Josefína Bakhita by Paulínky Praha

Hervé Roullet

Josefína Bakhita Z otrokyně světicí

Obsah

Úvod...................................................................................................... 5 I. Bakhita – Afričanka ze Súdánu.......................................................... 9 II. Bakhita – dívka z Dárfúru................................................................ 27 III. Bakhitino dětství................................................................................ 37 IV. Cesta za světlem................................................................................. 55

V. Setkání s Ježíšem Kristem................................................................. 65

VI. Vzory................................................................................................... 71 VII. Klíčové roky........................................................................................ 87 VIII. Povolání k zasvěcenému životu........................................................ 97 IX. Svědectví jejího apoštolátu............................................................. 103

X. Poslední etapa.................................................................................. 121

XI. Uznání jejích ctností........................................................................ 135 XII. Oslavení............................................................................................. 161 XIII. Patronka utlačovaných Afričanů................................................... 169 XIV. „Kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17)........................ 179 XV. Sv. Josefína Bakhita – symbol utlačovaných................................. 189 Závěr.................................................................................................. 197 Chronologie...................................................................................... 201

207

Úvod

Josefína Bakhita – jméno na Západě dosud nepříliš známé, ale nikoli v Africe. V různých jazycích existují její životopisy, které líčí stěžejní události jejího života, ale žádný dosud nevyšel v češtině. Tato kniha chce tedy přispět ke zvýšení povědomí o první súdánské světici. O jejím původu toho příliš nevíme. Kdo zná z dvou tisíc afrických etnických skupin například núbijský kmen Daju, k němuž patřila? A přitom se Bakhita stala slávou Afriky. Je patronkou utlačovaných a těch, kdo jsou považováni v očích světa za nic. Blahořečena byla 17. května 1992, čtyřicet pět let po své smrti, a kanonizována 1. října 2000, tedy v den, kdy církev slaví památku jiné ženy, jež patří mezi ty nejznámější, sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Benedikt XVI. měl Josefínu Bakhitu ve zvláštní oblibě, a to do té míry, že v jedné ze svých encyklik zmínil její jméno pětkrát. Bezpochyby vnímal aktuální a prorocké poselství Josefínina života. Při této příležitosti se stal tak trochu jejím životopiscem a představuje nám ji jako příklad, který svědčí o konkrétním významu prvního setkání člověka s Bohem: 5

Josefína Bakhita

Narodila se asi v roce 1869 – sama přesné datum neznala – v súdánském Dárfúru. Jako devítileté děvčátko byla odchycena překupníky s otroky, kteří ji do krve zbili, načež byla pětkrát prodána na súdánských tržištích. Naposledy se jako otrokyně dostala do služeb matky a manželky jednoho generála, kde byla dennodenně až do krve bičována; do konce života jí zůstalo na těle sto čtyřicet čtyři jizev. Nakonec ji v roce 1882 koupil italský obchodník pro italského konzula Callista Legnaniho, který se kvůli postupu mahdistů vrátil do Itálie. Po tolika úděsných majitelích, kterým až dosud Bakhita patřila, nyní poznala zcela jiného „pána“, „paron“, jak říkala v benátském dialektu, totiž živého Boha, Boha Ježíše Krista.1 Vyprávět život Josefíny Bakhity, nebo spíše poslouchat, jak ona sama mluví o svém životě, je uchvacující, neboť natolik je její pozemská cesta nevšední, ba téměř neuvěřitelná, zvláště v době jejího mládí. V tom však netkví podstata; důležité je, že v ní blahoslavenství hlásaná Ježíšem na hoře nabývají zvláštního významu: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. … Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

1 Benedikt XVI. Encyklika Spe salvi papeže Benedikta XVI. o křesťanské naději. Praha, Paulínky 2008, 3.

Úvod

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,3-5.8-9). Ještě dříve než se Bakhita stala křesťankou, napodobovala nevědomky Ježíše v jeho postoji vlídnosti a dobroty ke všem lidem. Odpouští svým pronásledovatelům, stejně jako prvomučedník sv. Štěpán, a jako sv. Terezie se považuje za nejmenší. Jak jen vylíčit tak nenápadný život? Naštěstí máme k dispozici solidní prameny v italském jazyce, které byly pečlivě uchovávány sestrami kanosiánkami ve Schiu. K těmto pramenům patří převážně vlastní vyprávění Josefíny Bakhity matce Tereze Fabris z roku 1910 a kniha Podivuhodný příběh (Storia meravigliosa) sepsaná v italštině Idou Zanolini v roce 1931 po třech dnech rozhovorů se světicí. Co se týče období jejího života v Itálii, existuje řada svědectví, jež byla shromážděna k procesu jejího blahořečení a svatořečení. Nejdříve se musíme zamyslet nad tím, jak budeme světici v této knize nazývat. Není to snadné, neboť během svého života nosila různá jména, v závislosti na okolnostech: Bakhita, Moretta, Josefína, Černá matka… Až do jejího křtu jí budeme říkat Bakhita, což v arabštině znamená „šťastná“, jménem, které jí dali její únosci, a poté co se stane „skutečnou Boží dcerou“, jak o sobě ráda říkávala, už ji budeme nazývat Josefína. Připomeneme si různé etapy jejího života a zároveň se budeme snažit o jistou vyváženost v jejich líčení. Je totiž lákavé věnovat se podrobněji jejímu mládí bohatému na nevšední události, jež se navíc odehrály v prostředí, které bychom 7

Josefína Bakhita

mohli označit jako „orientální“ a které přímo vybízí k románovému zpracování. Nejdůležitější je však ve skutečnosti období, kdy byla řeholnicí. Svůj poměrně dlouhý život završila v sedmdesáti osmi letech, během nichž byla tato pokorná „dcera křesťanské lásky“ skutečným svědkem Boží lásky v těch nejobyčejnějších činnostech, jimž se věnovala v různých řeholních domech, kde žila. Všichni, kdo ji znali, vzpomínají, že její pokora, prostota a vždy přítomný úsměv na tváři na ně působily zcela jedinečným dojmem. Život v řeholním společenství nebyl vždy snadný, ale sestry si jí vážily, neboť si cenily její dobroty a touhy, aby každá z nich poznala Pána. Navzdory vážným zdravotním problémům, které měla na konci života, stále podávala svědectví víry, křesťanské naděje a žité lásky.

II.

Bakhita – dívka z Dárfúru

1. Dárfúr – ztracený ráj Po letmém přehledu geografie a dějin Súdánu nás bude zajímat jeho západ, který odpovídá provincii Dárfúr, „domovu Fúrů“, jak zní překlad z arabštiny. V roce 1916 vyhlašují povstalci, ve spojení s Osmanskou říší, válku Velké Británii, ale jsou Brity poraženi. Oblast je nejdříve připojena k Súdánu, který byl jejich kolonií, a v roce 1956, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti, je začleněna do Súdánské republiky. V roce 1994 je Dárfúr rozdělen na tři regiony a v roce 2012 je nakonec rozštěpen na pět částí, podle zeměpisné polohy: střední Dárfúr, severní Dárfúr, jižní Dárfúr, západní Dárfúr a východní Dárfúr. Tato oblast, která má o něco menší rozlohu než Francie, je dnes obydlena čtyřmi miliony obyvatel. Nachází se zde pohoří sopečného původu. Zemědělské plodiny (proso, zelenina a ovoce) se pěstují na terasách zavlažovaných letními dešti a vodními toky. Na náhorních rovinách se nacházejí pastviny, které jsou spásány stády.

Josefína Bakhita

Podíváme-li se do atlasu z konce 19. století – například do proslulého Vidal-Lablache9 –, můžeme konstatovat, že Dárfúr patří ke zčásti neprozkoumaným oblastem, kam se nedávno vydaly badatelské výpravy, jejichž výzkum nadále pokračuje; zejména jde o výpravu egyptského vrchního velení a výpravu německého badatele Gustava Nachtigala (1834– 1885). Ten v roce Bakhitina narození (1869) zahájil přechod Saharou v doprovodu šesti mužů a osmi velbloudů; později postoupil k východu, prošel Dárfúrem a dorazil do Chartúmu. Celkově Nachtigal urazil asi deset tisíc kilometrů! Významnými městy Dárfúru jsou Nyala, Geneina a al-Fášir, bývalá stanoviště karavan, kde dnes žije okolo dvou set padesáti tisíc obyvatel. Saharská oblast na severu je liduprázdná, ale jih a východ jsou pokryty savanami a obyvatelstvo se soustřeďuje na centrálních rovinách kolem pohoří vulkanického původu Džabal Marra, které vystupuje do výšky 3042 m. Nejvyšší vrchol tvoří neobvyklá kaldera, což je kotlovitá prohlubeň tvaru kráteru o průměru pěti kilometrů, která vznikla zřejmě v roce 4000 př. Kr., kdy došlo k silnému sopečnému výbuchu. Uvnitř kaldery vyhaslé sopky Deriba se nacházejí dvě sladkovodní jezera. K poslední erupci došlo v roce 2000 př. Kr. Z nitra prohlubně stále vystupují fumaroly.10 V Dárfúru žije řada nearabských kmenů, jejichž jména jsou, vyjma Fúrů, známa jen afrikanistům: Masalité, Dajové, Tun9 Vidal de La Blache, Paul. Atlas classique Vidal-Lablache : 342 cartes et cartons. Paris, Armand Colin 1896, s. 123–125. 10 Fumarola – horká a prudká sopečná exhalace (pozn. redakce).

II. Bakhita – dívka z Dárfúru

jurové, Meidobové, Zaghawové… Tyto etnické skupiny jsou buď od 17. století islamizovány, nebo spojeny s pohanskými rity předků, anebo pokřesťanštěny. Pokud nebylo množství domorodých obyvatel zotročeno – což byla tehdy běžná praxe –, odešli daleko, aby přežili. Arabštinu používají jako úřední jazyk i jako jazyk náboženský či vyučovací, ale uchovali si svou vlastní kulturu. Tyto skupiny směřují k „posúdánštění“ v tom smyslu, že se postupně začleňují do vyšších vrstev společnosti mezi obchodníky a funkcionáře. Mezi rozmanitým původním obyvatelstvem Dárfúru představují Dajové, jinak nazýváni také Dadiové, Dadjové, Dagové, Dáguové atd., skupinu šesti set tisíc osob. Jejich území, které se v Bakhitině době zelenalo mnohem více než dnes, je charakteristické úrodnými oblastmi prostoupenými oblastmi suchými, srovnatelnými se savanou.

2. Bakhitina vesnice a její rodina Podle nejstarších písemných zpráv byli Dajové, obyvatelé Džabal Marry a kmen, k němuž Bakhita patřila, nejdominantnější skupinou v Dárfúru. Asi ve 14. století byla dynastie Daju sesazena a s příchodem Tunjurů, jejichž první král Ahmed el-Makur se oženil s dcerou posledního dajuského monarchy, došlo k pronikání islámu. Josefína Bakhita je tedy prostého původu, i když její etnikum bylo hrdé a ověnčené jistou aureolou. Většina písemných 29

Josefína Bakhita

pramenů říká, že se narodila ve vesnici Olgossa, která se nachází čtyřicet pět kilometrů na západ od Nyaly, hlavního města jižního Dárfúru, jenž má dnes více než pět set tisíc obyvatel. Vesnici, z níž pocházela, nelze najít v encyklopedii či atlasu, ale víme, že Olgossa (Al-Qoz), což znamená „kopec písku“, se nachází dva tisíce čtyři sta kilometrů východně od Rudého moře a stejně vzdálena je i od Atlantského oceánu. Prakticky se nachází na úpatí hory Agilerei (o dva kilometry jižněji), která se zvedá skromně do výšky 785 m, naproti hoře Džabal Marra (3042 m). Bakhita se tedy narodila ve středu Afriky. Dobře si vzpomíná na svou vesnici, kde palmy, banánovníky a obrovské baobaby chránily obyvatele před slunečními paprsky, a na květy s velkými okvětními lístky hrajícími živými barvami. Okolo se rozkládala širá pláň, o kus dál byla stepní oblast a ještě dál prales s vysokými stromy, které jakoby se dotýkaly nebe. Její rodina byla zámožná a poměrně velká. Když se narodila Bakhita, její rodiče už měli tři syny a jednu provdanou dceru, která měla vlastní dítě. Její otec byl bratr náčelníka vesnice. Vlastnil pozemky s „plantážemi a dobytkem“, na nichž pracovalo mnoho dělníků. Členové rodiny si byli blízcí a měli mezi sebou dobré vztahy. Bakhita projevovala každému z nich zvláštní něžnost a později se modlila, aby se jejím „drahým dostalo milosti poznat dobrého Boha a aby spolu byli šťastní v nebi“. Často vzpomínala na svou „malou chýši“, která byla velmi skromná a prostá, ale plná života a lásky. Aloysius Roche popisuje v Bakhitině životopise její vesnici barvitě a realisticky: 30

II. Bakhita – dívka z Dárfúru

V této oblasti Súdánu, poblíž hory Agilerei, se domky obyvatel podobají jeden druhému natolik, že pokud jste viděli jeden, viděli jste všechny. V centru je velký prostor, který slouží jako hřiště pro děti, jako místo, kde se setkávají dospělí, a co je velmi důležité – jako taneční parket pro všechny obyvatele. Tito lidé se totiž natolik radují ze života, že svou radost musejí vyjádřit rytmem a gesty. Můžete zmeškat jídlo, ale ne tanec plný radosti. Chýše vesničanů jsou hezky seřazeny kolem tohoto centrálního prostoru, přičemž každé rodině patří dvě chýše: jedna je pro rodiče a děti, druhá slouží jako kuchyně a obilnice. Chlapci spí odděleně od děvčat. Chýše mají kruhový tvar, stěny jsou pokryty sušeným blátem. Slaměná střecha, připomínající slunečník, je uprostřed podepřena středním trámem a po stranách jsou další, aby bylo zajištěno větrání. Kdybychom se na dajuskou vesnici podívali z výšky, měli bychom dojem, že vidíme obrovskou žampionárnu. Nicméně to, co na první pohled vypadá tak primitivně, si zaslouží zvláštní pozornost. Slaměná střecha je tak dokonale vytvořená, že vyvolává dojem, jako by si její architekt zvolil za vzor hnízdo snovačů.11 Je to vskutku mistrovský kousek! Nejen to je však typické pro dajuskou chýši. Podívejme se nyní na vchod. Je to štěrbina, která dovoluje proklouznout pouze jedinému člověku, a to navíc když se otočí bokem. Jde 11 Jméno tohoto ptáka je odvozeno od jeho hnízda, které mívá kulovitý nebo protáhlý tvar a je spleteno z trávy a listů.

Josefína Bakhita

o moudrou obezřetnost, neboť v Africe nejsou jen zloději, ale i dravé šelmy, a co hůř, také strašliví lupiči. Jako jednodušší se tedy jevilo tyto dveře, které vlastně neexistují, nikoli zavřít, ale štěrbinu zatarasit trním. V té době byl totiž Súdán, a konkrétně Dárfúr, dnem i nocí vystaven hrozivému nebezpečí, které představovaly tlupy otrokářů, již bez varování vpadli do vesnic a unášeli muže, ženy a děti, aby je prodali na trhu.12

3. Její náboženství a zvyky Jako dítě vyznávala Bakhita náboženství své vesnice, tedy tradiční monoteistické náboženství. Jejich Bůh byl Bohem vzdáleným, který se o lidi příliš nezajímal, a každodenní starosti byly proto svěřovány rodinným duchům. Nicméně život byl od nepaměti cele poznačen náboženstvím, aniž bychom dokázali najít nějakou konkrétní, základní událost či osobu. Toto náboženství se nazývá „animismus“. Výraz je odvozen z latinského slova anima („duch“ nebo „duše“), neboť animismus připisuje každé věci tajemnou a mocnou duši, která lidi přesahuje. Prvním předmětem uctívání byly mocné přírodní síly, ať už ty, jež naháněly hrůzu, jako blesky a hromobití, nebo přinášely prospěch, jako třeba déšť. 12 Roche, Aloysius. Bakhita, pearl of the Sudan. London, Verona Fathers 1964, 95 s. Citováno Marií Luisou Dagnino v Bakhita : raconte son histoire. Roma, Curie Generalizzia, Canossiane Figlie della Carità 1996, s. 27–28.

II. Bakhita – dívka z Dárfúru

Básník Birago Diop (1906–1990) hezky vykresluje stav animistického ducha, který mluví o spojení mezi živými a mrtvými, mezi přírodou a člověkem: Naslouchej hlasu vody. Naslouchej větru, vzlykům keře – je to dech předků. Ti, kdo zemřeli, nikdy neodešli. Zůstávají ve stínu, který se prosvětluje, i ve stínu, který se zhmotňuje. Mrtví nedlejí pod zemí, ale jsou ve stromu, který se chvěje, ve dřevě, které naříká, v tekoucí vodě, ve vodě spící, v chatrči, v davu – mrtví nejsou mrtví. Bakhita byla naplněna tímto náboženským ovzduším. A přitom ještě neprošla iniciací, neboť byla příliš mladá. Říká, že „nikdy neuctívala modly“ a že v otroctví by trpěla mnohem méně, kdyby znala pravého Boha. I po svém křtu často nazývá Boha „Paron“, což v benátském nářečí znamená „patron“, „majitel“, „pán“, v širším smyslu „hlava rodiny“. Často mluví o Pánově dobrotě vůči ní, ubohé černé otrokyni. „Paron je dobrý!“ opakovala ráda plná vděčnosti a dojetí, když prožívala, že je milovaná a vyvolená jako jeho dcera. Je si dobře vědoma, že se jí dostalo velké milosti, jíž se mnoha jejím africkým bratrům a sestrám nedostalo. Paron není nikým jiným než živým Bohem, Bohem Ježíše Krista,13 jak říká Benedikt XVI. 13 Srov. Benedikt XVI. Encyklika Spe salvi papeže Benedikta XVI. o křesťanské naději. Praha, Paulínky 2008, 3.

Josefína Bakhita

Co se týče mravů a zvyků v její vesnici, pozornost si zasluhují zvláště dva aspekty: neustálé spojení mezi živými a mrtvými a u chlapců i u děvčat zvyk trpět (obřízka, infibulace,14 tetování…). V té době bylo domorodé obyvatelstvo věrné svým tradicím, ale určité zvyky, které byly dosud rozšířené mezi muslimy, jako například polygamie, nebyly zvykem. Příležitostí k fyzickému utrpení bylo mnoho a začínaly brzy. Chlapci byli obřezáni před začátkem puberty venkovským holičem, který byl oblečen do svých nejkrásnějších šatů. Když odstraňoval předkožku, jeho malý pacient stál vzpřímeně bez hlesnutí a luskal prsty na znamení výzvy za hlasitého povzbuzování svých přátel. Chlapec pak dostal meč a bič pastýře stáda. Stal se mužem. Dívky často podstupovaly různé druhy infibulace ve věku mezi pěti až osmi lety. Spíše než uvádění fyziologických důsledků těchto praktik pocházejících z jiné doby dáváme přednost citaci Jeana-Françoise Champolliona, zakladatele egyptologie: „Stupeň civilizovanosti kmenů lze zhodnotit podle více či méně snesitelného zařazení žen do struktury společnosti.“15 Skarifikace16 praktikovaná na tvářích se prováděla od nepaměti. Jednalo se o magické obrazce, které určovaly pří14 Infibulace neboli ženská obřízka je odstranění některých částí vnějších pohlavních orgánů ženy (pozn. redakce). 15 Champollion, Jean-François. „Voyage de M. Champollion le jeune en Égypte“; Bulletin des sciences historiques, antiquités, philologie 12, 1829, s. 245. 16 Skarifikace neboli jizvení je umělecký způsob zdobení, zkrášlování lidské kůže (pozn. redakce).

II. Bakhita – dívka z Dárfúru

slušnost k etniku či oblasti a sloužily jako ukazatel způsobu života, stupně islamizace nebo arabizace. Tyto stopy byly nejdříve reprodukovány na amuletech a později byly nahrazeny verši z Koránu v zemi islámu. Byly osobní a specifické, měly chránit před uřknutím nebo střelou z pušky a přinášet úspěch v životě. S postupem času měly některé etnické zvyky v pokřesťanštěných kmenech či městských oblastech tendenci se zmírňovat nebo dokonce vymizet. Dnes už nejsou tím nejdůležitějším v životě a často jsou obcházeny. Pokrokové rodiny už nechtějí slyšet o infibulaci, ale děti, jako všude jinde, chtějí být stejné jako ostatní a tlak okolí vzbuzuje obavy. Rodina tedy uspořádá falešnou infibulaci, kdy si děvčátko lehne do postele a pořádá se oslava, aniž by došlo ke skutečné operaci. Jedno přísloví praví, že „Súdánec je králem v den své svatby a v den své obřízky“. Obřady přechodu do dospělosti jsou často nevyhnutelné, neboť jsou záminkou k rodinným sešlostem, darům, hostinám s obětováním beránků. Vyjma období konfliktů, je súdánská pohostinnost příslovečná a vše slouží jako záminka k oslavám, často velkým, při různých životních příležitostech nebo také k uvítání nově příchozích.

Setkání s Ježíšem Kristem

1. Jistý Illuminato Checchini Jistě to byly děti, kdo Illuminata Checchiniho upozornil na příchod Bakhity, kterou někteří nazývali novým jménem – Moretta, což můžeme přeložit jako „Malá černoška“ nebo „Černá dívka“, s nádechem vřelosti. Musíme také upřesnit, že Italové nazývají výrazem „moretta“ kávu s alkoholem, která pochází z oblasti Marche ve středovýchodní Itálii. Illuminato Checchini byl přímý člověk s otevřeným srdcem a nebyl to nikdo jiný než správce u Turiny Michieli. Hned za tepla oznámil své ženě, že „Morettu“ pozval na oběd. Manželka připravila dobré jídlo, ale bylo hodně těžké zapříst s Bakhitou rozhovor, protože nerozuměla benátskému nářečí, a co bylo ještě horší, děti měly strach z jejího exotického, zvučného hrdelního hlasu. Zkrátka se dorozumívali především gesty. Důležité však bylo, že Illuminato projevil přání, aby byla považována za člena rodiny. Jako hluboce věřící křesťan a dobrotivý člověk je přesvědčen, že tuto dívku jim poslal Pán.

Josefína Bakhita

O něco později jí dal stříbrný kříž, který předtím s úctou políbil, a řekl jí, že člověk, jehož vidí na kříži, je Ježíš Kristus, Syn Boží, který za nás zemřel. Bakhita měla potřebu si tento předmět schovat ze strachu, aby jí ho Turina Michieli nevzala. Byla to první věc, kterou v životě vlastnila. Illuminatovo gesto plné lásky a přesvědčení přineslo více ovoce než dlouhé přednášky. Tento muž bude hrát také důležitou roli v rozuzlení jedné choulostivé otázky. Turina má odcestovat do Suakinu, ale svou dceru Alici a Bakhitu chce svěřit do péče nějaké instituce, aby se oběma dívkám dostalo vzdělání a aby byla klidná, že toto vzdělání je kvalitní. Pomýšlí na kongregaci Dcer křesťanské lásky v Benátkách, kam by mohla být Bakhita bezpochyby přijata jako katechumenka. Ale Alice je už pokřtěná, což znamená, že tu není žádný důvod přijímat ji do katechumenátu, tím spíše, že by tak zabrala místo někomu jinému. Protože Turina nechce v žádném případě dívky rozdělit, zůstává tato situace měsíc beze změny. Illuminato tedy zasahuje, aby dohodl přijetí obou dívek do Institutu pro katechumeny. Aby navíc odstranil všechny překážky bránící Bakhitinu přijetí, dal své slovo písemně, na okolkovaném papíře, a zavázal se k tomu, že v případě nesolventnosti paní Turiny Michieli on sám zaplatí za Alici, protože Bakhita byla přijata bezplatně. Bylo to rozhodnutí s těžkými následky, jak později uvidíme.

V. Setkání s Ježíšem Kristem

2. Institut pro katechumeny v Benátkách V témže roce, 19. července 1888, vystavil notář kupní smlouvu na nemovitosti rodiny Michieliových a 29. července vstoupily Bakhita a Alice do Institutu pro katechumeny v Benátkách, který spravovaly sestry kanosiánky. Paní Turina tedy doprovodila Bakhitu do Institutu, a když se na prahu otočila, řekla jí: „Tak, zde bude tvůj domov.“ Neměla tehdy tušení, jak moc byla její slova pravdivá! Jak Bakhita později řekla: „Kdyby si jen dokázala představit, co se stane později, určitě by mě tam nezavedla.“ Dveře se otevřely a obě dívky byly svěřeny sestře Mariettě Fabretti (1832–1910), která měla na starost výuku katechumenů. Tato horlivá sestra zanechala hluboké stopy v paměti těch, kdo se připravovali na přijetí iniciačních svátostí. Bakhita vypráví: „Když sestra Fabretti uslyšela, že se chci stát křesťankou, rozzářila se radostí. Konečně jsem poznala toho Boha, kterého jsem cítila v srdci od malička, aniž bych věděla, kdo to byl.“ Řeholnice se Bakhity zeptala: „Chcete poznat Boha?“ A po nadšeném a několikrát opakovaném „ano“ mohlo začít vyučování katechumenky. Bakhita o sestře Marii Fabretti ještě řekla: „Nemohu na ni nevzpomínat bez slz. Její něha, její péče o mě a pozornost, jakou mi věnovala, se mě ještě dnes dotýkají.“ Uznává tak klíčovou roli této sestry i Illuminata Checchiniho ve svém životě. Od této chvíle může vykročit na „dlouhou cestu, aniž by z ní odbočila napravo či nalevo“.

Josefína Bakhita

Institut pro katechumeny, vedený sestrami z kongregace Dcer křesťanské lásky, měl výbornou pověst. V roce 1888, kdy do něj Bakhita vstoupila, uplynulo více než tři sta let od jeho založení, neboť vznikl v polovině 16. století. Katechumenát byl v době církevních otců skutečnou institucí a v době jeho založení v Benátkách byl stále běžně používán, neboť zajišťoval křesťanskou výchovu osob, které sem přivedla válka. Tato výchova by za normálních okolností měla být svěřena kněžím ve farnosti, ale po pádu Konstantinopole v roce 1453 vzrostl počet uprchlíků přicházejících do Benátek natolik, že bylo nezbytné založit organizaci, která se bude starat o osoby žádající o křest. Benátský dóže Lorenzo Priuli schválil v roce 1557, se souhlasem patriarchy Vincenza Dieda, první stanovy Institutu a o slavnosti Všech svatých byli přijati první katechumeni do pronajatého domu. Časy se však změnily a instituce se přizpůsobovaly době, takže Institut pro katechumeny se stal součástí kongregace Dcer křesťanské lásky v Benátkách. Rozlehlá budova, v níž jsou ubytovány Bakhita s Alicí a která byla v roce 1727 přestavěna, je dílem architekta Giorgia Massariho, ve své době nejvýznamnějšího benátského architekta. V kapli se nacházejí některá umělecká díla, před nimiž se musela Bakhita zcela jistě modlit a rozjímat, jako například vyobrazení Ježíšova křtu od Leandra Bossana, malíře, jehož styl připomíná Tintoretta, a zvláště socha Panny Marie Lasalettské, připomínající zjevení Panny Marie Mélanii Calvatové a Maximinu Giraudovi v roce 1846. Toto zjevení, uznané církví, bylo a stále ještě je napadáno pomlouvači. 68

V. Setkání s Ježíšem Kristem

Přitom Maximin vždy nezištně, ještě před svou smrtí v mladém věku, prohlašoval: „Pevně věřím i za cenu mučednictví ve zjevení Nejsvětější Panny Marie na svaté hoře La Saletta 19. září 1846, zjevení, které jsem hlásal slovy, psaním a obětí… Odevzdávám své srdce Matce Boží na La Salettě.“ Co se týče Mélanie, nikdy nepřestala zvěstovat slávu Panny Marie během svého života plného zkoušek. Vždy byla chudá a zbožná, věrná svému prvnímu svědectví. Tato socha zřejmě nemá velkou uměleckou hodnotu, přestože je vytesána z carrarského mramoru, ale jistě promlouvala k Bakhitinu srdci. Bakhitě se zde dostalo osvícení ohledně jejího povolání u kanosiánek. Ona sama prohlásila, že v modlitbě před touto sochou se stala „dcerou Panny Marie“. Okno jejího pokoje se nacházelo naproti velké bílé kopule baziliky Santa Maria della Salut. Panna Maria jí tak trochu nahrazovala její vlastní matku a Bakhita říkala: „Spala jsem ve stínu Matky Boží.“ Ve stejnou dobu, v roce 1888, Julie della Fonte vzpomíná, že viděla Bakhitu, protože její okna byla otevřená a směřovala do Institutu. Bakhita držela za ruku nějakou dívenku (Mimminu). Protože si přála vidět tu, která jí byla blízká, našla si způsob, jak s ní strávit několik hodin. Vždy s ní byla Moretta, s níž se seznámila: „Byla milá, vlídná, stále se usmívala, ale její úsměv se lišil od těch ostatních; zdál se mi smutný.“ Také si všimla velmi vřelého vztahu mezi Bakhitou a tím malým děvčátkem.

Josefína Bakhita

Na počátku svého katechumenátu prošla Bakhita zkouškou. Přestože neměla potíž uvěřit, že vše, čemu ji vyučovali, je pravda, v minulosti byla příliš opovrhovaná, trýzněná a ponižovaná, než aby dokázala připustit, že by mohla být všemohoucím Bohem natolik milovaná, aby ji nazval svou „dcerou“, člověka tak ubohého, jako byla ona. Pocit hlubokého ponížení ji nikdy neopustil, ale postupně jej dokázala s rostoucí vírou překonat. Její duch tak našel pokoj a radost a začal vzdávat díky a milovat: „I kdybych setrvávala celý život na kolenou, nikdy bych nedokázala vyjádřit Bohu svou vděčnost.“ Čekala ji ale těžká zkouška.