MILOŠ ŠEJN
|
DUŠE MÉ ŽENY
Duše mé ženy Tak blízká a přeci vzdálená všem odstínům slov. Dítě v náručí. Je to krajina stop, jež mizí v dálce jen proto, aby se znovu probloudila do naší společné mysli. (Miloš Šejn) Miloš Šejn je profesorem malířství a konceptuálním umělcem. Proto je dobré sledovat konkrétní východiska jeho tvorby, abychom pochopili svébytný autorův smysl pro „přítomnost v situaci“, který se v jeho díle vynořuje jako obrodný a věčně se vracející leitmotiv. A také jako podmnožina vztahů. Věra: Obraz autorovy ženy zpřítomňuje paradox blízkosti, již nelze dostatečně pojmenovat. Jazyk reflexe, jakýkoliv, zůstává v předsíních komplexního prožitku. Nelze jej jako celek zachytit (prožitek), neboť je obtížné udržet nesmrtelnost přítomné chvíle jinak, nežli jako zpětný odkaz na cosi, co se vynoří z paměti v podobě otisku, stopy nebo jejich zřetězení. Jazyk „pojmenování“, který se chce pojmenovávanému přiblížit, jako by byl zastavován na prahu Podstatného. Musí se tedy pustit svobodnou cestou analogie. Po vytržení, emoci, extázi, po všech projevech vztahu, citu, lásky, důvěrnosti zbývají stopy (analogie tvarů a barev). Pouze jim vděčíme za možnost jakési rekonstrukce či dekonstrukce prožitku v rozšířeném poli času. I stopy, jež přetrvávají v delší časové prodlevě, se ale postupně oslabují, vytrácí, mizí. Je nutné je včas skrýt do vhodných „nádob“. Těmi jsou konstelace tvarů a barev (obrazy). Tyto konstelace mohou mít ve své analogičnosti blízko k hudebním partiturám, neboť abstrahují od konkrétního pocitu a emoce směrem k postižení čehosi nadčasového, co prostupuje, jako symbol, pamětí. - Člověk ze své přirozenosti chce být intencionální bytostí. Dělá proto vše. Bytost směřuje. Má poutnický charakter (jako HOMO VIATOR: „člověk, jenž putuje po (své) velmi úzké cestě; je to cesta po hřebeni mezi propastmi“ – Gabriel Marcel, Přítomnost a nesmrtelnost, překlad Peluška Bendlová, Praha 1998, s. 83) . Vytváří si a osvojuje si jazykové systémy, kterými usiluje o pochopení přejímaných symbolů a znaků. Ty sám jednak uchovává, jednak
svými aktivitami oživuje a aktualizuje. Nejde o nic jiného, nežli o snahu dorozumět se v oblastech za hranicemi vlastního subjektu. Jedině tak lze sdílet cosi společného a pochopit jiné subjekty v tom, co nazýváme vztahem. Vztah nemůže být z podstaty nic statického, neboť se v čase neustále proměňuje. - Věra je jméno. Jméno, které promlouvá v asociacích skrze malířské konstelace. Něco vidíme, něco tušíme. Doskládáváme si zvenku pojem vztahu, který není náš, ale který je metaforou všech vztahů, i těch našich, které důvěrně známe. Šejnovy obrazy Věry jsou pokusy o totalizaci něčeho, co se zákonitě vzpírá jednoznačné fixaci a malířskému zastavení. Proto Miloš Šejn volí formy avantgardního modernismu (70. a 80. léta), které na své cestě za zobrazením (metoda přibližování se iluzi celku skládáním a rozkládáním volených komponentů), cíleně redukují a komprimují figuraci, aby „navždy“ zpřítomnily ono zdánlivě nejpodstatnější z toho, co zákonitě mizí a uniká. Figura se stává konstelací tvarů a barev, které konstruují či demontují totalitu znaku v jeho symbolické jednoznačnosti. Křestní jméno (Věra) tyto „pomníky“ zlidšťuje. Stává se osou narativu (už název výstavy je výmluvný). Obrazy jsou v určité rovině vřazovány do kolektivity sdíleného jazyka a zároveň udržovány v oblasti autorovy soukromé paměťové sféry. Tak jako Picasso hledal konstrukci pro prototyp milované ženy a zároveň aktualizoval symbol Madonny, když jí do náručí vložil dítě. Dialektické napětí mezi obecným a osobním (ne-li dokonce intimním!) vytváří prostor pro sdílení přítomnosti v zastavených formách statického obrazu, který je v případě Miloše Šejna vždy spíše „zastaveným“ procesem hledání svébytného výrazu na cestě za tím, co bylo ztraceno v čase, čemu je však dávána šance k cyklickým návratům v rovině paměti. Dítě v náručí: ..se na první pohled může zdát prototypem znaku. Ocitáme se uvnitř logiky modernismu. Jazyk se mění v konstruované univerzum sdělení. Dítě může být společensky zkonfiskovaným modelem, symbolem předvoje, avantgardy. Bytostí ohlašující nový vývojový horizont. Dítě je ale také symbol naplněného vztahu. Intimní místo vyššího setkání. V obrazech Miloše Šejna je důležitým prvkem konstelace latentní
odkaz k tematizaci vztahu. Je tu stavěn proti chladu odosobněné, kolektivistické modernity. Jde o konkrétní vztah. Vztah s Věrou. Se jménem, které přes všechno jazykové zobecnění promlouvá ve skrytosti asociací. Ve sdružených asociacích, které se dělí na ty osobní a obecné. Modernismus se tu jeví jako derivace přičítání a odečítání k podmnožině osobního a zosobněného. Nezapomínejme, že hledaná pozice Miloše Šejna je v „přítomnosti situace“. Tu ale nelze nalézt ve zobrazení statického objektu, nýbrž v procesu hledání vhodné konstelace. A tady se objekty začínají vytrácet do svého obklopujícího rámce. Ač před obrazy figur, ocitáme se opět v metafoře krajin, plné stop a otisků.
Krajina stop: Malba je statické médium. Pohyb je dán řetězením bodů. Zdánlivý celek je iluzí pohyblivého obrazu. Podobně je to s pamětí. „Krajina stop“, jež se vzdaluje, aby se vracela, je dokonalou metaforou paměti. Jazyk modernismu tu slouží paměti svým smyslem pro skladebnost. Obraz jako skladba. Skladba, pojmově oscilující mezi malbou a hudbou. Miloš Šejn tu nachází pro sebe tolik důležitý meziprostor víceznačnosti, který na jedné straně malířsky zlidšťuje koncept, na straně druhé konceptualizuje malbu. Blízkost se vzdaluje, aby se navždy vrátila. Aby se vrátila jako symbol. Petr Vaňous, Praha, listopad 2022
vně: VĚRA, 1980, olej na plátně, 100 x 80 cm – uvnitř: VĚRA I, 31. 1. 1981, olej na plátně, 95,5 x 75,3 cm – – vzadu: ŽENA S DÍTĚTEM, 15. 11. 1981, olej na plátně, 96,5 x 70,5 cm, detail
Miloš Šejn
• 1947 www.sejn.cz www.artfacts.net CV 1970–1975 filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (Zdeněk Sýkora, Petr Wittlich, Miloš Jůzl) 1991 Akademie výtvarných umění v Praze, profesura malířství
Výstavy (výběr): 1970 Salon international d’art photographique, Nouveu Théatre, Luxembourg 1982 Aktuální fotografie, Moravská galerie v Brně 1986 The Book as a Container of Ideas, Universitätsbibliothek, Oldenburg 1986 Fotografie / Kresby / Knihy, Dům umění města Brna 1989 Here and There: Travels, Part IV: Competition Diomede – MoMA PS1, New York City, NY 1991 Milano–poesia, Spacio Ansaldo, Milan 1992 Factum I, Národní galerie, Praha 1995 MS, ifa Galerie, Berlin 1996 Massivfragil, Ludwig Forum Aachen 1996 L’art au Corps, MAC, Marseille
2001 WRO 01 – WRO Media Biennale, Wroclaw 2002 ARTEAS 2000+, ZKM, Karlsruhe 2010 ATT VARA LANDSKAP, Uppsala Art Museum 2012 FACIALITY, Manggha Museum of Japanese Art & Technology in Kraków 2012 Tváře / Faces, Galerie Rudolfinum, Praha 2013 IL SORISSO DEL LEONE, Punta della Dogana, Venezia 2017 CS CONCEPTUAL ART OF THE 70s, FAIT Gallery, Brno 2020 UNEVEN GROUND, FOTOGRAF G., Praha 2021 Occurrences, MWW, Wroclaw 2021 ÍHMNÍ, SmetanaQ Gallery, Praha 2022 KINETISMUS, Kunsthalle, Praha 2022 Dresdner Schmalfilmtage, Motorenhalle, Dresden
Miloš Šejn – DUŠE MÉ ŽENY. • 16. 11 .– 17. 12. 2022 • Galerie Petr Novotný • Externí kurátor textu: Petr Vaňous • • Podklady pro reprodukce: archiv autora & Jaroslav Brabec • Grafická úprava Miloš Šejn • Vydal: Bohemiaerosa Foundation & Galerie Petr Novotný • Tisk : RK TISK Jičín GALERIE PETR NOVOTNÝ, Heřmanova 35, Praha 7 • tel: +420 608 862 324 • info@galeriepn.cz • https://www.galeriepn.cz