Novéna k blahořečení
Čtrnácti pražských mučedníků, Bedřicha Bachsteina a druhů, františkánů 4.–12. října 2012 Redakce: Petr Regalát Beneš, Th.D.
Obsah Úvod................................................................................................................ 5 Krátký historický nástin............................................................................... 7 Nabídka schématu spojeného s modlitbou..............................................10
Jednotlivé dny novény s tematickými úvahami 1. den....................................................................................... 19
1. Riziko povolání a zasvěcení........................................................19 2. Církevní vzájemnost....................................................................22
2. den....................................................................................... 27 3. Misie komunity............................................................................27 4. „Jdi a oprav můj dům.“ Oprava chrámu hmotného a duchovního................................30 3. den....................................................................................... 34
5. Chudoba........................................................................................34 6. Poddajnost....................................................................................37
4. den....................................................................................... 41
7. Umět naslouchat proroctví, vizím.............................................41 8. Mučednictví jako „krásné vyznání“...........................................43
5. den....................................................................................... 48
9. Eucharistie.....................................................................................48 10. Nenásilí..........................................................................................50
6. den....................................................................................... 55 11. Nejsvětější svátost jako sjednocení............................................55 12. Zpovědní služba (Bartolomeo Dalmasoni) a služba v sakristii (br. Jan Rode)...............................................59 7. den....................................................................................... 64
13. Vědomé a smířené přijetí smrti..................................................64 14. Odpouštění – součást mučednictví...........................................66
8. den....................................................................................... 70
15. Mučednictví a ekumenismus......................................................70 16. Statečné ženy, které daly mučedníky pohřbít...........................72
9. den....................................................................................... 76
17. Trvalost vlivu světců v čase.........................................................76 18. Maria..............................................................................................78
Závěr.............................................................................................................85
1. den 1. Riziko povolání a zasvěcení Jer 15,10-21 „Tu řekl Petr: »My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou…« Ježíš řekl: »Není nikdo, aby nedostal mnohokrát víc a v budoucím věku život věčný«“ (srov. Lk 18,28-30). Jít za Ježíšem, ztratit pro něj svůj život je krásné, ale těžké i riskantní rozhodnutí. V průběhu uplynulých staletí bylo mnoho mužů a žen, kteří uposlechli volání Boží a rozhodli se pro zvláštní způsob následování Krista. To bylo životů pro Ježíše! Když františkáni přišli roku 1604 do Prahy, jistě si byli vědomi rizik a těžkostí, které budou jejich působení provázet. Byli členy františkánské reformy observantů, v níž už památné konstituce z roku 1443 velmi konkrétně připravují bratry na fyzickou a psychickou odolnost i na možný mučednický zápas. V závěru té části jejich text shrnuje: „Nic nesměřuje ducha člověka ve stavu smrtelné existence k rychlejšímu a niternějšímu sjednocení s nesmrtelným Bohem prostým utrpení jako podstoupení smrti obětované k Boží cti.“ A realita brzy a drsně potvrdila zkušenost mnoha věků i různých kontinentů, že
20
novéna k blahořečení
řeholníci jsou při pronásledování a nepokojích jako jedni z prvních na řadě. Víme, že následování neznamená ani tak přilnout k nějakému učení jako především k Ježíši, a to navždy. A ti, kdo ho následují, opouštějí všechno a vydávají se ve stopách Krista. Bůh přichází do všedního života člověka a nabízí, aby se člověk snažil žít stejně odvážně, stejně radikálně jako jeho Syn, jako Ježíš. Bůh čeká, že člověk odpoví na jeho nabídku: „Zde jsem.“ Zde jsem. Prostá slova, ale mají mimořádný význam a na stránkách Písma se s nimi setkáváme častokrát. S rozhodností je vyslovil Abrahám, Samuel, Maria i sám Ježíš. Tímto kratičkým zvoláním člověk všech dob vyjadřuje svou odpověď Bohu, který jej hledá a volá. Příběhy, které nám Písmo přináší o povolání, ukazují na jedné straně nekonečné milosrdenství volajícího Boha a na druhé straně člověka i někdy jeho strach a zdráhání se. „Neříkej: Jsem ještě chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův“ (Jer 1,7-8). Boží povolání, povolání k následování Ježíše a jeho evangelijních rad má kromě jiného („Jdi, prodej všechno, co máš“, Mk 10,21) základ ve velkém přikázání lásky, které bylo dáno lidem všech dob,
1. den
21
všech generací: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Tato slova, která ti dnes přikazuji, ať zůstanou v tvém srdci!“ (Dt 6,4-7). Na tuto Boží výzvu může člověk odpovědět. Zde záleží na svobodě člověka. Na velikosti odpovědi závisí i možnost prožití něčeho ze životů osobností Písma svatého. Člověk nemusí odpovídat vůbec, může odpovědět trochu, tak, aby se neřeklo, a může odpovědět zcela, pořádně nebo totálně. Jedině láskou, a to vlastně až bláznivou, můžeme vysvětlit, proč mnozí muži a ženy opouštějí všechno a vydávají se následovat Krista. „Ježíš na něj pohlédl s láskou a řekl mu…“ (srov. Mk 10,21). Povolání k cestě evangelijních rad se rodí ze setkání s Kristovou láskou. Církev i celá společnost potřebují lidi, kteří jsou schopni cele se odevzdat Bohu – z lásky k Bohu i ostatním lidem. Církev potřebuje lidi, kteří se nechají proměnit Bohem. V době Terezie z Avily byla církev ohrožována náboženskými boji a při dobývání Jižní Ameriky umíraly tisíce lidí. Terezie proto říká: „Svět je v plamenech. Není čas se zabývat malichernostmi.“ A zakládá kláštery kontemplativních sester a povzbuzuje je k mystickému životu. Obětavá a nezištná láska k Bohu prožívaná v kontemplativní modlitbě přináší církvi největší užitek a ona ji
22
novéna k blahořečení
nejvíce potřebuje. Projev čisté lásky je užitečnější než všechny skutky světa. Modlitba Bože, ty jsi nám dal skrze čtrnáct umučených bratří poznat, že služba tobě je naší největší radostí a dává nám sílu k oběti. Prosíme tě, dej nám milost radostného odevzdání celého svého života tobě. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 2. Církevní vzájemnost 2Kor 8,1-15; příp. 9,1-15 Roku 1604 přišli menší bratři různých národností do Prahy a začali opravovat ruinu bývalého karmelitánského kláštera a kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském a současně slovem i životem zvěstovali evangelium. V jejich působení se různým způsobem promítla pomoc té části církve, která to potřebuje. Sami byli pomáhajícími, ale stali se i potřebnými, kteří jsou v mnohém na pomoc druhých odkázáni. Významnou známkou pomoci byl už jejich příchod a služba menšině katolických křesťanů ve městě, jejichž velkou část tvořili cizinci z různých národů pobývající v metropoli říše. V pra-
1. den
23
xi pak bratři zakusili podporu od místních obyvatel, která není jen tak něčím samozřejmým. Bůh na počátku svěřil lidem zemi, aby ji střežili a obdělávali podle jeho plánu. Tak udržovali svůj život, zdokonalovali se a rozvíjeli. Lidé se však rozhodli pro vlastní plán a vyměnili rajské prostředí za bojiště. Všichni chceme žít, ne však na úkor druhého. Dodnes někteří lidé usilují měnit svět k prospěchu všech; jiní usilují o opak. Ve Skutcích apoštolů čteme, že jeruzalémská obec křesťanů se svobodně rozhodla pro společenství majetku. Apoštol Jan ve svém 1. listu píše: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním své srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). A Jakub: „Když se víra neprojevuje navenek skutky, je uvnitř mrtvá“ (Jak 2,17). Apoštol Pavel vytýká bohatým křesťanům, že se nedovedou rozdělit s chudými. V Galácii a Korintu vybízí ke sbírkám pro jeruzalémské chudé (1 Kor 16,1-4). V listu do Korintu dává za vzor Krista, který ač bohatý stal se pro nás chudým (Flp 2,5). V 15. kapitole Římanům píše, že církevní obce v Makedonii a Acháji se rozhodly ke sbírce pro chudé křesťany v Jeruzalémě, protože cítí, že mají povinnost pomoci v pozemských dobrech, když od nich přijaly dary duchovní (Řím 15,25). „Vždyť všichni jsme údy jednoho těla“ (srov. 1 Kor 12,12n).
24
novéna k blahořečení
Masopustní události z roku 1611 jsou svědectvím o rozdělení člověka, o stálé přítomnosti zla v lidech i mezi nimi. Potlačovaná zloba a falešné podezření o skrývání nepřátel vedly k přepadení kláštera a zabití řeholníků v době, kdy do Čech vpadli žoldnéři pasovského biskupa. Ještě téhož roku přišli do Prahy další menší bratři, aby pokračovali v přerušeném díle mučedníků. Všichni dobře známe a hájíme svá práva, méně už vnímáme souvislost práv a povinností. Užíváme mnoho dobrodiní. Odtud vyplývá povinnost odpovědnosti za rozvoj druhých, kteří i v současném světě, díky technice stále se zmenšujícím, čekají pomoc od nás – všichni hladovějící, zneuznaní, vykořisťovaní a pronásledovaní, všichni bratři a sestry kdekoli na zemi, žíznící po dostatku pitné vody i po svobodě a spravedlnosti. Je smutné, že sportovní utkání, hádky politiků, odmítání pojišťoven hradit některé léky nás více vzrušují než utrpení umírajících hladem a nemocemi, a to jen proto, že se to neděje v naší rodině či v naší ulici. Pastorální konstituce Gaudium et spes II. vatikánského koncilu nás vybízí navrátit se k uskutečňování prvotního Božího plánu se světem. A také abychom se v tomto díle spojili i s nevěřícími, či jinak věřícími a uskutečňovali odpovědnost za rozvoj všech lidí. Naše pomoc potřebným nesmí sledovat druhotné
1. den
25
cíle, politické zájmy ani vytvářet nové závislosti, ale pomáhat samostatnému rozvoji národů. Naší povinností je také učit se ovlivňovat současné ekonomické snahy, jež ničí produkty těžce vydobyté kdekoli na světě jen proto, aby nepřicházeli o další nespravedlivý zisk ti, kdo hromadí majetek kradený hladovým. Není to nic jiného než nové formy koncentráků, ovšem už celosvětových rozměrů. „Vtělování křesťanské víry do všech kultur je velkou pomocí v ekonomickém rozvoji světa, který je světem všech lidí,“ říká papež Benedikt XVI. K celé řadě otázek současného světa navrhuje řešení v encyklice Caritas in veritate. Připomínáme-li si naše bratry ze 17. století, musíme také vidět svůj dluh vůči nim a povinnost vůči potřebným dnes. Nebo budeme opakovat Kainovu výmluvu? Modlitba Pane, když mám hlad, dej mi někoho, kdo potřebuje najíst; když mám žízeň, pošli mi někoho, kdo potřebuje napít; když je mi zima, pošli mi někoho, koho mám zahřát; když zakouším smutek, nabídni mi někoho, koho mám potěšit;
26
novéna k blahořečení
když mi můj kříž těžkne, dej, ať sdílím kříž někoho jiného; když jsem chudý, veď mě k někomu potřebnému; když nemám čas, dej mi někoho, komu mohu po nějakou dobu pomáhat; když jsem ponížen, dej, ať mám někoho pochválit; když ztrácím odvahu, pošli mi někoho, koho mám povzbudit; když potřebuji od druhých porozumění, dej mi někoho, kdo potřebuje moje porozumění; když potřebuji, aby se někdo o mě staral, pošli mi někoho, o koho se mám postarat; když myslím jen na sebe, směruj mou pozornost na jiného člověka. Amen. (Matka Tereza)