Žít v Boží přítomnosti

Obsah

Úvod......................................................................................................................5 i. Cesta VNITŘNÍHO ŽIVOTA: „STAŇ SE TÍM, KÝM JSI“........15 1. Vnitřní život v Božím přijetí.......................................................................15 2. Vnitřní život v přijetí sebe sama.................................................................18 3. Vnitřní život v přijetí Krista........................................................................22 ii. VNITŘNÍ ŽIVOT V HLOUBI ČLOVĚKA........................................29 1. Vnitřní život a láska k sobě samému.........................................................29 2. Vnitřní život v samotě a tichu....................................................................34 iii. NAŠE ZRANĚNÍ JAKO VÝZVA PRO NÁŠ VNITŘNÍ ŽIVOT.. 41 1. Uzdravit svá zranění evangeliem...............................................................42 2. Přijetí milosrdenství.....................................................................................57 3. Tajemství soucitu..........................................................................................62 iv. VNITŘNÍ ŽIVOT POD KŘÍDLY DUCHA SVATÉHO..................67 1. Žít z Kristovy reálné přítomnosti...............................................................67 2. Život v Duchu svatém..................................................................................72 3. Vnitřní modlitba...........................................................................................78 v. VNITŘNÍ ŽIVOT JAKO VÝZVA K LÁSCE K BLIŽNÍMU.........85 1. Vnitřní život uprostřed činnosti.................................................................85 2. Vnitřní život v lůně bratrské lásky............................................................90 3. Duchovní doprovázení našeho vnitřního života...................................103 Závěr.................................................................................................................107

111

Úvod

Svatý Jan Křtitel prorocky hlásal na poušti tento udivující paradox: „[...] Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte!“ (Jan 1,26). Kristova přítomnost je zde, zcela blízko, ale k tomu, abychom ji objevili, potřebujeme oči víry. Farizeové, zneklidněni Kristovým učením, přicházejí s otázkou, kdy přijde Boží království. Kristus jim odpovídá: „[…] Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,21). Tak zní dobrá zpráva evangelijního zjevení: Boží přítomnost můžeme zcela reálně objevit v srdci naší věřící osobnosti; právě tam je Boží království: v srdci našeho života z víry. Toto hledání Boží přítomnosti ovšem vyžaduje dlouhou cestu obrácení. Tak to zakusil i ten, který se stal jedním z největších světců Západu, svatý Augustin: „Pozdě jsem tě miloval, Kráso tak stará, a přece tak nová, pozdě jsem tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku, a tam jsem tě hledal. […] Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s Tebou.“1 Po mnohaletém bloudění svatý Augustin vydává svědectví o Boží přítomnosti v hloubi své duše a vyznává Boží transcendenci: „Ty však jsi byl vnitřnější než mé vlastní nitro a vyšším než nejvyšší vrchol ducha mého.“2 Vnitřní život je nejjistější cestou, jak se vydat za oním milostným dobrodružstvím, jímž je objevování Boha 1 Aurelius Augustinus: Vyznání. Praha, Kalich 2006, s. 341.

2 Aurelius Augustinus, op. cit., s. 75.

5

v nejhlubším skrytu naší bytosti. Vede nás k vytvoření odvážnějšího vztahu mezi všepřevyšujícím věčným Bohem a jeho nepatrným stvořením v celé jeho křehkosti. Jak jinak propojit tyto dvě krajnosti než tím, že se budeme snažit lépe poznat oba účastníky tohoto vztahu a neúnavně se znovu a znovu tázat: Kdo je Bůh? A kdo je člověk? Tyto dvě otázky stojí i v centru naší modlitby. Jeden z duchovních otců Karmelu, žák svatého Jana od Kříže, Jan od Ježíše Marie, soudí, že na modlitbu bychom se měli připravit těmito třemi otázkami: „Kdo je Bůh, kterému chci předložit svoji prosbu? Čím jsem před Bohem já? Čeho se týká moje modlitba?“3 Dvě velké propasti tu stojí tváří v tvář: lidská duše a Bůh. Propast lidské ubohosti volá po propasti božské hojnosti, jež čeká jen na to, aby naplnila své stvoření. Celý náš křesťanský život je očekáváním odpovědi na toto napětí, které v sobě neseme: napětí mezi vášnivou láskou Boha, toužícího přebývat v našem srdci, a námi samými, kterým činí takové obtíže nechat se jím milovat takoví, jací jsme. Vnitřní život je skrytým místem, v němž se setkává množství lidských i božských tužeb, zároveň však je v něm i mnoho strachu pohledět sám sobě do tváře. A také obav z toho, že setkání s Bohem bude vyžadovat naše zásadní obrácení. Tento Boží život v nás můžeme přirovnat ke zdroji „živé vody“, která usilovně touží vytrysknout z hlubin našeho srdce. Brzy však dospějeme k poznání, že tento zdroj je tak zanesen vnějšími věcmi, že se už nemůže rozlévat dál do naší duše. Je třeba se nechat vést nadějí, že voda milosti je skutečně v hloubi nás samých, vypravit se ji hledat a nebát se neúnavně objevovat ve své duši tuto Boží přítomnost.

Na těchto stránkách bychom chtěli otevřít naše duše novému světlu. Světlu, které by náš život rozvíjelo v jeho plné síle. Naším cílem je dát mu duchovní svěžest a hlu3 L´ècole d´oraison carmélitaine. Études carmélitaines, oct. 1932.

6

bokou radost z toho, že v nás přebývá ten, který nás vede k věčnému životu.

Takový duchovní vklad do našeho křesťanského života je přístupný každému a rozvažování o vnitřních věcech není žádným luxusem, ale nezbytností, dnes obzvlášť naléhavou. Společnost, v níž žijeme, nás nezřídka nutí vytvořit své duši ochrannou vrstvu, která ji má bránit před každodenními útoky, jež dráždí naše smysly, city a představivost a jež nás vytlačují z hloubi našeho bytí. Hluk, rychlost, příval obrazů a informací, kterými nás zahlcují dnešní technologie – to vše jsou vlivy, které je nutné ovládnout ještě intenzivnějším vnitřním životem. Jinak riskujeme, že nás každou chvíli strhne něco jiného a že se nakonec necháme těmito vlnami neustálého zmítání smést z centra naší osobnosti. Nejde o to stranit se společnosti, ale uvažovat s jasnou hlavou a uvědomovat si, že zběsilé tempo našeho každodenního života volá po objevení nového rozměru lidskosti, v němž bychom se nenechali strhnout světským životem a zůstávali ve spojení s Bohem za všech okolností.

I přemíra emocí ve spojení s křehkou citovostí je jedním z typických projevů společnosti, kterou velmi snadno dojmou v médiích prezentovaná humanitární dramata, avšak už jí chybí prostředky pro přímou konfrontaci se skutečnými situacemi a osobami. Je otázka, zda tento čím dál virtuálnější přístup k realitě skutečně přispívá k prohloubení vnitřního života člověka, zda vůbec přesahuje pouhou rozdrážděnou přecitlivělost. Stejně tak se můžeme ptát o něco osobněji, zda subjektivní upřímnost našich citů nebo emocí vede ke skutečnému zvnitřnění našeho života. Pokud nás totiž nevede k objektivní pravdě, může se stát, že zůstaneme jen na úrovni vnějšího citového prožitku.

Uprostřed veskrze materiálního světa však dvacáté století paradoxně přineslo člověku nový přístup v jeho 7

touze po seberealizaci. „Sebeúcta“, „hledání spokojenosti“, „mít se rád“ – tyto hodnoty se staly leitmotivy moderního člověka hledajícího štěstí, jež je založeno na seberealizaci. Problém tkví v tom, zda tato niternost subjektivního řádu přináší skutečné nalezení sebe sama. Když totiž při prožívání svých emocí staneme tváří v tvář sami sobě, může se nám stát, že zakusíme jen nicotu vlastního bytí. Přestože je tedy takováto snaha o lepší sebepoznání a sebeúctu sama o sobě zcela legitimní a blahodárná, otázkou zůstává, zda definovat vnitřní život jako výraz pocitu harmonie a spokojenosti.

O tendenci definovat vnitřní život takovýmto způsobem jasně vypovídá nadšení mnoha lidí (kupříkladu ve Francii) pro praktikování buddhistické spirituality. Je třeba podotknout, že tato spiritualita má jednu výhodu – a to je zároveň to, co je na ní přitažlivé –, nabízí konkrétní prostředky a metody vedoucí k probuzení vnitřního života člověka. Praktikování jógy či zenu (mimo jiné) umožňuje pomocí držení těla a naslouchání dechu dosáhnout vnitřního vnímání sebe sama, které se neomezuje pouze na vnímání fyzických a případných dalších prožitků během sezení; působení tohoto vnitřního vnímání poznamenává celý průběh dne – zklidňuje příliv myšlenek. Vnitřní život zde umožňuje člověku, aby si uvědomil nejrůznější vlivy, které na něj působí, a podmínky, na nichž je závislý, a to tak, aby se od nich mohl postupně odpoutávat a jednoho dne se od nich odtrhnout zcela. Je to ohromující vnitřní cesta, která nás však nezadržitelně vede k úplnému odcizení se sobě samým.

Pro buddhisty je totiž naše pozemská existence jen iluzí, od níž je třeba se zcela oprostit a je třeba směřovat nadále k prázdnotě, k nadpozemskému „klidu“.

Pokud chceme zůstat realisty, co se našeho lidství týče, zaměřme se na člověka tak, jak se nám představuje ve svém skutečném bytí. Někteří filozofové dvacátého 8

století zpochybňovali chápání vnitřního života poněkud jiným způsobem. Rozlišení mezi vnějším a niterným se vždy zdálo přirozené, ale freudovské odhalení nevědomí tímto pohledem otřáslo. Existencialismus se svým významným představitelem, Jeanem-Paulem Sartrem, přispěl velkým dílem k rozvinutí „mýtu o vnitřním životě“. Sartre dospěl až k popření vnitřní psychiky člověka. Jeho filozofie útočí v podstatě na existenci transcendentního subjektu, který by mohl existovat bez závislosti na kulturním prostředí. Pokud existence předchází esenci, psychický život se stává bitevním polem, na němž se střetávají nejrůznější síly, které zůstávají vně člověka. – Přestože si podobné myšlenkové proudy ani neuvědomujeme, prosycují vzduch, který denně dýcháme, a dávají jasně najevo, že hovořit dnes o vnitřním životě není zcela samozřejmé.

Tyto myšlenkové proudy zpochybňují filozofické pojetí člověka jako někoho, kdo je skutečně schopen si utvořit svůj vnitřní prostor.

Při tolika obtížích nás může napadnout, zda se vůbec zabývat otázkou našeho vnitřního života. Ano, je to nezbytné! Vždyť se přece jedná o království Boží v našem srdci. Cožpak bychom se bez vnitřního života mohli vůbec ucházet o vztah s Bohem? Ten totiž vyžaduje nejen zkušenost osobního setkání s ním, ale i práci, kterou je rozvažování o vnitřním životě. Porozumět vnitřnímu životu vyžaduje pochopit vztah k sobě samému i vlastní vztah s transcendentnem. Pokud vnitřní život je, psychologicky vzato, reflexivní prožitek člověka, znamená to, že je možné ho více méně rozvíjet v rámci duchovního a náboženského života. Proto je dobré již od začátku rozlišovat tři úrovně vnitřního života, které charakterizují vývoj člověka na jeho cestě k božskému.

– Zaprvé je tu vnitřní psychická stránka s veškerou komplexností vědomí zatíženého nevědomím, které 9

se projevuje náhodnou subjektivitou prožitku a citové představy skutečnosti.

– Jinou věcí je niternost duchovní nebo lidská. Odhalíme ji, když sestoupíme do hloubi sebe sama, až za své pocity. Milující osoba si postupně uvědomuje, že je schopna milovat láskou zřetelně přesahující emoční nebo smyslovou přitažlivost. Láska milujícího nabývá určité nezištnosti, která jí umožňuje setkat se s druhým v jeho jedinečnosti a s nekonečným respektem. Díky této schopnosti, kterou filozofové nazývají „vůlí“, milující osoba začíná poznávat zcela nový vnitřní život, založený na přijetí a dávání lásky. Touto druhou duchovní schopností, jež člověku dává úžasnou možnost poznávat nejen ve smyslu čistě citové či afektivní představivosti (a kterou máme společnou se zvířaty), ale také hledáním významu, je inteligence. Není snad člověku vlastní neustálá snaha o odkrývání a porozumění smyslu věcí?

Toto rozumové pátrání jde dál než pouhé přemýšlení, je schopno hledat a objevovat pravdu. Duchovní život umožňuje nové zvnitřnění, spočívající v osvícené lásce, která otevírá cestu k novému, kvalitativně lepšímu pohledu na život.

– Konečně, život z milosti, která byla při křtu vložena do našeho srdce, umožňuje naší duši přijmout novou pravdu a lásku, jež nás zve k setkání s Osobou, která v nás přebývá. Tato skutečná „přítomnost“ Krista a Nejsvětější Trojice se stává zdrojem niternosti božského řádu. Důvěrný kontakt s Bohem vybízí člověka, aby neustále sestupoval do sebe sama, zůstával v přítomnosti svého Boha a stával se milovaným dítětem svého Otce, a to aniž by přitom potíral niternost psychologickou nebo duchovní. Vstupujeme tak do řádu teologálního života, který dodává nadpřirozenost všem našim emočním a duchovním schopnostem a zasvěcuje nás do vnitřního života synovské lásky k Otci.

10

Mravní niternost se nesměšuje s tou, která je prožívána v psychologické rovině; ta je totiž neustále zaměstnávána přílivem citů. Křesťanská niternost zůstává zasazena do komplexnosti psychického a duchovního života. Přitom ale nabývá tvaru v novém životě, který nám dává Kristus. I když se tyto tři úrovně v životě od sebe navzájem odlišují, jsou zároveň plně propojeny a nedají se oddělit. K tomu, aby se skutečná lidská a křesťanská niternost vypletla ze všech slepých uliček, které jsme si sami vytvořili, je třeba skutečného duchovního zápasu. Rozvíjet svůj osobní život je dílem opravdové námahy, ale zároveň výrazem naší lidské důstojnosti a naší spolupráce s Bohem na životě prožívaném v těsném spojení s ním. Objevovat, prohlubovat a živit náš vnitřní život – toto úsilí nás přivádí do samotného jádra křesťanského života, bez něj se každá náboženská praxe lehce stane planou. K tomu, aby naše niternost nabrala veškerou svou sílu, hloubku a šíři, je zapotřebí skutečná evangelizační práce. Evangelizovat, to v církvi znamená nést Dobrou zprávu do každého lidského prostředí a jejím působením zevnitř přetvořit nebo obnovit samotné lidstvo: „[...] Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,5). Nebude však žádné nové lidstvo, pokud nebudou nejdříve „noví lidé“, žijící z obnovení křtem a z evangelia. Cílem evangelizace je v prvé řadě uskutečňovat vnitřní změnu osobního vědomí, a to tak, abychom mohli prožívat své spojení s Bohem a své denní úkoly novým způsobem.

Začít pohlížet na svůj vnitřní život očima evangelia vyžaduje dát se dobrou cestou. Tato kniha chce být cestovním průvodcem duše, která se snaží budovat svůj vnitřní život na dobrých základech. Není ani tak popisem mystické spirituality vnitřního života jako spíš analýzou toho, co vytváří naši skutečnou niternost a co jí prospívá k nabytí jejího plného rozměru. Poznání nás učí vidět to, co je. Nemůžeme začít budovat 11

opravdový vnitřní život a zůstávat přitom jenom ve svých představách, citech nebo v něčem, co je pouze zdánlivé. Křesťanský život se jeví jako neustálé úsilí žít v pravdě, hledět za každé situace jasně, pohledem prostoupeným čistotou úmyslu a prozářeným vírou.

Mystika není ničím jiným než rozvinutím tohoto nadpřirozeného realismu, tohoto poznání milostí obráceného v poznání nadpřirozené. „Malá“ Terezie od Dítěte Ježíše, učitelka Lásky, se na konci svého života svěřila: „Ano, myslím, že jsem nikdy nehledala jiného, než pravdu.“4 V tomto hledání pravdy a v tomto duchu formace k vnitřnímu životu však chceme ponechat křesťanu toužícímu po vnitřním životě dostatečnou samostatnost. Tak bude moci snáze spolupracovat s působením Ducha svatého, který nás sám „[...] uvede […] do celé pravdy“ (Jan 6,13). Pět kapitol této knihy nabízí postup, jak vykročit na cestu formace našeho vnitřního života.

Tato cesta nás nejprve učí stanovit správný vztah mezi Bohem a námi samými (I. kapitola). Naše zkoumání prohloubíme zamyšlením nad tím, jaké místo v duchovním životě má láska k sobě samému (II. kapitola).

Nepopiratelná křehkost našeho vnitřního života nás přivede k hledání způsobu, jak chápat naše vnitřní zranění pohledem Božího milosrdenství (III. kapitola). S tímto vědomím budeme moci přijmout v našem životě toho, který je prvním tvůrcem našeho vnitřního života a který mu dodává veškerou vitalitu: Ducha svatého (IV. kapitola). Nakonec si objasníme, nakolik v nás nadpřirozený vnitřní život otevírá schopnost lásky k bližnímu, ale také jak se touto láskou sám živí, a stává se tak trvalým příbytkem tajemství bratrské lásky (V. kapitola). Neboť Boha nelze milovat, aniž bychom milovali svého bližního (srov. 1 Jan 4,21).

4 Novissima verba. Praha, Školské sestry O.S.F. 1930, s. 166.

12

Každou kapitolou budou prolínat čtyři doplňující pohledy, které umožní lépe postihnout celou šíři a komplexnost vnitřního života, a pomohou nám tak milovat „[...] činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18).

– Otázka vnitřního života, vyžadující určitý jasný vhled do sebe sama a porozumění osobnímu prožitku, nás přivádí k nutnosti psychologického přístupu.

– Prvky filozofické analýzy nám umožní lépe pochopit, co je to skutečný vnitřní život se všemi jeho nástrahami.

– Teologický pohled pozvedne naši duši až k samému životu Boha, a odhalí nám tak božský realismus zcela nového vnitřního života, života dítěte svého Otce.

– Konečně, mystický či duchovní úhel pohledu osvětlí důvěrnost, kterou chová duše k Bohu a k bližnímu v tichém spojení lásky.

13

v VNITŘNÍ ŽIVOT JAKO VÝZVA K LÁSCE K BLIŽNÍMU

1. Vnitřní život uprostřed činnosti Zamysleme se nyní nad plodností našeho vnitřního života, obzvlášť ve vztahu k druhým. Zde totiž vyvstává závažná otázka: nepřivede nás duchovní život k určitému uzavření do sebe sama? Nehrozí, že nás takový vnitřní život odřízne od našich bližních nebo od společnosti a uzavře nás do jakéhosi pseudobožského nebo imaginárního světa? Ježíš odpovídá i na tuto námitku. Tu pokládají často ti, kdo považují mystický život za nebezpečný, stojící mimo realitu tohoto světa. Ve své velké modlitbě, kterou se Ježíš obrací k Otci při poslední večeři, prohlašuje: „Neprosím, abys je ze světa vzal […] Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,15-16). Ježíš po svých učednících žádá, aby zůstali ve světě, ale přitom nebyli ze světa. Tato slova bychom mohli aktualizovat takto: „Buďte v srdci společnosti, aniž byste přijali za své její mravy, které mohou vést k zlému.“ Kristus nám dal příklad. On sám žil ve středu tehdejší židovské společnosti s jejími tradicemi, hospodářstvím... Jeho učení v podobenstvích zřetelně prokazuje, že Ježíš dobře vnímal mravy a zvyky svých současníků v konkrétním životě. Zároveň vždy osvědčoval obrovskou svobodu, když chtěl vyjevit tajemství svého království; byl vždy připraven postavit se na odpor, když bylo třeba, a tak se vzepřít bezprostřednímu očekávání lidí.

85

Při poslední večeři nám Kristus také předal onen úžasný odkaz, který vyjadřuje celý jeho život a naznačuje vztah, který můžeme navázat s druhými: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Toto nové přikázání nabývá svého rozměru v radikálním darování celé naší bytosti, které vede až k obětování vlastního života pro bližního, neboť „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Takto nejenže nehrozí, že by nás vztah k Bohu uzavřel do sebe, ale ještě nás přibližuje každému člověku, kterého díky své víře považujeme za bližního. Vnitřní život tak získává svou konkrétnost a výraz skrze vtělování lásky, která přichází od Boha a má být darována každému člověku.

Povšimněme si převratné Kristovy originality, která klade rovnítko mezi lásku k Bohu a lásku k bližnímu.

Milovat svého bližního pro nás tedy znamená milovat Boha. V křesťanské víře je to možné, neboť uznáváme, že Ježíš je přítomný v každém člověku. Vše, co tedy učiníme člověku, jako bychom učinili přímo Kristu.

Když srovnáme křesťanství s jinými náboženstvími, můžeme konstatovat, že i ty často hovoří o vnitřním životě ve vztahu k Bohu. Ve vztahu k bližnímu je žádoucí určitý respekt, láska se však nevyžaduje. Jistě, učení bódhisattva (učení o soucitu) v buddhismu je blízké lásce k bližnímu.

Láska v tomto učení je však vzdálená realismu bratrské lásky, která přijímá člověka v tom, v čem je jedinečný.

Jediné křesťanství se odvažuje nastolit vztah důvěrnosti a lásky se všemi lidmi, protože každý je nahlížen jako Boží stvoření a také jako Kristův bratr nebo sestra. Pán přišel vykoupit celé lidstvo a tato spása je aktuální a bez hranic.

Proto každý člověk, ať už je jeho náboženské vyznání jakékoliv, v sobě nese záměr Krista, jenž ho chce zachránit svou milostí. Dotýkáme se zde velké specifičnosti naší křesťanské víry: toto zbrusu nové zjevení nám dává 86

právo tvrdit, že všichni lidé na této zemi jsou v Kristu předmětem lásky, dokonce i naši nepřátelé! Z lidského pohledu to překračuje naše chápání: kdo by si troufal milovat toho, kdo jej napadá? Kdo by byl s to líbat nohy svému katu? Pouze Kristovo svědectví a milost, kterou nám dává, může naše srdce otevřít k takovému kroku lásky.

Tajemství bratrské lásky nám dává pochopit novost křesťanského vnitřního života. Důvěrný vztah s Bohem či život z modlitby nás přenáší do aktivního a misionářského života, v němž máme milovat lidi okolo sebe.

Kvalita naší bratrské lásky je dokonce ukazatelem našeho skutečného duchovního života. Kdybyste například potkali poustevníka a chtěli se přesvědčit o jeho svatosti, položte mu otázku: „Vy žijete tak sám a nemáte, koho byste miloval… Jakou důležitost přikládáte bratrské lásce ve vašem životě?“ Pokud vám odpoví: „Máte pravdu, bratrská láska je jádrem mého života v Bohu. Nemine den, abych se nemodlil za církev,“ bude to znamením opravdovosti jeho povolání. Povolání člověka žijícího v samotě, který však ve svém srdci nese celou církev.

Opravdový vnitřní život nás nutně vede k bližnímu, ať už je tento bližní jakýkoliv.

Jestliže vztah s bližním je jakýmsi plodem vnitřního života, je oprávněné se ptát, jaký poměr panuje mezi kontemplací a činností. Nenarušuje styk s bližními náš život modlitby? Můžeme milovat druhého a přitom si uchovat vnitřní ticho? Jakmile vedeme skutečný vnitřní život, vnímáme činnost jinak než předtím, tedy ne již jako určité rozdělení naší osoby. Je snadné setrvat v psychickém napětí mezi svým osobním životem modlitby a činností směřující k druhým. Zcela spontánně mezi ně klademe propast. Vnitřní modlitba nás ve skutečnosti vede k činnosti jako ke svému vnitřnímu vyústění, jako k plodu, který vydává. Proměňuje činnost zevnitř.

87

A naopak – činnost nás přivede k modlitbě, protože všechny naše činy se završují v oběti, kterou přinášíme Otci. Akce a kontemplace jsou tedy v dokonalé součinnosti, jsou to dvě tváře jediné skutečnosti. Přestože se tyto dva způsoby lásky mohou na první pohled zdát zcela protichůdné, nemůžeme je klást proti sobě. Z toho je patrné, že kategorické dělení křesťanů na „aktivní“ a „kontemplativní“ je velmi zavádějící a téměř neevangelijní. Každý křesťan na světě může rozjímat a jakýkoliv rozjímající člověk je skutečně činný. V minulých stoletích byli často proti sobě stavěni „specialisté“ na kontemplativní život, řeholníci a kněží, a „aktivní“ lidé ve světě, rozumějme ti „ne-kontemplativní“. Křesťanská milost však překonává toto dělení na stavy, jak to připomíná svatý Pavel ve svém Listu Galaťanům (srov. Gal 3,28): všichni jsme Boží děti. Všichni jsme ve svém srdci lidmi kontemplace a všichni jsme aktivní ve svém okolí, ať už je náš způsob života ve světě jakýkoliv. Kristus byl v Nazaretě i v Jeruzalémě mužem kontemplace i činu. I Marie v sobě soustředila oba tyto rozměry: ta, která „[...] to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51), zastávala zároveň povinnosti paní domu.

Jeden z plodů tohoto dvojího projevu lásky je způsob, jakým uskutečňujeme své aktivity. Na začátku svého duchovního života jsme ještě velmi zaujati účelovostí toho, co děláme „PRO Boha“. Brzy však pochopíme, že podstatné je naplňovat dílo, které je nám ukládáno „OD Boha“. Začneme přikládat menší význam uskutečňování vlastních plánů a zaměříme se víc na Ježíšovu tvář. Výběr prostředků začneme méně podřizovat lidské úvaze, opřeme se o sílu milosti a vložíme svou důvěru v Boha. Najednou už nebude tím nejdůležitějším výsledek naší činnosti, ale plnění Otcovy vůle. Činnost nesená modlitbou získá zcela novou, hlubší kvalitu: pracovat na Otcově díle a oslavovat ho ve všech věcech. Budeme 88

schopni procházet zkouškami s novou silou a s vědomím, že když je člověk spojen s Kristem, ze všeho zlého může vzejít dobro. Pochopíme také, že když budeme prožívat vše v něm a jemu vše odevzdávat, i obyčejný den se může stát modlitbou nebo chválou Boží. Jak praví svatý Ignác: „Dělejte, jako by všechno záviselo na vás, a vše odevzdávejte Bohu.“ Aniž bychom upadali do mystického osvícení či duchovní pasivity, zakoušíme, že vnitřní život má přímý dopad na celý náš život. Podle známého úsloví, přizpůsobeného našim účelům, bychom mohli dokonce říci: „Ukaž mi, jak žiješ, a já ti řeknu, jaký je tvůj život vnitřní modlitby.“ Křesťanský život je životem kontemplativním a zároveň aktivním, životem lásky v Bohu a zároveň životem lásky vepsané ve světě. Náš vnitřní život se stejně jako život modlitby nachází v jádru aktivního života a naopak. Neváhejme si vyprošovat tuto milost sjednocení našeho vnitřního a aktivního života, abychom ve všech věcech mohli stále zůstávat v Boží přítomnosti. Je to možné v Duchu svatém, který nám chce dát své dary v plnosti. Pokud vyhradíme například půl hodiny ráno a půl hodiny večer adoraci a pokusíme se s Pánem setkávat i v průběhu celého dne, náš vnitřní život prolne veškerou naši činnost, a ta bude pak zas zpětně živit naši modlitbu. Prožívat přítomný okamžik v přítomnosti toho, který JE zde, nás vede do samého srdce duchovního života prožívaného v jeho největší prostotě a božském realismu. Vnitřní život nakonec přetvoří veškeré naše lidské jednání a umožní nám konat ve všech věcech díla Boží. Jako svatý Petr, který pracoval celou noc na Tiberiadském jezeře a nic nechytil; ráno uposlechl Kristova pokynu, spustil znovu sítě a zažil zázračný lov, který byl znamením plodnosti jeho práce pod Kristovým pohledem. Z obyčejného, banálního života se i my můžeme „přehoupnout“ do úžasného života prodchnutého 89

účinnou láskou. Některé dny Pán dá, že plody lásky jsou velmi zřetelné, a to bude zázračný rybolov, za nějž budeme moci děkovat Bohu. Jindy budeme sedět u nohou kříže, na poušti, kde nebude v dohlednu jediný plod, a to bude zjevná prohra, bez jakéhokoliv užitku. Ve víře posilované láskou však víme, že obilné zrno padlé na zem může nést mnoho ovoce – úrodu, která pochází ze stromu kříže osvětleného Vzkříšením. I v takové chvíli tedy můžeme vzdát díky Bohu za jeho zázračnou plodnost.

Jsme na míle daleko od takzvaného mystického života, kdy máme oči obrácené k nebi a mysl vzdálenou lidem a jejich činnostem. Křesťan se snaží zcela prostě prožívat co nejlépe přítomnost Milého, aby byl skutečně milovaným dítětem Otcovým, svědčil o tom v dílech, která jsou mu svěřena, a konal tak Otcovu vůli.

2. Vnitřní život v lůně bratrské lásky Je-li vnitřní život jako spodní proud, který nese celý náš život a který nabývá své skutečné tvářnosti v tajemství lásky k Bohu a bližním, je třeba si objasnit, jaký je přesný význam slov „caritas“ či „agapé“.

Milosrdná láska, tedy „caritas“, se dnes stala slovem zmrzačeným ve svém významu a těžko jej chápeme.

Pro mnohé je láska caritas pouhou blahosklonností k chudým. Pro jiné značí morální imperativ „Musíš“ milovat své bližní, protože to je součástí přikázání.

Nebo je láska naopak chápána jako evangelijní přání, které však nebudeme moci nikdy uskutečnit, protože milovat toho, kdo nemiluje nás, je příliš těžké. Láska caritas se dnes projevuje ve velmi „zhumanizované“ podobě a my bychom ji rádi nahradili modernějším výrazem „solidarita“. Křesťanská solidarita je rozhodně chvályhodná, nicméně láska caritas je tajemstvím 90