Vše se ubíralo tím správným směrem. Z Lařina oblíbeného gramofonu hrála hudba, lidé tančili a bavili se. Julie, Oskar a Denis se nakláněli z okna, aby dým z jejich cigaret nepřilákal Lařiny rodiče a pár, který jsem ani neznala, se podezřele
2 Kapitola 1. Z bílého, květinami zdobeného rámu se usmívala. Mladá, krásná a jako vždy působící sebevědomým dojmem. Neměla zuby bílé jako perličky, ale přesto její úsměv oslňoval. Její pleť nebyla jako právě vyretušovaná jednoduchou mobilní aplikací a také se v ní nezračila nevinnost. Navzdory tomu se zdála krásnáSmyčcea veselá.vrzaly o struny a kromě hudby se vzduchem linuly vzlyky a posmrkávání. Jako první vzpomínka na Laru Juno vou mi vytanula na mysli zrovna ta z oslavy jejích šestnáctých narozenin.
Kamarádky jsme byly odjakživa. Nepamatuju si, kdy to začalo, ale život bez ní si už nevybavuju. Když jí matka donesla dort a nechala nás o samotě, Lara ze zásuvky s ponožkami vytáhla láhev skotské, která byla pů vodně určená jejímu dědečkovi a která ležela takhle schovaná už delší dobu. Ze skleněné nádoby neubyla ještě ani polovi na obsahu a Lara nalila každému do plastového pohárku jen trošku. Šetřila nám na jindy, ale ostatním to neříkala. „Připi jme si nyní na život. Moje narozeniny za oslavu nestojí, ale život… no, to je něco jiného,“ pronesla laškovně, poté mrkla na Reného a vyklopila do sebe alkohol, jako by šlo o závod. Všichni jsme ji napodobili, i když já chvíli otálela. Když se na mě však popichovačně podívala, věděla jsem, že mi nic jiného nezbývá. Ostrou pachuť whisky jsem se snažila zastřít arašídy a nastrkala jsem si jich do pusy tolik, kolik se tam vlezlo. Lara se smála a schovala poklad zpátky na své místo.
„Jsi nekonečně roztomilá, Lily,“ usmála se na mě jako na dítě a já se zapitvořila taky. „Ale jestli je nekonečný a po naší smrti bude nekonečně dlouho existovat, co bude s námi?“ pokračovala.
Sešly jsme o dvě patra níž, velký dům totiž skýtal tři poscho dí: první - společenské patro, druhé - patro rodičů a třetí - Laři no. Jediné dítě zámožných manželů, co jiného by se dalo čekat. Lara měla vlastní koupelnu a velký pokoj. Pan a paní Junovi už odešli do divadla, takže jsme s radostí zjistily, že je celý dům jen náš. Lara však nikdy nechtěla velkou párty, i když by půlka školy za její pozvání shodila ze schodů vlastního sourozence.
3 dlouho zdržoval v koupelně. Vymanila jsem Laru z Reného objetí a doufala, že mi to pohledný chlapec s vlasy Jamese Deana odpustí. V tu dobu spolu ještě oficiálně nechodili, ale bůh věděl, že po sobě pokukovali už příliš dlouho.
Pokračovaly jsme do kuchyně a tam jsme si sedly na bar manské židle.
„Tak vesmír je nekonečný, hm?“ optala se mě Lara a hledě la přitom soustředěně před sebe. Sklonila jsem hlavu ke své mu drinku, který jsem míchala napichovátkem s koktejlovou třešničkou na konci. Obyčejně nám vlastně stačilo pivo, ale občas jsme si prostě chtěly hrát na dámy. „Říká se to,“ odpověděla jsem po chvíli.
„Jaký koktejl Vám mohu namíchat, slečno Liliano Divínová?“ zachmuřila se Lara vážně a prsty si uhladila svůj imagi nární knír. Hrála jsem její hru, tak jako ostatně vždycky. „Jed nu Piña Coladu, prosím, slabou,“ nezapomněla jsem dodat. „Ale Lily,“ přestala Lara na chvíli třepat shakerem, „je to moje oslava, odvaž se jednou.“ Nikdy mě k ničemu nenutila, ale jisté přesvědčovací schopnosti měla. To ty její jiskřivé zelené oči. Chvíli jsem seděla tiše, mezitím co ona chystala naše ob líbené drinky. Pak si Lara sedla naproti mně a společně jsme prosklenými dveřmi hleděly na zahradu. Skoro se mi zdálo, že po nás hvězdy něco chtějí, jak jasně zářily.
„Ano, co bude, až zemřeme? Vím, že na duchy nevěříš, ale… myslíš, že není ani malá šance, že bych pak mohla lítat, strašit a navštívit všechna místa, která za život nestihnu?“ Zamyslela jsem se a navzdory své předpojatosti vůči ma gičnosti, posmrtnému životu a víře v nebe jako takové, jsem se rozhodla kamarádku potěšit. „Já nevím. Možná. Chtěla by ses stát duchem? Vždyť by si byla ještě bledší, než už jsi.“ „No dovol,“ udeřila mě loktem, až jí vyšplíchlo trochu ná poje ven. „Chtěla bych být duch, protože kdybych byla, mohla bych vidět svůj pohřeb. Mohla bych sledovat, kdo přijde, kdo kvůli mně bude plakat a kdo o mě co pěkného řekne. Zajíma lo by mě, jak moc mě mají někteří lidi skutečně rádi. Myslím, že až po tvé smrti jsou lidi stoprocentně upřímní.“
4 „Co bude s námi kdy? Po naší smrti?“ nechápala jsem, proč otevírá tuhle debatu.
„To není pravda,“ odporovala jsem jí. „Právě na pohřbech lidé na oko smutní, ale v duchu se radují, že ta bestie s lesk lejšími vlasy, je už mrtvá,“ dodala jsem v legraci. Lara se chvíli smála se mnou, ale pak zmlkla. „Všichni tě mají rádi, vždyť to víš. Jsi až moc oblíbená.“ „Stejně by to bylo fajn. Vidět vlastní pohřeb. Hrozně by mě zajímalo, jak bude probíhat. Matka by mi nechala rakev obložit desítkami kytic, které jsem stejně nikdy neměla ráda, nechala by mi zahrát písničky, které jsem nikdy v životě ne poslouchala a otec…,“ odmlčela se a už v tom nepokračovala. Narvala jsem jí do pusy třešničku a ukončila jsem tak debatu, která začínala být trochu šílená. Jenže Lara sama byla tak trochu Nyníšílená.sena časové ose v mé paměti přenáším o půl roku poz ději. Vidím Laru v černých minišatech. Sedí v křesle a popíjí nějaký alkohol. Já byla tou dobou zabraná do debaty s jedním krasavcem. Tedy spíš jsem byla zabraná do těch jeho sladkých
5 ďolíčků. Hovořil se mnou a Julií a něco nepodstatného nám vysvětloval. Očkem jsem pokukovala po Laře. Vypadala, že se dobře baví, dokud za ní nepřišel ten kluk se světlými vlasy. Vypadal hrozně mladě a něco Laře říkal. Myslím, že ji žádal o tanec, ale ona ho odmítla s tím, že má přítele. Potom odešla ven a chlapec se z housepárty vytratil. Když se Lara vrátila, přetřela si rty rudou rtěnkou a políbila mě na líčko. „To je značka, že ke mně patříš,“ zašeptala mi do ucha a odtáhla nás s Julií ke stolnímu fotbálku, kde se k nám přidal také Oskar. Oskar je takový ten typický kluk, kterého si všichni lidi vší mají, ale málokdo se s ním dá do řeči. Dlouhé špinavé blond vlasy nosí většinou stažené do drdolu a pár rozčepýřených pramínků mu lemuje obličej. Nosí saka, košile a kalhoty a je neuvěřitelný džentlmen. Má však rád jen svoji malou skupinku lidí, se kterými se baví a o ostatní se nezajímá. Modrými oči, které se schovávaly za tenkými obručemi brýlí, sjel Oskar stav na bocích hracího stolu a podíval se na Laru, která právě před chvílí vstřelila další gól. „Nikdy neprohrává,“ pronesl odevzdaně a obdivuhodně zároveň.„Tonapiš
na můj náhrobek,“ pousmála se Lara povzne šeně. My s Julií se začaly smát a Oskar jen zakroutil hlavou, ale Lara měla ten svůj výraz v očích. Zelená jakoby ztmavla a Lara věděla, že ji obdivujeme. Dělalo jí to dobře. A nakonec se přesouvám ke dni, kdy to všechno začalo. K prvnímu březnovému dni. Ještě ráno byla Lara veselá. Když jsme se ale sešly odpoledne v kavárně, chtěla se opít. Řekla, že se potřebuje odreagovat a ať půjčím auto od mamky. Řidičák jsem měla chvíli, ale máma mi slíbila auto kdykoliv budu po třebovat. Od té doby, co se rodiče rozvedli, se mi oba snaží vy jít vstříc. Předhání se v tom, kdo je lepší, i když si to finančně nemůže dovolit ani jeden.
„Ta košile s malými fajfkami ti moc sluší,“ pochválila jsem Denisovi modrou košili. V kombinaci s jeho úzkými kalhota mi a vlasy na bocích zastřiženými a uprostřed delšími, neměl nikdo pochyby o jeho orientaci. „Pojďme tančit,“ podala jsem mu ruku a on vstal. Rázem jsem si vedle něho připadala malá, jako vždy. Byl tak vysoký.
„Má dnešní výlet a tvá potřeba se opít něco společného s Reném?“ nevydržela jsem se nezeptat. Nechtěla jsem nám kazit večer, ale ten by si Lara stejně zkazit nenechala. Ne tímhle. Také proto jen zakroutila hlavou a zvýšila hlasitost Navštívilypísničky. jsme dva kluby, z toho v jednom hráli fakt děsně, takže jsme se přesunuly do dalšího. Lepší DJ, lepší společnost, tudíž jsme se rozhodly zůstat. Narazily jsme na Julii s De nisem a atmosféra se zdála být až moc uvolněná. Julie opět neměla peníze, a tak ji Lara pozvala na drink. Já nepila, a tak jsme mezitím pozorovali s Denisem kluky.
„Potřebuju trochu čerstvého vzduchu.“ Lara stáhla okýnko a vystrčila z něj hlavu. Dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru a ona se spokojeně usmívala.
6 Vzala jsem tedy mámina nového Forda, na kterého dost dlouho šetřila, a vyrazily jsme do víru pátečního města. Z rá dia zněla hudba, a zatímco já v ruce držela volant, Lara v ní svírala suchý francouzský cider.
„Ten kluk, co má šíleně mastné vlasy a roztrhané boty se na mě neustále dívá,“ sdělil mi Denis, když se ke mně sklonil. „To je hrůza,“ dodal ještě a podíval se na mě povrchním po hledem. Na jeho arogantní poznámky už jsem si zvykla a za smála jsem se s pouhým: „Máš pravdu.“ O chvíli později se k nám už řítila malá rudovláska, v závě su s Larou. Juliiny modrozelené oči už se topily v mlze a pře létávaly bezcílně všude možně. S blaženým výrazem je potom
„Ten budu mít už brzy, vždyť už mám několik jízd za se bou,“ argumentovala. „Za měsíc budu mít narozeniny a budu dospělá.“Vklouzla jsem na sedadlo a zírala na ni. „Protože jsi pila.“ „Připadám ti opilá?“ promluvila klidně a v jejím pohledu jsem viděla, že hraje více nalitou než skutečně je. „Vážně Laro, nejde to, vypadni z tama!“ popohnala jsem ji mile. Myslela jsem, že žertuje. „Lily, no ták. Odvaž se trochu.“ Chtěla mě vyhecovat. A k mé smůle se jí to vždycky podařilo. Věděla, na kterou moji slabinu uhodit. Nechtěla jsem být ta nudná kamarádka. „Fájn,“ vzdala jsem to. Zavřela jsem za sebou dveře a Lara nastartovala. Párkrát už naše auto řídila, na starém letišti, na lesní cestě, kde není provoz nebo na parkovišti. Ze začátku jsem Laru neustále kontrolovala. Jestli pevně drží volant, jestli neusíná. Pak jsem začala dávat větší pozor na cestu, aby nám někdo nevběhl před auto, ale všechno se zdálo v po řádku. Lara jela plynule a akorát jednou jí zdechl motor na křižovatce.
„Vždyť nemůžeš,“ odporovala jsem. „Protože„Proč?“ nemáš řidičák,“ konstatovala jsem důležitý fakt a shlížela jsem na ni, opřená o rám dveří spolujezdce.
7 zavřela a vlnila se do rytmů hudby. Netuším, kolik hodin bylo, ale rozhodly jsme se odjet, když bylo všechno dokonalé. Vždycky to tak děláme. Skončíme v tom nejlepším. Klap, klap, prásk. Lara zabouchla dveře na pozici řidiče. „Vrať mi ty klíče,“ žádala jsem ji. Zakroutila hlavou, až jí pramínky lítaly všude možně a smála se. „Nedělám si legraci, pojď si přesednout, ať můžeme jet.“ „Nech mě řídit, Lily,“ žadonila chvíli jako malá. Pak se za tvářila vážněji a zkusila to znovu. „Prosím. Chci řídit.“
8 „V pořádku, hlavně klid, pššt!“ tišila mě Lara, ačkoliv jsem nic nestačila říct. Opět nahodila pohon a štrádovaly jsme si to dál. Jely jsme cestami, na kterých takhle v noci policajti nestávají, ale raději jsme nechaly rádio jen na normální úrovni hlasitosti.Bylatma, svítil měsíc a hvězdy, silnici lemovaly stromy a uprostřed před námi stála srnka – to je to poslední co si pamatuji. Lara strhla volant. Auto se točilo a s ním i stromy a hvězdy. Zbrzdil nás náraz a já se probrala s obrovskou bo lestí„Lily,hlavy.jsi v pořádku?“ křičela na mě ustrašeným hlasem. „Počkej, nehýbej se!“ poručila mi a roztřeseně si snažila odep nout pás. Asi na čtvrtý pokus se jí to povedlo, otevřela dveře a zapištěla. „Sakra, sakra, sakra.“ Držela se pevně za dvířka a vyjeveně na mě koukala. To už jsem vnímala a ptala se jí, co se děje. „Je tady sráz, málem jsem spadla dolů,“ vysvětlila a stoupla si opatrně na špičky. Přilepená na auto ho obešla a rychle mě běžela zkontrolovat. Airbagy fungovaly, jak měly a obě jsme byly živé. „Lily, princezno, jsi v pořádku?“ Lara si čapla a od poutala mě. Přitakala jsem na souhlas a pak mi přiložila ruku na čelo. „Krvácíš!“ špitla provinile. „Co?“ sáhla jsem si nad obočí a zašpinila si prsty od krve. „To nic není.“ Necítila jsem, že bych měla rozbitou hlavu, musela to být jen oděrka. Nějak jsem se vybatolila z auta a Lily si mě pořád prohlížela. „Jsem v pohodě,“ drbla jsem do ní ramenem a usmála se. To jí smetlo vrásky z čela. Pak jsme se obě podívaly na auto a zamrazilo nás. „Tohle… z tohohle jsme vážně vyvázly bez zranění?“ po ložila jsem řečnickou otázku. Bok za řidičem byl promáčklý od stromu, který nás nejspíš zachránil před pádem do řeky, která pod námi proudila. Až teď jsem začala vnímat zvuk zurčící řeky.
„Stačilo by, abys potvrdila, že si mě viděla padat a slyšela křičet. Také můžeme do vody hodit můj náhrdelník,“ sundala
„A proč bych nemohla být?“ odstoupila kus ode mě. „Auto je zdemolované, ty jsi otřesená, proč bych nemohla spadnout do řeky, když jsem vylízala z auta?“
9
„To ne!“ práskla Lara dlaněmi do obouchaného plechu Forda. „Je z toho totální šrot!“ začala panikařit. „Třeba to půjde spravit. Zase tak drahé to být nemůže,“ začala jsem uklidňovat Laru, ale pak mi to došlo. „Mamka mě zabije! V životě už mi auto nepůjčí!“ vyšilovala jsem taky. „Nemůžu jít domů. Nemůžu to říct rodičům.“ „Laro, vaši na to peníze mají, vždyť oni to zaplatí,“ napadlo mě. „Ne, Lily, nezaplatí. Budou hrozně zuřit! Strašně zuřit.“ Lara byla už úplně střízlivá a já poznala, že má skutečný strach. Nikdy jsem v jejím výraze neviděla tolik úzkosti. Váž ně se bála, to nebylo možné. Ne pro ni. „To bude dobré,“ objala jsem ji. „Nebude! Takhle nedostanu řidičák a naši mě zabijou!“ vzlykala a já jí hladila vlasy. Po chvíli přestala natahovat a otřela si slzy. „Měly bychom pro tebe zavolat sanitku,“ navrhla. „Ale mně nic není, vážně,“ konejšila jsem ji. „Když zavoláme sanitku, dojede i policie a když dojedou oni, nebudu mít řidičák a nahlásí to rodičům,“ skládala Lara puclíky. „Laro? Co budeme dělat?“ „Nevím!“ opáčila se na mě vztekle. „Nešil, aspoň jsi živá,“ řekla jsem jí. „Kdybych byla mrtvá, nemusela bych nic platit,“ odvětila rozzlobeně Lara a v tom jí ustrnuly mimické svaly. „Kdybych byla mrtvá, nemusela bych domů a nic bychom nemusely ře šit,“„Copokračovala.setihoní tou tvojí otřesenou palicí?“ Nechápala jsem, kam tím míří. „Nejsi přece mrtvá, tak co naznačuješ?“
„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“
si10dlouhý
blyštivý šperk z krku a mrštila s ním z útesu, pak ho následovala také tenká volná bunda. Nestačila jsem kou kat, ale Lara vypadala, že to myslí smrtelně vážně. „Když mě nenajdou, prohlásí mě za mrtvou. Všichni vědí, že neumím plavat a tamní řeky jsou teď divoké. Je to dobrý plán,“ chytila mě za ruce, „nic lepšího nemáme. A navíc… můžeme spolu sledovat můj vlastní pohřeb.“ „Ty jsi šílená!“ vyškubla jsem se jí z úchopu. Obrátila jsem se k ní zády a zpracovávala její návrh.
„Něco tě na té myšlence láká, že ano?“ přikradla se tiše a zašeptala mi do ucha. „Bude to skvělé dobrodružství,“ po noukala mi. Zafoukal studený vítr a já se plně vzpamatovala z šoku.„Stejně mě přemluvíš,“ opět jsem jí čelila, „ale co budeš dělat?“ „Nevím. Flákat se! Třeba se po pár dnech znovu objevím.“ Jako by jí přeskočilo, ale z toho nápadu byla úplně nadše ná. Abych ale byla upřímná, lákala mě představa takového předstírání. Něčeho dramatického. „Dobře, tak tě tedy necháme zemřít,“ dořekla jsem a z čista jasna se ozval hrom. „No super a ještě k tomu začalo pěkně pršet.“