Eliška Libovická
To to duní, to to duní.
Blíží se k nám malý Šimon. Říkám malý, ale je spíš mladý, jinak je ho totiž pořádný kus.
A už je tu. Funí, ale usmívá se na celé kolo. Je to veselý medvědí kluk, co si všímá krásných věcí kolem sebe a užívá si jich.
Když se narodil, neuměl nic, jenom plakat, papat a kakat. Jak ale rostl, naučil se spoustu důležitých a zábavných věcí. Naučil se chodit, běhat, skákat, dělat kotouly a chodit po předních tlapkách. Naučil se jíst sám, naučil se mluvit a naučil se dělat si přátele.
Jedním z jeho přátel byla i žába Agáta. Ta sice neuměla běhat ani neměla takovou sílu jako Šimon, ale bavilo je společně skákat, zpívat písničky a dívat se večer na hvězdy. Měli se rádi, naslouchali jeden druhému a pomáhali si. Jednou večer, když koukali vleže v trávě na úplněk měsíce, Agáta Šimonovi vyprávěla historku, kterou slyšela od svojí rybí sestřenice Klárky. Vyprávěla o moři. O slané vodě, o houpání velkých vln, o svěžím studeném vzduchu, o výhledu na nebe a na obzor světa. Šimon se zasnil, moc by chtěl vidět moře.
A pak se rozhodl. Musí se naučit plavat!
Ráno zaběhl k rybníku za Agátou a povídá: „Agátko, potřebuju se naučit plavat, pomůžeš mi? Naučíš mě to, prosím?“ Žabku to trochu zaskočilo, ale pak se na svého medvědího kamaráda usmála a řekla: „Jasně, dáme se hned do toho.“ Šimon opatrně vkročil do rybníka a šel tak dlouho, dokud neměl vodu po pupík. Pak se zastavil a čekal na rady od Agáty, protože vůbec netušil, co má dělat. Plavání mu přišlo hodně složité, ale rozhodně to kvůli tomu nevzdá.
Žabka mu trpělivě radila, jak si má lehnout na břicho, jak má pohybovat hlavou, rukama a nohama a jak má správně dýchat.
Byla to pro toho našeho malého medvídka pořádná dřina. Nešlo mu to. Moc se snažil dělat všechno tak, jak mu žabí kamarádka radila, ale nedokázal se na vodě udržet.
