Vojtěch Preissig – Ze Světce do světa

Koncepce: Lucie Vlčková

© texty: Aleš Brožek, Dagmar Hájková, Iva Knobloch, Pavel Koukal, Petr Koura, Jan Mlčoch, Tomáš Vlček, Lucie Vlčková

© translation: Linda Leffová

© foto: Ondřej Kocourek (UPM)

© Uměleckoprůmyslové museum v Praze

© Obec Světec

© Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova

Publikace vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Uměleckoprůmyslové museum v Praze (MK000023442).

Publikaci vydala Obec Světec zastoupená starostkou Ing. Barborou Bažantovou na počest nejvýznamnějšího rodáka obce.

Vydání podpořil finanční příspěvek společnosti Severočeské doly, a. s.

Seznam použitých zkratek:

UPM Uměleckoprůmyslové museum v Praze

US-PNP Umělecké sbírky Památníku národního písemnictví

LA-PNP Literární archiv Památníku národního písemnictví

VÚA – VHA Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv

VHÚ Vojenský historický ústav

IISBN: 978-80-86467-58-0 (Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova)

ISBN: 978-80-7101-145-3 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze)

Návrh titulní ilustrace pro knihu Broučci, 1902, kvaš, karton; 58,4 x 43,3 cm

Úvod Lucie v lčková

v zpomínka na mého prastrýce vojtěcha p reissiga olga o risek

Každá doba má své hrdiny, málokdy je však schopná význam jejich činů rozpoznat a náležitě ocenit – osobnost Vojtěcha Preissiga je v tomto směru příkladem takřka ukázkovým. Dnes, kdy nám výročí sedmdesáti let od tragické smrti v koncentračním táboře Preissiga připomíná, máme příležitost nahlédnout jeho život a dílo v širších souvislostech a zapsat Preissiga do obecného povědomí o klíčových osobnostech historie a umění českého národa. Předkládaná publikace přináší mozaiku pohledů na umělecké a občanské aktivity Preissigovy působnosti a soustřeďuje příspěvky autorů, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají na poli historiografie umění a historie. Výsledky dosavadního bádání zatím směřovaly především ke specializovanému odbornému publiku a byly široké veřejnosti, stejně jako vlastní umělecký odkaz Preissigův, obtížně dostupné. Cílem této souborné monografie je na jedné straně zprostředkovat přístupnou formou hlavní momenty umělcova života a přiblížit význam jeho díla, na straně druhé poskytnout prostor i pro tematické příspěvky k dílčím problémům. Snahou autorů, spřízněných obdivem k Preissigovým uměleckým a morálním kvalitám, bylo přispět k šíření jeho odkazu a alespoň částečně tak splatit dluh, který společnost k jednomu ze svých nejpříkladnějších hrdinů stále má.

Vojtěch Preissig, jeden z nejvýraznějších českých umělců první poloviny 20. století, patří mezi osobnosti, jejichž odkaz mohl být plně doceněn až s velkým časovým odstupem. Za umělcova života tomu do značné míry bránil fakt, že jeho dílo svou nadčasovostí, osobitostí a nesnadnou zařaditelností stálo často mimo mainstream. Zásadní roli v ambivalentním přijetí Preissiga českou uměleckou komunitou hrál také dlouhý pobyt v zahraničí, kvůli kterému se vazby s českým prostředím zpřetrhaly. Autor tak zůstal v povědomí v podstatě jen svou tvorbou před odjezdem do Spojených států, z pozdějšího období byly známé jen některé jeho aktivity na poli typografie a válečné plakáty. Dnes ceněné pozdní dílo, vycházející z experimentů s materiálovou grafikou a abstraktní malbou, zůstalo neznámé až do závěru šedesátých let dvacátého století. Tehdy byla Preissigova tvorba poprvé ve větší míře představena veřejnosti poté, co předchozí nezájem státních institucí ohrozil existenci autorovy umělecké pozůstalosti, kterou se na poslední chvíli naštěstí podařilo uchránit. Dalším snahám poukázat na mimořádnost díla a morální kvality jeho tvůrce nepřála doba – ostatně pro své demokratické ideály se Preissig stal osobou nežádoucí na počátku 50. let. Teprve až po roce 1989 mohl být připomenut jako bojovník za demokracii v souvislosti se svou obětavou a hrdinskou občanskou angažovaností a v roce 1992 byl vyznamenán in memoriam za zásluhy o Československo Řádem T. G. Masaryka.

V poslední dekádě se Preissigovi konečně dostává zasloužené pozornosti – v roce 2004 se dílo představilo veřejnosti poprvé ve své úplnosti reprezentativní výstavou v Jízdárně Pražského hradu a v roce 2008 byly v publikačním a výstavním projektu

Pro republiku! zhodnoceny Preissigovy aktivity v I. a II. odboji. Letitou absenci monografie částečně napravilo vydání publikace

Vojtěch Preissig nakladatelstvím Arbor Vitae ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem na přelomu let 2012/2013.

K vydání se nyní chystá i zmíněná dlouho odkládaná monografie, zařazující Preissigovo dílo do mezinárodního kontextu.

Třebaže Preissig strávil ve Světci u Bíliny jen poměrně krátký čas svého dětství, byli to již v minulosti právě patrioti zdejšího regionu, kteří se snažili památku svého nejvýznamnějšího rodáka připomínat. Nakolik si zde Preissiga vážili, dokládá monumentální oslava umělcových šedesátin, uspořádaná ve Světci v roce 1933, v době, kdy se Preissig po návratu do vlasti nedočkal uznání umělecké komunity a byl vnímán spíš jako polozapomenutý reprezentant secesního dekorativismu. Tehdejší oslavy, jež byla pojata jako významná společenská událost, se zúčastnily takové osobnosti jako ministr obrany Bohumil Bradáč, předseda Spolku výtvarných umělců Mánes Josef Gočár, ředitel Uměleckoprůmyslového musea Karel Herain nebo rektor

Uměleckoprůmyslové školy Jaroslav Benda. Při této příležitosti byla ve Světci také otevřena pamětní síň Vojtěcha Preissiga. Dnešní iniciativa obce a místních nadšenců, která vedla k uspořádání této publikace, přispívá k uznání Preissiga i mimo úzké okruhy jeho obdivovatelů z řad historiků umění, typografů, umělců a historiků. Doufejme, že obohatí povědomí o výjimečné osobnosti naší historie, jejíž morální kvality a umělecká invence mohou být inspirativním příkladem v každé době.

Lze jen litovat, že autorský kolektiv opustil ve věku nedožitých sedmdesátin klíčový iniciátor projektu, historik, památkář, organizátor nesčetných kulturních akcí a severočeský patriot Pavel Koukal. Jeho entuziasmus a obětavost se staly rozhodujícím momentem vzniku této knihy. Vydání publikace o Vojtěchu Preissigovi se sice Pavel Koukal bohužel nedožil, dílo, jež díky jeho iniciativě vzniklo, však jeho nemalé zásluhy o zachování Preissigova odkazu ukazuje velmi názorně. Alespoň symbolicky je tak věnováno i jeho památce.

Všem dalším, kteří se podíleli na vzniku této publikace, patří poděkování a zcela zvláštní dík zaslouží paní Olga Orisek za osobní vzpomínku na Vojtěcha Preissiga, která je jedinečnou a autentickou výpovědí a která strhující životní příběh umělce a jeho rodiny oživuje a propojuje se současností.

Existuje ještě někdo, kdo se setkal s Vojtěchem Preissigem, nebo má na něj nějaké vzpomínky? Pravděpodobně jsem zbyla pouze já, a to díky své babičce Miladě, roz. Preissigové, mladší sestře prastrýce Vojtěcha, která se také narodila ve Světci. Vychovávala mne během války, a tak jsem byla vždy s ní na návštěvách u Preissigů. Vyrůstala jsem pod Vojtěchovými obrazy a s knížkami Broučci a Byl jeden domeček …

Babička vlastnila vilku na Spořilově vedle Preissigů, se kterými se často stýkala, a jejich vzájemné vztahy byly velmi blízké. Byly mi tehdy čtyři roky a návštěvy u Preissigů patří k mým prvním vzpomínkám – sedávala jsem prastrýci na klíně, když hráli karty, a vybavuje se mi, že v té hře mělo klíčovou roli číslo 21. Poslední vzpomínka na strýce Vojtěcha byla tragická a emotivní – byla jsem přítomna, když přijelo gestapo strýce zatknout. Stále před sebou v duchu vidím naleštěné černé holinky a červené pásky na rukávech.

Vojtěchovy dcery Vojtěška, Irena a Yvona byly nejen sestřenice mojí maminky Anny Dědinové, ale i její velké přítelkyně. Cvičily spolu na sokolském sletu, jezdily na lyžích a v létě na kánoích, jak dokládají staré rodinné fotografie. Později spolupracovaly na vydávání ilegálního časopisu V boj. Na to se sice nepamatuji, ale prý jsem seděla v kočárku na balíku časopisů, když je maminka rozvážela po Praze.

Osudy členů rodiny Vojtěcha Preissiga se prolínají mým životem až do dneška. Vojtěška mne již za války učila anglicky, s babičkou šily potajmu americké a anglické vlajky. Po skončení války se vrátil můj tatínek jako člen britské armády, maminka z německého vězení a odstěhovali jsme se i s babičkou ze Spořilova. Návštěvy se omezily na setkání během svátků a rok 1948 opět přinesl velké změny. Tatínek byl uvězněn a já jsem ho následovala jako sedmnáctiletý „špion a nepřítel lidu“. Ale tím neskončilo mé spojení s rodinou Preissigovou. Dcera Yvona se opět zapojila do ilegálního odboje a než utekla do New Yorku, schovávala se u jedné rodiny – s tou ženou jsem se setkala ve věznici na Pankráci. Byla odsouzena za přechovávání zrádce lidu.

Léta plynula a po odchodu do Ameriky jsem se opět setkala se členy rodiny Preissigů – Yvona žila také v New Yorku a moje maminka se s ní setkávala při návštěvách u mé rodiny. Její dcera Yvona žije v New Yorku a občas s ní mluvím.

Preissigova rodina sice vymřela „po přeslici“, ale jejich tuhý kořínek, schopnosti a charakteristiky se předávají do dalších generací – můj mladší syn je umělecky zaměřen a velmi se zajímá o dílo Vojtěcha Preissiga. Stále zde v Americe pátrá po něčem z Vojtěchovy pozůstalosti a má mnoho původních válečných pohlednic. Je milé vědět, že se na strýce a jeho dílo nezapomíná a že jeho obrázky obšťastňují další generace.

Autoportrét, kolem 1900

Milada Preissigová, sestra Vojtěcha Preissiga

vojtěch p reissig

v historii

obce s větec pavel k oukal

Berta Preissigová, roz. Augustinovič, matka Vojtěcha Preissiga

Eduard Antonín Preissig a Berta Preissigová, roz. Augustinovič, rodiče Vojtěcha Preissiga

Vojtěch Preissig s bratrem Eduardem, kolem 1878

P OZORUHODN ý OTEC V ýJIMEČN é HO S y NA V době, kdy se jméno Preissig stalo součástí světecké historie, prastará zemědělská obec na úpatí Českého středohoří s arcibiskupským zámkem na základech románského kláštera se teprve přibližovala k prahu průmyslového věku.1 I když těžbu uhlí u osady Chotovenka podpořil již v roce 1805 arcibiskup pražský Vilém Florentin kníže Salm-Salm, dobývalo se zprvu výhradně pro vlastní potřebu zdejšího arcibiskupského vrchnostenského panství. Důl založený na jedenácti velkých důlních měrách byl na počest arcibiskupa nazván Florentini a spravovala ho arcibiskupská správa důchodu a horní správa ve Světci. Kolem roku 1820 k němu přibyla arcibiskupská „šachtice“ v přilehlé osadě Lyskovice, později známá pod názvem Franz Xaverius. Těžba v arcibiskupských šachtách probíhala dlouho s pomocí ručního rumpálu a technický pokrok sem dorazil vlastně až na prahu 70. let 19. století, kdy se jej pražské arcibiskupství rozhodlo zmodernizovat a konečně pořídilo nezbytný parní stroj. Podmínky pro rozvoj dolování byly velmi příznivé zejména poté, co došlo v roce 1871 k výstavbě pobočky železniční dráhy z Duchcova do Světce. Až v návaznosti na ni byla o dva roky později budována trať z Ústí nad Labem přes Úpořiny a Světec do Bíliny (tzv. Bělská dráha), ale uvedení světeckého nádraží do provozu dne 6. 6. 1875 již arcibiskupská správa nijak zvlášť neoslavila. V předjaří 1874 totiž postihla důl Florentini nečekaně rychlá povodeň, během níž rozvodněná řeka Bílina šachtu úplně zaplavila. Arcibiskupství nemělo peníze na obnovu těžby, a tak byl provoz dolu na celých sedmnáct let přerušen.

Obrazně i ve skutečnosti z nastalé situace nejvíce vytěžila konkurenční těžební firma Wiener Kohlen - Industrie -Verein (Vídeňský uhelný spolek), která již od roku 1872 zakládala ve Světci nový hlubinný důl. Areál těžebních i obytných budov byl vybudován na vyvýšeném místě jihozápadně od zámku a s ohledem na místní tradici kostela sv. Jakuba Většího jej nazvali St. Jacobi-Stolle, čili štola sv. Jakuba. Do Světce se pak z kraje následujícího roku přistěhoval inženýr Eduard Preissig a stal se prvním správcem nového hnědouhelného dolu.

Eduard Antonín Preissig se narodil dne 29. 12. 1838 v Týnci nad Labem. Absolvoval gymnázium v Praze na Malé Straně a odborné vzdělání získal na proslavené Báňské akademii v Banské Šťiavnici, první vysoké škole svého druhu v rakouském mocnářství, založené z popudu císařovny Marie Terezie. Studia dokončil v roce 1860 a celé následující období zůstal v tehdejších Uhrách jako důlní praktikant a báňský inženýr. Uplatňoval se v rudném hornictví v okolí města Marmaros -Sziget, jehož obecně známým fenoménem jsou tzv. marmarošské diamanty. Pro přesnost uveďme, že jeho český název zní Marmarošská Sihoť, ukrajinský Sigit- Marmaroskij a rumunský Sighetu Marmației, což samo o sobě naznačuje národnostní rozmanitost tamní oblasti. Pozoruhodné město se dnes nachází na severu Rumunska u samých hranic s dnešní Zakarpatskou Ukrajinou čili někdejší Podkarpatskou Rusí.

Nedokážeme upřesnit, jak byly zaměřeny tamní Preissigovy profesní a odborné aktivity, avšak pro nás je důležitější, že se během svého působení stihl oženit s chotí Bertou, dcerou tamního obchodníka Kajetána Augustinoviče. S rodinou, která se ještě v Uhrách rozrostla o první potomky, pak Eduard Preissig v zastoupení důlní společnosti Wiener Kohlen - Industrie -Verein zamířil do intenzivně se rozvíjejícího severočeského hnědouhelného revíru. Původně česká obec Světec byla již v této době stejně jako celé Podkrušnohoří téměř stoprocentně poněmčena a obecně byla známa pod názvem Schwaz.

Také příchozí čeští havíři byli od počátku vystaveni germanizaci, jejímž tlakům bez českých škol snadno podléhali. Sčítání lidu byla ve věci uvádění národnosti záměrně zkreslována, a tak ani ve farních matrikách severočeských obcí nenajdeme v tomto období zápisy v češtině. Němečtí nacionalisté nepřipouštěli ani české náhrobní kameny na zdejších hřbitovech,

1 Pavel KOUKAL, 800 let obce Světec, Obec Světec a Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova, Duchcov 2009.

kvůli nimž se na sklonku 19. století vedlo i několik soudních sporů. A tak je první český matriční zápis ve Světci jevem neobyčejným a skutečně mimořádným. Zvláště když oznamuje, že se panu Eduardu Preissigovi a jeho ženě Bertě narodil dne 31. července 1873 syn Vojtěch.

U jeho narození o šesté hodině ranní asistovala v bytě Preissigových v pravém křídle Villy Jacobi (č. p. 46) porodní bába Anna Seidlerová. Až po více než dvou týdnech jej dne 15. 8. 1873 pokřtil v kostele sv. Jakuba Většího před kamennou křtitelnicí z roku 1467 německý farář P. Simon Mottl jménem jednoho z českých patronů, což na str. 61 v matriční knize potvrdil svým podpisem. Jméno Vojtěch Jan František Preissig však do matriky vepsal o něco úhlednějším písmem český kaplan

Jan Vavrouš, který také připojil na str. 62 zápis s podrobnějšími údaji, týkajícími se původu obou rodičů. Vyplývá z něj, že otec novorozeněte „… p. Eduard Preissig, správce dolů uhelných Jakubské jámy ve Světci“ je „synem manželským Jana Preissiga, statkáře ve Vokovicích u Prahy a Karoliny, rozené Buriánkové z Nových Dvorů okresu Chru dimského,“ a dále, že jeho matkou je „Berta dcera manželská Kajetána Augustinoviče, kupce z Szigetu Marmarošského v Uhrách a Anny, rodem Pusilay z Marmaroš Szigetu v Uhrách“. Křest potvrdil Vojtěchův kmotr MUDr. František Teska, doktor lékařství i ranhojičství, obecní a železniční lékař v Tuchoměřicích č. p. 1, se svou manželkou Karolinou Teskovou. O rok později vepsal kněz Jan Vavrouš na strany 97 a 98 světecké matriky ještě druhý a na několik desetiletí poslední český zápis. Týkal se narození Preissigovy sestry Milady, které porodní bába Anna Seidlerová pomohla přijít na svět dne 24. září 1874. Farář Jan Vavrouš ji pokřtil již 27. září a jako kmotři tentokrát posloužili místní sousedé Josefina a Anton Röhlingovi. V odstavci o původu matky doplnil, že Marmaroš leží v Translajtanii. Dvoustranu ve světecké matrice láskyplně orámoval úhledně napsanou větou: „Že všecko řádně vepsáno jest, osvědčuji já: Jan Křtitel Vavrouš, administrátor.“

Dodejme, že český vlastenec Jan Vavrouš, který v letech 1873 a 1874 zaznamenal do světecké matriky české zápisy o narození Vojtěcha Preissiga i jeho sestry Milady, byl rodákem z Čečetic u Mělníka. Ze Světce odešel do Veltrus, kde se kromě jiných osobností mnohokrát setkával se spisovatelem Jaroslavem Vrchlickým. Zemřel tam dne 6. 6. 1905.

Eduard Preissig se ve své funkci osvědčil a důl St. Jacobi uvedl do provozu ke spokojenosti svých zaměstnavatelů. Ještě v době svého působení ve Světci roku 1875 služebně povýšil a byl ustanoven vrchním inženýrem. O angažmá vídeňské těžařské firmy v tomto regionu nemáme dostatek archivních podkladů, a tak na bližší objasnění čekají i její aktivity v okolí Křemýže (Křemusch), spojené možná s prvním pokusem o výrobu briket v severočeském revíru. V Preissigově rodině se ostatně tradovalo, že pradědeček byl jejich vynálezcem.

Existuje rovněž zmínka z roku 1933 o tom, že byl Eduard Preissig současně správcem dalšího, „směrem k Bílině ležícího, nezjištěného a snad už zaniklého dolu“. V tomto případě by se mohlo jednat pouze o nepříliš hluboký důl St. Emeran (I.) poblíž starého bílinského nádraží, o němž existují jen velmi mlhavé dohady. Vídeňská společnost jej koupila od cisterciáckého kláštera v Oseku až roku 1879, což ovšem nevylučuje možnost Preissigova podílu na jeho modernizaci. Dávno zaniklou šachtu nesmíme ale zaměňovat se známým hlubinným dolem Emeran II. nedaleko dnes již zaniklých Břežánek.

Společnost Wiener Kohlen- Industrie -Verein, která v té době expandovala na Falknovsko (Sokolov), Preissiga již roku 1885 potřebovala v tamním revíru a jmenovala jej vrchním správcem dolů v okolí Chodova (Chodau), Nového Sedla (Neusattl), Citic (Zieditz) i mnohem později neblaze zaniklého Města Litrbachy (Lauterbach Stadt, novějším názvem Město Čistá) – jednalo se prý např. o doly Union I., Jakub a Rudolf. Roku 1876 jej Vídeňský uhelný spolek údajně jmenoval svým zmocněncem pro oblast falknovského hnědouhelného revíru; i v tomto případě se však musíme spokojit jen s náhodnými a kusými informacemi.

Také musíme uvést, že Preissigovi byli velmi početnou rodinou – z třinácti dětí jich přežilo osm. Abychom se však vrátili k Vojtěchu Preissigovi, připomeňme si, že ve Falknově nad Ohří (Falkenau, Sokolov) vyrůstal mezi samými Němci a také

Pamětní deska na původním místě

Vila Lotte - Marie, současný stav

svoji školní docházku zahájil roku 1879, k otcově malé radosti, ve škole německé. V dopise, který již nejspíše neexistuje, píše o tom, jak jemu i jeho sourozencům Němci přezdívali hanlivým „böhmische copak“. Také se svým krajanům pochlubil, jak se v dětství třikrát topil. Poprvé v sudu pod okapem, pak v rybníku a nakonec probořením do ledu v zamrzlé řece Ohři, ale naštěstí to pokaždé dobře dopadlo. V Kynšperku se u šestiletého chlapce poprvé projevil výtvarný talent, když spolu s důlním kovářem „vykoval“ nůž, který sice neřezal, ale posloužil prý jako dobré těžítko.

Po pěti letech ve Falknově přijal vrchní inženýr Eduard Preissig v roce 1881 místo ředitele Kynšperského uhelného těžařstva (Königsberger Kohlengewerkschaft) v Kynšperku nad Ohří (Königsberg). S velkým úspěchem tam dostavěl a uvedl do provozu první briketárnu ve falknovském revíru (po „křemýžské“, která prý brzy zanikla, teprve druhý závod toho druhu v tehdejším Rakousku- Uhersku). Záměr z roku 1880 realizoval nedaleko dolu Boží požehnání naproti kynšperskému železničnímu nádraží, se kterým byla od počátku spojena podzemní vozíkovou lanovkou, dopravující uhlí k drtičkám. Po zkušebním období v roce 1882 zde právě Eduard Preissig zahájil stálý provoz. Vznik první kynšperské briketárny, která vstoupila do dějin hornictví jako největší a nejvýznamnější zpracovatelský závod svého druhu, přispěl i ke změně názvu společnosti na Königsberger Kohlen- und Brikettenwerke.

Zdá se, že Eduard Preissig je v dějinách hornictví především průkopnickou a zakladatelskou osobností. Již v roce 1884 byl ustanoven zmocněncem Českého těžařstva Zdař Bůh – Glück auf v obvodu revírních horních úřadů ve Slaném a v Chomutově. V rámci svých odborností dosáhl v těchto letech titulu úředně oprávněného geometra, což napovídá, že se v období radikálního rozvoje uhelné těžby opět podílel na zakládání nových hlubinných či povrchových dolů. Akciová společnost Humboldt, která je v jeho životopise rovněž připomínána, se zabývala se střídavou úspěšností zeměvrtnou činností a hledáním uhelných slojí na Slánsku. Od roku 1888 však již opět řešil zcela odlišné problémy na vzdáleném místě rakousko -uherské monarchie jako ředitel soliváren v Bosně a Hercegovině.

V době, kdy se syn Vojtěch s několika dalšími dětmi konečně dostal do české školy v Plzni, zaznamenáváme otcovy aktivity v okolí Nýřan, které byly snad tímto záměrem podmíněny. Po příchodu do Prahy přestoupil z páté třídy na reálku, kde roku 1892 maturoval.

Eduard Preissig působil jako samostatný horní inženýr a v roce 1894 mu byl udělen titul horního rady. V odborných časopisech publikoval články zabývající se např. technickým vybavením dolů. Kolem roku 1900 prý přijal funkci závodního ředitele na dole Humboldt v Nýřanech, jehož životnost se však prodloužit nepodařilo. Zemřel v Praze dne 21. března 1909.

S V ě TECK ý N áVRAT V OJT ěCHA P REISSIGA

Nutno zdůraznit, že během šesti desetiletí, která uplynula od Preissigova narození do roku 1933, se i ve Světci významně proměnily hospodářské a národnostní poměry. Vliv pražského arcibiskupství, který klesal již v poslední čtvrtině 19. století, se ztenčil na nezbytnou komunikaci s nájemci velkostatku, který byl nakonec včetně zámku prodán statkáři a továrníkovi P. Kokešovi, který jeho součásti dále pronajímal. Obec Světec postupně ztratila zemědělský charakter a hornictví se stalo převládajícím povoláním zdejších obyvatel. Důl St. Jacobi -Stolle změnil již v roce 1901 název na Lotte - Marie a o dva roky později zde vznikla i česká škola. 2 Místo Vídeňské uhelné společnosti zaujala ve zdejším hornickém podnikání vůdčí postavení úspěšná Česká obchodní společnost se sídlem v Ústí n. L. Již při sčítání lidu v roce 1921 bylo ve Světci zjištěno vedle 950 Němců také 787 Čechů, jejichž počet stále narůstal; počty příslušníků obou národností byly vcelku vyrovnané

i v přilehlých osadách a rozdíl vznikal jen díky výrazné německé převaze v Pohradicích a Úpoři. I tak byl již v roce 1927 zvolen prvním českým starostou ve Světci štrbický obchodník, sociální demokrat Josef Schläger. Myšlenka uspořádat ve Světci oslavu šedesátých narozenin významného českého malíře a grafika Vojtěcha Preissiga byla již v roce 1932 diskutována mezi učiteli české školy, 3 angažovanými rovněž v čele místní sokolské tělocvičné jednoty.

Jednatel Sokola, báňský úředník Josef Tuček, se spojil s Mistrem Preissigem a na počátku všeho od něj získal mimo jiné

1. číslo sborníku Hollar z roku 1923 s životopisnou statí Karla Heraina. Na základě těchto podkladů připravil do prosincové uzávěrky místního Sokolského zpravodaje článek Vojtěch Preissig, český malíř a grafik, který vycházel od ledna 1933 pod šifrou -t- po celý rok na pokračování.

K tomu, zda a jak zorganizovat poctu významnému rodákovi, se dne 20. 12. 1932 poprvé vyslovil na mimořádné výborové schůzi Tělocvičné jednoty Sokol ve Světci její starosta, učitel Jindřich Majer. Podrobná rozprava o Vojtěchu Preissigovi a jeho roli v protirakouském odboji, do níž se významně zapojili zejména jednatel Josef Tuček, vzdělavatelka Anna Paterová i náčelník Sokola, mladý učitel Vlastimil Žalud, zaplnila celý druhý bod programu schůze. Na závěr bylo jednomyslně přijato usnesení „jednat o případných oslavách se zástupci všech míst a českých korporací“ ve Světci. Konání informační schůzky představitelů českého veřejného života bylo doporučeno na 6. 1. 1933. Členstvo Sokola bylo o prvních krocích k naplnění tohoto záměru podrobně informováno na výroční valné hromadě, konané 29. 1. 1933.

Slavnost měla být jednotným vystoupením „severočeských hraničářů, sdružených ve všech českých politických stranách a spolcích“. Na jejím konání se shodlo 13 korporací a spolků ze Světce, Chotějovic a Chotovenky, jejichž členové utvořili patnáctičlenný slavnostní výbor pro Preissigovy oslavy. Jeho předsedou byl zvolen obecně respektovaný pracovník České obchodní společnosti, vrchní báňský inspektor na dole Patria Ing. Antonín Váně (1875–1953). Absolvent Báňské akademie v Příbrami měl během své první praxe ve zlatodolech v pozdějším Rumunsku podobnou zkušenost jako kdysi Preissigův otec. První světovou válku prožíval jako voják na italské frontě a na dole Florentini ve Světci působil od jara 1919; i když byl aktivním členem národně demokratické strany, ve vztahu k zúčastněným stranám se od počátku projevoval jako rozvážný a tolerantní český vlastenec. Své nové poslání vnímal velmi zodpovědně a přípravy na obecní oslavy 60. narozenin Vojtěcha Preissiga pojal spolu s ostatními členy výboru opravdu velkoryse.

Souvisela s tím ovšem řada kroků, které bylo nutno zajistit také finančně, a tak jedním z prvních opatření, která projednával s obecním úřadem i výbory všech zúčastněných korporací, bylo i nezbytné ručení za případný deficit, který by z této akce mohl vyplynout. Dne 25. 3. s ním např. vyslovilo souhlas vedení Sokola, podobně se vyjádřila i místní Dělnická tělocvičná jednota (DTJ). Patronát nad světeckou oslavou byl dojednán se Spolkem výtvarných umělců Mánes. Zatímco ak. sochař Josef Jiříkovský pracoval na portrétní plaketě Vojtěcha Preissiga, obecní zastupitelstvo ve Světci projednávalo návrh na udělení čestného občanství svému nejvýznamnějšímu rodákovi. Rozhodnutí o tom bylo odhlasováno na zasedání zastupitelstva dne 16. 5. 1933 a Vojtěchu Preissigovi bylo sděleno zasláním tehdy obvyklé „blahopřejné adresy“. S poděkováním, které Mistr zaslal do Světce téměř obratem, bylo seznámeno členstvo všech zúčastněných míst a korporací.

Výbor pro Preissigovy oslavy rozeslal na všechny strany 700 pozvánek a 200 plakátů. Antonín Váně si dal neobyčejně záležet na sestavení čestného předsednictva, jehož složení bylo opravdu reprezentativní. Jménem České obchodní společnosti oslavu podpořil její generální ředitel Ing. Dr. Karel Galler i ředitel České obchodní společnosti v Ústí n. L.

3 Helena CHALOUPKOVá , Dějiny učitelstva na škole ve Světci (tiskopis), 6. 3. 1968, sbírka obce Světec.

Pozvánka na oslavu 60. narozenin Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933

Oslava 60. narozenin Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933

Ing. Josef Prokša. Politickou reprezentaci v něm zastupoval předseda senátu NS Dr. František Soukup (soc. dem.), viceprezident Zemské školní rady Dr. Jaroslav Hendrych, zemský školní inspektor a poslanec Vojta Beneš a vedoucí školského inspektorátu v Duchcově Jan Maryška (soc. dem.), poslanci František Ježek (nár. dem.) a Josef Lanc z Mostu (nár. soc.), senátoři Emanuel Hrubý (agr.) a Rudolf Bergmann (nár. dem.), vládní rada a viceprezident finančního ředitelství v Praze Karel Domorázek, generální konsul v Praze František Kopecký, ministerský rada František Danielovský, primátor hl. města Prahy Dr. Karel Baxa (nár. soc.), okresní hejtman v Duchcově Václav Špale a světecký starosta Josef Schläger (soc. dem.).

Odbornou a uměleckou veřejnost reprezentovali rektor Akademie výtvarných umění Vratislav Nechleba a její profesoři Max Švabinský a T. F. Šimon, rektor Uměleckoprůmyslové školy v Praze Jaroslav Benda a profesor Arnošt Hofbauer, rektor státní konzervatoře hudby Dr. Karel Hoffmeister, docent Vysoké školy technické v Brně a vrchní technický rada ČSD Ing. Břetislav Pračka, správce Státní grafické školy Ladislav Sutnar, předseda spolku Mánes prof. arch. Josef Gočár, malíř Viktor Stretti i sochař Josef Jiříkovský, za spolek Hollar předseda Vladimír Silovský a ředitel Arthur Novák, ředitel Uměleckoprůmyslového

musea v Praze Dr. F. X. Jiřík a jeho knihovník Dr. Karel Herain, ředitel Veřejné a universitní knihovny v Praze Dr. Jan Emler, ředitel Knihovny Národního muzea Dr. Josef Volf, vydavatel umělecké revue Veraikon ak. malíř Emil Pacovský, předseda Svazu knihtiskařů Václav Němeček, předseda spolku Typografia Jaroslav Píša a ředitel Státní tiskárny v Praze Karel Dyrynk. Nelze však opomenout ani významného uměleckého mecenáše a sběratele Jindřicha Waldese, který nad Vojtěchem Preissigem držel svou ochrannou ruku.

Za armádu převzali nad akcí záštitu posádkový velitel v Praze div. generál Vladimír Klecanda, ředitel Památníku osvobození generál Rudolf Medek, jeho tajemník mjr. Jaroslav Rous, pracovník Památníku, teplický rodák a ak. sochař pplk. Josef Šebor, štkpt. Emanuel Korecký a kpt. Emanuel V. Voska. Kompletní výčet pětačtyřiceti reprezentantů všech oborů je sice velmi obsáhlý, ale má velkou vypovídací hodnotu a stojí za to jej v úplnosti citovat.

Oslava šedesátin Vojtěcha Preissiga ve Světci byla pečlivě připravena a navazovala na velkou výstavu jeho prací v pražském Topičově salonu, která byla rovněž připravena k Mistrovým šedesátinám. Hned po jejím skončení byla v prvním červencovém týdnu převezena do světecké české školy. V sobotu 8. 7. 1933 přijel do Světce Vojtěch Preissig s chotí Irenou a její sestrou Bohumírou Vaňousovou, dcerami Vojtěškou s manželem Františkem Šíchou, Irenou (Inkou) a jejím manželem, tajemníkem Eduardem Bernáškem, i nejmladší y vonou. Přijel i malířův bratr JUDr. Vilém Preissig (1879), ředitel úřadovny „A“ Všeobecného pensijního ústavu s chotí Annou. Za americké Čechy a Preissigovy přátele se dostavili Frank Skřivánek s chotí a A. B. Achec z New yorku, právě tak jako již zmiňovaný legendární účastník zahraničního odboje kapitán Emanuel V. Voska.

Jejich uvítání i první setkání s žáky české školy byly velmi dojemné. Vzácní hosté si prohlédli rodnou obec Vojtěcha Preissiga a večer se zúčastnili slavnostní akademie ve vyzdobeném barokním sále světecké sokolovny. U vchodu do sokolovny je vítala slavobrána a členové místního slavnostního výboru, s nimiž se jubilant velmi vřele pozdravil. Zahajovací proslov Preissigových oslav ve Světci přednesl předseda slavnostního výboru, vrchní inspektor Antonín Váně. Žákyně Jiřinka Dolejšová podala paní Ireně Preissigové kytici růží a oslavenci poděkovala „za skutkem projevenou lásku k světeckým dětem […] Byla za to Mistrem vřele zulíbána, což mělo za následek velké pohnutí v obecenstvu“, jak zaznamenala v Sokolském zpravodaji učitelka mateřské školy a sokolská vzdělavatelka Anna Paterová.4

4 Anna PATEROVá , Vojtěch Preissig, český malíř a grafik, Sokolský zpravodaj Tělocvičné jednoty Sokol ve Světci, leden–prosinec 1933.

Sokol dal slavnostnímu výboru zdarma k dispozici všechny prostory ve světecké sokolovně. Režii večerního programu měl v rukou starosta Sokola a učitel české školy Jindřich Majer, který zároveň dirigoval orchestr, precizně nacvičil a řídil dospělé i dětské sbory a předvedl vlastní melodramatické vystoupení. Učitelka mateřské školy Anna Paterová doprovodila na klavír sólové vystoupení houslisty Emila Honala a také přednesla oslavnou ódu, věnovanou „Mistru Preissigovi“ nejmenovaným místním autorem. Jako pozoruhodný dokument doby byla i tato báseň v próze otištěna v Sokolském zpravodaji, jehož červencové číslo vyšlo ve zvýšeném nákladu a bylo rozesláno redakcím všech pražských uměleckých časopisů.

Následujícího dne pokračovala oslava o desáté hodině na prostranství před českou školou v Kostomlatské ulici. Na vyzdobené čestné tribuně zasedli nejvzácnější hosté – za spolek Mánes jeho jednatel Dr. Kamil Novotný a ak. sochař Václav Vokálek, za Spolek umělců-grafiků Hollar ředitel Arthur Novák, ředitel pražské Typografie Jaroslav Píša, kpt. Emanuel V. Voska, senátor Rudolf Bergmann, významný sběratel umění, továrník Jindřich Waldes, i mistrovi pražští přátelé, pánové Podhajský a Wind, a zástupci 9. pěšího pluku („Karla Havlíčka Borovského“) v Mostě. V zastoupení Okresního úřadu v Bílině se zúčastnil rada politické správy Ferdinand Kaltofen, za Okresní školní inspektorát v Duchcově Jan Maryška, za obec Světec starosta Josef Schläger s celým zastupitelstvem.

Úderem desáté hodiny byl na tribunu uveden Vojtěch Preissig se svou rodinou a předseda slavnostního výboru Antonín Váně oslavu zahájil uvítáním hostů. Hlavní slovo udělil znalci umění Arthuru Novákovi, který ve tři čtvrtě hodiny trvající přednášce nastínil život a dílo Vojtěcha Preissiga. PhDr. Kamil Novotný pak promluvil „způsobem v Mánesu obvyklým“ a Světeckým poděkoval „za čest poskytnutou spolku svěřením protektorátu“. Pozornost upoutal i proslov, který jménem československých knihtiskařů přednesl předseda spolku Typografia Jaroslav Píša, který „v srdečné a velmi podmanivé řeči“ vzpomenul na spolupráci s Preissigem a tlumočil mu pozdrav všech příslušníků „černého řemesla“. Anglicky Mistra pozdravil Čechoameričan Frank Skřivánek, přednesl mu „krajanský dík za jeho činnost v Americe“ a dodal, že „američtí krajané nepřestanou býti hrdi na svého Preissiga“. Za stranu národně demokratickou promluvil velkostatkář z Židovic u Mostu a senátor Rudolf Bergmann. Preissiga vyzdvihl jako „nadšeného vlastence, který v našem americkém odboji jedinečným způsobem burcoval do boje proti staré monarchii“. Bouřlivý aplaus sklidil kapitán Emanuel V. Voska, jenž zde po dohodě s předsedou senátu Františkem Soukupem, který se shodou okolností právě vydal na svoji cestu po USA, rovněž zastupoval sociální demokracii. Ve své řeči podtrhl také „řadu nesčetných zklamání, kterých se Preissig musel dožíti“, a přál sobě i „celému národu, aby mu povolaní činitelé již jednou rázným činem umožnili další uměleckou činnost a práci ku prospěchu celého národa“. Noviny odcitovaly i bonmot, kterým ozvláštnil svoji gratulaci: „ Mistře – padesátka je staré mládí, ale šedesátka je – mladé stáří!“

Za Okresní úřad v Bílině promluvil rada politické správy Ferdinand Kaltofen, za školský inspektorát v Duchcově

Jan Maryška. Nakonec vystoupil světecký starosta Josef Schläger, který Vojtěchu Preissigovi udělil čestné občanství obce a spolu s diplomem mu předal obraz Hradčan od Jaromíra Strettiho -Zamponiho. Poté byla za zvuků státní hymny stržena rouška z pamětní desky, umístěné na průčelí školní budovy, a Vojtěch Preissig, který celou oslavu silně prožíval, „byl velmi dojat“. Mistrův reliéfní portrét, zasazený na desce ze švédské žuly, kterou vyhotovila duchcovská firma Fiedler, vytvořil ak. sochař Josef Jiříkovský.

Sokolský zpravodaj zaznamenal i první reakci Vojtěcha Preissiga po odhalení pamětní desky: „Musím stále ještě sám sebe přesvědčovat, že nebylo pouhým snem to, co prožil jsem včera a co prožívám dnes. Přátelství nemůže být jednostranné, a proto smysl tohoto pro všechny velkého svátku není jen v mém štěstí nebo uspokojení; jeho smysl pro mne je v závazku,

Výstava Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933

který přejímám současně, když přijímám všechny ty doklady vřelého přátelství. Smysl jeho nalézám i v rozhodném pobídnutí, abych pracoval dále jako dosud, tak opravdově a dobře a tak usilovně, jak vůbec dovedu a ještě mohu…“ Účastníci slavnosti pak byli pozváni na vernisáž výstavy z Preissigova díla, instalovanou v budově české školy. Výstava, jejíž exponáty sem byly přeneseny z Topičova salonu, obsahovala 150 děl v rámech a 20 knih a edicí z let 1902 až 1932. Významní hosté byli pak pozváni na slavnostní oběd do světecké sokolovny. Odpoledne prošel obcí slavnostní průvod za účasti všech českých spolků i jejich hostů z celého regionu do zámeckého parku, kde se konal promenádní koncert vojenské hudby 9. pěšího pluku („Karla Havlíčka Borovského“) z Mostu. Dokumentárně neobyčejně cenné je i toto detailní svědectví: „Ve stínu mohutných stromů starého parku, bývalého letního sídla pražských arcibiskupů, obklopen přáteli a svými věrnými rodáky strávil Mistr Preissig příjemnou chvíli odpočinku v přátelské zábavě…“

Jedním z výtvarných nadšenců, kterým se poštěstilo s Vojtěchem Preissigem na chvíli pohovořit, byl i architekt a malíř Jan Podracký. Mistr mu podepsal reprodukci amerického náborového plakátu, na niž připsal datum 9. 7. 1933. Mladý umělec měl zvláštní vztah k Preissigovu rodnému domu, neboť si shodou okolností právě ve vile Lotte - Marie, která se opakovaně stala námětem jeho obrazů, našel svou budoucí ženu Marii Staudeovou.

Jedinečná výstava obrazů a grafiky významného českého malíře byla veřejnosti přístupna denně až do neděle 16. července. Stejný soubor byl pak ještě do třetice vystaven od prosince 1933 do ledna 1934 ve výstavním sále muzea v Hradci Králové. Jednatel Josef Tuček si v úvodníku srpnového Sokolského zpravodaje pochvaluje, jak právě Preissigova oslava dokázala sjednotit českou menšinu ve Světci a dovést Sokol i Dělnickou tělocvičnou jednotu, které spolu odjakživa soupeřily, ke spolupráci a ke „společné podpoře národního uvědomění a státní prestiže“. Tento vstřícný postoj nebyl náhodný, neboť se již dne 13. 8. 1933 Mistr Vojtěch Preissig na pozvání DTJ a starosty Josefa Schlägera znovu dostavil do Světce, aby se jako čestný host zúčastnil rovněž slavnostní schůze a akademie k 20. výročí založení zdejší Dělnické tělocvičné jednoty. Slavnost se opět konala v zámecké zahradě a Světečtí mu opět připravili pěkné uvítání. Vojtěch Preissig byl spokojen, což vyjádřil i ve svém proslovu. Tělocvičná akademie jej překvapila „přímo akrobatickými“ výkony členů místní DTJ, k jejíž tradici se vyjádřil velmi uznale. Na slavnost byla pozvána také místní sokolská jednota, která na ni vyslala své oficiální zástupce.

Vraťme se však ještě ke světecké výstavě Preissigových obrazů a grafiky, jejíž ohlas zapůsobil i na pořadatele oslav velmi inspirativním způsobem. Na poslední, hodnotící schůzi „slavnostního výboru pro Preissigovy oslavy ve Světci“, konané

14. 10. 1933, byla s uspokojením schválena závěrečná pokladní zpráva. Nežli slavnostní výbor ukončil svou činnost, usnesl se zřídit v budově české školy ve Světci stálé Preissigovo muzeum, „pro které budou postupně shromažďovány památkové předměty, literatura a případně i umělecká díla našeho rodáka Mistra Preissiga“. 5 Bylo ujednáno, že se zřizování a udržování muzea ujme „kuratorium“ zvolené ze zástupců obce, místní osvětové komise, místní školní rady, správy české školy, místního odboru Národní jednoty severočeské, Dělnické tělocvičné jednoty, T. J. Sokol a zástupce Mistra Preissiga. Základ pro vybudování muzea tvořily grafiky i publikace, které škole následně věnoval sám Vojtěch Preissig. Velkou iniciativu projevoval v tomto směru řídící učitel Antonín Gruncl (1878–1963), který na zdejší české škole působil od roku 1910 až do podzimu 1938.

Z korespondence mezi Prahou a Světcem se dochovalo jen nepatrné torzo. Dne 22. 12. 1933 posílá Preissig Váněmu vánoční gratulaci a podotýká: „V mé situaci se sice nestalo a nezlepšilo nic, ale doufejme, že příští rok bude příznivější a dá mi konečně možnost k práci, kterou bych chtěl a měl dělat.“6 Kontakty Vojtěcha Preissiga s Antonínem Váněm neustaly ani

5 Danuše BAB áČKOVá , Školní kronika, 1924–1979, sbírka obce Světec.

6 Dopisy Vojtěcha Preissiga Ing. A. Váněmu ze dne 16. 1. 1934 a 2. 12. 1938 (zapůjčené dcerou A. Váněho Alenou Peroutkovou).

v následujících letech a příznivě se projevily i kontakty na osobnosti z čestného předsednictva loňské oslavy. Dne 16. 1. 1934

Vojtěch Preissig sděluje: „Drahý příteli, dle Vašeho někdejšího přání a poněvadž to dluhuji Vašemu upřímnému zájmu, sdě luji Vám konečně, že jsem dostal z min. školství vyrozumění, že mi udělují, čestný životní příspěvek na r. 1934‘ v obnosu 12 000 Kč. To ovšem mi ulehčí starosti, a snad nyní spíše rozřeším otázku vlastní mé pracovny, abych přece ještě něco udělal. Budete jistě také chtíti vidět něco nového ode mne, a já nezapomínám, co jsem slíbil Světci. Doufám, že jste zdrávi, Vy i Vaši milí! Upřímně Váš Vojt. Preissig.“ O tom, že korespondence byla původně mnohem bohatší, svědčí několik prázdných obálek se spořilovskou zpáteční adresou.

Také v tomto roce byla ve Světci uspořádána velká lidová slavnost. Jejím pořadatelem byl tentokrát Český sbor dobrovolných hasičů v Chotějovicích, který v neděli 3. 6. 1934 oslavil křest nové motorové stříkačky. Vojtěch Preissig dal souhlas ke svému zařazení na první místo čestného předsednictva, ve kterém nechyběli ani hlavní aktéři loňské oslavy. Předání stříkačky hasičskému sboru provedl starosta Josef Schläger, po slibu členstva a pozdravných proslovech i přípisech, z nichž jeden zaslal českým hasičům i Vojtěch Preissig, byl za účasti českých sborů z Břežánek, Trnovan a Košťan předveden požární útok na hořící dům v areálu opuštěného dolu Valerie. Slavnostní průvod tradičně zamířil do zámeckého parku ve Světci, kde se konal koncert dechové hudby Gustava Tučka z Hostomic.

P OVá LEČN é POCT y VOJT ěCHU P REISSIGOVI VE S V ě TCI Pro úvodní sdělení poválečné závěrečné poslední kapitoly tohoto příběhu se musíme vrátit k textu nejcennějšího ze tří dochovaných dopisů Vojtěcha Preissiga Antonínu Váněmu. Byl napsán 2. prosince 1938 a ze Spořilova odeslán se dvěma korunovými známkami s portrétem T. G. Masaryka na obálce. Jméno doručitele „Pan řed. Ing. A. Váně“ napsal Preissig tak, jak byl zvyklý, a radikálně odlišné bylo jen místo určení, obvykle psané jako „Světec u Bíliny, okr. Duchcov“.

Teď znělo děsivě: „Schwaz b. Dux, Deutschland“. Inženýr Váně, jak dosvědčuje jeho dcera Alenka Peroutková (*1926), po okupaci zachraňoval, co se dalo. Poté, co v předstihu přestěhoval rodinu do Písku, odvezl tam i světeckou pamětní desku a exponáty ze školního muzea. Pak se ještě na čas vrátil do Světce a pomáhal uprchlíkům ze Sudet i těm, kterým nezbývalo než zůstat. Od rady ministerstva spravedlnosti JUDr. Antonína Koukala pro ně např. získal podrobný výklad o tom, jak optovat pro československý stát.

Vojtěch Preissig píše: „Vážený příteli, mluvil jsem dnes s tajemníkem Památníku a s novým (od včerejška) přednostou muzejního oddělení v záležitosti mojí sbírky ze světecké školy. Jsou ochotni ji složit u sebe, kdybych věnoval muzeu ně které věci z ní, které by pro ně měly zajímavost. Souhlasil jsem, a proto by bylo možno poslati všechno přímo na adresu Památník osvobození, Praha XI., Husova tř. 1605. Zvláště o desku se zajímal přednosta muzea a chválí Vaši obětavou snahu o její zachování. Já rovněž Vám znovu srdečně děkuji za vše, co při velkých svých vlastních starostech v té věci podnikáte. Upřímně Vás pozdravuje Váš Vojt. Preissig.“ Jeho další sdělení se bohužel nedochovalo a z posledního dopisu do Světce s prosincovým razítkem z roku 1938 zbyla jen obálka…

Léto i podzim 1938 byly pro Vojtěcha Preissiga neobyčejně hektickým obdobím. Osobně se zajímal o to, co se v jeho rodném kraji děje, a není vyloučeno, že se také naposledy zastavil ve Světci. Jak známo, vypravil se až do krušnohorského Českého Wiesentalu (Loučná) a svůj nekompromisní názor na vyjednávání s Konrádem Henleinem písemně sdělil lordu Runcimanovi, aniž se ovšem dočkal odpovědi. Poté, co dojednal převoz světeckých exponátů do Památníku osvobození, osobně se vypravil za Váněm do Písku a ke světecké bedně připojil dvě bedny vlastní se svými kresbami, grafickými listy, plakáty, korespondencí a rodinnými fotografiemi. Podle svědectví dcery Vojtěšky, tak, jak je zaznamenala Hana Housková,

Pamětní deska, Světec

Pamětní lístek k otevření Preissigovy školy ve Světci, 1945

se ze všeho dochovala jen jedna bedna, „během okupace uskladněná ve vojenském skladišti na Petříně, kde si z toho koncem války němečtí vojáci udělali doslova pelech, obrazy si podestýlali pod sebe a na prázdné rámy věšeli opasky…“ 7 Okupace severočeského pohraničí na počátku října 1938 způsobila radikální změny v životě slibně se rozvíjející české menšiny, do značné míry vyhnané z tohoto kraje. Obsazení Československa nacistickým Německem v březnu následujícího roku přivedlo řadu účastníků našeho příběhu včetně Vojtěcha Preissiga do řad protifašistického odboje. Až po skončení války dospěl čas k uctění památky padlých hrdinů. Dne 1. 7. 1942 byl na střelnici gestapa v Praze Kobylisích popraven syn světeckého řídícího učitele, nadaný hudebník Antonín Gruncl (1905). Dne 26. 8. 1942 zemřela na popravišti v berlínské věznici Plötzensee paní Irena Preissigová-Bernášková (1904), statečná dcera a spolupracovnice vězněného Vojtěcha Preissiga. Dne 8. 9. 1943 byl za svoji odbojovou činnost popraven v Plötzensee talentovaný architekt a malíř Jan Podracký (1909). Dne 11. 6. 1944 zemřel v koncentračním táboře Dachau samotný Vojtěch Preissig. V Berlíně Brandenburgu byl 19. 2. 1945 popraven učitel Jindřich Majer (1895), jeden z hlavních organizátorů světecké slavnosti. Do konce války zbývaly už jen necelé tři měsíce…

Antonín Váně, který má hlavní zásluhu na záchraně pamětní desky i části Preissigových exponátů ze školního muzea, o všech svých krocích informoval i předválečného řídícího učitele Antonína Gruncla a jeho zetě Vlastimila Žaluda. Hned po osvobození se ve Světci podařilo rychle obnovit zdejší českou školu, která byla znovu slavnostně otevřena s koncertem dechové hudby a několika proslovy již dne 16. května 1945 za přítomnosti zmocněnce ministerstva školství a osvěty Jana Nechánského. Prvním členem učitelského sboru byl syn vlastenecké české rodiny z Chotovenky Rudolf Pavelka a vrátila se i učitelka mateřské školy Anna Paterová. V červnu byla obnovena místní školní rada, jejímž předsedou se stal strojmistr z dolu Rudiay Jakub Ježek. Na předválečnou tradici se snažil navázat Antonín Gruncl, jehož hlavní starostí bylo dohledat původní inventář a znovu uspořádat své „školní muzeum“.

Zatímco Vlastimil Žalud chystal otevření české měšťanské školy ve Světci, souběžně bylo jednáno o tom, jak co nejlépe uctít památku hrdiny protifašistického odboje, světeckého rodáka Mistra Vojtěcha Preissiga. Českým národním a měšťanským školám byla po válce přidělena dvoupatrová budova bývalé německé školy, jejíž proměně bylo věnováno ohromné úsilí. A tak se již o prázdninách připravovalo také znovuodhalení pamětní desky na jejím průčelí, doplněné přídavnou tabulí o umučení Vojtěcha Preissiga v koncentračním táboře Dachau. Světecká náves byla přejmenována na náměstí Vojtěcha Preissiga. Spontánní slavnost se konala v neděli 23. září 1945, kdy byla tato škola slavnostně přejmenována na Preissigovu školu ve Světci u Bíliny ještě dříve, než ministerstvo školství a osvěty tento akt potvrdilo výnosem č. A-80.678/45-II. ze dne 11. 12. 1945. Na barevné pozvánce byl použit Preissigův návrh na revoluční známku, který byl vydán i jako pamětní pohlednice; v upomínku na otevření Preissigovy školy byl vydán i drobný pamětní tisk olemovaný trikolórou. Slavnostního shromáždění před školou se opět zúčastnila řada příslušníků Preissigovy rodiny: paní Irena V. Preissigová a její sestra Bohumíra Vaňousová, dcery Vojtěška Šíchová - Preissigová a y vona Bydžovská - Preissigová i vnučka Irena Šíchová. Slavnost

zahájil předseda Místního národního výboru ve Světci, autodopravce Jan Novák. Hlavní proslov přednesl přednosta muzea

Památníku osvobození v Praze a Preissigův spolupracovník na vydávání ilegálního časopisu V boj, ak. malíř pplk. Emanuel

Prüll (Pryl), který Preissiga vylíčil jako ideálního revolučního pracovníka v obou odbojích. Za spolek Hollar promluvil ak. malíř a grafik Jan C. Vondrouš, který zároveň vyzdvihl umělecký význam Preissigova díla. Za ministerstvo školství a osvěty promluvil jeho severočeský zmocněnec, poslanec Jaroslav Hladký z Bíliny, shromáždění pozdravil i předseda Okresního

7 Hana HOUSKOVá , Otec a dcera (Vojtěch Preissig a Irena Bernášková), nepublikovaný rukopis, uložený v Národním archivu (fond Paměti bojovníků – soutěž SPB/SBS, sign. 2310) a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (fond V. Preissig, kart. 6/B/25).

Pohlednice vydaná ve Světci, 1945

národního výboru (ONV) v Bílině Václav Patera. Jménem měšťanské školy se připojil její ředitel Vlastimil Žalud a poděkování Preissigovy rodiny tlumočila učitelka mateřské školy Anna Paterová. Odpoledne prošel obcí průvod do zámecké zahrady, kde se konal promenádní koncert dechové hudby kapelníka Svobody.8

Vedle exponátů, které se do Světce po okupaci vrátily jen zčásti, byla nově instalovaná školní sbírka obohacena o několik grafických listů a sádrový odlitek Preissigovy posmrtné masky. Zmiňuje se o tom Antonín Gruncl v Preissigově životopise, který v zastoupení Místní rady osvětové ve Světci prostřednictvím Okresní rady osvětové v Bílině postoupil jako podklad pro heslo o Vojtěchu Preissigovi pro předpokládané vydání Slovníku lidové výchovy : „Jeho posmrtnou masku věnovala pí. Preissigová zdejšímu muzeu, kdež pietně chována…“ 9 Dle sdělení ak. malíře Miroslava Houry byly tyto památky v době rušení světecké školy bez velkého zájmu a zcela nepietně přestěhovány do školy v Hostomicích a dnes jsou nezvěstné.

Ještě dne 16. 9. 1951 věnovala y vona Bydžovská - Preissigová kuratoriu školního muzea ve Světci tři barevné lepty s pražskými motivy, publikaci Preissigovy ex libris z roku 1938 a jejich poválečný seznam, který sestavila spolu s Pavlem Vodehnalem.10 K tomu připojila 19 originálních ex libris z let 1897 až 1929. V padesátých letech bohužel ustoupila památka velkého demokrata a bojovníka proti nacismu do pozadí zejména kvůli jeho americkému angažmá. Čestný název světecké školy přestal být užíván bez jakéhokoliv zdůvodnění a řada učitelů se nevyhnula perzekuci z politických důvodů – rodilý pedagog Vlastimil Žalud byl veřejně vystaven politickým útokům a k 1. 6. 1953 zbaven funkce ředitele, načež si musel najít manuální práci na povrchovém dole. Nepřiměřeným zásahem do staletí budovaného organismu obce, který negativně ovlivnil její život i budoucí rozvoj, bylo pak otevření tzv. světeckého pole dolu Jirásek prakticky uprostřed vsi… S odvoláním na význam Preissigova narození ve Světci uspořádala Krajská galerie výtvarného umění v Litoměřicích teprve ve dnech 7. 1. až 28. 2. 1960 výstavu čtyř desítek barevných leptů. Součástí výstavy, kterou zaštítil František Dvořák, byly i tři náborové plakáty do legií z let 1917–1918. Mnohem rozsáhlejší výstavu o dvojnásobném počtu exponátů uskutečnilo ve dnech 12. 4. až 9. 5. 1966 muzeum v Teplicích. I tato výstava se Preissigovy rodné obce dotkla jen nepřímo, ale jasně naznačila, že v nadcházejícím příznivém období konce šedesátých let konečně znovu nastává čas i k projevení náležité pocty Vojtěchu Preissigovi.

První velkou pozitivní akcí v novodobé historii devastované obce byla až rekonstrukce světeckého zámku. U příležitosti blížícího se stého výročí narození bylo opakovaně připomínáno jméno velkého rodáka, které ve Světci prosazovala zejména kronikářka Blažena Vinšová. Obnovu objektu podpořili ústečtí památkáři a po generální opravě střechy v létě 1968 následovala výměna všech oken a adaptace 12 bytových jednotek od sklonku roku 1969. V rekonstrukcích světeckého zámku se pokračovalo i v následujícím volebním období, kdy bylo celé přízemí adaptováno pro účely místního národního výboru (MNV). Do upravených kanceláří se MNV přestěhoval v květnu 1973 a v polovině července byla otevřena i obřadní síň v krásných klenutých místnostech, jejíž interiér navrhl mladý projektant Jan Pekárna. Chudeřický závod Sklo Unionu obohatil její vybavení o rozměrné benátské zrcadlo.

Dne 29. 9. 1973 byla v prostorách navazujících na obřadní síň slavnostně otevřena Pamětní síň Vojtěcha Preissiga s expozicí, na které spolupracoval znalec jeho díla PhDr. Tomáš Vlček, tehdy aspirant Ústavu pro teorii a dějiny umění Československé

8 Vlastimil ŽALUD, Pamětní kniha Preissigovy měšťanské školy ve Světci u Bíliny, díl I., 1938–1970, sbírka obce Světec.

9 Antonín GRUNCL, Životopis akad. malíře a grafika Vojtěcha Preissiga (nepublikovaný tiskopis), 1947, sbírka obce Světec.

10 y vona B y DŽOVSK á - PREISSIGOVá – Pavel VODEHNAL, 100. seznam. Vojtěch Preissig (tištěný seznam děl Vojtěcha Preissiga), Práce, Praha 1947, s. 1–7, sbírka obce Světec. – y vona B y DŽOVSK á - PREISSIGOVá , Dopis dcery se seznamem Preissigových děl věnovaných muzeu ve Světci (tiskopis), 16. 9. 1951, sbírka obce Světec.

akademie věd. Slavnosti se zúčastnila i Preissigova dcera paní Vojtěška Šíchová. Politická a kulturní reprezentace se zúžila jen na přítomnost funkcionářů okresního formátu v čele s ideologickým tajemníkem okresního výboru KSČ Vladímírem Hemrem, předsedou ONV v Teplicích JUDr. Mirkem Matyášem a vedoucím odboru kultury ONV Miroslavem Chroustem. Přítomna byla i teplická poslankyně sněmovny lidu Žofie Čakrtová. Úvodní slovo měl předseda MNV Josef Aurvek a hlavní proslov přednesla místopředsedkyně ONV Eliška Luxová; zahrálo Teplické kvarteto Severočeského symfonického orchestru. V omezeném prostoru pamětní síně a přilehlé chodby bylo uplatněno 41 exponátů, v kostce přibližujících Preissigovo životní dílo. Záměr vydání katalogu nebyl nikdy uskutečněn, neboť jeho realizaci stály v cestě zástupné ideologické zábrany jako Preissigův dlouhodobý pobyt v Americe i plakáty vyzývající k náboru do československých legií.

V období vrcholící politické normalizace byla přesto instalace Pamětní síně Vojtěcha Preissiga, spojená s oslavou 100. výročí jeho narození, velmi významným kulturním činem. Sedmdesátá léta však bohužel přinesla i velké starosti o budoucnost světecké školy. K zásadní změně došlo již v roce 1964, kdy byl její druhý stupeň přestěhován do nově vystavěné školní budovy v Hostomicích, která byla zároveň částečnou náhradou za školy v likvidované obci Ledvice. Ve Světci byla ponechána jen škola národní, jejíž počet žáků však od poloviny 70. let povážlivě klesal. Školu se udržet nepodařilo a ve školním roce 1978/79 byla definitivně zrušena. V původní budově světecké české školy v Kostomlatské ulici byla umístěna mateřská škola a místní lidová knihovna. Po rekonstrukcích v 90. letech byla adaptována na byty.

V kulturním prostředí zámku se rozvíjel slušný koncertní život. Dne 21. 9. 1978 se konal slavnostní večer k 105. výročí narození Vojtěcha Preissiga. O životě a díle významného rodáka promluvil PhDr. Tomáš Vlček, načež následoval koncert hudební a pěvecké skupiny Jiřího Traxlera. 110. výročí narození Vojtěcha Preissiga si jako první připomněl dne 29. 7. 1983

Klub přátel výtvarného umění při státním zámku v Duchcově zavěšením kytice se stuhou věnovanou „zakladateli české moderní grafiky“ k pamětním deskám. Brzy poté byly dne 1. 8. 1983 obě desky z bývalé školní budovy sejmuty a objekt nadále sloužil jako sklad drobného zboží a civilní obrany. Po vyzlacení nápisů byly přeneseny na důstojné místo v pravé části zámeckého průčelí vlevo od hlavního vchodu do úřadovny místního národního výboru.

V říjnu téhož roku se v přízemí zámku konala výstava k padesátinám ak. malíře Miroslava Houry, který je v jistém kontextu považován za Preissigova následovníka. Narodil se v Krhanicích dne 3. 8. 1933, shodou okolností ve stejném týdnu, kdy Vojtěch Preissig přebíral čestné občanství rodné obce. Byl žákem grafika Cyrila Boudy, sochaře Karla Lidického a malíře Martina Salcmana na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako mladý učitel přišel v roce 1955 na umístěnku do Světce u Bíliny právě v době, kdy byla tato obec bezprostředně ohrožena povrchovým dolem, a tak v počátcích jeho díla dominují světecké motivy na kresbách, grafice i obrazech, z nichž mnohé této obci daroval. K Preissigovu rodišti přilnul neobyčejným poutem a právem je považoval i za své umělecké rodiště. Jeho zájem o grafiku byl teoretický (roku 1971 vydal knihu Jak se dívat na grafiku) i praktický. Jestliže Vojtěcha Preissiga považujeme za zakladatele české moderní grafiky, malíř Miroslav Houra se svým nezaměnitelným výtvarným rukopisem od 60. let 20. stol. zařadil mezi přední české grafiky naší současnosti. Stejně jako Vojtěch Preissig byl ke svým šedesátinám jmenován čestným občanem této obce. Ve světeckém zámku znovu vystavoval v roce 1998 u příležitosti svých 65. narozenin, s nimiž zároveň oslavil i 125. výročí narození Vojtěcha Preissiga. Zemřel dne 19. 1. 2006 v Ústí nad Labem.

V roce 1994 uplynulo již padesát let od úmrtí Vojtěcha Preissiga v koncentračním táboře Dachau. Dne 3. června se konala v Regionálním muzeu v Teplicích vernisáž jubilejní výstavy Vojtěch Preissig, grafické dílo a knižní tvorba, instalovaná ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a Národní galerií v Praze. Mezi její spolupořadatele byl přizván i Obecní úřad ve Světci. Pietní akt k poctě Vojtěcha Preissiga se uskutečnil i před pamětními deskami na nádvoří světeckého zámku,

Cena Václava Bendy a pamětní medaile za zásluhy v boji za svobodu a demokracii, udělené Vojtěchu Preissigovi in memoriam Ústavem pro studium totalitních režimů (cenu převzala 12. 11. 2012 starostka obce Světec Ing. Barbora Bažantová)

kde se po návratu ze sokolského župního sletu v Lounech zastavila výprava Sokolské župy Krušnohorské - Kukaňovy. Krátký proslov přednesl župní vzdělavatel Pavel Koukal. Vzpomínkový podvečer u příležitosti 130. výročí narození Vojtěcha Preissiga, na který zval nezapomenutelný barevný plakát s reprodukcí jednoho z pražských motivů, zorganizoval Obecní úřad ve Světci dne 31. 7. 2003 ve spolupráci s Regionálním muzeem v Teplicích. V zámecké obřadní síni zhodnotila život a dílo zakladatele české moderní grafiky PhDr. Bohuslava Chleborádová a Preissigova pamětní síň byla při této příležitosti krátkodobě obohacena o výstavu souboru malířových ex libris. Rekonstrukce areálu světeckého zámku byla v následujícím období konečně dovršena realizací dlouhodobého záměru záchrany barokní fary a jejího využití ke kulturním účelům. Celkové náklady s využitím dotací i sponzorských darů dosáhly

12 milionů korun a světecká fara se zásluhou starostky Soni Prachfeldové proměnila v Galerii Vojtěcha Preissiga s rozmanitými kulturními a společenskými možnostmi. Novou podobu interiéru budovy projektoval Ing. arch. Petr Wízner spolu se synem Ing. Petrem Wíznerem, logo galerie vytvořil Martin Tomášek. Rekonstruovaný objekt byl slavnostně zpřístupněn dne

22. 9. 2007 a jako první zde vystavoval děčínský básník Radek Fridrich. V letech 2009 a 2013 zde kromě jiného proběhly i dvě výstavy Miroslava Houry.

Velmi důstojně a podnětně bylo dne 26. 7. 2013 oslaveno 140. výročí narození Vojtěcha Preissiga. Vzhledem k tomu, že od 70. výročí jeho tragické smrti v koncentračním táboře Dachau nás dělilo jen necelých jedenáct měsíců, v předvečer Světeckých slavností obec k překlenutí obou kulatých výročí slavnostně vyhlásila „Jubilejní rok Vojtěcha Preissiga“.

Spravedlivé zhodnocení Preissigova díla ve zkratce nastínila PhDr. Lucie Vlčková z Uměleckoprůmyslového musea v Praze na přednášce obohacené množstvím výmluvných diapozitivů. Výčtem všech předností i výjimečností Preissigova odkazu překvapila početné účastníky. V kostce tím nastínila i obsah tohoto sborníku, jímž Obec Světec za podpory Severočeských dolů v roce 2014 splácí letitý dluh velkému rodákovi.

Předsádkový papír, kolem 1912, linoryt, barevný papír, 46,5 × 67,5 cm

vojtěch p reissig – mezi uznáním a opomíjením

Lucie v lčková

„Byl obvěněn invencí krásna, nalézavostí nových prostředků výrazových, které mistrovsky zvládal. Požehnaně bohatým dílem […] stojí na čelném místě jako průkopník…“1

Vojtěch Preissig, jeden z nejvýraznějších českých umělců první poloviny dvacátého století, byl v řadě ohledů považován za průkopníka. Dalekosáhle ovlivnil různé obory grafiky a je dnes vnímán jako jejich klasik, současně se však jeho dílo dlouhou dobu potýkalo s nepochopením a nezájmem. Do značné míry stála za tímto rozporem často mylná interpretace díla, vycházející jak z jeho obtížné dostupnosti a torzovitého dochování, tak z obtížné uchopitelnosti. Tvorba Vojtěcha Preissiga byla totiž velmi různorodá a rozvíjela se v různých kulturních kontextech, není tedy snadné ji vnímat jako celek a najít klíč k její interpretaci. 2 Zcela výjimečné úrovně dosáhla na poli volné i užité grafiky, knižní tvorby a typografie, angažované tvorby a v pozdním období se velmi slibně rozvíjela v oblasti malby a kombinovaných technik. 3 Stylové rozpětí tvorby sice vycházelo z dobových trendů, nicméně Preissigův přístup byl natolik originální, že často obtížně zapadal do názorového mainstreamu, což bylo nejednou zdrojem nepochopení a nedocenění už v době svého vzniku. Preissig je ukázkovým příkladem umělce, jehož dílo dává smysl jen tehdy, je -li chápáno jako organický celek, a nelze jej vysvětlovat jako lineární příběh postupných kroků. Všechny jeho základní principy – smysl pro strukturu, texturu, rytmus a řád – jsou, stejně jako hlavní témata, přítomné od počátku až do konce Preissigova tvůrčího úsilí.

Preissig započal svou uměleckou dráhu studiem na Uměleckoprůmyslové škole,4 kde si v ateliéru Bedřicha Ohmanna osvojil dekorativní postupy a práci s ornamentem, podstatnější vliv na jeho uměleckou orientaci však měl nástup mladé generace umělců soustředěných ve Spolku výtvarných umělců Mánes – Preissig patřil k jeho prvním členům. České prostředí reagovalo na evropský proud emancipace umění a nástupu modernismu s určitým zpožděním a se specifickými národními aspekty, nicméně kontakt se zahraničními uměleckými centry byl zcela klíčový.5 Od počátku devadesátých let jej zprostředkovávaly hojné umělecké časopisy a čím dál četnější studijní cesty orientované především na Paříž. Vybraná zahraniční kulturní, literární a výtvarná periodika s bohatou úpravou a ilustracemi byla v Praze dostupná a stala se významným inspiračním zdrojem nejen po obsahové stránce, ale především svou obrazovou složkou. Oblíbený byl zejména mnichovský

Jugend, ze kterého Preissig nejednou čerpal motivy, a později vídeňský Ver Sacrum.

Preissig, podporovaný svou rodinou, se mohl vydat do metropole nad Seinou prohloubit své umělecké vzdělání hned po pražském absolutoriu v roce 1898. Na doporučení Luďka Marolda zprvu krátce působil v ateliéru Alfonse Muchy, kde se mu naskytla příležitost poznat proces reklamní práce, a to v době, kdy byl Mucha mimořádně populární.6 Patrně zde se také přímo inspiroval Muchovým používáním fotografie pro další grafickou práci, které se tehdy stávalo běžnou pomůckou.

1 Uměleckoprůmyslové museum v Praze (dále UPM), dokumentační fond, Prohlášení Sdružení českých umělců - grafiků Hollar ze dne 11. 6. 1945 k výročí Preissigova úmrtí.

2 Mimo jiné i proto dosud stále chybí umělcova souborná monografie, očekávaná už téměř půlstoletí od doby, kdy byl Preissig na konci šedesátých let dvacátého století znovuobjeven.

3 Separátně, v rámci jednotlivých oblastí, bylo dílo zpracováno v dílčích studiích, viz např. pozdní dílo – malba a grafika, fotografie, textilie (T. Vlček), grafický design, angažovaná tvorba (L. Vlčková), typografie (O. Karlas, I. Knobloch), viz bibliografie.

4 Na Uměleckoprůmyslovou školu Preissig nastoupil v roce 1892 do ateliéru figurální a ornamentální kresby a malby E. K. Lišky; absolvoval v roce 1898 jako kandidát učitelství kreslení pro střední školy.

5 Vedle Paříže to byl především Mnichov, který byl častým cílem studijních cest pražských umělců už od poloviny 19. století.

6 Muchův úspěch nejen s divadelními a komerčními plakáty vrcholil v roce 1897, kdy v oblíbené galerii Salon des Cent představil více než 400 svých děl na samostatné reprezentativní výstavě. O rok později byla výstava reprízována v Praze v Topičově salonu.

Vliv Muchových dekorativních postupů je v raných návrzích plakátů a stylizaci ornamentu patrný, Preissig však rychle dospěl k vlastní specifické, abstrahované a výrazně geometrizované formě. Vlastní cestu hledal také jinde než v reklamní produkci –zaměřil se na grafické techniky a vyučil se tiskařskému řemeslu.7 V průběhu pařížského pobytu udržoval kontakt s pražským prostředím, účastnil se soutěží vypisovaných uměleckým periodikem Volné směry – názorovou platformou spolku Mánes. Pro časopis navrhoval dekorativní prvky, obálku a vazbu, realizovány však byly jen některé linky. Úspěch zaznamenal Preissigův návrh na tapetu se stylizovaným rostlinným ornamentem, nazvaný Asarum podle čeledi zobrazené orientální rostliny.8 Přivydělával si dekorativními pracemi pro časopisy 9 a věnoval se volné grafické tvorbě, ve které experimentálně rozvíjel možnosti technik tisku z hloubky. Používal především lept a akvatintu a jejich kombinace, techniky, které umožňují měkké přechody tónu i expresivní syté linie a variance barevných tisků. Námětově tato díla odpovídají dobově typickým variacím obrazu ženy, krajiny, přírodních detailů či pohádkových námětů, které tvořily Preissigův poměrně omezený repertoár motivů. Předlohou téměř všech ženských postav, ať už se jednalo o privatissima v podobě aktů, grafické listy, či užitou grafiku, byla Preissigova snoubenka a od roku 1901 manželka Irena Vaňousová. Cit pro intimitu a silné rodinné vazby dokládají četné obrazové pohlednice, které Preissig své ženě a svým rodičům adresoval. Nejsilněji se ovšem manifestoval v prvním zásadním počinu na poli knižní tvorby, kterým byla úprava a ilustrace Broučků, Karafiátova podobenství lidského života a rodiny. Preissigovi Broučci, které vydalo nakladatelství Dědictví Komenského v roce 1902, jsou jednou z prvních českých knih řešených jako provázaný celek jednotně pojatých složek – úpravy, vazby a ilustrací. Téma Broučků Preissig uplatnil i v Paříži, a to v satirickém časopisu L’Assiette au beurre, 10 jehož samostatné číslo nazvané Radosti rodinného krbu zaplnil karikaturními výjevy z novomanželského života.

Preissigovo pětileté pařížské působení, během kterého se umělcova domácnost rozrostla o dceru Vojtěšku, bylo po umělecké stránce mimořádně plodné, úspěšné a nejspíš i nejšťastnější – Preissig nemusel čelit kompromisům, tvořil svobodně a patrně nemusel ani příliš řešit existenční otázky. Vytvořil tehdy mnohé ze svých nejznámějších grafických děl a stal se zkušeným profesionálem, který se vracel do Prahy jako osvědčený grafik. Na rozdíl od těch, kteří dokázali využít příležitost zahraničního působení na maximum (jako například Alfons Mucha), neznamenal pro Preissiga pařížský pobyt ani po návratu jistotu úspěšné živnosti. Ač i v Paříži našel uplatnění, držel se stranou komerčního grafického designu a po návratu do Prahy nesnadno hledal publikum a klientelu. Už tehdy začala reflexi Preissigova díla určovat zvláštní ambivalence – vysoké ocenění u specializovaných uměleckých profesních skupin (typografové, grafici, bibliofilové) a nezájem či nepochopení u uměleckého mainstreamu a kupujícího publika.

Preissigovo odhodlání provozovat vlastní grafický ateliér v Praze se muselo podřídit reálné situaci, která byla jiná než v Paříži – důraz na kulturu úpravy tiskovin se tu v běžné produkci projevoval minimálně a mimo úzkou oblast uměleckého provozu (např. umělecké časopisy, plakáty, katalogy atd.) úpravu určovalo použití nevhodných písem a historizujících výzdobných prvků. Situace se začala měnit až po roce 1900, a to i díky Preissigovi, který v letech 1903–1904 pracoval ve Slévárně písem, kde vedle dohledu na realizaci úpravy propagačních tiskovin tvořil původní dekorativní prvky. Výsledkem jeho práce byla variabilní komerční série vinět, orámování a linek, kterými Slévárna opatřovala nejen své tiskoviny, ale především

7 Studoval u Emila Delauna a dřevoryt u Augusta Schmida, kde se také poprvé setkal s linorytem, který později dokázal originálně využít v plakátové, knižní i typografické tvorbě.

8 Návrh zvítězil v soutěži vypsané Volnými směry v roce 1898. Volné směry III, 1898, s. 499.

9 Z prací pro francouzské časopisy vynikají záhlaví pro L’Art décoratif s geometrizovaným rostlinným ornamentem.

10 Pro časopis, vycházející v letech 1901–1912, kreslili i další Češi usazení v Paříži: František Kupka a Václav Hradecký.

Návrh na tapetu Asarum, kolem 1900, kvaš, karton; 103 × 67 cm

Na balkoně (Dívčí touha), 1903, list č. 1 z alba Coloured Etchings, barevný lept, papír; tisk: 25,3 × 20 cm

je prodávala tiskárnám. Až do první světové války se tyto prvky objevovaly v různém provedení a použití – od inzerátů po nakladatelské obálky.11 Oproti dobově typickému secesnímu rozbujelému ornamentu s množstvím křivek a s motivy květů se Preissigovy dekorativní prvky výrazně lišily kultivovaností, zjednodušením, výraznou stylizací a geometrizací. Taková řešení Preissig objevil už v Paříži a použil v záhlavích pro časopisy. Poté pro Slévárnu mnoho z nich „recykloval“ a později se k nim ještě nejednou vracel. Srovnávací analýza kreseb a náčrtů z umělcovy pozůstalosti ukazuje, že nebyl autorem jen těchto kultivovaných a nezaměnitelných dekoračních prvků, ale celé řady dalších, které si zřejmě trh žádal a které byly Preissigovu naturelu velmi vzdálené.

Odhodlání nedělat kompromisy a neslevovat ze svých požadavků a představ bylo hlavní motivací ke zřízení vlastního ateliéru, který Preissig otevřel na pražských Vinohradech na přelomu let 1904 a 1905. Vybavení ateliéru odpovídalo evropským poměrům a umožňovalo realizaci i náročných velkoformátových tisků. V centru autorova zájmu byla v prvé řadě grafika jako svébytné médium – grafika zbavená úkolu reprodukovat obraz a být jeho levnější multiplikovatelnou náhražkou. Renesance grafiky a jejích tradičních technik po éře rozmachu průmyslového tisku byla fenoménem konce 19. století a silně se projevovala také v Čechách. K podpoře obrody grafiky a jejích autorů měl přispět Preissigův smělý záměr, kterým činnost svého ateliéru zahájil; byla jím edice Česká grafika, poskytující abonentům periodická vydání vybraných děl soudobých grafiků. I přes přijatelnou cenu se však nenašel dostatek předplatitelů a vydáno bylo nakonec jen šest čísel.12 Nezájem o původní grafiku a z toho plynoucí ukončení edice bylo prvním z Preissigových neúspěchů, které jej, i když zatím nijak naléhavě, nutily uvažovat o existenčních aspektech jeho profese. Drobná akcidenční grafika (oznámení, pozvánky atd.), kterou avizoval v letáku oznamujícím otevření ateliéru, měla být podstatnou částí Preissigovy tiskařské živnosti. Jak ovšem dokládají dochované exempláře ex libris, svatebních oznámení a novoročenek z let 1904–1909, většina z realizací měla nekomerční charakter a byla určena pro blízké přátele a příbuzné.

Hlavním Preissigovým zájmem zůstala volná grafika, respektive rozvíjení výrazových možností grafických technik jejich kombinováním a inovacemi. Experimenty s technikami tisku z hloubky, zejména leptem a akvatintou, našly uplatnění i v užité tvorbě. Ukázkovým příkladem takového postupu je dětská obrazová kniha Byl jeden domeček, tištěná kombinací akvatinty se stereografií, kterou vydalo nakladatelství Dědictví Komenského v roce 1904. Ve stejném roce, kdy byla realizována další Preissigova knižní práce pro dětského čtenáře, se umělcova rodina rozrostla o další dceru – Irenu, familiérně zvanou Inka. Preissigovo mistrovství v akvatintě a leptu se naplno projevilo ve volné grafické tvorbě, jejíž výběr soustředil do exkluzivního, reprezentativního alba Colored Etchings. Album, vydané v roce 1906, představuje vrchol technických možností a bylo právem přijato s velkým ohlasem. Získalo cenu České akademie pro vědy, slovesnost a umění a tvořilo jádro první samostatné Preissigovy výstavy, konané roku 1907 v Topičově salonu. Motivy jednotlivých listů jsou variacemi na obrazový repertoár konce 19. století se zřetelnými ohlasy japonského dřevořezu a secesní stylizace a vycházejí z prací, které Preissig tvořil v průběhu pařížského pobytu. Tematika to byla tehdy již poněkud neaktuální a je zřejmé, že výběr líbivých námětů odpovídal hlavnímu účelu alba, které mělo Preissigovi zajistit klientelu ve Spojených státech.

Vydání alba a orientaci na americké publikum inicioval Vojtěchův bratr Eduard, který za oceánem působil jako knihovník

US Navy yard. Není jasné, jestli už tehdy Preissig koketoval s myšlenkou přesídlení, jež Eduard shledával jako jediné východisko z Vojtěchovy existenční nejistoty. Třebaže album komerčně nakonec úspěšné příliš nebylo, zajistilo svému autorovi

11 V různých barevných variantách se Preissigův dekorativní rámec z produkce Slévárny objevoval na obálkách Leichterovy knižní řady.

12 Vedle Preissigových leptů byla součástí edice díla Miloše Jiránka, Maxe Švabinského, Viktora Strettiho, Františka Kupky, T. F. Šimona a Bořivoje Hnátka.

čelní místo v oboru grafiky díky technické dokonalosti provedení. Příznivé ohlasy Preissigova díla, repríza pražské výstavy ve Vídni i narození třetí dcery – y vony, byly bezesporu těmi momenty, které na čas otupily naléhavost otázek na možnosti dalšího uplatnění a tvůrčího rozvoje v českém prostředí.

Experimenty a objevy v oblasti grafických technik vyústily ve formulaci postupů, které Preissig publikoval ve vlastní příručce technik tisku z hloubky Barevný lept a barevná rytina, připravené k tisku v roce 1907, ale vydané až o dva roky později. Knižní tvorba a typografie se staly hlavní náplní tvorby Preissigova ateliéru v závěrečných letech jeho činnosti. Preissig se průběžně snažil řešit problémy s absencí písma respektujícího českou diakritiku a upravoval americká písma, která do Čech nechal importovat. Nejvýznamnějším dílem, které završilo mimořádně intenzivní etapu jeho tvorby, byla úprava Bezručových

Slezských písní. Knihu, vysázenou písmem Arlington a provedenou v kultivované a působivé úpravě, vydal jako první knižní

svazek Spolek českých bibliofilů v roce 1909. Obrovské úsilí, které Preissig úpravě věnoval, znemožnilo práci na běžných zakázkách13 a ve výsledku vedlo k finančnímu krachu ateliéru. Zařízení bylo prodáno tiskárně Politika a začátkem roku

1910 Preissig s rodinou odcestoval do Spojených států. Není pochyb, že Preissiga k přesídlení přiměly vnější okolnosti. Avšak domnělá nezralost českého publika, neschopného docenit mimořádnost jeho tvůrčího génia a upřednostnit precizně provedenou práci před levnou, rychlou, ale nekvalitní běžnou produkcí, byla obecným rysem. V novém působišti se důraz na komerční aspekty ukázal být ještě silnějším a Preissig, vnímaný jako neznámý cizinec, tu se svými uměleckými názory a nekompromisními nároky na řemeslné zpracování čelil skutečným existenčním potížím.

Zatímco v Čechách byl přinejmenším v grafických a typografických kruzích uznávanou osobností, za oceánem začínal na prahu svého čtvrtého decenia znovu „od píky“, bez potřebného vybavení a byl nucen vykonávat podřadnou manuální práci.

Vedle adaptace na jiné techniky a postupy zdejšího tiskařského průmyslu ztěžovaly situaci Preissigovy komplikované osobnostní rysy – neústupnost, odmítání jakýchkoliv kompromisů a nepříliš velká flexibilita. Neudivuje, že první léta amerického působení nejsou dostatečně zdokumentována,14 dochovala se jen řada obálek pro časopisy The American Magazin, The Scrap Book a The Munsey15 a malé album Seven Orchids s motivy ženských tváří s květy orchidejí.

V roce 1912 našel Preissig uplatnění v pedagogickém působení v New yorku na Art Students League, kde vedl večerní kurzy, zaměřené především na techniky tisku z hloubky – lept, akvatintu, rezerváž a suchou jehlu. Ve své vlastní tvorbě, které se opět začal intenzivně věnovat, pracuje čím dál častěji s technikou linorytu, která je nejen podstatně snadnější, rychlejší a levnější, ale má specifické výrazové možnosti. Ty Preissig maximálně využil, ať se jednalo o ostré řezy, kterými formoval nové varianty písem, nebo ilustrace s měkkými liniemi a velkými barevnými plochami. Široké možnosti použití linorytu Preissig pro Ameriku objevil a jeho používání rozvinul a předával svým žákům v dalších vzdělávacích institucích. Večerní kurzy vyměnil za stálejší spolupráci s Teachers College Columbia University, kde v letech 1914–1916 vedl kurzy barevného tisku a knižní tvorby. Sám se tehdy začal věnovat dalšímu úkolu na poli knižní tvorby, zakázce pro svého mecenáše, průmyslníka Jindřicha Waldese. Preissig Waldesovi nabídl komplexně řešenou knihu The House s dnes neznámým textem Františka Mužíka-Zachara. Preissig pro ni vytvořil originální písmo a ilustrace, dochovány jsou návrhy dvojstran i zkušební tisk jedné z variant.16

13 Vedle nemnoha vlastních klientů Preissig pracoval pro Knihtiskárnu Dr. Eduard Grégr a syn, Knihtiskárnu Ladislava Grunda a Dělnickou knihtiskárnu a nakladatelství.

14 Z prvního doloženého Preissigova zaměstnání ve studiu T. A. Sindelara v New yorku (září 1910 – prosinec 1912), kde působil jako reklamní návrhář a typograf.

15 V českých státních sbírkách zůstaly po restituci Waldesovy sbírky jen dvě obálky, a to v Muzeu výtvarného umění v Olomouci.

16 Návrhy jsou uchovány ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Pohlednice, 1905, barevný tisk, papír; 13,9 × 8,9 cm

Topičův salon Vojt. Preissig, 1907, barevný linoryt, papír; 127 × 93 cm

Waldesova vůle projekt podpořit trvala řadu let a Preissig na něm pracoval ještě ve dvacátých letech, avšak kniha k finální podobě nikdy nedospěla. V kontextu Preissigova díla byla práce na The House velmi důležitá a znamenala přelomový okamžik definitivního opuštění dekorativních schémat a ilustračních motivů pramenících v secesním tvarosloví, které tak hojně používal a opakoval ještě v prvních letech amerického působení. Nové formy písma, které Preissig sám označil za kubistické, tu doplňovaly expresivní ilustrace, tvořené silnými černými, ostře zalamovanými liniemi a kolorované sytými, jasnými barvami. Nový kolorit v zářivých tónech základních barev – převážně modré, zelené a oranžové – odpovídal další orientaci Preissigova díla.

Ta se naplno rozvinula na Wentworthově institutu v Bostonu, kde Preissig v letech 1916–1924 vedl grafické oddělení a připravoval adepty tiskařského řemesla a budoucí pracovníky pro rozvíjející se polygrafický průmysl. Nevychovával zde umělce – k Preissigově lítosti většina studentů neměla ani potřebné vlohy – ale profesionály, kteří měli být schopni vykonávat jakoukoliv činnost v průběhu specializovaných kroků tiskového procesu. Solidní zaměstnání zažehnalo existenční potíže a Preissigovi poskytlo prostor pro vlastní tvorbu; vnější okolnosti – jak je pro Preissigův životní osud a dílo charakteristické – rozhodly úplně jinak.

Události první světové války a zejména situaci ve vlasti Preissig sledoval velmi pozorně, udržoval kontakty s krajany a podporoval snahy o nezávislost země na rakousko -uherské monarchii. Svou podporu vyjádřil nejen osobní angažovaností, ale především svým propagandistickým dílem. Na podzim roku 1916 tiskl první linorytové plakáty na podporu česko- slovenských snah o osamostatnění, vydané Českým národním sdružením. V expresivní ilustraci českého lva přemáhajícího rakouskou orlici se u Preissiga prvně v takové míře objevuje redukce barevné škály na čisté tóny základních barev. Spolu s výrazným písmem a využitím výrazového potenciálu volné plochy tvoří charakteristické rysy celé série následných agitačních prací. Významným výtvarným činem, kterým Preissig jasně vyjádřil své politické názory, bylo grafické album Čeští umělci v Americe svému národu, do kterého přispěli další autoři (E. V. Nádherný, R. Růžička a J. C. Vondrouš) a doplnili tak trojici Preissigových listů.

Od začátku roku 1917 začal Preissig pracovat pro Odbočku České národní rady v Americe a České národní sdružení a podílel se na organizaci odbojových aktivit. Preissigova nejen umělecká činnost na podporu vlasti, její samostatnosti a formování republiky je, na rozdíl od jiných etap jeho života, dobře dokumentována a stala se předmětem řady historických a uměleckohistorických studií.17 Množství korespondence, která se k této činnosti dochovala,18 vypovídá o obrovském zaujetí a pracovním nasazení, které Preissig organizaci a vizuální kampani věnoval. Z uměleckohistorického hlediska jsou nejzajímavější dopisy s Frederickem Trenchem Chapmanem, Preissigovým žákem z kurzů na Art Students League, který svého učitele následoval na Wentworthův institut. Stal se v letech 1917–1918 Preissigovým nejbližším spolupracovníkem, podílejícím se tvůrčím způsobem na téměř všech tiskovinách s válečnou a agitační tematikou. Vzhledem k Preissigově uzavřené povaze a přísných nárocích, kterým podřizoval svou práci, neudivuje, že jiný příklad tak intenzivní, plodné a přátelské spolupráce v průběhu celého autorova života neznáme. O to víc je Chapmanovo spoluautorství i způsob společné práce zajímavý. Preissig vynikal ve schopnosti abstrahovat podstatné složky obrazu a převádět je do zobecňujícího a stylizovaného vyjádření, jedinečný je také jeho cit pro kompozici a vyvážený vztah obrazu a písma. Postrádal však schopnost realistické, živé kresby, zachycující okamžik a vyjadřující pohyb. Figurální složka v jeho dílech je vždy statická, a to nejen

17 Souborně především L. Vlčková (ed.), Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 2008.

18 Soustředěna je ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu (VÚA – VHA) v osobním fondu V. Preissiga.

z důvodu nejistoty v kresebném zachycení pohybu, ale také pro záměrné posunutí obrazu mimo přítomnost k obecnému a trvalému. Oproti tomu Chapman vynikal rutinní kresbou, kterou ve zkratce výrazných jednoduchých tahů dokonale vystihl dynamiku lidské figury. Chapman pracoval pro Preissiga v podstatě na zakázku, dodával ilustrace bojových scén a na jejich další použití neměl vliv. Zajímavým momentem přibližujícím způsob Preissigovy práce je fakt, že Chapmanovi dodával konkrétní fotografie z fronty a ten je následně překresloval a upravoval tak, aby vyhovovaly požadovanému zadání. Působivost Preissigových válečných tiskovin tkví v kombinaci věcné ilustrace, vycházející z vizuálního jazyka reportážní fotografie, originálního písma19 a výrazných barevných ploch.

První významnou společnou realizací Preissiga a Chapmana byla čtveřice náborových plakátů do americké armády, kterou krátce po vstupu Spojených států do války tiskli na ručním lisu v malé dílně na Manhattanu pro propagační oddělení US War Departmentu. Údajně šlo o vůbec první americké náborové plakáty a sklidily velký ohlas; mezi dobovou produkcí byly nepřehlédnutelné svou grafickou jednoduchostí, ilustrace se nesnažily imitovat malířský rukopis a téma nebylo podbízivé. Plakáty byly poté tištěny ve velkém nákladu na Wentworthově institutu v Bostonu, kam Preissiga následoval i Chapman. Na tuto čtveřici navázala řada plakátů vizuální kampaně propagující nábor dobrovolníků do formujícího se česko -slovenského zahraničního vojska. Plakáty, rafinovaně apelující na vlastenecké city krajanů, jsou tematizovány hrdinskými činy vojáků, odvahou jednotlivce a sílou masy, často však mají alegorický a symbolický význam. Podklady pro textovou část byly věcí objednávky, nejednou však Preissig musel s ústředím ČSNR řešit i otázky ilustrace a tvrdě při tom trval na svých, ryze výtvarných stanoviscích. Úspěch plakátů podnítil ideu využít k propagaci sérii pohlednic vycházejících z plakátových motivů. Základem pohlednicové řady se tak staly plakáty, některé motivy byly ovšem přepracovány a polovina série byla tvořena zcela novými ilustracemi. Série čítající 16 kusů byla v průběhu roku 1918 vytištěna ve čtyřech mírně odlišných vydáních a v celkovém počtu 35 tisíc sérií.

Válečné agitační práce Preissiga v letech 1917–1918 naplno zaměstnaly a přinesly mu, stejně jako organizační aktivity pro vlast, obrovský ohlas. Skutečné uznání se plakátům dostalo především v zahraničí, mimo jiné o nich referoval oborový časopis The Poster a je též dochována žádost z War Musea v Londýně o několik exemplářů pro zařazení do tamní sbírky. Pražskému publiku se plakáty představily po válce na výstavě Náš odboj, pořádané v roce 1919 Památníkem odboje. Preissig tehdy soubor více než třiceti plakátů poslal do Prahy, prodány byly právě Památníku odboje a dnes tvoří jádro Preissigova fondu v umělecké sbírce Vojenského historického ústavu. Ohlasy u českého publika nebyly tak velké, navíc je kalila aféra, spuštěná v newyorském krajanském časopise a později diskutovaná v Praze, ve které bylo zpochybňováno Preissigovo výhradní autorství. Umělec v ní byl nařčen ze zneužití práce studentů. Preissig nikdy netajil, že s tiskem studenti vypomáhali, a přiznání míry zapojení Chapmana dokládá fakt, že na většině ilustrací je reprodukována Chapmanova nepřehlédnutelná signatura. Nejlepším dokladem toho, že Chapman žádnou křivdu necítil, je dopis, adresovaný dlouho po smrti Preissiga jeho ženě; v něm o svém učiteli píše: „Nikdy jsem nepoznal většího idealistu, ni většího loajálního přítele a ani věrnějšího vlastence než Vojtěcha Preissiga.“ 20

19 Pro plakáty Preissig vytvořil vlastní písmo tvořené verzálkami; návrh písma je uložen v Preissigově fondu v Oddělení uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví (US - PNP). Písmo bylo digitalizováno Střešovickou písmolijnou.

20 Literární archiv Památníku národního písemnictví (LA - PNP), fond V. Preissig, dopis F. T. Chapmana Ireně Preissigové, 29. 10. 1958.

New year Greetings, 1921, barevný linoryt, papír; 13,7 × 9,2 cm

Návrh ilustrace knihy The House, kolem 1916, kvaš, papír; 28,2 × 23,8 cm

Preissigova rodina nadšeně vítala vznik samostatné Československé republiky a od počátku vážně uvažovali o návratu do vlasti. Z uměleckých kruhů přicházely zprávy o příslibech různých prestižních postů, které by mohl Preissig zastávat: „Máš být jmenován profesorem na akademii, kde zřízeno bude zvláštní grafické oddělení, bude ‑li možno, spojí se toto místo s ředitelstvím Státní tiskárny, které rovněž ti má býti svěřeno. Fakt jest, že by tě bylo v Čechách nutně potřebí. Bez pochlebování Tobě, umělce Tvého druhu tam zkrátka nemají…“21 V létě 1920 odjeli Preissigovi do Čech, avšak k žádné domluvě ohledně možného působení nedošlo a Vojtěch se musel vrátit na začátek semestru zpět, zatímco dcery zůstaly v Praze. Vracel se přes Paříž, kde se setkal s Františkem Kupkou a diskutovali i o možném Preissigově působení v Paříži. Po návratu do Bostonu se dále věnoval pedagogické činnosti na Wentworthově institutu, avšak práce ho již nenaplňovala –namísto zapálených nadšenců, kteří mu za války pomáhali s tiskem agitačních plakátů, se při rutinní výuce setkával spíše se studenty bez talentu a s minimálním zájmem o obor.

Preissig se uchyluje k volné tvorbě, náročné prostorové instalaci Art Fundamental, malířsky formulující principy a proces umělecké tvorby, která však zůstala ve stavu návrhu a řady dílčích skic. Na poli grafiky se albem, tematizovaným pohledy na městské partie Bostonu, vrátil k barevnému leptu. Hlavní motivací vzniku alba byly především ekonomické aspekty a díla také hned vystavil v prodejní galerii u Goodspeeda v Bostonu.

První roky dvacátých let Preissig strávil neustálým zvažováním různých pracovních nabídek v Československu, ze kterých však většinou sešlo, a potřebou udržet mezitím životní standard domácnosti v Americe. Díky nadějným příslibům z Československa na získání důstojného zaměstnání a s vidinou návratu do vlasti si nezajistil trvání pracovního úvazku na Wentworthově institutu a v roce 1924 s pedagogickou činností skončil. Vzhledem k neshodě Preissigových finančních požadavků na přesídlení s omezenými možnostmi a ochotou českého prostředí nakonec z původně velkorysých nabídek sešlo a Preissig po deseti letech strávených ve Spojených státech zase řešil existenční otázky a opět byl v situaci, kdy téměř znovu začínal. Za prací se musel přestěhovat do New yorku, kde působil jako „art director“ v tiskárnách a nakladatelstvích22 a na vlastní tvorbu mu nezbývalo tolik času, kolik by si přál. Z korespondence23 však vyplývá, že se v tiskařské komunitě a grafických kruzích stal respektovanou osobností, a fakt, že si v New yorku pořídil dům, dokládá, že se mu nedařilo tak špatně, jak tehdy vnímal.

Dvacátá léta nicméně byla v Preissigově životě velmi náročným obdobím, které přinášelo řadu frustrací v profesní i osobní oblasti. Zásadním tvůrčím úkolem, kterému se od roku 1920 po celá dvacátá léta věnoval, bylo původní knižní písmo – antikva – pro Státní tiskárnu v Praze. Prvotní nadšení z tak významného úkolu vystřídaly pochyby poté, co Preissigovo písmo neuspělo na Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění v Paříži v roce 1925. Preissigova nespokojenost s průběhem realizace písma ve Státní tiskárně a následné pře a vzájemné pomluvy s jejím ředitelem (jímž se místo Preissiga stal dávný přítel, typograf Karel Dyrynk) učinily z tohoto úkolu velmi nepříjemnou záležitost. Celá historie vzniku Preissigovy antikvy je samostatným tématem, ukazujícím proměny estetických kritérií a rozpory mezi pražským a americkým prostředím. Ozřejmuje, mimo jiné, také hlavní zdroj umělcovy frustrace – pocit vykořeněnosti, plynoucí z toho, že za oceánem i ve vlasti byl vnímán jako cizinec.

21 VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 2, z dopisu F. Mičky ze zaoceánské lodi Savoie z 23. 12. 1919.

22 Doložena je spolupráce s tiskárnami The Lakeside Press a Butterick Publishing a práce pro nakladatelství R. Ballou a Random House.

23 Viz publikovaná korespondence s Dardem Hunterem. Richard KEGLER – Timothy CONRO y (eds.), Dear Mr. Hunter. The Letters of Vojtech Preissig to Dard Hunter 1920–1925, P22 Editions, Buffalo 2000.

I přes rozčarování udržoval Preissig kontakty s českými přáteli a podporovateli, mezi které patřil především Jindřich Waldes, historikové umění Václav Vilém Štech a Zdeněk Wirth a osobnosti české grafické a typografické scény jako např. Slavoboj Tusar, Emil Pacovský (redaktor časopisu Veraikon) a Rudolf Hála (redaktor časopisu Typografia). Pro Preissiga intervenovali na oficiálních místech a snažili se přimět státní instituce k finančnímu pokrytí umělcova přesídlení a k vytvoření odpovídajícího postu, na kterém by v Čechách mohl působit. Diskutovalo se tehdy nejen o případném Preissigově uplatnění na vedoucím místě ve Státní tiskárně, ale i ve Státní grafické škole, tiskárně Národní banky a samozřejmě na Akademii výtvarných umění a Uměleckoprůmyslové škole. Za celá dvacátá léta se však nepodařilo zařídit nic a pocit opomíjení a neuznání nedokázaly zmírnit ani příležitostné pochvalné reference v českých odborných periodikách a podpora přátel.

Závěru dvacátých let v Preissigově díle dominuje trojice knižních prací-bibliofilií, které vytvořil pro americké nakladatelství Random House a nechal je tisknout v pražské Státní tiskárně svou antikvou. 24 Preissig v roce 1930 přijel do Prahy na tisk osobně dohlédnout a při té příležitosti projednával možnosti pracovat jako poradce pro tiskárny (např. Orbis, Neubert a další) či jako vedoucí propagačního oddělení a tiskárny firmy Baťa. 25

Vrátit se do vlasti nakonec mohl až v roce 1931 díky finanční podpoře Jindřicha Waldese, státnímu platu a zaměstnání v Památníku osvobození na pozici výtvarného poradce. V umělecké komunitě se však dočkal jen vlažného přijetí – znám tu byl především jako secesní dekoratér a autor lyrických grafik, tedy z pohledu, který jej nutně odsunul mimo aktuální dění kamsi do dávné (a z estetického hlediska zcela odmítané) minulosti. I jeho poslední práce, zmíněné bibliofilie, neodpovídaly odlišnému stylovému a funkčnímu určení soudobého grafického designu, a proto byly chápány jako příliš „americké“, dekorativní a zastaralé.

Po návratu Preissig zprvu ještě uvažoval o vlastní grafické praxi a chystal se otevřít ateliér v Klimentské ulici, důsledky hospodářské krize ale naznačily, že by jen stěží získal takové zakázky, o které by stál, 26 a tak od záměru upustil a vrátil svou tiskařskou licenci. Na uplatnění v grafickém oboru tehdy již rezignoval, a ze třicátých let je proto známo jen nemnoho návrhů na plakáty a drobnou užitou grafiku a ještě méně realizací. 27 Své dosavadní dílo symbolicky uzavřel velkou výstavou v Topičově salonu, 28 kam se vrátil po čtvrtstoletí od své velmi úspěšné první samostatné výstavy. Jádrem prezentace, uspořádané k autorově životnímu jubileu v roce 1933, byla totožná díla, jaká vystavoval v roce 1907, a doplnily ji především populární válečné plakáty. Výstava, stejně jako mohutné oslavy ve Světci na počest umělcových šedesátin zaujaly spíš než uměleckou scénu ty, kteří si vážili Preissigovy občanské angažovanosti a kteří zdůrazňovali společenský přesah jeho uměleckého odkazu. Dění na umělecké scéně Preissig sledoval jen z povzdálí a rezignoval na aktivní účast – uchýlil se do ateliéru, který nechal přistavět ke svému domu na Spořilově, a soustředil se na novou oblast tvorby: na malbu a experimentální, strukturní grafiku. Po dlouhé době byl vyvázán z požadavků trhu a zadavatelů zakázek a mohl se věnovat zcela svobodné tvorbě.

24 Benjamin Franklin: The Way to the Wealth; Walt Whitmann: Salut au Monde! a epos Aucassin a Nicolette.

25 S Tomášem Baťou se neshodl v představách o fungování propagačního oddělení firmy, kde by byl Preissig ve své umělecké práci omezen zadáním, musel by se podřizovat a neměl by žádné kompetence.

26 Preissig byl schopen bravurně zvládnout jakékoliv zakázky, avšak uspokojení mu přinášely jen ty, které byly výzvou po umělecké a technické stránce, tj. zcela individuální, kde mohl naplno uplatnit svou nekompromisní preciznost a které mu poskytly naprostou uměleckou svobodu. Rutinní záležitosti sám nazýval „chlebařinou“, od níž ho ve 30. letech osvobodily prostředky poskytnuté státem a zaměstnání v Památníku osvobození.

27 Preissig tehdy ilustroval propagační tiskoviny a patrně se v malé míře podílel i na úpravě knižní produkce nakladatelství Rodina. Jedinou větší realizovanou prací z třicátých let je ilustrované vydání Robinsona Crusoa, které zůstalo bez odezvy a představuje Preissiga ve velmi atypické poloze, postrádajíc jeho obvyklý rukopis.

28 Výstava byla představena i ve Světci.

Wentworth Graphic Arts, 1919, barevný linoryt, papír; 99 × 65 cm

Pozdní díla z druhé poloviny třicátých let navazují na autorův celoživotní zájem o přírodní detaily, strukturu různých materiálů a geometrické vztahy v prostoru, avšak mírou abstrakce i technikou se dosavadní tvorbě naprosto vymykají. Malby, vzniklé v krátkém časovém úseku 1935–1938, jsou uceleným souborem, dokládajícím postup abstrakce od konkrétních přírodních tvarů k obecným tvarovým charakteristikám.

Výsledky radikální proměny své tvorby – díla, která patří svou naprostou originalitou a nadčasovostí k tomu nejsilnějšímu a nejpřekvapivějšímu – plánoval představit veřejnosti. 29 Rehabilitovat se coby umělec, který přichází s aktuální a objevnou tvorbou, však Preissigovi nebylo umožněno, tentokrát ne kvůli nepochopení či neuznání.

Politický vývoj závěru třicátých let a situace po okupaci Československa strhly Preissiga k odvážné a obětavé činnosti odbojové, která se mu stala naprostou prioritou, jíž byl ochoten s vědomím veškerých rizik obětovat vše. Příkladným hrdinstvím, bezvýhradnou obětavostí a společenským dosahem se tato krátká, avšak intenzivní etapa umělcova života zapsala do obecného povědomí jako to občansky a lidsky nejsilnější z Preissigova odkazu. Ve strhujícím příběhu, který je samostatnou a historiky důkladně zpracovanou kapitolou, 30 vystupoval Preissig nejen jako občan, ale naposledy i jako umělec – realizoval agitační letáky a další tiskoviny a pro ilegální časopis V boj, který se svou dcerou Irenou organizovali a tiskli, kreslil obálky. Preissigovo uvěznění a později transport do koncentračního tábora v Dachau, kde se později jeho osud tragicky uzavřel, neznamenal konec uměleckých plánů. Z korespondence vyplývá, jak nadšeně hovořil o nových impulzech a směřování své tvorby – bohužel, osud Preissigovi nepřál, aby své vize a sny mohl realizovat. Jak ukazuje pohled do historie jeho života, nešlo o výjimku. Preissig rozhodně nebyl dítkem štěstěny – jeho inovativní snahy se průběžně setkávaly s nepochopením a nemalou část představ a plánů, jak v umělecké, tak v osobní rovině, se mu nepodařilo uskutečnit. Nepřízeň osudu provázela ovšem i jeho dílo, kterému hrozila likvidace a z nejrůznějších důvodů nebylo adekvátně svému významu zpracováváno a reflektováno a jehož hodnocení oscilovalo od nadšeného obdivu k naprostému opomíjení. Naštěstí, i když jedinečné postavení díla Vojtěcha Preissiga v historii českého moderního umění dosud stále čeká na komplexní zhodnocení, jeho zásadní význam – jak ostatně ukazují i příspěvky v tomto sborníku – je zcela zřejmý.

Vojtěch Preissig, kolem 1933

p reissigova dvojroL e:

umě L ec a typograf iva k nobloch

Písmo Arlington s českými akcenty, 1905, Karel Dyrynk: České původní písmo, Praha 1925

Petr Bezruč, Slezské písně, 1909, Spolek českých bibliofilů, Praha, knihtisk, papír; 20,5 × 13,3 cm

„[…] jsem více exponentem 20. století a Ameriky, než se může zdát obchodně zainteresovaným současníkům. Svůj případ opírám o přednosti svých vlastních snah, o nadužívání moderních vymožeností, o náš hlas po rychlosti ve výrobě a po láci, a o jiné činitele, vyznačující směr a ducha této doby a země.“1

Vojtěch Preissig napsal tato slova ze Spojených států v roce 1924, v době, kdy po mnoha letech odloučení navázal kontakty s českým typografickým a polygrafickým prostředím. Jakkoliv se to může zdát zvláštní, hlásí se jimi k americké kultuře a civilizaci, k průmyslové době, její efektivnosti a výkonnosti. Můžeme je vnímat jako kritický pozdrav tehdejším českým poměrům, z nichž se vždy až tragickým způsobem vyjímal.

Vojtěch Preissig je jedním z nemnoha výtvarných umělců, kteří byli také obdařeni tvůrčími typografickými schopnostmi. Hluboká znalost soudobých technologických možností tiskařských strojů, pečlivost, systematičnost, pedantství, perfekcionismus, smysl pro výtvarný i technický detail – v těchto vlastnostech předčil dokonce většinu českých kolegů-typografů, kteří v něm viděli až „úzkostlivce“, když trval na přesném provedení nejmenších detailů. Typografie rozhodně pro Preissiga - umělce nebyla pouhým způsobem obživy. 2

P REISSIGOVA POZICE V ČESK é T y POGRAFII POČ áTKU 20. STOLET í

Preissigova písmařská práce je spojena s emancipací české typografie, která byla ještě dlouho po začátku 20. století závislá na dodávkách písem zejména německých písmolijen. V čele emancipačních snah stáli malíři a kreslíři, kteří byli v kontaktu s děním v zahraničí a nadchli se v 90. letech 19. století pro morrissovské ideály obrody tiskařského umění. V souladu s nimi měly být vyvíjející se moderní technologie a materiály využity k tomu, aby písmo vyzařovalo individuální energii svého tvůrce podobně jako jeho rukopis. Preissig – podobně jako Arnošt Hofbauer, Luděk Marold, Jan Preisler a další – kreslil kolem přelomu století titulková secesní písma pro časopisecké a knižní obálky. Ale právě Preissig byl schopen uplatnit morrissovské ideály zcela důsledně, vynikal mezi ostatními umělci hlubokými znalostmi moderních tiskařských technologií a z nich odvozoval vlastní, originální typografický názor a projev. Mezi profesionálními typografy, jako byli například Karel Dyrynk či Metod Kaláb, zase vynikal odvahou porušovat zaběhaná profesionální pravidla a projektovat do písem své výtvarné vize. Preissig byl v letech 1903–1904 zaměstnán ve Slévárně písem, tehdy jediné české písmolijně. Jeho úkolem bylo vytvořit „národní ornament“, jehož řadu dokončil a jehož prvky – drobné knižní dekorace – pak byly prodávány nakladatelským domům. Posléze se měl ujmout vytvoření národního písma, ale nepohodl se s vedením slévárny, kterému se zdálo, že výsledky Preissigovy práce neodpovídají jeho platovým nárokům. Když si potom v roce 1905 otevřel vlastní ateliér s tiskařskou koncesí, objednal ve středoevropském prostředí neobvyklá, nákladná zahraniční písma americké a anglické provenience s výraznou moderní kresbou (Cheltenham, Ohio, Arlington, Pabst, Roycroft, Post), která neopakovala historické vzory jako většina ostatních evropských písem. Zcela originálním způsobem je opatřil českými akcenty a v podstatě byl také jediným typografem své doby, který problém české diakritiky pojímal seriózně a věnoval mu mnoho času i energie. Zmíníme také, že v letech 1904–1906 vedl typografické kurzy, které pořádal spolek Typografia, a pracoval pro několik pražských tiskáren jako poradce (Ladislav Grund, Grégr a syn, Alexandr de Pian).

1 Rudolf Hála – Václav Kynčl, V. Preissig a jeho diskuse v Americe, Typografia XXXI, 1924, s. 30.

2 Viz Iva KNOBLOCH, Vojtěch Preissig – typograf český?, Typo, 2005, č. 14, s. 3–25. – Otakar KARLAS, Typografická písma Vojtěcha Preissiga, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha 2009.

V roce 1908 zajistil a financoval první knižní vydání Bezručových Slezských písní, kritiky sociálně - národnostních podmínek slezského regionu. Úprava Slezských písní zahájila novou, posecesní etapu české krásné knihy, graficky úspornou, ale luxusní technicky i materiálem (pro Preissiga znamenala tato kniha zásadní finanční fiasko). Preissig pro Slezské písně adaptoval úderné americké písmo Arlington, které souznělo s Bezručovými verši. Diakritiku vyřešil tak, že háčky a čárky jsou organicky přičleněny k písmenu a v zájmu plynulého písmového obrazu Preissig deformuje původní literu. Toto řešení české diakritiky typografové obdivovali, a dokonce napodobovali.

V prvním desetiletí 20. století byl tedy výtvarný umělec Vojtěch Preissig důležitým a respektovaným členem odborné typografické komunity v Praze s iniciační rolí v oblasti moderního a českého písma, které zbavil všech ideologických, nacionalistických zátěží, zejména zatuchlého slovanství.

Jeho kariéra typografa ve Slévárně písem, prvním českém podniku tohoto druhu, a později ve vlastním ateliéru na

Vinohradech však brzy narazila na ekonomickou stísněnost prostředí: byl posedlý kvalitou, hledáním, experimenty, které byly zaplatitelné snad v Paříži, kde předtím pobýval několik let, nikoliv ale v provinční Praze. Preissig se také nechtěl ve své práci podřizovat komerčním tlakům. V roce 1910 je mu necelých čtyřicet let, když se jako zodpovědný živitel rodiny rozhodne z ekonomických důvodů odejít do USA. Petr Bezruč a další přátelé mu tento krok rozmlouvají s tím, že návrat bude obtížný, že jeho místo zaujmou jiní…

V USA se jeho finanční situace vyřeší, ocitá se v podnětném prostředí uměleckých škol nejdříve v New yorku, od roku

1916 potom v Bostonu, kde působí jako ředitel School of Printing and Graphic Arts Wentworthova institutu. Zde vede kurzy typografie, užité a volné grafiky a získává respekt jako nenahraditelný odborník, který rozumí grafickým technikám i polygrafickým aspektům profese. V USA také jako pedagog získal příležitost k uplatnění vlastního písma. V letech 1912–1914 vznikly skici nejpozoruhodnějších Preissigových písem, k nimž se po létech vracel a znovu je upravoval. Ze strany české typografické obce však nastává mlčení. Odborný tisk neinformuje ani o jeho typografické práci na Arts Students League a Teachers College of Columbia University v New yorku.

Teprve Preissigova angažovanost v boji za československou samostatnost v roce 1918 zřejmě přispěla k prolomení informační bariéry. Série náborových plakátů do protirakouské armády, pohlednice, letáky vyvolaly svou lapidární útočností ohromný ohlas. Hned po založení Státní tiskárny v roce 1920 se její ředitel Karel Dyrynk, uznávaný typograf, znalec a popularizátor typografie, na Preissiga znovu obrací s prosbou o počeštění dalších písem. Ke Státní tiskárně i osobnosti Karla Dyrynka se pak vážou profesionálně i lidsky intenzivní, jedno desetiletí vyplňující naděje, zklamání a vyčerpávající práce, kterou zachycuje přátelská, ale oboustranně úporná a dramatická korespondence mezi oběma muži.

S POLUPR á CE SE S TáTNí TISK á RNOU

Karel Dyrynk začal v předstihu připravovat tisky Státní tiskárny pro mezinárodní výstavu v Paříži v roce 1925, která byla chápána jako první velká národní manifestace české typografie v zahraničí. Již v roce 1923 vyzval právě Vojtěcha

Preissiga, kterého považoval za nejspolehlivějšího českého typografa, aby vytvořil pro výstavní tisky speciální písmo.

Preissig se vrátil k návrhu antikvy z let 1913–1914, s nímž byl neustále nespokojen, každá litera prodělala řadu změn, až sám vyřezal nožem patrice do kovu a v březnu 1923 je poslal do Prahy. První stav písma, který vznikl odlitím z této patrice, Preissiga zcela zklamal. Píše Dyrynkovi: „Věc […] úplně minula se zdarem […] rytec písmo […] zryl. Rydlo stalo se osudným řezanému charakteru písma i tvarovému prvku klínovému, který rytec nepochopil […] . Všechny ostatní

A Special Course in Etching and Block Printing also Arts of the Book and Poster, 1915, barevný linoryt, papír; 16,5 × 9,5 cm

Návrh dvojstrany knihy The House, 1916, tuš, kvaš, papír; 28 × 22,3 cm

části písmen […] se skládají z klínových forem.“ Preissig si ztěžuje, že „některé tvary se docela všedně zkulatily a z klínů se staly rovnoběžky“ 3

Kreslí malé písmeno „a“, na němž ukazuje chyby rytcovy práce (Dyrynk bez Preissigova vědomí tuto kresbu uveřejnil jako studijní vzor principů antikvy v knize České původní písmo typografické ). V září 1924 se Preissig rozhodne od spolupráce odstoupit, protože se ukazuje, že Státní tiskárna není dostatečně vybavena. Dyrynkovi se nakonec podaří Preissiga přemluvit k dokončení společného díla. Nastává zápas s časem a vzájemné martyrium korektur, takže po složitém procesu byl odlit třetí stav písma v únoru roku 1925. To bylo pak použito pro výstavní tisky: Projev prezidenta Masaryka k inauguraci Ústavu slovanských studií v Paříži a Preissigovu knihu Barevný lept a barevná rytina

Preissig nevydržel tento, jak sám píše, „překotný spěch“, navíc i výsledná podoba tisků ho zklamala: „Moje písmo upravovali, ačkoliv jen slovo mordovali vyjadřuje to, co dělali, některé písmeny jsem musel řezat znova až pětkrát, než mi ho nechali přibližně tak, jak jsem ho poslal.“4

Mezitím Dyrynk Preissigovi píše, že jeho práce získala na mezinárodní výstavě v Paříži cenu. Ale informoval jej myl -

ně: Preissigova práce zahraniční pozornost nesklidila. Originálními písmy se účastnili také mladí grafikové Slavoboj Tusar a Karel Svolinský, ale právě do Preissigovy antikvy česká typografická obec vložila své naděje na zahraniční uznání jako ocenění „českých národních“ snah v typografii; „ […] jsou to ale moc velcí pitomci, že takovému origi nálně řešenému písmu nerozumí,“ píše bibliofilský vydavatel Vladimír Žikeš. 5 Může se zdát podivné, že i po výstavě, přes osobní zklamání z celého podniku, Preissig dál pokračuje v korekturách, úmorná práce na antikvě a jejím užití v tiscích Státní tiskárny je nikdy neskončený proces, aniž by se výsledky přiblížily alespoň z poloviny Preissigovým požadavkům. Navrhuje další studijní varianty, matrice pro řeckou abecedu a azbuku (nebyly realizovány), kurzívu. Tato zvláštní umanutost je ale projevem průzkumnické povahy i technického nadání, posedlosti objevováním nových cest. A jak se projevovala v jeho volné tvorbě, kde předstihl umělecké dění o několik desetiletí, tak důsledně se projevovala i v typografii.

V druhé polovině dvacátých let Preissig ochotně pomáhá Státní tiskárně se zřizováním moderního pracoviště, posílá Dyrynkovi technické nákresy nových strojů a zařizuje jejich zaslání, opatřuje v Americe barvy, zprostředkovává obchodní kontakty s F. W. Goudym, jedním z nejvýznamnějších amerických typografů své doby. Karel Dyrynk se naopak zaslouží o popularitu Preissigových písem, když v roce 1925 vydá publikaci České původní písmo typografické, která důkladně rozebírá všechna americká Preissigova písma a líčí genezi a odlévání antikvy. Nakonec však Preissig hořce konstatuje: „Pro Státní tiskárnu jsem všelijak se namáhal od roku 1920 a dobře se z toho měl Dyrynk […] v knize České písmo typografické přibarvuje Dyrynk skutečnost v jejich prospěch […] kromě toho […] cituje z mojí korespondence a šikovně vpisuje do svého textu moje myšlenky z ní co své.“ 6

Přese všechny profesionálně i lidsky vyhrocené situace se Preissig stal typografickou veličinou na české scéně. Časopis Typografia přichystá v roce 1923 jubilejní číslo k jeho padesátinám a Preissigova antikva je vítána jako první české typografické písmo. Tento výklad je samozřejmě poplatný dobovému zdůrazňování národního programu v typografii.

3 Literární archiv Památníku národního písemnictví (dále LA - PNP), fond V. Preissig, G/B 22, dopis Vojtěcha Preissiga Karlu Dyrynkovi z 24. 8. 1924.

4 Ibidem, G/B 51, dopis Vojtěcha Preissiga Emilu Pacovskému z 29. 7. 1929.

5 Ibidem, G/B 28, dopis Vladimíra Žikeše Vojtěchu Preissigovi z 6. 9. 1927.

6 Ibidem, G/B 51, dopis Vojtěcha Preissiga Emilu Pacovskému z 29. 7. 1929.

Naopak, Preissigova antikva je písmo internacionální, vycházející z jeho volné tvorby, americké zkušenosti a lásky k japonským tiskům. Právě Preissigovi patří zásluha o internacionalizaci české typografie, k níž ho od počátku vedl světový rozhled a v době amerického působení odstup od zdejšího prostředí. Jeho snahy o originální písmo s mezinárodní platností však byly zdejším prostředím dezinterpretovány.

M EZI USA A Č ESKOSLOVENSKEM

Otázka národního písma byla například aktuální pro mladší typografy – Oldřicha Menharta a Slavoboje Tusara, pro něž se Preissig stal jakýmsi vzorem a oporou ve vlastní písmařské práci. Zejména s Tusarem vedl Peissig v průběhu dvacátých let otevřenou a upřímnou korespondenci. Menhart, Tusar, Dyrynk, ale i další představitelé typografické obce se potom zasloužili o to, že Preissigovy vlastenecké a odborné zásluhy byly v Čechách neustále připomínány. „[.] nebýti ohromného a bezpříkladně obětavého úsilí českých typografů, kdo by dnes doma vůbec věděl, že existuji,“ píše Preissig.7

Dokonce se snaží připravit půdu pro jeho návrat do Čech, kde by mohl jako profesionál se zahraniční zkušeností pomoci

budování nově se utvářející české polygrafické praxe a odborného školství mladého Československa.

Preissig však měl představy finanční i profesní, požadoval úhradu výdajů na přestěhování i dostatečný pravidelný příjem. Ostudná, Preissigovými slovy, „tahanice“ o místo ředitele Státní grafické školy, založené v roce 1920, ukázala krátkozrakou omezenost českého úředního aparátu. Odborné kruhy totiž prosazovaly Preissiga: „Čeští typografové nejen projevy v tisku, ale i hromadnou peticí u samého presidenta domáhali se, abych byl povolán domů.“ 8 Ministerští úředníci ale navrhli politicky přijatelnou osobnost z lékařského prostředí, která nakonec byla na místo ředitele dosazena (musel ale školu opustit po deseti letech právě pro odpor typografických kruhů, které doporučily profesionála Ladislava Sutnara, a ten byl nakonec po průtazích jmenován).

Preissig si na této kauze uvědomuje, že si v USA zvykl na profesionální nezávislost i respekt, na školství bez státní byrokracie: „[…] nevrátím se pracovat do takového strašného ovzduší […] uvnitř trčí stará červotočina Rakouska. […] Protestuji proti stavu věcí, jež mi brání návratu domů, neboť jich tíha by mě tížila tak, že bych nebyl schopen vhodné práce.“ 9 Přesto se po celá dvacátá léta zabývá myšlenkou na návrat – také pro vytrvalost Dyrynkovu a Menhartovu, kteří se snaží (marně) zprostředkovat místo ředitele uměleckoprůmyslové školy nebo některé ze státních tiskáren.

Preissig v roce 1926 odchází z Bostonu, „syt“ pedagogické činnosti. Slavoboj Tusar ho láká znovu v témže roce: „Jsou zde také prevíti, ale domov je domov.“10 V dalších letech nastupující hospodářská krize ztěžuje Preissigovo finanční zajištění, stěhuje se za prací do New yorku, bez stálého příjmu, jako spolupracovník významných tiskáren a nakladatelství. Uvědomuje si : „Amerika mi neučarovala,“ cítí se „uštván“ a deprimován. „Příliš často se tážu, k čemu je taková existence, proč trápit přátele, obtěžovat svět.“11

7 Ibidem, G/B 50, dopis Vojtěcha Preissiga Emilu Pacovskému z 5. 1. 1926.

8 Ibidem, G/B 28, dopis Vojtěcha Preissiga Slavoboji Tusarovi z 23. 3. 1926.

9 Ibidem.

10 Ibidem, G/B 28, dopis Slavoboje Tusara Vojtěchu Preissigovi z 23. 5. 1926.

11 Ibidem, G/B 51, dopis Vojěcha Preissiga Emilu Pacovskému z 16. 6. 1929.

Písmo

Preissigova antikva, Walt Whitman: Salut au Monde!, Random House, New york 1930, barevný knihtisk, papír; 40 × 30 cm

Zkušební tisk písma Butterick, 1928, knihtisk, papír; 22,7 × 28 cm

Preissiga jistě lákala představa, že bude moci být prospěšný Československu svými americkými profesionálními zkušenostmi z oblasti polygrafie i školství. „Vrátit se nebo nevrátit? Deset let visím mezi dvěma světy.“12

V roce 1930 se vrací na několik měsíců do Československa, aby dohlížel na tisk amerických bibliofilií ve Státní tiskárně. S poměry zde nebyl spokojen, k rychlosti a pečlivosti tiskařů měl připomínky a neporozuměl si ani s Karlem Dyrynkem. Pokusil se navázat kontakty se „zdejšími neschopnými domýšlivci“ z oboru a vyjednával o svém pracovním místě u Bati ve Zlíně. I tato zkušenost vyústila v poznání, že ve zlínském systému pro jeho individuální přístupy není prostor.

Preissig se vrátil zpět do Spojených států, když přišla nabídka finanční podpory od českého továrníka a mecenáše Jindřicha Waldese a příslib státního platu za místo v Památníku odboje na Vítkově. Ve svých šedesáti letech se rozhodne přestěhovat i s rodinou do Prahy, zřejmě proto, že existenční podpora v Československu se zdá mnohem jistější než nevyzpytatelný americký trh práce.

Jako by si definitivně uvědomil, že se nehodí do amerického prostředí, v roce 1931 píše: „Podle mé zkušenosti, ame rické trendy nevedou k individuální koncepci, ale k již vyzkoušeným a široce akceptovaným […] historicky ověřeným a masově žádaným věcem. […] Já jsem výlučně umělec, nejsem člověk se společenskými kontakty, ani reformátor, ani bavič, ani obchodník.“13

Pí SMO JAKO V ý TVARN ý KONCEPT A VIZUALIZACE VITá LNí ENERGIE

Jak jeho písma hodnotili čeští typografové? Po původních ovacích spíše kriticky. Již Karel Dyrynk pochybuje o obchodním úspěchu antikvy: „Vidím, že na zdejší tiskaře působila psaní zdejších kritiků, kteří kdykoliv se o písmu zmínili, tedy i po chvále mu vytkli nečitelnost.“14 Oldřich Menhart, který sám převzal princip Preissigových akcentů ve vlastní písmařské tvorbě a udržoval s ním ve dvacátých letech přátelskou kolegiální korespondenci, po Preissigově smrti také jeho písma odsoudil: „Vcelku lze tedy Preissigovy typy označiti jako výlučná písma, experiment, zajímavý leda po stránce technického postupu, který je v soudobém typografickém písmařství osamocen a překonán.“15 Kategorického odsudku se Preissigovi dostalo i od Františka Muziky v knize Krásné písmo, která bohužel nereprodukuje původní předlohy Preissigovy antikvy: „Výsledkem Preissigova, po mnohé stránce sice zajímavého pokusu je nakonec písmo, jehož možnost užití je velmi omezená a o jehož češství a modernosti lze mít rovněž oprávněné pochyby.“16 Teprve v roce 1973 rehabilituje Preissigova písma výroční číslo časopisu Typografia. V mezinárodním měřítku pak na Preissigova písma jako výtvarný fenomén upozornil Oldřich Hlavsa ve své Typografii z roku 1981. Citlivě se zde zamýšlí nad vztahem nahodilosti a řádu v Preissigově volné tvorbě, fotografiích a typografii. Opíral se totiž o objevitelskou práci Tomáše Vlčka, který v šedesátých letech zachránil Preissigovu pozůstalost a ve svých textech začlenil Preissigovu typografii do souvislostí s experimentální povahou celého výtvarného díla.17 Domnívám se, že jenom tak lze vysvětlit stále aktuální

12 Ibidem.

13 Ibidem, G/B 50, rukopisný text Vojtěcha Preissiga z 24. 4. 1931. Původní znění: „In my experience the American trend is not toward the individual conception, but toward the old ‑tried and widely accepted […] the historically approved or en ‑masse wanted things. […] I am exclusively an artist, not a society man, nor reformer, nor showman, nor salesman besides.“

14 Ibidem, G/B 20, dopis Karla Dyrynka Vojtěchu Preissigovi z 22. 12. 1929.

15 Oldřich MENHART, Písmař a typograf Vojtěch Preissig, Hollar XXI, 1949, č. 4, s. 178.

16 František MUZIKA, Krásné písmo II, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953, s. 528.

17 Viz např. Tomáš VLČEK, Písmo v tvorbě Vojtěcha Preissiga, Typografia LXXVI, 1973, č. 8.

přitažlivost Preissigových písem pro další generace typografů (například ze všech českých písem dosáhla největšího počtu digitalizací u nás i v zahraničí).18

Preissig projektoval do písmových systémů experimenty s prostorem, strukturou, pohybem, kterým se ve volné tvorbě věnoval souběžně s profesionální prací typografa. Jeho písma proto nezapadají do obvyklých typografických kategorií pro rys individuální rukodělnosti, pro výjimečnost, imaginaci, senzitivnost. Námitky typografů jsou zcela opodstatněné: Preissigova písma mají jen velmi limitovanou užitnost. K ní přispívá i další jejich charakteristika: proměnlivost, to, že nikdy neobsahují stejné či mechanicky se opakující prvky. Přesto podléhají řádu, který umožňuje čtení všech znaků. K dalším experimentálním rysům jeho typografie patří i způsob práce: zkoušel mnoho cest, některé rozpracoval a nedokončil, k jiným se vracel po letech a neustále je upravoval, aniž by byl definitivně spokojen. Stejně jako výsledek ho vzrušoval samotný proces hledání.

Nová východiska vnímání Preissigových písem přináší hlubší pohled na zrod abstraktního umění. V Preissigových ornamentech a abstraktních strukturách nalézáme východiska abstrakce,19 která souvisejí s vědeckými objevy 19. století v oblastech neurologie, optiky, fyziologie, matematiky, odkrývajícími neviditelný svět energie, magnetismu a vibrací, skrytý ve smysly vnímatelném světě. Souběžně se rozvíjely teorie světla a barev, teorie vibrace barvy a zvuku, v téže době vznikají pomocí nových přístrojů první grafické záznamy hudebních, telepatických a kosmických energií.

Tyto vědecké objevy pak ovlivnily umělecké výtvarné snahy, které se odpoutaly od viditelného světa a směřovaly k vizualizaci vnitřní energie (přírody, kosmu, psychiky). Rovněž Preissig v typografii směřuje k postižení živé, vnitřní energie psychické, přírodní i kosmické. Snad proto se rozhodl do důsledků prozkoumat možnosti ne - běžných, tj. ne - oblých tvarů písma a začal experimentovat s hranami. Hranatá písma podporoval i způsob realizace – řezba do linolea. Kolem roku

1914 pak souběžně pracuje na dvou návrzích hranatých písem, která posléze rozvíjel několik let; jednalo se o písmo pro knihu The House a Preissigovu antikvu.

Kniha The House existuje ve třech variantách, její definitivní maketa nikdy nebyla dokončena. Také písma existují v několika verzích, jejichž společným prvkem je klínový tvar. Písmo pro knihu The House Preissig sám nazval „kubistické“, ve světové typografii bychom nenašli obdobu, zato však podobnost můžeme vidět v pražských kubistických plastikách, nábytku či architektuře. Preissig bezpochyby tvorbu svých kubistických současníků v Praze sledoval. Základ konstrukce jejich děl také tvoří šikmá plocha klínového tvaru. Janákovy či Hofmanovy objekty působí, jako by hmotu zalamovalo světlo, které po šikmých klínových plochách klouže nebo se vzpíná. Zmáhání hmoty světlem (intelektem, duchem) je jedním z expresivních i abstraktních principů kubismu. Také Preissigovy litery působí jako hmotné černé objekty, do nichž se vlamuje světlo (světlost), aby hmota expandovala do prostoru, který se zdá být nekonečný. Tomáš Vlček jde v rozboru klínového tvaru tohoto písma ještě dále: „Forma [klínového tvaru] je vizuálním kinetickým elementem, pro vokujícím a vztahujícím divákovo oko do toho živoucího mystéria, ve kterém se všemi disharmoniemi nakonec nachází harmonii a řád.“ 20

18 Viz Filip BLAŽEK, Česká písma typografická, Typo, 2004, č. 7, s. 10–15. Digitalizaci Preissigových písem se věnovalo jako první americké studio P22. V reakci na jejich práci František Štorm (spolu s Otakarem Karlasem) digitalizoval velice pečlivě Preissigovu antikvu a plakátové písmo Preissig 1918. František Štorm zároveň konstatoval, že obchodní úspěch Preissigových digitálních písem je mizivý (Současná česká písma, Font CXXXI, 2013, č. 5, s 17).

19 Viz katalog výstavy Serge LEMOINE (ed.), Aux origines de l’abstraction, 1800–1914 (kat. výst.), Réunion des musées nationaux, Paris 2003.

20 Tomáš VLČEK, O knize V. Preissiga The House, in: The House, Střední průmyslová škola grafická, Praha 1973, s. 16.

Z roku 1914 pocházejí také skici antikvy, Preissigova nejslavnějšího písma. Antikva je rovněž založena na klínové konstrukci – zde však můžeme odkazovat na vliv orientální kaligrafie, kterou studoval spolu se svým kolegou a přítelem, badatelem v oblasti technik japonské grafiky Arthurem Wesleyem Dowem. Preissig vytvořil důmyslný systém rozkládání okrouhlého tvaru liter na pět až šest lomených klínových útvarů, pro každou literu individuální. Energie spirály, do níž je každý písmový obrazec pomyslně uzavřen, rotuje dovnitř znaku. Preissig dokonce spirálu vytvořil z typografických ozdob antikvy a podle orientálního pojetí, které bylo kolem přelomu století studováno a nadšeně přijímáno, právě energie spirály spojovala lidskou mysl s universem, se základní energií stvoření.

Řádka sesazená ze správně odlitých typů antikvy je živá, nikoliv strnulá, působí, jako by jí probíhala světelná vibrace. Takto však byla antikva realizována ve Státní tiskárně jen zřídka a můžeme ji ocenit pouze v Preissigových exkluzivních amerických bibliofiliích Salut au monde! a The Way to Wealth. Zde můžeme obdivovat Preissigovu typografickou genialitu, když z jednotlivých nepravidelností a individuálních tvarových disharmonií liter vytváří v sazbě fungující písmový systém.

Preissigovy experimenty vyústily v roce 1928 v písmo Butterick, které bylo dosud mylně pokládáno za variantu Preissigovy antikvy. Z korespondence Vojtěcha Preissiga Karlu Dyrynkovi však vyplývá, že již v roce 1927 se Preissig o tomto písmu zmínil v souvislosti s nakladatelstvím a tiskárnou Butterick Publishing Co. v New yorku, kde byl před rokem 1927 zaměstnán a od níž písmo převzalo název. Podnět k vytvoření písma dala plánovaná retrospektiva Vojtěcha Preissiga v newyorských Anderson Galleries, na níž chtěl představit nové knihy, tištěné písmem Butterick. V roce 1929 Preissig písmo Státní tiskárně prodal, ale z neznámého důvodu k jeho provedení nedošlo.

Na první pohled je ale jasné, že Preissig dospěl k tomuto okrouhlému písmu právě po předchozích zkušenostech s písmy hranatými. Vliv orientální kaligrafie je zde ještě patrnější. Základním tvarem je zalamovaná páska, útvar, který se tak často objevuje i v Preissigových volných prostorových kresbách. A podobně jako v nich i zde se páska stává abstraktním prvkem, který se v každé liteře – opět nepravidelně – kineticky otáčí, a rozvíjí možnosti rytmizovaného pohybu v prostoru. Ve srovnání s antikvou se zvyšuje přehledná světlost znaků i kinetický charakter písma. Písmo Butterick je zřejmě posledním, nikdy nerealizovaným Preissigovým příspěvkem k problematice písma, ornamentu, abstrakce, prostoru, pohybu a smyslovosti.

Preissigova písma dvacátých let představují naprostý protipól tendencím nové typografie, která kolem poloviny dvacátých let na další desetiletí určila principy tvorby písma i grafické úpravy. Teorie úspory času rychločtením nastolila nová pravidla vizuální komunikace jako malopis, standardizaci písmových znaků, geometricky konstruovaná jednoduchá písma. Další vývoj ale dal za pravdu Preissigově tezi o tom, že „písmeny konstruované pomocí výpočtů kružidla a pravítka jsou sice přesné, avšak bezvýrazné a strnulé. Každá písmena má míti svůj individuální výraz, svoji osobitost, která nemálo usnadňuje plynné čtení a rychlý zrakový vjem celých slov“. 21

Proti estetice funkce, stroje a rychlosti Preissig nabízí ve dvacátých letech hodnotu přirozenosti, proti mechanické rutině pokus s otevřeným koncem. Experiment tohoto druhu však byl ve své době profesionálními typografy odmítnut. K jeho rehabilitaci došlo až v době, kdy byla po dlouhých desetiletích odporu kladně přijímána secesní východiska tvorby jako spiritualita, individualita a návrat k přírodě, tedy až od šedesátých let 20. století.

21 Umělecké sbírky Památníku národního písemnictví (US - PNP), 9/68-390, text tištěný Preissigovou antikvou.

P REISSIGOVA T y POGRAFIE JAKO SPOLEČENSK ý AKTIVISMUS

Do panteonu české typografie dvacátého století vstoupilo vedle profesionálních typografů jen několik výtvarných umělců, kteří byli schopni nakreslit fungující písmové abecedy: kromě Preissiga to byli Alfons Mucha a Josef Váchal. Zatímco Mucha dával svou typografii do služeb kulturních a reklamních zakázek a pro Josefa Váchala byla součástí jeho esoterických světů, Preissig pojímal typografii jako „službu společnosti“. Samozřejmá občanská angažovanost ho v profesionální grafické práci inspirovala k novým řešením: obsah bylo třeba řešit opticky až brutálně, alarmujícím způsobem jako u Bezručových Slezských písní nebo plakátového písma pro sérii z roku 1918.

Preissigův nekompromisní profesionální, umělecký a občanský idealismus byl s českým prostředím velmi tvrdě konfrontován. Se svou extrémní citlivostí na mezilidské vztahy byl často roztrpčen poměry v české typografické obci, která ho odpuzovala nedostatkem přátelské velkorysosti. I přesto obětavě pomáhal všem kolegům. V životním příběhu Preissiga - typografa můžeme najít mnoho ze současných rysů této profese – stres, touhu pomoci svou prací, ale i velké pochybnosti, zda život profesionální poctivosti a společenské služby stojí za oběť zdraví, času, rodinných vztahů. Dvojrole umělce - typografa byla v případě Vojtěcha Preissiga naplněna extrémní osobní intenzitou.

Pohlednice z cyklu Ze vsi a z venkova, 1902

obrázky a sny

„ z e vsi a z venkova“ tomáš v lček

Preissig patří ke generaci umělců, kteří objevovali krajinu jako lyrickou rezonantu moderního života. Na rozdíl od většiny českých krajinářů generace devadesátých let nespočívala jeho role tolik v zobrazení bezprostředně viděného, jak tomu bylo u Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, Františka Kavána, Miloše Jiránka a široké fronty dalších českých malířů okouzlených krajinou; Preissigovo pojetí krajiny bylo nejen abstraktnější, ale i intimnější. Krajina se pro něj stala tématem grafiky, tématem proměny vjemů do obrazů, uchovávaných a přepracovávaných stejně tak pamětí jako procesy grafických technik, spočívajících v krytech, leptáních a tisku. Přechody od vjemů k náladám a duševním stavům souvisely s novým zájmem o psychické významy, které se staly nejen jedním z hlavních témat výtvarného umění samotného, ale i jedním z hlavních témat celé kultury, hudby a literatury zejména, včetně teorie a dějin umění, jak to například dokládají studie rakouského historika umění Aloise Riegla pojednávající o abstrahujících významech uměleckých děl a s tím souvisejících otázkách optických principů obrazu a zobrazení a vnímání krajiny z dálky. Grafika Preissigovi pomohla využít dobové motivy zmíněného přechodu od bezprostředně viděného ke vzpomínkám a představám, pevně zakotveným v tvůrčím myšlení samotném.

Cyklus dvanácti drobných grafik Ze vsi a z venkova vytvořil Preissig v Paříži roku 1902.1 Jeho hvězda tehdy zářila snad

nejjasněji. Nalezl vyvážení leptu a akvatinty ve vztazích jasně a odvážně tažených linií s nahodile rozptýlenými skvrnami. Pressig dosáhl v leptech, jako byly Modráček, Dívka v rhododendronech, Dívčí touha a dalších, úchvatného mistrovství. Jistě ho chtěl také zužitkovat v menších úkolech; takovým se stal cyklus Ze vsi a z venkova. Nebyl to však jen vedlejší produkt Preissigovy tehdejší pařížské tvorby. Spíš naopak; do tohoto cyklu se jasně promítly nejen náměty, které procházejí celou tehdejší Pressigovou tvorbou, ale i charakteristické kompoziční postupy. Dvanáct obdélných obrazových polí, rámovaných stylizovaným rostlinným ornamentem, zachycuje vesnické partie s chalupami lineární kresbou, vystihující tvary schematizovaně, v zobecněné podobě. Absence detailů a kompozice evokující fotografické přiblížení zvětšeného výřezu zdůrazňuje intimitu výjevu a soustřeďuje pohled k hlavnímu tématu. Tím je vesnické stavení, symbolizující předmětné uskutečnění lidského osudu, danost života v rozvrhu přírodního dění. Kultivovaná, obydlená a přívětivá krajina tu již nenaplňuje obecný koncept idyly, tak frekventovaný v devatenáctém století, ale je zde zdůrazněn individuální rozměr fyzicky zakoušeného vztahu člověka a konkrétního místa, provázaného se sociálními vazbami a rodinnou intimitou.

Nakolik byla tato témata pro Preissiga zásadní, dokládají další drobné studie z pařížského období, realizované malbou nebo grafickými technikami v pohlednicovém formátu, které Preissig v letech 1899–1901 posílal jako dopisnice do Prahy svým rodičům a své ženě. Co všechno se do těchto zásilek promítlo, o tom je možné přemýšlet z různých úhlů pohledu: z věcného hlediska zde Preissig podával svědectví, že jeho tvorba se v Paříži šťastně rozvíjí, z hlediska sociálního a psychologického lze pozorovat snahy udržovat s rodiči kontakt plný důvěry a porozumění a v neposlední řadě vypovídají tyto pohledy o Preissigovi z hlediska uměleckého i lidského, ukazujíce nejniternější stránky jeho tvorby a osobnosti.

Z hlediska zmíněných souvislostí zužitkovávaly tyto pohlednice to, co Preissig viděl a osvojoval si z pařížského umění doby kolem roku 1900, a to především motivy tvorby umělců skupiny Nabi. Všechno formálně nové – jako bylo například

sjednocení vjemů krajiny úhrnnými tvary – uplatňoval v souvislostech svých pocitů a hnutí osobnosti prožívající v ruchu

světové metropole sny o české krajině, sny spojené s jeho staršími i novějšími pobyty na českém venkově. Jednou z inspirací

Preissigova sledování a fotografického dokumentování krajinných námětů z Čech byly hluboko uložené vzpomínky z časného dětství stráveného v divukrásné krajině kolem rodného Světce u Bíliny. Dnes si již dokážeme jen stěží představit úchvatnou

1 Grafický závod Unie od Preissiga desky pro tisk čtyřbarevnou akvatintou odkoupil a šest z nich vydal jako pohlednice. Kolorované nátisky pohlednic byly uchovány ve Waldesově sbírce (uloženo v Národní galerii pod inv. čísly K 5605–5615; vydáno v restituci v roce 1996).

krásu kraje sahajícího od Ústí nad Labem až k Sokolovu, který od baroka upoutával pozornost prostupováním hornatého terénu s velkým množstvím lesů a vodních ploch. Proto také tato krajina uchvátila romantiky a zároveň získala mimořádnou pozornost i jako oblast lázní, které zde v 19. století zažily epochu mimořádného rozkvětu. Preissigův cyklus Ze vsi a z venkova spojuje náladovost a vzpomínkovost romantické provenience s moderním obdivem k fenoménu přírody a krajiny, v Čechách vnímanému prismatem národních stylizací vesnického prostředí – tedy místa takovým stylizacím nejbližšího. Preisssig do svých venkovských výjevů promítal dobové i své představy o smysluplném životě naplněném kulturou práce a přírodymilovného odpočinku. V cyklu Ze vsi a z venkova spojil několik motivů výtvarné moderny pozdní secese a art nouveau s utopií svých ilustrací a grafických linek navržených k vydání Karafiátových Broučků – návrhů, které cyklu předcházely. Ohlasy dětství spjatého s představou idylického venkovského prostředí a rodinné intimity nechal Preissig naplno zaznít ještě v obrazové publikaci pro děti, leporelu Byl jeden domeček z roku 1904. Zde se naposledy vrátil k výrazně stylizovanému obrazu venkova v barevných ilustracích, integrovaných s textem pomocí dekorativních rámců a rostlinného ornamentu. Preissigova expozice krajinného tématu, tak jak je předznamenána v cyklu Ze vsi a venkova, prostupuje průběžně i jeho pozdější tvorbu. Průhledy polozastřené korunami stromů vytvářejí úsporností obrazových prostředků nečekaně působivou evokaci rázu a atmosféry českého venkova. Krajinné detaily, které Preissig ukazuje v technicky dokonalých kombinacích barevných leptů a akvatint, jsou ovšem nejen perfektním vystižením povahy zobrazované krajiny, ale poskytují současně více než výmluvnou výpověď o niterné pravdivosti a hloubce autorova vztahu k tomuto předmětu. Vztahu, jejž autorovo odloučení od vlasti očividně posílilo jak v intenzitě osobních motivací, tak v jednoznačnosti výtvarného výrazu.

T.C.C.U. (Teachers College, Columbia University), 1915, barevná zinkografie, papír; 3,2 × 2,3 cm

Lucie v lčková

Ex libris A. F. Vaňous, 1900, lept, papír; 9 × 6 cm

Vojtěch Preissig, 1909, zinkografie, papír; 4 × 4 cm

Irena Preissigová, 1901, dřevoryt, papír; 6 × 7,3 cm

Preissigovo dílo, obdivuhodné rozsahem, ve kterém se paralelně rozvíjelo v různých oblastech – v grafice, knižní tvorbě, typografii, grafickém designu, malbě a fotografii – zahrnuje nejen náročné úkoly, ale i množství drobné akcidenční grafiky a ucelený soubor ex libris. Autor, známý svou precizností, nerozlišoval podle závažnosti úkolu a i drobným pracem věnoval maximální úsilí. Jeho knižní značky, osobité a neomezené schematizací, plně vycházejí z kontextu díla, a mají tak schopnost vypovídat o proměnách uměleckého přístupu v technické, námětové a ornamentální rovině. Vzhledem k tomu, že si Preissig důsledně vybíral, pro koho značku vytvoří, a údajně je nechtěl tvořit na zakázku,1 skýtají jeho ex libris ještě zajímavější potenciál vypovídat o autorových profesních a osobních kontaktech.

Preissigova ex libris mají ve vývoji drobné užité grafiky v českém prostředí významnou roli – patří k nejranějším projevům tohoto žánru a záhy, jako první ex libris v Čechách, se v roce 1908 dočkala souborného vydání. 2 Svébytný žánr ex libris se ve své moderní podobě 3 rozvinul současně s obrodou knižní kultury a šířením bibliofilského hnutí a velké popularity dosáhl v devadesátých letech 19. století, především díky vzrůstající oblibě užité grafiky a rozvíjejícímu se sběratelství.4 V Čechách se první moderní ex libris objevila po polovině devadesátých let,5 tedy v době, kdy byl Preissig na počátku své umělecké dráhy. První knižní značku Preissig vytvořil pro svou snoubenku Irenu Vaňousovou v roce 1897, jejíž iniciály doplnil motivem stylizovaného bramboříku. Obdobný motiv později použil ve variantách dekorativních linek pro časopisy a na další značce pro Irenu, tentokrát již Preissigovou, z roku 1901. Recyklování dekorativních motivů používal Preissig ve svém díle velmi často, ne ovšem z nedostatku invence. Stejně jako ve své ornamentální práci usiloval o abstrahování detailů až k obecným tvarovým zákonitostem, prostorovým vztahům a vyjádřením vitální energie přírody, snažil se i ve volných kompozicích nacházet ustálený, do jisté míry obecný obraz, obsahující symbolické poukazy.

Další ex libris Preissig tvořil v průběhu pařížského působení v letech 1898–1903, kdy vzniklo devět knižních značek,6 které měly, až na dvě výjimky,7 privátní charakter a byly určené pro blízkou rodinu. Tři další pro manželku Irenu byly neokázalé, jednoduché, tvořené většinou jen iniciálami a doplněné vegetabilním dekorem. U dvou vlastních ex libris dekor ještě více redukoval a využil plastického účinku slepotisku a výrazné červené barvy. Výrazněji individualizované značky byly určené umělcovu bratru Eduardovi, působícímu ve Spojených státech, švagrovi A. F. Vaňousovi8 a blíže neurčenému L. Caronovi a H. Folkmanovi. Obrazové pole má u těchto exemplářů spíše charakter ilustrace než přímočarého vystižení charakteristik daných osob znázorněním atributů jejich činnosti, a to platí i pro Preissigovy pozdější značky.

1 „Já ze všech svých ex libris jsem dělal za honorář čtyři“, rozhovor s Vojtěchem Preissigem, Lidové Noviny, 27. 2. 1931.

2 Jako v pořadí druhý titul Spolku českých bibliofilů.

3 Původně byly knižní značky spjaté s knihovnami šlechtickými a církevními, v měšťanských knihovnách se začínají ve větší míře uplatňovat až v průběhu 19. století. S tím souvisí i změna ve výtvarném zpracování – tradiční schéma heraldické značky je ke konci 19. století opouštěno a do popředí vystupuje snaha o charakterizaci osoby majitele značky.

4 První společnost sběratelů ex libris byla založena v Londýně roku 1890, v Čechách působící Spolek sběratelů a přátel ex libris byl založen v roce 1918.

5 V českém kontextu jsou jako přelomová – první moderní – chápána ex libris Karla Hlaváčka z roku 1896. V krátkém časovém odstupu se tomuto druhu tvorby začínají věnovat i další umělci, mezi nimi zejména ti, kteří prošli studijním pobytem v Paříži, kde se seznámili s potenciálem užité grafiky – byli mezi nimi Viktor Stretti, Karel Špillar, Max Švabinský a další.

6 Preissig průběžně tvořil i jiné značky, nepoužívané jako ex libris, ale např. jako přelepky na dopisy. Některé značky mohly sloužit jako nakladatelské značky a současně existovaly v podobě ex libris (viz např. značka R. Ballou).

7 Mimo členy rodiny vytvořil v tomto období pouze značku pro L. Carona a H. Folkmana.

8 Artur F. Vaňous (1888 – po roce 1948 v emigraci), pražský nakladatel, působil v nakladatelství Melantrich, vlastnil a vedl nakladatelství Rodina, vydávající romány, populární příručky a periodika pro ženy. Ve 30. letech Preissig pro Rodinu příležitostně pracoval.

Z doby těsně po návratu z Paříže nejsou dochována žádná ex libris, ale v dopise adresovaném V. Rytířovi Preissig uvádí, že některá drobná, typograficky řešená, dělal v prvních letech svého tiskaření ještě v Moravské ulici č. p. 1165 na Vinohradech, tj. v závěru roku 1903.9 V roce 1904 vznikla dvě ex libris, obě dnes nezvěstná – vlastní Preissigovo a pro Vlastu Vaňousovou, tedy opět v rámci rodiny.

Když roku 1904 Preissig otevřel v Praze vlastní ateliér, v letáku oznamujícím zahájení činnosti avizoval svou produkci jako celou škálu typů zakázek včetně ex libris.10 Vzhledem ke vzrůstající popularitě ex libris udivuje, že z prvních let provozu ateliéru nejsou žádné značky známé. Preissig tehdy disponoval početným souborem dekorativních prvků, které vytvořil pro Slévárnu písem, vhodných pro variabilní použití a přímo se nabízejících pro rutinní zakázky akcidenční a drobné grafiky včetně ex libris.

Otázkou je, zda skutečně tvořil ex libris jen pro blízké přátele, jak se traduje, nebo rutinní zakázky (jeho slovy „chlebařinu“ ) zatajil, nebo neměl klienty, a nebo soustředil své úsilí na zásadní práce. Každý z těchto faktorů hrál nejspíš roli, faktem je, že další známá ex libris z pražského působení vznikla téměř všechna najednou v posledním roce fungování ateliéru. Sérii třinácti značek zahájila nejspíš v roce 1908 ta věnovaná R. Bémovi,11 dalšími, které jsou datovány do roku 1909, jsou ex libris pro Mojmíra Helceleta,12 Josefa Nováčka,13 Vladimíra Franceva,14 Petra Bezruče (Vladimíra Vaška),15 Jana Branbergera,16 Karla Dyrynka,17 spolek Typografia a čtveřice vlastních značek autora. Náhlý vznik této řady značek nebyl náhodný, souvisel s Preissigovou tvorbou v oblasti krásné knihy a osobnostmi z okruhu Spolku českých bibliofilů, založeného v březnu roku

1908, pro který Preissig upravoval Bezručovy Slezské písně. Pro velkou oblibu ex libris a úspěch, který Preissigovy značky zaznamenaly, vydal Spolek výběr patnácti Preissigových ex libris, adjustovaných v jednoduchém sešitku, jako prémii pro své členy. Motivací vydání mohla být také určitá kompenzace Preissigových nákladů na přípravu Slezských písní a také propagace připravované knihy – k sešitku byl přikládán leták s ukázkou sazby, anoncující její vydání. Značky z této řady byly výrazně individualizované, měly různý formát a byly provedené různými technikami. Vyniká mezi nimi lept – ex libris pro V. Franceva s motivem slovanské lípy a zejména čtveřice autorových vlastních značek. Ty vznikly zřejmě jen jako variace značek čtvercových formátů při příležitosti vydání sešitku. Jsou výsledkem syntézy dosavadních snah o kompoziční zvládnutí plochy a vyváženost obrazu a písma. Použité motivy vycházejí z Preissigova oblíbeného repertoáru – krajinářský motiv s chalupou uplatnil mnohokrát, identickou ilustraci např. na své novoročence; tiskařský lis jako charakteristickou rekvizitu

9 Václav R y T í Ř (ed.), Vojtěch Preissig. Dopisy z Ameriky Václavu Rytířovi, Státní tiskárna v Praze, Praha 1945.

10 V ilustračním doprovodu letáku se objevila mimo jiné značka pro R. Béma, která je v dosavadních soupisech datována až do roku 1908.

11 Rudolf Bém (1874–1955), malíř, absolvent pražské akademie, později se nechal přejmenovat na Vratislava Hlavu.

12 Mojmír Helcelet (1879–1959), lékárník, sběratel, působil jako redaktor časopisu Bibliofil. Byl držitelem mistrovského titulu za Rakousko - Uhersko v šermu – viz ilustrace na ex libris.

13 Josef Vojtěch Nováček (1880–1957), bibliofil, sběratel, spoluzakladatel Spolku českých bibliofilů.

14 Vladimír Andrejevič Francev (1867–1942), literární historik a slavista, profesor na univerzitě ve Varšavě od roku 1907 a profesor slovanské filologie na FF UK v Praze od roku 1921.

15 Ex libris pro Vladimíra Vaška (1867–1958), vystupujícího pod literárním pseudonymem Petr Bezruč, bylo údajně variantou známého Bezručova ex libris a jeho deska byla zničena po vytištění několika exemplářů. S Bezručem Preissig navázal přátelství v průběhu práce na úpravě jeho Slezských písní.

16 Jan Branberger (1877–1952) byl hudebním historikem, redigoval Dějiny světové hudby (1939) a stal se autorem knih jako Rhytmus a ton: nástin theorie hudební, Praha 1909 nebo Svět v opeře, Praha 1947.

17 Karel Dyrynk (1876–1949), typograf, knižní grafik, kritik, zakládající člen Spolku českých bibliofilů, redaktor časopisu Typografia. Od dvacátých let působil jako ředitel Československé státní tiskárny.

Ex libris Vladimir Francev, 1909, lept, papír; 6,6 × 8,2 cm

Ex libris Mojmír Helcelet, 1909, zinkografie, papír; 7,3 × 4 cm

Karel Dyrynk, 1909, zinkografie, papír; 4,9 × 5 cm

Návrh na Ex libris E. S. Baker, kolem 1911, tuš, běloba, karton; 8,8 × 7,2 cm

Ex libris Edward Epstean, 1927, dřevoryt, papír; 8,5 × 6 cm

Viněta pro Slévárnu písem, po roce 1903

zobrazil také nejednou, např. ve spojení s autoportrétem na plakátu pro Wentworthův institut; výrazně stylizovaná rostlina s láčkovitým květem odkazuje k secesnímu vegetabilnímu dekoru z Preissigových tapet a dekorativních prvků a nakonec silueta Hradčan je v jeho díle opět velmi frekventovaná. Řešením i formátem je blízké ex libris pro Karla Dyrynka, u kterého je písmo nápaditě komponováno v obrazu v podobě liter sesazených v tiskařské svorce.

I kdyby Preissig žádné další knižní značky později nevytvořil, stačily by ty vzniklé před autorovým odjezdem do Spojených států k tomu, aby byl považován za klíčovou osobnost českého ex libris. V prvním desetiletí amerického působení, resp. do té doby, než byl plně zajat organizační a uměleckou činností pro vlast v první světové válce, jsou Preissigovi připisována jen čtyři ex libris – pro manželku, pro její sestru, pro instituci, kde působil, a jedna značka, kterou se snažil zatajit.18 Americká značka pro Irenu Preissigovou s textem „I.V.P. Her book“ představuje motiv dívky ve slováckém čepci, který se objevil mimo jiné na jednom z prvních Preissigových ex libris (pro Irenina bratra A. F. Vaňouse) a je opět jedním z často opakovaných námětů. Oproti dosavadním značkám, až na výjimky monochromním (existujícím však v tiscích různou barvou), vyniká barevností. Ještě účelnější použití barvy dokládá značka „T.C.C.U.“ s vyobrazením ledňáčka – tvar jeho těla určují různobarevné plochy s možností variabilních kombinací.19 Pro Ireninu sestru Bohumíru byla využita kompozice se stylizovaným stromovím z umělcovy vlastní novoročenky. Zajímavá je v soupisech evidovaná značka Elionor and Henry Morghentau Jr., ke které se Preissig nechtěl hlásit, odvolávaje se na vkus zadavatele. 20 Vezmeme -li v úvahu fakt, že první léta amerického působení byla pro Preisssiga velmi obtížná především po existenční stránce a související nutnosti dělat kompromisy a ústupky ze svých idejí, je namístě předpokládat, že obdobných zakázek, se kterými se nemohl vnitřně ztotožnit, bylo víc. Drobná užitá grafika včetně ex libris byla přesně tím, čím si Preissig mohl přivydělávat v letech 1910–1911, kdy je jeho činnost dokumentována jen v hrubých obrysech. 21 Víme, že tehdy pracoval jako kreslíř v tiskařském průmyslu a v reklamním ateliéru, kde patrně působil jako rutinní dekoratér. Pro takovou práci byl disponován svými zkušenostmi, získanými v pražské Slévárně písem, pro kterou vytvořil množství variabilních dekorativních prvků. Lze předpokládat, že se při hledání zaměstnání či jednotlivých zakázek mohl prezentovat právě katalogem Slévárny, který na více než stovce stran přináší ukázku vskutku širokého stylového spektra vinět, ilustrací a linek. Ty pak mohly klientům sloužit jako inspirace a autorovi jako obsáhlý a mnohostranně použitelný repertoár k snadné recyklaci. Tuto hypotézu podporuje existence souboru návrhů a přípravných kreseb pro ex libris, které Preissigovi žádný dosavadní soupis nepřipisuje – výrazně se totiž liší od ostatních značek.22

18 Později ji odmítl poskytnout V. Rytířovi pro publikování v soupisu.

19 V nepublikovaném soupisu Preissigových ex libris, napsaném y vonou Preissigovou - Bydžovskou a Pavlem Vodehnalem v roce 1947, je evidováno sedm barevných variant.

20 Viz dopis V. Rytířovi ze dne 12. 1. 1927, in: R y T í Ř, op. cit. poznámka 9. Rytíř značku popisuje: „Vila se zahradou s vysokým stromovím na paloučku. Strany kresby vyplněny dekorativně, vlevo: obilnými klasy, vpravo: hvězdami, květy slunečnice a vročením 1916 doleji mezi vlnovkami. Nad kresbou nahoře po pravé straně: EX LIBRIS, dole u textu: ELIONOR AND HENRY/MORGHENTAU JR/ a divadelní maska.“ Viz Václav R y T í Ř, Vojtěch Preissig. Popisný seznam jeho ex libris, Státní tiskárna v Praze, Praha 1927.

21 Z uvedeného období je známá jen série návrhů na obálky časopisů, referencí je rovněž minimum a ani autorova korespondence neposkytuje dostatek informací. Jaroslav Kural uvádí alespoň stručný časový rámec Preissigových aktivit: „V únoru 1910 odjel s rodinou z Prahy a 1. března poprvé vstoupil na americkou půdu v New Yorku. Odtud odjel na farmu svého bratra, do osady Keysville ve státě Virginia. Poprvé seznal tvrdý, neúprosný americký život. Na to odjel do Filadelfie a nastoupil jako kreslíř v tamější litografii. […] V měsíci září odstěhoval se do New Yorku a přijal místo v ateliéru reklamního návrhářství českého krajana Šindeláře. Počátkem školního roku 1911 působil na umělecké škole.“ Viz Jaroslav KURAL, Vojtěch Preissig, český grafik, Odborná škola typografická v Praze, Praha 1931.

22 Návrhy jsou kompozičně velmi podobné, mají shodný výškový formát a dekorativní orámování, jejich písmo není integrováno do obrazu, je naopak důsledně odděleno od ilustrace. Návrhy jsou uloženy ve Sbírce grafiky a kresby Národní galerie v Praze (11 kusů kreseb tuší, 1 lept) a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (9 kreseb tuší).

Některé z nich se však velmi nápadně podobají motivům z katalogu Slévárny, 23 které mohly konvenovat americkému vkusu. Možný výklad, že jde o práce Preissigových žáků, nelze zatím ničím doložit 24 a jako pravděpodobnější se zdá být domněnka, že jde o Preissigovy nepřiznané zakázky. Otázkou zůstává, zda byly návrhy realizovány – její zodpovězení je výzvou pro další bádání na americké půdě.

Dvacátá léta jsou v Preissigově tvorbě ex libris zastoupena mnohem lépe a neobestírají je žádné pochybnosti. I přes nelehkou situaci byl Preissig tehdy v Americe etablován do té míry, že by sotva příjímal zakázky tohoto druhu. V první polovině dvacátých let opakovaně pracoval na značce pro Jindřicha Waldese a k tomuto úkolu pro svého hlavního příznivce a mecenáše přistupoval velmi zodpovědně, jak dokládají různé varianty a rozpracované návrhy. Vedle známého Waldesova ex libris z roku 1921 – dřevorytu s trojicí ženských postav, tančících na fontáně – to byl lept s vertikálními liniemi stromů (provedeno bylo jen několik otisků) a návrhy variant téhož (s chrámem a s plachetnicí v průhledu mezi stromy). S Waldesem byl Preissig tehdy v častém kontaktu, když řešil možnost svého uplatnění v Praze. S hledáním postu v Praze patrně souvisí i ex libris pro Státní tiskárnu v Praze (1922), která byla jednou z diskutovaných institucí pro možné Preissigovo působení. Do stejného roku je datována také značka pro velvyslanectví ČSR ve Washingtonu, jíž navázal na své aktivity pro vlast a pro Čechy v Americe. Po dlouhé době Preissig také vytvořil další vlastní značku, opět čtvercového formátu, s ilustrací Pana hrajícího na flétnu. Obrazovému poli tu dominuje šrafura struktury mraků a rozkvetlá větev, rámující pohled na Pana. Umístění vzdáleného významového středu obrazu do kompozice s blízkým větvovím prohlubuje zobrazený prostor a je postupem vycházejícím z orientálního umění. Preissig jej používal poměrně často již od přelomu století, kdy byly konotace japonských dřevořezů velmi populární.

Ve druhé polovině dvacátých let přichází druhá výrazná Preissigova vlna knižních značek – z této doby je známo sedmadvacet realizací a jistě ne náhodou jich vznikla téměř většina v roce 1927, kdy Václav Rytíř 25 chystal k vydání soupis Preissigových ex libris. 26 Většinu z nich Preissig vytvořil pro Američany, převážně kolegy z Wentworthova institutu a z amerických grafických, typografických a tiskařských kruhů. Jen osm jich bylo určeno přátelům z Čech – Bedřichu Beneši Buchlovanovi27 (pět variant), Václavu Rytířovi (dvě varianty) a ex libris Havránků. Z této skupiny je nejzajímavější ex libris „BBB“ pro Buchlovana – motiv volut a zalamovaných linií Preissig v té době často používal jako dekorativní prvek při úpravě tiskovin. V podobě přehýbané pásky se objevil v řadě studií i v typografické práci jako dynamický a prostorový prvek; zalamovaná voluta představovala v Preissigově konceptu Art Fundamental symbol energie. Ostatní značky z této řady jsou více individualizované, mají výrazné ilustrace a většinou obsahují atributy činností jejich majitelů, jako například nepřehlédnutelná litera „D“ v obou ex libris

23 Preissig sice nebyl jediným autorem dekorativních prvků Slévárny písem, je ovšem téměř jisté, že vytvořil většinu z nich – tedy i množství těch, které by ve svých vlastních tiskovinách sotva kdy použil a které by se obdivovatelé jeho díla zdráhali mu připsat.

24 Část návrhů je ve Sbírce grafiky a kresby Národní galerie v Praze evidována jako Vojtěch Preissig – škola, část téže řady návrhů je Preissigovi připsána – žádný ovšem není signován (práce žáků obvykle signovány bývají, minimálně proto, aby je pedagog vůbec mohl identifikovat, takto jsou např. v preissigovském fondu v UPM uložena díla Fredericka Trenche Chapmana, Siegfrieda Friebise a dalších).

25 Václav Rytíř (1889–1943), malíř, grafik, vydavatel, podporoval sběratelství vydáváním autorských soupisů, vytvořil přes tři sta ex libris. Pro jeho ex libris Preissig využil kompozici z neuplatněného návrhu plakátu pro XII. výstavu spolku Mánes.

26 R y T í Ř 1927, op. cit. pozn. 20.

27 Bedřich Beneš Buchlovan (1885–1953), literát, bibliofil a organizátor biliofilského hnutí, překladatel, sběratel, kreslíř - samouk. Zabýval se vlastivědným zkoumáním a působil jako knihovník v Uherském Hradišti.

Ex libris Jindřich Waldes, 1921, dřevoryt, papír; 6,7 × 8,1 cm

Návrh na Ex libris Jindřich Waldes, 1921, tužka, tuš, papír; 7,5 × 7,5 cm

Ex libris BBB (Bedřich Beneš Buchlovan), 1926, zinkografie, papír; 4,8 × 5,1 cm

Ex libris Edwina Campbell, 1928, zinkografie, papír; 4,3 × 5,1 cm

Ex libris Frederic W. Goudy Deepdene, 1927, dřevoryt, papír; 5,6 × 7 cm

Ex libris Edmund G. Gress, 1927, zinkografie, papír; 6 × 7,1 cm

Ex libris Allen Eaton, 1927, zinkografie, papír; 7,6 × 4,3 cm

pro klíčovou osobnost americké typografie – F. W. Goudyho, 28 který tehdy navrhl písmo nazvané Deepdene. Výčet dalších profesních a zřejmě i osobních přátel, pro které Preissig tehdy ex libris vytvořil, jednoznačně ukazuje, v jaké společnosti se ve dvacátých letech pohyboval, a je jedním z mnoha dokladů faktu, že byl v grafickém oboru v Americe uznáván. Byli mezi nimi například nakladatel Mitchell Kennerley, 29 typograf a designér William A. Kitredge,30 teoretik Edmund G. Gress, 31 literát a propagátor obrody umění a řemesel Allen Eaton, 32 nakladatel Robert O. Ballou, hudební skladatel Jerome Kern, sběratel umění Harry Glemby či spisovatel Henry Sell.

Mezi značkami určenými pro americké přátele se dochovalo šest realizací33 provedených v méně obvyklém materiálu –kůži (se zlatou ražbou) – a určených k aplikaci do kožené vazby. S tímto řešením se Preissig příliš neztotožňoval, nicméně omezené výrazové možnosti této techniky ani drobný formát neubraly značkám na eleganci.

Na tuto druhou vlnu výrazné aktivity na poli ex libris Preissig ve 30. letech po návratu do vlasti už nenavazuje. Známé, avšak nezvěstné jsou z té doby jen tři značky – pro Josefa Portmana, 34 Karla Dyrynka a Václava Rudla. 35 Preissigovo dílo pak uzavírá náčrt ex libris pro J. Bauera s nápisem „Kde domov můj“, kreslený tužkou v koncentračním táboře v Dachau pár měsíců před umělcovou smrtí.

Preissigova ex libris jsou včetně některých dochovaných návrhů uložena v hlavních preissigovských fondech – v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v Památníku národního písemnictví a v Národní galerii v Praze, 36 jsou ovšem součástí řady dalších státních i privátních sbírek a setrvale se těší velkému zájmu sběratelů. I přes podrobnou dokumentaci a citované soupisy Preissigových knižních značek nelze vyloučit ještě další objevy – naznačená hypotéza o možných zakázkách z počátku amerického působení je výzvou pro další badatele.

28 Frederic William Goudy (1865–1947), jeden z nejvýznamnějších amerických typografů, autor více jak stovky písem a také textů k typografii. Působil jako pedagog na The Art Students League of New york ve dvacátých letech, v roce 1921 se stal prezidentem American Institute of Graphic Art.

29 Mitchell Kennerley byl nakladatelem a majitelem umělecké výstavní galerie a prodejny uměleckých děl, ředitelem Anderson Galleries, s Preissigem se znal z okruhu literárního časopisu The Smart Set, který v desátých letech vedl, přičemž Preissig pro něj tehdy navrhoval obálky. Pro Kennerleyho pracoval také Goudy, navrhl mu sérii písma Kennerley.

30 William Albion Kittredge – ředitel uměleckého a typografického oddělení tiskárny Lakeside Press, jednatel firmy R. R. Donneley & Sons Co. – printers, binders, engravers, litographers, pro kterou Preissig pracoval. Autor textů k reklamě, tisku a typografii, přispíval do časopisů Inland Printer, American Printer, The Colophon a dalších. Byl členem výstavní komise American Institute of Graphic Art ve dvacátých letech.

31 Edmund Geiger Gress – editor odborného periodika The American Printer, autor zásadních textů k americké typografii. Ve dvacátých letech působil na The Art Students League of New york ve funkci ředitele grafického oddělení.

32 Allen Eaton – pracoval pro American Federation of Arts, v roce 1919–1920 zorganizoval výstavu Arts and Crafts of the Homelands, pro niž Preissig navrhl plakát.

33 Jsou to značky H. Glemby, J. Kern, R. Hoe, H. V. Jones, W. H. Hagen, J. W. Clawson.

34 Josef Portman (1893–1968), tiskař a bibliofil z Litomyšle, vydával bibliofilní tisky. Byl obdivovatelem díla Josefa Váchala a spolupracoval s řadou dalších umělců, např. Františkem Bílkem, Zdenkou Braunerovou, Josefem Čapkem.

35 Václav Rudl (1875–1958), bibliofil, sběratel, propagátor ex libris.

36 Z fondu NG byla většina návrhů vrácena v restituci Waldesovy sbírky v roce 1996 a k dispozici je jen v obrazové dokumentaci, v uměleckých sbírkách PNP jsou uloženy pracovní tužkové náčrty na pauzovacím papíře, další drobné náčrty a kresebné studie jsou součástí Preissigova fondu v Literárním archivu PNP. Zásadní význam má sbírka UPM, ve které jsou zastoupeny, mimo jiné, realizace ex libris v řadě exemplářů a často v různých barevných variantách a některé jejich návrhy, např. pro J. Waldese.

f otografie jan m lčoch

Bez názvu, motiv z Bostonu, po roce 1916, fotografie bromostříbrná; 27,7 × 35,4 cm

V rozsáhlém uměleckém odkazu malíře, grafika a typografa Vojtěcha Preissiga se nalézá řada fotografických prací. U tvůrce, který svoji kariéru začínal na sklonku 19. století a plně se realizoval jak v období secese, tak i v meziválečném období, to nepřekvapuje.1

Fotografie byla s výtvarnou tvorbou propojena hned od svých počátků v prvé polovině 19. století. První „kresby světlem“ umožnily ve 30.–40. letech 19. století realizovat dávnou touhu po trvalém zachycení obrazu reality syntézou uměleckých snah s vědeckým pokrokem v oblasti chemie, optiky a mechaniky. Jakkoliv dnes hledíme na pionýry oboru jako na technologické novátory, takřka u všech nalézáme i ctižádost zasáhnout do hájemství vysokého Umění.

V českém, konkrétně pražském prostředí se nová technika daguerrotypie s uměleckými ambicemi protnula hned v prvním stálém portrétním ateliéru, ve Světloobrazárně Jozefa Božetěcha Klemense, kterou si tento akademicky vzdělaný umělec založil roku 1842 na zahradě Budče, vzorové školy Karla Slavoje Amerlinga. V 50. letech 19. století se pak fotografické tvorbě věnovala řada absolventů pražské malířské akademie (Jan Brandeis, Jan Maloch, Friedrich Stussak ad.), později plzeňský Josef Böttinger ad. Ve všech případech se usilovalo o propojování více tvůrčích postupů a technik. V 50. letech se jednalo zejména o portrétní tvorbu v technice tzv. slaných papírů, kdy se fotografické podobizny dodatečně kolorovaly akvarelem či kvašem a v některých případech doplňovaly průhledy do iluzorních krajin. V druhé polovině 19. století patřilo k běžné nabídce velkých fotografických podniků kolorování fotografií (u Jindřicha Eckerta se mu věnoval i malíř Josef Tulka), ale i malování podle fotografických předloh do životní velikosti technikou olejomalby. To prováděli buď zaměstnanci firem, nebo najatí profesionální malíři.

Fotografie začala být využívána i jako skica, rychlejší náhrada kresebného záznamu či malířské studie. Příklady nalézáme v pozůstalosti malíře náboženských témat Wilhelma Kandlera (50.–60. léta), později se fotografie uplatnila v ateliérech dalších malířů i sochařů. V některých případech si umělci zvali zkušenější fotografy (to dělal například sochař Josef Václav Myslbek), od 90. let si ale fotografické vybavení pořizovali i samotní výtvarníci. 2

Dnes je nejčastěji připomínaným Alfons Mucha, který již v době svého pařížského působení v 90. letech fotografoval modelky, aby je pak z fotografií (někdy za pomoci čtvercové sítě) překreslil do finálních dekorativních kompozic. Pokračoval i po návratu do vlasti, mnohé snímky pak vznikly i při přípravě malířského cyklu Slovanská epopej. Jinak s fotografickou technikou pracoval malíř Karel Rašek, který se podílel na realizaci monumentálního Panoramatu bitvy u Lipan (1898). S hlavním autorem Luďkem Maroldem i několika pomocníky promítali reprodukované přípravné kresby technikou diaprojekce na finální malířskou plochu v požadovaném měřítku. To umožnilo dokončit dílo v plánovaném termínu. Karel Vítězslav Mašek fotografoval své děti a manželku, snímky mu sloužily jako předlohy pro barokizující putti do rozsáhlejších malířských kompozic. Krajinné studie a přírodní detaily si fotografickou cestou zhotovoval i Jan Preisler. Tato část jeho práce je však známa jen torzovitě, podobně jako národopisné studie Miloše Jiránka, které pořizoval při svých pobytech na Moravském Slovácku a na slovenské Detvě. Figurální snímky zhotovoval pražský německý grafik a malíř Emil Orlik, využíval je ve své portrétní tvorbě. I grafik a malíř Josef Váchal intenzivně fotografoval, z výsledných snímků dodatečně vytvářel grafický doprovod svých originálních autorských knih (In memoriam Marie Váchalové, Malíř na frontě, Šumava romantická ).

Profesionální i přátelské vazby mezi tiskaři, grafiky a fotografy byly na přelomu 19. a 20. století velmi časté, všechny profese se často personálně prolínaly (fotografové malovali, věnovali se i grafice a naopak – viz František Drtikol). Zrod moderní fotografie

1 Fotografie Vojtěcha Preissiga jsou dnes uloženy hlavně v těchto fondech: Archiv Národní galerie v Praze, fond Preissig, Vojtěch ; Památník národního písemnictví v Praze, fond Preissig Vojtěch; Vojenský historický archiv v Praze, fond Preissig Vojtěch; Uměleckoprůmyslové museum v Praze, sbírka fotografie; soukromé sbírky.

2 Pavel SCHEUFLER, Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918, Akademie múzických umění v Praze, Praha 2013. – Petra TRNKOVá , Technický obraz na malířských štaflích. Česko ‑němečtí fotoamatéři a umělecká fotografie, 1890–1914, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Brno 2008.

koncem 19. století byl paralelou k nástupu první generace moderní české grafiky (Max Švabinský, Tavík František Šimon, Viktor Stretti, Zdenka Braunerová, ale i Alfons Mucha a také samotný Vojtěch Preissig), rozvoji krásné knihy (Spolek českých bibliofilů), ale i velkonákladovým časopisům s fotografickými přílohami (Český svět ad.). Tisk, písmo, nejrůznější grafické techniky a také fotografie byly na přelomu století součástí širokého proudu polygrafických umění, která tehdy měla obrovský celospolečenský kredit. Vynikajících výsledků a světového uznání v této oblasti dosáhli již dříve někteří domácí objevitelé a vynálezci. Když pomineme Aloise Senefeldera, byl to zejména vynálezce světlotisku Jakub Husník a všestranný Karel Klíč, v jehož osobnosti se také snoubil umělec s vědcem a podnikatelem v hlubotiskových technikách. Vynikajících výsledků ale dosahovaly i nově zakládané tiskařské závody, například pražský Štencův grafický závod. Vojtěch Preissig tyto světy spojoval umělecky i personálně.

V autorově odkazu je fotografie zastoupena souborem zahrnujícím snímky osobní povahy, ale i pracemi, které později sloužily k výtvarnému využití. Na výstavách za autorova života zůstávaly ve stínu brilantních grafických realizací a kresebných

návrhů. Preissig o jejich zveřejnění zájem neměl. Je to podobný případ jako u jeho staršího kolegy Alfonse Muchy. Ani on své četné fotografické studie nepovažoval za vážnou výtvarnou tvorbu. Poprvé se cíleně Preissigovými fotografiemi zabýval už v 60. letech Tomáš Vlček, který měl tehdy hlavní podíl na autorově umělecké rehabilitaci. Vedle zásadní výstavy Vojtěch

Preissig: 1873–1944 v roce 1968 3 publikoval roku 1970 ve Výtvarném umění rozsáhlejší stať Preissigovy fotografie krajin, 4 v níž se esejistickou formou věnoval jeho krajinářské fotografii. Je to do dnešních dnů snad jediná takto zaměřená studie. Z dochovaných Preissigových prací můžeme usuzovat, že fotografii se věnoval již za svého pařížského pobytu po roce 1897. Jedná se o drobné krajinářské záběry odpovídající tehdejší dobové amatérské tvorbě. Převládá v nich zájem o krajinný detail, cesty v polích, opuštěné stromy a zachycení nálady, přičemž jsou často doplněny jednou – většinou dívčí – postavou. Celkový dojem je v duchu doby tesklivý až melancholický. Snímky asi byly i inspirací, nebo dokonce předlohou pro některé rané grafické práce, například barevný lept s akvatintou Krajina se stromy z roku 1899 nebo Západ slunce (jindy Okraj lesa) ve stejné technice a z téhož roku. Obdobné snímky nalézáme v dobovém odborném tisku nejen zahraničním, ale i v domácím Fotografickém obzoru Například ve fotografiích dnes znovu připomínaného Otty Šeteleho a dalších představitelů první generace českého fotografického piktorialismu. Ti se však podíleli na emancipaci fotografie a její proměně ve vážně vnímanou a akceptovanou uměleckou tvorbu.5

V pražské soukromé sbírce je uloženo několik Preissigových fotografií s hliněnými plastikami od sochaře a keramika Josefa Klimeše, zemřelého předčasně ve dvaceti čtyřech letech roku 1899 v Paříži. Z fotografií není zřejmé, zda se jedná o záběry z umělcovy pracovny či zda to nejsou aranžovaná zátiší. Na jedné jsou i fotografické portréty. Proč jsou vzhůru nohama, to asi zůstane navždy záhadou.6 Preissigovy fotografie byly připomenuty i při jiných příležitostech, na výstavě v Roudnici nad Labem a na autorově velkoryse pojaté retrospektivě v Jízdárně Pražského hradu.7

Samostatnou kapitolou dobové výtvarné tvorby malířské, grafické i v technice fotografie jsou nejrůznější nokturna. Při jejich ztvárnění ve fotografii však autoři naráželi na technická úskalí. Dobové negativní materiály ještě neměly dostatečnou

3 Vojtěch Preissig: 1873–1944. Připravil Tomáš Vlček. Organizoval Památník národního písemnictví ve spolupráci se Svazem československých výtvarných umělců, Národní galerií a Státní tiskárnou v Praze. 22. 10. – 24. 11. 1968, Praha, Galerie Václava Špály a Nová síň.

4 Tomáš VLČEK, Preissigovy fotografie krajin, Výtvarné umění XX, 1970, č. 6, s. 268–276.

5 Jaroslav PETR á K, Žeň světla a stínu, B. Kočí, Praha 1911. – Petr BALAJKA a kol., Encyklopedie českých a slovenských fotografů, ASCO, Praha 1993. – Jan MLČOCH – Pavel SCHEUFLER, Český piktorialismus 1895–1928, České centrum fotografie, Praha 2000.

6 Viz Vergangene Zukunft Tschechische Moderne 1890–1918 (kat. výst.), připravil Tomáš Vlček, Künstlerhaus Wien, Verlag Gerd Hatle 1993, reprízováno jako Minulá budoucnost. Česká moderna 1890–1918, Národní galerie v Praze v Jízdárně Pražského hradu, 1994.

7 Vojtěch Preissig, Galerie umění v Roudnici nad Labem, výstavu připravila Miroslava Hlaváčková. – Vojtěch Preissig, retrospektivní výstavu připravil tým autorů pod vedením Tomáše Vlčka, Praha, Jízdárna Pražského hradu, 2004–2005. Na výstavách se dílčím způsobem podílel i autor tohoto textu.

Bez názvu, motiv z Bostonu, po roce 1916, fotografie bromostříbrná; 35,4 × 28 cm

Návrh na list kalendáře (březen) pro R. R. Donnelley & Sons Co. USA, 1927, tuš, papír; 50,5 × 28 cm

citlivost, ale například u Vladimíra Jindřicha Bufky byly výsledky výjimečně dobré, protože s nedokonalým výchozím negativem dále manipuloval. Umožňovala mu to dost široká škála tzv. ušlechtilých fotografických tisků, jako byly gumotisk, pigment, olejotisk a jejich nejrůznější soutisky a variace. U Vojtěcha Preissiga je zřetelné, že velkou péči věnoval samotnému snímání negativu, jeho vytříbené kompozici. Vícekrát byla v souvislosti s jeho tvorbou připomínána inspirace japonskými dřevořezy (v literatuře často chybně označované za dřevoryty), v nichž hrají dominantní úlohu nejrůznější rostlinné prvky (kmeny a větve stromů, stonky a květy, labyrinty keřů a detaily přírodnin). U Preissiga se ale nejednalo jen o zájem dekorativní (i když ani ten nemůžeme pominout), zabýval se i jejich „konstrukcí“, geometrickou stavbou. Ta ho zajímala již od školních let v ateliéru architekta Bedřicha Ohmanna na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Záznamy z přírody pak následně převáděl do jednodušších i velice složitých kresebných studií. Tam můžeme poprvé zaznamenat tendenci, která jej v následujících letech měla přivést až k abstraktní tvorbě. Vedle zájmu o „řád přírody“ si ale všímal i jeho nepřesností, asymetrií, chyb a vybočení, tolikrát připomínaných v umění Japonska. Tyto znalosti využije později v meziválečné době v práci s nahodilými výtvarnými prvky, při členění ploch apod.

Velkou skupinu autorových fotografií tvoří soubor zakoupený do fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze v roce 1991 od autorovy neteře, tedy přímo z rodiny.8 Snad s výjimkou jediného pražského snímku Nových zámeckých schodů se jedná o práce z autorova amerického pobytu. Menší fotografie pohlednicového formátu jsou většinou záběry z městských parků, kde jsou trávníky a stromy propojeny vodní plochou. Jindy se jedná jen o záběry křovin a jiných přírodních detailů. Rozměrnější zvětšeniny (až cca 30 × 40 cm) jsou snímky z 20. let, na nichž jsou lodě a přístavní doky, reprezentativní architektura městských center včetně detailů kovových lamp veřejného osvětlení a kovaných mříží. Řada dalších jsou záběry z parků s dominantními stromy. Společným znakem snímků je, že jsou zcela vynecháni místní obyvatelé, jako by autora zajímalo jen samotné město a jeho charakteristické rysy. Při detailnějším studiu musíme konstatovat fakt, že většina snímků je technicky velice špatně provedena (což je u precizního Preissiga překvapující), současně je řada snímků vyzvětšena zrcadlově obráceně (viz nápisy na budovách). Důvod bude asi prostý. Snímky autorovi sloužily jako pomůcka pro další výtvarné zpracování, jako skica městských reálií, kterou mohl bez obtíží přenést na plochu grafického listu, aby se při finálním tisku opět překlopila do žádoucího uspořádání.9

Poslední tři fotografie z tohoto souboru jsou velkoformátové zvětšeniny snímků Karmelitánské ulice v Praze, které asi byly využity při vzniku kalendáře Státní tiskárny na rok 1926. Nejsou to fotografie Vojtěcha Preissiga, jedná se o snímky firmy Vojta (Praha III., Nerudova 44), které sloužily jako pomůcka při vzniku barevného linorytu Mikulášský kostel, který kalendář zdobí. Kompozice byla doplněna proudícím davem a domy vyzdobeny vlajkoslávou.10

Nedomnívám se, že by fotografie Alfonse Muchy a Vojtěcha Preissiga byly součástí jejich umělecké tvorby. Do té byly zařazovány až dodatečně, jako určitá kurátorská interpretace a do jisté míry i manipulace, s níž by tito autoři sotva souhlasili. Oba byli z generace výtvarných umělců, která jen výjimečně akceptovala nástup moderní fotografie. Naopak fotografové přelomu 19. a 20. století už pracovali mnohem svobodněji s fúzí fotografie a tiskových technik (pigment, gumotisk, olejotisk ad.) a paralelně i na nově vznikající filmové tvorbě. Výsledkem pak byla v nastupujícím dvacátém století radikální proměna mediální scény.

8 Do sbírky byl zařazen pod inventárními čísly GF 31 265 až 31 320.

9 Bostonské motivy zachycené na fotografiích uplatnil Preissig v sérii leptů, které s úspěchem vystavil v galerii u Goodspeeda v Bostonu v roce 1925, viz Lucie VLČKOVá , Vojtěch Preissig, Arbor Vitae a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Řevnice / Praha 2012, s. 168.

10 Lucie VLČKOVá (ed.), Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 2008, s. 111.

Varianta Preissigovy vlajky užívaná Čechy a Slováky v Americe, 1918, 28,5 × 26,5 cm

vL ajky a prapory

v dí L e vojtěcha p reissiga a leš brožek

Czechoslovaks! Join Our Free Colors!, 1918, barevný knihtisk, papír; 30 × 23 cm

Návrh na obálku The Czechoslovak Review, 1918, tuš, papír; 33 × 25 cm

Preissigovy záliby ve vyobrazování praporů a vlajek si musí všimnout nejen znalci díla Vojtěcha Preissiga, ale i mnozí laici, pokud prolistují publikace věnující se jeho dílu. Můžeme se jen dohadovat, co tuto zálibu v zemi, kde vyvěšování vlajek a používání praporů nikdy nepatřilo ke každodenním činnostem, vyvolalo. Není ani jisté, kdy se poprvé stal prapor součástí kompozice Preissigovy kresby. Tvrzení Hany Houskové, že V. Preissig nakreslil kolébku s holčičkou a nad ní bíločervený prapor s dvouocasým českým lvem krátce po narození dcerky Ireny v roce 1904, nutno brát s rezervou.1 Zdá se, že se jednalo o literární licenci, kterou chtěla autorka vyjádřit Preissigův vztah k vlajkám a praporům v pozdější době. Kresby praporů u Preissiga nenajdeme ani na jeho plakátech vytvořených ve Francii před rokem 1900, ani na jeho propagandistických plakátech z podzimu 1916 vzniklých v USA. Zaznamenáme je teprve na dvou amerických náborových plakátech z jara 1917. Ve spolupráci se svým studentem a přítelem Frederickem Trenchem Chapmanem2 vytvořil v té době dokonce čtyři plakáty, dva jsou však bez vlajek. Na plakátu, který nese nápisy „It protected you / Will you defend it“, dominuje americká vlajka v podobě, jaká platila od roku 1912. V. Preissig (nebo F. T. Chapman) zde vlajku zobrazil v méně běžné pozici. Snad kvůli větší působivosti tu vlaje zleva doprava a ne opačně. Naproti tomu na plakátu s nápisy „Come on, Boys!

Do Your Duty! By Enlisting Now!“ vidíme jezdecký praporec, který užívala americká kavalérie a který tvořily dva vodorovné pruhy, červený a bílý, s písmeny a číslicemi.3 Na praporci, který na plakátu drží jezdec na koni, je na červeném pruhu bílé M a na pruhu bílém červená číslice 3.

Na další Preissigovy vexilologické aktivity měl vliv osmatřicetiletý sochař František Mička, který v té době žil v New yorku. Dozvěděl se, že čtyřiačtyřicetiletý Preissig se chystá stejně jako on vstoupit do české armády. Dne 20. září 1917 mu napsal dopis, v němž mu navrhl „uzavřít přátelství“ a společně odjet s první výpravou do Francie.4 Mička nakonec odjel do Francie sám, ale s Preissigem zůstal v písemném kontaktu i po odjezdu.

Byl to právě F. Mička, kdo Preissigovi doporučil, aby se zabýval navrhováním praporů. V dopise ze 12. října 1917 mu napsal: „Jako armáda budeme potřebovati též prapory, a proto obracím se k Vám, zdali by Vám nezbylo času učiniti nějaký návrh na prapor, naše české ženy by nám jej vyšily…“ Preissig se dal do práce, ale zřejmě měl na ni málo času a asi ani nebyl s výsledkem příliš spokojen. Lze tak usuzovat z Mičkova dopisu z 30. října 1917, kdy Preissiga povzbuzoval slovy: „Bratře milený, myslím, že posloužíš naší věci velice, když prvně zhotovíš afiše, aby tyto brzo se rozlétly po české Americe. Prapor, pro který výkresy připravíš, jsem přesvědčen, že bude jeden z nejlepších a bude zajisté pak podržen jako prapor plukovní, pročež jen vem si k tomu potřebný čas, neb věc taková nejde sfouknouti.“ Uklidňoval jej, že s návrhem praporu spěchat nemusí, protože první výprava poveze prapor provizorní.5

1 Hana HOUSKOVá , Otec a dcera (Vojtěch Preissig a Irena Bernášková), Literární archiv Památníku národního písemnictví (dále LA - PNP), fond V. Preissig, kart. 6/B/25, s. 8.

2 Vlivem F. T. Chapmana na tvorbu V. Preissiga se zatím nejdetailněji zabývala L. Vlčková. Viz Lucie VLČKOVá : Pro republiku!, in: Lucie VLČKOVá (ed.), Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 2008, zejména na s. 38–41.

3 Kdyby plakát vznikl až koncem roku 1917, mohli bychom se domnívat, že se Preissig inspiroval fotografií jezdce s praporcem otištěnou v časopise The National Geographic Magazine z října 1917 na s. 298.

4 Citované dopisy F. Mičky jsou uloženy ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu (dále jen VÚA – VHA), fond V. Preissig, kart. 3.

5 Prapor této výpravy, která vyplula z Ameriky 3. listopadu 1917, byl rozdělený na dvě části. V žerďové polovině byla slovenská trikolóra – bílá, světle modrá a červená. V prostředním pruhu bylo tmavě modré trojvrší s bílým patriarším křížem. Ve vlající červené polovině byl bílý český lev bez koruny. Viz Ľubomír Viliam PRIKR y L, Prvá vlajka česko - slovenskej federácie?, Vexilologie, 1994, č. 94, s. 1832–1833. O předání tohoto praporu se zmiňuje i F. Kopecký v rukopise svých pamětí na s. 230 uloženém ve VÚA – VHA, fond F. Kopecký, kart. 1. Fotografii praporu uveřejnil Milan Getting v knize Americkí Slováci a vývin československej myšlienky v rokoch 1914–1918, Slovenská telocvičná jednota Sokol v Amerike, Pittsburgh 1933 na s. 139 a na další straně poznamenal, že „bol narýchlo spáchaný,československý‘ prápor, ktorý im sotvaj vydržal až na loď“.

Zdá se, že Preissig dospěl krátce nato k určitému řešení praporu pro armádu, i když si jeho podobou nemůžeme být zcela jisti. Podle článku otištěného v Boston Traveler proběhla 11. listopadu 1917 v Českém klubu v jižním Bostonu mobilizace Čechů.6 V článku byl V. Preissig označen za jednoho z nejaktivnějších Čechů a za autora praporu pro československou armádu. Novinářka Esther Harney v článku tvrdila, že Preissig navrhl toho dne prapor a že jej vyšijí české ženy pod vedením Ireny Preissigové, pokud bude návrh praporu schválen. Preissigova manželka se tak stane českou „Betsy Rossovou“. 7

Je možné, že tehdy vznikla kresba bílého praporu s modrým křížem uprostřed překrytým čtvrceným štítem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, který byl polcen svazkem Svatoplukových prutů.8 V rozích a cípech praporového listu byly velké červené trojúhelníky a mezi nimi řada menších červených doplněných ornamentální výzdobou. Pro tuto domněnku by svědčila slova Ferdinanda Píseckého o praporu se znakem. Tento pozdější tajemník M. R. Štefánika 20. listopadu 1917

Preissigovi napsal: „S praporem si hlavy nelamte, neboť oficielní prapor může býti vytvořen až doma. Souhlasím s Vámi úplně, že ten znak kombinovaný je nevhodný na prapor, který má býti jednoduchý, ale výrazný a významný.“9 Z. Svoboda, který kresbu praporu publikoval v roce 1996 s popiskou „Návrh československého vojenského praporu, V. Preissig, 1918 (chybný slovenský znak)“, ale uvádí pozdější vznik.10

Navrhování „afiší“, jak nazýval F. Mička plakáty pro nábor do česko -slovenského zahraničního vojska, se Preissig intenzivně věnoval od konce listopadu 1917. S vojenským odborem Odbočky Československé národní rady (ČSNR) v New yorku, který schvaloval hesla na plakátech a vyjadřoval se i k podobě plakátů, vedl bohatou korespondenci. Z ní vyplynulo, že známý plakát s praporovou scénou navrhl V. Preissig jako jeden z prvních a že se líbil hned od počátku.11 V obrazovém poli tu vlaje nad hlavami vojáků devět imaginárních praporů československé armády – patrně střeleckých pluků, jak lze usuzovat podle zkratek ČSA a PS na praporech. Jednu chvíli se proto uvažovalo, že plakát ponese heslo „Staňte pod československým praporem!“, ale nakonec se na něm objevilo kromě jiného heslo „Join Our Free Colors!“.

Většina zobrazených praporů je tzv. heraldických, odvozených z příslušného zemského znaku tak, že barva praporu odpovídá barvě štítu a uprostřed praporu je heraldická figura ze štítu. V popředí je prapor vytvořený podle českého znaku, úplně vpravo pak podle slovenského znaku, který by však správně měl být červený a trojvrší modré. Zčásti se překrývají prapory odvozené z moravského znaku (modrý prapor s bíločerveně šachovanou moravskou orlicí) a slezského znaku (žlutý prapor s černou slezskou orlicí).12 Dva prapory jsou husitské, oba červené s bílým kalichem. Mimořádnou pozornost si zaslouží prapor, který se na plakátu vyskytuje třikrát. Je tvořený pěti vodorovnými pruhy, přičemž prostřední modrý je nejširší. V jeho středu jsou čtyři bílé pěticípé hvězdy umístěné do rohů pomyslného čtverce postaveného na jeden roh. Okrajové pruhy jsou červené a mezi nimi a modrým pruhem jsou pruhy bílé.

6 Boston Traveler z 12. listopadu 1917. Za poskytnutí kopie tohoto článku vděčím L. Vlčkové a A. Fahey - Flynn.

7 Podle legendy, kterou se učí američtí školáci, švadlena Betsy Rossová v červnu 1776 přesvědčila generála Washingtona a celou vlajkovou komisi, že bude vhodnější užít na americké vlajce pěticípé hvězdy, protože se snadněji vystřihnou než hvězdy šesticípé.

8 Byl to znak, který navrhl grafik R. Růžička a který pak používala Národní rada československá v Paříži na oficiálních dopisních papírech.

9 VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 2, dopis F. Píseckého z 20. listopadu 1917.

10 Zbyšek SVOBODA, Česká státní a vojenská symbolika, Ministerstvo obrany České republiky a Generální štáb Armády České republiky, Praha 1996, s. 13.

11 O jeho oblibě svědčí i fakt, že se jeho reprodukce objevila i na české známce v hodnotě 4,60 Kč vydané k 80. výročí vzniku Československa.

12 Neobvyklé prapory americkou veřejnost zaujaly do té míry, že kladla dotazy. Tak např. Elizabeth M. Richards z Birchard Library ve Fremontu (Ohio) zaslala 15. srpna 1918 dotaz kanceláři ČSNR se slovy „Dear Sirs, We have an interesting series of your posters on exhibition, thanks to Miss Helen Jelinek who loaned them to us. May we trouble you to inform us the meaning of the several flags on the posters.“ VÚA – VHA, fond Odbočka Československé národní rady v USA (dále jen OČSNR ‑USA), kart. 7.

Už Slovensko vstáva, putá si strháva, 1918, barevný linoryt, papír; 90,5 × 63,3 cm

Bazaar for the Benefit of the Czechoslovak Armies, 1918, barevný linoryt, papír; 85 × 62,2 cm

Hor sa do šíku! Brat k bratovi staňme! / sem k nám! Slováka jméno kto nosí! 1918, č. 12 ze série pohlednic pro nábor dobrovolníků do československé armády, první a třetí edice; barevný ofset; 14 × 9 cm

Oproti heraldickým praporům měl prapor se čtyřmi hvězdami přednost, že byl snadněji zhotovitelný. Obsahoval jak české barvy (bílou a červenou), tak i barvy ze slovenského znaku. Čtyři hvězdy symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko a měly tak podobnou symboliku jako hvězdy na americké vlajce. V dochované korespondenci nejsou zmínky vysvětlující, co Preissiga vedlo k navržení takového praporu a zda ho někdo ovlivnil. V časopise V boj z 10. srpna 1918, kde je vysvětlena symbolika hvězd, je jednoznačně označen za jeho autora ( „prapor navržený malířem Preissigem“ ).13 V deníku, který si vedl F. Písecký, když doprovázel M. R. Štefánika na cestě do Japonska, si u Štefánikova návrhu na řád Sokola poznamenal 28. září 1918 „stuha jako Preissigův návrh na prapor“. 14

V roce 1990 však dnes již nežijící slovenský historik Vladimír Zuberec otiskl fotografii látkového praporu uloženého v Historickém muzeu Slovenského národního muzea s popiskou „Návrh Milana Rastislava Štefánika a akad. malíře V. Preissiga na státní zástavu Československa“. 15 Tento návrh se od zobrazení na plakátu liší polohou hvězd; jsou totiž mírně pootočeny ve směru pohybu hodinových ručiček. Z. Svoboda zvolil formulaci méně jednoznačnou. Napsal, že prapor navrhl V. Preissig

„udánlivě“ (resp. údajně) ve spolupráci s M. R. Štefánikem, protože písemný pramen nenašel.16

Štefánikův vliv nelze zcela vyloučit, jelikož se s Preissigem během pobytu v USA setkal a o schůzce referoval E. Benešovi a T. G. Masarykovi v dopise,17 kde zdůraznil Preissigovo renomé a oddanost „naší věci“ : „Pracuje pro naši věc nejen slovem, nýbrž i skutkem.“18

Ilustrace na dalších plakátech nepřekypovaly tak velkým počtem praporů jako zmíněný Czechoslovaks! Join Our Free Colors!, kam jich Preissig umístil devět. Na plakátě Kdo jste boží bojovníci zopakoval pouze podobu husitského praporu a na plakátě Hrr na vraha!, jehož autorem je zřejmě F. T. Chapman, jsou prapory vynechány. Vojenský odbor Odbočky ČSNR v únoru 1918 Preissiga požádal o vytištění plakátu s textem Manifestu k československému lidu v Americe a plakátu, který by podněcoval americké Slováky. Oba Preissig doprovodil kresbou praporu se čtyřmi hvězdami, i když vždy jinak. Na Mani festu ji umístil pod text, dovnitř dekorativního lineárního rámce. Nikoliv však osamoceně, nýbrž do společnosti amerického praporu a praporu obsahujícího současně kalich a dvojkříž, tedy husitský, resp. slovenský symbol. Vyšel tak vstříc přání vojenského odboru Odbočky ČSNR, aby na plakátě „vynikal náš prapor československý a americký“. 19

Na plakátu pro Slováky se prapor se čtyřmi hvězdami dostal zcela mimo kresbu na konec hesla za slovo „strháva“. Hvězdy jsou kupodivu seřazeny do jedné řady, jako by autor zkoušel, zda takhle bude prapor působivější. Navíc tento plakát opět chybně vyobrazuje slovenský znak (slovenský voják má stát na modrém a nikoliv na červeném trojvrší). Je zajímavé, že osoby, které se k plakátu vyjadřovaly, za problematičtější než červené trojvrší považovaly zelenou postavu utíkajícího žandára v rohu plakátu. Preissig přitom zvolil zelenou barvu zcela úmyslně, aby připomněl zelené trojvrší maďarského znaku a symbolizoval

13 Článek Prapor československé republiky, Československá samostatnost , příloha V boj, 1918, č. 13, s. 3.

14 Ferdinand Pí SECK ý, M. R. Štefánik v mém deníku, Eos, Bratislava 1934, s. 49.

15 Vladimír ZUBEREC, Milan Rastislav Štefánik – léta hvězdná a válečná, Melantrich, Praha 1990, s. 25. Podobně vyzněl i popisek u reprodukce Preissigova vlajkového plakátu otištěného na s. 84 v Kronice Slovenska 2, Fortuna Print, Bratislava 1999.

16 Zbyšek SVOBODA, Československá státní a vojenská symbolika, Impuls, Praha 1991, s. 33. – SVOBODA, op. cit. pozn. 10, s. 14. Jak sdělil Z. Svoboda autoru této statě 21. ledna 2008, informaci o spolupráci měl jen ústní od dnes již zemřelých výtvarníků Armádního výtvarného studia ak. sochaře J. Heyduka a ak. malíře J. Šebka.

17 Cit. in: Dagmara H á JKOVá – Ivan ŠŤOVí ČEK – Helena NOVáČKOVá (eds.), Edvard Beneš a M. R. Štefánik. Svědectví jejich dopisů, Sborník archivních prací LIV, 2004, č. 2, s. 618.

18 Mezi „skutky“ určitě M. R. Štefánik řadil i návrhy V. Preissiga na odznak pro nárameníky československého vojska, které se uchovaly ve fondu M. R. Štefánik, inv. č. 592 ve Slovenském národním archivu v Bratislavě.

19 VÚA – VHA, fond OČSNR ‑USA , kart. 7, nepodepsaná kopie dopisu vojenského odboru Odbočky ČSNR z 16. února 1918.

vyhnání Maďarů. 20 Postavu Maďara mu doporučil F. Písecký a navíc mu navrhl, aby ilustrace obsahovala mimo jiné zástup junáků s americkým praporem.21 To však Preissig odmítl.

Největší prostor pro vykreslení praporu ponechal Preissig na plakátu s nápisem „Za naši samostatnost / Československá armáda“. Osamocený voják na něm drží bílý prapor s černou svatováclavskou plamennou orlicí a nápisem „Nedej zahynouti nám i budoucím!“. Tento motiv původně Preissig užil v sešitovém kalendáři Wentworthova institutu na rok 1918, a to k měsíci březnu 1918. Tam má však voják v rukách prapor Spojených států.

V dubnu 1918 se dal Preissig do přípravy kolekce šestnácti pohlednic pro nábor do česko - slovenského vojska. Pro polovinu z nich využil náměty z již hotových plakátů, dalších osm navrhl zcela nově. Pokud se zaměříme na prapory, neujde nám, že V. Preissig na sedmi dopisnicích preferoval svůj prapor se čtyřmi hvězdami. Nahradil jím nejen bílý prapor se svatováclavskou orlicí, nakreslil jej připevněný i na bodáku pušky, z níž je zobrazena pouze hlaveň jak v pravé části pohlednice Za naši svobodu…, tak v levém horním rohu pohlednice Kto československy cíti. Zobrazil jej také připevněný na bodáku pušky v pohlednici Hor sa do šíku. V tomto případě prapor však visí zplihle, takže hvězdy nejsou vidět. Svůj prapor nepoužil pouze na pohlednici s nápisem „Kdo jste boží bojovníci“, kde ponechal husitský prapor.

Pohlednice Za naši samostatnost, na níž je Preissigův prapor nejzřetelnější, byla navíc použita i pro výrobu malých diplomů pro Národní daň 1918. Diplomky měly horní část oddělenou perforací, aby mohla pokladníkovi zůstat jako doklad o výši vybrané částky, zatímco spodní část s vyobrazením postavy vojáka s Preissigovým praporem si ponechal dárce. Kresba se mnohým Čechům a Slovákům líbila do té míry, že na daň přispěli, jen aby získali diplom. 22

Díky plakátům a pohlednicím se Preissigův prapor s hvězdami stal populární nejen v Americe, ale i mimo ni. 23 C. A. Chval na něj dokonce složil oslavnou báseň. 24 První sloka zněla: „Prapore čtyřhvězdný v blankytu modrém, / symbole milený, v kraji vlaj rodném, / vláti tam nepřestaň po věčné věky / k památce na československé reky!“

Prapor byl oblíben do té míry, že zavlál v táboře ve Stamfordu v Connecticutu, který byl zřízen pro přípravu českých a slovenských dobrovolníků před odplutím na frontu do Francie. 25 Svědčí o tom fotografie zachycující dobrovolníky s manželkou a dětmi sochaře Gutzona Borgluma, který dobrovolníkům pronajal pozemek. Manželka drží Preissigův prapor, dobrovolníci pózují s praporem americkým a francouzským. 26 Ze stejné doby (červen 1918) pochází fotografie zachycující paní Borglumo -

20 Ibidem, dopis V. Preissiga vojenskému odboru odbočky ČSNR z 24. března 1918. Celý dopis otiskl J. Bouček v článku Z americké korespondence V. Preissiga, Historie a vojenství XLVII, 1998, č. 4, s.163. Za zmínku stojí fakt, že do červenobílozelené maďarské vlajky se zelená dostala právě ze znaku.

21 F. Písecký napsal 20. 2. 1918: „ Pro slovenské plakáty je rozhodně třeba užíti motivů význačně slovenských, mají ‑li míti žádoucí účin, čehož si zajisté přejete. Myslil jsem – dovolte mi říci svoji představu – na plakát, v jehož pravém rohu v dolní polovici byl by znázorněn útisk Slováků slovenskou ženou a dítětem týranými Maďarem (magnátem nebo žandarmem nebo typickou figurou Maďara, tak aby každý i Američan na první pohled poznal, že to je Maďar), s levého dílu z pozadí hnal by se junák slovenský po případě celý zástup s americkým praporem osvoboditi týrané. Snad by se osvědčilo, narýsovati v pozadí mlhavou postavu svobody (socha známá) s planoucí pochodní.“ VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 2. Preissig poděkoval za námět a hesla F. Píseckému dopisem 22. února 1918. Viz VÚA – VHA, fond F. Písecký, 2. složka.

22 Pokladník Tůma z pobočky Českého národního sdružení v New yorku napsal 17. prosince 1918: „ Až přehlédnete útržky bloků a odepíšete je z účtu, pošlete mi prosím jeden plný blok. Jsou zde mnozí, kteří přispějí na daň jen proto, aby měli diplomek.“ VÚA – VHA, fond České národní sdružení v Americe (ČNS ‑USA), kart. 18.

23 Plakát Za naši samostatnost reprodukoval např. The Globe v článku Czech and Slovak see chance of freedom in Austria’s plight 14. 7. 1918, plakát Czechoslovaks! Join Our Free Colors! se dostal v témže roce na obálku listopadového čísla The Touchstone a kubánského El Figaro

24 Báseň vyšla v r. 1918 v Texasu ve sbírce Lví stopou

25 Jiří KOVTUN v knize Masarykův triumf, Sixty - Eight Publishers,Toronto 1987 cituje na s. 416 Christian Science Monitor ze 7. září 1918, který přinesl zprávu, že dobrovolníci v táboře poutali pozornost na sebe nezvyklými modrými uniformami francouzského střihu a novým neznámým praporem.

26 Foto otiskl New York Times 30. června 1918. V popisce se mimo jiné uvádí, že „The Stars in the Central Flag Represent the States of Bohemia, Slavonia (sic!) , Moravia, and Silesia “. Reprodukce fotografie byla k vidění na výstavě Pro republiku! a otištěna též v publikaci Václav VONDR á ŠEK – František HANZL í K, Krajané v USA a vznik ČSR v dokumentech a fotografiích, Ministerstvo obrany České republiky, Praha 2008, s. 88.

Za naši samostatnost / Československá armáda, 1918, barevný linoryt, papír; 86 × 61,7 cm

Za naši samostatnost / Československá armáda, 1918, č. 7 ze série pohlednic pro nábor dobrovolníků do československé armády, edice první (dole) a čtvrtá (nahoře), barevný ofset, papír; 14 × 9 cm,

Návrhy československé státní vlajky, 1919, akvarel, papír; 22,7 × 14,8 cm, 9,8 × 13,7 cm

vou kráčející s mužským doprovodem vstříc nastoupeným dobrovolníkům27 a patrně i fotografie paní Borglumové s dcerou a se synem, který vlajku drží za jeden z cípů. 28

Preissigův prapor byl vyobrazen i na dopisních papírech, které užívali dobrovolníci v táboře. 29 V záhlaví dopisu byla adresa tábora mezi kresbou znaku R. Růžičky a Preissigovým praporem. Podobu praporu však newyorská tiskárna zkazila, protože místo modrého prostředního pruhu vytiskla pruh červený. Nakonec musela dopisní papíry vytisknout znovu. 30

Počátkem července 1918 se Preissig nabídl, že navrhne prapor pro 22. pluk. Bylo to krátce poté, co 21. pluk převzal 30. června z rukou francouzského prezidenta Raymonda Poincarého prapor podle návrhu Františka Kupky.31 František Kopecký z vojenského odboru Odbočky ČSNR nabídku s radostí přijal. Již v květnu 1918 ho totiž Edvard Beneš vybízel, aby Češi a Slováci dovezli do Francie nějaký prapor.32 Preissig zamýšlel detailně rozpracovat návrh svého praporu se čtyřmi hvězdami. Navíc chtěl žerď zakončit čtveřicí propletených kruhů podle Kupkova návrhu místo obvyklého hrotu, ale onemocněl a k práci se nedostal. 33 S dobrovolníky tak do Francie odcestoval 17. července 1918 „stamfordský“ Preissigův prapor bez úprav.34 Není však známo, zda na něm byly cípy hvězd pootočeny ve směru hodinových ručiček jako na exponátech uložených v českých a slovenských muzeích a archivech a nikoliv jako na plakátech, kde jeden cíp každé hvězdy směřuje kolmo k hornímu okraji.

Dne 24. července 1918 vlivný slovenský politik a tajemník ČSNR Ivan Markovič otiskl v časopise Československá sa mostatnost, který byl hlavním tiskovým orgánem ČSNR, článek Naše revolučné barvy. V něm se jednoznačně postavil za bíločervený prapor. Učinil tak slovy „barvou československej revolúcie od samého počiatku až do poslednej doby bola bielo ‑červená“ a připomněl, že takový prapor užívali Slováci již v r. 1848.35 To byl důvod pro Františka Kopeckého, aby Preissiga požádal o úpravu podoby praporů před vytištěním nové série pohlednic. 36 V praxi to znamenalo, že tam, kde se vyskytoval prapor s hvězdami, se měl objevit prapor bíločervený. V případě pohlednice Za naši samostatnost měl bíločervený prapor obsahovat v rozích znaky jednotlivých zemí a podobat se tak praporu České družiny z r. 1914, kde byla ve středu navíc svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Disciplinovaný V. Preissig změny provedl na všech pohlednicích s výjimkou jediné. Pohlednici zobrazující devět praporů nezměnil, aby nesnížil její uměleckou hodnotu. Z heraldického pohledu bylo

27 Fotografie ve VÚA – VHA, fond V. Beneš, kart. 1 má na zadní straně uvedeno „Mrs Borglum giving over the flag which was brought to France on the 4th of July 1918“ .

28 VÚA – VHA, fond Fotoarchiv VHA , inv. č. 65399 (otištěno též v publikaci VONDR á ŠEK – HANZL í K, op. cit. pozn. 26, s.89).

29 Jeden z dopisů, který má v hlavičce Preissigův prapor, je uložen ve VÚA – VHA, fond OČSNR ‑USA , kart. 7. Nese datum 18. srpna 1918.

30 Na chybu upozornil V. Preissig F. Kopeckého v dopise z 18. května 1918. Mrzela ho do té míry, že si neodpustil poznámku: „ Jsem věru zklamán, že ani tak jednoduchou věc, dopodrobna vysvětlenou a přesným barevným nátiskem doloženou, nedovedou ve velké tiskárně provést správně. Barvy na praporu jsou přehozeny a papíry tedy nepotřebné. Pole s hvězdami na všech praporech a praporcích na plakátech i dopisnicích jsem vždy tiskl modře, a ne červeně. Jen krajní pruhy mají být červené.“

VÚA – VHA, fond OČSNR ‑USA , kart. 7.

31 Podle článku uveřejněného v Boston Post 3. dubna 1918, jehož český překlad se dochoval v LA - PNP, fond V. Preissig, kart. 6/B/16, se Preissig zaměstnával návrhem praporu pro československý národ již v dubnu toho roku. Není ale známo s jakým výsledkem.

32 Svědčí o tom kopie dopisu E. Beneše z 2. května 1918, kterou si F. Kopecký ponechal a která je založena ve VÚA – VHA, fond F. Kopecký, kart. 3. Mimo jiné v něm stálo: „[…] dále je důležito, oznamte, zda ‑li Amerika chce věnovati některému pluku prapor. Posíláme Vám výkres, dle kterého prapor by musel býti udělán. Víte, že první prapor byl dán městem Paříží, sdělte rychle telegraficky, co s toute věcí je.“

33 VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 3, dopis F. Kopeckého z 6. 7. 1918. – VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 2, koncept odpovědi V. Preissiga F. Kopeckému z 27. 7. 1918.

34 Prapor československé republiky, op. cit. pozn. 13.

35 Československá samostatnost , 24. 7. 1918, č. 29, s. 3.

36 VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 3, dopisy V. Kopeckého z 15. a 29. srpna 1918 a ze 6. září 1918.

přínosem, že opravil barvy slovenského znaku na pohlednici Už Slovensko vstáva. Z ní odstranil i kritizovanou kresbu Maďara. Nová série byla vytištěna v září 1918. V tu dobu začala Olga Masaryková chystat ve Washingtonu vydání publikace The Czechoslovak Flag, která měla popisovat a vyobrazovat symboly pro nově se rodící stát.37 Její otec byl podobně jako I. Markovič stoupencem bíločervené české vlajky a o žádné jiné nechtěl slyšet. Nepomohla ani námitka jeho spolupracovníka H. A. Millera, který upozorňoval na skutečnost, že bílou a červenou užívají rovněž Poláci a že vlajka se čtyřmi bílými hvězdami by byla vhodnější. 38 Odpověď O. Masarykové H. A. Millerovi byla jednoznačná: preferujeme naši starou jednoduchou vlajku před jakýmikoliv místními inovacemi. Určité satisfakce se nakonec V. Preissigovi dostalo v říjnu 1918. Jeho prapor s hvězdami na rozdíl od bíločerveného přeci jen byl bližší Slovákům. Symbolizoval je jednou hvězdičkou, obsahoval „jejich“ modrou barvu. 16. a 17. října proběhla v Clevelandu konference Československé americké rady (American Czecho-Slovak Board, dále jen ACSB), v niž se transformovala Odbočka Československé národní rady v USA, a bylo zde přijato usnesení, že praporem amerických Čechoslováků bude prapor navržený profesorem Preissigem. 39 Nebylo to však rozhodnutí jednomyslné. Slovák Ján Janček proti tomuto usnesení protestoval a argumentoval tím, že Preissigův prapor není originální a nemá žádný historický podklad z minulosti ani současnosti. Připomínal, že až na hvězdy je Preissigův prapor totožný se siamskou vlajkou.40 Ani mezi zástupci Českého národního sdružení nepanovala shoda. Na schůzi ČNS 24. října 1918 v Probulově, na níž proběhly volby zástupců do ACSB, byli pro Preissigův prapor delegáti Straka a Dostál, zatímco vlivný Dr. L. J. Fisher se postavil proti.41

Na 2. poradě výkonného výboru ACSB 26. října 1918 v Chicagu se rozhodlo, že pro 22. pluk ve Francii se nechá zhotovit prapor, který bude na líci bíločervený a na rubu bude „společný prápor Čechů a Slováků amerických, jak jej naznačil umělec Preissig“. 42 Na další poradě konané 7. prosince 1918 však informoval V. Beneš, že na přání Slovenské ligy došlo ke změně a na rubu dostal přednost červenomodrobílý prapor před Preissigovým řešením.43

Časopis Bohemian Review, který byl do té doby orgánem Českého národního sdružení v USA, se stal oficiální tiskovinou Československé americké rady. Výbor ACSB navrhl na poradě 26. října 1918 přejmenovat jej na Czechoslovak Review a požádat V. Preissiga, aby pro tiskovinu navrhl uměleckou obálku. Tu umělec vyřešil tak, že nad naznačenou siluetu věží chrámu sv. Víta umístil trojici praporů: americký, bíločervený zakončený Kupkovou čtveřicí propletených kruhů a svůj prapor se čtyřmi hvězdami. Návrh obálky sice nebyl realizován, ale nepřišel zcela nazmar. V. Preissig jej totiž využil na plakátu s nápisem „Pro tu naši republiku vytrváme až do konce“. Místo praporu se čtyřmi hvězdami umístil slovenský heraldický prapor se správnou barvou trojvrší a místo amerického praporu český heraldický prapor překrývající moravský a slezský

37 Za upozornění na archivní dokumenty k této aktivitě O. Masarykové děkuji D. Hájkové. Využil jsem je v článku Olga Masaryková a její vexilologické aktivity, Vexilologie, 2007, č. 146, s. 2819–2825, kde uvádím podrobnosti o okolnostech přípravy publikace.

38 V dopise ze 4. září 1918 H. A. Miller napsal O. Masarykové: „[…] One thing I want especially to urge upon you, is that you take the responsibility of trying to get an official flag. I had hoped that the one with the four stars had been adopted […] this particular flag would be […] easily remembered […]. One of Cleveland librarians told me the other day that the children from the Bohemian district were all trying to get the postcards on which is this flag with the four stars. It seems to me that it is a proper feminine job to see that a flag, which is also beautiful, is adopted soon.“ Archiv Ústavu T. G. M., fond O. Masaryková, kart. 2.

39 VÚA – VHA, fond ČSNR III, kart. 51.

40 VÚA – VHA, fond V. Beneš, kart. 2 a kart. 3.

41 Hlas lidu (New york), 30. 10. 1918, s. 4.

42 VÚA – VHA, fond ČSNR III, kart. 51.

43 VÚA – VHA, fond Ostatní čs. krajanské spolky v Americe, kart. 1.

Návrhy československé státní vlajky, 1919, akvarel, papír; 22,7 × 14,8 cm, 9,8 × 13,7 cm

Světový kongres Volné myšlenky, 1920, barevná litografie, papír; 30,2 × 22,9 cm

prapor. Oba heraldické prapory, slovenský a český, V. Preissig zobrazil nedlouho předtím i na plakátu propagujícím bostonský bazar, který byl uspořádán 11. až 13. října 1918 pro podporu československé armády.

Vexilology překvapuje detail, že na praporu vyobrazeném na návrhu obálky pro Czechoslovak Review nejsou hvězdy umístěny přesně v jeho středu, ale v jeho vlající části. Takovou kresbu praporu můžeme vidět i v hlavičkách dopisních papírů, které užívala Československá americká rada, resp. její výbor, asi od prosince 1918.44 Vyobrazení této vlajky přinesl i J. Novák45 s popiskou „Vlajka Ústredne českých a slovenských krajanských spolkov v USA“ bez bližší datace. Preissigův prapor se čtyřmi hvězdami vidíme i na návrhu legitimace pro Svaz československých legionářů pro Ameriku, který Preissig zhotovil v roce 1920. Prapor s hvězdami je však zcela v pozadí a je překryt americkým a československým praporem. Československý prapor má modrý klín pouze třetinový a nikoliv poloviční. Z toho lze usuzovat, že návrh vznikl ještě před přijetím zákona o československých státních symbolech 30. března 1920 nebo krátce po něm. V. Preissig totiž nemusel mít dostatek spolehlivých údajů o tom, jak českoslovenští poslanci rozhodli.46

Dost překvapí fakt, že prapor se čtyřmi hvězdami nenajdeme mezi Preissigovými návrhy z roku 1919. Ty vznikly poté, co se umělci sdružení v Uměleckém sboru Památníku odboje v květnu 1919 rozhodli, že iniciativně vypracují návrhy na státní vlajku a vojenské prapory. Preissig v té době ještě žil v Americe a poštou zaslal třináct zajímavých řešení československé vlajky.47 Všechny byly v kombinaci bílé, červené a modré, tedy slovanských barev. Na dvanáct z nich umístil čtveřici pěticípých hvězd. Nejčastěji byly hvězdy modré (pětkrát), bílé (třikrát) a červené (dvakrát), ve dvou případech se jednalo o kombinaci bílých a modrých hvězd. V rozích pomyslného čtverce byly hvězdy na devíti návrzích, pouze na jednom byly pootočeny ve směru hodinových ručiček, v ostatních případech vždy jeden cíp hvězdy směřoval kolmo vzhůru.48

Tyto Preissigovy návrhy ani návrhy jeho kolegů pobývajících v Československu se však nedostaly do rukou členů znakové komise, která od konce roku 1918 chystala vládní zákon o státních symbolech Republiky československé. O návrzích umělců nevěděla a postupovala podle svého plánu. Poté, co se ukázalo, že bíločervená vlajka je nevhodná pro podobnost s polskou, zkoušela kombinovat slovanské barvy s jednoduchými heraldickými figurami a v létě 1919 dospěla k návrhu bíločervené vlajky s modrým klínem sahajícím do třetiny vlajkového listu.

Když se v ústavním výboru začal tento návrh projednávat, objevilo se hned několik jeho kritiků. Poslanec a ministr železnic Isidor Zahradník doporučil tři varianty, přičemž jedna se velmi podobala Preissigově vlajce s bílými hvězdami. Hvězdy však nebyly v počtu čtyř, ale pěti, zřejmě aby symbolizovaly i Podkarpatskou Rus.49 Po schůzi znakové komise konané 26. ledna 1920, na níž bylo dohodnuto, že státní vlajka bude řešena pomocí modrého klínu, který bude protažen do poloviny její délky, již dále variantu s pěti hvězdami neprosazoval. Naproti tomu další člen ústavního výboru Ing. Josef Záruba - Pfeffermann doporučoval návrh bíločervené vlajky, která by měla na bílém pruhu u žerdi vlajku amerických Slováků (Preissigova vlajka

44 Nejstarší užití jsem zaznamenal na dopise ze 7. prosince 1918. Je uložený ve VÚA – VHA, fond Ostatní čs. krajanské spolky v Americe, kart. 1. Na hlavičkový papír s vlajkou psal V. Beneš V. Preissigovi také 5. května 1919 a 8. listopadu 1919, VÚA – VHA, fond V. Preissig, kart. 1.

45 Jozef NOVá K, Štátne znaky v Čechách a na Slovensku dnes aj v minulosti, Práca, Bratislava 1990, s. 53. Podobně i Antonín KLIMEK, Jak se dělal mír roku 1919, Melantrich, Praha 1989, s. 26.

46 Této domněnce nahrává datum konání 1. sjezdu svazu. Uskutečnil se 10. až 12. dubna 1920 v Clevelandu, tedy pouhých deset dnů po přijetí zákona o státních symbolech Československa.

47 Všechny návrhy byly otištěny v publikaci Vojtěch Preissig – Pro republiku!, op. cit. pozn. 2, šest z nich reprodukováno černobíle ve SVOBODA 1991, op. cit. pozn. 16, s. 38 a dvě barevně ve SVOBODA, op. cit. pozn. 10, s. 18.

48 Návrhy jsou uloženy ve Vojenském historickém ústavu v Praze pod XXIX 4484/1-8.

49 Tento návrh se dochoval v archivu kláštera premonstrátů v Praze na Strahově, fond I. Zahradník, složka 4, a hvězdy jsou uspořádány ve dvou (2 + 3) řadách.

Kalendář na rok 1926, Státní tiskárna v Praze, 1925, barevný knihtisk, papír; 61 × 40 cm

bez hvězd), i na dalších schůzích ústavního výboru. Vynucoval si ji dokonce ještě 30. března 1920 několik hodin předtím, než poslanci projednali návrh zákona v plénu a rozhodli o tom, že se bíločervená vlajka s modrým klínem stane státním symbolem. Také vlajku s modrým klínem zakomponoval V. Preissig do svých plakátů. Ještě v témže roce ji použil v návrzích na plakát pro 18. světový kongres Volné myšlenky, který proběhl v Praze v září 1920.50 O několik let později jí vyzdobil domy v Karmelitské ulici na linorytu nazvaném 28. říjen51 a počátkem třicátých let ji zobrazil společně s americkou vlajkou a se sokolským praporem na návrhu plakátu k IX. všesokolskému sletu v Praze v roce 1932.52

Ke kresbě československé vlajky se Preissig vrátil i v tragickém roce 1939, kdy ji několikrát použil na obálce ilegálního časopisu V boj 53 Podle vzpomínek Arnošta Polavského54 Preissig v té době navrhl i revoluční vlajku. To byla patrně poslední Preissigova vexilologická aktivita, protože zanedlouho byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora, z něhož se už nevrátil.

50 Návrhy v LA - PNP, fond M. Janovský, kart. 25.

51 Linoryt s touto kresbou použila Státní tiskárna v Praze v roce 1925 v kalendáři na rok 1926. Vedle více než deseti československých praporů na něm Preissig zobrazil i dva prapory ve slovanských barvách se třemi vodorovnými pruhy – bílým, modrým a červeným – a jeden americký prapor.

52 Návrhy v LA - PNP, fond M. Janovský, kart. 25.

53 Chicagská Svornost přinesla 19. srpna 1945 odvážnou hypotézu, že se kresba vlající československé vlajky na obálce 27. čísla časopisu V boj stala Preissigovi osudnou. Lidé poznali, že ji nemohl nakreslit nikdo jiný než Preissig, a krátce nato ho gestapo zatklo.

54 Arnošt POLAVSK ý, V boj, Antonín Dědourek, Třebechovice pod Orebem 1946, s. 85.

vojtěch p reissig

v době v e L ké vá L ky d agmar h

Kto za pravdu horí. Buď – anebo! Čs. výbor Chicago, 1916, barevný linoryt, papír; 87 × 60 cm

V letních měsících roku 1914 začala v Evropě válka. Na straně Čechů žijících ve Spojených státech vzbudila zájem, emoce i očekávání. Vzkřísila proslovanské sentimenty a připomněla českou identitu. Na počátku první světové války žilo ve Spojených státech podle přibližných odhadů na milion krajanů, kteří se narodili v českých zemích a na Slovensku, nebo odtud pocházel jeden z rodičů.1 Česká komunita byla diverzifikovaná a značná část nepatřila do sociálně vyšších vrstev, přesto byly její výsledky v hospodářské, politické i kulturní oblasti pozoruhodné. Svědčí o tom míra politické organizovanosti, spolková činnost, vlastní školství, množství vydávaného tisku i to, že byla schopna za první světové války vytvořit politický lobbing. Podle historika Jiřího Kovtuna se Češi v předválečných letech nedovedli projevovat jako jednotná skupina, protože chyběl jednotící motiv pro společnou akci, ale „válka a protirakouská revoluce tento motiv poskytly“ 2 České národní cítění bylo podpořeno silnou antipatií k Rakousko - Uhersku a „touhou splatit Habsburkům dluh“ za porážku v bitvě na Bílé hoře. 3

Události v české komunitě se v prvních měsících války odehrávaly v emotivní i napjaté atmosféře. Dne 27. srpna započal v New yorku činnost Česko - americký výbor pro osamostatnění a podporu národa a ve stejný den se sešla skupina členů Svazu svobodomyslných sdružených kolem časopisu Česká volná myšlenka a sepsala výzvu Teď nebo nikdy, jež byla o dva dny později publikována v krajanském tisku.4 Čeští krajané nabyli dojmu, že se jedná „o bytí neb nebytí našeho národa“, který potřebuje hmotnou a mravní podporu, a tu může poskytnout pouze jeho „česko ‑americká větev“ 5 I v jiných amerických městech, především Chicagu, se Češi snažili najít cestu „jak nejlépe pomoci vlasti hmotně a co udělat v zájmu samosprávy a neodvislosti české“. 6 Výsledkem různých porad a vyjednávání bylo 2. září založení Českého národního sdružení (Bohemian National Alliance, dále ČNS), jehož úkolem bylo „informovat americkou a evropskou veřejnost o požadavcích českého národa směřujících k jeho osamostatnění“. 7 V prvním prohlášení určeném „českému lidu v Americe“ ČNS slíbilo, že využije každé možnosti ke zlepšení situace českého národa doma a k získání jeho nezávislosti. Tyto akce byly spontánní a postrádaly koordinaci. Na počátku války byly různé představy o konečném cíli, a tak i více variant postupu. Ještě dlouhou dobu Češi hledali, přes proklamativně negativní postoj vůči Rakousko - Uhersku, shodu v přístupech a názorech jak mezi sebou, tak se Slováky. Hledali obrysy budoucího státu – někteří si představovali vytvoření Spojených států evropských, někteří chtěli vytvoření Všeslovanské říše založené na spolkovém uspořádání. Nejaktivnější v USA byly od počátku kruhy krajanů orientovaných svobodomyslně, volnomyšlenkářsky, socialisticky,

1 Podle údajů z roku 1913 zde pobývalo 713 660 Čechů, z toho téměř 350 000 ve městech, která měla více než 250 000 obyvatel. Mezi důležitá krajanská střediska patřila města Chicago, Pittsburgh, New york, Cedar Rapids, Cleveland, Milwaukee, St. Louis, Racine a farmářské státy Texas, Kansas a Nebraska. Adresář Čechů ve Spojených státech severoamerických, Národní rada česká, Praha 1913, s. 16–17. – Dagmar H á JKOVá , Mezi kontinenty. Proměny identit Čechů v Americe 1850–1918, in: Rudolf KUČERA a kol., Identity v českých zemích 19. a 20. století. Hledání a proměny, Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha 2012, s. 137.

2 Jiří KOVTUN, Masarykův triumf. Příběh konce velké války, Sixty - Eight Publishers, Toronto 1987, s. 116.

3 Paměti kapitána Em. V. Vosky, Jas VIII, 1934, č. 4, s. 11.

4 Vojta BENEŠ, Masaryk a česká Amerika v počátcích války, Naše revoluce VII, 1931–1932, sv. 2, s. 145sq. – Český New York v době revoluce 1914–20: Sestaveno dle referátů podaných na konferenci Krajského výboru Československého národního sdružení v New Yorku 17. dubna 1921 v Národní budově, Československé národní sdružení, New york 1921, s. 5.

5 Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv (dále VÚA – VHA), fond České národní sdružení (dále ČNS ), kart. 1, Provolání Česko - Americké Národní rady, 25. 8. 1914.

6 Vojta BENEŠ, České národní sdružení. Vznik a historie revolučního hnutí osvobozenského mezi svobodomyslnými a evangelickými Čechy ve Spojených státech Amerických, nákladem vlastním, Chicago 1925 , s. 10.

7 Joseph JAHELKA, The Role od Chicago Czechs in the Struggle for Czechoslovak Independence, Journal of the Illinois State Historical Society XXXI, December 1938, č. 4, s. 391.

protiklerikálně a především sokolové. 8 Nakonec převážil program T. G. Masaryka, který představil veřejně v červenci 1915 ve Švýcarsku a jenž zahrnoval požadavek obnovení českého státu společně se Slovenskem. Masarykova autorita nakonec zaštítila celý československý zahraniční odboj. Spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem stanul v roce 1916 v čele Československé národní rady se sídlem v Paříži.

V době, kdy se utvářela struktura amerického krajanského hnutí usilujícího o samostatný český stát, se stěžejním úkolem stalo názorové sjednocení krajanů – akceptování společného programu a jednoho vůdce, získání mezinárodní politické podpory a zajištění dostatečných financí. Mluvčím a reprezentantem českých krajanů v USA podporujících samostatný český stát se nakonec stalo České národní sdružení. Svůj úkol vidělo v získání co největšího počtu sympatizantů ze strany amerických Čechů i ostatních Slovanů a vytvoření účinné propagandy. Kromě finanční podpory válečným vdovám a sirotkům i politicky pronásledovaným rodinám ve vlasti se ČNS soustředilo na získání finančních prostředků pro české politiky v Evropě. Chicagské centrum, reprezentované předsedou ČNS Ludvíkem J. Fisherem a Josefem Tvrzickým, a newyorské centrum, tvořené Emanuelem Voskou, Thomasem Čapkem a posléze Karlem Perglerem a Vojtou Benešem, se snažily sjednotit jednotlivá krajanská střediska v USA. Jméno Preissig se mezi jmény představitelů Českého národního sdružení nevyskytuje, přesto to byl právě tento muž, který vtiskl československému zahraničnímu odboji charakteristickou pečeť a zviditelnil ho. Vojtěch Preissig působil ve Spojených státech od roku 1910 a zpočátku se živil jako reklamní návrhář a typograf. Od roku 1912 vyučoval na newyorské The Art Students League, odkud po dvou letech přešel na Teachers College na Columbia University. Od roku 1916 vedl oddělení grafiky na Wentworthově institutu v Bostonu a zde posléze vznikala Preissigova známá propagandistická díla. Přestože byl plně zaujat tvůrčí prací, nemohl uniknout náladě, která zavládla v české komunitě. Nikdy se totiž nepřestal zajímat o dění v Čechách. Jeho vlastenecké nadšení našlo výraz v participaci na materiálech zahraničního odboje podporujících vznik nezávislého státu.

V roce 1916 získal pocit, že protirakouské hnutí není dostatečně aktivní, a rozhodl se více angažovat a přispět v oblasti, kde se cítil nejsilnější – v umění a propagandě. Pro České národní sdružení vytvořil plakáty Kto za pravdu horí a Buď a nebo!, kromě plakátů vyráběl i letáky, pohlednice a nálepky. Byl autorem titulního listu a obálky alba Čeští umělci v Americe svému národu (1916), v němž otiskl své grafické listy. Mezi nejznámější se počítá grafický list Za českou samostatnost, na němž jsou rakouské orlice přibité na pranýřích s cedulkami připomínajícími české národní tragédie a mučedníky (Bílá hora, třistaletý útlak, Karel Havlíček apod.). Dále graficky upravil časopisy Revoluční výzva, Poděbradka a propagační publikace The Heart of Europe (1917) a Across Siberia (1918). V červenci roku 1917 přijel do USA Milan Rastislav Štefánik a Preissiga vysoce ocenil jako člověka, který je národním zájmům oddán „upřímně a cele“ a „který má nejen nejlepší pověst jako umělec, nýbrž i jako upřímný našinec. Pracuje pro naši věc nejen slovem, nýbrž i skutkem. Jeho obrazy vydané v Albu vydaném Českým národním sdružením, jeho starost o vydání a vyzdobení knihy,Věštci a proroci‘ (výbor nejlepších patriotických veršů čes koslovenských, uspořádaný Píseckým) jsou toho jasným dokladem“. 9

Zlomem v československém zahraničním hnutí a v životě amerických Čechů bylo vyhlášení války Spojenými státy Německu v dubnu 1917 a v prosinci téhož roku i Rakousko - Uhersku. V prvních dvou letech války se České národní sdružení

8 Bruce M. GARVER, Czech - American Freethinkers on the Great Plains, 1871–1914, in: Frederick C. LUEBKE (ed.), Ethnicity on the Great Plains, Lincoln 1988, s. 147–169.

– Joseph CHADA, The Czechs in the United States, SVU Press 1981, s. 43. – Karel Pergler, Politická bilance československé Ameriky, Pomocný výbor legionářský při ministerstvu NO, Praha 1920, s. 20.

9 Dagmara H á JKOVá – Helena NOVáČKOVá – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), Edvard Beneš a M. R. Štefánik. Svědectví jejich dopisů, Sborník archivních prací LIV, 2004, č. 2, s. 618, M. R. Štefánik E. Benešovi a T. G. Masarykovi, 22. 7. 1917.

Za českou samostatnost – České národní sdružení, 1916, barevný linoryt, papír; 35 × 22,4 cm

Find the Range of your Patriotism by Enlisting in the Navy, 1917, barevný linoryt, papír; 88,1 × 61,5 cm

It Protected you –Will you Defend It, 1917, barevný linoryt, papír; 88,7 × 63,4 cm

muselo obezřetně pohybovat v rámci americké neutrality, ale po vstupu Ameriky do války již mohlo otevřeně projevit své protiněmecké postoje. Jednou z jeho hlavních priorit se stala podpora československým legiím bojujícím ve Francii a nábor amerických dobrovolníků. Štefánik viděl v amerických dobrovolnících velkou šanci pro další rozšíření československého vojska, na kterém měla zájem ostatně i Francie, která by posílila prořídlé řady vojáků. Na vzniku československých legií v Americe měl zájem také Masaryk, který chtěl prostřednictvím svého přítele, průmyslníka a mecenáše Charlese Crana, zařídit u prezidenta Wilsona vytvoření zvláštního českého oddílu.10 Preissig, který byl v této době již plně vytížen aktivitami pro České národní sdružení, začal navíc pracovat pro propagační oddělení Ministerstva války USA. Vytvořil pro něj náborové plakáty do armády a výzvy k upisování amerických válečných půjček. V této souvislosti se na něj obrátil Emanuel Voska, jeden ze zástupců v květnu 1917 založené Slovanské tiskové kanceláře (Slav Press Bureau), s dotazem, zda by se nechtěl podílet na její práci. Slovanská tisková kancelář měla na starosti nejen zasílání zpráv a článků časopisům, ale také navázání osobního styku s americkými politiky, kteří podporovali „neodvislost našeho národa“. 11 V roce 1917 distribuovala kancelář desetitisíce pamfletů, určených jak americké veřejnosti a politikům, tak krajanům. Některé se objevily dokonce i v Jižní Americe. V druhé polovině roku 1917 se Slovanská tisková kancelář zaměřila na podporu náborové akce do československých legií. Vážně se začalo jednat o možném vstupu amerických Čechů a Slováků do československých legií až po příjezdu Milana Rastislava Štefánika do Spojených států v červnu 1917. Z tohoto důvodu přijel do USA Štefánik jako člen francouzské vojenské mise, jež měla za úkol přesvědčit americké vojenské a politické autority, aby povolily nábor do francouzských legií, a věřil, že se mu podaří získat alespoň 20 000 vojáků mezi Čechy a Slováky.12 Celá jednání byla velmi obtížná, USA preferovaly vlastní armádu, a tak svolení k náboru do československých legií bylo nakonec dáno jen pro ty, kteří nemohli být odvedeni do armády americké. Preissig se stal jedním z hlavních organizátorů; působil ve Vojenském odboru ČSNR v New yorku, kde se věnoval agitaci pro vstup do vojska. Mnohaměsíční náborová kampaň do armády byla doprovázena mohutnou propagandou. Pro nábor do československé armády vytvořil Preissig sérii agitačních letáků. Bylo vyrobeno množství letáků, které vyzývaly Přihlaš se hned! a připomínaly, že žádný muž nesmí zůstat stranou, že je třeba odvrhnout zbabělost a že je lépe padnout a stát se hrdinou a čestným mužem nežli zůstat slabochem a zbabělcem. Těm, kteří z nějakých důvodů nenarukovali do americké armády, bylo připomínáno, že jsou členové československého národa, který sténá pod jhem německo -maďarským a potřebuje jejich pomoc. Emotivně byla připojena hrozba: „ Ani budoucí Československý stát, ani Spojené státy nedají občanství těm, kdo je zradili.“13 Zároveň ale materiály obsahovaly slib, že vstupem do československé armády dobrovolník nepřijde o americké občanství či možnost návratu do Spojených států. Tisková kampaň vrcholila na podzim 1917 brožurou Vojty Beneše Bije dvanáctá!, jež slibovala, že československá samostatnost, ač není ještě řádně prohlášena, může být považována za jistou. Tato publikace, také graficky vypravená Vojtěchem Preissigem, vyzývala ke splnění národní povinnosti. Za to bylo považováno především zachování přísné disciplíny, placení národní daně a vstup do vojska. Ve dvanácti bodech se zdůvodňovala nutnost sjednocení a disciplíny a připomínalo se, že každý národ si musí svou svobodu vydobýt sám, třeba i za cenu krve. To vše bylo viděno jako povinnost každého muže a závazek k dalším generacím: „Zapomene se snadno na prožité strádání několika měsíců, ale hanba zrady spáchané na národě bude provázeti potomky provinilců jako nejtěžší

10 KOVTUN, op. cit. pozn. 2 , s. 128.

11 PERGLER, op. cit. pozn, 8 , s. 20.

12 Edvard BENEŠ, Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa I, Orbis a Čin, Praha 1927, s. 343–345.

13 Václav VONDR á ŠEK – František HANZL í K, Krajané v USA a vznik ČSR v dokumentech a fotografiích, Ministerstvo obrany České republiky, Praha 2008, s. 77sq.

kletba.“ V podobném duchu byly vydávány i další propagační materiály. Počáteční nadšení však rychle vyprchalo a záhy bylo vidět, že počet 30–40 000 dobrovolníků je silně nadsazen.14 Vojtěch Preissig vtiskl jednotný ráz náborové propagandistické kampani. Jeho série plakátů s výmluvnými nápisy Už Slovensko vstáva, putá si strháva, Pro tu naši republiku vytrváme až do konce či Za naši samostatnost, Hrr na vraha za demokracii patří dodnes k ceněným a působivým. Plakáty vycházely v dvoutisícových nákladech, vzbudily velký ohlas a již v době vydání se staly sběratelsky žádanými. Preissig návrhy konzultoval s Odbočkou ČSNR a jejím vojenským odborem, který mu sliboval dodávat témata a hesla. Výjimečně došlo k neshodám. Potíž nastala například s plakátem Už Slovensko vstáva, putá si strháva, když zástupce Slováků Getting navrhoval vynechat postavu Maďara, na což nechtěl Preissig, hlavně z kompozičního hlediska, přistoupit. Tvrdil, že urážlivá zelená barva žandarmů přirozeně ponouká k jejímu vypuzení z obrazu a měla tím nepřímo podněcovat odpor k Maďarům. Domníval se, že pokud tuto symboliku nechápou „bratři Slováci, či je ‑li obava z protiitalského výkladu, pak bude lépe, když udělá plakát jiný“. 15

Preissigovo pojetí umění, propagandy i historie se nutně střetávalo s přístupem činovníků českých a slovenských organizací, kteří částečně jeho činnost platili, ideově koordinovali a hlavně schvalovali. Spory byly o barevnost uniforem či o jazykové mutace sloganů. Byly rozdíly v symbolice pro slovenské a české plakáty; například kalich se nejevil jako vhodný, protože „Slováci mají málo co společného s kalichem“. Plakáty byly doplněny vydáváním pohlednic – série šestnácti kusů pohlednic byla vytištěna od května do října 1918 celkem ve čtyřech mírně odlišných vydáních v celkovém počtu 35 000 sérií.

Pohlednice, i když kladně hodnocené, neměly takový ohlas a účinný dopad jako plakáty.16 Představitelé ČSNR pochybovali, že by pohlednice mohly najít cestu ke všem krajanům, a domnívali se, že by je snad mohli používat krajanští činovníci ke své korespondenci s dobrovolníky a tak přispívat ke zviditelnění hnutí.

Již od roku 1917 Preissig promýšlel prapory pro armádu; inspiraci nacházel v americké vlajce, ale také v české a slovenské symbolice. Na plakátech (například Do zbroja! Kto si syn svojho rodu hodný!, či Pro tu naši republiku vytrváme až do konce!) můžeme nalézt různé varianty vlajek odkazující na český, slovenský, moravský nebo slezský znak či husitské prapory. Nejznámější se stala varianta červenomodrobílého praporu se čtyřmi hvězdami, konotujícími jak americký prapor, tak budoucí země Československa.

Přestože byl Preissig ceněn pro svou práci na poli propagandy, chtěl se do odboje zapojit ještě výrazněji – jako voják. Role pouhého agitátora mu neseděla a cítil, že by byl potřebnější na frontě, a tak se na podzim 1917 přihlásil do vojska ve Francii. Svou knihovnu v ceně 1 100 dolarů nabídl antikvářům, aby se tam mohl přestěhovat a vést frontové tiskové středisko.17 Jeho místo však bylo v propagandě a jako voják byl odmítnut, což těžce nesl. Dne 14. prosince dostal od organizačního výboru dopis, že jeho přání nemůže být vyhověno, protože by jeho odchodem propagační a vojenská akce utrpěla. Výbor mu navrhl, že do Francie bude moci odjet, až nebude v Americe zapotřebí. Zatím se měl věnovat práci důvěrníka a starat se o nábor do vojska a o vyplácení podpor rodinám dobrovolníků.18 Navíc byl pověřen prací důvěrníka Odbočky Československé národní

14 VÚA – VHA, fond F. Kopecký, kart. 1, Paměti. – Slovenský národný archiv Bratislava, fond M. R. Štefánik, inv. č. 1188; Instrukce vojenského odboru ČNS a SLA, b. d., inv. č. 1547–1551.

15 Jaroslav BOUČEK, Z americké korespondence V. Preissiga, Historie a vojenství XLVII, 1998, č. 4, s. 163, V. Preissig Vojenskému odboru ČSNR, 24. 3. 1918.

16 Lucie VLČKOVá (ed.), Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 2008, s. 35–36.

17 BOUČEK, op. cit. pozn. 15, s. 155.

18 VLČKOVá , op. cit. pozn. 16, s. 32.

rady v Americe a Československého výboru, řídícího střediska pro nábor dobrovolníků do armády, v Bostonu. Svou práci vykonával bezplatně, bez nároku na honorář, pouze mu byly propláceny výlohy spjaté s tiskem. Nemožností vstoupit do armády byl zklamán. Deziluzi mu způsobovala i obtížnost získávání dobrovolníků a jejich občasné zbíhání. Velké a slavnostní přísahy a řeči neodpovídaly výsledkům náboru: „Takový je to materiál, k zoufání, chceme ‑li dále apelovat jen na cit pro vlastenectví a obětavost pro národ,“ napsal Františku Kopeckému v lednu 1918. Domníval se, že apelovat na tyto lidi je jako jít „na hrochy s hrachem a foukadlem“. 19 Navrhoval, aby bylo více využito pozitivních informací z Francie – povzbuzujících dopisů i vhodných fotografií. Těmi chtěl apelovat na „lidské žádosti, chtivosti dobrodružné, sklony dobrodružné, touhy po změně“, když mravné, čestné a národní argumenty podle něj nenacházely vhodnou půdu. 20 Zpočátku nebyla organizace československých legií v USA zajištěna dobře. Dobrovolníci nebyli soustředěni ve výcvikovém táboře a čekali doma či v hotelu na povolání. Nejprve nedostávali ani uniformy, a tak se zklamaně vraceli domů, nebo dokonce vzali finanční příspěvek a utekli. Mnozí se na loď odplouvající do Evropy prostě nedostavili. Preissig věděl, že situaci komplikuje nedostatek finančních prostředků, ale věřil, že je stále dost dobré vůle a ochoty spolupracovníků k tomu, aby byla vybudována schopná náborová organizace a vystavěna legie. Důležitý krok také viděl ve správné a energické propagandě. Náprava přišla, až když byl zřízen tábor ve Stamfordu, kde byli dobrovolníci cvičeni, dostali uniformy francouzské legie a odjížděli odtud přímo na bojiště v Evropě. Přesto do československých legií ve Francii odjelo z Ameriky pouze málo přes tři tisíce dobrovolníků. Preissig musel touto situací trpět. V srpnu 1918 požádal o možnost koupit si vojenský baret, který chtěl „snad ze sentimentálnosti“ na památku. Věděl již, že jeho vztah k armádě zůstane pouze pomyslný a papírový, protože příroda mu připomněla „vady a nedostatky, které zřejmě ukazují na stav invalidní a nikterak na vojenskou schopnost“.

Chtěl se v „zájmu velkého cíle“ ztratit z jeviště, protože se nechtěl zařadit do skupiny náhlých revmatiků a junáků sokolů znenadání trpících rakovinou. Byl připraven rezignovat na vojenské důvěrnictví. 21

Zrychlené tempo událostí podzimu 1918 vzbuzovalo v amerických krajanech nadšení. Masaryk, hlavní představitel československého zahraničního odboje, pobýval v USA již od května 1918 a v říjnu jeho úsilí vyvrcholilo jeho předsednictvím na kongresu Středoevropské unie ve Philadelphii. Požadavky Čechů a Slováků na samostatný stát rezonovaly v americké společnosti a dostalo se jim konečně ohlasu. Stalo se to, v co američtí krajané doufali a čemu mnozí obětovali mnoho energie, času, peněz a emocí. Vojtěch Preissig napsal 19. října 1918 „vládě národa československého do Washingtonu“ a reagoval tak na otištění Prohlášení nezávislosti československého národa: „Jako věrní Čechoslováci vítáme s nevypsatelným pohnutím dnešní veřejné prohlášení o ustavení Československé republiky, a ve členech její první vlády pozdravujeme drahé nám vůdce národa uctivě s pocity hluboké vděčnosti za tak šťastně dovršenou činnost revoluční.“ Preissig se několik dní před skutečným vyhlášením republiky domníval, že nový stát je již skutečností, a prosil, aby mohl formálně uplatnit svou československou státní příslušnost a dostat československé občanské listy. Současně žádal, za celou svou rodinu, aby bylo jeho jméno změněno na jiné, ryze české.22

Preissig svou prací, často bez nároku na honorář, vykonal velkou službu československému zahraničnímu odboji a přispěl svým dílem ke vzniku nezávislého Československa. Stejně jako i mnozí jiní čeští krajané v USA měl o novém státě jiné představy; do Československa se vrátil až mnoho let po válce.

19 BOUČEK, op. cit. pozn. 15, s. 158, V. Preissig F. Kopeckému, 5. 1. 1918.

20 Ibidem.

21 Ibidem, s. 165–166, V. Preissig F. Kopeckému, 24. 8. 1918.

22 VONDR á ŠEK – HANZL í K, op. cit. pozn. 13 , s. 116, faksimile dokumentu.

ČS republika trvá! Takový teď má znak!, 1939, barevný linoryt, papír; 49 × 30,5 cm

vojtěch p reissig

v protinacistickém odboji

petr k oura

Malíř a grafik Vojtěch Preissig patří nejen k významným osobnostem českého výtvarného umění první poloviny dvacátého století, ale i ke klíčovým postavám české protinacistické rezistence v období druhé světové války. Ačkoliv byl tehdy jedním z hlavních aktérů vydavatelského okruhu ilegálního časopisu V boj, není tato jeho aktivita dosud zcela doceněna a Preissigovo jméno se tak v souvislosti s protinacistickým odbojem příliš často neobjevuje, ačkoliv právě kvůli této činnosti přinesl na oltář jím tak milované republiky oběť nejvyšší. „Zprvu jsem zatoužil poznat Preissiga jako umělce, ale začal jsem v něm poznávat – revolucionáře,“ napsal po válce jeden z jeho tehdejších spolupracovníků, novinář Arnošt Polavský.1 A dodal: „Nikdy nemluvil o sobě, o vlastní činnosti – a přece jsem vystihoval, že je V boj jeho duchovním dítkem, jeho láskou. Moje úcta k Preissigovi vzrůstala každou návštěvou.“2

Počátky protinacistické odbojové činnosti Vojtěcha Preissiga sahají již do jara a léta krizového roku 1938. Pětašedesátiletý umělec tehdy dosti těžce prožíval aktuální politický vývoj. Trápily jej nejen propagandistické útoky nacistického Německa vůči Československu, ale i postoj některých českých politiků a novinářů, kteří nabádali činit vůči Sudetoněmecké straně v čele s Konradem Henleinem další ústupky. Preissig se rozhodl přispět ke změně této situace a začal psát dopisy do redakcí československých novin. „A nepostřehli jste ještě vy, redaktoři a žurnalisté, kteří jste v úzkém ustavičném styku s lidem, jaká už je jeho nálada? Neslyšeli jste ještě, že lid už hlasitě reptá, odsuzuje jako zbabělý a národ zrazující tento ústupný, protizákonně shovívavý vládní postoj k německým občanům, kteří už dlouho drze a otevřeně strojí protistátní úklad, teď touto zřejmou a přiznanou slabostí vlády jen více osmělení?“ ptal se kupříkladu v dopise z 29. července 1938 redaktorů deníku Národní politika. 3 Je ovšem nutné zdůraznit, že Preissig dle dochovaných pramenů necítil vůči československým Němcům žádnou fanatickou zášť. Naopak, byl přesvědčen, že většina stoupenců Sudetoněmecké strany (doslova „masa Henleinova tábora“ ) je zmanipulována nacistickou propagandou, a nabádal československé orgány, aby s nimi hovořily a formou zvláštních tiskovin je pravdivě informovaly o tom, jaké „ochraně“ se těší národnostní menšiny v hitlerovské „třetí říši“. Byl hluboce přesvědčen, že když se sudetští Němci dozví o hitlerovském režimu pravdu, přestanou usilovat o připojení k Německu.

Výzvy k osobnímu kontaktu s obyvateli československého pohraničí nebyly ovšem v případě Vojtěcha Preissiga jen prázdnou frází. Sám v této době opakovaně navštívil pohraničí, a to včetně rodného Bílinska, aby se na vlastní oči přesvědčil o náladách místního obyvatelstva. Těmito cestami chtěl také povzbudit představitele československé administrativy (četníky, učitele, poštovní zaměstnance), kteří zde byli vystaveni nevybíravým útokům. Přišel dokonce s nápadem na umělce poměrně neobvyklým – a sice aby v regionech, kde měl Henlein silnou podporu, byla ze spolehlivých Čechů vybudována jakási zpravodajská síť. Tato „důvěrnická organizace republikánské Maffie“, jak ji Preissig s odkazem na ilegální organizaci protihabsburského odboje nazval, měla zjišťovat informace o struktuře a jednotlivých vedoucích představitelích Sudetoněmecké strany, které měly být využity v případě válečného konfliktu s Německem. Tato myšlenka vycházela z přesvědčení, že československé orgány v tomto ohledu nic nekonají. Preissigova kritika nebyla ovšem v tomto ohledu zcela spravedlivá. Probíhající operace československého vojenského zpravodajství byly samozřejmě prováděny v přísném

1 Arnošt Polavský, vlastním jménem František Ročeň (1890–1958), novinář a spisovatel, redaktor Českého slova, za vydávání ilegálního časopisu V boj odsouzen k osmi letům káznice, po válce působil jako odpovědný redaktor deníku Svobodné slovo

2 Arnošt POLAVSK ý, V boj, Antonín Dědourek, Třebechovice pod Orebem 1946, s. 45.

3 Cit. dle Hana HOUSKOVá , Otec a dcera (Vojtěch Preissig a Irena Bernášková), nepublikovaný rukopis, uložený v Národním archivu (fond Paměti bojovníků – soutěž SPB/SBS, sign. 2310), s. 163–164.

utajení a Mistr Preissig tak o nich nemohl při vší dobré vůli vědět. Myšlenku zřízení zpravodajské sítě přesto konzultoval mimo jiné s bratrem Edvarda Beneše Vojtou. Tím však zpravodajské aktivity svérázného umělce zdaleka nekončily. Při jedné z těchto cest, kterou podnikl v polovině srpna 1938 spolu s dcerami Irenou a y vonou, pojal úmysl vydat se přes hranice. Preissig se v „říši“ hodlal vydávat za anglického žurnalistu a tímto způsobem chtěl získat informace o pohybech německé armády. Za doprovodu dcery Ireny, v rodině přezdívané Inka, se skutečně pokusil hranice překročit, velitel četnické stanice v Českém Wiesenthalu (dnešní Loučná pod Klínovcem) jim však odchod na nepřátelské území nedoporučil, neboť se na hranicích očekávaly nepokoje. Preissig, trpící tehdy představou, že pro obranu Československa se příslušné orgány příliš neexponují, samozřejmě netušil, že v tentýž den byla velitelem zpravodajského oddělení hlavního štábu čs. armády vyhlášena zpravodajská pohotovost. Ba co víc, Preissig se mohl tehdy na hranici dokonce setkat se dvěma důstojníky tohoto oddělení, neboť v nedalekých Vejprtech zařizovali očekávaný konspirační přechod jednoho z jejich spolupracovníků na německé straně, pracovníka drážďanské pobočky německé armádní rozvědky, později známého jako agent A-54.4

Vedle těchto pokusů o zpravodajskou činnost se Preissig snažil bránit republiku ještě dalším způsobem – a sice psaním dopisů. Zasílal je nejen svým přátelům, ale i známým osobnostem veřejného života v západní Evropě a protestoval v nich proti tomu, jakým způsobem psaly o Československu evropské noviny. Kritizoval skutečnost, že evropští novináři přebírají lživé informace nacistické propagandy, a snažil se adresáty dopisů přesvědčit, že henleinovci nemají ve skutečnosti v plánu se s československou vládou dohodnout. Ačkoliv mu tato aktivita zdravotně neprospívala a lékaři mu dokonce zakázali číst noviny, nedokázal se od sledování veřejného dění oprostit a v kruhu svých blízkých hovořil o „povinnosti nemlčet“. Při stylizaci těchto dopisů mu pomáhala Inka, která též sama některé podobné dopisy odeslala. Jeden její text, pod který se podepsala jako „prostý občan Československa“, otiskl dokonce britský deník Manchester Guardien. 5 Vojtěch Preissig zase adresoval obsáhlý elaborát, nazvaný Česká věc a německé požadavky, britskému emisarovi Walteru Runcimanovi, který měl jako nezávislý pozorovatel posoudit situaci československých Němců. Preissig na svůj dopis nikdy nedostal odpověď a je dosti pravděpodobné, že se k britskému politikovi ani nedostal. Psaní těchto dopisů mělo ovšem poměrně pozitivní dopad na vztahy v umělcově rodině – Preissig se během této činnosti sblížil s Inkou, se kterou předtím několik let nekomunikoval, jelikož nepodporoval její sňatek s Eduardem Bernáškem. Ačkoliv se nakonec s touto skutečností smířil, jeho vztahy s Inkou zůstávaly i nadále chladné. Právě doba ohrožení republiky a následná mnichovská tragédie nakonec otce a dceru opět sblížily.

Postoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu Vojtěcha Preissiga těžce zasáhlo. Ve stavu nejvyššího zoufalství dokonce uvažoval o tom, že by řešení „národní tragédie“ mohlo spočívat v připojení Československa k Sovětskému svazu. K výročí 28. října pak opět píše protestní dopisy britskému a americkému velvyslanci, začíná však pochybovat o smyslu tohoto jednání. Schází se s přáteli z Památníku osvobození, ve kterém byl tehdy zaměstnán, a diskutuje s nimi o tom, jak vystupovat proti napadání masarykovských „humanitních ideálů“, kterého se dopouštěli někteří představitelé tzv. druhé republiky. „Musíme něco podniknout, co by burcovalo nejširší veřejnost. […] Já se tou myšlenkou stále zaobírám – co dělat, jak uchovat národ vnitřně svobodným. Protože bez povědomí svobody není národ národem – to je stádo otroků. […]

4 Jaroslav a Stanislav KOKOŠKOVI, Spor o agenta A 54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby, Naše vojsko, Praha 1994, s. 95. 5 HOUSKOVá , op. cit. pozn. 3, s. 176–178.

Obálka časopisu V boj, přetištěná ve vzpomínkovém vydání zvláštního čísla časopisu V boj (A. Polavský, 1946), věnovaném Vojtěchu Preissigovi a Ince Bernáškové

Holešovická tiskárna časopisu V boj

Irena Bernášková

Já mám na mysli nějaké noviny, časopis. Tištěné slovo, které by se dostalo mezi lidi,“ prohlásil údajně v rozhovoru s přítelem Emanuelem Prylem.6

Preissig začal podle těchto slov skutečně jednat – počátkem roku 1939 vytvořil a na svém grafickém lisu rozmnožil dva letáky. První z nich obsahoval povzbuzující věty, že „český lev se nedá spoutat“, druhý zase představoval výtah ze zahraničního tisku. Od každého tohoto letáku vyrobil Preissig asi sto kusů a rozdal je svým přátelům. Myšlenka vydávání časopisu, jenž by nebyl pod kontrolou cenzurních orgánů, získala na aktuálnosti o několik týdnů později, když došlo v březnu 1939 k obsazení českých zemí německou armádou a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy opět Preissig v kruhu svých blízkých hovořil o nutnosti vydávat ilegální časopis nebo podzemní noviny, jelikož si uvědomoval důležitost propagandy v očekávaném válečném střetnutí. Nežli sám stačil podobný časopis vytvořit, navštívil jej v domě na Spořilově kolega z Památníku osvobození Josef Sejkora a přinesl mu cyklostylovaný leták Duch vždy zvítězil nad mečem, který obsahoval přepis rozhlasového projevu Edvarda Beneše z 19. března 1939. Tento leták je dnes historiky považován za první číslo časopisu V boj, který se stal nejvýznamnějším ilegálním periodikem českého nekomunistického odboje.7 Preissig údajně nebyl příliš spokojen s grafickou úpravou tohoto letáku a prohlásil, že ilegální časopis by měl své čtenáře oslovovat též výtvarnou stránkou. „Kresba, satirická kresba by měla na takovém časopisu být. To je útočná zbraň. Ten časopis by měl mít kresby a především obálky, grafickou kreslenou obálku. Víte, aby už ta obálka naznačovala jeho obsah. Být v souladu s obsahem,“ měl prohlásit při pohledu na tento leták.8

V době Sejkorovy návštěvy pracoval Preissig na překladu článku Cesta do pekel, který kriticky analyzoval agresivní politiku Adolfa Hitlera. Text napsal americký novinář Ira Jewell Williams a otiskl jej v americkém týdeníku The Saturday Evening. Preissig nabídl Sejkorovi tento článek jako materiál pro další ilegální tisk, což bylo vydavatelem letáku Duch vždy zvítězil nad mečem, bývalým francouzským legionářem Josefem Škaldou, akceptováno. Preissigův překlad Williamsova článku tak vyšel jako další leták Škaldovy skupiny, v jeho závěru byl ještě připojen Preissigův dopis autorovi.9 V polovině května 1939 pak vyšel třetí ilegální tisk Škaldovy skupiny, který již nesl pojmenování V boj. Tento název odkazoval ke stejnojmennému periodiku československých legií v Itálii za první světové války a navrhl jej Josef Sejkora. Vydavatelé časopisu se dále označili za „družstvo v prvním sledu“, čímž jednak deklarovali bojový charakter své ilegální práce, zároveň však dávali najevo svoji připravenost přinést v tomto boji oběť nejvyšší. Na Preissigův návrh pak bylo v záhlaví každé jednotlivé stránky časopisu umístěno heslo „Pravda zvítězí“. 10

Vojtěch Preissig se stal jednou z nejdůležitějších osobností prvního vydavatelského okruhu ilegálního časopisu V boj Vytvářel obrázky a obálky pro jednotlivá čísla, ryl tyto kresby na rozmnožovací blány, překládal texty z angličtiny a přispíval do časopisu politickými komentáři. Po nocích poslouchal zahraniční rozhlas a zapisoval vysílané projevy, aby mohly být přetištěny v časopise, přes den se též stýkal s pražskými železničáři a získával od nich údaje o pohybech německé armády.11

6 Ibidem, s. 203.

7 Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, I. díl (1939), svazek 1, Historický ústav čs. armády, Praha 1992, s. 9.

8 HOUSKOVá , op. cit. pozn. 3, s. 219.

9 HLUŠIČKOVá – LUKEŠOVá – PEK á REK – ŠŤOVí ČEK, op. cit. pozn. 7, s. 36–38.

10 POLAVSK ý, op. cit. pozn. 2, s. 15.

11 František JAN áČEK – Bohumil PEK á REK, Historická zpráva o časopisu V boj (Rok 1939), in: Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, I. díl (1939), svazek 6, Historický ústav čs. armády, Praha 1992, s. 847 a 859.

Od léta 1939 začal Preissig vést v časopise redakční listárnu, pod kterou se podepisoval jako „Vrátný“. Prostřednictvím

různých šifer a kódů odpovídal jednotlivým čtenářům na zaslané dotazy, při čemž projevil též svérázný smysl pro humor. Redakci kolaborantského a silně antisemitského deníku Vlajka tak vzkázal: „Váš návrh na splynutí obou našich časopisů v jeden s díky odmítáme. Nehodláme se vzdáti své samostatnosti.“12 Čtenáři skrytému pod pseudonymem Bibliofil zase napsal, že mu sebrané spisy nacistického předáka Hermanna Göringa nemůže opatřit, ani kdyby je chtěl vyvážit zlatem.13 V té době dosahoval náklad časopisu V boj tří tisíc výtisků. Preissig se zároveň podílel na vydávání dalších ilegálních tiskovin, které dnes historikové označují za sesterské časopisy V boje. Jednalo se o periodika RČS (Republika československá ) a Sig nál, pro nějž Preissig vytvořil i obálku – namaloval na ni několik taktů notového záznamu skladby Josefa Suka V nový život 14

Preissig zapojil do ilegální práce i své rodinné příslušníky – manželku Irenu a dcery Vojtěšku, y vonu a Inku. „Nebyla to ženská zvědavost, nýbrž oddanost, s níž všecky ženy Preissigovy rodiny pracovaly v odboji,“ napsal po válce Arnošt Polavský.15

V rezistentní práci též pomáhal Inčin manžel Eduard Bernášek. Vedle získávání článků ze západních novin se Preissigovi nejbližší podíleli na přepisování redakčních textů na rozmnožovací blány, chodili na ilegální schůzky nebo rozšiřovali výtisky

V boje mezi svými známými. Rodina Preissigových tak kupříkladu zajistila distribuci časopisu na Moravě.16 Vedle Preissiga si nejaktivněji počínala Inka, která se stala jeho pravou rukou a chodila také pomáhat při vlastní výrobě časopisu do ilegálních tiskáren.17 I když dnes historici za hlavního redaktora časopisu V boj označují novináře Ivana Herbena, Preissigův podíl nejen na stránce grafické, ale i redakční je podle mého názoru srovnatelný s Herbenovým. Ve 23. čísle, jež vyšlo počátkem října 1939, Preissig otiskl jakési pokyny pro autory, ze kterých vyplývá, že si přál přetvoření V boje na ilegální noviny, jež by vycházely denně: „Kamarádi! Máme k Vám jednu prosbu. Víte, že náš časopis má později vyrůst v deník. K tomu se musíme již dnes připravovat. Svým pracím musíte věnovat větší péči, sloh musíte tříbit a přitom zůstat prostí a srozumitelní. Úroveň našeho časopisu musí od čísla k číslu vzrůstat tím více, čím více klesá jazyk zpráv ČTK, PZD, DNB18 .“ V další části „redakčních pokynů“ se ovšem jejich autor mírně dekonspiroval: „A ještě jednu prosbu, drazí kamarádi. Nebylo by možno k pěknému obsahu a dobrému slohu přiřadit i slušnou vnější úpravu? Slušné písmo, větší mezery mezi řádky, pořádný papír, každou věc na zvláštní list. Děkujeme Vám již napřed.“19

O měsíc později vydané sedmadvacáté číslo časopisu V boj pak z velké části vzešlo z autorské dílny Vojtěcha Preissiga. Podle některých pramenů dokonce Preissig toto vydání sám redigoval. 20 Jednalo se o zvláštní číslo, jež reagovalo na události 28. října 1939, kdy české obyvatelstvo dalo jednoznačně najevo svůj nesouhlas s okupačním režimem na ulicích

12 Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, I. díl (1939), svazek 4, Historický ústav čs. armády, Praha 1992, s. 522.

13 Ibidem, s. 638–639.

14 Jaroslav ČVANČARA – Petr KOURA, Odbojová činnost Vojtěcha Preissiga, in: Lucie VLČKOVá (ed.), Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 2008, s. 116.

15 POLAVSK ý, op. cit. pozn. 2, s. 46.

16 JAN áČEK – PEK á REK, op. cit. pozn. 11, s. 859–860.

17 Časopis se z bezpečnostních důvodů tiskl střídavě na několika místech. Jejich výčet viz Arnošt POLAVSK ý, Tisk národního odboje, in: Z počátků odboje 1938–1941, Naše vojsko, Praha 1969, s. 279.

18 Zkratky pro Českou tiskovou kancelář, Prager Zeitungsdienst (Pražská tisková služba) a Deutsches Nachrichtenbüro (Německá tisková agentura).

19 Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, I. díl (1939), svazek 5, Historický ústav čs. armády, Praha 1992, s. 663.

20 POLAVSK ý, op. cit. pozn. 17, s. 287.

řady měst protektorátu. Nacistické bezpečnostní složky musely v Praze potlačit demonstrace v okolí Václavského náměstí za použití střelby do davu, během níž byl zastřelen dělník Václav Sedláček a zraněn student medicíny Jan Opletal. Preissig jednak vytvořil pro toto číslo obálku s československou vlajkou a lipovou ratolestí, ale napsal i úvodní článek Padlí, kteří žijí, ve kterém se věnoval nedávným událostem. Demonstrace označil za plebiscit celého národa, který takto zásadně odmítl „ochranu“ Velkoněmecké říše: „My nejsme otroky, kteří mlčí. I když nám loupežník vzal svobodné slovo, nemlčíme. Vzal nám právo, abychom sami o sobě rozhodli. Ale my jsme přece ukázali, že nejsme zastrašeni do té míry, abychom ze strachu mlčeli. […] V sobotu jsme provedli slavné hlasování pro svobodu. Všichni ji máme v srdcích a všichni ji chceme. Říše se u nás neodvážila udělat plebiscit, lidové hlasování. My jsme je provedli sami. A Praha i jiná města ukázala, kam nás táhne srdce a kam musíme nakonec dojít.“ V další části textu pak Preissig vzdal hold prvním mučedníkům protinacistické rezistence:

„Bratři, každý, kdož z vás padl, desetkrát oslaví své zmrtvýchvstání v nás všech. Vy jste dali signál, krvavé znamení, největší oběť na oltář. Vaše krev v nás, v našich myslích, v našich srdcích nikdy neoschne, my půjdeme s vaším obrazem v mysli dopředu, my ve vašem jménu zvítězíme.“ 21

Když psal Vojtěch Preissig tato slova, patrně již měl určité signály, že nacistické bezpečnostní orgány jsou redakci časopisu V boj na stopě, neboť několik lidí z jeho vydavatelského okruhu bylo zatčeno. Preissig však netušil, že sedmadvacáté číslo časopisu bylo již tištěno pod částečnou kontrolou gestapa. Hlavní úder proti „družstvu v prvním sledu“ pak přišel 10. listopadu 1939, kdy byli Josef Škalda s Josefem Sejkorou zatčeni na Václavském náměstí s balíky vytištěného časopisu. Pár hodin předtím se s nimi sešla Inka. Preissigova obálka sedmadvacátého čísla se totiž vydavatelům V boje natolik líbila, že jej požádali, zda by ji pro část nákladu nemohl vymalovat v národních barvách. Na této činnosti se podílela celá Preissigova rodina a právě tyto kolorované obálky nesla Inka ráno 10. listopadu do budovy hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí, kde se 27. číslo pod kontrolou gestapa tisklo. Preissigova dcera, a nejspíše i celá jeho rodina, tak prozrazení unikla doslova o vlásek. 22

Josef Sejkora nicméně zatčení očekával a při loučení s Inkou vyslovil obavu, že časopis zanikne. Ta mu však slíbila, že bude v jeho vydávání pokračovat. Později své rozhodnutí vyšetřovatelům gestapa vysvětlovala těmito slovy: „Kvůli Sejko rovu zatčení jsem se obávala, že celá tato ilegální propaganda bude zničena a rozhodla jsem se proto na vlastní pěst ve vydávání časopisu V boj pokračovat. Zdůvodňuji tento můj postoj tím, že českému národu byla násilím odebrána svoboda a já jsem se cítila zavázána povzbudit deprimovaný český národ dalším vedením a vydáváním V boje.“ 23 Centrum vydávání časopisu se tak přesunulo ze středu Prahy na Spořilov, kde se tiskl povětšinou v bytě Inky Bernáškové v Jižní ulici VI, případně v nedalekém Preissigově domě v Jihovýchodní ulici VIII. 24 První dvě vydání byla vyrobena na zapůjčeném rozmnožovacím stroji a Preissig do něj zařadil část materiálu ze sedmadvacátého čísla, neboť předpokládal, že většina jeho nákladu padla do rukou gestapa a ke čtenářům se tak nedostala. Poté, co museli Preissigovi vrátit stroj původnímu majiteli, začala

21 HLUŠIČKOVá – LUKEŠOVá – PEK á REK – ŠŤOVí ČEK, op. cit. pozn. 11, s. 803–804.

22 POLAVSK ý, op. cit. pozn. 2, s. 39–42.

23 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS ), fond Německé soudy v říši, sign. 141–304–5, výslech Ireny Bernáškové z 8. 10. 1940, s. 2–3; překlad z němčiny Petr Koura.

24 Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, II. díl (1939–1940), svazek 1, Historický ústav čs. armády, Praha 1993, s. 18–19.

Inka vyrábět časopis ručně, a to za pomoci válečku na nudle. Následkem toho měla ruce zašpiněné od tiskařské černi, což u osoby, jež byla oficiálně zaměstnána jako žena v domácnosti, působilo značně nápadně. 25 Vedle rodiny Preissigových a jejich přátel zároveň pokračovali ve vydávání časopisu V boj také lidé z okruhu vojenské odbojové organizace Obrana národa. Obě tyto skupiny o sobě dlouhou dobu nevěděly a nezávisle na sobě se označovaly za následovníky Škaldova „družstva v prvním sledu“. Jelikož druhá řada byla vyráběna v pražských Holešovicích, je dnes historiky označována za vojenskou či holešovickou edici, zatímco první vydání se všeobecně nazývá civilní, spořilovské nebo preissigovské. 26 Když tuto skutečnost vydavatelé obou mutací zjistili, snažili se navázat kontakt a domluvit další spolupráci. K tomu došlo až v únoru 1940, vojáci však tehdy požadovali, aby se jim spořilovská redakce plně podřídila a její výrobní složka byla zařazena jako rezerva pro případ odhalení holešovické skupiny. To však Inka (vystupující při jednání s vojáky pod krycím jménem „Američanka“) rezolutně odmítla, stejný výsledek mělo i další kolo jednání uskutečněné v létě 1940. 27 Obě mutace tak paralelně vycházely i nadále, spořilovské vydání ale od března 1940 bylo pro odlišení označováno jako Náš V boj.

Hlavní osobností spořilovské edice časopisu V boj byla Preissigova dcera Inka Bernášková. „Byla ‑li dříve anonymní spolupracovnicí, zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ napsal o její úloze novinář Arnošt Polavský, který také do časopisu přispíval. Dalším důležitým pracovníkem vydavatelského okruhu byla malířka Milada Marešová, žačka Vojtěcha Hynaise a dcera profesora Františka Mareše, která spolu s Preissigem vytvářela pro časopis kresby a obálky. Na výrobě spořilovské edice se dále podíleli učitel Jan Týml, podplukovník Jan Lexa, František Štěpánek nebo sportovní novinář

Vladimír Hruban. Preissigovi do výroby časopisu zapojili i své další příbuzné. V boj se tak vedle Spořilova tiskl v bytě sestry

Preissigovy manželky Vlasty Landové, která bydlela Na Františku, nebo v Tyršově ulici na Vinohradech u Anny Dědinové, jež byla sestřenicí Inky Bernáškové. 28 Výroba časopisu zde již probíhala na profesionálním tiskařském stroji.

Preissig v této době pro časopis vyráběl obálky s vlasteneckými a odbojovými motivy. Legendární se stala kupříkladu obálka jubilejního padesátého čísla z dubna 1940, pro kterou vytvořil kresbu českého lva trhajícího hákový kříž. Tento motiv použil Preissig již v září 1939 pro obálku dvacátého čísla časopisu a též pro plakát k 28. říjnu, který doprovodil textem ČS republika trvá! Takový teď má znak! Tento plakát je dnes považován za poslední větší Preissigovu výtvarnou práci. 29 Tentýž motiv pak použil na poštovní známky, kde jej doplnil heslem „Hrom a peklo“, jež odkazovalo k písni Hej,Slované. Tyto známky byly odbojovými pracovníky šířeny formou nálepek. Podle Arnošta Polavského pak Preissig v této době vytvořil také návrh revoluční vlajky. Vedle výtvarné práce psal Preissig i nadále pro časopis texty a komentáře, které je ovšem tentokrát poměrně těžké identifikovat, jelikož vycházely nepodepsané. V březnu 1940 tak kupříkladu připomněl v úvodním článku 43. čísla devadesáté výročí narození T. G. Masaryka. „Masaryk nás učil evropanství. Ale čím vidíme dále, tím jistěji stojíme na své rodné hroudě, tím vřelejšími jsme vlastenci, Čechoslováky. Hájíme své, svoji hroudu, svoje právo, svoji pravdu, svůj dům, své děti, své přesvědčení, svoji řeč, svůj stát. Nikdo nám nesmí zazlívat,

25 POLAVSK ý, op. cit. pozn. 2, s. 52–54.

26 František JAN áČEK, Pocta paní Ireně a jejím druhům, in: HLUŠIČKOVá – LUKEŠOVá – PEK á REK – ŠŤOVí ČEK, op. cit. pozn. 24, s. V–VI.

27 Petr KOURA, Podplukovník Josef Balabán. Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“, Praha 2003, s. 92–93.

28 HLUŠIČKOVá – LUKEŠOVá – PEK á REK – ŠŤOVí ČEK, op. cit. pozn. 24, s. 19.

29 Lucie VLČKOVá , Grafické práce pro druhý odboj, in: VLČKOVá , op. cit. pozn. 14, s. 125.

že si své statky hmotné, kulturní a morální hájíme tak, jak dovedeme. Naši bratři za hranicemi se zbraní v ruce, my doma svým odporem, prozatím trpným.“ 30 Na podzim 1940 se gestapu podařilo prostřednictvím dvou konfidentů proniknout do spořilovské vydavatelské skupiny. 31 V té době již žila Inka Bernášková několik měsíců v ilegalitě, když se předtím nechala se svým manželem rozvést, aby jej spolu s dalšími rodinnými příslušníky uchránila perzekuce. Pracovala poté nejen na výrobě a distribuci časopisu V boj, ale též na budování ilegálních cest z protektorátu, a dokonce údajně dvakrát navštívila Slovensko. Gestapo přitom již od jara 1940 vědělo, že na vydávání ilegálního časopisu V boj se podílí jistá mladá žena a intenzivně po ní pátralo. Příslušníci tajné státní policie ji hodlali zadržet na prozrazené odbojové schůzce 21. září 1940 v pražské ulici Na Poříčí, kam se Inka skutečně dostavila. Prokázala se však gestapákům falešnou legitimací na jméno Vlasta Nováková a působila při tom tak věrohodně, že ji málem propustili. Když ji nakonec zatkli, pokusila se otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten ale nezapůsobil.

Téhož dne, tedy 21. září 1940, přijelo zatýkací komando gestapa také na Spořilov. Odvezlo s sebou nejen Eduarda Bernáška, ale i Vojtěcha Preissiga a jeho dceru y vonu Bydžovskou. Jejich skutečný podíl na vydávání časopisu V boj však gestapo nikdy nezjistilo, neboť drtivou většinu ilegální práce vzala Inka Bernášková na sebe. Nejprve odmítala vypovídat, jak se můžeme dočíst ve výslechových protokolech. „Odpírám na dotázání sdělovat další údaje o činnosti všech osob zú častněných na V boji,“ stojí v jednom z nich. Další pak končí sdělením, že „výslech byl přerušen, jelikož vězeň každou další výpověď odmítl“. 32 V pozdějších výpovědích, učiněných v češtině, pak Inka popřela, že by se na výrobě ilegálního časopisu nějak významně podílel její otec: „Sešla jsem se jednou pozdě na jaře se Sejkorou u tatínka. Žádal tatínka, aby udělal ná kres pro,V Boj‘. Tatínek odmítl.“ Na jiném místě pak v jejím protokolu stojí: „S několika výjimek jsem nerada dávala výtisky známým, a když, tak aby nevěděli odkud. Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ‚ztrhal‘. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru. Pletl se v kuchyni u sporáku a míchal něco v hrnci, stříhal plátýnka, máchal nějaký rám ve vodě atd. a byl tím velmi zabrán, když ho právě netrápily ledviny.“33 Obdobně pak vypovídala i o sestře: „Se svou sestrou, Yvonou, jsem se velmi málo viděla. Jen někdy, když jsem u maminky spala. Sestra je totiž zaměstnána ve dne, a pak měla vždy spíše osobní zájmy. V zimě minulé se vdala a oba pěstují hudbu. Na jaře si koupili kola, a také to hodně užívali. Časopis jsem jí nikdy neukázala.“34

Na základě těchto výpovědí nejen připisovalo gestapo Vojtěchu Preissigovi méně významnou úlohu ve vydavatelském okruhu, ale soustředilo na něj též menší pozornost v průběhu vyšetřování. Ve spisech gestapa se tak nenachází žádný Preissigův výslechový protokol. Při zaslání agendy vyšetřujícímu soudci v červenci 1941, které znamenalo ukončení fáze vyšetřování, byl Vojtěch Preissig veden v pětadvacetičlenné skupině na druhém místě hned za Inkou. Nakonec ale se svojí dcerou souzen nebyl. Inka byla postavena před německý lidový soud v Berlíně jako hlava čtyřčlenné odbojové skupiny. O tom, jak se chovala před nacistickým tribunálem, si můžeme udělat představu nahlédnutím do jejích dopisů z vězení. Vyšetřujícímu soudci kupříkladu napsala, že nesouhlasí s obviněním z nenávisti vůči německému národu: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést,

30 Růžena HLUŠIČKOVá – Jiřina LUKEŠOVá – Bohumil PEK á REK – Ivan ŠŤOVí ČEK (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, II. díl (1939–1940), svazek 2, Historický ústav čs. armády, Praha 1993, s. 288.

31 ABS, fond Německé soudy v říši, sign. 141-304-10, závěrečná zpráva gestapa o druhé vydavatelské garnituře V boj, s. 8. Konfidenti jsou zde nazýváni Kahoun a Marek.

32 ABS, fond Německé soudy v říši, sign. 141-304-5, výslechový protokol I. Bernáškové z 4. 11. 1940, překlad z němčiny Petr Koura.

33 Ibidem, nedatovaný strojopis s popisem činnosti I. Bernáškové v češtině, s. 1 a 6.

34 Ibidem, s. 7.

Falešná občanská legitimace Ireny Bernáškové

že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. III. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. ‚Bojovala‘ jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž, například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané.“ V další části dopisu se pak s mírnou ironií vyjadřuje k německé propagandě, jež tehdy hlásala, že v nacisty ovládané „nové Evropě“ budou žít všechny národy rovnoprávně: „Zaručuje ‑li nová německá myšlenka, mimo to, jak uvádějí noviny, národní svébytnost každému národu v Evropě, nemohu si přát už nic jiného.“35

Dne 5. března 1942 byla Irena Bernášková odsouzena prvním senátem německého lidového soudu pod předsednictvím nechvalně proslulého nacisty Otto Thieracka k trestu smrti. Preissigova dcera tento úděl nesla velice statečně, jak lze vyčíst z jejího dopisu, který napsala po vynesení rozsudku rodině: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá ‑li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu’, která přece na konec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“36 Inka zakázala své obhájkyni, aby za ni podala žádost o milost. Trest byl vykonán 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee a Inka Bernášková se stala první zde popravenou Češkou. Její poslední slova předtím, než ji zahubilo ostří gilotiny, zněla: „A Československá republika přece bude!“37 V šatech, které její příbuzní od německých úřadů posléze obdrželi, byl zašitý moták s citátem řeckého historika Plútarcha: „Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!“ 38 Vojtěch Preissig stanul před německým soudem o dva dny dříve nežli Inka, 3. března 1942. Jednalo se o vrchní zemský soud v Drážďanech, tedy soudní instanci nižší kategorie. Preissig byl sice v obžalovacím spisu uveden na prvním místě, díky jeho statečné dceři mu však byl prokázán pouze zlomek jeho skutečných odbojových aktivit. V rozsudku se tak hovoří pouze o jeho kontaktech s Josefem Sejkorou, překladech anglických textů a kresbě portrétu T. G. Masaryka pro jednu obálku časopisu. Soud dále konstatoval, že Preissig „varoval v pozdním létě 1939 svoji dceru Irenu před kontakty s lidmi z okruhu V boje. Nevěděl nic bližšího o práci svojí dcery, tušil ale, že je s časopisem nějak spojena, protože se stýkala se Sejkorou. Jeho dcera mu svoji činnost zatajila, je prý velice ‚samostatná‘ a ve svých názorech dosti ‚zapálená‘.“39 Soud tak nakonec Preissiga odsoudil ke dvěma letům a devíti měsícům káznice, přičemž mu do trestu byl započítán jeden rok a pět měsíců vyšetřovací vazby. Další Preissigova dcera y vona byla již v té době na svobodě, neboť pro její účast na vydávání časopisu V boj chyběly důkazy.

Po vynesení rozsudku byl Preissig transportován do káznice v Bayreuthu, kde se z novin dozvěděl o popravě Inky. I když jej tato zpráva zdrtila, dokázal přesto svým blízkým napsat tato povzbuzující slova: „Ach děti, že tohle muselo být! A přece nesmíme klesat na mysli, nýbrž odevzdaně, statečně, nésti svůj úděl pro ideu skutečného lidského pokroku, i pro to, co už je nedostižné či nepřáno nám a co bychom chtěli zajistit našim dětem: větší životní jas a plnou volnost rozletu v něm. Musíme vytrvat, vyčkat konce světodějných událostí i našeho trestu, jímž vykupujeme veliké chyby minulého našeho ve dení. Jsme v životě jako v kyvadle nebo v houpačce, jde to rychle nebo zdlouhavě s jasným dechem – dokud se nezřítíme. Tedy, byl‑li ten temný Irčin den zase jedním z nejnižších poloh v našem životním houpání, mohli bychom čerpat pro sebe

35 Ibidem, dopis I. Bernáškové vyšetřujícímu soudci z 28. 2. 1942.

36 HOUSKOVá , op. cit. pozn. 3, s. 421.

37 Petr KOURA, Žena, která neznala strach, Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, s. B/4.

38 HOUSKOVá , op. cit. pozn. 3, s. 427.

39 ABS, fond Německé soudy v říši, sign. 141–301–1, rozsudek německého vrchního zemského soudu v Drážďanech z 3. 3. 1942, s. 9; překlad z němčiny Petr Koura.

trochu útěchy a dalšího odhodlání z jistoty, že budeme nyní nevyhnutelně zase stoupat vzhůru na jedné nebo druhé straně rozkyvu. […] Nesmíme tedy příliš se rozrušovat a bědovat nad ztrátou naší drahé Irčy. Musíme jen věrně vzpomínat a pra covat ke zvěčnění její krásné světlé památky.“40

V červenci 1943 měl Vojtěchu Preissigovi vypršet trest a jeho nejbližší, manželka a obě dcery, očekávaly jeho propuštění. Německé úřady ale rozhodly jinak – jako na nebezpečného odpůrce „třetí říše“ na něj po skončení trestu uvalily tzv. ochrannou vazbu a transportovaly jej do koncentračního tábora Dachau. O jeho pobytu zde nemáme příliš informací. Za necelý rok, 11. června 1944, zde Mistr Preissig ve věku nedožitých jedenasedmdesáti let zemřel na tyfus. Spoluvězňům, kteří před zatčením působili v ilegální skupině Ruda, se podařilo vytvořit jeho posmrtnou masku. Přínos Vojtěcha Preissiga k osvobození Československa byl po válce několikrát oceněn – v roce 1947 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž a v roce 1992 Řád T. G. Masaryka II. třídy. Irena Bernášková byla v roce 1998 vyznamenána in memoriam Medailí za hrdinství.

Návrh předsádkového papíru, kolem 1900, tuš, běloba, lepenka; 13,2 × 11,7 cm

P ŘEHLED ŽIVOTNí CH DAT

*31. 7. 1873, Světec u Bíliny – narodil se v rodině báňského rady Eduarda Preissiga (*1838) a Berty, roz. Augustinovič (*1844)

1884–1892 studium na reálném gymnáziu v Ječné ulici v Praze

1892–1898 studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů E. K. Lišky a B. Ohmanna

1897 stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes

1898 odjíždí do Paříže, krátce působí v ateliéru Alfonse Muchy, poté studium grafických technik

1898–1902 pracuje pro časopisy, navrhuje dekorativní záhlaví, navrhuje tapety

1901 žení se s Irenou Vaňousovou

1902 ilustrace a úprava knihy Josefa Karafiáta Broučci; narození dcery Vojtěšky

1903 vrací se do Prahy

1903–1904 pracuje pro Slévárnu písem

1903–1909 pracuje pro tiskárny E. Grégr, L. Grund a Dělnickou knihtiskárnu

1904 otevírá vlastní grafický ateliér; ilustrace a úprava knihy pro děti Byl jeden domeček ; narození dcery Ireny (Inky)

1906 tiskne album vlastních leptů Coloured etchings pro americký trh, získává za něj cenu České akademie pro vědy, slovesnost a umění

1907 samostatná výstava v Topičově salonu v Praze a v galerii Mietke ve Vídni; narození dcery y vony

1909 úprava a ilustrace Slezských písní Petra Bezruče; vychází sešit s Preissigovými ex libris jako prémie Spolku českých bibliofilů; tiskárna Politika realizuje vydání Preissigovy vlastní knihy Barevný lept a barevná rytina

1910 odjíždí do Spojených států

1910–1912 pracuje v tiskárnách, navrhuje obálky pro časopisy

1912–1914 vede kurzy grafiky na Art Students League v New yorku

1914–1916 vede kurzy grafiky na Teachers College Columbia University v New yorku

1914–1920 pracuje na plánovaném bibliofilním tisku knihy The House F. M. Zachara na objednávku J. Waldese

1916–1924 ředitelem školy grafiky a tisku na Wentworthově institutu v Bostonu

1916–1918 pracuje pro České národní sdružení, vytváří kampaň pro nábor Čechů a Slováků žijících v Americe do česko - slovenských oddílů zahraničních vojsk; tiskne náborové plakáty a navrhuje sérii pohlednic; autorem praporu česko - slovenského vojska v Americe

1917 spolu s F. T. Chapmanem tiskne americké náborové plakáty pro US War Department

1920 krátce navštívil Československo

1921–1925 pracuje na českém písmu pro československou státní tiskárnu v Praze

1925 účastní se Mezinárodní výstavy dekorativních umění v Paříži

1926 z Bostonu se přestěhoval do New yorku, pracuje pro různá nakladatelství a tiskárny

1930 krátce navštívil Československo, aby dohlédl na tisk knih, které upravil pro americké nakladatelství

Random House: B. Franklin – The Way to Wealth; W. Whitman – Salut au Monde!; Aucassin a Nicolette

1931 vrátil se do Československa, usadil se v Praze na Spořilově

1931–1932 příležitostně pracuje pro nakladatelství Rodina

1932–1938 věnuje se malbě a strukturní grafice

1933 retrospektiva v Topičově salonu, otevření muzea V. Preissiga ve Světci u Bíliny

1938–1939 angažuje se v odboji, se svou dcerou Inkou Bernáškovou se podílejí na vydávání ilegálního časopisu V boj

1940 spolu se svou dcerou zatčen a uvězněn

1942 vrchním zemským soudem v Drážďanech odsouzen k necelým třem letům vězení, dcera Inka odsouzena německým lidovým soudem k trestu smrti – popravena 26. srpna

1944 11. června umírá v koncentračním táboře v Dachau

VOJT ěCH P REISSIG: F ROM S V ě TEC O UT I NTO THE W ORLD

Vojtěch Preissig gained belated recognition as one of the most prominent Czech artists of the first half of the 20th century. During his lifetime, this was hardly possible as his timeless and highly distinctive artwork tended to be outside the mainstream art, eluding a neat definition. The reason for the Czech artistic community’s ambivalent acceptance of Preissig was his many years abroad that severed his relations with the Czech environment. The artist was therefore known only for his work produced prior to his departure to the United States, some of his later achievements in the field of typography and his wartime poster production. Both his remarkable creativity and extraordinary life captured public attention; it was with rare selflessness that Preissig committed himself to work for his homeland during World Wars I and II. Ultimately, he paid with his life for his involvement in the resistance movement; after being condemned and imprisoned, he was transported to the Dachau extermination camp where he fell victim to the typhus epidemic.

In the past decade, Vojtěch Preissig’s oeuvre has been finally receiving the much - deserved recognition. In 2004, his work was shown publicly for the first time in its totality in a representative exhibition at the Prague Castle Riding Hall. In 2008, the exhibition and publication entitled “For the Republic!” favourably acknowledged Preissig’s activities in the First and Second Resistance Movements. The much - overdue monograph “Vojtěch Preissig” was published by Arbor Vitae, in collaboration with the Museum of Decorative Arts in Prague, in 2012/2013.

This year, as we commemorate the 70th anniversary of Preissig’s tragic death in the concentration camp, we have the opportunity to remember his life and artwork in a broader context and to integrate Vojtěch Preissig into the general framework of prominent personalities in the Czech nation’s history and culture. The present publication offers a mosaic of views regarding Preissig’s artistic and civic pursuits, with a number of articles by scholars who have long engaged in the subject from art historical and historical perspectives. Like Preissig’s artistic legacy, the findings of the research carried out to date have been mostly intended for a scholarly audience and were not easily accessible by the general public. The purpose of this comprehensive monograph is to explore, in popularizing form, the key events in the artist’s life and to examine the significance of his work, while providing space for thematic essays on various related issues.

In his introductory article, Pavel Koukal, who initiated this book’s publication, discusses Preissig’s early childhood in relation to his birthplace – the village of Světec in Northern Bohemia. Step by step, the author traces the life of Preissig’s father. Eduard Preissig, a mining counsellor, was a prominent figure in the region. He gave his family a good life, as well as an appreciation of culture and education, and supported Vojtěch’s later artistic ambitions. Koukal also maps out the history of the village’s relations to its most famous citizen and the care that Světec has devoted to Vojtěch Preissig’s artistic legacy. The treatise provides a detailed account of the grand official celebration of Preissig’s sixtieth birthday, organized in Světec in 1933, which was attended by noted cultural and political personalities, and focuses on the Preissig-related activities in the village and region later on.

The art historian Lucie Vlčková, who has been long engaged in the study of Vojtěch Preissig, presents him as an artist. In her text, she summarizes the crucial events in the individual stages of his artwork; from his studies at the School of Applied Arts in Prague, his five -year stint in Paris and the operation of his Prague graphic studio, through his departure for the United States, to his return to his home country and efforts to re - establish himself on the Czech art stage. The author of

this essay deals with the diverse fields in the broad gamut of Preissig’s artistic endeavours: his graphic art and design, book design, poster art, typography and painting. Vlčková explores the varied responses to Preissig’s oeuvre that ranged from expressions of high acclaim to a total lack of recognition, and notes the sources of this ambivalent approach. Iva Knobloch captures the unique position that Preissig occupies in the history of typography and explains the complicated situation related to the creation of an original Czech typeface – the Preissig Antikva.

The art historian Tomáš Vlček, who rediscovered Preissig’s artwork in the 1960s and was instrumental in saving it, deals with the theme of rural life and the important place it holds in Preissig’s output. In another essay by Lucie Vlčková, the author devotes attention to Preissig’s bookplates that have become popular and attractive Preissig art collectibles. Besides the visual aspects of these ex libris, she also takes account their recipients and, in this context, describes the artist’s professional and friendly contacts. In his text on Preissig’s photography, Jan Mlčoch writes about the circumstances in which Preissig made his photographs and notes the relationship between his graphic art and photography that often only served as an aid for his graphic design.

Preissig’s creative output deservedly arouses the interest of vexillologists who specialize in the study of flags and banners – pictorial motifs that Preissig frequently employed in his wartime posters. This theme is expertly discussed in the essay by Aleš Brožek. The historian Dagmar Hájková outlines the historical events of World War I that were the backdrop to Preissig’s politically- engaged activities, including his visual campaign for recruiting volunteers for Czechoslovak military units abroad. Hájková lists institutions and Czech -American societies in the United States, with which Preissig collaborated and which played an important role in the Czech American milieu and elsewhere. In the book’s closing chapter, the historian Petr Koura, a specialist on the period of World War II, describes in detail Preissig’s clandestine activities and evaluates the significance of the artist’s and his daughter Irena’s involvement in the anti- Nazi resistance movement. The book is accompanied by a summary of the artist’s life and a selected bibliography.

S EZNAM V y OBRAZENí:

s. 6 Návrh titulní ilustrace pro knihu Broučci, 1902, kvaš, karton, 58,4 × 43,3 cm, UPM: GS 13068/1

s. 10 Autoportrét, kolem 1900, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

Milada Preissigová, sestra Vojtěcha Preissiga, soukromá sbírka

s. 12 Eduard Antonín Preissig a Berta Preissigová, roz. Augustinovič, rodiče Vojtěcha Preissiga, soukromá sbírka

Berta Preissigová, roz. Augustinovič, matka Vojtěcha Preissiga, soukromá sbírka

Vojtěch Preissig s bratrem Eduardem, kolem 1878, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

s. 15 Hornické a hutnické listy, r. X, č. 4., 10. 4. 1909, soukromá sbírka

s. 16 Pamětní deska na původním místě, archiv autora

Vila Lotte - Marie, současný stav, archiv autora

s. 19 Oslava 60. narozenin Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

Pozvánka na oslavu 60. narozenin Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933, archiv autora

s. 22 Výstava Vojtěcha Preissiga ve Světci, 1933, archiv autora

s. 25 Pamětní deska, Světec, archiv autora

Pamětní lístek k otevření Preissigovy školy ve Světci, 1945, archiv autora

s. 27 Pohlednice vydaná ve Světci, 1945, archiv autora

s. 30 Cena Václava Bendy a pamětní medaile za zásluhy v boji za svobodu a demokracii, udělené Vojtěchu Preissigovi in memoriam Ústavem pro studium totalitních režimů (cenu převzala 12. 11. 2012 starostka obce Světec Ing. Barbora Bažantová)

s. 32 Předsádkový papír, kolem 1912, barevný linoryt, papír, 46,5 × 67,5 cm, UPM: G 2242/3

s. 34 Autoportrét, kolem 1900, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

s. 37 Návrh na tapetu Asarum, kolem 1900, kvaš, karton, 103 × 67 cm, UPM: G 2216/9

s. 38 Na balkoně (Dívčí touha), 1903, list č. 1 z alba Coloured Etchings, barevný lept, papír; tisk, 25,3 × 20 cm, UPM: G 1885 A / 1

s. 41 Pohlednice, 1905, barevný tisk, papír, 13,9 × 8,9 cm, UPM: G 2261/64a

s. 42 Topičův salon Vojt. Preissig, 1907, barevný linoryt, papír, 127 × 93 cm, UPM: dokumentační fond

s. 45 Color Printing Class Teachers College, 1915, barevný linoryt, papír, 145 × 106 cm, UPM: Pl 709

s. 46 New year Greetings, 1921, barevný linoryt, papír, 13,7 × 9,2 cm, UPM: G 2245/1

Návrh ilustrace knihy The House, kolem 1916, kvaš, papír, 28,2 × 23,8 cm, UPM: GS 4971/8

s. 49 Arts and Crafts of the Homelands, 1919, barevný linoryt, papír, 84 × 63 cm, UPM: GP 5098

s. 50 Wentworth Graphic Arts, 1919, barevný linoryt, papír, 99 × 65 cm, UPM: Pl 707

s. 52 Vojtěch Preissig, kolem 1933, soukromá sbírka

s. 54 Písmo Arlington s českými akcenty, 1905, Karel Dyrynk: České původní písmo, Praha 1925

Petr Bezruč, Slezské písně, 1909, Spolek českých bibliofilů, Praha, knihtisk, papír, 20,5 × 13,3 cm, UPM: GK 11316D

s. 57 A Special Course in Etching and Block Printing also Arts of the Book and Poster, 1915, barevný linoryt, papír, 16,5 × 9,5 cm, UPM: GS 12077

s. 58 Návrh dvojstrany knihy The House, 1916, tuš, kvaš, papír, 28 × 22,3 cm, UPM: G 2226 b/2

s. 61 Písmo Preissigova antikva, Walt Whitman: Salut au Monde!, Random House, New york 1930, barevný knihtisk, papír, 40 × 30 cm, UPM: G 190 B

s. 62 Zkušební tisk písma Butterick, 1928, knihtisk, papír, 22,7 × 28 cm, UPM: G 2241 b

s. 65 Vojtěch Preissig s typografem Jaroslavem Kuralem v New yorku, 1929, Typografia 1929, s. 207

s. 68 Pohlednice z cyklu Ze vsi a z venkova, 1902, barevná zinkografie, papír, 12 × 9 cm, soukromá sbírka

s. 72 T.C.C.U. (Teachers College, Columbia University), 1915, barevná zinkografie, papír, 3,2 × 2,3 cm, UPM: GS 8361

s. 74 Ex libris A. F. Vaňous, 1900, lept, papír, 9 × 6 cm, UPM: GS 16325

Irena Preissigová, 1901, dřevoryt, papír, 6 × 7,3 cm, UPM: GS 6017

Vojtěch Preissig, 1909, zinkografie, papír, 4 × 4 cm, UPM: GS 16316/2

s. 77 Karel Dyrynk, 1909, zinkografie, papír, 4,9 × 5 cm, UPM: G 2244/9

Ex libris Vladimir Francev, 1909, lept, papír, 6,6 × 8,2 cm, UPM: GS 6018

Ex libris Mojmír Helcelet, 1909, zinkografie, papír, 7,3 × 4 cm, UPM: G 2261/24

s. 78 Ex libris Edward Epstean, 1927, dřevoryt, papír, 8,5 × 6 cm, UPM: G 2261/75c

Viněta pro Slévárnu písem, po roce 1903

s. 78 Návrh na Ex libris E. S. Baker, kolem 1911, tuš, běloba, karton, 8,8 × 7,2 cm, UPM: G 2236/1

s. 81 Ex libris Jindřich Waldes, 1921, dřevoryt, papír, 6,7 × 8,1 cm, UPM: GS 12067

Návrh na Ex libris Jindřich Waldes, 1921, tužka, tuš, papír, 7,5 × 7,5 cm, UPM: GS 19337

Ex libris BBB (Bedřich Beneš Buchlovan), 1926, zinkografie, papír, 4,8 × 5,1 cm, UPM: GS 16333

Ex libris Edwina Campbell, 1928, zinkografie, papír, 4,3 × 5,1 cm, UPM: GS 12070

s. 82 Ex libris Allen Eaton, 1927, zinkografie, papír, 7,6 × 4,3 cm, UPM: GS 16351

Ex libris Edmund G. Gress, 1927, zinkografie, papír, 6 × 7,1 cm, UPM: G 2261/86a

Ex libris Frederic W. Goudy Deepdene, 1927, dřevoryt, papír, 5,6 × 7 cm, UPM: G 2261/28

s. 84 Autoportrét, 1896, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

s. 86 Bez názvu, motiv z Bostonu, po roce 1916, fotografie bromostříbrná, 27,7 × 35,4 cm, UPM: GF 31 308

s. 89 Bez názvu, motiv z Bostonu, po roce 1916, fotografie bromostříbrná, 28 × 30 cm, UPM: GF 31 317

s. 90 Návrh na list kalendáře (březen) pro R. R. Donnelley & Sons Co. USA, 1927, tuš, papír, 50,5 × 28 cm, UPM: GS 19 268

Bez názvu, motiv z Bostonu, po roce 1916, fotografie bromostříbrná, 35,4 × 28 cm, UPM: GF 31 320

s. 92 Varianta Preissigovy vlajky užívaná Čechy a Slováky v Americe, 1918, 28,5 × 26,5 cm, VÚA – VHA: fond ČNS – A, kart. 20, inv. č. 940

s. 94 Czechoslovaks! Join Our free Colors!, 1918, barevný knihtisk, papír, 30 × 23 cm, UPM: G 2256

Návrh na obálku The Czechoslovak Review, 1918, tuš, papír, 33 × 25 cm, UPM: G 2230

s. 97 Už Slovensko vstáva, putá si strháva, 1918, barevný linoryt, papír, 90,5 × 63,3 cm, VHÚ: XXIX 3004/9

Bazaar for the Benefit of the Czechoslovak Armies, 1918, barevný linoryt, papír, 85 × 62,2 cm, VHÚ: XXIX 3001/2

s. 98 Hor sa do šíku! Brat k bratovi staňme, / sem k nám! Slováka jméno kto nosí!, 1918, č. 12 ze série pohlednic pro nábor dobrovolníků do československé armády, první a třetí edice; barevný ofset, papír, 14 × 9 cm, soukromá sbírka

s. 101 Za naši samostatnost / Československá armáda, 1918, č. 7 ze série pohlednic pro nábor dobrovolníků do československé armády, čtvrtá edice, barevný ofset, papír, 14 × 9 cm, UPM: G 2251/1a

Za naši samostatnost / Československá armáda, 1918, č. 7 ze série pohlednic pro nábor dobrovolníků do československé armády, první edice, barevný ofset, papír, 14 × 9 cm, soukromá sbírka

s. 101 Za naši samostatnost / Československá armáda, 1918, barevný linoryt, papír, 86 × 61,7 cm, VHÚ: XXIX 3013/1

s. 102 Návrhy československé státní vlajky, 1919, akvarel, papír, 22,7 × 14,8 cm, 9,8 × 13,7 cm, VHÚ: XXIX 4484/1-8

s. 105 Návrhy československé státní vlajky, 1919, akvarel, papír, 22,7 × 14,8 cm, 9,8 × 13,7 cm, VHÚ: XXIX 4484/1-8

s. 106 Světový kongres Volné myšlenky, 1920, barevná litografie, 30,2 × 22,9 cm, UPM: GP 7786

s. 108 Kalendář na rok 1926, Státní tiskárna v Praze, 1925, barevný knihtisk, papír, 61 × 40 cm, UPM: G 2249

s. 110 Autoportrét, 1918, VÚA – VHA: fond Vojtěch Preissig, kart. 4

s. 112 Kto za pravdu horí. Buď – anebo! Čs. výbor Chicago, 1916, barevný linoryt, papír, 87 × 60 cm, UPM: GP 8970

s. 115 Za českou samostatnost – České národní sdružení, 1916, barevný linoryt, papír, 35 × 22,4 cm, UPM: GS 12080

Find the Range of your Patriotism by Enlisting in the Navy, 1917, barevný linoryt, papír, 88,1 × 61,5 cm, VHÚ: XXIX 3010/2

s. 116 It Protected you – Will you Defend It, 1917, barevný linoryt, papír, 88,7 × 63,4 cm, VHÚ: XXIX 3009/1

s. 120 ČS republika trvá! Takový teď má znak!, 1939, barevný linoryt, papír, 49 × 30,5 cm, UPM: G 2227c

s. 122 Obálka časopisu V boj, č. 20, 1939, soukromá sbírka

s. 125 Dopis Ireny Bernáškové návladnímu, 28. 2. 1942, archiv autora

s. 126 Holešovická tiskárna časopisu V boj, archiv autora

Obálka V boj, přetištěná ve vzpomínkovém vydání zvláštního čísla časopisu věnovaném

Vojtěchu Preissigovi a Ince Bernáškové (uspořádal A. Polavský, 1946), archiv autora

Irena Bernášková, archiv autora

s. 131 Nátisk poštovních známek Československo – Revoluční pošta, 1939, arch 5 × 4 známek á 2,6 × 2,5 cm, UPM: G 2228/b

s. 133 Falešná občanská legitimace Ireny Bernáškové, archiv autora

s. 136 Návrh předsádkového papíru, kolem 1900, tuš, běloba, lepenka, 13,2 × 11,7 cm, UPM: GS 19329

Vý B ě ROVá BIBLIOGRAFIE

ČVANČARA, Jaroslav / KOURA, Petr: Odbojová činnost Vojtěcha Preissiga, in: VLČKOVá , Lucie (ed.): Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové museu m v Praze, Praha 2008, s. 115–120

FRAUENTERKA, Miroslav: 1873 Vojtěch Preissig 1973, Typografia LXXVI, 1973, č. 8, s. 297–299

HOUSKOVá , Hana: Otec a dcera (Vojtěch Preissig a Irena Bernášková), nepublikovaný rukopis, uložený v Národním archivu (fond Paměti bojovníků – soutěž SPB/SBS, sign. 2310) a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (fond V. Preissig, kart. 6/B/25)

KARLAS, Otakar: Typografická písma Vojtěcha Preissiga, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha 2009

KNOBLOCH, Iva: Vojtěch Preissig – typograf český?, Typo, 2005, č. 14, s. 2–23

KURAL, Jaroslav: Vojtěch Preissig, český grafik, Odborná škola typografická v Praze, Praha 1931

MENHART, Oldřich: Písmař a typograf Vojtěch Preissig, Hollar XXI, 1949, č. 4, s. 178.

PACOVSK ý, Emil: Umělecké dílo Vojtěcha Preissiga, Typografia XL, 1933, s. 187–191

POLAVSK ý, Arnošt: V boj, Antonín Dědourek, Třebechovice pod Orebem 1946

VLČEK, Tomáš: Vojtěch Preissig: 1873–1944 (kat. výst.), Galerie Václava Špály a Nová síň, Památník národního písemnictví, Praha 1968

VLČEK, Tomáš: Preissigovy fotografie krajin, Výtvarné umění XX, 1970, č. 6, s. 268–276

VLČEK, Tomáš: O knize V. Preissiga The House, in: The House, Střední průmyslová škola grafická, Praha 1973

VLČEK, Tomáš: Vojtěch Preissig: grafika a malba 1932–1938 (kat. výst.), Galerie výtvarného umění Roudnice nad Labem, Galerie umění Karlovy Vary, 1983–1984

VLČEK, Tomáš: Vojtěch Preissig. Průvodce výstavou životního díla Vojtěcha Preissiga, Národní galerie v Praze 2004

VLČKOVá, Lucie (ed.): Vojtěch Preissig – Pro republiku!, Pražská edice a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Praha 2008

VLČKOVá , Lucie: Vojtěch Preissig, Arbor Vitae a Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Řevnice / Praha 2012

Vojtěch Preissig – Ze Světce do světa Lucie Vlčková (ed.)

Odborný recenzent: Markéta Vinglerová

Jazyková redakce: Alice Hekrdlová

Redakční práce: Věra Bartošková

Překlad: Linda Leffová

Grafická úprava: Lenka Fischerová

Sazba: Ladislav Osvald

Obrazové podklady: Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Vojenský historický ústav, Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, soukromé sbírky

Fotografie: Ondřej Kocourek

K výročí Vojtěcha Preissiga vydala Obec Světec ve spolupráci s nakladatelstvím KAPUCí N Společnosti přátel města Duchcova a s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

ISBN: 978-80-86467-58-0 (Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova)

ISBN: 978-80-7101-145-3 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze)