ZIMNÍ DEPRESE

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Leden a únor jsou podle statistik nejdepresivnější měsíce v roce. Čím si děláte radost?

Koukám, že dneska můžeme na pastorační povzbuzení zapomenout. Tohle dělá, když už má z lidí ze sboru deprese.

HANA ZANDALOVÁ policistka, CB

Tato otázka mě zastihla v pravou chvíli – odvezla jsem do opravny šicí stroj a zamyšlení nad tím, jak si zvednout náladu, je dobrá prevence toho, co by mohlo přijít. (úsměv) Když mám splíny, bývám zahleděná do sebe a do svých trápení – a je mi špatně. Pak hledám, co mohu pro někoho jiného udělat, protože to je pro mě jeden ze způsobů, jak z toho ven. Dobré vztahy obecně jsou pro mě úplně nejdůležitější, a to celoročně bez ohledu na depresivní měsíce. Když zastavím při silniční kontrole auto a je v něm moje sestra nebo bratr v Kristu, to je pro mě vždycky veliká radost. (smích) Nevím, jestli je to oboustranné, ale já je vždycky ráda vidím, pokaždé mi to zvedne náladu. Vlastně stačí, když jsou to milí lidé, které ani nemusím znát. Když jsou například šťastní, že jsem je upozornila na prošlou technickou kontrolu, to mi taky dobíjí baterky – je hezké vidět, že jim sloužíme. (smích) Také mi pomáhá jít se projít do sluncem prozářeného lesa – to je prostě nádhera.

A pak je to tvořivost – konkrétně šití. Vytáhnu několik odstínů látek, skládám je k sobě, hledám kombinace, přemýšlím, co by se z toho dalo ušít a jak by to bylo nejhezčí, kochám se, vnímám ty látky dotykem – a pak je zas uklidím do šuplíku a zapomenu na ně. A po čase je zase vytáhnu, a i když už dávno nevím, co jsem z nich chtěla vyrábět, ta barevná kombinace, ve které jsem je uložila zpátky do šuplíku, probouzí nové tvořivé představy. Pro někoho by to možná byl promarněný čas, ale mně tohle tvoření v hlavě dělá radost. Reálné tvoření pak samozřejmě taky. A nakonec hudba – i jen poslech dobré hudby pozvedá ducha.

JAN PTÁČEK

OSVČ v lesnictví, ŘKC

Co mě nabíjí? Třeba nedávno jsem byl s dětmi na poslední leči – a tam mě neskutečně potěšilo, když jsem viděl, jak si dva lidé, do té doby znepřátelení tak, že v jejich sporu figurovali muži v kuklách a policie, ve dveřích podali ruku, usmáli se na sebe a společně si sedli ke stolu. Připadalo mi to neuvěřitelné, děkoval jsem za to Bohu. I za to, že Bůh předtím nachystal několik příležitostí se s jedním z těch lidí setkat. Naplňuje mě radostí a vděčností vidět, jak Bůh jedná. To jsou chvíle, které mě nabíjí, ale nemám nad nimi moc, nemůžu si je přivodit. Ale když se cítím sklesle nebo mě něco tíží, tak naberu vodu nebo krmivo a jedu ke zvířatům. Nebo si vyjdu na kopec, pěšky, abych zpomalil, a kouknu se na západ slunce. Hodně špatně mi bývá po ránu. A to si dávám kávu a pustím si k tomu chvály – a tím se to moje vnitřní prostředí úplně promění, všechno špatné se rozpustí. A můžu fungovat. Žiju „na plný pecky“. (úsměv) Bezkonkurenčně mě nabíjí také křesťanské koncerty. A když můžu zavolat lidem a modlit se s nimi, po telefonu nebo na místě, na kterém je to potřeba – za všechny problémy, které tam jsou a jejichž řešení není v lidských silách. Bůh pracuje se srdci lidí a připravuje situace, které se pak ukážou jako cesta k řešení. Čím dál víc si uvědomuji, že jsme na zemi Božími vyslanci. Uvědomuji si, že to je moje poslání – a navzdory těžkým věcem, které se dějí a které s tím souvisí, mě to naplňuje radostí.

Petra Tamchynov

farářka CČH

Řekněme si upřímně, celý život jsem opožděná, takže na mě přicházejí chmury až někdy v dubnu, tedy v době, kdy už je většina lidí v očekávání jara. To pak stávám pod naší magnólií a vedu s ní vážné hovory o tom, ať už neprovokuje a kouká rozkvést v plné nádheře. Magnólie jsou totiž cudné rostliny a dlouho jen naznačují, že se v jejich poupatech skrývají krásné květy, pootevřou jen špičičku pupenu a nalákají vás na decentně vykukující okvětní lísteček. Asi jako když dámy ve středověku lákaly ctitele na lehce poodhalený kotníček. Pak najednou, když už to skoro nečekáte, to přijde: celý strom září, kvete, pyšní se záplavou květů. A vy žasnete nad jeho velebností a říkáte si, jak je přenádherný v záplavě hedvábné růžovosti. A to všechno vám nabízí ke kochání a hmyzu k potravě. Na malý okamžik je všechno dokonalé a úchvatné.

Když už jsme u toho jídla... ledničková turistika občas také zabere, ale dlouho nevydrží a bývá z toho zoufalství knoflíkové dírky. Větší smysl má potrava ve smyslu sázení a zalévání, aby měla z čeho růst naše duše. Vždycky v nás roste to, čím se živíme.

A ještě jedna maličkost pomáhá proti chmurám. Začněte vyprávět příběhy o tom všedním, banálním životě, jaký žijete, a co vše se vám v něm děje – a zcela jistě objevíte, kolik zakopaných hřiven si v něm nesete, v čem všem jste skvělí a v kolika lidech probudíte sounáležitost, neboť všichni máme svá křehká místa. Ostatně někdy vám budu vyprávět, jak jsme v létě jeli na výlet na Okoř a můj orientační smysl způsobil, že jsme ji ten den viděli celkem třikrát, tak to máme zmáknuté ze všech stran.

GLOSA Bod zlomu

V Clav Adamec

Když se zeptáte manželského terapeuta, o nevěře vám řekne, že ženy jsou schopny mužům ledacos tolerovat a odpustit, třeba i milenecký zálet. Ale pokud nevěra trvá příliš dlouho a muž začne s milenkou udržovat pevný citový vztah, dostane se manželka do bodu, ze kterého už není návratu. A i kdyby se pak manžel snažil sebevíc, manželství se obvykle rozpadne. Bod zlomu v manželství.

O něčem podobném se mluví v případě globálního oteplování. Klimatologové říkají, že jestli do roku XY neklesne produkce CO2 o XY procent, roztají ledovce, čímž se zvětší tmavá plocha zeměkoule, a o to víc se planeta začne oteplovat kvůli zvýšenému pohlcenému slunečnímu záření. Bod zlomu v oteplování. Podobných bodů zlomu existuje více, i v dalších oborech. A když sleduju válku na Ukrajině, tak si říkám, jestli i v takovémto konfliktu neexistuje nějaký bod zlomu, z něhož už se nejde vrátit. Nenávisti zplozené násilím se může navršit tolik, že sousedské soužití (natož soužití v jednom státě) bude v nejbližších 100 letech nemožné, a spíše než o trvalém míru pak lze reálně uvažovat o dočasném příměří a časované bombě. Podobná situace se už týká třeba kavkazských republik. Bod zlomu v soužití národů.

Jedním z poselství křesťanství může být i to, že body zlomu, přes které už ve vztazích nejede vlak, pro nás nemají existovat, stejně jako pro Boha neexistoval žádný bod zlomu ve vztahu k člověku. Jistě, nikdo z nás není schopný smířit Rusko a Ukrajinu a vygumovat jejich bod zlomu. Dejme si ale klidně menší cíle, a o to buďme důslednější. Začněme v rodinách, u sousedů, ve sborech. Třeba se nám tím podaří spustit lavinu, kterou už ďábel nezastaví. Bod zlomu v odpouštění.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.