21/12 - DRUHÝ PŘÍCHOD - Žijeme ve strachu nebo v naději?

uvnitř

DRUHÝ PŘÍCHOD ŽIJEME VE STRACHU, NEBO V NADĚJI?

12 | 2021 brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 53 | cena 46 Kč

iNform

inzerce

Smysluplný k e r á d ý n l e t i ž r d u a Možná vás neláká opětovná představa předvánočního shánění, stresu a hromadění dalších materiálních věcí. Přemýšlíte nad poměrem darované radosti, množstvím nežádoucího domácího obalového odpadu a dlouhodobé užitečnosti?

Co třeba vyzkoušet letos charitativní ADRA Dárek ?

Ať už to jsou TŘI SLEPICE, KOZA HRDINKA, 100 CIHEL, DVA PYTLE CEMENTU, OKNO či OMALOVÁNKY, lidé si je u nás kupují z nejrůznějších báječných důvodů:

„Nemůžeme mít v paneláku užitkové zvíře, tak ať z něj má radost a užitek někdo jiný.“

Darovat ADRA Dárek znamená věnovat: Násobnou radost Překvapení a zábavu pro celou rodinu díky aplikaci s rozšířenou realitou Udržitelný dar

www.ADRAdarek.cz

„Chtěli jsme tímto dárkem podpořit dobrou věc a spolu s dětmi si uvědomit, jak se máme dobře a jak málo z našeho přebytku může být pro někoho hodně.“ „Líbí se mi užitečné a konkrétní nápady na pomoc, která podpoří obyvatele dlouhodobě a naučí je, jak se sami postarat o obživu.“

Zakoupením ADRA Dárku pomůžete dítěti či dospělému v obtížné životní situaci a zároveň potěšíte či překvapíte někoho blízkého, komu jste ADRA Dárek věnovali.

Děkujeme každému, smysluplný dárek!

komu

je

blízké

darovat

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Neboj se!

6

Rozhovor

Víťa Marčík: Největší dar

10

Téma

Přijdu brzy

Pavel Hošek a kolektiv autorů

20

Povídka

Kdo to zametl?

22

Rodina

Nám, nám narodil se

28

Diskuze

Tradiční půst

PŘÍŠTĚ

Náročná svoboda

Peter Cimala a kolektiv

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 12/2021 Ročník Bratrské rodiny 53, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 6. 12. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Milí čtenáři,

vždycky se moc těším na adventní vydání našeho časopisu, protože adventem něco končí a zároveň začíná. Navíc Vánoce jsou moc krásné období a my v redakci při přípravě prosincové Brány vždycky prožíváme jakési zvláštní chvění. Chceme totiž, aby poslední číslo roku bylo krásnější než ostatní, překvapivé, zkrátka vánoční. Přejeme si, abyste vy, naši čtenáři, byli mile potěšeni a obdarováni vánočními povídkami, příběhy nebo písničkou a samozřejmě tématem, které souvisí s nadějí, neboť advent je časem očekávání na příchod Někoho či něčeho dobrého, na pozitivní změnu.

I letos proto můžeme v čase vánočním prožít fascinující objev, že příchod Spasitele v betlémských jeslích byl Božím záměrem od samotného počátku stvoření kosmu! Můžeme si fascinovaně uvědomit, že narozením Ježíše nastala inkarnace Boha do jeho stvoření, že právě toto byl nejvlastnější záměr Stvořitele nebe a země. Jinak řečeno, vtělení Boha skrze Ježíše z Nazaretu nebylo nouzové řešení spásy, jakési záchranné lano hozené z nebe, ale samotná podstata všeho, co Bůh sledoval ještě dřív, než velký třesk rozpoutal fantastický tanec všech galaxii, hvězd a planet.

My lidé, považující se za rozumné bytosti, plánujeme-li něco důležitého, máme vždy připraven náhradní plán, kdyby náhodou první a hlavní selhal. Když například při atentátu na Heydricha Gabčíkovi selhal kulomet, Kubiš měl v záloze granát. Anebo když se ukázala přísná opatření proti pandemii koronaviru jako nedostačující, vláda nařídila lockdown atp. To stejné ovšem nelze přičítat Pánu Bohu.

Ježíš se nenarodil proto, aby Hospodinu zachránil pokažené stvoření, když se Pánu Bohu první pokus poněkud nepodařil. Ježíšův příchod nebyl plánem B poté, když stvoření jako plán A nešťastně selhal záškodnickým činem ďábla v Ráji, hříchem člověka a invazí zla na zemi.

Ne, od počátku Bůh chtěl a chce i nadále být inkarnován v našem světě a žít v nejužším vztahu se svým stvořením, na čemž nemohl a nemůže nic změnit ďábel sám ani naše jakékoliv životní selhání. Proto je advent tak krásným a až povznášejícím časem, neboť se v něm setkává nebe se zemí.

V redakci se skutečně vždycky těšíme na poslední vydání časopisu v roce, neboť něco končí a zároveň začíná. Končím i já jako šéfredaktor časopisu Brána a žezlo přebírá skvělá novinářka Eva Čejchanová.

Myslím, že je všem naprosto jasné, že její příchod také není náhradním plánem, ale zcela jednoznačně plánem A, neboť tím je připravovat ten nejlepší časopis s inspirativními texty od vynikajících autorů, a to vše k užitku vás čtenářů, a především k slávě Stvořitele a Spasitele světa.

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BRONISLAV MATULÍK

SLOVO

Lukáš 2:8–10

NEBOJ SE! text PETR GELDNER ilustrace BRÁNA

P

oprvé anděl takto oslovil Zachar­ jáše v chrámu, aby mu oznámil, že i když už je v pokročilém věku, stejně jako jeho manželka, tak se jim narodí syn. Podruhé takto anděl oslovil Marii, aby i jí oznámil, že se jí narodí syn, který dostane jméno Ježíš. A potřetí slova „Nebojte se!“ slyší od anděla pastýři, kteří pásli své ovce poblíž Betléma.

Možná by slova „Neboj se!“ rád slyšel každý z nás. Navíc od někoho, kdo má velkou autoritu.

řekne: „Pojď, půjdu s tebou!“ Vezme ho za ruku, jdou spolu a dětský strach je rázem pryč. Tak nějak podobně zaznívá ono andělské: „Neboj se!“ Zaznívá pro ty, které právě strach v nějaké své podobě ohrožuje. „Neboj se!“ Je tu někdo, kdo je ve tvém strachu s tebou.

Strach z leknutí

Všichni čelíme strachu Asi není člověka, který by se něčeho nebál.

Všichni musíme v určité míře čelit strachu.

V této „covidové“ době vyhlížíme nejistou budoucnost s otázkou: Co bude? Jak to bude? Někteří možná mají strach, že při­ jdou o práci. Že i na jejich firmu dolehnou důsledky této krize. Strach, že nebudou mít z čeho uživit sebe ani rodinu. Někdo jiný má strach o své blízké, snad o děti či naopak o rodiče. Možná někdo z nich pod­ niká cestu (ať už doslova, nebo obrazně), která se nám jeví jako dost nebezpečná.

Dokonce i na scéně vánočních udá­ lostí se objevuje smrt, když Herodes vysílá vojsko s příkazem k povraždění malých chlapců v Betlémě. Také smrt v nás vyvo­ lává nepříjemné pocity strachu.

Strach nás v menší či větší míře pro­ vází každým dnem našeho života. Strach o zdraví; strach z úrazu nebo z nemohouc­ nosti; strach o lásku nebo harmonii ve vztazích; strach z odmítnutí, z posměchu.

Asi nikdo se ho nedokáže úplně zbavit.

4

prosinec 2021

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda.

Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.‘“

O to víc nás těší a povzbuzuje, máme-li po ruce někoho, kdo nás uklidní.

Jde-li dítě do sklepa pro kompot nebo marmeládu, jde možná se strachem, zda tam nečeká nějaké strašidlo nebo zda na něho za rohem něco nevybafne. Jak je však v dané chvíli šťastné, když tatínek

Je třeba si ovšem přiznat, že strach těch lidí, které anděl přímo pozdravil slovy „Neboj se!“, byl ještě trochu jiné povahy.

A to ze dvou důvodů: Tím prvním bylo leknutí. Andělé totiž neklepají a nechodí dveřmi. Dokážou se prostě objevit přesně tam, kde chtějí být, a nepotřebují k tomu lidské cesty. Nepotřebují dveře, zvonky, brány. Vždyť hned v tom prvním případě ani velmi silná zeď chrámu nebyla pro anděla překážkou. Ve všech těchto přípa­ dech se však andělé chovají typicky anděl­ sky, tedy že jdou přímo na věc. Žádné kle­ pání, žádné dlouhé příchody. Tak trochu vyplaší ty, za kterými jdou s důležitým a radostným poselstvím. Myslím, že na jejich místě by se polekal kdokoliv z nás.

Mám za to, že druhý důvod je současně ten nejpodstatnější. Bezprostředně souvisí s tím, kdo v tu chvíli před nimi stojí a mluví s nimi. Anděl. V případě Marie dokonce archanděl Gabriel. Ve staré židovské lite­ ratuře je popisován jako jakýsi „generál“ mezi všemi ostatními. Jako přímý poboč­ ník samotného Pána Boha, jeho mluvčí či pravá ruka. A jelikož anděl po většinu času pobývá v Boží blízkosti, potom při setkání s člověkem odráží Jeho slávu.

Bázeň z Boží blízkosti Tak tedy ti lidé, které tenkrát anděl navští­ vil, se ulekli a potom je pravděpodobně zachvátil obyčejný lidský strach, co se to tu děje. Ale mám za to, že všichni zúčast­ nění se bojí především proto, že se setká­ vají s poslem od Boha. A jejich srdce je naplněno, možná lépe než „strachem“ je dobré říci „bázní“ z Boží blízkosti. Jsem pevně přesvědčen o tom, že v této bázni jako by všechny ostatní lidské strachy ztrá­ cely na své síle a významu.

Během událostí spojených s naroze­ ním Ježíše mluví Pán Bůh jasně a zřetelně.

Mluví po dlouhé době. Je možné, že lidé vyvoleného národa slyší zřetelné poselství od Stvořitele po více než 300 letech. Mluví prostřednictvím svých poslů, kteří přiná­ šejí důležité zprávy lidem vybraným proto, aby v tom velkém obraze sehráli svoji roli.

Mluví přitom nejen slovy, ale i činy. Právě narození Ježíše, které je v centru všech událostí, je jasným poselstvím od Boha.

Jako by samotné narození Božího Syna bylo také vyslovením onoho „Neboj se!“ „Neboj se, izraelský národe!“ A co víc: „Neboj se, člověče, ať jsi odkudkoliv! Bůh na tebe nezapomněl! Bůh tě miluje!“ Bůh posílá svého jediného milovaného Syna, který je mu vzácnější než kdokoliv jiný.

Posílá ho na svět, kde se dočká trápení, odmítnutí, bolesti, a nakonec i smrti. Ale to, že ho posílá teď jako malé dítě, je jas­ nou zprávou od Pána Boha každému člo­ věku: „Neboj se!“ To dítě, Ježíš, přináší něco nádherného a úplně nového: Neboj se důsledků svých hříchů, protože Ježíš přichází s odpuštěním. Neboj se promar­ něného života, protože Ježíš dává životu nový smysl. A neboj se smrti, protože Ježíš otevírá cestu k věčnému životu! To je to jasné poselství z nebe. Už není potřeba podléhat strachu, ale poddat se Boží bázni.

Bázeň je něco jiného než strach.

Vyvolává pocit nejistoty, malosti před někým, kdo nás přesahuje, ale současně má o nás zájem.

S bázní proti strachu Pokud jsme ochotni se před Ním v úctě sklonit, uznat jeho autoritu, která není

ničím omezena, tak s bázní před svatým a všemohoucím Bohem můžeme lépe čelit všem lidským strachům, které nás v našich dnech tady na zemi potkávají.

Už není třeba se trápit ve strachu, už je možné se v bázni sklonit před tím, kdo změnil náš úděl, a spolu s ním se i o ty lidské strachy postaral.

S touto bázní před svatým a všemohou­ cím Bohem dokážeme lépe obstát ve všech situacích, které v člověku vyvolávají pocity strachu. Třeba strachu ze smrti mohu čelit mnohem lépe, protože vím, že Ježíš svým vzkříšením prolomil moc smrti a připra­ vil tak možnost ke vzkříšení i všem svým následovníkům. Nemusíme se bát, pro­ tože Ježíš otevřel cestu k věčnému životu a připravuje nám místo. Strachu, že přijdu o práci, mohu čelit mnohem lépe, když vím, že Bůh se o mne postará, pokud mu věřím. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem přesně rok neměl žádnou stálou práci, a Pán Bůh se vždycky postaral.

Věřme, že on své věrné vede dobrými cestami, a ztrácím-li jednu příležitost, tak je možná jinde připravena nějaká lepší.

A ještě jeden bonus navíc Anděl sice vždycky vylekal toho, za kým přišel, myslím si však, že to nebylo úmy­ slné. Vyvažuje to nejen potěšujícím a uklid­ ňujícím: „Neboj se!“, ale i obsahem zvěs­ tované zprávy. Anděl tady vždycky přináší radost z toho, že se někomu narodí nebo už narodilo dítě. O tom i dnes říkáme, že je to „radostná událost“.

Je tady evidentní posun, kterým anděl provádí člověka od strachu k radosti.

Nejprve člověka uklidňuje, a když je smí­ řen a připraven poslouchat, tak mu sděluje radostnou zprávu. Poslední z těch tří radost­ ných zpráv je vlastně ta nejdůležitější.

Závěr Chtěl bych vám všem popřát, abyste o letošních Vánocích mohli všichni zaku­ sit něco z tohoto posunu, kterým nás pro­ vází anděl jako posel od Boha – posun od strachu, když uslyšíme jeho „Neboj se!“, a pak ještě dál k radosti. Protože i pro vás se tenkrát narodil Spasitel Kristus Pán, v městě Davidově.

■

PETR GELDNER (1970) Vystudoval VŠ dopravní a ETS v prvním dálkovém ročníku. Byl kazatelem v Pardubicích a Poděbradech, nyní slouží v Náchodě. Váží si podpory své manželky Jany, sleduje cesty svých tří dcer a je nadšený z prvního vnuka. Má-li chvíli volna, rád jezdí na kole. „Dobrý den!“, „Ahoj!“, „Vítejte!“, „Čauky!“ – to jsou asi nejčastější způsoby, jak se dnes s někým zdravíme. Máme několik pozdravů, které běžně používáme a navzájem si rozumíme, co jimi myslíme.

Když si připomínáme události prvních Vánoc a vše, co s nimi souviselo, možná nás překvapí, že tam hned třikrát zaznívá úplně jiný pozdrav. Jestli se tomu vůbec dá říkat pozdrav. Ve všech třech případech jde o úvodní slova, která vyslovil anděl – Boží posel, který v té době přišel za různými lidmi, aby jim sdělil velmi důležité zprávy. A nebylo to žádné „Ahoj!“ nebo „Dobré ráno!“. Místo toho zní: „Neboj se!“ nebo také „Nebojte se!“ A ten pozdrav je vlastně ujištěním či upozorněním, že není nutné propadat strachu, ale že je dobré s bázní sledovat Pána Boha při jeho velkolepém díle, které je projevem jeho milosti a lásky.

2021 prosinec

5

ROZHOVOR

NEJVĚTŠÍ DAR ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

Ta otázka organizátory zaskočila: „Vy nemáte místenky? A to se tam všichni vejdou?“ Víťa Marčík totiž, i když hraje sám – a momentálně dílo tak náročné, jako je Komenského Labyrint – umí zaplnit sál. Bezesporu díky svému hereckému umění, ale určitě i svou obdivuhodnou energií, hlubokou člověčinou a laskavostí vyzařující z celé jeho bytosti.

J

ste představitelem divadla jednoho herce. Říkáte, že vás uráží slovo „umělec“. V čem je na tom „komediant Boží“ lépe?

Dříve býval umělec jako takový – spisovatel, muzikant, herec – tím, kdo se snažil táhnout lidi nahoru. Tak jsem to vnímal. Být umělcem něco znamenalo – byla v tom určitá kvalita, v muzice stejně jako v psaní. Necítím se být umělcem, ve svém projevu mám spoustu chyb.

Navíc – a teď bych nerad, aby se umělci urazili (úsměv) – dneska je umělec už spíš něco jako politik. Politik je taky úžasný, ale přitom svým způsobem zaprodaný.

Takže bych raději byl komediant Boží. Nevím, jestli si to zasloužím, ale chci být komediant Boha, který je úžasný. Pracuji s prostorem, který mám, a vždycky se modlím: „Bože, ať všecko, co mám říct, řeknu, a co říct nemám, ať zapomenu.“ Na kulturní scéně v naší zemi je Divadlo Víti Marčíka zapsáno jako alternativní loutkové divadlo a vy sám jste vnímán jako scenárista, herec, režisér i hudebník. Čím z toho se cítíte být nejvíc?

Dva roky jsem byl v divadle – mám rád autorské diva­ dlo, protože jsem se nikdy necítil být jenom hercem.

Herec jen naplňuje požadavky a představy režiséra a scénografa. Někdo přijde s nápadem, herec ho

6

prosinec 2021

dotvoří a má z toho radost. Mě takový způsob tvorby radostí nenaplňuje. Často jsem s představami ostatních nesouhlasil a po těch dvou letech jsem věděl, že diva­ dlo dělat nemůžu – tohle byl neustálý boj. V divadle se hraje všechno, od pašijí až po prostituci. Člověk musí být každý večer někým jiným.

Takže si píšu scénář – s lidmi, které mám kolem sebe, s mojí ženou, s rodinou, s přáteli. Vyrábíme makety a kulisy, všechno se to vaří… a pak se to hraje.

Ne jednu sezónu, ale mnoho sezón. Některé předsta­ vení hraju od roku 1992.

Takže od samého začátku. Příští rok bude Divadlo Víti Marčíka slavit 30 let. Za co jste při pohledu na ta prožitá léta nejvděčnější a co byste už zažít nechtěl?

Za všechny kamarády, se kterými jsem se potkal a se kterými jsme mohli divadlo hrát. I když už ho spolu nehrajeme, protože jsme se rozešli. Byla jich hezká řádka. Nebyla to jen rodina, nehrál jsem vždycky sám.

Když na ně myslím, tak jim vždycky děkuju a modlím se za ně. Rozchody nejsou vždycky příjemné, mnohé s sebou nesou zranění. Ale časem se to srovnává.

A zažít bych nechtěl právě ty rozchody. Nerad se rozcházím. Byl bych moc rád, kdybychom žili v míru.

Můžete být každý večer sám sebou? Bez ohledu na představení, které zrovna hrajete?

Ať hraji Labyrint světa, Robinsona Crusoea, Šípkovou Růženku nebo Mysterium světla v pašijích, tak sice hraji příběhy těch postav, ale prožívám to já. Když jsem hrál Cyrana z Bergeracu, tak jsem se nesnažil hrát ho, jako Cyrana hrál Gerard Depardieu – na to bych stejně neměl (smích). Hrál jsem ho, jako kdybych já byl Cyranem.

Teď zrovna přemýšlím o Donu Quijotovi. Když se stává lovcem světla, tak vykřikuje, že mu dávali přečíst dvě knihy o tom, že ho napsal nějaký Španěl, ale že to není pravda, že ho nikdo nenapsal. Že on je sám sebou a není větší důkaz, že má pravdu on, a ne nějaký Cervantes, než právě on sám. A mě baví si s tím takto hrát. Protože i my se často díváme na svět a odmítáme Boha takového, jaký je. I já jsem byl takový.

Máte na autě znak ryby s nápisem Ježíš uvnitř, hrajete Komenského a celé vaše divadlo je poselstvím o Bohu. Tak kdy se to změnilo?

Když jsme v roce 1988 byli v Rožnově pod Radhoštěm.

To už jsme dělali divadlo, jeli jsme tam do kostela do jed­ noho představení natáčet spirituály. Seznámili jsme se tam s farářem Františkem Petríkem, teď už je na pravdě Boží. Když jsme šli nahrávat do kostela, tak mu říkám: „Pane faráři, nezlobte se, já jsem komunista.“ Protože můj

VÍTĚZSLAV MARČÍK (1963) Scénárista, herec a režisér.

Původním povoláním je elektrikář, vystudoval i lidovou konzervatoř v Ostravě. V letech 1990–1992 byl členem divadelního souboru českobudějovického Malého divadla. V roce 1992 založil vlastní, dnes rodinné, Divadlo Víti Marčíka.

Je ženatý, s manželkou Evou mají šest dětí.

Dopracoval jste se někdy k tomu to „pobrat“?

Existuje pohádka Královna Láska. Je nesku­ tečně krásná a je nejstarší na celé Zemi.

Nikdo neví, kdy se narodila, ale zároveň je nejmladší, protože se rodí každý den znovu.

Někteří na ni nadávají, někteří jí nevěří, ale všichni by ji chtěli poznat. Nikdo neví, kde je její palác – a ona si chodí po světě, a kdy koho potká, to je na ní. Ale koho potká, pro toho je to největší dar – všechno opouští, odevzdává jí veškerý majetek, i když ho po něm nechce. Královna se stává velmi mocnou, aniž by to chtěla. Kdo by ji chtěl najít, může, ale jen oproštěný od všeho na Zemi, absolutně chudý. Sama ho vyhledá.

Máte to takto s Bohem?

táta byl komunista, maminka byla komu­ nistka, já jsem chodil do Pionýra. A on se tak usmál a řekl: „Tak pojď, chlapče.“ Měl jsem ohromné štěstí a děkuji Bohu za to, že jsem se obrátil ještě před revolucí, protože nevím, jak bych pak opouštěl tu potápějící se loď ve chvíli, kdy už všichni utíkali. Tehdy byl ve straně milion lidí. I já jsem tomu věřil… až do okamžiku, kdy jsem se začal dívat jinak, z druhé strany.

Najednou jsem začal poznávat, že to, co se hlásá v televizi, vůbec není pravda. A do toho jsem potkal Františka.

Tehdy nás do toho kostela pustil, natáčeli jsme tam – a mě úplně mrazilo.

Zpívali jsme spirituály a všichni jsme byli dojatí. Ale říkali jsme si, že to je tou akustikou. Vzadu seděla kuchařka matka Böhmová. Myslel jsem si, že nás hlídá, abychom něco neukradli. (smích) Ale ona se tam za nás modlila. Při křtu mi šla za kmotru. Bylo to nádherné období – chodili jsme na faru, v dobrém jsme se hádali a diskutovali, četli jsme… Nebyl jsem schopen to pobrat, nešlo to pocho­ pit rozumem.

Právě. Pro mě je Bůh absolutní Láska. Člověk to může studovat, jak chce, rozu­ mem to nepobere. Dokud ho nepotká na ulici, třeba ve dne, když to nečeká… Nebo při svítání, při západu slunce… každý to má jinak. Ale pro každého je to obrovský dar.

O loutkoherectví se říká, že je to „svaté postižení“. Do divadla zapojujete celou rodinu – a to máte šest dětí. Jsou také takto postižené?

Nemohu mluvit za ně, ale asi jsou. Protože jsem je do toho nikdy nenutil. Vítek dokonce jednou, když jsme bydleli na faře, utíkal a křičel: „Nemysli si, že někdy budu jako ty komediantem!“ Říkal jsem mu, že ho nikdy nebudu nutit – stačilo mi, jak se zablokoval, když jsem ho jednou na Silvestra přinutil 2021 prosinec

→

7

ROZHOVOR

hrát jednu scénku. (smích) A pak najednou začal vyřezávat loutky. Jezdili jsme hrát do Španělska a on jednou nejel. A když jsme se za měsíc vrátili, tak měl vyřezanou krás­ nou hlavu. Vůbec jsme netušili, co v něm je! Začalo ho to bavit. Do divadla se tak dostal z jiné strany, to bylo zvláštní. Káťa je učitelka, na turné po Španělsku překlá­ dala. Takže ta je taky postižená – ale záro­ veň je slušným člověkem. (smích) Jarda s Evčou taky hrají – třeba v Mystériu světla.

I Terezka hraje – v Setkání před Betlémem.

Jediný David nehraje.

Kočovný život s kulisami musí být náročný. Navíc jste na jevišti celé hodiny sám, je na vás udržet pozornost celého publika. V čem má pro vás kouzlo takového života nad touto náročností navrch?

Já to musím dělat. Musím, neznamená, že bych byl donucen, ale že je to moje povolání. Nevím, co bych uměl lépe, abych lidem dal radost. Mám kama­ ráda Milana, který dobře opravuje vodu.

Vůbec na všechno je velmi šikovný.

A když se na něj dívám, jak pracuje, tak je to radost. Voda mu vždycky teče tam, kde má. (úsměv) Já jsem původní pro­ fesí elektrikář, ale nemůžu to dělat. Vím, že v zásuvce je vlevo fáze, ale jinak v té práci dobrý nejsem. Práce nemusí člověka vždycky bavit, ale musí přinášet užitek.

K tomu, co dělám, jsem byl povolaný.

Jak to vůbec začalo? Jak se z elektrikáře v Tesle Rožnov vyklube principál jihočeského loutkového divadla?

Když mi bylo patnáct, tak jsem kvůli zdra­ votním problémům nemohl na žádný učňák v okrese – ani k černému řemeslu, ani na práci se dřevem. Na střední školu jsem nemohl – měl jsem trojky z češtiny a z ruštiny. Dneska už to jde i s trojkami.

Ale já jsem byl šťastný – mohl jsem vyrá­ bět zesilovače, které se tenkrát nedaly kou­ pit. Ale neuměl jsem pájet. Byl jsem mistr studeného spoje. (smích) Studený spoj má tu vlastnost, že když propájíte cín, tak se to tváří, jako že to funguje, ale někdy to nefunguje. A nedá se to zjistit. Takže mi ty zesilovače chvíli fungovaly, a pak už

8

prosinec 2021

ne. Ale dobře jsem se učil, takže jsem pak šel studovat střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Ve druháku jsem se zamiloval do své budoucí ženy a ve třeťáku jsem se ženil. Byla to krásná doba. A pak jsem už při zaměstnání jezdil do Ostravy na lidovou konzervatoř k Marii Pištěkové.

Hodně vystupujete v exteriéru. Vždycky máte vstupné dobrovolné? A čím se rodinné divadlo živí v „době covidové“?

Když teď hrajeme, zvlášť je-li je to dál, tak hrajeme na smlouvy. Organizátor ví, kolik bude platit. Když v létě hrajeme venku, tak vybíráme. Je to krásné zjišťování, když se lidé musejí učit, aby věděli, kolik mají dávat dobrovolné vstupné – hodně mě to

KDYŽ NENALEZNEŠ BOHA, JE JEDNO, VE KTERÉ ULICI SKONČÍŠ.

zábavné. Bylo to pro mě těžké, prokousá­ val jsem se tím, zpočátku to vůbec nešlo.

A když mě to najednou chytlo, tak přišel Honza, že se spletl, ať to nedělám. Ale to už bylo pozdě. Mně všechno trvá strašně dlouho. (smích) Ale příprava mi dala zabrat – těch ulic je v labyrintu šest, ale myšlenek je tam tolik, že by podle toho nebylo možné diva­ dlo hrát. Musel jsem to proškrtat.

Co nejdůležitějšího jste v Labyrintu našel?

Pro mě je nejdůležitější myšlenkou neu­ stálé hledání Boha. Když nenalezneš Boha, je jedno, ve které ulici skončíš – budeš nešťastný v jakémkoli povolání.

I kdybys byl právník nebo doktor. Člověk může být metařem, spokojený s tím, co má, když si je vědom Boha a když ho potkal jako Lásku. Třebaže je prostý duchem, cítí se šťastný a víc nepotřebuje.

Je důležité hledání darů, které máme, ale hledání Boha je nejdůležitější.

Je pro vás těžké mluvit v archaické češtině?

Je, ale jak začnu, tak už to jde. baví v Telči, tam jsou úžasní diváci a učíme se vzájemně ohodnotit představení. Říkám jim: „Každý ví, kolik stojí pivo nebo řízek – tak zvažte, jestli je to na zmrzlinu nebo jakou hodnotu to pro vás má, znásobte to tím, kolik vás tam je, a dejte.“ Neříkám to jen kvůli sobě. Téma cen je velké téma – protože je tu hodně dotova­ ných věcí a lidé cenu neznají. Takže si pak třeba neváží chleba. Divadla, i ta velká, by měla mít ve vestibulu velkou zlatou ceduli, kde by pro diváka mělo být napsané, že jedno sedadlo stojí tolik a tolik. Aby člo­ věk věděl, že on platí tři stovky, ale cena toho sedadla je dva a půl tisíce.

Aktuálně hrajete Komenského Labyrint světa. Čím si vás Komenský získal?

Mně Komenského doporučil kamarád Honza Samohýl. Přišel za mnou s tím, že by bylo dobré, kdybych se na Komenského podíval, že je to ve skutečnosti i dílo

Vystupujete v mnoha modlitebnách. Čím je pro vás osobně modlitba?

Možná mám výhodu, že hodně hraju – neustále se mi připomíná. Modlitba je hodně důležitá. Je pro ducha tím, čím je fitko pro tělo člověka, který chce, aby fun­ govalo. Když se člověk nemodlí a neupírá zrak k Bohu, tak ta cestička hrozně rychle zarůstá a člověk se vzdaluje nejen Bohu, ale i sám sobě. Takže tím, že svědčím, sám sobě pomáhám být Bohu blíž.

Jaký je podle vás – Víti Marčíka – Bůh?

Nekonečně dobrotivý a nepopsatelný. Je to jako byste se zeptala tohoto domu: „Co myslíš, jaký je tvůj architekt?“ Co má říct?

I kdyby mohl mluvit, nikdy architekta nepochopí. Nemůžeme pochopit Boha, ale já věřím, že On je něco neskutečně nádher­ ného. Máme nevýhodu, že žijeme v době blahobytu, sami jsme si bohy, všecko si plánujeme – a není tam místo pro zázraky.

LABYRINT SVĚTA je v podání Víti Marčíka pro diváka výjimečným zážitkem. Na přehlídce netradičního divadla Kopřiva v roce 2012 získal za inscenaci cenu diváka.

cítil jsem tu jednotu. Všichni jsme milo­ vaní. Všichni. Něco se tam ve mně zlomilo.

Začal jsem všem lidem tykat a říkat jim křestním jménem. A baví mě to. (smích) Blíží se Vánoce. Jak se jako divadlo připravujete na advent?

Na cestě, kde nevíš, kde budeš spát a co budeš jíst, tam je místo pro zázraky.

Ano, na cestě – šli jste se ženou do Compostely. Kolik kilometrů?

Jen 522, trvalo to pět týdnů. Šli jsme Camino Norte, kolem moře. Bylo to krásné. Byli jsme od rána do večera spolu a nic jsme neplánovali – protože ráno člo­ věk neví, kolik kilometrů ten den ujde.

Dopoledne jsme se modlili za lidi a odpo­ ledne za to, abychom našli nocleh. Mám z té cesty deníček zázraků.

Do svého deníku z té cesty jste napsal, že jste nevěděl, jak to bude silné.

Co bylo tak silné?

Že jsem mohl být součástí té cesty s mojí ženou. To, co jsem prožíval já, prožívala i ona. Každý po svém, ale mohli jsme se sdílet. To bylo vzácné, protože je často sama a já taky. A přítomnost Boha na té cestě – to bylo krásné a silné. Pak už nebylo nejdůležitější dojít do cíle – pro ono „objetí svatého Jakuba“. Pro mě byla daleko důležitější ta cesta.

Potkávali jsme různé poutníky. Lidé se mě pak ptali, kolik se na takovou cestu musí našetřit. Vím, že je tam člověk scho­ pen utratit sto tisíc, ale taky může jít zadarmo. Když máš touhu, tak jdi – není

to o penězích. Potkali jsme jednoho kluka, který šel až z Polska a neměl nic. Říkal, že je poutník, ne turista. Až jsem se zastyděl, protože my jsme někdy spali v alberge, někdy pod lavičkou, někdy v apartmánu, někdy jsme šli na večeři… Ale pak jsem si uvědomil, že ta země potřebuje poutníky i krále. Protože kdyby šli jen poutníci, tak je to jak armáda – tu zem by vysáli.

Další, co jste si do deníku zapsal, bylo: „Někdo jako by nám pořád říkal: ‚Dívejte se mýma očima.‘“ Co jste Jeho očima viděl?

Měl jsem strach ze setkání s francouz­ skou cestou. Mám rád lidi, ale líbilo se mi, že jsme šli sami. Tak jsem se mod­ lil za to, abych měl ty lidi rád. A ono se to stalo. A jako bych to slyšel: „Dívej se mýma očima, protože všichni jsou milo­ vaní.“ To ráno byla mlha, za zády nám prosvěcoval východ slunce, šli jsme hodně pomalu a všichni nás předbíhali. Slyšeli jsme „Buen camino, buen camino, buen camino“ – míjeli nás a ztráceli se v mlze před námi. Měl jsem pocit, jako by všichni věděli, kam jdou – a jako by šli domů.

Někdy si představuji, kolik lidí kaž­ dou vteřinu umírá. Možná se taky takhle sejdou na cestě, ani se neotáčejí, protože už se těší domů. Hodně mi to pomohlo,

Už zkoušíme – s mojí nejmladší dce­ rou Terezkou a s bubeníkem Romanem Urbanem, kterému říkáme Jack. Advent je úžasný čas na sdělení příběhu Ježíše Krista. Je dokonce lepší než vánoční čas.

Lidé ve světě jsou během adventu daleko otevřenější než v době vánoční, která pro ně nějakým zvláštním způsobem končí na Štědrý den večer nebo, když budu optimi­ sta, tak na Silvestra. A pak se zase rychle uzavírají pro ten zvláštní okamžik svátku, kdy k nám Bůh přichází v podobě dítěte.

Nepřichází jako mocný Pán, ale jako slabé dítě do chléva – a absolutně se odevzdává.

V tom je síla Boha i malých miminek – ta jejich bezbrannost.

Co byste přál lidem naší země/Země (nejen) k Vánocům?

Abychom se nejen v době vánoční doká­ zali mít rádi a abychom v srdcích nachá­ zeli mír. V první světové válce se to stalo – o Vánocích vojáci přestali bojovat, vylezli ze zákopů a hráli spolu fotbal. To bych přál naší malé zemi – abychom to doká­ zali nejen o Vánocích, ale celý rok, celý život. Mít se rádi a respektovat se. A dát každému svobodu, protože jsme ji všichni dostali – ve vztahu k víře i k jiným věcem.

A té naší velké Zemi bych moc přál, aby­ chom si my lidé uvědomili, že jsme ji dostali jako zahradu – ne k tomu, aby­ chom ji vysekali a zničili, ale jako dar, o který se musíme starat.

■

2021 prosinec

9

TÉMA

PŘIJDU BRZY text PAVEL HOŠEK a KOLEKTIV AUTORŮ foto PEXELS a ARCHIV

Křesťané celého světa už od doby, kdy Ježíš odešel před zraky svědků do nebe, očekávají, že se vrátí. S druhým příchodem Krista je spojeno množství biblických i nebiblických předpovědí.

Co vy? Očekáváte Den Hospodinův, Armagedon, Boží království nebo nápravu věcí lidských?

M

oje obrácení bylo mírně řečeno drama­ tické. Otázky spojené s druhým přícho­ dem Krista byly v našem malém spolču na denním pořádku. O tom, že nastaly „poslední dnové lidstva“, jsme vůbec nepochybovali. Naše odhady konce světa se pohybovaly v řádu let, roz­ hodně ne desetiletí. Luštili jsme znamení času z televizního zpravodajství a vypočítávali datum druhého příchodu z tajemných náznaků v knize proroka Daniele. Běžně jsme konverzovali na témata jako „hrůzy sedmi nádob“, „znamení šelmy“ nebo „nevěstka babylonská“.

A potom přišel v mém útlém duchovním mládí důležitý zlom. Do našeho sborečku zaví­ tal hostující kazatel, který vynikal živelným smy­ slem pro humor. Vždycky řekl nějaký vtip a pak se mu dlouho smál jako malé dítě. Bylo zřejmé, že mu život připadá ohromně zábavný. A zdálo se, že je mu úplně jedno, jestli jeho vtipy mají nějakou odezvu. Byli jsme z něho nejdřív tro­ chu vyděšení, ale postupně začaly tát sněhy a pukat ledy.

Celí zjihlí tou nečekanou srdečností jsme se ho zajíkavě ptali na „druhý příchod Páně“.

Tázavě se na nás zadíval, v očích mu rošťácky zajiskřilo a řekl: „Asi takhle. V jednom americ­ kém městě byla mezinárodní teologická kon­ ference. V hotelu, kde se konference konala, seděl na recepci černošský vrátný Jim a četl vel­ kou ohmatanou Bibli, shodou okolností knihu Zjevení. Okolo vrátnice procházel profesor teo­ logie a po očku sledoval vrátného. Pozdravil ho, podíval se mu přes rameno a řekl: „Vidím, Jime, že čteš knihu Zjevení.“ Jim se na něj usmál od ucha k uchu a odpověděl: „Je to tak, pane profesore, čtu ji.“ A profesor na to: „Hm, no já jsem shodou okolností napsal vědecký komen­ tář knihy Zjevení. Jestlipak rozumíš tomu, co čteš, Jime?“ A Jim na to: „Rozhodně, pane pro­ fesore.“ Ve tváři profesora se mihl výraz blaho­ sklonné trpělivosti a řekl: „Aha, no to se podí­ vejme, tak o čem to teda je, ta kniha Zjevení, Jime?“ A Jim na to: „To je přece jasný. Ježíš vyhraje.“ Byl to pro mě osvobodivý zážitek. Ten zvláštní bratr kazatel dovyprávěl historku o Jimovi a pak se asi minutu smál jako dřevo­ rubec, vůbec to nešlo zastavit. Těžko říct, jestli se řehtal svému vyprávění nebo spíš našim

vytřeštěným výrazům. Ale ten smích byl las­ kavý. Zahájil proces uzdravení v mojí rozbola­ vělé duši trápené katastrofickými scénáři knihy Zjevení. Nějak mi tehdy začalo docházet, že všechno, co potřebuju vědět, vím. Ježíš vyhraje.

Copak to nestačí?

Ale takhle jednoduché to přece jen není.

Písmo nám dost jednoznačně ukládá, abychom „očekávali druhý příchod Páně“. Dokonce nás výslovně povzbuzuje, abychom neklesali na mysli, když se nás posměváčci budou ptát: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“ (2 P 3, 4). Určitě je tedy namístě položit si otázku, proč na něj vlastně máme čekat. Vždyť většina křesťanů v dějinách se toho stejně nedožije. Tak jaký má smysl pořád natahovat krk a špicovat uši, mít oči na stopkách a s nadějí vyhlížet Boží království?

Lid naděje První odpověď souvisí s tím, kdo jsme a jaký je náš úkol. Jako Boží lid nové smlouvy jsme povoláni k tomu, abychom do tohoto světa vná­ šeli nebeské kvality, víru, lásku a naději. To, že máme svědčit o víře, tak nějak víme. Jednou jsme přece „věřící“, tak bychom asi měli svědčit o víře, to dá rozum. To, že máme šířit kolem sebe lásku, taky víme. Vždyť křesťanství je „nábožen­ ství lásky“ a to se tak nějak všeobecně ví. Ale o tom, že Boží lid má kolem sebe šířit naději, se moc často nemluví. Naděje je vždycky zmíněna až poslední, jakoby do počtu, poté, co zazní víra a láska. Je to taková Popelka, vždycky přijde na řadu až úplně nakonec.

Myslím, že by se to mělo změnit. Žijeme v postoptimistické době. Naděje je v dnešním světě jako šafránu. Kdo z dnešních politiků, filo­ sofů, ekonomů nebo sociologů vyhlíží s nadějí šťastné zítřky? Nebo aspoň dobrou budoucnost?

Když nebudou do společnosti vnášet naději křes­ ťané, kdo ji tam bude vnášet? Možná bychom se měli v této souvislosti znovu pořádně začíst do Bible.

Tak například: V listu Římanům vyslovuje apoštol Pavel pozoruhodnou myšlenku, kte­ rou můžeme docela snadno přehlédnout. Když vysvětluje, jak nebo čím se stal Abraham „otcem víry nás všech“, používá překvapivou formu­ laci. Říká, že Abraham „měl naději, kde nebylo

prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974) Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na ETF UK. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

→

2021 prosinec

11

TÉMA

naděje, a tím se stal otcem mnohých národů“. (Ř 4,18) Co z toho vyplývá? Pokud to byla naděje, co z Abrahama učinilo praotce Božího lidu, znamená to, že právě naděje má být rozpoznávacím znamením všech jeho duchovních potomků. Abraham je praot­ cem těch, kdo jsou nápadní svou nadějí.

Podobnou myšlenku vyjadřuje Petr, když radí pronásledova­ ným křesťanům, jak se mají chovat v tíživé situaci. Říká jim pře­ kvapivě, že mají být vždy připraveni vydat svědectví o naději, která je v nich. (1 P 3,15) Všimněme si volby slov: Ne svědectví

o víře ani o nějakém náboženském přesvědčení. Dokonce ani o lásce ne. O naději! Naděje je v Prvním listu Petrově označením toho nejdůležitějšího, o čem mají křesťané vydávat svědectví. Je jednoslovným pojmenováním toho, co z křesťanů dělá křesťany.

To je docela síla, ne?

Koneckonců, máme-li nějak definovat, co je míněno slovem víra, potřebujeme k tomu naději. To si každopádně myslí autor listu Židům. Víra je podle něj „nadějných věcí podstata“. (Žd 11,1) Ani bychom neuměli říct, co je vlastně víra, kdyby tu nebyla naděje.

STUDIE

Advent – pružina křesťanského života text PAVEL ČERNÝ

Církevní rok je nepochybně lidským ustanovením. Na druhou stranu je skvělým teologickým nástrojem a výbornou pomůckou, abychom nepřehlédli a nepromarnili důležité části zvěsti Kristova evangelia. „Adventus“ znamená příchod. Byla v tom zvláštní moudrost učitelů církve, kteří na začátek církevního roku (začíná 1. adventní nedělí), zařadili dokonce čtyři adventní neděle. Nový církevní rok začíná vyvrcholením Kristova evangelia, v naléhavém ohlášení druhého příchodu. To ještě nejsou Vánoce. Začíná se tím, čím evangelium končí. Tak, jako Kristus ze země odešel, tak opět na tuto zem přijde.

První křesťané měli velmi živé očekávání druhého příchodu. Těšili se na něj a čerpali z něj svoji naději. Jejich pozdravem bývalo aramejské „Maranatha“ – „Pane přijď“. V těžkých chvílích života, v dobách strašných pronásledování, nesmírně toužili po příchodu Pána Ježíše. Kniha Zjevení sv. Jana je přímo nabitá varováními před ledabylostí a hříchem a zároveň plná naděje a jásavé radosti z vítězství beránka Božího nad všemi protibožskými mocnostmi.

Ne nadarmo se říká, že „parusie“ – Kristův druhý příchod, je pružinou křesťanského života. Doba adventu nás upozorňuje, že některé věci nesnesou odkladu. Je třeba se připravit na příchod Páně především pokáním a přijetím Kristovy milosti. Je třeba odpustit druhým a smířit se. Potom se

12

prosinec 2021

nemusíme druhého Kristova příchodu bát a můžeme se na něj dokonce těšit. Tento den zcela určitě nastane a přijde jako „zloděj v noci“. (1Te 5,2) Máme bdít, protože nevíme, „kdy Pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci nebo za kuropění nebo ráno, aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde“.

(Mk 13,35–36) Do našich denních programů a kalendářů zaznívá hlas ženicha, který přijde pro svou nevěstu – církev. Naše lampy mají hořet, abychom mohli přivítat ženicha jako moudré družičky. (L 12,35) Kristův druhý příchod je spojen také se soudem, a proto je nanejvýš rozumné a důležité mít odpuštěné všechny dluhy vůči Bohu i lidem.

Kdo nečeká Kristův advent, může propadnout lenivosti, skepsi a stát se snadnou kořistí pokušitele. Proto je zde hnací síla Kristova příchodu, abychom nelenošili, neodkládali pokání a následování Krista.

Doba adventu bývá spojována s pokáním a k tomu vede zvěst proroků, kteří upozorňovali na příchod Mesiáše. Zmiňován bývá také Jan Křtitel – prorok, který stál na rozhraní staré a nové smlouvy. K tomu bývají připomínány biblické texty, které mluví o příchodu Krista. Tyto texty se čtou a vykládají první tři adventní neděle. Teprve čtvrtá neděle bývá spojována s blížící se oslavou Ježíšova narození, a tedy prvního příchodu. Čekáme na Vánoce a oslavu Božího vtělení v pokání a v údivu nad Božím milostivým jednáním.

Kdo projde čtyřmi adventními nedělemi, bývá lépe připraven na oslavu Ježíšových narozenin. Nakonec na všechny části Kristova evangelia se člověk nejlépe připraví pokáním, novým nasměrováním života a čekáním na Ježíšův příchod.

Adventní doba nám názorně připomíná, že se blíží doba auditu našeho života.

Druhý příchod bude koncem dějin tohoto věku, světa i lidských dějin. Pán Ježíš přijde v moci a slávě.

Tento výhled dává životu křesťana smysl a cíl. Čtyři adventní neděle nás burcují k ověření našeho spojení s Kristem a ospravedlnění skrze víru. Duch a nevěsta-církev říkají: Pane přijď. A Ježíš odpovídá „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!

(Zj 22,20)

■

Boží rukopis A pak je tu ten Příběh, jak ho vypráví Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Příběh o naději, která vítězí nad beznadějí. Na samém začátku temnota a beznaděj náhle prozářená světlem betlém­ ské hvězdy, která se objevila na noční obloze. Bylo to znamení naděje pro ty, kdo vydrželi doufat, že Hospodin splní, co slíbil.

Ano, jak si budeme brzy připomínat o Vánocích, tehdy už skoro nikdo nedoufal, jen pár věrných, jako byli prostí pastýři, rodiče Jana Křtitele, Anna nebo Simeon. A právě těm daly dějiny za

pravdu, když se v betlémském chlévě narodilo děťátko. Naděje zvítězila nad beznadějí.

A pak je tu dramatické finále toho Příběhu, který rozčísl dějiny lid­ ského rodu na dobu Předtím a Potom. Zdálo se, že všechno směřuje k tragickému konci. Že hlavní Hrdina vzbuzoval jen falešné naděje a bude z něj další snílek, který končí svou životní pouť na popravi­ šti. Na Velký pátek to opravdu vypadalo, že skeptikové měli pravdu a všechny naděje byly pouhé iluze. „Jen oči víry vydržely z temnoty Velkého pátku vyhlížet neděli Vzkříšení,“ jak říká Tomáš Halík. →

KOMENTÁŘ Každá cesta má svůj cíl, cesta sama je cílem

Co očekáváme? ŠTĚPÁNKA PALUCHNÍKOVÁ

Dnešní doba se vyznačuje pluralitou názorů s ohledem na lidskou svobodu jako na hlavní kritérium věrohodnosti, kdy je „trendy“ eklektická vybíravost motivovaná naším vnitřním „vyladěním“. Zdá se mi, že tato doba volá po jasných postojích, názorech a odpovědích. Nejsou-li zřetelné, člověk je uměle nachází vyzobáváním z všemožných spirituálních technik, proudů a myšlenkových směrů.

Už není moderní touha po pravdě, ale touha po tom, aby mi bylo dobře, což se odráží i v otázkách po věčnosti.

Možná k tomu přispěl i západní protestantismus s typickým přeakcentováním individuální spásy, což samo o sobě není špatné, ale je třeba zdůraznit opomenutý kontext a opět člověka zasadit do řádu stvoření a do vztahu se svým Stvořitelem. Opět spojit Boha Staré a Nové smlouvy, protože otázky po věčnosti nás odkazují k příběhu stvoření.

To, jak vnímáme počátek, ovlivňuje cíl. Pokud se zaměříme na nebe pouze jako na cíl osobní spásy, mineme širší rámec stvořenosti pocházející od dobrého Stvořitele. Mineme původní plán Boha s člověkem, který je zasazen doprostřed stvoření, aby spolupracoval s Bohem v pokračujícím díle. Každá cesta má svůj cíl, zároveň je ale i sama tím cílem. Jsou to spojené nádoby, kde nemůžeme „jen“ očekávat a zapomenout žít. Avšak nelze ani žít bez očekávání nebe, kde budeme s Kristem, který „nám setře každou slzu z očí…“ Církevní otcové zdůrazňovali dynamický proces stvořenosti. „Člověk je stvořen k obrazu a podobě Boží.“ Boží obraz v člověku je cosi pevně daného, zatímco Boží podoba představuje dynamickou složku – to, k čemu člověk postupně dorůstá. Potenciál, který je třeba naplnit na cestě, na níž se teprve stáváme tím, kým jsme. Věci časné tedy mají vliv na věci věčné.

Jednoznačným přesahem tohoto života do života věčného je vztah s Bohem. Bůh stvořil člověka do vztahu, avšak nejen do vztahu s Ním, ale také do vztahu jednoho s druhým. Jde o jakousi mozaiku, ve které uskutečňujeme svoje bytí. Pokud tedy bereme vážně prvotní stvoření, o kterém Bůh řekl, že je dobré, smíme s nadějí a očekáváním vyhlížet kontinuitu mezi nebem a zemí. Jak ve vzkříšení našich těl, naší identity, našeho já, tak i našich vztahů.

Co tedy očekáváme? Mám za to, že s touto otázkou je úzce spjata také otázka po Bohu: Jaký jsi, Bože? Jsi spíše ten spravedlivý Hospodin zástupů, nebo milosrdný Otec Ježíšův z Janova evangelia? Samozřejmě Bůh Otec je spravedlivý stejně jako nesmírně milosrdný, ale to, jak vnímáme Pána Boha, ovlivňuje naše představy o věcech budoucích. Ať jde o konečný soud, který bude pronesen nad vším lidem, nebo o očekávání prázdného pekla a jiné. Jde o nejednoduché otázky, které nás občas v průběhu života nepříjemně usvědčují nebo jimiž chceme usvědčovat druhé.

Co však opravdu očekáváme? Nebo ještě jinak: Co smíme očekávat, v co smíme doufat? Je mnoho možností, kde hledat odpovědi.

Ale je třeba také uznat, že není v lidských silách dát jednoznačnou odpověď. Každopádně jednu jistotu máme, a to víru v dobrého Stvořitele, který to s člověkem nevzdal, jak proklamuje ve svém Synu Ježíši Kristu. Nic víc, nic míň. A jestli nebe přijde na zem, nebo země bude pozvednuta do nebe, není nakonec až tak podstatné. Podstatné je, že ať už obnovené, nové nebo obojí, bude to jistojistě dobré.

2021 prosinec

13

TÉMA

A pak se to stalo. Do sporu o pointu Ježíšova příběhu pro­ mluvila Nebesa. Hrob byl nalezen prázdný. A užaslá Marie Magdaléna vzápětí zajíkavě vyprávěla učedníkům o setkání se vzkříšeným Pánem. Naděje zvítězila nad beznadějí. Nejen o Vánocích, ale také o Velikonocích, nejen na začátku, ale i ve finále Ježíšova příběhu.

Ale všimněme si ještě jedné věci: Úplně stejným rukopisem se vyznačovalo Ježíšovo veřejné působení. Vnášel naději tam, kde nebylo naděje, dotýkal se lidí, kteří už neměli odvahu dou­ fat, ztracených případů, nad kterými ostatní zlomili hůl.

Měnil lidské životy, napřimo­ val sehnutá záda, zvedal sklo­ něné hlavy.

Proč je to důležité? Protože v Ježíšově životě, na jeho začátku, v jeho průběhu i v jeho dramatickém finále se odráží jistý nezaměnitelný rukopis. Je to Boží rukopis, osobitý styl Božího jednání, který vždy znovu dává milost nového začátku. A právě tato kvalita má vyzařovat z Božího lidu. Jsme přece pokračová­ ním Ježíšova příběhu. Příběhu o naději, která vítězí nad bez­ nadějí. Vždyť i Bůh sám, jak víme z listu Římanům, je nazýván „Bohem naděje“. (Ř 15,13) Ano, naděje je jed­ ním z Božích jmen! Není to úžasné?

Tak proč mají křesťané pověst škarohlídů, smutných, ustaraných pesimistů s protáh­ lými obličeji? Proč tak často působíme na lidi kolem sebe jako hromádky neštěstí? Neměli bychom se sebou něco dělat? Pokud smíme věřit Bibli, rozpoznávacím znamením Božího lidu má být radost a pokoj, láska a naděje. Zkusme trošičku pootevřít srdce směrem k Nebesům.

Nejsme doma Je tu ale ještě jeden důvod, proč má církev vyhlížet druhý pří­ chod Páně. Nadějný výhled k přicházejícímu Království nás chrání před tendencí zabydlovat se na tomto světě. Připomíná nám, že v důležitém smyslu „nejsme doma“. Jsme poutníci na cestě do nového Jeruzaléma. Na této zemi jsme „cizinci bez domovského práva“. (1 P 2,11) I ten nejkrásnější, nejútulnější domov na tomto světě je jen stínem ve srovnání s naším sku­ tečným Domovem.

14

prosinec 2021

V epoše spotřeby a zábavy, kdy naše srdce obalují tukové vrstvy rozmarného blahobytu, stojí za to občas připomenout, že tento svět není naším trvalým domovem a že smyslem života není hromadění příjemných zážitků z dovolené. Konzumní pří­ stup k životu představuje velké pokušení. A my mu podléháme, to si řekněme na rovinu. Křesťané duchovně slábnou, chřadnou a skomírají, protože se příliš zabydlují v pestrobarevných kuli­ sách světa vezdejšího. Stojí za to občas připomenout, že tento svět pomíjí a že vyhlížíme „novou zemi a nové nebe, ve kterých přebývá spravedl­ nost“. (2 P 3,13) Ježíš, jehož druhý pří­ chod vyhlížíme, přece řekl: „Odcházím, abych vám připra­ vil místo.“ (J 14,2) Věčné pří­ bytky nás teprve čekají. A pro­ tože „nevíme dne ani hodiny“ (Mt 25,13), není moudré zapouštět do kypré půdy tohoto světa příliš hluboké kořeny. Ano, nevíme dne ani hodiny, to platí jak o Kristově druhém příchodu, tak o konci životní pouti každého z nás.

Naštěstí, jak připomíná apo­ štol Pavel, můžeme v každém okamžiku spoléhat na to, že „bude-li stan našeho pozem­ ského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbu­ dován rukama“. (2 K 5,1) Můžeme z toho vyvo­ dit jednu velmi praktickou zásadu, kterou Ježíš v evangeliích stále znovu vyjadřuje: Žij každý den svého života tak, jako by to byl ten poslední. Nikdo mi tuhle zásadu nevyložil lépe než slovenský zpěvák Peter Nagy, nejnepravděpodobnější vykladač Bible ve střední Evropě. Stalo se to před několika lety, když mě v jednom obchodě přimra­ zila k zemi jeho píseň, která se ozývala z rádia: „Spievaj tak, ako poslednýkrát, miluj tak, ako poslednýkrát, skús žiť tak, ako poslednýkrát, veď možno dnes si tu posledněkrát.“

V dobrých rukou Ano, nejsme doma v tomto světě. Ale hlavní smysl vyhlížení dru­ hého příchodu Kristova spočívá v něčem jiném. Především jsme pozváni k tomu, abychom do budoucnosti hleděli se vztyčenou hlavou, s nadějí a radostným očekáváním Božího království. Ne se strachem a úzkostí, jako mnozí lidé v dnešním světě, znepo­ kojení globálními hrozbami.

KOMENTÁŘ Vyhlížení druhého příchodu Páně zna­ mená, že se smíme spolehnout, že lid­ ský příběh na planetě zemi spěje k dob­ rému konci. Budoucnost lidstva nevyústí do zející propasti zkázy a nicoty. Náš svět nezanikne v katastrofě kosmických roz­ měrů. Bůh nedovolí, abychom se my, lidé, navzájem vyhubili. Dějiny lidstva neskončí ekologickou katastrofou ani třetí světovou válkou. Jako křesťané smíme vědět, že Dobro je silnější než zlo. Smíme vědět, jak si připomínáme o Velikonocích, že Láska je silnější než smrt. Smíme spolu s Václavem Havlem vsázet na to, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Smíme spočinout v důvěře, že svět i jeho budouc­ nost jsou v dobrých rukou, jak říkával Jan Heller.

Už je mezi vámi Co tedy vyplývá z očekávání druhého pří­ chodu Páně? Velmi praktické důsledky. Náš výhled do budoucnosti je nadějným očeká­ váním přicházejícího Království. Ale není to čekání se založenýma rukama. Nejde tady o jalové vypočítávání konce světa, o zapšklé vyhlížení pohrom a katastrof ani o hnidopišské luštění nesrozumitelných textů. Vyhlížení přicházejícího Království je aktivní účast na proměně světa.

Vždyť „Boží království již je mezi námi“, říká Ježíš. (Lk 17,21) Co to zna­ mená? Znamená to, že Boží království není nějaká bájná říše, ale konkrétní Boží kralování. Kde? V lidských srdcích a v mezilidských vztazích. Už to začalo.

Už je to tady. Šíří se to. Jednou to přijde v plnosti. Kdy to přesně bude? Nevíme. „O onom dni neví nikdo, ani andělé v nebi.“ (Mk 13,32). Ale to je v pořádku.

Všechno, co potřebujeme vědět, totiž víme docela dobře. Jsme povoláni vnášet do tohoto světa hodnoty a kvality Božího království, a tím připravovat jeho slavný příchod na konci času.

Tak tedy Maranatha! Pane, přijď! „Jsme tvůj lid, jsme tvá nevěsta. Tak přijď mezi nás, tak přijď rozdávat. Ať láska tvá vždy mezi námi přebývá a pokoj svůj znovu vylej mezi nás!“ Amen.

Čas Boží a čas lidský v Žalmu 90

Dva dny nebo dva tisíce let?

VIKTOR BER

Známý výrok v Petrově listu ujišťuje čtenáře a posluchače, že „jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘“. (2Pt 3,8) Petr zde vyvrací námitky posměvačů, kteří nevěří ve druhý Kristův příchod. Argumentuje, že zdánlivá Boží nečinnost je spíše Boží trpělivostí a shovívavostí. Také vztah Boha k času je podle 2Pt 3,8 jiný, než je tomu u lidí. A zde je právě řeč o oněch tisíci letech a jednom dni.

Jde o odkaz na Ž 90,4, kde ale tento výrok má ještě trochu širší a bohatší význam. Žalm 90 se (zejména ve verších 1–12) zaměřuje na lidskou křehkost a pomíjivost, která se projevuje v plynutí času. V žalmu rozhodně nejde o ustanovení nějaké převodní tabulky, pomocí které bychom mohli lidská léta přepočítávat na léta Božská. A nejde ani o návod, jak Boží jednání nějak vykalkulovat, jak vypočítat třeba právě druhý Kristův příchod. Žalmista naopak zdůrazňuje, že Bůh není časem řízen: „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.“ Naopak, je to Bůh, kdo řídí čas lidský. Přitom „řízením“ se zde poněkud zlověstně myslí hlavně ukončování: Bůh obrací člověka v prach, oněch tisíc lidských let je u Boha „včerejšek, jenž minul“. Nejde zde tedy především o to, že by Bůh počítal čas v nějakých jiných jednotkách. Zásadní pro žalmistu je, že Bůh může našich lidských tisíc let jednoduše „odmávnout“ a poslat do zapomnění.

V případě plynutí času je pro žalmistu zásadním měřítkem jeho kvalita, či často spíše nekvalita. Lidské putování životem se může odehrávat ve znamení Božího soudu a Božího hněvu. (90,7–9) Na základě zkušenosti žalmista konstatuje běžnou délku lidského života v závislosti na zdatnosti daného člověka. Těch odhadovaných deset let navíc u silnějších jedinců se však nezdá být zásadních, pokud jde o celkovou kvalitu života. Delší nebo kratší život může být (a snad i převážně je) poznamenán „trápením a ničemnostmi“ (90,10) – oba výrazy zde přitom vyjadřují jak trápení, které člověk prožívá, tak i ničemnost či zlo, které působí. A v každém případě se člověku jeho konec zdá rychlý a nenadálý.

Plynutí a běh času jsou tedy podle Žalmu 90 ukazatele toho, jak na tom člověk je ve vztahu k Bohu, k lidem, a snad i k ostatnímu stvoření a k sobě samotnému.

Bůh ale není jenom tvrdý soudce, který lidem vyčte jejich chyby a pak z nich udělá prach a popel. Je možné prosit Boha o to, aby nás naučil „počítat naše dny“, a tak dojít „moudrosti srdce“. Žalmista pozoruhodně neprosí Boha, aby dal lidem více let. Tím by nebyla odstraněna trápení a ničemnosti. (Podle Gn 3,22 a 6,3 je omezení délky lidského života spíše Božím nástrojem k omezení lidské nepravosti.) K lidskému údělu navíc patří, že člověk je vržen do řeky času, že se musí v čase rozhodovat a že má pouze omezený čas života na zemi. Člověk o tomto omezení ví a je nucen o svém časově omezeném životě přemýšlet „pod zorným úhlem věčnosti“.

To z nás dělá bytosti etické a za své jednání odpovědné.

Nalezne-li člověk v tomto směru moudrost, může prožít smysluplný život, byť i ten podléhá omezením času. Pramenem moudrosti je podle Bible vždy v první řadě Bůh (Př 1,7; 9,10) a nakonec je to proto právě Bůh, který může i pomíjivým lidským životům dát důstojnost a lidským činům trvalou hodnotu. (Ž 90,16–17)

■ →

2021 prosinec

15

TÉMA

Mesiánské očekávání v pojetí judaismu

MESIÁŠ NEPŘIJDE, DOKUD NEPŘESTANE BÝT POTŘEBA text Rabín DAVID MAXA

Slovo mesiáš pochází z hebrejského výrazu „mašiach“, který

znamená „pomazaný“ a vztahuje se k potomku krále Davida, který bude poslán Svatým, budiž požehnán (rabínské označení pro Boha), aby spasil Izrael a zvěstoval příchod nové éry, zvané „olam ha-ba“ (příští svět), která se také označuje jako „mesi­ ánská doba“. Tehdy se bude celé lidstvo kořit jedinému Bohu, pod jehož vládou bude napraven svět. Tato naděje je vyjádřena v židovské modlitbě Alejnu: „Proto v Tebe vkládáme naději, Hospodine, Bože náš, že uvidíme brzy Tvoji moc v plné kráse, že sprovodíš ze světa zvrácenost a falešní bohové budou navždy odvrženi, že svět bude napraven panováním Všemohoucího…“ Přesvědčení o příchodu Mesiáše je součástí Šaloš esre ikarim (Třináct článků víry), jejichž autorem je středověký židovský filosof, lékař a rabín Moše ben Majmon (1135–1204), známý také jako Maimonides nebo Rambam. Židovský historik a profesor hebrejské literatury Josef Gedalja Klausner (1874–1958), který byl prastrýcem známého izraelského spisovatele Amose Oze (1939–2018), definuje víru v Mesiáše takto: „Prorocká naděje v to, že na konci tohoto věku přijde silný spasitel, který skrze svou sílu a svého ducha přinese lidu Izraele úplné spasení, politické i duchovní, a společně s ním pozemskou blaženost a morální zdokonalení celému světu.“ Tato postava dokonalého lidského lídra se objevuje zejména v textech proroků Izajáše, Micheáše, Jeremiáše a Zachariáše, kde je však zdůraz­ něno, že skutečným spasitelem je Bůh, zatímco Mesiáš je pou­ hým prostředníkem, který bude uplatňovat Boží spravedlnost a spravedlnost na zemi.

Koncept mesiáše je dále široce rozvinut v rabínské literatuře.

Jedním z nejznámějších rabínských narativů, který se tomuto tématu věnuje, se objevuje v talmudickém traktátu Sanhedrin.

Rabi Jehošua ben Levi se nachází poblíž hrobu rabína Šimona bar Jochaje, když ho najednou navštíví prorok Eliáš. Rabi Jehošua se ho zeptá: „Kdy přijde Mesiáš?“ Eliáš mu řekne: „Běž a zeptej se ho!“ Když se ho Jehošua zeptá, kde Mesiáše najde, Eliáš mu odpoví: „Sedí v branách Říma mezi chudými nemocnými.“ Rabi Jehošua jde k Mesiáši a ptá se ho: „Kdy přijdeš, můj pane?“ Mesiáš mu odpoví velmi enigmaticky: „Dnes!“ Později se rabi Jehošua znovu setká s prorokem Eliášem, který se ho zeptá: „Tak co ti Mesiáš řekl?“ Rabi Jehošua se rozčílí: „Mesiáš mi

16

prosinec 2021

lhal, protože řekl, že přijde ještě dnes, ale nepřišel.“ Eliáš mu Mesiášova slova vyloží: „Řekl ti, že přijde dnes, pokud budeš naslouchat jeho hlasu.“ Eliášovo vysvětlení je obvyklou rabínskou metodou výkladu textu, která zde odkazuje na Žalm 95,7: „On je náš Bůh a my lid Jeho pastvy a stádo Jeho ruky dnes, když budete naslouchat Jeho hlasu.“ Tento příběh se nám tedy snaží říct, že ačkoliv je Mesiáš připraven přijít, na jeho příchod nejsme připraveni my, protože jsme nesplnili nutné podmínky.

Snad nejlepší komentář ke zmíněnému rabínskému pří­ běhu poskytuje Franz Kafka (1883–1924), který poznamenává: „Mesiáš nepřijde, dokud nepřestane být potřeba.“ Kafka tak naznačuje, že příchod mesiáše není důležitý sám o sobě. Zcela zásadní je však transformace člověka a světa, která předchází jeho příchodu. To zcela souzní s představou reformního juda­ ismu, ve kterém je přesvědčení o příchodu osobního mesiáše poněkud utlumeno a nahrazeno vizí mesiášské doby, o kte­ rou se musí přičinit každý z nás úsilím o „tikun olam“ neboli nápravu světa. Toto úsilí je páteří etiky odpovědnosti, podle které od nás Svatý, budiž požehnán, očekává, že se staneme Jeho partnery v díle stvoření, že neseme odpovědnost za svět, za ostatní lidské bytosti.

Jinými slovy lze říct, že příchod této doby neuspíšíme pasiv­ ním čekáním, ale praktickým činem – aktivní pomocí druhému člověku v nouzi, úsilím o sociální spravedlnost, snahou o ochranu životního prostředí, podporou respektu a tolerance mezi lidmi, bojem proti nenávisti a lhostejnosti, zkrátka vším, co činí svět lepším místem k životu. Posilou nám má být pevné přesvědčení, že Svatý, budiž požehnán, neuvrhne svět do morálního chaosu, a nakonec přivede lidskou historii ke svému naplnění, tedy, jinak řečeno, že všechno dopadne dobře.

■

DAVID MAXA (1990) rabín v progresivní židovské komunitě Ec chajim v Praze

Kazatel, technik, stavitel a básník

Poselství do beznaděje Velmi záleží na těle. Jeden letmý dotek nebo pohlazení, pomazání olejem, křížek na čelo – mají velkou sílu a přináší naději do situací, ve kterých jako by už žádná nebyla. Bůh se stal člověkem, se vším všudy, i s tělem.

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Církev bratrská na Slovensku i v Čechách si připomíná 100 let od narození Milana Jurča

Matěj Hájek, nemocniční kaplan

12 | 2021 Ve sboru Církve bratrské v Praze 4 Šeberově se uskutečnila ordinace nemocničních a vězeňských kaplanů.

ORDINACE KAPLANŮ

iNform S POSELSTVÍM DO BEZNADĚJE

S

ál moderní modlitebny v Praze-Šeberově se začíná plnit lidmi. O tom, že se dneska nebude jednat jen o běžnou nedělní bohoslužbu, svědčí nejen množství hudebních nástrojů na pódiu – stopa přítomnosti opravdové kapely, ale i květiny připravené u zdi.

V deset hodin už je v sále plno. Ústřední sedadla přímo naproti kazatelskému pultíku patří nejdůležitější čtveřici setkání – nemocničním kaplanům Matěji Hájkovi a Petře Kašperové a vězeňským kaplanům Janě

textu nemoci se ukazuje, že jsme si všichni rovni“.

V nemocnici všichni dostávají stejnou péči, vysoký politik stejně jako bezdomovec. Druhé pak je potvrzení, že neskutečně záleží na mezilidských vztazích. „Je obrovský rozdíl v tom, když někdo odchází ze života osamělý, nebo když je obklopen svými blízkými a když tito lidé najdou odvahu otevřeně komunikovat o věcech, o kterých to desítky let nešlo.“ A nakonec, že velmi záleží i na těle. „Jeden letmý dotek nebo

Matulíkové a Martinu Škodovi. Tuto neděli – první v listopadu 2021 – projdou svou kaplanskou ordinací.

Skupina SouZnění, sestava pěti křesťanských hudebních osobností, zahajuje setkání a následující více jak hodinu slavnostního času protkává autorskými písněmi. Kazatel šeberovského sboru Robert Hart, který celé shromáždění vede, po přivítání přítomných předává slovo zástupcům nově ordinovaných.

Jana Matulíková přibližuje situaci lidí, kterým slouží – vztahy ve věznicích se průměrně po pěti letech rozpadají a ti, kdo tam zůstávají déle, se musí vyrovnávat nejen s tím, že ztrácí svoje blízké, ale s nimi i spojnici s venkovním světem. „Mluvíme s nimi, jsme tam pro ně.

Když se za nás budete modlit, abychom měli správné slovo, budeme vám vděční,“ uzavírá.

Službu nemocničního kaplana představuje Matěj Hájek. Z toho, co mu služba kaplana doposud přinesla, vyzdvihuje tři zásadní věci. První je zjištění, že „v kon-

pohlazení, pomazání olejem, křížek na čelo – mají velkou sílu a přináší naději do situací, ve kterých jako by už žádná nebyla. Bůh se stal člověkem, se vším všudy, i s tělem.“ Vlastní ordinaci kaplanů zahajuje krátké kázání místopředsedy Rady CB Bronislava Matulíka. Vyzývá čtveřici, aby se postavila před „shromáždění lidu Božího“. „Církev rozpoznala vaše obdarování a pověřuje vás vykonáváním kaplanské služby,“ zní sálem slavnostní prohlášení. Kaplani skládají svůj slib: Chci Pánu sloužit cílevědomou, věrnou kaplanskou službou. Budu na prvním místě dbát zájmu Božího království. Zachovám mlčení o všem, co má zůstat důvěrné. Chci tuto službu plnit zodpovědně.

Jeden po druhém přebírají mikrofon a tichým sálem zní čtyřikrát zřetelné: „S pomocí Boží slibuji.“ Každý z nich je pak svěřen do modliteb církevních i kaplanských autorit – Roberta Harta, Bronislava Matulíka,

Pavla Rumla, předsedy Asociace nemocničních kaplanů, a ppk. Miloslava Kloubka. Ten supluje předsedu Vězeňské duchovenské péče Pavla Zvolánka, který se slavnosti nemohl zúčastnit osobně. Nově ordinovaní kaplani přebírají pozornosti a na řadu přicházejí květiny. Ruch před pódiem utichá a všichni se vrací na své místo.

Ke kazatelně přichází se svým přáním novým kaplanům Pavel Ruml. Mluví o temnotě a o Kristově světle, které mají křesťanští kaplani do tmy nemoci a vězeňských cel nést. Ne z vlastních sil, ale ve světle toho, který nám prosvětlil život.

S posledním slovem v části bohoslužby věnované ordinaci kaplanů přichází za kazatelnu vojenský kaplan pplk. Kloubek. Zpočátku odlehčený proslov nabírá na hloubce. Propojuje jednotlivé kaplanské služby, aby v závěru došel k tomu, že kaplan by měl být kaplanem všude, ať už je vojenský, vězeňský nebo nemocniční. Protože někdy je i nemocnice vězením, ve vězení lze prožívat obrovské boje a vojáci v armádě někdy mohou cítit nemocné vztahy, nebo když se zavelí: „Tady zůstanete!“, mohou se cítit jako ve vězení. Ty tři služby jsou propojené. Na závěr zní povzbuzení prvními verši listu Židům, který vybízí k vytrvalému běhu s pohledem upřeným na Ježíše.

Bohoslužba dál pokračuje už v normálním rytmu kázáním o cestě z otroctví ke svobodě v podání Broňka Matulíka, chvalami skupiny SouZnění, slovem na cestu a závěrečným požehnáním. Historicky první a nejspíš i poslední ordinace kaplanů v průběhu slavnostní bohoslužby končí. Privilegium uvedení kaplanů do služby se opět vrací do rámce Konference.

■ text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

INFOBOX Služba nemocničních kaplanů v ČR navazuje na duchovní službu v nemocnicích, kterou zavedl ve 20. letech 20. století Anton Boisen v USA. V posledních šesti letech dochází v naší zemi k jejímu dynamickému rozvoji. Asociace nemocničních kaplanů sdružuje v současnosti kolem 85 těchto služebníků.

Vězeňští kaplani (Vězenská duchovenská služba) jsou zaměstnanci Vězeňské služby a patří do deseti různých církví. V součas­nosti pracuje ve 34 českých věznicích a vazebních věznicích 43 vězeňských kaplanů z 11 různých církví. Vězeňská duchovenská péče pak sdružuje dobrovolníky pověřené jejich církvemi. Působí na základě dohody Ministerstva vnitra s ERC a ČBK a Vězeňské služby z 31. 12. 2013.

MINIROZHOVOR

prosinec 2021 PAVEL RUML předseda Asociace nemocničních kaplanů Co pro ANK znamená ordinace dvou nových nemocničních kaplanů?

Je to událost pro všechny. Pro mě osobně je důležitá v tom, že jsem se tady s nimi poprvé zblízka setkal na jejich „církevní“ půdě. Jsem za tyto mladé lidi, kteří jsou zapálení a chtějí pracovat pro věc, velmi vděčný. Je to pro mě osobně veliká radost.

Jak často probíhají ordinace kaplanů?

My tomu neříkáme ordinace – každá jednotlivá církev má svůj vlastní způsob, jak svého kaplana pro kaplanskou službu pověří. My je pak společně vysíláme do služby – jsou zaštítěni Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Konají se tedy slavnostní bohoslužby vyslání pro více kaplanů najednou.

Nicméně pandemie do toho „vrhla vidle“ – poslední vyslání bylo před několika lety a od té doby se tomu nikdo nevěnoval. (úsměv) Ale důležité je, aby vše proběhlo také úředně – tedy v tomto případě, aby měli pověření vlastní církve, což se děje rozhodnutím Úzké rady CB a je potvrzeno slavnostními bohoslužbami. Pak dostanou pověření i od ERC a ČBK a s tím do služby vstupují.

Všichni kaplani pak mohou v nemocnicích na žádost pacienta křtít?

Opět záleží na stanovách té které církve.

Podmínkou kaplanství v nemocnicích je, aby to byl vystudovaný teolog s praxí na sboru – většinou by to měli být faráři, kteří mohou svátosti udělovat. V případě CB i ČCE je to velmi podobné, takže v případě velmi naléhavé potřeby můžeme křtít i v nemocnici.

CÍRKEV BRATRSKÁ

iNform MILAN JURČO – 100 LET SPOMIENKY NA OTCA Narodil sa 11. 11. 1921 v Dovalove pri Liptovskom Hrádku. Počas štúdií na vysokej škole v Bratislave ho priateľ Ondrej Lupták pozval do zhromaždenia Modrého kríža, kde v roku 1947 prežil obrátenie. Neskôr sa pripojil k Jednote českobratskej. Bol aktívnym starším zboru, pôsobil vo vedení cirkvi v Čechách aj na Slovensku, zasadil sa o výstavbu modlitební.

Po odchode na dôchodok sa stal kazateľom CB a až do smrti v roku 1989 bol správcom zboru v Starej Turej, kde je i pochovaný so svojou manželkou Milenou, ktorá ho verne sprevádzala životom od roku 1951. Bol básnikom, napísal zbierky básní: Cesta na vrch Morija, Jazyk spieva o Tvojom Slove, Ty si Peter skala. Po jeho smrti vyšla kniha biblických úvah Stretnutie s Ježišom Kristom.

Kľúčové bolo priateľstvo s Kmeťom, zakladateľom ŠtB v Bratislave. Keď prišlo oteplenie v 1968, zdalo sa, že nebude treba štátnej kontroly nad cirkvou. Vtedy otec navštívil pána Kmeťa. Ten sa domnieval, že Jurčo je na čele komisie, ktorá ho ide zosadiť. Otec mu podal ruku, máme novú dobu, píšme nové kapitoly. Vzniklo priateľstvo, obaja boli z Liptova, obaja bývalí evanjelici.

Otec za ním chodieval pravidelne. Kmeť zmenil pohľad na veriacich. Ale prišla normalizácia, všetko sa vrátilo späť. Priateľstvo otca s Kmeťom ostalo. Vďaka tomu sa mohlo veľa vybaviť. Politické súhlasy pre stavby modlitební, vznik nových zborov… Čo som sa naučil od svojho otca? Bol tvorivý človek, pracoval so Slovom. Usiloval o to, aby bol zrozumiteľný. Často prerábal svoje básne aj kázne. Pracoval s úctou k Biblii, čítal medzi riadkami. Vždy ho zaujímal názor iných.

Bol rozsievač, venoval sa ľuďom, hlavne mládeži. Niektorí od neho odišli, mnohí sa po rokoch k nemu vrátili.

Otec vyznával líniu Abrahám, Izák, Jakob. Išlo mu o to byť spolu, o kontinuitu viery: Boh otca, syna i vnuka, víťazný oblúk viery!

Aj cez otca ma ovplyvňovala československá vzájomnosť. Chodievali k nám kazatelia, Toušek, Sita, Urban, Havránek a iní. Venoval sa mladým kazateľom.

Po mnohých rokoch mi práve títo „mladí kazatelia“ preukazovali svoju lásku v službe.

Milan Jurčo s rodinou Nezabudnuteľná bola formácia niekoľkoročnej biblickej školy, „utorkov“ na Cukrovej. Niekoľko párov z nich odišlo v 80. rokoch do nového zboru v Starej Turej.

Mal dar odvahy, nebál sa. Vravel: „Máme toľko slobody, koľko si vezmeme.“ Nebál sa argumentovať na ministerstve, poukazoval na ľudské práva. V období 50. rokov, keď viacerí bratia zo zboru boli vo väzení, ani on neprešiel previerkou. Bol poslaný ako montér do Bulharska.

Vedel byť odlišný, tvoril nové pojmy: zborotvornosť, misijné manželstvo. Naformuloval zásady kresťana, rozvinul teóriu odchýlky. Budoval v nás pocit prevahy: keď je Boh s nami, tento svet sa má čo báť!

Otec mal v pláne napísať knihu Život podľa Písma. Ja som to spracoval ako Budovanie kresťanského charakteru. Stalo sa to súčasťou môjho vyučovania 4. ročníka náboženstva.

Otec bol často konfliktný, rýchly, vedel povedať svoj názor. Ľudia sa na neho hnevali a on tiež. Ale vedel odprosiť, hľadal riešenie, zmierenie. Hľadal Pána Ježiša, trápil sa so sebou. Tvrdili o ňom, že je spolupracovník ŠtB. Mal tam zápis, viem o tom. Volali ho na stretnutia, vždy nám o tom rozprával. Ako Boží muži z Biblie typu Nehemiáša, Daniela, ktorí niečo dosiahli v prospech Božieho ľudu, lebo sa nebáli. Podobne robil aj otec.

Som vďačný Bohu za odkaz viery môjho otca Milana.

Prorocky ukazoval, ako sa dá žiť aj v neslobode. Pamätajme na našich otcov, vodcov, buďme za nich vďační! ■ DANIEL JURČO st., Liptovský Hrádok

prosinec 2021 POZITIVNÍ OPTIMISTA Poprvé jsem se s jeho jménem setkal v šedesátých letech jako se jménem autora básní, které se objevovaly v opisech na průklepových papírech a bývaly předčítány i v českých sborech CB. Bratři Slováci by asi nebyli úplně nadšeni z našeho „slovenského“ přednesu, ale rozuměli jsme jim dobře. Protože nás básně zaujaly, tak jsme si začátkem sedmdesátých let bez váhání obstarali všechny tři postupně oficiálně vydané sbírky. V té době jsem se dostal několikrát jako delegát na výroční konference CB a jméno Milan Jurčo se mi tak spojilo s konkrétní osobou výrazného bratra z Bratislavy. Také jsem zjistil, že tento básník je vzděláním technik a pracuje ve výzkumu – podobně jako já.

V roce 1978 jsem byl zvolen členem Rady CB a následujících deset let jsem se s Milanem, jak jsem ho s jeho souhlasem mohl oslovovat, setkával velice často. Nejen při jednáních Rady CB, jíž byl místopředsedou, ale i na pastorálkách, seminářích, konferencích. Při různých příležitostech u nás v Praze i několikrát přespal.

Mohli jsme tak spolu hovořit a, možná i díky našemu podobnému vzdělání, jsme si dobře rozuměli. Měli jsme podobné pohledy na mnohé otázky.

Bratra Milana jsem poznal jako člověka s hlubokou osobní vírou, kterou nikdy a nikde neskrýval. Přišel mi vždy jako pozitivní opti-

VELKÁ DUCHOVNÍ AUTORITA Milan Jurčo byl pro mne společně s Františkem Ciesarem a Ludo­ vítem Fazekašem velkou duchovní autoritou ve vedení naší sesterské církve na Slovensku. Svým vlivem výrazně přispěl k tomu, že se v roce 1950 připojila k české části naší církve řada věřících ze slovenského probuzeneckého hnutí (spolek Modrý kříž) a sbor v Levicích ze slovenských navrátilců z Maďarska. Od roku 1968 se společně s Františkem Ciesarem stal členem Rady Církve bratrské a v roce 1969 tajemníkem Předsednictva Církve bratrské na Slovensku. Osobně jsme se pravidelně setkávali při jednání Rady Církve bratrské, jíž jsem byl členem od roku 1983. Vděčně vzpomínám také na naše osobní setkání ve sboru v Bratislavě a ve Staré Turé. Velmi jsem si vážil toho, že získal řadu mladých rodin, s nimiž se společně se svojí rodinou odstěhovali do Staré Turé, kde se stal kazatelem nového sboru.

Rada Církve bratrské věnovala zvýšenou pozornost vztahům k Předsednictvu Církve bratrské na Slovensku. Velmi jí šlo o to, aby i v budoucnosti byly zachovány těsné a bratrské vztahy mezi našimi sbory, jež tvoří členové české, slovenské a polské národnosti. Velkou událostí v naší církvi na Slovensku byla rozsáhlá přestavba bratislavské modlitebny v letech 1975–1977. Byl vybu-

mista s velkým „tahem na branku“. Neměl příliš rád dlouhé mluvení – přednost dával „akci“ a byl ochoten jít i do nových, nevyzkoušených situací, které možná někdy přece jenom potřebovaly více promyslet. Na druhou stranu, bez této jeho vlastnosti by se nejspíš některé věci v církvi nerealizovaly. Pravda je, že bratr Milan svými způsoby i některé „méně akční“ bratry znervózňoval.

Služba Pánu Bohu, církev, sbor – to bylo u něj na prvních místech a byl ochoten přinést pro to i osobní oběti. Velký důraz kladl na dobré společenství sboru a křesťanskou výchovu v rodině.

Nezapomenu, jak mi jednou rozhořčeně sděloval nedávnou zkušenost: „Predstav si, Pavol. V nedeľu som kázal (na Cukrovej) a po skončení som sa lúčil pri východe z modlitebne. Zrazu sa do dverí z vonku, proti vychádzajúcim ľuďom, snažil vojsť jeden mladý chlapec. Zadržal som ho a povedal mu, že ide o hodinu neskoro.

Odpovedal mi, že majú svoju skupinku a tá mu stačí – na kázeň nechodia, ale potrebuje si v zbore s niekým niečo zariadiť.“ Myslím, že by bratr Milan byl z dnešní situace ve sborech, obzvláště po covidu, velice smutný.

Tak, jak jsem ho osobně poznal, jsem za bratra Milana Jurčo velmi vděčný. Obzvlášť za jeho odvahu se vždy a všude hlásit ke své víře a za jeho pevné spoléhání se na Boží pomoc.

■ PAVEL CHRÁSKA st.

dován nový sborový dům, kde kromě sborových prostor byly také místnosti pro předsednictvo a byty pro kazatele. Bratr Jurčo byl vedoucím jak této stavby, tak nových modliteben ve Staré Turé a v Michalovcích. Pro nás bylo příkladné, že se na těchto stavbách účastnila celá církev na Slovensku.

Osobně velmi oceňuji velký důraz bratra Jurči na autoritu a jednotu Písma, v němž jsou zaslíbení Starého zákona naplněna v Novém zákoně. Jedinečným způsobem je to vyjádřeno v jeho básnických sbírkách. Ve sbírce Cesta na vrch Moria má na tomto místě Abraham obětovat to nejvzácnější, co má, a mesiáš Ježíš obětuje na Golgotě svůj život. Ve sbírce Ty si Peter skala, vyzdvihuje Božího Syna Ježíše Krista, který skrze působení Petra a dalších apoštolů začal budovat společenství své církve, které ani brány pekel nepřemohou. Ve sbírce Jazyk spieva o Tvojom slove básnickým způsobem vyjádřil vděčnost za dar Božího slova. V roce 1989 byla ještě vydána kniha jeho biblických zamyšlení s názvem Stretnutie s Ježišom Kristom. Život bratra Milana Jurči je pro mne vzácným příkladem celoživotního nasazení a věrnosti ve službě v díle Božího království.

■ KAREL TASCHNER

Z JEDNÁNÍ RCB VE ŽDÍRCI A V MODRE listopad 2021

▪ Vize Rady CB Rada se sjednotila na finální verzi dokumentu Vize Rady pro období 2021–24, který bude projednán také se seniory při společném setkání na jednání Rady v prosinci 2021. Začátkem roku 2022 budou publikovány v Pastýřském listu předsedy Rady, na Facebooku a na webových stránkách CB. Budou také rozeslány na staršovstva a projednány na pastorálních konferencích.

▪ Vizitace na rok 2022 Rada projednala termíny vizitací sborů v roce 2022, které se uskuteční v Praze 1 – Soukenická (do 15. 5. 2022), v Pardubicích (do 16. 10. 2022), v Praze 6 – Dejvice (do 16. 10. 2022), v Kladně (do 23. 10. 2022), v Litomyšli (do 13. 11. 2022), ve Vsetíně – Maják (do 20. 11. 2022), v Českém Těšíně (do 20. 11. 2022), v Praze 3 – Žižkov (do 27. 11. 2022) a v Písku (do 1. 12. 2022).

▪ Vizitační zprávy Rada schválila vizitační zprávy z Vysokého Mýta, Karlových Varů a z Praha 2 – Vinohrad.

▪ Volba Rada vzala na vědomí, že Robert Hart byl dne 10. 10. 2021 zvolen za kazatele-správce sboru ve Sboru CB v Praze 2 – Vinohrady s předběžným nástupem v létě 2022.

Rada vzala na vědomí, že Jan Macek byl 10. 10. 2021 zvolen a instalován za druhého kazatele ve Sboru CB v Praze 2 → – Vinohrady.

ZPRÁVY

iNform JEDNÁNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ RADY CB Uskutečnilo se v Modre na Slovensku v Křesťanském centru Berea.

Zahájil je společný oběd, osobní rozhovory a modlitby.

Poté bylo diskutováno téma společné konference, její smysl a interval pořádání. Výsledkem bylo, že budou učiněny kroky ke změně společných dokumentů tak, že se společná konference bude konat, jen pokud bude potřeba jednat o změně společných dokumentů a pokud vyvstane důležité téma, kterému se bude potřeba společně věnovat.

Pro udržování vzájemných vztahů obou církví bude sloužit především společná pastorální konference v září a společné jednání Rad v červnu. Oboje přerušila pandemie. Kladně byla hodnocena změna termínu podzimní pastorálky na pátek až neděli. Členové obou Rad si vyjasnili, co slovenskou i českou církev spojuje, a vzájemně se ujistili, že přes různorodost chápání některých témat chtějí pokračovat v budování společné Církve bratrské. Obě Rady podpořily činnost Předsednictva Společné konference i v období, kdy se konference konat nebude. Předpokládá se, že konferenční návrh zahrnující nastavení nového režimu Společné konference bude předložen až v roce 2025.

Slovenská Rada opakovaně požádala českou stranu o vyhledávání místa pro podzimní pastorální konferenci blíž slovenským hranicím.

Toto hledání už v minulosti probíhalo bez výsledku, protože objekty, které by vyhovovaly lokalitou, neměly dostatečnou kapacitu.

Druhým debatním okruhem byly rozhovory o životě našich církví.

Diskutoval se rostoucí vliv neokalvinismu na Slovensku, zastávání „jediné správné teologie“ a postoj k ženám v církvi. Členové české Rady byli dotázáni na zkušenosti v oblasti vikariátu, na přínos psychologických rozhovorů s vikáři a také na praxi týkající se ordinace vikářů, která proběhne jen za předpokladu, že o ni požádá sbor v souvislosti s žádostí o instalaci. Zvláštním bodem byl také rozhovor týkající se dotazníku České evangelikální aliance, z něhož vyplynulo, že česká CB je nejliberálnější evangelikální církví v Čechách.

Obě Rady ocenily možnost setkání a obnovení rozhovorů, které byly na dva roky přerušeny pandemií.

RADA JMENOVALA PŘEDSEDY, CELOCÍRKEVNÍ PRACOVNÍKY A ČLENY ODBORŮ Odbor pro práci s dětmi: předseda odboru Pavel Fér; členové odboru: Radomír Kalenský, Dagmar Kalenská, Nikol Valešová, Klára Heczková, Jiří Šustr, Daniel Fér; zodpovědný člen Rady za odbor Bronislav Matulík.

Odbor pro práci s dorostem a odbor pro práci s mládeží: předseda odborů Roman Toušek (člen Rady), poradní odbor DOOM: Roman

prosinec 2021 Toušek, Ondra Svatoš, David Rajca, Dan Jokl, David Kubíček, Radek Kalenský a Lenka Mikisková.

Odbor pro práci s dorostem: celocírkevní pracovník odboru Daniel Jokl; členové odboru: Petr Kučera (roční sabatical), David Kubíček, Čestmír Tichý, Josef Kostelecký, Jan Czudek a Alžběta Litvanová.

Odbor pro práci s mládeží: celocírkevní pracovník odboru Ondřej Svatoš; členové odboru: David Rajca, Aleš Navrátil, David Košťák, Marek Hutr, Jan Čapek a Michal Rzyman.

Odbor pro vzdělávání: předseda odboru Jaroslav Pokorný (člen Rady); celocírkevní pracovník odboru David Beňa; členové odboru: David Novák, Jan Asszonyi, Dalimil Staněk, Karel Hůlka, Martin Kop a Slavoj Raszka.

Odbor pro obnovu sborů: předseda odboru Pavel Plchot; členové odboru: Aleš Kratochvíl, Jiří Unger, Tomáš Grulich, Libor Trousil, Petr Geldner; zodpovědný člen Rady za odbor David Novák.

Odbor pro zakládání stanic a sborů: předseda odboru Petr Dvořáček (člen Rady); členové odboru: Tomáš Grulich, David Novák, Bedřich Smola, Mark Potma, Matúš Kušnír, Karel Hennhofer a Aleš Kratochvíl; zodpovědný člen Rady za odbor David Novák.

Odbor pro manželství a rodinu: předseda odboru bude jmenován v lednu včetně členů odboru; zodpovědný člen Rady za odbor Bronislav Matulík.

Singles+: koordinátorka: Lenka Mikisková.

Stavební odbor: předseda odboru Tadeáš Filipek (člen Rady); členové odboru Tomáš Hurta, Jakub Hlaváč, Michal Prachař, Jan Světlík a Martin Tabačan.

Odbor pro kontrolu hospodaření sborů: předsedkyně odboru Lydie Bosz­ czyková; členové odboru: Jiří Černík, Tomáš Paulus, Jaroslava Honsová, Jana Vernerová, Ruth Stéblová a Hana Kyselová; zodpovědný člen Rady za odbor Tadeáš Filipek.

Prohlášení Ekumenické rady církví k situaci na bělorusko-unijní hranici Se znepokojením sledujeme situaci na bělorusko-unijní hranici, kde se velké skupiny běženců dostávají do mimořádně tíživé situace, která ohrožuje jejich zdraví i životy a která je mnohdy zbavuje lidské důstojnosti. Se vší rozhodností odmítáme zneužívání lidí v těžké životní situaci k dosahování politických cílů. Apelujeme na všechny zúčastněné strany, aby dbaly lidských práv a důstojnosti a nepřispívaly k prodlužování nejistoty a utrpení těch, kteří jsou uvězněni v bezvýchodné situaci.

V modlitbách jsme se všemi trpícími i s těmi, kdo se jim podle svých sil a možností snaží pomáhat.

DANIEL ŽENATÝ, předseda ERC, PETR RAUS, 1. místopředseda ERC, MARIÁN ČOP, 2. místopředseda ERC

Rada vzala na vědomí, že Jan Talán byl dne 17. 10. 2021 zvolen za kazatele-správce sboru ve Sboru CB v Písku s předběžným nástupem a instalací na jaře nebo v létě 2022.

Rada vzala na vědomí, že Lukáš Skala byl 24. 10. 2021 zvolen za třetího kazatele ve Sboru CB v Táboře. Instalace proběhne 23. 1. 2022.

▪ Hlasování Rada vzala na vědomí, že mandát Ladislava Melkuse kazatele-správce sboru ve Sboru CB v Hranicích byl dne 10. 10. 2021 potvrzen hlasováním o setrvání po čtyřech letech v důchodovém věku.

Rada vzala na vědomí, že mandát kazatele-správce sboru Petra Polácha ve Sboru CB v Ostravě-Porubě musí být potvrzen hlasováním po 12 letech nejpozději do 31. 1. 2022.

▪ Administrace Rada jmenovala Marka Potmu administrátorem Sboru CB v Praze 4 – Jižní Město s platností od 1. 1. 2022.

▪ Přímé přenosy ČRo v roce 2022 Produkce Českého rozhlasu nabídla Církvi bratrské dva termíny vysílání přímého přenosu na stanici Vltava, konkrétně ve dnech 20. 4. 2022 (Květná neděle) a 31. 7. 2022.

▪ Pastorální konference 2022 Rada vzala na vědomí Program na lednovou pastorálku, který zpracoval Odbor pro vzdělávání. Zatím Rada počítá s uspořádáním akce a bude operativně jednat, pokud se zhorší pandemická situace.

Rada pověřila Diakonii CB uspořádáním podzimní pastorální konference.

Doporučila téma Doprovázení starých a těžce nemocných.

VZPOMÍNKA

iNform

prosinec 2021 ThDr. KAREL SITA

L

etos 27. dubna uplynulo 100 let od narození kazatele Karla Sity. Narodil se v německém Delmenhorstu, kde byl český sbor Jednoty českobratrské.

Německy mluvil stejně dobře jako česky. Po přesídlení do Čech začal studovat teologii na tehdejší Husově, později Komenského evangelické teologické fakultě.

Na konci studia měl ještě možnost vyjet na studijní pobyt do Basileje, a to společně s pozdějšími profesory Janem Hellerem a Janem Milíčem Lochmanem.

Karel se velmi zajímal o církevní dějiny, a proto v Basileji pokračoval v práci na doktorské disertaci na téma Život a dílo Amanda Polana z Polansdorfu. Tuto práci Karel Sita na fakultě v Praze v roce 1951 obhájil. Působil jako kazatel v Husinci, v Hradci Králové, v Praze na Smíchově a na Kladně. V letech „normalizace“ od roku 1969 až do roku 1975 působil také jako tajemník Rady Církve bratrské.

Své literární obdarování zúročil při redigování pomůcky ke čtení Božího slova a několik let také jako redaktor časopisu Bratrská rodina (dnešní Brána).

ZÁŘIVÁ NOC Vánoční stezka s tajenkou Vydejte se s mladými ovečkami Any a Tobym na pátrání po zachránci jejich stáda. Cestou o něm uslyšíte různá proroctví. To slovo zní tak tajemně… Na osmi zastaveních vánoční stezky se dozvíte, co proroctví znamená, a co se tedy o zachránci říká. A proč Any a Toby

ThDr. Karel Sita (1921–1993) To je oficiálnější vzpomínání na Karla Situ. Z osobních vzpomínek mohu připomenout jeho vyprávěčský talent. Rádi jsme naslouchali jeho dobrodružným příběhům z praxe. Když jednou večer projížděl úpatím Šumavy, pohraničníci si ho spletli s pronásledovaným „králem Šumavy“ a málem zahájili na jeho auto střelbu z kulometu.

V roce 1987 jsem s ním jel do západního Německa, kde jsme měli na konferenci sesterské církve zastupovat tu naši. Jeli jsme přes NDR a hned za hranicemi nás soudruzi zastavili, zatáhli záclony kupé a udělali velmi důkladnou prohlídku zavazadel i šatů. Stáli jsme dlouho ve vlaku v ponožkách a košilích a sledovali, jak ani kousek našich věcí neunikl bdělé pozornosti naší ochrany socialistického zřízení. Když po delší době strážci hranic odešli, vybuchli jsme smíchem a rychle se oblékali.

Karel Sita byl dobrým církevním diplomatem, schop­ ným kazatelem a přátelským člověkem. Po boku mu stála manželka a Pán Bůh jim svěřil dvě děti, Petra a Jarmilu. Na konci života, už jako vdovec, utrpěl dva úrazy, které podlomily jeho fyzické i duševní zdraví. Kdo Karla Situ pamatuje na kazatelně a v osobních rozhovorech, vzpomene si na jeho schopnost ilustrovat zvěstované slovo a v narativních textech Bible používat vypravěčské umění. Díky Pánu Bohu za tohoto služebníka Božího slova a Kristových svátostí.

■

nebudou jedné noci moct spát? Stezku si

PAVEL ČERNÝ

můžete projít kdykoliv mezi 18. a 25. prosincem v Řeporyjích, začíná v Radouňově 1 (Praha 5). Nebo se přidejte v sobotu 18. 12. od 14 hodin k lampionové procházce s dětmi ze školy Celým srdcem. Pro případné zájemce je to skvělá příležitost, jak neformálně poznat školní společenství křesťanské školy.

Více na www.celymsrdcem.cz.

Číslo 12/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 6. 12. 2021 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

POVÍDKA

JÉŽIŠEK ZA ČASŮ KORONY text DELICIE NERKOVÁ ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

J

ako malá holka vyrostlá na pražských Vinohradech jsem měla Vánoce spojené s třímetrovým nablýskaným strom­ kem, koledami z gramofonových desek, s návštěvou jedné nebo druhé babičky, s hádkami rodičů, se sněhem, se vzácnou příležitostí být na bohoslužbách v katolickém nebo husitském kostele, podle toho, jak se rodiče ve finále dohádali. Ano, a také jesličky, Tichá noc a Adam Michna z Otradovic. Nejlepší ze vše­ ho byly knížky, které jsem si mohla o vánočních prázdninách bez omezování číst. A z nich nejlepší byla Baarova Hanýžka a Martínek a Zápotockého Barunka. V těch knížkách byly Váno­ ce zasněžené, usebrané a plné přátelství, lásky a obřadů, které už moje rodina neznala a ani je nevyhledávala. A to mi bylo líto.

Vánoce vlastně nikdy neplnily má očekávání. Spousta vyplýt­ vané energie, kterou nikdo nedocenil, zklamání z dárků, které málokdy upřímně potěšily, hodně jídla, které se muselo sníst, hodně akcí, které se musely uskutečnit, protože jsme je přece tak dlouho plánovali. Očekávání tady však přesto pokaždé bylo, ta radost z hudby, knížek, nadšení dětí, z návštěv a času sdíle­ ného s lidmi, které máme rádi.

S mou nově nabytou vírou v příchod Spasitele se prožívání vánočních svátků změnilo. Jako by se ta očekávání posunula tam, kde odedávna byla. Příchod Mesiáše, čas sdílený s lidmi, kteří vás mohou mít rádi, aniž jste s nimi vyrůstali, pracovali, chodili do školy nebo do stejného klubu. Byla to zvláštní rodina, ti křesťané… A zůstává jí dosud.

Letos tu máme časy korony, čas pandemie, čas covidu-19.

A dárky se objednávají na internetu spolu se zásobou roušek, vánočního cukroví, potravin a nápojů. Po jablíčku, po oříšku…

Možná i Jéžišek přijde jako balík do ruky nebo ho přiveze zásil­ ková služba, ale jen k vrátkům, protože dál nemůže kvůli vládním nařízením. A tak to vypadá, že kostel budeme mít na streamu a koledníčky v nějakém vánočním filmu. Jak budou ty letošní

Vánoce vypadat? Nikam nemůžeme, brouzdání po nákupních centrech nepřichází v úvahu, kdo ví, jestli se budou prodávat stromky a živé ryby. Je tohle snad konec Vánoc v Čechách?

Hanýžka, Martínek ani Barunka nedostávali vánoční dárky.

Nezdobili stromečky, nešopíkovali ani nelétali o vánočních prázd­ ninách na dovolenou do teplých krajin. Dokonce ani neměli rádio, natož pak televizi! Čas sdíleli se svou rodinou, a když to počasí dovolilo, zašli na Boží hod do kostela oslavit Boží dítě – jako příslib, jako naději, jako svou osobní realitu. Nemívali doma Bibli, přesto věděli, ke komu se modlit a co s ním probrat, když jim bylo veselo i neveselo. K večeři společné zpívání a poděkování Bohu za kroupy s houbami a míchaninu ze sušeného ovoce. Ti bohatší i za vánočku.

Prý jsme všichni z té korony unavení, nálada blbá, křesťan­ ská komunita virtuální, děti zlobí, matky se hroutí a učitelé jsou stejně vyčerpaní jako zdravotníci, hasiči a ministři. Divné časy.

Ale přes to všechno – má duše po tobě dychtí, Bože. Za úsvitu, v noci i v poloprázdných vagónech metra. Má duše tebe velebí, protože ty jsi v tom všem s námi a nabízíš svůj úkryt, ve kterém přečkáme temnotu i mor. A dneska je den, který jsi učinil, a tak jásám a raduji se z něj. Ty jsi, kdo stírá slzy za ty, kteří tohle všechno nepřežili nebo těm, kteří sami pláčou za zavřenými dveřmi nemoc­ ničních pokojů a pečovatelských domů. A jsi to také ty, kdo se směje s dětmi, které mají radost, že je táta vezme na kolo nebo že je pomazlí babička, kterou dlouho neviděly. Jsi to ty, kdo k nám rád přijde na večeři, aniž bude vyžadovat šupinu pro štěstí pod talířem.

A na tuhle večeři se já osobně moc těším, možná víc než Zacheus, kterému až poté, co tě pozval ke stolu, došlo, co všechno dáváš.

Hosana na výsostech Bohu, který rozjasňuje svou tvář, ať v roušce, nebo bez ní. Sláva Otci, Synu a Duchu svatému, který nachází v lidech zalíbení i za časů korony. □ Z nové knihy Delicie Nerkové Rybí polévka za časů korony.

2021 prosinec

17

PÍSNIČKA

Světlo dávné komety Libor Duchek

c

Věra Matulíková

E¨‹

B¨‹

Když ži vot

tvůj

G¨

je jen stín

E¨‹

a jas ný den jen vzpo mín kou, G¨

pak skles lou hla vu zved ni výš, C

D¨

D¨

F

kde me zi mrač ny hvěz dy jsou.

G‹

C

A‹

spat říš v_ble dé zá ři hvězd, že jed na jas ná sví tí blíž, tak vše ho za nech B¨

G‹

C

Že zmi zí hlad

D‹/F

po mo ci,

F&

Že blíz cí smr tí B¨

vyr va ní G‹

se k_na dě ji

G‹

že sle pí

spa-tří ne be jas.

D‹/F

zas me zi nás se na vrá tí F

zas o brá

a ne mo ci,

B¨

a dob ro bu de vlád nout zas, že nuz nýmbu de F

a k_ní běž, tam

F

naj deš to, o čem jen sníš.

F&

Hle,

tí.

a li dé smu tní, zou fa lí

C

Kéž

svět-lo dáv- né

ko me ty

tak

naj deš to, o čem jen sníš.

F&

Že zmi zí hlad

D‹/F

B¨

a dob ro bu de vlád nout zas, že nuz nýmbu de F

po mo ci,

F&

Že blíz cí smr tí B¨

vyr va ní G‹

se k_na dě ji

G‹

že sle pí

spa-tří ne be jas.

D‹/F

zas me zi nás se na vrá tí F

zas o brá

a ne mo ci,

a li dé smu tní, zou fa lí

C

tí.

Kéž A‹

svět-lo dáv- né B¨

ko me ty

G‹

C

G‹

v_nit ro na še vli je se, že

ne bu de v_něm zá vis ti, jen z_dob ra bu de tě šit se.

tak

C

SouZnění – Světlo dávné komety © Věra Matulíková, Libor Duchek 2019 ℗ Brána 2021

https://www.youtube.com/watch?v=oY3pE3-N9kw

POVÍDKA

L

oni byla krásná zima, po dlouhé době chumelilo. Letos to nevypadá, i když v srpnu dost pršelo. Uvidíme. Byl to každopádně milý dárek, nadílka v pravém smyslu.

V obecné pan-strnulosti jsme objevili nejen Zoom a deskovky, ale taky běžky. Našli jsme zapřenou Popelku v kůlně za haram­ pádím a dostala korunu pro nedoceněnou královnu kopců a hor.

I od neběžců jako jsem já. A ve sněhu se dalo zase jednou i hezky procházet. A tak jsem si jezdíval i chodíval, dokonce kolikrát mimo okres. Někdy s dětmi a kamarády, někdy sám a potichu.

Jako tehdy v únoru, byl to myslím čtvrtek.

V nemocnici bylo zase rušno a některé příběhy se nedají zastr­ čit do šuplíku v kanclu. Ani večeře je nezají, dvě piva je nesplách­ nou. A tak jsem šel, pro nic a za nic. Na kraj Prahy, do jednoho malého koutu stranou města. S nozdrami rozšířenými jak daňci na úhoru, hodinu po klekání. Pomalu, mezi domky, ulicí klikatou

„Tak jako život, ten tě taky řeže,“ ozve se odněkud. A není to zvenku. „Ale, ale. Mlč! Víš, že je to směšný. A taky beznadějný!

Ostatně, ty sám nejlíp víš, jak jsou věci ‚ve skutečnosti‘. Za všecko si můžeš sám, dobře to víš. Nevyváděj zas.“ A dále: „Tys to celý začal, Tobě se to rozsypalo pod rukama. Ty seš ten, kdo umí jenom brát a žít si po svým. Narcismus. Víš to? Víš. Vím, že to víš. Byla jen otázka času, kdy to celý křupne!“ A je to. Tahle pravda přichází chladně, s ocelovou systema­ tičností. A má pravdu. Anebo nemá. Nevím. Já vlastně nevím.

Jak já bych chtěl slyšet, že pravdu nemá. Anebo jo, že jí má.

Ale že to přece nevadí, že je všechno nakonec a především v pořádku. A že nezůstanu sám. Že jako Frodo neskončím „nahý ve tmě“. A paní Nováková z JIP – ta, co už rok nemůže ani mlu­ vit, ani psát, leží a nikdo za ní nepřijde –taky ne. A pan Votoček tam v LDN taky ne. A ti beze jména na nafukovacích člunech

KDO TO ZAMETL? text MATĚJ HÁJEK ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

jako na neznámých obrazech z babiččina obýváku. Dozadu kolem kostela, před školou doleva a k malému rybníku s náho­ nem. Je večer, lidi jsou už zalezlí. Tmu konejší světla v oknech.

Není jich moc, leckdo je snad ještě v práci, odněkud blikají jen měsíční paprsky televize.

Spokojené předměstí. Je to sto nebo dvě stě let nazpátek?

V mrazivém večeru i uhlí voní jako na mlžném severu, když mladá paní Mužáková odcházela od sousedky a usedala k pet­ rolejce svěřit nám povídky o tajemství skal. Psi jsou slyšet jen zdálky, tak jak to má přesně být, hlídají humna. Procházím pomalu, procházím sám. Jasně, že ta samota je téma, ale teď nijak nebodá. Skoro to vypadá jako spokojenost. Anebo jen setrvačné ticho večera? Zaseknutý klín někde v srdci ulice? V mém srdci?

Ještě poslední řada plotů, odbočka k domkům doleva (letmo ji kontroluju pohledem) a je to tady – smaltovaná cedule „Přírodní památka“ (Nikdy jsem jí tady nerozuměl, ale mám ji rád – oddě­ luje tohle místo od jiných, vyděluje jej z nebytí, je to osa světa.)

Stojím u rybníka. Oranžovou a temně růžovou střídá modrá a bledá. Zpomaluji, ale pořád jdu. Jistěže to křupe, jistěže je to měkké. Ale ne vánočně, Vánoce už byly. Ne ladovsky. Josef Lada maloval malebně, ale já to kouzlo někde zapomněl. Křupe to tvrdě, nehostinně, skoro jako střepy. Ale proč? Vždyť je to sníh. Proč není tak měkký, tak přívětivý, tak domácí a plyšový jako v Hrusicích pod tlapkami černého Mikeše? Jít teď bos, bude jen řezat.

20

prosinec 2021

pašeráků lidského masa ve Středozemním moři, co se tam octli jenom proto, že u nich doma padají granáty a balistické střely.

A ty dospělé děti z Mojžíře na kraji Ústí, co vyrůstají od tří let v holobytě a pak v městském lese, odkud chodí krást a lovit, než je samotné uloví první pašerák duše a nabídne jim taky sníh, bělounký a lehký jako peří. Že ani tito ne. Že všichni tito lidé a já přece jenom máme kam jít. Že „někde je místo, že někde je hnízdo, útulno čisto“.

Křupe to pod nohama, křupe to v hlavě, křupe to v celém životě. Křupe to na planetě. Prostě všude furt. Snad je to tím klidem nebo tmou. Nebo tím, že jsem dva kroky za osou světa.

Nevím, ale tady a teď to je slyšet nějak víc. Třeba je to tak, že nenavštěvovaná a zbytečná přírodní památka střeží tajemné zrcadlo duše, takže jen tady se člověk vidí pořádně. Nevím. Ať je to čím chce, šel bych pryč. Zpátky, do dění, do normálního života, k věcem, ke starostem, k televizi. Tam jsou jiné hlasy, tam se křupání schová.

Chci se otočit a vyrazit domů. Krátkým pohledem přejedu nízké keře na břehu. Přes ně je vidět hladina. I s malým molem vpravo. A právě tam se zarazím. Krajina přede mnou je jako hříva jednorožce. Všechno je bílé. Keře, stromy, tráva, cesta, rybník. Ale to molo ne. Vyčuhuje do rybníka beze stopy sněhu. Jako černý pás nicoty. Jako nevhodná mezera v jinak klidném zaobleném bílém prostoru. Zvláštní věc. Tak zvláštní, že jdu blíž. A opravdu, molo je celé suché jako v létě. Rozpraskaná prkna přibitá k sobě

s tušením zrezlého řetězu kdesi pod zamrzlou hladinou, ale ani stopa po uklizeném nebo čerstvém sněhu. A ani stopa po sto­ pách vedoucích k molu nebo od něj.

Hlavou mi proudí zmatené vzpomínky na Čapkovu povídku o jedné jediné stopě kdesi uprostřed zasněžené krajiny. „To přece není možný?“ Jenže, je to tak. Vidím to na vlastní oči a prostě nerozumím. Chvíli se pokouším a spřádám myšlenky o helikop­ téře, jeřábu, silném větru, který odnesl jakousi střechu stojící předtím (kdovíproč) nad molem. Představuju si hejno ptáků, které z mola odnáší igelitovou pokrývku plnou sněhu. Napadá mě nějaká chemikálie, která snad rychle a účinně (a proč jako?) vysušuje dřevo.

Dobře vím, že jsou to zoufalé pokusy. Chystám se udělat poslední kroky – až k molu. Něco v hlavě (jiný hlas než ty před­ chozí) mě ale zastavuje. „Když tam vkročíš, zničíš to. Tvoje stopy se stanou falešným vysvětlením pro kohokoli, kdo přijde po tobě. Všecko se dá nějak vysvětlit. Vždyť to víš.“ A ano, to přijí­ mám. Zůstávám tedy a ještě chvilku mé myšlenky bojují o řešení.

Uprostřed sněžné krajiny stojím čelem k suchému molu. Stojíme naproti sobě – já a tajemství. Díváme se na sebe – já a tajemství.

A spolu s námi ticho. Bojím se dobrým strachem, jako před lety.

Jako kluk, co jde večer sám ve sněhu do lesa jen tak daleko, aby neztratil z dohledu lampy z ulice. Jako ten, kdo se setká s tajem­ stvím a ví, že dál jít nesmí a nemůže.

Obracím se a jdu zpátky. Domů, do života. Stejná cesta, ale malounko jiný člověk. Křupání sněhu se změnilo. Je měkčí, neřeže tolik. Už jsem blízko. Kov klíčů v kapse, dům si mě pamatuje – jedny schody a pak vlevo až na konec chodby.

Odemykám, zavírám. Rychle do koupelny. Sprcha krásně pálí.

Teď už v křesle, u postele voní čaj a dávno samozřejmé pachy mého života. Sedím a dívám se před sebe. Za oknem kousek lampy a pod ní večer ještě před chvílí i můj. Nohy v teple pod peřinou.

Zavírám oči a je mi dobře. Na chvíli vidím rybník a molo.

Pak zmizí. A odněkud přichází hlas, jemný a skoro neznatelný. „Vidím tě. Vidím tvé slzy a znám tvůj nářek. Slyším to křupání v tobě i pod tebou. Sám na to nestačíš, jenže víš co? Sám na to taky nejsi.“ Je to jen patos večera, nebo fakt kdosi přišel a sebral tíhu? Vážně kdosi zametl místo pro tajemství? A právě tehdy, přímo pod mým oknem, vyrazil na svůj noční lov černočerný kocour. Tichounce a sám. □

2021 prosinec

21

RODINA

NÁM, NÁM NARODIL SE podle autentického vyprávění BOHUSLAVY NAJBRTOVÉ napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV RODINY NAJBRTOVY

„Tomu říkám Vánoce,“ usmála se Bohuška šťastně a pohladila ten malinký živý uzlíček, který ležel na posteli vedle ní. Má své dítě u sebe. Tři hodiny po porodu, a může být se svou holčičkou! To není dárek, to je dar. Bylo půl osmé ráno, Štědrý den roku 1981.

K

rásně ten den začíná, říkala si.

Vlastně začal už hodinu po půl­ noci. Začaly kontrakce. Tak je to tu.

Neměla pochyby – bude rodit. Tohle žena prostě pozná. Zvlášť, když už to zažila.

Pravda, bylo to trochu překvapení, pro­ tože dítě mělo přijít na svět o něco poz­ ději, ale co už. Jak to přijde, tak to je.

Musí vzbudit Martina, aby těch pár ulic doběhl pro tchána. Někdo musí zůstat doma s Michalkou. Věta „začínám rodit“ manžela probrala dost rychle. A zpátky od rodičů byl taky velmi svižně. „Hele, Martine, a co když to bude holka?“ zastavila se Bohuška na paneláko­ vém schodišti, aby nabrala dech. Počítali jen s Jakubem. Martin pokrčil rameny.

Bylo zas potřeba jít. „Tak já ji pojmenuju po tobě, nevadí ti to?“ Nevadilo. Dole nalo­ žil manželku do trabantu a ten kousek do porodnice popojeli.

22

prosinec 2021

V nemocnici byla cítit atmosféra řádu.

Tatínek sem nesmí, porušil by bezin­ fekčnost. Věci do stolku, nic nehygie­ nického sem nepatří. Dejte mi papíry. No jo, papíry, musím tam dopsat to jméno, napadlo Bohušku a začala hledat pero.

Sestřička nevěřícně hleděla na formu­ lář, kde se skvěly dva podpisy, jako zna­ mení souhlasu obou rodičů se jménem dítěte, ale klíčová kolonka zela prázd­ notou. Bohuška na ni rychle dopsala „Martina“. No tohle! Sestra probodla rodičku pohledem a protočila panenky.

Kdyby takhle nezodpovědný přístup měly všechny rodičky, tak to tady rov­ nou můžou zavřít. Kdyby pohled zabí­ jel, tak už mám po bolesti, pomyslela si naopak trochu pobaveně Bohuška, ale protože tomu tak nebylo, šla se věno­ vat porodu.

Martinka přišla na svět v půl páté ráno.

PASTORACE

„Podstatná“ složka Vánoc Bohuška hleděla na dcerku a ten letmý závan lítosti, že nebude na Štědrý večer doma, byl ten tam. Byla šťastná.

Mají další zdravé děvčátko. Zlatovlasé.

Jako je Michalka. Asi za to můžou geny minulých generací – babička je z dva­ nácti dětí a jedenáct z toho je zrza­ vých. A ani tatínek co do barvy vlasů nikdy nebyl prototyp náčelníka osady Havranů…

Pohladila maličkou po hlavičce.

Nemohla se vyhnout vzpomínkám na dobu před dvěma lety, kdy se jim narodila Michalka. Bylo to jiné. Měla těžký porod. Po velké ztrátě krve měla co dělat sama se sebou. Vzpomínka, jak se několik dnů po porodu ploužila studenou chodbou k místnosti, kam maminky v noci chodily své děti nakojit, je pořád ještě živá. Jak tam tehdy došla, ani neví. Sestra, která jí Míšu nesla, už zdálky zhodnotila: „Jé, vy jste nějaká zelená,“ a vrátila dítě zpátky do postýlky.

Bohuška ji viděla až po sedmi dnech.

A teď má tři hodiny po porodu svoje dítě u sebe! Navíc je na speciál­ ním oddělení, protože klasické porodní je ve výmalbě. Tady je to všechno spe­ ciální. Sestřičky, i když jim ze stolků kleštičkami vytahují docela normální věci, které – prohlášené za nesterilní – končí v koši, jsou tu laskavé. I ta urputná a ostentativní snaha o steril­ nost je úsměvná, zvláště ve chvíli, kdy maminky uprostřed noci rozsvítí a na podlaze, kterou nesměla poskvrnit stopa nikoho z vnějšího světa, můžou sledovat paniku mezi rusy. Tedy rusy domácími, příbuznými švábů, kteří ve tmě vylézají ze škvír hledat potravu.

Zdraví je téma, které se Bohušce vrací. Ne že by ho nějak řešila. Jen vidí, že se občas s nečekanou razancí připo­ mene. Speciálně v souvislosti s dětmi.

Utrpení k životu patří, říká si, větší váhu mu nedává. Zvládnu to – a jede se dál. Tak to je. Neprožívala strach. Ani

KAREL HŮLKA, kazatel CB v Děčíně

Asi nikoho nepřekvapím, když začnu tím, že evangelijní vánoční příběh nebyl žádná idylka. Dosud neprovdané dívce Marii se na cestě vynucené vyhláškou o daňovém soupisu obyvatel narodí dítě do podmínek vpravdě polních, v přístřešku pro dobytek. Dnes žijeme v době, ve které by takový příchod dítěte na svět byl hodnocen jako nezodpovědnost nebo rovnou věc, o kterou by se měly zajímat příslušné úřady.

Ale ani v případě, kdy se dnes dítě rodí do zajištěného prostředí a je očekáváno s láskou, nemusí být situace nutně jednoduchá. V sousedním Německu byl v letech 1984–2010 proveden průzkum spokojenosti partnerských vztahů, do kterých se narodilo první dítě. Párům byl předložen dotazník, který se pokusil postihnout jejich pocit štěstí před a po narození prvního dítěte. Výzkumníci zjistili, že si po narození dítěte uchovalo původní pocit štěstí jen 30 % párů, zbývajících 60 % prožívalo zhoršení, které výzkumníci vyhodnotili jako srovnatelné se zátěží, kterou působí rozvod nebo smrt blízkého člověka.

Podobným průzkumům nemusíme úplně věřit. Ale pokud mohu přidat i naši rodičovskou zkušenost, očekávané narození prvního dítěte nás každého jiným způsobem překvapilo a v něčem vyvedlo z míry i navyklého pohodlí. Z této zkušenosti asi nejen nám vysvítá, že se na ty skutečně závažné životní události, jako je narození dítěte, nejde nějak jednoduše připravit, a to ani přes veškerou snahu zodpovědných rodičů.

Možná je to trochu silné přirovnání, ale s vánočními svátky to může být trochu podobné. Těšíme se a připravujeme se. Nakupujeme dárky a jídlo, snažíme se vánočně naladit třeba účastí na bohoslužbách a koncertech vánoční hudby. Přesto se nám nedaří dosáhnout mnohdy ničeho jiného než určitého vyčerpání. Proto se obvykle radí ke zklidnění, zpomalení a omezení všeho shonu s obecným doporučením, abychom se snažili vnímat „to podstatné“. Co je ale „to podstatné“? Tady by se asi odpovědi lidí v průřezu celé společnosti dost lišily. Pokusil bych se dát křesťanskou odpověď na to, co by mohlo být „to podstatné“.

Nejprve bych chtěl říct, že naše přípravy na slavení není třeba šmahem odsoudit jako příliš materialistické, upachtěné nebo příliš lidské. V samotné Bibli můžeme číst o tom, jak Boží lid staví oltáře Bohu, oslavuje vítězství a velké Boží činy nebo připravuje svátky. Dokonce i první příběh Písma, příběh o stvoření, končí ustanovením dne odpočinku, tedy svátečního dne. S trochou nadsázky někteří vykladači Písma říkají, že Božím cílem je celé stvoření pozvat na oslavu.

Zdá se mi ale, že jsme pro slavení v dnešní vážné a uspěchané době ztratili smysl.

Složme břímě naší vážnosti a snahy u toho, který sám na svět přišel jako nečekaný dar.

Slavme v důvěře, že jeho milost dokáže naplnit a proměnit všechno. I to, co považujeme v danou chvíli za obtížné a nečekané, jak je to i ve vánočním evangelijním příběhu.

Pán Ježíš vyzývá, abychom byli jako děti. Zkusme přijímat všechno, k čemu nás ve spojitosti s vánočními svátky tlačí nejrůznější společenská očekávání a tradice, jako hru.

Ta má být jen přípravou na radost a pokoj, jež jsou darem z Boží milosti. „To podstatné“ není totiž nás lidský výkon, ale dar.

→

2021 prosinec

23

RODINA

při porodu. Ale věděla, že klidný porod a zdravé dítě nejsou samozřejmost. Stačí si vzpomenout na minulou dovolenou…

Gynekolog ji na ni pustil. Byla sotva pár měsíců těhotná a něco nebylo v pořádku.

Poznali to z krve. Ale prý to nehoří, takže když přijde za šest týdnů, tak to stačí.

Skončila v nemocnici a nebylo to hezké.

Celou dovolenou, co jezdili po Slovensku, jí bylo zle. A pak doktoři zjistili, že v sobě celou tu dobu nosila mrtvý plod.

Následovaly horečky a těžký zánět ledvin.

Vůbec si nepřipouštěla, že by mohla přijít o život i ona … ale mohla.

„Helejte, není některý z nich ten váš?“ otočila se od okna jedna ze dvou mami­ nek, které sdílely s Bohuškou pokoj. Štědrodenní odpoledne se pomalu pře­ klápělo do večera a dole pod okny nemoc­ nice, v dostatečné vzdálenosti od toho „sterilního“ světa za okny ve třetím patře, stála řada nesterilních tatínků. Byl tam i Martin a nebyl sám. Na Vánoce přijela bratrova rodina, takže tam stáli všichni, i s malou Michalkou ve spor­ ťáku. Odpolední štědrodenní procházka měla tento rok jasný cíl. Vesele zamá­ vala. Chtěla jim říct, že Martinku viděla a že je krásná, ale v tom pokřiku, který se ozýval ze sousedních oken a z řady pod okny, se její vlastní slova trochu ztrácela.

Miminka zatím, zavinutá do úhledných balíčků malého lidského štěstí, způsobně ležela vyskládaná v bekárně a čekala, až si je maminky rozeberou na kojení a pak až si je konečně jako nejkrásnější vánoční dárky odvezou domů.

„Michalko, maminka je tady. A při­ vezli jsme ti sestřičku,“ zavolal Martin sotva otevřel dveře bytu. Na Bohušku dýchla z útrob domova vánoční atmo­ sféra. Stromeček svítil a bylo slyšet cupi­ tání dětských nožek. Míša přiběhla do

24

prosinec 2021

předsíně, ale sotva ji bylo vidět – v náručí držela obrovskou pannu. Bohušku to roze­ smálo. „Michalko, to nemůžeš, ona je malinká, s tím si hrát nebude…“ Maličká se usmála, otočila a běžela pryč. Než se Bohunka dostala z kabátu, byla zpátky.

S knížkou. Byl to začátek krásného, lás­ kyplného, pečovatelského vztahu, který si starší sestřička s sebou nesla celé dětství až do dospělosti.

Voda v konvici začala vařit. Bohuška vytáhla dva hrníčky – pro Martina a pro sebe. Nasypala do nich kávu. Zase je tu Štědrý den. Den narození Krista – a jen tak mimochodem, taky jejich dcery. Utíká to.

Už je to čtyřicet let. S Martinou se domlu­ vili, že se u nich s gratulací staví odpo­ ledne… Je to hezké mít takové sousedy, usmála se v duchu. Krásné vztahy a vnou­ čata v domě. Žádné z nich ale není dáreček pod stromeček jako jejich máma. Nikdo další z rodiny už se na Vánoce nenarodil.

Ani Martinina a Michalčina nejmladší ses­ tra Monika.

No jo, Martin je jak pan král, taky má tři dcery – každá je jiná, ale všechny se povedly. Mají talent – všechny hrály s rodiči v kapele i v hudební skupince ve sboru. Příčná flétna, housle, varhany, kytara… A jako bonus, přídavek k požeh­ nání, které jim Pán Bůh dal, bylo to, že neměly pubertu. „Bože, za to Ti děkuju.

Nebyl s nimi problém, ani jsme nevěděli, že chodí do školy, tak to bylo v pohodě.“ Bohuška zalila hlasitě bublající vodou mletou kávou zasypané dno hrníčku.

Proud vody padající doprostřed kruhu s sebou strhával do hlubin vodu z hla­ diny, která se poté, co se svezla po dně, vracela zpět na hladinu šplhajíc po stě­ nách hrníčku obohacená o vonící pěnu.

Nevzpomíná často, žijí naplno, tak na to není moc času. Letos ale vzpomíná.

I na ty Vánoce, kdy byl Martince rok.

Čekali další dítě. Bohuška sama byla ze čtyř dětí, Martin měl taky bratra, věděli, že u prvního rozhodně nezů­ stanou a že i třetí přijmou s vděčností,

PSYCHOLOGIE radostí a láskou. Byla teprve ve druhém měsíci těhotenství, ale bylo jí jasné, že musí být co nejvíc v klidu.

Pamatuje si tu chvíli dobře. Byl Štědrý den. A do chvíle, než se to stalo, to byla oby­ čejná procházka. Poznala, že krvácí. Jela s kočárkem po ulici a už tam věděla, že je zle.

Martin byl v práci a ani rodiče nebyli doma, tak šla sama na gynekologickou pohotovost té samé nemocnice, ve které rok předtím přivedla na svět Martinku. Ani se nedostala dovnitř. Mezi dveřmi jí dali do ruky kapky a poslali ji domů.

Navzdory potížím oslavila Štědrý den a Martinčiny narozeniny s rodinou hezky.

I Hod Boží vánoční. Slavnostní shromáždění ve sboru pro ni bylo vždycky centrem Vánoc.

Ne Štědrý večer, ani dárky, ale dětská slavnost na Hod Boží vánoční. Nemohla si ho nechat ujít. Byla to opravdová oslava Ježíšova naro­ zení. Vyrůstala v tom, jako kazatelské dítě nasávala víru každý den. Nesla si to v srdci přes dospívání, kdy ve dvanácti letech sama vydala život Kristu a prožila, že ji má Bůh rád, až do dospělosti, kdy k tomu začali s manže­ lem vést i své vlastní děti. Na tuhle slavnost se vždycky moc těšila.

Jenže krvácení nepřestávalo. Do místní nemocnice nemělo smysl se vracet, nevě­ řila, že by jí pomohli. Ale jeden známý, lékař, Bohušce zařídil vyšetření v jiné nemoc­ nici, skoro hodinu cesty daleko. Nechali si ji tam. Zjistili, že má za sebou další samo­ volný potrat a že to pro ni samotnou bylo na hraně. Zachránili jí život. Zůstala tam i přes Silvestra. Dostávala léky proti krvá­ cení a prošla narkózou. Když pak zpětně viděla vážnost té situace, byla Bohu vděčná, že to přežila.

„Asi jsi to tak, Pane Bože, kvůli něčemu chtěl – nechat mě žít, i když to bylo nepřežitelné. I později, když jsem po narození třetí dcery vážně onemocněla a pocítila hloubku skutečnosti, jak moc mě naše dcerky potřebují, jsi mě zachoval. A dal jsi mi prožít tu závislost na Tobě. Nejen mého, ale každého života. I těch, které se rodí jindy než o Vánocích.“

Nejkrásnější Vánoce jsou u nás doma Mgr. HANA IMLAUFOVÁ, Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna, Praha

Vánoce jsou obdobím v roce vpravdě mimořádným.

Do každého z nás se totiž už od dětství vtiskují všemi smysly více než jiné svátky během roku, třeba vůněmi, chutěmi nebo hudbou. A proto jsou tak silným prožitkem. I malé děti, které ještě neumějí mluvit, cítí klima domova. Pozitivně prožívají klid a pohodu, mírnost hlasů, a naopak negativně vnímají napětí nebo křik.

O Vánocích se s láskou myslí především na druhé. V rodinách je to obzvlášť vidět na vynalézavosti v přípravě dárků, na odvaze z lásky něco vyrobit a překvapit. Tedy především dát těm druhým najevo, že mi na nich záleží, že na ně myslím, že je mám rád/ráda. Čím více se jednotliví členové rodiny cítí být milováni druhými, tím větší mají také chuť lásku projevovat.

Setkávám se s názorem některých rodičů, že chtějí nechávat děti co nejdéle v představě, že dárky nosí Ježíšek. Rodiče tak mnohdy nevedou děti k tomu, aby se učily myslet na druhé a obdarovávat je. Tito rodiče si myslí, že největší radostí dítěte je dárky dostávat. Ale je to tak doopravdy? Zamysleme se všichni a vzpomeňme na naše dětské Vánoce, při kterých jsme poprvé obdarovávali my. To napětí z utajení, to napětí při tom, když rodič či sourozenec dárek od nás rozbaloval. A ta radost z vyrábění dárku, který jsme museli vždy po určité etapě výroby zase pečlivě ukrýt…

Co je víc? Dávat nebo dostávat? To, že vedeme děti k empatii, k myšlení na druhé a ne na sebe, je hodnota pro život velmi cenná. Už v čase adventu se některé děti učí něčeho se zříci a ušetřené peníze darovat na dobročinný účel.

To je velmi záslužné a všem rodičům, kteří své děti takto vedou, chci vyjádřit velký dík.

Slavení Vánoc v některých manželských párech mobilizuje síly ke zlepšení partnerského vztahu, což je samozřejmě blahodárně působí na děti. Vánoční tradice, které si každá rodina vytváří, jsou posílením rodinné identity. Tyto tradice a zvyky patří jen nám, tak se to slaví u nás a je to jen „naše“. Proto jsou vepsány hluboko v srdci každého člověka, který má pocit, že nejkrásnější Vánoce jsou u nás doma!

A tak se někdy přihodí, že se novomanželé o prvních společných Vánocích pohádají, protože mají pocit, že jejich Vánoce musí být takové, jaké byly v původních rodinách. Je velmi užitečné, aby už před svatbou snoubenci hovořili o tom, jaké prožívali Vánoce dříve, jaké tradice by chtěli převzít do své nové rodiny a jaké nové by si chtěli společně vytvořit. Předejde se tak mnohým zklamáním a děti, které se později mladým manželům narodí, už budou moci těžit z jejich jednoty a vnitřního pokoje.

Poznámka pod čarou: Naše první dítě – syn Marek – se nám narodil dva dny před Štědrým dnem. V tom roce jsme tehdy úplně nově vnímali události, které prožil Josef s Marií při narození Ježíše, a s dojetím jsme žasli nad darem života.

■

2021 prosinec

25

PÍSMO

POŽEHNANÁ ZA ZRADU? ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Požehnána buď nad jiné ženy Jáel… Rukou chopila stanový kolík, pravicí pádné kladivo, udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky.

Soudců 5,24.26

Izraele, a proto se svým činem snažila pomoci svrh­ nout okupační vládu, která izraelský lid sužovala.

J

„Vyšší princip“ je název povídky Jana Drdy týka­ jící se atentátu na Heydricha. A abychom dořekli klíčovou větu oné povídky: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zloči­ nem.“ V našem případě bychom to asi parafrázo­ vali v tom smyslu, že z Božího hlediska je někdy třeba zastavit pachatele zla jakýmikoli prostředky.

Ale to samozřejmě neznamená, že věřící člověk má brát spravedlnost do vlastních rukou a vraždit ty, které považuje za tyrany. To, že Bůh použil Jáelin čin, neznamená, že máme jednat podle jejího vzoru. Nemohu sám sebe pasovat na vykonava­ tele Boží pomsty. Biblické příběhy nikdy neslouží jako prvoplánový návod k řešení politických pro­ blémů a mezilidských konfliktů.

áel nebyla špionka s tajnou misí, která by zabitím Sísery splnila úkol. Byla jednou z těch, které mohl Sísera považovat za přátele. Její chování vůči němu nese všechny znaky zrady. Proč to v Božích očích není zrada?

prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974) Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou mají čtyři děti.

Musíme si uvědomit, že Sísera je záporná postava.

Je to padouch, velitel okupační armády, ne ušlech­ tilý vojevůdce. Jáel byla bezbranná žena, snažila se využít prostředků, které měla, aby přemohla někoho, kdo byl nesrovnatelně silnější než ona.

Nemohla se s ním „čestně“ utkat na bitevním poli. Ten příběh nám navíc neříká, že všechno, co Jáel udělala, bylo správně a Bůh z toho měl radost. Víme jen to, že Hospodin použil Jáelina činu a Izraelci byli osvobozeni od okupace.

Když dnes přemýšlíme nad Jáeliným jednáním, dalo by se přirovnat k pokusu o atentát na Hitlera.

Věřící lidé za války přemýšleli nad tím, jestli mohou sáhnout k násilí, aby zastavili zlo, které Hitler před­ stavoval – a například Dietrich Bonhoeffer došel k závěru, že pro zastavení takového zla je třeba udělat všechno. Z českých dějin známe příběh aten­ tátu na říšského protektora Heydricha. Určitě by bylo lepší, kdyby byl zastaven jiným způsobem, ale někdy není jiný způsob k dispozici.

Okupační armáda to byla pro Izrael. Proč ale Jáel jednala ve prospěch Izraele, když sama Izraelitkou nebyla?

To nevíme jistě, ale mnozí vykladači Písma mají za to, že Jáel věřila v Hospodina. Přijala víru v Boha

26

prosinec 2021

Může tedy dnes křesťan zastavit zlo menším zlem, a v Božích očích to tak je správně?

Uznává tento „vyšší princip“ i Bůh?

Sísera byl velitelem okupačního vojska.

Ale v Jerichu byl okupačním vojskem Izrael. I tam došlo ke zradě – Rachab skryla zvědy a kvůli ní ve městě pak zemřely i ženy a děti. A Bůh ji zařadil do rodokmenu Krista. Bible důrazně varuje před dvojím metrem. Není ale právě tohle dvojí metr?

V příběhu nevěstky Rachab se dočítáme o tom, co se dělo v jejím srdci. Víme, že se obrátila k Hospodinu. Vždyť izraelským zvědům řekla: „Já vím, že s vámi je Hospodin.“ To je důvod jejího zvláštního jednání. Rachab nenadržuje Izraelitům, prostě se snaží poslušně plnit Boží vůli, nakolik ji rozpoznává.

Hospodin má své záměry, které my lidé chá­ peme jen částečně. Těžko je tedy můžeme

inzerce

hodnotit. Takže Bible na jedné straně zakazuje každý „dvojí metr“, tedy nadržování příbuzným, upřednostňování přátel nebo křivdy postavené na protekci, ale zároveň jistý „dvojí metr“ stále znova užívá: Boží pohled na věc a lidský pohled na věc. „Mé cesty nejsou cesty vaše, mé úmysly nejsou úmy­ sly vaše, praví Hospodin.“ Je v Bibli nějaký jasný konkrétní příklad takového „dvojího metru“?

Příběh Abrahama a Izáka. Něco jedinečného a svatého se odehrávalo v Abrahamově srdci. Bylo to mezi ním a Hospodinem. Z vnějšího pohledu se Abraham chystal zavraždit vlastního syna, protože slyšel nějaký vnitřní hlas.

To zní jako námět na filmový horor. Abraham by svému okolí v životě nevysvětlil, že poslušně vykonal Boží vůli. Příběhy jako je tento nás mimo jiné učí, že do srdce druhého člověka nevidíme. Bůh někdy svého služebníka vede cestami, které ostatním nedávají smysl, nebo jsou pro ně dokonce pohorš­ livé. A opět, jako ve vyprávění o Jáel a o Rachab, Abrahamův příběh není návodem k tomu, jak prokázat Bohu oddanost tím, že mu na oltáři obětujeme vlastní dítě. Vede nás k zamy­ šlení nad vlastní věrností, ne k zabíjení dětí.

NOVÁ DÁRKOVÁ VERZE SVĚTOVÉHO BESTSELLERU w w w. n a v r a t . c z

Z příběhu Jáel, postaveném na ukrytém motivu, tedy nelze do našich životů aplikovat pro růst naší víry vůbec nic?

Pro mě je největším přínosem zvláštních příběhů o Jáel, o Rachab i o podivném jednání Abrahamově poučení o tom, že nás Hospodin někdy vede cestami, které při nejlepší vůli těm druhým nevysvětlíme. Poslušnost Boží vůli někdy člo­ věka vede do samoty. Právě tehdy, když podle svého nejlep­ šího vědomí a svědomí následujeme Boží vůli, stane se nám, aspoň občas, že to těm druhým bude připadat divné, pode­ zřelé, nebo dokonce bezbožné. Vždyť přesně takové reakce vzbuzoval sám Ježíš. Ve svých současnících vyvolával nejen úžas, ale velmi často i náboženské pohoršení. Říkal a dělal věci, které v mnoha zbožných lidech vyvolávaly dojem, že je buřič, rouhač nebo něco ještě horšího. A jak víme z dra­ matického finále evangelijního příběhu, nedopadlo to tak, že by se všichni praštili do čela a omluvili se Ježíšovi za poli­ továníhodné nedorozumění.

V některých životních situacích je cesta následování Krista cestou kříže. Někdy nás Bůh vede cestami, které míří do samoty neporozumění. Někdy člověk musí udělat těžká rozhodnutí, i když ví, že mu druzí lidé budou podsouvat zlé nebo sobecké úmysly. Příběhy biblických postav, které se chovají „divně“, takže mnozí kroutí hlavou, jsou povzbu­ zením pro chvíle, kdy se člověk sám cítí nepochopen nebo podezírán z nekalých motivů. Jen Bůh vidí do srdce člověka.

■

DISKUZE

TRADIČNÍ PŮST připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS

V církvi je doba adventní po staletí dobou postní.

My evangelikálové jsme se ovšem většinou s praxí lidových církví rozešli.

Nevylili jsme ale s vaničkou i dítě? Považujete postní zvyklost za užitečnou, dodržujete ji, nebo v jakém jiném čase se postíte, pokud vůbec?

Buď v pohodě, to je náš pastor.

Když drží půst, tak ho to vždycky takhle sebere.

JAKUB VRTAŇA kazatel Sboru Třinec – Sosna

Jelikož pocházím z ateistické rodiny, se slo­

vem půst jsem se setkal pouze na Štědrý den. Rodiče mi v případě půstu slibovali, že uvidím zlaté prasátko, což byla pro mne – školáka a konzumního materialistu – velmi slabá motivace. Nechápal jsem to. Raději jsem chtěl mít než vidět, jíst než hladovět.

Při mém znovuzrození, kdy jsem se stal součástí církve, jsem zjistil, že se křes­ ťané z mládeže také postí. Holky od slad­ kého a kluci od počítačových her. To jsem chápal trochu víc. Ale bylo mi jasné, že pokud je motivací štíhlá linie, není to to, co by to mělo být.

Po mém obrácení se půst stal jednou ze zásadních zbraní duchovního boje, která

28

prosinec 2021

v sobě skrývá velké požehnání a moc.

V listě Jakuba se píše: Přibližte se Bohu a on se přiblíží k vám. Blížit se k Bohu znamená zároveň oddálit se od neduchov­ ních věcí. Půst je jednou z forem, jak nasa­ dit uzdu tělesné žádostivosti, která sice byla dávno pohřbena s Kristem, ale stále si nárokuje existenci. Lidská duše má vždy tendenci zpohodlnět a pomalu se stávat závislou na věcech, nad kterými má pano­ vat. Bůh upozorňuje, že srdce jeho lidu rádo obrůstá tukem. Pak se může klidně stát, že ovoce ducha je závislé na tom, zda je ráno kafe, nebo ne, a že následování Krista může být podmíněno kvalitně uva­ řeným obědem – jinak Ó běda!

Půst je dobrá prevence pro naše „mám rád“. Je jako lupa, která umožňuje kon­ centrovat naši pozornost od mrtvých věcí k živému Bohu. V našem společenství

se každý rok začínal čtyřicetidenním časem půstu a modliteb po domech.

Nepovinným, ale přesto pro církev důle­ žitým. Díky milosti se postit nemusíme, ale díky za milost k půstu.

JANA ZÁRYBNICKÁ CB Náchod

Když má nevěřící kamarádka občas držela

půst, prohlašovala, že se cítí příjemně lehká. Mohla jsem jí odpovědět jen to, že když to zkouším já, cítím se nepříjemně slabá. Taková moucha. Věřící často mluví o tom, jak půst orientuje člověka k Bohu, já osobně to ale nemohu potvrdit. Při půstu

GLOSA jsem nikdy neměla duchovní zážitky.

Měla jsem hlad. Neslyšela jsem zřetelný Boží hlas, zato jsem slyšela kručení žaludku a intenzivně jsem vnímala vůni každého jídla, kolem kterého jsem prošla.

Ne že bych to občas nezkoušela.

Jednu dobu jsem se dokonce docela vytrvale snažila držet půst pravidelně jeden den v týdnu. Nespojovala jsem ho s žádnou konkrétní prosbou, jen jsem to chtěla udělat pro Pána Boha. Můj postní řetěz ale pokaždé ukončily vánoční nebo velikonoční rodinné sešlosti. I bez nich to bylo těžké, i bez toho vnějšího poku­ šení, které by se dalo brát jako polehču­ jící okolnost. Žila jsem sama, ve spíži takřka pusto, a přesto jak se blížil večer – vlastně už jsem měla ten hladový den skoro za sebou –, se mi najednou začaly v hlavě líhnout myšlenky: „Vždyť

RADISLAV NOVOTNÝ kazatel CB v Praze 1

Nepřijde vám, že nám obchoďáky a kon­

zumní společnost tak trochu ukradly Vánoce? Nenacházíme se pod tlakem změnit oslavu narození Syna Božího na party konzumního ježíška? S přícho­ dem Štědrého dne napětí stoupá, roste nákupní horečka, a pokud si člověk nedává bacha, strhne ho proud a octne se ve víru. Půst může být v tomto ohledu kotvou. Jak si člověk ledasco odříká a omezuje se, dává mu to vnitřně zažívat, že je přeci jenom duchovní bytost, která má vztah k Tomu, který nás všechny přesahuje. Kdo hledá trochu pokoj, use­ brání, duchovní zakotvení, zastavení, může mu půst pomoci zažít advent a Vánoce hlouběji, víc skutečně.

Není pravda, že by všechny evange­ likální církve na půst zapomněly. Půst byl součástí metodismu od jeho raných počátků. John Wesley považoval půst za důležitou součást křesťanova života

nemusíš. Pán Bůh to po tobě nechtěl, rozhodla ses sama. Když to nedodržíš, nikdo ti to vyčítat nebude.“ Dalo by se říct, že jsem na konci svého „postního dne“ bývala nejen slabá, ale i sama na sebe naštvaná a s pocitem selhání. A tak otevřeně hlásám do celého světa, že pro mě půst není.

V duchu jsem ovšem přesvědčena, že bych s takovou obhajobou před Bohem neobstála. Ať už je to Jakub Limr, John Eldredge, moudří v našem sboru, nebo dokonce sama Bible – všichni říkají totéž. Někdy to prostě bez půstu nejde, půst dodává sílu modlitbám. A tak tuším, že se pro vlastní nedostatek odhod­ lání a vůle připravuju o něco z Božího požehnání. Snad jednou opět seberu síly a zkusím to tentokrát jinak. Půst přece nemusí být jen o jídle.

a jeho duchovní disciplíny. Sám se postil každý týden. Pravidelným půstem vyja­ dřoval zármutek nad hříchem a život v pokání. Půst pro něj znamenal více času na modlitbu a starost o chudé, kte­ rým dával peníze, jež ušetřil za jídlo.

Je docela známé, že neordinoval do metodistické služby nikoho, kdo by se nechtěl pravidelně postit. Jeho půst začínal obvykle ve čtvrtek před západem slunce a končil v pátek ve tři odpoledne.

Půst ale nemusí znamenat zřeknutí se pouze jídla a pití. Může zahrnout ome­ zení zábavy, sledování televize, nakupo­ vání, čas bez sladkostí, alkoholu, kávy nebo půst od sociálních sítí či elektro­ niky. Nemusíme se postit celé období.

Nepohodlí při půstu nám připomíná, že uspokojení z hmotných statků je pomí­ jivé. Půstem říkáme, že chceme hledat nejprve Boží království. „Po jeho pra­ vici je neskonalé blaho!“ Zakoušíme ho, když jsme v Boží přítomnosti a vnímáme jeho lásku a milost. Není to lepší strava než celá štědrovečerní hostina?

■

Olihňová úvaha VÁCLAV ADAMEC

Nedávno jsem dokoukal veleúspěšný korejský seriál Hra na oliheň, svého času nejpopulárnější seriál stanice Netflix. Do dnešního dne ho vidělo celosvětově přes 150 milionů diváků.

Pro případ, že by náhodou všichni čtenáři Brány nebyli mezi těmito 150 miliony, uvedu krátce děj. 456 zadlužených zoufalců se účastní hry o 45,6 miliardy korejských wonů (cca miliarda korun). Částku bere vítěz.

Pointa je v tom, že „vyřazení“ ze hry v jednom z jejích kol znamená zároveň smrt jejího účastníka. Děj sleduje různé strategie hráčů – od kooperace přes podvody až k brutalitě.

Nechci z glosy dělat recenzi, proto nebudu komentovat uměleckou kvalitu seriálu. Zaujala mě jiná věc. Jde v posledních letech o druhý celosvětový počin, který naťukl téma „jaká je cena lidského života vyjádřená v penězích“. Poprvé se toto téma objevilo v debatách o kruté realitě covidových opatření, kde se uvažovalo, o kolik HDP ta která země přijde při opatření XY a kolik mrtvých tím zachrání, v porovnání s jinou sadou opatření, která třeba nebude tak ekonomicky drastická, ale povede v důsledku k více mrtvým. Rozdílem mezi oběma scénáři lze dopočítat uvažovanou cenu jednoho života. Oficiálně se o tom takto nemluvilo, ale v pozadí byly tyto úvahy cítit. V případě Hry na oliheň pak na jeden ztracený lidský život připadly přibližně dva miliony korun.

Jaká je cena lidského života? Každý intuitivně cítí, že nedodám cenu v korunách.

Cena životů všech lidí je totiž Ježíšova smrt.

Bez ní by bylo lidstvo určené k věčnosti v pekelném odpadišti. Takový život by byl bezcenný. Kéž nás tato úvaha vede k touze splácet Ježíšovi náš dluh, a to v úplně jiné měně než peněžní – v lásce a v poslušnosti vůči němu.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2021 prosinec

29

KULTURA

ABYCH POZNAL, CO JE VÍRA, MUSÍM VĚŘIT text LIBOR DUCHEK foto PIXAR a ARCHIV

P

ět let po mimořádném animovaném filmu V hlavě přináší režisér Pete Docter nejen dětským divákům sní­ mek nazvaný jednoduše – Duše. Zatímco v prvním filmu se tvůrci zabývali otáz­ kou vnitřního života, teď se soustředili na smysl života samého.

Hlavní postavou je učitel hudby Joe, který sní o kariéře profesionálního jazz­ mana. Čas od času se mu podaří získat nějaký ten kšeftík v jazzovém klubu, ale pořád mu jaksi chybí osudový moment, díky němuž by mohl svému okolí konečně ukázat svůj talent. Už se skoro zdá, že jeho život bude všední a od rána do večera naplněný učitelskou rutinou, když se mu naskytne příležitost zahrát si se saxofono­ vou jazzovou legendou. Přes nepřesvěd­ čivý zevnějšek se Joeovi podaří saxofo­ nistku zaujmout a dostane od ní šanci.

Pln euforie odchází ze zkoušky a nevnímá své okolí. V rušném městském provozu mine několik smrtelných nehod, aby nako­ nec spadl do otevřeného kanálu a vypus­ til duši.

Jeho duše se náhle ocitne na běžícím pásu, který míří do velkého světla. Joe však odmítne skončit takto a nechat svůj život nenaplněný. Z posmrtného života se mu podaří proniknout do života před narozením, kde se nedopatřením stává mentorem jedné z nenarozených duší, aby jí pomohl uzrát k pozemskému životu.

Duše označovaná číslem 22 je věčný zele­ náč, jemuž se věnovaly už desítky men­ torů z řad význačných osobností lidské historie, ale nikomu se jí za tisíce let nepo­ dařilo přesvědčit, aby se života nebála.

30

prosinec 2021

Duše (Soul) Animovaný film z produkce studia Pixar. USA 2020, 107 min.

Kde selhali hrdinové a géniové, tam je nyní postaven životní looser Joe. V nehrdinské kaskádě dalších událostí a setkání s obyčejnými lidmi si nejprve sám Joe musí uvědomit, v čem spočívá skutečný smysl života, aby skrze prostou krásu existence dokázal přesvědčit tak nejistou a zároveň hypersenzitivní bytost, jakou je duše 22.

Film se zcela záměrně nehlásí k žád­ nému konkrétnímu náboženství. Ne­obje­ vuje se v něm žádná božská postava.

Místo andělů zásvětí řídí jakési bezroz­ měrné bytosti, vtipně graficky parafrázu­ jící Picassovy kresby. Nenarozené duše v předsvětí získávají základní povahové vlastnosti – každá svou míru vznětlivosti, sobeckosti a sebestřednosti. Mentoři se

pak snaží jednotlivce inspirovat a vzní­ tit v nich jejich osobitou jiskru, rys jedi­ nečnosti, jakýsi pátý element, který je nasměřuje k smyslu jejich života. Někdo získá talent pro vaření, někdo pro zpěv, někdo vlohy k malířství, jiný k matema­ tice nebo sportu. Zdánlivě má tedy každý svou skrytou genialitu, která se za vhod­ ných podmínek na světě rozvine, a svět díky té které konkrétní duši už nebude nikdy stejný.

Právě tak to vidí i Joe. Čekal sice dlouho na svou příležitost, ale sotva ji dostal, osud ho nespravedlivě předčasně usmr­ til. Joe jako mentor spolu s divákem hledá jedinečnost duše 22, v čem je ona nadějí pro lidstvo, v čem zazáří. Podobně jako v Komenského Labyrintu, kde poutník také nedostane konkrétní povolání, ale jen lístek s úkolem pozorovat. Duše 22 je paralyzována možnostmi, potencionál­ ními nároky. Nakonec zjišťujeme, že je v podstatě ztělesněním („zdušněním“) paradoxu slavné Hellerovi knihy Hlava XXII. Jak se může rozhodnout pro svou roli v životě, aniž by si to nejprve zkusila?

V předsvětí nemá nic chuť, vůni ani sílu barev a nelze z něj vůbec nahlédnout, co má v životě skutečný smysl. Za co stojí žít?

Za co stojí trpět, z čeho se radovat, proč plakat? Příběh života bez tělesné existence je stejný jako barevný film pro slepce. Život se tak v tomto pojetí blíží para­ doxu víry. Abych poznal, co je víra, musím věřit. Abych poznal svůj život, musím nej­ prve žít. A jaký je tedy smysl života duše 22? Podívejte se na to!

■

TIP

Hudební událost roku Jsou muzikanti, kteří sypou z rukávu jedno elpíčko za dru­

hým a uplynou-li od posledního alba více než dva roky, začíná to zavánět tvůrčí krizí. To však není případ Tomáše Najbrta.

Letos je tomu totiž přesně čtvrt století od vydání jeho první desky Kdekdo čeká na zázraky. A její název byl v jistém smyslu prorocký. Kdo čekal na zázrak, právě se dočkal. Vychází totiž Najbrtovo nové album Korálky, perly, staniol.

Co pro nás multiinstrumentalista, skladatel, písničkář a autor řady již téměř zlidovělých písní připravil? Především pořád­ nou porci Najbrta. A to v tom nejlepším slova smyslu. Celkem Tomáš Najbrt: 11 skladeb, které deska obsahuje, je postaveno na promyšle­ Korálky, perly, staniol ných, a přesto přímočarých textech bez prázdných výkřiků či frází. Z hudby je slyšet poctivá muzikantská dovednost a zna­ Folk lost. Najbrtovy kořeny v tzv. staré hudbě jsou patrné ve formě Nové CD můžete objednat a koupit na: a kompozici řady písní, nikoliv však ve zvuku. Stylově by album www.tomasnajbrt.cz snad sneslo označení jako folkové, nicméně aranže nejsou jed­ notvárné a například skladba Dvanáct učedníků jistě potěší i otrlejší rockery. Nálady se střídají. Kde je třeba, nechybí nadsázka a vtip. Najdeme písně hravé i niternější. Poslech příjemně plyne a kvalita nezakolísá.

Nejen díky vánočnímu hitu Immanuel mohu konstatovat, že pokud bude Najbrtův hlas znít z vašich sluchátek a reprobeden ještě letos, nebudete litovat.

OTAKAR ŠTANC ■

Příběhy skutečných agentů Představme si biblické postavy jako například Daniele

v Babylonu nebo především Hadasu a pozdější královnu Ester v Persii. Zvláště posledně jmenovaná naprosto záměrně popřela celou svou identitu, své židovství a všechny rodinné zvyklosti.

Zcela asimilovala s kulturně a nábožensky jiným prostředím, než ve kterém byla vychována, úplně se přizpůsobila harémovému společenství na dvoře perského panovníka a čekala. Stala se spí­ cím agentem na nepřátelském území – nikdo nevěděl, kdo je.

A nyní se přesuňme o mnoho století dopředu do let 1947 až 1949, ale zůstaňme i nadále na Blízkém východě. Skvělý novinář původem z kanadského Toronta, ale trvale žijící v Jeruzalémě, skutečné příběhy čtyř izraelských agentů pocházejících z arab­ Matti Friedman: ských zemí, kteří se nemalou měrou zasadili o vznik státu Izrael.

Agenti bez vlasti Se skrytou identitou působili v nepřátelském Libanonu a jiných Vyšehrad 2021, sousedních zemích. Jak moc to bylo nebezpečné, si můžeme představit jenom podle toho, že stačilo, aby v noci ze sna pro­ 240 stran mluvili hebrejsky, a byli by prozrazeni, což se jiným agentům žel stalo. A jak to bylo emočně náročné, si můžete představit tak, že se doopravdy spřáte­ líte s mírumilovným muslimem, který vás považuje za přítele, stejně jako vy jeho, jenomže zjistíte, že jste mu před časem zabili jeho děti…

Kniha Agenti bez vlasti, kterou letos vydalo nakladatelství Vyšehrad, rozhodně stojí za přečtení nejen proto, že objevíme nové souvislosti historie novodobého státu Židů, ale pomůže nám také nově rozumět biblickým příběhům Daniele, Hadasy a dalších.

Dobrá zpráva pro malá srdce ALEŠ NAVRÁTIL

Vydavatelství 360° Rethink předkládá čtenářům velkou nabídku zajímavé literatury a žánrů, knihy o duchovním růstu, pastoraci, evangelizaci, učednictví, pro muže, ženy, o manželství a také knížky pro děti.

Ve spolupráci s brněnským sborem CB Betanie vydalo dvě krásně ilustrované křesťanské knížky ze série Dobrá zpráva pro malá srdce.

První, nazvaná Jeníkův škubající ocásek, je o veverčí rodině, která se hněvá. Napsal ji David Powlison a ukazuje dětem, jak se biblicky vypořádávat s hněvem. Druhá je o myšce, která se bojí ve škole.

Jmenuje se Zuzančin úkryt a ukáže dětem, jak se biblicky vypořádávat s úzkostí a strachem, protože každý z nás se občas dostane do situace, kdy se bojí a cítí úzkost.

Ať už je to první den školy, nová práce nebo závažná nemoc.

Všichni, rodiče i děti, máme tendenci z těchto situací spíše utíkat než se obracet k Bohu o pomoc.

V obou případech jde o příběhy, který staví na evangeliu a na tom, jak životními těžkostmi můžeme projít s Ježíšem. Knížky také na konci poskytují podklad pro rozhovor rodičů s dětmi. Obě lze objednat přes e-shop: www.360rethink.cz.

BRONISLAV MATULÍK ■

2021 prosinec

31

SVĚDECTVÍ

Pachatel se vrací na místo činu

ale přežil. Pachatel dostal dlouhý trest za vážné ublížení na zdraví, vrátil se však k Bohu a je teď pravidelným účastníkem setkání v kapli a modlí se.

V úvodu se sdílím o zkušenosti s návaz­ nou službou bývalým vězňům po propuš­ tění. Vyprávím o těch, kteří odevzdali svůj život Kristu, byli osvobozeni ze závislostí, jsou mými přáteli, spořádanými občany naší společnosti a horlivými věřícími. Pak dopro­ vodím několik písniček na kytaru. K pro­ mluvě vybírám text z Matoušova evangelia: „Vy jste světlo světa,“ říká svým učední­ kům Ježíš. Pokud se k němu hlásíme, jsme jím označeni za světla světa. Když si kupuji lampu, kupuji si světlo. Záleží na tom, jestli se schováváme, nebo ukazujeme.

Je to aktuální téma pro věřící vězně, kteří jsou světlem ve tmě vězeňského pro­

Těmito slovy mě před autobusovou zastáv­

kou zdraví známý, vězeňský dozorce.

Oboustranné překvapení je milé. Po téměř dvou letech locdownové přestávky opět, teď jako dobrovolník, vstupuji do „své“ bývalé Věznice Ostrava-Heřmanice. Paní v uniformě za kouřovým sklem vrátnice je však stále stejně strohá: „Dejte mi občanku!

A jděte si na čekárnu.“ Posadím se a zdra­ vím další, kteří odcházejí po směně z práce.

Nový kaplan, který je členem Církve adven­ tistů sedmého dne, mě pak odvádí do vězeňské kaple a odchází pro vězně.

Nostalgicky si suterénní místnost pro­ hlížím, jako bych odsud odešel včera.

Klávesy, na které jsem doprovázel společný

Příběhy ztracených existencí

zpěv. Místo staré televize obří plazmová obrazovka na křesťanské filmy. Obraz, který po deset let zakrýval ošumělé nepo­ užívané zadní dveře, kamsi zmizel. Byla to velká olejomalba, kopie obrazu Krista na kříži od Salvatora Dalího, dílo „Fittiho“, šikovného umělce z řad bývalých vězňů, dnes terapeuta v Armádě spásy v Havířově, v projektu pro pomoc alkoholikům. Za mří­ žovanými okny potetovaní svalovci korzují na vycházkovém dvoře. Je teplé říjnové odpoledne. Už jsem tomuto pohledu přece jen odvykl. Zatímco já si užívám toulky po vlastech českých, oni se denně procházejí tady – a mnozí ještě po léta budou.

Z rozjímání mě vytrhne pan kaplan.

Přivádí osm vězňů a přisedne si k nim.

Pod rouškami rozeznávám i známé tváře.

Mladý Rom si sedá s úsměvem do první

32

prosinec 2021

Když jste chodil za námi mladistvými, tak jsem se vám tehdy posmíval.

Teď mi je to líto.

lavice: „Pane Kočnar, poznáváte mne?“ Další mladík se ke mně také hlásí jako ke známému. V jeho rodině, zčásti křes­ ťanské, panovaly neuspořádané poměry.

Jeho příběh, připomínající trochu Kaina a Abela, znám. Dopustil se trestného činu ze žárlivosti. Krátce nato jsem jej navštívil na žádost jejich pastora ve vazební věznici.

Mladší bratr si dlouho pobyl v nemocnici,

středí. Na druhou stranu, Ježíš požaduje také v něčem skrytost. Mluví proti okáza­ losti. Co se v nás má menšit, je naše těles­ nost. Ježíš, to pravé světlo, v nás má růst.

Co je z Ducha, to v nás má růst.

Polovina vězňů se pak připojuje k hlasi­ tým modlitbám. Po zpěvu závěrečné písně ke mně přistoupí mladý Rom: „Když jste chodil za námi mladistvými, tak jsem se vám tehdy posmíval. Teď mi je to líto.

Můžete mi odpustit?“ Nepamatuji si to.

Objímám ho s ujištěním, že mu odpou­ štím. Další mi podávají ruku: „Kdy při­ jdete příště?“ Když po kontrole odcházejí s dozorcem ke schodišti, ještě nám s panem kaplanem přes mříž katru zamávají.

■ JAN KOČNAR vězeňský ex-kaplan

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 12. 2021 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Jeníkův škubající ocásek od autora Davida Powlisona. Výhru věnuje vydavatelství 360° Rethink.

Tajenka z čísla 11/2021: O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.

Knihu Ester vyhrává Lidye Šrankotová, Zdislavice. Připravil Dušan Karkuš.

2021 prosinec

33

POST SCRIPTUM

ČASOSBĚRNÝ DOKUMENT text LUCIE ENDLICHEROVÁ

K

onečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára, která se mísí s všudypřítomnou mlhou. Zvednout nohu obalenou sněhem a udělat další krok je čím dál namáhavější – mokrý sníh zalezl úplně všude a cesta do kopce není po čerstvé noční sněhové nadílce příliš prošlapaná. Nevím, koho napadlo, že není nic lep­ šího než se trmácet na Lysou horu v tomhle počasí.

Jako by nestačilo vylézt nahoru v létě nebo na pod­ zim. Ne ne, prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. Ta vzpomínka je už pár (desítek) let stará, ale stále stejně intenzivní. Nikdy nezapomenu na opojnou chuť bramboračky, kterou

NE NE, PRÝ TO CHCE POŘÁDNOU VÝZVU…

jsme si dali v turistické chatě na vrcholu. Asi nikdy mi nechutnala tak jako po tom mlžném, prokřeh­ lém výstupu. Talíř s kouřící polévkou bych tehdy vyvažovala zlatem. Nebylo na světě větší pochoutky.

Konečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára. Pozvednu hlavu a znovu se mi zatočí, když si uvědomím, kolik hvězd září na nebi. Přitáhnu si čepici hlouběji do čela a šálu pevněji kolem krku. Čeká mě ještě pár kilometrů, než se tou nejtišší nocí roku prošlapu ke kostelu na půlnoční. To byl nápad, jít pěšky. Však jsem si mohla pustit přenos bohoslužby v rádiu nebo v televizi. Ale prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. I tahle vzpomínka už má pěkných pár let za sebou, ale zář hvězd na obloze prosvítá přes ta léta pořád stejně silně.

Stejně jako vnímám teplo hrnku vroucího čaje, který jsem držela, když jsem se dlouho po půlnoci vrátila z bohoslužby domů. Hřál hluboce dovnitř a svědčil o lásce a naději.

34

prosinec 2021

LUCIE ENDLICHEROVÁ redaktorka TWR a Rádia 7

Úplně obyčejné malé věci – talíř polévky, hrnek čaje – mi i přes moře času zůstaly jako symboly nečekané pomoci, naděje. Jako záchytný bod na cestě dál. Často se mi vybaví v době Vánoc.

Zavírám oči a za víčky vidím stáda pastýřů. Jistě, vím, že jejich bdění u stáda ovcí nemělo nic společ­ ného s naší zimou a spojovat si realitu betlémské scény s výjevy, jaké nabízí starobylé a často i novo­ dobé jesličky, mě ani nenapadne. Ale prokřehlé prsty a hvězdné nebe mi vždycky znovu evokují údiv těch, kdo jako první slyšeli ono jásavé volání: „Sláva na výsostech Bohu!“ S čím a proč spěchali do Betléma? Co nebo koho čekali? A co si z toho prvního setkání se Spasitelem (věděli, co jim to ti andělé říkají, když o tom miminku mluví jako o Spasiteli?) vlastně odnesli? Moc a moc by mě zajímal příběh deset, dvacet, třicet let poté. Časosběrný dokument na téma „Pastýři a co se s nimi stalo“. Nic takového Bible nenabízí.

Sama se ovšem hrdinkou takového filmu mohu stát úplně lehce. Kde pro letošní Vánoce potřebuju vidět narození Spasitele? Do které oblasti mého života, přemýšlení, očekávání má znít andělské volání – a s čím pak poběžím do Betléma? Kým mi má být Spasitel – a proč?

Vařím čaj a vycházím na balkon. I z něj je vidět aspoň šmouha noční oblohy pokryté hvěz­ dami. Přikrytá tmou šeptám své letošní betlém­ ské očekávání. Kéž se i v mém srdci letos narodí Ježíš – Spasitel světa – jako Spasitel pro okamžiky bolesti, střípky radosti a kopce naděje.

■

10 10

najdi najdi

rozdílů rozdílů

Vydejte Pavla.

Vydejte se ss s námi námi stopách apoštola Pavla.

Vydejte sese námi po po stopách stopáchapoštola apoštola Pavla.

Z Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko).

Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko).

připravila Eva Čejchanová

Z Z Antiochie se vydal do přístavu Seleukie (dnešní Çevlik, Turecko).

Bůh nad svým stvořením stále bdí, zato my lidé potřebujeme spánek – a ten se nám někdy připomene ve chvílích, kdy na to není vhodný čas. Spát však potřebuje nejen člověk, ale zřejmě každý živočišný druh.

Badatelé si dlouho lámou hlavu otázkou, k čemu spánek potřebujeme, a jednoznačnou odpověď zatím nenašli ani na otázku, co to vlastně spánek je.

Spící člověk se zpravidla nehýbe (přesněji řečeno se nám hýbou jen některé části těla), zatímco tažní ptáci jsou schopni spát v letu. V pohybu spí mnozí vodní živočichové v mořích. To, že spí, poznají vědci podle měření mozku. Díky tomu také zjistili, že ptáci spící v letu spí „na půl mozku“ – polovina mozku spí, druhá bdí, potom se vystřídají.

Nevyspalost škodí nejen člověku, ale i mořským tvorům

BEZ ODPOČINKU BY BYL ŽIVOT TĚŽŠÍ Výzkumy mozku vedly k domněnce, že spánek slouží zejména k tomu, aby mohl mozek provést nezbytnou údržbu, utřídit informace a zbavit se odpadních látek. Mozek spícího člověka prochází různými fázemi, kdy se podle měření nervové buňky chovají jinak, než když bdíme.

Spánek je ale zřejmě důležitý nejen pro mozek. Podle nedávných pokusů totiž spát nebo odpočívat potřebují i ti tvorové, kteří mozek nemají. Například neobvyklé medúzy kořenoústky pobřežní, žijící na mořském dně s chapadly vzhůru. Jejich spánek vědci nedovedou přímo změřit, ale poznají jej podle zpomaleného pohybu chapadel a také podle toho, že medúza se zpožděním reaguje na náhlé „naschvály“. (Například když pod VLOČKOVCI ní ujede falešné dno v akváriu – bdělá medúza se pohne hned, kdežto ta, která odpočívá, jsou zřejmě nejjednodušší se nejprve potřebuje probudit.) kmen ze všech živočichů Zpomalení podobné spánku pozorovali jiní výzkumníci i u vločkovců, záhadných drob– jejich tělo se skládá jen ných mořských tvorů, jejichž tělo má velmi jednoduchou stavbu z pouhých dvou vrstev z několika typů buněk. buněk – nemají ani nervové buňky, ani jiné orgány známé u ostatních živočichů. Opatrní I vločkovci ale ke svému vědci si sice stále kladou otázku, jestli se to dá považovat za spánek nebo za jiný druh životu potřebují spánek. biologických rytmů, stále více se však kloní k přesvědčení, že jde doopravdy o spánek.

Během pokusů totiž zaznamenali i něco na způsob nevyspalosti. Když své pokusné medúzy vyrušovali často, tak jim následující noc odpočívaly déle a jakoby hlubším spánkem – jejich chapadla se pohybovala ještě pomaleji než o jiných nocích. Na spánek u těchto jednoduchých tvorů měly vliv i látky, které se u lidí používají k léčbě spánkových poruch.

Vypadá to tedy, že spát potřebuje každá buňka v těle, zřejmě aby se zbavila škodlivin nashromážděných během aktivního života, a je jasné, že spánek neřídí zdaleka jen mozek. Někteří výzkumníci dokonce tvrdí, že je možné, že spánek je vlastně základní stav života a bdělý stav je něčím, co živočichové dostali navíc. Nám křesťanům to může připomenout, že jsme navíc k tomu všemu Bohem probuzeni do nového života, o který jsme se nezasloužili sami, ale milostí, která se obnovuje každého jitra. text MARTIN SRB foto PEXELS a WIKIPEDIA