Svoboda Božích dětí

Silvano Fausti

svoboda božích dětí Lectio divina nad Listem Galaťanům

Předmluva k novému vydání

Žijeme v době velkých změn. Naše popletené a zmatené myšlení se obrací k těm nejzákladnějším skutečnostem, aby v nich našlo pevný bod. Ale marně, protože právě zde dochází k těm nejhorším nedorozuměním.

My, když označujeme věci, užíváme slova. A ta jsou často smrtelnou léčkou, do které padáme cestou sémantických provinění… „Jazyk má ve své moci smrt i život!“ (Př 18,21).

Sémantické provinění, původ našich neštěstí, spočívá v měnění významu slov. Jeho pohnutkou je snaha manipulovat druhými a ovládat je. Jeho zbraněmi jsou dvě jednoduché operace: vyprázdnit význam slov a potom je naplnit významy pravděpodobnými – které jsou o to výbušnější, čím víc se zdají být krásné, dobré a lákavé.

To dělal ten lhář a vrah od začátku (srov. Jan 8,44). Ten ale dnes může jít do penze. Masmédia a jejich majitelé ho důstojně zastoupí.

Tyto zločinné operace se páchají nejdřív na těch nejušlechtilejších a nejlaskavějších slovech. Výsledkem je, že slovíčka jako pravda, láska, svoboda – pro nás nezbytná jako slunce, vzduch, voda a chléb – se převracejí v opak.

Kolik násilí ve jménu pravdy, kolik obětí ve jménu lásky, kolik otroctví ve jménu svobody v církvi i ve společnosti!

Převrátit slovo je horší než zničit člověka: to zabíjí samu důstojnost člověka, který už neodlišuje život od smrti.

Lež je zlo, které přechází z jednoho na druhého jako mor a zachvacuje všechny.

Na konci za podpory průzkumů se posvětí jako „normální a zdravé“ to, co je ve skutečnosti ohavné a smrtelné.

7

List Galaťanům je protilátkou na ta nejtěžší sémantická provinění: vrací slovům pravda, láska, svoboda jejich význam. Je to nerozlučná trojice – neexistuje pravda bez lásky ani láska bez svobody.

Pravda Boha a člověka, jeho dítěte, znamená milovat. Láska znamená vážit si, mít úctu a sloužit někomu jinému než sobě. Svoboda pak znamená milovat tak, jak jsme sami milováni.

To je evangelium, radostná zvěst, která odhaluje pravdu o Bohu a o nás: on je Otec a my jsme jeho dětmi a sobě navzájem bratry.

8

Obsah

Předmluva k novému vydání.........................................................................................7 Předmluva k prvnímu vydání........................................................................................9 Úvod................................................................................................................................11

I. Pavel, apoštol (1,1-5).......................................................................................25

II. Divím se (1,6-9)...............................................................................................37

III. Evangelium jsem přijal ze zjevení Ježíše Krista (1,10-12)..........................49

IV. Neradil jsem se hned s lidmi (1,13-24).........................................................59

V. Aby vám zůstala pravda evangelia (2,1-10)..................................................71

VI. Jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia (2,11-14)......................89

VII. Kdyby k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo (2,15-21)...................................................105 VIII. Dostali jste Ducha za skutky Zákona, anebo za víru, jak vám byla hlásána? (3,1-5).......................................................................119

IX. Abrahám uvěřil Bohu a to mu bylo uznáno za spravedlnost (3,6-9)......129

X. Ti, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou (3,10-14)..........................................................................................................141 XI. Kdyby dědický nárok pocházel ze Zákona, nezakládal by se už na slibu (3,15-18)........................................................149

XII. Co tedy se Zákonem? (3,19-24)...................................................................159

XIII. Vy všichni jste Boží děti (3,25-29)...............................................................171 XIV. „Abba, Otče!“ (4,1-7)....................................................................................181

XV. Chcete zase znova otročit? (4,8-11).............................................................191

XVI. Moje děti, znovu vás bolestně rodím (4,12-20).........................................203

286

XVII. Nejsme dětmi otrokyně, ale manželky svobodné (4,21-31).....................213 XVIII. Kristus nás osvobodil ke svobodě (5,1-12)................................................227 XIX. Byli jste povoláni ke svobodě (5,13-15)......................................................239

XX. Tělo touží proti duchu, a duch zase proti tělu (5,16-24)...........................249

XXI. Podle Ducha jednejme (5,25 – 6,10)...........................................................261 XXII. Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem (6,11-18)..........................................................................................................277 Použité české překlady................................................................................................284

287

VII. Kdyby k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo (2,15-21)

15 My jsme ovšem rodem Židé, a ne „hříšníci pocházející od pohanů“.

16 Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, (jak je nařizuje) Zákon.

(Z toho důvodu) jsme přijali víru v Ježíše Krista.

Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona.

Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.

17 My se tedy snažíme, abychom byli ospravedlněni v Kristu.

(Ale kdyby se ukázalo), že přesto jsme hříšníci, nenapomáhá pak Kristus k něčemu hříšnému? Naprosto ne!

18 Kdybych zase znovu stavěl to, co jsem dříve bořil, usvědčoval bych sám sebe jako viníka (před Zákonem).

19 Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha.

Spolu s Kristem jsem ukřižován.

20 Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.

21 Já nepohrdám Boží milostí.

Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

105

Gal 2,15-21

1. Poselství v kontextu Kdyby k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo. Vrcholem těchto veršů, ve kterých se sedmkrát jmenuje Ježíš jako Kristus a jednou jako Boží Syn, je zkušenost nového života, kterého se Pavlovi dostává skrze kontemplování kříže. Klást ospravedlnění do Zákona znamená potvrzovat zbytečnost kříže. Ke spáse bychom pak nepotřebovali Ukřižovaného, ale svou spravedlnost, která je ostatně vždycky a jenom domnělá. Lidé se totiž dělí na hříšníky a na ty, kdo si myslí, že jsou spravedliví (Pascal). A ti, když to činí, páchají skutečný hřích, protože se sami před Bohem ospravedlňují.

Tento úryvek argumentuje na základě vědomí, které má také Pavel s Petrem a Barnabášem, že třebaže jsou židy, byli spaseni na základě přilnutí ke Kristu. Zákon je nevyrval ze záhuby a neučinil je před Bohem spravedlivými (v. 15-16). Vracet se k němu a zříkat se svobody, stavět znovu dělicí zeď, kterou Kristus sám první zbořil, by znamenalo považovat ho za služebníka hříchu a sebe za přestupníky, což by bylo v protikladu k tomu, co víme (v. 17-18).

V závěru se otevírá velkolepé panorama zobrazující to, co je základem křesťanské pravdy a svobody. Pavel v něm vzpomíná a vypráví o mystické zkušenosti, kterou prožil a prožívá: já – mluví v první osobě ve jménu každého věřícího – jsem byl s Kristem ukřižován! Umřel jsem Zákonu a žiji pro Boha, protože jsem se stal podobným Kristu: mým životem je on, protože si mě zamiloval a vydal se za mě (v. 19-20). Tak jsem dostal v plnosti dar, který mi Bůh uděluje ze života svého Syna (v. 21).

V těchto verších zaznívají všechna hlavní témata v postupném pořadí, které se točí kolem příčiny a účinků ospravedlnění. Hlavním tématem je protiklad mezi skutky Zákona a vírou v Krista. „Skutky Zákona“ jsou naplnění Boží vůle vyjádřené v přikázáních a ve všech normách, které nám předali otcové, abychom je uskutečňovali dokonalejším způsobem.

106

Gal 2,15-21

„Víra v Krista“ znamená přijmout Ukřižovaného, Božího Syna, který zemřel pro mě, hříšníka, a vzít si do života jako základ oddání se této bezpodmínečné lásce.

Jedná se o dva naprosto odlišné způsoby života. První přijímají všechna náboženství a odmítají ho všechny ateismy. Druhý je výlučně křesťanský. První odpovídá strategii života syna, který je přesvědčen o tom, že je milován jen tehdy, když je dobrý – což má smutný důsledek: čím bude lepší, tím víc se bude cítit nešťastný a nemilovaný. Druhý způsob je vlastní tomu, kdo ví, že je milován bezpodmínečně, a tedy může být také dobrý – je totiž šťastný proto, že je milován.

Zaslíbenou spásou je dar Ducha, láska darovaná nám zdarma Bohem na Ježíšově kříži, kterou si přisvojujeme prostě tím, že ji přijmeme ve víře v něj. Nezískáváme ji svými dobrými skutky. Kdyby byla takto získaná, nebyla by daná zdarma, a tudíž by to vůbec nebyla láska.

To zakusili také Galaťané. Osvobozeni od svázání Zákonem a od otroctví hříchu jsou spojeni s Kristem, který je sám životem.

Došlo v nich k radikální proměně. Bůh už není neúprosný konkurent a soudce, ale dobrotivý přítel a spasitel. Přešli ze lži k pravdě, z otroctví do svobody, z náboženství k evangeliu, od Zákona k víře, od namáhavé práce k daru, od skutků k milosti, ze smrti k životu.

Můžeme si položit otázku, zda v těchto protikladech Pavel nepochopil Zákon špatně. Ve skutečnosti by ho špatně pochopil ten, kdo by nevzal v úvahu, že apoštol s Galaťany polemizuje, protože oni považují Zákon za cestu spásy vedle Krista nebo nad ním, tedy jako alternativu k němu. Ale Zákon nelze chápat jen ve světle tohoto omylu judaizujících kazatelů. On má i kladnou funkci, která je obšírněji vyložena v Listu Římanům. Mezi Zákonem a evangeliem je totiž do jisté míry tatáž kontinuita a diskontinuita, která je mezi Izraelem a církví. Zastavit se u jednoho postoje, který se vypořádává s jedním omylem uvnitř církve, a absolutizovat ho v unáhleném soudu o Zákonu a Izraeli, je nespravedlnost, která nepřidává víře na cti, ale připomíná vyhlazovací tábory.

107

Gal 2,15-21

V současné situaci, kdy máme spíš opačný problém, než měli Galaťané, a lidé Zákon neznají, by Pavel rozšířil svou řeč o jeho nepopiratelně kladnou funkci. Zákon pomáhá rozlišovat pravici od levice, zlo od dobra – umožňuje nám poznat naše meze a ustavuje princip reality proti všem opojením všemohoucností.

Přesto stále platí to, co Pavel vyhlašuje v tomto listě: spása spočívá v našem souhlasu vyjádřeném Boží zdarma dané lásce, která se zjevila na kříži. To je požehnání a náš život, uskutečnění zaslíbení, které bylo dáno Abrahámovi. Zákon, třebaže je spravedlivý a dobrý, nemůže člověku darovat život. On má život střežit. Ale ve skutečnosti se mu to nedaří. Kvůli hříchu, který je v nás, se Zákon stává silou smrti jak kvůli přestupování, k nimž vede a z nichž usvědčuje, tak svým zachováváním, které se tu a tam člověku podaří (srov.

Pavel ve Flp 3,6!), v němž se paradoxně projevuje vrchol všech hříchů: sebeospravedlňování. Naše hříchy nás připodobňují k ženě v Lk 7,36n: je to nevěstka, protože milovala víc druhé než svého manžela. Naše spravedlnost z nás činí farizea, který se snaží svými dobrými skutky si „zasloužit“, neboli zaplatit Boží lásku: on chce dokonce z Boha udělat nevěstku, když jde proti jeho nezasloužené lásce, proti jeho podstatě.

Nejvyšší pozitivní funkcí Zákona před Kristem bylo dovolit hříchu, který je v člověku, aby projevil veškerou svou zápornou moc, která vrcholí v nespravedlivém trestu kříže pro jediného spravedlivého, Božího Syna, který mě miloval a vydal se za mě. To je absolutní vrchol hříchu – nic dalšího už není! –, který obsahuje prokletí všech možných i nemožných přestoupení. V něm se uskutečňuje plným způsobem, a tak se ničivá síla hříchu vyčerpává; v něm ale také spočívá vrcholné zjevení Boha, který se úplně zjevuje jako bezpodmínečná láska, silnější než každý hřích a každá smrt.

Když kontemplujeme kříž, vidíme dvě tváře skutečnosti: naše zlo a jeho dobro. Tak můžeme konečně přestat důvěřovat v sebe a začít důvěřovat jemu.

Zákon, který nám dal pocítit zlo jako zlo, nám navíc zjevuje onu záhubu, která jediná může být místem spásy.

108

Gal 2,15-21

Po víře v Krista nejsme bez Zákona. Žijeme konečně jako synové, protože jsme dosáhli vyššího, ano dokonalého naplnění Zákona – který však není příčinou, ale účinkem spásy.

Moje synovství je moje nová identita, která pochází z mého bytí pro Krista a s Kristem, z mého ponoření se do něj, z mého sjednocení s ním, takže její existence má původ v tom, který je mým životem. V tomto připodobnění lásky se milovaný stává formou a životem toho, kterého miluje. Duch svatý, Boží život, se stává mým životem v jednom dýchání s Ježíšem.

V tomto úryvku stojí proti sobě dva způsoby, na nichž je možno založit existenci: Zákon nebo Kristus, naše skutky nebo víra v něj.

Na jedné straně je tu naše namáhavá sisyfovská snaha vystoupit až k Bohu v marném a stále frustrujícím úsilí – které nejvíce frustruje tehdy, když člověk dosáhne tohoto nejvyššího bodu! Na druhé straně je tu námaha blahosklonného Boha, který se v daru nezištné lásky snižuje až k nám. To je rozdíl mezi úzkostným otroctvím Zákona, hříchu a smrti a radostnou svobodou evangelia, milosti a života.

Zákon a víra tedy nepředstavují dvě cesty spásy, ale volbu mezi záhubou a spásou. Zákon, byť dobrý, avšak neschopný nás ospravedlnit, nás činí a prohlašuje zavrženými.

Do našeho světa, který ztratil horizont Boha a Zákona, se vrátila vláda „bohů“ s jejich nabídkami pozemské nebo nebeské spásy, kterou si člověk musí sám vytvořit. Nové „skutky zákona“ jsou ony služby, které vyžadují moderní bohové, ty odvěké modly, kterým obětujeme svůj život.

Obraz, který mě v roce 1991 nejvíc zasáhl, byla fotografie jedné obrovské sochy Lenina, svržená a na šíji podupaná jako nějaký jedovatý had. Temné modly naší doby padají. Děti a ženy jakožto různá ztvárnění Neposkvrněného Početí drtí hlavu patou. To všecko je správné. Hroutí se viditelné modly. Ale kdo jiný je vytvořil než člověk, který je nyní boří? Jestliže se náš hněv neobrátí proti neviditelné modle, která je v každém z nás, postavíme si brzy ještě horší. Jsem člověk a došel jsem k přesvědčení, že nic lidského, ano nelidského 109

Gal 2,15-21

mi není cizí! Veškeré zlo, které je na světě, najdu ve svém srdci.

A sám sobě jsem si nepřítelem. Jenom na této úrovni ho mohu porazit neboli být od něho osvobozen. Je zapotřebí osobní a kolektivní vyznání „mea culpa“ – radikální obrácení, jaké vyžadovali proroci –, ve kterém uznáme, že všechny kořeny zla jsou v nás, aniž ho budeme exorcizovat ve vnějších projevech. Úkon, který se děje navenek, je platný v té míře, v jaké mu odpovídá vnitřní proměna. Jinak je to čirá magie pro prosté lidi a demagogie pro ty protřelé. Člověka znečišťuje to, co vychází zevnitř (Mk 7,15).

Naše doba ne méně než doby jiné je zdatnou a neúnavnou producentkou model. Stále méně zdařilá jsou ta opakovaná vydání fíkových listů, které jsou staré jako strach člověka před vlastními limity. Ony ho strachu nezbaví; jednoduše ho zakryjí a zabrání, aby ho člověk přijal, aby žil v pravdě o sobě. Modlami jsou všechna ta absolutna, ve kterých hledáme spásu a především samu spásu sníženou na pouhé zdraví – fyzické, psychologické, sociální, ekonomické a politické –, o které se usiluje víc než o cokoli jiného. A i kdyby ho člověk paradoxně dosáhl, naše meze by se ukázaly v ještě větší nahotě s otázkou, proč se rodíme a proč umíráme. Protože jsme je ale popřeli na samém začátku, žijeme stále více nesmyslně a odsekáváme se přímo od kořene zdraví. Místo aby ty listy uzdravovaly, umožňují jen hlubší zakořenění zla, které zakrývají.

Náhražky mohou být užitečné ve výživě, když chybí něco lepšího. Ale hlad po pravdě, svobodě a životě nemůže být utišen žádnou náhražkou. Ta se ukázala jako falešná, nesmyslná, zotročující a smrtící. Modly v nás působí kolísání mezi iluzí a zklamáním, mezi nadšením a depresí. Prázdnota, kterou po sobě nutně nechávají, ukazuje, že jsme stvořeni pro něco jiného. Ano, pro Jiného! A dokud to nepřijmeme, nemáme alternativu: zhotovujeme si modly, které vyžadují náš život. Po ztrátě Boha – toho, který dává život – se všechno může stát bohem, který život zničí. Člověk totiž nemůže být ateistou – je jen modlářem.

110

Gal 2,15-21

Ježíš byl ukřižován pro mě. Nesl na sobě prokletí mého hříchu. Víra v něho mi umožňuje přijmout ho a žít z jeho lásky, pro mě ukřižované. Jeho láska mě přivádí k jejímu opětování a milovaný se stává formou a životem toho, kdo miluje. Jako já jsem se stal jeho smrtí, tak on, Syn samého Boha, se stává mým životem.

Církev je zobrazena ženami na Kalvárii. Ony kontemplují Ukřižovaného. Láska je extatická: vyvádí mé já mimo mě, do milovaného.

Ale je také spojující: přivádí milovaného do mého já. A tak jeden je v druhém. V dokonalém sjednocení je bytí jednoho v bytí druhého.

Bytí je vždycky bytím někoho. Kdo nepatří nikomu, neexistuje.

Ale existuje jeden zakládající vztah, zvláštní náležení, které mě plodí a tvoří bytí v mé pravdě: já jsem jeho a on je můj, mé bytí je jeho bytí a jeho bytí je moje bytí.

2. Četba textu v. 15 My jsme ovšem rodem Židé, a ne „hříšníci pocházející z pohanů“. Žid ví, že byl vyvolen, vybrán, oddělen, aby zvěstoval Boží svatost. Patří k lidu, který ukazuje na Boží jinakost. Není jako pohan, hříšník a bez Zákona, který je znamením té odlišnosti. v. 16 Víme, že člověk je uznán za spravedlivého… ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Pavel tu nepředkládá nějakou rozumovou úvahu, ale vyhlašuje teologickou skutečnost. Jako všichni křesťané si je vědom toho, že je ospravedlněn Kristovým křížem. „Být ospravedlněn“ nemá význam právnický, nominalistický („naše hříchy nám nejsou přičítány“, „neneseme jejich následky“). Ospravedlnit znamená učinit spravedlivým s novostí života podle Boží vůle, v synovské a bratrské existenci skrze dar Ducha svatého.

Zákon říká to, co je spravedlivé. Proto nás, hříšníky, místo ospravedlnění odsuzuje. Ukazuje nám dobro, ke kterému jsme byli stvořeni, a odsuzuje zlo, které pácháme. Právě když zachováváme 111

Gal 2,15-21

Zákon, dospívá hřích v nás do svého největšího projevu v podobě pýchy. Hřích se uskutečňuje v jednotlivých hříších jako přestoupeních Zákona a v jednom velkém hříchu jakožto zachovávání Zákona. Zákon se tedy stává záporným principem spásy: působí, zjevuje a završuje záhubu, z níž nás zachrání milost kříže, kterou přijímáme vírou.

Je užitečné zdůraznit, že Zákon zjevuje Boží vůli, požehnání a život tomu, kdo ho plní, a tedy prokletí a smrt tomu, kdo ho neplní. Ale kvůli hříchu, což je naše vůle bouřící se proti němu, se Zákon stává návnadou na zlo – závratí z omezení, které by člověk rád přestoupil! Zákon sám v sobě je dobrý. Působí tvůrčím způsobem, protože odděluje dobro od zla, smrt od života. Ale naše zlá vůle, která usiluje o přestupování, v něm nachází podnět pro svoji zlou žádostivost, která se tak může uskutečňovat v mnoha druzích hříchů a projevit se celou svou zápornou silou. A tak Zákon, sám o sobě dobrý, se kvůli naší žádostivosti stává příležitostí ke hříchu a navršením zlořečení.

Na Ježíšově kříži se v nejvyšším stupni uskutečňuje záporná potencialita nashromážděná a zvýrazněná Zákonem. Je to nejvyšší míra zla, které se může spáchat – za ni už nelze jít. Ale právě v něm nám Bůh dává nejvyšší dobro: sebe sama jako milost a odpuštění.

Jedinou objektivní cestou spásy je kříž, a ne Zákon. Jednou úlohou Zákona je, že napomáhá k vyjevení zla a že nás drží ve vězení a pod dohledem (3,23n), dokud nepřijde Spasitel. Nikdy však nemůže darovat spásu. Předpokládá totiž lidskou činnost, zatímco spása může být jen nezištnou Boží láskou. Proto spása není vázána na Zákon, ale na zaslíbení dané Abrahámovi, jež se uskutečňuje v Kristu, jeho potomkovi.

Po víře v Krista je tu nový zákon a nová svatost. Žijeme v zákoně svobody (Jak 2,12), v zákoně synů, kteří žijí milosrdenstvím Otce (Lk 6,36), jež „vítězí nad soudem“ (Jak 2,13). To je definitivní kritérium platnosti každého zákona, relativizovaného a redukovaného na nástroj, který je třeba užívat natolik, nakolik nám 112

Gal 2,15-21

pomáhá k bratrské lásce. „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon“ (6,2); láska je naplněním celého zákona (srov. Řím 13,8).

Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista.

Nový a spravedlivý život nám nepřichází pro naše skutky podle Zákona, ale přijetím Boží milosti v Kristu. Naším Spasitelem je Ukřižovaný. To vědí také židé, kteří přešli ke křesťanství, a v tom se cítí rovni pohanům. Uvěřili jsme (aorist) odkazuje na křest, počátek života z víry, ve kterém je přijímán jako vlastní spravedlnost a posvěcení Christus passus.

Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého (srov. Žl 143 /142/,2; Řím 3,28). Zákon je strážce již darovaného života, ale život dát nemůže. Spravedlivé skutky Zákona nejsou příčinou, ale nanejvýš důsledkem našeho ospravedlnění. Všichni totiž, židé nebo pohané, jsme hříšníci a nedostává se nám Boží slávy (Řím 3,23). v. 17 My se tedy snažíme atd. To je argumentování ad absurdum.

Jestliže my, říká Pavel, kteří se snažíme o ospravedlnění v Kristu a ne skrze Zákon, jsme ještě hříšníky, pak by Kristus nebyl tím, kdo nás osvobozuje, ale ten, který nás nechává v hříchu. Každá argumentace ad absurdum se zakládá na protikladných zjištěních: skrze víru v Krista Galaťané zakusili dar Ducha a osvobození z nadvlády zla. v. 18 Kdybych … to, co jsem dříve bořil. Zákon je tu představen jako zeď, která odděluje Izrael od pohanů (srov. Ef 2,14). Ta byla zbořena přímo Kristem, který stoloval s hříšníky, a tak je uváděl do důvěrného vztahu k Bohu. zase znovu stavěl. Postoj Petra, který se straní stolování s bývalými pohany, je nové budování zdi.

113

Gal 2,15-21

usvědčoval bych sám sebe jako viníka. Novým budováním této zdi jdu proti Kristu, a tak jsem hříšník. v. 19 Já. Pavel mluví v první osobě ve jménu každého, kdo byl pokřtěn a prožil stejnou zkušenost jako on. Křesťanským podmětem je vždycky já, nikdy to není nějaká neurčitá a mlhavá kolektivnost.

Toto osobní já není solipsismus, ale schopnost vztahu ke všem. skrze Zákon jsem Zákonu umřel. Zákon přispěl k ukřižování Krista, a tak na něho složil všechnu zátěž prokletí. Nemůže být žádné větší přestoupení než toto. Kříž je tedy uskutečnění veškerého našeho zla. V tom, který na něm visí, vidíme toho, který byl proboden pro naše přestoupení, zlomen pro naše nepravosti. Trest, který nám přináší spásu, dopadl na něj – jeho ranami jsme byli uzdraveni (Iz 53,5). Jeho láska a jeho sympatie ke mně ho dovedla k tomu, že se ztotožnil se mnou, s mým omezením a s mým zlem. Když kontempluji tuto jeho lásku, jsem jí zasažen, dojat, odtržen od sebe a uchvácen do něho až k úplnému ztotožnění se s ním. Křest je smrt: v ukřižovaném Kristu také já umírám hříchu a Zákonu, jeho smrt se stává mou smrtí. Prokletí Zákona a hříchu je samo v sobě pohlceno láskou větší, než je všecko zlo. abych žil pro Boha. Konečně svobodný žiji z této lásky. A žiji pro Boha, jako on žil a zemřel pro mě. Už nejsem otrokem Zákona a smrti – jíž se Zákon skrze hřích stal služebníkem –, ale patřím jemu a žiji pro něho. Křestní odumření Zákonu je také vzkříšením k novému životu pro něho. Jsme mrtví hříchu a žijeme pro Boha v Kristu Ježíši (Řím 6,11).

Spolu s Kristem jsem ukřižován. Pavel chce svým kázáním vykreslit před očima Krista ukřižovaného (3,1). On sám nechce znát nic jiného (1 Kor 2,2).

Kontemplování jeho utrpení vede k identifikování se s ním skrze spolu-utrpení podle příkladu žen pod křížem. Ony jsou obrazem 114

Gal 2,15-21

církve, nevěsty, která se probudila pod jabloní (Pís 8,5) a konečně nachází svého ženicha. Před ránou v jeho boku, ze kterého byla vyvedena – zrodila se z přemíry lásky –, konečně otvírá oči. Vidí toho, který je zneklidněn jejím pohledem, unesen jediným z jejích vlasů (srov. Pís 6,5; 4,9), a konečně také ona je jím unesena. Už od něho neodtrhne oči a ponoří se do něj. v. 20 Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Skrze tuto kontemplaci ženich vchází do jejího srdce a ona vychází ze sebe a vchází do ženicha. Ti dva jsou spojeni v jediném odumření sobě a v životě pro druhého.

Novost života, která přichází skrze tuto kontemplaci, se vyjadřuje různými způsoby. První je bytí s ním, ve společenství s tím, který naplňuje mou samotu (srov. Mk 3,14; Lk 23,43; 1 Sol 4,17). Druhý je bytí pro něho, který ukazuje směr veškerého mého bytí: můj milý je pro mě a já pro něho (Pís 2,16; srov. Gal 2,19; Řím 14,8-9). Třetí způsob je jeho bytí v nás a naše v něm, takže každý se stává příbytkem toho druhého: je to vzájemné přebývání v lásce (srov. Jan 15,1-11).

A je tu poslední rovina spojení, ve kterém milovaný je životem milovaného. Zde je to naznačeno a ve Flp 1,21 vyjádřeno plně: můj život je Kristus. Tato poslední rovina je v tomto listě často vyjádřena výrazem být Kristův. To znamená, že celé mé bytí je jeho bytí – patření jemu plodí mou existenci. Konečně jsem vytržen ze sebe, uchvácen jím (Flp 3,12), a on se stal mým životem.

Slovní výrazy vyjadřující jednotu a navíc novou a společnou identitu lásky neruší rozdílnost. Ony naopak rozdílnost tvoří nebo ji předpokládají. Ti dva tvoří jedno tělo a každý se stává životem toho druhého. Tady nejde o nějakou emoci. Je to hluboká skutečnost, veliké tajemství (Ef 5,32), spása člověka.

Pavel žije životem zbaveným vlastního já, který je osvobozený od sobectví a bohatý na ovoce Ducha (5,22). To je povznášející zkušenost reálného spojení s Pánem v odlišnosti. Láska rozdělené nesměšuje, ale sjednocuje a rozlišuje je tím, že je identifikuje. Pavel zakouší dar spojení jako odpověď na lásku, kterou ho Pán miloval 115

Gal 2,15-21

jako první. To je zázrak života, který se ve v. 19-20 objevuje nejméně čtyřikrát.

Všechno ostatní je smrt. žiji ve víře v Božího Syna. Život věřícího spočívá ve víře neboli v důvěryplném oddání se Božímu Synu. on mě miloval. Jeho láska „pro mě“ je příčinou mého oddání se jemu. a obětoval se (v řec. textu doslova „vydal se“ – pozn. překl.). To je úplný důkaz jeho lásky. Nemohl už udělat víc. Na kříži Bůh vyjádřil sebe celého coby lásku. za mě. Toto za mě (mě miloval) mi dává pravé poznání Boha v Synově Duchu. „Milovals je, jako jsi miloval mne,“ říká o nás Ježíš Otci (srov. Jan 17,23). Ten miluje každého z nás toutéž jedinou láskou, úplnou a neopakovatelnou, kterou miluje Syna. Jeho láska ke mně je mé skutečné jméno, moje skrytá identita, která mi je zjevována z Ježíšova kříže, kde on mě miluje láskou Otcovou (Jan 15,9).

To je křesťanská mystická zkušenost: žiji z té lásky, která je mezi Otcem a Synem, což je Duch svatý, darovaný mi v kontemplování ukřižovaného Krista a ve víře v něho. v. 21 Já nepohrdám Boží milostí. Pro Pavla Kristus nezemřel nadarmo. Přijímá jeho smrt jako jediné ospravedlnění – to je pravda evangelia – a žije v synovské svobodě.

Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak

by Kristus umřel nadarmo. Kdyby můj život přišel odjinud, a ne z Boží milosti, pak bych byl mimo Boží milost (5,4).

Pro Pavla Zákon a židovství dospívají ke svému naplnění v Kristu.

116

Gal 2,15-21

V něm nacházejí svůj cíl a také svůj konec, aby přenechaly místo životu vyššímu. Mesiáš přinesl nový zákon a novou smlouvu, která je vepsána do lidských srdcí.

3. Plody, o které prosíme Pochopit Ježíšovu smrt pro mne.

4. Body k rozjímání —— Všichni jsme hříšníci: Řím 1 – 3.

—— Hřích hříšníka a hřích spravedlivého: Lk 15; 7,36nn; 14,1-6.

—— Kontemplovat Krista ukřižovaného: Jan 19,31-37; Mk 15,40n; Lk 23,40-49.

—— Křest jako odumření Zákonu a nový život v Kristu: Řím 6,1-11.

117