Památný den Sokola by Lenka Křikavová

PAMÁTNÝ DEN SOKOLA sedmnáct osvětimských portrétů Tomáš Motlíček, Michal Doležel

Sokol byl nejnebezpečnější protistátní organizací.

To jsem nemohl trpět. To by byla zrada.

Z výpovědi Konstantina von Neuratha během Norimberského procesu v roce 1946.

Obsah

Úvodní slovo

Prolog 11 Akce Sokol 12 Terezín, 8. října 1941 – 14. ledna 1942

Osvětim, 15. ledna 1942 – 2. června 1942

Sedmnáct osvětimských portrétů

Vězeň číslo 25552, Adolf Švec

Vězeň číslo 25554, Vladimír Rozmara

Vězeň číslo 25565, Jan Brabec

Vězeň číslo 25581, Václav Janda

Vězeň číslo 25601, Vojtěch Červinka

Vězeň číslo 25611, Oldřich Kocián

Vězeň číslo 25615, František Vladimír Šetek

Vězeň číslo 25617, Oldřich Uhlyarik

Vězeň číslo 25621, František Ehleman

Vězeň číslo 25622, Jan Husták

Vězeň číslo 25625, Karel Stránský

Vězeň číslo 25630, Bedřich Jenšovský

Vězeň číslo 25639, František Herold

Vězeň číslo 25659, František Beneš

Vězeň číslo 25660, Stanislav Bukovský

Vězeň číslo 25668, Rudolf Barta

Vězeň číslo 25679, Jindřich Fleissig

Epilog 55 Ediční poznámka 57 Poděkování 57

Úvodní slovo

Česká obec sokolská si každoročně v říjnu připomíná památku svých so-

kolských předchůdců, kteří položili v době nacistické okupace své životy za svobodu vlasti. Jako symbol a zároveň připomínka tohoto boje a obětí se stal 8. říjen, který je Památným dnem Sokola. Právě v tento den – v noci ze 7. na 8. října 1941 – gestapo zatklo, takřka naráz, všechny sokolské činovníky z ústředí, žup i větších jednot, kteří „ještě byli na svobodě“. Výnosem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z 8. října 1941 byla Česká obec sokolská rozpuštěna a její majetek úředně zabaven. Zatčení činovníci byli mučeni, vězněni a nakonec deportováni do koncentračních táborů. Téměř 93 % vedoucích sokolských pracovníků se již na svá místa po skončení války nevrátilo. Podle statistiky zpracované na základě odpovědí ze 77 % sokolských jednot Čech a Moravy bylo v letech 1939–1945 vězněno 11 611 členů ČOS, z nichž 1212 bylo popraveno. V koncentračních táborech, káznicích a věznicích zemřelo dalších 2176 sokolů a sokolek. Další stovky či tisíce sokolů padly v českém povstání nebo na bojištích druhé světové války v zahraničí.

Všichni tito sokolové i tisícovky dalších, kteří se nějakým způsobem zapojili

do boje za svobodu naší vlasti, vytvářeli historii, na niž je Sokol hrdý. A také na ně nikdy nezapomene, protože se ztrátou této paměti by ztratil i část své identity, přestal by být sám sebou. Ale jen hrdost na činy předchozích generací nestačí. Je to také odkaz, který zavazuje všechny následující sokolské generace a na nějž nesmíme zapomenout – odkaz sloužit vlasti, svobodě a demokracii, a to i za cenu nejvyšší, cenu svého života, pokud to situace vyžaduje. Stále je živá a aktuální vize a filozofie, z níž vycházeli zakladatelé Sokola Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner: harmonický rozvoj tělesných, duchovních i mravních vlastností člověka, ideál zdravého a všestranně vyspělého národa, svoboda a demokracie – a co je důležité, nejen tuto filozofii vyznávat, ale také usilovat o její uskutečnění, o uvedení v život.

I to je odkaz sokolů, kteří položili své životy v době druhé světové války právě

za tyto ideály. Ing. Hana Moučková starostka České obce sokolské

Přísaha republice. Mužská skladba provedená na X. všesokolském sletu v Praze v létě 1938. Archiv Sokola Brno I.

Prolog

Sobota 7. září 1946. Celkem 243 lidí, mezi nimi představitelé Českoslo-

venské obce sokolské, bývalí vězni, rodiny a příbuzní obětí z řad sokolů, se vydává na dvoudenní cestu. Cíl – někdejší koncentrační tábor Osvětim. Neděle 8. září 1946, 6 hodin, šest autokarů, odjezd z Ostravy směr československo-polská státní hranice v Českém Těšíně. Po poledni přijíždí výprava před vstup do osvětimského koncentračního tábora. Organizátorem zájezdu a průvodcem je sokolský funkcionář Karel Stránský, někdejší osvětimský vězeň číslo 25625, jeden z těch nemnoha, který přežil. Po prohlídce nejstarší části hlavního tábora (Auschwitz I) následuje procházka po druhé a největší části osvětimského tábora (Auschwitz II – Birkenau). V odpoledních hodinách se sokolové vracejí přes Ostravu zpět do Prahy.

Jaké pocity a myšlenky, jaké nezhojitelné rány na duši i těle si asi připomí-

nali muži, kteří se vrátili zpět na toto místo. Po čtyřech letech. Dne 2. června 1942 v ranních hodinách naposledy prošli propuštění sokolové bránou nejkrutějšího nacistického koncentračního tábora. Symbolu nevídaného teroru a genocidy.

Akce Sokol

Představitelé nacistické okupační moci si velmi dobře uvědomovali význam,

úlohu a postavení Sokola v životě českého národa. Čelní funkcionáři ČOS¹, žup i jednot byli preventivně zatýkáni a vyslýcháni již krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Rozhodující úder proti tělocvičné organizaci Sokol přišel v roce 1941. Nejprve došlo 12. 4. 1941 přípisem č.j. BdS I-1156/41 k okamžitému zastavení veškeré sokolské činnosti a zajištění sokolského majetku. V dokumentu adresovaném ministerskému předsedovi protektorátní vlády Aloisi Eliášovi se mimo jiné píše: „Od počátku války možno pozorovati, že ve spolku Sokol a jeho složkách nabývají stále více vrchu ony živly, které zamýšlejí přenésti odpor proti Říši do všech oborů. Mezi osobami, které byly zatčeny při likvidaci jednotlivých skupin odporu, nachází se značný počet vedoucích činovníků Sokola. Sokolská vystoupení jeví zcela jednoznačně nepřátelský postoj vůči Německu…“²

Poslední úder přišel po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říš-

ským protektorem 27. září 1941 a po vyhlášení prvního stanného práva. K prvním obětem nacistické zvůle z řad sokolských funkcionářů patřili Augustin Pechlát, náčelník ČOS, popravený 30. září v Praze, a Vladimír Groh, člen předsednictva ČOS a starosta brněnské župy Dr. Jindry Vaníčka, popravený téhož dne v Brně. Oba čelní představitelé domácího odboje.

O několik dní později, 8. října 1941, podepsal Heydrich výměr, kterým

ČOS definitivně rozpustil: „Spolek ‚Česká obec sokolská‘ se sídlem v Praze a jeho členská sdružení, odbočky, a přičleněné organizace se tímto rozpouštějí. Jmění této organizace bylo (…) zabaveno (…). Toto opatření nabude účinnosti uveřejněním v ‚Der Neue Tag‘.“ K tomu došlo 12. října 1941. V době, kdy byl výnos o rozpuštění sokolské organizace oficiálně publikován v denním tisku, bylo již celé vedení ČOS společně s nejvyššími funkcionáři jednotlivých sokolských žup a některých jednot uvězněno v Malé pevnosti Terezín. Takzvanou Akci Sokol (Aktion Sokol) rozběhlo gestapo v nočních hodinách ze 7. na 8. října 1941. Náčelnice žen ČOS Marie Provazníková ve svých pamětech později zaznamenala následující počty zadržených sokolů: „Zatčeno bylo té noci na 900 Sokolů, v čemž bylo 49 členů výboru ČOS, 19 členů předsednictva, 17 členů náčelnictva mužů, 9 členů předsednictva vzdělávacího sboru a 216 župních činovníků (v tom 30 starostů, 33 místostarostů, 23 jednatelů, 27 náčelníků).“³ Celkem bylo uvězněno přibližně 1500 členů Sokola.

Nařízení! Der Neue Tag uveřejnil výměr Reinharda Heydricha o likvidaci Sokola v neděli 12. 10. 1941. Foto: Tomáš Motlíček.

Dne 8. října 1941 se tak začíná psát příběh 17 sokolů portrétovaných

o několik měsíců později v koncentračním táboře v Osvětimi.

Sokolové zatčení v Praze a v okolí byli shromážděni v Petschkově paláci,

v takzvané ,,Pečkárně“, v neblaze proslulém sídle pražského gestapa. První náměstek starosty ČOS Karel Šauer později vzpomínal: „…zvláště z pohledů bří. J. Brabce a V. Červinky lze vyčísti, že si byli již tehdy dobře vědomi, jaký smutný osud je čeká. Také skutečně žádný z nich se nevrátil.“4 Po vyřízení formalit a přidělení pořadových čísel následoval převoz mužů do věznice na Pankráci a odtud dále.5 „Měl jsem možnost skulinami mezi plachtami pozorovat aspoň trochu, kudy jedeme. Přejeli jsme za Vltavu a potom zahnuli doprava. Někdo pronesl šeptem: ‚Ruzyň‘. V ty dni za převzetí moci Heydrichem byly prováděny popravy v ruzyňských kasárnách. V krátké konfrontaci života se smrtí prožili jsme snad všeci v té chvíli svůj očistec. Když tu pohybem vzduchu se plachta více odchýlila, a já jsem uviděl, že zahnuli jsme doprava, při čemž jsem zahlédl černožlutého ukazatele směru do Terezína. Esesáci klímali, mohl jsem bezpečně dát informaci, že jedeme podle všeho do Malé pevnosti v Terezíně. Ulevilo se nám,“ líčil ve svých vzpomínkách vězeň Jan Husták.6 ¹ ČOS – Česká obec sokolská. ² Sokolský věstník, 44, 1946, č. 14, s. 163–164. ³ Der Neue Tag, č. 283, 12. 10. 1941, s. 2. 4 Z každé sokolské župy bylo zatčeno celé předsednictvo, minimálně však 7 osob. 5 Provazníková, Marie: To byl Sokol. Mnichov. České slovo, 1988, s. 171–172. 6 Národní archiv v Praze, fond Československá obec sokolská, inv. č. 1390, kart. č. 370. Šauer, Karel: Zážitky z Pankráce a Terezína.

Terezín, 8. října 1941 – 14. ledna 1942

Ještě 8. října 1941 byla většina sokolů zatčených v Praze a okolí odvezena

do Malé pevnosti Terezín, kde zůstali internováni přes tři měsíce. Terezín plnil úlohu tranzitního vězení. Odtud pokračovali vězni k soudům do Německa, do věznic a koncentračních táborů.

Nově příchozí vězně „přivítal“ nadávkami, fackami a kopanci sám velitel

věznice SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, vězni přezdívaný „Pinďa“. Jan Husták nenašel pro tohoto člověka mírnější výrazy než „sadista“ a „netvor“. Karel Šauer si rány holí pamatoval do konce života: „Jen namátkou budiž uvedeno, že bratři Jindřich Fleissig, František Herold a Dr. K. Šauer neušli řádění pověstného Fricka, který je svou medvědí prackou a klackem tak zřídil, že dlouho měli krvavé modřiny v obličejích a že jen tak tak nepřišli o zrak.“¹

Sokolové během svého pobytu v Terezíně pracovali na různých místech

v okolí tábora. Zejména na stavbě silnice vedoucí souběžně s železnicí z Ústí nad Labem do Velkého Března. Terezínský a osvětimský vězeň Rudolf Barta nazýval cestu „sokolskou silnicí“. V krátké vzpomínce píše: „…zde tekla prvá naše krev. Nikoliv ještě v důsledku bití, jako později v Osvětimi a jiných táborech, nýbrž z rozdrásaných rukou, nezvyklých přehazovati velké a těžké ostré kameny. Sami jsme je lámali, sami vozili a kladli. Osvědčilo se, že jsem vyučený kameník i dlaždič, v mnohém šlo sobě i jiným těžkou práci usnadniti.“²

Přes všechny útrapy a ponížení vzpomínali sokolové v následujících měsí-

cích na pobyt v Terezíně s určitou nostalgií. Nedovedli si totiž představit horší místo na zemi než Osvětim. „Když pověsti o propuštění na svobodu po kárném a varovném uvěznění ukázaly se lichými a začaly prosakovat zprávy, že budeme odsunuti do koncentračních táborů, nikdo neměl tušení, co je KL Auschwitz, jen některý z bachařů naznačil, že tam je zle.“³

Dne 14. ledna 1942 byla většina sokolů transportována do koncentračního

tábora v Osvětimi. Jen hrstka z nich byla propuštěna na svobodu. Mezi nimi i starosta ČOS Jan V. Keller. Ze zdravotních důvodů.

„V noci ze 14. na 15. ledna 1942 hnal se zemí českou a moravskoslezskou za třes-

kutého mrazu směrem k Polsku rychlovlak, který vezl do koncentračního tábora v Osvětimi téměř celé sokolské vedení. Naposledy tehdy bylo pohromadě předsednictvo ČOS, náčelnictvo a vzdělávací předsednictvo ČOS a činovníci sokolských žup. Nikdy se již v tomto složení znovu nesešli,“4 zdůraznil v poválečné vzpomínce starosta ČOS Antonín Hřebík, jeden z těch, který toho osudného dne seděl v jednom ze dvou rychlíků směřujících do Polska. Sokolský transport do Osvětimi byl prvním velkým českým transportem do tohoto koncentračního tábora.

¹ Národní archiv v Praze, fond Československá obec sokolská, inv. č. 1390, kart. č. 370. Šauer, Karel: Zážitky

z Pankráce a Terezína. ² Barta, Rudolf: Sokolská silnice, in: Sokolský věstník, 44, 1946, č. 5, s. 52. ³ Husták, Jan: Vzpomínky na Osvětim… Praha, 2006, s. 7. Strojopis. 4 Národní archiv v Praze, fond Československá obec sokolská, inv. č. 1388, kart. č. 370. Tisk Sokolská tryzna, citát z projevu starosty ČOS Antonína Hřebíka.

Osvětim, 15. ledna 1942 – 2. června 1942

Z Malé pevnosti Terezín a z pražských věznic toho večera přijelo do Osvětimi

135 sokolských vězňů. Všem byla přidělena evidenční čísla (25551–25685). Skupina mužů, kterou v následujících týdnech portrétoval polský malíř Stanisław Gutkiewicz, byla ubytována v bloku 25, pokoj číslo 7.

Životní podmínky v koncentračním táboře byly katastrofální. Následkem

toho dosahovala úmrtnost sokolů v prvních měsících šokujících čísel. Jan Husták ve Vzpomínkách uvádí, že již tři dny po příjezdu umírali první sokolové. Vězně likvidovala krutá a dlouhá zima roku 1942. Veliký teploměr umístěný na baráku koníren běžně ukazoval mezi –20 °C až –30 °C. Mráz způsoboval nehojící se omrzliny. V dubnu 1942 vypukla v koncentračním táboře epidemie skvrnitého tyfu. Následkem toho zahynul značný počet sokolů. Ještě 16. května 1942 napadl sníh. Nemoci, zima, nedostatečná strava, těžká práce v nelidských podmínkách a surové bití, to vše způsobilo, že v Osvětimi zahynulo téměř 92 % uvězněných sokolů.

Obětí nedostatečného oblečení a obutí se stal například Bedřich Jenšovský,

který po několika týdnech zemřel na následky úplavice. Jeden v přeživších sokolů Rudolf Barta zachytil poslední dny historika sokolství Bedřicha Jenšovského těmito slovy: „Těžce nesl, když onemocněl nezadržitelným průjmem a těžkými omrzlinami. My ostatní jsme si zvykli i na tu špínu a pokálení – on nemohl (…) Zuboženého, nesmírně trpícího br. Jenšovského doprovodili na poslední cestě z bloku do nemocnice bratři Dr. Husták a Herold.“¹ Dne 12. února 1942 Jenšovský zemřel.

Před večerními apely se někteří sokolové scházeli před blokem č. 25, kde

hovořili o budoucnosti Sokola po válce.² Především mravní síla bývalého starosty ČOS Stanislava Bukovského silně působila na ostatní spoluvězně. František Beneš v posmrtné vzpomínce na bratra Bukovského uvádí: „Mluvili jsme též často o Sokole, o jeho vývoji a cílech v budoucnu – až přijde den. O Sokol neměl strachu. Důvěřoval, že přečká a vyjde ze všech bojů a útrap. Velikým růstem přejal Sokol do sebe mnoho formalismu. Musíme proto jíti hodně do hloubky, živit čistou ideu zakladatelů, zbavit ji nánosu času a jít plně a silně vpřed za pokrokem, zejména sociálním.“³

Na jaře 1942 se táborem šířily zprávy, že sokolové budou propuštěni na svo-

bodu. Po válce se objevila neověřená tvrzení, že vedoucí představitelé Sokola měli být propuštěni již v lednu 1942, ale Heinrich Himmler zdržel jejich osvobození až do dubna. Jména těch, kteří měli opustit brány tábora, zazněla až v apelu 31. května 1942. Když se sokolští bratři dozvěděli o situaci v protektorátu, atentátu na Reinharda Heydricha a následném vraždění a zatýkání českých občanů, zavládla nejistota, jestli k jejich propuštění skutečně v nejbližší době dojde. Přes neblahé tušení jim byly 2. června časně ráno vydány osobní věci, to znamená zimní oblečení, ve kterém do tábora přijeli v lednu. Následně se malá skupinka sokolů přesunula na nádraží. Po devíti měsících se dostali na svobodu. Jeli vlakem přes Bohumín do Prahy – kam vlak dorazil se značným zpožděním v důsledku vyhlášení druhého stanného práva – 3. června 1942 po 23. hodině. Z terezínského transportu se domů vrátilo 9 mužů ze 135. Z celkového počtu 830–860 vězněných sokolů z vedení ČOS a žup přežilo jen 68 osob.

Někteří věznění sokolové začátkem června 1942 propuštěni nebyli a v násle-

dujících týdnech většinou zemřeli v plynových komorách. Stanislav Bukovský zahynul v plynové komoře 14. srpna. O den později byl patrně stejným způsobem zavražděn také Adolf Švec, který údajně věděl o ukrytých zbraních v Přibyslavi. Náčelník župy Středočeské Oldřich Uhlyarik se později vrátil domů.

Sokolové byli do jednoho z nejhorších koncentračních táborů převezeni za

jediným účelem, a tím byla jejich fyzická likvidace. Podle neúplné statistiky z konce roku 1945 bylo v letech 1939–1945 vězněno 11611 členů ČOS, z toho popraveno 1212. V důsledku válečných útrap zemřelo dalších 2176 mužů a žen. Za hlavního viníka likvidace Sokola byl právem označen Karl Hermann Frank, státní tajemník Úřadu říšského protektora a později německý státní ministr pro Čechy a Moravu. V sokolské žalobě na K. H. Franka se mimo jiné uvádí, že likvidace tělocvičné organizace byla jeho „osobní věcí“; od terezínských dozorců to slyšeli někteří vězni. Zpráva o pronásledování Sokola byla jedním ze samostatných bodů obžaloby, vznesené Československou republikou u Mezinárodního vojenského soudního dvora v Norimberku.

¹ Barta, Rudolf: Bedřich Jenšovský, in: Sokolský věstník, 45, 1947, č. 2, s. 26. ² Například František Beneš, Jan Husták, Rudolf Barta, Stanislav Bukovský a další. ³ Beneš, František: Za bratrem Dr. Stanislavem Bukovským, in: Sokolský věstník, 44, 1946, č. 29, s. 361

Vězeňský trojsnímek Stanisława Gutkiewicze, pořízený v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Sedmnáct osvětimských portrétů

Autorem kreseb českých sokolů je polský malíř Stanisław Gutkiewicz

(23. července 1910, Janowiec – 14. června 1942, Osvětim). Umělec byl deportován do Osvětimi 18. března 1941. Po nezdařeném útěku byl zastřelen.

Kresby z koncentračního tábora propašoval při svém úspěšném útěku

16. května 1942 Wincenty Gawron (1908–1991), vězeň číslo 11237, malíř a kreslíř, který pracoval se Stanisławem Gutkiewiczem v truhlářské dílně. Zpět do Osvětimi se kresby vrátily v roce 1963. Dnes jsou uloženy ve Státním muzeu Auschwitz-Birkenau.

Dochovalo se celkem osmnáct kreseb sedmnácti českých vězňů-sokolů. Stanisław

Gutkiewicz portrétoval spoluvězně vždy v neděli, jediný den v týdnu, kdy se „nepracovalo“.

Sokolové zachycení na Gutkiewiczových kresbách byli přiděleni na blok 25,

pokoj číslo 7, kde do té doby žili především polští vězni, mezi nimi i Gutkiewicz.

Na některých kresbách si můžeme kromě vězeňského čísla všimnout i rovno-

stranného trojúhelníku našitého špičkou dolů. Češi nosili červený trojúhelník, který označoval politické vězně (rukojmí, ilegální činnost, velezrádci a vlastizrádci apod.). Písmeno uprostřed štítku značilo národnostní příslušnost: Češi – „T“. Z vězeňských fotografií je patrné, že písmeno označující národnost vězně není na vinklech uvedeno. Na portrétech Rudolfa Barty, Jana Hustáka a Vladimíra Rozmary si můžeme všimnout písmene „C“ v trojúhelníku.

Fotografie zachycují sokolské vězně po více než tříměsíčním věznění

v Malé pevnosti Terezín. Pořízeny byly druhý den po jejich transportu do Osvětimi, tedy 16. ledna 1942. Na fotografiích některých sokolů jsou jasně viditelná zranění, způsobená dozorci v koncentračním táboře.

Brzy již jsme přišli k samotnému zadrátovanému KL Auschwitz se zlatým nápisem ,,Arbeit macht frei“. Závora se zvedla, my přešli za ni

Vězeňský trojsnímek Adolfa Švece, pořízený 6. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

a byli jsme na místě určení.

Vězeň číslo 25552 Adolf Švec (30. března 1893, Bzí – 15. června 1942, Osvětim) Ředitel firmy Amylon a. s. v Přibyslavi. Starosta Sokola Přibyslav a druhý náměstek Sokolské župy Havlíčkovy. Vězněn v Malé pevnosti Terezín od 5. 12. 1941 do 14. 1. 1942 a poté od 15. 1. 1942 do 15. 6. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Adolfa Švece, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-608.

Adolf Švec v sokolském kroji, nedatováno (asi 30. léta). Městská knihovna Přibyslav.

Umučen.

Vysvlečeni úplně donaha, ostříháni na hlavě, pod pažemi a u přirození, horké sprchy a naflitováni proti vším – a tak rozpaření a s jedním kapesníkem a jednou markou v ruce vyšli jsme na ulici a šli do jiného bloku pro šaty a obuv

Vězeňský trojsnímek Vladimíra Rozmary, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

za mrazu 20 °C pod nulou.

Vězeň číslo 25554 Vladimír Rozmara (21. července 1888, Praha – 22. března 1942, Osvětim) Podplukovník československé armády. Náměstek starosty Sokola Královské Vinohrady a starosta Sokolské župy Středočeské-Jana Podlipného. Člen předsednictva ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 22. 3. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Vladimíra Rozmary, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-596.

Vladimír Rozmara v sokolském kroji, 1920. Archiv Langhans Galerie Praha, K11-ROZ043-05.

Umučen.

Než jsme zakryli lichými pruhovanými šaty bez podšívek svoji nahotu, mnozí z nás dostali nezadržitelnou třesavku

Vězeňský trojsnímek Jana Brabce, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

z promrznutí ve stavu rozpařeném.

Vězeň číslo 25565 Jan Brabec (3. února 1876, Praha – 27. března 1942, Osvětim) Podnikatel v Praze. Starosta Sokola Královské Vinohrady. Člen předsednictva ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Uvězněn v pankrácké věznici v Praze, poté v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 27. 3. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Jana Brabce, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0592 D.

Jan Brabec v sokolském kroji, nedatováno (asi 30. léta). Fotobanka České tiskové kanceláře, F200912280031801.

Umučen.

Do tří dnů jsme měli první mrtvé. 25

Vězeňský trojsnímek Václava Jandy, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Nebylo tu postelí ani paland.

Spalo se na zemi na slamnících

s obsahem rozleženým na padrť.

Vězeň číslo 25581 Václav Janda (24. 12. 1885, Loučeň – 11. 2. 1942, Osvětim) Ředitel dívčí měšťanské školy v Nymburce. Vzdělavatel Sokola Nymburk. Vzdělavatel a tiskový zpravodaj Sokolské župy Tyršovy. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 11. 2. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Václava Jandy, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0595 D.

Václav Janda, nedatováno (asi 30. léta). Soukromý archiv Jana Řehounka.

Umučen.

První večer a první uléhání ke spánku v Osvětimi bylo ve znamení rozpoznání situace bez příkras, že co bylo za námi, byl zlatý Terezín. Že tady jsme na vyhubení a že jsme se dostali do lidské džungle bez zákonů, že nám nezbývá než ta nejpřísnější životní sebekázeň

Vězeňský trojsnímek Vojtěcha Červinky, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

a podpora druh druha.

Vězeň číslo 25601 Vojtěch Červinka (23. února 1891, Hodslavice – 9. února 1943, Osvětim) Podplukovník československé armády (veterinární služba). Po dobu působení na Slovensku členem Sokola v Košicích. Náměstek starosty Sokolské župy Východoslovenské. Dále člen Sokola Letovice a Sokola Praha VII. Člen předsednictva ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 9. 2. 1943 v koncentračním táboře Osvětim. Umučen.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Vojtěcha Červinky, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0593 F.

In memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Vězeňský trojsnímek Oldřicha Kociána, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Vůle žít, s vědomím, proč chci žít

– tak jsem s citem zazpíval národní,

sokolské písně a Kde domov můj.

Vězeň číslo 25611 Oldřich Kocián (13. prosince 1888, Humpolec – 16. března 1942, Osvětim) Podnikatel (majitel soukenického zasilatelského obchodu). Starosta Sokola Humpolec a od roku 1941 starosta Sokolské župy Havlíčkovy. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 16. 3. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Oldřicha Kociána, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-597.

Oldřich Kocián, nedatováno (asi 30. léta). Muzeum Dr. Aleše Hrdličky v Humpolci.

Umučen.

Ráno ještě před svítáním byl apel; na apelu jsme se dozvěděli, že půjdeme pracovat na ,,bahnhof“. Při odchodu z tábora viděli jsme na velikém teploměru, umístěném na baráku koníren,

Vězeňský trojsnímek Františka V. Šetka, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

že je 24 °C pod nulou.

Vězeň číslo 25615 František Vladimír Šetek (31. července 1890 – 29. 3. 1942, Osvětim) Ředitel městské účtárny v Mladé Boleslavi v. v. Náměstek starosty Sokola Mladá Boleslav a starosta Sokolské župy Fügnerovy. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 29. 3. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Františka V. Šetka, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-599.

Umučen.

Za necelou čtvrthodinu zastavili nás při železniční vlečce u sedmi krytých vagónů, plně naložených pytli s cementem, každý o váze padesát kilo. Vyložit je a odnést do dřevěných hangárů ve vzdálenosti asi sedmdesát metrů a uskladnit je v mnohonásobných vrstvách

Vězeňský trojsnímek Oldřicha Uhlyarika, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

bylo naším úkolem.

Vězeň číslo 25617 Oldřich Uhlyarik (5. října 1899, Praha – přežil) Člen Sokola Praha-Vršovice. Náčelník Sokolské župy

Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Propuštěn někdy po 2. 6. 1942.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Oldřicha Uhlyarika, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-600.

Oldřich Uhlyarik ve cvičebním úboru, 1938. Archiv Langhans Galerie Praha, K11-SOK055-03.

Středočeské-Jana Podlipného.

Vězeňský trojsnímek Františka Ehlemana, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Desítky padlých

ze sněhu nepovstaly

a v mraze ztuhly.

Vězeň číslo 25621 František Ehleman (30. května 1894, Mnichovo Hradiště – 20. února 1942, Osvětim) Úředník spořitelny v Mnichově Hradišti. Pokladník Sokola Mnichovo Hradiště. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 20. 2. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Františka Ehlemana, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-601.

František Ehleman, nedatováno (asi 30. léta). Soukromý archiv Jiřího Ehlemana.

Umučen.

Běda a mnohokrát běda těm, kdo ničivou dřinou za hladu a zimy vyrážejí z lidí životy ženouce je branami se zlatými nápisy

Vězeňský trojsnímek Jana Hustáka, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

o práci, která osvobozuje.

Vězeň číslo 25622 Jan Husták (17. října 1892, Komňa – 20. října 1962, Říčany u Prahy) Vládní rada Československých státních drah. Vzdělavatel Sokola Radošovice. První náměstek starosty Sokolské župy Středočeské-Jana Podlipného. Zapojen v sokolském odboji. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 2. 6. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Po roce 1945: Náměstek ředitele Československých státních drah. Do roku 1947 člen předsednictva ČOS. Dále předseda dopravního odboru ČOS a člen uměleckého odboru ČOS. Důvěrník Sokolských žup Komenského, Pražské-Scheinerovy a Dr. Jindry Vaníčka. V říjnu 1948 vyloučen ze Sokola rozhodnutím takzvaného akčního výboru.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Jana Hustáka, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-602.

Jan Husták, nedatováno (asi 30. léta). Soukromý archiv Lídie Nechvátalové.

Propuštěn.

Voda v táboře nebyla pitná, převařených tekutin jsme dostávali záměrně nedostatečné množství. Kdo úplavici dostal, nesměl polknout ani doušek něčeho řídkého, třebaže měl jazyk suchý a rty popraskané od horečky do krve,

Vězeňský trojsnímek Karla Stránského, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

jinak byl synem smrti.

Vězeň číslo 25625 Karel Stránský (5. 10. 1898, Obříství – 14. dubna 1978, Praha) Advokát. Starosta Sokola na Malé Straně v Praze. Druhý náměstek Sokolské župy Podbělohorské. Účastník domácí odboje. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín od 8. 10. do 5. 12. 1941. Žalářován v pankrácké věznici v Praze od 5. 12. 1941 do 14. 1. 1942. Vězněn v koncentračním táboře Osvětim od 15. 1. 1942 do 2. 6. 1942. Propuštěn.

odboje (organizace Bílý lev). Po únoru 1948 zatčen a odsouzen na dva roky nucených prací (rehabilitován r. 1968). Vykonával dělnické profese.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Karla Stránského, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0609 E.

Karel Stránský, promoční fotografie, 1922. Soukromý archiv Jiřího Stránského.

Po návratu z Osvětimi se opět zapojil do domácího

Záchody a umývárny po celé noci, neřku-li ráno, byly plné tlačících se lidí. Mnozí potřebovali řádné umytí a vyprání též prádla pokáleného

Vězeňský trojsnímek Bedřicha Jenšovského, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

nezadržitelnými výkaly.

Vězeň číslo 25630 Bedřich Jenšovský (24. září 1889, Újezd nad Labem – 12. února 1942, Osvětim) Archivář a historik. Zemský vrchní archivní rada, ředitel Archivu země České v Praze. Starosta Sokola Újezd nad Černými Lesy. Vzdělavatel Sokolské župy Středočeské-Jana Podlipného. Člen výboru ČOS a člen předsednictva vzdělávacího sboru ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 12. 2. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Bedřicha Jenšovského, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-607.

Bedřich Jenšovský, 1932. Národní archiv, 1943.

Umučen.

Leckdo kdyby mohl, skončil by sebevraždou, než to nebylo věcí snadnou. Jeden, a to nejmladší z nás, bratr Plátek, asi 28letý, využil příležitosti, že pracoval na půdě DAW o samotě, a oběsil se.

Vězeňský trojsnímek Františka Herolda, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Zbyl po něm synáček.

Vězeň číslo 25639 František Herold (17. července 1889, Praha – 28. listopadu 1971, Praha) Ředitel Anglobanky v Praze. Starosta Sokola Žižkov. Třetí náměstek starosty Sokolské župy Středočeské-Jana Podlipného. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 2. 6. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Františka Herolda, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0594 B.

Propuštěn.

Noc se svojí soustředností ve tmě na sebe bývala pro mne dobou hovorů s domovem; usilovné myšlení takřka se ztělesňovalo

Vězeňský trojsnímek Františka Beneše, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

s mými drahými.

Vězeň číslo 25659 František Beneš (4. října 1907, Praha – přežil) Zaměstnanec Národní banky Československé. Člen Sokola Praha II, od roku 1940 jednatel ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 2. 6. 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Propuštěn. Po roce 1945: Jednatel ČOS, od roku 1948 člen před-

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Františka Beneše, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0588 D.

sednictva ČOS a předseda biografického odboru.

Vězeňský trojsnímek Stanislava Bukovského, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

V noci si člověk uvědomoval sám sebe,

oprošťoval se i očišťoval nezadržitelností

myšlenek – a připravoval se na den příští.

Vězeň číslo 25660 Stanislav Bukovský (2. května 1889, Vyškov – 14. 8. 1942, Osvětim) Vedoucí lékař Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze. Člen Sokola Pražského. V letech 1932–1938 starosta ČOS. Starosta Svazu slovanského sokolstva a člen předsednictva ČOS. Od 4. 10. do 1. 12. 1938 ministr bez portfeje pověřený správou ministerstva školství a národní osvěty. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v pankrácké věznici v Praze, poté v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 14. 8. 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Umučen (popraven v plynové komoře). Po roce 1945 byla po něm pojmenována Sokolská župa

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Stanislava Bukovského, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-605.

Stanislav Bukovský v sokolském kroji, 1925. Archiv Sokola Brno I.

Dr. Bukovského.

Bránili jsme se úpadku sebevědomí. Denně před apelem chodili jsme venku před naším blokem a zhodnocovali poznatky

Vězeňský trojsnímek Rudolfa Barty, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

za účelem použití jich pro udržení života.

Vězeň číslo 25668 Rudolf Barta (30. ledna 1897, Praha – 1. března 1985, Praha) Podnikatel (ředitel rodinné firmy Prastav a. s.), vědec a univerzitní učitel. Od roku 1938 vedoucí Ústavu skla a keramiky na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Člen Sokola Praha IV. Člen předsednictva ČOS a člen předsednictva vzdělávacího sboru ČOS. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 2. 6. 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Propuštěn.

vysokoškolským pedagogem a profesorem na ČVUT. Po obnovení ČOS vykonával funkci prvního náměstka vzdělavatele. Byl předsedou komise pro sokolské dějiny a druhý odboj, předsedou Slovanského odboru a důvěrník sokolských žup Plzeňské a Podřipské.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Rudolfa Barty, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-598, PMO-I-2-590.

Rudolf Barta, nedatováno. Archiv Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.

Po roce 1945: Převzal vedení firmy Prastav a. s., stal se

Vězeňský trojsnímek Jindřicha Fleissiga, pořízený 16. ledna 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka.

Tu nebylo nic jiného než naděje,

že překonáme čas,

který v naší pevné víře

měl svůj termín pádu nesvobody.

Vězeň číslo 25679 Jindřich Fleissig (25. února 1877, Praha – 19. února 1942, Osvětim) Magistrátní rada hlavního města Prahy v. v. Člen Sokola Pražského a člen výboru ČOS. Starosta Sokolské župy Pražské-Scheinerovy. Zatčen gestapem 8. 10. 1941. Vězněn v Malé pevnosti Terezín a od 15. 1. 1942 do 19. 2. 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Stanisław Gutkiewicz (1910–1942): Portrét Jindřicha Fleissiga, 1942, tužka na papíře, 28 x 20 cm / 55 x 46 cm. Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, PMO-I-2-0603 D.

Umučen.

Epilog

Sokolská inteligence byla v průběhu druhé světové války téměř vyhlazena.

Sokolstvo ztratilo za šest let ty nejlepší muže a ženy. Důsledky rozrušení pevného sokolského jádra se plně projevily po roce 1945, respektive po únoru 1948, kdy někteří významní sokolští funkcionáři uvěřili komunistické ideologii a podíleli se na likvidaci sokolské organizace. Ti sokolové, kteří nesouhlasili s vývojem v Československu a situací v Sokole, odešli raději do exilu.

Česká obec sokolská prohlásila 8. říjen za Památný den sokolského hnutí.

Ediční poznámka

Citované pasáže, provázející celou brožuru, jsou převzaty ze Vzpomínek na Osvětim od Jana Hustáka.

Poděkování

Za poskytnutí fotografií děkujeme zejména Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, Langhans Galerie Praha, České tiskové kanceláři, Národnímu archivu, Muzeu Dr. Aleše Hrdličky v Humpolci, Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, Městské knihovně v Přibyslavi, Jiřímu Ehlemanovi, Lídii Nechvátalové, Janu Řehounkovi a Jiřímu Stránskému.

PAMÁTNÝ DEN SOKOLA sedmnáct osvětimských portrétů Autoři: Tomáš Motlíček, Michal Doležel Redakce: Barbora Antonová, Barbora Prudilová Grafika: Lenka Křikavová, Ivan Floreš Vydal: Sokol Brno I, 2013 Náklad: 500 kusů www.tjsokolbrno1.cz