Kapitola 9.
Smích a mí démoni
Juan
Dneska jsem si konečně připadal normální. Šli jsme
s klukama na bowling – já byl druhej, jak jinak. Vždycky vyhraju, až na Caleba, kterej porazit prostě nejde. Oni jednoduše nějak dokázali zapomenout na všechno, co se stalo a bavit se o úplných pitomostech. Řešili, jaký holky se jak jmenujou na tý nový škole.
A já nemohl přestat myslet na Hayley. Ale zároveň jsem se nemohl zbavit ani Ead.
Měl jsem pocit, že mi praskne lebka. Ne, že bych se do nich zamiloval tak rychle. Jenom mi nedaly spát. Něco na nich bylo zvláštní. Něco, co jsem nedokázal popsat. Celý můj život nic a pak jsou tu dvě najednou? Vesmír má příšernej smysl pro humor.
Pak mi v obličeji přistála koule z obalů od bonbónů a já zase vyvázl z chaosu v mý hlavě. Byli jsme venku dlouho. Pouliční lampy se rozsvítily a vrhaly zvláštní oranžové světlo.
Ne. Něco bylo špatně…
Juane!
Přísahal bych, že jsem slyšel hrát housle. Hlava mě strašně bolela. Přičítal jsem to džinu v Tonyho rukách. Ta bolest ale rapidně rostla. Nešlo mi přemýšlet. Smích mých přátel se slil v jednu mlžnou šmouhu a obklopoval celý prostor za mými zády. Tam vepředu však bylo ticho. Hrobový ticho. Drobounký částečky prachu se snášely z nebe na zem.
Juane!
Někdo mě poplácal po rameni. Měl jsem pocit, že shořím. Cosi zavrzalo jako kdyby jehla skřípala po gramofonové desce špatným směrem. A ty housle se ozvaly znova. Jako bych se topil ve sklenici s medem.
Juane!
Něco šeptalo. Neslyšel jsem to ušima. Bylo to uvnitř mé lebky.
JUANE!
Zakopl jsem a svalil jsem se na zem. Ta bolest se náhle rozplynula.
„Tak ty už nepij, brácho.“ Kluci mě vytáhli na nohy. Okolo projelo auto. Řidič na mě vrhl pěkně zlej pohled.
Pak pod jeho bílej auťák vběhlo dítko. Malej klučina, co běžel za míčem. Jak to, že si hraje tak pozdě venku? Ten chlapík neudělal nic. Stejně by to nestihl dobrzdit. Kluk se ohnul pro balón. Auto jelo dál. Nadechnul jsem se, abych zakřičel. Kola se točila, nešlápl na brzdy. A prostě jel dál. Jel dál!
To dítě se narovnalo a odběhlo pryč s míčkem v ruce.
Juane!
Co se to sakra právě stalo?
„Ty fakt nejseš v poho.“
„Zavedem ho domů.“
„To má z toho, že nemá trénink.“
Jejich hlasy byly tak daleko.
Vzduch zase začal houstnout. Kluk se najednou otočil. Vykulil na mě oči a rozběhl se, jak nejrychleji mohl. Mráz se mi proběhl po zádech jako po dostihové dráze. Jako by na mě sáhla smrt. Šli jsme dál, míjeli jsme víc lidí, než bych v tuhle hodinu čekal. Procházeli ulicemi, zastavovali se, rozhlíželi se, ale
nakonec se vždy zachmuřeně vydali dál. Domů už mi chyběl jen kousek.
Když najednou…
To, co jsem viděl se vůbec neslučovalo s tím, co jsem slyšel. Všechno blikalo. Všechno bzučelo. Musel jsem si zacpat uši. Kusy písniček, cizí smích. Výstřel. Ten výstřel mě tak vyděsil. Ohlédl jsem se. Nikdo tam nebyl. Někdo cosi říkal, ale ztratilo se to ve změti dalších hlasů. Bylo mi teplo i zima zároveň.
Housle. Housle hrály.
Juane!
Zešílel jsem? Sežraly mě konečně mé myšlenky?
Juane!
To bude dobrý. My neumřeme, slibuju. To bude dobrý.
To byl můj hlas!
Něco si přej, šeptalo to.
Ráda tě zase vidím, Annemarie.
Země pod mýma nohama se bortila. Všechno bylo součástí všeho. Měsíc přestal zářit. Cítil jsem, jak všechno umírá. Jak lidi za zdmi domů ztrácí svůj život s každým výdechem. Jak květiny schnou. Jak stromy pláčou. Slyšel jsem je všechny.
Jsme prokletí. Všichni jsme prokletí.
Padal jsem. A pak jsem létal. Hlava mi třeštila. Zvuky se míchaly. Sirény ječely. Ne požární. Ty živé, s rybími ocasy. Všechno blikalo. Naproti mně šel dav lidí. Něco bouchlo. Smrděl tu kouř. Žaludek se mi zmítal.
Něco si přej. Juane! JUANE!
Housle. Bílé housle. Děsily mě.
Thea Warwicková. Thea Warwicková. Thea Warwicková. Thea Warwicková. Thea Warwicková. Thea Warwicková.
Stovky hlasů celého koncertního sboru
Něco si přej. Juane. To bude dobrý. My neumřeme. My neumřeme.
A pak jsem ji zahlídnul. Tu černou koženou bundu. Krátký vlasy s modrejma proužkama. Kráčela po ulici jakoby nic. Rozběhl jsem se. Země se mi lepila na podrážky. Bolest mě zasahovala jako šípy. Kdybych si oderval hlavu od těla a běžel bez ní, nejspíš bych udělal líp.
Kluci na mě křičeli. Ale já nezastavil. Hnal jsem se za ní. I když jen šla, nemohl jsem ji dohnat. Ztratila se mi v davu lidí. A pak jsem ji uviděl na druhé straně silnice. Málem mě přitom srazilo auto. Ten klaxon jako by udělal z hluku v mé hlavě střepy.
Běžel jsem. Utíkal jsem tak rychle. Zabočila za roh. Zatočil jsem tak prudce, až jsem uklouzl. Tóny houslí sílily. Poznával jsem tu melodii. Pouštěla ji tehdy v té škole. Už jsem ji skoro dohnal. Měla na hlavě sluchátka.
Popadl jsem ji za ruku a otočil jsem ji čelem k sobě. Po spánku jí stékala krev. Oči měla prázdné. Vlasy plné prachu. Bílého prachu. Byla bledá jako smrt, ale ten úsměv, když se mi podívala do tváře, byl stejně kouzelný jako tehdy.
Jako by ji někdo vytesal z alabastru.
„Juane,“ řekla tiše. Nebo možná křičela. Nebo ani nic neříkala. Sotva jsem dokázal stát. Ta bolest byla nesnesitelná.
Chtěl jsem ji chytit za ruce, ale tentokrát se mi rozplynuly mezi prsty. Byly na nich vyryté temné cestičky.
Takže ne z alabastru. Že by z magnezitu?
Po tváři se jí začala kutálet slza. „Ead.“