Sedím na okenním parapetu a dívám se skrze sklo nebo spíš zrcadlo?
Sněží.
Z nebe padají kousíčky mraků. Snad vítr byl tak rozzuřený, že se oblaka o sebe navzájem tříštila pod jeho silou.
Jako ten nejkřehčí porcelán na světě, jehož prachem teď někdo zasypává hlavy přetékající myšlenkami.
Aby alespoň na chvilku vypadaly ty hlavy
čistější.
Stejně jako babičky čerstvě upečený štrůdl, který sice zasněžíš cukrem, ale pod tou vrstvou bílých krystalků pořád zůstává jen štrůdlem.
I ty hlavy budou stále jen hlavami. Nafukovací balónky, jež nadnáší ulhané myšlenky a
nesplnitelná přání. Jen se dotknout ostrým zubem jehly.
Se zaujetím pozoruji vločky tancující si do rytmu klidného zimního vánku.
Já jsem těmi vločkami.
Každá část mého těla, mojí duše, si poletuje jiným směrem a nemá tušení, kde přistane.
Ale je to nádhera. Sněží.
Maskovaná
Kolik by ve vztazích
zůstalo lásky, kdybychom se nebáli sundat si masky?
Kolik by ve vztazích lásky přibylo, kdyby těch masek nikdy potřeba nebylo?
Zlatý důl
Jak najít smysl
života či práce?
S rukou sevřenou
na řadicí páce
zařazuješ vyšší rychlost, abys myšlenkám, pocitům a emocím ujel. Lost.
Ve svý hlavě.
Ve fungování na tomhle světě. V mezilidských vztazích, kdy nerozumíš ani jedný větě vyřčený jen tak mezi řečí, aby řeč nestála.
Ale stojí tohle za to?
Každej hledá to svý zlato ukrytý a kde vlastně?
V mincích, v rozjetý kariéře, v dovolený na Bali, v počtu srdíček na Instagramu, v čísle velikosti kalhot, v obrázcích, který okolí si o nás vytváří?
A ty stojíš tváří v tvář tomu všemu a hledáš.
Jen blázen by se to zlato snažil najít uvnitř sebe.
Za okraj... Z
Lucie (Hermannová) vondrýsková
Hodnotíš
Hodnotíš lidi očima, který se i na tebe každý ráno v zrcadle dívaj.
Maluješ si svůj vlastní obrázek o člověku, který před tebou stojí. Bez otázek na jeho příběh dáváš si sám odpovědi, protože ostatní vždy všechno lépe vědí.
Souhvězdí sázek tvých předpovědí na to,
jaký je ten a ta, se rozpadá na hvězdný prach, protože pusou uchu šeptaný tlach
není na pravdě založený fakt. Šach mat.
Proč zajímat se o druhé do hloubky?
Proč poznat je blíž?
Když můžeš je za mříž bez viny odsouzené dostat a spíš na automat
svých zajetých hodnotících schémat
na plný plyn jet. Proč vyvíjet snahu druhé pochopit,
když je můžeš rovnou potopit?
Možná nejdřív vyjdi na pár procházek v cizích botách a až pak řekni, jak to cítíš.
Není totiž všechno tak, jak to vidíš.
Možná už Ho Máš
Možná už to štěstí dávno máš, možná je tam, kde ho nehledáš.
Možná je v natrhaném lučním kvítí, ve dnech, kdy slunce nad i uvnitř tvé hlavy svítí, v síti blízkých lidí, kteří tě vždy podrží, udrží sdílenou tíhu bolesti, vydrží tvou emoční bouři a dodrží slova „kdyby cokoliv, jsem tu pro tebe“.
Možná je to štěstí v každým dalším ránu, kdy se probudíš, koukáš na nebe a víš, že klidně v další vteřině tu už být nemusíš.
Možná to štěstí uvidíš v milým vzkazu na papírku, v jadýrku naděje, když přes závěje těžkých vnitřních pocitů a myšlenek chvěje
se v základech ti celý svět a zpět snažíš se najít cestu k sobě domů, kde v bludišti atomů možná už to štěstí dávno máš.
Vždycky budu málo.
Jako by to už na kartě v porodnici místo mýho jména stálo, nevim, jak se to stalo, možná mě v dětství málo lásky a přijetí hřálo, a tak s každou další chválou, kterou od lidí za cokoliv dostanu, doufám, že zimou se už konečně třást přestanu. Ať se dívám na levou, či pravou stranu, vždycky tu je někdo, kdo je víc, víc chytrej, víc vzdělanej, víc na psaní slamů dělanej, víc vtipnej, víc úspěšnej, víc umělec, víc talent, víc víc víc, a já jsem zas nic. I kdybych šla za hranu svých možností a limitů, nikdy to nebude dost.
Jsem host ve svým vlastním životě, místo hlavní role dělám rekvizitu, hladinu neznám, cítím se jak doma dole, ve svým krytu, kde svitu
není moc a kde můžu bejt málo. Celej život jedu slalom
mezi „takhle stačím“ a „tady na sebe zas moc tlačím, stejně na to nemám“.
Jako bych slyšela babičky slova: „Ne, tady to bylo falešný, znova.“ Doteď se bojim zpívat před ostatníma, ale někdy i sama před sebou. Jsem drahý zboží se slevou, který třeba jednou nebude muset čekat na to, až ho ostatní o jeho hodnotě utvrdí, protože tu svou hodnotu už konečně samo uvidí.
