Trest smrti

Martin Monestier

HISTORIE TRESTU SMRTI Dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost

© le cherche midi éditeur, 1994 Translation © Vladimír Čadský © Jindřich Francek © Rybka Publishers, 1998 ISBN 80-86182-05-3 (Rybka Publishers. Praha) ISBN 80-7176-812-X (Knižní Klub. Praha)

Michelu Assounovi jako výraz přátelství a uznání. Mé sestře Victorii a jejímu synovi Jonathanovi.

P

rocházíme-li seznam prací Martina

třicet sedm způsobů, jak zbavit člověka ži­

Monestiera,

vota, tušíme za jeho postojem znepokoje­

napadne

nás

jediná

charakteristika: jsou „encyklopedické“.

ní obránce lidské důstojnosti hovořícího

I když se spisovatel zabývá velice rozdíl­

jménem nesčíslných obětí. Znepokojení

nými náměty, dokáže proniknout do ta­

humanisty, jenž věří v pokrok svědomí,

jemství světa často obludných faktů, jenž

a ne v pokrok společnosti osobující si prá­

ho, jak se zdá, zneklidňuje a fascinuje. Je­

vo rozhodovat jakýmikoli legálními pro­

ho touha po poznání nezná mezí. Dokáže

středky o životě a smrti svých členů.

faktům

Jistě nejsem jako advokát bojující již

a skrývat vlastní emoce, aby mohl o to lé­

čtyřicet let proti justičním přehmatům

přitom

přihlížet

výhradně

k

pe sdílet pocity druhých.

méně povolán k tomu, abych dosvědčil,

Historická studie technik hrdelních

jakou hodnotu tento nový vědecký pří­

trestů, jimiž se od samého počátku po-

stup má, než renomovaní „kriminalisté“

pravovali provinilci, budí jistě znepokoje­

jako Maurice Garcon nebo můj někdejší

ní a provokuje diskusi. Nezvykli jsme si

spolužák Robert Badinter, jenž dokázal

snad bavit se o trestu smrti pouze jako

taktně, zároveň však i znepokojivě odha­

o určitém principu? Buď jsme pro, nebo

lit pravdu o krvavých „popravách“. Zruše­

proti. Odvážíme-li se však probírat techni­

ní trestu smrti (ve Francii - pozn. překl.)

ky používané od samého počátku, při­

bylo zpočátku spíše nechtěným výsled­

čemž zčásti bylo jejich cílem samo utrpe­

kem politiky ministerstva zahraničních

ní, aby jím provinilec odpykal svou vinu,

věcí, jež jménem Francie přijalo různé

dospějeme k závěru, že na světě vládne

mezinárodní závazky, jako byla Evropská

hrůza a že není naděje na pokrok ani na

úmluva o lidských právech a svobodách

vykoupení. Tak jaký je potom smysl tako­

(říjen 1981), až nakonec bylo již dokona­

vé studie?

né zrušení stvrzeno Dodatečným proto­

Když jsem souhlasil, že napíši předmlu­

kolem o trestu smrti.

vu k této knize ze sociální antropologie,

Jak si vzpomínám, nebyl názor vlády

učinil jsem tak v naději, že čtenáři - zpr­

před zrušením trestu smrti zdaleka jed­

vu zděšenému hroznými fakty - pomohu

notný. Někteří odpovědní činitelé se totiž

zbavit se beznaděje a nalézt do jisté míry

těžko rozhodují, mají-li pocit, že by tím

smířlivé pochopení pro - cituji autora -

mohli uškodit bezpečnosti státu, a to ve

„lidského génia daného do služeb zvráce­

válce i v míru. Tehdy mi v noci Paul Le-

nosti a zloby“. Přestože autor s chladnok­

gatte, blízký spolupracovník prezidenta

revností hodnou Machiavelliho popisuje

republiky, ve Štrasburku předal pokyn

* Člen soudního dvora, právní poradce ministerstva zahraničních věcí; v letech 1956 až 1986 působil na několika různých ministerstvech.

pro Andrého Chandernagora. ministra

neváhali ke zdokonalování metod zabíjení

evropských záležitostí, aby v Radě Evro­

využívat nejnovějších poznatků vědy, ze­

py zahájil formální jednání, jež měla začít

jména pokud šlo o to, zrychlit či naopak

hned nazítří. Proto děkuji Martinu Mones-

zpomalit umírání obětí dle jejich vůle. Vy­

tierovi, že nezapomněl na naši iniciativu,

nalézavost uplatňovaná v kobkách věz­

kterou jsme od roku 1981 vyvíjeli, aby se

nic, na místech tajných i veřejných nezná

Francie připojila k těm svým partnerům,

mezí. Grafiky znázorňující pomalou agó­

kteří trest smrti zrušili.

nii Damiena, jenž se pokusil o atentát na

Bohužel změna názorů na Západě ne­

krále Ludvíka XV., ukazují, že dokonce

dokázala přesvědčit ostatní svět, aby se

i diváci, přestože se jinak podobná před­

připojil k pojetí respektujícímu integritu

stavení těšila jejich oblibě, cítili, že tento­

člověka a aby přistoupil na to, že se vzdá

krát byla již míra překročena. Je pravda,

hrdelního trestu i pro ty nejzatvrzelejší

že pouze odsouzení, jejichž rodiny zapla­

zločince. Proto je Monestierův výčet stá­

tily katovi příslušný obnos, se dočkali

le aktuální, neboť většina ze sto sedmde­

zkrácení svých muk.

sáti devíti členských států OSN se ještě

Třetí poučení je poznání pošetilosti

i dnes uchyluje k těmto trestům, stejně

praktik, které svalují vinu na tělo a na du­

krutým, ať jsou prováděny pomalu, nebo

ši. Protože žádná klasifikace smrtících

rychle. Strohý výčet technik, jejichž cílem

technik neexistuje, je možno navrhnout

je přivodit smrt, má větší naději napravit

jejich rozdělení do určitých skupin, i když

„vykonavatele spravedlnosti“ a odvrátit je

to není nejinteligentnější. Ať již to bylo kde­

od tajných i veřejných poprav než jakáko­

koli a kdykoli na zemi, základem hrdelní­

li diskuse či vášnivé projevy.

ho trestu je vždy řezničina. A vždy mrza-

První poučení, které bychom si z toho­

čí tělo. Některé techniky se opírají o zá­

to atlasu hrůzy měli odnést, je poznání, ja­

sah na dálku: od ukamenování po zastře­

kému nakládání byly po celou lidskou his­

lení, kam patřilo i usmrcení šípy či arke-

torii podrobovány osoby odevzdané „ra­

buzami. Jiné využívají ohně: upálení na

menu spravedlnosti“. Všichni známe tres­

hranici či pomalé opékání, což bylo vy­

ty, jaké „vynalezli“ Číňané, Peršané, Asy-

hrazeno

řané, Chetité, Římané, Kartaginci, Byzan-

Některé zase vody: svržení do hlubin či

čarodějnicím

a

bezvěrcům.

tinci atd. A jak zapomenout na hromadné

topení. Jiné zbavují vzduchu: uškrcení ne­

popravy bez jakéhokoliv předchozího

bo pověšení, zazdění. Další připravují

procesu, které doprovázely válečné kon­

o hlavu: stětí sekyrou či mečem, gilotina.

flikty mezi národy, občanské a nábožen­

A konečně jiné využívají nejmodernější

ské války? Trest smrti zde splývá s vraž­

techniky k superrychlému usmrcení: ply­

děním naslepo, a palma vítězství v tomto

nová komora, elektrické křeslo, smrtící

ohledu patří nacistům, kteří proti jednot­

injekce.

livcům a skupinám, jejichž jediným provi­

Unaven výčtem těchto ohavných prak­

něním bylo, že žijí, užívali úplné škály

tik má člověk konce dvacátého století prá­

technik vyjmenovaných autorem knihy.

vo položit si otázku, jaký smysl má vše­

Druhým poučením je, že „vykonavatelé“

chen ten pokrok používaný k likvidaci by-

tostí zavržených společností. Je to po­

nejvyšší trest zrušit, ponechat, či obno­

krok, zjistíme-li, že gilotině filantropické­

vit? Nezbývá než doufat, že revoluce, kte­

ho lékaře předcházela jednoduchá zaříze­

rá se v tomto směru odehrála v Evropě,

ní na useknutí hlavy, že použití plynových

se rozšíří i na další kontinenty. Pak teprve

komor sahá k roku 1924 a že Edisonův vy­

zmizí šibenice, hranice a jiná popraviště,

nález elektřiny umožnil ve Spojených stá­

kterých je jinde stále dost. Ve jménu této

tech použití křesla, které odsouzeného

naděje vzdejme autorovi čest. Realistický

ugriluje? Jediné, co v této diskusi nemůže­

popis nástrojů používaných k soudně na­

me vědcům upřít, je dobrá vůle zmenšit

řízenému usmrcení vede k zamyšlení nad

úzkost a bolest odsouzeného čekajícího

budoucností katů. Jeho cílem je pomoci

na poslední hodinku často dlouho... Mají

kupředu vznešené myšlence, kterou háji­

zásluhu za zmírnění podmínek trestu.

li Victor Hugo, Albert Camus a Arthur

Jediná otázka však zůstane vždy -

Koestler. A s novou naléhavostí vystupu­

a Martin Monestier se k tomuto problému

je otázka smyslu trestu smrti ve chvíli,

diskrétně nevyjadřuje - a tou je volba me­

kdy věda se snaží nikoli pomáhat zabíjet,

zi civilizací a barbarstvím. Cožpak je mož­

ale umírat. To je však již jiný problém, kte­

no naplnit prohlášení a listiny lidských

rý rozděluje vlády, veřejné mínění i jed­

práv (světové, regionální i jednotlivých

notlivce. Svědomí nezná odkladu.

zemí), když se státy přou o to, zda se má

Goeau-Brissonière

PODĚKOVÁNÍ

Abych mohl sepsat tuto práci, byl jsem nucen obrátit se na řadu sběratelů, muzeí, knihoven, ministerstev i nápravných zařízení z mnoha zemí celého světa, zejména ve Francii, v Německu, Itálii, Anglii, Číně, Nizozemsku, ve Španělsku a samozřejmě v USA. Uvádím zde Francouzskou národní knihovnu, lékařskou fakultu pařížské univerzi­ ty, veřejnou knihovnu v New Yorku, newyorskou historickou společnost, Londýnské muzeum, ale aby byl výčet úplný, musel bych takových institucí uvést několik desí­ tek. Autor zde vyjadřuje svou vděčnost mnoha konzervátorům, vědcům, právníkům, legislativcům, ředitelům věznic a vědcům všech oborů, kteří mu poskytli svědectví a často nesmírně vzácné, leckdy pro širokou veřejnost nikdy nepublikované doku­ menty. Obrazový doprovod shromážděný autorem tvoří dokumenty pocházející z větší části z jeho vlastní sbírky a ze soukromých i veřejných sbírek ve Francii i v cizině. Mezi osobami, které významně přispěly k obohacení tohoto díla, patří zvláštní dík autora slečně Stéphanii Marie-Appolinové za překlady, tiskové službě Amnesty Inter­ national za její dokumentaci, paní Lucii Solazzi Douglasové, která ve Spojených stá­ tech shromáždila řadu dokumentů a pomohla navázat mimořádně významné kontak­ ty mezi autorem a soudními orgány této země. Autor děkuje rovněž všem, jejichž povbuzení a morální podpora jej provázely po celou dobu práce na knize, zejména své ženě Donii a paní Maggii Louisové. A koneč­ ně je rád. že může vyjádřit hluboké uznání magistru Jeanu-Yvesovi Goeau-Brissonnièrovi, který přijal úkol napsat předmluvu. autor Vydavatelé českého vydání děkují Doc. Janu Uhlíkovi a Dr. Alešovi Kýrovi, kteří laskavě poskytli materiál k části týkající se trestu smrti v Československu.

Techniky poprav používané

v 17.

století.

(Rytina Jacquesa Callota. Soukr. sbírka)

N

a celém světě, ve všech možných ja­

lém světě, je téma příliš široké a má příliš

zycích, byly sepsány stovky děl za­

mnoho aspektů, než abych se vůbec ně­

bývajících se trestem smrti. Tak proč psát

čeho takového odvážil.

další? Protože jejich autoři, jakkoli vý­

Řečeno stručně, zatímco tolik prací

znamní a povolaní, volili pro svůj pohled

hledalo odpověď na otázku „Proč?“, chtěl

úhel filozofický, morální, náboženský ne­

jsem odpovědět na otázku „Jak?“, která

bo legislativní, a protože podle mého ná­

zůstávala bez uspokojivé odpovědi. Vlast­

zoru chyběla strohá práce zbavená ja­

ně na desítky a stovky těch „Jak?“.

kýchkoli apriorních intelektuálních přístu­

Jak se stalo, že konec kůlu, zprvu ost­

pů, jež by se tímto složitým a rozsáhlým

rý, byl zaoblen, aby byl trest těžší? Jak se

námětem zabývala čistě z hlediska použí­

stalo, že sekyru nahradil meč? A jak byl

vaných technik a jejích obměn. Netřeba

nahrazen pouhý škrticí provaz železným

zdůrazňovat, že práce nemůže, vzhledem

náhrdelníkem se šroubem? Jak to, že

k daným omezením, vyústit v definitivní

ukřižování, které bylo tak rozšířené, se

řešení otázky nejvyššího trestu. Trest

náhle přestalo používat? A jak nahradily

smrti, tento hrozný obřad rozšířený v ce­

kulky šípy?

Jak popravčí stavěli hranice, aby odpo­

Mnozí čtenáři, kteří mají před očima

vídaly požadavkům verdiktu? Jak byla

příklad těch několika málo států (40 ze

cvičena zvířata, aby přivodila v prvních

174), jež zrušily trest smrti bez výjimky za

staletích smrt křesťanům a za renesance

všechny delikty, si nejspíš pomyslí, že na­

protestantům? A jak byl vynalezen šikmý

še práce, její téma a přístup jsou archaic­

nůž gilotiny? Jak se podílela elektřina na

ké, že patří vzdálené minulosti a souvisí

vynálezu

se zvyklostmi, které již zmizely.

elektrického

křesla?

Jak...,

jak..., jak... Historie trestu smrti, nazíraná

Naopak, zdaleka tomu tak není. Muče­

takto chladně a pronikavě, je jiná „histo­

ní se na naší planetě daří víc než kdykoli

rie“. Je to příběh lidského génia daného

předtím a trest smrti spojený s nevyhnu­

do služeb zvrácenosti a krutosti.

telným utrpením není jen pouhou histo­

Trest smrti se řídí politickými, nábo­

rickou relikvií. Veřejné popravy, nedávno

ženskými, finančními a jinými úvahami

ještě sporadické a s přídechem mimořád­

i zvyklostmi, ale v celé historii je pro něj

né události, jsou dnes čím dál četnější

příznačné neustálé hledání, ba možno ří­

a všednější. V zemích, které je používají,

ci pátrání po co nejstrašnějších, nejodpu-

jich za posledních dvacet let výrazně při­

divějších a nejkrutějších postupech, jaké

bylo a někde je neváhají přenášet i televi­

si lidská představivost dokáže vybavit. Cíl

zí. I když pomineme desítky individuál­

je jediný: exemplárnost trestu, jehož

ních poprav vykonaných bez soudního

smyslem je odstrašit každého, kdo by

procesu a hromadné masakry, k nimž

chtěl přestoupit přijatá pravidla a ustále­

každoročně ve světě dochází, vraždění

ný řád.

nejen neubývá, ale dokonce se stává pev­

Člověk využíval všech znalostí a inteli­ gence, aby umění zabíjet povýšil na nej-

nou součástí legislativy dvou třetin zemí tvořících mezinárodní společenství.

vyšší možný stupeň. Jde totiž o skutečné

„Člověk se stane člověkem, až přestane

umění, jež má svá pravidla, své techniky,

zabíjet,“ napsal Francois Perroux, profe­

své vynálezy, své inovace, své způsoby,

sor na Collège de France. Zatím je lidský

své speciální výzkumy nepostrádající ori­

druh stále ještě nadán zvířeckostí. Každý

ginalitu a pestrost.

rok je na světě vykonáno 2000 až 2500

Invence celých národů byla využívána

hrdelních trestů, tedy 170 až 200 za mě­

k ponížení, degradaci a potupení lidského

síc. Toto číslo je podstatně vyšší než před

individua. Trest smrti je trest, ale je to ta­

deseti lety.

ké tisíceronásobné utrpení, jehož jeden způsob je horší než druhý. Lidské krutos­

Naše „Antropologie hrdelního trestu“ zapadá dobře do logiky doby.

ti se nikde neotevíralo tak široké pole pů­

Až poznáme, jak a za jakých podmínek

sobnosti jako to, které jí poskytovala po

se popravovalo kdysi a jak je tomu dnes,

celá staletí „smrt z rozhodnutí zákona“.

budeme schopni posoudit, jakého pokro-

ku doznal lidský duch. Starobylé tresty

přináší takovou

stětím, pověšením, ukamenováním či bi­

řivých lidí, jen prostá replika podání jedu

čováním stále ještě nevyšly z módy.

u starých Řeků, jen ne ústy, ale nitro-

„Moderní“ zastřelení je jen inovací poprav

žilně?

arkebuzami, jichž se používalo již za Fran­ tiška I.

úlevu svědomí důvě­

Zdalipak už člověk vyčerpal svou vyna­ lézavost v katovském umění?

A což není plynová komora jen součas­

Je pravda, že přes veškerý pokrok vě­

nou formou udušení, jak ho praktikovali

dy, techniky a medicíny se člověk nedo­

již staří Peršané?

kázal vzdálit od barbarství?

Není snad elektrické křeslo, na němž se „vnitřnosti upečou a uvaří“, jen doko­ nalejší formou někdejší hranice? A není konečně smrtící injekce, posled­ ní potomek z rodiny hrdelních trestů, jenž

Bylo už v uplynulých staletích vše pro­ myšleno, vynalezeno a vykonáno? Na tyto otázky jsme se pokusili odpo­ vědět. M. M.

Zvířata jako popravčí

Odsouzený

předhozený

hadům.

(Rytina z 19. století. Soukr. sbírka)

V

yužívání zvířat k usmrcení člověka je

V Kartágu a v Indii nechávali odsou­

stejně staré jako lidstvo samo. Již se­

zence rozdupat na kaši slony. Počátkem

dm století před Kristem byl Aššurbanipal,

19. století líčí vědec, spisovatel a cestova­

nejmocnější asyrský král, znám tím, že

tel Dumont ďUrville ve své Voyage auto-

vězně předhazoval obrovským dogám.

ur du monde (Cesta kolem světa), jak byl

Egypťané dělali něco podobného, jen dá­

na Cejlonu (dnes Srí Lanka - pozn. překl.)

vali přednost krokodýlům.

přítomen popravě, kdy sloni vycvičení

Malgašská královna Ranavalona I., zná­

speciálně k tomuto účelu vyhazovali od­

má svou krutostí a přezdívaná „ženský

souzence vysoko do vzduchu, načež je

Nero“, měla rovněž velice ráda ještěry.

při dopadu nabodli na své kly. Předhazo­

Až do své smrti v roce 1861 dala každý

vání odsouzenců psům byl nejhanebnější

rok popravit asi deset tisíc lidí, které vět­

a nejpotupnější trest rozšířený po celém

šinou nutila, aby plavali v řece plné kro­

světě - v Orientě, v Číně, v Japonsku,

kodýlů. V průběhu staletí byli odsouzenci

v Africe a velmi často i v Evropě.

k smrti požíráni, drásáni, drceni podle to­ ho, jaké zvíře bylo k exekuci vybráno.

Během dobývání Ameriky přivezli Španělé psy do zámoří a nechali jimi roztrhat

Svatá Blandina předhozena šelmám.

Křesťané předhození šelmám v lyonském amfiteátru.

(Rytina z 19. století. Soukr. sbírka)

(Rytina Felixe Philippoteauxe. Soukr. sbírka)

stovky Aztéků a Inků. Germáni znali jiný

chal usmýkat Hissène

zákonný trest, vyhrazený ženám: odsou-

banditů a únosce, jenž se jednu dobu stal

zenkyně byla přivázána za vlasy k divoké­

prezidentem Čadu, emisara francouzské

mu koni a usmýkána k smrti. Merovejci

vlády majora Galopina, vyslaného, aby

a Frankové tohoto trestu také příležitost­

zaplatil požadované výkupné výměnou za vězňů.

Habré,

Kirgizové,

náčelník

ně užívali. Ve francouzské historii se

svobodu

uchovala vzpomínka na Brunhildu, krá­

a Mongolové po staletí popravovali od­

Hunové

lovnu Austrasie, která byla v roce 613 tak­

souzence tak, že je přivázali k ocasům

to usmrcena na rozkaz Chlotara II., syna

svých koní a usmýkali. V 17. století se

své největší sokyně Fredegundy, královny

s tímto trestem, byť poměrně zřídka, se­

Neustrie. Někteří historici se domnívají,

tkáváme i v Evropě. Nejznámější případ je

že byla roztrhána čtyřmi koňmi. Jako by

spjat se jménem Mazepa.

to už nebylo jedno! Ve Francii a v Anglii

Mazepa pocházel z maloruské šlechtic­

uplatňovali tento trest vůči otcovrahům.

ké rodiny a byl pážetem na dvoře polské­

V Indii používali místo koní voly nebo slo­

ho krále Jana II. Kazimíra Vasy. Předpo­

ny. Jinde v Asii á v Orientě užívali k tomu­

kládá se, že byl vychován jezuity. V kaž­

to trestu velbloudy stejně jako v Africe.

dém případě však žil na královském dvo­

Připomeňme si, že právě velbloudem ne­

ře více než volně, až jej jednou přistihl jis-

tý polský šlechtic in flagranti při cizolož­

a jezdecký instruktor v osmanské armá­

ství. Mazepa byl přivázán nahý a natřený

dě, ještě v polovině 19. století líčí, jak Tur­

smolou k bujnému oři, ale ten jej proti

ci vhazovali do širokých kalhot Židovek

všemu očekávání zanesl až na Ukrajinu.

kočky.

Našli ho kozáci a Mazepa vstoupil do je­

Římané využívali zvířat k hrdelním tres­

jich služeb. V roce 1687 byl zvolen hetma-

tům tak nebývalou měrou, že si to ani ne­

nem, tedy kozáckým náčelníkem pro do­

dovedeme představit. Odsouzenec k uto­

bu války. Petr Veliký jej pověřil hájením

pení („leceus“) byl před vhozením do vo­

hranic proti Tatarům, ale Mazepa jej na­

dy zašit do koženého pytle s opicí, kohou­

konec zradil švédskému králi Karlu XII.

tem, psem, kočkou nebo hadem. Je sice

Po porážce Švédů spáchal prý Mazepa se­

pravda, že zvíře bylo vybíráno podle veli­

bevraždu. Mazepovo potrestání inspiro­

ce přesných symbolických kritérií, ale je­

valo řadu spisovatelů, od Byrona po Vic­

ho úkolem zároveň bylo přivodit odsou­

tora Huga, ale také malířů, jako byli Hora-

zenému co nejhlubší rány, pokousat ho.

ce Vernet, Devilly nebo Chassériau, a to uvádíme jen ty nejznámější. Profesor Müller Alexandre, kapitán

Trest Brunhildin.

Podle některých

podobně jako Mazepa ke koni.

Předhazování

odsouzenců

divokým

šelmám bylo trestem zcela legálním a ko­ difikovaným a v amfiteátrech v celé říši

verzí nebyla roztrhána koňmi, (Rytina Alphonse Tauxiera.

ale přivázána k

velbloudovi

19. stol. Soukr. sbírka)

tvořilo jeden z hlavních bodů programu.

ni, byl rozsudek napsán na sloupu nebo

Domníváme se, že Římané převzali tento

na portiku, k němuž byli přikováni. Jako

trest od Kartaginců.

improvizovaní mistři popravčí byly v aré­

Zprvu byl vyhrazen pouze cizincům,

ně užívány šelmy všeho druhu: lvi, lev­

kteří zběhli z římské armády. Pak se však,

harti, tygři, medvědi, ale i hyeny, vlci,

a to velice brzy, začal používat pro osoby

a dokonce i psi. Zvířata byla napřed vyh­

otrockého původu jako ztížení trestu

ladověna a rozdivočena, na což stačily již

smrti.

i podmínky, ve kterých byla držena. Do

Být předhozen šelmám, to byla nejpo-

arény byla vpouštěna v přesně určeném

tupnější, nejhanebnější smrt, která byla

pořadí. Zasvěcené publikum, často i více

vyhrazena zlodějům, lupičům, uprchlým

než sto tisíc lidí, mělo své oblíbence: buď

otrokům, později pak také křesťanům. Je

to byly velké kočkovité šelmy, které zabí­

asi pravda, že pro nás tento trest zůstane

jely obvykle velmi rychle, nebo medvědi,

už navždy spojen s křesťany, ale nikdy ne­

kteří zase zabíjeli pomalu.

byl jejich výsadou a jako tradiční způsob

Jiní Římané zase dávali přednost slo­

exekuce existoval dávno předtím, než se

nům a býkům, kteří těla odsouzených roz­

křesťané vůbec objevili.

dupali a vyhazovali je do vzduchu. Dirké

Odsouzenci napřed obešli amfiteátr

byla nahá přivázána k rozzuřenému býko­

s cedulí na krku, na níž byl napsán důvod

vi. Pokud jde o Lydii, kterou učinil nesmr­

jejich odsouzení, pak teprve byla vpuště­

telnou román Quo vadis, ta byla přivázána

na zvířata. Pokud byli odsouzení spoutá-

k praturovi. Další diváci měli raději vlky, Na břicho

Poprava v Turecku v 18. století. Cizoložná žena je zašita s kočkou do pytle a utopena. (Rytina z 18. století. Soukr. sbírka)

obrácený

odsouzeného se umístí

kotlík a do něj se dají živí plši.

(Rytina. Antverpy.

1587. Soukr. sbírka)

Zachráněn svým lvem Androklés byl římský otrok a stal se hr­ dinou příběhu, který vylíčil římský gra­ matik Aulus Gellus žijící ve druhém sto­ letí. Androklés byl jako křesťan jat a předhozen šelmám v cirku. K velkému údivu diváků však k němu přišel obrov­ ský africký lev a nechal se hladit, jako by to byl domácí psík.

sedal, prosil císaře, aby dal Androklovi milost. Císař vyhověl a nádavkem od­ souzenému lva věnoval. Historka se sta­ la součástí lidové tradice, a narážka na ni znamená uznání vděčnosti zvířat.

Císař si dal Androkla předvést a ten mu vyprávěl, že když v Africe uprchl z otroctví, lva potkal, vytáhl mu z tlapy velký trn a že pak s ním žil tři měsíce v jeho doupěti. Drusus, jenž hrám před­

hyeny a válečné psy, protože ti byli rovněž

vy se čtyři vyhladovělí lvi rovněž slitovali

divocí, ale zabíjeli pomalu a krutě. Dlouho

nad Faustinem a Jovitem, podobně dopa­

těla odsouzených trhali, strašlivě je drása­

dl i Julián, jemuž šelmy v amfiteátru v An­

li, vláčeli jejich kusy po písku, ale nedoká­

tiochii olizovaly nohy. Biskupa téhož měs­

zali je zabít hned. Odsouzení byli stále při

ta, Ignatia, sice šelmy zardousily, ale jeho

vědomí a jejich škubající se těla v sobě již

tělo nechaly neporušené, bez ran.

neměla, jak svědčí Martialis, nic lidského.

Kolik skutečných úmrtí však připadá

Odsouzenci ovšem nebyli zabíjeni jen

na těch několik zachráněných, u nichž ani

velkými masožravci. Do arén byli rovněž

nevíme, zda jejichž příběhy nebyly smyš­

vpouštěni kanci, krávy, ba dokonce i be­

leny? Odhady se různí. Mnoho starově­

rani, jak se stalo například při pogromu

kých autorů a historiků uvádí odhady

na křesťany v Lyonu v roce 77. V křesťan­

okolo sta tisíc. Několik jiných, například

ské martyrologii najdeme řadu zázrač­

Řehoř ve svých Dějinách římské říše,

ných příběhů, jako například o Androklo­

uvádí deset tisíc, ale to se vzhledem

vi, kterého ušetřil lev, jemuž několik mě­

k údajům v dochovaných pramenech zdá

síců

příliš málo.

předtím

vytáhl

z

packy

velký

trn. Když byli na Androkla puštěni gepar­

Popravy pomocí zvířat začaly dávno

di, lev je zabil. Hrám tehdy předsedal

před křesťanskou érou a přežily i nástup

Drusus a udělil Androklovi milost. Nádav­

křesťanských císařů. Usmrcování zvířaty

kem mu přidal jeho ochránce lva.

tak přetrvalo jistě do 5. století.

Známá je rovněž svatá Blandina, kte­

Během sedmi staletí, kdy se šelem

rou lvi také ušetřili. Nakonec ji Římané

s větším či menším zápalem v různých

nechali zabít tak. že na ni spustili síť

obdobích k hrdelním trestům používalo,

a ubodal ji rohy býk. Za vlády Hadriáno-

doznala praxe několika změn. Odsouzen-

Tygří tribunál Asijští a orientální despotové vůbec s ob­ libou přenechávali vykonání svých roz­ sudků lvům, levhartům a tygrům, říká Arthur Mangin. Nebylo vzácností, že ta­ to zvířata, a zejména pak tygři, bývala pozdvižena do stavu soudců. Pak byl před tribunál složený z půltuctu těchto velkých šelem předveden obžalovaný, beze zbraně nebo jen s její napodobeni­ nou, například s dýkou s tupou špičkou. „Pokud byl vinen, tito neuplatní, ale hla­ doví hodnostáři ho po úřadě sežrali. Když neměli hlad nebo jim připadal ne dost chutný, nechali ho bez úhony naži­ vu, což bylo pokládáno za důkaz nebo presumpci neviny a obžalovaného ob­ vykle pustili na svobodu." Holandský cestovatel Stravorinus se v 17. století stal svědkem jednoho tako­ vého podivného soudu v Indii. Vypráví, že obžalovaný hozený do jámy se „soud­ ci“ měl štěstí a přistál jednomu z nich obkročmo na hřbetě. „Jak se zdá, zvíře bylo právě v dobrém rozmaru, protože nechalo jezdce balan­ covat na své šíji. Ostatní tygři už bezpo­ chyby tak dobře naladěni nebyli, neod­ vážili se však odsouzence v takové res­

ci. kteří byli předhazováni šelmám buď

pekt budící poloze napadnout." I když tradice velela, aby byl tomuto nebožáko­ vi darován život, knížecí stráž ho nako­ nec zabila. Rovněž v Indii, v Bengálsku. byli v roce 1812 předhozeni tygrovi dva muži. Je­ den z nich byl okamžitě zabit, ale druhý se dvě hodiny úporně bránil a nakonec se mu podařilo svého „soudce“ tupou dýkou, kterou mu dali k obraně, zabít. Nejen že dostal milost, ale vládce ho za­ hrnul i poctami a dary. Posvátný zápas jako soud přežil v některých částech In­ die a Indočíny až do poloviny 19. století, protože tygr byl v tu dobu pokládán za posla bohů, jehož úkolem je zničit viníky.

tu součástí divadelních her, jež byly umně

jednotlivé, nebo ve skupinách, byli zprvu

inscenovány a v nichž smrt odsouzeného

svázaní, později volní, ale s holýma ruka­

znamenala vyvrcholení. Tak například ně­

ma. Dostávali pak i lehké zbraně, aby je­

kterého muže oblékli jako Hérakla, do ru­

jich odpor a agónie trvaly déle. Některým

ky mu dali kyj a musel vzdorovat býkovi,

se podařilo zabít jednu nebo dvě šelmy,

který jej nakonec rohy vyhodil vysoko do

než nakonec podlehli útoku třetí. Napětí

vzduchu.

z boje činilo podívanou v očích obecen­

Historik Hubert Monteilhet uvádí, že

stva ještě zajímavější. Nakonec se přišlo

v představeních hráli často profesionální

na to. že by bylo možné učinit výkon tres­

herci, ve finále pak byly přivedeny odsou-

zené ženy. které, jak to odpovídalo logice

nia, aby byl přikován ke skále, kde mu o-

hry, se „odevzdaly“ některému zvířeti ob­

rel rval z těla neustále dorůstající játra?

dařenému zvlášť velkým údem, například

S dravými ptáky počítal ve svém záko­

medvědovi nebo oslu, symbolům chlíp­

níku Manu, legendární indický vládce.

nosti. Pokud to nešťastnice vůbec přežily,

Odsouzený byl po ramena či po krk za­

byly hned na scéně pokradmu zardou­

hrabán do země a měl odhánět mrchožra-

šeny.

vé ptáky, kteří se slétali hodovat, ačkoli

Jakkoli je nám líto obětí, které zemřely

byl ještě živý. Stejně tak utrpení ukřižova­

za nepředstavitelných muk. musíme si

ných nebo naražených na kůl často ještě

uvědomit, že nejtěžší daň za tuto praxi za­

zvyšovali „ti nejdivočejší z dravců, kteří se

platila sama zvířata. Vedle toho totiž, že

jim slétali na hlavy a snažili se jim svými

hrála roli příležitostných katů, byla hro­

jako dýka ostrými zobáky vyklovnout

madně nucena bojovat buď proti gladiáto­

oči“, říká Janine Auboyerová ve svém

rům, nebo mezi sebou či se stávala obětí

Všedním životě v Indii do 8. století. Vlast­

velmi okázalých honů organizovaných

ně všichni odsouzení, živí i mrtví, jejichž

v aréně.

těla byla vystavena, se stávali předmětem

Nebylo v tehdy známém světě kraje,

útoků ptáků: supů, luňáků a jiných

odkud by Řím nedovážel šelmy do cirku.

mrchožroutů v Orientě, vran a krkavců

Několik historiků si povšimlo, že zvířata

v Evropě. Vzpomeňme si na líčení, jak se

nashromážděná pro jediné představení

tisíce krkavců slétaly na hřbitov v Mon-

by bohatě stačila zásobit všechny zoolo­

tfauconu a jak jejich zobáky zrudly krví

gické zahrady v Evropě. Roland Auguet

popravených. Člověk užíval všechny dru­

připomíná několik známých čísel. Když

hy zvířat, aby přivodil smrt svému bližní­

byly například pořádány hry při otevření

mu. Proto neudiví, že kromě těch, které

Kolosea, stálo to život devíti tisíc divo­

byly dosud uvedeny, to byli ještěři, plazi,

kých šelem přivezených z Afriky. A má-

hlodavci, a dokonce i hmyz.

me-li věřit Suetoniovi, během jediného

Amonovi kněží v městě Napata, dnes

dne bylo předvedeno a zabito na pět tisíc

v Egyptě, byli na rozkaz faraóna Ergame-

zvířat. A historik říká: „Římané změnili

na předhozeni krokodýlům. Viking Rag-

faunu celého kontinentu a nemůžeme se

nard Lodbrog byl zavřen živý do sudu se

tomu divit, když si uvědomíme, že zhruba

zmijemi. Ve Francii, Anglii a v Holandsku

po sedm staletí se z těchto zdrojů čerpalo

užívali často jiný trest: na holé břicho ob­

pro gigantická

představení v amfiteát­

žalovaného dali obrácený kotlík nebo

rech.“

klec a dovnitř byly vpuštěny krysy, lasice

Lidská zvrácenost neušetřila ani dravé

nebo plši. Pak byl na dně kotlíku nebo kle­

ptáky, kteří byli v minulých staletích hoj­

ce rozdělán oheň, jehož se zvířata strašně

ní, jen aby vynalezla nové, dosud neslý­

bála. Aby se zachránila, hryzala v panice

chané způsoby poprav. Což tu nebyl pří­

břicho odsouzeného, až se mu prokousa­

kladem sám Zeus, který odsoudil Titána

la do útrob. Takto bylo popraveno něko­

Prométhea, který lidem vrátil oheň, stvo­

lik desítek katolíků ve městě Hoorn v Ho­

řitele lidské rasy a zosobněni lidského gé­

landsku.

V Jižní a Střední Americe, a také v ně­

poznat tento trest i francouzští anarchisté

kterých oblastech Afriky, platilo za horší

odsouzení k nuceným pracím na Ďábel­

smrt než být předhozen šelmám pone­

ských ostrovech. V červnu 1891 zveřejnil

chání napospas nepatrnému blanokřídlé­

deník L'Éclair výňatky z dopisu, který se

mu hmyzu, mravencům, kteří se stěhují

jednomu z nich podařilo propašovat ven.

po milionech. Stěhovaví mravenci seže­

Čtenáři se dočetli: „Mohli byste vidět, jak­

rou všechno, co jim přijde do cesty, a ko­

koli to zní nepravděpodobně, a přitom je

ně jsou během osmačtyřiceti hodin s to

to přece pravda, mohli byste vidět muže

obrat tak, že z něj zbude jen holá kostra.

přivázaného ke stromu, pod nímž je mra­

V polovině 18. století existoval tento

veniště. Strážci mu natřou nohy a stehna

„mravenčí trest“ ještě v Maroku, ale po­

surovým třtinovým cukrem, aby přilákali

dobné byli odsouzení trestáni i v Brazílii,

maniokové mravence, kteří jsou vyzbro­

v Uruguayi, v Guineji a na indiánských te­

jeni ostrými a mocnými kusadly...“

ritoriích v Arizoně, a to až do konce 19. století. Ve stejnou dobu měli příležitost

Zapomenuto nebylo ani na létající hmyz. Chetité házeli zloděje úlů včelám. O osmnáct století později zavedl podob­ ný trest římský císař Julián Apostata, ale

Roztrhání

člověka

psem.

(Rytina, 19. století. Soukr. sbírka)

používalo se vos. Byly snad ryby jako jediné ušetřeny zvrácené

představivosti

zákonodárců

a trýznitelů? Kdepak! Užívaly se pirani a žraloci, ale především murény, velké ry­ by dorůstající až dvou metrů délky, po­ dobné úhořům. Jsou to žravé dravé ryby s čelistmi vyzbrojenými velmi silnými zu­ by, které Římané chovali pro velice jem­ né maso. Říká se, že Dioklecián, který vlastnil větší počet sádek, do nich nechá­ val odsouzence často házet. Napodobil ovšem jen římského labužníka Vedia Polliona, známého svou krutostí vůči otro­ kům, které takto s oblibou trestal za sebe­ menší prohřešek. Jednoho dne u něj ve­ čeřel Augustus a Pollio nechal hodit murénám otroka, který rozbil číši. Znechuce­ ný císař pak rozkázal rozbít všechen křiš­ ťál v domě a naházet jej do sádek.

Krysa ve službách čínských katů Jedním z nejhorších mučících prostřed­ ků je krysa. Tato mučidla byla dopo­ drobna popsána čínským katem v knize Octava Mirbeaua Zahrada muk (1899). Zde si uvedeme jen krátké shrnutí: Nahý odsouzenec poklekne, skloní záda k zemi a poté je přikován okovy kolem zápěstí, kotníků a krku. Do velkého hrn­ ce s malým otvorem ve dně je vstrčena krysa. Doporučuje se nechat krysu ně­ kolik dní vyhladovět, aby byla divočejší. Pak je hrnec přiklopen odsouzenci na zadnici, přičemž se dbá na to, aby her­ meticky přiléhal a byl všude dobře utěs­ něn jako obrovitá léčivá baňka a tlustými řemeny byl upevněn k opasku obepínají­ címu odsouzencův trup. Poté se do díry v hrnci vstrčí rozžhavený pohrabáč. Krysa bude dělat všechno proto, aby unikla rozžhavenému konci a oslnivému světlu tyče. Začne zmateně uskakovat.

šplhat a pobíhat po stěnách hrnce, ská­ kat a padat, přebíhat odsouzenci po zad­ ku. Toho budou nejprve její pohyby lechtat, ale pak ho krysa začne škrábat a kousat svými ostrými zoubky v zoufa­ lé snaze najít únik přes rozdrásané a zkr­ vavené maso. Jenže úniku nenachází. Tedy alespoň v prvních okamžicích zmatku únik nenalezne. A šikovné a vy­ trvalé pohyby pohrabáče ji neustále pro­ následují, ohrožují, ožehávají jí srst. Počínání odsouzence, jeho řev a clou­ mání zvyšují paniku krysy a ke všemu se připojí ještě opojná chuť jeho krve. Pod mučivými dotyky žhavého pohrabáče a rozjitřená bolestí svých popálenin na­ konec krysa objeví únik, jediný přiroze­ ný únik. Začne si hrabat jakousi noru v odsouzencově řitním otvoru a proni­ kat do jeho těla, svými drápy a zuby bu­ de cestu freneticky rozšiřovat a ve své snaze nepoleví. Zemře uštváním ve stej­ ném okamžiku jako odsouzenec, který po půlhodině hrůzných muk vykrvácí, či spíše skoná nesnesitelným utrpením a ší­ lenou bolestí.

Judita a Holofernés. Detail Carravagiova obrazu z 16. století. Podříznutí bylo

bezpochyby inspirováno

smrtí Cenů.

„Římská spravedlnost“

Smrt Ifigenie. (Obraz Giovanniho-Battisty Crosata,

T

18.

století.

Soukr.

sbírka)

ento trest spočívá v podříznutí nebo

byl jeho „oficiální“ charakter při usmrco-

v proříznutí hrdla. Na rozdíl od stětí

vání gladiátorů v arénách.

při něm nedochází k oddělení hlavy od tě­

Když jeden z bojovníků s více či méně

la, ale příčiny smrti jsou stejné, protože

vážným zraněním klesl, zdvihl ruku a prs­

smrt nastává vykrvácením, a tedy uduše­

teník levé ruky namířil k divákům, což by­

ním z nedostatečného okysličení mozku

lo gesto, jímž přiznával porážku a zároveň

v důsledku náhlého přerušení krkavice

je prosil o slitování. Vítěz se pak otočil če­

a průdušnice.

lem k císaři a ten, v zásadě po vyslechnu­

Podříznutí mečem byla římská speciali­

tí názoru diváků, rozhodl o tom, zda bude

ta, a proto se mu říkalo „římská spravedl­

poražený ušetřen, nebo usmrcen. Ukázal-

nost“. Přes svou přezdívku nebylo však

li palcem dolů, znamenalo to pro poraže­

podříznutí v Římě v trestním zákoníku ni­

ného smrt. Zdvižená ruka znamenala mi­

kdy kodifikováno jako řádný hrdelní trest.

lost. Pokud zněl verdikt smrt, císař nebo

Sloužilo zejména k hromadným a mimo­

ten, kdo předsedal hrám, zvolal: „Jugula!“

soudním popravám. Jedinou výjimkou

(Podříznout!)

Než císař vyslechl diváky, poražený, pokud byl jen lehčeji zraněn, si sedl na pa­

Zemřít svobodný

ty a hlavu sklonil k zemi. Zbraně hodil do písku a od této chvíle se jich nesměl za

Římané používali podříznutí rovněž ja­

žádných okolností dotknout. Následné

ko trest pro poražené nepřátele,

usmrcení poraženého se odehrávalo po­

odmítli složit zbraně. Numidové obleže­

dle zvláštního ceremoniálu a vyžadovalo jakousi pochmurnou spolupráci mezi ním a vítězem. Dav se ztišil, vítěz odhodil štít a přistoupil s mečem v ruce k poražené­

kteří

ní Scipionem naházeli ženy a děti do plamenů a zbavili se i oděvu. Pak se zcela nazí vzdali Římanům, přestože vě­

mu, který zaujal polohu, při níž jedním

děli, co je čeká. A skutečně jim bylo

kolenem klečel na zemi a chytil se vítězo­

podříznuto hrdlo.

vy nohy, aby mu skýtala oporu. Vítězný

bojovníků bránících pevnost Massadu

gladiátor pak uchopil jednou rukou přílbu

se rozhodlo podřezat si hrdla vlastníma

poraženého, aby mu podržel hlavu, a za­ bořil mu meč do hrdla tak, že ostří proje­ lo pod podbradníkem přílby. Připomeňme, že v prvních dobách existence gladiátorských zápasů rozhod­

Devět set židovských

rukama, aby se vyhnuli smrti z rukou Římanů.

Vylosovali mezi sebou šest

druhů, kteří podřezali hrdla

ostatním,

aby „odešli ze života svobodní“.

nutí o verdiktu nezáviselo tolik na sympa­ tiích diváků, ale že bylo diktováno spíše technikou vedení boje. Šance poražené­ ho na přežití závisely čistě na odvaze a zručnosti, jaké v boji prokázal. Podříznutím hrdla byli popravováni i křesťané. Z nejvýznamnějších světců, kteří zahynuli touto smrtí, připomeňme Lucii ze Syrakus, Anežku Římskou a Vik­ torii z Tivoli, jež se všechny dočkaly ofici­ álního svatořečení. Dvě posledně jmeno­ vané byly podřezávány pomalu, což se pokládalo za zvláštní trest.

Hromadné popravy

gie“. Tato legie čítala šest tisíc mužů, pře­ vážně křesťanů, kteří před rozhodující bit­

„Meč do hrdla“, to byl rovněž rozsudek

vou odmítli obětovat římským bohům. Cí­

smrti, který býval slýchán v legiích. Za

sař rozhodl vylosovat a usmrtit každého

vlády císaře Maximiána bylo takto popra­

desátého, což se také stalo, aniž se kdo­

veno šest set mužů proslulé „Thébské le­

koli z nich postavil na sebemenší odpor.

Římská

spravedlnost.

(Obraz

Georgese-Antoina

Rochegrosse.

Soukr.

sbírka)

Žádný odpor nekladla ani „neviňátka“,

V pozdějších dobách byly meče dlouhé

jak byly nazvány všechny děti ve stáří do

a příliš těžké, ještě později zase lehké

dvou let, které byly v Betlému a okolí za­

a úzké, a tak podříznutí upadlo téměř

bity mečem na rozkaz židovského krále

v zapomenutí. Stalo se zcela výjimečným

Heroda Velikého. Když se Augustus do­

a používalo se k němu nože nebo ploché

zvěděl, že mezi zabitými dětmi je i Hero­

dýky, jak se stalo například v Itálii v roce

dův vlastní syn, jenž žil v Sýrii, pronesl

1620, kdy zde katolíci povraždili na pět

prý podle Macrobia tuto slavnou větu:

set protestantů.

„Je lepší být Herodovým vepřem než synem.“

Podříznutí hrdla praktikovaly rovněž primitivní národy v Africe, Asii a indiáni

Jinou známou masovou popravu me­

Střední Ameriky i Mexika, u nichž bylo

čem nařídil císař Septimius Severus a tý­

ovšem prováděno jako součást obětních

kala se lyonských křesťanů. S podříznu­

obřadů. V Evropě nebylo podříznutí hrd­

tým hrdlem jich skončilo na osmnáct set.

la nikdy samostatným trestem, ale prakti­

Po pádu římského impéria převzali praxi

kovalo se vždy jako ztížení jiného trestu.

podřezávání hrdel národy, které se usadi­

Edikt Františka I. z roku 1525 například

ly v Galii. Stala se oblíbenou formou vraž­

v preambuli požaduje, aby rouhač byl

dy používanou knížaty k upevnění či zís­

„podříznut zahřátým mečem a aby mu".

kání moci.

než bude pověšen, „byl vytažen a uříznut

jazyk“. Za Jindřicha VIII. zákoník v Anglii

hlavu mého strýce Loma dozadu a podr­

stanovil, že řez musí být veden tak vyso­

žel ho za vlasy. Nožem si na hrdle napřed

ko na hrdle, aby kat mohl ranou vytáh­

vyznačil dráhu a pak prudce, ze všech sil,

nout jazyk odsouzeného.

vodorovně řízl. Krev se valila proudem

Jak se zdá, ve 20. století obnovili tento

a stříkala daleko.“

způsob popravy pouze Rudí Khmerové

Rudí Khmerové používali i jiného způ­

v Kambodži. Mezi lety 1975 a 1978 pod­

sobu podříznutí hrdla převzatého ze stře­

řízli katani Rudých Khmerů hrdlo tisícům

dověké Kambodže. Při něm se používá

lidí. Zde je jedno svědectví z mnoha, po­

ostrých palmových listů, jimiž se pomalu

chází od jednoho uprchlíka ve Francii:

přejíždí po hrdle odsouzeného jako pilou,

„Khmer, který držel řeznický nůž, stáhl

až se přeřízne krkavice.

Žena s podříznutým hrdlem.

(Rytina podle Goyi. Soukr. sbírka)

Rozpárání břicha

P

ři trestu rozpáráním se odsouzenému

Ze dvou skotských šlechticů, Roberta

vrazí do břicha zbraň, která pronikne

Grahama a Richarda Atola, kteří zosnova­

až do útrob. Zatímco Řekové a Římané

li vražedné spiknutí proti králi Jakubu I.

znali jen prosté rozpárání břicha, v Orien­

Skotskému, rvali v roce 1437 vnitřnosti

tě z něho učinili pomalou a složitou smrt.

„kus po kuse, až už se objevily kosti a oni

Otevření břišní dutiny bylo totiž jen pře­

nakonec zemřeli“. Za náboženských válek ve Francii se

dehrou k vyjmutí vnitřností. V Persii odsouzenému předtím, než mu

protestanti stali specialisty v párání břich

začali řezat a vytrhávat maso, otevřeli bři­

katolíků. Obnovili starý perský zvyk a na­

cho a vytáhli ven šest až osm metrů střev.

víjeli útroby odsouzenců na hůl, dokud

Týž úvod popravy byl zaznamenán v Itá­

jim břicho zcela nevyprázdnili.

lii ve 4. století, když ariánští Langobardi popravili

formijského

biskupa

Rozpárání břicha je také spjato s typic­

Erasma.

ky japonským způsobem usmrcení, s ha-

Kati napřed odsouzeného znehybnili, pak

rakiri. Dříve než se harakiri stalo formou

mu vyrvali vnitřnosti a navinuli je na vrá­

sebevraždy, která má prokázat věrnost

tek. Nakonec byl Erasmus rozčtvrcen.

nebo získat zpět ztracenou čest. to byl

Navinutí útrob svatého Thierna.

(Mědirytina. Soukr. sbírka)

niální šavlí pomalu otveřít břicho a klidně čekat na smrt. S harakiri se začalo až ve 12. století. V tu dobu to ovšem byla procedura vy­ hrazená členům šlechtických rodin patří­ cích ke kastě válečníků. V 15. století přija­ la harakiri oficiálně císařská justice a od­ souzení šlechtici, samurajové, měli privile­ gium, že si mohli život vzít sami a vyhnout se tak stětí rukou kata. Existovalo několik verzí popravy. Jednou z nich bylo hatamoto, symbolická sebevražda vyhrazená nižší šlechtě. Sebevrah si stoupl mezi dva důstojníky a před něj dali dřevěnou šavli. Když se sehnul, aby ji zdvihl, důstojník po jeho pravici mu setnul hlavu a druhý, po levici, ji ukázal publiku. Na druhé straně si příslušníci střední šlechty otevírali břicho pomalu a sami. Když se sebevrah zhroutil dopředu, pomocník, nejčastěji přítel, mu Umučení svatého

Erasma.

(Obraz Dirka Boutse, 16. století. D.R.)

usekl hlavu. Hodnostáři a výkvět aristo­ kracie si nejen otevírali břicha, ale ještě si i sami podřezávali hrdla, aby se vyhnuli

způsob popravy, kdy musel odsouzený sám vykonat rozsudek. Teprve daleko po­ zději se rozhodnutí provést „seppuku“, te­ dy harakiri, v literárním jazyce „otevřené břicho“, stalo výsadou hrdinů, kteří si by­ li předem vědomi utrpení, které je čeká, a přesto byli ochotni si krátkou ceremo-

„Džigaki“ Ve svém díle „Tajné ženské společnosti“ spisovatelka Marianne Monestierová lí­ čí, že v 15. století získaly i ženy právo učit se strašlivé technice harakiri, přes­ tože dříve, jak už víme, byla vyhrazena jen mužům z urozených rodin. Od této chvíle bylo ženám povoleno provádět džigaki, to znamená proříznout si hrdlo

stětí. Ceremoniál harakiri byl dlouhý a komplikovaný (ministr války Hanano potřeboval po kapitulaci v roce 1945 k pří­ pravě a provedení harakiri tři čtvrtě hodi­ ny). Přípravu na harakiri začínal japonský šlechtic zpravidla hostinou a meditací s cí­ lem duševně se koncentrovat.

dýkou a zároveň si jediným řezem ote­ vřít žíly. Otcové dávali urozeným ženám v den svatby malou dýku. Předtím se naučily technice sebevraždy a celé s ní souvise­ jící složité ceremonii. Mimo jiné si muse­ ly svázat nohy, aby tělo ve smrtelné agó­ nii nezaujalo neslušnou polohu. V tomto malém detailu je obsažena celá japonská filozofie cudnosti.

Umučení svatého Erasma. Kat mu vytrhává vnitřnosti a navíjí je na vrátek.

(Obraz Nicolase Poussina ze 17. století. Archivy SECA)

Pomalu zavádět hrot

ku tak, aby prošla napříč tělem a vyšla pravým bokem ven.

Pak si klekl na rohož a pokračoval

V tu chvíli se přítel, pro něhož byla vel­

v meditaci, načež začal chladnokrevně

ká čest být vybrán a jenž sledoval všech­

odkládat oděv. až byl od kyčlí nahoru na­

ny sebevrahovy pohyby, prudce vztyčil.

hý. V poloze na bobku pak položil oděv

Zároveň vytáhl šavli z pochvy a srazil od­

za sebe a rukávy svázal pod koleny do uz­

souzenému hlavu. Dnes dochází k usek­

lu. Jeho nejlepší přítel, kterého sám vy­

nutí hlavy vždy, když je na scéně příliš

bral, mu podal malou šavli. Sebevrah ji

mnoho krve; japonské zákony sice hara-

zdvihl s úctou k čelu a pak, stále vzneše­

kiri zakazují, praktikuje se však běžně

ně a pomalu, si vrazil zbraň do levého bo­

i nadále.

Volným pádem ke smrti

Masakr obyvatel Mérindolu.

S

(Soukr. sbírka)

vržení z výšky spočívá ve shození od­

země; na ty dal svrhnout perský král Šá-

souzence z vyvýšeného místa. Tato

pur I. deset tisíc křesťanů; jindy spadli do

technika popravy se vyskytuje u všech ci­

ohně - ten dal zapálit Amasias, než do něj

vilizací a na všech kontinentech.

nechal svrhnout několik tisíc Idumenej-

Odsouzence přivedli na okraj skály, vě­

ských, aby pomstil smrt svého otce; nebo

že nebo hradeb a svrhli ho do hlubiny.

prostě do vody, v níž pak odsouzené do­

Právě jednoduchost tohoto hrdelního

razily údery železných háků, jako v Mexi­

trestu způsobila jeho všeobecné rozšíření.

ku; anebo konečně na píky a halapartny,

Rozdíly mezi národy se však projevo­

které mimo jiné vztyčili pod věžemi vojá­

valy v tom, na co odsouzení po svém pá­

ci protestantského velitele Francois de

du dopadli: v Římě to byla skaliska, na

Beaumont, barona z Adrets, a jeho poru­

něž byli ze 40 metrů vysoké Tarpejské

číka Puy de Montbruna, kteří tak napodo­

skály svrháváni otroci přistižení při kráde­

bili defenestrace v Nizozemí a Německu.

ži, zrádci a svůdci: v Egyptě dole číhali

Ze slavných historických osobností,

posvátní krokodýli; v Řecku dopadli na

které takto skončily, můžeme uvést Man-

kameny; v Persii pak na kůly zaražené do

lia, římského hrdinu boje proti barbarům

Svržení vězňů z hradeb

Tarasconu.

(Rytina. Soukr. sbírka)

Smrt deseti tisíc křestanů. V roce 303 uposlechl perský král Šápur I. Diokleciánův edikt

Ženy shozené z hradeb i se svými nemluvňaty na Antiochův rozkaz.

(Ocelorytina)

a dal zmasakrovat deset tisíc křesťanských legionářů v Bithýnii. (Obraz Albrechta Dürera.

1508. detail)

obléhajícím Řím, jenž byl svržen ze skály,

ním lovu, během polední přestávky, byli

poněvadž podněcoval ke vzpouře plebej-

popravováni

ce; svatého Jakuba Menšího, podle křes­

předhozeni šelmám, a to leckdy s pito­

odsouzení,

kteří

nebyli

ťanské tradice prvního jeruzalémského

reskní uměleckou vynalézavostí, aby byl

biskupa. Podle některých pramenů byl

pobaven prostý lid, ale také k poučení

svržen z vrcholku jeruzalémského chrá­

mládeže, která seděla se svými pedagogy

mu, podle jiných však byl ukamenován.

na nejvyšších stupních. Organizátoři se

V Římě pak využívali k popravám

upřímně snažili nahradit monotónnost

odsouzených podle obecného práva diva­

někdejších jatek

delní scénu, kde pak předváděli všechny

scén (...) Tak jste mohli vidět Ikara,

uváděním

možné způsoby usmrcení chlapců a dívek

jak mává křídly na nejvyšším místě jakési

podle bájných či literárních předloh.

plošiny.

Svržení se tak stejné jako jiné způsoby

(...) Nakonec ho přesvědčí pevná ruka

Nechtělo

se mu

poučných

do

skoku

usmrcení stalo součástí divadelní zábavy.

(...) Skáče a s výkřikem se rozbije

Historik Hubert Monteilhet píše: „Po ran­

o skály.“

Ludvík VII. byl v roce 1146 první fran­ couzský král. který nařídil někoho svrh­ nout z výšky. Chtěl tímto zvláštním způ­ sobem pomstít smrt opata ze Sens. Viník prý byl svržen z věže Saint-Pierre-le-Vif, jak to aspoň líčí Gilbert ve svých Dějinách francouzských měst. Coligny byl vyhozen během bartolomějské noci z okna svého paláce. Neustá­ lé boje mezi papeženci a reformovanými pak přinesly dlouhou řadu obětí - svržení praktikovaly oba tábory. Z nejslavnějších hromadných poprav

Skryté popravy Svržení z výšky lze snadno maskovat jako nešťastnou náhodu. Když Louis- Alexandre Berthier, francouzský mar­ šál a princ, vypadl ze třetího poschodí svého paláce v Busbergu, byla to po­ prava? Otázka není dodnes zodpověze­ na. Podezřelá rovněž zůstává smrt Jana Masaryka, nekomunistického česko­ slovenského ministra zahraničí, který v roce 1948 vypadl z okna Černínského paláce.

tohoto druhu jmenujme ze strany protes­ tantské případ v Orthezu a popravy v ji­ hovýchodní Francii prováděné baronem

vyhození z oken tajné služby v tzv. válce

z Adrets, o němž jsme již mluvili. Z kato­

v šedé zóně. Připomeňme si, jak James

lické strany připomeňme svržení v Car-

Forrestal, americký státní tajemník obra­

cassonu, Béziers, a zejména v Mérindolu

ny, vypadl údajně náhodou z okna v šest­

v roce 1515. Všechny tyto události vstou­

náctém patře výškové budovy.

pily smutně do dějin.

Amnesty International však v roce

Svržení do hlubin se dočkalo renesan­

1990 zaznamenala případ v Íránu, kdy

ce díky francouzským a americkým jed­

řádně odsouzený muž byl svržen z vr­

notkám za války v Alžírsku a ve Vietna­

cholku útesu.

mu. Zajatci, kteří nechtěli vypovídat, bý­ vali vyhazováni z letících vrtulníků. V současné době používají svržení či

Stejná organizace přinesla zprávy o po­ pravách mužů a výrostků svržením v Irá­ ku v březnu 1991.

Masové popravy svržením praktikovali s nadšením protestanti i katolíci.

(Soukr.

sbírka)

Smrtící půst

Vyčerpaní z

Jumièges.

(Rytina z 19. století podle Luminaise. Soukr. sbírka)

S

mrt hlady a žízní tvoří důležitou sou­

čel mu z ní do úst železný jazýček, který

část několika dalších popravčích tech­

ho nutil dýchat. Maska se zavírala za

nik, jež jsou známé jako „zazdění“, „zane­

krkem. Oběť s roubíkem v ústech pak by­

chání na opuštěném místě“, „vsazení do

la připoutána k trámu, ke zdi nebo k ty­

klece“, u nichž se k dalšímu trápení připo­

čím své klece a zůstala tak, dokud nena­

juje ještě

temnota,

postupné udušení

a vynucená nepřirozená poloha těla.

stala smrt. Obvykle to trvalo řadu dlou­ hých dní.

Smrt nedostatkem potravy ponecháva­

Jiný prostředek vyhladovění odsouze­

la volné pole té nejzvrácenější a nejkrutěj-

ného spočíval v tom, že mu byl do úst za­

ší vynalézavosti.

veden nástroj nazývaný „hruška úzkosti“.

Byly vynalezeny masky nejroztodivněj-

Byl železný, měl skutečně tvar hrušky

ších tvarů, které odsouzenému bránily

a objevil se v 16. století. Tělo nástroje se

přijímat potravu. V mnoha evropských

otvíralo pomocí pružiny nebo otočným

zemích kati účel nástroje nijak neskrývali

šroubem a zaplnilo ústa trestaného, takže

a nazývali jej bezelstně „maska hladu“.

nemohl ani křičet, ani mluvit, a samozřej­

Když ji nasadili na tvář obžalovaného, tr­

mě ani jíst.

Dávala otci pít z prsu, a tak se pokoušela uchovat jej při životě. (Masqualierova rytina podle Wicara. Soukr. sbírka)

Některé typy těchto hrušek nesly ještě

vřen v komnatě Andělského hradu a po­

ostré hroty, které vyčnívaly nazdařbůh

nechán bez jídla a pití, dokud nezemřel.

ven a jejichž cílem bylo způsobit rozsáhlá

K tomuto trestu ho odsoudil Francon ře­

poranění hrdla, ale i konečníku či vagíny,

čený Vzdoropapež, který nakonec i přes

protože stejných hrušek se používalo

své zločiny usedl na papežský stolec pod

i k trestání těch, kdo zhřešili sodomií nebo

jménem Bonifác VII.

cizoložstvím. V Indii a Barmě lili odsou­ zencům do úst a hrdla roztavené olovo. Z nejslavnějších odsouzenců, kteří sešli

U některých afrických etnik přivazova­ li ještě v 19. století zločince k tělu jeho oběti a nechávali je společně zetlít.

touto smrtí, uveďme Ugolina della Ghe-

O tři století dříve ve Francii doporučo­

rardesku, nesmírně krutého tyrana, jenž

vali za náboženských válek protestanti

zalil krví celou Itálii. V druhé polovině 13.

„přivazovat po dvou katolíky a nechat je

století se stal obětí spiknutí, které zosno­

zemřít hlady, aby se jedli mezi sebou“.

val arcibiskup v Pise Ruggiero Ubaldini.

Šlo přitom jen o opakování trestu, jaké­

Odsoudil pak Ugolina a jeho dva syny

mu byli podrobeni Řekové zajatí za Me-

k smrti hladem ve věži Gualandi. Věž za­

zentiovy vlády Etrusky. Vergilius vypravu­

mkl a klíče zahodil do řeky Arno. Ugolino

je, že tento vládce nechal přivázat živé

zemřel jako poslední, předtím se však po­

k mrtvým, „ruce k rukám, ústa na ústa,

koušel živit se masem svých dětí.

a odsouzení zemřeli pomalou smrtí, vy­

Zmiňme se alespoň stručně i o Janu XIV., papeži z konce 10. století. Byl za-

staveni účinkům vytékajícího hnisu a zka­ žené krve“. Vyhladovění někdy předcházela opulentní hostina, jejímž cílem bylo odsouze­

Zavřená a otevřená ,hruška úzkosti“.

nému přivodit ještě další utrpení. O Tibe-

(16. století. Soukr. sbírka)

riovi je známo, že svým obětem nechával napřed podat velké množství jídla a pití, načež jim podvázali močovou trubici, aby nemohly močit. Odsouzení pak umírali po prasknutí močového měchýře. Artaxerxes II. dal zavřít jednoho řecké­ ho vězně mezi dvě stejné lodice tak, aby měl venku jen hlavu. Pak ho vykrmil a na­ mazal medem, aby přilákal mouchy. „Pro­ tože uvnitř bárky dělal vše, co dělá člo­ věk, když se nají a napije, zrodilo se z je­ ho exkrementů, na něž se dostaly mou­ chy, nesmírné množství červů a parazitů, kteří mu pronikli do útrob.“ Muž zemřel po sedmnácti dnech nejen hladem, ale i proto, že parazité, kteří pronikli do těla, mu doslova vyžrali vnitřnosti.

Rovněž v Persii nacpali trestance po­ travou a pak mu ucpali konečník, aby sh­ nil i se svými výměšky. V roce 1936 pře­ vzali tento nápad republikáni ve Španěl­ sku, když svým zajatcům zalévali řiť be­ tonem. V nacistickém Německu byla smrt hla­ dem a žízní znovuzavedena v míře dosud nebývalé a v koncentračních táborech jí zahynuly statisíce vězňů.

Černá dieta V roce 1975 začala těchto metod likvi­ dace zadržených používat vláda Agostinha Neta v Angole. Vězni podezřelí, že patří k organizaci UNITA, hnutí bojující­ mu proti vládnoucí skupině MPLA, byli zavíráni bez jídla a pití do maličkých cel, kde se nemohli ani pohnout a kde je ne­ chali umřít. Podle zpráv Amnesty Inter­ national se smrt úplným odepřením vody a pití měla také používat v Guineji. „Vše nasvědčuje,“ uvádí organizace, „že před rokem 1984 bylo mnoho odsouzenců na smrt zahubeno takzvanou ,černou die­ tou', kdy jim bylo odepřeno jakékoli jídlo a pití (...) Tato praxe začala počátkem sedmdesátých let a jejím cílem bylo usmrtit velký počet vězňů, jejichž počet šel pravděpodobně do stovek. Nejznámější obětí se stal Diallo Telli, bývalý ge­ nerální tajemník Organizace africké jed­ noty, jenž zemřel v roce 1977." V krát­ kých zprávách k jednoho čísla časopisu L 'Express z roku 1990 jsme se mohli do­ číst, že nikdo neví přesně, kolik zadrže­ ných přišlo o život v letech 1980 až 1989

„Hruška úzkosti“ z 15. stol. (Soukr.

sbírka)

„Dceřinná láska“

v Čadu. Nicméně podle svědectví organi­ zace Médecins du monde zahynulo hlady v kobkách Hissena Habrého více než tisíc

Tuto historku nám vypráví Valerius Maximus. Jistá Římanka prý byla odsouze­ na k smrti a měla být zardoušena. Triumvir však neměl odvahu provést rozsudek a rozhodl, že ji nechá zemřít hlady. Dovolil však dceři nebožačky, aby ji navštěvovala. Ta toho využila a živila matku vlastním mlékem. Podle Festa se hrdinka tohoto příběhu jmeno­ vala Cimon a její dcera Pera.

zajatců. Například v ústřední věznici v hlavním městě N'Djameně bylo v pou­ hé jediné kobce tvaru C namačkáno dva­ cet čtyři zadržených a všichni byli pone­ cháni zemřít hladem. „K nelibosti vlády Hissena Habrého se mnoha vězněným podařilo utéci a ti pak vyprávěli francouz­ ským

lékařům

Brigitte

Maitrové

a Jeanu-Christophu Shueremansovi skli­ čující příběhy.“

Uvržení do klece

Ani vsedě, ani vleže.

(Rytina. Soukr. sbírka)

Uvržení do klece je trestem příbuzným

zavřel do klece Kallisthena, jednoho z vel­

zazdění, zejména pokud je doplněno ode­

kých odpůrců makedonské nadvlády. Ta-

přením potravy, jehož smyslem je umořit

merlán učinil o osmnáct století později to­

odsouzence hladem. Existenci klecí pro li­

též s Bajezidem I. řečeným „Blesk“, který

di nelze popřít, i když daly vzniknout řadě

však skoncoval s utrpením tak, že si radě­

legend a přehnaných historek. Máme

ji rozbil hlavu o mříže.

o nich zprávy z antického Řecka, z Orien­

Ve středověké Evropě byla „klec“ vy­

tu i z Asie. Je známo, že Alexandr Veliký

hrazena hlavně duchovním, u nichž se

Klece se často užívaly za vlády Ludvíka XI. (Rytina. Soukr. sbírka)

soudci chtěli vyhnout krvavé exekuci. Vi­

doby, než úplně neshnila a kosti se neroz­

ník zavřený do železné nebo dřevěné kle­

padly.

ce býval zavěšen na průčelí radnic, justič­

Tento druh trestu byl zvlášť oblíben ve

ních paláců či kostelů. Důvod byl prostý:

Španělsku a v Itálii, kde byl specialitou

trestanec, odsouzený ke smrti hladem

mantovských vévodů. Jednu z klecí může­

a žízní, byl na očích všemu obyvatelstvu.

me stále vidět ve věži v Acerbi. Jiné, které

V zimě umírání urychloval mráz a nepo­

byly v 16. století užívány v Německu, jsou

hoda, v létě horko a sluneční žár.

k vidění v apsidě katedrály v Münsteru.

Nebývalo výjimkou, že kolemjdoucí na

Klece měly všechny možné tvary, jaké

něj ještě házeli kamení. Když provinilec

si jen dovedeme představit. Některé kol­

zemřel, což mohlo někdy trvat i několik

mého válce otáčejícího se kolem své osy.

týdnů, zůstala jeho mrtvola v kleci do té

Jiné tvar rovnoběžnostěnu a byly připev-

Trest býval vyhrazen zejména pro Tato technika

trestu bývala zvlášt oblíbena

ve Španělsku a v Itálii. (Rytina. Soukr. sbírka)

duchovní,

u nichž krvavá poprava nebyla přípustná. (Soukr. sbírka)

Klece Alexandrovy Jak jsme se již zmínili, ve Francii „proslavil“ klece král Ludvík XI. Říkalo se jim tehdy, jak nás informuje historik

Commynes,

„holči-

ce", protože odsouzení v nich bývali nuceni spát spoutaní jako u „prodejných holčic“ dnes bychom řekli domin. Víme však, že podobné klece existovaly již ve starověku a že do nich své vězně s oblibou zavíral Ale­ xandr Veliký. V takové dřevěné kleci nechal zemřít řeckého filozofa a historika Kallisthena. Kallisthenés byl prasynovcem Aristotelovým a jeho strýc zařídil, že se stal Alexandrovým druhem při studiích. Kallisthenés následoval mladého dobyvatele do Asie. Napsal poutavou historii tohoto tažení, ale pak prý se velice brzy dotkl Alexandra svým na­ pomínáním. Nejvíce se však panovník roz­ hněval, když ho Kallisthenés odmítl uznat za syna Diova. Alexandr se rovněž domníval, a těžko říci, zda právem či ne, že se Kallisthenés zapletl do spiknutí Hermolaova a v roce 328 př. Kr. ho do

v

Baktrianě

klece,

kde

ho

odsoudil nechal

k

vsazení

zemřít

žízní

a hladem.

něny ke kolu. Opět jiné kopírovaly tvar tě­

dunský biskup Guillaume de Harancourt

la odsouzeného a leckdy mívaly i zvláštní

byl v takové kleci držen čtrnáct let, kardi­

klícky pro každý úd.

nál de La Balue jedenáct let.

Ve Francii se klecí užívalo nejčastěji za vlády Ludvíka XI.

Phillipe de Commynes byl za Karla VI­ II, takto vězněn měsíce a Ludvík XII. ne­

Z té doby máme zprávy o existenci kle­

chal v kleci shnít Ludovika Sforzu II Mora.

cí na zámcích v Loches. v Onzain u Blois,

Klece byly zkonstruovány tak, že od­

na Mont-Saint-Michel a v Paříži ve věze­

souzený v nich nemohl pořádně ležet, ani

ních v Bastile a Tournelle. Zmizely odtud

stát. Když v kleci strávil několik let, vychá­

až v 16. století. Klece nebyly určeny jen

zel ven s tělem beznadějně pokřiveným.

k umoření hladem, ale byly i oblíbeným

Od 17. století se již s tímto trestem ne­

prostředkem nátlaku. Je známo, že ver-

setkáváme, ale v Číně a v některých afric-

kých zemích se ho užívalo až do začátku 20. století. Například v Dahome byly kle­ ce zavěšovány na stromy tak, že z nich odsouzenci visela ven hlava nebo nohy. Provinilec pak pomalu umíral hladem a žízní. Takto je zavěšovat bylo možno dí­ ky tomu, že zde rostou pružné stromy, které se ohnuly až k zemi, načež k nim připevnili v požadované poloze klec s od­ souzencem. Strom byl pak uvolněn a vrá­ til se do původní polohy. Za druhé světové války, během japon­ ské okupace, se krutostí smutné proslavi­ li barmští spojenci japonských dobyvate­ lů. Ti si vybíjeli vášně na zajatcích ze zá­ padních armád a vymysleli pro ně moder­ ní verzi vsazení do klece: odsouzené za­ jatce, trestané smrtí hladem často pod malichernou záminkou, zavírali do kovo­ vých sudů, které postavili na slunce. Ote­ vírali je až po dvou týdnech. Nebožáci bý­ vali mrtví často již několik dní, jejich ob­ „Vsazení do klece“ v Dahome, okolo roku 1880. (Rytina. Soukr. sbírka)

jem se zdvojnásobil, šířili úděsný puch a ve většině případů se jejich kůže přilepi­ la ke stěně sudů.

Zazdění K zazdění, vlastně trvalému uvěznění, od­

Zazdění bylo známo již ve starém Řec­

suzovaly v Evropě počátkem 16. století

ku. Sofoklés na ně naráží v tragédii Anti-

inkviziční tribunály. Trest, jenž patřil mezi

gona. Ta neuposlechla zákaz thébského

tresty hrdelní, spočíval v tom, že odsou­

krále Kreonta a pohřbila mrtvolu Polynei-

zený byl umístěn do pevné zděné kon­

kovu. Tyran ji potom za to odsoudil

strukce, z níž byly všechny východy uza­

k smrti žízní a hladem v zazděné komoře.

vřeny, a byl tam ponechán. Zazdění po­

Tento trest hrozil rovněž vestálkám.

malu umírali hladem a žízní, ale zároveň

dívkám vybíraným, aby udržovaly oheň

i nedostatkem vzduchu.

bohyně Vesty, pokud nedostály svým po-

V Japonsku bývalí v 16. a 17. století zazdíváni někteří odsouzenci do pilířů mos­ tů, protože se věřilo, že jejich duše zvýší pevnost stavby. Ve Francii nařídila zazdění několikrát inkvizice, když potírala sektu albigen­ ských. Užití trestu je doloženo proti kací­ řům v Albi, Toulouse i v Carcassonne. Událostmi v Carcassonne na počátku 14. století je inspirován obraz Jeana-Paula Laurense

nazvaný

Osvobození

zazdě­

ných. Vidíme na něm, jak dělníci bourají pod dohledem městských hodnostářů ka­ mennou zeď zahrazující východ z vězení. Zazdění vlastně znamenalo odsouzení k zapomenutí. Nebyli mu však podrobo­ váni jen heretici. Vnitřní režim ve věze­ Vězni bývali ve svých kobkách často zapomenuti. (Rytina. Soukr. sbírka)

ních po celá staletí neupravoval žádný pevně daný zákon, ba ani zvykové právo. Zazdění tak často znamenalo odsouzení

vinnostem, Ve skutečnosti bývaly častěji

na smrt, i když hrdelní trest nebyl vůbec

zahrabány zaživa do země, jak předepiso­

vynesen. V polovině 14. století bylo jen

vala náboženská pravidla.

v Paříži dvacet pět až třicet „zvláštních vě-

Kobky v Bastile.

(Rytina podle Houeltovy kresby.

18. století. Soukr. sbírka)

Zazdění

v

Carcassonne.

(Rytina podle obrazu Jeana-Paula Laurense,

19. století. Soukr. sbírka)

zení“, a to ještě vedle „hladomoren“ růz­ ných náboženských korporací. V rue de la Tannière bývalo v kobce o rozměrech tři metry padesát krát dva metry deset směstnáno až dvacet vězňů. Každý týden odtud vynášeli několik mrtvol. Ve vězeních Grand a Petit Châtelet. v Bastile, v Conciergerie a ve Fort-l'Evèque byly podzemní kobky bez vzduchu a světla. Uvěznění v nich znamenalo au­ tomaticky smrt. Také ve „spodním žaláři“ v Petit Châte­ let umírali vězni již po jednom či dvou dnech udušením. V opatství Saint-Germain-des-Prés byly podzemní kobky

„Zapomenutí“ V kobce zvané ironicky „Konec pohod­ líčka“ umírali někteří vězni za několik týdnů, jiní dokonce již za několik dní. Dolů byli vězni spouštěni řemenem, zpátky však jíž cesta nevedla. Poslední chvíle trávili v odporné jímce plné zápa­ chu, mezi plazy, hmyzem a všelijakou havětí. Kobky v Bastile, rovněž určené k zazdívání, měly zvláštní tvar obráce­ né homole cukru. Uvěznění se v nich nemohli udržet na nohou ani zaujmout jakoukoli jinou snesitelnou polohu ať vsedě, či vleže.

vyhloubeny i více než deset metrů pod zemí. Měly tak nízkou klenbu, že v nich nebylo možno stát. Na zemi byla rozhá­ zena shnilá sláma, pod níž čvachtala pro­ sakující voda. Není divu, že vězeňský žar­ gon vynalezl pro tato strašlivá vězení řa­ du opisných označení, z nichž každé vzbuzovalo hrůzu. Říkalo se „dostat se do ptačí klece“, „být zavřen do tykve“, do „studně“, do „hladomorny“, do „rakve“.

Odsouzení k zazdění za přítomnosti pařížského biskupa. (Rytina od Ludovika. Soukr. sbírka)

Kostra se železnou maskou nalezená v Bastile 22. července 1789. (Rytina. D.R.)

Dobová

svědectví

dokládají,

že

dois. Nejprve byla za vraždu manžela od­

v Grand Châtelet existovalo místo, jemuž

souzena na hranici, pak ji však král omi­

se říkalo „chaussée ďHypocras“. kde věz­

lostnil a se souhlasem parlamentu změnil

ni měli neustále nohy ve vodě a nemohli

rozsudek na „uzavření a zazdění na hřbito­

ani stát, ani ležet.

vě Neviňátek“, kde měla zemřít. V soula­

K jednomu z posledních oficiálních zaz­

du s rozsudkem byla postavena cela, od-

dění, které neuložil církevní tribunál, byla

souzenkyně do ní byla s velkou pompou

odsouzena v roce 1485 Renée de Verman-

odvedena a zedníci zazdili východ.

Odsouzení do hladomorny.

(Rytina.

Soukr.

sbírka)

Ukřižování. (Detail podle obrazu nizozemského anonyma z 16. století. D.R.)

Umučení svatého Petra.

(Rytina z 18. století

podle Michelangela, 16. století. Soukr. sbírka)

T

rest ukřižováním znali Egypťané, Ži­

Obecně se připouští, že Židé si osvojili

dé, Kartaginci, Féničané, Peršané;

trest ukřižováním za časů Herodových (1.

v Makedonii, v Řecku a v římské říši byl

století př. K r ) .

vyhrazen otrokům a za určitých okolnos­

Kříž, který se k tomuto trestu užíval,

tí velkým zločincům, bylo-li třeba je zvlášť

tvořily dvě nebo tři břevna, někdy i čtyři,

ponížit.

pokud byla oběť ukřižována do čtverce.

K prvním ukřižováním prý v Římě do­

Některé kříže měly tvar písmene T, jiné

šlo za Tarquinia Superba, posledního ze

X nebo Y. Kříž tvaru T se někdy používal

sedmi králů. Římané poznali tento trest

v obrácené poloze, takže hlava odsouze­

u Kartaginců, kteří jej zase převzali od Fé­

ného směřovala dolů. Tento trest byl vy­

ničanů. Římští senátoři a soudci, kteří

hrazen buřičům. Byl takto ukřižován

k němu odsoudili římského občana, byli

apoštol Petr, prý na vlastní žádost, proto­

obžalováni z „atentátu“.

že se pokládal za nehodna, aby byl ukři­

Připomeňme si, jak Cicero ostře kriti­

žován ve stejné poloze jako Kristus. Císař

zoval Verra, že během sicilského prokon-

Nero jeho žádosti vyhověl, jiným mučed­

zulátu odsoudil na kříž římského občana.

níkům ji však odepřel.

Technika ukřižováni hlavou dolů, jak nás poučuje Hubert Monteilhet, se zrodi­

maximální stability a potrestaný je ukřižo­ ván hlavou dolů.“

la z čistě praktických příčin. „Když se vo­

Kříži tvaru X se říká také svatoondřej-

jáci museli potýkat s mokrou půdou, kde

ský podle umučení svatého Ondřeje,

by bylo nutno kříž zarazit hodně hluboko,

bratra aspoštola Petra a žáka Jana Křtite­

zvykli si umístit vodorovné příčné břevno

le. Když prý došel ke kříži, sám si svlékl o-

tak, aby nebylo příliš vysoko nad zemí,

děv a dal jej katovi. Svatého Ondřeje na

a natočit je tak, že jedno z jeho ramen se

kříž nepřibili, ale přivázali ho k němu la­

na té straně, kam kříž, jak se zdálo, hrozí

ny, aby utrpení trvalo déle. Ondřej žil ješ­

padnout, opře o zem. Je tak dosaženo

tě dva dny.

Hledání pravého kříže Kristova Někteří odsouzenci proslavili nástroj, kterým byli zabiti. Například údajných nožů z gilotiny, která zkrátila o hlavu Ludvíka XVI., bylo prodáno mnoho sbě­ ratelům, fetišistům a obdivovatelům ně­ kdejšího královského režimu, a každý z nich si myslel, že vlastní skutečný „krá­ lovský popravčí nástroj“. Proto je jen při­ rozené, že Kristův kříž, posvěcený jeho božskou obětí, se záhy stal předmětem hledání. Jako první se vydala hledat po­ svátné dřevo skutečného Kristova kříže do Jeruzaléma svatá Helena, matka císa­ ře Konstantina, a to i přes svůj vysoký věk. Nikdo nevěděl, kde kříž může být. Helena se prý vyptáváním dozvěděla, že kříž má být zahrabán někde v podzemí Svatého hrobu. Ale pohané navezli na místo Svatého hrobu spoustu nejrůznější sutě a císař Hadrián tu dal vztyčit so­ chu bohyně Venuše a boha Dia. Zbožná císařovna dala sochy strhnout a přikáza­ la zahájit kopání. Po dlouhém hledání by­ ly objeveny tři kříže i s hřeby. Jak však poznat, který patřil Spasiteli? Macarius, jeruzalémský biskup, dostal nápad od­

nést všechny tři popravčí nástroje k jisté ženě, která měla smrt na jazyku. Napřed se dotkla dvou křížů, ale nic se nestalo. Když se dotkla třetího, ihned se uzdravi­ la. V roce 326 nechala svatá Helena po­ stavit nádherný kostel Svatého hrobu a v něm uložila větší část kříže do krásně zdobené schrány, zatímco menší část poslala synovi Konstantinovi a ještě dal­ ší do Říma. Vzácná relikvie byla napřed uložena v kostele postaveném v Sessoriově paláci, později známém pod ná­ zvem chrám Svatého kříže jeruzalém­ ského. Když se potom Jeruzaléma zmoc­ nil perský král Chusrau II., město vyple­ nil, vypálil a vzácnou relikvii odvezl. Z úcty před ní se však neodvážil vyjmout ji ze schránky. Křesťanský císař Hérakleios vtrhl do Persie a Chusraua po krát­ kém tažení porazil. Mír podmínil navrá­ cením Svatého kříže a osvobozením křesťanských zajatců. Když Chusrau podmínky přijal, byl uzavřen mír a Hérakleios se triumfálně vrátil do Konstantinopole, načež osobně odvezl kříž do Jeruzaléma. Aby se zamezilo nebezpečí, že nástroj Kristova umučení zase padne do rukou nevěřících, byl rozdělen na ně­ kolik částí a ty byly rozeslány do růz­ ných koutů křesťanského světa. Jeden dost velký fragment byl poslán do Říma.

zy, ale nejčastěji přibit hřeby. V prvním případě, jakmile měl ruce natažené a při­ chycené k patibulu, bylo patibulum vyta­ ženo pomocí lan a kladky nahoru na svis­ lé břevno a do něj pak pevně zapadlo. Při přibití se postupovalo obdobně, ru­ ce byly nejprve přibity k patibulu, a jakmi­ le byl odsouzenec zavěšen, přibili mu no­ hy. Někdy přibili odsouzence na zemi a kříž pak byl vztyčen a zasazen do pře­ dem připravené jámy i s ním. Hřeby se ni­ kdy neprobíjely do dlaní, protože tíha tě­ la by dlaně roztrhla a tělo by spadlo z kří­ že dolů. Hřeby se zatloukaly vždy do zápěstí, a to do dvou míst. Pokud měl kat určité zkušenosti, vrazil dlouhý hřeb do úzkého prostoru mezi kostmi, jemuž dnes moder­ ní anatomové říkají Destotův. Hrot hřebu tento prostor roztáhl, ale nic nepřerazil, nanejvýš přesekl mediánní nerv, v dů­ sledku čehož se palec křečovitě zkroutil Ukřižování do čtyř úhlů.

(Rytina zveřejněná v díle

De Cruce od Justa Lipsia. Soukr. sbírka)

do prohlubně dlaně. Pokud byl kat méně zručný, spokojil se s tím, že hřeb vrazil mezi radius a cubitus. V obou případech

Hřeby v zápěstí

však bylo přichycení velice pevné. Pokud jde o nohy, ty se přibíjely různě. Buď byly položeny vedle sebe a každá

V Římě, v Řecku i v Orientě odsouzen­

přibita zvlášť jedním hřebem, nebo byly

ce napřed zbičovali a pak byl nucen od­

překříženy přes sebe a přibity najednou,

nést si kříž na místo popravy. Přesněji ře­

anebo u čtverhranných křížů byly rozta­

čeno nesl pouze patibulum, tedy vodo­

ženy.

rovné horní břevno kříže, protože svislá

V římské říši zavedli tu zvláštnost, že

část. „stips“, již byla při příchodu odsou­

nohy byly sice umístěny vedle sebe, ale

zeného a katů připravená, zatlučená do

po straně tak, aby hřeb projel oběma spo­

země. Nespočet obrazů znázorňujících

jenými patami, takže ukřižovaní vypadali

Krista kráčejícího ke Golgotě a nesoucího

zkrouceně.

celý kříž tedy neodpovídá skutečné trest­ ní praxi té doby. Když odsouzenec došel na místo po­ pravy, byl někdy přivázán ke kříži prova­

Vždy však, bez ohledu na použitý po­ stup, se paty nikdy neopíraly o podpěru, jak to často vídáme na náboženských obrazech.

Ze starověkých národů pouze Židé umožňovali trest zmírnit tak. že na sklon­ ku dne odsouzenci zlomili nohy, a tím urychlili udušení. Židovský zákon rovněž předpokládal, že odsouzenci bude podán nápoj

otupující smysly,

aby se bolest

zmenšila. Vzpomeňme si, že i Kristovi by­ lo před ukřižováním podáno víno smícha­ né s drogou a po ukřižování ocet. Odsouzenci zůstali na kříži viset, do­ kud se o ně nepostarali draví ptáci. Pokud byl trest vynesen proti rebelům, byly mrtvoly ponechány na kříži, dokud se úplně nerozpadly. Tak se stalo napří­ klad po všech „válkách s otroky“, jak by­ ly označovány tři velké vzpoury otroků, které Římané s velkou námahou potlačili. Ukřižování na kříži tvaru X čili na svatoondřejském kříži.

(D.R.)

Římská vítězství zakončily příšerné ma­ sakry s tisíci vztyčenými kříži. Obě první vzpoury se odehrály na Sicílii jedno a jed­

Taková podpěra by vlastně odporovala smyslu trestu ukřižováním, protože by potrestanému umožnila opřít se, aby se nadechl. Na kříži se totiž neumíralo hla­ dem a žízní, jak si mnozí myslí, nebo do­ konce vykrvácením - přibití vyvolalo cel­

no a půl století před křesťanskou érou. Třetí povstání, to nejslavnější, bylo vede­ no Spartakem v roce 75 př. Kr. a po jeho potlačení Římané ukřižovali na šest tisíc otroků. Kříže vroubily celou cestu z Capuy až do Říma.

kem malé krvácení -, ale udušením. Ukři­ žovaný mohl dýchat jedině tak, že se po­ koušel přitáhnout za paže. V poloze, v ja­ ké byl, kdy ho navíc ještě držely hřeby,

Ztělesněné barbarství

jež mu způsobovaly prudké bolesti, do­ cházelo velice rychle k prudkým stahům

V případě „zákonného“ odsouzení, ja­

všech svalů, zatímco hrudní koš plný

ko například u Krista, úřady dovolovaly

vzduchu se nemohl vyprázdnit. Tento jev,

příbuzným a přátelům provinilce, aby tě­

jak připomíná Roland Villeneuve, velmi

lo řádně pochovali, jakmile byla úředně

přesně pozorovali a popsali vězni zachrá­

konstatována smrt. Účelem rány kopím

nění z koncentračních táborů, kteří byli

do boku bylo v souladu s římským prá­

ukřižování přítomni. Vyprávěli, že se ukři­

vem ubezpečit se, že odsouzený není mr­

žovaným zavěšovala na nohy těžká záva­

tev jen zdánlivě. I když se tak mnoho lidí

ží, aby se jim zabránilo přitahovat se pa­

domnívá, cílem poslední rány nikdy neby­

žemi a urychlilo se udušení.

lo zabít nebo zhoršit utrpení.

„Zabij mě, pro lásku boží!“ Za poslední světové války ukřižovali Němci mnoho Židů na území bývalého SSSR. Curzio Malaparte popisuje své se­ tkání s ukřižovanými v románu Kůže: ,. Výkřik hrůzy se mi zlomil v hrdle. Byli to ukřižovaní lidé. Bylí to lidé přibití ke kmenům stromů, ruce roztažené do tva­ ru kříže. Někteří měli hlavu skloněnou k rameni, jiným klesla na hruď, jiní se s hlavou zdviženou dívali upřeně na vy­ cházející měsíc. Téměř všichni měli na sobě dlouhý židovský kaftan, mnoho jich bylo nahých a jejích kůže se leskla v chladném svitu měsíce (...) Ukřižovaní mlčeli, slyšel jsem je dýchat, slyšel jsem, jak se jim chraptivý sípot de­ re mezi zuby, cítil jsem, jak mě tíží jejích pohledy, jejich žhoucí oči mi spalovaly obličej skrápěný slzami, přejížděly mi po hrudi (...).

Máš-li slitování, zabij mě! och, střel mě do hlavy, křičel jeden z ukřižovaných, střel mě do hlavy, slituj se nade mnou! zabij mě, ach! ach! zabij mě, pro lásku boží!'“

Dítě ukřižované za krádež. Kambodža, (Podle fotografie,

1984.

D.R.)

Strašlivou daň kříži jako nástroji smrti

ní. Všichni spisovatelé, kteří v té době ži­

zaplatili křesťané, daleko větší než revol-

li, se shodují, že na kříži skončilo obrov­

tující otroci, buřiči a těžci zločinci. Po

ské množství obětí za vlády císařů Septi-

apoštolech jich pykalo nesmírné množ­

mia Severa, Caracally, Heliogabala, Maxi-

ství na kříži za to, že se nechtěli vzdát no­

mina, a zejména Diokleciána, Decia a Do-

vého náboženství. Za vlády Trajánovy byl

miciána. Ukřižování jako způsob popravy

v Jeruzalémě ukřižován Šimon, v Kartágu

bylo zrušeno po nástupu křesťanských cí­

svatá Julie; tisíce dalších takto zahynuly

sařů, pro něž byl kříž symbolem Kristova

na římských územích okolo Středozemní­

utrpení. Obraz kříže se pak stal kultovním

ho moře.

symbolem v řecké i latinské církvi. Kříž

Připomeňme si Nerona, který s obli­

a ukřižování zaujaly významné místo

bou nechával oběti natírat smolou, aby

v katolickém ritu a ceremoniálech. Kříž,

k utrpení způsobenému křížem přidal ješ­

zprvu popravčí nástroj, se stal symbolem

tě utrpení z ohně. Když římské úřady vy­

vykoupení.

nášely rozsudek smrti ukřižováním, před­

V Evropě nepřipadalo v úvahu trestat

cházelo vlastní popravě často ještě muče­

zločince ukřižováním, bylo by to rouhání

po přepadení SSSR. Koncem 19. století ukřižování přežívalo rovněž v Barmě a v severní Africe, zejména v Maroku. V roce 1892, tedy dva roky před tím, než se začalo ve Spojených státech užívat „moderního“ elektrického křesla i pro marocké vězně, se na velkém náměstí v Marrákeši konala za hojné účasti lidu poprava ukřižováním kaida Habbúra. Po­ prava doprovázená hudbou dala podnět k třídenním slavnostem, načež byla mrt­ vola rozsekána na tisíce kousků a ty byly předhozeny

psům.

Připomeňme,

že

v sedmdesátých letech za sebou komu­ nistické jednotky ze severního Vietnamu rozsévaly hrůzu, když nechaly ukřižovat desítky osob v oblasti „Papouščího“ či Ukřižování kaida Habbúra v roce

1892.

v Marrákeši

Popravu doprovázela hudba

a následovaly po ní slavnosti. (Ilustrace z Petit Journal. Soukr. sbírka)

„Kachního zobáku“, poloostrova jižně od Saigonu. Na závěr kapitoly o ukřižování je nutno ještě připomenout, že tento trest je stále

nejhrubšího zrna, ale v Orientě a v Asii

ještě součástí trestního zákoníku v Jeme-

ukřižování přežívalo. Spisovatel a cesto­

nu. Nutno však dodat, že odsouzeného je

vatel Pierre-Oscar Commettant ve svém

možno ukřižovat až po smrti, když byl po­

díle Neznámá civilizace tvrdí, že v Japon­

praven v souladu s rozsudkem, tedy za­

sku odsuzovali „soudci na kříž ještě v 19.

střelením nebo pověšením.

století“. I když se celá Evropa stala křes­

Zato v Súdánu je předepsán trest ukři­

ťanskou, objevil se tento barbarský zvyk

žováním zaživa pro ty, kdo se dopustili

později i zde. Ve Francii se ukřižování znovu objevilo za kontrarevolučního povstání ve Ven-

haddu, to jest protivili se božské vůli, ale islámské úřady v Chartúmu se dosud neodvážily tento rozsudek vynést.

dée, když revoluční jednotky chtěly po­

V roce 1991 bylo odsouzeno jedenáct

trestat města Machecoul a Saint-Florent

osob, které se dopustily násilných trest­

za to, že dala roku 1793 signál k povstání.

ných činů, k pověšení s následným ukři­

Ukřižování se vyskytlo rovněž ve Španěl­

žováním. Teoreticky je však stále možné

sku za napoleonského tažení. A používali

odsoudit k smrti ukřižováním v sedmi ze­

je také nacisti proti Židům a partyzánům

mích, které se řídí islámským právem.

Pohřbení zaživa

Žena pohřbená se zesnulým manželem. (Rytina. D.R.)

Z

ahrabání, kdy byl odsouzený zaživa

povinnosti zpronevěřily, nebo nechaly

pohřben do země, bylo známo na

vyhasnout oheň, jenž jim byl svěřen, byly

všech kontinentech a ve všech dobách.

zahrabány zaživa na Campus Sceleratus.

V roce 220 př. Kr. dal čínský císař

Kolegium vestálek přetrvalo jedenáct sta­

Chuang-ťi zaživa pohřbít pět set učenců,

letí a zrušeno bylo až Theodosiem v roce

jejichž spisy byly v rozporu s jeho princi­

389. Je známo, že poměrně hodně vestá­

py vlády. U Inků byly takto trestány pan­

lek bylo takto potrestáno a podle histori­

ny zasvěcené slunci, když se zpronevěři­

ka Suetonia postihl tento trest i samotnou

ly svému slibu čistoty. Stejný trest stihl

představenou vestálek Cornelii.

v Římě vestálky usvědčené z toho, že ne­

Dokonce i historie Říma začíná tímto

dostály svým povinnostem. Vestálky byly

trestem. Rhea Sylvia, dcera Numitora,

vybírány ve věku šesti až deseti let z nej-

krále města Alby, byla bratrem přinucena

starších a nejvznešenějších římských ro­

stát se vestálkou. Když pak porodila Ro-

din a sloužily pak minimálně třicet let kul­

mula a Rema, tvrdila o nich, že je zplodil

tu bohyně Vesty. Po celou tu dobu byly

bůh Mars. Byla za trest zaživa pohřbena.

vázány slibem čistoty a ty, které se této

Stejnou smrtí byl zahuben i jeden pa-

Dva Galové pohřbení zaživa v roce 232 př. Kr. (Rytina Adolpha Pannemakera podle Philippoteauxova obrazu,

19. století.

Soukr.

sbírka)

pež, Kalixt I., zvolený v roce 218 za vlády

než jaké bylo spojeno s pouhým zahra­

Alexandra Severa. Spustili ho do studně

báním.

a tu pak zaplnili odpadky, aby se udusil.

Galové a Germáni zahrabávali zaživa

Chammurapiho zákoník, který platil

zrádce a zbabělce. U Gótů tak bývalo tres­

v babylonské říši, se řídil zásadou oko za

táno zneužívání dětí. Zvyk převzali Fran­

oko, zub za zub. Jeden z textů například

kové. Merovejský král Chlodomir se takto

požadoval pro případ, že architekt posta­

zbavil Sigismunda, krále Burgundů, které­

ví dům, ten jeho vinou spadne a zabije

ho dal i se dvěma syny shodit do studně,

majitelova syna, aby architektův syn

jež pak byla zasypána. Za Pipina Krátkého

zahynul stejnou smrtí a byl zahrabán

postihl tento trest několikrát Židy.

zaživa.

V Karolinském zákoníku z doby Karla

Peršané jako obvykle již tak hrozný

V. vydaném kolem roku 1530, jenž byl

trest zahrabání zaživa ještě zdokonalili.

prvním pokusem o kodifikaci trestního

Trest zahrabáním se prováděl tak, že od­

práva v německých státech a střední

souzence hodili živého do obrovské hro­

Evropě, najdeme sedm druhů hrdelních

mady popele, který vdechoval do plic

trestů, z nichž pohřbení zaživa bylo vy­

a způsobil dušení ještě daleko strašnější,

hrazeno vrahům dětí.

Udušení plátkem zlata Když byl někdo

v Číně odsouzen za

zi veřejným stětím a smrtí doma. Za tím

trestný čin k smrti, mohl se nechat za­

účelem jim poslal buď sáček s jedem, ne­

stoupit náhradníkem, jehož rodině zapla­

bo hedvábný provaz žluté či bílé barvy

til náhradu, kterou mezi sebou předem

podle hodnosti, anebo plátek zlata, jímž

dojednali odsouzenec a náhradník. Tak

se měli zadusit.

například po masakru Francouzů v Tien-

To byla specificky čínská metoda. Byl to

cinu v červnu 1870 se mandaríni uznaní

kousek

vinnými z vyprovokování nepokojů vy­

který si odsouzenec položil na dlaň či na

hnuli exekuci tím, že kuliům nabídli pět

ústa, a pak jej vdechl. Plátek zlata zahra­

velice jemně

vytepaného kovu,

až šest set franků, pěknou rakev a po­

dil přístup vzduchu do hrdla a odsouze­

hřeb první třídy, jen když si nechají usek­

ný se udusil. Tato poprava vlastní ru­

nout hlavu místo nich. Jestliže však při­

kou,

obdoba japonského

harakiri,

se

šel příkaz k popravě od císaře, nebylo

prováděla před několika dalšími manda­

možno se mu vyhnout. Panovník ovšem

ríny, kteří pak o průběhu podali zprávu

dával hodnostářům možnost výběru me­

císaři.

Shození vězňů do moře, na kameny a do věže plné popela. (Dict. de la Bible. Dom. Calmet. Soukr. sbírka)

Vyhrazeno ženám Ve středověké Francii nebývaly ženy z důvodů „slušnosti“ věšeny. Nepokláda­ lo se za vhodné vidět ženu na konci pro­

chž se vyznamenali stejnou měrou katolí­ ci i protestanti. Ve Švédsku a Dánsku bylo zahrabání zákonným trestem až do konce 16. stole­ tí. I zde bylo pochybnou výsadou žen, za­

vazu „sebou mrskat“ a zdvihat nohy až

tímco muži byli lámáni kolem. K pohřbe­

k očím. Proto byly také pohřbívány zaži­

ní zaživa byly odsuzovány zejména ženy

va. V soudních archivech jsou dokumen­

usvědčené ze zabití dítěte a z obcování se

ty o trestních procesech, které skončily

zvířaty. V Gabunu, v Indonésii a na Šalo-,

vynesením tohoto rozsudku. Tak je znám

mounových ostrovech zůstalo zahrabání

případ jisté Colette ze Saint-Germain,

obvyklým trestem až do 19. století. V In­

která okradla důstojníka a byla pohřbena

dii přežila tato praxe až do začátku 20.

zaživa v Abbeville v roce 1420. Teprve

století, protože náboženské zvyklosti ně­

počínaje rokem 1449 získaly ženy právo

kterých národností žádaly, aby byla žena

na šibenici, ale musely mít sukni přiváza­

pohřbena zaživa po boku zesnulého man­

nou k nohám ve výši kolen. Náboženské

žela. Bylo to usmrcení z náboženských

války poskytly záminku k provádění hro­

důvodů, motivované stejně jako upalová­

madných poprav touto technikou, při ni­

ní vdov na pohřební hranici manžela.

Ušetřit náboje...

že, proslulí hromadnými masakry a bez-

Pohřbení zaživa používaly příležitostně

bylo jich více než dva miliony) nejsou

uzdným vražděním. Protože se domnívali, že jejich oběti (a

i některé nacistické jednotky jako odstra­

hodny střelných zbraní a že si nezaslouží,

šující příklad proti odbojářům a partyzá­

aby se na ně plýtvalo drahocennými ná­

nům. Existují svědectví o podobných pří­

boji, zabíjeli je primitivními metodami:

padech z Polska a Ruska. Zdá se. že Asij­

úderem rýče či motyky do šíje nebo po­

ci si tento barbarský přežitek minulosti

hřbením zaživa. Celé rodiny, muži, ženy

obzvlášť oblíbili. Po ofenzivě Tét proti

i děti, byly takto pohřbeny v jámách, kte­

vietnamskému Hue v roce 1968 objevili

ré si musely napřed vykopat.

prý Američané po znovudobytí císařské­

Rudí Khmerové se vyznamenali i jistou

ho města jámy plné zkroucených mrtvol

„inovací“: udušením pomocí umělohmot­

více než tří tisíc osob pohřbených zaživa

ného pytle, který navlékli oběti na hlavu.

komunistickými jednotkami generála Vo

Ta pak zemřela za strašlivých křečí.

Nguyen Giapa.

Plastový pytel byl vyhrazen dospělým,

Od dubna 1975 do konce roku 1978

děti byly usmrcovány obdobným způso­

praktikovali tuto techniku poprav i Rudí

bem tak, že byly celé zavřeny do jutové­

Khmerové, tehdy absolutní páni Kambod­

ho pytle.

Na rozkaz sovětského lidového komisaře byl polský kapitán Rosiňski pověšen a naražen na kůl vojáky Rudé armády.

1917. (Foto Sygma, L'Illustration.)

Trest smrti naražením na kůl.

(Rytina zveřejněná ve spisu

Justa Lipsia De Cruce. Soukr. sbírka)

N

aražení na kůl. „jeden z nejhorších

století. O století později se s ním ještě se­

způsobů usmrcení, na jaké lidská

tkáváme v Siamu, v Persii, a zejména

krutost přišla“, jak je definuje Velká ency­

v Turecku, odkud byly popravy touto

klopedie 19. století, spočívá v zaražení

technikou hlášeny ještě z doby okolo ro­

kůlu do těla odsouzence, nejčastěji spo­

ku 1830.

dem těla, který je pak v tomto stavu po­ nechán, dokud nevypustí duši. I když tohoto způsobu popravy použí­

Manuův zákoník v Indii, předchůdce všech náboženských i světských zákonů, jimiž se řídila indická společnost, uváděl

valy hlavně orientální a asijské národy,

naražení na kůl jako první ze sedmi stano­

byl rozšířen po celé planetě, stejně v Afri­

vených hrdelních trestů. Asyrští vládcové

ce a Střední Americe jako i v Evropě, ve

se pyšnili tím, že nechávali na kůlu umírat

slovanských zemích a v německých stá­

povstalce a poražené. Jeden z nich, Aš-

tech za Karla V., jehož Karolinský záko­

šurnasirpal, se v oslavném nápise - jak

ník jej stanoví pro ženy, které zabily své

uvádí francouzský orientalista Gaston

dítě. V Rusku přežilo naražení na kůl až

Maspero - chlubí: „Zavěsil jsem mrtvoly

do doby carevny Alžběty v polovině 18.

na sloup. Další jsem narazil na kůl u slou-

pu (...). a okolo sloupu jsem vyrovnal dal­ ší, opět naražené na kůl.“

ven v podpaždí, hrudí, zády nebo bři­ chem podle toho, jak byl do těla zaveden.

Také Peršané si tuto techniku exekuce

Mohlo trvat několik dní, než odsouzenec

velice oblíbili. Xerxés, rozhořčený odpo­

zemřel. Byly zaznamenány případy, kdy

rem Leonidovým a jeho tří set Sparťanů

agónie provinilce trvala i několik dní.

v thermopylské soutěsce, nechal řeckého hrdinu narazit na kůl. Technika narážení na kůl byla na celém světě téměř stejná, i když měla několik

Je jisté, že kůl zavedený řitním otvo­ rem a vycházející ven břichem znamenal pomalejší smrt než kůl, který vyšel ven hrdlem.

variant. Je pravda, že některé národy, na­

Při mnoha exekucích se kůl vrážel do

příklad Asyřané, naráželi odsouzené tak,

těla palicí tak, aby prošel celým tělem,

že jim vráželi kůl do břicha, aby vyšel ven

přičemž záleželo na šikovnosti kata, zda

v podpaždí nebo ústy, ale tento způsob

vyjde ven až ústy. Kromě fyzické odol­

nebyl příliš rozšířený a většinou byl dře­

nosti odsouzeného pak záleželo jen na

věný nebo kovový kůl zaváděn řitním o-

ostří kůlu, jak dlouho bude agónie trvat.

tvorem.

Někdy se do těla vrážel kůl s velmi ost­

Aby to bylo možno udělat, byl odsou­

rou špičkou. V takovém případě smrt na­

zenec položen břichem na zem, roztáhli

stala mnohem rychleji, protože kůl při

mu nohy a upevnili je, nebo je drželi kato­

průchodu

vi pacholci, ruce mu znehybnili kolíky za­

a způsobil rozsáhlé rány a krvácení, které

raženými do země nebo mu je svázali za

vedly rychle k smrti. Tohoto způsobu uží-

tělem poranil řadu orgánů

zády. Nyní záleželo na průměru kůlu: v ně­ kterých případech stačilo řitní otvor na­

Narážení na kůl odsouzence v Persii.

mazat, aby byl kluzký, jindy jej prořízli no­

(Rytina. Soukr. sbírka)

žem. Kat pak vrazil oběma rukama kůl do těla, jak jen to šlo daleko, načež jej ještě kyjem či palicí zatloukal dále. Zde se pak nabízelo více možností, jež byly stanoveny v zákonících a přihlíželo se k nim při vynesení rozsudku. Někdy byl kůl zaveden do těla do hloubky pade­ sáti až šedesáti centimetrů, načež byl i s odsouzencem zasazen do předem vy­ hloubené jámy. Odsouzený trpěl nevýs­ lovnými bolestmi a smrt nepřicházela mi­ mořádně dlouho. Smyslem tohoto způso­ bu potrestání bylo, že pokračovalo již bez jakéhokoli dalšího zásahu kata. Vztyčený kůl pronikal odsouzenému do těla stále hlouběji jen jeho tíhou, až nakonec vyšel

ně nevyhnutelná, ale mohla přijít až za několik dní, což zvyšovalo exemplárnost trestu. Kůlem s tupou špičkou byl popraven Sulejman el Habi v červnu 1800, když ra­ nou dýky zabil Klébera, velitele francouz­ ských expedičních sil v Egyptě poté, kdy se Napoleon vrátil do Francie. Je to možná jediný případ, kdy západní judikatura nařídila takovouto popravu. Francouzská vojenská komise

totiž

v tomto případě nepostupovala podle vo­ jenského zákoníku a přiklonila se k míst­ ním zvyklostem. Poprava se odehrála za velkého sběhu lidu na prostranství před káhirským institutem a vykonal ji fran­ couzský kat Barthélemy, pro něhož to by­ la první taková exekuce. Zhostil se jí rela­ tivně dobře. Přesto pokládal za nutné zvětšit řitní otvor nejprve nožem, a pak do něj teprve zavést silnou železnou tyč. Naražení na kůl.

(Rytina zveřejněná ve spisu Justa

Lipsia De Cruce. Soukr. sbírka)

Sulejman el Habi umíral čtyři hodiny, než konečně vypustil duši. Číňané se i v tomto případě vyzname­ nali, protože zavedli ještě odpornější způ­

vali například Rusové, kteří kůlem mířili

sob naražení na kůl.

do srdce. To se ovšem pokaždé nepoved­

Do spodku těla odsouzeného nejprve

lo, protože několik historiků připomíná

zavedli dutý bambus, jenž usnadnil zara­

potrestání jistého bojara naraženého na

žení železné tyče rozžhavené do ruda.

kůl na rozkaz Ivana IV. Hrozného, jenž na

Připomeňme si ovšem, že takovýmto

kůlu sténal dva dny. Jiným příkladem je

způsobem byl usmrcen anglický král Edu­

milenec carevny Jevdokije, který caru

ard II., aby jeho smrt vypadala jako přiro­

Petru Velikému plivl do tváře, i když již

zená. Do ruda rozpálené železo mu bylo

strávil na kůlu dvanáct hodin.

do těla zavedeno pomocí dutého rohu.

Peršané, Číňané, Barmánci a Siamci

Michelet ve svých Francouzských ději­

špičatý kůl opustili a dali přednost kůlu,

nách píše: „Mrtvolu pak ukázali lidu (...)

jehož konec byl seříznut a zakulacen, aby

Nebylo na ní vidět žádné zranění, ale by­

co možná nejméně narušil životně důleži­

lo slyšet výkřiky a obličej byl tak křečovi­

té orgány. Neroztrhal je ani neprobodl,

tě stažený, že bylo jasné, jak krutě s ním

ale odstrčil je a odstranil je z cesty, takže

vrazi zacházeli.“

se natěsnaly okolo něho. Smrt byla stej­

Orientální národy užívaly naražení na

kůl jako prostředku k zastrašení. Nebylo

noho notábla, Anne Charbonneau de la

vzácností, že u obléhaných mést naráželi

Tour, a v tomto stavu nesena v čele švad-

zajatce na kůl co možná nejblíže hradeb,

rony katů, kteří rozhlašovali, že je to je­

aby zastrašili obránce.

jich vývěsní štít, načež byl kůl na jedné

Tohoto způsobu šířícího děs používali zejména Turci. Kůly s naraženými zajatci tak vroubily obleženou Budapešť i Vídeň.

křižovatce zasazen do země. Za tažení do Španělska narážely na kůl španělské vlastence

napoleonští vojáci

V polovině 18. století skončila v Maro­

a Španělé jim zvěrstva opláceli. Goya

ku vzpoura bokhariů, slavné „černé gar­

nám ostatně tyto strašlivé scény předvádí

dy“, původně složené z černochů koupe­

v několika rytinách a kresbách.

ných v Súdánu, potrestáním tisíců mužů, žen a dětí, jejich naražením na kůl. Ve stejné době byly v Dahome naráže­ ny na kůly vagínou dívky zasvěcené bož­ stvu.

V roce 1816 zrušil sultán Mahmúd II. po vzpouře sbor janičářů. Patnáct tisíc jich bylo zmasakrováno. Mnozí byli sťati, ale řada jich skončila na kůlu. Podle Rolanda Villeneuva byl v roce

V Evropě, zvláště v Itálii, přišel kůl ke

1958 „na kůl naražen strýc iráckého krá­

cti opět za náboženských válek. Jean Lé-

le“, známý svými homosexuálními sklo­

ger vypráví, že v roce 1669 byla v Pie-

ny, aby byl potrestán „tou částí těla, kte­

montu naražena vagínou na kůl dcera jed­

rou zhřešil“.

Umučení

svatého

Bartoloměje.

(Mozaika z Baziliky svatého Marka v Benátkách. D.R.)

S

tažení kůže je hrdelní trest, který spo­

Řečtí bohové tu šli příkladem. Bájný

čívá v částečném nebo úplném staže­

hudebník Marsyás, vynálezce flétny, vy­

ní kůže z těla odsouzence. Zdá se, že

zval k hudební soutěži Apollóna s jeho ly-

zvláštní oblibě se těšil v Chaldeji, v Baby-

rou. Poražený měl být vydán vítězi na mi­ lost. Apollón zvítězil, přivázal Marsya

lonii a v Persii. Odporná procedura

byla prováděna

pomocí nožů nebo několika dalších po­ dobných řezných nástrojů.

k borovici a stáhl z něho zaživa kůži. Jak to provedl? Určitě způsobem, jaký popisuje Ovidius: „Bez ohledu na křik od­

Ve staré Indii prováděli stažení pálením

souzence je holá kůže stažena z celého

pokožky. Loučemi spálili kůži po celém

povrchu těla. To je už jedinou otevřenou

povrchu těla až na živé maso. Odsouze­

ranou, z níž se krev lije proudem. Na svět­

nec tak utrpěl popáleniny třetího stupně

le se objeví obnažené svaly, a křečovité

a trvalo několik dní, než zemřel za strašli­

stahy rozechvívají tepny, které již nechrá­

vých bolestí.

ní kůže. Bylo by možno spočítat chvějící

Soud Kambýsův. (Obraz Gérarda Davida. 1498. Archivy SECA)

se vnitřnosti a vlákna masa, jež mu světlo ozařuje na hrudi.“ Asyrští vládcové se pyšnili tím, ža tak­ to potrestali mnoho vzbouřenců a pora­

Kůže rozřezaná na deseticentimetrové kroužky

žených nepřátel. Nám již známý Aššurnasirpal se chlubil, že stáhl kůži z tolika uro­ zených, že stačila k potažení sloupů.

Mání zvaný též Manes nebo Manicheus. zakladatel manicheismu, byl sta­

Orientalista Gaston Maspero ve svých

žen zaživa z kůže v Persii koncem 3. sto­

Starověkých dějinách národů klasického

letí za vlády Varana I. A opět to byli Per-

Orientu píše, že v Persii byli zaživa z kůže

šané, kdo vynalezl zvláštní způsob „rozře­

stahováni soudci usvědčení ze zneužití

závání“. Řezali kůži do tvaru úzkých pás­

úřední moci a že jejich kůží pak byla po­

ků,

kryta křesla, na nichž seděli jejich násle­

Největším vrcholem jejich umění pak by­

dovníci. Hérodotos vypráví, že král Kam-

la kůže nařezaná do úzkých proužků.

kroužků,

cárů

nebo

destiček.

býsés jmenoval úředníka, který byl nucen

Veškerá kůže z těla od krku dolů tak

sedět na křesle potaženém kůží svého ot­

byla odřezána v kruzích širokých pět až

ce, soudce Simaria, jenž byl stažen zaži­

deset centimetrů, přičemž ty největší

va, protože vynesl nespravedlivý rozsu­

z nich pocházely z hrudi a ze stehen, a ty

dek. Tímto hrozným způsobem končily

potom padaly na zem kolem odsouzen­

také cizoložné ženy. Často uváděným pří­

cových nohou. Tímto způsobem byl sta­

padem stažení z kůže je osud římského

žen z kůže zaživa svatý Bartoloměj.

císaře Valeriána, který zemřel v Persii po

Ve středověké Evropě byl trest staže­

porážce od perského krále Šápura. Vale-

ním zaživa vynášen dosti zřídka a známe

rián, zasypán urážkami a mučen, skončil

jen několik případů, z nichž nejznámější

nakonec stažením z kůže. Šápur dal jeho

se týká lučištníka zvaného v některých

kůži natřít na rudo a pověsil ji v jednom

pramenech Pierre Basile. v jiných Gour-

chrámu jako trofej.

don. V roce 1199 se tento muž stáhl s ce­

Římané praktikovali částečné stažení

lou svou posádkou do malé pevnůstky

z kůže a křesťanská martyrologie těmito

v Chalus v kraji Limousino, odtud vystře­

případy přímo oplývá. Často se stahovala

lil z kuše na anglického krále Richarda Lví

kůže z lebky a obličeje. Dopadl tak svatý

srdce a smrtelně ho zranil. Když pak An­

Julián za Maximina. Se „skalpováním“ se

gličané pevnůstku dobyli, byli ostatní vo­

setkáváme i u indiánských kmenů v Ame­

jáci pověšeni a Basila odvezli do Anglie,

rice a Kanadě, jejichž bojovníci stahovali

kde byl, jak říkají kronikáři, „stažen z ků­

z hlav poražených nepřátel kštici i s kůží,

že jako dobytek (...). Čepel mu jezdila po

aby je velký duch Manitou nemohl ucho­

kůži a odlupovala z ní veliké cáry, pod ni­

pit za vlasy a odnést je do ráje „rudých

miž bylo vidět červené maso“.

mužů“.

Vyříznutí pásků

„Sběratelé“

Pokud jde o Francii, uvádějí historici I když stahování zaživa zmizelo z trest­

obvykle dva případy usmrcení stažením

ních zákoníků již před staletími, zvrhlí

z kůže zaživa, jež se oba odehrály ve 14.

sběratelé lidskou kůži dosud s oblibou

století. První se týká bratrů Philippa

vyhledávají.

a Gauthiera ďAulnay, kteří se zúčastnili

V

proslulé

Spytznerově

sbírce lidské anatomie z 19. století byla i úplná kůže stažená z těla sťatého zlo­

neřestných excesů Markéty a Blanky Bur­ gundské. V roce 1314 byli staženi zaživa z kůže a pak vhozeni v zašitém pytli do

čince. A také nacisti vytvořili několik

Seiny. Druhý případ se odehrál o tři roky

otřesných sbírek z tetovaných kůží sta­

později, v roce 1317, kdy Hugues Geraldi,

žených z těl svých obětí, někteří kápo-

biskup v Cahorsu, byl v Avignonu stažen

vé dokonce používali lidskou kůži ke

zaživa z kůže pro pokus o vraždu na pape­

zhotovení různých předmětů, jako na­ příklad knižních vazeb, stínítek, podlo­ žek a sošek.

ži Janu XXII., načež byl roztrhán čtyřmi koňmi a jeho rozptýlené údy byly spáleny na hranici. Ze slavných „stahovačů“ uveďme vo-

Stažení cizoložné ženy zaživa z kůže v Persii v 18. století. (Rytina. Soukr. sbírka)

jenským způsobem organizované bandy

magustu, které mu deset měsíců odoláva­

loupežníků, kteří sužovali Francii za vlády

lo. Velitele poražených, mezi nimi i slav­

Karla VI. a Karla VII. a dopouštěli se

ného benátského šlechtice Bragadina, du­

ohavných ukrutností, i když je pravda, že

ši odporu, dal stáhnout zaživa z kůže.

raději podřezávali hrdla, než stahovali.

Tereziánský zákoník, vyhlášený pro

V 16. století tuto techniku poprav vy­

habsburské země v roce 1768 císařovnou

zkoušeli také Turci, ale rychle ji zase

Marií Terezií, znal ještě částečné stažení

opustili. Přesto se natolik zalíbila turecké­

z kůže: „Pásek kůže bude vyříznut na jed­

mu generálu Mustafovi, že ji použil v roce

né straně hrudi, další bude vyříznut z levé

1571, aby potrestal kyperské město Fa-

a třetí z pravé strany zad.“

Stažení odsouzeného

křesťana

ve starověku.

(Scéna z pronásledování křestanů od Jana Luijkena, 17. století. Soukr. sbírka)

Těla jsou rozřezána na kusy a pak vhozena do ohně a spálena popel. (Rytina z Manuscrit de l'Estoile. Soukr. sbírka)

Rozřezání

Hrůzy

války.

(Rytina od Goyi. Soukr. sbírka)

ozřezání spočívá v odddělení údů se­

R

jiným způsobem, například pověšením,

kyrou, nožem, šavlí nebo pilou. Pro­

rozčtvrcením, upálením atd. V jiných pří­

tože však použití pily mělo své specifické

padech bylo jeho tělo zcela rozřezáno,

rysy, věnujeme mu samostatnou kapito­

což samozřejmě způsobilo smrt potresta­

lu. Totéž se týká stětí, protože je „odříz­

ného.

nut“ životně důležitý orgán lidského těla.

Peršané i tento způsob opět vylepšili.

Upřesněme napřed, že nelze ztotožňo­

Rozřezání odsouzenců u nich začínalo

vat „rozřezání“ a „roztrhání“. To totiž spo­

odříznutím prstů u rukou, poté rukou

čívá v systematickém vytrhávání masa po

a paží. Pak přišly na řadu prsty u nohou,

malých kouscích, zatímco první způsob

uši a nos, načež vše skončilo odříznutím

znamená čistě odříznutí údů.

hlavy. Podobné exekuce máme zazname­

Rozřezání se vyskytovalo v několika

nány ze středověkého Španělska a tři

modifikacích. V některých případech šlo

z Itálie. Roland Villeneuve vypráví, že

o odříznutí jednoho nebo několika údů

v roce 1308 byli v Itálii jistý Dalano a jeho

a odsouzenec pak byl usmrcen nějakým

milenka Markéta, která o sobě tvrdila, že

počala s Duchem svatým, rozřezáni zaži­

ky: Pelištejci se Židy, Byzantinci s Armé­

va na kousky.

ny, Peršané s Řeky... Mohli bychom po­

Tereziánský zákoník z roku 1768 upřes­

kračovat bez konce. Diodóros líčí, jak si

ňoval: „Odsouzenci bude celé tělo rozře­

Alexandr Veliký nechal předvést osm set

záno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak

Řeků, které Peršané uvrhli do otroctví.

budou pověšeny každý zvlášť na hlavní

Všichni měli useknuté ruce nebo nohy.

ulici jako odstrašující příklad.“ V někte­

Malaparte vypravuje v knize Kaput, vyda­

rých případech byly zvlášť vystaveny srd­

né po druhé světové válce, že když byl

ce a pravá ruka.

přijat Ante Paveličem, viděl v jeho kance­

Starý trestní zákoník v Egyptě ustano­

láři v koši dvacet kilogramů lidských očí.

voval, že odsouzenci budou napřed odříz­

Chorvatský diktátor napodobil Basileia

nuty ruce, nohy, nos a uši a pak bude vsa­

II., byzantského císaře, který dal oslepit

zen do člunu a puštěn po vodě.

více než patnáct tisíc Bulharů.

Číňané prováděli rozřezání jen do té

Po celém světě, v Asii, v Orientě, v Af­

doby, než je nahradili roztrháním, které

rice a samozřejmě v Evropě, prostě

pokládali za bolestivější a rafinovanější.

u všech národů bez výjimky, byla rozšíře-

Ještě počátkem století se turečtí důstoj­ níci dopouštěli takovýchto krutostí v Ma­ kedonii. Když oběti zaživa rozřezali, nevá­ hali se často nechat fotografovat nad lid­ skými údy. Částečné rozřezání bylo výslovně uve­ deno ve všech evropských trestních zá­ konících ve středověku a za renesance. Obecně platilo, že křivopřísežníkům byly uřezány prsty a otcovrahům zápěstí. Připomeňme, že tento trest obsahoval ještě napoleonský zákoník a že usekávání zápěstí ve Francii ustalo až roku 1832. Ještě za Ludvíka XVIII. usekli třem otcov­ rahům,

Tolleranovi,

Corbonneauovi

a Pleignierovi, napřed zápěstí a pak je te­ prve odevzdali gilotině. Kuplířům usekávali prsty u nohou, rouhačům vyřezávali jazyk, zlodějům uťa­ li ruku nebo vypíchávali oči, násilníkům a cizoložníkům odřezávali pohlavní or­ gány. Částečné rozřezání se však netýkalo jen trestných činů. Mnoho vítězných ar­ mád takto naložilo s poraženými protivní­

Rozřezání zajatce

indiány.

(Rytina z 18. stol. Soukr. sbírka)

Elektřina ve službách mrzačení Zázračná elektřina stála nejen u zrodu

„ Tento stroj řeže ruce rychle." prohlásil

elektrického křesla, ale v roce 1987 do­

před zástupci íránského tisku významný

volila barbarskému íránskému režimu

představitel policie. A upřesnil, že byli

zkonstruovat první automat na odřezá­

konzultováni soudní lékaři a lékařská fa­

vání rukou. Cílem inovace, jež se zrodila

kulta univerzity v Teheránu. „Bude tak

ve zvrácené mysli příslušníků íránské

možno provádět amputaci ruky, jak to

soudní policie, je umožnit aplikovat na

požaduje islámský zákon," uzavřel vyso­

zloděje zákon odplaty.

ký funkcionář s uspokojením.

Rozřezání svatého Kryšpína. (Rytina z 19. století. Soukr. sbírka)

na praxe rozřezávat mrtvoly jako ztížení

ré se řídí islámským právem. Jde zejména

hrdelního trestu.

o Mauretánii, Saúdskou Arábii, Jemen,

Dokud byl Avignon papežskou drža­

Súdán, Pákistán a samozřejmě Írán. V pá­

vou, zákon přikazoval, aby paže, nohy,

kistánském zákoníku čteme: „Kdo se do­

trup a hlava odsouzenců byly vystaveny

pustil krádeže poprvé, bude potrestán

zavěšeny na hácích na speciálně k tomu

amputací pravé ruky v kloubu zápěstí.

určených šibenicích.

Kdo se dopustil krádeže podruhé, tomu

Ve Francii byla těla odsouzených po

bude amputována levá noha.“ Zákon se

staletí rozřezávána a vystavována podle

však tváří „humánně“: „Amputaci prove­

požadavků rozsudku. Tato praxe byla

de odborný lékař. Usoudí-li, že by ampu­

opuštěna až koncem 17. století, v Anglii

tace mohla způsobit smrt, bude odložena

však přetrvala o sto let déle. Anglický Kr­

na dobu, kdy bude odsouzený dostateč­

vavý zákoník ještě v roce 1820 požado­

ně zdráv, aby ji snesl.“ Jsou tu dokonce

val: „Tělo odsouzencovo bude rozřezáno

takové „jemnosti“ jako odložení amputa­

na čtyři kusy“, i když se tohoto trestu již

ce, když je příliš zima nebo horko, do do­

nepoužívalo. V Prusku ještě návrh trestní­

by, kdy bude opět mírná teplota. Jinak

ho zákoníku z roku 1847 počítal s rozřezá­

pokud již zloději chybí levá ruka nebo le­

ním a vystavením údů popraveného.

vý palec nebo dva prsty na levé ruce ane­

Amputace některé části těla je dodnes uzákoněna a praktikována v zemích, kte­

bo pravá noha, k amputaci nedojde. Jaká ohleduplnost!

Rozčtvrcení a roztrhání

Nejčastěji se začínalo vyloupnutím očí. (Rytina. Soukr. sbírka)

T

rest spočívá v rozřezání celého těla

lovské přízni. Král ho po roztržce s Ří­

na malé kousky nebo v postupném

mem používal běžně proti katolickým du­

vytrhávání kousků kůže a svaloviny, do­

chovním. Mnoho národů vtisklo, lze-li to

kud nenastane smrt.

tak říci, čtvrcení své vlastní rysy. Peršané

Tato technika popravy se těšil obzvlášt­

a Langobardi začínali čtvrcení vyjmutím

ní oblibě asijských a orientálních národů,

vnitřností. Tataři k trhání používali velký

Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů a samo­

hoblík, který z těla vykrajoval dlouhé a sil­

zřejmě také Peršanů.

né kusy kůže a svaloviny. Harún al-Ra-

Dáreios II. dával pravidelně čtvrtit po­

šíd, pátý kalif z dynastie Abbásovců, sou­

vstalce a buřiče ve své říši. Tímto trestem

časník Karla Velikého a zapřisáhlý nepří­

sešli ze světa všichni přívrženci Pisutren-

tel byzantské říše, nechával odsouzené

se, satrapy Lýdie, kteří se připojili k jeho

před roztrháním vykostit. Před vytrhává­

neúspěšnému povstání.

ním masa dal odsouzenému naříznout

V Anglii za krvavé vlády Jindřicha VIII. se v 16. století čtvrcení a trhání těšilo krá­

údy a vyjmout z nich kosti, takže byl na­ prosto bezvládný jako hadrový panák.

Umučení

svatého

(Rytina podle Ribérova obrazu.

Bartoloměje. 16. století. Soukr. sbírka)

Římané začínali roztrhání často vytrže­

že srdce a vnitřnosti odsouzeného mu bu­

ním ňader u žen a kastrací u mužů. Křes­

dou z těla vyrvány zaživa a pak uvařeny.

ťanská martyrologie oplývá bohatstvím

I když se tato ustanovení již dlouho nepo­

příkladů umučení začínajícího takovou

užívala, najdeme je v trestních zákonech

amputací. Starý anglický zákoník předpokládal,

až do 19. století. Ale skutečnými mistry v trhání lidí zaži-

Ňadra světic Mezi škálou trestů ukládaných odsouzencům

nem. A nezapomeňme na svatou Engra-

na smrt před vlastní popravou najdeme

tidu, které uřízli ňadra na příkaz zaragoz-

i mimořádně ohavný „barbarský vyná­

ského guvernéra Daciána, ani na tři dce­

lez“, spočívající v uřezávání ňader.

ry svaté Žofie, jimž udělali totéž před

Ňadra totiž jako erotický a často i nábo­

očima vlastní matky na příkaz guvernéra

ženský symbol přitahovala krutost muči-

Antiocha. A samozřejmě na svatou Mar­

telů více než kterýkoli jiný orgán. Ňadra

tinu, která byla takto umučena, protože

byla mrzačena řeznými nástroji, noži ne­

převrhla Dianinu sochu. Výčet můžeme

bo velkými nůžkami, ale také vytrhává­

ukončit nejslavnější z křesťanských od-

na nebo rvána kleštěmi, nebo dokonce

souzenkyň,

drcena ve svěráku. Turci a Maročané se

umučena na rozkaz sicilského místodrži-

„vyznamenali“ speciální metodou, kdy

tele Quintrana v polovině 3. století.

prsní tkáň odervala velká truhlice náh­

Zmrzačení ňader před hrdelním trestem

lým přiklapnutím víka. Mulaj Izrael, ma-

mohlo postihnout i ženy vznešeného ro­

rocký král, současník Ludvíka XV., uží­

du. Stačí si připomenout Filipotu, manžel­

val podobného nástroje k odřezávání bradavek ženám ze svého harému. Mar­ tyrologie světic přináší řadu příkladů mamotomie čili uříznutí prsů. Mezi takto umučenými katolickou

světicemi

kanonizovanými

církví mimo jiné najdeme:

svatou Febronii, svatou Pelagii, svatou Balisesii, svatou Eulálii, svatou Kasildu, svatou Galliopu, svatou Barboru, svatou Makrinu, svatou Eufémii, svatou Helconis, nebo ještě svatou Bassilissu a svatou Anastázii, obě odsouzené osobně Nero-

svatou Agátou, která byla

ku Roberta, vévody kalábrijského a krále jeruzalémského. Protože po smrti manže­ la vymáhala příliš vysoké daně, neapolský lid ji i její dceru přivázal k vozu a byla jí utržena ňadra. Po dobytí Neapole voj­ sky Karla z Drače byla královně Johaně na rozkaz papeže Urbana VI. kleštěmi vy­ rvána ňadra a vagína. V Číně se s odřezá­ váním ňader setkáváme ještě v polovině 19. století. Tímto způsobem začínala exe­ kuce žen odsouzených k stažení z kůže zaživa na veřejném prostranství.

Roztrhání odsouzeného

v Číně.

Zároveň mu prořízli hlasivky,

(Podle fotografie.

Soukr.

aby nemohl křičet.

sbírka)

va byli Číňané, kteří tento trest pozdvihli

utržením ňader a vytržením hrudních

na úroveň umění a zcela přesně kodifiko­

svalů.

vali jeho průběh.

z vnější strany paží a z vnitřní strany ste­

Pak následovalo vytržení masa

Doktor Matignon, který byl po dlouhou

hen. Potom byl roztrhán kousek po kous­

dobu koncem 19. století členem fran­

ku zbytek těla. Cáry zakrváceného masa

couzské legace v Pekingu, zanechal popi­

se kupily v proutěném košíku určeném

sy veřejného čtvrcení, jemuž byl příto­

k tomuto účelu. Když pak mučedník za

men.

několik hodin zemřel, bylo jeho těla zcela

„Podle zvyku,“ vypravuje, „se začínalo

bezvládné.“

Pro potěšení diváků

Podle Celsova Pojednání o lékařství dovo­

Hned na začátku trhání kat oběti šikov­

xandrijským lékařům používat k vědec­

ně rozřízl hrtan, aby nemohla křičet.

loval ve starověku egyptský zákoník ale­ kým pokusům živé odsouzence.

Zprávy o veřejném čtvrcení v Číně po­

V 19. a počátkem 20. století mučili ja­

cházejí ještě ze začátku 20. století. V roce

ponští lékaři odsouzence, aby poznali lé­

1926 byl německý kriminolog Robert

pe fyziologickou odolnost lidského dru­

Heindl přítomen veřejnému trhání odsou­

hu. Neudiví pak, že nacističtí lékaři dělali

zence v Kantonu při němž, jak napsal, „se

na vězních z koncentračních táborů po­

diváci bavili, smáli, kouřili a jedli ovoce“.

kusy všeho druhu. V Číně znamenal údaj­

Jiné svědectví, jen o několik let starší,

ně vědecký výzkum smrt odsouzenců

pochází od Henriho Normana: „Lidé se

v laboratořích. Doktor A. Gervais, citova­

brodí po kotníky v krvi. Diváci křičí ra­

ný Rolandem Villeneuvem, ve svém díle

dostí a nadšením. Useknuté hlavy vypa­

Vzpomínky na Čínu, vydaném v roce

dají jako míče na trávníku... Kat je rudý

1952, vypráví, že guvernér jedné provin­

krví až po kolena a z rukou mu skapává

cie, kde vědci právě pitvali mrtvoly, žádal

krev.“

živé vězně. „Správně vedená pitva má za

Různé civilizace praktikovaly vivisekci čili vlastně skryté čtvrcení člověka zaživa.

úkol přivodit smrt těchto zločinců.“ upřesnil svou žádost.

Trest kolem

ve starověku spočíval

v rozdrásání těla

odsouzeného.

(Rytina zveřejněná R. P. Galloniem v roce 1590. Soukr. sbírka)

Rozdrásání

Trhací kolo používané inkvizicí. (Rytina De Morainova, 19. století. Soukr. sbírka)

U

smrcení rozdrásáním těla bylo ob­

něj bylo možno položit člověka na plo­

vyklé ve starověku a většinou se

cho, aniž by přečníval. Napřed byly ke

k němu používalo kola. Tehdy nemělo po­

kolu přichyceny odsouzencovy nohy,

užívání kola nic společného se stejno­

pak ho, lze-li to tak říci, natáhli tak, že mu

jmenným trestem ve středověku nebo ve

vytáhli ruce nahoru a uchytili je nad hla­

Francii za doby království, neboť ten spo­

vou, v jedné linii s tělem. Odsouzenec

číval ve zlámání údů zaživa a kolo slouži­

tak byl prohnut dozadu podle zakřivení

lo už jen k vystavení odsouzence očím

kola.

publika. Ve starověku však bylo kolo hlavním nástrojem popravy. Kolo mívalo dosti velký průměr a bylo umístěno na konstrukci, kde jím otáčel okolo osy jeden nebo více mužů. Jeho zvláštností byla i šíře, protože na

S každou otočkou kola se nahé tělo od­ souzence dostalo do styku s ostrými bodci na zemi, které z něj rvaly cáry masa. Asi po deseti otočkách bylo zcela roze­ rvané. Existovala i kola, většinou s menším průměrem, vyzbrojená bodci. Při každé

otočce odsouzenec procházel žhoucím ohněm. Na rozkaz císaře Maximina byla k to­ muto trestu odsouzena svatá Kateřina, ale kolo ji nezabilo, takže nakonec bylo

Průměrná odměna kata v polovině 18. století

nutno panenskou světici setnout. Abbé Sabouret v Životech svatých píše: „Maximinus přikázal, aby zhotovili stroj sestá­ vající z několika kol nesoucích břitvy a ko­ vové hroty, jež měly tělo panenské světi­ ce rozervat. Katovi pacholci sice Kateřinu ke kolu přivázali, ale sotva jím začali točit, stroj se polámal.“ K drásání těla používali kati rovněž že­ lezných háků. Například Turci z toho udě­ lali v 16. až 18. století svou specialitu. Na­ taženého odsouzence přivázali k prknu nebo stolu a uvázali mu všechny čtyři

Drásání odsouzence

železnými

háky.

(Detail. Dictionnaire de la Bible. Dom Calmet. Soukr. sbírka)

Mezi jednotlivými francouzskými kraji byly v odměňování katů velké rozdíly. Tak v Artois a v Bordeaux sekali hlavu za 30 až 40 liber, zatímco v Paříži se za tentýž výkon vyplácel dvojnásobek. Odměna v hlavním městě činila: - za upálení: 90 liber -

za za za za

hození popele do větru: 6 liber lámání kolem: 60 liber vystavení na kole: 15 liber pověšení: 15 liber

- za pověšení za háky na šibenicí: 3 libry - za dotazování právem útrpným: 15 liber - za bičování a vypálení znamení: 15 liber - jen za vypálení cejchu: 7 liber - za spálení knih: 6 liber - za useknutí hlavy: 100 liber - za vyříznutí jazyka: 20 liber - za uříznutí ruky v zápěstí: 6 liber Pokud kat poskytoval své služby mi­ mo bydliště, požadoval za cestu 5 liber denně, resp. za osm hodin denně. Svrš­ ky, oděv a osobní věci popraveného se v momentě popravy stávaly majetkem kata. Nárok na věci zbylé po odsouzen­ cích přežil i revoluci. U oběšenců kat navíc vyúčtovával provazy, protože ty se pohřbívaly s od­ souzeným. U poprav ohněm účtoval dále vůz s přípřeží, kůl, slámu a chrastí. Při jmenování kat dostal železa, seke­ ru a meč, špalek, popravčí lešení, tyč na lámání, prostě veškeré zařízení, kte­ ré potřeboval k výkonu svého povolá­ ní, jež pak dále udržoval ve své režii.

Odsouzení křesťané drásaní železnými drápy. (Kresba podle malby v kostele

Saint-Savin,

Rozervání těl odsouzených křesťanů pomocí kol. (Rytina. Soukr. sbírka)

département

16.

stol.

La Vienne. Soukr. sbírka)

Trhání odsouzených

křesťanů

(Rytina. Soukr. sbírka)

železy.

Před popravou znásilněna Traduje se, že kat již sťatou Marii Stuar­ tovnu znásilnil. U Římanů zákon zaka­ zoval usmrcovat panny. Proto se liktoři těšili výsadě, že panny před popravou znásilnili: zákon tak bylo možno obejít a hrdelní trest aplikovat i na panny. Ta­ kový osud postihl kněžku Vestinu, jíž bylo dvacet let, a dceru Sejana, Tiberiova prvního ministra, i když jí nebylo ješ­ tě ani sedm let.

Tohoto trestu užívali často Orientálci a Asiati. Svatá Julietta a svatý Cyrus byli v Lykaonii, někdejším území v Malé Asii, rozdrásáni železnými hřebeny, až se jim obnažily všechny vnitřnosti. V Římě postihl trest rozdrásáním háky velké množství křesťanů a přetrval až do 4. století, kdy pak tento druh trestání zce­ la vymizel. Mezi nejvýznamnějšími svět­ ci, kteří byli tímto způsobem umučeni, najdeme například svatého Vincenta, kterého již zmíněný Dacián nechal na­ před rozdrásat železnými hřebeny a té­ měř již mrtvého pak zavěsit na mříž, kde mu ještě navíc přelámali kosti; již ve

končetiny. Když se nemohl hýbat, rvali

4. století zuby železného hřebenu rozdrá­

mu pomocí železných hřebenů nebo vid­

saly také tělo svaté Degny Merily, služky

lic zakončených háky maso z boků, klíč-

svaté Afry; stejně zahynula i svatá Eme-

ních kostí a lopatek.

rita.

Rozdrcení

Rozdrcení pod

vozy s

okovanými koly.

(Dictionnaire de la Bible od Doma Calmeta. Soukr. sbírka)

R

ozdrcení spočívá v tom, že se pomo­ cí nějaké síly vyvine velký tlak na tě­

lo odsouzence, jenž mu zláme kosti kost­

ry a lebky a rozdrtí nejdůležitější orgány: ledviny, plíce, srdce, takže nastane smrt. I když existuje celá řada variant roz­ drcení, je možno je rozdělit do tří odliš­ ných skupin: rozdrcení pouhou statickou tíhou hmoty; rozdrcení stupňovaným stlačením a nakonec rozdrcení třením a roztrháním.

Rozdrcení vahou Odsouzeného položí na zem a na tělo se mu nakladou předměty s velkou hmot­ ností, většinou jde o balvany, mramorové či železné sloupy. Tak byla zabita Tarpeja, dcera Tarpejova, která vydala pevnost na římském Kapitolu sabinským obléhate­ lům. Podle jedné verze proto, že se zami­ lovala do nepřátelského vojevůdce, podle druhé kvůli zlatým náramkům. Sabinové

Rozdrcení mezi

ozubenými

koly.

(Rytina od Delange podle Mettaise. 19. století. Soukr. sbírka)

jí za zradu slíbili, že dostane to, „co nosí

hned nerozmačkala. V Egyptě dávali pro­

na levé ruce“. Tarpeja se dala zaslepit zla­

vinilce s oblibou do jakéhosi hmoždíře

tými náramky. Jakmile však pevnost pad­

a shora ho tloukli palicí, až z něj zbyly jen

la, Sabinové ji rozdrtili tíhou všech svých

cáry.

štítů, protože ty nosili také na levé ruce. Podle Skutků mučedníků bylo mnoho pronásledovaných

křesťanů

zahubeno

právě rozdrcením. Tak Theopompos byl podle starých textů přivázán pevně ke sloupům a pak mu na břicho shodili ob­ rovský kus skály, který stěží uneslo osm mužů. V Římě a Egyptě nebylo vzácností, že před popravou umístili okolo odsouzence bodce, které mu pak pod tlakem snáze pronikly do těla. Staří Židé užívali tohoto

Rozdrcení postupným stlačováním Spočívalo v tom, že odsouzený byl po­ malu stlačován či lisován, až z něj zbyla jen beztvará hmota. Nejběžnější technika byla protlačovat odsouzence mezi dvěma kotouči umístě­ nými nad sebou. Někdy se používala zaří-

trestu za vlády krále Davida. Římané vy­ užívali i tohoto trestu k představením v amfitátrech: odsouzenci byli rozmačká­ ni skalami shazovanými z vyvýšeného místa.

Drtič hlavy Zdá se, že drcení hlavy, k němuž se, jak jsme dozvěděli, v Indii používalo slonů respektive sloní nohy, zapustilo kořeny

Rozdrcení třením a roztrháním

i ve středověké Evropě, zejména po­ tom v severním Německu. Sloužil k němu relativně jednoduše fun­

Řekové, Římané a Germáni užívali

gující nástroj. Brada oběti se zespoda

k rozmačkání drtících a trhajících nástro­

pevně opřela o dolní část zařízení, za­

jů. Za tím účelem zhotovovali velké dřevě­

tímco horní část lebky byla upnuta do

né plochy, zatížené často kameny, jež mě­

jakési železné čepice, která se otáče­

ly po celém povrchu železné háky. Tahali je koňmi a přejížděli jimi přes tělo odsou­ zence natažené a znehybněné na zemi. Specialitou Římanů byly vozy s mimo­

ním šroubu pomalu stlačovala dolů. Po několika otočkách šroubu popraskala zubní lůžka, pak čelisti a nakonec lebeč-

řádně širokými a těžkými koly, která byla

ní kosti a mozek vystříkl ven.

na celém obvodu pokryta háky a břitva­

Tohoto přístroje se stále ještě užívá

mi. Tyto konstrukce převzali od Syřanů.

v některých zemích Latinské Ameriky,

Kočí pak musel umět přejíždět vozem pomalu, popojet dopředu a zase maličko couvnout, tak. aby kola tělo odsouzence

aby byla oběi donucena se doznat ne­ bo

„spolupracovat“.

Dahomejec

odsouzený k

rozdrcení mezi

dvěma

kameny pro

svatokrádežné jednání

(Rytina. Soukr. sbírka)

Rozdrcení mezi kamennými koly.

Čína.

(Rytina. Soukr. sbírka)

vůči

modle.

zení, která otáčela každým kotoučem

ské boty sestávající ze čtyř kusů dřeva

v opačném směru. Kdysi v Kartágu. v In­

tvořících jakousi skříňku, která může být

dii a na Cejlonu až do konce 19. století po­

na noze vyslýchaného podle libosti sta­

užívali k rozdrcení odsouzenců slony.

hována provazy, a tak mu drtí vazivo

Buď je zvířata rozdupala celé, nebo jim

i kosti - hlavně kostní výběžky na nej-

tlustokožci rozdrtili na kaši jen hlavu.

spodnější částí holenní a lýtkové kostí,

V Persii drtili odsouzence v lisech po­

jimž se lidově říká kotníky. Španělské bo­

dobných těm, v nichž se lisují hrozny ne­

ty se používaly různě. Nejběžnější způsob

bo olivy.

spočíval v tom, že se nohy svázaly mezi

Drcení postupným stlačováním umož­

čtyři prkna, z nichž dvě byla z vnitřní stra­

ňuje trest „dávkovat“ a celý postup kdy­

ny, načež se údery palice ještě zatloukalo

koli zastavit, aby se z odsouzeného vynu­

mezi ně jedno prkno. Tlak drtil svalovinu

tilo doznání. K tomuto účelu byly vynale­

a lámal kosti. Ve Francii se užívaly španěl­

zeny celé mučící procedury a aplikovány

ské boty v rámci útrpného práva až do ro­

na všechny části těla. Známe tak španěl­

ku 1789.

Poprava Johanky z Arku v roce 1431. Jedna z nejslavnějších hranic v historii. (Rytina Adolpha Pannemakera podle Felixe Philippoteauxe. 19. století. Soukr. sbírka)

Upálení

Trest ohněm je tak starý jako lidstvo samo. (Obraz. Soukr. sbírka)

Z

dá se. že trestání smrtí ohněm je prá­

žijícího ve 2. tisíciletí př. Kr. v Malé Asii, řa­

vě tak staré, jak lidstvo samo oheň

dí oheň mezi hlavní prostředky usmrcení

poznalo. Najdeme je ve zvykových prá­

viníků. Původní zákony starých Židů, jak

vech, ať už tradovaných nebo zapsaných

je najdeme v Levitiku, třetí knize Pentateu-

písemně, již těch nejstarších lidských spo­

chu, věnované zákonům vztahujícím se

lečenství. Slavný Chammurapiho zákoník nazva­

k výkonu kultu, nařizují upálení pro mimo­ řádné případy bigamie a svatokrádeže.

ný podle mocného babylonského krále

Zákony Drakóna, autora nejstaršího

stanoví trest upálením vedle utopeni a po­

psaného zákoníku v Athénách z 6. století

věšení.

př. Kr., známého neúprosnou tvrdostí

Marráva-Dharma-Kástra, Manuův zá­

ukládaných trestů - známý výraz drako-

koník, svod staroindického náboženské­

nické zákony - ukládají upálení za někte­

ho i občanského práva, uvádí upálení ja­

ré zvlášť těžké zločiny. Hranice stavěli

ko jeden ze sedmi doporučených způso­

Egypťané, Římané, Skythové, Galové

bů popravy.

a také všechny barbarské národy, které

Také zákoník Chetitů, mocného národa

kdy do Galie vpadly.

Jak nám říká Gilbert Callandraud, Inko­ vé upalovali všechny členy rodiny „slu­ neční panny“, která se zpronevěřila své­ mu slibu čistoty. Ostatně mnoho histori­ ků se domnívá, že starobylost a častý vý­ skyt ohně jako prostředku potrestání sou­ visí, podobně jako u vody, s nábožen­ ským původem hrdelního trestu. Protože oheň a voda byly pokládány za očistné živly, řídily se exekuce často obětními ri­ tuály. Toto očistné pojetí přežilo do 18. století, a po celá předcházející staletí byli ohněm popravováni především zločinci

Popravy často

doprovázely obětní

podle Le Guerchina.

rituály.

(Rytina

17. století. Soukr. sbírka)

usvědčení ze sexuálních zločinů, z čaro­ dějnictví a z kacířství, tedy v tehdejším

smoly. Řekové stavěli čtvercové hranice

pojetí ze zločinů proti víře.

a používali hlavně dřevo tisu, borovice

Představivost soudců se v trestání smr­

a jasanu. U Římanů mívala hranice tvar

tí ohněm projevila podobně jako u všech

oltáře a tvořilo ji dřevo z jasanu a borovi­

ostatních technik poprav vznikem různě

ce spolu s dřevinami typickými pro ital­

obměňovaných postupů.

ský poloostrov.

Galové zavírali odsouzence do velkých proutěných košíků a ty pak zapalovali. S podobným postupem se setkáváme v Japonsku ještě v 19. století, kde však byl

„Spálili je všechny!"

košík s odsouzencem navíc hozen na ko­

Americký historik Léa napsal právem

berec řežavého uhlí. „Přitažlivost“ tohoto

ve svých Dějinách inkvizice: „Krutá praxe

způsobu popravy spočívala v tom, že kři­

upalování živých kacířů není dílem pozi­

čící a škubající se odsouzenec uváděl

tivního zákona. Zákonodárce pouze apli­

svou klec mimoděk do pohybu.

koval určitou formu msty, v níž se v oné

Podle Hérodota vymysleli Skythové pro věštce, kteří vydávali chybné věštby,

době přirozeným způsobem vybíjela lido­ vá krustost.“

originální hranici. Falešného proroka po­

Historický původ hranice je totiž v lyn­

sadili do vozu naplněného roštím a chras­

čování ohněm. Z řady četných případů

tím a taženého voly. Pak otepi zapálili,

uveďme vyprávění Guiberta z Nogentu.

a jakmile se oheň zmocnil celého vozu,

Podle jeho zprávy k roku 1114 se v Sois-

voli se splašili a často popáleni velkým žá­

sons „řvoucí luza dostala do vězení

rem se hnali tryskem městem. Všichni

a zmocnila se tam kacířů, kterým pak ze

tak viděli, jaký trest stihne toho, kdo se

strachu před církevní vrchností postavila

odváží falešně věštit.

hned hranici. Spálili je všechny.“

Hranice ve starověku byly tvořeny vel­

Existuje nespočet příkladů tohoto typu.

kým dílem ze dřeva obsahujícího hodně

Připomeňme alespoň případ, který se

kdysi odehrál v Milétu, řeckém městě na

kryté poleny a otepmi. Okolo odsouzené­

pobřeží Malé Asie. Městští hodnostáři,

ho postavili jakousi ohradu z trnitých ote­

když potlačili povstání „chudáků“, necha­

pí, jež mu sahala do výše kolen či stehen.

li zajatce natřít dehtem a zažehnout jako

Tuto metodu si velice oblíbila španělská

pochodně. Z roku 1962 pochází zpráva

inkvizice, protože i skrze vysoké plameny

deníku Times z Nigérie, kde dav polil pe­

šlehající k nebi bylo možno vidět odsou­

trolejem a zapálil krále Adesanyu.

zence, jak se škvaří. Takovou hranici naři­

Římané upalovali již první křesťany a cí­

zovali soudci často také v Německu, ve

sař Nero se bavil tím, že ukřižované natí­

Švýcarsku a v Anglii, jelikož „nejmocněji

ral dehtem a smolou a měnil je v živé po­

působí na obrazotvornost“. Když se pole

chodně. Velké ohnivé koberce sloužily

z polen a otepí rozšířilo a vztyčilo se více

k upalování „Kristových obdivovatelů“

sloupů, bylo tak navíc možno upalovat

v celých skupinách. Velké ohně se objevo­

kacíře po celých skupinách.

valy po celý středověk v západní Evropě

Metoda však měla i své nevýhody. Tak

a také v Rusku, kde příležitostně hromad­

v Bernu se v roce 1509 zdvihl mocný vítr

ně upalovali příslušníky řady sekt, jichž

a odvál plameny od odsouzených mni­

bylo na území říše vždycky požehnaně.

chů. Ohořely jim jen nohy, ale vítr zabrá­

Hranice pro čaroděje a heretiky vztyčovali ve Francii až do revoluce, v ostat­

nil jejich udušení. Nakonec je museli utlouci poleny.

ních evropských zemích až do počátku

Druhý způsob byl daleko užívanější

19. století. Hranice se stavěly dvojím zá­

v Anglii, v Itálii, a zejména ve Francii. Při

kladním způsobem.

něm byl odsouzený zahrnut otepmi jako

Při prvním způsobu byl odsouzený při­

skořápkou ze všech stran. Princip tohoto

vázán ke stožáru, vztyčeném na ploše po-

postupu popisuje anonymní dílo z 18. sto­ letí: „Když byl zločinec odsouzen k 'ars', to jest k upálení, byl do země mezi hro­ madu dřeva zasazen velký kůl a okolo ně­ ho byla zhruba do výše člověka postave­ na hranice tvořená jednotlivými vrstvami polen a slámy. Kat a jeho pacholci však nechali okolo kůlu tolik místa, aby tam odsouzený mohl stát, a také ponechali volný průchod, kudy ho pak na hranici přivedli. Zločinec se svlékl a oblékl si ko­ šili napuštěnou sírou. Pak ho úzkým otvo­ rem, který tam byl za tímto účelem pone­ chán, zavedli do nitra hranice a pevně ho přivázali provazy a řetězy ke kůlu. Poté zaplnili místa, jež byla dosud ponechána prázdná, poleny a slámou, takže odsou­

Prorok Eleazar na hranici.

(Rytina podle Martina

van de Voss. 16. století. Soukr. sbírka)

zenec byl jimi zcela obklopen, načež za-

pálili oheň ze všech stran najednou.

Francii nás informuje: „Když měli za to,

Plameny pak nešťastníka pomalu stravo­

že oheň, který hrdinskou pannu ze všech

valy.“

stran obklopoval, ji již zasáhl a zcela jistě

Templáři počátkem 14. století, roku

zadusil, část hořícího dřeva byla odstra­

1415 Jan Hus - český národní hrdina -

něna, aby byl lid zbaven pochyb. A když

v Kostnici a několik dalších slavných od­

ji dav již dosti viděl uprostřed ohně, že je

souzenců, mezi nimi i Johanka z Arku, by­

mrtvá připoutána ke kůlu, přihrábl kat o-

li upáleni právě na tomto typu hranice,

heň zase k ní...“

i když je lidová obrazotvornost zpravidla

Angličané pokládali toto kruté vyboče­

znázorňuje stojící na otepích podle první

ní z navyklého postupu, s nímž se jinak

metody, jak jsme ji popsali výše.

v historii upálení na hranici nesetkáme, za nutné. Johanka z Arku byla obžalována,

Vidět ji hořet „zdola“

že čaruje, a lid si šeptal, že jí plameny ne­ ublíží. Angličané mu tak chtěli dokázat, že z hranice již živá a bez úhony nevystoupí.

Zastavme se na chvíli u upálení Johan­

Další vysvětlení pochází od anonymní­

ky z Arku, protože její poprava se vyzna­

ho kronikáře 15. století zvaného Měšťan

čuje některými rysy, jež jsou málo známé

pařížský, jenž byl navzdory svému ozna­

a se kterými se už jindy v historii nesetká­

čení nejspíše knězem. Někteří historikové

me. Soudci přistupovali k Johance z Arku

jej ztotožňují s Jeanem Chauffartem, ka­

více než předpojatě a odsoudili ji na hra­

novníkem od Matky Boží v Paříži. V kaž­

nici jako „čarodějnici, odpadlici, kacířku,

dém případě byl horlivým přívržencem

modloslužebnici, lhářku, hádačku a rou-

Kat začíná tím, že odsouzence přiváže ke kůlu.

hačku“. V květnu roku 1431 pak byla při­

(Rytina. Soukr. sbírka)

vedena na Starý trh v Rouenu. Tam ji čekala speciální hranice posta­ vená městským mistrem popravčím Si­ monem Daillim. Byla postavena na zvlášť k tomu účelu zbudovaném lešení ze sád­ rových a kamenných desek, na nichž by­ lo do značné výšky navršeno dřevo, aby bylo vidět plameny i z velké vzdálenosti, ale také, a ještě si osvětlíme proč, aby všichni mohli odsouzenkyni vidět zdola. Podle některých dochovaných svě­ dectví vystoupila na hranici odhodlaně, mluvila k lidu a Angličany zahrnovala vý­ čitkami. Jiná svědectví tvrdí, že na hrani­ ci vystoupila mlčky, jako by byla smířená s obětí. Poprava trvala velice dlouho. Anonymní dílo Spravedlnost a soudy ve

Burgunďanů a jejich anglických spojenců,

k tomuto účelu speciálně postaveny. Od­

jejichž vojenské i politické představitele

souzenec byl svázán a připoután do stře­

hojně navštěvoval. Podle jeho kroniky, jež

du stavby, chýše byla naplněna slámou

je významným zdrojem informací o této

a dřevem a pak byla ze všech čtyř stran

pohnuté době, vzešel nápad ukázat Jo­

zapálena. V podobné chýši nechal Chlotar

hanku z Arku uprostřed hořící hranice

I. v roce 560 upálit za zradu svého syna

přímo od regenta Bedforda. Neboť tu byl

Chramma i s manželkou a dvěma dětmi.

problém.

Za etnických nepokojů v Burundi zahu­ bili takto vojáci z kmene Hutů tisíce Tut-

Oheň ze čtyř stran

siů, mužů, žen a dětí. Nahnali je do chatr­ čí, které pak zapálili. Než skončíme s jednotlivými postupy

Říkalo se, že odsouzená je panna, což

stavby hranic, musíme ještě říci, že exis­

také skutečně potvrdily čtyři matrony, je­

tovaly varianty, s nimiž soudní řízení již

jichž úkolem bylo to ověřit, ale zároveň ji

předem počítalo. Mohli jste být odsouze­

tribunál odsoudil za to, že obcovala s ďáb­

ni do „velkého ohně“ jako ti, o nichž jsme

lem, což údajně „nevývratně zjistil“. To

dosud mluvili, ale i do „pomalého ohně“,

byl ovšem protimluv, panna s ďáblem ob­

jehož cílem bylo prodloužit utrpení od­

covat nemohla. Máme-li proto věřit Měš­

souzence.

ťanu pařížskému, Bedford rozhodl, že lid má vidět, jak pohlaví Johanky z Arku ho­ ří, a že tedy s ďáblem skutečně obcovala. Proto byla hranice tak nezvykle vysoká, aby - jak jsme již poznamenali výše - ji mohl každý odspoda vidět.

Bylo třeba spalovat pomalu Za Františka I. přivazovali odsouzence

„Chtěl,“ píše Měšťan, „aby po spálení

k dlouhému trámu, který se sklápěl jako

šatů odsouzenkyně zůstala nahá a pochy­

vahadlo přes kolmé břevno. Odsouzence

by lidu se rozptýlily. A protože kat oheň

tak bylo možno spouštět do ohně a zase

na chvíli odhrábl, přišli všichni, aby viděli

vytahovat, aby hořel pomaleji. Tento trest

ji i vše, co na ženě zůstává obvykle skry­

byl ukládán hlavně odsouzeným vojákům

to. A po tomto nestydatém divadle přih-

a v Paříži ho bylo použito i proti kalvinis­

rábl kat opět oheň a nešťastná nebožka

tům.

zmizela za vysokými plameny.“ Vezmeme-li v úvahu, že Měšťan se

Challamel vypravuje ve svém díle Fran­ cie a Francouzi, že v roce 1536 bylo do

vždy projevoval jako rozhodný stoupenec

„pomalého ohně“ odsouzeno šest lute­

burgundské strany a Angličanů, je možno

ránských kacířů a popraveno takto: „Ve

mu v tomto bodě věřit; ostatně i velký

městě, jímž procházelo slavnostní proce­

historik Michelet od něho tuto zprávu

sí, bylo zřízeno šest zastávek. Na každé

Přejal a nepochyboval o její pravdivosti.

zastávce přivázali jednoho kacíře ke kon­

Někdy byla tradiční hranice nahrazena

ci vahadla, jehož pomocí ho pomalu

malými dřevěnými chýšemi, které byly

spouštěli do ohně a pak ho zase vytaho-

vali, aby se jeho muka prodloužila.“ Miguel Servet, španělský lékař a teo­ log, jenž byl na Kalvínův příkaz upálen v Ženevě, byl popraven „pomalým oh­ něm“, a obyvatelé města měli přinést kaž­ dý jedno poleno a přiložit je do ohně. Na „pomalém ohni“ shořelo také mno­ ho čarodějnic a traviček, mimo jiné i Brinvilliersová a Voisinová. Trest přežíval až do druhé poloviny 18. století, kdy jistá Catherine Hayesová, kte­

Počítat se musí i na popravišti Předpis přijatý provinční radou v Artois roku 1757 upřesňoval: „dřevo určené k upálení na hranici bude svázáno do pěti svazků, z nichž jeden bude stát 40 liber, tři sta otepí, sto za 18 liber, a tři pytle uhlí, 6 liber jeden. To vše bude dovezeno na popraviště na káře."

rá zabila a rozčtvrtila svou matku, umíra­ la na takové hranici šest hodin.

hák odsouzenci do srdce a zabil ho. Třetí

Trest „upálení zaživa“ mohl být znáso­

metoda spočívala v prostém zavalení od­

ben ještě dalším trýzněním. To byl případ

souzence. Ta mohla být použita i vedle o-

jednoho česače vlny z Meaux jménem

bou předchozích. Madame de Sévigné

Jean Clerc. Protože plivl na svatý obraz,

popsala v dopise své přítelkyni madame

byl odsouzen napřed k useknutí ruky, pak

de Grignan o popravě známé travičky

mu byl vytržen nos, kleštěmi rvány ruce,

Voisinové rozhovor svého syna s jedním

utrženy bradavky a na hlavu mu nasadili

členem tribunálu. „To není právě obvyklé

tři kruhy z rozžhaveného železa, načež jej

odsoudit někoho k smrti pomalým oh-

hodili na řežavé dřevo. Na hranici bylo možno se dostat i po smrti. Odsouzenec popravený pověše­ ním, lámáním kolem či stětím mohl být po exekuci ještě navíc spálen na hranici. V některých případech nařizoval po­ kyn připsaný vespod pod rozsudkem ka­ tovi, aby odsouzeného pokradmu zabil a ušetřil ho dlouhého utrpení. Tato zvlášt­ ní milost zvaná „retentum“ byla tajná. Při veřejném vyhlášení rozsudku se nečetla a nikdo se o ní neměl dozvědět, dokonce ani odsouzený. Když měl kat zabít odsouzence přivá­ zaného ke kůlu, mohl postupovat trojím způsobem. Za prvé ho jednoduše zardou­ sil, ještě než oheň zažehl. Ve druhém pří­ padě umístil předem mezi otepi velký a ostrý železný hák namířený proti hrudi ve výši srdce. Jakmile zapálil oheň, vrazil

Upálení templářů. (Rytina podle Antoina Rivoulona, 19. století. Soukr. sbírka)

něm, divil se mladý muž. Načež soudce

velmi rychle šířili nejen svoje heterodox-

mu odpověděl: Ale pánové, co vás nemá.

ní nauky, ale i teorie, které představovaly

jde o slabé pohlaví, a tak tu určité zmírně­

velké nebezpečí pro uspořádání společ­

ní je (...). Hodíme jí na hlavu polena a ka­

nosti, a jednak proto, že hon na kacíře

tovi pacholci jí utrhnou železnými háky

umožňoval obohatit vlastní pokladnu

hlavu.“

konfiskacemi jejich majetku.

Na druhé straně se uvádí řada případů, kdy si kat popálil ruce a nemohl zdárně dokončit uškrcení, přestože je „retentum“ požadovalo.

Třicet čtyři osob společně upáleno

Vnucuje se otázka: kdy vlastně odsou­ zenec podlehl smrti, pokud rozsudek ne­

Ve Francii za Filipa Sličného hořely vel­

obsahoval žádné „retentum“? U prvního

ké plošné ohně s Židy, které tento král

typu hranice, kdy část těla zůstávala vol­

pronásledoval s maximální krutostí, aby

ná, trvalo dlouho, než přišla smrt. Někdy

se zmocnil jejich majetku. Nechával je

dokonce velice dlouho. V druhém přípa­

upalovat v příkopech naplněných chras­

dě, kdy byl odsouzenec celý pokryt

tím, smolou a poleny. Tento typ hranice

chrastím, byla smrt rychlejší. Nebyla dů­

se rozšířil po celé Evropě, je to však fran­

sledkem větší účinnosti plamenů či popá­

couzský vynález.

lenin, i když vážných a hlubokých, jež

A byl to zase Filip Sličný, který po Ži­

však neměly bezprostřední ničivý účinek,

dech namířil další úder proti templářům,

ale toho, že se obžalovaný velmi rychle

bohatým, mocným a privilegovaným

nalokal kouře a zemřel udušením. Připo­

církví, což byla daleko lepší kořist. Pro ně

meňme si, že pod ukřižovanými také ně­

vyrostly hranice, které ve francouzských

kdy rozdělávali velký oheň z vlhké slámy,

dějinách nabyly největší proslulosti.

aby se jejich agónie ještě urychlila.

V roce 1307 byli na popud Guillauma

Pokud jde o fyzickou likvidaci těla, čas­

de Nogaret jati velmistr Jacques de Molay

to je nestačil úplně strávit ani ten největší

a všichni templáři pobývající ve Francii

oheň a leckdy museli přivézt šest až osm

a obviněni z kacířství.

vozů dřeva. Například Johanku z Arku

Inkvizitoři, aby si vynutili přiznání, jaká

oheň úplně nestrávil a její srdce a vnitř­

potřebovali, stupňovali mučení ohněm

nosti, téměř neporušené, byly vhozeny

i železem. Vysocí hodnostáři zapírali Kris­

do Seiny.

ta a hlásili se k těm největším hanebnos­

Na nápad vymýtit kacířství železem

tem, které jim vnucovali. Jacques de Mo­

a ohněm nepřišla jako první církev. Větši­

lay se dokonce přiznal, že plival na kříž.

na historiků připouští, že popravy kacířů

Papež by se byl nechal obměkčit, ale fran­

byly

často

výsledkem

spontánního

vzbouření lidu. Pokud se králové a velmoži rozhodli

couzský král ho předběhl. Svolal generál­ ní stavy a ty prohlásily, že si rytíři zaslou­ ží smrt. Než nejvyšší velekněz stačil řád

použít proti narušitelům dogmatu víry ná­

předvolat před koncil do Vienne, kde sice

silí, pak to bylo jednak proto, že tito lidé

v roce 1312 vyhlásil bulu, kterou ho zru-

šil. ale o žádné vině se nezmínila, nechal

zbožnost, ale bude-li se jim to hodit, pod­

již Filip Sličný templáře odsoudit provinč­

lehnou pokušení použít hranice, aby

ními koncily. A valem se po celé Francii

uspokojili své finanční nebo mocenské

k nebi tyčily nespočetné hranice.

zájmy.

V Židovské čtvrti v Paříži, blízko Justič­

Poučení z řádění Filipa Sličného si vzal

ního paláce, se roku 1310 shromáždil ob­

jiný vládce, Filip Dlouhý. Michelet píše. že

rovský dav. aby sledoval hromadné upá­

v Chinonu dal vykopat velkou jámu a v ní

lení třiceti čtyř templářů odsouzených za

nechal upálit sto šedesát Židů, mužů, žen

kacířství a čarodějnictví. O čtyři roky po­

i dětí, kteří byli usvědčeni, že se spojili

zději v roce 1314 na konci čtvrti Not-

s ďáblem a s malomocnými, aby otrávili

re-Dame, ve špici ostrova de la Cité, kde

studně. Nejbohatší dostali napřed mož­

se dnes tyčí socha Jindřicha IV., se shro­

nost vykoupit se, což královské pokladně,

máždil o nic menší dav, aby viděl, jak

opět podle Micheleta, přineslo celkem

v plamenech zahyne velmistr řádu Jac-

150 000 liber. Pak upálili i malomocné,

ques de Molay a Guy, představený řádu

i když to byli křesťané, jen jako důkaz o je­

v Normandii.

jich paktování se Židy.

Od té chvíle po celou další historii bu­

Robert Zbožný, asi že si chtěl svůj pří­

dou panovníci umět okázale projevovat

domek zasloužit, dal v roce 1022 v Or-

Vykopali velkou jámu a upálili v ní 160 Židů. (Dřevorytina z 15. století. Soukr. sbírka)

se oba vrhli na majetek odsouzenců, si v ničem nezadala s přísností trestu. Původní myšlenka, že oheň očišťuje, a že tedy očistí i zločince, až na něm neutkví ani stopa jeho zločinu, musela nutně přivést na hranici pachatele všech trest­ ných činů, u kterých se mělo za to, že na­ rušují společenský řád. Protože ten se v Evropě opíral o křesťanskou víru, exis­ tovalo pět velkých skupin zločinů, které téměř ve všech případech vedly na hrani­ ci: sexuální delikty, zločin obcování se zví­ řaty, čarodějnictví, travičství, protože se předpokládalo, že je také spojeno s magií, a pak nejhorší ze všech zločinů, kacířství. Nežli probereme každou tuto kategorii podrobněji, připomeňme si, že na hranici se po celou dobu také dostal každý, kdo měl být potrestán exemplárně. Obecně šlo o trestné činy, které byly mimořádně křiklavé. Pravidelně končili na hranici lu­ Poprava protestantů v Paříži. Philippoteauxe,

(Rytina podle Felixe

19. století. Soukr. sbírka)

piči, kteří lákali lodě na skaliska a pak je vylupovali, a také ženy, které zabily své děti.

léansu upálit asi dvacet knězi, kteří „od­

Některé kriminální případy ukazují, že upálení bylo i ztížením trestu. Například

padli od církve“. Nesmíme zapomenout na krále Bedři­

v roce 1593 byli souzeni dva kněží, kteří

cha II. Sicilského, velmi zapáleného bo­

zabili třetího, faráře od svatého Martina

jovníka proti herezi, jenž patřil k prvním

v Paříži. První byl upálen zaživa, druhého

panovníkům, kteří dali stavět hranice. Je­

oběsili, protože jeho vina prý byla menší.

ho Konstituce z roku 1224 evidentně

V Anglii trestali až do roku 1790 zradu

ovlivnily papeže Řehoře IX. v jeho roz­

rozčtvrcením. U žen se tento trest poklá­

hodnutí vytvořit

dal za neslušný, a tak ho nahradila hrani­

inkviziční

tribunály.

Zmínku si zaslouží rovněž lehkost, s jakou

ce, která je, jak na její podporu uvedl lord

vztyčovali hranice Thibault X.. vévoda

Loughborough, „trestem, který udělá na

champagneský, a Raymond VII., hrabě

diváky daleko mocnější dojem než pouhé

z Toulouse. První dal zahubit sto osmde­

oběšení“. Ve Francii přežila hranice ze

sát tři kacíře jen pro pouhé podezření re-

stejného důvodu až do předvečeru revo­

mešského arcibiskupa, druhý jich nechal

luce. Nezapomínejme ostatně, že i lidový

blízko Agenu upálit ze stejného důvodu

hněv se leckdy vybouřil právě ohněm.

najednou devadesát. A horlivost, s jakou

Z bezpočtu příkladů si jako charakteristic-

ký uvedeme případ Conciniho. Tento dří­

být nejméně čtyřicet, kdyby všechny po­

ve všemocný ministr byl se souhlasem

cházely z něho...“ Jiný zase smíchal tro­

mladého krále Ludvíka XIII. zastřelen za

chu popela z „Itala“ s prachem z ulice

bílého dne na ulici z pistole a odnesen do

a prodával to draze třicet gramů za čtvr­

kostela Saint-Germain-l'Auxerrois, lid se

ťák amatérským čarodějům.

však zmocnil jeho mrtvoly, vláčeli ji blá­ tem, pak jí uřízli nos, uši a genitálie. Ale

Hranice a sexuální delikty

hlavně ho jako „spřažence ďáblova a ne­ přítele všeho lidstva“ hodili na hranici. Protože Concini neshořel, ozývaly se hla­ sy, že se očaroval. Vtom přiskočil kdosi neznámý a nožem mu otevřel hrudník,

V dávné minulosti bylo ohněm trestá­

vytáhl srdce, opekl je na ohni a snědl.

no cizoložství. Po celý středověk, až do

„Několik ničemů“, píše Romi ve svých

poloviny

18. století, znamenal incest

Roztodivných historiích, se na jeho po­

v mnoha evropských zemích upálení. Ne­

zůstatcích hned začalo obohacovat; pro­

jen incest mezi příbuznými, mezi bratrem

dávali úlomky kostí a nedopečené kous­

a sestrou, synem a matkou, otcem a dce­

ky masa. „Říká se dokonce, že několik in­

rou, což je pochopitelné, ale i mezi vdov­

dividuí, která neměla žádné zábrany, pro­

cem a matkou jeho ženy, mezi manželem

dávalo telecí ledvinky po třech čtvrťácích

matky a dcerou z prvního manželství.

a tvrdilo, že jsou to maršálovy ostatky,

Stejně byly za zločinu pokládány homose­

ale bylo jich tolik, že i maršálů by muselo

xuální vztahy, byly pokládány za zločin

Potrestání heretiků. Série Pronásledování za víru.

(Rytina.

17. století. Soukr. sbírka)

„proti přirozenosti“. Za něj se posílalo na

a temné, ne-li přímo zločinné praktiky, jež

hranici již za svatého Ludvíka (13. století),

se odehrávaly v tajných laboratořích -

jenž ve svých Ustanoveních pokládal ten­

tehdy se jim říkalo „matematické“ (mistři

to zločin za stejně závažný jako kacířství.

okultních věd, věštci a astrologové byli na­

Bedřich II. Sicilský za něj stanovil ve

zýváni matematici). Jakmile se začalo šířit

svých Konstitucích stejný trest. Některé

křesťanství, čarodějnictví se zaměřilo na

italské státy posílaly na hranici „až při tře­

démony a satan či Belzebub se stali před­

tím pochybení“. Dokonce ani „osvícené“

mětem kultu v mystériích, odkud vzešel

18. století nepřineslo v posuzování zloči­

proslulý „pakt s ďáblem“ a noční slety, sa­

nu „proti přirozeností“ žádné zmírnění.

baty, jimž předsedal v podobě kozla.

V květnu roku 1726 byl v Paříži za stej­

Sabaty se staly záminkou pro všechno

né obvinění upálen lotrinský šlechtic

znesvěcování, všechny orgie a zločinné

Étienne Bergeron Deschaffois. Kriminální

praktiky, které pak přetrvaly až do středo­

policie u něho našla jmenný seznam té­

věku. Ze zločinných praktik stačí zmínit

měř dvou set osob, dokonce i z vysoké

„černou mši“, při níž bylo zabíjeno dítě

šlechty, pro které plnil úlohu dodavatele

a krev z jeho podříznutého hrdla byla za­

chlapců. Protože „nebylo možno všechny

chytávána do kalichu. Mše se týkaly pře­

předvolat, aniž by vypukl skandál na krá­

devším milostných záležitostí a oficiant je

lovském dvoře“, nechala justice proces u-

sloužil nad nahým tělem zájemce. Mada­

snout, až se na něj zapomnělo. O dvacet

me de Montespan, favoritka Ludvíka XIV.,

čtyři let později, v červenci 1750, byla na

jež byla zapletena do aféry s jedy, prý pro­

náměstí Grève zažehnuta dvojitá hranice

vozovala černé mše na svém panství, aby

pro jistého osmnáctiletého uzenáře a pě­

získala nebo si udržela panovníkovu lásku.

tadvacetiletého truhláře, kteří byli na ulici přistiženi in flagranti.

Hlavní čarodějné praktiky však spočí­ valy v paktu s ďáblem, jemuž čaroděj pře­ nechal navěky svou duši za dočasné pro­

Hranice a čarodějnictví

půjčení jeho škodlivé moci. Běžná rovněž byla příprava nápojů lás­ ky, smrtících lektvarů, mastí podle po­

Je třeba odlišit „čarodějnictví“ od „ma­

chmurných recepisů, vyvolávání mrt­

gie“, i když obojí zásobovalo hranice v ce­

vých, neobyčejně chlípné scény, kdy mě­

lé Evropě po staletí.

li adepti tělesně obcovat s inkuby a suku-

Cílem magie je podrobit vyšší síly lid­

by, uhranutí a uřknutí a hádání osudu.

ské vůli, zatímco čarodějnictví chce při­

Chápeme, že čarodějnictví bylo odsu­

vodit hlavně zásah zlých duchů, přesněji

zováno v každé době a že církev je co nej­

u čarodějnic démona, a přivolat na něko­

přísněji a nejkrutěji pronásledovala. Židé,

ho smrt nebo získat něčí lásku.

Řekové a Římané trestali čarodějnictví

Pokud můžeme soudit z nejstarších do­

smrtí. V 6. století nařídil francký král Chil-

kladů, pochází čarodějnictví z Thesálie,

derik I. za čarodějnictví trest smrti upále­

odkud se rozšířilo do Řecka a pak i do Ří­

ním, a tak vzplály první hranice a rychle

ma, který již znal nápoje lásky, uhranutí

se rozšířily po celé Evropě.

K represím se užívalo nejprve církev­

u Saint-Pierre-du-Marché a kanovníka

ních tribunálů, ale od konce 15. století byl

kapituly u Svatého Kříže. Sváděl kající se

výkon spravedlnosti postoupen světské­

farnice, bil se s drobnými šlechtici z oko­

mu rameni, i když stále existovalo mnoho

lí, a zejména přivedl do jiného stavu dce­

smíšených tribunálů, kde zasedali laici

ru královského prokurátora Trinquanta.

i kněží. Ty byly zřizovány speciálně pro

Biskup z Poitiers, La Rocheposay, ho dal

to, aby vedly čarodějnické procesy a vy­

zatknout, ale arcibiskup z Bordeaux, Es-

nášely v nich rozsudky, protože čaroděj­

combleau de Sourdis, ho podpořil a vrátil

nictví zajímalo zároveň stát, veřejnou mo­

mu svobodu.

rálku i náboženství. Takové bylo i složení tribunálu čtrnácti komisařů,

zřízeného

Urbain Grandier se vrátil triumfálně do Loudunu. Město se rozdělilo na dva tábo­

v roce 1634 za Laubardemontova před­

ry. V atmosféře rozbouřených vášní se

sednictví, aby posoudil žalobu voršilek

zrodil komplot a osnovala Grandierova

z Loudunu proti faráři Urbainu Grandie-

zkáza. Zvlášť mu přitížil poměr s krásnou

rovi, nadanému kazateli, mondénnímu,

Madeleinou de Brou.

kultivovanému, a především velmi hezké­

Do čela odpůrců pobloudilého „faráře“

mu muži. Ten vykonával kněžský úřad

se postavil kněz, kanovník Mignon. Šířily

v městě Loudunu (dnes departement La

se zvěsti, že v klášteře voršilek je několik

Vienne)

jeptišek posedlých démonem. Obviňova-

a

spojoval

funkce

faráře

Tři katolické ženy odsouzené protestanty na hranici na Guernesey v roce 1556. Jedna z nich je těhotná a byla upálena i se svým dítětem. (Rytina z 16. století. Soukr. sbírka)

Upálení mexických indiánů španělskými dobyvateli. (Rytina převzatá ze Zrcadla ze španělské tyranie páchané v Západní Indii, 1620. Soukr. sbírka)

ly Grandiera, že proti nim užíval zlé čáry.

Kromě exorcistů, říká Romi, nikdo ve

Aniž by vůbec vstoupil do kláštera, házel

„skutečnou posedlost“ nevěřil, ani lékaři,

podle nich přes zeď růže a další květiny,

ani Jean de Marin, baron de Laubarde­

jejichž vůně způsobovala u všech, kdo se

mont. Zvláštní komisař Jeho Veličenstva

jí

v celé aféře viděl pouze možnost, jak se

nadechly,

posedlost

ďáblem.

Celý

Loudun záhy tvrdil, že špatný kněz je ve

zbavit Urbaina Grandiera, kardinálova ve­

spojení s ďáblem. Bylo zahájeno kanonic­

řejného nepřítele.

ké šetření. Šetření, z něhož Richelieu udě­

„Jeptišky však každým dnem svá před­

lal kriminální záležitost, aby mohl obžalo­

vádění posedlosti

vaného odevzdat církevní jurisdikci.

Skandál narůstal. Požádali dokonce o dal­

ďáblem vylepšovaly.

ší exorcisty. Pořádala se veřejná vystou­

„Žhavá soudní komora“

pení s vymítáním, kde ďáblové prostřed­ nictvím jeptišek odpovídali na dotazy, a dokonce udíleli své podpisy! Chyběl už

Byla svolána mimořádná komise za

jen důkaz o Grandierově vině. Ten sice

předsednictví Jeana de Marin, barona de

poskytovali během výslechů jeptišek ďáb­

Laubardemont, „mimořádného komisa­

lové, ale protože démony pokládali za

ře“ Jeho Veličenstva. Byli povoláni exor-

lháře, jejich svědectví nemohla být poklá­

cisté, kteří získali báječné výsledky, pro­

dána za přijatelná.

tože to vypadalo, že všechny jeptišky jsou posedlé démonem.

Pan de Laubardemont se s nesnází vy­ pořádal tak, že stanovil jednoduché pra-

Autodafé Musíme se aspoň stručně zmínit o tom, co to byla „autodafé“, jak se nazývalo tradiční potrestání zločinů proti víře a slavnostní vykonání hrdelních rozsud­ ků vyhlášených inkvizicí. Autodafé byla španělskou specialitou, i když se občas objevovala i v Portugal­ sku a v Itálii, a byla to procedura, jež končila buď tím, že se obviněný svých názorů odřekl, nebo byl odsouzen k růz­ ným trestům, anebo byl-li prohlášen za zatvrzelého a nenapravitelného, inkvizi­ ce jej odevzdala světskému rameni, tedy katu. Autodafé byla hromadná nebo jed­ notlivá. Hromadná autodafé byla slav­ nostní a odsouzení se na nich objevovali ve velkém počtu. Lid byl lačný tragic­ kých představení, která tvořila určitou část veřejných slavností, jež se slavily při příležitosti nějaké významné události, například sňatku nebo narození prince. Během autodafé měli na sobě odsouzení

jakousi tuniku zvanou „san benito“. ta se lišila podle trestu. Na hlavě měli pokrýv­ ku zvanou „corona“, jež měla špičatý tvar a touž výzdobu jako tunika. Kacíři, kteří se před vynesením rozsudku káli. na sobě měli tuniku skládající se ze žluté­ ho škapulíře a tam, kde se látka křížila na prsou, měli kříž rudé barvy. Kříži byla zdobena rovněž kartonová „caroza“. Ti, kdo se káli až po vynesení rozsudku a kdo obdrželi zvláštní milost, totiž že bu­ dou napřed uškrceni a pak teprve spále­ ni, na sobě měli san benito a carozu ze stejné látky a škapulíř byl pokryt znázor­ něním bust lidí na plamenech, ale obrá­ cených směrem dolů, aby lid poznal, že nebudou upáleni zaživa. Třetí kategorie san benita byla vyhrazena těm, kdo se odmítli kát a byli označeni za „zatvrzelé“ kacíře. Rovněž na jejich škapulíři byly busty lidí na ohništi, tentokrát však byly plameny namalovány v přirozeném směru. Dále tam byly rovněž znázorně­ ny postavy ďáblů. Caroza byla zdobena stejně.

Procesí autodafé se odebralo s velkou slávou na místo, kde měl být přečten roz­ sudek. Spolu s odsouzenými kráčeli civil­ ní i církevní hodnostáři, vojáci a uhlíři, protože ti dodávali dřevo, které se použí­ valo k exekuci. Rozsudek byl přečten buď v kostele, pokrytém černým suk­

nem, anebo nejčastěji na náměstí, kde pak byl trest vykonán. Inkvizitor, jenž če­ tl rozsudek, občas čtení přerušil a vyzý­ val k odříkání vyznání víry, po němž ostatně autodafé dostalo svůj název, a význam sousloví vyznáni víry zůstal ve španělštině dodnes lehce posunut.

vidlo: Ďáblové musejí říkat pravdu vždy.

Francouzský král Karel VII. zřídil speci­

když je k tomu přinutí kněz římské církve.

ální tribunály soudící téměř výhradně pří­

Povolní soudci pak odsoudili Urbaina

pady čarodějnictví. Jak zjistil historik An-

Grandiera, zatčeného 7. prosince 1633,

quetil, dostalo se jim brzy názvu „žhavé

na hranici, a to na základě svědectví ďáb­

soudní komory“, protože odsuzovaly té­

lů a jejich pomocníků. Přestože byl Gran-

měř výhradně na hranici. Nejslavnější

dier mučen, odmítl podepsat falešná při­

z těchto komor zasedala v letech 1679 až

znání a byl upálen před zraky sedmi tisíc

1680 v Arzenálu a soudila ve velkém pro­

přihlížejících.“

cesu v souvislosti s aférou s jedy. Aféra

byla širší, šlo o zločiny travičství i čaroděj­ nictví. Protože šetření ukazovala na ma­ dame de Montespan, favoritku Ludvíka XIV., král další zasedání tribunálu přeru­ šil. Když pak byla obnovena, jméno králo­ vy favoritky ze všech spisů zmizelo. Hranice plály v Evropě tak často, pro­ tože většinou stačila jen pouhá obžaloba, pouhé podezření, ať už oprávněné, či niko­ li, a postižený skončil v plamenech. V kostelích byly v té době umístěny zvláštní skříňky a věřící byli vyzýváni, aby do nich vhazovali lístečky se jmény osob podezřelých z čarodějnictví. Mnoho lidí se tak zbavovalo osobních nepřátel nebo v tom vidělo prostředek, jak se snadno zbavit dluhů. Vězení byla přeplně­ ná a na jednu hranici, která nakonec za­ pálena nebyla, připadaly dvě, které vzplá­ ly. Jistý Johann Daniel z Rottenbuchu v Bavorsku tak udal více než dvě stě ča­ rodějů. Ve městě Malines v dnešní Belgii vzplálo mezi roky 1370 a 1390 padesát tři

Indiáni z Ohňové země upalovali tak. že odsouzený visel hlavou dolů zavěšen za nohy. (Rytina. Soukr. sbírka)

hranic. Ve stejném období tu bylo vyko­ náno šest set dvaadvacet dalších poprav. To znamená, že téměř každá desátá exe­ kuce měla co dělat s čarodějnictvím, s magií nebo s kacířstvím. Koncem 16. století, za pouhé čtyři ro­ ky, v letech 1590 až 1594, se v Nordlin-

Jean

Bulotte,

Elysabeth

Mermetová,

Jeanne Mairetová, José Bonilla a jeho že­ na, doktor Poirot, paní Chérouová, čtyři čarodějnice z rodiny ďOllecourt, Louise Holfová a tisíce dalších.

gen, malém německém městě s pouhými

Astrolog Kateřiny Medicejské Cosimo

deseti tisíci obyvateli, našlo třicet pět ča­

Ruggieri byl upálen a vláčen blátem jako

rodějnic odsouzených na hranici.

čaroděj. Leonora Galigai, manželka Con-

Největším udavačem ve Francii byl

ciniho, maršála z Ancre, byla popravena

burgundský ovčák Muguet, jemuž se také

a spálena za to, že provozovala astrologii

říkalo „Malý prorok“. Poslal na hranici

a čarodějnictví, protože jinak si nedoved­

pravděpodobně pětatřicet osob. Mezi nejvýznamnějšími oběťmi čaro-

li vysvětlit její vliv na Marii Medicejskou. Sťata a spálena byla také markýza Brinvil-

dějnických procesů, které poznamenaly

liersová, bez ohledu na svůj šlechtický

celý středověk a táhly se až do 18. stole­

původ.

tí, patřili Jean Junius, Charlottě Cedyová,

Hranice pro čaroděje byla ve skuteč-

nosti zvlášť účinným prostředkem, jak se

ský ohlas. Uvedl soudce na stopu obrov­

zbavit osobních nepřátel.

ského zájmového uskupení alchymistů,

Ušetřeni nebyli dokonce ani kněží. Již

pythonistů, mágů. čarodějů i porodních

jsme připomněli faráře z Loudunu. nepří­

babiček, jejich nesmírně rozvětvenou

tele Richelieuova, a také lze uvést papeže

klientelu představovaly osoby z kruhů bo­

Jana XXII., který se takto zbavil arcibisku­

hatého měšťanstva i vysoké šlechty. Do­

pa v Cahors Girardiho, jenž byl upálen za­

dávky jedů zvaných příznačně „prášek

živa kvůli obžalobě z uhranutí. V roce

odúmrti“ - prostředku, jak se domoci bez

1611 byl v Aix upálen kněz Louis Gofridi,

čekání dědictví - byly zdrojem obrov­

protože prý za ďáblovy pomoci svedl mla­

ských příjmů.

dou šlechtičnu Madeleinu Mandalsovou

Policejní šetření mělo za následek

de la Palud. Hranice vzplály také pro jep­

uvěznění nebo výslechy vysoce postave­

tišky z Louviers, abatyši Madeleinu de la

ných osobností, jako například madame

Croix a kanovníka Gillesa Davota.

de Dreux, kněžny de Tingry, manželky

Počet čarodějů a čarodějnic upálených

maršála de la Ferté, hraběnky ze Sois-

na Západě během tří a půl století se odha­

sons, manželky maršála de Luxembourg.

duje na několik desítek tisíc. Voltaire, je­

V aktech se, jak jsme se již zmínili, objevi­

muž vděčíme za popis procesu s Michelle

lo dokonce i jméno madame de Montes-

Chaudronovou, upálenou zaživa v Žene­

pan, královy milenky, a básníka Racina.

vě v roce 1652, a jednoho čaroděje, upá­

V tu chvíli král, obávaje se vzhledem k ne­

leného ve Würzburgu v roce 1748, odha­

čekanému obratu ve vyšetřování skandá­

duje jejich počet na sto tisíc, a to do toho

lu, dal akta uzavřít. Na hranici tak skonči­

nepočítá kacíře.

ly pouze Vigoureuxová a Voisinová, jež byly hybnou silou zločinných aktivit.

Hranice a traviči

Voisinová

byla

zajímavá a

fasinující

osobnost. Připravovala a prodávala jedy a nápoje lásky, a přestože o sobě tvrdila,

Také travičské aféry končily téměř ne­

že je porodní bába, byla ve skutečnosti

vyhnutelně na hranici, jak vidíme na pří­

potratářka. Během procesu bylo uváděno

kladu slavné „aféry s jedy“, jak je označo­

úděsné číslo více než dvou tisíc mrtvolek

vána skandální série zločinných otrav, jež

novorozenců, které pohřbila nebo spálila

zaměstnávala veřejné mínění po dobu de­

doma v peci. Madame de Sévigné o její

síti let. Je jisté, že počet otrav v prvních

popravě napsala: „Nechtěla slézt z košati­

letech vlády Ludvíka XIV. povážlivě

ny, na které ji přivezli, a tak ji stáhli nási­

vzrostl.

lím a posadili celou v železech na hranici.

Zpovědníci z Notre-Dame upozorňo­

Dali na ni slámu, ale ona ji snad pětkrát či

vali, že „většina osob, které přišly ke zpo­

šestkrát odstrčila, až nakonec oheň vyšle­

vědi, se obviňovala, že někoho otrávila“.

hl vysoko a už ji nebylo vidět.“

Proces s markýzou de Brinvilliers. us­

Aféra s jedy soudce přiměla, aby spa­

vědčenou, že otrávila některé členy své

třovali magické praktiky ve všech travič-

rodiny, konaný v roce 1676, měl obrov­

ských případech, neboť se domnívali, že

jedno kráčí ruku v ruce s druhým a že tra­

Desruese. který se pokusil odstranit celou

viči a mágové připravují stejné nápoje lás­

rodinu, aby se zmocnil jejího majetku. Na­

ky i zlovolné čáry. V roce 1682 ministr

před byl dlouze vyslýchán právem útrp­

Colbert prosadil výnos, podle něhož měli

ným, pak lámán na kole a ještě živého ho

být trestáni smrtí nejen ti, kdo jedy vyrá­

posadili na hranici. Tato aféra hýbala ve­

běli, prodávali či užívali, ale i ti, kteří o ně

řejným míněním a jeho popravě přihlíželo

byli požádáni a neoznámili to. Pokus

nesmírné množství lidu. Po jeho smrti

o otrávení byl trestán stejné jako dokona­

v roce 1777 byly sepisovány jeho životopi­

ný zločin. V roce 1764 byl v Lavalu upá­

sy, jeho portrét byl vydáván tiskem a pro­

len zaživa diecézní kanovník, protože na­

dáván po desetitisících. Jeho život inspiro­

lil jed do kalichu svého vikáře, přestože

val divadelní kus, který dlouho nemizel

ten byl zachráněn.

z plakátů divadla de la Gaité. Když už o-

V témže roce byl v Brestu upálen zaži­

heň téměř uhasl, dav se vrhl na Desrueso-

va jistý Jean Mor, protože se pokusil otrá­

vy pozůstatky smíchané s popelem a pral

vit svou milenku. Stejný trest stihl i nej-

se o úlomky kostí, které pak byly po celé

slavnějšího zločince 18. století, traviče

Paříži prodávány jako amulety pro štěstí.

Slavné autodafé v Toledu v březnu 1487, kde bylo odevzdáno světskému ramení na (Rytina od De Moraina. 19. století. Soukr. sbírka)

1200 odsouzených.

často, než abychom mu nemuseli věno­ vat delší kapitolu. Upálit kacíře, heretika, to znamenalo ne­ jen jej zničit, ale i vymazat byť i jen vzpo­ mínku na jeho zločin proti Bohu a víře. Hereze je

slovo

řeckého

původu

(hairesis) a původně znamenalo jen „ná­ zor“, „mínění“. Později se užívalo ve vý­ znamu pokusu vysvětlovat Písmo svaté podle vlastního úsudku, osobního názo­ ru, a nepřijímat a neakceptovat výklad svatých textů církevními autoritami. Řeckého původu je i označení kacíř. Pochází z řeckého výrazu katharos, čistý, protože za čisté se pokládali členové stře­ dověké sekty katarů. K nám se dostalo přes němčinu. Již to, že někdo pochyboval, cítil se zneklidněn a kladl si otázky v rozporu s oficiálním dogmatem, bylo hrdelním zločinem. Podle zápisů světských i církev­ Voisinová na hranici. (Rytina. Soukr.

sbírka)

Na závěr kapitolky o travičích se zmíní­ me o jedné nezdařené exekuci. V Rouenu

ních soudů, zejména inkvizičních, bylo na Západě posláno v rozmezí tří a půl století na hranice více než milion čarodějů, má­ gů a kacířů.

měla být v roce 1781 upálena jistá Paule

Heretikové se objevovali před inkvizič-

Dufaudaisová, travička, ale zázračně hra­

ními tribunály či jejich předchůdci již od

nici unikla. Kat ji již přivazoval ke kůlu,

prvních staletí křesťanské éry: nikolaidé

když tu dav, rozhořčený tím, že se plýtvá

(gnostická sekta z 1. stol.), ariáni, nesto­

takovou spoustou dřeva na hranici, zatím­

riáni, manichejci, přívrženci biskupa Pela-

co ubohý lid nemá čím topit, hranici roz­

gia a mnozí další.

metal a za pomoci vojáků z posádky roz­ kradl dříví. Ohrožoval dokonce kata i je­ ho pomocníky. Ti se nakonec museli stáhnout, aniž rozsudek provedli.

Pak přišli apostolikové, dulkonisté, beghardi, flagelanti, duchovní bratří, fratelli, tzv. šprýmaři atd., kteří si všichni osvojili revizionistické a pověrečné ideje, které církev odsuzovala. Církevní autority, jimž ostatně sekun­

Heretici na hranici

dovali panovníci a katolická knížata, si

Slovo hereze se v náboženských ději­

šinou na několik diecézí nebo provincií,

nách středověké Evropy objevuje příliš

nad kacířskými hnutími, omezenými vět­ udržely vždy větší či menší kontrolu.

Jiná situace nastala, když se ve 12.

založenému svatým Dominikem. Tito do­

a 13. století objevili albigenští, kataři, pa-

minikánští soudci, k nimž se často přidá­

tarini, lyonští chudí, kteří se záhy rozšířili

vali františkáni, začali být označováni jako

tak, že papež musel posílit již existující zá­

inkvizitoři, a inkvizice se stala nástrojem

kony. Ale ani tato opatření, ani krvavá

zjišťování náboženské pravověrnosti. By­

kruciáda proti albigenským nedokázala

lo jim dovoleno obklopit se početným

nové hereze zastavit. I když byly napřed

personálem, asesory, rady, teology, dů­

omezeny na Toulouse a Albi, brzy získaly

věrníky, notáři, tajemníky, zapisovateli,

mnoho přívrženců v Périgordu a v sou­

takže procesy pak probíhaly s velkou

sedních provincicích, pak postupně po

pompou.

celé jižní Francii. Právě v sektě valdenských, kterou za­

Proti jejich rozsudku již nebylo odvolá­ ní ani k světským, ani k církevním autori­

ložil v roce 1160 lyonský kupec Pierre de

tám, jež jim měly být kdykoliv nápomoc­

Vaux, viděl papež Inocenc III. takové ne­

ny, nechtěly-li spáchat zločin stejně těžký

bezpečí, že vyzval křesťanstvo k novému

jako dopustit se kacířství.

křížovému tažení, oné kruté kruciádě

Inkviziční procesy charakterizoval trojí

proti albigenským. Jen v Béziers, napří­

rys, díky nimž nabývaly zvláštního cha­

klad, bylo pobito na dvacet tisíc obyvatel

rakteru: absolutní utajení zdrojů informa­

bez rozdílu věku a pohlaví, přičemž sedm

cí, které měli soudci k dispozici; uplatně­

tisíc jich skončilo na hranici.

ní takzvaného spásného pokání vůči kají­

Jak jsme již uvedli, středověk spatřoval

cím se provinilcům; a konečně fakt, že

v herezi jednak urážku Bohem propůjče­

pravomoc inkvizičních tribunálů se vzta­

né autority církve, jednak útok proti spo­

hovala i na mrtvé, takže bylo možno ob­

lečenskému řádu, Proto byl boj proti he­

žalovat a soudit i zesnulého. V případě

retikům veden po dvojí linii, církevní i světské. Panovníci a knížata církevním autori­ tám účinně pomáhali, protože v hereti­ cích spatřovali rebely a spiklence, již jen proto že společenský řád té doby se opí­ ral o katolickou víru. Tento dvojí tlak, laic­ ký a církevní, měl za následek, že hranice se rozhořely po celém území Evropy. V roce 1229 byl v Toulouse vytvořen církevní tribunál, jehož úkolem speciálně bylo vyhledávat a trestat heretiky. Tuto instituci zřídily a po celém křes­ ťanstvu rozšířily tři buly papeže Řehoře z let 1231 a 1233. Třetí bula vyjmula vede­ ní procesů proti heretikům z pravomoci biskupů a svěřila je řádu bratří kazatelů

Turecká hranice,

kde byl odsouzený zavěšen

hlavou do ohniště. (Rytina. Soukr. sbírka)

odsouzení bylo jeho tělo vykopáno a vho­

durální pasti, protože když popřel přizná­

zeno do plamenů. V soudních výrocích

ní, jež učinil při mučení, byl označen za

bylo často stanoveno, že popel má být

zatvrzelého a nenapravitelného hříšníka

rozhozen po větru. V takovém případě,

a odpadlíka a předán světskému ramení,

jakmile to žár plamenů dovolil, vzal kat lo­

které jej odsoudilo na hranici.

patu a nabral trochu teplého popela, kte­

Počínaje rokem 1232 se inkvizice rych­ le rozšířila po celém křesťanském světě

rý pak rozhodil do větru. Zpočátku se kompetence inkvizice sou­

a postupovala často paralelně, nebo ještě

střeďovala na herezi, ale velice rychle se

častěji v dohodě s biskupskými soudními

rozšířila i na odpadlictví, magii a čaroděj­

orgány, které si své někdejší pravomoci

nictví.

uchovaly.

Zvláštní místo ve vyšetřování zaujímalo

V 16. století bylo možno pozorovat té­

mučení. Během vyšetřování ho inkvizice

měř všude nárůst přísnosti vůči protes­

účinně používala, ale přiznání vynucené

tantům, a dokonce i vůči učencům a lite­

při mučení bylo neplatné, pokud je obža­

rátům, kteří byli obviňováni, že jsou vůči

lovaný nezopakoval znovu později a bez

reformním myšlenkám náchylní.

nátlaku. Obviněný se tak dostal do proce­

Tiskař a humanista Étienne Dolet byl

Upálení Miguela Serveta v Ženevě v roce 1515. (Rytina Rousseauova. Soukr. sbírka)

v roce 1546 upálen v Paříži zaživa jen pro­

ných příjmů. Zabavování majetku osob

to, že popíral nesmrtelnost duše a jedl

obviněných z kacířství, pokud byly od­

„maso“ v některých dnech, kdy to bylo

souzeny, přineslo královské pokladně

zakázáno.

značné příjmy. Nezapomínejme, že svět­

Ve Francii sledovala inkvizici neustále královská moc, žárlivě střežící všechny

ské kněžstvo nebylo řádění inkvizice ušet­ řeno více než prostí poddaní.

své pravomoci. Přesto i zde se inkvizice

Kněží skončili na hranici v Toledu, ve

těšila jisté volnosti. Zažehávala hranice

Valladolidu, v Seville. Dokonce i kazatel

pro protestanty, kteří pak se stejně zavi­

císaře a krále Agustín de Cazalla. Moc té­

lou krutostí vraceli tam, kde zvítězili, ka­

to výjimečné justice, před níž se třásli

tolíkům vše, čím sami trpěli. Hereze lute­

i nejvýznamnější grandové království, je

ránské reformy ze začátku 16. století ved­

nepopiratelná. Jak uvidíme, Pabla Oliva-

la ke vzniku řady nových sekt, jako byli

du nezachránila před hranicí ani funkce

sakramentáři, oikolampadiáni, antinomiá-

guvernéra Sevilly.

ni, majoristi, anabaptisti a řada dalších -

Podle královského nařízení soudila

všichni byli častou potravou pro planoucí

španělská inkvizice nejen kacíře,

hranice.

všechny, kdo se dopustili zločinů proti

ale

Za Františka I. byly inkviziční tribunály

přirozenosti, smilníky, svůdce kněžského

nakrátko zrušeny a hned zase obnoveny,

i světského stavu, násilníky, rouhače, zlo­

definitivně pak byly zrušeny ediktem

děje, kteří kradli v kostelích, lichváře, vra­

z Romorantinu z roku 1560, jenž vyhradil

hy, a dokonce i buřiče, a pochopitelně

právo pátrat po hereticích a soudit je bis-

všechny případy čarodějnictví a magie.

kupské justici. Účinnost procesní mašiné­ rie se však de facto nijak nesnížila.

Španělská inkvizice závisela přímo na koruně, jež jmenovala Velkého inkvizito­

Zvláštních rysů nabyla inkvizice ve

ra, členy Supremy, jakési nejvyšší a svr­

Španělsku, a to v důsledku účelové inter­

chované rady, a konečně inkvizitory pro­

pretace papežských bul. Tento vývoj o to

kurátory, jichž bylo celkem pětačtyřicet

více umožnila skutečnost, že Ferdinand

a jejichž úkolem bylo řídit procesy po ce­

V. a Isabela Kastilská zvaná Katolická po­

lém království. V amerických koloniích

stavili inkvizici do služeb státu. Za vlády

končili domorodci na planoucích hrani­

jejich i jejich nástupců se inkvizice stala

cích po tisících, a ti, kteří přijali novou ví­

nejen náboženským, ale i politickým ná­

ru, byli uškrceni.

strojem. Dnes se připouští, že španělská

Prvním španělským Velkým inkvizito­

inkvizice králi po úspěšném završení re-

rem, jenž po sobě zanechal temnou pa­

conquisty proti Maurům pomohla zemi

mátku, byl dominikán Tomáš Torquema-

sjednotit tím, že jí vnutila katolictví jako

da. Po dobu čtrnácti let řídil Svaté oficium

jediné náboženství. Na hranici byli odsu­

s takovou horlivostí, že jen při jediném

zováni všichni, kdo katolictví nepraktiko-

autodafé bylo v Toledu 10. března 1487

vali: Židé, Mauři, protestanti, revizionisté.

odevzdáno světskému rameni na dvanáct

V rukou krále se inkvizice jako nástroj te­

set odsouzených. I podle nejskromněj-

roru stala zároveň zdrojem nezanedbatel­

ších odhadů poslal na hranici na osm tisíc

osob a na devadesát čtyři tisíc jich odsou­

tory exkomunikoval. Ale inkvizice se těši­

dil k nejrůznějším dalším trestům.

la podpoře trůnu a přežila vedle něho, též

Někteří moderní historici pokládají ta­

se sama těšíc svrchovanosti.

to čísla za značně přehnaná, ale i tak se

Na některých „quemaderos“, jak se ve

domnívají, že samotný Torquemada po­

Španělsku říkalo místům, kde upalovali

slal na smrt minimálně tři tisíce lidí.

kacíře, nahradily otepi pece. Na quema-

Budil takovou nenávist, že musel tři­

deru v Seville a v Mexiku, určeném indiá­

krát vyslat do Říma svého zástupce, aby

nům, byly postaveny čtyři pece, jakási

se u papeže obhájil, a že mu panovník dal

dutá ohniště, nad nimiž se tyčila socha,

k

jezdců

rovněž dutá. Socha zpodobovala čtyři

a dvou set pěšáků, kteří ho chránili na

biblické proroky. Odsouzené zavedli do

cestách. Právě víceméně z jeho iniciativy

sochy a zapálili oheň, takže oběti „umíra­

nařídili v roce 1492 Ferdinand a Isabela

ly pomalu ve strašlivém žáru“.

dispozici

eskortu

padesáti

vyhnat ze Španělska Židy. Španělská

inkvizice

budila

Karel II. lpěl i v 17. století stále na staré takovou

technice hranice a vždy popravám přihlí­

hrůzu, že proti ní rozhořčeně protestova­

žel. Aby mu zalichotili, vymysleli inkvizito­

li i papežové Sixt IV., Pavel III., Pavel IV.,

ři „královskou otep“. Byla zlacená a posá­

Pius IX., Řehoř VIII., Alexandr VI., a Lev

zená rubíny a girlandami. S pompou byla

X. dokonce v roce 1519 toledské inkvizi­

předváděna a pak házena do plamenů.

Mistr učící podvratným myšlenkám je na rozkaz krále Heroda

upálen i se svými žáky,

(Rytina zveřejněná v 16. století v Obecných dějinách světa. Soukr. sbírka)

Dokonce ještě ani v 18. století nebylo

Skotsku spálili několik košatin s protes­

radno hlásit se k „novým myšlenkám“.

tanty. Když se pak k moci dostala Marie

Učenec a cestovatel Pablo Olivada, jeden

Tudorovna (Marie Katolická), dcera Jinři-

z nejvzdělanějších lidí své doby, byl jme­

cha VIII., jež se pokusila v zemi katolicis­

nován sevillským guvernérem. Španělská

mus obnovit, putovali na hranice pro

inkvizice se ho chtěla zbavit a obvinila ho,

změnu zase protestanti.

že v cizině navštěvoval Voltaira, Rous­ seaua a další osvícené duchy té doby. Při procesu předvedla obžaloba jako důkaz „zjevného kacířství“ rytinu Venuše a Kupida z Olivadova majetku. Byl upálen oko­

Kdo se neodřekne, na hranici

lo roku 1750. I když byla tato temná instituce v 18.

V Německu byla inkvizice zavedena

století částečně zbavena svých zbraní,

hned po svém založení. Zvlášť přísná

přežila až do roku 1808, kdy byla za fran­

a krutá byla v Bavorsku a Rakousku, kde

couzské okupace prozatím zrušena. V ro­

přežila do 18. století a kde přivedla na

ce 1814 byla obnovena a definitivně za­

hranici desítky tisíc obětí. Z nejslavnějších

nikla až o šest let později. Lidové úsloví

osobností, které ve středoevropském

pravilo, že za noci lze díky inkvizici přejít

prostoru skončily na hranici, si připome­

bez problémů celé Španělsko ozařované

neme Jana Husa, upáleného zaživa v ro­

spoustou hranic. Historik Lorente, který

ce 1415, jehož ostatky byly vhozeny do

mohl studovat všechna akta španělského

řeky Rýna. Jan Hus byl kněz, kazatel, mi­

Svatého oficia, potvrzuje, že španělská in­

mořádný teolog, jehož pozoruhodné spi­

kvizice poslala na smrt za tři a půl století

sy připravovaly cestu Lutherovi. Byl upá­

své existence na třicet dva tisíce obětí.

len v Kostnici, kam se vydal, aby se účast­

V Anglii, kde inkvizici - stejně jako ve skandinávských zemích - neznali, „here­ ze“ triumfovala. I když v tomto případě je lepší mluvit o schismatu než o herezi. Jindřich VIII. odloučil království od římské církve, když mu papež Klement VIII. odmítal vydat bulu povolující rozvod

nil koncilu, jenž měl obnovit jednotu křes­ ťanstva a upevnit kázeň uvnitř katolické církve. Skončil na hranici, přestože měl ochranný glejt císaře Zikmunda. Rozsu­ dek žádal po místních katolících, aby kaž­ dý přinesl na hranici jedno poleno, a tato žádost byla horlivě splněna.

s Kateřinou Aragonskou, aby si mohl vzít

V Itálii se inkvizice prosazovala v průbě­

Annu Boleynovou. Prohlásil se sám za

hu tří staletí v jednotlivých oblastech země

„nejvyšší a jedinou hlavu církve“, a tak to

s různými úspěchy. Jedna z nejslavnějších

byli pro změnu zase katolíci, kdo tento­

italských hranic vzplála se Savonarolou.

krát okusil slasti hranice.

dominikánským mnichem, který pozdvihl

„Za jeho vlády.“ napsal Colbett, autor

florentský lid a pokusil se ustavit demokra­

Historie anglické reformace, „se dvůr stal

tický a teokratický režim. Byl exkomuniko-

opravdovým řeznictvím specializovaným

ván a v roce 1498 upálen jako kacíř.

na lidské maso.“ Katolíci se pomstili a ve

Italská inkvizice se vyznamenala nejen

zitoři do příprav na atentát proti králi Jo­ sefu I., ale zejména jim vadily jeho „extra­ vagantní spisy“. Malagrida napsal Život svaté Anny a Život Antikristův, spisy, kte­ ré podle inkvizice neměly nikdy spatřit světlo světa. V Nizozemí inkvizice takové štěstí jako ve Španělsku a Itálii neměla. „Velká here­ ze“, protestantismus, se rozšířil za vlády Karla V. Filip II. se tu pokusil proti hereti­ kům uplatnit stejnou přísnost jako na Iberském poloostrově, ale vedlo to jen k vše­ obecnému povstání proti Španělům. Ná­ boženská válka se tak stala zároveň ná­ rodně osvobozeneckou. Protestanti se chopili zbraní a spalovali kostely, kněze Jedna z hranic, na které inkvizice odsuzovala kacíře.

(Rytina od De Moraina.podle Luciena

Douceta,

19. století. Soukr. sbírka)

jako pronásledovatelka nových myšle­ nek, ale i osvícených učenců. Velký Galileo, matematik, fyzik a astro­ nom, který objevil zákon izochronie pohy­ bů kyvadla, vysvětlil mechanismus pádu těles, vynalezl teploměr a zkonstruoval první hvězdářský dalekohled, stanul před

i katolíky. Ani vévoda z Alby, proslulý svou krutou spravedlností „třiceti tisíc mrtvých“, nedokázal zabránit zemi, aby pod názvem „Spojené provincie“ dosáhla nezávislosti. Do té doby byla celá země cí­ tit spáleným masem. Katolíci upalovali všechny, kdo se nové víry nechtěli odřek­ nout. Protestantská inkvizice, kterou v Že­ nevě zřídil Kalvín, ve Švýcarsku řádila stejně, ne-li hůře než inkvizice katolická.

inkvizičním tribunálem pro obvinění z ka­

Kalvín se zmocnil reformace a využil jí

cířství, když prohlásil, že „Země se točí ko­

jako nástroje svého despotismu. Aby se

lem Slunce“. Lze se důvodně domnívat, že

stal hlavou církve a zároveň i vládcem

kdyby neodvolal, hranici by neunikl.

státu, vyhlásil doktrinální popření autori­

V Portugalsku, jež bylo pod španěl­

ty. Neznal slitování a chtěl vládnout tero­

ským vlivem, se inkvizice definitivně zor­

rem, protože se zajímal daleko více o po­

ganizovala až po roce 1531. Napodobila

litiku než o duchovní záležitosti. Pak se

španělský model, ale většinu svých pra­

dal do otevřeného boje proti všem ostat­

vomocí ztratila po polovině 18. století,

ním, i když také odmítali autoritu papeže.

i když přežila až do roku 1820.

„Během dvaceti čtyř let ho všude, dopro­

Mezi stovkami hranic, které portugal­ ská inkvizice vztyčila, připomeňme ale­

vázely meče, kati a hranice.“ Rolníky zatýkali, protože mluvili špatně

spoň hranici jezuity Gabriela Malagridy,

se svým dobytkem. Malé děti byly veřejně

který byl za kacířství upálen zaživa v roce

mrskány, protože nedokázaly sledovat ká­

1760. Aby toho dosáhli, zapletli ho inkvi­

zání. V městských archivech jsou zázna-

my o sto padesáti zaživa upálených bě­

po městě po ulicích a veřejných místech.“

hem padesáti let, obivněných ze zločinu

Rychlejší, ale o nic méně vynalézavý

hereze. Dalším těžkým zločinem, jenž ve­

byl čínský způsob popsaný v roce 1915.

dl do plamenů, bylo mluvit špatně o Kalví­

Odsouzenci při něm nalili do hrdla něko­

novi. „Vhoďte tam darebáky, kteří navádě­

lik litrů hořlavé kapaliny, petroleje nebo

jí lid proti nám, kteří nás očerňují a naši ví­

benzinu, načež mu tam zavedli dlouhý

ru pokládají za smyšlenku. Takové zrůdy

knot, který sahal až do žaludku. Pak knot

si zaslouží zadušení.“ A jeho příkazy byly

zapálili. Potrestaný napřed vyplivoval ce­

také plněny: básník Gruet byl popraven

lé snopy ohně, až nakonec celý vybuchl.

jen proto, že mluvil špatně o Kalvínovi.

Ještě dnes jsou oběti upalovány zaživa.

Nejslavnější jeho obětí byl Miguel Ser­

Neděje se tak po legálním procesu, ale

vet, lékař, astrolog a teolog, který se odvá­

v důsledku tlaku nemilosrdné morálky

žil oponovat, zejména pak dogmatu o sva­

skupiny či společenství, proti níž není od­

té Trojici. Byl odsouzen a zaživa upálen

volání. To je případ „satí“, které nutí vdo­

v říjnu 1558. Kalvín se díval na potrestání

vy v Indii, aby se nechaly dobrovolně

se zadostiučiněním z okna. Přikázal po­

upálit na hranici zesnulého manžela. Tato

pravu „pomalým ohněm“, aby agónie tr­

praxe byla v 18. a 19. století rozšířena nej­

vala co nejdéle a oběť co nejvíc trpěla.

více v Bengálsku a Kašmíru, a dnes zaží­

Trest upálením přežil až do 19. století, hlavně v Japonsku, v Číně a v Egyptě.

vá úplnou renesanci v Rádžastánu. Proto­ že se případy množily, stát Rádžastán od­

V moderní době však pokládali hranici

hlasoval v roce 1985 zákon, který hrozí

za zastaralou a archaickou, a tak byla růz-

smrtí každému, kdo bude podněcovat

ně vylepšována.

k dodržení tohoto rituálu. Ostatně, již by­

Šejk Mohamed Ibn-Omar el-Tury za­

lo několik osob odsouzených za tento de­

nechal popis způsobu užívaného v Káhiře,

likt popraveno. Tlak okolí na vdovy je

od něhož ho převzal Roland Villeneuve,

však takový, že přes všechna opatření po­

kterému se říkalo „člověk-knot“. Používa­

čet

lo se nepříliš hluboké, veliké terakotové

Podle hlášení pro Amnesty International

nádoby, která byla naplněna smolou a as­

je Nejvyšší soud v Novém Dillí nucen

sebeobětování

nepřestává

stoupat.

faltem. Pak přivedli odsouzence, ruce mu

se neustále zabývat případy osob, které

přivázali k dlouhé tyči, které se mu opíra­

jsou obviněny, že upálily mladé vdovy.

la o hruď a končila až na konci prstů. Na

Stojí za to připomenout, že v srdci

krk mu pověsili železný kruh, odkud vise­

Evropy, v Berlíně, byly hranice zažehnuty

lo čtyři nebo pět dlouhých řetězů.

ještě v roce 1813 a že na nich byla spále­

pryskyřicí

na těla dvou usvědčených žhářů Johanna

a posadili do nádoby, kterou připevnili na

Korsta a Friedricha Delitze. Ti ovšem by­

záda velbloudovi. Podle hole, k níž měl

li napřed uškrceni a teprve pak hozeni do

odsouzenec přivázané ruce, natáhli knoty

plamenů. Naposledy byly však hranice

„Nešťastníka

pak natřeli

napuštěné pryskyřicí a zapálili. Protože

zaznamenány v Angole, kde organizace

i oběť byla natřena, vzplál asfalt a smůla

UNITA upálila v letech 1982 až 1989 zaži­

i na ní. Tuto lidskou pochodeň pak vodili

va osoby obviněné z disentu.

Španělé, kati Nového světa, dali pomalu upálit velký počet indiánů. (Rytina. Soukr. sbírka)

Smrt na malém ohni

Peryllův býk.

„Umělecké“ ztvárnění pece.

(Rytina. Soukr. sbírka)

S

mažení, opékání a pražení - techniky

3. stol. př. Kr, si tento způsob trestu oblí­

exekuce blížící se trestu smrti upále­

bil natolik, že jím umučil řadu občanů ji­

ním, a to i formálně, protože rozsudek

ného sicilského města Segesty. Diodóros

stanovil, že odsouzenec má zemřít smrtí

píše, že dal vyrobit lože ze zvonoviny tva­

na „pomalém ohni“. Zatímco provinilec,

ru lidské postavy, pod nímž se pak rozdě­

který byl odsouzen na hranici, umíral nej­

lal oheň.

častěji udušením, které se leckdy urychli­

Římané trest opékáním přijali a po

lo spalování vlhké slámy. Připomeňme si,

dlouhou dobu používali. Do Říma jej

že trest „malým“ či „pomalým ohněm“

z Hispánie přinesl papež Sixtus II. a ze

znamenal, že oheň byl udržován v ome­

známých osobností jím byli popraveni

zeném rozsahu tak, aby plameny spalova­

Kleuther, svatý Theodulos, svatý Vincent

ly tělo oběti při plném vědomí, a to je

a svatý Vavřinec.

také jedním z hlavních rysů opékání a pražení. Agathoklés,

Císař Valerián věřil, že křesťané vlád­ nou velkým bohatstvím, a rozhodl se, že

tyran v Syrakusách ve

se ho zmocní. Dal si předvolat Vavřince,

zeptal se ho, kde jsou poklady, které stře­

pokoušel potlačit povstání v Nizozemí, to­

ží, a vymezil mu lhůtu tří dnů, ve které mu

pil, stínal a upaloval. Z asi pěti set hranic,

je měl vydat. Vavřinec běhal po celém

které dal zapálit, jich dobrých padesát by­

městě, vyhledával chudé, mrzáky, nuzá­

lo určeno k pomalému opékání.

ky, a když jich shromáždil značný počet,

Michelet ve svých Dějinách Francie pí­

odebral se s nimi za císařem. „Hle, vlád­

še, že „protestanti nebyli ušetřeni žád­

ce,“ řekl, „to jsou poklady církve. A ještě

ných muk, která může člověk prožít, aniž

k nim přihodím perly a drahokamy, to

hned zemře. Byli trháni kleštěmi, probo-

jsou ty panny a vdovy zasvěcené Bohu.“

dáváni, špikováni, upalováni, vařeni, du­

Vavřince napřed zbičovali metlami do

šeni u otvoru do pece (a jak dále pokraču­

krve, utrhli mu nehty a vyrazili zuby, ale

je) a katolíci někdy zavěsili nahou oběť

nakonec jej položili na rošt a zapálili pod

tak, že zpola seděla na rozžhavených uh­

ním uhlí. aby se pomalu pekl. Podle tradi­

lících“. Smažení znamenalo, že odsouzen­

ce Vavřinec až po hodné chvíli katovi ře­

ce ponoří do tekutiny, která byla předtím

kl: „Copak nevidíš, že už mám maso po

uvedena do varu. Šlo-li o vodu, oběť umí­

jedné straně dost opečené, obrať mě na

rala na opaření, ale když šlo o olej, smůlu

druhou.“ A když ho obrátili na druhou

nebo pryskyřici, pak byl název „usmaže­

stranu, řekl katovi: „Už je to dost prope­

ní“ skutečně na místě.

čené, můžeš jíst.“ Pak umřel. Za vlády císaře Decia váleli svatou Agátu Sicilskou po střepech z rozbitých hrn­

Oblíbený Kristův žák Jan Evangelista se poté, kdy kázal u Parthů,

usadil

ve městě Efesu, odkud jej císař Domicián

ců smíchaných s řežavými uhlíky. Již dří­ ve však císař Marcus Aurelius, jenž vydal edikt přikazující pronásledovat křesťany, dal zatknout svatého Pothina, a přestože mu bylo devadesát let, dal jej popravit po­ malým ohněm spolu s řadou dalších křes­ ťanů, z nichž se dochovala jména lékaře Alexandra a jáhna Sancta. Císař Dioklecián dal pomalým ohněm upálit své ko­ moří Gordona a Dorothea, protože od­ mítli „opékat na malém ohni“ jednoho z důstojníků císařovy osobní gardy. Opět za Diokleciánovy vlády byla po­ malým opékáním usmrcena jiná světice, Eulálie z Meridy. Soudce Calpurnianus ji dal napřed koněm vláčet za vlasy městem a polévat roztaveným olovem. Opékání mělo své přívržence během náboženských válek a byla jím potrestána řada protestantů. Když se vévoda z Alby

Svatý Jan Evagelista by! „uvařen“ na pomalém ohni na rozkaz císaře Domiciána. (Rytina Albrechta Dürera.

Soukr.

sbírka)

dal odvést do Říma, kde jej čekala káď

Hrnce s vroucím olejem se užívaly

s rozpáleným olejem. Za císaře Trajána

v Anglii, v Japonsku, ve Španělsku, a do­

byl stejným způsobem nelítostně usmr­

konce i ve Francii. Jacques Delarue píše,

cen biskup ze Sinope Phocus, ale nejzná-

že v 15. století byli penězokazi vařeni za­

mější je pravděpodobně případ svatého

živa ve velkých kotlích naplněných směsí

Bonifáce.

vody a oleje. V prosinci 1455 byli takto na

Smrt to byla dlouhá a strašlivá. Když

náměstí Morimont v Dijonu pomalu

však potrestaného ponořili, jak se někdy

uvařeni hned tři najednou. Vroucímu ole­

stávalo, do roztaveného olova, nastala té­

ji neunikli samozřejmě ani protestanti.

měř okamžitě. Takový trest byl uložen Ju-

V Angers, v období vzdělané renesance,

lianě z Nikomédie a svatému Vitovi.

jich bylo mnoho vhozeno do velikých

O Trajánovi se traduje, že při tomto

kotlů.

trestání uplatňoval i své „umělecké“ ambi­

U některých trestů nahradil mříž, pá­

ce. Do mramorové vany, do níž dal vsadit

nev nebo kotel rošt. Tady je pak označe­

pět nahých křesťanek, dal lít roztavený

ní „opékání“ skutečně na místě. Je zná­

cín a olovo, aby z nich udělal sochy urče­

mo, že babylonský král Nabuchodonosor

né k výzdobě lázní.

dal takto zahubit judského krále Sede-

Nejslavnějšími ze všech „usmažených“

chiáše.

a „opečených“ starověku je sedm Maka­

Zprávy o „opékání“ a „smažení“ máme

bejských. Označuje se tak sedm bratří,

z území Uher, Ruska, Francie a Anglie po

o jejichž mučednictví „písma“ sice vypra­

celou dobu středověku. V Anglii vydržely

vují, ale neuvádějí jejich jména. Jejich ko­

„kotle a pánve“, které byly zavedeny Jind­

nec je charakteristický pro trestní právo,

řichem VIII., až do doby Eduarda VII.

jak bylo v oněch

barbarských časech

uplatňováno. Bratři byli zatčeni v roce 168 př. Kr. na

Za náboženských válek došlo k nové­ mu oživení mříží a roštů. V Historii evan­ gelických církví v piemontských údolích,

rozkaz syrského krále Antiocha Epifana,

kterou publikoval v roce 1669 Jean Léger,

jenž se krátce předtím zmocnil Jeruzalé­

najdeme podrobný popis masakrů v roce

ma, a odvlečeni do Antiochie. Král je

1655: „Když piemontští vojáci chytili dce­

chtěl přinutit, aby v rozporu se svou ví­

ru Moyse Longa řečeného Bobi, které by­

rou snědli kus vepřového masa, ale oni

lo teprve deset let, nabodli ji na píku

odmítli a zemřeli za strašlivých muk před

a opékali na ohni jako na rožni.“

zraky vlastní matky, která je ještě povzbu­

Dokonce počátkem 20. století se něko­

zovala k mučednictví, načež byla sama

likrát stalo, že Bulhaři, Srbové, Rakušané

popravena. Král dal pro sedm bratří roz­

a

dělat oheň pod pánvemi a kotlíky. Když

nabodli na rošt a ovázali ostnatým drá­

už byly rozpálené, rozkázal přivést toho,

tem.

Uhři

své zajatce opékali,

když je

jenž byl mluvčím ostatních bratří, dal mu

Žhavé železo užívali krutým způsobem

vyříznout jazyk a useknout ruce, načež jej

též asijští kati. Zahřívali do ruda malé ko­

dal hodit na obrovskou pánev a zaživa us­

vové kuličky a ty pak kleštěmi zaváděli

mažit.

otvory do odsouzencovy lebky. Jeho mo-

zek se začal vařit a vykypěl otvory ven. Také ve staré Indii se zajímali o mozek, ale pronikli k němu pomocí měděných ty­ ček rozpálených do běla, jež zaváděli do hlavy ústy. Pece se ještě užívaly k opékání odsou­ zenců s cílem prodloužit jejich agónii. Asyrští a chaldejští králové je běžně užíva­ li. Prorok Daniel říká, že král „Nabuchonodosor dával na žhoucí rošt pecí všech­ ny, kdo se odmítli klanět jeho soše“. Španělská inkvizice házela do pecí ne­ jen živé heretiky, ale i mexické indiány. Pece jsou známy též z Indie, Persíe a Číny. V Číně se však nestavěly z cihel nebo z kamene, ale z kovu, obyčejně z mědi. Staré spalování oživili opět nacisti. Do Malý (též pomalý) oheň. Scéna z retáblu Poslední soud. (Od Stephana Lochnera, 15. století. Sbírka

Kunstinstitutu)

pecí neházeli jen mrtvoly, aby zmizely, ale často i živé lidi, zejména ženy s novoroze­ ňaty.

Pod pilou

Rozříznutí odsouzence po délce. Začít od hlavy byla zvlášť udělená milost. (Soukr. sbírka)

N

a rozdíl od rozřezání používalo se

Za starých časů existoval dvojí způsob,

při této popravčí metodě pily. Toho­

jak člověka rozříznout vedví. Při prvním

to hrdelního trestu často užívali Egypťa­

byla oběť dána do velké dřevěné bedny,

né, Peršané, Médové, Thrákové, Židé

silně stisknuta mezi dvě prkna a rozříznu­

a další východní národy, od nichž jej pře­

ta zhruba ve výši pasu pilou na dva kusy.

vzali Sparťané, Makedonci a dále Řekové

V roce 1314, za vlády Filipa Sličného, při­

a Římani.

pomíná v okamžiku svého odsouzení vel­

Podle biblické tradice byl takto popra­

mistr templářů Jacques de Molay Saracé-

ven Isaiáš, jeden ze čtyř velkých proroků

ny a Tatary, kteří přeřezávají zvrhlíky

bible, syn prince Ámose, a traduje se, že

„uprostřed“.

i synovec proslulého krále Amasia. V tal­

Takto byl zahuben velký počet obyva­

mudu se dočítáme, že k smrti jej odsoudil

tel Lýsimachie, s nimiž ve 3. století naložil

král Manasse a dal Isaiáše rozříznout pi­

s velkou krutostí thrácký král Diegulis.

lou vedví.

Římský zákon Dvanácti desek, užiteč-

Umučení křesťana rozříznutím obouruční pilou vedví na rozkaz císaře Diokíeciána, jenž si stejně jako Caligula tento trest velice oblíbil. (Rytina podle Marina de Vas. 17. století. Soukr. sbírka)

Rozříznutí provazem Nesmíme zapomenout na inovaci, kte­ rou zavedli hugenoti v jižní Francii pro­ ti katolíkům.

Svlečeného

odsouzence

položili na napnutý provaz a kotníky i zápěstí mu svázali pod provazem. Dva muži ho drželi za paže, tahali jím po provaze a zároveň dbali, aby z něj ne­ spadl, zatímco třetí jim pomáhal tak, že se opíral do jeho hýždí. Po mnoha po­ hybech sem a tam byl odsouzenec roz­ říznut vedví.

Rozříznutí odsouzence

uprostřed

těla.

(Rytina zveřejněná R. P. Galloniem v roce 1561. Soukr. sbírka)

ný pramen našich znalostí o trestním zá­ konodárství v 5. století př. Kr., také uvádí popravu pilou. Tato technika popravy přetrvala až do křesťanské éry, poněvadž Caligula, proslulý šílenou krutostí, ji naří­ dil několikrát. Caligula stejně jako Dioklecián dával přednost druhému způsobu, který spočí­ val v rozříznutí odsouzence po délce, a ne uprostřed těla, jak to měly ve zvyku orientální národy. Při této technice se nabízel dvojí po­

tím hlavy. Druhý postup byl mnohem

stup. Při prvním se obvykle postupovalo

bolestivější než první, protože odsouze­

tak, že odsouzenec byl rozříznut odsho­

ný ztrácel vědomí, teprve když pila do­

ra dolů, takže se začínalo u hlavy a kon­

sáhla úrovně pupku. Kati věšeli oběť hla­

čilo v rozkroku. Při druhém začínali kati

vou dolů, aby její muka ještě podstatně

řezat mezi nohama v tříslech. Nohy byly

prodloužili, protože poloha hlavou dolů

drženy roztažené a končilo se rozříznu­

zaručovala lepší okysličení mozku a zá-

Začít řezat v rozkroku znamenalo prodloužit odsouzencova muka.

(Soukr.

sbírka)

roveň bránila příliš rychlému vykrvá­

sku od 12. do 16. století. V říši vycházejí­

cení.

cího slunce tak bylo v průběhu pronásle­

V obou případech drželi dlouhou pilu

dování popraveno mnoho křesťanů. Ja­

dva muži. Tento trest býval často vyhra­

ponci zřídkakdy rozřezávali odsouzené

zen homosexuálům obojího pohlaví, vět­

uprostřed těla, přednost dávali uříznutí

šinou však mužům.

krku.

Poprava pilou se uplatňovala v Japon­

V Lutherově Německu bylo rozříznutí

těla pilou vyhrazeno vzbouřeným sedlá­ kům. Ve Francii trestali rozříznutím pilou ješ­ tě koncem 18. století své zajatce povstal­ ci ve Vendée, dohnaní k zoufalství krutos­ tí republikánských důstojníků. Ve Španělsku se popravy pilou užívalo ve vojenských kruzích až do konce 18. století. Za Napoleonova a Wellingtonova tažení popravili katalánští vlastenci pilou mnoho francouzských důstojníků a vo­ jáků. Poslední popravy pilou byly dílem gestapáckých

maniaků

během

německé

okupace Francie. Gestapo mělo ve svém sídle v rue Lauriston v Paříži kromě pil i malé gilotiny sloužící k usekávání Poprava jezuitů pilou

v Japonsku.

(Rytina. 18. století. Soukr. sbírka)

údů.

Umučení svatého

Šebestiána.

(Rytina podle Guida Reniho. 17. století. Soukr. sbírka)

Usmrcení šípy a probodení

Kartaginci uzavřeli Regula do sudu s hřeby a ten pak váleli. (Rytina z 16. století. Soukr. sbírka)

P

oprava šípy je jednou z mála technik

ní gardy císaře Diokleciána, které zpopu­

sprovození ze světa, k němuž se uží­

larizovalo tento typ popravy, na západě ji­

valo metné zbraně. Šíp nebo šipka je tvo­

nak málo známý. Šebestián si zvolil vojen­

řen hrotem připevněným na ratišti z leh­

skou kariéru. Vyznamenal se svou odva­

kého dřeva, které na konci nese opeření.

hou a brzy se stal jedním z Diokleciáno-

Střela se vystřeluje či metá pomocí luku

vých oblíbenců. Císař jej jmenoval kapitá­

nebo samostřílu, též kuše. Šípy mívaly

nem první kohorty své gardy. Jako tajný

různý tvar a podle toho i speciální názvy,

křesťan obrátil Šebestián na víru Chroma-

například zavinutá střela apod. Kromě oš­

cea, prefekta Říma, a spolu s ním patnáct

těpu a praku je luk starobylou, všeobecně

set otroků. Na císařův rozkaz byl pak za­

rozšířenou metnou zbraní. Je proto přiro­

tčen, přivázán ke kůlu a provrtán šípy.

zené, že se s ním setkáváme stejně

Domněle mrtvého nechali přivázaného

u Aztéků jako u Římanů.

u sloupu. V noci přišla křesťanka jménem

Jedním z oblíbených námětů středově­ kého křesťanského umění se stalo umu­ čení svatého Šebestiána, pretoriána osob­

Irena, aby odnesla jeho tělo, ale zjistila, že Šebestián ještě žije. Ošetřila mu rány a opatřila zdatné lékaře. Šebestián se zá-

Poprava probodením s následným

zračné uzdravil. Jednoho dne vstoupil cí­ saři do cesty a začal mu vyčítat jeho kru­ tost vůči křesťanům. Dioklecián nechtěl věřit svým očím: „Nejsi Šebestián, velitel kohorty. kterého jsem dal nedávno pro­ vrtat šípy?“ „Ano, to jsem já, pane,“ odpo­ věděl Šebestián, „a Bůh mě zachoval při životě, abych ti mohl vyčíst tvou krutost.“ Dioklecián ho dal zatknout, ubít holí a jeho tělo hodit do jedné ze stok, která z Říma odváděla splašky. Ke kůlu byla rovněž přivázána a šípy zabita Kristina, teprve jedenáctiletá dívka. Byla zatčena na rozkaz správce města Ur­ bana, jenž byl jejím vlastním otcem. Ve 4. století zabili Hunové a germánští barbaři pod velením Attilovým v okolí Kolína nad Rýnem šípy Voršilu, dceru bretaňského krále Dyonata, a ještě mno­ ho dalších pannen.

useknutím hlavy.

(Soukr.

sbírka)

Odsouzenci mohli umírat i několik dní.

Norimberská panna Nástroj je jakýmsi sarkofágem,

uvnitř

s dlouhými a velmi ostrými hroty. Od­ souzenec byl zavírán do jeho nitra. Hroty byly rozvrženy tak, aby sice pro­ bodly všechny části těla, ale přitom ne­ narušily žádný životně důležitý orgán. Provinilec tak byl odsouzen k

velice

dlouhé agónii. Gustav Freytag, jenž popi­ suje první popravu tohoto typu, že v roce

uvádí,

1515 jistý padělatel umíral

v panně tři dny. Podobného nástroje užívaly pod názvem „Mater Dolorosa" inkviziční tribunály ve Španělsku až do 16. století. Od norim­ berské panny se však lišil, protože od­ souzený nebyl zavírán do jeho nitra, ale socha

ho

objala

železnýmu

pažemi

a tiskla ho mocně až k zadušení. Jeden železný hrot jí vycházel od srdce a mířil do srdce odsouzencova a dvě další ostří jí vycházela z očí.

Z Říma sice máme zachován jistý počet zpráv o popravě šípy, ale Římané užívali luku jako válečné zbraně jen velice zříd­

Mater Dolorosa (Soukr. sbírka)

Proboden ze všech stran...

ka. Stejně jako Řekové a Galové dávali přednost krátkému oštěpu.

Egypťané znali rovněž zvláštní trest,

Na druhé straně orientální národy, tře­

kdy ořezali šípy z tvrdého rákosu a sváza­

ba Parthové či Egypťané nebo Asiaté, ja­

né po dvanácti je vráželi do těla odsou­

ko třeba Hunové, učinili z luku svou oblí­

zence.

benou zbraň a často ji používali i k usmr­ cení odsouzenců.

V Evropě byl luk tradiční zbraní v An­ glii a ve Flandrech, kde se udržel až do 17.

století, zatímco ve Francii vyšel z užívání počátkem 14. století. Španělé tento trest znali a užívali ho mi­ mo jiné během dobývání Nového světa k trestání indiánských náčelníků.

Za náboženských válek zabíjeli prote­ stanti mnichy tak, že jim do celého těla vráželi dlouhé hřeby.

Alexandra

Da-

vid-Neelová ještě začátkem 20. století po­ dala zprávu z Tibetu o popravách odsou­

Popravy šípy, beztak ve středověku

zenců tak, že jim celé tělo propíchali dlou­

a za renesance dosti vzácné, vymizely

hými hřeby. V roce 1917 Turci pro změnu

úplně, jakmile se objevily střelné zbraně.

zatloukali arménským zajatcům do nohou

K popravám se začalo běžně používat ar-

hřeby.

kebuz a mušket. Přesto se poprav šípy užívalo ještě v 19. století na různých místech světa, na­

V objetí „panny“

příklad v Tibetu, na Nové Guineji a u in­ diánů z amerických plání.

Vyšetřovací stolice, kterou v bavor­

Probodení spočívá v proklátí celého tě­

ském Řezně používali až do roku 1846,

la špičatými nástroji. Tento trest má mno­

byla vybavena hroty, které pronikaly do

ho variant a setkáme se s ním téměř ve

těla. Spodní část stolice byla často želez­

všech částech světa.

ná, aby pod ní bylo možno rozdělat oheň

Kartaginci tak například popravili řím­

a rozpálit hroty pronikající do těla oběti.

ského generála Marka Attilia Regula, kte­

Vyšetřovací stolice se ještě dala přežít, to­

rý se vrátil do zajetí z mise, během níž

též však nelze říci o proslulé „norimber­

měl v Římě předat poselství.

ské panně“.

V každém případě však použili neob­

Smrtící nástroj dostal své jméno, proto­

vyklého postupu. Zavřeli Regula do sudu.

že svým vnějším vzhledem připomínal

jehož nitro bylo opatřeno železnými hro­

mladou bavorskou ženu. První prototyp

ty a břity, a několikrát ho převalovali sem

byl zkonstruován v Německu a užíval se

a tam, až konečně probodán ze všech

v podzemí, kde zasedal tajný norimber­

stran zemřel.

ský soud.

Otrávení

Jed se mohl skrývat v potravě i ve (Deschampova rytina podle Chardina.

J

věcech denní potřeby.

18. století. Soukr. sbírka)

ed je něco, co nemůžeme sníst nebo

vější. Může postihnout nervový systém,

vypít, aniž bychom ohrozili svůj život.

dýchací systém, svalový systém atd.

Zákonem nařízené otrávení jako technika

V Athénách, jakmile rada starších vy­

popravy odsouzených bylo ve starověku

slovila rozsudek smrti, poslali odsouzenci

celkem obvyklé. Zrodilo se v Athénách

nezbytnou dávku jedu, většinou výtažku

a jejich koloniích, odtud se šířilo do His-

z bolehlavu, protože to je rostlina v Evro­

pánie a Massilie (dnešní Marseille) a na

pě obecně rozšířená, z níž lze získat velmi

řadu ostrovů řeckého archipelu, jak nás

účinný alkaloid zvaný cikutin nebo koni-

poučují Strabón a Valerius Maximus. Jakmile se jed dostane do trávicího

cin. V rozsudku byl dokonce popsán do­ poručený způsob, jak ho použít.

ústrojí, působí napřed lokálně a ničí tkáně,

Protože Řekové věděli, že víno účinky

s nimiž se dostane do styku, a narušuje

jedu z bolehlavu ruší, doporučovali roz­

tak jejich funkci. Poté, když se vstřebá do

pustit trochu jedu v tomto nápoji, aby se

krve, krevní oběh jej roznáší po celém tě­

rychleji dostal k srdci, ale nedávat vína

le. Proniká celým organismem a narušuje

příliš mnoho, aby nebyl jeho účinek

tkáně, které jsou na jeho působení nejcitli-

neutralizován.

Smrt Sokratova

1787: „Dostal jsem rozkaz vypít bolehlav."

(Cabassonova rytina podle Jacquese Louise Davida,

19. století. Soukr. sbírka)

N e r o otrávil Aggripinu. (Obraz Antonia Rizziho, 19. století. D.R.)

S bolehlavem však byla potíž, měl-li být

ko skladoval, protože jeho účinek rychle

skutečně účinný, protože se obtížně při­

vyprchal. Teprve Thraryar z Mantineje

pravoval. Athénský přípravek se zase těž-

přišel na nápad smíchat se šťávou z máku

Skutečný průmysl

stalo italskou zvyklostí a bylo obvyklým prostředkem

mimosoudní se

travičství

popravy.

Mimosoudní vraždy jedem byly u Řeků

S Medicejskýmí

i Římanů poměrně časté.

z Itálie do Francie, i když se nedá říci, že

dostalo

Stačí si vzpomenout na případ Alexand­

by tam jedy neznali. Ludvík XI. prý dal

ra Velikého a jeho lékaře Filipa, na Ag-

otrávit milenku svého otce, Karla VII.,

rippininy houby, jimiž poslala na věčnost

Sébastien

císaře Claudia, nebo na lektvar, který

otráven jedním ze synů Františka I. Za

de Montecucoli byl

údajně

travička Locusta připravila na Neronův

vlády rodu Valois - Jindřicha II., Karla

rozkaz pro jeho bratra Britannika. A což

IX. a Jindřicha III. - se otravy lavinovitě

teprve záhadný jed aqua tofana, který

šířily. Mimořádně četné byly i za vlády

účinkoval až za několik let, nebo jed Bor-

Ludvíka XIV., kdy se příprava jedů změ­

giů, jímž bylo možno napustit dopis, ru­

nila v hotový průmysl. Věci dospěly tak

kavice, kytice květů, slupky ovoce, z ni­

daleko, že byla zřízena samostatná soud­

chž se tak staly smrtící nástroje.

ní komora, která se zabývala výhradně

Za papeže Alexandra VI. se travičství

tímto zločinem.

všechny možné toxické a narkotické sub­

že chůze tlumí účinky bolehlavu a smrt

stance, takže přípravek byl stálý, přitom

nastává později. Sokrates prý vzal katovy rady na vědo­

si uchoval účinnost a byl bezbolestný. Tato směs zahubila Sokrata a řadu dal­

mí. Kat mu dále doporučil, aby příliš ne­

ších významných občanů, například The-

mluvil, protože by pak musel vzít druhou

ramena a Fokiona.

nebo i třetí dávku jedu.

Sokrates byl uvězněn a odsouzen

Sokrates uchopil pohár a jedním douš­

k smrti, protože kritizoval některé rozsud­

kem ho vypil. Když mu ztěžkly nohy. lehl

ky, které úřady vynesly, a zejména tehdy

si a obličej si zakryl tógou. Plačící žáky

obvyklé pověrečné praktiky. Jeden z jeho

vyzýval ke klidu a Kritonovi řekl: „Krito-

dávných přátel, Kriton, ho vyhledal a na­

ne, Eskulapovi dlužíme kohouta, vyrov­

bídl mu pomoc při útěku. Sokrates však

nejte mé dluhy, nezapomeňte!“ Za oka­

odmítl a dal přednost smrti před exilem.

mžik byl již mrtev.

Konečně nadešel den, kdy měl při zá­

Vypadá to, jako by se moderní doba.

padu slunce vypít jed. Přišli všichni jeho

tolik dbalá humanity a výkonnosti, ke sta­

žáci a také jeho manželka Xantippa. So­

robylé metodě otrávení vracela.

krates byl klidný a hovořil o smrti. Nako­

Vždyť co jiného je plynová komora než

nec mu přinesli jed. Sokrates se zeptal ka­

podání jedu dýchacími cestami a pokož­

ta: „Řekni mi, příteli, co mám teď dělat?“

kou?

Protože kat lektvary z bolehlavu při­ pravoval, měl s nimi již své zkušenosti, a tak filozofovi doporučil, aby po vypití nápoje příliš po místnosti nechodil, proto­

Locusta

a

A což není smrtící injekce podání jedu krví podkožní cestou? Historie trestu smrti tedy začíná věčně jakoby od začátku.

Narcissus zkoušejí jedy.

(Boucourtova rytina podle Xaviera Sigalona,

19. století. Soukr. sbírka)

Estrapáda

Potrestání

vojenských

zběhů

estrapádou.

(Rytina Jacquese Callota. Soukr. sbírka)

Z

dá se, že estrapádu vynalezli v Itálii,

Někdy kati vymýšleli rafinované zost­

kde jí říkali „urlo“, což znamená „sté­

ření trestu. Nejjednodušší bylo odsouzen­

nání, řvaní bolestí“. Používala se hlavně

ci na nohy přivázat závaží od šedesáti do

na Sicílii, na Sardinii, v některých němec­

sto dvaceti pěti kilogramů, aby byl náraz

kých státech, a dokonce i v Rusku. Ve

ještě prudší. V takovém případě se vy­

Francii byla zavedena v 16. století a použí­

kloubily nejen ruce, ale i nohy. U nejtěž-

vala se hlavně k trestání příslušníků vo­

ších závaží se odsouzenci leckdy roztrhlo

jenského stavu.

břicho a vnitřnosti vyhřezly.

Při tomto trestu byl odsouzený vyta­

Od vojáků převzaly trest i civilní úřady.

žen provazem procházejícím pod rukama

Používal se proti tulákům, aby vypovídali,

svázanýma za zády na vrchol stožáru ne­

proti rouhačům, těm, kdo odmítali uznat

bo šibenice. Jakmile byl nahoře, nechali

své dluhy, a obecně proti každému, kdo

ho spadnout, ale ne až na zem. Nárazem

narušil společenský řád. Stupeň viny se

při zastavení pádu těla se odsouzenci vy­

měřil hmotností závaží zavěšeného na

kloubily ruce.

nohách.

Trest

estrapády.

(Rytina zveřejněná M. de Souvignym v díle Praxis Criminis Persequende. Soukr. sbírka)

Estrapáda byla především exemplár­ ním trestem, ale uplatňovala se i jako řád­ ný trest podle soudního rozsudku. Tak to­ mu bylo například v Rakousku, kde na­ hradila dočasně zrušený trest smrti,. Ve skutečnosti nebyla nic jiného než skrytý trest

smrti,

ovšem

daleko

pomalejší

a s nejistým výsledkem. V letech 1784 až 1789 bylo v Rakousku odsouzeno k estrapádě tisíc sto sedmdesát tři osob, z nichž sedm set zemřelo, čili asi šedesát pro­ cent. Až do poloviny 19. století užívali estrapádu jako zákonný trest Číňané. Člen Lazarova řádu Jean-Gabriel Perboyre byl podroben estrapádě v roce 1840. O mučednické smrti tohoto misioŠedesát procent

odsouzených

(Soukr. sbírka) Odsouzenec byl zdvižen do výše a pak prudce puštěn dolů. Trest trval tři až čtyři hodiny. (Soukr. sbírka)

zemřelo.

Tahání losu Švédská justice se jistě jako jediná může

však Carl Henriksson dopustil zneuctění,

pochlubit tím, že o výběru odsouzence

byl potrestán estrapádou. načež mu by­

rozhodoval los. Ve Warmdömu v distrik­

lo vysázeno čtyřicet ran holí."

tu Kronoberg byla v roce 1775 poprave­ na pětašedesátiletá žena poté, kdy se lo­ sovalo mezi ní a jejím mužem. Oba byli obžalováni z vraždy královského kontro­ lora Wilberga, ale nebylo možno určit, kdo zasadil smrtelnou ránu. V druhém případě byl hlavní viník vybrán vrháním kostek. Ve švédských novinách z 23. lis­ topadu 1775 si můžeme přečíst tuto no­ ticku: „V kancléřství se za přítomnosti kancléře justice a královského prefekta házelo kostkami, které měly rozhodnout o životě a smrti mezi Erikem Jakobsonem z Aspedalu a Carlem Henrikssonem z Norkarretu, kteří se oba provinili nási­ lím. Po prvním hodu měli oba po devíti bodech! Ale při druhém měl první šest bodů, a druhý devět. Eriku Jakobsonovi tedy usekli ruku a pak byl popraven a veřejně vystaven na ulici. Protože se

náře vypráví abbé Sabouret v knize vy­

Chtěly po něm, aby se zřekl víry. Odmítl

dané v roce 1900, hned po Perboyrově

a byl potrestán sto ranami bambusovou

beatifikaci

XIII.

holí na tělo a čtyřiceti ranami koženými

Jean-Gabriel Perboyre byl vysvěcen na

pásky do obličeje, načež byl podroben

papežem

Lvem

kněze v roce 1825. Bylo mu třicet, když

typicky čínskému trestu, tedy pověšení

se o deset let později vydal do Číny, aby

zvanému šang-ce. Potrestaný kněz byl

„kázal evangelium nevěřícím“. Po čty­

uvázán za palce obou rukou a pramen

řech letech misionářské činnosti jej čín­

vlasů na šibenici. Každý den strávil

ské úřady zatkly a uvěznily v Ku-čching.

Perboyre takto zavěšen tři až čtyři hodi-

ny. Když stále odmítal zříci se víry, byl

tedy znovu sto ran bambusem a byl

poslán do Ou-tchang-fu, hlavního města

odsouzen k smrti. 16. ledna 1840 byl pod­

Chu-ž', kde měl počkat na rozsudek.

roben estrapádě. Pomocí kladky ho zved­

Po celou dobu čekání byl držen v cele.

li do vzduchu a pak ho mnohokrát ne­

Přitom ho každý den věšeli za vlasy

chali prudce spadnout dolů. Aby urychli­

nebo ho přivazovali k jakémusi kříži. Na­

li vykloubení údů, pověsili mu pak na no­

konec mu žhavým železem vypálili na če­

hy těžké balvany. „Když však ani po ně­

lo čtyři čínské znaky znamenající „šiřitel

kolika hodinách takového zacházení ne­

ohavné sekty“. Jistý mandarín mu před

byl ještě mrtev, kat ho dorazil uškrcením,

soudci nabídl svobodu, pokud pošlape

když mu utáhl kolem krku několikrát pro­

kříž, který přinesli. Kněz odmítl. Dostal

vaz.“

Potrestaní.

Vykloubeny byly nejen ruce.

ale i nohy.

(Podle Jeana-Paula Laurense. Soukr. sbírka)

Trest bičováním

v severní Africe kolem roku (Soukr. sbírka)

1910.

Ubití

Scéna z bičování v Pákistánu. (D.R.)

T

rest bičováním

se vyskytoval ve

mě předcházely rány důtkami, latinsky

všech obdobích lidské historie, zná­

„flagra“, jiným trestům. Jestliže bylo mož­

me ho od Židů. Egypťanů, Syřanů, Perša-

no ještě někdy přežít rány důtkami z býčí

nů, ale i od Sparťanů a Římanů.

kůže nebo ze svázaných provázků užíva­

Je pravda, že bičování se leckdy užíva­

ných ve Španělsku, pak po ranách důtka­

lo jako vedlejšího trestu, bičována byla

mi zakončenými olověnými kuličkami ne­

například nedbalá vestálka, neposlušný

bo ovčími kůstkami se umíralo. Maso by­

voják, provinilý kněz nebo kacíř, který se

lo rozsekané, roztřepené, změněné v kr­

chtěl zbavit církevní klatby. Zároveň to

vavou lepkavou kašovitou hmotu, která

však byl i krutý hrdelní trest končící smr­

pod dalšími ranami začínala odpadávat.

tí odsouzeného.

Také zde skýtá křesťanská martyrolo­

V Egyptě odsouzený neměl velkou šan­

gie dlouhý seznam obětí: pod ranami pru­

ci, že přežije „tisíc ran rákoskou“, k nimž

tů či důtek vydechly naposledy svatá Me-

se odsuzovalo za „zkažené mravy“. V Ří­

modora, svatá Metrodora, svatá Nymfo-

dora, svatá Bibiana, svatá Markéta. Důtky

řily kožené pásky zakončené kovovými

často obnažily kosti a odsouzenec, pokud

kuličkami. Trest knutou byl v Rusku ofici­

vůbec bičování přežil, umíral na gangré-

álně zrušen teprve roku 1845 a nahrazen

nu, která pronikla do otevřených ran. V Orientě a v Asii, především pak v Čí­

prostým bičováním, jež bylo zrušeno až roku 1863. Do té doby stačila knuta zahu­

ně, byly víceocasé důtky zakončeny ko­

bit tisíce odsouzenců. Bojaři užívali bičo­

vovými hroty, hřebíky a někdy i udicemi,

vání knutou systematicky proti mužikům,

aby lépe trhaly kůži.

které tak trestali za sebemenší provinění

Angličané jako národ námořníků bičo­

či poklesek.

vali provazem a s oblibou pak zakrváce­

Ivan IV. řečený Hrozný si svůj přído­

nou oběť ponořovali do mořské vody ne­

mek skutečně zasloužil. Nechal knutou u-

bo do octa. Papežský stát v Itálii užíval trestu bičo­ váním jako soudem nařizovaného trestu až do poloviny 19. století. Vzpomeňme případu Marie Biogiové. Ta byla v roce 1851 bičována zcela nahá

bít vlastního syna, careviče Ivana, a sám mu také zasadil první rány. Zatímco v Tibetu se bičování omezova­ lo jen na stehna, všude jinde byl odsouze­ ný bit po celém těle, až se kůže změnila na cáry.

v Perugii, protože veřejně nabádala ob­

V Cestě do Tibetu vypráví Alexandra

čany k tomu, aby nekouřili. Snížily by se

David-Neelová o svém setkání se zlodě-

totiž výnosy Svaté stolice, protože na do­ voz tabáku do svých území měli papežo­ vé monopol. Trest bičováním sehrál významnou ro­ li také během náboženských válek ve Francii. Z několika set případů se zmíní­ me o událostech v městě Béziers. Po ma­ sakru nařízeném svatým Dominikem by­ ly ženy, které zpitá soldateska ušetřila pro jejich krásu a mládí, vystaveny jiným hrů­ zám. Maurice Lachátre píše: „Mladé ženy byly přivedeny zcela nahé k hrobu Pierra de Castelnau a mniši je bičovali důtkami s olůvky na koncích. Když už na jejich tě­ lech nebylo jediné nezkrvavené místo, byly ty, jež přežily, vydány všanc brutali­ tě křižáků, načež jim podřízli hrdla. Mrt­ voly byly pak tím nejodpornějším způso­ bem zneuctěny.“ Nejhorší ze všech důtek však byla rus­ ká knuta, kdy oběť umírala obvykle mezi čtyřicátou a padesátou ranou. Knutu tvo­

Bičování v Pákistánu. (Soukr. sbírka)

Veřejné bičování v USA v roce 1906.

Několik historických detailů Užívání „devítiocasé kočky“ bylo sice v roce 1938 zrušeno, ale jistý soud na Barbadosu jej opět zavedl. V říjnu 1990 zavedl do místního trestního zákoníku bičování parlament na Bahamách jako trest za sexuální zločiny. Zákon stanoví, že důtky ..má tvořit devítiocasá kočka, tvoře­ ná devíti provazy nebo koženými pásky, vy­ bavenými uzlíky a dalšími nástroji“. • V Íránu doplňují soudy často trest odnětí svobody ještě trestem zbití holí od desíti do sta ran. • Tresty tisíce až tisíce pěti set ran důtkami mohou být v Saúdské Arábii rozděleny do několika dní. • Obecně platí, že trestní zákoníky islám­ ských zemí, vycházející z koránu, stanoví za smilstvo trest sto ran bičem či důtkami.

(Foto Sygma, Illustration)

• Bičování se běžně užívá ve Svazijsku, v Afghánistánu, v Malajsii, v Singapuru, na Trinidadu a Tobagu a na Orenadě. Pokud jde o Barbados, trestní zákoník předepisuje po­ užít pro trest bitím dřevěné hole z tamaryšku, ale v únoru 1991 zavedli znovu i „devítiocasou kočku“.

Smrt ve stereofonním přenosu „Není snadné napravit zkaženou společ­ nost, " prohlásil svého času pákistánský prezident, generál Zijául Hak. Naštěstí Rada pro islámskou ideologii přijala ně­ kolik ozdravných opatření, mezi nimiž fi­ guruje i bičování. „Kdo se dopustí zločinu proti Alláhovi a lidskému rodu a oddá se pití, kdo bude užívat zkvašený nápoj, dostane osmde­ sát ran bičem." Bič určený k výkonu trestu je popsán až s malichernou přesností. „Bič smí být dlouhý maximálně jeden metr dvaadva­ cet centimetrů a silný jeden a čtvrt cen­ timetru. " A kat má být „nestranný a sou­ citný muž“. Pokud je odsouzený příliš starý nebo slabý, takže by trest mohl skončit smrtí, omezí se bičování jen na nezbytnou dobu, aby nezemřel. Když je nemocný, počká se. až lékař potvrdí, že se mu daří lépe a že bičování vydrží. Vů­ či dámám zákoník nešetří ohledy. „Jde-li

o těhotnou ženu, smí být bičována až dva měsíce po porodu nebo potratu." A stejně tak „žena může při bičování se­ dět, zatímco muž musí stát“. Za smilstvo mimo manželství hrozí, pokud byli mi­ lenci ženatí či milenky vdané a dopustili se cizoložství, ukamenování. Pokud však měli štěstí a jsou svobodní, dostanou jen sto ran bičem. Není to však žádná výpla­ ta dětí. Odsouzenec končí na celé měsí­ ce v nemocnici nebo jeho mrtvola putu­ je rovnou na hřbitov, to když je kat příliš silný nebo není „soucitný“ a udeří tak sil­ ně, že oběti rozdrtí ledviny nebo zlomí páteř. V Islámábádu jsou tresty tohoto typu do­ sti časté. V roce 1988 zatkla policie pří razii v jednom „hotelu“ pochybné pověs­ ti jedenáct mužů. Byli odsouzeni k hro­ madnému bičování, jež bylo stereofonně přenášeno - skutečný hifi trest. Pro uspokojení i radost davu přenášely roz­ místěné mikrofony svist holí a výkřiky bolesti odsouzenců. Dav při každém vý­ křiku skandoval „Alláh! Alláh! Alláh!“, za­ tímco mullové zpívali hymny k Alláhově chvále.

jem, který byl potrestán bičováním: „Rá­

Arábii, v Íránu, v Jemenu a v Pákistánu,

ny byly příšerné, skrze stehna bylo vidět

a to uvádíme jen ty nejdůležitější.

holé kosti. Rány zhnisaly a obvazy se pro­

Stojí za připomínku, že ještě v roce

měnily v drť, ve které se hemžilo tisíce

1984 odsoudil soud v Abú Dábí jednoho

červů.“

Inda a jistou ženu ze Srí Lanky k ukame­

Mezi dvěma světovými válkami se usmrcení bičováním používalo ještě zcela

nování, protože však šlo o cizince, byl jim oběma trest změněn na bičování.

běžně v řadě islámských zemí. Zdá se, že

V sousední Saúdské Arábii byli čtyři

ty si tento trest velice oblíbily, neboť do­

muži, obžalovaní z účasti na pumovém

dnes figuruje v trestních zákonících vy­

atentátu proti svatým místům v Mekce,

cházejících z islámského práva ve Sjedno­

ještě v roce 1989 odsouzeni jeden k tisíci

cených arabských emirátech, v Saúdské

pěti stům ranám důtkami a tři zbývající

každý k tisíci ranám. De facto byli tedy odsouzeni na smrt. neboť tento trest žád­ ný z nich nepřežil. V Severním Jemenu v roce 1986 ze­ mřel jistý muž následkem sta ran vysáze­ ných veřejně za sexuální delikt. V Pákistánu jsou i dnes sexuální delik­ ty, zvané zde „zenija“, trestány sto ranami biče. Pokud je odsouzenec přežije, zákon stanoví, že ho má dav ukamenovat. Zdá se však, že v posledních letech se trest bičováním nejvíce rozmohl v Mosambiku. V letech 1983 až 1990 k němu soudy odsoudily více než dvě stě osob za černý obchod, krádeže a znásilnění. Rozsudky většinou zněly na devadesát ran na záda, ramena a stehna.

Poprava klacky či holí Bití holemi, klacky a obušky se velice blíží bičování, umožňuje však trest stup­ ňovat. Omezený počet ran může zname­ nat jen prosté potrestání, silné údery ve velkém počtu však mohou způsobit rych­ lou smrt. Většina trestních zákoníků ve starově­ ku s bitím holemi počítala, přičemž pro některé z nich to byl hrdelní trest. Výprask holemi byl běžný u Egypťanů, Řeků, Hebrejců i Číňanů. V Římě zákon Dvanácti desek hrozil holemi osobám, které se dopustily písemné urážky. Záro­ veň se však trestu bitím holí užívalo i pro řadu dalších deliktů.

Potrestání černocha v USA.

(Foto Keystone)

Ve starší i novější době, jak se zdá. mě­

V období od dubna 1976 do listopadu

li k bití holemi zvláštní příchylnost v An­

1978 Rudí Khmerové popravili desítky ti­

glii a Rusku.

síc osob ranami hole nebo obušku.

Zato ve Francii dávali vždy přednost

Provedení bylo poměrně jednoduché.

prutům a důtkám, výjimku tvořily pouze

Odsouzený byl napřed omráčen několika

galeje v zámořských územích, kde se bití

údery do hlavy a pak usmrcen jednou ra­

holí, vedoucí často k smrti, užívalo bě­

nou do týla, která mu zlomila vaz.

hem celého 18. a 19. století. Dokonce ještě dnes se řada zemí „vy­

Dnes zůstává bití jako zákonný trest v Singapuru, kde hrozí zhruba za třicet

znamenala“ tím, že tento starobylý způ­

deliktů, například pokus o vraždu, ozbro­

sob popravy znovu zavedla. Nejznámější

jený útok, znásilnění, tajné přistěhovalec­

z nich je příklad Kambodže (v té době

tví a obchod s drogami. Obvykle se vy­

přejmenované na

měřuje čtyřiadvacet ran obuškem.

Kampučii).

Umučení svaté Kateřiny: byla ubita holemi.

(D.R.)

Lámání kolem

Prusko a anglické království v Hannoveru zrušily trest lámání kolem až v polovině 19. století. (Soukr. sbírka)

T

rest smrti lámání kolem: tak se nazý­

„Ale takhle se trestají viníci již tisíc šest

val

set let.“

hrdelní

trest,

který

spočíval

v tom, že odsouzenci byly zaživa zpřelá-

V Galii ho velmi často užívali Merovej-

mány kosti v těle připevněném ke kolu.

ci. Řehoř z Tours o tomto trestu, k němuž

Ale od doby Jindřicha IV. byly údy lámá­

byl odsouzen jakýsi falešný svědek, píše:

ny na svatoondřejském kříži položeném

„Myslím, že takové rány, jakým byl ten

na plocho na popravišti a na kole byl již

ubohý nešťastník vystaven, by nevydržel

jen vystaven umírající odsouzenec. Ne­

žádný materiál, ba ani kov.“

správný název „lámání kolem“ však zů­

V roce 1532 zavedl Karel V. tento trest

stal, i když by bývalo lepší mluvit o „smr­

oficiálně na území svaté říše římské náro­

ti na kříži“.

da německého. Karolinský zákoník s ním

Lámání údů je jedním z nejstarších tres­ tů, jaké soudy ukládaly. Je dosvědčen již

počítal pro šest dalších deliktů, což zůsta­ lo v platnosti po celá staletí.

a tak soudci

V Německu se lámání kolem záhy sta­

v předrevoluční Francii, když jim vytýka­

lo zcela běžným trestem. Norimberský

li, že ho užívají, mohli právem odpovídat:

kat jménem Franz si vedl pracovní deník:

v počátcích starověku,

Poprava

Vinciala Henriqueze, jenž zosnoval atentát na portugalského krále Josefa I. (Rytina z 19. století. Soukr. sbírka)

Poprava na

kole.

Před poslední smrtelnou ránou

dostal odsouzenec osm ran.

Začínalo se zlámáním

všech údů.

(Rytina. Soukr. sbírka)

(Rytina, 19. století. Soukr. sbírka)

v letech 1573 až 1617 popravil celkem tři

trest lámání kolem. V Rakousku se udrže­

sta šedesát jednu osobu, a z toho bylo té­

lo až do roku 1781.

měř dvě stě lámáno kolem.

Ve Francii tento trest, jenž patřil k nej-

Benedikt von Carpzow, jehož slavné

tvrdším, jaké zákony za královského reži­

Pojednání o trestech se v 17. století stalo

mu požadovaly, a také k nejčastěji použí­

stěžejním dílem německé jurisprudence,

vaným, přežil až do revoluce.

jakousi příručkou, kterou používali všich­

Zavedl jej František I. jako import z Ně­

ni němečtí soudci, se mohl pochlubit, že

mecka, jehož účelem bylo „šířit strach,

během dlouhé soudcovské kariéry vyne­

hrůzu a odstrašující příklad“, jak se vý­

sl v letech 1620 až 1666 dvacet tisíc roz­

slovně praví v královském výnosu z úno­

sudků smrti. To znamená v průměru čty­

ra 1534. Ocitujme popis trestu lámání ko­

ři sta třicet za rok, z čehož dobrá třetina

lem z pera anonymního autora 18. století:

připadala na lámání kolem.

„Odsouzený byl položen zády na dva trá­

Prusko zrušila trest lámání kolem až

my zkřížené do tvaru svatoondřejského

v roce 1851, hannoverské království jen

kříže. Ruce měl natažené a přivázané

o málo let dříve, v roce 1840. Také trestní zákoník císařovny Marie Terezie z roku 1768, tzv. Theresiana, znal

k jednotlivým ramenům kříže. V kříži by­ ly jakési rýhy či zářezy odpovídající klou­ bům končetin.

Kat vyzbrojený čtverhrannou železnou tyčí širokou čtyři centimetry a se zaoble­

Pověstné „retentum“

nou rukojetí udeřil odsouzence mocně do

Voltaire zvěčnil jméno Jeana Calase,

všech údů právě nad zářezy, kde pod

jenž neunikl kolu ani přes svůj vysoký

končetinami bylo volné místo. Na kaž­

věk. Soudci Kapitolu v Toulouse ho od­

dém údu byla dvě taková místa. Odsouze­

soudili k smrti na kole za to, že údajně

nec tedy dostal celkem osm ran, jež mu

oběsil vlastního syna, protože prý chtěl

zpřelámaly kosti, a pak ještě dvě nebo tři

přestoupit z protestantství ke katolictví!

další do hrudi, kterým se říkalo 'rány z milosti' a které celou exekuci ukončily.“ Ve skutečnosti si „rány z milosti“ svůj název jen málokdy zasloužily, protože od­ souzenec byl většinou ještě naživu a umí­ ral za strašných bolestí, když ho přemísti­ li z kříže na kolo od vozu, jehož vyčnívají­ cí náboj byl odstraněn, a vztyčili v hori­ zontální poloze na kůl. Často dokonce, dokud byl odsouzený ještě naživu, kat, aby ukázal, že údy jsou dobře zpřelámány, mu stočil ruce za záda a nohy nad hlavu tak, aby se jí paty sho­ ra dotýkaly, a v této tragikomické poloze byl mrtvý nebo umírající odsouzenec vy­ staven. Jak upřesňoval královský výnos, od­ souzený měl být obličejem otočen k nebi, „aby se kál, dokud se našemu Pánu uráčí nechat jej na živu“. Stávalo se, že toto „pokání“ trvalo ne­ smírně dlouho. V záznamech z roku 1792 se dočteme, že jistý Desmoulins, přestože mu bylo stěží osmnáct let, byl tak dobře stavěný, že žil ještě dvacet čtyři hodin poté, kdy byl položen na kolo. Vrchní popravčí po­ slal dotázat se soudců, zda ho smí dorazit, což bylo povoleno. Traviče Desruese, jednoho z nejproslulejších zločinců své doby, hodili ještě živého na hranici, a to byl lámán kolem a dlouho na něm ležel vystaven.

Bylo nevysvětlitelným paradoxem, že lámání kolem hrozilo ve Francii od svého zavedení zlodějům a lupičům, kteří se ně-

Odsouzenec měl být tváří obrácen ke slunci. (Soukr. sbírka)

kam vloupali nebo přelezli zeď, zatímco vrahům hrozilo pouhé pověšení. Jindřich II. chtěl tento paradox odstra­ nit, a tak vydal výnos, podle něhož se lá­ máním kolem trestaly všechny delikty bez ohledu na závažnost. Výsledkem bylo, že situace se ještě zhoršila, protože trest zevšedněl, když na kole končili pachatelé závažných zločinů stejně jako drobných přestupků. Nicméně úředníci vědomi si existence něčeho, co později dostalo název „poleh­ čující okolnosti“, mohli v rozsudku uvést, že odsouzenec dostane, před ranami, bě­ hem nich nebo hned po nich pověstné re­ tentum, zvláštní milost, jejímž smyslem bylo ukončit jeho muka uškrcením. Re­ tentum se mělo odehrát pokradmu, aby si trest uchoval svůj „odstrašující a vyso­ ce výchovný účinek“. I když šlo o tak krutý a barbarský způ­ sob exekuce, přece vyžadoval i od kata značné umění. Do historie vstoupil výrok jednoho obžalovaného, jenž se jmenoval Lalande. Kat mu již zlomil ruce a nohy a nyní mu chtěl zasadit velkou ránu, jež mu měla rozdrtit hrudní koš. Ale kyj se mu trochu svezl a místo hrudníku zasáhl bradu. Odsouzený se ozval: „To je nedo­ volená rána!“ Lámání kolem bylo pokládáno vždy za zvlášť potupný trest. Však také Théophile Gautier napsal: „Podle mě je kolo jasně horší než šibenice.“ Připomeňme si i „Hornovu aféru“. Hra­ bě Antoine-Joseph de Horn byl odsou­ zen k lámání kolem v roce 1720 za spros­ tou vraždu. Soudci byli přesvědčeni, že mu regent s ohledem na jeho vysoké po­ stavení udělí milost. Vždyť byl příbuzným rakouského císaře a vzdáleným bratran-

cem samotného regenta. Nic mu to nepo­

Jeden z jeho zástupců jej prodal policii

mohlo.

a Cartouche, než vystoupil na popraviště,

Celá Hornova rodina a všechny vý­

učinil úplné doznání. Vedlo ke stovkám

znamné osobnosti u regenta intervenova­

výslechů a k zatýkání pomahačů, z nichž

ly, aby byl odsouzenec sťat, a ne lámán

mnoho skončilo na kole. Cartouche

kolem, neboť tohoto trestu měli být ušet­

sám byl popraven v listopadu 1720 na ná­

řeni všichni, kdo připadali v úvahu pro

městí Grève za účasti ohromného množ­

vstup do řádu maltézských rytířů, a mla­

ství lidu.

dé dívky, „které měly přístup do vzneše­

Druhý zločinec, Louis Mandrin, syn koňského handlíře,

né společnosti slečen“.

se stal pašerákem

Z nejslavnějších zločinců, kteří byli lá­

a po roce 1750 zorganizoval ozbrojenou

máni kolem, se zmíníme alespoň o dvou:

bandu, s níž vedl skutečnou válku proti

Cartouchovi a Mandrinovi.

pomahačům výběrčích daní. Násilím vtr­ jmenoval

hl do několika měst a okolo jeho jména se

Louis-Dominique Bourguignon, byl člo­

vytvořila hotová legenda. Pro obyčejný

věkem rozsévajícím děs a hrůzu. Všude

lid se stal něčím jako mstitelem. Vláda

měl komplice a důvěrníky a jeho banda

proti němu poslala celou armádu, jíž ně­

čítala téměř tisíc ozbrojenců a pomahačů.

kolik měsíců úspěšně unikal. Nakonec byl

První,

jenž

se

správně

Lámání kolem v 17. století. Na kole leckdy končili i chlapci a dívky mladší patnácti let. (Národní knihovna, Paříž)

v roce 1755 dopaden, podroben obyčej­

a náhodou otce trefil do hlavy a zabil.

nému výslechu i právu útrpnému a zaživa

Soudci ve Versailles ho v červenci 1788

lámán kolem na náměstí des Clercs ve Va­

odsoudili k smrti lámáním na kole. Rozsu­

lence.

dek ovšem obsahoval retentum, že mu

Musíme ještě podotknout, že nebylo

má být trápení zkráceno. K exekuci se se­

žádnou vzácností, když byli na kole lámá­

šel dav z celého města i sousedních obcí.

ni chlapci a dívky mladší patnácti let, ba

Zatímco pro velké a zvrácené zločince,

někdy i mladší. Jako příklad stačí uvést

čaroděje a kacíře byl tento trest podle li­

Nicolase Gauthiera řečeného Malý Paří-

dového názoru celkem na místě, pro

žan, kterému bylo v roce 1746, když byl

drobné delikventy jej lidé pokládali za ne­

lámán kolem, teprve pouhých čtrnáct let.

spravedlivý a příliš krutý. A v tomto kon­

Tvrdí se, že trest popravy lámání ko­

krétním případě navíc šlo o smrt člověka

lem zrušil Ludvík XVI. dokonce ještě

způsobenou jen náhodně. Dav začal ne­

před revolucí. Mělo se tak stát v důsledku

spokojeně křičet a hrozit pěstmi. Kat,

Louschartovy aféry. Mladík, syn dvorní­

Charles-Henri Sanson, řekl odsouzenci:

ho maršálka, se chtěl oženit s jistou mla­

„Jestli tu jde někomu o život, pak ne vám,

dou dámou. Otec, aby tomu zabránil, ne­

ale mně.“

vymyslel nic lepšího, než že prohlásil, že si ji vezme sám.

Najednou byl kordon stráží protržen a dav se hrnul na popraviště. Během ně­ kolika sekund byl odsouzenec osvobo­

Dav se vrhl na popraviš tě

zen. To již katovi pomocníci utekli a San­ son je následoval. Dav rozebral popraviš­ tě, svatoondřejský kříž i kolo. Všechno

Mezi otcem a synem se strhla hádka. Rozhněvaný

maršálek

uchopil

palici

pak spálil a okolo hořících zbytků tančil farandolu. Ludvík XVI. Louscharta omi­

a chtěl jí syna uhodit. Ten jej však odzbro­

lostnil a

jil, a aby se nemusel bít s vlastním otcem,

les-Henri Sanson již mohl užívat jen meč

lámání kolem

zrušil.

Char­

chtěl odejít ze dveří. Když z nich již vy­

a sekyru, ale za několik měsíců mu revo­

cházel, hodil palici přes rameno za sebe

luce vzala i je.

Damiens připoutaný

na loži bolesti.

(Rytina, Soukr. sbírka)

Koňská spravedlnost

Roztrhání býky.

(Soukr. sbírka)

R

to s koňmi. Ve skutečnosti se však v Indii

ných trestů, které známe pod názvy

na počátku čtvrcení pomocí zvířat užívalo

„rozčtvrcení“ nebo „roztrhání“. Jeho

volů a v mnoha jiných zemích, zejména

zvláštností je, že se „působí“ zároveň na

v Řecku, kde se tomuto trestu říkalo dias-

všechny čtyři údy.

fendonesis, se využívalo stromů, které

oztrháni koňmi je zvláštní forma ji­

Jde o jeden z nejhroznějších trestů, ja­ ké si lidská krutost vymyslela.

byly násilím ohnuty k sobě a k nimž byl odsouzenec přivázán. Když pak byly pro­

Roztrhání koňmi bylo známo již počát­

vazy, které stromy pojily, přeseknuty,

kem starověku. Zmiňují je již Manuův zá­

stromy se náhle napřímily a strašlivou si­

koník v Indii i texty z doby dávno před

lou odsouzence roztrhaly.

křesťanskou érou v Číně, v Persii, v Egyp­

Římané sami používali určitou dobu

tě, odkud se pak dostalo do římského

roztrhání pomocí stromů, pak je však ja­

světa.

ko první nahradili koňmi. Než však začali

V našich představách je roztrhání spja­

definitivně užívat koní, z nichž každý táhl

odsouzence za jeden úd, trhali je válečný­ mi vozy. Titus Livius vypravuje, že kolem roku 660 př. Kr. byl Mettius Fufetius, dik­ tátor města Alby, jenž byl usvědčen z podněcování vzpoury proti Římanům ve Fidenách, přivázán ke dvěma vozům taženým čtyřmi koňmi. Vozy se pak roz­ jely každý opačným směrem a odsou­ zenec byl roztrhán. Roztrháni koňmi byli i někteří křesťan­ ští mučedníci, z nichž nejznámější je sva­ tý Hipolyt, biskup v Ostii, umučený v ro­ ce 235. Byl pokládán za největšího církev­ ního učence své doby a podle tradice byl trhán před římským prefektem. Ten, když se dozvěděl, o koho jde, prý v narážce na starou řeckou báji řekl: „Dobře, ať s ním naloží jako s Theseovým synem a roz­ trhají ho koňmi.“ Podle Hérodota užívali roztrhání koňmi i Thrákové. V oblibě je měly téměř všech­ ny národy, které kdy vpadly do Galie. Jordanes, gótský hiostorik z 6. století, nás in­ formuje, že král Amalarich dal koňmi roz­ trhat ženu jednoho zběha. Zhruba o jedno století později byla koň­ mi roztrhána královna Austrasie Brunhilda, přestože jí v tu dobu bylo teprve čty­ řiadvacet let. Stalo se tak na rozkaz krále Chlotara II., s nímž válčila. Někteří histo­ rikové tvrdí, že byla usmrcena jinak: při­ vázali ji k zadku splašeného koně a ten ji

Umučení svatého

usmýkal k smrti.

(Rytina podle Dirka Boutse. D.R.)

Hipolyta.

Ve středověké Evropě postihovalo roz­ trhání koňmi šlechtice usvědčené z křivé

V Anglii jej ještě uváděl nechvalně zná­

přísahy, zběhy a velitele velkých vojen­

mý Krvavý zákoník, jenž platil až do 19.

ských oddílů, které se dopustily plenění.

století.

Na území římskonémecké říše zavedl

Carský zákoník v Rusku obsahoval mi­

trest oficiálně ve svém Karolinském záko­

mo jiné i roztrhání koňmi. Za cara Mikulá­

níku Karel V. Byli k němu odsuzováni

še I. k němu byli odsouzeni revoluční

zrádci a zběhové.

vůdcové známí jako děkabristé. Car však

Podle historika Anquetila k němu dal Ludvík XI. odsoudit muže, který byl usvědčen, že jej z návodu Karla Smělého chtěl otrávit. Trest roztrháním za zločin „crimen laesae maiestatis“ prvního stupně postihoval nejen útoky proti panujícímu králi, ale i proti princům z královské krve. Čtyřmi koňmi tak byli roztrháni: v roce 1548 Lavergne, hlava spiknutí v Bordeaux; v roce 1582 Salcède, který zosnoval zavraždění vévody z Anjou; v roce 1588 Brillaud, intendant Jindřicha I. z Bourbonu-Condé, který byl obžalován, že z návodu své že­ ny Charlotty de Trémoille zavraždil svého pána; a v roce 1563 také Jean Poltrot, pán na Mèré, horlivý kalvinista, pravděpodob­ ně špion admirála de Coligny, jenž smrtel­ ně zranil vévodu de Guise, a to pouhé tři měsíce po svém zločinu. Michelet v Dějinách Francie píše: „Pa­ řížský parlament rozvinul s obrovským zápalem skutečné orgie krutosti, takže nešťastník musel vytrpět vše, co může člověk snést, aniž by hned zemřel.“ A k vlastní exekuci poznamenává: „Na­ před ho přivázali ke kůlu a kat mu kleště­ mi vytrhl maso ze stehen a pak mu strhl maso z paží. Čtyři končetiny nebo spíš jen čtyři kosti táhli čtyři koně každý jinam. (...) Čtyři muži, kteří na nich seděli, je bo­ dali ostruhami a koně napínali strašné provazy, ale svaly držely. Musel přijít kat se sekyrou a naseknout maso shora i zdo­ takový trest pokládal za příliš barbarský

la. Teprve pak se koním podařilo nešťast­

a změnil jej na oběšení.

níka roztrhnout. Svaly se s praskotem za­

Ve Francii bylo rozčtvrcení koňmi po­

čaly trhat, až praskly docela. Trup sice

kládáno za nejstrašnější trest a bylo vy­

spadl na zem, ale stále žil.“ A historik do­

hrazeno otcovrahům a kralovrahům, po­

dává: „Protože se zdálo, že odsouzence

něvadž tyto zločiny byly pokládány za mi­ mořádně ohavné.

nic neumoří, přišel kat a usekl mu hlavu.“ Zvláštní místo mezi kralovrahy zaujímá

Gérard Balthasar, vrah Viléma Nasavské-

ka a bývalý žák jezuitů. Zaútočil v okamži­

ho, prince Oranžského zvaného Mlčenli-

ku, kdy se král sklonil, aby zdvihl na nohy

vý. Je to jediný kralovrah, který se za svůj

jednoho dvořana, který před ním padl na

čin kdy dočkal odměny. Ovšem až po

kolena. Dýka, jež původně mířila do bři­

smrti, nutno dodat. Filip II. vypsal na hla­

cha, mu tak vyrazila zuby a rozřízla rty.

vu vůdce odbojných Spojených provincií

Chatel byl rozčtvrcen a jezuité, kteří byli

odměnu. Balthasar připravoval zločin ce­

podezíráni, že ho navedli, byli na čas vy­

lých šest měsíců: pokládal jej za službu ví­

povězeni z království. Když se v roce

ře a Španělsku. V roce 1584 se usadil

1600 pokusila o atentát Nicole Mignono-

v Delftu. Vydával se za protestantského

vá, parlament se dlouho zabýval otázkou,

uprchlíka a získal si princovu důvěru.

zda je s ohledem na „slušnost“ možno

O několik měsíců později Viléma zavraž­

rozčtvrtit ženu. Nakonec dospěl k zápor­

dil výstřelem z pistole. Byl mučen a roz­

né odpovědi a Mignonová byla oběšena.

trhán koňmi, ale jeho rodinu Filip II. po­

Po několika dalších neúspěšných atentá­

výšil do šlechtického stavu a navždy

tech však přišel Ravaillac a napadl krále

osvobodil od daní.

dýkou 14. května 1610 v pařížské rue de

Mnich Jacques Clément, jenž probodl

la Ferronnerie. Tentokrát král zemřel.

Jinřicha III., měl, možno-li to tak říci, štěs­

Viník se dal zajmout lučistníky a tvrdil,

tí, že byl zabit hned na místě. Přesto byl

že i on zaútočil z náboženských pohnu-

jako kralovrah roztrhán aspoň posmrtně, jako by ještě žil. Francouzi dodnes spojují trest trhání koňmi se jménem „dobrého krále Jindři­ cha“, tedy Jindřicha IV., v souvislosti s popravou jeho vraha Ravaillaka. Jind­ řich IV. se stal za šestnáct let cílem osm­ nácti vražedných útoků a za jeho vlády bylo koňmi roztrháno tolik kralovrahů ja­ ko již nikdy předtím ani potom. Z odsou­ zenců, kteří takto ukončili svůj život, si připomeneme jen ty nejslavnější. Barrière řečený La Barre (Tyčka), bý­ valý voják vévody de Guise, vůdce katolí­ ků, se stal lodníkem na Loiře. Byl pře­ svědčen, že král je zapřísáhlým nepříte­ lem katolíků. Vražedný útok mu překazil jistý šlechtic jménem Brancoléon. La Bar­ re byl roztrhán koňmi v Melunu v roce 1593. Příštího roku se krále pokusil zabít dý­ kou Jean Chatel, syn pařížského soukení­

Roztrhání ohnutými stromy na

římský a

způsob. (Rytina 1591. Soukr. sbírka)

řecký

tek. Ravaillac byl strašlivě mučen, aby

hl s meči, noži a vším, čím se dalo řezat,

přiznal, kdo jej navedl. Všechno bylo

na jeho pozůstatky, rozřezal je a vláčel po

marné, neřekl nic. Vymýšleli pro něho ty

městě, kde je na různých místech pálil

nejpotupnější tresty. Marie Medicejská

(...)

požadovala, aby byl zaživa stažen z kůže,

Švýcarské gardy využily výhodného

ale nakonec nepřišli na nic strašnějšího,

umístění a přinesly odtamtud spoustu ku­

než je roztrhání koňmi.

sů masa, které pak opékaly na nádvoří

Byl vyslýchán právem útrpným a nako­

Louvru.“

nec byl před smrtí zmučen stejně jako po­

Někteří autoři píší, že dokonce i děti si

zději Damiens po atentátu na Ludvíka

z radosti rozdělávaly ohýnky a že vesni­

XV. Pálili ho sírou, lili na něj roztavené

čané si odnášeli domů Ravaillakovy vnitř­

olovo, vroucí olej, smůlu i pryskyřici, pak

nosti. „Ženy se zakusovaly do kusů masa

ho trhali „po celém těle“ kleštěmi a nako­

a říká se, že jedné z nich se podařilo za­

nec byl rozčtvrcen na náměstí Grève. Po-

kousnout se do srdce.“

prava trvala dlouho, protože Ravaillac byl mohutné tělesné konstituce a tělo stále

Jak píše Callandraud, „Ravaillac nebyl spálen, ale rozerván“.

odolávalo, přestože koně už byli celí sch-

Po smrti Ravaillakově musela Paříž če­

vácení. Trvalo to ještě dlouho, než na ze­

kat jedno a půl století, než se dočkala dal­

mi zůstal ležet škubající se trup.

šího roztrhání. Tentokrát se odsouzenec

V protokolu se dočteme, že jakmile byl

jmenoval Robert Francois Damiens a byl

Ravaillac roztrhán, „lid všeho druhu se vr­

to bývalý sluha jisté Verneuil-Saintreuso-

Ravaillac trhán koňmi.

Po hodině tahání bylo nutno zchváceně koně vyměnit.

(Rytina.

Soukr.

sbírka)

Technika trhání koňmi Veškeré umění a obtížnost trhání koň­ mi spočívaly v práci koní, jejichž úko­ lem bylo táhnout stejnou silou. Z toho­

teplý oděv a několik kožichů, které mě! na sobě. Panovník sice krvácel, ale zranění bylo lehké. Králův chirurg La Martinière ránu prohlédl a konstatoval, že není vážná ani hluboká.

to důvodu vedli katovi pomocníci jed­

Damiens byl zadržen hned na místé.

notlivá zvířata za uzdu a jiní pomocníci

Dokonce ještě přímo v paláci ve Versail­

zároveň sledovali, aby byla lana stejno­ měrně napnuta a aby zvířata zabírala všechna stejně a bez trhání, aby všech­

les mu stráže rvaly maso do ruda rozžha­ venými

kleštěmi

a

strážce

pečeti

Machault Rouillé také sám přiložil ruku k dílu.

ny čtyři údy byly napínány stejně. Hlav­

Protože se říkalo, že by dýka mohla

ní a nejdůležitější starostí kata bylo, aby

být otrávená, král dostal poslední poma­

zvířata

nerovnoměrně

zání a dal ve své komnatě sloužit mši. Na­

a jeden úd se neutrhl dříve než ostatní,

konec z otravy nic nebylo. Podle někte­

nevyvíjela

tah

kdyby některý kůň vyrazil příliš rychle nebo vypadl z rytmu. Kat sám kupoval zvířata nezbytná pro exekuci, aby je mohl

vybrat podle fyzických dispozic

odsouzeného.Obecně

platilo,

že

rých svědectví král požadoval „strašlivou pomstu“, podle jiných zase nechtěl, aby se Damiensovi „ublížilo“ a jeho strašné potrestání zosnovali horliví dvořané. Fak­ tem, který lze králi vyčítat - a lid to také

pro

udělal -, však je, že král nevyužil práva

nohy se vybírala zvířata trochu silnější

milosti a že „za tak nepatrnou ránu při­

než pro ruce, aby byly všechny čtyři

pustil tak strašlivý konec“.

údy utrženy ve stejný okamžik. Je jas­ né, že roztrhání Brunhildy, staré os­ mdesátileté ženy,

dalo asi méně práce

než rozčtvrcení takového Ravaillaka či

Damiense převezli z Versailles do věze­ ní Conciergerie v Paříži, kde byl zavřen v úzké cele. Vězení hlídalo sto mužů ve zbrani, protože se věřilo v rozsáhlé spik­ nutí.

Damiense, kdy u prvního se koně vy­

Protože se Damiens pokusil o sebe­

čerpávali hodinu a u druhého hodinu

vraždu - snažil se ukroutit si genitálie -

a půl!

přivázali ho nesmírně pevně k lůžku mo­ hutnými řemeny, které mu držely všech­ ny údy a byly přikovány k podlaze. „Od­

vé, venkovské měštky, a někdejší chova­

vazován byl jen pro nejnutnější potřebu.“

nec jezuitů v Paříži.

Takto připoután zůstal dva měsíce.

Vyšinutý muž zaútočil 5. ledna 1757 na

Byl vyslýchán právem útrpným, aby

krále Ludvíka XV. v zámku ve Versailles

označil své komplice. Neudělal to a i přes

kapesním nožíkem, právě když král vy­

strašné mučení stále jen opakoval: „Ne­

stupoval z kočáru a chtěl se odebrat do

chtěl jsem krále zabít, jinak by se mi to

Trianonu. Byla zima a ránu ztlumil králův

bylo povedlo. Chtěl jsem jen, aby se ho

dotkl prst Boží a aby udělal ve svých stá­

mistři popravčí, Gilbert Sanson, kat z Re­

tech pořádek a aby zavládl klid.“ Přestože

meše a čestný kat pařížský, a jeho syno­

měl žaludek roztažený nesmírným množ­

vec, Charles-Henri Sanson, oficiální pa­

stvím vody, které do něj lili, paže rozerva­

řížský kat. Ten se později stane nejslav-

né řezáním, kotníky rozdrcené španělský­

nějším členem dynastie mistrů poprav­

mi botami, hruď a celý trup spálené žha­

čích a o řadu let později zkrátí o hlavu

vým železem, tvrdil stále totéž a nic jiné­

Ludvíka XVI. V době Damiensovy popra­

ho už neřekl.

vy mu však bylo teprve devatenáct let.

Když výslechy skončily, nedokázal už

Oba muži byli oblečeni do tradičního odě­

stát ani se pohnout. Dali ho do koženého

vu katů, měli modré krátké kalhoty pod

pytle staženého kolem krku provazem,

kolena, červenou vestu černě vyšívanou

z něhož mu vyčuhovala jen hlava. Sluho­

motivy šibenice a žebříku, na hlavě dvou-

vé ho přinesli, aby vyslechl rozsudek

rohý klobouk šarlatové barvy a na boku

soudců parlamentu. Tep byl stejný jako

meč. Pomáhalo jim patnáct sluhů a po­

v případě Ravaillakově. „Bude odveden

mocníků, kteří na sobě měli zástěry z žlu­

na náměstí Grève a na popravišti, které

té kůže.

tam bude vztyčeno, mu budou kleštěmi

Ještě než průvod dorazil na náměstí

utrženy prsní bradavky, budou mu rvány

Grève, byli sem již přivedeni čtyři silní ko­

paže, stehna a lýtka, na sírovém ohni mu

ně, které Charles-Henri Sanson koupil za

bude upálena pravá ruka, která držela

částku čtyř set třiceti dvou liber. Sotva

nůž, jímž chtěl spáchat řečenou kralov-

Damiense přivezli, hned ho vytáhli na

raždu, do míst. kde mu bylo vyrváno ma­

první plošinu, kde již farář z kostela svaté­

so, mu bude lito tekuté olovo, vroucí olej.

ho Pavla předříkával modlitby. Damiens

smůla a pryskyřice, vosk a síra svařené

byl natažen a uchycen v podpaží a třís-

dohromady. Poté bude jeho tělo taženo

lech dvěma železnými půlkruhy přišrou­

a roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti bu­

bovanými k popravišti. Gilbert Sanson

de jeho tělo spáleno a popel rozmetán do

mu vložil do ruky nůž, s nímž napadl krá­

větru.“

le, a přivázal jej provazem. Pak mu strčil

Poprava se konala ve čtyři hodiny od­

ruku do ohně, z něhož stoupaly čpící sir-

poledne na náměstí Grève. Přišel nesmír­

né výpary. Odsouzenec začal strašlivě

ný dav, skutečné lidské moře. Lidé seděli

řvát a škubal sebou v poutech. O pět mi­

i na střechách. Šlechtici platili za místo

nut později již ruku neměl. Zvedl hlavu

u oken v prvním a druhém patře až čtyři­

a zadíval se na pahýl z ruky. Rána příliš

cet louisdorů.

nekrvácela, bránily tomu sirné výpary

V jízdní dráze bylo prázdné místo ob­ klopené vojáky. Uprostřed stála dvě popraviště, spíše široká než vysoká. První pódium bylo určeno k upálení pravé ruky a k trhání těla. Druhé bylo niž­ ší a k němu měl být odsouzený přivázán, aby mohl být roztrhán. Přítomni byli dva

v ohni. Katovi pacholci pak Damiense uchopili, položili ho na zem a začali svlé­ kat. Nakonec mu nechali jen krátké kal­ hoty. Legris, jeden z pomocníků, uchopil dlouhé kleště, rozehřál je ve výhni a pak jimi Damiensovi rval maso z hrudi, z paží a ze stehen. Kleště rvaly tkáň a necháva-

ly po sobě strašlivé rány, do nichž ostatní

ostruhami, tak znaveni, že Gilberta i Char­

pomocníci hned lili roztavené olovo, hoří­

lese-Henriho Sansona jaly obavy. Koné

cí smůlu či tekutou síru. Na celém náměs­

vyvíjeli tak nesmírné úsilí, že jeden z nich

tí Grève bylo cítit odporný smrad spále-

upadl a málem nevstal. Protože však byli stále pobízeni křikem i biči, táhli plnou pa­

ného masa. „Opilý bolestí,“ píše historik Robert

rou dál, ale bez většího úspěchu.

Christophe, „Damiens ještě povzbuzoval své trýznitele, když po každé ráně křičel: Ještě! Ještě! Od úst mu šla pěna, plakal

Nezdařené rozčtvrcení

a zdálo se, že mu oči vypadnou z důlků. Nakonec ztratil vědomí.“ Přišel k sobě, až

Farář od svatého Pavla omdlel a něko­

když ho dali na pódium, jež bylo menší

lik dalších diváků také. Ale ne všichni by­

a nižší - nebylo vysoké snad ani metr. Byl

li takto útlocitní.

tak omámen bolestí, že vypadal, jako by

Robert de Villeneuve nám v Muzeu

stále nenabyl vědomí. Položili ho s rozta­

poprav sděluje, že některé dámy se obra­

ženýma nohama i rukama na dvě fošny

cely jen proto, aby se věnovaly orálnímu

stlučené uprostřed dohromady na způ­

sexu.

sob svatoondřejského kříže. Trup mu

Casanova v Pamětech vzpomíná, že

pevně sevřeli mezi dvě prkna, rovněž sbi­

hrabě Tiretta de Trévise se čtyřikrát zeza­

tá do tvaru kříže, jejichž cílem bylo zabrá­

du pomiloval s dámou nakloněnou z okna

nit koním, jež táhli každý za jeden úd, aby

a pozorující Damiensovu popravu.

ho odtáhli na jednu stranu celého. Každé

Charles-Henri Sanson nakonec požá­

zvíře řídil ozbrojený jezdec. Na povel

dal chirurga Boyera, aby šel na radnici

Charlese-Henriho

a řekl tam, že není možné Damiense roz-

Sansona

vyrazilo

strašlivé čtyřspřeží do čtyř různých stran.

čtvrtit, pokud mu nenaříznou hlavní ner­

Pouta držela pevně a údy se protahovaly

vy. Boyer se vrátil s tím, že nemohou na­

do nepřirozené délky, z hrdla odsouzené­

jít žádný tak dlouhý a úzký nůž, který by

ho se linul příšerný řev. Když už to trvalo

se hodil k naříznutí masa, jako to dělají

dobrou půlhodinu,

řezníci. Pomocník Legris vzal nakonec se­

rozhodl se Char-

les-Henri Sanson, že údy oslabí. Přikázal

kyru a vazivo končetin přesekl. Krev vy­

jezdcům, kteří dosud táhli každou nohu ji­

stříkla a valila se proudem.

nam, aby směřovali za hlavu odsouzené­ ho, souběžné s jeho tělem. Všichni čtyři koně nyní táhli jedním směrem. Říkalo se tomu „Scaramouchův výpad“ a nohy by­ ly při něm nepřirozeně nataženy podle těla za hlavu. Stehenní kosti se nakonec vykloubily, údy však stále držely a nep­ raskly.

Koně opět vyrazili plnou parou vpřed, a tentokrát se jim podařilo urvat obě ruce a jednu nohu, jež za nimi vlály vzduchem, zatímco potoky krve tryskající z ran smá­ čely dláždění. Damiens měl již jen jednu nohu, ale přesto pořád dýchal. Zježené vlasy mu během několika minut zbělely, a zatímco

Po hodině marného úsilí byli schvácení

trup sebou škubal, svědkové tvrdili, že

koně, přestože byli neustále pobízeni

pohyboval rty, jako by chtěl něco říci. Po-

dle Voltairova svědectví dýchal ještě ve

mžité smrti zakázáno se do něj někdy vrá­

chvíli, kdy ho hodili na hranici, na niž „se

tit. Bratři a sestry si měli změnit jméno.

spotřebovaly čtyři káry dřeva“. Robert

Dokonce i město Amiens v záchvatu

Christophe poznamenává: „Toho dne za­

oddanosti nabídlo, že změní jméno, pro­

čala v srdcích lidí klíčit revoluce.“ To všechno se událo uprostřed „století

tože dosavadní „se až příliš podobá jmé­ nu toho odporného královraha“.

osvícenství“. Gilbert Sanson se z této od­

Lid přijal celou popravu s velkým roz­

porné řezničiny jíž nikdy nevzpamatoval

hořčením a mnoho osob z vyšší společ­

a vzdal se místa kata. Jeho synovec Char-

nosti za několik let zjistilo, že drahý pro­

les-Henri Sanson musel čelit obvinění, že

nájem balkonů, odkud se bavili poprava­

své řemeslo dostatečně nezvládá, a byl

mi chudáků, je bude stát leckdy krk.

dokonce několik dní žalářován. Rozsudek

Čtvrcení zmizelo spolu s dalšími tresty

nad Damiensem dále stanovil, že má být

starého režimu za revoluce. Od té doby

zbořen jeho dům a již nikdy se nesmí po­

se již provinilci poznají pouze podle černé

stavit. Jeho žena, dcera a otec měli odejít

kápě, kterou jim přetáhnou přes hlavu,

z království a bylo jim pod trestem oka­

než je o ni připraví gilotina.

Veřejné zardoušení odsouzeného na návsi v Číně. (Foto Sygma,

Illustration)

Zardoušení

Zardoušení Markéty Burgundské

v její cele.

(Litografie. 1820. Soukr. sbírka)

U

škrcení, nazývané též zardoušení, je

zjišťujeme léze, jež odpovídají typu a veli­

podobné jako oběšení trest, kdy od­

kostí škrtidla. V buněčných tkáních okolo

souzenec umírá zadušením. Jeho podsta­

jazylkových svalů pozorujeme krevní ex-

ta tkví v tom, že škrtidlo utažené okolo

travazace. Obraz plic připomíná plíce člo­

krku uzavře mechanicky, stlačením krka-

věka

vic, dýchací cesty.

a prstenčitá chrupavka bývají zlomeny.

stiženého

rozedmou

a

hrtan

Uškrcení se liší od oběšení v několika

Uškrcení používala řada orientálních

bodech. Při uškrcení není strangulace

a asijských národů. Doporučovaly je zá­

způsobena tíhou oběti, ale působením

kony starověkých Židů, ale stejně tak je

zvnějšku. Aby bylo možno odsouzence

používali antické národy. Řekové a Říma­

uškrtit, musí být znehybněn; příznačné

né, po celou dobu své historie. Ve Spartě

rovněž je, že uškrcení nevyvolává na roz­

například končila většina odsouzených

díl od oběšení erekci.

zardoušením, zatímco v Římě zůstávalo

Osoby

zemřelé

uškrcením

mívají

opuchlou, jakoby mramorovanou tvář. Ja­ zyk jim vystupuje z úst, po obvodě krku

vyhrazeno velkým zločincům, neboť se pokládalo za potupný trest. Tak byli ve svých celách zardoušeni

Lentulus Sura a jeho komplici, obvinění, že se s Catilinou spikli proti Římu. O sedmnáct let později, v roce 46 př. Kr., byl ve své kobce zardoušen hrdina galského boje za svobodu Vercingetorix. Zardoušeni byli také syn a dcera dříve všemocného prefekta Sejana.

Protože

však zákon zakazoval popravovat panny, kat dívku před exekucí znásilnil. Ve středověku se hojně užívalo rdoušení v Uhrách, v Německu a vůbec ve střed­ ní a severní Evropě. Nám je blízký případ české kněžny Ludmily zardoušené z pří­ kazu své snachy Drahomíry v září roku 921 a později svatořečené. Ve Španělsku bylo zardoušení běžným trestem zejména za muslimské nadvlády. Za dob inkvizice se kacíř mohl do posled­ ní chvíle rozhodnout, že své názory po­ pře. Znamenalo to, že se vyhne upálení

Zardoušení Jeana Arnoulda hugenoty. (Rytina, 1587. Soukr. sbírka)

na hranici a že bude „pouze“ uškrcen. v 19. století zvláštním způsobem, který

Provádět trest co nejkrutěji Islámské národy nacházely v uškrcení obzvláštní zálibu, zejména Turci. Sultáni měli k dispozici němé eunuchy, jejichž speciálním úkolem bylo hedvábný­ mi šněrovadly rdousit prince a vezíry, kte­ rých se sultán potřeboval zbavit. Tak na­ příklad Murad II. dal zardousit tři bratry, aby se vyhnul problémům s následnictvím. V roce 1595 byl sultán Mehmed III.

nám popsal ve své jinak spíše kuriózní Cestě kolem světa Jacques Arago. Píše: „Do výšky člověka se vztyčí dva kůly. Odsouzenec, stojící a opřený zády o jeden z nich, má okolo krku obtočený provaz zavázaný na volný uzel. Pak se z katových pomocníků vybere ten nejsilnější, který uchopí oba konce provazu a přiváže si je k hrudi. Nyní se chytí dru­ hého kůlu, celou vahou se o něj opře a mocně sebou škubne. Zpravidla stačí pouze dvě až tři taková škubnutí, aby zba­ vila odsouzence života.“

tehdy jednadvacetiletý, pilnější. Dal uškr­

V Číně vyhradila mandžuská dynastie

tit devatenáct bratrů a deset žen svého ot­

Čching zardoušení pro šlechtu. V 18. a 19.

ce poručil naházet do moře. V Guineji a Kongu byly rdoušeny ženy zasvěcené bohu země. Na Havajských ostrovech rdousili ještě

století měli obyčejní lidé zase nárok na speciální škrticí nástroj řečený „kchang“. Pro Číňany bylo důležité, aby poprava probíhala krutě, protože muka byla podle

jejich názoru neodmyslitelnou součástí trestu. Kchang jím umožnil použít meto­ du, při níž škrcení trvalo několik hodin, ba dokonce i dní. Obžalovanému svázali ruce a hlavu mu prostrčili o kulatého otvoru v prkně. Ot­ vor měl průměr odpovídající přesně prů­ měru jeho krku. Prkno pak zdvihli a umís­ tili je vodorovně na vrcholek popraviště. Odsouzenec tak byl pověšen za krk a za čelist, nohy mu visely ve vzduchu asi čty­ řicet až padesát centimetrů nad zemí. Ta­ ková poloha vedla k dlouhé a bolestivé strangulaci. Navíc bylo stanoveno, že obžalované­ mu budou na kotníky zavěšena závaží o hmotnosti dvacet až sto kilogramů po­ dle toho, jak dlouhou agónii chtěli soudci odsouzenému dopřát. V Anglii a Francii se uškrcení používalo zřídka, protože soudci před ním dávali Indočíňan

zardoušený kchangem (Monestierova

sbírka)

v Mchéou.

Zardoušení kchangem. (Soukr.

Čína.

1916.

sbírka)

vždy přednost oběšení. Uvádí se výjimeč­ ný trest zardoušením, který stihl radu pa­ řížského parlamentu Anne Du Bourga, který byl odsouzen k smrti za rouhačství. Při zasedání komor parlamentu v roce 1559 za předsednictví krále Jindřicha II. se tento hodnostář účastnil diskuse zamě­ řené na

„vymýcení protestantismu“.

S úmyslem, že tak bude lépe bránit ty, kteří měli být proskribováni, prohlásil, že by bylo odporné používat proti nevinným dětem stejného trestu, jaký stíhá dospělé. Král viděl v jeho výroku narážku na svůj poměr s Dianou de Poitiers a dal ho ih­ ned zatknout. Byl zardoušen na náměstí Grève a jeho

Dobrovolné uškrcení Jedna ruská sekta v 19. století se domní­ vala, že člověk, který sejde násilnou smr­ tí, má zajištěn vstup do ráje. Bylo proto běžné, že její členové se nechávali od svých souvěrců uškrtit, jen aby této zvláštní milosti dosáhli. Carská policie, která je vehementně pronásledovala, je z tohoto důvodu nazývala „škrtiči“. V roce 1987 se vězni v brazilské věznicí

tělo spáleno na hranici. Jde o jeden ze vzácných případů veřejného zardoušení ve Francii, možná jen jeden ze dvou. Druhý případ se týkal v roce 1556 jisté­ ho faráře z Rouenu. který údajně zneuctil hostii. Je ovšem pravda, že soudci dávali uškrtit zločince, jejichž provinění nebyla pokládána za tak závažná, nežli byli odev­ zdáni hranici nebo lámáni kolem. O této speciální milosti věděl jen kat, zatímco přihlížející, stejně jako samotný odsouzenec nebyli na zmírnění trestu ni­ kdy předem upozorněni. Uškrcení se odehrálo v skrytu, aby si poprava ucho­ vala exemplární charakter.

Sao Bernardo na předměstí Sao Paula rozhodli - podle příkladu vězňů ze státu Minas Gerais -, že zavedou „rdoušení vylosovaných“ jako formu protestu pro­ ti podmínkám svého věznění. Každý den byl zabit provazem zvaným „la teresa“ jeden vězeň určený losem. Teprve když už jich bylo dvacet, podařilo se jim upou­ tat pozornost úřadů k věznici, kde bylo namačkáno na čtyři sta vězňů, přestože jich tam mělo být jen devadesát osm.

Jak se diskrétně zbavit nepohodlných osob I když zmínky o zardoušení nacházíme v královských ediktech a nařízeních, šlo vždy o doprovodný trest. Například Fran­ tišek I., který chtěl používat „přísné exemplární tresty“, v roce 1523 nařídil, že rouhačům „má být napřed hrdlo otevře­ no žhavým železem, vyříznut jazyk a pak teprve budou uškrceni“. Protože uškrcení nevyžadovalo použití žádného

nástroje

a

mohlo

probíhat

v skrytu a potajmu, bylo rychlé a bez­ hlučné, hodilo se výtečně k mimosoudní­ mu vyřizování účtů.

Usmrcení uškrcením.

(Kresba.

D.R.)

Z nejslavnějších případů uveďme bur­ gundského krále Zikmunda, který dal uškrtit svého syna v roce 523. Hned příštího roku byla v jednom háji uškrcena na rozkaz svého synovce Theodata ostrogótská královna Amalaswintha. V Itálii byli zaškrceni papežové Štěpán VI.. Jan X. a také Benedikt VI. Ruský car Ivan VI. byl v roce 1764 uškrcen dvěma důstojníky v pevnosti Šlisselbugr. Krále Ondřeje Uherského dala v roce

1346 uškrtit jeho žena Jana

Neapolská. Cesare Borgia dal takto od­ stranit manžela sestry Lukrécie. Z francouzských dějin si uvedeme od­ stranění Anežky Francouzské, sestry Fili­ pa Augusta, a nevěrné Markéty Burgund­ ské, uškrcené ve vězení na příkaz svého manžela Ludvíka X. Hašteřivého. Podle pověsti byla zaškrcena vlastními vlasy, ale historikové se domnívají, že spíše by­ la zadušena mezi dvěma matracemi. Pol­ štáři byla udušena královna Jana I. Neapolská v roce 1382. Je-li libo další příklad, pak to je smrt ge­ nerála Pichegrua, uvězněného za účast na Cadoudalově spiknutí. Byl v cele uškrcen vlastní kravatou. Podle jedné verze, která zní docela pravděpodobně, byl zbaven ži­ vota na příkaz samotného Napoleona. Srbští vlastenci v

roce

„zardoušení“ rakouskou

1914.

Protože

nohy

jsou

armádou asi

20

zemí, je zardoušení na rakouský způsob něco mezi klasickým oběšením a španělskou garotou. (Monestíerova

sbírka)

cm

nad

Zardoušení fašisty v Itálii,

1945.

(Foto na pohlednici. Soukr. sbírka)

Je pravda, že z evropských zemí běžně

Jistý kriminolog, kterého cituje Kurt

praktikovalo uškrcení pouze Španělsko,

Rossa, popisuje, jak takovou exekuci pro­

zejména pak při dobývání Nového světa

váděl rakouský císařský kat Josef Lang.

conquistadory.

Je vztyčen kůl, k němu přivedou odsou­

Zatímco bylo upáleno na tisíce domo­

zence s rukama svázanýma vpředu a po­

rodců pokládaných za pohany, mnoho

staví ho na jakýsi podstavec přímo před

jich bylo po pokřtění uškrceno. Například

kůlem. „Kat pak dá znamení, pomocníci

Atahualpa, poslední panovník Inků, přijal

podstavec odkopnou a pověsí se vší va­

křest a pak byl uškrcen. Španělé jako hor­

hou na nohy odsouzence. Táhnou tak sil­

liví přívrženci škrcení vynalezli i jeho ino­

ně, až jeho krk nabude neskutečné délky.“

vaci a zavedli garotu, o níž budeme psát

„Zatímco dosud byl odsouzenec v obli­

v samostatné kapitole.

čeji křídově bílý, nyní mu celá hlava prud­

Na půli cesty mezi klasickým oběše­

ce zčervená v důsledku popraskání cév

ním a španělskou garotou je uškrcení, jak

a pak hned dostane žlutavou barvu ze­

se praktikovalo v Uhrách a v Rakousku

mřelých. Hlava se nakloní na stranu

ještě počátkem 20. století a v Itálii za fa­

a z úst visí opuchlý jazyk. Kat, který od­

šismu. Šlo o jakési oběšení bez šibenice,

souzenci přidržoval hlavu, sestoupí ze

protože odsouzený byl jednoduše přivá­

svých schůdků a přichází lékař, aby kon­

zán za krk ke kůlu.

statoval smrt.“

Garota

Poprava

garotou

aztéckého

panovníka

španělskými

dobyvateli.

(Rytina. Soukr. sbírka)

G

arota znamená pro zardoušení tolik

Zády se opíral o kolmý sloup. Ve sloupu

co gilotina pro stětí, neboť jde o po­

byl otvor a tím byl protažen konopný pro­

užití jakési „ruční mechanizace“ sloužící

vaz, jehož smyčka oběti svírala hrdlo.

k usmrcení oběti. Garota byla používána

Oba konce provazu byly na druhé straně

pouze ve dvou evropských zemích, v Por­ tugalsku do roku 1867, kdy byl trest smr­ ti za obyčejné trestné činy zrušen, a ve

sloupu svázány, aby jimi bylo možno pro­ strčit hůl, jejímž otáčením se smyčka uta­ hovala a odsouzence škrtila.

Španělsko používalo garotu

Při tomto primitivním způsobu uškrce­

po staletí, ale oficiálně ji do svého trestní­

ní nedocházelo k porušení krkavic a oběť

ho zákoníku zavedlo až v roce 1870.

umírala pomalým udušením.

Španělsku.

Původně odsouzenec při popravě ga­

Později se objevil druhý typ garoty,

rotou seděl na plošině, jeho paže byly

u níž byl již provaz nahrazen kovovým ře­

pevně uchyceny a ruce svázány na břiše.

tězem, aby se eliminovala pružnost stahu-

Poprava garotou na nádvoří věznice na Kubě v roce 1902. (Sbírka

Monestier)

Šroubem stačilo třikrát nebo čtyřikrát otočit.

jící se smyčky- I řetěz byl velmi rychle na­ hrazen náhrdelníkem sestávajícím z kovo­

(Soukr.

sbírka)

Praskání kostí...

vého pásku, do něhož byl vetknut šroub se závitem. Šroub procházel skrz celý kůl

Jistý španělský novinář, jenž byl v roce

či sloup. Otáčením šroubu se průměr ná­

1906 přítomen popravě čtyř anarchistů

hrdelníku zmenšoval a odsouzence byl

garotou, napsal: „Kat jim nasadil kolem

postupně škrcen. Šroub byl ovládán vel­

krku železný prstenec a třikrát otočil

kým klíčem a ještě později pákou. Popra­

šroubem, prstenec se stáhl, stiskl svaly

va však byla pořád ještě zdlouhavá. A tak

a trhal kůži. Lidé okolo popraviště uslyše­

se objevil další vynález: na konec šroubu

li praskání kostí (...). Kat nyní zakryl tvář

byla připevněna dvě ramena se zátěží na

popraveného, jež celá zfialověla, kapesní­

konci, jejichž pomocí kat mohl šroub

kem.“

prudce roztočit. Stačilo za ně jen prudce škubnout a rychle se otáčející šroub zlo­ mil tracheu a hrtan. Na kůlu byl navíc ješ­ tě výstupek, který zároveň rozdrtil malý mozek.

Protože se ani tato poslední garota ne­ zdála dost humánní, snažili se ji různí vy­ nálezci všelijak vylepšit. Nakonec se jim nápadité dílo podařilo, když zavedli garotu se dvěma prstenci.

Krk je sevřen do železnéhoho obojku.

Ten je spojen se šroubem, který prochází kůlem. Několik otáček

šroubu obojek přitáhne, rozdrtí ohryzek a výstupek na šroubu zároveň rozdrtí malý mozek.

Garota na vývoz Po roce 1870 vyvezlo Španělsko svou metodu poprav do zbývajících kolonií a do zemí, které byly kdysi pod jeho vli­ vem. Garota tak byla používána v Bolívii a na Filipínách, kde však byla v roce 1899 nahrazena elektrickým křeslem. Stala se rovněž zákonným prostředkem popravy na Kubě (do roku 1905) a na Portoriku až do roku 1902, kdy se stalo přidruženým územím Spojených států. Rdoušení dnes již opustily i muslimské státy a nahradily je oběšením.

(Soukr. sbírka)

Dokázali pohybovat jedním prstencem

bový útok. Poprava na nich byla vykoná­

dozadu a druhým dopředu, a k tomu jim

na pomocí mechanismu, který lze bez

stačil jeden šroub se setrvačníkem. Proto­

nadsázky označit za zázrak účinnosti

že prstence vyvíjely tlak na dva sousední

a přesnosti. I když stále ještě obsahoval

obratle, vedlo to k přerušení míchy, což

neodmyslitelné prstence a šroub s rame­

mělo za následek téměř okamžitou smrt

ny, byla jim již přisouzena jen vedlejší úlo­

oběti.

ha Hlavní roli sehrálo tenké ostří, které

Toto „téměř“ stále ještě španělské justi­

procházelo skrze kůl a bleskurychle pře­

ci bránilo dosáhnout vrcholu dokonalosti.

ťalo míchu mezi dvěma obratli, takže oka­

A tak se několik odborníků ještě pokouše­

mžitá smrt byla tentokrát naprosto jistá.

lo systém dále zdokonalit. Mezi poslední

Úplně poslední odsouzenec, který ještě

oběti garoty v dějinách patří dva španělští

byl tímto zařízením popraven, byl v roce

anarchisté, Delgado a Gata, odsouzení

1974 Salvator Puig Antich, anarchista

vojenským soudem v roce 1962 za bom­

z hnutí Movimiento iberico de liberacion.

Ukamenování

svatého

Štěpána.

(Rytina. 19. století. Soukr. sbírka)

Ukamenování

Ukamenování. (Rytina podle Luky Cambiasa, 16. století. Soukr. sbírka)

K

amenování je trest pocházející ještě

známku, že šlo rovněž o zákonný trest

z předbiblických časů vyhrazený ze­

u Makedoňanů, a domníváme se, že neji­

jména svatokrádežníkům. Podstatou exe­

nak tomu bylo také u Kartaginců.

kuce je usmrcení viníka házením kamenů

V Římě se s ukamenováním setkáváme

a setkáváme se s ním téměř všude, a to

výjimečně, i když se dochovaly zprávy

zejména v rané fázi vývoje daných spo­

o ukamenování vzbouřenců a o tom, že

lečností. U řady orientálních národů to

k němu odsuzovaly vojenské soudy. Zato

byl řádný trest za zradu a jednání proti

u starých Hebrejců bylo ukamenování

obecnému zájmu. V archaickém Řecku se kamenování vyskytovalo často. V klasické době bylo již méně obvyklé, ale stále si uchovávalo charakter kolektivní msty. Říká se, že obyvatelé Messeny byli všichni ukameno­ váni, protože z návodu Říma otrávili voje­ vůdce Filopoimena. Stojí ještě za po­

skutečně institucionalizováno.

Leviticus

a Deuteronomium vypočítávají celou řa­ du deliktů, za něž se odsuzovalo k ukame­ nování, a je fakt, že trestu se užívalo dlou­ ho. Trestalo se jím porušení sabatu, cizo­ ložství manželky, nevěra snoubenky, bra­ ní jména Božího nadarmo, obětování ci­ zím bohům, vzpoura zbloudilého syna

V současné době uznává ukamenování, jinde již dávno upuštěné, jako oficiální trest osm zemí. jejichž zákonodárství vy­ chází z islámského práva. Jsou to Spoje­ né arabské emiráty, Írán, Mauritánie, Af­

ghánistán, Pákistán, Súdán, Jemen a Saúdská Arábie. Přesto musíme pozna­ menat, že je korán jako trest výslovně neuvádí, je však zahrnuto do ustanove­ ní, že zákony starých proroků platí i na­ dále. Teoreticky je ukamenování trest za zločin cizoložství, porušení sabatu a vzpouru dítěte proti rodičům.

proti vlastním rodičům, ale i to, když si

nováním setkáváme sporadicky po celé

Kde se kamenuje

někdo vzal vlastní sestru, dceru svého ot­

Evropě. Didier, biskup ve Vienne, byl

ce nebo matky.

v roce 608 ukamenován v Saint-Didier

Nabuchodonosor II. řečený Veliký, ba­

u Lyonu na rozkaz královny Austrasie

bylonský král v 6. století př. Kr„ nařídil

Brunhildy, protože se pokusil odpoutat

ukamenovat dva židovské úředníky, kteří

od ní krále Thierryho II. Francký velmož

obvinili Zuzanu Joakimovu z cizoložství.

Wareim, usvědčený, že se podílel na spik­

Izraelité si i v zajetí uchovali privilegium

nutí proti králi Childerikovi II., byl přivá­

být souzeni podle vlastních zákonů úřed­

zán ke sloupu a ukamenován. Již dříve

níky, které sami volili. Funkci soudců teh­

byl ukamenován svatý Štěpán, první já­

dy zastávali dva starci, kteří k Zuzaně za­

hen vysvěcený apoštoly, protože byl ob­

hořeli vášní, z níž se vyznali, když Zuzanu

viněn falešnými židovskými svědky, že se

překvapili v lázni. Když je mladá žena od­

rouhal proti Mojžíšovi.

mítla, mstivě ji obvinili, že ji překvapili při

Ukamenován byl též Timoteus, biskup

cizoložství. Zuzana byla podle Mojžíšova

v Efesu, protože se pokusil přerušit obě­

zákona odsouzena k ukamenování.

tování pohanským bohům. Jako mučed­

Prorok Daniel, i když tehdy ještě pou­

níci byli rovněž ukamenováni dva lékaři

hý mladíček, se obou starců vyptával kaž­

z Arábie, Kosma a Damián, přivázáni kaž­

dého zvlášť a zjistil, že si jejich výpovědi

dý zvlášť ke kříži.

odporují. Mohl je tak obvinit z křivého

Je rovněž známa historka o papežce

svědectví. Oba byli nakonec odsouzeni

Janě, které katoličtí historikové dlouho

ke stejnému trestu, jaký chtěli uložit ne­

věřili, ale dnes se odkazuje spíše do říše

vinné Zuzaně.

legend. Jana se prý stala papežkou v blí­

Nelze pochybovat, že ukamenování si

že neurčené době mezi 11. a 12. stoletím.

uchovalo i nadále oblibu, poněvadž o šest

Podle lidové tradice byla papežka Jana ve

století později přivedli před Ježíše cizolož­

skutečnosti dívka z německé Mohuče.

nou ženu a ptali se ho, zda ji mají ukame­

která odjela za milým do Atén a tam na­

novat. A známe jeho odpověď, která ve­

byla podivuhodného vzdělání. Pak prý

šla do dějin: „Kdos bez viny, hoď kame­

v mužském přestrojení a pod jménem Jan

nem.“

Angličan přišla do Říma. Byla zvolena pa­

V začátcích křesťanské éry se s ukame­

pežem a přímo při procesí porodila syna.

Výběr kamenů Poprava ukamenováním se odehrávala podle přesných pravidel, jež všechna sledovala jeden cíl: zabránit odsouzenci v možném útěku. V některých přípa­ dech se sice odsouzenec mohl pohybo­ vat, byl však zavřen v ohradě. Jindy byl přivázán ke kůlu či ke kříži. A opět jindy býval zahrabán až po krk v zemi. Dnes se hlava odsouzence zakrývá kápí. I když si taková exekuce uchovávala le­ gální charakter, její zvláštností bylo, že výkon nebyl odkázán na katy či vojáky, provádět ho mohli příbuzní, přátelé obě­ ti či odsouzence, nebo dokonce přihlíže­ jící veřejnost.

a přece neztratil vědomí. V takovém pří­ padě pak smrt nepřicházela mučivě dlouho. Tělo bylo rozbito, kosti zlámá­ ny, a smrt většinou nastala až proraže­ ním lebky a zasažením mozku. V Íránu, jak jsme si již řekli, znamenalo nastolení islámské republiky v roce 1979 zavedení islámského práva a návrat ke kamenování. Zákon stanoví, že smrt ne­ smí nastat po úderu jediným kamenem. „Kameny nesmějí být ani příliš veliké, aby obžalovaného již jeden nebo dva ne­ zabily, ani příliš malé, jež by ani nebyly hodny označení kamene." Aby ve veli­ kosti kamenů nedocházelo k omylům, obstarává je vláda a dává je dovážet na místo popravy kamiony.

Ukamenování si dodnes uchovalo pova­ hu vyobcování ze společnosti i nábožen­ ské obce, jež předchází vlastnímu usmr­ cení. Každý účastník uchopí kámen a ho­ dí ho, a své konání opakuje, dokud se vi­ ník nepřestane hýbat. Většinou pak byly na mrtvolu naházeny všechny kameny, které nebyly použity přímo ke kameno­ vání. Kvůli tomu se někdy mluvilo o „za­ valení“. Vznikl tak jakýsi pahorek a ten zůstával dlouho na místě jako memento provinilcova pochybení. Odsouzenec většinou umíral rychle, pro­ tože kameny, které na něj dopadaly, lec­ kdy vážily i několik kilogramů. Ale ně­ kdy mohl člověk dostat řadu úderů,

V roce 1250 napsal dominikán Jean de

ré byli muži lámáni kolem. Výkon exeku­

Mailly, že po porodu byla papežka souze­

ce se lišil podle závažnosti deliktu. Když

na a římský lid ji ukamenoval.

šlo o ztížené potrestání, provinilé ženě

Ukamenování tvořilo ještě v 16. století

oholili hlavu, natřeli ji smolou a polepili

součást švédského trestního zákoníku.

peřím. Odsouzená pak byla nucena běžet

Trest byl pokládán za potupný a byl vy­

uličkou mužů, kteří na ni házeli kameny.

hrazen zejména ženám za delikty, za kte­

Kdysi bylo ukamenování rozšířeno té-

měř ve všech muslimských zemích, ze­

1979 bylo zavedeno v Íránu, v roce 1980

jména pak ve východním Středomoří.

v Mauretánii, v roce 1981 v Pákistánu

Z 15. a 16. století máme dochovánu řadu

a v roce 1983 v Súdánu.

vyobrazení, na nichž Muhammadovi

Soudy ve všech těchto zemích rozsud­

kamenují křesťanské mnichy.

ky ukamenováním vynášejí. Za pouhé

I když korán o ukamenování přímo neho­

dva roky bylo například v Íránu ukame­

voří, implicitně je povoluje jedna súra, po­

nováno více než šest set žen.

učedníci

dle níž zákony starých proroků, pokud je

Před několika lety bylo v Saúdské Ará­

korán nezrušil, platí i nadále. Ve skuteč­

bii ukamenováno několik mužů, protože

nosti však ukamenování nebylo v islám­

znásilnili ženu během ramadánu.

ském světě nijak zvlášť časté. Delikty, kde

V roce 1981 hlásila Amnesty Interna­

by se mohlo uplatnit, bylo obtížné doká­

tional z Pákistánu, že byli odsouzeni

zat, neboť podle jiné súry musejí být dos­

k ukamenování Shalluda Parweenová

vědčeny čtyřmi očitými svědky. V sou­

a Mohamed Sanwer obvinění z uzavření

časné době je ukamenování uzákoněno

nelegálního sňatku. Z Íránu hlásila táž or­

v sedmi muslimských zemích jako trest

ganizace v roce 1986 osm ukamenování.

za cizoložství a sexuální delikty, jako je

Od té doby se udála řada dalších poprav.

sodomie, homosexualita a znásilnění, což

Očitý svědek popravu popisuje takto:

jsou delikty, které jsou podle islámského

„Nákladní auto vyklopilo u místa exekuce

práva šaríji namířeny proti Alláhovi. S vý­

hromadu kamení. Přivedli dvě ženy, celé

jimkou Íránu jsou exekuce tohoto typu

v bílém, s hlavami zahalenými pytli (...)

vzácností, jsou však veřejné a platí jako

Pod deštěm kamení se pytle brzy zbarvi­

povinný trest za pochybení proti Alláho­

ly krví do ruda (...) Ženy upadly a revo­

vi. Islámské právo platí již dávno v Saúd­

luční gardisté jim rozbili hlavy lopatkami,

ské Arábii, ve Sjednocených arabských

aby se ujistili, že jsou skutečně mrtvé (...)

emirátech a v Jemenu, teprve v roce

Alláh akbar!“

Utopení

Provinilců se kdysi zbavovali tak. že je hodili do Seiny. (Rytina. Soukr. sbírka)

V

oda má podobně jako oheň očistný

tvím bůh rozhodoval, koho usmrtí a koho

charakter. Ceremonie křtu, prvotně

nechá naživu.

dokonce „ponoření“, je notoricky známé

V archaickém Řecku vysadili cizolož­

přijetí víry u křesťanů. Poprava pomocí

nou ženu na prám a pustili ji do příboje.

vody, inspirovaná bezpochyby nábožen­

Když se jí podařilo živé dostat na břeh,

skou vírou a pověrami, byla rozšířena

brali to jako důkaz, že je pod ochranou

u většiny primitivních civilizací, a to

bohů. Tuto praxi nám ilustruje příběh Da-

i v černé Africe.

naé. Když porodila Persea, Akrisios, král

Některé národy marnotratně hýřily lid­

Argu, ji i s dítětem vysadil nazdařbůh na

skou krví, jiné ji podle svých zákonů smě­

moře. Proudy je však zanesly na ostrov

ly prolít jen za určitých, velmi přesně vy­

Serifu, na který živi a zdrávi vystoupili.

mezených okolností.

Zatímco židovský král Herodes Veliký

Ve snaze jednat vždy v souladu s boží

nařídil usmrtit mečem všechny novoro­

vůlí byli viníci svěřováni přírodním živ­

zence ve městě, jak to známe z historie

lům, tedy vlastně bohu. Voda byla jeden

„vraždění neviňátek“, rozhodl se o tisíc

z nejdůležitějších živlů a jejím prostřednic­

dvě stě let dříve egyptský král Ramses II.,

Umučení svatého Floriána; vhozen do vody s kamenem na krku. (Rytina Albrechta Altdorfera,

16. století. D.R.)

že se zbaví židovského národa, který se

Utopení praktikovaly všechny starověké

stále rozrůstal a působil mu potíže, ještě

a středověké národy. A nejen okolo Stře­

dokonaleji: přikázal všechny novorozen­

dozemního moře.

ce mužského pohlaví nejen pobít, ale ješ­

Manuův zákoník, prapůvodní svod

tě je vhodit do Nilu. Mezi dětmi puštěný­

mravních, náboženských a sociálních zá­

mi po proudu byl i budoucí zákonodárce

konů, jimiž se řídila indická společnost,

a zakladatel židovského národa Mojžíš,

uváděl sedm způsobů usmrcení, z nichž

kterého našla a zachránila králova dcera

utopením měl být trestán každý, kdo by

Thermutis. Právě ta mu dala jméno Moj­

prorazil otvor v hrázi. Utopení pochopitel­

žíš, což egyptsky znamená „zachráněný

ně znali nejen Rekové a Egypťané, ale

z vody“.

i Římané, Féničané, Kartaginci, a dokon­

O celá staletí později bylo stejně nalo­

ce i Židé.

ženo se dvěma syny franckého krále

V evangeliu svatého Matouše Kristus na­

Chlodvíka II., protože se vzbouřili proti

pomíná: „Kdokoli by napadl ty maličké,

matce Bathildě. Dali je do loďky a pustili

kteří věří ve mě, bylo by lepší uvázat mu

nazdařbůh po proudu Seiny, ale napřed je

kolem krku mlýnský kámen a hodit jej na

zbavili „nervů“, tzn. spálili jim hlavní ner­

dno moře.“ Kristus zde asi narážel na řím­

vy, aby ztratili veškerou sílu a mužnost.

skou justici, která odsouzence k utopení

Techniky topení Lišily se v různých dobách a na různých místech. V Německu byli odsouzenci to­ peni často v bahnitých vodách močálů, kde jim drželi násilím hlavu pod hladi­ nou. V jiných zemích zavírali oběť do pytle a ten pak házeli do řeky nebo do moře. Nebo byl odsouzenec svázán a tě­ lo mu zatížili kameny, řetězy, lodními kotvami anebo mlýnskými kameny. A konečně v Anglii a některých sever­ ských zemích odsouzeného jednoduše napevno přivázali na jedno místo a čeka­ li, až ho utopí příliv. Lidé, kteří přežili ná­ hodný pád do vody a topili se, dosvěd­ čují, že při topení napřed šumí v uších, píchá v nose, pak člověk ohluchne a je­ ho smysly oněmí. Pud sebezáchovy ho paradoxně nutí k hlubokým nádechům, napřed přichází zdánlivá smrt, následo­ vána - jakmile se plíce zaplní vodou smrtí skutečnou.

Pří těchto „vertikálních deportacích“, jak do skupinek po třech až pěti.

Carrier topení nazýval,

(Rytina Hippolyta de la Charlerie,

ještě zatěžovala, aby nemohli vyplavat.

bývali vězni svázáni často 19. století. Soukr. sbírka)

století před Kristem. Říká se tam, že ten,

Tato technika popravy byla víceméně

kdo zabil „svobodného muže“, bude uto­

všude vyhrazena, jak jsme si již všimli, ci­

pen zašitý v koženém pytli s některým

zoložným ženám, ale i těm, kdo se dopus­

zvířetem: kohoutem, opicí, kočkou nebo

tili otcovraždy, zrady a někdy i těm, kdo

hadem. Je jisté, že výběr zvířete byl přís­

se v boji zachovali zbaběle, protože se vě­

ně symbolický. Pytel pak byl zatížen

řilo, že jejich manové čili duše předků pak

a vhozen do vody. Později Římané užívá­

nenaleznou klidu a budou věčně bloudit.

ní pytle opustili, ale renesanci zašitý pytel

Každý národ měl ovšem svou metodu. Germáni a Galové raději utápěli v bažině,

zažil opět ve středověké Evropě, zejména ve Francii.

zatímco Římané dlouho používali „cal-

Římané odsouzence svázali a zatěžova­

leus“ čili kožený pytel na přepravu teku­

li řetězy, kameny či mlýnskými kameny,

tin. Zmiňuje se o něm dokonce již zákon

lodními kotvami.

Dvanácti desek, v němž bylo shrnuto trestní zákonodárství platné v Římě pět

Také

mezi

křesťanskými mučedníky

najdeme řadu příkladů.

Lucián,

kněz

Trest smrti utopením.

(Rytina ze

17. století, zveřejněná ve Světových dějinách. Soukr.

Poprava

utopením

(Rytina.

v Antiochii, byl hozen do moře s obrov­ skými kameny přivázanými kolem krku. Za Diokleciána byli v Galii hozeni do řeky Aisne Crepinus a Crepinián, opět za­ tíženi mlýnskými kameny. Již dříve, za Aureliána, byla s kotvou přivázanou k tělu utopena Filoména, dce­ ra knížete malého řeckého státu. A ne­ smíme zapomenout na svatého Vincen­ ce, jáhna v Zaragoze koncem 3. století, který rovněž zahynul s mlýnským kame­ nem kolem krku. Tomuto trestu neunikli ani papežové. Papež Kalixt byl utopen ve studni a Klemens, nástupce Kletův, byl na rozkaz cí­ saře Trajána vhozen do moře s kotvou kolem krku.

sbírka)

v Kostnici. Luzern.

Monestierova

sbírka)

Nemanželský syn

vévody z

Bourbonu je

do řeky zašitý v pytli v roce 1444.

hozen

(Rytina podle

Utopení

conquistadorů

mexickými

indiány.

(Rytina Theodora de Bry. 16. století. D.R.)

Bernarda Castella, 16. století. Soukr. sbírka)

Nevěrné ženy byly topeny i ve středo­ věku, ale pro změnu i s milenci.

„milovaný“, potrestal ve 14. století utope­ ním řadu vzpurných Pařížanů. Froissart

Z výsady tohoto trestu se těšili i někte­

o tom v Kronikách píše: „A tu se král vrá­

ří úkladní vrazi a zloději, ale i někteří ne­

til do Paříže. (...) A tehdy byli Pařížané ja­

mocní, jako například osoby stižené neš­

ti převelikým strachem. (...) Nikdo se ne­

tovicemi, jichž se rovněž zbavovali, aniž

odvažoval vyjíti ze svého domu, ba ani

by byla prolita jejich krev.

okno, neřku-li vrata otevříti. (...) A stálo je

Markéta Burgundská, královna navar-

to nemálo peněz, neboť potřeboval-li král

rská a manželka Ludvíka X. Hašteřivého,

peníze, stačilo jen požádati korunní radu,

byla obžalována z cizoložství ve stejnou

a hle, již bylo jednomu uloženo výkupné

dobu jako její švagrové, Blanka de la Man-

šest tisíc, a tu jinému zas tři tisíce... A ja­

che a Jeanne de Poitiers, a jen její vysoké

ko by toho nebylo dosti, král a rada jeho

postavení ji uchránilo před soudem. V ro­

dali jich mnoho zjímati a do vězení uv-

tajně zardoušena. Avšak

rhnouti, a z nich opět z téhož dopuštění

ce

1315 byla

Markétini a Blančini „milenci“, dva nor-

mnozí utopeni byli.“

mandští šlechtici, bratři dAulnay, přizna­

Karel XII. naložil stejně s několika vůd­

li, že zločin cizoložství páchali „po tři roky

ci praguerie, revolty šlechty nazvané tak

i na nejsvětějších místech“. Byli zaživa sta­

podle pražských husitů.

ženi z kůže, zašiti do pytlů a vhození do

Nemanželský syn Jana I., vévody

Seiny. Stejně skončil i velký počet dalších

z Bourbonu, Alexandre Bourbon, se zpr­

osob podezřelých ze spoluúčasti, ať již

vu vyznamenal jako skvělý válečník ve

urozených, anebo neurozených.

službách Karla VII., ale pak také jako lu­

Utopením v zašitém pytli prý také

pič, pustošící ve svůj prospěch celé pro­

skončil na rozkaz konetábla z Armagnaku

vincie. Jeho krutosti mu vynesly přízvis­

jeden z milenců Izabely Bavorské, Louis

ko „stahovač“ (jak jsme se již zmínili, rád

de Bosredon.

své oběti nejen podřezával, ale i stahoval

Později byli utopením trestáni také bu­ řiči. Karel VI., přestože rád užíval přídomku

z kůže). Karel VII. jej dal v roce 1440 za­ tknout při setkání v Bar-sur-Aube a od­ soudit k utopení. Byl zašit do koženého

Trest vodou Voda nemusí člověka pouze utopit po ponoření, ale stejně dobře jí lze zahltit i trávicí soustavu. Tento trest, „trest vo­ dou“, spočíval v tom, že odsouzenec byl nucen vypít velké množství tekutiny. Le­ žel na tyči procházející příčně pod zády, takže byl navíc ještě bolestivě natažen. Kat lil pomalu, ale bez přestávky vodu do trychtýře, který měl odsouzenec za­ veden hluboko do hrdla, nebo na látku, která mu kryla ústa a nos, takže nemohl normálně dýchat. Když se odsouzenec pokoušel nadechnout aspoň trochu vzduchu, polykal vodu a pomalu se utopil.

Existuje ještě jeden způsob tohoto tres­ tu, připomíná Roland de Villeneuve. Po­ dle římského historika Suetonia na něj přišel císař Tiberius: spočíval v tom. že obět byla přinucena vypít spoustu teku­ tiny a pak jí byla podvázána močová tru­ bice, aby nemohla močit.

Ve Francii býval tento trest upraven zvláštním předpisem: devět litrů při „ma­ lém výslechu“, osmnáct litrů při „vel­ kém“ nebo „mimořádném výslechu“. I když i při něm mnoho vyslýchaných zemřelo, nebylo jeho cílem je zabít, ale donutit k přiznání a ke jmenování kom­ pliců. Jindy nahradila čistou vodu voda slaná nebo ocet. Pověstný vévoda z Clarence, George Plantagenet, měl na rozkaz Eduarda IV. právo na malvaz: nalili ho do něj tolik, že umřel.

pytle, na němž visel nápis-. „Nechť se

Poprava markýzy dc Brinvilliers vodou (Rytina. Soukr. sbírka)

zeného znamenala pomalou smrt. Za od­

uplatní spravedlnost králova“. V pytli byl

livu byl přivázán k pontonu nebo k pilotě

pak vhozen do řeky Aube.

a pak čekal, až přijde příliv a pomalu se

V roce 1441 byli zase v Seině utopeni

mu přelije přes hlavu.

Angličané. O dvacet pět let později Karel

Zatímco v Německu topili vrahy dětí,

Smělý, hrabě ze Charolais, dal v řece Du-

ve Francii si vzájemně stejným způsobem

rance utopit osm set hodnostářů z města

pomáhali na onen svět protestanti a kato­

Dinan, protože se vzbouřili proti bur­

líci. Smutnou proslulost si v tomto směru

gundské dynastii.

zjednalo velké topení v Nimes v roce

V Anglii vynalezli za Jindřicha VIII.

1567, známé pod názvem michelades,

zvláštní variantu exekuce, jenž pro odsou­

protože se odehrálo na den svatého Mi-

v boji nebo v rámci vojenských represálií. Byl to také účinný způsob, jak se zbavit nepohodlných osob. Gilbert Callandraud popisuje, jak Pierre Strozzi, italský váleč­ ník, který to za Františka I. dotáhl až na francouzského maršála, dal utopit najed­ nou osm set lehkých dívek, které táhly za jeho armádou, protože podrývaly bojové­ ho ducha vojáků a oslabovaly je různými nemocemi. K utopení došlo nad Angers, na soutoku Loiry a Maine. Na druhém konci světa topili vězně za­ se v močůvce. Nikdo, snad kromě Nerona a Caliguly, nevěnoval tolik zvráceného umu technice topení jako Jean-Baptiste Carrier, který Topení španělskou

armádou

ve

Flandrech.

(Rytina. Soukr. sbírka)

se v roce 1793 rozhodl na Loiře realizovat scestný nápad: aby se jménem Výboru pro veřejného blaho zbavil vězňů i pode­

chala: protestanti tu utopili ve studních

zřelých, dal je topit v řece. Napřed nalo-

sto padesát šest katolíků. Vévoda z Alby

ďoval odsouzence na normální čluny

v Nizozemí kacíře nejen upaloval, ale čas­

a dával je z nich shazovat, ale ti se bránili

to i topil tak, že je dával spoutané řetězy

a leckdy bylo nutno sáhnout k šavlím.

házet do řek. Totéž v 16. století přineslo

Pak Carrier vymyslel malé loďky, do ni­

nepříjemnosti i španělským conquistado-

chž byli odsouzenci zavíráni a které se po

rům při jejich dobyvačných a vražedných

nalodění i s lidským nákladem potopily.

taženích v Americe. Bernal Díaz del Cas-

Ale to bylo příliš zdlouhavé, a hlavně pří­

tillo ve své Pravdivé historii dobytí Nové­

liš drahé! Ve snaze zvýšit ještě více efekti­

ho Španělska popisuje, jak někteří druho­

vitu dal tedy postavit lodě s pohyblivým

vé Cortése, Hojedy, Pizarra a jiných přišli

dnem, připomínajícím uzavírací šoupě,

o hlavu nebo byli utopeni, když je zajali

které se v určeném okamžiku otevřelo.

mexičtí nebo peruánští indiáni. Ve stej­

Tak bylo možno v řece utopit až sto osob

nou dobu nařizovali dóžata v Benátkách

najednou.

topit zločince odsouzené k smrti: k tomu­ to účelu byl vyhrazen kanál Orfano.

Při těchto „vertikálních deportacích“, jak Carrier utopení nazýval, byli odsou­ zenci svázáni a ti, kteří se přesto pokouše­

Sto osob najednou!

li uniknout, byli vraceni zpět do řeky píka­ mi a háky. Někdy byli svazováni dohro­ mady, například muž nebo kněz se ženou

Utopení nebylo jen trestem, k němuž

či jeptiškou. Tato smrt ve dvou se nazýva­

se odsuzovalo za cizoložství, za zbabělost

la „republikánská svatba“. Loira byla brzy

naplněna nespočtem mrtvých těl, která

li v roce 1905 házeni po stovkách do

ležela téměř všude na březích řeky a šíři­

Amuru, svázáni k sobě svými copy.

la morový puch. Přitahovala dravé ptáky, kteří přilétali ve stovkách a živili se lid­ ským masem a vnitřnostmi. Jean-Baptis­ té Carrier pak dostal od Konventu za úkol

Nejen utopit, ale i zmrzačit...

vyčistit zrádnou Vendée. Udělal to dů­ kladně a nikomu nikdy nedal milost. Po

Jde o zvláštní techniku popravy vodou,

porážce chouanů zorganizoval topení dě­

která nespočívá v udušení odsouzence,

tí z Vendée, které shromáždil proto, aby

ale v zabití chladem. Jde o jednu z nejstar-

prý „se z vlčat nestali vlci“.

ších metod a její stopy nacházíme již v ro­

Carrier,

představitel jakobínské

tyra­

ce 320, kdy za císaře Licinia odsoudil Ag-

nie, byl jediným katem, který neušetřil

ricola, guvernér Kappadocie, čtyřicet vo­

ani těhotné ženy, a to ani do slehnutí. Re­

jáků z elitní legie zvané „Legio fulminans“.

publikánský

Guillaume-Francois

Ti byli posádkou v Arménii a chtěli pře­

Laennec, strýc slavného klinika téhož

lékař

stoupit ke křesťanství. Bylo to v zimě; Ag-

jména, nám zanechal zprávu, jak byl vo­

ricola přikázal, aby těch čtyřicet mužů by­

jenskou komisí pověřen zjistit těhotenství

lo nahých vhozeno do rybníka, na němž

ve „skladištích“ - tak se říkalo místům,

byl prosekán led. Nazítří pak dal mrtvoly

kde byly namačkány hlavně ženy a děti.

z ledu vyzvednout a spálit, předtím jim

Našel tam chvějící se mrtvoly, děti ve

však nechal zurážet zmrzlé údy. Se stej­

džberech, mrtvé, umírající a ležící v ex­

ným trestem se po celá staletí setkáváme

krementech. Vypracoval seznam třiceti

v Afghánistánu, v Persii a na Sibiři. Za mi­

až čtyřiceti těhotných žen. Většina byla

nulé války tak v Sovětském svazu skonči­

v sedmém, osmém a devátém měsíci.

la řada německých zajatců. Lékaři třetí ří­

Když pak za nimi za nějaký den opět při­

še k němu odsuzovali osoby všech národ­

jel, řekli mu, že byly utopeny. Jedna žena

ností, aby na nich mohli studovat proces

dokonce porodila na člunu, který ji měl

pomalé smrti, jejímiž oběťmi se stávali

i s novorozencem utopit. Carrier utopil za

hlavně

pomoci svého proslulého Maratova bata-

chladným mořem. V 17. století užívali

lionu asi pět tisíc obyvatel Nantes a Ven­

v Japonsku „máčení“, kdy někteří vězni

němečtí

piloti

sestřelení

nad

dée, a to za pouhé dva měsíce. Dva tisíce

byli doslova vyluhováni v agresivních sir-

jich bylo utopeno jen ve vánočním týdnu,

ných pramenech, jež jejich těla fakticky

kdy „nejúspěšnějším“ dnem byl 23. prosi­

rozložily zaživa.

nec, v němž zahynulo osm set obětí. V 19. století, a dokonce i ve 20. století

V roce 1991 byli topeni odsouzenci v Iráku. Házeli je do Tigridu a Šatt al-Ara-

se odehrávala podobná masová topení.

bu a jejich těla pak byla veřejně vysta­

Turci topili Řeky, Rusové Číňany, kteří by­

vena.

Palestinští teroristé pověšení na tržišti v Damašku.

Na krku maji ceduli s nápisem Jménem syrského lidu (D.R.)

Pověšení

Hromadné

věšení v Nizozemí.

(Hogenbergova rytina.

V

Národní knihovna,

Paříž)

ěšení se používalo jako hrdelní trest

Již ze 17. století nám Jacques Callot za­

po celou historii lidstva. Vedle stětí

nechal rytinu znázorňující jednu z hro­

a upálení to byl u starých civilizací nejroz-

madných poprav, k nimž došlo za třiceti­

šířenější způsob popravy a setkáváme se

leté války: na větvích rozložitého dubu

s ním téměř u všech národů. Ještě dnes se popravy oběšením užívá ve více než osmdesáti zemích světa. Musíme uznat, že čistě technicky vzato má oběšení výhodu ve své jednoduchos­ ti, úspornosti a snadnosti. To je bezpo­ chyby také důvod, proč ho použije zhru­ ba jeden kandidát sebevraždy ze dvou. Vždyť uvázat stahující se smyčku není nic těžkého... a lze ji připevnit kdekoli! A podobně jako zastřelení umožňuje i oběšení provádět hromadné exekuce.

bylo pověšeno najednou šedesát vzbou­ řených vojáků. A připomeňme si Petra Velikého, který nechal během několika dní pověsit sedm tisíc střelců. Za tím úče­ lem byly postaveny velké šibenice, každá pro deset odsouzených. Již v našem sto­ letí, v roce 1917, nařídil plukovník von Lettow Vorbeck, guvernér Německé vý­ chodní Afriky, pověsit během dvou dnů několik set domorodců na dlouhých šibe­ nicích, které se táhly od obzoru k obrzoru. Během druhé světové války věšely ně-

mecké jednotky sovětské partyzány po padesáti či po stu. A takové příklady by­ chom mohli uvádět donekonečna. K věšení se používá šibenice. Obvykle ji tvoří jedno svislé a jedno vodorovné břevno, které je užší a kratší. To je umís­ těno na vrcholku svislého břevna a k ně­ mu se přivazuje provaz. Jindy, zejména v případě hromadných poprav, tvoří šibe­ nici dvě svislá břevna spojená vodorov­ ným břevnem, na které se přivazují pro­ vazy. I když se tyto vzory mohou v různých zemích mírně lišit, představují prakticky všechny vyskytující se šibenice. Přesto se výjimečně setkáme i s jiným typem kon­ strukce, jako byla například šibenice uží­ vaná počátkem století v Turecku: ta sestá­ vala ze tří břeven spojených tak, že tvoři­ la pyramidu. Lze rovněž připomenout i „klece k oběšení“ používané v Číně, ovšem je pravda, že oběti v nich byly spí­ še rdoušeny než věšeny. Princip oběšení je prostý: tělo visící za krk ve stahující se smyčce na ni působí vlastní tíhou dostatečně silně, aby se za­ drhla a přerušila některé vitální funkce. Stlačení krkavic přeruší krevní oběh a vyvolá krevní nedostatečnost v mozku. Při některých postupech se zlomí krční obratle a přeruší mícha. Estrapáda

(Dřevoryt zveřejněný M.

de Souvignym

v Praxis Criminis Persequende. Soukr. sbírka)

Agónie může trvat dlouho...

ku provaz přivázaný k šibenici nebo k vět­

Při oběšení se z principu používá trojí­

předu.

vi stromu apod. Pak mu vezme oporu pod nohama, někdy i tak, že ho strčí do­

ho postupu.

To je nejrozšířenější způsob oběšení,

Při prvním je člověk postaven či posa­

s nímž se také v dějinách nejčastěji setká­

zen na vyvýšenou oporu - židli, stůl, vo­

váme. Smrt je pomalá a bolestivá. Dříve

zík, koně, žebřík - a kat mu dá okolo kr-

nebývalo vzácností vidět kata, jak se obě-

Vojenští zběhové potrestaní estrapádou.

(Rytina Jacquese

Callota,

Soukr.

sbírka)

ti pověsil celou svou tíhou za nohy, aby

jsme se s ním také při posledních veřej­

urychlil proces strangulace.

ných popravách oběšením v Iráku, Íránu

V roce 1961 byl v káznici oběšen býva­

či Sýrii. Ve skutečnosti jde o zardoušení,

lý předseda tureckého národního shro­

kdy agónie může trvat dlouhé minuty, ba

máždění Menderes. K popravě bylo po­

dokonce půl hodiny i déle.

užito obyčejného stolu postaveného pod

A konečně při třetí metodě se k uduše­

šibenicí. Kat jej pak kopnutím převrhl.

ní a nedostatečnému prokrvení mozku

V novější době, v roce 1987, se v Libyi ko­

přidává ještě lámání krčních obratlů.

nala veřejná, televizí přenášená poprava

Tento

postup vymysleli

Angličané

šesti odsouzenců. Ti si museli stoupnout

a tvrdilo se o něm, že je bezbolestný a ve­

na stoličky, které pak kat převrhl.

de k okamžité smrti (ještě uvidíme, že to

Při druhém postupu se odsouzenci ko­

zdaleka není pravda). Je sice účinnější

lem krku uváže provaz, ten se protáhne

než oba předchozí způsoby, vyžaduje

kladkou nebo jiným mechanismem s vo­

však příslušné vybavení,

dicí drážkou, jenž pak umožní tahem za

o určité výšce a propadlo, jež se sklopí

provaz zdvihnout obžalovaného do výš­

tak, aby tělo mohlo padat volným pádem,

tedy šibenici

ky. Obžalovaný je tak vytažen, místo aby

přičemž se pak prudce napne provaz, což

jeho tělo padalo dolů.

způsobí zlomení krčních obratlů.

Tento způsob byl velmi oblíben při lyn­

Tato metoda se objevila vlastně až ve

čování ve Spojených státech, a setkali

druhé půli 19. století. V současnosti se

používá ve Spojených státech a v někte­ rých afrických a asijských zemích, které se v roce 1953 nechaly inspirovat závěry královské britské komise, jejímž úkolem bylo posoudit různé způsoby provádění trestu smrti. Komise prozkoumala všech­ ny způsoby poprav z hlediska jejich „humánnosti, bezpečnosti a slušnosti“ a do­ spěla k závěru, že oběšení, jež bylo tehdy ve Spojeném království praktikováno, je třeba uchovat i nadále. Ve všech evropských zemích bývalo oběšení po dlouhá staletí vyhrazeno neurozeným, prostému lidu, zatímco šlechtici měli právo být sťati. Stará fran­ couzská právnická průpovídka praví: „Se­ kyru

šlechtici,

oprátku

prosťáčkovi.“

A tak když chtěli soudci ponížit šlechtice, dali ho po smrti ještě pověsit - napřed byl

Těla zůstávala pověšena, nerozpadla.

dokud se úplně

(Rytina. Soukr. sbírka)

ovšem sťat, jak příslušelo jeho stavu a po­ stavení. V Montfauconu tak bylo na šibe­

ponížením, se začaly stavět vyšší a v roz­

nici pověšeno pět intendantů financí a je­

sudcích se výslovně uvádělo, že odsou­

den ministr: Gérard de la Guette, Pierre

zenci mají být pověšeni „vysoko a nakrát­

Remy, Jean de Montaigu, Oliver Le Daim,

ko“. Čím výše viseli, tím více je trest de­

Jacques de la Beaume a Enguerrand de

gradoval. Nejvyššímu břevnu šibenic, jež

Marigny. Napřed byli zkráceni o hlavu

směřovalo k severu, se říkalo „židovské“.

a mrtvá těla pak byla pověšena za pod­ paždí.

Oběšení si uchovalo v představách lidí degradující charakter i v moderní době.

Mrtvoly bývaly ponechány na šibenici,

Příklad Německa nám jistě nebude vzdá­

dokud neshnily a samy se nerozpadly. Cí­

len. V roce 1871 uváděl občanský trestní

lem bylo, aby trest byl všem na očích co

zákoník trest smrti stětím a zastřelením

možná nejdéle. Spadlé pozůstatky oběše­

pro vojenské osoby, zatímco oběšení by­

ných pak byly pohozeny na mrchovišti.

lo užíváno jen pro „domorodce“ v kolo­

Pověšení bylo spojeno se zneuctěním,

niích. V roce 1933 dal šibenice vztyčit o-

kam až paměť sahá. Ve Starém zákoně se

pět přímo na německém území Hitler,

dočteme, že Jozue nechal pověsit na šibe­

jenž oběšení vyhradil pro zločince jedna­

nice, kde zůstali až do večera, pět amorej-

jící ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek.

ských králů, které zabil, když obléhali Ga-

Gilotina a sekyra zůstaly i nadále v plat­

baon.

nosti pro „běžné“ trestné činy, zatímco ši­

Bývaly doby, kdy šibenice byly relativ­ ně nízké. Pak však, aby byl trest větším

benice byly určeny osobám, „které se provinily proti německému národu“.

„Pověste je jako dobytek!“ říkal fýrer.

vstoupil sedmdesátník Erwin von Witzlo-

A skutečně, v červenci 1944 byli důstojní­

ben, oblečený ve vězeňských šatech

ci, kteří zosnovali proti Hitlerovi neúspěš­

a obutý v dřevácích(...). Postavili ho pod

né spiknutí, pověšeni na řeznické háky.

jeden z řeznických háků, sundali mu želíz­ ka a svlékli ho do půl těla. Okolo krku mu

Zvlášť ponižující věšení: „hlavou dolů“ Historik John W. Wheeler Bennet tuto hromadnou popravu popsal: „Jako první

Muž, který měl za sebou stovky poprav Albert Pierrepoint převzal štafetu po svém otci a strýci a stal se oficiálním mistrem popravčím Jejího Veličenstva a svou funkci vykonával až do roku 1966, kdy byl trest smrti ve Velké Britá­ nii zrušen. V listopadu 1950 byl předvolán před britskou královskou komisi, která sbírala informace o způsobu poprav ve světě s cílem posoudit, zda se má trest oběše­ ním ve Velké Británii používat i nadále. Zde je několik úryvků z rozhovoru s ka­ tem: Jak dlouho jste popravčím? P.: Asi dvacet let. Kolik poprav jste vykonal? P.: Několik set. Setkal jste se s obtížemi? P.: Jen jednou za celou svou kariéru. Co se stalo? P.: Odsouzenec byl příliš mohutný. Ne­ mohli jsme ho zvládnout. Nebyl to Angli­ čan. Dělal hrozný kravál. To byl jediný případ? P.: Možná se ještě dvakrát nebo třikrát se

uvázali tenký a krátký provaz se smyč­ kou. Kati pak odsouzence zdvihli, druhý konec provazu byl pověšen na hák a silně utažen. Poté ho nechali padnout vlastní vahou dolů. Zatímco sebou prudce šku­ bal v zápase o život, svlékli ho zcela do naha (...) Zápas probíhal až do vyčerpání.

něco stalo, jako že někdo v poslední mi­ nutě omdlel, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Můžete potvrdit, že většina odsouzenců přichází na propadliště klidná a smířená? P.: Podle mých zkušeností je tomu tak v 99% případů. To už je slušná většina, že ano? To vy sám manipulujte vždy s propadliš­ těm? P.: Ano. To dělá kat sám. Je to jeho úkol. Myslíte si, že výkon vašeho povolání je nějak zvlášť obtížný? P.: Dnes už jsem si zvykl. Nikdy nejste dojat? P.: Ne! Představuji si, co by vám asi lidé řekli, kdyby věděli o vašem povolání. P.: To je pravda, jenže já se o něm odmí­ tám bavit. Pro mě je posvátné.

Historické podrobnosti Francie: až do roku 1449 nebyly ženy z důvodů mravopočestnosti věšeny, ale pohřbívány zaživa. Teprve v roce 1448 byla jistá cikánka odsouzena soudem k oběšení. Byla pak skutečně pověšena se sukněmi uvázanými kolem kolen. Anglie: speciální nařízení omilostňovalo některé odsouzené, kteří měli tělesnou zvláštnost, například příliš silný krk. Vle­ tech 1940 až 1955 se této milosti dosta­ lo pěti odsouzeným. Jihoafrická republika: stát je držitelem rekordu v počtu rozsudků smrti oběše­ ním civilními soudy: 1861 v rozmezí let 1978 až 1988.

Nigérie: v roce 1988 bylo vykonáno dva­ náct veřejných poprav oběšením, jejichž cílem bylo podle vládních míst snížit pře­ lidnění, jež bylo jedním z důvodů nepo­ kojů ve věznících. Japonsko: v této zemi se prý čeká na po­ pravu od okamžiku odsouzení nejdéle. Sadami Hirosava byl odsouzen k smrti v roce 1950, ale v roce 1987 zemřel stá­ řím, přičemž provaz mohl čekat každým dnem. Anonymní zdroj: jména osob, které byly v Japonsku popraveny, státní správa ni­ kdy nesděluje, tisk je nezveřejní, protože by to uvrhlo jejích rodiny do hanby.

Bangladéš: delikventi, kterým v době spáchání trestného činu bylo šestnáct let, nemohou být pověšeni. Barma: děti starší sedmi let je možno od­ soudit k smrti, výjimkou jsou případy, kdy se prohlásí, že „nejsou zralé“. Súdán: v roce 1983 byl oběšen nejstarší odsouzenec 20. století. Mahmúd Muhammad Taha, jemuž bylo sedmdesát dva let. Irán: od roku 1979 byly popraveny tisíce osob odsouzených podle zákona o zloči­ nech proti vůli Boží. Spojené státy: v roce 1927 se 27 států rozhodlo, že trest smrti pověšením, po­ važovaný za krutý a nehumánní, nahradí elektrické křeslo. Dnes se k pověšení od­ suzuje jen ve čtyřech státech: ve Wa­ shingtonu, Montaně, Delaware a Kansasu. První tři státy však umožňují vybrat si jako alternativu smrtící injekci. Libye: v roce 1984 přenášela televize po­ pravu deseti studentů univerzity v Tripo­ lisu a v roce 1987 oběšení devíti odsou­ zenců.

Pověšení v Chorvatsku. Odsouzení jsou podle tradice věšeni v zašitých pytlích. (Soukr. sbírka)

Cena krve: Podle islámského práva smí být provinilec odsouzený za vraždu po­ praven pouze se souhlasem blízkého pří­ buzného oběti. Ten se může žádat ná­ hradou odškodnění, takzvanou cenu kr­ ve (dija), nebo požadovat popravu od­ souzence. Televize: Kamerun, Kongo (Zair), Mosambik, Súdán, Libye, Pákistán, Sýrie, Uganda. Ve všech těchto zemích se v le­ tech 1970 až 1985 konaly veřejné popra­ vy oběšením, z nichž polovina byla nafil­ mována nebo přenášena přímo televizí.

Cena masa: Svazijsko je jedinou zemí na světě, kde je stanoven trest smrti pově­ šením za přechovávání lidského masa. V roce 1983 bylo za tento zločin pověše­ no sedm mužů a jedna žena. V roce 1985 byl pověšen muž, protože prodal synovce jako oběť rituální vraždy. Těhotné ženy: žádná země světa v zása­ dě těhotné ženy nevěší. Některé státy trest zmírní, jiné čekají do porodu a po­ prava se koná později. Různé zákoníky stanoví lhůtu po porodu v rozmezí od jednoho měsíce do dvou let.

Trvalo to asi pět minut, než Witzleben

bylo v nacistických a stalinských vyhlazo­

zemřel.“

vacích táborech, pro „válečné zločince“,

Současný ruský trestní zákoník stanoví trest smrti oběšením, stejně jako tomu

zatímco pro ostatní počítá se zastřelením. Za největší ponížení platilo vždy pově­ šení hlavou dolů. Tak byli v Itálii 28. dub­

Poprava v Káhiře v roce 1907. (Rytina Clémenta Augusta Andrieuxe,

19. století. Soukr. sbírka)

na 1945 pověšeni na piazza Loreto Benito Mussolini a jeho milenka Clara Petacciová. Rytiny z období 14. až 15. století ukazu­ jí dvě šibenice, které byly nastálo posta­ veny v Paříži na náměstí Grève. Rituál oběšení ve Francii v 16. a 17. století je podrobně popsán v textu anonymního autora, o nějž se opírala řada historiků 19. století. Popravy zločinců se obvykle konaly v neděli nebo ve svátek a odehrávaly se vskutku slavnostně. Odsouzenec přijížděl na místo popravy sedě ve voze zády ke koni. Po boku měl kněze. Za sebou kata. Na krku mu volně visely tři provazy. Dva byly asi tak v síle malíčku a říkalo se jim „krucánky“: na konci měly smyčku. Třetí­ mu provazu se říkalo „hod“ a jeho účelem bylo dostat trestance mimo žebřík, čili jak se tehdy říkalo „hodit ho na věčnost“.

Když vůz dorazil pod šibenici, kde již mni­

rychle oba „krucánky“ k vodorovnému

ši a kajícníci zpívali Salve Regina, kat vy­

břevnu šibenice a kolenem srazil odsou­

stoupil jako první pozpátku na žebřík

zence ze stupňů, přičemž provaz „hod“

opřený o šibenici. Přitom si přitahoval

držel omotaný kolem paže. Odsouzenec

provazy odsouzence, který tak byl nucen

tak náhle ztratil oporu pod nohama,

vystupovat pomalu s ním. Když kat vy­

smyčka se stáhla a dusila ho, zatímco no­

stoupil jako první až na vrchol, přivázal

hy visely ve vzduchu.

Věšení dětí Děti odsouzené k smrti se v Evropě bez­ pochyby nejčastěji věšely. Jedním z hlavních důvodů bylo nejspíš to, že oběšení bylo vyhrazeno pro prostý lid, a děti šlechticů se před soudem ocitaly zřídkakdy. Ve Francii věšeli děti, pokud jim by­ lo opravdu ještě málo let, tedy méně než třináct či čtrnáct, za podpaží a nechávali je viset, dokud nezemřely udušením, což trvalo zpravidla dvě až tři hodiny. V Anglii, která bezpochyby poslala na šibenici nejvíce lidí v celé Evropě, za­ se věšeli děti za krk stejně jako dospělé. Věšení dětí přetrvalo až do roku 1833, kdy se měla konat poslední veřejná po­ prava devítiletého chlapce, který ukradl inkoust. Dokonce ještě v době, kdy řada evropských zemí trest smrti zrušila, an­ glické právo stanovilo, že dítě lze pověsit již od sedmi let jeho věku, pokud „se prokáže jeho zločinná povaha". V roce 1800 bylo v Londýně pově­ šeno desetileté dítě za podvod. Zfalšova­ lo účty jednoho niťařství. Dalšího roku byl pověšen Andrew Brenning. Ukradl lžičku. V roce 1808 bylo v Chelmsfordu pověšeno sedmileté dítě za žhářství. Té­ hož roku bylo v Maidstonu pověšeno ji­ né, třináctileté, za stejný delikt. A takové příklady bychom mohli uvádět po celou první čtvrtinu 19. století.

Spisovatel Samuel Rogers v Hovo­ rech od stolu píše, že viděl mladičké dí­ venky oblečené v různobarevných ša­ tech, jak je vezou na šibenicí v Tyburnu. Greville, který sledoval procesy s několi­ ka malými chlapci, odsouzenými k smrti oběšením, napsal, jak se překvapeni tvr­ dostí rozsudku rozplakali: „Dávali najevo zděšený úžas. Ještě nikdy jsem neviděl chlapce tolik plakat." Dnes se lze domnívat, že zákonné popravy mladých adolescentů již patří minulosti, ovšem s výjimkou zemí, které odsuzují k hromadným popravám. To byl případ čtrnácti Kurdů ve věku od 14 do 17 let, které daly v roce 1987 irácké úřady zastřelit po parodii na proces před vojenským soudem.

Oběšení v Tunisu v roce 1919. (Fotografie na pohlednici.

Jedna smyčka stačí!

Soukr.

sbírka)

Smutné podívané se vždy zúčastnil ve­ liký dav, protože mnoho pověrčivých lidí

Kat se pak nohama opřel odsouzenci

si chtělo na odsouzence sáhnout. Když

o svázané ruce a zároveň se vzepřel

poprava skončila, zpovídající kněz a soud­

o dřevo šibenice. Opakovaně odsouzen­

ní úředníci se odebrali zpět do Châteletu,

cem škubal, dokud nebylo po něm, a pak

kde je čekala hostina podávaná na účet

se přesvědčil, že strangulace proběhla

města.

úplně. Leckdy se kat spokojil jen s jedním

Protože popravy tohoto typu byly vždy

provazem místo tří, protože jediná smyč­

velkým veřejným představením, byla to

ka bohatě stačila.

pro katy příležitost, aby se před znalec­

V Paříži a v řadě jiných francouzských

kým publikem blýskli svým uměním, ba

měst bylo tradicí, že když odsouzenec

dokonce i „režií“, zvlášť šlo-li o kolektivní

projížděl kolem některých ženských kláš­

popravy. Šlo jim tedy i o podívanou. Tak

terů, jeptišky mu musely přinést sklenku

v roce 1562, když katolíci dobyli město

vína a chléb, jemuž se říkalo „poslední zá­

Angers, byli protestanti věšeni symetric­

kusek odsouzencův“.

ky. Leckdy byli odsouzenci rozdělováni na

šibenice podle váhy a velikosti. Byli chvá­ leni mistři popravčí, kteří uměli srovnat velké a malé nebo střídat silné a hubené. Hrdelní rozsudky leckdy upřesňovaly: „Pověsit, dokud smrt nenastane.“

vy dokonce ještě z poloviny 19. století. Technika věšení se lišila podle měst a také každý kat si počínal trochu jinak. Například pařížský kat po celé 17. a 18. století, až do revoluce, kladl smyčku me­ zi čelist a týlní kost odsouzeného, což

A to nebyla jen prázdná slova... Stávalo se, že se katovi „dílo hned ne­ povedlo“, jestli se to tak dá říci. Odsou­ zence pak svěsili ze šibenice, přivázali ho za nohy, kat si ho přitáhl a pověsil znovu. Ani bychom nevěřili, jak často se podob­ né „kiksy“ stávaly. Jsou o nich časté zprá-

Viselci a pověry Všemu, co přišlo do styku s oběšenými, se v minulosti přisuzovala zázračná síla, ať už blahodárná, nebo škodlivá. Nehty, zuby, kůže a provazy, to vše mělo podle lidové víry sílu uzdravovat určité nemo­ ci a neduhy, pomáhat ženám při porodu, vyvolávat lásku nebo přinášet štěstí při hře či v loterii. Slavný Goyův obraz ukazuje španěl­ skou ženu, jak vytrhává zub mrtvole visí­ cí na šibenici. Dokud byly popravy veřejné, často se za noci okolo popravených míhaly stí­ ny - lidé hledali proslulou mandragoru, magickou bylinu zrozenou z poslední chvíle rozkoše oběšenců. Buffon ve své Histoire naturelle líčí, že francouzské a obecně evropské ženy věřily, že přejdou-li pod oběšeným zločincem, zbaví se neplodnosti. Po popravě lidé vylamovali z šibeni­ ce kusy dřeva, protože věřili, že pomá­ hají proti bolestem zubů.

vedlo k vyvinutí protitahu, jenž ve většině případů zlomil oběti vaz. Ke zlomení vazu docházelo tím spíše, když si kat stoupl odsouzenci na svázané ruce a mocným trhnutím, jako když se jezdec staví ve třmenech, znásobil prud­ ce jeho tíhu. Jiní kati, například v Lyonu a v Marseil­ le, kladli smyčku odsouzenci kolem šíje. Na provaze byl vepředu ještě jeden uzel, Pověry týkající se oběšenců se při­ rozeně vztahovaly i na katy, o nichž se věřilo, že mají rovněž téměř zázračné uzdravovací schopnosti, které dědili stejně jako své povolání. Pravdou je, že díky krutému povolání nabývali určitých anatomických znalostí a že bývali často zručnými ranhojiči. Především se jim však přisuzovala schopnost vařit různé zázračné lektvary a masti, prý z „lidského tuku“ a „kostí oběšených“, které prodávali za cenu zla­ ta. Jacques Delarue ve svém díle o katovském řemeslu připomíná, že pověry spojené s odsouzenci k smrti přetrvaly až do poloviny 19. století. Ještě v roce 1865 bylí viděni nemocní a neduživí, jak se tlačí kolem popravišť a snaží se zachy­ tit pár kapek krve, o níž věřili, že je uzdraví. A připomeňme rovněž, že ještě při poslední veřejné popravě ve Francii v roce 1939 se mezi „diváky“ našly po­ věrčivé osoby, které si máčely kapesní­ ky v krvi stékající po dláždění.

Šibenice soudce Lynche Soudce Lynch, po němž dostalo název lynčování, je ve skutečnosti hypotetic­ kou postavou. Podle jedné teorie existo­ val jistý Lee Lynch, soudce v 17. století, jenž využil absolutní moci, kterou mu svěřili spoluobčané, a očistil zemi od da­ rebáků, jež odsuzoval v hromadných procesech. Podle jiné teze byl Lynch far­ mář ve státě Virginie nebo zakladatel města Lynchlburgu v témž státě. V počátcích kolonizace amerického kon­ tinentu, obrovské země, kde dobrodru­ hů bylo dost a zástupců spravedlnosti schopných existující zákony prosadit málo, vznikaly ve všech státech, zejmé­ na však v Kalifornii, Coloradu, Oregonu a Nevadě, výbory bdělosti, které bez dalšího řízení věšely každého, koho přis­ tihly při zločinu. Bez ohledu na postupné zřizování řád­ ných orgánů spravedlnosti neuplynul až do poloviny 20. století rok, kdy by nebyl hlášen případ lynčování. Jeho obětí se stávali hlavně černoši usilující o zrušení

rasové segregace zejména v jižanských státech. Odhaduje se, že v rozmezí let 1900 až 1944 padlo šmahem odsuzující­ mu lynčování za oběť 4900 osob, hlavně černochů. Mnoho z těch, kteří byli po­ věšeni, bylo ještě polito benzínem a za­ páleno.

který bránil tomu, aby provaz nesklouzl

hlava oddělí. Nesmíme zapomínat, že po­

odsouzenci pod bradu. V tomto případě

věšení za krk nebyl jediný obecně rozšíře­

kat nestoupal odsouzenci na ruce, ale na

ný způsob. Stejné běžně se kdysi užívalo

hlavu a táhl ji silou dopředu tak, aby pev­

pověšení za údy, ale obvykle je doprová­

ný uzel sevřel hrtan či průdušnici, což

zel ještě další trest. Za paže bývala oběť

vedlo často k poraněním a natržení.

věšena nad oheň a pověšení za nohy by­

Dnes se podle „anglické metody“ klade

lo užíváno tehdy, když odsouzence měli

provaz na levou stranu spodní čelisti. Vý­

roztrhat psi, což trvalo celé hodiny a ský­

hodou je, že je jistější zlomení vazu.

talo příšerné divadlo.

Ve Spojených státech dávají smyčku

Na druhé straně pověšení za podpaží

pod pravé ucho. Američané setrvávají

stačilo již samo o sobě přivodit smrt,

u tohoto způsobu, přestože jeho nevýho­

ovšem až po dlouhé agónii. Utažení pop­

dou je přílišné natažení krku, až se někdy

ruhů či provazů přerušilo krevní oběh

a ochromilo hrudní svaly, což mělo za ná­

telána, čtyři u barona, šest u hraběte,

sledek zadušení. Mnoho odsouzenců, kte­

osm u vévody a u krále tolik, kolik uznal

ří byli takto pověšeni na dvě či tři hodiny,

za vhodné.

bylo z šibenice sňato již mrtvých, jiní na

Nejslavnější ve Francii byly bezpochy­

následky tohoto strašného trestu zemřeli

by královské šibenice v Paříži. Zavedl je

později, i když byli sundáni ještě živí.

Filip Sličný a viselo na nich neustále pade­

Soudci nařizovali toto „pomalé oběšení“

sát až šedesát oběšenců. Tyčily se sever­

použít často proti dospělým, aby z nich

ně od metropole, blízko místa, kde jsou

bylo vynuceno přiznání ke zločinu nebo

dnes Chaumontské pahorky, tehdy nazý­

aby uvedli komplice. Na druhé straně se

vané pahorky Montfaucon (Sokolí hora),

často používalo proti dětem nebo adoles­

a jejich název se záhy přenesl na šibenice

centům obviněným ze zločinů, za něž byl

samotné.

jinak stanoven trest smrti. Například v ro­

Montfauconské šibenice vypadaly jako

ce 1722 tak byl popraven mladší bratr

solidní zděná konstrukce o délce 12,20

zbojníka Cartouche, protože mu ještě ne­

m a šířce 9,50 m. Spočívaly na plošině

bylo patnáct let.

z lomového kamene, na kterou bylo mož­

V některých zemích celou popravu uměle prodlužovali. V Turecku nechávali ještě v 19. století odsouzencům volné ru­ ce. Ti se pak snažili chytit provaz nad hla­

no se dostat po kamenných schodech, ale východ uzavírala masivní brána. Po třech stranách plošiny se tyčilo šest­ náct

kamenných

čtvercových

pilířů

vou a vytáhnout se za něj, dokud je ne­ opustily síly a nepadli dolů. Následovala pak dlouhá agónie. V Evropě bylo zvykem ponechat těla popravených zavěšená, dokud neshnila. Vznikly tak dokonce speciální šibenice určené právě k jejich vystavení, a ty si ne­ můžeme plést s šibenicemi užívanými k věšení. Věšeli na ně oběšence, kteří tvo­ řili většinu vystavených mrtvol, ale i od­ souzence popravené jinými způsoby. Tento typ šibenic byl součástí práv vrchnostenské justice a měl všem podda­ ným připomínat soudní pravomoc šlech­ ty a zároveň odrazovat potenciální pacha­ tele trestných činů. Z toho důvodu byly umísťovány podél cest s čilým provozem, pokud možno na vyvýšená místa. Jejich rozměry se lišily podle významu a postavení soudící vrchnosti: dvě příčná břevna u obyčejného šlechtice, tři u kas­

Použití „long drop“ k popravě v Londýně. (Rytina. 19. století. Soukr. sbírka)

o výšce deset metrů. Nahoře byly spoje­

Představu o tom, jak pochmurně místo

ny příčnými břevny, z nichž visely řetězy

vyhlíželo, si můžeme učinit, víme-li, že

určené k přichycení mrtvol. V poloviční

v letech 1416 a 1457 postavili po straně

výšce, tedy zhruba v pěti metrech, byla

dvě další šibenice, protože původní již ne­

další břevna se stejným účelem.

postačovala.

Dlouhé pevné žebříky dovolovaly kato­ vi a jeho pomocníkům věšet živé odsou­

Dostaly

název

šibenice

kostela svatého Vavřince a šibenice Montigny.

zence nebo zavěšovat mrtvoly poprave­

Věšet v Montfauconu se přestalo již za

ných, kteří byli na některém pařížském

Ludvíka XIII., ale konstrukce byla roze­

náměstí oběšeni, lámáni kolem nebo

brána až v roce 1761. Ve Francii se však

sťati.

věšelo dál až do revoluce, a v Anglii se ve

Uprostřed konstrukce zela ohromná

druhé polovině 19. století dočkal tento

jáma, do níž kat házel zetlelé zbytky po­

způsob popravy dokonce nového roz­

pravených, když bylo na šibenici třeba

květu.

udělat místo dalším tělům.

Již jsme si říkali, že šibenice různého

Ohavné mrchoviště skýtalo obživu tisí­

typu sloužily nejen k vykonání popravy,

cům krkavců. kteří žili a hnízdili v Mon-

ale i k vystavování těl, jež se na nich po­

tfauconu.

hupovala takřka neustále. Šibenice se tyOběšení dvou

Díky

long

drop

mohli Angličané tvrdit,

že se oběšení úspěšně humanizovalo. (Fotografie.

Soukr.

sbírka D.R.)

roku

odsouzenců 1935.

v Etiopii kolem

(Foto Keystone)

U S A a zvyklosti okolo provazu Druh a kvalita provazu hrají pří oběšení zásadní úlohu a kat je musí vybírat s vel­ kou pečlivostí - je to ostatně jeden z je­ ho úkolů. Georges Moledon, jemuž se přezdívalo „kníže katů“ a svůj úřad vyko­ nával v letech 1874 až 1894, je dával zhotovovat na míru. Vybíral pro ně ko­ nopná vlákna z Kentucky, příst je dával v Saint Louis a splétat ve Forth Smithu. Pak je mazal směsí na bázi rostlinného oleje, aby smyčka pěkně klouzala a byla správně pružná. Georges Moledon drží též další rekord, v němž se mu nikdo zdaleka nevyrovnal, protože jeden z je­ ho provazů byl použit k dvaceti sedmi popravám. Prvořadou úlohu hrála rov­ něž smyčka. Tvrdí se, že má-li být smyč­ ka dostatečně pohyblivá, musí být pro­ vaz třináctkrát spirálovitě zkroucen. Ve skutečnosti to bývá nanejvýš osmkrát až

devětkrát, čímž vznikne asi deseticenti­ metrová spirála. Když se smyčka vloží odsouzenci na krk, má být stažená, ale nikdy tak, aby omezovala jeho krevní oběh. Uzel smyčky má být umístěn za levou čelistní kostí, hned pod uchem. Pokud je uzel na správném místě, může kat po­ pouštět provaz a měnit jeho délku, která se liší podle hmotnosti odsouzeného, je­ ho věku, fyzické konstituce a v případě potřeby podle jeho fyziologických zvláštností. Tak v Chicagu unikl v roce 1905 vrah Robert Gardiner šibenici díky pokročilé osifikaci obratlů a tkání, kvůli nimž jej nebylo možno popravit. Při vě­ šení platí pravidlo: čím je odsouzený těž­ ší, tím musí být provaz kratší. Existují různé srovnávací tabulky „hmotnost-provaz“, jejichž cílem je zajistit, aby se odsouzený nedusil, pokud je provaz příliš krátký, a aby mu nebyl utržena hla­ va, když je příliš dlouhý.

čily v každém městě, ba i vesnici nejen

Příšerný puch, který visel ve vzduchu

v Evropě, ale i na nově kolonizovaných

všude kolem, rozkládající se či vyschlá tě­

územích.

la, která se pohupovala ve větru, nebyly

Je logické, že účelem těchto nástrojů

na překážku komediantům a hospod­

smrti bylo působit mezi obyvateli měst

ským, kteří bez okolků provozovali své

a vesnic jako příšerný odstrašující pří­

řemeslo v jejich blízkosti. Ani lehké děvy

klad. Tohoto cíle však dosaženo nebylo.

se těchto ponurých míst nebály.

Lidé už ani nevnímali přítomnost těl obě­ šenců, která se pohupovala ve větru. Mís­

Veselého

života

poblíž

šibenic

se

zúčastňoval i slavný francouzský básník

to aby trest dělal na obyvatelstvo dojem,

15. století Francois Villon a jeho druzi. Ne

budil spíše lhostejnost. Ve Francii bylo vě­

nadarmo najdeme v jeho básních naráž­

šení po několik staletí až do revoluce, kte­

ky, jak se všichni hrnou k oběšenému ne­

rá zavedla „gilotinu pro všechny“, dokon­

šťastníkovi a jak pod ním prostitutky nabí­

ce zdrojem „zábavy“ a „rozptýlení“.

zejí své služby.

Někteří lidé přicházeli pod šibenice jíst

Brantome vypráví historku, která doka­

a pít, jiní tam hledali mandragoru nebo si

zuje, jak si lidé na věšení zvykli: už je ani

odřezávali kus provazu, aby jim přinesl

neodpuzovalo. Líčí, jak se k šibenicím vy­

štěstí.

dala jedna mladá žena, jejíž muž byl prá-

Poprava vraha Rainese Detheye v Kentucky v roce 1936. Popravu vykonala žena pověřená funkcí kata. (Foto Keystone) Odsouzenec omdlel, a bude pověšen v sedě. přivázán k židli. Anglie. 1932. (Fotografie. Soukr. sbírka D.R.)

vě pověšen. Tělo tam mělo pro výstrahu

Podobná zpráva z roku 1886 ukazuje, že

zůstat několik dní a hlídali je vojáci. Jeden

ze sto šedesáti sedmi vězňů odsouzených

ze strážných se mladé ženě dvořil, a to

k oběšení, kteří byli v tu dobu v bristolské

tak úspěšně, že - jak uvádí Brantome - „ji

věznici, jen tři nebyli nikdy u žádného vě­

podvakráte pomiloval, položiv ji do man­

šení přítomni.

želovy

rakve,

jež jim

posloužila

za

Věšením se trestaly nejen všechny úto­ ky na majetek, ale i zcela nepatrné pro­

lože“.

hřešky. Prostý lid byl nevyčerpatelným zdrojem oběšenců. Každá záminka byla při tom dobrá.

Tři sta důvodů, proč být pověšen!

V roce 1535 bylo pod trestem oběšení přikázáno oholit si bradku, protože podle bradky bylo možno odlišit šlechtice a vo­

Jiný příklad zevšednění věšení se vzta­

jáky od ostatních poddaných, kteří na ni

huje k roku 1820. Zpráva z Anglie týkající

neměli právo. Už drobná krádež stačila,

se dvou set padesáti odsouzenců uvádí,

a provinilec končil na šibenici. Provaz

že již sto sedmdesát z nich bylo dříve pří­

hrozil každému, kdo vykopal tuřín nebo

tomno jednou nebo i několikrát oběšení.

si chytil kapra. Ještě v roce 1762 byla na

Veřejná poprava oběšením

v Íránu. (Fotografie. Archivy TF1)

náměstí Grève pověšena služka, protože

středověku za pouhou krádež zeleniny

ukradla vyšívaný ubrousek.

nebo za to, že vás chytili v lese.

Až do revoluce stanovil francouzský

Hrdelní trest se vztahoval na všechny

trestní zákoník trest smrti za dvě stě pat­

krádeže, jejichž hodnota převyšovala dva­

náct trestných činů. V Anglii, zaslíbené

náct pencí. V řadě zemí je tomu tak

zemi šibenic, byla situace ještě horší. Roz­

v podstatě dodnes. Například v Malajsii je

sudek o oběšení byl vynášen bez poleh­

pověšen každý, u koho se se najde pat­

čujících okolností, a to za jakékoli provi­

náct gramů heroinu nebo více než dvě

nění bez ohledu na jeho závažnost. Ještě

stě gramů konopí. Od roku 1985 tu bylo

v roce 1823 vypočítává takzvaný Krvavý

pověšeno za porušení těchto ustanovení

zákoník více než tři sta padesát hrdelních

více než sto osob.

zločinů. V roce 1837 bylo v zákoníku uvedeno stále ještě dvě sté dvacet trestných činů, za něž hrozil trest smrti. Teprve v roce

Dokud úplně neshnije

1839 byl počet hrdelních zločinů snížen na patnáct a v roce 1861 na čtyři. Ještě

V 18. století se věšelo o svátečních

v 19. století jste se mohli v Anglii ocitnout

dnech a na počátku 19. století se šibenice

na šibenici podobně jako v nejtemnějším

tyčily ještě stále po celé Anglii. Bylo jich tolik, že leckdy sloužily jako ukazatelé cest.

Oběšenec. (Kresba Victora Huga)

Těla zůstávala na šibenici, dokud úplně neshnila, a to až do roku 1832, kdy byl pověšen jistý James Cook, jehož zetlelá mrtvola visící na šibenici se stala cílem nedělních výletů a procházek. Arthur Koestler v Úvahách o oběšení připomíná, že ještě v 19. století bylo obě­ šení v Anglii pečlivé naplánovanou cere­ monií, kterou gentry pokládala za vynika­ jící představení. Všude v Anglii jste mohli být přítomni pěknému pověšení. V roce 1807 se shromáždil obrovský dav, aby viděl popravu Hollowaye a Haggertyho. Po popravě odnesli sto mrtvých, které dav ušlapal. A tak v době, kdy ně­ které evropské země už trest smrti zruši­ ly, věšeli v Anglii v 19. století ještě sedmi­ leté, osmileté a devítileté děti. Veřejné vě­ šení dětí trvalo až do roku 1833. Jako po­ slední byl odsouzen k smrti devítiletý

Co říkají prezidenti V Argentině prohlásil v roce 1991 prezi­ dent Carlos Menem, že má v úmyslu za­ vést do zákonodárství země opět trest smrti. V Peru se v roce 1992 vyjádřil prezi­ dent Alberto Fujimori ve prospěch znovuzavedení trestu smrti, zrušeného v ro­ ce 1979. V Brazílii dostal v roce 1991 kongres návrh na dodatek k ústavě, jímž by se obnovil trest smrti za určité druhy delik­

Prezidentský režim na Papui-Nové Guineji zavedl v srpnu 1991 znovu trest smrti za některé zločiny, při nichž byla prolita krev, a za úkladnou vraždu - v ro­ ce 1974 byl trest smrti zrušen pro všech­ ny zločiny. Na Filipínách byl v prosinci 1993 trest smrti obnoven a platí nyní pro vraž­ dy, znásilnění, zabití dítěte, braní rukoj­ mí a těžké zločiny korupce. Zatímco dří­ ve se na Filipínách užívalo elektrické křeslo, nyní se rozhodli pro plynovou komoru.

tů. chlapec, který ukradl inkoust. Nakonec

odsouzenci pověšení na šibenici žili ještě

popraven nebyl, protože ve veřejném mí­

patnáct minut od začátku škrcení. Zaráže­

nění se zdvihla veliká bouře odporu a by­

jící je počet provinilců, kteří žili, i když vi­

lo dosaženo revize rozsudku. Během 19. století se stále stávalo, že

seli na šibenici déle než půl hodiny. A jsme stále ještě v 19. století, u Greeno-

va případu, kdy popravený přišel k sobě dokonce až v rakvi. A to se stávalo i při pitvě. Od roku 1880, kdy byla povinně zavedena, bylo zaznamenáno nemálo případů, kdy „obě­ šený“ přišel k sobě až při obdukci. Arthur Koestler vypráví neuvěřitelnou historku. Kdyby nepocházela od tak osvědčeného praktika, těžko bychom jí vůbec mohli uvěřit. V Německu se stalo, že oběšenec se probudil až na pitevním stole, zdvihl se a utekl odtamtud za po­ moci soudního lékaře. Ještě v roce 1927 museli v Anglii dva oběšence, po patnácti minutách sňaté Lynčování dvou černých (Fotografie.

vrahů v USA.

Soukr.

sbírka)

z šibenice, honem pověsit na dalších tři­ cet minut. Začali totiž přerývavě dýchat, což znamenalo, že se vracejí mezi živé. Věšení bylo „důmyslným uměním“ a právě v Anglii se snažili dovést je k ab­ solutní dokonalosti. V první polovině 20.

v Sýrii v roce 1979.

století bylo zřízeno několik komisí, jejichž

Jde o muže obviněné ze špionáže ve prospěch

úkolem bylo prostudovat všechny složité

Veřejná poprava oběšením Izraele.

(Fotografie D.R.)

problémy spojené s trestem smrti. Po­ slední z nich byla britská královská komi­ se (1949 až 1953), která prostudovala nejrůznější způsoby poprav a došla k závěru, že nejjistější a nejrychlejší způsob, jak

Poslední jídlo Nedávno způsobila ve Spojených stá­ tech skandální pozdvižení nová kniha. Uvádí se v ní jídelníček, dá-li se to tak ří­ ci, nejrafinovanějších a nejchutnějších jí­ del, která si odsouzení objednávají před popravou. Ve věznici Cummins ve Spo­ jených státech ukázal jeden odsouzený, když ho odváděli na popravu, na dezert a řekl: „Dojím si ho, až se vrátím."

způsobit okamžitou smrt je tzv. long drop.

což znamená

zlomení krčních

obratlů náhlým pádem. Říká se, že long drop vynalezli v 19. století Irové, i když se o autorství uchází řada britských katů. Tento způsob využí­ vá všech vědeckých poznatků, jaké studi­ um věšení vůbec dokázalo nashromáždit. Angličané tak mohli až do zrušení trestu smrti za delikty podle obecného trestního práva v roce 1964 tvrdit, že u nich „bylo věšení, jakkoli původně barbarské, po­ stupně úspěšně humanizováno“. Toto vě­ šení po anglicku, které je dnes na světě nejrozšířenější, se odehrává podle přesně vymezeného rituálu. Odsouzený vstoupí s rukama svázanýma za zády na propad­

Zavěšení

liště, sestávající ze dvou přesně k sobě přiléhajících

sklopných

panelů.

na háky v Turecku.

(Rytina. Soukr. sbírka)

Jsou

otočné na kování a dvě železné tyče je udržují ve vodorovné poloze ve stejné úrovni, jako je popraviště. Pomocí páky nebo přestřižením provazu se panely od­ blokují a v mžiku se sklopí. Když je odsou­ zený přiveden na propadliště, svážou mu kotníky a na hlavu mu nasadí bílou, čer­ nou nebo béžovou kápi - barva se v růz­ ných zemích liší. Provaz je veden okolo krku tak, aby uzel byl vlevo pod spodní čelistí. Je uvázán do spirály na horní část šibenice, a jakmile kat aktivuje propadlo, provaz se pádem těla rozmotá. Konopný provaz je k šibenici připevněn tak, aby jej bylo možno podle potřeby prodlužovat či zkracovat. Právě v tomto detailu tkví celé „umění“ pověšení. Délka provazu mezi smyčkou a úvazkem závisí na výšce a hmotnosti tě­

pozici. Před každým věšením se provede pečlivé ověření, při němž se na šibenici pověsí pytel naplněný pískem o hmotnos­ ti odpovídající odsouzenci. Rizika jsou evidentní. Když je provaz příliš krátký, obratle se nezlomí a odsou­ zený umírá pomalu zadušením jako kdy­ si, když je příliš dlouhý, utrhne odsouzen­ ci hlavu. Platí zásada, že osmdesátikilogramový muž má spadnout z výšky 2.40 m a že se provaz zkracuje o pět centimet­ rů na každé tři kilogramy, o které je hmot­ nost nižší. Někdy je samozřejmě nutno srovnáva­ cí tabulky poopravit podle osobních cha­ rakteristik odsouzeného, podle jeho vě­ ku, tělesné konstituce, fyzických vlast­ ností, zejména osvalení. V

roce

1880

informovaly

noviny

la odsouzence. Ve většině zemí byly

o „zmrtvýchvstání“ jistého Takacse. pů­

vstupní parametry zpracovány do kon-

vodem Maďara, který byl pověšen deset

kordančních tabulek, které mají kati k dis-

minut a po půl hodině přišel k sobě. Na

následky poranění zemřel až za tři dny.

věznice v San Quentinu v Kalifornii, který

Lékaři usoudili, že „anomálie při exekuci“

se podílel na více než stu popravách obě­

byla způsobena příliš silným krkem od­

šením nebo v plynové komoře, ať už jako

souzence s mohutnými výčnělky na lym-

asistent, nebo je přímo řídil, popsal jednu

fatických žlázách a samozřejmě i tím, že

z poprav, kdy provaz byl příliš dlouhý.

ho svěsili příliš brzy.

„Provaz tvář odsouzence roztrhal tak.

Při popravě Roberta Goodalea vypočí­

že z ní visely cáry. Hlava byla napolo od­

tal kat Berry, který měl v tu dobu za se­

dělena od těla, oči vylezly z důlků, cévy

bou již více než dvě stě poprav, že vzhle­

byly přetrhány a visely ven, jazyk pozbyl

dem k hmotnosti odsouzence je zapotře­

jakýkoli tvar.“ A zdůraznil pach moči a ex­

bí provazu o délce 2,30 m. Když jej však

krementů, které vyšly z těla. Zanechal

prohlédl, konstatoval, že vzhledem k sla­

svědectví i o jiné popravě, kdy byl provaz

bému krčnímu svalstvu stačí provaz dlou­

zase příliš krátký: „Odsouzenec se poma­

hý 1.72 m, tedy o padesát osm centimet­

lu dusil, trvalo to čtvrt hodiny, jeho dech

rů méně. Oprava přesto nestačila a sval­

byl těžký, ne nepodobný chroptění vep­

stvo Goodaleova krku bylo tak slabé, že

řů, když jdou na porážku.

mu provaz utrhl hlavu. Podobná

Házel celým tělem odshora dolů jako

hrůzostrašná líčení známe

jojo. Museli jsme se mu pověsit na nohy,

i z Francie, Kanady, Spojených států a Ra­

aby se provaz nepřetrhl, jak sebou šku­

kouska. Warden Clinton Duffy, ředitel

bal. Zfialověl a jazyk mu naběhl.“ Pan Pierrepoint, poslední kat Jejího Ve­

Černoch p o v ě š e n ý za žebra v r o c e 1796. (Rytina Williama Blakea. D.R.)

ličenstva britské královny, vyšetřoval ste­ toskopem několik hodin před popravou každého odsouzence, jen aby se podob­ ným nepříjemnostem vyhnul. Pierrepoint tvrdil, že mezi dobou, kdy odvedl odsouzence z cely, a momentem, kdy zmáčkl páčku propadliště, neuplynu­ lo nikdy víc než deset nebo dvanáct se­ kund. V jiných věznicích, kde pracoval a kde byla cela dále, to podle jeho tvrze­ ní nikdy nebylo více než dvacet pět se­ kund. Je však rychlost popravy důkazem o její nepopiratelné efektivnosti? Podle Benlleye Purchasea, koronera v severním obvodě Londýna, bylo při obdukci padesáti osmi popravených shledá­ no, že skutečnou příčinou smrti bylo na­ rušení krčních obratlů s přetržením nebo rozdrcením míchy. Všechna zranění toho-

Pověšení Klasické oběšení za krk je sice nejrozšířenější, ale existuje řada dalších, mno­ hem krutějších způsobů pověšení. Římané a řada orientálních národů věše­ li odsouzence za vlasy nebo za pohlaví. Věšení za pohlaví přežilo v Evropě i bě­ hem celého středověku. Ale daleko kru­ tější bylo věšení, při němž byl odsouze­ ný zdvižen do výše železnými háky za­ bořenými do masa a zachycenými za ně­ kterou kost kostry. Háky byly zabodává­ ny zepředu i zezadu a držely zpravidla za žebra oběti. Je pravda, že někdy byl od­ souzený zavěšen za hrudní svaly, které byly dost silné, aby nedošlo k roztržení těla. Zavěšení na železné háky za žebra, a to až do smrti odsouzeného, bylo ve středověku součástí japonského trestní­ ho zákoníku. Počátkem 18. století postu­ povali Turci tak, že věšeli odsouzeného na háky za ruku a nohu na jedné straně těla. Angličané trestali v 18. století

Potrestáni tím, čím zhřešili. (Rytina D.R.)

v afrických koloniích vzbouřené domo­ rodce tak, že hák pronikal do těla pod ra­ meny a držel za hrudní kost. Patrně pře­ vzali tuto praxí od arabských otrokářů. Bejové v Alžíru dávali napichovat odsou­ zené na háky ve zdech paláců.

Zavěšení na háky v Turecku. (Rytina z 18. století. Soukr. sbírka)

to druhu vedou k okamžité ztrátě vědomí

hodinu. Rakouský trestní zákoník počítal

a znamenají, že postižený je již nemůže

až do roku 1968, kdy byl v zemi trest smr­

nabýt. Na druhé straně srdce může bít

ti zrušen, s tím, že toto bezpečnostní opa­

ještě patnáct až třicet minut, ovšem pato­

tření bude trvat tři hodiny.

logové říkají, že „jde o čistě automatické

V roce 1951 archivář úředního orgánu britské Královské chirurgické společnosti

pohyby“. Ve Spojených státech se stalo, že soud­

v Londýně zjistil, že z třiceti šesti případů

ní lékař, poté když otevřel hruď odsou­

pitev mrtvol oběšenců srdce tlouklo ještě

zence, který visel celou půlhodinu, musel

v deseti případech až sedm hodin po po­

srdce „zastavit“ rukou, stejně jako „nepo­

pravě, a ve dvou dalších ještě po pěti ho­

koj v hodinách“.

dinách. Jistý slavný kriminolog prohlásil: „Kdo

A srdce stále tlouklo!

se neseznámil podrobně s uměním věšet a spoléhá se jen na svůj selský rozum, může

Vzhledem ke všem těmto případům

nešťastným

hříšníkům

způsobit

dlouhé a přitom zbytečné utrpení.“ Stačí

bylo v roce 1942 v Anglii nařízeno, že

připomenout odporné okolnosti popravy

i když službu konající lékař konstatuje

paní Thompsonové v roce 1923, jež se

smrt, musí tělo viset ještě alespoň jednu

zvrhla v opravdovou řezničinu, po níž se kat dokonce pokusil o sebevraždu.

Pomalá smrt otcovraha

v Dahome,

(Rytina. Soukr. sbírka)

1903.

Když se s podobnými obtížemi potýka­ jí angličtí kati, „nejlepší na světě“, co asi můžeme čekat od oběšení, která se od první světové války odehrála v ostatních zemích? Také popravy nacistických válečných zločinců v Německu a v Rakousku v ro­ ce 1946 a popravy těch, kdo byli během norimberského

procesu

odsouzeni

k smrti, doprovázely hrozné okolnosti. Bez ohledu na použití moderní metody long drop musely stráže leckdy ukončit trápení pověšených tak, že se jim pověsi­ ly za nohy. V Kuvajtu trvalo v roce 1981 při veřej­ né popravě téměř deset minut, než se od­ souzenec udusil. Kat spočítal špatně dél­ ku provazu a pád nestačil, aby zlámal oběti vaz. V Africe dávají často přednost věšení „po anglicku“, s popravištěm a propadliš-

těm. Jenže ne vždy to také umějí. V Kin­ shase se v roce 1966 odehrála veřejná po­ prava čtyř bývalých ministrů a z popisu v týdeníku Paris Match máme dojem, že šlo spíš o mučení než o exekuci. Obžalovaní jsou nazí až na krátké kal­ hoty, na hlavách mají kápě a ruce sváza­ né za zády. „Provaz se napíná, odsouzený má hlavu zhruba v úrovni podlahy. Pod ní vidíme jeho nohy a stehna. Celé tělo ztuh­ ne. A to je konec.“ U Evarista Kinby nastala smrt rychle. Ale u Emmanuela Bamby, jenž byl mimo­ řádně robustní postavy, se nepodařilo zlomit krční obratle. Umíral pomalu udu­ šením a jeho organismus se tvrdě bránil. Žebra mu vystoupila, všechny žíly byly vi­ dět jak v učebnici anatomie, bránice se stahovala, zpočátku prudce, pak stále mé­ ně výrazně, až konečně po sedmi minu­

Pověšení za nohy v Persii (Soukr.

okolo roku 1910.

sbírka)

tách stahy ustaly docela.

Agónie trvající 14 minut Alexandre Mahomba zemřel velice rychle, ale smrt Jéroma Ananyho byla ze všech čtyř nejdelší, nejstrašnější a nejodpudivější. „Také jeho pověsili špatně, buď se provaz v poslední sekundě smekl, nebo byl, což je pravděpodobnější, špatně zajiš­ těn; v každém případě se svezl přesně přes levé ucho odsouzeného. Po celých čtrnáct minut sebou zběsile házel, trhal, škubal, nohy mu trčely hned dopředu, hned dozadu, ba dokonce i do stran, dvak­ rát či třikrát je ohnul a svaly pracovaly tak, že to vypadalo, jako by snad chtěl utéci a osvobodit se. Pak se náhle amplituda po­ hybů zmenšila a tělo rázem ztuhlo.“

Trhání zubů oběšenci.

(Rytina od Goyi)

Stětí

Zločinec s uťatou hlavou a přihlížející dav, Čína, 1943. (Foto

Keystone)

P

rincip stětí spočívá v přeseknutí krku,

Scény stínání hlav najdeme již na egypt­

a tedy v oddělení hlavy od těla. Usmr­

ských basreliéfech z doby Ramsese II.

cení je vlastně zmrzačením, ale zvláštního

Staré židovské zákonodárství, jak je po­

druhu, protože hlava je tak důležitý or­

psáno v Deuteronomiu (páté knize Penta-

gán, že její oddělení způsobí okamžitou

teuchu, zkrácené verze Božího zákona),

smrt. Vzhledem ke složitosti a krutosti

v určitých případech stětí nařizovalo.

ostatních způsobů popravy se na stětí po­

Když dostala židovská princezna Salo-

hlíželo vždy jako na „prostý trest smrti“.

mé, dcera galilejského tetrarchy Heroda

V Asii a v Orientě existovalo již dávno

Filippa, od svého strýce Heroda Antipy

před křesťanskou érou. Je dokonce mož­

hlavu Jana Křtitele, šlo o případ legálního

no tvrdit, že se objevilo v době bronzové

stětí podle zákonů království.

současně se sečnými zbraněmi. Spravedl­

V Římě získala „smrt železem“ velice

nost primitivních národů je nařizovala

rychle charakter aristokratičnosti. I když

v těch případech, které nebyly trestány

křesťanská martyrologie připomíná hlav­

ohněm, ukamenováním či uškrcením.

ně usmrcení zvířaty v cirku a ukřižování.

Svatý Mikuláš Myrský zachraňuje v Rusku tři muže odsouzené k setnutí hlavy. (Obraz Ilji Repina.

1888. D.R.)

Stínání hlav poražených

nepřátelských

vojevůdců, jak je praktikovali

Římané.

(Rytina z 18. století. Soukr. sbírka)

Je pravda, že ti křesťané, kteří byli římský­ mi občany, bývali stínáni.

jordomem na dvoře Konstancie, dcery cí­ saře Konstantina. Podle tradice se vzdali

Cecílie, budoucí světice, a její manžel

všech veřejných funkcí a stáhli se do

Valerián byli odsouzeni k setnutí hlavy,

ústraní, sotva nastoupil na trůn císař Ju-

protože patřili k význačné patricijské ro­

lián Apostata.

dině. Liktor však měl nejistou ruku a ne­

Přesto byli odsouzeni k smrti, ale jako

podařilo se mu Cecílii useknout hlavu ani

římští občané žádali, aby byli souzeni

na třetí úder. Jelikož zákon zakazoval více

v Římě. Byli sťati v noci, protože císař se

úderů než tři, nechal ji kat polomrtvou,

obával, že by jejich poprava mohla vyvo­

zalitou vlastní krví, a mladá žena žila ještě

lat nepokoje.

tři dny.

O hlavu dále přišli: svatý Placidus, sva­

Svatá Felicitas, římská občanka, vycho­ vala sedm synů v křesťanské víře. Někdo

tá Lucie, svatý Kryštof a desítky dalších. Daniel Rops cituje v Historii Kristovy

ji udal, a protože se odmítla zříci víry, by­

církve jednoho starého autora, podle ně­

la odsouzena k smrti se všemi svými dět­

hož byl počet „spravedlivých“ - tedy

mi, z nichž tři byly sťaty současně s ní. Ji­

křesťanů -, kteří měli být popraveni, tak

ný slavný případ se týká svatého Jana

velký, že se kat zděsil a bál se, že se mu

a svatého Pavla,

bývalých důstojníků,

ruka unaví a meč ztupí. Vyrovnal tedy

z nichž jeden byl štítonošem a druhý ma­

mučedníky do jedné řady. „Rány tak pa-

daly jako strašlivá bouře a stínaly jednu po druhé hlavy mučedníků.“ „Přišel na tento systém, aby krvavé ře­ meslo nemusel přerušovat, neboť kdyby byl zůstal na jednom místě, nemohl by udeřit, jelikož mrtvoly by se byly hroma­ dily.“ Za křesťanských císařů se stětí rozšíři­ lo ještě více, již proto, že se neužívalo kvůli památce Kristova utrpení ukřižo­ vání. Někteří vládci se vyznamenali mimo­ řádným počtem setnutých hlav. Tak Ka­ rel Veliký obracel Sasy na víru tak, že jich ve Werdenu dal stít čtyři tisíce najednou. Richard Lví srdce dal ve Svaté zemi setnout na dva tisíce pět set muslimů pod záminkou, že neposlali dost rychle vý­ kupné. V roce 1698 dal car Petr Veliký stít ně­

Poprava hraběte Egmonta. První rána často

kolik set rebelujících střelců. Jeho rádci

nestačila. (Rytina od Bergera. Soukr. sbírka)

i on sám jich vlastnoručně popravili něko­ lik desítek. Ve Francii dal vévoda de Guise, když

Šlo o hlavy zajatců, kteří byli popraveni

zajal téměř všechny protestantské bandy

poté, kdy na nich vyzkoušeli celé ďábel­

v

ské umění mučení... A to nebylo všech­

oblasti

Château-Renaud,

useknout

v Amboise hlavy několika desítkám refor­

no! Přinesli osmdesát košů či nádob,

movaných.

a v každém byl živý člověk a jen hlava mu

Ale absolutní palmu vítězství, lze-li to

vyčnívala ven.

tak říci, drží čínský císař Š' Chuang-ťi, bu­

Koše vyrovnali před králem do řad

dovatel Velké zdi, který dal v roce 234 př.

a pak je svrhávali jeden po druhém z plo­

Kr. setnout sto tisíc hlav, aby upevnil svou

šiny na náměstí, kde se tančící dav o tuto

vládu.

nadílku s křikem přel (...) Všichni Daho-

Stínání hlav nebylo opominuto ani

mejci, kteří měli to štěstí a vylosovali si

v Africe. V 19. století cituje Villeneuve jis­

právo mít vlastní oběť, mohli hned vymě­

tého Euscharda, který byl pozván na ko­

nit svou trofej za náhrdelník z mušlí kau-

runovaci dahomejského krále Béhanzina

rí, které tu platily jako peníze, což byla

a podrobně ji popsal. Čteme zde: „Vyzva­

obvyklá prémie (...) Nakonec přivedli ješ­

li mě, abych vystoupil na plošinu, před

tě tři skupiny zajatců, kterým pomalu uře­

níž ležely vyrovnány do řad lidské hlavy.

zali hlavy ztupenými noži, aby jejich utr­

Všude na tržišti byla země nasáklá krví.

pení trvalo déle.“

Neměl už odvahu dílo dokončit

je. Ketch se tedy znovu chopil sekyry a ještě dvakrát udeřil, ale ani to nestači­ lo. Musel tedy vévodovi oddělit hlavu od těla nožem.

Poprava Jacquesa Scotta, vévody z Monmouthu, v roce 1685 na Towerhíllu, byla krutá. První ranou kat nemanžel­ ského syna Karla II. jen zranil. Monmouth zdvihl hlavu a vyčítavě se na kata Johna Ketche podíval. John Ketch dal za sebou tři rány, ale hlava se od těla neod­ dělila a silné sebou škubala. Dav začal křičet. Kat zaklel a zahodil se­ kyru řka: „Už na to nemám žaludek."Še­ rif mu nařídil pokračovat. Dav hrozil, že vystoupí na popraviště a s katem zúčtu-

Sedm set exekucí ročně

V arabských kalifátech dávali přednost

Nesmíme zapomínat, že „železa“ se

tížné, lze říci, že v severních zemích jasně

neužívalo jen k prostému a náhlému pře­

šavli. I když je nějaké přesné rozlišení ob­ převládala sekyra a v románských meč.

říznutí krku. V Orientě a v Asii, zejména

V Anglii Jindřicha VIII. napočítali více

v Indii, v Číně a v Persii, se meče užívalo

než sedm set poprav za rok, z toho dvě

k usmrcení spojenému s předchozím utr­

třetiny sekyrou. Vládce sám neváhal po­

pením způsobem, a to je nutno uznat, ja­

slat na špalek dvě ze svých šesti žen, kte­

ký byl na západě neznámý.

ré si postupně vzal, Annu Boleynovou

Kat tedy způsobil více či méně zející rá­

a Catherine Howardovou.

ny, spíše trhal a řezal, než sekal. Usmrce­

Rovněž sekyra připravila o hlavu sed­

ní spočívalo především v tom, že se meče

mnáctiletou kněžnu Jeanne Greyovou, je­

používalo jako pily. Ostrou čepelí kat ne­

jího manžela a otce, popravené v roce

ustále přejížděl sem a tam tak, aby ostří

1554 na rozkaz Marie Tudorovny. V roce

pronikalo pomalu tíhou meče do masa.

1587 připravila sekyra o život Marii Stuar­

V Evropě, jak jsme již připomněli, ne­

tovnu, skotskou královnu, která byla sťa-

bylo stětí nikdy spojeno s mučením, ale

ta ve svém vězení na příkaz sestřenice,

byl to jeden z nejrozšířenějších způsobů

anglické královny Alžběty. A sekyrou byl

popravy. Staré evropské kroniky jsou pl­

popraven rovněž anglický král Karel I.

né popisů tohoto způsobu usmrcení.

Stalo se tak v roce 1649 před palácem ve

V některých zemích - jako například

Whitehallu.

v Anglii, v Rusku a v řadě německých stá­

Ve Velké Británii stětí postupně vymi­

tů - se užívalo sekyry, jinde pak meče, te­

zelo počátkem 18. století a bylo nahraze­

dy ve Francii, v Itálii a ve Španělsku.

no pověšením. V Rusku je zrušila Kateři-

na Veliká, ale v porýnských zemích Ně­ mecka se stětí užívalo až do začátku 19.

Dvě drahocenné hlavy

století. Znovu se objevilo s třetí říší a na­ cisti je užívali vedle gilotiny a oběšení. Se­ kyrou byl například popraven van der Lubbe, obviněný, že zapálil Reíchstag. Po něm se mohlo těšit z tohoto starobylého způsobu popravy až do roku 1945 několik set odsouzených. V Malines (Mechelen) v dnešní Belgii se v archivech dočteme, že za dvacet let, tedy mezi roky 1370 a 1390, bylo z šesti set sedmdesáti pěti poprav vykonáno dvě stě sedmdesát se­ dm sekyrou. Sekyra nebyla neznámá ani ve Francii, ale brzy se tu podobně jako v Itálii prosa­ dil rozdíl mezi ní a mečem. Výše postave­ ní odsouzenci byli postupem času odsu­ zováni k smrti mečem, jenž se stal po­ pravčím nástrojem šlechty, zatímco pod sekyrou umíral prostý lid. Později se však stětí, původně trest, k němuž byli odsuzo­ váni provinilci bez rozdílu společenského postavení, stalo výhradně výsadou uroze­ ných. Sekyra pak vymizela úplně a prostí lidé skončili na šibenici nebo byli lámáni kolem.

Láska přiměla dvě dámy z vysoké spo­ lečnosti, vévodkyni de Nevers a Marké­ tu z Valois, k podivným praktikám. Mi­ lencem první z nich byl hrabě Annibal Coconnat, původem Piemonťan, milen­ cem druhé pan de la Mole. Oba muži, kteří se za bartolomějské no­ ci vyznamenali politováníhodnou horli­ vostí, vstoupili do služeb vévody z Alengonu, nejmladšího bratra krále Karla IX. Zosnovali spiknutí s cílem zmocnit se osoby krále, který byl již tehdy velmi nemocen a své nemoci ta­ ké záhy podlehl, aby zajistili po jeho smrti korunu svému pánu a připravili o ni jeho bratra Jindřicha III., tehdy krátkou dobu polského krále. Spiknutí bylo odhaleno a Coconnat i de la Mole šli v dubnu 1574 na popraviště. Vévodkyně z Nevers a Markéta z Va­ lois dostaly povolení, že po popravě mohou dát hlavy svých milenců nabalzamovat. Alexandre Dumas starší uvá­ dí obě dámy na scénu ve své Královně Margot a Stendhal činí na příběh naráž­ ku v Červeném a černém.

Stětí, které zůstalo vyhrazeno šlechtě, bylo ostatně používáno poměrně zřídka. Začátkem 17. století vymizel jiný zvyk, je­

pověšeni. Hornův případ z počátku 18.

hož cílem bylo šířit strach, kdy kat rozse-

století je toho jasným příkladem.

kl tělo popraveného na čtyři části a ty by­

Hrabě Henri de Horn, vnuk knížete de

ly pověšeny na hlavní brány města, za­

Ligne a bratranec regentův, vlákal za po­

tímco hlava byla naražena na kůl na mís­

moci komplice jistého lichváře do léčky

tě exekuce.

pod záminkou, že chce převést sto tisíc

Poprava jiným způsobem než mečem

écu v akciích. Oba muži však spekulanta

se v celé Evropě stala velice degradující.

zabili a oloupili ho. Oba vrazi byli zatčeni.

Brantome líčí, že František I. ve snaze na­

Protože vražda byla dokázána, ptali se

pravit příliš nízké mravy některých šlech­

úředníci, kteří si nevěděli rady, regenta,

ticů na svém dvoře slíbil těm, kteří se pro­

co mají dělat. Regent odpověděl: „Nechť

viní proti cti dam, že budou „bez milosti“

si jde spravedlnost svou cestou.“

Poprava stětím maršála Birona. (Rytina. Soukr. sbírka)

Obětí byl Žid, což tehdy Hornův zločin

spravedlnost, byl obvykle těžký, dlouhý

do jisté míry omlouvalo. Sami soudci by­

a široký, se špicí na konci. Popravčí meč

li přesvědčeni, že regent příbuzného omi­

se držel oběma rukama. Takový meč

lostní, a oba vrahy odsoudili k lámání ko­

zvládli jen urostlí muži, protože úder mu­

lem, což byl obvyklý trest za tento druh

sel být veden dostatečnou silou.

zločinu.

Kat mečem napřed třikrát zatočil nad

Ovšem rodiny obou odsouzenců velice

hlavou, aby sekl dostatečnou silou, a pak

rychle pochopily, že milost nedostanou,

jej nechal plnou vahou dopadnout za hla­

a pro Horna žádaly alespoň stětí. Kolo,

vu odsouzeného.

dovolávali se, je nejbezectnější smrtí, a na

Nebylo to tak jednoduché. Protože kr­

všechny by padla hanba, i na samotného

kem probíhá páteř, je odolnější, než by se

regenta, protože je s hrabětem de Horn

mohlo zdát. Několik zpráv o popravách

spojen. Regent odpověděl verši Thomase

uvádí, že se meče při stínání ztupily. Z jed­

Corneille: „To zločin plodí hanbu, nikoli

noho účetního dokladu z roku 1476 napří­

popraviště.“

klad vyplývá, že pařížský kat dostal šede­

Úspěch stětí závisel plně na katovi. By­

sát sou, aby „mohl znovu přebrousit starý

lo na něm, zda se mu podaří oddělit hla­

meč. který se ztupil při výkonu spravedl­

vu prvním úderem, nebo zda bude muset

nosti na panu Ludvíku Lucemburském“,

tít několikrát. Meč, jímž se vykonávala

který byl sťat na příkaz Ludvíka XI. V roce

Zázračně zachráněná ze špalku V roce 1889 zveřejnil v Dijonu Clément Janin jeden dokument z archivu departe­ mentu Cote-ďOr týkající se případu, asi jediného v celých dějinách, kdy katova nešikovnost přinesla odsouzenci milost. Případ se týkal urozené paní Heléne Gilletové, odsouzené ke stětí za vraždu dítě­ te. Shromáždil se početný dav, ale kat, jímž byl muž jménem Simon Grandjean, navyklý spíše na lámání kolem a věšení než stínání hlav, odsouzenkyni minul. „Za nespokojeného mručení davu, jež jen zvyšovalo jeho nervozitu, udeřil kat ještě několikrát, ale mladou, tehdy dvaadvacetiletou dívku jen těžce zranil. Protože dav byl stále rozhněvanější, kat zahodil meč a utekl do malé kaple, která byla postavena pod popravištěm. Jeho žena, která mu pomáhala, chtěla popra­ vu dokončit. Pokusila se odsouzenkyni zaškrtit provazem, ale to už se na ni sná­ šela sprška kamení z davu, který vyhlížel

čím dál hrozivěji. Když se jí ani tak nepo­ dařilo oběť dorazit, vzala katova žena nůžky, kterými odsouzenkyni ustřihli vla­ sy, a snažila se jí jimi podříznout hrdlo." Ani to se jí nepovedlo, jen ji zranila na několika místech po těle. „Rozhořčený dav se vrhl k popravišti, zmocnil se kato­ vé i kata a zmasakroval je. I když se to zdá neuvěřitelné, chirurgové Hélénu Gilletovou z jejích ran vyléčili. Ludvík XIII. uznal mimořádnost celého případu, zvláštním dopisem odsouzenou omilos­ tnil a dovolil jí dožít v klášteře Bourg-en-Bresse."

1792 připomíná úřední kat města Paříže:

Při prvním si odsouzený klekne podob­

„Po jedné popravě nelze týmž mečem

ně jako při popravě sekyrou a položí oto­

hned provést další, protože se ztupí. Je

čenou hlavu na špalek. Ruce míval svázá­

proto naprosto nezbytné jej znovu přeb-

ny za zády. V některých případech však

rousit a zostřit, pokud má být popraveno

mohlo být odsouzenému povoleno mít

několik odsouzených hned po sobě. Vždyť

ruce volné. Tak tomu bylo v případě pá­

nesmíme zapomínat, že se při takové exe­

nů de Thou a Cinq-Marse.

kuci meč leckdy i zlomil.“

Při druhém obžalovaný vzpřímeně kle­

Při setnutí sekyrou je možný jen jediný

čel nebo seděl na patách, hlavu měl v jed­

způsob: odsouzený položí krk na špalek

né ose s tělem a bradu přitáhl k hrudi,

a těžké ostří plnou vahou udeří. Naproti

aby vystavil katovi co nejvíce šíji. Ruce

tomu u meče připadá v úvahu několik po­

často míval svázány vpředu před tělem.

stupů, přestože cíl je stejný: oddělit hlavu od těla.

Při třetím byl obžalovaný sťat vestoje. Byl to riskantní způsob, a to nejen pro ka-

ta, ale i pro odsouzeného. Kat nemohl vést ránu s dostatečnou jistotou a neměl pro ni oporu, obžalovanému hrozilo zra­ nění lebky či ramene. Stětí vestoje, které od kata vyžaduje mimořádnou zručnost, se praktikovalo hlavně v Číně. Bylo vyhrazeno pouze vý­ znamným osobám, které se setkaly osob­ ně s císařem, zatímco obyčejní odsouzen­ ci umírali prozaičtěji na kolenou. Stětí vestoje bylo rovněž obvyklé v ze­ mích Perského zálivu a tradičně v Jemenu. V roce 1962 byli takto sťati na náměs­ tí Taíz dva odsouzenci za to, že se pokusi­ li zabít imáma Mansúra. Ve Francii se příliš mnoho poprav stě­ tím vestoje neudálo. Nejslavnější z nich je případ rytíře de la Barre. Podle jedněch zdrojů nepozdravil procesí, podle jiných

Stínáni hlav

makedonských

armádou v roce 1903.

nacionalistů

tureckou

(Fotografie, Soukr. sbírka)

se pitvořil a šklebil, a tak byl devatenácti­ letý šlechtický mladík odsouzen na hrani­ ci za „bezbožnost, rouhání, ohavné a od­ souzeníhodné svatokrádežnictví“.

to soud výslovně nařizoval. A to byl pří­ pad mladého rytíře. Když ho kat vyzval, aby si klekl, odmítl a vztyčil se: „Ach ne! Nejsem zločinec,

Chtěl zemřít vestoje...

chci zemřít vestoje.“ Kat, mladý a nezkušený, pochopil, že další rozhovor by mu ubral na síle. Přesto

Vzhledem k jeho mládí a urozenosti byl

udeřil tak silně a přesně, že hlava, ač

trest zmírněn a změněn ve stětí. Rozsu­

useknuta, zůstala podle kronikářů „ještě

dek byl vykonán v Abbeville v roce 1766.

několik sekund na ramenou a spadla tepr­

Po pěti hodinách mučení byl přiveden

ve, když se zhroutilo celé tělo“.

pěšky k popravišti, na krku měl ceduli při­ pomínající, co spáchal. Když průvod ces­ tou

míjel

kostel,

odmítl

pokleknout

a vzdát čest. Na popravišti položil prst na čepel meče a požádal kata, aby „byl ši­ kovný, poněvadž utrpení ho děsí více než smrt“. Zavázali mu oči. Obvykle si oběť odsouzená ke stětí mohla vybrat, chce-li mít oči zavázané nebo nikoli. V přípa­ dech, kdy šlo o „potupné zostření trestu“,

Když viděli takovou zručnost, vrhli se veršotepci do skládání písní a pamfletů, které se rozšířily po celé Paříži. Ve všech se omílal námět netrpělivé oběti, které kat odpověděl: „To je hotová věc, pane, vzmužte se!“ Aby taková rána skončila úspěchem, byla zapotřebí dobrá vůle, ne-li přímo jis­ tá spolupráce ze strany odsouzence. Sta­ čí si jen připomenout to. jaké obavy se

Poprava v Číně v roce 1933. Hlava useknutá první ranou ještě nedopadla na zem.

(Monestierova

sbírka)

v roce 1792, když Národní shromáždění

Sansona. Ten je dokonce vtělil do pamět­

nařídilo stětí pro všechny, zmocnily kata

ního spisu a jeho přímá slova se stala slavnými:

Poprava sekyrou v pruském vězení. (Deteho rytina. Soukr. sbírka)

„Aby poprava proběhla tak, jak ji zákon stanoví, je zapotřebí, aby odsouzený neči­ nil žádných překážek a také aby kat pro­ kázal velkou zručnost a odsouzený pev­ nost, protože jinak nelze popravu mečem dovést k řádnému konci, aniž by došlo k nebezpečným scénám. Je nutno si uvě­ domit, že má-li být popraveno několik od­ souzených, hrůza, kterou taková poprava vyvolává množstvím prolité krve, šíří úz­ kost a slabost v duších i těch nejzmužilejších odsouzených, kteří na popravu tepr­ ve čekají (...) Když pak je třeba pokračo­ vat, nemohou se oběti zdržet projevů od­ poru a poprava se stává řeží a masakrem. (...) Cožpak lze zvládnout někoho, kdo již nechce, nebo se ani nemůže držet?“

Je totiž prakticky nemožné stít, ať již

vi povedlo setnout hlavu takovým způso­

sekyrou, nebo mečem, odsouzence, kte­

bem, že to vešlo do dějin jako svého dru­

rý nechce spolupracovat. Maršál de Bi-

hu nedostižný vzor. Odsouzenému Beau-

ron, popravený za spiknutí, odmítal uvě­

lieuovi de Montigny setnul hlavu jediným

řit, dokud nevystoupil na popraviště, že

úderem, hned ji zachytil a ukázal ze všech

se král rozhodl dát jej popravit. Kat se

stran lidu, načež ji položil na zem a uklo­

proto rozhodl, aby poprava proběhla bez

nil se publiku nejinak než herci na scéně.

incidentů, setnout mu hlavu překvapivě,

„Dav velice chválil jeho zručnost v naklá­

dokud se modlil.

dání s mečem,“ dočteme se v dobových záznamech. Mnohokrát se básnilo o neuvěřitelné

Spropitné pro kata

zručnosti čínských katů při zacházení s šavlí. Francouzský vojenský atašé, který

Kat byl obvykle tak zručný, že se mu

působil v Číně mezi dvěma světovými

podařilo oddělit hlavu od těla hned prv­

válkami, popsal veřejnou popravu patnác­

ním úderem. Publikum to dovedlo ocenit. V červenci 1737 se katu Prudhommo-

ti odsouzených, která tuto pověst jen po­ tvrzuje. „Odsouzenci klečí ve dvou řadách s ru­

kte­

kama svázanýma za zády. Kat zdvihne

rý vsedě očekává smrtící ránu. jež přijde zepředu.

před každým odsouzencem šavli a udeří.

Poprava

v Asii. Zvláštní poloha (Monestierova

obžalovaného,

sbírka)

Hlava jako by váhala, ale pak se přece

Stínání účastníků

tzv.

před představiteli

boxerského povstání v Číně západních

(Monestierova

mocností.

sbírka)

skutálí na zem. Z přeseknutých krkavic

tes v roce 1626, byl zabit až třicátou dru­

vytryskne mohutný proud krve, tělo ná­

hou ranou.

hle ochabne a pak se pomalu sesune do

Diváci slyšeli ke své hrůze ještě po dva­

kaluže krve. Pouze jedinému odsouzenci

cáté ráně, jak odsouzený křičí „Ježíši Kris­

není useknuta hlava hned napoprvé. Po­

te“. Ale buďme spravedliví ke katovské-

vede se to až po pátém úderu a odsouze­

mu cechu, tento popravčí byl voják od­

nec zatím vydává nelidský řev.“ Důvo­

souzený na šibenici, který si vykoupil ži­

dem neúspěchu, jak uvedl vojenský ata-

vot tím, že přijal úlohu kata. Meč tedy pat­

šé, byla skutečnost - že odsouzený nedal

řil švýcarskému gardistovi. První ranou

katovi spropitné.

zlomil příležitostný kat mladému muži ra­

Avšak bez ohledu na šikovnost katů

meno, dalšími mu způsobil jen nová zra­

jsou v soudních análech uchovány zázna­

nění. Až do dvacáté rány odvážný odsou­

my o hrůzu budících případech, jejichž

zenec vždy znovu povstal a zaujal patřič­

příčinou nebylo zneužití moci ze strany

nou pozici v naději, že dostane poslední,

kata, ale prostě krutý nedostatek kompe-

milosrdný úder, ale vždy byl zklamán.

tentnosti. Tak Henri de Talleyrand, hrabě

Dvanáct posledních ran dostal už leže na

ze Chalais, usvědčený ze spiknutí v Nan-

zemi.

Poprava vůdců boxerského povstání v Číně v roce 1901.

(Foto Sygma, Illustration)

Strašlivá řezničina doprovázela také

že vyžadovala, jak jsme upozornili, nejen

popravu pánů de Thou a Cinq-Marse

zručnost od kata, ale i dobrou vůlí ze stra­

v roce 1642. V Lyonu je sťal posluha, pro­

ny odsouzence.

tože město na příchod úředního kata te­

Vzdorující odsouzenci, bránící se v ná­

prve čekalo. Hlava pana de Thou padla až

valu zoufalství, také nebyli vzácností. Ale

po dvanácté ráně. Popravu pana de

stejně často se vyskytovali ti, kteří ode­

Cinq-Mars popsal soudní zapisovatel

vzdaně přijali svůj osud. Někteří z nich

lyonského tribunálu: „Úder byl veden

udělali dokonce více, než v kolik mohl kat

shora na krk, příliš blízko hlavě; krk tak

po právu doufat.

byl napůl rozťat, tělo padlo na záda nale­

Tak tomu bylo například v případě pa­

vo od kůlu, obličej zíral vzhůru, nohy a ru­

ní Tiquetové. velmi hezké osmadvacetile­

ce se pohybovaly a ruce se dokonce cha­

té mladé ženy. manželky rady pařížského

bě zdvíhaly (...) Kat mu dal ještě tři až čty­

parlamentu. Soužena neustálými mužo­

ři rány do hrdla a hlavu mu tak konečně

vými nevěrami, rozhodla se nakonec

usekl.“ Vše upřesnil očitý svědek: „Zavřel očí a ústa a očekával úder, který mu kat

oplatit mu stejným a navíc si najala duelanty, kteří ukončili jeho život. Ale ce­ lá záležitost byla odhalena.

s rozmyslem a pomalu zasadí (...) Když

Byla zatčena a odsouzena k smrti,

dostal ránu, pan Cinq-Mars vykřikl, ale

a druhý den po vynesení rozsudku ji pře­

jeho hlas se ztopil v krvi. Zvedl kolena, ja­

váželi na náměstí Grève. Průvod tam již

ko by chtěl vstát, ale nakonec se zhroutil

přijížděl, když tu se náhle zatáhlo a spus­

do stejné polohy, ve které byl předtím,

til se strašlivý liják, který se valil i na káru,

přičemž hlava dosud nebyla zcela odděle­

na které seděla odsouzenkyně mezi zpo­

na od těla. Kat přešel napravo, pak doza­

vědníkem a katem, jímž byl Charles

du a uchopil hlavu za vlasy.

Sanson.

Pravou rukou mu přeřízl část krkavice

Podle některých historiků však šlo

a rozřízl kůži na krku, jež byla dosud celá.

o kata z Pontoise. Náměstí se mžikem vy­

Poté hodil hlavu na popraviště a se sta­

lidnilo a všichni hledali úkryt ve vchode­

rostí se na ni zadíval, protože se napůl

ch do domů, pod přístřešky krámků

otočila a poměrně dlouho se třásla.“ Dru­ hé svědectví se od prvního zápisu poně­ kud liší, je však jisté, že poprava pánů de Thou a Cinq-Marse byla dosti odporná. „Kiksy“ byly na denním pořádku a nejed­ nou selhali i ti nejzkušenější kati.

To je chvíle! Jak vidno, poprava mečem nebyla pří­ liš dokonalým způsobem popravy, proto­

Několik pojmů Stětí nebo setnutí hlavy označuje totéž: oddělení hlavy od trupu sečným ná­ strojem. Je ho třeba odlišit od uříznutí hlavy, k němuž se používaly řezné ná­ stroje. Něco jiného je gilotinování, kdy se k oddělení hlavy od trupu použije giloti­ ny, speciálního mechanického nástroje popsaného v jedné z dalších kapitol.

Pro a proti Stejně jako jinde i ve Francii se veřejné mínění řídí podle vývoje událostí a vět­ šina, byť proměnlivá, se v důsledku růz­ ných trestných činů, které ji děsí, přiklá­ ní stále více ve prospěch trestu smrti. -

1962: 34 % pro trest smrti 1964: 51 % 1972: 62 % 1978: 60 % 1979: 55 % 1981: 62 % 1982: 63 % 1984: 65 % 1988: 72 % 1990: 74 %

hy přerušila odsouzená: „Pánové, byli by­ ste tak laskavi a řekli mi, jak si mám stoupnout?“ „Na kolena, s hlavou vzhůru a vlasy si zdvihněte tak, aby odhalily šíji a padly vám přes obličej,“ odpověděl starý kat. Jeho syn zatím začal ztrácet chladnokrev­ nost, ale obžalovaná již zaujala správnou pozici. „Je to tak dobře?“ zeptala se. Když mladý kat povzbuzovaný otcem zdvihal meč, aby jím zatočil ve vzduchu, odsouzenkyně vykřikla: „Jen mě nezohavte!“ První úder směřoval na ucho a odsekl je i s tváří. Krev vystříkla a přihlížející kři­ čeli nevolí. Odsouzenkyně padla na prkna

a v krytých předsíních vestibulů měšťan­ ských domů. Katovi pomocníci se spolu s vojáky ukryli pod popravištěm nebo za­ lezli pod káru. V té zatím seděli odsouzenkyně, kněz a kat a déšť se po nich valil proudem. „Promiňte mi laskavě,“ řekl Charles San­ son paní Tiquetové, „ale nemohu splnit svůj úkol, za takové průtrže by byla rána nejistá.“ Paní Tiquetová katovi poděkova­ la a všichni čekali, až přestane pršet. Trvalo celou hodinu, než prapodivná situace pominula. Nakonec se déšť zmír­ nil a náměstí Grève znovu zaplnil dav. Rovněž pomocníci, sluhové a vojáci vy­ lezli ze svých úkrytů. „To je chvíle!“ řekl kat. Sestoupili z káry a vystoupili na popraviště. Podle některých svědectví políbila paní Tiquetová na „znamení uznání a pokory“ katovi ruku a Sanson jí pomohl vystoupit po schůdcích na popraviště. Pak se obrá­ til k synovi a řekl mu: „Vezmi to za mě.“ Mladý muž chviličku váhal, ale jeho úva­

Vystavování hlav popravených (Foto

Sygma)

v

Číně.

1925.

a škubala všemi čtyřmi končetinami jako

děl, že veřejné mínění ve Francii žádá je­

raněný kůň. Sluha ji chytil za nohy, aby

ho hlavu. Vyžádal si od Angličanů svobo­

sebou na zemi neházely. Charles Sanson

du na čestné slovo a odejel, ještě hrdější

ji uchopil za vlasy a znehybnil jí tahem

a rozhněvanější než kdykoli předtím, do

vzhůru hlavu, aby syn mohl znovu sek­

Paříže, aby se ospravedlnil ze všech kři­

nout. Teprve na třetí ránu se hlava oddě­

vých obvinění, jež se na něj sesypala.

lila od těla. Jednou z nejslavnějších nepodařených poprav byla určitě poprava Arthura Tho­

Ostudně zaujatý soud jej odsoudil za zradu k smrti. Na náměstí Grève ho popravil kat Sanson.

mase Lallyho-Tollendala, někdejšího veli­ tele „Francouzských držav v Indii“. Po řa­ dě vítězství byl nakonec obležen Angliča­ ny v Pondichéry (dnes Putiččeri v jižní In­

Hlava jednou ranou

dii) a přes neutuchající odpor přinucen kapitulovat. Indie tak byla pro Francii ztracena. Angličané odvezli zajatce do

Píše se rok 1766. Před více než třiceti

Londýna, ale Lally-Tollendal se dozvě­

lety požádal Lally-Tollendal spolu se dvě­ ma kamarády o pohostinství v jednom domě, aby se vyhnul bouřce. Byl to příbytek Jeana-Baptista Sanso­ na, kterému tehdy bylo devatenáct let a jenž tehdy pořádal bál na oslavu své svatby. Protože se vraceli z venkova, zdálo se třem mladým šlechticům zábavné strávit večer u někoho, koho pokládali za boha­ tého měšťana, ba dokonce se jim zdálo, že se na jeho účet tak trochu baví. Pozdě v noci, když už většina hostů odešla, řekl

ZEMĚ, KDE SE POPRAVUJE ŠAVLÍ Ve světě existují stále tři země, které pokračují ve stínání hlav za určité zloči­ ny, a to formou veřejných poprav. Jsou to: Saúdská Arábie. Katar a Jemen, kde se však k popravám používá i střelných zbraní.

Lally-Tollendal svým druhům: „Pánové,

„Mými hosty byli mí pomocníci, pár kole­

také odjedeme, ale měli bychom vědět,

gů, katů z venkova, vyšetřovatelé, soudní

komu máme poděkovat.“

vykonavatelé, a dámy, to byly jejich man­

Jean-Baptiste Sanson jen čekal na tuto

želky a sestry.“ Rozhostilo se ticho, až

chvíli, aby se pomstil za bezstarostnost

Lally-Tollendal z fanfaronství nadhodil:

a pohrdání, jehož se mu ze strany tří uro­

„Jaký zajímavý člověk, jistě nám ukáže

zených mladíků dostávalo. „Jsem vyko­

své mučicí nástroje.“

navatel hrdelních rozsudků, mistr kat pa­

Jean-Baptiste Sanson nic nenamítal

řížského vikomství.“ Tři mladíci zbledli.

a mladíkům, kterým vůbec nevadilo, že

Nezapomínejme, že kat byl vystaven tisí-

ho zdržují od svatební noci, vše ukázal.

cirému pohrdání veřejnosti a že byl ze

Viděli provazy, špalky, železa, palice, a ta­

společnosti vyloučen.

ké těžký popravčí meč.

Jean-Baptiste

Sanson

pokračoval:

Lally-Tollendal položil prst na ostří:

Rozdíly mezi psy a lidmi

prodloužené míchy a životně důležitých center.

Při stětí je smrt způsobena přeříznutím míchy na úrovni prodloužené míchy ne­ bo o něco níže. Podle pozorování usku­ tečněných koncem 19. století na zločin­ cích a při pokusech na psech zkráce­ ných o hlavu není mechanismus smrti ve všech případech stejný. U psů mělo údajně přeseknutí míchy a podráždění nervových center menší účinek než ná­ sledné krvácení a udušení, jež byly vlast­ ní příčinou smrti.

Loyle se také vyjádřil k pohybům, které odsouzení dělají již po popravě. Podle něho to jsou pouhé reflexy způsobené podrážděním pohybových center v pro­ dloužené míše, a rozhodně neznamena­ jí, že by oběť ještě něco cítila.

U člověka by pak přerušení nervových drah mělo rychlejší smrtící účinek než přeseknutí cév. Proto slavný vědec Loyle tvrdil, že bolest způsobená přesek­ nutím krku nemá u člověka ani čas do­ spět do mozku. Proto podle něho mají hlavy setnutých lidí a psů jiný výraz. Za­ tímco tvář člověka vypadá spíš smutně a neúčastně, výraz zvířete vyjadřuje bo­ lest a naopak úzkost. Na druhé straně zkušenosti se setnutím psů ukázaly, že u usmrcených psů lze docílit podobně mírného výrazu jako u lidí, pokud je seknutí vedeno v místech

„S takovou zbraní si můžete být jist, že useknete hlavu první ranou.“ Kat mu s jis­ tou nadutostí odpověděl: „Pokud Vaše Mi­ lost slyšela o případu pana Cinq-Marse, pak víte, že kat nesmí svěřit svým po­ mocníkům popravu šlechtice, a já vám již dnes slibuji, že vás nenechám trpět a že rozhodně nedopustím, abych musel ude­ řit desetkrát.“ Tento žert zanechal v Lallym-Tollendalovi nepříjemný dojem. V době, kdy už z

něj

byl

generalissimus,

přenechal

Jean-Baptiste Sanson, kterého trápila těž­ ká pakostnice, řemeslo synovi Charlesu-Henrimu a odebral se na odpočinek na venkov do svého domu v Brie-Comte-Robert. Když se dozvěděl, že jeho někdejší noční návštěvník byl odsouzen na smrt a že Ludvík XV. mu odmítl udělit milost, vrátil se Jean-Baptiste Sanson bez ohle­ du na svůj neduh do Paříže a po celé tři dny před popravou stále opakoval: „Ne­ chci, aby trpěl, slíbil jsem mu to.“ „Budu na popravišti,“ řekl synovi, „a budu ti radit, nechci, aby trpěl.“

Veřejná poprava stětím západní pozorovatel

Zbytek příběhu vypadá jako vystřižený

v Džiddě. tajně

Fotografii udělal

skrze žaluzie.

(Foto Gamma)

z antické tragédie. Robert Christophe jej popsal v Historii rodu Sansonů:

mu chtěl říci: „Vzpomínáš si na svůj slib?“

Jako tragická vzpomínka, jako hrozná

Kat si ohrnul rukávy, a zatímco mu sluha

souhra okolností, smutný den nadešel.

přistrčil židli, řekl odsouzenému: „V na­

Lally-Tollendal dorazil na náměstí Grève

šem věku, pane hrabě, už umíme spíš

a vystoupil, podpírán oběma Sansony,

umírat než zabíjet. Ale je tu můj syn,“ do­

mladým Charlesem-Henrim a jeho ot­

dal a ukázal na Charlese-Henriho, „a ten

cem Jeanem-Baptistem, na popraviště.

dodrží slovo, které dal otec.“

Sanson otec nebyl ještě starý, ale pro ne­ moc již nemohl své řemeslo vykonávat. Svaly ztratily někdejší sílu, nohy se mu podlamovaly a trpěl bolestmi ledvin. Na popravišti

se

Lally-Tollendal

na

Jeana-Baptista upřeně zadíval, jako by

Odsouzený kývnutím hlavy poděkoval. Ale mladý Charles-Henri ještě nepopravoval šlechtice a těžké ostří zdaleka neo­ vládal. Po oba předchozí dny si nacvičo­ val úder na panácích a jeho otec dal odlít speciálně pro tuto příležitost meč, který

byl těžší a mohutnější než jeho před­ chůdce.

Islámské právo

„Tak již udeřte!“ vykřikl hrabě. Char­ les-Henri zdvihl meč, třikrát s ním zatočil

V současné době se šavlí popravuje stá­

ve vzduchu a udeřil starce do šíje. Jenže

le ještě ve třech státech: v Kataru, v Je-

v tu chvíli se mu rozpletly svázané bílé vlasy a meč po nich sklouzl. Rozrazil od­

menu, kde se však i střílí, a zejména

souzenci čelist a ten sklouzl na prkna.

pak v Saúdské Arábii. Tam nemají ani

Hned se však zdvihl a klekl si, tvář mu

trestní zákoník, ani nejsou nijak uprave­

však visela. Obrovský dav hlučel nevolí

ny procedurální otázky. Oficiálním zá­

a ozvaly se výhružky. Jeden z pomocníků uchopil Lallyho-Tollendala za uši a nařídil

konem tu je islámské právo, „šaríja“,

ostatním pomocníkům, aby nařízli šíji me­

přičemž se vychází zvláště z jurispru-

čem ztupeným předchozím úderem.

dence hanbalovského mazhabu (ško­

Charles-Henri Sanson uchopil zbraň a nelidská operace začala. Lidský oceán na náměstí se zdvihl a lidé obklopili

ly). Pokud však právníci nenajdou pří­ slušné řešení v některém z šesti klasic­

popraviště. Lučištníci zaujali obranný po­

kých děl této školy, musejí se obrátit

stoj.

k textům dalších škol islámské jurispru-

V tu chvíli se zdvihl starý Jean-Baptis­ te Sanson, který jako by znovu nalezl sílu, o níž se domníval, že již vyhasla, rozebě­ hl se k pomocníkovi, který řezal krk, a vy­

dence. Ve snaze doplnit islámské zákonodár­ ství vydává stát ještě nařízení v podobě

rval mu zbraň. Meč v rukou, byť zesláb­

královských výnosů a dekretů. V letech

lých, zasvištěl a zkrvavená hlava hraběte

1981 až 1989 bylo v Saúdské Arábií pro­

Lallyho-Tollendala se konečně kutálela na popravišti. Jean-Baptiste Sanson, vy­ čerpán námahou a dojetím, padl v bezvě­ domí vedle ní.

vedeno tři sta jedenáct poprav. Konaly se v některém z nejdůležitějších měst království, tedy v Mekce, Rijádu, Medí-

Ve Francii zmizelo stětí mečem za re­

ně, Damanu, Tabuku a dalších, obvykle

voluce, která je nahradila jinými způsoby

na náměstí před palácem guvernéra pří­

zabíjení. Jak jsme však již poznamenali, poprava sekyrou se v některých němec­ kých státech udržela až do první poloviny 19. století a v letech 1939 až 1945 slavila na územích okupovaných třetí říší zmrt­ výchvstání.

slušné provincie.

Tajně natočený film

nování za smilstvo, zatímco její milenec

Někdy se konají popravy současně

městí šavlí.

byl ve stejný den popraven na témž ná­

v několika různých městech. Tak bylo po­ praveno šedesát tři strůjců atentátu proti velké mešitě v Mekce. Byli rozděleni do osmi skupin a ve stejný den veřejně po­ praveni v osmi městech království. Připomeňme si veřejnou popravu jed­ né z vnuček krále Chálida v Džiddě v ro­ ce 1980, která byla odsouzena k ukame­

O popravě byl natočen tajně film a brit­ ská televize ho uvedla, což přivolalo hro­ my a blesky ze strany saúdskoarabských úřadů a britské ministerstvo zahraničí se potom oficiálně omluvilo. Nevypadá to tedy, že by Saúdská Ará­ bie byla na výkon spravedlnosti šavlí ně­ jak zvlášť hrdá.

Poprava šavlí. (Obraz od Régnaulta. D.R.)

Zařízení na sekání hlav nazývané „diele“ se v Německu užívalo v 15. století. Kat musel do horní části sekáče udeřit velkou palicí, aby čepel odřízla hlavu od těla. (Rytina. Soukr. sbírka)

Předchůdci gilotiny

Poprava

pomocí mechanického

za římského císařství.

Ř

ada historiků se domnívá, že první zařízení na stínání hlav vznikla v Per-

sii již velmi dávno. Ve Francii objevili badatelé v Limé

popravčího

stroje

(Rytina. Soukr. sbírka)

šiřovala do tvaru kovadliny. Čepel sjela až na odsouzencův krk, kat pak udeřil vel­ kou palicí na kovadlinu a ostří uřízlo obě­ ti hlavu.

v departementu Aisne velký pazourkový

Později se objevily „popravčí stroje“

sekáček a domnívají se, že již v době ka­

s pohyblivými čepelemi, jež se pohybova­

menné sloužil k usekávání hlav zvířat.

ly vlastní tíhou.

Zařízení na usekávání hlav se užívala

Na norimberské radnici, tedy opět

v Německu po celý středověk. Byla tam

v Německu, byla freska z doby okolo ro­

známa pod názvem „diele“. Šlo o jakési

ku 1340, na níž byla znázorněna poprava

okno. jehož svislé bočnice byly půl metru

tímto typem stroje s pohyblivou čepelí.

vysoké a byly připevněny ke špalku. Od­

V síni radnice v Lüneburgu je desková

souzenec položil hlavu mezi ně na spodní

malba z 15. století a i ona znázorňuje me­

spojnici, v níž byly vyhloubeny dva velké

chanické zařízení na stínání hlav. Jacques

žlábky. Mezi bočnicemi klouzala mohutná

Delarue ve svém díle o katech připomíná,

čepel s ostřím dole, která se nahoře roz­

že podobná zařízení existovala již ve 13.

Stroj nazývaný „mannaia" se užíval v Itálii okolo

Halifaxova šibenice“ z Anglie 16. století již značně

poloviny 16. století. (Rytina. Soukr. sbírka)

připomíná gilotinu. (Rytina. Soukr. sbírka)

století i ve Francii a jeden z autorů romá­

Z Neapole v Itálii pocházejí ze stejné

nů o rytířích kulatého stolu, jistý Raoul

doby zprávy o popravách banditů olupu-

takový přístroj i popisuje. „Skládal se

jících pocestné, které byly rovněž prová­

z drážky, jež se podobala otvoru v praný­

děny mechanickými stroji. Z Janova má­

ři a sloužila jako opora, do níž si odsouze­

me

nec položil hlavu. Ta byla v této poloze fi­

Démetria Giustinianiho strojem zvaným

xována a shora sjela velká ocelová břitva,

„širočina“.

kterou přidržoval řetěz, a uřízla odsou­ zenci hlavu.“

zprávu

z

roku

1507

o

popravě

Z Irska je v textech ze 14. století dato­ vána do roku 1307 poprava nějakého mu­

Ve stejné době byly podobné „poprav­

že pomocí zařízení, jež sestávalo ze dvou

čí stroje“ založené na stejném principu

svislých břeven opatřených drážkou, v ni­

užívány v řadě dalších evropských zemí.

chž se pohybovala čepel. Zdokonalené

Časopis La Chronique médicale z ledna

stroje se začaly objevovat až od 14. stole­

1902 cituje dokument datovaný k roku

tí, a teprve ty již můžeme považovat za

1233, v němž se zmiňuje jakési holandské

předchůdce francouzské gilotiny.

město, které podobné zařízení vlastnilo.

Všechny vypadaly víceméně podobně:

Kronikáři ze začátku 14. století připomí­

měly svislé trámy vysoké asi tři metry,

nají existenci „pohyblivé sekyry“, která

mezi nimiž se pohybovala čepel zatížená

připravila o hlavu několik velkých pánů,

kovovým nebo kamenným závažím. Če­

mimo jiné i sira ďHoriana a jeho syna.

pel se zdvihala do horní části zařízení pro-

la po celé 16. století, ale v polovině násle­ dujícího století se od nich ze záhadných příčin upustilo, i když všechna zanechala stopy ve vyprávěních, kresbách a ryti­ nách z oné doby. Z doby vlády velké královny Alžběty máme dosvědčeno alespoň dvacet pět poprav Halifaxovou šibenicí. Podle někte­ rých zpráv upustila Anglie od tohoto pop­ ravčího stroje kolem roku 1700 pod do­ jmem strašných okolností, za kterých proběhla poprava reverenda Thomase Huntera, který zabil dvě děti. Skotský regent James Douglas Morton viděl tento stroj při popravách v hrabství York v Anglii a nadchl ho tak, že dal po­ stavit stejný ve Skotsku a po celou dobu své vlády jej štědře zásobil odsouzenci. V roce 1581 ho Skotové svrhli a sami si pak postavili stroj jiný, jemuž se začalo ří­ kat „maiden“ čili „vdova“. Ta se používala Stroj k stínání hlav užívaný v Německu v polovině 16. století. Kresba Lucase Cranacha. (Rytina. Soukr. sbírka)

ještě v roce 1685, protože toho roku, jak uvádějí kroniky, „hrabě Archibald II. z Argyllu byl zkrácen o hlavu popravčím stro­ jem na náměstí v Edinburghu“.

vazem procházejícím kladkou umístěnou

V roce 1702 Miláňané svou „man-

na spodním příčném břevně, jež zároveň

naiou“ sťali hlavu hraběti Bozellimu. Zdá

spojovalo oba svislé trámy. Odsouzenec

se, že Italové si své „stroje“ uchovali déle

položil hlavu na špalek umístěný mezi ni­

než ostatní evropské národy, protože

mi. Jakmile byl provaz povolen, čepel sle­

o nich nacházíme řadu dokladů na ryti­

těla dolů a připravila nešťastníka o hlavu.

nách ze 17. a 18. století.

V Anglii se těmto strojům říkalo „Hali-

Ve Francii použili kati v Toulouse v ro­

faxovy šibenice“, ve Skotsku „maiden“,

ce 1632 stínací stroj při popravě Jindřicha

v Itálii „mannaia“ a „širočina“ ve Francii.

II., vévody z Montmorency, který byl

Zde byla pojmenována po tesařské široči-

zkonstruován

ně, jejíž ostří řeže podobným způsobem.

S originálem se seznámili během válek

Popravčí stroje nebyly příliš pohodlné

podle

italského

vzoru.

v předchozím století.

a neměly ani dřevěný náhrdelník, ani

„Byla to 'širočina',“ referuje Puységur.

„opěrku“, jen malý svatoondřejský kříž,

„Když oběť položila hlavu na špalek, zatá­

o nějž si odsouzenec opřel ohryzek.

hl někdo za provaz, čepel sjela a odřízla jí

Zařízení na usekávání hlav se používa­

hlavu od trupu.“

Jak vidíme, daleko dříve, než se giloti­

Gilotina přinesla trojí základní inovaci.

na představila světu jako „čistě francouz­

U německých, anglických a italských

ský vynález“, existovala zařízení na stíná­

strojů musel odsouzenec klečet a hlavu

ní hlav v Evropě již celá staletí. A nejen

sklonit dopředu.

zde, ale můžeme-li věřit starým cestopi­

U gilotiny leží odsouzenec na břiše, ce­

sům, pak v 18. století i v daleké Indonésii.

lé tělo má vodorovně natažené, což

Když doktor Guillotin hledal způsob, ja­

umožňovalo, lze-li to tak říci, „čistší řez“.

kým by se daly stínat hlavy, aniž by bylo

Odsouzenec leží nehybně na opěře,

nutno se spoléhat na šikovnost kata, po­

nemůže se tedy nijak posunout, a čepel

nořil se do starých archivů. Na nápad

tak může dopadnout přímo na šíji.

zkonstruovat „stroj na stínání hlav“ přišel,

Relativní neúčinnost rovného ostří če­

když si prohlédl rytinu německého malíře

pelí, jež tkáně spíše rvalo a drtilo, než ře­

a rytce z 16. století Albrechta Dürera, kte­

zalo, odstranil nový tvar čepele s šikmým

rá znázorňovala popravu syna římského

ostřím.

diktátora Tita Manlia Torquata mechanic­

Více než čtyřicet tisíc useknutých hlav

kým zařízením řezajícím hlavy (popravu

záhy dokáže účinnost gilotiny, vskutku

podle tradice nařídil sám otec odsou­

dcery „osvíceného století“.

zence).

Francouzská královna

Poslední veřejná poprava Eugene

v červnu

Weidmann je gilotinován

S

ve

1939. Versailles.

VATÁ GILOTINA, „hora nářků“, „břit­

Oba muži by si tak zasloužili, aby pro­

va národa“, „vlastenecké stínadlo“,

půjčili své jméno novému výdobytku

„špehýrka“, „vdova“, „Capetova kravata“,

technického pokroku na poli zbavování

nebo z novější doby „vikýř“, „rachotina“ či

života.

„řezačka“, to je jen několik přezdívek, kte­

Napřed se jí říkalo „louison“ a „louiset-

ré gilotina v průběhu času dostala, a to jen

te", ba dokonce i „mirabelle“, protože Mi-

na francouzském území, kde vznikla. Čet­

rabeau nový způsob zkracování o hlavu

nost přezdívek svědčí o jejím rozšíření ale

podporoval, až se nakonec ustálil název

i o značném strachu, který vzbuzovala.

gilotina, přestože doktor Guillotin nepře­

Povýtce francouzský vynález ke stínání

stával odmítat tuto známku pochybného

hlav se zrodil z humanistické a vědecké

uznání. Máme řadu zpráv, že „nad tím

mysli dvou praktiků, doktora Guillotina

projevoval upřímný smutek“.

a doktora Louise.

znechucen úspěchem svého „vynálezu“,

Ostatně

První z nich usiloval o rovnost všech

opustil záhy politickou dráhu, podílel se

na prahu smrti a druhý jeho myšlenku

aktivně na obnovení Lékařské akademie

realizoval.

a později si otevřel vlastní ordinaci, třeba-

Několik čísel V období let 1792 až 1795 - Podle pramenů bylo 13 800 až 18 613 poprav po soudním procesu. Z tohoto počtu připadá 2794 na Paříž v době tero­ ru. K těmto číslům musíme připojit ještě dalších 25 000 hlav setnutých na základě pouhého administrativního rozhodnutí. Takže nám celkový počet gilotinova­ ných za celé revoluční období vychází mezi 38 000 až 43 000. Mezi těmi, kdo přišli o hlavu v bouřli­ vých revolučních časech, najdeme: - Bývalé šlechtice: 1278, z toho 750 žen. - Ženy rolníků a řemeslníků: 1467. - Jeptišky: 350. -Kněze: 1135. - Neurozené muže bez rozdílu postave­ ní: 13 663. - Děti: 41. Období 1796 až 1810 - Spolehlivé statistiky chybějí. Podle ně­ kterých pramenů vychází 419 poprave­ ných za rok, mezi lety 1803 až 1809 pak 120 exekucí. To tedy znamená 540 gilo­ tinovaných. 1811 až 1825: 4520 1826 až 1850: 1029 1851 až 1900: 642 1901 až 1950: 457 1950 až 1977: 65 - To znamená celkem 6713 gilotinova­ ných za 165 let, tedy od roku 1811 do roku 1977. Vysoký počet popravených za léta 1811 až 1825 se vysvětluje tím, že tehdy ještě neexistovaly „polehčující okolnosti“, které po svém zavedení v ro­ ce 1832 zachránily život téměř polovině odsouzených. Vidíme, že od roku 1950 už trest smrti pomalu vychází z módy. V letech 1792 až 1977 - bylo ve Francii popraveno gilotinou 45 000 až 49 000 osob, a to nepočítáme krušné období 1796 až 1810.

V letech 1968 až 1977 - Bylo souzeno 9231 osob za delikty, za něž by bylo možno dostat gilotinu. - Veřejný žalobce žádal trest smrti v 163 případech. - Bylo vyneseno 38 rozsudků smrti. - 23 bylo definitivních. 15 odvolací soud zrušil. - Vykonáno bylo 7 rozsudků. Roční průměr - V úvahu připadalo 850 trestů smrti, 15 jich požadoval veřejný žalobce, 4 byly vyneseny, 1 jednou za dva roky vyko­ nán. - Podle revolučních statistik: - 2 % popravených byli šlechtici. - 8 až 18 % političtí protivníci. - 80 až 90% pobudové, vrazi, podvod­ níci. V letech 1950 až 1977 - Podle sociologických studií J. -M. Bessetta o 82 gilotinovaných: - Jejich věkový průměr činil 32 let. - Každý druhý gilotinovaný byl mladší 30ti let a 15 % bylo mezi 20 a 24 lety. - 20 % gilotinovaných bylo svobodných či rozvedených. - 70 % bylo manuálních pracovníků. - 5% bylo řemeslníků, obchodníků a úředníků. - Více než 40 96 gilotinovaných pocháze­ lo z ciziny. Vletech 1941 až 1949 - Bylo popraveno 18 žen, z toho 9 v le­ tech 1944 až 1949 pro spolupráci s ne­ přítelem. Jedna z nich, Marie-Louise Giraudová, byla v roce 1943 popravena, protože prováděla potraty. Po roce 1949 byly všechny ženy odsou­ zené k smrti omilostněny. - Poslední popravenou ženou byla Germaine Godefroyová. Byla gilotinována v roce 1949. - Poslední odsouzená žena se jmenova­ la Marie-Claire Emmaová. V roce 1973 dostala milost.

že mu po jistou dobu hrozilo, že i jeho „obejmou paže povedené dcerunky“. Právo útrpné, věšení, lámání kolem,

Jean-Michel Bessette v díle o giloti­ nách píše: „Vyvanula důvěrná blízkost a osobní přístup rukodělně pracujících

čtvrcení, stínání mečem, to všechno bylo

popravčích středověku, kteří při popra­

dědictví despotické a tmářské minulosti,

vách nešetřili osobní invencí, a poprava

zatímco gilotina, ta zazářila jako materiali-

se zase o kousek odlidštila...

zace „nových myšlenek“ na poli justice,

S nástupem gilotiny už nepopravuje

zrozená ze studia humanistických prin­

člověk, jeho duch již neřídí ruku, teď jed­

cipů a mravů. Tedy jako „dcera osvícenst­

ná mechanický stroj; a kat je nanejvýš

ví“, téměř jako filozofický výtvor nastolu­

soudní mechanik...“

jící mezi lidmi nové vztahy v právní oblasti.

Je pravda, že s gilotinou se smrt stává přesně a jasně definovanou, vymezenou

Pochmurný nástroj ztělesňuje přechod

a rychlou, a že pryč jsou všechny dřívější

od patriarchálního řemesla ke strojům.

techniky, s nimiž musel kat ovládat rela­

Ohlašuje průmyslovou smrt a „nové obje­

tivně rozsáhlý know-how svého řemesla

vy nové spravedlnosti“, jež později vyústí

a kdy nebyla vzácností selhání daná mo­

v plynové komory a elektrická křesla, ne­

rální či fyzickou slabostí kata, ba leckdy

boť i ony se zrodí ze spolupráce sociál­

i jeho úmyslem.

ních, technických a lékařských věd.

Obrovský výbuch smíchu! Je tedy skutečností, že Národní shro­ máždění vyvolalo v život stroj na stínání hlav, který měl od základu změnit tvář­ nost trestu smrti,

ve snahách

přispět

k pokroku na zásadách rovnosti a huma­ nismu. Dne 9. října 1789 vystoupil v rámci vše­ obecné rozpravy o otázkách trestního práva na tribunu Národního shromáždění Joseph Ignace Guillotin, lékař a profesor anatomie na lékařské fakultě a zároveň poslanec za město Paříž. Mezi kolegy se těšil pověsti čestného vědce a filantropa, a také proto se stal členem komise pověřené vrhnout světlo na „Mesmerovy pověry, kouzelnické hůl­ Poté co poslal pod gilotinu popravuje

všechny Francouze,

Robespierre

kata.

(Revoluční rytina. Soukr. sbírka).

ky a živočišný magnetismus“. S uznáním vyslechli poslanci rovněž jeho myšlenku,

že stejný zločin má stihnout stejná odpla­

nosti, že křik člověka lámaného kolem po

ta, bez ohledu na stav, postavení či uroze­

léta pronásledoval jeho matku, a dokonce

nost viníka.

urychlil jeho narození. O rok později,

Mnoho lidí již tehdy zastávalo stejný

v lednu 1791, se poslanec Guillotin opět

názor a nespravedlnost i krutost tehdejší

pokusil shromáždění o prospěšnosti své­

justice se setkávala s prudkým odporem

ho stroje přesvědčit.

ve veřejném mínění. O pouhé dva měsíce později, 1. prosin­

Nedebatovalo se o „otázce stroje“, ale na závěr rozpravy byla přijata myšlenka

ce 1789, vystoupil před kolegy poslance

„rovnosti trestů pro všechny“, hanba od­

s ohnivou řečí ve prospěch rovnosti před

souzenců již neměla postihovat i jejich ro­

tváří smrti,

diny a jejich majetek neměl být napříště

tedy stejného trestu pro

všechny. „Ve všech případech, kdy zákon přede­

zabavován. Byl tak učiněn obrovský krok kupředu.

pisuje pro obžalovaného trest smrti, musí

O čtyři měsíce později, na konci května

mít tento trest týž charakter, ať už byl spá­

1791, jednalo Národní shromáždění po

chán jakýkoli delikt.“

čtyři dny o mimořádně významných

A připomněl popravčí stroj, s nímž je­ ho jméno vejde do historie.

otázkách trestní justice. Práce na přípravě nového trestního zá­

I když se v mysli zatím nezabýval tech­

koníku nakonec vyústily v projednávání

nickou koncepcí a mechanickou aplikací

otázek procedury a trestů, a pochopitel­

vynálezu, přece měl doktor Guillotin

ně i toho nejvyššího, trestu smrti.

teoretickou představu o něm již docela určitou. Chválil svým kolegům výhody budou­ cího stroje, který bude stínat hlavy zcela mechanicky a tak rychle, že odsouzený „na šíji nepocítí nic než jakoby lehké zava­ nutí svěžího větru“. Své vývody ukončil slavnou větou: „Pánové, můj stroj vás připraví o hlavu, než byste mrkli okem, a ani to nepocítí­ te... Mechanismus udeří jako blesk, hlava odletí, krev vystříkne a je po člověku!...“ Většina poslanců tonula v rozpacích. Podle Le Moniteuru, který na druhý den referoval o zasedání, prý ve shromáž­ dění dokonce následoval obrovský vý­ buch smíchu. Říká se, že odpor pařížského poslance k různým technikám poprav, jak je tehdej­ ší zákoník stanovil, pramenil ze skuteč­

Při té příležitosti se rozhořčeně a vášni­ vě střetli zastánci trestu smrti s abolicio-

Charakteristika gilotiny „Dcera doktora Louise“ Výška svislých trámů: 4,50 m Jejich vzdálenost: 37 cm Výška sklopného prkna: 85 cm Váha nože: 7 kg Váha berana: 30 kg Váha čepů držících pohromadě nůž a beran: 3 kg - Celková hmotnost stínacího zařízení: 40 kg - Nůž padá z výšky: 2.25 m - Průměrná síla lidského krku: 13 cm - Délka exekuce: 40/100 sec - Doba přeseknutí krku odsouzeného: 2/100 sec - Rychlost nože: 23.4 km/h - Celková hmotnost gilotiny: 580 kg Stroj se skládá z několika částí. Má dva rovnoběžné svislé trámy z dubové­ ho dřeva, které nahoře spojuje příčné břevno. Stojí pevně vypodloženy látkou a opírají se o přední a zadní vzpěry. Je­ jich vzdálenost činí jednu stopu, síla pak šest palců. Na vnitřní straně trámů je vydlabána po celé délce drážka, v níž je kolejnice přidržující vlastní nůž. V horní části trámů, hned pod příčným břev­ nem, je měděná kladka. -

Vlastní nůž, dobře zakalený a zhoto­ vený zručným kovářem, musí mít pev­ nost kvalitního nože a bude řezat svým sešikmením. Čepel má délku osm palců a výšku šest palců. Horní část nože je rozšířená jako u sekyry. Pod touto vrchní částí zhotoví kovář dva otvory, aby do nich bylo mož­ no pomocí železných obručí připevnit závaží o hmotnosti třicet liber či více. Protože nůž musí jezdit v drážkách po stranách, jsou v horní části nože široké­ ho jednu stopu dva čtvercové výstupky

v délce jednoho palce, které zapadají do drážky. Očkem prochází poměrně silný a do­ statečně dlouhý provaz, jenž přidržuje nůž pod horním příčným břevnem. Dřevěný špalek, na který odsouzený položí hlavu, je osm palců vysoký a čty­ ři palce silný. Jeho základna má šířku jednu stopu, což je i vzdálenost obou trámů. Přes oba trámy je umístěn odmontovatelný kloub, kterým se po obou stranách uve­ dený špalek připevní. Horní část špalku je široká maximálně osm palců. Nahoře je žlábek, do něhož zapadne ostří zkose­ ného nože. Postranní podélné žlábky končí právě na úrovni tohoto žlábku a dále již nevedou. Horní strana špalku je trochu vykrojena, aby tam odsouze­ nec mohl položit krk. Aby bylo možno hlavu odsouzence znehybnit tak, aby ji nemohl v okamžiku popravy zdvihnout, musí tu být podko­ vovitý železný půlměsíc, který uzavře krk odsouzeného v úrovni šíje, kde kon­ čí vlasatá část hlavy, přičemž jeho pro­ dloužená ramena jsou provrtaná a pro­ chází jimi velký šroub, jenž je spojuje se základnou horní části špalku silného čty­ ři palce. Potrestaný si lehne na břicho a hruď nadzdvihne na loktech tak, aby hlava le­ žela ve vykrojené prohlubni špalku zcela volně. Jakmile je všechno připraveno, kat stojící za strojem spojí oba konce provazu přidržujícího nůž a pustí je oba ve stejném okamžiku, takže nůž shora sjede a svou tíhou a zrychlením oddělí v mžiku hlavu od těla! Pokud se ukáže, že některé podrob­ nosti nevyhovují, nebude nesnadné je napravit ani pro sebeméně inteligentní­ ho konstruktéra. Podepsán: Louis. Stálý tajemník Chirur­ gické akademie.

nisty. Argumenty, které obě strany před­ kládaly, byly prakticky ve stejné podobě používány v dalších dvou stoletích. Pro jedny byla výhoda trestu smrti v je­ ho exemplárnosti a ve vyloučení recidivy, pro druhé to byla legalizovaná vražda, nad níž zároveň visí stín nenapravitelnosti justičního omylu. Jedním z největších zastánců zrušení trestu smrti byl tehdy Robespierre, jenž v rozpravě řekl několik vět, jež se staly slavnými: „Člověk pro člověka musí být posvátný...Budu se modlit ne k bohům, ale k zákonodárcům, neboť jejich úkolem je vykládat věčné zákony, jež prozřetel­ nost nadiktovala lidem, a vymazat ze zá­ koníku Francouzů zákony krve, jež naři­ zují soudní vraždy a jež znehodnocují no­ vé mravy i naši ústavu. Dokážu, že trest smrti není trest, který by nejvíce odstra­ šoval, a že zločiny spíše znásobuje, než aby jim předcházel.“ Nemůžeme se zde nezmínit o parado­ xu, že během čtyřiceti dnů Robespierrovy diktatury si gilotina ani neodpočine, že nikdy nebude vykonáno tolik zákonných rozsudků smrti jako právě tehdy. Jen od 10. června do 27. července 1794 padne na třináct set sedmdesát tři hlav „jako zra­ lé hrušky“, jak řekne Fouquier-Tinville. Bude to období vlády Velkého teroru. A v celé Francii padne podle střízlivých a seriózních odhadů revoluční justici za oběť třicet až čtyřicet tisíc odsouzenců. Ale vraťme se do roku 1791. Poslanců, kteří byli pro zrušení trestu smrti, bylo mnoho, ale politická situace byla kritická, už se začínalo mluvit o „vnitřním nepříte­ li“. Většina abolicionistů tak ustoupila a bez nadšení se připojila ke svým odpůr­ cům.

Povolání: kat Ve Francii měl kat titul „vrchní vykona­ vatel trestněprávních rozsudků“, jeho existence však byla jen pololegální. Ni­ kde nebyl definován jeho úkol ani jeho náležitosti, nikde nebylo stanoveno, co vlastně kat musí umět. Nebyl státním zaměstnancem, jeho vztah ke státu byl smluvní. Ve Francii i jinde ve světě tvořili mis­ tři poprava uzavřenou kastu. Své řady doplňovali z osob vlastního okruhu a následnictví určoval složitý systém příbuzensky propojeného následnictví. Vznikly tak skutečné dynastie mistrů popravčích, které přetrvaly pět nebo šest generací. Pokud nebyl v rodině následník, ur­ čila státní správa na katovo místo nejstaršího pomocníka předchozího kata. Finanční zdroje na výplatu kata se ne­ objevovaly v normálním rozpočtu. Ve Francii kat nedostával plat, ale odmě­ ny. Když poslanec Pierre Bass usiloval o zrušení trestu smrti, pokusil se dosáh­ nout v rozpočtu kancléřství zrušení úvěrů vyhrazených pro výkon trestu smrti: činily 185 000 franků za rok. Jak uvádí „historik katovského ře­ mesla " Jacques Delarue, pobíral vrchní kat k 1. červenci 1979 celkem 40 833 franků za rok, tedy čistý příjem po ode­ čtení výdajů na sociální dávky ve výši 3650,15 franku, k čemuž přistupovaly různé požitky ve výši 2100 franků. Po­ mocníci první třídy pobírali 2111,70 franků za měsíc. Ze svých příjmů muse­ li ovšem platit daně. Proslulá „cena za koš“, která podle různých svědků prý činila 6000 franků za každého popraveného, podle Jacquesa Delaruea vůbec neexistovala. Vi­ díme, že vrchní mistr popravčí dostával méně než sekretářka a jeho pomocníci méně než metař. To není mnoho, uvážíme-li, že šlo o jediného člověka ve Francii, který měl legálni právo připra­ vovat o život své bližní.

Fotograf

1. června 1791 odhlasovalo Národní shromáždění obrovskou většinou zacho­ vání trestu smrti na francouzském území.

Jeden z katových pomocníků vykoná­ val velice důležitou funkci, a je tedy ne­ právem opomíjen. Francouzská galerka ho obdařila přez­ dívkou „fotograf“. Přitom na něm zále­ želo, aby se z popravy nestala jatka. Je­ ho úkolem bylo přesvědčit se, že od­ souzený zaujal správnou polohu, že le­ ží rovně, má obnaženou šíji a neschová­ vá hlavu mezi rameny. Stál tedy před gilotinou a v případě potřeby povytáhl odsouzenci hlavu za vlasy, nebo byl-li plešatý, pak za uši, aby „byl v poslední sekundě správně srovnán“. „Nehýbat se!“ Jeho úkolem bylo najít správnou polohu - a odtud jeho přezdívka. Když poskytl Marcel Chevalier roz­ hovor jednomu novináři, pak o době, kdy byl prvním katovým pomocníkem, prohlásil: „Fotograf bylo povolání opravdu nebezpečné! Stačilo, aby Obrecht pustil nůž o maličko dřív, a mohl jsem přijít o ruce...!“

I v dalších měsících pokračovaly vzruše­ né debaty, ovšem tentokrát se týkaly způ­ sobu, jakým má být trest prováděn. Všichni zákonodárci byli toho názoru, že poprava má být co nejméně bolestná a co nejrychlejší. Ale jak se má popravovat? Rozprava se posléze soustředila na výho­ dy a nevýhody oběšení a stětí. Když na­ konec poslanec Imbert ve svém příspěv­ ku obhajoval uškrcení odsouzence přivá­ zaného ke kůlu, rozhodli se poslanci pro stětí. Vítězství zastánců stínání hlav lze vysvětlit několika příčinami. Především je to rychlý trest, a dále pak hrálo roli to, že oběšení bylo odjakživa vyhrazeno pro plebs, zatímco stětí, poklá­ dané za něco lepšího, pro urozené. Volba tedy měla zčásti co dělat i s du­ chem rovnostářské odvety ze strany no­ vých zástupců lidu. Když už má být trest smrti zachován, „k čertu s provazem! Ať žije konec privilegií a ať vznešené stětí platí pro všechny!“ Hrdelní trest tak byl jednou provždy zbaven myšlenky nerovnosti v utrpení a bezectí.

Mečem, nebo sekyrou? Nový trestní zákoník byl veřejně vyhlá­ šen 25. září a 6. října 1791 k němu byl ješ­ tě připojen dodatek. Zákoník stanoví: „Všem odsouzeným k smrti bude usek­ nuta hlava,“ a upřesňuje: „Trest smrti spo­ čívá pouze ve zbavení života, odsouzenec nesmí být nikdy podroben mučení.“ Od té chvíle bude výkon rozsudku smr-

Humanitární kalendář Až do revoluce platilo ve Francii naříze­ ní z roku 1670, které stanovilo trest smr­ ti pro celkem 115 deliktů. Šlechtici byli stínáni, lupiči přepadávající pocestné lámáni na náměstích kolem, kralovrazi čtvrceni, penězokazi vařeni za živa, kacíři upalováni a pobudové, kteří někde něco ukradli, věšeni. Až do revo­ luce se konalo ročně asi 300 poprav. 1791. Nový zákoník snižuje počet de­ liktů trestaných smrtí ze 115 na 32. Vzni­ kají lidové poroty, trest smrti je pro všechny stejný: stětí. Je zrušeno právo udělovat milost. 1792. První poprava ve Francii giloti­ nou - o hlavu byl zkrácen jistý muž jmé­ nem Jacques Nicolas Pelletier. 1793. Jmenování jednoho kata pro každý francouzský departement. 1802. Obnovení práva udílet milost ja­ ko prerogativ hlavy státu, v tomto přípa­ dě prvního konzula, jímž byl Napoleon. 1810. Nový trestní zákoník. Počet de­ liktů trestaných smrtí stoupl z 32 na 39. Zavedení trestu useknutí ruky před po­ pravou pro otcovrahy. Protože smrtí by­ li trestáni i komplici a pokusy o uvedené trestné činy, dostávali se pod gilotinu de facto pachatelé 78 trestných činů. 1830. Revize trestního zákoníku sníži­ la počet hrdelních zločinů z 39 na 36. 1832. Porotci mohou přiznávat po­ lehčující okolnosti. Některé druhy trestů zrušeny, například pranýř či useknutí ru­ ky. Revize trestního zákoníku vede ke snížení počtu hrdelních zločinů na 25. 91845. Počet trestných činů, za něž hrozí trest smrti, je nyní 26. Je zaveden trest smrti za úmyslné způsobení neho­ dy na železnici, jež stála lidské životy. 1848. Zrušení trestu smrti za politické delikty. Počet deliktů, za něž lze vynést trest smrtí, klesl na 15. 1853. Druhé císařství zavádí trest smrti u 16 deliktů. 1870. Zrušení vyvýšeného popraviště pro gilotinu. Ta nyní stojí jen na zemi. Dekret snižuje počet katů na 1 s 5 po­

mocníky v metropoli, 1 na Korsice a 1 pro Alžírsko. 1939. Konec veřejných poprav. Ve­ řejnost již k popravě nesmí. Popravě již smějí přihlížet pouze osoby, uvedené v & 16 zákona o vykonávání trestu smrti: - předseda porotního soudu; - úředník státního zastupitelství určený generálním prokurátorem; - soudce soudu příslušného k místu exe­ kuce; - zapisovatel; - obhájci odsouzeného; - kněz; - ředitel věznice; - policejní komisař, a jsou-li, pak veřej­ noprávní zástupci určení generálním prokurátorem; - vězeňský lékař nebo i jiný lékař určený opět generálním prokurátorem. Všimněte si, že kat a jeho pomocníci na tomto seznamu nefigurují. 1950. Zavedení trestu smrti pro ozbrojenou loupež. Poprvé po stu letech je trestán smrtí útok proti majetku, a ne proti lidskému životu. 1951. Tisk jíž nesmí podávat zprávy o popravách a musí pouze citovat úřed­ ní protokol. 1959. 5. republika. Platný zákoník vy­ cházející ze zákoníku z roku 1810 stanoví trest smrti za 30 deliktů civilního práva. 1977. Dne 10. září je gilotina použita naposledy: ve věznici Baumettes v Mar­ seille připraví o hlavu osmadvacetileté­ ho, svobodného Hamida Djandoubiho, bez zaměstnání, odsouzeného za úkladnou vraždu. 1981. Dne 18. září odhlasuje Národní shromáždění zrušení trestu smrti. 369 poslanců hlasovalo pro zrušení, 113 pro­ ti a 5 se zdrželo. 30. září přijal senát zá­ kon beze změny 161 hlasem proti 126. Mezitím stačil porotní soud departemen­ tu Haut-Rhin vynést rozsudek smrti nad jistým Jeanem Michelem M..., t.č. na útěku. Zákon rušící trest smrti se objevil v Úředním věstníku pod č. 81908, pode­ psán prezidentem Francoisem Mitterrandem, ministerským předsedou Pierrem Mauroyem a ministry Defferrem, Badinterem a Hernum.

Chuť krve Po popravě Ludvíka XVI. převáželi jeho tělo na hřbitov Madeleine. Kůň táhnoucí káru kata Sansona uskočil stranou a tělo bývalého panovníka vypadlo z dlouhého koše přímo na dlažbu. Na krev se okamžitě vrhlo několik chod­ ců a namáčelo si v ní kapesníky, kravaty i papír, jen aby získali trochu krve mu­ čedníka. Jiní ji ochutnali a prohlásili, že je „sakra­ mentsky slaná“. Jakési individuum do­ konce smočilo v krví nasáklé hlíně hrací kostky. Když byl v Toulouse popraven Jindřich II., vévoda z Montmorency, vojáci prý

dokonce pili jeho krev, aby na ně přešla „srdnatost a ctnosti člověka tak statečné­ ho“.

ti záležitostí samotných trestních senátů.

dem na nedostatek zkušeností je třeba se

Zákon však nestanovil, jakou technikou

obávat nejhoršího. Po uvedení všech

má být trest smrti prováděn. Budou od­

možných argumentů proti stínání hlav na­

souzenci zkracováni o hlavu šavlí? Me­

konec uvedl:

čem? Sekyrou? Protože nebylo nic upřesněno, vláda nějakou dobu rozsudky smrti neprovádě­ la a okamžitě se začala otázkou zabývat.

„Cožpak je možno snést pohled na nejkrvavější ze všech exekucí, aniž by člověk propadl slabosti?“ Při jiných technikách popravy nebylo

Mnoho lidí bylo zneklidněno, protože

nesnadné uchránit přihlížející slabosti,

všichni věděli, co minulost tolikrát ukáza­

protože k dokonání popravy stačilo, když

la, že totiž staré stínání nutně vedlo ke

odsouzenec zůstal pevný a beze strachu.

strašlivým scénám, jež byly v rozporu

Ale v případě popravy (mečem), projeví­

s duchem nového zákona: odsouzenec

li odsouzenec slabost, poprava selže.

měl být usmrcen a neměla mu být před

Cožpak je možné zvládnout člověka, kte­

tím způsobena žádná bolest ani utrpení.

rý nebude chtít či moci se držet?

Dřívější hrůzy byly zjevně důsledkem ne­ šikovnosti katů a nesnadnosti poprav, jež byly leckdy navíc příliš choulostivé a ba i nebezpečné. Bezpochyby největším obavám propa­

Stroj na řezání krků „Veden těmito humánními ohledy mám

dal Sanson, úřední mistr popravčí, který

tu čest upozornit na všechno, co se v sou­

poslal Adrienu Duportovi, ministru spra­

vislosti s exekucí může stát, budeme-li po-

vedlnosti, přípis, v němž tvrdil, že s ohle-

pravovat mečem (...)

Aby bylo možno naplnit humánní cíle, jež si shromáždění předsevzalo, je nanej­ výš nutné najít prostředek, který by od­ souzence znehybnil, aby se vyloučilo ja­ kékoli selhání,

aby poprava proběhla

vždy rychle a bezpečně. Teprve tak bude zákonodárcův záměr naplněn a nepostihne nás rozhořčení ve­ řejnosti.“ Ministr spravedlnosti sdílel obavy pa­ řížského kata. jež byly i jeho obavami, a sdělil je direktoriu pařížského departe­ mentu, jež pak o nich zpravilo Národní shromáždění. Duport ve své zprávě požadoval, aby „byla co nejrychleji nalezena a všeobecně aplikována taková technika popravy, kte­ rá by odpovídala zásadám nového záko­

Poprava v roce 1932. Dva koše, jeden na tělo, druhý na hlavu. (Fotografie. Soukr. sbírka)

na“, a shromáždění v souladu s míněním ministra spravedlnosti rozhodlo, že sku­ tečně „osvícené lidstvo musí co nejdříve přijít na způsob, jak zdokonalit umění brát život“. A zároveň požádalo Chirurgickou akademii, aby se k problému vyjádřila. Touto zásadní otázkou se zabýval stálý tajemník vznešené instituce, jímž byl dok­ tor Louis. Doktor Louis byl tehdy velmi významný lékař a již dlouho se zabýval otázkami soudního lékařství a práva. Za méně než dva měsíce sepsal svá po­ zorování a závěry a předložil je shromáž­ dění. Jeho závěry vycházely z klinické praxe a nebylo jim možno upřít smysl pro reali­ tu. Úvodem připomněl, že jeho zpráva vy­ chází současně z potřeb zákona, vědy, spravedlnosti a humanitárního pokroku, a pak uznal, že příčinou všech námitek je obava, aby se poprava nestala krvavou řezničinou. V této souvislosti připomněl popravu pana de Lallyho. „Klečel na kole-

nou, se zavázanýma očima. Kat ho udeřil do šíje. Rána však hlavu od těla neodděli­ la, a ani nemohla. Tělo, jehož pádu nic neToaleta

odsouzeného.

(Fotografie. Soukr. sbírka)

bránilo, padlo dopředu a teprve třemi či

A připomněl, že myšlenka „stínacího

čtyřmi dalšími ranami šavlí se podařilo od­

stroje“ není původní, že již existovala jin­

dělit hlavu od trupu. Pozorovali jsme s hrů­

de, a to dost dlouho, přestože jen v zá­

zou tu řezničinu, lze-li to tak vůbec říci.“

rodečné podobě. Uvedl zejména několik

Poté doktor Louis doporučil realizovat

německých států, Anglii a Itálii. Takže

myšlenku doktora Guillotina a a postavit

Francouzi vlastně nevynalézají, jen ob­

stroj na stínání. Na závěr uvedl: „Podívá-

novují.

me-li se na anatomii krku, jehož přiroze­

Doktor Louis rovněž upřesnil, jak má

ným středem je páteř tvořená několika

vypadat vlastní „řezný nástroj“, hlavní

kostmi propojenými v pevnou konstruk­

součást budoucího stroje. Doporučil zdo­

ci, takže nenajdeme žádný spoj, pak si ne­

konalit vodorovnou čepel, kterou pře­

můžeme být jisti, že oddělení (hlavy od

dešlé „stínací stroje“ mívaly, a zavést zá­

těla) bude bezpečně dosaženo ve všech

sadní novinku:

případech, kdy je svěříme k provedení

o 45 stupňů, takže řez bude čistý.

nůž měl být zkosený

člověku (katovi), jehož šikovnost a zruč­

„Nikdo si neuvědomuje, že řezné ná­

nost se z různých příčin liší. Aby byl celý

stroje nemají žádný efekt nebo efekt jen

úkon jistý a bezpečný, je třeba, aby se

velmi malý, dopadají-li kolmo. Když se na

opíral o neměnné mechanické prostřed­

ně podíváme pod mikroskopem, uvidí­

ky, jejichž sílu a účinek lze seřídit.“

me, že jsou to vlastně více či méně jem-

Poprava Valence de B e r r u y è r a v roce 1919. (Soukr. sbírka. D.R.)

né pily. Musejí po těle klouzat, aby do něj pronikly. Sekyrou či nožem by nebylo

zešikma klouže, což je zárukou, že splní svůj úkol.“

možno oddělit hlavu jedním úderem,

A pokračoval: „Je snadné sestavit tako­

kdyby bylo jejich ostří rovné, musí být

vý stroj, který nikdy neselže. Ke stětí do­

vypouklé, jako tomu bylo u starých vá­

jde během okamžiku, přesně v duchu no­

lečných sekyr, takže rána je zasazena kol­

vého zákona. Není problém ukázat si to

mo jen uprostřed kruhu, jímž působí,

na mrtvolách nebo na živé ovci.“

a nástroj pronikající do těla po stranách

Králové gilotiny Od doby, kdy republika odhlasovala, že na francouzském území už bude jen jedi­ ný kat, se ve Francii vystřídalo sedm mistrů popravčích, a to v tomto pořadí: Jean-Francois Heidenreich (1871 až 1872). Byl prý na své povolání příliš cit­ livý. Zúčastnil se 820 poprav. Nicolas Roch (1872 až 1879). Tento kat zavedl nošení cylindru při popravě. Louis Deibler (1879 až 1899). Syn ka­ ta Josepha Deiblera. Říkalo se mu „kulhavec“, protože napadal na nohu. Vyko­ nal na 259 poprav. Mimo jiné „připravil o krk“ Ravachola a Caseria, vraha prezi­ denta Sadiho-Carnota. Anatole Deibler (1899 až 1939). Syn předešlého. Zavedl buřinku místo cylin­ dru. Říkal, že „setne hlavu dřív, než od­ souzený stačí odhláskovat slovo giloti­ na ". O život připravil 450 odsouzených, mezi nimi Landruho. Henri Desfourneaux (1939 až 1951). Švagr předešlého, vzal si jeho neteř, jež byla zase dcerou katova pomocníka. Provedl poslední veřejnou popravu ve Francii ve Versailles v roce 1939. Povo­ lání vykonával i za války, kdy stínal ve věznici La Santé vlastence. I po konci války si místo udržel a popravil mimo ji­ né doktora Petiota odsouzeného za 27 vražd. André Obrecht (1951-1976). Syno-

A jako praktik ukončil svůj vývod tech-

vec předešlého. Když Úřední věstník zveřejnil, že se místo hlavního kata uvol­ nilo, přihlásil se a byl vybrán ze 150 uchazečů. Od roku 1922 byl pomocní­ kem kata, takže do svého jmenování se již zúčastnil 362 poprav. Po jmenování „usekl“ ještě 51 hlav, mezi jiným hlavu Emila Buissona, „veřejného nepřítele čís­ lo 1", a hlavu Christiana Ranucciho. Marcel Chevalier (1976-1981). Man­ žel neteře svého předchůdce a Obrechtův pomocník od roku 1958. Jako vrchní kat stačil vykonat již jen dvě popravy včetně té, která byla ve Francii poslední. O hlavu při ní přišel 10. září 1977 již zmí­ něný Hamida Djanboudi. Skutečným králem gilotiny však byl Němec Johann Baptist Reichart (1933-1945) velký služebník nacistické justice. Byl potomkem starého katovského rodu, jenž své řemeslo vykonával již v 18. století. Provedl 3000 poprav, z toho 2948 giloti­ nou. Po válce se Reichart dal do služeb Spojenců. Jemu byla svěřena úloha při­ pravit šibenice pro nacistické válečné zločince odsouzené v Norimberku. Dal několik zdokonalovacích lekcí seržantu Woodovi, úřednímu katu americké ar­ mády, neboť ten byl oficiálně pověřen věšením. Po těchto popravách se Reichart odebral na odpočinek v okolí Mnichova a věnoval se své velké vášni, chovu psů.

Toaleta

odsouzeného

Vachera před popravou

vykonanou Deiblerem.

(Detova rytina.

Soukr.

sbírka)

nickou poznámkou: „Uvidíme, nebude-li

rurgické akademie“. Pověřilo zároveň vý­

nutno fixovat hlavu odsouzence půlměsí­

konnou moc, aby vynaložila potřebné fi­

cem, který by mu přidržoval krk na úrov­

nanční prostředky ke zdokonalení této

ni základny hlavy, prodloužené části či

techniky popravy.

výstupky tohoto zkřížení budou kramlemi přichyceny k popravišti.“

Francouzský trestní zákoník neuvede nikdy, po celá dvě staletí až do zrušení

Shromáždění, jež se mezitím 1. října

trestu smrti v roce 1981, gilotinu jménem.

stalo Zákonodárným shromážděním, se

Vždy se o ní mluví jen jako o „způsobu

zhrozilo a možná se za projekt smrtícího

a metodě popsaných v doporučení pode­

stroje i trochu stydělo, takže odmítlo

psaném stálým tajemníkem Chirurgické

o něm jednat ve veřejné rozpravě. Nako­

akademie“.

nec však, pod dojmem vědeckého přístu­

Jakmile byla myšlenka „stínacího stro­

pu a určitě zlákáno možností nesnadný

je“ oficiálně schválena, zbývalo ji jen co

problém konečně vyřešit, dalo zprávu

nejdříve realizovat. Shromáždění pověřilo

doktora Louise vytisknout. 20. září 1792

odpovědností za postavení prototypu pa­

vydalo dekret, v němž se požadovalo,

řížského generálního prokurátora a syn-

aby „odsouzeným byla stínána hlava způ­

dika Pierra Louise Roederera, který v Ús-

sobem a metodou popsanými v doporu­

tavodárném shromáždění vynikl v rozpra­

čení podepsaném stálým tajemníkem Chi­

vě o finančních a právních otázkách.

Roederer nejprve konzultoval s dokto­

nictvím ministra veřejných výdajů Clavie-

rem Guillotinem, otcem celé myšlenky,

ra Guidonovu částku zamítla a pověřila

ale když zjistil, že je příliš teoreticky za­

doktora Louise, aby našel jiného „dobré­

měřen, obrátil se velice rychle k pragma­

ho výrobce“, jehož požadavky budou ro­

tickému doktoru Louisovi, jenž jediný byl

zumné.

schopen mechanismus prakticky realizo­

Toho nakonec našel v štrasburském

vat. Pomohl mu navázat kontakt s úřed­

Němci Tobiasovi Schmidtovi, výrobci spi­

ním tesařem vlády, jistým Guidonem. Ten

netů a ve volných chvílích hudebníku.

byl ovšem zvyklý spíše na dřevěné kon­

Tento muž byl svého druhu umělec a již

strukce sloužící staré spravedlnosti, a tak

dříve, poté kdysi přečetl Louisovu zprávu,

upadl do hlubokých a pochopitelných

doktorovi psal a nabízel mu své služby.

rozpaků. Doktor Louis tedy sepsal na je­

Ujišťoval ho, že pro něho bude ctí moci

ho popud popis zařízení. Obsahoval mi­

pracovat na „stroji na stínání hlav“, jehož

mořádně přesné pokyny ohledně kon­

cílem je rozhodně přispět k blahu lidstva.

strukce a celé montáže, v nichž nebyl

Doktor Louis Schmidtovi, který již me­

puntičkářsky opomenut žádný detail. Ce­

zitím na daném problému pracoval a na­

lek je nejpropracovanější zprávou o giloti­

črtl několik typů popravčího stroje, na­

ně, jaká se kdy objevila, a fakticky doka­

psal. Požádal ho, aby ve „vlastních studi­

zuje, že skutečným vynálezcem gilotiny

ích“ ustal a soustředil se plně na realizaci

byl doktor Louis.

stroje doktora Louise.

Guidon, který měl konečně zadány

Ani ne za týden předložil Tobias Sch­

podmínky, se hned vrhl do práce a za čty­

midt sumu 960 liber, tedy pouhou šestinu

řiadvacet hodin se vytasil s cenou za pro­

částky požadované Guidonem. Ministr

totyp. 31. března ji předal doktoru Louiso­

veřejných výdajů Clavière ještě formálně

vi a ten ji odevzdal generálnímu prokurá­

smlouval a výsledná částka činila 812

torovi a syndikovi Roedererovi. Stálo to

liber.

5660 liber, tedy úžasnou sumu.

Schmidt se pln nadšení vrhl do práce

Guidon se hájil, že jde pouze o cenu za

a postavil do týdne prototyp. Oproti do­

prototyp, a „jestliže se náklady na tento

poručení doktora Louise došlo ke dvěma

první stroj zdají trochu vysoké, pak u dal­

změnám. Zvýšily se svislé trámy, mezi ni­

ších strojů to bude podstatně méně, pro­

miž jezdil nůž. Jejich výška nyní činila čtr­

tože všechny nesnáze a problémy jsou

náct stop (původně deset), ale pořád to

vyřešeny již u prvního výrobku“. Ujišťo­

bylo méně, než kolik navrhoval Guidon:

val rovněž, že stroj je tak solidní, že může

osmnáct.

zaručit jeho funkci na celé půlstoletí. Je

Nůž s ostřím zkoseným v úhlu 45 stup­

možné, že Guidon požadoval takovou

ňů nevážil již šedesát, ale pouze čtyřicet

přemrštěnou sumu i proto, aby mohl prá­

kilogramů, a to i s beranem. Beranem se

ci odmítnout. Velmi silná tradice cechu

tu rozumí masivní kovové závaží, které se

tesařů jim totiž nedovolovala, aby se po­

pohybuje spolu s nožem a propůjčuje mu

díleli na konstrukci popravčích nástrojů.

svou hmotnost.

V každém případě však vláda prostřed­

Jakmile byl celek sestaven, bylo mož-

zkrátila o hlavu jistého Jacquesa-Nicolase Pelletiera, odsouzeného pro násilnou loupež, jemuž se tak dostalo pochybné cti být prvním gilotinovaným v dějinách. Všechno proběhlo naprosto hladce. Od Pelletierovy popravy se již nůž v gilotině nezastavil. Gilotina stínala hlavy po tisí­ cích. Za necelá dvě století, od roku 1792 do roku 1981, kdy byla zrušena, usekla asi osm až deset tisíc hlav, a to nepočítáme oběti Velkého teroru. Protože nařízení přijatá Národním shromážděním požadovala stejnou smrt pro všechny, cestovali pověření zástupci republiky po celé zemi a gilotina tvořila součást jejich zavazadla. Odsouzenci mu­ seli na popravu čekat, a tak každé soudně příslušné místo žádalo o gilotinu vlastní. Výnos z 13. června 1793 stanovil počet gilotin: v každém departementu jedna čili celkem osmdesát tři gilotiny. Přenášení gilotiny

v jednom

německém

Tobias Schmidt využil svého postavení

vězení. 1931. (Soukr. sbírka)

průkopníka. Požadoval výhradní právo na

no začít s pokusy, nejprve na živých ov­

výrobce spinetů neměla bez ohledu na

výrobu gilotin a také je dostal. Jenže dílna cích, poté na mrtvolách lidí. Podle někte­

určité úpravy a přijetí nových dělníků in­

rých zpráv byla první gilotina smontová­

frastrukturu potřebnou k téměř průmys­

na za přítomnosti všech zainteresova­

lové výrobě na objednávku. U jeho vý­

ných v nemocnici Salpétrière, podle ji-

robků se velmi záhy projevily nedostatky,

ných v Bicétre. Přítomni byli členové vlá­

dodávané gilotiny neměly požadovanou

dy, doktoři Louis a Guillotin, úřední kat

kvalitu a jejich vady se staly všeobecně

Charles-Henri Sanson a značná část za­

známými. To otevřelo pole působnosti

městnanců nemocnice. Stroj odpovídal všemu očekávání. Do­ konce i kosti sekal čistě. Hlavy od těla od­ děloval „v mžiknutí oka“. Když zkouška proběhla tak přesvědči­ vě, nic již nebránilo rychlému praktické­ mu uplatnění „zázračného stroje“.

konkurence,

která

začala

předkládat

vlastní nabídky. Zejména jistému Noelovi Clairinovi se téměř podařilo dobýt trh, když se nabídl, že bude vyrábět dokonalé gilotiny za pět set liber i s červeným nátěrem. Generální prokurátor a syndik Roede-

Ani ne za týden, 25. dubna 1792, byla

rer pověřil několik státních úředníků, aby

gilotina vztyčena na náměstí Grève, aby

Schmidtovy stroje přezkoumali a podali

zprávu o jejich vlastnostech a nedostat­ cích. Zprávu podepsal jménem celé skupiny architekt Giraud a uvedl, že „Schmidtův stroj“ nedosahuje bez ohledu na správ­ nou koncepci dokonalosti, jakou by od něho bylo možno očekávat. Nedostatky zdůvodňoval spěchem, s jakým se k výrobě přistupovalo, jenž gilotinu připravil o veškerou bezpečnost a snadnost manipulace, přestože by bylo možné ji oběma těmito vlastnostmi vy­ bavit. Navrhl určitá zlepšení: „Vodicí drážky, pera a kotouče jsou ze dřeva, a přitom by jedny měly být z mědi a druhé ze železa... Háky, na nichž je zavěšen provaz přidržu­ jící berana, drží hřeby s kulatou hlavou, ale měly by to být hřeby s podložkou...“ Doporučoval rovněž připojit sklápěcí stupínek a příruby umístit o něco výše, aby se tak zlepšila stabilita stroje. A konečně pokládal za nutné vybavit každý stroj hned dvěma berany, každý s vlastním nožem, „aby jeden mohl za­ stoupit druhý v případě, že by se s ním něco stalo“. Na závěr zprávy navrhoval: „Pokud pů­ vodci zaplatíme částku pěti set liber za jednu gilotinu a jestliže provede všechny ty změny a stroj příslušně dovybaví, není nutno váhat a je možno ho pověřit výro­ bou i do budoucna.“ A skutečně, Tobias Schmidt si trh s gilotinami udržel, pouze mu uniklo postavení devíti strojů pro Bel­ gii, jež byla tehdy připojena k Francii a kterou zásobil svými výrobky jistý Hyver, truhlář z města Douai. Tobias Schmidt provedl nezbytná vy­ lepšení, zejména umístil do podélných drážek svislých trámů měděné kolejnič-

Jaká práva měl odsouzenec na smrt Osoba odsouzená k smrti se ze zákona stávala předmětem řady zvláštních a přesně vymezených opatření. - Odsouzenec dostal svou osobní celu. - Byl neustále sledován ve dne i v noci. - Mimo celu musel nosit želízka. - Musel nosit speciální oblek. - Nemusel pracovat. - Směl kouřit, číst a psát bez omezení. - Dostával přídavky ke stravě a směl dostávat balíky podle svého výběru. - Rozsudek smrti mohl být realizován až po odmítnutí žádosti o milost. - Odsouzenec si mohl být jist. že nebu­ de popraven v neděli, 14. července, ani v církevní svátek. - Pokud byla odsouzena žena, jež pro­ hlásila, že je těhotná, směla být popra­ vena až po slehnutí. - Za posledních třicet let, kdy platil trest smrtí, uběhlo mezi vynesením roz­ sudku smrtí a provedením popravy průměrně 6 měsíců. - Pokud bylo odsouzenci v době, kdy spáchal zločin, méně než 18 nebo více než 70 let, nesměl být popraven.

ky, v nichž nůž lépe klouzal. Zavedl také

vědomí možná přetrvá i po useknutí hla­

polomechanický systém ovládání pádu

vy, navrhl jeden mnichovský profesor

berana.

stroj pro „skutečné humánní popravy“,

Tobias Schmidt vydělal na strojích smr­ ti skutečné jmění. Jenže nakonec se bláz­

jenž měl odpovídat i těm nejpřísnějším nárokům morálky.

nivě zamiloval do tanečnice zvané La

Franz von Paula G. Ruithuisen nebyl

Chameroi, jež byla chráněnkyní Josepha

jen tak někdo. Byl to chemik, zoolog

Beauharnaise, Napoleonova nevlastního

a antropolog.

syna, a kvůli ní zkrachoval.

Po řadě pokusů na zvířatech navrhl po­

Vylepšená Schmidtova gilotina pak sta­

stavit gilotinu vybavenou ještě jedním no­

čila uspokojovat potřeby po tři čtvrtiny

žem, který by jediným řezem dokázal od­

století. To ovšem nijak nebránilo filantro-

dělit obě mozkové hemisféry. „Je také

pům, vynálezcům a podnikatelům, aby

možno,“ napsal, „doplnit gilotinu ještě

nepřestali usilovat o to, ji z jejího výhrad­

dalším nožem, který by směřoval napříč

ního postavení vytlačit.

přes páteř, aby rozřízl prodlouženou mí­

Za Velkého teroru nabídl jeden vyná­ lezce vládě Výboru veřejného blaha, že

chu nebo aspoň aortu, což by urychlilo vykrvácení.“

postaví stroj se čtyřmi, resp. až devíti no­

I když věhlasný učenec navrhloval, že

ži, aby se popravy urychlily. První tako­

sám ponese náklady na zhotovení proto­

vou gilotinu postavil v roce 1794 v Bor­

typu, přece zájem současníků nevzbudil.

deaux na příkaz předsedy vojenské komi­

Zázračný Schmidtův stroj, jenž nako­

se tesař jménem Burguet. Nikdy však ne­

nec plně vyhovoval, zaujímal postavení

byla použita.

na trůně až do roku 1870, kdy Adolphe

Druhou, s devíti noži, postavil mecha­

Crémieux, tehdejší ministr spravedlnosti,

nik jménem Guillot. Pokusy v nemocnici

nařídil vyrobit dva přenosné stroje, tak­

Bicétre však nepřinesly uspokojivé vý­

zvané „urychlovací“, čímž přechod do

sledky.

bezživotí nabral ještě větší obrátky. Také

Je ovšem pravda, že přes zdokonalení

nařídil, aby gilotina sestoupila z piedesta-

gilotina s jedním nožem nestačila tempu,

lu, a aby se stavěla dokonce přímo na

jakým bylo třeba popravy vykonávat.

zem. To vyvolalo bouři: „Nejsme přece

A tak se zcela běžně po stovkách odsou­

vepři, abychom umírali v prachu na ze­

zenci stříleli, a to i pomocí děl, a topili.V

mi,“ ozývali se tehdejší novináři bránící

roce 1794 nařídil Turreau dokonce popra­

ve svatém rozhořčení lidskou důstojnost.

vy bajonetem, aby se šetřila munice. Později se objevily návrhy gilotin z liti­

Právě dva takové moderní stroje, „za­ placené a objednané nenáviděnou vládou

ny, snažící se vyhnout složité konstrukci

úpadku“, spálili komunardi v dubnu 1871

z břeven a trámů, nebo dokonce gilotin

na Voltairově náměstí jako „nástroje

na válečcích, aby bylo možno si ušetřit

otroctví monarchistické vlády, aby byla

složitou montáž a demontáž.

očištěna a posvěcena nová svoboda“.

Když se pak, zejména po popravě

Sotva „stroj na stínání hlav“ shořel, už

Charlotty Cordayové, objevil problém, že

znovu povstal z popela. Již počátkem ro-

ku

1872 objednal ministr spravedlnosti

nový.

jako technologická inovace zvýšila vý­ znamně produkci useknutých hlav, pak

Vzkříšením gilotiny byl pověřen Léon

také zároveň znamenala výrazné přesku­

Berger, umělecký truhlář, který byl záro­

pení v řadách mistrů katovského ře­

veň katův pomocník.

mesla.

Léon Berger vycházel ze dvou gilotin

Za královského režimu bylo na území

spálených v předešlém roce a obdařil gi­

Francie činných sto šedesát katů, jimž po­

lotinu několika zlepšeními, takže ji bylo

máhalo tři sta až čtyři sta pomocníků.

možno pokládat za dokonalou. Od té do­

Výnos z června 1791, jenž zaváděl jed­

by již doznala jen několik málo nepodstat­

nu gilotinu na každý departement, kterou

ných změn.

obsluhoval jeden popravčí, tak počet katů

„Bergerův stroj“ se vyznačoval zejmé­

úředně snížil na osmdesát tři.

na tím, že ve spodní části svislých trámů

Pro povolání kata znamenala revoluce

byla umístěna pera. Jejich účelem bylo

pozvolný úpadek, který se již nikdy neza­

ztlumit pád nože na konci jeho dráhy. Po­

stavil.

zději byla pera nahrazena pryžovým ná­

Po bouřích revolučních časů a vydání

razníkem, takže nůž dopadal skutečně

zákoníku z roku 1810 nebyly již zákony

měkce a zároveň byla tlumena poslední

tak přísné.

fáze pohybu berana ve vodicích dráž­ kách. Od té doby nebylo již charakteris­ tický „hluk“ gilotiny slýchat. Ale nejznámější inovace „série 1872" spočívala ve spouštění nože. Jeho blokování a uvolňo­ vání nyní zajišťoval kovový kolík tvaru hrotu šípu, umístěný na horní části bera­ na, jenž zapadal mezi čelisti mechanismu na vrcholu stroje. Čelisti se otevíraly páč­ kou, nahrazenou později jen tlačítkem, a uvolnily kolík. Těžký beran s nožem se daly do pohybu... Aby pád proběhl hladčeji, byly na ko­ nec berana připevněny válečky usnadňu­ jící jeho pohyb ve vodicích kolejničkách v drážkách svislých trámů. Od té doby se svislé trámy vztyčovaly na fošnách pokládaných přímo na zem. Koš z proutí se schránkou z pozinkované­ ho plechu a voskovaného plátna, umístě­ ný na boku stroje, měl jiný účel: po pro­ vedení popravy se do něj dávala hlava, pak i tělo popraveného. Jestliže gilotina

N ě c o málo nej Nejvzpurnější odsouzenec: Troppmann, v roce 1870. Zavraždil osm čle­ nů jedné rodiny. Kousl kata do ukazo­ váčku tak. že mu ho téměř amputoval. Nejvzpurnější odsouzenkyně: Bonnetová. v roce 1833. Bránila se s takovou silou, že gilotina odjela 15 metrů daleko. Nejnešikovnější kat: v Albi. v roce 1831: pětkrát spustil nůž a nakonec mu­ sel popravu dokončit nožem. Hromadná poprava: pomineme-li bouřlivé revoluční časy, pak nejdelší souvislá řada popravených pochází z ro­ ku 1944. kdy najednou padlo devět hlav.

- Nejmladší gilotinovaný: třináctileté dí­ tě v roce 1793. - Nejstarší gilotinovaný: hokynář jmé­ nem Dervilly, popravený v roce 1794 ve věku již 93 let. V Belgii: bylo gilotinováno asi 120 osob. V Německu: v letech 1933 až 1945 vynesly soudy třetí říše 16 500 rozsudků smrti stětím, a to nejen gilotinou, ale i se­ kyrou, vojenské soudy stačily za tu dobu vynést 25 000 rozsudků smrti. V pank­ rácké věznici v Praze bylo gilotinou sťato více než 1 000 osob. V Rakousku: v letech 1938 až 1945 bylo sťato 1184 lidí.

Když pak byly v roce 1832 zavedeny

leznici s nimi. V době zrušení trestu smrti

„polehčující okolnosti“ a za řadu deliktů

byly v majetku Francouzské republiky tři

zrušen hrdelní trest, počet gilotinovaných

gilotiny, z nichž dvě byly uloženy ve věz­

prudce poklesl, čímž se zredukovala i ak­

nici La Santé. Jedna byla určena k popra­

tivita katů. Zákon z roku 1832 jim zasadil

vám v pařížské oblasti, druhá pro ostatní

ještě další ránu. Předpokládal, že počet

území Francie. Třetí byla umístěna v jed­

katů bude postupně klesat až na polovinu

nom vzdáleném zámořském území a byla

dosavadního počtu, protože místa těch,

k dispozici pro popravy provinilců v dale­

kteří zaměstnání opustili z osobních dů­

kém zámoří.

vodů nebo pro úmrtí, již neměla být obsa­ zována.

Asi udiví, že gilotina se nesetkala ve světě s takovým nadšením, s jakým byly

Výnos z roku 1849 stanovil, že napříště

její výhody a přednosti přijímány v době,

bude vždy jen jeden hlavní kat v těch de­

kdy byla vynalezena, a v následujících sto

partementech, kde je odvolací soud.

padesáti letech.

Počet katů klesl na třicet čtyři. Koneč­

Těžko to lze vysvětlit, ale používání gi­

nou ránu jim zasadil zákon z listopadu

lotiny nepřekročilo hranice Francie a je­

1870. Rušil funkci všech hlavních katů

jích zámořských držav. V každém případě

i jejich pomocníků na celém francouz­

byla v roce 1796 zavedena v Belgii, proto­

ském území. Napříště justici stačil již jen

že tehdy Francie anektovala část jejího

jeden hlavní kat sídlící v Paříži, jenž měl

území. Ze stejných důvodů se objevila

pět pomocníků. Všichni byli oprávněni

v dočasných francouzských državách

vykonávat popravy na celém území re­

v severní Itálii a v německém Porýní.

publiky, a tak za vykonáním rozsudku

V polovině 19. století měli gilotinu také

cestovali, přičemž gilotina putovala po že-

Řekové. Tuto techniku popravy si v plné

míře osvojilo pouze nacistické Německo,

du berana je 2,25 m, a vezmeme-li v úva­

ale německé gilotiny neměly sklápěcí

hu, že tření je zcela zanedbatelné, pak si

prkno. Musíme zdůraznit, že anglosaské

můžeme spočítat, že nůž v okamžiku, kdy

země i všechny ostatní státy gilotinu vždy

dopadne na krk odsouzeného, bude mít

odmítaly. Angličané, kteří byli již zvyklí na

rychlost 6,50 m za sekundu. Jinými slovy

stínání hlav „urozených“, se přesto k pro­

23,4 km za hodinu. Nůž váží 7 kg, beran

blému vyjádřili.

30 kg, čepy, které je drží pohromadě. 3

Již zmíněná britská královská komise,

kg, tedy všechno dohromady 40 kg, od­

pracující v letech 1949 až 1953, se otáz­

por tkání je tedy nepatrný a můžeme ho

kou zavedení gilotiny podrobně zabývala

zanedbat. Pak vychází doba řezu pro nor­

a nakonec dospěla k závěru: „Jsme pře­

mální průměr krku 13 cm dvě setiny se­

svědčeni, že zmrzačení, které gilotina

kundy. Mezi uvolněním nože a koncem

způsobuje, by v naší zemi veřejné mínění

exekuce tedy uběhne méně než půl se­

šokovalo.“

kundy. Faktem je, že jakmile kati obsluhující gi­ lotinu měli stroj jednou k dispozici, nauči­

Třicet tři useknutých hlav za hodinu Komise připomněla, že dobrá poprava musí respektovat tři kritéria: „musí být humánní, nesmí selhat a musí respekto­ vat slušnost“, nicméně připustila, že s gi­ lotinou lze „rychle manipulovat, její úči­ nek je jistý a mechanismus neselhává“. Ve skutečnosti by zavedení metody francouzského původu, navíc spojené se vzpomínkou na prolitou krev aristokratů, narazilo v Británii, kde jsou protifrancouz­ ské resentimenty stále značně živé, na šo­ vinistický odpor nacionalistů. Je však „stroj na stínání hlav“ skutečně tak výkonný, jak se tvrdilo? Je možno jej rychle uvést do provozu a vyhovuje, že pracuje rychle, to nelze popřít. V okamžiku, kdy nůž dopadne na krk odsouzeného, se jeho rychlost rovná dru­ hé mocnině konstanty zrychlení vynáso­ bené výškou pádu. Víme-li, že výška pá­

li se ho zvládat se skutečným mistrov­ stvím. O Charlesu-Henrim Sansonovi ře­ čeném „Veliký“ kdosi napsal: „V Paříži do­ sáhlo umění gilotinovat absolutní dokona­ losti. Sanson a jeho učedníci stínají hlavy s takovou zručností, že by člověk málem uvěřil, že jim v umění, jak nakládat s lid­ mi, dával lekce Comus (tehdy slavný kou­ zelník a eskamotér). Za třináct minut usekli dvanáct hlav.“ 18. ledna 1909 vyvolával dav shromáž­ děný okolo popraviště Anatola Deiblera. jenž byl pověřen provedením exekuce čtyř zločinců v Béthune v severofrancouzském departementu Pas-de-Calais. Čtyři hlavy za devět minut. Je to pod­ statně méně než Sanson. Ale Deibler po každé popravě stroj očistil a osušil nůž. A přesto to šlo ještě lépe. Takový vyni­ kající čas zachytil protokol z roku 1928. 40 sekund od předání odsouzence ka­ tovi až po pád nože. Výkon se zrychluje. V roce 1956 jeden z pomocníků úředního kata republiky Obrechta řekl Jeanu Kero­ vi, novináři z Paris-Matche: „Obrecht po-

každé sledoval čas: šest až sedm sekund,

Bylo to druhé období, po Francouzské

tolik jsme potřebovali, abychom chlapa

revoluci, kdy se gilotina dožila svého nej-

popadli, prošli s ním dveřmi a po dvou

většího rozmachu.

stupních, strčili ho pod gilotinu a spustili

Jen v mnichovském vězení Stadelheim

ostří. Vážně jsme byli nejrychlejší tým...“

se konalo tisíc dvě stě poprav odsouzen­

Gilotina je rovněž nástrojem, který se výborně hodí k hromadným exekucím.

ců ve skupinách po deseti až dvaceti. V září 1943 bylo v berlínském vězení

Kat Bohmer v roce 1822 prohlásil:

Plötzensee naplánováno na tři sta poprav

„A co se týče rychlosti, víme, že pomocí

gilotinou na jediný den. Nacističtí kati se

tohoto stroje nového druhu dokáže jeden

museli potýkat s problémem, který se

jediný kat za hodinu setnout třicet tři

v dějinách poprav gilotinou asi jindy ne­

osob.“

vyskytl: s vysílením. Kati, u konce se sila­

Právě tyto výhody, rychlost a schop­

mi a brodící se již v kalužích krve, ustali

nost „sériové produkce“, umožnily giloti­

s popravami u hlavy číslo sto osmdesát

ně po jistém opomíjení udělat v letech

šest. Úřady nakonec souhlasily, že zbýva­

1939 až 1945 velkou kariéru v nacistic­

jících sto čtrnáct bude popraveno druhý

kém Německu.

den.

Historické podrobnosti Poslední trest smrti vynesený nad mla­ distvým provinilcem: v říjnu 1975 porotním soudem v departementu Oise. Prezi­ dent republiky dal Brunovi T. milost. V mnoha zemích je rozšířena lidová pověra, že pití krve odsouzeného zločin­ ce uzdraví z řady chorob. Jacques Delarue popisuje, jak se okolo gilotiny v roce 1865 shromažďovaly v den popravy zá­ stupy mrzáků a neduživců. V Belgii byl gilotinován poslední od­ souzenec v březnu 1918 ve věznici ve Furnes. Francie půjčila gilotinu i katy. V Belgii dosud platí trestní zákoník, podle něhož mají být odsouzenci k smrti gilotinováni na veřejném místě. Ve sku­ tečnosti se trest smrti v Belgii již nepo­ užívá. Dnes platný trestní zákoník v Kongu se opírá o trestní zákoník platný ve Fran-

cii za Napoleona III. a stanoví, že trest smrtí se vykonává gilotinou. Ve skuteč­ nosti byli od roku 1960 všichni odsouze­ ní zastřeleni.

Louis Deibler odchází ve věku sedmdesáti šesti let v roce 1899 do důchodu. Má za sebou 33 let služby a 152 poprav. (Rytina. Soukr. sbírka)

Ve Francii se osoby, jež byly oprávně­ né se účastnit popravy, a těch bylo cel­ kem deset, shromažďovaly před exekucí v kanceláři ředitele věznice.

že když do věznice přišel, musel ji také řádně opustit. Nyní již odsouzenec náležel katu. Ten mu rychle svázal nohy v kolenou a lokty mu přivázal k zádům. Tělo odsouzence se

Krvavá mše

tak prohnulo s hlavou nachýlenou dopře­ du, takže úder nože gilotiny byl jistější. Ze stejného důvodu mu kat také ustřihl vla­

Poté se členové pohřebního průvodu, k nimž se již přidal i personál káznice,

sy, pokud byly příliš dlouhé, aby nepře­ kážely.

všichni opatrně našlapujíce, aby nikoho

Nakonec mu ustřihl ještě límec košile

neprobudili, vydali k cele v oddělení od­

a její cípy roztáhl k ramenům. Pak odsou­

souzenců k smrti.

zence spolu s prvním pomocníkem odne­

Strážní si často zuli i boty, aby šli ještě

sl k maskovaným dvířkům vedoucím na

tišeji a aby odsouzence překvapili pokud

vězeňský dvůr, kde již stála připravena

možno ve spánku.

pod černým baldachýnem gilotina.

Hlučně otevřeli dveře a vtrhli do cely.

Odsouzence položili na sklápěcí prkno

Před válkou se hned vrhli na odsouzence

vysoké 85 cm, které se otáčelo ve

a navlékli mu svěrací kazajku. Od konce

čtvrtkruhu v čepu. Krk mu položili na

40. let na něj již vztáhli ruku pouze v pří­

místo dopadu nože a zajistili zařízením,

padě, že kladl odpor. Jeden strážný šel až

které ho zcela znehybnilo. Ostří dopadlo

na konec cely, druhý se postavil v nohou

na krk odsouzence ve zlomku sekundy.