Nikola v zemi hraček
Napsal: Martin Jandera
Ilustrovala: Katarína Kánová
© Lavion s.r.o, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být použita bez předchozího souhlasu společnosti Lavion s.r.o.
Milá Nikolko, k desátým narozeninám ti přejeme všechno nejlepší. Jsi naše šikulka. Máme tě moc rádi. Mamka a taťka
N
ikola seděla na zeleném mechu, který ji spíše než mech připomínal hustý koberec u babičky v obývacím pokoji, a stále nevěřila svým očím. „Takový zvláštní sen,“ řekla si a nahmatala si bouli na hlavě. „Sen říkáš? Jen kdyby!“ řekl voják a upravil si přezku na pásku, aby byla přesně uprostřed. „Ani nevíš, co jsi udělala.“ „A co jsem udělala?“ zeptala se Nikola a také se zvedla na nohy. „To je jedno!“ odsekl voják a natáhl k ní ruku. „Jen mi dej ten perník a zase bude všechno v pořádku.“ „Já ale žádný nemám,“ ukázala mu prázdné dlaně. „Cože?! Nemáš?“ vykřikl a skoro mu přeskakoval hlas. „Nemám,“ odpověděla Nikola a nechápala, proč se voják kvůli jednomu perníčku tak zlobí. Voják si sedl na plastový pařez a dal hlavu do dlaní: „Tak to je konec. Jsem tu navěky. To je konec. Opravdový konec.“ Nikola se chvíli rozhlížela kolem sebe, pak se zase dívala na zoufalého vojáka a nakonec se zeptala, co se vlastně stalo. „Co se stalo? Kromě toho, že jsme v Hračkárii, se nestalo vůbec, ale vůbec nic. Ale dovoluji si tě upozornit, malá slečno, že to úplně stačí.“ Nikola nechápala. Takový sen nikdy před tím neměla a připadal jí tak moc živý, až ji to vylekalo. „Ale, pane vojáku, je to jen sen. Nebo není?“ „Kéž by byl. Kéž by to byl jen sen,“ odpověděl voják stále s hlavou v dlaních, „ale není. Není a není a není.“ Při každém slovu silně dupl vojenskou botou do hlíny tvořené malými hnědými kuličkami, jako to dělá vzteklé dítě, když chce nějakou věc, kterou mu rodiče nechtějí dopřát. „Není? A kde jsem se tady vzala? A kde že to vlastně jsem? A co je to ta Hračkárie?“ Voják se náhle zvedl z pařezu, urovnal si zelenohnědou uniformu se skvrnami ve tvaru listí a stoupl si do pozoru. „Dost pláče nad rozlitým mlékem. Není čas na vysvětlování. Tímto přebírám velení a nařizuji okamžitý přesun do bezpečí.“ „Přesun do bezpečí?“ udivila se Nikola. „Kam se mám přesouvat? Vždyť jsem bosa a v pyžamu.“ 22
„Ach tak,“ zamyslel se voják a prsty si přejel po bradě. „Ach tak,“ zopakoval, „ti civilisté. Pořád nějaké problémy. No nic se nedá dělat, budu tě muset nést.“ „Nést kam?“ nevzdávala se Nikola. „Jak jsem řekl. Do bezpečí.“ „To jako že tady, právě tady, kde stojíme, není bezpečno a jinde bezpečno bude?“ „Přesně taková je situace,“ zhodnotil stroze a chystal se vzít Nikolu na záda. „Počkat, počkat,“ odporovala, „já nikam nejdu!“ „Samozřejmě že nejdeš. Ponesu tě,“ nenechal se voják odbýt. „Dříve než přijdou oni, musíme být my někde jinde, a to nejlépe co nejdále odsud. Chápeš?“ Nikola nechápala. Pokoušela se poskládat vše, co se od vojáka dozvěděla. Tedy, že to není sen, že je v Hračkárii a že tam, kde teď stojí, není bezpečno a musí se tak nechat odnést někam, kde bezpečno je. Jakoby v mrákotách tedy vlezla vojákovi na záda a nechala se nést temným lesem. „Mimochodem,“ řekl voják, „jmenuji se kapitán Bambino. A ty?“ „Nikola.“ „Hezké jméno,“ odpověděl kapitán a stiskl ji pevněji kolem nohou. „Ale to nic nemění na tom, co jsi způsobila!“ Dal se do běhu. Nikola na jeho zádech poskakovala, tu nahoru, tu zase dolů, podle toho, jak Bambino přeskakoval výmoly, vyhýbal se stromům a prodíral se houštím. Měla co dělat, aby se na jeho zádech udržela, a nebýt toho, že ji kapitán pevně držel, určitě by při nějakém velkém skoku ztratila rovnováhu a spadla rovnou na záda. A to by bylo tuze nemilé, protože slunce již zapadlo a v lese bylo šero. Sice ne ještě úplná tma, ale i tak, kdyby Nikola z vojákova hřbetu spadla, dozajista by jej už v lese nenašla. Proto se tedy po celou cestu držela jako klíště, a kdyby ji Bambino před chaloupkou neřekl, ať si stoupne na nohy, určitě by se ho držela stále. 23