GENIUS NOCI (1)
„Takže ta otázka je s tebou v pohodě, hned na začátek? Jakej je lék na zlomený srdce? A pak bych představil tebe a bistro, sebe a podcast?“
Stmívalo se. Mon přiložila do ohně a posadila se naproti Ondrovi. Plameny vyhlazovaly jejich tváře, vypadali o dekády mladší, vypadali, jako by jejich srdce byla z jednoho kusu a držela pohromadě, vypadali, jako by bolest a rozchody znali jenom ze seriálů. Ondra připojil mikrofon k iphonu a pustil nahrávání.
„Jasně,“ kývla. „Lék je dát si u mě v bistru kafe, do kterýho všechny ty poničený kusy srdcí namelu v aeropressu spolu s nejčerstvějšíma zrnkama z nejlepších pražíren.“
Ondra zavrtěl hlavou a zasmál se u toho. Nasadil si velká bezdrátová sluchátka nejdřív na uši, pak je stáhnul ke krku a nechal je tam položené.
„Jasně. Lék je dát si u mě v bistru kafe, do kterýho všechny ty poničený kusy srdcí namelu v aeropressu spolu s nejčerstvějšíma zrnkama z nejlepších pražíren,“ zaznělo jako ozvěna z pekla. Mon zpanikařila, když uslyšela svůj hlas ze sluchátek. Věděla, že to hlasy dělají, že znějí jinak než v hlavě, ale na tohle nebyla připravená. Co to dělám? Co to do prdele dělám?
„Prima, frčí to,“ mrkl na ni Ondra. Černé piercingy v jeho tvářích se zaleskly. „Ale je to teda dost creepy.“
Připnul jí na šňůrku mikiny chundelatý klopový mikrofon, přála si, aby se jí dotýkal víc, aby využil okamžiku, ale nevyužil, nedotýkal se. Potřebovala něco
říct, vyděsilo ji, že by mohl v tichu zaslechnout její myšlenky.
„Neboj, debilníma fórkama se jen uklidňuju. Až pojedem naostro, budu tak normální, jak jenom dokážu být. Takže vůbec.“
„Buď sama sebou. Budem si jen povídat. Jako minule u kafe, jen to tentokrát nahraju, hm? Cokoli budeš chtít, pak v postprodukci vystřihnu, nebo to přinejhorším nezveřejníme. I když tady bych rád dodal, že nás stejně bude poslouchat jen…“
„Já vím, tvoje máma a babička.“
„A možná ten hrobník, host z minulýho dílu. Poslechla sis? Jestli jo, tak víš, že horší to nebude.“
Mon to pomohlo, ale potřebovala se uklidnit ještě o pár levelů víc.
„Než začneme,“ řekla, nasadila si kapucu a vylovila z kapsy mikiny šustivý pytlíček, „tak si tady umotám menší než malé množství pravdy… Pro vlastní potřebu.“
Sledoval ji a začal si prozpěvovat. Tu písničku neznala, ale připadalo jí, že zpívá o ní.
Měla krátkou ofinu, ubalila bylinu, plavala tam na louce znak…
„Co to je?“
„Vypsaná fixa. Neznáš? Počkej, pustím ti to celý.”
Měla krátkou ofinu, ubalila bylinu, plavala tam na louce znak. Slunce pořád svítilo a už to černý nebylo, jen na nehtech byl ten černej lak…
Vzpomněla si na mámu a taky na dalajlámu, to je ten nejlepší chlap.
Pak zavolala tátovi a ten to taky dobře ví – jaký to je, jaký to je… se zamilovat.
Přilepila horní okraj ke spodnímu. Upevnila filtr.
„Fixu znám, to je jasný. Ale tahle mi nějak unikla.“ Domotala. Ondra škrtl zapalovačem a natáhl k ní ruku. Palcem a ukazováčkem vložila zesilovač upřímnosti mezi rty a naklonila se směrem k plamínku. Se zavřenýma očima do sebe nasála odvahu mluvit pravdu a nic než pravdu, k tomu jí dopomáhej rozcházecí skála.
TEĎ (1)
Umírala jedenáct dní. Dvanáctý se rozhodla přepnout do života. Do radosti. Bez výčitky, bez očekávání, bez podmínek. Dvanáctkou končí hodiny. Dvanáctkou skončí její smutky. Vezme něžně do dlaní dva kusy svého srdce, dá je k sobě a počká, jestli srostou. Počká klidně až do konce světa. Bude na ně koukat a bude se modlit. Bude se o ně starat, jak nejlíp dokáže. Bude se o sebe starat, jak nejlíp dokáže.
Umíráním už otravovala i sama sebe.
Mon bydlela, umírala a žila v maringotce na rozcházecí skále – na jednom z mnoha kopců nad malou vesničkou, kde její dřívější já strávilo několik dnů a několik nocí.
První dny na skále byly intenzivní a nekonečné. Čas se oddělil od prostoru, prostor od času, duše od těla. Svět splynul do akvarelového fleku, se kterým si Mon absolutně nevěděla rady, a tak se mu odevzdala. Co jiného mohla dělat? Surrender. Dělej si se mnou, co chceš, životě, dělej si se mnou, co chceš, smrti, dělej si se mnou, co chceš, ty cokoli nepojmenované, co nás obklopuje, co námi prostupuje, o čem netušíme. První noci ji děsilo spát uvnitř maringotky. Potřebovala noční hudbu, děsivé šumy, ze kterých by dřív učůrávala strachy, houkání sovy, komáří bzučení u ucha, šustění listí ve větru. Potřebovala konejšivou náruč tmy. Tma byla milosrdná. Když na bolest padne tma, nezmenší se, ale je snesitelnější. Když kráter zaplní tma, nevypadá tak prázdně. Tma je naděje.
První večer si položila jógovou podložku vedle padlého stromu a přikrytá dekou usnula v jeho mrtvém
objetí. Znovu začne umírat zase až s východem slunce. Někdy jedla, někdy pila, někdy zvracela, anebo se jí to všechno jenom zdálo. Někdy se vzbudila a byla tma, buď ještě, nebo už zase. Prospala dny a noci.
Jednou zapnula mobil a zjistila, že je čtvrtého dubna. Svítilo na ni osm nepřečtených zpráv. Neměla sílu ani žaludek na to, proklikat všechny. Přečetla si tu poslední, nejkratší.
Jen dej vědět, jestli jsi OK.
Jsem OK, odepsala, odeslala, klepala se jí ruka, pak dlouze podržela postranní tlačítko. Mobil zavrněl a zčernal.
Přestěhovala se prvního, na apríla, na narozeniny Milana Kundery. Takže jsou to čtyři dny. Po čtyřech dnech začala trochu vnímat svět, sebe, bolest uvnitř, ale i svoje okolí. Začala vnímat, že se střídá den a noc, že svět neskončil. Fascinovalo ji to. Pozorovala motýly, poslouchala cvrčky, dotýkala se trávy, země, kamenů, květin a stromů. Ucítila taky sebe a pustila na sebe solární sprchu. Byla ledová, probudila ji. Nechala si vodu téct do pusy a po nahém těle. Když se svlékala ani když se oblékala, nedívala se na sebe. Nechtěla se vidět. Nic by neviděla, protože modřiny už byly zahojené, zahojily se v mezičase a meziprostoru, jenže Mon je stejně cítila. A kdyby se koukla, možná by je viděla, i když po nich nebylo ani památky. Fyzické památky. Čtvrtého dubna svítilo slunce a bylo teplo jako v létě, a tak zůstala nahá. Snědla dva kakaové věnečky a odpadla. Spala v objetí svého mrtvého stromu, dokud ji neprobudila zima. Zachumlala se do deky a prospala další noc, den a noc. V maringotce se objevovaly nové věci a jídlo, to znamenalo, že ji Anna chodí kontrolovat, to znamenalo, že na ní někomu záleží. Mon za to
byla vděčná. Někdy jí bylo líto, že se nepotkaly dřív (jenže kdy dřív, do jak hluboké minulosti by se Mon musela v myšlenkách vrátit, kdy byl její život ještě normální?), možná by mohly být kamarádky, reciproční kamarádky, kdy i Mon by se starala a zajímala o Annu, ne jen Anna o ni.
Dvanáctý den, ten den, kdy se Mon rozhodla přepnout se do života, se rozesmála. Díky Anně. Nechala jí v maringotce aeropress na přípravu kávy i s mlýnkem a dózu plnou voňavých zrnek. Přičichla k nim a rozstřelilo jí to mozek, jako by vypila dvojité espresso na ex. Ale kromě téhle exploze cítila ještě něco. Cítila dojetí. Z vlastního úsměvu. Z toho, že existuje člověk, který na ni nezanevřel, kterému na ní záleží (ale záleželo by Anně na Mon, kdyby věděla všechno?). Z vůně kávy. Z toho, že žije, tvl já žiju?! Smích a úsměvy přešly skoro plynule v hysterický pláč. I z toho měla Mon radost. Další důkaz jejího bytí. Vrátily se jí emoce. Takže není monstrum. Takže není psychopatka. Ani sociopatka. Jestli něco může její vejpůl zlomené srdce zahojit, je to smích, je to pláč a je to čas. A ona má všechno. Připadala si jako nejbohatší člověk na planetě.