Na skok do pohádky
Zdeňka Martincová
Na skok do pohádky je volné pokračování pohádkové knihy Obchod paní Tlusté, ale číst jej můžeš i samostatně. A je vlastně jedno, kterou knihou začneš.
gramofonuporouchaném
O
„Jak ho zastavit? Takový rámus! Vždyť se z toho brzy zblázníme!“
Nastalo ticho.
„Konečně!“ radoval se. Oprášil si spokojeně ruce. „Tak dobrou noc, maminko.“
„To je starý gramofon. Netušila jsem, že ho stále máme.“
Příští noc ho probudily podivné zvuky z půdy. Zapálil svíci a spo lečně s maminkou stoupali po schodech. Opatrně otevřel dveře a pak to uviděl…
Oba už byli z té situace rozladění. Těšili se do postele, vždyť za rozbřesku musejí vstávat, aby se postarali o zvířata! Jaroslav přinesl kladivo a byl odhodlaný přístroj rozbít. Jako by však narazil na kámen. A na desce ani škrábanec! „Jak je to možné?“ divil se. Nakonec ztratil trpělivost docela a gramofon vyhodil z okna.
Maminka nadzvedla jehlu z gramofonové desky, jenže protivný zvuk neustal, naopak zesílil. Zmáčkla tedy páčku, kterou se přístroj vypínal, ale ani to nepomohlo.
Jaroslav byl statný mladý muž se světlými kudrnatými vlasy po ramena, tmavě modrýma očima a nakažlivým úsměvem. Pocházel z malebné ves ničky mezi dvěma kopci a žil se svou maminkou na statku, kde chovali krávu, kozu, ovce, králíky a slepice. O své hospodářství se společnými silami oddaně starali.
5
Jaroslav si myslel, že je po problému, jenže další noc je opět probudily podivné zvuky…
***
Po večerech však mládenec lehával v trávě před domem a pozoroval hvězdné nebe. Rád si představoval, jak putuje světem a prožívá jedno dob rodružství za druhým. Tajně doufal, že se něco přihodí a jeho život nabere jiný směr. Překvapeně zamrkal, když uviděl padat hvězdu. To ještě netušil, co se brzy přihodí…
„Kde se tu vzala ta věc?“ zeptal se Jaroslav.
„Kde se tu vzal? Jak je to možné? Tys ho sem vrátila, maminko?“
6
I třetí noc však zaslechli z půdy ty podivné zvuky… Jaroslav zamyšleně pozoroval gramofon a pak ho něco napadlo. „Jako by se nám snažil něco říct. Ale co?“ Rozhlížel se po půdě. Maminka se pokřižovala. „Aby si tak s námi zlí duchové zahrávali!“ „Chceš mi něco ukázat? Mám tu snad něco objevit?“ přemýšlel na hlas a mnul si přitom bradu. A pak si všiml, že intenzita zvuku, který gramofon vydává, se mění podle toho, jak se on pohybuje po místnosti. Čím vyšší hlasitost, tím víc se blíží odhalení té záhady? Dumal. Vtom mu padl zrak na truhlu v tom nejtmavším rohu místnosti. Vydal se k ní. Copak se uvnitř ukrývá?
Maminka se pokřižovala. „Tady nezůstanu ani chvíli!“ Jaroslav si povzdechl. Co teď? Přemýšlel. Nakonec dostal nápad. „Je teplá noc, tak přespíme venku. Zítra přivedu pomoc,“ řekl roz hodně.
„Copak tu máme zlé šotky?“
Jak řekli, tak také udělali.
Maminka pokývala hlavou na souhlas. „Venku se budu cítit bezpečněji. A pokud by se ochladilo, nebo by přišel déšť, můžeme si ustlat u kozy Rózy v chlívku. Místa je tam dost.“
Na druhý den zavolal Jaroslav šikovného řemeslníka, který dokázal opravit téměř cokoliv. Doufali, že on jejich problém vyřeší. Řemeslník zkušeným okem gramofon prohlédl. „Nic s ním není. Zku sím ho pořádně vyčistit. To by mělo stačit,“ povídal. Jaroslav doufal, že má ten opravář pravdu. Jinak by se museli snad přestěhovat! ***
„Ne. Jsem stejně překvapená jako ty!“
Vyběhli na půdu a nemohli uvěřit svým očím. Gramofon byl na stejném místě, odkud ho Jaroslav včera vyhodil!
„Co to znamená?“ zeptal se mládenec.
Náhle se kompas objevil v Jaroslavově dlani.
7
Maminka se usmála. „Tvůj děda Kryštof. Byl to cestovatel a vypravěč příběhů. Ten zlatý kompas mu patřil.“
„Že bys měl vyrazit do světa. Kompas tě povede. Nasbírej zkušenosti, získej životní moudrost, o kterou se pak se svými posluchači ve svých příbězích podělíš…“
„Není rozbitý. Nejspíš hledá nového majitele, který by vyprávěl příběhy těm, kteří jim chtějí naslouchat.
„Kdo je na tom obrázku?“ zeptal se.
„Dávej na sebe pozor a dobrým duším pomáhej!“ volala za ním.
Sotva se první sluneční paprsky dotkly země, vyprovodila maminka Jaroslava před dům. Pomohla mu do kabátu, podala mu šátek plný tvarohových buchet na cestu a se slzami v očích se s ním loučila.
Jakmile ji otevřel, nastalo ticho.
„Ten kompas je snad rozbitý? Proč se jeho střelka dokola otáčí jako vteřinová ručička hodinek?“
Jaroslav si vzpomněl na své přání a padající hvězdu. A pak se usmál. ***
Na dně truhly našel nový kabát, zlatý kompas s poškrábaným sklem a fotografii.
„Zdá se, že svého majitele už našel,“ řekla maminka a v očích jí za jiskřilo.
Jaroslav pokýval na souhlas a naposledy jí zamával. Stal se z něho tulák, který se právě vydal vstříc dobrodružství.
Ti jen bezradně pokrčili rameny.
O
dvou sestrách
„Dřív jedna bez druhé nemohla být, teď spolu v jedné místnosti nevy drží. Křičí na sebe, obviňují se, dokonce po sobě házejí věcmi. Kuchařka má na hlavě velkou bouli, protože nestihla včas uskočit před Lídiným
Lída měla vlasy dlouhé a světlé jako len a oči modré jako moře. Ráda pletla, vyšívala a zámecké pokoje zdobila barevnými záclonkami, na dýchanými polštářky, krásnými obrazy a čerstvými květinami, takže místnosti působily útulně a příjemně to v nich vonělo.
Sestry spolu dobře vycházely a navzájem se doplňovaly. Pokud se ně kdy pohádaly, po chvíli se zase udobřily. A tak si tu všichni spokojeně žili. Až se jednoho dne cosi přihodilo…
Princezny už měly věk na vdávání, jenže jaký princ byl stál o hádavou ženu? Co když nápadníci zklamaně opustí zámecké brány? Obávali se královští rodiče i poddaní.
Míla měla dlouhé tmavé vlasy a oči černé jako noc. Ráda přemýšlela a důležité myšlenky si zaznamenávala do svých deníků. Neustále něco četla a studovala. Snad v každém pokoji stála knihovna plná zajímavých knih. Královským rodičům pomáhala moudře vládnout.
Obě princezny byly najednou jako vyměněné. Od rána do večera se jen hádaly. Králi i královně se kvůli těm neustálým sporům udělaly na čele vrásky.
8
„Jak děvčata jenom udobříme?“ ptali se rádců.
Bylo jedno malé království, ukryté za hustým lesem, v němž se před osmnácti lety narodily dvě princezny. Dvojčata, která se však vzhledem ani povahou nepodobala.
„Před pár dny se ztratily za bouřky v lese, a když se vrátily, najednou byly jiné…“ odmlčela se na chvíli. Přemýšlela, jestli si může pustit pusu na špacír. Nebude z toho mít problémy? Nakonec se rozhodla promluvit. „Vyprávěly o mýtině, na které stála chaloupka na muřích nohách, ale to z horečky nejspíš blouznily.“
„Hej, mládenče, buď tak hodný a přines mi tu pánev. Bez ní oběd neuvařím!“ požádala ho kuchařka.
Z věčného hašteření už byli všichni na zámku k smrti unavení! Jak tohle jenom dopadne?
9 střevícem! Nesměj se, drahý, vždyť sloužící nám vyhrožují, že jestli se situace rychle nezlepší, půjdou si službu hledat jinam. Co s tím?“ ptala se královna svého chotě. Slzy si při tom hedvábným kapesníčkem otírala.
V zámecké kuchyni zahlédl princezny, jak se spolu hádají. Pustily se do sebe jako dvě zuřící lvice. Takhle běsnit ještě nikoho neviděl! „Co je to s nimi? Jako by je očarovala zlá čarodějnice!“ zvolal Jaroslav.
Ze zámeckého okna vylétla pánev a dopadla mládenci k nohám. Ten zvedl hlavu a usmál se. „Od kdy padají z nebe pánve? Spadne ještě něco?“ žertoval. Na hlavě měl slaměný klobouk, který našel v křoví. Teď se mu náramně hodil, neboť slunce pálilo a on by nerad dostal úpal. Kabát vysvlékl už před drahnou dobou a nesl ho v rukou, jinak by se upekl jako kuře na rožni.
Jaroslav se zamyslel. Nějaké řešení se přece musí najít! „Od kdy se tak chovají?“
***
„Dobrá,“ souhlasil tulák Jaroslav. Třeba dostane za ochotu kus žvance. Tvarohové buchty od maminky snědl už dávno a v břichu mu začínalo kručet.
Kuchařka se pokřižovala, jako by chtěla ochránit svou duši před temnými silami. „Už nás to taky napadlo. Král s královnou hledají pro svá děvčata pomoc široko daleko, ale srocují se tu jen šarlatáni!“
Tulákovi to vrtalo hlavou, chtěl té zapeklité věci přijít na kloub. „A jak se na tu mýtinu dostanu, víš?“ ptal se kuchařky na cestu.
„Za řekou je hluboký les, tím musíš projít, až se ocitneš na té mý tině. Ale ztrácíš jen drahocenný čas. Kdo kdy chaloupku na nohách viděl?“ ušklíbla se kuchařka.
Jen pokrčil rameny. Sbalil si pár buchet, co dostal jako výslužku, do uzlíku a vydal se na cestu. Však on zjistí, co tomuto království způsobilo žal a jak to napravit.
***
Jaroslav přebrodil řeku a prošel hustým lesem, až se ocitnul na mýtině. Musel si promnout oči, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Přímo
Jaroslav v té chvíli zkameněl. Co by měl té ženštině odpovědět? Ne chtěl se jí protivit. Měl by jí snad lichotit? Či předstírat, že zabloudil?
„Takových zvědavců už jsem měla dost, i proto jsme se přestěhovaly sem. Ukrýt se před zraky všech. Jenže ani tady klid nenajdu, jak se zdá! Pořád sem někdo courá…“
Jaroslav nejdřív kývl na souhlas, vzápětí však hlavou nesouhlasně zakroutil. „Ne, nejsem němý, ale oněměl jsem obdivem. Chaloupku na muřích nohách jsem ještě nikdy neviděl!“
„Nic. Nechtěl jsem se ti plést do soukromí. Prostě jsem od přírody zvědavý…“
„A kdo třeba? Prozraď mi, kdo se na mýtinu zatoulal?“
„Dvě princezničky, takové ochechule potrhlé! Pořád se jen smály a dováděly. Rušily můj polední klid! Tak jsem na ně seslala bouřku a kouzlem zasela mezi ně svár!“ Čarodějnice ve skutečnosti princeznám záviděla. Byla totiž osamělá. Její sestra ji před časem opustila. Se svou chaloupkou na muřích nohách se vydala do světa.
11
„Asi bych měl jít s pravdou ven. Já princeznu Lídu a Mílu znám a za tebou jsem přišel, abych jim pomohl. Ten svár ničí nejen ty nebohé dívky, ale celé království!“
„Co mlčíš? Ztratil jsi snad řeč? Nebo ti někdo vytrhl jazyk?“
V tom okamžení však vešla čarodějnice na zápraží. Měla vlasy šedivé a dlouhé až do pasu, na rameni jí seděla odporná žába. O nohy se jí otírala černá kočka.
„Hej ty, co tu děláš?!“ zahromovala ta babizna.
Čarodějnice si ho měřila pohledem. „Není to tak dlouho, co tu stály dvě chaloupky na muřích nohách…“
„Co je ti do toho?“ vyjela na něho.
před ním stála chaloupka na muřích nohách. Takže princezny mluvily pravdu! Co teď? Přemýšlel. Měl by být opatrný, vždyť v té chaloupce nejspíš přebývá zlá čarodějnice, která ovládá nebezpečná kouzla!
Zdálo se mu to, nebo čarodějnice opravdu posmutněla? To podnítilo jeho zvědavost! „A kde je ta chaloupka teď?“
Ještě ten den čarodějnickou sestru našel. Jak ji však domů naláká? Chaloupka na muřích nohách stála uprostřed pole. Mladá čarodějka měla zářivě zrzavé vlasy stažené do culíku, na temeni rozcuchané. Se děla na verandě, nohy zkřížené do tureckého sedu, dlaní si podpírala bradu a příšerně se nudila. Tam za horizontem na ni čeká dobrodružství. Co ale tady, uprostřed vzrostlých klasů?
***
Čarodějnice by ho jindy za takovou drzost proměnila v žábu, ale teď se nad tím zamyslela. Možná by jí tenhle mládenec mohl pomoct. A tak pravila. „Pokud najdeš mou mladší sestru a přivedeš ji zpět, odčaruju princezny dřív, než řekneš švec!“
Tulák pokrčil rameny. „Proč ne?“ řekl a vydal se její sestru hledat. Doufal, že stopa po muřích nohách ještě nevychladla. Po pár krocích se však náhle zatáhla obloha a spustil se prudký déšť. Jaroslav si oblékl svůj kabát a povzdechl si. Kudy půjde, pokud déšť smyje otisky?
Ráno ho probudil zpěv ptáků a hřejivý dotek slunečních paprsků. Natrhal si plnou hrst borůvek a napil se ze studánky. Konečně mohl pokračovat v cestě! Doufal, že potká někoho, kdo chaloupku na muřích nohách viděl, ale natrefil jen na lesní zvěř. Začínal si zoufat, když vtom si vzpomněl na zlatý kompas s poškrábaným sklem. Mohl by mě navést? Vyndal jej z kapsy. „Kudy za mladou čarodějkou, co cestuje v chaloupce na muřích nohách?“ položil otázku. A zajásal! Střelka zlatého kompasu se roztočila. Následoval ji.
12
Jaroslav se ukryl před deštěm v krmelci pro jeleny, na který cestou na razil. Uprostřed léta byl prázdný. Zvěř se sem přichází krmit až v zimě. Byl vděčný za takové štěstí, jinak by promokl na kost.
„A nešlo by s tím přece jen něco udělat?“
„Dobře jim tak!“ zasmála se čarodějnice. Cizí neštěstí jí potěšilo.
Déšť neustával, a tak musel v krmelci přespat.