Bůh, náš Otec by Paulínky Praha

Obsah

Předmluva.......................................................................................................5 Úvod: Bůh, Otec milosrdenství.....................................................................9 Prolog Ježíš zjevuje Otce.....................................................................................13

Nové srdce Vzkříšeného jako místo spočinutí Otce...................................19 Hořící keř (srov. Ex 3,1-14).......................................................................21 Závěr: Ježíš je dveřmi vedoucími k Otci....................................................24

První část Tvář Otce 1. Láska Boha Otce..............................................................................27 Jméno Otce.....................................................................................................27 Otec je Počátek...........................................................................................27 Otec je ten, který dává...............................................................................28 Otec je svatý..............................................................................................29 Synovství: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Žl 2,7)...................30 Stvoření: Bůh jako náš původce.................................................................34 Argument: Bůh nás povolává k existenci..................................................34 Vykoupení.....................................................................................................43 Otec trpí v Synu........................................................................................44 Syntéza...........................................................................................................45 2. Mariino duchovní mateřství..............................................47 Otcova láska s mateřskými rysy.......................................................................49 Mariino panenství............................................................................................56 3. Duch svatý a náš život ze křtu..........................................65 Ježíšův křest v Jordánu.....................................................................................69 Duch jako pouto lásky Otce a Syna..................................................................71 Klanění se Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,24)........................................72 Služba Bohu......................................................................................................74

252

Druhá část Ve škole synovského života Úvod: Boží Syn se chtěl naučit synovskému postavení..............................................................79 4. Duch oslavuje Vzkříšeného..................................................83

Prázdný hrob (Jan 20,1-10): novost Božího světa.....................................87 Poutníci do Emauz (Lk 24,13-35): blízkost Vzkříšeného...........................90 Učedníci vidí Pána (večer o Velikonocích) (Jan 20,19-31): poznání Vzkříšeného podle jeho zářících ran.............................................93 Vzkříšený Ježíš vysílá apoštoly (srov. Mt 28,16-20): autorita Ježíše jako Pána............................................................................96 Nanebevstoupení (Sk 1,1-14): Ježíšovo naplnění v synovství...................96

5. Duch oslavuje Ukřižovaného.............................................99

Proměnění (Mt 17,1-9)............................................................................101 Sláva kříže................................................................................................103 Přechod Bílou sobotou.............................................................................107 Otcovo milosrdenství...............................................................................110

6. Duch oslavuje Ježíše Nazaretského...........................117

Nazaretský život......................................................................................117 Pokušení Ježíše na poušti.........................................................................119 Bůh k nám přichází v tom, co je maličké, co je ničím..............................121 Nazaret – naše životní rozpoložení..........................................................125

7. Duch svatý oslavuje církev................................................129

Ježíš stojící na břehu (Jan 21,1-14)..........................................................130 Církev – tělo Kristovo..............................................................................134 Ježíš uprostřed církve...............................................................................136 Svatost Nevěsty.......................................................................................138

Janův prolog (Jan 1,1-18)...........................................................143

Zrození Slova z Otcova mlčení................................................................143 Slovo, tvořící moudrost............................................................................145 Slovo je životem a světlem.......................................................................145 Jan, svědek světla (Jan 1,6-8)...................................................................146 Slovo přišlo mezi nás (Jan 1,9-11)...........................................................147 Bůh nám dává stát se jeho dětmi (Jan 1,12-13).......................................148 Slovo se stalo tělem (Jan 1,14).................................................................149 Jan – svědek božství Slova.......................................................................150 Ježíš Kristus: plnost božského života.......................................................150 Ježíš prostředníkem nové Smlouvy..........................................................151 Syn obrácený k srdci Otce.......................................................................151 Slovo a synovství.....................................................................................153

253

Třetí část Být syny v Synu (Filii in Filio)

Úvod: Následování Krista (Sequela Christi)........159

8. Náš synovský život.....................................................................165

Nové jméno..............................................................................................166 Vnitřní člověk..........................................................................................168 Dětství znovu objevené a znovu zvolené.................................................171 Svědčit o Otci...........................................................................................172

9. Život modlitby...............................................................................175 Otče náš........................................................................................................176 Otče náš...................................................................................................176 Otče náš, jenž jsi na nebesích..................................................................177 Chléb náš vezdejší dej nám dnes..............................................................178 Posvěť se jméno tvé..................................................................................178 Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...............178 Přijď království tvé..................................................................................179 A neuveď nás v pokušení.........................................................................179 Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi...................................................179 Ale zbav nás od zlého!.............................................................................180 Modlitba Páně jako cesta vnitřní modlitby.............................................180 Otče náš, jenž jsi na nebesích (vstup do Boží přítomnosti).....................180 Posvěť se jméno tvé! (vstup do modlitby)...............................................185 Buď vůle tvá (jednota vůle).....................................................................187 Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi (synovská odevzdanost)............188 Chléb náš vezdejší dej nám dnes (život z víry)........................................189 Rozjímavá modlitba.................................................................................191 Skrze Písmo pronikat do tajemství Ježíšova dětství.................................192 Číst Písmo a znovu se k němu navracet..................................................193 Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům (milost poznání sebe sama)......................................................................197 A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého (svoboda synů)............199 Láskyplné sjednocení („opakování“).......................................................200 Společenství svatých (milost je bratrská).................................................202 Závěr: Amen, přijď, Pane Ježíši! (život pro druhé).................................204 10. Modli se ke svému Otci v ústraní (Duchovní cvičení)........................................................................205

254

Otče náš (dispozice k modlitbě)...............................................................207 Otče náš, jenž jsi na nebesích (vstup do Boží přítomnosti).....................208 Text č. 1 – Otec, pramen života (Ef 3,14-21)..........................................209 Text č. 2 – Ježíšova modlitba (Lk 10,21-22).............................................210 Posvěť se jméno tvé (povolání ke klanění)...............................................211 Text č. 3 – Hořící keř (Ex 3,1-14)............................................................211

Text č. 4 – Samaritánka (Jan 4,1-26).......................................................213 Přijď království tvé (povolání ke službě).................................................220 Text č. 5 – Bohatý mladý muž (Mt 19,16-22).........................................221 Text č. 6 – Zvěstování (Lk 1,26-38).........................................................222 Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi (jednota vůle)............................224 Text č. 7 – Maria a Jan pod křížem (Jan 19,25-37).................................224 Text č. 8 – Ježíš Služebník (Flp 2,5-11)...................................................226 Spočinutí pod křížem...............................................................................227 Čtení Žalmu 139......................................................................................228 Chléb náš vezdejší dej nám dnes (dar modlitby)......................................235 Text č. 9 – Blahoslavenství (Mt 5,1-9)....................................................235 Text č. 10 – Večeřadlo (Mt 26,26-29)......................................................237 Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům (poznání sebe sama).................................................................................238 Text č. 11 – Mytí nohou (Jan 13,1-17)....................................................238 Text č. 12 – Marnotratný syn (Lk 15,11-32)...........................................239 A neuveď nás v pokušení (žít synovskou odevzdanost)..........................241 Text č. 13 – Ježíš je pokoušen na poušti (Mt 4,1-11)...............................242 Text č. 14 – Duchovní boj (Ef 6,10-17)...................................................243 Text č. 15 – Agonie v Getsemanech (Mt 26,36-46).................................244 Text č. 16 – Boj na nebi (Zj 11,19 – 12,18).............................................246 Poslední cvičení: Magnificat.................................................................248 Závěr knihy Otec, pramen života..................................................................250

255

Předmluva

tec Jean-Claude Sagne obvykle uvádí své čtenáře bez okolků a téměř bez jakékoliv předchozí přípravy do nejhlubšího tajemství křesťanství. Je tomu tak i v případě knihy, kterou otevíráte a která nás vrhá, tak jako v případě Mojžíše u hořícího keře, doprostřed neprozkoumatelné hlubiny vztahu Otce a Syna, abychom tak nazírali vzájemné darování se jednoho druhému. Neboť jestli „láska znamená svobodné darování se“, pak schopnost milovat představuje naprosté odevzdání se beze zbytku a bez nároku na opětování. Tento vstup do tajemství je velice konkrétní: jak by tomu mohlo být jinak, když Bytí je ryzím darem, opravdovou štědrostí? Postava Marie, Ježíšovy matky, to dosvědčuje: její mateřství zprostředkovává Boží otcovství a je i mateřstvím církve, která „nás směruje ke zdroji milosrdenství, jež je nejčistší láskou Otce, je jeho svatostí“. Od tohoto okamžiku stačí, spolu s Marií a Josefem, následovat jednotlivé etapy Ježíšova příchodu na svět, abychom v něm uzřeli zjevení jeho tajemství v celém rozsahu. Šťastný je ten, kdo je může následovat ve stejném láskyplném společenství jako Maria: kříž se pro něj stane projevem „jediné společné vůle Krista a Marie“, obětujících „společně Bohu jednu jedinou zápalnou oběť, ona v krvi svého srdce, on v krvi svého těla“, jak 5

to nádherně vystihl Arnold Chartreský († 1156), citovaný Jean-Claudem Sagnem. Stejně tak je i sjednocení stvoření se Stvořitelem dílem samotného Boha: zde totiž působí Duch svatý, který nás ve křtu a v ostatních svátostech uvádí do nejhlubšího společenství se synovskou poslušností Ježíše. Tím v nás tentýž Duch oslavuje vzkříšení Ukřižovaného a dává nám dnes a znovu „duchovní rozpoložení, které bylo vlastní Ježíšovi po celou dobu jeho života, během jeho utrpení na kříži a ještě více v konečném a dokonalém aktu obětování se Otci“. Ježíš, aby mohl být Služebníkem Otce, dokázal zůstat jeho Dítětem. A zde vidíme, že středem úvah otce Sagna je otázka synovství. Porušení tohoto vztahu je kořenem všech zranění a naopak správně přijaté a prožívané synovství je základem všech vztahů, jež jsme povoláni žít v tomto světě. Uzdravené, vykoupené a Kristem posvěcené synovství se shoduje s „novým srdcem“, které je přislíbeno proroky a které je na prvním místě Srdcem samotného Ježíše, je „srdcem těla, které je obýváno Duchem svatým, má v sobě vyrytý Boží zákon, je srdcem dokonale synovským a bratrským“, aby se stalo srdcem naším. Sequela Christi, cesta následování Krista, je založena na aktu, jímž „se Ježíš přijetím našeho těla stává zodpovědným za vytvoření všech vztahů“. V tomto smyslu je zřejmé, že „hlavním úkolem našeho života je uznání našeho synovství“. A protože Otec „zná a miluje jen Syna“, tak tedy pouze v Synu a rozpoznáním Syna v nás nás Otec poznává, miluje a dává nám milovat. Modlitba Otče náš obsahuje všechno, co od nás očekává a čím nás chce obdarovat. Vyznávání jeho jména odpovídá naše jméno vyryté do bílého kamínku; svědectví, k němuž nás povolává, odpovídá existence zasvěcená bratrskému společenství a aktivní podíl na poslání Vzkříšeného. 6

Mohli jsme zde pouze zmínit bohatá a vzájemně se doplňující témata, ale už pouhý jejich výčet nám dává poznat, jak jsou důležitá a vzájemně na sobě závislá. V době, kdy tolik lidí chápe sebe sama jako nezávislé lidské atomy bez jakéhokoliv vztahu ke svému původu, ať už lidskému či božskému, potřebuje lidstvo více než kdy jindy pomoc, aby pochopilo, že naše existence je povoláním. Veškeré umění otce Sagna spočívá v tom, že nás této pravdě učí ozřejmením toho, nakolik se základní pojmy psychologie a psychoanalýzy nacházejí a samy sobě zjevují v tajemství Trojjediného Boha, jak jej zjevuje Písmo a nazírá mystika. Můžeme si tedy přát, aby prostřednictvím otce Sagna co největší počet čtenářů objevil, že cesta synovství je „cestou uzdravení“ a radosti, neboť je místem obdarování a schopnosti stát se darem. + Jean-Pierre Batut lyonský pomocný biskup

Úvod Bůh, Otec milosrdenství

nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ „ (Mt 11,27). Existuje jen jedna skutečnost, jen jedno tajemství, kterým je láska Boha Otce, a pouze Ježíš nám je může dát poznat a přivést nás k němu (srov. Jan 1,18). Naší realitou, životem nás jako duchovních bytostí je hledání Boha, objevování tajemství Otce přiměřeně našim možnostem a návrat k tomu, v němž je náš počátek. Otázka člověka je ve skutečnosti otázkou po Bohu. Abychom se poznali a našli svou identitu, abychom dosáhli svobody a uzdravení, nemáme jinou cestu než jít k Otci skrze Ježíše, s ním a v něm. Neboť Otec je ten, který k nám bez ustání přichází v Ježíši, on sám je naším završením. Cílem těchto našich úvah je nazírání tajemství Boha Otce. Otce ale poznáváme jedině skrze Ježíše, který je naší jedinou, živou cestou k němu (srov. Jan 14,6). Poznat Otce znamená naučit se od Ježíše životu syna. Pokusíme se znovu promluvit o tom, co je prostou křesťanskou existencí, a osvětlit tak na prvním místě přechod od dětství k synovství. Tajemství synovství nám uniká, protože se jedná o dar, jímž se uskutečňuje náš osobní život. Nemůžeme doopravdy poznat dar, který je naším původem. Poprvé se přibližujeme k synovství v době dětství, kdy se mu různými způsoby učíme. Ve světle 9

této perspektivy pak můžeme říct, že když se staneme dětmi a když se rozhodneme jimi stále zůstat, Ježíš nám odhalí nejskrytější tajemství svého Božího synovství. Jelikož objevování daru Otce se vždy děje v bratrském sdílení, pokusíme se v tomto světle odhalit vztah, který existuje mezi cestou duchovního dětství a smyslem budování církve: zde se dnes nachází příležitost a milost k nalezení cesty k synovství, což je základním úkolem našeho života. K objevení Otce a k přivlastnění si života synovství je nám především a hlavně zapotřebí budovat prostředí bratrského života, a proto je třeba, aby nás Duch svatý identifikoval s Ježíšem: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36). To je ovoce Mariiny přítomnosti v našem životě jako Matky milosrdenství. V roztříštěné společnosti, kdy se formování osobnosti stává stále obtížnějším úkolem, máme skutečnou příležitost utužit a posílit se tím, že se rozpoznáme jako součást mystického těla Krista. A právě zde můžeme společně s Marií znovu sestoupit ke svému počátku, a očistit tak v sobě zdroj opravdového života. Vnitřní uzdravení znamená znovunabytí synovské důvěry k Otci. Skutečnou svobodou je naprosté podřízení se Duchu. Kořenem všech problémů a všech symptomů je zranění synovství. Cestou uzdravení není nic jiného než naučit se žít synovství. A nejvhodnějším místem je, dnes více než kdy jindy, církev chápaná jako tělo Kristovo. V první části se budeme snažit přiblížit lásku Boha Otce nejprve skrze Ježíše, pak skrze Ducha svatého a skrze Marii. Druhá část je věnovaná rekapitulaci Ježíšova synovství ve světle vzkříšení. Ve třetí části pak proměníme v modlitbu to, co nám bylo pod vlivem Ducha dáno objevit jako synovství. Nad svůj tematický rámec, jehož meze jsou zřejmé, se naše úvahy snaží poukázat především na duchovní zkušenost Otcovy 10

přítomnosti. Tato zkušenost bezpochyby vyžaduje, abychom se znovu zadívali na svůj život ve světle duchovního rozměru tohoto textu. Začněme však od místa odhalení pravdy, což je Ježíšovo svědectví.

Prolog Ježíš zjevuje Otce

ežíšovým posláním bylo zjevit nám Otce, dát nám poznat jeho jméno a umožnit nám vstoupit s ním do osobního vztahu. Ježíš je tím pravým zjevovatelem Otce, neboť je jednorozeným Synem (srov. Jan 1,18; 3,18) Otcovy něhy (srov. Kol 1,13). Svou pokorou, tichostí a prostotou nás Ježíš uvádí do hlubin tajemství Otce, jenž je přítelem lidí. Dítě Ježíš zjevuje dokonale ve své maličkosti vším, čím je, a aniž by zatím promluvilo, obraz neviditelného Boha (srov. Kol 1,15). Nejvíce Ježíš zjevuje tajemství Otce, když jej ve vší prostotě nazývá Otcem nebo když se sám nazývá Synem. Nejvíce Ježíš zjevuje tajemství synovství v modlitbě, kdy před námi oslovuje Otce z pozice Syna. Modlitba, kterou zde citujeme se zvláštním důrazem (srov. Mt 11,25-30), se nachází na mimořádném místě v kontextu slavnostního zjevení. Ježíš vykládá veškeré své učení o tajemství Boha a o spáse v několika jednoduchých větách jedinečného významu. „V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl: »Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás

občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží«“ (Mt 11,25-30).

Ježíš se zde obrací na svého Otce jako na začátku modlitby Otče náš a oslovuje ho jako jediného Boha, neboť je Pánem nebe a země. Ježíšova modlitba je modlitbou žehnání-dobrořečení, což je typická židovská modlitba. Ježíš dobrořečí Otci, což znamená, že mu děkuje za všechna jeho požehnání: všechny divy v dějinách spásy. Jestliže žehná Otec, dává lidem něco ze své božské svatosti. Modlitba žehnání-dobrořečení má tedy svou vlastní dynamiku. Dobrořečit Bohu znamená otevřít se novým možnostem, kdy nám Bůh, v odpověď, znovu požehná. Typickým příkladem je prosebná modlitba doprovázená vzdáváním díků (srov. Flp 4,6). Ale zde, v námi citované modlitbě, spočívá veškeré Ježíšovo dobrořečení Otci ve faktu, že mu Otec svěřil poslání odevzdat všechna svá tajemství maličkým, chudým a dětem. A obsahem Otcova tajemství, jež nám sděluje skrze svého Syna, je jeho shovívavá láska, s níž shlíží na chudé a maličké (srov. Lk 2,14). Otcova laskavost zahrnuje současně jeho vyvolení maličkých a věrnost, s níž je provází v poslání, ke kterému je určil. Ježíš je na prvním místě tím, jehož Otec vyvolil, aby nám zjevil svou laskavost (srov. Mt 3,17; 17,5). On je tím nejchudším a nejnepatrnějším mezi lidskými dětmi. Anděla z Foligna nám říká: „Otec dal svému milovanému Synu takovou chudobu, že nikdy nebylo ani nebude chudého, který by se mu vyrovnal. A přitom jeho vlastnictvím je Bytí.“1 Jestliže nám Ježíš může sdělovat tajemství Otce, pak je to jen proto, že jeho znalost Otce je dokonalá a s ni1 Anděla z FOLIGNA: Le livre des visions et instructions [Kniha vidění a ponaučení]. Seuil, Paříž 1991, kap. 55, s. 148.

kým nesrovnatelná.2 Tato znalost vychází z intimity společně sdíleného života v důvěře. Jedině Otec zná Syna božským poznáním, zná jeho vnitřní podobu, jeho tajemství, jeho božství. Zná jej dokonale, neboť je jeho původem, který v něm přebývá. A protože jedině Syn zná Otce, jedná se rovněž o božské poznání. Svatý Irenej úžasným způsobem říká, že co je viditelného v Otci, je Syn, a co je neviditelného v Synu, je Otec.3 Syn je tedy zviditelněním Otce, je jeho zjevovatelem: „Filipe, kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). Co je neviditelného v Synu, je tajemství jeho božského synovství. Ježíšova modlitba nám podivuhodným způsobem ukazuje, že při zachování synovské podřízenosti je způsobem bytí roven Otci. Ježíš se s námi dělí o tajemství Otce tím, že nás zve do své školy: svou autoritu učitele sděluje metaforou jha. Jho, které nám Ježíš vkládá na bedra, není nic jiného než jeho tiché a pokorné srdce. Toto srdce je ve skutečnosti živými dveřmi, které nám otevírá, aby nám umožnil zakusit Otcovu laskavost. Ježíš nám ulehčuje naše břemeno, protože přichází, aby je s námi sdílel: celý náš život je naším přebýváním s ním a jeho přebýváním s námi. Naším odpočinkem je pochopení nezměrnosti Otcovy lásky: do těchto míst nás chce Ježíš vést v roli Dobrého pastýře (srov. Mt 9,36; Zj 7,17). Ježíš nám tedy skrze svou tichost a pokoru zjevuje Otcovu laskavost. Ježíš nám tímto způsobem svým dětstvím ukazuje, v čem pro něj spočívá být Synem, a tím s námi sdílí tajemství Otce. Skrze svou pokoru a důvěru zůstává Ježíš, po celý svůj život a ještě více ve svém utrpení, Synem svého Otce, ale nejen to, hlavně a především zůstává jeho dítětem. Díky své pokoře dostává od Otce jméno, které je nad každé jiné jméno (srov. Flp 2,9). 2

François DREYFUS, Jésus savait-il qu´il était Dieu?, Paris, Cerf 1984, s. 51–55.

Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876, IV,6,6.

„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo“ (Žid 1,1-4).

Jméno, které Ježíš od Otce dostal, je Syn! Toto jméno vystihuje jeho tajemství a jeho poslání mezi námi. Ve všem svém lidském počínání vyjevuje Ježíš tajemství svého synovského života. Ježíš je víc než prorok, který by mluvil ve jménu Božím. Synovým privilegiem je intimita s Otcem v každém okamžiku. Viděl Otce, vidí jej, je pohledem neustále upřeným na Otce, je vášní lásky k Otci. Ježíš nám vším svým bytím a konáním dává poznat Otce, a ještě více, když se před námi k němu modlí. Otec je nedostižný lidskému chápání neproniknutelným tajemstvím svého božského Bytí. Jedině Ježíš ve svém tajemství Bohočlověka a ve své naprosté synovské pokoře je schopen poznat Otce a dát nám jej poznat. Veškerý život Syna je úžasem před Otcem, který je nade všechno (srov. Jan 10,29; 14,28), který je jediným pravým Bohem (srov. Jan 17,3). Čím více se Ježíš stává člověkem, tím více nám dává poznat Boha. Ježíš nám dává především svou pokorou poznat v jeho lidství nejhlubší tajemství synovského života v Bohu. Uvnitř božského života se Syn beze zbytku přijímá z Otcova obdarování a žasne nad štědrostí Otce, jenž si nenechává nic pro sebe a vše mu dává: „Ten, kdo opravdu miluje, je spokojen tehdy, když všechno, co je sám v sobě a zač stojí a co má a přijímá, použije pro milovaného, a čím je toho víc, tím 16

větší má radost, že mu to může darovat.“4 Modlitbou Syna je především připomínání Otcova obdarování, vzdávání díků a dobrořečení. Životem Syna je eucharistie. Vlastním tajemstvím Otce je iniciativa daru, jež z něj činí původce života. Otec může darovat všechno, neboť skrze sebe sama vlastní božský život (srov. Jan 5,26; 6,57). Svrchovanost Otce se realizuje ve svobodě, s níž obdarovává. Otec je sám v sobě čistým aktem darování. Svatost, která charakterizuje jeho jméno, nám dává rozpoznat v jeho Bytí čisté vyzařování, čisté prýštění. Boží Bytí je rozpínavostí, je štědrou komunikací. Otec je ten, který miluje, který dává. Veškeré tajemství Otce spočívá v jeho nekonečné lásce, kterou nedokážeme pochopit a ani si ji neumíme představit. My si v naší nicotnosti převádíme lásku Otce do obrazu jeho shovívavosti, laskavosti, dobrotivosti a milosrdenství. V poznání lásky Otce se nachází naše spása, naše vysvobození a naše uzdravení. Cesta objevování této pravdy je prošlapaná Dítětem Ježíšem. Veškeré tajemství Boha a spásy je možné nazírat v Dítěti Ježíši, v jeho pokoře. Díky své schopnosti plně se darovat je Otec větší i v rámci vnitrobožských vztahů, věříme-li tomu, co píše Hilarius z Poitiers: „Pokud je Otec větší zásluhou své autority coby dárce, stává se Syn menším tím, že přiznává dar? Znamená to tedy, že ten, který daruje, je větším, ale nestává se tím pádem menším ten, kterému je darováno být jedno s Otcem...? Otec je tedy větší než Syn; je samozřejmě větší ten, který dává být tím, kým je on sám.“5

4 Sv. Jan od KŘÍŽE: Živý plamen lásky. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2001, s. 78. 5

Hilarius Pictaviensis: De Trinitate. III, IX–XII.

Ježíš je naší živou cestou k Otci: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Ježíš k nám stále přichází jako dveře (srov. Jan 10,7), zprostředkovává nám přístup k Otci, je cestou k Otci; neustále nás v sobě a v hlubině našeho bytí přitahuje k Otci. Jistě, člověk může pomocí své inteligence dojít k poznání Boží existence. Každému člověku přísluší vznešený úkol hledání pravdy. Ale pravý Bůh je načrtnut lidským rozumem pouze z velké dálky. Bůh chce sám od sebe přijít až k nám, neboť jenom on sám nám může zjevit, kým je sám v sobě, ve svém nejintimnějším tajemství. Naprosto se nám vydává v daru svého Syna, což je nepochopitelným vyvrcholením božské lásky. Pouze jediný Bůh nám může zjevit, že sám v sobě je Otcem. „To nejhlubší lidské myšlení a cítění nějakým způsobem ví, že Bůh musí existovat. Že na počátku všech věcí musí být nikoliv iracionalita, ale tvůrčí Rozum; nikoliv slepá náhoda, ale svoboda. Navzdory tomu, že to všichni lidé nějak vědí – jak Pavel zdůrazňuje v listu Římanům (1,21) – zůstává toto vědění nereálným: nějaký pouze vymyšlený a vynalezený bůh není Bohem. Pokud se nezjeví, my až k Němu nedosáhneme. Novinkou křesťanského poselství je možnost říci nyní všem národům: On se zjevil. On osobně. A cesta k němu je nyní otevřena. Novost křesťanské zvěsti spočívá ve faktu: On se zjevil. Není to však slepý fakt, ale fakt, který je sám Logem – přítomností věčného Rozumu v našem těle. Verbum caro factum est (srov. Jan 1,14): právě tak, nyní, tady ve skutečnosti je Logos, Logos přítomný uprostřed nás. Ten fakt je rozumný. Zajisté je stále zapotřebí pokory rozumu, aby bylo možné jej přijmout, je zapotřebí pokory člověka, který odpovídá na pokoru Boha.“6

6 Promluva Benedikta XVI. na setkání se světem kultury v Paříži 12. září 2008: Základem evropské kultury je hledání Boha, překlad Milan Glaser, RadioVaticana.cz.

10. kapitola Modli se ke svému Otci v ústraní123 (Duchovní cvičení)

Tato poslední kapitola nabízí látku pro duchovní cvičení. Znovu v ní procházíme obsah předešlé kapitoly o životě modlitby, ale také se zde setkáme s myšlenkami objevujícími se v celém textu. Pro snadné použití této kapitoly jako podkladu pro duchovní cvičení jsme uspořádali její text způsobem, který nepotřebuje nutné obeznámení se s tím, co mu předchází.

uchovní cvičení, která zde nabízíme, mají za svůj hlavní cíl „vyvolení“. Vyvolení znamená uslyšet volání Boha Otce, jímž se k nám dnes v Ježíši osobně obrací. Náš Bůh je tím, kdo přichází (srov. Zj 1,4.8). Naše modlitba spočívá především v rozpoznání a přijetí tohoto Boha, který k nám přichází. Bůh se nám přibližuje v tom, že nám daroval svého Syna (srov. Řím 8,32; Jan 3,16). Přijetí Boha je vlastním aktem našeho života, který nás cele zavazuje a staví nás na cestu života. Tento akt můžeme nazvat souhlasem: „Hle, zde jsem!“ („Ecce, adsum!“). Abychom v pravdě přijali Boha, který přichází, je na nás, abychom k němu dnes vykročili, a zde také spočívá úkol naší modlitby: jít k Bohu a zároveň

123 „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,5-6).

205

nechat Ježíše modlit se k Otci pro nás a v nás tak, jak to dnes naplno činí v eucharistii. Ježíš nám umožňuje k němu přijít nejdříve skrze jeho učení, jak je zachyceno v Písmu, a skrze něj pak přicházíme k Otci. Modlit se znamená žít Písmo tím, že necháme Písmo žít v nás, že umožníme slovu života, aby se v nás projevovalo (srov. Flp 2,16). Rozjímání znamená osobně procházet Ježíšovu cestu v Písmu. Mezi vším Ježíšovým učením si vybereme jako odrazový můstek a jako vodítko pro naše duchovní cvičení modlitbu Otče náš. Celá naše duchovní cvičení spočívají v naslouchání modlitbě Páně. Budeme se postupně zabývat jednotlivými prosbami modlitby Otče náš a zároveň budeme předkládat další texty Písma k rozjímání. Tato duchovní cvičení jsou koncipována především pro běžný každodenní život. Bude proto dobré rozjímat o každém textu nejméně dvakrát během jednoho dne a stejným způsobem i druhý den. O každém textu budeme tedy rozjímat dva po sobě následující dny. Každé rozjímání tak poskytne prostor pro „opakování“, jehož plody budou brzy postřehnutelné – jedná se hlavně o srdečnější a jednodušší přístup k Písmu. Proto bude třeba věnovat každý den nejméně půl hodiny modlitbě, bez vynechání některého ze cvičení a bez přerušení, které by bylo delší než jeden den. Duchovní cvičení prováděná v podmínkách běžného života tak mohou trvat zhruba jeden měsíc. Je ovšem možné prožít tato duchovní cvičení v průběhu jednoho týdne. K tomu by mělo stačit zabývat se každý den jednou z proseb modlitby Otče náš spolu s určenými texty. Cílem těchto duchovních cvičení je dospět k usebrání v srdci obětovaného a vítězného Beránka, neboť on je naším středem a naším pramenem (srov. Jan 19,25-37). 206

Jsou klaněním se Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,24). Vedou nás k prameni živé vody (srov. Jan 7,38; Zj 7,17; Jer 2,13), který je nekonečností Otcovy lásky. Nové srdce Vzkříšeného, jeho blahoslavené srdce, je místem pravdy, kde přijímáme synovský život, kde sami sebe poznáváme, kde dostáváme milost očištění a kde, jako znamení a plod toho všeho, docházíme uzdravení. Je to místo dokonalé poslušnosti Ježíše, našeho staršího bratra, v němž se můžeme odhodlat k uskutečňování povolání, které nám Otec adresuje. Je to místo, kde jsme vydáni Duchu a kde jsme jím zasvěceni a posvěceni. Otče náš (dispozice k modlitbě) Modlitba Otče náš je počátkem i pozadím našich duchovních cvičení. Je dobré mít tuto informaci stále na mysli a v srdci v průběhu rozjímání předkládaných textů. Jedná se o srdce Ježíšova učení o modlitbě, která je zdrojem a místem našeho synovského života. Začněme opakovanou, pomalou recitací modlitby Otče náš a nechejme v sobě rezonovat každou z jejích proseb. Nejedná se ale o to, abychom jen mechanicky opakovali stále stejné vzývání. Ne, k něčemu takovému se nenuťme, neboť nejdůležitější je zůstávat v tichu, pozorní a s otevřenou myslí a srdcem tím způsobem, abychom dokázali naslouchat a přijímat modlitbu Otče náš jako hudbu na pozadí našich každodenních činností. Naslouchejme v sobě této modlitbě po dva po sobě následující dny, aniž bychom dělali cokoliv jiného, než ji přijímali tak, jak k nám přichází. Na konci této úvodní části duchovních cvičení stačí, abychom si uvědomili jedno slovo z této modlitby, které ji v sobě obsahuje celou. Zastavme se u slova „Otče“, 207

neboť říká vše, vyslovuje Vše, obsahuje toho, kdo je vším: Živého! Otče náš, jenž jsi na nebesích (vstup do Boží přítomnosti) Nechali jsme tedy v sobě natrvalo znít Otcovo jméno. V původní verzi této modlitby, tedy v řečtině, a v jejích dalších verzích, latinské i v ostatních jazycích, je jméno „Otec“ jejím prvním slovem.124 Snad se jedná o první slovo, které dokáže malé dítě vyslovit ještě před slovem „matka“. Znali jsme našeho Boha, když jsme ještě byli v postavení dítěte a když jsme se učili základní životní postoje. Ale Otec, k němuž se nyní obracíme, není naším pozemským otcem. Jméno, které nám Ježíš oznámil, se ozřejmuje samo ze sebe: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ A protože se jedná o nebeského Otce, o Otce, který je Bohem, tak abychom v pravdě vstoupili do jeho přítomnosti, a dříve než k němu proneseme první slovo, abychom k němu zaujali postoj, který mu skutečně náleží, skláníme se před ním v adoraci, kdy mu vše s pokorou odevzdáváme. Nejdříve se musíme zastavit u bratrské dimenze této modlitby; abychom se mohli obracet k Bohu, musíme se spojit dohromady a společně mu říkat, že je náš Otec (viz text č. 1). Později se budeme soustředit na jeho tajemství: je Otcem na nebesích (viz text č. 2). Poznámka k rozjímání textů Obvykle předkládáme k rozjímání dva texty z Písma ke každé z proseb modlitby Otče náš. Za textem k rozjímání 124 Na rozdíl od francouzštiny, kde slovo „Père” je až na druhém místě – „Notre Père“ – pozn. překladatele.

208

následuje krátký komentář, který nazýváme čtením. Cesta rozjímání bude dále značena třemi body. Rozjímání uzavře konkrétní duchovní úkon. Text č. 1 – Otec, pramen života (Ef 3,14-21) „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku, přesahující všechno poznání, a dosáhnout plné míry Božích darů. Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen“ (Ef 3,14-21).

Čtení. – Otec se ve své plnosti zjevuje všem lidem v Ježíši, našem starším bratru; je náš Otec. Můžeme se k němu obracet společně, v plnosti Krista. Klanění je pramenem a završením všech našich skutků a všech forem modlitby. Dříve než proneseme první slova, poklekněme. Toto klanění nás přivádí dále, než dokážeme sami říct – Bůh je nade vše. Jméno Otce dává zaznít vzpomínkám z dětství, nebeský Otec předchází všechny naše nejranější vzpomínky, je zdrojem života. Původ jména rodiny pochází od Něj, z Něj pochází realita otcovství a mateřství. Skutkem Otcova života je ve víře formovat Syna působením Ducha v našem srdci. Síla Otcovy lásky v nás působí skrze jeho Ducha. Duch nám dává sílu tím, že nám umožňuje milovat a poznat Vzkříšeného, v němž přebývá plnost Otcovy lásky. Otec dokáže předávat 209

plnost svého života pouze celému lidstvu, proto abychom mohli přijmout Otcův dar, musíme se nechat uchvátit společenstvím svatých. Cesta: Poklekám před Otcem: „Bůh je nade všechno.“ Vírou se spojuji s Kristem přebývajícím v mém srdci: „Jsi mi bližší než já sám sobě.“ Nechám se přitahovat zástupem svatých za oponu: „Pojď k Otci!“ Duchovní úkon. – „Můj Otče, cele se ti odevzdávám, do tvých rukou vkládám svůj život, ať se se mnou děje tvá vůle, můj Bože, nepřeji si nic jiného.“ Text č. 2 – Ježíšova modlitba (Lk 10,21-22) „V té chvíli zajásal v Duchu svatém a řekl: »Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit«“ (Lk 10,21-22).

Čtení. – Otec, kterého nám Ježíš nejlépe zjevuje při modlitbě, je Pán nebe i země, jediný Bůh, Všemohoucí. Ježíš jej chválí a dobrořečí mu pro jeho laskavost, která jej vede ke zjevení svého tajemství maličkým. Ježíš má své poslání zjevit nám Otce proto, že je ze všech maličkých tím nejmenším, nejchudším a nejpokornějším; Otec mu svěřil všechna svá tajemství, aby nám je předal. Zná Otce tak, jako Otec zná jej, božským a dokonalým poznáním. Duch v usebrání a klanění přitahuje Ježíše do Otcových božských hlubin. 210