NÁVRATY
Sofia 1960
Je letní, prosluněné odpoledne na periferii Sofie. Z blízkého pohoří Vitoša, které město obklopuje, vane svěží čerstvý vzduch, mísící se s teplem stoupajícím z prohřátých kamenných chodníků. Je siesta a v tuto denní dobu by i náhodný chodec v prázdných ulicích uslyšel na kamenné vydlážděné ulici jen vlastní kročeje a zpěv ptactva v zahradách, obklopujících skromné rodinné domky. Sem, do této čtvrti na samém okraji hlavního bulharského velkoměsta, už hluk aut, autobusů a tramvají doléhá jen jako tichý, vzdálený neutuchající šum vodopádu.
Na zídce před jediným vysokým třípatrovým domem sedí malý chlapec. Má na sobě krátké kalhoty a pruhované tílko. Má odřené a ovázané koleno. Teplo odpoledního slunce ho příjemně hřeje na obličeji a kůži opálených rukou a nohou.
Pozoruje stíny na dlažbě chodníku na protější straně ulice. Tam, kde je pozemek s dřevařskou dílnou a vůní dřeva a pilin. Stíny jsou pruhované sluncem pronikajícím přes laťkový plot.
Vstane, vytáhne z kapsy malý úlomek cihly, přejde přes ulici a namaluje na pruhovaný chodník něco, co by se vzdáleně mohlo podobat oslu nebo koni. „Zebra“, řekne spokojeně a znovu se posadí na protější
zídku. Pozoruje svůj výtvor, jako by čekal, že se zebra pohne a poběží až na konec jejich ulice. Tam, kde končí domy a začínají jen louky, tím velkým, teplem se tetelícím údolím, poběží za zvuku cikád dál a dál až k horám. A tam, na úpatí těch lesnatých svahů stoupajících vzhůru až k zasněženým vrcholům, se zebra zastaví a ohlédne se. A on přes tu velkou plochou vzdálenost uslyší, jak zaržála. Po zebersku to bude znamenat děkuuuujííí tííí, můj přííítelííí, a bude šťastná a volná.
Jsou prázdniny a je mu příjemně.
Končí siesta, babky a ženy vycházejí z domků a pomalu se trousí všechny jedním směrem. Pekař bydlí i peče jen kousek odtud, na rohu vedlejší ulice. Pekárna, nebo jak se řekne bulharsky Furna, je malý jednopatrový domek s předzahrádkou. Otevřenými dveřmi pekárny je vidět velkou sálající pec a v ní oheň.
Pekař už za tmy peče, aby před polednem mohl nabízet čerstvý a ještě teplý chléb. Pak, až pec vymete, vloží do ní velké i malé pekáče, které mu sem denně v tu stejnou dobu nanosily ženy z celého okolí. Je v nich vše možné, většinou nějaké maso, často jehněčí, skopové nebo sekaná spolu s červeným zelím, nakrájenou zeleninou, kořením a vařenými bramborami. Každá hospodyňka má svůj zaručený a pouze její tajný recept na dušené zelí s vepřovým masem, džuveč, kavarmu i jiné pokrmy, na který je náležitě hrdá.
Když odbije druhá hodina odpoledne, je vše hotovo a ženy se srotí před pekárnou. Čekají, až pekař vyvolá jejich jméno. V každém pekáči je papírek se jménem, někdy je tak zahnědlý žárem pece, že se nedá přečíst, a tak jej pekař nechá stranou, aby si ženy svůj pekáč našly samy. Tento denně se opakující rituál je vítanou příležitostí k babskému tlachání, štěbetání, k zaručeně pravdivým povídačkám a novým drbům.
Chlapec, jako pokaždé, když je příležitost, si nenechá ujít pohled na plápolající oheň v peci, vůni chleba a čerstvě upečených jídel a rád se zaposlouchá do ženských povídaček. Většinou probírají někoho, kdo tam zrovna není, rokují o mužích nebo o někom z okolí. On ty lidi nezná a pořádně ani nechápe, o čem si to vlastně povídají, ale ta atmosféra jej přitahuje. Vstane ze zídky a vypraví se v hřejivém sluníčku pomalu směrem k pekárně. Vtom zahlédne babičku Janku, jak zrovna vychází z domu. Počká na ni, babička ho uchopí za ruku a jdou po hrbolatém chodníku spolu.
Před pekařovým domkem je rušno. Zrovna pomlouvají čerstvého vdovce, který chodí s pekáčem místo své zesnulé ženy, ale náhle zmlknou, když dvojici uvidí přicházet. Pak zazní ženský smích. Pekař vyvolává jména, ženy nakukují do pekáčů sousedek a přičichávají k jídlům. Pak po dvojicích, trojicích, ještě stále
štěbetaje, odcházejí i s pekáči směrem k domovům přichystat jídlo rodině a manželům, kteří se brzy vrátí z práce. Babička na dnes připravila a u pekaře nechala upéct musaku, sekané maso s bramborami a zeleni-
nou. Chvíli si povídá se sousedkou, pak pekaři zaplatí a koupí ještě bochník čerstvého chleba, usměje se, šibalsky mrkne na chlapce a předá mu pekáč tak, jak to vždy dělají, když tu je na prázdninách. Jdou společně domů. Jdou vedle sebe a on oběma rukama svírá pekáč vonící musaky. Babička se ho ptá na koleno, jestli to ještě bolí. Zastaví se, přidřepne si, on zvedá pekáč nad hlavu a babička mu upravuje obvaz, aby ještě chvíli držel. „Doma ti ho vyměním, “ povídá. Pak spolu pomalu pokračují k vysoké budově, kde bydlí v bytě ve třetím patře.
Jdou kolem Zebry, je tam stále, nepohnula se, jen se jí pruhy trochu posunuly.
Vlastně tehdy, ten rok a na tom místě bylo, jako by někdo rozhrnul oponu a on konečně vstoupil z mlhy dětských představ do chlapeckého, sluncem ozářeného světa.
Chvíle proměny, kdy doopravdy a jasněji začal vnímat svět kolem sebe.
Pokračování …………………………….