Diskuze

Loni byla krásná zima, po dlouhé době chumelilo. Letos to nevypadá, i když v srpnu dost pršelo. Uvidíme. Byl to každopádně milý dárek, nadílka v pravém smyslu. V obecné panstrnulosti jsme objevili nejen Zoom a deskovky, ale taky běžky. Našli jsme zapřenou Popelku v kůlně za harampádím a dostala korunu pro nedoceněnou královnu kopců a hor. I od neběžců jako jsem já. A ve sněhu se dalo zase jednou i hezky procházet. A tak jsem si jezdíval i chodíval, dokonce kolikrát mimo okres. Někdy s dětmi a kamarády, někdy sám a potichu. Jako tehdy v únoru, byl to myslím čtvrtek.

V nemocnici bylo zase rušno a některé příběhy se nedají zastrčit do šuplíku v kanclu. Ani večeře je nezají, dvě piva je nespláchnou. A tak jsem šel, pro nic a za nic. Na kraj Prahy, do jednoho malého koutu stranou města. S nozdrami rozšířenými jak daňci na úhoru, hodinu po klekání. Pomalu, mezi domky, ulicí klikatou

„Tak jako život, ten tě taky řeže,“ ozve se odněkud. A není to zvenku. „Ale, ale. Mlč! Víš, že je to směšný. A taky beznadějný! Ostatně, ty sám nejlíp víš, jak jsou věci ‚ve skutečnosti‘. Za všecko si můžeš sám, dobře to víš. Nevyváděj zas.“ A dále: „Tys to celý začal, Tobě se to rozsypalo pod rukama. Ty seš ten, kdo umí jenom brát a žít si po svým. Narcismus. Víš to? Víš. Vím, že to víš. Byla jen otázka času, kdy to celý křupne!“

A je to. Tahle pravda přichází chladně, s ocelovou systematičností. A má pravdu. Anebo nemá. Nevím. Já vlastně nevím. Jak já bych chtěl slyšet, že pravdu nemá. Anebo jo, že jí má. Ale že to přece nevadí, že je všechno nakonec a především v pořádku. A že nezůstanu sám. Že jako Frodo neskončím „nahý ve tmě“. A paní Nováková z JIP – ta, co už rok nemůže ani mluvit, ani psát, leží a nikdo za ní nepřijde –taky ne. A pan Votoček tam v LDN taky ne. A ti beze jména na nafukovacích člunech

KDO TO ZAMETL?

text MATĚJ HÁJEK ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

jako na neznámých obrazech z babiččina obýváku. Dozadu kolem kostela, před školou doleva a k malému rybníku s náhonem. Je večer, lidi jsou už zalezlí. Tmu konejší světla v oknech. Není jich moc, leckdo je snad ještě v práci, odněkud blikají jen měsíční paprsky televize.

Spokojené předměstí. Je to sto nebo dvě stě let nazpátek? V mrazivém večeru i uhlí voní jako na mlžném severu, když mladá paní Mužáková odcházela od sousedky a usedala k petrolejce svěřit nám povídky o tajemství skal. Psi jsou slyšet jen zdálky, tak jak to má přesně být, hlídají humna. Procházím pomalu, procházím sám. Jasně, že ta samota je téma, ale teď nijak nebodá. Skoro to vypadá jako spokojenost. Anebo jen setrvačné ticho večera? Zaseknutý klín někde v srdci ulice? V mém srdci?

Ještě poslední řada plotů, odbočka k domkům doleva (letmo ji kontroluju pohledem) a je to tady – smaltovaná cedule „Přírodní památka“ (Nikdy jsem jí tady nerozuměl, ale mám ji rád – odděluje tohle místo od jiných, vyděluje jej z nebytí, je to osa světa.) Stojím u rybníka. Oranžovou a temně růžovou střídá modrá a bledá. Zpomaluji, ale pořád jdu. Jistěže to křupe, jistěže je to měkké. Ale ne vánočně, Vánoce už byly. Ne ladovsky. Josef Lada maloval malebně, ale já to kouzlo někde zapomněl. Křupe to tvrdě, nehostinně, skoro jako střepy. Ale proč? Vždyť je to sníh. Proč není tak měkký, tak přívětivý, tak domácí a plyšový jako v Hrusicích pod tlapkami černého Mikeše? Jít teď bos, bude jen řezat. pašeráků lidského masa ve Středozemním moři, co se tam octli jenom proto, že u nich doma padají granáty a balistické střely. A ty dospělé děti z Mojžíře na kraji Ústí, co vyrůstají od tří let v holobytě a pak v městském lese, odkud chodí krást a lovit, než je samotné uloví první pašerák duše a nabídne jim taky sníh, bělounký a lehký jako peří. Že ani tito ne. Že všichni tito lidé a já přece jenom máme kam jít. Že „někde je místo, že někde je hnízdo, útulno čisto“.

Křupe to pod nohama, křupe to v hlavě, křupe to v celém životě. Křupe to na planetě. Prostě všude furt. Snad je to tím klidem nebo tmou. Nebo tím, že jsem dva kroky za osou světa. Nevím, ale tady a teď to je slyšet nějak víc. Třeba je to tak, že nenavštěvovaná a zbytečná přírodní památka střeží tajemné zrcadlo duše, takže jen tady se člověk vidí pořádně. Nevím. Ať je to čím chce, šel bych pryč. Zpátky, do dění, do normálního života, k věcem, ke starostem, k televizi. Tam jsou jiné hlasy, tam se křupání schová.

Chci se otočit a vyrazit domů. Krátkým pohledem přejedu nízké keře na břehu. Přes ně je vidět hladina. I s malým molem vpravo. A právě tam se zarazím. Krajina přede mnou je jako hříva jednorožce. Všechno je bílé. Keře, stromy, tráva, cesta, rybník. Ale to molo ne. Vyčuhuje do rybníka beze stopy sněhu. Jako černý pás nicoty. Jako nevhodná mezera v jinak klidném zaobleném bílém prostoru. Zvláštní věc. Tak zvláštní, že jdu blíž. A opravdu, molo je celé suché jako v létě. Rozpraskaná prkna přibitá k sobě

s tušením zrezlého řetězu kdesi pod zamrzlou hladinou, ale ani stopa po uklizeném nebo čerstvém sněhu. A ani stopa po stopách vedoucích k molu nebo od něj.

Hlavou mi proudí zmatené vzpomínky na Čapkovu povídku o jedné jediné stopě kdesi uprostřed zasněžené krajiny. „To přece není možný?“ Jenže, je to tak. Vidím to na vlastní oči a prostě nerozumím. Chvíli se pokouším a spřádám myšlenky o helikoptéře, jeřábu, silném větru, který odnesl jakousi střechu stojící předtím (kdovíproč) nad molem. Představuju si hejno ptáků, které z mola odnáší igelitovou pokrývku plnou sněhu. Napadá mě nějaká chemikálie, která snad rychle a účinně (a proč jako?) vysušuje dřevo.

Dobře vím, že jsou to zoufalé pokusy. Chystám se udělat poslední kroky – až k molu. Něco v hlavě (jiný hlas než ty předchozí) mě ale zastavuje. „Když tam vkročíš, zničíš to. Tvoje stopy se stanou falešným vysvětlením pro kohokoli, kdo přijde po tobě. Všecko se dá nějak vysvětlit. Vždyť to víš.“ A ano, to přijímám. Zůstávám tedy a ještě chvilku mé myšlenky bojují o řešení. Uprostřed sněžné krajiny stojím čelem k suchému molu. Stojíme naproti sobě – já a tajemství. Díváme se na sebe – já a tajemství. A spolu s námi ticho. Bojím se dobrým strachem, jako před lety. Jako kluk, co jde večer sám ve sněhu do lesa jen tak daleko, aby neztratil z dohledu lampy z ulice. Jako ten, kdo se setká s tajemstvím a ví, že dál jít nesmí a nemůže.

Obracím se a jdu zpátky. Domů, do života. Stejná cesta, ale malounko jiný člověk. Křupání sněhu se změnilo. Je měkčí, neřeže tolik. Už jsem blízko. Kov klíčů v kapse, dům si mě pamatuje – jedny schody a pak vlevo až na konec chodby. Odemykám, zavírám. Rychle do koupelny. Sprcha krásně pálí. Teď už v křesle, u postele voní čaj a dávno samozřejmé pachy mého života. Sedím a dívám se před sebe. Za oknem kousek lampy a pod ní večer ještě před chvílí i můj. Nohy v teple pod peřinou.

Zavírám oči a je mi dobře. Na chvíli vidím rybník a molo. Pak zmizí. A odněkud přichází hlas, jemný a skoro neznatelný. „Vidím tě. Vidím tvé slzy a znám tvůj nářek. Slyším to křupání v tobě i pod tebou. Sám na to nestačíš, jenže víš co? Sám na to taky nejsi.“ Je to jen patos večera, nebo fakt kdosi přišel a sebral tíhu? Vážně kdosi zametl místo pro tajemství? A právě tehdy, přímo pod mým oknem, vyrazil na svůj noční lov černočerný kocour. Tichounce a sám.

NÁM, NÁM NARODIL SE

podle autentického vyprávění BOHUSLAVY NAJBRTOVÉ napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV RODINY NAJBRTOVY

„Tomu říkám Vánoce,“ usmála se Bohuška šťastně a pohladila ten malinký živý uzlíček, který ležel na posteli vedle ní. Má své dítě u sebe. Tři hodiny po porodu, a může být se svou holčičkou! To není dárek, to je dar. Bylo půl osmé ráno, Štědrý den roku 1981.

Krásně ten den začíná, říkala si. Vlastně začal už hodinu po půlnoci. Začaly kontrakce. Tak je to tu. Neměla pochyby – bude rodit. Tohle žena prostě pozná. Zvlášť, když už to zažila. Pravda, bylo to trochu překvapení, protože dítě mělo přijít na svět o něco později, ale co už. Jak to přijde, tak to je. Musí vzbudit Martina, aby těch pár ulic doběhl pro tchána. Někdo musí zůstat doma s Michalkou. Věta „začínám rodit“ manžela probrala dost rychle. A zpátky od rodičů byl taky velmi svižně. „Hele, Martine, a co když to bude holka?“ zastavila se Bohuška na panelákovém schodišti, aby nabrala dech. Počítali jen s Jakubem. Martin pokrčil rameny. Bylo zas potřeba jít. „Tak já ji pojmenuju po tobě, nevadí ti to?“ Nevadilo. Dole naložil manželku do trabantu a ten kousek do porodnice popojeli.

V nemocnici byla cítit atmosféra řádu. Tatínek sem nesmí, porušil by bezinfekčnost. Věci do stolku, nic nehygienického sem nepatří. Dejte mi papíry. No jo, papíry, musím tam dopsat to jméno, napadlo Bohušku a začala hledat pero. Sestřička nevěřícně hleděla na formulář, kde se skvěly dva podpisy, jako znamení souhlasu obou rodičů se jménem dítěte, ale klíčová kolonka zela prázdnotou. Bohuška na ni rychle dopsala „Martina“. No tohle! Sestra probodla rodičku pohledem a protočila panenky. Kdyby takhle nezodpovědný přístup měly všechny rodičky, tak to tady rovnou můžou zavřít. Kdyby pohled zabíjel, tak už mám po bolesti, pomyslela si naopak trochu pobaveně Bohuška, ale protože tomu tak nebylo, šla se věnovat porodu.

Martinka přišla na svět v půl páté ráno.

Bohuška hleděla na dcerku a ten letmý závan lítosti, že nebude na Štědrý večer doma, byl ten tam. Byla šťastná. Mají další zdravé děvčátko. Zlatovlasé. Jako je Michalka. Asi za to můžou geny minulých generací – babička je z dvanácti dětí a jedenáct z toho je zrzavých. A ani tatínek co do barvy vlasů nikdy nebyl prototyp náčelníka osady Havranů…

Pohladila maličkou po hlavičce. Nemohla se vyhnout vzpomínkám na dobu před dvěma lety, kdy se jim narodila Michalka. Bylo to jiné. Měla těžký porod. Po velké ztrátě krve měla co dělat sama se sebou. Vzpomínka, jak se několik dnů po porodu ploužila studenou chodbou k místnosti, kam maminky v noci chodily své děti nakojit, je pořád ještě živá. Jak tam tehdy došla, ani neví. Sestra, která jí Míšu nesla, už zdálky zhodnotila: „Jé, vy jste nějaká zelená,“ a vrátila dítě zpátky do postýlky. Bohuška ji viděla až po sedmi dnech.

A teď má tři hodiny po porodu svoje dítě u sebe! Navíc je na speciálním oddělení, protože klasické porodní je ve výmalbě. Tady je to všechno speciální. Sestřičky, i když jim ze stolků kleštičkami vytahují docela normální věci, které – prohlášené za nesterilní – končí v koši, jsou tu laskavé. I ta urputná a ostentativní snaha o sterilnost je úsměvná, zvláště ve chvíli, kdy maminky uprostřed noci rozsvítí a na podlaze, kterou nesměla poskvrnit stopa nikoho z vnějšího světa, můžou sledovat paniku mezi rusy. Tedy rusy domácími, příbuznými švábů, kteří ve tmě vylézají ze škvír hledat potravu.

Zdraví je téma, které se Bohušce vrací. Ne že by ho nějak řešila. Jen vidí, že se občas s nečekanou razancí připomene. Speciálně v souvislosti s dětmi. Utrpení k životu patří, říká si, větší váhu mu nedává. Zvládnu to – a jede se dál. Tak to je. Neprožívala strach. Ani

„Podstatná“ složka Vánoc

PASTORACE

KAREL HŮLKA, kazatel CB v Děčíně

Asi nikoho nepřekvapím, když začnu tím, že evangelijní vánoční příběh nebyl žádná idylka. Dosud neprovdané dívce Marii se na cestě vynucené vyhláškou o daňovém soupisu obyvatel narodí dítě do podmínek vpravdě polních, v přístřešku pro dobytek. Dnes žijeme v době, ve které by takový příchod dítěte na svět byl hodnocen jako nezodpovědnost nebo rovnou věc, o kterou by se měly zajímat příslušné úřady.

Ale ani v případě, kdy se dnes dítě rodí do zajištěného prostředí a je očekáváno s láskou, nemusí být situace nutně jednoduchá. V sousedním Německu byl v letech 1984–2010 proveden průzkum spokojenosti partnerských vztahů, do kterých se narodilo první dítě. Párům byl předložen dotazník, který se pokusil postihnout jejich pocit štěstí před a po narození prvního dítěte. Výzkumníci zjistili, že si po narození dítěte uchovalo původní pocit štěstí jen 30 % párů, zbývajících 60 % prožívalo zhoršení, které výzkumníci vyhodnotili jako srovnatelné se zátěží, kterou působí rozvod nebo smrt blízkého člověka.

Podobným průzkumům nemusíme úplně věřit. Ale pokud mohu přidat i naši rodičovskou zkušenost, očekávané narození prvního dítěte nás každého jiným způsobem překvapilo a v něčem vyvedlo z míry i navyklého pohodlí. Z této zkušenosti asi nejen nám vysvítá, že se na ty skutečně závažné životní události, jako je narození dítěte, nejde nějak jednoduše připravit, a to ani přes veškerou snahu zodpovědných rodičů.

Možná je to trochu silné přirovnání, ale s vánočními svátky to může být trochu podobné. Těšíme se a připravujeme se. Nakupujeme dárky a jídlo, snažíme se vánočně naladit třeba účastí na bohoslužbách a koncertech vánoční hudby. Přesto se nám nedaří dosáhnout mnohdy ničeho jiného než určitého vyčerpání. Proto se obvykle radí ke zklidnění, zpomalení a omezení všeho shonu s obecným doporučením, abychom se snažili vnímat „to podstatné“. Co je ale „to podstatné“? Tady by se asi odpovědi lidí v průřezu celé společnosti dost lišily. Pokusil bych se dát křesťanskou odpověď na to, co by mohlo být „to podstatné“.

Nejprve bych chtěl říct, že naše přípravy na slavení není třeba šmahem odsoudit jako příliš materialistické, upachtěné nebo příliš lidské. V samotné Bibli můžeme číst o tom, jak Boží lid staví oltáře Bohu, oslavuje vítězství a velké Boží činy nebo připravuje svátky. Dokonce i první příběh Písma, příběh o stvoření, končí ustanovením dne odpočinku, tedy svátečního dne. S trochou nadsázky někteří vykladači Písma říkají, že Božím cílem je celé stvoření pozvat na oslavu.

Zdá se mi ale, že jsme pro slavení v dnešní vážné a uspěchané době ztratili smysl. Složme břímě naší vážnosti a snahy u toho, který sám na svět přišel jako nečekaný dar. Slavme v důvěře, že jeho milost dokáže naplnit a proměnit všechno. I to, co považujeme v danou chvíli za obtížné a nečekané, jak je to i ve vánočním evangelijním příběhu. Pán Ježíš vyzývá, abychom byli jako děti. Zkusme přijímat všechno, k čemu nás ve spojitosti s vánočními svátky tlačí nejrůznější společenská očekávání a tradice, jako hru. Ta má být jen přípravou na radost a pokoj, jež jsou darem z Boží milosti. „To podstatné“ není totiž nás lidský výkon, ale dar.

při porodu. Ale věděla, že klidný porod a zdravé dítě nejsou samozřejmost. Stačí si vzpomenout na minulou dovolenou…

Gynekolog ji na ni pustil. Byla sotva pár měsíců těhotná a něco nebylo v pořádku. Poznali to z krve. Ale prý to nehoří, takže když přijde za šest týdnů, tak to stačí. Skončila v nemocnici a nebylo to hezké. Celou dovolenou, co jezdili po Slovensku, jí bylo zle. A pak doktoři zjistili, že v sobě celou tu dobu nosila mrtvý plod. Následovaly horečky a těžký zánět ledvin. Vůbec si nepřipouštěla, že by mohla přijít o život i ona … ale mohla.

„Helejte, není některý z nich ten váš?“ otočila se od okna jedna ze dvou maminek, které sdílely s Bohuškou pokoj. Štědrodenní odpoledne se pomalu překlápělo do večera a dole pod okny nemocnice, v dostatečné vzdálenosti od toho „sterilního“ světa za okny ve třetím patře, stála řada nesterilních tatínků. Byl tam i Martin a nebyl sám. Na Vánoce přijela bratrova rodina, takže tam stáli všichni, i s malou Michalkou ve sporťáku. Odpolední štědrodenní procházka měla tento rok jasný cíl. Vesele zamávala. Chtěla jim říct, že Martinku viděla a že je krásná, ale v tom pokřiku, který se ozýval ze sousedních oken a z řady pod okny, se její vlastní slova trochu ztrácela. Miminka zatím, zavinutá do úhledných balíčků malého lidského štěstí, způsobně ležela vyskládaná v bekárně a čekala, až si je maminky rozeberou na kojení a pak až si je konečně jako nejkrásnější vánoční dárky odvezou domů.

„Michalko, maminka je tady. A přivezli jsme ti sestřičku,“ zavolal Martin sotva otevřel dveře bytu. Na Bohušku dýchla z útrob domova vánoční atmosféra. Stromeček svítil a bylo slyšet cupitání dětských nožek. Míša přiběhla do předsíně, ale sotva ji bylo vidět – v náručí držela obrovskou pannu. Bohušku to rozesmálo. „Michalko, to nemůžeš, ona je malinká, s tím si hrát nebude…“ Maličká se usmála, otočila a běžela pryč. Než se Bohunka dostala z kabátu, byla zpátky. S knížkou. Byl to začátek krásného, láskyplného, pečovatelského vztahu, který si starší sestřička s sebou nesla celé dětství až do dospělosti.

Voda v konvici začala vařit. Bohuška vytáhla dva hrníčky – pro Martina a pro sebe. Nasypala do nich kávu. Zase je tu Štědrý den. Den narození Krista – a jen tak mimochodem, taky jejich dcery. Utíká to. Už je to čtyřicet let. S Martinou se domluvili, že se u nich s gratulací staví odpoledne… Je to hezké mít takové sousedy, usmála se v duchu. Krásné vztahy a vnoučata v domě. Žádné z nich ale není dáreček pod stromeček jako jejich máma. Nikdo další z rodiny už se na Vánoce nenarodil. Ani Martinina a Michalčina nejmladší sestra Monika.

No jo, Martin je jak pan král, taky má tři dcery – každá je jiná, ale všechny se povedly. Mají talent – všechny hrály s rodiči v kapele i v hudební skupince ve sboru. Příčná flétna, housle, varhany, kytara… A jako bonus, přídavek k požehnání, které jim Pán Bůh dal, bylo to, že neměly pubertu. „Bože, za to Ti děkuju. Nebyl s nimi problém, ani jsme nevěděli, že chodí do školy, tak to bylo v pohodě.“

Bohuška zalila hlasitě bublající vodou mletou kávou zasypané dno hrníčku. Proud vody padající doprostřed kruhu s sebou strhával do hlubin vodu z hladiny, která se poté, co se svezla po dně, vracela zpět na hladinu šplhajíc po stěnách hrníčku obohacená o vonící pěnu. Nevzpomíná často, žijí naplno, tak na to není moc času. Letos ale vzpomíná.

I na ty Vánoce, kdy byl Martince rok.

Čekali další dítě. Bohuška sama byla ze čtyř dětí, Martin měl taky bratra, věděli, že u prvního rozhodně nezůstanou a že i třetí přijmou s vděčností,

radostí a láskou. Byla teprve ve druhém měsíci těhotenství, ale bylo jí jasné, že musí být co nejvíc v klidu.

Pamatuje si tu chvíli dobře. Byl Štědrý den. A do chvíle, než se to stalo, to byla obyčejná procházka. Poznala, že krvácí. Jela s kočárkem po ulici a už tam věděla, že je zle. Martin byl v práci a ani rodiče nebyli doma, tak šla sama na gynekologickou pohotovost té samé nemocnice, ve které rok předtím přivedla na svět Martinku. Ani se nedostala dovnitř. Mezi dveřmi jí dali do ruky kapky a poslali ji domů.

Navzdory potížím oslavila Štědrý den a Martinčiny narozeniny s rodinou hezky. I Hod Boží vánoční. Slavnostní shromáždění ve sboru pro ni bylo vždycky centrem Vánoc. Ne Štědrý večer, ani dárky, ale dětská slavnost na Hod Boží vánoční. Nemohla si ho nechat ujít. Byla to opravdová oslava Ježíšova narození. Vyrůstala v tom, jako kazatelské dítě nasávala víru každý den. Nesla si to v srdci přes dospívání, kdy ve dvanácti letech sama vydala život Kristu a prožila, že ji má Bůh rád, až do dospělosti, kdy k tomu začali s manželem vést i své vlastní děti. Na tuhle slavnost se vždycky moc těšila.

Jenže krvácení nepřestávalo. Do místní nemocnice nemělo smysl se vracet, nevěřila, že by jí pomohli. Ale jeden známý, lékař, Bohušce zařídil vyšetření v jiné nemocnici, skoro hodinu cesty daleko. Nechali si ji tam. Zjistili, že má za sebou další samovolný potrat a že to pro ni samotnou bylo na hraně. Zachránili jí život. Zůstala tam i přes Silvestra. Dostávala léky proti krvácení a prošla narkózou. Když pak zpětně viděla vážnost té situace, byla Bohu vděčná, že to přežila.

„Asi jsi to tak, Pane Bože, kvůli něčemu chtěl – nechat mě žít, i když to bylo nepřežitelné. I později, když jsem po narození třetí dcery vážně onemocněla a pocítila hloubku skutečnosti, jak moc mě naše dcerky potřebují, jsi mě zachoval. A dal jsi mi prožít tu závislost na Tobě. Nejen mého, ale každého života. I těch, které se rodí jindy než o Vánocích.“

PSYCHOLOGIE

Nejkrásnější Vánoce jsou u nás doma

Mgr. HANA IMLAUFOVÁ, Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna, Praha

Vánoce jsou obdobím v roce vpravdě mimořádným. Do každého z nás se totiž už od dětství vtiskují všemi smysly více než jiné svátky během roku, třeba vůněmi, chutěmi nebo hudbou. A proto jsou tak silným prožitkem. I malé děti, které ještě neumějí mluvit, cítí klima domova. Pozitivně prožívají klid a pohodu, mírnost hlasů, a naopak negativně vnímají napětí nebo křik.

O Vánocích se s láskou myslí především na druhé. V rodinách je to obzvlášť vidět na vynalézavosti v přípravě dárků, na odvaze z lásky něco vyrobit a překvapit. Tedy především dát těm druhým najevo, že mi na nich záleží, že na ně myslím, že je mám rád/ráda. Čím více se jednotliví členové rodiny cítí být milováni druhými, tím větší mají také chuť lásku projevovat.

Setkávám se s názorem některých rodičů, že chtějí nechávat děti co nejdéle v představě, že dárky nosí Ježíšek. Rodiče tak mnohdy nevedou děti k tomu, aby se učily myslet na druhé a obdarovávat je. Tito rodiče si myslí, že největší radostí dítěte je dárky dostávat. Ale je to tak doopravdy? Zamysleme se všichni a vzpomeňme na naše dětské Vánoce, při kterých jsme poprvé obdarovávali my. To napětí z utajení, to napětí při tom, když rodič či sourozenec dárek od nás rozbaloval. A ta radost z vyrábění dárku, který jsme museli vždy po určité etapě výroby zase pečlivě ukrýt…

Co je víc? Dávat nebo dostávat? To, že vedeme děti k empatii, k myšlení na druhé a ne na sebe, je hodnota pro život velmi cenná. Už v čase adventu se některé děti učí něčeho se zříci a ušetřené peníze darovat na dobročinný účel. To je velmi záslužné a všem rodičům, kteří své děti takto vedou, chci vyjádřit velký dík.

Slavení Vánoc v některých manželských párech mobilizuje síly ke zlepšení partnerského vztahu, což je samozřejmě blahodárně působí na děti. Vánoční tradice, které si každá rodina vytváří, jsou posílením rodinné identity. Tyto tradice a zvyky patří jen nám, tak se to slaví u nás a je to jen „naše“. Proto jsou vepsány hluboko v srdci každého člověka, který má pocit, že nejkrásnější Vánoce jsou u nás doma!

A tak se někdy přihodí, že se novomanželé o prvních společných Vánocích pohádají, protože mají pocit, že jejich Vánoce musí být takové, jaké byly v původních rodinách. Je velmi užitečné, aby už před svatbou snoubenci hovořili o tom, jaké prožívali Vánoce dříve, jaké tradice by chtěli převzít do své nové rodiny a jaké nové by si chtěli společně vytvořit. Předejde se tak mnohým zklamáním a děti, které se později mladým manželům narodí, už budou moci těžit z jejich jednoty a vnitřního pokoje.

Poznámka pod čarou: Naše první dítě – syn Marek – se nám narodil dva dny před Štědrým dnem. V tom roce jsme tehdy úplně nově vnímali události, které prožil Josef s Marií při narození Ježíše, a s dojetím jsme žasli nad darem života.

POŽEHNANÁ ZA ZRADU?

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Požehnána buď nad jiné ženy Jáel… Rukou chopila stanový kolík, pravicí pádné kladivo, udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky. Soudců 5,24.26

prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974)

Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem teologie a kultury. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou mají čtyři děti. J áel nebyla špionka s tajnou misí, která by zabitím Sísery splnila úkol. Byla jednou z těch, které mohl Sísera považovat za přátele. Její chování vůči němu nese všechny znaky zrady. Proč to v Božích očích není zrada? Musíme si uvědomit, že Sísera je záporná postava. Je to padouch, velitel okupační armády, ne ušlechtilý vojevůdce. Jáel byla bezbranná žena, snažila se využít prostředků, které měla, aby přemohla někoho, kdo byl nesrovnatelně silnější než ona. Nemohla se s ním „čestně“ utkat na bitevním poli. Ten příběh nám navíc neříká, že všechno, co Jáel udělala, bylo správně a Bůh z toho měl radost. Víme jen to, že Hospodin použil Jáelina činu a Izraelci byli osvobozeni od okupace.

Když dnes přemýšlíme nad Jáeliným jednáním, dalo by se přirovnat k pokusu o atentát na Hitlera. Věřící lidé za války přemýšleli nad tím, jestli mohou sáhnout k násilí, aby zastavili zlo, které Hitler představoval – a například Dietrich Bonhoeffer došel k závěru, že pro zastavení takového zla je třeba udělat všechno. Z českých dějin známe příběh atentátu na říšského protektora Heydricha. Určitě by bylo lepší, kdyby byl zastaven jiným způsobem, ale někdy není jiný způsob k dispozici.

Okupační armáda to byla pro Izrael. Proč ale Jáel jednala ve prospěch Izraele, když sama Izraelitkou nebyla? To nevíme jistě, ale mnozí vykladači Písma mají za to, že Jáel věřila v Hospodina. Přijala víru v Boha Izraele, a proto se svým činem snažila pomoci svrhnout okupační vládu, která izraelský lid sužovala.

Může tedy dnes křesťan zastavit zlo menším zlem, a v Božích očích to tak je správně? Uznává tento „vyšší princip“ i Bůh? „Vyšší princip“ je název povídky Jana Drdy týkající se atentátu na Heydricha. A abychom dořekli klíčovou větu oné povídky: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ V našem případě bychom to asi parafrázovali v tom smyslu, že z Božího hlediska je někdy třeba zastavit pachatele zla jakýmikoli prostředky. Ale to samozřejmě neznamená, že věřící člověk má brát spravedlnost do vlastních rukou a vraždit ty, které považuje za tyrany. To, že Bůh použil Jáelin čin, neznamená, že máme jednat podle jejího vzoru. Nemohu sám sebe pasovat na vykonavatele Boží pomsty. Biblické příběhy nikdy neslouží jako prvoplánový návod k řešení politických problémů a mezilidských konfliktů.

Sísera byl velitelem okupačního vojska. Ale v Jerichu byl okupačním vojskem Izrael. I tam došlo ke zradě – Rachab skryla zvědy a kvůli ní ve městě pak zemřely i ženy a děti. A Bůh ji zařadil do rodokmenu Krista. Bible důrazně varuje před dvojím metrem. Není ale právě tohle dvojí metr? V příběhu nevěstky Rachab se dočítáme o tom, co se dělo v jejím srdci. Víme, že se obrátila k Hospodinu. Vždyť izraelským zvědům řekla: „Já vím, že s vámi je Hospodin.“ To je důvod jejího zvláštního jednání. Rachab nenadržuje Izraelitům, prostě se snaží poslušně plnit Boží vůli, nakolik ji rozpoznává.

Hospodin má své záměry, které my lidé chápeme jen částečně. Těžko je tedy můžeme

hodnotit. Takže Bible na jedné straně zakazuje každý „dvojí metr“, tedy nadržování příbuzným, upřednostňování přátel nebo křivdy postavené na protekci, ale zároveň jistý „dvojí metr“ stále znova užívá: Boží pohled na věc a lidský pohled na věc. „Mé cesty nejsou cesty vaše, mé úmysly nejsou úmysly vaše, praví Hospodin.“

Je v Bibli nějaký jasný konkrétní příklad takového „dvojího metru“? Příběh Abrahama a Izáka. Něco jedinečného a svatého se odehrávalo v Abrahamově srdci. Bylo to mezi ním a Hospodinem. Z vnějšího pohledu se Abraham chystal zavraždit vlastního syna, protože slyšel nějaký vnitřní hlas. To zní jako námět na filmový horor. Abraham by svému okolí v životě nevysvětlil, že poslušně vykonal Boží vůli. Příběhy jako je tento nás mimo jiné učí, že do srdce druhého člověka nevidíme. Bůh někdy svého služebníka vede cestami, které ostatním nedávají smysl, nebo jsou pro ně dokonce pohoršlivé. A opět, jako ve vyprávění o Jáel a o Rachab, Abrahamův příběh není návodem k tomu, jak prokázat Bohu oddanost tím, že mu na oltáři obětujeme vlastní dítě. Vede nás k zamyšlení nad vlastní věrností, ne k zabíjení dětí.

Z příběhu Jáel, postaveném na ukrytém motivu, tedy nelze do našich životů aplikovat pro růst naší víry vůbec nic? Pro mě je největším přínosem zvláštních příběhů o Jáel, o Rachab i o podivném jednání Abrahamově poučení o tom, že nás Hospodin někdy vede cestami, které při nejlepší vůli těm druhým nevysvětlíme. Poslušnost Boží vůli někdy člověka vede do samoty. Právě tehdy, když podle svého nejlepšího vědomí a svědomí následujeme Boží vůli, stane se nám, aspoň občas, že to těm druhým bude připadat divné, podezřelé, nebo dokonce bezbožné. Vždyť přesně takové reakce vzbuzoval sám Ježíš. Ve svých současnících vyvolával nejen úžas, ale velmi často i náboženské pohoršení. Říkal a dělal věci, které v mnoha zbožných lidech vyvolávaly dojem, že je buřič, rouhač nebo něco ještě horšího. A jak víme z dramatického finále evangelijního příběhu, nedopadlo to tak, že by se všichni praštili do čela a omluvili se Ježíšovi za politováníhodné nedorozumění.

V některých životních situacích je cesta následování Krista cestou kříže. Někdy nás Bůh vede cestami, které míří do samoty neporozumění. Někdy člověk musí udělat těžká rozhodnutí, i když ví, že mu druzí lidé budou podsouvat zlé nebo sobecké úmysly. Příběhy biblických postav, které se chovají „divně“, takže mnozí kroutí hlavou, jsou povzbuzením pro chvíle, kdy se člověk sám cítí nepochopen nebo podezírán z nekalých motivů. Jen Bůh vidí do srdce člověka.

NOVÁ DÁRKOVÁ VERZE SVĚTOVÉHO BESTSELLERU

www.navrat.cz

TRADIČNÍ PŮST

připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS

V církvi je doba adventní po staletí dobou postní. My evangelikálové jsme se ovšem většinou s praxí lidových církví rozešli. Nevylili jsme ale s vaničkou i dítě? Považujete postní zvyklost za užitečnou, dodržujete ji, nebo v jakém jiném čase se postíte, pokud vůbec?

JAKUB VRTAŇA

kazatel Sboru Třinec – Sosna

Jelikož pocházím z ateistické rodiny, se slovem půst jsem se setkal pouze na Štědrý den. Rodiče mi v případě půstu slibovali, že uvidím zlaté prasátko, což byla pro mne – školáka a konzumního materialistu – velmi slabá motivace. Nechápal jsem to. Raději jsem chtěl mít než vidět, jíst než hladovět.

Při mém znovuzrození, kdy jsem se stal součástí církve, jsem zjistil, že se křesťané z mládeže také postí. Holky od sladkého a kluci od počítačových her. To jsem chápal trochu víc. Ale bylo mi jasné, že pokud je motivací štíhlá linie, není to to, co by to mělo být.

Po mém obrácení se půst stal jednou ze zásadních zbraní duchovního boje, která Buď v pohodě, to je náš pastor. Když drží půst, tak ho to vždycky takhle sebere.

v sobě skrývá velké požehnání a moc. V listě Jakuba se píše: Přibližte se Bohu a on se přiblíží k vám. Blížit se k Bohu znamená zároveň oddálit se od neduchovních věcí. Půst je jednou z forem, jak nasadit uzdu tělesné žádostivosti, která sice byla dávno pohřbena s Kristem, ale stále si nárokuje existenci. Lidská duše má vždy tendenci zpohodlnět a pomalu se stávat závislou na věcech, nad kterými má panovat. Bůh upozorňuje, že srdce jeho lidu rádo obrůstá tukem. Pak se může klidně stát, že ovoce ducha je závislé na tom, zda je ráno kafe, nebo ne, a že následování Krista může být podmíněno kvalitně uvařeným obědem – jinak Ó běda!

Půst je dobrá prevence pro naše „mám rád“. Je jako lupa, která umožňuje koncentrovat naši pozornost od mrtvých věcí k živému Bohu. V našem společenství se každý rok začínal čtyřicetidenním časem půstu a modliteb po domech. Nepovinným, ale přesto pro církev důležitým. Díky milosti se postit nemusíme, ale díky za milost k půstu.

JANA ZÁRYBNICKÁ

CB Náchod

Když má nevěřící kamarádka občas držela půst, prohlašovala, že se cítí příjemně lehká. Mohla jsem jí odpovědět jen to, že když to zkouším já, cítím se nepříjemně slabá. Taková moucha. Věřící často mluví o tom, jak půst orientuje člověka k Bohu, já osobně to ale nemohu potvrdit. Při půstu

jsem nikdy neměla duchovní zážitky. Měla jsem hlad. Neslyšela jsem zřetelný Boží hlas, zato jsem slyšela kručení žaludku a intenzivně jsem vnímala vůni každého jídla, kolem kterého jsem prošla. Ne že bych to občas nezkoušela. Jednu dobu jsem se dokonce docela vytrvale snažila držet půst pravidelně jeden den v týdnu. Nespojovala jsem ho s žádnou konkrétní prosbou, jen jsem to chtěla udělat pro Pána Boha. Můj postní řetěz ale pokaždé ukončily vánoční nebo velikonoční rodinné sešlosti. I bez nich to bylo těžké, i bez toho vnějšího pokušení, které by se dalo brát jako polehčující okolnost. Žila jsem sama, ve spíži takřka pusto, a přesto jak se blížil večer – vlastně už jsem měla ten hladový den skoro za sebou –, se mi najednou začaly v hlavě líhnout myšlenky: „Vždyť nemusíš. Pán Bůh to po tobě nechtěl, rozhodla ses sama. Když to nedodržíš, nikdo ti to vyčítat nebude.“ Dalo by se říct, že jsem na konci svého „postního dne“ bývala nejen slabá, ale i sama na sebe naštvaná a s pocitem selhání. A tak otevřeně hlásám do celého světa, že pro mě půst není.

V duchu jsem ovšem přesvědčena, že bych s takovou obhajobou před Bohem neobstála. Ať už je to Jakub Limr, John Eldredge, moudří v našem sboru, nebo dokonce sama Bible – všichni říkají totéž. Někdy to prostě bez půstu nejde, půst dodává sílu modlitbám. A tak tuším, že se pro vlastní nedostatek odhodlání a vůle připravuju o něco z Božího požehnání. Snad jednou opět seberu síly a zkusím to tentokrát jinak. Půst přece nemusí být jen o jídle.

RADISLAV NOVOTNÝ

kazatel CB v Praze 1

Nepřijde vám, že nám obchoďáky a konzumní společnost tak trochu ukradly Vánoce? Nenacházíme se pod tlakem změnit oslavu narození Syna Božího na party konzumního ježíška? S příchodem Štědrého dne napětí stoupá, roste nákupní horečka, a pokud si člověk nedává bacha, strhne ho proud a octne se ve víru. Půst může být v tomto ohledu kotvou. Jak si člověk ledasco odříká a omezuje se, dává mu to vnitřně zažívat, že je přeci jenom duchovní bytost, která má vztah k Tomu, který nás všechny přesahuje. Kdo hledá trochu pokoj, usebrání, duchovní zakotvení, zastavení, může mu půst pomoci zažít advent a Vánoce hlouběji, víc skutečně.

Není pravda, že by všechny evangelikální církve na půst zapomněly. Půst byl součástí metodismu od jeho raných počátků. John Wesley považoval půst za důležitou součást křesťanova života a jeho duchovní disciplíny. Sám se postil každý týden. Pravidelným půstem vyjadřoval zármutek nad hříchem a život v pokání. Půst pro něj znamenal více času na modlitbu a starost o chudé, kterým dával peníze, jež ušetřil za jídlo. Je docela známé, že neordinoval do metodistické služby nikoho, kdo by se nechtěl pravidelně postit. Jeho půst začínal obvykle ve čtvrtek před západem slunce a končil v pátek ve tři odpoledne.

Půst ale nemusí znamenat zřeknutí se pouze jídla a pití. Může zahrnout omezení zábavy, sledování televize, nakupování, čas bez sladkostí, alkoholu, kávy nebo půst od sociálních sítí či elektroniky. Nemusíme se postit celé období. Nepohodlí při půstu nám připomíná, že uspokojení z hmotných statků je pomíjivé. Půstem říkáme, že chceme hledat nejprve Boží království. „Po jeho pravici je neskonalé blaho!“ Zakoušíme ho, když jsme v Boží přítomnosti a vnímáme jeho lásku a milost. Není to lepší strava než celá štědrovečerní hostina?

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Olihňová úvaha

GLOSA

VÁCLAV ADAMEC

Nedávno jsem dokoukal veleúspěšný korejský seriál Hra na oliheň, svého času nejpopulárnější seriál stanice Netflix. Do dnešního dne ho vidělo celosvětově přes 150 milionů diváků. Pro případ, že by náhodou všichni čtenáři Brány nebyli mezi těmito 150 miliony, uvedu krátce děj. 456 zadlužených zoufalců se účastní hry o 45,6 miliardy korejských wonů (cca miliarda korun). Částku bere vítěz. Pointa je v tom, že „vyřazení“ ze hry v jednom z jejích kol znamená zároveň smrt jejího účastníka. Děj sleduje různé strategie hráčů – od kooperace přes podvody až k brutalitě.

Nechci z glosy dělat recenzi, proto nebudu komentovat uměleckou kvalitu seriálu. Zaujala mě jiná věc. Jde v posledních letech o druhý celosvětový počin, který naťukl téma „jaká je cena lidského života vyjádřená v penězích“. Poprvé se toto téma objevilo v debatách o kruté realitě covidových opatření, kde se uvažovalo, o kolik HDP ta která země přijde při opatření XY a kolik mrtvých tím zachrání, v porovnání s jinou sadou opatření, která třeba nebude tak ekonomicky drastická, ale povede v důsledku k více mrtvým. Rozdílem mezi oběma scénáři lze dopočítat uvažovanou cenu jednoho života. Oficiálně se o tom takto nemluvilo, ale v pozadí byly tyto úvahy cítit. V případě Hry na oliheň pak na jeden ztracený lidský život připadly přibližně dva miliony korun.

Jaká je cena lidského života? Každý intuitivně cítí, že nedodám cenu v korunách. Cena životů všech lidí je totiž Ježíšova smrt. Bez ní by bylo lidstvo určené k věčnosti v pekelném odpadišti. Takový život by byl bezcenný. Kéž nás tato úvaha vede k touze splácet Ježíšovi náš dluh, a to v úplně jiné měně než peněžní – v lásce a v poslušnosti vůči němu.

ABYCH POZNAL, CO JE VÍRA, MUSÍM VĚŘIT

text LIBOR DUCHEK foto PIXAR a ARCHIV

Pět let po mimořádném animovaném filmu V hlavě přináší režisér Pete Docter nejen dětským divákům snímek nazvaný jednoduše – Duše. Zatímco v prvním filmu se tvůrci zabývali otázkou vnitřního života, teď se soustředili na smysl života samého.

Hlavní postavou je učitel hudby Joe, který sní o kariéře profesionálního jazzmana. Čas od času se mu podaří získat nějaký ten kšeftík v jazzovém klubu, ale pořád mu jaksi chybí osudový moment, díky němuž by mohl svému okolí konečně ukázat svůj talent. Už se skoro zdá, že jeho život bude všední a od rána do večera naplněný učitelskou rutinou, když se mu naskytne příležitost zahrát si se saxofonovou jazzovou legendou. Přes nepřesvědčivý zevnějšek se Joeovi podaří saxofonistku zaujmout a dostane od ní šanci. Pln euforie odchází ze zkoušky a nevnímá své okolí. V rušném městském provozu mine několik smrtelných nehod, aby nakonec spadl do otevřeného kanálu a vypustil duši.

Jeho duše se náhle ocitne na běžícím pásu, který míří do velkého světla. Joe však odmítne skončit takto a nechat svůj život nenaplněný. Z posmrtného života se mu podaří proniknout do života před narozením, kde se nedopatřením stává mentorem jedné z nenarozených duší, aby jí pomohl uzrát k pozemskému životu. Duše označovaná číslem 22 je věčný zelenáč, jemuž se věnovaly už desítky mentorů z řad význačných osobností lidské historie, ale nikomu se jí za tisíce let nepodařilo přesvědčit, aby se života nebála. Duše (Soul)

Animovaný film z produkce studia Pixar. USA 2020, 107 min.

Kde selhali hrdinové a géniové, tam je nyní postaven životní looser Joe.

V nehrdinské kaskádě dalších událostí a setkání s obyčejnými lidmi si nejprve sám Joe musí uvědomit, v čem spočívá skutečný smysl života, aby skrze prostou krásu existence dokázal přesvědčit tak nejistou a zároveň hypersenzitivní bytost, jakou je duše 22.

Film se zcela záměrně nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství. Neobjevuje se v něm žádná božská postava. Místo andělů zásvětí řídí jakési bezrozměrné bytosti, vtipně graficky parafrázující Picassovy kresby. Nenarozené duše v předsvětí získávají základní povahové vlastnosti – každá svou míru vznětlivosti, sobeckosti a sebestřednosti. Mentoři se pak snaží jednotlivce inspirovat a vznítit v nich jejich osobitou jiskru, rys jedinečnosti, jakýsi pátý element, který je nasměřuje k smyslu jejich života. Někdo získá talent pro vaření, někdo pro zpěv, někdo vlohy k malířství, jiný k matematice nebo sportu. Zdánlivě má tedy každý svou skrytou genialitu, která se za vhodných podmínek na světě rozvine, a svět díky té které konkrétní duši už nebude nikdy stejný.

Právě tak to vidí i Joe. Čekal sice dlouho na svou příležitost, ale sotva ji dostal, osud ho nespravedlivě předčasně usmrtil. Joe jako mentor spolu s divákem hledá jedinečnost duše 22, v čem je ona nadějí pro lidstvo, v čem zazáří. Podobně jako v Komenského Labyrintu, kde poutník také nedostane konkrétní povolání, ale jen lístek s úkolem pozorovat. Duše 22 je paralyzována možnostmi, potencionálními nároky. Nakonec zjišťujeme, že je v podstatě ztělesněním („zdušněním“) paradoxu slavné Hellerovi knihy Hlava XXII. Jak se může rozhodnout pro svou roli v životě, aniž by si to nejprve zkusila? V předsvětí nemá nic chuť, vůni ani sílu barev a nelze z něj vůbec nahlédnout, co má v životě skutečný smysl. Za co stojí žít? Za co stojí trpět, z čeho se radovat, proč plakat? Příběh života bez tělesné existence je stejný jako barevný film pro slepce.

Život se tak v tomto pojetí blíží paradoxu víry. Abych poznal, co je víra, musím věřit. Abych poznal svůj život, musím nejprve žít. A jaký je tedy smysl života duše 22? Podívejte se na to!

Hudební událost roku

Tomáš Najbrt: Korálky, perly, staniol

Folk Nové CD můžete objednat a koupit na: www.tomasnajbrt.cz

Jsou muzikanti, kteří sypou z rukávu jedno elpíčko za druhým a uplynouli od posledního alba více než dva roky, začíná to zavánět tvůrčí krizí. To však není případ Tomáše Najbrta. Letos je tomu totiž přesně čtvrt století od vydání jeho první desky Kdekdo čeká na zázraky. A její název byl v jistém smyslu prorocký. Kdo čekal na zázrak, právě se dočkal. Vychází totiž Najbrtovo nové album Korálky, perly, staniol. Co pro nás multiinstrumentalista, skladatel, písničkář a autor řady již téměř zlidovělých písní připravil? Především pořádnou porci Najbrta. A to v tom nejlepším slova smyslu. Celkem 11 skladeb, které deska obsahuje, je postaveno na promyšlených, a přesto přímočarých textech bez prázdných výkřiků či frází. Z hudby je slyšet poctivá muzikantská dovednost a znalost. Najbrtovy kořeny v tzv. staré hudbě jsou patrné ve formě a kompozici řady písní, nikoliv však ve zvuku. Stylově by album snad sneslo označení jako folkové, nicméně aranže nejsou jednotvárné a například skladba Dvanáct učedníků jistě potěší i otrlejší rockery. Nálady se střídají. Kde je třeba, nechybí nadsázka a vtip. Najdeme písně hravé i niternější. Poslech příjemně plyne a kvalita nezakolísá.

Nejen díky vánočnímu hitu Immanuel mohu konstatovat, že pokud bude Najbrtův hlas znít z vašich sluchátek a reprobeden ještě letos, nebudete litovat. OTAKAR ŠTANC ■

Příběhy skutečných agentů

Matti Friedman: Agenti bez vlasti

Vyšehrad 2021, 240 stran

Představme si biblické postavy jako například Daniele v Babylonu nebo především Hadasu a pozdější královnu Ester v Persii. Zvláště posledně jmenovaná naprosto záměrně popřela celou svou identitu, své židovství a všechny rodinné zvyklosti. Zcela asimilovala s kulturně a nábožensky jiným prostředím, než ve kterém byla vychována, úplně se přizpůsobila harémovému společenství na dvoře perského panovníka a čekala. Stala se spícím agentem na nepřátelském území – nikdo nevěděl, kdo je. A nyní se přesuňme o mnoho století dopředu do let 1947 až 1949, ale zůstaňme i nadále na Blízkém východě. Skvělý novinář původem z kanadského Toronta, ale trvale žijící v Jeruzalémě, skutečné příběhy čtyř izraelských agentů pocházejících z arabských zemí, kteří se nemalou měrou zasadili o vznik státu Izrael. Se skrytou identitou působili v nepřátelském Libanonu a jiných sousedních zemích. Jak moc to bylo nebezpečné, si můžeme představit jenom podle toho, že stačilo, aby v noci ze sna promluvili hebrejsky, a byli by prozrazeni, což se jiným agentům žel stalo. A jak to bylo emočně náročné, si můžete představit tak, že se doopravdy spřátelíte s mírumilovným muslimem, který vás považuje za přítele, stejně jako vy jeho, jenomže zjistíte, že jste mu před časem zabili jeho děti…

Kniha Agenti bez vlasti, kterou letos vydalo nakladatelství Vyšehrad, rozhodně stojí za přečtení nejen proto, že objevíme nové souvislosti historie novodobého státu Židů, ale pomůže nám také nově rozumět biblickým příběhům Daniele, Hadasy a dalších.

BRONISLAV MATULÍK ■

Dobrá zpráva pro malá srdce

TIP

ALEŠ NAVRÁTIL

Vydavatelství 360° Rethink předkládá čtenářům velkou nabídku zajímavé literatury a žánrů, knihy o duchovním růstu, pastoraci, evangelizaci, učednictví, pro muže, ženy, o manželství a také knížky pro děti.

Ve spolupráci s brněnským sborem CB Betanie vydalo dvě krásně ilustrované křesťanské knížky ze série Dobrá zpráva pro malá srdce. První, nazvaná Jeníkův škubající ocásek, je o veverčí rodině, která se hněvá. Napsal ji David Powlison a ukazuje dětem, jak se biblicky vypořádávat s hněvem. Druhá je o myšce, která se bojí ve škole. Jmenuje se Zuzančin úkryt a ukáže dětem, jak se biblicky vypořádávat s úzkostí a strachem, protože každý z nás se občas dostane do situace, kdy se bojí a cítí úzkost. Ať už je to první den školy, nová práce nebo závažná nemoc. Všichni, rodiče i děti, máme tendenci z těchto situací spíše utíkat než se obracet k Bohu o pomoc.

V obou případech jde o příběhy, který staví na evangeliu a na tom, jak životními těžkostmi můžeme projít s Ježíšem. Knížky také na konci poskytují podklad pro rozhovor rodičů s dětmi. Obě lze objednat přes e-shop: www.360rethink.cz.

Pachatel se vrací na místo činu

Těmito slovy mě před autobusovou zastávkou zdraví známý, vězeňský dozorce. Oboustranné překvapení je milé. Po téměř dvou letech locdownové přestávky opět, teď jako dobrovolník, vstupuji do „své“ bývalé Věznice OstravaHeřmanice. Paní v uniformě za kouřovým sklem vrátnice je však stále stejně strohá: „Dejte mi občanku! A jděte si na čekárnu.“ Posadím se a zdravím další, kteří odcházejí po směně z práce. Nový kaplan, který je členem Církve adventistů sedmého dne, mě pak odvádí do vězeňské kaple a odchází pro vězně.

Nostalgicky si suterénní místnost prohlížím, jako bych odsud odešel včera. Klávesy, na které jsem doprovázel společný ale přežil. Pachatel dostal dlouhý trest za vážné ublížení na zdraví, vrátil se však k Bohu a je teď pravidelným účastníkem setkání v kapli a modlí se.

V úvodu se sdílím o zkušenosti s návaznou službou bývalým vězňům po propuštění. Vyprávím o těch, kteří odevzdali svůj život Kristu, byli osvobozeni ze závislostí, jsou mými přáteli, spořádanými občany naší společnosti a horlivými věřícími. Pak doprovodím několik písniček na kytaru. K promluvě vybírám text z Matoušova evangelia: „Vy jste světlo světa,“ říká svým učedníkům Ježíš. Pokud se k němu hlásíme, jsme jím označeni za světla světa. Když si kupuji lampu, kupuji si světlo. Záleží na tom, jestli se schováváme, nebo ukazujeme.

Je to aktuální téma pro věřící vězně, kteří jsou světlem ve tmě vězeňského pro

Příběhy ztracených existencí

zpěv. Místo staré televize obří plazmová obrazovka na křesťanské filmy. Obraz, který po deset let zakrýval ošumělé nepoužívané zadní dveře, kamsi zmizel. Byla to velká olejomalba, kopie obrazu Krista na kříži od Salvatora Dalího, dílo „Fittiho“, šikovného umělce z řad bývalých vězňů, dnes terapeuta v Armádě spásy v Havířově, v projektu pro pomoc alkoholikům. Za mřížovanými okny potetovaní svalovci korzují na vycházkovém dvoře. Je teplé říjnové odpoledne. Už jsem tomuto pohledu přece jen odvykl. Zatímco já si užívám toulky po vlastech českých, oni se denně procházejí tady – a mnozí ještě po léta budou.

Z rozjímání mě vytrhne pan kaplan. Přivádí osm vězňů a přisedne si k nim. Pod rouškami rozeznávám i známé tváře. Mladý Rom si sedá s úsměvem do první

Když jste chodil za námi mladistvými, tak jsem se vám tehdy posmíval. Teď mi je to líto.

lavice: „Pane Kočnar, poznáváte mne?“ Další mladík se ke mně také hlásí jako ke známému. V jeho rodině, zčásti křesťanské, panovaly neuspořádané poměry. Jeho příběh, připomínající trochu Kaina a Abela, znám. Dopustil se trestného činu ze žárlivosti. Krátce nato jsem jej navštívil na žádost jejich pastora ve vazební věznici. Mladší bratr si dlouho pobyl v nemocnici, středí. Na druhou stranu, Ježíš požaduje také v něčem skrytost. Mluví proti okázalosti. Co se v nás má menšit, je naše tělesnost. Ježíš, to pravé světlo, v nás má růst. Co je z Ducha, to v nás má růst.

Polovina vězňů se pak připojuje k hlasitým modlitbám. Po zpěvu závěrečné písně ke mně přistoupí mladý Rom: „Když jste chodil za námi mladistvými, tak jsem se vám tehdy posmíval. Teď mi je to líto. Můžete mi odpustit?“ Nepamatuji si to. Objímám ho s ujištěním, že mu odpouštím. Další mi podávají ruku: „Kdy přijdete příště?“ Když po kontrole odcházejí s dozorcem ke schodišti, ještě nám s panem kaplanem přes mříž katru zamávají.

■ JAN KOČNAR vězeňský ex-kaplan

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 15. 12. 2021 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Jeníkův škubající ocásek od autora Davida Powlisona. Výhru věnuje vydavatelství 360° Rethink.

Tajenka z čísla 11/2021: O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. Knihu Ester vyhrává Lidye Šrankotová, Zdislavice. Připravil Dušan Karkuš.

ČASOSBĚRNÝ DOKUMENT

text LUCIE ENDLICHEROVÁ

Konečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára, která se mísí s všudypřítomnou mlhou. Zvednout nohu obalenou sněhem a udělat další krok je čím dál namáhavější – mokrý sníh zalezl úplně všude a cesta do kopce není po čerstvé noční sněhové nadílce příliš prošlapaná. Nevím, koho napadlo, že není nic lepšího než se trmácet na Lysou horu v tomhle počasí. Jako by nestačilo vylézt nahoru v létě nebo na podzim. Ne ne, prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. Ta vzpomínka je už pár (desítek) let stará, ale stále stejně intenzivní. Nikdy nezapomenu na opojnou chuť bramboračky, kterou

NE NE, PRÝ TO CHCE POŘÁDNOU VÝZVU…

jsme si dali v turistické chatě na vrcholu. Asi nikdy mi nechutnala tak jako po tom mlžném, prokřehlém výstupu. Talíř s kouřící polévkou bych tehdy vyvažovala zlatem. Nebylo na světě větší pochoutky.

Konečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára. Pozvednu hlavu a znovu se mi zatočí, když si uvědomím, kolik hvězd září na nebi. Přitáhnu si čepici hlouběji do čela a šálu pevněji kolem krku. Čeká mě ještě pár kilometrů, než se tou nejtišší nocí roku prošlapu ke kostelu na půlnoční. To byl nápad, jít pěšky. Však jsem si mohla pustit přenos bohoslužby v rádiu nebo v televizi. Ale prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. I tahle vzpomínka už má pěkných pár let za sebou, ale zář hvězd na obloze prosvítá přes ta léta pořád stejně silně. Stejně jako vnímám teplo hrnku vroucího čaje, který jsem držela, když jsem se dlouho po půlnoci vrátila z bohoslužby domů. Hřál hluboce dovnitř a svědčil o lásce a naději. LUCIE ENDLICHEROVÁ

redaktorka TWR a Rádia 7

Úplně obyčejné malé věci – talíř polévky, hrnek čaje – mi i přes moře času zůstaly jako symboly nečekané pomoci, naděje. Jako záchytný bod na cestě dál. Často se mi vybaví v době Vánoc. Zavírám oči a za víčky vidím stáda pastýřů. Jistě, vím, že jejich bdění u stáda ovcí nemělo nic společného s naší zimou a spojovat si realitu betlémské scény s výjevy, jaké nabízí starobylé a často i novodobé jesličky, mě ani nenapadne. Ale prokřehlé prsty a hvězdné nebe mi vždycky znovu evokují údiv těch, kdo jako první slyšeli ono jásavé volání: „Sláva na výsostech Bohu!“

S čím a proč spěchali do Betléma? Co nebo koho čekali? A co si z toho prvního setkání se Spasitelem (věděli, co jim to ti andělé říkají, když o tom miminku mluví jako o Spasiteli?) vlastně odnesli? Moc a moc by mě zajímal příběh deset, dvacet, třicet let poté. Časosběrný dokument na téma „Pastýři a co se s nimi stalo“. Nic takového Bible nenabízí.

Sama se ovšem hrdinkou takového filmu mohu stát úplně lehce. Kde pro letošní Vánoce potřebuju vidět narození Spasitele? Do které oblasti mého života, přemýšlení, očekávání má znít andělské volání – a s čím pak poběžím do Betléma? Kým mi má být Spasitel – a proč?

Vařím čaj a vycházím na balkon. I z něj je vidět aspoň šmouha noční oblohy pokryté hvězdami. Přikrytá tmou šeptám své letošní betlémské očekávání. Kéž se i v mém srdci letos narodí Ježíš – Spasitel světa – jako Spasitel pro okamžiky bolesti, střípky radosti a kopce naděje.

najdi 10 rozdílůnajdi 10 rozdílůnajdi 10 rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko). Z Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko). Z Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko).

Bůh nad svým stvořením stále bdí, zato my lidé potřebujeme spánek – a ten se nám někdy připomene ve chvílích, kdy na to není vhodný čas. Spát však potřebuje nejen člověk, ale zřejmě každý živočišný druh.

Badatelé si dlouho lámou hlavu otázkou, k čemu spánek potřebujeme, a jednoznačnou odpověď zatím nenašli ani na otázku, co to vlastně spánek je. Spící člověk se zpravidla nehýbe (přesněji řečeno se nám hýbou jen některé části těla), zatímco tažní ptáci jsou schopni spát v letu. V pohybu spí mnozí vodní živočichové v mořích. To, že spí, poznají vědci podle měření mozku. Díky tomu také zjistili, že ptáci spící v letu spí „na půl mozku“ – polovina mozku spí, druhá bdí, potom se vystřídají.

Nevyspalost škodí nejen člověku, ale i mořským tvorům BEZ ODPOČINKU BY BYL ŽIVOT TĚŽŠÍ

Výzkumy mozku vedly k domněnce, že spánek slouží zejména k tomu, aby mohl mozek provést nezbytnou údržbu, utřídit informace a zbavit se odpadních látek. Mozek spícího člověka prochází různými fázemi, kdy se podle měření nervové buňky chovají jinak, než když bdíme.

Spánek je ale zřejmě důležitý nejen pro mozek. Podle nedávných pokusů totiž spát nebo odpočívat potřebují i ti tvorové, kteří mozek nemají. Například neobvyklé medúzy kořenoústky pobřežní, žijící na mořském dně s chapadly vzhůru. Jejich spánek vědci nedovedou přímo změřit, ale poznají jej podle zpomaleného pohybu chapadel a také podle toho, že medúza se zpožděním reaguje na náhlé „naschvály“. (Například když pod ní ujede falešné dno v akváriu – bdělá medúza se pohne hned, kdežto ta, která odpočívá, VLOČKOVCI se nejprve potřebuje probudit.) jsou zřejmě nejjednodušší

Zpomalení podobné spánku pozorovali jiní výzkumníci i u vločkovců, záhadných drobkmen ze všech živočichů – jejich tělo se skládá jen ných mořských tvorů, jejichž tělo má velmi jednoduchou stavbu z pouhých dvou vrstev z několika typů buněk. buněk – nemají ani nervové buňky, ani jiné orgány známé u ostatních živočichů. Opatrní I vločkovci ale ke svému vědci si sice stále kladou otázku, jestli se to dá považovat za spánek nebo za jiný druh životu potřebují spánek. biologických rytmů, stále více se však kloní k přesvědčení, že jde doopravdy o spánek. Během pokusů totiž zaznamenali i něco na způsob nevyspalosti. Když své pokusné medúzy vyrušovali často, tak jim následující noc odpočívaly déle a jakoby hlubším spánkem – jejich chapadla se pohybovala ještě pomaleji než o jiných nocích. Na spánek u těchto jednoduchých tvorů měly vliv i látky, které se u lidí používají k léčbě spánkových poruch.

Vypadá to tedy, že spát potřebuje každá buňka v těle, zřejmě aby se zbavila škodlivin nashromážděných během aktivního života, a je jasné, že spánek neřídí zdaleka jen mozek. Někteří výzkumníci dokonce tvrdí, že je možné, že spánek je vlastně základní stav života a bdělý stav je něčím, co živočichové dostali navíc. Nám křesťanům to může připomenout, že jsme navíc k tomu všemu Bohem probuzeni do nového života, o který jsme se nezasloužili sami, ale milostí, která se obnovuje každého jitra.

text MARTIN SRB foto PEXELS a WIKIPEDIA