedenkstätten 2010. 94_Ten se stal jedním ze základů pro následně ustanovený Zentralrat der Juden in Deutschland (Centrální židovská rada v Německu), zastřešující organizaci, která sdružuje židovské obce v Německu a je jejich politickou reprezentací. K tomu více KRAMER, Stephan J. Wagnis Zukunft. 60 Jahre Zentralrat der Juden in Deutschland. Berlin: Hentrich & Hentrich Verlag, 2011. ISBN 978-3942271103. 95_Od roku 2005 vychází v Curychu jako měsíčník pod názvem Aufbau. Das jüdische Monatsmagazin. 96_Za jeho vznikem stojí „Germen Jewish Club“, který vznikl v roce 1924 z iniciativy německých židovských přistěhovalců. 97_Mezi autory patřili kromě jiných evropských intelektuálů Max Brod, Hannah Arendtová a Lion Feuchtwanger. 98_Více k tomu viz např. KOTOWSKI, Elke – Vera, eds. Aufbau: Sprachrohr. Heimat. Mythos. Geschichte(n) einer deutsch-jüdische Zeitung aus New York 1934 bis heute. Berlin: Verlag Hentrich & Hentrich, 2011. ISBN 978-3-942271-19-6. 99_In Bergen-Belsenbefreit, Aufbau, roč. 11, č. 18, 4. 5. 1945, s. 19. [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: http://archive.org/stream/aufbau111945germ#page/n282/mode/1up. 100_Dr. Karel Mautner se narodil 5. 12. 1889 v Žatci. Vystudoval Lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze. V Liberci žil od roku 1920 do roku 1938. V roce 1938 odjel do Hronova a následně do USA. 101_Vila byla postavena o rok později než dům Rosenbachových. Národní památkový ústav. Památkový katalog. [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: http://pamatkovykatalog.cz?element=13745051&action=element&presenter=ElementsResults. 102_Pokusy o nalezení doktora Mautnera či jeho příbuzných skončily zatím, bohužel, nezdarem. 103_O jejím pobytu v Liberci jsou zmínky i v trestním spisu proti F. Köllnerovi; měla žít ještě v roce 1947 ve vile rodičů. SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47. 104_Údajně se jednalo o jistého Bena Brauna. Rozhovor O. Sladkého s Ruth Kopečkovou, Praha, 25. 3. 2017. 105_Rozhovor O. Sladkého s Ruth Kopečkovou, Praha, 25. 3. 2017. 106_Tamtéž.

nepřežili. Pravděpodobně i z tohoto důvodu se odstěhovala do Prahy, kde se seznámila s budoucím manželem: „říšským židovským Němcem104… bejbina moc šťastný manželství neměla…[manžel] byl hodně movitej… byl arogantní… ty ostatní holky si [na něj] stěžovaly“.105 S manželem se v roce 1948 měli vystěhovat do nově vzniklého státu Izrael.106 Další informace o životním osudu Anny se váží až k 60. letům 20. století. V roce 1968 bylo několik přeživších „terezínských“ žen pozváno do Izraele, mezi nimi i Ruth Kopečková. Podle jejího svědectví se Anně v Jeruzalémě, kde se usadila, dařilo přinejmenším po materiální stránce dobře: „…já Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

107_Tamtéž. 108_Tamtéž. 109_Jeho žena Karola, původní profesí lékařka, byla po válce zatčena a následně internována a odsouzena v Sovětském svazu. S K. Frankem měla tři děti, syna Wolfa Dietricha (nar. 20. 8. 1942) a dvě dcery Eddu (nar. 16. 8. 1941) a Holle (8. 3. 1944). Děti jí byly odebrány a vysídleny do budoucí SRN, kde žily v náhradních rodinách. O popravě manžela se dozvěděla údajně až po návratu z vězení v roce 1956. Usadila se v SRN, kde navázala na svou lékařskou praxi. Zemřela v 80. letech 20.století. 110_K jeho osudu a poválečnému procesu více např. KÜPPER, Rene. Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Praha: Argo, 2012. ISBN 9788025705216. TUNYS, Ladislav. Noc před popravou. K. H. Frank a jeho obhájce. Praha 1995. ISBN 80-901084-4-X. 111_Odchod z Liberce byl plánovaný a Anna Köllnerová opouštěla Liberec s plným nákladním vozem, ve kterém údajně transportovala bytové zařízení z vily. Kolik z toho patřilo původně Rosenbachovým, zůstává otázkou. SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47 – Zpráva Úřadu bezpečnostního referenta okresního a místního národního výboru v Liberci, 12. 7. 1947. 112_SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47 – Žádost o prominutí zbytku trestu, 17. 3. 1950. 113_Z výslechu F. Köllnera z 26. 3. 1947 vyplývá, že ve Straubingu měl žít i jeho otec. SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47. 114_SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47 – Identifikační list, 5. 5. 1945. V roce 2011 vyšla v pravicově extremistickém nakladatelství Grabert-Verlag publikace Hanse Meisera „Tschechen als Kriegs-Treiber“. V ní vystupuje Fritz Köllner jako údajný spoluvězeň a svědek ubití zatčeného protektorátního prezidenta Emila Háchy. Z výzkumu jasně vyplývá, že Köllner se v tuto dobu nenacházel na území Československa. MEISER, Hans. Tschechen als Kriegs-Treiber. Kramasch, Masaryk, Benesch – Zerstörer Europas. Tübingen 2011, s. 267. ISBN 9783878478704. 115_SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47 – Zpráva Úřadu bezpečnostního referenta okresního a místního národního výboru v Liberci, 12. 7. 1947. 116_Pokud není uvedeno jinak, pocházejí následující informace z trestního spisu Fritze Köllnera. SOA Praha, f. MLS Praha, Ls 749/47. 117_Kauza Fritze Köllnera byla projednávána ve společném procesu s dalším výrazným členem SdP a NSDAP, Rudolfem Sandnerem, jehož soud poslal do vězení na doživotí. 118_V krátkém medailonku o Fritzi Köllnerovi, zveřejněném na webových stránkách Vojenského historického ústavu, je mylně jako datum rozsudku uváděn 3. leden 1947. PEJČOCH, Ivo: Trest smrti a milost pro Fritze Köllnera. [cit. 12. 8. 2017]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/trest-smrti-a-milost-pro-fritze-kollnera/. 119_Během hlasování o výši trestu se jeden ze čtyř soudců z lidu vyslovil v případě Köllnera proti trestu smrti a navrhoval trest doživotí. 120_Podle §1 tzv. velkého retribučního dekretu. 121_Podle §3/2 a §2 tzv. velkého retribučního dekretu. 122_Podle §10 tzv. velkého retribučního dekretu.

jsem u ní byla v bytě, měla krásnej byt… nás Anička naskládala do auta… byla opravdu movitá“.107 Anna zemřela na rakovinu pravděpodobně v 70. nebo 80. letech v Izraeli.108 Zda se dokázala s hrůzami, které musela jako mladá dívka prožít, vyrovnat, zůstává otázkou. Většina těch, kteří přežili holocaust, s následky (fyzické i psychické povahy) věznění bojovala/bojuje celý život. Optimistický nebyl ani osud majitelů vily, kteří ji získali na základě arizace. K. H. Frank, významná postava nacionalistického sudetoněmeckého hnutí a jeden z nejdůležitějších mužů v Protektorátu Čechy a Morava, sice ve vile nikdy nebydlel, ale byl uveden po určitou dobu XIX 2018 1

jako její nájemce. V květnu 1945 se pokusil s rodinou o útěk.109 Byl zadržen v Rokycanech a převezen k výslechu do Wiesbadenu. Následně předán československé justici a v roce 1946 odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán 22. května 1946 na dvoře pankrácké věznice.110 Jeho první žena Anna s dcerou Brigittou opustila Liberec údajně na konci března či počátkem dubna 1945.111 Po válce žila v bavorském Straubingu112, kde se sešla i se svým někdejším manželem.113 Ten byl v květnu 1945 zatčen Američany, kteří ho pravděpodobně považovali za běžného vojáka a po určité době ho pustili na svobodu.114 Ve Straubingu s nimi měl žít i syn Harald. Ten v 18 letech narukoval a sloužil u jedné z nejznámějších divizí SS (1. tanková divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“). Byl raněn a v roce 1945 přišel o levou nohu.115 Fritz Köllner byl nejpozději v březnu roku 1946 ve Straubingu zatčen. Strávil zde několik dalších měsíců, během nichž byl vyslýchán a prokazatelně identifikován jako hledaný válečný zločinec. Následovalo jeho předání do Československa, kde byl nejpozději 6. března 1947 umístěn do vazby pankrácké věznice. Krátce nato (24. 4.) na něj veřejný žalobce podal žalobu.116 Hlavní přelíčení zahájil soudce pražského mimořádného lidového soudu (MLS) Stanislav Řehoř 3. května 1947 v půl jedenácté dopoledne.117 Z písemného záznamu je zřejmé, že o vině či nevině bylo pravděpodobně rozhodnuto již dříve, což ostatně odpovídá dobové praxi mimořádných lidových soudů a skutečnosti, že času nebylo nazbyt: k ukončení činnosti MLS v tzv. prvním retribučním období došlo následující den. Rozsudek vynesl soud ve dvě hodiny odpoledne.118 Köllner byl odsouzen k trestu smrti.119 Absolutní trest vynesl soud z toho důvodu, že se Köllner měl dopustit úkladů o republiku v rámci svých aktivit ve straně SdP a Sudetendeutsches Freikorps.120 Přitěžovalo mu i spáchání dalších činů trestných podle tzv. velkého retribučního dekretu. Soud ho uznal vinným z členství a funkcionářství v řadě nacionálně socialistických organizací (NSDAP, SA, FS)121 a z toho, že se obohatil na úkor rasově pronásledovaných tím, že „na sebe převedl“ vilu manželů Rosenbachových.122 Fakt, že se soud zabýval i kauzou vily Rosenbachových, je v kontextu činnosti retribučních soudů spíše výjimečný než běžný. Valná 59

Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | „Místa paměti“. Po stopách bývalých libereckých spoluobčanů. Příběh Anny Rosenbachové a její rodiny.

většina arizovaného majetku i jiné křivdy způsobené v důsledku rasové diskriminace a pronásledování nebyly po válce soudní cestou řešeny.123 Köllner požádal záhy po vynesení rozsudku o milost.124 Tu soud doporučil a Köllnerovi byl umožněn odklad trestu. Jeho kauza se tak zařadila v rámci tzv. první retribuce k ojedinělým případům, kdy trest smrti nebyl do dvou (resp. tří) hodin vykonán. Z více než 700 vynesených rozsudků trestů smrti byla valná většina vykonána.125 Následovalo dlouhé období shromažďování dat a informací o Köllnerovi, které by mohly nějakým způsobem legitimizovat udělení milosti. O pomoc byl požádán i Úřad bezpečnostního referenta okresního a místního národního výboru v Liberci. Ten ve zprávě z července 1947 konstatoval, že „lze jako jediný důvod pro případné udělení milosti uvésti po stránce osobních a majetkových poměrů, že jeho manželka jest bývalou ženou popraveného K. H. Franka takže by provedením popravy vlastně pozbyla oba manžele popravou“. Tento humánní postoj pisatele, který očividně kauzu Köllnera a jeho působení v rámci sudetoněmeckého hnutí dobře znal, je v době běžně aplikovaného principu kolektivní viny, nenávisti vůči všemu německému, naprosto ojedinělý.126 Definitivní rozhodnutí o udělení milosti a změně trestu na doživotí zaznělo až v dubnu 1949. V květnu 1955 mu byl trest snížen na 25 let. Köllner prošel řadou věznic a jako velká část retribučních vězňů vykonával trest i v pracovních táborech na Jáchymovsku. V těchto vězeňských zařízeních byla po únorovém převzetí de facto monopolu moci ve státě komunisty internována řada politických vězňů, kteří patřili za okupace mezi členy odboje. V jáchymovských táborech tak vzniklo jakési paradoxní společenství, kde si vedle sebe trest odpykávali jak členové protinacistického odboje, tak nacističtí zločinci samotní. Dramatické životní podmínky v lágrech vedly často k nucenému respektu a vzájemné pomoci, která se stala podstatnou v procesu přežití. Politický vězeň Jiří Krupička127 uvedl, že Köllnerova minulost byla naprosto jasným selháním a zradou, jako spoluvězeň ale „plně obstál…ukázal se jako vzorný kamarád, i svými skutky…“128 V roce 1955 byl Köllner jako řada dalších propuštěn129 a v prosinci vysídlen do Spolkové republiky Německo. Pracovní uplatnění 60

Studie

123_K tomu více např. BEDNAŘÍK, Petr. Problematika paragrafu 10 retribučního dekretu č. 16/1945 (zneužití tísně, způsobené mj. též rasovou perzekucí, k obohacení se) na příkladech případů projednávaných u mimořádných lidových soudů Praha a Litoměřice. In: Poválečná justice a národní podoby antisemitismu. Postih provinění vůči Židům před soudy a komisemi ONV v českých zemích v letech 1945–1948 a v některých zemích střední Evropy. Sborník příspěvků. Praha Opava: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002, s. 12–19. ISBN 80-86224-39-2. 124_Žádost o milost zdůvodňoval tím, že má manželku a tři (!) děti, o něž se musí starat. Za „své“ děti uváděl v tomto případě i syny K. H. Franka. 125_V této souvislosti je vhodné podotknout, že průběh retribuční justice patřil v českých zemích k nejtvrdším v celé Evropě. Výrazné procentuální zastoupení v nízkém počtu nevykonaných poprav tvoří zároveň případy osob, které byly odsouzeny v nepřítomnosti, což tzv. velký retribuční dekret umožňoval. K procesu retribuce obecně viz např. FROMMER, Benjamin. Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1838-0. 126_K situaci v poválečném Liberci více např. LOZOVIUKOVÁ Kateřina. Poválečný Liberec – město v pohraničí. In: LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Jaroslav PAŽOUT, eds. Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945–1989. Praha – Liberec: Ústav pro studium totalitních režimů – Technická univerzita v Liberci, 2017, s. 18–40. ISBN 9788087912683. ISBN 9788074943287. 127_Jiří Krupička (1913–2014) byl v roce 1950 zatčen a v politickém procesu odsouzen na 16 let. K jeho propuštění došlo na základě tzv. velké amnestie prezidenta Novotného v roce 1960. V období tzv. pražského jara patřil mezi zakládající členy KAN a K 231 a po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl odejít do emigrace. Patřil mezi výrazné osobnosti geologie. V roce 2009 mu byla udělena prezidentem republiky medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy. SATRRAN, Vladimír. Prof. RNDr. PhDr. Jiří Krupička vyznamenán Za zásluhy o stát v oblasti vědy [cit. 3. 12. 2017]. Dostupné z: http://www.geology.cz/extranet/onas/aktuality/text-aktuality?id_aktu=489. 128_STANĚK, Tomáš. Retribuční vězni v českých zemích 1945–1955. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea, 2002, s. 145 a 214. ISBN 8086224333. 129_K jeho propuštění došlo, přestože hodnocení na jeho osobu z výkonu trestu byla spíše negativní. Köllner byl charakterizován jako dogmatický německý nacionální socialista, který své názory nezměnil.

Kameny zmizelých před vchodem do domu čp. 17 v Bendově ulici v Liberci

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Katedra historie FP TUL

130_KLEE, Ernst. Das Personen Lexikon zum dritten Reich. Wer war was vor und nach 1945. Hamburg: Nikol Verlag, 2016, s. 325. ISBN 9783868203110. 131_LILLA, Joachim. Die Vertretung des „Reichsgaus Sudetenland“ und des „Protektorats Böhmen und Mähren“ im Grossdeutschen Reichstag. In: Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, Band 40, Heft 2, 1999, s. 460. ISSN 0523–8587. 132_PLACHÝ, Jiří. Die Instrumentalisierung von NS-Kriegsverbrechern durch die tschechoslowakische Staatssicherheit nach 1945. In: ŽÁČEK, P., B. Faulenbach a U. Mählert (ed.). Die Tschechoslowakei 1945/48 bis 1989. Studien zu kommunistischer Herrschaft und Repression. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, 2008, s. 162. ISBN 9783865832641. 133_Po druhé světové válce se snažily získat ke spolupráci bývalé nacisty tajné a zpravodajské služby řady států. V případě Československa se nejednalo o ojedinělý případ. Mezi nejznámější spolupracovníky československé rozvědky patřili bezesporu Werner Tutter a Max Rostock. K jejich kauzám více viz PLACHÝ, Jiří. Případ Fritz: Max Rostock jako agent StB. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002. ISBN 80-902885-6-1 ; NAVARA, Luděk. Smrt si říká Tutter. Nacistický vrah ve službách StB. Brno: Host 2002. ISBN 80-7294-059-7. 134_LILLA, Joachim. Die Vertretung des „Reichsgaus Sudetenland“ und des „Protektorats Böhmen und Mähren“ im Grossdeutschen Reichstag. In: Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, Band 40, Heft 2, 1999, s. 460. ISSN 0523–8587. 135_Objekt byl posléze rozdělen na tři bytové jednotky. Národní památkový ústav. Památkový katalog. [cit. 2017-10-17]. Dostupné z: http://pamatkovykatalog.cz/?element=13665100&sequence=42901&page=1717&action=element&presenter=ElementsResults. K situaci v poválečném Liberci více např. LOZOVIUKOVÁ Kateřina. Poválečný Liberec – město v pohraničí. In: LOZOVIUKOVÁ, Kateřina a Jaroslav PAŽOUT, eds. Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945–1989. Praha – Liberec: Ústav pro studium totalitních režimů – Technická univerzita v Liberci, 2017, s. 18–40. ISBN 9788087912683. ISBN 9788074943287.

našel ve státní správě. Působil mimo jiné na ministerstvu práce a v roce 1960 zastával funkci vyššího úředníka v bavorské vládě.130 Köllner se zároveň aktivně zapojil do činnosti Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) a stal se členem a funkcionářem složky Witikobund,131 která sdružovala (sdružuje) především bývalé členy NSDAP a aktivní nacisty. Podle Jiřího Plachého přistoupil Köllner, jako i někteří další,132 ke spolupráci s československou Státní bezpečností.133 Zemřel v roce 1986 v Taufkirchen nedaleko Mnichova.134 A co se stalo s vilou? Jedno je jisté: vila původním obyvatelům a ani jejich potomkům či dalším příbuzným navrácena nebyla. Nastěhovali se do ní noví obyvatelé, pravděpodobně z řad nově příchozích, kteří do Liberce přišli v rámci osídlování vysídleného pohraničí.135

Vila Rosenbachových dnes. Archiv Kateřiny Portmann

XIX 2018 1

Materiálie

T he Frýdlant area after the 1635 Peace of Prague

A bstract

Rudolf Anděl | This study contemplates economic, political and

religious situation of the Frýdlant and Liberec domains in the North Bohemia during the 30 Year War. The author describes issues concerning local inhabitants and due emigration of non-Catholics even close neighbors in Upper Lusatia before 1635. Upper and Lower Lusatia were at that time removed from the lands of the Bohemian Crown and transferred under the administration of the Saxon elector Johann Georg I.

k e y w ords

K l í čová slova

Frýdlant area

Frýdlantsko

Liberec area

Liberecko

North Bohemia

severní Čechy

Prague Peace of 1635

Pražský mír 1635

Exile

exil

Emigration

emigrace

30 Year War

třicetiletá válka

Economic situation

hospodářská situace

Religious conditions

náboženské poměry

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Frýdlantsko po Pražském míru 16351 Rudolf Anděl

Samuel Globic z Bučína, Globicova mapa frýdlantského panství, 1660 a 1803, olej, plátno 135 × 180 cm, detail. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, státní hrad a zámek Frýdlant

ražský mír z roku 1635 a předávací reces z roku 1636 sice změnily státoprávní postavení Lužice, ale pro obyvatele sousedního Frýdlantska neznamenaly bezprostředně žádnou podstatnou změnu. Vždyť saský kurfiřt Jan Jiří I. spravoval Lužice již od roku 1620 z pověření českého krále Ferdinanda II. se všemi z toho plynoucími právy. Život na venkově a ve městech, vzájemné styky mezi lidmi stejné národnosti obou sousedících zemí se tedy nezměnily a byly rušeny jen pokračujícími válečnými akcemi. Rokem 1635 totiž začala poslední fáze třicetileté války, zvaná švédsko-francouzská, která trvala až do uzavření Vestfálského míru v roce 1648. Ve srovnání s předchozím válečným obdobím byl Liberecký kraj postižen mnohem více nejen vojenskými průtahy, ale i delšími pobyty vojenských posádek obou válčících stran. Ty – po předchozích útrapách – dovedly hospodářský úpadek do závěrečné katastrofy. Abychom pochopili tehdejší situaci, zopakujme si stručně průběh oněch let. Smrtí Albrechta z Valdštejna v roce 1634 skončilo období, kdy byly jeho državy chráněny před nepřátelskými vpády, a tak již v témže roce XIX 2018 1

obsadili severočeské příhraničí Švédové. V následujících dvou letech se tu krátkodobě vystřídaly další oddíly habsburské i protihabsburské. Ovšem na dalším výzkumu zůstává odpověď na otázku, zda si zde počínaly císařské oddíly ohleduplněji než loupeživé oddíly nepřátel. V roce 1639 obsadili severní Čechy Švédové a s nimi se spolu s jinými exulanty vrátil na Frýdlantsko dočasně i jeho bývalý majitel Kryštof z Redernu.2 Švédská okupace však trvala jen do února 1640. Švédové se stáhli do Horní Lužice a krátkými nájezdy pak pustošili a vydírali pohraniční města a venkov hluboko do vnitrozemí; údajně stejně si však počínaly i jednotky císařské, které byly vysílány proti Švédům. Obdobně tomu bylo v letech 1641 i 1642, kdy v sousedství Frýdlantska operovali Švédové a proti nim stály na Frýdlantsku císařské oddíly. Významní švédští generálové Torstensson, Wrangel, Wirttemberg (též Wirtenberg) protáhli krajem v roce 1643. V roce 1644 tu byli zase císařští, ale od roku 1645 ovládala kraj švédská posádka na Frýdlantu až do konce války a ještě o rok déle (1649).3

1_Editorská poznámka: Poslední, dosud nepublikovaný odborný text zesnulého doc. PhDr. Rudolfa Anděla, CSc., vznikl jako referát pro konferenci pořádanou v Žitavě 23. – 24. září 2011 u příležitosti 375. výročí Pražského míru. Sborník z tohoto odborného setkání se dosud nepodařilo vydat. Zde zveřejněnou studii však doc. Anděl autorsky redigoval pro tisk. Po recenzním řízení byl text doplněn o odkazy na novější odbornou literaturu českou a německojazyčnou. Redakční zpracování se týkalo sjednocení citací v poznámkovém aparátu a dílčích stylistických úprav. Obsahově zůstává text beze změn. 2_SVOBODA, Milan. Redernové. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Praha: Togga – Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011. ISBN 978-80-7308-356-4. 3_ANDĚL, Rudolf a Roman KARPAŠ a kol. Frýdlantsko. Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor. Liberec: Nakladatelství 555, 2002. ISBN 80-86424-18-9. Zde i další literatura. Též HELBIG, Julius. Geschichte der Gegenreformation und gleichzeitige Kriegsereignisse in der Herrschaft Friedland, in: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. 1902, roč. 39, s. 287– 312, 453–477; ANDĚL, Rudolf. Třicetiletá válka na českolužickém pomezí a v přilehlém Pojizeří. Sborník Severočeského muzea, Historia 10, Liberec: Severočeské muzeum, 1991, s. 27–48.

Materiálie

Rudolf Anděl | Frýdlantsko po Pražském míru 1635

Válečné dění se stalo činitelem vnějším, jemuž nebylo možno natrvalo uniknout. Od vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 se však i zdejší luteránské obyvatelstvo muselo podrobovat postupné rekatolizaci, která se stala státní politikou Habsburků. Složitá a často se měnící válečná situace znemožňovala zpočátku soustavnou rekatolizaci. A tak se střídali ve farnostech katoličtí faráři i luteránští pastoři, odcházeli staří a přicházeli noví a účinek rekatolizačních akcí byl jen pomíjivý. Proto si v roce 1638 vyžádal hrabě Matyáš z Gallasu vyslání 50 mušketýrů a dvou jezuitských misionářů. V dalším postupu rekatolizace se používalo tvrdých donucovacích prostředků, ale ani tehdy nebyly výsledky trvalé, protože obyvatelstvo věřilo v porážku katolického tábora. S odchodem Švédů z Frýdlantska a severních Čech v roce 1649 se však situace zásadně a natrvalo změnila, protože Vestfálský mír uvolnil Habsburkům ruce k prosazování jejich rekatolizačních záměrů v dědičných zemích. A to poznali na vlastní kůži i obyvatelé zdejšího pohraničí. Obnovená rekatolizační opatření byla zahájena hned v roce 1650 řadou úředních přípisů, oznamujících, že katolická víra je jediným připuštěným vyznáním, a stanovujících termíny, do nichž mají nekatolíci přistoupit ke katolicismu. Obsahovaly i hrozby trestů pro nepřizpůsobivé osoby a další směrnice pro vrchnostenské orgány k dosažení stanoveného cíle. Už tato – vlastně přípravná – opatření vyvolala mezi obyvatelstvem Frýdlantska vlnu odchodů do emigrace, přirozeně do blízkých míst v Horní Lužici či ve Slezsku. O jejím rozsahu a pozornosti, kterou vzbudila, svědčí i reakce saského kurfiřta Jana Jiřího I., který nyní, když byl po Pražském míru již natrvalo pánem obou Lužic, považoval za nutné usnadnit situaci uprchlíků. Zvláštním výnosem z 1. dubna 1650 oznámil takto svou vůli: „Pokud se týká poddaných uprchlých z panství Liberec a Frýdlant, setrvává jeho kurfiřtská Jasnost při svém nedávném nařízení z 14. března zemskému fojtovi, aby tito a jiní obdobní exulanti, jsou-li jinak čestní a emigrují jen kvůli náboženství a nikoliv z nepřístojností, v Žitavě a také v jiných místech Jejího Markrabství Horní Lužice byli přijímáni, a to navíc tím spíše, poněvadž reformační patenty publikované v Království českém nečiní rozdílu mezi svobodným a poddaným, nýbrž jeden i druhý, pokud nechce přestoupit ke katolické víře, je vypovězen. Podle příkazu 64

Její Jasnosti kurfiřta má zemský fojt o tom uvědomit radu města Žitavy a vdovu hraběte Gallase na její vyžádání.“4 Toto kurfiřtovo stanovisko bylo reakcí na skutečnost, že již po prvních protireformačních nařízeních z jara 1650 nastal značný odliv obyvatelstva do Horní Lužice a podle soupisu frýdlantského hejtmana dosáhl v květnu 1650 počtu 1 581 osob z frýdlantského panství. Důvody kurfiřtova zájmu o exulanty však mohly mít i širší pozadí, například problémy, které masová emigrace působila cílovým městům. Vždyť imigrace trvala v podstatě již tři desetiletí, od prvních odchodů poddaných ještě za správy Albrechta z Valdštejna, které však dosud nedosahovaly poválečných rozměrů – odcházeli jednotlivci nebo skupiny podle okamžitých okolností. Usazovali se blízko hranic, doufajíce v návrat, a tamním měšťanům či vesničanům tehdy asi ještě nepůsobili zvláštní potíže, spíše zaplňovali mezery vzniklé v průběhu válečných let. Teď, po válce, když se rekatolizační mašinérie rozjela naplno, přicházeli exulanti houfně a stávali se obtížnými místním obyvatelům svými požadavky na ubytování, nároky na obživu a na účast v hospodářském i náboženském životě města. Přirozeně se objevila obava z hospodářské konkurence mezi starými usedlíky a příchozími. Starousedlí mistři se snažili čelit konkurenci přísným dodržováním i zpřísňováním cechovních řádů, zvyšováním poplatků a jinými způsoby. I na to reagovaly další kurfiřtovy pokyny z padesátých let. Představovaly reakci na složitou poválečnou situaci ve městech, v nichž nevyvstávaly jen problémy sociální, konkurenční, hospodářské, ale i věroučné. Lze tedy kurfiřtovy patenty ve prospěch exulantů chápat i jako odezvu na to, co se odehrávalo zejména v příhraničních hornolužických městech. Úspěšnou rekatolizaci měla zajistit důkladná organizační opatření, aby bylo podchyceno všechno obyvatelstvo panství bez rozdílu stavovské příslušnosti. Jim vděčíme za první soustavné sčítání obyvatelstva také na severu Království českého z roku 1651. Informace, o které měly úřední orgány zájem, byly: počet obyvatelstva, sociální zařazení, pohlaví, věk, náboženství, u nekatolíků ještě sdělení, zda je naděje na přestup ke katolické víře či nikoliv. Každý z těchto údajů měl svou důležitost pro tehdejší situaci a také pro další vývoj na panstvích. Zachycuje stav v dubnu 1651.5

4_POHL, Franz. Die Exulanten aus der Herrschaft Friedland im Sudetenland. Sippenkundliches Quellenbuch, urkundlich gesicherte Darstellung der Gegenreformation, vollständiges ExulantenVerzeichnis. Reichenberg – Görlitz: Starke 1939, s. 22. 5_PAZDEROVÁ, Alena (ed.). Soupis poddaných dle víry z roku 1651, Boleslavsko I–II, 2. doplněné vydání. Praha: Národní archiv, 2005. ISBN 80-86712-28-1.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiálie

6_„Verzeichnis derjenigen Untertanen, so der ReligionsReformation halber aus der Graf Gallasischen Herrschaft Friedlandt in der Lausitz entwichen und wo sich selbe aufhalten, de dato 30. 7br. 1652.“ POHL, F. cit. v pozn. 4, s. 47–49. 7_Tamtéž, s. 34.

XIX 2018 1

Katedra historie FP TUL

Shrneme-li číselné údaje tohoto soupisu, vypadala situace na frýdlantském panství takto: Ve městě Frýdlantu bylo z 937 zachycených osob 87 katolíků. V Novém Městě pod Smrkem (Neustadt an der Tafelfichte) bylo zapsáno 428 osob, z toho žádný katolík. Ve vrchnostenských vesnicích (23) bylo zapsáno 4 288 osob, z toho žádný katolík. V lenních vesnicích (20) bylo zapsáno 1 616 osob, z toho 12 katolíků (Ves/Wiese, Andělka/Engelsdorf, Poustka/ Wustung). U naprosté většiny nekatolíků bylo uvedeno, že u nich není naděje na přestup ke katolické víře. Pokud je tato naděje uvedena, jedná se hlavně o osoby ve vyšším dětském věku. Zvláštní skupinu obyvatelstva tvořili lenní šlechtici, jimž patřila na Frýdlantsku řada lenních statků, např. Andělka (Engelsdorf), Arnoltice (Arnsdorf), Dolní Oldříš (Nieder Ullersdorf) Bulovka (Bullendorf), Černousy (Tschernhausen), Habartice (Ebersdorf), Háj (Göhe), Heřmanice (Hermsdorf), Loučná (Lautsche), Pertoltice (Berzdorf), Srbská (Wünschendorf), Višňová (Weigsdorf). Měli úzké příbuzenské vazby k Horní Lužici, a proto všichni postupně emigrovali do Horní Lužice a usadili se někdy u svých příbuzných. Některým se podařilo získat nějaký nový stateček za peníze, které jim zbyly z prodeje jejich zadlužených a hodně zpustlých statků na Frýdlantsku. I některá blízká města a městečka se stala cílem těchto lenních šlechticů. Na dalších lenních statcích Frýdlantska, například na Poustce (Wustung), Boleslavi (Bunzendorf), Nové Vsi (Neundorf) se usadili noví katoličtí leníci již dříve za Albrechta z Valdštejna. Počet nekatolíků uvedených v Soupisu z roku 1651 by bylo možno považovat teoreticky za množství budoucích exulantů, ovšem jen se zřetelem na různé okolnosti a možná i na různá hlediska při provádění sčítání. Jednalo se celkem o 7 170 osob. Že však byla skutečnost jiná, ukazuje další archivně dochovaný soupis poddaných, kteří v důsledku náboženské reformace uprchli z gallasovského panství Frýdlant do Horní Lužice, kde se tito („selbe“) nacházejí.6 Podle údajů tohoto seznamu odešlo do Horní Lužice celkem 3 180 osob. V porovnání s výše uvedeným počtem nekatolíků se tedy jedná o necelou polovinu. Tento seznam je důležitý i tím, že uvá-

dí místa, kde se exulanti usazovali. Jsou to především příhraniční hornolužická města a jejich okolní vesnice jako Závidov (Seidenberg, 508), Žitava (Zittau, 303), Zhořelec (Görlitz, 230), Leśna (Marklissa, 135), Lubáň (Lauban, 108). Dále je v tomto prameni uvedeno ještě 21 dalších menších venkovských míst, většinou ve vzdálenosti dvou až tří mil, tedy zhruba dnešních 20–30 km, od Frýdlantu. V této souvislosti je však třeba uvést i to, že v podstatě do téže oblasti mířily davy exulantů také z panství Liberec. V letech 1650/1651 odtud přišlo na 3 880 osob a jen do samotné Žitavy se nastěhovalo 32 soukenických mistrů. Protože místní cechy od nich zřejmě požadovaly složení vstupních poplatků, což podle všeho některým příchozím činilo potíže, nabádal saský kurfiřt ve svém nařízení ze dne 7. června 1651, aby se jim tímto způsobem neztěžovaly podmínky k usídlení.7 Samostatnou skupinu obyvatel v uvedeném soupisu tvořilo osazenstvo frýdlantského zámku, které zahrnovalo vrchnostenské úředníky s jejich rodinnými příslušníky a služebnictvem (celkem 23, z toho 12 dospělých katolíků) a početnou čeledí (29), z níž bylo 10 katolíků. Je tedy patrné, že z více jak 7 000 osob bylo jen 121 katolíků. Vzhledem k tomu, že k nim patřili vrchní hejtman Christoph Strauch von Blumenthal a hejtman Johann Wagner von Wagenau s několika svými zaměstnanci, tvořili tito zámečtí katolíci sice malou, ale mocensky rozhodující skupinu, neboť v jejich rukou spočívala všechna další protireformační opatření. Sami měli osobní kariérní zájem na hladkém průběhu rekatolizace nejen z hlediska církevního, ale i z ohledu hospodářského. Finanční požadavky rodiny hrabat Gallasů byly po válce stále naléhavější a daly se plnit jen při příznivém stavu obyvatelstva, tedy pracovních sil, které však jevily snahu emigrovat. A v tomto směru na sebe narážely dvě zcela protichůdné tendence: na jedné straně striktní požadavky na provádění rekatolizačních opatření z moci nadřízených ústředních orgánů a na druhé straně obava z odchodu (útěků) poddaných. Výsledkem toho bylo jednak uplatňování násilných prostředků vůči obyvatelstvu (věznění a používání vojenské asistence) a jednak opětovné poskytování odkladu pro konverzi, když se nálada mezi obyvatelstvem začala jevit krajně nepříznivou. Výsledkem byla zcela nejistá situace, kdy se někteří předchozí exulanti dočasně vraceli zase domů, buď již v naději, že 65

Rudolf Anděl | Frýdlantsko po Pražském míru 1635

Materiálie

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiรกlie

XIX 2018 1

Katedra historie FP TUL

Materiálie

Rudolf Anděl | Frýdlantsko po Pražském míru 1635

snad budou přeci jen moci zůstat doma i se starou vírou, nebo proto, že si přijeli pro zbytek svého majetku, který si při předchozím odchodu nestačili odvézt. Jak neklidné byly tehdy poměry na Frýdlantsku, dokazuje případ vraždy na statku Horní Pertoltice. Zde v lese byl dne 26. října 1651 nalezen v tratolišti krve mrtvý Adrien von Alghier, italský důstojník v císařských službách, držitel zdejšího lenního statku. Pachatel, Georg Wiegener, poddaný ze sousedního statku Háj (Göhe), byl zatčen a uvězněn ve frýdlantském žaláři. Ke skutku se přiznal, byla objevena i použitá sekyra, takže řešení případu mohlo proběhnout, jak bylo obvyklé při usmrcení šlechtice ze strany poddaného. Situace se však zkomplikovala, když vyšetřování prokázalo, že pachatel je slabomyslný. Ten obviňoval i závidovského faráře z machinací a celý případ nabyl široké publicity. Příslušné písemnosti byly postoupeny úřadům do Prahy a gallasovské vrchnosti. Tam bylo rozhodnuto, aby pachatelův otec pro něho vytvořil bezpečný příbytek a postaral se o to, aby nemohl nikomu škodit. Případ tedy skončil celkem nezvykle, zejména když se uváží, v jaké nábožensky choulostivé situaci se odehrál a že vrahem katolického šlechtice byl protestantský poddaný.8 V letech 1650–1652 započala na Frýdlantsku soustavná a všemi dostupnými mocenskými a ideologickými prostředky prováděná rekatolizace. Mezi postiženým obyvatelstvem zdejších měst Frýdlantu a Nového Města pod Smrkem a obyvatelstvem vesnic se však postupně začala prosazovat realita všedního dne. Předchozí emigranti z doby válečné měli výhodu prvních příchozích do mnohde dosti vylidněných hornolužických měst a vesnic, kde tehdy asi nebyla nouze ani o prázdné domy, usedlosti, neobdělané polnosti, řemeslnické živnosti. Teď po válce těchto možností ubývalo v důsledku imigrace. Postupně se vzpamatovávalo i domácí obyvatelstvo Horní Lužice, a tak nebyli již další exulanti příliš vítáni. Ovšem i na druhé straně hranice, na Frýdlantsku či na Liberecku, zbylo po válečných obětech a exulantech dost volných selských usedlostí, živností, neobdělaných polí, které dávala vrchnost ráda k dispozici. A po přestupu na novou víru – svědomí konvertitů mohla uklidňovat i hrubá brutalita, která konverzi vynutila – začala vítězit drsná realita obživy početné rodiny a také skutečnost, že po odchodu jezuitských misionářů nebyla ani každoden68

ní katolická náboženská praxe tak nesnesitelně důsledná kvůli tehdejšímu nedostatku farářů. Ostatně zpočátku bylo možno vyslechnout někdy i protestantského predikanta za blízkou hranicí ve Višňové (Weigsdorf), Závidově, Leśné nebo při jeho tajné návštěvě přímo na Frýdlantsku. Jak se pak poměry na venkově vyvinuly hned v následujících dvou letech, je zachyceno v Berní rule.9 Ze součtů jednotlivých kategorií obyvatel tu vyplývá, že v době prací na Berní rule (tedy v letech 1653/1654) bylo na Frýdlantsku obývaných usedlostí celkem 971 a pustých usedlostí 1 118, tedy o 147 více. U vesnic Andělka a Dolní Oldříš, ležících přímo na českolužickém pomezí, je uvedeno, že byly zcela pusté, a ve vsi Bulovka byl zaznamenán jen jeden přítomný sedlák, ale 67 pustých usedlostí. Na této nepříznivé bilanci se však nepodílela jen emigrace obyvatelstva, ale projevovaly se v ní stále ještě i zhouby třicetileté války s jejími neúrodami, epidemiemi, pleněním a vražděním. Uvedené údaje však potvrzují tu skutečnost, že po válce žila na severu Království českého necelá polovina původního předválečného obyvatelstva. Počty usedlostí obývaných a pustých nebyly však konečné, protože v těchto letech stále ještě probíhal pohyb obyvatelstva v obou směrech.10 Těmito číselnými údaji uzavírám výklad o situaci na Frýdlantsku po Pražském míru. Bylo nutno vzít v úvahu vývoj v bezprostředně následujících dvaceti letech, kdy teprve v mírových podmínkách se mohl projevit určitý přímý vliv státoprávních změn vzniklých Pražským mírem na místní poměry. Tyto důsledky se poté skutečně projevily demograficky v tom, že obyvatelé Frýdlantska i sousedního Liberecka mohli pak bez ohledu na svou stavovskou příslušnost a bez obav emigrovat již do „saské“, to jest protestantské Horní Lužice, kde jim nový „zeměpán“, kurfiřt Jan Jiří I., poskytl v padesátých letech, v době tvrdé rekatolizace v Čechách, bezpečný azyl. Tento jeho vstřícný přístup k lidem všech tehdejších společenských vrstev, od šlechticů po poddané, znamenal pro ně jistě úlevu ve chvílích těžkého rozhodování, zda zůstat ve vlasti svých předků či všechno pro víru opustit a hledat nejisté útočiště v cizině.11 Kurfiřtův postoj však byl pragmaticky motivován též akutními potřebami Horní a Dolní Lužice, neboť tyto země byly během třicetileté války rovněž těžce postiženy bojovými akcemi a jejich

8_Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka (Rodinný archiv) Clam-Gallas, lenní statek Horní Pertoltice, kart. 182. ANDĚL, Rudolf. Tři právní případy z dějin frýdlantské lenní šlechty v 17. století. Sborník Severočeského muzea, Historia 7. Liberec: Severočeské muzeum, 1984, s. 73–88. 9_DOSKOČIL, Karel (ed.). Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. (Souhrnný index obcí k berní rule). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1953, s. 121–122. 10_Viz ŠTEFANOVÁ, Dana. Erbschaftspraxis, Besitztransfer und Handlungsspielräume von Untertanen in der Gutsherrschaft. Die Herrschaft Frýdlant in Nordböhmen, 1558–1750. München: R. Oldenbourg Verlag, 2009, ISBN 978-3-205-77936- 0. – ČECHURA, Jaroslav. Panství Frýdlant po třicetileté válce. (Norma, konfesionalizace a každodenní realita). In: TOGNER, Milan – Martin ELBEL, (edd.) Historická Olomouc. Konec švédské okupace a poválečná obnova ve 2. polovině 17. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 13, 2002, s. 83–97. ISBN 80-244-0177-0. 11_Srov. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. Praha: Kalich, 2005. ISBN 80-7017-022-0; TÁŽ, Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. Praha: Kalich, 2004. ISBN 80-7017-008-5. – WÄNTIG, Wulf. Grenzerfahrungen. Böhmische Exulanten im 17. Jahrhundert. Konstanz: UVK, 2007. ISBN 978-3-89669-612-2; SCHUNKA, Alexander. Gäste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der Oberlausitz im 17 und frühen 18. Jahrhundert. Hamburg: Lit Verlag, 2006. ISBN 3-82589374-X; BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639. Praha: Scriptorium, 1999. ISBN 80-8619705-0. Srov. též sborník Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku. Sborník z konference konané v Muzeu města Ústí nad Labem ve dnech 5.–6. listopadu 1998. HRUBÁ, Michaela, (uspoř.), Ústí nad Labem: albis international, 2001. ISBN 80-902241-7-2.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Materiálie

12_SOA Litoměřice, pob. Děčín, fond HS (RA) C-G, Pertoltice, kart. 182. 13_SOA Litoměřice, pob. Děčín, fond HS (RA) C-G, Srbská, kart. 230. 14_POHL, F., cit. v pozn. 4, s. 164.

Reprodukce na předchozí dvoustraně: Samuel Globic z Bučína, Globicova mapa frýdlantského panství, 1660 a 1803, olej, plátno 135 × 180 cm, detail. Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, státní hrad a zámek Frýdlant

XIX 2018 1

Katedra historie FP TUL

průvodními jevy. Obě potřebovaly obnovit a doplnit svůj lidský a hospodářský potenciál, k čemuž jim severočeští exulanti jistě přispěli. Obě Lužice byly ušetřeny rekatolizačních opatření, což přispělo pozitivně k jejich dalšímu vývoji. Písemný materiál z Dolních Pertoltic nabízí i ojedinělý pohled do situace na tomto bývalém lenním statku v sedmdesátých letech, tedy zhruba dvacet let po protireformačních akcích. Z 1. října 1676 se zachoval protokol o výslechu kostelního písaře Baltazara Schustera a jeho ženy Sabiny.12 Z jejich výpovědi vyplývá, že tehdy žilo v Horních Pertolticích ještě šest luteránů, kteří se zúčastňují protestantských bohoslužeb ve Višňové a Küpper (v Horní Lužici), že frýdlantský děkan, který spravoval kvůli nedostatku kněží i okolní farnosti, o tom ví, že přijímá nějaké dary od těch, co nebyli u zpovědi, a vyžaduje ročně od obce darem jedno tele, což se děje i ve vsi Bulovka. Dále vypověděli, že katolické bohoslužby se konají v Pertolticích jednou za čtyři týdny, že do školy nechodí žádné děti s výjimkou rychtářových, že luteráni jsou pochováváni na místním hřbitově, že děkan o tom ví a luteráni mu za to něco dávají. Jejich pohřby se konají se zpěvem a zvoněním. Neděle a svátky se světí jen dopoledne. Odpoledne se pracuje doma i na poli. Děkan

přijíždí do vsi, jen když je vyžádán k pohřbu, jinak však o posvícení. Tato sdělení vrhají zajímavé světlo na situaci v době, kdy se poměry už postupně konsolidovaly. Zajímavá situace panovala i v lenní vsi Srbská. Zde Berní rula k roku 1654 vykazuje 38 osídlených usedlostí a jen dvě pusté. O dva roky později je v seznamu robotních poplatků zachyceno již 56 usedlých poddaných.13 Že se tu nepodařilo ani v následujících letech zcela vymýtit luterství, dokazuje seznam poddaných z roku 1775, který zde uvádí 310 evangelíků.14 I tady sehrála svou roli skutečnost, že se obec nachází přímo na zemské hranici a poddaným bylo z pochopitelných hospodářských zájmů vrchnosti sotva radno zabraňovat v návštěvě evangelické bohoslužby v blízkém městě Marklissa (Leśna). Ustanovení Pražského míru z roku 1635 se tedy na Frýdlantsku, ale i na sousedním Liberecku, Grabštejnsku a Lembersku projevila pro poddané až v době poválečné, a to příznivě. Mír a následný předávací reces byly v pojetí saského kurfiřta Jana Jiřího I. nástrojem, jenž mu umožnil podpořit emigrující luteránské souvěrce z Čech a který ušetřil protestantskou Horní Lužici tvrdých a násilných rekatolizačních opatření, jež tak nešetrně dopadala na obyvatelstvo v českých zemích i na jejich nejsevernější výspě.

Zprรกvy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Další novinky v oblasti komunální symboliky Jablonecka Jan Kašpar Ve Fontes Nissae roč. 3 (2002) a roč. 10 (2009) byly publikovány příspěvky, v nichž se jejich autor pokusil sumarizovat historii vývoje symbolů jednotlivých samospráv na teritoriu Jablonecka.1 V období necelých dvaceti let od nastolení nových demokratických poměrů (počítáno od sametové revoluce v roce 1989 do roku 2008) se rozhodlo projít náročným legislativním postupem a získat tak reprezentativní a obecně uznávaný komunální symbol (znak, popř. prapor, resp. vlajku,2 nebo polepšení statutu – povýšení na městys, resp. město) celkem 21 ze 34 samostatných lokalit jabloneckého regionu. V průběhu následujících deseti let (2009–2018) se ze zbývajících třinácti obcí rozhodlo pro vytvoření vlastní závazné symboliky dalších sedm samospráv, ne všechny ale byly ve svém postupu úspěšné. Své nové, parlamentem schválené symboly tak již mají nově i Bedřichov, Dalešice, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Držkov a Maršovice; naopak Nová Ves nad Nisou a Smržovka ve svém snažení ještě zřejmě budou pokračovat. Popis jednotlivých parlamentem nově udělených znaků a vlajek z let 2009–2018 (řazeno chronologicky):

1_Kašpar, Jan. Nové městské a obecní znaky okresu Jablonec nad Nisou. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2002, roč. 3, s. 169–187. Týž, Novinky v oblasti komunální symboliky Jablonecka. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2009, roč. 10, s. 169–198. 2_Podle zákona číslo 128/2000 Sb. začal být prapor nově nazýván vlajkou. 3_Autorem návrhů bedřichovského znaku a vlajky je Roman Posselt. Oba symboly byly Bedřichovu uděleny předsedou Poslanecké sněmovny ing. Miloslavem Vlčkem 2. července 2009 pod č. j. 60964/2009. Oficiální „Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 51 o udělení znaků a vlajek obcím a městům“ vzniklo 17. června 2009.

Bedřichov Znak Štít znaku je dělený, horní pole stříbrno-modře. Nahoře jsou zobrazeny zkřížené dřevěné lyže přirozené barvy, dole stříbrné sklářské kleště položené doleva. V dolním zeleném poli se nachází zlaté vozové kolo. Vlajka List tvoří tři vodorovné pruhy – bílý, modrý a zelený. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Bedřichov je horskou obcí se zhruba třemi stovkami stálých obyvatel, nachází se v Jizerských horách mezi městy Liberec a Jablonec nad Nisou. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1602. V té době tu byla sklářská huť, kolem které vyrostla vesnice. Ta dostala název Bedřichov podle majitele panství Bedřicha z Redernu († 1564). Dnes je v obci řada rekreačních objektů a Bedřichov je významným střediskem letních i zimních sportů. Začíná zde běžecká trať zvaná „Jizerská magistrála“. Zelená barva v obecním znaku evokuje lesy a louky Jizerských hor; v tomto poli je umístěn rodový znak pánů z Redernu – zlaté vozové kolo o osmi loukotích (erbovní znak Redernů ovšem nesl stříbrné vozové kolo). Modrá barva značí sklo a nebe, v poli této barvy jsou umístěny stříbrné sklářské kleště jako symbol sklářské huti, kterou založili Redernové a kolem níž časem vznikla celá obec. Bílá ve znaku evokuje sníh. V poli je umístěn zkřížený pár lyží hnědé barvy, jež znázorňují současnost Bedřichova a jeho spojení se zimními sporty, které obec proslavilo. Vzhled vlajky vychází z podoby znaku.3

XIX 2018 1

zprávy

Jan Kašpar | Další novinky v oblasti komunální symboliky Jablonecka

Dalešice Znak V modrém štítě pod červenou hlavou se dvěma dalešickými perlami přirozené barvy navlečenými na stříbrné sklářské jehle stojí na červené patě s položenými stříbrnými sklářskými mačkářskými kleštěmi stříbrná budova mačkárny (drikety) s červenou střechou a stříbrným komínem vlevo.

4_Autorem návrhů dalešického znaku a vlajky byl Vladimír Novotný, soukromý badatel z obce Krásná nedaleko Dalešic. Oba symboly byly obci uděleny předsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou 26. ledna 2012 pod č. j. 333/2012. Oficiální „Rozhodnutí předsedkyně Poslanecké sněmovny č. 24 o udělení znaků a vlajek obcím a městům“ vzniklo 25. listopadu 2011. 5_Autorkou návrhu rychnovské vlajky byla Klára Kalinová z Rychnova. Symbol byl městu udělen předsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou 18. března 2013 pod č. j. PS 2013/23. Oficiální „Rozhodnutí předsedkyně Poslanecké sněmovny č. 42 o udělení znaků a vlajek obcím a městům“ je datováno 4. října 2012.

Vlajka List tvoří tři vodorovné pruhy, červený, modrý a červený, v poměru 2 : 1 : 2. V horním červeném pruhu se nacházejí dvě bílé dalešické perly navlečené na bílé vodorovně položené sklářské jehle, v dolním červeném pruhu vodorovně položené bílé sklářské mačkářské kleště. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Obec Dalešice byla založena na jihozápadním svahu Dalešického kopce v samém jižním cípu jazykově německého jabloneckého politického i soudního okresu. Probíhalo zde rozhraní německého a českého národnostního území. Z valné části území obce je výhled do značné části (již českého) vnitrozemí. K hlavním zdrojům obživy obyvatel obce patřil sklářský průmysl. Místní specialitou byla tzv. „dalešická perla“, průhledný broušený korál s bílým potahem. Předměty spjaté se sklářskou výrobou byly proto zvoleny jako obecní atributy i do podoby dalešického znaku. Vzhled vlajky vychází z podoby znaku.4

Rychnov u Jablonce nad Nisou Vlajka List tvoří tři vodorovné pruhy – modrý a bílý v podobě mostu se dvěma pilíři a zelený, v poměru 3 : 2 : 7. Most má jeden celý a dva poloviční oblouky, pilíře jsou široké šestinu délky listu, s patou dosahují šestiny šířky listu od dolního okraje. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Barvy listu vlajky vycházejí z historického znaku Rychnova. S ohledem na velmi netradiční podobu městského znaku z počátku 20. století (jde o romantické vyobrazení úrodné údolní nivy s říčkou Mohelkou a zdejším kostelem sv. Václava, v pozadí s vrchem Ještěd a v popředí s laní pijící vodu) byl použit u zdejší vlajky raději symbol zdejšího známého železničního viaduktu z poloviny 19. století. Most tvoří výraznou městskou dominantu, dělící Rychnov na dvě části.5

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou

Držkov Znak V červeném štítě doleva obrácený korunovaný stříbrný dvouocasý lev se zlatou zbrojí a jazykem držící nakoso vztyčený zlatý meč a provázený vpravo šesti stříbrnými korály navlečenými pod sebou na stříbrné niti vyčnívající z okrajů štítu. Vlajka Červený list. V žerďové polovině je umístěno šest bílých korálů, jež jsou navlečeny pod sebou na bílé niti vycházející z horního a dolního okraje listu, a korunovaný bílý dvouocasý lev se žlutou zbrojí a jazykem. Lev je obrácený k vlajícímu okraji listu, v levé tlapě drží nakoso žlutý meč hrotem k hornímu okraji listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Obec Držkov je svou historií, průmyslem i velikostí jednou z nejvýznamnějších obcí historického Železnobrodska. Po polovině 19. století se zde rozšířila sklářská výroba (korále, kroužky, později i technické a laboratorní sklo). Znak vychází především z podoby historické obecní pečeti a razítka, jejichž symbolika je kombinována s odkazy na zdejší tradici sklářské výroby, na zasvěcení místního kostela sv. Bartoloměje jakožto symbolického centra obce i na její zeměpisnou polohu. Dominantní figura heraldicky doleva obráceného dvouocasého korunovaného lva s mečem představuje reflexi historického razítka obce z druhé poloviny 19. století. Velmi zajímavý obraz razítka tvoří modifikace zemského znamení, jehož symboliku můžeme vidět ve vyjádření polohy obce v pohraniční oblasti Čech (tj. lev strážící mečem historickou zemskou hranici). Figura korálů na šňůře, vyčnívající z okrajů štítu, pak odkazuje na pozdější průmyslovou historii obce, tzn. místní sklářskou výrobu, reprezentovanou dříve především skleněnými korály. Vzhled vlajky vychází z podoby znaku.6

6_Autorem návrhů držkovského znaku a vlajky je Jan Tejkal z firmy Heraldická tvorba sídlící v OstravěHeřmanicích. Oba symboly byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem 23. února 2016 pod č. j. PS 2016/1044. Oficiální „Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 44 o udělení znaků a vlajek obcím a městům“ nese datum 9. prosince 2015.

Maršovice Znak Ve stříbrném štítě je nad sníženou modrou patou zobrazen zelený vrch se dvěma vyrůstajícími jehličnatými stromy přirozené barvy. Ve vrchu je položen stříbrný oválný lustrový ověs (buchtle). Vlajka Jde o bílý list s žerďovým zeleným pruhem širokým třetinu délky listu se svislým bílým oválným lustrovým ověsem (buchtlí). Na vlajícím okraji listu se nalézají dva zelené klíny s vrcholy na vlajícím okraji žerďového pruhu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Maršovice se v historických písemných pramenech poprvé připomínají v 16. století. Obec se rozkládá mezi Maršovickým a Dalešickým vrchem. Obyvatelstvo se v minulosti živilo mačkáním, sekáním a broušením skla a také pasířstvím a výrobou bižuterie. Znak je inspirován figurami v pečetním poli obecního razítka

XIX 2018 1

zprávy

Jan Kašpar | Další novinky v oblasti komunální symboliky Jablonecka 7_Autorem návrhů maršovického znaku a vlajky je Stanislav Kasík z heraldické kanceláře Dauphin v Roudnici nad Labem. Symboly udělil obci předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček 31. května 2017 pod č. j. PS 2017/5868. Oficiální „Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 67 o udělení znaků a vlajek obcím a městům“ nese datum 5. dubna 2017. 8_Viz články v rychnovském obecním měsíčníku: ANONYM. Znak a vlajka obce. Zpravodaj od pramene Nisy. 2014, číslo 3 – březen, bez stránkování. LUBASOVÁ, Kamila. Návrh obecního znaku a vlajky. Zpravodaj od pramene Nisy. 2014, číslo 4 – duben, bez stránkování. 9_Již 1. března 2011 reagoval (pod číslem jednacím 0102/6VO/10/PPHaV) na smržovský dotaz ohledně vlajky historik Mgr. Zdeněk Bezecný, Ph.D., tehdejší předseda podvýboru pro heraldiku a vexikologii Poslanecké sněmovny; a sice v tom smyslu, že zaslané vyobrazení v současnosti používané vlajky neodpovídá podobě vlajky historické, a to z důvodu nesprávně orientovaného městského znaku na vlajce. Pokud ovšem bude znak pootočen o 90 stupňů doleva – tedy proti směru hodinových ručiček, bude vlajka svému blasonu, tedy závaznému popisu („list tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a modrý. Uprostřed listu se nachází městský znak. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“) plně odpovídat. Jako vlajka „historická“ pak ani nebude muset být sněmovnou takový komunální symbol městu Smržovce oficiálně znovu udělován.

z počátku 20. století, které zobrazuje vrch se dvěma stromy. Dva stromy ukazují na dvě části obce – Maršovice a s nimi dnes spojené Čížkovice. Modrá pata štítu symbolizuje prameniště regionálně důležité říčky Mohelky, které se nachází na katastru obce. Skleněná lustrová buchtle odkazuje na místní tradici zušlechťování skla mačkáním a broušením. Vzhled vlajky vychází z podoby znaku.7

Nová Ves nad Nisou V roce 2014 si Nová Ves nad Nisou připomněla tří sté osmdesáté výročí první písemné zmínky o obci. Při této příležitosti začali budoucí oficiální podobu svého obecního znaku a vlajky hledat jak místní zastupitelé, tak i běžní obyvatelé Nové Vsi. Vznikla řada grafických návrhů vycházejících nejčastěji z podoby dochovaných otisků historických obecních razítek, popř. reflektujících místní zvláštnosti (např. pramen Nisy, motiv Černé Studnice, sklářství); žádný všemi akceptovatelný obecní symbol, jenž by se mohl stát základem pro závazný návrh obecního znaku a vlajky a pro jednání s Poslaneckou sněmovnou, však dosud nevznikl.8

Smržovka O dořešení konečné podoby jednoho ze svých komunálních symbolů, v tomto případě vlajky, již delší čas uvažuje i město Smržovka. Ta dosud používá vlajku v pouhé zvykové podobě, o níž je však známo, že pro Poslaneckou sněmovnu a především její heraldické odborníky přijatelná není, a měla by tedy být v budoucnosti samosprávou upravena.9 Vlastní nezaměnitelný název, znak a vlajka jsou pro jednotlivé obce velmi důležité; chápou je jako něco, co je definuje a odlišuje od sousedů. I jejich obyvatelé se učí považovat vlastní symboly za nejcennější doklad svéprávnosti a samostatnosti lokality, v níž žijí. Ze 34 samospráv Jablonecka v současnosti zbývá osm obcí, kde je ještě možno vlastní symboliku rozvíjet. Jde o Jílové u Držkova, Loužnici, Malou Skálu, Novou Ves nad Nisou, Radčice, Skuhrov, Vlastiboř a (ve věci vlajky) ještě také o Smržovku.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Katedra historie FP TUL

Konference Vznik Československa a provincie Deutschböhmen v Liberci Jaroslav Pažout

V důsledku válečné porážky Centrálních mocností došlo na podzim 1918 k rozkladu Rakouska-Uherska, na jehož troskách vznikaly nástupnické státy. Vedle vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 byl proklamován i vznik Německého Rakouska, jež si přálo dosáhnout spojení s Německem. Součástí Německého Rakouska měly být i národnostně převážně německé oblasti českých zemí. Již 29. října bylo ve Vídni deklarováno konstituování provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) se sídlem v Liberci, rozkládající se od západních Čech přes severní Čechy po Orlické hory. Následující den vznikla na území severní Moravy a Slezska provincie Sudetenland (Sudetsko) se sídlem v Opavě. Zbylé dvě provincie – Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) na jihu Moravy a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) na jihu Čech s centrem v Prachaticích následovaly krátce nato. Plány německých politiků z českých zemí navíc předpokládaly přičlenění některých enkláv se silným zastoupením německého obyvatelstva (Jihlavsko, Brněnsko) nacházejících se uvnitř předpokládaného československého území k Německému Rakousku, resp. Německu. Improvizované československé jednotky nicméně separatistické provincie ještě do konce roku 1918 obsadily, jejich příslušnost k československému státu potvrdila i saintgermainská mírová smlouva podepsaná 10. září 1919. Jejich násilný zásah nicméně negativně poznamenal do budoucna poměr českých Němců k Československu. Toto téma není v české historiografii příliš frekventované, na první pohled logicky pro jepičí život provincií. Na druhou stranu, likvidace německočeských provincií, stejně jako několik desítek obětí na životech po zásahu československých bezpečnostních složek proti účastníkům demonstrací konaných 4. března 1919 na protest proti zabránění uskutečnění voleb do ústavodárného shromáždění německo-rakouského státu, do budoucna zatížil poměr českých Němců k Československu. To se negativně projevilo především v třicátých letech v souvislosti s nástupem hospodářské krize a uchopením moci nacisty v sousedním Německu. Nový pohled na tuto kapitolu v československých dějinách, resp. v dějinách česko-německých vztahů, pokud možno oproštěný od nacionálních a ideologických determinantů, se proto jeví jako nanejvýš užitečný. Z tohoto důvodu se Státní oblastní archiv v Litoměřicích a katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (KHI FP TUL) rozhodly využít stého výročí vzniku Československa právě k vědecké reflexi tohoto tématu, konkrétně největšího iredentistického regionu provincie Deutschböhmen. Ve čtvrtek a pátek 14. a 15. června 2018 proběhla v Liberci konference s názvem „Vznik Československa a provincie Deutschböhmen“. Místo konání konference – univerzitní budova P v Komenského ulici – je úzce spjato s česko-německými vztahy, tentokráte v kladném slova smyslu. Díky podpoře libereckého primátora Karla Kostky, praktikujícího na rozdíl od předchozího osazenstva radnice vstřícnou politiku vůči české menšině, byla 28. října 1935 tato budova slavnostně otevřena jako první liberecký objekt pro čtyři české střední školy –

XIX 2018 1

chlapeckou obecnou a měšťanskou a dívčí obecnou a měšťanskou. Oficiální zahájení konference, konané pod záštitou náměstka primátora statutárního města Liberce PhDr. Ivana Langra, obstarali představitelé pořádajících institucí. Po něm přednesl úvodní referát Jan Rychlík o rozpadu Rakouska-Uherska v důsledku válečné porážky Centrálních mocností a vzniku nástupnických států. Robert Kvaček (oba KHI FP TUL) se poté věnoval otázce českých Němců na pařížské mírové konferenci. Čtvrteční dopolední blok uzavřel Jiří Kopica z Oblastního muzea v Chomutově s referátem o konstituování provincie Deutschböhmen a o její správní struktuře. Odpoledne bylo vyplněno dvěma tematickými bloky. V rámci prvního z nich se David Hubeny a Jan Kouřimský z Národního archivu zabývali existencí provincie pohledem ústředních úřadů rodícího se československého státu, tedy především Národního výboru a po ukončení jeho činnosti v polovině listopadu první československé vlády vedené Karlem Kramářem. Miloslava Melanová z KHI FP TUL se detailněji zabývala postavením a osudy Liberce, hlavního města provincie. V dalším bloku se nejprve Milan Ducháček (taktéž z KHI FP TUL) věnoval reflexi německé komunity v českých zemích optikou německojazyčné Volkskunde, Dana Šmajstrlová z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci vnímání historické role Němců v českých zemích v prvorepublikových učebnicích dějepisu a občanské nauky a Vojtěch Kessler z Historického ústavu AV ČR proměně symboliky 4. března v sudetoněmeckém hnutí. Následně měli účastníci konference možnost prohlédnout si libereckou radnici nebo absolvovat komentovanou prohlídku města. První den konference byl ukončen rautem, do kterého se mimo jiné přenesla z přednáškového sálu bohatá diskuse nad reflektovaným tématem. Páteční program sestával ze dvou bloků. První byl vyhrazen personálním portrétům. Helmut Demattio z Bavorského hlavního státního archivu v Mnichově se ve svém referátu zabýval politickými koncepcemi zemského hejtmana provincie Deutschböhmen Rudolfa Lodgmana von Auen a jeho pohledem na vývoj oblastí severních Čech osídlených Němci. Eduard Mikušek ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích se věnoval osobnosti Leonharda Oberdorfera a Petr Karlíček z Archivu města Ústí nad Labem Carlu Tinsovi a jeho pohledu na obsazování Chebska a Ašska československou armádou na sklonku roku 1918. Poslední blok konference se skládal z regionálních sond. Vladimír Kaiser z Archivu města Ústí nad Labem sledoval situaci v Ústí nad Labem, Martin Petrus, zastupující katedru pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, aktivity orgánů veřejné moci a politických elit Turnovska a Českodubska směřující vůči provincii Deutschböhmen a Karel Řeháček ze Státního oblastního archivu v Plzni západočeskou justici pohybující se na sklonku roku 1918 mezi loajalitou k mladému československému státu a Německému Rakousku. Přednesené referáty se stanou základem pro vydání monografie, které je plánováno na konec roku 2018, resp. počátek roku 2019 v nakladatelství Scriptorium.

zprávy

Liberecký seminář o česko-slovenských vztazích v roce 2018 Jaroslav Pažout

Ve dnech 22. – 24. srpna 2018 se v Liberci uskutečnil již 28. ročník semináře k česko-slovenským vztahům, který je tradičně koncipován jako prostor pro setkávání českých a slovenských historiků, pedagogů, archivářů, studentů a dalších zájemců o česko-slovenské dějiny. Pro ročníky konané v roce 2017 a 2018 (27. a 28. ročník) bylo zvoleno téma „Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39–1945“. Cílem tohoto dvouletého cyklu bylo paralelně sledovat a komparovat vývoj v různých částech československého území po rozpadu společného státu v březnu 1939, resp. v případě území odtržených od Československa mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží od podzimu 1938, až do skončení druhé světové války. Zatímco v roce 2017 byl seminář věnován politickým systémům a politickému vývoji v různých částech rozbitého Československa a jejich vnímání ze strany obyvatelstva, letošní ročník se z komparativní perspektivy zabýval hospodářským a sociálním vývojem v daném období i jeho dopadem na obyvatelstvo a jeho nálady a chování. Pořadateli byli hostující katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (KHI FP TUL), Vzdělávací nadace Jana Husa a Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Vedle patronátu Česko-slovenské komise historiků byl seminář organizován za odborné spolupráce s Národním archivem a Oblastní galerií Liberec. Záštitu nad seminářem převzali a finanční podporu poskytli hejtman Libereckého kraje Martin Půta a náměstek primátora statutárního města Liberec PhDr. Ivan Langr.

Ve středu 22. srpna se uskutečnila exkurze do Budyšína, přičemž jedna skupina absolvovala prohlídku věznice pro odpůrce nacionálně socialistického i komunistického režimu, druhá skupina pak komentovanou prohlídku města. Cestu zpět zpestřila krátká zastávka v Ochranově, městě spojeném s působením významné exilové českobratrské komunity. Po návratu z exkurze proběhlo v Oblastní galerii Liberec promítání dokumetárního filmu „Čekání na smrt“ o osudech přeživších českých vlastenců odsouzených nacistickým režimem k trestu smrti, po němž následovala diskuse s autorem scénáře Stanislavem Motlem. Středeční program byl ukončen krátkým setkáním spojeným s přípitkem v prostorách galerie. Následující dva dny pak byly vyhrazeny vlastnímu odbornému jednání semináře, konanému v budově G Technické univerzity v Liberci. Tak jako v předchozích letech byl čtvrtek věnován odborným historickým příspěvkům, pátek pak možnostem pedagogicko-didaktického a popularizačního využití sledovaného tématu a filmovému semináři. Po slavnostním zahájení ve čtvrtek ráno 18. srpna, které obstarali představitelé pořadatelských institucí a náměstek libereckého primátora Ivan Langr, se tradičně ujal slova Robert Kvaček z liberecké katedry historie se svým úvodním slovem, v němž se i na základě osobních prožitků a zkušeností zamýšlel nad dopadem válečného hospodářství na život protektorátního obyvatelstva především na sklonku války. Poté následovaly základní příspěvky o sociální a hospodářské politice v protektorátu (Jakub Rákosník z FF UK), na Slovensku (Peter Mičko z Filozofické fakulty Univerzity Mateja

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Katedra historie FP TUL

Bela v Banské Bystrici), na Podkarpatské Rusi (Jan Rychlík z KHI FP TUL) a na slovenském území obsazeném Maďarskem (Miroslav Michela z FF UK). Odpolední program byl bohužel narušen nenadálou nucenou absencí tří referujících z vážných rodinných, resp. zdravotních důvodů. Z původních příspěvků byl proto přednesen pouze referát Stanislava Kokošky z ÚSTR a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR o postavení dělníků v Protektorátu Čechy a Morava a Moniky Sedlákové z Národního archivu o průběhu arizace v protektorátu. Zbylý čas byl operativně využit k promítnutí nedávno objeveného vzácného dobového filmu zobrazujícího první dny okupace Liberce v roce 1968 (tedy přesně před padesáti lety), který byl komentován Markétou Lhotovou ze Severočeského muzea v Liberci. Čtvrteční program semináře byl zpestřen třemi exkurzemi – účastníci měli na výběr mezi návštěvou Oblastní galerie Liberec, návštěvou libereckého podzemí a tematickou prohlídkou po místech liberecké paměti spojených s rokem 1968, kterou připravili studenti liberecké katedry historie. Poté následovala vernisáž panelové výstavy Národního archivu „Obchodování v srdci Evropy: československo-německé hospodářské vztahy (1918–1992)“, kterou představil její spoluautor Pavel Dufek, a tradiční večerní posezení účastníků semináře. Dopolední program posledního dne semináře byl vyčleněn pro didakticko-pedagogický blok. Jaroslav Pinkas (ÚSTR ) přednesl referát s názvem „Česká práce za druhé světové války. Koncepty práce v protektorátu a didaktická reflexe tématu“. Předseda správní rady Vzdělávací nadace Jana Husa Tomáš Holeček poté představil programy této nadace pro středoškolské učitele a studenty. Dalším bodem programu byly tři paralelně probíhající workshopy o možnostech didaktického využití určitých válečných témat – Iva Vachková z Muzea hlavního města Prahy takto uchopila tragický případ vězněných či popravených roudnických studentů, Šárka Jarská ze Živé paměti téma nucených prací a Josef Märc z FF UJEP školství pod nacistickým dohledem. Celou akci ukončil filmový seminář, který zahájila Tereza Czesany Dvořáková z FF UK komparativním příspěvkem věnovaným říšské a protektorátní kinematografii. Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy se zabýval arizací protektorátního filmu, Jaroslav Kratochvíl (FAMU) reflexí mnichovské dohody v československém dokumentárním filmu 60. let, Petr Kopal z ÚSTR se věnoval hraným filmům o Lidicích a Jan Bárta srovnání válečné demytizace v československé a polské kinematografii 50. a 60. let. Zájemci z řad účastníků semináře obdrželi certifikát o jeho absolvování na základě udělené akreditace MŠMT k provádění vzdělávacích programů a k vydávání osvědčení o jejich absolvování. Studie vycházející z vystoupení na seminářích v loňském a letošním roce se tak jako v předchozích letech stanou podkladem pro vznik publikace. Následující 29. ročník bude rozšířen o polský aspekt, neboť byl zařazen mezi akce 1. kongresu českých polonistických studií. Tématem tohoto česko-slovensko-polského odborného a didaktického semináře bude problematika potrestání válečných zločinců, kolaborantů a zrádců po 2. světové válce v Československu a Polsku, sledovaná z komparativní perspektivy. Budou reflektovány různé aspekty tohoto tématu, mj. jeho mezinárodněprávní rozměr a konsekvence, politické zneužívání retribucí, možnosti didaktického využití tématu či jeho filmová reflexe. S přesným programem 29. ročníku semináře, který proběhne 21. – 23. srpna 2019, budou zájemci seznámeni na stránkách semináře (www.cesko-slovenske-vztahy.cz).

XIX 2018 1

zprávy

Fenomén Charlemont / Eduard – Hugo – Theodor Oblastní galerie Liberec / 17. 5. – 9. 9. 2018 Šárka Leubnerová

Eduard Charlemont, Mladý stavitel lodí, akvarel, papír, v. 350 mm, s. 480 mm, Oblastní galerie Liberec

Život a především ekonomický rozvoj měst býval vždy určován odvahou a schopnostmi jejich nejvýraznějších představitelů, a nebylo tomu jinak ani v případě Liberce, který byl v 19. století úzce provázán s podnikatelskou rodinou Liebiegů. Jejich obrovský finanční potenciál však nesměřoval jen do rozvoje vlastních firem, ale také do stavebního a kulturního rozkvětu města a do výtvarného umění, které výrazně podporovali. V osobě vzdělaného a umělecky kultivovaného Heinricha Liebiega (1839–1904) z druhé generace libereckých velkoprůmyslníků vyvrcholila pak sběratelská a mecenášská činnost rodiny, kterou završil darem své rozsáhlé a umělecky mimořádné sbírky francouzského, německého a rakouského malířství 19. století městu Liberci (dnes uložena v Oblastní galerii Liberec). S tímto rodem byla po dlouhá léta pracovně i přátelsky provázána významná umělecká rodina Charlemontů. Tvorbu jejich tří členů – bratrů Eduarda, Huga a Theodora – s důrazem na objednávky Liebiegů mapuje probíhající výstava v Oblastní galerii Liberec.

Rodina Charlemontů přišla do Čech v 18. století z Francie, jak napovídá i její jméno, a malířství se věnoval již otec zmíněných bratrů Mathias Adolf Charlemont (23. 11. 1820 Brno – 20. 4. 1871 Vídeň), který studoval krajinomalbu na vídeňské Akademii, ale uplatnil se spíše jako portrétista a malíř miniatur. Umělecké profesi se pak věnovali i tři z jeho synů, Eduard (2. 8. 1848 Vídeň – 8. 2. 1906 Vídeň) a Hugo (18. 3. 1850 Jemnice – 18. 3. 1939 Vídeň) malířství a Theodor (1. 1. 1859 Znojmo – 13. 10. 1938 Vídeň) sochařství. Nejstarší Eduard zaujal záhy svým uměním proslulého vídeňského malíře monumentálních historických žánrů Hanse Makarta a na čas se stal jeho uměleckým spolupracovníkem. Od roku 1877 pak téměř třicet let žil v Paříži, kde úspěšně rozvíjel kariéru portrétisty a figurálního malíře, nikdy však nezpřetrhal vazby k rakousko-uherské monarchii a k Vídni, kam opakovaně zajížděl. Získal řadu prestižních ocenění a zakázek nejen v Paříži, ale i ve Vídni, kde mj. roku 1887 uskutečnil monumentální malířskou výzdobu foyer Dvorního divadla (malby byly

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Oblastní galerie Liberec

Eduard Charlemont, Kuchařka, 1884, olej, dřevo, 51 × 42 cm, Oblastní galerie Liberec

XIX 2018 1

Šárka Leubnerová | Fenomén Charlemont | Eduard – Hugo – Theodor

zprávy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Oblastní galerie Liberec

Pohled do expozice, srpen 2018

XIX 2018 1

zničeny za druhé světové války). Jeho neméně věhlasný bratr Hugo, představitel rakouského náladového impresionismu, ale také figuralista a malíř mistrovských zátiší, patřil rovněž k vyhledávaným umělcům vídeňské aristokracie a vyšších podnikatelských vrstev. I on se podílel na malířské a dekoratérské výzdobě nových staveb vídeňské Okružní třídy, včetně Dvorního divadla, pracoval na malbách předměstské vily Hermes v Lainz (dnes součást Vídně), kterou pro císařovnu Alžbětu nechal postavit František Josef I., ale zachycoval i řadu technických staveb a jejich vnitřků. Nejmladší z bratrů, Theodor, byl úspěšným sochařem; vytvořil řadu portrétních bust, pomníků – připomeňme jen brněnský pomník přírodovědce Gregora Johanna Mendela z roku 1910, náhrobních skulptur i plastik do architektur. Výstava v liberecké galerii prezentuje tvorbu všech tří uměleckých osobností s důrazem na jejich vazby k rodině Liebiegů. V prvé řadě představuje řadu portrétů, které realizoval na jejich objednávku Eduard Charlemont v čele s jedinečnou, monumentálně pojatou Podobiznou Heinricha Liebiega. Práce již svou koncepcí napovídá mnohé o této zajímavé osobnosti; částečné odvrácení portrétovaného od diváka, který je zachycen v profilu, jakoby dokreslovalo Heinrichův plachý a uzavřený charakter, osobnost, která se přes své významné společenské postavení nerada veřejně prezentovala a ukazovala a jejíž skutečnou tvář známe dnes jen z několika malých fotografií. Vystaveno je také několik portrétů jeho syna Hanse; poznáváme ho jako pětiletého chlapce a mladého jinocha, třetí portrét, představující mladého muže na koni, vznikl podle některých indicií až po jeho předčasně smrti roku 1900 ve věku třiceti dvou let, neboť na plátně je zachycena rozhledna Liberecká výšina, již nechal vystavět Heinrich Liebieg a která byla dokončena až roku 1901. Eduardovo portrétní mistrovství však dokládají již jeho rané práce z první poloviny sedmdesátých let, které vznikaly pod vlivem Makartovým. Jsou podány volným rukopisem v bohaté barevné škále, ale už s obrovskou malířskou suverenitou. Mezi nimi vynikají podobizny dětí hraběcí rodiny Salm-Reifferscheidtů z Rájce nad Svitavou (Alžběta starohraběnka ze Salm-Reifferscheidtu ve věku pěti let) či portréty dětí z Liebiegovy rodiny (Podobizna baronek Lucie a Marie-Therese v dětském věku). Tato pozoruhodná a neobyčejně vyspělá díla zaujmou velkým psychologickým potenciálem a ve svém konceptu, barevnosti i obrazové iluzi mohla být inspirací i mladému Jakubu Schikanederovi k nedávno objevenému plátnu Příšerná společnost z roku 1878. Eduard pracoval jako portrétista nejenom pro druhou generaci Liebiegů, kam patřila například Heinrichova sestra Leontina (1846–1920) nebo bratr Alfred (1854–1930), ale i pro třetí generaci, z níž nejznámější byl bezesporu Theodor Liebieg ml. (1872– 1939), náruživý propagátor automobilismu. Theodor si roku 1893 objednal u Karla Benze čtyřkolový automobil Benz Victoria, který byl prvním automobilem v Čechách a třetím v celé rakousko-uherské monarchii a následujícího roku s ním podnikl první dálkovou

Šárka Leubnerová | Fenomén Charlemont | Eduard – Hugo – Theodor

zprávy

Hugo Charlemont, Zátiší, 1879, 23 × 32 cm, Oblastní galerie Liberec

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

jízdu z Liberce do rodinného sídla v Gondorfu nad Moselou s výletem do Remeše a zpátky domů. Momentku s tímto automobilem zachytil roku 1900 na malém obrázku Jízda automobilem Hugo Charlemont a tento slavný veterán je také, jako zápůjčka z Národního technického muzea, součástí výstavy. Když si o rok později Theodor pořídil další vůz značky Daimler, Eduard zaznamenal jeho věrnou podobu včetně majitele a jeho ženy na dnes nezvěstném plátně Jízda z kopce autem Daimler. Výstava představuje také řadu Eduardových obrazů z oblasti historického žánru. Malíř na nich zachycoval své oblíbené modely jako postavy z různého historického prostředí a odlišných charakterů. Mnohé z těchto prací, vyzdvihované pro jejich dokonale realistickou malbu a skvělou práci se světlem, stínem i barevnými reflexy, byly inspirovány holandskou žánrovou malbou 17. století – Charlemontova Kuchařka by stěží vznikla bez Vermeerových dívek v interiéru. Četné postavy pijáků, kuřáků i šlechticů mají však svůj předobraz v salonní malbě 19. století; připomeňme jen práce populárního francouzského malíře Ernesta Meissoniera (1815–1891), s nímž byl umělec opakovaně srovnáván, nebo našeho Václava Brožíka, který stejně jako Eduard patřil k pařížskému okruhu umělců, které zastupoval rakouský obchodník s uměním Charles Sedelmeyer. Žánrová rozmanitost malířských prací Hugo Charlemonta byla neobvykle rozsáhlá, sahala od krajinomalby přes mistrovská zátiší, za něž byl ve Vídni oceňován nejvýše, portréty, žánrové scény, až k malbě interiérů a zvířat. Na výstavě je zastoupen řadou zátiší, jež byla inspirována holandským honosným zátiším, v němž se zdánlivě nahodile kupily vzácné a luxusní předměty, seskládané však s velkou rafinovaností. Obliby dosáhlo spojení nejrůznějších starožitností s hudebními nástroji, květinami, dobově oblíbenými exotickými předměty, ale i se vzácnými zvířaty jako byli pávi. Většinu Hugových zátiší, včetně monumentálního Zátiší se starožitnostmi, tvoří nejrůznější kompozice starožitných předmětů, jež jsou někdy pojaty realistickou malbou s hladkým splývavým rukopisem a pečlivě provedenými detaily v delikátní barevné harmonii, jindy naopak uvolněnou malbou ve větších barevných skvrnách. Vymezení charakteru předmětu, jeho materiálu a vztahu k dalším věcem nabízelo řadu řešení a následně i řadu interpretací. Hugo však s velkou suverenitou dokázal pracovat různými styly podle typu zakázky, jak dokládá působivé a již moderně pojaté květinové zátiší s oknem ateliéru nazvané Kvetoucí azalky. Na výstavě nechybějí ani plastiky nejmladšího z bratrů, Theodora, mezi kterými vyniká busta Heinricha Liebiega, vytvořená na objednávku města Liberce v kararském mramoru a zpracovaná podle dvou olejových portrétů průmyslníka od bratra Eduarda. Přesto, že Theodor nepracoval přímo podle modelu, podařilo se mu v portrétu dosáhnout žádoucí individuality. Liberecká výstava umělecké tvorby u nás doposud opomíjených bratrů Charlemontových je alespoň částečným splacením dluhu české uměnovědy těmto vynikajícím umělcům. Oblastní galerie Liberec má ve svých sbírkách největší kolekci jejich prací u nás (kolem padesáti

XIX 2018 1

Oblastní galerie Liberec

Theodor Charlemont, Podobizna Heinricha Liebiega, 1906, mramor, v. 64 cm, Severočeské muzeum v Liberci

maleb a kreseb od Eduarda a Huga), Severočeské muzeum vlastní Portrétní bystu Heinricha Liebiega, jednotlivosti jsou pak uloženy v dalších státních galeriích, muzeích, zámcích i v soukromí. Většina děl bratrů Charlemontových se však nachází v soukromých sbírkách v Rakousku, Francii a Německu a je dnes bohužel nad možnosti státní galerie finančně zajistit jejich zápůjčku do České republiky. Přesto Oblastní galerie dokázala shromáždit zajímavý a velmi kvalitní konvolut jejich uměleckých prací, zvláště pak ve vztahu k liberecké rodině Liebiegů. Galerijní prezentaci oživuje i výrazná výstavní grafika, která přitáhne pozornost diváka k základním informacím na rozšířených popiskách a kvalitní je i připravovaný katalog, složený z odborných statí Kristýny Hochmuth, Adama Hnojila, Zuzany Štěpanovičové (autorů výstavy) a Petra Tomáška (včetně podrobné genealogie rodiny Charlemontů). Také stálá expozice liberecké galerie, připomínající uměleckou sbírku Heinricha Liebiega a celou mecenášskou rodinu nejenom prostřednictvím portrétů Eduarda Charlemonta, je propojena s výstavou; v síni věnované tradičně Liebiegům i v přilehlé chodbě jsou velkoformátové fotografie soukromých i veřejných staveb, za nimiž stojí členové této rodiny, z nichž mnohé po potřebných rekonstrukcích opětovně krášlí nejen Liberec, ale i jeho blízké okolí.

zprávy

Doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. 29. 4. 1924–2. 1. 2018 Miloslava Melanová Docent Rudolf Anděl se narodil 29. 4. 1924 v Šumburku nad Desnou, který je dnes součástí Tanvaldu. Národnostně smíšené prostředí dalo nejen základ jeho výborné znalosti němčiny, ale také velké vnímavosti složitých národnostních vztahů a odmítání nacionalismu všeho druhu. Ten ostatně poznal už při studiu na českém reálném gymnáziu v Liberci (v dnešní budově A Technické univerzity), kde tehdy sídlilo i německé gymnázium a mezi českými a německými studenty docházelo ke střetům. Po zrušení českých škol na podzim roku 1938, kdy se pohraniční území stalo součástí nacistického Německa, dokončil gymnaziální studia v Turnově. Rodina nadále bydlela v Šumburku, odkud byl také Rudolf Anděl během válečných let totálně nasazen do jedné z továren, pracujících pro zbrojní průmysl. Po skončení druhé světové války, kdy byly znovu otevřeny české vysoké školy, zamířil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde si zvolil studium dějepisu a zeměpisu. V roce 1949 začal učit ve Vratislavicích nad Nisou a poté na Gymnáziu v Turnově. To už žil v Liberci, kde se pak podílel na budování českého poválečného školství. Se svou paní Evou také vychovával syna a dceru. Zároveň začal svou vědeckou práci o dějinách husitství v severních Čechách, dějinách panských sídel i měst. Od roku 1959 připravoval budoucí učitele dějepisu na Pedagogickém institutu v Liberci, sídlícím v budově v Komenského ulici, která také nyní slouží vzdělávání pedagogů. Po zrušení institutu v Liberci přešel v roce 1966 na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, kde stál v čele katedry dějepisu. Se svými kolegy vychoval celou generaci učitelek a učitelů, působících v severních Čechách a hlásících se k němu ještě v posledních desetiletích. Stále vědecky pracoval a publikoval, odborný zájem rozšířil o specifické téma lenní šlechty na Frýdlantsku a věnoval se také postavení a rebeliím poddaných. Na Filozofické fakultě UK obhájil kandidátskou práci a chystal se k habilitaci. Historii severních Čech i celých českých zemí, kterou prezentoval vždy s velkým nadhledem, popularizoval v šedesátých letech také prostřednictvím mnoha přednášek a rozhlasových pořadů. Patřil k aktivním členům liberecké Socialistické akademie, která svou činností otvírala dveře reformním proudům ve vědě i veřejném životě. Proměna v jeho životě nastala po roce 1968, kdy byl za své postoje a činnost v období „pražského jara“ a v srpnu 1968 propuštěn a nesměl působit na vysoké škole. Azyl nakonec našel na Střední ekonomické škole v Liberci, kde mohl vyučovat německý jazyk, nikoliv však historii. Vědeckovýzkumná činnost se tehdy pro něho stala jen soukromou záležitostí. Jeho pozitivní přístup k životu a lidem, neutuchající vlídný humor i porozumění rodiny a kruhu přátel přispěly však k tomu, že nezatrpkl. O tom jistě mohou vyprávět kromě kolegů a přátel také jeho vnučky a vnukové. A vědecky stále pracoval. V osmdesátých letech mohl již publikovat, a tak vyšly jeho studie ve Sborníku Severočeského muzea – Historia a mimo jiné stál v čele vydání velkého a náročného III. svazku Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, věnovaného severním Čechám. Třetí etapa života docenta Anděla nastala po roce 1989. V roce 1990 byl jmenován docentem československých dějin, začal učit

a stal se členem vědecké rady Pedagogické fakulty dnešní Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. S velkým elánem a úsilím se od počátku roku 1990 pustil do přípravy a budování pedagogické fakulty v Liberci. Zároveň se podílel na transformaci liberecké vysoké školy v Technickou univerzitu. Byl členem vědecké rady univerzity a fakulty a proděkanem nové pedagogické fakulty. Jeho dílem je založení katedry dějepisu, dnešní katedry historie, v jejímž čele stál do roku 1996 a na níž vyučoval do roku 2004. Byl také dlouhá léta předsedou redakční rady a až do posledních let spolehlivým spolupracovníkem sborníku Fontes Nissae, vydávaného od roku 2000. Velké dílo vykonal v rámci Euroregionu Nisa, založeného na počátku 90. let. Stál v čele historické komise, která organizovala badatelskou činnost polských, německých a českých historiků, pořádala pravidelné konference a vydávala společné odborné sborníky o minulosti ERN. Patřil k prvním vedoucím osobnostem Střediska pro koordinaci výzkumu na vysokých školách ERN, sdružujícího odborníky pěti vysokých škol. Kolegové v blízkých polských a zejména německých institucích zůstali s docentem Andělem v přátelském styku i v době, kdy se stáhl z oblíbené veřejné činnosti a již odmítal proslovovat dosud vždy bohatě navštěvované přednášky, přístupné veřejnosti, v Žitavě, Zhořelci a dalších místech. Kromě vědecko-organizační činnosti nezanedbával docent Anděl po roce 1989 odborný výzkum. Patřil k pilným badatelům, které bylo možno ještě nedávno vidět nad archiváliemi libereckého okresního archivu. Výsledkem je řada studií, ale také autorství a spoluautorství knih, z nichž nejznámější jsou věnovány historii Českého Dubu a Frýdlantska. Nezanedbatelný je jeho podíl na nejnovějších dějinách Liberce z Nakladatelství Lidové noviny, na jejichž tvorbě pracoval i v posledních měsících a jejichž hotové výtisky bohužel dorazily do knihkupectví Fryč v Liberci až 5. ledna 2018, tři dny po jeho úmrtí. Rudolf Anděl rád putoval po vlastech českých, především za památkami a historicky významnými místy, kdy uměl být skvělým průvodcem. Vyznával ale také běžecké putování po zimních Jizerských horách, kde ho bylo možno potkat ještě ve vysokém věku. Celý život ho provázela láska k hudbě, kterou od mládí aktivně provozoval jako flétnista a především klavírista. I v posledních letech života hudba posilovala jeho kontakty s lidmi, a tak bylo možno ještě před několika lety v tehdejší budově S Technické univerzity, kde sídlily humanitní a jazykové katedry, slýchat hudební schůzky doc. Anděla a německého kolegy Güntera Dischingera, lektora katedry germanistiky. Technická univerzita i město Liberec historika, pedagoga i občana Rudolfa Anděla ocenily v posledních desetiletích několika vyznamenáními. V roce 2014 ho Liberec jmenoval čestným občanem. Doc. Anděl byl pozorným posluchačem i vyhledávaným vypravěčem a společníkem. Měl úctu ke svým kolegům i ke studujícím a přitom dovedl vždy povzbudit, často s oblíbeným heslem F. L. Riegra „Nedejme se!“ Jeho přímý charakter, laskavý humor i ironie a porozumění ve společnosti historiků a jejich přátel bezesporu chybí.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Vzpomínka na Rudolfa Anděla Bohumil Nuska Významného pedagoga a historika, docenta Rudolfa Anděla, jsem znal od roku 1957. Tehdy jsem byl čerstvým absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a s Rudou Andělem jsme se ihned spřátelili. Docent Anděl se totiž objevoval i v Severočeském muzeu, kde jsem byl zaměstnán, při různých jednáních, a také při přednáškách pro odbornou i širší veřejnost, potkávali jsme se však i v místním antikvariátu. Možná, že budu opakovat pouze to, co je obecně známo o R. Andělovi, ale i já, postupem let, jsem stále více oceňoval Andělův pedagogický talent, jeho schopnost poutavě přednášet a oživovat svůj výklad nikoliv příliš hledanými výrazy a často nadbytečnými a zbytečnými odbornými termíny, ale vykládat nebo přednášet látku spisovně sice bezvadnou, nicméně však hovorovou češtinou, přitom s naléhavým akcentem a při energické dikci. Není divu, že takovéto promluvy upoutávaly a často i uchvacovaly posluchače Andělových výkladů a přednášek. Rudolf Anděl dokázal také popularizovat historickou tematiku, takže přednášená látka byla přístupná a zajímavá i pro publikum vzešlé nejen pouze ze školních učeben a vysokoškolských poslucháren. Rudolf byl nejen elokventní, ale svou řečovou disponovanost vhodně a ústrojně prokládal též různými metaforami, zajímavými historkami, a dokonce i anekdotami a nejednou také úsměvnými aktualizacemi, kupříkladu když vykládal, jak „měšťané marně urgovali své oprávněné nároky vůči sousedním nafoukaným a arogantním držitelům půdy“. Anděl přednášel zaníceně, často i zaujat vlastním expozé – tím spíše pak ovšem strhoval kadencí své řeči posluchače. Vzpomínám na přítele Rudu Anděla, skromného a obětavého pracovníka a zároveň předního znalce dějin širšího regionu, vlastně celých severních Čech a přilehlého území Horní Lužice. Oceňoval jsem vždy jeho srdečnost a zároveň přímost při jednání s mladšími kolegy i se studenty, jeho ochotu kdykoliv pomoci radou, informací, účastí.

Pamatuji také, jak došlo ke konfliktu při natáčení seriálu ve studiu místního rozhlasu. Bylo to ještě na počátku šedesátých let, když Ruda odmítl v rozhlasových relacích určených pro veřejnost „soudruhovat“, ačkoliv se tím vystavoval možnosti postihu funkcionáři bývalého režimu. Četl jsem po léta Rudovy publikace a on se zase na oplátku seznamoval s pracemi mými, odbornými i beletristickými. Podílel jsem se také do určité míry na přípravě prvního vydání známé publikace Anděl-Kabíček: Hrady a zámky Libereckého kraje (následovala další vydání, rozšířená o objekty širšího teritoria severních Čech).1 Provázel jsem rovněž, coby čerstvý kunsthistorik, fotografa Jana Kabíčka při dokumentačním „štráfování“ relevantním terénem, kde Honza Kabíček pořizoval snímky objektů, uváděných později v knize o hradech a zámcích Liberecka a poté celého Libereckého kraje. To cestování a dokumentace památek byly provázeny i řadou humorných příběhů, od přejedení se zralými, chuť oříšků připomínajícími bukvicemi za krásného podzimního odpoledne na úpatí zříceniny hradu Ralsko, což mělo i poněkud povážlivé gastrické následky, až po obligátní „selské amolety“, brambory smíchané s vejcem, které jsme si s Honzou Kabíčkem během „fotojízd“ motocyklem při dokumentaci objektů dávali po hospodách k obědu: „selská amoleta“ byla tehdy nejlevnější z jídel, ovšem pokud nám Ruda Anděl nedoporučil, abychom si dávali také něco jiného, neboť střídání jídel je „dobrým potravním zvykem“. Docent Anděl byl člověkem upřímným a laskavým, alespoň jak já jej znám, kolegou družným a čímsi jakoby neustále chlapeckým, a to i ve svých pozdních letech, plný optimismu a stále činorodý. A takovým zůstává i v mých vzpomínkách. 1_Anděl, Rudolf a Kabíček, Jan. Hrady a zámky Libereckého kraje. 2., dopl. vyd. Liberec: Krajské nakladatelství, 1959. 221 s.

Naďa Řeháková 7. 4. 1945–9. 1. 2018 Praha Jan Mohr Výraznou osobností liberecké kultury v 70. a 80. letech minulého století byla bezesporu historička umění Naďa Řeháková. Kdo měl v té době sebemenší kontakt na libereckou Oblastní galerii v souvislosti se soudobým uměním, obracel se právě na ni. Pro mnoho výtvarníků byla v té době persona grata, jakási spojnice na nezapomenutelná šedesátá léta, která v liberecké galerii zosobňovala tehdejší ředitelka Dr. Hana Seifertová. U té také v galerii mladá studentka chomutovského gymnázia v letech 1964/5 praktikovala, než odešla studovat dějiny umění na Karlovu Univerzitu do Prahy, aby se sem v roce 1969 opět vrátila – již jako promovaná historička umění krátce předtím, než byla Dr. Seifertová z galerie „odejita“. V sedmdesátých a osmdesátých letech se stala Naďa Řeháková protiváhou vůči normalizačním snahám v liberecké galerii a přes všechny politické tlaky uhájila expozici českého moderního umění v čele s Mikulášem Medkem a dalšími významnými osobnostmi z 60. let, jejichž díla v jiných galeriích skončila v depozitářích. Ve vztahu ke generaci tehdy mladých nekonformních výtvarníků vytvářela postupně prostor, ve kterém se snažila tuto

XIX 2018 1

nastupující generaci prosazovat do galerijních výstav, a tam, kde to nebylo průchozí, hledala kontakty k uplatnění této tvorby ve výstavách jiných institucí. V Liberci to byla především malá výstavní síň, kde její tehdejší kurátor Karel Čtveráček prosadil řadu výstav těchto mladých umělců. Krátce před změnou režimu neodolala Naďa Řeháková nabídkám z Národní galerie v Praze a odešla z Liberce. Nadále zůstávala však v kontaktu se zdejší galerií, především jako členka nákupní komise, a udržovala kontakty s mnoha bývalými kolegy a místními výtvarníky. V Národní galerii působila nejprve na Zbraslavi ve sbírce sochařství a od roku 1991 se věnovala modernímu umění až do svého odchodu v roce 1997, krátce po nástupu Milana Knížáka na post ředitele této instituce. V dalších letech působila jako historik umění na volné noze, spolupracovala s řadou pražských galerií jako poradce, podílela se na řadě výstav a publikací o umění dvacátého století. V Liberci se během svého působení stala také přední znalkyní českoněmeckého umění první poloviny 20. století. Bohužel již neměla čas tyto své znalosti obsáhleji publikovat.

Recenze a zprávy o literatuře 86

Fontes Nissae | Prameny Nisy

OKTÁBEC, Karel a Radek ANDONOV. Vojenská vzpoura v Rumburku 1918. Od Rumburku po Nový Bor. Rumburk a Nový Bor, b. nakl. 2017. 254 s. ISBN 978-80-87513-22-4

Rumburská vzpoura Další z mnoha „osmičkových“ výročí, které bylo v letošním roce připomínáno, je Rumburská vzpoura. Došlo k ní 21. května 1918, dočkala se tedy již svého stého výročí (k němu se konal i dálkový pochod pod záštitou měst Rumburk a Nový Bor a liberecké pobočky Československé obce legionářské). Vzpoura posádky 7. střeleckého pluku dislokovaného v rumburské škole začala porušením rozkazu, kdy vojáci nastoupili ozbrojeni. Odmítnutí poslušnosti a následný pochod na Nový Bor, u kterého byla vzpoura potlačena, se na dlouhá léta staly tématem, které využívali autoři za účelem podpory československé národnostní myšlenky (teorie, že se jednalo o povstání proti rakousko-uherskému zřízení) či levicových ideologií (tvrzení, že vzpoura byla jednou z prvních jisker bolševické revoluce na českém území). První z teorií byla vyloučena už samotným nově vzniklým československým státem, který vzbouřencům nepřiznal legionářský statut, druhá rovněž v současné historiografii nenachází oporu. S nejpragmatičtější, ale v současné době nejrozšířenější verzí události, tedy že se jednalo o hladovou bouři, kterých bylo ke konci první světové války na území celé monarchie více, přicházejí hlavně autoři publikující po pádu komunistického režimu. Jedná se o událost, patřící mezi ty dobře známé části české historie, proto je také nabíledni, že se k výročí květnových dní roku 1918 objevila další publikace, která se vzpomínané události věnuje. Kniha Karla Oktábce a Radka Andonova vyšla v nákladu měst Rumburk a Nový Bor v roce 2017. Obsahem, ale i pevnou vazbou a shodnými rozměry odkazuje na starší dílo z pera historika Jindřicha Marka1 – Pod císařskou šibenicí: Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918.2 Jak sami autoři přiznávají, jejich publikace má starší dílo doplnit a částečně revidovat. Jindřichu MarXIX 2018 1

kovi přiznávají faktografickou správnost a odbornou úroveň, ale vytýkají mu přílišnou osobní zaujatost proti rakousko-uherské monarchii. Tento pohled Karel Oktábec a Radek Andonov nesdílejí. Ačkoliv se jedná o publikaci „pouhých“ badatelů (Radek Andonov historii v současné době studuje), je po odborné stránce plně dostačující. Autoři pracují jak s primárními prameny, tak se sekundární literaturou a text má odpovídající poznámkový aparát. Publikace samotná je členěna na dvě části – textovou a obrazovou, přičemž každá z nich se dále člení na podkapitoly. První část knihy mapuje vzpouru doslova krok za krokem. Začíná podrobným popisem převážně německého města Rumburk, které sice bylo od roku 1850 sídlem okresního hejtmanství a soudu, ale posádkovým městem se stalo až v průběhu války, kdy došlo k relokaci většinově česko-jazyčného náhradního praporu zeměbraneckého pěšího pluku č. 7. Autoři se věnují podmínkám, ve kterých posádka ve městě žila, nenechávají je osamoceně, ale dávají je do kontextu s průběhem první světové války a zdůrazňují, že se v případě Rumburku nejednalo o ojedinělý případ, ale že výrazné projevy nespokojenosti byly zaznamenány na více místech v celé rakousko-uherské monarchii. Samotný průběh vzpoury popisují podrobně, diskutují různé varianty uváděné v literatuře a případně je odůvodněně vyvracejí. Druhá kapitola se detailně věnuje cestě vzbouřenců z Rumburku do Nového Boru, kde byla také jejich vzpoura ukončena a kde rovněž později skončily životy jejích hlavních vůdců či těch, kteří za ně v tu chvíli byli považováni. Sedmi popraveným v Novém Boru a třem v Rumburku se věnuje kapitola třetí, Odplata. Poslední číslovaná kapitola je nejkratší, z historického hlediska ovšem neméně zajímavá. Autoři zde rozebírají odraz Rumburské vzpoury v historiografii, ale i ve vnímání společnosti. Z primárních prame-

nů pracují například se zprávou rakouského Ministerstva války, kterou porovnávají se zřejmě nejstarší sekundární literaturou – knihou Felixe Antonína Vondrušky,3 který čerpal z osobních známostí s aktéry vzpoury. Postupně vyvracejí již v úvodu zmíněnou teorii, že vzpoura byla hnána národními motivy, zdůrazňují, že i československý Nejvyšší soud odmítl revizi novoborského procesu, na jehož základě došlo k popravě vzbouřenců. Podrobně rozebírají transformaci části rakousko-uherské armády v armádu československou a věcně argumentují, proč Rumburská vzpoura nenašla příliš opory ze strany státu: „Vojenská správa nemůže podporovati snahu Sdružení o uznání rumburské vzpoury z důvodů výchovných. Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň…“4 Zamítají rovněž variantu vlivu bolševické revoluce, hojně podporovanou a rozšiřovanou po skončení druhé světové války, kdy také docházelo k obnovám pomníků vzpoury zničených nacisty.

1_PaeDr. Jindřich Marek (*1952) působí jako vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Viz: Vojenský historický ústav: Pracovníci VHÚ a jejich publikace [online] [cit 3. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/paeddr-jindrich-marek/ 2_MAREK, Jindřich. Pod císařskou šibenicí: čeští vojáci na křižovatkách roku 1918. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2005. 263 s. ISBN 8086808157. 3_VONDRUŠKA, Felix Antonín. Stanko Vodička vůdce rumburské vzpoury. Plzeň: Komitét pro postavení pomníku zastřeleného hrdiny, 1919. 4_OKTÁBEC, Karel a ANDONOV, Radek. Vojenská vzpoura v Rumburku 1918. Od Rumburku po Nový Bor. Rumburk a Nový Bor 2017. ISBN 978-8087513-22-4, s. 117–120.

recenze a Zprávy o literatuře Pomníkům, ale nejen jim se věnuje druhá, obrazová část knihy. Autoři podnikli detailní práci, kdy se jim podařilo dohledat značné množství fotografií či dobových kreseb míst se vzpourou spojených. Ty doplňují o současný stav lokalit. Na pravou míru uvádějí i některé nepřesnosti, které se buď opakují v literatuře,

či se dokonce promítly do textu soudobých pomníků. Součástí publikace je i seznam všech dohledaných vzbouřenců, mapová příloha s popisem jednotlivých lokací, vybrané fotografie „tváří vzpoury“ a pro větší přehlednost seznam hodností rakousko-uherské armády ve válečném období.

Jedno negativum je ovšem třeba autorům vytknout – čtenář, který není s Rumburskou vzpourou předem obeznámen, bude mít zřejmě zpočátku potíž orientovat se. Vzhledem k tomu, že se však jedná o publikaci odbornou, je nepravděpodobné, že by se s tím musel potýkat čtenář, který si ji zvolí. Markéta Těthalová

Miloslava Melanová (ed.) a kol. Liberec. Historie – Kultura – Lidé Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2017, 517 s. ISBN 978-80-7422-484-3

Recenzovaná publikace prezentuje společné úsilí kolektivu pedagogů z Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Česká historická literatura byla k městu pod Ještědem před rokem 1989 značně torzovitá a v mnoha ohledech často vědomě neúplná a zkreslená, místy ahistoricky interpretovala význam německy mluvících obyvatel, kteří před rokem 1945 tvořili většinu zdejšího osídlení; pak se badatelské úsilí v období posledních necelých třiceti let pokusilo a pokouší daný deficit dohnat. Tento svazek je možné vnímat jako syntetický náhled na liberecké dějiny koncipovaný v posledních desetiletích a zároveň jako zajímavou výpověď týmu historiků spjatých s výše uvedenou katedrou. S politováním musíme konstatovat, že se vydání nedožil doyen autorského týmu, doc. Rudolf Anděl, jenž vložil do tohoto díla tolik elánu a energie. Široký chronologický rozsah knihy od 13. století po počátek devadesátých let století dvacátého skýtá jednak úžasný prostor pro představení mnohovrstevnatých osudů města a jeho obyvatel, jednak dokládá i metody badatelských přístupů jednotlivých autorů. Ačkoliv první zmínka o Liberci pochází z poloviny 14. století, dochází k jeho bouřlivému rozvoji až na sklonku 18. věku, aby se město stalo v následující epoše jedním z nejvýznamnějších průmyslových i kulturních center českých zemí. Jistě i proto zabírají starší dějiny Liberce mno88

hem menší prostor, kterého ovšem autoři využili beze zbytku. Historie prvních dvou staletí se ujal Rudolf Anděl, renomovaný znalec středověku v severních Čechách. Své líčení otevírá popisem nejstaršího osídlení krajiny pod Ještědem i přiblížením geografické situace. Liberec byl v této polovině 14. století sice jen nevelkou obcí s farním kostelem, ale regionem prochází jedna z důležitých zemských stezek spojující Čechy s Lužicemi. Autor podrobně mapuje roztříštěnou držbu na Liberecku v předhusitské době a postupující kolonizaci, která je charakterizována šířením německého živlu a byla dovršena někdy na počátku 15.století. Je třeba ocenit autorovu místy až mravenčí práci, protože rekonstrukce rozptýlených majetkových držav na podkladě torzovitých pramenů je více než obtížná. Mezi místní šlechtou postupně získávají dominantní postavení Biberštejnové. Vcelku klidný rozvoj regionu je narušen za husitské revoluce, kdy ve zdejším kraji roste záští s Lužičany. Nejdéle se husitská posádka udržela na hradě Grabštejn. Páni z Biberštejna ovšem náleželi k protivníkům husitů a už Ladislav Pohrobek jim potvrdil vlastnictví „městečka“ Reichemberk s celým panstvím. V majetku Biberštejnů zůstal pak zvolna se rozvíjející Liberec dalších sto let – do poloviny 16. století. Tehdy došlo ke změně vrchnosti – Biberštejny vystřídal původně slezský rod pánů z Redernu. Ucelenou kapitolku o Liberci za Redernů svižně zpracoval Milan Svoboda, který tomuto

rodu věnoval opakovaně svou pozornost. Předkládá čtenáři barvitý vhled do systému patrimoniální správy za Redernů, do jejich ekonomických i kulturních aktivit a analyzuje postavení Liberce ve srovnání s jinými městy (a městečky) na jejich panství. Liberec sice nebyl rezidenčním městem (na rozdíl od Frýdlantu), ale jeho význam sílil právě ve všestranných kontaktech uvnitř regionu i za hranicemi. Protože v Liberci už v té době převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, směřovaly tyto kontakty hojně k německým oblastem v sousedství. Poklidný vývoj regionu po ukončení husitských válek sice narušovaly drobné lokální konflikty, ale velký válečný střet vypukl až na sklonku druhého desetiletí 17. věku. Nedlouho po porážce stavovského povstání na Bílé hoře v listopadu 1620 zde došlo k významné změně: Kryštof z Redernu se jako stoupenec Fridricha Falckého odebral na své statky v Horní Lužici a panství se ujal Albrecht z Valdštejna (autorem kapitoly o třicetileté válce je Rudolf Anděl, s. 61–78). Tohoto kondotiéra sice neprovází příliš dobrá pověst, ale z někdejších redernských držav se díky němu stala skutečně „šťastná země“ – „terra felix“. Valdštejn sice v Ponisí sám nesídlil, ale zdejší výrobci se mohli podílet na produkci pro armádu. Svým libereckým měšťanům sice vzal jedno z předních městských privilegií – právo várečné, ale zato město rozšířil a pojistil mu ekonomickou prosperitu. V 16. století se v regionu silně rozšířila reFontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře

formace a obyvatelé se převážně hlásili k luterské konfesi, ale Valdštejn ponechal konfesijní otázky stranou a preferoval ekonomický rozvoj. Horší situace nastala až po jeho smrti (1634). Rudolf Anděl se, jak už jsme konstatovali, badatelsky sice věnoval hojně předhusitskému a husitskému období, ale i éra třicetileté války patřila k okruhu jeho zájmu. Daný časový úsek nahlíží se zajímavým nadhledem. O (možná až příliš stručný) výklad o dějinách mezi lety 1648 a 1740 se podělili Rudolf Anděl a Milan Svoboda (s. 79–102). Svobodovi náleží výklad o nástupu rodu Gallasů a o změnách souvisejících s koncem předchozí vleklé války. Autor opět může čerpat z vlastních erudovaných badatelských závěrů a i tady je zjevné, jak řeči pramenů rozumí. Změnu majitele panství, jak Svoboda výstižně konstatuje, poddaní vesměs vůbec nezaznamenali; mohli si jen všimnout změny hejtmanů a zesílení rekatolizačního tlaku. Už Matyáš Gallas, Valdštejnův nástupce a podílník na jeho tragickém konci, šlechtic původem z katolického Trentina, nehodlal luterství na svých statcích tolerovat a vyměnil faráře včetně toho libereckého. Nicméně, jak dokládá Soupis poddaných podle víry z roku 1651, zdaleka ne všichni zdejší obyvatelé se hodlali víry svých otců vzdát. Jistě nejznámější událostí z tohoto období na Liberecku je nevolnické povstání (vypráví o něm Rudolf Anděl) z roku 1680, jehož vůdčí postavou byl kovář Andreas Stelzig z Dolní Řasnice. Důvody k této rebelii byly převážně ekonomického rázu – odpor proti sílícím robotním požadavkům vrchnosti. Po porážce povstání se snad poddanské poměry i na Liberecku poněkud zlepšily, ale spíš díky podnikatelským aktivitám nového hejtmana Christiana Karla Platze von Ehrenthal. Pátá kapitola, týkající se let 1740–1848 (s. 103–150), už představuje Liberec na cestě k hospodářskému vzestupu. Léta čtyřicátá až šedesátá 18. věku sice byla poznamenána důsledky válek: nejprve těmi o dědictví rakouské, pak sedmileté a nakonec tzv. bramborové (píše o nich Rudolf Anděl, stejně tak jako později o dopadu Napoleonova tažení), ale ozbrojená střetnutí a výroba výstroje armády nakonec přispívaly k rozkvětu zdejšího profilujícího řemeslného odvětví, totiž soukenictví. V této části se už dostává ke slovu i redaktorka celého svazku XIX 2018 1

Miloslava Melanová, která pak čtenáře provází až do roku 1918. Nejprve zaznamenává počátky industrializace i pronikání osvícenských idejí, rozvoj místních škol poté, co se o praktickou aplikaci Všeobecného školského řádu zasadil Kristián Filip Clam-Gallas. V roce 1818 se pak v Liberci objevuje poprvé Johann Liebieg, zakladatel dynastie textilních podnikatelů a libereckých mecenášů. Stěžejní význam pro historii Liberce i v následujícím období má kapitola pojednávající o letech 1848–1918 (s. 152–255). Odrazovým můstkem se stává dění v revolučním roce 1848, kdy se kromě obecně přijímaných požadavků občanských svobod poprvé jasně rýsuje rozkol mezi německým a českým obyvatelstvem, rozkol, který se má napříště stát stěžejním bodem celého příštího vývoje. V druhém půlstoletí 19. století Liberec prožívá až nečekaný rozkvět – místní továrny dávají práci tisícům dělníků, bohatnou podnikatelé i město, jak je patrné mimo jiné z okázalé nové výstavby, jejímž triumfem se stala impozantní budova nové radnice. A konečně markantním dokladem sebevědomí německých obyvatel českých zemí se stává velká Německočeská výstava v roce 1906, kde byly prezentovány úspěchy průmyslu i umění a která měla být důstojným protipólem pražské zemské Jubilejní výstavy z roku 1891. Tentokrát byla expozice striktně nacionálně vymezena. Na konci I. světové války se německo-české nacionální rozpory definitivně vyhrocují… Miloslava Melanová se zhostila se ctí a přehledem nelehkého úkolu postihnout proměnu zapadlého provinčního poddanského města v lokalitu s obrovským průmyslovým potenciálem i značným nacionálním nábojem. Její vyprávění evokuje barvitý kolorit pulzujícího města s expandujícími průmyslovými podniky, obchodníky, školami od elementárek po střední, spolky, umělci, duchovními etc. Možná jen ve snaze předat čtenáři veškeré své znalosti autorka zahltila text až příliš velkým množstvím jmen a pojmů, které by se více uplatnily v dílčích studiích. Dlužno dodat, že texty, jejichž je autorkou, by také i jako samostatné studie obstály. Dvou kapitol o složitém vývoji města v obdobích 1918–1938 a 1938–1945 se ujal jeden z nejpovolanějších našich historiků na tuto éru, prof. Robert Kvaček. Je pochopitelné, že větší

část první z těchto kapitol je věnována politickému vývoji od vzniku provincie Deutschböhmen a jejího postupného zániku ještě během konce roku 1918 až po nacizující politiku Henleinovy SdP, vedoucí v konečném důsledku k rozbití republiky v roce 1938. Sledování politického vývoje v libereckém prostředí ukazuje silné snahy emancipačního úsilí místních politiků, kteří v rámci předchozího mocnářství hráli daleko významnější úlohu díky přímým vazbám na Vídeň. Zároveň se zde však ukazuje snaha hledat jakýsi modus vivendi s konsolidující se novou státní mocí a zároveň si uchovat dosavadní národnostní dominanci. Pragmatismus podnikatelských kruhů, do značné míry tržně provázaných s vnitřním zemským prostorem, je zde názorně popsán. Úsilí řady místních politiků stavějících na demokratických zásadách a vytvářejících v průběhu dvacátých let aktivistické hnutí se snahou budovat společný stát silně zasáhl příchod nacistů k moci v sousedním Německu. Prudký nástup militantního nacionalismu se projevil ve vytvořené ShF i její následovnici SdP, jejíž představitelé v čele s Konradem Henleinem navenek hlásají jako členové československého parlamentu loajalitu vůči republice, ve skrytu však úzce spolupracují s Adolfem Hitlerem na nacizaci českoněmecké, respektive sudetoněmecké komunity a na zničení demokratického systému. Na pozadí popisu tohoto vývoje se odvíjejí další pohledy na život města – hospodářský rozvoj, kultura, sport i stavební proměny 20. a 30. let. V nich je snad nejlépe zřetelný značně konzervativní postoj liberecké společnosti tohoto období, i když s bohatostí a různorodostí názorů a forem projevu, tak charakteristických pro celou První republiku. Silně nacifikovaná společnost je výchozím bodem kapitoly pomnichovského a válečného vývoje města. I v této části je hlavní důraz kladen na politický vývoj místních orgánů a Sudetoněmecké strany, respektive jejích funkcionářů v řadách NSDAP, když během listopadu a prosince 1938 obě strany splynuly. Proměnu města jako by symbolizovala i budova České besedy, jejíž interiér, jak autor zmiňuje, byl vyzdoben nacistickými artefakty, ale, což ve výkladu chybí, i původní secesní budova byla v duchu strohé nacistické architektury zcela přestavěna. 89

recenze a Zprávy o literatuře Vypuknutí války zasáhlo do osudů mnoha zdejších rodin a především mužů, kteří museli narukovat do Wehrmachtu a účastnit se následujících vojenských tažení. Euforické projevy z německých vítězství se postupně měnily ve snahu místních nacistických předáků posilovat vědomí konečného vítězství. Toto vědomí se dařilo udržovat i v posledních měsících války a jednání sudetoněmeckých představitelů ve vztahu k obraně přetrvávalo i na počátku května 1945. Iluze o obsazení Liberce americkou armádou skončila Henleinovým zatčením v západních Čechách, kam se vydal jednat, a následující sebevraždou 10. května. Město, které se mělo podle Henleinova názoru bránit, pak převzali zástupci vytvořeného českého národního výboru, kteří se 9. května spojili s přijíždějící sovětskou armádou. Menší pozornost autor věnuje začlenění místního průmyslu do válečné výroby. Ta se stávala pro chod doplňování stále rostoucích ztrát v bojích velmi důležitou i z toho důvodu, že celá oblast ležela mimo zájem spojeneckých náletů, systematicky likvidujících zdroje válečné mašinerie nacistického Německa. Stav místního průmyslu a jeho přechod na mírovou výrobu v obnovené Československé republice je pak úkolem dalších dvou autorek – Markéty Lhotové a Kateřiny Portmann. Při zpracování období po roce 1945 stály autorky před nelehkým úkolem. Časy hektických změn nastaly hned po konci II. světové války v roce 1945 při vysídlení německého obyvatelstva a téměř absolutní demografické změně regionu. Dále následovala tragická padesátá léta, uvolnění a rozvoj v dalším desetiletí a úpadek za normalizační epochy, kdy jedním z mála světlých bodů byla (v jejich pojetí) jen Charta 77 a pak samozřejmě celková změna po roce 1989. Autorky se musely vypořádat s narůstajícím množstvím různorodých pramenů, které místy až zamlžily sdělnost výpovědí. Za nejzdařilejší pasáže je možno pokládat výklady o kulturních dějinách či vyprávění o specifickém místním předlistopadovém fenoménu: Libereckých výstavních trzích. Charakteristickým rysem těchto po výstavnické stránce skvělých expozic módy byl fakt, že zboží tam předváděné se v běžných obchodech socialistického Československa objevilo jen zřídka. V kapitolách, zabývajících se historií města po roce 1945, se objevuje duplicita údajů, které se však v některých případech rozcházejí. Např. 90

na s. 352 je zmiňován n. p. Plastimat, který vznikal po válce slučováním drobných provozoven, zabývajících se zpracováním plastických hmot, a v březnu r. 1948 (se zpětnou platností k 1. 1. 1946) došlo k založení n. p. Plastimat s generálním ředitelstvím v Jablonci nad Nisou. Do Liberce bylo generální ředitelství přesunuto teprve r. 1963, kdy se dokončovaly hlavní závod a správní budova. Celá výstavba libereckého závodu se protáhla až do r. 1965 (viz též s. 366). První samoobsluha v Liberci byla otevřena v přízemí paláce Dunaj na tehdejším Gottwaldově (dnes Soukenném) náměstí. Druhá prodejna samoobslužného typu byla v témže roce vybudována v Ruprechtické ulici v souvislosti s výstavbou činžovních domů pro vojáky z povolání a pro státní zaměstnance. Letní kino v zámeckém parku bylo vystavěno až v 60. letech (s. 355). První budova Loutkové scény byla umístěna v budově na rohu Šaldova náměstí a ul. 5. května, která musela ustoupit rozšíření kolejiště pro městskou hromadnou dopravu r. 1960 (s. 356). Pro nácvik 1. celostátní spartakiády bylo postaveno nové hřiště u Nisy (dnes tréninkový stadion Slovanu Liberec) s dvouvěžovou vstupní branou a hledištěm. Celý areál byl značně poškozen povodní r. 1958 a slavnostní vstup byl následně odstraněn (s. 358). Také úprava státního znaku roku 1960 se neomezila jen na výměnu královské koruny za hvězdu na hlavě lva, ale projevila se i novým symbolem v srdečním štítku, kde dvouramenný kříž nad třemi vrcholy (historický znak Slovenska) nahradil oheň plápolající na pozadí horského štítu a celek byl umístěn na pozadí v podobě husitské pavézy (s. 358). Výstavba sídliště Králův Háj probíhala v několika etapách a podíl architekta Svatopluka Technika byl jen částečný, když byl roku 1958 odstraněn z oddělení pro územní plán (s. 366). Značný význam tohoto architekta spočíval v poválečné přípravě územních plánů, které pak od padesátých let tvořily základ pro stavební úpravy dopravně těsného vnitřního města i pro výstavbu nových sídlišť. Jednou z úprav bylo i rozšíření ul. 5. května pro dvoukolejnou trať vzhledem k zavedení nových typů tramvají typu T 2, které byly příliš dlouhé a pro zatáčení v úzkých uličkách středu města nevhodné (s. 368). Neon na náměstí F. X. Šaldy nebyl jenom reklamou pro Zoologickou zahradu, ale i botanickou. Symptomatické bylo, že po několika letech provozu bez údržby v noci svítil nápis Bot

nická zah ada (s. 369). V souvislosti s rozšiřováním areálu LVT v 60. letech byl postaven pavilon Bytexu (nacházely se zde v 1. patře expozice a prodejna koberců n. p. Bytex ve Vratislavicích, v přízemí pak sklad) jako první stavba v zahradě původně Neumannovy vily na rohu dnešní Masarykovy a Vítězné ulice. Následně došlo k úplné likvidaci pěstěných, byť po válce zpustlých zahrad za vilami na dnešní Masarykově třídě. Most, který v době LVT překlenoval křižovatku Masarykovy (tehdy Leninovy) a Vítězné ulice, nebyl dřevěný, ale železný, montovaný s prkennou podlahou. Jednalo se o ženijní most po americké armádě z konce 2. světové války (tedy nikoliv trofejní), který byl československou lidovou armádou poskytnut ředitelství LVT z rezervních skladů (s. 406). Ve městě bylo šest kin a v objektu tehdejšího kina Moskva se v mezipatře nacházelo Malé kino (s. 374). Pro Severočeské muzeum se stal na počátku 60. let výraznou postavou historik umění Dr. František Stehlík, který od roku 1960 pořádal řadu významných výstav starého i soudobého užitého umění (např. r. 1964 organizoval jednu z prvních výstav secese na našem území) a vytvořil okolo Severočeského muzea neformálně kruh výtvarníků, kterým pořádal výstavy (s. 375). Zmiňovaná sochařská výstava v roce 1969 nesla název Socha a město (s. 375). Koncert Johny Hollydaye skončil totální devastací celého areálu, když se značná část fanoušků již nedostala do areálu a následně prolomila plot nad hledištěm a vevalila se do hlediště. Liberecký výtvarník se jmenoval Karel Frey (s. 403). V roce 1968 byl ředitelem Okresního osvětového domu (posléze Okresního kulturního střediska) František Formáček, který musel v souvislosti s událostmi roku 1968 odejít a byl následně ředitelem muzea v Českém Dubu, odkud pocházel (s. 405). V souvislosti s výstavbou sídlišť je nutno zmínit dvě sídliště v Pavlovicích – Letná a Borový vrch (s. 409). V posrpnovém vývoji hrály důležitou úlohu také SČSP a ROH (s. 413). Ještěd nesl oficiálně název Obchodní centrum Ještěd (s. 415). Dům kultury byl jedinou dokončenou částí původně projektované třídílné stavby, kdy západně mělo navazovat restaurační křídlo (přímo proti tehdejšímu sekretariátu OV KSČ) a východně měl být trakt se třemi kinosály (s. 416). Karel Kryl vystoupil v Liberci dne 6. prosince 1989 a překlepem bude vznik OF v Praze 19. prosince (ve skutečnosti 19. listopadu, s. 423). Sociální Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře demokracie byla v roce 1948 nuceně sloučena s KSČ (s. 423). V listopadových dnech se na jednání z iniciativy KSČ v Hodkovicích nad Mohelkou jako jediný postavil proti snahám zabránit generální stávce ředitel Naivního divadla František Sokol (s. 424). Určitou slabinou knihy je nepříliš rozsáhlý obrazový doprovod, ale tento nedostatek je důsledkem nakladatelské koncepce. Obrázky

jsou ovšem vhodně zvoleny tak, aby nebyly pouhými ilustracemi, ale text smysluplně doplňovaly. Jejich nepříliš dobrá kvalita padá na vrub tiskárny. Kniha o historii Liberce se pěkně čte a nepochybně se dobře včlení do oblíbené řady Dějiny českých měst, edice Nakladatelství Lidové noviny. I když se redaktorka svazku Miloslava Melanová velice zasadila o jednotnou podobu textů, ne vždy se jí

to zcela podařilo, ale nezřídka lze individuální styl rukopisu hodnotit jako pozitivum. Jedná se o další souhrnné zmapování historie města pod Ještědem bez emocí a nacionálních soudů, resp. odsudků. Dílo si vyhledá své čtenáře nejen v Liberci a okolí, ale doufáme, že si najde cestu i k dávným rodákům pomocí německého překladu. Ivana Čornejová – Jan Mohr

LHOTOVÁ, Markéta (ed.). Likvidace židovských organizací na českém pohraničním území připojeném v říjnu 1938 k nacistickému. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze, 2015, 211 s. ISBN 978-80-87266-19-9.

Publikace Likvidace židovských organizací na českém pohraničním území připojeném v říjnu 1938 k nacistickému vyšla jako výstup stejnojmenného projektu Grantové agentury České republiky. Hlavní řešitelkou projektu byla PhDr. Markéta Lhotová, Ph.D. za Severočeské muzeum v Liberci. Na výzkumu spolupracovalo i Židovské muzeum v Praze, resp. Mgr. Vlastimila Hamáčková. Zmíněný projekt probíhal mezi lety 2010 a 2014, kniha samotná vyšla o rok později v libereckém Severočeském muzeu. Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit a popsat, jak se na likvidaci židovských obcí a spolků podílely liberecké úřadovny Komisaře pro zastavení činnosti organizací, spolků a fondů (Stillhaltekommissar für Organisationen, Vereine und Fonds, Reichenberg, zkráceně STIKO) a rovněž s ním propojené společnosti, které měly na starost správu a prodej majetku (Aufbaufonds Vermögensverwaltungs-Gesellschaft m. b. H. Wien, Zweigstelle Reichenberg, zkráceně Aufbaufonds). Jak autorky ale samy podotýkají, je důležité brát ohled i na fakt, že z důvodu snížení počtu židovského obyvatelstva došlo k zániku některých organizací již před samotnou anexí českého pohraničí. To bylo po říšském a rakouském území třetí oblastí, kde se uplatnila protižidovská opatření.1 XIX 2018 1

V úvodu hlavní řešitelka přináší podrobné shrnutí odborné literatury, která se tématu věnuje, a nutně konstatuje, že až na drobné výjimky nebylo téma v české ani zahraniční literatuře pokryto. Věnuje se mu částečně až německý historik Volker Zimmerman ve své publikaci Sudetští Němci v nacistickém státě.2 Dalším, kdo se o téma opírá, je Jörg Osterloh, který v knize Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v Říšské župě Sudety v letech 1938–19453 předkládá výsledky vycházející z výzkumu v Rakouském státním archivu ve Vídni. V Rakousku se problematice věnovala až v devadesátých letech Gertrude Rothkappl4 ve své disertační práci. Na ni navázala Rakouská historická komise (Österreichische Historikerkommission), která zpracovávala podklady pro odškodnění pronásledovaných po „anšlusu“. Řešitelky projektu uvádějí, že naprosto zásadní pro ně byla publikace kolektivu vedeného Verenou Pawlowsky,5 která se věnuje přímo činnosti STIKO (na rakouském území), a práce z pera Shoshany Duizend-Jensen,6 jež sleduje jak spolkový život organizací, tak jejich následnou arizaci.7 Není na škodu podotknout, že ve stejném roce, kdy vyšla publikace, obhájila hlavní řešitelka projektu i svou disertační práci, která se s recenzovanou knihou tematicky značně překrývá.8

1_LHOTOVÁ, Markéta (ed.). Likvidace židovských orga nizací na českém pohraničním území připojeném v říjnu 1938 k nacistickému. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze, 2015. ISBN 978-80-87266-19-9, s. 10. 2_ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5. 3_OSTERLOH, Jörg. Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938–1945. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0213-0. 4_ROTHKAPPL, Gertrude. Die Zerschlagung österreichischer Vereine, Organisationen, Verbände, Stiftungen und Fonds: Die Tätigkeit des Stillhaltekommissars in den Jahren 1938–1939. Wien 1996. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der geistwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien. 5_PAWLOWSKY, Verena a LEISCH-PROST, Edith a KLÖSCH, Christian. Vereine im Nationalsozialismus: Vermögensentzug durch den Stillhaltekommissar für Vereine, Organisationen und Verbände und Aspekte der Restitution in Österreich nach 1945. Band 21/1 der Veröffentlichungen der Österreichischen Historikerkommission, Oldenbourg-Verlag, Wien/München 2004. ISBN 9783702904982. 6_DUIZEND-JENSEN, Shoshana. Jüdische Gemeinden, Vereine, Stiftungen und Fonds: „Arisierung“ und Restitution. München Oldenbourg Verlag, 2004. ISBN 9783702904999. 7_LHOTOVÁ, cit. v pozn. č. 1, s. 5–8. 8_LHOTOVÁ, Markéta. Osud památek židovských obcí a spolků v letech 1938–1945 (na příkladu židovských obcí z oblasti Libereckého kraje) [online]. Brno, 2015 [cit. 2018-09-03]. Dostupné z: <https://theses.cz/ id/a9thfv/>. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc.

recenze a Zprávy o literatuře Markéta Lhotová ve svých textech dále shrnula informace nejen o počáteční fázi likvidace, ale podrobně popsala fungování obou institucí, které toto měly na starosti: STIKO a Aufbaufonds. Ne vždy byly úřady efektivní: část majetku se podařilo funkcionářům židovských organizací zachránit a odvézt. Protektorátní úředníci poté tyto předměty, pokud se je podařilo identifikovat, označovali jako „zavlečené“. Celkově se však podařilo odvézt pouze malou část majetku, který většinou tvořily mobiliář, vybavení, písemné dokumenty, liturgické předměty, hotovost v bankách, vkladní knížky a cenné papíry. Ačkoliv norimberské zákony vstoupily v platnost až nařízením z 27. 12. 1938, doprovázelo anexi rabování a docházelo k řadě předběžných opatření německých orgánů. Obchody byly pečlivě označovány („zde byl židovský obchod“ nebo „árijsko-křesťanský podnik“). Následná vlna arizace byla často podpořena tlakem možného uvěznění. Tato oblast divoké arizace je prozatím ještě nezmapovaná – jediné údaje o ní se nacházejí při čtení dokumentů STIKO, které dodatečně dohledávají majetek. Jednotlivé archivní fondy z provenience STIKO a Aufbaufonds popsala Vlastimila Hamáčková. Archiválie umístěné v Rakouském státním

archivu ve Vídni doplnila o další archivní materiály z provenience českých archivů. Hamáčková popisuje jednotlivé druhy dostupných archiválií, včetně jejich významu pro předkládanou studii – ne na všech místech je možné nalézt materiály týkající se židovských organizací. Takto podrobné seznámení se s fondem je přínosem pro badatele, který by do něj chtěl v budoucnu nahlédnout. Cílem práce bylo mimo jiné zjistit, v jaké míře se prameny k židovským spolkům a organizacím zachovaly, a tím získat celkovou představu k počtu likvidovaných spolků v okupovaném pohraničí. Autorky samy uznávají, že vzhledem k torzovitosti některých pramenů to není možné. Přesto nedílnou součást studie tvoří rozsáhlá databáze, do které byly postupně poznatky k jednotlivým organizacím zpracovávány. Ta přináší základní údaje o průběhu likvidace židovských organizací. Je přehledně uspořádána podle správních oblastí (říšských žup, obvodů vládních prezidentů). Kromě databáze je součástí přílohy i obrazová dokumentace jednotlivých archivních fondů a reprezentativních materiálů. Ačkoli je téma holocaustu v české historiografii častým předmětem výzkumu, recenzovaná publikace přináší, navzdory torzovitosti

některých pramenů, nový vhled do problematiky. Díky práci hned s několika zdroji se navíc autorkám podařilo některé chybějící údaje doplnit. Řešitelky výzkumného projektu se neomezily na pouhý popis pramenů (který přesto v mnohém ulehčí práci dalším badatelům), ale výsledná monografie přináší ve své teoretické části (ač nevelké rozsahem) i jejich kritickou analýzu a interpretaci. Většinu předkládaného textu tvoří zmiňovaná databáze organizací – ta je hlavním přínosem autorského týmu. Zásluhou jeho mravenčí práce je možné nově nahlížet na dějiny židovských komunit v pohraničním území. Ideální alternativou k tištěné databázi by ovšem byla její elektronická forma, která by dovolila snadnější vyhledávání a statistická srovnání alespoň části zanesených údajů. Nevyužití potenciálu digitalizace cítím jako slabinu (nejen tohoto projektu), ale také jako příležitost do budoucna. Na škodu je i nejednotnost grafické úpravy studií obou autorek. V žádném případě to ale nezastiňuje objem probádaných materiálů a význam předkládané práce, která je po odborné stránce velkým přínosem pro daný obor. Markéta Těthalová

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Prameny Nisy historie | památky | umění

XIX 2018 1

KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI | Krajská vědecká knihovna v Liberci | Městské muzeum v Železném Brodě | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci | Oblastní galerie Liberec | Severočeské muzeum v Liberci | Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou | Státní okresní archiv Liberec

fontes Nissae

Fontes Nissae | Prameny Nisy

XIX 2018 1

Fontes Nissae | Prameny Nisy

XIX 2018 1

Fontes Nissae | Prameny Nisy

XIX 2018 1

Resume 100

Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS_Zabezpieczenie Studie konfiskowanego majątku nieruchomego na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. na Ziemi Libereckiej_„Miejsca pamięci. Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny_Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim_Die Region um Gablonz an der Neiße zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik_Sicherstellung des nach dem Dekret Nr. 108/1945 konfiszierten beweglichen Vermögens in Reichenberger Region_„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie_Das Friedländische nach dem Prager Frieden_ Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS_Zabezpieczenie konfiskowanego majątku nieruchomego na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. na Ziemi Libereckiej_„Miejsca pamięci. Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny_Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim_Die Region um Gablonz an der Neiße zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik_Sicherstellung des nach dem Dekret Nr. 108/1945 konfiszierten beweglichen Vermögens in Reichenberger Region_„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie_Das Friedländische nach dem Prager Frieden_ Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS_Zabezpieczenie konfiskowanego majątku nieruchomego na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. na Ziemi Libereckiej_„Miejsca pamięci. Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny_Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim_Die Region um Gablonz an der Neiße zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik_Sicherstellung des nach dem Dekret Nr. 108/1945 konfiszierten beweglichen Vermögens in Reichenberger Region_„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie_Das Friedländische nach dem Prager Frieden_ Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS_Zabezpieczenie konfiskowanego majątku nieruchomego na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. na Ziemi Libereckiej_„Miejsca pamięci. Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny_Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim_Die Region um Gablonz an der Neiße zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik_Sicherstellung des nach dem Dekret Nr. 108/1945 konfiszierten beweglichen Vermögens in Reichenberger Region_„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie_Das Friedländische nach dem Prager Frieden_ Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS_Zabezpieczenie konfiskowanego majątku nieruchomego na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. na Ziemi Libereckiej_„Miejsca pamięci. Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny_Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim_Die Region um Gablonz an der Neiße zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik_Sicherstellung des nach dem Dekret Nr. 108/1945 konfiszierten beweglichen Vermögens in Reichenberger Region_„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren Fontes Nissae | Prameny Nisy ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie_Das Friedländische nach dem Prager Frieden_Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS

Streszczenie Ziemia Jablonecka na przełomie lat 1918/1919. Od końca Wielkiej wojny przez prowincję Deutschböhmen aż do RCS Jan Kašpar | Tekst porównuje sytuację historyczną lat 1918 i 1919 obecnego regionu jabloneckiego. W Železnym Brodzie przywitało miejscowe obywatelstwo powstanie Republiki Czechosłowackiej z aż manifestacyjnym entuzjazmem, przejawiającym się na zewnątrz również publicznym niszczeniem symboli starej monarchii habsburskiej. Doszło do tzw. „naprawienia Białej Góry“. Zaczęto też wkrótce z organizowaniem oddziałów miejscowych ochotników do potyczek nowego państwa zarówno z Niemcami o niemieckojęzyczną Ziemie Jablonecką i Tanvaldzką, jak również z Wągrami o „Górną Ziemię“, to znaczy o Słowację. Istnieją z tego okresu w archiwum jabloneckim ważne źródła zarówno o charakterze narratywnym (kroniki stowarzyszeń i szkolne, literatura pamiętnikowa), jak również proweniencje urzędowe (np. wytyczne sokolskie i korespondencje). W Jabloncu nad Nisou była jednak inna sytuacja. Miejscowi Niemcy musieli się najpierw wyrównać z zanikiem Austro-Węgier. Następnie męczyli się z gospodarczymi i organizacyjnymi problemami nowo powstałej separatystycznej prowincji Deutschböhmen, jeszcze później z trudnym wyrównaniem się z gwałtownym zabraniem miasta przez wojsko czechosłowackie w dniu 11 grudnia 1918 i przyłączeniem do RCS. Zaczął trudny okres zżywania się tutejszych mieszkańców z nową, z wmuszoną im zewnątrz rzeczywistością. W tym przypadku są do dyspozycji w archiwum dwa kluczowe źródła: w funduszu jabloneckiego samorządu miejskiego „Zajęcie miasta Jablonec przez Czechosłowację („Besetzung der Stadt Gablonz durch Tschechoslowakei“) zawierające wszystkie poszczególne dokumenty z lat 1918–1920, które uważał ratusz w nowej sytuacji politycznej za statutowo ważne; w spuściźnie polityka jabloneckiego Karla R. Fischera (jabloneckiego burmistrza i kronikarza) jest umieszczony sto czterdzieści stronicowy dokument jego osobistych wspomnień dotyczących wydarzeń w mieście od 11 grudnia 1918 do 14 marca 1919. Do stworzenia lojalności w stosunku do Czechosłowacji (lub nawet do przyszłego utożsamienia się z nią) zdecydowanie nie pomógł mieszańcom Jablonca tzw. Kopenhadzki incydent; chodziło o krwawe starcie, które w marcu 1919 większość mieszkańców ziemi czeskich przeżywała bardzo intensywnie, i które obywateli obu narodów ziemi na długo (jeżeli nie na zawsze) oddaliło.

Zabezpieczenie majątku ruchomego osób uważanych za Niemców na Ziemi Libereckiej w latach 1945–1951 Jitka Císařová | Studium trudni się losem majątku nieruchomego w Libercu i jego najbliższej okolicy, który skonfiskowano na podstawie dekretu nr 108/1945 Dz. U. Jest skierowane przede wszystkim

XIX 2018 1

na zabezpieczanie i przyjmowanie tego majątku z uwidocznieniem działalności trzech osobowości, które najwięcej przyczyniły się do jego ochrony. Byli to upoważniony przez Państwowy Instytut Zabytkowy Jaroslav Dědina, upoważniony przez PIZ a następnie rektor Muzeum Północnoczeskiego Vlastimil Vintera, upoważniony przez Narodową Komisję Kultury Josef Scheybal. Całemu procesowi towarzyszyły bardzo wzburzone emocje a pomiędzy aktorami też powstawały ostre spory, które czasem przemieniły się w zawziętą nieprzyjaźń. Antypate te były też wywołane niejasnościami kompetencyjnymi, wypływającymi z początkowej absencji i następnej niedostateczności norm prawnych, które miały regulować postępowania z konfiskatami. Dlatego została zwięźle pokazany również rozwój ramy prawnej, który zakończony został założeniem Narodowej Komisji Kultury w roku 1947. W związku z konfiskacjami powojennymi największą uwagę poświęca się Josefowi Scheybalowi, na co on w zupełności zasłużył, ponieważ dzięki jego wyjątkowemu poświęceniu się została uratowana duża ilość majątku i prezentowane studium nie mogło tego przeoczyć. Taką samą przestrzeń poświęca się i czynności upoważnionego przez PIZ Jaroslava Dědiny, który zabezpieczał konfiskaty na Ziemi Libereckiej w miesiącach powojennych. Działania J. Dědiny były jak dotąd omijane prawdopodobnie i dlatego, że na koniec został on obwiniony z nielegalnych machinacji ze skonfiskowanym majątkiem, co prawdopodobnie doprowadziło do tego, że uciekł on do Ameryki Południowej na przełomie lat 1945 i 1946. Pomimo tego, nie powinno się zapominać,o nim ponieważ dzięki jego informacjom mamy wizerunek tego, jak wyglądały niektóre znane obiekty kilka tygodni po zakończeniu wojny. Vlastimil Vinter jest takim fikcyjnym ogniwem łączącym okres J. Dědiny z okresem J. Scheybala. W związku z jego osobowością jest przede wszystkim zaprezentowana rola Muzeum Północnoczeskiego, które służyło jako pierwotny magazyn zabezpieczonych konfiskatów. W końcowej części tekstu jest zwięźle naszkicowane przyjmowanie przedmiotów po założeniu Narodowej Komisji Kultury, ich przewożenie do magazynu zbiorowego na zamku Sychrov i częściowo ich końcowe umieszczanie po tym, kiedy zostały one przydzielone państwowym instytucjom zbiorotwórczym i różnym urzędom.

„Miejsca pamięci.“Śladami byłych współobywateli libereckich. Historia Anny Rosenbachovej i jej rodziny Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | Przedłożone studium rekonstruuje losy życiowe Anny Rosenbachovej, która urodziła się w Libercu. Ze względu na żydowskie pochodzenie i ona stała się ofiarą prześladowań rasowych ze strony niemieckiego nacjonalistycznie socjalistycznego reżimu okupacyjnego. Co prawda przeżyła ona wojnę w odróżnieniu od szeregu innych, do Liberca jednak nigdy już nie wróciła na stałe. Jej rodzice i rodzeństwo zostali zgładzeni na piaszczystej plaży Kalevi-Liiva w Estonii.

101

resume Anna przed okupacją żyła razem z rodzicami i rodzeństwem we współczesnej willi funkcjonalistycznej przy ulicy Bendlovej. Sposobem życia i usposobieniem należeli Rosenbachovie do elity intelektualnej pierwszorepublikowego Liberca. Ojciec pracował jako prawnik, matka była tłumaczka. Willa i biuro adwokackie otrzymali w ramach procesu arianizacji nowi właściciele niemieccy. W domu zamieszkała pierwsza małżonka K. H. Franka, Anna z dziećmi i jeden z najbliższych współpracowników Franka, znany przedstawiciel ruchu sudetoniemieckiego, Fritz Köllner, który ożenił się z Anną po jej rozwodzie z Frankiem. Anna Rosenbachová przeszła przez szereg więzieni niemieckiego nacjonalistyczno socjalistycznego reżimu. Należała do 47 szczęśliwych, którzy przeżyli jedyny transport 1 000 osób wysłany z getta terezińskiego do Estonii. Oswobodzono ją w obozie koncentracyjnym Bergen Belsen. Po krótkim pobycie w Libercu i w Pradze przeniosła się do nowo założonego państwa Izrael. K. H. Frank i Fritz Köllner zostali postawieni po wojnie przed Szczególny Ludowy Sąd w Pradze i obaj zostali skazani na karę śmierci. Kara Köllnera w odróżnieniu od Franka została potem zmniejszona i po pewnym czasie przeprowadził się on do rodziny w Bawarii. W kontekście wyraźnych zmian, do których doszło w powojennej Czechosłowacji i które przejawiły się najwidoczniej w pograniczu, historia życiowa Anny, jak również losy życiowe wielkiej części niemieckojęzycznych obywateli i tych, których na podstawie przepisów norymberskich oznaczono za Żydów, odeszli z „pamięci“ miasta. Celem niniejszego studium jest rekonstrukcja losów Anny, jej rodziny i domu, w którym ona żyła, i umożliwienie czytelnikom konfrontacji z jedną z wielu niezwykłych historii życiowych, które przyniósł XX wiek.

Na Ziemi Frýdlantskiej po odejściu wojsk szwedzkich z Frýdlantu (1649) rozpoczęła się ona już w roku 1650 poprzez wprowadzanie koordynowanych postępowań organów świeckich i kościelnych dotyczących konwersji tutejszego obywatelstwa protestanckiego do kościoła katolickiego. Działania te spotykały się jednak z ogólnym odrzucaniem przez ludność i prowadziły do tego, że w latach 1650–1655 emigrowało z tutejszych wsi i miast ponad 3 000 mieszkańców do Łużyc Górnych. Pomimo tego, że niektórzy z nich wracali po pewnym czasie, to na podstawie danych spisu podatkowego z roku 1654 połowa gospodarstw (około 1 188) była pusta. Wsie Andělka i Dolní Oldříš zostały zupełnie puste. W takiej sytuacji postanowienia Pokoju Praskiego okazały się szczególne poważne. Ponieważ Łużyce stały się już definitywnie częścią składową protestanckiej Saksonii, nie groziły tu emigrantom ze względu na ich wyznania żadne prześladowania. Elektor Jan Jerzy I. jeszcze ich wspierał wydając swoje nakazy urzędom i miastom, aby jak najbardziej wyszły naprzeciw eksulantom. Dużo poddanych frýdlantských wsi lennych naśladowało przykład swoich protestanckich szlachciców, którzy emigrowali bez wyjątków. Ci z mieszkańców Ziemi Frýdlantskiej, którzy podlegli represariom kontrreformacyjnym i przyjęli wyznanie katolickie, to znaczy ci, którzy pozostali w swoim kraju ojczystym, stopniowo przyzwyczajali się do nowego stanu rzeczy, ponieważ oferował on im pewność egzystencjalną. Zmianę wyznania było więc wówczas łatwiej absolwować w pewnym sensie, ponieważ poddawani byli twardej przemocy i przyczynom egzystencjalnym. Również bezpośredni nacisk katolickich organów kościelnych nie był często tak bezpośrednio odczuwalny ze względu na niedostatek kaznodziejów. Dochodziło więc do tego, że w niektórych wsiach luteranie żyli jeszcze i później i byli tolerowani w nich (Horní Řasnice, Srbská).

Ziemia Frýdlantska po Pokoju Praskim 1635 Rudolf Anděl | Pokój Praski (1635) był poważnym wydarzeniem dla Łużyc Górnych i Dolnych, ponieważ oddzielił obie krainy Korony od Czech. Dla Ziemi Frýdlantskiej nie oznaczał on żadnej zmiany. Sąsiednie Łużyce tak czy tak znalazły się już w roku 1620 pod panowaniem elektora saksońskiego Jana Jerzego I., jednak dotknęło to stosunków pomiędzy mieszkańcami obu obszarów. Życie codzienne po zawarciu tego pokoju było nadal stanowione przez wydarzenia wojenne, które po śmierci Albrechta von Wallensteina były jeszcze bardziej intensywne. W roku 1635 rozpoczął się ostatni etap wojny trzydziestoletniej, tzw. Szwedzko-francuska (do 1648), i obie tutejsze krainy cierpiały ze względu na plenienia wszystkich ówcześnie walczących stron. Przebywali tu z krótkimi przerwami Szwedzi (1634, 1639, 1643, 1645–1649) a również wojska cesarskie. Podczas tych niebezpiecznych lat nowy właściciel posiadłości Frýdlant, hrabia Mateusz z Gallasu, nie mógł wykonywać jakichś stanowczych kroków przeciwko religii protestanckiej, pomimo tego, że kontrreformacja w krainach habsburskich była cesarskim celem. Pokój westfalski (1648) przyniósł w tym kierunku zmianę. Ponieważ jego stanowiska związane z religią nie dotyczyły tylko Czech, więc otwierały się drzwi stanowczej i organizowanej kontrreformacji.

102

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume

Zusammenfassung Die Region Gablonz zur Jahreswende 1918/1919. Vom Ende des Großen Krieges über die Provinz Deutschböhmen bis zur Tschechoslowakischen Republik Jan Kašpar | Der Text vergleicht die historische Situation der Jahre 1918 und 1919 in zwei ganz unterschiedlichen Orten der gegenwärtigen Gablonzer Region. In Eisenbrod empfing die Bevölkerung die Entstehung der Tschechoslowakischen Republik mit Begeisterung, die sich fast einer Demonstration näherte. Dies wurde von öffentlicher Vernichtung alter Symbole der Habsburger Monarchie begleitet. Es kam zur sog. „Wiedergutmachung des Weißen Berges“. Bald wurde mit der Organisation der Truppen mit Ortsfreiwilligen begonnen, um gegen die Deutschen um die deutschsprachige Gablonzer und Tannwalder Region auf einer Seite und mit den Ungarn um das „Oberland“, also um die Slowakei auf der anderen Seite für den neuen Staat zu kämpfen. Für diesen Zeitabschnitt sind im Gablonzer Archiv wichtige Quellen sowohl narrativen Charakters (Eisenbroder Schul- und Vereinschroniken), als auch Quellen von amtlicher Herkunft (z. B. Sokolbundverordnungen und Korrespondenz) vorhanden. In Gablonz an der Neiße war die Situation jedoch ganz anders. Die hier lebenden Deutschen mussten sich zuerst mit dem Untergang des Österreich-Ungarischen Staatsverbunds abfinden. Nachfolgend wurden sie mit wirtschaftlichen und organisatorischen Schwierigkeiten der neu entstandenen separatistischen Provinz Deutschböhmen gequält, später fanden sie sich schwer mit der Zwangsbesetzung der Stadt durch das Tschechoslowakische Heer am 11. Dezember 1918 und mit dem Anschluss an die Tschechoslowakei ab. Es begann ein komplizierter Zeitabschnitt des Zusammenlebens der dort lebenden Bewohner mit der neuen, ihnen von außen aufgezwungenen Realität. In diesem Fall stehen uns im Archiv zwei Schlüsselquellen zur Verfügung: in der Abteilung der Gablonzer Stadtselbstverwaltung die Aktenmappe „Obsazení města Jablonce Československem“ („Besetzung der Stadt Gablonz durch die Tschechoslowakei“), die alle einzelnen Dokumente aus den Jahren 1918–1920 beinhaltet, die der Stadtrat in der neuen politischen Situation den Statuten entsprechend für wichtig hielt; im Nachlass des Gablonzer Politikers Karel R. Fischer (Bürgermeister von Gablonz und Chronist) befindet sich dann der 140-seitige Eintrag seiner Erinnerungen an die Stadtereignisse vom 11. Dezember 1918 bis zum 14. März 1919. Der sog. Kaadener Vorfall half den Gablonzern dabei bestimmt nicht, die Loyalität zur Tschechoslowakei (oder sogar die spätere Identifizierung mit ihr) zu entwickeln. Es handelte sich um einen blutigen Zusammenstoß, den im März 1919 der Großteil der Bevölkerung der tschechischen Länder sehr intensiv erlebte, und der die Entfremdung der beiden Nationen des Landes für sehr lange Zeit (wenn nicht gar für immer) verursachte.

XIX 2018 1

Die Sicherstellung des beweglichen Vermögens von als Deutsche identifizierten Personen in der Region Reichenberg in den Jahren 1945–1951 Jitka Císařová | Die Studie befasst sich mit dem Schicksal des beweglichen Vermögens in Reichenberg und seiner nächsten Umgebung, das laut Dekret Nr. 108/1945 konfisziert wurde. Sie konzentriert sich vor allem auf die Sicherstellung und Übernahme dieses Vermögens unter Betonung der Tätigkeit von drei Persönlichkeiten, die an dessen Schutz das größte Verdienst haben. Das waren der Beauftragte des Staatlichen Denkmalschutzamts (SPÚ) Jaroslav Dědina, der SPÚ-Beauftragte und spätere Direktor des Nordböhmischen Museums Vlastimil Vinter und der Beauftragte des Nationalen Kulturausschusses Josef Scheybal. Der ganze Prozess wurde von sehr aufgewühlten Emotionen begleitet. Unter den einzelnen Akteuren entstanden sehr scharfe Auseinandersetzungen, die manchmal sogar zu tiefen Feindschaften führten. Diese Antipathien wurden auch durch Kompetenzunklarheiten verursacht, denen am Anfang die Absenz und nachfolgend die Mangelhaftigkeit der Rechtsnormen zu Grunde lagen, die den Umgang mit den Konfiskaten regulieren sollten. Deshalb wird auch die Entwicklung des rechtlichen Rahmens angedeutet, die bis zur Konstituierung des Nationalen Kulturausschusses im Jahre 1947 führte. Im Zusammenhang mit den Nachkriegskonfiskationen wird gewöhnlich die größte Aufmerksamkeit Josef Scheybal gewidmet, was auch ganz gerecht ist, denn dank seinem außergewöhnlichen Einsatz wurde eine große Menge an Vermögenswerten gerettet. Dies musste auch diese Studie berücksichtigen und durfte diese Tatsache nicht verschweigen. Genauso befasst sie sich aber auch mit der Tätigkeit von dem SPÚBerechtigten Jaroslav Dědina, der die Konfiskate in der Reichenberger Region in den ersten Nachkriegsmonaten sicherstellte. Die Aktivitäten von J. Dědina wurden wohl auch deswegen oft vergessen, weil er schließlich verbotener Machenschaften mit den Konfiskaten beschuldigt wurde, was auch wohl zu seiner Flucht nach Südamerika zur Jahreswende 1945 und 1946 führte. Trotzdem sollte er nicht übersehen werden, denn dank seiner Berichte können wir uns vorstellen, wie einige bedeutenden Objekte einige Wochen nach dem Kriegsende aussahen. Vlastimil Vinter stellt dann die ideale Verbindung zwischen der Tätigkeitsperiode von J. Dědina und J. Scheybal dar. Im Zusammenhang mit seiner Persönlichkeit wird vor allem die Rolle des Nordböhmischen Museums vorgestellt, das als erstes Depot den sichergestellten Konfiskaten diente. Im Schlussabschnitt des Textes wird kurz geschildert, wie die Gegenstände nach der Entstehung des Nationalen Kulturausschusses übernommen, zur Sammelstelle im Schloss Sychrov befördert und teilweise auch endgültig eingeräumt wurden, nachdem sie den staatlichen sammlungsbildenden Institutionen und verschiedenen Ämtern zugewiesen worden waren.

103

resume

„Orte der Erinnerung“. Auf den Spuren ehemaliger Reichenberger Mitbürger. Die Geschichte von Anna Rosenbach und ihrer Familie Kateřina Portmann | Ondřej Sladký | Die vorliegende Studie zeichnet das Lebensschicksal von Anna Rosenbach nach, die in Reichenberg geboren wurde. Wegen ihrer jüdischen Herkunft wurde auch sie zum Opfer der Rassenverfolgung durch die deutsche nationalsozialistische Besatzungsmacht. Im Unterschied zu vielen anderen überlebte sie zwar den Krieg, nach Reichenberg kam sie aber nie mehr auf Dauer zurück. Ihre Eltern und Geschwister wurden im September 1942 am Sandstrand Kalevi-Liiva in Estland hingerichtet. Vor der Besetzung hatte Anna mit ihren Eltern und Geschwistern in einer modernen funktionalistischen Villa in der Bendl-Straße gelebt. Durch ihre Lebensweise und Veranlagung gehörte die Familie Rosenbach zur intellektuellen Elite der erstrepublikanischen Stadt Reichenberg. Der Vater war als Jurist tätig, die Mutter als Übersetzerin. Die Villa sowie die Anwaltskanzlei bekamen im Rahmen des Arisierungsprozesses die neuen deutschen Eigentümer. In dem Haus ließ sich K. H. Franks erste Ehefrau Anna mit ihren Kindern nieder und dann auch einer der engsten Mitarbeiter Franks, ein bedeutender Vertreter der sudetendeutschen Bewegung, Fritz Köllner, der Anna nach ihrer Scheidung von Frank heiratete. Anna Rosenbach ging durch eine ganze Reihe von Gefängniseinrichtungen des deutschen nationalsozialistischen Regimes. Sie gehörte zu den 47 Glücklichen, die den einzigen Transport von 1 000 Menschen aus dem Theresienstadt-Ghetto nach Estland überlebten. Befreit wurde sie im Konzentrationslager Bergen Belsen. Nach einem kurzen Aufenthalt in Reichenberg und in Prag ließ sie sich in dem neuentstandenen Staat Israel nieder. K. H. Frank und Fritz Köllner wurden nach dem Krieg vor das außerordentliche Volksgericht gestellt und beide zur Todesstrafe verurteilt. Im Unterschied zu Franks Strafe wurde die Strafe Köllners schließlich abgemildert und nach kurzer Zeit zog er nach Bayern um, wo er seine Familie hatte. Im Kontext der großen Änderungen in der Nachkriegs-Tschechoslowakei, die am deutlichsten im Grenzgebiet sichtbar wurden, verschwanden Annas Lebensgeschichte sowie die Lebensschicksale der meisten deutschsprachigen Bewohner und derer, die die Nürnberger Gesetze als Juden bezeichneten, aus dem „Gedächtnis“ der Stadt. Die Studie zielt darauf ab, das Schicksal Annas, ihrer Familie und des Hauses, in dem sie gewohnt hatte, nachzuzeichnen und den Lesern so die Begegnung mit einer der zahlreichen Lebensgeschichten des 20. Jahrhunderts zu ermöglichen.

zwischen den Bewohnern beider Gebiete irgendwie gelitten hätten. Das alltätige Leben wurde auch nach diesem Frieden weiterhin von Kriegserreignissen bestimmt, die hier nach dem Tod des Herzogs Albrecht von Waldstein an Intensität noch zunahmen. 1635 begann ja die letzte Phase des Dreißigjährigen Krieges, der sog. schwedischfranzösische Krieg (bis 1648), und unsere beiden Gebiete litten unter den Drangsalen aller damaligen Kriegsparteien. Mit kurzen Unterbrechungen lagerten hier die Schweden (1634, 1639, 1643, 1645–1649) und auch die Kaiserlichen. Während diesen gefährlichen Jahren konnte der neue Inhaber der Herrschaft Friedland, Graf Matthias von Gallas, keine konsequenten Schritte gegen die protestantische Religion unternehmen, obzwar die Rekatholisierung in den habsburgischen Ländern das Ziel des Kaisers war. Erst der Westphälische Frieden (1648) brachte in dieser Richtung eine Wende. Seine, die Religion betreffenden Bestimmungen galten nämlich nicht für Böhmen, und so öffneten sich hier die Türen für eine konsequente und organisierte Rekatholisation. Sie begann im Friedländischen nach dem Abzug der schwedischen Besatzung aus Friedland (1649) schon im Jahre 1650 durch koordinierte Maßnahmen der weltlichen und kirchlichen Organe zwecks Bekehrung der hiesigen protestantischen Bevölkerung zum katholischen Glauben. Diese Aktivitäten stießen jedoch auf eine allgemeine Ablehnung der Bevölkerung und führten dazu, dass in den Jahren 1650–1655 aus den hiesigen Dörfern und Städten mehr als 3 000 Einwohner in die Lausitz emigrierten. Wenn auch manche von ihnen nach einer Zeit wieder zurückkehrten, war nach den Eintragungen der Steuerrolle vom Jahre 1654 eine Hälfte der Wirtschaften (cca 1 188) leer. Die Dörfer Engelsdorf und Nieder Ullersdorf standen überhaupt leer. In dieser Situation erwiesen sich die Bestimmungen des Prager Friedens als besonders wichtig. Da die Lausitz jetzt schon definitiv Bestandteil des protestantischen Sachsens war, drohte hier den Emigranten keine Persekution ihres Glaubens wegen mehr. Der Kurfürst Johann Georg I. half ihnen noch ausdrücklich durch seine Anordnungen an die Behörden und Städte, den Exulanten womöglich entgegenzukommen. Viele Untertanen der friedländischen Lehensdörfer folgten auch dem Beispiel ihrer protestantischen Adeligen, die ausnahmslos emigrierten. Diejenigen Einwohner des Friedländischen, die den Rekatholisierungsrepressalien unterlagen und den katholischen Glauben annahmen, also in ihrer Heimat verblieben, fanden sich allmählich mit der neuen Lage ab, da sie ihnen die Existenzsicherheit bot. Der Glaubenswechsel war für manche damals im Gewissen etwas leichter zu begründen, weil sie ja einer harten Gewalt und aus Existenzursachen wichen. Auch der unmittelbare Druck der katholischen kirchlichen Organe, war infolge des großen Mangels an Priestern, meistens unmittelbar nicht so fühlbar. So kam es, dass in einigen Dörfern noch viel später Lutheraner lebten, und geduldet wurden (Berzdorf, Wünschendorf).

Friedland nach dem Prager Frieden Rudolf Anděl | Der Prager Friede (1635) war ein wichtiges Ereignis für die Ober- und Niederlausitz, weil er diese beiden Kronländer von Böhmen trennte. Für das eigentliche Friedländische brachte er aber unmittelbar keine Änderung. Die benachbarte Lausitz stand ja sowieso schon seit 1620 unter der Herrschaft des sächsischen Kurfürsten Johann Georg I., ohne dass dadurch die Beziehungen

104

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Obsah

XIX 2018 1

Studie a materiálie

historie | památky | umění

46 62

71 75 76 78

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Prameny Nisy historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

Fontes Nissae prameny nisy

XIX 2018 1 Prameny Nisy Fontes Nissae

fontes Nissae

XIX 2018 1

historie | památky | umění