Jako laň na výšinách

Hannah Hurnardová

Jako laň na výšinách Úchvatná alegorie o touze Božích dětí nechat se dovést na výšiny lásky, radosti a vítězství

Kapitola I Pozvání na výšiny

Toto je pøíbìh o tom, jak Bázlivá unikla rodinì svých pøíbuzných Ustrašených a dostala se s Pastýøem na výšiny, kde „dokonalá láska strach vyhání“.

Bázlivá byla nìkolik let ve službách Nejvyššího pastýøe, jehož velká stáda se pásla v Údolí ponížení.

Pracovala a bydlela se svými pøítelkynìmi Milosrdenstvím a Pokojem v tiché bílé chaloupce ve vesnici Velké chvìní. Milovala svou práci a velice toužila dìlat Nejvyššímu pastýøi radost. Vìtšinou byla š astná, přesto bylo nìkolik vìcí, které jí neustále pøekážely v práci a pùsobily jí velká vnitøní muka a zahanbení.

Pøedevším byla mrzák. Nohy mìla tak køivé, že pøi práci musela èasto kulhat a klopýtat. Kromì toho mìla velmi ošklivì zkroucená ústa, která znetvoøovala výraz její tváøe i øeè, a navíc ji sklièovalo vìdomí, že tato nevzhlednost leká a uráží ty, kdo vìdí, že je ve službách Pastýøe. Vroucnì si pøála být zbavena všech tìchto nedostatkù a být tak krásná, pùvabná a silná jako mnozí ostatní Pastýøovi služebníci a pøedevším být podobná Nejvyššímu pastýøi 11

samotnému. Bála se však, že není možné se tìchto dvou vad zbavit a že jí nikdy nepøestanou otravovat službu.

V jejím životì však byl ještì jiný, vìtší problém.

Patøila do rodiny Ustrašených, kteøí bydleli po celém údolí, takže pøed nimi nikdy nemohla uniknout. Jako sirotek vyrùstala v domì své tety, chudé paní Bezútìšné Hrùzy, spolu se svými sestøenicemi Zachmuøenou a Nevraživou a jejich bratrem Strachem, velkým tyranem, který ji neustále muèil a pronásledoval.

Podobnì jako vìtšina rodin v Údolí ponížení všichni Ustrašení nenávidìli Nejvyššího pastýøe a jeho služebníky se snažili bojkotovat. Pøirozenì pro nì bylo velkou urážkou, že nìkdo z jejich rodiny vstoupil do jeho služeb. Proto se snažili ze všech sil, pøesvìdèováním i výhrùžkami, Bázlivou donutit, aby službu opustila. Jednoho osudného dne ji postavili pøed rozhodnutí celé rodiny, že se musí provdat za Strach a spoøádanì se usadit mezi vlastními lidmi.

Vyhrožovali, že pokud se vzepøe tak uèinit ze své svobodné vùle, pøinutí ji násilím. Ubohá Bázlivá byla už pøi této pouhé pøedstavì pøemožena hrùzou.

Pøíbuzní jí vždy nahánìli hrùzu, ale nikdy se nenauèila odporovat jim nebo ignorovat jejich hrozby, a tak teï pøed nimi sedìla celá shrbená a jen dokola opakovala, že ji nic nepøinutí vzít si Strach, pøitom však nemìla sílu jim uniknout.

Neš astný rozhovor proto trval dlouho, a když jí nakonec dali na chvíli pokoj, byl již veèer. Bázlivá si s úlevou vzpomnìla, že Nejvyšší pastýø touto do12

bou vodí své ovce napájet na jejich oblíbené místo k pøekrásné tùòce pod vodopádem na kraji vesnice.

Sem chodívala každý den brzy po ránu, aby se sešla s Pastýøem a vyslechla jeho pøání a úkoly na ten den, a veèer zase, aby mu podala zprávu o celodenní práci.

Nyní byl právì èas veèerního setkání u tùòky a Bázlivá cítila, že jí Pastýø pomùže a nedovolí jejím pøíbuzným, aby ji unesli a pøinutili opustit službu u nìj a vymìnit ji za strašlivé, otrocké manželství se Strachem.

Stále se ještì tøásla strachem, a aniž si setøela slzy z tváøe, zavøela za sebou dveøe chaloupky a vydala se k tùni pod vodopádem.

Když opouštìla vesnici a vycházela na pole, naplòovalo Údolí ponížení klidné veèerní svìtlo s nazlátlou záøí. Hory za øekou, lemující východní stranu údolí jako hradby, mìly již narùžovìlý nádech a hluboké rokliny mezi nimi byly plné krásných, tajemných stínù. V klidu a míru tohoto tichého veèera došla ubohá vystrašená Bázlivá k tùni, kde na ni již èekal Pastýø, a povìdìla mu o svém soužení. „Co mám dìlat?“ plakala, když mu vylíèila svou bídu. „Jak tomu mùžu uniknout? Pøece mì nemùžou pøinutit, abych si vzala Strach? Jen to ne!“ naøíkala, úplnì zdrcená pøi pouhé myšlence na takové vyhlídky. „Už tak je dost hrozné být Bázlivá, ale pøedstava, že budu po zbytek svého života paní Strachová a nikdy nebudu moci uniknout pøed jeho muèením, je víc, než dokážu snést.“ „Neboj se,“ øekl Pastýø vlídnì. „Jsi v mých službách, a když mi budeš dùvìøovat, nepøinutí tì 13

k žádnému rodinnému svazku proti tvé vùli. Nikdy jsi však nemìla pustit své pøíbuzné Ustrašené do své chalupy, protože to jsou nepøátelé Krále, který tì vzal do svých služeb.“ „Já vím, ach ano, já vím,“ plakala Bázlivá, „ale kdykoli potkám nìkoho ze svých pøíbuzných, mám pocit, že ztrácím veškerou sílu, a prostì se jim nemùžu postavit, a se snažím sebevíc. Dokud žiji v Údolí ponížení, nemùžu se jim vyhnout. Jsou všude a teï, když se rozhodli dostat mì znovu do své moci, se již nikdy neodvážím být sama mimo dùm, protože se bojím, že mì unesou.“ Bìhem øeèi zvedla oèi a pohlédla pøes údolí a øeku k nádherným, svìtlem zalitým vrcholkùm hor. Najednou vykøikla v zoufalé touze: „Ach, kéž bych mohla úplnì uniknout z tohoto Údolí ponížení a dostat se tam na výšiny, z dosahu všech Ustrašených a dalších pøíbuzných!“ Sotva ta slova vyøkla, Pastýø k jejímu velkému údivu odpovìdìl: „Dlouho jsem èekal, až to navrhneš, Bázlivá. Opravdu by pro tebe bylo nejlepší, kdybys opustila Údolí ponížení a vydala se na výšiny. Já sám tì tam velice rád dovedu. Ty nižší svahy hor na druhé stranì øeky jsou hranice království mého otce, Øíše lásky. Tam nežije žádný strach, protože »dokonalá láska strach vyhání«.“ Bázlivá na nìj ohromenì zírala. „Jít na výšiny,“ vykøikla, „a žít tam? Ach, kéž by to šlo! Už mìsíce po tom toužím! Myslím na to ve dne v noci, ale není to možné. Nikdy se tam nedostanu. Jsem pøíliš chromá.“ 14

Pohlédla dolù na své zkøivené nohy a oèi se jí znovu zalily slzami zoufalství a sebelítosti. „Ty hory jsou tak strmé a nebezpeèné. Øíká se, že jenom lanì a jeleni se po nich mohou bezpeènì pohybovat.“ „To je naprostá pravda, že cesta na výšiny je obtížná a nebezpeèná,“ pøikývl Pastýø. „A musí být.

To proto, aby nic, co je Lásce nepøátelské, nemohlo vystoupit do Království a napadnout je. Nedostane se tam nic ošklivého èi nìjakým zpùsobem nedokonalého a obyvatelé výšin opravdu potøebují »nohy laní«. Já sám je mám.“ A dodal s úsmìvem: „A jako kolouch èi srnec mohu skákat po horách a pahorcích s nejvìtší lehkostí a potìšením. Ale i tvé nohy, Bázlivá, mohu uèinit hbitými jako nohy laní a dovést tì na výšiny. Potom mi také budeš moci sloužit mnohem lépe a budeš mimo dosah všech svých nepøátel. Rád slyším, že tam toužíš jít, protože jak jsem již øekl, èekal jsem, až to navrhneš. Pak také,“ dodal opìt s úsmìvem, „se již nikdy nebudeš muset setkat se Strachem.“ Bázlivá na nìho zmatenì hledìla. „Uèinit mé nohy hbité jako nohy laní,“ opakovala si. „Jak by to bylo možné? A co by obyvatelé Království lásky øekli na to, kdyby se mezi nimi objevil malý zkøivený mrzák s ošklivou tváøí a pokroucenými ústy, když tam nesmí pøebývat nic ošklivého a nedokonalého?“ „Je pravda,“ souhlasil Pastýø, „že by ses musela promìnit, než budeš schopná žít na výšinách, ale chceš-li jít se mnou, slibuji, že ti pomohu získat laní nohy. Tam nahoøe na horách, když se dostaneš blízko opravdových výšin, je èerstvý a osvìžující vzduch, 15

který posiluje celé tìlo, a teèou tam léèivé potoky, takže ten, kdo se v nich vykoupe, zjistí, že všechny jeho vady a všechna znetvoøení jsou smyta. Ale musím ti øíci ještì nìco. Nejen že uèiním tvé nohy podobné nohám laní, ale budeš také muset pøijmout jiné jméno, protože by nebylo možné, aby do Království lásky vstoupila Bázlivá èi kterýkoli jiný èlen rodiny Ustrašených. Bázlivá, jsi ochotna nechat se cele promìnit a stát se podobnou novému jménu, které pøijmeš, až se staneš obyvatelkou Království lásky?“ Pøikývla a velmi vážnì prohlásila: „Ano, jsem.“ Znovu se usmál, ale vážnì dodal: „Je tu ještì jedna vìc, nejdùležitìjší ze všech. Nikdo nemùže bydlet v Království lásky, pokud v jeho srdci již nekvete kvìtina Lásky. Byla do tvého srdce zasazena Láska, Bázlivá?“ Po tìchto slovech na ni Pastýø pohlédl velice pozornì a ona si uvìdomila, že jeho oèi pronikají až do nejvìtší hloubky jejího srdce a vidí vše, co je v nìm skryto, mnohem lépe než ona sama. Dlouho neodpovídala, protože nevìdìla, co má øíci, ale dívala se ponìkud bolestnì do jeho oèí, které na ni hledìly tak pronikavì. Najednou zjistila, že se v nich odráží to, na co se dívají.

Mohla v nich vidìt své vlastní srdce pøesnì tak, jak je vidìl on. Po dlouhé odmlce odpovìdìla: „Myslím, že to, co tam roste, je velká touha zakusit pøirozenou, lidskou lásku a nauèit se milovat ze všech sil jednoho èlovìka, který mì bude taky milovat. Ale možná že tato touha, aèkoli se zdá pøirozená a správná, není 16

ta Láska, o které mluvíš ty?“ Odmlèela se a pak upøímnì a témìø s rozechvìním dodala: „Vidím, že v mém srdci roste touha být milována a obdivována, ale nevidím tam ten druh Lásky, o kterém mluvíš ty. Pøinejmenším nic takového, jako je láska, kterou vidím v tobì, Pastýøi.“ „Dovolíš mi tedy, abych tam nyní zasadil semeno pravé Lásky?“ zeptal se Pastýø. „Bude ti trvat nìjakou dobu, než získáš laní nohy a vyšplháš na výšiny, a když vložím to semeno do tvého srdce teï, pak ve chvíli, kdy tam dojdeš, bude již pøipraveno kvést.“ Bázlivá se stáhla. „Bojím se,“ namítla, „protože mi øíkali, že když nìkoho opravdu miluješ, dáváš milovanému sílu zraòovat a pùsobit ti bolest jako nikdo jiný.“ „To je pravda,“ odvìtil Pastýø. „Milovat znamená vydávat SEBE do moci milovaného a stát se velice zranitelným a ty jsi pøece BÁZLIVÁ, když jde o bolest, že ano?“ Zkroušenì pøikývla a zahanbenì pøiznala: „Ano, jsem VELMI bázlivá.“ „Ale milovat je takové štìstí,“ øekl Pastýø tiše. „Je štìstí milovat, i když nedostáváš lásku zpìt. Je to urèitì bolestné, ale Láska to nepovažuje za dùležité.“ Bázlivou najednou napadlo, že nikdy nevidìla tak trpìlivé oèi, jako má Pastýø. Zároveò v nich bylo nìco, z èeho ji bolelo u srdce, i když nedovedla øíci proè.

Stále se krèila strachem, ale vyhrkla (velmi rychle, protože se za svá slova ponìkud stydìla): „Nikdy se neodvážím milovat, dokud si nebudu jistá, že jsem 17

také milována. Jestliže ti dovolím zasadit do mého srdce semínko Lásky, slíbíš mi, že budu milována?

Jinak bych to nedokázala snést.“ Úsmìv, kterým ji obdaøil, byl ten nejvlídnìjší a nejnìžnìjší, jaký kdy vidìla, ale pøesto opìt, ze stejného neurèitého dùvodu jako pøedtím, cítila pohnutí. „Ano,“ pøikývl bez váhání. „Slibuji ti, Bázlivá, že až bude rostlinka Lásky v tvém srdci pøipravena kvést a ty budeš pøipravena zmìnit si jméno, budeš milována.“ Paprsek radosti jí projel od hlavy až k patì. Pøipadalo jí to tak úžasné, že tomu ani nemohla uvìøit, ale sliboval to sám Pastýø a v jedné vìci si byla zcela jista: on nikdy nelže. „Zasaï tedy, prosím, kvìtinku Lásky do mého srdce teï,“ poprosila slabì. Ubohá malá dušièka. Byla poøád Bázlivá, i když jí byla slíbena nejvìtší vìc na svìtì.

Pastýø sáhl do záòadøí, cosi vytáhl a držel to ve své dlani. Potom natáhl ruku k Bázlivé. „Tady je semínko Lásky,“ øekl.

Naklonila se, aby se podívala. Vydala ze sebe slabý, vydìšený výkøik a ucouvla. V jeho dlani skuteènì leželo semínko, ale mìlo tvar dlouhého špièatého trnu.

Bázlivá si již èasto všimla, že Pastýøovy ruce jsou celé zjizvené a rozdrásané, ale teï vidìla, že jizva v jeho dlani má pøesnì stejný tvar a velikost jako semínko Lásky ležící vedle. „To semínko vypadá dost pichlavì,“ namítla ustrašenì. „Nebude to bolet, až mi ho budeš vkládat do srdce?“ 18

Odpovìdìl vlídnì: „Je tak ostré, že tam pronikne velmi rychle. Ale varoval jsem tì, Bázlivá, že Láska a Bolest kráèí spolu. Pøinejmenším nìjakou dobu.

Chceš-li znát Lásku, musíš poznat také Bolest.“ Bázlivá pohlédla na trn a celá se stáhla. Potom se podívala na Pastýøovu tváø a zopakovala si jeho slova: „Až bude rostlinka Lásky v tvém srdci pøipravena kvést, budeš i ty milována,“ a najednou do ní vstoupila nová, nepoznaná odvaha. „Prosím, zasaï to semínko do mého srdce!“ Jeho tváø se rozzáøila radostným úsmìvem a se zjevnou radostí v hlase øekl: „Teï budeš schopná jít se mnou na výšiny a pøijmout obèanství v Království mého otce.“ Po tìch slovech jí vmáèkl trn do srdce. Mìl pravdu. Pøesnì jak øekl, trn jí nezpùsobil žádnou pronikavou bolest, ale rychle vklouzl dovnitø a potom se najednou celá rozechvìla sladkostí, jakou nikdy døív nepocítila a o jaké ani nesnila. Byl to hoøce sladký pocit, ale sladkost pøevládala. Vzpomnìla si na Pastýøova slova: „Milovat je takové štìstí,“ a její nezdravì bledé líce najednou zrùžovìly a oèi se jí rozzáøily. Nìjakou chvíli nevypadala Bázlivá ani trochu bázlivì. Zkøivená ústa se uvolnila a vytvoøila blažený výraz a záøící oèi a rùžová líèka ji dìlala témìø krásnou. „Dìkuji, dìkuji,“ volala a poklekla Pastýøovi k nohám. „Jsi tak dobrý. Jsi tak trpìlivý. Nikdo na celém svìtì není tak dobrý a laskavý jako ty. Pùjdu s tebou do hor. Budu ti dùvìøovat, že uèiníš mé nohy 19

podobné nohám laní a že mì, dokonce i mì, dovedeš na výšiny.“ „Jsem ještì š astnìjší než ty,“ odpovìdìl Pastýø. „Teï jednáš, jako kdyby sis již mìla zmìnit jméno.

Ale musím ti øíci ještì jednu vìc. Já sám tì dovedu na úpatí hor, aby tì po cestì k nim neohrožovali tví nepøátelé. Potom jsem ti ale vybral dva zvláštní prùvodce, kteøí tì povedou a budou ti pomáhat pøes všechna strmá a namáhavá místa, dokud budeš mít chromé nohy a budeš kulhat a pùjdeš pomalu.

Nebudeš mì vidìt po celou dobu, nebo , jak jsem již øekl, Bázlivá, budu skákat po horách a pahorcích a ty nebudeš zpoèátku schopna mì doprovázet nebo držet se mnou krok. To pøijde pozdìji. Musíš však mít na pamìti, že jakmile dorazíš ke svahùm hor, zaèíná tam úžasný systém dorozumívání z jednoho konce Království lásky na druhý a že tì uslyším, kdykoli mì zavoláš. Kdykoli budeš volat o pomoc, slibuji, že budu hned u tebe. Na úpatí hor na tebe již budou èekat mé dvì služebnice, které jsem ti vybral za prùvodkynì. Pamatuj, že jsem je vybral já sám a s velkou péèí, protože právì ty dvì ti mohou nejlépe pomoci, abys získala nohy lanì. Pøijmeš je s radostí a dovolíš jim, aby byly tvými pomocnicemi?“ „Ach ano,“ odpovìdìla Bázlivá okamžitì a š astnì se na nìj usmála. „Samozøejmì. Jsem si naprosto jista, že ty víš, co je nejlepší, a že cokoli vybereš, je správné.“ A radostnì dodala: „Mám pocit, jako bych se již nikdy nemusela bát.“ 20

Pohlédl na tu malou pastýøku, která právì pøijala do svého srdce semeno lásky a pøipravovala se na cestu s ním na výšiny, s velkou vlídností, ale také s plným pochopením. Znal ji skrz naskrz, znal celý složitý labyrint jejího osamìlého srdce mnohem lépe než ona sama. Nikdo nechápal lépe než on, že dorùstání do podoby nového jména je dlouhý proces, ale nevyslovil to. Hledìl s urèitou dávkou nìžné lítosti a soucitu na ty nadšené tváøe a záøící oèi, které tak najednou zmìnily vzhled nehezké malé Bázlivé.

Potom jí øekl: „Teï mùžeš jít domù a pøipravit se k odchodu. Není tøeba, aby sis nìco brala s sebou, jen zanech doma poøádek. Nikomu o tom neøíkej, protože cesta na výšiny musí být tajemství. Nemohu ti sdìlit pøesný èas, kdy vyrazíme smìrem k horám, ale bude to brzy a ty musíš být pøipravena mì následovat, hned jak pøijdu k tvé chaloupce a zavolám. Dám ti tajné znamení. Když budu procházet kolem tvé chaloupky, zazpívám jednu ze svých písní a ta bude obsahovat zvláštní poselství pro tebe. Když ji uslyšíš, ihned vyjdi ven a pøijï za mnou na místo schùzky.“ Poté, když slunce v rudozlaté záøi zapadlo a hory na východì se ocitly pod mlhavým nafialovìle šedým závojem, se Pastýø obrátil a vedl své stádo do ovèince.

Bázlivá obrátila svou tváø k domovu. Její srdce bylo plné štìstí a vzrušení a stále ještì mìla pocit, jako kdyby se již nikdy nemusela bát. Po cestì zpátky pøes pole si zpívala píseò ze staré knihy písní, kterou pastýøi èasto používali. Nikdy pøedtím jí nepøipadala tak sladká a pøíhodná.

21

Píseò písní, píseò nejkrásnìjší, píseò Krále lásky, žádná radost na zemi tu tvou nepøedèí.

Jméno tvé jak rozlitý olej voní a všichni tví drazí tobì zpívají.

Veï mne a pùjdu za tebou, tys jediná moje touha.

Ach, pøiveï mì do svého paláce, kde mohu s tebou v jásotu žít, tvùj hlas poslouchat, králi mùj, a s radostí tì navždy slavit.

Neshlížejte na mne s opovržením, aè ušmudlaná jsem a nehezká, král sám mne, vyvrženou, vyvolil a svou láskou obdaøil.

Jeho láska mì zdokonalí a zkrášlí jako jasný den.

(Srov. Pís 1,1-6) Zpívala si celou cestu pøes první pole a byla právì v polovinì druhého, když tu pojednou spatøila, že k ní smìøuje Strach. Ubohá Bázlivá. Na chvíli zcela zapomnìla na existenci svých strašlivých pøíbuzných a teï se k ní blížil právì ten nejhorší a nejodpornìjší z nich. Srdce jí zachvátila veliká panika. Rozhlížela se nalevo napravo, ale nikde nebylo, kam se skrýt.

A bylo více než zøejmé, že Strach jí jde opravdu 22

naproti, protože jakmile ji spatøil, zrychlil krok a za chvilku byl u ní.

S hrùzou, která jí ochromila srdce, slyšela, jak jí øíká: „Tak tady jsi koneènì, malá sestøenko Bázlivá.

Takže my se máme brát. Co tomu øíkáš?“ a pøitom ji štípl – naoko hravì, ale velmi silnì, takže jen zalapala po dechu a musela skousnout rty, aby zadržela bolestný výkøik.

Odvrátila se od nìho a tøásla se hrùzou a odporem.

To však bylo bohužel to nejhorší, co mohla udìlat, protože právì její zjevný strach ho ještì víc popudil, aby ji dál trýznil. Kdyby se jí podaøilo si ho nevšímat, brzy by ho to škádlení i její spoleènost omrzely a vydal by se hledat jinou koøist. Bázlivé se však za celý život nepodaøilo si Strachu nevšímat. Nyní již nebylo v její moci skrývat hrùzu, kterou cítila.

Její bílá tváø a vydìšené oèi okamžitì povzbudily jeho touhu potrápit ji. Byla tu sama, vydána mu napospas. Pevnì ji chytil a ubohá Bázlivá vykøikla hrùzou a bolestí. Tu najednou Strach uvolnil sevøení a zarazil se. Vedle nich stál Pastýø, který mezitím nepozorovanì pøišel. Jediný pohled na jeho pøísnou tváø, blýskající oèi a na velkou pastýøskou hùl, kterou tøímal ve své silné, napøažené ruce, byl pro tohoto tyranského zbabìlce víc než dost. Strach se odplížil jako zpráskaný pes, a nevnímaje kam bìží, prchal na opaènou stranu od vesnice, hnán pouze instinktem najít bezpeèné místo.

Bázlivá propukla v pláè. Mìla samozøejmì vìdìt, že Strach je zbabìlec a že kdyby jen trochu zvedla hlas 23

a zavolala Pastýøe, utekl by hned. Teï mìla roztrhané a pomaèkané šaty a na ruce modøinu od trýznitelova sevøení, i když to bylo to nejmenší, co jí vadilo. Byla zdrcena a zahanbena, že tak brzy zaèala zase jednat podle svého starého jména a povahy, právì když doufala, že už se zaèíná mìnit. Zdálo se tak nemožné ignorovat všechny Ustrašené pøíbuzné a tím spíše jim odporovat. Neodvažovala se na Pastýøe pohlédnout, ale kdyby tak uèinila, vidìla by, že na ni hledí se soucitem. Ještì nevìdìla, že Kníže lásky je „milosrdný k tìm, kdo se ho bojí“. Myslela, že jí pro její hloupý strach pohrdá stejnì jako všichni ostatní, a tak jen zahanbenì zamumlala: „Dìkuji.“ Potom, aniž se na nìho podívala, zaèala bolestnì kulhat smìrem k vesnici a po cestì hoøce plakala a stále dokola si opakovala: „Jak jsem si jen vùbec mohla myslet, že bych mohla jít na výšiny. Nikdy se tam nedostanu, protože i sebemenší malièkost mì odradí.“ Když však nakonec dorazila do bezpeèí svého pøíbytku, zaèala se cítit lépe, a když ještì vypila šálek èaje a poveèeøela, vzpamatovala se natolik, že byla schopna pøipomenout si, co všechno se pøihodilo u tùòky pod vodopádem. Najednou si s nadšeným údivem a potìšením vzpomnìla, že jí bylo do srdce zasazeno semínko Lásky. Pøi této myšlence se v ní rozlila tatáž témìø nesnesitelná hoøká sladkost a nepopsatelná, ale nádherná extáze nového štìstí. „Milovat je štìstí,“ øekla si malá Bázlivá sama pro sebe a ještì jednou si zopakovala: „Milovat je štìstí.“ Když v chaloupce na noc uklidila, byla tak unavená ze všech 24

protichùdných prožitkù tohoto podivuhodného dne, že šla rovnou do postele. Ale ještì než usnula, zpívala si pro sebe stále dokola další krásnou píseò ze staré knihy písní: Ty, jehož moje duše miluje, øekni mi, kam za poledne chodíš, kam svá stáda pojit vodíš.

Vždy bez tebe mi smutno je.

Ty nejkrásnìjší ze všech žen, chceš-li vìdìt, kudy chodím, kudy svoje stáda vodím, za mnou svoje ovce žeò.

(Srov. Pís 1,7-8) Potom upadla do tìžkého bezesného spánku.

25

Obsah

Pøedmluva ........................................................................................................ 5

Èást první „Zveèera se uhostí pláè...“ (žl 30,6) Kapitola I Pozvání na výšiny................................................................................. 11 Kapitola II Vpád Ustrašených................................................................................. 26 Kapitola III Noèní útìk.................................................................................................. 36 Kapitola IV Zaèátek cesty na výšiny................................................................... 41 Kapitola V Setkání s Pýchou.................................................................................... 54 Kapitola VI Oklika pøes poušŤ................................................................................... 61 Kapitola VII Na Pobøeží osamìlosti........................................................................ 71 Kapitola VIII Na staré moøské hrázi ..................................................................... 82

198

Kapitola IX Skála Zranìní.......................................................................................... 90 Kapitola X Výstup na skálu Zranìní................................................................ 102 Kapitola XI V Lesích nebezpeèí a útrap............................................................ 110 Kapitola XII V mlze.......................................................................................................... 120 Kapitola XIII V Údolí ztráty....................................................................................... 131 Kapitola XIV Místo pomazání..................................................................................... 139 Kapitola XV Povodeò..................................................................................................... 151 Kapitola XVI Hrob v horách...................................................................................... 160

Èást druhá „... Zjitra však jásot.“ (žl 30,6) Kapitola XVII Léèivá bystøina..................................................................................... 167 Kapitola XVIII Nohy lanì................................................................................................. 172 Kapitola XIX Výšiny.......................................................................................................... 181 Kapitola XX Návrat do údolí................................................................................... 189

199