1. kapitola
Putováním se člověk učí
Mluvit o cestě, tedy o lidském putování, znamená mluvit o životě lidském i životě kosmickém. Člověk cestuje, protože život je cesta a protože zastavit se znamená zemřít. (S. Chialà) Vždy jsem ráda přirovnávala život k cestě. Cesta je metaforou chůze, energie a námahy, pozitivních i negativních setkání. Název této kapitoly se zrodil na mých mnohých cestách autem, které jsem často podnikala, abych se setkala se společenstvími rodičů. Jaké emoce a myšlenky znovu prožívám, když se svým autem vracím domů, po práci s rodiči ve skupině? Radost, smutek, zmatek, bolest, osamělost, vyčerpání, touhu jim pomoci. To, co jsem pociťovala, když jsem naslouchala jejich příběhům, spolu s tím, co ve mně znovu zaznívá, se stává zavazadlem plným pocitů, životních zkušeností a bolesti, které chci v této knize zúročit. Byla bych ráda, kdyby se tato knížka stala pro čtenáře příležitostí k přemýšlení, ale i k tomu, aby 11
se v ní sami našli a pocítili, že nejsou sami. Já jsem také nejprve matka a manželka a pak teprve terapeutka. Nicméně kromě své rodiny nosím v srdci i mnohé tváře a setkání z dosavadních let své práce. Uchovávám si příběhy těchto lidí a ony motivují mou snahu setkávat se s rodinami a něco pro ně dělat.
První zkušenosti s rodinami Nemohu zapomenout na své první pracovní zkušenosti. Bylo mi dvacet pět let a byla jsem pouze dcera, zcela bez zkušenosti s tím, co znamená být rodičem. Pracovala jsem v centru pomoci pro drogově závislé a často jsem se musela vypořádávat s bolestí členů rodin, které se setkaly s problémem drog. „Zařiďte pro mého syna komunitní léčbu, pomozte mu, já už nevím, co mám dělat!“ Kolikrát jsem vyslechla tuto prosbu o pomoc, kolikrát jsem nemohla utišit úzkost a utrpení toho, kdo nesl toto těžké břímě… Mít v rodině dítě, které se potýká s problémy, činí výchovu ještě složitější a těžší. A co tedy dělat? S Laurou, jednou kolegyní psycholožkou, jsme se rozhodly založit společenství rodičů. Dnes se to zdá normální, ale na začátku osmdesátých let 20. století byly zkušenosti tohoto typu vzácné. Bylo obvyklou praxí starat se o jeden případ a spojovat dohromady rodiče poznamenané negativní zkušeností se jevilo jako hazard. („Něco přece museli udělat špatně, když mají takové dítě!“) Mít dítě drogově závislé vede občas rodinu 12
k tomu, aby skrývala problém co možná nejvíce a nejdéle, jak jen je to možné, a snažila se ho řešit mezi čtyřmi stěnami vlastního domova. Pouze po mnoha neúspěších se obracejí na centrum pomoci. A tak jsem se se svou kolegyní seznámila s některými terapeuty, kteří už při své pomoci rodinám měli zkušenosti se skupinovou terapií, a byly jsme jejich zkušenostmi fascinovány. Setkávání rodičů, kteří prožívali stejný problém, nevyvolávalo problémy ještě větší, ale naopak se mohlo stát blahodárným.
Společenství jako šance Tak začala má první zkušenost se skupinovou terapií. Rodičů nebylo mnoho, setkání však byla plná bolesti, nezodpovězených otázek, nevyřčených slov a tíživých pocitů viny. Seděli jsme v kruhu a vzájemně si naslouchali, přičemž pozitivní bylo to, že rady dávali nejen terapeuti, ale i rodiče. Přišli do společenství s přesvědčením, že jejich výchova úplně ztroskotala, zde však objevovali, že jsou schopni přijímat i poskytovat pomoc. Tím, že tito rodiče mezi sebou mluvili, byli si vzájemně oporou. Kolikrát mně – „terapeutce“ – opakovali, jak těžce může tuto situaci pochopit člověk, který ji neprožívá. Ač si nemyslím, že by to platilo absolutně, přece jsme v tomto společenství zakoušeli, nakolik je lehčí přijmout radu, výtku či zásadu od lidí, kteří na stejné úrovni prožívají obdobně tíživou životní situaci. Tudy vedla cesta. V tentýž rok jsem přijala 13
jedno pozvání na večer u kulatého stolu o rodičovství. Mezi hosty byl také jeden pár rodičů, jejichž dítě mělo problémy s drogovou závislostí. Nikdo z nás, terapeutů, nebyl schopen hovořit jako ta matka a ten otec. Ti, kteří poslouchali jejich slova, v dojetí mlčeli. Prožitá a dosvědčená zkušenost může toho, kdo má vychovávat, mnoho naučit.
Učit se z příběhů Zpracovaná zkušenost má velký výchovný vliv, protože je svázána s reálným životem, protože byla nejprve prožita a pak promyšlena, a tak se stala ponaučením pro život, příkladem, který je možné následovat. Příběhy druhých nám mohou posloužit k tomu, abychom se naučili novým věcem. Můžeme využít strategií a zdrojů, které posloužily jiným rodičům. Při vypravování se vytváří pouta, člověk se učí naslouchat a sdílet, vynořují se mu důležité vzpomínky. Když si rodiče vzájemně naslouchají, otevírají se možnosti, že v příběhu těch druhých spatří sebe samé. Ve vyprávění druhých můžeme najít kamínky mozaiky svého vlastního života, vzpomenout si na ty osoby, které nás mnohému naučily, a nabrat síly, které nás cestou opustily. V těchto letech jsem si uvědomila, jak potřebné je pravé naslouchání, jak důležité je vytvářet příležitosti k tomu, aby se projevila touha a potřeba komuniko14
vat. Když komunikujeme upřímně, když jsme schopni naslouchat a vést dialog, můžeme pozorovat, jak se rodí nové myšlenky, city a vztahy a jak se naše cesta zásadně mění a dává nám zakusit dar, který je důležitý v životě každého člověka – dar společenství.
K zamyšlení Podnikli jste se svou rodinou nějakou hezkou a příjemnou cestu? Zkuste najít fotky a obrázky a prohlédněte si je se svými nejbližšími. Vzpomínejte společně na pěkné chvíle.
15
Obsah
Předmluva.............................................................................................. 7 1. Putováním se člověk učí................................................ 11 První zkušenosti s rodinami....................................................... 12 Společenství jako šance................................................................ 13 Učit se z příběhů........................................................................... 14 2. Rodiče jako autoři příběhů.......................................... 16 Příběh Gianny............................................................................... 17 Čeho se matky bojí....................................................................... 19 Zkusit se znovu narodit............................................................... 21 3. Jak mám být dobrým rodičem?.................................... 25 Chyby nás učí................................................................................ 27 Ochranná síť.................................................................................. 29 Znát své děti, znát sami sebe...................................................... 31 4. Rodiče schopní říci „ne“a říci „ano“....................... 34 Absence pravidel působí škody................................................. 35 Jak to vnímají děti......................................................................... 38 5. Rodiče, kteří dokážou v dítěti vypěstovat sebeúctu......................................................... 40 Hodnota každého člověka a sebeúcta....................................... 41 Milosrdní samaritáni.................................................................... 44 6. Rodiče jako ti, kdo naslouchají................................ 48 Ticho, které pomáhá..................................................................... 50 Naslouchání jako opora............................................................... 52 Dospělí, kteří potřebují, aby jim bylo nasloucháno................ 54
102
7. Rodiče, kteří se umí dívat............................................... 56 Dětské hlasy................................................................................... 57 Také děti umí dávat..................................................................... 59 Když se rodiče rozvádějí............................................................. 60 8. Rodiče, kteří ve chvílích strachu dodávají odvahu................................................................ 63 Co je strach.................................................................................... 64 Když mají strach rodiče............................................................... 65 Různé druhy strachu.................................................................... 66 9. Rodiče, kteří pomáhají dětem růst.......................... 70 Pomoci dětem vyrůst................................................................... 71 Síla spolupráce.............................................................................. 73 10. Když přichází dospívání................................................. 74 Co je dospívání............................................................................. 75 Ambivalentnost dospívání.......................................................... 77 Ohleduplné čekání....................................................................... 79 11. Slzy rodičů.............................................................................. 82 Vícero pravd.................................................................................. 83 Kdo trpí, může učit...................................................................... 84 Nebýt sami..................................................................................... 86 12. Slzy dětí..................................................................................... 88 Kříže, které nesou děti................................................................. 88 Osušit slzy...................................................................................... 91 Spolupráce ve výchově................................................................ 92 13. Učitelé života, kteří zůstávají v paměti.............. 94 Stopy v paměti.............................................................................. 95 Co zůstává z výchovy.................................................................. 99 Závěr................................................................................................... 100
103