ŘÍKÁME JÍ UŽHORODKA

Říkáme jí Užhorodka. Vytáhla jsem ji loni v létě z kůlny, rozvrzanou a rozbitou chudinku, co tam už jen překážela. Řeč je o židli nebo spíš křesílku v thonetovském stylu ohýbaného nábytku. O křesílku schovaném pod ošklivým, vybledlým načervenalým nátěrem. Jeho kulatý sedák se vzepřel svému rámu a případné posezení mohlo vzhledem k celkové nestabilitě skončit přinejmenším nepohodlně... Kdysi tu židli někdo zkoušel opravit a provrtal místa původně krytého šroubení skrz. Teď tu trčely nadbytečně dlouhé zarezlé závity, které se stejně bezmocně protáčely ve vymletých dírách. Ta židle byla k ničemu a mě popadla nálada uklízet. Musí z kůlny pryč! Vytáhla jsem ji na trávník před kůlnu, zavrzala s ní a pak to přišlo. Horší už to být nemůže, tak bych ji mohla zkusit dát dohromady. O nic nejde. Ale mohla by být vážně hezká!

Ta Idle Byla K Ni Emu A M

POPADLA NÁLADA UKLÍZET.

Nejdřív to byl zápas se starými šrouby a částečně rozklíženými spoji, které přesto ještě vůbec nechtěly od sebe. Pak pod smirkovým kotoučem konečně vykouklo zašlé dřevo. Tehdy jsem si všimla na vnitřní obrubě sedáku zvláštního zvlněného místa pod nánosem barvy. Odstraňovač starých nátěrů potvrdil domněnku, že to je papírový štítek. Nedochoval se už sice celý, přesto se ho podařilo nakonec přečíst: „Továrna na nábytek a dýhy. Užhorod, Čechoslovakia“. Baví mě opravovat starý nábytek a nejradši mám ten moment, kdy se brousí povrch a pod zašlou špínou vystupuje dřevo, které i po mnoha letech dokáže zavonět. Ale najít takovou cedulku, to ve mně probouzí nadšení historika,

KATEŘINA KORÁBKOVÁ odborný asistent na FF Univerzity Pardubice který má šanci ulovit navíc příběh. Teď už o tu židli šlo.

Trvalo několik prázdninových týdnů, než se zase postavila na vlastní nohy. Elegantní dáma v provedení tmavého vosku. Neochvějně pevná. Říkám takovému postupu kreativní uklízení. To se najde doma něco, co vypadá, že se k ničemu nehodí, a pak se z toho udělá něco pěkného. Lze to uplatnit na starý nábytek, zbytky od vaření v lednici, šatník, pozůstatky barev v dílně – prostě podle toho, co zrovna máte doma. S každým dalším kreativně uklizeným exemplářem se navíc cvičí oko, které musí umět „to v tom vidět“. Vidět v rozbité židi elegantní křeslo, vidět hezké šaty v divné látce, vidět žardiniéru ve zbytečné polévkové míse...

Mohlo by se to označit za kreativitu, ale podle mě je to zvláštní forma optimismu hledajícího budoucnost zdánlivě ztraceného. Nevím, jestli se to dá naučit, nebo se s tím musíte narodit, ale dá se to cvičit a rozvíjet hledáním hezkého nebo zajímavého tam, kde to na první pohled na nic takového nevypadá. Zdá se to jako prachsprostý idealismus nebo prázdný motivační tlach? Ani omylem! Jsme přece stvořeni jako Boží obraz, takže schopnost tvořit máme po kom podědit. V Bibli se nepíše, že by Bůh štrikoval, dělal modely nebo skládal origami, takže výmluvy na absenci zručnosti neuznávám. Bůh prostě stvořil dobré věci a pomoct dobrému a krásnému vyklubat se na svět je přesně to, co chce po nás. A nebojte, šmirgl je na to potřeba opravdu jen občas.