„Jsem policista, přišel jsem Vás zatknout. Porušili jste zákon. Já ho nenapsal, nemusím s ním souhlasit, ale musím ho ctít. Můžete mě prosit, přemlouvat, slibovat nebo se snažit vyvolat soucit...
Nic z toho mi nezabrání, abych Vás vsadil do zamřížované cely. Když budete utíkat, já taky. Když budete bojovat, já taky. Když na mě vystřelíte, vystřelím taky. Podle zákona to nemůžu nechat být. Já jsem následek. Jsem nezaplacený účet. Jsem osud s odznakem a pistolí, ale za odznakem mám srdce jako vy... Krvácím, přemýšlím, miluji. Ano, i mě můžou zabít, a i když jsem sám, mám tisíce bratrů a sester stejných jako já. Položili by za mě život a já za ně taky. Stojíme na stráži společně, tenká „Modrá linie“. Chráníme kořist před predátory, hodné před zlými. My jsme... POLICIE!“
Toto je úvodní proslov z filmu „End of Watch“, který patří k jednomu z mých nejoblíbenějších filmů. Je natočen podle skutečné události o dvou policistech z Los Angeles, na které byla vypsána odměna Mexickými drogovými kartely. Jedné noci byl na tyto policisty spáchán atentát, který jeden z policistů nepřežil...
Ano, i já patřím k bratrům a sestrám z „Modré linie“, konkrétně na území České republiky. Nebudu vám říkat kde, nebudu zmiňovat konkrétní jména, místa, ani popisovat do detailu konkrétní události, vždyť bych si tím zadělal na pěknej průser. „Ups“. Sprosté slovo a nespisovný výraz? Ano, těch tu pár ještě přečtete, protože hodlám psát od srdce. Hodlám psát veškeré svoje pocity, názory a projevy tak, jak
je skutečně cítím, takže i v hovorové češtině a hlavně bez přetvářky. Povím vám můj příběh, jak se vlastně z normálního kluka stane policista a co mě k tomu vedlo. Povím vám, čím vším si člověk musel projít, aby se vůbec k této „firmě“ dostal, protože mě vždy vytáčelo, když někdo pronesl větu: „Tam se dostane každej blbec.“ Zrovna tuhle větu většinou říkal totiž někdo, kdo by neprošel ani základníma psychotestama. Ok, dnes je tomu všemu už jinak, ale to nechme být. Předem říkám, že všechny osoby, které hrají v mém příběhu důležitou roli, ponesou smyšlená jména a v angličtině, abychom ještě víc zamezili úniku osobních údajů. Stejně tak si upravím místa a události, které jsem jako policista řešil, což se dočtete v celé samostatné kapitole, ve které jsem si pro vás připravil několik desítek těch nejpikantnějších případů z výkonu služby. Možná mi sem tam ujede nějaká nápověda, po které si člověk domyslí, kde konkrétně se nějaká událost stala, no a co?... Každopádně tímto příběhem rozhodně nemám v úmyslu nikoho poškozovat, zneužívat informací a zkušeností, které jsem se na mojí cestě dozvěděl, nebo porušovat zákonem stanovenou mlčenlivost. Chci jen všem udělat obrázek, jak to vlastně funguje, a co to obnáší být policistou. Ovšem ten nejhlavnější důvod, proč tohle všechno chci psát je, abyste pochopili, jak moc to může člověka vnitřně zničit a ovlivnit jeho soukromej život. Každej jsme nějakej. Někdo je tvrdší, někdo zase až moc měkkej. Já jsem jeden z těch, kdo se snažil držet takovou tu „rovnováhu“. A jak moje snažení dopadlo, to se dozvíte až na konci. Samozřejmě nemůžu srovnávat naše ulice s ulicemi LA, ale i u nás se najdou ti predátoři, kteří ubližují slabším. I tady jsem se dostal do situací, které mi způsobily stres, strach, úzkost a deprese.
A to na mě zatím nikdo nestřílel. Někdy má ta práce i světlé chvilky, jako když třeba někomu zachráníte život. Bohužel na tyhle skutky veřejnost hodně rychle zapomíná, obzvlášť potom, co něco poserete. Moje jméno je Jonathan...
A TOTO JE MŮJ PŘÍBĚH.
KAPITOLA PRVNÍ
Kdo jsem?
Jako každý jiný příběh musí i tenhle začít představením hlavního hrdiny. Teď si nejsem jistý, jestli je „hrdina“ to správné slovo, to si každý musí zodpovědět sám. Mluvím pochopitelně o sobě. Představím se vám co nejlépe to půjde. Od nástupu na střední až do současnosti. Z toho všeho si pak musíte sami udělat obrázek, jaký jsem typ povahy a co jsem za člověka. Chápu, že ne každého budou prvotní kapitoly zajímat, a že primárně tady bude chtít skoro každý ty policejní historky z ulice. Nicméně i moje počátky a moje
životní cesta jsou velmi důležitou součástí, protože potom na úplném konci budete moct porovnat tu změnu mého charakteru a pointu celého příběhu.
Pocházím z malého města na severu. Tenkrát jsem bydlel u rodičů s mladším bráchou a prožil skvělé dětství. Jako malý jsem miloval superhrdiny, nejvíce Spider-mana, proto jsem měl jeho různé obleky a věděl jsem, že až vyrostu, chci být také superhrdina. Svoje schopnosti jsem poté využil ve sportu, kdy mě po prvním tělocviku v první třídě oslovil fotbalový trenér a já pak 8 let hrál fotbal, ve kterém jsem byl opravdu talentovaný. Dokonce jsem se dostal do krajského
výběru. Můj první gól jsem dal tak, že mi brankář protějšího
týmu napálil míč do obličeje a ten se pak odrazil přímo do branky. Vyhráli jsme díky tomu 1:0. V budoucnu jsem se naučil dávat góly i normálně! Fotbal mi přinesl spoustu zá-
žitků a spoustu kamarádů. Nakonec jsem kariéru fotbalisty ukončil, protože můj život byl vlastně jenom fotbal a neměl jsem žádný volný čas. A to jsem fotbal miloval. Fotbalový klub, který byl tenkrát v první lize, se zadlužil na milionové částky a z celého týmu, který jsem znal, se dnes fotbalu věnují snad jen dva kluci. Začal jsem tedy jezdit na skateboardu a našel si v tom zálibu. To bohužel také skončilo po pár měsících, když se mi ve vysoké rychlosti sekl skateboard o kamínek a já letěl několik metrů s dopadem na hlavu, samozřejmě bez přilby. Od té doby jsem se na „skejtu“ bál pomalu rozjet, takže jsem alespoň s kamarády hrál po škole Street basketball, ze kterého jsem si zas jednou odnesl naštípnutou kostrč. Proč tohle píšu? Chci jen naznačit, že modřiny, které jsem schytal na fotbalovém hřišti, při pádech na skateboardu nebo při hraní Street basketbalu nebyly nic v porovnání s modřinami, které přináší život.
Psal se rok 2010 a já končil základní školu. Přišlo tak první rozhodování o mé budoucnosti. Musel jsem si vybrat, kam půjdu na střední. Měl jsem na výběr mezi gymnáziem, ekonomickou školou a nově otevřenou školou zaměřenou na bezpečnostně právní činnost, která pro mě byla jasný favorit. Od mala jsem k policistům vzhlížel a chtěl být taky ten „hrdina“. Dokonce u policie v té době pracoval můj strejda. Po výběrovém řízení a pohovoru s paní ředitelkou na škole s bezpečnostně právním oborem, jsem byl umístěn na 9. místě vhodných uchazečů z celkových 120. Rodiče však byli názoru, že bych měl jít na gymnázium. Nejspíš se mě snažili nasměrovat tak, abych byl připravený na vysokou školu, kterou doufali, že budu chtít studovat. Já jsem i tak chtěl na bezpečnostně právní obor. Na přijímačkách gymnázia jsem
docela vyhořel. Nejspíš z důvodu, že jsem na tu školu nechtěl a tak trochu sabotoval přijímačky. Nacházel jsem se na opačné straně seznamu vhodných uchazečů. Nakonec mě rodiče stejně přemluvili a přistoupil jsem tedy na jejich stranu. Hlavně z důvodu, že škola s bezpečnostně právním oborem byla soukromá, tudíž za peníze. Tehdy jsem totiž ještě nevěděl, že rodiče splácí dluhy za tátovu firmu, kterou kdysi měl. Později mi táta vyprávěl celou historii, jak to vlastně bylo, a že jsme byli ve fázi, kdy jsme neměli ani na rohlíky. Já to však jako dítě nikdy nepoznal.
Proto ze všech superhrdinů na světě jsou pro mě ti největší právě máma a táta. Miluji svou rodinu a vždy budu.
Poslechl jsem tedy své hrdiny a souhlasil, že půjdu na gymnázium. Lépe řečeno, pokud se i přes moje špatné výsledky přijímacích zkoušek stane zázrak a nakonec mě přijmou, půjdu tam. Nakonec i přesto, že jsem se nenacházel v žebříčku vhodných uchazečů o gympl na dobrém místě, táta nějakým zázrakem zařídil, aby mě přijali. Díky bohu za to!
Tehdy jsem netušil, že mě čekají nejlepší léta mého života...
KAPITOLA DESÁTÁ
Výkon služby u PČR
Celou moji cestu, pro vás nejspíš k tomu hlavnímu, máme za sebou. Do této kapitoly jsem se rozhodl vybrat několik desítek příběhů, respektive případů z mnoha, které jsem na ulici řešil. Jak jsem zmiňoval v úvodu, budou trochu poupraveny. Každopádně by měly i tak pro vás znázornit, k jakým věcem se jako polda můžete přimotat. Chci zdůraznit, že já jsem pouze jeden člověk z dalších tisíců. Takže pokud tohle bude číst někdo z kolegů, třeba to jen přispěje do sbírky dalších, třeba i mnohem zajímavějších „zážitků“, lépe řečeno zkušeností. Pro ostatní, kteří o téhle práci nemají dosud žádnou představu, zkuste si při čtení následujících řádků danou situaci představit z první osoby, jako byste tam byli se mnou. Sloužil jsem 24 hodinové směny, takže je i možné, že jsem některé z následujících situací řešil v jedné šichtě. Některé z nich budou obyčejné, některé zase o něco zajímavější.
Stejně tak mohou být nudné, nebo naopak takové, kdy si pomyslíte, že to snad ani nemůže být pravda. Každopádně, kromě posledních šesti příběhů, nemají na děj nějaký zásadní vliv, takže je můžete číst, jak uznáte za vhodné, nebo jich pár klidně přeskočit. Říkali nám už na ZOP při modelových situacích, že každá situace je jiná. Důležité je pokaždé si zodpovědět 7 kriminalistických otázek: Co? Kdo? Kdy? Kde? Jak? Čím? Proč?, abychom měli všechny potřebné informace k řešení daného případu. A jak jsem psal v minulé
kapitole, když to bylo kolikrát náročné i v momentě, kdy proti vám na druhé straně stál kolega nebo kamarád, v reálu je to úplně jiný kafe. Postupem času jsem si říkal, že už mě nikdo ničím nemůže překvapit a viděl jsem snad úplně všechno.
Vždycky to někdo trumfnul…
Záchrana GoPro kamery
Když vyrazíte někam na výlet, tak si v dnešní době neodpustíte pořídit alespoň jednu fotku na památku. Jednou jsme takhle obdrželi oznámení, že jedné nešťastnici se při pořizování nějakého uměleckého „selfíčka“ nepodařilo udržet její GoPro kameru a z vyvýšeného místa, řekněme z hradní zdi, jí spadlo přímo na střechy domů pod ní. V tuhle chvíli záleží na charakteru poldy a člověka celkově. Někdo by slečně mohl totiž sdělit pouhé „A co já s tím mám jako dělat?
Mám lepší věci na práci.“ Nicméně jelikož se naše firma řídí skvělým mottem „Pomáhat a chránit“, které si někdo vyloží třeba i tak, že si mávne v nočních hodinách na policejní auto a myslí si, že je naše povinnost ho vožralýho odvézt domů jako taxík, a pak vám začne nadávat, když ho slušně pošlete do prdele (ano i to jsem v rámci služby několikrát zažil), řeknete si, proč tohle motto trochu nenakrmit?
S parťákem jsme tedy vyrazili do spodních částí domů, kde nás přes jednu restauraci pustili nahoru do nejvyššího patra. Tam jsme po železném žebříku vylezli až na střechy, kde jsme zjistili, že tašky na těchto střechách jsou maximálně tak položené, nikoliv přidělané. Začal jsem mít docela nahnáno, že v přímém přenosu pro desítky diváků, kteří nás
napjatě pozorovali ze shora ze zdi, padnu za vlast tak, že slítnu ze střechy. Nakonec ve spolupráci s parťákem, kdy jsme se navzájem tak nějak jistili, se nám po přeskákání několika střech podařilo GoPro kameru zachránit. Díky plastovému obalu dokonce věc přežila a byla stále funkční. Po předání slečně oznamovatelce jsme sklidili hromadný potlesk od všech přihlížejících, kdy jsme byli i přes naše opakované odmítání pozváni slečnou na kávu do kelímku sebou do auta. Na jednu stranu jsem měl dobrý pocit, na druhou jsem si říkal, že jsem idiot, protože jsem mohl umřít kvůli blbý GoPro kameře. No co, příště to bude třeba alespoň štěně.
Názor vs názor
Jednou jsem měl přesčas, při kterém jsem dohlížel na pochod pár tisíců lidí, kteří se pohybovali ulicemi města a končili pak shromážděním v samotném centru. Při takových
akcích je někdy potřeba odklánět dopravu jiným směrem, aby mohl obří dav lidí v poklidu dojít z bodu A do bodu
B. Může se tedy stát, že nějaký „Bludný Holanďan“ zavítá svým autem zmatený někam, kam by úplně jezdit neměl. Takhle nám dojeli do pěší zóny dva nebozí řidiči najednou, kteří se opatrně snažili projet skrz dav lidí. Když zmerčili mě s kolegou, neváhali a požádali nás o radu, kudy se dostanou zpět na tu správnou trať, ze které je naši kolegové odklonili. Při popisování cesty řidičům se u nás najednou objevil místní zhrzelý občan, který se do nás slovně pustil, že auta v pěší zóně nemají co dělat, a že máme oběma řidičům ihned udělit pokutu, protože on jí taky nedávno dostal, když jel přes pěší zónu k sobě domů. Při snaze vysvětlit naštvané-
mu občanovi, že řidiči neměli jinou možnost, než dojet sem kvůli obřímu davu pochodujícímu městem, se objevil druhý zhrzelý občan, který nejspíš pouze viděl probíhající výměnu názorů. Rozhodl se tedy zapojit do konverzace pravděpodobně ve snaze podpořit již nadávajícího pána. Problém byl v tom, že když se do nás pustil zvýšeným hlasem i on, tak trochu netušil, že má úplně opačnej názor než první pán. Ten frajer měl totiž problém s tím, že my policajti si jako můžeme jezdit v pěší zóně služebním autem dle libosti a teď tady buzerujeme chudáky řidiče, kteří jen zabloudili. My jsme s kolegou jen zmateně přihlíželi situaci, která nás ve finále začala bavit, protože sledovat druhýho týpka, jak si tam hlasitě projevuje jeho názor s domněním, že prvního týpka vlastně podporuje, zatímco první týpek na něj nasraně koukal, že jeho názor nesdílí a je proti němu, byl fakt k nezaplacení. Jeden z řidičů už pak nechtěl nechávat druhého pána v iluzi, tak mu sdělil krutou pravdu, jak se věci vlastně mají. V tu chvíli zamrznul a nastal ten trapnej moment, kdy na sebe dva borci původně křičící na nás jen tupě čuměli a mlčeli. Řidiči si pak odjeli vysmátí po svých a my s kolegou jsme odešli s úsměvem na tváři.
Opilec pozvracel auto
V nočních hodinách, obzvlášť o víkendové dny zažijete ledacos. Někdy je zvláštní, jaká souhra náhod se může odehrát.
Vyjížděli jsme na oznámení, kde oznamovatel našel ve svém autě na spolujezdci cizího, spícího chlapa. Při příjezdu jsme zjistili ne moc příjemnou informaci, obzvlášť pro oznamovatele. Ten chlap mu totiž totálně zeblil celou kabinu relativně
nového, vyvoněného auta. Všechna čest pro oznamovatele, že udržel nervy na uzdě. Ono mu vlastně ani nic jiného nezbývalo, protože si za vzniklou situaci mohl i tak trochu sám. Opilec byl mladý kluk, který studoval právnickou školu. Když odcházel z baru poblíž, tak nějak mu v jeho stavu nedošlo, že na sobě v zimních podmínkách nemá bundu. Po chvilce se mu samozřejmě zima nelíbila, tak zkusil sáhnout na kliku jediného auta poblíž, které bylo jako zázrakem otevřené přímo pro něj. Usadil se tedy na sedadlo spolujezdce a uložil se ke spánku. Dál si jen už pamatoval nepříjemné probuzení od majitele vozu a kolem sebe všude viděl zvratky. Oznamovatel uvedl, že byl ve stejné hospodě s přáteli, kde byl dnešní noc v roli střízlivého řidiče. Ovšem při pokusu odvézt přátele domů, našel ve svém voze černého pasažéra, který mu nechal nepříjemnou „kačenu“ na místě řidiče. Uznal svou chybu, protože když si šel odložit bundu do vozu před odjezdem, nejspíš špatně zmáčknul knoflík na klíčích a vozidlo si neuzamkl, což se mu krutě vymstilo. Když mu kolega sdělil, že by ještě ve finále mohl dostat on flastr za to, že si nezabezpečil vozidlo, orosilo se mu čelo. Ve finále se oba borci mezi sebou gentlemansky domluvili, že mlaďas se studem hned druhý den auto trochu vyčistí a veškeré čištění interiéru uhradí. Oznamovatel nakonec litoval, že si nedal alespoň to pivko, protože domů musel stejně jet taxíkem.
Občanské zadržení zloděje
Ve stejné hospodě, kde se odehrával předchozí příběh, se odehrál ještě jeden vcelku zajímavý. Operační nás vyslal do této provozovny, kde měl být zachycen pachatel krádeže při
činu. My jsme se s kolegama přiřítili na majáky nejrychleji, co to šlo. Při vystoupení ze služebního vozu, na nás jeden z hostů, kteří venku postávali na cigárku jen pokřikl: „Pánové úplně v klidu, tenhle Vám určitě neuteče.“ Při vstupu do hospody jsme hned věděli, kdo je ten uličník, protože ležel nehybně na zemi jako beránek. Musel ležet z jediného důvodu. Byla na něm položená židle, na které seděl cca 120kg borec, takže opravdu pro něj nemělo cenu snažit se vstát. Při našem vstupu se náš asistent jen podíval a řekl: „Ty jo jste tady rychle, myslel jsem, že si tady s pánem chvíli pokecám, ale raději jdu na pivo, tady ho máte.“ Pachatel byl ve finále rád, že jsme dorazili za pár minut, protože by nejspíš jinak místo cely strávil noc na nemocničním lůžku. A co vlastně provedl? Seděl v hospodě u vedlejšího stolu vedle páru, kde žena měla položenou kabelku na zemi. Při předstírání, že si zavazuje tkaničku od bot, sáhl do kabelky a vytáhl peněženku. Nic netušící paní by si toho nevšimla, ovšem několik dalších lidí ano, takže si během pár vteřin zloděj uvědomil, že to posral, obzvlášť v momentě, kdy na něj skočil ten 120kg týpek. Všechna čest, ne každý by na tohle měl odvahu. Myslím zadržet zloděje samozřejmě, ne něco ukradnout…