Vzpomínky na sočskou frontu / Spomini na soško fronto

Vzpomﾃｭnky na soﾄ行kou frontu

Brožura byla inspirována výstavou Vzpomínky na sočskou frontu, jejímž autorem je Tomáš Kykal, spoluautory Damjana Fortunat Černilogar, Tadej Koren, Ilona Krbcová a Eliška Papcunová. Putovní expozice vznikla ve spolupráci Velvyslanectví Slovinské republiky a Vojenského historického ústavu Praha. Na slovinské straně obsah aktivně spoluutvářely Tolminské muzeum, nadace Cesta míru v Posočí a Výzkumného střediska Slovinské akademie věd a umění (ZRC SAZU). Část uvedených textů pochází z této výstavy.

Editoři: Tadej Koren, Tomáš Kykal Text: Tomáš Kykal, Tadej Koren, Damjana Fortunat Černilogar, Petra Svoljšak, Simon Konobelj, Petra Testen Zvláštní poděkování za pomoc s výstavou Vzpomínky na sočskou frontu: Petr Bjaček, Radim Kapavík, Milena Kolaříková, Simon Konobelj, Jiří Král, Petra Krylová, Jaroslav Láník Vydalo: Republika Slovinsko, Velvyslanectví Slovinské republiky v Praze Grafická úprava: Matic Leban Překlad do českého jazyka: Petra Krylová Tisk: Tygr u Stromovky s.r.o., Praha Náklad: 1 500ks Obrazový materiál: Veškerá vyobrazení (pokud není uvedeno jinak) pocházejí ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha.

Manica Koman, 1915

Praha, Kobarid, 2015

Brožura, kterou máte před sebou, společně s putovní výstavou přibližuje méně známé skutečnosti z fronty, která díky blízkosti stejnojmenné řeky získala přízvisko sočská. Zvláštní důraz je kladen na historické spojitosti slovinského a českého národa. Naše velvyslanectví vynaložilo značné úsilí k propojení nejrůznějších osob a institucí, aktivně se zabývajících se studiem tématiky sočské fronty a první světové války v obou státech. Za tuto snahu bych rád poděkoval mým kolegům Simonu Konobeljovi a Petře Krylové. Před námi se začaly odvíjet zajímavé příběhy, jež zaznamenávaly důležitá svědectví v bojích podél řeky Soča a v horách nad ní.

Jsme obzvláště rádi, že všechny aktivity se nám podařilo uspořádat v době, kdy si pod záštitou Národního výboru pro sté výročí 1. světové války připomínáme boje na sočské frontě. Slovinsko se zapojuje do celoevropské vzpomínky na tento konflikt světového rozsahu, jež zasáhl také slovinský a český národ.

Brožura znázorňuje průběh bojů a zaměřuje se především na působení českých vojáků, mezi nimiž měli zastoupení i významní čeští umělci, například malíř Josef Váchal nebo spisovatel Fráňa Šrámek. Zobrazuje život na frontě v době klidu, památníky padlých vojáků, projekt nadace Cesta míru v Posočí, pamětní kostel Sv. Ducha v Javorci a větší muzea z Posočské oblasti, jejichž expozice je věnovaná tématice sočské fronty a první světové války. Slouží i jako poděkováním vojákům z českých zemí za jejich oběti na slovinském území. Aneb jak zapsal slovinsko-český novinář Teodor Marjanovič: nebyli to žádní Švejkové.

Přeji si, aby tato brožura ukázala směr novým zajímavým výzkumům vzájemných vztahů mezi dvěma středoevropskými národy. V Evropě je totiž velmi málo národů, které by si byly kulturně tak podobné, jako jsou Slovinci a Češi: po půl tisíciletí jsme žili ve společném státě, Karel IV. byl také naším císařem, architekt Jože Plečnik prostřednictvím svých úprav Pražského hradu spoluvytvářel podobu Československé republiky.

Děkuji všem autorům za jejich pomoc a připravenost dělit se s námi o svoje příběhy a fotografie.

Velvyslanec mag. Leon Marc

Sočská fronta 1915−1917 Plná trefa – barevný dřevoryt Josefa Váchala z cyklu Fronta

V průběhu devětadvaceti měsíců, od května 1915 do října 1917 proběhlo na území sočské fronty dvanáct ofenzív.

Jedenáct ofenzív vedla italská strana, poslední dvanáctou provedli vojáci Rakousko-Uherska a Německa.

Vesnice v bezprostřední blízkosti fronty byly vylidněny.

Obsadili je vojáci a jejich obyvatelé, původem z oblasti Přímoří, museli odejít do vyhnanství.

Nedaleko dolního toku řeky Soča, v krajině jménem Kras, kde byl více rovinatý terén, se odehrálo nejvíce střetů. Italská armáda předpokládala, že právě zde prolomí nepřátelskou obranu snáze než v horách.

Poslední, dvanáctá ofenzíva, se na straně vítězného Německa a Rakouska-Uherska zapsala do historie jako Zázrak u Kobaridu , na straně poražených jako nejhorší porážka Disfata di Caporetto.

Jihozápadní fronta měřila 600 km, probíhala od průsmyku Stelvio na trojmezí Švýcarska, Itálie a Rakouska proti Tyrolsku, Karnským Alpám a Posočí k Jaderskému moři. Devadesát kilometrů dlouhý úsek, lemovaný tokem řeky Soča a vedoucí od hory Rombon až k Jaderskému moři, získal název sočská fronta.

Po jejím zhroucení v říjnu 1917 se boje přesunuly do Furlanské nížiny, kde se u řeky Piavy 9. listopadu 1917 ustálily.

V bojích na sočské frontě zahynulo okolo 300 000 vojáků.

Cesta míru představuje venkovní expozice, památníky, kaverny, pozůstatky zákopů, pevnosti a hřbitovy, které dnes vytvářejí kulturní a historické dědictví. Zachované artefakty z fronty v muzeích, soukromých sbírkách a v přírodě připomínají utrpení a oběti tisíců mladých mužů mnoha národností.

Válečné běsnění také hořce dopadlo na civilní obyvatelstvo, kterému nezbylo nic jiného než opustit své domovy a z bezprostřední blízkosti fronty uprchnout.

Ti, jež se později vrátili, se museli vyrovnat se zničenou krajinou, zdemolovanými domy a také s politickými změnami. Oblast u řeky Soča připadla Itálii. mag. Tadej Koren

Sbírka Mitja Jurena

Z českých zemí na sočskou frontu Do bojových operací na sočské frontě zasáhly v řadách rakousko-uherské armády desetitisíce vojáků pocházejících z Čech, Moravy a Slezska.

Nikdy je patrně nespočítáme, víme jen, že drtivá většina z nich nesla na bojišti těžký úděl pěšáků.

Během let 1915–1917 se do sočských bitev zapojily tři čtvrtiny pěších pluků společné armády (zkr. IR) doplňovaných z českých zemí. O přežití na Krasu a v Julských Alpách tak zápasili muži z Opavska (IR 1), Kroměřížska (IR 3), Brněnska (IR 8), Písecka (IR 11), Královéhradecka (IR 18), Čáslavska (IR 21), z Prahy (IR 28), od Plzně (IR 35) i Terezína (IR 42), z Chebska (IR 73), Jičínska (IR 74) i Jihlavska (IR 81), Českobudějovicka (IR 91), Chomutovska (IR 92) a Šumperska (IR 93), z Turnovska (IR 94), Vysokomýtska (IR 98) a také z Benešovska (IR 102). Míru zastoupení vojáků z českých zemí na sočské frontě však tento příklad odráží jen zčásti, neboť našinci také sloužili u mnoha různých dalších frontových či týlových útvarů.

Mgr. Tomáš Kykal

Secesní interiér kostela sv. Ducha, Javorca, Tolmin Tomaž Ovčak, Nadace Cesty míru

Umělci z českých zemí na sočské frontě Na území, kde před sto lety probíhaly boje, jsou zachovány památníky, které dodnes vyprávějí o přítomnosti českých vojáků na sočské frontě. Jaroslav Brda, příslušník c. a k. pěšího pluku č. 28, je autorem několika maleb znázorňujících bitvy v oblasti Krasu, zejména v okolí Hermady (Grmada). Roku 1917 český sochař Ladislav Kofránek (1880-1954) vytvořil sousoší na vojenském hřbitově v Logu pod Mangartom, které dnes tvoří ústřední památník hřbitova. V Horním Posočí působil jako malíř, dřevorytec a grafik Josef Váchal (1884-1969).

V průběhu zotavování v nemocnici v Soči vymaloval obecní kostelík a vytvořil několik obrazů. Později některé z nich zveřejnil v knize Malíř na frontě. Na přítomnost českých vojáků na Mrzlim vrhu upozorňuje roku 2008 obnovený památník II. praporu královéhradeckého c. a k. pěšího pluku č. 18. Také uvnitř pamětního kostela Sv. Ducha v Javorci najdeme mezi vypálenými jmény padlých také česká jména. Mnozí z nich jsou pohřbeni na vojenských hřbitovech v obcích Loče, Modrejce, Brje pri Komnu, Dutovlje, Sveto, Gorjansko a Branik. Vzpomeňme také na Slovince, kteří uprchli nebo se v důsledku válečných zranění dostali na území současné České republiky. Jako příslušníci rakousko-uherské armády zde někteří z nich našli svůj poslední odpočinek. Jarec Ivan, Peter Kogoj, Jožef Manfreda a Anton Kutin zemřeli v důsledku válečných zranění v kroměřížské nemocnici. Voják Miha Božič zemřel na následky omrzlin a otravy krve v nemocnici v Hodoníně. O mnohé další pečovali například v nemocnicích v Praze, Terezíně a nejbližším okolí. Franc Zalaščig, který zemřel v pražské nemocnici, byl pochován 22. července 1918 na Olšanských hřbitovech. mag. Damjana Fortunat Černilogar

Vzpomínky na sočskou frontu Kouzlo Horního Posočí, jak je navzdory válce vnímal a později technikou barevného dřevorytu ztvárnil Josef Váchal

Řeka Soča zaujímá ve slovinských dějinách a národní tradici výjimečné postavení. Stala se symbolickou obrannou linií slovinské národní identity vůči italskému vlivu. Když 23. května 1915 Itálie vypověděla válku Rakousku-Uhersku, propůjčila tato„smaragdová řeka“ své jméno skutečnému bojišti rozprostřenému v jejím povodí. Za devětadvacet měsíců mimořádně urputných a vyčerpávajících bojů si řeka osvojila nové přízvisko – „krvavá“. Soča se stala společným jmenovatelem válečného utrpení všech národů bývalé habsburské monarchie. Nemalá oběť, kterou přinesli vojáci z českých zemí, se dodnes těší vážnosti a pietě místních obyvatel.

Slovinské patriotické pohlednice vydávané za války využívaly motivy z díla národního básníka a buditele Simona Gregorčiče

Zatímco rakousko-uherský tisk se soustředění italských expanzivních snah do oblasti řeky Soča a směrem na Terst vysmíval, vojenské kruhy trnuly v obavách

První boje – první ofenzívy Protiútok rakousko-uherské pěchoty ze svahu Doberdské planiny během 2. sočské bitvy v červenci 1915

Po měsících deklarované neutrality vstoupila Itálie do války na straně Dohody. K útočným operacím proti svému někdejšímu spojenci zvolila nejpříhodnější část hranic při Jaderském moři a s velkorysým plánem strategického průlomu do nitra habsburské monarchie se upnula k oblasti lemované tokem řeky Soča. Proti přesile se slabé rakousko-uherské síly musely nejprve stahovat. Díky včasnému zasazení posil se jim však podařilo zachytit v obranných postaveních a napříště odolávat sérii hromadných frontálních útoků italské armády, jimž předcházela stále mohutnější a delší dělostřelecká příprava.

Italský útok na San Martino zachycený v drátěných překážkách a palbě dobře opevněných obránců

Bersaglieri – elita italské pěchoty během úvodních pohraničních bojů

Rakousko-uherští důstojníci při štábní práci během 3. italské ofenzívy na Soči, trvající od 18. října do 4. listopadu 1915

Obtížný přesun do palebného postavení – italské dělostřelectvo dominovalo zdejšímu bojišti

Jestliže rakousko-uherská obrana na sočské frontě do března 1916 odrazila s obtížemi, ale bez výraznějších územních ztrát prvních pět italských ofenzív, další – šestá v pořadí – už vyústila v nucené vyklizení Gorického předmostí a části Doberdské planiny. První úspěch, nehledě na nebývale vysoké ztráty, zvýšil útočný apetit italského vrchního velení, a tak následující ofenzívy přinesly zasazení stále početnějších italských sil.

Vyčerpaní rakousko-uherští obránci čelili převaze jen za cenu dalších ústupů a bylo otázkou, jak dlouho ještě mohou stoupajícímu tlaku odolávat.

Přesile a vyčerpání navzdory

Z kresby otištěné ve vídeňském časopise v době 11. sočské bitvy čiší únava a odhodlání obránců

Na samém jihu sočské fronty – pohled z rakousko-uherských zákopů přes drátěné překážky k budovám loděnice Adria Werke

Frontová linie před začátkem 1. sočské bitvy (VI. 1915) Front line before the beginning of the 1st Isonzo Battle Územní ztráty v 1.–5. sočské bitvě (VI. 1915–III. 1916) Territorial losses in the 1st–5th Isonzo Battle Územní ztráty v 6. sočské bitvě (VIII. 1916) Territorial losses in the 6th Isonzo Battle Územní ztráty v 7.–9. sočské bitvě (IX.–XI. 1916) Territorial losses in the 7th–9thIsonzo Battle Územní ztráty v 10. sočské bitvě (V.–VI. 1917) Territorial losses in the 10th Isonzo Battle Územní ztráty v 11. sočské bitvě (VIII.–IX. 1917) Territorial losses in the 11th Isonzo Battle

Dochovaná autentická píseň odráží duševní rozpoložení českých vojáků sloužících na Doberdu

Přehledná mapa úseku sočské fronty, kde během jedenácti ofenzív probíhaly nejintenzivnější boje

Nástup do bitevní linie na Hermadě v 10. sočské bitvě pohledem Jaroslava Brdy, vojáka pražského c. a k. pěšího pluku č. 28

Zázrak u Kobaridu Útok – barevný dřevoryt z cyklu Fronta od Josefa Váchala

Ani nejmohutnější poslední italská ofenzíva v pozdním létě 1917 nedosáhla kýženého průlomu. Utrpěné lidské, materiální i územní ztráty však rakousko-uherské velení přesvědčily, že není možné donekonečna svádět tyto opotřebovávací poziční boje. Jediné strategické východisko z kritické situace skýtala pomoc německého spojence. První a poslední útočná operace spojených německo-rakousko-uherských sil na sočské frontě, zahájená 24. října 1917, se soustředila do oblasti horního toku Soči. Drtivý úder, který v úseku Bovec – Kobarid – Tolmin smetl italskou obranu, přivodil v dalších dnech úplné zhroucení italské fronty a přesunutí dalších bojů k řece Piavě.

Panoramatický pohled na jihozápad přes boveckou kotlinu – jedna z oblastí postupu německých a rakousko-uherských jednotek při říjnové ofenzívě v roce 1917

Příprava k 12. sočské bitvě – rakousko-uherský tisk vtipkoval o marnosti italských pokusů o průlom

Trosky italských moždířů v horských palebných postaveních

Znovudobytí vrcholu Monte Santo (Sveta Gora) rakousko-uherskými údernými oddíly 27. října 1917

Fronta žila povětšinou nočním životem. Ve skrytu noci se do předních zákopů přinášelo střelivo, ženijní materiál, strava a voda, opačným směrem proudili ranění a mrtví. V noci se také provádělo pravidelné střídání jednotek v bitevní linii. Ty šťastnější čekal v relativním bezpečí týlu krátký odpočinek obyčejně zpestřený prací a výcvikem.

Ve chvílích klidu

Klidný podvečer u kaverny na obrázku Jaroslava Brdy

Každodenní život vojákům na Krasu však neznepříjemňoval jenom nepřítel. Mnozí z nich shodně vzpomínali, jak v bezvodé vyprahlé krajině strádali nedostatkem pitné vody, jak trpěli permanentní žízní, a to i tehdy, když se nebojovalo.

Pohled do interiéru jedné z ubikací na Krasu – na pryčnách spí kroměřížští domobranci

Přístřešek trojice vojáků od kroměřížského c. a k. pěšího pluku č. 3, postavený na terase v jedné z dolinek, nezapře touhu po troše domáckého pohodlí

Jak si ve válce udržet kontakt s normálním životem?

Vojáci od trénu si na dně úrodné dolinky zřídili zahrádku, na níž pěstovali zeleninu Do výbavy „Muniční doliny“ náležel i ruský kuželník

Únik z fronty – zranění Horská nemocnice, dřevoryt z cyklu Fronta od Josefa Váchala

Na sočské frontě během let 1915–1917 utrpělo zranění více než 330 000 rakousko-uherských vojáků. Stále větší koncentrace dělostřelectva a „lidského materiálu“ spolu se vzrůstající intenzitou jejich nasazení se hlavní měrou promítly do hrozivě stoupajících statistik ztrát.

Právě účinky dělostřeleckých granátů umocňované úlomky vápencových skal způsobovaly vojákům nejčetnější zranění. Byla-li „šťastná“ či „šikovná“, skýtala jim krátký únik z útrap bojového nasazení. Jindy, navzdory možnostem a umění válečných chirurgů, poznamenala vojákův život natrvalo.

Štěstí v neštěstí – ranění vojáci c. a k. pěšího pluku č. 28 na malbě Jaroslava Brdy

50 000. ošetřený – děsivá bilance jedné polní nemocnice během jediného roku

Operace hlavy v plenéru Sbírka Jendy Rajmana – Muzeum klasického knihařství, Rožďalovice

Sbírka Jendy Rajmana – Muzeum klasického knihařství, Rožďalovice

Kroměřížští domobranci cestou z Doberda na obvaziště

Důstojnost mrtvých na sočské frontě zachraňují desítky válečných hřbitovů a pomníků, které do dnešních dnů nesou poselství o obrovských lidských obětech obou znepřátelených stran. Zdaleka ne všichni mrtví se dočkali uložení do hrobu a nikoli všechna pohřebiště přestála vír války.

Hřbitovy a památníky

Polní mše sloužená na hřbitově skrytém v jedné z vápencových dolinek na Krasu

Mnozí zůstali navždy zapomenuti v zemi nikoho a jejich kosti vzájemně promíchala bubnová palba dalších a dalších ofenzív. Na Krasu nebylo prakticky možné vykopat hrob jinde, než v dolinkách, a tak pokud to okolnosti dovolovaly, těla se sem snášela k pohřbení. Po válce si péče o válečné hřbitovy vyžádala rušení malých a roztroušených hřbitůvků a soustředění ostatků na větších pohřebištích.

Ústřední pomník na válečném hřbitově v Dutovlje. Na tomto pohřebišti, kde leží přes tři tisíce českých vojáků, si Česká republika oficiálně připomíná padlé a zemřelé na sočské frontě. V minulosti finančně přispěla na jeho obnovu Mitja Močnik

Pamětní kostel sv. Ducha (Javorca, Tolmin) se řadí mezi nejpůsobivější válečné památníky. Během roku 1916 jej postavili vojáci rakousko-uherské 3. horské brigády, aby uctili své mrtvé z blízkého úseku sočské fronty. Vnitřní stěny secesního interiéru doplňují otočné dubové desky, na nichž jsou vypálena jména 2 565 padlých a zemřelých vojáků. Mezi nimi najdeme také nemálo vojáků z českých zemí, zejména příslušníků c. a k. pěších pluků č. 18 a 91. V roce 2007 kostel obdržel zvláštní označení Evropského kulturního dědictví.

Aktuální snímek z rekonstrukce pomníku českobudějovického c. a k. pěšího pluku č. 91 na Mrzlim Vrhu – další společný česko-slovinský projekt nevládních organizací Maks Kravanja

Zrekonstruovaný centrální pomník na hřbitově II. praporu královéhradeckého c. a k. pěšího pluku č. 18 na Mrzlim Vrhu. Udržování památek na své předky se s velkým nasazením věnují spolky nadšenců z České republiky a Slovinska Radim Kapavík

Snad žádný z českých umělců není se sočskou frontou bytostněji spjat než legendární grafik, tiskař a spiritualista Josef Váchal. O svém válečném působení v Horním Posočí a v Itálii v letech 1917–1918 vydal po válce v knize Malíř na frontě neotřelé a výjimečné svědectví nejen literární, ale také výtvarné, když titul doprovodil vlastními ilustracemi. Mistrovské zvládnutí techniky barevného dřevorytu prokázal na grafickém souboru Fronta, který vytvořil v roce 1919 a vydal v nákladu jen několika málo kusů.

Malíř na frontě

Rombonská strž – barevný dřevoryt z cyklu Fronta

Malba na obálce souboru dřevorytů

Maskovaná silnice – barevný dřevoryt z cyklu Fronta

Sočský kostelík, jejž Váchal vyzdobil svými malbami, na dřevorytu z knihy Malíř na frontě

Váchalovo ex libris otištěné v Malíři na frontě Josef Váchal (vlevo) na snímku během léčení ve vesničce Soča v červnu 1917

Stravování Vojenská kantýna na lublaňském hradě: ženy pomáhají během přípravy jídla pro vojsko Peter Naglič, Moji spomini na svetovno vojno, 2007

Všeobecný nedostatek potravy a hlad se staly nevyhnutelnou součástí válečných zkušeností vojáků i civilního obyvatelstva, žijící v blízkosti tzv. domácí fronty. Na bojišti podél řeky Soča, které bylo oproti jiným místům válečných střetů mnohem více statické, nepředstavovala zásobovací infrastruktura po většinu času zásadní problém pro údržbu (nákladní lanovky, železnice).

Mnohem vážnější komplikace způsobovaly intenzivní útoky, koncentrované ostřelování zásobovacích linií a extrémní klimatické podmínky, jaké představoval sníh a mráz vysokohorského prostředí a neúnosný žár, dusno a nedostatek vody v krasové krajině.

Dr. Petra Testen

„Zoufalství roste a roste, za chvíli dosáhne krajní meze ... klubko černé nitě ... jsem vyměnil za litr fazolí.“ Jakob Prešeren, Vojak 1915−1918, 343

Bufet, Sabotin www.sabotin-parkmiru.si

Restaurace Žogica, Solkan, www.zogica.com

TuristickĂĄ farma Jelenov breg pod Matajurjem, Livek www.jelenov-breg-pod-matajurjem.si

Sočská fronta po sobě zanechala mnoho pozůstatků. Válečné hřbitovy, kaverny, zákopy, kostnice, kapličky, pomníky, venkovní expozice a další památníky představují významné hmotné i nehmotné dědictví evropské minulosti. Svým svědectvím a svými příběhy dnes tyto památky tvoří páteř Cesty míru (Pot miru) od pohoří Julských Alp až k Jaderskému moři.

Cesta míru po stopách války

Pohled na italskou kostnici v Kobaridu Željko Cimprič, Nadace Cesty míru

Cesta míru je ideálním cílem pro ty, kteří si přejí uctít padlé, seznámit se s dějinami a kulturou, ale také aktivně prožít volný čas, užít si přírodní krásy Slovinska, setkat se s místními obyvateli a ochutnat zdejší gastronomii.

Krasová jeskyně Pečinka byla přeměněna v bezpečný ukrýt vojáků Nadace Cesty míru

Soukromá sbírka ‚Botognice‘ v Drežnici Srdjan Živulovič - BOBO, Nadace Cesty míru

Pomník věnovaný rakousko-uherským vojákům na válečném hřbitově v Logu pod Mangartom ztvárnil český sochař Ladislav Kofránek Nadace Cesty míru

Venkovní expozice Čelo nad městem Bovec Tamino Petelinšek, Nadace Cesty míru

Do muzeí Hrad Kromberk – sídlo Gorického muzea Katarina Brešan

Při návštěvě oblasti někdejší sočské fronty by zájemce neměl pominout zdejší muzea. Zatímco nepoučené zasvětí do válečného dění i do specifik zdejšího bojiště, poučeným poskytnou cenné informace svými jedinečnými sbírkami nálezů. Nejrozsáhlejší stálou expozici věnovanou první světové válce nabízí Kobaridské muzeum. Ústřední muzeum Horního Posočí reprezentuje Tolminské muzeum, jež kromě stálé archeologické a etnologické expozice pořádá v těchto výročních letech tematické výstavy zaměřené na první světovou válku.

Za pozornost stojí též řada soukromých muzeí místních sběratelů.

Vstupní foyer Kobaridského muzea Srdjan Živulovič - BOBO

Kobaridské muzeum klade hlavní důraz na boje v pohoří Julských Alp a na klíčový průlom italské fronty v říjnu 1917 Kobaridské muzeum

Výstava Člověk a válka otevřená v Tolminském muzeu u příležitosti 100. výročí zahájení bojů na sočské frontě Damjana Fortunat Černilogar

Budova Tolminského muzea Marko Grego

V údolí řeky Soči navštivte a zažijte ...

Kontakty turistických informačních center: TIC Bovec www.bovec.si TIC Kobarid www.dolina-soce.com TIC Tolmin www.dolina-soce.com TIC Kanal www.tic-kanal.si TIC Brda www.brda.si TIC Nova Gorica www.novagorica-turizem.com TIC Temnica www.potimirunakrasu.info TIC Štanjel www.stanjel.eu

Cesta míru Venkovní expozice V k Kostnice P

kostel

Muzeum Turistick centrum Linie italské fronty p ed za tkem 12. ké bitvy íjen 1917) Linie rakousko-uherské fronty k ké 17)

Informacijski center Pot miru Informační centrumCesty míru Gregorčičeva ul. 8, 5222 Kobarid, Slovenia

a +386 (0)5 38 90 167 b info@potmiru.si c www.potmiru.si