Jan Tomíček, Oldřiška Tomíčková, Radek Drahný, Věra Kociánová
Obsah
Kraj pod Zvičinou vstupuje do psané historie…
Válka prusko-rakouská v roce 1866 v našem kraji a její důsledky 112
Rozvoj kulturního a společenského života v 19. století 124
Podkrkonošští spisovatelé od národního obrození do poloviny 20. století
První světová válka a vznik Československa
Jižní Podkrkonoší od počátku 20. století a za první republiky 157
Podkrkonoší ve stínu hákového kříže 175
Putování Podkrkonoším 211
BěláuPecky – na soutoku i křižovatce 212
BíláTřemešná214
BíléPoličany216
BílskouHořic218
Boháňka219 Borek222
Březovice a hrad Pustohrad 226 Bukovina – kvalitní voda pro okolí 228 CerekvicenadBystřicí231
ČervenáTřemešnáaMiletínek234
DobráVodauHořic237
DoubravaaSvatogothardskáLhotka241
Doubravice244
Dubenec245
DvůrKrálovénadLabem246
Holovousy252
Hořice258
HorkauStaréPaky – mladá ves na trati 276
HorníBrusnice – rodiště nedoceněného sochaře 278
Hřídelec – ve stínu vulkánu 279
ChlumaHrachovec281
Chvalina283
Doubravice, kaple
Hořice, portál nového hřbitova
Bělá, kostel Nejsvětější Trojice
Kraj pod Zvičinou
Jan Tomíček
Mám rád poslední kopcovité výspy Podkrkonoší a Pojizeří, kde pásma kopců přecházejí postupně do malebné krajiny borovic a skal Českého ráje. Vždyť je to můj rodný kraj, pásmo kopců od Kozákova přes Kozlov k Táboru. Po ukončení školy jsem se ale dostal z rodinných i pracovních důvodů dále na východ, do kraje pod kouzelnou horou Zvičinou, kterou jsem dříve vídal jen z rodného Kozákova.
Oženil jsem se, usadil se a pracuji až do dneška v městečku Hořice v Podkrkonoší, které se malebně rozložilo pod pásmem Chlumů, skutečně jakousi poslední výspou Krkonoš. Dál k jihu se táhne sice zvlněná, ale přece jen už rovina. Městečko samo i krajina v jeho okolí mě ihned okouzlily. Nejhlubším dojmem na mě zapůsobily obzvláště koncem dubna či v květnu, kdy celé městečko i okolní vsi doslova tonou v záplavě bílých květů kvetoucích třešňových sadů. Tento kraj před i za Chlumy i dále okolo Zvičiny si mě zcela získal. Zajímala mě malebná a zadumaná krajina smíšených i smrkových lesů, luk i pastvin a polí s různobarevnou půdou (především typickou železitou červenicí kolem Pecky), ale i řada větších či menších rybníků v rovině na okraji listnatých lesů u Dobré Vody a v širokých údolích luk, pastvin, polí a smíšených lesů mezi Lázněmi Bělohradem a Velkým Vřešťovem.
Jako učitele dějepisu mě ale také zaujala především velmi bohatá historie tohoto kraje. Již počátkem 90. let minulého století jsem se zapojil do práce nad obnoveným vlastivědným časopisem Pod Zvičinou. Tento časopis vycházel díky učitelům z Hořicka již od roku 1920. Později se k nim přidali i spolupracovníci z okolí Dvora Králové a z Jaroměřska. Časopis, který několikrát zanikl a opět byl obnoven, naposled v roce 1993, vychází dodnes a snaží se mapovat historické události v kraji kolem Zvičiny. Proto jsem také souhlasil s tím, abych i já přispěl svým skromným dílem ke vzniku této knihy.
Inspirací k vydání tohoto díla je krásná kniha bývalého učitele a znalce podkrkonošské historie pana Františka Jiráska Toulky podkrkonošskou minulostí.
Tato knížka vyšla bohužel až po jeho smrti v roce 2021. František Jirásko v ní barvitě popsal severní oblast Podkrkonoší. Jednalo se o kraj, který začíná na úpatí Krkonoš na severu s městy Vrchlabí a Hostinné a táhne se na jih až po oblouk horního toku Labe s obcemi Borovnice, Borovnička a Mostek. Na západě byla tato oblast vymezena Jilemnicí a na východ sahala až takřka k samotnému Trutnovu.
My bychom proto rádi do jisté míry navázali na dílo Františka Jiráska a pokusili se zmapovat dějiny jižního Podkrkonoší. Tuto oblast jsme si možná trochu subjektivně ohraničili na severozápadě Novou Pakou, na západě zakončením pásma Chlumů s Konecchlumím a okolními obcemi, na jihu povodím říčky Javorky až po Chomutice, dále pak linií okolo Ostroměře a Dobré Vody jižně od Hořic a dále podél říčky Bystřice až k Cerekvici nad Bystřicí a potom přes Velký Vřešťov a lázně Velichovky až k Jaroměři.
Na severu a severovýchodě vymezujeme tuto oblast údolím Labe s městem Dvůr Králové a okolím.
Jakýmsi nejvyšším bodem, který kraluje takřka nad celým tímto vymezeným územím, je památný vrch Zvičina.
Holovousy
Oldřiška Tomíčková
K dnešní obci Holovousy administrativně patří vsi Holovousy, Chodovice a Chloumky. Všechny leží západně od Hořic na jižním úbočí Hořického chlumu.
Holovousy
Název vsi vznikl ze slova holovousý, tedy ten, kdo je bez vousů. Jedná se o území, kde je doloženo významné prehistorické osídlení. Severovýchodně mezi obcemi Holovousy a Chodovice bylo založeno v průběhu 9. století slovanské hradiště obklopené valy, které převzalo správní funkci v kraji po zaniklém hradišti poblíž Kalu u Pecky. Začátkem 10. století pak tuto funkci přebírá nově založené hradiště nad Ostroměří.
Holovousy jsou v písemných pramenech poprvé doloženy r. 1260, kdy je připomínán Miroslav z Holovous. Ve 14. a 15. století byla ves rozdělena na několik dílů, které často měnily své majitele. V r. 1433 je za Jana Hubarta z Holovous poprvé připomínána holovouská tvrz. V 16. století náležela ves rodu Karlíků z Nežetic. Mikuláš starší Karlík z Nežetic držel r. 1540 tvrz, dvůr a ves Holovousy, městečko Mlázovice, ves Chodovice a pusté vsi Mezihoří a Chloumek. Později Karlíkové přikoupili ještě tvrz, dvůr a ves Bílsko, ves Nevrátice a obnovenou ves Mezihoří. V r. 1594 prodali celý majetek Albrechtu Vladislavu Smiřickému ze Smiřic, který jej připojil k hořickému panství. Albrecht Vladislav Smiřický se aktivně účastnil stavovského povstání proti Habsburkům. Před popravou na Staroměstském náměstí jej zachránila jen předčasná smrt a jeho statky byly zkonfiskovány. V r. 1623 získal Holovousy s příslušenstvím jako konfiskát Albrecht z Valdštejna, který je prodal r. 1629 spolu s Hradišťkem jako léno Alžbětě Stošové, rozené Miřkovské z Kounic. Její dcera Veronika se pak provdala za Ferdinanda de Carmes. V r. 1665 přikoupila zbytek vsi Holovousy a část ostroměřského statku a později také Domoslavice. Její syn Ferdinand Rudolf však prodal r. 1680 Hradišťko a Ferdinandova sestra Eleonora Sibyla, provdaná Rašínová z Rýzmburka, pak přenechala celý statek r. 1695 Kateřině Barboře Libštejnské z Kolovrat. Od jejích potomků získal Holovousy r. 1728 Maxmilián Rudolf Lamotte, jehož vnuk je prodal v r. 1786 generálu Františku Josefu Leveneurovi z Grünwaldu. Ke konci feudálního období náleželo k holovouskému panství 5 vsí. Nový majitel František Josef Leveneur dal na místě dosavadního sídla postavit jednopatrový zámek s baštami v rozích. V průčelí byla věžička s bránou, nad níž byl umístěn leveneurovský znak. V prvním patře věže se nacházela kaple zasvěcená sv. Antonínu Paduánskému. V zámku býval také divadelní sál, v němž se hrávalo divadlo a koncertovalo. Po Leveneurech držel Holovousy jejich synovec Antonín Sosnovec z Vlkanova, který však v důsledku svého marnotratného života panství značně zadlužil.
Holovousy, holovouské malinové
V r. 1878 je koupil německý majitel papírny v Hostinném Theodor Eichmann a po jeho tragické smrti získal v r. 1905 Holovousy JUDr. František Malínský, jenž nechal zámek v letech 1906–1907 přestavět architektem Janem Vejrychem v secesním slohu. Chtěl se zde věnovat pěstování ovocných stromů, ale pro značné zaneprázdnění důležitými funkcemi v Praze mu na tento záměr nezbylo mnoho času. Zemřel r. 1926 a jeho dědicům byl v r. 1949 zámek zkonfiskován a byl zde umístěn Výzkumný ústav ovocnářský. Po sametové revoluci byl holovouský zámek vrácen rodině Malínských.
Holovouský zámek je obklopen parkem s mnoha vzácnými d ř evinami a p ř ed zámkem byl postaven secesn ě stylizovaný pavilon s kladím a mansardovou st ř echou. Park byl vyzdoben alegorickými sochami č ty ř ro č ních dob z 2. poloviny 18. století. Pod vlivem romantismu byla do ohradní kamenné zdi zakomponována také zd ě ná hranolová vě ž s cimbu ř ím a kamennou balustrádou.
K zámeckému parku p ř iléhala obora pro vysokou a pernatou zvěř a hospodá ř ský dv ů r. Býval zde také pivovar a vinopalna. V okolí se rozkládaly velké ovocné sady, p ř edevším jablon ě a hrušn ě, a severn ě od vsi byly otev ř eny pískovcové lomy.
Výzkumný ústav ovocnář ský sídlil v holovouském zámku od r. 1951. V r. 1956 byl za č len ě n pod př ímé vedení Československé akademie vě d a pozd ě ji prošel dalšími organiza čními zm ě nami. Specializuje se na ovocnář ský výzkum vě tšiny ovocných druh ů mírného klimatického pásma.
V sou časné dob ě již ústav nesídlí v zámku, který byl v rámci restitucí vrácen rodin ě Malínských, ale v nové budově, která lépe odpovídá pot ř ebám moderního vě deckého pracoviště.
Chodovice, socha sv. Terezie
Umístě ní tohoto ústavu do Holovous jistě nebylo náhodné, pro tože zdejší krajina, úrodná p ů da i teplé jižní svahy Hoř ického chlumu poskytují tak ř ka ideální podmínky pro p ě stování ovoce, př edevším jabloní, které je zde doloženo již koncem 18. století. Zdejší tradi ční odr ů dou je Holovouský maliná č, resp. Holovouské malinové, jak zní její př esné označ ení. Tato jablka jsou karmínově č ervená, lesklá, chu ť je velmi dobrá, navinulá, s výraznou malinovou př íchutí. Tato historická odr ů da byla v minulých letech vrácena na holovouskou náves a každoro čn ě se zde na podzim konají Slavnosti holovouských maliná čů .
Nejvyšší počet obyvatel je v Holovousích zaznamenán v r. 1921, kdy zde podle výsledků sčítání lidu žilo 519 obyvatel. V r. 1903 byly v Holovousích dva hostince, dva kupci, kovář, kolář, obuvník, truhlář a mlýn Josefa Macha.
O kulturu a společenský život místních obyvatel se již od r. 1894 starala Čtenářská beseda Palacký, která hned v prvním roce činnosti získala 41 členů. Hrálo se zde ochotnické divadlo, pořádaly zábavy a tradicí se stalo každoroční pálení tzv. Husovy hranice. Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založen teprve v r. 1910 a záhy byl vybaven potřebnou technikou.
Obec Holovousy je vyzdobena řadou drobných kamenných památek. Uprostřed návsi stojí mariánský sloup, klasicistní dílo z r. 1875, a vedle něj dřevěná zvonička. Na hořením konci návsi je umístěna cenná barokní socha sv. Jana Nepomuckého, pocházející pravděpodobně z r. 1732. Podstavec zdobí rodový znak La Mottů a latinský nápis s chronogramem. Na dolním konci návsi se nachází starobylý kamenný kříž s liliovým zakončením ramen z konce 18. století.
Chodovice
Ves Chodovice leží 3 km západně od Hořic a její název pochází z osobního jména Chod, ves lidí Chodových. Bohaté archeologické nálezy dokládají zdejší osídlení již v období raného středověku. První písemná zmínka o Chodovicích pochází z r. 1143, kdy ves patřila spolu s Hořicemi a dalšími vesnicemi v okolí Strahovskému klášteru. Patří tedy mezi nejstarší vesnice v této oblasti. V následujících staletích náležely Chodovice vždy k holovouskému panství.
Dominantou obce je kostel sv. Bartoloměje, původně gotický, poprvé připomínaný v r. 1384 jako farní. Z něj je zachována v jádru gotická věž. Do dnešní podoby byl přestavěn v polovině 18. století. V r. 1787 zde byla zřízena lokálie a v r. 1860 se stal znovu farním. Po sametové revoluci, kdy byl kostel v havarijním stavu, jej od římskokatolické církve odkoupila obec Holovousy. V následujících letech prošel celkovou rekonstrukcí a stal se místem pro konání kulturních akcí, svateb a příležitostných bohoslužeb. Vně i uvnitř kostela se nacházejí cenné renesanční náhrobky příslušníků rytířského rodu Karlíků z Nežetic. V kostele je pohřben také František Josef Leveneur z Grünwaldu, významný majitel panství v 2. polovině 18. století. V letech 1816–1838 zde působil obrozenecký kněz Jan Černý, významný matematik a astronom. Původní hřbitov se rozkládal u kostela, později byl z důvodů hygienických i pro nedostatek prostoru přístavbou školy zrušen a bylo rozhodnuto o založení nového hřbitova na pozemku náležejícím faře. Pohřbívat se zde začalo v r. 1878. Kdy byla v Chodovicích založena škola, nelze p ř esn ě zjistit, ale pro tože chodovický kostel byl již r. 1384 farním, lze p ř edpokládat i existenci farní školy. P ů vodn ě stávala škola v Holovousích na míst ě, kde jsou dnes domky č p. 9 a 10. Po veliké povodni r. 1754, kdy voda zanesla školní budovu blátem, byla škola p ř eložena do Chodovic a umíst ě na v bývalé
Horka u Staré Paky – mladá ves na trati
Věra Kociánová
Jednu ze suverénně nejmladších obcí v kraji založil v roce 1823 majitel velkostatku v Čisté, jinak též trutnovský pláteník
Ignác Falge na křižovatce zemských cest na táhlém návrší Horka, které už dříve sloužilo jako překladiště pro formany rozvážející zboží z příhraničí do Prahy a dále po celé zemi. Dobové zápisy se zmiňují o stavitelích prvních domů nové osady. K 1. lednu 1823 měl Antonín Tichý od své usedlosti čp. 28 v Čisté prodat pozemek na „vrše“ Horka Františku Klázarovi pro stavbu domku. Dne 18. listopadu 1823 grunty od této živnosti koupil Jan Dlabola pro vystavění hostince čp. 1, takzvané Formanky.
Obec dostala po svém zakladateli jméno Falgov nebo také Falgendorf a katastráln ě nadále pat ř ila k Č isté. K hostinci se stájemi b ě hem sedmi let – tedy do roku 1830 – př ibylo dalších 21 dom ů . Naopak v následujících 80 letech byl stavební rozvoj obce tém ěř nulový. Do roku 1910 př ibyl pouze jediný domek. D ůvodem stagnace prý byl nedostatek pitné a užitkové vody ve vsi.
Na druhou stranu průmyslový rozvoj místa byl v 19. století víc než dynamický. Významnou měrou k tomu přispěla stavba vlakové dráhy z Pardubic do Liberce. V úseku Josefov–Trutnov začaly vlaky jezdit v roce 1858. Stanice Falgendorf/Horka jako obchodní uzel byla na trati jednou z nejdůležitějších a původní záměry s ní byly velké. Právě tudy totiž měla vést i další plánovaná trať z Velkého Oseka do Trutnova. Tomu odpovídalo velkoryse pojaté nádraží, které mělo vlastní vodárnu, výtopnu, restauraci, sklady a dvoupatrovou obytnou budovu pro zaměstnance. Zřízen tu byl velký poštovní úřad pro celé severovýchodní Čechy. Bohužel plány se nakonec změnily a jako křižovatka tratí byla vytipována nedaleká Stará Paka.
Nádraží bylo postaveno na pozemcích obce Vidochov, což vysvětluje vžitý a léta používaný název zastávky Falgendorf-Widach, který se společně s českou verzí Horka-Vidochov používal od roku 1897 až do 2. světové války.
Při trati vyrostla od poloviny 19. století řada podniků. Už v roce 1856 tu stál parní mlýn a později parní pila, kde se impregnovaly pražce a telefonní tyče pro dráhu. Po požáru v roce 1877 pila vyhořela a o pět let později na jejím místě založil podnikatel Josef Berger výrobu cikorie; nejprve šlo o malovýrobu, později o výrobu tovární, známou po celé monarchii. Od roku 1912 pak podnik fungoval pod hlavičkou Kolínských továren.
Ve 20. století získaly světový odbyt, zejména v USA, výrobky mechanické tkalcovny lněného zboží Fejfar a Mládek. Firma měla sídlo ve Studenci, na Horkách fungovala přádelna, která však v roce 1936 vyhořela. Celý podnik nepřečkal znárodnění v roce 1948.
První třetina 20. století znamenala pro Horka další vlnu rozvoje spojenou s růstem českojazyčného obyvatelstva. Svou roli sehrálo zejména postavení české školy v roce 1912. Vlastní samosprávu získala Horka v roce 1921 odtržením od Čisté. V témže roce proběhla elektrifikace obce a o rok později byl vybudován vodovod s čerpadlem. Zřízení infrastruktury otevřelo cestu nové výstavbě. Během dvacátých let dvacátého století tak v Horkách přibylo 22 domů včetně obecního domu, své služby nabízela knihovna, působilo zde několik spolků v čele s dobrovolnými hasiči. Po tomto období rozkvětu následoval společně s hospodářskou krizí jistý útlum, který pokračoval i po druhé světové válce. Od šedesátých let byla obec společně se sousední Nedaříží připojena pod obecní úřad v Levínské Olešnici. Na základě referenda se znovu osamostatnila v roce 1991.
Dnes jsou Horka branou do Krkonoš. Strategická křižovatka zůstává, jen dopravní ruch pozměnil směr, aby do všech koutů hor rozptýlil šňůru motorizovaných výletníků mířících každý pátek z hlavního tahu od Prahy – někteří z Horek pokračují rovně na Trutnov, jiní na Špindlerův Mlýn, další na Jilemnici a Harrachov. Přesný počet kilometrů udává památkově chráněný kamenný rozcestník přímo na křižovatce. Připomíná dobu, kdy se na přelomu 18. a 19. století stavěla tzv. Trutnovská silnice i spojka do Jilemnice. Původní obelisk rozcestníku zničil náraz auta při nehodě ve 30. letech 20. století a dnes ho nahrazuje materiálová kopie.
Horka u Staré Paky, historický rozcestník
a Městečku bratřím svým Jindřichovi a Vácslavovi, mateři své Markétě a Heníkovi ze Svojka.“ O dalších osudech tvrze není nic známo. Víme ale, že v polovině 16. století část vsi patřila k jilemnickému panství a část ke kumburskému. Sedláček totiž připomíná, že roku 1533 při dělení statků Trčkovských se dostal díl opočenský s hradem Kumburkem Janovi mladšímu Trčkovi z Lípy. Ten své nemovitosti, včetně Kruhu, prodal Mikuláši Trčkovi z Lípy. Později byli majitelé také Harantové z Polžic a Bezdružic. Právě od Pavla Haranta jilemnické panství kupuje roku 1701 Ferdinand Bonaventura hrabě z Harrachu. Přenesme se na chvíli na hřebeny hor. Píše se rok 1913, je 24. března a jede se I. ročník padesátikilometrového mezinárodního mistrovského závodu na prostou rychlost v běhu na lyžích. Vichřice. U Harrachových kamenů potkává česká lyžařská naděje Bohumil Hanč přítele Václava Vrbatu, který mu půjčuje kabát a čepici. Na Pančavské louce nakonec oba dva nacházejí svou smrt. Tak jen při této vzpomínce připomeňme, že právě Václav Vrbata je zřejmě nejslavnějším zdejším rodákem.
Kruh u Jilemnice, Tuláčkův statek
Kuks Radek Drahný
Hrabě František Antonín Špork + architekt Giovanni Battista Alliprandi + sochař Matyáš Bernard Braun = Kuks. Tato rovnice platí a již nikdy tomu zřejmě nebude jinak. Kuks by bez hraběte Františka Antonína Šporka nebyl tím, čím je. Celý život jej doprovázelo heslo „Bůh Tě vidí!“ To nabývá lehce symbolického významu v okamžiku, když projíždíte po silnici z Jaroměře do Trutnova a nedlouho poté, co po mostě přejedete řeku Labe, se před vámi na levé straně jako zjevení objeví barokní areál hospitálu Kuks. Šporkové ve východních Čechách přitom nalezli svůj domov nejprve na hradě Heřmanův Choustník. Vojenský velitel Jan Špork jej opravil a užíval do své smrti v roce 1684. Jeho dědictví si rozdělili synové – mladší Ferdinand a starší František Antonín. Právě staršímu připadlo panství Hradiště „…byl mezi tehdejší šlechtou zajisté jednou z nejvíce vynikajících osob. Nabyv vzdělání nevšedního a zkusiv světa na cestách, byl mužem velice osvíceným, nad to pak dostávalo se mu vtipu satirického tolik, že nejednou ťal do živého, a proto vězení a utrpení mnohá vytrpěl a veliké pokuty a náhrady platil. Avšak při té nevázanosti byl on velice nábožný a dobročinný, přítel věd a umění, milovník honby a čižby nákladných a druhdy i podivínských staveb, jehož heslo bylo: Spravedlnost a pravda,“ praví se v knize Hrady, zámky a tvrze Království českého historika Augusta Sedláčka. „V lese půl hodiny od Hradiště, kde hrabě honíval, objevil pramen, i dal les vymýtit, nad pramen kapli, kromě toho lázeň, dům panský a jiný domy postaviti, okolí zahradnickým uměním téhož věku okrášliti a nové osadě dal název Kukusské lázně. Naproti ní na pahrbku postavil tak zvaný Kukusský špitál s hrobkou a okrášlil okolí týmž způsobem jako lázně. Od té doby, co se mu zalíbilo na Kukuse přebývati, nebydlel nikdy na Hradišti…“ připomíná Sedláček počátek dnešního slavného Kuksu.
Kukus? Pozorný čtenář se jistě pozastaví nad divně neznámě znějícím jménem. Onehdy německy Kukus je to samé, co dnes pro nás Kuks. Proto ve starší literatuře nacházíme názvy jako Kukusová Studnice či krátce Kukus.
František Antonín se rozhodl vybudovat u pramene léčebné lázně. Obecně je známo, že byl mužem velmi moudrým, tak se není čemu divit, že požádal učené pány na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (dnes Univerzita Karlova) o dobrozdání o léčebných účincích pramene. Nebyl zvyklý věci ponechat jen tak náhodě a různé zdroje proto narážejí na to, že vědecké autority náležitě „motivoval“, aby tento posudek vyšel pro něj příznivě. Jeho snaha byla podpořena vizí vybudovat dokonalé barokní sídlo, které vychází z francouzských vzorů. Špork si vytkl za cíl vytvořit z Kuksu lázně světové úrovně
Snad si tím chtěl kompenzovat to, že česká šlechta hraběte ignorovala. Důvodem byla mladost jeho šlechtického titulu a původ jeho bohatství spočívající ve válečné kořisti, kterou získal jeho otec. Co mu tedy zbylo než zaujmout jinak než staletým původem – začal se věnovat velkolepému mecenášství kultury a umění.
Na zalesněném svahu labského údolí tedy začíná budovat Kuks. V letech 1692–1724 vznikl rozsáhlý komplex. Dole u řeky světský a ve svahu na řekou církevní. Dole to byly lázně, kolonáda, zámek a objekty správy panství. Ve svahu pak kostel, klášter a špitál.
Lázně Bělohrad
Radek Drahný
Javorka – malá říčka poskytující životodárnou vodu stála u počátku dnešního
městysu Lázní Bělohradu. Naši předkové osídlili oba její břehy a vznikla Nová Ves – horní, prostřední a dolní část.
Pro svou délku byla Nová Ves dokonce rozdělena mezi více majitelů. V knize
Hrady, zámky a tvrze Království českého Augusta Sedláčka se dozvídáme, že: „Roku 1360 byli společnými držiteli Nové Vsi Bořek a Otík z Poličan, Vlaštěk, Fráněk a Tomáš řeč. Halíř z Nové Vsi a Beneš z Valdova. Ti nadali dne 26. října třetího kněze střídníka při kostele zdejším, a Bořek Vaclovský přidal ještě role na záduší svoje a manželky své Markéty. Z dotčených vladyk připomíná se Bořek Poličanský r. 1354–1364 jako patron kostela zdejšího, i seděl podlé toho na Koštofranku.“ Z této citace se dozvídáme mnohé z dávné historie obce. Jednak, že již v té době zde byl kostel, a pak také, že zde stál jakýsi Koštofrank. To byla dřevěná tvrz. To ale nebyla jediná zdejší tvrz. Na jižním konci vsi býval Dolní nebo také Ratenský dvůr a i zde byla tvrz. Někdy před rokem 1514 kupuje obě tvrze a poplužní dvory Jan Litoborský z Chlumu. Po jeho smrti v roce 1543 se majitelem stává Jindřich Škopek z Bílých Otradovic. Dalším novoveským pánem byl jeho syn Jan. Zřejmě z jeho doby, z poloviny 16. století, pochází dnešní název Bělohrad. „Za Jana vystaven v Nové Vsi nový dům jménem „na Bělehradě“. A poněvadž se Vácslav z Hořeněvsi (r. 1558), nějak sešvakřený se Škopky, jmenuje pánem na Bělehradě, dosti podobno pravdě, že on tvrz obnovil, od kamene vystavěl a sličně i krásně po své chuti obíliti dav, Bělohradem nazval. Dobře lid ještě vypravuje, že tvrz Novoveská, před časy dávnými obnovena byvši, od krásného obílení jméno „Bělohrad“ dostala,“ takto Sedláček jazykem trochu archaickým a dnešnímu čtenáři možná méně srozumitelným vysvětluje, že Jan tvrz Koštofrank přestavěl na čtverhranný renesanční kamenný zámek a jméno Bělohrad pramení od bílých stěn, pro které byla nová kamenná stavba nazývána Bílým hradem. Mezi další významné majitele (byť jen některých částí Bělohradu) patřil na počátku 17. století i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a po něm
Albrecht z Valdštejna, který zdejší panství dostal od císaře Ferdinanda II. Valdštejnové se zejména na zámku podepsali více než viditelně. Nikoliv tedy zrovna Albrecht, ale Bertold Vilém z Valdštejna, který panství získal v roce 1684. Ten nechal zámek přestavět v letech 1720–1722 ve stylu vrcholného baroka. Autorem návrhu měl být slavný český barokní architekt italského původu
Jan Blažej Santini Aichel. Po smrti Bertolda Viléma zámek i celé panství dědí jeho neteř, která se svým mužem Janem Arnoštem Schaffgotschem zámek dokončuje. Od roku 1843 byl majitelem Mario Alfons z Aichelburgu, který nechal postavit zdejší cukrovar. Jeho syn pak celý statek prodává v roce 1872 továrníkovi, podnikateli v textilním průmyslu, politikovi židovského původu Maximilianu Dormitzerovi. Ten hrál v rozvoji Bělohradu neopomenutelnou roli, protože stál za rozvojem lázeňství. Zřídil na levém břehu Javorky první očistné lázně s teplou vodou. Aby naše představa o těchto dřevních dobách bělohradského lázeňství neletěla příliš honosným směrem, jednalo se o dřevěnou boudu s několika koupelnami. Na něj navázala pruská hraběnka Anna z Assenburgu, která panství Bělohrad koupila od Dormitzerových dědiců a vybudovala již opravdové lázně Kde se ale vzalo v Bělohradu lázeňství? Možná sílu léčivých pramenů a bělohradské slatiny v této lokalitě znali naši předkové již ve středověku. Lákavější vysvětlení nabízí novodobější příběh jistého vojáka trpící ho revmatismem, který se zdejší rašelinou úspěšně léčil. Faktem ovšem zůstává, že hraběnka Anna začala po roce 1885 dělat pokusy s léčivostí místní rašeliny. Úspěchy se nedaly utajit. Přijela okresní komise, provedla analýzu a konstatovala, že zdejší slatina je opravdu léčivá. V roce 1891 nechala paní hraběnka postavit velký jednopatrový lázeňský dům ve švýcarském stylu. Na počest majitelky byl nazván
Anenské slatinné lázně. Ty jsou v provozu dodnes a věnují se léčbě zejména nemocí pohybového ústrojí a gynekologickým, neurologickým, onkologickým a kožním onemocněním. A aby to lázeňství bylo jak se patří zpečetěno a nikdo už v budoucnu nebyl na pochybách, tak od roku 1905 se Bělohrad přejmenoval na Lázně Bělohrad.
„Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda!
Kdožpak by neměl rád ten kousek český.
Vždyť je tak veselý, vždyť je tak hezký!“ p ý j j p
