1/23 JSEM RADIKÁL - Cesta ke kořenům, nebo k násilí?

RADIKÁL! JSEM

CESTA KE KOŘENŮM, NEBO K NÁSILÍ?

Z OBSAHU

4 Slovo Nové, nebo staré?

6 Rozhovor

Ilja Hradecký:

Život plný Naděje

12 Téma

Radikalizace

Pavel Černý a kolektiv autorů

17 Sedm

Sedm smrtelných hříchů

24 Modlitby

Přímluvná modlitba

28 Diskuze

Zimní deprese

PŘÍŠTĚ

Rodinné klany

Petr Grulich a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080

01/2023

Ročník Bratrské rodiny 55, Českobratrské rodiny 79

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 8. 1. 2023 – Vychází 10 × ročně, cena 60 Kč

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

nepamatuji číslo, které by šlo na svět tak těžce jako toto. Výsledná titulní strana je svojí třetí verzí, velký rozhovor se rodil těžce a po částech, v diskuzi se rozpovídala až druhá vlna oslovených, téma Radikalizace budilo v potenciálních autorech respekt, takže články, které v tématu budete číst, jsou výsledkem těch odvážných, oslovených někdy až jako čtvrtých v pořadí. Nejen pro tvorbu budoucích čísel časopisu Brána, ale i pro nás pro všechny pevně věřím, že přísloví „jak na Nový rok, tak po celý rok“ tentokrát platit nebude. Už proto, že bychom určitě všichni rádi, kdyby na Ukrajině konečně nastal mír a ukrajinskému národu se vrátila svoboda, což na Nový rok zřejmě není reálné. To, co jsme si loni touto dobou vůbec neuměli představit, se stalo – za humny zuří krvavá válka, která nejde zavřít do krabičky, takže její dopady cítí celá Evropa, tedy i my. Zlo graduje do extrémů, kdy se nástrojem prosazení názoru a vůle stává strach a prostředkem stále častěji násilí. U nás zatím „pouze“ verbální, ale na Ukrajině teče krev, a to i nemluvňat.

A právě extrémy a proces, kdy se z mírného člověka stává radikál ovládaný strachem, hněvem a touhou po násilí, jsou jevem, který jsme postavili pod lampu v čísle, které právě držíte v rukou. Protože nikdo nejsme imunní. Protože máme rádi někoho, kdo se takto děsivě změnil. Protože nevíme, co s tím. Články v tématu nemají ambice odpovědět na všechny otazníky – autoři je psali s pokorou těch, kdo mnohdy sami odpovědi hledají. Odhrnují ale část opony a nechávají nahlédnout do kontextu této složité problematiky; do historie, která skrývá přetěžce nabyté zkušenosti; do Božího slova, které je samo o sobě světlem; do života rodiny, které se radikalizace citelně dotkla; i do křehké a zranitelné bytosti samotného radikála.

Začíná nový rok. Nad tím, jestli nové je lepší než staré, se ve Slovu zamýšlí kazatel Benjamin Kaleta. Aby to byl rok dobrý, mějte srdce pro lidi na okraji společnosti s Iljou Hradeckým, nechte se pozvat do přímluvných modliteb s týmem Modliteb 24/7, okuste Božího slitování v příběhu Blanky a její rodiny a s pomocí našich diskutujících se vyhněte lednovým depresím a udělejte si radost.

Do nového roku vám přejeme především lásku, protože jak píše Jan, láska zahání strach. Takže nemějme strach a neděsme se... Neboť Hospodin, náš Bůh, půjde s námi všude, kam půjdeme. Jako šel s Jozuem.

Lukáš 5,36–39

NOVÉ, NEBO STARÉ?

text BEN KALETA ilustrace BRÁNA

Máme leden. Nový rok. Opět se nám střídá to, co známe, jen v trošku jiné formě. Sníh už není, co býval, měsíc mine měsíc a za chvilku opět podávat daňové přiznání, sehnat klimatizaci na nové a krutější léto, těšit se z podzimní melancholie a konečně ten vytoužený nový Nový rok. A já nutně potřebuji nalézt odpověď na jednu otázku. Je lepší nové, nebo to staré? Bude tento rok lepším rokem než ten minulý, nebo snad na konci roku budu toužebně očekávat zase zcela něco nového? Každý rok má dost na svém trápení. A tak si starosti nedělám, ale otázku z hlavy nedostávám…

Jak se k novým věcem staví Písmo?

Moc se mi líbí, jak je Pán Ježíš praktický. Nemaluje nám iluze o tom, že věci prostě budou vždy a za všech okolností fungovat, ale popíše to naprosto srozumitelně.

Útočí na nás mnoho nových názorů, které s nadcházejícími roky přibývají. Spousty nových problémů, se kterými jsme se ještě nikdy nesetkali. A my zjistíme, že nemůžeme svobodně obléknout ani jeden šat, protože ve starém, který doteď fungoval, teologicky seděl a byli jsme v něm kovaní, se prostě ukázat nemůžeme, protože je děravý, neobstojí před tím vnějším tlakem a nepřízní počasí, a ještě by nám udělal z ostudy kabát. A přijmout ten nový se nám nechce, protože se v něm vůbec nevyznáme, plaveme na suchu, tápeme, a navíc nám vůbec nesedne, ba dokonce s ním nesouhlasíme. Ale co s tím? Čím více se snažíme o nějaký kompromis, tím hůře to všechno vypadá a je to neschůdné.

„Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“

Naštěstí pro nás Kristus nenabízí pouze variantu, která nás nechá ve štychu, ale poodkryje nám i řešení. Není třeba nic opravovat, nic látat. Protože nikdo nedává mladé víno do starých měchů. A přesto kolikrát se o to nesmyslně snažíme.

Abychom zapadli, aby si nás druzí vážili, abychom dokázali, že jsme tolerantní, či snad v zoufalé snaze o udržení moderní a lukrativní církve… Bohužel, pokud se takto snažíme žít, Kristus nám odhalí, co náš čeká – Jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Opět je nám připomenuto, že kompromis nebo snaha o vymyšlení nějakého systému, ať už věroučného, teologického, sociálního či jakéhokoli jiného, je destruktivní pro obě strany. Nic nezabrání tomu tlaku, který je nezadržitelný, a ztráty budou na obou frontách. Nicméně je nám v tomto textu nabídnuto jedno řešení. Nové víno se musí dát do nových měchů. Nový problém potřebuje nová řešení. Nová myšlenka potřebuje nový rozlet, protože jedině tak uzraje, a teprve čas odhalí, zda náplň odpovídá kvalitě, hodnoty přetrvají, láska nevychladne, zápal nezmizí, víra obstojí. V dnešní uspěchané době není radno najít uspěchaná řešení, protože vše potřebuje ke svému zrání čas. Strom se přeci pozná po ovoci. Nemůžeme ho setnout jen proto, že roste nakřivo a nám se nelíbí nebo má divnou barvu či nám zapáchá. Stejné je to i s problémy a starostmi dnešní doby, letošního roku a se vším, co přinese.

Moc se mi líbí, že ani tímto Kristus nekončí, ale naopak dodává – Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ A zde bych se rád pozastavil. Staré je lepší. No, považte, kdo to může říci než ten, kdo hledá moudrost, zralost. Vezměme si to prakticky. Člověk, který touží po zážitcích,

nesáhne po starém vínu, ale po mladém, levném, a to ve velké míře, protože potřebuje ten zážitek mít opravdu silný. Zato ten, kdo hledá to, co lahodí srdci, nitru, ten sahá po kvalitě.

Stejné je to i s naší duší. S naším chlebem. Kolikrát toužíme po nových věcech. Zahlcujeme děti materiálními nadbytky, které vyvolávají jen nezdravou touhu hromadit nesmyslné věci, a zapomínáme na tu pravou potravu. Na potravu duše. A to není problém jenom naší doby, to je problém naší společnosti. Materialismus a touha po sebeuspokojení je všude kolem nás, je nemožné jím nebýt dotčen. To, co máme, není dostačující a požadujeme stále více od druhých i od sebe. Člověk tak vyrůstá v chamtivosti, je bohem sám sobě. To se promítá i do církve, chceme stále nová, neustále oslovující kázání, nové skupinky, semináře a rozhovory orientované na nás a naše potřeby. A Boží vůle, která by nás měla táhnout, se válí na zemi vedle našich církevních „tahounů“. Přivykli jsme si na to, že nám prostě narvou do úst tu láhev s umělým mlékem, je to příjemnější, pohodlnější, než aby člověk sám hledal a vytahoval pravou potravu z matčina prsu. A možná už vidíme nové víno uzrálé ve své plnosti a říkáme si, takové víno přece pít nechceme. Ale kde najdeme to dobré, staré? No přeci v Písmu! Jen jej stačí otevřít a opět se do něj zamilovat a začíst.

Víte, ale to je něco, co nejde nikomu přikázat, k tomu musí člověk prostě a jednoduše dozrát. Ano, lásku si jde osvojit, naučit se milovat. Láska může vzniknout i bez zamilovanosti. K tomu je ale zapotřebí návyků, rituálů – každý den si najít prostor a čas pro Hospodina a jeho Slovo. Ovšem to je o prioritách. O tom, s kým vlastně chci trávit svůj čas, v blízkosti koho je mi dobře. Jsou-li to pozemské statky, pak se nemohu divit, že čas na Písmo je těžce k hledání. Ale ani tak nemusíme zoufat, vždyť Písmo stejně jako láska není jen o jedné formě. A když nemám pro vytíženost čas ani prostor na otevření si Bible, přeci mohu svou touhu po Bohu vyjádřit při práci v písni či modlitbou, přemýšlením nad Božím Slovem,

ztišením… Je mnoho forem, mnoho měchů s kvalitním vínem.

A neméně důležitá forma je forma ústní tradice. To si dobře uvědomují nejenom židé, ale i indiáni. Indiáni milovali dobré, osvědčené příběhy a vždy se sešli večer u ohně a trávili spolu čas tak, že si tyto příběhy vyprávěli. Staré příběhy. Stejné to bylo a je u židovského národa. Hluboká sounáležitost v příbězích vyvoleného lidu a Hospodinových činech. A v tom tkví to staré a tajuplné kouzlo. Řeknu-li to jinak: Je fascinující, jak téměř každý, nehledě na svůj věk, dnes již zná pohádky o Sněhurce, Popelce, ba i novodobé pohádky od společnosti Disney a jiných autorů. A kolikrát se stejnou vášní je otevírá a těší se na to, až si přečte ta věrně známá slova, podívá se na tu scénu z filmu, stává se tak součástí příběhu, protože ví, co přesně bude pokračovat a co může očekávat. Přesně takto bych byl rád, pokud by se nám povedlo zahořet v tomto roce k Písmu. Dychtivě očekávat ta věrná slova Krista, která se nám vryjí do srdce a my je pak v životě můžeme prožívat na vlastní kůži. To je

to kouzelné předávání příběhů o Božích hrdinech svým dětem, ne pohádek, ale opravdových příběhů o Boží moci. To je to staré víno, které chutná tak božsky, protože pochází od samotného Hospodina. A pak už se nebudeme trápit tím, kam tato doba směřuje, a problémy, které vidíme kolem sebe, protože nedílnou součástí Božího příběhu je, že i my jsme jeho děti. Děti Vládce pokoje. A můžeme i v tomto roce prožívat Boží pokoj převyšující každé pomyšlení, nehledě na starosti, se kterými se potkáme.

Nehledejme neustále nové věci, něco, čím obohatit či aktualizovat náš život. Hledejme našeho Pána, a to v Písmu! Protože to je věrné, pravdivé, dobré a mnohými hrdiny víry ozkoušené. Nesnažme se tím, co si dnes hraje na moralitu, lidskost a svobodu, naplnit měchy Božího zákona, jinak to všechno praskne, zanechá za sebou spoušť a zjistíme, že dohromady to opravdu skloubit nejde. Nehoňme se za duchovními zážitky, ale hledejme pravou potravu, která dodá naším kostem svěžest a tělu zdraví (Přísloví 3,7–8).

BEN KALETA (1990)

Vikář CB v Praze v Horních Počernicích. Se svou ženou Magdalenou mají tři dcery.

Úvodní otázka mě provází už nějakou dobu a nyní na mě dopadá zcela ukrutně. Stojím s obrovským dilematem přede dveřmi z domu a prostě si s tím nevím rady. Venku je zima. Člověk by se odvážil říci, že mrzne. A já mám před sebou novou bundu, která je na první pohled krásná, barevná, se spoustou kapes, ale neozkoušená. A pak je tady ta druhá, ošuntělá, na kterou jsem zvyklý a kterou zimu co zimu beru na sebe. Je má oblíbená. Teploučká i přesto, že je děravá, a upřímně – nevypadám v ní už nejlépe. Překvapivě takovýto kabátek nenalézám jenom na prahu svého domu, ale i našeho sboru, naší církve, našeho národa, ba i na prahu svého vlastního srdce. Pokud vezmu tu novou bundu a použiju ji k opravě své staré, tak se tím ta nová zničí a stará zneváží. V tomto výroku je hluboká pravda. Otázka, která vyvstává znovu a znovu, den co den, rok co rok, režim co režim. Je tu něco nového, jak se s tím mám vypořádat?

ROZHOVOR

ŽIVOT PLNÝ NADĚJE

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV ILJI HRADECKÉHO

První dny života trávil v krytu, v dětství chodil „na převýchovu“ jak do Pionýra, tak do náboženství, vyhrával závody, dostával dvojky z chování, vzpouzel se režimu – a stal se zásadním článkem sociální pomoci v polistopadovém Československu.

Ilja Hradecký je zakladatelem centra Naděje a jedním z největších odborníků na bezdomovectví v ČR.

Narodil jste se pár dnů před koncem druhé světové války, celý život jste byl proti komunistickému režimu, uvažoval jste o emigraci do Francie. Jak vaše postoje ovlivnilo vaše dětství?

Narodil jsem se prvního května 1945 ve Zlíně a třetího procházela městem fronta. Druhého porodnici evakuovali do krytu, tak jsem první dny svého dětství prožil v krytu. Rodiče se po válce začali učit portugalsky, protože se chtěli vystěhovat k Baťům do Brazílie. Ale s nástupem komunistů už to nešlo. Když mi byl asi rok, tak se přestěhovali do Šumperka k matčiným rodičům.

Na rok 1948 mám hodně matné vzpomínky – na lidi s rudými vlajkami, kteří chodili po Šumperku. A rodiče mi říkali, že jsem se ptal, co to je akční výbor. (smích) I když jsme s bratrem jako děti tušili, že rodiče nesouzní s režimem, nikdy nás politicky neovlivňovali. Postupně jsme si tedy s bratrem vytvořili vlastní názor. Přestože mě jako dost nezvladatelné dítě posílali do náboženství a pak do Pionýra – v naději, že mě tam aspoň nějak srovnají (smích) – moc to na mě nezabralo, dvojky z chování mě provázely po celou

školní docházku. Kombinace kádrového posudku rodičů (tatínek byl novinář, pak účetní v tiskárně a nakonec skončil v rámci socialistického projektu „77 tisíc do výroby“ jako topič na parním válci) s mou nekázní vyústily v to, že mě poslali – navzdory známkám, kdy jsem měl skoro samé jedničky – vyučit se soustružníkem. Ale nakonec jsem šel do tiskárny.

V čem se ta vaše nezvladatelnost projevovala?

Rozbité okno, rozbité žárovky, občas za školou, někdy jsme zapálili oheň na lukách… Byly to klukoviny, dneska by za to dvojky z chování nebyly.

Vyučením tiskařem ale vaše školní docházka neskončila…

Ne, při zaměstnání jsem vystudoval gymnázium, pak grafickou průmyslovku. V tiskárně jsem pak dostal výpověď a po peripetiích se sháněním jiné práce jsem nakonec před vojnou v automobilce montoval motory. To už jsem se svými názory na režim netajil. Zajímala mě matematika, chemie, astronomie a fyzika a chodil jsem na hvězdárnu. A její tehdejší ředitel vyprávěl o hvězdách a o vesmíru, a pronesl, že to, co poznal, nemůže být evoluce, že to nutně musí být stvoření. Že musí být nějaká síla, která je nad tím vším. Byl to velmi vzdělaný člověk a od něho to byl pádný argument k přemýšlení.

V roce 1990 jste s manželkou už jako obrácení křesťané založili charitativní organizaci Naděje. Začali jste pomáhat nejdřív uprchlíkům, pak lidem bez domova. V postkomunistickém Československu do

Mgr. ILJA HRADECKÝ (1945)

Zakladatel neziskové organizace Naděje, odborník na problematiku bezdomovectví, držitel

ceny Františka Kriegla

za vytrvalou a občansky statečnou pomoc lidem v nouzi (2018), autor knihy Žít Nadějí, spoluautor knihy Bezdomovství – extrémní vyloučení.

té doby sociální služby znamenaly jen domovy důchodců a dětské domovy. Jak jste se do této sféry dostal?

Ten začátek musím trochu upřesnit. Vzniku Naděje v srpnu 1990 předcházela dost dlouhá doba. Krátce po převratu v listopadu 1989 jsme oba s Vlastimilou pochopili, že společenské změny v naší zemi jsou nevratné, a začali jsme uvažovat o tom, jak změníme svůj život. Vlasta jako pedagožka, která dřív učila na všech stupních škol od základní po vysokou, byla už nějaký čas v invalidním důchodu s vážnou srdeční vadou. Já jsem pracoval na jednom generálním ředitelství a bylo mi jasné, že tuto zbytečnou

instituci už nikdo nikdy nebude potřebovat. Rozhodovali jsme se, co bychom mohli dělat užitečného. Měli jsme touhu pomáhat potřebným lidem a přitom je přivádět ke Kristu, ukazovat jim Boží lásku. Hledali jsme, kde a jak začít. Chtěli jsme se k někomu připojit, ale tehdy u nás nebylo ke komu.

Zvláštním způsobem nám přišla na mysl Armáda spásy. Tak jsme se už koncem listopadu 1989 rozhodli udělat něco pro to, aby se do naší země mohla vrátit. Věděli jsme, že za první republiky pomáhala hlavně chudým lidem a bezdomovcům. Imponovalo nám propojení pomoci materiální a spirituální, nebo přesněji zvěstování Krista. Návrat Armády spásy se na jaře roku 1990 podařil a pak jsme se až do léta plně angažovali pro to, aby se u nás stabilizovala.

Říkáte „zvláštním způsobem“ – trochu tam zní Boží noty. Můžete ten zvláštní způsob trochu rozvést?

Boží noty – jak krásný příměr! Po celou dobu v Naději (ta předehra v Armádě spásy k Naději určitě patří) jsem se setkával s neplánovanými a nepřipravovanými situacemi, někdy jen ťuknutí, jindy silný zásah nebo celá série událostí. Tady to bylo jen lehké ťuknutí. Lidé v té době plné emocí a odhodlání ke změnám na různých místech po Praze vylepovali všelijaké plakáty. Netušil jsem, že se do toho tehdy zapojil i náš čtrnáctiletý syn René a také on chodí po městě s plakáty Občanského fóra. Když se jednou večer vrátil domů, tak z něj vypadlo, že někde v podchodu vyvěsil plakát o Armádě spásy. To byl ten prvotní impuls.

Jak ten proces zrodu Naděje pokračoval?

V srpnu 1990 jsme se vrátili do Prahy z posledního pobytu na chalupě a viděli jsme v televizi rumunské uprchlíky na pražských nádražích. Pochopili jsme, že jsou tady lidé, kteří potřebují pomoc, a v naší moci je, abychom jim ji nabídli.

ROZHOVOR

Tak jsme nakoupili potraviny a šli na nádraží. To pak pokračovalo po několik dalších dní. Chtěli jsme pro to získat tehdejšího velitele Armády spásy, ale on měl jiné priority, než byli uprchlíci. Naše odhodlání ale bylo tak silné, že jsme se rozhodli pro osamostatnění.

Do pomoci uprchlíkům na nádraží, později v uprchlickém táboře a nakonec ve vlastních střediscích, jsme se pustili bez přípravy, bez plánu, bez domýšlení důsledků. A taky bez peněz. Teprve po letech, když už tady Vlasta s námi nebyla, jsem pochopil, že okolnosti, situace, setkání s lidmi – že to všechno bylo shora připraveno. Říkám to hodně stručně, podrobněji jsem to popsal v knize vzpomínek Žít Nadějí.

Chalupa, o které jste mluvil, hrála ve vašem životě důležitější roli než jen jako rekreační objekt…

V osmdesátých letech se tam – na naší chalupě v Rychlebských horách – každoročně o prázdninách setkávali křesťané, hlavně mladí, na týdenních pobytech s biblickým a modlitebním programem a s vycházkami do přírody. Přitom jsme prožívali požehnané chvíle a Boží ochranu takových setkání před světskou mocí.

V té době jsme v Praze uspořádali přes Kostnickou jednotu několik evangelizačních shromáždění spolu s mladými lidmi, kteří k nám jezdívali na chalupu. Když se změnily politické a společenské podmínky, tak jsme si představovali, z dnešního pohledu dost naivně, že zájem lidí o Boží věci bude mnohem větší než dřív a nám se otevírají možnosti v tom pokračovat. Brzy jsme poznali svůj omyl.

Omyl? Zájem o Boží věci se po změně režimu nezměnil?

Vím, že přijížděli evangelisté různých konfesí, také naše církve se snažily získat lidi pro Krista. Objektivně je to pravda, jsou lidé, kteří se s Ježíšem setkali a k církvi se připojili. Subjektivně jsme si s Vlastou

VÁNOCE S NADĚJÍ

Naděje organizuje pro lidi bez domova i vánoční setkání. Na archivní fotografii z doby před několika lety je Ilja Hradecký v denním centru.

představovali, že po pádu režimu, který víře nepřál a mnohé duchovní pronásledoval, nastane probuzení národa. Vždyť za to se modlilo mnoho křesťanů dlouhá léta. Ale toto nenastalo, v tom spočívá ten náš omyl.

Byli jste obrácení křesťané duchovně zakotvení v Praze na Maninách, zároveň jste profesně rostli v oblasti tehdy se rodících sociálních služeb. Dá se mluvit o misii, nebo je křesťanský aspekt této služby tak v pozadí, že nedá? Naše působení v uprchlickém táboře v Jablonečku – to byla typická misijní stanice. Jejím jádrem byla škola a školka, které Vlasta rozběhla, po večerech se k tomu přidružily kurzy češtiny pro dospělé. Do skladu potravin jsme získávali hlavně ovoce, přesnídávky a sladkosti pro děti, aby nebyly jen na vojenské stravě z polní kuchyně, v dalším skladu jsme měli ošacení a potřeby pro domácnost, v prádelně s několika pračkami ženy za pomoci

svých mužů praly prádlo pro své rodiny. Důležité byly mnohonárodní ekumenické nedělní bohoslužby. Když přibyla skupina křesťanů z Angoly, každodenní večerní biblické a modlitební chvíle s nimi byly pro nás i pro ně velkou posilou a povzbuzením. Angolané se pak za velké účasti místních představili se svými písněmi a svědectvími ve sboru v Soukenické.

Když zákon umožnil nestátním organizacím poskytovat sociální služby, začaly na mnoha místech vznikat nové druhy služeb podle různých potřeb lidí. Museli jsme se sami rozhodnout, komu budou naše služby určeny a jaká bude jejich forma a rozsah. Všechno jsme se učili „za pochodu“, z počátku jen praxí i za cenu chyb.

Fakt, že nebylo žádné vymezení, nám umožnil plně zapojit ve službách i duchovní podporu. Tak bylo na denním pořádku i biblické vyučování podle zájmu klientů a pastorace podle jejich potřeb. Tehdy sloužil v denním centru „na Bolzance“ u hlavního nádraží starší muž, František Blažek. Ten měl na srdci kázání evangelia lidem. Několikrát denně se postavil za kazatelnu, totiž za pult, před sebou rozevřenou Bibli, a začal: „Kdo chce, může poslouchat, kdo chce, může spát, kdo chce, může odejít.“ Někteří

poslouchali, někteří jedli nebo odpočívali, odešel málokdo.

Každou neděli odpoledne jsme mívali s klienty a zaměstnanci bohoslužby s kázáním a písněmi, oblíbenou byla „Chtěl bych být majákem…“, jako by vyjadřovala jejich bezmoc a beznaděj, nenaplněnou touhu po něčem krásném. Rok nebo dva jsme se při tom střídali s Bohoušem Fialou, kterému na outsiderech, jak jim říkal, hodně záleželo. V těch začátcích bývala velká účast, od čtyřiceti v létě až ke stovce lidí v zimě. Po bohoslužbě každý dostal něco k jídlu. Nedělali jsme si iluze, že by chodili z čiré touhy po Božím slově, ale abych parafrázoval, i chlebem je živ člověk. Přesto věřím, že jsme rozsévali a jistě něco vyklíčilo nebo vyklíčí. Ale to už není náš úkol, vzrůst přece dává jen Bůh.

Říkáte, že plné zapojení do služby vám umožnila i absence omezení. Jak je to dnes?

V současné době zákon striktně vymezuje konkrétní činnosti pro každý druh služby. Nad rámec zákona podporujeme pastoraci i konání bohoslužeb, a to ve službách nejen bezdomovcům, ale i seniorům, lidem s postižením a dalším. Taky usilujeme o to, aby se do zákona dostala kaplanská služba v sociálních službách.

V jaké fázi úspěšnosti toto úsilí je?

To neumím posoudit. V současné době ministerstvo připravuje dvě novely zákona o sociálních službách, v připomínkovém řízení nejsem osobně. Zabývá se tím neformální skupina křesťanských poskytovatelů sociálních služeb Platforma 10, ve které se Naděje velmi aktivně angažuje.

Co by měli lidé (křesťané)

o bezdomovcích vědět, aby se k nim chovali tak, jak je to potřeba?

Bezdomovci nejsou jednolitou skupinou. Jsou to jednotlivci, často osamělí, opuštění. Každý je jiný, každý má něco za sebou, každému se něco v životě pokazilo. Často nemají člověka (jako ten ochrnutý u Bethesdy), i když vytvářejí utilitární

skupinky. Jako křesťané bychom v nich měli vidět Boží stvoření, vnímat, že to jsou jedni z těch „nejmenších“. V dnešní české společnosti paradoxně opuštěný pes vzbuzuje víc soucitu než opuštěný člověk.

Je smutné, že tak bohatý stát (ano, patříme k deseti procentům nejbohatších lidí na světě) není ochoten svým nejslabším občanům pomoci. Vždyť bydlení je přece základní lidskou potřebou.

Co vás Bůh za ta léta služby mezi bezdomovci o lidech bez domova naučil? Přímo s klienty našich služeb jsem se setkával hlavně v prvních letech. Později, když přibývaly pobočky, jsme si s Vlastou rozdělili práci, ona se starala o Prahu a na mně ležela podpora mimopražských poboček. Stačili jsme spolu ještě napsat

BŮH MI UKÁZAL, JAK JSEM PRO SLUŽBU LIDEM BEZ DOMOVA NEPOUŽITELNÝ.

vůbec první českou studii o lidech bez domova a práci s nimi, Bezdomovství – extrémní vyloučení. Po jejím náhlém odchodu to pro mne bylo složitější. Až zase po několika letech jsem se k bezdomovcům osobněji dostal při výzkumu pro Evropskou observatoř bezdomovství.

A co mne Bůh o nich naučil? Jsou to lidé, kterým se v životě přihodilo něco, co nezvládli. Když se člověku, který ztratil domov, dostane včas pomoci, snadněji se vzchopí. Naopak, když se mu pomoci včas nedostane, tak se návrat do běžného života stává stále těžší a těžší. Člověk navykne, nějak přežívá, přidruží se závislosti a je zle. Včasná nabídka pomoci v takové situaci je jako záchranný kruh pro tonoucího.

Snad nejobtížnější je život člověka, který prožil své dětství v ústavech, a má se osamostatnit. Přitom nemá pojem o tom, co je opravdový domov s milujícími blízkými lidmi, protože to v dětství nepoznal. Přesto, že se situace postupně zlepšuje, v ústavech je u nás pořád ještě příliš mnoho dětí, o které nikdo nestojí.

Co vás Bůh naučil o vás samotném?

Ze začátku mi ukázal, jak jsem pro službu lidem bez domova (ale i jiným potřebným lidem) nepoužitelný. Musel mě naučit, abych se nespoléhal na sebe, na své schopnosti, na svoje nápady. Ukázal mi, jak je zbytečná námaha o něco usilovat, v čem On není. A dlouho mě učil mít rád lidi – v zaměstnání spolupracovníky i klienty. Nemá to se mnou lehké.

Jak vás naučil nespoléhat se na sebe? Vzpomenete si na nějakou konkrétní „lekci“?

Možná jsem měl spíš říct, že se to pořád musím učit. Je hodně běžných situací, při kterých dodatečně zjišťuji, že jsem něco měl, nebo naopak neměl říct nebo udělat. Ale když se ptáte na lekci z mé práce v Naději, tak zmíním svoje přání rozšířit činnost do Ostravy. Měli jsme poctivého a pracovitého člověka, který by byl schopen sestavit akční tým. Jednání s úřady se vyvíjelo slibně, po tři měsíce jsem dostával pravidelné zprávy, až došlo k personální změně na důležitém postu a ta znamenala konec celého plánu. Pochopil jsem, že tady jsou zavřené dveře.

Co vás Bůh naučil o Něm samotném?

Poznal jsem, že je dobrý. Vím, jak odpouští. Napravuje moje chyby. Přeje si upřímnost. Ve zmíněné knize vzpomínek se snad odpověď najít dá. Vím, že Naděje je Boží dílo. Vím, že by nebylo v lidských silách z lidské vůle něco takového vybudovat z ničeho.

Co byste přál lidem, se kterými se setkáváte, do nového roku?

Neznám lepší přání, než je Boží požehnání!

RADIKALIZACE

Jak jsem na tom s poctivým hledáním pravdy?

Co určuje moje chování? Boží normy, nebo strach?

Jde mi o dobro druhých? Mám je rád?

Roste ve mně pokoj, nebo hněv? Je mým vzorem Ježíš?

Bože, zkoumej mě, Ty znáš mé srdce, zkoušej mě, Ty znáš můj neklid; hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139,23)

MÁME NÉST NADĚJI

Při používání termínu radikalizace je třeba si uvědomit posun významu tohoto slova v dnešní době. Původní význam je odvozen od latinského slova „radix“ – kořen. V tomto smyslu je radikalizace návratem ke kořenům. Tak to v křesťanství bylo chápáno po celá staletí. Můžeme hovořit např. o Ježíšově radikálním nároku na učedníky vyjádřeném v jeho „kázání na hoře“. Ježíš vedl své učedníky k radikalitě ve smyslu zakotvení v biblických kořenech Starého zákona, v nabídce Nové smlouvy a následovaní jeho příkladu. Ježíšovo učení je radikální, a proto se v dějinách církve opakovaně objevovaly různé obnovné proudy, které se vracely ke kořenům křesťanské víry a učení.

Humanismus později přišel se svým důrazem „ad fontes“ – k pramenům. V té době se začaly nově zkoumat a srovnávat biblické rukopisy a spisy církevních otců. Bible se opět překládala z původních jazyků. Tento návrat k pramenům (ke kořenům) vedl reformátory k obnově církve. Radikalizace v tomto původním smyslu je legitimním termínem pro návraty ke kořenům víry.

Nový

význam

Postupem doby radikalizace dostala nový význam. V dnešních definicích se dozvíme, že se jedná o proces, který se projevuje vyhrocováním a vyostřováním různých názorů, postojů a také životní praxe. Radikalizace se může týkat jednotlivců i celých ideologických skupin lidí. Velmi často se jedná o lidi, kteří chtějí nedostatky společnosti odstraňovat použitím nátlaku či dokonce násilí. Odmítány jsou kompromisy, omezena je tolerance a objevuje se nepřizpůsobivost a hněvivé nepřátelství. Radikalizace má formu nenásilnou i násilnou, která přechází do extremismu.

Od 70. let minulého století se radikalizací označuje proces vedoucí k nárůstu násilí ve snaze něco změnit v místní komunitě nebo dokonce ve státě, a to i za použití nátlakových a násilných metod. Slovo radikalizace se postupně stalo sběrným termínem pro přijímání vyhrocených politických, náboženských a sociálních cílů. Je zřejmé, že k radikalizaci přispívají různé společenské konflikty a spory. Někdy jsou využívány či zneužívány sociální problémy, ekonomické krize, proměny hodnot a politické střety.

V nich se dobře dovedou pohybovat a využívat krize k dosažení svých cílů populisté. Můžeme mluvit o radikalismu levicovém i pravicovém, zasahujícím jak jednotlivce, tak celé segmenty společnosti.

Radikalizace v náboženství

Od teroristického útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 se vyhrotila společenská situace ve vztahu k islámu. Muslimští radikálové spojovaní s Al-Káidou, Islámským státem a dalšími podobnými organizacemi začali být známi svým terorismem. Byli to radikálové, kteří zabíjeli v Americe, Francii, Belgii, Německu a dalších zemích. Množství atentátů v zemích, jako jsou Irák, Afganistán, Sýrie, vyrůstá z radikálního islámu. V důsledku těchto událostí mnoho zemí přijalo různá protiteroristická opatření. Zavedeny byly přísné kontroly na letištích, úřadech a hraničních přechodech. Dochází k různým zákazům užívání náboženských symbolů. Brutalita teroristických akcí ve společnosti způsobila odpor části společnosti proti migračním vlnám muslimů z arabských zemí a z Afriky.

Zpravodajské služby a vlády jednotlivých států se začaly zajímat o to, kdo radikalizuje mladé muslimy, kteří již vyrostli v Evropě a měli být už úplně integrováni do společnosti. Bylo zjištěno, že některé evropské mešity nebyly pouze místem náboženské aktivity, ale prostřednictvím imámů z arabských zemí se staly místem radikalizace. Teroristické akce posloužily zase k radikalizaci občanů na opačné straně. Někteří se nespokojili pouze s protiimigračními demonstracemi, ale použili i násilí proti cizincům a jejich ubytovnám.

Radikalizace v křesťanství

Radikalizaci, žel, můžeme sledovat nejen v islámu, ale i v jiných náboženstvích. Radikalizace se projevuje také v křesťanských církvích. Tento proces bývá často spojen s náboženských fundamentalismem. I slovo „fundamentalismus“ doznalo významový posun. Na začátku 20. století označovalo obranu před teologickým liberalismem, která spočívala ve formulování fundamentů víry. Později se fundamentalismus začal projevovat jistou bigotností, když bojovně prosazoval některé důrazy a tvrdě vystupoval proti jiným křesťanům. Radikální fundamentalismus se →

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949)

Absolvoval teologickou fakultu (ETF UK), sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 –Soukenická. V letech 1993–2009 působil jako předseda Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS. S manželkou Hanou mají tři děti s rodinami.

dnes vyskytuje ve všech církvích, od katolíků až po protestanty. V něm je podhoubí, ze kterého např. vyrostl mesiánský kult Donalda Trumpa a ochota k násilnostem.

Pro příklady ale nemusíme chodit do Ameriky. Také v našem evropském prostoru dochází k radikalizaci. Někteří křesťané se dají zneužít do té míry, že se např. postaví proti pomoci těžce zkoušené Ukrajině a přijímání válečných uprchlíků. Jiní nutí sekulární společnost přijímat hodnoty Božího království. Dnešní situace je vítanou příležitostí pro všechny dezinformátory a manipulátory. Hospodářská krize, která zasáhla svět v důsledku ruské agrese vůči Ukrajině, je živnou půdou radikalizace. Na jedné straně se ukázalo, kolik lidí nepochopilo principy demokracie a náboženské i politické svobody. Na druhé straně se projevily vlivy proruské propagandy a demagogie, které zapustily kořeny v naší společnosti hlouběji, než se zdálo.

Také v církvích se můžeme setkat se seniory, kteří byli odkojeni komunistickou propagandou a zvykli si vidět zlo v západní společnosti a dobro přicházející z Východu. U některých hrají roli ještě staré panslavistické ideje, kdy se Slovanům měří jiným metrem než ostatním. Jiní velmi snadno zapomněli na perzekuci křesťanů v době sovětské totality, na mučení vězňů, na omezení svobody

Nacisté a árijský Kristus

ROZHOVOR S HISTORIKEM

Dr. phil. TOMÁŠEM PAVLÍČKEM, Ph.D. z Masarykova ústavu a Archivu AV ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Jste nejen křesťan, ale i historik. Vidíte tedy společnost nejen očima věřícího, ale i člověka, který může mít pocit, že se některé procesy a události opakují. Ohlédneme se tedy nejdřív do minulosti. Jedním z nejradikálnějších hnutí, která měla přímý destruktivní dopad na život milionů Čechů, byl německý nacionalismus. Jak se ze země známé vzdělaností národa a významnými vědeckými a kulturními osobnostmi stala země fašistická?

Jestli se v historii něco opakuje, tak jsou to dějiny hloupých idejí. Můj šéf Maciej Górny tak nazval svou nejnovější knížku. Vysvětlení bych hledal v napětí, krizi a hladu po první světové válce. Za války máte nepřítele jasného. Po válce zbyde strach

projevu a cestování. Dnešní mladší generace již totalitu nezná. Je znejistěná některými extrémy liberální demokracie. Současná školní výuka stále dost nevede ke kritickému myšlení. Vládne doba post-faktická, kdy slova nemají pevnou náplň a mnohé věci jsou vnímány skrze mylné informace. Stovky televizních programů, komerční rádia a internet ovládají mediální prostor. Ztrácí se historická gramotnost a různá radikální hnutí se snaží vtáhnout do svých řad i křesťany. V roce 2021 dostala Nobelovu cenu míru filipínsko-americká novinářka Maria Ressa, která se věnuje vlivu sociálních sítí na utváření názorů a radikalizaci společnosti. Sama tvrdí, že „sociální sítě likvidují demokracii“. Při přebírání Nobelovy ceny prohlásila, že „sociální platformy mají ve své architektuře zakódováno ničení faktů, polarizování, radikalizování a likvidování demokracií“. Na tom je mnoho pravdy. Na sociálních sítích je snadné lajkovat extrémní názory nebo přidávat bojovné a nenávistné hejty.

Dnešní radikalizace

Mezi křesťany se projevují nedostatky ve znalosti biblického obsahu a myšlení víry. Jak jinak si vysvětlit, že někteří jsou ochotni vyhrožovat svržením vlády a příklonem k dnešnímu Rusku? Jak je možné, že někteří by byli ochotni prodat Ukrajinu za ruský plyn?

ROZHOVOR

o budoucnost a nepřítele si musíte najít.

A tehdy se biologické koncepty starého Darwina extrémně napasovaly na politickou realitu. Jestliže rasističtí biologové a filozofové Houston Stewart Chamberlain, Ernst Haeckel nebo Julius Langbehn už před válkou tvrdili, že přirozenou selekcí přežijí nejsilnější etnika, povzbuzovalo to politiky udělat co nejvíc pro svůj národ. Demagogie, kterou neprohlédli ani mnozí přírodovědci!

A tyhle falešné brýle postihly nejen Němce, ale i další – Čechy, Slováky a Poláky nevyjímaje. Jenže nikdo z nich by po roce 1939 či 1945 nepřiznal, že Němce dříve trošku obdivoval, jak mají zorganizovaný stát a progresivní ekonomiku.

Proč to tehdy normální lidé v Německu nebyli schopni zastavit? Byla radikalizace natolik plošná, že zasáhla i je? Trochu provokativně vám otázku vrátím: Kdo byli normální Němci? Byli to luteráni? Katolíci? Měšťané? Dělníci? Nejradikálnější byli pravicoví studenti. Navíc pozornost upřená na krásu a kult těla, cvičení v přírodě a vojenského výcviku byla tak

lákavá. Pro mě je zvláštní, jak si lidé nevšímali, že z jejich sousedství jsou postupně odváženi postižení a mentálně nemocní do „ústavů“, kde jim přece bude lépe. Brzy se k nim přidaly transporty politických odpůrců a konečně transporty Židů. Zmíněný filozof Chamberlain napsal knihu Základy devatenáctého století. Mezi árijské rasy nezařadil jen Němce, ale i západní Slovany anebo Řeky. Zajímavé je, že ti zmínění autoři se mezi sebou neshodovali na roli křesťanství v dějinném souboji ras. Dějiny vykládali v paralele s přírodou. A pokud někdo řád věcí narušoval, byli to Židé.

Proč se podle vašeho názoru proti útočné válce a holokaustu neozvali němečtí křesťané?

Někteří křesťané v Německu se ozvali, jenže stát o jejich názor nestál. Přesně

Jak je možné, že někteří jsou ochotni volit populistické politiky a prezidentské kandidáty? Kde je střízlivost myšlení a znalost imperialistické rozpínavosti putinovského Ruska? Podívejte se, odkud kam lidé migrují. Jak je vidět, do Ruska to není. Pohyb je přesně opačný a řada lidí odtamtud prchá kamkoli, jen aby v tomto skanzenu mobilizační hrůzy a dezinformací nemusela zůstat.

Jestli dnes existuje nějaký viditelný vřed na křesťanství, pak je to estébák – moskevský patriarcha Kirill a jeho nohsledi ve vedení Ruské pravoslavné církve. Ruští pravoslavní velmi rychle zapomněli na lekci od Lenina a Stalina. Tak jako kdysi slepě sloužili carovi, spojili se opět s vládnoucí mocí a v současné době podporují válku proti Ukrajině. Ruským vojákům, kteří padnou, slibují nebe. To už jsou věci, kde člověk musí zbystřit. Je toto duch Kristův? Je možné žehnat těm, kteří znásilňují a zabíjejí ženy a děti, mučí zajatce a rozbíjejí obytné domy, nemocnice, školy a kostely? V takovém případě je třeba odhodit ideologické brýle mámení a podívat se, odkud pramení zlo. Není pochyb o tom, že v našem západním prostoru je také mnoho různých dekadentních a někdy i perverzních vlivů, se kterými křesťané nemohou souhlasit. Proti tomu ale není možné bojovat na straně Putina a dalších teroristů a vraždit za použití raket Kalibr, Iskander a dalších zbraní.

Jak se bránit radikalizaci

O ochranu proti radikalizaci se snaží mnoho různých organizací, včetně Evropské unie. Také radikalizace křesťanů je vážnou hrozbou pro církev. Mnozí se cítí ohroženi, doléhají na ně společenské i hospodářské krize. Radikalizace má v pozadí strach z budoucnosti. Nemáme právě my křesťané v takových situacích vnášet do společnosti naději? Není světlo nejvíce viditelné tam, kde se stmívá? Není právě v naší rozdělené společnosti prostor pro budování mostů v mezilidských vztazích? Radikalizací jsou velmi ohroženi lidé na okraji společnosti, kteří jsou tísněni diskriminací a ztrátou identity. Řada sborů již moudře zaměřuje svou misii tímto směrem. Přesvědčit radikála rozumovými argumenty je skoro nemožné, ale působit preventivně možné je. Můžeme i vysvětlit zásady používání zpravodajských webů a poukázat na ty, které jsou ve službách proruských trollů. Hybridní válka je již mnohaletou skutečností.

Hřích má v sobě zakódováno plození dalšího hříchu, pokud není zastaven, tak se množí. Náš zápas s radikalizací není beznadějný. Díky Bohu, že také Boží dary se množí a vyrůstá z nich ovoce Ducha svatého.

ROZHOVOR

naopak. Nacismus ve svém jádru nestavěl na církevním křesťanství, ale na pohanských kultech. Třeba katolicismus považoval za kulturní přežitek, za instituci, kterou mu vnutili Židé (mohli historicky za vše možné). A podle této ideologie nemá prý požidovštěné křesťanství nic společného s opravdovým křesťanstvím, které založil přece árijský Kristus. Proto chtěli denominace zásadně přeměnit. Jinou věcí zůstává, že s odporem k totalitnímu státu vystoupili jen někteří – mnozí katolíci a pak v roce 1934 tzv. Vyznávající církev, Dietrich Bonhoeffer. Protestovali vůči Deutsche Christen, kteří si mysleli, že se jim ve státě podaří shora sloučit všechny luterské církve (bylo jich asi 29) a vnucovat jim árijské zákony, vyčistit biblický text od židovských nánosů apod. Nebezpeční aktivisté ve prospěch aktuální módní vlny a neschopní dialogu. Takových bych se bál i dnes.

V čem je na tom dnes putinovské

Rusko podobně jako kdysi hitlerovské

Německo a v čem se situace Ruska a Evropy zcela liší?

Tady si sám kladu otázky, co všechno etnika Ruské federace nemají k dispozici, anebo omezeně: zdravotní péče, hygiena, vzdělávací instituce, informace o dění, které s Ruskem nemá nic společného. Pak si říkám, jaká zklamání a planá očekávání si nesou z devadesátek, protože nástup Putina mnozí vítali jako pořádné řešení chaotické situace. Velká část tamní populace stárne. O robotizaci anebo ochranu životního prostředí se nezajímá. Kde by načerpali kritické myšlení, aby se naučili rozpoznat mediální dezinformace? Rozhodně nemají dojem, že jiné velmoci by jim měly být vzorem. Takže ruskou národní hrdost klidně lze porovnat s německým nacionalismem Třetí říše. Ale pozor, stejně tak s nacionalismem u nás, malých států, pokud mu budeme ještě více podkuřovat!

Jaké formy radikalizace podle událostí, které se v historii už staly, vidíte i v dnešním světě – ať už ve větší míře, nebo jen v náznacích?

Nedovedu říct, jak se radikalizuje mentalita Rusů. Pozoruju jen, že teprve sám Putin

se snaží různé styčné body z ruské historie vymyslet a radikalizovat, že je nikdo jasně předem nedefinoval. Pokud se ale ptáte na radikalizaci v dalších státech, tak se obávám jedné věci. Aktivistického politického stylu. Ten byl totiž společný fašistickým hnutím napříč Evropou. Na základě odůvodněné krize ve společnosti a hospodářství se lehce prosadily radikální změny. Místo respektování zaběhnutých právních norem a práva na dialog se řekne, že společný cíl je životně a planetárně důležitý. Pak se prosazují urychlené legislativní změny, bez zbytečných průtahů a diskusí. Ve prospěch společného cíle se dosavadní norma začne ohýbat. A kvůli ruskému útoku na Ukrajinu i kvůli energetické krizi jsme svědky, jak to jde rychle. Pozor, tím nemám na mysli pomoc Ukrajině, ale naše vlastní vnitřní politiky, které si kvůli aktuální argumentaci necháme změnit.

Jaké známky dění ve společnosti jsou dnes signály toho, že sledujeme radikalizaci podobnou nějaké v historii a že z toho může být historický malér?

EXTRÉMISTOU SE ČLOVĚK NESTÁVÁ PŘES NOC

Radikalizace je jednou z možných odpovědí člověka na dlouhodobý stav ohrožení, nejistoty, frustrace a hněvu, na ztrátu životního smyslu a osobního významu. Součástí motivace bývá intenzivní potřeba mít věci uzavřené. Jen si vzpomeňte na radost a úlevu, kterou jste pocítili po dokončeném díle. Čím více se člověk cítí ohrožen, znejistěn a pod tlakem, tím narůstá potřeba mít věci jasné a uzavřené. Je vysilující prožívat nejistotu a rozpor, trpělivě čekat, respektovat odlišnost druhého nebo se shodnout na tom, že se neshodneme. Radikalizace je jedním ze způsobů, jak uzavření docílit. Člověk si nepřehlednou situaci ujasní jednoduchou odpovědí a stručným heslem vybuduje nepropustné hranice. Za úlevné uzavření však platí zjednodušením komplexní reality, degradací důstojnosti onálepkovaných lidských bytostí, a nakonec přichází i o schopnost vstupovat do smysluplného kontaktu s druhými a se světem.

Zdravá mysl má povahu dialogu. Podobá se setkání rodiny nebo týmu. Kdykoliv se rozhodujeme, stavíme vedle sebe argumenty pro a proti. Při přemýšlení se díváme na téma z různých stran. Vybavujeme si hlasy druhých lidí, názory rodičů, učitelů a přátel. Mysl zralého člověka si vnitřní dialog připouští, počítá s ním, využívá jeho možností a není jím paralyzovaná. Dovede

text DALIMIL STANĚK

se nakonec rozhodnout, přestože si je vědoma existence alternativních možností. Naslouchá všem hlasům, nechá je zaznít a je s nimi v kontaktu. To neznamená, že všechny musí nakonec poslechnout. Schopnost vedení užitečného vnitřního dialogu se učíme v kontaktu mezilidském. Když spolu mluvíme, sdílíme názory, myšlenky a příběhy, stává se druhý postupně naší součástí. Co se však stane s myslí ovládané strachem, která hledá rychlá uzavření? Proces radikalizace na rovině individuálního myšlení můžeme připodobnit k atrofii vnitřního mnohohlasu. Jako by z oné zdravé pestrosti hlasů povstal jeden, který začne vše tyransky řídit. Dává jednoduché odpovědi. Rozhoduje se bez přemýšlení. Neumožní dialog, nenaslouchá ostatním důrazům a umlčí protihlas. Nastaví filtr vůči okolí a umožní mu přijímat pouze hlasy totožné, ostatní k sobě nepustí. Tato strategie je vhodná ve chvíli, kdy je organismus reálně ohrožen. Ale co když je ohrožení vyvoláno virtuální zprávou na monitoru? Člověk sedí v bezpečí své kanceláře, a přitom je zaplaven strachem. Vnitřně se podřídí krizovému řízení, které však neodpovídá bezprostřednímu okolí. Není překvapivé, že se ve společnosti sociálně izolovaných jedinců denně informovaných o nejrůznějších ohroženích řada lidí radikalizuje.

ROZHOVOR

Nevím, jestli vlastně stojíme o to, poučit se z historie. Dnešní radikalizaci pozoruju v přehnaném aktivismu. Jeden příklad. Sice sám roky podporuju ochranu životního prostředí a sleduju aktivity spolků na ochranu přírody a klimatu, ale způsob zavádění ekonomických a politických opatření nejenže vnáší chaos, ale je poplatný zájmům těch, kteří na „šetrných“ technologiích chtějí vydělat. Když jsem vedl rozhovory s geology, kteří přes 50 let mapovali přírodní procesy na celé planetě, řada z nich potvrdila, v čem je vidět lidská stopa. Jedním dechem ale dodali, že některé změny klimatu jsou tak nezávislé a rozsáhlé, že s nimi nic nenaděláme. Jenže s těmi fakty je dnes do médií nikdo nevezme. Jsme aktivističtí a nedovedeme připustit, že něco neovliv-

níme. A diskutovat o tom neznamená věc nepodporovat a složit ruce v klín! A teď si do podobných vzorců dosaďte další věci, na kterých mi záleží: práva žen, místo homosexuálů v církvi, zdravá strava, ohleduplné zacházení se zvířaty.

Vidíte i v historii samotného křesťanství nějakou formu radikalizace?

Se studenty církevních dějin na ETS jsme právě rozebírali, jak byla ve 4. století propagována askeze. Snaha přiblížit se Kristu a umrtvovat žádostivost. Jenže někteří asketici začali tak bezohledně prosazovat panictví a panenství, že umlčovali své kritiky. Sv. Jeroným, často zobrazovaný jako patron překladatelů, horlil pro myšlenku věčného panenství Marie Bohorodičky, že

nesnesl, když mu „kolegové“ Helvidius, Vigilantius a Jovinianus oponovali. Když v Bibli ukázali, že Ježíš měl sourozence. Když hájili manželství. Když varovali před přeceňováním askeze a počítáním vlastních zásluh. Jeroným je ve svých spisech očernil, a tím téměř vymazal z historie. Minimálně je nechal vyloučit ze sboru. Až reformace na ně zase upozornila. Ale jejich díla se už nedochovala. Až půjdu do galerie, před Jeronýmovým obrazem si to připomenu. Ale přece si nebudu chystat polévku, abych poškodil práci kulturní instituce, která o obraz pečuje. ■

Celý rozhovor na brana.cb.cz.

SVĚDECTVÍ

Extrémistou se člověk nestává přes noc. První stupeň radikalizace se odehrává na rovině emocí a myšlenek. Člověk řeší vnitřní emoční tlak a ve vnějším světě hledá jazyk ideologie, která by přinesla kýženou úlevu. Ten si pak přivlastní výrazná postava v jeho mysli. Na druhém stupni začne své názory sdílet s druhými. Často nejprve v prostředí internetu, které je jakýmsi mezistupněm mezi myšlením a mluvením, protože umožňuje sdílet rychlé teze bez okamžité tělesné zpětné vazby druhých lidí. Později začíná mluvit nahlas. Je už ovšem natolik sebejistý, že ho ani negativní zpětná vazba z okolí nezbrzdí. Pro okolí, které je vnitřně nastaveno jinak, je snášení těchto projevů náročné, protože za obsahem slov cítí nereflektovaný intenzivní hněv. Většina lidí zůstane na rovině myšlenkového a verbálního radikalismu. Teprve na třetím stupni se postoje projeví v různé míře anti-společenského chování, od poškozování majetku až k fyzickým útokům. Tato extrémní forma je závislá na specifických vnějších a skupinových podmínkách.

Zvrátit proces radikalizace je možné. Z diagnostiky obsažené v předchozích odstavcích vyplývají i postupy změny. Pokud je motivací ohrožení, je pro snížení radikalizace nezbytná zkušenost bezpečí. Bojovat proti lidem s radikálními postoji silou bývá kontraproduktivní, protože tlakem jen potvrzujeme ohrožení. Jen v bezpečném prostoru si druhý může dovolit opustit krizový režim. Někdy stačí jen zaměřit pozornost k bezpečí, které je v přítomnosti dostupné. V nově vzniklém prostoru může dojít k setkání a rozhovoru, který přirozeně podpoří i alternativní a opoziční hlasy v dialogické mysli. Je možné taky obejít obrany a posílit alternativní identitu nejen radikála, ale třeba otce. Proces obnovy zahrnuje také rozpoznání emocí stojících v pozadí postojů a přijetí zodpovědnosti za jejich zvládání. Člověk je pak schopen odhlédnout od obsahu svých názorů k jejich ideologické, rigidní struktuře a rozpoznat strach, hněv a osobní frustraci, ze kterých vyrůstá. Tak se stává opět křehkou a zranitelnou bytostí, která se může v blízkosti potkat s druhým a najít pevnou půdu pod nohama. Je velikou výzvou vidět za projevy radikalismu nejistého a křehkého člověka a nabídnout blízkost.

Můj brácha radikál

text SESTRA Z CB

Narodila jsem se do věřící rodiny. Křesťany byli nejen moji rodiče, ale i celá moje široká rodina. Tatínek měl sedm sourozenců a maminka pět. Já sama jsem měla sourozence dva. Věkově jsme si byli velmi blízko, do čtyř let jsme byli všichni tři na světě. Tatínek měl truhlářskou dílnu, zaměstnával dva tovaryše. Za války nebyl totálně nasazen do Říše, celou válku mohl pracoval ve své dílně. Po válce přibývalo zakázek, takže se rozhodl dílnu rozšířit a nakoupit na hypotéku další truhlářské stroje. Začalo se nám dobře dařit. Ale druhá republika netrvala dlouho, přišel únor 1948 a politická situace se změnila. Tátovi dílnu znárodnili, hypotéku však musel platit dál, i když už neměl ani stroje, ani dílnu. Jako „vykořisťovatel“ měl samozřejmě problém sehnat práci. Maminka, která byla do té doby v domácnosti, nastoupila na noční směny do pekárny a poté našla místo v podniku, kde se vyráběla a brousila dřevěná pouzdra na sovětské hodinky. Jako děti vykořisťovatele jsme měli i v dospělosti špatný kádrový posudek. Moc nám to nevadilo, ale vztah k vládnoucí komunistické straně byl velmi negativní. Bratr se v srpnu 1968 účastnil všech protestů proti vpádu spřátelených armád, následující rok 21. srpna na vlastní kůži zažil brutalitu policistů při jejich zásahu proti demonstrantům. Proto mě strašně překvapilo, když bratr po sametové revoluci názorově úplně otočil. Naprostý názorový obrat mého bráchy!

Od malička jsme chodili s rodiči do shromáždění, do nedělní školy, do dorostu. Se sestrou jsem chodila do mládeže. Bratr už do mládeže nechodil, v 18 letech nastoupil povinnou vojenskou službu. Hned po vojně se oženil, brzy potom se jim narodil syn, později i dcera. Bratrova manželka neměla k víře žádný vztah, rodina do shromáždění nechodila. Manželství se nevydařilo a po několika letech se rozvedli. Bratr se oženil znovu a se svou druhou manželkou a jejími dvěma dětmi emigroval do Kanady, kde měla jeho žena sestru. Po 18 letech manželství se rozvedli a po sametové revoluci se bratr vrátil do České republiky. Tvrdil, že kanadská vláda je socialistická, byl s tamní politikou velmi nespokojen. Po návratu do Prahy ho devadesátá léta zbavila veškerých iluzí, viděl rozkrádání státního majetku, najednou tu byly mafie, drogy, vraždy, únosy. Odstěhoval se do Ústí nad Orlicí, kde měl přítelkyni, se kterou si již delší dobu z Kanady dopisoval. Moc jsme se nevídali, ale často jsme si telefonovali. Před jedněmi volbami jsem se ho ptala, koho bude volit. Odpověděl, že Japonce. Pak upřesnil, že myslí Okamuru. Strašně jsme se pohádali. Naše telefonické hádky se ještě párkrát opakovaly, až jsme se rozhodli, že se spolu už nikdy o politice nebudeme bavit.

Brácha úplně propadl všem možným dezinformacím. Najednou se komunistická strana zreformovala, co bylo, to bylo, už je všechno jinak. Díky Putinovi je v Evropě mír a podobně. Od rána byl na internetu a četl proruské weby. Tisku, rozhlasu a TV nevěřil.

Můj bratr zemřel ještě před covidem. Jeho žena mi řekla, že si myslí, že si infarkt přivodil tím věčným rozčilováním se nad vším možným. Měla jsem ho ráda, že jsme se v názorech na naši vládu a republiku úplně rozcházeli, mě moc mrzelo. Ale byl to můj bratr – a přes všechno, co nás rozdělovalo, jsme se měli rádi. Často si myslím, co by asi řekl tomu, co se děje nyní. Jak kvůli Putinovi není v Evropě mír, ale naopak válka.

Jsem vlastně ráda, že to nevím.

JEŽÍŠ JE RADIKÁL!

text DAVID BEŇA

Radikálové jsou mi nepříjemní. Je na nich pro mě cosi nesrozumitelného, umanutého, cosi nemilosrdného. Jak o nich psát?

Nemyslím přitom jen na radikály, které Bible odsuzuje: Na Saula z Tarzu, který pro zákon Boží horlil natolik, že na krev stíhal Ježíšovy žáky (Sk 9,1n). Nebo na Jana a Jakuba, kteří chtěli svrhnout nebeský oheň na vesničany, protože odmítli vyslechnout jejich Mistra (L 9,51–56).

Myslím i na radikály zbožné, Biblí chválené! Na kněze Pinchase, který vzplál Boží žárlivostí a oštěpem proklál izraelského předáka Zimrího a midjánskou princeznu Kozbí – tu „až k jejím rodidlům“ (Bible nešetří detaily), zrovna když se ve stanu oddávali zakázané vášni (Nu 25). Myslím na Elijáše, který Baalovy a Ašéřiny kněze na hoře Karmel nejen zesměšnil, nýbrž pak i zmasakroval (bezmála tisíc mužů a žen) a který horlivostí pro Boha sám vyhořel (1Kr 18–19). Myslím na Abrahama, který svého prvorozeného syna vyhnal na Boží rozkaz do pouště a druhého, toho zaslíbeného, skoro podřízl na oltáři (Gn 21–22). Myslím ale i na „neškodné radikály“: na proroka Izajáše, který tři roky chodil nahý (Iz 20); na Jeremjáše, který se poslušně vzdal manželského života (Jr 16); na Ezechiela, který nesměl veřejně oplakat smrt manželky, „žádosti svých očí“ (Ez 24,15nn). Myslím na pravého Ježíšova učedníka, který nemá oplakávat a pohřbít ani svého otce, ani se rozžehnat se svými živými milými (L 9,57nn).

Na apoštola Pavla, který se štítivými slovy odkládá vše, co mu bývalo drahé – jen aby teď získal Krista (Fp 3,4nn). Myslím na tyto a další biblické radikály, kteří vše vsadili na jednu kartu, odložili umírněné způsoby a cílevědomě (až umanutě) a obětavě (vlastně násilně vůči sobě i vůči druhým, nepřátelům i milovaným) žili a umírali (a někdy i zabíjeli) – podle poznané pravdy, nekompromisně a z gruntu, přímo od kořene (latinsky radix).

Nevím, jak o nich psát, a trápí mě to. Protože – doznal jsem – jim nerozumím; avšak Bible, „svíce nohám mým“, mnohé z nich chválí. Protože jsem dítě moderní, uměřené, mírové Evropy; avšak také se hlásím ke Kristu, který zemi nepřinesl pokoj, jak říká, nýbrž rozdělení, a to i mezi nejbližšími lidmi, ba uvnitř lidského srdce, dokonce uvnitř srdce Kristových nejbližších (L 12,49–53; 2,34n; 9,22–26). Vím, že Bůh, že Kristus je radikál! Že bude soudit svět a radikálně oddělí dobro od zla. Že odmění dobré, ale taky že vykoření a potrestá každé zlo – i to, které bylo promlčeno, na které lidské soudy nedosáhly. Ano, jde to proti srsti naší moderní toleranci; ale je v tom vlastně i obrovská útěcha (zrovna dnes, když Ukrajina, a nejen ona, trpí krutostí a lží). V tom, že dějiny i jednotlivé lidské životy neskončí všeobecným kompromisem, neslanou nemastnou plichtou, ledabylým pardonem, jako by se nic nestalo a nic se přece nejedlo tak horké; nýbrž – to je ta útěcha plynoucí z Kristovy radikálnosti – že dějiny i lidské osudy dojdou satisfakce a nápravy, trestu, ale i milosti (Ř 2,16).

A tak hledám, jak se v tom vyznat. A nacházím nápovědu: že to Ježíš je radikál! Že to On svým křížem a slovem vnáší mezi lidi rozdělení; že to Jeho slovo žádá jednoznačnou odpověď víry, třebas víry klopýtající. A že o pravdu je tedy možno, nutno se nadále i přít. Ale Kristem blahoslavení že jsou zároveň ti, kdo působí pokoj, jsou milosrdní a tiší, kdo odpouštějí a žízní po spravedlnosti; a jsou pro spravedlnost třeba i utlačováni, přičemž sami neutlačují – právě jako On (Mt 5).

Misijní výjezd na Ukrajinu

ZACÍLENO NA RODINU iNform

Rubrika Odboru pro manželství a rodinu CO NÁS TRÁPÍ V RODINÁCH?

Nově ustanovený Odbor pro manželství a rodinu (OMAR) si na začátku své činnosti vytkl za cíl zmapování naléhavých témat pokud možno v rámci celé CB. Pravděpodobně i vy jste byli požádáni o vyplnění dotazníku. Protože se podařilo získat přibližně 800 odpovědí (což nás velmi potěšilo), rozhodli jsme se zveřejnit nejzajímavější výsledky v časopisu Brána. Víme, že otázky a odpovědi nejsou zcela jednoznačné, ale pro začátek nabízí základní informace o aktuálních problémech, které nás tíží. Zjištěná data nám v OMARu mohou napomoci otevřít diskuzi a rozvinout službu, která časem přinese ovoce do manželství, rodin a vztahů na sborech. O tom jsou naše setkání a plánování do budoucna. Je nad rámec tohoto článku dělat větší analýzy a hledat odpovědi. K jednotlivým tématům se budeme na stránkách časopisu Brána

vracet později v samostatné rubrice. Pro zájemce nabízíme více informací na webu cb.cz/omar. Celkem jsme položili 11 otázek, výsledky dvou z nich zveřejňujeme.

1. „Které z následujících témat považujete za nejnaléhavější?“

Obecná otázka. Odpovědi nemusí reflektovat moje osobní problémy, spíše co vnímám jako důležité ve společenství církve. Na výběr bylo 9 možností (výchova teenagerů, výchova malých dětí, gender, LGBT, pornografie, role muže/ženy, opětovný sňatek po rozvodu, sex a manželství, násilí v rodině), zvolit bylo možné tři z nich. Odpovědi v procentech jsou zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy a seřazeny jsou podle věku.

Závěr: Obecně nejnaléhavější téma z pohledu mužů (bez ohledu na věk) je: 1. role muže a ženy v rodině, 2. pornografie, 3. výchova teenagerů, 4. gender, 5. LGBT, 6. výchova malých dětí, 7. sex a manželství, 8. opětovný sňatek po rozvodu a 9. násilí v rodinách. Z pohledu žen (bez ohledu na věk) to je: 1. výchova teenagerů, 2. role muže a ženy v rodině, 3. LGBT, 4. gender, 5. pornografie, 6. násilí v rodině, 7. výchova malých dětí, 8. opětovný sňatek po rozvodu a 9. sex a manželství.

2. „Vyberte tři oblasti, ve kterých ve své rodině vnímáte nejvíce potřebu zlepšení.“

Tato otázka, vyjadřující touhu po zlepšení ve vlastní rodině, je konkrétní. Na výběr bylo 6 témat (komunikace, čas pro rodinu, duchovní život rodiny, sexualita, výchova dětí, finance). Respondenti opět mohli vybrat 3 odpovědi podle důležitosti. Odpovědi v procentech jsou zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy a seřazeny jsou podle věku.

1.

3. místo

leden 2023

Potřeba zlepšení v rodině

Muži 1. místo 2. místo 3. místo do 18 komunikace 33% čas pro rodinu 33 % finance 10 %

19–30 duch. život rodiny 27 % čas pro rodinu 21 % komunikace 22 %

31–40 duch. život rodiny 30 % čas pro rodinu 20 % komunikace 18 %

41–50 duch. život rodiny 30 % komunikace 23 % čas pro rodinu 17 %

51–60 komunikace 31 % duch. život rodiny 26 % čas pro rodinu 23

61–70 komunikace 40 % duch. život rodiny 28 % čas pro rodinu 15 %

71+ komunikace 39 % duch. život rodiny 35 % sexualita 13 %

Ženy 1. místo 2. místo 3. místo do 18 komunikace 31% duch. život rodiny 27 % čas pro rodinu 19 %

19–30 duch. život rodiny 34 % komunikace 22 % čas pro rodinu/sexualita 21 %

31–40 duch. život rodiny 29 % komunikace 20 % čas pro rodinu 18 %

41–50 duch. život rodiny 31 % komunikace 25 % čas pro rodinu 16 %

51–60 komunikace 32 % duch. život rodiny 31 % čas pro rodinu 17 %

61–70 duch. život rodiny 43 % komunikace 34 % čas pro rodinu 9 %

71+ komunikace 45 % duch. život rodiny 36 % čas pro rodinu 9 %

Co se dá vysledovat: Největší potřeba v rodině je v oblasti zlepšení duchovního života. Tuto potřebu více pociťují ženy, v podstatě nepřetržitě. Muži mají tuto potřebu jen o něco málo nižší. Potřebu zlepšit komunikaci pociťují v rodinách muži a ženy přibližně stejně. S přibývajícím věkem tato potřeba zesiluje. Potřebu zlepšit čas pro rodinu v produktivním věku vnímají obě skupiny jako důležitou, muži více. Potřebu zlepšit problémy ohledně sexuality vnímají více muži, nejvíce mezi 19–40 lety. Ženy ji vnímají více ve věku 19–30 let.

PROHLÁŠENÍ ERC K VÁLCE NA UKRAJINĚ

Valné shromáždění Ekumenické rady církví v ČR se na svém jednání 22. 11. 2022 usneslo na tomto prohlášení:

Církve sdružené v Ekumenické radě církví s velkým znepokojením a s účastí sledují situaci na Ukrajině, která v letošním roce čelí neospravedlnitelné agresi Ruské federace. Odsuzujeme tuto agresi a vyjadřujeme svou blízkost lidu Ukrajiny.

Uvědomujeme si, že Ukrajina vede boj o svou existenci, svobodu a přežití. Existenční výzva je to ale i pro hodnoty, které chceme zastávat v našem životě – pro svobodu, demokracii, právní jistotu a lidská práva. Naše zkušenost s totalitním režimem, který máme ještě v živé paměti, nás tím spíše vybízí k tomu, abychom se postavili proti novodobé totalitě putinovského režimu.

V modlitbě myslíme na všechny oběti války, na padlé a zraněné a jejich blízké. Myslíme v modlitbě také na všechny, kdo podle svých sil a možností pomáhají hledat cestu k trvale udržitelnému a spravedlivému míru.

Závěr: Potřeby zlepšení ve vlastní rodině vyjádřili muži (bez ohledu na věk):

1. komunikace, 2. duchovní život rodiny, 3. čas pro rodinu, 4. sexualita, 5. výchova dětí a 6. finance.

Ženy (bez ohledu na věk):

1. duchovní život rodiny,

2. komunikace, 3. čas pro rodinu, 4. sexualita, 5. výchova dětí a 6. finance.

Potřebu zlepšit problémy ve výchově dětí je pro ženy důležitější ve věku 31–40 let, pro muže ve věku 41–50. Finance je nejméně preferovaná problematická kategorie, jednoznačný ukazatel je, že s věkem ubývá starostí s penězi. (Je potřeba zmínit, že v době odpovědí nebyla aktuální problematika zdražování energií, dnes by pravděpodobně respondenti v otázce financí mohli odpovídat jinak.) Těšíme se na spolupráci. ■ Za tým OMARu TOMÁŠ CVEJN

I naše společenství a naši věřící jsou zasaženi ekonomickou krizí, krizí dostupnosti energií a zdražováním. Uvědomujeme si, že tyto problémy mají přímou souvislost i s ruskou agresí proti Ukrajině, za kterou morální odpovědnost nese agresor. Uvědomujeme si, že v této situaci je úkolem nás všech spolupodílet se na řešení a hledat pomoc pro všechny, kdo jsou jí existenčně zasaženi.

Vnímáme potřeby ukrajinských uprchlíků, kteří k nám přišli a přicházejí. Zejména v zimním období je možné, že v důsledku ruských zločinných útoků proti civilní infrastruktuře budeme svědky další vlny příchozích. Chceme jako církve být připraveni pomáhat a vytvářet atmosféru otevřenosti a přijetí. Uvědomujeme si, že Ukrajinci, kteří v ČR pracují, jsou přínosem pro naši ekonomiku. Důrazně se ohrazujeme proti tvrzením, že by pomoc Ukrajincům byla na úkor našich občanů. ■

Celé znění prohlášení najdete na brana.cb.cz.

HISTORY MAKERS LITE:

CO DAL JSEM TI, PŘEDÁVEJ DÁL

Na velké obrazovce v rohu malého sálu, zaplněného stoly ve stylu školních lavic, je černé na bílém otázka: „Proč bych si měl/a stanovovat nějaké cíle?“ Bety Paulusová, jedna ze čtyř organizátorů celodenního setkání, tiše stojí před lavicemi a čeká. Nikdo se nehlásí, všichni jsou na mobilech. Zvláštní, lektorce to nevadí, usmívá se a – čeká. Pod otázkou se začínají v rámečkách objevovat odpovědi. Jedna, tři deset. Bez překřikování se, bez zvednutých rukou, každá odpověď, poslaná mobilem přes aplikaci, zůstává před očima všech ke společné diskuzi. „Aby měla moje cesta nějaký směr.“ „K měření výsledku.“ „Cíl je cesta.“ Lektorka navazuje na odpovědi a vede téma stanovování cílů dál, k organizaci času a dílčích úkolů projektu.

Na jednodenní setkání mladých vedoucích s názvem History makers lite hlavní organizátoři podle svých slov „přivezli to, co sami nabrali“ na týdenní naddenominační konferenci History makers, která se

konala v září 2022 nedaleko Chocně. „History makers je pro mladé vedoucí, křesťany, kteří se chtějí více dozvědět o vedení a duchovních hodnotách – které bychom my, vedoucí, měli mít, pracovat s nimi a rozvíjet je. Od důvěrného vztahu s Bohem až po zvládání

JE A ROCHA KŘESŤANSKÁ?

Někdy se mě s určitou pochybností lidé ptají, jestli je A Rocha křesťanská. Odpovídám jim protiotázkou. Myslíte, že John Stott nebyl křesťan? A pak vysvětluji, že právě on

„uncle JOHN“ (strýček JOHN) – byl spolu s Peterem Harrisem duchovním spoluzakladatelem hnutí A Rocha. Stott mluvil i na našich A Rocha konferencích, spolu s ním jsme v Čechách nebo i v Portugalsku kroužkovali ptáky. Po jeho smrti britské Times psaly: „John konečně vyrazil se svatým Petrem na ptáky.“ Nu a teď k české A Rocha, jak se v ní křesťanství projevuje:

Právě máme za sebou krajskou ekologickou OLYMPIÁDU. Třicet šest studentů z dvanácti středních škol se v našem centru utkalo ve znalostech. Vypracovali projekty na podporu biodiverzity v konkrétních lokalitách vhodných k ochraně v blízkosti jejich

škol. Stavěli skrýše pro hmyz, ptáky i plazy. A večer jsme s nimi seděli v horském kostele bez elektřiny se svíčkami a četli křesťanské texty církevních otců i Ježíšova slova vztahující se k environmentu. Mezitím naslouchali písním z Taizé.

Jindy při výzkumu ptáků v oblasti NATURA 2000 v Orlickém Záhoří se ráno modlíme a čteme z Písma, pak vyrážíme s dětmi a studenty do terénu za přírodou.

Houbařské výstavy u nás i v Prachaticích nám poskytují spoustu času k rozhovorům nad stovkami barevných „prašiveček“. Při jejich identifikaci hovoříme nejen o houbách, ale i o Boží šikovnosti a vynalézavosti a zájmu o nás, lidi.

Centrum A Rocha navštěvují i školy a v létě stovky táborníků. Můžeme obohacovat jejich program zážitkovými lekcemi o motýlech, vodních breberkách,

vedení – stanovování cílů, překonávání překážek, evangelizace,“ přiblížil okruh témat setkání Jiří Rohlena, hlavní vedoucí mládeže v CB Náchod. „Nejtěžší bylo rozhodnout se, co z toho, co jsme dostali, je nejdůležitější, a namačkat to do jednodenního programu,“ dodal. „Chtěli jsme to sdílet s dalšími lidmi, takže jsme naplánovali tuto akci a pozvali jsme kolektivy mládeže z jiných měst. I tady jsme v ekumenické sestavě,“ doplnila Marta Pellyová, členka týmu vedení mládeže v CB Náchod, s tím, že kromě členů CB byli mezi účastníky náchodského setkání i členové Apoštolské církve.

kroužkováním barevných ledňáčků či pozorováním včelek samotářek u hmyzích hotelů.

Ve dvou z našich sedmi rybníčků plných života bylo pokřtěno během let několik desítek zejména mladých lidí, kteří se na místo „činu“ rádi vracejí se svými partnery.

Minikázáním a modlitbou jsem se zapojil při demonstracích za záchranu biotopů šumavské přírody, za ochranu spod-

I když pozvánka na akci nebyla spojena se zjišťováním motivací a pozic, které účastníci ve službě ve svých sborech zastávají, z přestávkových diskuzí vycházelo najevo, že většina přítomných už v nějaké formě do služby vedoucích nebo pomocníků zapojena je.

Den měli účastníci rozdělen na čtyři bloky, každý blok přednášel jiný organizátor – Jirka, Marta, Gábina a Bety. Účastníci se tam např. v bloku o správcovství financí dozvěděli čtyři fakta o materiálních zdrojích: Že Bůh vlastní všechno, že lidé spravují Boží zdroje, že jsme Bohu zodpovědní za to, jak se svěřenými zdroji nakládáme a že efektivní správcovství není vrozený dar, ale naučená schopnost.

A co si organizátoři od akce slibují? „Že si vedoucí budou ve vedoucích pozicích jistější, že budou vědět, jak pro vedení hledat Boží vůli. Věci, které jsme se my sami na History makers dozvěděli, se nám jeví pro službu vedoucích jako zásadní. Je povzbuzením vidět jiné lidi ve stejném věku, kteří stejně jako my hledají Boží vedení ve službě,“ podělila se o své očekávání Marta. „Bude to nový impuls pro nás pro všechny do rozvíjení služby, kterou už děláme, vidím to jako přínos,“ doplnil Jirka.

ních vod na Trutnovsku a v jiných výzvách. Organizátoři mi napsali: „Potřebujeme povzbuzení, že náš zápas za environment není marný, Ty nám nosíš naději. A snad Tvůj Bůh opravdu pomůže.“ Tabule u našich jezírek i před centrem nesou kromě ostatních informací také biblické verše. Ta nejhezčí se zrovna teď připravuje u rybníčku plného květin a živočichů. Tam, kde často loví černý čáp, volavka, ledňáček a proletuje na dvanáct druhů vážek, bude verš z knihy Jobovy: „Zeptej se zvířat, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě křoviska země, ryby ti vyprávět budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“

Někdy se trochu namáčíme i do světa politiky. Jednou z posledních akcí byla návštěva generála Pavla. I ta byla v křesťanském duchu. Četl jsem v závěru akce slovo o setníkovi, který poslal své SOS k Ježíšovi s prosbou o uzdravení sluhy. A pak měl Broňa Kaleta smělou, upřímnou modlitbu za budoucího prezidenta, ať jím už bude kdokoli. Mimořádná chvíle, skvělá atmosféra.

To je několik střípků z naší křesťanské služby okolí i naší zemi. Za vaši podporu jsme nesmírně vděčni. ■

Mgr. PAVEL SVĚTLÍK, ředitel AR v ČR

MISIJNÍ VÝJEZD SINGLES NA UKRAJINU

Na konci září 2022 oslovuji Pavla Turoně z CB Hrádek. Pojedeme s ním na Podkarpatskou Ukrajinu do oblasti, kde pravidelně pomáhá hlavně mnohodětným rodinám a osamoceným vdovám. Budeme rozdávat základní potraviny a dřevo na zátop a bude nás čekat i fyzická práce.

Dali jsme si limit, že nás pojedou nejvýš tři auta. Pravidelně koukám, jak se nám zaplňují místa. Nakonec se přihlásilo celkem 11 singles. Budu s sebou brát i svou 12letou dceru – a dvě místa nabízím ve vlastním

je nutný ověřený souhlas rodičů a další papíry včetně překladu do ukrajinštiny. Dodává, že celníci jsou velice přísní – jsou schopni takové dítě nepustit do země a nechat ho na hranicích. K hranicím s Ukrajinou máme 100 km. Co teď? Modlíme se za Boží zázrak, aby Bůh poslal na celnici anděly a my mohli bez problémů a všichni projet. Misijní výjezd je prostě zkušenost víry a důvěry, tak to tady máme zostra.

A skutečně jsem svědkem toho, že to Bůh přikryl. Celníci na obou stranách kontrolují doklady a posádku

sboru. Hned na první dobrou se hlásí 15letý Jaromír. Díky za jeho odvahu – i rodičům, že ho se mnou pustí.

Začátkem listopadu uzavíráme finanční sbírku. S sebou povezeme celkem 108.250 Kč.

Ve čtvrtek 17. 11. vyjíždím z Kladna, čeká nás cesta až do Hrádku u Jablunkova, kde se poprvé uvidíme s týmem. Poznáváme také dva Pavlovy spolupracovníky. Máme čas na krátké občerstvení, modlitbu a vyrážíme směr slovensko-ukrajinská hranice.

Cestou hovoříme o Pavlově službě a jeho povolání do ní. Zjišťuji, že je to velmi skromný člověk, vydaný a nasazený. Má dost čerstvých zkušeností s vedením Duchem svatým a vírou

je to nedílná součást jeho života a jeho rozhodování. Je mi to dost sympatické a říkám si, že to v dnešní církvi docela chybí.

Na Slovensku během hovoru s Pavlem narážím na problém. Vezeme s sebou 15letého hocha bez rodičů. Od Pavla se dozvídám, že na převoz dítěte do 18 let

auta. Nikdo nic neříká ani nechce papíry. Po 22. hodině jsme konečně na území Ukrajiny a vstřebáváme první zázrak.

Dojíždíme do sboru Cesta života v obci Dubrynychi kousek od hranic. Čekají tam na nás sestry s občerstvením. Před půlnocí se všichni chystáme do postele.

Po snídani se rozdělujeme na dvě skupiny – jedna bude pracovat na objektu bývalé školy, kterou obec předělává na byty pro uprchlíky z východní Ukrajiny. Součástí by měl být i humanitární obchod, kde si lidé zdarma budou moci vyzvednout potraviny a oblečení – provoz bude zajišťovat Pavel Turoň a místní církev. Druhá skupina bude rozvážet potraviny. Další den bychom se měli vyměnit.

Ve sklepní místnosti třídíme potraviny a balíme je do větších tašek. Olej, mouka, trochu cukru, sůl, čaj, kafe, toaletní papír, masová konzerva a fazole. A nějaké sladkosti pro děti.

Těsně před obědem jedeme na budovu. Cílem je otlouct omítku z čelní stěny domu, která se bude zateplovat (materiál na zateplení se kupuje z peněz, které jsme přivezli). Místní dělníci se s námi dělí o svůj oběd a ochutnávám pověstné ukrajinské golubce.

Po večeři sdílíme první dojmy. Druhá skupina líčí návštěvu v rodině, které se propadá celý strop domu a hrozí jeho sesuv. Fotky vypadají opravdu děsivě. Máme mezi sebou lidi, kteří domlouvají, jak této rodině pomoct. Oprava by vyšla na 30 tisíc českých korun. Zdá se, že se prostředky najdou a že by se mohla uskutečnit.

Druhý den jedu s Pavlem do vesnice Zaričevo. Zastavujeme u domu, ve kterém by nikdo nechtěl bydlet. Necháváme tam zásobu dřeva, základní potraviny a pro nemocnou dceru nějaké základní léky. V další vesnici potkáváme na ulici babičku. Nese si v lahvích domů vodu, nejspíš z nějaké obecní studny – vodovod do domu je tu luxus. Cestou vrávorá a je vidět, že se jí i hůř mluví. U domu jí přejeme Boží požehnání. Je dojatá, že dostala zdarma něco, co jí pomůže. Od Pavla se dozvídám, že byla zřejmě pod vlivem domácí samohonky. Stejně jako maminka v předchozí rodině. Podomácký alkoholismus je tu hojně rozšířen. Zapíjejí bídu a žal.

Jedeme dál, Pavel se modlí – vzpomněl si na jednu maminku a prosí Pána, aby její dům našel. Zažíváme praktické Boží vedení. Ve vesnici Voročevo nalézáme dům Ivanky. Má šest dětí a je samoživitelka. Obývají dvě nevelké místnosti. Všech sedm jich spí na třech polorozbitých gaučích. Na zahradě vidíme spoustu šňůr na prádlo. Chvála Bohu má alespoň automatickou pračku, kterou jí už Pavel zajistil. Dozvídám se, že v těchto vesnicích chodí děti do školy, jen když je čas a možnost.

Odjíždíme. Pavel má další rodinu ve vesnici Turytsia. Mají pět dětí. Snažíme se k nim dobouchat tak, že se srotí pár lidí. Mezitím obdarovávám balíkem jednu paní, která sice bydlení má, ale připomíná českého bezdomovce. Nakonec se doboucháme. Rodiče nejsou doma (jsou na práci v ČR), děti hlídá babička, opět pod vlivem alkoholu. Už několik dní nic pořádného nejedli, s pomocí při-

jíždíme skutečně na poslední chvíli. Když mají hlad, tak hlavně pijí a spí, tak se to dá přežít.

Pavel mě prosí, abych obdaroval ještě paní, která stojí naproti. Je z nás tak nadšená, že nás zve k sobě domů na čaj a zákusek. Je vděčná, že tu někdo takto pomáhá, jako by ji navštívili sami andělé. Lidé tu vůbec nejsou zvyklí, že by jim někdo pomohl a dal něco zadarmo.

Jedeme zpátky do sboru, kde po večeři máme shromáždění. Chválíme Pána, modlíme se, přinesu povzbuzení z Božího slova a pak už mluví ostatní. Rád poslouchám, že každý z týmu si odsud něco odváží. Slyšíme i svědectví Pavlových spolupracovníků Tomáše, Romana a Petra. Každý je z jiné denominace, přesto je tu Bůh dal dohromady. Všichni to dělají při svém zaměstnání, tři z nich mají vlastní rodiny. Dva z nich sem jezdí každých 14 dní. Uvědomuji si jejich nasazení. Spoléhají se na Boha a Bůh jim dává spoustu svědectví. Znovu si připomínám, že je to nezbytně nutné pro náš

křesťanský život, abychom měli s Bohem čerstvá svědectví. Pane, dej, ať jsme také takoví.

Jedeme domů. Důkladné kontroly hlavně na slovenské straně hranice čekání prodlužují až na tři hodiny. Jsme rádi, že Jaromíra s námi pouští bez problémů i zpět a znovu si připomínáme Boží zaopatření a zázrak v této věci.

Byl to vzácný a důležitý čas. Myslím na Ukrajinu – i 500 km daleko od fronty jsme za ty dva dny ve dvou vesnicích viděli čtyři pohřby místních mužů, kteří padli ve válce.

Myslím na Pavla a jeho službu. Když na začátku prosince píšu tento článek, Pavel už od našeho výjezdu byl zase 2x na Ukrajině. Jsem rád, že šel do toho, že tam měl s sebou tak velkou bandu lidí. Věříme, že to přinese své ovoce.

Celý článek najdete na brana.cb.cz.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2022

▪ Rozhovor s předsedou

Dětského odboru

Rada vedla rozhovor s předsedou

Odboru pro práci s dětmi Pavlem Férem. Odbor organizuje konference a semináře, nabízí sborům vyučování na míru. Organizuje Land projekt (dříve Lego projekt). Spolupracuje s OMARem v rámci programu konference pro rodiče a děti. Podílí se na přípravě dětské části projektu 40 dnů s Biblí. Pavel Fér požádal Radu, zda by bylo možno vyčlenit celocírkevního pracovníka pro děti na ½ úvazku. Rada doporučila nejprve vyjasnit náplň práce a konkrétní personální obsazení. Na březen odbor připravuje celostátní konferenci pro pracovníky s dětmi v Brně. Rada bratrovi vyjádřila velké poděkování za mnohaletou službu, kterou odboru jako jeho předseda věnuje. Setkání bylo zakončeno modlitbami.

▪ Rozhovor s ředitelem ETS Rada vedla rozhovor s Milošem Poborským, ředitelem ETS. V minulém roce se dařilo lépe seminář prezentovat na sociálních sítích. V listopadu při Dni otevřených dveří navštívilo školu pět lidí, což byl pokrok oproti minulosti, kdy byla účast nulová. Vedení školy hledá nové způsoby, jak oslovit mladé lidi a získat mezi nimi studenty. Ředitel ocenil možnost představit ETS na hlavním pódiu Brodfestu. Počet studentů teologie roste, avšak obor Pastorační a sociální práce je poslední dobou méně obsazen, a proto do budoucna není jisté, jestli se v konkurenci podobně zaměřených škol udrží. Řediteli se podařilo vstoupit do rozhovorů s vedením →

CÍRKEV BRATRSKÁ

DIAKONIE VERSUS ELIM

rozhovor s Matúšem Kušnírem, kazatelem CB v Opavě

CB Opava dělá skvělou práci v opavské organizaci Elim. Jaký oficiální vztah je mezi Elim a CB?

Opavský Elim je obecně prospěšná společnost, kterou založil opavský sbor. V minulosti měla formu občanského sdružení, od roku 2013 změnila svou právní formu na o.p.s. Sbor tedy plní roli zakladatele, a to tak, že jmenuje správní a dozorčí radu této společnosti. Dohled nad směřováním Elimu a dozor nad jeho ekonomikou si prostřednictvím členů obou rad ponechává. Za celý chod Elimu je zodpovědný ředitel, kterého jmenuje správní rada.

Jaké lidské vztahy mezi těmito dvěma subjekty jsou?

Vztahy sboru vůči Elimu jsou přátelské, cítíme zodpovědnost za dění v Elimu i za jeho finanční situaci a k výzvám se snažíme stavět jako moudrý rodič. Elim trpí nedostatkem pracovníků z řad křesťanů, nicméně pomalu se to mění. Jednak bratr ředitel je zároveň člen staršovstva, tedy došlo k přímému propojení na „nejvyšší“ úrovni, jednak několik zaměstnanců tvoří členové jiných sborů.

Komu a čemu všemu se Elim Opava věnuje?

Elim Opava poskytuje doprovázení pěstounských rodin, nabízí nízkoprahové služby, komunitní práci, pomáhá rodinám s dětmi a provozuje dobrovolnické centrum.

Je to v podstatě diakonská práce. Jaký je rozdíl mezi Elim a Diakonií CB?

Pokud vezmeme v potaz širší definici diakonie, tak zcela jistě ano, zúžíme-li její význam na novozákonní diakonskou práci, tak nikoliv. My sami o Elimu mluvíme spíše jako o sociální práci, kterou poskytujeme městu a kraji. Diakonie CB je zřízená církví, Elimy pak přímo jednotlivými sbory.

Elim v Opavě není jediným střediskem svého druhu v rámci CB

– funguje i Elim Písek, Elim Hranice… Proč práci Elimů nemůže obsáhnout Diakonie CB?

Práci Elimů jistě může obsáhnout Diakonie CB, nicméně vyhovuje nám odlišná legislativa, podle které se řídí obecně prospěšné společnosti a větší nezávislost na ústředí církve.

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

POZDĚ, ALE PŘECE!

Stávalo se nám, že do poslední chvíle aktivní kazatelský pár odešel z posledního místa služby a fakticky zanikla většina kontaktů. Ani ne tak se sbory, kde manželé působili, jako s kolektivem kolegů kazatelů a jejich manželek. Když se tak hezky setkáváme každý rok v manželských párech – a taky to nebývalo samozřejmé – tak se stávalo, že pro špatnou pohyblivost, obtížné cestování, neschopnost sedět na jednom místě několik hodin, také kvůli špatnému sluchu tihle staroušci prostě vypadli. Vypadli i slovenští bratři a sestry. Samozřejmě chyběly v seznamech vdovy po kazatelích. Všichni určitě vypadli ze seznamů na webu, nevědělo se, kdy a kde sloužili. Pokud si to místní ve své historii na sborech pohlídali, nezapadlo to, ale společná databáze není.

Apoštolské církve a s vedením Církve bratrské na Slovensku. Rada vyjádřila za Miloše, za jeho inovativnost a obětavou práci ředitele na ETS, vděčnost.

Zcela správně vzešla od Rady Církve bratrské, konkrétně od Romana Touška, kterého osobně podpořil David Novák, aktivita. Pověřili Karla Fojtíka, emeritního tajemníka rady Církve bratrské, a ten začal plánovat setkání „emeritů“, jak se tomu od té chvíle začalo říkat. Jen tak bokem se přidali Matúš Kušnír a Daniel Kvasnička. To je proto, aby setkání mohlo proběhnout ještě v roce 2022. Za ty dva mladší kazatele se postavily jejich sbory v Litomyšli a Opavě. Přidalo se několik vikářů, na které se nesmí zapomínat. Poměrně narychlo se podařilo setkání uspořádat v sobotu

▪ Setkání se seniory Jednou za rok se koná pravidelné setkání Rady se seniory. Členové Rady si velmi váží služby seniorů a jejich pomoci při vizitacích, volbách, hlasováních, instalacích atp. Senioři jsou prodlouženou rukou Rady v regionech.

5. 11. 2022 v Litomyšli. Bylo nás 35, ale mnozí pozdravovali, že když Pán Bůh dá, budou s námi zcela určitě za rok. Sešly se také peníze, takže se podařilo podpořit dopravu a podobné náklady této akce. Takže je třeba dodat, že Bohu díky vzpomínáme na tu jednu sobotu a plánujeme další setkání v Hradci Králové na přelomu září a října 2023. Prosíme tedy o pozornost církve, jmenovitě seniorátů, aby na takovou příležitost pamatovaly a podpořily cestování i komfort. Bude to zase jedna sobota, ale přínos toho, že se mohou tito lidé vidět po létech ticha, je nade všecko. Takových služebníků v požehnaném věku je v Církvi bratrské téměř sto. A někteří bojují statečně se svým zdravím nerovný boj. Takže je tu i faktor času. Prosíme tedy o modlitby pro přípravu dalšího setkání.

DANIEL KVASNIČKA

Při setkání se projednalo několik témat. Jedním z nich byla reflexe Společné konference v Bratislavě. Senioři byli mj. informováni i o záměru české Rady pozvat na březnové jednání slovenskou Radu. Dále společně projednali projekt celoživotního vzdělávání kazatelů s názvem Kazatelské sympozium, jehož nultý ročník proběhl v roce 2022 na Moravě a v Čechách. Záměrem je od příštího roku konat tato sympózia v rámci seniorátů. Senioři byli informováni o podzimním setkání emeritních kazatelů v Litomyšli, na které v roce 2023 pro velký zájem naváže setkání v Hradci Králové. Rada dále se seniory diskutovala problematiku bydlení kazatelů odcházejících do důchodu, péče o neobsazené sbory aj. Rada projevila zájem o to, aby na seniorátní setkávání byli zváni zástupci celocírkevních odborů.

▪ Pastorální konference

kazatelů 2024

Rada vzala na vědomí předběžný termín pastorální konference kazatelů v roce 2024 v hotelu Luna na Vysočině, a to ve dnech 22.–24. ledna 2024. Bude potvrzeno po lednové pastorálce, až se prověří vhodnost hotelu, ve kterém se pastorálka bude pořádat poprvé.

iNform leden 2023

KALENDÁŘ AKCÍ

SETKÁNÍ SINGLES+

7. 1. 2023

on-line (zoom); host: Pete Lupton; téma: Odvrácená strana pornografie

ALIANČNÍ TÝDEN MODLITEB

8.–15. 1. 2023

téma: Dobrý pastýř; Žalm 23

MEGASHAREWOODY

20.–21. 1. 2023

východní Čechy + Vysočina, jižní a západní Čechy

MEGASHAREWOODY

leden 2023

střední a jižní Morava

HOUBA

20.–21. 1. 2023

Setkání mládeže ve východních Čechách

LEGOPROJEKT

30. 1. 2023 – 5. 2. 2023

Projekt CB Brno, Kounicova

NAKOPÁVAČKA

24.–25. (26.) 2. 2023

pro účastníky Vedoucáku a jejich týmy (po dohodě je možné přespání až do neděle)

CELOSTÁTNÍ KONFERENCE

DĚTSKÉHO ODBORU

březen 2023

Celostátní konference pro pracovníky s dětmi, Brno

ČERPADLO

24.–26. 3. 2023

Akce Dorostové Unie:

VEDOUCÁK

14.–15. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: 1. část – on-line

BIBLICKÁ STEZKA

28.–30. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: regiony

VEDOUCÁK

12.–14. 5. 2023

Akce Dorostové Unie: 2. část: v přírodě.

BIBLICKÁ STEZKA

26.–28. 5. 2023

Akce Dorostové Unie: finále

EVANGELIZACE UPDATE

11. 2. 2023 9.00–17.00

Na konferenci zve Odbor pro zakládání stanic a sborů – 7Z při Radě Církve bratrské. Pojďme se učit jedni od druhých, jak sdílet evangelium v měnícím se světě. Pro účinnou evangelizační praxi dnes nevystačíme s tím, co fungovalo v 90. letech minulého století. Evangelium je nadčasové, přesto jej současná společnost potřebuje zažít jinak, než jak jsme to potřebovali my. Pojďme společně hledat, o co se v soudobé evangelizaci bojuje a jak to konkrétně uvádět do praxe. Cena 390 Kč/osobu. Přihlášky do 29. ledna. Více na www.7Z.cb.cz.

REDAKCE HLEDÁ LIDI

Redakce časopisu Brána hledá nové kolegy (křesťany) s citem pro práci s textem (nejlépe studenty či absolventy žurnalistiky, mediálních studií nebo souvisejících profesí). Jedná se o neplacenou činnost – je to prostor velmi zajímavé, tvůrčí a zodpovědné služby, prostor růstu v redakční praxi, v komunikačních dovednostech, v týmové práci. Zájemci, pište na brana@cb.cz.

Číslo 01/2023 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 1. 1. 2023

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

text VÍT HLÁSEK

Vúdolí horního toku řeky Labe, pár kilometrů severně od východočeského města Jaroměř, se nachází nevelká víska. Čítá jen pár set obyvatel. Jmenuje se Kuks. Vyznačuje se tím, že právě zde se na přelomu 17. a 18. století rozhodl hrabě Špork, politik, filantrop a mecenáš umění (a také bývalý voják a samolibý bouřlivák), nechat vystavět okázalý komplex budov. Součástí Šporkova developerského projektu byly lázně doplněné o závodiště a „dům filosofů“ s knihovnou. Nezapomnělo se ani na zbudování kláštera se špitálem pro chudinu a válečné veterány. Postaven byl i kostel Nejsvětější Trojice, kde v klenuté kryptě dodnes odpočívá František Antonín Špork v tiché společnosti své rodiny.

Už za Šporkova života ovšem význam lázní postupně upadal. V průběhu nadcházejících staletí příčinou povodní, požáru, válek a nezájmu ze strany dědiců celý areál dále chátral. Kaple na přilehlém hřbitově byla rozebrána, hroby vyrabovány. Část špitálu se podařilo zachránit, vyhořelý zámek však musel být stržen.

Šporkem realizovaný barokní sen ztratil mnoho ze svého původního lesku. Přesto je dodnes místem, které přitahuje kulturymilné zvědavce z blízka i z dáli. Od těch se po zaplacení vstupného rázem vzdalují všední shon a starosti. Návštěvník je jakoby přenesen z dosahu tohoto světa na podivuhodně povznášející ostrov barokního umění.

Tak jsem to alespoň prožíval já. Kuks se totiž pro svou blízkost Hradci Králové, kde jsem vyrůstal, čas od času stával cílem výletů mých rodičů. A tedy pochopitelně i mě – tehdy ještě dítěte předškolního věku. O nějakém vážném zájmu o architekturu a jiná krásná umění – stejně jako o shonu a starostech – u mě tehdy samozřejmě nemohla být řeč. Přesto se mi Kuks nesmazatelně zapsal do paměti. Dodnes si vybavuji, jaký dojem na mě udělala lékárna U Granátového jablka, druhá nejstarší barokní apotéka ve střední Evropě, kde jsem se

zatajeným dechem naslouchal vyprávění o prášku z domnělého rohu jednorožce (ve skutečnosti arktického kytovce narvala). A ještě jedna vzpomínka mi s vyslovením jména „Kuks“ bleskne hlavou! Totiž pohled na unikátní barokní sochy ztvárňující zosobněné ctnosti a neřesti z dílny Matyáše Bernarda Brauna – sochy překypující energií, s dramatickými postoji, gesty a rozevlátou drapérií: postava chtivě se dívající na váčky s penězi (lakomství), matka něžně objímající své dítě (láska), polonahá dívka, na kterou při pohledu do zrcadla zírá nevzhledná opičí tvář coby symbol její chlípnosti (smilstvo)…

Kdo má oči k vidění, k tomu sochy promlouvají. Stejné je to se starobylým seznamem sedmi smrtelných hříchů, který k nám v podobě, v jaké ho známe dnes, doputoval odkudsi z dávné minulosti.

Stejně jako ony barokní sochy by bylo možné tento katalog hříchů odbýt jako kratochvilnou ztrátu času pro několik málo estetizujících staromilců, kteří ve volném čase navštěvují muzea a galerie, aby se tam kochali vystavenými exponáty a s jejich pomocí utíkali od naléhavějších úkolů, které před ně staví dnešní svět.

Na seznam sedmi hříchů však můžeme nahlížet i jinak – jako na něco lidem (bohužel) vlastního. Je to staletími prověřené zrcadlo, v jehož odrazu můžeme stejně jako Dorian Gray zahlédnout skutečný obraz naší pokřivené tváře, kterou se často snažíme před druhými a někdy také před sebou samými (a občas i před Pánem Bohem) více či méně dovedně skrývat. Pýcha, hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost a lakomství. Poznáváte se v něčem? Lze s tím něco dělat? Výčet sedmera smrtelných hříchů je neúprosný ve své konkrétnosti.

A právě tím nám může být pomocí – nemilosrdně vkládá svůj prst do bolavých ran, které potřebují, aby je Bůh uzdravil.

příště: Pýcha

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.

ČEŠTÍ ROMOVÉ MAJÍ BIBLI V MATEŘŠTINĚ

Nový zákon získal další jazykový překlad. Vůbec poprvé si ho ve své mateřštině můžou přečíst i Romové v Česku. Výsledek patnáctileté práce týmu v čele s kazatelem a překladatelem

Kolomanem Staňkem vydal romský sbor Církve adventistů sedmého dne v Třebechovicích pod Orebem. V Praze měla v říjnu kniha slavnostní uvedení.

Lačho ďives, dobrý den, vítá přítomné v Evangelickém kostele na pražském Smíchově Ivana Farahani Čonková. Je sice úterní večer, ale lavice v celém sále jsou obsazené. V přední části místnosti je stůl, za kterým sedí čtyři muži, na zdi visí romská vlajka. „Dnes jde o historický moment v dějinách Romů a romské kultury,“ ujímá se slova farář pro menšiny Českobratrské církve evangelické Mikuláš Vymětal. V ruce drží malou knížku rozměru A5 s černým přebalem a nápisem „Romaňi Biblija“

„O Névo Zákonos“. Jde o vůbec první ucelený překlad nejčtenější knihy světa pro Romy v Česku. Nový zákon postupně přeložil kazatel Koloman Staněk, který na něm pracoval dvanáct let. „Vypsal jsem 120 propisek, pak už jsem musel psát obyčejnou tužkou.“ A tři roky pak společně s dalšími lidmi text přepisovali do počítače, dělali opravy a korektury.

I když rodiče i prarodiče Kolomana Staňka romsky mluvili, při překladu se sám potýkal se slovy, u kterých pro něj bylo těžké najít správný

výraz. S korekturami proto pomáhal romista Zbyněk Andrš. „Překlad je v košickém nářečí východoslovenské romštiny, odborně je to jedno z nářečí severocentrální romštiny. To je dialekt, kterým se mluví v Košicích a okolí. V Košicích směrem až k Prešovu, potom až k maďarským

text PAVLA LIOLIASOVÁ foto ADÉLA ROZBOŘILOVÁ, Český bratr

hranicím a směrem na Zemplín,“ vysvětlil Andrš. „A protože Romové z východního Slovenska jsou nejpočetnější skupina i u nás v Česku, tak je ten dialekt srozumitelný značné části Romů, kteří žijí tady v České republice,“ dodal.

Úkol od Boha

Téměř sedmdesátiletý kazatel a překladatel Koloman Staněk účastníkům celého

setkání popisuje, jak při své práci čerpal z několika různých překladů Bible – z ekumenické, kralické, Slova na cestu nebo řeckého originálu. Jeho Bibli doplňuje i několikastránkový slovníček, který překládá jak regionální výrazy, tak označení pro biblické reálie. Staněk v úvodu Bible také vysvětluje, že překladem Bible ho pověřil Bůh. „Bůh řekl: „Poslouchej, přeložíš má slova do romského jazyka a to

„O Névo Zákonos“, Jan 1,1–18

1 Eršúnestar sas Lav odá lav sas pašo Dél u odá Lav sas o Dél.

2 Adá sas eršúnestar pašo Dél. 3 Savóro uštiľa prékal leste u bial leste na uštiľa nič, so hin. 4 Andre leste hyn dživipen u o dživipen sas švetlo le nípengero. 5 Ódá švetlos lábol andre rat u e rat les na ľiginďa. 6 Le Devlestar sas bičhado jekh manuš, leskero naf sas Janis. 7 Ov avľa bijal odá hoj mi vakerel pal odá švetlos, mi paťan savóre prékal leste. 8 O Janis korkóro na sas odá švetlos, aľe avľa, hoj mi vakerel pal odá švetlos. 9 Sas adaj čáčuno švetlos, savo sítinel pre dojekh manuš; adá avelas andro svetos. 10 Pro svetos sas, o svetos prékal leste uštiľa, aľe o svetos les na pindžarďa. 11 Avľa andre peskero, aľe leskere ními les na priile. 12 Ole manušen, save les priile u save paťan andre leskero nav, diňa zor, mi jel

bude pro všechny Romy, co jich jen na světě je.“

Celé uvedení nové knihy provází i dotazy z publika. Je vidět, že kniha si své čtenáře opravdu najde. Do Prahy na uvedení přijeli Romové z Třebechovic pod Orebem, domovského sboru překladatele, nebo z Plzně. „My jsme velmi vděční za tenhle překlad, moc se na tu Bibli těšíme. Chtěla jsem vám veřejně poděkovat, že jste se do toho díla pustil. Myslím, že každý národ má nárok na Bibli ve svém mateřském jazyce,“ zaznívá nad uvedením od paní, která přijela s početnou skupinou lidí právě z Plzně.

Bible i do věznic

Zájmem o knihu si je jistý i tým autorů. Staněk také doufá, že se jeho Bible dostane třeba i do věznic: „Věznice Valdice si objednala dvacet kusů a žádají, abych jim tam přišel kázat Boží slovo.“ A s překladem Bible do romštiny Staněk nekončí. Už se pustil do překladu starozákonní knihy proroka Izajáše.

Knihu je možné si objednat na mailové adrese: romanibiblija@email.cz a překlad má i svůj profil na sociální síti Facebook: Biblija Romaňi.

lendar le Devleskere čhave. 13 On na uľile, sar úľon o nípi, sar čhavore le manušale dadendar, aľe uľíle le Devlestar. 14 Le Lavestar pes ačhľa teštos u sas maškar amende. Dikhľam leskeri sláva, ajsí sláva, savihin le Čhas, savo uľiľa jekhóro peskere Dadeske, pherde láčheileskeribnaha the čáčipnaha. 15 O Janis sas švetkos, vakerelas pal leste u vičinelas: “Adá hino odá, pal kaste phenďom: Avel pal mande, aľe hino bareder, bo sas adaj sigeder sar me.” 16 Leskere pherdipnastar chudľam amen savóre džane báro kamiben. 17 Bo o zákonos sas dino prékalo Mojžísis, u o íleskeriben the o čáčipen pes ačhľa prékalo Jezus Kristos. 18 Le Devles ňigda ňiko na dikhľa, aľe o jekhóro Čhavo, savo hino andre angáľi le Dadeskeri, amenge pal leste phenďa.

RODINA

A BŮH SE SLITOVAL

podle autentického vyprávění BLANKY MARTINIKOVÉ a PETRA ASSZONYI napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Kazatel za sebou zaklapl dveře auta a vydal se na cestu. Adresu měl, nebylo to daleko. Čekalo ho první setkání s někým, kdo se chce nechat pokřtít. Takový obyčejný kazatelský výjezd.

Blanka byla zároveň součástí rodiny, ke které směřovala potravinová pomoc, organizovaná sborem už několikátý rok. Nebylo vždy jasné, kde a jak pomáhat, a kontakty na lidi, kteří potřebovali pomoc, tak sbor získával od jednotlivců. Bylo to tak i v případě Blanky. Do její rodiny sbor vozil potraviny dva roky. Petr byl v Letovicích kazatelem krátce, takže se s aktivitami sboru teprve seznamoval. Potravinová pomoc patřila mezi první aktivity, které zaregistroval, a byl rád, když slyšel, že se chce nechat pokřtít právě jedna z těch, kterým sbor takto pomáhal.

Přijížděl na udanou adresu. Starý, chátrající dům hned u silnice byl součástí komplexu, ve kterém se zpracovávalo dřevo. Už zvenku vypadal neutěšeně, ale ani to nepřipravilo Petra na to, co ho čeká uvnitř. Něco podobného bývalo k vidění jen v reportážích z romských osad. Ten dům byl na spadnutí. Rodina se třemi dětmi tam žila

v nepředstavitelných podmínkách. Vlhká zima byla cítit všude, jediná krbová kamna neměla šanci prostor vytopit. Bylo tam zatuchlo a depresivně. Za podnájem přitom rodina neplatila málo. Žili v nouzi. Teprve postupně se dozvídal, že oba rodiče – Láďa i Blanka – jsou v invalidním důchodu, takže byli rádi, že Láďu na dohodu zaměstnali na pile, s bydlením v místě. Aspoň měli kde uložit děti, i když postelí se dal ten rozpadající se kus nábytku nazvat jen s notnou dávkou fantazie. Když odtamtud odjížděl, tu rodinu si v srdci vezl s sebou. Rozum mu nebral, jak je možné do takových podmínek umístit lidi. Ale vstoupit do toho a napravit to právně by mohlo znamenat, že mohou přijít o střechu nad hlavou úplně. Aspoň to nějak dát dohromady… A modlit se za ně. Tohle bydlení se musí vyřešit.

Byl rok 2019 a svět se blížil k pandemii covidu.

Ten byt se jim proměňoval pod rukama. Rozvody, výmalba, nábytek, vybavení kuchyně… Pomohlo tolik lidí, že kazatel nemohl než děkovat. To Bůh ukázal svoje milosrdenství, slyšel všechny modlitby, které tu rodinu nesly – když Blance zazvonil telefon a úřady jim nabídly sociální byt v Brněnci. To Bůh pokládal na srdce lidí z církve touhu pomoct – financemi, časem, praktickou pomocí, darovanými věcmi, nábytkem i modlitbami. Byla to síla. Když pak přijeli chlapi rodinu stěhovat, některým se z toho, jak dosud žila, chtělo brečet.

Sborová sbírka padla do předvelikonočního období a lockdownu zároveň a stala se příležitostí nejen k půstu, ale i k almužně. Pomohly sbory napříč celou republikou. Těch zhruba sto tisíc korun, co se na pomoc vybralo, byl taky obrovský Boží zázrak. Lidé se stávali Kristovýma rukama v praktickém milosrdenství.

„Jak jsi na tom se vztahem k Bohu, Blani?“ zeptal se Petr tak, jako se ptal všech, kdo za ním přišli a projevili touhu nechat se pokřtít. Ne proto, že by o jejím vztahu s Bohem pochyboval. Že touží být s lidmi, ale i s Bohem, bylo vidět.

„Přijala jsem trest.“ Šestatřicetiletá Blanka seděla naproti němu na prvním přípravném setkání a v té jednoduché větě byla upřímná pokora někoho, kdo prošel hlubokým pokáním. Někoho, kdo žije vděčností. Kdo miluje Boha víc, než se dá vložit do slov. Ta touha patřit Bohu celá, byla patrná a dovedla ji až sem. Zářilo to z ní.

Nechal ji povídat.

Začala dětstvím, první návštěvou sboru, kde hráli pantomimu a kam tátu i celou rodinu pozval tátův kolega Víťa. Pak besídka, kde ji to naplňovalo, a mládež. Pak vyslyšené modlitby sboru za její uzdravení, když jí bylo patnáct. Pak střih – rozvod rodičů a konec sborového života. Začátek trochu ztracené osobní cesty. Dítě, Láďa, další děti. „Na co

PASTORACE

Jak může sbor pomoci rodinám v nouzi

JANA GELDNEROVÁ, koordinátorka pomoci ukrajinským rodinám, CB Náchod

A pak naráz po čtrnácti dnech, kdy už všichni čekali zprávu, že to Blanka nedala, přišla informace, že se probouzí z umělého spánku.

Doma byla brzy. Podepsala reverz, aby mohla být s dcerkou.

Na začátku války na Ukrajině mě oslovilo staršovstvo, zda bych nechtěla být koordinátor ukrajinské pomoci. Operativně jsme založili „Štáb“, který se skládal ze tří starších, kazatele, tří členek týmu Dobročinného bazaru a Potravinové banky a koordinátora pomoci. Dva měsíce jsme se scházeli pravidelně každých 14 dní a já ještě každou neděli po bohoslužbě k rychlým informacím s 1–2 členy štábu.

Bylo to za nimi. Kazatel seděl v křesle a ještě v něm znělo svědectví, které Blanka říkala z kazatelny. Brečeli snad všichni –uvědomovali si, že se stal opravdu velký zázrak. Všichni prožili něco, co se nedá slovy popsat, co se musí zakusit. Jako když Ježíš mluvil o pokoji navzdory všemu, co se děje kolem. „Tohle je, Pane, obdarováním tohoto sboru – vidět a být připraven, schopnost ve chvílích bídy člověka sjednotit se a fyzicky i na modlitbách udělat všechno, co je potřeba. Bez ohledu na všechny vlastní zájmy, na vlastní bolesti,

Stanovili jsme si, že jako první poskytneme pomoc příbuzným a známým našich členů, dále příbuzným a známým našich nevěřící přátel a pak městu a ostatním. Tušili jsme, že to nebude krátkodobá záležitost, a tak jsme chtěli postupovat cíleně a s rozmyslem. Záhy přijela příbuzná jedné naší rodiny se dvěma malými dětmi a kamarádka jedné naší sborové maminky se třemi malými kluky. Pak se na nás obrátil ředitel nemocnice, kde ubytovali asi stovku lidí, s tím, že se dvě rodiny ptaly na bratrskou církev, tak jestli je může v neděli poslat – přišlo jich 18. Od půlky března jsme začali provozovat humanitární šatník, který probíhal dvakrát týdně do konce června. Vzhledem k zásobám v Dobročinném bazaru, který se kvůli covidu nekonal, a díky velké obětavosti našich členů a přátel sboru jsme nabídli oblečení, včetně obuvi, kočárky, kola, postýlky, peřiny, hrnce... Z Potravinové banky potraviny, pro malé děti sunar, přesnídávky, pleny. Od dubna se v rámci šatníku jednou týdně organizovala ukrajinská kavárna. Na podnět ještě po kavárně přibyla výuka češtiny. Ukrajinské rodiny byly a jsou velmi vděčné. Jedna rodina přinesla vegetariánský boršč a zpracované sušené ovoce (dostali od nás darovanou sušičku na ovoce).

Při podzimním humanitárním šatníku nás jiní odměnili ukrajinskými bonbóny. Pomáháme všem bez rozdílu. Kdo potřebuje a obrátí se na nás buď přímo, nebo přes známé, tomu rádi pomůžeme. Většina z nich jsou skromní lidé, kteří mají naději, že se vrátí domů. Nechtějí si vzít navíc nic, co není nezbytně nutné. Že si mohou vzít víc kusů a případně to pak vrátit, jsme je museli naučit.

Zjistili jsme, že dokážeme pomoct v materiální, duchovní, duševní oblasti, jen seznamku neprovozujeme. (úsměv) S těmi, co zůstali, jsme v kontaktu. Tři rodiny chodí pravidelně do sboru. Díky tomu nejen naši členové oprášili ruštinu, provětrali skříně, garáže, půdy, zapojili se do služby v šatníku, v kavárně, při hlídání dětí v kavárně, při výuce češtiny, při opravě kol, stěhování, malování, úklidu. Společnými silami jsme připravili a vybavili sedm bytů včetně nábytku, vybavení a jídla pro devět rodin. Postupně jsme předali 120 plně pojízdných kol. Koloběžky jsme nepočítali.

Letos řešíme hlavně pomoc ukrajinským rodinám, ale již zmíněný Dobročinný bazar, jako formu pomoci lidem (rodinám) v nouzi, organizuje sborový tým už více jak deset let. Také tým Potravinové banky podchytává rodiny dlouhodobě potřebné a zprostředkovává jim pravidelnou pomoc.

papír?“ říkal vždycky o svatbě. Bůh ale v Blančině srdci zůstal. Hledala ho v různých společenstvích, i u jehovistů. A pak…

Byl pátek večer. V nemocnici už byla 3,5 měsíce. Už 3,5 měsíce neviděla děti. Její prostřední syn Patrik šel mezitím poprvé do školy. Nejstarší David osla-

Dívala se do stropu a tekly jí slzy. Plakala jí duše. Mluvila s Bohem, jako s ním ještě nikdy nemluvila. Viděla se jeho očima – a cítila jeho bolest z její vlastní cesty, z jejího utrpení. Nechtěl, aby takhle trpěla. Měl pro ni jinou cestu. Chtěl, aby šla s ním. Chtěl ji zachránit. Hledal ji víc než ona jeho. Miluje ji víc, než si umí přestavit.

vil první malé kulatiny, bylo mu deset. Nebyla u toho. Neviděla nic z toho, co její děti prožívaly. Rvalo jí to srdce. Chodily za ní, ale ta mlha, kvůli které ji hospitalizovali nejdřív na očním, se neztratila. Naopak –Blanka po dvou týdnech oslepla úplně. „Uvidím je ještě někdy, Bože?“ Lékaři si nevěděli rady. Chvíli si mysleli, že to souvisí s porodem Terezky sedm měsíců předtím, na začátku roku 2015. Pak že to byl úraz, na který si nevzpomíná. Pak jí udělali punkci a zjistili, v jak hrozném stavu je její krev. Výsledkem byl závěr, že se jedná o kombinaci třetího stupně roztroušené sklerózy a infekce po kousnutí nakaženým hmyzem, možná klíštětem. Už měsíc se nemohla hýbat. Ležela na JIPce. Byla celá modrá a ani ruku nedokázala zvednout, natož se udržet na nohou. Všechno bylo špatně. Její malá holčička se jí začala bát.

že něco vidí, ale ve skutečnosti je to jen mozková iluze.

„Tak to za mne vidí Bůh, protože já vidím stíny.“

Podezíravě se na ni díval. Pak zvedl dlaň.

„Kolik prstů ukazuju?“

„Jeden.“

„A teď?“

Přemohlo ji to. Uvěřila Mu. Uvěřila Jeho dobrotě. „Přijímám od Tebe trest, Bože. Ale prosím, ať se kvůli těm dětem aspoň trochu hýbu… ať vidím aspoň stíny… ať se o ně můžu aspoň trochu starat...“ Spolehla se na Jeho lásku a moc.

Ten pocit byl nepopsatelný. Zaplavila ji láska k Bohu, vděčnost a úcta. Cítila, že Bůh její modlitbu přijal. Cítila, že přijal ji.

„To není možné, jak se vám to povedlo?“ sestra nevěřícně hleděla na Blanku, která druhý den ráno vstala z postele, a nejen že se udržela na nohách, ale udělala i pár kroků.

„Vidím stíny,“ řekla pár dnů na to docentovi, který ji přišel vyšetřit. „To je nemožné, přístroje ukazují, že nevidíte vůbec nic.“ Vysvětlil jí, že si jen myslí,

„Pět.“ Neměl na to odpověď.

Prožívala zázrak, div plný citu. Bůh ji povede, to On jí bude ukazovat cestu.

Průběžně jí pak dialýzou čistili krev a po dvou týdnech začala chodit úplně.

„A ještě když jsem byla v nemocnici, přišel Láďa s žádostí o ruku. Po třinácti letech, co jsme byli spolu. Brali jsme se na úřadě, jen my dva, svědci a děti. Terezce byly dva roky. Syn mi podával prstýnky. Bylo to nádherné,“ zakončila Blanka své vyprávění o neuvěřitelných věcech, které se jí v posledních čtyřech letech staly, posledním zázrakem. Nenechal ji v tom, neutekl, naopak. Rozhodl se pro závazek.

Kazatel tam chvíli jen tiše seděl. Musel celé to svědectví vstřebat, tak bylo silné. Tu ženu před ním pojilo s Bohem

pevné pouto. Setkala se s ním ve chvíli své největší nouze, pomohl jí, a ona nepoděkovala a neodešla jako ten jediný slušný z Ježíšem uzdravených malomocných, ale zůstala –s očima plnýma vděčnosti upřenýma na Něj. To je nejdůležitější na cestě s Bohem – být obráceni k Němu, vracet Mu lásku, umět Ho požádat o pomoc a dát Mu tu důvěru tím, že se Mu vložíme do dlaní.

Setkání zakončili modlitbou.

Dohodli se na dalším a určili datum Blančina křtu na prosinec 2019.

Blanka se z jedné strany držela zábradlí, ozdobeného bílou krajkovinou, z druhé ruky kazatele a oblečena do světlého krůček po krůčku sestupovala do vody baptisteria, lemovaného břečťanem a rozsvícenými svíčkami. Schody do vody v té době ještě neviděla. Ale věděla, co ji čeká, a těšila se na to. Doma ve vaně trénovala ponoření hlavy, aby tady, v den svého křtu, neměla strach. Tátův kolega Víťa, první lidský článek její cesty k Bohu, byl tam.

Z vody vyšla jako nový člověk. Ten starý zůstal ve vodě. Bylo to jak znovuzrození. Byla to úžasná úleva. Naplnila ji jistota, že patří Bohu.

Na jaře jim pak sbor pomohl s novým bydlením a od té doby dojížděla do sboru pravidelně s dcerkou. Stala se jednou z nejvěrnějších.

Zvonil telefon. Petr věděl, že to asi zase bude Láďa se zprávami z nemocnice. Blanka ležela na covidovém oddělení napojená na mimotělní oběh a bojovala o život. Lékaři každý den připravovali Láďu na to, že jeho žena zemře. Všichni ve sboru se modlili a čekali na chvíli, kdy se to zlomí a konečně, konečně přijde nějaká pozitivní zpráva – ale vždycky přišla zpráva ještě horší. „Bože, proč? Proč jsi nám pomohl vytrhnout ji z té situace

když bys ji teď měl nechat umřít??“ Nešlo to pochopit. Modlil se nejen letovický sbor, ale i sbory v okolí.

To, co začalo jako chřipka, pak vzalo strmý spád. Blančin stav se zhoršoval strašně rychle. Přestaly jí fungovat plíce. Lékaři říkali, že se možná vzpamatuje čtvrtina jedné plíce, ale k životu to stejně nebude. Každý den volal Láďovi z nemocnice člověk, kterého tam sbor měl, každý den to byla příprava na to, že to Blanka nemá šanci přežít. Byla to ta nejhorší vlna covidu, kdy všechna oddělení zachraňovala covidové pacienty, a stejně to nestačilo. Lidé se se svými milovanými ani nestíhali rozloučit. Nikdo k nim nesměl. Ani starší s modlitbami a pomazáním, ani rodina. Odváželi je v černých pytlích.

Sbor byl v šoku. Viděli ty tři děti, rodina na tom byla zle. Už se ani nemodlili za zázrak, ale prosili o slitování. Jako když Kristus sám pláče nad životem člověka. Byli připraveni řešit situaci a pomoct, kdyby Blanka zemřela. Nenechají rodinu padnout.

A pak naráz po čtrnácti dnech, kdy už všichni čekali zprávu, že to Blanka nedala, přišla informace, že se probouzí z umělého spánku.

Doma byla brzy. Podepsala reverz, aby mohla být s dcerkou.

Bylo to za nimi. Kazatel seděl v křesle a ještě v něm znělo svědectví, které Blanka říkala z kazatelny. Brečeli snad všichni – uvědomovali si, že se stal opravdu velký zázrak. Všichni prožili něco, co se nedá slovy popsat, co se musí zakusit. Jako když Ježíš mluvil o pokoji navzdory všemu, co se děje kolem. „Tohle je, Pane, obdarováním tohoto sboru – vidět a být připraven, schopnost ve chvílích bídy člověka sjednotit se a fyzicky i na modlitbách udělat všechno, co je potřeba. Bez ohledu na všechny vlastní zájmy, na vlastní bolesti, na překážky. Děkuji ti, Bože, za ten dar. A děkuji za to, že ses slitoval.“

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Vsadím se, že každý má ve svém životě minimálně jeden příběh, kdy jste se modlili za nějakou situaci nebo člověka a Pán Bůh vaši modlitbu vyslyšel. I přes všechny naše úžasné a zázračné zkušenosti s přímluvnou modlitbou s ní občas počítáme jen okrajově a zpochybňujeme, jestli naše modlitby vůbec něco zmohou. Přímluvná modlitba je ale obrovská zbraň! Když je Boží lid na kolenou, když se přimlouvá, Bůh zasahuje.

Našimi přímluvnými modlitbami se totiž stavíme do propasti mezi Bohem a světem. Zasahujeme mezi dvěma stranami jako přítel obou. Můžeme si to ilustrovat na Mojžíši. Když se Izraelité poklonili zlatému teleti, Bůh chtěl Izrael zničit, protože se nemohl dívat na tu nespravedlnost. Nevidíme Mojžíše, že by s Hospodinem pasivně souhlasil. Bojuje s Bohem za to, aby Bůh Izraelce zachránil, a nakonec se mu to povede.

Mojžíš se postavil do trhliny, přimlouval se u Boha. A i my dnes potřebujeme takové lidi, kteří budou volat k Bohu a svými modlitbami vyjadřovat: „Bože, tady v této situaci, v životě tohoto člověka, je přistávací plocha pro tvou moc a vůli. Prosím, přijď!“ Je velice jednoduché sklouznout do rutiny, kdy se modlíme pouze za sebe a za naše problémy. Musíme si ale neustále připomínat, že dnešní svět potřebuje Boží moc do všech oblastí.

Je ale přímluvná modlitba i pro obyčejné lidi? V Římanům 8,34 se píše, že Ježíš „...je po Boží pravici a prosí za nás.“ Ježíš se teď za nás přimlouvá a my máme dělat to samé, jelikož máme být Jeho prodlouženými údy tady na zemi. Čím jsme Mu blíž, tím více sdílíme Jeho srdce, tím více tedy sdílíme Jeho touhu po požehnání země a obrácení druhých. Přímluvná modlitba by se tedy měla týkat každého křesťana, který chce (plně) následovat

Když modlitba mění dějiny

VYSLYŠENÁ MODLITBA

Krista. Není to jen výsada modlitebních velikánů a nadšenců.

Někdy se nám ale může zdát, že přímluvná modlitba je těžce uchopitelná. Nevíme, kde začít. Zkuste do svého modlitebního života zahrnout následující kroky.

1. Modlete se, jak umíte

Každý druh modlitby je spíše o praxi než o teorii. Proto vás chci povzbudit – modlete se! „Nejlépe se naučíte modlit tak, že se jednoduše budete modlit.“ (Richard Foster) Nebojte se, Bůh si vás postupnou praxí bude vyučovat. Stačí se jen začít modlit. Začněte se modlit tak, jak umíte. Nezvládáte se modlit hodinu v kuse? Začněte na takovém čase, který zvládnete, a postupně ho prodlužujte. Nedokážete udržet při modlitbě pozornost a utíkají vám myšlenky? Zkuste své myšlenky vyjádřit na papír.

2. Zjistěte si informace

Pokud se chceme modlit, musíme nejdříve vědět, za co se máme modlit. Získejte fakta, informujte se. Je dobré jít se zjišťováním informací do hloubky – často se totiž lidé, kteří nejsou v dané situaci, ale jen jí přihlíží, modlí úplně za jiná témata než přímí účastníci události.

Málokdo možná ví, že pád Berlínské zdi v listopadu 1989 podnítila pravidelná modlitební setkávání v Lipsku. Další příklad síly sjednocené modlitby, která měla dopad na dějiny lidstva, můžeme ukázat na „zázraku v Dankerque“, jak tuto událost popsal Winston Churchill. Během druhé světové války zahnali nacisté spojence do francouzského města Dankerque, kde měli v plánu na spojence silně zaútočit. Odhadovalo se, že jich tam 270 000 padne. Král Jiří VI. vyzval lid, aby se modlili za záchranu vojáků. Díky velké bouři a nepochopitelnému otálení Hitlera s útokem se nakonec povedlo evakuovat přes 300 000 spojenců do bezpečí. K žádnému velkému útoku nedošlo.

KRISTÝNA VACULÍKOVÁ

3. Co na to Bible a Bůh?

Buďte blízko Bohu a mějte otevřenou Bibli. Čím budeme Bohu blíž a čím více s Ním budeme trávit času, tím víc se rozhoří naše srdce pro okolní svět a bude nám na něm více záležet. Zároveň má obrovskou moc, když se nemodlíme modlitby založené na našich preferencích, ale když se modlíme modlitby založené na Boží vůli, zaslíbeních, jeho perspektivě a v souladu s jeho záměry. A ty objevíme

text KRISTÝNA VACULÍKOVÁ, tým Modlitby 24-7

právě v Bibli. Hledejte si pasáže a zaslíbení v Bibli, které se vztahují k vašemu tématu, a postavte na těchto zaslíbeních své modlitby. Chcete se modlit např. za své děti? Skvělé. Zkuste se za ně modlit i slovy evangelisty Lukáše: „Kéž prospívají v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha i u lidí.“ (Lukáš 2,52, CSP).

4. Nechte vzplanout své srdce Nebojme se projevovat během modlitby naše emoce. Skotský teolog P. T. Forsyth říkal: „Pokud upustíte od svého zvyku a od naděje, že můžete nad Bohem zvítězit, a jenom si s ním budete v přátelském duchu povídat – ačkoliv i to je drahocenné, nakonec vám začne podstata modlitby unikat.“ Nechci tím podporovat neúctu k Bohu či umělou emocionalitu. Chci vás pouze povzbudit k tomu, abychom se modlili s autoritou Božích dětí a sebedůvěrou, kterou v Ježíši Kristu máme, a ne s nesmělostí.

5. Sjednoťte se

„Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ (Matouš 18,19). Ve společných modlitbách je obrovská moc. Nezapomínejme na to a nezavrhujme modlitební shromáždění, ale využívejme je k šíření Boží vůle tady na zemi.

Modlitby a politika

Občas slýchávám nadávání na politiku. Při této situaci mě napadá myšlenka, jak by naše země vypadala, kdybychom se více za naše politiky modlili a méně na ně nadávali.

V 1. Timoteovi se píše: „Především prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání za všechny lidi, za krále i za všechny vysoko postavené, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a počestnosti.“

Pojďme se společně sjednotit v modlitbách za nadcházející prezidentské volby. Pojďme volat k Bohu, aby si na tento post dosadil toho správného, charakterního kandidáta, pod jehož vládou bude naše země vzkvétat. Jak jsem psala již na začátku, modlitba je mocná zbraň – nebojme se ji používat.

Vydavatelství Juda Vám

nabízí

James W. Goll PÍSAŘ

NOVINKA

Jak přijmout a uchovat zjevení prostřednictvím deníku

 A5, 144 stran, 219 Kč

Církev – po staletích, kdy to zanedbávala – začíná brát vážně skutečnost, že Bůh mluví i dnes a že si přeje mít se svým lidem osobní vztah. Vedení deníku je dějinami ověřený a spolehlivý nástroj, jak Boží hlas přijímat, jak jeho poselství uchovat a jak s ním správně nakládat.

Vedení deníku vám pomůže rozumět zjevení, které vám Bůh dává. Rovněž lépe porozumíte sami sobě, a samozřejmě lépe poznáte i Toho, který vám tato zjevení sesílá. Komunikace, modlitba a společenství s Bohem – to není jednosměrka. Věřící mají se svým nebeským Otcem osobní vztah. Co vystoupá vzhůru, to se vrací dolů. Jde o vztah – není to výměnný obchod, ale pouto lásky, v němž přijímáme i dáváme.

James W. Goll

NASLOUCHÁNÍ BOHU V DNEŠNÍM HLUKU

Praktické rady pro slyšení a rozeznávání Božího hlasu

 A5, 152 stran, 199 Kč

Také mnoho dalších titulů různých vydavatelů si můžete objednat v internetovém obchodu: knihyjuda.cz

číslo účtu: 2500723095/2010

web: modlitby24-7.cz

e-mail: info@modlitby24-7.cz

soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

ZIMNÍ DEPRESE

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Leden a únor jsou podle statistik nejdepresivnější měsíce v roce. Čím si děláte radost?

Koukám, že dneska můžeme na pastorační povzbuzení zapomenout. Tohle dělá, když už má z lidí ze sboru deprese.

HANA ZANDALOVÁ

policistka, CB

Tato otázka mě zastihla v pravou chvíli – odvezla jsem do opravny šicí stroj a zamyšlení nad tím, jak si zvednout náladu, je dobrá prevence toho, co by mohlo přijít. (úsměv) Když mám splíny, bývám zahleděná do sebe a do svých trápení – a je mi špatně. Pak hledám, co mohu pro někoho jiného udělat, protože to je pro mě jeden ze způsobů, jak z toho ven. Dobré vztahy obecně jsou pro mě úplně nejdůležitější, a to celoročně bez ohledu na depresivní měsíce. Když zastavím při silniční kontrole auto a je v něm moje sestra nebo bratr v Kristu, to

je pro mě vždycky veliká radost. (smích) Nevím, jestli je to oboustranné, ale já je vždycky ráda vidím, pokaždé mi to zvedne náladu. Vlastně stačí, když jsou to milí lidé, které ani nemusím znát. Když jsou například šťastní, že jsem je upozornila na prošlou technickou kontrolu, to mi taky dobíjí baterky – je hezké vidět, že jim sloužíme. (smích) Také mi pomáhá jít se projít do sluncem prozářeného lesa – to je prostě nádhera.

A pak je to tvořivost – konkrétně šití. Vytáhnu několik odstínů látek, skládám je k sobě, hledám kombinace, přemýšlím, co by se z toho dalo ušít a jak by to bylo nejhezčí, kochám se, vnímám ty látky dotykem – a pak je zas uklidím do šuplíku a zapomenu na ně. A po čase je zase vytáhnu, a i když už dávno nevím, co jsem z nich chtěla vyrábět,

ta barevná kombinace, ve které jsem je uložila zpátky do šuplíku, probouzí nové tvořivé představy. Pro někoho by to možná byl promarněný čas, ale mně tohle tvoření v hlavě dělá radost. Reálné tvoření pak samozřejmě taky. A nakonec hudba – i jen poslech dobré hudby pozvedá ducha.

JAN PTÁČEK

OSVČ v lesnictví, ŘKC

Co mě nabíjí? Třeba nedávno jsem byl s dětmi na poslední leči – a tam mě neskutečně potěšilo, když jsem viděl, jak si dva lidé, do té doby znepřátelení

tak, že v jejich sporu figurovali muži v kuklách a policie, ve dveřích podali ruku, usmáli se na sebe a společně si sedli ke stolu. Připadalo mi to neuvěřitelné, děkoval jsem za to Bohu. I za to, že Bůh předtím nachystal několik příležitostí se s jedním z těch lidí setkat. Naplňuje mě radostí a vděčností vidět, jak Bůh jedná. To jsou chvíle, které mě nabíjí, ale nemám nad nimi moc, nemůžu si je přivodit. Ale když se cítím sklesle nebo mě něco tíží, tak naberu vodu nebo krmivo a jedu ke zvířatům. Nebo si vyjdu na kopec, pěšky, abych zpomalil, a kouknu se na západ slunce. Hodně špatně mi bývá po ránu. A to si dávám kávu a pustím si k tomu

chvály – a tím se to moje vnitřní prostředí úplně promění, všechno špatné se rozpustí. A můžu fungovat. Žiju „na plný pecky“. (úsměv) Bezkonkurenčně mě nabíjí také křesťanské koncerty. A když můžu zavolat lidem a modlit se s nimi, po telefonu nebo na místě, na kterém je to potřeba – za všechny problémy, které tam jsou a jejichž řešení není v lidských silách. Bůh pracuje se srdci lidí a připravuje situace, které se pak ukážou jako cesta k řešení. Čím dál víc si uvědomuji, že jsme na zemi Božími vyslanci. Uvědomuji si, že to je moje poslání – a navzdory těžkým věcem, které se dějí a které s tím souvisí, mě to naplňuje radostí.

PETRA TAMCHYNOVÁ

farářka CČH

Řekněme si upřímně, celý život jsem opožděná, takže na mě přicházejí chmury až někdy v dubnu, tedy v době, kdy už je většina lidí v očekávání jara. To pak stávám pod naší magnólií a vedu s ní vážné hovory o tom, ať už neprovokuje a kouká rozkvést v plné nádheře. Magnólie jsou totiž cudné rostliny a dlouho jen naznačují, že se v jejich poupatech skrývají krásné květy, pootevřou jen špičičku pupenu a nalákají vás na decentně vykukující okvětní lísteček. Asi jako když dámy ve středověku lákaly ctitele na lehce poodhalený kotníček. Pak najednou, když už to skoro nečekáte, to přijde: celý strom září, kvete, pyšní se záplavou květů. A vy žasnete nad jeho velebností a říkáte si, jak je přenádherný v záplavě hedvábné růžovosti. A to všechno vám nabízí ke kochání a hmyzu k potravě. Na

malý okamžik je všechno dokonalé a úchvatné.

Když už jsme u toho jídla... ledničková turistika občas také zabere, ale dlouho nevydrží a bývá z toho zoufalství knoflíkové dírky. Větší smysl má potrava ve smyslu sázení a zalévání, aby měla z čeho růst naše duše. Vždycky v nás roste to, čím se živíme.

A ještě jedna maličkost pomáhá proti chmurám. Začněte vyprávět příběhy o tom všedním, banálním životě, jaký žijete, a co vše se vám v něm děje – a zcela jistě objevíte, kolik zakopaných hřiven si v něm nesete, v čem všem jste skvělí a v kolika lidech probudíte sounáležitost, neboť všichni máme svá křehká místa. Ostatně někdy vám budu vyprávět, jak jsme v létě jeli na výlet na Okoř a můj orientační smysl způsobil, že jsme ji ten den viděli celkem třikrát, tak to máme zmáknuté ze všech stran.

GLOSA Bod zlomu

VÁCLAV ADAMEC

Když se zeptáte manželského terapeuta, o nevěře vám řekne, že ženy jsou schopny mužům ledacos tolerovat a odpustit, třeba i milenecký zálet. Ale pokud nevěra trvá příliš dlouho a muž začne s milenkou udržovat pevný citový vztah, dostane se manželka do bodu, ze kterého už není návratu. A i kdyby se pak manžel snažil sebevíc, manželství se obvykle rozpadne. Bod zlomu v manželství.

O něčem podobném se mluví v případě globálního oteplování. Klimatologové říkají, že jestli do roku XY neklesne produkce CO2 o XY procent, roztají ledovce, čímž se zvětší tmavá plocha zeměkoule, a o to víc se planeta začne oteplovat kvůli zvýšenému pohlcenému slunečnímu záření. Bod zlomu v oteplování. Podobných bodů zlomu existuje více, i v dalších oborech. A když sleduju válku na Ukrajině, tak si říkám, jestli i v takovémto konfliktu neexistuje nějaký bod zlomu, z něhož už se nejde vrátit. Nenávisti zplozené násilím se může navršit tolik, že sousedské soužití (natož soužití v jednom státě) bude v nejbližších 100 letech nemožné, a spíše než o trvalém míru pak lze reálně uvažovat o dočasném příměří a časované bombě. Podobná situace se už týká třeba kavkazských republik. Bod zlomu v soužití národů.

Jedním z poselství křesťanství může být i to, že body zlomu, přes které už ve vztazích nejede vlak, pro nás nemají existovat, stejně jako pro Boha neexistoval žádný bod zlomu ve vztahu k člověku. Jistě, nikdo z nás není schopný smířit Rusko a Ukrajinu a vygumovat jejich bod zlomu. Dejme si ale klidně menší cíle, a o to buďme důslednější. Začněme v rodinách, u sousedů, ve sborech. Třeba se nám tím podaří spustit lavinu, kterou už ďábel nezastaví. Bod zlomu v odpouštění.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

ROMÁN, KTERÝ

CHTĚL BÝT VELKÝ

text ANNA DUCHKOVÁ foto ARCHIV

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Host, Brno 2022 688 stran

To místo oplývá skutečně nezapomenutelnou atmosférou. Bílou Vodu u hranic s Polskem na Jesenicku jsem navštívila ve školním věku, ale pamatuju si to intenzivně dodnes. Netušila jsem tehdy, co se tam v minulosti odehrálo, ale i jako dítě jsem vycítila, že tohle zapomenuté místo na konci světa je něčím výjimečné. Dnes vím, že se tomu říká genius loci.

Kateřina Tučková, jedna z našich nejčtenějších spisovatelek posledních let, se rozhodla napsat o něm knihu, ve které by zhodnotila všechny svoje dosavadní autorské zkušenosti. Její Vyhnání Gerty Schnirch (2009) i Žítkovské bohyně (2012) se dlouhodobě řadí mezi bestsellery a uznání se jim dostalo i u odborné veřejnosti. Její román tematizující divoký poválečný odsun Němců byl nominován na Cenu Jiřího Ortena i Cenu Josefa Škvoreckého, nakonec si odnesl prestižní čtenářskou cenu Magnesia Litera. Stejné ocenění získaly o tři roky později i Žítkovské bohyně. Komerční úspěch obou titulů byl enormní.

Kritici na Tučkové nejvíc oceňují volbu tématu, kterou otevírá dosud nedostatečně diskutovaná témata z naší nedávné minulosti. Originální byla ve své době i netypická literární forma kombinující beletristické vyprávění s deníkovými prvky a strohou řečí archivních dokumentů. Autorka také umí u čtenáře pracovat s napětím a emocemi, její prózy jsou čtivé a do poslední stránky si udrží jeho pozornost.

Na románu Bílá Voda pracovala Kateřina Tučková deset let, a co se týče

rozsahu popisovaného období, jde o její nejambicióznější dílo. S bezmála 700 stranami je také zatím nejrozsáhlejší. Bohužel se na něm víc než na jejích dvou předchozích úspěšných románech ukazuje, že i to, co vypadá jako spisovatelova silná stránka, se může obrátit v pravý opak.

Tučková si opět skvěle zvolila téma – osud řádových sester internovaných v 50. letech komunistickým režimem v odlehlém klášteře v Bílé Vodě je bezpochyby látka na silný román, která navíc dosud nebyla širší veřejnosti příliš známá. Autorka opět neomylně sáhla po námětu, který si zaslouží celospolečenskou reflexi. A snad se jí díky ní i dostane – Bílá Voda se totiž opět už několik měsíců drží na předních místech v žebříčcích nejprodávanějších knih.

Sousto, které si dvaačtyřicetiletá spisovatelka tentokrát ukrojila, ovšem poněkud vázne v krku. Široce rozkročený příběh je opět vystavěný podobnou technikou kombinující literární a administrativní styl, střídá časové linky i perspektivu postav. Opět pracuje s mysteriózními prvky, osudy postav žene do psychické i fyzické krajnosti. Tučková sáhla po osvědčeném a na knižním trhu to evidentně opět dobře funguje. Náročnější čtenář si ale posteskne už po prvních desítkách stran a jeho naděje na to, že autorka snad už brzy uchopí vyprávění za správný konec, se s každou další kapitolou tenčí.

Zvolená kombinovaná literární forma možná dobře funguje na 300 stranách, na víc než dvojnásobném počtu stran se

ale její efekt rychle vyčerpá a časem až překáží. Navíc se čtenář nemůže zbavit dojmu, že spisovatelka tak trochu vykrádá svoji vlastní tvůrčí metodu a devalvuje ji tím na neoriginální autorskou rutinu. Obsahové zpracování místy balancuje na hraně uvěřitelnosti a nezřídka sklouzává až ke kýčovitým, zkratkovitým obrazům. Postavy postrádají hloubku i vnitřní vývoj a představují spíš jakési ikony reprezentující základní dichotomii dobra a zla, vnitřní krásy a zkaženosti, obětavosti a pragmatismu.

Bůh jako by plnil jen roli ploché kulisy v pozadí. Verbálně se v knize tematizuje často, čtenář z něj ale na jejích stránkách mnoho nenajde. Víra v podání Tučkové je něco jako superhrdinský štít, který pomáhá přežít peklo režimní tyranie. Nepřesvědčivé je i postupné duchovní „prozření“ jedné z hlavních nositelek děje.

Genius loci, který jsem v Bílé Vodě jako dítě cítila, pro mne Tučková nakašírovala ve stylu Šifry mistra Leonarda. Nemyslím ale, že je to nutně fatální tvůrčí selhání. Sousto bylo zkrátka příliš veliké a za léta náročného přežvykování se proměnilo v něco, co se nedá spolknout. Pokus vystoupit z vlastního stínu nevyšel. Autorce se ale podařilo dostat důležité a opomíjené téma k lidem, kteří by o něj jinak ani nezakopli. Spousta z nich knihu možná našla o Vánocích pod stromečkem. A nepochybuji, že většina ji přečte se zaujetím až do konce. A to se taky počítá. ■

Kniha oběma národům

Jakub Szántó:

Z Izrastiny s láskou Argo, 2020

Strašlivé příběhy, které provází dějiny (milovaného) národa izraelského, drtí snad každého běžně citlivého člověka. Mně čtení nejednou přivedlo k pláči a temnému smutku, kdy nenacházíte slov. Kniha, která právě v kontrastu ke zlu, ve kterém vzniká a přežívá stát Izrael, poskytuje naději, že jsme svědky zázraku, díky kterému Židé v prapůvodní domovině přežívají.

Příběh zůstává s otevřeným koncem. Zárodky násilí, které doutná pod povrchem toužebně očekávaného klidu, mohou kdykoliv propuknout v požár, který vše spálí. Jakub Szántó nezná jednoduchá řešení otázky soužití palestinského a židovského národa na společném území. Sám se hlásí k židovskému lidu, pokračuje v tradici otců a nezapomíná ani na rodinu tatínka, která skoro celá zmizela v pecích osvětimského krematoria. Léta strávil na Blízkém východě jako reportér

se svojí manželkou a dětmi, mluví hebrejsky a jeho styl i celá kniha prozrazují hluboké porozumění dějinám židovského národa. Nenechá se strhnout k povrchnímu odsuzování, zjednodušování témat ani k rychlým závěrům. Důvodem, proč se kniha velmi dobře čte, je, že s vtipem a ironií sobě vlastní dokáže střídat témata velmi vážná a veselá. Tím uvolní stažené vnitřnosti v salvě smíchu.

Jakub Szántó píše skutečně s láskou k oběma národům a nejraději by viděl, jak si jejich děti hrají v jedné zemi, na jednom písku, kde chodí s radostí do stejné školy, užívají si života v upřímné dětské nevinnosti. Rozhodně ten, kdo si knihu přečte, pochopí, že je nutné bojovat s láskou o klidné soužití mezi rozdílnými lidmi. RADEK NOVOTNÝ ■

Alianční týden modliteb

JIŘÍ UNGER, tajemník ČEA

Společné modlitby v rámci Aliančního týdne modliteb se letos budou konat 8.–15. ledna 2023. Tématem Aliančního týdne je Dobrý pastýř a texty modlitebního průvodce vychází ze Žalmu 23 a tisíc let historie jeho ozvěn ve Starém a Novém zákoně. Hned první verš žalmu: „Hospodin je můj

pastýř, nebudu mít nedostatek“ popisuje život, po kterém všichni toužíme. Život, ve kterém nám nic zásadního nechybí, protože Hospodin je náš pastýř. Jako by se zde ozývalo Ježíšovo „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Jak ale v době války, kdy nedostatkem trpí miliony lidí, věřit tomuto žalmu? Možná je však situace, v níž David tento text psal, mnohem bližší současné realitě, než se zdá. Vyrovnává se s nebezpečím smrti i ohrožením nepřáteli. Život bez nedostatku je ve své podstatě takový život, který nemá strach ze zla, protože Bůh je s námi za všech okolností. Život prostý strachu. Právě v této době, kdy mnozí kupčí se strachem lidí, může být církev prorockým hlasem štědrosti, vytrvalé pomoci, pokoje a naděje v moc dobra a pravdy. Modlitba nám pak otevírá oči, jak vstoupit do toho, co Bůh činí kolem nás.

Přeji požehnaný čas na modlitbách.

ZVORNIK

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, jedenáctý díl

Je zase neděle 23. srpna 1914 a my mašírujeme přes městečko Zvornik, které leží skoro na srbských hranicích. Na jedné stráni za Zvornikem vaříme kávu. I já své kuchařské umění zkouším a vařím plnou šálku kávy pro sebe, neb bratra Víška nemohu uvidět, kde vaří. Dám kafekonservu do vody a na dřevo navléknu přes oheň a za malou chvilku se mi to vaří. A tentokrát se mi nerozleje nic. A já nesu plnou šálku na břeh ku své torně, kde mám od noci kousek chleba. A tu vidím bratra Víška jít z městečka a nést cukr. Ihned ho volám a on dává cukr do kávy a já přelévám cvibach do ní a potom společně snídáme. Chutná nám znamenitě. Já si pak ještě ohřál masovou konservu, a tak jsem opět díky Pánu nasycen.

Děkuji Pánu a prosím, by mne On i na dále provázel a béřu Bibli a čtu první epištolu Jana 5. kap. a ten verš je mi ku požehnání. Toť je to vítězství, které přemáhá svět, víra naše. Ano, jen víry mi, Pane, dej a pak budu vítězem. Ó, co nám opět přinese dnešní den? Budem asi zas brzo v ohni.

Je nyní 9 hod. ráno a my dosud odpočíváme. Je odtud pěkný rozhled po těch stráních, ale ta únavná cesta po nich. Ach, jak rád bych si odpo činul. Vzpomínám na tu svoji drahou domácnost, na ty krásné neděle, ach na všecičko. Ale musím ty myšlénky své přemáhat, neb není to nic platno. Válka je válka. Pane, dej brzký mír.

Tak jsme se zdrželi ve Zvorniku do dvou hodin odpoledne. Dostali jsme cvibach, chleba, ale moc plesnivý, a dost nám to přitížilo. Šli jsme zase nazpět na to samé místo, odkud jsme včera večer odešli. Šlo se to pěkně, neboť byl celou cestu chládek. Přišli jsme nazpět v 5 hodin navečer a byli jsme rádi, že jsme to měli od včera připraveno, a tak jsme si postavili celty, uvařili kávu a šli spát. Noc jsme měli pokojnou, o páté hodině jsme šli s bratrem Víškem vařit kávu a pak jsme ještě spali do osmi hodin. Potom jsme čistili pušky a již je 11 hodin a my si zas půjdeme pro oběd.

Jdu pod celtu a čtu Bibli u Přísloví 22. kap. 23. kap. Aby bylo v Hospodinu doufání tvé 19. verš, já vidím, že žádný jiný není nyní ku pomoci uteče, jen Pán, a proto chci v něj důvěřovat. Čtu dále a přicházím až k těm veršům, týkajícím se sirotků. Vzpomínám na ty mé drahé sirotky doma a Pán mi praví: Silnýť jest zajisté ochránce jejich. Ano, jste v rukou Božích, miláčci moji, a proto se nebojte. I když vám tatíček váš nepřijde, nebojte se. Neboj se, drahá Stázičko, neboj ty má Salomenko, a neboj se ani ty, Jeníčku, pýcho má a poklade můj. Pán Ježíš je s Vámi až do hrobu. On ponese vás i vysvobodí. Jemu věřte.

Dnes je mi tak nevolno, vše mne bolí, ó jak bych rád domů a odpočinul si.

Dnes je to první den, co si můžeme koupiti, co potřebujeme. Dost drahé, ale co platno? Za půl litru černé kávy nesladké 40 korun, 1 kg mouky 1 K 20 haléřů, 1 kg cukru 1 K 60 hal., 1 kg chleba 1 K, 1 vejce až 12 hal.

Dnes je neděle odpočinku, neb snad nikam už nepůjdeme. Vzpomínky mé jsou stále doma a slzy se mi derou do očí. Přemáhám se velmi, abych do hlasita nezaplakal. Co dělají mé drahé děti? Co drahá má žena? Ach, jak rád bych domů. Bude již poledne a moji drazí doma budou již obědvat. I já si nyní půjdu pro oběd. Sedíme pod jednou zdí a máme nad sebou celtu, neb pomalu prší. Ale zima není. Je příjemný chládek a turecké děti nám přinášejí všelijaké věci, 2 jablka za 1 K, bonbon, čokoládu, vejcové placky, kukuřičný chléb, tabák, kávu. Je slyšet, že je osmidenní příměří. Kéž by to Pán urovnal. Jak bych byl rád.

Tak dnes jsem dostal první zprávy z domova. Jak mne potěšily ty dva lístky, to nedovedu na papír vylíčit. Vzpomínám na slovo Boží, kde napsáno je: Jako voda studená duši ustálé, jsou noviny dobré z země daleké. Ano, Pane, já vím, že jsou v rukou Tvých drazí moji a že jim pomáháš. Tvá svátá vůle dobrá je a já se jí cele poddávám. Je už 6 hod. odpoledne a my jsme dosud zde.

Po vypití kávy jdu hned spát. Ale noc mám nepokojnou, jsem ve snu doma a opět se loučím a musím odejít. Drahá Stázička pláče a prosí, ale já musím odejít. Potom se mi opět zdá, že jsme přepadeni nepřítelem a my utíkáme. Ach, ta mysl rozbouřená a neupokojená. Jinak noc byla klidná, až ráno ve 4 hodiny jsem vzbuzen a poslán na stráž. Stojím opřen jsa o stromy a vzpomínám. Je mi tak smutno.

příště: Odpočinek

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 18. 1. 2023 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Davida Murraye Reset od vydavatele – Sboru CB v Opavě.

Tajenka z čísla 12/2022: Jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná. Knihu Baterka vyhrává Pravdomil Gebauer, Opava. Připravil Dušan Karkuš.

ŘÍKÁME JÍ UŽHORODKA

Říkáme jí Užhorodka. Vytáhla jsem ji loni v létě z kůlny, rozvrzanou a rozbitou chudinku, co tam už jen překážela. Řeč je o židli nebo spíš křesílku v thonetovském stylu ohýbaného nábytku. O křesílku schovaném pod ošklivým, vybledlým načervenalým nátěrem. Jeho kulatý sedák se vzepřel svému rámu a případné posezení mohlo vzhledem k celkové nestabilitě skončit přinejmenším nepohodlně... Kdysi tu židli někdo zkoušel opravit a provrtal místa původně krytého šroubení skrz. Teď tu trčely nadbytečně dlouhé zarezlé závity, které se stejně bezmocně protáčely ve vymletých dírách. Ta židle byla k ničemu a mě popadla nálada uklízet. Musí z kůlny pryč! Vytáhla jsem ji na trávník před kůlnu, zavrzala s ní a pak to přišlo. Horší už to být nemůže, tak bych ji mohla zkusit dát dohromady. O nic nejde. Ale mohla by být vážně hezká!

TA ŽIDLE BYLA K NIČEMU A MĚ

POPADLA NÁLADA UKLÍZET.

Nejdřív to byl zápas se starými šrouby a částečně rozklíženými spoji, které přesto ještě vůbec nechtěly od sebe. Pak pod smirkovým kotoučem konečně vykouklo zašlé dřevo. Tehdy jsem si všimla na vnitřní obrubě sedáku zvláštního zvlněného místa pod nánosem barvy. Odstraňovač starých nátěrů potvrdil domněnku, že to je papírový štítek. Nedochoval se už sice celý, přesto se ho podařilo nakonec přečíst: „Továrna na nábytek a dýhy. Užhorod, Čechoslovakia“. Baví mě opravovat starý nábytek a nejradši mám ten moment, kdy se brousí povrch a pod zašlou špínou vystupuje dřevo, které i po mnoha letech dokáže zavonět. Ale najít takovou cedulku, to ve mně probouzí nadšení historika,

KATEŘINA KORÁBKOVÁ

odborný asistent na FF Univerzity Pardubice

který má šanci ulovit navíc příběh. Teď už o tu židli šlo.

Trvalo několik prázdninových týdnů, než se zase postavila na vlastní nohy. Elegantní dáma v provedení tmavého vosku. Neochvějně pevná. Říkám takovému postupu kreativní uklízení. To se najde doma něco, co vypadá, že se k ničemu nehodí, a pak se z toho udělá něco pěkného. Lze to uplatnit na starý nábytek, zbytky od vaření v lednici, šatník, pozůstatky barev v dílně – prostě podle toho, co zrovna máte doma. S každým dalším kreativně uklizeným exemplářem se navíc cvičí oko, které musí umět „to v tom vidět“. Vidět v rozbité židi elegantní křeslo, vidět hezké šaty v divné látce, vidět žardiniéru ve zbytečné polévkové míse...

Mohlo by se to označit za kreativitu, ale podle mě je to zvláštní forma optimismu hledajícího budoucnost zdánlivě ztraceného. Nevím, jestli se to dá naučit, nebo se s tím musíte narodit, ale dá se to cvičit a rozvíjet hledáním hezkého nebo zajímavého tam, kde to na první pohled na nic takového nevypadá. Zdá se to jako prachsprostý idealismus nebo prázdný motivační tlach? Ani omylem! Jsme přece stvořeni jako Boží obraz, takže schopnost tvořit máme po kom podědit. V Bibli se nepíše, že by Bůh štrikoval, dělal modely nebo skládal origami, takže výmluvy na absenci zručnosti neuznávám. Bůh prostě stvořil dobré věci a pomoct dobrému a krásnému vyklubat se na svět je přesně to, co chce po nás. A nebojte, šmirgl je na to potřeba opravdu jen občas.

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Při návratu z první misijní cesty odešli z Antiochie Pisidské, dostali se do Pamfylie a tam kázali v městě Perge.

V různých biblických příbězích se setkáváme s poměrně přesným vyčíslením majetku nebo dluhů (jeden příklad Mt 18,23–35), avšak mnohdy v mírách, které si už dnes nedovedeme představit. Obvykle si vystačíme s přepočtem, že hřivna znamená „mnoho peněz“. Odedávna jsme se my lidé snažili měřit věci kolem sebe v přesných a předvídatelných mírách. Je to důležité hlavně v obchodě, kdy se prodávající a kupující potřebují ujistit, že mají oba na mysli stejné množství peněz nebo zboží. Původní míry odvozené od tělesných rozměrů (loket, stopa, sáh a další) nebo výkonů (například hon – vzdálenost, kterou člověk uběhne bez odpočinku) ovšem přes-

Měření v hezkých, přesných číslech má své nedostatky

DVAKRÁT MĚŘ, DVAKRÁT SE UTNEŠ

ností nevynikaly a kýženou poctivost nezaručovaly, nemluvě o složitých přepočtech mezi délkovými, plošnými a objemovými měrami. Až do dnešních dnů se ujala teprve myšlenka francouzských osvícenců, aby míry byly odvozeny od neměnných přírodních jevů. Tak, aby se daly jednoznačně a opakovaně dopočítat.

První byla na řadě délková míra (metr), kterou zeměměřiči určili jako desetimilióntinu pozemské vzdálenosti mezi pólem a rovníkem. Až po století ale vědci zjistili, že vzor metru uložený v archivu, podle kterého se mezitím v řadě zemí světa začala vyrábět nová měřidla, je ve skutečnosti o malý kousek kratší. Snaha mít metr v „hezkých kulatých číslech“ změřitelných z velikosti Země tak vyšla vniveč.

Trochu jiný případ je měření času. Ten umíme odedávna zhruba měřit podle přírodních jevů na roky, měsíce a dny – jenže rok se nedá složit z celých měsíců ani z celých dnů, a proto prakticky nejde vytvořit dokonale pravidelný kalendář bez výjimek. Základem pro kratší časové míry jako hodiny, minuty a sekundy byl původně den. To ale nestačilo, a hlavně astronomové potřebovali mít dostatečně přesné sekundy, aby „trefili“ dalekohledem hvězdu v určitém čase a místě na obloze. To se podařilo s vynálezem atomových hodin, které sekundu skládají z mnohem menších jednotek, například „kmitů“ elektronů v atomech cesia. Kdo by čekal pěkné kulaté číslo, bude opět zklamán – za sekundu se jich uděje 9 192 631 770.

SNAHA O PŘESNOST

Zatímco snaha o určení stabilních dnes používaných jednotek míry co do přesnosti příliš úspěšná nebyla, měření času v nedávných letech zaznamenalo úspěch. V laboratořích amerického Národního institutu pro standardy a technologii pracují hodiny na bázi podchlazených atomů ytterbia (ještě přesnější než na bázi atomů cesia), které jsou tak stabilní, že dvoje stejné hodiny se v měření rozejdou až za 13 miliard let. (obrázek dole)

Díky atomovým hodinám sice máme velmi přesné sekundy, ale zároveň se ukázalo, jak nepřesné jsou dny kvůli nepravidelnému otáčení Země. Častěji se nepatrně prodlužují, občas bývají kratší. Mezi atomovými sekundami a astronomickým polednem či půlnocí tak vznikají rozdíly. Hlídá je mezinárodní služba, která nepravidelně přidává takzvané přestupné sekundy. Většina obyčejných hodinek na ně není úplně připravena – ručička by se musela na vteřinku zastavit, digitální číselník by sice mohl zobrazit „59, 60, 00“, ale program s tím často nepočítá.

Nepovedená touha po přesnosti a kulatých číslech jako by nám připomínala, že se plnosti v tomto světě nedočkáme a že přijde až s Pánem.

text MARTIN SRB foto i STOCKPHOTO a NIST