ROZHOVOR
NEJVĚTŠÍ DAR ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA
Ta otázka organizátory zaskočila: „Vy nemáte místenky? A to se tam všichni vejdou?“ Víťa Marčík totiž, i když hraje sám – a momentálně dílo tak náročné, jako je Komenského Labyrint – umí zaplnit sál. Bezesporu díky svému hereckému umění, ale určitě i svou obdivuhodnou energií, hlubokou člověčinou a laskavostí vyzařující z celé jeho bytosti.
J
ste představitelem divadla jednoho herce. Říkáte, že vás uráží slovo „umělec“. V čem je na tom „komediant Boží“ lépe?
Dříve býval umělec jako takový – spisovatel, muzikant, herec – tím, kdo se snažil táhnout lidi nahoru. Tak jsem to vnímal. Být umělcem něco znamenalo – byla v tom určitá kvalita, v muzice stejně jako v psaní. Necítím se být umělcem, ve svém projevu mám spoustu chyb. Navíc – a teď bych nerad, aby se umělci urazili (úsměv) – dneska je umělec už spíš něco jako politik. Politik je taky úžasný, ale přitom svým způsobem zaprodaný. Takže bych raději byl komediant Boží. Nevím, jestli si to zasloužím, ale chci být komediant Boha, který je úžasný. Pracuji s prostorem, který mám, a vždycky se modlím: „Bože, ať všecko, co mám říct, řeknu, a co říct nemám, ať zapomenu.“ Na kulturní scéně v naší zemi je Divadlo Víti Marčíka zapsáno jako alternativní loutkové divadlo a vy sám jste vnímán jako scenárista, herec, režisér i hudebník. Čím z toho se cítíte být nejvíc?
Dva roky jsem byl v divadle – mám rád autorské diva dlo, protože jsem se nikdy necítil být jenom hercem. Herec jen naplňuje požadavky a představy režiséra a scénografa. Někdo přijde s nápadem, herec ho
6
prosinec 2021
dotvoří a má z toho radost. Mě takový způsob tvorby radostí nenaplňuje. Často jsem s představami ostatních nesouhlasil a po těch dvou letech jsem věděl, že diva dlo dělat nemůžu – tohle byl neustálý boj. V divadle se hraje všechno, od pašijí až po prostituci. Člověk musí být každý večer někým jiným. Takže si píšu scénář – s lidmi, které mám kolem sebe, s mojí ženou, s rodinou, s přáteli. Vyrábíme makety a kulisy, všechno se to vaří… a pak se to hraje. Ne jednu sezónu, ale mnoho sezón. Některé předsta vení hraju od roku 1992. Takže od samého začátku. Příští rok bude Divadlo Víti Marčíka slavit 30 let. Za co jste při pohledu na ta prožitá léta nejvděčnější a co byste už zažít nechtěl?
Za všechny kamarády, se kterými jsem se potkal a se kterými jsme mohli divadlo hrát. I když už ho spolu nehrajeme, protože jsme se rozešli. Byla jich hezká řádka. Nebyla to jen rodina, nehrál jsem vždycky sám. Když na ně myslím, tak jim vždycky děkuju a modlím se za ně. Rozchody nejsou vždycky příjemné, mnohé s sebou nesou zranění. Ale časem se to srovnává. A zažít bych nechtěl právě ty rozchody. Nerad se rozcházím. Byl bych moc rád, kdybychom žili v míru. Můžete být každý večer sám sebou? Bez ohledu na představení, které zrovna hrajete?
Ať hraji Labyrint světa, Robinsona Crusoea, Šípkovou Růženku nebo Mysterium světla v pašijích, tak sice hraji příběhy těch postav, ale prožívám to já. Když jsem hrál Cyrana z Bergeracu, tak jsem se nesnažil hrát ho, jako Cyrana hrál Gerard Depardieu – na to bych stejně neměl (smích). Hrál jsem ho, jako kdybych já byl Cyranem. Teď zrovna přemýšlím o Donu Quijotovi. Když se stává lovcem světla, tak vykřikuje, že mu dávali přečíst dvě knihy o tom, že ho napsal nějaký Španěl, ale že to není pravda, že ho nikdo nenapsal. Že on je sám sebou a není větší důkaz, že má pravdu on, a ne nějaký Cervantes, než právě on sám. A mě baví si s tím takto hrát. Protože i my se často díváme na svět a odmítáme Boha takového, jaký je. I já jsem byl takový. Máte na autě znak ryby s nápisem Ježíš uvnitř, hrajete Komenského a celé vaše divadlo je poselstvím o Bohu. Tak kdy se to změnilo?
Když jsme v roce 1988 byli v Rožnově pod Radhoštěm. To už jsme dělali divadlo, jeli jsme tam do kostela do jed noho představení natáčet spirituály. Seznámili jsme se tam s farářem Františkem Petríkem, teď už je na pravdě Boží. Když jsme šli nahrávat do kostela, tak mu říkám: „Pane faráři, nezlobte se, já jsem komunista.“ Protože můj
