Silnější než nenávist by Paulínky Praha

Texty shromáždil a uspoŘádal Bruno Chenu ve spolupráci s mnichy z Tamié a Bellefontaine

Silnejší ˇ než nenávist Sedm životů pro Boha a Alžírsko

Obsah

Úvod.......................................................................................................................... 5 I. TEXTY MNICHŮ

List představující klášter hostům............................................................. 21

Slavnostní skládání řeholních slibů bratra Christiana (1. října 1976)................................................................................................... 23

Modlící se křesťané mezi modlícími se muslimy (Září 1989)....... 27 Propozice skupiny Ribat es Salaam.......................................................... 45

Oběžník komunity (20. prosince 1992)................................................. 47 Dotazník k přípravě synody o zasvěceném životě pro rok 1994 (1. ledna 1993)..................................................................... 64

Přednáška bratra Christiana na generální kapitule roku 1993............................................................... 76 Půst a ramadán – Čekáme na jiné setkání? (Únor 1993)................ 94

Svátek Povýšení svatého Kříže (14. září 1993).................................101

Kam nás, bdící, vede naše noc? (Prosinec 1993)..............................105 Chronologie událostí (5. ledna 1994)...................................................108 Zpráva bratra Christopha (Leden 1994)..............................................118

Budeme-li mlčet, bude křičet kamení v poušti… (22. ledna 1994).............................................................................................123 „Skrytí svědkové naděje“ (17. července 1994)..................................129

Oběžník komunity (13. listopadu 1994)..............................................136

246

Dopis bratra Paula (11. ledna 1995).....................................................141

Oběžník komunity (11. dubna 1995)....................................................145 Bože, ty jsi naše naděje ve tváři všech živých! (Velikonoce 1995).........................................................................................152 Oběžník komunity (25. dubna 1995)....................................................161

Kázání bratra Christiana (27. dubna 1995)........................................166

Jak se v současné situaci připojujeme k charismatu svého řádu? (21. listopadu 1995)...............................169 Oběžník komunity (14. prosince 1995)...............................................182 Naděje tváří v tvář smrti (Leden 1996)...............................................195

Rozjímání bratra Christiana pro postní dobu (Alžír, 8. března 1996).................................................................................201

Dopis bratra Luca (24. března 1996)....................................................204 Duchovní závěť bratra Christiana .........................................................205 II. SVĚDECTVÍ

Strom, který tiše stojí uprostřed noci (Mons. Henri Teissier, alžírský arcibiskup)........................................211

Byli to mí bratři, byli to mniši… (Bratr Philippe Hémon, trapistický mnich z opatství Tamié)......................................................216 Fatva Národní rady imámů (datovaná k 7. květnu 1996).............223

Zděšení a zmatenost (Sadek Sellam, spisovatel, autor knihy Être musulman aujourd’hui)...........................................227 Naši bratři z Atlasu – události nazírané očima víry (Dom Bernardo Oliveira, generální opat trapistů)..........................232

247

Úvod „Budeme-li mlčet, bude křičet kamení.“

edm krvavých skvrn na islámské půdě. Sedm světel v noci pohoří Atlas. Sedm bílých růží na nádvoří před chrámem lidských práv. Sedm životů pro Boha a Alžírsko.

Tragická smrt mnichů z Tibhirine otřásla všemi lidmi, kteří mají srdce na pravém místě, ať věřícími či nevěřícími, v evropských i afrických zemích u Středozemního moře. Pod náporem události se rodily pocity vzpoury i obdivu. Ve chvíli, kdy památka těchto sedmi trapistických bratří přechází do minulosti, ve jménu padesáti tisíců anonymních obětí nové alžírské války je důležité pečlivě uchovat jejich poselství – slovo pokoje, gesto smíření, modlitbu naděje – a nechat ho přinášet ovoce. Díky této knize bude moci ono slovo, gesto a modlitba žít dál. Společenství v době člověka

Kdo však byli ti mniši, kteří žili lásku až do krajnosti? Rozhodně ne nadlidé či odborníci na asketické

a mystické výkony. Byla to hrstka lidí, kteří dobře reprezentovali rozmanitost našeho společného prostoru: intelektuálové a manuálně pracující, komunikativní a mlčenliví, impulzivní i klidní. Spojovalo je jen hledání Boha v bratrském vztahu s alžírským lidem. Seznamme se tedy zevrubně se sedmi členy této komunity, kteří zemřeli (Ozbrojené islámské skupině – GIA – unikli jen dva bratři, Jean-Pierre a Amédée).

Bratr Christian de Chergé, převor komunity, 59 let, byl mnichem od roku 1969, v Alžírsku pak od roku 1971. Ve skupině představoval silnou osobnost po lidské i duchovní stránce. Jako syn generála poznával Alžírsko po tři roky v dětství a dvacet sedm měsíců při vojenské službě za války o nezávislost. Po studiích v semináři pařížských karmelitánů se stal kaplanem v Sacré-Cœur na Montmartru v Paříži. Brzy však vstoupil do kláštera Aiguebelle a roku 1971 přešel do Tibhirine. Právě on získal pro opatství status převorství, aby poslání kláštera nasměroval na přítomnost modlících se křesťanů mezi modlícími se muslimy. Znal islám do hloubky a mimořádně dobře uměl vyjadřovat život a hledání společenství. Jeho zápisky jsou toho důkazem. Bratr Luc Dochier, 82 let, byl mnichem od roku 1941, v Alžírsku od roku 1947. Říkalo se mu „doktor“ a podle vlastních slov byl „sešlý, ale ne zklamaný 6

stařec“. Narodil se v Drôme, během války vykonával lékařské povolání a dokonce byl místo otce početné rodiny ochoten odjet do zajateckého tábora v Německu. V průběhu padesáti let v Thibhirine poskytoval lékařskou péči – zdarma a aniž by mezi pacienty činil rozdíly. Již v červenci 1959 byl unesen členy FLN (Frontou národního osvobození). Astmatické záchvaty mu neubraly na smyslu pro humor. Pro svůj pohřeb si vybral píseň od Édith Piaf „Non, rien de rien, je ne regrette rien!“ („Ne, ničeho nelituji!“).

Bratr Christophe Lebreton, 45 let, mnichem se stal roku 1974, v Alžírsku pobýval od roku 1987. Srdečná a výbušná osobnost. Jako sedmý z dvanácti sourozenců a dítě května 1968 vykonával svou službu národu ve jménu spolupráce v Alžírsku. Poprvé se dostal do kontaktu s klášterem v Tibhirine. Jako čtyřiadvacetiletý vstoupil do kláštera v Tamié. Byl však zamilovaný do alžírské země. Tam byl ordinován na kněze roku 1990 a stal se novicmistrem komunity. Jeho touha udržovat vztahy s těmi nejubožejšími se doplňovala s pevným odhodláním jít vždy dál v přemýšlení o víře a darování sebe sama. Bratr Bruno Lemarchand, 66 let, mnichem byl od roku 1981, v Alžírsku a v Maroku pak od roku 1990. Podobně jako Michel a Célestin přišel z opatství v Bellefontaine. Ještě předtím však byl čtrnáct let 7

ředitelem střední školy Saint-Charles de Thouars (Deux-Sèvres). Jako syn vojáka poznal v dětství Indočínu a Alžírsko. Byla to tak trochu náhoda, že se 26. března 1996 ocitl v Tibhirine. Od roku 1990 vedl přidruženou komunitu v marockém Fèsu. Přijel se zúčastnit hlasování o obnově převorství. Lidé na něj vzpomínají jako na rozvážného a přemýšlivého člověka.

Bratr Michel Fleury, 52 let, se stal mnichem roku 1981, v Alžírsku byl od roku 1985. Prostý, ne-li přímo nenápadný člověk, ale zamilovaný do chudoby. Narodil se do rolnické rodiny v Loire-Atlantique. Jako sedmadvacetiletý vstoupil do asociace Prado a vykonával profesi dělníka – frézaře v Lyonu a pak v Marseille, dokud jeho kroky nezamířily do opatství Bellefontaine. Tam zaslechl volání Alžírska. V Tibhirine dělal kuchaře a vykonával domácí práce. Právě jeho kutna (mnišský oděv, který vyjadřuje věčné sliby) byla po únosu nalezena na cestě do města Médéa.

Bratr Célestin Ringeard, 62 let, byl mnichem od roku 1983, v Alžírsku pobýval od roku 1987. V pozadí jeho povolání k mnišskému životu stojí dvě zásadní zkušenosti. Jednak alžírská válka, kde se jako zdravotník staral o odbojáře z 2. světové války, kterému chtěla francouzská armáda dát ránu z milosti. Potom je tu jeho činnost terénního pracovníka v ulicích Nantes mezi alkoholiky, prostitutkami a ho8

mosexuály. Dlouho zůstával diecézním knězem, až v pokročilém věku se rozhodl vstoupit k trapistům. Tento velmi citlivý člověk musel po první návštěvě GIA v klášteře o Vánocích 1993 podstoupit šestinásobný by-pass.

Bratr Paul Favre-Miville, 57 let, se stal mnichem roku 1984, v Alžírsku byl od roku 1989. Tento nefalšovaný Savojan našel svou cestu k vrcholkům až v pětačtyřiceti letech. Nejprve byl instalatérem a svou vojenskou službu absolvoval v Alžírsku jako parašutistický důstojník. V Tibhirine měl na starosti vodu, přesněji řečeno zavlažování zemědělských pozemků. V březnu 1996 přijel z pobytu v rodině se zásobou lopatek a sazeniček buků. Protože Tibhirine znamená „zahrada“… „Jako věční prosebníci o lásku“ Tato zahrada nebyla prvním trapistickým výhonkem v Alžírsku, protože Charles de Foucauld pobýval ve Staoueli, prvním zdejším klášteře, který existoval v letech 1843–1904. Roku 1934 do Alžírska vyrazili mniši z opatství Panny Marie Pomocnice v Rajhenburgu (dnes leží ve Slovinsku). Dvanáct mnichů z Rajhenburgu, ale také z Aiguebelle, který se stal mateřským klášterem nové fundace, se 7. března 1938 9

usadilo v prostoru Tibhirine pod patronátem Panny Marie z Atlasu (Notre-Dame-de-l’Atlas). O dvacet pět let později, roku 1963, když místní církev přišla o svou podstatu, rozhodla komunita o postupném uzavření kláštera a generální opat toto usnesení schválil. Rozhodnutí však nebylo nikdy realizováno v praxi. Na žádost Mons. Duvala, alžírského arcibiskupa, se zmobilizovala opatství v Aiguebelle a Timadeucu, aby každé roku 1964 vyslalo čtyři bratry. Život mohl znovu začít. Roku 1984 se Tibhirine vzdalo statusu opatství a stalo se autonomním převorstvím. Právě tehdy mohla komunita pod vedením nového převora, bratra Christiana-Marii, začít žít naplno své monastické poslání v alžírské zemi. Bylo to tou dobou jediné společenství trapistů v nekřesťanském prostředí.

Jaké poslání? Podle klášterního znaku je podstatou jeho poslání „znamení na hoře“. Žádní křižáci katolických dogmat, ale bratři lidí, jejichž sebeurčením je islám. Mniši se tedy věnovali modlitbě s plným respektem k náboženství, které je obklopovalo. Pokorně sklonění před Božím záměrem nezištně sloužili místním lidem a neúnavně hledali společenství „skrze výšiny“, „jako věční prosebníci o lásku“. Věřili v duchovní společenství věřících, chtěli dokonce vytyčit cesty duchovní soutěživosti. Dokázali navázat skutečný dialog mezi křesťany a muslimy v rámci své

skupiny nazývané „Ribat es Salaam“ („Svazek pokoje“), založené roku 1979. Násilí proti násilí Dostihla je však minulost. Země, která je hostila, prožívala dlouhý sestup do pekel. Poté, co dosáhla roku 1962 vytoužené samostatnosti, rozhodla se vydat cestou socialismu, která však nepřinesla očekávané výsledky. Neúspěch modernizace projektované Boumedienem a liberalizace slibované Chadlim Bendjedidem učinil zchudlé obyvatele citlivějšími k náboženství či náboženskému uchopení světa. Státní kontrola nad veškerými ekonomickými aktivitami prospívala jen zkorumpované vojensko-finanční nomenklatuře, která ztrácela podporu lidu. Roku 1988 vypuklo vzbouření nejprve v metropoli a pak, přímo úměrně zhoršujícím se životním podmínkám, i v dalších městech. Krach vlády jediné strany, pád kurzu ropy, tíha zahraničního dluhu, demografický nárůst, scházející politika sociálního bydlení, nezaměstnanost mladých – útočištěm pro lidi se stal islám. Tradicionalistický islám šířený především egyptskými a iráckými učiteli, kteří budovali mýtus zlatého věku islámu, kdy panovala spravedlnost a prosperita. Připravili tak

půdu islamismu, který má tendenci zavrhovat systém, místo aby dodal identitu opomíjeným složkám rozvoje ekonomiky a společenské modernizace. Tento islám se nabízel jako řešení všech problémů, domáhal se ctnosti, pomáhal chudým a vyrazil do války proti Západu. Podle Josepha Maïla to byl „odklon od transcendence“, překroucení muslimského náboženství. Lid však měl pocit, že zde znovu nalezl svou duši.

Přijetí systému více politických stran prezidentem Chadlim a nespokojenost lidu způsobily, že FIS (Islámská fronta spásy) získala při volbách z června 1990 většinu v 853 obecních radách z 1351. V prosinci 1991 vyhrála FIS první kolo parlamentních voleb a mohla dokonce doufat, že v druhém kole 16. ledna 1992 dosáhne na dvoutřetinovou většinu, která by jí umožnila měnit ústavu. Armáda však 11. ledna 1992 vyvolala státní převrat. Volby zrušila a Islámskou frontu formálně rozpustila. Objevily se nové zkratky jako AIS (Islámská armáda spásy), ozbrojená odnož Islámské fronty, a GIA (Islámská ozbrojená skupina), nejradikálnější a nejodhodlanější uskupení, které se nerozpakovalo útočit na civilní obyvatelstvo, intelektuály, profesory, novináře, spisovatele, badatele a cizince.

Od roku 1992 se Alžírsko zmítalo v bludném kruhu násilí a násilí za násilí. Teroristické skupiny 12

a bezpečnostní sbory se pustily do nelítostného boje. Tibhirinská komunita se ocitla právě v palebné linii mezi těmi, které mniši mírumilovně nazývali „bratři z hor“, islamistickými partyzány, a „bratry z roviny“, vojáky a policisty.

Texty shromážděné a chronologicky seřazené v této knize jsou oběžníky, kázání, přednášky. Vypovídají neopakovatelným způsobem o zkušenosti těch, kteří si čím dál víc byli vědomi toho, jaký osud je čeká.

Napříč svědectvími mnichů se dá vycítit stoupající znepokojení. Bylo těžké udržet si neutralitu. „… museli jsme zůstat pevní ve svém odmítnutí nechat se identifikovat s jedním či druhým táborem a zachovat si svobodu, s níž pokojně zpochybňujeme zbraně a násilné i donucovací prostředky…“ Mniši se řídili touto překvapivou zásadou: „Vzít si v noci Knihu, když se druzí chápou zbraní.“ Christophe si nezastíral realitu: „Ano, existují nepřátelé. Nikdo nás nemůže nutit, abychom ukvapeně říkali, že ho milujeme, aniž bychom byli nespravedliví k památce obětí, jejichž počet každým dnem narůstá. Bože svatý, Bože silný, přispěj nám na pomoc!“ Klášter si chtěl zachovat nelehko získanou rovnováhu mezi účastí ve zkouškách a přítomností před Bohem.

„Neznámí svědkové naděje“ Vláda teroru však tibhirinskou komunitu donutila, aby se znovu a mnohem hlouběji zamyslela nad svým povoláním. Jedním slovem řečeno, aby se postavila tváří v tvář smrti. „Tradičně je to stále přítomná společnice mnicha,“ vyznávali. Její společnost však začne být velmi konkrétní, když máte dojem, že jste „líhní nabízející zásobu snadných obětí pro další represe“. Zvláště, když se seznam křesťanských obětí – řeholníků a řeholnic – prodlužuje.

Po prvním vpádu GIA do kláštera o Vánocích 1993 se museli mniši jasně rozhodnout: zůstat, nebo odejít? Pokud zůstanou, nebude to z vyzývavosti ani z touhy po mučednictví. Nabízela se jim trojí motivace: – vědomí vnitřního povolání. Být zde, protože zde je Kristus. „Bůh tak miloval Alžířany, že dal svého Syna, svou církev, každého z nás“; – solidarita s prostými lidmi. Ti nemohli odejít, když se ocitli sevřeni v kleštích mezi dvojím násilím. Spojení s těmito lidmi – rukojmími patří ke slibu stability spojenému s povoláním ke klášternímu životu; – společenství s místní církví. Církví, kterou tolik milují a která tolik miluje je. Jejich biskup, Mons. Teissier, je nepřestal navštěvovat a povzbuzovat, přitom jim ponechal svobodu rozhodnout se. Tato církev, kte14

rá je alžírská a ne francouzská, musí mít i nadále své ztělesnění.

Řekneme tedy, že si vybrali smrt jako nejzazší projev spojenectví? Přijali darem svobodu přímo od Krista: „Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc (život) dát a mám moc ho zase přijmout […]“ (Jan 10,18). Bratr Michel napsal svému bratranci po 21. květnu 1994, kdy měl padesáté narozeniny: „Mučedník, to je zde až moc mnohoznačné slovo… Pokud se nám něco přihodí – což bych si nepřál –, chceme to prožít tady, solidárně se všemi Alžířany a Alžířankami, kteří již zaplatili svým životem, solidárně se všemi těmito neznámými, nevinnými…“

Nejvýstižnější je pro jejich směřování v průběhu posledních dvou let tento výraz „neznámí svědkové naděje“. Mniši z Tibhirine nabídli své životy v naději na mír v Alžírsku, konstruktivní dialog věřících, skutečnou zbožnost, která se líbí Bohu. Výraz citovaný bratrem Christianem u příležitosti zavraždění sestry Paul-Hélène a bratra Henriho a převzatý z liturgického hymnu stojí za to uvést v celku, protože na malém prostoru představuje přesně smysl darovaného života: „Stvoření v temnotách křičí k tobě, dobrý Bože.

Na jeho výzvu vychází z našich úst naléhavé lidské volání.

Skrytí svědkové naděje, kteří k tobě napřahují své spoutané ruce, zajatci utrpení ve stínu hladovějí po svobodě. Od nejzazšího bodu zrození směřují k hrobu; ale v tavícím kelímku zaslíbení se smrt proměňuje v nový oheň.

Duch lásky tajemným způsobem naplňuje zemi; křičí v nás: »Pojď k Otci! Překonej smrt, uvidíš Boha.«“ Podříznutí V noci z 26. na 27. března 1996 bylo sedm mnichů od Panny Marie z Atlasu uneseno skupinou GIA. Dlouhé týdny jsme nevěděli, zda jsou mrtví, nebo živí. Komuniké č. 43 vydané Islámskou ozbrojenou skupinou, datované 18. dubna, objasňovalo „teologický“ důvod jejich únosu: „Každý ví, že mnich, který se vzdálí světu, aby se modlil ve své cele, se u nazarén-

ských nazývá poustevník. Takové poustevníky zakázal zabíjet Abu Bakr al Siddiq. Pokud však mnich vyjde ze své poustevny a mísí se mezi lidi, jeho vražda je přípustná. Platí to i o uvězněných mniších, kteří se neoddělili od světa. Naopak žili s lidmi a oddalovali je od Boží cesty, když je nabádali, aby přijali evangelium. To jim ještě přitěžuje.“

Následující komuniké, datované k 21. květnu, oznamovalo: „Podřízli jsme krk sedmi mnichům.“ Nalezení jejich těl blízko města Médéa dne 30. května potvrdil tento odporný čin. Od té doby odpočívá sedm mnichů v tibhirinské „zahradě“, tam, kde zasévali zrna víry, naděje a lásky. Nechtěli snad být zahradníky naděje?

Z křesťanského pohledu souzněly dva měsíce izolace s rytmem liturgického roku. Utrpení-Smrt-Vzkříšení-Letnice. V těle učedníků vydaných násilí světa se následování Krista stalo připodobněním a připodobnění ztotožněním.

Oběť mnichů z Tibhirine je však hodnotným poselstvím pro celé lidstvo. Ne, barbarství není fatální. Ne, náboženství nejsou doutnající uhlíky nových světových konfliktů. Ano, respekt k lidskému životu je základem veškerého soužití ve společnosti. Ano, jedině postoj lásky, odpuštění a společenství dává člověku budoucnost.

Ještě dlouho bude v srdci každého rezonovat slzami dojetí závěť bratra Christiana:

„Kdyby se mi jednoho dne – a mohlo by to být i dnes – přihodilo, že bych se stal obětí terorismu, který se nyní, zdá se, snaží obrátit proti všem cizincům žijícím v Alžírsku, chtěl bych, aby moje komunita, má církev i má rodina měly na paměti, že jsem svůj život DAROVAL Bohu a této zemi… A tebe také, příteli poslední minuty, který nebudeš vědět, co činíš. Ano, i pro tebe chci tento DÍK a toto »S-BOHEM«, které máš v úmyslu. Kéž by nám bylo dáno znovu se setkat – jako dobrým lotrům po Kristově pravici – v ráji, bude-li se to tak líbit Bohu, našemu společnému Otci.“ Mniši z Atlasu zapsali písmeny z krve nejzazší pravdu všech náboženství: „Neexistuje větší láska než darovat svůj život za ty, které milujeme.“ Bruno Chenu, šéfredaktor deníku La Croix, 1. června 1996

P.S.: Vydání této knihy by nebylo možné bez pečlivé práce novinářů z La Croix a přátelské pomoci bratra Philippa Hémona z opatství v Tamié a bratra Étienna Baudryho, opata Bellefontaine.