Obsah Úvod – Jak na to?...............................................................................5 Máš černé myšlenky?............................................................................... 5 Stáváš se tím, co si myslíš........................................................................6 Myšlenky napadené vášněmi................................................................... 7 Jsi přece víc než tvé vášně.......................................................................8 „To jsem já, nebojte se!“ (Jan 6,20)........................................................9
1.
kapitola
– Negativní a pozitivní myšlenky: bitevní pole.............. 13
Upřesnění............................................................................................... 13 Jak bojovat proti myšlenkám týkajícím se našeho duševního stavu.... 14 Jak bojovat proti špatným a zhoubným myšlenkám............................ 21 „Úzkostné“ myšlenky.............................................................................30 Boj: strážení srdce..................................................................................33 Praktické rady podle učení Otců............................................................40
2.
kapitola
– Ježíšova modlitba, neustálá modlitba........................ 53
Modlit se bez přestání............................................................................53 Jak vykonávat Ježíšovu modlitbu.......................................................... 57 Zahnat špatné myšlenky Ježíšovou modlitbou.....................................64
3.
kapitola
– Rozjímání slova jako terapie...................................... 67
„Zamilované“ čtení slova....................................................................... 67 „Léčivé“ slovo.........................................................................................70
4.
kapitola
– Chvála, nezbytný vitamin........................................... 73
Objevit srdce plné chvály....................................................................... 73 Co znamená chválit?.............................................................................. 75 Chvála terapií?.......................................................................................78 Jak se naučit chvále?.............................................................................. 79
5.
kapitola
– Dispenzář Neposkvrněného Srdce Mariina................ 85
Vášně a myšlenky Mariiny.....................................................................85 Vezmi k sobě Marii, ona se postará o tvé myšlenky.............................. 91 Magnificat pozitivních myšlenek...........................................................96 Modlitba růžence, neustálá modlitba....................................................98
Závěr – Co si vybrat?...................................................................... 107
111
Úvod
Jak na to?
Máš černé myšlenky? – Cítím, že jsi ustaraný a plný úzkosti, že se utápíš ve svém vnitřním světě, už se neusmíváš, ve tváři máš napjatý výraz, jsi málomluvný, čím dál víc se izoluješ… Jdou na tebe chmury, není to tak? Co se děje? – Máš pravdu, vidím teď všechno černě. Stále myslím na zkoušky, které mě čekají na konci roku. Něco mi říká, že je neudělám. Nemohu se zbavit myšlenky na neúspěch, přestože se objektivně nemusím ničeho bát. Je to však silnější než já. Tahle černá myšlenka mě stále trápí, nemohu se jí zbavit. Nedaří se mi ji zahnat. Tak ztrácím sebedůvěru, jsem sklíčený a deprimovaný. Tento rozhovor je jedním z mnoha případů negativních myšlenek, které bez výstrahy pronikají do naší mysli. Přestože jsou tyto černé myšlenky skutečné a opravdu přítomné v našem nitru, nemusí nutně odpovídat realitě. Spíše ji deformují. Existuje zásadní rozdíl mezi tím, čeho se obáváme, tím, co skutečně nastane, a způsobem, jakým to prožíváme. Myšlenky nám víří hlavou stále dokola jako včelí roj a nepřinášejí 5
žádné možné řešení pro hrozící zítřek. Některé obavy lze ovládnout, jiné ne. Jejich příčina není vždy známá. Někdy máme černé myšlenky a nevíme ani proč. Vyvstanou z našeho podvědomí a pod rouškou úzkosti nebo špatné nálady nás celé ovládnou. Existují takové „černé“ dny a je třeba se s nimi vypořádat. Negativní myšlenky stojí u zrodu vztahových, pracovních i citových problémů i poruch nálad. Stáváš se tím, co si myslíš Naše myšlenky, jak ty negativní, tak i pozitivní, vytvářejí podklad pro úsudky, které vynášíme o druhých nebo o nás samých. Ovlivňují nás a nutí nás jednat tím, nebo oním způsobem. Utvářejí naši osobnost a řídí naše chování. Řecký filozof Epiktétos v 1. století našeho letopočtu napsal: „Lidi nematou události, ale myšlenky, které si o nich tvoří.“1 Jinak řečeno, nejsou to události, které nás činí šťastnými, nebo nešťastnými, ale způsob, jakým si je vykládáme. Většinou jsme si svými vlastními trýzniteli. Mohu například zakoušet pocit antipatie k osobě, se kterou jsem se setkal poprvé v životě, aniž bych věděl proč. Za tento duševní stav nenesu zodpovědnost, je jednoduše nezávislý na rozumovém uvažování. Pokud si to neuvědomím, moje antipatie se přemění v mylný soud o dané osobě, takže už ji nebudu moci snést. Abychom se osvobodili od mylných představ, které si o lidech činíme, je nezbytné očistit své myšlenky od vášní, které na nich
1 A. Grün: Conquérir sa liberté intérieure [Vydobýt si svou vnitřní svobodu]. Paříž, Atelier 2000, s. 17.
6
parazitují, od zloby, strachu, smutku, žárlivosti atd. Právě ony totiž zatemňují náš úsudek. Myšlenky napadené vášněmi Myšlenky se živí slovy, obrazy či pojmy nejrůznější povahy, jež prošly tavírnou naší každodennosti. Dojem z každodenního vyvolává v naší mysli všemožné city a emoce. Stává se, a je to dobře známo, že určité myšlenky, vsazené do rámce představivosti (vnitřní kino), zažehávají vášně, emoce či pudy. Odtud také výrazy jako: Jsem vzteky bez sebe… Mám chuť všechno zničit… Úzkost mě svírá… Zamilovala jsem si ho na první pohled… Srdce mi bije jako o závod… Vzrušuje mě tato představa atd. Myšlenky zkalené vášněmi jsou neklidné. Usídlí se v naší mysli, mučí nás a trápí. Pokud jim neučiníme přítrž, vyvolají pokušení, od něhož je už jen krůček k činu. Utrápená mysl se plní úzkostí, hněvem, smutkem, zoufalstvím nebo nadějí, citovou či sexuální náklonností. I tělo má na tom svůj podíl: zrychluje tep, uvolňuje adrenalin, je podrážděné či ochromené, trpí bolestmi hlavy, třesem atd. Pozitivní myšlenky nás naproti tomu uklidňují: vyvěrá z nich radost, klid, soudnost, touha po dobrotě, lásce, harmonii, míru, odpuštění.
7
Jsi přece víc než tvé vášně2 Lidská bytost se skládá ze tří částí: ducha, psychiky a těla. Duch, to je naše duchovní a nesmrtelná duše stvořená přímo Bohem. Duše oživuje náš život a veškeré naše lidské schopnosti. Psychika odpovídá emoční a vášnivé složce naší bytosti. Hmotné tělo žije skrze ducha. Je jím poznamenáno. Rozum a láska jsou dva projevy duchovní duše. Duch je tedy v nás onou schopností soudnosti, velkodušnosti, sebedarování, překonání, síly, sebeovládání a otevřenosti Stvořiteli. Duch Boží přebývá v naší duši: „[…] budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce […]. […] je ve vás“ (Jan 14,16-17). Náš duch je větší než naše vášně a nemůže se jimi nechat ovlivňovat. Emoce a city se často mění podle okolností. Kolísají mezi strachem a odvahou, radostí a skleslostí, optimismem a pesimismem. Přizpůsobují se rozpoložení, v jakém se nacházíme, práci, kterou vykonáváme, lidem, které máme vedle sebe. Tak se stává, že dnes se cítíme nadšení a plní elánu a nazítří obratem smutní a zničení. Může to záviset na počasí, na sympatických či nesympatických lidech, které potkáme. Naše emoce ovlivňují naše myšlení, zatímco 2 Vášně, synonyma emocí, citů, popudů přináleží k hnutím naší citlivosti. Jsou nepředvídatelné a rozumný člověk musí být jejich pánem jako jezdec, který drží své spřežení na uzdě. Pokud se nechá vést a unášet svým spřežením, ztrácí svou svobodu. Řízené a usměrňované vášně se stávají pozitivní energií ve službě člověka. Kupříkladu agresivní energie posiluje ctnost odvahy a podněcuje úsilí dostát svým závazkům až do konce. Sexuální energie zas upevňuje manželskou lásku a obohacuje společný život. Nekontrolované vášně nás však zaplavují a kalí správný pohled na věci, jsou příčinou našich mylných soudů a výkladů skutečnosti. A pokušení je používá k tomu, aby zaútočilo s větší silou.
8
náš duch se tím vším nenechá zmást. Setrvává v pokoji a důvěře, jak to dosvědčuje apoštol Pavel: „[…] Jsem plný útěchy […]“ (2 Kor 7,4). Čím víc v sobě necháme jednat Boha, tím víc získáme vládu nad tíživými myšlenkami. Nikdy nesmíme stavět na svých emocích, když máme učinit závažné rozhodnutí nebo nasměrovat svůj život. „Cítit, zakoušet“ je jedna věc, „přemýšlet, posoudit a opřít se o Boha“ je věc druhá. I přesto, že mě sužují černé myšlenky, se mohu rozhodnout soustředit své myšlení na Krista, který je Cesta, Pravda a Láska. Například vím, že toto nutkavé puzení, které zaplavuje mé vědomí, nepochází od Boha. Netvoří celou mou osobnost ani mě od něho neodděluje. Ba, ještě víc: skrze toho, který nás miloval, jsem již nad puzením více než vítězem (srov. Řím 8,37-39). „To jsem já, nebojte se!“ (Jan 6,20) „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). To je postup, který nabízíme v úvodu této knihy: přijít ke Kristu a otevřít své srdce jeho světlu. Jen on sám nás může skutečně zbavit našich břemen. Ve křtu jsme obdrželi dar milosti a společně s milostí dar Ducha svatého, který nám uštědřuje své dary: pokoj srdce, klid, lásku, trpělivost, nadšení, vůli a sílu činit dobro. Nepřítomnost Boha v životě vytváří vnitřní prázdno, které nemůže zaplnit nic a nikdo. Hluboké setkání s Bohem je otevřenou branou k uzdravení celé naší bytosti. Jestliže Bůh není v jádru našeho bytí a ve středu našich zájmů, převracíme role a nahrazujeme ho 9
svým vlastním já, svým egem, které bude hledat štěstí v idolech: v úspěchu, dosažených výsledcích, dobré pověsti, vděku, penězích, autě, domě atd. A budeme žít stále ve strachu z prohry, omylu, z toho, že již nebudeme vážení a uznávaní. Bez Boha ztratíme skutečný pokoj, ten, který přetrvává ve všech bouřích. Úzkost a deprese jsou nemoci dnešní doby. Nejsou výsledkem této vnitřní prázdnoty spojené se ztrátou Boha? Rakouský psychiatr Viktor Frankl († 1997) zaměřuje naši pozornost ke skutečnosti, že u psychicky narušeného člověka se hlouběji projevuje „krize důvodů k žití“. Takový člověk ztratil smysl své existence. Neví, pro co ani pro koho žije. Podle tohoto lékaře by neuróza mohla být výrazem odmítnutého náboženství.3 Upozorňuji hned na začátku, že tato kniha nenabízí žádnou techniku ani žádný nový trik, jak se osvobodit od vlastních nesnází. Po vzoru starých mnichů, pouštních otců, chce své čtenáře vyzvat, aby v sobě nechali dýchat Boha – jako kyslík nezbytný k našemu přežití. Jejich učení nás chce přivést k tzv. hésychasmu, což je řecký výraz znamenající tolik, co „pokoj, klid, spočinutí, mír, něha, vnitřní ticho, samota“. Tito mistři prvních staletí církve nám zanechali vzácné dědictví. Jejich spisy představují především svědectví jejich vlastního zápasu proti špatným myšlenkám, které přinášejí člověku neklid a trápení. Naznačují nám cestu, jak z nich ven, a to zcela prostými duchovními prostředky, jakousi lékařskou vědou duše.
3 Viz Viktor Frankl: Nos raisons de vivre. À l´école du sens de la vie [Naše důvody k žití. Ve škole smyslu života]. Inter Éditions 2009. Rovněž: Découvrir un sens à sa vie avec la logothérapie [Objevit smysl svého života s logoterapií]. Éditions de l´Homme 1988. Internetové stránky v němčině/angličtině: www.viktorfrankl.org.
10
Proto tě vyzývám, drahý příteli a čtenáři, aby sis dříve, než budeš pokračovat, pro sebe vyprosil Ducha svatého. Nestarej se o nedostatek své víry, neboj se svých nedokonalostí, věř pouze, že Bůh tě chce navštívit. Čeká jen na tvé znamení, aby mohl rozlít světlo tvého křtu do všech vrstev tvé bytosti až po tvou tvář! Také se živ slovem a milostí svátostí, především eucharistie a smíření. První nás hluboce sjednocuje s Bohem a s druhými jako různé výhonky na jediném vinném keři. Smíření přichází uzdravit naše vztahy rozbité hříchem a navrací nám důvěru v Boha a druhé. Toto dílo zčásti přejímá kapitolu o „myšlenkách“, kterou jsem se zabýval ve své předchozí knize4. Je jejím praktickým, prohloubeným a lépe vystavěným doplňkem. Nabízí nové cesty, jako například uvedení do modlitby srdce, učení se chvále, rozjímání Božího slova, recitace růžence. Spíše než teoretické poučení přináší základní odpovědi na konkrétní otázky: jak se osvobodit od myšlenek, které nás zneklidňují. Ve tvých rukou, drahý příteli, se chce zcela pokorně stát malým kontemplativním i aktivním pojednáním, které ti má pomoci nalézt vnitřní mír (hésichya).
4 J. Pralong: Apprivoiser son caractère [Zkrotit svou povahu]. Nouan-le-Fuzelier, Éditions des Béatitudes 2009.
11
Ty však neochabuj v tomto boji, neboť Pán miluje statečného bojovníka.“21 Praktické rady podle učení Otců A) Rozlišovat myšlenky
Ve světle Ducha svatého je „rozlišení duchů cestou k tomu, jak protřídit vnitřní zážitky za účelem ověření jejich počátku a původu. Jde o to prosívat vnitřní hnutí, která zakoušíme, a tak rozpoznat, odkud pocházejí rozličná vnuknutí.“22 Slovo rozlišování pochází z řeckého diakrinein, diakrisis, které překládáme jako „správně posoudit, správně vybírat“. Když toto slovo rozdělíme, získáme dia, „projít skrz“, a krinein, „soudit“, které může být chápáno jako „posuzovat tím, že proséváme (myšlenky) sítem Ducha svatého. Pouštní otcové se především zajímali o rozlišování myšlenek, dobrovolných hnutí a vnuknutí, která sužují mnicha na poušti. Mnišská tradice překládá diakrisis slovem „rozlišování“. Jak rozlišit dobré a zlé duchy? Otcové nám ukazují, jak nám špatní duchové mohou vnukat zcela mylné a protichůdné chování, které je dů21 A rchimandrite S ophrony : Starets Silouane, moine du mont Athos – Vie, doctrine, écrits [Starec Silván, mnich z hory Athos – Život, nauka, spisy]. Saint-Vincent-sur-Jabron, Présence 1989, s. 398–399. 22 B. Georges: Faire les bons choix au bon moment [Správně si vybrat ve správný okamžik]. Nouan-le-Fuzelier, 2007, s. 67.
40
sledkem pýchy usilující vyvýšit se až k Bohu. Takovým chováním mohou být přehnané posty, zbytečné oběti, v nichž člověk hledá pouze svou vlastní slávu. Stejné je to u některých ctnostných a dobročinných počinů, jejichž nepřiznaným cílem je být viděn, uznáván a chválen. Rozlišování je vlastnost klidného, vyrovnaného člověka, který si zvolil svou cestu uprostřed dvou extrémů, člověka uvědomělého, osvíceného v pohledu na sebe sama. Z míst, kde je okázalost, vyvyšování a pohrdání druhými, se Duch vytratil. Zato tam, kde vládne mír a pokoj, pokora a svoboda srdce, Duch vane ze všech sil. Podle Jana Kassiána je důležité rozlišit, odkud přicházejí myšlenky, které se v nás rodí, a jaké jsou povahy. Existují tři druhy myšlenek: – ty, jež pocházejí od Boha, světlé doteky v nás, které nám umožňují pronikat nebeská tajemství, a tak nás poučují a vedou k pokroku a nápravě; – ty, které přicházejí od ďábla, myšlenky oděné do světla, uvnitř však zkažené, které nás mají svést a způsobit náš pád; – ty, které pocházejí z nás, jsou často souhrou našich vlastností. Všechny tyto myšlenky je třeba prosít sítem moudrého rozlišení, zjistit původce a podle toho je přijmout, nebo ne. Jak získat dar rozlišování? ptají se mladí mniši svého starce, Kassiána.23 Zaprvé tím, že si ho budeme pokorně a vytrvale vyprošovat u Pána, neboť podle apoštola je darem:
23 Viz Les Collations [Kolace] z Jana Kassiána, texty vybral a utřídil J.-Y. Leloup. Paris, Albin Michel, 1992. s. 82–93. Otcové, nebo také starci – mniši, kteří dosáhli vysokého stupně svatosti (bez ohledu na věk) – pozn. red.
41
„Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese […]“ (1 Kor 12,8-10). Pokud mnich obdrží tento dar, bude schopen rozeznávat myšlenky, které překročí práh jeho vědomí. Dále pak dar rozlišování člověk obdrží jen za cenu opravdové pokory. Pokora povede mnicha k tomu, aby se otevřel zralému a otevřenému člověku, duchovnímu vůdci. Tomu bude moci vyložit myšlenky, které ho trápí, neboť pravdou zůstává, že „špatná myšlenka vynesená na světlo ztrácí okamžitě svůj jed“. Na světle již temná myšlenka ztratila sílu přesvědčení, neboť „zhoubná vnuknutí nad námi mají moc pouze tehdy, zůstávají-li skrytá v hloubi srdce“. Ten, kdo se z nedostatku pokory, ze strachu nebo studu svěřuje raději jen sám sobě a zamlčuje své myšlenky, sám sebe zbavuje možnosti získat lék.24 „Na druhou stranu neexistuje jiná chyba, kterou by démon snáz přivedl mnicha k pádu a dovedl ho rychleji k zatracení, než pohrdání jejich radami (starců) a důvěra ve svůj vlastní úsudek nebo své osobní názory… Dávejte si na ni tedy pozor! Ti, s nimiž se zde setkáme, totiž nejsou viditelní 24 I když nejsme mniši, rada otevřít se některému duchovnímu otci je určena každému křesťanovi, který chce pokročit v duchovním životě.
42
nepřátelé, ale neviditelní, a to velmi nelítostní. Je to zápas vedený dnem a nocí, zápas duchovní, a zajisté ne proti jednomu nebo dvěma protivníkům, ale proti nesčetným legiím, zápas, jehož naděje jsou o to pochybnější, že jde o zuřivého protivníka a skrytý útok.“25 Podle Evagria: „Rozlišování spočívá především v rozpoznávání myšlenek, které nám vnukají démoni, a v jejich odlišení od těch, které mohou vnukat andělé. Myšlenky, které vnukají andělé, (po sobě) zanechávají pokojný stav, ty druhé, které vnukají démoni, stav sklíčenosti.“26 Konečně, aby mohlo být rozlišování vykonáváno co nejuvědoměleji, předpokládá solidní znalosti lidské spirituality a psychologie. Ty pomohou lépe nalézt citové a zároveň duchovní příčiny našich osobních konfliktů. Na tomto poli se setkává „mnich a psychiatr“27. Když například hovoříme o úzkosti, psychologie se omezuje na to, že popisuje její příznaky a celý problém pojímá jako citovou poruchu, popřípadě odkrývá její možné příčiny v dávné minulosti atd. „Na duchovní úrovni úzkost znamená boj za nové zrození, zřeknutí se své vlastní vůle, dobrovolná 25 Les Collations, s. 89–90. 26 A. Guillamont: Un philosophe du désert: Évagre le Pontique [Filozof pouště: Evagrius z Pontu]. Paris, 2004, s. 244. 27 O tomto tématu více ve vynikající knize A m é d é e a D o m i n i q u e M e gg l é : Le moine et le psychiatre. Entretiens sur le bonheur [Mnich a psychiatr. Rozhovory o štěstí]. Paris, Bayard/ Centurion 1995.
43
umrtvování, která si člověk sám přivozuje. Úzkost odhaluje obranná pásma, vnitřní zablokování. Církevní otcové ji považovali za nezbytnou zkoušku, za dobré znamení vnitřní zralosti a znepokojovali se spíše, když se nedostavovala. Úzkost je nezbytným přechodem v rámci duchovního boje, který nám umožňuje růst v důvěře a v lásce.“28 Pro svatou Terezii z Lisieux odevzdanost Boží lásce znamenala vydat se všem druhům úzkosti. Boží vliv na duši je stravujícím ohněm, který přichází sežehnout veškerý nános a odpor. Duše se začne znepokojovat a propadá panice. Úzkost znamená pozitivní práci milosti, která očišťuje nitro člověka. Vyžaduje důvěru, je školou odevzdanosti. Připomíná „těsnou bránu“ z evangelia: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“ (Mt 7,13-14). V biblické řečtině se úzkost řekne „stísněné místo“, což se shoduje s „těsnou branou“. Úzkost naznačuje nezbytný přechod k životu.29
28 L. Masquin: op. cit., s. 91–92. 29 Ohledně tématu úzkosti duchovního původu viz Fr. Ephraïm et Dr. Mardon-Robinson: Le chemin des nuages ou la folie de Dieu [Cesta oblaky neboli šílenství po Bohu]. Nouan-le-Fuzelier, Lion de Juda 1988.
44
B) Modlitba
Modlitba nás spojuje s Bohem, který je naším skutečným lékařem. Zná naše zranění a může nás tedy uzdravit. Podle starých mnichů se člověk rozjímáním Božího slova, myšlenkou na Něj a na božské věci přirozeně Bohem naplňuje, a tedy dobrými myšlenkami. Tak se může bránit proti těm zlým. Otec Jan radí toto: „Podobám se člověku, který sedí pod velkým stromem a vidí, jak se k němu blíží mnoho divokých zvířat a plazů. Když se už nemůže bránit, vyšplhá a skryje se ve větvích. U mě je to podobné. Jakmile se posadím ve své cele, útočí na mě špatné myšlenky. Když už se proti nim nedokážu bránit, uteču se k Bohu skrze modlitbu a tak se zachráním před nepřítelem.“30 Nepřetržitá modlitba, jež je naším útočištěm v Bohu, působí jako terapie nebo lék. „Nepřetržitá modlitba rychle obrací ducha k lepšímu […]. Chrání člověka proti smutku a malomyslnosti. […] Zpěv žalmů zklidňuje vášně a zahání nepokoj. Vydává sladkost a dobrotu. Plodí radost a díkůvzdání.“31 Svým působením na naše myšlenky, na tu špičku ledovce vytvořeného z našeho nesprávného chování, 30 Překlad z italštiny, citován A. Grünem: Preghiera e conoscenza di sé [Modlitba a poznání sebe]. Milano, Paoline 2007, s. 68. 31 Tamtéž, s. 81.
45
její účinnost pomalu sestupuje do hloubky našeho nevědomí, aby z něho vytrhala špatné kořeny a rozlila léčivý balzám. C) Duchovní boj, askeze
Další bodnou zbraní, která jde ruku v ruce s nepřetržitou modlitbou, zajišťuje spolu s ní „stráž srdce“ a zahání zvrhlé myšlenky, je askeze, z řeckého „cvičení“. Pro pouštní otce askeze znamenala právě takové cvičení v duchovním boji. Tím je myšleno veškeré úsilí, které musí věřící člověk vyvinout, aby odrazil vše, co ho odvádí od Boha, zhoubné a scestné vášně nevyjímaje, a obrátil jejich mocnou sílu k Bohu. Je to kázeň těla i ducha zároveň. Modlitba a askeze se společně podílejí na strážení scestných myšlenek, které narušují pokoj srdce, plod spojení mezi duší a Bohem, spojení plném lásky a důvěry. Modlitba prosévá, rozeznává a odhaluje nadpřirozeným způsobem myšlenky srdce, zatímco askeze působí spíš ze strany vůle, která přistupuje k činu. Úplně první zásada askeze totiž spočívá v tom vyvarovat se příležitostí, které znečišťují myšlenky, jako je například prohlížení pornografických obrázků, pít nadmíru alkoholické nápoje nebo se přejídat, účastnit se nezdravých hovorů vzbuzujících hněv, nenávist, pomluvy. Zapamatujme si některé asketické rady, které jsme zdědili po Evagriovi, Izáku Syrském a Silvánovi, jak účinně bojovat proti těmto nebezpečným příležitostem. Co se obžerství a smilstva týče, Izák nás upozorňuje, že potěšení břicha rozněcuje tělesné vášně. Mezi oběma existuje vazba příčiny a následku. 46
„Pokud se připoutáme k hmatatelným věcem, říká, jakými jsou nadbytek jídla a pití, stýkání se se ženami, pohledy na ně a hovory, které zažehávají a živí v těle oheň žádostivosti, proměňujeme pod přívaly nálad a nejrůznějších představ přirozenou něhu ve zdivočelost.“32 Je jasné, že Izák Syrský zde hovoří k mnichům. Nicméně tuto radu si můžeme přisvojit, když ji použijeme na naše bohaté, „hojně zapíjené“ oslavy a večírky, které se většinou zvrhnou v zábavy „hluboko pod úrovní našich opasků“. Nic nepovzbudí lépe sexuální pudy, kterými se pak budeme dlouho trápit, než právě toto. Všechno je otázka míry a někdy i zřeknutí se něčeho, co by nás i přes naši vůli přivedlo ke zlému. Každý musí znát své hranice. Je také dobré vědět, že některé pokrmy a nápoje vzbuzují touhu, jako třeba coca-cola, káva, čokoláda, alkohol a jiné. V naší době ovládané rychlostí a fastfoody bychom se měli znovu učit umění stolovat. Jedení je mimo jiné společenský úkon, který umožňuje určité skupině či rodině setkat se, sdílet se a navazovat vztahy. Jídlo je také příležitostí poděkovat Bohu a tak se vyhnout pokušení pokládat sám sebe za pána stvoření a dělat ze svého břicha božstvo! Vzdát Bohu díky znamená také opustit ducha konzumace, který nemá respekt k nikomu a ničemu a vyhrazuje si veškerá práva na věci. Děkování vytváří vztah společenství, které uznává přítomnost druhého, toho Druhého, jímž je Bůh: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě“ (1 Kor 10,31). Půst tvoří neodmyslitelnou součást této
32 Izák Syrský: op. cit., s. 179.
47
ukázněnosti, když se již nedovedeme ovládat. Praktikování postu nás osvobozuje z otroctví tohoto těla, které vyžaduje stále víc, až v nás nakonec uhasí jakoukoliv vzpomínku na Boha, jak tvrdí Evagrius. Zaměstnání mysli prací, sportovními a zábavnými aktivitami, které vykonáváme společně s dalšími lidmi, procházky v přírodě – to vše nám zprostředkovává zdravou únavu a vytěsňuje dotěrné myšlenky. Zdravé pěstování přátelství naplňuje srdce a pozdvihuje mysl nad požadavky těla. Pro to, abychom utápěli mysl v pekle sexuálních popudů, totiž není nic horšího než osamělost. Poslechněme si nakonec učení Filokalie: „Světlo, které Duch zažehává v duši, se zpravidla vytrácí před nevázaností, nedbalostí, přemírou slov a pokrmů. Nadbytek jídla, uvolněný život, neukázněnost jazyka i pošetilost očí má totiž takovou přirozenost, že z duše vyhání světlo a zanechává nás v temnotě. A jakmile v nás zavládne temnota […], začnou nám v srdci hlučet vášnivé myšlenky, které touží nasytit své vášně a snaží se uchvátit poklad, který do nás vložil Duch svatý.“33 Bdělost, rozvaha a modlitba uchovávají v duši světlo. „Umírněnost, půst a duchovní boje brání žádostivosti a vypínání těla. Četba Písma překrývá svou svěžestí vzplanutí duše a nadutost srdce. Ustavičná modlitba je zklidňuje…“34
33 Philocalie des Pères neptiques [Filokalia neptických Otců]. Nicétas Sthétatos, fascicule č. 4, Abbaye de Bellefontaine 1982, s. 86–87. 34 Tamtéž, s. 98.
48
Co se týče lakomství, Evagrius radí cvičit se ve sdílení svého času a svého majetku. Lakomec se musí rozhodně vyvarovat pěstování myšlenek, které jej poutají k malým věcem. Lék na smutek spočívá ve vynaložení veškeré své pozornosti na přítomný okamžik a tak se naplno věnovat své práci, četbě, osobě, kterou jsme potkali, atd. Černé myšlenky pocházejí velmi často z toho, že máme příliš mnoho času přemýšlet, představovat si a snít o událostech dřívějších nebo budoucích. Uznat, že máme nervózní nebo výbušnou povahu, je již významným krokem na cestě za poznáním sebe sama. Druhý krok znamená požádat o odpuštění osoby, které jsme nespravedlivě zranili. Jako velmi užitečné se rovněž osvědčilo snažit se nalézt a ovlivnit původ pocitu ukřivděnosti a hořkosti, které hněv doprovázejí. Na akedii neexistuje jiný zázračný lék než vytrvat ve svých původních rozhodnutích, zahnat chuť na útěk a nečinit závažná rozhodnutí „v kalných vodách“. Mysl nesmí vstoupit do dialogu s představami, které odrážejí budoucnost v těch nejrůžovějších barvách, vzdálených současnému stavu. Izák Syrský upozorňuje, že „akedie přichází po přetížení a po akedii zas přichází snění“.35 Snění vede k vyhledávání pohodlí a zanechání práce, kterou jsme vykonávali s vytrvalostí a námahou. Ve chvíli, kdy takto zásadně omezíme práci, otevíráme dveře smyslovému potěšení a probouzíme v sobě nejrůznější pudy. V naší době popis akedie připomíná situaci psychického zhroucení, kterému říkáme burn out – syndrom vyhoření. Tuto
35 Izák Syrský: op. cit., s. 294.
49
ztrátu energie, motivace a sebedůvěry, patologickou omrzelost (apatie), zoufalství – to vše vyvolává přemíra aktivity, hyperaktivita, strach a honba za výkony. Prudká akedie přivádí dotyčného ke stejně prudkým životním změnám. Slavomam a pýcha jsou vášně tak vytrvalé a v člověku natolik zakořeněné, že je může vyrvat jen Bůh – za podmínky, že se člověk odevzdá do jeho rukou. Podle Otců Bůh dopouští, aby člověk procházel velkými zkouškami, při nichž mu na chvíli odnímá svou milost a nechává ho klesnout až k hříchům, které ho ponižují. Chce totiž, aby otevřel oči a vyprošoval si jeho milost. „Pán nechává pyšného člověka potýkat se se svou bezmocí až do té doby, než se pokoří. Jakmile se však duše stane pokornou, nepřátelé jsou poraženi a duše nalézá hluboké spočinutí v Bohu. […] Dvakrát jsem prošel velkou zkouškou a podstoupil nelítostné pokušení. Jindy jsem kvůli své pýše musel snášet, že mě opustila milost Ducha svatého a že jsem se cítil jako zvíře v lidském těle. […] Dal jsem se na pokání a milost se navrátila.“36 Lék tedy spočívá v tom, že člověk žádá Boha o pokoru a přijímá prostředky, které On vybere. Člověk přesto nezůstává nečinný. Mniši ho povzbuzují v boji proti ješitným a pyšným myšlenkám: proti posuzování svého bratra, pěstování pocitu duchovní a mravní nadřazenosti nad druhými. Měl by se stranit poct a lichotivých řečí, odmítat pomluvy atd.
36 Archimandrite Sophrony: op. cit., s. 394–395.
50
Na závěr ještě přenechejme slovo Silvánovi: „Náš boj probíhá každým dnem a každou hodinou. Kdykoliv činíme bratru výčitky, posuzujeme ho či urážíme, ztrácíme svůj vlastní pokoj. Pokud se necháš zlákat ješitností nebo se budeš vyvyšovat nad svého bratra, ztratíš milost. Pokud tě napadne nečistá myšlenka a ty ji ihned neodvrhneš, tvá duše přijde o Boží lásku a jistotu v modlitbě. Jestliže miluješ moc a peníze, nikdy nepoznáš Boží lásku. Pokud jednáš jen podle vlastní vůle, přemohl tě Nepřítel a do tvé duše se vplíží sklíčenost. Nenávidíš-li svého bratra, znamená to, že ses odvrátil od Boha a že se tě zmocnil zlý duch. Jestliže však svému bratru činíš dobře, nalezneš klid svědomí. Pokud se zbavíš vlastní vůle, zaženeš nepřátele a získáš mír v duši. Odpouštíš-li svému bratru urážky a miluješ-li své nepřátele, budou ti odpuštěny hříchy a Pán ti dá poznat lásku Ducha svatého.“37
37 Tamtéž, s. 383–384.
51