Linda Greenová - Poslední slova

Poslední

SLOVA LINDA GREENOVÁ

2021

Translation © Zdík Dušek, 2021 ISBN: 978-80-7639-036-2

Byla to hanba, chápete. Hanba, kterou jsem přivolala na svou rodinu. Někdy je snazší nevěřit než přijmout, že se mohlo stát něco tak hrozného. Proto lidé pohřbívají věci hluboko pod povrch, mimo dohled a pryč z vědomí. Ačkoliv mně se to z vědomí zjevně dostat nepodařilo. Tu hanbu s sebou nesu pořád. Hanbu a provinilost. Nijak neslábnou. Pokud se vůbec mění, tak mě teď tíží ještě víc než tehdy. Srážejí mě dolů a drásají mě zevnitř.

A když lidé říkají, že to, co je pohřbeno v minulosti, by tam mělo taky zůstat, ve skutečnosti říkají, že na to nechtějí myslet. Bojí se, že jim odhalené tajemství zničí život. Ale zachovávání tajemství vás může ničit zevnitř. Věřte mi, vím o tom své. I ta nejlépe zachovávaná tajemství mají ve zvyku probublávat na povrch.

1 Jako kdyby ten dům věděl, že jeho majitelka umírá – halil se do časně ranní mlhy, závěsy v přízemí byly uctivě zatažené a branka při otevírání truchlivě skřípala.

Existuje-li něco jako příjemný dům k ukončení pozemské pouti, toto rozhodně nebyl on. Byl studený, tmavý a plný průvanu a stál na horním konci vesnice, jako kdyby ve skutečnosti nechtěl být její součástí, ale byl příliš zdvořilý, než aby to řekl rovnou. Za ním se do dálky táhla pole křižovaná nasucho stavěnými kamennými zídkami a dál už pokračovala jen divoká pustina vřesoviště.

Mimoděk jsem se zachvěla, ale vyšla jsem po cestě až ke vchodovým dveřím a vešla jsem dál. „To jsem já, babi.“ Když se neozvala odpověď, ze všeho nejdřív mě napadlo, že jdu možná pozdě. Když jsem včera večer odcházela, babička byla slabá a pospávala – možná se ani nedožila rána.

Jakmile jsem však vstoupila do obýváku – v němž poslední rok žila, jedla a spala –, otočila ke mně hlavu a nepatrně se usmála. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem. „Vyspala ses trochu?“ Přikývla. „Ještě není pozdě, aby sis to rozmyslela. Můžeme tě odvézt do nemocnice a v hospicu taky říkali, že jim můžeme kdykoliv zavolat.“ 7

Zavrtěla hlavou. Trvala na tom, že opustí svůj dům jedině v rakvi. Taky odmítala veškeré léky proti bolesti. Jako kdyby považovala za svou povinnost trpět. „Tak mi aspoň dovol, abych tu s tebou dnes večer zůstala.

Nelíbí se mi, že bys tu měla být sama.“ „Dnes večer už tu nebudu.“ Mluvila tiše a jejím slovům bylo těžko rozumět. Před několika týdny si vyndala zuby a odmítala si je znovu nasadit. „No tak. To říkáš už několik týdnů.“ „Jsem unavená. Je čas odejít.“ Výraz v jejích očích mi říkal, že to myslí vážně. Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku. Kůži měla tenkou jako papír a pod ní bylo vidět kosti a modré žíly. Jednou mi řekla, že je ráda za moje návštěvy, protože jsem jediná, kdo ji nechává mluvit o smrti, aniž bych se na ni zlobila nebo předstírala, že se nic takového nestane. „Můžu ti něco donést, abys měla větší pohodlí?“ Znovu zavrtěla hlavou. Chvíli jsme mlčely. Poslouchala jsem tikot hodin a její mělké oddechování. Představovala jsem si, jaké to asi je, když víte, že brzy zemřete. Věděla jsem, že bych chtěla kolem sebe mít svoji rodinu. „Chceš, abych zavolala mamce?“ zeptala jsem se. Podařilo se jí na mě povytáhnout obočí. To bylo momentálně gesto nejbližší pokárání, jakého byla schopná. Vždycky byla smířená s jejich rezervovaným vztahem. To já s ním měla problémy. „Mohla bych požádat Jamese, aby přivezl děvčata.“ Znovu zavrtěla hlavou a zašeptala: „Nechci je rozrušovat.

Jsou to hodné holky. Navíc je tu mám.“ Kývla směrem ke krbové římse, na které stály všechny jejich školní snímky. Ruby v první třídě se zubatým úsměvem a rozcuchanými vlasy. A potom o několik let později s Maisiinou drobnou tvářičkou vedle sebe – jemné rysy a porcelánová pleť mladší sestry okamžitě strhávaly pozornost od Ruby. Až do 8

loňského roku, kdy Ruby nastoupila na druhý stupeň a opět se fotografovaly každá zvlášť. Rubyin široký úsměv nahradily plaše povytažené koutky sevřených rtů. Jako kdyby u ní někdo otočil vypínačem a vypnul její optimismus. Kontrast s Maisiiným sebevědomím a krásou byl zjevný, byť o něm nikdo nemluvil. Až na babičku, která poznamenala, jaká je škoda, že na fotce není vidět velikost něčího srdce. A dodala, jak hodně se Ruby ve školní uniformě podobá mně.

Na skříni pořád měla i mé školní snímky. A zpoza nich vykukovaly Justinovy. Měla jsem podezření, že jsem je tak „naaranžovala“ před lety sama, aniž by si to babička vůbec uvědomila. Řady rámečků pokrytých prachem. Svým způsobem byla obklopená svou rodinou, jenže její dvourozměrnou verzí. „Justin tě pozdravuje,“ řekla jsem. To byla lež. Včera jsem mu poslala esemesku, že babičce nezbývá mnoho života, a on jen odpověděl, ať mu dám vědět o pohřbu s co možná největším předstihem, aby si mohl zajistit letenku.

Napadlo mě, jestli to babičku trápí a umí to dobře skrývat, nebo jestli jednoduše od svých blízkých nikdy nic moc neočekávala. Možná to souviselo s dospíváním ve válce, které ji naučilo, že nemůže brát nic jako samozřejmost.

Podala jsem jí sklenici vody a babička se trochu napila brčkem. Vrátila jsem sklenku na stolek u postele a podívala se na její svatební fotografii s dědou. „Pomáhá ti pomyšlení, že na tebe bude čekat?“ zeptala jsem se. „Ten už dávno nečeká. Šel někam do hospody,“ odpověděla.

Usmála jsem se. Trpělivost nikdy nebyla dědovou silnou stránkou. Ani projevování emocí. Svatební fotografie byla jediná příležitost, kdy jsem je viděla, že by se drželi za ruce. Napadlo mě, jestli to babičku mrzelo, ale usoudila jsem, že není vhodná doba se ptát. Babička znovu ztichla. Dýchala čím dál mělčeji.

Stiskla jsem jí ruku. „Budu s tebou až do konce,“ řekla jsem. „Nikam nepůjdu.“ 9

Vzhlédla ke mně. „Odkázala jsem ti ten dům.“ Zamračila jsem se na ni. „Ale co mamka?“ „Ta ho nechce.“ „To ti řekla?“ „Nemusela.“ Zavrtěla jsem hlavou. Připadalo mi, že si tak velký odkaz nezasloužím. „Tak Justin.“ „Ten ho nepotřebuje.“ To byla pravda, ačkoliv mi nepřipadalo správné to nahlas uznat. „Děkuju,“ řekla jsem, sotva schopná promluvit. „Moc nám to pomůže.“ „Já vím,“ řekla. „Holky můžou mít každá svůj pokoj. A ty jsi vždycky chtěla zahradu.“ Najednou mi došlo, že si babička myslí, že tu budeme bydlet. Že to bude náš domov. To jsem vůbec nechtěla. Byl to hrozně pochmurný dům. Zjevné řešení spočívalo v prodeji, abychom si mohli dovolit něco většího než malý řadový domek se dvěma ložnicemi ve městě. Možná i s vlastní zahradou. Ale to jsem jí říkat nechtěla. Nechtěla jsem říkat nic, co by ji trápilo nebo rozrušilo, a tak jsem se jen usmála, přikývla jsem a pohladila ji po ruce. „Až budeš umírat, odkaž ho Ruby,“ dodala. „Ať zůstane v rodině.“ Nadechla jsem se k odpovědi, ale nevyšla ze mě žádná slova. Nemohla jsem se s ní začít dohadovat. Nebylo správné hádat se s člověkem na smrtelné posteli. Byla-li to její poslední přání, měla bych ji vlídně vyslechnout a zařídit se podle toho, co říkala.

Zavřela oči. Napadlo mě, jestli je to ono. Ještě nikdy jsem nebyla u umírajícího a nevěděla jsem, co mám očekávat. Ani jsem si nebyla jistá, co mám udělat nebo komu zavolat, až se to stane. Polkla jsem. Byla jsem ráda, že jsem aspoň s ní. Že neumírá o samotě. Devadesátka je požehnaný věk. A prožila 10

pěkný život, až na posledních pár let se jí vyhýbaly všechny velké zdravotní potíže. Ale stejně mi to připadalo nějak ponuré.

To, že umírá v tomto domě a společnost jí dělám jen já.

Podívala jsem se na ni. Měla zavřené oči, ale viděla jsem, jak se jí nepatrně zvedá a zase klesá hrudník. Pořád byla s námi, ale jistě už ne nadlouho. Pustila jsem její ruku, po špičkách odešla z pokoje, zavřela jsem dveře a vytáhla svůj mobil. Nemyslela jsem si, že mě slyší, ale i tak mi připadalo nevhodné mluvit v doslechu. Odešla jsem do kuchyně. Byla tu zvláštní sbírka různých památek na uplynulá desetiletí. Na plotně sporáku stála staromódní konvice, které se babička odmítala zbavit. U pultu zase stolička ze sedmdesátých let, která teď vypadala jako stylové retro. Nic tady navzájem neladilo, ale jako zbytek domu jednoznačně patřilo k babičce.

Zavolala jsem mamce. Dala si s přijetím hovoru načas. Z jejího tónu bylo zřejmé, že očekává nejhorší. Jenom mě pozdravila a čekala, co jí řeknu. „Podle mě už jí nezbývá moc času.“ „Má bolesti?“ „Nevím, ale jestli ano, dobře to skrývá. Říkala, že je čas odejít.“ Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. Na okamžik mě napadlo, že si to mamka rozmyslí a řekne, že sem jede. To ale neudělala. „Dobře, ozvi se, až bude něco nového.“ „To je všechno?“ „No tak, Nicolo, neztěžuj mi to ještě víc.“ „Ona umírá a její jediné dítě tu s ní není.“ „Už jsme to probíraly. Není to tak jednoduché, to přece víš.“ „Ať je mezi vámi dvěma cokoliv, ať si potřebujete cokoliv říct, teď máš poslední šanci.“ „Nehodlám ji rozrušovat na smrtelné posteli.“ „Možná čeká, že něco řekneš. Možná proto přežívá tak dlouho. A ty budeš litovat, jestli to neuděláš. Bude to jako ta zatracená píseň od Mike and the Mechanics.“ 11

„To si nemyslím. Takhle je to nejlepší. Vím, že mi nevěříš, ale je.“ „Nejlepší pro koho?“ „Podívej, myslím na tebe, ano? A jsem ti vděčná, že jsi tam s ní, ale nemůžu přijet.“ Zlomil se jí hlas a zavěsila. Vložila jsem telefon zpátky do kapsy a pomalu jsem vydechla. Justin měl aspoň výmluvu, protože byl v Irsku. Matka bydlela pár kilometrů odtud v Halifaxu. Dokázala jsem myslet jen na to, jak bych se cítila, kdyby se mnou na konci nebyly Ruby a Maisie. Kdyby nedokázaly zakopat válečnou sekeru a být se mnou u mé smrtelné postele.

Vrátila jsem se do obýváku. Na vteřinu jsem si pomyslela, že babička zemřela, zatímco jsem telefonovala, ale její hrudník se stále zvedal a klesal. Sedla jsem si k ní a svěsila hlavu do dlaní.

Tak jsem seděla nějakou dobu, možná dvacet minut, když jsem zaslechla hlas. „Jsou tu děti.“ Polekaně jsem vzhlédla. Nečekala jsem, že babička ještě promluví. Znovu jsem ji vzala za ruku. Zachvěla se jí víčka a otevřela oči. „Děti? Kde?“ zeptala jsem se. „Dole na zahradě.“ Zamračila jsem se na ni. Až do teď byla plně při smyslech.

Možná to bylo znamení, že se blíží konec. Vtom mi došlo, o čem nejspíše hovoří. „Ne, babi. Víly,“ řekla jsem. „Dole na zahradě máš sošky víl. Když jsem byla malá, tančívala jsem kolem nich.“ Babička však trvala na svém. „Žádné víly, děti,“ řekla pevně. „Postarej se místo mě o moje děti.“ „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se. „Jaké děti?“ Bylo však příliš pozdě. Znovu zavřela oči a o vteřinu později zemřela. Jako kdyby ji ta slova připravila o poslední zbytky dechu. Zkusila jsem jí nahmatat tep, jen abych si byla jistá, ale nic jsem necítila. Pevně jsem zavřela oči a svěsila hlavu. Cítila jsem, jak se mi do očí vkrádají 12

slzy, ale snažila jsem se je zastavit a ovládnout se. Uvědomovala jsem si, že teď jsem jediná dospělá v domě. Už jsem nebyla malá holčička poskakující kolem sošek na zahradě, zatímco babička vařila čaj. Slzy se mi přelily na tváře a vzlykla jsem. Babiččin život skončil. Vzpomínky, prožitky a dávné historky odešly s ním.

Z naší rodiny zbývaly tři generace, ne čtyři. A zatímco jsem tam seděla a plakala, dokázala jsem myslet jen na její poslední slova.

Netušila jsem, co tím myslela. Možná už nebyla při smyslech.

Možná se jí něco zdálo. Možná vůbec nemluvila na mě. Ale znělo to, jako kdyby si byla naprosto jistá tím, oč mě požádala.

Uvědomila jsem si, že bych měla někomu zavolat. V první řadě jejímu lékaři. Ten mi bude patrně i schopen říct, jak mám postupovat dál. Vstala jsem na rozechvělých nohách. Vždycky jsem se domnívala, že když někdo zemře, vypadá jinak. Babička ale vypadala víceméně pořád stejně. Ačkoliv se jí možná něco změnilo v obličeji. Jako kdyby se z něj zvedla jakási tíha.

Protože konečně vypadala, že našla klid.

O několik hodin později jsem stála na prahu mámina domu a čekala jsem, až mi přijde otevřít. V tašce jsem nesla čerstvě podepsaný úmrtní list a v mé mysli zůstával obraz odnášeného babiččina těla. Chtěla jsem se vrátit domů k Jamesovi a děvčatům, ale taky jsem věděla, že navzdory všemu bylo správné říct to mamce osobně. Možná jsem doufala, že uvidím nějakou emocionální reakci, kterou bych v mobilu třeba přeslechla. Ale když otevřela dveře a uviděla mě, jen přikývla. Z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst. Vešla jsem dál a zavřela za sebou. „Je mi to líto,“ řekla jsem. „Odešla v klidu?“ zeptala se mamka. „Ano. Občas ještě něco řekla a pak přestala dýchat.“ „Kde je teď?“ „Odvezla ji pohřební služba. Přišla doktorka Atkinsonová, podepsala její úmrtní list a všechno zařídila.“ 13

„Je to moc dobrá lékařka, to jsem říkala vždycky.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Co je?“ zeptala se mamka. „Copak tě to vůbec nezasáhlo?“ „Všichni jsme věděli, že se to blíží.“ „Jo, ale stejně jsem si div nevyplakala oči.“ Mamka pokrčila rameny. „Nejspíš to na mě přijde později.

Až budu sama.“ „Nebo ti to je v podstatě jedno.“ „Nicolo, prosím, nezačínej.“ „Ale já jsem přece nezačala, nemám pravdu? To ty se nechováš jako normální dcera.“ „No tak, to není fér. Každý se s těmihle věcmi vypořádává po svém.“ „S těmihle věcmi? Mluvíš o smrti své matky.“ Mamka sklopila oči. „Je to složitější, než si uvědomuješ.“ „To říkáš pořád. Bylo by lepší, kdybys mi vysvětlila, co přesně se mezi vámi stalo.“ Mamka vykročila chodbou pryč. „Beru to jako ne.“ „Měla by ses vrátit k děvčatům,“ řekla, zastavila se a otočila se ke mně čelem. „Obejmi je za mě.“ Mamce se leskly oči. Hrozilo, že se hráz, kterou kolem sebe vybudovala, zřítí. Pokud ještě trochu zatlačím, možná spadne. „Těsně před smrtí řekla věc, které jsem nerozuměla.“ „Jakou?“ „Říkala, že dole na zahradě jsou děti. Žádala mě, abych se o ně postarala.“ Poprvé jsem viděla, jak matčina bezvýrazná maska puká.

Vykulila oči a zachvěl se jí spodní ret. „Toho bych si nevšímala.

Tou dobou už nejspíš mluvila z cesty.“ „Podle mě ne. Zeptala jsem se, jestli myslí ty sošky víl, ale trvala na tom, že tam jsou děti.“ 14

„Patrně myslela anděly. Věřila na ně, víš. Kdysi mi řekla, že na ni na konci budou čekat její andílci.“ Přikývla jsem a vyšla ven. Možná měla máma pravdu. Dávalo to větší smysl než vše, s čím jsem dokázala přijít já. Teprve když jsem za sebou zavřela dveře a uslyšela zpoza nich úzkostný vzlyk, napadlo mě, jestli vůbec někdo v naší rodině dokáže říct pravdu.

15

28. dubna 1944 Drahá Be y, jakmile jsem tě po vé uviděl, hned jsem děl, že jsi dívka o mě.

Nic jsem n íkal, ale celou dobu jsem tě pozoroval. Nedokázal jsem od tebe od hnout oči. Viděl jsem, že nejsi jako ostatní děvčata. Byla jsi samozřejmě mladší, tak růžolící a čistá – avá anglická růže.

A jako všechny růže nemusíš vykřikovat do s#ta o s$ kráse. Není na tobě nic vyzýva%ho. Vlastně jsi ochu ostýchavá. Ale jsi i plná života a rados'. Někdy mám pocit, že )ímo pukáš št*+m. To se mi u dívky líbí. Život je tak krátký, to si všichni u domujeme, a nechápu, oč by se měl ožívat u ápeně.

Tvůj úsměv je asi tou nejzáři#jší cí, jakou jsem kdy viděl. Ne ozařuje jen tvůj obličej, ale i všechny k-em tebe. Proto jsem ' ho opla/l, když jsi ocházela k-em mě, nádh0ná jako o3ázek a s těmi svými pohupujícími se vlasy. Nedokázal jsem si pomoct, víš. Takový na mě máš účinek. A po zbytek dne jsem v sobě nosil s#tlo t%ho úsměvu a to mě potají zevni5 hřálo.

Jsi dívka, kt0á všemu dává smysl, dívka, na kt0ou myslím od okamžiku, kdy se ráno vzbudím, až do chvíle, kdy jdu spát. To je důvod, oč jsem se ' rozhodl napsat, abych ' po děl o svých pocitech. Jsem možná taky ochu plachý, ale chci, abys to děla. Že cok7iv nám oběma uchystá budoucnost, budu vždy vděčný za tvůj úsměv. A budu ho pořád nosit u sebe.

Tvůj William

16

2 Když jsem se vrátila domů, James mě přivítal u dveří velkým objetím. Nic mě nemohlo s větší jistotou znovu rozplakat. „Je mi to líto,“ řekl. „Vím, jak jsi ji měla ráda.“ „Ještě jsem to doopravdy nevstřebala. Nedokážu uvěřit, že skutečně zemřela. Tak nějak jsem si myslela, že tu bude napořád.“ James mě objal ještě pevněji a otřel mi slzy z tváří. „Co jsi řekl holkám?“ zeptala jsem se. „Jenom že budeš dlouho pryč, protože babičce je hodně zle.“ Přikývla jsem. Chtěla jsem jim to oznámit osobně. Pořád si vzpomínám, jak mi mamka oznamovala dědovu smrt, když mi bylo třináct – odvedla tak špatnou práci, že jsem si myslela, že zemřela babička. Ne že bych předpokládala, že James něco pokazí, pravděpodobně by to zvládl líp než já, ale tušila jsem, že Ruby to ponese těžce, a chtěla jsem být u ní. „Kde jsou?“ zeptala jsem se. „V obýváku. Maisie se zase dívá na Čarodějnice školou povinné. Chceš, abych tam šel s tebou?“ „Jenom nám dej pár minut,“ odpověděla jsem. Přikývl a políbil mě na čelo.

Myslím, že to Ruby uhodla ve chvíli, kdy jsem vešla do místnosti. Vzhlédla, podívala se na moje zarudlé oči a okamžitě sklopila hlavu a začala si pohrávat se zipem na mikině. Maisie dál sledovala obrazovku – zřejmě si vůbec nevšimla mého pří17

chodu, ani toho, co mohl znamenat. Musela jsem vzít do ruky ovládač a vypnout televizi. „Mami, já se dívala,“ ohradila se Maisie. Odolala jsem pokušení upozornit ji, že tuhle epizodu viděla nejmíň čtyřikrát a že si ji bude moct pustit do konce, kdykoliv se jí zachce. „Já vím,“ řekla jsem. Nasadila jsem svůj nejlepší „hlas na oznamování úmrtí“ a přisedla si k nim na pohovku. „Musím si s vámi promluvit. Jak víte, prababička byla hodně stará a nemocná a bohužel dnes ráno zemřela, když jsem byla u ní.“ Ruby se rozplakala. Objala jsem ji kolem ramen. „Odešla velice klidně,“ pokračovala jsem. „Jednu chvíli mluvila a další byla pryč.“ „O čem mluvila?“ zeptala se Maisie. Zaváhala jsem. Uvědomovala jsem si, že v tomhle případě není tak dobrý nápad říkat jim pravdu. „Jedna z posledních věcí, které řekla, bylo, jak má vás dvě ráda. Ukázala na vaše fotky a řekla, že to je, jako kdybyste tam byly s ní.“ „Proč jsi nás nenechala jít s tebou?“ zeptala se Ruby. „Ptala jsem se jí, ale nechtěla vás rozrušit.“ „Já jsem rozrušená tak jako tak,“ vzlykla Ruby. „Já vím, zlato. Ale je mimořádně smutné být s někým, když umírá.“ „Zmodrala?“ zajímala se Maisie. „Ne, lidi nemodrají, když zemřou.“ „Ani trošku?“ Zavrtěla jsem hlavou. Zdálo se, že to Maisii zklamalo. „Kde je teď?“ „Odvezli ji do pohřební síně.“ „To je něco jako zmrzlinárna, ale s mrtvolami a bez posypů?“ „Tak trochu,“ odpověděla jsem. Poprvé od babiččiny smrti jsem se pousmála. „To není legrace, mami. Pověz jí, že to není legrace,“ řekla Ruby.

18

Vzdychla jsem a pohladila ji po vlasech. V takových chvílích jsem si přála, abych se dokázala rozdvojit a být dvěma různými matkami, které moje děvčata potřebovala. „To nevadí, zlato.

Babička by chtěla, abychom se usmívaly. Je v pořádku plakat, ale je taky v pořádku se usmívat.“ „Co se teď stane s jejím tělem?“ vyptávala se Maisie nevzrušeně. „Zůstane ve speciální lednici až do pohřbu.“ „Bude zmrzlá jako nanuk?“ „Ne, jenom studená.“ „Kdy bude pohřeb?“ zeptala se Ruby. „To ještě nevím. Zřejmě zhruba za týden.“ „Budu mít volno ze školy?“ napadlo Maisii. Než jsem stačila cokoliv říct, Ruby ji probodla pohledem. „Až bude zařízený pohřeb, promluvíme si o tom, jestli na něj chcete jít. Nemusíte, záleží čistě na vás. Někdy se děti chtějí rozloučit a někdy tam raději nechodí. Můžeme vás vzít k hrobu později, jestli by vám to vyhovovalo víc.“ „Já se ho chci zúčastnit,“ řekla Ruby. „Já taky,“ přidala se Maisie. „Dobře. Jak jsem říkala, promluvíme si o tom za pár dní.“ Objevil se James – nesl podnos s hrnky. „Napadlo mě, že byste si daly horkou čokoládu,“ řekl a postavil podnos na stolek.

Maisie se rozzářila. „Dostaneme horkou čokoládu pokaždé, když někdo zemře?“ „Maisie!“ napomenula ji Ruby ostře. „Mami, řekni jí něco.“ „To je v pořádku,“ odpověděla jsem a odhrnula Ruby vlhký pramen vlasů z obličeje. „Pořád si můžeme dát horkou čokoládu.“ „Jo, ale ona se chová neuctivě.“ „Nedělá to schválně,“ řekla jsem tiše. „Je ještě malá.“ „Proč jí vždycky všechno projde kvůli věku?“ zeptala se Ruby.

19

„Tak to není. Jenom zapomínáš, jaké to je, když je člověku osm.“ „Se mnou to tak nikdy nebylo, ani když mi bylo osm,“ stála si Ruby na svém.

To byla pravda. Ruby se vždy chovala dospěleji než jiné dívky jejího věku. I teď, krátce po třináctých narozeninách, jsem měla pocit, že máme v domě teenagera už nějakou dobu. Jenom tak ještě nevypadala, za což jsem byla vděčná.

James se vmáčkl na pohovku mezi Maisii a Ruby a políbil je na temena. Ruby se znovu rozplakala. „Já vím, je smutné, že zemřela,“ řekl James a pohladil ji po hlavě. „Ale možná ti pomůže, když si vzpomeneš na všechny příjemné chvíle, které jsi s ní prožila. Byla jsi její první pravnouče. To je docela důležité.“ „Ano, ale teď je mrtvá, takže už nemám žádné praprarodiče.“ „Já ještě nějaké mám?“ zeptala se Maisie. „Ne, zlato,“ odpověděla jsem. „Ale obě máte babičku, nebo ne? A, ehm, dědu.“ „Ale ten je v agónii,“ řekla Maisie. „Kdo vám to řekl?“ zeptala jsem se. Uvažovala jsem, jestli děvčatům něco prozradila mamka – ne že by se s tátou stýkala, ale leccos se dozvídala z druhé ruky na facebooku. „Ne, Maisie,“ ozvala se Ruby. „Říkala jsem, že děda je v Patagónii, ne v agónii.“ James se rozesmál ještě přede mnou. „Přestaňte,“ zamračila se na nás Ruby. „Nesmějte se.“ „To je v pořádku, zlato,“ řekla jsem. „Nedokázali jsme se ovládnout. Někdy říká legrační věci.“ „Ale neměla by, když někdo právě zemřel.“ Podala jsem Ruby hrnek. Doufala jsem, že ji horká čokoláda uklidní líp, než jsem to dokázala já. „A pořád mám babičku a dědu ve Skotsku,“ řekla Maisie.

Obrátila jsem oči v sloup. Byla jsem si docela jistá, že nechtě20

la být tak necitlivá, ale opravdu si uměla vybírat chvíle. „To vy obě,“ řekla jsem. Vždycky jsme Ruby říkali, že jim může říkat babi a dědo, ale odmítla. Ruby vždycky záleželo na pravdě. „Mohli bychom je brzy navštívit,“ navrhl James. „Nebo by mohli přijet na Vánoce.“ Oba jsme věděli, že to není pravděpodobné. Už dávno se přestěhovali do Skotska, aby byli nablízku Jamesově sestře a jejím třem malým dětem – patrně se vzdali naděje na to, že jim James někdy dá vnouče. Nemohli tehdy vědět, že co nevidět potká ženu s jedním už hotovým. „Byla tam babička, když prababička zemřela?“ zeptala se Ruby, když se napila horké čokolády. „Ne,“ odpověděla jsem. „Proč ne?“ „Nechtěla. Pro některé lidi jsou tyhle situace těžké.“ „Byla přece její dcera. Já u tebe budu, až budeš umírat.“ „Děkuju,“ řekla jsem a pohladila ji po vlasech. „To ráda slyším.“ „Dostanu zase horkou čokoládu, až umřeš?“ zeptala se Maisie a vzhlédla ke mně.

Ještě dlouho poté, co jsem zhasla světlo, jsem seděla na posteli u Ruby. Maisie usnula během několika minut. Prababiččinu smrt neřešila, stejně jako neřešila v životě nic jiného. Byla bezstarostný pozorovatel, který věnuje dané věci letmý pohled a přesune se dál, ať už má namířeno kamkoliv.

Pro Ruby to zjevně tak snadné nebylo. Ležela na posteli, oči vlhké od slz, a zírala do stropu. Držela jsem ji za ruku, protože jsem nechtěla, aby musela usínat s pláčem o samotě. „Proč tam babička nebyla, doopravdy?“ zašeptala. „Říkala jsem ti to, zlato. Některým lidem se nelíbí být u umírajícího.“ „Ale ona do prababiččina domu skoro nechodila, ani když prababička žila.“ Ruby nic neuniklo. Sklonila jsem se k ní a pohladila ji po 21

hlavě. „Nebyly si prostě tak blízké. Všechny matky s dcerami nejsou jako my.“ „Pohádaly se?“ „Všichni se někdy hádáme, nebo ne?“ „Myslím nějakou velkou hádku.“ „Nevím. Takhle se k sobě chovaly, co si pamatuju.“ „Ale měla jsem prababičku moc ráda a mám moc ráda i babičku. Nechápu, proč se neměly rády navzájem.“ „Ach, jsem si jistá, že se měly rády. Ale někdy je i tak těžké vycházet s někým, koho máš ráda.“ „Půjde babička na pohřeb?“ To byla dobrá otázka, kterou jsem si sama kladla. Bohužel jsem však neznala odpověď. „Nevím. Doufám, že ano.“ „Já taky,“ řekla Ruby. „Jak je na tom?“ zeptal se James, když jsem konečně sešla dolů do kuchyně. „Ustaraná jako vždycky.“ „Bude v pořádku,“ řekl a objal mě. „Ačkoliv pohřeb pro ni bude náročný. V jejím věku je to vždycky složité.“ „Já vím, ale podle mě nemáme na výběr. Znáš ji. Vyptávala se, jestli půjde i moje mamka.“ „Co jsi řekla?“ „Že v to doufám.“ „Myslíš, že půjde?“ „Vážně nevím. Volala jsem jí, když bylo jasné, že babičce nezbývá moc času. Stejně nepřijela.“ „Jak reagovala, když jsi jí to oznámila?“ „Docela odtažitě. Neplakala ani nic takového. Nebo aspoň dokud jsem za sebou nezavřela dveře.“ „Jak to myslíš?“ Vzdychla jsem a sedla si ke kuchyňskému stolu. James se posadil naproti a přisunul ke mně hrnek čaje, který uvařil. Zvedla 22

jsem ho a ohřívala si o něj ruce. „Babička těsně před smrtí řekla něco divného. Prý jsou dole na zahradě nějaké děti.“ James se zamračil. „To zní, jako kdyby mluvila z cesty.“ „Jenže nemluvila, to je právě to. Řekla jsem jí, že si je plete s těmi soškami víl, ale trvala na tom, že tam jsou děti. Požádala mě, abych se o ně postarala, a to byla úplně poslední věc, kterou řekla.“ „Třeba mluvila o děvčatech.“ „Já nevím, vyjádřila se docela jasně. Vyprávěla jsem to mamce a ta říkala, že babička věřila v anděly, takže nejspíš mluvila o nich, ale jakmile jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak se rozplakala.“ „Nechce dávat najevo emoce před ostatními, to přece víš,“ řekl James. „Já nevím. Nic z toho nedává smysl. Ale pro babičku to zjevně bylo důležité. Jinak by o tom nemluvila.“ Otřela jsem si nos do rukávu. „Babička před smrtí řekla ještě něco. Prý odkázala dům nám.“ James se na mě podíval. „Vážně? Páni, to je velká věc.“ „Já vím.“ „Podle mě bude mít slušnou cenu. S penězi za něj bychom si mohli dovolit slušné bydlení v Hebdenu.“ Protáhla jsem obličej. „Promiň,“ omluvil se James. „To asi vyznělo hrozně.“ „Ne, o to nejde. Nechtěla, abych ho prodávala. Říkala, že chce, abychom tam bydleli.“ Teď zase protáhl obličej James. „Bože. Chci říct, že bys přece nechtěla, nebo ano? Je hrozně tmavý, ponurý a protahuje jím vyložený uragán.“ Musela jsem se usmát. James vyrostl v Leedsu a byl ochotný snášet jen omezené množství venkova. „Já vím. Taky jsem tam nechtěla bydlet, ale když to takhle řekla, cítím se hrozně při představě, že bych měla ignorovat její přání.“ 23

„Jasně. Dobře.“ Jamesovi poklesla ramena. Věděla jsem, jak ho trápí, že si nemůžeme dovolit nic většího. Nějaké bydlení se zahradou a se samostatnými pokoji pro děvčata. Jakkoliv jsem Maisii milovala, byla jsem si zatraceně jistá, že bych s ní jako teenagerka nechtěla sdílet pokoj. „Podívej, počkáme, dokud neuvidím závěť a nebudeme vědět s jistotou, jaká je situace. Zítra se tam musím vrátit pro všechny dokumenty, které potřebuju k ohlášení její smrti.“ „Neměla by to dělat tvoje matka?“ „Nejspíš ano, ale ona do toho domu nevkročí, vždyť ji znáš.

Dám jí vědět, až si domluvím schůzku na matrice. Pak bude na ní, jestli se ukáže.“ Později večer jsem ležela v posteli a James mě pořád objímal, i když už dávno spal. Nečekala jsem, že se mi podaří usnout.

Vzhůru mě však neudržovaly myšlenky na to, co podnikneme s tím domem, ale babiččina poslední slova, která ke mně doléhala z okolní temnoty.

Postarej se o moje děti.

24

Dlouhou dobu se zdálo, že si mě nevšímá. Aspoň ne tím způsobem. Byla jsem pro něj jenom dítě. Rozpačitá teenagerka s křivými zuby a příliš dlouhýma nohama ve srovnání se zbytkem těla.

Kolem se pohybovalo mnoho starších, kultivovanějších žen. Žen, které používaly výrazně rudou rtěnku a při smíchu pohazovaly svými dokonalými vlasy. Proč by se na mě vůbec díval? Ale když jsem si nechala ostříhat vlasy, podíval se. Viděla jsem, jak se ohlédl, když jsem prošla kolem něj. Věděla jsem, že se sestřihem k ramenům vypadám starší. Kadeřník to říkal. Dokonce i moje mamka to říkala. Za chůze se mi vlasy pohupovaly. To nikdy předtím nedělaly. A díky tomu se zvedlo moje sebevědomí. Podíval se na mě, jako kdyby mě viděl poprvé, a usmál se. Byl to takový úsměv, jaký muži věnují ženám, nikoliv malým holkám.

Mírně jsem se zarděla. Nevěděla jsem, co mám říct nebo udělat, a tak jsem jen šla dál. Uvědomovala jsem si, že se za mnou dívá, a snažila jsem se, aby se mi vlasy pohupovaly ještě o trochu víc. Ten okamžik, kdy se na vás poprvé takhle podíval nějaký muž, si pamatujete napořád. Měla jsem pocit, jako kdyby se ve mně něco změnilo, jako kdyby kdosi přepnul spínač a všechno bylo náhle jiné. Vstupovala jsem do zbrusu nového světa. Do světa, kde jsem ani neznala pravidla, natož abych jim rozuměla.

Bylo to děsivé, ale zároveň vzrušující. Protože když jste tak dlouho malá holka, pomyšlení, že se možná konečně stáváte ženou, je zcela drtivé. Usmála jsem se sama pro sebe a někde v mém nitru se spustila melodie. Dospělácká melodie, nikoliv holčičí.

25