Rozhovor

NEJVĚTŠÍ DAR

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Ta otázka organizátory zaskočila: „Vy nemáte místenky? A to se tam všichni vejdou?“ Víťa Marčík totiž, i když hraje sám – a momentálně dílo tak náročné, jako je Komenského Labyrint – umí zaplnit sál. Bezesporu díky svému hereckému umění, ale určitě i svou obdivuhodnou energií, hlubokou člověčinou a laskavostí vyzařující z celé jeho bytosti.

Jste představitelem divadla jednoho herce. Říkáte, že vás uráží slovo „umělec“. V čem je na tom „komediant Boží“ lépe? Dříve býval umělec jako takový – spisovatel, muzikant, herec – tím, kdo se snažil táhnout lidi nahoru. Tak jsem to vnímal. Být umělcem něco znamenalo – byla v tom určitá kvalita, v muzice stejně jako v psaní. Necítím se být umělcem, ve svém projevu mám spoustu chyb. Navíc – a teď bych nerad, aby se umělci urazili (úsměv) – dneska je umělec už spíš něco jako politik. Politik je taky úžasný, ale přitom svým způsobem zaprodaný. Takže bych raději byl komediant Boží. Nevím, jestli si to zasloužím, ale chci být komediant Boha, který je úžasný. Pracuji s prostorem, který mám, a vždycky se modlím: „Bože, ať všecko, co mám říct, řeknu, a co říct nemám, ať zapomenu.“

Na kulturní scéně v naší zemi je Divadlo Víti Marčíka zapsáno jako alternativní loutkové divadlo a vy sám jste vnímán jako scenárista, herec, režisér i hudebník. Čím z toho se cítíte být nejvíc? Dva roky jsem byl v divadle – mám rád autorské divadlo, protože jsem se nikdy necítil být jenom hercem. Herec jen naplňuje požadavky a představy režiséra a scénografa. Někdo přijde s nápadem, herec ho dotvoří a má z toho radost. Mě takový způsob tvorby radostí nenaplňuje. Často jsem s představami ostatních nesouhlasil a po těch dvou letech jsem věděl, že divadlo dělat nemůžu – tohle byl neustálý boj. V divadle se hraje všechno, od pašijí až po prostituci. Člověk musí být každý večer někým jiným.

Takže si píšu scénář – s lidmi, které mám kolem sebe, s mojí ženou, s rodinou, s přáteli. Vyrábíme makety a kulisy, všechno se to vaří… a pak se to hraje. Ne jednu sezónu, ale mnoho sezón. Některé představení hraju od roku 1992.

Takže od samého začátku. Příští rok bude Divadlo Víti Marčíka slavit 30 let. Za co jste při pohledu na ta prožitá léta nejvděčnější a co byste už zažít nechtěl? Za všechny kamarády, se kterými jsem se potkal a se kterými jsme mohli divadlo hrát. I když už ho spolu nehrajeme, protože jsme se rozešli. Byla jich hezká řádka. Nebyla to jen rodina, nehrál jsem vždycky sám. Když na ně myslím, tak jim vždycky děkuju a modlím se za ně. Rozchody nejsou vždycky příjemné, mnohé s sebou nesou zranění. Ale časem se to srovnává.

A zažít bych nechtěl právě ty rozchody. Nerad se rozcházím. Byl bych moc rád, kdybychom žili v míru.

Můžete být každý večer sám sebou? Bez ohledu na představení, které zrovna hrajete? Ať hraji Labyrint světa, Robinsona Crusoea, Šípkovou Růženku nebo Mysterium světla v pašijích, tak sice hraji příběhy těch postav, ale prožívám to já. Když jsem hrál Cyrana z Bergeracu, tak jsem se nesnažil hrát ho, jako Cyrana hrál Gerard Depardieu – na to bych stejně neměl (smích). Hrál jsem ho, jako kdybych já byl Cyranem. Teď zrovna přemýšlím o Donu Quijotovi. Když se stává lovcem světla, tak vykřikuje, že mu dávali přečíst dvě knihy o tom, že ho napsal nějaký Španěl, ale že to není pravda, že ho nikdo nenapsal. Že on je sám sebou a není větší důkaz, že má pravdu on, a ne nějaký Cervantes, než právě on sám. A mě baví si s tím takto hrát. Protože i my se často díváme na svět a odmítáme Boha takového, jaký je. I já jsem byl takový.

Máte na autě znak ryby s nápisem Ježíš uvnitř, hrajete Komenského a celé vaše divadlo je poselstvím o Bohu. Tak kdy se to změnilo? Když jsme v roce 1988 byli v Rožnově pod Radhoštěm. To už jsme dělali divadlo, jeli jsme tam do kostela do jednoho představení natáčet spirituály. Seznámili jsme se tam s farářem Františkem Petríkem, teď už je na pravdě Boží. Když jsme šli nahrávat do kostela, tak mu říkám: „Pane faráři, nezlobte se, já jsem komunista.“ Protože můj

VÍTĚZSLAV MARČÍK (1963)

Scénárista, herec a režisér. Původním povoláním je elektrikář, vystudoval i lidovou konzervatoř v Ostravě. V letech 1990–1992 byl členem divadelního souboru českobudějovického Malého divadla. V roce 1992 založil vlastní, dnes rodinné, Divadlo Víti Marčíka. Je ženatý, s manželkou Evou mají šest dětí.

táta byl komunista, maminka byla komunistka, já jsem chodil do Pionýra. A on se tak usmál a řekl: „Tak pojď, chlapče.“

Měl jsem ohromné štěstí a děkuji Bohu za to, že jsem se obrátil ještě před revolucí, protože nevím, jak bych pak opouštěl tu potápějící se loď ve chvíli, kdy už všichni utíkali. Tehdy byl ve straně milion lidí. I já jsem tomu věřil… až do okamžiku, kdy jsem se začal dívat jinak, z druhé strany. Najednou jsem začal poznávat, že to, co se hlásá v televizi, vůbec není pravda. A do toho jsem potkal Františka.

Tehdy nás do toho kostela pustil, natáčeli jsme tam – a mě úplně mrazilo. Zpívali jsme spirituály a všichni jsme byli dojatí. Ale říkali jsme si, že to je tou akustikou. Vzadu seděla kuchařka matka Böhmová. Myslel jsem si, že nás hlídá, abychom něco neukradli. (smích) Ale ona se tam za nás modlila. Při křtu mi šla za kmotru. Bylo to nádherné období – chodili jsme na faru, v dobrém jsme se hádali a diskutovali, četli jsme… Nebyl jsem schopen to pobrat, nešlo to pochopit rozumem.

Dopracoval jste se někdy k tomu to „pobrat“? Existuje pohádka Královna Láska. Je neskutečně krásná a je nejstarší na celé Zemi. Nikdo neví, kdy se narodila, ale zároveň je nejmladší, protože se rodí každý den znovu. Někteří na ni nadávají, někteří jí nevěří, ale všichni by ji chtěli poznat. Nikdo neví, kde je její palác – a ona si chodí po světě, a kdy koho potká, to je na ní. Ale koho potká, pro toho je to největší dar – všechno opouští, odevzdává jí veškerý majetek, i když ho po něm nechce. Královna se stává velmi mocnou, aniž by to chtěla. Kdo by ji chtěl najít, může, ale jen oproštěný od všeho na Zemi, absolutně chudý. Sama ho vyhledá.

Máte to takto s Bohem? Právě. Pro mě je Bůh absolutní Láska. Člověk to může studovat, jak chce, rozumem to nepobere. Dokud ho nepotká na ulici, třeba ve dne, když to nečeká… Nebo při svítání, při západu slunce… každý to má jinak. Ale pro každého je to obrovský dar.

O loutkoherectví se říká, že je to „svaté postižení“. Do divadla zapojujete celou rodinu – a to máte šest dětí. Jsou také takto postižené? Nemohu mluvit za ně, ale asi jsou. Protože jsem je do toho nikdy nenutil. Vítek dokonce jednou, když jsme bydleli na faře, utíkal a křičel: „Nemysli si, že někdy budu jako ty komediantem!“ Říkal jsem mu, že ho nikdy nebudu nutit – stačilo mi, jak se zablokoval, když jsem ho jednou na Silvestra přinutil

hrát jednu scénku. (smích) A pak najednou začal vyřezávat loutky. Jezdili jsme hrát do Španělska a on jednou nejel. A když jsme se za měsíc vrátili, tak měl vyřezanou krásnou hlavu. Vůbec jsme netušili, co v něm je! Začalo ho to bavit. Do divadla se tak dostal z jiné strany, to bylo zvláštní. Káťa je učitelka, na turné po Španělsku překládala. Takže ta je taky postižená – ale zároveň je slušným člověkem. (smích) Jarda s Evčou taky hrají – třeba v Mystériu světla. I Terezka hraje – v Setkání před Betlémem. Jediný David nehraje.

Kočovný život s kulisami musí být náročný. Navíc jste na jevišti celé hodiny sám, je na vás udržet pozornost celého publika. V čem má pro vás kouzlo takového života nad touto náročností navrch? Já to musím dělat. Musím, neznamená, že bych byl donucen, ale že je to moje povolání. Nevím, co bych uměl lépe, abych lidem dal radost. Mám kamaráda Milana, který dobře opravuje vodu. Vůbec na všechno je velmi šikovný. A když se na něj dívám, jak pracuje, tak je to radost. Voda mu vždycky teče tam, kde má. (úsměv) Já jsem původní profesí elektrikář, ale nemůžu to dělat. Vím, že v zásuvce je vlevo fáze, ale jinak v té práci dobrý nejsem. Práce nemusí člověka vždycky bavit, ale musí přinášet užitek. K tomu, co dělám, jsem byl povolaný.

Jak to vůbec začalo? Jak se z elektrikáře v Tesle Rožnov vyklube principál jihočeského loutkového divadla? Když mi bylo patnáct, tak jsem kvůli zdravotním problémům nemohl na žádný učňák v okrese – ani k černému řemeslu, ani na práci se dřevem. Na střední školu jsem nemohl – měl jsem trojky z češtiny a z ruštiny. Dneska už to jde i s trojkami. Ale já jsem byl šťastný – mohl jsem vyrábět zesilovače, které se tenkrát nedaly koupit. Ale neuměl jsem pájet. Byl jsem mistr studeného spoje. (smích) Studený spoj má tu vlastnost, že když propájíte cín, tak se to tváří, jako že to funguje, ale někdy to nefunguje. A nedá se to zjistit. Takže mi ty zesilovače chvíli fungovaly, a pak už ne. Ale dobře jsem se učil, takže jsem pak šel studovat střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Ve druháku jsem se zamiloval do své budoucí ženy a ve třeťáku jsem se ženil. Byla to krásná doba. A pak jsem už při zaměstnání jezdil do Ostravy na lidovou konzervatoř k Marii Pištěkové.

Hodně vystupujete v exteriéru. Vždycky máte vstupné dobrovolné? A čím se rodinné divadlo živí v „době covidové“? Když teď hrajeme, zvlášť jeli je to dál, tak hrajeme na smlouvy. Organizátor ví, kolik bude platit. Když v létě hrajeme venku, tak vybíráme. Je to krásné zjišťování, když se lidé musejí učit, aby věděli, kolik mají dávat dobrovolné vstupné – hodně mě to

KDYŽ NENALEZNEŠ BOHA, JE JEDNO, VE KTERÉ ULICI SKONČÍŠ.

baví v Telči, tam jsou úžasní diváci a učíme se vzájemně ohodnotit představení. Říkám jim: „Každý ví, kolik stojí pivo nebo řízek – tak zvažte, jestli je to na zmrzlinu nebo jakou hodnotu to pro vás má, znásobte to tím, kolik vás tam je, a dejte.“

Neříkám to jen kvůli sobě. Téma cen je velké téma – protože je tu hodně dotovaných věcí a lidé cenu neznají. Takže si pak třeba neváží chleba. Divadla, i ta velká, by měla mít ve vestibulu velkou zlatou ceduli, kde by pro diváka mělo být napsané, že jedno sedadlo stojí tolik a tolik. Aby člověk věděl, že on platí tři stovky, ale cena toho sedadla je dva a půl tisíce.

Aktuálně hrajete Komenského Labyrint světa. Čím si vás Komenský získal? Mně Komenského doporučil kamarád Honza Samohýl. Přišel za mnou s tím, že by bylo dobré, kdybych se na Komenského podíval, že je to ve skutečnosti i dílo zábavné. Bylo to pro mě těžké, prokousával jsem se tím, zpočátku to vůbec nešlo. A když mě to najednou chytlo, tak přišel Honza, že se spletl, ať to nedělám. Ale to už bylo pozdě. Mně všechno trvá strašně dlouho. (smích)

Ale příprava mi dala zabrat – těch ulic je v labyrintu šest, ale myšlenek je tam tolik, že by podle toho nebylo možné divadlo hrát. Musel jsem to proškrtat.

Co nejdůležitějšího jste v Labyrintu našel? Pro mě je nejdůležitější myšlenkou neustálé hledání Boha. Když nenalezneš Boha, je jedno, ve které ulici skončíš – budeš nešťastný v jakémkoli povolání. I kdybys byl právník nebo doktor. Člověk může být metařem, spokojený s tím, co má, když si je vědom Boha a když ho potkal jako Lásku. Třebaže je prostý duchem, cítí se šťastný a víc nepotřebuje. Je důležité hledání darů, které máme, ale hledání Boha je nejdůležitější.

Je pro vás těžké mluvit v archaické češtině? Je, ale jak začnu, tak už to jde.

Vystupujete v mnoha modlitebnách. Čím je pro vás osobně modlitba? Možná mám výhodu, že hodně hraju – neustále se mi připomíná. Modlitba je hodně důležitá. Je pro ducha tím, čím je fitko pro tělo člověka, který chce, aby fungovalo. Když se člověk nemodlí a neupírá zrak k Bohu, tak ta cestička hrozně rychle zarůstá a člověk se vzdaluje nejen Bohu, ale i sám sobě. Takže tím, že svědčím, sám sobě pomáhám být Bohu blíž.

Jaký je podle vás – Víti Marčíka – Bůh? Nekonečně dobrotivý a nepopsatelný. Je to jako byste se zeptala tohoto domu: „Co myslíš, jaký je tvůj architekt?“ Co má říct? I kdyby mohl mluvit, nikdy architekta nepochopí. Nemůžeme pochopit Boha, ale já věřím, že On je něco neskutečně nádherného. Máme nevýhodu, že žijeme v době blahobytu, sami jsme si bohy, všecko si plánujeme – a není tam místo pro zázraky.

Na cestě, kde nevíš, kde budeš spát a co budeš jíst, tam je místo pro zázraky.

Ano, na cestě – šli jste se ženou do Compostely. Kolik kilometrů? Jen 522, trvalo to pět týdnů. Šli jsme Camino Norte, kolem moře. Bylo to krásné. Byli jsme od rána do večera spolu a nic jsme neplánovali – protože ráno člověk neví, kolik kilometrů ten den ujde. Dopoledne jsme se modlili za lidi a odpoledne za to, abychom našli nocleh. Mám z té cesty deníček zázraků.

Do svého deníku z té cesty jste napsal, že jste nevěděl, jak to bude silné. Co bylo tak silné? Že jsem mohl být součástí té cesty s mojí ženou. To, co jsem prožíval já, prožívala i ona. Každý po svém, ale mohli jsme se sdílet. To bylo vzácné, protože je často sama a já taky. A přítomnost Boha na té cestě – to bylo krásné a silné. Pak už nebylo nejdůležitější dojít do cíle – pro ono „objetí svatého Jakuba“. Pro mě byla daleko důležitější ta cesta.

Potkávali jsme různé poutníky. Lidé se mě pak ptali, kolik se na takovou cestu musí našetřit. Vím, že je tam člověk schopen utratit sto tisíc, ale taky může jít zadarmo. Když máš touhu, tak jdi – není to o penězích. Potkali jsme jednoho kluka, který šel až z Polska a neměl nic. Říkal, že je poutník, ne turista. Až jsem se zastyděl, protože my jsme někdy spali v alberge, někdy pod lavičkou, někdy v apartmánu, někdy jsme šli na večeři… Ale pak jsem si uvědomil, že ta země potřebuje poutníky i krále. Protože kdyby šli jen poutníci, tak je to jak armáda – tu zem by vysáli.

Další, co jste si do deníku zapsal, bylo: „Někdo jako by nám pořád říkal: ‚Dívejte se mýma očima.‘“ Co jste Jeho očima viděl? Měl jsem strach ze setkání s francouzskou cestou. Mám rád lidi, ale líbilo se mi, že jsme šli sami. Tak jsem se modlil za to, abych měl ty lidi rád. A ono se to stalo. A jako bych to slyšel: „Dívej se mýma očima, protože všichni jsou milovaní.“ To ráno byla mlha, za zády nám prosvěcoval východ slunce, šli jsme hodně pomalu a všichni nás předbíhali. Slyšeli jsme „Buen camino, buen camino, buen camino“ – míjeli nás a ztráceli se v mlze před námi. Měl jsem pocit, jako by všichni věděli, kam jdou – a jako by šli domů.

Někdy si představuji, kolik lidí každou vteřinu umírá. Možná se taky takhle sejdou na cestě, ani se neotáčejí, protože už se těší domů. Hodně mi to pomohlo,

LABYRINT SVĚTA je v podání Víti Marčíka pro diváka výjimečným zážitkem. Na přehlídce netradičního divadla Kopřiva v roce 2012 získal za inscenaci cenu diváka.

cítil jsem tu jednotu. Všichni jsme milovaní. Všichni. Něco se tam ve mně zlomilo. Začal jsem všem lidem tykat a říkat jim křestním jménem. A baví mě to. (smích)

Blíží se Vánoce. Jak se jako divadlo připravujete na advent? Už zkoušíme – s mojí nejmladší dcerou Terezkou a s bubeníkem Romanem Urbanem, kterému říkáme Jack. Advent je úžasný čas na sdělení příběhu Ježíše Krista. Je dokonce lepší než vánoční čas. Lidé ve světě jsou během adventu daleko otevřenější než v době vánoční, která pro ně nějakým zvláštním způsobem končí na Štědrý den večer nebo, když budu optimista, tak na Silvestra. A pak se zase rychle uzavírají pro ten zvláštní okamžik svátku, kdy k nám Bůh přichází v podobě dítěte. Nepřichází jako mocný Pán, ale jako slabé dítě do chléva – a absolutně se odevzdává. V tom je síla Boha i malých miminek – ta jejich bezbrannost.

Co byste přál lidem naší země/Země (nejen) k Vánocům? Abychom se nejen v době vánoční dokázali mít rádi a abychom v srdcích nacházeli mír. V první světové válce se to stalo – o Vánocích vojáci přestali bojovat, vylezli ze zákopů a hráli spolu fotbal. To bych přál naší malé zemi – abychom to dokázali nejen o Vánocích, ale celý rok, celý život. Mít se rádi a respektovat se. A dát každému svobodu, protože jsme ji všichni dostali – ve vztahu k víře i k jiným věcem. A té naší velké Zemi bych moc přál, abychom si my lidé uvědomili, že jsme ji dostali jako zahradu – ne k tomu, abychom ji vysekali a zničili, ale jako dar, o který se musíme starat.