ROMÁN, KTERÝ CHTĚL BÝT VELKÝ

text ANNA DUCHKOVÁ foto ARCHIV

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Host, Brno 2022 688 stran

To místo oplývá skutečně nezapomenutelnou atmosférou. Bílou Vodu u hranic s Polskem na Jesenicku jsem navštívila ve školním věku, ale pamatuju si to intenzivně dodnes. Netušila jsem tehdy, co se tam v minulosti odehrálo, ale i jako dítě jsem vycítila, že tohle zapomenuté místo na konci světa je něčím výjimečné. Dnes vím, že se tomu říká genius loci.

Kateřina Tučková, jedna z našich nejčtenějších spisovatelek posledních let, se rozhodla napsat o něm knihu, ve které by zhodnotila všechny svoje dosavadní autorské zkušenosti. Její Vyhnání Gerty Schnirch (2009) i Žítkovské bohyně (2012) se dlouhodobě řadí mezi bestsellery a uznání se jim dostalo i u odborné veřejnosti. Její román tematizující divoký poválečný odsun Němců byl nominován na Cenu Jiřího Ortena i Cenu Josefa Škvoreckého, nakonec si odnesl prestižní čtenářskou cenu Magnesia Litera. Stejné ocenění získaly o tři roky později i Žítkovské bohyně. Komerční úspěch obou titulů byl enormní.

Kritici na Tučkové nejvíc oceňují volbu tématu, kterou otevírá dosud nedostatečně diskutovaná témata z naší nedávné minulosti. Originální byla ve své době i netypická literární forma kombinující beletristické vyprávění s deníkovými prvky a strohou řečí archivních dokumentů. Autorka také umí u čtenáře pracovat s napětím a emocemi, její prózy jsou čtivé a do poslední stránky si udrží jeho pozornost.

Na románu Bílá Voda pracovala Kateřina Tučková deset let, a co se týče rozsahu popisovaného období, jde o její nejambicióznější dílo. S bezmála 700 stranami je také zatím nejrozsáhlejší. Bohužel se na něm víc než na jejích dvou předchozích úspěšných románech ukazuje, že i to, co vypadá jako spisovatelova silná stránka, se může obrátit v pravý opak.

Tučková si opět skvěle zvolila téma – osud řádových sester internovaných v 50. letech komunistickým režimem v odlehlém klášteře v Bílé Vodě je bezpochyby látka na silný román, která navíc dosud nebyla širší veřejnosti příliš známá. Autorka opět neomylně sáhla po námětu, který si zaslouží celospolečenskou reflexi. A snad se jí díky ní i dostane – Bílá Voda se totiž opět už několik měsíců drží na předních místech v žebříčcích nejprodávanějších knih.

Sousto, které si dvaačtyřicetiletá spisovatelka tentokrát ukrojila, ovšem poněkud vázne v krku. Široce rozkročený příběh je opět vystavěný podobnou technikou kombinující literární a administrativní styl, střídá časové linky i perspektivu postav. Opět pracuje s mysteriózními prvky, osudy postav žene do psychické i fyzické krajnosti. Tučková sáhla po osvědčeném a na knižním trhu to evidentně opět dobře funguje. Náročnější čtenář si ale posteskne už po prvních desítkách stran a jeho naděje na to, že autorka snad už brzy uchopí vyprávění za správný konec, se s každou další kapitolou tenčí.

Zvolená kombinovaná literární forma možná dobře funguje na 300 stranách, na víc než dvojnásobném počtu stran se ale její efekt rychle vyčerpá a časem až překáží. Navíc se čtenář nemůže zbavit dojmu, že spisovatelka tak trochu vykrádá svoji vlastní tvůrčí metodu a devalvuje ji tím na neoriginální autorskou rutinu. Obsahové zpracování místy balancuje na hraně uvěřitelnosti a nezřídka sklouzává až ke kýčovitým, zkratkovitým obrazům. Postavy postrádají hloubku i vnitřní vývoj a představují spíš jakési ikony reprezentující základní dichotomii dobra a zla, vnitřní krásy a zkaženosti, obětavosti a pragmatismu.

Bůh jako by plnil jen roli ploché kulisy v pozadí. Verbálně se v knize tematizuje často, čtenář z něj ale na jejích stránkách mnoho nenajde. Víra v podání Tučkové je něco jako superhrdinský štít, který pomáhá přežít peklo režimní tyranie. Nepřesvědčivé je i postupné duchovní „prozření“ jedné z hlavních nositelek děje.

Genius loci, který jsem v Bílé Vodě jako dítě cítila, pro mne Tučková nakašírovala ve stylu Šifry mistra Leonarda. Nemyslím ale, že je to nutně fatální tvůrčí selhání. Sousto bylo zkrátka příliš veliké a za léta náročného přežvykování se proměnilo v něco, co se nedá spolknout. Pokus vystoupit z vlastního stínu nevyšel. Autorce se ale podařilo dostat důležité a opomíjené téma k lidem, kteří by o něj jinak ani nezakopli. Spousta z nich knihu možná našla o Vánocích pod stromečkem. A nepochybuji, že většina ji přečte se zaujetím až do konce. A to se taky počítá. ■

Kniha oběma národům

Jakub Szántó:

Z Izrastiny s láskou Argo, 2020

Strašlivé příběhy, které provází dějiny (milovaného) národa izraelského, drtí snad každého běžně citlivého člověka. Mně čtení nejednou přivedlo k pláči a temnému smutku, kdy nenacházíte slov. Kniha, která právě v kontrastu ke zlu, ve kterém vzniká a přežívá stát Izrael, poskytuje naději, že jsme svědky zázraku, díky kterému Židé v prapůvodní domovině přežívají.

Příběh zůstává s otevřeným koncem. Zárodky násilí, které doutná pod povrchem toužebně očekávaného klidu, mohou kdykoliv propuknout v požár, který vše spálí. Jakub Szántó nezná jednoduchá řešení otázky soužití palestinského a židovského národa na společném území. Sám se hlásí k židovskému lidu, pokračuje v tradici otců a nezapomíná ani na rodinu tatínka, která skoro celá zmizela v pecích osvětimského krematoria. Léta strávil na Blízkém východě jako reportér se svojí manželkou a dětmi, mluví hebrejsky a jeho styl i celá kniha prozrazují hluboké porozumění dějinám židovského národa. Nenechá se strhnout k povrchnímu odsuzování, zjednodušování témat ani k rychlým závěrům. Důvodem, proč se kniha velmi dobře čte, je, že s vtipem a ironií sobě vlastní dokáže střídat témata velmi vážná a veselá. Tím uvolní stažené vnitřnosti v salvě smíchu.

Jakub Szántó píše skutečně s láskou k oběma národům a nejraději by viděl, jak si jejich děti hrají v jedné zemi, na jednom písku, kde chodí s radostí do stejné školy, užívají si života v upřímné dětské nevinnosti. Rozhodně ten, kdo si knihu přečte, pochopí, že je nutné bojovat s láskou o klidné soužití mezi rozdílnými lidmi. RADEK NOVOTNÝ ■

Alianční týden modliteb

JIŘÍ UNGER, tajemník ČEA

Společné modlitby v rámci Aliančního týdne modliteb se letos budou konat 8.–15. ledna 2023. Tématem Aliančního týdne je Dobrý pastýř a texty modlitebního průvodce vychází ze Žalmu 23 a tisíc let historie jeho ozvěn ve Starém a Novém zákoně. Hned první verš žalmu: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek“ popisuje život, po kterém všichni toužíme. Život, ve kterém nám nic zásadního nechybí, protože Hospodin je náš pastýř. Jako by se zde ozývalo Ježíšovo „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Jak ale v době války, kdy nedostatkem trpí miliony lidí, věřit tomuto žalmu? Možná je však situace, v níž David tento text psal, mnohem bližší současné realitě, než se zdá. Vyrovnává se s nebezpečím smrti i ohrožením nepřáteli. Život bez nedostatku je ve své podstatě takový život, který nemá strach ze zla, protože Bůh je s námi za všech okolností. Život prostý strachu. Právě v této době, kdy mnozí kupčí se strachem lidí, může být církev prorockým hlasem štědrosti, vytrvalé pomoci, pokoje a naděje v moc dobra a pravdy. Modlitba nám pak otevírá oči, jak vstoupit do toho, co Bůh činí kolem nás.

Přeji požehnaný čas na modlitbách.