Říkejte mi PEHUDE pekelně hustej detektivAlena Arbterová
VÁNOČNÍ CUKROVÍ
Ještě jsem vám nevysvětlil, proč koukám z okna místo toho, abych šel se svým kámošem Mandejem jezdit po zadku z kopce za barákem. Dnes jsem totiž slíbil své mamce, že jí pomůžu upéct vánoční cukroví, které potřebuji přinést do školy. Bude to jistě brnkačka. Alespoň zatím tomu tak vždycky bylo. Večer jdu spát a ráno je na stole spousta super cukroví. Tak to přece nemůže být žádná věda. Abych ukázal ve třídě, jaký jsem frajer, slíbil jsem, že cukroví nebude ve tvaru obyčejných srdíček a koleček, ale v jediném tvaru, který prá vě uznávám, a tím je hranatý hrdina Creeper z počítačové hry Minecraft, která u nás právě frčí. Všem spadne čelist údi vem, až je oslním spoustou těchto originálních kousků. Už se vidím, jak všichni budou říkat: „Ten Pehude, to je frajer. Ten snad umí všechno!“
Ze zamyšlení mne vytrhla mamka slovy: „Tak jdeme na to. Běž si umýt ruce.“
„Umýt ruce? Myl jsem si je ráno.“
Maminčin kamenný výraz v obličeji mluvil za vše. Pochopil jsem, že ráno nestačí, a zmizel jsem v koupelně. Tady jsem za použití půl láhve tekutého mýdla dovedl čistotu svých ru kou k chirurgické dokonalosti a odkráčel jsem do kuchyně. Ať to máme rychle hotové. Vyhradil jsem si na pečení ve svém nabitém programu mezi hrou na PlayStation 2 a ná sledným sledováním televize asi 20 minut. Posadím se ke stolu a čekám, kdy mi mamka naservíruje plát těsta, já to vykrojím, upeču a hotovo. Máma ale přede mne postavila mouku, vejce, máslo, cukr a velkou mísu. Vytřeštil jsem oči, jako bych sledoval přistání UFO. „Já mám chystat a vážit? Těsto se nekupuje hotové v obchodě?“
Maminčin úsměv a kývání hlavou dopředu a dozadu mi dávalo tušit, že odpověď se mi nebude líbit…
2
Nakonec příprava těsta nebyla tak hrozná. Stala se z ní v zábava. Nořil jsem ruce mezi všechny suroviny v míse a mačkal, až jsem se dopracoval k těstíčku. Potom jsem tro chu válčil s vyválením těsta na placku, ale i tento boj jsem nakonec zvládl. Mamka se mi snažila vnutit některé ze svých vykrajovátek, ale ta jsem hrdinně odmítl. Rozhodl jsem se své tvary vyřezávat nožem. Začal jsem pln elánu s představou, jak všechny zítra oslním.
Po zhruba dvaceti minutách mě ale nadšení začalo opouš tět, když jsem zjistil, že právě dokončuji druhý kousek. Teda to je dřina. Ale já se nevzdám. Po další hodině už jsem měl kousků šest. Božínku! Ve třídě je nás třicet dva! Budu je vy krajovat až do letních prázdnin. Nakonec jsem vyřezávání po dalších patnácti minutách vzdal.
Mám osm kusů. To musí stačit. Přejídání stejně není zdra vé, zdůvodnil jsem si nedostatek své vytrvalosti. Teď je jen přendat ze stolu na plech, upéct a mám vyhráno. Plech jsem si položil na stůl kousek od mých výtvorů a pustil se do další fáze mé práce. Popadl jsem první výtvor za hlavu a chtěl ho přenést na připravený plech. Jemu se ale očividně nechtělo. Vlastně hlavě se chtělo, ale tělu ne. Takže hlava mi zůstala v ruce a tělo na stole.
„A jejda. Já ho zabil,“ pravil jsem s úsměvem, „no co. Mám jich ještě sedm.“
Na doporučení zkušenější mamky jsem si tentokráte vzal kuchyňský nůž a každou postavičku pomalu podebral a pře nesl na plech. Šlo to pěkně. Pokud nepočítám toho, kterému se asi cesta ze stolu zdála dlouhá, a tak se na noži nějak stále natahoval a natahoval, až mu těsně nad plechem upadla jak hlava, tak nohy.
No a co, řekl jsem si optimisticky v duchu, však mám jich ještě šest. Stejně nemusím dát ve třídě všem.
3
Pak už jen vše dozlatova upéct a mám vyhráno. Pozoroval jsem prosklenou částí dvířek trouby, jak mé výtvory získávají zlatavou barvu. A ta vůně. Byl jsem spokojen. Když mamka kývla, že je čas, otevřel jsem troubu a opatrně obracečkou na palačinky jsem vytáhl první kousek. Položil jsem ho na desku stolu a obdivně jsem pokýval hlavou nad tím, jak jsem skvělý. Pak jsem znovu vzal zespodu další kousek a nesl ho na stůl. Obracečku jsem ale nahnul dříve, než bylo třeba, a hrdina počítačové hry místo na stůl mířil střemhlav k zemi. Pohlédl jsem za ním, ale na zemi už místo něj byla jen změť nohou, těla a kousků hlavy. Teď bych měl asi říci: „Nevadí. Mám jich ještě pět.“ Napadaly mne ale zcela jiné myšlenky. Byl jsem tak vytočený z další ztráty, že jsem svou patou ukončil hrdinovo trápení, a na zemi pod mou nohou zůstala jen hromádka drobečků.
Chtěl jsem se ještě chvíli litovat, jak je ke mně osud krutý, ale to už jsem nestačil.
Na větu: „Pehude, pálí se ti to!“ Jsem se otočil, abych zjistil, že zbytek mého pečiva už má barvu, jako by pocházel z Afriky. Ani jsem se jej nepokoušel zachránit.
Mamka vytáhla čoudící plech z trouby a já beze slova hleděl na svého jediného povedeného hrdinu. Game over, napadlo mne. Chtělo se mi brečet. Skoro tři hodiny práce a já mám jedno cukroví… Hleděl jsem na něj a asi jsem ho
4
nesnášel. Hlavou mi bleskla myšlenka, že bych měl vzít pa ličku na maso a rozmlátit ho na cucky. To mi ale naši naštěstí rozmluvili, a nakonec jsem svůj výtvor s láskou zabalil do kra bičky a připravil na zítřejší cestu do školy…
Ráno jsem pln očekávání popadl aktovku a krabičku se svým jediným cukrovím a vyrazil jsem ke škole. Celou cestu jsem se vyhýbal jakémukoli otřesu, aby můj výtvor nebyl poškozen. Ve třídě jsem krabičku opatrně položil na lavici a ještě narychlo odběhl na toaletu. Bylo to na poslední chví li, protože už jsem slyšel zvonění. Přiběhl jsem do třídy, kde už vedle mne v lavici seděl kámoš Mandej a za katedrou paní učitelka. Všichni už byli na svých místech. Usedl jsem a obě ruce ochranářsky položil na svou krabičku v očekávání, až budeme vyzváni k odevzdání cukroví.
Za chvíli se to stalo. „Kdopak nám donesl nějaké cukroví?“ zeptala se paní učitelka a většina dětí zvedla ruku. Potom postupně spolužáci chodili ke katedře s krabičkami různých dobrot. Což o to, měli je krásné. Linecká kolečka, vanilkové rohlíčky, včelí úlky, kokosové kuličky, byla toho spousta. Ale něco tak originálního jako já neměl opravdu nikdo.
Když přišla řada na mne, hrdě jsem popadl krabičku a nesl ji se záhadným výrazem, že jsem hned vzbudil pozornost celé třídy. „A teď mrkejte!“ řekl jsem a otevřel krabičku smě rem ke třídě.
5
…