Seděla jsem na gauči ve svém malém bytě. Můj obývák sloužil i jako kuchyně. Předěl tvořil pouze malý, metr dlouhý, hnědý pult. Přede mnou na kávovém stole stál audio rekordér, na kterém svítila červená kontrolka značící nahrávání. Prostředníčkem jsem si popostrčila brýle, co jsem používala pouze na psaní a čtení, blíže k očím, jelikož mi lehce sklouzly níže ke špičce nosu. Petra, moje klientka, byla na začátku našeho seze ní hodně nervózní, protože uvedení do stavu hlubo kého uvolnění nikdy nezažila. Sama nevěřila na duše či reinkarnaci. Jenomže odborníci s jejími problémy – neustálý pocit bezmoci a rezervovanost vůči okolí –nic nezmohli. Když mě přišla požádat o pomoc, měla v očích zoufalství. Ačkoliv jsem ve svém každodenním harmonogramu neměla moc času, něco mi říkalo, že ji nemohuSedělaodmítnout.vtuchvílinaproti mně v tmavě zeleném křes le a měla zavřené oči. Byla to postarší paní. Na sobě měla černý, vkusný kostýmek. Vlasy nosila blonďaté a střižené do mikáda. Vedla jsem s ní rozhovor ve chvíli, kdy se nacházela v hypnóze, a dělala jsem si poznám ky k tomu, co jsem z jejího vyprávění vyhodnotila jako podstatnou informaci. Jako u všech klientů i u Petry jsem byla zabraná do každého slova, které mi řekla.
„Dobře. Vedete si skvěle,“ povzbudila jsem ji poté, co mi odvyprávěla první vizi. „Vidíte něco dalšího?“ pobídla jsem ji. Z jejího prvního vyprávěného příběhu jsem si do poznámek nic nezapsala. Rekordér však stá le nahrával. Měla jsem v plánu jako pokaždé si později přepsat všechny příběhy slovo od slova na papír. Nebyl to klasický postup, ale považovala jsem za důležité mít to i na papíře. V psaných slovech jsem se lépe vyznala. S klienty jsem totiž ne vždy odhalila příčiny jejich pro
2
blémů hned při našem sezení, takže mi už mnohokrát pomohla možnost si později vše v klidu pročíst.
„Do vězení. Postavila jsem se na odpor popravám. Teď zrovna cítím ostrou bolest v zádech, jak mě tlačí něčí ruka směrem dopředu. Společně s tím mi strhávají pytel z hlavy. Klopýtám a o něco zakopávám v těsném žaláři. Padám k zemi, ale rychle se ohlížím. Vidím dva strážné ve středověkém oblečení. Na hlavách mají že lezné helmy. Tmavé, špinavé oblečení a přes ně kovové sítě. Zamykají a odchází s posměšnými komentáři na moji osobu.“
„Už dlouho nic neříkáte. Je všechno v pořádku?“
3
Petra po mé otázce chvíli mlčela, ale o pár vteřin později se rozpovídala o tom, jaké vize se jí v hlavě promítají.
„Ano, je… jen… se nic neděje. Sedím. Probíhá několik obrazů za sebou. Mění místa a denní doby, což vím, podle intenzity světla, které ke mně sahá přes malé okýnko vysoko u stropu. Přemýšlím nad minulostí. Říkám si, zda mělo něco z toho, co jsem v životě vyko
Petra seděla klidně, nadále se zavřenýma očima, ale na chvíli se odmlčela. Když už byla pauza dlouhá, zareagovala jsem.
„Vidím se z pohledu zepředu a shora. Vedou mě s pytlem na hlavě. Mám řetězy, které spojují okovy na rukou a nohou. Cinkají o sebe. Jsem žena. Docela stat ná žena. Jsem bruneta, vlasy mám krátké. Vím to, pro tože když mě vedou, vzpomínám na svůj život. V mysli vidím, jak sama na sebe koukám do odrazu vodní hladi ny u rybníka blízko našeho domu – tam, kde jsem tehdy bydlela. Teď už nevidím nic, protože jsem z pohledu sebe samotné a pytel mi v tom brání.“
„Kam vás vedou a proč?“ zeptala jsem se jí.
4
„To je v pořádku. Jste pořád se mnou v místnosti. Nemusíte to popisovat, počkejte, až to skončí. Pamatujte, že jste stále tady. Ne tam. To, co vidíte, se ve skutečnostiZmocňovalneděje.“semě úzkostný pocit, zatímco jsem hleděla, jak moje klientka tiše vzlyká a při tom dlaněmi svírá opěrky zeleného křesla. Celé tělo jsem měla v na pětí. Vždy jsem hluboké uvolnění prožívala se zákazníky, ale pokaždé na profesionální úrovni. Petřina regrese
Je jasné, že jsem vyšší než on, přemýšlím, zda se tedy zkusit bránit, ale on má v ruce palici s bodáky a já jsem téměř znehybněná okovy. Bez toho, aby se kou kal dolů, si spustí kalhoty až na zem. Chytá mě za paži a proti mé vůli mě otáčí zády k sobě a -“ Petra se najednou rozvzlykala.
nala, nějaký smysl… Obraz se zase mění. Teď sedím opřená zády o černé mříže žaláře. Koukám před sebe a pobrukuji si píseň, kterou mi jako malé holce maminka zpívávala, když byla ještě na živu. To kvůli tomu, co se jí stalo, jsem se dala na boj proti popravám. Neprá vem skončila ve vězení a nakonec ji oběsili. Nic neprovedla, jen si stěžovala na jednoho strážného, který ji obtěžoval. A teď tu sedím i já. A mě také popraví.“ Ještě chvíli mlčela. Po několika vteřinách se napřímila a začala znovu vyprávět: „Je tu jiná chvíle. Vím jistě, že je hluboká tma. Na konci dlouhé chodby před svou celou vidím jednoho strážného, jak míří ke mně. Vím, že moje poprava proběhne až zítra. Přemýšlím, co tedy chce. Tak trochu to ale tuším. Jen se přihlouple usmívá. Jeho tvář je opravdu děsivá. Má na obličeji ošklivé, velké a hlu boké jizvy, které mu jej deformují. Na jedno oko zřejmě nevidí, protože ho má šedé. Odemyká a stále nic neříká. Stojí přede mnou.
5 mě hodně citově ztrhala. Ještě jsem ji pár vteřin necha la. Kdyby to trvalo o malou chvíli déle, probrala bych ji, ale najednou se uklidnila a začala mluvit bez vybídnutí.
„Natahuji obě ruce, které mám sepnuté těžkým že lezem, nad hlavu a vší silou tím kovem udeřím strážné ho zezadu do hlavy. Vybíhám ze žaláře ven. Procházím temnými chodbami osvětlenými pouze loučemi.“
„Co ještě vidíte?“ ptala jsem se zaujatě a zapsala si situaci se strážným do svých poznámek. Mohla by totiž být klíčová.
„Nasazuje si kalhoty a dělá opravdu velkou chybu, když se ohýbá pro svoji zbraň,“ to vyslovila s velkým odporem v hlase a pokračovala dále.
„Kolem mě je spousta jiných vězňů. Volají na mě, ať jim pomohu. Bezpochyby nedokážu otevřít jejich pevné mříže. Běžím dál a slzy mi tečou, protože mě opravdu ničí, že jim nemohu pomoct, vím, že spousta z nich si nezaslouží osud, který je čeká. Pořád nevím, kde jsem. Už tam pobíhám dlouho a nejspíš stále dokola. Je to tam jako v bludišti. Nedokážu najít cestu ven. Už nemůžu. Kvůli řetězům mohu dělat jen krát ké kroky. Chci moc běžet, ale nejde to. Sesouvám se k zemi. Několik vteřin sedím. Slyším, jak na mě někdo syčí. Říká mi: ‚Pojď sem… Slyšíš?‘ Dívám se doprava, odkud ten slabý hlas jde. Za mřížemi se krčí mladík. Může mu být tak patnáct let… Proboha,“ v ydechla Petra bolestně.
„Ruce má sepnuté jako já – v okovech. Ukazuje prstem, ať jdu za ním. Plazím se k němu po zemi. Už mě opustila vůle, proto už nejsem schopná vstát. Mluvím k němu celá vysílená, říkám, že mi je to líto, ale že ho nemů žu zachránit. On mluví dále, jako bych nic neřekla. Naviguje mě, že mám jít rovně. Na konci se mám vydat
„Jsem v tom samém životě, ale na jeho konci. Jsem stará, ležím v posteli a umírám. Mám kolem sebe všechny své děti. Je jich šest. Manžel už zemřel a já se za ním těším. Vím, že se s ním zase uvidím. Cítím, že můj život byl po útěku z vězení plný lásky. Nejspíš jsem utekla někam daleko, mimo svůj domov, do jiné země a tam jsem začala znovu. Teď můj život vyprchává, ale
6
Po tomto monologu se u mě v bytě rozhostilo dlou hé ticho. Sledovala jsem Petru, která se asi dvacet vte řin ani nehnula.
doprava, pak se dát doleva, ale až druhým východem, dále projít na konec chodby a tam se vydat zase do prava. Potom na konci další chodby prý uvidím východ. Mám si ale pospíšit. Už totiž dva strážné slyšíme v dál ce, jak mě hledají. Dívám se na něj trochu zmateně. Nejsem si jistá, zda si vše pamatuji dobře. Už ale nemám čas. Ještě na mě mrká a plazí se pryč. Mizí v tem notě v rohu své kobky.
„Je vše v pořádku?“ prolomila jsem mlčení, protože se mnou klientka vůbec nekomunikovala. Když jsem na ni hřejivě promluvila, se stále zavřenými očními víčky se usmála. Její výraz mi vehnal slzy do očí proto, jak poklidně a šťastně v tu chvíli působila.
Srdce mi začíná bušit ještě rychleji. Slyším někde v dálce nadávky a křik. Nevím, jestli ten mladík neblouz ní, ale je to moje poslední šance. Běžím tak rychle, jak to jen s řetězy dovedu. Když dojdu tam, kam mě navá děl, skutečně vidím velkou bránu. Bojím se, zda není zamčená. Přibližuji se a dech už mi skoro nestačí. Ve chvíli, kdy chytám za kliku, ve mně doslova vybouchne pocit radosti, protože zjišťuji, že je brána odemčená.“
„Petro?“ promluvila jsem na ni znovu, abych se ji po kusila donutit něco odpovědět.
7
„Dobře, Petro, vidíte něco dalšího?“
„Nejsem si jistá. Něco snad vidím, ale nevím. Je to rozmazané. Jsem někde v lese… možná. Ach… ano… zřejmě mám špatný zrak. Slyším dětský pláč a praskání větví pod nohama někoho, kdo se ke mně rychle přibližuje. Někdo běží mým směrem, a ještě než se stihnu otočit, cítím náraz zezadu. Nůše z mých zad padá celou vahou na moje křehké tělo. Už jsem stará paní a v tom lese jsem, abych nasbírala dřevo, protože se blíží zima. Na blízkou vzdálenost jsem viděla trochu lépe. Snažím se vstát. Vypadá to na malou osobu. Nejspíš školák.
všechny mé děti jsou tady se mnou. Cítím jejich lásku a cítím, že takto to všechno mělo skutečně být. Myslím i na chlapce, který mi pomohl z žaláře, a jsem si jistá, že on ví, jak velký smysl měla jeho pomoc,“ dokončila větu.Popadl mě zvláštní pocit. Zaplavila mě vlna soucitu a něčeho dalšího, příjemného, uklidňujícího, co jsem nedokázala popsat.
Popadám dívku za paži. Ani nevím, proč to dělám. Pomyslím si, že jen riskuju svůj život pro nějaké cizí, nemyté dítě. Holčička se leká, když ji popadnu, ale strach
Nevrle a hrubě se toho dítěte ptám, co to dělá? Nej dříve nevím, zda je to chlapec, či děvče, ale daří se mi za ostřit a myslím, že je to malá dívka. Přerývavě a vyděšeně dýchá. Říká, že ji honí vojáci z města. Je vážně hodně malinká, odhaduji ji tak na sedm let. I když s tím špatným zrakem si nejsem jistá. Obě už slyšíme, jak vojáci o kou sek dál prohledávají křoví a velké díry ve stromech. Nejsem moc milá osoba. Mám v sobě nějakou zlobu, nebo nějaký velký smutek, který se mi v životě udál a táhl se se mnou tak dlouho, až jsem skončila tak, že jsem opuštěná, protivná stařena, žijící sama uprostřed lesa.
8 má takový, že její výkřik je jen slabé zasípání. Táhnu ji k velké nůši. Už byla převržená na stranu, takže ještě sypu zbytek klacků na zem. Strkám dívku do koše. Nechává se. Stavím koš na zem a klacky rychle házím zpět na dívku, a tak tak ji zakrývám, když se objevují vojáci. Chodí kolem. Koukají na mě, co dělám. Ptají se mě, zda si nenakládám na svůj věk moc, že to nemůžu unést. Říkám jim, že si nejsem jistá, zda to unesu, ale že zima bude krutá, tak to potřebuji, a zda by mi nemohli po moct. Poznávám v jednom ze strážných hocha, kterého jsem znala, když byl ještě dítě. Nejednou jsem jeho ro dině pomohla, když panoval hlad. Sice jsem zatrpklá, ale dítě bych hlady zemřít nenechala. Je vidět, že si mě stále pamatuje. Neochotně se mi vydal na pomoc. Ten druhý kývl hlavou směrem, kterým se chtěl vydat hledat dívku, aby ho pak společník, jenž mi pomáhá, našel. A tady moje vize končí. Nic dalšího nevidím.“
Ukončila tak plynulé vyprávění a já jsem se přistihla, jak jsem z takového závěru nesvá. Zachránila tu malou dívku? pomyslela jsem si. Už jsem však měla natréno vaný profesionální přístup. Další půl minuty jsem se na ni dívala a čekala, jestli začne nový příběh, ale sama mi odpověděla, že už nic nevidí.
„Výborně. Pokud se vám už nic víc neobjevuje, tak se společně vrátíme, ano? Poslouchejte můj hlas. Ocit nete se zpět u mě v bytě, až napočítám od deseti do jedné. Deset, devět… Slyšíte můj hlas? Pomalinku se probouzíte a začínáte být o trochu blíže mému hlasu… Osm, sedm… Zase se posouváte o kousek blíž do přítomnosti. Poslouchejte můj hlas… Šest, pět… Už jste skoro tady… Sedíte v zeleném křesle… Čtyři, tři… Už plně vnímáte tuto chvíli a úplně se probouzíte… Dva, jedna… A otevřete oči,“ dopověděla jsem.
Petra pomalu rozlepila víčka a podívala se před sebe. Usmála jsem se na ni. Nechala jsem ji ještě pár vteřin vnímat realitu. Bylo trochu neobvyklé, kolika životy Petra prošla. Není běžné projít tak vysokým počtem vizí s různými náměty. Speciálně ne u někoho, kdo je tak obrněný, opatrný a nedůvěřivý, jako byla Petra od začátku, kdy jsem ji poznala.
9
„Myslím,promluvila.žejsme přišly na příčinu vaší potřeby stranit se lidem a strachu pustit si je do svého osobního živo ta,“ prohlásila jsem s jistotou v hlase. Přisunula jsem k ní sklenici s vodou, aby se občerstvila. „Předpokládám, že z vašich vizí byla klíčová ta, kde vám ublížil strážný.“Hodlala jsem pokračovat, rozebrat pocity a zkusit je porovnat s těmi, které cítila v přítomnosti, ale ona mě přerušila.„Ne.To nebylo ono… Chci říct… možná částečně. Na mysli mi však zůstává život, který jsem viděla z po hledu staré paní. Cítila jsem tam obrovskou bolest. Vím určitě, že jsem tam přišla o dítě. Stejné pocity mám i dnes, jen jsem do teď nevěděla z čeho,“ vysvětlovala mi tiše, jako by sama pomalu odhalovala postup složité rovnice.„Dobře, můžeme se na to zaměřit,“ přistoupila jsem na to. Pocity klientů byly samozřejmě směrodatné a většinou i klíčové. Petra mě ale znovu přerušila. Na jednou se usmívala. Její rezervovaný výraz, jediný, jaký jsem u ní znala, se vypařil. Po tváři se jí rozlil hřejivý a vlídný úsměv.
„Moc děkuju. Udělala jste víc, než jsem očekávala. Teď musím jít,“ zvedla se rázně. Snažila jsem se ji přesvědčit,
Můj pohled směřoval k poznámkám. Po chvilce jsem opět
Petra mi poděkovala a před odchodem mě objala. To mě zarazilo, ale v další okamžik mě zaplavil krátký pocit, jako by její objetí bylo něco, co jsem už dlouho potřebovala.Namalou chvíli bylo vše správně a dávalo to smysl. Bylo to přesně tak, jak to mělo být. Když se zase odtáhla, ten vzácný pocit zmizel. Nedokázala jsem jej udržet. Rozplynul se a už neexistoval.
Nutilo mě to přemýšlet o tom, jak jsou emoce nevy zpytatelné. Jak jsme každý člověk jiný a na situace reagujeme každý vlastním způsobem. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že jde o složitý vzorec, kde jeho para metry představují to, co jsme kdy zažili. Přesto mě to fascinovalo.Podopsání posledního slova jsem na klávesnici po čítače stiskla tlačítka ctrl a P. Tiskárna na mém stolu zahučela a dala vědět, že bude tisknout. Když se vyvalily
10
abychom spolu ještě její příběhy rozebraly a zkusily se dopátrat toho, co je příčinou jejího problému. Ona mi na to odpověděla, že díky mně už žádný problém neexistuje. Na to jsem neměla co říct, protože jsem ani nepochopila, co způsobilo to náhlé rozuzlení. Trochu jsem se obávala, jestli je rozumné to takto ukončit, ale samozřejmě jsem ji nemohla držet násilím.
Naplnila jsem si po jejím odchodu varnou konvici vodou a zapnula ohřev. Do mého oblíbeného šálku jsem vložila sítko se zeleným čajem. To byl můj rituál po ka ždé regresi. Zalila jsem si čaj a sedla si s hrnkem ke stolu, kde stál už připravený notebook, a přepsala si všechna slova z Petřiných vyprávění. Její příběhy mě emočně pohltily znovu, protože ony vize i samotná její přítomnost ve mně vyvolávaly zvláštní pocity. Nedokázala jsem se od nich odosobnit.
dva potištěné listy, vložila jsem je do desek se jménem klientky a aktuálním datem.
Tak jsem to dělala po každé regresi se všemi klienty. V šuplíku už jsem měla zásobu nových desek pro nové tváře. Sundala jsem si konečně brýle a promnula si oči, když vtom zazvonil zvonek u dveří. Šla jsem tedy automaticky otevřít, což u mě v poslední době nebylo zvy kem. Spíš jsem se společnosti vyhýbala a raději dělala, že nejsem doma.
11