Evropa od A do Z :: Listování v knize

  

ILUSTROVANÁ ENCYKLOPEDIE

EVROPA OD A DO Z

 

B Bitonto Bochnia Turecké mešity (15. a 16. stol.). Chrám sv. Dimitrije (19. stol., ikonostas z 18. stol.). Nedaleko rozvaliny římského města Heraclea Lyncestis (brána, lázně, amfiteátr, baziliky).

Bitonto, město v Itálii (APULIE), záp. od města BARI. 56 500 obyv. Zal. ve starověku jako řecká kolonie Bitontynon, římské Butuntum. Středisko obchodu a služeb zemědělské oblasti (pěstování oliv, vinné révy). Románská katedrála (12. stol.), renesanční paláce.

40 000 obyv. Rybářský přístav. Přímořské letovisko v oblasti COSTA BRAVA. Kostel (14. stol.).

visko. Hrad (12. stol.). Záp. od Bledu se rozkládá NP TRIGLAVSKI NARODNI PARK.

Blaník, též Velký Blaník, hora v České rep., (STŘEDOČESKÝ KRAJ), ve Vlašimské pahorkatině; 638 m. Výrazný hřbet s mrazovými sruby, skalami a sutěmi. Stejnojmenná přírodní rezervace, rozhledna. Pověst o blanických rytířích, spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu v nejtěžších dobách.

Blois, město ve Francii (CENTRE), správní středisko dep. Loir-et-Cher, na ř. LOIŘE. 55 500 obyv.

Starověké Blesum. V 16. stol. zámek v Blois sídlem milenek francouzských králů; 1576 a 1758 sem králové svolávali generální stavy; 1588 zde na příkaz Jindřicha III. zavražděn vévoda Jindřich de Guise, spiklenec a vůdce Katolické ligy. Středisko turistického ruchu. Goticko-renesanční hrad (13.–17. stol.), katedrála (10.–17. stol.), románsko-gotický kostel Saint-Nicolas (12.–13. stol.), renesanční paláce.

Blansko, město v České rep. (JIHOMORAVSKÝ Björneborg, město ve Finsku, viz PORI Bjørnøya, norský ostrov v BARENTSOVĚ M., viz MEDVĚDÍ OSTROV Blackpool, město ve Velké Británii (ANGLIE), na pobřeží IRSKÉHO M. 140 000 obyv. Od konce 18. stol. populární přímořské letovisko. Místo konání četných sjezdů, konferencí a kongresů.

Blackpool Tower (1894, výš. 158 m, replika pařížské Eiffelovy věže). Centrum mořského života (mořské akvárium).

Blagojevgrad (), do 1950 Gorna Džumaja (), město v jz. Bulharsku, na úpatí poh. RILA a PIRIN, již. od Sofie.

76 800 obyv. Starověká Scaptopara, za turecké nadvlády Cuma-ı Bala. Průmyslové centrum zpracování tabáku, pivovar, Blagojevgradská americká univerzita a Jihozápadní univerzita Neofita Rilského. Město pojmenováno po politikovi Dimitaru Blagojevovi (1856–1924).

Blanes, město ve Španělsku (KATALÁNSKO), na pobřeží STŘEDOZEMNÍHO M, sv. od BARCELONY.

KRAJ), na ř. SVITAVĚ. 20 500 obyv. Doloženo 1141,

město od 1905. Východisko do chráněné krajinné oblasti MORAVSKÝ KRAS. Blanský les, zalesněná hornatina v České rep. (JIHOČESKÝ KRAJ), vých. část Šumavského podhůří. Výš. do 1084 m (KLEŤ). Složená z granulitů, malé vložky amfibolitů při okrajích, na oblých vrcholech četné skalní výchozy a suťové proudy. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast (rozl. 212 km2, vyhlášena 1990).

Blatenské jezero, jezero v Maďarsku, viz BALATON Blatná, město v České rep. (JIHOČESKÝ KRAJ), v Blatenské pahorkatině. 7000 obyv. První zmínka 1235. Městská památková zóna. Pozdně románský vodní (blatný) hrad (1. polov. 13. stol.) přestavěný na zámek. Tradice rybníkářství.

Bled, město ve Slovinsku, v JULSKÝCH ALPÁCH, na úpatí masivu TRIGLAV, u malebného Bledského jez. (1,4 km²). 5500 obyv. Známé středisko zimních sportů. Klimatické lázně a turistické leto-

Bobotov Kuk ( ), nejvyšší vrchol DINÁRSKÉ PLANINY, v Černé Hoře v masivu DURMITOR. Výš. 2523 m. Tvořen vápenci; krasové jevy. První doložený výstup 1888 – rakouský kartograf a cestovatel Oscar Baumann (1864– 1899).

Bóbr, řeka v jz. Polsku, nejdelší levostranný přítok ODRY. Dél. 272 km, plocha povodí 5882 km². Pramení v KRKONOŠÍCH na českém území (české jméno Bobr). Protéká Jelenohorskou kotlinou, protíná JIZERSKÉ H., dále teče vých. okrajem Dolnoslezských borů. Vlévá se do ř. Odry za městem Krosno Odrzańskie. Hl. přítok Kwisa (levostranný). Na ř. i jejích přítocích vodní nádrže (největší Pilchowické jez.), které zmírnily nebezpečí povodní; nedaleko ústí vodní elektrárna Dychów. Na ř. Bóbr leží města: Kamienna Góra, JELENÍ HORA, Lwówek Śląski, BOLESŁAWIEC, ZAHÁŇ. Malebný úsek říčního údolí mezi Jelení Horou a Lwówkem Śląským součástí chráněného území Park Krajobrazowy Doliny Bobru (rozl. 1327 km2).

Bodamské jezero, též Kostnické jezero, německy Bodensee, francouzsky Lac de Konstance, italsky Lago di Costanza, jezero na hranici Německa, Švýcarska a Rakouska, v sev. podhůří A LP. Rozl. 538 km², hloub. do 252 m. Jez. protéká ř. RÝN. Lodní doprava (výletní plavby, trajektové spoje). Na břehu jez. leží: KOSTNICE, FRIEDRICHSHAFEN a LINDAU (Německo), BŘEŽNICE (Rakousko); v záp. části jez. o. REICHENAU (Německo) se slavným benediktinským opatstvím.

Starověký latinský název Lacus Brigantinus.

Bogaziçi, úžina v Turecku, viz BOSPOR Böhmerwald, pohoří v České rep. a Německu, viz ŠUMAVA Bochnia, město v Polsku (MALOPOLSKÉ VOJV.), na ř. Raba. 29 700 obyv. Známo od 1198 jako osada solivarníků, 1248 vznik nejstaršího polského solného dolu; 1253 Bochnii uděleno magdeburské městské právo, v lokační listině město

U Bodamského jezera se rozkládá město Lindau, které leží částečně na stejnojmenném ostrově. Jezero je zdrojem pitné vody pro 4,5 milionu lidí.

EVROPA

OD

A

DO

Z

71

 

Úžina Bospor při pohledu z istanbulské čtvrti Beyoğlu; protější břeh už patří k asijské pevnině.

Bospor, turecky Boğaziçi, též İstambul boğazı n. Karadeniz boğazi, úžina v Turecku, spojuje ČERNÉ M. s MARMARSKÝM M. Staré říční údolí, ve čtvrtohorách zaplavené. Dél. 32 km, šíř. 700– 4000 m (průměrná 1500 m), hloub. do 105 m, nejmenší hloubka vodní cesty 33 m. Úžina má klikatý průběh, vysoké skalnaté břehy. Na obou stranách vstupu do Bosporu ze strany Marmarského m. leží ISTANBUL. Dva visuté mosty nad úžinou silničním spojením Evropy a Asie; ve výstavbě železniční tunel Marmaray, který spojí do jednoho systému normálněrozchodné železniční sítě Evropy a záp. Asie. Bospor částí námořní vodní cesty, přístupné lodím všech států, jedná se o jedinou cestu vedoucí z Černého m.; konvence z MONTREUX zajišťuje státům přiléhajícím k Černému m. zvláštní výsady (týkají se mj. válečných lodí).

Botev (), hora v Bulharsku, nejvyšší vrchol poh. STARÉ PLANINY. Výš. 2367 m. Do 1950 Jamrukčal, současný název na počest bulharského básníka a národního hrdiny Christa Boteva (1848–1876).

Botnický záliv, švédsky Bottniska viken, finsky Pohjanlahti, sev. část BALTSKÉHO M., mezi Švédskem a Finskem. Rozl. 116 000 km²; dél. kolem 600 km, šíř. 80–240 km; hloub. do 301 m; povrchová teplota od –1 do 0 °C v únoru

a 14–15 °C v srpnu; salinita 2–5,5 ‰. Celý zamrzá od listopadu do května. Hl. přístavy: LULEÅ (Švédsko), VAASA (Finsko). Rybolov. Skjärové pobřeží, zvedá se v důsledku izostatického stoupání přibližně o 1 cm za rok; na pevnině podél pobřeží patrné stopy původní pobřežní linie.

Botoşani, město v Rumunsku, správní středisko župy (judeţ), na MOLDAVSKÉ PLOŠINĚ.

119 400 obyv. Známo od 14. stol. jako trhová osada. Pravoslavné kostely (15.–18. stol.) a klášter (15. stol., cenné fresky). Oblastní muzeum, etnografické muzeum.

Narodil se zde významný rumunský básník Mihai Eminescu (vlastním jménem Mihail Eminovici, 1850–1889).

Boulogne-Billancourt, město ve Francii (ÎLE-DE-FRANCE), v dep. Hauts-de-Seine, v pařížské aglomeraci, na ř. SEINĚ. 111 800 obyv. Dříve sídlo společnosti Renault. Letecký, elektrotechnický průmysl. Na okraji Bouloňského lesíku rezidenční čtvrť.

Boulogne-sur-Mer, město ve Francii (NORDPAS-DE-CALAIS), v dep. Pas-de-Calais, na pobřeží LAMANŠSKÉHO PRŮL. 48 500 obyv., aglomerace 135 000 obyv. Starověké Gesoriacum, později Bononia. Za napoleonských válek základna připravovaného, nikdy nerealizovaného tažení do ANGLIE. 1940–1944 základna německých ponorek; zničena spojeneckým letectvem. Největší rybářský přístav ve Francii. Městské hradby (13. stol.), bazilika Notre-Dame (1827–1866) s velkou, zdaleka viditelnou kupolí, která byla

vybudována na místě původní románské věže, zničené v období francouzské revoluce; radnice (18. stol.). Národní mořské centrum (Nausicaá).

Bourbonsko, francouzsky Bourbonnais, historické území ve stř. Francii. Největší města: MOULINS (historická metropole), MONTLUÇON; známé lázně VICHY. Rodový majetek rodu Bourbonů (vedlejší linie Kapetovců), hrabat, od 1327 vévodů, po vymření 1527 jejich starší linie Bourbonsko připojeno k francouzské královské doméně. V předrevoluční Francii provincie. Nyní v regionu AUVERGNE. Bourges, město ve Francii (CENTRE), správní středisko dep. Cher, na ř. Auron (přítok CHER) a průpl. Canal de Berry. 62 400 obyv. Starověké Avaricum, kmenové středisko galských Biturigů, roku 52 př. n. l. město dlouho obléhal Julius Caesar; za vlády Římanů hl. město provincie AKVITÁNIE. Metropole Akvitánie i v období panování Karla Velikého. Historická metropole oblasti BERRY, připojené kolem 1100 k Francouzskému království. Od 1463 do Velké francouzské revoluce sídlo univerzity. Pozůstatky římských hradeb (4. stol.), gotická katedrála (konec 12.– 16. stol.), zapsaná 1992 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, kostely Saint-Pierre (13.–16. stol.), Saint-Bonnet (16. stol.), renesanční paláce, hrázděné domy.

Muzeum užitého umění, muzeum oblasti Berry.

Hudební festival.

Bourgogne, oblast ve Francii, viz BURGUNDSKO

EVROPA

OD

A

DO

Z

75

 

Devínska Nová Ves Dinárská planina Devínska Nová Ves, předměstí BRATISLAVY (hl. města Slovenska), v záp. části města. Slovansko-avarské pohřebiště (6.–8. stol.), cca 880 hrobů, většinou kostrových; bohatá hrobová výbava, předměty slovanského (mj. keramika) a avarského (zejména zbraně) původu.

Dieppe, město ve Francii (HORNÍ NORMANDIE), v dep. Seine-Maritime, na břehu LAMANŠSKÉHO PRŮL. 35 400 obyv. 19. 8. 1942 se u Dieppe vylodily britské a kanadské jednotky (cca 6000 vojáků); šlo o první pokus o spojenecké vylodění na evropském kontinentu, přes neúspěch akce nabyté zkušenosti využity při vylodění 1944 v NORMANDII. Známé přímořské lázně a rekreační centrum. Obchodní a rybářský přístav, využíván pro osobní dopravu (trajektové spojení s VELKOU BRITÁNIÍ). Hrad (14. stol.), obnovený po škodách utrpěných 1944, dnes muzeum. Chrám Saint-Jacques (13.–16. stol.).

rozemský přístav. Město proslulé výrobou hořčice a výbornou kuchyní. Univerzita (zal. 1722).

Vévodský palác, rovněž sídlo generálních stavů (14.–15., 17., 18. stol.), původně gotický, přestavěný v klasicistním stylu. Gotická katedrála Saint-Bénigne (13.–14. stol.), bývalý kostel benediktinského opatství; románsko-gotický kostel Notre-Dame (13. stol.), pozdně gotický kostel Saint-Michel (16. stol., pozdně renesanční fasáda ze 17. stol.). Palác spravedlnosti (15.–16. stol.).

Z bývalých šlechtických rezidencí stojí za zmínku Hôtel Aubriot (13. stol.), Hôtel de Chambellan (konec 15. stol.), Hôtel de Vogüé (zač. 17. stol.). Řada historicky cenných městských domů.

Muzeum výtvarných umění, archeologické muzeum, etnografické muzeum, věnované životu na burgundské vsi.

Z okolí Dijonu pocházejí známá burgundská vína, ta nejlepší produkují vinice na úpatí hor ohraničujících Côte-d’Or.

Dijon, město ve Francii, správní středisko regionu BURGUNDSKO a dep. Côte-d’Or, na břehu Burgundského průpl. (spojuje ř. SAÔNU se SEINOU). 151 600 obyv., aglomerace 337 000 obyv.

Starověké Divio. Od 1015 hl. město Burgundského vévodství, v 15. stol. se o funkci hl. města dělilo s BRUSELEM. Po smrti posledního burgundského vévody Karla Smělého (1477) připojeno k Francouzskému království.

Významné průmyslové, obchodní a turistické centrum, železniční a silniční křižovatka, vnit-

Dílos (), řecký ostrov v EGEJSKÉM M., v souostroví KYKLADY. Rozl. 3,4 km2, téměř neobydlen. Starověké ruiny, mj. Apollonova svatyně (4. stol. př. n. l.), slavná alej lvů (6. stol. př. n. l.).

Ve starověku o. (jako rodiště Apollona a Artemidy) významným náboženským centrem.

477–454 př. n. l. zde umístěna pokladnice Athénského námořního spolku. 88 př. n. l. Dílos zničen Mithridatem Pontským, z úpadku se o. již nevzpamatoval. Od 1873 zde probíhají vykopávky. Celý o. spolu s cennými historickými

110

EVROPA

OD

A

DO

Z

památkami je zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dinant, město v Belgii (VALONSKO), v provincii Namur, na ř. MÁZE. 13 300 obyv. Známé od 7. stol., leží v místě někdejšího římského města.

Malebně situované turisticko-rekreační centrum.

Gotický kostel (13. stol.) s věží zakončenou cibulovitou kupolí, radnice (17. stol.), citadela (zač. 19. stol.).

V Dinantu se narodil Adolphe Sax (1814– 1894), vynálezce saxofonu.

Dinárská planina, též Dinárské Alpy n. Dinárské hory, srbsky a chorvatsky Dinara, chorvatsky též Dinara Planina, srbsky též Dinarske planine () n. Dinaridi (), černohorsky Dinarsko gorje, slovinsky Dinarsko gorstvo, albánsky Malet Dinarike. Soustava vrásných pohoří v jv. Evropě, na BALKÁNSKÉM POL., ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Srbsku a Albánii. Výš. do 2522 m (BOBOTOV KUK v masivu DURMITOR). Další známé masivy: VELEBIT, Biokovo, LOVČEN. Mladé pohoří, souběžné s pobřežím JADERSKÉHO M., zvrásněné během alpské orogeneze. V záp. části tvořené především

Na území chorvatského národního parku Plitvická jezera v Dinárské planině leží šestnáct kouzelných krasových jezírek, propojených řadou vodopádů.

 

ostrovů (ve skutečnosti jich je 14): ASTYPÁLAIA, Chálki, KÁLYMNOS, KÁRPATHOS, Kásos, Kastelórizo, KOS, LÉROS, Leipsoí, Nísyros, PÁTMOS, RÓDOS, Sými a Tílos. Ostrovy od 16. stol. v rukou Turků, po italsko-turecké válce 1912 ovládnuty Itálií (květen 1912, Kastelórizo 1923); italské jméno Dodecaneso. Obyvatelé nuceni přijmout italské občanství, úředním jazykem se stala italština, což se setkalo s odporem řeckých obyv. a vyvolalo hromadnou emigraci, zejména do USA. 1943–44 ostrovy okupovány Německem, později spravovány Velkou Británií; 1947 připojeny k Řecku.

Dodóni (), obec v Řecku (EPIRUS), jz. od města JANINY. Ve starověku středisko Diova kultu s nejstarší řeckou věštírnou. Ruiny starověké svatyně a byzantské baziliky, restaurované starověké divadlo.

Dolní Falc, území v Německu, viz RÝNSKÁ FALC Dolní Lužice, německy Niederlausitz, dolnolužickosrbsky Dolna Łužyca, historické území na vých. Německa, při hranici s Polskem, jv. od BERLÍNA. Většina území součástí spolkové země BRANIBORSKO, malá část SASKA. Metropole CHOTĚBUZ. Od 7. stol. osídleno slovanskými Lužičany.

112

EVROPA

OD

A

DO

Z

V 10. stol. obsazováno Saskem v rámci vyhlazovacích bojů proti Polabským Slovanům. Od 1348 do třicetileté války součást českého království. Od 1635 pod nadvládou Saského království, po Vídeňském kongresu 1815 připadlo Prusku.

Dolní Normandie, francouzsky Basse-Normandie, region v sev. Francii, při pobřeží LAMANŠSKÉHO PRŮL. Rozl. 17 589 km², 1 462 000 obyv., správní středisko CAEN. Region tvoří dep.

Calvados, Manche a Orne. Pobřeží převážně klifové, na sz. pol. COTENTIN. Povrch rovinatý a pahorkatinný; na Z část starého ARMORICKÉHO MASIVU (výš. do 417 m). Sadovnictví (zejména jabloně), pěstování obilí, zeleniny, pícnin. Chov mléčného dobytka. Rybolov. Výroba cidru (kvašený jablečný mošt) a calvadosu (pálenka z jablek). Hl. námořní přístav CHERBOROUGH. Turistika. Četná přímořská letoviska, nejznámější: DEAUVILLE, TROUVILLLE-SUR-MER, GRANVILLE. Památky, mj. slavné opatství MONT SAINT-MICHEL, zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Region zaujímá záp. část historické NORMANDIE. Dolní Rakousko, dříve též Dolní Rakousy, německy Niederösterreich, spolková země (Bundesland) na sv. Rakouska, sousedí s Českou rep.

a Slovenskem. Rozl. 19 174 km2, 1 611 000 obyv., hl. město SANKT PÖLTEN. Zvlášť vyčleněno hl. město země VÍDEŇ, samostatná teritoriální jednotka. Na jihu a jz. se rozkládají ALPY a alpská podhůří s malebným VÍDEŇSKÝM LESEM, na vých.

VÍDEŇSKÁ PÁNEV, na sev. zasahuje okraj ČESKÉ VYSOČINY. Hl. řeka DUNAJ, na území Dolního Rakouska tvoří malebné údolí WACHAU, zapsané na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Průmyslově-zemědělský region. Lázně (nejznámější BADEN, BAD VÖSLAU) a turisticko-rekreační střediska. Četné památky, nejstarší z římského období. Dolním Rakouskem procházejí mezinárodní železniční tratě a silniční komunikace (kříží se ve Vídni), spojující střed. a vých. Evropu s pobřežím JADERSKÉHO M. a s APENINSKÝM POL. a záp. Evropu s BALKÁNSKÝM POL. Tunelem pod průsm. SEMMERING (na hranici se ŠTÝRSKEM) vede nejstarší horská železniční dráha na světě, zapsaná na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dunaj významnou mezinárodní vodní cestou. Ve SCHWECHATU u VÍDNĚ velké mezinárodní letiště.

Dolní Sasko, německy Niedersachsen, spolková země (land) v sev. a sz. Německu, při pobřeží SEVERNÍHO M., sev. část historického SASKA, sousedí s Nizozemskem. Rozl. 47 618 km2, 7 931 000 obyv., velká města: HANNOVER (hl.

 

ITÁLIE

Na území dnešní Itálie se zrodila římská civilizace, která měla rozhodující vliv na historii Evropy. Řím jako sídlo papeže představuje centrum západního křesťanství. Itálie přinesla mimořádné hodnoty evropskému kulturnímu dědictví (zejména v oblasti výtvarného umění, hudby a literatury). Země je neodmyslitelně spjata také s kulinářstvím a po léta i s fotbalem.

Státní vlajka a znak Itálie

182

EVROPA

OD

A

DO

Z

Římské Koloseum je jednou z nejsnáze rozpoznatelných starověkých památek světa.

Itálie (Italská republika), italsky Italia (Repubblica Italiana), členský stát EVROPSKÉ UNIE, v již. Evropě, v úmoří STŘEDOZEMNÍHO M., obtékají ji moře: LIGURSKÉ, TYRHÉNSKÉ, JÓNSKÉ a JADERSKÉ; sousedí s Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Slovinskem; na území Itálie jako enklávy malé nezávislé státy: San Marino a Vatikán. Rozl. 301 323 km2, 59 983 000 obyv., hl. město ŘÍM, úřední jazyk italština, úředním jazykem v regionu TRIDENTSKO-HORNÍ ADIŽE je také němčina, v regionu VALLE D’AOSTA francouzština.

Státní hymna: Fratelli d’Italia (bratři Italové). Měna: euro.

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ republika. Hlava státu: prezident, volený na sedmileté volební období Národním shromážděním – společně zasedajícím dvoukomorovým parlamentem a zástupci oblastí. V čele vlády stojí premiér. Zákonodárná moc – dvoukomorový parlament, volený na pětileté volební období ve všeobecných volbách: Poslanecká sněmovna (Camera dei Deputati) a Senát (Senato della Repubblica; jeho členy jsou kromě volených senátorů také doživotní senátoři – hlavně bývalí prezidenti a premiéři). Stát je rozdělen do 20 regionů (z toho 5 se zvláštním statutem), regiony se dále člení na provincie.

PŘÍRODNÍ POMĚRY Pobřeží pevninské části převážně málo členité, s široce otevřenými zálivy. Téměř polovina území leží na APENINSKÉM POL., který má velmi charakteristický tvar vysoké boty. Z dal-

 

ších poloostrovů jsou největší Kalábrijský pol. na J a SALENTSKÝ POL. na jv.; ze zálivů u pobřeží Apeninského pol. je největší TARENTSKÝ ZÁL., z menších nejznámější NEAPOLSKÝ ZÁL. Sv. pobřeží pevninské části rovinatá, bahnitá, s velkou deltou ř. PÁDU a lagunami (největší BENÁTSKÁ LAGUNA). Na J od Apeninského pol. leží největší italský ostrov SICÍLIE (25 426 km2), oddělený od pevniny MESSINSKÝM PRŮL ., na Z v Tyrhénském m. leží o. S ARDINIE (23 813 km2). V sev. části Tyrhénského moře TOSKÁNSKÉ OSTROVY (největší ELBA – 224 km2); u vstupu do Neapolského zálivu ostrovy ÍSCHIA a CAPRI; v již. části Tyrhénského m. LIPARSKÉ OSTROVY (největší LÍPARI a VULCANO); u záp. pobřeží Sicílie EGADSKÉ OSTROVY, na J od Sicílie ostrov PANTELLERIA a PELAGICKÉ OSTROVY; u pobřeží Sardinie ostrovy: SANT ANTIOCO, ASINARA, LA MADDALENA, CARERA. Většinu území Itálie představují hory, vysočiny a pahorkatiny.

ALPY, ležící na sev. okraji země, tvoří přírodní hranici Itálie. Táhnou se od průsmyku ALTARE (představujícího hranici s poh. APENINY) na Z, následně na S a dále se stáčejí na V; nejvyšší vrchol MONT BLANC (Monte Bianco, 4808 m, na hranici s Francií). PÁDSKÁ NÍŽ. je aluviální plošina, utvořená z usazenin řek vytékajících z Alp a Apenin. Apeniny představují osu Apeninského pol., jejich nejvyšším vrcholem je CORNO GRANDE (2912 m) v masivu GRAN SASSO D’ITALIA v ABRUZÁCH. Na obou stranách Apenin jsou podhorské oblasti ANTIAPENIN: Tyrhénských na jz. a Jaderských na sv.; nad Neapolským zál. sopka VESUV (1281 m), na pobřežích a v údolích řek nevelké nížiny, největší: Tavoliere na pobřeží Jaderského m., Agro Pontino na J od ústí TIBERY, Maremmy na J od ústí ARNO. Ostrovy jsou hornaté a převažují na nich výšiny. Na Sicílii se podél sev. pobřeží táhnou hory, které jsou prodloužením Apenin; na V sopka ETNA (3329 m) a Katanská nížina, která je největší na ostrově; ostatní oblasti výšiny. Na jz. Sardinie, jejíž většinu pokrývají hory a výšiny, leží největší nížina Campidano. Na Liparských ostrovech činné sopky: STRÓMBOLI (926 m) a Vulcano (499 m). Podnebí na většině území Itálie subtropické, na poloostrově a ostrovech středomořské (léto horké a suché, zima mírná a vlhká), v Pádské nížině kontinentální, přecházející k mírnému. Říční síť hustá, zejména na S, kde jsou četné řeky napájeny alpskými sněhy a ledovci; nejdelší řeky sev. Itálie: Pád (a jeho hlavní přítoky: ADDA, ÓGLIO, TÁNARO) a ADIŽE; na Apeninském poloostrově Tibera a Arno; řeky poloostrova a ostrovů mají velmi proměnlivé průtoky, v létě část zcela vysychá. Na předhůří Alp tektonicko-ledovcová jezera (největší: GARDSKÉ, MAGGIORE, KOMSKÉ); na poloostrově velké mělké TRASIMENSKÉ JEZ. tektonického původu a hluboká kráterová jezera (největší BOLSENSKÉ); u pobřeží lagunová jezera, v Alpách a Abruzách nevelká karová jezera. Vysoko v Alpách věčný sníh a ledovce. Původní rostlinstvo (na poloostrově a ostrovech věčně zelené dubové lesy s borovicemi a divokými olivovníky; v Pádské nížině listnaté lesy) bylo ve většině nahrazeno zemědělskými kulturami, pastvinami a druhotnou flórou typu macchie. V horách, kde se lesů dochovalo nejvíce, vyvinutá vegetační patra: v Alpách

EVROPA

OD

A

DO

Z

183

 

ITÁLIE dubovokaštanové lesy, výše bukové, následně smrkové a modřínovolimbové, nad nimi kosodřevina nebo rododendronové porosty a alpské louky; v Apeninách lesy dubovokaštanové, bukové a vysokohorské louky. Za účelem ochrany dochované přírodní krajiny byly vytvořeny národní parky, mj.: v Alpách GRAN PARADISO, v Apeninách PARCO NAZIONALE D'ABRUZZO, LAZIO E MOLISE. OBYVATELSTVO Průměrná hustota zalidnění 201 obyv. na 1 km2. Nejlidnatější je Pádská nížina (přes 300 obyv./km2). Většinu obyvatelstva tvoří Italové. Italština, patřící mezi románské jazyky, je relativně nejbližší starověké latině, z níž tyto jazyky pocházejí. Kromě toho Sardinii obývají Sardové

vatele 30 500 USD. Současná Itálie je vyspělý průmyslový stát. Zřetelný je velký rozdíl mezi severem (rozvinutý průmysl a moderní vysoce výnosné zemědělství) a jihem (průmysl soustředěný do větších měst, v zemědělství pozůstatky feudalismu). Zemědělská půda představuje 40 %, pastviny 16 % a lesy a keřové porosty 23 % rozlohy. Tradičně se pěstuje hlavně pšenice, vinná réva a olivovníky (chléb a výrobky z pšeničné mouky, víno a olivový olej představují základ tradiční italské kuchyně).

Z dalších obilovin kukuřice a rýže (největší výrobce v Evropě). Z ovoce se pěstují nejvíce pomeranče a citrony, ze zeleniny rajčata. Chov dobytka (hlavně Pádská nížina), ovcí a koz (hory poloostrova a ost-

Malebné Toskánsko patří mezi nejoblíbenější turistické destinace v Evropě.

(kteří se považují za zvláštní národnost), v Alpách žije německy hovořící obyvatelstvo (Horní Adiže – Jižní Tyrolsko – u hranice s Rakouskem), francouzsky hovořící obyv. (Valle d Aosta) a Rétorománi (Friulové, Ladinci); v APULII (jižní Itálie) albánská menšina (od 15. stol.), slovinská menšina u TERSTU a GORIZIE. Obyvatelé Itálie vyznávají v naprosté většin římskokatolické náboženství. Největší města: Řím, MILÁNO, NEAPOL, TURÍN, PALERMO, JANOV, BOLOŇA, FLORENCIE. Přirozený přírůstek obyvatelstva 0,42 %. Průměrná délka života: muži 79 let, ženy 85 let.

HOSPODÁŘSTVÍ Hrubý domácí produkt na oby-

184

EVROPA

OD

A

DO

Z

rovů), prasat, drůbeže. Moře je zdrojem ryb, měkkýšů a korýšů (základ mořských plodů – frutti di mare), hub, korálů. Nerostná ložiska převážně malá nebo vyčerpaná v důsledku po staletí trvající těžby. Z energetických surovin se těží hlavně zemní plyn a ropa, z kovů rudy zinku, olova a manganu; z dalších surovin mj. mramor (nejznámější je kararský), vápenec, kamenná sůl a draselné soli.

Elektrárny hlavně tepelné, na mazut nebo zemní plyn; 1/5 energie dodávají vodní elektrárny, v provozu jsou také menší geotermální elektrárny. Jaderné elektrárny byly uzavřeny v důsledku referenda uspořádaného 1987. Největší středisko

průmyslu – Miláno a okolí, velkými průmyslovými centry jsou také Turín, Janov, Boloňa, B ENÁTKY a Neapol. Známý je italský průmysl – automobilový, strojírenský, elektrotechnický, chemický (mj. farmaceutické výrobky, kosmetika a prací prostředky), potravinářský (mj. známá vína – chianti, vermuty, sýry – parmazán, gorgonzola), textilní.

Na světových trzích je široce známá italská obuv a móda. Itálie je také jednou ze světových filmových velmocí. Hustá síť pečlivě udržovaných silnic; cca 6000 km dálnic (první dálnice na světě Miláno-Varese zde byla postavena 1922–24); alpskými průsmyky – nejdůležitější průsmyky MALÝ a VELKÝ SVATÝ BERNARD, BRENNERSKÝ – vedou vý-

znamné silnice do Francie a stř. Evropy. Hlavní námořní přístavy: Janov, TARENT, Terst, Benátky. Mezinárodní letiště v Římě (LEONARDO DA VINCI) a Miláně patří k největším leteckým uzlům v Evropě.

TURISTIKA Itálie je jednou z nejvýznamnějších turistických oblastí světa. Turistickými atrakcemi jsou malebná krajina, neobvyklá koncentrace mimořádně hodnotných památek (od starověku), muzea se sbírkami umění nevyčíslitelné ceny, rekreační střediska u moře a v Alpách, známé kulturní akce, bohatá historie. Řím, Mekka světového turismu, uchvacuje bohatstvím památek od starověkých po barokní, dýchá tajemným kouzlem velké historie, zároveň nabízí bohatství současného kulturního života a zábavy; jako centrum

 

I Islas Baleares Istanbul

západního křesťanství jej navštěvují davy poutníků. Ke světově nejvýznamnějším turistickým střediskům je třeba zařadit také Benátky (slavné kanály, velkolepé památky, známý karneval, velké kulturní akce) a Florencii (památky – zejména renesanční, muzea) a také Neapol a okolí (Vesuv, Capri, trosky POMPEJÍ). V TOSKÁNSKU kromě Florencie turisté navštěvují také jiná místa bohatá na památky, mj. známá města SIENA, PISA nebo LUCCA. Z měst sev. Itálie nejvíce turistů navštěvuje Milán (slavná katedrála, opera La Scala, muzea), RAVENNU, VERONU (kult Romea a Julie), VICENZU, PADOVU, Boloňu, na Sicílii mj. PALERMO A SYRAKUSY. Přírodní krásou proslula italská LA RIVIERA, davy turistů přijíždějí do letovisek u pobřeží Jaderského a Tyrhénského m. Z četných alpských středisek zimních sportů jsou nejslavnější CORTINA D AMPEZZO, PREDAZZO, MADONNA D’ CAMPIGLIO. Mnoho návštěvníků patří k poutníkům do center náboženského kultu (Řím, LORETO, ASSISI, Padova).

HISTORIE Kontinuita historie současné Itálie sahá až do starověku, kdy v sev. části Apeninského pol. vznikla civilizace Etrusků, na J poloostrova a na Sicílii řecké kolonie (Velké Řecko). Někdejší malý Řím se rozvinul ve velké město, středisko mocné říše (Imperium Romanum). Po pádu tohoto impéria (476 n. l.) zde vládli germánští Ostrogóti, Longobardové, byzantští panovníci. Později na S dominovaly mocné kupecké republiky – Benátky a Janov a Milánské vévodství, ve stř. Itálii Církevní stát, na J Království Neapole a Sicílie (později Království obojí Sicílie). V 15.–16. stol. byla Itálie centrem evropského obrození (renesance), poté se na několik století ocitla stranou velkých evropských událostí. Hnutí za sjednocení (Risorgimento) vzniklé v napoleonském období dosáhlo sjednocení Itálie, završeného 1870 ovládnutím Říma, který je od té doby hlavním městem země.

Sjednocená Itálie byla královstvím, původně demokraticky řízeným, 1920–43 pod vládou fašistů na čele s Mussolinim (1883–1945). Mussolini, posedlý obnovením Římské říše, zatáhl Itálii do koloniálních válek (1936 okupace Etiopie), do útoku na Albánii, do občanské války ve Španělsku a do 2. sv. války – jako spojenec hitlerovského Německa. Zdrcující porážky, které utrpěla italská vojska (na Balkánském poloostrově, v Rusku, Etiopii a sev. Africe), a vylodění Spojenců na Sicílii 1943 vedly k odstavení Mussoliniho od moci, avšak zemi rychle ovládli Němci a boj o její osvobození trval až do jara 1945. 1946 abdikoval král Viktor Emanuel a země se v souladu s výsledky referenda stala republikou. V 1947 Itálie podepsala mírový traktát, na jehož základě ztratila kolonie Libyi a Eritreu a na přechodnou dobu (do 1960) si ponechala protektorát nad Somálskem; ztratila také část území ve prospěch Jugoslávie a Francie.

Americká pomoc v rámci Marshallova plánu (od 1948) umožnila rychlou obnovu země. V 1949 Itálie vstoupila do NATO, 1951 se stala zakládajícím členem EHS (nyní Evropská unie).

pobřeží a přilehlých vod ATLANTSKÉHO OC., u ústí hluboko zaříznutých zálivů riasového pobřeží (Ría de Vigo, Ría de Pontevedra, Ría de Arousa).

Islas Baleares, španělské souostroví, viz BALEÁRY

Islas Canarias, španělské souostroví, viz KANÁRSKÉ OSTROVY

Islas Pitiusas, španělské souostroví, viz PITIÜSES, ILLES Islay, ve skotské gaelštině Ìle, britský ostrov (SKOTSKO) v ATLANTSKÉM OC., nejjižnější o. v souostroví Vnitřní HEBRIDY, úžinou Sound of Islay (š. 1500 m) oddělený od o. JURA. Rozl. 620 km2, 3500 obyv. Výš. do 491 m (Beinn Bheigeir). Malebný a úrodný o. nazývaný královnou Hebrid (Queen of the Hebrides, gaelsky Banrigh nan Eilean). Žijí zde orli, divoké husy, v potocích pstruzi a lososi. O. proslul výbornou whisky. Na záp. pobřeží elektrárna využívající mořského přílivu.

Isle of Man, ostrov ve Velké Británii, viz MAN Ísola di Montecristo, ostrov v Itálii, viz MONTECRISTO, ÍSOLA DI Ísola di Pantelleria, ostrov v Itálii, viz PANTELLERIA, ÍSOLA DI Ísola di Sant’Antioco, ostrov v Itálii, viz SANT’ANTIOCO, ÍSOLA DI Ísola Maddalena, ostrov v Itálii, viz MADDALENA, ÍSOLA Ísole Égadi, souostroví v Itálii, viz EGADSKÉ OSTROVY

Ísole Lípari, souostroví v Itálii, viz LIPARSKÉ OSTROVY

Ísole Pelágie, souostroví v Itálii, viz PELAGICKÉ OSTROVY

Ísole Ponziane, souostroví v Itálii, viz PONTINSKÉ OSTROVY

Isonzo, řeka v Itálii, viz SOČA Istanbul, turecky İstanbul, největší město v Turecku, v jeho evropské i asijské části, správní středisko provincie (il), ležící na strategickém místě u vstupu do ČERNÉHO M., na pobřeží úžiny BOSPORU a MARMARSKÉHO M. 13 120 600 obyv., aglomerace 16 256 000 obyv. Kolem 660 př. n. l. založili Řekové z Megary u vstupu do Bosporu (na evropském břehu) kolonii nazvanou Byzantion. Kolonie ležící u Černého m. a zároveň nedaleko přechodu z Evropy do Asie se rozvíjela jako významné obchodní středisko. Sehrála důležitou roli v perských válkách i v bojích mezi jednotlivými řeckými státy. Od 146 př. n. l. pod římskou nadvládou, latinský název Byzantium.

Císař Konstantin (údajně na základě prorockého snu) rozhodl 324 po vítězství nad svým dosavadním spoluvládcem Liciniem u Chrysopole (dnešní Üsküdar) o přenesení hl. města impéria do Byzantia, ležícího na opačném břehu Bosporu. Město přejmenováno na Nova Roma.

Oficiálním hl. městem se stalo 330, dalšími císaři rozšiřováno a zvelebováno. Na počest Konstantina nazváno Konstantinopolí, od 395 hl. město Východořímské (Byzantské) říše, rychle se stalo největším a nejbohatším městem v oblasti STŘEDOZEMNÍHO M. Konstantinopol, chráněná mohutnými hradbami, odolala nájezdům Avarů, Peršanů, Arabů, tureckých Bulharů i Slovanů.

Největšího rozkvětu dosáhla za vlády makedonské dynastie (9.–11. stol.). Po přerušení kontaktů s ŘÍMEM 1054 (schizma) sídlo patriarchy samostatné vých. ortodoxní (pravoslavné) církve. Již. a vých. Slované, vyznávající pravoslaví, nazývali město Cařihrad. 1204 lstí dobyto a následně vydrancováno účastníky čtvrté křížové výpravy.

Po této události už Konstantinopol nikdy nedosáhla svého někdejšího významu. Po krátké existenci Latinského císařství, založeného křižáky, sice Byzantinci získali Konstantinopol zpět (1261), ale město se z úpadku již nevzpamatovalo. Území Byzantského císařství ohrožovaného osmanskými Turky, kteří se v polov. 14. stol. vylodili na evropském pobřeží a dobyli tam značná území, omezeno na Konstantinopol a její nejbližší okolí.

1453 Konstantinopol dobyta osmanskými Turky, kteří ji přejmenovali na Istanbul a učinili ji hl. městem své říše. Většinu kostelů přeměnili na mešity, postavili řadu nových mešit i světských staveb. Přes svůj orientální turecký charakter zůstávalo město až do 1. světové války nejvýznamnějším centrem Řeků, sídlem patriarchy i symbolickým centrem vých. křesťanství.

Po porážce Řecka v turecko-řecké válce 1922 většina Řeků žijících na území Turecka vysídlena. 1923 se hl. městem stala Ankara, Istanbul však zůstal největším městem a hl. hospodářským centrem země.

Ve středu evropské části města leží jeho historické centrum a čtvrť Beyoğlu, oddělená zátokou ZLATÝ ROH, na asijském břehu Üsküdar; kolem rozlehlá předměstí, táhnoucí se podél obou břehů Bosporu i podél pobřeží Marmarského m. Dnešní Istanbul velkým průmyslovým (1/3 produkce země), obchodním a finančním centrem (sídlo řady tuzemských i mezinárodních bank). Významná dopravní křižovatka na trase z Evropy do Asie (břehy Bosporu spojují dva visuté silniční mosty, ve stavbě železniční tunel Marmaray). Hl. námořní přístav země; na předměstí Yesilkoy záp. od centra města mezinárodní letiště Atatürk Uluslarası Havalimanı. Základna vojenského námořnictva. Několik vysokých škol včetně pěti univerzit (mj. nejstarší univerzita v zemi zal. 1453) a technické univerzity (zal.

1773). Centrum umění (Atatürkovo kulturní centrum, zal. 1969). Istanbul dodnes sídlem patriarchy pravoslavné církve. Turistické centrum světového významu.

Cenné příklady byzantské architektury – kostely, většinou přeměněné na mešity (některé EVROPA

OD

A

DO

Z

185

 

J Jižní Bug Jónské ostrovy Jižní Bug, ukrajinsky Pivdennyj Buh (  ), řeka na Ukrajině. Dél. 806 km, plocha povodí 63 700 km². Protéká PODOLSKOU VYSOČINOU a ČERNOMOŘSKOU NÍŽ. Vlévá se do ČERNÉHO M., tvoří limanovité ústí, spojené s limanem ř. DNĚSTRU. Splavná v kratším úseku na dolním toku. Využívána k zavlažování. Největší města na Jižním Bugu: CHMEL’NYC’KYJ, VINNICA, MYKOLAJIV. Starověké jméno Hypanis.

Jižní Itálie, italsky Mezzogiorno, území v již. části Itálie (jih APENINSKÉHO POL., o. SICÍLIE), před sjednocením země 1861 území Království obojí Sicílie. Hospodářsky nejméně rozvinutá část Itálie, v zemědělství a společenských vztazích se tu uchovaly četné relikty feudalismu. Život zde významně ovlivňuje organizovaný zločin s mnohasetletou tradicí (sicilská mafie, neapolská camorra).

Jižní Sporady, řecky Nóties Sporádes ( ), řecké souostroví v EGEJSKÉM M., při pobřeží Malé Asie. Rozl. 3300 km2. Největší ostrovy: RÓDOS (1398 km2), SÁMOS (477 km2), KÁRPATHOS (301 km2), KOS (290 km2), IKARÍA (254 km2), KÁLYMNOS (109 km2). Hornaté ostrovy. Pěstování vinné révy, citrusů, obilí (pšenice, ječmen); chov koz, ovcí; rybolov, výlov mořských hub. Turistika. Většina Již. Sporad součástí souostroví DODEKANÉZ. Jižní vápencové Alpy, německy Südliche Kalkalpen, italsky Alpi Sud-orientali, skupina pohoří v Rakousku a sev. Itálii, součást Vnitřních Vých. ALP. Tvořeny vápencovými a dolomitic-

kými horninami. Ze S ohraničují PÁDSKOU NÍŽ.

Hl. poh.: DOLOMITY, KARNSKÉ ALPY, KARAVANKY a JULSKÉ ALPY. Jönköping, město ve Švédsku, správní středisko stejnojmenné provincie, na břehu již. výběžku VÄTTERNSKÉHO JEZ. 89 400 obyv., aglomerace 122 000 obyv. 1283 zde vznikl františkánský klášter, osada v jeho okolí získala o rok později městská práva. Světovou slávu si Jönköping získal díky tzv. švédským zápalkám, vyráběným zde 1844–1971, kdy byla ve Švédsku výroba zápalek, po více než století jednoho ze symbolů země, ukončena. Železniční a silniční křižovatka, vnitrozemský přístav. Kostely (14.– 17. stol.), radnice a budova soudu (17. stol.).

Muzeum zápalek, regionální muzeum, rozhlasové muzeum. Filmový festival (srpen).

Nedaleko, také na břehu Vätternského jez., leží město Husqvarna, kdysi centrum zbrojařského průmyslu, v současnosti známé výrobou motocyklů, šicích strojů a kvalitního nářadí. Zajímavé průmyslové a městské muzeum.

Jónské moře, italsky Mare Ionio, řecky Iónio Pélagos ( ), albánsky Deti Ion, okrajové moře STŘEDOZEMNÍHO M. mezi jv. pobřežím APENINSKÉHO POL. (SALENTSKÝ POL. a KALÁBRIE), vých. pobřežím o. SICÍLIE a jz. částí BALKÁNSKÉHO POL. Na S spojené OTRANTSKÝM PRŮL. s JADERSKÝM M., na Z MESSINSKÝM PRŮL. s TYRHÉNSKÝM M . Rozl. 169 000 km 2 , hloub. do 5121 m, průměrná 2083 m. Tepl. povrchových vod 14–26 °C, salinita 38–39 ‰. Na sz. se vyděluje rozlehlý TARENTSKÝ ZÁL., na V Patraský

zál. a hluboko do vnitrozemí zaříznutý KORINTSKÝ ZÁL.; pobřežní JÓNSKÉ OSTROVY. Rybolov. Hl. přístavy: KATÁNIE, TARENT (Itálie), PATRAS (Řecko).

Starověké Mare Ionium, u sicilských břehů Mare Siculum.

Jónské ostrovy, řecky Iónia nisiá ( ), skupina řeckých ostrovů v JÓNSKÉM M., při pobřeží BALKÁNSKÉHO POL. Rozl. 2307 km2, 232 000 obyv., správní středisko KORFU. Souostroví se táhne od sz. pobřeží Řecka, nedaleko hranice s Albánií, k záp. pobřeží pol. PELOPONÉSU. Největší ostrovy (od severu): KORFU (Korfu 591 km2), LÉFKADA (325 km2), ITHAKA (118 km2), KEFALONIA (781 km2) a ZÁKYNTHOS (406 km2).

Ostrovy. hornaté, nejvyšší vrchol ÓROS AÍNOS (1628 m) na o. Kefalonia. Vysoká seismická aktivita, častá, někdy katastrofální zemětřesení.

Pěstuje se vinná réva, olivy a citrusy. Turistika.

Ve starověku tvořily jednotlivé ostrovy převážně nezávislé státy, na přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. ovládnuty Římany a staly se součástí provincie EPIRUS. Později patřily k Byzantské říši, v té době dobývány Vandaly, Ostrogóty, Slovany a Normany ze SICÍLIE. Od 14. stol. postupně ovládnuty BENÁTKAMI, k nimž (spolu s o. KÝTHIRA již. od Peloponésu) patřily až do zániku Benátské republiky 1797. Poté patřily krátce Francii, 1799 obsazeny Ruskem, které 1800 iniciovalo vznik Republiky sedmi ostrovů (název odvozen od

Třetím největším ostrovem Jónského souostroví je Zákynthos. Na obrázku malebná zátoka s vrakem na pláži.

 

Josefov Jungfrau 7 hl. ostrovů: Korfu, PÁXOS, Léfkada, Ithaka, Kefalonia, Zákynthos a Kýthira). Po tylžském míru 1807 znovu součást Francie, po 1815 britský protektorát, 1864 postoupeny Řecku.

Evropské ledovce

Josefov, bývalé pevnostní město v České rep., (KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ), součást města JAROMĚŘ.

Pojmenováno podle císaře Josefa II., který 3. října 1780 položil základní kámen pevnosti. Vrcholné dílo evropského pevnostního stavitelství v empírovém slohu, stavěno jako město s pravoúhlou uliční sítí a domovní zástavbou. V l8. stol. nejrozsáhlejší síť podzemních chodeb v Evropě, dél. téměř 45 km. 1888 pozbylo status pevnosti.

Městská památková rezervace.

Jostedalsbreen, ledovec v záp. Norsku, ve SKANDINÁVSKÉM POH., mezi fjordy SOGNEFJORD a Nordfjord. Rozl. 487 km2 (největší ledovec ve Skandinávském poh. a zároveň v celé pevninské části Evropy). Nad povrchem ledovce vystupují jednotlivé nunataky, výš. do 2083 m (Lodalskåpa). Čelo ledovce ve výš. 350 m.

NP (Jostedalsbreen nasjonalpark, rozl.

1310 km2, zal. 1991) zahrnuje část území Skandinávského poh. s ledovcem Jostedalsbreen a několika menšími ledovci; vysokohorské náhorní roviny a malebná glaciální údolí.

Joškar-Ola (), město v Rusku, hl. město rep. MARIJ EL, na ř. Malá Kokšaga (přítok VOLHY). 248 700 obyv. Zal. 1584, městská práva 1781; do 1919 Carjovokokšajsk, 1919– 27 Krasnokokšajsk. Od 1936 hl. město Marijské ASSR. Průmyslové, kulturní a vědecké centrum, středisko služeb. Silniční křižovatka, letiště. Univerzita (od 1972), polytechnika. Pravoslavné kostely Vozněsenský a Tichvinský (18. stol.).

Dřevěné domy (19. stol.) zdobené bohatými řezbami. Muzeum.

Jotunheimen, horský masiv v již. Norsku, ve SKANDINÁVSKÉM POH. Výš. do 2469 m (GALDHØPIGGEN, nejvyšší hora Skandinávského poh.).

Tvořen prekambrickými metamorfovanými horninami (především gabrem). Hluboká glaciální údolí s jezery, v nejvyšších partiích ledovce. Na svazích lesy, výše horská tundra a holé skály.

Z fauny sob, jelen, los, vlk a rys. Podle severské mytologie zde ležel Jötunheimr, sídlo obrů a trolů (jméno znamená „domov obrů“).

NP (Jotunheimen nasjonal park), rozl.

1155 km2, zal. 1980.

Júcar, valencijsky Xúquer, aragonsky Xúcar, řeka ve vých. Španělsku. Dél. 498 km, plocha povodí 21 578 km². Pramení v IBERSKÉM POH. Ústí do Valencijského zál. (STŘEDOZEMNÍ M.). Její vody využívány k zavlažování. Vodní elektrárny.

U ústí leží město VALENCIE. Jug (), řeka v Rusku, zdrojnice SEV. DVINY. Dél. 574 km, plocha povodí 35 600 km². Pramení na vysočině Sev. Úvaly. Spojuje se s ř. SUHONOU a vytváří tak Sev. Dvinu.

Jugyd Va ( ), národní park v Rusku 192

EVROPA

OD

A

DO

Z

(KOMI). Rozl. 18 917 km2 (největší z ruských NP a zároveň největší v Evropě), zal. 1994. Zahrnuje území záp. svahů poh. Subpolárního URALU a jeho předhůří; park odvodňován pravými přítoky horního toku ř. PEČORY. Na území parku nejvyšší hora Uralu – NARODNAJA (1895 m). Nevelké ledovce. Smrkovomodřínová tajga, nad 500 m horská tundra s trpasličími břízami, ve vyšších partiích skalní suťoviska. Z fauny los, sob, medvěd hnědý, rosomák, vlk, sobol, z ptáků tetřev hlušec, tetřev a bělokur. Od 2005 park spolu se sousední Pečoro-Ilyčskou biosférickou rezervací (zal. 1930) zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (jako panenské lesy Komi).

Jülich, město v Německu (SEV. PORÝNÍ-VESTFÁLSKO), záp. od KOLÍNA NAD RÝNEM. 33 000 obyv.

Starověké římské Julliacum. Od raného středověku hl. město hrabství, od 1356 vévodství. Od 1524 součást vévodství KLEVE, od 1666 v rukou vedlejší větve Wittelsbachů. Od 1815 součást Pruska. Město téměř celé zničeno 1944–45 při

spojeneckých náletech, po válce moderně obnoveno. Centrum pro jaderný výzkum. Kostel (12.–13. stol., na základech římských budov), brány Hexenturm (14. stol.) a Aachen Tor (16. stol.), původně součásti městských hradeb (14. stol.), renesanční citadela (16. stol.). Městské muzeum.

Julské Alpy, slovinsky Julijske Alpe, italsky Alpi Giulie, pohoří ve Slovinsku a v Itálii, část JIŽ. VÁPENCOVÝCH ALP (Vých. ALPY). Výš. do 2864 m (TRIGLAV). Tvořeny vápenci a dolomity.

Velmi členité. Alpský reliéf; krasové jevy, jez. ledovcového původu. Na svazích listnaté a jehličnaté lesy, nad 1800 m alpínské louky. Střediska zimních sportů: BLED, KRANJSKA GORA, PLANICA se známým skokanským můstkem. NP (TRIGLAVSKI NARODNI PARK).

Jungfrau, hora ve Švýcarsku, v BERNSKÝCH ALPÁCH (Záp. ALPY). Výš. 4158 m. Tvořená krystalickými břidlicemi a žulami. Jeden z nejkrásnějších alpských vrcholů, zvedá se nad ALETSCH-

  

Lucern Ludwigshafen am Rhein

Lucernské jezero působí dojmem moře, které proniklo mezi horské štíty. Některé z nich se strmě vypínají až do výšky 1500 metrů nad mořem.

Zpracovatelský průmysl soustředěn především v aglomeraci Lucernu. Turistika. Člen Švýcarské konfederace od 1332. 1845–47 člen Sonderbundu, sdružení konzervativních katolických kantonů, které se stavěly proti liberálním reformám a centralismu a v občanské válce 1846– 47 byly poraženy protestantskými stavy.

Lucern, německy Luzern, francouzsky Lucerne, italsky a rétorománsky Lucerna, město ve Švýcarsku, správní středisko kantonu LUCERN, u výtoku ř. REUSS z LUCERNSKÉHO JEZ., na úpatí h. PILATUS. 76 700 obyv., aglomerace cca 200 000 obyv. Rozvinulo se z osady poblíž benediktinského kláštera, založeného v polov. 8. stol. Od konce 13. stol. centrum odporu proti vládě Habsburků, které švýcarský spolek 1386 u nedalekého Sempach porazil. Obchodně-finanční (banky), průmyslové, kulturní a turistické centrum. Středověké městské hradby (14./15. stol.). Gotický františkánský kostel, barokní kostely jezuitů a Sankt Leodegar, barokní radnice (17. stol.), městské domy (17.–18. stol.). Unikátem krytý dřevěný most (Kapellbrücke, postavený 1333, shořel 1993, brzy poté zrekonstruován). Moderní kulturní a kongresové centrum (1998). Muzeum výtvarných umění, historické muzeum, přírodovědecké muzeum, muzeum dopravy, Picassovo 252

EVROPA

OD

A

DO

Z

muzeum, muzeum Richarda Wagnera. Mezinárodní festival klasické hudby.

Lucernské jezero, též Vierwaldstättské jezero n. Čtyřkantonální jezero, německy Vierwaldstättersee, francouzsky Lac des Quatre Cantons, italsky Lago dei Quattro Cantoni, též Lago di Lucerna, rétorománsky Lai dals Quatter Chantuns, jezero ve Švýcarsku, na úpatí ALP. Rozl.

114 km2, hloub. do 214 m. Protéká jím ř. REUSS. Členité pobřeží, břehy většinou strmé. Nad jez. se zvedají alpské vrcholy, sev. od jez. známý malebný masiv R IGI. Jez. leží na území kantonů URI, SCHWYZ A UNTERWALDEN, jež 1291 založily Švýcarskou konfederaci; čtvrtým kantonem LUCERN, jehož stejnojmenné správní středisko, leží u výtoku ř. Reuss.

Luc’k (), oblastní město na Ukrajině, správní středisko Volyňské oblasti, na ř. STYR. 212 000 obyv. Známé od 11. stol., od 14. stol. součást Velkoknížectví litevského, od 1428 sídlo římskokatolického biskupství, od 1569 součást Polského království, 1793 připojeno k Rusku.

V meziválečném období patřilo Polsku, bylo vojvodským městem (sídlo volyňského vojvody).

V září 1939 připojeno k SSSR, 1941–44 německá okupace. Průmyslové centrum, středisko

služeb. Vysoká škola pedagogická. Horní hrad (13./14., 15.–16. stol.), zřícenina Dolního hradu (14.–17. stol.). Barokně-klasicistní katedrála (původně jezuitský kostel, 17.–18. stol.), bývalý bernardinský kostel (18., 19. stol., nyní pravoslavný katedrální chrám), klášter baziliánů a řeckokatolické kostely (17. stol.), opevněná pozdně renesanční synagoga (17. stol.), městské domy (16.–18. stol.). Muzea.

Ludwigsburg, město v Německu (BÁDENSKO-WÜRTTEMBERSKO), na ř. NECKAR, již. od STUTTGARTU. 87 700 obyv. Od zač. 18. stol. sídlo panovníků WÜRTTEMBERSKA, městská práva 1718.

1950–91 americká vojenská základna. Průmyslové centrum, známé mj. výrobou porcelánu a varhan. Turistické středisko, nazývané někdy švábskou Postupimí. Zámky: Ludwigsburg – největší barokní zámek v Německu, Favorite a Monrepos (18. stol.). Na zámku Ludwigsburg obrazárna. Muzeum porcelánu. Historická kasárna zpřístupněná návštěvníkům.

Ludwigshafen am Rhein, město v Německu (PORÝNÍ-FALC), na ř. RÝN, naproti MANNHEIMU, s nímž tvoří městsko-průmyslovou konurbaci. 164 400 obyv. Městská práva 1859. Město za 2. světové války silně poškozeno spojeneckými nálety, po válce moderně obnoveno. Centrum chemického průmyslu (závody koncernu BASF). Velký říční přístav. Muzeum Wilhelma Hacka (sbírka umění).

  

M Mcensk Médoc Mcensk (), město v Rusku, v Orelské oblasti, na ř. Zuše (přítok OKY), sv. od města ORËL. 43 200 obyv. Známé od 1146; 1320– 1504 patřilo Litvě, poté moskevskému státu.

Petropavlovský pravoslavný klášter (17.–19. stol.), pravoslavný Pokrovský chrám (17./18. stol.) ve stylu moskevského baroka, klasicistní pravoslavné kostely (zač. 19. stol.).

Sev. od Mcensku leží obec Spasskoe-Lutovinovo () s muzeem Ivana S. Turgeněva (1818–83) v někdejším domě jeho matky (dívčím jménem Lutovinová); spisovatel zde strávil dětství a toto období se zrcadlí i v jeho tvorbě, především v románu Šlechtické hnízdo.

v 16.–17. stol. centrum protestantismu. Katedrála Saint-Étienne (12.–16. stol., gotická fasáda), gotický biskupský palác (12.–17. stol.), kapitulní domy (12. stol.).

Od 1682 biskupem v Meaux Jacques-Bénigne Bossuet (1627–1704), spisovatel, teolog a historik, má zde muzeum, ve zdejší katedrále pohřben.

Meaux, město ve Francii (ÎLE-DE-FRANCE), v dep. Seine-et-Marne, v pařížské aglomeraci, na ř. MARNĚ, sv. od PAŘÍŽE. 57 200 obyv. Ve starověku sídlo galského (keltského) kmene Meldů, římské Latinum, od 4. stol. biskupství. Středověké město se rozvíjelo poblíž kláštera, zal. v 7. stol.; od 10. stol. hl. město hrabství Brie (od 1284 součást domény francouzských králů);

Mecklenburgische Seenplatte, jezernatá oblast v Německu, viz MEKLENBURSKÁ JEZERNÍ

Mecklenburg, území v Německu, viz MEKLENBURSKO

Mecklenburg-Vorpommern, německá spolková země, viz MEKLENBURSKO-PŘEDNÍ POMOŘANSKO

uhlí a uranové rudy. Termální prameny. Na osluněných již. svazích vinice, z nichž pocházejí vynikající vína, na již. úpatích, chráněných horami, dozrávají fíky a mandle, vysazené v období turecké nadvlády. Na již. úpatí poh. Mecsek leží město PĚTIKOSTELÍ.

Medina del Campo, město ve Španělsku (K ASTILIE-LEÓN), jz. od města VALLADOLIDU. 21 600 obyv. Starověká Methimna Campestris.

1489 zde uzavřena španělsko-britská smlouva.

Centrum zemědělského regionu. Významná železniční křižovatka. Hrad de la Mota (15. stol., oblíbená rezidence královny Isabely Kastilské, která zde 1504 zemřela); gotický kostel San Antolín (14. stol.), pozdně gotický farní kostel (16. stol.), radnice (17. stol.), historicky cenné domy.

PLOŠINA

Mecsek, pohoří v jz. Maďarsku, mezi řekami DUNAJEM a DRÁVOU. Výš. do 682 m (Zengő). Tektonické poh., tvořené především vápenci (rozvinuté krasové jevy) a pískovci. Těžba černého

Magický Matterhorn zůstával v 19. století poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou.

Snímek zachycuje jeho ostrou pyramidu od Stelisee.

Médoc, poloostrov v jz. Francii, mezi estuárem GIRONDE a ATLANTSKÝM OC., sz. od města BORDEAUX. Proslul pěstováním vinné révy. Vyrábějí se zde vynikající vína bordeaux, ta zvláště ceněná pocházejí z vinic pojmenovaných podle zámků a jejich majitelů (Château Mouton-Rothschild, Château Lafite-Rothschild, Château Margaux, Château Latour, Château Cos d’Estournel, Château Siran).

EVROPA

OD

A

DO

Z

269

  

Međugorje Meklenbursko-Přední Pomořansko

Međugorje, též Medžugorje, srbsky (  město v Bosně a Hercegovině, jz. od města MOSTARU, nedaleko hranice s Chorvatskem. Známé centrum mariánského kultu (místo, kde se 1981 skupině dětí zjevila Panna Marie). Poutní místo.

Medvědí ostrov, norsky Bjørnøya, norský ostrov v BARENTSOVĚ M., součást provincie ŠPICBERKY. Rozl. 178 km2. Hornatý, výš. do 536 m (Miseryfjellet). O. spolu s okolními vodami chráněn jako přírodní rezervace. Jedinými obyv. personál meteorologické stanice.

O. objevili a pojmenovali (1596) nizozemští mořeplavci Willem Barents a Jacob van Heemskerk.

Mechelen, francouzsky Malines, dříve česky Malín, město v Belgii (VLÁMSKO), v provincii Antverpy, na ř. Dyle (povodí ŠELDY), mezi městem A NTVERPAMI a B RUSELEM . 80 900 obyv.

Známé od 6. stol., na přelomu 15. a 16. stol. sídlo burgundských vévodů. Město proslulo výrobou krajek. 1942–44 zde tábor pro belgické Židy deportované do koncentračních táborů. Sídlo belgického primase. Gotická katedrála sv. Rumolda (13.–16. stol., uvnitř obraz Ukřižování od van Dycka), goticko-barokní kostel Panny Marie (15., 17. stol., uvnitř Rubensův obraz Klanění tří králů), goticko-renesanční radnice a Palác spravedlnosti (15.–16. stol.), renesanční palác Markéty Rakouské (zač.

16. stol.), gotické a renesanční domy, přes r. Dyle historicky cenný most (16. stol.). Středověká bekináž (útulek pro ženy), zapsaná 270

EVROPA

OD

A

DO

Z

Medvědí ostrov je jediným kusem pevniny mezi norským pobřežím a Špicberky.

Skalnaté útesy tohoto pustého ostrova chránily nevelké zásoby uhlí, jež se těžilo jen krátce.

1998 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Muzeum Hof van Busleyden (vlámské malířství 16.–17. stol.).

Muzeum deportací a odboje, arcidiecézní muzeum.

Meiningen, město v Německu (DURYNSKO), na ř. WERRA, mezi DURYNSKÝM LESEM a poh. RHÖN. 21 600 obyv. Zmiňované 982, od 1344 městská práva. 1680–1918 hl. město vévodství Sasko-Meiningensko. 1860–1908 zde působilo dvorní divadlo Meininger Hoftheater, známé řadou vystoupení po celé Evropě, v této době existoval v Meiningenu i vynikající symfonický orchestr.

Zámek Elisabethenburg (16.–17. stol.), kostel (15., 19. stol.), neoklasicistní budova divadla (1909), historické hrázděné domy. Divadelní muzeum.

Meißen, město v Německu, viz MÍŠEŇ Meklenburská jezerní plošina, německy Mecklenburgische Seenplatte, jezernaté území v sv. Německu, část Jihobaltského pojezeří, mezi dolními toky ř. LABE a ODRY. Glaciální reliéf; morénové vyvýšeniny, výš. do 179 m (Helpter Berg).

Velký počet jez., největší MÜRITZ. Hustě zalesněné území. Turistická a rekreační oblast.

Meklenbursko, německy Mecklenburg, his-

torické území v sv. Německu, na pobřeží BALTSKÉHO M . V raném středověku zde existoval stát slovanských Obodritů, kteří se v polov. 10. stol. sjednotili a bojovali s Němci o udržení nezávislosti; jejich hl. sídlem Mechlin (německy Mecklenburg) nedaleko dnešního WISMARU. 1166 věnoval tato území saský vévoda Jindřich Lev jednomu z obodritských knížat, Pribislavovi, jako říšské vévodské léno. Pribislav zde definitivně zavedl křesťanství. Přicházející němečtí osadníci přispěli ke germanizaci země.

Později Meklenbursko často rozdělováno a znovu sjednocováno, až do 2. světové války zde vládla místní dynastie založená Pribislavem.

Od 1701 Meklenbursko rozděleno na dvě vévodství, od 1815 velkovévodství Mecklenburg-Schwerin a Mecklenburg-Strelitz (názvy odvozeny od hl. měst), která se 1871 stala součástí Německého císařství. Ve Výmarské rep. dvě spolkové země, ve třetí říši jedna župa (Gau) Meklenbursko. 1949–90 součást NDR, zpočátku jako spolková země, 1952 rozdělená mezi kraje Neubrandenburg, Rostock a Schwerin. Nyní součást spolkové země MEKLENBURSKO-PŘEDNÍ POMOŘANSKO. Meklenbursko-Přední Pomořansko, německy Mecklenburg-Vorpommern, spolková země v sv. Německu, při pobřeží BALTSKÉHO M., sousedí s Polskem. Zahrnuje historické MEKLEN-

  

žina na Kypru, mezi poh. TRÓODOS (na J) a BEŞPARMAK DAĞLARI (na S), probíhá tudy hranice mezi Kyperskou rep. a SEVEROKYPERSKOU TURECKOU REP. Rozl. cca 1000 km², výš. do 325 m.

Nejúrodnější a nejvíce zalidněná část Kypru.

Leží zde hl. město NIKÓSIE. Jméno znamená v řečtině „mezi horami“.

Meseta Central, náhorní plošina na PYRENEJSKÉM POL., ve Španělsku a Portugalsku. Ze S ji ohraničuje KANTABERSKÉ POH., ze sv. IBERSKÉ POH., již. okraj tvoří poh. SIERRA MORENA. KASTILSKÉ POH. rozděluje Mesetu na kotliny STARÉ KASTILIE (na S) a NOVÉ KASTILIE (na J). Suché subtropické podnebí, pouze na Z patrné vlivy oceánského klimatu. Hl. řeky: TAJO, GUADIANA, DUERO, na Z tečou hlubokými údolími do ATLANTSKÉHO OC. Původní vegetace silně pozměněna, někdejší listnaté lesy, na J stálezelené, nahrazeny zemědělskou půdou, křovinatými porosty a suchými loukami; zbytky lesů se dochovaly především v horách. Největším městem na území Mesety Central hl. město Španělska MADRID. Ve španělštině je meseta obecný termín označující náhorní rovinu.

Mesólongi (), město v Řecku, na pobřeží Patraského zál. (JÓNSKÉ M.). 18 100 obyv. Během řeckého povstání 1821–29 jedno 272

EVROPA

OD

A

DO

Z

Jeden z nejúchvatnějších pohledů se v Metéoře naskýtá na klášter Agía Triás (Svaté Trojice).Vznikl ve druhé polovině 15. století, ale schody k němu byly ve skále vysekány teprve roku 1925.

z hl. center odporu proti Turkům. 1822 neúspěšně obléhané (mezi obránci města dobrovolníci z různých evropských zemí, včetně anglického básníka George Byrona, který zde 1824 zemřel). Během druhého obléhání (1825–26) nedovolil nedostatek munice a hlad pokračování bojů, neúspěšně skončil i pokus o útěk z obleženého města; obránci vyhodili město do povětří; obyvatelé, kteří zůstali naživu, povražděni Turky.

Messel, obec v Německu (HESENSKO), sv. od města DARMSTADTU. 3800 obyv. Nedaleko od Messelu bývalý povrchový důl, kde se těžila bituminózní břidlice; důl se proslavil nálezy mnoha zkamenělin savců, ptáků, ryb a hmyzu, ale i rostlin z období eocénu; jako unikátní paleontologická lokalita 1995 zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Messina, sicilsky Missina, město v Itálii (SICÍLIE), správní středisko stejnojmenné provincie, na pobřeží MESSINSKÉHO PRŮL. 242 500 obyv. Zal. kolem 730 př. n. l. jako řecká kolonie Zankle, později Messana. Zničeno 396 př. n. l. Kartáginci,

záhy obnoveno syrakuským tyranem Dionysiem; od 1. puncké války pod římskou nadvládou.

1676 zahynul u Messiny v námořním souboji s francouzským loďstvem nizozemský admirál de Ruyter. Město silně poškozeno při zemětřesení – 1783 a zejména 1908 (více než 80 000 obětí).

Průmyslové centrum, středisko obchodu a služeb.

Obchodní přístav, osobní lodní doprava, tzv. sicilská brána – trajektová spojení (vlaky a automobily) s APENINSKÝM POL. Univerzita (zal. 1548).

Románská katedrála (12. stol.).

Messinía (), historické území v Řecku, na jz. pol. PELOPONÉSU, na pobřeží STŘEDOZEMNÍHO M. Ve 2. tisíciletí př. n. l. osídleno Acháji, kolem 1100 př. n. l. Dóry; v 8.–7. stol. př. n. l. dobyto SPARTOU a připojeno k jejímu státu, z místních obyv. se stali bezprávní hélóti.

Nezávislost získala Messinía znovu 369 př. n. l. (díky THÉBÁM), nesehrávala však významnější politickou roli.

Do 2010 prefektura (nomós) Messinía: rozl.

2991 km2, 177 000 obyv., správní středisko Kalamáta.

  

Quartier latin Quirinale

Q Quedlinburg, město v Německu (SASKO-ANHALTSKO), na ř. Bode (přítok SÁLY), na úpatí poh.

HARZU, jz. od města MAGDEBURKU. 28 400 obyv.

Na zač. 8. stol. byl postaven hrad na vrchu Stiftsberg, v 10. stol. řemeslnicko-kupecká osada

v podhradí. Oblíbená rezidence císařů ze saské dynastie, 968 zde Ota I. Veliký založil ženský klášter, v němž byla abatyší jeho dcera Matylda. Ústav pěstování rostlin. Centrum turistiky. Románská kolegiáta (11.–12. stol., předrománská krypta), románsko-gotické kostely (11.–13. stol.), barokní kostel Sankt-Blasius (18. stol.), renesanční zámek (16.–17. stol.), pozůstatky městských hradeb (12. stol.), goticko-renesanční radnice (15.–16. stol.), památkově chráněné domy s hrázděným zdivem (14.–17. stol.). Středověké Staré Město, 1994 zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Zámecké muzeum, muzeum tvorby německo-amerického malíře a grafika Lyonela Feiningera (1871–1956).

V křivolakých uličkách Starého Města pod hradním vrchem v Quedlinburgu se dochovalo více než tisíc hrázděných domů.

Quercy, okcitánsky Carcin, historický kraj v již.

Francii. Hl. město CAHORS. Vápencová planina Causses, úrodná údolí řek DORDOGNE a LOT. Ve středověku hrabství v Knížectví AKVITÁNIE, od 15. stol. doména francouzských králů. V před-

Quartier latin, čtvrť v Paříži (hl. město Francie), viz LATINSKÁ ČTVRŤ

354

EVROPA

OD

A

DO

Z

revoluční Francii v provincii Guyenne a Gaskoňsko. V současnosti spadá do regionu MIDI-PYRÉNÉES. Quimper, bretaňsky Kemper, město ve Francii (BRETAŇ), správní středisko dep. Finistere, na ř. Odet, nedaleko jejího ústí do ATLANTSKÉHO OC. 63 900 obyv. Od konce 17. do zač. 19. stol. proslulé výrobou fajánse. Gotická katedrála (13.– 16. stol.), bývalý biskupský palác (16.–17. stol.), památkově chráněné měšťanské domy. Bretaňské muzeum, muzeum výtvarného umění. Bývalé hl. město hrabství Cornwall.

Quirinale, latinsky Collis Quirinalis, pahorek v ŘÍMĚ (hl. město Itálie). Jeden ze sedmi historických římských pahorků. Ve starověku na něm stály paláce a zahrady nejbohatších Římanů.

Dnes se zde nachází Kvirinálský palác (Palazzo Quirinale), postavený 1574, někdejší papežská, později královská rezidence, nyní sídlo prezidenta Italské rep.

  

Skara Brae Skopje Nejkrásnější místa chráněna jako malé NP a rezervace. Malmö má spojení mostem a tunelem ÖRESUNDSBRON s dánskou KODANÍ, ležící na druhém břehu Øresundu, město YSTAD na již. pobřeží má trajektové spojení s polským přístavem SVINOÚSTÍM. Od raného středověku představovalo toto území nedílnou součást Dánska, což se až do 17. stol. týkalo obou stran Øresundu. Když 1658 na základě roskildského míru Švédsku připadl dosud dánský jih Skandinávského pol. (kromě Skåne také území Blekinge a Halland), Švédsko ihned přistoupilo k aktivitám směřujícím k integraci těchto území se zbytkem Švédska; v rámci těchto snah král Karel XI. zal. 1666 v Lundu univerzitu. V současnosti provincie (län): rozl. 11 027 km2, 1 208 000 obyv., správní středisko MALMÖ.

Skara Brae, archeologické naleziště ve Velké Británii (SKOTSKO), na o. MAINLAND (ORKNEJE), 1999 zapsané na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Pozůstatky osídlení z pozdního neolitu. Obyv. se věnovali rybolovu, lovili mořské savce (mj. mrože), chovali dobytek, ovce a v menší míře také prasata. Domy stavěli z vodorovně ukládaných kamenných desek; vybavení obydlí rovněž vyrobeno z kamene.

Nalezeny ozdoby (korálky) z mrožích klů. Používání zvířecích kostí jako paliva vypovídá o nedostatku dřeva. Dešťové vody odváděny mimo osadu zvláštním kanalizačním systémem.

Skarżysko-Kamienna, město v Polsku (SVATOKŘÍŽSKÉ VOJV.), na ř. Kamienna (přítok VISLY).

47 500 obyv. Vzniklo spojením několika továrních osad; městská práva 1923 jako Kamienna, od 1928 současné jméno. V meziválečném období zde vznikly zbrojní závody, které následně rozšířeny v období lidového Polska. Významná železniční křižovatka. Na ř. Kamionce (přítok Kamienné) přehradní nádrž – středisko vodních sportů a rekreace. Novogotický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1923); chrám Matky Boží Ostrobranské (1986–93, věrná kopie Ostré brány z VILNA). Muzeum Bílého orla (sbírky militarií, jedny z nejbohatších v Polsku).

V Skarżysku-Kamienné strávil poslední léta života a zemřel polský básník Leopold Staff (1878–1957).

Skellefte, plným jménem Skellefte älv, řeka v sev. Švédsku. Dél. 410 km, plocha povodí 11 600 km2. Pramení ve SKANDINÁVSKÉM POH., na horním toku vyhloubila úzký, hluboký kaňon, protéká mnoha jez., ústí do BOTNICKÉHO ZÁL. (BALTSKÉ M.). Četné vodní prahy a vodopádky.

Na dolním toku vodní elektrárny. Poblíž ústí město Skellefteå (námořní přístav).

Skellig Michael, irsky Sceilig Mhichíl, hornatý ostrov při jz. pobřeží Irska. Rozl. 0,17 km2.

Pozůstatky klášterního komplexu ze 7. století, ve kterém žili jedni z prvních irských křesťanů.

Celý o. 1996 zapsán Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jméno znamená „Michalova skála“.

402

EVROPA

OD

A

DO

Z

Skiáthos (), řecký ostrov v EGEJSKÉM M., nejzápadnější v souostroví SEVERNÍCH SPORAD, oddělený od pevniny úžinou Skiáthos.

Rozl. 50 km2, 6200 obyv. Mramorové lomy. Pěstování oliv, vinné révy. O. hojně navštěvován turisty. Stejnojmenné středisko na vých. pobřeží má trajektové spojení mj. s městy VÓLOS a SOLUŇ; na o. také letiště. Rekreační střediska, letoviska.

Starověké latinské jméno o. Sciathus. V 8.–15. stol. o. patřil BENÁTKÁM jako Sciato.

Skien, město v Norsku, správní středisko provincie (fylke) TELEMARK, na ř. Skien, poblíž jejího ústí do SKAGERRAKU, na jz. od OSLA. 59 100 obyv.

Středisko průmyslu, služeb a cestovního ruchu.

Obchodní přístav. Muzeum Telemarku.

Ve Skienu se narodil velký norský dramatik Henrik Ibsen (1828–1906), v jeho rodném domě biografické muzeum.

Skierniewice, město v Polsku (LODŽSKÉ VOJV.), na ř. Skierniewce (povodí VISLY). 49 000 obyv.

Známé od 1359, městská práva 1457; v 17.– 18. stol. rezidence hnězdenských arcibiskupů.

Leží v Lowiczském knížectví, které bylo od 1838 dědičným majetkem carů, kteří zde měli jednu ze svých letních rezidencí a poblíž lovecký revír; 1884 se zde setkali císařové tří států, které se účastnily záborů, a posílili svůj antipolský pakt.

1975–98 vojvodské město. Středisko průmyslu, obchodu a služeb. Železniční křižovatka. Vysoká ekonomicko-humanitní škola. Skierniewice hl. polským střediskem zahradnických výzkumů a pokusů, se známým Ústavem sadovnictví a květinářství, a také Ústavem zelinářství. Barokně-klasicistní arcibiskupský palác (17.–18. stol.) v krásném přírodním parku (polov. 19. stol.), barokně-klasicistní kostel z konce 18. stol., historický cenný objekt nádraží varšavsko-vídeňské železnice (1874), novorenesanční radnice (2. polov. 19. stol.). Festival romantické hudby.

Sklářská Poruba, polsky Szklarska Poręba, město v Polsku (DOLNOSLEZSKÉ VOJV.), v KRKONOŠSKO-JESENICKÉ SUBPROVINCII, na svazích poh.

K zajímavým turistickým cílům v makedonské metropoli Skopje patří moderní ortodoxní kostel sv. Klimenta Ochridského.

KRKONOŠ a JIZERSKÝCH HOR, ve výš. 500–900 m, v údolí ř. Kamienna (přítok BÓBRU), nedaleko české hranice, jz. od města JELENÍ HORY. 6800 obyv. Do 1945 německé jméno Schreiberhau.

Městské právo od 1959. Známá výrobou broušeného skla (tradiční výroba skla od 16. stol.).

Velké turistické a rekreační centrum, středisko zimních sportů. V Jakuszycích každoroční běžecký lyžařský závod „Bieg Piastów“. Sedačková lanovka na h. SZRENICA. Kostely: pozdně renesanční (poč. 17. stol.), barokní (18. stol.) a novorománský (konec 19. stol.). Mineralogické muzeum, muzeum skla v sklářské huti na výrobu křišťálu (technická památka). Festival studentské písně. Malebné vodopády na potocích Szklarka a Kamieńczyk.

Ve Sklářské Porubě se v říjnu 1947 uskutečnila porada vůdců komunistických stran, svolaná Stalinem. Tehdy vzniklo Informační byro komunistických a dělnických stran (Kominforma), jehož prostřednictvím moskevské vedení řídilo ostatní strany.

Skópelos (), řecký ostrov v EGEJSKÉM M., v souostroví SEVERNÍ SPORADY, na S od o. EUBOIE. Rozl. 96 km2, 4700 obyv. Hornatá, výš. do 680 m. Stejnojmenné středisko na V o. Na Skópelu četné historicky cenné pravoslavné chrámy a kláštery.

Starověké jméno o. Pepárethos, latinsky Peparethus. Ve 13.–15. stol. patřil BENÁTKÁM jako Scopelo.

Skopje (), hlavní město Makedonie, na ř. VARDAR. 668 500 obyv. Ve starověku Skupi, zal. Ilyry, patřilo ŘÍMU, Byzanci, 518 zničeno zemětřesením, postaveno znovu (poblíž trosek) císařem Justiniánem. Od 9. stol. v prvním bulharském státě, 10./11. stol. patřilo k Západobulharské říši, později byzantské. Koncem 13.

  

S, Š Skotská vysočina Skotsko stol. se stalo součástí Srbska, 1345 zde proběhla korunovace cara Dušana. 1392–1912 v rukou Turků pod jménem Üsküp; od 15. stol. velké soustředění sefardských Židů. Rozvoj po otevření železniční trati ze SOLUNĚ (1874). Po balkánských válkách součástí Bulharska (do 1918), poté součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS, později Jugoslávie), 1941– 44 opět součástí Bulharska, 1943 veškeré židovské obyv. vyvezeno do vyhlazovacího tábora Treblinka. Po 2. sv. válce se Skopje stalo hl. městem jugoslávské rep. Makedonie. 1963 zničeno zemětřesením, znovu postaveno s mezinárodní pomocí.

Hl. hospodářské, kulturní a vědecké středisko země. Dopravní křižovatka. Mezinárodní letiště na východ od města. Vysoké školy, mj. univerzita; Makedonská akademie věd a umění. Na levém (sev.) břehu Vardaru čtvrť Čaršija s úzkými, spletitými uličkami, obývaná hl. muslimským obyv.; mešity (15.–19. stol.), turecké lázně (15.– 16. stol.), nezastřešený bazar, historicky cenné domy v orientálním stylu, ale také nejcennější pravoslavná církevní památka, chrám sv. Spasitele (17.–19. stol.); nad Čaršijí se rozkládají trosky pevnosti Skopsko Kale (pozůstatky z římských, byzantských a tureckých dob). Na pravém břehu moderní část města (znovu vystavěná po 1963) se širokými bulváry; tyčí se zde moderní katedrála sv. Klimenta Ochridského (1990). Oba břehy spojuje několik mostů, mj. historicky cenný turecký kamenný most (15. stol.), nyní přístupný pouze pěším. Muzeum Makedonie.

Makedonská národní galerie. Muzeum soudobého umění. Městské muzeum. Vědecko-přírodovědné muzeum. Zoologická zahrada. Poblíž trosky starověkého města Skupi a historicky cenné monastýry sv. Panteleimona (12. stol.) a Markovo (14. stol.).

Ve Skopje se v zámožné albánské rodině narodila slavná misionářka a pečovatelka nejchudších Matka Tereza z Kalkaty (vlastním jménem Agnes Gondza Bojadziu, 1910–97), blahořečená 2003.

Skotská vysočina, anglicky The Highlands, též Scottish Highlands, skotsky Hielans, ve skotské gaelštině A’Ghàidhealtacht, pohoří ve Velké Británii, v sev. SKOTSKU. Dělí se na Central Highlands (GRAMPIANY) s nejvyšším vrcholem BRITSKÝCH OSTROVŮ BEN NEVIS (1343 m) a North West Highlands (KALEDONSKÉ H.), rozdělené příkopovou propadlinou GLEN MORE se slavným jez.

LOCH NESS. Řídce osídlená oblast, část obyv. dodnes hovoří keltským jazykem skotskou gaelštinou. Turistika; malebná divoká krajina, rybaření v čistých vodách horských potoků, místa spojená s historickými událostmi či opředená legendami.

Skotsko, anglicky Scotland, ve skotské gaelštině Alba, historické území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, situovaná na sev. části o. BRITÁNIE, skupině blízkých ostrovů (HEBRIDY, ORKNEJE, SHETLANDY) a dalších ostrovech (největší: ARRAN, BUTE), na J sousedí s ANGLIÍ . Rozl. 78 783 km2 , 5 153 000 obyv., vý-

znamná města: GLASGOW, EDINBURGH (hl. město), ABERDEEN, DUNDEE. Skotsko rozděleno do 32 správních oblastí (citary councils). Členité pobřeží, estuáry se zakusují hluboko do pevniny; břehy převážně skalnaté. Již. část země zaujímá Jihoskotská vysočina (Southern Uplands, výš. do 842 m.), sev. od ní leží nevelká Středoskotská níž. (Lowlands). Sev. Skotsko je hornaté (SKOTSKÁ VYSOČINA – Highlands), tvořené starými pohořími: jsou to GRAMPIANY (BEN NEVIS 1343 m) a KALEDONSKÉ H. (Carn Eige 1182 m), rozdělené příkopovou propadlinou GLEN MORE. Hornaté jsou také skotské ostrovy. Mírné, vlhké a větrné mořské podnebí silně ovlivňuje GOLFSKÝ PROUD. Ř. krátké a vodnaté, mají velký spád. Četná malebná jez., největší LOCH LOMOND, nejznámější LOCH NESS. Dominují traviny, menší lesy pouze na svazích hor, na vrchovinách vřesoviště a rašeliniště. V Grampianách leží dva NP. Obyvatelstvo soustředěno hl. ve Středoskotské nížině a na vých. pobřeží, hory a ostrovy řídce osídleny. Většinu obyv. tvoří Skoti, nejčastěji hovořící skotským dialektem angličtiny (lallans), obsahujícím tolik nespisovných slov a slovních obratů, že bylo nezbytné vytvořit slovníky jako pro dva odlišné jazyky. Skotskou gaelštinou (gaelic nebo erse) hovoří v každodenním životě sotva 100 000 osob, hl. v horách sev. Skotska a na Hebridách. Zvláštní dialekty používají také

Jeden ze symbolů Skotska, hrad Eilen Donan, obklopilo mrazivé ráno.

EVROPA

OD

A

DO

Z

403

  

ŠPANĚLSKO Nad dávným španělským koloniálním impériem „slunce nikdy nezapadalo“.

Mnohem později rozdělila španělskou společnost občanská válka. Španělé se však nevracejí k účtování s minulostí a využívají šance, jakou jim nabízí členství v Evropské unii. Španělsko (Španělské království), španělsky España (Reino de España), členský stát EVROPSKÉ UNIE, v jz. Evropě, na pobřeží ATLANTSKÉHO OC. a STŘEDOZEMNÍHO MOŘE, sousedí s Portugalskem, Francií, Andorrou a GIBRALTAREM, patřícím Velké Británii, integrální součástí Španělska jsou i BALEÁRY a KANÁRSKÉ OSTROVY. Rozl. 504 842 km2 (po Francii druhý největší stát Evropské unie), 47 208 000 obyv., hl. město MADRID, úřední jazyk španělština (kastilština), v autonomních společenstvích také baskičtina (BASKICKO, NAVARRA), galicijština (GALICIE), asturština (ASTURIE), aranština (KATALÁNSKO), valencijština (VALENCIE) a katalánština (Katalánsko, Valencie, BALEÁRY). Státní hymna: Marcha Real (Královský pochod). Měna: euro.

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ Dědičná konstituční monarchie.

Hlava státu: král. V čele vlády: premiér, zástupce politické strany, jež zvítězila ve volbách, jmenovaný králem. Zákonodárná moc: dvoukomorový parlament nazývaný Kortesy (Cortes), volený na 4 roky ve všeobecných volbách: Shromáždění poslanců (Congreso de los Diputados) a Senát (Senado), část senátorů je nominována parlamenty autonomních společenství. Administrativní dělení: 17 autonomních oblastí (comunidades autónomas), součástí Španělska jsou i tzv. místa suverenity (plazas de soberanía): autonomní města CEUTA a MELILLA v sev. Africe a neobydlené ostrovy poblíž GIBRALTARSKÉHO PRŮL. pod správou ministerstva obrany.

PŘÍRODNÍ POMĚRY Pobřeží španělské části PYRENEJSKÉHO POL. je relativně málo členité, písečné či skalnaté, na sz. zálivy pronikající hluboko do vnitrozemí – zatopená říční údolí (riasové pobřeží).

Ve Středozemním moři souostroví Baleáry (největší ostrovy: MALLORCA 3640 km2, MENORCA 702 km2 a ve skupině ILLES PITIÜSES ostrov EIVISSA 573 km2).

V Atlantském oc., nedaleko sz. pobřeží Afriky, Kanárské ostrovy (největší ostrovy: TENERIFE 2034 km2, FUERTEVENTURA 1660 km2 a GRAN CANARIA

Státní vlajka a znak Španělska

426

EVROPA

OD

A

DO

Z

  

1560 km2). Většinu povrchu Španělska tvoří vysočiny a hornaté oblasti. V centrální části země se nachází rozlehlá náhorní plošina MESETA, obklopená na severu KANTABERSKÝM POHOŘÍM (Torre de Cerredo 2646 m), na jv. IBERSKÝM POHOŘÍM (Moncayo 2313 m), na jihu pohořím SIERRA MORENA (Peña Escrita 1322 m); centrální částí Mesety procházejí horská pásma označovaná jako KASTILSKÉ POHOŘÍ, rozdělující Mesetu na dvě tabule – STAROU

Slavná, ale dodnes nedokončená secesní bazilika Sagrada Família v Barceloně (Katalánsko), navržená Antoniem Gaudím. Projekt chrámu potkal podobný osud jako tragicky zemřelého architekta: během španělské občanské války byla většina návrhů a skic spálena.

KASTILII (na severu) a NOVOU KASTILII (na jihu). Na sv. Španělska leží Aragonská níž., na západ od ní KATALÁNSKÉ POHOŘÍ a pohraniční, obtížně přístupné PYRENEJE (PICO DE ANETO 3404 m). Již. část Pyrenejského pol. tvoří ANDALUSKÁ NÍŽ. a ANDALUSKÉ POHOŘÍ (MULHACÉN 3478 m). Hornaté jsou i Baleáry (do 1445 m na Mallorce) a Kanárské ostrovy (činný vulkán PICO DE TEIDE 3718 m, nejvyšší hora Španělska). Většina španělského území leží v oblasti subtropického klimatu. V již. a vých. části Pyrenejského pol. a na Baleárách středomořské podnebí se suchými teplými léty a vlhkými mírnými zimami; v centrální části poloostrova, obklopené horami, suché kontinentální podnebí. Na sz. pobřeží vlhké klima, ovlivňované Atlantským oc.

Podnebí Kanárských ostrovů, ležících v oblasti obratníku Raka, je ovlivněno studeným KANÁRSKÝM PROUDEM a Saharou. Španělské řeky, s výjimkou sz. pobřeží, se vyznačují značnou kolísavostí stavu vody; část z nich sezonně vysychá; vody řek jsou

využívány k zavlažování. Hl. řeky: TAJO, EBRO, DUERO, GUADIANA a GUADALQUIVIR. Národní parky; největší DOÑANA u ústí Guadalquiviru.

OBYVATELSTVO Průměrná hustota zalidnění 93 obyv. na 1 km2. Většinu obyvatelstva (74 %) tvoří Španělé, na sv. žijí Katalánci (17 %), na sz.

Galicijci (7 %, hovoří galicijským dialektem portugalštiny); všechny tyto národy jsou románského původu; odlišný původ mají Baskové (2 %, pravděpodobně nejsou příbuzní s žádným jiným národem), původní obyvatelé těchto území, dnes soustředění kolem BISKAJSKÉHO ZÁL. (u hranice s Francií). Z cizinců jsou nejvíce zastoupeni přistěhovalci ze španělsky mluvících zemí Latinské Ameriky (nejpočetnější jsou Ekvádorci a Kolumbijci), kromě nich Maročané, Rumuni, Poláci, Britové, Němci a další národnosti. Většina obyvatel jsou katolíci. Městské obyvatelstvo 77 %; největší jsou aglomerace Madridu a BARCELONY; další velká města: VALENCIE, SEVILLA, ZARAGOZA, MALÁGA, MURCIA,

EVROPA

OD

A

DO

Z

427

 

W Wuppertal Wyżyna Śląska tagu (říšského sněmu). Wormský edikt, vydaný 1521, odsoudil k vyhanství Martina Luthera a jeho přívržence. 1689 město zničeno francouzskými vojsky. 1797 připojeno k revoluční Francii, po 1815 patřílo do Hessensko-darmstadtského knížectví. Slavná pozdně románská katedrála (12./13. stol.), románské a gotické kostely. Synagoga (12.–18. stol.), nejstarší evropský židovský hřbitov (zal. 11. stol.). Muzeum umění, muzeum města Wormsu, židovské muzeum.

Wuppertal, město v Německu (SEVERNÍ PORÝNÍ-VESTFÁLSKO), středisko oblasti SAUERLAND, na ř. Wupper (přítok RÝNA), již. od PORÚŘÍ.

349 700 obyv. Vzniklo 1929 spojením měst BARMEN (známé od 1070, městská práva 1808) a Elberfeld (známé od 1176, městská práva 1610). Bývala to střediska tkalcovství a soukenictví a následně textilního průmyslu, později se zde rozvinul strojní a chemický průmysl. Železniční křižovatka. Atrakcí města visutá dráha (postavená 1898–1900). Vysoké školy. Muzeum Von der Heydt (sbírky umění), muzeum hodin, přírodovědné muzeum, muzeum železnice.

Zoologická zahrada, botanická zahrada.

V Barmenu se narodil Bedřich Engels (1820– 95), syn zdejšího továrníka, jeden z tvůrců komunistické ideologie.

Württembersko, německy Württemberg, historické území v jz. Německu. Bývalé hl. město S TUTTGART. V raném středověku část Švábského knížectví. Od 12. stol. hrabství (jméno pochází od zámku Württemberg poblíž Stuttgartu), od 1495 knížectví, od konce 1805 království. Přestože v prusko-rakouské válce 1866 Württembersko na straně Rakouska, uchovalo si nezávislost. 1871 se stalo součástí Německé říše. 1918 svržení monarchie; ve Výmarské rep. spolková země, ve třetí říši součástí oblasti (Gau) Württemberg-Hohenzollern. Po 2. světové válce část sev. Württemberska ležela v americké okupační zóně, stala se součástí země Württembersko-Bádensko (hl. město Stuttgart), již. část ve francouzské okupační zóně spolu s bývalou pruskou provincií HOHENZOLLERN vytvořila zemi Württembersko-Hohenzollernsko (hl. město TÜBINGEN). Od 1952 patří celé Württembersko do spolkové země BÁDENSKO-WÜRTTEMBERSKO.

Würzburg, město v Německu (BAVORSKO), okresní město obvodu Dolní FRANKY, na ř. MOHANU. 133 800 obyv. Vznikl na místě starověké keltské osady a následné římské pevnosti, zmiňovaný 704 jako Virteburch, cca od 741 sídlo biskupství (zal. sv. Bonifácem), kolem 1030 tržní právo. Biskupové měli od 1168 titul franských knížat. 1802 biskupské knížectví sekularizováno a připojeno k Bavorsku (1805–14 existovalo efemérní Velkovévodství würzburské, vytvořené Napoleonem I.). Středisko průmyslu, obchodu, kultury a vědy. Univerzita (zal. 1582), technická univerzita. Vydavatelství. Pevnost Marienberg (13.–17. stol.), katedrála (11., 18. stol., rekonstrukce po poškozeních 1945), kostely (11.–18. stol.), radnice (12., 14.–16. stol.). Arcibiskupský palác (18. stol.), jedna z nejhonosnějších barokních rezidencí v Německu, a krásný park 1981 zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Kanonické domy, historicky cenné měšťanské domy, starý most na Mohanu (12. stol.). Muzeum porýnských Franků. Muzeum Martina von Wagnera (sbírky umění). V okolí pěstování vinné révy.

Wyżyna Lubelska, vrchovina v Polsku, viz LUBLINSKÁ VRCHOVINA

Zámek Lichtenstein ve Württembersku by mohl díky své siluetě představovat dějiště nejedné pohádky. Na nedostupné skále se hrad (který byl dvakrát zničen) tyčil již ve středověku. Na jeho místě byla v 19. století postavena současná neogotická stavba.

Wyżyna Śląska, vrchovina v Polsku, viz SLEZSKÁ VRCHOVINA

 

Xanten Yverdon-les-Bains

X, Y Xanten, město v Německu (SEVERNÍ PORÝNÍ-VESTFÁLSKO), na ř. RÝNU, jz. od města DUISBURGU. 21 600 obyv. Ve starověku město Colonia Ulpia Traiana, založené cca 100 n. l. u římského vojenského tábora Castra Vetera. Opodál ve středověku vzniklo nové město, poutní středisko s kultem křesťanských mučedníků z poč. 4. stol., z latinského ad Sanctos Martyres („ke svatým mučedníkům“) pochází současné jméno města.

Románsko-gotická katedrála (12.–13., 16. stol.), částečně dochované středověké městské hradby.

Turistickou atrakcí archeologický park s rekonstrukcí římského města, poblíž se nacházejí trosky starověkých lázní. Regionální muzeum.

Dle germánských pověstí se zde narodil legendární hrdina Siegfried, vůdce Nibelungů.

Xátiva, španělsky Játiva, město ve Španělsku (VALENCIE), sev. od města ALACANT. 29 400 obyv.

Starověké Saetabis; za vlády Maurů zde vznikla 1144 první výrobna papíru v Evropě. Ve 14. stol. rezidence Borgiů. Středisko regionu pěstování pomerančů. Pozůstatky římských hradeb, gotické kostely (13.–14. stol.), kapitulní kostel (16.–18. stol.), zříceniny hradu (14.–15. stol.).

Muzeum.

Narodili se zde papež Alexandr VI. (Rodrigo de Borgia, 1430–1503) a malíř éry raného baroka José de Ribera (1591–1652).

Pomník papeže Alexandra VI. v jeho rodné Xátivě.

Xixón, město ve Španělsku, viz GIJÓN Xúcar, město ve Španělsku, viz JÚCAR Yarmouth, město ve Velké Británii, viz GREAT YARMOUTH

zde strávil maršál Philippe Pétain (1856–1951), odsouzený 1945 za kolaboraci s Německem k trestu smrti, který byl posléze změněn na doživotní vězení na Yeu. Ynys Gybi, ostrov ve Velké Británii, viz HOLY ISLAND

Ýdra, ostrov v Řecku, viz HYDRA Ynys Môn, ostrov ve Velké Británii, viz ANGYeşilköy, dříve San Stefano, záp. předměstí ISTANBULU (Turecko), na pobřeží MARMARSKÉHO M. 1878 místo uzavření míru po rusko-turecké válce 1877–78, jenž proklamoval úplnou nezávislost Černé Hory, Srbska a Rumunska a vytvoření bulharského státu, sahajícího k pobřeží EGEJSKÉHO M. Podmínky úmluvy změnil, hl. v neprospěch Bulharska, Berlínský kongres 1878. Mezinárodní letiště pro Istanbul – Atatürk Uluslarası Havalimanı, jedno z největších v Evropě – 2010 obsloužilo přes 20 mil. cestujících (32 mil. včetně vnitrostátních letů).

Yeu, L'Île-d', francouzský ostrov v ATLANTSKÉM OC., již od ústí ř. LOIRY. Rozl. 23 km2, 5000 obyv. Nížina. Na sev. pobřeží rybářský přístav a letovisko Port-Joinville. Poslední léta života 498

EVROPA

OD

A

DO

Z

LESEY

Yonne, řeka ve Francii, levostranný přítok SEINY. Dél. 293 km, plocha povodí 10 887 km².

Pramení v poh. Morvan. Obávaná kvůli prudkým vzestupům hladiny s katastrofálními záplavami. Propojená průpl. se ř. SAÔNOU a LOIROU. Na Yonne leží města AUXERRE, SENS. York, město ve Velké Británii (ANGLIE), u ústí ř. Foss do OUSE. 202 400 obyv. Starověké Eburacum, založené 71 n. l. jako římský vojenský tábor, později hl. hospodářské a administrativní středisko na S římské Británie. Během výprav proti Piktům, kteří ohrožovali impérium ze S, zde zahynuli císařové Septimius Severus (211) a Constantius Chlorus (306), po jehož smrti

 

Závislá území Vysvětlivky k mapám zemí

Závislá území