Kousni se do hlavy!

1. část – protialkoholní léčebna

„Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli. Když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili. A když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo.“

Charles Bukowski

Pomalu chodím po schodech nahoru do bytu. Otvírám dveře. Předsíň, koupelna. V rukou držím tašky s lahvemi vodky. Pečlivě je skládám na podlahu vedle vany. Jdu zpátky do obchodu. Po schodech dolů, zase na horu. V každé ruce jedna taška. Vodky a vodky. Baterie vodky. Rus by zajásal… Chodím znovu a znovu. V kou pelně už není moc volného místa… Ucpávám otvor ve vaně gumovým špuntem. Pomalu otevírám láhev za láhví. Jejich obsah liju do zazátkované vany. Jednu lá hev za druhou. Vana už je z poloviny plná. Svlékám se a oblečení pečlivě skládám. Jak na vojně, do komínku, a lezu do té vodkové lázně. Ještě mi čouhají kolena. Vedle vany jsou ještě další láhve. Přilévám z nekoneč né flašky… Konečně to vypadá dobře, jsem spokoje ný. Vedle na stolku leží staré noviny a na nich zápalky. Jednu vytahuju a škrtám. Oheň přikládám ke zmuchla ným novinám. Krásná hořící pochodeň! Hážu ji do vany a snažím se celý ponořit. I hlavu. Ozývá se zahučení ohně. Plameny. Nesnesitelná bolest. Budím se celý zpocený a je mi zima. Odhrnuju při krývku a ve světle pouličních lamp z ulice se prohlížím na celém těle. Několik minut nejsem schopen se vůbec pohnout. Pomalu začínám s prsty u nohou. Hýbají se. Zkouším hýbat prsty na rukou, svírám ruku v pěst.

Všechno je v pořádku. Není. Už mi pěkně jebe. Budu muset k doktorovi…

„Tobě ty játra hořej,“ řekl ustaraně doktor, poté co mi prohmatal břicho. „Můžeš se obléct. U sestry si vy zvedneš papír, zítra půjdeš na odběry a v pondělí při jdeš v jednu. Někam tě nacpu mezi objednané pacienty. A ne abys přes víkend chlastal.“

„Rozkaz,“ zvedl jsem se. Rychle jsem do sebe při nejbližší příležitosti hodil tři panáky vodky, vědom si toho, že mě čeká dlouhá abstinence.

V pondělí v jednu deset se otevřely dveře ordinace. „Tak pojďte dál, mladý muži,“ vybídl mě pokynem ruky. Mladý muži mi nikdo neřekl dobrých dvacet pět let. To to podezřele hezky začíná, pomyslel jsem si. Před sebou měl vytištěné výsledky testů.

„Katastrofa.“ Zakroutil hlavou. „Tohle jsem u tebe ještě neviděl. Na poloviční dávky už hodně mých pa cientů umřelo.“

„Moje žena říká, že mráz kopřivu nespálí,“ zaprotes toval jsem.

„To neviděla tvoje výsledky. Nechceš se jít léčit? Já tě samozřejmě nemůžu nutit. Za bolševika bych tě bez debaty někam poslal. Dneska půjdeš dobrovolně, nebo na soudní příkaz. A rozdíl mezi tím je sakra velkej.“

„Asi bych měl…“

„Jo, to bys měl. Jenže v Praze je plno. Já ještě zavo lám k Apolináři, což je ta nejlepší varianta. Ale nejspíš budeš muset několik měsíců čekat v pořadí. Je nával! A když se na tebe dívám, možná bys ty tři měsíce čeká ní nemusel přežít.“

28. den

Z oficiálního deníku:

Ta moje koupila na chalupu ledničku. Obrovskou. Tak pro osmičlennou rodinu. Říkám jí: Pro dva je zby tečně velká, nemyslíš?

Mlčí.

Ráno vstanu a dojde mi to. Až ji zase naštvu, dá mi nějaký prášky na spaní, vrazí mě do tý ledničky a zapne na nejnižší teplotu. A pak mě v noci tuhýho vynese za barák do lesa, zavolá policajty, ti mě najdou a ona bude kroutit hlavou: „Jak je to možný? Šel v noci z hospody, zabloudil, a přitom to tady zná. Umrznul pár metrů od baráku. Smutný…“

A policajt jí řekne: „Pani, jaký umrznutí? Vždyť je červenec.“

A ona se na něj podívá nevinnýma očima: „Vidíte. Ten zmetek je schopnej všeho…“

Povídám jí to a ona se zasměje: „A víš, že mě to napadlo? Už včera večer.“

Divíte se mi, paní doktorko, že chlastám?

36. den Ráno po snídani si mě zavolala staniční. „Sbalte se, za dvacet minut se u mě hlaste.“

Co se děje? Že by mě pustili domů?

„Vezměte si věci a hlaste se na pětadvacítce. Jste přeložen.“

„Proč?“

„Z rozhodnutí pana primáře,“ oznámila.

Vzal jsem si tedy batoh a přesunul se do vedlejší budovy.

Pětadvacítka

Barák o něco větší, než ve kterém jsem dosud pobýval. A taky – řečeno eufemisticky – před rekonstrukcí. „Kostičová,“ představila se sestra, která mě přijímala... „Deníky se tady nepíšou, rozcvičky nejsou. Chodí se na terapii, do práce a dodržuje se režim.“ Na slovo „dodržuje“ dala zvláštní důraz.

Nepíšou se deníky? Deník je moje soukromá věc, kterou nemusím s nikým rozebírat? Konečně trochu svobody. To je dobře. Budu si psát pro sebe. Necenzu rovaný deník. Snad si i vzpomenu, jak to všechno zača lo. Přiznávám, že už mě to psaní chytlo, ale je mi jasné, že by některé moje zápisky psychologa nebo psycho ložku „potěšily“ až moc. Takže následující řádky budou jen pro mě.

„Proč mě převedli na pětadvacítku?“ ptám se Čap kové, druhé sestry.

„Nevím. Možná proto, abyste zblízka viděl, jak do padnete, když budete dál pít.“

Rozhlédl jsem se a pochopil. Byly tady čtyři stoly pacientů. Vždy po čtyřech řadách. Řada u okna byli ti nej starší, oblečení v ústavní teplákové soupravě. Na první pohled jim už bylo všechno jedno. Nereagovali snad ani na světlo. K čemu se je, proboha, pokoušejí léčit?

42. den Od rána prší. Všichni jsou zalezlí v jídelně nebo v kulturní místnosti. Hraje se Člověče nezlob se, šachy, ale většinou se tam poklimbává. Staniční se pokouší prob rat pana Němce, co má místo u stolu u okna.

„Jakou barvu má uhlí?“

„Já celej život dělal na uranu,“ zní odpověď.

„Já vím, pane Němec. Soustřeďte se. Jakou barvu má uhlí?“

Němec se dlouze zamyslí. „Hnědý, nebo černý?“ Sestra to vzdává a odchází na sesternu. To neměla dělat.

K Němci přichází Lenin. Tedy – přichází. Vtančí do míst nosti zvláštním krokem. Před obličejem mu zamává. Nic. Žádná reakce. Zamává ještě jednou, přiblíží k němu hlavu na pár centimetrů a hlasitě řekne: „Kousni se do hlavy!“ Rozřehtá se vysokým hláskem a odtančí. 53. den Jak to vlastně začalo? Po návratu z dovolené si mě za volal šéf. Seděl jsem v ředitelně a on se tvářil značně kosočtverečně.

„Asi takhle: Majitel změnil koncepci, nabírá nové lidi – i absolventy – na střední a vyšší pozice. Prostě se roz hodl firmu omladit. Zaměstnanců v tvém věku máme víc než dost, reorganizace bude pokračovat. Vzhledem k tomu, že jsi u firmy už léta a vzhledem k tvým zá sluhám ti navrhuji dvě varianty: Odchod podle zákoní ku práce se vším, co k tomu patří, nebo se zítra sbalíš a odejdeš dohodou. Za více než štědré odstupné. Vy ber si. Bohužel hned.“

Byl jsem v naprostém šoku. Když viděl, jak se tvářím, začal mě chlácholit.

„S tvou praxí a zkušenostmi bys neměl mít problém sehnat slušně placenou práci jinde.“

Vybral jsem si druhou možnost.

Ale problém to byl. Začal jsem shánět práci. Na prů měrně dvacet e-mailů denně mi přišla jedna odpověď. Zamítavá. Samozřejmě. Seděl jsem doma a psal a psal. Nic na obzoru. Občas přišlo pozvání, abych se zúčast nil výběrového řízení. Tyto pohovory probíhaly větši nou s někým z oddělení „lidských“ zdrojů. Jak hezky lidsky řečeno: Nejste člověk, jste zdroj. Oblíbená byla věta: „Dáme vám vědět.“ Nebo: Po vyhodnocení jsme dali přednost jinému kandidátovi.“ Osobní pohovory, výběrová řízení…

Jejich metody vysoce překračovaly i limity komunis tických kádrováků. Přišel strach, úzkosti, deprese. Začal jsem pít. A jestli jsem v posledních letech pil dost, teď jsem přestoupil do první ligy. Spíš extraligy. Olympijské reprezentace. Po více než dvou letech marného sháně ní práce jsem si připadal jako úplně neschopný idiot, který nic neumí.

Jel jsem tramvají z hospody domů. Přišla mi esemes ka od ženy, abych na ni nečekal, že se zdrží v práci. Dobře. To mi aspoň poskytne čas, abych si vypil večeři. Vystoupil jsem a zapadl do nejbližšího baru. Tak to šlo pořád častěji. Začal jsem si vozit ve dveřích auta pla catici vodky. Aby člověk nezapomněl nebo využil čas, když mu na semaforu naskočí červená.

55. den

A taky ke Klokanovi chodila Lucie. Pila jen vodku, ale žádnou českou, jen Absolut nebo Ruský Standard. Kopla do sebe dvojitou na ex a pak se teprve rozpovídala. Měla delší blond vlasy – spíš tedy barvy pochcaný slámy –, lehce pihovatý obličej a neuvěřitelně erotickej chraplák. Když promluvila, všem pánům ťuklo. Fantastickej chraplák. Kdyby zpívala jazz…

O Vánocích to nevydržel bankovní ředitel: „Lucinko, už ti tikají biologický hodiny, třicítka je tady, měla by ses vdát a mít děti. Kdybys nenašla toho pravýho, já jsem svobodnej.“

Lucie si ho prohlédla, jako by ho viděla poprvé, a odpověděla: „Já bych se vdávala. Ale jen v kostele. Spoustu chlapů to odradí. A kdybych měla jít ke zpo vědi, tak ten kostel spadne.“ Povzdechla si: „Jo, jo,“ objednala si dalšího dvojitýho panáka a zamyslela se.

63. den Přišla za mnou k záhonu květinářka.

„Odchází nám krmič. Nechtěl byste to vzít po něm?“ „Co po něm mám vzít?“

„Pojďte se mnou,“ vedla mě do velkého skleníku. Mezi tropickými rostlinami a palmami bylo jezírko. Ukázala na hladinu. Za chvilku se objevily hlavičky ně kolika želv. Měly krásné černé krunýře se žlutými paprs ky na hřbetě.

„Je jich šest. Jsou masožravé.“

„Čím je krmíte?“, ptám se.

„Nejradši mají žížaly. Prostě ráno přijdete, vezmete si v kůlně sklenici od okurek, motyčku a budete je sbírat. Pak je budete házet želvám. Berete?“

Je to taková ptákovina, vlastně želvovina, že okamži tě na nabídku kývnu. Aspoň bude změna. A tak se ze mě stává krmič želv.

66. den Sedíme po snídani v jídelně a čekáme, co nás čeká. Paní doktorka pokládá zásadní otázku: „Co vás v životě nejvíc uspokojovalo?“

Hlasy pacientů se ozývají jeden přes druhý: „Sport, hokej, fotbal, sbírání hub, procházky, ženský, léto na vodě, sjíždění řek, …“ A tak dále. Ostatní najednou přehlušuje pan Krajgl: „Mě už dlouho nikdo neuspokojoval!“ Do nečekaného ticha se ozve Němec: „Celej život jsem byl na uranu.“

Konečně se vynořil arteterapeut. Měl chodit jednou týdně, je tu poprvé. Asi měl náročnější práci. Lépe pla cenou. Sešli jsme se v kulturní místnosti. Kam necho dím. Rozdal čtvrtky a tužky.

„Namalujte váhy. Na jednu misku, co vám alkohol dal, na druhou, co vám vzal.“ Za mnou visí obraz. Dok tor Bošek si všiml mého zájmu.

„Byl tady jeden profesionální malíř. Zadání znělo: Namalujte svůj sen o návratu.“ Neznámý malíř namaloval krásnou nahou holku. V jedné ruce drží flašku rumu a nalévá panáka do skle ničky, kterou drží v druhé ruce. Obrázek mu vzali, zará movali a pověsili v kulturní místnosti.

A pod něj přidali cedulku s nápisem: TAKHLE NEMÁ VYPADAT SEN! 67. den Téma terapie: Co jste zažili o posledním Štědrém večeru? Mlčím.

„Pane Veselý?“ naléhá psycholožka. Mlčím a vzpomínám.

„Viděly jste zlatý prasátko?“ ptal jsem se naposle dy v podvečer po návratu z hospody. Doma byly žena a dcera.

„Zlatý prasátko jsme neviděly, zato se díváme na jed no nechutně ožralý prase,“ děla žena.

„Pánové, v lese je krásně, čerstvej vzduch, ticho, zvěř…“ povzdechne si při čekání na večeři Růžička. „Tam je ta kový ticho, že slyšíte, jak šukaj veverky,“ povídá.

„Jak?“ naběhl si Jarda.

„To se nedá popsat, ty kurvy to dělaj hrozně poti chu!“ Rozřehtal se Růžička a plácal se po břiše.

68. den „Odkdy budeš hodnej?“ zněla absurdní otázka mého otce, když jsem něco provedl. „Od zítřka.“ Usmál se, lehce mě plesknul po hlavě a odešel. Tímhle způsobem dával najevo, že je nad věcí. Že jsme takoví „spiklenci“. A já se poučil: Říkej, co chce slyšet, jinak budeš mít malér.

Jeho proslovy mě dováděly k zuřivosti. Komunisti mohli za to, že ho nevzali na školu. Hlavně mu nena značit, že to nebylo komunistama, ale jeho hloupostí. Po Listopadu obrátil. Nesnášel Havla i Klause. Vůbec nebyl schopen se zorientovat v nových poměrech. Za čal všechny kolem sebe přesvědčovat (včetně sebe), že za komunistů bylo nejlíp. Svět byl krásně černobílej a on se v něm uměl pohybovat. Den, kdy v práci nic neukradl, považoval za ztracený. I kdyby to měla být jen rolička hajzlpapíru. Což tehdy bývalo nedostatko vé zboží.

A začal vzpomínat. Kolik co stálo? Benzín dvě koruny, pak čtyři. Láhev rumu třicet tři padesát. Svoboda? Co s ní? Cestování? A za co? Stačilo mu přijít domů, zamknout dveře a měl svoji svobodu. Mohl nadávat na co koli. Nebo se zavřel v dílně, kde předstíral práci. Práci předstíral v práci i doma, kde nemusel. Ale už si zvykl.

Když jsem byl větší, odemkl jsem jeho dílnu, abych se podíval, co vyrábí. A ejhle – pálil tam kořalku!

71. den

Kdo je nejdůležitější člověk v mém životě? Moje žena. Byla to láska na první pohled. Od prvního setkání jsme spolu začali chodit. S nikým jsem si do té doby tak nerozuměl. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Jenže to je právě to nesplnitelné. Věci nezůstávají beze změn. V životě nic nezůstává beze změn. Ale ani dnes nemá konkurenci. S mým alkoholismem si užila různé excesy. Vždycky mě vytáhla z malérů, léta trpěla, napomínala, její tolerance dosáhla vrcholu.

Ležel jsem v předsíni, nemohl se hnout. Byl jsem na mraky. Pomohla mi vstát a dovedla mě do postele. Po sadil jsem se. Strčila do mě, abych si lehl, vzala za nohy a převalila mě na matraci. Rozepnula mi košili, stáhla ji ze mě… Rozepla mi pásek, pak zip a bez řečí stáhla kalhoty. Ženy, jejichž manželé příliš pijí, tuhle činnost zvládají běžně.

Po čase jsem si uvědomil, že se mi to jen zdálo. Ani se mě nedotkla. Byli jsme spolu už příliš dlouho. Ležel jsem oblečený na podlaze. Po kolikáté už? Jaký je rozdíl mezi naolejovanými panty dveří a namazaným chla pem? Žádnej. Dveře ani ožralej si nevrznou. Ha ha. Ráno mi oznámila: „Ustel si vedle v pokoji. Natrvalo. Už s tebou spát nebudu.“ Člověk holt nemůže mít všechno. Poslední dobou mi stejně stačilo jen ji objímat, její tělo mě hřálo jako dobrá vodka. Na víc jsem se ostatně nezmohl. „Nejlíp nám šel stejně vždycky písemný styk,“ dodala.

72. den

Vrátil se pan Koudele. Na hlavě měl obvaz. Vítání se starými známými. Večer se mi začal najednou svěřovat. Byl pryč jen pár dní.

„Venku to nevyšlo. Jel jsem vlakem do Prahy. Na Smíchově jsem si ke snídani koupil placatici vodky. Jen že mi ještě účinkovaly léky a po pauze jsem na tvrdej nebyl zvyklej. Upadl jsem v metru na schodech. Na hla vu, dopředu. Na Bulovce mě sešili a pár dní si mě tam nechali. Než žít venku špatně, je lepší být tady.“

Už jsem tady zažil několik plavců, co se odvážně vrh li do bouřlivých vln života a do čtrnácti dnů byli zase zpátky v mateřské náruči léčebny. Tohle vidět je ta nej lepší terapie. V duchu může být člověk, kým chce, a dělat, co chce. Všechno se dá. Kdežto v reálném životě je strašně těžké udělat jakoukoli změnu. Zvlášť po letech. Stojí to hod ně sil a člověka srážejí věci, které nemůže nijak ovlivnit. Na chodbě visí obraz. Jak to, že jsem si ho nikdy nevšiml? Věděli, proč ho umístili sem. Jmenuje se Mrtví nekrvácejí. Je na něm kmen stromu bez větví, jen jed na holá haluz, rozteklý ciferník hodin jak od Salvadora Dalího a za ním lebka. Vše v šedém, jakoby v dálce, v mlze… Působí děsivě. Nad postel bych si ho určitě nepověsil.

76. den „Za mnou zase z venkova jezdila jedna lehce starší, říkal jsem jí učitelka sexu,“ pokračuju po Tomášovi. „Jenže jsme v té době bydleli tři kamarádi v jednom bytě –kvůli nájmu –, takže přišly dny, kdy jsme měli střídání rozpočítáno na hodiny. Ona přijela, ale já měl pokoj

volný od šesti ráno. Takže… Co do té doby? Skončili jsme v noční vinárně, kterých bylo tehdy hodně málo. V Orlíku zavírali ve tři, do čtyř nás tam nechali. Jenže pořád zbývaly dvě hodiny. Co s nimi? Šli jsme pěšky do Holešovic přes Václavák a já už to nemohl vydržet. Zalezli jsme do telefonní budky a dali si předehru další lekce. Náhle stál před budkou esenbák. Pro tebe, Jar do, vzhledem k tvému věku policajt. ‚Co to tady děláte?‘ zeptal se přísně.

A Markétka mu slušně odpověděla: ‚Šukáme, pane strážmistře! Vy jste to v telefonní budce ještě nezkoušel?‘ Chvilku na nás zíral a pak pronesl nesmrtelnou větu: „Pokračujte.“

A odešel.

Část druhá – kriminál

„Uvědomte si, že každý, aby nebyl naivní, by měl být aspoň chvíli zavřený.“

Vratislav Brabenec

Věznice Bory je vězení se zvýšenou ostrahou a s ostrahou a dozorem. Proslulá počátkem 50. let fyzickým týrá ním a vraždami vězňů. Byla postavena v 70. letech 19. století jako mužská trestnice pro těžké zločince a dlouhodobě odsouzené. Zvláštní. Postavili ji ve stejné době jako o pár kilometrů dál psychiatrickou léčebnu. Má to nějakou souvislost? Ve věznici byli umisťováni političtí vězni z celého Rakousko-Uherska. Nápravné zařízení má tvar osmicípé hvězdy. V jejím středu se nachází bu dova s kopulovitou střechou. Z té vybíhá osm ramen o dvou patrech V jednom rameni je nástupní oddělení, kde vězni čekají na eskortování do jiných zařízení po celé republice. Kapacita je přeplněná (jako všude) mi nimálně o 200 trestanců.

Policajti mě v „recepci“ předávají svým kolegům, odevzdávají propouštěcí lékařskou zprávu od Soudka a odjíždějí. Bachaři mají trochu jiné uniformy s nášivkou na rameni: VĚZEŇSKÁ SLUŽBA. Odevzdávám batoh, ve kterém mám mobil, doklady, léky a klíče. Nechávám si igelitku a pár věcí.

„Jdeme,“ zavelí bachař. Je obtloustlý, těsně před dů chodem. Odemkne první mříže (katr), jdeme chodbou, vpravo jsou dveře. Otevře je a pokyne mi, abych vešel.

Jsem odveden na lékařskou kontrolu. Za stolem sedí doktorka o trochu starší než já. Má obarvené vlasy na fialo vo, na obou rukou masivní zlaté prsteny. Potlačuju v sobě chuť dojít k oknu a podívat se dolů. Musí tam být její kolo toč, střelnice a maringotka. Začíná absurdní dialog:

„Kde jste spáchal trestný čin?“

„V Praze.“

„A kde jste byl souzen?“

„V Praze.“

„Tak co tu děláte?!“

„To by mě taky zajímalo.“

„Máte nástup do Prahy, to vás převezou. A bydlíte v místě trvalého bydliště?“

„Ne. V Praze.“

„Trvalé máte napsané jinde!“

„Ale nebydlím tam.“

„Přechodné bydliště bylo zrušeno!“

„Za to já nemůžu.“

Dívá se do papírů. „Co vám to dali za léky?“

„Nevím. Vy máte lékařskou zprávu. Já ji nečetl.“ „Máte peníze?“

„Ne.“

„Tak z čeho budete platit léky?!“

„Jsem snad pojištěnej, ne?“ krčím rameny.

„Zajděte si za sociální a požádejte o důchod.“

„Proč?“

„Byl jste v psychiatrické léčebně.“

„Ale na protialkoholním!“

„Hmmm. Pijete příležitostně, nebo pravidelně?

„Pravidelně při každé příležitosti. Jedu z léčení, tak co myslíte?!“

„Dáváte si krabičák, co?“ zakřenila se.

„To nepiju. Jen dobré sudové z Moravy nebo fran couzské víno.“

„A do krabičáku si dáte ruma, co?“ trvá na svém.

„To musí bejt pěkně hnusný. Máte s tím zkušenosti?“ ptám se já.

„Běžte, vy šašku.“