Ležela2 jsem tiše na posteli a poslouchala jsem zvuky kolem.
Nedokázala jsem se pohnout. Na celém mém těle leželo obrovské závaží minulé noci. Snažila jsem se pochopit, co se vlastně odehrálo, jak ke všemu došlo. Ale nenacházela jsem žádné vysvětlení, žádná vodítka. Neviděla jsem začátek, a tak mi unikaly souvislosti, pokud nějaké vůbec existovaly.
Pochopila jsem, že jsem v chatě sama. On, Sergio a Marcel seděli venku na verandě. Mohla jsem klidně otočit hlavu, mohla jsem se rozhlédnout, ale bála jsem se, že ve chvíli, kdy se pohnu, vejde do chatky a budu s ním muset mluvit. Neměla jsem sebemenší zdání, co bych mu mohla nebo mělaLeželaříct.
jsem otočená ke zdi, připravená kdykoli zavřít oči a předstírat spánek. Byla jsem připravená předstírat spánek po zbytek dne, bude-li to nutné.
Poslouchala jsem hlasy zvenčí. Čekala jsem, že uslyším Sergiův hluboký naštvaný hlas. Očekávala jsem, že uslyším zvuky vyostře né hádky, nadávky, možná i pár tupých nárazů, jak se s ním Sergio bude prát. Přeci mu rozbil auto. Jak je možné, že si jen tak povídají a snad i smějí. Sergio byl přece rapl, byl impulsivní a výbušný, měl by kolem sebe dělat rámus, snažit se vytrhnout strom z kořenů a přehodit jím kaňon. Jak to že zní, jako by byl v klidu?
Zaslechla jsem kroky vcházející dovnitř. Zavřela jsem oči tak, jak jsem je kdysi zavírala jako malá holka, když jsem se bála v posteli, jako by se ke mně tma přes zavřené oči nemohla dostat. Stejně tak jsem i teď doufala, že když budu vypadat, že spím, nevzbudí mě. Ucítila jsem, jak se matrace vedle mě prohýbá. Položil mi ruku na rameno a zatřásl se mnou. Byla jsem stále odhodlaná oči neotevřít. 'Venku jsou nestvůry a přes moje víčka se nemůžou dostat. Dokud je neuvidím, neexistují.'
Nemohla jsem uvěřit, čemu jsem přihlížela, do čeho jsem byla zapletená. Sergio se na mě díval jako by na mě závisely životy všech přítomných, a já tomu pohledu věřila. „Sergio, dej mi chvíli, budu hned u vás. Musim se probudit, umýt si obličej.“„Jasně, krásko, máš času, kolik potřebuješ.“
a spiklenecky
Zvedla jsem se namáhavě z postele. Náhlý tlak rozbušil palčivou bolest v mojí hlavě. Neměla jsem pocit, že bychom včera tolik pili. Přešla jsem malou chatičku do koupelny. Šel za mnou, držel se mě jako klíště. „Nemůžeš mě nechat si umýt obličej, prosim?“
Zatřásl se mnou znovu, silněji. A ještě jednou. Tohle zatřesení by vzbudilo snad i mrtvého. Otevřela jsem oči a rádoby rozespale jsem se na něj otočila. Měl podnapilý a maniakální pohled.
Sergio vešel dovnitř, v ruce držel plechovku s pivem, a díval se na mě s nadějí v očích, ale s jistou ostražitou podezřívavostí. „Potvrdit co? O co jde?“ zeptala jsem se naoko ospale a zmateně, abych měla čas přebrat si v hlavě, co se kolem mě právě
„Žeodehrávalo.Sergiovaex
sem včera přijela v noci a napálila to do jeho auta. Udělala to, že jo?”
„Je vzhůru. Může ti to říct,“ zakřičel ven na verandu. Nevě děla jsem, co bych komu měla říkat, ale jeho pohled mi nedával příliš mnoho nadějí na to, že bych se z toho mohla vyvlíknout.
„Že jo? Můžeš potvrdit, kdo napálil to auto, že jo? Takys to viděla.“ Na malou chvíli jsem si myslela, že se zachoval správně, že snad Sergiovi řekl pravdu, ale když začal šíleně kývat hlavou na mě mrkat, jako bychom spolu v noci vyloupili banku, uvědomila jsem si, že ode mě očekává, že jen potvrdím jeho verzi příběhu.
3
4 „Ne, nemůžu.“ Řekl to s plačtivou naléhavostí. Zastavila jsem se a pozorně se na něj podívala. V očích měl strach. Ne byla to pomatenost ani známka šílenství, ale strach, děs. Zatáhla jsem ho dovnitř a zavřela za námi dveře. „Co se děje?“ Ve vteřině, kdy jsem vyslovila ta slova jsem se musela sama sobě zasmát. Co by se asi tak dělo? Sergio se ráno vzbudil, vyšel na verandu, šel do auta a všimnul si, že v jeho kufru je ne obrovská, ale nezanedbatelná promáč klina. Sergio sice nemá 2 metry jako Ricco, ale těch pár let, které strávil ve vězení mu zajistily zjevnou převahu nad šedesáti kilogramy, které by v tomoto konfliktu stály proti„Řekněmu.sem Sergiovi, že to udělala jsem bejvalka.“ „Jo, to mi došlo. A ty chceš, abych ti to potvrdila? To je hrozný. Proč se nepřiznáš? To nejhorší, co se ti může stát, je, že z tebe vymlátí duši, což si, upřímně, zasloužíš, když se cho váš jako zasraný dítě.“ Vysypala jsem ze sebe všechen vztek nejen za tu situaci, do které se mě snažil natlačit, ale i za uplynulou noc. Měla jsem už po krk jeho nevyzpytatelného chování. Navíc jeho plačtivý hlas a prosebný výraz mi dávaly převahu, kterou jsem ve vztahu k němu ještě nezažila. Cítila jsem, že si to teď můžu dovolit, že můžu být ta rozumnější a dospělejší, že mě možná konečně vezme za slovo. „Děláš si prdel? Nemůžu mu to říct.“ Jeho hlas se lámal a přecházel do zoufalých vzlyků. Můj vztek se zmírnil. Možná jsem na něj nemusela být tak tvrdá. „Chápu, že se bojíš, taky bych se bála, ale chceš, abych Sergiovi lhala a svedla to na někoho, kdo nemá ani páru o tom, co se tady teď děje. To neni fér.“ „Já vim, ale já mu teď nemůžu říct pravdu. Zabije mě, do slova. Jen potřebuju, abys mi pomohla získat víc času.
5
Pokýval hlavou, jak jsem ho hladila po krátkých vlasech. V hrudi se mi vzedmula vlna soucitu a náklonnosti. Byl plný strachu. Ve světě dospělých a velkých to byl jen malý kluk, který se tady ocitl náhodou, ohromený strachem a nejistotou a jen se snažil všem těm velkým vyrovnat. Když přijedete do americké nebo kanadské divočiny, kde žijí medvědi, jedním ze způsobů, jak je zahnat, je udělat se velkým. Řvát, zvednout ruce, vytáhnout se na špičky. Nefunguje to vždycky, ale může se vám povést medvěda zaplašit. Tohle dělal on. Vytahoval se na špičky, máchal kolem sebe rukama a vyřvával na celé kolo, aby zahnal všechny ty, kterých se bál. Chytila jsem ho za bradu a zvedla jsem mu obličej, abych ho mohla políbit. Měl zavřené oči, ale políbit se nechal. „Tak poď, řekneme mu to?“ „Řekneš mu to?“ „Ehm... Ty bys mu to měl říkat, nemyslíš?“
Otevřel oči a zdálo se, že všechna panika, všechna ta měkkost a křehkost, kterou jsem na malou chvíli zahlédla a snažila se podpořit, byla pryč. Jeho opilé oči se míhaly nesoustavně
Vzala jsem kartáček na zuby z poličky a vymačkala na něj pastu. „Na co? Jak ti to pomůže? Čím pozdějc mu to řekneš, timSložilhůř.“ se vedle mě na záchodovou mísu jako hadrová pa nenka. Jeho dech se ztenčil a zrychlil. I přes pohyby kartáčku v puse jsem slyšela, jak začal potichu sípat. Vyplivla jsem pastu do umyvadla a klekla jsem si k němu. Nechtěla jsem, aby znovu zkolaboval jako před několika dny, a zároveň jsem si myslela, že to je moje chvíle. Že se nachází těsně před bodem zlomu a já ho můžu postrčit tím správným směrem. „Hej, ne panikař. Pudeme tam spolu a ty mu řekneš, co se stalo. Budu tam a nedovolim, aby se stalo něco špatnýho, jo?“
po6 zdech koupelny a mém obličeji a vypadal, jako by si předchozích pár vět ani nepamatoval. „Já už sem mu řek, co se stalo. Řek sem, že jeho ex přijela a vrazila mu do auta. Ty to musíš„Alepotvrdit.“teďsme se domluvili, že mu řekneš pravdu.“
„Děláš si prdel?“ Prudce vstal, až jsem málem nestačila uhnout a dostala jsem ránu jeho kolenem. Sklonil se nade mě, až byly naše obličeje pár centimetrů od sebe. „Nemůžu mu to říct, myslel sem, že sem ti to právě kurva vysvětlil. Seš blbá nebo hluchá? Potřebuju, abys mu řekla, že to udělala jeho bejvalka.“„Aleona to neudělala. Nebudu lhát.“
Přidřepl si vedle mě. V děsem vytřeštěných očích se mu leskly slzy. „Když mu řeknu pravdu, zabije mě.“ Vzal si mou ruku do svých a položil na ní čelo. Celé jeho kostnaté, vyčer pané tělo se třáslo pod vlnami vzlyků. „Proč to pro mě nemů žeš udělat? Já bych pro tebe udělal cokoli a ty nic.“ Stáhla jsem svou ruku zpět. „To neni o tom, co bych pro tebe udělala nebo ne. Je to o tý ženský, kterou chceš obvinit z něčeho, co neudělala.“ „A koho to kurva zajímá?“ Znovu se zvedl a stál nade mnou hrozivě pevný a neústupný. „Stejně je to mrcha. Už jednou to ukradla auto, nepamatuješ si to?“ „Pamatuju, ale-“ „Žádný zasraný ale.“ Dřepl si naproti mně a chytil mě za ramena. Propaloval mě svýma modrýma očima skrz naskrz. Díval se na mě upřeně, se směsí strachu, nadřazenosti a opo vržení. V útrobách se mi rozlil vodopád ledové vody, který mě zcela paralyzoval. Moje myšlenky mě začaly zrazovat. „Stejně sem to udělal kvůli tobě, protože budeš radši flirtovat a šukat s Jeffem v práci, než abys šla po práci za mnou.“
„Nic takovýho sem neudělala, už sem ti to říkala.“ „Jo, jasně, proto se kvůli tomu pořád hádáš. Víš, co se říká?
Pokud si to neudělala doteď, uděláš to. Nemůžeš si pomoct. Seš jako každá jiná ženská. Chcete prostě jenom vošukat každýho chlapa, kterej kolem vás projde. Udělali bysme pro vás všechno a vy prostě jenom dete a ošukáte nějakýho dalšího, bezNemělavýčitek.“jsem co na to říct. Před několika vteřinami jsem si vážně myslela, že jsem ho přesvědčila, aby udělal správnou věc, aby se přiznal. Najednou jsem tady stála v miniaturní koupelně, všechny dobře postavené argumenty, které jsem měla v hlavě připravené, se rozplynuly. Byla jsem ponecha ná vlastním mozkem beze slov. Hlavou mi běželi všichni muži v mém životě. Všichni ti, s nimiž jsem měla vztah a opustila je kvůli někomu jinému. Všichni ti, s nimiž jsem si za poslední čtyři roky zahrávala. Všechny momenty, kdy jsem se ocitla doslova na hraně, kdy stačilo málo, abych překročila hranice vytyčené mým bývalým vztahem a dostala se za bod, z něhož není návratu a důsledky nelze dohlédnout.Pomalumi docházelo, co řekl a zaplavil mě silný pocit, že má pravdu, že mě prokoukl, že vidí skrz mě do mé minulosti a čte ji jako knihu. Protože to, co jsem v minulosti dělala, odpovídalo tomu, co o mě, nás řekl. Byla jsem ta mrcha, která si zahrávala s lidmi, která flirtovala a nikdy si nebyla jistá, jestli je s tím správným člověkem. Sice mi bylo teprve dvacet jedna, ale i tak jsem se nemohla zbavit dojmu, že už bych v tomhle věku měla vědět, co a koho chci.
7
Za pravdu se každej brání.“ „Já se hádám, protože to neni pravda.“ „Ne, hádáš se o tom, protože nad tim pořád přemejšlíš.
Sergio nevypadal přesvědčeně. „Ale pamatuješ si auto rangerů?“„Jo,pokud se pamatuju dobře, když sem vypadla z práce, projelo tu všehovšudy jen jedno.“ Moje vnitřnosti znovu za plavil ledový vodopád viny a studu, ale co jsem řekla, už jsem
Zvedla jsem pohled a podívala jsem se na něj. Díval se na mě přesvědčeně a sebejistě. Viděl moje prázdná ústa otevřená v úžasu a věděl, že tuhle bitvu vyhrál on. Zase. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Co tam děláte? Všechno v pohodě?“„Jasně,hned
8
budeme venku.“ Chytil mě za ruku a stiskl. Jeho pohled znovu změkl. Vě děl, že už se nemusí snažit mě obměkčit, přesvědčit. Věděl, že v tu chvíli pochybuju o nejniternějších principech svojí vlastní existence a udělám cokoli, abych kousky, které se mi rozsypaly, dala znovu dohromady. Vyšli jsem na verandu. Třásla jsem se uvnitř, ale usmívala jsem se. Sergio se na nás oba díval nedůvěřivě. Strávili jsem asi dvacet minut. Musel vědět, že jsme se domlou vali, že jsme si navzájem ujasňovali svoje verze, abychom zněli důvěryhodně. Stála jsem ve dveřích a všechny tři páry očí ke mně vzhlížely s nadějí, že celou tuhle záležitost vyřeším. „Sergio, on si to celý pamatuje špatně,“ řekla jsem se smí chem. Všichni vypadali zmatení. „Nebyla sem tu, když se to stalo. Byla sem dole u Andrey. Pamatuju si, že tudy projíždělo rangerský auto, ale neviděla sem, co se dělo.“ Zvedla jsem po hled k němu. „Tys sem nahoru šel sám, nepamatuješ se? Šels pro tabák, myslim, a já zůstala dole.“ Opatrně mě pozoroval, ale pokýval hlavou a usmál se. „Sakra, máš pravdu. Do prdele, musel sem bejt úplně na plech, chlape. Ona se mnou nebyla. Sorry, kámo.“
v koupelně
Přešla jsem k zábradlí verandy, abych se měla o co opřít.
jsem cítila jeho pohled na sobě, ale snažila jsem se ho nevnímat. Každou minutou, kterou jsem strávi la u středoevropského stolu, jsem cítila, jak se celá situace zhoršuje, jak se vymyká kontrole, ale byla jsem odhodlaná, že tváří v tvář svým spolubydlícím ze starého kontinentu si musím zachovat svou nezávislost a lehkomyslnost a nenechat se strhout domněnkami založenými na několika špatných večerech. Zůstala jsem u nich ještě dlouho, zatímco on seděl na té pohovce, pozoroval nás a propadal se stále hlouběji do víru svých vlastních domněnek.
9 nemohla vzít zpět. Můj prázdný žaludek rotoval v mojí břišní dutině a chvíli se mi zdálo, že se pozvracím. Podívala jsem se znovu na něho, doufala jsem, že můj útrpný výraz, bledost mého obličeje, kterou jsem zcela zřetelně vnímala, ten točící se svět kolem, ho možná přimějí, aby Sergiovi řekl pravdu.
On a Marcel o něčem žertovali. Neposlouchala jsem je. Po zorovala jsem veverku šplhající po borovici a přála jsem si být jí, protože ta určitě nemusí lhát a cítit se tak mizerně jako já, aby mohla s někým být.
Přivinul se ke mě a s nadšením mě políbil. „Miluju tě.“
Nuceně jsem se na něj usmála. Nemohla jsem to zopakovat, nemohla jsem ta slova vyslovit. Místo toho jsem sáhla po ple chovce piva, kterou držel a několikrát si plně lokla. Později ten den Sergio podal na svou ex-přítelkyni trestní Celouoznámení.dobu
Ale on tam stál jako socha se spokojeným, mírně nervózním úsměvem na rtech a díval se na mě jako na někoho, kdo se právě stal jeho výlučným majetkem. „Dobře. Díky, krásko.“ Sergio se zvedl ze židle a vešel do chatky.
10Na vzdálenost dvou metrů jsem v jeho očích viděla kousky pohledů a útržky konverzací, jak se mu v hlavě skládají do různých scénářů. Měla jsem se zvednout a jít za ním. Měla jsem svoje chování založit na prožitých zkušenostech a ne na snaze zachovat si tvář před neznámými krajany. Měla jsem se hned odpočátku vzdát své naděje, že tentokrát se bude chovat jinak, protože přece vidí, že se nic neděje. Ale já odešla, až když jsem zaregistrovala jeho nepřítomný, spalující pohled. Díval se někam daleko za mě, ale jediné, co viděl, jsem byla já. Dopila jsem svoje pití a zvedla jsem se od stolu. On se zvedl taky. Přišel ke mně a chytil mě za ruku. Nechytil mě surově, jen mě uchopil. Výraz v jeho obličeji mě vyděsil. Byl odhodlaný s ústy zkřivenými v sarkastickém úšklebku. On moc ne chápal sarkasmus. Na to byl příliš vztahovačný a jednoduchý. „Tak co teď? Chceš tancovat?“ „Ne, radši bych šla zpátky na pokoj.“ „Ne, počkej, poď tancovat.“ Přitáhl mě k sobě a začal se mnou smýkat po části místnosti, která nyní sloužila jako taneční parket pro pár opilých cestovatelů, kteří se pokou šeli o cosi jen zdánlivě připomínající tanec. Pokoušela jsem se usmát, pokusila jsem se ztratit v rytmu a hýbat tělem ze strany na stranu, ale byla jsem ztuhlá očekáváním a napětím, které mezi námi viselo. Jeho obličej byl čím dál neupřímnější, a tím blízkým fyzickým kontaktem se snažil navodit jakousi prazvláštní atmosféru pohody a intimity mezi námi. Jeho pohled byl nepřítomný, ale sebejistý. Doufala jsem, že jeho snaha označkovat si teritorium mu bude stačit. „Já nechci tancovat. Chci jít spát. Poďme.“ Vykroutila jsem se mu a zatočila za roh do chodby vedoucí k našemu pokoji. „Proč chceš jít spát tak najednou? Co se stalo?“
„Takže ty chceš, abych já šel do postele?“ Měla jsem zachytit ten nespokojený tón. Měla jsem vědět, že se chytám do pasti, kterou na mě nalíčil. Měla jsem oče kávat, že moje odpověď nebude přijata tak, jak byla myšlena, ale měla jsem v hlavě jen představu postele a spánku, který by celý tenhle podivný večer zahalil mlhou a přetvořil jej v mi nulost, v nepříjemnou vzpomínku. „Jo, Otevřelachci.“
„Ty s nima chceš šukat že jo?“ řekl ještě potichu. V jeho ob ličeji se mísil výsměch a vztek. „Chceš, abych usnul, aby ses mohla vyplížit z pokoje a jít šukat s těma zasranýma týpkama.“ „Cože? Co s tebou, kurva, je? Můžeme jít dovnitř a jít spát? Oba sme něco pi-“ „Dneska ráno sem tě viděl, jak se na ně díváš přes vnitroblok.“ Teď už zvedl hlas a zvuk naší počínající hádky rezonoval prázdnou chodbou. „Vim, že jejich balkon je hned vedle našeho. Myslíš si, že sem blbej? Nejsem žádnej posranej debil, rozumíš?“
„Nic. Ty seš opilej a já už sem z toho všeho unavená. Prostě poďme do postele, abysme mohli zítra ráno odjet.“
jsem dveře do našeho pokoje a čekala jsem, až se připotácí chodbou ke mně. Párkrát narazil do zdí, ale čím blíže byl našemu pokoji, tím pevnější byla jeho chůze a od hodlanější jeho výraz. Přistoupil těsně ke mně a díval se mi s živočišnou a nekontrolovanou naštvaností do očí.
„Nikdy sem neřekla, že seš.“ Měla jsem tehdy cítit vztek, ale jediné, co jsem opravdu cítila byl narůstající pocit bezmo ci a vnitřní frustrace z tohoto večera, prostředí, nesmyslného konfliktu, o němž jsem ani neměla ponětí, že začal. „Ale myslíš si to. To je to samý.“
Chytil mě za paži, teď už surově, teď už jsem jeho stisk cítila až na pažní kosti těsně pod ramenem. Trhl mnou a odhodil
11
mě12 do šera toho generického hostelového pokoje. Zabouchl dveře, otočil klíčem a ten si strčil do kapsy u kraťasů. Nějak mi v tu chvíli na mysli vyvstal obraz toho dne, kdy jsme se staly párem, nebo aspoň tím, co jsem dosud, tím, co nás zavedlo až sem.