Perníkové městečko Ladislav Slezák
„Ts, protože mě to nenapadlo asi“ prohlásil. Makérka a Séba se rozesmáli, ale zamračený výraz jejich ka maráda je opět zklidnil. Blonďatá dívčina si pak hned vzala slovo. „Tak jo, pořádně poslouchejte. Máme velké štěstí, že táta v té továrně pracuje. Vzala jsem mu klíče, ale pro jistotu pů jdeme zadním vchodem. Včera mi továrnu ukazoval, takže se v ní trochu vyznám. Za prozkoumání rozhodně stojí místnost ztrát„A toa nálezů.“jakoproč“
2 Kapitola 5. Noc v továrně Kolem panovalo ticho, jen z dálky byl slyšet štěkot psa. Měs tečko obestoupila noc a úplnou tmu narušovaly jen pouliční lampy. U sochy Theodora Perníka se sešla trojice kamarádů –nervózní Kartáč, odhodlaná Makérka a zadumaný Séba.
okamžitě vyzvídal Kartáč. „No, táta říkal, že to je jediná místnost, kam nikdo nechodí. Jen se tam odhazují věci, ke kterým se nikdo nepřihlásil. A to tady mluvíme o továrně, která funguje už přes padesát let“ vysvětlila Makérka.
„To jo, ale stejně nevím, co to má společného s Theodorem Perníkem. Vždyť ta továrna vznikla až několik let po jeho
„Lezl jsem po okapu a řeknu vám, že to nebylo nic příjem ného“ zahlásil Kartáč a Séba na něj hned reagoval.
„To vaši ještě nespali?“ „No, spali“ odpověděl Kartáč. „Tak proč jsi nešel normálně dveřmi?“ zeptal se Séba a Makérka se podivila taktéž.
3 zmizení“ nechápavě hovořil Kartáč a Séba na něj okamžitě reagoval.„Toje pravda, ale v celém tom příběhu o Theodoru Per níkovi se stejně nemáme čeho chytit. A pořád je to továrna, která vznikla na jeho počest. Třeba se tam můžou povalovat nějaké artefakty, které s ním mají něco společného.“ „No právě! Táta říkal, že právě ta místnost ztrát a nálezů původně sloužila jako kancelář. Prý by tam dokonce měla viset zarámovaná Theodorova puška, kterou kdysi nechal pod pří střeškem, než odešel. Původně byla na radnici, stejně jako dal ší vzpomínkové předměty, ale po otevření továrny ji přemístili sem“ vysvětlovala Makérka. Kartáč uznale pokýval hlavou. Moc dobře si uvědomil, že to je stopa, kterou je třeba prošetřit. K továrně to nebylo daleko. Perníkové městečko není zrovna velké. Na náměstí kolem kašny stojí restaurace, kavárna, malý zavřený hotel, radnice a škola propojená se školkou. Právě mezi školou a radnicí se tyčí socha Theodora Perníka. Za zády kamenné podobizny zakladatele městečka se přes silnici na chází perníková továrna. Venku byla trochu zima, až se Séba oklepal. Všichni tři pomalinku přelezli plot, aby nevzbudili jakoukoliv pozornost a obešli celou továrnu. Celkem brzy našli železné zadní dveře. Makérka vytáhla z kapsy klíč, a odemkla je. Když vcházeli dovnitř, tak vytáhli baterky a rozsvítili je. Velké světlo zapnout nemohli, kdyby se celá továrna po půlnoci rozsvítila, tak by si toho někdo určitě všimnul. Postupně procházeli kolem pecí, kde se pekl perník. Viděli zamoučněné dřevěné desky, kde se běžně válí těsto. Kolem bylo nespočet strojů, které těsto hně tou, případně hotový perník balí do obalu. „Vidíte, to jsou normální mechanické příšery“ poznamenal Séba a ukazoval na stroje, které nehnutě postávaly u zchladlých pecí.
4 „Ale prosím tě, to nejsou žádný příšery. Jenom lidem ulehčují práci. A teď už ticho, tamhle to je. Za mnou“ zašeptala dívka. Pomalinku došli ke dveřím. Ty vypadaly velmi staře. Bylo vidět, že je už nikdo dlouho neotvíral. Kartáč zatáhl za kliku, ale dveře byly zamčené. Makérka ihned vytáhla svazek klíčů, ale žádný nepasoval do zámku. „Hmm, co teď?“ zeptala se zklamaně. „Mám nápad“ zahlásil Séba a došel k věšáku, na kterém byly zavěšeny bílé pláště, co pekaři a pekařky nosili při práci. Sundal jedno ramínko a vytáhl z něj drátek, na kterém byl zavěšen. Poté doběhl ke dveřím a drát strčil do klíčové dírky. Několik táhlých chvil jím otáčel. Když už ostatní pomalu ztráceli trpělivost, uslyšeli cvaknutí v zámku a místnost se otevřela.
„Tak to se ti musím poklonit, kamaráde“ uznale pokyvoval Kartáč a hned dodal „Musím si na tebe dát pozor, aby ses mi v noci nevloupal do pokoje“ zasmál se. „Ale prosím tě, tohle je starý zámek na starých dveřích. S novějšími bych si neporadil“ krotil nadšení Séba.
Všichni se potichu vkradli do místnosti a najednou je uchvátilo neskutečné množství harampádí. V místnosti se nedalo téměř hnout, člověk si musel neustále dávat pozor, aby do něčeho nevrazil. Děti si prohlížely staré kolo, velké kuf ry, zaprášené kabáty, staré noviny, malé skříňky, zrezlé pekáče a další předměty, které už velmi dlouho nikdo neměl v ruce.
Když se proplížily kolem stolu, z něhož téměř přepadávaly zaprášené šanony, tak si na druhé straně místnosti všimly roz bité skleněné vitríny. Puška, pro kterou se vydaly, tam nebyla. Séba se prosmýknul až k vitríně. „Řeknu vám jedno. Ta puška tady ještě před nedávnem byla.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala se Makérka a Séba hned odpovídal.
„Vždyť se tu rozhlédni. Všude prach a špína, ale když se koukneš na tu vitrínu, nebo na ty střepy tady na zemi, tak na nich žádný prach není. Někdo tady před nedávnem byl a od nesl si sebou pušku jako suvenýr.“ „Mně se tohle celé nějak nelíbí. Měli bychom raději rychle zmizet“ poznamenal Kartáč a ošil se. „Je pravda, že tady už nic nenajdeme“ chápavě prohlásil Séba. Postupně opatrně prolezli místností a vyšli zpět k to várním pecím. Dveře od ztrát a nálezů zavřeli a pomalu šli k východu.„Takžezase nic. Riskujeme zaracha pomalu na doživotí a stejně jsme nenašli vůbec nic“ otráveně pronesla Makérka, Séba však okázale reagoval. „To bych netvrdil. V té skále nám nějaký hlas říkal, že tam nic nenajdeme. To ale neznamená, že nemůže být odpověď někde jinde. Také je otázka, jestli nás ten hlas nechtěl zmást. No a teď shodou okolností někdo ukradne starou pušku Theodora Perníka, která tady leží několik desítek let. A to se stane zrovna ve chvíli, když jsme celé té záhadě na stopě. Zdá se mi, že někdo o našem bádání ví. A že se hodně snaží, aby chom nic Všichninezjistili.“seSébou fascinovaně souhlasili, ale teď je třeba se co nejrychleji a nenápadně vrátit domů. Vyšli ven, zavřeli za sebou železné dveře a Makérka zamkla na dva západy. Ani se nestačila otočit, když zaslechla povědomý hlas. „Ale heleďme se kdo tu vyvádí neplechu“ ozvalo se před nimi. Byl to Plevel. Po chvíli se ze tmy vynořili i Doutnák a Zápal.„Cochcete? Nechte nás být“ odhodlaně prohodil Séba. „Co chceme? Co vy tu chcete? Tohle je naše území. Tady nemáte co pohledávat a zvlášť v noci, vy sajrajti“ zlověstně
5
zahlásil6
Plevel. Všichni Panteři je obestoupili. Séba, Makérka i Kartáč se rozhlíželi na všechny strany, hledali cestu ven z obklíčení. Séba přivřel oči a zamračil se. „Musím něco vymyslet“ zamručel si pro sebe. Pak otevřel oči, čišelo z nich odhodlání.