Před zlatníkovým krámkem

Před zlatníkovým krámkem Meditace o svátosti manželství místy přecházející v drama Karol Wojtyła Jan Pavel II. Úvodní slovo Karel D. Skočovský

OBSAH Touto ulicí půjde Ženich..............................................................5 Před zlatníkovým krámkem ...................................................13 I. SIGNÁLY .........................................................................13 II. ŽENICH .........................................................................40 III. DĚTI ..............................................................................65

86

Touto ulicí pjde Ženich Úvod k Wojtyłov he o manželské lásce Je snad lidská láska myslitelná bez Ženicha a bez lásky, jíž miloval až do krajnosti?

Jan Pavel II.

Biskupové jen málokdy píší divadelní hry. Tím méně o manželské lásce. A jen stěží před II. vatikánským koncilem. Přesto se jeden takový našel: Karol Wojtyła, toho času už dva roky pomocný biskup krakovský.

Psal se rok 1960 a v prosincovém čísle polského časopisu Znak vyšel velmi neobvyklý příspěvek s názvem Před zlatníkovým krámkem. Jeho podtitul však byl ještě záhadnější: Meditace o svátosti manželství místy přecházející v drama. Podepsán: Andrzej Jawień.1 Jen málokdo mohl tušit, že se pod tímto pseudonymem skrývá katolický duchovní žijící v celibátu. Říká se, že umělecká díla, podobně jako jejich tvůrci, mají své příběhy. A ty dokáží být někdy až překvapivě spletité. Proč Wojtyła v té době přemítá o manželské 1 Proč Jawień? Bylo to nejběžnější příjmení farníků v Niegowici, prvním Wojtyłově působišti po vysvěcení na kněze. Budoucí papež používal nejčastěji právě tento pseudonym (při jiných příležitostech se podepisoval jako: A. J., Stanislaw Andrzej Gruda, Piotr Jasień).

5

lásce a proč tomuto tématu vtiskuje podobu dramatu?

Bylo to dílo momentální inspirace, nebo plod, který zrál po dlouhé roky?

Kdyby se Karol Wojtyła nestal knězem a později římským biskupem, byl by z něj pravděpodobně „jen“ uznávaný filosof, herec, básník a dramatik. Všechno tomu už od raných počátků nasvědčovalo. Wojtyła se do amatérského divadla zapojil už v osmi letech. Na Jagellonské univerzitě studoval polonistiku možná právě proto, aby se připravil na hereckou dráhu. V roce 1940, jako dvacetiletý, napsal své dvě první2 divadelní hry: Job („Drama ze Starého zákona“) a Jeremiáš („Národní drama ve třech dějstvích“).

Za nacistické okupace založil se svými čtyřmi přáteli Rapsodické3 divadlo (mezi nimi figuroval Mieczyslaw Kotlarczyk, který byl jeho iniciátorem a režisérem).

Bylo to „divadlo slova“, charakteristické minimem kulis a spíše úsporným hereckým projevem. V letech 1941–1945 nastudovalo celkem sedm her a odehrálo 22 představení. Všechno se samozřejmě muselo dít v utajení.

2 Pro přesnost je třeba dodat, že už konci roku 1939 napsal hru David, ta se nám však nedochovala.

3 Rapsodie je lyrická (nebo i epická) báseň vznešeného obsahu, která má svůj původ v pásmu složeném ze starořeckých homérských eposů.

6

Jan Pavel II. na toto období vzpomíná při své návštěvě Polska v roce 1979: „Mieczyslaw Kotlarczyk považoval za mé povolání mluvené slovo a divadlo, ale náš Pán Ježíš Kristus si myslel, že jím je kněžství, a nějak jsme dospěli k tomu, že jsme to přijali.“ Na podzim roku 1942 je Karol Wojtyła ke zklamání svého režiséra přijat do ilegálního kněžského semináře. A jeho herecká kariéra nabývá nečekaného zvratu...

Divadlu však zůstal v různých podobách věrný i v následujících letech. V období 1945–1950 pracoval na dramatu Bratr našeho Boha. A o deset let později spatřila světlo světa hra, která měla u čtenářů největší ohlas: Před zlatníkovým krámkem.4 V ní si za svoji látku vybral téma pro kněze neobvyklé: manželskou lásku.

Wojtyła začal hlouběji promýšlet téma manželské lásky a sexuality díky mnoha rozhovorům se svými přáteli a studenty, které duchovně doprovázel jako studentský kaplan. Ve školním roce 1956/57 i o rok později vyučoval na katolické univerzitě v Lublinu kurz etiky s názvem Láska a odpovědnost. Svoje poznámky nakonec rozpracoval a vydal pod stejným názvem knižně v roce 1960, jen o několik měsíců dříve, než byla uveřejněna hra Před zlatníkovým

4 V roce 1964 pak navázal na téma manželství a rodiny hrou Vyzařování otcovství. Ta vyšla i česky v překladu Heleny Stachové.

7

krámkem.5 Kniha i hra jsou v jistém smyslu dvojčata. To, co Láska a odpovědnost vyjadřuje pomocí pronikavé filosofické analýzy, drama Před zlatníkovým krámkem ilustruje, „převypráví“ v meditacích oděných do rapsodické formy. Wojtyła si byl dobře vědom, že pravdu lze (a je nutné) vyjádřit mnoha způsoby.

Jeho přátelé, kteří se s ním toulali po horách, se ve hře poznali. Některé dialogy a události jsou totiž skutečné, budoucímu papeži natrvalo utkvěly v paměti. Drama Před zlatníkovým krámkem nám ve třech dějstvích umožňuje nahlédnout do života tří párů s velmi odlišnou zkušeností lásky. Všechny však spojuje postava zlatníka (představuje lidské svědomí? Boží prozřetelnost?). Ve výloze zlatnictví se tajemným způsobem zrcadlí jejich budoucnost.

I. Signály Prvním párem je Tereza a Ondřej, kteří prožívají šťastné manželství. Brzy po narození jejich syna Kryštofa však vypukne válka. A Ondřej musí odejít na frontu...

5 Někteří ji považují za jednu z nejlepších iloso ických analýz fenoménu manželské lásky ve 20. století a stále platný příspěvek k rozvoji autentické sexuální etiky. Byla už přeložena do hlavních světových jazyků a její nové překlady vycházejí i v současnosti. Stala se bestsellerem, a to i přes svou nadprůměrnou obtížnost.

8

Karol Wojtyła Ped zlatníkovým krámkem Meditace o svátosti manželství místy přecházející v drama

I. SIGNÁLY (Tereza, Ondřej)

1.

TEREZA Ondřej si mne vyvolil a požádal mne o ruku.

Stalo se to dnes mezi pátou a šestou hodinou odpolední.

Nepamatuji se přesně, nestihla jsem se podívat na hodinky ani všimnout si hodin na staré radnici.

Jsou to chvíle, kdy se o hodiny nestaráme, chvíle, které v člověku přerůstají čas.

Ale i kdybych si byla vzpomněla, že lze pohlédnout na radniční hodiny, nepodařilo by se mi to, musela bych totiž hledět přes Ondřejovu hlavu.

Kráčeli jsme právě pravou stranou náměstí, když se Ondřej obrátil a řekl: „Chceš mě provázet na cestě životem?“ Tak to řekl. Neřekl: chceš být mou ženou,

13

nýbrž: chceš mě provázet na cestě životem.

To, co chtěl říci, měl tedy promyšlené.

Mluvil s pohledem upřeným před sebe, jako by se tenkrát zdráhal číst v mých očích, a zároveň jako by chtěl naznačit, že před námi je jakási cesta, jejíž konec je v nedohlednu, je či přinejmenším může být, pokud já na jeho žádost odpovím „ano“.

Odpověděla jsem „ano“ – ne hned, uplynulo pár minut, a přece v těch několika minutách nemohlo dojít k žádnému rozvažování, nemohlo dojít k žádnému střetu motivů.

Odpověď tedy byla téměř předem daná.

14