soná T a
Netrvalo dlouho, než se ozvalo klepání na dveře. V nich se objevila služebná; vysoká hubená dívka s vlasy staženými do nízkého drdolu, která mi oznámila, že je čas.
Kývnul jsem a vydal se sebevědomým krokem z pokoje. Služebná mě vedla po dlouhé chodbě až ke schodům směrem k tanečnímu sálu, odkud už se ozývaly tiché útržky konverzací a ladění nástrojů. Hned jsem si všiml, že prostor chodby jen lehce osvětlují světla svíček, rozmístěných na stěnách asi po každých dvou metrech. Nezaznamenal jsem je, když jsem tu šel poprvé, protože nebyly zapálené a světlo z oken prosvětlovalo chodbu dostatečně. Náhlé tlumené osvětlení však jen podněcovalo mou nervozitu. Polkl jsem, jakmile se prostor začal zaplňovat světlem čím dál víc, čím blíž sálu jsme byli. Musel jsem zamrkat, jak mě oslnil náhlý jas, který mě obklopil.
Taneční sál byl neuvěřitelně prostorný. Už když jsem tu vešel poprvé, tak jsem byl jeho velikostí ohromen, ale možná tím nynějším osvětlením teď působil ještě větší než předtím. Taky to mohlo být tím, že v zadní části sálu byly napravo od klavírního křídla umístěny dvě řady stolů, které byly pokryty obrovským množstvím talířů, příborů, sklenic a jiného nádobí, kterému jsem nedokázal přiřadit název, a taky všemi těmi lidmi, co se hemžili všude okolo.
Nikdy bych si o sobě nedovolil říct, že by matematika byla mou nejsilnější stránkou, ale byl bych se ochotný vsadit, že jsem tu viděl asi dvě stě tanečníků. Dámské sukně a pánské kabáty vlály celým sálem a několik párů bot se točilo na každém čtverci šachovnicové podlahy. Teprve potom se můj pohled stočil na královské trůny za mnou. Tam zrovna nastoupili dva vysocí páni se zády narovnanými jako pravítko a vyjednali si klid.
2
„Princezna Johanna May Aringerijská, jediná dědička aringerijského panství a nástupkyně trůnu,“ oznámili a v tu chvíli se po schodech nesla s bradou vystrčenou dopředu princezna, doprovázená panem Anthonym, který ji taktně nabídl rámě.
Když došla před trůn, uklonila se, nasadila zářivý úsměv a zvolala: „Děkuji vám všem, svým dnešním hostům, že jste nás uctili svou návštěvou.“
Odpovědí jí bylo několik pozvednutých klobouků a úklon. Nemotorně jsem se rozhlédl kolem a teprve když jsem si toho všiml, uklonil jsem se také.
„Doufám, že zde strávíte příjemný čas a brzy nás opět navštívíte při příležitosti mé…“ Vyhledala můj pohled mezi ostatními a jakmile se naše oči setkaly, s jedním koutkem pozvednutým v úsměv dodala: „Svatby.“
Tak nějak jsem tušil, že to není dobře.
Vzápětí jsem si všiml Gigi, oblečené do svátečních šatů, s vlasy sčesanými do stejného účesu jako služebná, která mě sem přivedla. Stála kousek od vyvýšené plochy, kde vedla svou řeč princezna, a propalovala mě svýma očima. Princeznina významná pauza a náš vzájemný pohled jí nejspíš neunikly.
„A teď prosím, přijměte mé pozvání k tanci za doprovodu živé hudby,“ pokynula hudebníkům nalevo od sebe. Těm stačilo jen pár pokývnutí jednoho z hráčů, než se dali do práce.
Připadal jsem si jako na středověkém bále. Lépe řečeno jako na nějakém tom z filmů, kdy na konci popraví podvodníka, který se tam vloudil. Protože přesně tak jsem se teď cítil. Bohužel pro mě, v téhle pohádce byl právě princ tím, jehož se ten neblahý konec týkal.
3
Pomalu a nenápadně jsem se odporoučel do rohu místnosti v zámince nalít si dobré víno z jednoho z džbánu a tvářit se jako bych byl neviditelný. Nalil jsem si do poháru trochu vína a při prvním doušku, kdy jsem se zároveň rozhlížel po místnosti, jsem si znovu všiml Gigi, která si prohlížela dav. Když mě spatřila, znovu se rozhlédla okolo, jako by se bála, že ji někdo sleduje, a vydala se mým směrem.
Pozoroval jsem ji s tázavě pozvednutým obočím, pohár stále v ruce. Dřív než ke mně však došla, oslovil mě někdo napravo ode mě tak náhle, až jsem nadskočil a víno málem skončilo na mém kabátci. Můj plán o neviditelnosti nevyšel úplně podle mých představ.
„Princi,“ usmála se Johanna. Věnovala mi pukrle a já jí lehkou úklonu. „Bavíte se dobře?“
„Nejsem zrovna milovníkem podobných společenských událostí,“ řekl jsem popravdě.
„Ach ano, to jsem o vás slyšela,“ kývla soucitně princezna. V duchu jsem si poblahopřál: Vida, tak přece jenom máme s princem něco společného. Po chvíli ticha, jako by přeslechla mou minulou poznámku, se však s šibalským úsměvem na tváři zeptala: „A nechtěl byste si přece jen zatančit?“
Málem jsem vyhrknul znovu do poháru víno, kterého jsem si zrovna lokl.
„Já nevím, jestli se to hodí, princezno,“ vymlouval jsem se. Bylo mi jasné, že marně. Johanně se – jak už jsem měl možnost zjistit – zkrátka ne neříká.
„Ale jistě že hodí,“ vzala mě za paži a táhla sálem. Rovnou doprostřed, kde se nám všichni postupně klidili stranou a kapela začala hrát zcela novou písničku.
4
Měl jsem pocit, že napětí celé situace jen stoupá, a nebylo to jen tempem písně. Johanna se na mě koketně podívala spod řas, když mi věnovala hlubokou úklonu předcházející tanci, a já se snažil udělat co nejpřesněji pohyb, který mi v zahradě vysvětlovala Gigi. Tu jsem nepotřeboval ani vidět, aby mi bylo jasné, že teď musí ze všech sil skrývat svou paniku.
A nebyla jediná.
Snažil jsem se o plynulé, sebevědomé pohyby. Jako princ bych měl být v tomhle zběhlý už od útlého věku. Já měl však pocit, že se mi třes v kolenou brzy přesune i do všech ostatních částí těla. Připadal jsem si jako šachovnicová figurka, která má rozhodnout výsledek hry. Cítil jsem na sobě nalepené všechny pohledy. Všech dvě stě párů očí, které zajímal každičký můj pohyb a každá má chyba. Všechny čekaly na mé klopýtnutí. Na chvíli, kdy půjde figurka ze hry ven.
Johanna ze mě nespouštěla oči. A já z ní taky ne. Měl jsem strach, co se stane, když jí nebudu věnovat dostatek pozornosti, a ona vypadala, že je rozhodnutá si mě pohlídat.
Když přišla ta část, kdy se Johanna otočila a já ji zachytil kolem pasu, hudba utichla a ozval se nadšený potlesk. Připadalo mi, že se na moment všechno zastavilo; zvuk tleskajících rukou jako by utichl někde v pozadí a můj obličej se stále přibližoval k tomu jejímu. Princezna jen ztěžka oddechovala s pohledem propojeným s tím mým, mé paže stále ovinuté kolem jejího pasu.
Po chvíli poněkud delší, než byla nutná, jsem ji trochu zahanbeně pustil a rozhlédl se kolem. Ostatní hosté stále tleskali, někteří radostně kývali hlavou a věnovali mi spokojené pohledy, jiní mě pozorovali s neskrývanou závistí
5
ve tváři. Jen dva lidé však na nás upřeně hleděli s rukama
upaženýma a bez jakékoli známky emocí – Gigi a správce Anthony. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Bylo mi jasné, proč záleží Gigi na tom, abych se od Johanny držel co nejdál. Ale co věděl Anthony?
6