Lena Klassenová
Touha tulipánů
Obsah Dny růží.................................................................................................... 7 Setkání večer..........................................................................................17 Chleba s paštikou a slzami...................................................................27 Dárek.......................................................................................................39 Zahrada...................................................................................................49 Večeře......................................................................................................59 Tulipán....................................................................................................71 Slepice taky lítají....................................................................................83 Tanečnice..............................................................................................103 Nebeské veršování...............................................................................115 Kroky.....................................................................................................129 Některé zázraky...................................................................................137
143
K
větinu,“ řekl děda Gerd, protože byla sobota. „Chtěl bych jed-
„
nu květinu.“
Jana nevěděla, jak se stařík jmenuje, ale protože se neuvěřitel-
ně podobal jejímu dávno mrtvému dědečkovi, pojmenovala si ho tajně děda Gerd. Někdy měl dokonce v koutku úst malinký zbytek hořčice, přesně jako její děda, který vždycky snídal párek s hořčicí. Každý druhý den koupil tenhle cizí člověk v pekařství naproti půlku včerejšího chleba a belhal se pomalými, kulhavými kroky ke stánku s květinami. Rozvážně, s vráskami na čele, důkladně prohlížel růže na dlouhých stoncích, které stály v černých kyblících, hotové vázané kytice, květiny v květináčích s půvabnými ozdůbkami, svícny a hliněné kuličky a pak se se zářivým úsměvem obrátil na Janu. „Potřebuji květinu pro svou milou Flóru.“ „Ano,“ řekla, „já vím. Jakou byste si dnes přál? Astry jsou obzvlášť hezké.“ Nikdy nekoupil kytku v květináči nebo vázanou kytici, vždy jen jedinou květinu, kterou mu slavnostně podala. Bylo to jako rituál, každé úterý, každý čtvrtek a každou sobotu. U vstupu do supermarketu vládl vždy nával a zmatek. Hudba řvala, malé pekařství a stánek s tureckými specialitami se snažily zákazníky přilákat vůněmi. Koutek s květinami většina lidí přehlédla. Občas někdo spěšně chytil vázanou kytici a zamumlal cosi o zapomenutém dárku. Ale děda Gerd vždy trávil výběrem tolik času, jako by Janiny květiny nikdy předtím neviděl. Jako by nikdy neviděl něco tak kouzelného. Výběr 9
květiny pro jeho Flóru byl pokaždé jako malá slavnost, evidentně si ho užíval, stejně jako Jana, která pak vybranou rostlinu pomalu a rozvážně balila do papíru. „Pozor, nepíchněte se o špendlík,“ řekla pokaždé, děda Gerd se potěšeně usmál a poděkoval. Potom květinu opatrně vložil do velké hnědé tašky, v níž už předtím zmizela půlka chleba, a tápal k východu. Bylo to jako zázrak: jakmile koupil Flóře květinu, jako by nekulhal. Šel příměji, sebevědoměji, vypadal mladší. Někdy Janu napadlo, jaká Flóra asi je. Pro něj musela být překrásná, přestože jí bylo určitě také nejmíň přes osmdesát. Jistě byla srdečná a smála se na něj, když před ni postavil vázu s květinou. Protože stařík nakupoval vždycky sám, neměla Flóra zřejmě v pořádku nohy, možná byla dokonce připoutána na lůžko. Třeba byla květina, kterou každý druhý den dostala, její největší radostí. Janě se na rty téměř vkradl úsměv, zatímco pozorovala, jak děda Gerd opouští obchod. Hlavou jí proběhla ještě jedna neobvyklá myšlenka: jak hezké by bylo, kdyby už měla volno a mohla vyjít ven nadechnout se podzimního vzduchu, cítit pod nohama šustění opadaného listí. Vyděsilo ji to, ta myšlenka byla úplně cizí. Od onoho dne před čtyřmi lety už netoužila po slunci, které zářilo za tiše se rozvírajícími skleněnými dveřmi supermarketu. Bylo jí lhostejné, jestli prší, vzduch voní jarem, nebo se z mraků sype sníh. Nechtěla to vědět, a kdyby nebylo zákazníků, kteří přicházeli opálení v šortkách či tlustě zabalení v šálách a čepicích a špinavými botami proměňovali vchod v kluziště, bylo by se jí snad povedlo vytěsnit, že venku plyne čas. Všechno bylo najednou nebezpečné a mohlo za to to nejhorší ze všech slov: Kdyby. 10
Kdyby padalo listí, draci se vznášeli v povětří, kaštany se kutálely po ulici... Kdyby na nose tály sněhové vločky a rodiny plnily nákupní vozíky adventními kalendáři... Kdyby děti držely ve svých baculatých ručkách kornouty se zmrzlinou, tváře umazané a lepkavé... Ne. Zatlačila myšlenku zpátky tam, odkud přišla, za dveře své duše, která byla pevně uzavřená. Potlačila úsměv, to zrádné cukání v koutcích úst. To pousmání, které téměř způsobilo, že se cítila živá. Když ovládla všechny pocity a myšlenky, byla jako socha v parku, ta socha, na kterou nechtěla myslet. Dívka z bronzu pod prázdným nebem, uprostřed keřů levandule a růží, které se jí vinuly kolem kotníků. A ta dívka zírala do prázdna. Ať už čekala na cokoliv, ať se čehokoliv bála, nic se té dívky nemohlo dotknout. Byla z tvrdého, skoro nezničitelného bronzu a její srdce bylo zamčené jako trezor. Nepohnula se, jen paže držela napřažené, hledající pomoc. Rozhodně nesnila o minulosti, o touze rozbít všechny hodiny světa a vrátit čas. Kdyby přece jen... To bylo smrtící. Bylo to tak strašné jako ticho nebo barevný pruh světla na horizontu, když večer kreslil na nebi své obrazce. Jana se snažila dýchat rovnoměrně, zatímco v kyblíku znovu aranžovala růže. Naštěstí nevoněly. Byly vyšlechtěné kvůli kráse a trvanlivosti, ne kvůli něčemu tak nesmyslnému a pomíjivému, jako je vůně. Dokonce i uprostřed květin bylo možné nic necítit. Chvilku Jana žasla nad tím, proč ji vůbec potěšilo, že stařík přišel. V nekonečném řetězu dní, které musela nějak přežít, se úterky, 11
čtvrtky a soboty staly pilíři v moři nežití. Pilíři, které nesly vratký visutý most, díky němuž se Jana mohla zachránit den po dni. Pod sebou bouřlivé moře toho Kdyby, které chňapalo po jejích nohách. Volnem začínalo ticho. Neexistovalo žádné uzdravující spojení, které by vedlo od jednoho pracovního dne k dalšímu, žádná zkratka, kterou by bylo možné minout večer a noc. Janina cesta domů vedla živou ulicí stále hlouběji do světa řadových domků a podnájmů. Šla oklikou, aby nemusela jít okolo parku, ve kterém bronzová dívka přestala tančit a stála bez hnutí, se štíhlou nohou zdviženou ve vzduchu. Jana v myšlenkách vždycky znovu začala kroužit kolem té malé sochy v parku, kolem růží a Bena. Po mnohaletém cvičení se jí podařilo najít v myšlenkách stejnou okliku, jako byla ta, kterou projížděla na svém kole. Stejně jako nesměla snít, aby s kolem nenarazila do aut nečekaně vyrážejících z postranních ulic, když objížděla kontejnery s odpadem, zakázala si i tenhle pocit. Přesto se v ní někdy probudila touha, která neodpovídala jejímu věku – skoro hravost. Ignorovala ji, jak jen bylo v jejích silách. Na schodišti to vonělo směsí čisticího prostředku a karbanátků. Paní Niederová vytírala dlaždičky před vchodem do domu. Paní Niederové velmi záleželo na tom, aby bylo na chodbě perfektně čisto. Zdálo se, že to je jediný smysl jejího bytí. „Vy zase vypadáte vyčerpaně, paní Steinerová,“ řekla paní Niederová. „Podívejte, mám novou holubičku.“ Jana zdvořile pokynula: „Pěkná.“ Barevné dekorace z umělých květin a ptáčků kolem dveří bytu paní Niederové by ji pokaždé praštily do očí, kdyby jí nebyly naprosto lhostejné. 12
„Zbyl mi ještě kousek koláče,“ řekla paní Niederová. „Nemáte chuť?“ „Ne, děkuji.“ „Měla byste vážně víc jíst, jste hubená a bledá.“ Co na to měla odpovědět? Pokrčila rameny a otevřela dveře od svého bytu, u kterých nebylo vůbec nic. Vedle dveří paní Niederové vypadaly jako nahé. Byla tu jen obyčejná, tmavě šedá rohožka a nad zvonkem na štítku její jméno: J. Steinerová. Zdálo se, že za těmi dveřmi nikdo nebydlí. Rodina v prvním patře měla na chodbě dětský kočárek a hromadu špinavých bot, o které neustále všichni zakopávali. Manželé v důchodu naproti poslouchali moc nahlas lidovky a nahoře bydlel mladý párek, který se neustále hádal. Jen z Janina bytu nepronikl nikdy nejmenší hluk. Někdy jí bylo, jako by tam ani nebydlela. Jako by tam bydlel jen stín ženy, kterou kdysi byla. V jejím bytě bylo bílo a ticho. Když Jana otevřela dveře, papíroví ptáčci zamávali tiše křídly v průvanu. Ve vázách na okně zašustily orchideje z hedvábného papíru. Neměla žádné zvíře – kočka se jí neotírala o nohy na přivítanou, pes ji nevítal radostným poskakováním. Ne, předsevzala si, že své srdce už nikdy nepřipoutá k něčemu živému. Nesnesla ve svém bytě ani květinu, protože by bylo třeba se o ni starat, zalévat ji a občas něco příjemného jí říct, zatímco ji okamžitě napadala úplně jiná slova, jako by před sebou měla největšího nepřítele. Kdyby... Kdybys tehdy ne... Jana za sebou rychle zavřela dveře. Všechno její další jednání se řídilo pevným vzorcem. V těch dnech, kdy se jakákoliv činnost 13
proměnila v nesmysl a rozpadala se na kousky jako puzzle, šlo o její jedinou záchranu. Další možnost byla zůstat ležet v posteli a se zavřenýma očima čekat, až uplyne rok, nebo deset let, nebo život. Ben nerozuměl tomu, že musí jako automat plnit každodenní činnosti, aby fungovala. Stále stejné pohyby, otřít boty, kabát pověsit na háček, rychlý pohled do pokoje, okamžik naděje – kdyby to snad přece jen byla noční můra, kdyby tu byl Nicki, rozběhl se a skočil jí do náruče! – a pak polknout a jít do kuchyně a zapnout varnou konvici. Byl to rituál, nechat čaj louhovat tak dlouho, dokud si nohy nepoložila na druhou židli. Od té doby, co žila sama, bylo mnohem snazší držet se pravidel. Lžíci medu si dopřávala jako útěchu. Jedinou slabost, která ji nutila připustit si, že se pod jejíma nohama rozprostírá temné moře a kolem ramen chlad a tíha. Dojít k ledničce, podívat se dovnitř, rozhodnout se, sníst nějakou maličkost. Stejně jako každý den zaváhala krátce před prvním soustem – není teď čas pro modlitbu před jídlem? V domě jejích rodičů to byla samozřejmost. To taky nemohl Ben pochopit: Proč už nikdy nechtěla říct Bohu znovu Děkuji. Ale jak mohla být vděčná Bohu, který se údajně staral o maličkosti, a přesto na důležité věci zapomínal? Už dlouho se neptala, proč připustil její neštěstí. I to patřilo ke stínům, které zabydlely temné moře. Pro tuto chvíli našla odpověď: protože Bůh neexistuje. Byla to jediná možná logická odpověď, na které se s Bohem, který neexistoval, shodla. Pokaždé, když se posadila ke stolu a ponořila nůž do másla, aniž by sepnula ruce a zamumlala „Požehnej, Otče, tento pokrm“, připadalo jí kupodivu, jako by trucovala. 14
Přitom se jen bránila vyjádřit Bohu, který neexistoval, díky, které si nezasloužil. Pak se posadila ke stolu, před sebou rozložené zářivě bílé listy papíru, a ponořila se do přesného skládání rubem nahoru, obráceně, potom cikcak a naopak. Ode dne, kdy si zakázala myslet, nesnesla rádio ani televizi. Obojí bylo ještě horší než šumění ticha. Kdyby, šeptalo ticho. Kdyby on ne... A ty, kdybys ty ne... Kdybys mohla vrátit čas... Přitáhla si blíž lampu. Skládala rychleji. Měla to být květina, ale zasnila se, ztratila se v myšlenkách a byl to zase jeřáb, který divoce bil křídly. Pod ní hučící temné moře a tisíce otázek. Jana vyskočila, převrhla židli a spěchala do koupelny. Když byla sprcha dost horká, když každá kapka vody bolela jako píchnutí špendlíkem, podařilo se jí někdy otázky téměř umlčet. Později se v posteli zabalila do přikrývky. Neplakala. Už dlouho ne. Nezbyly už žádné slzy.
15