Dámy a pánové zadejte se!
„Já ale nechci!” rozčilovala se dívka, které bych hádala tak patnáct let.
„Prosím tě, neřvi,” uklidňoval ji tatínek zoufale, „pojď dáme si dort a probereme to, ano?”
Zatnula jsem zuby, abych se nerozchechtala.
„Kdyby se jí náhodou nechtělo, tak já to s váma za dort klidně proberu.”
„Schválně,” otočil se na mě s nadějí v očích, „máte za sebou taneční?”
„Jasně,” pokrčím rameny, „doma mi natloukali do hla vy, že je to součást základního vzdělání.” V rámci zachová ní elementární důstojnosti jsem pro jistotu zamlčela scény, které jsem dělala jak v průběhu tanečních kurzů, tak o dva
„Vidíš!” vyhrknul vítězoslavně směrem ke své dceři.
„Vám teda pěkně děkuju.” protočila oči v sloup. Mu sela jsem se usmát. Byla od hlavy po paty oblečená v maskáčích, z kapsy jí koukal nedbale zastrčený kapesní nůž, na černém batohu měla nášivky a špendlíky rockových kapel… jo – tuhle holku představa tanečních nemohla nijak extrémně lákat.
Možná, že jsem se o tom, že to se mnou taky nebyl med, měla alespoň zmínit, probliklo mi hlavu. Nahlas jsem, ale byla o něco málo korektnější.
„Z tanečních mám spoustu přátel, které bych jinak nepotkala.”
„Bezva – další lidi. To přesně v životě potřebuju.“
„A trocha horký čokolády navíc by se tam věšla?” zkouším to.
S otráveným výrazem se posadila na terase.
Zaplula jsem za bar. Za chvíli dovnitř přišel i ten, zřejmě už dlouhým dohadováním trochu unavený tatínek.
„Máte tu něco sladkého na nervy?”
„Jasně,” pousmála jsem se a ukázala jsem směrem k vitrínce s dorty. Dlouhý den?”
„Nemáte ani tušení,” povzdechnul si, „já ji vlastně chápu, já jsem do tanečních taky nechodil…”
Měl jsem na to, že mě někdo nacpe do obleku, se bere mi každý pátek po škole další dvě hodiny života a bude mě nutit k něčemu tak blbýmu, jako je tanec, dost vyhraněný názor. Jako kdybych teď viděl, jak se mi to někde vrací…
Naši se se mnou ale tolik nedohadovali, prostě mi oznámili, že tam půjdu. Po pár… nutno přiznat, poměrně
Někde tam mi došlo, že asi dělám něco špatně… od tanečních mě dělily ještě celé letní prázdniny. Našel jsem si brigádu – zametal jsem v místním autoservisu dílnu, něco málo jsem i opravoval – vždycky jsem byl takový domácí kutil. Přes léto jsem si něco málo vydělal, a dokonce jsem se při tom i dost naučil… Přišel poslední srpen – den, kdy zápis do kurzů končil. Vyrazil jsem z domu, klidným krokem jsem vyrazil z domu, kulturák, kde se celé to divadlo mělo konat, jsem obešel obloukem, došel jsem do toho servisu, kde jsem přes léto dělal, položil jsem tam peníze, co jsem si vydělal a ty, které jsem dostal na oblek a koupil jsem si svoji první motorku. A peníze na kurz jsem utratil za benzín… Tanečník už se ze mě nikdy nestal. Ani vzorný student, nebo chova tel – křečků nebo čehokoliv jiného. Za to motorkářem už jsem zůstal. Prakticky jsem od té doby nikam daleko nešel pěšky, ani nesedl do auta, do letadla nebo do vlaku. Ve zkratce: zadal jsem se…
S nostalgií v očích se usmál. Pak vzal dva talířky s dorty a vyšel zpátky na terasu.
Když jsem jim přinášela dva hrnky horké čokolády, právě se na dceru prosebně usmíval.
„V nejhorším tě základy naučím doma, ale… nemoh la bys to alespoň zkusit? Kvůli mně? Jednu, dvě lekce, než se rozhodneš?”
Protočila oči v sloup a zabořila nos do hrnečku.
„Dobře… že jsi to ty… jaký vlastně byly tvoje taneční…?”
Cvičná evakuace
Ten e-mail, který jsme dostali v září ve čtvrtek odpoledne, se tvářil trochu jinak než většina instrukcí, které jsem dostávala před tím a na to co po něm následovalo do teď ráda vzpomínám, ačkoliv mi to v danou chvíli připadalo jako noční můra.
Obvykle bývá náplní mojí práce studentům co nej přesněji sdělit, co se bude dít. Teď najednou byl účelem hry efekt přesně opačný.
„Studenty nechte, aby si v průběhu třetí hodiny vy zvedli své osobní věci ze skříněk. Nácvik evakuace bu dovy bude probíhat čtvrtou vyučovací hodinu. Studentům to, pokud možno NESDĚLUJTE.“
Krčím rameny a usrkávám kávu z moka konvičky, která se mi mimochodem vůbec nepovedla. Tak… Dobře, proč ne?
Vcházím do třídy a snažím se tvářit nějak normál ně. Třetí hodina. Fajn. Přijde mi že si i ke stolu sedám jinak. Asi pět minut před koncem hodiny se opatrně usmívám.
„Tak si sbalte. Jo a ať nezapomenu: máte si vyzved nout věci ze skříněk.“
„PRÓČ?“ozvalo se sborem.
„Míň ptaní, víc pohybu!“ pokusila jsem se zasmát a mazala do kabinetu.
„Jak to jde?“ ptá se mě kolegyně hned při vstupu.
„Kde jsou ty časy, kdy to stálo jen za starou bačkoru,“ odpovídám a spěšně balím věci, které mám – asi ne nepodobně našim studentům rozházené chaoticky roz házené všude, kde si to jen dokážete představit.
„Poklidili si skříňky?“
„No… snad jo – minimálně dostali pokyn, že to mají udělat,“ odpovím.
„Ptali se?“
„Ani moc ne. Nechali se snadno odbít.“
„Fajn. Tak se uvidíme dole na hřišti,“ mrkne na mě a se zvoněním mizí.
Vyškrábu se nahoru, do čtvrtého patra (hlasitě při tom nadávám na to, že nejede výtah) a zapluju do třídy, kde mám učit.
Ta banda, která mi tu sedí v lavicích, jsou letošní prváci. Se směsicí pobavení a nervozity si uvědomuji, že to pro ně bude premiéra stejně jako pro mě, a tudíž že původní plán A: spolehnout se, že už to někdy zkou šeli s někým, kdo na rozdíl ode mě věděl, co dělá… asi padá. Na plán B: předpokládat, že znají evakuační řád, se taky moc spoléhat nedalo. A tak jsem se rovnou uchýlila k plánu U: uvidíme – říkal slepej.
„Pančelko?“ vytrhnul mě z přemýšlení hlásek ze třídy.
„Ano?“
„A kdy bude ta evakuace?“
Ztuhnula jsem.
„Vy o tom víte?“
„Jasně – nám to řekla češtinářka.“
Chytám se za hlavu. Že já se tu vůbec snažím.
„Fajn… no tak to nám minimálně ušetří práci a vy světlování.“
„A kdy to teda bude?“ Mrknu na hodinky.
„Asi za deset minut.“
„A co budeme dělat?“
„Zdrhat!“ ozvalo se zezadu.
„No… to radši ne,“ poznamenám s úsměvem. „Co bychom dělali? Až se zavelí, že jdeme, čapnete věci, seřadíme se, vypadneme ven na hřiště a poplácáme se vzájemně po zádech, jak jsme geniální a rychlí a půjde me domů. Jediný, s čím musíte počítat je, že kdo je na chodbě a na schodech má přednost – abychom nikoho nesmetli.“
„A co budeme dělat mezi tím?“
Pokrčím rameny.
„Co si rozdělit čísla na to počítání?“ navrhnu napůl v žertu. Ale oni jsou rychlejší a už jedou po lavicích.
„První!“
„Druhý.“
„Třetí!“
„Čtvrtá!“
Je jich dohromady šestadvacet. Krása – to nám vyjde do dvojic.
Sedíme a čekáme. Pět, deset, patnáct minut… Když se na chodbě začal ozývat hluk a šum, podívali jsme se po sobě.
Jo… tady je něco špatně, říkám si v duchu a snažím se nezačít zmatkovat.
„Tak jo: děcka, vypadá to, že nám tady ve třídě ne funguje školní rozhlas. Všichni ostatní už vyrazili.“
„A… co budeme dělat?“ ozvalo se zmateně.
„Coby? Sbalte si věci, do dvojic a ven!“ Nevím jistě,
jestli to znělo tak velitelsky, jak jsem chtěla. Každopád ně: první část se povedla. Třída se zvedla jako jeden muž, čapli batohy, otevírám jim dveře… a nic. Ticho. Nikdo nejde. Strčím hlavu do dveří.
„Tak co je??“ ptám se.
Prváci poslušně dávali židle na lavice a zavírali okna.
„Lidi, co blbnete?! Tohle je na čas! Ven! Okamžitě!“
„Ale paní učitelka třídní říkala, že i kdyby hořelo…“
„Kolegyně Dolanská tu ale není! Jsem tu já a já vám říkám, že se máte okamžitě seřadit a mazat ven!“ za hřmím.
Seřadili se do dvojic a poslušně vyrazili ze dveří. Bě hem vteřiny mi ale došlo, že jsem je asi měla instruovat o něco přesněji.
Vybíhá první dvojice. Mezera. Čtveřice. Mezera. Dvě dívky ze zadní lavice. Mezera.
„Sakryš, bando! V JEDNOM CHUMLU!“ Houknu za nimi. „Jste tu jako skupina, ne každý sám za sebe!“
Na schodech se shlukují do jednoho procesí. Konečně. Sláva.
„Kde máte paní učitelku?!?“ Chytí jedna z kolegyň za rameno kluka v čele našeho „štrůdlu“.
„Kryje postup zezadu!“ odpovídá klučina a snaží se jít dál.
„Tady jsem!“ Zavolám a popoháním je dál.
Učitelka mě chytí za kapuci mikiny.
„Co si to dovolu-…“ když se jí trochu otráveně podí vám do očí, její sevření povolí. „Promiňte, paní kolegy ně,“ vypadne z ní urychleně.
„Všechno dobrý!“ Volám a dobíhám třídu, která mi mezi tím skoro o půl schodiště utekla.
Dobíháme na hřiště.
„PRVÁK – POČÍTÁME!“ zařvu co nejhlasitěji.
„První!“
„Druhý.“
„Třetí!“
„Čtvrtá!“
„Pátá!“
…a nic. Ticho.
„PÁTÁ!“ houkne dívka snaživě. Nic.
Zorničky se mi rozšířily hrůzou. Přece jsem nemohla ztratit studenta, ne?!? Na půl čekám, že je to celé zlý sen a že ze školy opravdu za chvíli vyšlehnou plameny. Nic se ale neděje.
Proběhnu mezi žáky a pořád dokola je přepočítá vám. Mám jich pořád dvacet šest. Co je sakra šatně?? Mezi tím už iniciativně začali znovu.
„První!“
„Druhý.“
„Třetí!“
„Čtvrtá!“
„Pátá!“
Najednou jeden z kluků stojících na kraji vyndá z uší sluchátka a trochu zmateně se rozhlíží.
„Co? Už byla šestka?“
Praštím se do čela a snažím se nerozesmát. Jedna ráznější studentka ho praštila po hlavě sešitem.
„Já vím, že vy nemůžete, pančelko,“ krčí rameny. S úlevou se zasměju. Přichází se na nás podívat pan ředitel a mile se usmívá.
„Všechno v pořádku, paní kolegyně?“
„Jen dvě reklamace,“ hlásím s úsměvem, „za prvé: v místnosti B217 nefunguje rozhlas. Slyšeli jsme jen hluk na chodbě.“
„Dobře – proto ta cvičení máme. Opravíme. A za druhé?“
„Kdyby někdy vážně hořelo,“ poznamenám napros to vážně a ukážu směrem k prvákům, „tak ať si je vezme někdo jinej. Já na to nemám.“
„Vy nás nemáte ráda, paní učitelko?“ kníkne jedna z holek.
„Mám. A právě proto by vás měl vyvádět někdo, kdo vás dostane ven v pořádku.“
„Však jste nás ven dostala, ne?“
„Dostala,“ uznám, „ale nebýt to jen hra, tak bych vás v průběhu musela všechny zabít minimálně třikrát…“
Esej
Když se mě zeptáte, co jsem dělala v pondělí ráno, do stanete prakticky pokaždé tu samou odpověď. Každý pracovní týden totiž začínám stejně. Vystoupím z vlaku a během pár minut už sedím pod ocasem, jím toast se sýrem, piju cappuccino a píšu.
Na konci zimního semestru jsem se několik týdnů snažila napsat esej na téma, které jsem dostala na se mináři. „Radosti a strasti začínajícího učitele“. První tý den jsem nenapsala čárku a spekulovala nad názvem. Jestli-že učitele nedělá titul, možná by to i šlo. Problém je v tom, že ta věta dál zní Učitele nedělá titul, ale zku šenosti. To… už bylo třeba v září o dost horší. Tak asi nic… Dobře. Nakonec jsem nadpis škrtla s konstatováním, že to zadavatelé práce snad přežijí…
Zadání se samo o sobě zdá úplně snadné a jasné. Přece zvládnu napsat pár stánek o tom, jak se cítí člověk, který se stane učitelem… Když si ale konečně se dám ke psaní, dochází mi, že já se jako učitel (začínající, či jiný) vlastně vůbec necítím. Ani po půl roce ve škol-
Už tady se mi začalo znovu zdát o čertech. Co tam vlastně mám psát? „V září jsem naprosto netušila co dělám, no… vlastně místy mívám pocit, že se toho moc nezměnilo.“ Takhle se to do esejí asi nepíše, což? Co tam mám psát? Dala jsem dohromady ještě jeden odstaveček o tom, že symbolem mojí práce ve škol ství jsou už – celkem tradičně – pochybnosti a zmatek. Zmatek, do kterého upadá prakticky všechno, na co se, byť jen podívám…
Když jsem ještě byla na střední škole, byl pro mě učitel, symbolem informovanosti a rozvahy. Nějakým zázrakem vždycky znali, věděli a s ledovým klidem řešili cokoliv, před co jsme je my žáci, studenti, či posluchači, postavili. A když náhodou nevěděli, bylo jim naprosto jasné, kde hledat, koho se zeptat, nebo jak si odpověď odvodit…
Doufala jsem, že „to“ nějak samo přijde, až půjdu do praxe, ehm… to byla ale blbost, co? Dobře, tenhle úvod asi radši pro začátek vynechám a dodělám to pak. O čem by se tam dalo psát?
Se studenty to někdy není lehké…
Ok, tohle není fér tvrzení. Jasně, někdy bych je zabi la… ale jsou šikovní, chytří a když se zrovna nerozhod nou, že „oni myslet nebudou“, pracuje se s nimi dobře. Umějí být dost kreativní, vynalézaví a zvládají spoustu věcí. Nevědomky často dovedou i „rozkopávat“ před sudky a dost pročišťovat okolí od vztahů, věcí a problémů, které už tam dávno být nemají…
Studenti to se mnou někdy nemají lehké…
No… i když reálně by na tom mohli být hůř… (doufám). A asi taky není úplně nejlepší nápad psát tohle do eseje…
Ráno vždycky ráda vstávám do práce…
Jo… tak to tak trochu kecám. To tam taky napsat nemůžu. Na druhou stranu rozepisovat se o tom, jak většinu všednodenních rán trávím tím, že se snažím ne pokousat svoje okolí a upíjím ranní životabudič z hrnku s nápisem „Bez vody není život. Protože kde není voda, tam není kafe. A jestli nedostanu kafe tak vás všechny postřílím,“ to… asi taky není úplně ono. Můžu tam na psat, že se ráno těším na kolegy?
No nazdar… tohle bude veledílo. Nemohla bych z toho předmětu prostě propadnout jako normální člo věk?!? Ježkovy zraky… teď mluvím jako oni. To jsem nedělala ani když jsem sama byla na střední…To mě museli nakazit až teď. Ale jo… už to mám!
Od svých studentů jsem si toho hodně odnesla…